AŽ ODEJDEME ZE SCÉNY, ZEMĚ SE OTŘESE

15. KAPITOLA

„AŽ ODEJDEME ZE SCÉNY, ZEMĚ SE OTŘESE“

PROPAST Zatímco Američané a Britové postupovali v dubnu 945 na východ a Žukov s Koněvem soustřeďovali síly u Odry, na jiných místech podél patnáct set kilometrů dlouhé fronty sváděla sovětská vojska gigantické bitvy. Na západě se Němci vzdávali; na východě umírali po desetitisících. Výpovědi vojáků wehrmachtu, kteří přežili, neposkytují ucelený obraz posledních týdnů zápasu hitlerovců se Sověty, protože mnohem více bylo těch, kdo zahynuli. Osud některých jednotek, zvláště waffen SS, je zahalen clonou plamenů a dýmu: nepřežil nikdo, kdo by podal zprávu o jejich zkáze. Značné množství synů třetí říše nejevilo nejmenší zájem přežít její pád. Pokušení tleskat jejich odvaze ovšem rychle vyprchá, uvědomíme-li si bezúčelnost a zvrácenost takového jednání. Sám Hitler byl samozřejmě lhostejný a užíral se sebelítostí. „Má-li být válka ztracena,“ pronesl v jednom ze svých nejnechvalněji proslulých výroků, „nechť je ztracen i národ… Není třeba brát v potaz základní požadavky, které národ potřebuje k primitivnímu životu. Naopak, je lépe jej zničit, neboť tento národ se ukázal být slabším a budoucnost bude patřit výlučně silnějšímu národu na východě. Až skončí boje, 534


zůstanou naživu tak jako tak méněcenní jedinci, protože ti nejlepší padli.“ Třetí říše vždycky uctívala smrt. Teď se její touha měla dočkat vyvrcholení. Paul, strýc majora Karla-Günthera von Hase a velitel Berlína, byl pověšen za účast v červencovém bombovém spiknutí. Jeho syna povolali z Itálie k výslechu. Ten, ačkoli prokázal nevinu, byl propuštěn z generálního štábu a v půli ledna 945 převelen jako operační důstojník do Schneidemühlu (dnes Piła) ve východním Pomořansku, jedné z Hitlerových zamýšlených „pevností“. Von Hase navzdory očistci, který Hitler připravil jeho rodině, netrpěl dilematem, zda pokračovat v boji či ne: „Byl jsem profesionál, musel jsem konat svou povinnost. Válka byla zjevně prohraná, ale byl tu závazek bránit Německo a také značný rozdíl mezi bojem proti Rusům a proti západním Spojencům. Chování Německa roku 945 prozrazovalo snahu neopakovat zkušenost z roku 98, kdy německé vojsko nebylo poraženo, ale kapitulovalo.“ Když von Hase jel sněhem na své nové působiště, silnici přeběhla černá kočka. V „pevnosti“ nenašel nic povzbudivého, co by pověru vyvracelo. Jeho velitel, plukovník Remlinger, byl schopný řádný důstojník o pár let starší než von Hase. Posádka však byla žalostně slabá. Kromě několika řádných vojáků wehrmachtu ji tvořilo 6 000 členů domobrany (Volkssturmu), nedospělí chlapci z poddůstojnické kadetky a obsluha několika samohybných děl z místní dělostřelecké školy. Tanky žádné. Veškeré civilní obyvatelstvo bylo nasazeno na hloubení zákopů. Rusové město rychle obklíčili a počátkem února odřízli „pevnost“ od letiště. Od té doby byla odkázána na sporadické zásobování pomocí zásilek na ni shazovaných z letadel. Žádosti o povolení prorazit obklíčení byly opakovaně zamítány. Posádka Schneidemühlu se brzy ocitla asi padesát kilometrů hluboko v osvobozeném území. Remlingerovi muži se bránili energicky a dokonce zprovoznili obrněný vlak, který prorazil perimetr obrany a zpoza linie ruských děl se vrátil se spoustou munice a proviantu. Příděly byly přísně omezeny, protože se čekalo dlouhé obléhání, takže většina jídla nakonec padla opět do rukou Sovětům. Chyběla spíše munice, která byla v půli února skoro pryč. Rusové město neustále ostřelovali z minometů a v noci obránce bombardovali. Von Haseho vyděsil osud čtrnáctiletých a patnáctiletých poddůstojnických kadetů: „Bylo to hrozné. Strašně se snažili být stateční. Vždycky, když jsme potřebovali dobrovolníky do patroly nebo na nebezpečný protiútok, hlásili se tihle kluci. Chtěli jsme dostat zpátky ztracené území, tak jsme jim nebránili.“ Von Hase ob535

5. KAPITOLA

držel za velení při protiútocích Rytířský kříž, který mu připíchl Remlinger. „Disciplína zůstala až do konce dokonalá.“ S tím, jak se situace čím dál víc zhoršovala, myslel von Hase na svou snoubenku Renate, která dělala sestru v Durynsku. Wehrmacht už dávno zavedl pro frontové vojáky systém sňatků v nepřítomnosti. Ze Schneidemühlu neexistovalo pozemní spojení, ale major poslal rádiem zprávu s nabídkou k sňatku, kterou Renate přijala. 3. února šla přesně podle předpisů na místní matriku a složila přísahu s rukou na ocelové přilbě, která symbolizovala nepřítomného snoubence. Karlu-Güntherovi však nebylo možné dát vědět, zda obřad proběhl. Když se ho později ruští vyšetřovatelé ptali, jestli je ženatý, odpověděl: „Já nevím.“ 22. února, když už bylo jasné, že „pevnost“ nelze dál bránit, se Remlinger rozhodl vzepřít rozkazům. Přeživší muži z posádky zaútočili, rozdělili se do malých skupinek a pokusili se o útěk. Remlinger, von Hase a dvanáct dalších padlo po třech dnech pěší chůze do rukou Rusům. Remlinger v zajetí zemřel. Po pádu Budapešti 4. února Rusové očekávali poměrně bezproblémový postup přes zbytek Maďarska na Vídeň. Místo toho však Hitler 6. března vyslal 6. tankovou armádu SS, veterány z Arden, do mocného protiútoku severně i jižně od Balatonu, aby pro Německo uhájil maďarská ropná pole. Zároveň měla 2. tanková armáda udeřit směrem na východ k Dunaji. Němci zahájili ofenzivu v moři bahna a zprvu na překvapených Rusech vydobyli značné území. Sovětské jednotky v Maďarsku byly špatně vyzbrojené. Hlavní nápor německého útoku nesla pěchota a protitanková děla. Motostřelecká jednotka poručíka Valentina Krulika z 6. gardové tankové armády dostala rozkaz zaujmout obranné postavení ve vesnici poblíž československých hranic. Pracně se zakopávali a příšerně se báli představy, že budou stát proti tankům jenom s několika protitankovými granáty. Najednou Krulik uviděl, jak někdo vleče kolem pětaosmdesátimilimetrové protitankové dělo. Zamával na řidiče a poprosil poddůstojníka, který měl dělo na starost, aby zůstal a podpořil je. To seržant poslušně učinil. Krulik si s potěšením všiml, že ten muž má na blůze řadu medailí, což znamenalo, že je to veterán. Odtáhli dělo do úkrytu za laťkový plot, který ohrazoval záhon se zeleninou. Dělostřelci byli jen dva, takže s tříděním nábojů na protipancéřové a výbušné pomáhala pěchota. Pak čekali. Konečně se k nim přes pole začaly šinout tři německé tanky Panzer IV následované pěchotou. Seržant od dělostřelectva pravil nonšalantně: „To poslali jenom tyhle šunky?“ Rusové vyčkávali minutu za minutou, až se 536


Němci přiblíží na dostřel. Pak seržant zavelel: „Shoďte plot!“ Jakmile povalili laťky, dělo vystřelilo. Jeden tank se vzňal. Ostatní dva začaly bez úspěchu pálit všude okolo Rusů. Krulikovi muži skosili německou pěchotu samopaly. Za pár minut se zbylí pěšáci i tanky stáhli. Tohle už nebyla německá armáda z roku 94 nebo 942. To byly poslední křeče zoufalců. Krulik, kterému se velice ulevilo, řekl dělostřelcům: „To je poprvé, co jsme měli svou vlastní soukromou dělostřeleckou podporu. Přeji vám hezký večer, soudruhu seržante.“ Jakmile Sověti po šoku z německého protiútoku u Balatonu znovu nabyli rovnováhy, nemilosrdně se s útočníky vypořádali. Německé tanky a vozidla se na bojišti i tak s kašláním zastavovaly, protože jim docházelo palivo. Němci skončili bitvu s 400 provozuschopnými tanky a děly oproti 900, s nimiž ji začínali. Muži z . tankového sboru SS byli zcela vysílení. „Byli jsme na pokraji fyzických sil,“ řekl desátník Martin Glade o ústupu, který začal v polovině března, kdy Rusové obnovili ofenzivu. Na každé orientační zastávce se kamarádi zhroutili na zem tam, kde stáli… [Náš důstojník] rozmístil v noci rotu podél hřebene kopce. „Zakopejte se! Zakopejte se!“ slyšel jsem ho v jednom kuse řvát. Vyhrabali jsme si mělké díry. Moje byla na hloubku rýče. Pak mě přemohla únava. Když jsem se probudil, skoro jsem se nemohl postavit na nohy. Byl jsem zmrzlý na kost. Nebe na východě rudlo… Prokřehlými prsty jsem sáhl do torny pro suchou kůrku chleba a kus salámu. Na nevýrazný kopec zbavený porostu zahájili Rusové palbu. „Účinek byl strašlivý … nalevo i napravo leželi nehnutě vojáci, mlčící a podivně zkroucení – podle mě víc než půlka roty. Když jsme na ten zatracený kopec večer předtím přišli, bylo nás 48.“ Němci zanechali útoku 6. března a začali ustupovat. Rusové pokračovali v postupu na Vídeň a 4. dubna stanuli na jejím předměstí. O dva dny později byl Valentin Krulik vyslán s průzkumnou hlídkou do srdce rakouského hlavního města. Jeho velkolepá historie ho nezajímala: „Bylo nám to úplně jedno. Pro nás to bylo jenom další bitevní pole.“ Alexandr Vostruchin dorazil na předměstí s praporem tanků T-34 ze stejné brigády jako Krulik. „Město bylo nádherně nedotčené válkou, tak tiché a klidné, žádné plameny v dohledu.“ Krulik navedl své muže do ulic ze západu v několika náklaďácích a nesetkal se s odporem. Zahlédli sice německé vojáky, ale žádnou or537

5. KAPITOLA

ganizovanou obranu. Ke svému pobavení jeli několik minut v závěsu za kolonou aut wehrmachtu. „To ticho bylo vážně strašidelné.“ Ale jak se setmělo, veliteli pluku se nechtělo pronikat bez podpory hluboko do města, navzdory Krulikově hlášení, že cesta je volná. Stáhli se zpátky na předměstí. Rusové byli připraveni zaútočit na Vídeň až za několik dní. Mezitím se Němci zformovali. Tankoví granátníci SS urputně bojovali v ulicích celý týden. Byl mezi nimi i Otto Skorzeny, Hitlerův oblíbený velitel zvláštních jednotek. Desátého dubna si už i Skorzeny zoufal. Hlásil do Berlína: „Situace je beznadějná. Neprobíhají přípravy k obraně, vládne naprostá malomyslnost. Organizace se zhroutila… Vojáci jsou vyděšení a postrádají iniciativu. Nařídil jsem, aby tři důstojníci obvinění ze zrady nebyli zastřeleni, ale pověšeni z Floridsdorfského mostu. Luftwaffe při své evakuaci používá palivo, které potřebují tanky a bojující jednotky – a to s sebou berou jen ženy a nábytek.“ Získat území, kterým na počátku muži Valentina Krulika tak snadno projeli, stálo Rudou armádu týden krvavých bojů. „V roce 945 jsme měli ten problém,“ uvedl Krulik, „že jsme pořád někam spěchali. Doplňovali jsme síly za pochodu, měli jsme málo zkušených důstojníků, v našich řadách byli samí příliš mladí nebo přestárlí záložáci. Často jsme vůbec nevěděli, kde jsme. Vždycky jsme studovali mapu a říkali jsme si: ‚Takže teď jsme projeli tudy a tudy. A teď jedeme kam? A kam potom?‘“ Hlavní město Rakouska bylo zcela obsazeno až 4. dubna. Toho dne odeslala 6. tanková armáda poslední zprávu do Berlína: „Posádka Vídně přestala existovat. Vojáci navzdory vyčerpání bojují s příkladnou odvahou.“ Bombardování obrátilo mnoho vídeňské krásy v sutiny. Sovětští okupanti se prodírali městem, kde planuly celé bulváry, zaneřáděné mrtvolami a troskami tanků a samohybných kanónů, které se při pouličních bojích ničily ve velkém. Rokossovského armády se během března pohnuly na západ a získaly až na pár německých bašt celé Východní Prusko. Probily se i Západním Pruskem a Pomořanskem a neúprosně tlačily uprchlíky i vojáky wehrmachtu k pobřeží Baltu. Statisíce se jich tísnily v Gdaňsku. Město i s nějakým asi ,5 milionem utečenců, většinou z Východního Pruska, bránila německá 2. armáda. V nemocnicích se mačkalo asi 00 000 raněných. 2. března bylo velení svěřeno drsnému a schopnému generálu Dietrichu von Sauckenovi. Slovy obdivovatelů Německa: „Byl to pravý syn Východního Pruska a velmi mu záleželo na kypící mase uprchlíků, kterou byl odhodlán uchránit před ruskými pařáty.“ Gdaňský gauleiter Albert Forster napsal: „Stále věřím v nějaký zázrak. Stále věřím v Bo538


ha Všemohoucího, který nám seslal führera… Zbývá jen, aby Západ pochopil, kde se nachází skutečný nepřítel.“ Mnoho Forsterových lidí však naopak propadalo hysterii. 2. března nalezli Rusové v chlévě pár kilometrů od Gdaňsku šestnáct členů tří rodin, včetně matek a dětí od dvou do patnácti let. Všem podřezal hrdla nebo zápěstí jistý Irwin Schwartz, místní nacistický prominent, který tvrdil, že jednal na jejich vlastní žádost. Ti z nich, kteří byli stále naživu, se dál snažili zemřít, i když se je pokoušel zachránit lékař z Rudé armády. Schwartz, který podřezal zápěstí i sobě a přežil, prohlásil, že zabil svou ženu a tři děti a potom nabídl stejnou službu sousedům. „Raději zemřít než žít s Rusy,“ řekl u výslechu. Ve městě Mednitz (dnes Miodnica) v sektoru . ukrajinského frontu spáchalo sebevraždu podřezáním žil na zápěstí padesát osm žen a dětí. Téhož dne Koněvovo velitelství ohlásilo do Moskvy: „Mnoho Němců na námi dobytých územích umírá hladem.“ Dne 5. března zahájilo šest ruských armád soustředěný útok na Gdaňsk. Konečně našly uplatnění zbylá těžká plavidla německé flotily, která k Hitlerovu válečnému snažení přispěla dosud jen málo. Z moře ostřelovala Rusy stará bitevní loď Schlesien a křižníky Prinz Eugen a Leipzig, země se otřásala detonacemi obrovských granátů. Němci zůstali jako vždy věrní doktríně aktivní obrany. Drželi se čtyři dny. 9. března se von Sauckenovy pozice začaly pod drtivým ruským tlakem hroutit. 22. března severně od Gdaňsku dosáhly první sovětské tanky Baltského moře. Centrum města se ocitlo v dostřelu ruských děl. Začalo kruté bombardování. Civilisté sestoupili do sklepů a většina po mnoho dní nevyšla. Ruská palba zasypávala i lodě v přístavu, které se pořád ještě pokoušely evakuovat civilisty. Jeden ruský voják s uspokojením postřehl, že jakmile se dělostřelci, zvyklí mířit na pozemní cíle, přeorientovali na lodě, mělo to ničivé následky: „Dělo vypálilo, granát vybuchl a další loď šla ke dnu i s celým nákladem fašistů.“ Pro poručíka Gennadije Ivanova, velitele čety tanků IS-2, byly boje o Gdaňsk jedněmi z nejtěžších, které za tři roky války zažil: „Němci bojovali tvrdě, dobře a do posledního dechu.“ Ivanovova jednotka byla rozdělena po rotách, aby mohla podporovat postup pěchoty 65. armády. „Ještě nikdy jsem neviděl tak hrozné bojiště. Bylo tam tolik bahna, že se vůbec nedalo manévrovat.“ Ivanov, bodrý a veselý jednadvacetiletý mladík z Kazaně v Tatarstánu, prožil neobvykle šťastné dětství: vyrůstal v rodině dobře situovaného sovětského úředníka. Jeho starší bratr padl na samém počátku války a rodina nikdy nezjistila kdy a kde. 539

5. KAPITOLA

Ivanov, vášnivý fotograf, s sebou tahal ukořistěnou leicu všude, kudy s vítězící Rudou armádou prošel. Devatenáctého března stála Ivanovova četa kousek na sever od Gdaňsku a pozorovala svůj cíl, devět set metrů vzdálenou cihelnu obrostlou borovým lesem. Když ustala podpůrná dělostřelba, velitel roty Čerňavskij, o jehož soudnosti neměl Ivanov nikdy valné mínění, překvapivě a k Ivanovově nelibosti nařídil tankům vyrazit bez podpory pěchoty. Těžké stalince se neohrabaně plazily rozměklým terénem – ten Ivanovův se nacházel sedmdesát metrů za vedoucím strojem. Z nedostatku jiného identifikovatelného cíle váhavě střílely na cihelnu. Najednou se z blízkého lesa vyplazil německý panther, jednou vypálil ze vzdálenosti 650 metrů a okamžitě zase zmizel do úkrytu. Během tří minut tuto proceduru třikrát zopakoval. Tři stalince vzplály a jejich posádky se stáhly do týla. Zbytek roty se dal na zmatený ústup. Ruští důstojníci vysedli a radili se, co dál, když tu se o hůlce, o kterou se od svého zranění opíral, přibelhal velitel divize a soptil vzteky. „Jak dlouho velíte tankům?“ křičel na velitele roty. „Takhle si představujete tankovou bitvu? Jaký že máte dostřel? Jedenáct set metrů? Tak toho využijte!“ A začal Čerňavského zuřivě mlátit hůlkou. „A teď pokračujte!“ Znovu nasedli do tanků a obnovili útok. Za pár minut střela z pantheru zasáhla Čerňavského tank, zapálila ho a zabila posádku, což, jak lakonicky poznamenal Ivanov, „zachránilo našeho kapitána před válečným soudem.“ Překonat otevřené pole se Rusům podařilo až za dva dny. Pěchota se metr za metrem plížila k lesu, kde se zakopali němečtí pěšáci a protitanková děla, která útočníky ostřelovala z boku. Když konečně vyrazily tanky, „našli jsme mrtvoly našich samopalníků ležet na hromadách.“ Dva bratři, Nikolaj a Pjotr Olejnikovi, jeli jako střelec a řidič v jednom tanku, když dostali zásah. Vyskočili živí, ale když se pod palbou snažili dostat pryč, Nikolaj zmizel. Otřesený Pjotr hodiny bloumal po bojišti a hledal bratra, ale nenašel ani jeho tělo. Dne 27. března dostal pluk rozkaz odříznout železnici severně od Gdaňsku. Vyrazili za tmy a když se jim zdálo, že úkol splnili, zastavili se. Teprve úsvit odhalil, že nejsou u železnice, ale pouze u tramvajových kolejí. Velitel pluku se spojil rádiem s čelní jednotkou a sklesle oponoval: „Vždyť já už jsem hlásil na divizi, že jste u trati!“ Pak rozpačitě podal nahoru zprávu o omylu. Vzápětí mu osobně zavolal generál Panov, velitel I. gardového tankového sboru, a předvedl výbuch typický pro ruské velitele: „Všichni jste zralí pro polní soud,“ sdělil nešťast540


nému plukovníkovi, „ale než tribunál stihne zasednout, zastřelím vás sám!“ Tanky tedy pokračovaly v postupu, dokud nenarazily na zničený železniční most. Němci svrhli do mezery úmyslně dva vlaky a tuto důkladnou změť šrotu teď kryli palbou z kulometů. Ruští ženisté se dali do práce. Za cenu značných ztrát se jim nakonec povedlo položit k troskám nálože. Výbuchy vytvořily otvor dost velký na to, aby projely samohybné kanóny, tanky však ne. Kanóny za podpory pěchoty vyrazily kupředu a prorazily si cestu. „Všichni dostali medaile,“ řekl Ivanov. Ale Němci je i tak zdrželi skoro do západu slunce, jako už stokrát předtím. Ivanovova tanková kolona, stále vzdálená tři kilometry od centra Gdaňsku, se dala znovu do pohybu s prvními ranními paprsky. Když opustili otevřený terén a začali se pohybovat mezi budovami, potkávali jednu skupinu hitlerjugend za druhou. Mládenci se svými pancrfausty a Molotovovými koktejly působili dokonalou spoušť. V pouličních bojích padlo za oběť ručním zbraním aspoň patnáct tanků. Ivanovův IS-2 dostal zásah na Hochenstrasse v časných ranních hodinách 30. března. Ivanova zalilo hořící palivo, před kterým ho ohnivzdorný oblek příliš neochránil. Byl plně při vědomí a díval se, jak mu milované německé holínky hoří před očima. Zhroutil se ve věži a řval bolestí. Členové osádky ho navzdory palbě vytáhli spodními dvířky a povalili ho do velké louže roztátého sněhu na kraji silnice. Ivanov referoval rodičům bezstarostným tónem, jaký často používali synkové u vojska: „Jsem úplně v pořádku a mám se dobře. Užívám si krásného německého počasí!“ Ve skutečnosti strávil dvacet dva dní v polní nemocnici. Jeho pluk přišel v Gdaňsku o čtyřicet z padesáti pěti tanků. Padli velitelé všech rot. Ruští tankisté rádi zpívali morbidní humornou píseň, jejíž jeden verš zněl: „Máme urvaný nohy a huby nám hoří.“ Vladimiru Dobroradovovi, veliteli tanku a Ivanovovu příteli, po bitvě amputovali nohu. Byl to oslnivě krásný mladík a vášnivý tanečník. Když se Dobroradov probral z narkózy, podlehl zoufalství a zastřelil se z pistole. Ivanov se domníval, že tento osud stihl Dobroradova proto, že v předchozích týdnech trávil volno flirtováním s „polní manželkou“ velitele brigády. Dotyčný důstojník nebyl potěšen a poslal drzého mladého soka do první linie útoku na Gdaňsk. Ivanov si vzpomněl na biblický příběh o Uriáši Chetejském. Velitel pluku, který na sebe přivolal hněv generála Panova, v těch dnech také zahynul. Přišla k němu Němka a z bezprostřední blízkosti ho zastřelila. Měla to být pomsta za to, že ji zná54

5. KAPITOLA

silnili sovětští vojáci. „Takové věci se stávaly,“ pokrčil rameny Ivanov. „Rokossovskij to té své chátře dovoloval.“ Žena stačila už jen vysvětlit svoje pohnutky, než ji ubodali bajonety. — V posledních dnech obrany Gdaňsku esesáci a polní policisté pověsili v ulicích spousty mužů, kteří opustili jednotky. Sovětská letadla ničila ustupující živou sílu i vojenskou techniku. Pětadvacátého března projížděl Gdaňskem jistý plukovník Christern, který se měl ujmout velení 4. tankové divize. Vzhledem k naléhavosti úkolu jeho radistu překvapilo, když velitel tankistů zastavil u jednoho z mála kostelů, které ve městě ještě stály. Plukovník se zvědavě rozhlédl kolem sebe a na bitvami zjizvené tváři mu zahrál mírný úsměv. Vyslal ke mně kradmý pohled, kterým mi naznačil, že si mám sednout do lavice, načež spolu s řidičem vystoupal po strmých schodech na kůr… Nesedělo se mi tam lehce, když zvenku doléhal rachot boje. Pak jsem málem vyletěl z kůže… varhany ožily a zaburácely… věděl jsem, že plukovník miluje hudbu… ale poprvé jsem ho slyšel hrát na varhany. Hrál jako virtuos. V noci 27. března nařídil von Saucken úplnou evakuaci města, které už se nedalo bránit. Přeživší němečtí vojáci zůstali izolovaní na poloostrově Hel, kde někteří setrvali až do konce války, a na pobřežních pláních Oxhöfter Kämpe poblíž Gdyně, odkud von Saucken v týdnech bezprostředně následujících po pádu Gdaňsku dokázal po moři zachránit všechny jednotky. Až do úplného konce války pak lodě odvážely vojáky a uprchlíky z bažinatých luk v deltě Visly. Čtrnáctiletý Erich Pusch, uprchlík, který ztratil rodiče na ledě Viselského zálivu, ležel v gdaňském sklepě s malým bratrem a asi dvanácti dalšími vyděšenými lidmi, většinou ženami a dětmi. První Rus vstoupil do jejich úkrytu časně ráno 3. března. Chtěl vědět, jestli jsou přítomni nějací němečtí vojáci. Když se ujistil, že tomu tak není, vybral ode všech hodinky a prsteny a odešel. Mladý Erich opatrně vystrčil hlavu na ulici, aby zjistil, co se děje, a uviděl pár velmi mladých ruských vojáků postávajících okolo tanků. Tu a tam ještě vybuchl granát vypálený z německé lodi. Erich se vrátil do sklepa. Všichni v hrůze seděli a čekali na nejhorší. Další Rusové, kteří se ukázali, byli namol opilí. Odvedli všechny ženy do vedlejší místnosti a přes hysterické 542


prosby o milost je znásilnili. Při návratu si všimli, že na podlaze leží mladý ruský zajatec, který předtím, než upadl do zajetí, přišel o nohu. Jeden rudoarmějec ho probodl bajonetem, a když nebožák naříkal, dorazil ho z pistole. Všichni vojáci sovětské armády byli důkladně poučeni o tom, že jejich krajané, kteří se vzdali fašistům, jsou zrádci. Vojáci pak pobrali všem přítomným boty, naházeli je do pytle, odešli a nechali za sebou vzlykající ženy. Pozdě v noci přišli nějací šikmoocí Asiaté a znásilnili patnáctiletou dívku. Celou noc se objevovaly nové a nové vlny Rusů, kterým šlo pořád o totéž. Starců a dětí si nevšímali, ale opakovaně znásilňovali ženy. Druhý den ráno vyšli traumatizovaní bratři Puschovi a jejich společníci ze sklepa a našli město v plamenech. Lidé vybíhali z domů a svírali v rukou všechen majetek, který dokázali unést. Erich uviděl německé vojáky popravené za dezerci: viseli na sloupech od trolejí. Mohutný zástup uprchlíků se sunul ulicemi před zraky hord rudoarmějců. Rusové začali vytahovat z davu muže a vyslýchat je. Některé zastřelili, snad proto, že je považovali za vojáky v civilních šatech. Pak si začali vybírat dívky a mladé ženy. Ty, co držely v náručí malé děti, je předaly starším ženám a s pláčem odešly s Rusy vstříc svému osudu. Pětadvacetiletou Friedu Englerovou, sestřenici Elfi Kowitzové, znásilnili Rusové za Gdaňskem celkem osmnáctkrát. Bratři Puschovi šli stále na západ, za město, na periferii. Byli vyčerpaní a měli hlad. Tu noc strávili v příkopu. Příštího dne je uviděla nějaká žena, všimla si, že jdou jen v punčocháčích, a slitovala se nad nimi. Zavedla je k sobě domů, kde za šatníkem v ložnici schovávala dvě nedospělé dcery. Tam strávili dva těžké, hladové měsíce a živili se odpadky. Stejný osud potkal jedenáctiletou Anitu Bartschovou. Do protileteckého krytu, kde se s rodinou schovávala, vtrhli Rusové a obvyklým způsobem se dožadovali žen a hodinek: „Uri! Uri! Frau! Frau!“ Uprchlíci, o hodinky lehčí, nedobrovolně vyšli na ulici a spatřili hromadu mrtvol. Anitina nejstarší sestra Maria byla znásilněna a pak spolu s matkou a mladým bratrem odvlečena do ruského trestního tábora. Anita se ocitla sama v opuštěném bytě se čtyřletým bratrem a tříletým synovcem. V následujících týdnech vybírala odpadky a kradla jídlo: dokázala ho sehnat právě tolik, aby nezemřeli hlady. „Žili jsme jako zvířata.“ Rozbořené město bylo strašidelné pro všechny přeživší jakéhokoli věku. Jednou Anita narazila v mělkém říčním korytě na nafouklé a hnijící mrtvoly německých vojáků. Po šesti týdnech Rusové propustili zbytek rodiny. Anitu zázrakem našla sestra Maria: „Byla na tom zle a všich543

5. KAPITOLA

ni jsme trpěli silnou podvýživou. Matka už na kostech skoro neměla maso.“ Brzy nato začali Rusové vyhánět z Gdaňsku všechny Němce, aby udělali místo novým polským osídlencům. Zbědovaná rodina Bartschových nastoupila na nákladní vagón do Berlína a odtamtud do tábora pro odsunuté, kde strávila další tři roky. „Matka se z toho nikdy nevzpamatovala a za pět let zemřela. Bylo jí teprve padesát,“ vzpomíná Anita Bartschová. „Když jsme se konečně shledali s otcem, byl těžce nemocný. Už nikdy nemohl pracovat.“ Rodinné fotografie z té doby ukazují tváře, do kterých je vepsána nepřekonatelná bolest. Kapitán Vasilij Krylov se stal svědkem zběsilého rabování v opuštěných obchodech na ulicích Gdaňsku. „Všude to smrdělo mrtvolami.“ Viděl vojáky, kteří jásali nad objevem cisterny s alkoholem. Vyprázdnili do ní zásobníky, dokud destilát nezačal tryskat ze stovky děr, a pak si s otevřenou pusou stoupli pod lihovou fontánu. Mnoho mužů podle Krylova rozezlily nádherné domy: měli za to, že Němci žili v příliš velkém přepychu. „Když viděli, jak dobře se hitlerovci doma měli, dostali na ně vztek za to, co napáchali u nás.“ „Při postupu Německem bylo těžké udržet kázeň,“ připustil major Fjodor Romanovskij z NKVD. Ve vyšších kruzích Rudé armády vládl značný zmatek ohledně toho, jaké chování ještě lze tolerovat. Velící důstojník Jeleny Koganové jednoho dne v Poznani přijal telefonát, ve kterém si polská jednotka stěžovala, že dva Rusové znásilnili ženu. „Zastřelte je!“ nařídil sovětský důstojník. Koganová k tomu suše podotkla: „Tím ukázal, že hodně zaspal dobu. Náš plukovník neměl tušení, co páchá zbytek armády v Německu.“ Starou pomořanskou pobřežní pevnost Kolberg (dnes Kolobrzeg) odřízli Rusové 4. března. Posádka sestávala z pouhých 3 300 mužů, většinou opozdilců nebo členů Volkssturmu, kterým velel plukovník Fritz Fullriede, starý veterán z Německé Jihozápadní Afriky. Mohli počítat s podporou děl dvou torpédoborců na moři a čtyř nepojízdných tanků, které musely být odtaženy do akce za nákladními auty. Fullriede také musel převzít odpovědnost za 68 000 civilistů. Ruský útok začal 3. března. Fullriede zamítl hlasy, které požadovaly, aby se Kolberg vzdal. Během obléhání probíhala evakuace, válečné lodě odvážely uprchlíky do Svinoústí (Swinemünde, dnes Świnoujście). Šlo to pomalu a nesnadno. Některé rodiny spáchaly sebevraždu, protože už nedoufaly, že se dočkají úniku. Fullriedeho posádka však za cenu padesátiprocentních ztrát udržela linii až do 6. března, kdy evakuace skončila. Plukovníkovi se pak časně ráno 8. března podařil poslední 544


malý zázrak, když zorganizoval evakuaci vojáků z pobřežního pásma ,5 kilometru dlouhého a 350 metrů širokého. Fullriede byl za tento vskutku hrdinský humanitární čin oceněn Rytířským křížem. 05 000 mužů německé 3. tankové armády hájilo po většinu března udrželo rozlehlý opěrný bod na východ od Odry, stokilometrový úsek fronty známý jako altdammské předmostí u Štětína, jemuž velel Hasso von Manteuffel. Rusové zde zaútočili 4. března. Den na to začal Hitler 3. tankové armádě systematicky odčerpávat jednotky, aby posílil obranu Berlína. Von Manteuffel usoudil, že jeho situace je neudržitelná. Následující noc stáhl všechny zbylé síly za Odru a zničil mosty. 2. března Rusové vyčistili město Altdamm (dnešní Dąbie) od přeživších Němců a ukořistili velké množství zanechané výstroje a výzbroje. Němečtí generálové byli ohromeni, když Hitler na konci ledna jmenoval vojenským velitelem na viselské frontě Heinricha Himmlera, jenž se nevyznal v ničem vyjma hromadného vraždění. Guderian označil Himmlerovo jmenování za „bláznovství … Vynaložil jsem veškerou schopnost argumentace, kterou disponuji, a pokusil se zabránit tomu, aby byla na nešťastné východní frontě spáchána taková pitomost … zcela marně.“ Jakmile Reichsführer SS dorazil na své velitelství, projevil naprostou neschopnost pro výkon velitelské funkce, třebaže měl k ruce náčelníka štábu, kterým byl generál SS Heinz Lammerding, další prominentní zabiják, jehož muži měli na svědomí masakr ve francouzském Oradouru. Himmlerovo velení na Visle skončilo přesně takovou katastrofou, jakou vojáci wehrmachtu předvídali. 8. března Guderian zjistil, že šéf SS opustil velitelství a údajně si lečí těžké nachlazení v sanatoriu Hohenlychen. Ve skutečnosti se nervově zhroutil. Guderianovi nedalo moc práce Himmlera přesvědčit, aby požádal o zproštění odpovědnosti za velení na frontě, a Hitler se tomu nebránil. 22. března generál Gotthard Heinrici, malý, starý a houževnatý voják, velitel . tankové armády v Karpatech, navštívil v Zossenu u Berlína Guderianovo velitelství umístěné v komplexu nízkých betonových baráků opatřených maskovacím nátěrem. Zde se nacházelo nervové centrum válečného úsilí německé armády. Guderian generálovi prozradil, že proti Rusům, kteří ohrožují Küstrin (dnes Kostrzyn), se plánuje velký protiútok z předmostí u Frankfurtu nad Odrou. Pevnost Küstrin, kdysi vězení Bedřicha Velikého, stála na ostrově uprostřed Odry asi 80 kilometrů východně od Berlína. Rusové v únoru nakrátko pronikli její obranou, ale byli odraženi. 545

5. KAPITOLA

Nyní Hitler nařídil, aby pokus vyprostit Küstrin ze sevření začal do dvou dnů. Úkolu se musel ujmout nešťastný Heinrici. Než však mohl být protiútok zahájen, zaútočili téhož dne – 22. března nad ránem – sami Rusové. Když pak Němci 23. března podnikli protiútok, zastavila je sovětská dělostřelba. Heinrici naléhal na Hitlera, aby izolovaný Küstrin ponechal osudu. Führer jako obvykle odmítl a trval na dalších protiútocích. 27. března zahájily útok tři divize 9. armády, což Rusy zaskočilo natolik, že se čelní německé tanky dostaly až na předměstí Küstrinu. Tam však byly zastaveny a zničeny. „Byl to masakr,“ konstatoval Heinrici pochmurně. Pro nic za nic zemřelo osm tisíc mužů. Druhý den Hitler propustil Guderiana s odůvodněním, že jeho zdravotní stav si žádá okamžitou šestitýdenní ozdravnou dovolenou. Posledního z velkých německých velitelů nahradil 29. března ve funkci náčelníka štábu generál Hans Krebs. Téhož dne spustili Rusové mohutné bombardování Küstrinu. Posádka si z vlastní iniciativy prorazila cestu a uprchla, ale několik mužů zůstalo a padlo v boji proti Rusům, kteří pevnost obsadili. Jakmile velitel Küstrinu dosáhl německé linie, dal ho Hitler zatknout. Hlavní město Slezska, Vratislav (Breslau, dnes Wrocław), dokázalo vzdorovat náporu obléhatelů sedmdesát sedm dní a padlo teprve týden po Hitlerově smrti. Rusům, kteří město obklíčili 6. února, trvalo dva týdny, než se probili urputnou obranou na jižních předměstích a postoupili o pouhé dva kilometry. Zhruba padesátitisícová posádka stále doufala v pomoc Schörnerovy skupiny armád „Střed“. Poté, co mnoho Slezanů prchlo na západ a tisíce jich připravil o život sníh a jiné strázně a nástrahy, zbylo ve Vratislavi asi 80 000 civilistů. Za linií fronty zničili obránci řadu domů, aby vytvořili prostor ke střelbě. Hasiči, průmysloví dělníci a pracovníci služeb se vrhli do obrany s odvahou hodnou lepší věci. Továrny dál vyráběly střelivo, cigarety (600 000 denně) a těžké minometné granáty. Posádka dokonce dala dohromady obrněný vlak. Dodávku pošty a některých zásob zajišťovaly noční přelety luftwaffe. Gauleiter Karl Hanke patřil k nejméně sympatickým funkcionářům třetí říše. Vratislavského starostu nechal pověsit kvůli výroku, že město nelze bránit. Denně posílal barvitá hlášení do Berlína a Goebbels mohl radostně konstatovat: „Být všichni gauleiteři na východě takoví…, byli bychom na tom mnohem lépe.“ Hitler obdivně označil Hankeho za „čertovského chlapíka.“ Do vojenské obrany však Hanke zasahoval katastrofálním způsobem. Neustále vyzýval k průlomu a spojení s Schörnerovými vojsky, vojenský velitel města však tuto myšlenku 546


zavrhl. Na takovou akci by bylo zapotřebí několika divizí. Tisíce vratislavských mužů a žen nahnaných na stavbu letiště, kterou Hanke prosadil, se málen udřelo k smrti. Hlavní stan si Gauleiter zřídil ve sklepeních pod knihovnou městské univerzity. Dokonce navrhoval, aby budovu odstřelili – jeho velitelství pod sutinami by pak bylo nedobytné. Od zpopelnění půl milionu knih ho odradily jen obavy, aby požár nezachvátil celé město. Od . dubna Rusové ostřelovali Vratislav z těžkých děl: ráže 280 mm nebyla výjimkou. Zřítila se věž katedrály, shořela botanická zahrada a rozsáhlá území na jihu a na západě se stala neobyvatelnými. Metr po metru Rusové zatlačovali obránce do středu města. Po celé délce východní fronty se německé síly ocitaly v obklíčení nebo zanikaly během ústupu k posledním baštám Říše. Přeživší vojáci 0. tankové divize SS nedostali 9. dubna svolení k tomu,aby se pokusili probít ke svým. „Brali jsme to jako rozsudek smrti,“ řekl o tom dělostřelec kapitán Karl Godau. Jeho baterie ještě stále existovala, neměla však žádné palivo. Velení i disciplína se zhroutily. Dvacátého vypálili poslední náboje a pak, Rusům na dohled, vyhodili děla a nákladní auta do vzduchu. „Bylo to strašné – jako když člověka svlékají donaha.“ Pár mužů uteklo. Godauův velitel praporu, velmi oblíbený důstojník Harry Jops, přeplaval Labe, aby unikl zajetí. Zbytek se vzdal. Rusové s nimi zprvu zacházeli překvapivě slušně. Pád do mizérie, kdy se opozdilci stříleli a muži umírali hladem nebo zoufalstvím, nastal až později, během dlouhého pochodu do zajetí do Slezska. Německé armády se jedna po druhé rozpadaly. Na západě odpor téměř ustal. Na východě zaujímali obránci své pozice s vědomím, že doufat v to, že si zachrání byť jen holý život, by bylo bláhové. A fanatičtí nacisté už mysleli jen na zánik, který by odpovídal jejich šílené, heroické vizí třetí říše. Žádné z hnízd německého odporu však nedosahovalo důležitosti Hitlerova hlavního města. Celý svět věděl, že poslední hrůzné dějství se musí odehrát právě tam. Oči všech se upíraly ke špinavým, rozbitým a zbědovaným ulicím Berlína.

„HITLER KAPUTT! HITLER KAPUTT!“ Mnoho lidí – taková je realita války – si nedokáže připustit, že všechny hrůzy, jejichž jsou svědky, jsou skutečné, nebo že jejich důvěrně známé prostředí je odsouzeno k zániku. Srdce nedokáže přijímat signály mozku, i kdyby byly sebesilnější a seberacionálnější, a uvěřit, že 547

5. KAPITOLA

známý vesmír, ve kterém savý papír leží na obvyklém místě na kancelářském stole, pohovka stojí doma v obývacím pokoji a obchod se nachází na rohu ulice, má jednou provždy zmizet. A jestliže tento jev platí pro obyčejné smrtelníky, pak není divu, že také nacistické špičky, s čestnou výjimkou Alberta Speera, se oddávaly fantaziím ještě v době, kdy se kolem nich stahovaly spojenecké armády a chystaly se zasadit poslední smrtelnou ránu. Režim, který podvedl národ a toužil dobýt svět, si hýčkal vzdušné zámky sebeklamu až do samého konce. Velkoadmirál Karl Dönitz kdysi velel německým operacím v Atlantiku dovedně a snad i obratně. Teď spravoval záležitosti kriegsmarine, jako by před sebou mělo několik desetiletí nacistické hegemonie: i nadále byl bezmyšlenkovitě oddán věci, jíž vždy otrocky sloužil. 4. dubna nabídl führerovi služby 3 000 mladých dobrovolníků z námořnictva, kteří měli provádět partyzánské akce za nepřátelskými liniemi na západě. Dönitz byl slepý ke skutečnosti, že tito hoši jsou zcela nevycvičení. O čtyři dny později rozeslal ze svého velitelství oběžník opěvující činy jakéhosi nižšího důstojníka z křižníku Kormoran, který hnil ve vězeňském táboře v Austrálii. Tento příkladný muž, psal velkoadmirál, úspěšně pobil všechny spoluvězně, kteří jevili komunistické sklony. „Může být ujištěn, že se mu za jeho odhodlání a následné uskutečnění záměru dostane mého plného uznání. Povýším ho… ihned po jeho návratu.“ Hitler na podřízené čím dál častěji řval. Guderian popsal jedno zasedání, které trvalo přes dvě hodiny: „Šermoval pěstmi, tváře měl zrudlé vztekem a třásl se po celém těle… Po každém výbuchu hněvu začal Hitler chodit sem a tam po okraji koberce, pak se náhle zastavil přímo přede mnou a vychrlil další obvinění. Skoro ječel, oči mu div nevylezly z důlků a na spáncích mu vyvstávaly žíly.“ Později se Keitel, nejnesympatičtější z Hitlerových vojenských kreatur, na Guderiana obrátil s otázkou: „Jak jen můžete führerovi takhle odporovat? Nevidíte, že ho to rozrušuje? Co když mu takový výstup přivodí infarkt?“ Když se Spojenci zmocnili Remagenu a Hitler žádal posily, dozvěděl se, že k dispozici je jen pět samohybných děl, a ta jsou v opravě v Sennelageru. Pán Německa, nejvyšší velitel armády, která kdysi obsadila bezmála celou Evropou, se několik minut soustředěně zaobíral pěti rozbitými jagdtigery. Až do konce byl přesvědčen, že německý národ má raději zahynout, než aby přežil za cenu pokoření. „Žádné německé město neotevře své brány,“ zní depeše z Berlína pro skupinu armád „Střed“ z 5. dubna. „Každou vesnici a každé město budou bránit všichni, kdo 548


jsou k dispozici. Každý Němec, kteří poruší svou zřejmou a přirozenou povinnost, pozbude cti i života.“ Zoufalý nedostatek nutil Hitlera odebírat zbraně a výstroj jednotkám, které nejevily ochotu bojovat, aby vyzbrojil a ošatil ty, kdo bojovat chtěli. Ze skladů námořnictva, z celnic i policejních stanic se braly boty, uniformy a dokonce spodní prádlo pro wehrmacht. I u těch útvarů, které stále disponovaly značným množstvím tanků, jich bylo mnoho nepojízdných kvůli poruchám nebo chybějícím součástkám. Podle posledního dostupného bitevního rozkazu z východní fronty, který nese datum 5. března, měla například 2. tanková divize SS 27 pantherů, z nichž 7 bylo schopno provozu, a 26 obrněných transportérů, z nichž bylo v pořádku jen 7. Podobně u 9. tankové divize SS fungovalo  z 25 transportérů a 2 z 35 pantherů. Výzbroj tankové granátnické divize Grossdeutschland se scvrkla na dvě útočná děla, ani jedno akceschopné, pět pantherů, z nichž fungoval jeden, a šest tigerů. To je úplný výčet obrněné síly útvaru o počtu 6 000 mužů. Hitler zuřil, když zjistil, že tisíce ručních zbraní má stále v rukou indická legie sestavená ze zajatců, kteří předtím sloužili pod Brity. Tato jednotka podle něj byla „špatný vtip. Než by tihle Indové zabili štěnici, radši se nechají sežrat. Ti přece nebudou zabíjet Angličany.“ Podobně skepticky se vyjádřil o Estoncích v uniformě wehrmachtu: „Zač bojují ti? Vždyť nechali svou vlast napospas.“ Generál Wilhelm Burgdorf omluvným tónem dodal: „Jestliže i mezi námi je tolik malověrných, pak se jim opravdu nemůžeme divit.“ Při kritickém nedostatku všech moderních prostředků vedení války si němečtí generálové roku 945 paradoxně stěžovali, že mají málo koní. Generál von Hoffmann z 0. paradesantní divize si 6. dubna v jednom z posledních hlášení na OKH stěžoval, že jeho útvaru chybí 60 procent potřebného počtu zvířat: „Mí parašutisté museli táhnout děla dvacet kilometrů, protože neměli koně.“ Poručík Tony Saurma z divize Grossdeutschland patřil k těm, které odvezla ponorka z odříznutého poloostrova Sambija, aby cvičili vojáky pro obranu Berlína. S hrůzou zjistil, že ho jmenovali velitelem jednotky tanků Panzer IV zakopaných u Lehrter Bahnhof. „Těm mužům, kterým jsem měl velet, bylo šedesát, snad i sedmdesát. A Rusové stáli jen padesát kilometrů od nás!“ Po několika dnech Saurma vděčným staříkům řekl: „Běžte domů. Nepotřebujeme vás. A jestli mě někdo chce udat, tak klidně může.“ Poručíkovi se mocně ulevilo, když ho ještě před začátkem bitvy o Berlín přeložili do Šlesvicka-Holštýnska. 549

5. KAPITOLA

Hitler ve vzácném záchvatu realismu odmítl návrh, aby opustil hlavní město a řídil obranu Říše z jihu: „Jako neslavný dezertér z Berlína bych neměl žádnou autoritu ani na severu, ani na jihu Německa, a už vůbec ne v Berchtesgadenu.“ Kdesi v hloubi labyrintu nemocné mysli si uvědomoval, že nastává konec. Bojovat o Berlín až do konce pokládal Hitler za věc cti, kterou by jako uprchlík ztratil. Jeho skon mohl nabýt patřičné velkoleposti, pokud bude doprovázen hromadnou obětí tisícovek obyčejných smrtelníků. „Každý má teď šanci zvolit si, jakou úlohu bude hrát ve filmu natočeném za sto let,“ pronesl 7. dubna Goebbels v řeči k zaměstnancům ministerstva propagandy. „Mohu vás ujistit, že to bude krásný a povznášející film… Vytrvejte, aby za sto let obecenstvo nezačalo bučet a pískat, jen co se objevíte na plátně.“ — Eisenhowerovo upřímné prohlášení učiněné v tom smyslu, že nechová žádné ambice ohledně Berlína, Stalin ani neocenil, ani neoplatil stejnou mincí. Nemohl uvěřit, že by se vrchní velitel zřekl tak lákavé odměny ve chvíli, kdy se německá fronta před Američany a Brity fakticky rozpadla. Naopak ho hnětlo, že nepřítel západním spojencům tak snadno uvolňuje cestu. Utvrzovalo jej to v paranoických představách o přirozeném spolčování „kapitalistů“. Ruský diktátor se pevně rozhodl, že Hitlerova hlavního města se musí zmocnit Sovětský svaz. Stejně jako jeho německému protějšku bylo i jemu naprosto lhostejné, kolik lidských životů budou jeho rozhodnutí stát. Oba největší zločinci dvacátého století se pustili do posledního střetnutí se stejným odhodláním: měl to být souboj titánů. Dne . dubna na důležité poradě ve své kremelské pracovně se Stalin svěřil Žukovovi a Koněvovi, že je přesvědčen o tom, že Angličané a Američané míří do Berlína. Tehdy položil slavnou otázku: „Kdo dobude Berlín? My, nebo Spojenci?“ Koněv mu dal okamžitě odpověď, kterou chtěl Stalin slyšet: „Berlín získáme my, a to dříve než Spojenci.“ Stalin se pousmál: „Takhle se mi líbíte.“ Dodnes není jisté, zda se Rusové upřímně obávali, že západní Spojenci dojdou do Berlína, nebo zda Stalin této hrozby jen využil, aby popohnal své maršály k většímu tempu. Zdá se však pravděpodobné, že se Stalin opravdu bál, že ho Západ předhoní. V Moskvě Stalin upozornil Žukova a Koněva na to, že prakticky všechny zbývající německé síly se soustřeďují na Odře. Žukov oznámil, že podle jeho zpravodajských hlášení proti němu Němci nasadi550

AŽ ODEJDEME ZE SCÉNY, ZEMĚ SE OTŘESE

Recommend Documents