Instinkt – Stanislava Pecková – 27. 2. 2014
Mladé české ŠLECHTIČNY Její jméno si spolužáci nejdřív spojovali spíš s herečkou Nastassjou Kinski. Když zjistili, že je Barbora Kinská potomkem slavného šlechtického rodu, začali se divit, že nevypadá jako komtesa. Dnes žije víceméně obyčejným životem, o víkendech fandí svým synům na fotbale. Jen někdy zajede i na rodinný zámek. U kulatého jezírka loví zlaté kapříky dva malí kluci, Alexius a Maxmilián. Nervózně je při tom pozoruje jiný hošík. Po chvíli už to nevydrží a pokárá je: „To se nesmí!“ – „Ale prosím tě, my můžeme, ten zámek je naší babičky,“ odpovídá jeden ze synů Barbory Jarošové Kinské. „Sice jsem jim nakázala, aby šli do parku až večer, ale nějak se to neuhlídalo. Učím je, že není normální mít babičku se zámkem,“ říká Barbora. Ke svému druhému domovu v Kostelci nad Orlicí přišla až na prahu dospělosti, v devadesátých letech. I když žije v Praze, s rodinou se sem pravidelně vydává alespoň na návštěvy. Naštěstí bez křídel Empírovému Novému zámku rodiny Kinských se říkalo také Třešňový zámek – podle dřeva, ze kterého byl nábytek. Až do roku 1948 tu žila část rozsáhlé rodiny Kinských, její kostelecká větev. Majitelé si mohli užívat například jednu z prvních koupelen s tekoucí vodou v Čechách nebo horkovzdušné topení. Barbora Jarošová Kinská A TO BYCH JAKO MĚLA NOSIT PARUKU? Zámek je malý, spíš pro větší rodinu a pár návštěv, zato s několika hospodářskými budovami a krásným výhledem do krajiny. Vídeňský architekt Jindřich Koch nestihl – naštěstí pro dnešní majitele – přistavět další dvě plánovaná křídla. Po znárodnění se z areálu stal Výzkumný ústav pro chov prasat, a když Kinští po roce 1990 dostali majetek zpět, k budově obehnané bedněním museli nejprve zavolat statika. Teprve poté si mohli zámek prohlédnout i zevnitř. V prvním patře Nového zámku je nyní k vidění expozice o životě v biedermeieru, v bývalých hospodářských budovách žije část rodiny a je tady i příjemná kavárna. A kdo si zajde prohlédnout výstavu, jako první uvidí velkou fotografii Josefa Kinského z roku 1993 – už v pokročilém věku – a za ním ruinu zámku. Nehtem do omítky Osmatřicetiletá Barbora Jarošová má první setkání s rodinným majetkem stále v živé paměti: „Park byl docela zachovalý, ale zámek byl obehnaný vlnitým plechem, vůbec tam nebylo možné z bezpečnostních důvodů vstoupit. Stáli jsme se starým dědečkem Josefem a jenom jsme zírali: dům byl ve strašném stavu. A tak vlhký, že se nehtem dalo malovat do omítky.“ Barbořin dědeček o Kostelci říkával, že je to podnikatelská sebevražda: „Investoval do zámku spoustu peněz, o kterých věděl, že se mu už nikdy nevrátí. Měli jsme alespoň štěstí, že se zachránilo
mnohé z původního nábytku, některé kusy včetně knihoven na míru se daly dohledat po půdách nebo na jiných zámcích,“ vzpomíná Barbora na dobu před dvaceti lety. Za deset let, které mu zbývaly do konce života, dokázal Josef Kinský vytvořit z ruiny fungující památku. „Kdyby neproběhla restituce, zámek by spadl. A stejné je to s většinou šlechtického majetku. Pokud vím, všechny vrácené zámky stojí. Ani jeden ze staronových majitelů si na ně nevzal hypotéku, aby si za to mohl užívat někde v teple,“ říká Barbora Jarošová Kinská. Rodiny, které se vracely zpět na svá původní panství, naopak často musely prodat část majetku, aby se třeba mohly vrátit z ciziny a nastěhovat se zpět. „Například Podstatští přiletěli ze Španělska i se synem. Ten tu byl naprosto zoufalý, celý život vyrůstal u moře, ale najednou se ocitl ve Velkém Meziříčí, kde je půl roku zima,“ uvádí Barbora jeden z příkladů. Pane hrabě, k tabuli! Barbora i její bratr Kristián odjakživa věděli, že mají šlechtické předky. „Na základní škole jsem tím už nijak zvlášť netrpěla, zato bratr měl snaživou mladou učitelku, která ho s despektem oslovovala ,hrabě‘,“ vypráví Barbora. Když padl režim, bylo jí čtrnáct. „Rodiče nás nevychovávali k velkému sebevědomí nebo ctižádostivosti, nikdo nevěděl, jestli éra komunismu někdy vůbec skončí.“ I když osmdesátá léta už nebyla tak tuhá, že by musela skončit jako soustružnice, vidina jakékoli úspěšnější kariéry byla nemyslitelná. „Myslím, že nás to oba s bratrem poznamenalo,“ říká a pokračuje: „Že jsem Kinská, se začalo řešit v prvním ročníku na gymnáziu. Do té doby si moje příjmení spojovali spíš s herečkou Nastassjou Kinski. Ale najednou se pořád někdo divil, že nevypadám jako komtesa. ,A to bych jako měla mít rokokovou paruku a do školy přijíždět v kočáře taženým čtyřmi koňmi?‘ rozčilovala jsem se.“ Poslední „dámou s kočárem“ na Novém zámku byla Barbořina prababička Pavlína ze savojského rodu Bellegarde. Místo podobných rozmařilostí se ale naplno věnovala zajištění každodenního chodu rozlehlého domu. Zachovala se po ní mimo jiné příručka Lexikon des Lebens die Frau, jakýsi manuál hospodyně, kde bylo všechno od první pomoci až po recepty. Starala se rovněž o desítky jezevčíků. Její zámecký portrét je netypický: malíř ji vyobrazil z profilu. Proč? Říká se, že jeden ze psů svou paní pokousal. „Pamatuju i jednu starou fotografii: na terase sedí můj dvoumetrový pradědeček, zatímco táta – tehdy malý tlusťoučký klouček – mu cpe dýmku. Jinak ale nejsem schopná vyjmenovat zdaleka všechny, které mi otec trpělivě znovu a znovu ukazuje na obrazech se spoustou příslušných informací. Vím jen, že to byli samí Rudolfové a Františkové. Kdo to bude vyprávět mým dětem, netuším. Já jsem hlava děravá,“ říká Barbora. Vzali nás na milost Často dává rozhovory o tom, jaké je být jednou z posledních českých šlechtičen a zda se jí dostalo nějaké zvláštní výchovy. Většinou přitom dojde na historku o vidličce: když otec učil své děti správně stolovat, za lokty na stole byl pokaždé šťouch. „Tatínek se zlobí, že vyprávím, jak nás píchal vidličkou do loktů, podle něj to není pravda. Ale my si to oba s bratrem pamatujeme!“ Měla tedy přísnější výchovu? „Nějaké ty lekce jsme spíše než od rodičů dostávali od prarodičů. Babička byla vždycky elegantní dáma a také výborná kuchařka. I když dědeček tohle označení nesnášel a rozčiloval se: ,Vždyť ona přece není žádná kuchařka!‘ Chodil v bílé košili a tvídovém saku, jen na chalupě si občas oblékl montérky.“
Barbořiny prarodiče byli vždy praktikující katolíci, chodili každou neděli do kostela. „My jsme také věřící a biřmovaní, děti jsou pokřtěné a svatbu jsem měla v kostele. Ale každou neděli už do kostela nechodíme. Jen když jsme na návštěvě v Kostelci. Děti nadávají, že musí brzy vstávat, babička sedí vždy v první lavici a přátelí se s každým knězem, který tam zrovna slouží.“ Některé rysy se dědí z pokolení na pokolení, například muži z rodu Kinských bývají dvoumetroví. „Největší byl strýc Antonín. Jednou za rok nás vždycky vytáhl s bratrem bez dětí na dovolenou, vyrazili jsme si takhle třeba na Madeiru. Vykračoval si tam po přístavním městečku, děti na něj ukazovaly a volali: ,Big Man!‘ A můj bratr je podobně vysoký,“ říká Barbora, která rodovou výšku nezdědila. Na výlet s oblíbeným strýcem se už nevypraví: Antonín Kinský zemřel v roce 2012, bylo mu šestapadesát. Jeho tvář je známá například z filmu Zapomenuté světlo, kde si zahrál roli řidiče sanitky, napsanou podle osudů hraběte Czernina. „Strýc byl společenský člověk, takže o něm vyšla po jeho smrti spousta článků. Můj muž tehdy rozkliknul jednu z debat na internetu a varoval mě, ať to nikdy nedělám. Jsou to výkřiky anonymních ubožáků. Jednou jsem v rádiu odpovídala na dotazy posluchačů, většina byla slušná, ale někteří se třeba ptali: ,Víte, co je to vůbec robota!?‘ Člověk proti tomu nezmůže nic, jedinou cestou je dělat správné věci.“ A jak její rodinu přijali lidé v Kostelci? „Trvalo jim to dlouho, ale když viděli, že je krásně postaráno o park, že dům je opravený, pořádají se v něm koncerty a je v něm pěkná kavárna, vzali nás na milost.“ Fandící turnajová máma Na komunistické totalitě spatřuje Barbora jedinou výhodu: že se její rodiče mohli seznámit a vzít. „Jinak by se třeba ani nepotkali. Šlechtické rodiny se dodnes dost úzce stýkají zejména mezi sebou, zvláště v dřívějších dobách mladí příliš nedostávali šanci blíže poznat někoho neurozeného: chodili do prestižních škol, společenské akce v rámci aristokracie bývaly dost uzavřené. Teď už se ani v královských rodinách na původu tolik nebazíruje a moje maminka navíc není šlechtična, takže mně už do výběru partnera naštěstí nikdo nemluvil.“ Barbořinou maminkou je Martina Kinská, rozená Forejtová, dcera novináře a dobrodruha Vladislava Forejta Alana, autora předválečných cestopisů. Jeho specialitou byly dálkové jízdy: v autě Walter‐Junior dojel například z Prahy do Saúdské Arábie. V roce 1945 se zapojil do květnového povstání a utrpěl těžké zranění, později byl vyznamenán Československým válečným křížem. Po roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ a s publikováním měl utrum. Zajímavý příběh má i rodina Barbořina manžela. Jeho otec Alexej Jaroš starší byl výtvarníkem filmových plakátů, on sám je reklamní grafik. „A jeho dědeček byl malíř, přesvědčený komunista. Ve stejném roce, kdy dostal od Štrougala vyznamenání, mého dědečka vyhodili z práce,“ vypráví Barbora, která se živí jako překladatelka filmů z angličtiny. A když má volno, tráví hodně času na fotbale, který hrají oba její synové – desetiletý Alexius i osmiletý Maxmilián. „Jsem taková ta fandící máma, jezdím s nimi na všechny turnaje,“ říká. Jak si získat úctu Její otec František Kinský nyní působí jako zastupitel v Kostelci. „Je pyšný, že ho lidé zvolili, opravdu to nedělá kvůli nějakým výhodám,“ říká. Přidává nedávnou historku svého bratra: „Vedle naší chalupy postavili v osmdesátých letech obludný hotel. Je tam i bar, kam Kristián jednou zašel na panáka.
Potkal tam nějaké učitele z Moravy a ti si z něj samozřejmě hned začali utahovat, že je Pražák. Jeden z té party ale dělal pro firmu, jejíž součástí je i bývalá cihelna Kinský. A když se mu Kristián představil, chování toho chlapíka a pak i zbytku společnosti se úplně změnilo. Prý zvážněl a ptal se: ,Ty jsi opravdu od pana Kinského z Kostelce?‘“ vzpomíná Barbora a poznamenává: „Dědeček měl u lidí opravdu velkou úctu.“ *** Dámy s modrou krví Kateřina Žáková Sternbergová (40) „Na základní škole se můj původ vůbec neřešil. Převrat jsem zažila ve druháku na gymnáziu, tam mi někdy z legrace říkali ,ty naše hraběnko‘.“ Narodila se hraběti Janu Boscovi Sternbergovi a Marii Leopoldině, princezně Lobkowiczové. Vyrostla v paneláku v západočeském Chodově, nyní žije s manželem v Klatovech, kde provozují firmu na letecké modely. Mají tři děti. Její bratr Jiří pečuje o zámek Jemniště, strýc Zdeněk o hrad Český Šternberk. Zuzana Czerninová (21) „Majetek bude spravovat bratr. Taková je tradice, táta převzal hospodářství od dědy. Ale kdybych byla kluk, hodně by mě to bavilo.“ Nejstarší ze čtyř dětí Tomáše Czernina – správce panství v Dymokurech u Poděbrad – studuje práva v Brně a snaží se poznávat svět diplomacie, má za sebou stáž u Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) ve Vídni. „Necítím se být svým původem spoutaná. A rozhodně si jednou nebudu muset vzít šlechtice.“ Denisa Belcredi (28) „Pokud se na světě najde nějaký Belcredi, vždy je z naší rodiny. Nebo alespoň ,někdo od někoho‘ z rodiny. Je to naše rodové jméno, navíc moc hezké, tak proč si ho neponechat i po svatbě. Dotyčná jen musí najít chlapa, který s tím nemá problém.“ Žije se synem a manželem na zámku v brněnské Líšni, služebnictvo po chodbách neběhá. "Máme jen zahradníka, sami bychom tak obří park nezvládli: aby to nějak vypadalo, jsou potřeba odborné znalosti." Lila Morgan Schwarzenberg (45) "Oficiálně jsem Karolína, nesu tradiční rodinné jméno Karel po otci a jeho otci a jeho otci." Dcera Karla Schwarzenberga žije střídavě ve Vídni a v Londýně. S manželem, britským scenáristou Peterem Morganem, má pět dětí. Živí se televizní a reklamní produkcí, moderuje, píše sloupky pro společenské magazíny. Česky na rozdíl od bratra nemluví, ale na pár slov si vzpomene: "ahoj", "děkuji", "na shledanou". "Ještě umím ty vopice, tak mi říkával dědeček." Věra Dědková Troskovová (50) "Když na sobě člověk vidí nějakou vznešenost, je to špatně. Tu má vidět především okolí." Je prapravnučkou Rudolfa Troskova, velkého vlastence, který se narodil jako princ Thurn‐Taxis. Žije s manželem a třemi dětmi v Praze, má svůj fotoateliér. "S dětmi se o našem původu až tak nebavím.
Možná kdybychom něco zdědili, bylo by to jiné. A třeba se začnou sami zajímat, až budou starší." Stejně jako její tatínek, i Věra má doma rodokmen vypracovaný až ke Karlu IV. Kateřina Daczická (38) "Pořád to řeším, tu zašlou slávu, ale i to, že nám nic nezbylo. Tátovi komunisti nedovolili studovat, já jsem jediný inženýr v rodině – chtěla jsem, aby na mě byl hrdý." Žije s manželem a dcerou v Praze, s otcem a sestrou nedávno založila Nadační fond Mikuláše Dačického z Heslova, který se snaží o záchranu jeho rodného domu v Kutné Hoře. Tento slavný předek holdoval ženám a vínu, ona má jiné vášně: golf, perské kočky a daně. "Nechci, abychom zase všechno prošustrovali," vysvětluje. Sophie Dobrzensky (30) "Moji prarodiče přišli ze dne na den o všechno, jsem proto připravená, že se může stát kdykoli cokoli." Narodila se ve Francii, nyní pracuje jako PR manažerka v pařížské bance. Před časem studovala v Praze češtinu, její rodiče se starají o rodinné panství v Chotěboři na Vysočině. "Nikdy jsem nechodila do žádné elitní školy, jen do státních. Rodiče chtěli, abychom byli úplně normální. Tím, že máme zámek, se nijak nechlubím, ale ani to neskrývám." Slovo autorky Novinářka Stanislava Pecková napsala knihu Aristokratky (s podtitulem Každodenní život a příběhy mladých českých šlechtičen). Na konci loňského roku ji vydalo nakladatelství Paseka. Moje kniha vznikla na základě článku, který jsem kdysi napsala o mladých lidech s modrou krví do Lidových novin. Přes rok jsem pak objížděla šlechtická panství a dávala do kupy příběhy aristokratů z mladších generací. Pro první díl jsem si vybrala výhradně ženy. Na rozdíl od svých otců nebo bratrů sňatkem přijdou o rodové jméno, také dědic sídla musí být – už kvůli tradici – muž. Rodinné sídlo a jméno se pojí ruku v ruce. Ženy z dosud posledních dvou generací významných českých aristokratických rodů o sobě nemluví jako o šlechtičnách. I když vědí, že mají špetku krve společnou třeba s maršálem Radeckým nebo britskou královnou. Jeden z rodičů obvykle nemá "modrou krev". Tituly, které by jim před sto lety patřily – princezna, hraběnka, komtesa – nepoužívají. Nanejvýš musely přečkat, když na ně spolužáci volali z legrace: "Ty naše hraběnko." Pokud jejich rod získal v restituci majetek, obvykle byl v dezolátním stavu. Na zámku je zima, provoz stojí spoustu peněz a sám na sebe nevydělá. Ke kadeřnici však chodí po ulici, která nese po staletí jejich jméno... „Moje maminka není šlechtična, takže mně už do výběru partnera naštěstí nikdo nemluvil.“
