tÉma
online
anglickyPíšícíautoři číslo 14 říjen 2009
Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. 03 rozhovor s fredem chappellem 04 Něco vypůjčeného 07 edice aaa 08 Dáma, která měla ráda čisté záchodky 09 Neschopnost 10 auťák 11
100 titulů e d i c e
a n g l o - a m e r i c k ý c h
w w w. a r g o . c z
a u t o r ů
váš klíček
Recenze
Milí čtenáři, ačkoliv bychom se měli těšit z romantických procházek mezi podzimně zbarvenými listnáči, drkotáme zuby schoulení ve více či méně pohodlném sedacím nábytku, užívajíce si draze zaplaceného tepla. Alespoň si ale můžeme bez výčitek zanořit nos do nějakého toho kusu kvalitní literatury. Tématem říjnového Klíčku jsou anglicky píšící autoři a jejich dílo. Kromě obvyklých recenzí a rozhovoru s literární osobností Vám představíme také shodně zaměřenou edici nakladatelství Argo. Ačkoliv recenze se týkají pouze literatury překladové, možná si i Vy rádi přečtete anglicky psanou knihu v jejím originálním znění. Chcete-li se o takovou zkušenost podělit s námi nebo ostatními čtenáři, pošlete nám svůj názor.
Redakce
Bezuzdná blahoslavenství
Baltazara B.
V Americe narozený irský autor James Patrick Donleavy (*1926) se proslavil svým na tehdejší dobu velmi skandálním románem „Zrzoun“ (orig. Ginger man, 1955). Obvinění z pornografie způsobilo, že kniha tehdy nemohla vyjít v USA, ani v Irsku, ale nakonec až ve Francii. Čtenářská popularita byla i přesto (nebo právě proto?) velká a kniha se nakonec stala sedmou nejprodávanější knihou v irských dějinách. Ovšem mnozí kritici i čtenáři považují za osudově nešťastné to, že hned první jeho kniha je ta absolutně nejlepší, a všechny ostatní jsou už jen slabší napodobeniny. To je ale samozřejmě otázka názoru. Osobně mi např. „Dáma, která měla ráda čisté záchodky“ připadá jako výborná kniha, které se jen tak nic nevyrovná. Román „Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B.“ (orig. The Beastly Beatitudes of Balthazar B., 1968) je v mnohém přirovnáván k avizovanému „Zrzounovi“ (vyšel v Argo 2006). Děj obou příběhů se odehrává většinou na konci druhé světové války v Irském Dublinu, kde oba aktéři studují Trinity College. Ale autor každou postavu vytvořil zcela odlišně. Zrzoun, neboli Sebastian Dangerfield, je člověk opovrhující vším, jehož zajímají pouze pitky, sex a děvky. Člověk ze spodiny. V postavě Baltazara B. vytvořil Donleavy jeho přesný opak.
3
Baltazar je člověk z vyšší společnosti, mající v rodině šlechtickou krev, dítě narozené se stříbrnou lžičkou v ruce. Baltazaarovy životní osudy začínají jeho nejútlejším dětstvím, kdy je po smrti svého otce vychováván chůvami, a jen pod vzdáleným dohledem své vznešené a velmi chladné matky. Jeho chůvy, a pak velmi iniciativní, dobrodružný, rebelský a vitální strýček, mají na formování Baltazarovy osobnosti největší vliv. Není třeba chodit kolem horké kaše, jak už je to vlastně naznačeno v úvodu, autorovo dílo je vždy velmi těsně provázáno se sexem (čímž se inspiroval i motiv grafiky na obalu knih všech jeho českých vydání). Román je vlastně popisem sexuálního a erotického dospívání a sbírání zkušeností hlavního hrdiny. Od nevinných dětských vztahů s první chůvou, přes první skutečné sexuální zkušenosti, až po sexuální nevázanost a experimentování, ke
kterému ho přivede jeho celoživotní přítel, naprostý asociál a zhýralec Bejčák. Ten zde figuruje jako jakési zrcadlo Baltazarovy osobnosti. On jako tichý a nesmělý, sice bohatý a vynucující si někdy značně neústupně výhody svého postavení, Bejčák naopak bez omezení, beze studu, s hromadou peněz (aspoň ze začátku), který se snaží ukázat Baltazarovi svět bez zbytečných clon a filtrů. Je to svět, kde vlastní radost a potěšení je důležitější než nějaká často falešná společenská etika. A právě pohled na tehdejší mravy a společnost je druhým významným prvkem knihy. Téměř satirický popis situací a dějů poukazuje velmi otevřeně na nesmyslnost a absurditu společnosti. V některých momentech až připomínající skeče Monty Pythonu.
Jak je tady vidět, čtenář si musí zvykat na tento neobvyklý rytmus. Systém, na který si zvyknout lze, nebudu ale předstírat, že jsem zcela pochopil jeho literární přednosti. Přes jeho zvláštnost musím ale konstatovat, že příběh Baltazara mne pohltil tím jeho neobvyklým pohledem na svět, na sex a erotiku, na mravy a vlastní štěstí. Stejně jako v případě „Dámy, která měla ráda čisté záchodky“ knihu přeložila Michala Markové. A jako všechny ostatní knihy vydalo nakl. Argo v ediční řadě AAA: edice anglo-amerických autorů. BoboKing
[email protected]
Ovšem hned první věc, která čtenáře určitě zaujme, je styl a jazyk, který autor používá. Především stylisticky je dílo podáno poněkud experimentálně. Donleavy tak nějak po svém používá interpunkci. Časové roviny přeskakují jakoby z věty na větu. Přímá řeč je někdy v uvozovkách, někdy jen tak „vhozena“ do textu. K tomu je zajímavá i skladba slov. Někdy až poetické výrazy, či jazyk starých klasiků, je najednou jako ránou pěstí nahrazen vulgarismem. Možná je vhodná ukázka: „A než jsem se stihl zeptat proč. Jsou tak chudí a proč jsou tady. Řekla Bella jdeme Baltazare tady nemůžeme stát. A já stál. Bella čekala.“
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
rozhovor
Fred Chappell „Potřebujete-li publikum, ožeňte se“ Na začátku října 2009 vyšla v nakladatelství Argo jako první svazek odnože edice AAA Jiný Jih povídková sbírka Freda Chappella Věci mimo nás. Překladatel této knihy je autorem následujícího obsáhlého a informačně bohatého rozhovoru. Zajímavostí je, že Chappell se ještě v říjnu chystá na návštěvu České republiky, jejíž náplní bude mimo jiné přednáška na olomoucké univerzitě. Marcel Arbeit (MA): V poslední době jste psal většinou poezii, ale koncem října vám vyjde po devíti letech nová kniha prózy. Fred Chappell (FCH): Bude to sbírka povídek, starých i nových, jmenuje se Předkové a jiní: Nové a vybrané povídky (Ancestors and Others: New and Selected Stories) a plánuje ji na konec října nakladatelství St. Martin’s Press. Ještě předtím mi však vyjde další sbírka básní (Shadow Box), opět v nakladatelství Louisianské státní univerzity [pozn. – vyšla v září]. V každé básni této sbírky je „zapuštěna“ jiná báseň, graficky speciálně vyznačená, kterou je možno číst jak samostatně, tak jako součást básně, v níž se nachází. Ty vložené básně jsou ve stínovaných obrazcích, odtud název sbírky. A loni byl přeložený do španělštiny první díl mé románové tetralogie o rodině Kirkmanových, Jsem navždy jedním z nás (I Am One of You Forever). MA: Máte při tom všem čas na čtení? FCH: Já teď vlastně ani moc nečtu, jenom knihy, které napsali mí přátelé, to je tak jedna týdně. A taky klasiky.
4
Čtyřicet let jsem učil literaturu a musel předstírat, že je všechny znám, takže se teď cítím provinile a konečně se k nim vracím. A pak čtu knížky, které mám za úkol recenzovat. MA: Když je řeč o recenzích, vy jste jich napsal velké množství do celostátních i regionálních periodik, do novin i do literárních časopisů. Nejčastěji recenzujete básnické sbírky a beletrii méně známých, většinou jižanských autorů, ale často také literaturu faktu a překlady. FCH: Většinou dostávám od redaktorů seznam knížek, z nichž si můžu vybrat, ale někdy mě požádají o recenzi konkrétního svazku. Vědí, že mám přehled především o regionální americké literatuře a o poezii. Mnoho autorů si dosud nezískalo pozornost literárních kritiků, přestože jejich díla jsou velmi kvalitní. Je to například proto, že nepíší o tématech, která zajímají většinu čtenářů. Píší o lokálních záležitostech, žádné senzace, ale v mých očích je to nijak nesnižuje. Důležitý je jejich hlas. Hlas je hlas je hlas. Talentovaní autoři, kteří dávají do psaní svou duši,
si zaslouží, aby je někdo poslouchal. Občas mě například kárali, že nepíšu o známých básnících, jako je Seamus Heaney. Proč bych měl, když o nich píše po celém světě tolik jiných lidí? Já, když můžu, vyvedu raději na světlo nějakého obskurního autora. A to můžu naštěstí dost často už desítky let. Ale psát recenze je namáhavé a poslední dobou mě to už unavuje. MA: U literárních periodik je skladba čtenářů celkem jasná, ale víte, kdo čte vaše recenze v regionálním denním tisku? FCH: Netuším, já jenom dělám, co po mě páni redaktoři chtějí, nevím, kdo mě čte, ani jestli mě vůbec někdo čte. Tu a tam ale napíše do redakce nějaký čtenář, který třeba mou recenzi nepochopil, ale zcela jistě si ji přečetl. Psal jsem třeba o jedné básnické sbírce Johna Updikea a dostal pár dopisů, jejichž pisatelé tvrdili, že jako Jižan proti němu něco mám. To ale není pravda, jen si myslím, že jeho básně nejsou nijak zvlášť dobré. Kritik nikdy neví, koho se dotkne. pokračování na další stránce
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
pokračování z předchozí stránky
MA: Celá léta prosazujete epickou poezii a sám jdete příkladem. FCH: Nějakou dobu se zdálo, že epická poezie v americké literatuře téměř vymizela. Ne že by teď zrovna přišla do módy, ale krátce poté, co jsem o její absenci napsal do Georgia Review, se objevilo hned několik autorů, kteří začali psát dobré narativní básně. MA: Nikdy jste úplně nepřestal psát žánrovou literaturu a zastával jste názor, že nemá smysl rozlišovat mezi „vysokou“ a „nízkou“ literaturou daleko dřív, než to přišlo do módy. V 70. letech jste psal o významu detektivky a science fiction a už v 60. letech jste napsal povídku, kde vystupuje Batmanův pomocník Robin. V poslední době jste publikoval v tak slavných žánrových časopisech, jako jsou Weird Tales nebo The Magazine of Fantasy and Science Fiction. Po více než dvaceti letech jste se vrátil k postavě Mistra Astolfa z povídky „Zloděj stínů“. Co vás k tomu vedlo? FCH: Psát fantasy mě zase začalo bavit; kdykoli mám trochu času, vymýšlím nové Astolfovy příběhy. Ve FSF vyšly už tři, jeden je v antologii Příběhy o kočkách (Cat Tales) a teď pracuji na novém. Jeden se měl objevit ve Weird Tales, ale nakonec nevyšel. Nakladatelství St. Martin’s Press po mně chtělo román, ale já žádný neměl,
5
a tak jsem svému redaktorovi donesl svůj cyklus o Astolfovi. Úplně se zhrozil, říkal mi „co to děláš? hned to schovej“ a pak mi navrhl, abych raději připravil výbor ze starších věcí. MA: Takže předsudky proti fantastické literatuře přetrvávají ještě i dnes? FCH: U amerických autorů jde spíš o škatulky, do nichž jsou zařazeni. Někdo je jižanský nebo appalačský autor, a jak se vymaní ze své přihrádky, vznikne obava, že se jeho věci přestanou prodávat. Autor si buduje své malé a věrné publikum, které od něj vyžaduje určitý typ literatury, a jakmile napíše něco odlišného, může ztratit jeho přízeň. Šéfredaktor George Witte osobně proti fantasy nic nemá, St. Martin’s vydal například mou sbírku Víc než jeden tvar, kde je polovina povídek fantastických, ale příběhy zloděje stínů se mu jednoduše nehodí do edičního profilu nakladatelství. MA: Přitom u fanoušků fantasy a sci-fi máte stále větší reputaci a nezanedbáváte je: občas přispíváte i do fanzinů a píšete do nich i recenze. FCH: Myslím si, že recenze ve specializovaných sci-fi a fantasy časopisech a ve fanzinech mají obecně velmi dobrou úroveň, minimálně stejně dobrou jako
v zavedených literárních periodikách. Recenzenti populární literatury přistupují k dílům svých oblíbených žánrů velmi zodpovědně a zároveň kriticky, dívají se na každou novou knihu skoro mikroskopem a přesně zjistí, co je v ní nového, co odvozeného, jakým autor podléhal vlivům a tak podobně.
MA: Copak ale říkají fanoušci sci-fi a fantasy na to, že nemáte ani e-mailovou adresu? FCH: Myslí si, že jsem troglodyt. Kdybych si pořídil domů internet, začal bych hledat na síti lidi, které jsem kdysi znal, díval bych se na všelijaké nesmysly, třeba bych si prohlížel nemravné obrázky, a promrhal tak spoustu cenného času. Internet představuje velké pokušení, všechno máte na dosah ruky, ale já radši budu trávit čas jako dřív s knihami. MA: Myslíte si, že počítače nakonec nahradí tištěné slovo? FCH: Číst knihu na obrazovce počítače není žádná radost. Rád držím v ruce vázanou knihu, kterou můžu listovat, pár stránek vynechat, knihu odložit a za čas se k ní zase vrátit.
MA: Mnozí jsou pečlivější a mají větší znalosti než akademikové. FCH: Například S. T. Joshi, velký odborník na H. P. Lovecrafta. A taky sestavují vynikající bibliografie.
MA: Dlouhá léta jste učil kursy tvůrčího psaní. Skutečně vás to celou dobu bavilo? FCH: Ano, bavilo. Někdy se mi přihlásilo až sto studentů. Učil jsem ten předmět dlouho, víc než dvacet let, ještě s jedním kolegou. Studenti dostali za úkol napsat za semestr dvě dvacetistránkové povídky, takže jsem musel každého půl roku přečíst přibližně čtyři tisíce stránek. Učil jsem taky literaturu a film. Líbilo se mi na tom všechno kromě papírování,
administrativní práce mě otravovala. A taky mě nebavilo známkovat. Ale i po všech těch letech jsem měl pořád problém, jak přistupovat k učební látce, jak ji nezjednodušovat a zároveň studentům zpřístupnit. Nechtěl jsem to nijak šidit, ale najít přijatelný kompromis je sice možné, ale velice těžké. MA: Jednou jste řekl, že všichni, kteří se chtějí stát spisovateli, se jimi nakonec stanou. Myslíte si to stále? FCH: Ano, i když to nejspíš nebude tak, jak si to vysnili. Spisovatelem se stanete už tehdy, když napíšete první povídku, která vás uspokojí, když máte pocit, že jste v ní řekli všechno, co jste chtěli. MA: Jenže autor potřebuje publikum, alespoň nějaké. FCH: Publikum je dobrá věc, ale není dobré pořád na něj myslet. Když pořád myslíte na čtenáře, nesvědčí to vaší práci ani vašemu mozku. Pokud opravdu tolik stojíte o to, aby vám někdo naslouchal, nejlepším řešením je sňatek. U mě to taky platí; moje žena Susan, s níž jsem už přesně padesát let, slouží jako pokusné morče, je mou první i nejlepší čtenářkou. A taky přísnou kritičkou. Vždycky pozná, když něco nefunguje. Rozumí literatuře, i když taky má pár předsudků. Nemá třeba ráda v příbězích násilí, a naopak v nich má ráda kočky. Když dám do nějaké povídky kočku, mám u ní vyhráno.
pokračování na další stránce
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
pokračování z předchozí stránky
MA: Proto jste také napsal sbírku básní Kniha pro kočku (Companion Volume)? Když jsem poprvé o té knize slyšel a dočetl se, že je vytištěna na papíře, do něhož jsou vlisovány kočičí chlupy, myslel jsem, že je to mystifikace. FCH: Ta kniha skutečně existuje; je to oslava všech koček, které prošly naší domácností. Ale jinak mám mystifikace rád. Jednou jsem například napsal rozhovor s fiktivním spisovatelem. Bylo to ode mě hloupé, taková klukovina. MA: Ale kdepak, v odborné knize o výhledech jižanské literatury v novém století se to dobře vyjímalo. A Češi takové věci umějí zvlášť ocenit; když se pořádala anketa o nejvýznamnějšího Čecha historie, mnoho lidí hlasovalo pro neexistujícího génia Járu da Cimrmana. FCH: Někteří lidé opravdu věřili, že appalačský spisovatel Wil Hickson existuje a pídili se i po publikacích nakladatelství O’Possum Press, které jsem si také vymyslel. MA: Mnozí si myslí, že by spisovatelé neměli moc číst, že je díla jiných autorů příliš ovlivní a oni pak přestanou být originální. FCH: Autora někdy ovlivní víc vlastní soused než třeba Shakespeare, prostě proto, že ten soused žije vedle něj a pravidelně se potkávají.
6
MA: Nedávno jsme na jedné literární konferenci vedli debatu o memoárech a autobiografiích, o tom, kolik by člověk měl do takového díla ze sebe vložit. Někteří říkali, že by autoři měli být při líčení vlastního života selektivní, jiní hájili názor, že by na sebe měli říct všechno. Obě vaše tetralogie, ta prozaická i ta básnická – Středopouť (Midquest) – v sobě mají autobiografické prvky a v posledním díle jste svému protagonistovi Jessovi dokonce přisoudil básnický pseudonym Fred Chappell, i když jste vzápětí jeho rozhodnutí vybrat si právě toto jméno zesměšnil. FCH: K takovému nevážnému přístupu k vlastní osobě jsem došel postupně. Mám velice rád klasické autobiografie – například Vyznání svatého Augustina nebo životopis Benvenuta Celliniho. Ale v literatuře se pro mě „já“ rovná „on“ nebo „ona“. Na stránkách knihy je každý někým jiným než ve skutečném životě a ani já nejsem výjimkou. Způsob, jak zobrazit realitu naprosto věrně, neexistuje. Například Jean-Jacques Rousseau je ve svých Zpovědích naprosto fiktivní postavou. MA: Můžeme zůstat v Americe, třeba Benjamina Franklina se to týká taky. FCH: Samozřejmě, týká se to úplně všech. Každý vnímá sám sebe subjektivně, ale jeho tvorba je objektivní. Obojí je neslučitelné. A já kromě toho trochu trpím amnézií, což mě omlouvá.
MA: Nedávno jste napsal esej „Příliš mnoho Fredů“, v němž reagujete na pokusy literárních vědců vyložit vaši kariéru a vaše díla tím, že je jejich vlastními metodami zpochybníte a děláte si z nich legraci. FCH: O tu esej mě tehdy požádali editoři svazku. V poslední době píšu často na požádání. MA: Nejvíc jste zřejmě musel psát na objednávku jako poeta laureát Severní Karolíny. FCH: Ano, jako poeta laureát jsem napsal spoustu poezie. To k takové funkci patří. Básně, které vznikají na objednávku, ke konkrétním příležitostem, tvoří zvláštní kategorii. Většinou nepřežijí událost, kde zazní poprvé; hlavní pravidlo zní neztrapnit se. Psát takové básně je nesmírně těžké, protože básník, který vyrostl jako beznadějný romantik, musí najednou najít svůj „veřejný hlas“ a je velice těžké najít takový, který by nebyl pompézní a neupřímný, který by jen nelichotil, ale v němž by byl i smysl a postoj. Přesto jsem to neustále zkoušel a párkrát jsem myslím i uspěl. MA: Bral jste to spíš jako práci, nebo jako zábavu? FCH: Byla to občas tvrdá práce, ale vždycky zábava. Třeba když jsem přišel do nějaké školy, do čtvrté nebo páté třídy, a skládal jsem pro žáky básničku, ve které se měla objevit jména každého z nich. Dětem se to líbilo a začaly se pak zajímat o rýmy, rytmus veršů a podobné věci.
MA: To je jako za renesance, kdy se poezie nevnímala jako vysoké a výlučné umění, ale jako součást běžného života. FCH: Většina básní by měla zmizet ze světa, přece nechceme, aby tu bylo navždy všechno, co se kdy vytvořilo. Existují třeba miliony výtvarných děl, které kdysi někdo považoval za geniální, které kdysi někoho nadchly, a přesto skončily na smetišti – mluvím teď o dětských kresbách. MA: Stejně pomíjivé je i divadelní představení, i když od éry videa už to tak docela neplatí. FCH: A taky jazzová improvizace nebo tanec. Teď existují e-maily nebo i celé knihy, které po přečtení nenávratně zmizí. Jeden z mých bývalých studentů takovou knihu napsal. Jenže když dočtete poslední stránku a kniha přestane fyzicky existovat, nezmizí pak také autor?
FreD Chappell VěCi mimo náS Když do sečtělého knihovníka vstoupí duch dávno zapomenutého básníka, při vymítání nepomůže ani celonoční sledování wrestlingu. Jakmile se staré punčocháče promění v Zlatou síť, do níž je možno chytit Ducha vetřelce, je o pohromu a oběti postaráno. V okamžiku, kdy dálnici v Severní Karolíně zatarasí pět set metrů široký sen, musí dát hlavy dohromady všichni policisté v okolí. Fred Chappell si hraje s žánry - a tudíž také se čtenářem jako kočka s myší.
Marcel Arbeit Greensboro, leden 2009 Zdroj: Argo
přeložil marcel arbeit 248 Kč
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
recenze
Něco vypůjčeného
Román „Něco vypůjčeného“ (orig. Something Borrowed, 2004) je literární prvotina americké autorky Emily Giffin (*1972), která zaznamenala značný čtenářský ohlas. Nejlépe to dokazuje fakt, že získala několik ocenění, dostala se do TOP 100 v New York Best Seller List a prodána už jsou i její filmová práva. Tématicky bych ji zařadil mezi tzv. romány pro ženy, což je obtížně definovatelný žánr, snad nejlépe charakterizovaný jako díla psaná ženami pro ženy, většinou o lásce. Přestože i dílo E. Giffinové splňuje tyto podmínky, nelze ho hodit do jednoho koše spolu s romancemi od Barbary Cartlandové či Rosemunde Pilcherové. Knihám tohoto druhu se v americké terminologii říká „chick lit“, což znamená literatura pro ženy napsaná ženami, kde hrdinka je (stále) svobodná, moderní a pracující žena. Jako příklad mohou posloužit kultovní knihy o Bridget Jonesové od H. Fieldingové. Zde je „chick lit“ hrdinkou Rachel, hezká, chytrá právnička, která právě oslavila své třicátiny, bohužel stále svobodná a bez partnera. Ovšem den po narozeninách se to radikálně změní. Rachel se musí rozhodovat, jestli zcela zahodit celý svůj dosavadní život, nebo trpět a zůstat dál nejlepší přítelkyní Darcy, se kterou se zná už od svých pěti let. Darcy, ta vždy hezčí, vtipnější, šťastnější, si bere stejně šarmantního Dexe. Ale právě okouzlující Dex ukončí oslavu narozenin s Rachel v posteli. A jak to vypadá,
7
není to pro obě strany jen chvilkový úlet v alkoholovém opojení. To je vlastně celá hlavní dějová osnova příběhu. Giffinová se spolu s Rachel snaží vyřešit milostný, snad až etický problém, můžeme říci morální dilema – zachovat si dlouholeté přátelství, nebo jít za hlasem svého srdce. Když jsem si v knihkupectví pročítal anotaci, okamžitě mne napadala asociace se slavným TV seriálem Ally McBealová. Paralela k úspěšné právničce, která ve svém privátním milostném životě dělá jednu botu za druhou, ale nebyla přesná. Přes množství shodných indicií je román „Něco vypůjčeného“ odlišný. Především nejde o humorný příběh. Autorka celou věc bere dosti vážně, ne sice přímo jako antickou tragédii, ale ani jako banalitu. A pak, Giffinová vytvořila postavy přece jen reálnější, bez toho množství
„úchylek“, kterým disponují postavy z avizovaného veleúspěšného seriálu. Jak autorka přiznává, hlavní hrdinka má určité autobiografické prvky. Sama také vystudovala práva, jako právnička pracovala v Londýně (kde Rachel rovněž pobývá) a vdávala se až po třicítce. Na svém románu začala pracovat pár dní po tragickém 9. září 2001, kdy se do Londýna nastěhovala. Svůj příběh, který se původně měl jmenovat „Rolling the Dice“, psala v bytě blízko Hyde Parku a trvalo to nějaký rok, než našla vydavatele. Ve svém životopisu ale uvádí, že první knížku napsala už v šesti letech – „The Funny Pandas and the Messy Room“ byl určen pro její rodiče. Román „Něco vypůjčeného“ má další volné pokračování pod názvem „Something Blue“, které nakladatelství Argo připravuje k vydání pod názvem „Něco modrého“. Na překladu tohoto příjemně čtivého a oddechového románu pracovala Zora Šíchová, která taktéž přeložila i první česky vydaný román Emily Giffinové „Zkouška dítětem“ (Argo, 2009).
V edici anglo-amerických autorů již brzy vyjde:
Lahiriová Tlumočník nemocí Jhumpa
Přeložila Dana Hábová
Právě za svůj debut získala roku 2000 tehdy třiatřicetiletá americká autorka indického původu Pulitzerovu cenu. Spisovatelka s výjimečným citem pro jemná hnutí mysli tlumočí soužení svých krajanů, kteří se v Americe potýkají s odlišným životním stylem a hledají rovnováhu mezi svými tradicemi a lákavými americkými novotami. Indové narození v Americe zjišťují, že “tlumočníky” často potřebují nejen ve vztazích s Američany, ale i s indickými partnery nebo příbuznými. Každý, kdo se kdy cítil cizincem, ať už zeměpisně či citově, najde v této pozoruhodné knize povídek svůj příběh.
BoboKing
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
představení edice AAA
AAA Edice anglo-amerických autorů
Prestižní edice pražského nakladatelství Argo, vycházející od roku 1994, představuje současnou špičkovou beletrii (romány i povídky) anglicky píšících autorů i autorek (USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie) v kvalitních českých překladech, s uměleckými díly českých výtvarníků na obálkách. Od počátku edici řídí Eva Slámová a grafickou úpravu navrhuje Libor Batrla. Prvním svazkem byl symbolicky klasický román Jacka Kerouaca Na cestě, který odstartoval zatím patnáctileté trvání celé edice. 100. svazkem je Smrt Zajdy Munroa od Nicka Cavea.
Nejstarším rokem původního vydání je r. 1955: J.P.Donleavy – Zrzoun. (Nejvíce svazků pochází z 80. let, pak z 90. let, pak po r. 2000, pak ze 70. let, 60. let a 50. let.). Nejvíce svazků za jeden rok vychází letos (12), nejméně jich vyšlo v r. 2000 (3). Průměr je:7 svazků do roka. Ceny: 5 knih ze 100 obdrželo Pulitzerovu cenu za literaturu (Dům z úsvitu, Spolčení hlupců, Barva nachu, Cesta, Krátký, leč podivuhodný život Oskara Wajda). Držiteli Národní knižní ceny (NBA) jsou 4 knihy (Kroky, Barva nachu, Všichni krásní koně a Birdy jako debut).
V edici dosud vyšlo 14 povídkových souborů, zbytek jsou romány. Na 100 titulů připadá 58 autorů (z toho 45 mužů), 45 žijících, 36 autorů amerických (z nich je 20 z New Yorku) – s 60tituly, 15 britských – s 27 tituly, 5 kanadských – s 10 tituly, 2 australští – se 3 tituly. 10 ze stovky jsou židovští autoři, 9 jiného etnika a zbytek běloši. 8 autorů navštívilo ČR.
Nejprodávanějším titulem je svazek 1: Na cestě (J. Kerouac), je to ovšem za období 15 let, z poslední doby je bestsellerem Cesta (C. McCarthy).
The Man Booker mají na svém kontě 3 tituly (Anglický pacient, Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy a Pí a jeho život).
Mezi nejméně prodávané svazky patří (méně než 800 prodaných výtisků): Tamerlán musí zemřít, Auťák, Pět hospod....., Řeči řeči, Lovci a sběračky, Malíř pomíjivého světa, Hotel svět.
Nejvíc titulů v rámci AAA vyšlo Cormacu McCarthymu, Tomu Robbinsovi a Chaimu Potokovi. Do sólo edic přešli z AAA Tom Robbins, Woody Allen, Jack Kerouac, Kurt Vonnegut, Philip K. Dick a William Saroyan.
Nejtlustšími svazky jsou: Ken Kesey – Tak mě někdy napadá a Marisha Pesslová – Vybrané okruhy z mechaniky pohrom. Nejútlejším svazkem je J.P.Donleavy: Dáma, která měla ráda čisté záchodky.
Za překlad dostalo ocenění v rámci Jugmannovy ceny od Obce překladatelů devět titulů: A uzřela oslice anděla (T. Hrách), Městečko Vineland (Barbora Punge Puchalská), Krvavá komnata (Dana Hábová), Na světě nejsou jen pomeranče (Lenka Urbanová), Tak mě někdy napadá (Michal Strenk), Dáma, která měla ráda čisté záchodky (Michala Marková), Jak naštěpit třešeň (Lenka Urbanová), Řezárna (Petra Kůsová).
8
Nejvíc svazků do edice AAA přeložil Tomáš Hrách (zemřel 2001) – 10 titulů, pak Jiří Hrubý (8), Jiří Popel a Petra Kůsová s 6 překlady. Obálky: Ze stovky přebalů je 18 fotografických, zbytek jsou obrazy a ilustrace. Nejvíce podkladů na obálku pro edici AAA dodal Karel Cudlín (9), pak Vendula Císařovská a Jozef Gertli Danglár (oba 7) a pak Libor Batrla (5).
Nakladatelství Knihovnice.cz vydává novou knihu Richarda Pachmana
Obálky představují galerii významných i začínajících umělců: např. Martin Velíšek, Michal Cihlář, Michal Singer, Pavel Reisenauer, Miro Švolík, Pavel Růt, Martin Hartig, Martin Maťo-Mišík, Marek Meduna, Saša Švolíková, Libuše Vendlová, Zdeněk Daněk, František Matoušek. Chyby ve svazcích: Dva tituly se stejným číslem svazku: 13 (Carver a Cohen), svazku 46 (Potok a Woronovová), svazku 83 (Burroughs a Welshová), a jedna kniha: J.K.Toole – Neónová bible má dvě čísla svazku: 4 a 69. Chybějí svazky č. 18 a 53. V knihovně 100 titulů edice AAA zabere 2 metry 5 centimetrů. Více informací o edici na stránkách www.ediceaaa.cz a www.argo.cz. Zdroj: Argo
objednávejte na:
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
recenze
Dáma, která měla ráda čisté záchodky Když se v roce 2003 na našem knižním trhu objevila kniha „Dáma, která měla ráda čisté záchodky“, mnoho čtenářů si určitě říkalo, kdo je to ten J.P. Donleavy? A o čem asi bude kniha s tak „zajímavým“ názvem? Jak to většinou bývá, kniha s tak netradičním názvem je o něčem netradičním. Skutečně bychom mohli říci, že je to příběh o dámě, která díky tomu, že chodila na opravdu jen decentní a velmi čisté veřejné záchodky, ke štěstí přišla. Ale to je samozřejmě jen velmi
zlehčený obsah knihy, ačkoliv s její délkou jen 69 stran by to mohlo stačit. Přes svůj velmi krátký rozsah jde ale o příběh, na který musíte vydat stejné úsilí jako u několikanásobně rozsáhlejšího thrilleru. Stejně jako v případě jednoho z nejslavnějších maďarských děl současnosti – „Svíce dohořívají“ od Sándora Máraiiho, i zde se dá říci, že každá věta je samostatná myšlenka, námět na jednu celou stranu. Hrdinou příběhu je Jocelyn, dáma vychována jižanskou aristokracií, vzdělána na prestižní dívčí škole, prostě člověk z vyšší třídy žijící v jiných, bezproblémových realitách než většina lidí. A pak najednou přijde zlom, doba mládí a krásy najednou zmizí a s tím zmizí i manžel u mladší s pevnějšími ňadry. Následuje nelítostný rozvod, který jí zanechá dost peněz. Ale pak se objeví podvodný makléř a vše se rozplyne jako pára nad hrncem. A nyní je zde stárnoucí ženská bez jakýchkoliv pracovních zkušeností, jen s bezcennými manýry a znalostmi noblesní společnosti. V tomto ohledu bychom mohli tvrdit, že příběh je naprosto
9
banální, který asi nepřekvapí a ve společenských rubrikách módních časopisů se jich najde dost. Ale není tomu tak. Výjimečnost zde hraje autorův skutečně niterný pohled na pomalý a neúprosný úpadek lidského charakteru a společenského postavení. A s tímto poklesem se i mění styl mluvy, její myšlení a názory atd. Jocelyn najednou vidí vše v jiné perspektivě. Najednou jsou její životní hodnoty tak odlišné, že de facto neví, jak se s tím vypořádat. Tento nový život v kontrastu s tím starým, aristokratickým, dokonale vytváří dramatický prvek celého příběhu. Člověk neví, jestli se má nad jejím osudem smát či brečet. Žena, která se rozhodovala, jestli jíst na zlatě či na stříbře najednou uvažuje o prostituci, jako její snad jediné zúročitelné zkušenosti na trhu práce. Kniha je nezvyklá nejen svým příběhem, ale i netypickou logikou (či spíše nelogikou) v interpunkci, čemuž v Lidových novinách Richard Olehla říká formální experiment, snaha o rozbití věty. V díle je použita celá škála výraziv, od jazyka honorace až
po perverzní sexuální úvahy. Právě tato otevřenost v sexuálních popisech je typická pro dílo J.P. Donleavyho. Tento syn irských emigrantů narozený v New Yorku v roce 1926 proslul svým prvním románovým debutem „The Ginger Man“, který musel, jako i jiná díla amerických autorů se silným erotickým podtextem, nacházet cestu ke čtenářům skrze evropská nakladatelství. Přes svoji popularitu nakonec „The Ginger man“ přinesl i mnoho neštěstí, a mnozí literární kritici si myslí, že žádné další autorovo dílo už podobných kvalit nedosáhlo. Knihu „The Ginger man“ vydalo v češtině v roce 2006 nakl. Argo jako „Zrzoun“. Samotnou třešničkou na dortu v příběhu Jocelyn je neuvěřitelná pointa celého jejího životního pádu. A i po dvou přečteních se musím přiznat, že si stále nejsem jistý, jak mám přesně chápat ten závěr. Konec není žádná fantasmagorie, ale neustále myslím na to, co by mělo následovat na další stránce jejího života, kdyby ji autor napsal. Jak chápat dopad té nejzvláštnější události v New Yorku na hrdinčin život? Tento velmi čtivý tragikomický či snad satirický příběh (orig. The lady who liked clean rest rooms: the chronicle of one of the strangest stories ever to be rumourded about around New York, 1995) přeložila pro ediční řadu AAA nakladatelství Argo Michala Marková. BoboKing
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
recenze
Neschopnost Rob Grant
„Román z nepříjemně blízké budoucnosti“ z prostředí Spojených států evropských, kde nikomu nemůže být podle ústavy odepřeno jakékoliv zaměstnání, ať je jakkoliv nekompetentní, duševně nebo fyzicky, k jeho provádění. A můžete se spolehnout, že ti nejneschopnější to dotáhnou nejdál. Spojená Evropa je v Grantově podání prostě takový Kocourkov. Zkuste si například představit, že Vás ve stísněném prostoru jídelního vlakového vozu obsluhuje číšník trpící permanentní erekcí, nebo že si máte během několika minut zakoupit letenku od operátora, který v důsledku své
poruchy soustředění neumí zacházet s letištním informačním systémem. Abyste takové situace přestáli bez ztráty svého duševního zdraví, museli byste být přinejmenším budhistický mnich anebo Grantova kombinace Jamese Bonda a Sherlocka Holmese, detektiv jménem Harry Salt (alias Pepper, vulgo Tequila), který kromě podobných zážitků zvládá i poněkud klasičtější hrdinské kousky, třeba naskakování na jedoucí vlak. Harry vlastně není tak docela detektiv, ale člen organizace tak tajné, že se ani po přečtení celé knihy nedozvíte, jak se nazývá a čím se kromě všeobecného blaha zabývá. Všechny jeho trable se začnou odvíjet od vraždy blízkého kolegy a přítele Klingferma, nastražené jako běžná nehoda. Kdo by se totiž v panujících podmínkách pozastavoval nad tím, že budova se sedmnácti patry má venkovní výtah s tlačítky pro dvaatřicet poschodí, a že se tento výtah po stisknutí nejvyššího tlačítka vydá na svou poslední cestu, až do stratosféry. Harry se začne zabývat vyšetřováním Klingfermovy smrti, což
10
ho postupně zavádí na stopy daleko rozsáhlejšího zločinu. Při veškerém svém snažení pak musí překonat nejen všudypřítomnou neschopnost prakticky každého, s kým se setká, ale i nejprve spolupráci a následně unikání před šíleným římským policistou Zucchem, jež má opravdu vážné potíže se zvládáním svého vzteku. To se projevuje například tím, že neváhá vyprázdnit celý zásobník do chodníku nedaleko nic netušících nevinných civilistů či přímo do objektu svého rozčilení. Grant Neschopností ve své samostatné tvorbě velmi úspěšně navázal na ztřeštěnou Kolonii, děj je opět decentně opepřen troškou erotiky (v podobě žhavé pokojské se syndromem nepatřičné sexuální odezvy) a čas od času nějakým tím silnějším výrazem. Sarkasmus a sžíravá ironie naproti tomu doslova čiší z každé stránky a přestože je prostředí inspirované nastartovaným sjednocováním legislativ evropských zemí, i český čtenář si připadá, že přinejmenším část knihy by se mohla odehrávat přímo tady u nás, v našem vlastním Kocourkově. Nad tímto humorným i docela napínavým románem z blízké budoucnosti se podle mého názoru báječně pobavíte. alza
Milující sestra Petr eisner Osudový příběh dvou osiřelých sester vrcholí na konci dvacátých let minulého století v americkém St. Louis, kde vedle pobuřujícího jazzu vládne také neskrývaný rasismus a sešněrované společenské konvence. I zde je ale místo pro lásku, jak již napovídá sám název knihy... Která sestra je však sestrou skutečně milující? Jak daleko může být od lásky k nenávisti? A co všechno se dá a nedá kvůli takové lásce snést? Helen a Carrie, Mildred, teta Banksová, Alan, Lance, Lisa..., ti všichni se blíží k nezadržitelnému prozření. Milující sestra původně vznikla v roce 2002 jako divadelní hra, psaná takřka na tělo dvěma skvělým herečkám. Komorní, leč velmi silné drama, které sestry Helen (Dorka Žurková) a Carrie (Nela Beranová) na jevišti rozehrály, aby naplnily osudy své i ostatních, muselo kvůli přepisu do románu projít důležitou proměnou. Po sedmi letech se tak příběh konečně dostává na stránky této knihy...
Objednávejte již nyní!
[email protected] Recenze vyšla na literárním serveru Knihovnice.cz 20. dubna 2005.
knihovnice.cz klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
Recenze
Auťák
Kdyby člověk měl navrhnout, co považuje za symbol amerického života dvacátého století, většina by možná okamžitě uvedla auto. Plechový miláček, bez kterého by Američané pomřeli hlady, protože by nevěděli, jak se dostat do obchodů, vymřeli by možná i tím, že by neměli kde „vznikat“ nové generace Američánků, protože by neexistovalo neodolatelné sexuální prostředí, jakým je zadní sedadlo auta. Auto je hnací sílou americké ekonomiky, zdrojem zábavy, místem, kde se plodí děti, místem, kde se zabíjejí i prezidenti. O tom všem píše i jižanský americký spisovatel Harry Crews (*1935). Jeho první české představení se točí kolem aut, a to v podobě krátkého románu „Auťák“ (orig. Car) , který vydal v roce 1972. Hrdiny příběhu jsou členové rodiny Macků, kteří celý svůj život spojili s auty. Vlastní mnohahektarové vrakoviště Autopark, kde nejen všichni pracují, ale i žijí. Auto v jejich myslích není jen věc, je povýšeno na člena rodiny, milenku, bezpečné útočiště, snad až modlu či boha. Jak to ve svém pozdějším komentáři napsal sám autor: „Našli jsme v autech Boha, a jestli to nebyl opravdový Bůh, rozhodně byl tak uspokojivý, mocný a inspirující, že na nějakém drobném rozdílu už nezáleželo.“ Auto jako Bůh zní absurdně, ale v duchu absurdity je napsaná celá tato kniha.
11
Není to jen ta neodolatelná vášeň k autům, ale fenomén amerického snu, který je založen na americké filozofii, že jen první, ten nejlepší ve světě něco znamená. Musíte být výjimečný. A v tom tkví i idea příběhu – být první Američan, který sní celé auto. Herman se jako člen rodiny Macků cítí méněcenný, protože zatím nic nedokázal. Je to takový citlivka, který žije jen ve stínu svého otce a sourozenců. Proto se rozhodne tímto šíleným, ale tak americkým počinem z jejich stínu vystoupit. Vzniká tak velký rodinný rozpor, protože zvláště pro otce je to počin rouhačský, jako zneuctění svého boha. I ostatní členové rodiny, ale potažmo celá společnost, je tímto činem rozdělená. Na jedné straně Hermanovi vyhrožují smrtí, hrozí božím trestem, na druhé jsou fanatické davy ochotny za reality show, během které veřejně vystoupí v místním nejlepším hotelu, zaplatit tisíce dolarů, jen aby byli u toho amerického zázraku. Někdo sežere auto po kouskách, pak je „vytlačí“ v přímém přenosu a vy si jej
váš klíček pak můžete koupit, když dáte nejvíce! Přímo cítíte, jak neuvěřitelný je americký smysl pro show, jak se tomu vše podřizuje, jak rodina jde do háje, když se tu zrovna chystá vaše nesmrtelnost, věčná sláva spojená s velkými penězi. Autor nám ale celkem podrobně představuje všechny postavy z příběhu, až by se dalo říci, že hlavními postavami jsou všichni aktéři knihy. Ať je to Hermanovo dvojče Mister, který je schopný podstoupit cokoliv, jen aby vlastnil snové auto kadilak, jeho sestra Junell, která jako řidička odtahového superauta jménem Mamina je schopna prožívat sexuální vztahy pouze na zadním sedadle auta svého milence policisty uprostřed hromadných nehod, či postava krásné a mladé hotelové děvky Margo, která chtěla svůj osud změnit tím, že se „šoustáním zbaví šoustání… když vošoustá všecky…“. Když jsem zjistil, že se jedná o jižanskou tvorbu, okamžitě mi na mysl přišla snad nejlepší kniha z této oblasti „Dobrého člověka těžko najdeš a jiné povídky“ od Flannery O‘Connerové. A právě stejnojmenná povídka z této sbírky o rodinném výletě autem, který skončí strašným masakrem, obsahuje přesně ty stejné
prvky, jaké používá Crews. Především je to jistá velmi chladně podaná dávka brutality. Opravdu až šokuje popis strašného utrpení obětí nehod, které v podání našich aktérů zní tak nezúčastněně „…to dřív mohla být šestiletá holčička. Nohy měla zkroucené pod sebou a jednu ruku měla urvanou v lokti. … Žena byla rozpáraná od hrudníku dolů a střeva ji ležela v klíně.“ Do toho se Junell muchluje s Joem na sedadle auta a vyjadřují si lásku. Tak to mají rádi. Ve většině jižanských děl je právě přístup ke smrti zcela „nenormální“. Vše vyjádřeno chladně, v krátkých, jednoduchých větách, jako celá kniha. Stejně kvalitní jako sám příběh je i doslov Marcela Arbeita, který jako znalec americké literatury nedávno sklidil zasloužený obdiv za skvělou antologii jižanské literatury „Vypravěči amerického Jihu“, kterou vydal společně s Jakubem Guziurem v nakl. Paseka. Překladatelem knihy „Auťák“ z ediční řady anglo-amerických autorů nakl. Argo je Martin Svoboda. BoboKing
Máte nějaký nápad na to, o čem byste si v našem časopise rádi přečetli? Chcete nám sdělit, že jsme úplně vedle nebo snad máte v úmyslu utrousit několik pochvalných slov? Napište nám a podělte se s námi o své názory, budou-li zajímavé, otiskneme je v příštím čísle. Na sdílné čtenáře stále čekají zajímavé knižní odměny. Adresa pro Vaše e-maily je :
[email protected] Redakce
Knihovnice.cz
eZin Klíček ke knihám
Vydavatel:
Radek Červený – Knihovnice.cz Letňanská 330/15, 190 00 Praha 9 IČ: 69509361 www.knihovnice.cz
[email protected]
Sazba a grafické zpracování: www.omicrone.net
Šéfredaktor: Alžběta Červená
Internetové stránky:
www.knihovnice.cz/klicek/
ISSN 1803-4446 Na adrese www.knihovnice.cz/klicek/ najdete všechna předcházející čísla a přihlášení k odběru. Pokud máte zájem o inzerci v tomto časopise, dozvíte se všechny informace na následující stránce: www.knihovnice.cz/reklama/#reklama-klicek
[email protected]
klíček ke knihám www.knihovnice.cz/klicek číslo 14, říjení 2009
