„A bude mít i ty dlouhý zahnutý zuby nahóru?“ aneb
Velká vánoční anketa. Blížící se vánoční čas nás vyprovokoval k tomu, že jsme trochu oběhli školu a poptali se ochotných studentů na pár otázek. 1. Proč se slaví Vánoce? Jasná otázka, jasná odpověď. Hm… to jsme si mysleli taky… Po překvapení, kdy pár hlav muselo zadumat, pořádně zadumat… se nedivíme ničemu. 2. Co míváte ke štědrovečerní večeři? Potvrdilo se, že výlovy jihočeských rybníků neprobíhají zbytečně, chudáci kapříci (v jedinečných případech i jejich luxusnější kamarádi) opravdu chvíli (velmi krátkou chvíli) pobývají na našich štědrovečerních stolech. A kdo nerad kapra, sáhne po řízečku... 3. Čekáváte na zlaté prase? Viděli jste ho někdy? Ne. Tak zněla jednoznačná odpověď většiny dotazovaných. Zbytek usvědčil zlaté prasátko z nespolehlivosti a nedochvilnosti – čekali, ale nepřišlo! Pozornější jedinci si ho všimli v reklamě na Kofolu. 4. Jaký máte vánoční stromeček? Živý, umělý, červenozlatý, obrovský, střední velikosti i přiměřený bytu… Stačí si vybrat! 5. Co plánujete na Silvestra? Jistě nejpříjemnější otázka, při které je snadné zasnít se v tušení budoucího… Snad bychom se mohli jednoduše rozdělit na tři tábory: První si konec roku užijí s kamarády velkou pařbou, druzí buď zatím neví nebo budou sedět doma,
a třetí se trhnou úplně – Silvestr stráví například v divadle na představení Do naha! Zde jsou některé z mini-rozhovorů: ☺ Paní ředitelka 1. To asi všichni ví, ne. Protože jsou to křesťanské svátky. 2. Smaženého kapra a bramborový salát. Tradičně. 3. Na to čekám každý rok, ale ještě nepřišlo. 4. Jedličku. 5. Žádná velká oslava, jen v kruhu rodiny. Letos už i bez syna, jen s manželem a maminkou. ☺ Paní Rambousková 1. Křesťanský svátek. 2. No, kapra! Velkého, tlustého jako já. 3. Já švindluju. Uzobávám cukroví přes den. 4. Velký. Velký a bohatý. 5. Lyžování a príma parta. ☺ Kuba, 2.D 1. Já to vím, ale nemůžu si vzpomenout… přemýšlí a uvažuje… Narození Ježíše Krista! 2. Lososa a bramborový salát. 3. No, čekal jsem, ale nepřišlo. 4. Pěkný, velký a zdobený. A svítí! 5. Oslavit příchod nového roku…
2 12. prosince 2006, náklad 200 výtisků redakční rada: Alena Adamíková (-aa-), Lukáš Buřič (-káš-), Aleš Filip (-alf-), Zuzana Jandásková (-zuj-), Klára Janíková (-lik-), Nikol Marcoňová (-nol-), Martina Nášelová (-mn-), Gabriela Píková (-gap-), Petra Plevová (-ppl-), Barbora Robková (-ová-), Regina Strachotová (-gin-), Klára Surovcová (-klas-), Pavlína Svobodová (-pss-), Martina Velčovská (-cli-), Jana Viktorová (-vik-), Barbora Zapletalová (-fif-), fotografie: Michaela Nášelová, původní comix: Zuzana Jandásková, grafická úprava: akad. mal. Petr Faron, sazba: Nikol Marcoňová, redakční úprava: Mgr. Přemysl Šil (-pš-) Tisk zajišťuje sponzor novin: firma HP Tronic
strana 1
12. prosince 2006
Slečna z kvinty (☺ ☺) 1. Narození Ježíše Krista. 2. Řízek a bramborový salát. 3. Ne, ještě se mi to nepodařilo. 4. Střední velikost. 5. Hm, zatím nevím. Něco se známými. ☺ Studentky 4.B 1. Protože se narodil Ježíš. 2. Řízek, protože kapra nejím. 3. Ne! 4. Umělý. / Hezký, živý. 5. Doma s kamarády. ☺ Petr Mňačko, 1.B 1. A proč ne? 2. Kapra. 3. Ne. 4. Normální, živý, přírodní. 5. Pořádnou kalbu. Děkujeme ochotným studentům za jejich čas a přejeme všem příjemné a šťastné Vánoce -vik-, -káš-, -arc-, -gin-
Čest a sláva stužkovacím večírkům! Podzimní období znamená pro každého něco jiného. Pro jednoho je to doba krásně zbarvené přírody spojená s romantickými procházkami lesem, pro druhého čas těžkého ranního vstávání za tmy, deštivého počasí a pochmurné nálady. Kdo se ale jistě shodne na jedné společné věci, jsou maturanti. Každoročně čtvrté ročníky čeká příprava jednak na maturitu (ta je však ještě pořád relativně daleko), ale hlavně na stužkovací večírek. Kdo všechno to chystání, plánování, trénování scének a nekončící stres pár dní před onou slavnostní událostí zažil, jistě mi dá za pravdu, že je rád, že vše přežil a je to za ním. Ale abych nebyla takovým pesimistou, když přípravy skončí a nastane „den D“, nervozita opadne, předchozí hádky se spolužáky jsou zapomenuty a všichni se baví a užívají si to. Abych se nezmiňovala pouze na obecné rovině, připravila jsem pro Vás s pomocí zástupců jednotlivých tříd sondu do jejich večírků. Konkrétních, nezapomenutelných a jedinečných večerů, na které se bude dlouho vzpomínat! Oktáva Á: Místo činu: Victoria club Den „D“: 20. října 2006 Společné téma: Hollywood Kmotr: pan profesor Šil Třídní heslo zapsané na stužce: „I nejmenší vrták může potopit člun!“ Pařmen večera: pan profesor Frydrych (kterého bohužel asi většina z vás nepamatuje) Perlička na závěr: za zmínku stojí španělský lektor Erik, který se pochlubil svým zvučným hlasem a před celým osazenstvem zazpíval, a také největší komik večera, již zmiňovaný pan Frydrych Čtvrtá Á: Místo činu: restaurace Victoria Den „D“: 3. listopadu 2006 Společné téma: folklor Kmotr: paní profesorka Wiesnerová Třídní heslo zapsané na stužce: „Škola mě osvítí teprve tehdy, až začne hořet“ Pařmen večera: jednoznačně paní Mynářová a pan Kanta Perlička na závěr: paní Wiesnerová s paní Mynářovou se v pravých nefalšovaných moravských krojích každý den nevidí, stejně jako improvizovaný tanec pana Nášela při „záskoku“ za nemocného spolužáka v hlavní roli jedné ze scének
strana 2
12. prosince 2006
Čtvrtá Cé: Místo činu: sklípek Vizovice Den „D“: 24. listopadu Společné téma: divoký Západ Kmotr: pan profesor Kanta Třídní heslo zapsané na stužce: „Nikdy jsme se neshodli, ale odcházíme společně“ Pařmen večera: pan Kanta (všimli jste si, náš zástupce ředitele je na tomto místě zmíněný již podruhé… kdo by to byl do něj řekl) Perlička na závěr: originální cesta vlakem do Vizovic a slib náčelníků Matematického ďase a Dlouhého vlase (kdo se za těmi rozkošnými přezdívkami asi tak skrývá?) Čtvrtá Bé: Místo činu: Sokolovna Zlín Den „D“: 9. prosince 2006 Společné téma: Cesta kolem světa Kmotr: pan profesor Zezulka Třídní heslo zapsané na stužce: „Nevěř na zázraky - spoléhej na ně“ (více podrobností o slavnostním aktu třídy 4.B zatím nebylo možné zjistit, neboť na jejich velký večer se stále ještě čeká) -ppl-
Sweden Už ve druhém ročníku mně a některým mým spolužákům vnukla paní profesorka Mynářová myšlenku na možný výměnný pobyt ve Švédsku. Velmi mě to zaujalo, a protože jsem vždycky snila a takové „výměnné akci“, …tak jsem dlouho neváhala a přihlásila se. A protože ve mně těch deset dní zanechalo mnoho zážitků, emocí a vzpomínek, dovolím si vám své dojmy trošku přiblížit. Vezmu to pěkně popořádku… Vyjížděli jsme ve čtvrtek 28. 9. 2006 ranním…- zdůrazňuji ranním - vlakem z Otrokovic… Pokračovali jsme směrem Praha-Ruzyně a naším cílem bylo letiště Arlanda Stockholm… Po asi dvou hodinách klidného letu jsme přistáli a šli se ubytovat, podotýkám šli, téměř přes celé město, což pro „některé“ (to víte, někam jsem to jídlo dát musela) s dvěma kufry nebylo moc příjemné, přímo do centra Stockholmu, ale ne do nějakého obyčejného hotelu, nýbrž přímo do hotelu na lodi, což nás trošku vyděsilo (koho by nezneklidnilo „pohupování“ na moři), ale všichni jsme to přežili… A tak jsme si mohli vychutnat krásný, slunečný, ale i velmi chladný Stockholm…Tím samozřejmě myslím počasí, protože lidé zde nejsou vůbec chladní, ba naopak velmi přátelští a vyjdou vám ve všem vstříc… Ve Stockholmu jsme navštívili VASA museum, kde byla
vystavená loď Vasa, která se v 17. století, chvíli po vyplutí z přístavu, potopila přímo ve Stockholmu a byla vyzvednuta až v 60. letech 20. století. Muzeum se nám všem moc líbilo. Zvláštností bylo i to, že v celém muzeu byla téměř tma proto, aby se loď udržovala v co nejlepším stavu. Takže ideální pro romantické chvíle ve dvou, na které jsme ale MY neměli čas, protože jsme museli pokračovat do centra… Na nákupy… No museli… Kdo by odolal?! V nakupování jsme se opravdu vyřádili a vysílení únavou jsme padli do postelí, já tedy na svůj rozkládací gauč a „odplouvali do světa snů“… Druhý den nás čekalo Národní muzeum, které už tak zajímavé nebylo, takže jsme ho vysloveně „prolítli“ a vydali se poznávat krásy centra Stockholmu, ale také krásy nákupních center… Ráno jsme se probudili, nasnídali se jak jinak, než na „švédských stolech“ a plni očekávání vyrazili vlakem do Leksandu. Asi v devět večer jsme byli na místě. Nejprve nás Leif (Jejda: vy nevíte, kdo to je…Takže Leif je v první řadě strašně moc milý pán, a troufnu si říct i elegán, a hlavně tedy učitel a organizátor našeho výměnného pobytu.) rozdělil a pro deset dní určil naši „novou rodinu“… A my se rozjeli do všech koutů Leksandu a šli spát… Tedy někteří, naopak pár jedinců mělo takové „štěstí“, že se hned první večer mohli podívat na pravou švédskou party. Druhý den ráno nás naši švédští kamarádi velmi mile překvapili a rozhodli se, že pojedeme nakupovat… Což pro nás bylo sice velmi „zajímavé“, ale po dvou dnech nakupování ve Stockholmu už ne moc příjemné… Poté následoval obídek a jeli jsme domů… Většinou jsme cestovali vlakem. A jelikož Švédi mají takovou zvláštní vlastnost vždycky strašně spěchat, i když vůbec nemusí, tak jsme vždy čekali třeba i půl hodiny na zastávce. Další den jsme se poprvé vydali do jejich školy. Oněměli jsme úžasem. Jejich škola je opravdu moc hezká, hlavně tedy vybavená, ať se jednalo o počítače, nebo třeba jen pohovku. Řeknete si obyčejná pohovka… Ale co bychom za ni u nás ve škole dali, abychom nemuseli sedět na zemi. To není myšleno jako narážka, pouze připomínka. V „pohovkové místnosti“, které však Švédi říkali Green room, jsme trávili vždy chvilky, kdy oni museli do hodin… Mohli jsme si půjčit třeba notebook, nebo třeba „číst“ švédské časopisy. V Leksandu jsme poznali mnoho krásných míst, ať už to bylo jejich nádherné jezero Siljan, nebo vesnička Tälberg s devatenácti hotely (kde mimochodem strávil líbanky i sám švédský král), nebo staré štoly pro těžbu železné rudy ve Falunnu, ve kterých jsme dostali velmi slušivé oranžové přilby a pláštěnky.
strana 3
19.října 2006
-mn-
Iluze Tereza Mrákotová Kam zmizela dětská přání? Kdo odhodil méďu do rohu? A proč každé ráno za svítání Proudy slz zastavit nemohu?
Večery jsme většinou trávili s našimi rodinami, večeřeli jsme nebo si jen tak povídali. Já například pořád poslouchala jen samé „pění ód“ na přítele mé švédské kamarádky… Ale tak co, zamilovanost je krásná věc. Nebo také stojí za zmínku oslava, na které jsme se všichni sešli. Ale nebyla to jen taková obyčejná oslava. Oslavenkyně se totiž zavřela do pokoje, kde strávila asi dvě hodiny... Tak jsme si udělali vlastní zábavu a popíjeli džus. Celý týden utekl doslova jako voda, a my se museli rozloučit… Večer před odjezdem nás Švédi mile překvapili a pozvali na večeři do jejich starého krásného „zámečku“, který byl součástí školy. Ale... večeře nebyla ledajaká, museli jsme si ji sami připravit. Každý přichystal nějakou dobrotu, takže výběr byl opravdu rozmanitý. Když nastal den odjezdu, všichni jsme se sešli na nádraží a tam začalo veliké loučení. Vyměnili jsme poslední čísla a maily, a ani jsme se nenadáli, už přijížděl náš vlak… Odjížděli jsme z Leksand plni dojmů a doufám, že všichni s pocitem krásně stráveného týdne v této nádherné zemi. Snad už jen musím dodat, že se moc těším na březen… Kdy se to všechno obrátí a naopak naši švédští kamarádi budou poznávat krásy Zlína. -mn-
Zničené iluze, rozházené po zemi Má cenu uvěřit v jiné? Vše prázdné a ztracené zdá se mi Každou minutou naděje hyne Kam zmizel ten dětský smích? Ty rozzářené tváře? Kdo pohřbil štěstí dní minulých? Kdo korálky vzpomínek na šňůrku sváže? Chtít vrátit čas, nebo jít bolestí dál? Klestit si cestu trnitou? Proč tu není nikdo, kdo by mi cestu ukázal? Kdo vysloví pravdu v prachu ukrytou? Proč nikdo neřekl, že dětství skončilo? Proč nechceš vrátit mi mé srdce? V slzách, jako by nic z toho nebylo..., Sedím... a nechápu, proč život chutná tak trpce.. Jeden krok Tereza Mrákotová Jeden krok a člověk je jinde, než by chtěl, nemá však, komu by to pověděl. Jedna slza za druhou smývá tvoji tvář, oči už pohasly, ztrácejí zář. V alkoholu pak utápíš žal, jeden krok a život ti vše vzal. Mrtvé rty Tereza Mrákotová V ruce držíš zmuchlaný papír bílý, díváš se na skvrny, co na stěně zbyly. Díváš se na skvrny na duši, z rozjímání tě opět vyruší ten strach, co bodá jak nůž... Mělas ho v hrudi - ještě, nebo už? Mělas ho v hrudi a srdce vařící, to pohání touhou a vášní mařící. To je vše, co zbylo z jedný holky, z těch očí, co věřily, z toho, co máš na památku ze rtů, co vlastně nikdy nežily!
strana 4
12. prosince 2006
Svět kultury: Co byste měli vidět, slyšet… Kino: 4. a 5. prosince - PO HLAVĚ DO…. Příběh tvoří tři linie vyprávění, které se vzájemně doplňují, prolínají a končí o Štědrovečerní večeři. Film pro všechny, kteří mají rádi černý humor… 7. - 13. prosince - SPLÁCHNUTEJ Všichni co máte rádi animované komedie, určitě se zajděte „spláchnout“! Film je o myšákovi Roddym, který se během vteřiny dostává ze své nóbl rodiny do nebezpečných londýnských stok… 14. - 20. prosince - HAPPY FEET Příběh o království tučňáků na Antarktidě. Každý mladý tučňák hledá svůj životní protějšek zpěvem písně. Hlavní hrdina Mumble bohužel neumí zpívat… Zato však umí skvěle stepovat… Film, který vás určitě zahřeje, nebo spíš zastudí. 18. - 20. prosince - VOLVER (NÁVRAT) Film, na který se sama moc těším. Příběh filmu je zasazen do současného Madridu, kde přistěhovalci z různých koutů Španělska prožívají své sny. Film vypráví příběh žen tří generací, kterým život přichystal snad všechny možné nástrahy života… Jsou jimi Raimunda (Pénelope Cruz), která je vdaná za nezaměstnaného dělníka a má dospívající dceru (Yohana Cobo), její sestra Sole (Lola Dueñas), která se živí jako kadeřnice, a jejich matka (Carmen Maura), která i se svým manželem uhořela… Jedné z dcer se však začne zjevovat… A také něco málo „z prken co znamenají svět“… Myslím, že největší událostí měsíce října byla premiéra hry Limonádový Joe. A jelikož jsem měla možnost ji už dvakrát vidět, ráda ji alespoň krátce představím. Máte možnost si na „Joa“ také ještě zajít…Opravdu doporučuji, budete se smát ještě dlouho po návštěvě divadla… 6.12., 8.12. a 30.12. - LIMONÁDOVÝ JOE Snad každý někdy slyšel o zázračné Kolaloce, nebo o Joeovi samém. Humor autora Jiřího Brdečky nestárne, jeho písně jsou oblíbené a staly se notoricky známými hity. To nemluvím o hláškách, jež vešly do povědomí a každodenního jazyka jako oblíbená rčení. Například „On, mého srdce šampión…“ Celým večerem vás provází, ztřeštěný, ale (bohužel) nesmrtelný konferenciér… Příběh nás zavádí do drsné atmosféry Trigger Whisky Saloonu,
kde svého „šampiona“ zatím marně hledá „arizonská pěnice“ Tornádo Lue. Nemůžou chybět rvačky v podání trošku jednoduchého zabijáka Grimpa, Mexiko Kida, nebo Dakoty Kida. Čeká vás hlavně setkání s až směšně kladným Limonádníkem a jeho milovanou Winnifred.... Které po přestřelce vzkřísí, jak jinak, KOLALOKA! -mn-
Let's Dance Než páteční večer strávený s hromadou cizích lidí, tak raději zůstat doma. Nebo možná Jít Tancovat? Do kina bych na každý pád asi nechodil. Čím bych měl začít. Je toho tolik – pro začátek: dobré taneční sekvence. Všechny tři! Ne moc známé herecké obsazení hlavních postav a s tím související jejich výkony. Dle recenzí značně podprůměrné. Příběh je poutavý tak pro dvanáctileté holky, a co se filmového děje týče, je naprosto nepředvídatelný se zcela nečekanými zvraty. (pozn.: cítíte tu ironii, že ano.)
Jedna z proslulých hollywoodských choreografek, Anne Fletcher, si tentokrát vzala na paškál režii – možná, že tady se stala ta chyba... Film vás upoutá pravděpodobně na začátku, kdy ještě nevíte, do čeho jdete vysvětlím: Během úvodních titulků se střídají dvě naprosto odlišná prostředí – hodina baletu a přátelský taneční battle v partě. Jediný strhující okamžik ze sta minut o ničem. (Nebo spíše o všem dohromady, ale tak nudném, že...) Uchvátí vás poznání, že „oba světy" jsou vlastně stejné, jen ten jeden je v bledě modrém (tedy tmavě hnědém). Zatímco balet je kultivovaný, striktní a konzervativní (neberme v potaz ten moderní), tak v hip-hop sférách se meze fantazii, a především improvizaci nekladou. Následujících 98 minut nestojí za (kladnou) řeč. Příběh jako takový je složenina všech předešlých tanečních filmů, které existují. Od Billy Elliota, přes Tanec s vášní, Hříšný tanec,
strana 5
12. prosince 2006
netančícího Dobrého Willa Huntinga, až k Nežádej svůj poslední tanec. Scénárista (Duane Adler) sice čerpá ze své vlastní minulosti, ale příběh je natolik pohádkově sladký, až mě z něj rozbolely zuby. Máme tu prostě další trhák kin o mladém rebelovi (jménem Tyler), který v sobě objeví chuť být v něčem dobrý a jít si za svými sny. Naneštěstí mu osud do cesty staví jak dokonale vycházející chvíle, tak k tomu nutnou smrt kamaráda. (To asi aby se hladina sacharidů vyrovnala.) Dosavadním životem jen proplouvá, netíží ho žádné starosti, ni odpovědnost. Ale pak se mu stane osudným jeden vtípek v Marylandské škole umění (dále jen MSA – Maryland School of the Arts). Po zničení divadelních kulis si odpykává své prospěšné práce jako pomocník školníka právě zde. Potká a seznámí se s primabalerínou jménem Nora. Ta se připravuje na své závěrečné vystoupení, které má rozhodnout o jejím příštím životě – buďto členka světoznámých baletních souborů, nebo studentka vysoké školy. Je zvláštní, že její nekompromisní matka chce, aby šla studovat… No zkrátka vše se nakonec v dobré obrátí a Nora (Jenna Dewan) dá kopačky svému stávajícímu egocentrickému příteli. V recidivistovi najde svého tanečního partnera, protože ten původní (asi neumí chodit a) špatně došlápl a vyvrtl si kotník + na celé škole není jediný schopný student, co by jej mohl nahradit. Nora zažije oslepující poznání, možná čirou pravdu (jako ostatně hromada vedlejší postav), že tanci nestačí jen piqué, ale že to chce i duši a Tyler (Channing Tatum) jí pomůže předělat to podle jejích představ. Závěr filmu je téměř komický, ale to je na vás, jak na něj můžete nebo budete pohlížet. Nebudu rozvádět své postřehy ohledně výstředních tanečních úborů, co nosila Nora na tréninky a v jednom dokonce šla i domů (!), přeskočím skutečnost, že všichni studenti na MSA byli vždy usměvaví, v dobrém rozpoložení a nikdy nespěchali na hodinu, a dokonce pominu i fakt, že název Let's Dance je český překlad k původnímu jménu Step Up... Co ještě dodat? No, nelituji, že sem zaplatil 70,- Kč, ale mohl jsem počkat na pirátskou kopii DVD. Na druhou stranu musím uznat, že hudba byla skvělá, pár opravdu vtipných (ne směšných) scének se tam taky najde a co se taneční choreografie týče, tak taky dobrá. Jistě, jsou filmy jako Nakládačka (originální titul je You Got Served, ne žádná okurka!!), ale to je teď jedno. Kdo má prostě rád růžové brýle na nose a rozbrečí se nad happy endem, tak se na to podívá. Bude si říkat, „jak jen mohl ten
úžasný film takhle pohanět...“ Zkrátka věc názoru. Mně osobně se to líbilo – jen píšu (subjektivně podbarvená) fakta. A jak hlásá titulek na propagačním plakátu, že: „Každá druhá šance začíná prvním krokem," tak Vám radím, abyste (nedej bůh) podruhé udělali ten první krok směrem do kina. –alf– Za milionářem do Miami Sugar aneb Někdo to rád horké Také byste, dámy, chtěly mít svého milionáře se čtrnáctilůžkovou jachtou kotvící v Miami na Floridě? Pak máte stejné sny jako Sugar ve stejnojmenném muzikálu, které na své scéně uvádí Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Režisér Radek Balaš j.h. vychází ze slavného filmového zpracování „Někdo to rád horké“ v hlavní roli s Marilyn Monroe. Přestože sexbomba minulého století může být jen těžko dosažitelná, představitelka Sugar Kane, Alexandra Vronská, ji napodobila víc než jen dobře. Příběh začíná v tehdejším uměleckém městě Spojených států amerických v Chicagu. Sugar je členkou věhlasné, výhradně dámské, hudební skupiny Melody Ladies. Joe (Tomáš Šulaj) a Jerry (Jiří Hejcman) jsou hráči na saxofon a basu, ale bohužel bez práce, bez jediného dolaru a za zády mají nebezpečný
gang mafiána Psí dečky (Pavel Majkus). Kvůli těmto okolnostem jsou donuceni stát se členkami Melody Ladies jako Dafné (Jerry) a Josefína (Joe), které právě cestují na turné po Floridě. Zažívají nejen příjemné, ale i krušné chvíle v „objetí“ tamních milionářů. Přesto, že by „Josefína“ chtěla fiktivně nahradit mladého milionáře s jachtou, kterého si vysnila Sugar, nakonec oba zjistí, že nejdůležitější nejsou peníze, ale láska. Pokud jste ještě neviděli tuto divadelní hru plnou písniček a náročných tanečních vystoupení, musíte rozhodně navštívit Slovácké divadlo, jehož herci tento slavný muzikál skvěle zinscenovali. Pozor, vlak Chicago - Miami už vyjíždí a … I wanna be loved by you…! -aa-
strana 6
19.října 2006
Limonádový Joe Český kultovní westernový muzikál Pohled na žlutý plakát zobrazující rozzářenou Joeovu tvář a jeho pomněnkové oči ve mně vyvolal určitou zvědavost. Musím říct, že podání Zlínského divadla mé očekávání nezklamalo. Drsné prostředí Trigger whisky saloonu záhy vtáhlo všechny přítomné, mě nevyjímaje. Na scéně se objevily kurtizány, místní arizonští „siláci“ (obzvláště silní v požívání whisky), majitel Doug, jeho bratr, typický záporák Horác zvaný též Hogo Fogo (Zdeněk Julina). Postava Horáce mě přesvědčila a i ve scéně, ve které předstíral, že je lampa, aby ho Joe nezpozoroval, působil velmi vtipným dojmem. V proslulé Brdečkově parodii na krváky a konzumní společnost zahalenou reklamou samozřejmě nesmí chybět ženský faktor. Můžeme zde pozorovat dva protikladné typy ženských postav – sebevědomá „arizonská pěnice“ Tornádo Lou (Petra Hřebíčková) – královna arizonské erotiky a křehká blondýnka Winnifred (Kateřina Liďáková), jíž se na rozdíl od Lou dostalo patřičné výchovy a vzdělání. Obě do puntíku splnily to, co se od nich očekávalo. Ve chvíli, kdy se objeví bájemi opředený pistolník a gentleman v jedné osobě – Limonádový Joe (Gustav Řezníček) – se do něj obě hrdinky na první pohled zamilují. Aby ne! Joe ztvárňuje postavu neposkvrněného dokonalého blonďáka, který kamkoli přijde, objednává si jedině KOLALOKOVU LIMONÁDU. „Minimálně jedna denně,“ říká. Kontrast darebáků nasávajících whisky a abstinujícího Joa ve mně i teď vyvolává úsměv. Joe Lou chladně přehlíží, zato však jeho srdce hoří pro sladkou Winnifred. Za zmínku stojí i pozoruhodné rozuzlení, kdy polovina postav zjistí, že jsou jedna velká rodina. A jak na to přijdou? No přece podle kakaové skvrny na jejich pravém zápěstí! Z herců na mě zvlášť zapůsobil Jan Leflík, ztvárňující vedlejší roli Dakota Kida. Stroze vstoupí do Saloonu a jakoby naučeně spustí: „Hej! Ahoj! Hej! Hoj! Ahoj! Nebyl tu Bufalo Bill? Nebyl?“ V tom se mu dostane sborová odpověď: „Nebyl!“ Odejde a někdo dodá: „Debil…“ To se během představení opakovalo nejméně třikrát. A pokaždé to obecenstvo dokonale rozesmálo. Vzhledem k tomu, že se jedná o muzikál, musím uznat, že se hudba vydařila – co se týče kapely i energického zpěvu účinkujících. Skvělou atmosféru ještě podtrhly vydařené kulisy i nápadité efekty (zejména ztvárnění „obřích pijavic“) a ani kouř z četných cigaret nebyl na závadu, poněvadž i to přispělo k tomu, že se diváci cítili jako v baru na Divokém
Západě. Oblečení prosycené kouřem sice mohlo některé rodiče vést k pochybnostem, zdali jejich potomek byl opravdu v divadle, či na jiném místě, ale to už je věc druhá. Nenapadá mě, co bych režisérovi Dodovi Gombárovi vytkla, snad jen to, že představení trvalo příliš dlouho a postava Konferenciéra a Klavíristky, který nás provázel večerem se mi zdála spíše trapná než vtipná. Ale možná to byl záměr … A NEZAPOMEŇTE, ASPOŇ JEDNU DENNĚ! -ová-
Něco málo o sportu
TeamGym V posledních číslech jsme představili několik sportů, které jsou poněkud neznámé. I teď hodlám v tomto trendu pokračovat a představit Vám TeamGym. Možná, že Vám něco víc řekne dřívější název EuroTeam, a pokud ne, tak zde máte ten nejstručnější „výcuc“ pravidel tohoto sportu, jaký asi existuje. Stěžejní je, abyste byli alespoň trochu gymnasticky (nebo přinejmenším pohybově) zdatní. Bez této maličkosti by se Vám totiž mohlo při prvním cviku stát hned několik zdravotních nepříjemností. Počínaje obyčejným výronem, přes vyhřezlou ploténku, až po bezbolestnou smrt rychlým křupnutím. To bychom měli. Teď k samotnému sportu. Jak jsem již zmínil, je to taková odnož sportovní gymnastiky. Existují tři odvětví : TeamGym (kterým se budu zabývat), pak TeamGym Junior (který vychází z TeamGymu) a nakonec Slet Gym (který je ještě jednodušší než Junior). TeamGym jako takový vznikl už v roce 1994 na půdě Evropské gymnastické federace UEG a od roku 1995 se začal dynamicky rozvíjet po celé Evropě.
strana 7
12. prosince 2006
Nicméně z důvodů zapojení i ostatních kontinentů a přiblížení divákům již samotným jménem tohoto sportu došlo na podzim roku 2003 ke změně jména. (Z dřívějšího EuroTeam). Ale pravidla zůstala, až na drobné úpravy, stejná. Možnost soutěžit mají všichni starší 16 let a mohou si vybrat mezi třemi kategoriemi: muži, ženy a mixy, kde každý tým má od 6 do 12 členů. V případě mixu je to půl na půl. Soutěží se ve třech disciplínách: Podle oficiálních stránek by se to mělo jmenovat prostná, ale všichni té první říkejme třeba pódiovka. Pohybová skladba musí obsahovat předepsané prvky, trvá 3-4 minuty, účastní se jí všichni členové týmů a cvičí se do rytmů instrumentální hudby na ploše 14 x 20 metrů pokryté kobercem. Druhou disciplínou je akrobacie. Slangově a anglicky tumbling. Jde o pružný pás široký dva a dlouhý čtrnáct metrů, na jehož konci je doskoková žíněnka. Rozběh musí být dlouhý minimálně patnáct metrů a vše je opět pod záštitou instrumentální hudby. Cvičí pouze šest lidí a skáčí se tři různé akrobatické prvky bez meziskoku. Odlišuje se pouze úvodní série, kde všichni předvedou stejnou řadu. Velkou úlohu zde hraje možnost, že v každé sérii mohou cvičit různí závodníci ze stejného družstva. Závěrečnou disciplínou (dle příslušného rozlosování) je tzv. trampolína. Tato sestává ze dvou částí: malá trampolína, kterou si každé družstvo může přinést „z domu“ (pozn.: to obstarávají vždy dva trenéři) a přeskokový kůň (neboli stůl/katapult). Opět je zde patnáctimetrový rozběh a instrumentální hudba (pozn.: asi do kroku, aby jim bylo do skoku...). Zbytek pravidel je totožný jako u tumbligu (pozn.redakce: jen kolokaci „akrobatická řada“ nahradíme „skokem“). Jedinou podmínkou je, že alespoň jedna skoková série musí být přes stůl.Tumbling i trampolínu obestírají ještě dvě pravidla, která činí tento sport ještě nebezpečnějším, ale o to poutavějším. To první zní (parafrází…): minimálně dva členové týmu musí být vždy v pohybu. To znamená, že když jeden naskakuje na trampolínu, stůl nebo dělá už závěrečný prvek na „tumblu“, tak člověk za ním, se už musí rozbíhat. No a to druhé: při druhé a třetí skokové nebo akrobatické řadě musí docházet k tzv. intenzifikaci. Tedy, že každý následující gymnasta/ka předvede obtížnější skok či řadu, než předcházející cvičenec. Toť vše. Do větších podrobností ani nemůžu zacházet, poněvadž oficiální pravidla jsou chráněna copyrightem.
Ale můžete se je pokusit nalézt na stránkách www.angelfire.com/de/potuznik/uvod.html. -alf-
6. Mistrovství Evropy TeamGym Ostrava 2006 Prokecnu se, ale co na plat ?! Pro všeobecnou informovanost jsem ochoten to risknout. Všechno začalo, když jsme se s kamarádkou z nepochopitelných důvodů začali smát fanouškům, kteří si na povzbuzování svého favorizovaného týmu koupí obrovskou modrou pěnovou ruku se zdviženým ukazovákem. Pak nám ale docvaklo, že zanedlouho bude „Evropa“ a já ještě přidal, že by to chtělo nějaký gigantický plakát s heslem, vypovídajícím o mém patriotismu… něco jako: „Češi do toho, Vy jste naši HO HO HO !!!“ nebo podobný kýčovitý pokřik. Buď jak buď, oteklou molitanovou hnátu jsem nikde nesehnal a na onen billboard jsem neměl ani čas, ani žádnou plechovku s barvou. Zůstalo jen u toho, že se na ni pojedu podívat. Jak napovídá titulek, akce se konala v OstravěPorubě na zimním stadionu Sareza. Celé mistrovství trvalo tři dny, ale my – já, kamarádčina maminka a její přítel (pozn.: přítel té kamarádky) jsme se rozhodli jet pouze na kvalifikační kolo, které bylo v pátek 3. listopadu. S tím souvisela má nepřítomnost ve škole, ale to nerozmazávejme… Odjezd byl v 7:15, jenže jako silničáře i nás překvapil sníh a jelikož řidič neměl přezuto, tak už toto indikovalo problémy. Ty přišly záhy. Na křižovatce před Kostelcem jsme uvízli v obrovské koloně. Pomalu jsme klouzali trochu dopředu, trochu do příkopu a ačkoli nejsem katolík, mermomocí jsem se snažil rozpomenout na Otče náš… V 8:30 jsem všichni usoudili, že bychom to mohli zkusit přes Otrokovice a podařilo se nám to otočit. Daleko jsme ale nedojeli. O hodinu později jsme volali naší závodnici, že to asi nestihneme, protože stojíme v Loukách, všechny vlaky nám ujely a autobusem to taky nemá cenu. Popřáli jsme jí hodně štěstí, ať se dostanou do finále a šli jsme si dát horkou čokoládu na Čepkov. V sobotu jsme nic neponechali náhodě – auto mělo zimní gumy (ačkoli po sněhu nebylo na cestách ani památky), vyráželi jsme těsně po deváté hodině ráno (ačkoli závod začínal v 15:30), já jsem měl v tašce kapku něčeho ostřejšího (to pro případ, že bychom zamrzli) a maminka vzala čokoládu (asi pro případ, kdyby někoho zastihla hypoglykémie).
strana 8
12. prosince 2006
Ve zdraví jsme dojeli a stihli celý závod. Začínaly mixy – mezi finálovými týmy byl i ten náš a v něm Lucie (dále jen přezdívkou). Měli startovní číslo šest, ale já v ruce třímal fotoaparát hned od nástupu Rusů na trampolínu. Když naběhlo družstvo GK Vítkovice, Sareza se otřásla v základech a i švédský „kotel“ byl poněkud zaskočen tak ohlušujícím řevem. Naneštěstí hned na první disciplíně, což byla trampolína, spadli tři závodníci. Mezi nimi i naše Luťa. Vše probíhalo v rychlém sledu a já totálně nestíhal (pozn.:sledoval jsem soutěžící, fotil je a ještě jsem si dělal poznámky o průběhu závodu...)! Pódiovka se našim vydařila a ani na „tumblu“ nebyli špatní, jenže celou soutěž ovládli Seveřané. Na prvních třech místech se umístili: dánský AGF Arhus, za ním v těsném závěsu švédský GK Motus-Salto a bronz skončil na krku druhého dánského celku Rodovce OG Omegans GF, kteří šli do finále na divokou kartu. Všechny tři celky měly shodný celkový počet bodů, tedy 24.750, rozhodl ale vždy padesátisetinový rozdíl z pódiovky. 4. skončili Britové, 5.Rusové, 6.místo patřilo nám (pozn.Luti : „Úspěch byl už to, že jsme se dostali do finále.“) a sedmičku finalistů uzavíralo Norsko. Po zhruba půlhodinové pauze následovala kategorie žen (bez české účasti), kde titul mistryň Evropy získaly Švédky, druhé byly Islanďanky a třetí Dánky. Po další, stejně dlouhé pauze od skončení ženské kategorie, nastoupily celky mužů (také bez naší účasti), kde se na prvních dvou příčkách umístili statně zdatní Dánové a krásné třetí místo obsadili Švédi. Následovaly společné ceremonie, při kterých se mi nadobro vybila baterka v mém Pentaxu, a já byl po celý zbytek večera naštvaný sám na sebe. Dokonce jsem si i jednu lištil! Nepomohlo to… Na každý pád to pro mě byl naprosto skvěle strávený den plný báječných sportovních zážitků. Už ne tak dobrým zážitkem ale bylo, že dánské výpravě vykradli autobus. Tím se Ostrava, a vlastně celá naše republika docela ztrapnila. Trapněji už se asi mohl cítit jen francouzský mužský kádr, protože jejich pódiovka byla jako remake videoklipu „Praise You“ od Fatboy Slima… Ale všechno ostatní bylo skvělé ! Koho alespoň trochu zaujal tento dynamický sport a chtěl by se o něm dozvědět něco víc, a třeba i zhlédnout pár fotek nebo videí a úplné výsledky letošního mistrovství, má možnost na stránkách www.teamgym.cz. -alf-
Náš rozhovor Tereza Vyoralová (2. D) je bývalá gymnastka a v nastávajícím roce i potencionální reprezentantka ve sportovním aerobiku. I v tak vytížené sportovní situaci mi byla ochotná poskytnout rozhovor:
Jak dlouho už děláš aerobik? Od svých dvanácti, takže necelých pět let. Předtím jsi dělala gymnastiku. Proč jsi přestala a proč začala dělat zrovna tento sport? Protože jsem se jí hodně bála, hlavně stále obtížnějších prvků. K aerobiku mě dovedla kamarádka a sama jsem chtěla zkusit něco nového. Na jakých zatím nejprestižnějších závodech jsi byla? Nejprestižnější pro mě bylo asi mistrovství světa v roce 2003. A tvé nejlepší umístění? Tak z toho mistrovství to bylo třetí místo, a pak třeba na republice v roce 2002 jsem byla druhá. Aerobik asi není jen záležitostí variability kliku a poskakování do rytmu hudby. Mohla bys ho stručně popsat? Je to hlavně věc zátěže. Jsou tam jak technické stránky, tak aerobní. Důležité jsou skoky, ale i síla, a to i statická síla… Za jaký klub momentálně závodíš? Za Aerobic Team Veroniky Vrzbové Praha. Za ten závodí i Silvie Galíková? Ne, ta teď závodí za Zlín, ale předtím byla u konkurenčního pražského klubu. Před nějakou dobou jsem slyšel, že jsou dva typy aerobiku – jeden pod gymnastickou federací a druhý pod svou vlastní… Jak to je? Jeden je FIG – tedy gymnastický aerobik a druhý je FISAF – tedy sportovní aerobik, za který vlastně závodím i já.
strana 9
října 2006
A je u těchto dvou odvětví znatelný rozdíl třeba v umístění na světových soutěžích? Řekla bych, že aerobik FIG má více světových soutěží, ale FISAF je podle mě náročnější. Zpátky k tobě. Máte také rozdělený rok na sezóny jako přípravnou, závodní a tak? No... jeden rok je vlastně celá sezóna. A teď je která část té sezóny? Teď je přípravná část. Takže tvá nejbližší soutěž bude kdy a kde? Nejbližší závody budou 1. dubna 2007 v Praze. Bude to Mistrovství České republiky. Přibliž nám, jak vypadá tvůj trénink. To se třeba půl roku dřeš na jedinou sestavu a po jedněch závodech se vymyslí úplně nová choreografie? Když mám trénink tady, tak trénuji sama. V Praze jsem pak pod dohledem trenérky Veroniky. Oba tréninky se v podstatě neliší. V Praze se jen dbá na větší výkonnost. A co se přípravy týče: na jednu sestavu se trénuje půl roku, což je ta přípravná část, ta druhá půlka je už záležitostí doladění a přípravy na závody(pozn.: včetně závodů samotných). Pak se začíná prakticky od nuly. Stejně jako loni máš ISP. Preferuješ tedy sport před školou? To se tak říct nedá. Škola je určitě na prvním místě, sport je ale pro mě také hodně důležitý. A co s tebou bude po maturitě? Vysokou nebo sport? Chtěla bych na práva, pokud by to nevyšlo, tak na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. Určitě se ale chci věnovat i trenérské činnosti. Aerobik se mi zdá hodně nákladný: dresy, šminky, „samoopalovák“, aj… Všechno platí rodiče, klub nebo sponzoři? Je to rozdělené: naši mi platí hudbu, která je dost drahá, pak dresy, což taky není zrovna levná záležitost a i cesty do Prahy, které se prodraží, poněvadž tam jezdím ob týden… Ale sponzoři, které máme, tak ti platí různé „ionťáky“, teplákové soupravy a takové ty reprezentační věci. Máš něco, co by jsi o sobě chtěla našim čtenářům mermomocí sdělit? Zrovna mě nic nenapadá… ☺ V případě, že by se u poslední otázky Terka rozmyslela, určitě očekávejte dotisky… -alf-
Anketa hudby
a
můj
průzkum
Jak jste si jistě všimli skoro vždy dávám na oživení do našich novin text k písni, a protože mi pomalu docházejí nápady a hudbě se moc v poslední době nevěnuji kvůli učení, rozdala jsem mezi Vás anketní lístek a udělala si průzkum. Od teď bude v našich novinách
nová sekce - a to písně na přání. Vždy 14 dní po vydání nového čísla je uzávěrka Vašich písničkových přání. Do uzávěrky můžete plnit naši schránku (pod nástěnkou u učebny 202) Vámi požadovanými písněmi. Já pak na naši nástěnku připíchnu 5 nejpožadovanějších skladeb a vy opět rozhodnete, která píseň se objeví v novinách. Doufám, že to není moc složité, a taky doufám, že mě nenecháte ve štychu. Ale zpět k mojí anketě. 1) typ hudby kterou nejraděj posloucháš? Holky: hip-hop, dance, rock, punk Kluci: heavymetal, punk, rock 2) jaké texty k písním by sis přál/a vidět v našich novinách? Holky i kluci: texty populárních písní, které trhají světové žebříčky hitparád. 3) jakou muziku posloucháš, když je ti opravdu mizerně? Holky i kluci: to, co normálně. -fif-
Znáte svého učitele? Dnes: Mgr. Markéta
Pospíchalová
Jak jistě víte na našem gymnázium přibyli dva noví profesoři. Jednoho z nich jsme vám představili v minulém čísle, a proto bychom Vám chtěli přiblížit naši novou profesorku a dostat Vás trochu více „do obrazu“ či obnovit Vaše informace. Paní prof. Markéta Pospíchalová je třídní 1.B . Tímto článkem Vás, paní profesorko, ještě jednou vítáme u nás a přeji mnoho úspěchů na našem gymnáziu!
strana 10
12. prosince 2006
Proč jste přešla z jazykové školy na naše gymnázium? Jak Vás přijali Vaši kolegové? Na gymnázium jsem přešla proto, že jsem vždy chtěla učit starší studenty a taky že mě ty předměty, které učím (matematika a zeměpis), zajímají hodně po odborné stránce - a na jazykovce bych se jim takto do hloubky věnovat nemohla. A moji kolegové? Přijali mě strašně… strašně… (paní profesorka hledá dostatečně výstižné vyjádření) jsou velice vstřícní a hodní, zvlášť paní Rambousková, a jinak jsou všichni moc fajn! (Prof. Rambousková: Co to slyším? Nepřeháněj to!) Čím Vás dokážou vaši žáci nejvíc naštvat? Asi tím že odmítají pracovat. Když jsou třeba unudění a tak. Když jim prostě chybí takové to nadšení. Stalo se vám někdy, že jste odešla ze třídy a měla úplně vykřičené hlasivky? Ne, naštěstí ne - a doufám, že se mi to nikdy nestane! Jestli se můžu zeptat: jaký byl Váš největší trapas? Největší trapas ve třídě? Jo, to když jsem jednou učila ráno na sedm a stáhla jsem si dolů tabuli abych na ni začala psát - a ta tabule se celá utrhla, protože visela na takových ocelových lanech, a spadla se strašným hlukem. Naštěstí se nic nestalo… mně, přestože jsem u ní stála, ale v tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co mám dělat... A teď taková otázka ze světa módy. Jaké oblečení byste si na sebe za žádnou cenu nevzala? Něco konkrétního, nebo nějaký styl? Něco konkrétního. Co bych si nikdy nevzala? Jéé, teď mě vůbec nic nenapadá… Tak jakou barevnou kombinaci byste si na sebe neoblékla. Znám třeba případy, kdy si někdo vezme černé punčocháče, červenou sukni a k tomu tmavě zelené tričko. Vždycky se snažím, aby být barevně sladěná, nevím jestli se mi to vždy povede. Jinak mě nic nenapadá, protože styl a tak... Když nejsem ve škole, tak klidně sportovní, ten mám ráda, do školy se příliš nehodí,ale jinak…
A potrpíte si víc na podpatky, na sportovní boty, nebo… Do práce si vezmu spíš boty na podpatcích, ale když jdu do města, tak mám mikinu, šusťáky a tenisky. Takže takové spíše lehárko? Ano, ano. Jaká je Vaše nejoblíbenější: - pohádka: Tři oříšky pro Popelku - píseň: písně od Čechomoru - jídlo: pečená kačena se zelím a knedlíkem - film: Anglický pacient předmět: matematika a zeměpis, samozřejmě Jakou „kalorickou bombu“ byste si nikdy neodmítla? Já neodmítám jídla z důvodu, že mají mnoho kalorií - takže bych vpodstatě žádné neodmítla... Takové nej? Třeba: někomu chutná čokoláda a nebo oplatky? Všechno sladké, různé sladké tyčinky a tak. To mám ráda. A teď ty Vánoce: dáváte přednost umělému nebo živému stromečku? Určitě živému, protože mám ráda, když i voní. A jak ho zdobíte? „Barevně“ nebo „slaměně“? Snažím se ho sladit barevně. Mám tam hodně červenou a kombinuji to s přírodními ozdobami. A které tři zvyky u vás nesmějí chybět v tom vánočním „rituálu“? Když jsem byla mladší, tak jsem taky házela botou a někdy, ale nemáme to každé Vánoce, pouštíme na vodě skořápky od ořechů, kam doplují. A vždy se před štědrovečerní hostinou pomodlíme. A jídlo na vaší tabuli? Rybí polévka, v níž je vše možné, a pak klasika: smažený kapr a bramborový salát. Jak vycházíte s vaší třídou? Jsou moc fajn. My jsme byli hned první tři dny na seznamovacím pobytu ve Vizovicích, kde jsem měla možnost je lépe poznat - a působí na mě moc fajn i jako kolektiv, i jsou takoví. Moc dobře se mi s nimi pracuje. Uvidíme, jak to půjde dál - jinak zatím jsem moc spokojená. Děkuji mockrát za rozhovor. – Ptala se –fif-
strana 13
19.října 2006
