9. listopadu: Svátek POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY A I - Vybavení kostela Drazí bratři a sestry, slavnost posvěcení lateránské baziliky pro nás dnes může být příležitostí k zamyšlení se nad vybavením našeho kostela. Naši předkové by asi kroutili hlavami nad tím, jak to v kostele vypadá dnes, neboť za jejich časů leccos bývalo jinak. Jenže časy se mění. Staré věci se rozpadávají a jsou nahrazovány novými, a nejen to, mění se i nazírání na úpravu liturgického prostoru, které je v různých stavebních a uměleckých slozích různé. My dnes žijeme po liturgické reformě 2. vatikánského koncilu, který byl v letech 1962 až 1965. Slavení liturgie, ke kterému se v kostele scházíme jako křesťané, nám ukazuje skutečnou povahu Církve. Ona je totiž zároveň lidská i božská, viditelná i neviditelná. Proto všechny hmotné, viditelné věci, které používáme v liturgii, jsou v jistém smyslu znamením toho, co je božské, to znamená: mají nám připomínat Boží lásku a blízkost. Proto je třeba, aby posvátné věci používané v bohoslužbě byly důstojné a krásné, aby byly skutečně znaky a symboly nadpřirozených věcí. To platí o všem, co v našich kostelích máme, ať je to křtitelnice, zpovědnice, obrazy, sochy atd. Středem naší pozornosti při příchodu do kostela bývá zpravidla oltář. Dnes je to obětní stůl, který nám připomene Poslední večeři Páně, kříž na něm nebo v jeho blízkosti připomíná kalvárskou oběť. Právě na oltáři se koná nejdůležitější a nejsvětější úkon: oběť mše svaté. Dříve kazatelna, dnes ambon je místem, odkud se čte Písmo svaté a hlásá Boží slovo, které má mít velký vliv na život křesťana. Zde v presbytáři se také nachází sedes pro celebrujícího kněze jako předsedajícího liturgickému shromáždění a další sedadla pro ostatní přisluhující u oltáře. Když přijdeme do některého cizího kostela, co prvně hledají naše oči, je svatostánek. Jakmile uvidíme věčné světlo, již jsme jaksi doma, neboť si uvědomuje přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti oltářní. Věřící člověk automaticky pokleká a modlí se: „Pochválená a pozdravená budiž…“ Spasitel i zde člověka volá: „Pojďte ke mně všichni…“ (Mt 11,28) Tu bychom si vždy měli uvědomovat, jak veliký poklad máme v našich kostelích. Až do 4. století křesťané uchovávali Eucharistii ve svých domech, aby mohli denně přijímat. Ještě v 8. století byla Svátost oltářní v domech, kde bydleli duchovní, tj. na farách, aby byla k dispozici pro svaté přijímání nemocných. V kostelích byla uchovávána v tzv. sekretariu – to je dnešní zákristie. Teprve v gotické době je uchovávána v kostele na viditelném místě: někde to byl sanktuář, skříňka ve zdi, ve výklenku po straně presbytáře; jinde schránka v podobě holubice zavěšené nad oltářem; také i ozdobný sloupek se skříňkou apod. V baroku dochází ke spojení svatostánku s oltářem. Úprava po 2. vatikánském koncilu už zase nepočítá se svatostánkem na oltáři tam, kde se celebruje čelem k lidu, ale doporučuje se, aby se Eucharistie uchovávala ve zvláštní kapli, kde by věřící mohli nerušeně adorovat Krista ve Svátosti. Kde to nelze zařídit, má být Nejsvětější Svátost uložena na některém oltáři nebo mimo oltář na význačném a
náležitě vyzdobeném místě. U takového místa má hořet věčná lampa na znamení úcty, která se prokazuje jen našemu Pánu. Když zemřelý papež Jan Pavel II. při své první návštěvě své vlasti přijel do svého rodiště, vešel do farního kostela a po adoraci před svatostánkem ještě poklekl a modlil se u křtitelnice, kterou objal a políbil, neboť dobře věděl, kde se stal dítětem Božím. Dokážeme se i my s takovou úctou dívat na křtitelnici, kde jsme začali žít nadpřirozenou Boží milostí, nebo u níž byly pokřtěny naše děti? Křest se původně uděloval v přirozené tekoucí vodě. Ve starověku pak byly budovány křestní kaple, tzv. baptisteria, kde byl bazén, do něhož vedly schody se dvou stran. Od 6. století, kdy se začalo křtít ve farních kostelích, byly používány dřevěné i kamenné kádě, do kterých křtěnec vstupoval a byl polit křestní vodou. Novorozeňata bývala do vody ponořena. Když se pak od 11. století prosazovala praxe křtít i děti poléváním, vznikají křtitelnice tak, jak je známe ještě dnes. Často mají tvar kalicha, ve kterém se uchovává křestní voda pro křest ve velikonoční době. Obřad po posledním koncilu však prosazuje, pokud je to možné, aby byla zvláštní křestní kaple, baptisterium, nebo alespoň křtitelnici, která je umístěna tak, aby byla dobře viditelná a umožňovala společné slavení křtu. V každém kostele tedy by měl být upraven jakýsi křestní prostor, který by svým uspořádáním odpovídal významu křtu. Svátost smíření se ve středověku konávala u prostého přenosného sedadla, umístěného většinou poblíž oltáře. Po tridentském koncilu byla předepsána mezi kajícníkem a knězem mřížka, jakési okénko, přes které se zpovídalo. Zpovědnice, jak ji známe ještě i dnes, pochází z barokní doby. Většinou to bývá trojdílná a zastřešená skříň, přístupná ze dvou stran a umístěná v boční lodi nebo u vchodu do kostela. Dle přání 2. vatikánského sněmu vnější výbava kostela se má upravit podle způsobu slavení liturgie a to se jistě musí projevit i na místě, kde se slaví svátost smíření. Obnovené obřady této svátosti zdůrazňují, že nejde jen o pouhé vyzpovídání se, jen o vyznání hříchů, ale o slavení a radostné setkání s odpouštějící Boží láskou v Ježíši Kristu. Toto setkání má dopad na celé tajemné tělo Kristovo, tj. Církev. Jestliže nový obřad zdůraznil dialogický charakter této svátosti: přivítáním, doporučuje se tu i četba z Písma svatého, vkládání rukou a společné díkuvzdání, musí tomu odpovídat i prostor, kde se tato svátost slaví. Proto na mnohých místech, kde je to možné, se upravuje určité místo v kostele, například kaple Božího hrobu, jako zpovědní kaple. Tady postačí prosté klekátko a židle, případně stolek se dvěma židlemi pro duchovní rozhovor. Kde na to mají, pořídí si křesla, aby to zde bylo pohodlnější a příjemnější. Celý prostor má naznačovat přátelské přijetí, kterému se kajícníkovi dostává ve svátosti smíření z Boží strany. Zpěv našeho liturgického shromáždění v našich kostelích zpravidla doprovázejí varhany. Svou hrou mají věřícím pomáhat ke zbožnější účasti na liturgickém dění. Dokonalá hra na dobrý nástroj znamená pro naše slavení mnoho, proto v latinské Církvi jsou ve velké úctě varhany píšťalové. Varhany však nemusí být vždy umístěny na kůru vzadu. Bývaly a dnes se stále více
prosazuje jejich situování v blízkosti oltářního prostoru, kde mohou lépe podporovat zpěv scholy a lidu. Tam má varhaník i lepší kontakt s liturgickým děním u ambonu a oltáře. Ke svolávání lidí k bohoslužbám vždy sloužily zvony. První křesťané jich samozřejmě užívat nemohli, protože by prozradily místo jejich setkání. Místo a čas konání příštích bohoslužeb byly vždy domluveny, podobně tomu bylo i při tzv. stacionárních bohoslužbách. Prostřednictvím zvonů pak byli k modlitbě svoláváni egyptští poustevníci rozptýlení po svým poustevnách, i mniši, kteří byli rozešlí za denní prací. Zvonilo se tak, že se tlouklo do dřevěných nebo kovových ploten. Zvony v dnešní podobě jsou známé ze 6. století z klášterů, kde svolávaly mnichy i ostatní věřící k bohoslužbám. Dnes se zvonů užívá hlavně ke svolávání věřících na mši svatou, jako výzva k modlitbě Anděl Páně ráno, v poledne a večer, někde se zvoní v pátek odpoledne na památku Kristovy smrti apod. Dříve se zvonívalo i při mši při evangeliu, Svatý a proměňování, aby se nepřítomní mohli zapojit. Hlas zvonů je výrazem radosti, vzpomeňme na Sláva v obřadech Zeleného čtvrtku a Veliké noci; ale i smutku – zvoní se umíráčkem hodinka a při pohřbu. Malých oltářních zvonků se může užívat při proměňování, při požehnání apod. V prvokřesťanských bazilikách v apsidách se už také objevují mozaiky Krista Pantokrátora, který je obklopen apoštoly, mučedníky a místními světci. Pozemská liturgie je totiž obrazem nebeské a koná se ve spojení s Kristem a těmi, kdo už došli konečné slávy. Proto od 8. století bylo zvykem umísťovat na oltáři také relikviáře svatých. Tam, kde je neměli, nahrazovali je obrazy. Z nich pak vznikly gotické křídlové oltáře. Později v renesanci a v baroku se objevuje mohutný oltářní obraz patrona kostela. Zvláštní postavení mezi obrazy a sochami v kostele má kříž. Obnovená liturgie žádá, aby obrazy a sochy byly v kostele rozmístěny tak, aby neodváděly pozornost věřících od slavení eucharistie na oltáři. Žádá se výslovně, aby v jednom kostele nebylo více obrazů téhož světce. Proto na mnohých místech bylo potřeba odstranit nevkusné a neumělecké obrazy a sochy, které narušovaly uspořádání liturgického prostoru. Vybavení našeho shromáždiště a domu Božího tedy musí být účelné, funkční a krásné, estetické. Potom se v našem kostele budeme cítit opravdu dobře! Z LITURGIE: VSTUPNÍ ANTIFONA Zj 21,2 Uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. Uvedení do bohoslužby V Církvi se již brzy neslavilo jen výročí zemřelých mučedníků, nýbrž i výročí volby a svěcení biskupa a papeže a výroční památka posvěcení kostela. Proto se dnes 9. listopadu při mši svaté setkáme s úryvky Písma svatého pro svátek Posvěcení lateránské baziliky v Římě, na jehož průčelí nechal papež
Klement XII. umístit nápis: „Matka a hlava všech kostelů ve městě Římě a na celém zemském okrsku.“ Právě tato bazilika, zasvěcená Nejsvětějšímu Vykupiteli a později svatým Janu Křtiteli a Janu evangelistovi, je totiž katedrálou římského biskupa, papeže. Samo datum posvěcení se chápalo jako narozeniny chrámu nebo baziliky. K tomu existují nejen pohanské vzory, ale i starozákonní předobraz, totiž Judou Makabejským nařízená každoroční oslava nového vysvěcení jeruzalémského chrámu. Tak jako má pro každou diecézi zvláštní význam svátek Výročí posvěcení katedrály, je i dnešní svátek svátkem celého společenství Církve. VSTUPNÍ MODLITBA Bože, ty si z nás jako z živých kamenů buduješ svůj duchovní chrám; rozmnož ve své Církvi působení svého Ducha, aby tvůj věrný lid dorůstal do plnosti, kterou bude mít u tebe v nebi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. - Amen. Uvedení do 1. čtení Závěrečná část knihy Ezechiel je tvořena mohutným proroctvím o Božím přebývání uprostřed Izraele, který se dosud nacházel v babylonském zajetí. Vůdčím obrazem je zde přitom chrám a z něj vytékající pramen, představený právě v této perikopě. Symbolizuje proměňující sílu Božího působení mezi národy. 1. ČTENÍ Ez 47,1-2.8-9.12 Viděl jsem vodu vytékající z chrámu; všichni, k nimž se ta voda dostala, se uzdravili. Čtení z knihy proroka Ezechiela. Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle - pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ - na východ totiž bylo chrámové průčelí - voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle - voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“ Slyšeli jsme slovo Boží.
Žl 46,2-3.5-6.8-9 Odp.:5 Odp.: Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího. Bůh je naše útočiště a síla, - osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, - i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Odp. Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, - přesvatému stánku Nejvyššího, - Bůh je v jeho středu, nepohne se, - od časného jitra ho Bůh bude chránit. Odp. S námi je Hospodin zástupů, - Bůh Jakubův je naší tvrzí. - Pojďte, pozorujte Boží skutky, - které učinil k úžasu země. Odp. Uvedení do 2. čtení V první části listu Korinťanům svatý apoštol Pavel reaguje na sváry uvnitř korintské církevní obce a na případ nemravnosti, který se tam vyskytl. To první nachází svou ozvěnu v kapitole, kde se hovoří o křesťanech jako o Božím chrámu: vzhledem k tomu, že jeho základem je Ježíš Kristus, je pošetilé stranit některému z apoštolů. 2. ČTENÍ 1 Kor 3,9c-11.16-17 Jste Božím chrámem. Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři a sestry! Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! Slyšeli jsme slovo Boží. ZPĚV PŘED EVANGELIEM 2 Kron 7,16 Aleluja. Vyvolil jsem tento dům a posvětil, praví Pán, aby tam bylo mé jméno navěky. Aleluja. Uvedení do 3. čtení Zatímco synoptikové Matouš, Marek a Lukáš kladou epizodu vyhnání prodavačů a směnárníků z chrámu spíše na závěr Ježíšovy činnosti, do jeho posledního pobytu v Jeruzalémě, svatý Jan o něm hovoří při prvním pobytu v rámci jeho veřejného působení. Jiný důležitý rozdíl spočívá v Ježíšově odpovědi na otázku po jeho pravomoci: zatímco u synoptiků staví proti otázku ohledně
autority Jana Křtitele, zde se odvolává na znamení svého vzkříšení, na zbudování chrámu ve třech dnech. EVANGELIUM Jan 2,13-22 Řekl to o chrámu svého těla. Slova svatého evangelia podle Jana. Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.' Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let - a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Slyšeli jsme slovo Boží. LATERÁNSKÁ BAZILIKA Do řady svatých, jejichž památku během církevního roku slavíme, řadí se dnes svátek nikoli člověka, ale kostela: svátek Posvěcení lateránské baziliky. Když myslíme na nejpřednější křesťanský chrám světa, napadne nás jistě chrám svatého Petra v Římě, ale nejstarší papežský kostel je lateránská bazilika. V přilehlém lateránském paláci sídlili papežové od 4. až do 14. století. Konalo se v něm pět všeobecných církevních sněmů. Až do r. 1300, kdy papež Bonifác VIII. vyhlásil první jubilejní rok v historii křesťanstva, nestály papežské paláce v místech dnešního Vatikánu, ale v sousedství hlavní římské katedrály, baziliky Nejsvětějšího Spasitele, dnes nazývané sv. Jana Lateránského. Obrovský chrám zde vybudoval císař Konstantin jako díkuvzdání za vítězství nad Maxenciem. Tak vznikla bazilika, kolem níž během staletí vyrostl komplex budov spojených s požadavky rezidence, reprezentace, obrany a administrace římské kurie. Římský biskup s celým svým dvorem se zdržoval uvnitř těchto zdí a pro slavnostní bohoslužby měl k dispozici soukromou kapli zachovanou do dneška. Bazilika i okolní paláce prošly mnoha přestavbami, teprve v 17. a 18. st. dostala svou dnešní podobu. Původní zasvěcení dodnes připomíná mozaika, která představuje žehnajícího Spasitele. Bazilika je řecké slovo, znamená doslova „králův dům”, tedy státní budovu. Lateránská bazilika byla totiž původně státní veřejná budova. Když roku 313 skončilo pronásledování křesťanů, dal císař tuto budovu křesťanům jako jejich první chrám, kostel římských biskupů, kteří jsou zároveň i biskupy celého světa, našimi papeži. R. 312 nedaleko římských hradeb poblíž mostu přes Tiberu se odehrála jedna z nejproslulejších bitev v dějinách: císař Konstantin porazil oddíly svého
rivala. Noc před bitvou spatřil ve snu kříž s nápisem: „V tomto znamení zvítězíš.“ Jako výraz vděčnosti za naplněný příslib, rozhodl se vybudovat baziliku zasvěcenou Kristu Spasiteli. Edikt vydaný Konstantinem v Miláně r. 313 zaručoval svobodné vyznávání křesťanské víry v celé říši. Římská náměstí se však ještě pyšnila pohanskými chrámy, kde pohanským bůžkům se přicházeli klanět plebejové i patricijové. Konstantin se proto rozhodl postavit baziliku sice uvnitř hradeb, ale v periferní oblasti daleko od rušných center veřejného života. První monumentální křesťanský chrám dal vybudovat jako díkuvzdání za vyhranou bitvu. Kříž, který se zjevil před osudovou bitvou v jeho snu, slavil své vítězství. V tomto znamení se nadále měly odvíjet velké dějiny římského impéria, města Říma, Evropy i světa. V 60. letech 5. st. byly potom k bazilice přistaveny dvě oratoře zasvěcené sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, které dosud stojí. Své dnešní jméno získala bazilika na přelomu 6. a 7. st.: tehdy bylo k původnímu titulu připojeno zasvěcení dvěma svatým: Janu Křtiteli a Janu Evangelistovi. V raném středověku patřil jistě mezi významné události křest císaře Karla Velikého o velikonocích r. 774. Jeho korunovace o 26 let později, r. 800, proběhla ovšem už ve Vatikánské bazilice, která v pohnutých časech lépe pro setkání papeže a císaře vyhovovala jako neutrální půda za hradbami města. Na konci 9. st. postihlo lateránskou baziliku silné zemětřesení, které přineslo ještě daleko větší zkázu než rabování Gótů o pět století dříve. Ohromné rozměry chrámu značně ztěžovaly restaurační práce. Na trámový strop bylo třeba dlouhých zdravých kmenů, o jaké byla v Itálii nouze. Začátkem 12. st. uhodil blesk do zvonů baziliky, ty se uvolnily a při pádu strhly kus boční části stavby. Rekonstrukci prováděl papež Inocenc II., který chtěl být pohřben v této bazilice. Ve 2. pol. 12. st. dostala bazilika nové průčelí, které vydrželo až do 30. let 18. st., kdy architekt Galilei postavil dnešní monumentální fasádu. Středověké průčelí přiblížilo vzhled baziliky mnoha dalším kostelům tehdejšího Říma. Příznivé časy pro rozvoj baziliky nastaly ve 13. st.: r. 1227 byl dokončen dvůr s křížovou chodbou, považovaný za jedno z nejkrásnějších děl své doby. Mezi lety 1277 až 1280 nechal papež Mikuláš III. přestavět soukromou papežskou kapli. Za jeho nástupce Mikuláše IV. došlo také na přestavbu uvnitř baziliky. Celá skvělá vrcholně středověká výzdoba vzala za své v letech 18761886. Poslední velkou středověkou stavební akci provedl papež Bonifác VIII. V době avignonského papežství, tedy mezi lety 1308 až 1361, utrpěla bazilika několik požárů a zemětřesení, které poničily řadu bočních kaplí. Teprve za pontifikátu Martina V. nastalo ve dvacátých letech 15. st. nové období rozkvětu. Za Evžena IV. ztratila bazilika definitivně svou konstantinovskou podobu. Požár r. 1308 poškodil téměř všechnu starší výbavu a hluboce otřásl i všemi lidmi nejen v Římě, ale v celém křesťanském světě kvůli zkáze tak důležitého chrámu. Jako dílo nápravy byl postaven nový papežský oltář s krásným ciboriem. Práce skončily r. 1370 a do dvoupatrové věžovité stavby ciboria byly umístěny vzácné relikvie sv. apoštolů Petra a Pavla. Podle dávné tradice byl v papežském oltáři lateránské baziliky vložen dřevěný stůl, na kterém slavil
eucharistii sv. Petr a po něm všichni další papežové až do chvíle uznání křesťanství za oficiální náboženství Římské říše. Prastarý stůl nezmizel beze stop, uchráněn od všech nepřízní věků byl v 19. st. vložen i do dnešního oltáře. Po Tridentském koncilu Církev zvážila prastaré tradice a základy víry posílila jasně definovaným učením. Nadcházelo století, ve kterém měla znovu povstat zašlá sláva Říma. Svůj triumf slavil zástup římských mučedníků, tj. těch, kdo po Kristově příkladu spojili obětí svého života nebe se zemí. A barokní umění se to snažilo zdůrazňovat všemi prostředky. Barokní architekt, který dostal v pol. 17. st. za úkol posoudit stav prastaré architektury a následně její přestavbu, se zachoval k cennému dědictví na tehdejší dobu velmi pietně, zcela respektoval původní rozvrh. Předehrou k velké barokní přestavbě baziliky sv. Jana na Lateránu byly dvě velké stavební akce v druhé polovině 16. století. Za papežů Pia IV. a Pia V. byl udělán dřevěný zlacený strop hlavní lodi, který se zachoval až do dnešních dnů. V r. 1585 dosedl na papežský stolec Sixtus V. Přestože jeho pontifikát trval jen pět let, zanechal v Římě nesmazatelné dědictví. Hlavní osnova římské uliční sítě vděčí za svůj vznik právě jeho velkorysému urbanistickému projektu. Úběžníky hlavních cest se staly důležité chrámy: poutní místa celého křesťanstva a milníky posvátné historie města. Brzy po svém zvolení nařídil strhnout chátrající budovy bývalého sídla papežů při lateránské bazilice. Z hlediska tridentské reformy, která zdůrazňovala přítomnost biskupa uprostřed své diecéze, bylo nepřípustné, aby římský biskup neměl důstojný příbytek u své katedrály. Papežský architekt postavil ohromný apoštolský palác a budovu Svatých schodů skrývající schodiště z Pilátova paláce v Jeruzalémě, které podle tradice přivezla císařovna Helena, a dále také starou papežskou kapli, jako jediný zbytek středověkého papežského paláce. Obnovené chápání města Říma jako metropole všeho křesťanstva měly hlásat také obelisky osazené na mnoha náměstích. Jeden z nich, kdysi dovezený z Egypta Římany a postavený v největším cirku, postavil na novém náměstí při lateránské bazilice. Tradiční symbol věčnosti a slávy dostal nový význam a na soklu vytesaný nápis to potvrzuje jako připomínku vítězství Kříže a svěření města provždy do rukou papežů. U příležitosti jubilejního r. 1600, nechal papež Klement VIII. rekonstruovat příčnou loď baziliky. Tehdy vznikl cyklus manýristických fresek, které zachycují v horní části apoštoly a církevní otce a v dolním pásu se v obrazovém cyklu odehrávají historie císaře Konstantina a papeže Silvestra. Do Říma připutovaly statisíce poutníků. Na hlavní svátky vedl poutní procesí sám papež. Na dnešní podobě baziliky sv. Jana v Lateráně se podepsala barokní přestavba. Bazilika se stala podobenstvím Církve, jak ji charakterizoval sv. Pavel: jako stavby založené na apoštolech a prorocích. Proroci jsou vymalováni v horním části, mezi okny a pod nimi doplňují obraz dějin spásy reliéfy z Kristova života a starozákonních patriarchů. Dnešní průčelí vybudoval florentský architekt r. 1735. Projekt na tak důležité průčelí však před ním vypracovali jiní. Nejslavnější z nich byl bezpochyby autor interiéru. Historie jeho návrhu je
zvlášť zajímavá pro Čechy: sochař a architekt, který připravoval slavnostní dekorace pro svatořečení sv. Jana Nepomuckého r. 1729, použil pro úpravu průčelí právě návrh slavného barokního architekta. Maketa fasády tak nesla velký obraz sv. Jana Nepomuckého, podobu sv. Václava a vedle habsburského znaku nechyběl ani znak Českého království a pražské kapituly. Kanonizace českého světce vzbudila v Římě velký ohlas, basilice na Lateránu se dokonce začalo říkat bazilika Tří svatých Janů. Chrám svatého Petra je mladší, ale jak lateránská bazilika, tak svatopetrský chrám jsou viditelným obrazem světové Církve, centrem křesťanského náboženství, které je a vždy bude ve světě nepřekonatelné. Když francouzský císař Napoleon zajal papeže a dobyl Řím, někteří si mysleli, že s křesťanstvím je už konec. Jakýsi myslitel šel dokonce za Napoleonem a nabídl mu nové státní náboženství, které si sám vymyslel. A Napoleon mu na to řekl: „Proč ne? Nechte se za toto své náboženství napřed ukřižovat, pak vstaňte z mrtvých, a potom přijďte a já vaše náboženství přijmu.” My to víme: naše křesťanská víra je ještě trvalejší než tyto chrámy z kamene. Chrámy se třeba někdy i zhroutí, ale křesťanství, Kristovu Církev pekelné brány nepřemohou. I my jsme chrámy Ducha svatého, duchovní chrámy. Proto se hrdě hlasme ke světové Církvi Kristově. Přímluvy Dnes ve výroční den posvěcení baziliky Božského Spasitele v Lateráně, která je chrámem římského biskupa, shromažďuje se celá Církev, aby oživila láskou jednotu svého společenství. Také my chceme volat k našemu Pánu: Božský Spasiteli! Učiň, aby chrám tvého náměstka na zemi se stal duchovním centrem celého křesťanského světa. Provázej svou mocí snahy papežů o sjednocení těch, kdo v tebe věří. Žehnej Církvi, aby její bohoslužba byla zdrojem síly pro život světa. Sbližováním křesťanů dávej národům naději, že i mezi nimi může dojít k porozumění a sbratření. Přiváděj lidi různého stavu a povolání ke vzájemné úctě a službě. Pomáhej lidem různých názorů nacházet společné zájmy, aby na nich spolupracovali ke tvé slávě. Uchovávej v nás vědomí, že jsme tvým svatým chrámem a každý z nás musí o svou svatost horlivě pečovat. Umožni věrným zemřelým vstup do tvých svatých příbytků. Božský Spasiteli, oslavujeme tě ve spojení se Svatým Otcem a s celou Církví, a pokorně prosíme, aby toto naše společenství modlitby a lásky rozmnožovalo v nás Boží život, který jsi nám zasloužil. Jenž žiješ a vládneš na věky věků. – Amen.
MODLITBA NAD DARY
Prosíme tě, Bože, dej, ať tam, kde se tvůj lid shromažďuje k účasti na Kristově oběti, tvé svátosti účinně působí a naše modlitby jsou vyslyšeny. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen. PREFACE Církev je dům modlitby a chrám svatého Ducha. V: Pán s vámi. O: I s tebou. V: Vzhůru srdce. O: Máme je u Pána. V: Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. O: Je to důstojné a spravedlivé. Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky. Neboť ty nám dáváš všechno dobré, jsi vždycky a všude s námi a ustavičně nám pomáháš; ty přebýváš ve své Církvi a stále ji posvěcuješ, aby ti opravdovým životem vydávala svědectví. Ona je dům modlitby a chrám tvého svatého Ducha, nevěsta Kristova a matka, radující se ze svých dětí, ona zdědí slávu tvého království. A proto tě společně chválíme a se všemi nebeskými zástupy voláme: Svatý, svatý, svatý… ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ 1 Petr 2,5 Staňte se živým kameny pro duchovní chrám. MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ Bože, tys nám dal v Církvi předobraz nebeského Jeruzaléma a svátostným pokrmem nás posiluješ, abychom ti v ní věrně sloužili a společně kráčeli cestou, která vede k tobě; prosíme tě: učiň nás chrámem tvé milosti a doveď nás do příbytku své slávy. Skrze Krista, našeho Pána. – Amen. K ZAMYŠLENÍ Jakkoli Pán Bůh není ničím omezen, zjevuje se v prostoru a čase, a to zcela konkrétním způsobem. Křesťanství je přece náboženstvím vtělení Boha na zemi do lidského společenství, do chrámu našeho nitra. Bůh přebývá uprostřed nás. Právě skrze naši časovou a prostorovou omezenost, pro naše lidství, máme možnost Boha oslavovat a setkávat se s ním. Podobně chrám, postavený sice z neživých kamenů, nás zve do ticha a nabízí neopakovatelnou příležitost i prostředí k setkání s Bohem. Je odkazem na Boží velikost a jeho veliký majestát. Je symbolem Boží velebnosti. Je příbytkem Boha uprostřed našich domů a domovů. V návaznosti na dnešní svátek Posvěcení lateránské baziliky jako matky všech kostelů si zároveň uvědomujeme velké společenství lidí, našich bratří a sester po celém světě, kteří se spojují ve chvále Boží velikosti, když vstupují do prostoru kteréhokoli katolického chrámu.
