4. První stavební fáze románské baziliky sv. Víta Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě Základními prameny k poznání románské fáze baziliky sv. Víta jsou fragmenty dochované v terénu a archiv dokumentace, který obsahuje terénní záznamy, výkopové deníky a kresby situací. K nim náleží ještě obsáhlý soubor fotografií z doby výzkumu, z nějž velká část nevznikla pro jeho potřeby, ale dnes jej můžeme velmi dobře použít k dokreslení představy o postupu prací, o situacích, které se neodrazily ve výkopové dokumentaci a v neposlední řadě i o struktuře zdiv, která dnes již nejsou přístupná. Je to velmi důležitý moment právě při rozhodování, která zdiva náležejí k první stavební fázi a která vznikla ve fázích 12. a 13. století. Díky systematickému výzkumu posledních 15 let jsme na Pražském hradě schopni použít strukturu raně středověkých zdiv jako pomocný datační prostředek. Dalším pramenem je soubor architektonických článků, který pro potřeby této práce prošel systematickou katalogizací. Ze svatovítské baziliky pochází část souboru a k první stavební fázi náleží jen dvě významnější skupiny fragmentů. Přesto je možné, v neposlední řadě i díky nejstarší výkopové dokumentaci, si vytvořit celkem jasnou představu o podobě architektonického dekoru první stavební fáze. Historické prameny zastupuje Kosmova kronika. Při obecnějším výkladu situace vycházím z recentní historické literatury. 61 4.1. Založení baziliky – vymezení problematiky první stavební fáze 4.1.1. Pražský hrad v první polovině 11. století Pražský hrad nabyl během 10. století výsadního postavení v politickém životě světském a stal se i centrem církevního života v zemi. 62 Založením biskupství 63 se rotunda sv. Víta stala metropolitním chrámem a měla pod svou střechou pojmout všechny funkce, které k takovému chrámu náleží, a navíc splňovat požadavky kostela panovnického i stále se zvětšujícího se náporu poutníků ke svatému Václavu a dalším světcům. Zároveň se zřízením biskupského stolce v roce 972/3 musíme počítat i se vznikem kapituly, a tím i kapitulního domu, přestože požadavky na společné bydlení jsou explicitně zmiňovány až v 2. polovině 11. století. 64 Architektura 10. století ve středních Čechách navazuje ve stavebních technologiích a typech na architekturu velkomoravskou. Pražský hrad není výjimkou, první kamennou církevní stavbou byl kostel Panny Marie na západním předpolí Pražského hradu, druhou pak 61
Třeštík (1981); Žemlička (1997); (1998); Sommer (2006) Touto problematikou se zabývá velké množství autorů od 19. století, jmenujme alespoň ty nejdůležitější práce z novějších Borkovský (1969); Třeštík (1982); Sláma (1988); Frolík – Smetánka (1997); Frolík et al. (2000) 63 Büttner (1965) str. 1-22; Graus (1969) str. 5-42; (1975) str. 525-635; Hilsch (1972) str. 6-16; Kadlec (1967) str. 29-45; (1973) str. 9-23; 1976, 94-204; Králík (1970-71) str. 51-57; Nový (1993) str.13-19; Třeštík (2002). 64 Foltýn nepubl. 62
86
bazilika sv. Jiří a až třetí rotunda sv. Víta, která se postupně stala místem uložení ostatků sv. Václava a sv. Vojtěcha. Církevní stavby byly po celé 10. a první polovinu 11. století jediné kamenné stavby, opevnění bylo dřevo-hlinité s kamennou plentou. Pokud jsme schopni určit umístění nejstaršího knížecího paláce, jednalo se vší pravděpodobností o dřevěnou budovu postavenou za východním závěrem rotundy sv. Víta. 65 Obytné stavby, tak jak je známe z archeologických nálezů, byly dřevěné, srubové. Na všech lokalitách, kde se dochovaly pozůstatky staveb datovaných archeologickými metodami do 9. nebo 10. století, se při revizním výzkumu ukazuje, že lomové zdivo, někdy s použitím zdiva klasového v základu, je jedinou používanou stavební technikou. I na Pražském hradě se jednalo bez výjimky o stavby z lomového opukového zdiva kladeného do vápnité malty. 66 S prvním kvádříkovým zdivem se setkáváme až u mladší přestavby rotundy sv. Víta, tj. nově vybudovaného vnějšího prstence jižní apsidy a u nově připojené severní apsidy datované do počátku episkopátu biskupa Šebíře, do období po roce 1030. 67 Stejně tak je z kvádříkového zdiva vyzděna mladší fáze kostela Panny Marie, datovaná do pol. 11. stol. 68 Stavebně byl Pražský hrad před rokem 1060 hradištěm opevněným dřevohlinitým valem s kamennou plentou, kamenná hradba z opukové kvádříkového zdiva se právě začínala budovat. Kosmas 69 spojuje stavbu hradební zdi s knížetem Břetislavem: „…přestavoval hradby kolem dokola celého hradu Prahy,…“. 70 Na členité akropoli stály dva kostely, bazilika sv. Jiří a centrální chrám sv. Víta. Na západním předpolí, vedle západní brány pak stál longitudinální kostel Panny Marie, který o něco později prošel kompletní přestavbou. Na akropoli stálo ještě několik srubových domů. V průběhu 1. poloviny 11. století byl také nejpozději vystavěn knížecí palác na jižní straně akropole a hrad se začínal dělit severo-jižní osou na dvě poloviny, severní – církevní a jižní – světskou, knížecí, později královskou. Na této ose byla vybudována cesta, o jejímž přesném průběhu není zcela jasno. Velmi pravděpodobně ale procházela z východní brány (dnes pod Černou věží) do jihozápadního nároží hradby, kde byla později vybudována Bílá věž.
65
Při výzkumu Jiřského náměstí byly v roce 1997 (Frolík – Kubková) nalezeny fragmenty omítek s otisky prutů, tak jak je známe z velkomoravských Mikulčic, mohlo by se jednat o pozůstatky dřevěné konstrukce. 66 Frolík et. al. (2000) str. 259-278 67 Frolík et. al. (2000) str. 198-205 68 Frolík et. al. (2000) str. 92-95 69 Pokud nebude uvedeno jinak, všechny pasáže z Kosmovy kroniky české cituji v textu podle překladu Marie Bláhové a Zdeňka Fialy z roku 1972 vydaného v Nakladatelství Svoboda a v poznámkách uvádím latinské znění podle FRB nebo MGH. 70 Kosmova kronika česká II, XIV, str. 97. „…reaedificaret moenia totius urbis Pragae per girum“ FRB II, 88.
87
4.1.2. Založení baziliky sv. Víta, vymezení problematiky první stavební fáze Měnila se politická a ekonomická situace země, knížata byla připravena usilovat o královskou korunu, stoupaly potřeby sboru kleriků při kapitule, stoupala obliba světců uložených u sv. Víta. Rotunda a její zázemí již nestačilo, když se v roce 1059 kníže Spytihněv rozhodl k radikální změně: „L. 1059 kníže Spytihněv učinil z okrouhlého kostela sv. Víta, kde sv. Václav jest pohřben, a z druhého kostela, který byl jako ve dveřích prvnějšího, kde tělo sv. Vojtěcha odpočívalo, kostel jediný větší.“ 71 O rok později se u Kosmase dozvídáme: „Když kníže Spytihněv přijel k svátku svatého Václava do Prahy, viděl, že kostel svatého Víta není tak veliký, aby stačil lidu sbíhajícímu se k svaté slavnosti – ten kostel vystavěl někdy sám svatý Václav k podobenství kostela římského okrouhlý, v něm i tělo téhož svatého Václava odpočívalo – a rovněž i druhý kostelík, přilehlý a jakoby v portiku toho kostela ležící, kde uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob svatého Vojtěcha. Uznal, že bude nejlepší, aby oba zbořil a vystavěl jeden velký kostel oběma patronům, vyměřil hned místo kostela, položil základy, dílo rostlo, zdvihla se zeď, ale jeho šťastné začátky přetrhla již v následujícím roce nevčasná smrt.“ 72 Kníže Spytihněv nechal tedy rotundu nahradit kostelem novým. Během následujících třiceti let tak vznikla u nás doposud nevídaná stavba, tvořící hlavní součást rozsáhlého kapitulního komplexu. Stavět se nepochybně začalo mimo prostor rotundy, která mohla být ubourávána až v době, kdy alespoň část novostavby byla schopna užívání. K roku 1074 se u Kosmy dozvídáme o kryptě Kosmy a Damiana, která již byla v provozu: „Nechci ani pomlčeti o tom, co se mi přihodilo viděti a slyšeti toho roku, kdy jsem ještě býval ve školách. Přišel jsem tedy jednoho dne, když jsem si opakoval žalmíčky, stroje v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiana, tam jakýsi muž nesoucí voskovou svíc … , a přistoupiv ke mně, pravil: Slyš, milý hochu, pověz mi, kde leží svatý Radim, bratr svatého Vojtěcha? … Jdi do Prahy … a vejda do
71
Podle: Letopisy hrad.-opat., FRB II, 389. Anno 1059 dux Zpitigneu de rotunda sancti (Viti) ecclesia (ubi sanctus Wencesaus) est sepultus, et de altera quasi (in) por (ticu sita) ubi corpus beati Adalberti iacebat, unam maiorem facit.“ 72 Kosmova kronika česká II, XVII, str. 100. „Anno …1060 Cum ad festum sancti Wencezlai dux Zpytigneu venisset Pragam, videns ecclesiam sancti Viti non adeo magnam nec capessentem populum concurrentem ad festivitatem sanctam, quam videlicet ipse sanctus Wencezlaus construxerat ad similtudinem Romanae ecclesiae rotundam, in qua etiam eiusdem corpus sancti Wencezlai quiescebat, similiter et aliam ecclesiolam, que gfuit contigua et quasi in porticu sita eiusdem ecclesie, cuius in medio nimis in arto erat mausoleum sancti Adalberti, optimum ratus fore, ut ambas destrueret et unam utrisque patronis magnam construeret ecclesiam, continuo per longum gyrum designat ecclesie locum, iacit fundamenta, fervet opus, surgit murus; sed eius felicia cepta in subsequenti mox anno intercipit mors inepta.“ FRB II, 92.
88
kostela sv. Víta, obětuj v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiana svůj dar u mého hrobu. Já jsem Radim, bratr sv. Vojtěcha…“ 73 Východní část tedy již byla v provozu, nevíme ale přesně jaký rozsah měla v té době vysvěcená část kostela. Stavbu ale provázely těžkosti a v roce 1091 stavba vyhořela: „Téhož roku, dne 17. dubna ve středu po Velikonocích, shořel kostel svatých mučedníků, Víta, Václava a Vojtěcha na hradě Praze.“ 74 Stavební práce ale i přes překážky dospěly k závěru, k roku 1094 se dozvídáme o svěcení oltáře sv. Víta: „A téhož roku posvětil biskup Kosmas z rozkazu téhož knížete dne 27. září oltář svatého Víta mučedníka, neboť kostel nebyl ještě úplně dostavěn.“ 75 A konečně v roce 1096: „Dne 14. dubna byl posvěcen z rozkazu nejslavnějšího knížete českého Břetislava od ctihodného biskupa Kosmy chrám svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha.“ 76 V roce 1096 byla tedy dokončena bazilika dedikovaná sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu, v té době byl velmi pravděpodobně vymezen i kapitulní okrsek situovaný mezi chrám a severní hradbu. Poslední zpráva uzavírá období, kterému se budeme v následujících kapitolách věnovat, je z roku 1100: „I byl pochován za velikého nářku svých na hřbitově kostela sv. Václava venku přede dveřmi nalevo, jak si sám určil. Tam jeho sestra Ludmila, služebnice Boží pobožná, dala vystavěti kapli, klenutou na pilířích, ke cti svatého Tomáše apoštola a ustanovila, aby se tam denně sloužila mše za zemřelé.“ 77 Nebudeme se na tomto místě již zabývat samotnou kaplí sv. Tomáše, ta patří již k dalším stavebním etapám a nedávno byla
73
Kosmova kronika česká II, XXXIV, str. 117. „Nec tacere cupio quod eodem anno nobis adhuc positis in scolis contigit audire et videre. Quadam ergo die, dum psalmiculos ruminarem stans in cripta sanctorum martirum Cosme et Damiani, venit quidam vir portans cereum … accedens ad me: Heus, inquit, indica mihi, bone puer, ubi iacet sanctus Radim, sancti Adalberti frater. …Perge Pragam … et intrans sancti Viti ecclesiam in cripta sanctorum martirum Cosme et Damiani, offer munus tuum ad meam tumbam; ego sum Radim, sancti Adalberti frater.“ FRB II, 100 74 Kosmova kronika česká II, XLIII, str. 129. „Eodem anno XV. Kal. Maii, IV feria in secunda ebdomada pasche, combustum est monasterium sanctorum martirum Viti, Wencezlai atque Adalberti in urbe Praga“ FRB II, 124; „Monasterium Pragense sancti Viti incedio corruit“ Letopisy pražské, FRB II, 377; „Anno 1091 Cosmas electus est in episcopum. Eodem anno monsterium sancti Wencezlai combustum est. In illa hieme nec nix nec pluvia fuit.“ Letopisy hrad.-opat., FRB II, 389 75 Kosmova kronika česká III, III, str. 145. „Item eodem anno et eodem duce iubente Cosmas episcopus V Kal. Octobris consecravit altare sancti Viti martiris, quia monasterium adhuc non erat perductum am ultimat manum.“ FRB II 137. 76 Kosmova kronika česká III, IV, str. 145. „Anno … 1096 XVIII Kal. Maii iubente gloriosissimo duce Boemorum Bracizlao a venerabili episcopo Cosma consecratum est monasterium sanctorum martirum Viti, Wencezlai, atque Adalberti.“;FRB II, 138; „Anno 1096. Dedicatio ecclesiae sancti Viti.“ Letopisy hrad.-opat., FRB II, 391. 77 Kosmova kronika česká III, XIII, str. 156. „Sepultus est autem (Břetislav) cum maximo planctu suorum in poliandro sancti Wencezlai ecclesie forinsecus ante portam a sinistris, uti ipse disposuerat. Ubi soror eius Ludmila, deo devota famula, supra testudines construxit arcuatam in honore sancti Thome apostoli capellam,….“MGH, SRG, NS 2, 175
89
nově zpracována. 78 Pro nás je ale důležité, že její apsida byla přizděna k již stojící západní ohradní zdi kapitulního okrsku. 79 V následujících kapitolách se tedy budeme zabývat samotnou stavbou baziliky od roku 1060 do roku 1096, tedy od jejího založení až do konsekrace chrámu, a prostorem severně od baziliky na západě ohraničeným ohradní zdí, která byla vybudována před rokem 1100. Pokusíme se na základě nového zpracování dochovaných fragmentů zdiv, architektonických článků, archeologické archivní dokumentace a písemných zpráv zrekonstruovat podobu pražského metropolitního chrámu před jeho prvním rozšířením o kapli sv. Tomáše. Prostor mezi severní stěnou baziliky a opevněním byl velice záhy zaplněn budovami náležejícími kapitule, jejichž podoba se postupem času měnila, až se na počátku 13. století ustálila na pravidelném ambitu. V reakci nejen na potřeby liturgické vzniklo v následujících obdobích několik bočních kaplí. V průběhu 12. století byla jižně od baziliky vystavěna malá jednolodní kaple s apsidou, dnes mylně označovaná jako kostelík sv. Bartoloměje, doplněná spojovací chodbou. Stejně tak byla vystavěna chodba propojující kapitulní dům s klášterem sv. Jiří. 4.1.3. Dochované fragmenty první stavební fáze Na základě reliktů dochovaných v podzemí katedrály, v tzv. malých vykopávkách na třetím nádvoří, a na základě studia dochované archivní dokumentace (viz. kap. 1. a 2., zejména obr 2/52-2/56) můžeme konstatovat, že k první stavební fázi patří na východní straně krypta Kosmy a Damiana s částečně dochovaným architektonickým dekorem in situ a v prostoru pod kaplí svatého Václava vnější prstenec jižní apsidy rotundy, který byl začleněn do závěru jižní boční lodi baziliky. Dále pak jižní zdivo jižní lodi baziliky a fragment arkádového pasu se základem pilíře. Ze západní části je z první stavební fáze dochována jižní polovina krypty sv. Martina, jižní rameno transeptu a část jižní podvěžní kaple. 80 Zdivo je ve všech částech shodné, opukové, zděné z nízkých delších kvádříků do vysokých maltových lůžek. Pokud jsou dochovány architektonické články, jsou z červeného nebo světle žlutého pískovce, v kryptě sv. Martina jen červeného, v kryptě Kosmy a Damiana jsou dříky sloupů z červeného pískovce a patky a hlavice ze světlého. Tak, jak se nálezová situace jeví dnes, není pochyb o tom, že všechny dochované fragmenty obvodových zdiv vznikly v jedné 78
Foltýn – Maříková-Kubková (2005) Foltýn – Maříková-Kubková (2005) str. 92, obr. 2-4 80 Severní polovina krypty sv. Martina, která byla odkryta při výkopových pracích v roce 1877 ustoupila novostavbě katedrály. 79
90
stavební etapě. Jednalo se tedy o stavební typ trojlodní, dvouchórové baziliky se dvěma kryptami a transeptem na západní straně. Severní boční loď byla ukončena apsidou, jižní loď byla zakončena inkorporací jižní apsidy rotundy s kaplí sv. Václava. Věže považuji za součást následujících stavebních fází, tribuny v první fázi nelze doložit, řešení chórů a klenbám se budeme věnovat dále. 4.1.4. Architektonické články náležející k první stavební etapě Architektonické články náležející k první stavební fázi baziliky jsou pojednány v kap. 3.2.4. Jedná se o skupinu fragmentů z červeného pískovce zdobených pletencem. Většina byla nalezena při archeologickém výzkumu rozptýlená po III. nádvoří. K první stavební fázi pak ještě patří architektonický dekor obou krypt.
91
4.2. Stavební a liturgické zdroje stavebního typu 4.2.1. Raně středověké dvouchórové baziliky vybudované do první poloviny 11. století Bazilika byla přijata jako velmi oblíbený stavební typ pro monumentální chrámy již v samých počátcích raně křesťanského stavitelství. Vytváří totiž ideální prostor pro velká shromáždění, který se dobře člení a stupňuje. Vychází z římského stavebního typu civilní baziliky, která byla obdélnou stavbou rozdělenou na lichý počet lodí, nejčastěji na tři. Interiér byl členěn sloupy, které zpočátku obíhaly kolem všech čtyř stěn, nad střední lodí byl strop vyvýšen oproti bočním lodím a okny ve stěnách nad arkádami střední lodi byl celý prostor osvěcován. Nad bočními loděmi mohly být galerie. 81 Podle funkce civilní baziliky, která byla vždy určena velkým shromážděním lidí, byla jedna ze stěn otevřena do apsidy, určené k vystavování insignií, vystoupení představitelů místní hierarchie či panovníka atd. Zpočátku byla apsida alternativně umisťována ke kratší nebo delší stěně stavby a sloupový ochoz obíhal v pravidelném rytmu kolem celého interiéru. Postupnými změnami ve funkci stavby, adaptace baziliky pro křesťanský kostel tento jev rozhodně urychlila, se apsida začíná klást výhradně na kratší stěnu stavby, tedy na její dlouhou osu, z kratší strany je tudíž odebrána kolonáda. 82 Do apsidy je umístěn ústřední prostor ritu, střední loď s opticky prodlouženou mezilodní arkádou (zmnožením sloupů a zkrácením interkolumnií), se stává cestou k němu. Bazilika zůstane nejoblíbenějším a nejvariabilnějším stavebním typem po celé rané křesťanství a raný středověk, její obliba neklesá ani později. Je hojně využívána ve všech sférách křesťanského stavitelství, v klášterní i městské výstavbě, pro biskupská i jiná centra. Je rozšířena o transept, jsou inkorporovány anexy a kaple, a násobeny apsidy. Speciálním případem je dvouchórová dispozice, která se v církevní architektuře vyskytuje již od pozdně antického období, z té doby jsou známy většinou ze severu Afriky 83 a Iberského poloostrova. 84 Znovu se objevují v architektuře karolinské a otonské. Jeden z chórů je vždy hlavní, druhý sekundární, nese nejen druhé patrocinium kostela, ale většinou plní ještě nějakou další funkci, v návaznosti na poslání daného kostela, může se v něm vyskytovat hrob významného církevního činitele, donátora, mohl sloužit jako místo, kde byl umístěn panovníkův trůn, atd. V pozdně antickém stavitelství je sekundární, opositní chór většinou druhotný i stavebně, od raného středověku jsou dvouchórové dispozice projektovány intencionálně. Dvou chórů v architektuře i liturgii od karolinského období hojně využívala jak 81
Vitruvius V, 1; Brandenburg (1998); Deichmann (1948; 1983); Krautheimer (1937-1977; 1942b; 1968); Balty (1991) 83 Duval (1971a; 1971b) 84 Ulbert (1979) 82
92
klášterní založení (u benediktinů se jednalo o velmi oblíbenou formu: Seligenstadt, Sint Truiden [Saint Trond]], tak u kostelů katedrálních a kolegiátních. V následujícím textu orientačně charakterizujme nejvýznamnější dvouchórové chrámy západní Evropy z období do konce 11. století. Sanktgallenský plán Novým impulsem v architektuře karolinského období - zejména pro architekturu klášterní, bez vlivu ale nezůstal ani na ostatní církevní stavby - bylo převedení myšlenek sv. Benedikta z Nursie do tzv. sanktgallenského plánu. 85 Na plánu je zobrazen ideální benediktinský klášter se všemi budovami, které by měly stát v jeho areálu (kostely domy, stáje, kuchyně, dílny, pivovar, špitály a další). Plán pochází ze skriptoria v Reichenau, ze třicátých letech 9. století a byl vytvořen pro santkgallenského opata Gozberta (816–836). 86 Kostel je zde od počátku projektován se dvěma chóry a transeptem. Variace této dispozice můžeme sledovat až do konce 11. století, kdy byla německá a středoevropská architektura změněna benediktinskými reformními prvky, které ztělesňuje kostel kláštera v Hirsau. 87
Obr. 4/1 a 4/2: Sankt Gallen, plán kláštera s dvouchórovou bazilikou a jeho ideální rekonstrukce.
85
Zettler (2006) str. 50-53 (s literaturou); Sennhauser (2002) str. 49-55, Hecht (2005); nově se věnuje této problematice projekt University of Virgina: www.stgallplan.org 87 Hoffmann (1950); Kummer (1991) 86
93
4.2.1.1. Porýní
Obr. 4/3: Rozsah mohučského arcibiskupství.
Obr. 4/4: Křesťanská Mohuč do 8. století.
Mohuč, katedrála sv. Martina a sv. Štěpána 88 Pro pražskou katedrálu je rozhodujícím církevním centrem porýnská Mohuč, nejen proto, že byla pro nás arcibiskupstvím, které bylo ve své době největším v Evropě (v raném středověku pod něj patřilo 15 biskupství), ale i proto, že zde došlo k mimořádné koncentraci významných a vlivných teologů, reformátorů a politiků, kteří přímo ovlivňovali podobu západoevropské liturgie. Mohuč nabyla církevní i světský význam za archiepiskopátu reformátora franské církve, Bonifáce (747-754), o podobě katedrály v jeho době není ale nic známo. V roce 780 nebo 782 se Mohuč stala metropolí, spadaly pod ní diecéze Lutych, Kolín, Worms, Špýr, Utrecht, později Erfurt, Buraburg, Eichstätt jako diecéze založené samým Bonifácem, a konečně také švábské diecéze Augsburk, Štrasburk, Kostnice a Chur. Diecéze Erfurt a Buraburg zanikly, v roce 798 se Kolín stal arcibiskupstvím a Lutych a Utrecht přešly pod něj. Tak, jak se v Sasku rozvíjela církevní centra, se diecéze Paderborn, Halberstadt, Hildesheim, a Verdun staly sufragánními Mohuči (obr. 4/2). Za arcibiskupa Willigise byly ještě nově vytvořeny katedry v Praze a Olomouci. Po papeži byl mohučský arcibiskup druhý nejmocnější muž církve. K dalším významným arcibiskupům po Bonifácovi patřil Richulf (787-813), který obnovil kostel a vybudoval klášter sv. Albana, proslulý svou školou a rolí v kodifikaci římské liturgie. Ve výčtu významných osobností mezi mohučskými arcibiskupy nesmí chybět Hrabanus Maurus (84756), významný teolog, Alkuinův žák a také fuldský opat. V říši velmi vlivný arcibiskup Hatto 88
Arens (1998); Esser (1975); Esser – do Paco Quesado (1975); Jürgensmeier (1989); Jürgensmeier et al. (1991); (1992); Schulze-Dörlamm (2006); Winterfeld (2000), 119-164;
94
I (891-913), budoval nově kostel sv. Jana západně od dómu. Až Willigis (975-1010), který také sehrál významnou roli v říšské i církevní politice, nechal postavit katedrálu, která ale vyhořela v den konsekrace. Willigisovu stavbu dokončili arcibiskupové Aribo a Bardo. Pro naše budoucí úvahy je důležité poznamenat, že tři hlavní mohučské chrámy, stojící v těsné blízkosti, sv. Jan, sv. Martin a Panna Marie, byly založeny v již římském období (obr.4/ 3), byly přestavovány v jak v období karolinském, otonském, románském, tak v obdobích pozdějšího středověku a v novověku. Jsou pevnou součástí mohučského episkopálního okrsku a samozřejmě i mohučského ritu, v neposlední řadě mají své pevné místo v procesích.
Obr. 4/5: Willigisova stavba mohučské katedrály, trojlodní bazilika, podoba obou závěrů je hypotetická (podle Esser – do Paco Quesado (1975)
Obr. 4/6: Bardova stavba mohučské katedrály, trojlodní bazilika s transeptem na západní straně (podle Esser – do Paco Quesado (1975)
Willigisova stavba katedrály sv. Martina a Štěpána byla již projektována jako dvouchórová, trojlodní, plochostropá basilika, s transeptem na západní straně a šesti věžemi. Hlavní, západní chór byla zasvěcen sv. Martinovi, východní sekundární chór pak sv. Štěpánovi. Pod hlavním chórem byla vybudována trojlodní krypta, zasvěcená mohučským
95
světcům. Kostel Panny Marie stojící za východním, sekundárním chórem, byl s katedrálou propojen atriem.
Obr. 4/7 a 4/8: půdorys mohučské katedrály (současný stav) a pohled na dóm ve 20. letech 20. stol.
Obr. 4/9: Ideální hmotová rekonstrukce areálu Willigisovy fáze mohučské katedrály. Hlavní kostel je na západní straně propojen chodbou s kostelem Panny Marie a k jižní straně přiléhá ambit. K východnímu chóru přiléhá atrium. S výjimkou atria se tato konfigurace v pozměněné podobě v Praze zopakuje.
Kolín nad Rýnem, kostel sv. Petra a Panny Marie 89 V Kolíně nad Rýnem byla během 10. století vybudována katedrála sv. Petra a Panny Marie jako pětilodní bazilika s dvěma chóry, východním a západním. Hlavní stavební kampaně proběhly za biskupa Bruna v letech 953-965. Jednalo se o pětilodní plochostropou baziliku s dvěma chóry, západním zasvěceným sv. Petru, východním Panně Marii. Na obou koncích byly obě lodi zakončeny jednolodními orientovanými kaplemi, vedle hlavního chóru byla na severu kaple sv. Martina a na jihu sv. Štěpána. Vedle chóru Panny Marie byla na severní straně kaple sv. Severina a na jihu kaple sv. Kosmy a Damiana. K jižní stěně kaple sv. Severina byla ještě přistavěna kaple sv. Jana.
89
Kosch (2000) str. 14-17;
96
Obr. 4/10: kostel sv. Petra a Panny Marie v Kolíně nad Rýnem podle Kosch (2000) str. 15; a– oltář sv. Petra, b– oltář Panny Marie.
V Kolíně nad Rýnem je dvouchórový ještě kostel sv. Apoštolů. 90 Jeho první fáze je byla vybudována neznámo kdy na západním předpolí římského opevnění. Biskup Pilgrim (10211036) při ní nechal zřídit klášter a ještě před polovinou 11. století byla přebudována na dvouchórovou trojlodní baziliku s transeptem na západní straně. Západní pravoúhlý chór ukrýval hlavní oltář sv. apoštola Pavla a ostatních apoštolů, trikonchální východní chór byl zasvěcen Panně Marii, krypta pod západním chórem pak sv. Štěpánovi.
90
Kosch (2000) str. 23-30
97
Obr. 4/11: Kostel sv. Apoštolů, podle Kosch (2000) str. 25. Obr. 4/12: Kostel sv. Jiří, podle Kosch (2000) str. 31
O něco mladší je pak ještě v kolínský kostel sv. Jiří, 91 který také postupně nabyl dvouchórové dispozice, hlavní oltář měl na východní straně, západní chór byl zasvěcen sv. Kateřině a byl v něm pohřben neznámý biskup. Krypta pod východním chórem byla zasvěcena Panně Marii.
91
Kosch (2000) str. 30-36
98
Paderborn, chrám Panny Marie, sv. Kiliána a sv. Liboria 92 Byl založen na konci 8. století. V roce 836 byl dvouchórovou trojlodní bazilikou s transeptem na západní straně. Na konci 10. století byl na místě západního chóru připojen čtvercový vestibul flankovaný věžemi, po roce 1015 byla loď prodloužena, transept a vestibul zmizely a přibyl transept na východní straně, hlavní chór byl přebudován na obdélný, v prodloužení jižního ramene transeptu byla vybudována trojlodní obdélná kaple s věří v jihovýchodním rohu. Po roce 1068, za episkopátu biskupa Imada, byla opět přebudována západní část, přibyl nový transept a na západ přibyl obdélný chór s apsidou. Ve východním chóru byl oltář Panny Marie, v kryptě pod ním oltář sv. Štěpána, v západním chóru pak oltář sv. Liboria. V kryptě a v západním chóru jsou pohřbeni paderbornští biskupové.
Obr. 4/12. Kostel Panny Marie, sv. Kilána a Liboria 93
Na tomto místě by asi bylo bezpředmětné vyjmenovávat všechny německé chrámy s dvouchórovou dispozicí. V 11. a 12. století to byl poměrně rozšířený stavební typ, se kterým se můžeme setkat jak v Porýní a Sasku (Gernrode, Helmarshausen, Hildesheim, 94 Memleben, Monster, Zeitz), 95 tak v Bavorsku (Bamberk, 96 Augsburk 97 ). Za nejbližší paralelu pražské 92 93 94 95
96
Kosch (2006) str. 9-16 Kosch (2006) str. 14. Kruse (2000) Jakobsen – Lobbedey – von Winterfeld (2001), s literaturou
Dümler (2005)
99
katedrály bývá považovaný chrám Panny Marie v Augsburku, 98 který byl vybudován na místě starší římské stavby biskupem Simpertem na konci 8. století. V roce 1065 získal podobu trojlodní baziliky s dvěma chóry, na východní straně byly obě božní lodi zakončeny apsidou, na západní straně byl vybudován transept, v roce 1075 ještě přibyly ještě dvě věže. 4.2.1.2. Polsko Katedrála sv. Václava a Stanislava v Krakově Pražský hrad bývá s Wawelem velmi často porovnáván, v raném středověku se jednalo o sídla si velmi sobě blízká. I Wawel byl opevněn dřevo-hlinitým valem, který byl později nahrazen románskou hradbou, stejně tak byl sídlem polských knížat a církevní hierarchie, a na ve svých hradbách chránil několik románských kostelů a palác. Raně středověká wawelská architektura prochází intenzivním archeologickým výzkumem od 19. století a v současné době se jeho zpracováním zabývají Janusz Firlet a Zbygniew Pianowski, 99 jejich výsledky ale vyvolávají více otázek, než přinášejí uspokojivých odpovědí. Přeceňování analogií z raně křesťanského období vede velmi často k chybným interpretacím a nereálným datacím studovaných reliktů. Za všechny jmenujme interpretaci relikviářové schránky v rotundě Panny Marie jako baptisteria 100 nebo nově publikované „atrium“ románské fáze katedrály. 101 Stejně tak s pražskou katedrálou bývá velmi často porovnávána katedrála sv. Václava a Stanislava. 102 Jejich vztah bude ale třeba nově vyhodnotit, polskou bibliografií se jako červená nit táhnou výrazné posuny v datování a zakrývání nejasností způsobených nedostatečnými prameny písemnými i archeologickými. Katedrála sv. Václava byla založena knížetem Boleslavem Chrabrým kolem roku 1000 a dokončena byla Kazimírem Obnovitelem. Výrazná druhá stavební fáze byla založena knížetem Boleslavem II. Smělým a dokončována až Vladislavem Hermanem a Boleslavem III. Křivoústým, k celkovému svěcení došlo v roce 1142. Pro druhou stavební fázi je důležité přenesení ostatků biskupa Stanislava (1089), který se stal svatým a druhým patronem katedrály. Z první stavební fáze není dochováno prakticky nic a známe pouze jedno
97
Schnel – Peda ( 1997) Merhautová (1971) str. 232. se starší literaturou 99 např. Firlet – Pianowski (2006) se starší literaturou 100 opakovně publikováno, např. Pianowski (1994), k tomu srov. Kubková (1996); Maříková-Kubková (2002) 101 Firlet – Pianowski (2006) str.56-57 102 např. Merhautová (1971) str. 232 98
100
patrocinium, z druhé stavební fáze je lépe známa západní část, krypta sv. Leonarda, místo pohřbu krakovských biskupů, a věže po obou stranách transeptu. 103
Obr. 4/10 a 4/11. Krakow, rekonstrukce románské fáze a dochované románské relikty, podle DaranowskaLukaszewska – Kuczman (1996) str. 43.
4.3. Architektura a liturgie Ještě než přistoupíme k rekonstrukci první stavební fáze pražské svatovítské baziliky, pokusme se definovat často opomíjenou problematiku, která vstupovala do rozhodování o podobě církevní stavby možná mnohem více, než si vůbec v dějinách středověké architektury připouštíme. Kostel je v první řadě účelová stavba, která má plnit požadavky liturgického provozu, rozhodně bychom se tedy neměli omezovat pouze na typologická či slohová hlediska. Na základě studia liturgických pramenů můžeme aplikovat dva přístupy k církevní architektuře, oba velmi přínosné jak pro poznání jedné konkrétní stavby, tak sakrální architektury jako celku. V případě, že námi zkoumaná lokalita má vedle dostatečných pramenů archeologických a architektonických také postačující prameny písemné, jak liturgické, tak historické, můžeme při kritickém porovnání obou skupin pramenů rekonstruovat nejen uspořádání interiéru kostela, rozložení oltářů a kaplí, využití různých liturgických dispozic, ale i komunikaci uvnitř chrámu, komunikaci s exteriérem a v neposlední řadě vztahy mezi různými kostely a kaplemi na dané lokalitě. 104 Pro Prahu máme štěstí, že prameny jsou nejen hojně dochovány, ale že prošly systematickým zpracováním. 105 Získáme tak detailní obraz jedné stavby, jedné lokality. Církevní stavby mají vnitřní řád, jehož rozpoznání a pochopení jeho pravidel by nám v mnohém ulehčilo odpovědi na otázky po provenienci a chronologii architektonických řešení 103
K tomu například Jerzy Pietrusiński, Krakowska Katedra romańska fundaci króla Boleslawa II Szczodrego, In Daranowska-Lukaszewska – Kuczman (1996) str. 43-104 nebo Rajman (2002) str. 25-48. 104 Tento postup využívají pro raný středověk např.: Gamber (1976); Kohlschen – Wünsche (1998); Brandenburg (1998); Kosch (2000); (2006); Gerhards – Odenthal (2000); Braga – Pistoia (2005). 105 V pražské katedrále jsme se tento přístup pokusili aplikovat spolu s D. Ebenem: Maříková-Kubková – Eben (1999)
101
jednotlivých staveb a po někdy těžko pochopitelných rozporech mezi předpokládanou proveniencí stavební huti a typem stavby. Nabízí se tady možnost uplatnit na interpretaci půdorysu kostela a jeho liturgický plán stejnou metodu, jakou studujeme liturgické prameny samotné. Vysvětlíme tak formy stavby ze struktury liturgie. Pro naše území je podstatný až liturgický vývoj nastoupený v druhé polovině 7. století a dovršený za panování Pipina a Karla Velikého o sto let později. V roce 754 předepsal Pipin římskou liturgii pro celou říši a jeho snažení dokonal Karel Veliký zavedením příslušných zákonů v letech 785-786. První římské liturgické knihy obsahovaly pouze texty, nikoli návody, jak má bohoslužba probíhat, tzv. ordines (řády) začínají vznikat právě až v pokarlovské době a většina z nich se objevuje severně od Alp. Ze sbírek takovýchto řádů vznikaly souhrnné liturgické knihy, nejvýznamnější z nich je „Římsko-germánský pontifikál“ sepsaný v okolo roku 950 benediktiny kláštera sv. Albana v Mohuči. Obsahuje starý římský řád, galikánsko-francké texty a obřady. V 2. pol. 10. století se dostal zpátky do Říma a odtud nastupuje svou cestu jako liturgie římské kurie a stává se liturgií celé západní Evropy. V období pontifikátu papeže Řehoře VII. nastává v liturgii jistá konsolidace a on i jeho nástupci vyžadují dodržování liturgie římské kurie po všech biskupech. 106 Zjednodušíme-li situaci, můžeme říci, že dvě základní skupiny liturgických knih se zabývají dvěma základními skupinami ritů. První kodifikuje mešní liturgii, jejíž pořad má společný základ prakticky v celém křesťanském světě, druhá pak obřady svátostí a místních svátků, které se od sebe mohou po oblastech lišit. Dělení vychází ze struktury liturgického kalendáře: tzv. temporální cyklus je determinován událostmi v životě Krista a všedními dny, sanktorální cyklus obsahuje svátky svatých a rituály udílení svátostí. 107 Pohlédneme-li z tohoto hlediska na strukturu chrámového půdorysu, najdeme několik společných znaků. K prvnímu okruhu, tedy temporální, povinné, části, lze vztáhnout podobu ústřední části kostela, presbyteria a hlavní lodi. Druhý, sanktorální, nepovinný, se pak vztahuje na kaple, krypty a v neposlední řadě i další části chrámového okrsku. Tento druhý okruh se mění dynamicky a je mnohem citlivější na lokální a časové rozdíly. Jak tedy definovat povinnou, univerzální (temporální) část kostelní stavby a nepovinnou, lokální (sanktorální) část? Kostely bývají zpravidla orientované, to znamená, že prostor s hlavním oltářem je na východní straně, někdy mohou být okcidentované. Ojediněle se vyskytují i stavby bez orientace, přičemž nepřesnosti bývají mnohem častěji než astronomickými jevy způsobené georeliéfem dané lokality. Již od samých počátků církevní architektury se setkáváme se 106 107
Adam (2001) str. 42-48; Amiet (1999), str. 21-27; Palazzo (1998) str.195-207. Palazzo (1998) str. xxiii-xxiv, 21-36
102
dvěma typy staveb, stavbami centrálními a longitudinálními. U obou základních dispozic je ústředním prostorem hlavní loď (často jediná) včetně zakončení presbyteriem s hlavním oltářem, obvykle na východě. V raném křesťanství je oltář většinou kamennou deskou na jedné podpěře nebo více, na podstavci, nebo jen na podlaze. Relikviářové schrány byly umístěny buď pod oltářem, nebo v otvoru pro tento účel zřízeným přímo v oltářní desce. Později se objevují monolitické oltáře a oltáře zděné, někdy i z cihel. Archeologicky je většinou možné zjistit pouze otisk. Nad raně středověkým oltářem bylo zavěšováno kruhové osvětlení (tzv. corona). Vedle oltáře hlavního, zasvěceného patron daného kostela, byly zřizovány zvláštním nadáním i oltáře vedlejší, jejichž počet byl v některých obdobích v podstatě neomezený. K dalšímu vybavení pak patřily lavice, při bočních oltářích pak mohly stát truhly či skříně určené k ukládání liturgických předmětů, knih a parament, jež byly v jejich majetku. Podoba presbyteria s hlavním oltářem se od raného křesťanství formovala tak, aby se stal cílem přicházejících, akcentovaným místem, ale zároveň místem jasně ohraničeným, nedostupným a nedosažitelným. Hlavní loď je ukončena apsidou, polokruhovou nebo pravoúhlou. Oltář, vždy zasvěcený hlavnímu patronovi kostela, byl umístěn před apsidou v prostoru ohraničeném presbyterními přepážkami, pod vítězným obloukem nebo ve středu apsidy, zpravidla tak, aby se dal obejít. Až v pozdějším období bývají oltáře výjimečně přisazeny ke zdi ve vrcholu apsidy nebo niky. 108 Změny se v této univerzální části chrámového prostoru dějí pozvolna, bez dramatických zvratů a ústřední problémy jsou společné v podstatě pro celý křesťanský svět. Mnohem variabilnější je lokální část. Laterální kaple, memorie či martyria, krypty a menší oratoře, které odpovídají na místní kultovní potřeby a je třeba je studovat případ od případu. Skupiny bočních kaplí nacházíme prakticky u všech větších komplexů a rozpoznávání jejich funkcí je dlouhodobým a nelehkým úkolem. Podstatnou část mezi nimi tvoří kaple určené kultu lokálního světce. Oltáře jsou v nich přikládány přímo ke stěnám eventuelně ke stěnám nik pro tento účel zřízených. V případě těchto kaplí se setkáváme se zajímavým jevem, kdy podoba takového anexu může být přímo ovlivněna bezprostředním kontaktem s jinou lokalitou a intencionálně nekoresponduje s podobou hlavního kostela. 109 Pozornost v těchto souvislostech přitahuje i zacházení s vodou v křesťanském kultu. Voda má stejně jako v ostatních náboženských systémech funkci v prvé řadě očistnou. Požadavek na její skutečnou i rituální kvalitu si vynucuje dobrý zdroj v místě, a proto je spíše chybou 108 109
Nebo se tak děje u výjimečných případů, např. krypt, které ale patří do druhé, „nepovinné“ části kostela. Crook (2000), Krautheimer (1942)
103
archeologické evidence, pokud u církevních okrsků nebyl rozpoznán. Denně, při běžném ritu je vody třeba na lavabo, mytí rukou, během velikonoční liturgie na mandatum, mytí nohou, které mělo své stabilní místo na Zelený čtvrtek. Spotřeba vody stoupala i v obvyklých křestních dobách, i když se u nás v interiérech chrámů již bez výjimky křtilo v kamenných nebo dřevěných křtitelnicích. V neposlední řadě je pak třeba jmenovat konsekrační, kdy byl prostor kostela či kaple vykrápěn, a jiné rituály. Tekutiny použité při obřadech, tedy hlavně voda a olej, nemohly být vylévány bez příslušných opatření, a tak byla k tomuto účelu zřizována piscina sacra, jímka. Většinou se tato zařízení bohužel vyhýbají archeologické a stavebně-historické evidenci. Při studiu raně středověkých církevních staveb by tedy měla být brána v potaz jak hlediska funkční a liturgická, tak i slohová a typologická. Prostor chrámu lze rozdělit na dvě různé části: na část univerzální, či liturgickým termínem temporální, a část lokální, sanktorální, která odráží místní kulty a svátostné liturgie. Část temporální je obecně daná a v mezích časových a místních rozdílů prakticky neměnná, část sanktorální je naopak dynamická a proměnlivá. Shrňme výklad v této kapitole: první dispozice s opozitním chórem nalezneme v architektuře 4. a 5. století v severní Africe. Do 10. století není zakládání dvouchórových dispozic výjimkou, ale většinou se jedná o postupný vývoj konkrétní stavby, od 10. století jsou již dvouchórové dispozice zakládány záměrně. Hlavní chór je určen hlavní mešní liturgii, nemusí být ale vždy orientovaný, vedlejší chór bývá často budován až další stavební fázi pro hrob významné osobnosti nebo pro některý ze vznikajících místních kultů. Krajním případem jsou pak sekundární chóry vznikající jako dynastické pohřebiště. Pro rozvoj dvouchórové dispozice je rozhodující situace v raně středověkém Porýní, kde je tento stavební typ nejvíce koncentrován.
104
4.4. Rekonstrukce první stavební fáze baziliky sv. Víta, Václava, Vojtěch a Panny Marie 4.4.1. Dochované písemné a relevantní liturgické prameny, přibližná podoba původní pražské liturgie Podstatnou skupinou pramenů pro poznání podoby a chodu baziliky sv. Víta jsou prameny písemné, historické a liturgické. Prameny historické nově zrevidoval D. Foltýn, 110 prameny liturgickými se v současné době zabývá systematicky D. Eben. 111 Z typologického hlediska se u liturgických pramenů jedná o kategorii nazývanou liber ordinarius: ty obsahují nejpřesnější popisy liturgických akcí, jsou jakýmsi scénářem bohoslužeb. Dále jsou to breviáře, kde vedle úplných liturgických textů nalezneme rubriky téměř stejně výmluvné jako u liber ordinarius. Stručnější jsou notované breviáře a také misály, které obsahují materiál pro mši a nikoliv pro celodenní pořad bohoslužeb. Zvláštním případem je tzv. agenda Tobiáše z Bechyně (P3): tento významný pramen, datovaný k toku 1294, 112 obsahuje instrukce pro různé mimořádné ceremonie církevního roku. Skupina liturgických pramenů náležejících kapitule je dnes uložena v Archivu Pražského hradu, v Knihovně metropolitní kapituly, v Národní knihovně a v Národním muzeu. 113 Jakkoli jsou všechny dostupné liturgické prameny mladšího data, je třeba vzít v úvahu stabilitu ritu. Můžeme zcela oprávněně předpokládat, že i tyto poměrně pozdní prameny odrážejí výrazně starší stav. 114 Zcela mimořádné postavení mají mezi svatovítskými prameny Statuta metropolitanea ecclesiae Pragensis, která byla vydána arcibiskupem Arnoštem z Pardubic v r. 1350, ve kterých můžeme nalézt mnoho poznámek k liturgickému provozu, včetně některých místních označení. 115 Pořad bohoslužeb se lišil podle statutu a významu lokality, v katedrále sv. Víta se setkávaly funkce metropolitního a reprezentativního panovnického chrámu s významným poutním centrem. Liturgický život probíhal v několika rovinách. Celebrace mše svaté tvoří pouze menší část z celkového denního programu. Rozsáhlejším komplexem je officium divinum, pod nímž se skrývá rozsáhlejší pořad modliteb, jež jsou řeholní i světští klerici zavázáni provádět denně ve stanovené hodiny. Officium začíná noční bohoslužbou 110
Foltýn (rkp.) Eben (1994; 1996; 2003; 2005); Maříková-Kubková – Eben (1999) 112 Podlaha – Patera (1910) 113 V APH je uložena Agenda Tobiáše z Bechyně (P3), Misál z 2. pol. 14. stol. (P4), Antifonář Arnošta z Pardubic z 2. pol. 14. stol. (P VI/1-3), a dva breviáře (PXI a PXV), v Národní knihovně Notovaný breviář (A19) a Liber ordinarius (NK9) – oba z přelomu 13. a 14. století, Breviář (VII A 12) a Breviarium Pragense 1492, první tištěný. V knihovně Národního muzea je uložen Liber ordinarius z 1. pol. 14. stol. (D9) a Notovaný breviář z 2. pol. 14. stol. (A10). Liturgické prameny mi zprostředkoval a otázky ohledně pražské liturgie konzultoval D. Eben. 114 Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 228) 115 Statuta metropolitanea ecclesiae Pragensis anno 1350 conscripta, ed. Antonín Podlaha 1905. 111
105
matutinem. Původně mělo být celebrováno přibližně mezi 2. a 3. hodinou ranní, později bylo přesunuto buď na předcházející večer nebo na ráno před rozedněním. Při rozednění se konají laudes, následují horae minores - prima, tertia, sexta a nona, kratší hodinky. Kolem páté hodiny odpoledne se odehrávaly nešpory (vesperae) a závěr celoodenního programu tvořil kompletář (completorium). Na tuto temporální část pořadu bohoslužeb navazovaly další obřady sanktorálu, například procesí a to jak v interiéru kostela, tak do ambitu (vykrápění hrobů), do okolních církevních staveb či zcela mimo areál Hradu. Samostatné mše byly slouženy paralelně s hlavním programem i v kaplích a u vedlejších oltářů dle jednotlivých nadání. 4.4.2. Podoba a topografie první stavební fáze V roce 1096 byla konsekrována trojlodní bazilika, která navazovala na starší rotundu a odrážela, jak se bude snažit dále vysvětlit, praktiky uložené z metropole Mohuče. O trojlodí toho mnoho nevíme, bylo rozděleno arkádou nesenou na každé straně pěti pilíři čtvercového půdorysu (obr. 1/5; 1/12), výzkum objevil na několika místech kamenné pískovcové dlaždice. 116 Literatura se shoduje, že hlavní loď byla nejspíše plochostropá, boční lodi mohly být i klenuty, ve známém souboru architektonických článků se ovšem nevyskytuje žádný element, který by mohl tuto hypotézu podpořit, takže nám nezbývá, než postupovat na základně analogií. 117 4.4.2.1. Východní chór sv. Víta a krypta Kosmy a Damiana, medio ecclesiae Východní část baziliky byla nejvíce poničena gotickou novostavbou, z nadzemní části se nezachovalo nic, přibližnou rozlohu chóru můžeme odvodit z půdorysu krypty pod ním. Liturgické prameny jsou mnohem sdílnější a lze z nich rekonstruovat jeho přibližnou podobu. Hlavní chór, který po starší rotundě převzal patrocinium sv. Víta, byl vyvýšen. Vyplývá to jak ze situace úrovní kleneb krypty a podlahy hlavní lodi (viz obr. 4/19), tak např. ze zmínky o procesí o velikonoční vigílii kdy: primum chorus procedit simul per gradum ex parte dextra. 118 Z toho snad i vyplývá, že existovaly i schody ex parte sinistra. Příkladem uspořádání chóru se dvěma rameny schodiště je např. kostel sv. Cyriaka v jihoněmeckém
116
Hilbert (1914); SD 1928 Stavba s plochým stropem nad hlavní lodí ale s konchou nad apsidou presbyteria a s klenutými bočními loděmi je nejběžnější variantou baziliky, např. Birnbaum (1919); Merhautová (1971); Jakobsen – Lobbedey – von Winterfeld (2001) 118 D9 f. 31 v.; Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 230 117
106
Sulzburgu 119 . Hlavní oltář byl umístěn uprostřed chóru, jak se dozvídáme z rubriky ke Kyrie puerorum ze Zeleného čtvrtku: pueri melius cantantes, stantesque retro altare Sancti Viti. 120 Před apsidou, do hloubky hlavní lodi zasahovalo medio ecclesiae, obdélný prostor oddělený nejspíše kamennou přepážkou od ostatních částí kostela. K ní snad náleží fragment PHA 292, nalezený sekundárně použitý v kapli sv. Václava. Jedná se o pískovcovou desku, která je velmi pravděpodobně fragmentem plutea. Sekundární užití desce samozřejmě neprospělo, to, že se jedná o pluteum je pouze hypotetické, jako podpůrný argument snad může posloužit fakt, že v raném středověku byly tyto desky velmi často zdobeny pletencem. Příklady nalézáme jak v severní Itálii, v Adriatické oblasti, tak v Záalpí a Porýní. Takto oddělená část zahrnující chór a medio ecclesiae, určená pro klérus, pulpit a oltář, má od pozdní antiky své pevné místo v členění liturgického prostoru a patří k povinné části. Oddělení zajišťuje chórová přepážka. Není vůbec pochyb o tom, že taková konstrukce patřila už první stavební fázi i v Praze. Dnes je v Evropě dochováno jen několik takových památek in situ. Za všechny jmenujme kostel sv. Sabiny v Římě s mramorovou presbyterní přepážkou z přelomu 11. a 12. stol. V západní a jihozápadní Evropě však můžeme doklady o nich sledovat prakticky všude, některá muzea mají vystavené rekonstrukce, např. v Metách z kostela Saint Pierre aux Nonnais. 121 Základní konstrukci tvořily sloupky a mezi ně umisťované reliéfní desky (plutea). V liturgických pramenech je medio ecclesiae často zmiňováno. Víme, že zde byl umístěný pulpit a oltář sv. Kateřiny, tento prostor byl hojně využíván při celebraci:…chorus descendit in medium ecclesie. 122 V první stavební fázi, před rozšířením krypty Kosmy a Damiana bylo medio ecclesiae pravděpodobně umístěno na úrovni podlahy hlavní lodi, teprve výstavbou tohoto rozšíření bylo vyvýšeno na úroveň chóru.
119
Kosch (2001) str. 289 D9 f. 28.v; Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 230 121 Z literatury jmenujme jen práce, které se nás bezprostředně týkají: Schulze-Dörlamm (2006); Kosch (2001; 2006); Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 230. 122 D9 f. 30r., Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 230 120
107
Obr.4/19. Řez bazilikou, pohled od jihu, vlevo krypta. Sv. Martina, vpravo krypta Kosmy a Damiana (K. Hilbert APH, Sbírka nových plánů, A III 08).
Pod hlavním chórem byla vybudována trojlodní krypta sv. Kosmy a Damiana 123 zakončená na východě apsidou. Stěny krypty byly pročleněny nikami, mezi kterými byly umístěny polosloupy. Nalezený základ oltáře byl odsazen od vrcholu apsidy, zda se ale jedná o jeho původní umístění, není jisté. Ačkoli nemáme písemnou zprávu, že by ve svatovítské rotundě byl oltář Kosmy a Damiana, považuji to za pravděpodobné. Příchod tohoto patrocinia bývá spojován s cyrilometodějskou misií; ať už tomu tak je, či nikoliv, je spojeno se Starou Boleslaví a sv. Václavem. Úcta ke svatým Kosmovi a Damianovi mohla být proto významnou součástí pražského ritu již dříve, a proto se světcům také dostalo krypty pod hlavním oltářem. 4.4.2.2. Západní chór Panny Marie a krypta sv. Martina Odráží-li struktura východní části baziliky strukturu liturgické úcty ještě z předchozí stavební fáze (včetně kaple sv. Václava, viz dále), západní část byla vybudována pod přímým vlivem Mohuče. Jedná se o příčnou loď s apsidou orientovanou na západ. Stejně jako u východního závěru ani zde nemáme jistotu, jak vypadal vyvýšený chór, strukturou se snad příliš nelišil od svého protějšku. První zmínka o jeho patrociniu je relativně pozdní, až k roku 1245 se dozvídáme, že děkan Vít „locavit altare sanctorum evangelistarum ad latus chori sanctae Mariae a sinistris“. 124 Ani liturgické prameny neumožňují z důvodu jejich pozdního vzniku vročit toto zasvěcení před rok 1245, ale z hlediska obřadů se chór jeví jako velice
123
Patrocinium přiřazené na základě Kosmovy zprávy k roku 1074 Tomek (1861); Hilbert (1916), nikdy nebylo zpochybněno. Ke zpochybnění došlo pouze u kaple sv. Tomáše - Borkovský nepubl., viz Foltýn – Maříková (2005), nejistota panuje u pozdějšího rozšíření východní krypty, které je nejčastěji spojováno se sv. Gaudenciem. 124 FRB II, 285
108
podstatná a ustálená komponenta pražského ritu. 125 Konala se do něj pravidelná procesí a dokonce byl součástí zajímavého efektu, kdy byly skupiny kleriků rozmístěny v interiéru chrámu do kříže, v obou chórech, před kaplí sv. Tomáše, sv. Václava a uprostřed v medio ecclesiae, a při zpěvu si navzájem odpovídaly. 126 Vzhledem ke stabilitě ritu můžeme předpokládat, že západní chór byl od počátku zasvěcen Panně Marii. Jakkoli toto patrocinium není neobvyklé, i zde je možno spatřovat vliv mohučského ritu. Za západním závěrem mohučské katedrály stál od dob pozdní antiky kostel Panny Marie, který s ní byl v raném středověku propojen atriem. Byl tedy pevnou součástí mohučského ritu. Jeho umístění mohlo být součástí předpisu liturgického uspořádání, jejž Praha obdržela z Mohuče. Vezmeme-li v úvahu, že ani v rotundě nebyla západní část architektonicky zvlášť strukturována, zdá se, že v pražských podmínkách nebylo potřeba místo pro panovnickou reprezentaci uvnitř chrámu. Druhý světecký hrob (sv. Vojtěcha) zůstal uprostřed lodi kostela, takže byl součástí „pražské“, nikoli „mohučské“ části uspořádání (podrobněji viz dále). Krypta sv. Martina umístěná pod chórem Panny Marie nese zasvěcení patronovi našeho metropolitního chrámu. Celkově tedy struktura západní části budí dojem přímé recepce mohučského ritu. Liturgické rukopisy dokládají ustavení specifického pražského ritu až od 12. století. 127 Přesto je jasné, že počátky fungování kapituly a biskupství musely být ve znamení recepce ritu mohučského – a existence i zasvěcení západního chóru nám o tom podávají další důkaz.
Obr. 4/20. Řez západní kryptou, pohled od severu (K. Hilbert, APH, Sbírka nových plánů, A III 10)
K východní zdi mohutné křížové lodi vybudované na západní straně se na obou stranách pojí věže s podvěžními kaplemi sv. Mikuláše a sv. Stanislava. Věže i kaple, pokud můžeme soudit na základě ohledání na jižní straně, také náležejí k první stavební fázi. 125
Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 230 Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 237 127 Za konzultaci děkuji D. Ebenovi 126
109
4.4.2.3. Kaple sv. Václava Nejvýznamnější z kaplí v interiéru baziliky byla kaple svatováclavská, vybudovaná nad světcovým hrobem. Její umístění se od dob původní rotundy nezměnilo, z jižní apsidy rotundy se stala integrální součást bazilikální stavby. Patří ke klíčovým místům, kolem kterých se odehrávají nejen architektonické změny, ale i větší část liturgického provozu. 128 Apsida (kaple) byla ve své páté stavební etapě 129 ještě v rámci rotundy oddělena od lodi příčkou, pravděpodobně proto, aby byla ochráněna při stavbě nového chrámu. Stala se tak východním závěrem jižní lodi baziliky. Poté byla rozšířena směrem na západ: do jižní lodi byla vložena příčná zeď ve směru sever-jih, která je lícovaná jen směrem západu, 130 (obr. 2/26) a odbourána západní čtvrtina jižní apsidy. Celkově se se terén v kapli zvednul oproti úrovni v hlavní lodi. Celý prostor byl předlážděn, dnes je přístupná až poslední fáze dlažby, která je tvořena kombinací bílých mramorových a černých hadcových dlaždic (obr. 4/21). Protože jižní segment jižní apsidy byl zakomponován do fasády jižní lodi, můžeme se domnívat, ačkoli nemáme k tomu žádný důkaz, že zůstal i její východní segment, takže celek tvořil nepravidelný závěr jižní lodi baziliky. Takové řešení bylo nepochybně záměrem: vzhled integrovaných částí staré stavby v exteriéru názorně ukazoval lokální („sanktorální“) charakter této části chrámu, stručněji řečeno jeho místní relevanci jako poutního centra svatého patrona.
Obr. 4/21. Románská fáze kaple sv. Václava půdorys a řez, poslední románská dlažba zřetelně přesahuje západní část stěny jižní apsidy, přiléhá k jižní čtvrtině, snad respektuje přijenou jižní zeď lodi baziliky a přiléhá k meziarkádovému pasu (Kamil Hilbert, APH, Sbírka nových plánů A V 11).
128
Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 232 Frolík et al. (2000) str. 200; fáze 5A podle Hilbert (1934) str. 223, obr. 3 130 Hilbert (1934) obr.3, zeď O1 129
110
4.4.2.4. Hrob sv. Vojtěcha Problematika umístění hrobu sv. Vojtěcha zasahuje stejně jako otázka hrobu sv. Václava již do otázek rotundy. Stejně, jako je tomu u sv. Václava, i u Vojtěcha je pravděpodobné, že se poloha jeho hrobu nezměnila. Když kníže Břetislav přenesl ostatky sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy, byly uloženy v zvláštní stavbě quasi in porticu. Interpretace tohoto Kosmova textu, a tedy i podoba „mauzolea“, zůstává ale nejasná. Téměř současně byla vojtěšská kaple spatřována v tzv. západní přístavbě rotundy, nebo jako samostatná kaple vybudovaná nejspíše nedaleko hlavního vstupu do rotundy. 131 S Vojtěchovými ostatky byla spojována i severní apsida, která byla vybudována právě v tomto období a souvisela s většími stavebními úpravami rotundy, které snad inicioval biskup Šebíř. 132 Ani jednu z navrhovaných hypotéz nemůžeme zcela odvrhnout, ale ani přijmout jako jedinou. Novějším bádáním je z pádných důvodů odmítána samotná existence západní přístavby rotundy. 133 Rozhodnout ale, zda byly Vojtěchovy ostatky po svém přenesení uloženy v nově vybudované severní apsidě (a tedy zda byl vstup do kostela od severu), nebo zda bylo pro ně vybudováno samostatné mauzoleum západně a poblíž rotundy, na pohřebišti, které rotundu obklopovalo a jehož stopy z velké části setřela stavební činnost následujících staletí, je nemožné. Některé indicie pro pochopení původní situace lze ale získat právě z onoho budoucího vývoje liturgie a architektury. Není pochyb, že Vojtěchovým ostatkům muselo být v bazilice vybudováno důstojné místo hned v první stavební fázi. První písemná zpráva o Vojtěchově hrobu je ale až z roku 1129 kdy nechal biskup Menhart hrob obnovit a ostatky přenesl do bohatě zdobené domečkovité tumby za oltář;
134
o něco později máme zprávu o tom, že hrob sv. Vojtěcha byl umístěn ve
střední části kostela poblíž hlavních dveří. 135
131
Frolík et al. (2000) s literaturou Bartlová 1997 133 Frolík et al. (2000) s literaturou 134 FRB II, 207 135 FRB II, 295 132
111
Obr. 4/22. Jeden z přípravých půdorysů K. Hilberta před poslední výzkumnou kampaní, hrob sv. Vojtěcha označen ve středu hlavní lodi, na tomto obrázku je i dobře patrná podoba Svatováclavské kaple po rozšíření a východní nalezená část hlavního vstupu do interiéru.
Mohlo se tedy jednat o zděnou hrobku, kterou v hlavní lodi, západně media ecclesiae odkryl Hilbertův výzkum a kterou autor výzkumu považoval za vojtěšskou. Analogicky tomuto umístění totiž odpovídá poloha vojtěšské kaple v hlavní lodi gotické novostavby. 136 Použijeme-li retrospektivně umístění Vojtěchova hrobu v gotické novostavbě jako podpůrný argument pro jeho umístění v západní polovině střední lodi románské baziliky, lze se přiklonit k variantě samostatného mauzolea západně od rotundy. 137 Je pravděpodobné, že ani Vojtěchův hrob nezměnil svou polohu a že byl prakticky jen vyzdvižen z původní úrovně na úroveň podlahy baziliky.
136
Tomková – Maříková-Kubková – Frolík (2003) Od raného křesťanství byly na pohřebištích budovány nad významnými hroby drobné či větší stavby, které sloužily kultu. V karolinské architektuře se jedná o samozřejmý jev, např. Brogiolo (2002), ani u nás není tato problematika neznámá, viz Sommer (2001a; 2001b). 137
112
Obr. 4/23. Schematický půdorys první stavební fáze. Bazilikální trojlodí s příčnou lodí a věžemi na západní straně, ve východním chóru oltář sv. Víta. V západním chóru oltář Panny Marie. V jihovýchodní části – kaple sv. Václava se světcovým hrobem a oltářem, hlavní vstup. Severně baziliky – ohradní zdi areálu monasteria. Bleděmodrá plocha ve východní části –chór sv. Víta a medio ecclesiae, maximální rozsah. Uprostřed lodi červeně – hrob. sv. Vojtěcha.
Obr. 4/24. Schematický půdorys první stavební fáze s kryptami. Východní krypta Kosmy a Damiana s oltářem, západní krypta sv. Martina s oltářem.
113
4.4.2.5. Vstupy Otázka komunikace je velmi důležitá, přesto ji dosavadní analýzy architektury nechávaly často stranou. Hilbertův výzkum objevil tři vchody, dva ze severní strany a jeden z jižní. V západní části severní fasády vedle severní věže se vycházelo do prostoru tehdejšího pohřebiště, kde byla po roce 1100 a po pravé straně od portálu vystavěna kaple sv. Tomáše. 138 Z ústupkového portálu se dochovala východní polovina (obr. 1/1). 139 Na východní části byl ze severní lodi vstup do monasteria, a výzkum v roce 1928 objevil západní část ústupkového portálu (obr. 1/1). 140 Třetí, a logicky nejdůležitější, portál byl objeven na jižní straně. Formou i umístěním je dokonalým předchůdcem gotické Zlaté brány, která byla vystavěna přesně nad ním. Jednalo se o obdélný vestibul vložený do závěru jižní lodi před kapli sv. Václava, rozdělený na dvě klenební pole. K. Hilbert z něj objevil 141 východní stěnu s patkou polosloupu v jejím středu (obr. 1/1). Tuto informaci ale nijak nezdůraznil, a časem zcela zapadla, až za hlavní vstup začaly být považovány dva portálky na západní straně transeptu. 142 Jak to bylo se severní částí tohoto západního transeptu nevíme, ustoupila novogotické novostavbě v 19. století a není dochovaná žádná relevantní dokumentace z tohoto prostoru. Ve středu jižní části je opravdu vložený ošlapaný práh, výškově ale neodpovídá známým úrovním podlah v interiéru. Jednalo se pravděpodobně o pozdější boční vchod od biskupského paláce a kaple sv. Mořice, kolem které se k němu muselo těsně procházet.
Obr. 4/25: Schematický půdorys baziliky. 1 – jižní hlavní vchod, 2 – vchod na sever do areálu pohřebiště a později ke kapli sv. Tomáše, 3 – vstup do areálu monasteria. 138
Foltýn – Maříková-Kubková (2005) Hilbert (1914); Sbírka nových plánů A II 06 140 Sbírka nových plánů A II 06 141 Sbírka nových plánů A II 06 142 Merhautová (1971) str. 232, podle K. Fialy 139
114
Hlavní vstup do kostela, (h)ostium magnum, se ale rozhodně nalézal na jižní straně, měl před sebou nástupní prostor potřebný ke shromažďování se při procesích a významných událostech, na žádné jiné straně tento požadavek nemohl být splněn. Hojně je (h)ostium magnum zmiňováno i v liturgických pramenech, právě při výše zmíněném zpívání do kříže. 143 4.4.2.6. Prostor severně od baziliky – vymezení kláštera kostela pražského a pohřebiště. V západní části prostoru severně baziliky je k roku 1100 zmiňováno pohřebiště: „Sepultus est autem (Břetislav) cum maximo planctu suorum in poliandro sancti Wencezlai ecclesie forinsecus ante portam a sinistris, uti ipse disposuerat. Ubi soror eius Ludmila, deo devota famula, supra testudines construxit arcuatam in honore sancti Thome apostoli capellam,….“ 144 . Výzkumem Kamila Hilberta nebylo objeveno, hlavním důvodem ale bude, že podle dochované dokumentace výzkum nezasáhl pod dlažbu, která na tomto místě náležela pravděpodobně 13. století. 145 Ačkoliv výzkum nepřinesl v té věci žádné přesnější žádné informace, zdá se být nepochybné, že již před rokem 1100 byla východní polovina prostoru severně od baziliky určena pro stavbu monasteria. Dokazuje to skutečnost, že kaple sv. Tomáše byla přizděna k západnímu líci jeho ohradní zdi. Již tehdy mohly být také vybudovány sakristie a další nezbytné části kapitulního domu, jejichž podobu ale známe až ze 13. století. Obytné budovy mohly ovšem v této první fázi být dřevěné. 146
143
Maříková-Kubková – Eben (1999) str. 237 MGH, SRG, NS 2, 175 145 Sbírka nových plánů, A II 15 146 Sommer (2006) str. 45-159 144
115
ZÁVĚR Bazilika sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie byla vystavěna mezi lety 1060 a 1093/1096. Byla již od počátku plánována jako dvouchórová. Východní část, zahrnující hlavní chór s oltářem sv. Víta, kryptou sv. Kosmy a Damiana a mediem ecclesiae se strukturálně přizpůsobila rotundě, zatímco západní část se sekundárním chórem byla uspořádána na základě požadavků z mohučské metropole. Místní tradice pražského kostela se odráží v konfiguraci umístění hrobů dvou hlavních patronů českých zemí. 147 Sv. Václav jistě a sv. Vojtěch velmi pravděpodobně prakticky nezměnili svoji polohu. Rozhodujícím prvkem pro volbu architektonické formy baziliky je zadání, liturgické a funkční, které je zde kombinací domácí tradice a mohučského předpisu. Trochu jinak je to s architektonickým dekorem. Již v první stavební fázi můžeme rozlišit dvě hlavní skupiny forem dekorace architektury a s ním nejspíše i dvě různé stavební hutě, které se na stavbě podílely. Východní část, jejíž podobu můžeme hodnotit pouze na základě fragmentů dochovaných v kryptě sv. Kosmy a Damiana, má blízko k soudobým stavbám německým (Řezno) a rakouským. S atickými patkami, hladkými dříky, krychlovými hlavicemi a masivními členěnými abaky se můžeme setkat u soudobých staveb prakticky kdekoli. Jinak je tomu s dekorem ze západní části baziliky, jehož nejbližší paralely byly nalezeny v oblasti severního Adriatiku. Stavební typ a liturgická dispozice nebyly pro Prahu vybrány ze stejného inspiračního zdroje jako stavební dekor. Typ a dispozice stavby vycházely z místních liturgických tradic a požadavků, jež lze odvodit ze vztahu s metropolí v Mohuči. Proto není prakticky možné nalézt pro pražskou baziliku přesnou typovou předlohu. Obecný typ dvouchórové baziliky nebyl převzat, ale adaptován pro místní potřeby. Odkud pocházela dílna realizující stavbu, nevíme. K provedení architektonického dekoru byli pak přizváni kameníci patrně z oblastí, s nimiž již byla v Praze zkušenost – jednak z Podunají, jednak z jihu. Spoluprací všech vznikla dvouchórová bazilika, v níž se dotvořil pražský liturgický ritus, který zásadně ovlivní podobu gotické katedrály a přenese v sobě z rotundy do katedrály hroby významných českých patronů.
147
Sv. Ludmila je pohřbena u sv. Jiří.
116
