online
9. číslo
11. Května 2009
www.knihovnice.cz/klicek/0905.pdf
Klíček ke knihám
2
Klíček ke knihám
Milí čtenáři, SLABIKLHÁŘ
recenze,
4
PÁNBŮH VÁM POŽEHNEJ, PANE ROSEWATERE ANEB PERLY SVINÍM recenze, 5 VLADIMÍR PISTORIUS rozhovor s osobností, 6 SANDITON
recenze,
10
CESTA PRAŽSKÝM KRUHEM recenze, 11 DIVOKÁ PLANETA recenze, 10
květen je nejen časem lásky, ale i knižního veletrhu. Každý rok přibližně v tuto dobu v Praze vrcholí přípravy na jednu z největších událostí literárního kalendáře. Letos připadl tento knižní svátek na termín 14.-17.5., půjdete „na čumendu“? Možná se tam setkáme. Ale teď už dost řečí a pusťte se do čtení. Kromě obvyklých několika recenzí se můžete začíst také do rozhovoru s osobností, která je pro knižní veletrh přímo životně důležitá. A pro ty, kterým se do Prahy nechce, nebo mají jiný program, chystáme do příštího čísla krátkou reportáž ze Světa knihy Praha 2009.
Vaše redakce
3
Klíček ke knihám
4
SLABIKLHÁŘ aneb
První slabikář humoru pro dospělé
Václav Upír Krejčí & Brutální Míla Barták Sháníte vtipný a neotřelý dárek pro svého kamaráda? Sáhněte po Slabiklháři, knize vtipů, ilustrované kreslířem Petrem Urbanem, vydané v roce 2009 nakladatelstvím Fragment. Autoři Václav Upír Krejčí a Brutální Míla Barták si dali nesnadný ba nadlidský úkol: naučit čtenáře rozpoznávat rozdíl mezi lží a pravdou. „Pokud lžete, používejte výhradně lež a pokud snad někdy chcete mluvit pravdu, pak pravdu nikdy nezaměňujte, neslučujte ani nezneužívejte! Byli byste jako uniformovaní falešní policisté…“ Autoři jsou zajedno, fandí pravdě, moc dobře totiž vědí, že „Pravda vítězí…“, ale zároveň upozorňují, že jen do té doby„… dokud nepřijde lež!“ Všeumělec Václav Upír Krejčí je nejen komikem, ale i hercem, zpěvákem, spíkrem, s pi s ova t ele m , scénáristou, textařem a dramaturgem. Upír Krejčí je zároveň autorem mnoha mott a parafrází (například „Dvakrát měř a jednou umřeš.“ ) a zakladatelem spolku Něžná brutální poezie. Společně s Mílou Bartákem připravili pro fanoušky svého svérázného upírov-
ského humoru knihu plnou „hlubokých filozofických úvah“. Upír Václav Krejčí, který do Slabiklháře ušil boudu ze lží a Míla Barták, který vzal pravdě míry, toužili podle vlastních slov po spravedlivém používání písmen abecedy. Slabiklhář stejně jako abeceda začíná písmenkem A. A jako ANTI. Stejně jako ve slabikáři postupují autoři formou aso-
něné, lehce erotické až sprosté, ale rozhodně ne vulgární. Někdy si pomohli autoři opravdu nezvyklou asociací, tak třeba význam písmenka Č dokládají na slově Čéče a vtipu „Co Čech, to muzikant, co chat, to deviant.“, písmenko U je jako Ukousnutej jazyk, X jako fixy. Jen při listování Slabiklhářem vám budou cukat koutky a což teprve ke smíchu náchylní jedinci! Ti se budou přímo za břicho popadat. Některé vtipy a průpovídky jsou všeobecně známé, třeba: „Všichni jsme každý jiný: Co člověk, to jiný nádor…“ nebo „Každý je tak starej, jak je cítit.“, ale většinu vtípků uslyšíte poprvé a nebo alespoň s pozměněnou fazonou, třeba ty o manželství. Určitě je pravda, že „…některá manželství se podobají, ale u některých je porodnost čistě náhodná!“ „Na zakázku knihu obarvil“ kreslíř vtipů a vtipálek Petr Urban Pivrnec. Ve svém oboru je absolutní špičkou, jeho pupkaté postavičky s náklonností k pivu nebo prsaté a culíkaté hospodské rozesmějí snad každého. Petr Urban Pivrnec se tak říkajíc „vyřádil“ i ve Slabiklháři a boj pravdy se lží doplnil o komické ilustrace.
ciací, hledají slova, která by čtenáři pomohla pochopit význam písmenka (tak jako malým dětem, které se učí číst). Ve Slabiklháři nejsou ale obyčejné básničky s variací na určité písmenko, ale vtipy, často koře-
Autoři knihu vybavili nejen čtenáře varujícím úvodem, ale i závěrem a poděkováním. Slabiklhář má výchovnou a moralizující funkci, ono totiž „ …nelhat neznamená mít vždycky pravdu!“ „Tak hodně úspěchů a překvapení s pravdou…“ Jana Spálenková
Klíček ke knihám
5
Kurt Vonnegut jr.
PÁNBŮH VÁM POŽEHNEJ, PANE ROSEWATERE ANEB PERLY SVINÍM Českým čtenářům se dostává do ruky český překlad populární americké satiry Kurta Vonneguta jr. s názvem Pánbůh Vám požehnej, pane Rosevatere aneb Perly sviním. Groteskní příběh o štedrém podivínovi, rozdávajícím své miliony, zaujme nejen lehkostí s jakou je podáván, ale i svou hloubkou. Kurt Vonnegut jr. (1922-2007) patří k nejoceňovanějším a nejoblíbenějším spisovatelům druhé poloviny 20. století. Největší popularity se mu dostalo v šedesátých letech, kdy si ho jako svého kultovního autora přisvojili studenti amerických univerzit. Své romány označoval Vonnegut jako společenské prόzy. Z tohoto žánru se však už od šedesátých let vymaňují do sfér literatury humorné, groteskní, protiválečné, antiutopistické a vědeckofantastické. Eliot Rosewater, hlavní postava románu Kurta Vonneguta jr., je podivín. A navíc bohatý podivín (ne náhodou je příjmení Rosewater tak podobné jménu amerického ropného magnáta Johna D. Rockefellera). Navíc je čtyřicátník Eliot filantropem, který chce pomáhat druhým a nic za to od nich neočekává. Filantropem posedlým touhou konat dobro a vyhovět každému, kdo o to požádá. V dnešní době, kdy peníze
jsou hnacím motorem společnosti, kdy si každý člověk hledí jen sebe, není divu, že Eliot vzbudí u svého okolí ne slova díků, ale spíše soucit a podezření. Vždyť Eliot s představou, že je hasič, dobrovolník se srdcem na pravém místě (tato představa má základ v době války, kdy Eliot nedopatřením zastřelil tři dobrovolné hasiče, které si spletl s nacisty) a častými výlety po amerických hasičských zbrojnicích je případem pro blázinec „jako vyšitým“. Myslí si to nejen jeho rodina, příbuzní a spousta lidí, ale všimne si toho i jeden ambiciόzní právník, který ví, jak „odpočinek“ v jednom nepříliš známém sanatoriu příliš štědrým mecenášům zařídit. Jedinou životní náplní Eliota Rosewatera je zvedání telefonů zvonících ve dne v noci v Rosewaterově nadaci – v místnosti, kde Eliot jí, spí, čte, vyplňuje šeky, prostě žije. Kontakt se světem mu zajišťuje právě jen černý telefon. Veškeré jmění Rosewaterů spravují právníci, kteří dobře vědí, jak s majetkem nakládat. Jeden z nich, mladý a ziskuchtivý Libanonec s pocitem méněcennosti ví, že zbavit Eliota svéprávnosti nebude velkým oříškem, stejně jako následné převzetí a utrácení Eliotova obrovského jmění. Vedle podivínského Eliota vystu-
puje v románu jeho exmanželka Sylvie, psychicky zdeptaná manželovými excesy, ale přesto věrně milující. Eliot i ona vědí, že jejich soužití by je zahubilo, nemohou žít zcela bez sebe, ani spolu, vzájemné kontakty je vyčerpávají, ale zcela vzdát se jich nemohou. Zajímavě pojal Vonnegut vztah Eliota k otci, snažícímu se svého syna pochopit. Pánbůh Vám požehnej, pane Rosewatere aneb Perly sviním je groteskou, ale příliš smutnou na to, aby se při ní čtenář mohl smát. Mezi řádky čteme autorovu obžalobu společenských poměrů, nespokojenost s vývojem mezilidských vztahů a snahu ukázat mnohostrannost lidské povahy, devastované nepochopením nejen svých nejbližších, ale i širokého okolí. Přímo k lišce je přirovnáván libanonský právník, snažící se lstí a vytáčkami získat Eliotovo jmění. Jemu podobných, se stejnýma liščíma očima však „běhá“ po světě tisíce a také se stejným cílem: využít dobráčkyprosťáčky Eliotovi podobné. Román Kurta Vonneguta jr. je smutnou parodií na současnou společnost a i přes to, že byl napsán už v roce 1965, společenské neřesti, které přibližuje, najdeme v naší společnosti i dnes. Jana Spálenková
Klíček ke knihám
6
Vladimír Pistorius
rozhovor s osobností
Znáte-li občanské sdružení Svaz českých knihkupců a nakladatelů, je vám pravděpodobně známo i jméno jeho současného předsedy. Vladimír Pistorius mimo jiné také vedl nakladatelství Mladá fronta. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy předává své zkušenosti v předmětu Nakladatelská praxe. Nějakou dobu pracoval i v nakladatelství Paseka, v tomto období vznikla jeho příručka pro nakladatele „Jak se dělá kniha“. Náš literární server Knihovnice. cz se stal sponzorem letošního vyhlášení Ceny Jiřího Ortena. Vy osobně jste byl u vzniku této prestižní ceny v roce 1987. Můžete našim čtenářům prozradit za jakých okolností a proč Ortenova cena vznikla? Vznik této ceny byl trochu náhodný. Bylo to v době, kdy Zuzana Brabcová napsala a v samizdatových edicích publikovala svou výbornou prvotinu Daleko od stromu. Na nějaké schůzce s dr. Jindřichem Pokorným jsme si řekli, že by takové dílo mělo být alespoň trochu odměněno. A dr. Pokorný k tomu vymyslel Cenu Jiřího Ortena. Pak jsme si řekli, že by ta cena měla být udělována mladým autorům každý rok, ustavili malou porotu a do listopadu 1989 ji udělili ještě, myslím, dvakrát. V dubnu 1990 jsem se stal šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta a zařídil jsem, že se o ní toto nakladatelství nadále staralo. Tehdy také vznikl její první statut a formálně ji udělovalo nakladatelství Mladá fronta a Kolegium pro podporu nezávislého umění, vědy a kultury – sdružení, které mělo své kořeny v samizdatových strukturách kolem dr. Pokorného. Asi o tři roky později
jsme se pak s dr. Janem Koukalem dohodli, že k finančnímu zajištění ceny přistoupí rovněž pražský magistrát a že ji pro zvýšení jejího lesku bude předávat pražský primátor osobně. Statut ceny se pak, po mém odchodu z Mladé fronty v roce 2000, znovu měnil. Konečně vloni Mladá fronta oslovila Svaz českých knihkupců a nakladatelů s návrhem na předání organizace Ceny Jiřího Ortena našemu Svazu. Tento návrh jsme rádi akceptovali a v listopadu 2008 jej rovněž schválila naše valná hromada.
Cenu Jiřího Ortena letos poprvé uděluje Svaz českých knihkupců a nakladatelů, kterému předsedáte. Svaz také vlastní firmu Svět knihy, která pořádá knižní veletrh v Praze. Jaké jsou další aktivity tohoto sdružení? Zde se nechci příliš rozepisovat, je to otázka, na niž jsem už mockrát odpovídal. Proto jen rámcově: SČKN se stará o kultivaci knižního trhu. Organizuje internetové bibliografické databáze, navrhuje v několika oblastech standar-
Klíček ke knihám dizaci, sleduje legislativní rámec nakladatelského a knihkupeckého podnikání, stará se o informovanost svých členů, vydává časopis Knižní novinky s bibliografickou přílohou, která zjednodušuje ohlašovací povinnost, organizuje knižní žebříček, nově se hodlá angažovat ve všeobecné podpoře čtení. V jeho rámci pracuje rovněž skupina nakladatelů vydávajících učebnice. Kolik máte v současné době členů? Počet členů se mění. Ale pro orientaci: v SČKN je dnes zhruba 220 nakladatelů a 40 knihkupců. Počet vydaných neperiodických publikací se u nás za posledních 15 let více jak zdvojnásobil. V loňském roce jich bylo vydáno 18 520. Vše z toho samozřejmě nejsou knihy, které můžeme najít v knihkupectvích, ale i jejich počet je obrovský. Co si o takových číslech myslíte? Není náš knižní trh přehlcený? Čím více titulů vychází, tím se samozřejmě zvyšuje konkurence a naopak klesá průměrný náklad. To opravdu není moc příjemné pro nakladatele. Nicméně, myslím si, větší počet titulů je dobrý pro čtenáře i pro kulturní život společnosti. Nikdy jsem proto moc nerozuměl těm, kteří si stěžují, že vychází moc knih. Mohou se v takovém prostředí prosadit noví nakladatelé? A co byste doporučil nově vznikajícím nakladatelstvím? Žánrové spektrum je už hodně obsazené a pro nového nakladatele je problém najít si v něm své místo a uspět v konkurenci. Je přirozeným vývojem, že některá nakladatelství nabývají na síle, rostou a získávají stále větší podíl na knižním trhu. Dnes na knižním trhu operují nakladatelé mnohem silnější, než před patnácti, deseti lety.
Pro nové nakladatele, pokud chtějí být nakladateli profesionálními, je proto stále těžší se v takové konkurenci prosadit. A co takovým novým nakladatelům doporučit? Nevím. Mají-li jasnou představu, co chtějí vydávat a jak se svou produkcí uspět, pokud mají pevnou vůli i odhodlání a pokud se ve svém odhadu nemýlí, je možné i to, že se jim to povede. A podporuje nějakým způsobem Svaz českých knihkupců nová nakladatelství, pokud se stanou členy sdružení? Nebo se zaměřujete na „nové“ autory? SČKN nemá žádnou zvláštní politiku vůči novým nakladatelům. Vycházíme z toho, že všichni naši členové jsou si rovni. A co se týká autorů, SČKN je svazem knihkupců a nakladatelů – nikoliv autorů. To už jsme se dostali k tématu Vaší knihy. Chystáte její aktualizaci? Přeci jen od posledního vydání uběhly čtyři roky a mnoho věcí se již určitě změnilo... Knížka Jak se dělá kniha vyšla už ve dvou vydáních. Již to druhé bylo oproti prvnímu aktualizováno. Jeho náklad se pomalu doprodává a já opravdu chystám nové, třetí vydání. A protože si jsem dobře vědom, že se některé věci za poslední čtyři roky změnily (systém ISBN, hladina DPH, počítačové programy, internetové databáze a portály, rozšíření technologie CTP, která změnila způsob komunikace s tiskárnou, rozšíření digitálního tisku, změny v autorském zákoně), chystám i docela podstatné úpravy. Tato kniha je také „biblí“ pro studenty knihkupeckých škol. Jaký máte postoj k tomu, že se z vaší knihy učí budoucí knihkupci? Jaký bych k tomu měl mít postoj? Jsem rád, že je kniha užitečná.
7
Specializované školy i dnes vychovávají nové knihkupce, myslíte si, že tento obor má nadále budoucnost? V knihkupectví v této době může pracovat každý a potřebné vzdělání k tomu nepotřebuje... Jistě tušíte mou odpověď, že tomu tak není. Samozřejmě, že internet a digitální média výrazně změní podobu knihkupectví a celého prodeje knih. Ale řekl bych, že to spíš přinese vyšší nároky na knihkupecký personál. Myslím si nicméně, že většina absolventů knihkupeckých škol nakonec v knihkupectvích nekončí, a obávám se, že i nadále budou v obchodech s knihami pracovat neškolení a nekvalifikovaní prodavači. Je to škoda, ale v systému volných cen knih si musí knihkupectví konkurovat snižováním cen a vnitřních nákladů, místo aby si konkurovala lepšími službami, jak je přirozenější v systémech s pevnými cenami knih. Myslíte si, že má současná krize dopad na český knižní trh? Nebo již vnímáte její vliv i ve Svazu českých knihkupců a nakladatelů? Těžko se to hodnotí takhle brzy. Vloni se, alespoň podle kusých a útržkových informací, jež mám k dispozici, ekonomická krize v knižním obchodu moc neprojevila. První dva měsíce letoš-
Klíček ke knihám ního roku ale přinesly nářky knihkupců i nakladatelů nad malými tržbami. Je-li to pokles dočasně vyvolaný panikou z katastrofických zpráv a předpovědí, který se nakonec vyrovná ve zbytku roku, především pak během podzimního a předvánočního prodeje, nebo zda se jedná o trvalejší trend, se teď ještě nedá říci. Vystudoval jste obor teoretická fyzika, kosmologie a astrofyzika. Jak jste se vlastně dostal ke knihám a jejich vydávání? Já jsem po absolutoriu vlastně nemohl pracovat ve svém oboru. Zkoušel jsem to v šesti ústavech Akademie věd, kde o mne měli zájem, ale vždycky z toho z politických důvodů sešlo. Tak jsem se živil jako programátor. A začal jsem, někdy v roce 1978, vydávat samizdat. Tím jsem se dostal ke knížkám. Po listopadu mne pak Karel Šiktanc, jehož básnické sbírky jsem v samizdatu vydával, vyzval, abych se přihlásil do konkursu na místo šéfredaktora Mladé fronty. On sám na tomto místě působil před srpnem 1968 a vykonal tam spoustu úžasné práce. Konkurz jsem ke svému překvapení vyhrál a tak jsem se stal profesionálním nakladatelem. Velmi mě potěšilo, když jsem se dozvěděl, že jste se určitou část života živil jako programátor. To je i můj úděl... Odnesl jste si z té doby něco do současné praxe? Ano. Když jsem nastoupil v Mladé frontě, vlastně jsem toho moc o technologii nakladatelské práce nevěděl, vše jsem se učil za pochodu. Ale měl jsem velkou výhodu ve znalosti počítačů. Tehdy – v prvé polovině 90. let – proběhla ve vydávání knih naprostá technologická revoluce, kterou přinesly osobní počítače (málokdo si možná uvědomuje, jak hluboká a zásadní to byla změna). Během dvou, tří let ofset úplně vytlačil knihtisk
(ještě na začátku 80. let se 55 % knižní produkce tisklo knihtiskem, o dvanáct let později už knihtiskové stroje zmizely ze všech tiskáren), v nakladatelstvích se objevily počítače a technologická příprava knih se přesunula z tiskáren nejprve na typografická studia a pak i přímo do redakcí. A tady byla má programátorská výhoda: počítače jsem měl a mám rád, docela si s nimi rozumím a snažil jsem se je co nejdříve uplatnit i v technologii redakčního procesu v Mladé frontě. Za normalizace jste provozoval samizdatové nakladatelství. Jak na tu dobu vzpomínáte? A jaké byly podmínky? Vzpomínky jsou ošidné. Normalizace byla hnusná, odporná doba. Ale já jsem ji prožíval, když jsem byl mladý člověk a mladý člověk je přirozeně optimistický. Prizma mládí vám nakonec spoustu věcí zpětně ukazuje v lepším světle. Dělat knížky mne vždycky bavilo, bavily mne i ty počítače a měl jsem spoustu výborných kamarádů. A na rozdíl od Jiřího Gruntoráda, Ivana M. Jirouse a dalších zavřených na dlouhé roky, jsem měl to štěstí, že jsem se nikdy nedostal do přímé konfrontace s StB. Jak se Vám pracuje se studenty? Všiml jsem si, že s nimi i vydáváte knihy ve Vašem nakladatelství... Vydávat knihy se studenty mne baví a myslím si, že to baví i je. Je to samozřejmě docela dřina, a stojí mne to hodně času a úsilí. Odhaduji, že musím vynaložit obého čtyřikrát či pětkrát víc, než kdybych pracoval na stejných knížkách se zkušenými redaktory. Nicméně stojí to za to, zejména pak když vidím, jak si během práce tito mladí lidé osvojují nakladatelské návyky, jak se rychle učí, jak v nich roste zaujetí, jak se z nich stávají pedanti, bazírující již pro-
8
fesionálně na formálních detailech. A když knížky vyjdou, máme z toho – já i oni – velkou radost. Kolik knih ročně vydáte ve svém nakladatelství? Plánujete nárůst, nebo se budete držet stejných počtů? V posledních dvou letech jsem vydal vždy čtrnáct titulů. Změnu v tomto ohledu neplánuji, to ale neznamená, že nemůže nastat. O svých zkušenostech s nakladatelskou činností přednášíte na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studentům. Již jsme zde zmínili zajímavé propojení s praxí a s reálným vydáváním knih ve Vašem nakladatelství. Můžete stručně popsat, co se dále studenti ve Vašem předmětu naučí? Co se studenti naučí, to záleží na nich. Já nejprve jeden semestr přednáším tři hodiny v týdnu o vydávání knížek (základní pojmy knihoznalectví a výroby knih, typografické minimum, redakční práce, nakladatelský provoz, ekonomika knihy, ekonomika nakladatelského podniku, právní minum, užití počítačů v nakladatelské praxi, přehled knižního trhu). A pak v následujícím semestru se studenty vydáme několik opravdových knih. Při tom studenti musí tyto knihy všestranně nakladatelsky připravit: musí spočítat délku textu i počet tiskových stran, rozhodnout, jak kniha bude vypadat, vytvořit ekonomický model knihy, připravit licenční smlouvy, provést domácí i stránkovou korekturu, připravit popis knihy pro typografa, tlumočit mu své požadavky a spolupracovat s ním, napsat texty pro propagaci knihy a na záložky, připravit a zajistit propagaci knihy, postarat se o povinné, autorské a recenzní výtisky. Obálky těchto knih i jejich veškerou vnitřní typografii navrhují v rámci svého studia zase jiní studenti – studenti některé grafické
Klíček ke knihám
9
školy. A tak by se všichni měli také naučit, že příprava knihy je kolektivní proces, v němž spolupracuje (často s trochu jinými představami) celá řada subjektů – autor, nakladatel, typograf. Neplánujete i nějakou veřejnou přednášku či kurz? Ne. Myslíte si, že se v ČR více prosadí elektronická kniha? Elektronická média se budou bezesporu prosazovat čím dál více. Ale jak rychlý to bude proces a kdy a které segmenty knižního trhu zásadně změní, to dnes myslím, nejde vůbec odhadnout. Může to být, pokud se objeví nějaké dostatečně kvalitní zobrazovací zařízení, které se vyrovná papíru (zatím o takovém zařízení ale nevím), hodně rychlý proces, ale zrovna tak to může trvat dlouho. Předvídat technologický pokrok nejde, on se totiž vždycky vydá nějakým směrem, který před pěti lety nikdo nečekal. Je podle Vás Internet konkurencí knize? Nebo naopak může knihám pomáhat? Internet je obrovským zdrojem informací. To je bezesporu konkurence, která se prosadí. Internetový prodej knih v budoucnosti (patrně nepříliš vzdálené) jistě zásadně změní prodej knih. Nemyslím si, ale, že nakladatelství se budou nějak překotně měnit na internetová (jejich význam je dnes zanedbatelný, a nejspíš takový i dlouho zůstane). A vůbec si myslím, že nakladatelé po zkušenosti, co digitalizace udělala s trhem hudebních cédéček, budou při přechodu na digitální média mnohem opatrnější, než byli jejich hudební kolegové. Dlužno říci, že internet je také obrovským žroutem času a zdrojem nenáročné zábavy. Tato jeho stránka je samozřejmě knihám
nepřátelská, protože zmenšuje dobu, kterou lidé hodlají věnovat čtení. V ČR je několik velmi populárních amatérský literárních serverů. Sledujete je? Nehledáte zde třeba skryté talenty? Co si o nich myslíte? K tomu jsem si již vyjádřil. Stránky, na něž se ptáte, nesleduji. Nicméně několikrát jsem nějaký takový server navštívil a vždy jsem měl pocit, že jsem se ocitl v říši grafomanie. Nikdy jsem tam neobjevil nic, co by stálo za řeč. Že se tam někdy objeví nějaký talent samozřejmě nelze vyloučit. Ale moc pravděpodobné to není. Myslím si, že opravdový talent si nakonec cestu k nějakému „papírovému“ nakladateli najde. Stíháte, při Vašem pracovním vytížení, sledovat všechny knižní novinky? Každý den, když vstanu, zapnu počítač a odejdu do koupeny. Než si vyčistím zuby, nastartuje se a mohu si k němu sednout. Okamžitě si pak stáhnu a prohlédnu soubor s knižními novinkami, které vyšly minulý den a které mi posílá databáze Ceskeknihy.cz. Tato databáze
zachycuje okamžitě přes polovinu všech titulů, které u nás vycházejí, zejména pak tituly z nejvýznamnějších nakladatelství. Je jich každý den většinou tak dvacet až osmdesát. Takže ano, skutečně se mi daří dost komplexně sledovat novou knižní produkci. Samozřejmě ale nejsem schopen všechny novinky přečíst, jakkoliv čtu rád. Jaká kniha se Vám v poslední době líbila? Tak třeba Salman Rushdie Klaun Šalimar, poezie Zbigniewa Herberta v knížce Ze země pana Nikoho, rukopisný román Tichý zpěv ve výši Jaroslava Kříže, O bílých slonech Hany Douskové, Jít krást koně Petra Pettersona, Rok kohouta Terezy Boučkové. A také Milenec od A. B. Jehošui a Puškinův knoflík Sereny Vitale a Příběhy matematiky Milana Mareše, Chyba Marka Šindelky (abych si přihrál polívčičku knih, které jsem nedávno sám vydal). Je toho zkrátka hodně. A jaký je Váš oblíbený autor? Tady nebudu jmenovat nikoho – je jich opravdu hrozně moc. Racer, Tereza
Klíček ke knihám
Sanditon Jane Austenová a Marie Dobbsová V britské literatuře je jen několik autorek, které se dostaly do podvědomí celého světa. Jednou z nich by byla Agatha Christie, další Jane Austenová (a dneska asi ještě J. K. Rowlingová). Jedna pro svoji literární nesmrtelnost musela napsat desítky detektivek, druhé stačilo šest románů, a dosáhla stejného efektu. Austenová svůj relativně krátký život (1775-1817) prožila na anglickém venkově, kam také situovala své romány. Pocházela z panské rodiny, a tak ve svých knihách popisovala osudy lidí ze střední i vyšší třídy tehdejší britské společnosti. Jak napsal Z. Stříbrný v „Dějinách anglické literatury“: „… svým vzácným uměním jemné a složité charakterizace a ironického podbarvování významně ovlivnila vývoj románu v 19. a 20. století.“ Popularita jejich knih už trvá přes dvě stě let, a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to v následujících letech mělo být jinak. Náměty románů se už několikrát převedly na filmové plátno a další zpracování se ještě chystají. Román „Sanditon“ se z řady jejích tzv. domestic novel (příběhů z rodinného prostředí) vymyká tím, že se jedná o nedokončené dílo. Austenová ho začala psát necelý rok před svojí smrtí a podařilo se ji dokončit pouze jedenáct kapitol. O jeho dokončení se pokusilo mnoho autorů, ze kterých nakl. Daranus vybralo verzi autorky Marie Dobbsové. Kniha poprvé vyšla v češtině v roce 1999 pod názvem „Romance u moře“. „Hrdinou“ příběhu by se dalo nazvat malé lázeňské městečko
Sanditon na jihu anglického pobřeží. Malé, celkem neznámé letovisko v ústraní, ve kterém tráví své letní měsíce různorodá společnost, od jedinců nesmělých, stydlivých, přes vdavek chtivé slečny, nabubřelé gentlemany, prostořeké světáky, až po tragikomické postavy hypochondrů. Celý tento kolorit charakterů a tužeb je nám předkládán slečnou Charlottou, která se tam dostala shodou náhod. Nesmělá, velké společnosti nezvyklá dívka z panského venkovské domu, je poprvé ve společnosti. Je to čistá duše, nenavyklá intrikám a přetvářce, a tak její pohled na dění kole je dosti kritický a přesný. Nemůžu říci, že by kniha měla nějaký dějový spád. Příběh je spíše popisem a rozborem jednotlivých postav a postaviček, jejich skrytých cílů a záměrů. Vzniká tak obraz anglické společnosti, která měla snad více kast než indičtí hinduisté. Společnosti, kde termín „majetek a bohat-
10
ství“ může mít mnoho a mnoho významů. Často narazíte na otázku, jak by kniha vypadala, kdy by ji Austenová dopsala. Jak moc je to kniha Dobbsové, jak moc je to námětově odlišné. Přiznám, že kniha se četla stále dobře, příběh mne pohltil a nějaké větší rozpory jsem nepocítil. Je fakt, že až tak dramatický závěr by nejspíše Austenová nevytvořila, a možná výraz ve stylu „změnit ho zmáčknutím tlačítka“ je terminus pro tuto dobu nepoužitelný. Jako svoji třetí knihu od J. Austenové vydalo nakl. Daranus v překladu Stanislavy Pošusutové. BoboKing
Klíček ke knihám
11
CESTA PRAŽSKÝM KRUHEM Dan Hrubý
Bavíte se při odpolední cestě z práce při pohledu na skupinu Japonců, která v úžasu hledí na vámi každodenně takřka bez povšimnutí míjenou ošuntělou pamětní desku, umístěnou na snad ještě ošuntělejším domě s opadající fasádou? Zkuste se na chvíli zastavit a uvědomit si minulost kolem vás. Pokud nemáte na zastavení čas, otevřete knihu Cesta pražským kruhem pražského rodáka Dana Hrubého od nakladatelství XYZ a začněte číst. Nudit se rozhodně nebudete a nad informacemi a detaily, v knize obsaženými, budete žasnout stejně tak jako cizinci, kteří právě poprvé prošli Staroměstským náměstím. „Jsme jako turisté ve vlastním městě, žijeme v přesvědčení, že jeho historii utvářejí domy, kostely nebo paláce, a tak donekonečna popisujeme jejich nádherné klenby, fresky, které zdobí pozoruhodné interiéry, štíty střech a každý záhyb na stářím zvětralé omítce... “, píše Dan Hrubý. „Jenže skutečnou historií města jsou lidé – příběhy a osudy, které se v domech a palácích odehrály.“ Je zvláštní, jak rychle se vytrácí historická paměť. To, že v Praze před první světovou válkou žili vedle sebe Němci a Češi, je fakt poměrně známý. Kdo ale dokáže dnes vysvětlit pojem „pražského kruhu“? Ten použil v polo-
vině šedesátých let dvacátého století poprvé Max Brod. Označil tak společenství německy píšících autorů žijících před druhou světovou válkou v Praze. Paradoxem je, že pražský kruh začal ve vzpomínkách lidí, v zájmu badatelů a na stranách literárněvědních příruček existovat až čtvrtstoletí po svém zániku. Dan Hrubý vypráví příběh Franze Kafky a jeho přátel – německy píšících literátů, německého básníka Huga Saluse, básníka a dramatika Fridricha Adlera, prozaika Gustava Meyrinka a jiných Němců či Židů žijících na přelomu století v Praze. Ve druhé části knihy začíná opravdová cesta pražským (o)kruhem. Autor se zaměřil na Staré město. Není se čemu divit, jeho zájem je pochopitelný, vždyť střed Prahy se svými temnými zákoutími, úzkými uličkami a šerými schodišti skýtá možnost k nejednomu zajímavému vyprávění, vylíčení dramatického příběhu či dokonce celého lidského osudu. Dan Hrubý vybírá mezi pražskými domy a paláci a v krátkosti představuje jejich majitele či nájemníky. Ty, kteří sice zemřeli, ale ve vzpomínkách žijí dál. Tak třeba ve Wiehlovském domě Skořepka (527/1) žil se svými rodiči Max Brod, nejbližší přítel Franze Kafky, zachránce jeho rukopisů, muž, který objevil pro
svět Jaroslava Haška a zejména pak Leoše Janáčka. Další cesta směřuje po Hradčanech Malou Stranou a Smíchovem. Věděli jste, že v Opletalově číslo 930/28 měl otec Franze Werfela továrnu na rukavice? Právě ta zajišťovala rodině více než solidní existenci. Dan Hrubý neopomenul přiblížit domy a vilky Nového města a jejich majitele, stejně tak některé „slavnější“ a historií neopomenutelné obyvatele Žižkova, Vinohrad a Strašnic. Pouť pražským okruhem zakončíme v uličkách Dejvic, Letné a Bubenče. Abychom si domy a jejich majitele dokázali lépe představit, zařadil autor do knihy poutavé fotografie domů i jejich obyvatel. Díky tomu, že použil dnešní číslování, čtenář lehce najde ve velkoměstě dům, který ho v knize zaujal. Kniha by neměla chybět v knihovně každého „pořádného pražáka“. Protože Prahu, tu si člověk musí zamilovat. Jana Spálenková
12
Klíček ke knihám
DIVOKÁ PLANETA Petr Slavík, Václav Šilha Petr Slavík a Václav Šilha, dva muži, které spojil společný zájem - fotografování zvířat ve volné přírodě a jejichž výsledky mnohaleté práce si nyní můžeme prohlédnout v publikaci Divoká planeta, kterou vydalo nakladatelství Fragment. Divoká planeta voní dálkami, a když v ní člověk zalistuje, snadno nabude dojmu, že není krásnějšího a romantičtějšího povolání, než se stát fotografem divokých zvířat a skrz hledáček objektivu objevovat svět. Že opak je občas pravdou a že i tato práce dokáže být někdy úmorná, se dočteme v povídání, které si pro nás autoři připravili. Za každou fotografií je schovaný příběh; někdy je to příběh o tom jak fotograf čeká hodiny na břehu řeky Mara, aby zachytil přechod stáda pakoňů - pakoně se houfují na břehu a do řeky plné krokodýlů se jim nechce, a když už to vypadá, že se stádo pohne, přijede auto plné turistů, zvířata se splaší, rozutečou a několik hodin čekání přichází vniveč. Jindy je to příběh o tom, jak se fotograf, navzdory mrazu a dešti, toulá Bělověžským národním parkem a doufá, že se mu podaří narazit na zubra. Dočteme se také, že kromě nepřízně
počasí, rušivých elementů, které fotografované objekty vyplaší, a špatných světelných podmínek komplikují práci fotografa zvířata samotná - někdy je jich příliš, jindy se neobjeví ani jedno, někdy jsou příliš daleko, jindy příliš blízko… málokdy jsou podmínky ideální a fotograf má většinou pocit, že to mohl nafotit lépe, kdyby… a právě toto ´kdyby´ je výzvou, která ho žene na další a další cesty, na kterých by mohl ulovit lepší záběr. Oba autoři se nám krátce představí na začátku knihy. Dozvíme se, jak a kdy se dostali k fotografování, co je na práci v terénu tolik láká a jakou jinou činností se zabývají. Petr Slavík spolupracuje se Zoo Ústí nad Labem, je autorem knihy Divoká srdce a pravidelně pořádá aukce, jejichž výtěžek je věnován na chov vzácných a ohrožených druhů. Václav Šilha publikuje v řadě cestopisných a fotografických magazínů, pořádá různé přednášky a fotografické presentace a organizuje fotografická safari v Keni, Botswaně a na Aljašce, kde si fotografové - amatéři mohou vyzkoušet na vlastní kůži, co tato práce obnáší. Fotografie jsou rozdělené do tří částí - Lovci a kořist, Tlupa, stádo, smečka a Křídla. Tímto netradičním rozdělením kapitol se autorům podařilo zajistit, že se do knihy dá zařadit prakticky jakýkoliv obrázek divoké zvěře. Na fotografiích
najdeme zachycena malá osobní dramata, ale i klidná lenivá odpoledne, přechod stáda pakoňů přes řeku Mara plnou krokodýlů, ale i spokojená lvíčata spící po dobrém obědě, zoufalou snahu plameňáka uniknout smrtícímu zobáku čápa Marabu, či páření Thomsonových gazel, … Na konci knihy v rejstříku najdeme ještě krátké shrnutí všech fotografií- obrázek, jméno zvířete, jméno fotografa a krátký popisek situace. Divoká planeta je skutečně publikací, která stojí za pozornost. Má pevnou vazbu, kvalitní papír a na přebalu trochu tajuplnou fotku slona afrického za soumraku, který je takovou malou ochutnávkou toho, co čeká uvnitř. Pokud byste potřebovali trochu větší ochutnávku, která by Vás přiměla si Divokou planetou pořídit, podívejte se na webové stránky autorů www.petrslavik.cz a www.photosilha.cz
Napište nám Radana Maslowská Napište nám
Máte nějaký nápad na to, o čem byste si v našem časopise rádi přečetli? Chcete nám sdělit, že jsme úplně vedle nebo snad máte v úmyslu utrousit několik pochvalných slov? Napište nám a podělte se s námi o své názory, budou-li zajímavé, otiskneme je v příštím čísle. Na sdílné čtenáře stále čekají zajímavé knižní odměny. Adresa pro Vaše e-maily je
[email protected]. Redakce
