83. revue pro umění a kritiku. Bondy Brikcius Březina Hybler. Klíma Merta Němec Pánek Stankovič Wilson

1/83 Malá

revue

pro umění a kritiku

Bondy

Brikcius Březina Hybler Jirous Klíma

Merta Němec Pánek Stankovič Wilson

Ihr Kŕítdn, htrojm?)

p

Obsah Vladimír Merta KEJKLIŘI

9

Eugen Brikcius GOTT MITTWOCH aneb STRELNÁ MODLITBA ZA ŽERTOVNÉ PŘEDMĚTY

4

Andrej Stankovič ELEGIE

13

Fanda Pánek SRDCE a jiné básně

21

Ivan M. Jirous PRAVDIVÝ PŘÍBĚH PLASTIC PEOPLE

29

Ladislav Klíma ÚDOLÍ NEJVĚTŠIHO ŠTĚSTÍ "Melie"

42

Aleš Brezina KOSMICKÝ CYKLISTA

60

J u í Nemec, Martin Hybler ÚNOS EURÓPY

70

Egon Bondy TRI MALIRI

90

Paul Wilson JAK MÁ ČLOVĚK BEJT /Captain Beefheart/

100

Vladimír MERTA

Kej klíři Všechno co mi chtěl vyprávět opravdu kdysi zažil nechtěl abych mu rozuměl ale ze všech sil se o to snažil Mluvil za mne jako já mluvím za jiné a pomlouval sám sebe tak jako vy mne. Projdeme spolu výšky nížin a hloubky moří Kejklíře živí rány a slovo boží Tančíme s tichou společnicí smrti lámeme v prstech párátka a cigára je tajemná a růžolící koketní a krásná. . . A život po třicítce kolem obchází a láká na cestu do nenávratna. Závidíme si: jeden z nás bude vždycky starší anebo mladší A oba dva jsme dokonalí: Máme dva nosy, čtvero očí A jednu nohu kratší Jsme oba ospalí, štukujeme letky a máme stejné kamarády Jsme lodivody na lodi zahálky a hamburgské milenky nás mají oba stejně rády

Půjčujeme si myšlenky krademe si rýmy hlavami ve hvězdách padáme do stejných louží vekslujeme slovy žonglujeme s tóny ale neumíme lhát: oči nás dávno prozradily. Kejklíře živí rány, vír.o a slovo boží. Prošli jsme spolu výšky nížin zbývají hloubky moří.

Eugen BRIKCIUS

GOTT MITTWOCH aneb Střelná modlitba za žertovné předměty GOTT MITTYVOCH - a zlé pryč. . . . aby i Škaredá středa nám zkrásněla. Poslyšte, jak začíná dizertační práce Emana Habásko mladšího o ontologickém důkaze existence Boží: "Sv. Anselm praví: " B l á z e n p r a v i l v s r d c i s v é m : není B o h a". Descartes by býval mohl změnit slova Žalmistova a dát k lepšímu: " F i l o z o f p r a v i l v s r d c i s v é m : nen í B o h a." A vskutku by se kartesiánský filozof mohl ocitnout v pokušení dát k lepšímu právě toto, aby - jakkoli to zní paradoxně - nebyl jako blázen, který dal k lepšímu totéž, a aby nakonec mohl pravit v srdci svém: j e B o h a . Anselm potřebuje svého blázna, aby jej sám předešel v pochybách a zodpověděl je. To vše proto, aby potvrdil sebe sama, rádoby vědoucího věřícího, v žádoucí roli bezpečně vědoucího věřícího. Descartes vstupuje do role pochybujícího filozofa sám, aby potvrdil nepochybného Boha. Důkaz existence tohoto Boha má pak potvrdit mezi jiným Descartesovu vlastní existenci. Přestože jsou motivy obou zcela odlišné, docházejí oba k témuž nepochybnému závěru, totiž že Bůh je, čímž se údajně dopouštějí neodpustitelného zločinu - nelegitimního kroku od Boha samého, mezi Jehož vlastnosti patří i nepostradatelná existence, k Jeho skutečné existenci. Anselm tvrdí, že jeho verze skýtá krystalicky čistý pojem Boha, tak čistý, že o něm nemůže pochybovat ani blázen. . ."

4

Nu a teď slyšte trojnový příběh obecního správce spíže /viz báseň Emana Habásko mladšího "Vězňovy věčné návraty" z kulinářské sbírky "Po jídle je každý tvor smutný"/, jenž v novu prvém vystupuje jako správce vinice, v novu druhém jako správce stadionu a konečně v novu třetím jako správce svatby. Celý příběh je doprovázen andělským chórem. XXX Nov prvý: GUMPOLDSKIRCHEN "Prosit", pravil Eman Habásko mladší a pozdvihl číši Rotgipflru, dohlížeje láskyplné na to, aby Emilka Šefelínová nezůstala se svou čtvrtkou pozadu. "Prosit", vydechla zamilovaně Emilka, okouzlena Emanovou hezkou larvou. Chvíli pili a stejně dlouho mlčeli, poněvadž vše již bylo řečeno a peripetie další měla teprve přijít. Nakonec dopili a Eman se znovu ozval. "Ich habe Durst wie ein Tram." "Das passt dir nicht in den Krám", odtušila zardělá Emilka a dodala, "Das weiss ich, mein Lieber." Jakoby akustickým zázrakem se tento dialog donesl od bílého stolku v oleandrové besídce na nejvyšší terase kaskadovité zahrady nejbohatšího vinaře ve vsi Glanz-Schlumbergera přes labyrint růžového sadu na nižších terasách a dvůr zakrytý stinnou révou až na Wienerstrasse, která tvořila osu oslavové topografie a po které pochodovala kutálka dělníků z vinice Boží nahoru a dolů, nahoru a dolů. nahoru a dolů. To vše se - ke spokojenosti správce vinice — dělo mezi pozdním odpolednem a raným podvečerem v Gumpoldskirchenu, dědině od Vídně coby vinným kamenem dohodil, v době Weinfestu, kdy — jak známo — kulminuje jinak fádní vinařský rok. Kapela měla po obou stranách své pochodové trasy k nahlédnutí patnáctero otevřených bran do vinařských stavení s hlubinnými průzory přes rajské vodotrysky a růžové keře až ke zmíněným oleandrovým besídkám v perspektivním záběru. Právě do naší besídky, která přece jen vynikala nad své duplikáty, se vrátil náš dialog jako bumerang, když kapela zrovna stoupala kolem Glanz-Schumbergerovy brány po Wienerstrasse vzhůru k patě vinohradu a vinaři burácivě zpívali: Wir haben Durst vvie ein Tram Dass passt uns nicht in den Kram 5

Echo dorazilo do besídky a ochablo. "Gott Mittwoch", zašeptal užasle Eman a vzápětí se zarazil, neboť ucítil, že se neodvratně přesáhl až do holbachovského blázince teologie. Aby před Emilkou zaretušoval svůj pokleslý krok a protože už dlouho, předlouho nebylo co pít, zalamentoval: "Teď nás tedy doopravdy žízeň má. Ta pravá kosíkovská." Emilka pokývala hlavou, neboť ihned pochopila, že se Eman odvolává na báseň z ranného období své tvorby, která se jmenovala "Jeden Kosík rovná se dva Koperníci" a ve které v jádře šlo o poctu radikálnímu kosíkovskému obratu o 360 stupňů. Dochovala se jen první strofa a stojí za to uvést ji v plném znění: Hnedka dvakrát o stošest Otočil se kol své osy Kosík Oněch nepřesných "stošest" Eman svého času sám v sobě obhájil odkazem na básnickou licenci. Ale nyní kvapem zpět k našemu ději. Sotva Emilka dokývala zasvěcenou hlavou, objevila se jako dea ex machina děvečka v dirndlu a z obřího tácu na stůl položila novou rundu čtvrtek. Stolovací rituál se bezchybně zopakoval, jen koncovkové lamentaci nad prázdnými nádobami se Eman vyhnul optimistickým monologem, který by bylo škoda nezaznamenat: "Netruchli, Emilko. Nikoli jedné opony, ale nepočítaných - jako padlých andělů strážných na špici jehly - se nám dostane za náš veselý výstup před tou železnou - nebo snad za ní? - a tak veselý ten náš výstup bude, že si nás zde za něj bondyovský pánbůh nechá o něco déle." Emilka sklonila hlavu a snad jen ona jediná uslyšela chór všech těch padlých andělů strážných, jak si jakoby v nekonečné dálce notují. " P a t e r N o s t e r , q u i es in c a e l o . P a t e r N o s t e r, q u i e s q u i e s , q u i e s q u i e s . . . " A poté se najeden ráz všude rozlilo předznamenané ticho. Zešeřelo se, nakonec i potemnělo a úplně nakonec i úplně barevné girlandy v naší besídce - i ve všech těch duplicitních — zhasly. Emilka se probrala z andělského snění, do něhož ještě za božího světla upadla, a spatřila - pokud to za novolunní noci, jako byla tax /viz úryvek z rozhovoru mezi dvěma dedikanty tohoto textu nad slohovým cvičením: "Jak se vlastně řekne latinsky výtah?", optal se MartinFanda Hybler. "No přece Pater Noster", odvetils'Petruška Fanda Sustrová./ 6

to, vůbec šlo - nezřetelnou siluetu Emanovu, jak si obřadně přistřihuje vous, což se za novolunních nocí činit má, neboť to už činíval osvícený hrabě Lev Nikolajevič blahé paměti na radu svých musulmanských přátel. Nov druhý: HÚTTELDORF Za pět minut měla odbýt půlnoc. Eman Habásko mladší, ruku v ruce s Emilkou Šefelínovou, přelezl ohradu a slavnostně se připojili k rovné tisícovce zelenobíle livrejovaných schlachtbummlerů, stálých černých návštěvníků Hanappiho stadionu, na západní tribuně. Ticho v novoiunní tmě bylo takřka posvátné. Všichni čekali na první div této noci. Dočkali se s posledním úderem půlnočních hodin, kdy správce stadionu rozžal věžové reflektory ve všech čtyřech rozích magického obdélníku, jakož o každé novoiunní noci činíval, aby vigilanti mohli sledovat, jak osvícená tráva roste. A vigilanti se taky mohli usledovat. Fascinovaně se poddali masové negativní halucinaci, kdy věřící nevidí dvaadvacet fotbalových fantomů se čtyřmi stíny vrženými, jak dole provozují svůj věčný gala-match, ale přesto v ně věří a věří, jak to jen v Hutteldorfu umějí. Jen Eman jako skeptik, byť rovněž híitteldorfské skoroprovenience, nepodlehl čárům a střízlivě vyňal z kapsy program. To si ale dal. Z programu vypadl na dno řady gutschein na kapesní měsíční hodiny, poslední, novolunně časovaný šlágr levičácké kampaně fedrující žertovné předměty. Eman dobropis zdvihl a zamyšleně z něj složil bouchačku. Rozhlédl se po bližních kolem a pak se bezradně otočil k Emilce. Ta ale právě doklimbávala dvacet, které si mezitím dala. Eman tedy bouchačkou mocně mávl a probuzené Emilky se alibisticky zeptal: "O čempak se ti zdálo, myško?" A že dál šel dialog velice pěkně, můžeme se 11a čas zdržet komentáře. "O černochu v tunelu se mi zdálo. Emane. Víš, o tom tvém." "To se ti dobře zdálo. Však víš, jak jsem se na tom eposu nadělal." "No jen se tak, miláčku, nenaparuj. Stejně jsi mezi rasistickými básníky až po Kiplingovi druhý." "I kuš, Emilko..." A teď je zase na čase vrátit se ke komentáři, neboť Eman málem dodal: "Ty jsi sama=druhá", ale hned se naštěstí zcenzuroval a už nekontraverzně pokračoval: _ "Viz třeba mou báseň "Když a jen když", v níž jsem přebil Mi-

stra, který, nota bonu, mým mistrem nikdy nebyl." Opusťme na chvíli naše přátele a pro úplnost uveďme zmíněnou báseň. Bude to v původním znění, neboť vznikla za Cmanových anglických sudií a dodnes zůstala nepřeloženou. Na vysvětlenou se sluší jen dodat, že výrokotvorný funktor "if and only if" se podle kódu výrokové logiky zkracuje v " i f f ' , jež se ovšem od holého " i f ' fo neticky rozlišit nedá. Báseň sama je poctou — jak se ostatně praví v podtitulu - štípačům, kteří byli na sklonku šedesátých let postrachem londýnského metra. Tento fantomický fenoman fungoval tak, že se nestalo, aby lady ujela v undergroundu třeba jen jedinou stanici, aniž by se její zadnice stala terčem pozornosti jednoho ze statečných štípačů. Nu a nyní slíbenou báseň: IFF or HOMAGE TO ALL BRAVE BOTTOM-PINCHERS ON THE LONDON UNDERGROUND IN THE YEARS 1968-70 • If and only if your're stiff Your fair lady needs a clinch Overground then have a tiff Underground her bottom pinch But if you're not manly gentle Gentlemanly every inch Who'll be far from sentimental Levying yuor dental rental? Her fair gentleman called Lynch! "No jo", pravila v místním nářečí Emilka, která si pamatovala všechny Emanovy básně, byť byly sepsány v nejednom jazyce. "Tak vidíš", uklidnil se Eman, "a i kdyby. Vlastně jsem na tom sám jako černoch..." "Ale bílý, ty můj milý", skočila mu do řeči trefně Emilka a obrátila mu ruku dlaní vzhůru. "Těžko si vezmeš chlup na téhle růžové dlani..." "...bílého černocha, když ani není k máni", dorýmoval větu Eman. Pýše však stále ještě nebyl pádný konec. "Na druhé straně se nezapře", rozjel se znovu Eman, "že jsem ,tak trochu pobořil tabu". Odmlčel se, aby sdělení mohlo vyznít. 8

A v odpověď se z ampliónů ozval v neopakovatelném refrénu jakoby druhý andělský hlas: "A tabu - to už je nějaké slovo. První, které sa'm Dali vyřkl po odstřižení od matinky. Ještě před "papá" a nota bene, před zákazem vstupu do kuchyně." Z toho už byla Emiika trochu zkopmělá, ale na věci nebylo stále dost. Eman se zastavit nedal a přitom Emilka dobře věděla, že k inkriminované básni "Černoch v tunelu" použil Eman z humanitářsko -rovnostářských pozic nenapadnutelné motto z Krále Leara: Be thy mouth or black or white tooth that poison when it bite. . . jež by nebohý anglofil Matěj Kuděj zřejmě přeložil takto: Ať jsi huba černá nebo bílá Stejně ses jedově zazubila. . . "Tak dost!", vzpamatovala se Emilka, když vodopád marnivosti ne a ne ustat a ona sama toho měla opravdu tak, jak řekla. A aby Eman nestačil nastartovat k nové narcisistní orgii, dodala tak, že to odmluvy nesneslo: "Už kuš!" Emanovi nezbylo, než se tématu se ctí vzdát. "Ale, ale, Emilko. Spass muss sein, i kdyby Fotra Našeho věšeli." Ale nežli Eman stačil definitivně vybruslit z bryndy, pustil správce stadionu mistrovsky načasovaný šum z ampliónu. Jenže místo objednaného - i když trochu blasfemicky - Patera Nostera, zazněla k vlasteneckému úžasu všech přítomných levičácká verze rakouské národní hymny: Wir fragen nie was ist not Für unsere lieben Farben Aus dem Feind machen wir Schrott Ohne Rucksicht auf die Narben Das ist das tagliche Brot Nur unter unseren Farben Superfarben: ROT-WEISS-ROT Tón dozněl a masa opět usedla. Jen Eman se ještě více vztyčil a vyzývavě zvolal směrem k Wienerwaldu: "Jak je ti, Rakousko?" 9

,—r

Lange Stiegen Vor uns liegen Aber uns ist eigen Bestandig zu steigen Von den Siegen Zu den Siegen

A teprve poté konečně přišel druhý a poslední div této noci. Snad aby si samo nebe vynahradilo správcův lapsus se záměnou gramodesek, jakoby se samo nebe chtělo připojit k Emanově apologii špásu, objevil se na temném nebi ten největší bleděmodrý pudink, jaký byl kdy nad Hiitteldorfem k vidění. Nov třetí: KAISEREBERSDORF Svatební noc dospěla do malátně růžového rána. Eman Habásko mladší se probudil a ježto bylo prvního v měsíci, zapudil obavné myšlenky na správce svatby, uvízlého ve výtahu mezi půdou a střešní z.-hradou x, a třikrát bezchybně zaskandoval "white rabbiť',aby učinil zadost magické formuli, v níž ho ještě za univerzitních studií na britských ostrovech vycvičili tamější folkloristi. Kdo se prvního hned |5o probuzení třikrát slovně ožene "bílým králíkem", dožije se pak konce měsíce bez větší újmy. First thing in the morning on the first day of the month. First thing in the month, zkrátil si to jako vždy i dnes spokojeně Eman a hned si představil, jak všechny své tři imagináry učiněné tělem následuje králičí dírou do ranního závěru své svatební noci. Jakmile se z formule ocitl opět po oblém boku Emilky Šefelínové Habáskové, střelně se pomodlil k postelovým nebesům. Nox nuptiarum byla nadobro fuč. Manželská premiéra začala revolverovými novinami, které Eman vytáhl zpod dveří. NEUE K R O NEN ZEITUNG. Sotva je Eman pozdvihl, rozletěly se po koberci gutscheiny. "Dobropisy, moje dobropisy", zvolal Eman a rychle se shýbl pro ten nejbližší. Hast du auch In Gebrauch Einen Explosiven Rauch? "Výbušné cigarety", zašeptl Eman vzrušeně a hned si zapálil poslední z minulé rundy. Blaženě zatáhl, a pak znovu a znovu, a když cigareta vybouchla, probudila se Emilka. 10

"Gott Mittwoch", zareagovala na detonaci zbožně a dlouze se protáhla. Eman se sice rozběhl jako hodný manžel založit na postnupciální kafe, ale,hned poté se dal do probírání dalších gutscheinů na další žertovné předměty: hodinky s vodotryskem, klobouk bez dýnka, telefonní budku s propadlem. . . "Hrome, je to všechno stará vesta", mumlal si pro sebe opakovaně, neboť těch samých měl už celou sbírku. "Emane, Schatzchen", protáhla se Emilka a Eman musel volky nevolky zahájit první společný den ve stavu manželském holdem společné lásce. "Emilko", začal jako obyčejně něžně, jenže tentokrát šlo o něžnost spíše strojenou, "Krejcirik, Weigl, Knaller, Kuna, Igesund. Co je to?" "Forward Admiry Vídeň", vyhrkla bez rozmýšlení Emilka. "A Drabitz, Gesselich, Dihanich, Steinkogler, Petkov. Co je to?" "To je Forward vídeňské Austrie", nespletla se ani tentokrát Emilka. "A co je tohle: Gross, Brucic, Krankl, Panenka, Keglewitz?" "To je přece Forward našeho Rapidu, Emane", odpověděla do třetice dobře Emilka a rozevřela náruč, aby se jí dostalo, co j í ode dneška patřilo. Eman se však obrátil, vztáhl ruce k neviditelnému nebi a zvolal: "Mám chytrou ženu!" Pak už šlo vše ráz na ráz. Eman kvapně políbil udivenou Emilku, nasadil si klobouk bez dýnka a opustil náš příběh. Proběhlo to takto: Eman vyšel z pokoje, vyšel i z bytu a domu, na chodníku před domem se co nejhlouběji nadýchl a vydal se za roh k veselé budce s propadlem, aby zjistil ten pravý čas. Vstoupil do budky. "Klobouk bez dýnka dolů před takovou budkou!", stačil ještě ocitovat patrona žertovných předmětů Jiřího Mordechaje Daníčka a pak už se mu jen všechny gutscheiny i psí kusy, jako že jich byla požehnaná spousta, střelně promítly na niternou sítnici. "Gott Mittwoch", bylo úplně poslední, na co se ještě zmohl, a bylo to, jako by ho nic nemělo přežít. Emane, Emane. Všecho je fuč. Všechno je fuč. Je na tomhle nejlepším ze všech možných světů hodně druhů žertovných předmětů, ale nikdy ten samej dvakrát. Hanbou ses, Emane, v žertovné budce propadl. "Gott Mittwoch" jsi zvolal - a jehlou jsi bodl, tou v kupě sena nalezenou, však na špici její se ani jeden anděl, tvůj strážný, nevešel. . . XXX 11

XXX

Zbývá ještě závěr dizertační práce Emana Habásko mladšího o ontologickém důkaze existence Boží: ". . . budeme se tedy zřejmě muset smířit s tím, že existence není predikát. A je-li nutná existence variantou existence, pak ani ona není predikát. Jestliže však obě kategorie nemají společného jmenovatele, pak výrok "Bůh existuje nutně", i kdyby vyplýval legitimně z důkazu, neimplikuje, že Bůh existuje. Podlehněme na závěr pokušení a pokusme se zformulovat konec tohoto textu tak, aby byl symetrický s jeho počátkem: předpokládejme, že "filozof pravil v srdci svém: je Boha". Odkud to ale může vědět? Je patrné, že jen těžko ze samotného pojmu Boha. Spíš se to mohl dozvědět na základě Božích účinků všude kolem /a ty jsou Jeho, jen když On je/, mezi nimiž se vyskytuje i zmíněný pojem. MýIMi se, přestal být filozofem. Nemýlí4i s e . . . " GOTT MITTWOCH... Trojtečkou ale modlitba nekončí. . . Teď všichni andělé s sebou! GOTT MITTWOCH GOT IST DOCH GOTT SEI DANK LEBENSLANG

Petrušce Fandovi Šustrové, Martinu Fandovi Hyblerovi a - last but not least - Fandovi Fandovi Pánkovi věnuje Eugen Fanda Brikcius

Andrej

poezie Stankovič

PRVNÍ ELEGIE /"VOJENSKÁ"/ /'Gabrielu Gosselovi v upomínku na naše vojsko/ 14. ledna, Pardubice II. 1. podle juliánského kalendáře/ čím to, že mi kamaráde od narození k nerozeznání splynulo molodci s domorodci? už jen proto asi fousům na tom pranic nesejde že před nosem Ti na Nový rok rok utekl po žebříku do kurníku ke kolomníku - poslední slepice manželů Istvánových A jakože čas letí nejdřív odejdou na věčnost žáby z pramene, z kuřího oka - prvního šuplete pleti, v němž vybuchla sopka Hokusaiova Teď na Nový rok pochodujou vojáci ve Strážském slepičím krokem na pedikúru. a co nevidět se za trest, uvalený na ně brannou mocí, která snímá hříchy světa, změní nejen krok, ale i oni.

13

A proto nevím, zda a jak mají zformovanou brigadýrku na hřebínku a zda teď kapitán Drevený zkouší, mají-li pera: poprvé - všichni za jednoho - zvadnou, ale brzy se zvedne nálada zatímco bažanti - srdce na boltci sbírají smetanu smetí, mazáci s pivními mozoly - každý strůjcem svého štěstí — budou neuměle stříhat metr spolu s pařáty buřta ze sestavy, bažanta Formánka, jemuž se faldy na břiše zavírají a otvírají jak pavučina, těma samejma samurajskýma nůžkama, kterejma lampasáci ustřihli dáseň s mléčnými zuby slepýho mládence, a těma samýma, co nima zastřihujou brka nahydrovoskovaného ptáka Ohniváka v kleci na PVSce kde pomalu ale jistě mezi trofejemi kysne krev a mlíko života a smrti a do civilu do mléčnýho baru • poveze rotu v koši - podívej se, slepičky nějaká malá, stará, smradlavá ale všechny bez rozdílu stejně milující cikánka, v kterou se promění, což není žádnej velkej kumšt, rotný Šafář. A vy se budete pod sedadlem v rychlíku vesele vrtět při čepobití ve slavnostním zrcadlovém balení vajec

Ale kdybys nebyl na omylu Krásný oči, který v.idějí krásný sny, oči keřů při trati, krásnej sen se zdá jen proto, aby ráno s poplachem skončil. Na Tři krále ve sněhu na silnici směr Michalovce za vzdalujícího se stále slábnoucího zpěvu Políčko, pole nenajdeš už ani jednu stopu slepice a kde vemeš, když není DRUHÁ A TŘETÍ ELEG1E Chtěl bych si zatancovat s mrtvou Andulkou foxtrot a dupat jí po prstech u nohou, jak jsem to dělal nejprve samozřejmě nechtě, ale potom kupodivu i naschvál - ačkoli neumím tančit když ji to začalo bavit, nebo pozvat ji na "petříiíáčka", /jak jednu dobu říkali zmrzlině úředníci z RAJe na Male' Straně, aby mohla být o korunu dražší/ do buffetu na "Hradby", ale nemůžu, protože přítel její a Sovětského svazu a autor prvomájových plakátů KSČ 1974 Jiří Sodoma je zlý rádce a na jeho radu se zřídila jedem tak, že ani na onom světě se už nikdy nepostaví na nohy. A taky bych si chtěl posedět s mrtvým Jaroslavem U uhelných skladů po ránu u rumu /a piva, 'v neposlední řadě

jak by ho objednával u hospodske'ho, mladě vypadajícího, prachy dělajícího padoucha "pan redaktor"/, a u jeho - za dopoledne, když ráno je zapomenuto - nespočetných polévek a několika segedínských gulášů a u jeho načaté flašky bílého vína z lednice v garsoniéře za 750 korun měsíčně, která ho zplynovala. Chtěl bych, abychom - on nevyspalý, já ožralý, tu jeden, tu druhý střídavě klimbající /obvykle ne já po galerii, ale on po podvečerní korektorně a po noční expedici/ — seděli spolu aspoň ještě tisíckrát u zvětralého ranního piva za rozbřesku v suterénu v Dejvicích, zatímco bych z ožralosti glorifikoval Slovenský štát za moudrou cenovou politiku /když v roce 1943 byly jedině v Irsku a na Slovensku pomeranče za lidové ceny, jak jsem tvrdil/ a uváděl ho tím - kádrovou to posilu Svobodného Slova kdesi na počátku šedesátých let /kdy jsem teprve přicházel k vědomí/ a liberála zc staré školy vždy a všude, v "Recesi" za první okupace druha Jordána Šturdy a Pabio Dýka, dbalého vždy slušnosti /v šedesátém devátém to ihned vzdal/ v rozespalou zuřivost a konec konců strašně i sral Chtěl bych ho potkat v jídelně-samoobsluze na Petřinách při dalších segedínských guláších

/vždy po dvou, po třech pozdě odpoledne je obědval - před šichtou/ Chtěl bych, aby rum příště dal nejen on /jak většinou/, ale i já. Ale co můžu dělat: Až tady umřu, kolotoč na severním pólu už neroztočíme spolu. ČTVRTÁ E LEGIE /Fragmenty / S Vladimírem jsme - vepřový na houbách - v Edenu v renovovane'm buffet řádně upravený. Irracionální vlajkosláva stínů kazí slinu na buffetove' černé pivo v srpnovém ale už podzimním spleenu /veškerou Peťákovou sádrou co jí tady kdy bylo/. Zasypáni jí vrchovatě asi se pomátnem z těch ošidných dvanáctkových debat v prométheovském týdnu s neubývajícím smaženým brzlíkem - i když nám pomáhá pes. A zatím v televizi, ráno i večer, dávají stále výborné "Stalo se za bílého dne". Stalo se za bílého dne /Spíme každý den do poledne/: Zas vidím, co jsem nikdy neviděl: Ty "dva študáky s kurvou", Vladimíra a toho pouze levorukého beze slova se v nezabrzděném Antonu vozit Bartákem nahoru dolů kvůli jakési adolescentní srandě. Kurva - de fakto Vrabec - ho žene přes Hrázského a jeho biliár s Hofmanovými /celou žižkovskou rodinou ve

svátečním/ a rohlíky k párkům zdarma, přes trakař ikonoklastův na Křivoklátě z nádraží na hrad - jenom se nehnout pak dolů do jinýho všivýho prašivýho martyria, někam až k druhý ženě - příšeře - bývalé fabrikantce z Hodonína, jakou by si ani Leon Bloy - se svou láskou k Moravě pouze imaginární nevymyslel, s jejími samými nevlastními dcerami a cikány doma i ve světě. Úporná žízeň vše chápe jako kůň, zatímco já překovávám každýho spořádanýho zkurvenýho Čecha, alespoň v ožralém svém duchu, v Peťáka, mezitím rovněž mrtvého dřív než jsem stačil dopsat; Vladimíra, náruživého nársoc DDRobijce sto let za opicema se to ani netýká, natož aby byl nějak zvlášť polichocen či podrážděn, a ta žízeň je z toho. Je i z toho, jak po Hudbě z Marsu v přetopeném Metru promítané zanedlouho popraveným pedofilním vrahem upalujem na Betlémák /"ona plela mák..."/, abychom se spolu už předem vysmáli u p - t o - d a t e pitomému československému flandákovi z krematoria, který nebohého Vladimíra - patrně podle objednávky - slabomyslně právě tam posílal do horoucích pekel /stál přitom zády k peci/. A Láďa Klíma nám do toho ze záhrobí skrze falešnou šedou počernickou eminenci Mílu Hájka po letech kecá: Čuráku! IV Pantáty na hajzlu vidím jak Vláda ve stoje jebe roztomilou ošumělou padesátnici - zdravotnici od Dukly. - Nebo ne?

Or, věděl dobře, milý Kováči, že stařenka nás nemine, a protože nemohl jinak, musel si ji vybrat včas a předem, tu odbarvenou důstojnici s řádem./ Končíme u Lojzy. Končíme u Lojzy, u Vrchoty, v Kravíně - či s bílým špicem v diplomatce na zip v Supliku, dolů do města, ačkoli je to skok, za celý týden vůbec neproniknem: Anděl zkázy v plenéru - v pohodlných kocovinách a každodenním pláči ho budu mít stále radši a k Památníku na pivo za ním přijdu: spolu tam - kumpáni spíše jen u sebe sepíšem nekrolog plynu /zaváděj zemní/. Vrazi ted ještě více zjemní, Vladimíre.

pT)

2 0

Fanda Pánek SRDCE a jiné básně SRDCE Jedine srdce jsme na světě měli jež dovedlo nás milovat, kdybychom láskou ho vzbudit chtěli neozve se nám vícekrát. Odešlo, ztichlo, šlo k Bohu spát a tak tu blbnem na kvadrát. A TAK ZA POLÁRNI'NOCI A tak za polárn í noci ve dne jako o půlnoci, pomalu se seru k hrobu lední medvěd ku brlohu.

RUMOVÝ ZÁTIŠÍ' Co nám zbejvá venkoncem než ta lež s dobrým koncem, kde se už nic neliší nadto není: nad rumový zátiší. Až umřu tak soudruzi vyzdobte mně hrobku, aby to tam vypadalo jako v Rudým koutku.

ELIÁŠŮV OHEŇ

MRTVÝ PTÁK

/pohřební píseň/ Zdál se mi dneska děsný sen, že jsem byl z hospod všech vyhozen, vyhozen k ránu pro věc svatou^ pro láhev rumu započatou.

Celý život hopsal v bolševickým Babylónu, vytvářel dusnou atmosféru let teď leží zpuchlý plný červů u nás před barákem a čeká, by ho metař smet.

Zdál se mi zkrátka děsný sen, že jsem byl odevs'ad vyhozen, vyhozen, odevšad pro věc svatou pro lásku Boží započatou.

BOŽE -

PRO ZVRÁCENÝ PŘIROZENÍ'

AŽ MOC DOBŘE Až moc dobře dobře vím, že lžu, že nic nevidím.

Pro zvrácený přirození zde na zemi cesty není, marně hledá pokoj duše jež tu po ní bloudí hluše. Bez rozdílu barev pleti všechno je tu kupa smetí, Kristus k tomu přihlíží hřeby přibit na kříži. Sestup ke mně dyť tu žiju hůř kradu, lžu, též není mi zde as

Kriste s kříže než zvíře, ruším v noci pomoci.

Bože vylacf mě, do lepších dob, do ráje chudáka robota přelaď, učiň ten technický zázrak, ať jsem rád či nerad.

Že jsem si tak dobře zvyk, že bych, již si neodvyk. Že je dobře dobře, prohrát vzdát se, prolhanou hru dohrát. 23

DVACETIKORUNA NENI TAK VELIKÁ Potravou válečných děl bejvávala masa těl, ještě teď mě bolí šiška stačil na to jenom Žižka.

PAN ľ OTCE BEDNÁŘOVÉ Čet jsem si dopisy či jejich opisy z vězen í z totálního "sezení", co není k věření je těžký ke čtení komu se neděje. Vzpomínám teď v noci Vaše nemoci, nemoci v bezmoci nemoci pomoci.

POVELY K MALÉ SPARTAKIÁDE /Zemanovi/ Aréno antonů tak rozeřvi se líná — dyť Řím ztich jak mnich co klímá zamotanej v lány český marihuány, pivo rum i lysohlávka sexi knedlo zelná hlávka: ovšem taky jako dycky ať to dupe synteticky! Ježíšek tu totiž spí kdo ho vzbudí toho sní.

M. llyblcr. Nad Magorovými Pamětmi Jestliže človek stráví s nějakým textem více hodin, dnů a týdnů v takřka každodenním kontaktu, neubrání se tomu, aby lio přitom něco nenapadlo. Zvlášť je to pochopitelné u takového amatéra v podobných záležitostech, jako jsem já. Profesionálové si moudře nechávají své rozumy pro sebe, ale pro mne je pokušení příliš velké. Zvláště když sem na mě Magor nemůže, čímž jsem si bohužel až příliš jist. 1. To, co máme před sebou - Magorovo vyprávění o Plastic People je především s k u t e č n ě p ř í b ě h e m . Lze namítnout, že to přece není nic překvapivého, že se tak tato kniha jmenuje, a že jakékoli memoáry jsou obvykle příběhů a historek plné, ostatně - co by v nich mělo být jiného? Ale jen málo z nich je skutečným příběhem v plném slova smyslu, příběhem, nad nímž trneme údive a z něhož se nám tají dech - ne snad kvůli napínavosti či atraktivitě tematizovaného života, ale čistě z toho důvodu, že se s t a l o to a to a to tak a tak. Ze se tu tedy setkáváme s pravdou lidského života ve světě, a to nejen s pravdivostí životní story protagonistů danné biografie, ale lidského života vůbec, ale i nejen kdykoli a kdekoli na světě, ale ve světě, jak je právě teď. Ze je tu tedy vyslovováno bezprostředné něco, o s o u č a s n é p ř í t o m n o s t i s v ě t a . Že jsme tu tedy oslovováni tím, jak se dnes dějí dějiny. Je charakteristické, jak je naše doba právě na takovéto příběhy chudá. Nejenže vymizely z literatury, ale i v životě postoupila dnes temporální atomizace tak daleko, že i banálních story a anekdot se prihází čím dál tím méně, čas je již nedopřává. Vzniklé vakuum je vyplňováno televizními seriály, literaturou faktu a dokumentaristikou, které mají iluzivně vsugerovat, že se ještě někde něco děje, resp. že to, co zakoušíme ve svém všednodenním kontextu, je při /správném/ pohledu také nějakým dějinným příběhem. V dějiny jako suverénní rozvrh dnes věří již jen hrstka astrologů a brakových nadšenců. Když do tohoto'vakua vstoupí, navíc bez jakýchkoli okolků a patřičně hřmotně, něco takového jako Magorův Pravdivý příběh Plastic People, je to jako zjevení. V knize samé je dobře patrné, jak se tento příběh s á m prosazuje, přerůstaje postupně rámce, jež se mu přirozeně kladou: zprvu je to typový rámec "rockové legendy" /v jakési malé české variantě/, který je obvykle jen modifikací kýčovitého schématu "chudých hochů, kteří se proslavili", potom je to anekdotické líčení opileckýeh příhod v tlupě nevázaných kamarádů /v české literatuře bohatě doložené/. Podobných 25

rámců by bylo možno nalézt jistě i více. Všechny jsou však prolamovány příběhem, který nemilosrdně vleče podle vlastní logiky i samotné své protagonisty někam, kam vůbec netušili, že se dostanou. V tom se projevuje jeho suverenita a autentičnost. Nejde tu tedy ani tak o líčení historie nerovného měření sil mezi hrstkou lidí, kteří chtějí dělat to, co mají rádi a več věří /vždyť nakonec Plastikům vyrostlo z jejich hudby něco naprosto jiného než to, čím byli strhováni a co chtěli hrát původně/ a všemocnou mocí /vždyť nebýt této moci, určitě by se odehrálo něco jiného a asi by to moc nevybočovalo z běžných "osudů" rockových kapel/. Moc je jistě mocná, to už je dáno její povahou, ale v podstatě je tak nezajímavá, že nestojí příliš za povšimnutí, pokud se chceme zabývat r e á l n o u dějinností světa, neboť její doménou jsou vždy jen iluze - např. ekonomika, technika, vláda, společnost apod. Výstižnější mi už připadá nápadná strukturální paralela přísné vnitřní logiky Magorova Příběhu s typem německého "výchovného románu" /Erziehungsroman/, nebo - zní to možná trochu přemrštěně - s příběhy konverzí, s popisy událostí zakušení Boha. Můžeme jej přece nahlížet jako kompaktní předvedení složitého procesu vznikání opravdu zralého uměleckého díla a současně jako objevování lidské cesty k Bohu v chaotické změti světa v druhé polovině 20. století s jeho charakteristickými obludami konzumu a ideologie. Ale Magorův Příběh jakoby toto obojí - coby vždy již kalkulované konstrukce - pozoruhodným způsobem předcházel: ačkoli v něm můžeme v jednotlivostech sledovat např. vývoj Hlavsovy mravní velikosti, přeci se to neděje způsobem nějakého postupného vylepšování Hlavsy v pozvolném procesu zrání ve smyslu "educatio", ani prozřením, probuzením se ze zoufalého tápání a zabedněnosti k světlu Pravdy. Spíš je tu naopak patrné - můžeme se přidržet danného příkladu - pozoruhodné s e t r v á v á n í všeho u Hlavsy při starém. Touto p e r s i s t e n c í , tím, že se "zůstane stát" je poznamenán celý příběh Plastiků a lze v ní snad nacházet jeho jádro. Zdá se tedy, že překvapivá možnost autentického příběhu v současném světě spočívá v tom, že se persistuje. Po dlouhou dobu se naopk zdálo, že příběh zakládá nějaká a k c e , a to především lidská akce: protagonisté tak či onak jednají, věci se podle toho dějí, hrdinové budují, usilují o zlepšení nebo zhoršení světa, o jeho proměnu, sami se přitom proměňují, či hynou, apod. Posléze se příběh na akci automaticky redukoval a tím se ovšem vytrácela jeho suverenita, protože každá akce je vždy manipulovatelná. Je tomu tedy přímočaře tak, že - když se dějiny dnes dějí jen tehdy, jestliže se lidé a to v malém počtu rozhodnou zůstat stát a neměnit se - příběh se přihází pouze aktivním působením "vnějšku", "okolí"? Je tedy ono "okolí" tím, co se děje, co se proměňuje, co se nějak smysluplně vyvíjí? V Magorově Příběhu pro to doklad nenalezneme: bohužel i kontext příběhu /ovšem v poněkud jiném smyslu slova/ stojí, zů26

stává stejný v děsivé, jen postupně tuhnoucí persistenci. Co se tu tedy vlastně děje? Odkudpak vlastně ona nepopiratelná evidence příběhu? Je možné uvažovat ještě o jiném "vnějšku", než je pouhý kontext, či okolí? Kontext, okolí jsou vždy totiž již nějakým vnitřkem, neboť mohou bytovat jen tím, že implikují nějaké "v", které je v nich /resp. nějaké "o" okolo něhož jsou/. Jsou tedy dány zevnitř. Jak však vůbec myslet nějaký vnějšek, který by byl naprosto nezávislý, a co o něm lze vůbec říci? Zatím nic než to, že dopřává příběh. Shrneme-li: dějiny se dnes podivným způsobem přece jen dějí, a to za podmínky, že jde o m a l o u skupinku lidí, kteří p e r s i s t u j í. A tyto dějiny jsou v n ě j š k o v é . 2.

O vztahu Cech a piva se toho již napsalo velmi mnoho. Z poslední doby je tu Hrabalova pivní mytologie, časté jsou dnes názory toho druhu, že nešťastný národ zalévá pivem své vlastní neštěstí, protože mu nic jiného nezbývá a protože je hospoda takřka posledním místem, kde se lze ještě v podobě pivních řečí nějakým způsobem relativně svobodně vyslovit. V Magorově Příběhu se pije, a to především pivo, od první do /prozatím/ poslední stránky. Na rozdíl od nadhozených významů tu ovšem pivo vystupuje spíše jako jakýsi epický tmel celého příběhu. Výše jsem se zmínil o pozoruhodné persistenci protagonstů příběhu a naznačil jsem, že persistenci "okolí" je třeba chápat odlišně, taje především mašinistickým automatismem obludně stále dokola se otáčejícího odlidštěného mocenského systému, který protagonisty čím dál tím více tiskne. Persistenci protagonistů - jejich "nevývoj" - jako by naopak umožňovalo a vykonávalo neustálé iterativní pití piva. Ovšem v tom zjevně podstatný rozdíl od mašinistického automatismu najít nelze - vždyť pití piva je stejně mechanické a stejně automatické; Rozdíl by tu bylo možné shledat pouze v "měkkosti" či "tvrosti", hedonismu nebo nemilosrdném utilitarismu toho či onoho. Po pivě však jak známo nastává k o c o v j n a , což je něco, co se mocenskému systému - "establišmentu" - v jeho suverénnosti přihodit nemůže. Není tu prostor k rozvinutí fenomenologie kocoviny, což je ostatně, jak jsme již nejednou konstatovali, záležitost krajně obtížná, omezím se proto jen na zjištění že zvláštní prostor kocoviny zřejmě nějakým způsobem úzce souvisí s oním /jiným, a-kontextuálním/ "vnějškem", o němž jsem se zmiňoval výše a jejž jsme nalezli jako dárce příběhu. V kocovině se totiž zvyšuje intenzita fyzikální naléhavosti věcí v jí fundované současné přeplněnosti a vyprázdněnosti /svět se tu odkrývá totiž jako přeplněnost-přeprázdněnost, tedy podstatně jako k v a n t i t a / , na níž se však stále n a r á ž í , ať již je jí hodně nebo málo. V tomto autonomně persistujícím narážení je snad možné nalézat stopy setkávání s a-kontextuálním "vně". Je tu ovšem pravděpo-i dobně něco též geograficky podmíněného, nebo něco v úzkém vztahu 27

ke specifické atmosfér toho kterého prostoru: připadá mi, že kocoviny v cizině mají charakter zcela jiný a horší. 3. Třetí a poslední věc, která mne nad Mahorovým Příběhem napadla, je přítomnost osudového motivu v knize. Každý skutečný příběh musí v sobě nějakou tu osudovost zahrnovat, musí nějaký "osudový motiv" mít. Ovšem špatné příběhy nebo napodobeniny příběhů nemají často nic než to. Realita nám ukázala, že osudovým motivem jsou u Magora jeho rozhovory s fízli /zejména opět u piva/. V knize jich nalezneme zaznamenáno několik v různých variantách. Asi 14 dní nebo měsíc před svým posledním zatčením Magor zašel do hospody U medvídků nedaleko Bartolomejské, kam chodívají fízlove' na_pivo. Přisedl si ke stolu k fízlům známým z výslechů - byli mezi nimi Simák, Duchač, Dvořák a snad ještě někdo - to jest ti lidé, kteří kra'tce předtím násilně vnikli /a zneužili k tomu Magorova jména/ do bytu Ziny Freundové, zmlátili ji a téměř znásilnili. Magorova reakce byla příznačná: napsal o tom sáhodlouhou patetickou báseň, kterou věncal Simákovi, a šel mu ji do hospody přečíst, ľízly to šokovalo, bezprostředně nebyli schopní reagovat. Ale zakrátko se jim to rozleželo, začali přemýšlet a došli k jedinému možnému závěru, k němuž dojde policajt, když začne přemýšlet: zavřít! A tak tedy Magora zase zavřeli, tentokrát to má na tři a půl roku do trojky, což už je takřka o život. Za fanfaronstvím či magorovskou eskapádou tu nacházíme osudovou umíněnost nepřipustit, že rozhovor někdy není vůbec možný. Limoges. září 1 982 Redakční p o z n á m k a : T e x t je redigován na základě vyvezen é h o magnetofonového záznamu, na kterém autor osobné Příběh čte. Interpunkce, členění na odstavce, subkapitoly a kapitoly je prací redakce, je nutně nedokonalé a nevíme, do jaké míry odpovídá záměrům autora. Snažili jsme se co nejvíce zachovat živé slovo, tak jak jsme jej slyšeli. Redakce zvlášť děkuje Miroslavu Skalickému za podstatnou p o m o c při přepisování textu. Chceme věřit, že příští vydání celého Pravdivého Příběhu, které se připravuje v torontském PUBLISHERS 68 nebude muset m í t uvedené nedostatky. V PATERNOSTERU vychází text bez vědomí autora.

28

. . . není upraven ani po stylistické stránce, protože na to zatím není čas a ani po stránce faktologické. Pokud se týče dat vystoupení a některých podrobností - ty jsem raději vystřihl, protože kníhaje psána bez jakékoli dokumentace. Bude mít tři oddíly: první se jmenuje SAMETOVÉ PODZEMÍ, je od počátku existence skupiny a končí přípravami koncertu v Českých Budějovicích, druhá část VRAŽDĚNI' KOČEK - začíná koncertem v Českých Budějovicích a končí zatčením Plastic People a procesem s nimi. Třetí část ŠARLATOVÝ BEDERNIK - začíná rozlučkou s Paulem Wilsonem a končí koncertem "co znamená věsti koně." SAMETOVÉ PODZEMÍ Motto: Mít jen trochu víc času, hned se pustím do pamětí! Rok od roku se mi všechno lip vybavuje. /Václav Havel: "Horský hotel"/ Jednou na jaře 1969 se ke mně přihnal manažér The Primitives Group Evžen Fiala: "V Praze existuje nová kapela, neumějí prej vůbec hrát, ale atmosféru to má úžasnou, lidi se na ně hrnou jako pň začátcích Primitivů!" "Myslíš asi Plastic People of the Universe?", zeptal jsem se ho. Fiala se zarazil: "Ty je znáš?" Neznal jsem je, ale nějaký čas předtím jse si na jedné plakátovací stěně prohlížel názvy nových skupin. Byl to závěr - tehdy jsme ještě netušili, že je to závěr - doby, kdy beatové skupiny vznikaly v každé ulici; v každém agitačním středisku nebo volném sklepě byla zkušebna. Pozorovali jsme to s potěšením, i když už jsme byli vyléčeni z počátečního nadšení beatovou hudbou - i tahle oblast byla už zasažena komercí, která ji sbližovala s oficiální pop-music. Četl jsem si názvy skupin a říkal si nic moc, až jsem se zarazil při jménu The Plastic People of the Universe. "Na ty bych se měl jít podívat", pomyslel jsem si a pustil jsem to z hlavy, dokud se neobjevil Fiala. Plastic People v té době hráli v hospodě na Ořechovce, ale jméno na plakátě bylo z chystaného Pražského beat-salonu, na který jsme se tenkrát vypravili - Fiala, Ságlovi, Věra, já a ještě někdo od Pri30

mitivů. Věděli jsme o Plastic People, že používají při vystoupení ohně, které jsme na scénu zavedli u Primitives a trochu nás to pobavilo - zřejmě si mysleli, že k psychidelické hudbě ohně neodlučite!ně patří. Nejdrzejší z Plastiků, Jiří Števich, několik dní předtím v Lucerně, na nějakém beatovém koncertě, zastavil na schodech Fialu a zpěváka Primitivů Ivana Hajniše a řekl jim: "Přijďte se v sobotu podívat do F-klubu, jak se dělá psychidelic." The Primitives Group byli už v té době, jak jsme dobře věděli, ve stádiu stagnace. I kdybychom to nepoznali jinak, neklamným znamením byl zájem, který o ně začali projevovat oficiální beatoví kritici, kteří v době jejich vrcholného rozjezdu předstírali, že o existenci skupiny nevědí. Byli v stagnaci, ale protože jsme je považovali za jedinou skupinu, kterou stojí za to sledovat, nebyli jsme si jisti, jestli celá beatová hudba není v útlumu. Pak jsme uslyšeli Plastiky a to byl šok. Vůbec nezáleželo na tom, kolik hudebních kiksů v tom vystoupení bylo, ale po dlouhé době jsme zase slyšeli autentickou, pravdivou hudbu, hranou s takovým výrazem a vnitřním napětím, který z rockové hudby učinil duchovní nástroj, který rozhýbal celou jednu generaci k pohybu, který se už nezastavil. Plastici byli oblečeni v dlouhé bílé hábity na způsob řeckých tóg s červenými slunci na dolním okraji a písmeny, která se skládala do zkratky UFO. Nad scénou měli zavěšeny létající talíře s červenými žárovkami a další červené žárovky byly na bednách a blikaly podle rytmu; spínač byl napojen na šlapku velkého bubnu.Xa předscéně hořely ohně v popelnících z veřejných místností - způsob, který Plastici převzali od Primitivů. Ohně obsluhoval mlčenlivý Jiří Bouček, Fireman, jak ho nazývali se svojí chatrnou znalostí angličtiny. Lunaparkové blikání žárovek, ohně a kostýmy vytvářely nenapodobitelnou atmosféru, tajuplné dokreslující vizáže hudebníků. Všichni čtyři byli černovlasí s velice expresivním vystupováním, především zpěvák Michal Jernek, který navíc mával dlouhou tyčí, pobitou tamburinovými plíšky a zakončenou jakýmisi dlouhými karabáčovými třásněmi. Milan Hlavsa - Mejla, jak jsme ho poznali později - hrál na basovou kytaru a Pavel Zeman - Eman - na bicí. Repertoár byly jednak vlastní věci, například Muž bez uší, pokus o horror, kde si v sněhobílé koupelně jakýsi muž uřezává uši - nepamatuji se, jestli už tenkrát hráli Plastici "Crematorium Smoke", jednu z nejsilnějších skladeb jejich ranného období. Od Burdona hráli "My Mother Is Dead", ale co nás zaujalo nejvíc, byla skladba "Ve31

nus in Furs", Venuše v kůžích, pardon, v kožešinách, od skupiny The.Velvet Underground. Velvety u nás tehdy prakticky nikdo neznal, v okruhu Primitives se jejich první deska s touto skladbou ocitla - měl ji, myslím, Pavel Pešta - aie zřejmě nezapůsobila na ¡Primitivy natolik, aby z ní něco převzali. Věděli jsme, že jsou Velveti skupina, která spolupracuje s Warholem - a taková ostrost v orientaci u tak mladých kluků nás zarazila. Že jsou Plastici skupina, kterou nechat jít obvyklou cestou komercializace, která postihuje začínající beatové hudebníky, by bylo neodpustitelné, to nám bylo jasné hned. Vzkázali jsme jim, ať dva z nich - Jernek a Mejla, kteří se nám zdáli být vůdčími postavami ve skupině - přijdou do salonku v klubových prostorách, kde jsme na ně čekali. Ale souběžné s námi po nich vyjel také Kriťo, muž tak zvaného show-businessu, někdejší manažér Olympicu atd. Objevili jsme Plastiky v téže chvíli a šli jsme po nich souběžně, náš tým a on. Museli jsme se tedy dohodnout a učinili jsme tak bleskurychle: my se budeme starat o uměleckou a ideovou stránku a Kriťo bude manažér. Tehdy jsme si ještě mysleli, že se to dá oddělit. Jernek a Mejla přišli a začali jsme je zpovídat. Zjistili jsme, že o existenci nějakého Warhola nic nevědí, Velvety vybral Mejla, kterému se líbili - považoval je za nejlepší skupinu vůbec. Oba hudebníci byli velice krotcí, ani stopy po Števichově drzosti, dobře si uvědomovali, že mluví s představiteli slavných Primitives. Evžen Fiala ceiou dobu nemluvil, seděl v křesle a popíjel nějaký drahý drink, jak míval ve zvyku, až z ničeho nic praštil s nedopitou sklenicí o zeď. Věděl jsem, co se mu honí v hlavě: ve světle úžasného zážitku z koncertu Plastiků už viděl konec a zánik vyčerpaných Primitives. Plastici sice nevěděli, co se mu honí hlavou, ale jeho gesto na ně očividně zapůsobilo. Zorka Ságlová chystala na příští den provedení land-artové akce Házení míčů, kde bylo potřeba víc účastníků. Byli jsme domluveni s Primitivy, že se zúčastní, přizvali jsme tedy i Plastiky, ať přijdou druhý den ráno do ateliéru na adresu, kterou jsme jim dali — že se tak aspoň seznámíme blíž. V osm hodin ráno se u dveří ateliéru ozval zvonek a za dveřmi stáli všichni čtyři Plastici, dochvilní tak, jak jsme je už nikdy potom nepoznali. Když se sešli všichni pozvaní, vzali jsme igelitové pytle s jednobarevnými gumovými míči a vyrazili tramvají a autobusem do Průhonic u Prahy. Na silnici z Průhonic a potom v parku jsme s míči 32

hráli fotbal, Plastici se zábavy zúčastnili, ale moc s námi nemluvili zvláště Mejla se honil většinu času s míčem mimo hlavní skupinu. Evžen Fiala měl těsné boty, strašně naříkal a kroutil hlavou nad tím, kam to s uměním spěje — podobné akce se zúčastnil poprvé, my ostatně také. Když jsme dorazili na místo - skalnatý vysoký břeh rybníka Bořin ve vzdálené části parku - naházeli jsme míče do vody, napřed na zkoušku, potom jsme je vylovili. U břehu rybníka byl ještě led, ale Pepa Janíček a já jsme se s chutí vykoupali. Byl krásný, slunečný, dubnový den. Míče jsme naházeli do vody znovu a dívai se, jak je lehký vánek žene ke břehu návětmé strany rybníka. Nechali jsme je tam a šli do hospody. Plastici s námi nešli, měli odpoledne hrát jako každou neděli na Ořechovce v Břevnově. Řekli jsme jim, že se na ně přijdeme podívat. Tak jsme se vypravili na Ořechovku. Hospoda plná lidí, když jsme přišli, zavládlo vzrušení: "Jsou tady od Primitivů!" Pořadatelé u vchodu dostali instrukci pustit nás zadarmo; i když jsme chtěli platit, ani za nic nechtěli přijmout peníze. Usadili jsme se u stolu a čekali na začátek, ale nic se nedělo. Nakonec se dovídáme, že nefunguje proud. Měli jsme s sebou dokonce dva elektrikáře - nabízíme Plastikům, že jim závadu opraví. Není to nic platné, odmítají, vracejí vstupné všem lidem co si zakoupili vstupenky - hrát se dneska nebude. Takovou měli trému hrát před The Primitives Group, že raději oželeli jak peníze - měli padesát procent z vybraných peněz - tak i radost ze hry. Ale později, mám dojem, že hned příští neděli, jsme na Ořechovku pronikli zase, už nás nebylo tolik, Plastici se už nás tak nebáli a navíc jsme přišli, tuším, už v průběhu zábavy. Zkrátka jsme je slyšeli v jejich přirozeném prostředí. Je pravda, že většinu převzatých věcí hráli hrozně - alespoň věci, které jsem znal, především Franka Zappu. Ale - jak už jsem říkal - nešlo o hudební kiksy, bylo to živé vystoupení s dobrou atmosférou. Věděli jsem - a Plastici to věděli také - že hrát bez chyb se dá časem naučit; jde o to, aby měl člověk v sobě to, co mu umožňuje hrát hudbu, která zvedá lidi ze židlí. A tohleto nejdůležitější měli od začátku ve svrchované míře. Když jsme je poznali, hráli na Ořechovce už delší dobu. Všichni čtyři pocházeli z Břevnova, byli tady na domácí půdě, cítili za sebou dobré zázemí. Všichni prošli známou břevnovskou kapelou The Undertakers - Hrobníci - i když v ní nikdy nehráli spolu. Mejla se Števichem se znali od dětství, chodili spolu do školy, Števich učil Mejlu 33

hrát na kytaru. Zažili spolu řadu bizarních příhod. Otec Števicha, pracovník Státní bezpečnosti, přišel jednou domů a našel tam svého nezletilého syna s jeho nezletilým kamarádem Mejlou v manželské posteli s dvěma děvčaty. Neztratil rozvahu a požádal je všechny o občanské průkazy. Spolu se také šli učit - a nedoučili se - na řezníky. Ještě před Plastic People se Mejla pokoušel zakládat beatové kapely. Ze dvou z nich se zachovaly názvy: The New Elektric Potatoes - Nové elektrické brambory, a Hlavsa's Fire Faktory - Hlavsova ohnivá dílna. Plastic People byli založeni na sklonku roku 1968 a v lednu 1969 měli první vystoupení. Eman s nimi nebubnoval od začátku: tak dlouho chodil a otravoval, že by byl lepší naž jejich první bubeník, až toho vyhodili a Emana vzali. Důležitou postavou skupiny byl v té době Michal Jemek. Měl démonický zjev, chralavý expresivní zpěv a hravou imaginaci, kterou uplatňoval v textech, které psal k Mejlovým skladbám. Kromě létajících talířů měli Plastici na scéně neuměle nakreslenou vlasatou hlavu s nápisem: JIM MORRISON IS OUR FATHER. Na scéně byla spousta zvukových beden aparatury, z nichž hrály pouze asi tři - ostatní byly atrapy. Tenkrát se dbalo, zvlášť v psychidelické hudbě, nejenom na to, jak skupina hraje, ale taky na to, jak vypadá. Konec konců, tuhle linii jsme neopustili dodnes. Scénické dotváření každého vystoupení, kde hrál klíčovou úlohu Fireman v krátkých červených šatečkách a krátce ostříhaný vypadal jako nějaký alchymistický famulus - uplatňovali Plastici při každé produkci důsledněji naž The Primitives Gioup. Jedno vystoupení na Ořechovce, v době kdy jsme Plastiky ještě neznali, mi připadá zvlášť pamětihodné: na špagátech, zavěšených nad scénou, měli pověšené uzenáče a na jedné ze zvukových beden stála živá slepice. Števichovi na ni uvolnili z kapelního fondu dvacet korun a Števich se ji vydal shánět. Dostal ji až někde u Benešova, asi se někomu zželelo toho blázna a prodal mu nějakou vysloužilou veteránku. Nejevila snahu utéct, třásla se na bedně, Plastici o ní tvrdili, že má tuberu. Z uzenáčů jim kapal do vlasů omastek, ale bylo to řádně "psychidelic" podle zdravých českých představ. Nejlepší mikrofon, co Plastici v té době měli, byl malý Grundig — ostatně zpívalo se na něj ještě v polovině sedmdesátých let. Pocházel ze zkušebny jedné břevnovské kapely, kterou Mejla vyloupil. Tenkrát se takové věci dělaly běžně, ostatně na souvislost rockových kapel a uličních gangů bylo již mnohokrát právem poukázáno. 34

Mejla v té době vedl vůbec dost pohnutý život. Nosil dlouhé vlasy a to v rodině slušného bankovního úředníka nedělalo dobrý dojem. Jednou otec s bratrem Mejlu chytili, přivázali k židli a ostříhali. Mejla na ně potom vzal sekeru a vzduchovku, bráchu střelil do břicha a v zabarikádovaném bytě čelil obležení, až se nechal přesvědčit svým psychiatrem a uzavřel příměří. Když bydleli ve Veletržní ulici s Milkou - později si vzala Milana Kocha - vybíhal v noci do Stromovky oblečen jako Indián s tomahawkem a lukem. Jednou ho tam polapili esenbáci, telefonovali pak s jeho domovskou policejní stanicí - nakonec ho pustili, ale zbraně mu zabavili. Láska k Indiánům Mejlu neopustila dodnes, myslím, že by byl nejraději Indián. XXX Spolupráce s Plastiky začala rychle. Mejla byl v té době - byl by pořád, kdyby mohl - neobyčejně plodný. Dělat dvě nové skladby týďně nebyl pro něho problém. Plastici byli hraví jako koťata, tím co dělali se především nesmírně bavili. Teď se připravovali na finále Pražského beat-salonu, které se mělo konat ve stejné budově, kde byl v podzemí F - k l u b , v Národním domě na Smíchově. Připravovali pro něj premiéru "The Universe Symphony and Melody about Plastic Doctor". Přišli za námi, že potřebují vědět něco o planetách. Věra v té době měla v silné oblibě Cornelia Agrippu a nakazila tím i své okolí. Už Primitives byli pomalováváni při vystoupeních znaky planet podle Agrippy. Vybrala jim patřičné informace, které Jernek pozoruhodným způsobem vtělil do svých textů. Například údaj, že Mars byl považován za planetu, - třeba tabulka se znamením Marsu, zahrabaná u včelího úlu, měla zničit včelstvo - se měla objevit ve Vesmírné symfonii takto: Mars je veliký bojovník Zabíjí ryby ptáky hmyz Kdo chce vstoupit do duše Marsu musí konat oběť Plastic People chtějí být v duši Marsu V tomto místě chtěl Mejla dělat něco s holubi, ale rozmluvili jsme mu to - měli jsme ještě v paměti mrtvé hrdličky, které se utloukly při "Bird Feast" The Primitives Group. Ivan Hajniš nad nimi 35

tenkrát plakal. Mejla si nakonec, ač nerad, dal říct. Později si to vynahradil se slepicí na vystoupení v Mánesu. Při vystoupení v Národním domě říkal Jernek Věře, že má rozdělanou novou skladbu, jmenovala se "Kulový blesk". Jernek obstaral hravou část skladby a chtěl na Věře, aby k tomu připsala něco vážného, to že ona dovede. Ke scenérii, odehrávající se v kanadském pralese, kde mistr Diviš, vynálezce bleskosvodu, popíjí s přáteli jako je Roy Estrada od Mothers of Invention, připsala Věra monolog ubohého mistra Diviše na střeše domu hrůzy: Všechno je matoucí Oblé věci se lesknou děsem Velké se snadno mísí Malé obludné předměty bez hran nás pohlcují Láska se rozpouští v magickém Kotli času Taranisi! Vládce nebeského kola! Taranisi! Přichází Šaman Nebeské vojsko se valí z kopců a jeskyň Taranisi! Oheň a hvězdy dej milujícím! Byla z toho jedna z nejlepších a rozhodně nejtypičíějších skladeb mythologického období Plastiků. Taranis je jeden z nejvěíších keltských bohů se symbolem nebeského kola, Šaman jc druhý hlavní keltský svátek, kterým začínala studená půlka roku. Tenkrát jsme si hodně četli Mabinovy Keltské legendy. Jednou přišel manažér Kriťo na Balabenku, kde jsme s Věrou bydleli, zrovna když předčítala Plastikům Rioninovy Ptáky. Byl z toho celej udivenej, čím dál víc mu docházelo, že s lidma jako jsme my se ten show-business, jak ho byl zvyklej dělat, asi dělat nedá. Kriťo dostal Plastiky pod Pražské kulturní středisko, takže se z nich stali profesionální hudebníci. Měli zkušebnu v Kínského paláci na Staroměstském náměstí, zkoušeli tam několik hodin denně. Kriťo měl velké plány, chtěl raději Plastiky měsíčně vyplácet ze svých peněz, než by přijal vystoupení za nízký honorář. Pokoušeli jsme se ho přesvědčit, že kapela musí především hrát. Také nám bylo jasné, že by kapelu nejraději vmanévroval na cestu, kterou se před ní ubíraly jiné slavné beatové kapely - na cestu komerce. Měl jsem u kapely fungovat jako tiskový poradce. Sepsali jsme v té záležitosti s Kiríou pamětihodnou smlouvu; měla asi patnáct bo36

dů a spočívala v podstatě v tom, že bez mého souhlasu nemohl Kriťo nic dělat. Jelikož bylo nepochybné, že se bude například snažit protlačit fotografie skupiny do novin - jakékoli fotografie do jakýchkoli novin - byl tam například bod, že bez mého souhlasu nesmí být zveřejněna fotografie skupiny a nikdo nesmí skupinu fotografovat. Když později přišel Kriťo s tím, že ma Vyjednanou barevnou fotografii skupiny na obálku Květů a já jsem mu to zamítl, protože Květy jsou kolaborantský časopis - byl to rok 1969 a Květy byly píedvojem tav. normalizačního procesu - skákal metr vysoko. Ale byly tam i další body; například, že můžu zakázat vystoupení, jestliže usoudím, že by neprospělo uměleckému vývoji skupiny, nebo naopak, že můžu vyjednat vystoupení zadarmo, jestli usoudím, že by tomu prospělo atd. Zkrátka Kriťo se nemohl ani hnout. Podepsat se mu to samozřejmě moc nechtělo, ale Plastici mu řekli, že když to nepodepíše, že s ním nebudou dělat. Pokusil se použít poslední zbraň — to už mě trochu znal - a řekl: "Ale o Martinovi je známo, že si rád zajde na skleničku." To jsem lehce odrazil: "No dovol, přece když mě přijde navštívil Hatátitlá," - tak jsme říkali Mejlovi, 'věrný Hatátitlá' podle koně Old Shatterhanda /ostatně mu tak říkám dodnes, pokud mě zrovna nerozzuří/ - "tak si snad můžeme skleničku vypít." A bylo rozhodnuto. Smlouvu podepsali Plastici i Kriťo. Když pak šlo do tuhého — Kriťo se snažil skupinu komercializovat a nějak se mu to nedařilo, stěžoval si na PKS a ukázal tuto smlouvu tamějšímu právníkovi dr. Mužíkovi a ten se mu vysmál: "Ale pane K., vždyť vy nemůžete vůbec nic dělat." Ale konflikty začaly narůstat až později, zatím byl ještě rok 1969, začátek léta, Plastici byli rozjetí a všechno bylo tenkrát veselé. XXX Ze zkušebny v Kinském se ozýval rachot. Eman bubnoval na Ludwigy, Mejla měl basu Fendera s příslušenstvím, zpěvové bedny byly od nějakých elektroakustických výzkumníků, později přibyly varhany Vox. Ze zkušebny jsme chodili do hospody U zelené lípy v Melantrichově ulici, nebo ke Sportovci na Haštelském náměstí. Pít Plastiky nikdo nemusel učit, spíš jim chvilku trvalo než pochopili, že když jde někdo do hospody bez peněz, nevadí to, že nemá pení37

ze, jako spíš to, že to neřekne včas tomu, kdo nějaké má. Největší zvířata v tomto ohledu byli Mejla a Eman, ale postupně se nám snad podařilo trochu je zcivilizovat. Jednou přišli do zkušebny nějací dva kluci, jeden z nich se spáleným obočím a zarudlýma očima nám ukazoval, jak si lokne čistého benzínu, vyplivne ho a přitom zapálí. Byl to Ladislav Vyšín, temná existence - ještě o něm uslyšíme a většinou to nebude nic pěkného. Začalo se mu říkat Plivník a vystupoval pak se skupinou, plival oheň při skladbě "Kulový blesk" a dělal rekvizitáře. Byl drzý, vzpurný a líný, já jsem na něho trochu platil, když jsem mu pohrozil, že nebude při vystoupení plivat oheň. Druhého bedňáka dělal Hendrix, občanským jménem Vladimír Smetana, výrazná postava pražského podzemí. V té době ještě existovali The Primitives Group, ale už to nebyla ta nádherná divoká kapela, jak jsme ji znali. Ivan Hajniš, kterého jsme pamatovali jako úchvatného živočicha naplněného sexem a který citlivě reagoval na atmosféru v sále, se začal měnit v primadonu, která se na poďiu předvádí jako zpěvák pop-music. Jediný z kapely, který před očima vyzrával v suverénní hudební osobnost, by! Pepa Janíček, ale sám nemohl ostatní utáhnout. Jednou jsem seděl v hospodě U Svitáků s Honzoí^S. a napadlo nás jednoduché řešení: rozbijeme Primitives. Tenkrát bylo rozbíjení kapel stejně oblíbenou činností jako jejich zakládání. Z původního ansámblu jsme si chtěli ponechat jenom Pepu a Evžena Fialu. Nesměl by ale dělat manažéra, abychom měli přehled přes jeho - mírně řečeno - spletité obchodní podniky. Rozjeli jsme se hned do Záběhlic, kde Primitives zkoušeli v dřevěném baráku pod hlavičkou Film-klubu, jedné ze záhadných organizací, které vznikly v osmašedesátém roce. Řekli jsme Fialovi, jak se věci mají. Vzal to statečně, bylo mu jasné, že se tím uzavírá jedna etapa v jeho životě, ale to, že Primitives dohráli svoji roli, cítil stejně jako my. A pak jsem se pokoušel dát dohromady novou skupinu. Měla se jmenovat The Fafejta Gums - Fafejtovy gumy - podle známého výrobce prezervativů. Zhudebňovat se měly mimo jiné jeho reklamní slogany. Měli jsme vyhlédnuté dva hudebníky, kteří nebyli z rockové scény. Plastici pozorovali naše počínání s lehkou nedůvěrou a odstupem - měli obavu, že se jim pak už nebudeme tolik věnovat. Jenom Jernek byl klidný, říkal: "Založit novou skupinu je ta nejtěžší věc vůbec, to se nepodaří ani Warholcovi," tak mi tenkrát Pla38

stici říkali podle mého obdivu k Andy Warholovi, Jednou večer byl u nás na Balabence Mejla s Milkou. Zájem o Cornelia Agrippu a kabbalu nás neopouštěl a Mirka se vytasila s jakousi okultní praktikou, podle níž se dá zjistit, jak se věci mají. Do nějaké knihy se vloží klíček, dvě soby knihu přidržují jedním prstem, kladou klíčku otázky a kniha se otáčí doleva nebo doprava, což znamená ano nebo ne. Použili jsme samozřejmě nějakou starou barokní knihu i starý klíč a zažili jsme velice pozoruhodný večer. Vylučovacími otázkami jsme zjišťovali především kdo je a kdo není fízl. Fízlománie byla tenkrát mnohem rozšířenější než dnes. Dneska jsme si na ni jednak zvykli a jednak jsme si uvědomili, že vzájemné podezírání je přesně to, co od nás chtějí - a jak podezíravost ztěžuje jakoukoli spolupráci. Tenkrát jsme se dozvěděl), mimo jiné, že fízl je Eman - klíček se patrně otáčel podle podvědomých myšlenek a Emana jsme měli již nějaký čas v merku: pokoušel se roku 1968 emigrovat, chytili ho na hranicích v zavazadlovém prostoru vagónu, dostal nějakou mírnou podmínku a tenkrát nám to připadalo podezřelé - o Kriťovi ani nemluvě. Ale i jeden ze zamýšlených členů Fafejta Gums měl být podle klíčku fízl. Tak jsme přemýšleli co s tím a kladli jsme další otázky. A překvapivě nám vyšlo, že Pepa Janíček nebude členem FG, že ta skupina nebude vůbec existovat, že bude Pepa členem Plastiků. Když nám to sdělila autorita, kterou nás tehdy vůbec nenapadlo brát v pochybnost - tak to bylo všechno sugestivní - začali jsme uvažovat, jak to navlečeme. Úloha sdělit to Pepovi připadla mně, i když se mi do toho moc nechtělo po všech těch přípravách a pohovorech s Pepou ohledně nové skupiny. Mejla si vzal na starost Plastiky. /Příště mimo jiné koncert v Mánesu a časy humpolecké.../

39

Ladislav KLIMA ÚDOLÍ N EJ VĚTŠI HO ŠTĚSTÍ

u

Ž i v o t o p i s n y m f y Melie, k t e r ý tu dnes o t i s k u j e m e , je p u b l i k o v á n v ů b e c p o prvé. Je t o z ř e j m ě z p ů s o b e n o t í m , že je d o jisté m í r y " p o p e l k o u " mezi o s t a t n í m i K l í m o v ý m i p r ó z a m i , byť je j e d n í m z m á l a t e x t ů , k t e r é se z a c h o v a l y celé a n e p o u z e ve f r a g m e n t e c h . F i l o z o f i c k á n á p l ň z d e n e m á t a k o v ý n á b o j j a k o u většiny o s t a t n í c h p r ó z a k o n e č n ě i m y š l e n k a je zde j i n á než o b v y k l e . O Meliině ž i v o t o p i s u z ř e j m ě p l a t í t o , c o K l í m a píše v dopise A. Fiedlerovi z 1 6 . 1 1 . 1 9 1 8 : ". . . k o n c e p t y j s o u t o v ž d y jen a skizzy, jen m a t e r i á l , j e n cihly a ne j e š t ě d ů m . T a k je t ř e b a d í v a t se na v š e c h n o t é m ě ř , c o je v r u k o p i s e c h těch t u ž k o u p s á n o ; n e p ř i r o v n á v a t k t i š t ě n ý m k n i h á m . Leccos z t o h o n a p s á n o j e n p r o v y p l n ě n í m í s t a a času, z m a r o t t y , že t o h o d n e m u s í b ý t ta či o n a k a p i t o la d o k o n č e n a , z p o v ě r y , že k a ž d á s t r á n k a m á b ý t d o p s á n a d o k o n c e ; m n o h é a m n o h é v opilosti - n e z b y s t ř u j í c í , ale s t u p i d i s u j í c í - a v e stavech j e š t ě h o r š í c h . . .". Přesto j s m e se r o z h o d l i p u b l i k o v a t právě t u t o p o v í d k u , - d ů v o d e m j e , j a k již výše p o z n a m e n á n o , že n e b y l a d o s u d p u b l i k o v á n a a p ř i n á š í m e t e d y K l í m o v ý m c t i t e l ů m zcela n e z n á m ý t e x t a za d r u h é , při bližším p o h l e d u i v n í n a j d e č t e n á ř j i s t ý " k l í m o v s k ý " p ů v a b a poezii.

40

P r ó z a vznikla za K l í m o v a p r v n í h o b e l e t r i s t i c k é h o o b d o b í , v M o d ř a n e c h v l e t e c h 1 9 0 6 — 1 9 0 8 , k d y se K l í m a věnoval cele p o u z e l i t e r a t u ř e a p o d l e v l a s t n í c h slov p o p s a l dva až tři a r c h y d e n n ě p r o svoji p o t ě c h u . " . . .Bylo t o velmi p ř í j e m n é ž í t zcela v t ě c h f é e r i c k ý c h r e g i o n e c h , velmi zdravé p r o m n e , snad z a c h r á n i l o m n ě t o život n e b o a s p o ň r o z u m . . . " ". . . N e j e n že r o z š í ř i l o a u p e v n i l o m n e , — víc n e ž v š e c h n a č e t b a , - h l a v n í rysy m é n y n ě j š í filosofie p o v s t a l y z b e l e t r i s o v á n í , - ale d a r o v a l o m n ě i o h r o m n o u úlevu a o d p o č i n u tí. . . " Povídka "Melia" je částí d r u h é h o dílu r o m á n u , který autor provizorn ě nazval " Ú d o l í n e j v ě t š í h o š t ě s t í " . V p r v n í m díle, n a z v a n é m " Ž i v o t - S e n " a p s a n é m i n k o u s t e m , - jej a u t o r z a m ý š l e l p u b l i k o v a t , je p o p i s o v á n ž i v o t filoz o f a Silvia a j e h o d v o u d r u ž e k , A d y a Nelly, jejich u m u č e n í l u p i č s k o u band o u S a t a n i s t ů a p ř í c h o d d o j a k é h o s i ráje - d o Ú d o l í n e j v ě t š í h o štěstí. Celý p r v n í díl je p r o l o ž e n s p o u s t o u filozofických h o v o r ů všech t ř í p r o t a g o n i s t ů , ve k t e r ý c h K l í m a n e c h á v á p l n ě z a z n í t své m y š l e n c e o s n u — b d ě n í a b d ě n í snu. D r u h ý díl sestává ze ž i v o t o p i s ů šestnácti n y m f - o b y v a t e l e k Ú d o l í n e j v ě t š í h o štěstí, t j . p o p i s u jejich ž i v o t a n a z e m i , p ř e d p ř í c h o d e m d o ú d o l í . N a r o z d í l od p r v n í h o d í l u , k t e r ý sám a u t o r h o d n o t í j a k o " p s a n ý za ú č e l e m zveř e j n ě n í , e r g o k r o t k ý a p s í " , o d r u h é m díle, o j e d n o t l i v ý c h ž i v o t o p i s e c h smýšlí, že j s o u " z části d o b r é , t e d y n e u v e ř e j n i t e l n é . " T ř e t í d í l , a u t o r e m ú d a j n ě s p á l e n ý h n e d p o n a p s á n í , o b s a h o v a l v y p r á v ě n í o t o m , c o se d ě l o v Ú d o l í nejv ě t š í h o š t ě s t í p o p ř í c h o d u Silvia a j e h o d v o u d r u ž e k ; K l í m a o n ě m p í š e : " Z n a m e n i t é , n e p ř e d s t a v i t e l n ě p e r v e r s n í , b e z v ý j i m k y s p á l e n é ; k a ž d ý večer spálil j s e m p r i n c i p i e l n ě , c o ve d n e se r d ě n í m n a p s a l " . Z o b o u p r v n í c h d í l ů se z a c h o v a l o d o d n e š n í c h d n ů j e n ž a l o s t n é t o r z o : Z p r v n í h o d í l u se z a c h o v a l o p o u z e s e d m n á c t č t v r t a r c h ů , p o p s a n ý c h i n k o u s t e m p o j e d n é straně, k t e r é n a sebe v e s m ě s n i j a k n e n a v a z u j í . J e d i n ý souvislejší f r a g m e n t byl otištěn p o d n á z v e m " J a k v y s v ě t l í t e " ve v ý b o r u z p o v í d e k z p o z ů s t a l o s t i "Mezi s k u t e č n o s t í a s n e m " _ a m é n ě t e x t o v ě u p r a v e n ý v O b r t e l o v ě ' K v a r t u ' r o č . V., é. 5., pod názvem " Ž i v o t - s e n " ; ostatní fragmenty, spojené s velkými stylistickými ú p r a v a m i v j e d e n celek p o ř a d a t e l k o u K l í m o v y p o z ů s t a l o s t í K a m i l o u Lososov o u , b y l y p u b l i k o v á n y p o d n á z v e m " Ž i v o t - s e n " v s a m i z d a t o v é revui 'Kal e n d á ř ' v Praze r. 1 9 7 9 . Z d r u h é h o d í l u , k t e r ý byl p ů v o d n ě p s á n n a s e d m a dvaceti a r š í c h , se z a c h o v a l y p o u z e tři archy a p ě t p ů l a r c h ů , - celý ž i v o t o p i s Melie, dva f r a g m e n t y ž i v o t o p i s u n y m f y E l e k t r y /z nich j e d e n , t a k é se z n a č n ý m i ú p r a v a m i , tištěn ve výše z m í n ě n é m v ý b o r u "Mezi s k u t e č n o s t í a s n e m " / a p o j e d n o m f r a g m e n t u ze ž i v o t o p i s ů A d r a s t e y , Hesperic, Dity a O r e y . Meliin ž i v o t o p i s je p s á n na j e d n o m p ů l a r c h u a dvou arších o b y č e j n é h o , d n e s již silně z a ž l o u t l é h o p a p í r u , f o r m á t u 34 x 21 / r e s p . 34 x 4 2 / c m . Je p s á n o b y č e j n o u t u ž k o u a na r o z d í l o d většiny K l í m o v ý c h m a n u s k r i p t ů je dosud d o b ř e č i t e l n ý . Při v y d á v á n í j s m e zachovali a u t o r o v u i n t e r p u n k c i a zvláštn í , r e s p . d n e s a r c h a i c k ý p r a v o p i s - n e o p r a v o v a l i j s m e ani p ř e d p o n y z - a s p o d l e d n e š n í c h pravidel. Sjednotili j s m e p o u z e p s a n í j m é n a Cureiovy sestry O k t a v i e , k t e r é se n a n ě k o l i k a m í s t e c h p í š e " O c t a v i e " ; v z h l e d e m k t o m u , že p o p r v é se o b j e v u j e j a k o " O k t a v i e " a v t é t o p o d o b ě p ř e v a ž u j e , n e c h á v á m e " O k t a v i i . " Dále o p r a v u j e m e n a n ě k o l i k a m í s t e c h akusativy j m e n o b o u d í v e k - z " M e l i u " , " O k t a v i u " n a " M e l i i " a " O k t a v i i " - ani v t o m n e b y l a u t o r jedn o t n ý , p ř i k l á n í m e se tedy k f o r m ě , k t e r á se o b j e v u j e nejčastěji. David S o u č e k

41

Ladislav KLÍMA ÚDOLÍ NEJVĚTSIHO »MELIE« STESTI v

V

Melia byla dcerou chudého asturského rolníka, pytláka a tak trochu i bandity. Matka časně zemřela. Již v útlém dětství byla tato neobyčejná žena všem nápadna. "Z té nebude nic dobrého!" věštil kde kdo. . "V tom malém dítěti je velký ďábel. . . " Ani se nedá říci, že bylo by dítě bylo bývalo rozpustilé, darebné, divoce si počínající; bylo možno spíše říci, že je hodné a poslušné. Byloť v sebe uzavřené, málomluvné, jaksi zarařané; divokost jeho byla plachá. Ale činila dojem zkrotlé šelmy; nebýt pi ísného otce byla by snad bývala jiná; vše na ní činilo dojem zmírměnosti, stlačenosti. . Ale zjev její vnukal lidem ona slova. Tvářička její planula pře podivným hluboce vnitřním žárem; temná, u ženy skoro příšerná divokost číhala v uhlových očích velkých, magických. . . Je dost mužných žen; ale k Melii nedala se přirovnat skoro žádná; neboť "divokost" žen bývá vždy žensky titěrného druhu; u Melie však bylo v ní cosi tajemně hlubokého, vskutku divokého, mužnějšího, než u "mužných" žen; příčinou byla vyšší, hlubší inteligence Melie. Ale nebylo na ní pranic mužského: byla dokonalou ženou. Dokonalá žena je vždy mužná... Jen tu a tam vybuchl v některých činech divý její temperament. Jinak byla tichá, poddajná, velmi pracovitá již jako dítě. Více než v aktivitě jevila se síla její v trpění. Již jako šestiletá vydržela značné zmrskání bez hlesu a bez slzí; zalezla pak do tmavého kouta, z něhož oči její svítily jako kočky: doslovně: byla-li ve vášni, žhnuly oči její i po tmě.. Proslula tělesnou silou záhy. Když j í bylo deset lét, byla nejlepším běžcem celého okolí.. A když jí bylo šestnáct, přemohla ve rvačce všechny muže své vesnice až na dva sláky. Když dospěla čtrnáctého roku, řekla kdysi otci, surovému a divokému jako ona, byvši ztrýzněna: "Bylo to naposled! Udeříš-li mne ještě jednou, uprchnu pryč!" To řekla velmi rozhodně její ústa, - ale oči její pravily neco víc ještě rozhodněji, - tak rozhodně, ze neurvalý chlap neodvážil se napřáhnout ruku k nové ráně, ztichl a od té doby ji nechal.. Nepřál si, aby ztratil její pracovní sílu, - a bál se - nože... Přes to byla doma nespokojena a když jí bylo 17 lét, provdala se za mladého rolníka.. Stál si zdánlivě slušně a byl slušný člověk. Přes to necítila k němu ovšem nejmenší lásky . . Za čtrnáct dní zakázala si manželské styky. . Podvolil se. . Cítil, ač nenáležel k "zbabělým" mužům, z tajemné ženy strach. . Kdyby byla chtěla, mohla jej dostat úplně pod pantofel.. Ale dlouhé, k tomu nutné

r

m

procedury, příčily se její málomluvné povaze.. Ač byla ženou činu, věnovala větší pozornost tomu, co se v nitru jejím, než tomu, co se kolem ní dělo. . Myslila dost a také četla často; byla na ženu dost vzdělaná. . Brzo poznala, že peněžní stav jejich je špatný, že hospodářství je silně prodluženo. Vzala otěže všeho do rukou a muž se ne vzpíral. Pracovala jako kůň, málo, ale rázně vždy rozkazovala, nemluvila, jen jednala.. Muž nechal všeho a dal se do pití a karet. Poručila mu, aby toho nechal. Uposlechl, - ale dlouho to nevydržel.. Snad byla by, jsouc bez něho, uvedla vše do pořádku. . Ale co ona zahospodařila, on propil a prohrál.. Přemýšlela, co činit.. Zatím porodila dítě. Zemřelo.. A tři dny po jeho smrti nalezen byl muž její mrtvý, - probodnutý v lese, hodinu od domova svého vzdáleném.. . Nebylo stop po vrahu. . Přes to byla Melia zatčena. . Ale nedokázáno jí nic.. Naopak dokázala své alibi. Jistý člověk slyšel v 9 hodin večer křik vražděného, - a Melia mohla dokázat, že již ve čťvit na deset, ba snad o nějakou minutu dříve, byla viděna na návsi své vesnice, - a že čtvrt hodiny dříve krmila ještě své vepře. . Tvrdiliť sice potají někteří lidé, že za čtvrt hodiny byla Melia schopna k místu činu doběhnout, - ale soud ji osvobodil. . Ujala se hospodaření sama. . Ale brzo zvěděla, že dluhy jsou značně větší, než se domnívala. . Činila se dvě léta, co mohla, aby zůstala samostatnou. Ale konečně přišel přece jen stateček na buben. , Teď uposlechla vyzvání svého otce, aby s ním společně dále hospodařila. Přijala, na čas, nevědouc právě, co dál činit. Za čtvrt roku nabízela se jí skvělá partie. Nejbohatší sedlák okolí se ucházel o její ruku. Měla na zkušenostech prvého manželství dost a odmítla. Doufala, že vyšine se bez nízkého prostředku manželství, - a srsila o lásce.. Otce zdráhání její náramně rozlítilo. . . Již delší dobu nenáviděl dceru, protože se jí bál. . A umínil si, že ji "k štěstí jejímu donutí".. I pozval si dva své bratry. . Byl večer.. Rozdělán oheň, železa přistavena na žhavé pláty, voda přivedena do varu, připraveny kleště, skřipce, provazy. . Co se dále dělo, bylo pro lidi zahaleno rouškou tajemství... Jen tolik věděli: téže noci vypukl v chatě požár a ztrávil ji docela. Následující den nalezeny byly tři zuhelnatělé mrtvoly. . Melia byla při hasení přítomna a náhle omdlela. A při této příležitosti vrazila si nůž do prsou. Rána její nebyla těžká a Melia vyléčila se zas... A pak byla uvězněna a dlouho ve vyšetřovací vazbě _držena. . Ale pak byla opět propuštěna. . My zvěděli jsme v Údolí Štěstí od Melie, jak se tenkrát vše událo a povíme to! Přípravy k mučení byly jí nápadné; ale ne tak, aby ji byly přiměly k útěku, dokud byl čas. . Přes to umínila si, že se bude mít na pozoru.. Náhle zamkl otec dvéře, - a všichni tři muži vrhli se na ni. . Připraveným nožem probodla hned jednoho svého strýce, - uhnula se ostatním, - skočila za stůl a hodila jej vší silou na ně. Otec zavrávoral, bratr jeho svalil se na zem. . Střelhbitě vnořila i jemu dýku do hrdla. . Tu srazil ji otec, mohutný chlap, k zemi, jednou rukou ji rdousil, druhou držel ruku její s nožem. Rozzuřil se urputný boj mezi otcem a dcerou, tichý, nebot oběma záleželo na tom, aby nikdo nic nezvěděl.. Zmítajíc uchopenou rukou zranila slabě otce. . Tento rozlícen, jen nenávistí k dceři 43

teď unášen, pustil jí hrdlo a vytahoval svůj nůž. Ale zběsilá žena použila výborně tohoto okamžiku. . Napjavši mohutné svaly svých nohou odmetla otce, současně uchopila ostří nože, jejž držela v nevolné pravici, do levice, - ještě chvíle, - a bodla vztekle. . Skoro současně bodl otec, - ale ona odmršťovala se již nazpět; jen slabě byla do prsou zraněna. . Otec kroutil se po zemi. Dorazila jej. A teď se jednalo o to, aby byla chytrá. Neboť, vědouc, že nemůže dokázat, že jednala v sebeobraně, vědouc, že zákon i dokázanou sebeobranu často neuznává, předvídala, že "spravedlnost" ji asi zastihne. . Rozhodla se. . Zastavivši své krvácení, zaměnivši zakrvácený oděv za jiný, nakupila množství nábytku na sebe, položivši mrtvoly naň založila oheň, - aby zahladila stopy ran mrtvol.. Hned poté tiše vyklouzla ven, skryla se v polích. . A když plameny vyšlehly, přiběhla zas, jala se volat o pomoc. . Věděla, že domek, dřevěný, poněkud o samotě stojící, zachráněn být nemůže. . Lidé se seběhli, - vody zde skoro nebylo.. Bědovala, plakala pro svého otce a jeho bratry. . Pak cítila, že omdlí. Vědouc, že rána její bude soudům nápadna, bodla se na oko s výkřikem: "Otec mrtev, jmění naše pryč, - nechci dále žít!" A vskutku za chvíli omdlela. Pyla jedinou dědičkou.. Prodala několik políček a zařídila si ve vzdáleném městě, kde byla neznáma, hokynářský obchod.. Nedařilo se jí, ač činila co mohla. Nerozuměla obchodním věcem a měla mizerný kramářský talent. . Neuměla též dobře počítat. . Ale hlavně byl to její zjev, jenž kupující odpuzoval a děsil. . Jen tomu daří se mezi lidmi, kdo je jim podoben. Co vede k úspěchu? Někdo praví to, jiný ono, - ale my pravíme, že psovská nátura. Půl druhého roku se klon ;, a před každým možným hmyzem, - a konečně krámek prodala a když všechny své dluhy zaplatila, zbylo j í tolik, co by měsíc mohla být živa. . Přestěhovala se do jiného města pod Pyrenejemi a stala se tarn hned tovární dělnicí. . Ale měla dva plány v mozku. Věděla, že dvojím způsobem domůže se člověk rychle něčeho. . Předně, je-li žena, prostitucí, - a za druhé zločinem. . Nemajíc pitomých předsudků vrhla se dříve na prostituci. . Ale ani v ní neměla štěstí. Tvář její byla dokonale krásná, tělo nanejvýš svůdné; ale přes to neměla štěstí. . . Mnohý mladý pán se k ní přidružil. . Ale když šlehl jej pod svítilnou divý blesk jejích očí, když zavířila mu v sluch polnice jejího morek prochvívajícího hlasu, hleděl se ztratit co nejdříve.. "Proč jsi s ní nešel?" Tázal se jednoho jeho kamarád. "Protože jsem se bál, že ta ženská mně vbodne nůž mezi žebra, až s ní budu ležet! Jak promluvila, hned bylo mně nevolno! Krásný by to byl požitek! Kdo viděl kdy takovou ženskou?. . Je tichá a zdá se hodná, ale ďábel je v ní, brachu!" Kdo není všední, tomu se to mezi všedním, světem vládnoucím hmyzem vždy špatně živí. . I rozhodla se k povolání, kde rozhoduje ne všednost a žebrota a nestoudnost, ale zdatnost. . Často ztrávila teď noci mimo dům. . Jednoho jitra, ještě za šera, vrátila se vrávorajíc. . . Svlékla se, na 44

smrt bledá a chvějíc se. . Trup její zbrocen byl krví.. V prsou zela rána, rovněž na boku a na paži.. Omyla se, obvázala a ulehla.. Ale brzo vzchopila se zas a odešla do továrny. . Ale cítíc při práci, in omdlí, pohádala se schválně s dozorcem a vztekle hned práci opustila. A s nevýslovným sebepřemáháním dostala se domů, kde klesla na pod lahu.. Tentýž den četla se v novinách tato zpráva: "V lese za M. zavražděni byli dva z trhu se vracející řezníci a oloupeni. I velkému psu jejich rozpáráno bylo břicho. Byli oba zavraždění dýkou. . Po smělých zlosynech, jichž, dle všeho, bylo několik, se pátrá. ." Na Melii nepadl ani stín podezření. . Kdo by též byl uvěřil, že mladá dívka, sama, zavraždila dva statné, nejen noži, ale i revolvery ozbrojené muže a řeznického psa k tomu! . . Řekla nám, jak to tenkrát bylo: Věděla, že toho dne je v nedalekém městečku trh na dobytek, věděla, že více lidí z města se tam odebralo a že statečnější, hlavně asi dva řezníci, budou se vracet teprve v noci trochu opilí. Skryla se v lese. Několik lidí nechala jít mimo. Po půlnoci konečně slyšela hlasy řezníků, jí známých.JDoufala ve vydatný lov a hrdinně odhodlala se k strašnému podniku. ..Šla chlapům v ústrety a prosila je, by jí z lesa vyvedli, že zbloudila. Řekla to bez přetvářky pokorně a bázlivě; chvělať se hrozně; teď teprve všimla si ohromného psa, jehož se bála víc než nachmelených lidí. Ale přes to zůstala pevná. Posvítili si na ni a ochotně vzali ji do svého středu za ruce ji uchopivše, do ní stále vrážejíce a hned zas, když vrávorali divergentně, div ji neroztrhnuvše, smrdutý dech do tváře chroptivě jí dýchajíce, prsy jí ohmatávajíce. . Nechala se chvíli, přemýšlejíc. . Konečně rozhodnuta vzkřikla: "Hned mne nechte, sice vám dám facku!" a zároveň vymkla se jim. "Hehehe, holčičko hezká, mlč, to je toho! chyť se nás zas!" blábolili řezníci, kymácejíce se. Ale ještě mluvili, již vytáhla holčička dlouhý tesák, jejž, aby lesk jeho předčasně ji neprozradil, již doma potřela černou barvou. "Tedy se vás chytnu!" řekla. "Ale ať už dáte pokoj. ." A nastavila opět rámě levému, - a současně vbodla dýku do prsou pravého a bleskurychle na to i do levého, - a ještě jednou. . S řevem se káceli. . Tu strhl pes loupežnici na zem a zakousl se jí do ruky.. Znovu kmitla se tmavá ocel vzduchem a zvíře děsně vylo s úplně rozříznutým břichem, z něhož vylézala rozříznutá střeva. Přes to uchopilo ji za stehno a strašně je prokousalo - a současně bodl ji jeden z vedle ležících řezníků do prsou. . Ted zařvala i ona a vztekle bodala do zvířete a do lidí, až se žádná ze tří obětí nehýbala. . Zdálí zněl křik. . Omdlévajíc, jako v polosnu prohledávala kapsy a našla jednu tobolku. Ale druhou už nehledala, nýbrž, cítíc, že by nad mrtvolami omdlela, dala se na útěk. . Asi 200 kroků ještě běžela, pak omdlela v hustém křoví. Když přišla k sobě, slyšela kolem sebe mmnožství hlasů, viděla svítilny. . Rozpomněla se.. Prožila ted nejstrašnější chvíle svého života.. Plížila se pryč. . Vícekrát již se zdálo, že bude spozorována, ale nestalo se tak. Vymkla se svírajícímu ji kruhu, pádila dále, až hlasy dozněly.. Pak ovázala si jako mohla tány, zahrabala tobolku, v níž bylo peněz «si tolik, co stačilo jí na půl druhého roku skromného života. 45

Přestála nemoc bez lékaře, peníze vyzdvihla a odjela do jiného podpyrenejského města. . . Jak se smála, když četla, že tři tuláci, kteří byli v lese onom večer viděni a tudíž z viny usvědčeni, houpají se za ni na šibenjci k větší cti a slávě věhlasné Justitiae. Žila teď jako soukromnice bez starostí o budoucnost. Byla rozhodnuta, že, až jí peníze dojdou, vykoná zas něco podobného, - ale méně nebezpečného. S nikým skoro se nestýkala. Každý se jí vyhýbal, - a ona lidmi opovrhovala. Většiny dní ztrávila v polích a lesích, kouříc, čtouc a sníc.. A o čem jiném sní žena než o lásce? Dosud jí nepoznala, tím více po ní toužila; v ní a v dětech viděla cíl svého podivného života; neboť ustavičně vtírala se jí otázka: kam to se mnou dále povede?. . . Skoro všichni muži, které poznala, byli jí směšní: cítila, že vyniká nad ně nejen mužností, nejen poměrně jako žena, ale i vůbec. . Cítila, že pod zevní statečností skrývá se u nich v hloubi zbabělost, že jen v bohatství, šířce, světlosti ducha je pravá statečnost, že jen velký duch je vskutku statečným. Toužila, aby poznala muže vyššího než je sama, z něhož něco vyššího, vznešeného, čistě duchovního by k ní mluvilo, . Ale takováto spécies je trochu vzácná a není divu, že nezkušená Mélia, domnívajíc se zprvu, že člověka takového najde v každém městečku, dlouho marně čekala. . Ale měla přec jen štěstí. Již byla v D. více než rok a kapitálek její chýlil se ke konci. Šla kdysi polmi a potkala mladého muže, — v stejném asi věku,jako byla sama. Zahleděla se mu v oči, - ulekla se, duše i hrdlo se jí sevřely, srdéčko zabušilo - . Zároveň byla překvapena zjevem mladíka, tím vyšším v něm, co odpovídalo jejím snům, - a zároveň osvítil ji prvý matný blesk lásky.. On na ni vůbec nehleděl. . Zamyšleně patřily velké jeho přemýšlející do sebe vnořené a při tom zářící oči v neurčito. Z jeho souměrné, hezké, pevné, statečné tváře vanulo ono něco, co prozrazuje vždy ducha z jemnější látky stvořeného, než za jaké je stvořeno 99 procent lidí. Byl to syn zdejšího bohatého kupce, jenž právě z Madridu, kde odbyl si universitu, se vrátil. Následujícího dne odebrala se ve svátečních svých šatech, s vlasy krásně upravenými, trochu napoudrovaná a našminkovaná, v tutéž dobu v tatáž místa. Potkala jej zas. Tentokrát se jí zahleděl pevně v oči.. Ale hned zmizel, kráčeje velmi rychle. . Pohled tento dokonal své dílo, - Melia byla zamilována. . Celý den snila jen o neznámém. Něco ji velmi hryzlo: že totiž pohled jeho nebyl pranic něžný, ale přímo opovržlivý. . Ale tak měl ve zvyku Curcio stále se dívat. . A i on myslil tento den mnoho na zvláštní dívku.. Následující den uzřela jej tam zas.. Zase se na ni upřeně a pohrdavě podíval. . Melia tento den už plakala. "Aspoň pozdravit mne mohl!" vlykla si. "Nebo se aspoň na mne nemusil mračit!" A celý den dívala se do zrcadla.. A nakonec byla s odrazem svýrrvspokojena. . I příští den tam šla, ač se styděla; ale řeHa si: Mohu jít kam chci, on neví, že tam chodím k vůli němu, - nesmím být plna zbabělých ohledů, jako jiné ženy!" Potkala jej zas. . Zase se na ni opovižlivě, skoro zlostně díval, - ale zdvořileji pozdravil. . Byla přešťastna. . Rozumí se, že následující den musila jít zas, aby si nemyslil, že je mu lhostejná, že včerejší pozdrav na ni neúčinkoval. Zase zde byl, zase 46

ji zdvořile pozdravil a dnes se nemračil, ba trošinku se usmál. . Byla ještě šťastnější. . Ale následující den nešla tam, ale, aby se přesvědčila, přišel-li tam on, "k vůli ní", ulehla asi kilometr dále na mez.. A viděla jejPříští den přišla ovšem zas. . Ale on nepřišel... Následující den přišli oba. Znovu ji pozdravil, ale zas se mračil a na ni jen prchavě pohledl, jako na ptáčka, který by byl před ním vylétl. . Zas plakala a řekla si: jsem mu lhostejná.. . A tak to šlo dále. Zdravil ji vždy, ale buď na ni chladně hleděl, nebo o ni jen mžikem okem zavadil.. Jindy byla by se rozhodla jej oslovit, - ale teď byla plachá, ostýchavá... Uplynuly dva týdny a stále se nic nezměnilo. . "Kdybych se mu líbila, byl by už začal!" řekla si resignovaně a hleděla naň zapomenout a v místa ona nechodit.. Ale nešlo to. . Byla zoufalá. . "Nikdo mne nemiluje!" stkala do svých podušek. "Jiným se aspoň líbím, - ale bojí se mne! Ale právě on, ne němž mně záleží, jistě se mne nebojí, ale nelíbím se mu! Já nešťastná!..." A pak se rozhodla, že dá mu příležitost k mluvení. Hned toho dne, když jej v dáli spatřila, přitiskla si k líci kapesník, aby myslil, že jí bolí zuby, - aby ji buď politoval, - zeptal se jí, bolí-li ji hodně, nebo aby jí, taktněji, poradil, co má proti bolesti té dělat, nebo aby jí se nabídl, že jí vodičku nějakou dá. . Ale selhalo jí. Zavadil jen krátkým pohledem o její šátek a oči a šel dále... Zašla zoufale do lesa. . Kdyby se byla z něho nazpět poohlédla, byla by viděla, že se vrátil a že dost dlouho v místech těchto dlí.. Snad doufal, že se ubohá vrátí, snad teprve teď chtěl jí něco proti zubům poradit. . . Následující den bodla se, uzřevši jej, do ruky, že jí krev malým potůčkem z ní stékala. Doufala, že si toho všimne, že zvolá: "Slečno, jste poraněna!" — a že snad sám jí ránu obváže. Ale zase jí sklaplo. . Nevšiml si vůbec její ruky, hleděl jí jen ve tvář, - a ukloniv se hluboce usmál se.. To ji vzkřísilo.. . A následující den rozhodla se k něčemu ještě vydatnějšímu.. Když jej v dálce orlí její oko uzřelo, usedla do trávy vedle pěšiny a jala se číst, - aby viděl, že je vědychtivou dámou. Schválně vybrala si dílo vědecké, aby mu imponovala. . A když se blížil, vyňala vtásničku a skryla ji v husté trávě. . A teď jala se hledat.. "Není-li sprosťák," řekla si, "jistě mně pomůže hledat. Nepomůže-li, pak nechci ho už nikdy vidět. Vždyť je to skandal, co všechno dělám, — a on si mne stále nevšímá! Je to hanebné ode mne! Tak hloupý teď už jistě není, aby netušit, proč sem chodím. . A nesmělý také není, nevypadá na to! Nepomůže-li hledat, víckrát sem nejdu, - pak ať se rmoutí on, má-li mne rád! A snad má, - jak krásně se na mne včera usmál! Ne! - přišla bych zas! usmál se tak krásně, jistě mne už miluje! U takových lidí, jako on, dlouho to vždy trvá, než se rozhoupají! Je to takový do sebe zabraný pavouček, jen myšlenky jeho proň existují, láskaje u něho vedlejší. . Ne, nesmím se ukvapit! Bože, už je zde!" A horlivě hledala. . A teď splnila se její touha.. Prudce sebou trf»'a, když zaslechla jeho hluboký melodický hlas: "Ráčíte něco hledat? Dovolíte, abych pomohl?" řekl trochu nejistě a zarděl se.. 47

"Prosím! děkuju!" zaleptala skoro, plna radosti. . "Vypadla mně vlásenka, - ale najdu si ji sama!" "Tedy si nepřejete?" tázal se, - ale přes to už hledal. . "Prosím, - když jste tak laskav," - koktala rudá jako krev, nevědouc, co rná odpově d í . . A ted oba hledali, hledali velmi pilně. . Melii napadlo, že musí vlásenku hned najít, aby se milenec zbytečně nenamáhal, ale byla tak zmatena, že zapomněla, kam ji položila. . Nikdy dosud nebyla tak zmatena. Hleděla myšlenky sebrat, kde jen ta vlásnička je, - ale nemohla myslit. A tu našel ji už Curcio, ač byl též zmaten; ale horlivost jeho v hledání byla převeliká.. "Zde, prosím," řekl spokojeně. Zdálo se mu, že nálezem svým vykonal stkvělý čin.. Zžíral ji svým pohledem. . "Děkuju! Nestála ani za hledání!" "Ne! Je velmi krásná, - skoro jako vy, slečno!" Zarděl se cítě ukrutnou hloupost svého přirovnání.. Ale Melii, v radosti její, hloupost tato ušla.. Ale hned se ovládl a zasmál se: "Jakou pitomost jsem to řekl! Odpusťte, jsem zmaten vaší neobyčejnou krásou! Nikdy neuzřel jsem tváře tak krásné a tajemně hluboké zároveň.. Vidím, že jste samotářka jako já!" I Melia přišla k sobě. Vpichla si vlásenku do vlasů a řekla, vpíjejíc se v jeho tvář: "Ano, miluju samotu, - ale lidi nemiluju... Oni nemilují mne též. . Nevím sama proč, - ale každý se mne straní!" "Protože větří ve vás jejich nízké, krotké, smrduté duše něco vyššího. . Obyčejní lidé nenávidí instinktivně lidi neobyčejné, bojí se jich, nadávají jim zločinců, - ale odbočuju! . . " "Neodbočujete!" vskočila mu do řeči s tajemným úsměvem. Zahleděl se láskyplne v její oči. "Tak neobyčejné, tajemnou, kouzelnou silou plápolající tváře jsem neviděl!" pokračoval svým ostře akcentovaným hlasem. . "Nedělejte si nic z úsudku lidského stáda! Lidé vyšší dovedou vás ocenit. . . Já S dovolením! Smím se ptát co čtete?" A současně vzal jí knihu s klína. Líbila se jí tato smělost.. Pohlédl na titulní list, znovu sejí zahleděl v oči.. Měla bouřnou chuť obejmout jej. . Trhla sebou též.. "Jak jste krásná a neobyčejná!" pokračoval. "Byl bych šťasten, kdyby mně bylo dovoleno, častěji s vámi pohovořit!" "Bude mně ctí!" zakoktala a oči se jí chvěly.. "Nuže tedy zítra, - viďte?" řekl něžně. "Zde v tuto dobu?" "Ano!" Víc nemohla říci.. "Nebudu dále rušit! Moje poklona, slečno!" Povstala a uklonila se, až přespříliš hluboce. . Chtěla něco říci, mnoho myšlenek kmitalo se jí v duchu, - ale nemohla úst otevřít.. Jak se v tu chvíli zlobila temně na osud ženy, jež musí zůstávat trpnou, zdrženlivou. . Ale něco přece udělala. . Uchopila jeho ruku a vřeleji, se slastným pocitem při dotyku tomto, stiskla. . Jeho oči vzplanuly. . Přitiskl malou ručku, která už psa a šest mužů zavraždila, ke rtům, stiskl ji pak tak, že ji to zabolelo, hluboce se s něžným, ekstatickým úsměvem uklonil a blažen odcházel. . Snažil sejít co možná pevně, ale zdálo se mu, že jde kolísavě, hopkavě, směšně.. 48

r A jak blažena byla Melia! Zpočátku hanbila se, že jej za ruku uchopila, ale pak utěšila se tím, že to znamená vděčnost za jeho slova, jež byly jí oasou v poušti. . A tento den prozpívala a počínala si jako šílená. . Sešli se zas. Tři hodiny spolu lesem bloudili, mnoho hovořili, — pak se i Melia na prosbu jeho doň zavěsila, - a konečně se objali.. "Nevěřím ti, že mne miluješ!" vzlykala líbajíc jej. ' Tak dlouho jsi si mne nevšímal, stále jako zlostně, opovržlivě na mne hleděl a často jsi se na mne ani nedíval. ." "Milenko nejdražší! Zamiloval jsem se do tebe hned druhého dne! Ale mám takovou hloupou povahu, - jsem příliš zabrán do sebe! Musil jsem se teprve vyburcovat! Jsem zevně často dost nesmělý, protože nejsem zde ve svém živlu! Odvykl jsem si v samotě své stýkat se s lidmi, - a neumím to též! Cítím se při tom stále tak kolísavý! A mohl jsem vědět, že mne neodmítneš? Vypadáš tak hrdá a nepřístupná! Jsem trochu hrdý, - nesnesu odmítnutí, jsem v tom ohledu jako žena! Ač jsem tě ihned miloval, stále jsem se nemohl odvážit přistoupit k tobě, stále jsem v nitru svém kolísal, - hanebně kolísal! Ty mne pochopíš, ty jistě! Jsem též nováčkem v lásce - ty's první, kterou miluju, - jen — " Přesvědčil ji úplně a polibky jeho ještě více. . Následující den líbali se zas, - on nejen tvář, ale i prsy, jež také trochu ssál k rozkoši její. . A ruce jeho dostaly se po nahém jejím těle až k pasu. . Ale víc nepovolila v přísnosti své.. Ale následujícího dne přísnost její zmizela. Ulehli v pustém křoví. . Melia byla vyměněna: stala se něžná, sladká, veselá, plná smíchu, ohebná jako proutek. Curcio počínal si k ní hned zcela volně, velitel sky, někdy skoro drsně; bylo to už v jeho povaze, - ale mužná povaha milenky nutila jej instiktivně k tomu, by uplatňoval na ní svou mužskou, vládnoucí přirozenost. Ale Melii právě to bylo vhod: nic sladšího pro milující ženu nad poslušnost. Cítila s rozkoší, že vládne jí někdo, jehož převahu uznávala, jehož ducha obdivovala. Ochotně vyhovovala, se slastí se podřizovala, se smilnou rozkoší nechala si našlehat. . Nebylo hodnější ženušky nad tuto strašnou ženu. . Neřekla mu tajemství své minulosti z pochopitelného strachu, ač Curcio často nepokrytě řekl, že sympathisuje s neobyčejnými zločinci. Vymyslila si svůj životní román. Řekla mu, že zdědila po své tetě malé jmění, jež postačí jí ještě asi 5 lét k živobytí. Nebyl přítelem manželství; a ona, opovrhujíc lidskými míněními, rovněž po něm netoužila. Přes to nabídl jí je, ač věděl, že by rodiče jeho nesouhlasili. . Odmítla. . Přála si odjet s ním daleko do ciziny, neboť ve Španělsku přece jen pálila ji půda hrozně pod nohama. Ale jak tam žít? Jej očekávalo značné dědictví, - a snad brzo, neboť zámožná matka je ho trpěla nezhojitelnou nemocí, - a měl jen jedinou sestru. I teď měl malé jmění, jež nedávno po strýci zdědil, — jež mohlo jim stačit na osm, deset lét. . Byla by si toužebně přála, aby s jměním tímto s ní prchl, ale netroufala si říci své důvody. . Blouznila aspoň stále o švýcarských horách.. Rozhodl se. Hledat si špinavou kariéru nemínil a byl by též býval blázen. Dle výroku lékařů zbývaly matce jeho jen dvě léta. Tuto dobu hodlal ještě čekat zde, by ji nezarmoutil. . Též na sestře mu záleželo.. Na otci ne, - s tím byl ve špatném poměru, neboť papínkovi nebylo vhod, že syn je málo špinavý..

A Melia z hrdosti souhlasila, ač věděla, co to bude mít za následek Příšerné myšlenky rodily se jí opět v mozku. Říci milenci, že lhala, J že krvavé jmění její je v koncích, nechtěla, - požádat jej o peníze se styděla. Půl druhého měsíce po dni, kdy jej poznala, probodla večer v lese sedláka, o němž věděla, že byl v záložně., Umíraje vystřeli! z revolveri] a slabě ji zranil. . Na blízku v lese byli lidé. . Ještě dříve, než boty, za nimiž peníze byly skryté, zula, přiběhli. Musila prchnout a zdařilo se jí t o . . Byla za muže přestrojena a věřila pevně, že vyzrazena nebude, . Doběhla domova. . Několik hodin válela se na loži. . , pak tvrdě usnula., Probudilo ji prudké zaklepání. . Otevřela, vstoupil četník.. . Zbledla, - ale beze chvění se oblékala. . Byla rozhodnuta, co činit. . Jen jeden četník.. V živůtku jejím byl revolver a dýka. Oblékala jej, - a náhie zarachotil výstřel. . Četník, opírající pušku s bojonettem o zem, zařval, zapotácel se. . A sotva vystřelila, hodila naň stůl, - a sotva jej hodila, přiskočila a již se nořiia dýka její do těla klesajícího. . Byla jen pěstí udeřena do tváře.. Uchopila jeho pušku a vyřítila se ven. Lidé vybíhali z bytů. . Vyběhla na ulici, rychlostí laně proběhla několika a octla se za městem Řítila se k lesu. . Strážník na koni za ní. . Uměla trochu i z pušky střílet. . Tři výstřely, - a strážník i kůň svíjeli se na zemi.. Prchala dál a dál do pyrenejských hor. Čtyři dny i noci to trvalo, konečně střetla se s několika bandity. Věděla, že v místech těchto řádí banditská rota. Poprosila je o pomoc, řekla jim o své minulosti. Odvedli ji k náčelníku. Rozumí se, že byla přijata. Předně ukázalo se různými zkouškami, že vyrovná se každému členu tlupy, - a za druhé byla krásnou ženou. Dostala mužské šaty a za týden zastřelila zas dva lidi. , Aby měla pokoj od ostatních banditů, naklonila si náčelníka tím, že dala mu své tělo. . Neměla, jak řečeno, pitomých předsudků a ani ji nenapadlo, že stává se miláčkovi svému, na nějž teď jedině myslila, nevěrnou. . Asi měsíc byla banditkou a vyznamenala se. Pak předstíráním chytrých důvodů dosáhla toho, že ji bylo dovoleno, aby odebrala se na týden do španělské roviny. Za muže_přestrojena, vlasy ostříhané, zrzavý plnovous, odebrala se rychle do D. Šťastně tam dorazila. Nejdříve odebrala se v drahá místa, kde Curcia poprvé uzřela. . Nenašla ho tam. . Skryla se v lese, - a když nastal večer, statečně odebrala se do města. Vešla do domu, kde milenec bydlil, - odděleně od rodičů. . Byla rozčilena jako nikdy dříve.. "Teď dozvěděl se již snad vše! Ví, jakou příšernou ženu si zamiloval! Bude mne milovat i dál? Zajisté je ušlechtilý, - ale což mýlíla-li jsem se v něm? Lidé jsou tak zbabělí a podlí. . Ale on ne! on ne! Bože! jak mne asi přivítá!" Potichu vystoupila po schodech. . Byla již dříve u Curcia. . S rodinou jeho se neseznámila. S rodiči nechtěla, - ač ji k tomu vybízel, - ač byla "dobře si stojící soukromnicí". A sestra, o níž ji mnoho hezkého 50

povídal, byla po celou dobu jejich známosti v Zaragoze... Připlížila se před dvéře, - poslouchala.. Slyšela jeho hlas. , Zajásalo to v n í . . A hned na to hlas ženský... Pohlédla klíčovou dírkou.. Spatřila jej, - a na klíně jeho mladou, krásnou ženu. Objímala mu šíji, on držel nahý její prs zamyšleně si jím hraje. . Nebohé zavírilo v hlavě. . . Musila usedsout. . Její první myšlenkou bylo utéci, - ale statečně a zoufale rozhodla se vstoupit, aby měla plnou jistotu.. Zaklepala, - otevřela, stanula dva kroky ode dvéří.. Upřeně zadíval se Curcio v oči neznámého muže, slabě se trhl. . . "Melio!" zvolal tiše, - a již byl u ní a prudce ji objal. . . Neznámá dáma hleděla na ni vy vale nýma očima.. "Jak jsem šťasten, že's unikla, - že tě opět vidím!" šeptal opatrně, líbaje ji na čelo. . Ale hned řekl pánovitě: "Dolů s tím vousem, fuj!" Nemohla jsi jej sejmout, dřív než jsi sem vstoupila?" A udeřil ji do zadečku. . "Miluješ mne stále?" zašeptala, šťastna z toho a přece peklo v srdci plačíc a vous snímajíc. Zasmal se, políbil ji ted na rty a potrestal novým plácnutím. . "Ty's Melia?" otázala se dychtivě dáma a uchopila ji prudce za ruce. "Ano!" odvětila a nenávist šlehla jí v zracích. . "Kdo je to?" tázala se Curcia. "Moje sestřička! Je do tebe zblázněná..." Teplo rozlilo se banditce duší. . . Ale vzpomněla si hned"- a zašep tala mu do ucha: "Klíčovou dírkou viděla jsem, že jí svíráš prs. . Co to má být?. . . "Milujeme se velmi něžně, - a ubohá láska je vždy ta, která je jen duševní; není-li láska i tělesná, je jen málo duševní! Nemilujeme se vlastně jako milenci, - leda částečně; milujeme se jen velmi silně jako bratr a sestra, - ale láska taková nedá se od smyslnosti odmyslit. Žárlíš?" "Nemiluješ ji víc než mne?" tázala se znovu, stále šťastnější. . "Ne, tebe intensivněji. . . " "Jsem spokojena!" zašeptala blaženě. . "Jak je krásná a milá. . . Neopovrhujete mnou, slečno? "Obdivuju tě, miluju tě!" zvolala Oktavia, dívka asi o rok mladší Melie, hrdá, velice intelligentní tváře, divoká též po svém způsobu. . " Opovrhujú lidským stádem a jeho míněním! Jásám vždy, slyšíc o někom, kdo beze strachu vzepře se jim činem, kdo, jak tomu nízce se říká, dopustil se zločinu. . " Znovu uchopila ji za ručku, zahleděla se na ni, políbila ji. "Je možno, aby tato malá ručka uměla tak krásně vraždit! Zabila jsi ony řezníky?" "Ano! slečno, děkuju, - miluju vás též.. , jak.. " "Dost!" pravil Curcio. "Navlékni, Melio, zas ten vous, - pryč odtud! Jsi zde dobře známa, tvé oči jsou nápadné, snad tě mnohý pozná! Rychle odeber se z města a čekej u jezírka, jež tvoří říčka čtvrt hodiny nad městem. Čekej tam aspoň půl hodiny, - přijdu tam!" "A já s tebou! zvolala Oktavia. "Sestřičko, jak jsem se o tebe bála, ani nevíš, ještě víc, než bratr! On je tak chladný, stoický, - ale miluje tě nesmírně, to já vím! Budeš mou přítelkyní, viď? Tak jsem toužila vždy po družce, - ale ženy jsou nízké.. . " -,

1

"Já stejně, - Oktavio!" a Melia padla jí slzíc kol k r k u . . . "Nečekala jsem to, jsem šťastna!" Líbali se: "Rychle, milenko! Líbejte se cestou do lesa! Na, rychle navlékni ten vous, ať nedostaneš! Oktavia se do tebe zbláznila, Melio, - mne to velmi těší, drahouškové moji! Tak ven už!" Odtrhl jim ruce od sebe a Melii vyhodil.. Ta, radostí víříc, běžela k jezírku. Nečekala tam dlouho a bratr se sestrou přišli. "K lesu!" velel. "Sestřičko, deset minut ti popřávám k štěbetání, abych pak měl pokoj!" A Oktavia uchopila rychle Melii v pase, a spustila: "Nevíš, jak mne dotyk tvůj blaží, sestřičko, takovou divnou hrdostí naplňuje! Objímám krásnou, báječnou dceni zla, haha! Blbé stádo se tě štítí, jako bys byla morem stižena, ale já cítím k tobě vyzývavou, slastnou lásku! Jaká's neobyčejná bytost, - co jsem proti tobě? Tak zbabělá, jen řeč je u mne, žádné činy! Ale myslím, že budeš mne milovat též!" "Miluju tě!" rozplakala se Melia. . "Dosud žádná žena. . . , - a ty tak moudrá, čarokrásná, nabízíš mně lásku, - mně, chudé holce, ty bohatá dáma.. ." "Bohatá dáma, haha! Teď mám malé jměníčko, — vlastně ho nemám, teprve za měsíc budu plnoletá! A dosud byla jsem jen otrokem svých rodičů, kteří mně dali do kapes vždy nanejvýš. . . . . . . . . Ty's byla samostatná, bohatá dáma, ne já! Ty uměla jsi hrdinně stvořit svůj osud! Zsbiia's opravdu otce a muže? - Ano? Zase tě mám za to radši! Bože můj, jsi to ty vskutku? Ano, tvé oči to praví! Krásná, hrdá mnohonásobná vražednice! Jaké nesmírné energie je k tomu u ženy zapotřebí! l áska má k tobě vznikla z obdivu. . . -- Jsou nízcí zločinci, - ale tvá tvář plane vznešeností! A máš dobré srdce, to vidím též! Jsi něžná k tomu, koho miluješ, miluješ jen toho, koho ctíš!" Vášnivě ji Melia objala. . "Jak strašnou máš sílu, drahoušku. . Můj sladký bratříček miluje tě teď víc než dříve a je rozhodnut s tebou prchnout. . Vezmete mne také s sebou?" "Sestřičko, byla bych nanejvýš šťastna.. Miluju tě už skoro jako jej! Bude mně mnohem veseleji, budeš-li ty u nás! On je příliš vážný, mrzutý často, málomluvný, - ale ty jsi veselá jako zoře. . Opravdu, bože můj! chce jeti se mnou?" Ano, je to pevný jeho úmysl, tak tě miluje, - a váží si tě! A já jen s vámi dvěma mohu být šťastna! Jen vás miluju, - dosud nepoznala jsem muže, jenž by lásky mé zasloužil! Ale jej miluju, - skoro jako milence!" Zarděla se: "Nejsi žárlivá?" "Také jsi již jeho ženuškou?" "Ne!_ Ale - myslím, že to bylo od nás dosud polovičatostí... ale. . " "Učiň tak, - a nebudu žárlit! Učiň tak! O sestřičko má! Tolik jsem vždy, zvláště když byla jsem mladší,toužila po milované družce, - a teď ji nacházím, - a je na štěstí sestrou mého miláčka! Už proto musím tě milovat! . . " "A proto též na mne nežárlíš, viď?" "Ne! on rnne miluje! I kdybys byla cizí, tak tě rnám ráda, že bych nežárlila!.. . Ale - nežárlíš ty?" "Ne drahoušku! Vím, že nemohu s tebou rivalisovat, - a nebolí 52

mne to! Nejsem přece úplnou milenkou svého bratra, - naše láskaje zvláštního druhu, která nedá se přirovnávat k lásce mezi jím a tebou a nepřipouští žárlivosti. To, co jsem mu já, nedovedeš ty mu vynahradit. My dvě nemusíme žárlit, třeba budeme jej tělesně milovat! Je to vše tak krásně zařízeno, abychom společně žily. Musím být s vámi! Doma jsem nešťastna! Pohled na churavou maminku působí mně jen bolest, - vskutku milovat jsem ji nemohla, protože je zcela jiná, než já, - a protože ani ona mne nemiluje a často se mnou špatně zacházela. Otce přímo nenávidím; tyrannem sice nebyl, - ale má citlivou povahu. Jen s vámi budu šťastna!" "Melio!" pravil, objímaje ji, "slyš, dříve než se tě budu ptát na tvé minulé i přítomné osudy! Musíš ovšem prchnout! Nejvýhodnější bude, přeplavíš-li se z nejbližšího přístavního města do Afriky. Sestra ti již řekla, že půjdu s tebou! Můžeš měsíc čekat? jsi trochu v bezpečí?" "Jsem! Jsem členem banditské tlupy, jež již několik lét trvá. ." " 0 , má krásná banditko!" zvolala Oktavia a něžněji k sobě přivinula. "Jedná se o to," pokračoval, "aby Oktavia stala se paní svého jmění! Není to tak důležité, - ale škodit to nebude. Pak budeme moci při skromném životě asi osm lét v Egyptě nebo Sýrii žít. Odebeř se, milenko, zas k. banditům, jiné ženě bych to neradil, - ale ty nejsi ani žena! Budeme si dopisovat! Po měsíci všichni tři vstoupíme na loď! Pro tebe bude to as trochu nebezpečné, - ale co činit? Útěk přes Francii, Itálii, Rakousko byl by pro tebe ještě nebezpečnější! Snad i to bude pro tebe nebezpečno, vstoupíme-li my s tebou na tutéž loď; ale doufám, že budu tak chytrý, že nikoli! Snad změním ještě některé z jednotlivostí." A mluvil s ní, nedbaje, že byla by radši mluvila o lásce a že Oktavia vskakovala mu stále do řeči, o tom, co dále činit, vyptával sejí na podrobnosti jejího postavení, činil si ve svitu měsíce poznámky do notesu. Na pokraji lesa se zastavil, prudce ji zlíbal a řekl tiše: "Je prozřetelné, bychom se vrátili. Snad i tato naše noční chůze neujde úřadům. Melio má, miluju tě teď, co vím, jak umíš jednat, trojnásobně, - teď teprve tě ctím; neboť dříve jsem tebou, jako ženou, trochu opovrhoval. Můj stkvělý roztomilý blesku! musím tě mít, nejen už z lásky, ale i ze ziskuchtivé touhy mít poklad. . Jsem tebou úplně omámeii. Jdi! napomínat bys byla obezřelá, tebe nemusím. ." "Jak jsem šťastna!" plakala usedavě mohutná ženská bytost. . "Chtěla bych zemřít teď, po těchto tvých slovech! Ty's mé vše! Můj štvaný život nemá jinak cíle. . Konečně našla jsem si hvězdu v divoké temnotě své duše, - a zhasne-li mně, zemřu hned! Vím, že nová by mně nevzplála, nenašla bych muže jako tebe, - a kdybych jej našla, nemilovala bych ho, - jen tebe. . . A tebe, sestřičko, zdá se mně, že's on! Jak dobře, že*s žena, ze smím tě milovat! Jaký ráj to bude s vámi! Jaká slast, že já, opovržená, nenáviděná odevšech lidí, našla jsem vás a lásku vaši!" Musil dívky od sebe odtrhnout.. Plačíc a tančíc a líbajíc jej tázala se Oktavia, když vraceli se domů: "Mnou, jako ženou, opovrhuješ, vid, drahoušku?" "Mlč, ať nedostaneš! Nemáš sice povahy k činu tak stále odhodlané, jako ona, - ale proto, že máš širšího ducha. Dovedla bys jednat jako ona, kdybys v jejích poměrech žila a ona, být na tvém místě, nebyla by se dosud pošpinila lidskou krví. . Ano, lidská krev je nečistá věc, nejne53

čistší na světě." "Ať! Musím se jí pošpinit také, však se zas umyju! Nesmím za ní zůstat pozadu, abys mnou neopovrhoval. . Závidím jí, cítím se bídnou před ní, — a také trochu na ni žárlím.. Bratříčku, miluješ mne opravdu hodně?" "Než se jí pošpiníš, ať mně to řekneš, abys nevyvedla hloupost a nedostala ode mne metličkou! Miluju tě ukrutně, moje sladké stvořeníčko! Dnes musíš spát se mnou, abych viděl, že i ty mne miluješ. . " Sevřel ji prudce, - ona jej ještě více, - viděl temný ruměnec na tváři, slastné, studuplné zablesknutí v očích. "Budu!" zašeptala, - pak přidušeně vykřikla a táhla jej tak rychle domů, že sotva stačil. "Ó, jak jsem teď šťastna!" pravila po chvíli. "Miluju vás oba, a vy mne, - a pranic nebudu, žárlivá! Jsem tak šťastna, že se bojím, že to nemůže potrvat, že zemru brzo. ." Melia vrátila se šťastně k banditům a vraždila dál. Dopisovala si se šťastnými novomanželi. . Nesnesitelně pomalu plynul čas jí i jim. . Jak se Curcio obával, stalo se. Vzdor přestrojení byla Meli od více lidí ve městě poznána. Úřady se dozvěděly, že byla návštěvou u Curcia; — bylo známo, že byla jeho milenkou. . Ale Curcio vyslýchán nebyl, aby nebyl upozorněn, - aby zvěř vlezla do pasti. . A teď byl mladý doktor dnem i nocí tajnými agenty střežen, - a Oktavia, o níž se vědělo, že zúčastnila se noční vycházky, též. Vyšlo na jevo, že mu někdo poste restante dopisuje. Je známo, jak dbá stát o státem zaručené listovní tajemství, jedná-li se mu o něco, na čem mu záleží. . A tak se stalo, že jeden z listů Melie dostal se místo do rukou Curciových do rukou vyšetřujícího soudce, jenž nezvěděl z něho I sice, kde Melia mešká, - ale že hodlá v Zaragoze i s Curciem a Oktavií vstoupit na loď. Bohužel byl tento list poslední ze všech, jež od ní obdržel, takže ho nepohřešil. , Měsíc uplynul, Oktavia se stala plnoletou. Obdržela své jměníčko, - a třetí den poté odjela s bratrem, rozčilením nemoha ani jisti, do Zaragozy. . Bylo umluveno, že pozdě večer sejdou se poblíže Zaragozy, nedaleko továrny na líh a malého rybníčku. . Cestou shledával Curcio, že jedná dosti pošetile. . Ač nespozoroval dosud, že je stále špehován, chápal, teprve teď, že je to zcela možno. . Ale měl se vrátit, teď, když milenka rovněž již na cestě byla, měl ji nechat marně čekat? Snad bylo by to bývalo nejchytřejší. . Rozhod! se však, že se s ní přece sejde, - ale že sdělí jí pak jiný plán.. Těšil se, že obavy jeho jsou jen fantasie, jež o nic skutečného se neopírají.. Zatím bylo již telegrafováno do Zaragozy i do jiných míst. . Dojeli tam v podvečer. . Vystoupiv z vlaku rozhlížel se Curcio bedlivě, nešpehuje-li ho někdo, - ale nebyl dost chytrý v tomto ohledu, aby něco tak obtížného vypátral. . Oktavia byla chytřejší a špiclů si všimla. . Ale teď byli zase tito tak chytří, že počínali si tak, že od podezření svého upustila. . Odjeli do města. Curcio najal si v hotelu pokoj, - vyšel zadním vchodem a toulal se se sestrou křížem krážem po městě, tu rychle, u pomalu, zmizel ve dvou hostincích, odloučil se i od sestry, obíhal rychle nároží. . . Tentokrát smála se mu zas Oktavia: "Nic jistého nevíš, vše jsou pouhé tvé doměnky, - a počínáš si jako blázen!" Na něcó jsou ženy úžasně chytré, - ale tam, kde se jedná o zření do dálky, o chytrost, 54

abychom tak řekli, filosofickou, jsou slepé.. Po dvouhodinovém bloudění, když se již značně setmělo, vydali se co nejrychleji za město. . Curcio byl spokojen, jsa přesvědčen, že, je-li stopován, ztratili stopující jeho stopu. . Jednalo se mu jen o minutový rozhovor s Melií.. Našel ji už u rybníčku.. Ležela, aby nebyla viditelná, na mezi. . Měla šat myslivce, aby nenápadně mohla mít pušku.. Právě vyšel měsíc a den skoro zhasl. "Pryč odtud!" velel, odepřev rozradostněné dívce políbení. "Náš projekt je hloupý. Nepojedeme teď!" "Bože! ty nechceš se mnou jeti, rozmyslil jsi si to!" zaúpěla bolestně. "Mlč!" zvolala Oktavia, objímajíc ji jako blázen. . "Což čteš v našich očích nízkost? . . Jsme snad. ." "Mlč, sestřičko! Jsme snad stopováni, - hned musíme se rozejí! Vrať se, Melio, rychle zas k banditům! Odjedeš sama z některého francouzského přístavu! Zde lístek, - tam budeš číst vše bližší. . Sejdeme se v Africe, nejspíše v Tunisu. ." "Mluvíš pravdu, miláčku? Jak jsem zklamána! Víš, že jsi stopován?" "Nevím, ale bylo by to možno. . ." "Tys najednou tak úzkostlivý. . ." "Opatrný! Kde se jedná o stíhaného vraha, není žádná opatrnost dost velkou. . Dříve byl jsem neopatrný, - teď nahlížím to pozdě snad. Bojím se stále, - stále se mně zdá, že vidím četníky. . Je mně tak divno, - jakoby smrt se blížila! Rychle dále!" "Mně je podobně!" řekla Melia. "Vícekrát snila jsem divný sen o čarovném údolí a krásných dívkách v něm.. Dnes v noci podivně zas, - a dívky ty mně blahopřály, že ze špinavého světa zavítala jsem k nim.." "Snila jsem též už dvakrát o podobném údolí!" zvolala Oktavia, zachvěvši se.. "Sestřičko drahá. ." "Sny jsou neocenitelné!" řekl. "Tvůj, Melio, je snad varovný. . . Běžme raději do onoho lesa! Rychle, mám ošklivé tušení! Jak jsem šťasten, že dopřáno mně s tebou promluvit. . Běž rychle k banditům, přeměň oblek, možno-li." "Ale vždyť už nejsem u banditů!" žasla Melia. . "Což nečetl jsi mé poslední psaní?" "Tak? kdy's je poslala?" "Před týdnem!" "Hm! Rychle běžme! Snad bylo zachyce-" "Hleď, hleď!" zašeptala Melia. . "Myslím, že je to četník, - a tam druhý.." "Bože můj!" zaúpěla Oktavia. "A tam za námi také, - a tam čtvrtý. "Jsme jimi sevřeni, — není pochyby, že přišli sem k vůli nám ." Oktavia musila se chytit bratra. Ale Melia zasyčela: "Jaký strach, Vždyť jsem to já, Melia! Uteku přece, - vy nemáte se čeho obávat! Óny dva zastřelím, - za tento násep se skryjú. ." A skokem byla za vysokou mezí a sňala pušku. . "Pomůžeme ti!" pravili současně Oktavia a Curcio. . "Ne, nečiňte to, prosím vás, drahouškové! Zahubíte se " A již zarachotil Meliin výstřel, - a hned druhý.. Jeden z dendaimů se skácel. A hned na to třeskly tři výstřely z předu i ze zadu. . Meli byla 55

slabě na noze poraněna.. "Ulehni, sestro! " zvolal a strhl ji na zem. "Pánové, na nás dva nestřílejte! Jsme nevinni! Melio, vrhni se na zem!" "Ty - j í - nechceš pomáhat?" tázala se polomrtvá Oktavia.. "Chci! Z chytrosti.." "Vzdávám se!" vzkřikla Melia, která měla jen dvojku. . Ještě jedna rána třaskla, - a zranila Curcia.. Ani nehlesl. . Schovej revolver, sestřičko!" zasyčel, ale měj jej pohotově.. Ted můžeš pošpinit se krví, - buď duchapřítomna. . 1 dýku. ." "Odhoďte zbraně!" "Odhod, Oktavio, jeden ze svých revolverů! - Již jsme je odhodili, pánové, spoutejte nás!" Tři gendarmové, s namířenými ručnicemi, se blížili. . Melia znovu nabíjela pušku.. "Drahouškové!" šeptala, "nebraňte se!" "Budeme!" řekl. "Jinak byla bys ztracena! Tři snad zvítězíme, - ó milenky mé! - Pozor!.. . A teď!" Vystřela pevnou rukou, - a nový četník se skácel.. A hned na to zarachotily čtyři výstřely. . Oktavia zranila lehce jednoho. . Melia zastřelila druhého. . . Ale tento vystřelil dříve než ona, - a koule projela Curciovi hrudí.. Jen jeden stál na nohou a vystřelil na Melii. . Ale trochu dříve vystřelila zas Oktavia. . Meli byla jen lehce raněna a gendarm padal. . A ctižádostivá Oktavia přiskočila k němu a ještě dvě koule do něho vypálila,. A pak vbodla mu dýku hluboko do prsou.. Ztichl.. Tu zarachotil nový výstřel a koule zafičela Melii mimo hlavu.. "Za tuto mez!" vzkřikla. "Sestř-, -pro boha! Curcio leží, - ó!.. ." Uchopila milence a odnesla jej za násep. . Nová rána. . Chybila. . A znovu třaskla ručnice Melie a Oktavia pálUa z revolveru. . Opozdivší se četník dal se na útěk. . . Z nedaleké továrny vybíhali lidé. . ^Pryč odtud!" zvolala Melia, - a zavzlykala. . "Miláčku náš, žiješ?" "Ziju, za chvíli umřu, - jak se - říká. . Utečte, milenky drahé. ." "Nezemřeš, bratříčku, miláčku.. . Melio, co dělat?" "Běž k lesu co nejrychleji! Dohoním tě!" A uchopila umírajícího.. "Nedělej nesmysly!" chroptěl, vzpouzeje se. . "Vždyť - je to komické, - vždyt zahubíš - sebe..." Ale již přivinula jej k sobě a utíkala úžasně rychle.. "Melio, - konec. . Vy dvě můžete - se u - bandi - tů spa - sit.. Je - mně - oškli - vo, - dusím se.. Ošklivá smrt. . Vezmi - to čert.. Skoda, - vy dvě, - s vámi bych Pusť - mne.. Eh - jedno! Na shledá - nou ve - věč - nosti, — špi - navé - věčnosti - jako je tento život.." Chroptěl již jen. . Plačíce ubíhaly dále.. Doběhly lesa... Lidé běželi za nimi. . A tu náhle zpozorovala Melia, že Milenec její je nehybný a studený.. Klesla, šíleně řvouc jej objímala a Oktavia též.. .Chladl stále více.. "Dále!" řekla příšerným hlasem. "Ztratily jsme jej, sestřičko! Můžeš běžet?" A uchopivši mrtvolu běžela lesem tak rychle, že jí Oktavia sotva stačila. . A teď už byly tiché.. Hlasy pronásledujících ztichly.. "Mrtev?" zeptala se konečně Oktavia. 56

"Mrtev! Tuhne! Aleje můj! Sama jej chci pohřbít!" "Máš pravdu! Nezasluhuje, aby byl pitváním zhanoben, aby svěcená voda jej znečistila, aby přišel do lidského mrchoviště mezi hnijící hmyz! My dvě jej pohřbíme!" Ještě asi čtvrt hodiny spěchaly dál. Tu stanula Melia v úzkém údolí.. "Zde!" A položila mrtvolu do úzké skalní štěrbiny, a vystoupivše poněkud výše po stráni, jala se rukama a ručnicí shrnovat spousty kamení. . "Počkej!" velela Oktavia. . A sestoupivši k bratrovi políbila jej ještě, - a vnořila mu dýku dvakrát do srdce.. A Melia rovněž seskočila a políbila jej, - a pak jala se podkopávat sypkou skálu. . Oktavia pomáhala. . A za několik minut zřítily se spousty kamení na mrtvolu, tak nemilosrdně na ni dopadajíce. . Dívky zaštkaly, — ale pokračovaly. . A za chvíli byla tři metry vysoká štěrbina vyplněna kamením a Curcio byl pohřben. Vrhly se na mohylu, líbaly kamení, - a pak se objaly.. Asi půl hodiny ležely takto na ní, obličeje mokré svými a cizími slzami. ..Nikdo neměl nikdy krásnějšího pohřbu.. "Co dále, Melio?" tázala se konečně Oktavia, když byly opět slyšitelný nízké lidské hlasy. "Půjdeš-li domů, sestřičko, budeš odsouzena! Četník, který utekl, viděl tě střílet. . Chceš jít k banditům? Nechceš-li, probodnu si srdce. Chceš-li, budu žít k vůli tobě. Tebe miluju, ty's on! Budu-li tě mít, budu myslit, že mám jej! S tebou svítí mne ještě ve světě, jinak je tma!" "Půjdu s tebou, sladká sestřičko! Tebe miloval. . Neopustíš mne nikdy? S tebou snad budu šťastna. ." "Nikdy! A pojďme!" Najaly si v nejbližší vesnici povoz. A o půlnoci vyjely na sever. . Nerušeně jely celou noc a následující dopoledne, tisknouce se ve voze k sobě, tu plačíce a líbajíce se, tu mlčíce.. Teď teprve, když Oktavia pošpinila se krví, byly pravé družky pro život a smrt.. Odpoledne, když dojížděly k pyrenejským lesům, spatřily za sebou čtyři gendarmy na koních!.. "Rychle, co nejrychleji!" zahřměla Melia na vozku. Ale ten, všimnuvši gendarmů, nepospíchal příliš. . "Co nejrychleji, sice tě zastřelím!" zařvala ještě jednou Melia a vyňala revolver.. Ale tu třaskl revolver Oktavie a vozka padl z vozu. . "Výborně, sestřinko!" Objala rychle Melia Oktavii a skočila na kozlík. . Ale četníci je doháněli. . Oktavia vypálila na ně dvě bezvýsledné rány a ulehla do vozu.. . Tu vyjeli četníci ze silnice na pravo i na levo, - za nedlouho byli v stejné čáre s vozem zběsile uhánějícím.. "Musíme odříznout koně a vsednout na ně!" zvolala Melia. . Tu zarachotily již tři výstřely a jeden kůň klesl. . . A Oktavia zaúpěla. Měla prostřelené stehno. . Melia přeřízla postraňky a uchopila bolestí křičící družku. . "Nech mne, drahoušku! Je to marné, spas se sama!" "Víš, že bez tebe nechci žít!" A vyšvihla se i s ní na koně a ujížděla střelhbitě dále. . Kůň se pod body její dýky splašil a uháněl do polí. . Zarachotily nové výstřely.. Klesl vedle malého lomu.. Melia seskoči57

!a v čas, omdlívající Oktavii nepoušííc.. Nové výstřely.. Koule projela jí ramenem. . Ale již byly kryty.. A četníci obklopili ze slušné vzdálenosti lom koldokot. . "Konec!" řekla Melia . . "VzdámeJi se, čeká mne šibenice, tebe dlouholeté vězení.. Drahoučku, co chceš činit?" "Zemřít! Strašná bolest! Mám strach ze smrti, ze všeho. . Ale přece chci umřít, sestřičko má.. Půjdeme - za - mi - láčkem, - to je to nejiep - ší.. O!.." "Má Oktavio! Má drahá, jediná! Sejdeme se zas! Zemřeš-li se mnou, zemni šťastně a krásně! Ano! za miláčkem! Sejdeme se s ním zas, - vím to! On mrtev, — ale přece se s ním sejdeme, - jak je to krásné!. . Zemřeme hrdinně, mé sladké děvčátko! ó! ta bolest!" "A - no! A rychle! Smysly mně mizí. . Probodni mně srdce, má má Ale ne! Počkej! Chci umřít čestně! Nemám síly, - ale přece.." A uchopila dýku. . Naposledy padla jí Melia, plačíc a bolestí se kroutíc v objetí. . A pak poodstoupila.. A sténající Oktavia několikrát kmitla dýkou před svým levým prsem, s tváří křečovitě sevřenou.. A pak vnorila ji náhle prudce hluboko do žeber a klesla. . "Curcio.. ." vydralo se jí ještě.. Melia políbila ještě trhající se rty a slza ukápla na bledé líce.. Pak namířila bedlivě pušku a dve rány zarachotily. . Jeden gendarm zamával rukama nad hlayou a klesl.. A pak uchopila střelhbité dýku, krví Oktavie rudnoucí a rychle vnořila šiji, třikrát po sobě, do srdce Za tň hodiny odvážili se četníci, dostávše posily, k lomu. Našli mrívou.Melii a živou dosud Oktavii.. Dýka její nedotkla se srdce.. Čtenář se s ní ještě sejde.

Q

58

Jan Šafránek "Chodci" olej na plátně

Aleš BREZINA

Kosmický cyklista í. Pij u tu o d p o r n o u b r e č k u , za k t e r o u si řekli půl d o l a r u a k t e r é tu ř í k a j í kafe. J s e m to já a n a c h á z í m se v N e w O r l e a n s u . Marně se s n a ž í m d o v o l a t do San I rancisea. Včera m ě l a Věra n a r o z e n i n y , ale už d l o u h o jsem o ní nic neslyšel. Před c h v í l í vysílal Hlas A m e r i k y m o j e interview a tak o n a ví jistě o m n ě víc, n e ž já o n í . H o n z a s e d í z ř e j m ě na Pankráci, j a k o j á p ř e d č t y ř m i roky. Na í l o r i d u , či lépe ř e č e n o d o Georgie, j s e m dostal p o š t u od K o m y . A dva m a l í č e r n o u š c i j d o u k o l e m m ý c h o k e n . B y d l í m v h o t e l u India. Asi tři tisíce k i l o m e t r ů na sever č e k á na m ů j t e l e f o n m a l á V i e t n a m k a . A já j í m u s í m zavolat. p r o t o ž e mi ji p r o r o k o v a l slepý věštec. Bože, j a k j e t o bláznivé. Docela sc ten o c h m e l k a strefil. Š k o d a , že už je p o d d r n e m . Musel se strefit. Už j e n o m p r o t o , že k r a j s k ý rozhlas v Hradci Králové o n ě m tvrdil, že je t o p o d v o d n í k . A k r a j s k ý r o z h l a s v Hradci Králové n i k d y n e m l u v í p r a v d u . T a k ž e slepému věštci n e z b y l o nic, n e ž věštit správně. Ale naše c h y b a byla v t o m . že j s m e m u n e n a s l o u c h a l i a dívali j s m e se spíš na p r á z d n é láhve od piva. k t e r á stály v roh u . K d o ví. m o ž n á že Izaiáš měl také n ě j a k o u tu láhev piva v r o h u a p r o t o m u farizejové neuvěřili. T a k tedy p o r o c e j s e m si vzal t u ž k u a začal o p ě t p s á t . A vše by b y l o tak n ě j a k v p o ř á d k u , k d y b y ten k o n e č n ě šťastný o t e c H o n z a neseděl na P a n k r á c i .

II. Posadili ho d o n ě č e h o , c o m ě l o šlapky j a k o k o l o a k ř í d l a j a k o letadlo. A řekli m u : m u s í š p ř e l e t ě t m o ř e a v s t o u p í š d o dějin. R o z j e l se p o p o b ř e ž í a vzlétl. Šlapal j a k o zběsilý a k d y ž se blížila F r a n c i e , začal s t o u p a t k o b l a k ů m . A p a k zmizel z d o h l e d u a dále s t o u p a l a n a j e d n o u si u v ě d o m i l , že už n i k d y n e p ř e s t a n e , že se z n č h o stane k o s m i c k ý cyklista, k t e r ý b u d e v y p r á v ě t o své p o u t i , ale k t e r ý n i k d y n e u v i d í obličeje, k t e r é h o b u d o u p o s l o u c h a t . T a t o z v l á š t n í o d p o v ě d n o s t k t ě m , k t e ř í j s o u d o l e , h o p ř i n u t i l a k t o m u , a b y se z v e d n u l v klipsnách a p ř e k o n a l tak malé p ř e t í ž e n í na z a č á t k u . J e d i n ě t ě m lid e m dole je z o d p o v ě d n ý a n i k o m u j i n é m u . A p a k začal p o t k á v a t ty zbloudilé k o s m o n a u t y . A všichni m u radili: Z a p o m e ň na t o . cos chtěl. T e ď m u s í š přež í t . Vezmi si n ě j a k o u o p u š t ě n o u družici, navleč si s k a f a n d r z k t e r é h o vyloupneš m r t v o l k u p ř e d c h o z í h o pilota a začni k r o u ž i t s n á m i !

60

Trpělivě je p o s l o u c h a l a p a k se j i m snažil vysvětlit, že d o k u d j e d i n é d í t ě b u d e h l e d a t na o b l o z e n e b e s k é h o c y k l i s t u , m u s í šlapat a v y p r á v ě t m u p ř í b ě h o h v ě z d á c h . Ale t o t o v y s v ě t l o v á n í mu u b í r a l o síly. T e h d y se z v e d n u l o p ě t v klipsnách, vzal p u m p i č k u a začal všechny ty k o s m o n a u t y m l á t i t p o hlavě. Jeho p ř í b ě h y , ktere' vyprávěl, n e b y l y už krásné a n e b y l y už jen p r o děti. Začaly b ý t drsne', plné tvrdosti, snažil se d o b r a t p r a v d y , ačkoli od p r a v d y u n i k a l . A p r o t o ž e byl ve velike' dálce, takže mu již detaily u n i k a l y , n e b y l j e š t ě schopen p r a v d u p o c h o p i t .

111. T a k t e d y j s e m v N e w O r l e a n s u , ačkoli je to n e u v ě f i t e l é , je to f a k t . Přijel j s e m včera a h n e d na úvod b y c h se měl p ř i z n a t ke své p r v n í p o r á ž c e . Přijel j s e m a u t o b u s e m . Pravda, sice jen z v e d l e j š í h o m ě s t a , ale b y l o to p o p r v é v živ o t ě , k d y j s e m takhle, rezignoval. Zcela sám o své vůli. T o b y l o ve č t v r t e k ráno. p o p r o b d ě l é noci ve městě Mobile, ve státě A l a b a m a . V toni s t á t ě , kde Martin L u t h e r King zřídil ten b e z v a d n ý a u t o s t o p , že lidé n e p o t ř e b o v a l i aut o b u s y , v k t e r ý c h p l a t i l o p r á v o n a d ř a z e n é rasy. Č e r n í t o vyhráli a bílý m u ž se jim za to p o m s t i l a zakázal a u t o s t o p . A m n e šerif našel na silnici a j e d n o duše řekl: K o u k e j z m i z e t ! K d y ž j s e m se k t o m u neměl, d o d a l : N e z k o u š e j m o u trpělivost, n e b o p ů j d e š d o v ě z e n í ! A jelikož v t o m h l e státě se každej šerifa b o j í a d o Louisiány to b y l o . co by k a m e n e m d o h o d i l , sednul j s e m d o a u t o b u s u a řekl: New O r í e a n s . Pak jsem se schoulil na sedadlo a usnul. Ale šerif z m í s t a Mobile ve státě A l a b a m a mě d o s t a l . IV. Naposled jsem prošei B o u r b o n St. ve f r a n c o u z s k é čtvrti New O r l e a n s u . V každé h o s p o d ě je zde m u z i k a . V j e d n é zpívala n ě j a k á h o l k a Beatles. V j i n é hrál č e r n o š s k ý d i x i e l a n d a v p o s l e d n í hráli běloši blues. A m e z i t í m b y l o několik č e r n o š s k ý c h s k u p i n , k t e r é hrály b e a t . V š e c h n o je t a k t r o c h u j i n a k , než si člověk p ř e d s t a v u j e . A j e l i k o ž m n ě beat n e n í proti srsti a jelikož jsem přijel za č é r n o c h a m a , tak jsem tam zůstal. Kapela vařila a p a k si b a s k y t a r i s t a s u n d a l svoji basovku a spolu s k y t a r i s t o u vyvezli na p o d i u m č e r n o c h a v invalidním v o z í č k u , j a k o měl n e b o ž t í k Karlík Kotlář. A tak zpívali tři: č e r n o c h bez v o z e j č k u , č e r n o c h ve v o z e j č k u a nějaká p ě k n á č e r n o š k a . Pak přišla servírka a přinesla mi pivo a v o d k u , p r o t o ž e v té h o s p o d ě b y l o p o d m í n k o u d á t si alespoň dva d r i n k y . A t o už n e b y l o tak p ě k n é , p r o t o ž e m n e t o stálo p ě t dolaru. ale stálo to za to. V d o b r é náladě j s e m še) d o m ů a z b u d k y jsem zavolal Kim H u e . j e n ž e t a d y je to o h o d i n u p o z a d u , proti O t t a w ě a t a k j s e m ji chud i n k u vzbudil. C h t ě l a v ě d ě t , kdy přijedu d o K a n a d y , a já j í vysvětlil, že je t o e k o n o m i c k á záležitost, ale jestli t o p ů j d e takhle dál, takže b r z y .

V. Uvalia o c e s t o v á n í , která se j m e n u j e : J A K SI- S T Á T D O K T O R E M H O L U B Ľ M . K t o m u , aby se člověk dnes stal d o k t o r e m H o l u b e m , j e bezesporu zapot ř e b í t e o l o g i c k é h o v z d ě l á n í . D o p o r u č u j i K o m e n s k é h o evangelickou b o h o s l o v e c k o u f a k u l t u , p o p ř . Husovu b o h o s l o v e c k o u f a k u l t u . J a k d o s á h n o u t kvže-

61

n é h o c í l e , k t o m u j s o u d v ě c e s t y , j a k ř í k á K i e r k e g a a r d . O b t í ž n á , t j . že človek pilně studuje, tajně ctí I G M , teologicky je velmi progresivní, t a k ž e k r i t i z u j e K a r i a Ba« jia. Z n a l o s t D o s t o j e v s k é h o n e n í p o d m í n k o u , ale p a t ř í t o k e k l a d ů r r . Z n a l o s t A l b e r t a C a m u s e j e s p í š n e ž á d o u c í . Pom ě r ke K ř e s ť a n s k é í í r o v é k o n f e r e n c i m á b ý t n e u t r á l n í . V ž á d n é m příp a d ě n e p ř á t e l s k ý , p r c t o ž t í m b y se m o h l n a r u š i t m í r o v ý p r o g r a m v ý m ě ny studentů. D r u h á , p o h o d l n á c e s t a j e , ž e se j e d n o d u š e u d ě l á n ě j a k ý p r ů s e r a o n i h o zavřou a pak m u už j e n o m n a b í d n o u vystěhování. N o a jsou i tací, c o t o p ř i j m o u . S i c e j e p a k j i ž n e p u s t í z p á t k y , ale cíle j e d o s a ž e n o . J á j s e m d l o u h o váhal m e z i t ě m i t o d v ě m a c e s t a m i a t a k j s e m seděl na p r d e li d o m a . V r o c e 1 9 7 0 j s e m ž á d a l o s t i p e n d i u m v A u s t i n u a n y n í , k d y ž m i b y l o n a b í d n u t o , s n a ž í m se z t o h o v y b r u s l i t . J s e m t o t i ž t a k o v ý m a l ý doktor Holub. VI. Se s l o v y D o m u u v y c h á z e j í c í h o s l u n c e : . . . s n a d z n á š t e n d ů m z a N e w O r l e a n s , c o v e r b u s l u n c e .má..., n e b o j a k t o z p í v a l J a r o m í r M a j e r , j s e m o p u s t i l h o t e l I n d i a . M a n í k v h o t e l u m n ě p o r a d i l , a ť j d u k n e j b l i ž š í silnici a tak j s e m t o udělal a už jel kolem policajt a z r e p r o d u k t o r u na autě s p u s t i l : - J e s t l i n e p ř e s t a n e t e s t o p o v a t , t a k vás v s a d í m d o ž a l á ř e ! Z n e r v ó z n ě l j s e m , ale v z á p ě t í j s e m si u v ě d o m i l , ž e j s e m v L o u i s i a n ě a n i k o l i v A l a b a m é a ž e se m i n e s m í s t á t , a b y c h b y l v N e w O r l e a n s u p o k o ř e n p o d r u h é . Pak přišel d r u h e j p o l i c a j t a ten byl p r o z m ě n u č e r n e j a řekl m i , ž e m u s í m s t o p o v a t n a d r u h o u s t r a n u . Měl p r a v d u , m u s e l j s e m j e t p o d r u h é m b ř e h u Mississippi. A o p ě t j s e m čekal n a s t o p . K d y ž už t o trvalo asi d v ě h o d i n y a s l u n í č k o p a d a l o k z á p a d u , ř e k l j s e m si, ž e m u s í m v y j e t z N e w O r l e a n s u a t a k j s e m si v z p o m n ě l , že d á l n i c e v e d e k o l e m l e t i š t ě . O d j e ! j s e m t e d y m ě s t s k ý m a u t o b u s e m n a l e t i š t ě . A t a m j s e m o p ě t stál j a k o t v r d é Y , až d o š l o k t o m u v e l k é m u z l o m u , že m n ě z a s t a v i l n ě k d o , kdo jel h r á t golf. D o s t a t se z j i h u S p o j e n ý c h s t á t ů n a s e v e r a j e t s h r á č e m , k t e r ý j e d e na nejbližší golfové hřiště, to nevypadá dvakrát nadějně. A přesto v !6 h o d i n 4 5 m i n u t d o š l o k e z l o m u . I k d y ž j s e m se t o p o n d ě l í n e d o s t a l dal e k o a p r o k l í n a l j s e m celé S p o j e n é s t á t y v č e t n ě p r e z i d e n t a R e a g a n a . Byla t o z m ě n a a r á n o j s e m se z a č a l p o m a l u h ý b a t s m ě r e m k s e v e r u . N e j p r ve s t a r š í p á n , k t e r ý o s v o b o z o v a l P l z e ň a k d y ž p a d l a b o m b a n a H i r o š i m u , tak n e m o h l spát. Viděl b o m b a r d o v á n í V í d n ě a to h o natolik poznam e n a l o , že zpráva o Hirošimě m ě l a za n á s l e d e k n ě k o l i k a d e n n í nespavost. A pak přišlo to show. Z a s t a v i l a m n ě t a k o v á s t a r š í b a b k a a z e p t a l a se, j e s t l i u m í m ř í d i t . T a k j s e m řekl, že j ó . A o n a m ě p o s a d i l a za volant, z m á č k l a t a k o v ý k n o f l í k a t o a u t o j e l o p o ř á d s t e j n ě r y c h l e . D o K e n t u c k y ! , ř e k l a . T a k j s e m jel p ř e s Memphis do K e n t u c k y . Vlastně jsem kroutil jen t í m volantem. A tam b y l s t o p a ř a já m u n e m o h l z a s t a v i t , p r o t o ž e j s e m n e v ě d ě l , j a k se ten

62

knoflík vypíná. J e d e n z m ý c h t ř í t r a p a s ů s a u t e m . T e n p r v n í , k d y ž j s e m asi t ý d e n r o z v á ž e l c h l e b a a n a j e d n o u m i n a Ž i ž k o v ě d o š e l b e n z í n . C h t ě l j s e m se p o d í v a t d o n á d r ž e , ale n á d r ž c h y b ě l a . N e j p r v e j s e m a u t o o b e š e l . P a k j s e m z v e d l . k a p o t u , ale i z d e n á d r ž c h y b ě l a . D í v a l j s e m se z b o k u . Lezl j s e m p o d a u t o , ale n á d r ž c h y b ě l a . Z a s t a v o v a l j s e m n á k l a ď á k y , ale a n i z k u š e n í piloti n e m o h l i n a j í t n á d r ž . Až p a k j e d e n starší řidič m n ě p o r a d i l , a b y c h se p o d í v a l p o d s e d a d l o a t a m , k m é m u ú d i v u , n á d r ž b y l a . D r u h ý ž i v o t n í m o t o r o v ý t r a p a s byl s n e b o ž t í k e m K o t i á ř e m . N ě k o l i k r á t j s e m se h o p t a l : T y v o l e , k d e t o m á z p á t e č k u ? a o n v ž d y c k y o d p o věděl n ě j a k o u b l b o s t . A tak j s e m j e n o u na začátku našich cest n a s t a r t o val t a k , ž e j s e m o t o č i l s t a r t é r e m n a d r u h o u s t r a n u , z a ř a d i l j e d n i č k u a p o m a l u p ř i d a l p l y n . K c své h r ů z e j s e m o d c o u v a l p l n o u r y c h l o s t í p o d p r o j í ž d ě j í c í b u l h a r s k ý k a m i o n , který nás z á z r a k e m ^ p ř í k o p e m objel. B u l h a r byl n a t o l i k r o z č í l e n ý , ž e n á s p r o n á s l e d o v a l p a d e s á t k i l o m e t r ů . K d y ž se m u n e p o d a ř i l o n á s s h o d i t se s i l n i c e , t a k n á m a l e s p o ň d o l é t a j í cího montgomeryho kopnul. A t o h l e , s t í m s t o p e m , b y l t ř e l i . B a b k a se m ě z a t í m z e p t a l a , k o l i k j e m i r o k ů . K d y ž s l y š e l a m ů j v ě k , u k l i d n i l a se. M ě l a ž i v o t n í p o j i s t k u n a d p ě t a d v a c e t . T a k j s e m t o t e d a švihal d á l n i c í v M i s s i s s i p p i a n a j e d n o u by! p ř e d e m n o u t r a k t o r . Šlápl j s e m na b r z d u a o n a fungovala. B a b k a byla sice h l a v o u ve s k í e , ale t e n k n o f l í k v y s k o č i l a t a k j s e m z j i s t i l , j a k se lak o v ý k n o f l í k v y p í n á , ale t o m u s t o p a ř o v i se o m l o u v á m . V t e n o k a m ž i k jsem opravdu nevěděl, jak to a u t o zastavit.

Vil. C e l á ta c e s t a z a č l a v l a s t n ě t a k n i j a k . V y j e l i j s m e a u t e m d o V i r g i n i e a M i c h a l si z a p o m n ě l k l í č e v p r á c i . A d o l e t a m m a j í t a k o v o u s p o l e č e n s k o u m í s t n o s t a v n í z r o v n a b u d h i s t i slavili n o v ý r o k . N o a t e n v e č e r j s m e byli m e z i p o š u k a m a v N e w Y o r k u . N e b N e w Y o r k j e m ě s t o p o š u ků. D r u h ý d e n j s m e se z a s t a v i l i u p a n a f a r á ř e S v o b o d y . B y l o t o z v l á š t n í s e t k á n í . M y s l í m , že oba ž i j e m e v j i n é m světě. A tak n e m o h l p o c h o p i t , že c h c i j e t d á l s l o p e m a j á m u n e m o h l s l í b i l , ž e n e p o j e d u . . N e d o h o d l i j s m e se.

VIII. Přestože N e w Orleans byl jako začarovaný, zůstal n a k o n e c za m n o u a já se pomalu zakousl do státu Mississippi. A pak jsem dostal v tom šíleném horku takovou žízeň, ale nebylo nikoho,- kdo by m ě v t o m h o r k u vzal k nejbližšímu vodovodu a tak jsem s vyschlým hrdlem poprvé přespal pod širákem na tomhle kontinentě. Ráno jsem vstal a došel k nej : bližší benzinové pumpě. 63

IX.

V Louisvilu mě chytla šílená bouřka, ale přežil jsem ji. A pak přes Indianopolis do Chicaga, kde na mě čekal řepa. X. Druhé největší české město na světě - Chicago. A přesto pro Čecha strašlivě smutné. Zde vidí člověk, jak zaniká národ. Zrovna tak jako cikáni v Čechách neumějí cikánsky, tak děti Čechů v Chicagu neumějí česky. Čeština je řečí pouze těch, kterým je nad šedesát. Tak jde člověk po Cermak Street a potkává různé Linhart Funeral House a Restaurant Old Prague. Někdy se objeví i český nápis. Může si koupit i české noviny, ale nic se z nich nedoví. Charta, o té nepíšou, protože to dělají komunisti. Spory se zde vedou o věci ze začátku století. I oni si vzali ten uzlíček s sebou, aby ho tady rozbalili. A tak jsem vzal Pepu do černošský hospody ve středu Chicaga. Nikdy tam předtím nebyl a ráno se mi přiznal, že o tom nemůže nikomu povědět, protože by mu stejně nikdo nevěřil. Nikdo by mu ani neuvěřil, že byl večer po setmění ve středu Chicaga. Češi si vyprávějí o hrůzách, které se dějou v centru Chicaga po setmění a kdybych jim řekl, že v tý černošský hospodě jsem byl rychleji obsloužen než ve Staré Praze, tak se mi vysmějou. XI. Tam za Chicagem jsem potkal děvče: originál americkou beatnici. S rozbitou taškou, ve které měla jen cigarety a Nový zákon. Začla si v něm číst a přitom měla zvednutej pravej palec. Kouknul jsem sejí přes rameno, četla 2. kapitolu epištoly Jakubovy. Schválně jsem si to vyhledal: Slyšte, bratři moji milí, zdaliž Bůh nevyvolil chudých na tomto světě, aby bohatí byli u víře a dědicové království, kteréž zaslíbil těm, kdož ho milují. . . Nabídla mi cigaretu a pak šla podél silnice dál. Tohle jsou taky mladí Američani. XII. Octnul jsem se v Detroitu. Vlastně v předměstí Detroitu v Famington Hills, odkud je to do Detroitu asi 20 km. Ani zde Češi nechodí po setmění do středu města - akorát ti Češi, u kterých jsem byl. Ti tam chodí pro změnu každý den a zatím se jim nic nestalo. Z vyhlídky na vysokém mrakodrapu jsem se podíval na Kanadu, která byla za krásnou čistou řekou. Přejde se most a jste v Kanadě, ale já zamířil na západ do Friska. XIII. Teď jsem pro změnu ve Whitehorsu. Jsem tedy u Bílého Koně a shá64

nim práci. Přespal jsem na kraji města. V noci pršelo a tak jsem měl brzo všechno promočene'. Seběhl jsem dolů do města do místní hospody a dal si kafe. Najednou jsem si uvědomil, že nemám nic víc, než tenhle ruksak a pár knih, které jsem nechal u známých v Ottawě a měl jsem obrovskou radost. Radost z toho, že jsem tak trochu prokletej. Klepal jsem se zimou a neměl jsem kam jít, ale klepal jsem se proto, že jsem se neohnul. A tak jsem si sednul, vyndal jsem tužku a psal jsem. Neohrabaně, špatnou češtinou, která se už nemúž zlepšit. Psal jsem, abych se s někým rozdělil o svou radost. Měl jsem radost z toho, že není daleho doba, kdy lidé budou emigrovat opět pro pravdu, nikoli aby nahrabali. Neměl jsem lehkou práci, ale splnil se mi sen. Zahrál jsem si jeden zápas ligy na Yukonu. Ano, mají dvě fotbalová hřiště a protože se tu nikdy nestmívá, tak zápasy začínají v půl sedmé a v půl deváté vždy v pondělí a ve středu. A tak když jsem šel kolem, prosil mě jeden Indián, jestli bych si nechtěl zahrát. Nastoupil jsem na levé straně obrany za mužstvo Mr. Mikeš. Prohráli jsme 8 : 2. Byl jsem evidentně nejhorší, ale hrál jsem v teniskách, které mně půjčil rozhodčí a sám běhal bos. Celý zápas štípali komáři. A sítě u branek byly vyšponovány stanovými kolíky a rohové praporky - o těch ve Whitehorsu dodnes nikdo neslyšel. Ale hráli jsme dokonalý ofside systém, jak psal místní deník Whitehorse Star. XIV. Ve Whitehorse Star jsem objevil inzerát, že někdo pronajme byt.. A tak jsem tam zašel. Sehnat byt ve Whitehorsu je dost obtížné a tak mi sdělili, že jsem již patnáctý. Pak se mě zeptali odkud jsem. Když se dozvěděli, že z Cech, tak mně řekli, že oni z Moravy a pozvali mě dál. Milují sever a vrátili se sem po několika letech v Britské Kolumbii. Zůstal jsem u nich dva dny. Pak mně doporučili, abych se v Davson City zeptal po Kennedym. XV. Přejel jsem americko-kanadské hranice. Pustil jsem CBC. Najednou bylo přerušeno vysílání a hlasatelka pohnutým hlasem oznámila: Terry Fox, náš národní hrdina, dnes zemřel. Kdo byl Terry Fox, že o něm věděl každý Kanaďan, ale deset kilometrů na jih od kanadských hranic ho nikdo neznal? Nejlepší sportovec loňského roku. Vlasatý kluk, který dobyl srdce této země, jinak velice chladné. Obyčejný středoškolský basketbalista, který onemocněl rakovinou, takže mu museli amputovat nohu. A tehdy Terry Fox uzavřel smlouvu s několika předními firmami, že se z něho stane profesionální běžec. Za každý kilometr, který uběhne, dostane peníze na výzkum rakoviny. Rozhodl se pro maratónský běh napříč Kanadou. Vyrazil od Atlantiku a po několika měsících dorazil o jedné noze do Ontaria. Je65

likož rakovina pokračovala, nemohl Terry Fox svůj maratón naděje dokončit. Vím, nějak jsme se naučili nebrat vážně hrdiny. Měli jsme jich dost v čítankách. Terry Fox sebral 22 milionů dolarů. Myslím si, že kdyby nevybral ani dolar, takže by stejně běžel, protože to hlavní nebylo těch 22 milionů, ale ten jeho fascinující zápas se smrtí. Terry Fox udělal vše proto, aby se smrt pro něho stala nespravedlností a tak poblíž jeho rodiště v Britské Kolumbii je od letošního léta hora, která se jmenuje TERRY FOX. XVI. A tak bylo rozhodnuto, že musím odejít. Den před mými dvaatřicátými narozeninami přišla stvrzenka se žádostí, abych zaplatil 8.000 Kčs a pak že dostanu cestovní doklady. Mám zhruba tři měsíce na to, abych si užil země české, svého domova. Navštívit všechny, po kterých bude policie pás a sbírat jejich jména. Jsem na tom podobně jako zajatci Inků před tím, než jim vyrvali srdce. Jenže ti měli jen šest týdnů a nabídli jim čtyři nejhezčí ženy. Mám dojem, že jsem na tom lépe. XVII. Dostali jsme se do Charlestonu v západní Virginii. Cekal jsem pomník Johna Browna, který zde byl popraven. Místo toho zde byl pomník,' který byl určen obětem, které měla Konfederace v občanské válce. Za radnicí byla soutěž ve hře na bandžo. Ano, taková je Amerika. Amerika žije hudbou, a i v té největší prdeli je dost dobrých hudebníků, ale zde v západní Virginii hrají country a to přesně vystihuje tu sterilní atmosféru tohohle kraje a tak jen trochu ironie v hlase zpěváka říká, že by konečně po několika stech letech už rád slyšel něco jiného. XVIII. Ještě předtím, než jsem vyjel na cestu a padlo rozhodnutí o mém vyhnanství, jsem zašel za slepým věštcem. Proč? Každý z nás chce nahlédnout trochu do budoucnosti. Chce dostat odpověď, jestli to je podvodník nebo skutečný věštec. A jakkoli to nejsme ochotni přijmout za věštbu, přesto si necháváme zadní vrátka. Jsme ochotni přiznat, že věštci neexistují. Ale kdepak jen jsou? Pan Žižka popíjel svoji desítku. Podíval se na mě skrze své černé brýle a zeptal se mě na datum, kdy jsem se narodil. Pak řekl, že mám Slunce v Raku a Jupitera ve Střelci. Vzdal mně povinnou úctu, že s touhle konstelací jsem nadán velikou moudrostí. A že prý když něco vykládám, tak to vykládám jako by to byla hrozná prča a v podstatě že je to hrozně smutné. Ceká mně dlouhá cesta, ale před Václavem mám sedět doma a hřát si játra. Na 19. února mně předpověděl velký erotický zážitek. Dotyčná mne přinutí udělat si nějaké kurzy, takže budu mít ko66

hečně nějaké vzdělání. Tajně jsem věřil, že se zmíní o Věře. Ale tam zůstalo hluché místo. K mému vyloučeni ze školy prohlásil, že to bylo pro nějaké legrácky. Jak jsem již řekl, nebyl podvodník, protože to o něm tvrdil krajský rozhlas v Hradci Králové. XIX. Vyjel jsem na jih za Richardem. Taková doktorská cesta. Vyjel jsem na jih přes Chuchli na Cukrák. Hřiště na Dobříši mi zůstalo po levé ruce, Na tomhle hřišti jsme hráli na Mikuláše před deseti lety a prohráli rekordně 14 : 0. Čs. sport sice přinesl, že to bylo 13 : 0, pravděpodobně rozhodčí zapomněl na jednu branku. Dějiny ukážou pravdu a tak to bude pouze 1 3 : 0 . Skutečnost je ta, že první poločas byl pouze 3 : 0 a ten jsem chytal já a že v pochmurné náladě při společném obědě se ke mně chovali všichni velice uctivě. Pak jsem pokračoval dál do Strakonic. Minul jsem Příbram, kde Vyšší vojenský soud potvrdil rozsudek, kterým jsem byl na nějaký čas odsouzen k točení klikou a po okreskách jsem dojel do vesnice H. Zeptal jsem se, kde tu vegetuje nějaký břídil a každý s úctou říkal: Jó, ten nový lékař, ten bydlí za mostem. Oženil se. Vyženil syna a hodnou ženu. Pili jsme do rána a byli jsme, jak by řekl klasik, plni pivní statečnosti. Richard, o jehož síle chodily zvěsti, pekelný jezdec na Harley-Davidsonu z roku 1945. Hrdina mých příběhů. Šílenec, kterému ve 140 km rychlosti spadla bota a on nemohl zastavit, podobně jako já ten Cadilac tý babky. Tenhle Břídil si oblékl bílý plášť když ráno vstal a šel do ordinace a já sednul na kolo a jel dál přes Budějovice k jihu až do Krumlova zahrát si karty. Viděl jsem jiného lékaře. Mladého úspěšného hygienika straníka. Mladý muž s knírkem a s domem, který by mu leckterý Kanaďan v jeho věku záviděl. Právě si přivezl nové embéčko, ale nezabírala spojka, tak jel z Budějovic stejně dlouho, jako já na kole. Když se dověděl, jaká je odměna za neposlušnost a vzpomněl si, že se s tímhle embéčkem bude otravovat dalších deset/pět let, měl pocit, že není tak chytrý a tak jsem ho přitom nechal a odešel jsem za jeho méně úspěšným kolegou, který žil s celou rodinou v jedné místnosti. Karty jsem prohrál. Ráno jsem se vydal 200 km do Prahy a u Benešova jsem potkal Komu a Šimonu. Vypili jsme spolu minerálku a pak po staré benešovské silnici jsem dojel do Prahy. To byl můj první okruh. Bylo to jako když se zajatec Inků pomiloval s první ženou. Trochu smutné a trochu krásné. Nezvyklé, jet po silnici a nechávat za sebou vše s myšlenkou, že to nenávratně mizí. XX. Brooklyn. Je to divné vidět město, které nedávno zaniklo. Američani tomu říkají slam. Toto východní předměstí New Yorku je prázdné. 67

Prázdné jsou domy, prázdné jsou díry v nich, což ještě nedávno byly obchody, prázdné jsou postranní ulice. Jen na hlavní tepně se ještě nezastavil život. To je Brooklyn. Předměstí opěvované pro svoji atmosféru v rockandrollové éře. Tu písničku jsem slyšel z jedné rozhlasové stanice. Nikdo nemohl tušit, že tenhle šlágr, který mívá obvykle jepicí život, přečká město o kterém zpívá. XXI. New York je vůbec město pošuků. Všichni tu chodí ponoření do sebe se sluchátky na uších. Jediné město na severoamerickém kontinentě, kde všichni čtou. Ať je to v parku, nebo v podzemní dráze, čiv taxíku. Když jsem se o tom zmínil před jednou mladou dívkou, která přednášela na univerzitě, povzdechla si: Když je to všechno brak. Na Brodwayi jsem spatřil největšího pošuka. Pochopitelně, že byl černej. V dopravní špičce kličkoval na skate-boardu. Ne kličkoval však účelně, ale podle rytmu, který mu dávala sluchátka. Byla to nejlepší krasobruslařská exhibice, kterou jsem v životě viděl. Vlastně jediná, která mě zaujala. XXII. Kyž jsem dojel do Ostravy, zjistil jsem, že přítel, kterého jsem hledal, tam už dávno nebydlí. Abych ho spatřil, musel jsem nasednout na vlak a jet za nim dalších padesát kilometrů. Dojel jsem k němu ve dvě v noci. Ráno jsme se jen pozdravili a rozloučili, protože musel za svou prací a já dál Moravou k jihu. XXIII. Další pošuk v N Y byl v jakémsi parku. Opět černej. Taková je Amerika. Stojí úplně za hovno. Vše je šíleně účelné. NY - podélně Avenue, příčně Streets a hezky očíslované, aby se vše našlo. Ulice jsou do pravého úhlu jak v betonovém městě. Ale proti Betonu se zvedl Duch. A oni ho neuhasili. A tak tu chodí pošuci po ulicích a nabízejí novou krásu, která je silnější než ta účelnost. Pak už člověku nevadí, že je v betonové džungli. Beton se začne bouřit proti Duchu a Amerika tleská. Amerika je přece země obchodu a country. Politikové se nám snaží namluvit, že je pravice a levice. Kapitalismus a socialismus. Ale v podstatě je pouze jediný rozdíl. Rozdíl mezi Betonem a Duchem. Rozdíl mezi účelností a poezií. Rozdíl mezi básníkem a právníkem. Vlastně na to přišli již staří řečtí filozofové. Východ závidí Západu jeho účelnost, jeho betonovost a snaží se ji napodobit a zároveň chce zničit všechny tyhle pošuky, kteří stojí v parku a s reproduktorem vykládají vtipy. Zesilovač je dost silný, aby byli dobře slyšet. Černoch imituje, vykládá, pohrává si se svou inteligencí a sází se s lidma kolem, že do konce roku bude hlavním komikem v CBS. Sice jsem ho tam dosud neviděl, ale kdo ví. - Východ chce vychovat krásného hřebce z vykleštěného hříběte. 68

XXIV.

Opouštěl jsem Yukon, nadšený krajinou a lidma a zklamán, že jsem zde nedostal práci, ačkoli mně již ve Vancouveru bylo řečeno, že na Yukonu je práce spousta. Každý věděl, že je tam draho, ale že se tam dá prý vydělat Jenže tuhle lidovou moudrost jsem neslyšel jen já, ale spousta lidi, jako v dobách zlaté horečky. Zprostředkovatelna práce ve Whitehorsu byla přecpaná a tak mne kdosi doporučil Dawson City. Snad u zlatokopů, ale tam jsem taky nezazvonil. Tak snad Faro nebo Elsa. Vesnice vzdálené od sebe jenom pět set kilometrů. Po prašných cestách to tady kmitají s džípy kolem 140/hod., takže tři hodiny cesty. No, abych nekecal, tři a půl, ale dalších několik hodin se čeká na stop. Za Elsou jsem čekal čtyři hodiny a vzalo mě třetí auto. Zato jsem si přečetl Kramerová versus Kramer v originále. Čte se to hezky, obzvlášť když člověk viděl předtím film. Za Watson Lakem na hranicích Yukonu a Britské Kolumbie, přesně na 60 stupních severní šířky, mně zastavil jeden nákladní džíp. Postěžoval jsem si, že nemám práci a že jedu do severozápadních teritorií. Řekli mi, že mohu pracovat u nich v lese. A tak vše začíná zase od začátku, jako před lety na Zlatém Kopci. XXV. Znovu a znovu jsem si stoupal v klipsnách. Zkoušel jsem všechny převody, ale nešlo to. Čas ubíhal, ale cesta do Varů se nekrátila. Kdyby se tak objevil buldozér . Sotva jsem vyslovil toto přání, objevil se tahač s buldozérem. Rozšlapal jsem to a spadl mi řetěz. Když jsem ho nandal, byl buldozer nenávratně pryč. Po čtyřech hodinách jsem byl v Hořesedlích. Pak přišla bouřka. Nebylo to tak strašné, dalo se to dojet, ale člověk si vše zdůvodní. Přijedu mokrej, nebudu se mít do čeho převléct a bude noc. Otočil jsem to a jel zpátky. Zajel jsem do Slaného aby to bylo dál, ale svědomí začalo trpět. Další porážka. XXVI. Rozloučil jsem se s Petrem a Hariet. Vyšel jsem na dálnici, která vedla do Jacksonvillu. Pomalu jsem se z rampy přestěhoval k dálnici. A pak už jsem stopovat na dálnici. Pořád nic. Vzpomněl jsem si na Ontario v zimě. Ale tady nic. Najednou zastavil náklaďák a byl tam černoch. Bylo v tom něco symbolického. Vyrazil jsem na svoji cestu napříč Spojenými státy. XXVII. Naposled jsem šel na Slávii. Hráli proti Zbrojovce. Synové světla. Nic nešlo a přesto jsem si přál, aby vyhráli - a pak přišla ta branka. Rána z hranice šestnáctky 12 minut před koncem. A skončilo to 1 : 0 jako v dobách největší slávy. Atd. . . /Text byl redakčne zkrácen./ 69

teorie "cer

Jiří Némec &č u n o s

e u r ó p y

1. RÁMEC PRO EVROPU Od počátku evropské tradice nacházíme významný rozdíl mezi protoevropskými civilizačními útvary a obdobnými útvary východomediterráními popřípadě staroorientálními vůbec /Egypt, Mezopotámie, Persie, Indie/. Tento rozdíl se jeví jako stálý a objevuje se i později v kontaktech již rozvinuté evropské kultury s Čínou nebo se středo- a jihoamerickými vysokými kulturami. Tyto mimoevropské státy či města se vesměs vyznačují tím, že se jedná o civilizace kosmické: takový stát či město ve své f a k t i c k é p o d o b ě znázorňují ú p l n ě kosmos, jsou jeho bezprostředními hypostázemi a jako takové jsou zakotveny a bytují. Výrazně to lze sledovat zejména v podrobnostech královského ceremonielu těchto států: panovník je přítomností boha, vlastní náplň panování je rituální účast na božském životě a jí je daný stát přímo vřazován v kosmickou souvislost. Založení takového státu je pak kosmickou událostí v rámci mýtu stvoření, jeho bytování je rituálním obnovováním této praudálosti. Legislativa a veškerá jurisdikce je zde sakrální a vychází z kosmických poměrů, jež napodobuje. V Evropě naopak již v mýtických dobách na úsvitu historie nacházíme oproti těmto univerzálním mbdelům univerza významné rozdíly: je pozoruhodné, že sledujeme-li je v jednotlivých oblastech, vesměs vyhlížejí tak, jakoby Evropa neměra oproti kosmickým civilizacím něco navíc, ale naopak, jakoby se jí spíše vždy něčeho nedostávalo - tyto rozdíly znamenají téměř vždy jistou deficienci oproti homogenitě a úplnosti kosmických civilizací. V Evropě se žádný vladař nikdy nezmohl na to, aby byl již za života skutečně bohem. Maximálně byl zbožněn až po smrti /římští císaři/, nebo vládl D e i g r a t i a, tedy nikoli D e i 1 o c o, ale jako jakýsi p r o c u r a t o r De i. Výjimky jako Caligula, Domicián, Heliogabal patří k psychopatickým excesům: jejich božství nebrali ani současníci vážně, všeobecně se vědělo, že je falešné. Založení evropského města či státu se sice dálo zhusta za sakrální asistence, avšak kosmogenní význam stvořitelského mýtu zde nenalézáme. Jurisdikce se v evropských státech spíše explicitně vyhraňuje o p r o t i kosmickým poměrům, není jejich nápodobou v lidské sféře, ale vytváří vlastní redukovaný autonomní svět čistě formálních aarte-: ficiálních vztahů, kterým chybí každá jiná zakotvenost mimo odvolání 70

na a u c t o r i t a s p a t r ů m i u s s u s q u e p o p u l i , tedy pouze na sobě imanentní kategorie. Také evropská města jsou zpravidla menší než města v kosmických civilizacích /srv. popisy Marca Pola nebo šok Corteze a jeho druhů, když se poprvé dostali do Tenočtitlámi; jež byl několikanásobně větší než tehdejší evropské metropole/. Vidíme tedy, že k explikaci bytnosti Evropy a evropanství, o něž nám jde v této studii, nelze vystačit s kosmickým modelem stvoření, ale že tento model je nutno vhodným způsobem zmenšit. Východiskem nám bude mýtus o únosu Európy /Gvidius: Metamorphoses II, 833 - 875, Lipsiae MCMIX in sedibus B. G. Teubaerii edidit R. Merkel/ a úvaha o osudu Kadmově /tamtéž, III, 1 - 138, IV, 563 - 603/. Starší verzi mýtu nacházíme u řeckého bukolika Moscha. Zde je únos Európy ohlášen snem, jako skoro každá významnější událost v dějinách lidstva. Pro specificky e v r o p s k o u problematiku je význam tohoto textu menší. Se smyslovou názorností /spor dvou pevnin o Európu/ předvádí něco pro duchovní strukturu Evropy také charakteristického /totiž redukci Evropy a její zeměpisnou lokalizaci/, ale v hlubším smyslu spíše zavádějícího. /České překlady citátů z Ovidia a ukázku z překladu Moscha uvádíme v příloze ./ Juppiter se zamiluje do sidónské princezny Európy a v podobě býka ji unese, od té chvíle Európa nenávratně mizí a o jejím dalším osudu se dočteme jen to, že s ni bůh pobýval na krétských nivách; Iamque deus posita fallacis imagine tauri Se confessus erat Dictaeaque rúra tenebat. Nikdy nebyla /dosud/ nalezena, ve vzpomínce žije její poslední obraz: . . . pavet haec litusque ablata relictum Respicit, et dextra cornam tenet, altera dorso Inposita est; tremulae sinantur flamina vestes. Od tohoto okamžiku dodnes je Evropa z větší či menší intenzitou hledána.^ Ze situace samé je ovšem zřejmé, že fakticky nalezena být nemůže, vždyť její únos je činem boha a tedy čímsi, co se zásadné vymyká z dosahu smrtelných / q u i s e n i m d e p r e n d e r e p o s s i t f u r t a I o v i s ? /, což se ovšem n e v í : otec Európy Agenór poručí pod hrozbou zapuzení do exilu synu Kadmovi, aby ji nalezl: Cum pater ignarus Cadmo perquirere raptem Imperat, et poenam, si non invenerit addit Exilium. Facto pius et sceleratus oedem. Takto prokletému Kadmovi nezbývá než po marném hledání a k c e p t o v a t osud exulanta, který se již domů nevrátí. Všiměme si, jak je toto přijetí po letech bloudění významné - znamená to, že Kadmos se stává j a k o vyvrženec sám sebou, že se nalézá tak, jak by se nikdy x/ Odhlížíme zde od symbolických, strukturálních a jiných interpretací mýtu. V naší úvaze jde o výklad únosu Európy jako konkrétní události bez ohledu na její modus danosti, tedy o to, jak se to s faktickým únosem Európy doopravdy má, co se při něm děje, jak a kde je hledána, jaké to má výsledky a následky apod.

jinak nemohl nalézt. V důsledku toho také přestává fungovat jako prodloužený nástroj otcovské vůle a nachází /asi právě proto/ pochopení u Apollóna: v delfské věštírně, kam se obrátí o radu, kde bydlet, se mu dostane n á h 1 e d u na vlastní situaci a rady, co dělat; aby totiž s pomoci bohů založil na určeném místě malé město - Bojótské Théby. Při h l e d á n í Európy, které samo o sobě je předem m a r n é , ale jež je nutno přesto stále praktikovat, dochází spolu s přijetím vlastní v y v rž e n o s t i a s tím spjatou individuací k vzejití n á h l e d u a k rezultujícímu z a l o ž e n í m a l é h o m ě s t a /které založeno z tohoto náhledu/ bratrem nenalezené Európy , x Dochází tedy v l a s t n ě mim o c h o d e m k něčemu zcela jinému a novému, k něčemu, co nebylo možno vůbec očekávat a jakkoli vyvozovat ze struktury původní situace. Věnujme se blíže povaze tohoto nově se rodícího náhledu. Především je náhled vždy spjat se ztrátou něčeho - v našem případě se ztrátou sestry - je tedy fakticky zmenšením, redukcí předešlého plnějšího stavu o nějakou jeho bytostnou kvalitu. Má takto povahu náhražky, někdy až něčeho umělého, fabrikovaného, atrapy, něčeho, co nemá místo v původní plnosti situace. Náhlý zvrat našeho příběhu, který se dostal do slepé uličky, působí dojmem vnějškovosti a nepřirozenosti jako "deus ex machina". Náhled je dovršením a přiznáním ztráty této plnosti, proto všechno nahlížené již nemůže být plné. V náhledu se jsoucí diferencuje na nahlížené a příslušný horizont, což ovšem znamená, že se jsoucí již zásadně nemůže zjevit jako plnost: každá "plnost" je jen relativní, protože vše nahlížené odkazuje nějakému horizontu, bez něhož se neobejde - tedy dokazuje svoji nedokonalost. Horizont pak sám není v náhledu bezprostředně přítomen /to může být jen nahlížené samo/, je nahlížen zprostředkovaně jen díky odkazu nahlíženého. V náhledu tedy je vždy něco nepřítomného. Takto se vlastně v náhledu nastoluje hledání jako trvalé. Přitom má náhle povahu božského d a r u , dopřává jej Kadmovi Apollón a jeho darování radikálně mění Kadmovu situaci - nahlédnuté hledání je radikálně odlišné od obvyklé slepé hnanosti exulantů, s níž by se jinak Kadmos musel potloukat po světě do konce svých dnů. Jako každý dar musí být i tento opatrován, bráněn a udržen proti přesile holé fakticity. Jde ovšem o dar zvláštní povahy, zvláštní právě v tom, že není darováno něco plného /například konkrétní náhražka v podobě jiné sestry či alespoň ženy, což by jistě bylo v Apollónově moci, ale nikoli v jeho povaze/, nýbrž jistý povýtce pouze formální rámec /tj. něco menšího/, z jehož pomocí je možné zakotvit k d e k o l i , tj. právě v hledání a neztratit se v něm. Vzhledem ke své od počátku formální povaze ovšem náhled pravidelné ztrácí vazbu k tomu, odkud se vzal a projevuje se jako o b e c n á m e t o d a , formální postup, který je neomezeně p ř e n o s n ý a univerzálně aplikovatelný v jakémkoli prostředí. Ztrácí se rád jako dar, x/ Zajímavé je, že zatímco Európa je unesena božským b ý k e m , Kadmos se dostává na místo založení Théb tak, že - věren věštbě - naopak následuje venkovskou k r á v u do neznámých končin.

72

ztrácí rád ráz jedinečného oslovení, ztrácí rád svoje původní "místo" mimochodem vyvztavší šance za kritické situace vyhnanství, která musí být protrpěna až na dno, a ztrácí se ráda jeho spojitost s fiaskem týkajícím se toho, co je vlastně hledáno / sestra hledaná z otcova příkazu/, tedy s hlubokou fatální vinou smrtelníka, který nechtě zavadí o komplikovaná osidla božských avantýr. /Kadmův příklad ale také ukazuje, že tuto vinu je možno smazat - a tím udržet náhledu místo v původní rovině daru - jen dobrovolnou sebeobětí. Viz níže./ Univerzálnost náhledu je pouze m e t o d i c k á , p r o c e s u á l n i - je permanentním nahlížením, zakládáním, hledáním, akceptaci ztráty a vyvrženosti, obdarováním novým náhledem atd. ve vířivém a neukončeném proudu, jenž má smysl teprve ve svém "m i m o c h od e m". To znamená, že jde o univerzálnost podstatně různorodou, p o l e m i c k o u , jde o univerzalitu jako POLEMOS. Náhledů je vždy více a prosazují se bojem, nebo je teprve bojem náhled živen a umožňován. 1 v Kadmově příběhu vidíme, že už jen to, že byl veden náhledem z a l o ž e n í malého města, mobilizuje samo od sebe n i č i v é s í l y holé fakticity, vyrušuje to Mariova draka, který sežere všechny Kadmovy druhy a kterého Kadmos s á m musí přemoci. Avšak ze sedmi dračích zubů vyrostirbojovníci, kteří se navzájem téměř úplně pobijí /tj. redukují svou nepřehlednou mnohost, přílišnou k založení m a l é h o m ě s t a / , vydají nakonec dostatečně malý počet - pětici, která pomůže Kadmovi Théby založit. Teprve na základě bratrovražedného boje může tedy vzniknout s o l i d a r i t a mezi zbylými válečnými vysloužilci /k nimž možno přičíst i Kadma jako emeritního drakobijce/, jejíž pomocí se náhle fakticky realizuje. N á h l e d j e m o ž n ý j e n v s i t u a c i boje, t e d y r o z l i š e n í mezi f a k t i c i t o u a tím, co ji u m o ž ň u j e a dává. Další osud Kadmův nám připomíná jiný velmi významný rys náhledu. Kadmos po životě plném utrpení, kdy se stal svědkem četných tragédií členů svého rodu /ale ovšem i zrození Baccha/, přemožen zármutkem opouští s manželkou Harmonií Théby. exit conditor urbe sua, tamquam fortuna locorum, non sua se premeret... Opět je tedy Kadmos vyvržencem, tentokrát dobrovolným, ocitá se z vlastní vůle tam, kde byl před založením Théb. Ukazuje se, že náhled a jeho získání bojem, ač je božským darem, přece je nesmazatelnou vinou, která vyžaduje odplatu, oběť sama sebe. Je to Anaximandrova myšlenka pokuty, s kterou se tu setkáváme. Přestože zabití draka bylo - m i m o c h o d e m - nutné /bez něho by se nevy tříbila podoba evropského města/ a i když z právního hlediska šlo o nutnou sebeobranu - v i m v i r e p e l l e r e l i c e t - přece jen z hlediska k o s m i c k é h o ř á d u o vybočení, jež musí odčinit alespoň o s o b n ě ten, kdo náhled má. /Založené město ovšem trvá dál./ Kadmos to dělá dobrovolně a s n á h l e d e m sám prosí o to, aby jej bohové proměnili v hada, jehož zabil:

"Num sacer ille mea traiectus cuspide serpens." Cadmus ait, "fuerat, tum, cum Sidone piofectus vipereos sparsi per humum, nova semina dentes? Quem si eura deum tam čerta vindicat ira, ' ipse precor serpens in longam porrigar alvum." 2. OKOLNOSTI DĚNťEVROPY Můžeme nyní v hlavních rysech rekapitulovat základní model Evropy, který se nám tu vynořil, a potom jej náznakově rozvinout. Evropa se zakládala a zakládá permanentně /jako vždy j i n é malé město/ na rozdíl od kosmických civilizací, kde je založení absolutní a vždy se rituálně opakuje jako absolutně t o t é ž . Takovou možnost identity Evropa právě nemá. V Evropě jde o r ů z n é více či méně návazné činy a události, neboť mýtus je tu degradován na pouhý příběh, tedy na historii. Zakládá se na základě n á h l e d u , avšak přitom vlastně m i m o c h o d e m . Pokud tu něco skutečně vzniká, je to vždy mimochodem při nějakém jiném podnikání a hledáni něčeho jiného. Evropa se tak mimochodem stále zakládá při hledání nenalezitelné Evropy. /Eklatantním příkladem budiž to, jak velká část evropských měst byla založena "mimochodem" při pochodu jako ležení římských legií./ Základním paradoxem náhledu /otevřenosti/ je, že mimochodem otvírá něco jiného, než co otvírá, totiž otvírá, že vládne skrytost. Kadmova finální proměna v hada, jehož zabil /proměna společná s jeho manželkou Harmonií/, tomu alespoň nasvědčuje. Ta také současně prokazuje, že už tady mimochodem náznakově dochází k redukci ze závazného mýtického celku jednoty člověka a světa v jedné "velké domácnosti" /srv. J. Patočka: Kacířské eseje o filozofii dějin/ na individuální zkušenost, jež si ovšem v dané souvislosti vydobývá právo na nepopiratelnost a stává se něčím, co má s v o u platnost, co je třeba nést a zač je třeba odpovídat. Je tu ovšem i moment varovný: Kadmošje snad jediným mýtickým hrdinou, který se nakonec promění v draka, jehož zabil, což vzhledem k tomu, že to nemusí vždy proběhnout tak katarkticky /formou nahlížené individuální oběti/, je velmi povážlivé. Druhou stranou redukce, která je podstatou náhledu, je totiž mimochodem u v o l n ě n í s í l y z e m ě/fakticity jsoucího/, vůči němuž musí náhled jednak v boji obstát /tj. ne vyhrát, ale o b s t á t : kdyby vyhrál, neměl by z čeho fakticky zakládat; když náhled vyhraje na plné čáře, mnoho se toho fakticky nezaloží, - viz Platónovy pokusy o realizaci ideálního státu na Sicílii/, jednak za něj musí časem pykat. Přitom tu na rozdíl od mýtického světa není nikdy předem dáno, jak to dopadne, ale vše se rozhoduje přímo v jednotlivé situaci, neboť mýtická určitost se redukuje v Evropě na svobodu. Rezultuje z toho v každém případě velké r o z r ů z n ě n í , ostatně pro Evropu velmi typické, jímž se uskutečňuje základní deficience jednoty a úplnosti, která je náhledu vlastní. Jednotícím rysem náhledu je 74

vždy POLEMOS, který jej implikuje a je jím implikován. Důsledky této různosti jsou velmi závažné, zajeden z nejdůležitějšlch můžeme považovat ten rys evropských dějin, že se prezentuji jako volná návaznost příběhů /srv. příběh = degradace mýtu/, na něž je proto možné nahlížet pod zorným úhlem nejrozmanitějších modelů, jež lze hledat a polemicky zakládat obdobně jako evropská města. Dokonce lze tímto způsobem historicky nebo štrukturalistický europeizovat a nahlížet jakoukoli kulturu, vytvářet o ní teorie, identifikovat její dějiny apod. Dokonce lze tímto způsobem zpracovávat i mýtus. x Mimochodem tu ovšem často vzchází něco zcela jiného /například Hegelova či Marxova koncepce dějin a její "mimochodem", spočívající v uvolnění síly skryté v teoretickém založení totalitarismu, k němuž zde došlo/. Rozmanitost náhledu vlastní se projevuje i v otevřenosti Evropy vůči n o v ý m p ř í c h o z í m . Díky přenosnosti náhledu tak dochází jednak k velice rychlé a plodné absorbci cizích vlivů a jejich deprivaci do formy náhledu, jednak k velni snadné infiltraci evropanství do ciziny. Již Kadmos byl cizincem, Foiničanem ze Sídónu, tedy představitelem zcela jiného civilizačního typu, a přesto se stává evropskou zakladatelskou osobností. Obdobu nalezneme u Aenea v prehistorii římské. Proto není divu, že v Evropě vždy simultánně^ koexistují velice různé etiky a civilizační vlivy /praobyvatelé Evropy, Řekové, Romani, Semité, Kelti, Germáni, Slovani Ugrofinové. . ./. Ovšem evropskými se tyto rozmanité proudy stávají až tehdy, když jsou podrobeny evropské cestě redukce. Jejich koexistence neznamená ovšem nějakou fiktivní liberální toleranci, ale naopak^'e vždy polemická, je bojem, v němž jde o život, zachování a založení. Pokud ovšem se zápas děje evropsky, nevyhrává ani jeden ani druhý, ale POLEMOS sám /prohrají tedy oba/ - a mimochodem se zakládá něco zcela nového. Schematicky lze naznačit - aniž by se tím ovšem podal vyčerpávající přehled - několik konkrétních podob, jimiž se rozmanitost v Evropě v rozličných dobách manifestovala. Velmi časté bylo p ů l e n í E v r o p y , k němuž docházelo odjakživa. Příklady nalézáme v protikladu západní a východní poloviny římské říše nebo Středomoří a evropského Severu /který se vynořoval opětovně v různých podobách/, v protikladu ortodoxních a ariánů v Západořímské říši, v rozkolu mezi církví západní a východní, v konfliktu mezi císařem a papežem, v konfliktu reformace a protireformace, později ve velmocenských imperiálních sporech /Španělsko v. Portugalsko, Španělsko v. Nizozemí nebo Anglie, Anglie v. Francie atd./. Mnohé z těchto konfliktů skončily úplnou likvidací protivníka /například konflikt ortodoxních s ariány/ - i tam však obx/ Ostatně jeden z možných takových modelů v této studii předkládáme, a to model značně polemický. x/ Je možné, že Amerika je již proto něčím zásadně odlišným od Evropy, protože je tolerantní a liberální - její cesta je tedy něčím jiným než hledáním sebe sama a polemickým zakládáním s jeho " m i m o c h o d e m " ; proto také Amerika, podobně jako orientální státy, nemá dějiny. .

"Num sacer ille mea tiaiectus cuspide serpens." Cadsnus ait, "fuerat, tum, cum Sidone profectus vipereos sparsi per humum, nova semina dentes? Queín si eura deum tam čerta vindicat ira, < ipse precor serpens in iongam pomgar alvum." 2. OKOLNOSTI DÉNl'EVROPY Můžeme nyní v hlavních rysech rekapitulovat základní model Evropy, který se nám tu vynořil, a potom jej náznakově rozvinout. Evropa se zakládala a zakládá permanentně /jako vždy j i n é malé město/ na rozdíl od kosmických civilizací, kde je založení absolutní a vždy se rituálně opakuje jako absolutně t o t é ž . Takovou možnost identity Evropa právě nemá. V Evropě jde o r ů z n é více či méně návazné činy a události, neboť mýtus je tu degradován na pouhý příběh, tedy na historii. Zakládá se na základě n á h l e d u , avšak přitom vlastně m i m o c h o d e m. Pokud tu něco skutečně vzniká, je to vždy mimochodem při nějakém jiném podnikání a hledání něčeho jiného. Evropa se tak mimochodem stále zakládá při hledání nenalezitelné Evropy. /Eklatantním příkladem budiž to, jak velká část evropských měst byla založena "mimochodem" při pochodu jako ležení římských legií./ Základním paradoxem náhledu /otevřenosti/ je, že mimochodem otvírá něco jiného, než co otvírá, totiž otvírá, že vládne skrytost. Kadmova finální proměna v hada, jehož zabil /proměna společná s jeho manželkou Harmonií/, tomu alespoň nasvědčuje. Ta také současně prokazuje, že už tady mimochodem náznakově dochází k redukci ze závazného mýtického celku jednoty člověka a světa v jedné "velké domácnosti" /srv. J. Patočka: Kacířské eseje o filozofii dějin/ na individuální zkušenost, jež si ovšem v dané souvislosti vydobývá právo na nepopiratelnost a stává se něčím, co má s v o u platnost, co je třeba nést a zač je třeba odpovídat. Je tu ovšem i moment varovný: Kadmos'je snad jediným mýtickým hrdinou, který se nakonec promění v draka, jehož zabil, což vzhledem k tomu, že to nemusí vždy proběhnout tak katarkticky /formou nahlížené individuální oběti/, je velmi povážlivé. Druhou stranou redukce, která je podstatou náhledu, je totiž mimochodem u v o l n ě n í s í l y z e m ě /fakticity jsoucího/, vůči němuž musí náhled jednak v boji obstát /tj. ne vyhrát, ale o b s t á t : kdyby vyhrál, neměl by z čeho fakticky zakládat; když náhled vyhraje na plné čáře, mnoho se toho fakticky nezaloží, - viz Platónovy pokusy o realizaci ideálního státu na Sicílii/, jednak za něj musí časem pykat. Přitom tu na rozdíl od mýtického světa není nikdy předem dáno, jak to dopadne, ale vše se rozhoduje přímo v jednotlivé situaci, neboť mýtická určitost se redukuje v Evropě na svobodu. Rezultuje z toho v každém případě velké r o z r ů z n ě n í , ostatně pro Evropu velmi typické, jímž se uskutečňuje základní deficience jednoty a úplnosti, která je náhledu vlastní. Jednotícím rysem náhledu je 74

vždy POLEMOS, který jej implikuje a je jím implikován. Důsledky této různosti jsou velmi závažné, zajeden z nejdůležitějších můžeme považovat ten rys evropských dějin, že se prezentují jako volná návaznost příběhů /srv. příběh = degradace mýtu/, na něž je proto možné nahlížet pod zorným úhlem nejrozmanitějších modelů, jež lze hledat a polemicky zakládat obdobně jako evropská města. Dokonce lze tímto způsobem historicky nebo štrukturalistický europeizovat a nahlížet jakoukoli kulturu, vytvářet o ní teorie, identifikovat její dějiny apod. Dokonce lze tímto způsobem zpracovávat i mýtus. x Mimochodem tu ovšem často vzchází něco zcela jiného /například Hegelova či Marxova koncepce dějin a její "mimochodem", spočívající v uvolnění síly skryté v teoretickém založení totalitarismu, k němuž zde došlo/. Rozmanitost náhledu vlastní se projevuje i v otevřenosti Evropy vůči n o v ý m p ř í c h o z í m . Díky přenosnosti náhledu tak dochází jednak k velice rychlé a plodné absorbci cizích vlivů a jejich deprivaci do formy náhledu, jednak k velni snadné infiltraci evropanství do ciziny. Již Kadmos byl cizincem, Foiničanem ze Sídónu, tedy představitelem zcela jiného civilizačního typu, a přesto se stává evropskou zakladatelskou osobností. Obdobu nalezneme u Aenea v prehistorii římské. Proto není divu, že v Evropě vždy simultánně_koexistují velice různé etiky a civilizační vlivy /praobyvatelé Evropy, Řekové, Románi, Semité, Kelti, Germáni, Slovani Ugrofinové. . ./. Ovšem evropskými se tyto rozmanité proudy stávají až tehdy, když jsou podrobeny evropské cestě redukce. Jejich koexistence neznamená ovšem nějakou fiktivní liberální toleranci, ale naopakje vždy polemická, je bojem, v němž jde o život, zachování a založení. Pokud ovšem se zápas děje evropsky, nevyhrává ani jeden ani druhý, ale POLEMOS sám /prohrají tedy oba/ — a mimochodem.se zakládá něco zcela nového. Schematicky lze naznačit'- aniž by se tím ovšem podal vyčerpávající přehled - několik konkrétních podob, jimiž se rozmanitost v Evropě v rozličných dobách manifestovala. Velmi časté bylo p ů l e n í E v r o p y , k němuž docházelo odjakživa. Příklady nalézáme v protikladu západní a východní poloviny římské říše nebo Středomoří a evropského Severu /který se vynořoval opětovně v různých podobách/, v protikladu ortodoxních a ariánů v Západořímské říši, v rozkolu mezi církví západní a východní, v konfliktu mezi císařem a papežem, v konfliktu reformace a protireformace, později ve velmocenských imperiálních sporech /Španělsko v. Portugalsko, Španělsko v. Nizozemí nebo Anglie, Anglie v. Francie atd./. Mnohé z těchto konfliktů skončily úplnou likvidací protivníka /například konflikt ortodoxních s ariány/ - i tam však obx/ Ostatně jeden z možných takových modelů v této studii předkládáme, a to model značně polemický. x/ Je m o ž n é , že Amerika je již proto něčím zásadně odlišným od Evropy, protože je tolerantní a liberální - její cesta je tedy něčím jiným než hledáním sebe sama a polemickým zakládáním s jeho " m i m o c h o d e m " ; p r o t o také Amerika, podobně jako orientální státy, nemá dějiny. .

vykle znamenaly proměnu vítěze. Ještě častěji se však jejich faktický výsledek dostal do stínu toho, co při nich bylo mimochodem založeno: například při konfliktu Španělska s Nizozemím došlo k redukci zlata spirituálního a symbolického na zlato monetární, tedy zlato jako základ moderně chápaného finančnictví a k ekonomickému pojetí války, jež z toho vyplynulo. Tradice "půlení" je velice odbře patrná i ve 20. století - zejména při nové delimitaci hranic po světových válkách. Po rozbití Rakouska-Uherska můžeme vzpomenout rozdělení Těšína na část českou a část, která připadla Polsku /celý Těšín byl ovšem obýván Poláky/. Po 2. světové válce je tento fenomén běžný na celém světě a svědčí pro jeho podstatnou europeizaci. /Mimochodem má vždy charakter výrazně ideologický/. Uvedme aspoň Německo, Berlín, Koreu a Vietnam. Další velmi častou podobu evropské rozmanitosti lze demonstrovat na příkladu c i z í c h i n v a z í , jichž se stala Evropa terčem. Klasickým a velmi poučným příkladem jsou tu války řecko-perské a jejich vyústění, jímž je m i m o c h o d e m založení silné kultury helénistické a její rozšíření v Předním Orientě až po Indii. Pro naši teorii permanentní redukce zde mluví to, že tu dochází oproti klasickému období - přes veškerou vnější nádheru — ke ztrátě svobody a k napodobení orientálního způsobu panování /které však nemůže vést - ať již se po tom touží jakkoli - k obnově mýtické plnosti a zůstává pouze formální/, což je důsledek pro Východní Evropu dodnes fatální. Na příkladě helénismu /příkladů lze ovšem najít víc - třeba římské impérium císařské doby, rozmach habsburských držav před třicetiletou válkou nebo koloniálních impérií v novověku/ vidíme, jak ošidné jsou doby, kdy se Evropa stává p ř í l i š v e l k o u a opouští svůj princip m a l é h o M ě s t a, kdy přestává hledat a zakládat, ale pouze bobtná - jen využívá a tedy zneužívá přenosnosti náhledu, zapomínajíc na závazky s ním spojené. V příkladu g e r m á n s k é invaze do Evropy je situace do značné míry opačná, než v případě předchozím. Germáni zvítězili, Evropa, reprezentovaná Římem, v mocenském, resp. v institučním slova smyslu na celé čáře podlehla. Ovšem její porážka se ukázala nesmírně plodnou a v dané situaci byla tedy pro Evropu jediným východiskem z hluboké krize. Tato porážka mimochodem založila to, že se Evropa musela začít nahlížet jako něco především d u c h o v n í h o , což je vzhledem k mocenskému zápolení autonomní a co je mu naopak nadřazeno. Uvolnila se zde tedy síla ideje a ovšem i síla zdání. Tím, že se nadále válčí čím dál tím častěji z d ů v o d ů i d e o v ý c h /války Karla Velikého již byly na rozdíl od imperiálních bojů antického Říma ideové, ve jménu christianizace nebo obrany křesťanství/, není nijak suspendována polemická povaha evropanství, naopak je prohloubena tím, že je už připravována možnost k průlomu POLEMU do samého vnitřku idejí myšlených dosud jako j e d n o t a : ideje v tomto novém 76

založení evropské duchovnosti degradují z antických absolutně jednotných a jednoduchých ARCHAI v polemické objekty scholastické definitoriky, která je štípe jak chce. Na evropském Východě proběhlo zduchovnění jiným způsobem, zdaleka ne tak důsledně a mnohem konzervativněji, ale jeho výsledky jsou někdy až pozoruhodně analogické /srv. metodu práce byzantské právní školy a boloňské glosátory/. Poukázali jsme na dvě nejpodnětnější invaze, jichž se Evropa stala cílem. Evropa jich ovšem prodělala víc, avšak s mnohem menším hledajícím a zakládajícím efektem: sem patří především ty, které se Evropě podařilo beze zbytku likvidovat nebo odrazit. Šlo o invaze národů, které s výjimkou Arabů nebyly pro Evropu tak zajímavé jako třeba Germáni. Vlastní e v r o p s k é i n v a z e se od římské doby vyznačují tím, že Evropa nikdy nepodniká výboje jako celek /tím by popírala polemickou podstatu své duchovnosti/, ale vždy pouze nějaká její část.x Již první křížové výpravy jsou dílem pouze západního křesťanství. Také na jejich příkladu vidíme, ačkoli skončily neúspěchem a nedokázaly trvale udržet Jeruzalém, že vedly k zásadní proměně celé evropské situace. Další evropské invaze do světa jsou již jen imperialistickými výboji, které jsou vždy partikulární. Samy o sobě nemají pro bytnost Evropy valného významu, znamenají pouze planetarizaci náhledu, jsou pokusem o jeho univerzální aplikaci. Výsledky tohoto pokusu jsou sice vnějškově vzato ohromující - dochází ke vzniku homogenního, formálně normalizovaného planetárního provozu, což však pro dění Evropy samé znamená jen málo přínosného. Spíše se Evropa v tomto provozu rozpouští, neboť zde již není připouštěno žádné hledání, nakládání, žádné "mimochodem" . . . Konkrétně to probíhá zprvu tak: Pod zdáním vzniku "metropole" /v případě koloniálních výbojů/ se opouští obtížný princip polemického m a r n é h o hledání a zakládání m a l é h o města a dochází k pouhému /pseudo/ekonomickému bobtnání Evropy /je tu totiž pod záminkou možnosti snadného zisku opouštěn ekonomický princip symetrické výměny/. Evropa se stává příliš velkou, což je vždy osudné, neboť se v takovém případě ztrácí svoboda. xx Tato úvaha o /pseudo/ekonomické motivaci evropských výbojů ale pokulhává: většina kolonií byla podle některých analýz obsazována nikoli ze zájmu ekonomického, ale strategického /kvůli soupeření s jinou koloniální velmocí/, přičemž kolonie samy byly ekonomicky pasivní a metropolitní mocnost se vyčerpávala jejich financováním. Celkově tu tedy dospíváme k závěru, že polemická různost, jak se v Evropě projevovala ve svých rozličných podobách - probrali jsme půlex/ Stejně je tomu i s obranou: již východní císař Zenó nechal r. 476 padnout Ř í m , protože jej vlastní dynastické' záležitosti poutaly v Konstantinopoli a z jejich hlediska byl pro něj výhodnějším partnerem Odoskar než nicotný Romulus Augustu'ns. Srv. též inverzní případ pádu Carihradu r. 1453. xx/ Svoboda je možná jen v POL1S, tj. v " m a l é m " městě; to bylo vodítkem samosprávného systému švýcarských kantonů nebo amerických měst.

ní a invaze vnější a vnitrní - nemá vůbec smysl v tom, aby se něco fakticky dobylo nebo něco pouze ubránilo, nýbrž že tyto konflikty jsou h l e d á n í m , jež, ač bylo samo o sobě /předem!/ marné, vždy zakládalo něci jiného a to mimochodem. 3. CESTY DĚNťEVROPY Pokusíme se nyní načrtnout obrysy základních útvarů, které byly v Evropě mimochodem založeny při evropské cestě marného hledání Evropy, při polemické cestě náhledu. a/ V i n s t i t u c i o n á l n í o b l a s t i , která se dá přehlédnout nejsnáze, můžeme nalézt takové útvary t ř i a t o r e p u b l i k u , c í s a ř s t v í v ý c h o d n í a c í s a ř s t v í z á p a d n í . Nemůžeme je na tomto místě podrobné charakterizovat a není to ani pro naše účely třeba. Rozdíly mezi nimi lze zhruba vystihnout analýzou jejich vztahu k p e r f e k c i . Jako evropské útvary se totiž musily vyrovnávat s tím, že je pro ně nutné stát na půdě tak labilní a v podstatě deficientní, jakou je náhled. Proto se snažily tuto nedokonalou půdu zpevňovat a deficienci náhledu vlastní nějak nahrazovat. U r e p u b l i k y vidíme, že se a k c e p t u j e imperfektnost evropské situace a doplňuje se 1 eg i s 1 a t i v o u, tedy různými podobami explicitní či implicitní ústavy ' ú rozvojem korelativních právních institutů. To samozřejmě probíhá polemicky. Převažuje tu ale POLEMOS tak řečeno "interní", zaměřený "dovnitř" /příklad: občanské války v republikánském Římě, k nimž je třeba přičíst válku spojeneckou, válku otrockou a válku s piráty/, neboť to, co se hledá, jsou zákony a zákon má vždy jen vnitřek /tedy to, co "drží pohromadě"/ a nikoli vnějšek /to, co "pohromadě nedrží"/. C í s a ř s t v í se naopak vždy vyznačuje univerzálním nárokem, tedy mimo jiné nárokem na perfekci. Polemizuje proto s náhledem jako takovým. Náhled přichází - jak jsme ukázali - vždy z vnějšku /jako dar/, jde tedy o polemiku vždy v n ě j š í . Evropa není hledána jako zákon, ale jako f a k t i c k á p e r f e k c e . To se děje dvěma způsoby. C í s a ř s t v í v ý c h o d n í projevuje stálou tendenci polemizovat s náhledem na rovině d u c h o v n í , na ní chce doplnit jeho nedostačivost. Císařství zde znamená především perfektní vládu duchovní, včetně faktické vlády nad duchem /viz důraz na kulturu, vědu a umění v Byzanci, ideovou angažovanost císařovu, důraz na duchovní kontinuitu, konzervatismus/. Ovšem mimochodem tu dochází k náhledu a založení toho, že v evropské situaci jediná možná duchovní perfekce spočívá v tom, že se o něčem r o z h o d n e , ž e u ž t o d o k o n a l é j e , a potom se to za dokonalé závazně m u s í považovat a že tuto d u c h o v n í m a n i p u l a c i lze díky přenosnosti náhledu provádět ve všem a se vším. Proto, aby se tak fakticky dělo, dojde k ustavení b yr o k r a e i e. Když se takovýto náhled mimochodem realizuje, může POLEMOS reziduálne bytovat už jen jako d v o r s k á i n t r i k a , 78

- v jejímž duchu pak probíhá všechno společenské dění v císařství od nejvyšší po nejnižší etáž úřední hierarchie, která v podstatě zahrnuje všechno obyvatelstvo. Zjevně tu dochází ke z t r á t ě hledání a všech ostatních fenoménů s tím spjatých /ty se zmenšují až do minimálních rozměrů psychologie lidského nitra - odtud patrně psychologická jasnozňvost ruské literatury/. Evropa je tu "nalezena" v takové perfekci a plnosti, jakých je schopno pouze z d á n í . U c í s a ř s t v í z á p a d n í h o nalézáme poměry ještě komplikovanější. Toto císařství usiluje polemizovat s náhledem na rovině f a k t i c i t y. Myslí si, že lze doplnit nedostačivý náhled ovládnutím z em ě. Perfekci tohoto druhu pak neustále hledá a dobývá. V důsledku toho je mnohem progresivnější, podnikavější a přizpůsobivější než císařství východní, zároveň však fakticky /institucionálně/ mnohem labilnější a duchovně neukázněnější. /Není v této souvislosti nezajímavé, že jako reálná univerzální monarchie existovalo západní císařství v pořímské době v podstatě pouze 43 let - od korunovace Karla Velikého do smlouvy verdunské/. Stále experimentuje s různými státoprávními formami, zkouší, které budou k ovládnutí země nejužitečnější. Vyvýjí k tomu mnoho metodických postupů a stále hledá další a další. Rozvíjí pestrou paletu individuálních životních forem a samo vykazuje tendenci stát se pouze formálním rámcem faktické polemiky expanzivních zájmů různých skupin /dynastických, národních, náboženských ad./. Někdy se v tom došlo tak daleko, že se přímo vnucuje srovnání těchto skupin či vlivných jednotlivců s dračí setbou Kadmovou - nastává téměř boj každého s každým - jak to vidíme v některých fázích válek s albigenskými, s husity, za třicetileté války a v renesanční Itálii jako celku. Mimochodem se tu přitom založilo, že faktická perfekce je možná pouze p r o c e s u á l n e jako permanentní zintenzivňování života v realizaci vždy dalšího " j e n d á 1" po zemi. Je to perfekce plnosti energetického potenciálu, které se dosahuje v hnaní vždy za něčím dalším. POLEMOS tu degraduje na k o n k u r e n c i , ostatní směrodatné evropské fenomény rovněž mizí - zvětšují se do nepřehledných /již dále nenahlédnutelných/ rozměrů v podobě hledání nových planet, hranic kosmu, rozbíjeni atomů, v hledání stále většího růstu produktivity a lepšího "ovládání" země, při nichž nemůže být mimochodem založeno nic, protože vše uvedené samozřejmě nalézt lze a hledání tedy není předem m a r n é . Proto je také zcela zbytečné. Při pohledu na dnešní Evropu z načrtnutých tří institucionálních útvarů, jež Evropa založila, nalezneme jen trosky. Zdá se, že tu máme dědice Východního císařství, ovšem silně zdegenerovaného a jednostranně omezeného na nejdrastičtější výsledky byzantské zkušenosti s ovládáním ducha pomocí zdání a vlády jakožto intriky, aniž by n a h l í ž e l duchovní tradici, která k tomu patří /SSSR, Čína, Indočir."/. Pak se zdá, že máme dědice republiky /USA/, jenž ale po válce Severu proti Jihu rezignoval na evropskou polemičnost. Je ovšem liberální a to79

lerantní a proto i ve vlastni doméně legislativy přináší zřídka co nového. Ve světových válkách hrály Spojené státy roli jakéhosi nadstranického soudce válčících mocností, z čehož vyplynul i právní základ myšlenky Spojených národů. Ba i do vietnamské války se Amerika dostala z výchozí pozice jakéhosi arbitra. Všechno to trpí snahou vyhnout se skutečné polemičnosti a proto jsou výsledky dosti nevalné, jak to ukázal už krach Wilsonovy versailleské koncepce několik málo let po jejím uvedení v život. Zdá se, že zcela chybí Západní císařství nebo jeho dědic." Poslední pokus o koncentraci Západního císařství provedl Napoleon. Tento pokus se rozpustil buď v nacionálním státě nebo /pod vlivem Code civil/ v občanské společnosti. Ta se ovšem konstituovala již dřív a to v Anglii. Svůj specificky kontinentální ráz pak dostala ve Francii a v severských státech. V jižní, střední a východní Evropě degeneroval ve 20. století nacionálni stát v totalitarismus /Itálie, Rakousko, západní část Německa, Španělsko, Portugalsko, Řecko se mohly po nezřídka obrovských ztrátách posléze přimknout k občanské společnosti/. Přechod k některému typu totalitárního systému bývá někdy prostředkován samotnými občanskými a nacionálními politiky - např. v Československu Eduardem Benešem, který považoval nacismus za nebezpečnější než spojenectví s Moskvou. /Byl přitom veden asi touto představou: nacismus zabíjí tělo, komunismus jen duši; bez duše se žít dá, bez těla nikoli.../. Založením občanské společnosti se mimochodem uvolnila síla ekonomie, která však je neschopna zakládat něco dalšího a protože nehledá ani samu sebe, znamená rezignaci na náhled. Ještě Napoleonův grandiózní pokus o faktickou perfekci náhledu mimochodem přivodil důsledky, o něž mu vůbec nešlo - především ony právě jmenované. V občanské společnosti se však nic nehledá a proto se mimochodem nevytvářejí ani nová zakládání. A pokud se začne hledat v nacionálním státě, pravidelně se sklouzne do totalitarismu. Programy v občanské společnosti jsou založeny na myšlence v e l i k o s t i /viz "La Grandeur de la France" Charlese de Gaulla/ nebo malosti /srv. "drobnou práci" jako program český/. Politický program velikosti je anachronismem, neboť evropská cesta je - jak jsme poznali - cestou stálé r e d u k c e . Co se nepodařilo císařství, které bylo mnohem větší, těžko se může podařit občanské společnosti, která se navíc vyhýbá trpké polemičnosti náhledu v tom smyslu, jak jej chápeme. Malost jako politický p r o g r a m je rovněž nepřijatelná, neboť m a l é m ě s t o , jež je v Evropě zakládáno a jež je pro ni tak charakteristické, je přece rezultátem dlouhé cesty utrpení jako POLEMU - zakládá je x/ V jistém smyslu je t í m t o dědicem papežství. Na obecnou námitku, že z našich úvah vypadla evropská církev, příp. církve, odpovídáme, že všechno to, co jsme pověděli o institucionálním a myšlenkovém dění Evropy platí i o ní, příp. o nich. Máme na mysli zejména její vznik, dělení, návaznost na Východní a Západní císařství, republiku a totalitarismus, jakož i církevní důraz na náhled víry, jak se projevuje ve vyznáních, vyhlašování dogmat, pravidel apod.

80

několik málo zbylých veteránů, kteří teprve dospívají k solidárnímu náhledu. Chtít je zakládat už předem je vlastně v y c h y t r a l o s t , je to pokus se celé této cestě vyhnout a mít to, co se může /ale také nemusí/ mimochodem založit jaksi "zdarma" k dispozici. Z náčrtu institucionálních forem, které Evropa při svém hledání realizovala, a jejich úpadku, vysvítá, že "hledání", "zakládání" nebo "mimochodem" nejsou nějakými trvalými potencemi jednou pro vždy danými Evropě do vínku, ale bytují právě jen potud, pokud se dějí. A právě pouze tehdy, když lze aspoň stopy takového dění nalézt, jedná se o Evropu či něco evropského. Občas ale dochází v rozmanitosti příběhů evropských dějin k tomu, že se z t r á c e j í - že se Evropa přestane hledat, náhled zmizl z pořadu dne, mimochodem vymizí zakládání "mimochodem", nivelizuje se individuace, mizí vina, nepokutuje se. V každém takovém případě není jisté, jak to dopadne - zda se opět začne EVropa hledat se vším, co s tím souvisí a zda tedy začne v tomto hledání opět být, anebo ne. Příkladů pro takováto kratší nebo delší interludia nalezneme v dějinách řadu - konec římské republiky před vystoupením Caesarovým, konec julsko-klaudijské dynastie, mezidobí mezi Karlem Velikým a štaufskými císaři aj. Dnešek se ovšem jeví jako nejhlubší a nejzávažnější z těchto historických vakuí. Neboť ovládán tím, co bylo mimochodem založeno Východním a Západním císařstvím /perfekce z d á n í s její byrokrycií - zdání se ukazuje jako ú ř e d n í záležitost - a perfekce intenzity dosahování "jen dál" v lhostejno kterém oboru s technokracií této perfekce, přičemž obojí mají společné, že jde o perfekce v jistém slova smyslu m i n i m á l n í , neboť zdání je jakési - ovšem perfektní - minimum ducha a "jen dál" je jakési minimum fakticity/, může těžko obnovit hledání Evropy, protože další redukce se už nezdá možná ani žádoucí poté, co se předešlými redukcemi dospělo do tak kritického stavu, v jakém dnes jsme. Může tu být východiskem /marně/ h l e d a t h l e d á n í s a m o a čekat, co se přitom stane? b/ Nebo nám snad přispěje alespoň radou, když pohlédneme, jakou cestou se děje Evropa v o b l a s t i m y š l e n í a e x p r e s i v i t y ? S jakými útvary se tu asi setkáme? Vraťme se na počátek naší úvahy. Nezbytným předpokladem takového uvažování je, že již v mýtu o Európě se objevují některé rysy, které jej odlišují od obecného kosmického mýtu o stvoření a které interpretujeme jako typicky evropskou deprívaci tohoto mýtu. Z toho ovšem vyplývá, že mýtus má v proto-Evropě poněkud odlišnou f u n k c i než jinde, neboť funkční a obsahový aspekt u mýtu splývá. Ovšem "mýtus" ani "proto-Evropu" tu nemyslíme v rámci nějaké hypostázované genetické následnosti jako něco časově předcházejícího "vlastní Evropu" vyznačenou náhledem - naopak tím myslíme stále se naskýtající struktury /které jsou vždy "před" Evropou ve smyslu explicitního hledání, darování náhledu a zakládání mimochodem/ jako implicitní, v samozřejmosti skrytý věnec originálních 81

možností, které se mimochodem odkrývají právě v zakládání mimochodem. Tak se totiž mýtus bytuje dodnes. Není už vševyplňujícím rámcem, který objímá člověka a kosmos, skryté a zjevné, faktické a bytostné v jednu souvislost, ale spíše rámcem ve smyslu poskytování možností f o r m á l n í h o u c h o p e n í n á h l e d e m , což je vždy již jedinečný /dějinný/ akt, oproti rituální obnově v kosmickém mýtu ovšem imperfektní. Je patrně možné nalézt v Evropě jevy, kde obě tyto formy mýtu koexistuji a fakticky se nevylučují - například vztah eleusinií a orfiky v akademické filozofii, nebo komplikovaná mnohovrstevnost křesťanství, jež při vši asymetrické eschatologické intenci uchovává koloběh svátků a rituálních reminiscencí. Je tu též možno připomenout zvláštní a pro Evropu typický fenomén "umělého mýtu", v němž rovněž spatřujeme prolínání obou přístupů: tak se mluví o mýtu Platónově, o mýtu gnostickém, řadí se sem i mnoho z křesťanské hagiografie, alchymická hermetická symbolika apod. V kosmickém mýtu se například obraz zakladatelského hrdiny rituálně zpřítomňuje při slavnostech; tím je udržována přítomnost hrdinské dimenze lidského života a z ní jsou určována pravidla společenství, která ovládají třeba iniciační ceremoniál mladíků. Kdo iniciačním ceremo-. niálem projde, je pospolitostí přijat jako někdo, kdo úspěšně vykonal svou hrdinskou cestu, v r á t i l se nazpět a zaujme tomu odpovídající místo mezi bližními. Evropan Kadmos se ale n e v r a c í , ba dokonce n e z ů s t á v á ani v založených Thébách, jak by se od zakladatele a později od uctívaného héroa dalo očekávat, ale zůstává v y v r ž e n c e m stále. Paralelu lze spatřit u Héraklea. /Navíc založení Théb není předem daným cílem jeho hrdinské cesty, ale východiskem z nouze, které se naskýtá mimochodem a které je Kadmem přijato jako náhražka za /nutné/ fiasko v jeho "vlastním" úkolu. Je to něco podobného, jako kdyby adept nesplnil svůj iniciační úkol, nevrátil se domů a byl obdarován něčím jiným než nějakým druhem identifikace se svou societou a kosmem. Mýtus o Kadmovi tu tedy není proto, aby nás zakotvoval v kosmu, ale aby nám naopak ukázal rámec, z jehož pomocí se lze nalézt zcela j i n a k , jako vyvrženec, exulant, jemuž se dostalo náhražky, totiž náhledu. A takto se lze nalézt k d e k o l i , bez ohledu na rituální výstavbu toho či onoho kulturního společenství. Funguje tu tedy mýtus jako m e t a j a z y k a to tak, že ukazuje právě evropskou možnost tvorby metajazyka. Samozřejmě nemáme na mysli metajazyk současné vědecké metodologie nebo sémantiky /to jsou jen velmi pozdní a proto i velmi deficientní mimochodem založené útvary/, ale metajazyk jako n ar á ž j c u n a t o , c o se p ř i v y h l á š e n í o b j e v í m i m o c h o d e m , ale co z ů s t á v á s a m o o sobě vždy skryto. S náhledem úzce souvisí nutnost v y h l á š e n í , které spadá v jedno se z a l o ž e n í m . Je-li totiž /po strastiplném hledajícím bloudění 82

v exilu/ obdarován náhled, potvrzuje se mimochodem polemicky jako takový teprve v založeni, teprve jim začíná být tím, čím je. Ovšem každé založení je současně i dějinným vyhlášením. Je příběhem, dějem, který se vyhlašuje a aby tím příběhem bylo, vyhlašovat se m u s í . Toto vyhlášení příběhu nahrazuje v Evropě faktickou identitu města s kosmem, je jakýmsi "zmenšením" /náhražkou/ této identity . Normativní evropská věta je strukturálně vždy takovým vyhlášením. /Nejde tu o "větu" v lingvistickém slova smyslu, ale o vodítko, k němuž se vztahují všechny evropské jazyky, ať již jsou původu indoevropského nebo jiného./ Její tradiční členění na subjekt a predikát /což jsou ovšem kategorie související až s pozdější formalizací této věty/ může uvedené dobře ilustrovat: věta je tu autonomním rámcem vyhlášení všech možných příběhů, jež se s něčím dějí, tj. tvrzení, že n ě c o j e j a k o t o a t o. Taková věta je striktně odlišena jako něco menšího od kosmicity, není integrální součástí kosmické .souvislosti jako je tomu u řeči magické nebo v běžném dialogu. Rovněž tak je díky své struktuře schopna se odlišovat jako něco menšího od toho, o čem se mluví, popř. od toho, kdo ji říká. Proto však není ani některou z těchto okolností co do svého vyhlašování definována a uchovává si tedy v každém ohledu o t e v ř e n o s t . Druhým jejím význačným rysem, který z předchozího vyplývá, je její od počátku f o r m á l n í p o v a h a . Proto je relativně snadno schopna se formalizovat v logiku, která pak slouží jako metoda mířící mimo sebe ven /například do vědy/. Ovšem původní povaha v y h l á š e n í p ř í b ě h u , jež je redukovanou identitou mimochodem zakládajícího činu, zůstává zachována. To, co jsme uvedli o formální povaze věty, o vzniku logiky jako univerzální metody a o její otevřenosti k vyhlašování čehokoli jakýmkoli mluvčím, je nezbytně v korelaci k u v o l n ě n í s i l y , což je - jak jsme poznali - druhou stránkou vyvstání náhledu. V normativní evropské větě se však mimochodem uchovává i to, že jde původně při vyhlášení příběhu o zajištění a přijetí určitého f i a s k a , za něž je vyhlášení náhražkou a východiskem z nouze, jež se časem stejně musí splatit pokutou. Toto fiasko spočívá v tom, že se tu p ř í m o narazilo na n ep ř e k o n a t e l n o u s k r y t o s t , která vládne /viz skrytí Európy jako f u r t u m I o v i s / , ak níž se lze přiblížit jen tak, že se hledá, mimochodem zakládá a vyhlašuje, tj. že se p r a k t i k u j í d ě j i n y . Tato skrytost může být totiž přítomna jediné tak, že se m i m o c h o d e m sama vyhlásí.x Normativní evropská věta je tak dvojznačná - lze ji slyšet tak, že relativně temné /jsoucí/ se vyhlášením a s tím související formalizací projasní, uvede do funkčních vztahů, založí jako pojem, na základě toho se také identifikuje mluvčí jako on sám - anebo také opačně, že totiž relativně "jasné" /již předem naivněsamožřejmé a z kosmické souvislosti chápané jsoucno/ se stejným postupem /vyhlášením/ zatemní, zbaví vzájemných relací a zpochybní ve 83

své jsoucnosti. Totéž se stává s mluvčím, který je vracen k tomu, že je vyvržencem. Věta se tak obrátí v o t á z k u /již předem fakticky nezodpověditelnou/, kterou lze toliko znovu a znovu pokládat a žasnout nad ní vzdor všem formalizacím, náhledům a založením. Uveďme však alespoň několik příkladů, jak se v Evropě vymyslelo něco jiného, než se vymyslet chtělo a jak to vedlo ke znovupoložení otázek. Velmi často se s tímto "mimochodem" setkáváme v oblasti materiálního záměru - například zájem o arabské zpracování antických filozofů vedl v Evropě k rozvoji matematiky, na jejíž dráze nalézáme matematickou přírodovědu. Ovšem její zakladatelé ji na počátku novověku rozhodně "založit" neusilovali. Smyslem jejich snažení byla touha být k Bohu blíž, než jak to bylo možné v scholastickém myšlenkovém rámci. Jejich snaha však vedla k vytvoření matematického aparátu novověké přírodovědy, která středověkého Boha přehlušila a jiného udržet nedovedla. Ve 20. století vedl rozvoj t e o r e t i c k é fyziky zcela nečekaně k uyolnění obrovských f a k t i c k ý c h energií, s nimiž si nikdo neví rady... Jaké však vyplývají obecnější d ů s l e d k y z rozporné povahy normativní evropské věty, která zahrnuje otevřenost /ve formálním smyslu/ i skrytos /v tom, že sama sebe mimochodem staví v potaz/? Především to, že taková věta je současně vždy i n t e r p r e t a c í , reflexí sebe samé, že vždy rozvrhuje možnost svého metajazyka, který má ovšem obdobně rozpornou povahu /viz výše/. To má ovšem pro rozvoj evropského myšlení eminentní význam. Reflexe imperfekce a pochybnosti jakéhokoli vyhlášení, k níž v takovém metajazyce záhy dojde, vede potom k tvorbě m o d e l ů , jež onu imperfekci a pochybnost mají s v ý m vyhlášením napravit /identifikací toho, co chybí/. Tyto modely ovšem mimochodem dělají - jak ukážeme - něco zcela jiného. Že je otázka, skrytos, tedy formálně vzato, imperfekce ve vyhlášení a v náhledu vůbec přítomna, se v Evropě vykládá buď p ř e d c h á z e n í m nebo o p o ž ď o v á n í m . Vyhlášení jako vyhlášení příběhu se v těchto modelech formalizuje v myšlenku univerzální chronologické následnosti /geneze/. Faktická nedokonalost se přitom jeví buď jako ú p a d e k , který vzniká zapletením p ř e d c h á z e j í c í h o věčného a dokonalého ducha v konkrétní fakticitu, nebo jako ještě nedovŕšený budovatelský p o k r o k ducha zásadně o p o ž d ě n é h o za věčnou eticky neutrální hmotou, jejímž je relativně nejdokonalejším exkrementem, ovšemže s perspektivou stálého sebezdokonalování. Podle těchto modelů je tedy jakoby třeba někam jít, směřovat - buď se vrátit d o z a d u anebo pokročit d o p ř e d u , - čímž se program aticky "napravuje" nedokonalost vyhlášení. Model předcházení je reprezentativně proveden v některých částech Platónovy filozofie - zejména v jeho myšlence věčnosti, která je jakýmsi stupňovaným "předcházením". Odtud se opětně vynořuje ve všech spiritualismech a idealismech, ale i v doktrínách, které se hrdě hlásí k mechanismu a materialismu jako Freu84

dova psychoanalýza. Zde je tím věčně předcházejícím nevědomí, které je věčně minulé a pro vědomí v úplnosti nedosažitelné. Myšlenku opožďování nalezneme například v marxismu /nejprve rozvoj výrobních sil, pak nadstavby/ částečně i v ego-analýze, genetické epistemologii, teoriích seberealizace, latentné ve scientismu a pozitivismu. Oba modely jsou symetricky mylné - není třeba chodit dopředu ani dozadu. Jsou totiž vybudovány na předpokladu, že Evropa již "byla nalezena". Proto se tu ztrácí nahlížené hledání s jeho vyhlašováním a zakládáním "mimochodem", což vše je nahrazeno pouhým cestováním dopředu či dozadu. Proto si oba tyto koncepty představují dějiny jako jednotnou gradaci stupňovitého dění s jakýmsi cílem, který údajně dokáží identifikovat jako "začátek" nebo "konec". Kam však takové cestování d o p ř e d u či d o z a d u vskutku vede? Přestože v rámci těchto modelů se na hledání rezignuje, přece při jejich vyhlašování lze pozorovat, co vyhlašují mimochodem: rezultátem plynoucím z modelu předbíhání je detailní propracování formální struktury ducha například v původně platonismem inspirované novověké matematice a zjištění její univerzální aplikovatelnosti - paradoxně - na ovládání f a k t i c i t y, což vedlo ve svých důsledcích ke vzniku moderní technovědy s jejím ekonomickým provozem, jenž je samoúčelem, řídícím se čistě formálními kritérii. Spolu s vyhlášením modelu opožďování dochází mimochodem k rozvoji velmi účinné praktické psychologie pudů a vášní, k vytvoření technologie zacházení s nenávistí, závistí, samolibostí, strachem a nadějí, iluzemi a únavou, tedy k dalekosáhlému - paradoxnímu - z h o d n o c e n í d u š e a k s tím spojené otřásající relativizaci tradovaných "objektivních zákonitostí". Jako příklad uvádíme typický "poznatek", k němuž se tento model propracoval /a který je tedy již hodně "vpředu"/, že pravda je to, co obsahuje asi 70 procent slov znějících sympaticky /svoboda, štěstí, blahobyt, mír, nezávislost/, asi 30 procent nenávisti, která ovšem směřuje bezpečně mimo nás na nějaký konkrétní, představitený cíl a co se tvrdí nejčastěji, nejhlasitěji a tak dlouho, až jsou všichni protestuschopni unaveni a přestanou vzdorovat. . . Takováto pravda je vskutnu naprosto autonomní, k faktickému stavu věcí může, ale nemusí mít nějaký vztah. Je pozoruhodné, jak jsou oba tyto modely prakticky nemohoucí, když se skutečně setkají s tím, co vyhlašují, že vykládají: ať už je to psychologická nemohoucnost platónsky orientované pedagogiky /fiasko humanitního vzdělání/, ekonomická neschopnost marxismu /hospodářský rozvrat v zemích reálného socialismu/ nebo vědecká sterilita scientismu /např. v hromadění stále bezvýznamnějších dat/. Tak se nám i v takovéto konkrétní rovině naznačuje, že tyto modely nejen že nesplnily to, proč byly vyhlášeny a s čím vystoupily - totiž že nebyly schopny doplnit svým výkladem imperfektnost evropského vyhlašování, avšak zato s v ý m vyhlášením a propracováním uvedly mimochodem do pohybu síly, které již nejsou schopny přiměřeně /tj. nedokonale/ 85

reflektovat: totiž zcela autonomní v l á d u p r o v o z u f a k t i c i t y a d u š e. Což je ovšem něco, co již nepřipouští žádné hledání, neboť v rámci univerzální výkonné efektivity není záměrně sledovatelná žádná marnost ani myslitelná další redukce. 4. ZÁVĚR Vidíme tedy, že ani úvaha o evropském myšlení nám neposkytla perspektivu, kterou jsme ztratili již tehdy, když jsme mluvili o vyústění evropského císařství. Nahlédli jsme jen, že evropské myšlení bylo mimochodem odedávna metamyšlením, jež hledalo myšlení jako opožďující se nebo předcházející. Výtěžky, k nimž se přitom mimochodem došlo, jsou korelativní k vyústění evropské institucionální praxe. Nicméně toto úplné selhání perspektivy, k němuž se při svém nahlížení na Evropu dostáváme, nás nemusí vést k nějakému pesimismu, naopak je v jistém smyslu povzbuzující: ukazuje, že v Evropě je opět možné sem tam něco m a r n ě h l e d a t a to v /žádoucích/ patřičně minimálních proporcích. Než si však něco povíme o této radostné beznaději, pozastavíme se na chvíli u fenoménu t o t a l i t a r i s m u , který - jak se zdá - ztelesňuje krizi, v niž ústí evropské dějiny. Současný evropský totalitarismus /a ovšem i totalitarismus planetární, neboť jednou z cest k němu bylo to, že se Evropa planetarizovala/je nepochybně dědicem Evropy, samozřejmě založeným mimochodem, přičemž však v něm samém - jak uvidíme - veškeré zakládání končí. Ono "jen dál" jako technicko-ekonomický výtěžek Západního císařství, "zdání" a jeho vláda nad duchem jako duchovní výtěžek císařství východního kombinuje totalitarismus ve "z d á n í c o n e j d á 1". Tím je neobyčejně přitažlivý pro obě strany. Toto zdání "co nejdál" tvoří jak obsah totalitarismu, tak i jeho formální, metodický rámec. Ztrácejí se tu totiž ony reduktivně dosažené /utrpením vymezené a zaplacené/ distinkce mezi jednotlivými prvky evropské struktury, které umožňovaly náhled mimochodem polemicky fixovat v založení a vyhlášení: například distinkce mezi faktickým a bytostným, mezi přítonným a nepřítomným, zjevnostl a skrytostí, mezi jazykem, jsoucnem a mluvčím. To vše je v té či oné situaci bezohledně ad hoc manipulováno za účelem vyvolání "zdání co nejdál". Tím se ovšem deštruuje beztak volná souvislost příběhu /činu/ - hrdinou /zakladatelem/ se u d ě l á ten, kdo se hodí /kdo je po ruce/ a to tehdy, když je aktuální "potřeba" nějakého hrdinu mít, nehledě na to, co kdo kdy skutečně udělal /srv. fučíkovskou legendu, legendu o bitvě u Sokolova, hrdinu kosmonauta Vladimíra Remka např. s příběhem Jany z Arku, Jindřicha IV. nebo Napoleona/. Dějiny se tak atomizují v tříšť chaotických reziduí po vyhlášení čehokoli /případně usnesení/ o čemkoli, jež nic neznamenají a jež jsou libovolně uspořádávány "modely" typu "zdání co nejd i " . To ale už nejsou modely evropské jako bylo "předcházení" nebo 86

"opožďování", poněvadž pozvedají absolutní nárok / nejdál je nepředběhnutelné a nedoběhnutelné a kdo mluví - byť zdánlivě - odtamtud, je na tom také tak, přičemž se ovšem z t r á c í p ř í t o m n o s t jako možnost dějinného činu/, jednak už nic nezakládají ani nenahlížejí /cokoli mohou "vyhlásit" tak či onak - což také dle funkční potřeby dělají — a nic se nestane/. Proto se totalitní člověk nikdy nezmůže na skutečný závazek a skutečné pokání. Nemá na to, aby byl proměněn v hada.. . Aby se v této tříšti uchovalo alespoň z d á n í nějaké kontinuitní orientace, vyplňuje se vzniklé vakuum rituály opětovných oslav různých výročí, sjezdů, pětiletek apod. Jde snad v totalitarismu o nějaký r e g r e s ke kosmickému mýtu? O to, že by se ztratil náhled a Evropa se vrátila před sebe samu, popřela své založení a pokusila se restaurovat prastaré kontinuum světa a člověka? Něco by tomu prý nasvědčovalo třeba exploze diletantství /hnutí Do it yourself, zahrádkářství, chalupářství/, infantilismu a polyandrie, návrat umění k elementárním formám a zkušenostem nebo stupňovaný příklon k stavům opojení. Ovšem daleko více toho popírá, že by tu šlo o prostou regresi. Nehledě k zásadní pochybnosti o tom, zda "kritické" nahlížení totalitarismu jako regrese není jen zrcadlovým obrazem jeho vlastního /zdánlivého/ vyhlašování progresu k "co nejdál", tu fakticky zjišťujeme, že při totalitních rituálech nejde o zpřítomnění nějaké praudálosti, poněvadž jakákoli událost je tu prostě vyloučena. "Slaví se" a "rituálně" opakují uměle k tomu účelu prefabrikované pseudoudálosti. Infantilitu a diletantství lze vysvětlit spíše faktickým nedostatkem prostředků, který se projevuje i při fabrikaci kulis, jakož i nedostatečnou profesionální úrovní aranžérů. Ubývá, těch, kteří si ještě jsou schopni vzpomenout, jak nějaká událost vypadá a tak ji aspoň do určité míry věrohodně napodobit.'Má tedy totalitární ritus povahu čistě iluzorní. Mohli bychom se ještě zmínit o zvláštní struktuře totalitní věty, která si jistě zaslouží pozornost: metajazyková otevřenost je tu setřena tím, že každá totalitní věta je vždy už větou ze "zdání co nejdál", příslušného k tomu či onomu případu prefabrikovaného metajazyka, který naopak určuje, co v konkrétním případě bude vyhlašováno. N e j d ř í v e se p ř i j m e u s n e s e n í /prefabrikace metajazyka/, jak se na to či ono bude nahlížet a to se pak realizuje tím, že se nic nedělá, neboť možnost náhledu a činu je tímto způsobem předem vyloučena. Tak se ovšem zabraňuje jak skutečné metajazykové interpretaci, tak i jazykovému vyhlášení něčeho samotného. Jistě by bylo možno se u těchto a jiných nanejvýš pozoruhodných totalitních fenoménů ještě dlouho zdržet, avšak tím bychom překračovali rámec této studie, která pojednává o únosu a hledání Európy, zabývá se tedy těmi způsoby konání a myšlení, v nichž o tento únos a o hledání Európy jde. To ovšem o totalitarismu říci nelze. I když je totalitarismus reálným vyústěním Evropy, jde z e v r o p s k é h o h l e d i s k a o afinitu 87

nelegitimní. Výtěžky analýzy totalitarismu jsou proto povýtce negativní: - destrukcí příběhu a ztrátou přítomnosti nás totalitarismus upozorňuje na eminentní důležitost s i t u a c e s a m é , - totalitním rituálem pseudosvátkú na povinnost konečně důsledně přijmout e v r o p s k o u imperfekci, - nepřítomnou všejasností "zdání co nejdál" na obtížnou p ř í tomnost skrytosti, - popřením hledání na nutnost h l e d á n í h l e d a t , - tvorbou vše-modelu na o š i d n o s t m o d e l o v á n í , - v jazyce pak absolutizací metajazykového definování na kruciální závažnost p ř í t o m n o s t i m i m o c h o d e m v e v y h l á š e n í. Bohužel vzhledem k ¡legitimitě svého dědictví a vůbec své sterilitě není totalitarismus samozřejmě schopen tyto věci mimochodem fixovat, to vše tu zůstává pouze v podobě dosti nejasného a jakoby nezávazného p o u k a z u . Totalitarismus není dalším zmenšením, nějakou "konečnou redukcí" /za kterou by se někdy rád vydával/, ale prostě n u l o u , se kterou je vzhledem k její iracionální povaze krajně nebezpečné si něco začínat /ale co nám zbývá jiného?/. Tato "nulová varianta" byla v Evropě vždy v dohledu, například jako š í l e n s t v í . Představme si, že se Kadmovi nedostane náhledu a že náhražku, právě proto, že je to náhražka, Kadmos odmítne. Potom ze zoufalství zešílí a začne tvrdit, že - bez ohledu na Európu a její hledání - nalezl vše a dostal se tedy nejdál. . . To se při otevřenosti evropské situace klidně může přihodit a také se to někdy stává. Celkem můžeme říct, že jsme dospěli k těmto závěrům: 1. V oblasti institucionální se zdá největším problémem to, že je dnešní Evropa v důsledku planetární evropeizace příliš velká a proto se ztrácí. Mizl jako možný m a l ý p r o s t o r hledání sebe sama. M a l ý p r o s t o r je v š a k m o ž n é / m a r n ý m / h l e d á ním ohraničit kdekoli. 2. V oblasti myšlenkové a expresivní v důsledku změknutí tradičního modelování a díky poukazům, které chtě nechtě poskytuje totalitarismus, zbývá možnost obrátit se k myšlení a expresivitě jako takovým. Umění dnes dosvědčuje naprostou ztracenost, prázdnotu a opuštěnost. Dovést to do konce i v ohledu myšlenkovém znamená uvolnit prostor blokovaný dosud nejrůznějšími pseudostavbami. Lze tedy h l e d a t l e g i t i m n í h o dědice E v r o p y v o b r a t e c h myšlen í a e x p r e s i v i t y s a m o t n ý c h s šancí na setkání s konečným výsledkem redukce, s čistým m i m o c h o d e m o s o b ě . . . Předpokládáme seriózní námitku, že své nové modely dostatečně nerozpracováváme. Tato námitka by se mohla týkat i pojmů, které přebíráme z tradice, např. pojmu redukce. Chtěli bychom však upozornit, 88

že nebezpečí, jež nesporně v našem přístupu je, má také svou plodnou stránku. Například husserlův aparát je jistě precizní a minuciózně rozpracovaný. Jsou to modely t v r d é , ale k ř e h k é . Velice obtížně se s nimi pracuje. Proto jsou také zdařilé fenomenologické popisy řídké. - Modely nemusí být dopodrobna fixované a prostrukturované. Naopak ty n e j p l o d n ě j s í mají v sobě jistou neurčitost, která se vyhraňuje a redukuje až postupně, nasazením v konkrétní práci.

PŘÍLOHA Bůh již odložil šalbu, tu klamnou podobu býka, prozradil dívce, k d o jest, a pobýval na krétskych nivách. A dívka se ohlíží na břeh, odkud ji nese, má strach, hřbez levicí tiskne a k rohu pravicí lne; a vlající šat jí nadouvá vítr. - v ž d y ť kdo by m o h ' při tajných spádech přistihnout Jova? Otec však, nevěda nic, dá Kadmovi rozkaz, by hledal sestru, a kdyby ji nenašel snad, chtěl z domu ho vyhnat. Tak dal najevo lásku i zločinnost při témže činu. Kadmos d í : "Což byl-li ten drak snad zasvěcen bohům, jehož jsem proklál kopím v ten čas, kdy z Tyru jsem přišel, dračích kdy zubů jsem nasel v zem, to nezvyklé símě? Jestliže Bohů péče m a t í j e h o tím neklamným hněvem, v plaza s protáhlým tělem chci sám být proměněn za t o ! " /Publius Ovídius Naso: Proměny, přel. Ferdinand Stiebitz. SNKLHU, Praha 1958/ Európě v sladký spánek sen zvláštní seslala Kypris: bylo to blízko k ránu, už v poslední třetině noci, spánek sladší než med se rozléval po očích lidem, konejšil jejich strasti a lichotně klížil mndlá líčka, zatímco zástupy neklamných snů se toulaly nocí. Tenkráte Európei, když v podkrovní ložnici spala /dceři to Foiníkově a doposud panně/, se zdálo, že se dvě pevniny hádají o ni, Asie totiž se zemí protilehlou a obě v podobě ženské. Cizáckou tvářnost měla jedna z nich, tuzemské rysy druhá a jako svou dcerku ji pevně vinula k sobě: že prý je její pěstounkou, říkala, ba prý i matkou. Tu však obrovskou rukou ta první popadne dívku, která se nevzpírala: že hromovládným prý Diem dívka je přiřčena jí a čestným darem je jejím. /Moschos: Únos Európy, přel. Rudolf Kuthen. V "Písně pastvin a lesů." Svoboda, Praha 1977/

89

výtvarné umění Egon Bondy v

TRI MALÍŘI Tuhle seděl pan Placák s nějakými druhy u piva a během hodiny napočítali na šedesát více méně mladých malířů a sochařů, jimž by stálo za to udělat výstavu nebo alespoň katalog s dobrými reprodukcemi. Když se vyspali, zjistili, že zapomněli ještě aspoň dvacet. Jsou to malíři a sochaři, kteří jsou topiči, nočními hlídači, dělníky, lřevorubci, mlíkaři a kdo ví co ještě a dokonce několik z nich je ve svazu výtvarníků. Přežili s námi sedmdesátá léta a chystají se s námi na osmdesátá - máme tedy všichni před sebou perspektivu. Nechat ležet ladem dobrý nápad by byla věru škoda. A tak jsem byl vyzván jako nejméně kompetentní, abych udělal počátek. Ti, o nichž budu psát, patří nějak k sobě. Jak přátelstvím, tak malířskou orientací. Reprezentují specifickou variantu hyperrealismu. K němu mám blízko i svými vlastními počátky. Když koncem čtyřicátých let už bylo naprosto zřejmé, že surrealismus nevyřeší nadále nic, rozhodl jsem se v roce 1950 sám za sebe k "totálnímu realismu", jehož jméno nese moje první sbírka a jenž pak během první poloviny padesátých let nepochybně umožnil vznik těch dnes už zlidovělých básní, s nimiž se každý příslušník našeho národa seznamuje na základní škole. Moje výchozí záměry byly shodné se záměry hyperrealismu o pár desítek let později. Realita bez komentáře, bez pointy, bez "katharze", bez žvanění. Mikuláši Medkovi, který tenkrát taky nevěděl, co si počít s malováním, jsem doporučoval, aby namaloval jak možno věrně tramvaj a napsal pod to "tramvaj". Našel tenkrát ještě východisko jinde - dnes by ho jinde nenašel. 90

XXX

Pana Šafránka jsem vidě poprvé a naposled na Festivalu v Bojanovicích, k němuž přispěl monumentální malbou, která se táhla na pozadí celého pódia a na níž pod siluetou Hradčan byli vidni všichni čelní představitelé undergroundu ve velice nadživotních rozměrech. Musím mu zvlášť poděkovat za to, že já jsem tam byl dvakrát. Ale ostatní Šafránkovy obrazy jsou kupodivu kabinetního formátu. Zato život v nich je epochální — v tom smyslu aspoň, že reprezentuje svoji /tj. naši/ epochu. Je to švejkovský hyperrealismus, nad nímž budou asi jinde než u nás nějakou dobu ohrnovat nos, než si zvyknou - a zvyknout si budou muset; je to realismus reálného socialismu v Čechách. Jsou tu Češi /a Češky!/ na rekreaci při vodních sportech v kempingu, v biografu, u holiče, u tramvaje, při shánění potravin, ve frontách i mimo fronty, na ulici, ba i doma, staří, mladí, nejstarší, nejmladší, vždy s českou tváří, jak se vypěstila do své reálné socialistické podoby v desítiletí právě minulém. Divák se nejprve pokouší smát a potom zmlká a maně hledá, kde by se podíval do zrcadla. Máme málo úspěšných mladých mužů jako je ten 7 obrazu "hladce oholen, dobře ostříhán" /je to asi v civilu ten, jenž si vyLral povolání pravých mužů, jak zní známý oficiální slogan/, za to máme moře umelouchařených fotrů a zlatých českých mám s pracovitýma rukama, které vědí, kde co trhnout a jak - a komu vzdát čest. A taky spoustu osmiletých fracků lízajících zmrzlinu a zblblých z televize, kteří dobře vědí, že doma se říká to, co se nesmí říkat v Pionýru. Jan Šafránek " . . . I " olej na plátně.

92

Šafránkovo panoptikum je tak bytostně naše, že když vidím jeho obrazy, které namaloval po odjezdu ve Vídni, poznávám, jak není lehké ani pro malíře opustit to tam, kde byl doma: jsou to totiž už jen figurky trochu přitroublých zapadáků - a to je Vídeň Švejkovi jistě i celého Západu nejblíž. /Pozn. red.: V roce 1982 se malíř Šafránek vystěhoval z Vídně do Sydney./ Ten říz, který mělo Šafránkovo malování našeho života, to nemá. On totiž člověk, kterého Šafránek u nás správně viděl, nebyl žádný c. k. Kondelík, byl to jeho prapravnuk s 35 lety socialismu v těle, v zemi, která balancuje na okraji nedostatku a kde kultura práce v jakémkoli odvětví vzala za těch 35 let za své - a to je na lidech vidět, ať chtějí či nechtějí, i při té jejich rekreaci - a úplně jinak vypadá člověk na Západě /a ovšem zase jinak i v Rusku/ a to bude muset Šafránek teprve trefit. Šafránek dělal to nejpřirozenější co může, má a musí malíř dělat - díval se. Bez toho je malířství jako ryba na suchu a i západní hyperreahsmus, tam, kde se přestává dívat a začíná dělat kompozice, je v háji. Hyperrealismus přinesl novou ikonografii - a to je jeho veliká zásluha v době, kdy se zdálo, že epigoni surrealismu a pop-art už všechno dokonale vymrskali. Přinesl automobily, automobilové vraky, součástky chromovaných motocyklových motorů, zadnice slečen v průsvitných kalhotkách, detaily neonových reklam, detaily hracích automatů a potravinářských pultů, ale dokonce i klasickou podobu portrétu /Chuck Close!/ - vše v nadživotní velikosti: Šafránek zdánlivě nemá nic z toho: a přece Šafránek nejvýrazněji ze všech, kteří u nás jsou dnes mezi mladými, obohatil ikonografii našeho současného českého malování. Bylo by možno a bylo by asi i třeba, nenechat jeho objevy zapadnout proto, že jejich výtvarné pojednání není exkluzivní a efektní. To, co maloval Šafránek, nelze ani jinak malovat než jako Šafránek. Nedovedu si ani ve snu představit, že by to bylo možné malovat třeba tak, jako maluje Šmíd. Všichni jsme slyšeli v životě spoustu keců o jednotě formy a obsahu a ejhle: Šafránek jako by tu byl příkladem pro učebnici. Nelze to jinak malovat - ale lze ikonografii obohatit o další specifické projevy českého reálného života, jako jsou už výše vzpomenuti ti, co volili povolání pravých mužů s jejich pověstným vysokým IQ, s jejich nám všem známými nonšalantními postoji i s jejich pruhovanými volhami a vlajkoslávou, která co chvíli zdobí oprýskanou tvář našich měst i vísek, o poutače a vhodně umístěné portréty představitelů, hrdinů atd., ale i o věčná zátiší rozkopanosti našich ulic a neony na hlavní třídě s polovinou nesvítících písmen. To, co maloval Šafránek v Čechách, by mělo být znovu připomínáno a stále znovu reprodukováno jako výzva k pokračování. Je to hlubší výpověď o sedmdesátých letech u nás než by svedla leckterá vědecká studie. I takový obrázek, jako je "Opožděný návštěvník", kde na viditelné půlce filmového plátna je jakýsi utrápený carský kupec, je ihned s veselostí reflektován našim divákem, zatímco venku neřekne nikomu nic. I pro nás i pro Šafránka je škoda, že odjel. q.

XXX

U Zbyňka Benýška jsme ye zcela jiném světě. Je to hyperrealistický sen. Na starších obrazech aenf tak zřetelný. Jsou to spíš expresionistický pojaté divoké a hrubé tváře, bfle vystupující z temného, většinou modrého pozadí. Jsou to imaginární "portréty", "hlavy", "detaily demonstrací", otevřená ústa, vyceněné zuby, napětím zvýrazněné rysy. Ale v nejstarší vrstvě jsou tu i pozoruhodné kompozice jako "portrét Martina Luthera Kinga" a portréty Jacqueliny Kennedyové, z nichž nejvýbornější je nadepsán "Onassis multimilionář - Jacquelina Kennedy": je to krutý výsměch někdejší první dámě světa - obličeje jsou načrtány jen nejhrubšími tahy, barva stéká po obraze dolů, s obličeje na nás svítí bílé plátno a nějaká ta holka Kennedyovic, jako třetí na obraze, na nás cení americké koňské zuby. V novějších obrazech stále více pronikají momenty tajemství, ať už ve formě náznaků jakési situace sci-fi - podivný ohromný nosník v obraze s Einsteinem vyplazujícím na nás jazyk, "měsíční" krajina na jiných obrazech — nebo třeba v podobě vosy na velkém detailu obličeje se rty pootevřenými do úsměvu, kde jen na zavřených víčkách se odráží bělobou spíše měsíční než sluneční světlo. Benýšek v řadě těchto, ale i starších obrazů, využívá temných a temnějších valérů modré barvy, která vždy je barvou tajuplnou a zde vytváří atmosféru sugestivního snu. Ale hlavním nositelem živlu tajemnosti se tu stává klaun. O smutných klaunech se už popsalo mnoho papíru. Tenhle klaun není smutný, je záhadný. Nikde nemá jasnou funkci. Není těžištěm kompozice a současně j& snad těžištěm významu. Bývá přítomen jen tak mimochodem, neúčastní se přímo děje, i když na posledním obraze, který právě teď Benýšek maluje, sedí za volantem rudě oranžového auta, které sě řítí proti nám na pozadí opět velmi temné krajiny s obrysy velkoměsta. . . Ale objevuje se třeba jen jako přívěšek na náhrdelníku neznámé ženy. V obraze, který je nazván "Okamžik zrození klauna" je výrazně barevná klaunská maska až zcela v dolním rohu a rozměrný obraz jinak tone y modrém příšeří, kde modří v modři je modelována jakási umývárna, portiéra a zpoza ní vyhlížející hádankovitý mužský obličej. Klaun na těchto a dalších obrazech zůstává pro diváka tajemstvím — a malířská tajemství se nesmějí slovně opisovat, není to k ničemu, ani sám malíř to nesvede a tak je to správné. Rozdíl mezi Benýškovými a Šafránkovými obrazy je naprostý, ale odtažitost Benýškovy tématiky od světa, v němž žijeme, je jen zdánlivá. Nemluvě o starších obrazech, o nichž jsem už mluvil a v nichž je reálná současnost přítomna až reportérským způsobem, jsou i ty nejnovější komentářem naší současnosti - její snové, podvědomé stránky. Na jednom malém obraze jsou jenom konfrontovány žhavé a studené tvary: ale jsou to zcela reálné tvary a ne imaginace abstraktního expresionismu. Tady i v jiných nejnovějších obrazech zřetelně poznáváme, že malíř dobře ví, jak a do jaké míry je možno využít zkušenosti surrealismu. 94

Jen to nepřepísknout, jak se mu stalo na některých obrazech z doby kolem roku 1976, jako je napr. ten s Kristem Mistra Třeboňského nebo s rukama Giocondy - to můžeme přenechat Vyleťalům. Benýšek umí mnoho s malířskou technikou a přikládá jí - velmi správně - velký význam. Jeho dnešní snový tajemný malířský projev mi připomíná Segalovy sochy, které také nikdo dlouho nevěděl kam zařadit. Ukazuje se tu, jak zákonitě hyperrealismus vzniká a jak zřetelnou má návaznost na starší fáze umění našeho století. Vyjádňt pak slovy to, co a jak Benýšek maluje, mi připadá daleko obtížnější než u jiných malířů. Už dlouho mu chystáme samostatnou výstavu. Ale prostory, jež máme k dispozici po bytech, jsou malé a jeho obrazy rozměrné. Snad až v létě na zahradě! A měly by tam být i ty obrazy starší, s těmi divokými tvářemi, protože patří k nejlepšímu, co ze sedmdesátých let u nás máme. /Pozn. red.: : Malíř Benýšek byl donucen se v létě 1982 vystěhovat a žije ve Vídni./

Zbyněk Benýšek "Okamžik zrození klauna", olej na plátně.

95

XXX

Přemysl Šmíd, to je ale případ! To je přece správný šílenec! Když jsem poprvé viděl jeho obrazy na zahradě v Chýni, byl jsem celý překvapený, kde se to u nás bere. Mnoho lidí skutečně chodí a říká, že by měl s tím svým malováním jít někam jinam, že to je j>říliš západní a s námi zde to nemá co dělat. Ale já si to nemyslím. Ve Smídových obrazech — až na jednu, dvě výjimky, jako je dosti starý obraz "The Race" /1972/ - nejsou vůbec žádné rekvizity západního světa a "západního způsobu života", jsou tam kartáčky na zuby, spraye, telefony, lžice na boty, prací prášek Merkur a nanejvýš hlaveň pušky, což vše se může vynacházet kdekoli. Šmídův svět není západní svět, je to místně nelokalizovaíelný svět, ale je to skutečně jeden jednotný svět - svět malířovy vize, Šmíd vypráví dobrodružný život svých postav, které se mu často vracejí a mezi nimiž j e často i on sám. Tak jako Benýškovou erbovní barvou je modř, u Šmída je to bílá barva. Jeho obrazy většinou září jasem ostrého denního osvětlení, často sugerovaného jen holým, našepsovaným plátnem, i když to na našich barevných reprodukcích tolik nevychází. V tomto prudkém a neúprosném jasu se odehrávají vzrušené děje. Téměř všechny Šmídovy postavy jsou v akci, dynamika a pohyb jsou základními prvky malířova sdělení. A je to dynamika dravá, agresivní a brutální. Postavy víří ve smršti, z očí jim vystřelují paprsky nebo projektily, dvojice se zmocňují navzájem ve věrném násilném gestu, vlasy jsou uchopovány vichrem, těla i obličeje jsou plné napětí - jen někdy náhle nastane mír a omývající se žena se usmívá a malířova tvář se zklidní nad zubním kartáčkem. Ale vzápětí opět smršť a malíři div nešlehají z nosu plameny. Většina obrazů je uspořádána do dvou- troj- i vícedílných cyklů. To ovšem zvlášť slouží k rozvinutí dynamického procesu. Ale Šmíd je stále nespokojen a chce dynamičnosti ještě víc. V obrazu Městské guerilly mu nestačí hlaveň pušky, ale musí to být její průřez, aby bylo možno vidět let kulky a oheň výstřelu. V Malinovém úsměvu, stejně jako na mnohých jiných obrazech, se obličej zachycený v rychlém otáčivém pohybu stává brutální maskou s vyceněnými zuby. Na obraze koupajících se žen, který je jedním z mála poměrně statických obrazů, jsou mladice i báby stejně hrůzné. Diptych "Čekání" je plný dramatické akce. I zde šlehají paprsky z oší, vítr rve vlasy, pěst přitisknutá na okno jakoby je chtěla rozrazit. Jinde pod klidným žehnajícím gestem papeže, zpola zakrytého obalem pracích přípravků, je až na hranicích možností spirála dívčího těla snad na lyžích, snad při pádu, snad při vylétání na nebesa. Jinde je rotace ženské postavy vznášející se ve vzduchu podtržena ještě tím, že je svázána provazy. A zase detail malířovy tváře. Tolik dynamismu dosud nikdo v hyperrealistické škole ani u nás ani venku nepřinesl. Šmíd objevil možností, které v tomto ohledu hyperrealismus má a hned je maximálně rozvinul. A rozvinul je se sobě vlastním šílenstvím jako akci plnou vnitřní agresivity. V jeho obrazech 97

není - až na řídké výjimky - úlevného spočinutí. Tajemství, které u Šafránka vůbec není a u Benýška je tajemstvím malířova hlubinného já, je u Šmída projektováno do dramatického děje, který je plný napětí a nutí diváka hledat vysvětlení. Malíř mu to nečiní lehké: jeho obrazy malované s perfektní technikou nejsou uklidňující ani kontemplatívni, ani veselé ani ironické, jsou smrtelně vážné, malíř zcela zřetelně se v nich divákovi vydává a útočí na něho. Šmíd říká, že dělá "klece", do nichž chytá lidi, chytá dramatické okamžiky, chytá to, co je věčné v bleskurychlém pohybu. V nejlepších obrazech se mu to daří čím dál víc. Tady má hyperrealismus před sebou největší vývojové možnosti. Vládne tu kompoziční svoboda a není třeba se obávat, že se malířova invence vyčerpá. Možnosti jsou doslova nekonečné. Bylo-li tu poučení z Fiancise Bacona, pak bylo toto poučení dokonale interpretováno novým originálním způsobem. Divák by přál Šmídovi možnost malovat v co největších plochách. Jeho technika i jeho tématika po tom volají. Zuřivost, s níž se obrazy na diváka obracejí, je úměrná naturelu autora. Díky naší kulturní politice si ani on, stejně jako Benýšek, nesmí ani koupit barvy. A přece tu jsme a malujeme a píšeme a filmujeme, konáme koncerty a pracujeme na vědeckých projektech, jako by se nechumelilo. Asi to nikdo venku nepochopí. Ale to nám může být jedno. Když za těchto podmínek skutečně dokážeme pracovat, tak se naše práce neztratí. /Tato esej byla napsána v dubnu 1981 a vychází tu bez vědomí autora/

Z b y n ě n B e n ý š e k " K a m m i z í š , duše '.¡.. " , olej n a p l á t n ě .

PAUL WILSON gut ocu» Captain Beefheart Vezmi mě za ruku a pojď se mnou Není ještě pozdě pro tebe Není ještě pozdě pro mne Najít svůj domov Kde člověk může stát vedle člověka Aniž by ego lítalo Aniž by kdo umíral pozemskou rukou "Frownland" Poprvé jsem slyšel Capitain Beefhearta a Magie Band na laciném gramofonu v Praze někdy v roce 1970. Byla to deska "Strictly Personál" a nebyia to láska na první poslech. Jasně si vzpomínám jen na podivnou obálku s bizardními tvory, vypadajícími jako uprchlíci z bláznivé produkce z Wizard of Oz, na břinkavou, úsečnou, obtížnou hudbu a chraplavý hias zpívající text, který byl skoro nesrozumitelný. Nebyl to příliš šťastný začátek. Nicméně jsem si zapamatoval název a o něco později jsem si pořídil exemplář "Mirror Man", alba, které Beefheart nahrál roku 1965, ale vydal až v roce 1970. Právě na tomto albu jsem poprvá začal Beefheartovi naslouchat a uvědomil jsem si, o jakého mimořádnéhu hudebníka jde. Můj obdiv vznikal tedy pomalu, ale už nikdy nepřestal růst. Sledoval jsem také Beefheartův vliv na celou generaci nových hudebníků pražského undergroundu a rovněž zde na Západě, ke konci sedmdesátých let, jsem u generace, kterou lze nazvat "Beefheartovy děti", zaznamenal týž jemný, téměř podvědomý vliv. Nejde o vliv, který by se poznal ve specifickém zvuku nebo stylu hraní či zpěvu, jde spíš o způsob naslouchání a slyšení, o citlivost, o přístup k hudbě a lidem, který samu hudbu přesahuje. Ale ať je to jakkoli, Beefheartův skutečný vliv vykazuje pramalý přímý vztah k jeho popularitě a tato skutečnost zostřuje celý pojem vztahu mezi slávou a pravým uměním. 100

Mistře mistře Tohle je natočený skrz muší ucho A chce to muší oko abys to viděl To je to co udělá z Captain Beefhearía A z jeho kapely boháče Františku je to velkej šlágr Je to bublina Františku Je to bublina "The Blimp" Pohlédneme-li zpět na kariéru Captain Beefhearta, objeví se zvláštní vzorec: vždycky jako by to už už měl "udělat", ale nikdy to zcela neudělá. Trápen neadekvátním vedením, úskočnou produkcí, mizernými nahrávacími smlouvami, chybným plánováním a příliš temperamentními hudebníky - nemluvě o jeho vlastní, občas složité osobnosti - zanechal za sebou řadu drsných, výstředních a složitých desek s hudbou, která i po letech, jež ji měly zklidnit, stále žhne jako čerstvá láva, vyvěrající z hloubky imaginace. A přece je Beefheart pořád relativně chudý, což je osud mnoha výtečných hudebníků, ale je to osud, který zanechává kritiky v mírných rozpacích, neboť téměř pokaždé, kdy Beefheart vydá novou desku, objevuje se stále více předpovědí, že už bude "konečně uznán". A pokaždé se zdá, že se něco nepovedlo - třeba nějaká technická závada /špatně plánované či načasované turné/, opět nějaké nedorozumění, nebo jednoduše špatný odbyt desek. Na konci šedesátých a na začátku let sedmdesátých Beefheart s určitou horkostí reagova na zlé zacházení ze strany osudu a lidí. Ale nyní Beefheart /který na posledních fotografifích vypadá mnohem starší, než na svých 39 let/ zjevně filozoficky rezignoval, nikoli před nezdarem, ale před skutečností, že to nejlepší co nám dal, mu pravděpodobně nikdy neumožní víc, než přiměřenou životní úroveň. Ne že by se Beefheart opravdu staral o slávu a bohatství. I když občas tvrdil, že se stará a i když se dokonce uprostřed sedmdesátých let razantně pokusil o úspěch kvůli kapele /když vyšly jeho dvě "komerční" alba "Unconditionally Guaranteed" a "Bluejeans and Monnbeains", uvítaly je výkřiky: "Beefheart se prodává!", přestože žádné z nich nemělo větší úspěch, než jeho jiné desky a o obě, zejména v severní Americe opadl zájem/, cítím, že je něco v něm, co ho zadržuje, nějaká lstivá skrupule, která nedovolí, aby zradil to, čemu říká své dítě umělce v sobě. Zlatá rybka ležela v skleněný kouli břichem vzhůru Úplně v nebi a prérie zbělela kostrama Rozličné druhy se shromáždili Podle své původní víry Nesešli se v lásce

{01

Ale z hanebného žalu Takhle se sejít - to bych nechtěl To nejsou ty myšlenky který bych chtěl uchovat "Bills Corpse" Zdá se, že tentokrát se opakuje týž vzorec. Jeho dvanácté album "Doc at the Radar Station" mělo široký ohlas a bylo příznivě přijato nejen hudebním tiskem. Newsweek uveřejnilo o Beefheartovi lichotivý článek, kde se o tomto albu píše jako o "absolutním triumfu" a je v něm citováno Beefheartovo prohlášení, že předpokládal, že tentokrát dosáhne většího úspěchu, než kdykoli předtím /prodej Beefheartových desek dosud nikdy nepřesáhl o mnoho 50.000 prodaných kusů/. Mnozí lidé, jejichž mínění stojí za víc než názor Newsweeku, prohlásili o "Doc at the Radar Station", že je to důležité album, možná dosud jeho nejlepší a dokonce v tak význačných časopisech, jako jsou New York Rocker a Musician, vyšly obsáhlé články. Zdá se, že na Beefhearta byl znovu připravován scénář a la "konečně úspěch". Turné, které následovalo po říjnovém uvedení "Doc" /a které Beefheartovi poskytlo příležitost setkat se s tiskem a svým vlastním nenapodobitelným stylem ho mystifikovat/, pokud jsem mohl zjistit, nemělo nikde "superhvězdný" úspěch. Mluvil jsem s lidmi, kteří Beefhearta viděli v New Yorku a ti tvrdili, že až na hudbu to bylo velmi normální, což mimochodem není shození, ale vysoké ocenění. Beefheart se evidentně nepokoušel své publikum podvádět. Chris Gremsky, bývalý manažér "Irving Plaza Club 57", kde Beefheart koncertoval začátkem prosince, byl překvapen tím, jak Beefheart a jeho kapela nosili vlastní aparaturu. Zrovna jako v pražském undergroundu. A tak mé vlastní předpovědi, týkající se "Doc at the Radar Station", jsou pesimističtějsí, pokud se pod optimismem rozumí předvídání velkého komerčního úspěchu. Skromnost a věrnost vlastnímu vnitřnímu vidění nebývají kvalitami, které zaručují úspěšný prodej. "Mám duševní schopnosti, díky kterým jsem už dávno mohl být superhvězdou. . . Například "Safe as Milk". Kdybych to býval chtěl přes to hnát a kdybych udělal podobnou desku. Ale já to neudělám. Podle mého názoru je to perverzní. Vytváří to další pěšinu ke Coca Cole. Je to pro mě příliš sexy". Suma sumárum: "Doc at the Radar Station" je nejplodnější album, které Beefheart udělal v posledních letech. V každém případě od "Lick My Decals Off, Baby" z roku 1970. Po půvabně hravé' honky tonk "Shiny Beast" představuje "Doc" návrat k spletitým kořenům Beefheartovy hudby a poezie konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Beefheart použil v podstatě tutéž kapelu, jako při "Shiny Beast" /bez Richarda Reduse na havajskou kytaru a Art Trippa III na mambo marimbu a s 102

Johnem "Diumbo" Fienchem z původního Magie Bandu, hrajícího tentokrát na kytaru/ a podařilo se mu dosáhnout strhující a hranaté' dokonalosti jeho dřívější tvorby. Jakékoli rozdíly ve zvuku - nevyhnutelné v lichocení určité hladkosti - lze vysvětlit zkušeností minulých let, využitím hudebníků, už od počátků profesionálně vybroušenějších a změnami v technice nahrávání. Hudba však nepochybně přichází z téhož zdroje jako předtím, počata v divoké inspiraci, stmelena tvrdou prací a dlouhým, vyčerpávajícím zkoušením a poté provedena s magickou přesností, která podržuje svěžest a energii původní inspirace. Nyní se zdá, že lidé projevují větší zájem o Beefheartovy texty. Konkrétně /"Asthray Heart" je vykládán spíše egoisticky, jakoby to byl Beefheartův hořký nářek nad skutečností, že mnozí z jeho samozvaných následovníků v New Wave těží ze stejné žíly tvořivosti, kterou on načal. To všechno kvůli frázi "případ punků" v textu, jakoby snad slovo "punk" ztratilo po roce 1977 všechny svoje ostatní významy. Beefheart vždy jemně a s humorem odráží pokusy přimět ho k tomu, aby připustil, že jeho texty znamenají něco specifického a neustále zdůrazňuje mnohoznačnost své poezie a tím i veškeré zkušenosti. Když ho Lester Bangs požádal o komentář k výroku: "Nemusíme trpět, jsme až dosud ta nejlepší banda", odpověděl Beefheart tajuplně: "Po pravdě řečeno jsem se bál na nahrávce zpívat, tolik jsem tu hudbu miloval. Byla na pásku bez mého hlasu dokonalá. A tak jsem tam dal íalile slova, však víš, jsou to jenom levné, papundeklové konstrukce rejů simulovaných perel, které proplouvají a to, že vypadají jako perly skutečné, způsobila ohromující technika. - Nemusíme trpět, jsme až dosud ta nejlepší banda - to byly ty perly, brebentící mezi sebou." A podobně se rezolutně odmítá vyjádřit o hudebních vlivech. Připouští obdiv ke Stravinskému, respekt před Rolandem Kirkem a přátelství k Ornette Colemanovi a je-li na něj dále činěn nátlak, uvádí pak lidi zcela mimo oblast hudby /zdůrazňuje příbuznost s malířem Kleinem, miluje van Gogha/. Ale hudba sama prozrazuje vlivy a Beefheart má zřejmě pocit, že nemá smysl o tom mluvit. Stejně tak nechce mluvit o hudbě v hudebních kategoriích a dává přednost obraznosti z oblasti sochařství, nebo jiných uměleckých forem. Často se ho ptají, proč se rozhodl dělat něco určitým způsobem. "Ať už jsem měl v hlavě jakoukoli hudbu, bylo to totéž, jako bych dělal čáru na kresbě, jako bych maloval. Je to prostě magická skulptura. A pak zase, opravdu nevím. . . " To vše sice může působit jako záměrné vytáčení, ale mám dojem, že je pravděpodobnější, že Beefheart chrání zdroj svého talentu před přílišným zdefinováním. A navíc to dělá bez sebemenšího náznaku zlomyslnosti. V dobrém rozmaru rozbíjí útočnou strategii tazatelů a doufá, že jeho úsporné odpovědi přivedou tazatele k témuž významovému zdroji, aniž by v něm nutně musel vyvolávat klamný dojem, že zde nejde o nic jiného, než o racionální pochopení. Koneckonců se Beefheart pokouší 104

přeměnit každé interview ve skutečný dialog. Když Lester Bangs vyjádřil znepokojení nad tím, že nebyl schopen vést s Beefheartem "vzájemný rozhovor", Beefheart odpověděl: "Mluvíme aniž bychom mluvili. Myslím to v dobrém smyslu. Říkáme věci, které nelze jazykem vyslovit. Je to jako dobrá hudba." Zas jindy a jinak Opil se kdosi myšlenkama Otevři další bednu punků . . . zvedl jsi mě jako popelníkové srdce Schoval ses za záclonama a čekal až zhasnu Člověk na dikobrazovém plotě Použil mě jako popelníkové srdce Zasáhl mě tam kde milenec pobejvá "Ashtray Heart" A dobrá hudba je právě to, co nám Beefheart dává. Jeho hudba má přinejmenším tři význačné rysy. Temné, štípavé, nepravidelné podzemní rytmy vyplývající z určité souhry mezi basou a bicími /často přikrášlené "barevnými" nástroji marimbou a trombonem/, potom dvě plechově, klouzavě, nepodstatně řinčící kytary, které předbíhají a dobíhají rytmus, vybíhají z rytmu a vracejí se do něj a promíchávají úryvky melodie podivnými, abstraktními rify. A konečně je to Beefheart sám, troubící v mohutných náporech tónových vln na saxofon, klarinet, mussetu a harfu a na ten nejúžasnější z nástrojů - jeho hlas. Beefheart o tom často mluví v množném čísle, jako o svých "hlasech", jakoby někdo, nebo něco zpívalo skrze něj, používaje jeho hlasivky jako reprodukční bedny. Vyskytly se dokonce názory, že v "Trout Mask Replica" je přinejmenším dvacet různých hlasů i když musím přiznat, že já slyším jenom jeden. Ale jaký to je hlas! Má rozsah mnoha oktáv /Beefheart nedávno tvrdil, že sedm a půl/ a neuvěřitelný rejstřík tembrů a zvuků, z nichž všechny dodávají zpěvu mohutnost a zabarvení, kterými podle mého názoru nedisponuje žádný dnešní zpěvák. Ačkoli Beefheart napsal některé velmi krásné instrumentální kusy /vedle "Alice in Blunderland" stojí za zmínku význačná série sonatin pro jednu nebo» dvě kytary, začínající "Dali's Car" na desce "Trout Mask Replica", pokračující skladbami "Peon" a "One Red Rose That I Mean" na jeho dalším albu "Liek My Decals Off, Baby" a v posledním období na albu "Doc" je to "Flavor Bud Living" a " A Carrot is as Close as a Rabbit Gets to a Diamond", z nichž druhá je rovněž instrumentována pro klávesové nástroje/, je jeho hudba nejúplnější a nejzajímavější, když troubí, mečí, hřmí, zuří, vrní a krákorá z plných či prázdných plic. Beefheart se nikdy netajil averzí k "mateřskému tlukotu srdce", 105

to je u většiny rock and rollu fráze, která vyvolává představu, že taková hudba vytváří rozsáhlé Lůno zvuku, ve kterém se posluchači vzdávají svých vlastních rytmů ve prospěch hudby a tím se zříkají části vlastní individuality. Beefheart se důsledně snažil této pasti vyhnout. Dokonce i na jeho nejrytmičtějším albu "Mirror Man" je skutečný rytmus tak hluboko zakotven ve struktuře hudby, že i když se nástroje od něj vzdálí, lze ho stále cítit. Chcete-li se sladit s Beeflieartem, musíte být připraveni na víc, než se nechat unášet rytmem. Beefheart nerozmazluje a nezahrnuje své posluchače mateřskou péčí. Beefheart: "Když něco vidím, vidím to, ani nevím, na kolik stovek způsobů." WET: "Je to pro vás problém?" Beefheart: "Ale ne, líbí se mi to, ale je to skutečně problém při obchodním jednání." /část interview/ Beefheartovy problémy s nahrávacími společnostmi a zejména s producsaty jeho hudby, tvoří rovněž důležitou součást příběhu. Začal s Bobem Krasnowem, který byl producentem jeho prvních tří alb "Mirror Man", "Safe as Milk" /na tomto albu hraje na kytaru Ry Cooder, který se také podílel na aranžmá/ a "Strictly Personál" /1968/. Toto poslední album zkazila při konečné mixáži přehnaná záliba v tehdy nové studiové hračičce - fázování, které mělo desce dodat psychedeličtější zvuk, ale ve skutečnosti vytrhlo hudbu z jejího zakotvení. Tehdy mu Fran Zappa nabídl "hands-off-nononsense" produkci, což zjevně přimělo Beefhearta k napsání materiálu, který se nakonec objevil la "Trout Mask". Beefheart tvrdí, že veškerou hudbu i texty pro tu desku napsal během rozpálene*ho, osm a půl hodinového maratónu na piáno, nechal to přepsat a pak to přes rok procvičoval a piloval s Magie Bandem v opuštěném domě na kalifornské poušti. Nakonec, když za čtyři hodiny nahrál doma podklady / na Zappův účet si pozval stromového lékaře, aby mu zjistil, zda jeho stromy neutrpěly hlukem/', předaboval ve studio vokály bez sluchátek, což znamená, že neslyšel hudbu, na kterou zpíval. To mu trvalo další čtyři hodiny. Beefheartův bouřlivě proměnlivý vzájemný vztah se Zappou tvoří další část legendy. Lze mu snadno porozumět, vezmeme-li v úvahu velmi rozdílný umělecký temperament obou mužů. /"On rád pracuje", poznamenal jednou Beefheart, "a já rád hraju, takže jsme se museli rozejít."/ Během tohoto odloučení, které trvalo od roku 1969 do roku 1974, kdy Beefheart dokončil "Bluejeans and Moonbeams", pronesl Beefheart o Zappovi mnoho hořkých věcí, protože měl pocit, že ho Zappa zradil, ale zřejmě se omluvil a oba se dali znovu dohromady. Tehdy udělali společné album s názvem "Bongo Fůry", které jsem neslyšel a proto ho nemohu posoudit. 106

'-s

:í

Chce se mi utíkat ale nechci spadnout Ona je tak veliká já jsem tak malý Slyšel jsem bouchnutí dveří Když jsem utíkal zlou chodbou Rock'n'rollu "Rock'n'rolľs Evil Dolí" V letech 1973-74 nahrál Beefheart se společností Mercury v produkci Andy Dimartina dvě desky: "Unconditionally Guaran teed" a "Bluejeans and Moonbeams". Jak udává sám Beefheart byly "hrozné a vulgámf' a většina Beefheartových vyznavačů je odmítá. Zasluhují si podle nich ještě něco horšího než pohrdání. Jistě, jsou mnohem "obyčejnější" a přístupnější než ostatní Beefheartova hudba, což jsou kvality, které samy o sobě nemusí být nutně špatné. Kritici však mají v jedné věci pravdu - chybí starý oheň. Je to trochu jako účelová hudba. Beefheart zpívá mnohem méně přesvědčivě než obvykle a hudba postrádá explozivní invenci jeho dřívější /i pozdější/ tvorby. Ale čert to vem! Mám obě desky stále rád a nemyslím, že si zaslouží odmítání, jakého se jim dostává. Ostatně nám připomínají, že Beefheart umí psát obyčejné písně a to je talent, na který se někdy zapomíná uprostřed výkřiků: "Umění!" Jsou stejně sku- ; tečnou součástí Beefheartovy tvorby, jako všechno, co kdy udělal. Po- jj pravdě řečeno, kořeny těchto dvou desek sahají až k "Safe as Milk". j Jen si poslechněte "I'm Glad", budete4i mít příležitost. Tady napsal 3 Beefheart také některé ze svých nejlepších milostných písní. I tehdy, \ když mu to jde nejhůř, je mnohem zajímavější než většina pop-uměl- > ců, když jim to jde nejlíp. f Domnívám se, že Beefheart je stále svým nejlepším producentem. "Trout Mask Replica" je ve skutečnosti jeho nejlepší dílo, vezmeme-li v úvahu, že Zappa ho zřejmě nechal dělat co chtěl. A jeho dvě nejlepší alba z období po "Trout Mask", "Liek My Decals Off, Baby" a "Doc at the Radar Station" jsou obě výsledkem vlastní prodikce. To je princip, který by mělo vzít v úvahu mnohem víc kapel. Měl bys poznat podle laskavosti psa Jak má člověk bejt Měl by ses vcejtit do mokrýho srdce stromu Dřevo míza vypoulená jako žabí voko Otevřený pro mouchu a krev řeky Když se vlní a klinká jako vodní zvon A slon v krásným šedým koženým obleku Ačkoli je zmačkanej vypadá jak frajer A želví oči nosí dobře svý vaky A had je fit Chřestí jako dítě a nosí diamanty Lip než prsty nóbl dámy A jeho zuby nejsou o nic hrozivější

XXX 107

Než její pomalej aristokratickej jed A hraje si na posteli z trávy A opice se netrápěj' kvůli masturbaci A opice by nesraly na tvoření druhých A tlusťoch řve na veškerý stvoření Protože má rýmu A lední medvěd se ponoří do modrý nuly pro zmrzlou rybu A eskymák nosí jeho kůži a žvejká jeho srdce A krásná šedá velryba dá olej do zapalovače nějaký krávě Jednoho dne budu mít peníze a pak se můžu zarámovat Jak to bude skvelej obraz až porazím strom XXX Když dáme výše uvedené legendy dohromady, co vlastně o Beefheartovi víme? Kromě toho, co už sám o sobě řekl novinářům, tak velmi málo. Jeho dětství bylo zřejmě dost neobvyklé. Školu nenáviděl, mohl však zůstávat doma, zavírat se v pokoji a modelovat zvířata, která miloval a rodiče mu dávali jídlo za dveře. Jednou, když byl ještě malý, zkusil skočit do dehtové nádrže v La Brea v Kalifimii a před euforickou smrtí ho musela zachránit matka. Jindy vlezl do klece ke starému lvovi filmové společnosti Metro Goldwyn Meyer, který později umřel, když na něho kdosi hodil hořící doutník. Beefheard to nikdy nezapomněl a ani to neodpustil. Dostal stipendium na studium sochařství v Evropě, ale rodiče nedovolili, aby ho přijal. Místo toho ho odstěhovali do Mojavské pouště, protože měli pocit, že všichni umělci jsou úchylní. Beefheard tvrdí, že strávil jednou rok a půl bez spánku. Měl to být mentální jůst, jehož smyslem bylo očistit se od rodičovské závislosti. "Jako (lítě jsem nebyl dost zanedbán", vmetá Beefheard do tváře ortodoxním teoriím o výchově dětí. Probíráme-li se těmito vzpomínkami, vidíme, že Beefheard hned na začátku pochopil, co chce dělat a toto pochopení bylo silnější než "měl bys" a "musíš" jeho rodičů a učitelů. Vidě! své poslání na této zemi tak, že je třeba, aby si uvědomil svou animální přirozenost prostřednictvím umění, nejprve sochařstvím, později hudbou, poezií, malováním a konverzací. Nasloucháte-li pozorně jeho textům /a podíváte-li se na úryvky, které jsou někdy otištěny na obalech jeho alb/, zjistíte, že působivá identifikace se zvířaty a zvířecím životem tvoří jeden z nejsilnějších a nejstálejších motivů v jeho tvorbě. Tento stav animismu /nebo animalismu/ je vlastní všem dětem, ale obvykle je z nich vytlačen. Nejvíce na Beefheartovi překvapuje, že zřejmě nikdy neztratil kontakt s dítětem v sobě. Jeho tíhnutí k vlastnímu dětství je tak intenzivní, že když uloží tyto zkušenosti do svých písní /"China Pig" na albu "Trout Mask"/, působí tyto písně jako žhavé, čerstvé výrony a nikoli jako teplé, matně vzpomínané nostalgie. 108

"Myslím, že Shakespeare je skutečně ten pravý. Slova jako hudba, hudba jako slova. Všechno co napsal je dobré, což je vskutku úděsné. Shakespeare. Pod oblohou fikce se objevuje spousta reality. " Všechno co Beefheart dělá - a do toho patří také psaní a konverzace - neustále rozbíjí významové formy a konvence a vpouští /nebo vypouští/ novou energii. Jako tvrdošíjná životní síla, která umožňuje rostlině prorůst betonem. Racionální myšlenka je jako povrchové pnutí na vodě, definující hladinu. Beefheartovy ideje, nebo spíše jeho představy jakoby bublinkami narušovaly toto pnutí z nějakého hlubokého středu, kde neplatí žádné obvyklé definice, které tak rádi používáme za účelem usnadnění komunikace. Za vším co dělá, je něco z nevědomé integrity dětství a proto se obtížně mluví o tom, co má Beefheart na mysli a obtížně se analyzují jeho texty. I v konverzaci jsou jeho slovní hříčky a šprýmy víc než samoúčelné moudrosti. Odkrývají významy, které jsme už zapomněli anebo vůbec neznali. Možná, že to souvisí s jeho životem na poušti, což tady na severu, zhodnotit nelze. Ale ať je to jakkoli, člověk, který mluví k netopýrům a ještěrkám, který tvrdí, že nikdy nečte knihy, neposlouchá hudbu, který "nemá páru o politických věcech" a kterému se zatmí před očima, kdykoli zaslechne slovo "radikál", se pokouší sdělit nám něco o katastrofálních omylech jichž se dopouštíme. Pokud jde o varování před bouří v současné rockové hudbě, určitě jich není nedostatek. Ve skutečnosti jsou věci den ze dne apokalyptičtější /málem jsem napsal "apoplektičtější"/ a zdá se, že desky, opěvující zhoubu, převažují nad deskami, které oslavují romantickou lásku. To proto, že apokalypsa frčí a v tom je právě ta potíž: většinou jde o předpověditelnou reakci právě na ty stimuly v masových médiích, které v nás paradoxně vyvolávají pocity pasivity v bezmocnosti a v beznaději a tak se nás snaží přetavit v hodné konzumenty, protože co jiného pak zbývá. Hysterický a bezedný pesimismus, který to vyvolává u mnoha lidí, zejména mladých, jejichž přirozeným právem je být od narození aktivními, optimistickými a tvůrčími, se již stal vážným sociálním problémem. Domnívám se, že nám to pomůže vysvětlit, proč smrt a válka jsou v pop-kultuře těchto dní tak stálými tématy. Je to příznak toho, že životní sílaje doslova_^blokována. Beefheartova varování jsou pravým protikladem vřeštivých a válečných ryků v pop~music. Jsou to spíš jemné připomínky toho, co skutečně jsme. Jeden z jeho nejvážnějších veršů: "Někdy si myslím, že život je pro tebe žert / všechno co děláš, je než žvanění a čmoud", v sobě nezapře půvabnou, do ztracena vrženou bláznivosť. A totéž platí o jeho klíčovém, "ekologickém" poselství: "Vyčisti ovzduší a se zvířaty zacházej fér!" Zdá se, že Beefheart je přesvědčen, že zmatek je v našich myslích, v našich postojích a v našem chování a že je v našich silách to změnit, 109

když rozpoznáme, kdo jsme a kde se nacházíme. Beefheart dovádí svou při až do nejzazších důsledků a vidí problém v našem odloučení od přirozenosti, což je také jeho definice šílenství. Jeho řešení je jednoduché až to zaráží: V y r o v n e j s e s á m s e s e b o u a r e s p e k t u j vše, co ž i j e . M i l u j ž i v o t . Je t o jednoduché, jako lusknout prsty. Lidská kůra Bez krásy schovejte se před krásou Skloňte voči i hlavy před povinností mrtvých Cucejte zem Vdechněte život do mrtvých dinosaurů Nechte bejvalý démony zvedat se a chrlit oheň do vzduchu přítomnosti Koberec na kterým chodíme je opotřebovanej Brzo se roztřepí a spadneme Mrtví do včerejška Je nutný aby ti co žijou platili za vdechující a nevydechující Nebyl by zisk bratři kdyby nikdo nehrál A pro ty vaše hry počítejte se mnou a se všemi kteří vidí Vdechujte a vydechujte dnes jako hladoví a dobře se najezte zejtra Anebo prostě žerte dál abyste jednou sami byli sežráni » Žádný semeno se neseje do slaný vody Když dinosaur brečí s krví ve vočích A dinosaur brečí s krví ve vočích A za naše lži nám žere děti Chrlí oheň do našeho nebe Já možná umřu ale on bude rachotit Vašim zkamenělým pralesem "Petrifield Foresť' Když už na to přijde, velice záleží na tom, podle jakých metafor se rozhodnete žít. Dominantní metafora tohoto věku je mechanistická: Příroda, Společnost, Člověk - to vseje chápáno jako mechanismy, chovající se podle určitých zákonů a jako s takovými se s nimi zachází. Je to mocná metafora, protože zdánlivě funguje. Zdá se, že nám dopřává vlády nad světem. A na samotném konci mechanistického řetězu dovolujícího nám jen omezený pohyb je metafora člověka, pojatého jako Soft Machine /měkký stroj/. V tomto smyslu /nebo nesmyslu/ představuje William Burroughs démonického básníka převládající ortodoxie. Beefheartova ústřední metafora je přesným opakem. Člověk je 'lesklá bestie" /Shiny Beast/, poněkud pomatená, ale přesto schopná zaujmout své místo v přírodě spolu s ostatními tvory, jen kdyby na to zaměřil mysl a imaginaci. Jako metafora i idea to stojí v samotném středu tzv. ekologické krize, ve které jde o daleko víc, než o záchranu biosféry. Ostatně, existují způsoby, jak učinit vzduch dýchatelnější, které by 110

však mohly vyvolat přání přestat dýchat úplně. Jde především o to, znovu objevit důvody pro dýchání. Beefheait tvrdí, že se s nimi všichni rodíme. Zdůrazňuje to už plných patnáct let. Stane-li se kdy populárním, dejte si pozor. Budeme pak na prahu velikých změn. Odešla zpět do přírody nekorunovaná královna Právě se poznala Jako následnice trůnu Vrátka její zahrádky se otvírají zlehka Otevřená každému, kdo potřebuje trochu svobody Proboha! Přijďte kdo jen můžete Ve tmě či za světla můžete růst volně jako květiny Podělte se s ní o trůn a používejte její zubní kartáček Strávíte tak zajímavé chvíle "Sweet Sweet Bulbs"

Tento článek poprvé vyšel v kanadském časopise SHADES, s jehož laskavým svolením jej otiskujeme.

kd; svc od noi re no

NÍ

roz Pří vaj Je i vá vol Sol vuj lá ujn mě tzv Ost 11

Milí přátelé! Dočetli jste poslední text v naší Malé revui pro umění a kritiku. Zdaleka nemáme iluzi, že se vám všem všechny příspěvky líbily, některé vás možná pohoršily, snad i šokovaly. A proč ne? Nechceme dělat časopis o umění, chceme představovat autentické, živé uméní - částečně generačně zaměřené - které nutně m us í vyvolávat polemiku a kontroverzní reakce. Tak to se skutečně živým uměním vždy bylo J e a bude. /Mnohdy jsou dokonce tyto reakce registrovány jako jakési měřítko kvality - je to však měřítko v druhém plánu a nepřesné./ Většina z nás je na Západě zhruba asi rok, tedy ne příliš dlouho, abychom pronikli do hloubek a šířek exilového života. Nabyli jsme však za tu dobu přesvědčení, že ve spektru exilového tisku existuje "esteticko-generační" díra, kterou se PATERNOSTER chce pokusit zaplnit. A chceme, aby byla plná t r v a l e . A jelikož si tento náš "výrobek" financujeme sami, jsme zcela odkázáni na to, že nám PATERNOSTER zaplatíte. Jsme přesvědčeni, že si to autoři zaslouží. A za to náš dík!

V PŘÍŠTÍM ČÍSLE: Poezie undergroundu, "stuttgartská" povídka Vlasty Třešňáka, záznamy pražských snů Ivanky Hyblerové, studie Yvese Bonnefoye o bytnosti poezie, další pokračování Jirousova Pravdivého Příběhu, dosud česky nepublikovaný dramatický text Julese Vernea, rozhovor PATERNOSTERU s Frankem Zappou aj.

Malá revue pro uměni a kritiku

p c

t e r n o o l z e r

vychází ve Vídni každý prvpí jarní, letní, podzimní a zimní den. Redakční rada: Marie BENETKOVÁ, Zbyněk BENÝŠEK, Vratislav BRABENEC, Eugen BRIKCIUS, Martin HYBLER, Vlasta TŘEŠŇÁK a Paul WILSON Adresa redakce: PATERNOSTER, Z. Benýšek, Zinnergasse 27/1/31 1110 - WIEN, Osteneich Administrace a distribuce pro Evropu: K. Havelka, Schuttelstr. 101 1020 - WIEN, Osteneich Administrace pro USA a Kanadu:

Z. Kazík, 1480 Eglington Ave. W Ap. 303, Toronto, Ontario, C a n a d a M6E 2G5

CENA

jednoho čísla předplatné Os 4 0 , 140,DM 6,20,SKi 1 9 , 70,Sfr 5,50 18,Ffr 1 6 , 56,Cena pro USA a Kanadu /vzhledem ke zvýšenému poštovnému/ US dol. 3 , 10,Can.dol 3,70 12,Plaťte prosíme osobním šekem, Eurošekem, nebo v hotovosti na adresu administrace. Bankovní spojení /pro platby z Rakouska/ P A TERNOSTER/Benýšek, Bank. Kto. Zentralsparkasse und Kommerzialbank íiíM I I I Zweigstelle Schottenlor OUl 441 4UO Wien 1, Schottenring 1 Čtenáři v Československu dostávají PATERNOSTER zdarma. Veškeré příspěvky autorů, a o autorech, žijících v Československu, jsou otištěny zásadně bez jejich vědomí a jakékoli účasti. Žádáme příslušné orgány, aby toto prohlášení vzaly na vědomí. PATERNOSTER, kleine Revue f ü r Kunst und Kritik, erscheint vierteljahrlich. Herausgeber und Eigentumer: Zbynek Benysek, Zinneergasse 27/1/31, A - l 110 Wien.

OD PťlDY AŽ K PARTERU PO RÁNU I K V E Č E Ř I ČTOU SI V NOSTRU PATERU V HROZNÉM DOMĚ USHERÚ