84. Malá revue pro umění a kritiku. Bondy Bukowski lirons Jünger Komanec Kryl Pospíšilova Sediiy Tatarka Vydra

7/84 Malá revue pro umění a kritiku

Bondy Bukowski lirons Jünger Komanec Kryl Pospíšilova Sediiy Tatarka Vydra

OBSAH Karel Kryl SNĚHURKA V HADŘÍCÍCH 2 Pavel Komanec VETRÉNE 7 POEZIE Charles Bukowski ŽLUTÝ TAXI 11 Egon Bondy O POČASÍ' 17 PRÓZA Dominik Tatarka ZBOJNICKÁ PI'SEŇ 21 Luboš Vydra ZLÁ ELEKTRIČKA 30 Ivan M. Jirous PRAVDIVÝ PŘÍBĚH PLASTIC PEOPLE 40 HUDBA ZMRTVÝCHVSTÁNÍ'JAROSLAV A "ERNOUŠE" ŠEDIVÝHO 56 TEORIE Ernst Jiinger PŘIBLÍŽENI' 68 FOTOGRAFIE Helena Willson-Pospíšilová PORTRÉTY INDIÁNSKÝCH UMĚLCŮ 93 TOTO ČÍSLO VYŠLO S PŘISPĚNÍM NADACE CHARTY 77 SE SÍDLEM VE STOCKHOLMU

Fragment 2 nehotového Sněhurka v hadřících hladově hltá střídku a doba ledová dští z plátna biografu. Led ulpěl na dřících sloupů — a sedm skřítků přisáto na karafu bojara Smirnova. 2

rukopisu

Oběti objetí: zplodiny, porno, drogy a břehy na obzoru v mlčení s ozvěnou. Skrčená souvětí. Dvojité monology přes deku skleněnou — — namísto rozhovoru. Alkohol — tablety. Led ohně v žáru Etny — — obkládek z žíraviny na úsměv ztrhaný. T v ů j svět. Svět bezhřbetý, bezhlavý, nepříčetný. Modlíš se s t r h a n ý : O d p u s ť nám naše viny... C h a r a k t e r rozláme samota v karanténě. Daleko kdesi šílí rytmické kytary. Neznámé neznáme a známé ještě méně. Lidové safari, kde na lidi se střílí. Svět trotl, oděný v šat pro švýcarskou gardu, obleček kašpara a čapka s rolničkami. Zkřivené kořeny s lichými zpěvy b a r d ů .

Sílený Albert Camus překročí Lazara, jda noční Paříží bez bot a bez haleny — — a mistr Robert věší zpocené kacíře. Entrecôte s lanýži a život, zahalený výpary po síře dehtu a po veteši. Prý — měl bys vyprávět! H n í s t ze slov Iliadu či ódu na p o k o r u Terezy z Avily. Příběh? Ne! Lepra vět, opěvující zradu — — a paškleb, zavilý jak hrana v čase moru. Svět slepých poetů, zřících jen světlo denní, zděšených soumrakem zapírajících noci v třaslavém falzetu smíchu a zapomnění. Obojživelní mloci nad lahví s koňakem. Svět katů, katyní a šifrovaných šifer, prolhaných pamětí

a nudných archetypů. A stvůra v svatyni: Neanděl — Nelucifer. Lhostejná krutost vtipů — vyrážka na pleti Milónské Venuše. Svět světem ještě stojí. Rošády, gambity a paty diplomatů. Zrak mistra Hanuše, zrak smrti na orloji vsazený do d r a m a t u — — do prázdna přibitý. Cvakají závěry. Jestřábi pod nebesy, čtyřlístky pro štěstí a provaz z oběšence. Svět linek důvěry, kde jeden nahrabe si z pýchy a indolence — — a d r u h ý z neřesti. Svět hrubství, lakoty, chrapounství, arogance, zapřených ambicí a potlačených vášní. Svět — stejný jako ty. S drzostí samozvance žoldnéři prostopášní a panští biřici

•

zasedli ke kostkám v taverně Paranoia. Pach levné pálenky a stydnoucího potu. Svět zmrzlý na kost. Kam zmizeli Hals a Goya? Z D a n t ů a Diderotů laptě a válenky sibiřských b a r b a r ů . H o u f vyděračů daní, fízlů a veksláků nadává na poměry s děvkami u baru. Je doba vinobraní; viny — a nedůvěry, vězeňských tepláků. T á h n e čas ledový — — táhne čas ze Sibiře do země bezzemků, do země bez jazyka. Co dáti bardovi? Jeskyni v Altamiře — — předepsat narkotika a rytmus odzemku.

6

^ Pavel Komanec VETRÉNE Snad že u h o d i l y k r u t é m r a z y , přišel jsem ještě d o m ů p r a ž s k o u silnicí, ale n e b y l t o n á v r a t z t r a c e n é h o syna, z k t e r é h o d o s u d p á c h n e k o ř a l k a , aby se mísila s m a t č i n ý mi slzami a v ů n í b r a m b o r o v ý c h placek, k t e r é já t a k r á d . Vracel jsem se pečlivě oblečen a v y m y d l e n , ale n i k o m u z čeledi jsem se n e l í b i l , ba p o d l e n á z o r u čeledína J i n d r y jsem k u l h a l . S n a d měl p r a v d u v t o m smyslu, že n a v z d o r y m é m u z e v n ě j š k u , k t e r ý byl bez c h y b y , b y l o na m ě cosi p o k ř i v e n é h o . K a ž d ý t o p o z n a l , ale k a ž d ý se na t o d í v a l j i n a k . H a j n ý Polášek t v r d i l , že k o u k á m p r o t o t a k h l o u pě, že m á m s k l e n ě n é o k o . Bětka, k t e r á p o k l í z í h n ů j , p r o hlašovala, že p á c h n u . Z k r á t k a nelíbil jsem se n i k o m u a n e j m é n ě sám sobě, p r o t o ž e jsem cítil, že čas, k d y jsem se mohl vrátit, už minul. Jenom matka, která nejdále viděla, z a k r ý v a l a si p r o p a s t , jež se p ř e d ní m ý m p ř í j e z d e m otevřela, o b r a z e m m a l é h o chlapce, k t e r é m u ze všech jejích dětí nejvíce u b l í ž i l i . S n a ž i l a se, u b o h á , v r á t i t m i t e d ve třech d n e c h d l u h , k t e r ý se d o m n í v a l a , že u ní m á m . A t a k d o š l o na prase; o b ě t o v a l i je j a k o d o m á c í h o K r i s t a , aby v y k o u p i l o jejich v i n u , n a p l n i l o m ů j ž a l u d e k a u s m í ř i lo m é srdce. 7

T e n den z a m r z l y r u č i č k y u h o d i n , p t á c i p a d a l i m r a z e m , a lovci v r a n p o d u p á v a l i na z á p r a ž í , pijíce d r á t e n i c k o u . T e n den se z v a l a c h ů k o u ř i l o , s n ě h u l á c i o b s t o u p i l i náš d v ů r a o k r u h ž i v o t a se stále ú ž i l . C t v e r á c i ! N e ř e k l i m i nic, aby m n e zase p r o b u d i l o b r a t r s k é p o b r u k o v á n í m l ý n k u , k t e r ý mele k o ř e n í , j a k o v d ě t s t v í . J a k o v d ě t s t v í , ano, ale k d e je t e d y Z á r í , k d e je d o b r ý p a s t ý ř a k a m jste schovali m é h o bratra Jana, který předstírá spánek? K d y ž jsem přišel d o k u c h y n ě , n a f u k o v a l už ř e z n í k m ě c h ý ř e na t l a č e n k u s v ý r a z e m m u ž e , k t e r ý p r o r o k u j e k o n e c světa. N a poličce měl t ř i n e d o p i t é lahve r u m u . O t e c se o k o l o n i c h p l í ž i l d o k o m o r y j a k o n e b e z p e č n ý stín, a b y t a m v z á v ě t ř í v y b a f a l cigarety, na k t e r é c h o d í d o cizích k a b á t ů v síňce. P a k zase n a v r t á v a l š p u n t y u d e m i ž o n ů s d o m á c í m v í n e m , dolil v o d o u k o l i k u p i l a šinul se z p á t k y d o k u c h y n ě j a k o z p r á s k a n ý pes. M a t k a se dala d o pláče a h l a s i t ě p l a k a l a , z a t í m c o já se p u s t i l d o čerstvých škvarečků. P ř e h n a n á citlivost všech ze d v o r a z p ů s o b i l a však hysterický p r ů b ě h t é h l e p o s l e d n í z a b í j a č k y . I p ř e s p o l n í n ě j a k tušili, že n e n í vše v p o ř á d k u , a věci jim p a d a l y z r u k o u . Když vyváděli vepře, jatého náhlou nedůvěrou, a řezník S a h u l d r ž e l k n ě m u c h l á c h o l i v o u řeč, n a b í j e j e p ř i t o m p o z o r n ě k r á t k o u p u š k u , z m o c n i l o se p o m o c n í k ů a d i v á k ů z i m n i č n é c h v ě n í . Ř e z n í k udělil v e p ř í k o v i p o s l e d n í p o c h v a lu za jeho m í r n o s t a ušlechtilý t v a r r y p á k u , lichotivě h o p o p l á c a l a vystřelil. A za chvíli už t r o u s i l i se p r v n í c i k á n i z v e l k o s t a t k u i z p i v o v a r u na čerstvou krev. Ř e z n í k dělal divy. „ T a k co, m i s t r o v á , t o je v e t r é n e " , volal vesele, u c p á vaje š i r o k ý m palcem d í r u j a k o v r a t a , ze k t e r é b u b l a l a krev. U p l a k a n á m a t k a p ř i s p ě c h a l a t e d y s p a ř á k e m a ř e z n í k za jásavého p o k ř i k o v á n í d i r i g o v a l ten z m a t e k . Ale s n a d že se s o t c e m p ř í l i š n a p i l i , z p y c h n u l a t ř í s k a l n a j e d n o u d o prasete j a k o H e r k u l e s za p o k ř i k u , k t e r ý byl stále sprostší. T u p o j e d n é m o h u t n é r á n ě p o r o u č e l se t r i a n g l i s p r a s e t e m d o b l á t a , a t o p ů r k o t ř í m a l z a m y š l e n ě v ruce, z a t í m c o se8

k y r k a j a k o v a r o v n ý p t á k p ř e l é t l a n ě j a k ý c h šedesát m e t r ů p r o s t r a n s t v í , r o z b i l a o k n o a zasekla se na t ř i p r s t y d o stolu v ý m ě n k á ř e J o h a n a . Museli jsme m u za t o p o s l a t p r e j t u . A n o , ale m a t k a , m á u b o h á m á t i t o l i k se p o l e k a l a , že p o p a d l a prasečí h l a v u a d a l a se s ní d o b ě h u . S a h u l p o l a p i l ji t e p r v e u kostela a S t u d n i č k a s p o m a h a č i n a d b í h a l i si jí k o l e m r y b n í k a . T o nás ovšem stálo další jaternice a m a t č i ny oči u ž d o večera neoschly. Ale p a k se k o u ř i l o z necek a ze z m a t e n é h o p o b í h á n í v y n i k a l zase v e t e r á n J a r o s l a v S t u d n i č k a , k t e r ý o b l e t o v a l p r a s e j a k o p i l n á včelka, r a d o s t í bez sebe z p a c h u k r v e , ze z p ě v u ř e t ě z ů a š k r a b e k na p r a s e čím těle, z v ů n ě s m ů l y . O k o l o necek se rojili c i k á n i , p o cestní, n á d e n í c i z k o v á r n y , o b j e v i l se docela u r č i t ě učitel Pluzenek a shromáždil v kůlně děvčátka zemědělských d ě l n í k ů k j a k é m u s i cvičení. A s k u t e č n ě už p o chvíli ozýval se z k ů l n y zpěv „ K d y ž jsem c h o d i l d o školy, učil jsem se p í s m e n y , j e d n a dvě, t ř i č t y ř i , t o jsou m o j e p í s m e n y ! " Ř e z n í k j a k o v í t ě z n ý v o j e v ů d c e stál n a d válem, z o v a r u se k o u ř i l o , a on, r u k á v c e v y h r n u t é , p ř i d ě l o v a l p o r c e masa s gestem K a r l a V e l i k é h o , k t e r ý dělí svět mezi své vasaly. N ě k t e ř í hosté, k o s t n a t í a zasmušilí, n a j e d l i se t a k d o b ř e , že i s m a l ý m i d ě t m i ž e r t o v a l i . T y děti byly t a k p ř e k v a p e ny, že nestačily ani z a p l a k a t , k d y ž je n á h l e z e z a d u p o p a d la s u r o v á r u k a a p ř i m á č k l a je ke zdi n e b o jimi zatočila ve v z d u c h u a nechala d o p a d n o u t na zem za v š o b e c n é h o veselí t a k p r u d c e , až jim praštěly kosti. Mezitím běhala m a t k a pořád pro pivo v bláhové naději, že m n e ještě p o z d r ž í a p o z v o l n a o p ě t získá alespoň s k r z e t u t o m o j i slabost. C h y t a l a se té m y š l e n k y j a k o t o n o u c í stébla, a cesta mezi d v o r c e m a h o s p o d o u N a S l a m n í k u se t o h o d n e n e t r h l a . O p r a v d u jsme jí ale k l i d u n e p o p ř á l i , ani se o h ř á t nestačila a d ž b á n k y b y l y už zase p r á z d n é , t a k jsme se s k a m a r á d e m činili. A že jsme si p i v o stále více vylepšovali k o ř a l k o u , z á h y objevili jsme v p ř í s t ě n k u b a r v u , k t e r o u t u z a n e c h a l i k l e m p í ř i , a rodiče si k v a p e m o d v á d ě l i své plačící děti s p ř i m a l o v a n ý m i vousisky. N e j d é l e jsme 9

se smáli j e d n é holčičce, k t e r á v y p a d a l a j a k o B e d ř i c h Falcký, a i k d y ž ji z b a v i l i t l u s t é h o k n í r u , n e m o h l a se ještě dlouho utišit. N a k o n e c jsme v y b ě h l i jen t a k v p a p u č í c h a ve vestě, že den z a k o n č í m e v h o s p o d ě , k d e n á m b u d e ještě veseleji. T u , k d y ž jsme o b c h á z e l i m o k ř i n u a m í ř i l i přes z e l i n á ř s k o u z a h r a d u , že si n a d e j d e m e , o h l é d l jsem se n a d ů m . A t a m , n a h o ř e ve v i k ý ř i , z d á l o se m i , že v i d í m svou m a t k u , v z t y čenou j a k o p ř í z r a k , k t e r a k m á v á d l o u h ý m a k o s t n a t ý m a rukama jako lopatama božího mlýna a otevírá n a p r á z d n o černá ú s t a . P ř i d a l jsem d o k r o k u . Věděla, že u ž se n e vrátíme. H o s t i n s k ý B u l k o - B á č i p ř i j a l nás v l í d n ě . K d y ž jsme p r o pili p o s l e d n í k r e j c a r i k a l h o t y , v á ž n ě se p o k ř i ž o v a l a sej m u l n á m se stěny ž e b r á c k ý p y t l í č e k , s v ů j v l a s t n í m a j e t e k . D o k o n c e n á m otevřel dveře, d l o u h o za n á m a hleděl d o h l u b o k é noci a jeho slzy k a p a l y p a k d o p i v n í p ě n y až d o zavření. Ale přece jen, k d y ž t a k n ě k d y sedím a c h o u l í m se u k a m e n , k d e se už p o léta n e t o p í , m y s l í m si: „ T a k jsem sešel, že už na m n e i ptáci sedají. A t o je zlé. L e ž í m t u j a k o s h n i l á noha, a doma mají možná vetréne."

10

poezie

charl e s bukowski žlutý taxi jedna 2

nějžhavějších

měla platinovou paruku a její tvář byla červená a napudrovaná a rtěnkou namalovala velikánská ústa a její krk měl vrásky ale pořád měla zadek mladý holky a dobrý nohy. nosila modrý kalhotky a já je sundal zdvihnul jí šaty, a s blikající televizí vzal to na stojáka. 11

jak jsme se o b t í ž n ě snažili o k o l o p o k o j e (já k l á t í m h r o b , myslel jsem, p ř i v á d í m mrtvoly k životu, nádhera taková nádhera j a k o jíst s t u d e n ý olivy ve 3 r á n o s p ů l k o u města v ohni) já se u d ě l a l . chlapci n e c h t e si svoje p a n n y dejte mi ž h a v ý s t a r ý ž e n s k ý na v y s o k ý c h p o d p a t k á c h se z a d k y k t e r ý z a p o m n ě l y s t á r n o u t . samozřejmě, p o t o m odejdeš n e b o se ožereš což je t o t é ž . píli jsme v í n o h o d i n y a k o u k a l i na televizi a k d y ž jsme šli d o postele se z t o h o v y s p a t nechala si z u b y celou noc.

v pasti zimy kráčím po stropě m o j e oči velikosti p o u l i č n í c h l a m p . m á m 4 n o h y j a k o m y š ale p e r u si v l a s t n í p r á d l o — z a r o s t l e j a opice a stojí mi p t á k a ž á d n ý h o a d v o k á t a . m á m obličej jako žínku. zpívám p í s n ě lásky a n o s í m k u d l u . já b y c h r a d š i u m ř e l než brečel, nesnesu h o n c e n e m ů ž u bez nich žít. 12

svěsím h l a v u p r o t i bílé lednici a chci křičet n a v ě k y j a k o p o s l e d n í n á ř e k ž i v o t a ale jsem větší než h o r y .

Bee Í* 5th slyšel jsem ji p o p r v é k d y ž jsem p í c h a l b l o n d ý n u k t e r á měla největší š k a t u l i v Scrantonu. p o s l o u c h a l jsem ji z n o v u k d y ž jsem psal matce o 5000 d o l a r ů a o n a poslala z p á t k y 3 z á t k y na láhve a dříky dědových ukazováčků. P á t á tě z a b i j e v t r á v ě n e b o na z á v o d n í d r á z e , řeklo kotě, k t e r é šlo p ř e s n a b u b ř e l ý koberec. k d y ž tě p á t á n e z a b i j e desátá ano, řekla d ě v k a z C a l i e n t e . jak v z t y č o v a l i krásně kečupově červenou vlajku 93 z l o d ě j ů slzelo ve fialovém prachu. p á t á je j a k o m r a v e n e c ve v ý k l e n k u na s n í d a n i p l n é m

špacírek a chroustů sajících ú s v i t u p o m e r a n č o v é šťávy p ř í c h o d . A já vzal ty 3 z á t k y na l á h v e od m é matky a snědl je z a b a l e n é ve s t r á n k á c h z časopisu Cosmopolitan. Ale jsem u n a v e n t o u pátou a řekl t o ž e n s k ý v O h i u j e d e n k r á t , já z r o v n a n a n o s i l u h l í d o 3. p a t r a p o schodech já byl o p i l e j a závrať, a o n a ř e k l a : jak m ů ž e š říct že je ti j e d n o něco v ě t š í h o než ty k d y budeš? a já řekl: t o je s n a d n ý . a ona seděla v zelené židli a a já seděl v červené židli a potom jsme se n e m i l o v a l i už n i k d y . * Bee j a k o včela j a k o Beethoven 14

žlutý

taxi

m e x i c k á tanečnice na m ě z a t ř á s l a jejími vějířky a prdeli, n e ž á d a l jsem ji o to, a m o j e ženská se n a š t v a l a a v y b ě h l a z café a začalo p r š e t a b y l o t o slyšet na střeše a já neměl p r á c i a z b e j v a l o mi 13 d n í činže. n ě k d y k d y ž ž e n s k á t a k h l e uteče si člověl ř í k á jestli t o n e n í e k o n o m i í , nelze j i m t o z a z l í v a t — k d y ž u ž m ě n ě k d o m u s í v o j e t r a d š i ať mě v o j e d e n ě k d o s p e n ě z i . b o j í m e se všichni ale k d y ž jsi ošklivej a m o c ti t o h o n e z b ý v á d o s t a n e š k u r á ž , a já p ř i v o l a l číšníka a řekl, já m y s l í m že o b r á t í m t e n h l e s t ů l v z h ů r u n o h a m a , já se n u d í m , jsem šílenej, p o t ř e b u j u akci, zavolej s v ý h o v a z o u n a , já m u p o c h č i j u klíční k o s t . vyhodili mě rychle, pršelo. zvedl jsem se v dešti a šel p r á z d n o u ulicí jako cukrová vata sladký b l b ý sračky na p r o d e j , v š e c h n y ty m a l ý k r á m k y z a m č e n ý na W o o l w o r t h o v y z á m k y za 67 c e n t ů . došel jsem na k o n e c ulice p r á v ě včas a viděl ji n a s e d a t d o ž l u t ý h o taxi s jiným chlapem.

u p a d l jsem vedle p o p e l n i c e , p o s t a v i l se a počal na ni chcát, cítil s m u t e k a ne s m u t e k , věděl že ti n e m ů ž o u u d ě l a t všechno, c h c a n k y k l o u z a l y d o l ů p o v l n i t é m p l e c h u , o t o m h l e u ž museli m í t co říct filosofové, ženy. jejich štěstí p r o t i t v é m u o s u d u , vítěz v e m B a r c e l o n u , další bar.

pes j e d i n ý pes sám na ž h a v é m c h o d n í k u léta z d á se m í t i m o c deseti tisíc b o h ů . p r o č to je?

Charles Bukowski — frajer a kofr. Jeden z hlavních představitelů současné americké literární scény. Narozen roku 1920 v Andernachu v Německu, v USA od roku 1922. Autor více než třiceti knih poezie a prózy, přeložen do mnoha jazyků. První povídku publikoval ve dvacetičtyřech letech, v pětatřiceti začal psát poezii. Pracoval na jatkách, jako poštovní úředník, atd. Díky životu přestal psát asi na 10 let. Má jednu dceru. Vybrané básně jsou ze sbírky Láska je pekelnej pes. Pro PATERNOSTER vybral a přeložil Josef Vykydal z Toronta.

16

Udělat z Bondyho být nutně mezi něž díla.

díla tak výrazně deníkového charakteru, jako je s b í r k a O POČASÍ (básně z let 1979-1982) výbor, musí matoucí. Přesto přinášíme aspoň začátek a konec, umisťujeme dvě přibližně datované básně z téhož Red.

Egon BONDY O POČASÍ 4. 3. 79 Jdou dlouhou cestou jdou úzkost! jedna za druhou od Prahy do Vietnamu na levou I na pravou stranu jdou dlouhou cestou jdou vzpomínky jedna za druhou kaidá přináší píseň svou dlouhou ach předlouhou od Starého města na Malou Stranu čím se jen po té cestě stanu dlouhou jdou cestou předlouhou a vláčej blátem duši svou maj tebe svoji předlohou už nepřekonáš mili stou ode Dvou Slunců ke Hradčanům jak pořád jsi měl ještě v plánu jen dusným kouřem zaplanou svou písní málo příjemnou a jdou a maji zelenou jdou dlouhou cestou za tebou krávy jdou mlíko pod vodou chtě nechtě hudiáš píseň svou v které je nechtě tolik klamu vzdor všemu nejiepšímu plánu a dozadu tě odvedou a tam budou chtít duli tvou 17

3. 79 i malé srdce řěješ se čím dál více toli máž být už svobodné >kne tě v ruce přes půl mésíce nbůh od toho dne y jsi prudce sklo jako ta svíce ed tím než ve tmě utone ro 79 dím nejiepší lidi této generace ikončovat akorát pivinnou Školní docházku hýbat se práci :lat noční hlídače dět u piva i lásku nedbat ypichali jim oči »zbili ušní bubínky přelámali hnáty oni dál seděj a ž(jou ro svý mládí ještě nezničitelný itf jim vybourávaj mozek o míchy šerou punkci Mladýho světa voni seděj dál a íijou le naprostý kriplové a vozejčkách otva se dohrabou k tomu hltu lyť maj mozek rozsekanej bejvá jim žvást a nic nedělat k zatím se usoplení irací celí upocení :enou televizní skřeti M pracujou pro svý děti aro 79 President Jimmie Carter první Američan? Tak jsem aspoň vyrozuměl z řečí dr. Němce a ze spisku Ceramova (e to on který nám přlnáši poselství bohů a vzpomínky na budoucnost 8

Bude dál prodávat buráky a přitom vládnout světové politice jako chartisti vládnou politikou Střední Evropy chartisti nemaj buráky nahraziyí je duchem Kdo z ducha pochází - jako dr. Němec - duchem schází 7. 12. 82 Letošní léto jsem si užil Na plovárně ve stínu sedací svaly tužil studoval čínskou filosofii která jak rýžové víno opíjí a v restauraci ve Hvězdě si připravoval román pěkně sám v koutě zahrady schován Už jsem byl moc nafoukaný pánbůh mně dal facku na obě strany teď jen chcípám přes čtvrt roku sbohem je mému poskoku pryč je román čínská filosofie a přednášky místo piva konzumuji prášky plíce vykašlané klouby vykloubené už mne pod drn nemoc žene na Malvazinkách spočinu kde bratr Klima hřímá naposled zatřepu nožičkama svýma 7. 12. 82 Mděli jsme underground a máme prd Jakoby českem přešla smrt tak se to tu vylidnilo A přece v téhle době napsal Pánek dílo které je českým korunním klenotem vytaženým z hovna s blekotem zvracením a blitím nad orvaným českým kvítím 13. 12. 82 D o práce se nechce změklému rozumu Vysedávat u stolu a čumět do oken to se mi libí Nepřekonatelná lenost opět mne uchvátila snadnou kořist

sem línější než pan Pánek dr. Nřmec a Lopatka dohromady oA ie nemelu hubou 12. 82 )ůl létě v okamžiku >u si mž na kliniku )u si mě na TBC ostí jsem posrán všecek

MM

'ATERNOSTER PLAŤTE MEZINÁRODNÍ POŠTOVNÍ P O U KÁZKOU, EUROŠEKEM NEBO V HOTOVOSTI NA ADRESU REDAKCE. REDAKCE: PATERNOSTER c/o BENÝŠEK, ZINNERGASSE 27/1/31, lllOWIEN.OESTERREICH. BANKOVNÍ SPOJENI: ZENTRALSPARKASSE UND KOMMERZIALBANK, WIEN 1, SCHOTTERRING 1, KONTO: P A TERNOSTER/BENÝŠEK No. 601 441 405

próza Dominik Tatarka ZBOJNICKÁ PÍSEŇ Díky sebepozorování, psaní, spisovatelům, nakonec psychoanalytikům, všelicos, něco o svém vnitřním životě vím. C . G . J u n g mi řekl, čím se vyznačují synové poznamenaní pozitivně svými matkami, jako jsem já poznamenán: h o m o sexualitou, donchuánstvím nebo občasnou impotencí. T é t o občasné, zejména jí, vděčím, že jsem za svých studentských let v Praze a v Paříži pohlavně neonemocněl, nestal se nositelem všech možných pohlavních parazitů při své živelnosti, ba, dá se říci bezuzdnosti... Ve svých chlapeckých létech napájel jsem koně v řece a také z vědra. Když se k o ň ů m , zjevně žíznivým, něco v řece nebo ve vědru nezdálo, n o z d rami do vědra drcli, v řece kopyty hrabali, ale nenapili se. Koně, které jsem napájel v chlapeckých nebo mládeneckých létech, potrpěli si na čistotu. A já také tak, potrpěl jsem si na tělesnou i duševní čistotu. Jeden správný americký spisovatel ve své knize vypráví, že svým p t á k e m věčně stojatým napíchl každou ženu, k t e r o u chtěl. Kdo chtěl? Jeho zerotizovaný, přesexualizovaný mozek chtěl jistě opíchat každou ženu a bořit se d o ní. Podle Balzakovy vize se na smetišti dějin ocitá množství uměleckých děl. Stejně tak se tu ocitá množství krásných žen. Vidíte, jsem tu, mladá, krásná, dělejte se m n o u něco, aspoň mě opíchejte, zahnízděte se ve mně na chvilku. — Když nechce, nemusí mi 21

nemusí mi t o nikdo věřit, ale nestalo se mi, aby mi ;terá žena něco odepřela. N a o p a k , ' v důvěrné chvíli se zeptala: O p r a v d u mě chceš? T r p í m , h ř m o t n ě , řinčivě, vřeštivě trpím, že si spí, že íula, dolů obličejem, dolů prsy, dolů klínem. Všechnu svou ženost si přilehla, pod sebe pochovala. T r p í m , divošsky >ím s t r u k t u r o u p o k o ž k y , oblinami jejího zadku, božskou isou těch tvarů, svítí v t e m n o t á c h jako dvě luny v úplň, uprostřed sépiová proláklina. Nalít do ní, d o té prolány svou sklenku alkoholu. Jen ukápnu, dobrý je, ale jen aě do úst, tú ružu, ružu, ružu konváliu. N a trenčanském >stě konvalinka roste, popálím tě alkoholem, p r o b u d í m C o ti řeknu? Musím se před tebou p r o p a d n o u t . Surovec •ový; ale ne z potřeby, aby se mi ulevilo na duši, nýbrž i z rozmaru. Fuj. T o bys mi nikdy neodpustila, mami. kdy. Mami, už t o nikdy neudělám, t o mě jen tak, bůhví kud, napadlo. Zapálím si cigaretu, do poháru — označeného m o d r ý m uhem a zubním kartáčkem, že je p o u z e k t o m u — naleju alkohol. N a p i j ú se, kouřím. T a k svou h ř m o t n o u , vřeštiu trýzeň utiším. K ú s t ů m si přiložím studenou skleněnou lenku, ten m o d r ý kruh s kartáčkem na zuby. Odpusť, že t a k t o alkoholem, p r o mě dobrým, ano, znásilňujú. Když takhle uklidním, poslouchám zase hlas Erinin, své milen, t é t o ženy, která spí a mně tím říká: — N e m á m . U ž nic nemám. (Pro tebe, rozumí se.) V tišině, do níž se ztišuji kouřením, obracím d o sebe vku d o b r é h o alkoholu z poháru s kartáčkem na zuby a slyším , jak na celý pokoj, t a m v našem domě, vykřikuju: Mama, cici. Mama, cici. Máma jako tecf říká: N e m á m . U ž nic nemám synáčku můj, ty m ů j chlapečku. — Nemáš? — b o u ř í m se, o podlahu biju stoličkou, kteiu jsem si k mámě dovlekl a přistavil. — Mama, máš, áš, máš. Daj. (Máma právě nakojila mladší sestru, která přišla hned, 'íliš brzy p o mně.)

Máma sestru položí do kolíbky, mne vezme do náruče, tiskne mě k sobě, objímá, pláče, utišuje mě: Synáčik môj, chlapča moje, ale když dál trvám na svém Mama cici, Mama cici, víc ani povědět neumím, řekne mi lítostivě: — Bubo vzal cici, synáčik, chlapča... T e n k r á t jako teď slyším hubo vzal cici a konejšivá slova synáčik môj, chlapča moje. Máma mě jednou provždy odstavila. Máminy cici se skryly v rukávcích, jednou provždy patří Jožině, mladší sestře. Máma, maminka, nadevše mě milovala, i teď ve věčnosti miluje, ale nedokážu si představit, třebaže toužím představit si to, že máma, když mě už jednou odstavila, dala by mi cici po Jožině (co na nich vlastně mám), že by je p r o mne vyňala zpod rukávců, ze záňadří. J e d n o u pro vždy, Bubo vzal cici. Moje tragédie, vyhnání z ráje, hláskově, intonačně, zní přesně t a k t o v pravěké, univerzální řeči Ma-ma, ci-ci, bubo. Mama a Bubo, Mama je ráj, blaženost, Bubo, který si vzal cici, je osud, smrt, Bubo mě nutí pochopit, že máma má cici, v krásných vyšívaných rukávcích, ale cici už nejsou p r o mne. Psaní je pro mne psaním prožitého; psaní je pro mne sebeuvědomováním. Křesťané zpytovali svědomí. Myslím si, že je škoda, že dnes nikdo v naší společnosti neučí lidi zpytovat svědomí. (Nejdřív by se musely vydávat knihy, které by lidi naučily slovům, jimiž by vyslovovali psychické děje, které se v nich dějí, jimiž se dějí i podějí.) Člověk je o sobě psychickým dějem. Člověk o sobě je dějem směřujícím z matčina lůna k předkům. Myslím si, že se zbytečně neurotizujeme, když si říkáme, že směřujeme k zániku, že nás pohlcuje prázdnota. J s e m rozhodně pro to, abychom zpytovali svědomí a říkali si, že spějeme k svým p ř e d k ů m d o věčnosti. Génius řeči se přece ptá: Kam se podělo mé mládí? Kam se poděl m ů j život? N a t o si můžeme odpovědět pouze my sami zpytováním, v bdělém stavu p o k u d možno, udržuce si své svědomí. 23

Byrokrat mě oloupil takřka o všechny možnosti matené se vyjadřovat. Například pěstovat růže, abych je hl podat ženě. (Mohl bych si je sice koupit, kdyby, kdykdyby. Koupit pro ženu růže a pěstovat p r o ženu růže, [om je přece jistý rozdíl.) Byrokrat mě oloupil též o •žnosti slovně, soukromě,-mlčky slovně se vyjadřovat, nazí a plive d o mých soukromých dopisů. P r o t o ž e mě zaí z určitých mocenských ohledů nemohl dát zabít, ;htěně způsobil, že jsem v sobě objevil rozkoš, která ačívá čistě ve slovním udržování vlastního svědomí. Mujsem se vrátit d o stavu hmyzu, lidského či božího pauka, který ze sebe osnová síť slov pro svou milenku, esvědčuji se, sit venia verbis, že jsou stále na světě milen, které se vždy volněji cítí v síti slov než v síti peněz, ají se z duše (i když peníze, darmo,..). Slovní a peněžní ilenec. M u ž se rozdvojil pro ženu na dvě osoby: slovního peněžního milence. Slovní milenec, slovně vytvářející svo)du pro jednu ženu, to jsem já, slovní pavouk. T o přece slovním pavoukem přeci nejsem... Jedna žena, Erina, ě, nikoli slovně, nýbrž beze slov, mě bez peněz a beze ov, navzdory... Ale chtěl jsem říci něco jiného. Kam spějeme... Nikoli o prázdnoty. P r á z d n o t a nás nepohltí. Spějeme ke svým předům. M ů j otec, kterého jsem neznal, s úsměvem pod fousy li řekne: Dobře, jak dobře, že jsi tu, žes přišel. (Jsi chlap iko já, s kamarády jsem jednou propil koně, co jsem kou>i 1 v N i t ř e na jarmarku. T v á matka, kterou miluješ, chtěla ě vidět v N i t ř e , kdes byl na školách, a taky vidět, jaká je a Nitra, město, kde jsem s kamarády koně propil.) Může se nazývat sebeprojekcí d o věčnosti, že cosi musí 'ěčně platit. Ať si mě soudí, ať se i p o t o m líbím, ať mě pak uznávají, dědové, děti, ženy... Moje máma, budiž jí věčná sláva, měla jednou sen, tako/ýto, který nám dětem hned za čerstva vyprávěla (je zaznamenán v mé knize, jež vyšla, můžete si mě zkontrolovat). Naše stařenka (už nemohoucí) přišli do kostela, jako o vánocích, velmi pěkně oblečená. Kostel plný. Ale když přišli, taková pěkná, lidé se rozestoupili, nechť jdou až k ol-

táři. T a m kostelník stáhl k zemi věčné světlo. Ale nebylo t o věčné světlo, byl t o broušený duhový karbunkul, v něm byl divan, červený. Stařenka v bílé plachetce a v krpcích se naň posadili. A věčné světlo se s nimi zvedlo... Matka nás děti na ten sen probudila. T e d se pomodlíme za stařenku. Zemřeli, právě teď zemřeli, odešli do slávy nebeské (jak se říkalo). Jdeme ji vyprovodit. Jeli jsme prvním vlakem. Moje máma nečekala na telegram, až jí kdosi cosi oznámí, vnitřně děj umírání prožívala; v té, přesně v t é chvíli, kdy se jí t o zdálo, hned nás probudila: Děti, vstávejte, stařenka zemřeli. (Tam. Vzdálenost třicet kilometrů, dědina na polských hranicích, o d k u d jsme se před léty odstěhovali na úrodnější půdu. Nepsali jsme si však, navštěvovali jen zřídka.) Mámin sen m o h u si vysvětlit jen její stálou účastí na matčině umírání. Moje stařenka, naše stařenka t a k t o odešla (pro m a t k u i p r o mne) d o slávy nebeské. Svátečně se oblékla, goralka, plno lidí v kostele, v obci se jí s úctou rozestoupili, ona si před oltářem sedla na divan v t o m broušeném karbunklu a vznesla se jako věčné světlo. Moje matka stejně tak odešla k lehkovážnému otci, který v N i t ř e propil koně. T a m se na sebe usmáli úsměvem všelidského pochopení. A já? Proč bych si měl odpírat představu potěšeni, že i já se vznesu d o slávy nebeské ke svým p ř e d k ů m , vyvoleným (mezi nimiž b u d o u též ti a ti spisovatelé, sochaři, herci, mí přátelé, kteří se m n o u vydrželi). Díky jedné ženě, která mi v otroctví gestem řekla: Všechno je tvoje, přestal jsem se mučit, přestal jsem si odpírat představu, že se vrátím ke svým p ř e d k ů m . Určitě mne přijmou mezi sebe. Určitě se už ze zoufalství nezabijú. N ě k t e ř í činitelé zaručeně netouží vstoupit d o věčnosti. Museli by i tam poskakovat, tančit kozáčka. A p r o t o oni, zneuctění, snaží se nás z o t r o č i t , uzavřít do klece dogmatismu. Je nesmysl, je zakázáno p r o m í t a t se na věčné plátno. T y poskoku činiteli, kdybych měl s t e b o u do věčnosti, radši hned všechno zradím, dám si postavit chatu, svůj soukromý úřad a kuplířství, do něho si koupím za šťastné peníze krásné ženy, mocensky, poživačným, zradou vyslouženým posta25

é

m udělám z nich kurvy, svým postavením je pokurvím, am se zabijú — ale nemám odvahu se zabít sám. Ať mě ;ji zabije světová mocnost, světová katastrofa. Po smrti mě bude mrzet, že na stará kolena „jsem pro1 mysticismu". Prostě jsem připustil, že jsou ve mně, v ké duši schopnosti t a k t o momentálně pojímat, p o j m o u t , pat totalitu, lidský osud od stvoření, vzniku jiskry ědomí až dodnes a d o konce. N a j e d n o u obejmu k u p k u a, kterou m ů j neznámý otec nakosil, usušil, dal krávě 10 koni, kteří jeho seno požvýkají, nechají se podojit, zah n o u t , chci říci svobodně, s odprošením, zbožně: Osedmě, zapřáhni, podoj, zabij. V ž d y ť tak jsme na t o m :hni. Mně, který tě zapřahám, je stejně jako t o b ě — i já n jako ty zapražený, ba dokonce ještě hůř nežli ty. Jinou jistotu nemám, že mě Erina od první chvíle miloa, vzala si mne, než to, že se mi o t o m zdálo. L ů n e m sd napoprvé si začala tykat. Její lůno jsem pociťoval jako 11 věčného, svatého. Přimkla se na ústa mně, právě mně, 30t věděla, že jsem všechno, zvíře, N o x , fantasta člověk; že jí neublížím. (Třebaže jsem tisíckrát ublížil v neodených a několikrát i v odeslaných dopisech, taktéž v t o m Erino, p o s t u p n ě hasnu, p r o t o tě p o s t u p n ě o t o hlouběji ápu. Kauzalita p r o kočku. Ale je to tak. T e d mě máš asně, ale kdybych se p r o tebe zabil nebo znemožnil, roa bys nade m n o u slzy pochopení, psychickou vlhkost na. P r o t o ž e ses dal zabít, zbojníku, gangstere, pláču p r o be. D o kamene v krematoriu dávám ti vyrýt písmena tvé) jména, p ř i t o m pláču. Vdovy tak extatický se zachvívají d mrtvolami svých m u ž ů . Vidím, jak moje nic v orgasmu >láčeš. Přijdeš, nad černou truhlou, kde nic nebude, která ide už jen atrapou, která se spustí do sklepa, ty protizá)nná, ideologicky i existenčně, dávná už milenko, eroticky dané chvíli spustíš sprchu, mé věčné oplakání. N a d mým c vrcholně zavrtíš svou krásnou zadničkou. Ze jsi t o ty, : t o budeš ty, H e b r e j k o , usmíříš se, usmíříš m n e s osu-

dem, vrcholně blaženého mě propustíš. Ale nerouhám se. T y víš, že t o b ě a ženám nikdy jsem se nerouhal. Kolik roků mám ještě před sebou? Málo. Kukačky jsem se zeptal. A ta, nahněvaná že se ptám, já starý osel, odsekla mi že rok. N a konci života dostává se mi do rukou kniha muže, který mě ojaří, který mi říká, že muži — synové, kteří milovali své m a t k y tak jako já, nepochybně, vyznačují se nebo trpí donchuánstvím nebo homosexualitou nebo impotencí. Bude t o pravda. T o všechno ve mně bylo, ale nejradši se přiznávám k impotenci. Já, takový jaký jsem, příchodem vojsk utrpěl jsem osobně řeřavou porážku, která mě na těle, na duši, na mé představě, kterou mám o sobě, nepřestane nikdy pálit. R o z t r h l jsem si košili, odhalil hrud: Palte sem tovariša. Nezastřelili mě jako za chvíli D a n u Košanovou. A proč jsem se pak sám nezabil? Protože... vynořují se přede m n o u ženy, krásné, opilé, zdivočelé, v řece, v bazénu, na kůži m o k r é šampaňským, jak opilé zvracejí, jak křičí, vykoupej mě, osprchuj. Jeden, dva případy mé nečekané, propukající impotence mě trýzní, ale nad ostatními se směju, m o u d ř e pokyvuju hlavou. Mami, věčně hubuješ, vyčítáš mi, že jsem neznaboh, ale řekni. Mami, ty jsi mé náboženství. Říkáš neznaboh. Ale kdy, kdy jsem se prohřešil proti tobě! Moje máma všechno o mně zaživa věděla, p o smrti o mně všechno ví, p r o t o ž e jí všechno říkám. (Věřte, že se jí nechlubím, přiznávám se jí, že jsem se opil, že jsem řekl nepravdu, že si začínám s ženou, kterou nemiluji, pro kterou nedokážu nic udělat. Moje matka je věčné světlo, neomylné v cítění, zejména v tom, zda se k ženám chovám jako její syn. Moje máma chovala, léčila zvířata, z té zkušenosti ví, že m u ž a žena, že něžnost t o je náboženství, které musí v člověku přetrvat.) Moje matka, ve věčnosti, je mým předkem, živým, přít o m n ý m svědomím. Moje matka je ve mně má slovenskost, zbojnická píseň svobody zpívaná v mé řeči, slovenštině. Určitě jsem vznikl z protoplasmy slovanského-karpatského27

polsko-uhersko-mongolsko-valašského pronikání, znásilňování a milování. Moje zbojnická duše i p o smrti pozvedne sekeru, když mě budete označovat za etnikum, které má s kýmsi nesmyslně splývat, nebo když mne označíte za buržoazního nacionalistu, idiota, který v afektu zabíjí kohosi, kdo není takový, jako jsem já. Má duše slovansko-mongolsko-valašská miluje střetnutí s' bytostmi rozdílného cítění, aby se o sobě dozvěděla jaká je, zda obstojí ne v násilí a slepotě, ale v něžnosti. M o u duši nejvíc přitahovalo cítění hebrejské ženy, ji jsem se chtěl líbit; zda mě ráčí o b e j m o u t , omilostnit za všecka násilí, která jsem spáchal v dějinách. Jedna ztracená H e b r e j k a se u mne probudila, svou judaistickou nepamětí mne objala, řekla mi, že jsem člověk, muž, pěkný chlapec, který ten nesmysl skalpování má za sebou. Proč bych měl zase klesnout do stavu etnika, které v extázi vyvražďuje sousední kmeny a jejich nejkrásnější představitele. M n e Slováka, karpatského zbojníka milují svobodné národy. Velkolepě si umím s nimi posedět, napít se, porozprávět. Mrzí mě, že nemluvím německy ani maďarsky, že je ruším v zábavě, když kvůli mně musí vykládat svou krásnou slovní, gestickou metaforu, kterou právě objevili. — Nesrážejte mě d o stavu etnického, nacionálního, masového. Já jsem ten a ten, jehož maminka a stařenka vznesly se na nebesa jako věčné světlo. I já tam navzdory všemu přijdu se svými přáteli,, například s českým a polským básníkem, Ď u r e m a Albertem, se svou sestrou Žofií. T a sebeprojekce do věčnosti, t o je krásné. T o je píseň o svobodě, lásce a přátelství. Vy, byrokrati, co jste se kdysi dali znásilnit, vy o t o m nechcete nic vědět, na své dětství se r o z p o m e n o u t . Č t e t e jen usnesení, čtete jen materiály. (A mezitím si zasouložíte se svou sekretářkou. O n a by se i tak před vámi svlékla, ale vy jí napřed rozkážete: T a k se svlékni!) Velkého barbarství jsme se na sobě dopustili, zapomínajíce na své předky. (Říkám, že zrazujíce, ideologicky zrazujíce své předky, zrazujete univerzální, nadčasová kritéria. Zrada n u t n ě zůstane zradou za všech okolností, něžnost zůstává věčně něžností.) 28

Byrokrati, nerouhejte se b o h ů m , předkům. Moji (naši) předkové věděli, že je kdosi zotročuje, p r o t o zpívali o svobodě. Divadla byla odjakživa panská, p r o t o vstupovali d o krčem. T a m spolu svobodně byli, svobodně spolu obcovali, povykovali, rvali se, krvavili. Scéna dějin našeho lidu. M ů j otec na ní propil s kamarády koně, panské koně, jež nebyli do formanky. Vy si v s t u p d o krčmy, tím méně do věčnosti, nemůžete dovolit. Však víte, že krčma, žena, věčnost, vás nepřijmou. Vy jen z drzosti, neslýchané, se tak tváříte, že kohosi přijímáte do... D o , víme, t o je to. Inspektor životního prostředí (unesla mě zlost, že mi někdo nahlíží do poháru, i když piju dvě deci vína ve stoje), mi začal tykat a řekl: Starý, neblázni, dej se ostříhat na ježka a máš pokoj. Byrokrati. T o jste stále vy, stále vy. N i k d o , ani poražený H i n d e n b u r g se tak nestříhá, ale když spisovatel poraženého národa se nechá ostříhat na ježka, démon poddanství, který je ve vás, bude v orgasmu ječet. Zavřel jsem nad ním oči. T o t o pokoření porážky musím nést až do konce. Aby měl pokoj, starý m u ž se má nechat ostříhat na ježka. Byrokrati — tak vás nazývám — vy už nikdy nevstoupíte do věčnosti ke své matce. Ale přece, cosi dobrého přece jen navzdory sobě uděláte (nebo už jste udělali): Vyvolali jste ve mně, v nás, nevyhnutelnost svobody. (Úryvek

z knihy Sám proti noci, která v českém překladu Ivana Binara právě vychází v mnichovské edici Arkýř.)

29

Luboš Vydra Zlá električka T e n t o k r á t t o R u d a Knap s pitím musel ale opravdu přeinat, p r o t o ž e mu jeho žena Lída v předsíni vnutila tu protivIOU beranici, k t e r o u její strýc kdysi přivezl z Ruska a k t e r o u likdo z nich nechtěl nosit. „Daj na seba prosím ťa pozor... A ať nenastúpiš d o zlé lektričky..." Teprve venku si všiml, že ji má na hlavě. Mrzlo až praštělo a tu noc byl strašidelný vítr. T a k o v é ětry často vanou od zdejšího d r u h é h o pólu — od Alp. Brodil e závějemi na a u t o b u s o v o u zastávku a měl chvílemi pocit, že e vznáší a že co nevidět vylétne nad paneláky a šroubovité omíny výtopny. A t o teplo, co tancovalo v žaludku a p o ceém břiše. J a k o by obsah každé ú t r o b y opouštěl své místo bez ihledu na fyzické omezení tělem. 0

D o města se dostal hladce — autobus se změnil v obří a poněkud drhnoucí sáně — teprve t a m bylo m o ž n o přestoupit na tramvaj, která by h o nyní nedlouho před půlnocí odvezla na hlavní nádraží k pražskému rychlíku. Sotva ale stál venku, město mu připadalo změněné, nebyl si zcela jist, je-li ve správné ulici. N a d d o m y zářila aztécká lebka s fleky očních důlků a ran, které kdysi ztržila v pravěkém boji (Mare Imbrium, Mare Serenitatis, Mare H u m o r u m , Mare... Mare... etc.). Sníh mrazově jiskřil v nespočetnú mikroskopických hvězd. R u d u napadlo cosi o H e r m o v ě desce a p o d o b ě s vesmírem, ale nervozita byla posléze silnější, p r o t o ž e už dlouho nic nejelo a ulice bez aut a lidí. V té p u s t o t ě se oslnivě leskly koleje zkroucené v mírném svahu. Obklopovala je záře oranžově žlutých výbojek s protivně m o n o t ó n n í m bzučením. D o t o h o chrastily jako kosti suché větve nad opráskanou zídkou. Konečně bylo slyšet temný hluk blížící se tramvaje. Vypadala starodávně a přízračně. Uprchlý alegorický vůz z neznámé slavnosti. Při vyběhnutí se Rudovi smekla berabice z hlavy a dopadla do kaluže s ledovou tříští, kde okamžitě strnula jako Nansenova „Fram". Když si ji opět nasadil na hlavu, přejel mu kolem nosu ošklivý pach rybiny. Ani se nestačil podívat, jaké má tramvaj číslo a kam jede. Bratislavské hromadné dopravní prostředky oproti pražským nemají uvnitř již žádné označení, ani seznam zastávek. Bylo by však stejně pozdě měnit r o z h o d n u t í . Dveře ho pozřely, tramvaj se rozjela. Obklopily ho zasmušilé pohledy balkánců, kteří měli ve tváři orientální lhostejnost a únavu, jakoby objeli celý svět. Jejich podivné a zašlé oblečení v něm vzbuzovalo dojem, že jsou to statisté vracející se z natáčení filmu o bídě prvé republiky. Jakmile se usadil, oddal se svému pozorování s větší pečlivostí. P r o t o si všiml, že na dně jejich očí spočívá podivná vlčí nenávist, pro kterou marně hledal důvod. Ale ty pohledy nesměřovaly přímo d o jeho tváře, nýbrž trošinku výš. Náhle pochopil, že je t o ta beranice s hrubou podšívkou, jejíž výroba se patrně od carských d o b moc nezměnila, co je tak dráždí. 31

Je proč? Je na t o odpověď? D á se hledat zrovna u takových dí? — N a okamžik zahlédl fotografii ze staršího časopisu, terý si prohlížel, když ráno pil kávu. PAMATUJ NA MAIARSKO! N e p o d o b á se t e n t o m u ž t o m u , který kopal d o bličeje jiného, jenž visel za nohy...? Ale ne, všichni jsou si tak podobni. Všichni mají knír, všichi jsou stejný dohányt. Ozvalo se „hlum, hlum, hlum"... dunění, to od t o h o , jak řejeli p o starém městě D u n a j a R u d a si poprvé uvědomil, 5 tramvaj nejede na nádraží, ale kamsi jinam, patrně z Braslavy ven. A náhle m u t o bylo jedno. U ž t o chtěl. Náhrdelníy světel. Náhrdelníky... t o je jedno. J a k o žena když hledá áhrdelník a nalezne jej na svém krku... Světla se zrcadlila rozpíjela v řece. M ě s t o u ž nebylo víc než přelud. Zmáhala o sladká únava a pozvolna pocítil blaženost tělesné ztrnulos. Sotva se bránil spánku. Vězel jen tak zaklíněn mezi jeho umny. Za okny ubíhaly obrovské koruny lužního lesa a kdesi lizoučko se ozvalo písknutí, skutečné písknutí parního vlau. Jak t o teplo zavonělo dětstvím. A už tu byli šedí motýli d o m k ů , zahrady, uličky, které rilétly bůhví o d k u d ; celý ten neopakovatelný svět, který už ívno zmnizel pod paneláky a betonovými cestami, nesmyslým chaosem automobilů, skladišť, továren a kurváren, vonských prasáren, které t o tu proměnily v cosi cizího, řičící3 hysterií práce, tady,- jako všude p o naší vlasti, kterou nám ívno sebrali a proměnili v jakousi apokalyptickou Byzanc, :' t o m u věříme nebo ne. T u byla opět zastávka, na které přistoupili další podivní atisté — muselo t o být skutečně veliká akce, snad přímo ad p a t r o n á t e m vládního tajemníka, asi velkofilm — a od losiny hleděli na R u d u se stejnou nenávistí jako ti ostatní. T e n • mezitím obdivoval t o m u , čeho si předtím nevšiml, anebo } se možná jakýmsi záhadným způsobem změnilo. Barvoskové plakáty, které až dosud považoval za politická hesla která snad právě p r o t o nevnímal, byly ve skutečnosti reklaly. Náhle to působilo, k člověku mluvilo a mělo smysl, že t o

tam viselo, — T Ó R L E Y —maďarsky. Vedle malý satyr na vzpínajícím se kozlu. Pod nimi láhev piva a nápis kurentem:: Dreher BAK S Ô R Bylo to rokokové, bylo t o svůdné; lákalo to neodolatelnou naivností, stejné jako ten nápis Baťa a pod ním boty se vzorkovanou podešví, b o t y p r o velkou rychlost, pro závodníky, p r o letce, pro t o h o , kdo je tak úspěšný, že se musí p ř í m o řítit světem. Nabízelo se to, nevnucovalo. A jestli přeci jenom klamalo, tak naprosto nevinně. J a k o když dva výrostci si slibují, že objeví neznámé ostrovy, že z nich b u d o u cestovatelé, vládci světa či mstitelé bezpráví. K takovým p r o s t o d u c h ý m snům měla t a t o reklama mluvit. Ba ne, R u d a poznal hned, že tohle není ten rozeběhnutý černý satyr s placatou čepicí, jaký stojí na vysokém podstavci v jistém městě ve středních Čechách. T e n t o satyr je vlastně miloučký hospodský anděl, který se vrhá do vlasů vrávoravým pijákům a nic víc. O d k u d s i zepředu se objevil k o n d u k t é r v tramvajácké uniformě a uctivě ho oslovil: „Kérem a menetjegyetek!". Když však viděl, že se tváří nechápavě, zkusil t o jinak: „Fahrkarten, bitte?" R u d a zčervenal rozpaky a myslel s nelibostí na to, že bude muset zaplatit p o k u t u , když tu mužíček pohlédl na beranici, potřásl melancholicky hlavou a nenápadně si stranou odplivl. R u d a zaslechl p o t o m cosi jako: „BASZAMEG A BENGÁL TYGRIS CZIKOS FASZA!", ale — a snad to tak bylo lepší — nerozuměl maďarsky. V dálce v popelavém svitu měsíce se klikatila linka obzoru, když tu pocítil na tváři závan svěžího vzduchu, jako by přišlo jaro. Kdosi, snad řidič, vpředu otevřel ventilační okénko. R u d a se rozhlédl a zjistil, že okna jsou již pootevřená všude. Překvapila ho ta nečekaná obleva, vždyť bylo u p r o střed ledna a čas patnáctistupňových mrazů, ale tady těsně 33

J hranicemi t o vypadalo, že je prokazatelně nad nulou, em se mihla ZOL — CELNICE, bez ostnatých drátů, sebevědomých vojáků, bez naježených samopalu a bez ližujícího prohledáváni. Celníci se obtěžovali pouze na ody, neboť měli čisté papuče a závora šla rychle nahoru, to bylo jako zázrak. Ještě tramvaji zamávali a R u d a cítil, se mu uvolňuje velký balvan v prsou a jak m u spolu s odh n u t í m odešel z těla. „Bože, tak takové t o je, když člověk ká z t o h o strachu, nekonečného mlčení a bídy." Cítil, že celé tělo regeneruje a hleděl nadšeně na to, jak spolucestuotevírají okna dokořán, smějí se a v t o m smíchu ustupuje pozadí jejich přízračnost. Tváře se nafukují, vrásky vyhlaí, vše se nalévá svěží pulsující krví a těla se dávají d o 'chleného pohybu. Nebe žloutlo blížícím se svítáním a všude kolem zpívali Lei. Vlahý vzduch vnášel do vlasů vůni trávy. Kolem každý cahoval z tašek lahvinku a skleničky, do kterých lil pití. •sele t o všude cinkalo a žbluňkalo, ale Rudovi n i k d o nena11, jako by on byl t e d přízrakem v té beranici napařené na ivě, bledý v obličeji a v kožichu p o d o b n ý zvířeti, probuzemu ze zimního spánku. Vypadalo t o vše jako sen a tak h o to ani moc netrápilo, 'amvaj, jak tak uháněla uprostřed polí a chlumů, mu připoínala m o t o r o v ý vláček, který jezdíval k babičce d o D o b r u š ' kolem opočenského zámku. A snad v t o m vzduchu bylo r íc kyslíku nebo co. U ž ani nebyl překvapen, když za oknem atřil rozkvetlé stromy. — Tady, za železnou o p o n o u , je :čné jaro, říkal si. A ozval se v něm smutek z t o h o , že mu t o /lo od dětství zatajováno a že ti lidé, kteří se n á h o d o u vráli a nebyli t o zrovna agenti vlády, kteří uměli jen hanět, si >ho nejspíše ani nevšimli. N i k d o vlastně nemluvil o něčem .k samozřejmém a všedním, každý mlel jen o plných obchoích, o blahobytu, vlastně o hloupostech, které R u d u nezajílaly a kvůli k t e r ý m by h o r o z h o d n ě nenapadlo emigrovat, ik h o t o mrzelo, že o t o m tolik let nevěděl. Bylo mu nyní to t o h o času, který utratil. — Vlast. Stále jsme jen ve strachu

čekali, co nám z ní zase vezmou. D á v n o jim patřila celá. Všechno bylo manipulované, i náš protest byl určený tím, jakou nám nechali uličku, aby nás nakonec seřadili ke zdi pod reflektory a vybrali si zrovna ty, kteří něco uměli organizovat, a ty uvrhli do vězení. Bylo t o marné, ale nebylo t o zbytečné. J a k o oheň uvržený do ledové vody, ač sám zhasne, t u t o vodu ohřeje, tak se tu nemůže nic ztratit... Je jen škoda, že nebyli lidé. A že chování p r ů m ě r n é h o člověka je tak snadno předvídatelné. P r o t o ta velkovýroba průměrnosti. T u h n u l stále víc a konečně se mu zdálo, že je mrtev. Zahlédl něco na p r s t u levé ruky, otočil ji p r o t o na světlo. Byl na ní červ. Ani se nepolekal. Bylo t o zvláštní, úzkost jako by se týkala jen živých. — Emigrujú, emigruju, zpívaly v něm andělské kurvy. N ě c o ho však rýplo: Kde máš Lídu? To znamená navždy bez ní A navždy bez dědečka kterého vidí jít po poli shrbeného Bez babičky a jejích písniček od Hašléra topoly pod vyšehradskou skalou trychtýře mraků nad Braníkem bez starého pana Zemánka který ho malého houpal na klíně a zpíval mu prší prší jen se leje kam koníčky pojedeme pojedeme na luka až kukačka zakuká okolo Hradce v malé zahrádce tři růže Krkonošská poui a Porcinkule Jan Hus a husy na návsi Havlíček Borovský a toulky v 15 - 24 letech po borech a chlumech Trosky a Bezděz zahrada česká stáli sokolici 6. července hora Říp a Praha to nejkrásnější město na světě bratia slováci beíári od Dunaja Ta naše písnička česká je tak hezká tak hezká Palacký s palcáty husitů stařičký mocnář a hrdinové od Zborová Olgy Janové Standové a Frantové a Martinové a Václavové a Ivanové a Věry i Mirkové Syslíci Politá i Čuňás a Starej též Eunuch bez nich i bez Supů bez Dřevěnky a bez Alenky bez čehůnů bez Slováků bez Moravy bez Chodů bez Foglara bez Sázavy bez Sněžky i Opice bez Boženy Němcové bez knedlo-zelo-vepřové bez Kmocha i Jima Horáčka toho Švandy — harmoniky bez Alše a bez Jiráska bez S túra a bez Tatier bez Bati a bez Hradčan Zemský ráj to na pohled Západy a východy slunce Nesu nesu koledu upad jsem s ní na ledu Smetana a vdolky pivo jako křen Hašek a Kuděj Ladislav Klíma 35

vteřiny věčnosti a Karel Hlaváček Mstivou kantilénu lý pavědec F.X.S. všechno pozoruje okem dravce, který revír od neduživosti Nezval se dvoří Manon a Nejedlý školství Havel se dovolává spravedlnosti pro uvězněné íky Mistr zenu se reinkarnoval do Magora Nikolaj je sršící k básnických novotvarů Chtěn a nevinné sotva narozené , které se dívají s důvěrou na jazyk, který se učí, Nevinné luční květiny, Copak se mohou tomu naučit a pak jít jinam ipomenout celou tu krásu která je ukryta v řeči zapomenout námé i neznámé co do toho vložilo život praobrazy předkůf ypalo se t o odevšak na R u d u spolu s poryvy svěžího větT o určitě vzdušní sylfové tak na něho působili. Zmáhalo dojetí. Po chvíli se však s velikou rázností stáhly rolety, spadlá za krk proměnila se v ostří gilotiny a v mysli se t o istřilo novými kalnými obrazy. T o začali řádit sukkubové íkuby. Otrávená Cidlina a Labe až po Děčín Zničený sever bezlesé lorky Krušných hor zamínovaná Šumava vyrabované doly slíbené kněžnou Libuší Unifikované stavby zabetonovaná tjina Stromy zalité v asfaltu Po zuby ozbrojené milice s raomety s tanky s mínomety přecpaná řvoucí skandující ná•stí Transparenty Přátelství na věčné časy i v pekle Nepořák Drahota Hromady špíny Stoky ulic Protekce Třídní původ látrající města Kolektivizace nahé jsou národy bez knih Maialismus l., 2., 3. nápravné skupiny též na vypírání mozků míškování mozků paralýzy v mozku tuk v mozku I nízkost vzdělává obušky příslušníků Legitimování Špehování Posouvání Hlídání Vyšetřování Osmačtyřicítky Vazby Soudní škárny Ranní fronty na krmení denním tiskem § z carského uska Chuligánství Pobuřování Rozvracení Zvraceni Ctvrt>ní prémie Kádrování Úprava cen Generální linie Kulturní myje Hnusní roboši Hnusné lopaty blbé alkoholické ochlemné vyznamenané a všude Spína a plebejské způsoby Bezpráví Bahno které vyhovuje zrůdám a škaredým lidským ropuchám 'ným infekčního hnisu a deformace charakterů už tam u makh dětí které je nutno pokřivit dezorientovat a udělat z nich 6

poslušné otroky ideologií Jsme přeci na frontě Chceme mír a bojovat Všechno je boj Boj o zrno Boj s třídním nepřítelem Boj s nedostatky Boj s konzervatismem a oportunismem Boj v éteru Boj v kosmu Boj v tisku Boj ve školách Boj na dílech Boj v hutích Bojovat po boku osvobozeneckých gěrill za mír na světě Podporovat Araby Podporovat Latinskou Ameriku Zásobovat je a vyzývat je Bojujte Bojujte Bojujte Jen tak bude mír a Bůh není protože ho nepotřebujeme protože Říká Pokoj lidem dobré vůle protože říká Miluj bližního svého jako sebe samého A nečiň druhým co nechceš aby činili tobě a nepožádáš bližního svého ani statků jeho ani cožkoliv jeho jest a hlavně Bohu neodpustíme se stvořil Smrt která sráží do nicoty nás tyrany třebaže stovky milionů se nás bály Jaká ostuda Nuž vzhůru aí žije Věda a její diktát skutečnosti Též pod jejím praporcem lze vést lidstvo do otroctví. — T a chuť žít. T a bezmocnost. Když víš, že si s tebou mohou hrát jako s loutkou... T o by mi tak nevadilo, ale až přijdou děti. — O t č e , proč jsi neudělal všechno proto, abychom t o nemuseli snášet. V ž d y ť jsi t o poznal na vlastní kůži a měl jsi možnost... — Ano, m o ž n o s t . Kolik nepravostí člověk napáchal kvůli dětem. C o lidí prodává denně kůži a omlouvá t o dětmi. Já, který nechci plivnout do tváře otcům, o d m í t á m pomoci dětem? Budu s nimi chodit v průvodu? Budu nosit infantilní mávátka? N e b o je nechám zapomenuté v oslovských lavicích, kam chodí zamračená třídní učitelka — jako to udělal m ů j otec? T a m ve stínu... •— Ano, možnost. Mezitím se lidé kolem přestali bavit a umlkli. Ruce, v nichž drželi skleničky, ztuhly jako na obraze. Pohledy se naň upřely s vážností, jako by se R u d a měl h o n e m o něčem r o z h o d n o u t . Pochopil, co p o něm chtějí. Z ruské beranice mu vytékala stružka potu. Jak byla v t o m jaru na hlavě zbytečná. Z andělských kurev byli náhle mrchopěvci zpívajíc! na pohřbech. — T a k takhle t o je. N i k d o ze známých a hlavně Lída dosud není. Všichni jsou neživí, nebo vlastně já pro ně a oni jsou nenarozeni. Jinak to neni možný. T r p c e se usmál tak směšným paradoxům. Pohledy napjaté jako by už začalo divadlo, 37

:ré snad jedou do té barvotiskové Vídně z reklam, přesvenku svítá, se divně vytřeštily, když zařval „Ano!" nul si beranici, sálající protivným horkem. Pohlédl na zkřikl v novém návalu zuřivosti: „Která kurva mi tam en dábelský odznak?!" Kopl do beranice, vypadala t e d :ár kůže z kozla — zapitvořila se dvěma rohy a spadla do špíny a bláta p o zahnojených nohách balkánců. ařily barevné kruhy jako na vodě a interiér tramvaje :ktričky do Vídně — se zprohýbal, až se docela roz1. kudsi, kde se vzal, hleděl na něho palčivý pohled známodrých očí. Styděl se před tím pohledem za to, že je >zhodnutý zůstat tady za hranicemi. Ale nebylo kam

stavajte, no, p r o b e r t e sa!" zaslechl nad sebou. Marně ažil strčit hlavu zpět a opřít o okno. Postava v tramvauniformě s ním cloumala u ž s jistou netrpělivostí, stoupil do t m y a vítr mu vyfoukl poslední stopu tepla, íeného v kabátě. hlédl na hodinky. Bylo pět minut p o dvanácté. D o tří i nic nejelo. Pauza. T r a m v a j zhasla. Začala cesta s cvalmi zuby a se slabým teplem z pohybu, které mu neustáIháněl ledový vítr. P o chvíli chůze, když mu mrzly uši, mněl si na beranici. V jeho paměti ležela pod sedadlem, ak se mu svezla z hlavy, když spal. Těžce si povzdechl, ž se pro ni nevracel, id obzorem tančily plamínky Slovnaftu. i o r í vatra, horí..." zapěl d o tmy chraplavým hlasem ú. ... iva z prvorepublikánského tisku: 23. dubna 19.. se cestou z Bratislavy do Vídně zřítil do aje vagón elektrické dráhy. Většina osob utonula...

Josef Janíček /Plastic People/ and his Dancing Orchestra - Silvestr 1978, Nová Víska /foto Iě/

Ivana M. JIROUSE

mto čísle končíme - prozatím - otiskování pamětí Ivana "Ma' Jirouse. Doprovázíme toto prozatímní zakončení větším počfotografií i z dob pozdějších, o kterých, jak doufáme, budeme v co nejbližší době otiskovat pokračování.

Veleňská omladina od té doby shlížela na Vráťu s obdivem. O dva roky později, to jsem i já pracoval u Vydřiducha v parku, jsem přišel ráno do práce a Vráťa s Marií mí líčili večer předchozího dne. Nakoupili ve Veleni potraviny a stavili se v hospodě na pivo a na panáka, seděli u stolu právě s těmi mladými obdivovateli, kteří nábožně poslouchali Vráťovo vyprávění a tak si těch piv i panáků dali víc. A když se stmívalo a byl čas jít domů, zavolal Vráťa přes celý dlouhý lokál veleňské hospody: "Pane vedoucí, platím!" a — jak mi to sám líčil — rozpomněl se na své surrealistické mládí, shýbl se pod stůl do nákupní tašky pro vajíčko a když hospodský vyšel do kuchyňských dveří, povstal Vráťa, který seděl u dveří, a švihl po něm přes celý lokál vejce, které se rozprsklo na zdi, kousek od hlavy hospodského. Hospoda strnula a štamgasti se začali zvedat, v té hospodě nás starší lidé nikdy nemilovali. Do zlověstného ticha Vráťa pronesl: "Se vomlouvám, sem vožralej, vožralej člověk, se holt netrefí." Ale paní hospodská přispěchala se zářivým úsměvem, Bůhví jakou frustraci ji Vráťa právě kompenzoval, a zeptala se: "Ještě rum?" Vráťa byl nucen přikývnout, aby si zachoval tvář, ale vypil rum, zaplatil a rychle vypadl. Když jsme druhý den odpoledne jeli traktorem přes Veleň na zlatý kopec, zeptal jsem se ho: "Nezajdem na pivo?" Ale Vráťa jenom přišlápl plyn, kocovina jím zmítala a neměl odvahu ani se na hospodu podívat.

ČÁST II. VRAŽDĚNI KOČEK Motto: České Budějovice nevejdou do novin ve svém pokojném bytí. Musí tam mít vraždění koček nebo aspoň volby, aby se toto vážné město zjevilo světu v jakémsi vzrušujícím tragickém přísvitu. . . . Názor kapely na Šulu byl v té době zřejmě už vykrystalizován, na plakátku na koncert v Českých Budějovicích je charakterizován jako "decentní bubeník Šula dementní". Plakátky se rozšířily po celém Česku i Slovensku a do Budějovic přijelo nevídaně lidí, odhady kolísají od několika set ke dvěma tisícům. Dana mi na návštěvě v kriminálu říkala: "Když jsme přijeli a viděli to, trochu jsme zbledli." Nebylo to jenom publikum, které na Plastiky jezdilo už dřív. 41

bylo tam hodně lidí, kteří byli už v poledne ožrali, kouřili v autobusech městské dopravy, u pošty na náměstí rozbili nějací lidé pár lahví. Ovšem třeba na takových Žateckých slavnostech chmele se ději horší věci a nikdo tam nezmasakruje všechny návštěvníky. Pro masívni policejní aparát, jaký má establišment k dispozici, by neměl být problém takové jednotlivé výstřelky zlikvidovat. Ale pocit mnoha našich přívrženců byl, že se České Budějovice měly lip zorganizovat. Když jsem se vrátil, mluvili se mnou někteří z těch, kdo mě odsuzovali po Zruči, že jsem fašista, a říkali: "Kdybys tady byl ty, tak by se to nestalo." Těžko říct, ale podle toho, co říkal předseda MNV Rudolfov na soudu, mám pocit, že by k tomu došlo tak jako tak. V sále hospody Na Americe v Rudolfově - to je městečko, které téměř splynulo s Českými Budějovicemi - byla taneční zábava už den předtím a bylo na ní hodně lidí, všichni samozřejmě v Budějovicích zůstali a přes den přijížděli další a další. Vystoupení mělo začít v šest odpoledne, první měli hrát Adepti. Když začali hrát, seděli lidi v sále na židlích, jediný člověk tancoval — František Čéška z Brna, zvaný Křeček. Netancoval dlouho. Adepti zahráli jednu skladbu, když došlo k policejnímu zásahu. Tuto fázi máme dobře zachycenou na filmu, který se o koncertu natáče, končí v okamžiku policejního zákroku. Z filmuje dobře patrno, že byl v sále naprostý klid. Tlampače policejních vozů vyzvaly účastníky koncertu, aby se rozešli. František Čéška vyšel na schody před hospodu a řekl: "Tak tohle má být ta svoboda?" Byl zatčen a obviněn z výtržnictví a pobuřování. Lidé se chvíli domáhali vrácení vstupného, které zaplatili. Nikdo jim ho nevrátil a po opětovných výzvách k rozchodu začal masakr. Příslušníci VB v přílbách a se psy - byly nasazeny Pohotovostní oddíly Ministerstva vnitra - začaly lidi mlátit a najíždět do nich vozy. Lidi začali bezhlavě utíkat. Heleně Kropkové, studentce jednoho pražského gymnázia před maturitou se na útěku rozvázala tkanička u boty. Shýbla se, aby si ji zavázala a mohla utíkat dál. Dostala zezadu pendrekem přes hlavu: "Gestapo," ulevila si v šoku. Zatčena, obviněna z napadení veřejného činitele. Z Rudolfova do Českých Budějovic vede asi kilometr dlouhá silnice vroubená rodinnými domky. Před nimi stáli řádní občané i s uspokojením sledovali hon na vlasatce. Jakýsi hoch se zkrvaveným obličejem po ráně pendrekem prosil jednoho z nich o trochu vody. "Támhle je louže," ukázal mu, "tam se můžeš napít." Ti místní lidé byli nejhorší na tom všem, říkali všichni, kdo se z Budějovic vrátili. Ale všude žijí i lidé dobří. Na budějovickém •2

náměstí stál jakýsi mladý muž, prý právník, chytal prchající vlasatce a dával jim adresy bytů, kde se mohou schovat. Nikdy jsme nezjistili, kdo to byl. Hodně lidí se pokoušelo utéct do polí a pryč z města. Ale policajti je chytali a naháněli na hlavní silnici k Budějovicům. Zabrali autobusy městské dopravy a všechny účastníky koncertu sváželi na českobudějovické vlakové nádraží. To bylo obklíčeno policií a vojsky Pohraniční stráže, která byla rovněž zmobilizována. Na nádraží vháněli vlasatce a jejich dívky dolů do podchodu. Tam byli esenbáci s pendreky a se psy, které pouštěli na lidi, kopali do lidí a mlátili. Nějaký hoch se jim vytrhl a utíkal zpátky po schodech nahoru. Kolegové těch dole z perónu ho skopli dolů, kde ho zmlátili znova. Miluška Števichová, Přemyslova sestra, stála kousek opodál a všechno to pozorovala. Je to nenápadná tichá dívka, vždycky čisťounká a upravená. Zrovna před nedávnem mi o ní říkal při výslechu pan Duchač: "Ta jakoby k vám ani nepatřila." Policajti ji nepovažovali za účastníka koncertu. Říkala si se zaťatými zuby: "Musím to vydržet, nesmím nic říkat, musím to vydržet." Nakonec to nevydržela, šla ke kapitánovi v uniformě, který stál na perónu a zdál se celou akci řídit, a řekla mu: "Pane, prosím vás, udělejte něco. Vždyť ty Udí nic neprovedli, přijeli jenom poslouchat hudbu. Vždyť je to jako v Chille." Byla zatčena a obviněna z napadení veřejného činitele podle paragrafu 155 trestního zákona. Věra Jirousová a Jiří Němec přicházeli k podchodu. Když Věra uviděla, co se tam děje, roztřásla se, říkala: "Já tam nejdu, já tam nejdu...' Psycholog Starej nezaváhal ani okamžik, přistoupil k nejbližšímu policajtovi a autoritativně mu nařídil: "Proveďte nás!" Policajt je provedl a prošli bez úhony až do vlaku. O tom, co viděli se Starej vyjádřil stručně: "Bylo to moderní inferno." Stejným vlakem ve dvou zvláštních vagónech byli do Prahy eskortováni účastníci koncertu. Hlídali je vojáci se samopaly, během jízdy do Prahy byli fotografováni jako zločinci. Desítky lidí skončily v přecpané českobudějovické vazbě. Na nádraží byla zbita i sposta lidí, kteří o koncertu nic nevěděli, stačilo, že měli delší vlasy a neprozřetelně přijeli zrovna do Budějovic. Ale staly se i humorné příhody. Jeden chlapík ze Žižkova, známý pod přezdívkou výtvarník, byl také policisty v Rudolfově chycen. Ohradil se, že o žádném koncertu nic neví, že jde na sraz baptistů. Okamžitě ho propustili. 44

Nevím, je-li pravda, že v noci po zákroku musely uklízečky Místního národního výboru uklízet podchod, který byl celý zlitý krví. Ale tu krev vidělo hodně mých přátel. XXX Když jsem se na konci května 1974 vrátil z kriminálu, byla v Praze a mezi známými změněná atmosféra. Veřejně se potvrdilo, co jsme vždycky cítili, že po nás režim jde. Ale bylo jasné i to, že s veřejným vystupováním je konec. Ovšem establišment to formuloval ještě ostřeji: "Ta kapela si už nezahraje!" tvrdili v Budějovicích. Že k masakru došlo zrovna v Českých Budějovicích mě tak dalece nepřekvapilo. Znal jsem je, ne snad dobře, ale znal, a již před mnoha lety mě tam upoutala místní rarita: v řádném jiném městě v Čechách nebo na Moravě nevisí v tolika hospodách tabulky se strohým oznámením "Zpívání zakázáno!", "Zákaz zpěvu" a tak podobně. Kapela samotná i blízcí přátelé, vyjma Milušky, vyvázli v Budějovicích bez pohromy. Nechali je dokonce naložit aparaturu a odjet. Dvakrát zatkli Knížáka, připadal jim asi moc nápadný, dvakrát už seděl v policejním voze, ale podařilo se ho zase dostat zase ven. Jel do Budějovic samozřejmě na DG a nikoli na Plastiky, o kterých vždycky tvrdil, že jsou kavárenská kapela. Všechno vypadalo na to, že šlo o akci na zastrašení publika. Žastrašit kapelu se nepodařilo, už ve vazbě roku 1973 mi můj advokát oznámil, že trestní stíhání proti mně ve věci nedovoleného podnikání bylo zastaveno. Aby establišment nějak ospravedlnil v očích veřejnosti zásah proti vlasatcům, bylo-li to vůbec třeba - "Obyvatele," jak říká Egon Bondy v Invalidních sourozencích lidem ze Společnosti, "zmlácení vlasatců vždycky spíš potěší," - začal se svojí zrůdnou imaginací šířit o koncertu nejhnusnější lži. Od jedné učitelky vím, že na školení inspektorů Jihočeského kraje jim krajský inspektor vykládal, že všichni tancovali v sále rudolfovské hospody nazí a srali - ten ušlechtilý muž to řekl asi jinak - na společnou hromadu v koutě sálu. Jak vznikly pověsti, které vím od jednoho studenta Vysoké školy zemědělské, že tam Plastici hráli skladby Panenská moč a Menstruace, to jsem nevypátral. Advokát Kříženecký, který hájil výtržníky v českobudějovickém procesu, měl bratra zástupcem náčelníka 0 0 VB v Táboře - byli také zmobilizováni na zákrok a aby do toho šli s patřičnou chutí, řekli jim nadřízení mimo jiné, že vlasatci přivázali hospodského k pípě a sami si čepovali pivo. U kašny na náměstí v Českých Budějovicích byl údajně ušlapán esenbák, ale to už nemusí jít navrub zá45

Jam session 1978 - The Hever and Vaselina Band /foto K/

měrně rozšiřovaným lžím, to mohl obstarat ochotný hlas lidu sám. Ale zprávy o chcíplých krysách, kterými Plastici prý bubnovali na bicí, vycházely přímo z rudolfovského MNV, kde ty krysy údajně chovali jako corpus delicti v lednici. Nijak nevadilo, že Plastici v Rudolfově nakonec vůbec nevystoupili. Stovky lidí dostaly od rudolfovského MNV složenky na zaplacení pořádkové pokuty ve výši několika set korun — za účast na koncertu, který byl řádně schválen tímtéž národním výborem. Spousty lidí vyházeli ze škol, některé přímo od probíhající maturity. Učedníkům, kteří měli před vyučením, nedali výuční listy. Ti, kdo chtěli jít na vysoké školy, se tam nedostali. Samozřejmě, že jsem po tom pátral a mluvil jsem s řadou těch lidí. Byl jsem tím zdrcený. "Co budete dělat?" ptal jsem se jich. "Ať si to vzdělání strčej do prdele," odpovídali mi klidně. Tehdy jsem si uvědomil jasněji než jindy, že nám režim hodil rukavici. Mám pocit, že jsme ji zvedli. Jestliže je teď sere hnutí undergroundu, ať si vzpomenou, kdy si na ně zadělali těsto. Těm několika stům lidí, které zmlátili, nebo kteří se dívali, jak mlátěj jejich kamarády, už nemusí nikdo složitě teoreticky vysvětlovat zrůdnost a nelidskost systému, ve kterém žijeme. XXX Ještě štěstí, že jsme znali Milušku Števichovou, jinak bychom se vůbec nedověděli o procesu proti osmi výtržníkům. Jak se akce odbývala s velkým rachotem, tak bylo kolem chystaného procesu ticho po pěšině. Obhajoby Milušky se ujal doktor Kříženecký z advokátní poradny v Bolzanově ulici. Den před soudem se mi podařilo sehnat fotografii rudolfovské hospody, putovala přes několik lidí až ze Slovenska, byla na ní situace ve chvíli, kdy dorazily policejní vozy. Před hospodou stál klidný zástup, nebyla tam jediná zdvižená ruka nebo jakékoli gesto či činnost odůvodňující zákrok. Dal jsem fotografii advokátovi. Vydali jsme se na soud s Danou Němcovou. Na autobusovém nádraží na Florenci jsme potkali Petra Fastera, kterého jsme předtím neznali. "Nejedeš náhodou na soud do Budějovic?" ptali jsme se ho. "Jedu", odpověděl. Pak jsme se dozvěděli jeho příběh. Přijel do Budějovic osobním autem, šofér si dal nějaké pivo, předpokládali, že pojedou do Prahy až druhej den po koncertu. Policie vydala skrze tlampače svých vozů mimo jiné příkaz, že všichni účastníci koncertu musí opustit Budě47

jovice do 20 hodin. Zákaz pobytu v nějakém místě takto vyslovený je sice nezákonný, musel by ho udělat soud, ale dodržováním zákonů si moc u nás jak známo neláme hlavu. Fasterovi a jeho přátelům se podařilo uniknout svozu na nádraží, stáhli se do jedné hospody, dali si večeři a pivo a šofér pil kafe a čekal až bude moct odjet bez alkoholu v krvi. Byli v té hospodě perlustrováni, šťáry byly ve všech budějovických hospodách, zapsali si jejich adresy a Fastera odvedli a ostříhali a obvinili z výtržnictví. Neudělal vůbec nic. "Máš advokáta?" ptali jsme se ho. "Nemám, na policii mně říkali, že to není potřeba." Jenom jsme se posupně zasmáli a doktor Kříženecký ho na místě vzal jako svého mandanta. "Neměl jste náhodou nejdelší vlasy z té vaší společnosti?" ptal se ho. "Měl", přiznal Faster. Ta otázka ukazovala, že doktor Kříženecký je bystrý advokát. Také nám cestou v autobuse říkal: "Nedělejte si iluze, že vás neodsoudí, ale jde o to ukázat jim, že nejsme ovce." Na českobudějovickém náměstí jsme potkali Helenu Krápníkovou, také jsme ji předtím neznali. U v si nevzpomínám, jestli se dr. Kříženecký stal jejím obhájcem hned, nebo až na odvolací soud. A v budově soudu jsme našli Křečka. Hlásil se k Daně, pamatoval se na ni, ona na něho. Doktor Kříženecký ho zařadil do své kolekce. Po příjezdu jsme nechali vzkaz výtvarnici P., naší staré známé, která bydlela v Českých Budějovicích, aby přišla na soud. Jak nám pak řekla, nevěděl tam o tom chystaném procesu nikdo z veřejnosti. Dostali jsme se s Danou bez obtíží do soudní síně, tenkrát byly ještě veřejné soudy opravdu veřejné, establišment ještě netušil, že mu někdo může koukat do jeho falešných karet. Když začal soud, přivedli nešťastníky, kteří byli ve vazbě. Roman Janeček divně mžoural, taky nevypovídal nijak slavně, ale pak jsme se dozvěděli od jeho advokátky ex offo z Českých Budějovic, že má asi šest dioptrií a neměl ve vazbě brýle. To mě vyděsilo - mám čtyři dioptrie a bez brýlí jsem vyřízený. Tu paní doktorku nenapadlo nic chytřejšího, než si nad tím postesknout, že je to hrozné. Roman nikoho neměl, s otcem se nestýká, tak mu neměl kdo brýle poslat. Hned jak jsme přijeli do Prahy, sestra Olafa Haněla, která dělá v Oční optice, nám je na počkání udělala, Honza Ságlů je zaplatil a při dalším stání už je Roman měl. Ve vazbě byl také nějaký Pyšný /na jméno si už nevzpomínám/. Den před koncertem byl legitimován v jednom budějovickém parku, seděl tam se svojí dívkou na lavičce a údajně jí obnažoval ňadra, nakonec proč ne, a zaplatil za to pokutu 50 Kčs, opět říkám proč 48

Mejla Hlavsa, J. Brabec /bicí/ - koncert pro L. Klímu, N. Víska 79 /foto 16/

ne. Jenomže druhý den, kdy byl při rozhánění účastníků koncertu opět legitimován, si nějaký příslušník vzpomněl, že ho den předtím pokutoval a byl dodatečně obviněn z výtržnictví. Za čin, za který již předtím zaplatil pokutu a byl propuštěn. Jeho dívka, rovněž obviněná z výtržnictví, pracovala jako uklízečka Na Bulovce, se k soudu nedostavila. Rozzlobený soudce na místě vydal příkaz, aby ji vzali do vazby. No a pak začalo to, čemu právní praxe ve státě reálného socialismu říká soud. Že přijel advokát z Prahy a má tolik mandantů, soud zjevně zaskočilo a znervóznilo. Mysleli si, že to odbudou daleko hladčeji. Ale i tak stálo to, co jsme viděli, za to: proti Milušce svědčili asi čtyři příslušníci VB kromě toho kapitána. Každý říkal něco úplně jiného. Neshodovali se ani v čase ani v místě, ale soudu to vůbec nevadilo, jak se ukázalo při rozsudku. Ten kapitán - "napadený" - vypovídal, že se mu obžalovaná zdála "Taková naivní." Bodejť by se nezdála, když žádá vůdce biřiců o ochranu před biřici. Co mě nejvíce potěšilo, bylo čtení protokolů zadržených lidí, nikdo z nich nebyl za svědka volán. Vyšetřovatelé především pátrali po tom, jak se o koncertu dozvěděli. Síla lidí z celé republiky je samozřejmě zarazila. Ostatně Daně Němcové říkali na Národním výboru v Rudolfově, kde vysvětlovala, proč ona a její dcery nezaplatí uloženou pokutu: "Neříkejte nám, že to nebylo organizovaný! My, když pořádáme nějakou schůzi, tak nám dá práci tam dostat lidi a tady byli lidi až z Košic!" Pravdu má Egon Bondy v Invalidních sourozencích, když říká o steblišmenťácích: "Ale největší horor, na jaký se neodváží ani pomyslet, je představa, že by se lidé mohli řídit sami. Že by důstojníci třeba mohli nebýt." A vlasatci, které nikdo neškolil, jak mají u výslechu vypovídat, nabízeli tato vysvětlení: "Dozvěděl jsem se to v restauraci U medvídků, bavili se o tom u stolu dva mladí lidé, které neznám." Nebo: "Šel jsem přes Karlův most a náhodou jsem zaslechl lidi, kteří o tom mluvili." V Praze to věděli všichni. Vyšetřovatelé a soud nezískali jediný plakátek a moc by ho bývali chtěli. Mluvili o nich tak, že měl člověk dojem, že to byly nejmíň nějaké protistátní letáky. S rozhořčením konstatovali, že i v uzamčené skříňce Osvětové besedy jeden visel. "To znamená, že musej mít svoje lidi i tam!" Viděli v tom celém dílo nějaké podvratné organizace. Ostatně o nějaký rok později jsem se v Rudém právu dočetl o odsouzení nešťastného ing. Ganse za špionáž a v tom článku tvrdili, že byl organizátorem protistátního hudebního srazu mládeže v Českých Budějovicích v roce 1973. Chudák Gans, i tohle mu přišili, ačkoli z nás se s ním nikdo neviděl. Jediné světlo naděje pokud jde o plakátek svitlo vyšetřovatelům 50

Vráťa Brabenec /sax/, J. Janíček - koncert pro L. Klímu 1979 /foto Ič/

v jedné jediné výpovědi: "Ano, mám plakát doma a přinesu vám V dalším protokolu s tím člověkem: "Než jsem přišel domů, maminka mi ten plakát našla a spálila. Takže nemohu splnit svůj slib a plakát vám přinést." Fasterova kamaráda Neumytky z Humpolce se při výslechu vyptávali, proč na Plastiky jezdí. Řekl jim, že se mu liběji - hudba a taky texty písní. Po tom samozřejmě, skočili: "Tak nám nějaký řekněte..." A Neumytka jim zarecitoval: "Jaro, léto,podzim zima... Č i j e to vina?" Když vyslýchal soud Fastera, osopil se na něho přísedfcí, jak si to dovoluje přijít k soudu oblečený. Fastera měl čisté texasky a zelenou bundu, vypadal úplně normálně. Tomu přísedícímu čouhaly zpod taláru neuvěřitelně sladěné doplňky, kterým vévodila švédská košile s rozhalenkou. Faster nevzrušeně řekl, že jeho koníčkem je fotografování, což je dost nákladné, než aby si mohl pořizovat nějaké drahé oblečení. Jediný svědek, který se dal označit za svědka z naší strany, byl kapelník Adeptů. Mluvil dobře a s rozvahou. Hodně se ho vyptávali na finanční stránku hraní. Když jim to všechno vyložil, kolik stojí doprava, aparatura, atd., říkali: "To moc výdělečné není..." "Ne, moc se tím nevydělá," potvrdil a útrpně se na ně podíval. Dneska jsou prý Adepti ve Švédsku, zřejmě jim českobudějovická zkušenost k chuti žít tady nepřispěla. Asi po hodině trvání soudu přišla P., která dostala náš vzkaz a sedia si k nám. Soud přerušil jednání a soudce se zeptal: "Kdo jste?" Řekla mu své jméno. Když mu řekla název jedné kulturní instituce, znervózněl soudce ještě víc. Řekl jí, aby otevřela kabelku, myslel snad, že tam má magnetofon. U nás se nepoužívá termínu "korunní svědek" a je to škoda, protože předseda MNV Rudolfov, který předstoupil jako svědek, skutečně nasadil soudu korunu. Jako o normální věci mluvil o tom, že četl všech několik desítek protokolů zadržených, myslím, že jich bylo 130 nebo 160, ale neručím za to. Soud to nijak nezarazilo, ačkoli takový svědek vůbec nemá před soud předstoupit, alespoň podle práva. Ale kdo by si lámal hlahu s právem? Ty protokoly, které četl, ho opravňovaly k tomu, aby vykřikoval, že je to všechno lůza a chátra. Když ho tak člověk pozoroval, nabýval dojmu, že když mluví o lůze, ví velmi dobře, o čem mluví. Oba přísedící, kteří celý soud nedělali téměř nic jiného než si fascinovaně a nevěřícně prohlí'eli album zločineckých fotografií zadržených vlasatců, s ním byli evidentně stejného názoru. 52

A teď jsme se taky konečně dozvěděli, jak to bylo s tím policejním zákrokem. Tento "korunní svědek" seděl doma, na Americe vůbec nebyl se podívat a tu k němu přišel jeho zástupce anebo někdo z rady MNV: "Byl jsi tam? To je hrozný, voni tam... jsou svlečený do půl těla!" Byl krásný dubnový den, jakých se vydaří pramálo za život. Na trávníku kolem Ameriky někteří lidé leželi a opalovali se. Jestliže v autobusech městské dopravy nebo jinde byly nějaké výstřelky, tady panoval mír a klid. Předseda MNV Rudolfov nešel na Ameriku ani teď, když ho vyburcoval jeho poskok. Sedl k telefonu a vytočil číslo Městského oddělení VB a žádal je o zákrok. "Byli jsme se tam podívat a k zákroku není důvod," řekli mu. Předseda se rozčílil a jak sám říkal u soudu: "Řekl jsem jim, že okamžitě volám na kraj, a to jsem taky hned udělal." Kraj uvedl do pohybu vojska Pohraniční stráže, Pohotovostní oddíly Ministerstva vnitra a osádky VB z okolních měst a budějovické oddělení zasáhlo samozřejmě taky, aby je nejebal někdo z nadřízených, jak to, že nezakročili. Takže celou akci rozhýbal, jak se k tomu hrdě znal sám před soudem, člověk, který se ani nebyl na místě přesvědčit, co se tam děje. Ještě po několika měsících poté z něho vyzařovala hrdost nad tím, co způsobil. Nemluvil vlastně jako svědek, spíš jako prokurátor, hřímal: "Ať mi nikdo nevykládá, že to nebylo organizovaný, to bylo perfektně organizovaný. Oni si dávaj zprávy, telefonáty, dopisy, telegramy a během dvou dní ví celá republika, kde mají sraz. Četl jsem stošedesát výpovědí a znám už jejich heslo. Jejich heslo je - k o n c e r t. A na to slovo sednou na vlaky, autobusy, jedou stopem na svůj sraz." Chvíli poté se předseda senátu ptaLsvědka, předsedy MNV, jak vypadala situace v sále ve chvíli, kdy tam přišel spolu s policií. P"edseda vypovídal: "Oni tam měli snesený židle na parketu, seděli na nich a p o s l o u c h a l i tu hudbu." Předseda senátu se nevěřícně zeptal: "Cože, a netančili?" "Ne", řekl svědek vítězoslavně, "seděli tam a poslouchali." A senát se po sobě podíval s neskrývaným zadostiučiněním, jakoby říkal: "Vida je, chátru... Sjedou se z celé republiky, heslo mají 'koncert' a pak ani netancuj í, sedí tam a poslouchají tu hudbu." Padlo tam samozřejmě ještě víc pozoruhodných výroků. Advokátka se pokoušela Janečka hájit trapně tím, že sváděla vinu na organizátory hudby. Slova Plastic People tam padla mnohokrát, vyslovovaná s temným podtónem, jakoby šlo o cosi hluboce zločinného a zřejmě stěží polapitelného - nikdo z Plastiků nebyl na soud pozván. Kdosi ze strany moci tam říkal: "My víme, že zde v soudní síni nemáme ty skutečné organizátory." Spokojeně jsme se s Danou na sebe podívali. Ale jinak mi do smí-

53

chu moc nebylo, jednu chvíli jsem se dokonce musel jít projít a dát si pivo, abych tam nezačal hlasitě řvát na senát. Ale to jsou pocity, které zná od našich soudů asi každý. Doktor Kríženecký byl skvělý. Ke konci soudu říkal: "Je škoda, že Veřejná Bezpečnost vytahovala z fotoaparátů filmy a ničila je. Mohli jsme podle fotografií snadno identifikovat eventuální výtržníky. Ostatně," sáhl do náprsní kapsy, "mám tady jednu fotografii, je na ní zachycen okamžik, kdy začíná policejní zákrok a žádní výtržníci na ní vidět nejsou." Podal fotografii předsedovi senátu a celý senát s neskrývaným úžasem zíral na fotografii z akce, o níž měli za to, že bude interpretovaná jenom tak, jak oni budou chtít. Po čase následoval ještě odvolací soud. /.. Pardon, všechny tresty jsou tady nepřesně možná všechny/. Křečkovi se podařilo díky dobrým posudkům a psychiatrickému nálezu změnit nepodmíněný trest na podmínku, Fastera osvobodili, Miluška měla taky podmínku, Pyšný, jeho dívka a Janeček to odseděli. XXX

Když v roce 1975 na koncert DG 307 přijela největší síla policistů, co jsme kdy viděli, dvěma antony odvezli s sebou řadu lidí, pak přijel najatý autobus, který odvážel lidi a měl se ještě vrátit pro zbytek. Autobus byl narvaný k prasknutí a na přecpané schůdky se vrhl jako šílený nějaký člověk, aby se ještě dostal dovnitř. Nakonec se mu to podařilo, dveře se zavřely a autobus odjel. Znechuceně jsem to pozoroval

nud ba

zmrtvýchvstání jaroslavajernou se' šedivýho Pro PATERNOSTER mil Krčil.

připravil

v New

Yorku

Bob

Bohu-

& Byla jednou kapela jménem Flamengo. A ta, kromě mnoha jiných gramofonových desek, nahrála v Praze roku 1971 elpíčko s názvem Kuře v hodinkách. Pro ty, kteří o této desce ani o Flamengu náhodou neslyšeli, několik faktů: Flamengo vzniklo původně v Praze roku 1964 a v době, kdy nahrávalo „Kuře v hodinkách" — tuto svoji nejúspěsnějsí desku, jíž se prodalo kolem tří a půl miliónu exemplářů (!) — sestávala kapela z t ě c h t o beatových m u z i k a n t ů : Za mikrofonem zpěvák Vladimír Mišík, na kytaru hrál Pavel Fořt, basovku „sjížděl" Vladimír „ G u m a " Kulhánek, Jan Kubík se „prolamoval" s flétnou a saxofonem, Ivan K h u n t proháněl varhany a o bicí se staral pověstný Jaroslav „ E r n o u š " Šedivý, bubeník a skladatel, který všem svým československým příznivcům zmizel jaksi náhle z očí a z doslechu někdy v roce 1973... 56

Stejný „ E r n o u š " Šedivý, který už v roce 1966 seděl za bicími při prvním a pak všech dalších vystoupeních pražské psychydelické skupiny T h e Primitives G r o u p , ten samý „Ernouš", jež p o o d c h o d u z Plastic people of the Universe a později p o rozpuštění Flamenga v roce 1972 hrával také s další pražskou kapelou Energit, a kterého můžete najít na deskách např. D e ž o Ursiniho a m n o h a jiných českých a slovenských hudebníků. Právě ten bubnující občan, jenž byl během posledních deseti let československými úřady už několikrát prohlášen oficiálně mrtvým...

Bob Bohumil Krčil: Pane Šedivý, jste Vy živej nebo jak je to vlastně s Várna? Jaroslav „Ernouš Šedivý: Jsem živej! Bohu dík! Ještě jsem stále naživu. Ale nebudeme si vykat; já jsem Ernouš, ty jsi Bob, tak t o takhle necháme. BBK: Myslím, že by neuškodilo, kdybychom začali tam, kde jsi se najednou ztratil československému hudebnímu publiku, tedy v Praze roku 1973. Kdy a proč jsi odjel z Československa, co Tvému odjezdu předcházelo a kde jsi se potom — myšleno i v hudebním smyslu — usadil? JES: N o dobrý, t o je taková hustá otázka, jako koprovka... S Flamengem jsem najezdil hrozně moc a Flamengo dojezdilo, když se páni na různejch úřadech rozhodli, že to jaksi „nedodává vkus a tendenci", jakou by se t o mělo ubírat pod jejich hlavičkou. N o a z ničeho nic se začaly ukazovat věci, jako že jsme vystupovali nazí a takový záležitosti, který v životě nikdy neexistovaly. Ze Mišík vystupoval nahý atd. T a k prostě páni přijeli ráno jednoho dne..." 57

5BK: Páni v

uniformách?

[ES: J o , jo. Ale voni neměli v tý době uniformy, voni měli :akový šusiáky... Sebrali nás opravdu s k o m f o r t e m , t o bylo jezvadný, t o byl kvapík. T a k jsme se celá kapela objevili na : ízlárně, a pak nám dali jenom takovejdle papíreček, že už jat o tedy nejsme, no a... BBK: Tím Flamengo skončilof ]ES: A tím t o skončilo. BBK: A potom? JES: P o t o m nebylo nic, žejo. Pak mně zrušili i povolení vystupovat. J a k o m u z i k a n t nemůžeš být zase jen tak, t o ne; na t o musí být schválená licence. T o t o povolení mi hned sebrali a už jsem zase měl jít jezdit s ještěrkou, jako tenkrát v roce 1967 za Primitivů. T o už mi udělali jednou, t e d t o bylo po druhý. T a k jsem se rozhodl, že zmizím..." BBK: Počkej, jezdit s ještěrkou, na živé ještěrce? JES: Ne! T a k o v e j ten vozejk v Č K D , taková ta ještěrka. BBK: T a k ž e od bicích jsi se dostal do Č K D a t a m jsi vozil bedny? JES: Za ještěrkou, no. V Č K D jsem spával v ponkách; fanoušci mě viděli v šest ráno zmydlenýho, t o když člověk pořád hraje a najednou se změní životní standart. T a k mě tam udělali „postel" a spával jsem v ponku, no. BBK: Místo deky pružinyŕ A oni za tebe fachčili? JES: O n i za mne jezdili s ještěrkou a dělali, že vypadají jako já. BBK: A tys přitom skládal dál a plánoval budoucností JES: Dali jsme d o h r o m a d y Energit, to s Ivanem K h u n t e m . T o právě já a Ivan K h u n t , to bylo takový jádro Energitu, jádro vůbec čehokoliv, co se vždycky začalo bouřit — vždycky jsme t o zpunktovali my dva. T a k jsme také udělali Energit, t o bylo v roce 1972. Energit byl h r o z n ě pověstnej a moc se líbil. J e n o m ž e nikdo ho nechtěl nikde kupovat, poněvadž jsme na jaře 1973 58

vystupovali v pražské Lucerně, na prvním koncertu se t a m vymáčkly okna a vymáčkly se sklenený dveře a vyšoupla tramvaj z kolejí — nějak se lidem nelíbila, tak ji odnesli trochu dál... BBK: Začali jste známým

způsobem?

JES: N o jo, právě. A tím t o začalo. A když jsem začal nosit takový kalhoty, který mě přišly odněkud z Anglie, kalhoty z americký vlajky; šoupnul jsem si je na sebe a vystoupil v tom. N o a t o byl konec. T o vypnuli elektřinu a všechno, a byl konec. Ale hlavně jsem se rozhodl k odjezdu z t o h o důvodu, že v Československu jsem nemohl dělat to, co jsem chtěl. A kdybych chtěl dělat to, co jsem dělal, tak bych t o dělal jako všichni pánové, kteří t o t a m dělají dnes, a to je, že hrajou úplný nesmysly p r o lidi, kteří zpívají úplný nesmysly a to jenom z roho důvodu, že prostě nevědí, co jinýho dělat. Protekční záležitosti. A t o mě nezajímalo vůbec nikdy v životě, poněvadž já nedělám muziku pro peníze, já ji dělám pro radost a z žádnýho jinýho důvodu — a p r o t o jsem vodt a m t a d prostě vodjel... BBK: A vodjel jsi kam? JES: Vodjel jsem d o Dánska, d o Kodaně. A tam jsem se setkal s plno muzikantama. Hlavně je tam tedy dost talentu. Vono všude v Evropě je talentu dost — takhle: abych t o rozlišil, jsou dva druhy talentu. Jeden druh talentu v Evropě je — řekl bych — takovej neuhnětenej, takový to, o d k u d pocházíme my. A p o t o m takovej uhnětenější, t o jsou ty Dánové, Němci, Holancfani. Všechno je t o dobrý, ale voni si t o berou od nás anebo z Ameriky či Anglie; Anglii bych spíš přiložil t o m u našemu typu talentu. T i muzikanti, kteří byli v Kodani, t o byli docela dobří muzikanti, ovšem nic progresivního, co by někam šlo. T a k ž e jediná věc t a m byla, že jsem se dostal k lidem z Jižní Afriky a z Ghany. Kapela, která se dala dohromady s J o h nym Diany — kterej dělal s Dollar Brand — která se jmenovala Witch doctor's Son — Syn čarodějův. S tím jsme 59

jezdili na túrách p o Skandinávii a t o bylo h r o z n ě zajimavý. Tadleta skupina byla h r o z n ě originální, nepoužívali jsme vůbec žádnou aparaturu, nic k zesílení, ani mikrofony. Nic. Všecko akustický — akustický piáno, saxofon, konga, všecky ty bubny, akustická basa., BBK: C o se Tvého stylu bubnování týče: co pro Tebe toto období znamenalo a co jsi dělal, když jste se s těmi Jihoafričany a Synem čarodějovým rozešli? JES: Takhle: ze všech lidí, kteří hráli s těmahle Afričanama, všichni měli takovej divnej vkus a úplně jiný cítění. Jedinej já, kterej jsem přijel z Čech, jsem měl t o srdce tak nabubnovaný k tý svobodě, zrovna jak voni měli k tý svobodě nabubnovaný ta svoje. T a k ž e se t o sešlo dohromady tím způsobem, že kdybych si na sebe bejval hodil galon černý barvy, tak jsem t a m mezi ně absolutně zapadnul. Později se to všechno ukázalo na mým stylu bubnování, celej ten africkej přístup, poněvadž z t o h o já hrozně moc až dodneška. A v podstatě tím jsem se dostal taky k muzikál-záležitostem — psaní a komponování... BBK: Myslíš volným způsobem, vodvázaně, podle citu? JES: Přesně tak! Poněvadž počítání a psaní věcí, jak t o „má" bejt, jak t o tedy známe ze školních učebnic. Tyhle lidi, ty t o m u nepřikládaj vůbec žádnou důraznost. Vůbec žádnou váhu. Voni p r o s t ě píšou to, co přiletí ze stromu, nebo seskočí, anebo se t o vyřítí z vody, nebo to někde vonděkud vyleze — prostě je t o normální, každodenní... BBK: Přirozenej způsob? Spontánní hudba? JES: Přesně tak — co den dál BBK: A z Dánska, kam jsi šel potom dál? JES: P o t o m jsem cestoval. V roce 1974 už jsem byl v Anglii. N o a tam jsem začal vyhrávat z různejma kapelama — Johny Mars Blues Band — atd., atd. S H o n z o u H a m m r e m jsem se dostal d o styku taky v Anglii, to když byl s Beckem. BBK: S Jeff Beckem z bývalé skupiny The Yardbirds? 60

JES: Jo, s Jeffem. T a k y jsme si pohrávali d o h r o m a d y a vypadalo t o velmi dobře. J e n o m ž e mě Angličani vyhodili, poněvadž jsem tam v tý době neměl pracovní povolení. N a jednu stranu by t o bývalo moc dobrý pro mne, poněvadž kdybych měl pracovní povolení, kdyby t o klapalo, tak bych byl v tý skupině a natočil bych plno desek s Jeffem, jezdil bych všude p o světě a dělal bych tyhle věci. A na d r u h o u stranu bych nebyl s t o u h l e n s t o u kapelou Invisible Pedestrian, co jsem dodělal t e d k o n . A možná, že bych si škrábal hlavu. Takže... BBK: Osud trochuf JES: Je t o taková osudová záležitost. Ale byla t o s H a m m rem a s Beckem moc dobrá zkušenost. K v o b o u m jsem se později vrátil zpátky — v Americe. N o v Americe t o h o bylo nejvíc, co se všecko stalo. V roce 1975 jsem dostal povolení na výjezd do Ameriky. Moji americkou anabázi jsem v podstatě udělal tak, že jsem se rozhodl vzít si letadlo d o N e w Y o r k u — na N o v e j rok. T a k že jsem oslavil N o v e j rok v Anglii a když jsem přiletěl d o N e w Yorku, tak jsem tady byl ještě hodinu a půl před N o vým rokem — v Americe... Když jsem se objevil v N e w Yorku, tak zima, sníh všude, mráz. N o , a p o telefonu jsem mluvil se svým starým technikem, Iljou „ M u r o m c e m " N ě m cem, kterej dělával rekviziráře u Flamenga. T e n žije v Kalifornii, žádný bedny u ž nenosí, akorát chodí a střílí jeleny. A tenhleten člověk mě dal do hlavy takovou můru; já jsem byl zmrzlej, zabalenej d o tří kabátů a von tam trenýrky a že jako poskakuje kolem baráku a že zrovna skáče do vody. T a k mě t o nějak proletělo hlavou a navíc jsem si říkal, že jsem ještě nikdy nebyl na Vánoce v zemi, kde pálí sluníčko. A tady sníh a vánoční stromečky s vozdobama. T a k jsem si říkal: Chtěl bych si tím projít — tenhleten rok. A tak t o bylo. T a d y utrápenej H a m m e r na jedný straně a t a m vířící Vitouš na druhý straně, takže jsem si řekl: H u r á na Západ! T a k jsem si to hnal na Západ?

61

BBK:

Zlatokop?

JES: Zlatokop, jo jo. T a k jsem se t a m dostal. Tecf se vrátím k n ě k o m u , k d o b r ý m u člověkovi, kterej je úžasnej muzikant, a od jehož bratra jsem měl své první bubny, Premiery. A t o je Mirek Vitouš. Mirek Vitouš měl svoji kapelu v San Francisku, když jsem se tam vobjevil v roce 1976. Přes něj jsem dostal všecky konexe a von byl v podstatě takovej táta za m n o u , kterej nade mnou držel vochranou ruku, aby jako... Von je h r o z n ě velikej člověk, přes šest stop, a dycky, když jsme někam přišli, tak říkali „Dlouhej a Bystrozrakej", p r o t o ž e já jsem d r o b n é velikosti, von zase jak kolos; voba dva jsme mluvili česky, nikdo nám nerozuměl a bylo t o h r o z n ě zajímavý. R o k 1976 v San Francisku — t o byl vůbec zajímavej rok. Já měl inzerát, kterej jsem dal do rádia — právě přes Mirka Vitouše — inzerát, že bubeník z Československa chce dát d o h r o m a d y skupinu a že tady hledá muzikanty. N a j e d n o u , j e d n o h o dne, se ozval telefon a tam někdo chce mluvit česky. T a k jsem zjistil, že je t o Ivo Křižan, ten byl v Atlantisu, s Ulrychovejma. BBK: Té bývalé brněnské skupiny z konce šedesátých letf JES: Jo, Ivo Křižan. P o t o m , na Západě, dělal v „ H a i r " v Západním N ě m e c k u . N a j e d n o u jsme zjistili, že se známe, že jsme spolu vždycky plánovali udělat skupinu. A nejlepší je, že ještě před tím, než jsem vodjel z Československa, jsme právě plánovali, že Flamego rozpustíme a že s Křižanem uděláme kapelu. N o a p o t o m jsem vodletěl a von vodletěl a všecko se změnilo, až t e d najednou v Americe, p o těch letech, v 1976 — telefonní r o z h o v o r . T a k jsme se rozhodli, že t o vopravdu dáme d o h r o m a d y . Napsali jsme písničky, skupina Gypsy Janoš, čili Cikán Jánoš, zkoušela v podstatě jenom měsíc, šest neděl a hned jsme šli d o studia a natočili L P desku p r o Columbii a CBS. J e n o m ž e — deska je natočená, všecko je natočený, ale nevyšla, poněvadž bylo prohlášeno, že je t o „moc moderní". A navíc, jak se t o m u říká tady, „kapela je vhodná 62

pro odepsání daní" — berňák nám t o sebral. Doslova! BBK: Cikána Jánoše vám sebral daňovej úřad? JES: N o ten americkej berňák nám sebral, zhltnul Cikána ]ánoše\ A tím t o skončilo. Navíc t a m byly ještě komplikace větší...eh, nějak se t o nedalo pořádně dohromady, a tak jsme to skončili. S Křižanem jsem se rozešel, ovšem pořád jsou tady tendence, že spolu chceme dělat. J e n o m ž e já jsem tedkon okupovanej tady s mojí muzikou Invisible Pedestrian tím Neviditelným chodcem. Ale budu s ním něco dělat. Určitě! BBK: Přirozenej způsob? Spontánní

hudba?

JES: Přesně tak — co den dá\ Jinak ale takhle: V Kalifornii jsou dvě města, Los Angeles na jedny straně, a na druhý straně San Francisko. V San Francisku je t o daleko línější než v Los Angeles. V San Francisku je pořád ještě přechod z let, kdy byli, žejo, hippies a kdy se jely prostě kytičky. BBK: Květinová síla? Flower Power? JES: J o jo, Květinová síla, květinová polemika, dáš mi ku ty dobytku. BBK: A v Los Angeles?

kyt-

JES: T a m t o vypadá úplně jinak. Atmosféra je tam větší. T a m je králem Frank Zappa, takže všecko t o t a m bublá úplně jinak. T a m Captain Beefheart a tyhle lidi a v San Francisku nahoře, tam jsou zase jiný záležitosti. V každým případě mě ale San Francisko v srdci zůstane pořád, poněvadž kdykoliv se b u d u chtít jít někam uklidnit, tak pojedu tam... Po t o m , co nám berňák sebral Cikána Jánoše, potkal jsem tam ruskýho uprchlíka, z Litvy. Valeryho. N o a ten měl hrozně velikánskej hlas. A s tím jsme se dohodli, že uděláme skupinu Deffect. jenomže nám t o v San Franciscu nešlo dobře, tak jsme řekli: Pojedeme dolů!

63

Tak jsme se vybavili a vodjeli d o Los Angeles. A tam jsem v t o m Deffect, Deffectu použil stejného basistu jako v Cikánu Jánošovi, D o u g h Lunna. T e n hrával s H e r b i e Hancockem a s plno známejma lidma. Štúdiovej muzikant. Pak jsme našli kytaristu, Micka H o f f m a n n a , kterej dělá s T o n y Williamsem, s kapelou Lifetime, pracoval p o Allanu H o l t h woorthovi. N o úžasnej kytarista, velmi talentovanej. A t o byla tahleta čtyřka, kterou jsme dali d o h r o m a d y — Deffect. Ale p o t o m se zjistilo, že von tedy vopravdu Valery měl hlas vypitej nějak trošku z vodky... BBK: Ruskej prízvuk? JES: N o ! A tak jsme vzali n ě k o h o jinýho. Navíc s těma R u sama, já nevím... Nějak mi t o nedělalo dobře. Nešlo t o nějak dohromady. Furt, ale f u r t praskaly paličky, rozumíš, blány, f u r t něco praskalo, f u r t zuřivost. H r o z n á zuřivost! N o a tak nakonec jsem se vyzuřil tak, že Valery prostě dostal vteřinovýho padáka. BBK: A Deffect, tím

pádem?

JES: Defect tím pádem... t o byl ten defekt. Místo Rusa Valeryho jsme vzali zpěváka Billa Basse. T e n dělal s Alphoso Jonnsonem, basistou z Wheather Report. T a k t o h o jsem mu ukrad, von byl v jeho kapele, a tu jsem rozvrátil. Postavil jsem h o tam a začali jsme dělat nahrávky. C o ž se líbilo, hrozně. Ale zase — neorganisace! V celý kapele. A problémy alkoholický, žejo, muzikanti... BBK: Ten Rus za sebou něco nechalf JES: N o , jo! Nechal tam vodkopar. J o , nechal tam určitě opar. T a k se t o rozpadlo. V Los Angeles jsem už neudělal nic. Ale zato jsem hrál se všema možnejma lidma, jako Milcho Levievem, kterej byl od Bolia C o b h a m a . S Terry Bozzioem jsem spal v podstatě na kanapi, to je ten, bývalej bubeník vod Franka Zappy. S Frankem Z a p p o u jsem taky hrál; já jsem šel na „audition", na prehrávku, abych hrál v jeho kapele. Neudělal jsem prehrávku z t o h o důvodu, že nečtu. 64

BBK:

Notyf

JES: N e č t u noty, jo. J e n o m ž e jemu jsem se tak hrozně líbil, že jsme se spřátelili. A nahrál jsem plno „sessions" v garážích. J e h o album Joe's Garage\7 T o vzniklo z toho, že jsme tam byli čtyři bubeníci. A ti čtyři bubeníci, to byli: Winnie Calouitta, kterej je dodneška s Frankem Zappem; druhej byl Terry Bozzio, kterej má tecfkon kapelu Missing Person; třetí p o t o m Michael Barcemant, kterej t e d dělá s Eddie J o b s o n e m a kapelou U.K.; no a čtvrtej Jarda Šedivej, kterej t o v podstatě dal dohromady, poněvadž já jsem tu garáž sehnal a voní se tam všichni nastěhovali, žejo. BBK: To jste cvičili všichni ne?

najednouf

To musel hejt

rachot,

JES: J o jo jo, každej jsme měli v rohu svoje bubny. T o byl rachot, jo! Voni nás sousedi neměli rádi, poněvadž všechny slepice a kuřata utekly... BBK: Drůbež se plašila ? JES: Jo! T o bylo v Passadeně, tohle všechno. Zvěřinec utekl d o hor. T a k ž e nebyli jsme populární. BBK: Jak ses dostal vlastně z Kalifornie nazpět sem do New Yorku? Co Tě sem z té slunečné Kalifornie přilákalo? JES: Proč jsem se sem dostal? N o , lenost a neorganizace. V Kalifornii je jí většinou dost. A nemohl jem získat lidi, nemohl jsem t o dát vůbec d o h r o m a d y tak, aby t o organizačně bylo schopný p r o d u k o v a t nějakou hudbu. BBK: Nebyly peníze? JES: T o ani ne, ale časový záležitosti s lidma tam, myslím pracovní, to je dost na dlouhý lokte. Voni přijdou, až se jim t o hodí, víceméně. N e , že povinnost láká, ale až cejtěj, že je t o vopravdu dobrý, tak přijdou. Ovšem někdy je t o někdy až za dva, tři dny. D o s t jsem byl z Kalifornie unavenej, dost je tam zpomalenej život. A navíc zemětřesení. Před zemetřesením jsem se setkal s jednou dívkou. Pak přišlo zemětřesení a hned jsem zmizel. R o z h o d l jsem se, že přejedu Ameriku — automobilem. 65

T a k jsem si koupil automobil, nacpal d o t o h o bubny, n o a s t o u dívenkou jsem vodjel přes Ameriku. Dostali jsme se do Las Vegas, t a m jsem se zastavil v nejbližší kapli a voženil se tam. Svatební noc jsme oslavili s mojí manželkou v kasinu, prohráli jsme strašnou spoustu peněz, načež ona se hrozně rozčílila, takže byla strašlivá hádka a už p o tý první noci t o vypadalo jakože... no. Skončili jsme v O k l a h o m ě , p o t o m , co mě automobil vybouchnul v G r a n d Canyonu. V O k l a h o m ě jsem se snažil hrát, jenomže t o neexistuje, t a m nemůžeš hrát s nikým. Poněvadž Midwest (tj. Střední Amerika), tam prostě... t a m je jeden muzikant z tisíce, s kterým se dá hrát. T a k t a m jsem skončil tak, že jsem musel natírat baráky, abych se uživil a abych si vydělal peníze na další cestu. Ve vedrech přes 110 F... Konečně po měsíci jsem t o spakoval, přestal malovat baráky, omyl se petrolejem a vodjel sem, do N e w Y o r k u .

Dokončení rozhovoru a dva texty, visible Pedestrian příště.

66

které hraje skupina

In-

Invisible Pedestrian - "Emouš" Šedivý /uprostřed/ - plakát na newyorské představení

teorie dach

Úvodní poznámka

k textu Ernsta Jüngera

„Přiblížení"

Prozaik, kulturně-politický, filozofický a entomologický esejista Ernst Jünger se narodil 29. března 1895 v Heidelberku. 1913 utíká z domova s cílem vstoupit do francouzské cizinecké legie (epizoda je popsána v jeho knize Africké hry, 1936). 19141918 slouží v německé armádě na západní frontě. Čtrnáctkrát zraněn, vyznamenán řádem Pour le mérite. Zkušenost fronty bezprostředně zachycují jeho deníkové knihy V ocelových bouřích, 1920; Lesík 125, 1925; Oheú a krev, 1925;: Roste z ní však celá jeho další tvorba, ať beletristická nebo esejistická. 19231925 studuje zoologii a filozofii v Lipsku a v Neapoli. Od roku 1925 žije jako spisovatel na volné noze. 1927-1932 spolupracovníkem revolučních nacionalistických kruhů a spoluvydavatelem jejich časopisů. 1930 vychází studie Totální mobilizace, 1932 obsáhlá studie Dělník. Obě prozrazují fascinaci totalitarismem. Po převzetí moci Hitlerem odmítá Jünger členství v nově zřízené Pruské akademii umění. 1939 vychází Jüngerova nejznámější novela Na mramorových útesech. Je to výrazné svědectví jeho proměny po r. 1933. V mýticky bezčasné krajině, která však byla okamžitě pochopena jako současné Německo, se ukazuje protiklad mezi teroristickými mravy žoldnéřského tábora a hledáním duchovní cesty, kterou v knize reprezentuje mág Nigromontanus (= Heidegger). 1939-1944 služba v armádě. Od r. 1943 začala být tajně šířena Jüngerova knížka Mír, považovaná za zahraničně-politický program německých důstojníků, připravujících nezdařený atentát na Hitlera z 20. července 1944. 1951 vychází Chůze lesem (Der Waldgang, V. Klostermann, Frankfurt am Main, s. 142, § § 1-34), úvaha, jak překonat totalitarismus. 1956 Jünger vydává výbor z francouzského aforisty Rivarola s komentářem, kde otiskuje i velmi zajímavý Heideggerův dopis, týkající se jedné Rivarolovy myšlenky o čase. V r. 1959 zakládá s Mirceou Eliadem dvouměsíčník Antaios. Z knih, které vydal potom, jmenujme aspoň Na zdi času, Astrologické úvahy neastrologa, 1959, a Přiblí68

žení. Drogy a opojení, 1970 (Annäherungen. Drogen und Rausch, E. Klett, Stuttgart, s. 502, § § 1-315). V obou se plně uplatňuje jeho schopnost typologického pohledu nafyziognomii dějin, resp. obrazné skutečnosti vůbec. Poslední kniha obsahuje mj. podrobné líčení vlastních zkušeností s jednotlivými látkami, roztříděnými dle jejich geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevitelem LSD 25. Otiskujeme výbor čtyřiadvaceti odstavců z této knihy. Přeložil a uspořádal J.N.

Ernst Jünger PŘIBLÍŽENÍ DROGY A OPOJENÍ Ať ji sbírají pro něco „dobrého" nebo „zlého", mandragory se lidé bojí, nebo ji uctívají jako zázračnou rostlinu... Jsou v ní obsaženy mimořádné síly, které mohou násobit život nebo dávat smrt. Do jisté míry je tedy mandragora „bylinou života a smrti". Mircea Eliade: Le culte de la mandragore en Roumanie. (Zalmoxis, 1938)

13 Vliv drogy je ambivalentní; působí jak na jednání tak na kontemplácii na vůli jako i na nazírání. Obě tyto síly, které se zdánlivě vylučují, bývají často vyvolány týmž prostředkem, jak ví každý, kdo někdy pozoroval popíjející společnost. Je ovšem problematické, smíme-li počítat víno k drogám v užším smyslu. Možná že jeho původní moc byla za staletí jeho používáním ochočena. O něčem mocnějším, ale též démoničtějším se dovídáme z mýtů, ve kterých se objevuje Dionýsos jako pán slavnosti se svým průvodem Satyrů, Seilénů, Mainad a šelem. 69

Vítězná výprava Dionýsova se dála opačným směrem než výprava Alexandrova: z Indie přes přední Východ do Evropy, a jeho výboje jsou trvalejší. Dionýsos platí, právě tak jako Adónis, za zakladatele orgiastických kultů, jejichž periodicita zasahuje hluboko do dějinného světa, a s nimiž byl spojen bujný falický kult. Ten nebyl obsahem Dionýsií, nýbrž jedním ze zjevení, která potvrzovala mystérium a jeho závažnou sílu. Oproti těm se mohly, podle starého autora, „slavnosti Afroditiny na Kythéře zvát nevinnými dětskými hrami". Tato původní síla vína zmizela; vidíme ji, jak se vrací zmírněna v jarních a podzimních slavnostech vinorodých krajů. Jen zřídka vystupuje ze stupňování radosti ze života, barev, melodií, groteskních obrazů ještě stopa starého světa mystérií se svou démonicky nakažlivou mocí. Archaické rysy se pak vynořují v obličejích, skocích a tancích. Patří k tomu především maska, symbolon „převráceného světa". Srovnáváme-li triumfy Alexandra a Dionýsa, dotýkáme se tím též rozdílu mezi mocí historickou a živelnou. Úspěch v dějinách, třeba dobytí Babylónu, je letmý a vázán na jména. Okamžik se v této formě nevrací; tvoří článek v řetězu historického času. Pro změny ve světě živlů naproti tomu nejsou důležitá ani jména ani data, a přece se dějí opět a opět nejen pod historickým časem, nýbrž také uvnitř něho. Vyrážejí jako magma ze zemské kůry. Abychom zůstali při víně: Alexander musil z Indie ustoupit, zatímco Dionýsos panuje dosud jako bezejmenný Pán slavností. Víno změnilo Evropu silněji než meč. Ještě dnes má platnost jako médium kultických proměn. Výměna nových jedů a opojení, i neřestí, horeček a nemocí, postrádá pevná data, kterými se vtisknou do paměti korunovace nebo rozhodná bitva. Zůstává to v temnu, ve spleti kořenů. Můžeme ony procesy tušit, ale nikoli změřit jejich rozsah nebo proniknout do jejich hloubky. Když Cortéz 1519 přistál v Mexiku, bylo to pro Evropany zahrnuto do oblasti historie, pro Aztéky do magického světového řádu. Tam je ještě sen silnější než bdělé vědomí, tušení poutá silněji než slovo. Při takových kontaktech se tká zrcadlová síť pohybů tam a zpět, které jsou chápány brzo jako loupež, brzo jako dar, a potom opět jako vina a odpykání — třeba v oběti: zde Montezuma, tam Maxmilián, oba mexičtí císařové. Pod povrchem se dávají a přijímají zárodky, obrazy, sny ve změně, která ničí kmeny a jiné oplodňuje, ale jejíž působení se vymyká exaktnímu popisu a datování. 70

307

Statistika nemůže — i když je přesná — z daného problému vydobýt víc než čísla. Problém ve své hloubce jí není dotčen; zůstává ve vlastním smyslu slova spornou otázkou. To platí obzvláště pro oblasti, které hraničí s psýchou, tedy pro každé chování, i chování zvířat, a neméně pro naše téma: drogy a opojení. Tak byla získána, abychom se zmínili o jednom velkém daru Ameriky Evropě, tabáku, celkem přesná čísla, týkající se vztahu, který existuje mezi nikotinem a řadou nemocí. Taková zkoumání náleží do oblasti ekonomie; avšak abychom je uznali, musíme napřed akceptovat pojem „užitku", vzhledem k němuž byla konána. Užitek je v tomto případě povahy hygienické. Ovšem v jiném ohledu by se mohl na kouření vázat také zisk — již slovo „požitek" to naznačuje. Dalo by se myslit na příjemnou náladu při rozhovoru, ukrácení nudné chvíle a ulehčení chvíle trudné, na nějakou asociaci, která sepovzbudí právě tímto způsobem — zkrátka na nějaký okamžik štěstí. Každé soustředění, ale také každý pohov vyžaduje zaplacení. Stojí ten požitek za to vydání? V tom vězí problém, pro který může statistika jen poskytnout údaje. Ten problém se vynoří v kuřákovi před každou cigaretou. Statistika potvrzuje jen skutečnost odedávna známou: že droga je nebezpečná. Kdo sejí oddá, bere na sebe riziko, které je tím větší, čím méně on kalkuluje. V tomto ohledu ovšem, pro srovnání výhry a sázky, má statistika svou cenu. 15 Jestliže bereme do úvahy i víno a tabák, tedy proto, poněvadž se doporučuje, abychom vyšli od veličin co nejznámějších. K vlastnímu tématu náleží obojí jen okrajově. Týká se jich to tím méně, čím ostřeji vymezíme pojem drogy. Pro Baudelaira otevírá víno bránu k umělým rájům — kromě hašiše a opia. Právem se protiví příteli vína považovat je za drogu. Je mu také milejší, když se vínem zabývají vinohradníci a bečváři, než když to dělají chemici a fabrikanti. Stále ještě je mu od pěstování révy až po zmrtvýchvstání hroznu ze sklepa věnována péče a umění zahradníků a řemeslníků; stále ještě platí za dar bohů se zázračnou, proměňující mocí. Krev země, zároveň však krev bohů. Kdybychom chtěli uvažovat o vínu jako o droze, bylo by to jen jedno konstatování mezi jinými, jako třeba to, že obsahuje alkohol. Spíše se již zdá, že k světu drog má blíž tabák Nikotin dává 71

tušit to, co je možné ve sféře alkaloidů. V kouřových obětech, které jsou denně přinášeny na naší planetě, se ohlašuje lehkost, osvobození ducha ve velkých snech o letu. Poskytuje však, ve srovnání s kouzelnou mocí opia, jen slabý počátek, mírnou euforii. 16

Jako mnoho etymologických vysvětlení je také výklad slova „droga" neuspokojivý. Je obskurního původu. Tak jako slovo „alkohol" bývá odvozováno z hispanoarabštiny a ze středověké latiny. Odvození od nizozeriiského „drog", suchý, je pravděpodobnější. Drogy byly látky, které z mnoha zemí cestou přes sušárny bylin, drogerie, přicházely do obchodu a byly používány lékaři, kuchaři, voňavkáři a obchodníky kořením. Odjakživa lpěl na tomto slovu náznak něčeho tajemného, magické operace, zejména orientálního původu. V naší souvislosti je „drogou" látka, která způsobuje opojení. Musí k tomu ovšem přistoupit něco specifického, abychom tyto látky odlišili od těch, které slouží medicíně nebo pouhému požitku. Tuto specifičnost nelze hledat v látce samé, nýbrž v úmyslu, neboť jak léky tak i pochutiny mohou být používány také v tomto užším smyslu jako opojné drogy. Shakespeare se zmiňuje ve Snu noci svatojanské o „obyčejném" spánku, který Uší od silnějšího, magického očarování. Ten první přináší sny, to druhé vize a věštby. Tak také opojení způsobené drogami vykazuje zvláštní, těžko definovatelné působení. Kdo o ně usiluje, sleduje zvláštní záměry. A kdo užívá slova droga v tomto smyslu, předpokládá srozumění posluchače nebo čtenáře, které se nedá definovat more geométrico. Vstupuje s nimi na pomezí. 17

Nálevy a koncentráty, odvary a elixíry, prášky a pilulky, masti, pasty a pryskyřice mohou být v tomto specifickém smyslu používány jako drogy. Látka může být tekutá, pevná, v podobě kouře nebo plynu; může být jedena, pita, vtírána, inhalována, kouřena, šňupána, vstřikována. Aby se dosáhlo opojení, je potřebí nejenom určité látky, nýbrž také určitého množství nebo koncentrace. Dávka může být příliš nepatrná nebo příliš silná — v prvním případě nepovznáší nad stav střízlivosti, v druhém působí bezvědomí. Při návyku na drogu se stává, jak známo, čím dál tím těžší zachovat střední cestu — na jedné straně hrozí větší deprese , na druhé dávka více ohrožuje. Cena, která je za požitek poža72

Fotografie H. Willson-Pospíšilové

dována, se stále zvyšuje. To pak znamená obrátit směr nebo zahynout. Když působení drogy slábne, může se zvýšit buď množství nebo koncentrace. To je případ kuřáka nebo pijáka, který nejprve stupňuje obvyklou spotřebu a potom přechází k silnějším druhům. Tím se současně projevuje, že mu čistý požitek už nedostačuje. Třetí možnost záleží ve změně periodicity — v přechodu od denního návyku k řídkému, svátečnímu excesu. V tomto třetím případě se nestupňuje dávka, nýbrž vnímavost. Kuřák, který se zmůže na takovou disciplínu, že se spokojí ráno s jednou cigaretou, si přijde nicméně na své, protože docílí takové intenzity požitku, která mu byla doposud cizí přes mnohem silnější spotřebu. To ovšem zase přispívá k pokušení. 18

Senzibilita může být krajně silná a duvka nepatrná, ba minimální. Víme už od Hahnemanna, že i nejslabší stopy látek mohou nabýt účinnosti, a moderní chemie to potvrzuje. Vždy však musí receptu odpovídat i receptivní pohotovost. Proto homeopatické léky nepomáhají každému; předpokládají homeopatické naladění. Citlivému stačí náznak. To je všeobecný zákon, nejenom v rámci hygieny, nýbrž pro život vůbec. Na druhé straně platí přísloví: „Na hrubý špalek hrubý klín"! Dávka se tedy může stát minimální. Za určitých okolností mohou opájet též látky, které platí za neutrální, jako vdechovaný vzduch. Na tom se zakládá Idea doktora Oxe od Julese Věrna. Pod záminkou, že chce stavět plynárnu, změní doktor Ox v jednom malém městě importem čistého kyslíku opojným způsobem mentalitu obyvatel. Koncentrací se tedy stává .jedovatou" látka, kterou vsáváme každým vdechnutím. Paracelsus: „Sola dosis facit venenum". Doktor Ox destiloval vzduch. To vede k předpokladu, že pro senzibilní povahy se může sám o sobě stát opojným. Tak tomu vskutku je. Je patrně málo lidí, pro které se nestal skutečností, alespoň na okamžiky, Goethův výrok „Mládí je opojení bez vína". Jistě je k tomu nutná neporušená pohotovost, vnější faktory, ať už jsou „vyšší potence" známých či neznámých látek nebo atmosférické vlivy. V románech se vyskytují floskule jako: „Vzduch byl jako víno". „Nevysvětlitelné veselí" vystupuje z pramenů téměř nehmotných. „Pěkná chvíle" může však také vzbudit melancholii. Má často sílu napomínat, varovat, a je tak neméně příznivá, neboť tímto způsobem se často ohlašují hrozící nebezpečí. Kromě vjemů, 74

které je právě tak nesnadno vysvětlit jako popřít, existují mnohé, k jejichž odůvodnění stačí zjemnělá vnímavost. Alexander von Humboldt se ve své „Cestě do krajin rovníkových" zabývá podrobně úkazy, které předcházejí výbuchy sopek a zemětřesení, a v této souvislosti i znepokojením lidí a zvířat, které lze právě tak dobře nazvat tušením jako vnímáním. 19

Vždy znovu až po dnešní den se prováděly pokusy získat látky nebo psychogenní síly do jisté míry z atmosféry. Například Mesmer se, vycházeje z magnetismu domníval, že zjišťuje jakési „fluidum", které prý proudí z lidského těla a které lze hromadit v určitých předmětech jako v akumulátorech. Mesmerismus znamenal pro medicínu sotva víc než módu, v poetické literatuře ovšem jeho vlivy přežívají. Fascinoval především E.T.A. Hoffmanna. Již Mesmerova disertace vzbudila rozruch. „De planetarum influxu" by mohlo sloužit za titul také nějaké úvaze Novalisově nebo nějakému příspěvku do „Athenäa". Méně známým se stal a přece významnější než Mesmer je Carl-Ludwig von Reichenbach, který se vyznamenal nejen jako přírodní filozof, nýbrž také jako geolog, chemik a průmyslník. Reichenbach se domníval, že v „odu" našel látku, jejíž síla nebo vyzařování se dá srovnat s Mesmerovým fluidem. Tento od, ačkoliv se vyskytuje všude v přírodě, je přece jen lépe vnímán bytostmi s citlivými orgány, které Reichenbach nazýval senzitivy nebo při obzvláštní citlivosti silnými senzitivy. Reichenbach, u kterého bylo spojeno nadání pro přírodní filozofii s přírodovědeckou exaktností, se snažil dokázat od experimentálně a užíval k tomu senzitivů asi tak, jako krátkozraký užívá svých brýlí. Vyvinul k tomu postupy, které bychom dnes nazvali testy, sice bez použití přístrojů, avšak s velmi jemným diferencováním. Tak například odpadl jako senzitiv ten, kdo neshledal rozdíl v teplotě mezi špičatým a tupým koncem vejce, které musil držet mezi dvěma prsty. Reichenbach se podjal odvážného pokusu proniknout do oblastí, které, ač nejsou vzdálené nebo uzavřené, jsou nepřístupné hrubým smyslům. Fyzikové ovšem o odu nechtěli ani slyšet, právě tak jako psychiatři a neurologové o senzitivech. Reichenbacha to mrzelo jako vědce, jako filozof se přes to mohl lehce přenést. Přišel se svými ideami do doby zcela nepříznivé. Ještě více to platí pro Fechnera, který pohlížel na matematicko-fyzikální obraz světa jako na „noční stránku" vesmíru a pro svou „psychofyziku" čerpal největší užitek právě ze spisů Reichenbachových. 75

Fechnerovy myšlenky o oduševnělosti nebeských těles a rostlin musily zapadnout v době, ve které si mechanistické teorie razily cestu s neslýchanou vehemencí. V medicíně se připravoval masívní pozitivismus, jehož hybris přiměla jednoho chirurga, aby se pochlubil, že při své práci ještě nikdy nespatřil duši. Takovéto protiklady v nazírání budí dojem, jako by duch byl činný ve dvou křídlech domu, mezi nimiž nejsou dveře. Mohlo by se také myslit na dvojité zrcadlo, jehož strany jsou odděleny neprůhlednou vrstvou. Nicméně se znovu a znovu vracejí doby, které se přibližují jednotě nazírání. Ta se nemůže nikdy zdařit absolutně, neboť jak matematieko-fyzikální obraz světa, tak i přírodně filozofický Reichenbachův a Fechnerův jsou jen aspekty „nitra přírody". 20

Dávka, která přináší opojení, může být tedy minimální, jestliže pohotovost je dostatečná. Také v tomto ohledu existují senzitivové, kteří jsou k tomu obzvláště náchylní. Normy, které je nucen stanovit zákonodárce, třeba v dopravě, podávají jen hrubé měřítko. To se bude stále zpřísňovat, protože empirický svět denně přináší nové důkazy, že v opojení a technice se střetají dvě moci, které se vylučují. To ovšem neplatí pro drogu vůbec. Počet prostředků a oblast jejich aplikace se spíše nepřetržitě množí. Přibývá výkonů, pro které přiměřené drogování je nejenom na místě, nýbrž je naprosto nutné. Z toho vzniká speciální věda. Pohotovost, která vede k opojení, může zesílit do té míry, že stačí pouhé způsoby chování a prostředky se stávají zbytečnými. Tak je tomu především při askezi; její těsný vztah k extázi je odjakživa známý. K zdrženlivosti, k bdění a postu přistupuje samota, která také znovu a znovu dodává síly umělci a učenci. Příliv obrazů v Thébaidě: televize které nejsou odkázány na drogy, tím méně na přístroje. Myslitel nebo vědec, který je v dobré formě, zná takové fáze, v nichž k němu proudí nové světlo. Svět počíná mluvit a odpovídá duchu prýštící silou. Věci jakoby se před něj samy stavěly; jejich krása, jejich smysluplný řád vystupuje novým způsobem. Toto „být ve formě" je nezávislé na fyzickém dobrém rozpoložení; často je k němu v protikladu, skoro jako by ve stavu oslabení měly obrazy snadnější přístup než jindy. Ovšemže už Reichenbach varoval před zaměňováním senzitivity a nemoci — není to však tak jednoduché, vyhnout se zde omylu. To se ukazuje zvláště při disputacích, v nichž se podle díla usuzuje na J 6

Fotografie H. Willson-Pospíšilové

psýchu umělce. Není náhodou, že právě naše doba je bohatá na takové sporné případy. Pravděpodobně předcházejí stavy zvýšené pohotovosti nejen produktivním fázím v životě jednotlivce, nýbrž také změnám uvnitř kultur. Způsobují tak nutně nejen babylónský zmatek v řeči forem, ale v jazyce vůbec. 21

Jung-Stilling definuje pohotovost jako „schopnost tušení" a míní tím zvýšenou vnímavost, která může být docílena životosprávou. „Konečně však také může čistý, Bohu oddaný člověk dlouhými cvičeními a životem s Bohem dojít vytržení a stavu magnetického spánku". Podle něho „duše je činná za přirozeného stavu pomocí mozku a nervů, ve stavu magnetickém bez obojího". Až po smrti nabude člověk plné síly jasnovidného spánku, poněvadž se teprve teď úplně odloučil od těla, a tato schopnost je mnohem dokonalejší, než jaké je možno dosáhnout zaživa. Lidé, obdaření podle Jung-Stillinga schopností tušení, přibližně odpovídají Reichenbachovým silným senzitivům, podle dnešního způsobu vyjadřování bychom je mohli nazvat krajně vzácnými, avšak opět a opět se vyskytujícími mutanty. Schopnost tušení lze rozvíjet, musí však být vrozena. Tím vykládá Jung-Stilling mimo jiné případy, při nichž se varovných snů nebo zjevení nedostává tomu, kdo je ohrožen, nýbrž někomu třetímu, který pro ohroženého hraje úlohu příjemce. Tato schopnost nemusí být sdružena s etickou nebo duchovní vlohou; může se projevovat právě tak v existenci omezené jako v geniální. V postavě knížete Mýškina líčí Dostojevskij typ s vysoce vyvinutou schopností tušení, který na své okolí působí dojmem idiota. V dávných i v novějších životopisech se opět a opět setkáváme s postavou senzitiva, který před požárem, úderem blesku nebo jiným neštěstím, zachvácen nepřemožitelným neklidem nebo nemožností dýchat, opustí místnost, ve které byl spolu s jinými, kteří bezstarostně zůstávají. 22

Stavy vzrušení nebo meditace, jež se podobají stavům opojení, mohou též nastat, aniž se použije toxických prostředků. To ukazuje, že drogou jsou probuzeny síly, které jsou dalekosáhlejší než síly specifické intoxikace. Droga je klíčem k říším, které jsou uzavřeny normálnímu vnímání, není to však klíč jediný. Pro to, oč je usilováno, by nestačil pojem opojení, kdyby-

chom jej nerozšířili způsobem, který zahrnuje rozmanité a také protikladné jevy. Vyšli jsme přece od zjištění, že droga působí jak na vůli, tak na nazírání. V mezích této ambivalence existuje velká stupnice, která na obou stranách vede k bezvědomí a nakonec k smrti. Drogy mohou být žádoucí jako excitancia a stimulancia, jako somnifera, narkotika a fantastika; slouží jak k omámení, tak k povzbuzení. Hasan Sabbah, Stařec z Hory, byl s touto stupnicí obeznámen v celém jejím rozsahu. Převáděl „fedavi", zasvěcence, kteří byli později též nazýváni „assassiny", z klidu umělých rájů do zuřivého amoku proti vladařům a místodržitelům. Něco ne přímo totožného, ale přesto podobného existuje v zapletenosti do dnešního technického světa. K jeho tendencím náleží jak únik do omámení, tak i stupňování motoriky stimulačními prostředky. Zákonodárce musí tuto plnost zjednodušit. Hledí na opojení jako na „stav, způsobený omamnými jedy, zvláště akutní otravu alkoholem". Jemu přísluší rozhodovat, v kterém individuálním případě mělo opojení co společného s nějakým činem, nebo také s nějakým opomenutím, či nikoli. Posoudit, při jakém stavu vědomí začíná trestná úchylka, je obtížné již proto, poněvadž existují drogy, které alespoň částečně podporují technický výkon. Závodníci znali takové prostředky ve všech dobách, avšak hranice, která dělí doping od dovoleného povzbuzení, je plynulá. Každoročně přicházejí do obchodu nové drogy, jejichž nebezpečnost se pozná teprve tehdy, když už způsobily škodu. U jiných je škodlivost minimální, ale hromadí se za desítiletí polžívání způsobem často osudným. To platí jak pro povzbuzující drogy, jako je tabák, tak pro omamné, jako jsou například lehké uspávací prostředky. K tomu přistupuje to, že stimulancia a narkotika jsou často užívána vedle sebe nebo, lépe řečeno, proti sobě. Pila j ezdl sem a tam. Mohli bychom též myslit na zatížení váhy: ke každému závaží se přidá závaží na protější straně. Tak se udržuje umělá rovnováha, až se jednoho dne vahadlo zlomí. 23 Nezúčastněná, střízlivá osoba si všímá na spektru opojení („Rausch") především té strany, na které dochází k pohybu. Tam nelze odlišnou kvalitu ignorovat: zdaleka se ohlašuje očím i uším. Slova pro tento stav se vztahují, alespoň v zemích piva a vína, buď na nadměrné pití nebo na stupňovanou aktivitu. Většinou se odvozují od latinského „bibo" a „ebrius", dále od starohornoněmeckého „trinkan" a gótského „drigkan". „Rauschen" (hřmotit) značí naproti tomu živý pohyb, třebas

křídel, který je patrný též akusticky jako hluk („Geräusch"). Pohyb se může stát prudkým — sem náleží anglosaské „rush", „řítit se". Lze dále též myslit na zvýšenou, vibrující vitalitu. „Rauschzeit" je doba páření. O kanci se říká, že se pak stává „rauschig". Hmyz a ptáci se shromažďují v roje a hejna; hned po svatebním letu opadávají termitům křídla. Doba opojení („Rauschzeit") je doba shlukování, rojení; lidé i zvířata se shromažďují. Již proto je aktivní, volní stránka opojení lépe známa. Opojený se nevyhýbá společnosti; cítí se dobře ve slavnostním ruchu a nevyhledává samotu. Často se chová nápadně, leč požívá, co se týče jeho chování, větší licence než střízlivý. Smějícího se vidíme raději než zarmouceného; kdo má špičku, na toho se díváme s blahovůlí, často už proto, že zahání dlouhou chvíli a oživuje náladu. Vstupuje posel Dionýsův a otvírá bránu k bláznivému světu. To působí i na střízlivého nakažlivě. Tato stupňovaná aktivita, kterou nelze přehlížet, udělila slovu „rauš" svůj přízvuk. Zcela obecně si činí viditelná stránka věcí nárok na silnější podíl i v jazyce, než stránka skrytá. Příklad toho poskytuje slovo „den". Když jej vyslovíme, zahrnujeme tím zároveň i noc. Světlá stránka obsahuje zároveň tedy i stín. Obyčejně o tom sotva přemýšlíme. Zcela obdobně zahrnuje slovo „rauš", ačkoli zdůrazňuje do očí bijící vystupňování životních sil, také jejich útlum: stavy lethargické a nehybné, stavy podobné spánku a snu. Opojení se projevuje v různých, často protichůdných formách; droga působí právě tak různým účinkem. Přesto se obojí doplňuje v komplex neobyčejně velkého rozpětí. Hasan Sabbah prý uváděl jedním a tímtéž prostředkem, hašišem, do světa šťastných snů, jakož i do světa vraždy. Kdo se chce omámit, počíná si jinak než ten, kdo se zamýšlí opojit na způsob blouznivců. Nevyhledává společnost, nýbrž samotu. Je blíže náruživosti, proto obvykle skrývá své počínání, kterému též chybí slavnostní periodicita. „Tajný piják" je posuzován nepříznivě. Kdo se omamuje vznačném stupni a návykově, je již proto odkázán na utajování, poněvadž droga pochází skoro vždy z temných pramenů. Její požívání vede od oblasti ilegality. Je tedy znamením počínající anarchie, jestliže ti, kdo se opájejí tímto způsobem, se již nevyhýbají veřejnosti. Tak bylo možno pozorovat po první světové válce v kavárnách lidi omámené drogami, kteří tam „bodali upřenýma očima díry do vzduchu". Omámený se však nevyhýbá společnosti jen proto, že se jí musí z různých důvodů obávat. Je přirozeně odkázán na sa-

motu; jeho bytost není svou povahou sdílná, nýbrž receptivní. Sedí jakoby před magickým zrcadlem, nehybně pohroužen sám v sebe, a vždy je to on sám, jejž užívá, ať už jako čistou euforii nebo jako svět obrazů, které plodí jeho nitro a které k němu proudí zpět. Tak existují i lampy, jejichž fluorescenční světlo dovede změnit šedivý kámen ve zlatý stupeň. Baudelaire, který nazývá hašiš „zbraní k sebevraždě", zmiňuje kromě jiných účinků i mimořádný chlad po požití drogy, kterou zahrnuje do „třídy samotářských radostí". Toto mrazení, kterým působí také jiná fantastika, nemá povahu jen fyzickou. Je také příznakem samoty. 25 Narkissos byl syn říčního boha a nymfy Liriopy. Matka byla právě tak uchvácena jeho krásou jako zděšena jeho chladnou povahou. Majíc starost o jeho osud, požádala věštce Teiresia o radu a uslyšela od něho věštbu, že jejímu synovi, nepozná-li sám sebe, je usouzen dlouhý život. Záhadné slovo došlo splnění, když Narkissos jednoho dne, vraceje se z lovu, sklonil se žízniv nad pramenem a uviděl v něm svůj obraz. Jinoch se zamiloval do tohoto fantómu a ztravoval se v neukojené touze po vlastním obraze, až zahynul. Bohové ho proměnili v květinu opojné vůně, narcis, která ještě dnes nese jeho jméno a jejíž květ se rád sklání nad tichými vodami. Pravděpodobně se zachovaly z mýtu o Narkissovi, jako z tak mnoha jiných, jen rudimenty; zdá se, že jeho velkým tématem byla touha. Té podlehla též nymfa Echó, která marně toužila po Narkissově objetí a která se hořem utrápila, až konečně z ní nezůstalo nic než hlas. Narkissos se seznámil se sebou, ale nepoznal se. „Poznej sám sebe!" stálo na chrámu Apollónově v Delfech; Narkissos ztroskotal právě tak jako mnoho jiných před ním a po něm na této nejtěžší ze všech úloh; hledal marně ve svém obraze sebe. Slovo „poznat" má dvojí význam; Narkissos se odváží dobrodružství erotického, tak jako Faust dobrodružství ducha.* Právě tato zžíravá touha je také příznakem drogy a jejího používání; dychtění zůstává vždy pozadu za splněním. Obrazy lákají jako zrcadlení v poušti; žízeň se stává palčivější. Můžeme též myslit na vstup do jeskyně, která se rozvětvuje v labyrint chodeb čím dál užších a neschůdnějších. Tam hrozí osud Ělise Frôboma, hrdiny Hoffmannových „Falunských dolů". Ten se už nevrátí, je ztracen světu, a podobně se stalo mnichu z Heisterbachu, který bloudil v lese a našel cestu do svého kláštera teprve po třech stech letech. Tento les je čas. 81

307

Považujeme látky, které působí narkotické opojení, za jemnější, éteričtější než ty, které vzpružují vůli. Faust je po velikém zaklínáni v noční studovně uveden nejprve ke zpustlým pijákům v Auerbachově sklepě a pak teprve do kuchyně čarodějnice. Mluvíme o „narkotické vůni". Slovo pochází z řeckého „NARKOÓ", omamuji. Na jihu se vyskytují druhy narcisů, jejichž vůně platí za nebezpečnou. Euforie a bezbolestný stav následují po vdechování prchavých substancí jako rajského plynu nebo éteru, který byl na přelomu století v módě jako prostředek požitku a kterému jednu svou studii věnoval Maupasaant. V klasické magii se opět a opět mluví o dýmu, který nejenom omamuje, nýbrž slouží též jako jemné médium pro vize, které následují po omámení. Takové scény nalézáme v Tisíci a jedné noci, ale též u autorů jako Cazotte, Hoffmann, Poe, Kubín aj. Je nasnadě domněnka, že tato stránka opojení, obrácená k nazírání, je též kvalitativně významnější. Chceme-li si o tom utvořit úsudek, musíme se vrátit ke společným kořenům, z nichž vyvstávají tak různotvárné formy imaginace. Riziko, kterého se s drogou odvažujeme, spočívá v tom, že otřásáme jednou ze základních mocí existence, totiž časem. To ovšem různým způsobem: podle toho, zda se omamujeme či stimulujeme, prodlužujeme nebo komprimujeme čas. S tím zase souvisí, jak vcházíme do prostoru: na jedné straně je tu snaha, pohyb v něm stupňovat, na druhé straněje strnulost magického světa. Srovnáme-li čas, jak se to odjakživa dělá, s proudem, tu se zdá stimulované osobě, že tento proud se zužuje, plyne rychleji, ve vírech a kaskádách se vrhá do údolí. To následují myšlenky, mimika a gestikulace; kdo je takto opojen, myslí a jedná rychleji a impulzivněji než střízlivý, a také nevypočitatelněji. Pod vlivem narkotických prostředků se čas naproti tomu zpomaluj e. Proud plyne klidněji; břehy ustupují. Na ppčátku omámení vědomí jakoby vyplouvá ve člunu na jezero, jehož hranic už nedohlédne. Čas ztrácí břehy; stává se mořem. Tak dochází k nekonečným opiovým snům, které popisuj e De Quincey. Zdá se mu, že je „po tisíce let pohřben v útrobách věčných pyramid". V Suspiria de Profundis, sbírce eseji, která vyšla čtvrtstoletí po Confessions, hledí zpět na toto nesmírné rozpětí času a praví, že k jeho vylíčení by nestačila astronomická měřítka. „Ano, bylo by směšné, určovrt čas, který člověk prožije během jednoho snu, generacemi — nebo i tisíciletími". 82

Pocit oddáleni od lidského povědomí o čase vůbec potvrzují i jiný, například Cocteau: „Vše, co se v životě činí, i láska, děje se v expresním vlaku, který uhání k smrti. Kouřit opium znamená z vlaku vystoupit a jít pěšky; znamená to zabývat se něčím jiným, než je život a než je smrt".

27 Na animálním pólu čas plyne rychleji, na vegetativním pomaleji. Odtud padá též světlo na vztah narkotik k bolesti. Většina lidí se seznámí s narkotiky dík jejich anestetickým účinkům. K návyku vede s tím spojený pocit štěstí, euforie. Propadají-li depresivní osoby snáze morfiu, se vysvětluje tím, že je jimi již existence jako taková pociťována bolestně. Mnoho narkotik je zároveň i fantastiky. Sertürner oddělil tím, že v roce 1803 izoloval morfium, bolesti tišící potenci opia od jeho eidetické. Pomohl tím nesčetným trpícím, avšak zároveň oloupil šťávu máku, jak ji opěvá Novalis, o barvy. Otázka, zda tyto účinky jsou pouze vyvolávány, anebo zda „přistupují", vede dál, než problémy, jež si kladou psychologové a chemici. Uznáme-li rostlinu za autonomní moc, která přistupuje, aby do nás zapustila své kořeny a květy, vzdalujeme se o několik stupňů šířky od křivé perspektivy, která si namlouvá, že duch je lidský monopol a mimo člověka neexistuje. Po planetární nivelizaci musí přijít nový obraz světa; to je úloha, která bude zaměstnávat příští století. K tomu, aby jej připravovaly, jsou povolány'nihilistické a materialistické teorie; z této oblasti bere svou sílu jejich přesvědčivost, nepochopitelná jejich protivníkům. Ale i v bouři, která vyvrací lesy a odnáší střechy domů, nevidíme tah bezvětrných dálek — totéž platí i pro čas. 28

Zaklínání se tehdy považovalo za hrdelní zločin. Zjevení byla věrohodnější než dnes. Pro Fausta není říše duchů, ačkoliv se již stala značnou měrou říší ducha, J e š t ě uzamčena", nýbrž jej trápí pouze starost, aby se zaklínání zdařilo. Náboženské nebo morální váhání ho však už netrápí. Zcela obdobně stojí dnes člověk ducha a člověk múzický před otázkou, co může droga poskytnout. Nemůže mu v posledku záležet na motorickém vystupňování sil, na štěstí nebo dokonce na bezbolestném stavu. Nejde mu dokonce ani o zby83

střené a zjemnělé chápání, nýbrž jako ve Faustovu kabinetu 0 „to co přichází". Toto přicházení nespočívá v tom, že se stávají známými nová fakta. Nejde zde o obohacení empirického světa. Faust usiluje dostat se ven ze studovny, ve které Wagner po celý život setrvá a bude se cítit šťasten. „Vím sice mnoho, leč chtěl bych všechno vědět" — to nemá konce, a v tomto smyslu náleží i objevení Ameriky k faktům; žádná vesmírná loď nevyvádí ze světa faktů. Žádné zrychlení, i kdyby vynášelo až ke hvězdám, nemůže zbavit síly bytostné slovo: „Sobě nemůžeš uniknout". To platí 1 pro stupňování životní síly. Násobení ani umocnění nemění základní číslo. Od přicházejícího se očekává něco jiného než stupňování dynamického nebo vitálního rázu. Ve všech dobách se od něho očekávalo rozmnožení, doplnění, připojení. To znamená nikoli umocnit, nýbrž přičíst. Při zaklínání, ať pomocí askeze nebo jiných prostředků, se dříve nepochybovalo o tom, že přistupuje něco cizího. Mezitím nabylo myšlení takové moci, že je proti ní toto přesvědčení hájeno již jen ústupově. Má už jen význam zrcadlového obrazu, zda to, co přistupuje, přichází zvenčí nebo zevnitř, pochází-li tedy z kosmu nebo z vlastní hloubky. Nerozhoduje bod, na kterém se sonda nasadí, nýbrž ten, kterého dosáhne. Tam přesvědčuje zjevení s takovou silou, že pro otázku po jeho realitě, natož pak po jeho původu, nezbývá ani místo, ani potřeba. Kde je potřebí důvodů, autorit nebo dokonce mocenských prostředků, aby byla zajištěna jeho realita, tam již zjevení ztratilo svou moc; působí pak dále už jen jako stín nebo ozvěna. Pohotovost však zde musí být vždy. ROSTLINA JAKO AUTONOMNÍ MOC 29 Když se pronikají šťávy vegetativního a zvířecího původu, vznikají nové molekuly, tvoří se řetězce a kruhy nejrůznějšího druhu. Odnedávna jsme schopni nahlédnout trochu do této jemné stavby — kdybychom to neuměli, změnilo by se v podstatě málo anebo nic. Pravděpodobně toto nahlédnutí odvádí od důležitějších věcí, jak někteří předpokládají a mnozí tuší. Je právě tak nesporné, že mnohé tyto molekuly tělo vyživují, jako že jiné jím procházejí neutrálně a konečně že některé vyvolávají duchovní účinky. Na tomto náhledu spočívá indiánské 84

Fotografie H. Will so n Pospíšilové

rozlišování stravy každodenní a božské, tak jako ve vyšších kulturách lišení přirozených a posvěcených látek vůbec. Otázka, zda tyto účinky jsou pouze vyvolávány, anebo zda „přistupují", vede dál, než problémy, jež si kladou psychologové a chemici. Uznáme-li rostlinu za autonomní moc, která přistupuje, aby do nás zapustila své kořeny a květy, vzdalujeme se o několik stupňů šířky od křivé perspektivy, která si namlouvá, že duch je lidský monopol a mimo člověka neexistuje. Po planetární nivelizaci musí přijít nový obraz světa; to je úloha, která bude zaměstnávat příští století. K tomu, aby jej připravovaly, jsou povolány nihilistické a materialistické teorie; z této oblasti bere svou sílu jejich přesvědčivost, nepochopitelná jejich protivníkům. Ale i v bouři, která vyvrací lesy a odnáší střechy domů, nevidíme tah bezvětrných dálek — totéž platí i pro čas. Pohybujeme se tu na pokraji sporů o povahu večeře Páně, jež zaměstnávaly duchy po tisíc let a které občas houstly. Jde o víno a chléb, o rozdíl mezi přítomností a přiblížením. Když se opravdu něco stane, tak odpadají hrubé i jemné rozdíly. Navíc jsou to rozlišování, která nepronikají do „nitra" přírody. I když dáme ten největší rozsah jak tomu „toto jest...", tak onomu „toto znamená...", v podstatě se v nějakém bodě stýkají.Ivten večer ustavení kromě své skutečnosti hostina ještě něco „znamenala", i když ovšem jako vysoský. stupeň přiblížení. Nás dneska trápí jiné starosti, především tyto: aby se touto cestou nevloudili opět bohové. 30 Izolace kokainu se podařila kolem roku 1860 ve Wóhlerově slavném Góttinském ústavu, jedné z Pandořiných skříněk tohoto světa. Takovéto vylučování a koncentrování účinných látek z organických substancí proniká celým 19. stoletím; počalo extrakcí morfinu z makové šťávy dvacetiletým Sertumerem, který tak vyvinul první alkaloid, doslovně vy-vinul. Jako vždy při přiblížení k titánskému světu, narůstají zde zahuštění a záření. V tomto světě vystupují síly a látky, jež jsou sice získány z přírody, ale jsou příliš silné, příliš vehementní pro přirozenou mysl, takže člověk, nechce-li se zničit, je odkázán na rostoucí odstup a větší opatrnost. Tyto síly a látky jsou viditelnými modifikacemi vstupu do nového duchovního světa. Zkvašení, destilace, vyloučení a konečně získání zářivé látky z organické substance. Zářící látkou začíná 20. století — 1903 objev radia a polonia, 1911 Nobelova cena manželům Curieovým za izolaci čistého radia z obrovského množství jáchymovského 86

smolince. Tento Jáchymov byl v roce 1945 přenechán Američany Rusům, kteří tu získali velké množství štěpného materiálu. Každý přechod je také zářez, každý zisk také ztráta. Kde je to v hloubi ne snad pochopeno, ale aspoň cítěno, je bolest zvlášť velká — především tam, kde se ještě trpí ústupem bohů před Titány. Zde se dělí úsudky tak jako den a noc. Pierre Curie patří k prvním obětem motorizované dopravy (f1906). Léon Bloy jásal při této zprávě nad „rozdrcením hanebného mozku". 31 Jako Goethe vidí v barvách jedno z dobrodružství světla, mohli bychom opojení považovat za vítězné tažení rostliny psýchou. Tak nás mohutná čeleď lilkovitých neživí jen fyzicky, ale také ve snu. K jejich monografii by se musela systematika spojit s pohledem takového Novalise nebo Fechnera. Jejich název „Solanaceae" se odvozuje pravděpodobně od „solamen", utišující prostředek. Jako se k nám rostlina neobrací jen fyzicky, ale i duchovně, tak to již mnohem dříve činila vůči zvířatům eroticky. Abychom to spatřili, musíme ji ovšem uznat za rovnocenného, dokonce spíše silnějšího partnera. Knejpodivuhodnějším jevům, skutečným divům naší planety patří tajemství včel, které je současně tajemstvím květin. Milostný duet dvou ve své výbavě a vývoji si tak vzdálených bytostí se musel jako mávnutím kouzelného proutku po nespočetných důkazech náklonnosti jednou dosvědčit. Květy se přeměnily v pohlavní orgány, které se podivuhodným způsobem zcela přizpůsobily cizím bytostem — mouchám, lyšajům, motýlům, medosavkám a kolibříkům. Předtím je opyloval vítr. To bylo jedno z krátkých spojení mezi řadami předků a jejich zabezpečení. Velký Přechod. V takových obrazech se stává Isidin závoj průhledným. Kosmogonický eros překonává rozlišení utvářeného světa. Nikdy by nás nenapadlo, že je něco takového možné — kdybychom se o tom nebyli v myriádách případů přesvědčili při chůzi po jarní louce, na každé kvetoucí stráni. Přitom to trvalo až do nedávné doby, než jeden člověk toto tajemství odhalil. Opět ředitel školy: Christian Konrád Sprengel — „Odhalené tajemství přírody" (1793). To, co nazýváme tajemstvími, jsou ovšem jen manifestace, blíž jim přicházíme v jasném bzučení pod rozkvetlou lípou. Poznání je sladění. 87

307

Rostlina, ač nepohyblivá, působí na pohyblivé nutivým kouzlem. Novalis to zahlédl ve svých hymnech. Bez rostlin by nebylo na světě života. Na nich je závislé vše, co dýchá a chce se živit. Kam až sahá jejich duchovní moc, lze jen tušit. Ne nadarmo se odvolává podobenství především na ně. Co je vzbuzeno třeba čajem, tabákem, opiem, ale často již pouhou vůní květin — tato škála potěšení, od neurčitých snů až po bezbolestnost — je víc než paleta stavů. Musí vždy přistoupit něco jiného, nového. Tak jako květina vytváří pohlavní orgány, aby se mohla spojit s včelou, snoubí se také s člověkem — a dotyk mu poskytuje přístup k světům, do nichž by bez ní nevstoupil. Zde je také skryto tajemství všech drogových závislostí — kdo je chce léčit, musí poskytnout duchovní ekvivalent. Z KAPITOLY PROČIŠTĚNÁ HMOTA 306 Cituji: „Co činí u mnoha pokusů s meskalinem jejich povahu jako zjevení ještě spornější, je okolnost, že mystérium tremendum nejen vychází nerozlišeně ze všeho na světě, ale také z věcí vysloveně banálních" (Dr. Peter Ringger). Autor např. uvádí při líčení autoexperimentu, že byl dlouho ponořen do pohledu na pootevřené dveře.... „Zdálo se mi přitom, jakobych držel v rukou smysl světa". Musím to posuzovat jinak. Takové vnímání nebo taková pohotovost k vnímání ohlašuje, že jsme v přiblížení postoupili daleko. Nějaké dveře se začínají otvírat — to je ovšem každodenní banalita. Ale už u Rembrandta je to podivné. Ten nemaluje jen dveře, ale i to, co je za nimi. Dveře se začínají otvírat — jsme voláni ke zkoušce nebo abychom vydali svědectví, vstupuje soud, aby vyhlásil rozsudek, lékař se vrací z rentgenologické kabiny, zakoušíme úzkosti proskribovaného, rozechvění milence, který čekal celý den na milenku. To vše instrumentuje jasnými a temnými tóny symfonii osudu. Dveře jsou jako zrcadlo — odrážejí nám známý obraz. Ale teď jsou průhledné. Nebo lépe: začínáme tušit, že mohou být průzračné. Nevstoupí ten či onen osud se svým proměnlivým štěstím či neštěstím. Teď bude stržen čas jako opona. Ne ten či onen osud, ale osud in summa, osud jako pohoří vrhá předem svůj stín. 88

307

„V okamžiku smrti vstupujeme do substance dějin". Jedno z nejlepších dikt Léona Bloye. Při takovém přiblížení je epizodické bez významu, zatímco matérie začíná silněji zářit. Dveře, brána se stávají důležité o sobě — úzká stezka, temné údolí se zužují do mostu v Siratu, který dělí čas a věčnost jako ostří nože. Mezi bilióny časných přechodů platí jen jediný, který je — tak jako jednička v kosmu čísel — obsažen v každém z nich. Kříž je zakoušen silněji a mocněji, když z něj ukřižovaný sestoupil. Proroci viděli více, evangelisté méně — tak je tomu s každým vyplněním v čase. Přistání na Měsíci je proto jeden z příkladů v čase našem. Zde je třeba mimo jiné hledat jeden z důvodů, proč Židé nepřijali Mesiáše. Právě tak těžko může být dnes přijat Měsíc v té podobě, v jaké je nabízen. Přitom se ovšem tehdy zahustilo bytí do zjevu formou epifanie, zatímco dnes ve zjevu zploštělo. Pahorků a křížů byl nespočet. Když porazil Spartaka, nechal Pompeius silnici do Neapole lemovat krucifixy. Ale jednou se ukázal v pahorku pahorek světů a v kříži osud člověka vůbec. Na okamžik se dveře otevřely; opona se roztrhla. To vystačilo na dvě tisíciletí. Tak je možno vidět dveře a tak je možno vidět kříž. Žijeme-li v matematickém světě, je tím fixován svět čísel — v kříži koordinát jako nástroji všech matematických a geometrických výpočtů. V magickém světě je úlomek z jeho dřeva cílem křížových výprav a poutí. Bloy, který měl v naší epoše překvapivě ostrý zrak pro znamení a figury, říká v jednom ze svých deníků, že by se tvar kříže historicky realizoval všemi možnými způsoby. Kdyby byl Kristus popraven mečem, byla by jeho rukojeť uctívána ve formě kříže, kdyby byl ukamenován, zemřel by s rukama do kříže rozpřaženýma. To je jeden příklad z mnohých — a to příklad na zahuštění bytí při současném úbytku reality. Čím silněji proudí skutečnost, tím více v ní mizí jména a data. To lze prožít při zvláštním spojení pocitů zničení a rostoucí veselosti. Z KAPITOLY SKEPSE DLE POTŘEBY 312

Skepticismus — od encyklopedistů až k textovým kritikům a vysloveným nihilistům — navodil nahlodávání světa obrazů, které skončilo v kulturní revoluci. Bílení se ale dotýká jen povrchu. Stane-li se absolutním, proces se začíná měnit; monotonie začíná mnohé napovídat. 89

Kde dříve visely obrazy, nezůstává prázdný, nýbrž neobsazený prostor. Vyzařování odtud může být tak silné, že může začít oslňovat. To neplatí jen pro úbytek obrazů, ale i pro náklonnost, která jim byla věnována. Oběť, modlitba, vzývání sice ve svých předem daných formách a ceremoniích ustávají, ale zanechávají po sobě neukojenou potřebu. Tato potřeba není schopna sama sebe vyložit, protože koření hluboko v biotu a jeho instinktech: už květina uctívá, když se obrací k slunci. V tomto bodě hrozí specifická nebezpečí, neboť když zvětralé nasákne nicotou, hrozí primitivní pády zpět. Tak lze vysvětlit nejen všude vzkvétající sektářství, ale i božskou úctu, prokazovanou politickým figurínám a jejich teoriím. Inteligentní současníci se tu zbavují posledních zábran. Černoch, který jde do lesa, aby zasvětil svému fetiši hrst plodů, působí nejen rozumněji, ale je také mnohem méně nebezpečný. Odtud též excesy, které mají užší vztah k našemu tématu. Jsou to průvodní jevy Velkého přechodu, obratu časů, času obratu. 314

Skepse nás provází jako Mefisto, a bez ní bychom byli neklidní jako Peter Schlemihl, když ztratil svůj stín. Člověk beze skepse je dnes nahý, je to primitiv, snadná kořist posměváčků — v nejlepším případě muzeální kousek. Brýle jsou víc než pomůcka, je to součást odívání. Brýle zbystřují; duchovidce najdeme už po dlouhou dobu jen mezi prosťáčky. Jenom ve snech skepsi nepotřebujeme a všechny pokusy vyčerpat obrazy nedosáhly dna. Staří se domnívali, že ve snu myslíme a jednáme jako bohové. Sen je silnější médium. Konečně nechci zapomenout na odpočinek v absolutní modři, která obrazy nerozpouští, ale pojímá do sebe, jako se rozplývají kusy ledu v nehybném moři. Není to modř Adrie ani Egejského moře nebo Pacifiku — takový lesk snad mají jen středomoří v éteru nejvzdálenějších galaxií. V naší době už noc k odpočinku nestačí. 315

Ať už přistanu na té či oné ploše psychokosmu, hovořím s bohy, kteří tam přebývají, s Thorem a Freiou, s Brunhildou a Judith, s odpočívajícím panterem nebo se skarabeem — nepochybuji o jejich síle a pokynech; nechávám stín odpadnout, stojíme v neporušitelném světle. Ale při návratu si stín opět prisvojím. Nebylo to oslabení, ale 90

rozšíření vědomí — objektivní a vyhodnotitelný nález. Mohu referovat, mohu také zamlčovat, co jsem zažil — ať už z opatrnosti nebo z namístě jsoucího studu. Nejen, že jsem pochopil, co hýbalo Velice Starými a Velice Vzdálenými — také jsem to viděl v jejich prostoru a jejich očima. To je třeba nezaměňovat s přisedáváním k dávným časům a dalekým prostorům, jak se více méně dařilo romantikům. Je to také něco jiného, než archeologické, historické nebo etnologické ohmatávání ducha času učenci. Mezitím se vědomí se svými nemilosrdnými stíny ještě zostřilo. Přitom nás vědomí provází také hlouběji do lesa. To nám dovoluje, abychom konturovali a zařadili setkání, jimiž ještě před krátkou dobou duch nedorostl. A ještě víc: abychom do nich vstoupili a prošli jimi. Přiblížení se potvrzuje tím, co vstupuje, přítomné se doplňuje nepřítomným. Setkávají se v zrcadle, jež má schopnost rozpouštět čas a neklid. Nikdy nebylo ono zrcadlo tak prázdné, tak bez prachu a bez obrazu — o to se postarala dvě století. K tomu klepání v dílně — opona se stává průhlednou; scéna je volná.

91

FOTO GRA FIE FOTOGRAFIE HELENY WILLSON POSPÍŠILOVÉ Autorka pracuje na fotografických portrétech a studiích indiánských umělců východní Kanady. Pokouší se zachytit umělce v jejich prostředí, s přáteli, s rodinami a při práci. Letos fotografovala v rezervacích Ontaria a připravuje se na Quebec a východní pobřeží. 1. /str. 73/ Blake Debassige - malíř z West Bay na Manitoulin Island Výrazná postava skupiny mladých umělců. Jeho práce je silně ovlivněna legendami ostrova. 2. /str. 77/ Annie Hubbard-Parfey. Malířka a vychovatelka dětí v Sault St. Marie v severním Ontariu. Maluje většinou dětské motivy. 3. /str. 85/ Patricia Ningewance - malířka, spisovatelka a překladatelka z angličtiny do o d j i b w a y. Pracuje pro indiánský místní rozhlas v Thunder Bay. 4. /str. 92/

Norwal Morrisseau - malíř a šaman, který jako první

zlomil tabu výkladu o d j i b w a j s k ý c h legend a zpracoval je písemně i malbou. Před 25 lety založil styl nazývaný_"Woodland School of Art", ve kterém mladší generace pokračují. Žije v Thunder Bay. 93

LP DESKA ČESKOSLOVENSKÉ NOVÉ VLNY Tvůrčí skupina s názvem "XX CENTURY ZORRO" - Porden one, ITÁLIE, - byla natolik nadšena několika náhodně získanými nahrávkami ČESKÉ NOVÉ VLNY, že po obstarání dalšího materiálu a po jeho pracném vyčištění, zmixování a sestřihu vydává v nákladu 1000 exemplářů dlouhohrající desku s devatenácti /!/ skladbami českých a moravských skupin. Deska v barevném, lakovaném obalu se jmenuje "CZECH - TILL NOW YOU WERE ALONE" a bude obsahovat skladby skupin: Strana A: MAMA BUBO, EXTEMPORE, DVOULETÁ FÁMA, IEŠTĚ JSME SE NEDOHODLI, ODVÁŽNI' BOBŘICI, JABLKOŇ, T Ř I R Y ^ H LOSTNI'PEPIČEK, PLKNO, A 64, MARNO UNION, Strana B: PRECEDENTS, ZIKURRAT, MCH/e/ BAND, THE GAZ, SLEPÉ STŘEVO, JASNÁ PÁKA, NUKLEUS, VLNA BAVLNA, D1SHARMONIC BALLET. Cena desky bude v obvyklé cenové relaci pro LP desky a je možné si ji už ted předběžně objednat na adrese: JAROSLAV NEDUHA Obere Donaustr. 17/6 A - 1 0 2 0 W i e n, Oesterreich tel.: 35 93 19

94

N a b í z í m e V á m již třetí L P desku p r a ž s k é u n d e r g r o u n d o v skupiny T h e P l a s t i c P e o p l e o f the U n i v e r s e "Leading Horses"

Boží Mlýn Productions 150 Longboat Ave. U 803 Toronto. Ontario, M 5 A 4 G 4 Canada

Milí přátelé! Sedmé číslo je o několik stran chudší než předchozí, o to obsahuje více fotografii. V příštím čísle, osmičce, které by mělo vyjít na začátku příštího roku, bude stran o to víc. Doufáme, že budeme mít konečně k dispozici dlouho slibovaný výběr z čínské podzemní prózy - tento příspěvek naráží stále na nové a nové překladatelské problémy. Dokončíme rozhovor s J. E. Šedivým, otiskneme překlady textů jeho nynější skupiny a k tomu přineseme bohatou fotgrafickou dokumentaci. Představíme mladého slovenského autora J. Potoka a přineseme spoustu dalších textů. V obálce s PATERNOSTEREM 6 jsme vám poslali malý papírek s prosbou, abyste nám, pokud nechcete PATERNOSTER odbírat, zásilku vrátili anebo, v příznivějším případě, zaplatili. Mnozí tak učinili, mnozí ne. Jelikož naše revue je závislá především a hlavně na finanční přízni našich odběratelů.doufáme, že do konce roku bude vše k oboustranné spokojenosti vyřízeno. Tak či tak vám všem přejeme hezké Vánoce a do roku 1985 mnoho zdaru, radosti a co nejméně nepříjemných problémů. Vaše redakce

96

Malá revue pro umění a kritiku PATERNOSTER vychází ve Vídni, 4 x ročně. Redakční rada: Zbyněk BENÝŠEK, Vratislav BRABENEC, Eugen BRIKC1 US, Martin HYBLER, Jiří NĚMEC, Vlasta TŘEŠŇÁK a Paul WILSON. Redakce, administrace a distribuce: PATERNOSTER, c/o Benýšek, Zinnergasse 27/1/311110 - WIEN, Österreich Administrace a distribuce pro Kanadu a USA : Bob Krčil 175 Fifth Avenue, Suite 3196 NEW YORK,N. Y., 10010, USA

CENA»

jednoho čísla roční předplatné 160,Os 45,24 , DM 6,50 Cena pro USA, Kanadu a Austrálii /zvýšené poštovné/ 12,— US dol. 3,50 Can.dol. 4,40 15,Aust.dol. 5, 18,-

Plaťte laskavě E u r o š e k e m , Mezinárodní pošt. poukázkou nebo v hotovosti na adresu vídeňské redakce. Také převodem na bankov, konto 601 441 405 - ZENTRALSPARKASSE UND KOMERZIALBANK, Wien 1, Schottesring 1. V Kanadě a USA posílejte platby šekem, poukázkou nebo v hotovosti na adresu administrace a distribuse pro Kanadu a USA. Čtenáři

v Československu

dostávají

PATERNOSTER

zdarma.

Veškeré příspěvky autorů a o autorech žijících v Československu jsou tištěny zásadné bez jejich vědomí a jakékoli účasti. Žádáme příslušné orgány, aby vzaly toto prohlášení na vědomí. PATERNOSTER, Kleine Revue für Kunst und Kritik, erscheint vierteljährlich. Herausgeber und Eigentumer: Zbynek Benysek, Zinnergasse 27/1/31, A - 1110 Wien.

Německý student f . BUTZBACH píše v druhé polovině 15. stol. o Češích: "PO TRHU CHODI'VENKOVANÉ DO HOSPOD A POPÍTEJÍ SILNĚJŠÍ'PIVO, JEŽ NAZÝVAJÍ'STARÉ. K TOMU JEDI'BÍLÝ CHLÉB. PO NĚKOLIKA POHÁRECH PIVA POBRUKUJÍ A ZPÍVAJÍ'PÍSNĚ."