12 / 8 čtvrtek 19:30 Maškarní sál
Slovenský komorní orchestr Georg Friedrich Händel (1685–1759): Concerto grosso č. 1 G dur, Op. 6 A tempo giusto Allegro Adagio Allegro Allegro Johann Pachelbel (1653–1706): Kánon D dur Johann Sebastian Bach (1685–1750): Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV1048 Allegro moderato Andante Allegro assai Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847): Symfonie č. 10 h moll pro smyčcový orchestr přestávka Edward Hagerup Grieg (1843–1907): Suita Z dob Holbergových, Op. 40 Prelude Sarabande Gavotte Air Rigaudon Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): Divertimento F dur, KV 138 Allegro Andante Presto Slovenský komorní orchestr Ewald Danel – umělecký vedoucí Dvanáct brilantních a elegantních Concerti grossi zkomponoval Georg Friedrich Händel (1685–1759) v návalu tvořivé síly mezi zářím a říjnem v roce 1739 a vědomě je spojil v jeden celek, jakožto reakci na Corelliho obdobně instrumentované a stejným opusovým číslem označené dílo. Každé concerto má svoji individuální formu, ve všech se však mísí francouzská vznešenost, italská plynulost a úžasný proud invence a intenzivního prožitku. Concerto grosso č. 1 G dur, Op. 6 kaleidoskopicky rozkrývá vyvíjející se vztah mezi jednotlivými nástroji smyčcového orchestru. V souladu s tradicemi concerta grossa Händel zdůrazňuje kontrast mezi menším concertinem (skupinou sólových nástrojů – 2 housle, violoncello a strunný continuový nástroj) a širším ripienem (orchestrálním doprovodem – větší skupina houslí, viol a continuo hrané violoncelly, kontrabasy a strunnými nástroji). Pompézní až vychloubačné A tempo giusto s trpěnou lyričností v dialogu houslí přechází ve vznešené až překotné Allegro. Zpěvné Adagio je elegantním zastavením. Allegro uvozuje živá fuga dvou sólových houslí a končí koketnou frází rozvíjející se
v majestátní kadenci. Závěrečnou větou je opět Allegro – tentokráte ohnivě roztančené. Johann Pachelbel (1653–1706) je v současné době velmi známým skladatelem, který se své proslulosti dočkal zejména právě díky Kánonu D dur – Pachelbelově kánonu. Jeho odkaz však čítá stovky skladeb pro varhany, motety, kantáty, duchovní koncerty, suity pro cembalo a řadu dalších forem. Tento krátký kus se brzy stal stálicí repertoáru mnoha komorních orchestrů a dalších hudebníků po celém světě. Byl aranžován snad pro všechny nástroje, které si jen lze představit, od syntetizátoru až po dechové kvinteto. Jeho ozvuky nalezneme i v jazzu a soudobé hudbě. Kánon je imitačním dílem postaveným na melodii, kterou rozehrávají a variují jednotlivé další nástroje, opakující se melodická fráze v ostinátním basu dočká 28 variací, v nichž spolu „rozmlouvá“ houslové trio. Podle barokní konvence by dílo mělo být hráno mírně rychle až rychle, dnes je však většinou efektně interpretováno v tempu pomalejším, které dá vyniknout jeho nádhernému až meditativnímu charakteru. Kánon D dur upadl na dlouhá staletí do zapomnění, o jeho popularitu se postaral až Rudolf Baumgartner, který jej v 60. letech aranžoval do instrumentální podoby a natočil společně s Lucernským festivalovým orchestrem. Z nahrávky původně koncipované pro opravdové znalce se stal záhy bestseller, který využil například i Robert Redford ve svém filmu Obyčejní lidé (1980). Soubor šesti instrumentálních koncertů, dodnes považovaných za jeden z vrcholů barokní instrumentální tvorby, zkomponoval Johann Sebastian Bach (1685–1750) v roce 1721 a věnoval je markraběti Kristiánu Ludvíkovi Braniborskému ve snaze zajistit si lepší působiště. Ten mu však ani nepoděkoval, ani nezaplatil honorář, natož aby Bachovi pomohl získat lepší pozici. Braniborské koncerty jsou přehlídkou rozmanitých stylů, nových vlivů i hudebních úzů a je zřejmé, že původně nebyly koncipovány jako jeden celek. Koncerty jsou dokladem Bachovy jedinečné schopnosti absorpce nových stylů (například italské concerto grosso) a jejich rozvinutí a zdokonalení. Standardní forma concerta grossa je zde již překonána použitím mnoha sólových kombinací. Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV1048 byl zkomponován za Bachova výmarského pobytu a je reminiscencí italského concerta, žánru, kterým byl Bach v té době doslova fascinován. Koncert je instrumentován pro troje housle, tři violy, tři violoncella, kontrabas a continuo. Motorický rytmus, jasná melodická linka a motivická konstrukce připomínají spíše Vivaldiho, avšak pročištěná harmonie, zajímavý kontrapunkt jsou bezpochyby bachovské. Dvě hlavní části – Allegra – jsou odděleny stručným Adagiem, které je možné považovat za krátkou houslovou kadenci. Velkolepá první věta s bojujícími melodickými plochami a pochmurnou harmonií je plná dramatičnosti. Závěrečné Allegro assai je doslova lítým bojem mezi jednotlivými smyčci. Všechny nástroje obsazené v tomto díle hrají místy jako by sólově, v jiných místech se zdá, že naopak žádný nevyniká. Typický rozdíl mezi concertinem a ripienem se v Bachových rukou slévá ve hru barev, světla a stínů. Podobně jako většina „smyčcových“ symfonií Felixe MendelssohnaBartholdyho (1809–1847) ani Symfonie č. 10 h moll pro smyčcový orchestr nepředstavuje nijak rozlehlé dílo a není ani rozdělena na jednotlivé věty. Menší hudební plocha však neznamená, že by dílo bylo myšlenkově bezobsažné či povrchní. Skladba začíná slavnostním, mladistvě Mozartovsky laděným Adagiem, ale romanticky laděné fráze nás brzy přesvědčí o Mendelssohnově autorství. Jádrem symfonie je žhavé Allegro, které vyvažuje ponurá, rytmičtější a v závěru bouřlivá
epizoda odvozená od fragmentu úvodního tématu. Mendelssohn tak stručně a prudce rozvíjí dva energické motivy. Závěr se zprvu jeví jako konvenční rekapitulace, avšak Mendelssohn náhle druhému tématu dovoluje jej poněkud roztržitě narušit a smyčce nás zavedou do napjaté cody. Finále posluchače však postaví na nohy. Právě tato část je důkazem, že Symfonie č. 10 h moll pro smyčcový orchestr byla původně koncipována jako preludium k händlovské, pompézně laděné, tragedii předjímající Symfonii č. 12. Ludvig Holberg (1684–1754) je považován za otce dánské literatury a literární dánštiny – do té doby používané jen v baladách a hymnech, ačkoli sám pocházel z norského Bergenu. Při příležitosti dvoustého výročí jeho narození Norové bouřlivě oslavovali svého rodáka, který se ke svým kořenům a dětství prožitému v Norsku nepřestal hlásit ani jako rezident Dánska. Nehledě na silný Holbergův vztah k Dánsku, požádali Norové jiného Bergenského rodáka – Edwarda Hagerupa Griega (1843–1907), aby se chopil organizace Holbergových oslav. Grieg sám přispěl na vybudování sochy Holberga v Bergenu a na jeho počest zkomponoval dvě díla Kantátu k odhalení Holbergova památníku a Suitu Z dob Holbergových, Op. 40. Suitu v původní klavírní verzi premiéroval sám Grieg několik dní po odhalení pomníku. Pro velký úspěch, kterého se Suitě dostalo, se Grieg rozhodl pro její instrumentaci pro smyčcový orchestr a dodnes se obě verze těší neutuchající popularitě. Grieg koncipoval Suitu jako vzpomínku na taneční suity, které byly provozovány „za časů Holbergových“ v pozdním baroku. První část nazvaná Praeludium se pro prostou zářivost zlehka skotačivého motivu jistě snadno a nesmazatelně vtiskne do paměti svých posluchačů. Kontrastní Sarabande je naopak nesena v rozvážném duchu a se sebejistou elegancí. Třetí část představuje okouzlující Gavota ústící v ariové Andante religioso. Finální Rigaudon navrací posluchače do úvodní bujaré až lehkomyslné nálady. Úrovni invence v celém opusu odpovídá i vytříbenost a čistota formy a užitých hudebních prostředků, a tak je Suita po právu považována za jedno z nejpečlivějších drobných děl sklonku 19. století. Divertimento F dur, KV 138 je skladbou, kterou Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) složil ve svých pouhých šestnácti letech, kdy ještě neměl žádné vlastní zkušenosti se smyčcovými kvartety. Dalo by se tedy říci, že toto Divertimento se tak stalo první kompozicí, kterou tomuto nástrojovému uskupení dedikoval. Nicméně Mozart, spíše nežli kvarteto, měl na mysli čtyři smyčcové skupiny. Divertimento F dur (setkáme se také s označením Salcburská symfonie č. 3) je dnes obvykle interpretována v podání větších ansámblů a i její třívětá forma se více blíží typické italské symfonii než pozdějšímu smyčcovému kvartetu. Mozart toto optimistické a živelné dílo zkomponoval v posledních dnech života svého patrona hraběte Schrattenbacha, arcibiskupa salcburského, v době kdy se jako bouřlivý teenager potýkal s přechodem ze světa geniálního dítěte do světa dospělých, mezi zavedené skladatele své doby. Jeho mládí již nebylo tak atraktivní a mladická nezkušenost pudila závistivce k poškozujícím intrikám, se kterými musel Mozart bojovat. Toto všechno v této skladbě nenalezneme, což jen dokládá, že hudba se Mozartovi stala oázou, kam prchal před nástrahami všedního uměleckého života. Divertimento jiskří entuziasmem a důvtipem a svou komplexností, sofistikovaností a bohatou instrumentací vysoce převyšuje typická divertimenta své doby. Slovenský komorní orchester V roce 1960 vznikl na půdě Slovenské filharmonie Slovenský komorní orchestr a u jeho zrodu, stál vynikající houslista slezského původu Bohdan Warchal (1930–2000). Od svého založení byl jedním z nej-
populárnějších souborů v oblasti klasické hudby na Slovensku. Pod vedením Bohdana Warchala se zformoval v předního představitele slovenského interpretačního umění v zahraničí. Odborná kritika vyzdvihovala především propracované frázování a měkký barevný zvuk. Těžištěm repertoáru tělesa byla hudba baroka, ale i 19. a 20. století a množství premiér slovenských a zahraničních skladatelů. Slovenský komorní orchester se zúčastnil významných hudebních festivalů – Festival de Musique de Strasbourg, Salzburger Festspiele, Festival de Musique Montreux-Vevey, Budapest Zenei Hertek, Pražské jaro ad. Uskutečnil koncerty na prestižních světových pódiích v Evropě, Severní a Jižní Americe, Austrálii a Asii. Spolupracovali s ním významní interpreti – Vladimír Spivakov, Tabea Zimmermann, Miklós Perényi, Anne-Sophie Mutter, Cyprien Katsaris, Jean Pierre Rampal, Michala Petri, Heinz Hollinger, Peter Schreier, Francois Leleux, František Herman, Bernard Soustrot, Guy Touvron aj. Pro domácí a zahraniční nahrávací společnosti soubor nahrál více jak 100 titulů hudby různých stylových období. Umělecký vedoucí Bohdan Warchal vedl orchestr celých 40 let. Na slavnostním koncertu při příležitosti 40. výročí založení Slovenského komorního orchestru projevil přání, aby se jeho následovníkem stal slezský rodák Ewald Danel, který je uměleckým vedoucím od ledna 2001. Repertoárové těžiště omlazeného tělesa se jemně posunulo v prospěch romantismu a hudby 20. století. Kromě pravidelných koncertů na půdě Slovenské filharmonie, účinkování na festivalech a koncertních turné v zahraničí uskutečňuje orchestr mnohé mimořádně zajímavé projekty. Poprvé na Slovensku uvedl kompletní Bachovy Braniborské koncerty (2003) a Orchestrální suity (2004). Na svých koncertech orchestr postupně uvedl všechny Concerti grossi Georga Friedricha Händla, Arcangela Corelliho a raritní komplet smyčcových symfonií mladého F. Mendelssohna Bartholdyho. Kromě toho uskutečnil speciální koncerty k významným výročím jubilujících skladatelů – Hommage á Bach, Dvořák, Mozart, Šostakovič, Suchoň. Výrazný přínos svého zakladatele pro slovenskou hudbu si orchestr každoročně připomíná mimořádným koncertem Hommage á Bohdan Warchal. Orchester objevil pro slovenské publikum mnohá dosud na Slovensku neuvedená díla světových autorů. Významnou měrou se podílí na uvádění slovenské hudební tvorby, v posledních třech letech premiéroval více jak třicet skladeb. V únoru 2010 se orchester vrátil z 20 denního úspěšného koncertního turné v Japonsku, kde měl 11 koncertů v různých městech jako např. Akita, Tokyo, Osaka, Yokohama. Ewald Danel Ewald Danel studoval hru na housle a dirigování na ostravské Konzervatoři a Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Doktorandské studium absolvoval u prof. Bohdana Warchala, absolvoval též dirigentský kurz u profesora Karla Österreichera. Po ukončení studií působil dva roky jako koncertní mistr v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu a v orchestru Slovenského národního divadla. V letech 1985–2000 byl a od roku 2005 opět je koncertním mistrem
Slovenské filharmonie, se kterou spolupracuje i jako sólista a dirigent. Od roku 2001 je uměleckým vedoucím Slovenského komorního orchestru. V letech 1992–1996 působil jako umělecký vedoucí komorního orchestru města Bratislavy Cappella Istropolitana, v letech 1997–1998 jako hostující koncertní mistr v Sao Paulo, jako dirigent a sólista dlouhodobě spolupracuje s Hiroshima Symphony Orchestra, Tokyo Harmonia Chamber Orchestra, Akita Chamber Orchestra. Spolupracoval též s Bratislavskými komorními sólisty, Klang Verwaltung München, Orchestra Ensemble Kanazawa, Nagoya Philharmonic Orchestra, Osaka Symphoniker aj. V květnu 2008 se stal hlavním hostujícím dirigentem Hiroshima Symphony Orchestra. Vystoupil na koncertních pódiích v mnohých krajinách Evropy i zámoří (Japonsko, Korea, Egypt, Panama, Brazílie a USA), sólisticky kromě recitálů uvedl s různými orchestry koncerty/koncertantní díla Vivaldiho, Bacha, Haydna, Mozarta, Beethovena, Brahmsa, Sibelia, Dvořáka, Wieniawskeho, Suchoňa ve spolupráci s dirigenty: Z. Košler, A. Ceccato, F. Luisi, F. Haider, Y. Toyama, A. Witt, A. Rahbari, E. zu Gutenberg, I. Karabtchevsky, V. Schmidt-Gertenbach, B. Režucha, O. Lenárd, L. Svárovský apod. E. Danel má bohaté zkušenosti i v oblasti komorní hry v různých ansámblech, od r. 1986 je primáriem Slovenského kvarteta, v r. 1987 se stal spoluzakladatelem Slovenského klavírního tria. Významnou součástí jeho umělecké aktivity je dlouhodobá různorodá spolupráce s církevními pěveckými a hudebními soubory. Jako pedagog působil v letech 1987–1998 na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, v letech 1999–2003 a opětovně od roku 2007–2009 jako hostující profesor na Aichi Prefectural University of Fine Arts and Music v Nagoje v Japonsku.
12 / 8 Thursday 7:30 p.m. Masquerade Hall
Slovak Chamber Orchestra Georg Friedrich Handel (1685–1759): Concerto grosso No. 1 in G major, Op. 6 A tempo giusto Allegro Adagio Allegro Allegro Johann Pachelbel (1653–1706): Canon in D major Johann Sebastian Bach (1685–1750): Brandenburg Concerto No. 3 in G major, BWV1048 Allegro moderato Andante Allegro assai Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847): Symphony No. 10 in B minor for strings intermission Edward Hagerup Grieg (1843–1907): From Holberg’s time: Suite, Op. 40 Prelude Sarabande Gavotte Air Rigaudon Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): Divertimento in F major, KV 138 Allegro Andante Presto Slovak Chamber Orchestra Ewald Danel – art director Georg Friedrich Handel (1685–1759) composed twelve brilliant and elegant Concerti grossi in an outbreak of creativity between September and October 1739 and he intentionally connected them in one piece as a reaction to Corelli’s similarly instrumented piece of the same opus number. Each concert has its individual form but all of them combine French nobility, Italian fluency and great stream of invention and intensive experience. Concerto grosso No. 1 in G major, Op. 6 kaleidoscopically uncovers the developing relation of individual instruments of the string orchestra. In line with traditions of concerto grosso, Handel stresses out the contrast with smaller concertino (a group of solo instruments, 2 violins, a violoncello and a string continuo instrument) and wider ripieno (orchestral line-up – a bigger group of violins, violas, and continuo playing violoncellos, basses, and string instruments). Pompous, almost boastful A tempo giusto with tolerated lyricism transfers to a dialog of violins in noble, almost precipitous Allegro. The melodic Adagio is an elegant interception. Allegro is released by lively fugue of two solo violins and ends
with a coquettish phrase developing in majestic cadence. The final part is Allegro again – this time dancing like flames. Johann Pachelbel (1653–1706) is currently a very well known composer who earned his reputation especially thanks to Canon in D major – Pachelbel’s canon. His legacy however includes hundreds of compositions for organs, motets, cantatas, religious concerts, suites for cembalo, and many other forms. This short piece became a fixed star of repertoires of many chamber orchestras and other musicians all around the world. It has been arranged for perhaps all instruments that one can imagine, from synthesizers to a brass quintet. His echoes can be found even in jazz and contemporary music. The canon is an imitative work based on a melody that is played and varied by individual other instruments. The repeating melodic phrase in obstinate bass gets 28 variations in which a violin trio speaks to each other. Based on the baroque invention, the piece should be played slightly fast or fast but now it is usually interpreted in an impressive slower tempo, which makes it possible for the beautiful, almost meditative character to be highlighted. Canon D major was forgotten for many centuries and its popularity came only thanks to Rudolf Baumgartner who arranged it in 1960’s in an instrumental form and recorded it with the Luzern Festival Orchestra. The record, originally conceived for real experts, became a best-seller soon and it was used among others by Robert Redford in his movie Ordinary People (1980). Johann Sebastian Bach (1685–1750) composed a set of six instrumental concerts, still considered as one of peaks of baroque instrumental music, in 1721 and he dedicated them to margrave Christian Luis of Brandenburg in an attempt to get a better workplace. He however did not even thank him, nor paid his wage, not to mention helping Bach getting a better position. The Brandenburg concerts are a display of various styles, new influences and musical customs, and it is obvious that they were originally not conceived as a single piece. The concerts prove Bach’s unique ability to absorb new styles (e.g. Italian concerto grosso) and their development and improvement. The standard form of concerto grosso is overcome even here by the use of many solo combinations. The Brandenburg Concerto No. 3 in G major, BWV1048 was composed during Bach’s stay in Weimar and it is reminiscence of Italian concerto, a genre that really fascinated Bach at that time. The concert is instrumented for three violins, three violas, three violoncellos, a bass, and a continuo. The motor rhythm, clear melodic line, and thematic structure resemble rather Vivaldi but the clean harmony and interesting counterpoint are Bach’s without a doubt. Two main parts – Allegros – are separated by a brief Adagio which can be considered as a sort violin cadence. The majestic first part with fighting melodic planes and gloomy harmony is full of drama. The final Allegro assai is simply a fierce battle of individual strings. All instruments in this piece sometimes play solos, sometimes none seems to dominate. The typical difference between concertino and ripieno is mixed in Bach’s hands in a play of colors, light, and shadows. Like most “string” symphonies by Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847), even the Symphony No. 10 in B minor for strings is not very long and is not divided into individual parts. The smaller scope of music however does not mean that it is a senseless or shallow work. The composition starts with festive Adagio that sounds like works by young Mozart but romantic phrases will soon persuade us about Mendelssohn’s authorship. The core of the symphony is hot Allegro that is balanced by a dark, more rhythmical episode, which is turbulent at the end. It is derived from the original theme. Mendelssohn thus briefly and
intensively develops two energetic motives. The finale at first seems to be a conventional recap but Mendelssohn suddenly allows the second theme to distract it and strings will thus take us to a tense coda. The finale then makes listeners stand up. This part is evidence that the Symphony No. 10 B-Minor for a string orchestra was originally conceived as a prelude to Handel’s pompous tragedy anticipating Symphony No. 12. Ludvig Holberg (1684–1754) is considered the father of Danish literature and literary Danish – until then used just in ballads and hymns – although he himself came from Bergen, Norway. At the occasion of the 200th anniversary of his birth, Norwegians wildly celebrated their native who did not forget his origins and childhood in Norway even when he was a citizen of Denmark. Despite the strong Holberg’s relation to Denmark, Norwegians asked another Bergen native – Edward Hagerup Grieg (1843–1907) to organize Holberg’s celebrations. Grieg himself contributed to construction of Helberg’s statue in Bergen and composed two pieces to honor him – a Cantata for presentation of Holberg’s memorial and Suite From Holberg’s times, Op. 40. The suite in the original piano version was premiered by Gried himself a few days after the statue was presented. For its big success, Grieg decided for its instrumentation for a string orchestra and both versions are still very popular. Grieg conceived the Suite as a reminiscence of dance suites that were popular in “Holberg’s times”, in late baroque. The first part called Praeludium will certainly find permanent place in memories of listeners thanks to the light playful motive. Contrasting Sarabande then has a canny rhythm and self-confident elegance. The third part is represented by charming Gavotte peaking in an aria Andante religioso. The final Rigaudon returns the listener to the initial hilarious and light mood. The quality of invention of the entire opus is reflected also by the brilliance and cleanliness of form and used musical means and thus the Suite is rightfully considered to be one of the most elaborate small pieces of the end of the 19 th century. Divertimento in F major, KV 139 is a composition that Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) composed when he was just sixteen years old and therefore he did not have any experiences with string quartets yet. It might therefore be said that this Divertimento has thus become the first composition that he dedicated to this group of instruments. Nonetheless, rather than a quartet, Mozart had four string groups in mind. Divertimento F major (sometimes called also Salzburg symphony No. 3) is now usually interpreted by larger ensembles and its three-part form is also closer to typical Italian symphony than to later string quartet. Mozart composed this optimistic and spontaneous work during the last days of life of his patron, Count Schrattenbach, archbishop of Salzburg, when he, a struggling teenager, was dealing with a conversion from an ingenious child to the world of adults, among reputable composers of his time. His youth was no longer so attractive and the lack of experiences of the young man made envious rivals adopt damaging intrigues that Mozart had to fight with. We will not find any of this in this composition which only proves that music was an oasis for Mozart where he hid from troubles of ordinary life of an artist. Divertimento is full of enthusiasm and humor and thanks to its complexity, sophistication, and rich instrumentation, it is far above typical divertimentos of his time. Slovak Chamber Orchestra Slovak Chamber Orchestra came to existence in 1960 in the Slovak Philharmonic Orchestra. An excellent violinist of a Silesian origin, Bohdan Warchal (1930–200), was at its birth. Since its establishment, it has been one of the most popular orchestras in the area of classical music in Slovakia. Under leadership of Bohdan Warchal, it became a leading
representative of Slovak interpretation art abroad. Professional critics appreciated especially the sophisticated phrasing and soft colorful sound. The core of the repertoire of the ensemble was baroque music as well as the 19th and 20th centuries and many premieres of Slovak and world’s composers. The Slovak Chamber Orchestra took part at many important music festivals – Festival de Musique de Strasbourg, Salzburger Festspiele, Festival de Musique Montreux-Vevey, Budapest Zenei Hertek, Prague Spring, etc. It played concerts at prestigious world’s stages in Europe, North and South America, Australia, and Asia. Leading interpreters have cooperated with it – Vladimir Spivakov, Tabea Zimmermann, Miklos Perenyi, AnneSophie Mutter, Cyprien Katsaris, Jean Pierre Rampal, Michala Petri, Heinz Hollinger, Peter Schreier, Francois Leleux, Frantisek Herman, Bernard Soustrot, Guy Touvron etc. It has recorded more than 100 titles of various style periods for Slovak and foreign recording companies. The art director Bohdan Warchal led the orchestra for all 40 years. At festive concert at the occasion of the 40th anniversary of establishment of the Slovak Chamber Orchestra, he expressed a wish that Silesian native Ewald Danel should become his successor and he has been the art director since 2001. The core of the repertoire of the rejuvenated ensemble has moved slightly towards romanticism and music of the 20th century. Besides regular concerts on the stage of the Slovak Philharmonic Orchestra, participation at festivals and concert tours abroad, the orchestra realizes many exceptional interesting projects. It was the first one in Slovakia to introduce complete Bach’s Brandenburg concerts (2003) and Orchestral Suites (2004). At it concerts, it has played all Concerti grossis by George Friedrich Handel, Arcangel by Corelli, and the rarity set of string symphonies by young F. Mendelssohn Bartholdi. Besides these, it has realized special concerts on important composers’ anniversaries – Hommage a Bach, Dvorak, Mozart, Sostakovich, Suchon. The orchestra commemorates the significant contribution of its founder to Slovak music by an extraordinary concert Hommage a Bohdan Warchal. The orchestra has discovered many works of world’s authors not performed in Slovakia before. It significantly participates on introducing of Slovak music authors, in the last three years it premiered more than 30 compositions. In February 2010, the orchestra returned from a 20-day successful concert tour in Japan where it had 11 concerts in different cities including Akita, Tokyo, Osaka, and Yokohama. Ewald Danel Ewald Danel studied violin and conducting at the Ostrava Music Academy and University of Musical Arts in Bratislava. During his doctoral studies he was led by Prof. Bohdan Warchal, he also took part at a conducing course of Professor Karel Osterreicher. After graduation, he was a concert master of the Symphonic Orchestra of the Slovak Radio and Orchestra of the Slovak National Theater for two years. Between years 1985 and 2000, he was, and since 2005 he has been again the concert master of the Slovak Philharmonic Orchestra, which he cooperates with also as a soloist and conductor. Since 2001, he has been the art director
of the Slovak Chamber Orchestra. Between years 1992 and 1996, he was the art director of the Chamber Orchestra of the city of Bratislava, Capella Istropolitana, in years 1997–1998 he was a guest concert master in Saolo Paulo, as a conductor and soloist, he has been cooperating with the Hiroshima Symphony Orchestra, Tokyo Harmonia Chamber Orchestra, Akita Chamber Orchestra. He has also cooperated with Bratislava Chamber Soloists, Klang Verwaltung Munchen, Orchestra Ensemble Kanazawa, Nagoya Philharmonic Orchestra, Osaka Symphoniker and others. In May 2008, he became the main guest conductor of the Hiroshima Symphony Orchestra. He has performed at concert stages in many countries of Europe and overseas (Japan, Korea, Egypt, Panama, Brazil, and the USA), his solo career includes, besides recitals, concerts of Vivaldi, Bach, Haydn, Mozart, Beethoven, Brahms, Sibelius, Dvorak, Wieniawski, Suchon with various orchestras conducted among others by Z. Kosler, A. Ceccato, F. Luisi, F. Haider, Y. Toyama, A. Witt, A. Rahbari, E. zu Gutenberg, I. Karabtchevsky, V. Schmidt-Gertenbach, B. Rezucha, O. Lenard, L. Svarovsky etc. E. Daniel has rich experiences also in the area of chamber music with various ensembles, since 1986 he has been the head of the Slovak Quartet, in 1987 he became a cofounder of the Slovak Piano Trio. An important part of his artistic activities is long-term cooperation with religious vocal and music ensembles. As a pedagogue, he worked at the University of Musical Arts Bratislava between 1987 and 1998, in years 1999–2003 and 2007–2009 he was a guest professor at the Aichi Prefectural University of Fine Arts and Music in Nagoya, Japan.