6 / 8 pátek 19:30 Maškarní sál
Pavel Kašpar a Talichův komorní orchestr Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): Divertimento č. 2 D dur, K131 Allegro Adagio Menuetto .Trio.Trio II.Trio III Allegretto Menuetto.Trio I.Trio II Adagio.Allegro molto.Allegro assai Klavírní koncert č. 13 C dur, K415 Allegro Andante Rondo.Allegro přestávka Franz Schubert (1797–1828): Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“, D810 (v transkripci Gustava Mahlera pro smyčcový orchestr) Allegro Andante con moto Scherzo. Allegro moderato Presto Pavel Kašpar – klavír Talichův komorní orchestr V roce 1772 netrávil teprve šestnáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) mnoho času v rodném Salzburgu, neboť jeho otec Leopold ze všech sil usiloval o průlom svého geniálního syna do světa italské opery. Během jednoho ze svých nemnoha návratů domů zkomponoval Mozart v tomto roce Divertimento č. 2 D dur, K131 – rozlehlou, bohatě instrumentovanou skladbu určenou pro venkovní produkci. Zvláštní pozornost si zaslouží především menuetové pasáže napsané pro kvarteto lesních rohů, jejichž chromatičnost byla pro bezventilové horny z doby Mozartovy velkou výzvou. Kvarteto horen elegantním Adagiem otvírá i brilantní živé Allegro finální věty Divertimenta. Důvod proč je toto Mozartovo dílo téměř „věnováno“ lesnímu rohu upadl v zapomnění, nicméně vzhledem k známému zvyku Mozarta přizpůsobovat své kompozice konkrétním hráčům je možné se domnívat, že měl Mozart při jeho kompozici na mysli kvarteto konkrétních hráčů, kterým takto poskytl příležitost uplatnit jejich hráčské schopnosti. Divertimento bylo v tehdejší době velmi oblíbenou hudební formou, která nacházela uplatnění zejména při různých slavnostních příležitostech jako podkresová hudba. V případě Mozarta je však toto dílo „příliš“ brilantním kusem, než aby bylo využíváno pouze jako zvuková kulisa. Mozart se neuchyloval k použití žádných rušivých dynamických prvků či překvapivých modulací, a tak Divertimento přežívá jako sofistikovaný příklad žánru, v němž Mozart dosáhl nedostižného mistrovství. Během prvních let pobytu ve Vídni byly Mozartovým hlavním zdrojem příjmů koncerty, v nichž mohl na odiv vystavit svoji klavírní zručnost. Mezi lety 1782 a 1786, kdy koncertoval nejvíce, složil Mozart pro svou potřebu na 15 klavírních koncertů, jež se staly klasickým ideálem tohoto žánru. Své první vídeňské koncerty, mezi něž se řadí i Klavírní
koncert č. 13 C dur, K415, zkomponoval velice rychle, což dokládá i jeho korespondence s otcem, ve které svou novou kompozici Mozart charakterizuje slovy „šťastný kompromis mezi lehkostí a komplikovaností, je velmi brilantní, potěší ucho, je přirozený, ne však duchaprázdný.“ Ačkoli téma, které koncert zpracovává je ve své podstatě konvenční, forma zpracování tohoto opusu, instrumentovaného pro smyčce, dvě hoboje, fagoty, horny, trumpety a tympány, je u Mozarta vždy neotřelá a odvážná. Vojenské rytmy dominují úvodním taktům, které začínají s tradiční orchestrální expozicí. Sólistovi Mozart vyhradil nový materiál, který se přibližuje úvodnímu orchestrálnímu tématu. Střední rozvíjející se ritornel se otevírá již s prvním tématem, což je postup, který Mozart v žádném jiném ze svých klavírních koncertů nevyužil. Celý tento most, jenž sklenuje centrální část koncertu, Mozart vybavil vysoce virtuózním klavírním partem na pozadí orchestrálních vsuvek. Většina kadencí, které se objevují i v dnešní interpretaci, pochází tedy přímo od Mozarta. Druhou větu Mozart původně koncipoval jako Adagio, ale nakonec se rozhodl pro Andante a pozůstatky Adagia můžeme nalézt ve finálové větě. Andante opět uvozuje orchestr vřelým, subtilním tématem, které je dále v průběhu věty přeformulováno klavírem. Finale je napsáno v sonátové-rondové formě s dvěma expozicemi, mezi které je vloženo mollové adagio. Tato pasáž znovu přerušuje hlavní téma v závěrečné rekapitulaci, a tak je tato věta, proložená navíc i novou myšlenkou ve střední části, v podstatě trojitým rondem, zatímco modulace a motivický rozvoj je příznačný pro sonátové zpracování. Jakkoli morbidní se nám může obliba tématu smrti dnes zdát, v umění 19. století byla smrt doslova módní záležitostí. Pro romantismus byla smrt nadpozemskou a naplňující, nikoli obávanou, a takto také byla zobrazována jednotlivými uměleckými žánry. Lékařská péče byla stále v plenkách, a tak se smrt často stávala jedinou „léčbou“. Smrt byla vznešená, smrt znamenala mír a klid, konec všeho utrpení. V tomto ohledu nebylo ani Schubertovo okouzlení smrtí ničím neobvyklým. V březnu roku 1842, kdy se u Franze Schuberta (1797–1828) po dvou letech plně rozvinula syfilitida, skladatel napsal: „každou noc, když jdu spát, doufám, že se již nikdy neprobudím, a každé ráno slouží jen vzpomínce na strádání předchozího dne“. V tu dobu Schubert zkomponoval i svůj Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“, D810, jenž vychází z tématu stejnojmenné písně z roku 1817 a zrcadlí skladatelovu sympatii, ba touhu po smrti. Schubert si přivlastnil nejen melodii vlastní písně, ale kvartet prodchnul i city, jež načerpal v původním textu – Claudiově básni, v níž Smrt naléhá na vystrašenou dívku, aby jí uvěřila, že jí neublíží, že dívka jen hluboce usne v jejím náručí. Tento kvartet je považován, za jeden z nejzdařilejších Schubertových komorních děl a těší se dodnes velké oblibě u posluchačů i interpretů. Programová upřímnost díla je blízká tvorbě sklonku 19. století, kdy se struktura podřizuje mimohudebním a dramatickým vlivům. Tento opus rovněž popírá všechny zjednodušující výklady Schubertova díla, jež je omezují pouze k miniaturním formám a písním. Vedle Nedokončené symfonie a virtuózní fantazie Poutník je Smrt a dívka svědectvím jedinečného smyslu Schuberta i pro rozsáhlejší formy, jenž však v důsledku předčasného skonu skladatele nemohl být naplněn. Kvartet začíná agresivně, hned od úvodního taktu se naplno rozvíjí tematická a typicky schubertovská rytmická struktura. Druhé téma je sladce lyrické, hravé, pozitivní, plné života a energie. Věta končí sladce, avšak se zatajeným dechem. Andante con moto otevírá téma Smrti, které koresponduje s klavírní předehrou k písni Smrt a dívka, v pěti velmi podobných variacích symbolizujících neodbytnost naléhající Smrti.Třetí Scherzo je tajemně úsečné a slouží jako prolog k energickému,téměř démonickému finále, jež vyniká rytmickou náročností,
nečekanou důrazností a kadencemi. Schubert využívá setrvačnosti a drivu k nastartování neúprosné mašinérie. Figura založená na tečkované osmině následované šestnáctinou je zde přes časté přerušování využita jako hybná síla. Smrt je však neúprosná a vír závěrečné věty je vystupňován až v masivní, avšak náhle končící finále. O orchestrální aranžmá tohoto převratného kvartetu pro smyčce se v roce 1894 postaral skladatel českého původu Gustav Mahler (1860–1911). Pavel Kašpar Ostravský rodák Pavel Kašpar započal svá studia hry na klavír v šesti letech u prof.Žofie Fierlové. Později studoval u prof. Rudolfa Macudzinského na Bratislavské hudební akademii a prof. Františka Raucha na AMU v Praze. V roce 1983 se odstěhoval do Mnichova, kde pokračoval ve svém studiu u prof. Ludwiga Hoffmanna. Zde svá studia dokončil promocí v roce 1989. Kašpar je oceňovaný klavírista po celé Evropě, USA i Kanadě. Je častým hostem festivalů i koncertních cyklů. Nahrává pro švýcarskou společnost TUDOR a pro Bayerischer Rundfunk. V sezóně 2008/9 se poprvé představil publiku v Mexiku, opět se vrátil se třemi recitály do Číny, vystupoval s orchestry i v samostatných recitálech v Německu, Rakousku, Itálii, Lotyšsku, Izraeli, Slovinsku, Chorvatsku a samozřejmě v České republice. Sezónu 2009/10 zahájí opět s českými orchestry – opakovaně v Praze, Ostravě, Českých Budějovicích, Teplicích. Dále podzimní turné v USA, dále opakovaně koncerty v Itálii, Španělsku, Německu, Rusku, Turecku a po třetí v řadě v Číně. Kašparův repertoár nezahrnuje jen díla českých skladatelů – Dvořáka, Smetany, Martinů, Nováka, ale pravidelně hraje i díla Mozarta, Beethovena, Chopina, Brahmse, LIszta, Scarlattiho Debussyho, Ravela, Gershwina a mnoha dalších. Německý deník Tz-Muenchen ho označil za “citlivého a chytrého interpreta Debussyho”. Americký časopis “Intune” napsal, že Kašpar je senzační klavírista a srovnává ho s Rudolfem Firkušným. Již léta se aktivně věnuje i komorní hudbě – společné projekty s kvartetem Berlínských filharmoniků, s Pražákovým kvartetem, s cellistou Michalem Kaňkou (Pražské jaro 2010), s flétnistou Romanem Novotným. S cellistou Jiřím Hanouskem založil v devadesátých letech Duo Moravia a společně koncertovali po celém světě. Německý skladatel Ronald Leistner-Mayer zkomponoval pro Kašpara klavírní koncert, který byl ve světové premiéře uveden v lednu roku 2001, společně s Hofer Symphony Orchestra. Na jaře roku 2002 vydal jeho nahrávku Bayerischer Rundfunk. V roce 2002 nahrál první z CD, která obsáhnou klavírní dílo Bohuslava Martinů (TUDOR, “B. Martinu: Klavírní dílo I” CD 7054). Rozhovory a kritiky v mezinárodním tisku (Sueddeutsche Zeitung, Amadeus, The Classic Voice, Musica, Diapason) si všimly, jak Kašpar vyjadřuje lásku své vlasti lyrickým frázováním “sladkého výrazu tichosti” a “mistrovstvím a životností v těch nejkomplexnějších technických pasážích.” Své druhé CD děl Martinů “Klavírní dílo II” CD 7125 (Tudor, Bayerischer Rundfunk) Kašpar nahrál v roce 2004 a 2007 „Klavírní dílo III“. Začátkem roku 2009 dokončil plánovaný komplet čtyř CD, tedy „Klavírní dílo IV“. Martinů se i s jinými autory objeví na společné desce s flétnistou České filharmonie Romanem Novotným (podzim 2009). V roce 2009 ještě nahrál další sólovou desku s dílem Haydna a Beethovena. Talichův komorní orchestr Talichův komorní orchestr (TKO) vznikl v roce 1992 na podnět houslisty Jana Talicha ml., prasynovce legendárního českého dirigenta Václava Talicha. Talichovo jméno s sebou nese nejen věhlas a zvuk české muzikantské tradice, ale i závazek k nejvyšší umělecké odpovědnosti.Umělecký ředitel Jan Talich v posledních letech věnuje velkou část své profesionální kariéry dirigování orchestru, jehož hráči
jsou úspěšnými absolventy Akademie múzických umění v Praze a laureáty mnoha domácích i mezinárodních soutěží. Profesionalita hráčů pod osobitým vedením Jana Talicha zaručuje vysokou interpretační úroveň. Orchestr je příznivě hodnocen naší a zahraniční kritikou i hudební veřejností. Dnes se TKO řadí ke špičkovým komorním tělesům v domácím i mezinárodním srovnání. Svědčí o tom spolupráce s významnými dirigentskými osobnostmi mezi nimiž jsou: Sir Charles Mackerras, Vladimír Válek či Libor Pešek. TKO spolupracuje také s našimi nejlepšími sólisty, jako jsou Josef Suk (housle), Václav Hudeček (housle), Gabriela Demeterová (housle), Pavel Šporcl (housle), Jiří Bárta (violoncello), Michal Kaňka (violoncello), Jana Boušková (harfa), Petr Jiříkovský (klavír), Karel Košárek (klavír), Ludmila Peterková (klarinet), Radek Baborák (lesní roh), Magdalena Kožená (mezzosoprán), Roman Janál (bariton), Karel Dohnal (klarinet). TKO vystupuje též často se světoznámými zahraničními interprety. Patří k nim například: Shlomo Mintz (housle), Chen Halevi (klarinet), Patricie Fontanarosa (housle), Quirine Viersen (violoncello), Konstantin Lifschitz (piano), Michel Lethiec (klarinet), Gil Sharon (housle), Maurizio Moretti (klavír), Giuliano Sommerhalder (trubka), Alexander Hülshoff (violoncello), Valerie Yeng-Seng (soprán), Mikhail Ovrutsky (housle), Elina Vähälä (violin), Ralf Gothoni (piano). TKO pravidelně vystupuje na českých hudebních festivalech, jako je např. Pražské jaro, Festival komorní hudby v Českém Krumlově, Pražské hudební slavnosti, Talichův Beroun, Festival Dvořákova Příbram, Concentus Moraviae, České sny a další. Dále orchestr koncertuje na hudebních festivalech v zahraničí, např. ve Švýcarsku (Crans Semaines musicales, Festival International de Musique – Sion – Valais), Německu (Festival Mitte Europe, Schless – Holstein Festival, Joseph Haydn Festival - Schloss Brühl, Music Festival in Bamberg), Francii (Festival de la Véze`re, Festival Nuits d’été a` Mege`ve, Festival du Haut – Bugey, Festival d’lle de France, Festival du Périgord Noir), Holandsku (Amati Chamber Music Festival), Chorvatsku (Music Festival Zagreb, Split Festival), Slovinsku (Festival Ljubljana) a v dalších zemích. V Praze TKO každoročně pořádá cyklus abonentních koncertů, na nichž stále narůstá okruh věrných posluchačů. Tyto koncerty mají netradiční dramaturgii a bývají doplněny zasvěceným slovem významných znalců umění. TKO je zván k vystoupení při různých společenských a slavnostních příležitostech od institucí i podnikatelských subjektů. Nejprestižnější je v posledních letech pravidelné pořádání Novoročních koncertů ve Španělském sále Pražského hradu za účasti prezidenta republiky. K dalším činnostem TKO patří nahrávání CD pro naše i zahraniční společnosti (např. francouzskou EMI Records nebo Calliope) a realizace vlastních studiových nahrávek. Tak vznikla např.kolekce deseti CD, která zahrnuje díla od baroka po 20. století, od Bachových Braniborských koncertů až po Straussovy Metamorfózy a Schönbergovu Zjasněnou noc. Kromě uvedené řady nahrál orchestr mnoho dalších samostatných CD. Za všechny jmenujme úpravu Brahmsových Uherských tanců v podání francouzského houslisty Patrice Fontanarosy, nebo titul Skvosty české hudby s Josefem Sukem a Zuzanou Růžičkovou. K 250. výročí narození W.A. Mozarta v roce 2006 byl vydán CD s nahrávkami jeho děl. Sólo na housle v něm hraje Jan Talich.
6 / 8 Friday 7:30 p.m. Masquerade Hall
Pavel Kaspar and Talich’s Chamber Orchestra Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): Divertimento No. 2 in D major, K131 Allegro Adagio Menuetto .Trio.Trio II.Trio III Allegretto Menuetto.Trio I.Trio II Adagio.Allegro molto.Allegro assai Piano Concerto No. 13 in C major, K415 Allegro Andante Rondo.Allegro intermission Franz Schubert (1797–1828): String quartet No. 14 in d minor „Der Tod und das Mädchen”, D810 (transcription for string orchestra by Gustav Mahler) Allegro Andante con moto Scherzo. Allegro moderato Presto Pavel Kaspar – piano Talichův komorní orchestr In the year 1772, just sixteen-year old Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) spent a lot of time in his native Salzburg since his father Leopold was doing all he could to push through his ingenious son to the world of Italian Opera. During one of his few returns home, Mozart composed Divertimento No. 2 in D major, K131 this year – a huge, instrumentally rich composition designated for outdoor production. Special attention should be paid especially to minuet parts written for a quartet of horns, the chromaticity of which was a big challenge for valve-free horns of Mozart’s time. The horn quartet opens the composition by elegant Adagio and is in brilliant and lively Allegro of the final part of Divertimento. The reason why this Mozart’s piece is almost “dedicated” to horn has been forgotten but due to the wellknown Mozart’s habit to adjust his compositions for specific players, we can believe that Mozart thought of a quartet of specific players when composing and he thus made it possible for them to show their playing skills. Divertimento was then a very popular musical form, which was used especially during various official occasions as background music. In case of Mozart, this work of art is however a “too” brilliant piece to be used just as background music. Mozart did not use any disturbing dynamic parts or surprising modulations and thus Divertimento survives as a sophisticated example of a genre in which Mozart reached matchless mastership. During the first years of his stay in Vienna, the main source of Mozart’s incomes were concerts, for which he composed piano concerts, in which he could present his piano skills. Between 1782 and 1786, when he had the most concerts, Mozart composed 15 piano concerts for himself and they became a classic ideal of this genre. He composed his first Vienna concerts, which include also Piano Concerto No.
13 in C major, K415, very quickly, which is proven among others by his correspondence with his father in which Mozart describes his new composition as “happy compromise between lightness and complicatedness, is very brilliant, pleases the ear, is natural but not soulless.” Although the topic that the concert processes is actually conventional , the form of composition of this opus, instrumented for strings, two oboes, fagots, horns, trumpets, and timpanos, is always new and courageous in case of Mozart. Military rhythms dominate the opening bars, which start with traditional orchestral exposition. For the soloist, Mozart reserved new material which gets closer to the opening orchestral theme. Central developing ritornel opens with the first theme, which is a procedure that Mozart did not use in any other of his piano concerts. In this bridge, which creates the central part of the concert, Mozart wrote a virtuoso piano part on a background of orchestral inserts. Most cadences, which are also in today’s interpretation, come directly from Mozart. Mozart originally framed the second part as Adagio but after all he decided for Andante and remains of Adagio can be found in the final part. The orchestra opens Andante again with a warm, delicate theme which then rephrased by piano in this part. The finale is written in a sonata-rondo form with two expositions, in between which a minor adagio is inserted. This phase is then interrupted by the main theme again in the final recapitulation, and thus this part, which even includes a new idea in the central part, is actually a triple rondo, while the modulation, and development is characteristic for sonata form. However morbid the popularity of the theme of death may seem to us, in the art of the 19th century death was literally a matter of fashion. For romanticism, death was unearthly and filling, not feared and thus it was depicted by various art genres. Health care was still very young and thus death often became the only “treatment”. Death was noble, death meant peace and rest, end of all suffering. From this point of view, even Schubert’s fascination with death was nothing unusual. In March 1842, when Franz Schubert’s (1797–1828) syphilis fully developed after two years, the composer wrote: “every night when I go to bed, I hope not to wake up ever more, and each morning serves just to remember suffering of the previous day.” Then Schubert composed his String quartet No. 14 in d minor „Der Tod und das Mädchen”, D810, which used a theme of a song of the same name from 1817 and it reflects the composer’s liking, even longing for death. Schubert not only appropriated the melody of the song but he filled the quartet with feelings that he found in the original text – Claudio’s poem in which Death persuades a frightened girl to make her believe that it will not hurt her and that the girl will just fall asleep in its arms. This quartet is considered one of the best Schubert’s chamber works and it is still very popular among audiences as well as interpreters. The openness of the piece is similar to works from the end of the 19th century as the structure is subdued to non-musical and dramatic influences. This opus also denies all simplifying explanations of Schubert’s work, which limit it just to miniature forms and songs. Besides the Unfinished Symphony and virtuoso fantasy Pilgrim, “Death and the girl” is evidence of the unique Schubert’s sense for even larger forms, which could however not be fulfilled because of the early death of the composer. The quartet starts aggressively, in the very second bar the thematic and typical Schubert’s rhythmic structure fully develops. The second theme is sweet and lyrical, playful, positive, full of life and energy. The part ends sweetly but with held breath. Andante con moto opens the topic of Death which corresponds with the piano prelude of the song Death and the girl, in five very similar versions symbolizing urging Death. The third Scherzo is mysterious, laconic, and acts as a prologue to energetic, almost de-
monic finale, which excels in rhythmical demandingness, unexpected expressiveness and cadences. Schubert uses momentum and drive to start relentless machinery. A figure based on a dotted eighth followed by a sixteenth is used as driving force despite of frequent interruptions. Death is however relentless and the whirl of the final part is escalated to a massive but suddenly ending finale. Orchestral arrangement of this epochal quartet for strings was written by Czech composer Gustav Mahler (1860–1911). Pavel Kaspar Ostrava native Pavel Kaspar began his piano studies at the age of six with Professor Zofie Fierlova. He later studied in the class of Professor Rudolf Macudzinski at the Bratislava Music Academy and Frantisek Rauch at the Academy of Performing Arts in Prague. In 1983, he moved to Germany, where he continued his studies under the direction of Professor Ludwig Hoffmann at the Munich Music Academy. Kaspar won awards across Europe and received great acclaims in China, Mexico, Israel, the USA, and Canada. He made recordings for the Swiss company TUDOR and for Bayerischer Rundfunk. He works with leading Czech and foreign orchestras and conductors such as Jiri Kout, Petr Altrichter, Rastislav Stur, Heiko Mathias Förster, Dirk Kaftan, Charles Olivieri-Munroe, Jan Talich, Alessandro Crudele, Jan Kucera, Libor Pesek and others. In solo recitals he always includes works of Czech music literature in his programmes. He commenced the 2009/10 season with Czech orchestras – in Prague, Ostrava, Ceske Budejovice and Teplice. He will perform in Italy, Spain, Germany, Russia, Turkey, Mexico, and, for the third time in a row, China. In autumn 2009, he was the first Czech artist to appear at the Fazil Say Piano Festival in its ten year history. Kaspar’s repertoire does not only include the works of Czech composers – Dvorak, Smetana, Martinu and Novak – but also the works of Mozart, Haydn, Beethoven, Chopin, Brahms, Liszt, Scarlatti, Debussy, Ravel, Gershwin and many others. The German daily TzMuenchen called him a “sensitive and clever interpreter of Debussy”. The American magazine Intune wrote that “Kaspar is a sensational pianist,” and compared him to Rudolf Firkusny. For many years he has been actively involved in chamber music, working on joint projects with the Berlin Philharmonic Quartet, the Prague Quartet, cellist Michal Kanka (Prague Spring 2010), and flutist Roman Novotný. In the 1990, together with the cellist Jiri Hanousek, he founded Duo Moravia. German composer Roland Leistner-Mayer composed a piano concert for Kaspar. This concert premiered in January 2001 and was performed with the Hofer Symphony Orchestra. Bayerischer Rundfunk published a recording of this concert in the spring of 2002. Between 2002 and 2009 he recorded a 4-CD set of Bohuslav Martinu’s complete piano works. Interviews and reviews in the international press (Sueddeutsche Zeitung, Amadeus, The Classic Voice, Musica, Diapason) noticed how Kaspar expresses his love for his homeland through his lyrical phrasing – with “sweet expression of stillness” and “mastery and vibrancy in the most complex technical passages” (Tudor, Bayerischer Rundfunk). Martinu appears with other composers on Kaspar’s joint recording with Roman Novotny, flutist of the Czech Philharmonic Orchestra. In 2009, he recorded another solo album at Rudolfinum, this time with the works of Haydn and Beethoven. New CDs – „Pavel Kaspar plays Beethoven, Haydn“, „Roman Novotny – flute and Pavel Kaspar – piano – Poulenc, Martinu, Milhaud, Borne“ Talich Chamber Orchestra The Talich Chamber Orchestra (TCO) was formed in 1992 by the violinist Jan Talich Jr., the great-nephew of the legendary Czech conductor Václav Talich. Jan Talich plays violin A. Stradivarius 1729.
The Talich name evokes the strong repute of a tradition of Czech musicians, but more than that it embodies a commitment to great artistic responsibility. In recent years Jan Talich, as the orchestra’s artistic director, has been devoting a large part of his professional career to conducting the orchestra, whose members are graduates of the Academy of Performing Arts in Prague and winners of numerous prizes internationally and at home. The orchestra’s members show a level of professionalism under the distinctive direction of Jan Talich that guarantees the highest quality of musical interpretation at the orchestra’s concerts. The TCO has received strong acclaim from both Czech and foreign critics and artists. Today the Talich Chamber Orchestra can be compared among the ranks of other top chamber orchestras. This is thanks to the fact that it has worked with a number of prominent conductors, including Sir Charles Mackerras, Vladimír Válek, and Josef Suk. The TCO also consistently works with the best Czech soloists, such as Josef Suk (violin), Václav Hudeček (violin), Gabriela Deméterová (violin), Pavel Šporcl (violin) Jiří Bárta (violoncello), Michal Kaňka (violoncello), Jana Boušková (harp), Petr Jiříkovský (piano), Karel Košárek (piano), Ludmila Peterková (clarinet), Radek Baborák (French horn), Magdalena Kožená (Mezzo-Soprano, Soprano) and Roman Janál (Baritone), Karel Dohnal (klarinet). The TCO has also worked with internationally renowned foreign artists,for example Shlomo Mintz (violin), Chen Halevi (clarinet), Patricie Fontanarosa (violin), Quirine Viersen (violoncello), Konstantin Lifschitz (piano)and Michel Lethiec (clarinet), Marie Devellereau (soprano), Staffan Martensson (clarinette), Federic Lodeón (conductor), Ophélie Gaillard (violoncelle), Alexei Ogrintchouck (hautbois), Dále Elina Vähälä (violin), Ralf Gothoni (piano), Maurizio Moretti (piano), Alexander Hülshoff (violoncello), Gil Sharon (violin). The TCO performs regularly at a number of music festivals, like the Prague Spring and the Prague Autumn international music festivals, the Český Krumlov Chamber Music Festival, the Prague Music Festival, and the Music Festival Talich’s Beroun, and it also plays concerts abroad (Spain, France, Switzerland, Belgium, Germany, Croatia, Italy). The TCO records CDs for Czech and foreign music companies (including the French EMI Records), and it is currently working on its own CD projects. In the Czech Republic one of the CDs it recorded is a collection covering works from the Baroque up to the 20th century, from Bach’s Brandenburg Concertos to Strauss’s Metamorphosis and Schönberg’s Transfigured Night. The orchestra has also recorded a number of other independent CDs; examples of this work include an arrangement of Brahms’s Hungarian Dances interpreted by the French violinist Patrice Fontanarosa and Czech Musical Treasures, with Josef Suk and Zuzana Růžičková. On the 250th anniversary of the birth of the W.A. Mozart the TCO recorded a new CD with compositions for violin and orchestra. The violin solos are played by Jan Talich.
