8. KAŽDODENNÍ PAMĚŤ ÚVOD. Není to ale tak jednoduché, jak by se mohlo dosud zdát. Jak upozorňují Koriat a Goldsmith (1996, s

8. KAŽDODENNÍ PAMĚŤ

8

ÚVOD Když lidé přemýšlejí o paměti, většinou si ji představují z pohledu své každodenní zkušenosti. Diví se, proč jejich vlastní paměť tolik selhává nebo proč se něčí paměť zdá o tolik lepší. Možná se sami sebe ptají, co by mohli pro zlepšení své paměti udělat. Jak jsme viděli v kapitolách 6 a 7, většina výzkumů lidské paměti se těchto otázek dotýká jen letmo. Tento stav přiměl mnoho vědců zabývat se každodenní pamětí. Jak ukázali Koriat a Goldsmith (1996), přístup daného oboru se od ostatních výzkumů paměti obvykle liší ve třech otázkách: 1. Které jevy paměti by měly být studovány? Podle vědců zabývajících se každodenní pamětí mají být ve středu zájmu ty jevy, které lidé zažívají každý den. 2. Jak by měla být paměť zkoumána? Tito vědci zdůrazňují důležitost ekologické validity neboli uplatnitelnosti poznatků v běžném životě a pochybují o tom, že je těchto cílů dosahováno v laboratorních výzkumech. 3. Kde by měly být paměťové jevy zkoumány? Někteří odborníci na každodenní paměť prosazují výzkum v přirozeném prostředí.

266

PSYCHO-velka rada.indd 266

Není to ale tak jednoduché, jak by se mohlo dosud zdát. Jak upozorňují Koriat a Goldsmith (1996, s. 168): Ačkoliv tři dimenze – co, jak a kde – jsou při výzkumech paměti dávány do vzájemného vztahu, nejsou na sobě logicky závislé. Například mnoho témat každodenní paměti může být zkoumáno v laboratoři a i výzkum v přirozených podmínkách může podléhat přesné experimentální kontrole.

Koriat a Goldsmith (1996) uvádějí, že tradiční výzkum paměti je založen na metafoře skladiště. Podle této metafory jsou části informací ukládány do paměti a to, co nás zajímá, je počet částí, které je možné při rozpomínání vyvolat zpět. Naproti tomu se ve výzkumu každodenní paměti používá metafora korespondence. V této metafoře je důležité, jak přesně si odpovídají (korespondují) výpověď a skutečná událost. Rozdíl mezi oběma přístupy je zřejmý, například při výpovědi svědka zločinu. Podle metafory skladiště je důležité, kolik údajů si svědek vybaví, naproti tomu podle metafory korespondence je důležité, zda si zapamatoval klíčové údaje (např. detaily tváře pachatele). Jinými slovy, v metafoře korespondence je důležitý

KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE

21.11.2008 15:06:23

obsah, co bylo zapamatováno, zatímco v metafoře skladiště nikoliv. Neisser (1996) se pokusil definovat rozdíl mezi tradičním výzkumem paměti a výzkumem paměti v každodenním životě. Zkoumané osoby v tradičních výzkumech jsou obecně motivovány být ve svých výpovědích co nejpřesnější. Naproti tomu výzkum každodenní paměti by měl být založen na myšlence, že „zapamatovávání je druh účelné aktivity“ (Neisser, 1996, s. 204). Tento přístup zahrnuje tři základní předpoklady týkající se každodenní paměti: 1. Má svůj účel. 2. Má osobní dimenzi, tzn. je ovlivněna osobnostními a dalšími faktory. 3. Je ovlivněna požadavky situace, například přáním na někoho zapůsobit. Některé způsoby, jak motivace v každodenním životě ovlivňuje paměť, studoval Freud (viz kap. 6). Používal termín vytěsnění pro motivované zapomínání velmi zúzkostňujících vzpomínek a považoval je u svých pacientů za běžný jev. Přístup k vlastním vzpomínkám bývá často ovlivněn různými motivačními faktory. Jedinec se může snažit být ve svých vzpomínkách upřímný, ale také si může chtít uchovat důstojnost přeháněním vlastních úspěchů a zlehčováním svých neúspěchů. I v běžném životě jsou situace, kdy lidé usilují o maximální přesnost svých vzpomínek (např. při školním testu; při snaze zapamatovat si položky nákupu), nicméně přesnost nebývá typicky hlavním cílem. Je škoda, že právě tyto motivační faktory zatím nebyly ve výzkumech každodenní paměti systematicky zkoumány. Dříve se vedly velké spory o relativních výhodách a nevýhodách tradičního laboratorního výzkumu a výzkumu každodenní paměti. Dnes již tyto spory nejsou aktuální. Jak ukázaly

KAŽDODENNÍ PAMĚŤ


Kvavilashviliová a Ellisová (1996, s. 200), tyto spory „jsou již na ústupu, pravděpodobně díky mnohostrannosti současné výzkumné praxe, která ztěžuje až znemožňuje vést jasnou čáru mezi ekologickými a laboratorními přístupy ve studiu paměti“. Paměťové jevy každodenního života musí být podrobeny empirickému testování, které může probíhat v přirozených i v laboratorních podmínkách. Kvavilashviliová a Ellisová (2004) tyto myšlenky dále rozvíjejí. Tvrdí, že koncept ekologické validity se skládá ze dvou aspektů, které bývají často zaměňovány: 1) reprezentativnosti, 2) zobecnitelnosti. Reprezentativnost odpovídá přirozenosti experimentální situace, stimulů a úlohy, zatímco zobecnitelnost odpovídá rozsahu, v němž je možné aplikovat experimentálně zjištěné poznatky ve skutečném světě. Všeobecně se považuje zobecnitelnost za důležitější než reprezentativnost. Kvavilashviliová a Ellisová (2004) se zabývají výzkumy, které postrádají reprezentativnost, ale jsou dobře zobecnitelné. Například Jost (1897) používal nereprezentativní podněty, jako jsou nesmyslné slabiky, a zjistil, že procvičování rozprostřené na delší dobu vede k lepšímu výkonu než krátkodobé intenzivní procvičování. Tento efekt byl znovu zkoumán v mnoha studiích, které již měly mnohem lepší reprezentativnost. Například Smith a Rothkopf (1984) zjistili, že rozprostřené procvičování vedlo k lepšímu zapamatování látky ze statistiky; Baddeley a Longman (1978) zjistili, že rozprostřené procvičování vedlo u pracovníků pošty k lepšímu zapamatování směrovacích čísel než intenzivní procvičování. Než uzavřeme tuto pasáž věnující se výzkumu každodenní paměti, stručně se zmíníme o jedné zajímavé studii. Conway, Cohen a Stanhopeová (1991) měřili, kolik si absolventi psychologie po uplynutí až dvanácti let zapamatovali

8

267

21.11.2008 15:06:26

8

látky z kognitivní psychologie. Ve svém výzkumu se zaměřili na znalost výzkumných metod, pojmů a jmen (např. Broadbent) a předložili studentům různé didaktické testy (rekogniční test, pravdivost vět, vybavování). Celkově byl paměťový výkon těchto studentů velmi slušný, což může být pro studenty povzbudivá zpráva! Konkrétně si nejlépe pamatovali výzkumné metody, patrně proto, že se s nimi setkali v různých dalších kurzech. Pojmy si pamatovali také dobře, protože si byli schopni vybavit schémata a další útržky informací, které tyto pojmy navzájem propojovaly. Nejhůře si vybavovali jména, ale i po dvanácti letech byl jejich výkon lepší, než kdyby naslepo hádali.

AUTOBIOGRAFICKÁ PAMĚŤ Podle Conwaye a Rubina (1993) „je autobiografická paměť pamětí na události vlastního života“ (s. 103). Pojmy autobiografická paměť a epizodická paměť (viz kap. 7) se značně překrývají, protože vybavování osobních událostí a epizod zahrnuje oba typy paměti. Na druhou stranu si lze představit epizodickou paměť, která nespadá pod autobiografickou: „To, co jsem včera obědval, je dnes součástí mé epizodické paměti, ale jako nepodstatné se dozajista nedostane do mé autobiografické paměti – pro můj životní příběh to nemá žádný význam“ (Nelson, 1993, s. 357). Podobně některé obsahy autobiografické paměti „nejsou doprovázeny pocitem znovuprožívání minulého“ (Wheeler, Stuss & Tulving, 1997, s. 335). Autobiografická paměť má vztah k našim hlavním životním cílům, našim nejsilnějším emocím a k našim významům. Jak upozornil Cohen (1989), náš smysl pro vlastní identitu neboli sebepojetí závisí na schopnosti uvědomovat si svou osobní historii. Lidé (např. po mozkové příhodě), kteří si nejsou schopni vy-

268


bavovat události ze svého života, v podstatě ztratili svou vlastní identitu. Jak nejlépe studovat autobiografickou paměť? Uvědomme si, že na určité otázky lidé často odpovídají chybně – například téměř 40 % lidí si nevybaví kratší hospitalizaci, když jsou na ni dotázáni byť jen s ročním odstupem! Belli (1998) proto doporučoval používat jako metodu kalendář událostí. Dotazovaným osobám je předloženo několik základních témat (bydliště, práce) a jsou požádány, aby si vybavily všechny odpovídající události za jeden rok. Tak je postupně zkonstruován obraz života daného člověka. Belli (1998, s. 403) uzavírá: „Tradiční kladení otázek v dotaznících […] směřuje k segmentování jednotlivých aspektů minulosti respondentů, kalendáře událostí naopak pomáhají respondentům uvědomit si provázanost jednotlivých aspektů, které zároveň slouží jako nápovědi pro vybavování vzpomínek.“

Struktura autobiografické paměti V autobiografické paměti máme uloženo obrovské množství vzpomínek, od krajně specifických k velmi obecným, od triviálních po velmi podstatné. Abychom odhalili strukturu nebo organizaci autobiografické paměti, můžeme sledovat způsoby vybavování osobních informací. Conway (1996) pomocí takových údajů identifikoval tři úrovně autobiografické paměti: ●

●

Životní období: podstatné časové úseky definované určitou významnou probíhající událostí (např. bydlet s někým, pracovat pro určitou firmu). Obecné události: opakované a/nebo dlouhé události (např. dovolená v Rakousku) čítající dny až měsíce. Obecné události spolu souvisí navzájem a souvisí také s životními obdobími.


21.11.2008 15:06:26

●

Vzpomínky vázané k události: obrazy, pocity a detaily, které se vztahují k obecným událostem a pokrývají období vteřin až hodin.

Každá z úrovní má svůj význam. Jednotlivá životní období obsahují vlastní motivy, pocity a odkazují na určitou podmnožinu autobiografických znalostí, což platí i v případě překrývajících se období. Životní období jsou velmi účinnými nápověďmi pro vyvolávání informací z paměti, účinnějšími než ostatní nápovědi. Conway (1996) požádal účastníky svého výzkumu, aby si vybavili události k určitým podnětovým slovům (např. restaurace). Účastníci potvrdili, že si v duchu často procházeli příslušná životní období a obecné události, než popsali detaily události. Podnětová slova byla uvedena slovy odkazujícími na určité životní období (např. střední škola) a nebo slovy neutrálními. Průměrný čas vybavení určité vzpomínky byl u neutrálních slov 2,7 s, ale pouze 1,8 s, když uvozující slovo odkazovalo na nějaké konkrétní životní období. Conway (1996) v dalších studiích zjistil, že vyvolání autobiografických vzpomínek trvá výrazně déle než vyvolání jiných informací z paměti. Kupříkladu vybavení autobiografických vzpomínek trvalo lidem v průměru 4 vteřiny, ale stačila jim jediná vteřina k ověření základních osobních údajů (např. jméno jejich banky). Podle Conwaye trvá vyvolání autobiografické vzpomínky déle, protože je rekonstruována spíše než reprodukována. Zjistil, že informace z autobiografických vzpomínek sdělených při dvou různých příležitostech se výrazně odlišují (i když obě výpovědi dělí jen několik dní), což je rovněž v souladu s představou, že autobiografické vzpomínky jsou rekonstruovány. Když jsou lidé bez omezujících podmínek požádáni, aby se podělili o své autobiografické vzpomínky, většina jejich výpovědí se skládá



z obecných událostí. Proč je tomu tak? Informace obsažená v obecných událostech není ani příliš obecná (jako u životních období), ani příliš specifická (jako u vzpomínek vázaných na události). Anderson a Conway (1993) sledovali vztah časového průběhu a obsahu k organizaci obecných událostí. Zjistili, že když byli lidé požádáni o informace k obecné události, typicky začali u nejvýraznějšího detailu a potom postupovali v popisu chronologicky. Význam zajímavých detailů byl prokázán i v dalším experimentu (Anderson & Conway, 1993), v němž bylo zjištěno, že přístup k obecným událostem je rychlejší přes odlišující detaily než přes jiné nápovědi. Podle Conwaye a Rubina (1993, s. 106) jsou „obecné události organizovány vytvářením kontextu k odlišujícím detailům, které pomáhají odlišit jednu obecnou událost od druhé a které reprezentují téma určité události; […] tato tematická organizace je doplněna časovou organizací, která (alespoň částečně) zachovává v rámci obecné události pořadí akcí tak, jak se staly“. Znalostmi vázanými na události se zabýval Brewer (1988). Účastníci jeho výzkumu dostávali v náhodných intervalech signály, při kterých měli zaznamenat, na co právě myslí a co dělají. Později jim byly předkládány nápovědi a byla testována jejich paměť. Nejlépe si pamatovali místa, dále potom činnosti a myšlenky. Zkoumané osoby si myšlenky vybavovaly nejlépe, když nápovědí byla akce, a naopak. Vybavení dalších smyslových informací výrazně záviselo na vybavení ostatních aspektů události. V případech, kdy si účastníci výzkumu událost vybavili dobře, tvrdili, že vybavené smyslové zážitky byly blízké původní zkušenosti. Barsalou (1988), Conway (1996) a další se domnívají, že autobiografické vzpomínky mají hierarchickou strukturu. Podle Barsaloua (1988) existují hierarchické „partonomie“ – znalosti

8

269

21.11.2008 15:06:26

8

vázané na události tvoří část obecné události a každá obecná událost tvoří část životního období. Tento pohled potvrzují pozorování pacientů s mozkovým poškozením. Podle Conwaye a Rubina (1993) nemáme žádné záznamy o pacientech trpících amnézií, kteří by si dokázali vybavit znalosti k určitým událostem, ale současně si nevybavovali znalosti k obecným událostem a životním obdobím. Podobně neexistují pacienti, kteří by si byli schopni vybavit obecné události, ale ne životní období. Informace na vrcholu hierarchie (tj. znalosti vztahující se k životním obdobím) jsou nejméně zranitelné a informace z dolní části hierarchie (tj. znalosti vázané na události) jsou naopak nejzranitelnější. Podle všeho fakt, že disponujeme obrovským množstvím informací o životních obdobích, zajistí, že většina forem poškození mozku neznemožní přístup k těmto znalostem. Zhodnocení Představa, že autobiografická paměť je organizována do hierarchické struktury, je užitečná, nicméně není jisté, zda prostřední úroveň (úroveň obecných událostí) je tak důležitá, jak tvrdí Conway. Berntsenová (1998) rozlišuje mezi úmyslnými a neúmyslnými autobiografickými vzpomínkami. Ve většině výzkumů jsou pokusným osobám předkládány nápovědi sloužící k vyvolání autobiografických vzpomínek. Tyto výzkumy se tedy soustřeďují na úmyslné vzpomínání. Naproti tomu neúmyslná autobiografická vzpomínka je ta, která „přijde na mysl bez předchozích pokusů ji vyvolat“ (Berntsen, 1998, s. 118). Neúmyslné autobiografické vzpomínky se sledují tak, že požádáme pokusné osoby, aby si o nich vedly záznamy. Výrazně větší podíl neúmyslných vzpomínek se pojí s určitými událostmi (89 % oproti 63 %; a na-

270


opak). Jak upozornila Berntsenová (1998, s. 136), „výsledky ukazují, že v paměti udržujeme velký objem různých epizod, které jsou často nepřístupné volnímu vybavení, ale snadno přístupné vybavení neúmyslnému“. Hlavním důsledkem zjištění Berntsenové je to, že hierarchická úroveň, která se zdá nejdůležitější, závisí na metodách, které jsme při studiu autobiografické paměti použili. Jak Berntsenová (1998, s. 138) ukázala: Pokud autobiografická paměť tvoří hierarchii […], je to hierarchie bez „stabilní“ základny. Základní – ve smyslu nejpřístupnější – úroveň se mění podle toho, jaká vybavovací strategie je použita. Zejména se zdá, že záleží na tom, zda je vybavování úmyslné, či neúmyslné.

Vzpomínky v průběhu života Představme si, že budeme sedmdesátiletým lidem předkládat klíčová slova (např. podstatná jména označující běžné předměty) a sledovat, jaké vzpomínky u nich vyvolají. Z kterých období jejich života bude pocházet nejvíce vzpomínek? Budou si spíše vybavovat nedávné zážitky, nebo události z dětství a rané dospělosti? Rubin, Wetzler a Nebes (1986) se těmito otázkami zabývali a svá zjištění shrnují do několika hlavních jevů (viz obr. 8.1): ●

●

●

Retenční funkce vzpomínek z posledních dvaceti let, kdy starší vzpomínky jsou hůře vybavované než čerstvější vzpomínky. Vzpomínkový boom, projevující se překvapivě velkým množstvím vzpomínek z období mezi 10. a 30. rokem, obzvláště mezi 15. a 25. rokem. Dětská amnézie, projevující se téměř úplnou absencí vzpomínek z prvních pěti let života.


21.11.2008 15:06:26

OBRÁZEK 8.1

průměrný počet vzpomínek v dekádě

400

8

300

200

100

0

1–10

11–20

21–30

31–40

41–50

51–60

61–70

věk v době události (v letech)

Množství vzpomínek na uplynulé události v závislosti na dekádě života, kdy k nim došlo. Na základě údajů Rubina et al. (1986).

Vzpomínkový boom obecně není pozorován u lidí do třiceti let, a často ještě ani u čtyřicetiletých, u starších lidí je ale patrný téměř vždy. Rubin a Schulkind (1997) použili mnohem více klíčových slov než předchozí studie. Zjistili, že „nic nenapovídá tomu, že by podoba distribuce vzpomínek závisela na tom, zda se zeptáme na 1000, nebo jen na 100 vzpomínek“ (s. 863). Také prokázali, že tento úkaz není jen důsledkem zprůměrování výsledků několika osob. Zkoumali výpovědi pěti sedmdesátiletých lidí a u každého z nich prokázali existenci vzpomínkového boomu. Rubin, Rahhalová a Poon (1998) zjistili, že sedmdesátiletí si zvláště dobře vybavují vzpomínky z rané dospělosti, zejména významné knihy, živé vzpomínky a také takové vzpo-



mínky, které by pokusným osobám stály za uvedení v autobiografii; dále například jména vítězů Oskarů a aktuální události té doby. Teoretický pohled Jak můžeme tato zjištění interpretovat? Retenční funkce pravděpodobně odráží postupné zapomínání v průběhu času, ale příčiny vzpomínkového boomu jsou méně zřetelné. Celý jev může souviset s tím, že mnoho nových nebo prvních událostí se pojí s obdobími adolescence a rané dospělosti, a takové události si dobře pamatujeme. Cohen a Faulknerová (1988) ukázali, že 93 % živých vzpomínek se týká jedinečných událostí nebo situací, které se udály poprvé. První zkušenosti se dobře pamatují, což prokázali Pillemer et al. (1988), kteří

271

21.11.2008 15:06:26

8

požádali pokusné osoby, aby si po více než dvaceti letech vybavily čtyři vzpomínky z prvního ročníku na vysoké škole. 41 % těchto vzpomínek pocházelo z prvního měsíce výuky. Rubin et al. (1998) formulovali spekulativní teorii vzpomínkového boomu. Podle nich „nám nejlépe utkví v paměti začátek nějakého období stability, které trvá až do okamžiku vybavení“ (s. 13–14). Tvrdí, že pro většinu dospělých začíná období stability v rané dospělosti, protože to je doba, kdy se čerstvě vyvinul smysl jejich dospělé identity. Vzpomínky z rané dospělosti mají také výhodu novosti, protože k nim dochází krátce po začátku dospělé identity. Tyto dva faktory, novost a stabilita, pomáhají vytvářet silné vzpomínky z těchto důvodů: ● ●

●

●

●

Novost: vyžaduje větší úsilí. Novost: chybí zde proaktivní interference (interference s předchozím učením). Novost: vede k výrazným vzpomínkám (viz kap. 6). Stabilita: události ze stabilních životních období budou pravděpodobně použity jako model v budoucích událostech. Stabilita: poskytuje kognitivní strukturu, která slouží pro stabilní organizaci podnětů.

Jak je tomu s infantilní amnézií? Nejpřesvědčivější vysvětlení podali Howe a Courageová (1997), kteří ji spojují s obdobím utváření pocitu sebe sama (self) na konci druhého roku života. Děti ve věku okolo dvaceti měsíců projevují známky rozvoje pocitu sebe sama, například při rozpoznání vlastní podoby – na svůj obraz v zrcadle reagují dotyky, nesmělým smíchem a odvracením pohledu. Několik měsíců poté děti začínají používat slova jako „já“ a „ty“. Nejdůležitější předpoklad Howeho a Courageové je následující: „Vývoj kognitivního self na konci druhého roku života (tak jak na něj uka-

272


zuje schopnost rozpoznat vlastní podobu) poskytuje pro organizaci vzpomínek úplně nový systém. Spolu s tímto kognitivním pokrokem ve vývoji self jsme svědky zrodu autobiografické paměti a konce infantilní amnézie.“ Z tohoto teoretického východiska vyplývá, že spodní hranicí lidských nejranějších vzpomínek by měly být zhruba dva roky věku, což je v souladu s pozorováním. Nicméně je těžké prokázat, že vývoj vědomí vlastního „já“ je zde příčinou. Howe a Courageová (1997) se domnívají, že kognitivní procesy, jako je třeba opakování, podstatné pro zapamatování se v průběhu dětství teprve vytvářejí, a proto relativně málo autobiografických vzpomínek pochází z období dvou až pěti let.

Deníkové studie Při výzkumu často není možné hodnotit přesnost vzpomínek daného člověka na události z jeho života. Lintonová (1975) a Wagenaar (1986) řešili tento problém prováděním deníkových studií, při kterých si pravidelně zaznamenávali osobní události. Oba později zkoušeli svou paměť na události v různých časových odstupech. Lintonová (1975) si po dobu šesti let zapisovala každý den stručný popis nejméně dvou událostí. Každý měsíc náhodně vybrala dva tyto popisy a snažila se vybavit si dané události co nejlépe. Míra zapomínání závisela zejména na tom, zda byla daná událost již dříve testována. Například přes 60 % událostí starých čtyři a půl roku bylo úplně zapomenuto ve srovnání s méně než 40 % stejně starých událostí, které byly dříve alespoň jedenkrát testovány. Tato zjištění ukazují důležitost opakování jako prevence zapomínání. Jedním z hlavních důvodů, proč bývají události zapomínány, je jejich podobnost s mnoha ostatními. Například Lintonová příležitostně


21.11.2008 15:06:26

navštěvovala setkání jistého výboru ve vzdáleném městě. První z těchto zasedání si jasně pamatovala, ale většina ostatních jí splývala. Lintonová (1975) to vyjádřila tak, že její sémantická paměť týkající se zasedání se časem zlepšovala, zatímco výkon její epizodické paměti klesal. Dá se předpokládat, že události, které byly v daném čase považovány za důležité a velmi emotivní, budou zvláště dobře zapamatovány. Ve skutečnosti vliv důležitosti a emocionality na zapamatování nebyl příliš velký. To je možná způsobeno tím, že přisuzovaná důležitost a emotivnost události v dobách zapamatování a vzpomínání spolu příliš nekorelovaly, a události, které byly ve své době důležité a emocionální, tak s odstupem času již nevypadají. Jaké strategie používáme při vybavování událostí ze své minulosti? Lintonová (1975) popsa-

la, jak postupovala při vybavování co největšího počtu událostí z daného měsíce. Když se jednalo o měsíc vzdálený méně než dva roky, hlavní strategie byla založena na procházení událostí v pořadí, v jakém nastaly. Oproti tomu u delších časových vzdáleností víc využívala vybavování podle kategorií (např. navštívené sportovní zápasy, pořádané večírky). Wagenaar (1986) si v průběhu šesti let zaznamenal více než 2000 událostí. U každé události si poznamenal informace o tom, o koho nebo o co šlo a kde a kdy se událost odehrála, spolu se svým hodnocením příjemnosti, význačnosti nebo výjimečnosti a emocionality. Potom testoval svou paměť a využíval informace „kdo“, „co“, „kde“ a „kdy“ jako nápovědi, a to buď samostatně, nebo v kombinacích. Informace typu „co“ se ukázaly jako nejúčinnější nápovědi,

8

OBRÁZEK 8.2 100

průměrná úspěšnost vybavení (%)

90 80 70 60 3 nápovědi

50 40

2 nápovědi

30 20

1 nápověď

10 0

0

1

2 3 4 doba uložení vzpomínky (v letech)

5

Vybavené množství vzpomínek na osobní události v závislosti na počtu dostupných nápovědí a stáří vzpomínky. Upraveno podle Wagenaara (1986).



273

21.11.2008 15:06:26

8

pravděpodobně proto, že autobiografické údaje jsou organizovány podle kategorií. V hodnocení užitečnosti po nich následovaly informace „kde“, „kdo“ a „kdy“. Informace „kdy“ se sama o sobě ukázala jako naprosto neúčinná. Čím více nápovědí bylo podáno, tím byla větší pravděpodobnost vybavení (viz obr. 8.2). Avšak i se třemi nápověďmi byla téměř polovina událostí za pět let zapomenuta. Když se tyto pozapomenuté události týkaly další osoby, tato osoba byla požádána o doplňující informace. Téměř ve všech případech tyto informace Wagenaarovi stačily k vybavení události, což naznačuje, že velká většina životních událostí může být stále uchovávána v dlouhodobé paměti. Vysoká hodnocení význačnosti, emocionální angažovanosti a příjemnosti se pojila s vyšší mírou vybavení, zejména výrazný byl efekt význačnosti nebo výjimečnosti. Efekty význačnosti a emocionality zůstávaly podobně silné v různých časových odstupech, od jednoho roku do pěti let, zatímco efekt příjemnosti časem klesal. Komplexnější obraz Wagenaar (1994) získal detailní analýzou 120 příjemných a nepříjemných vzpomínek ze své studie. Když v událostech hrál hlavní úlohu někdo jiný, byly mnohem lépe zapamatovány příjemné události. Avšak u událostí, kde sám hrál hlavní úlohu, tomu bylo právě naopak. Groeger (1997, s. 230) spekuluje, zda toto zjištění nemůže odrážet Wagenaarovy osobnostní vlastnosti: „To, co Wagenaar nebere v úvahu, je možnost, že on sám má tendenci být spíše sebekritický nebo rezervovaný.“ Kazuistiky Lintonové (1975) a Wagenaara (1986) jsou velmi zajímavé, ale musíme být opatrní u předpokladu, že systém autobiografické paměti je u všech stejný. Například úzkostní a depresivní jedinci si vybavují nepoměrně větší počet negativních událostí (viz

274


kap. 18) a toto zaměření může podbarvit způsob, jakým si pamatují svou minulost. To, co si pamatujeme ze svých životů, záleží částečně na rysech naší osobnosti.

Datování autobiografických vzpomínek Lintonová (1975) i Wagenaar (1986) shodně zjistili, že dokážou poměrně dobře datovat vzpomínky ve svém životě. Jak si zapamatováváme čas, kdy se události staly? Lidé často vztahují události ve svém životě k delším životním obdobím (Conway & Bekerian, 1987). Navíc někdy usuzujeme na dobu události podle toho, kolik si o ní pamatujeme. Pokud si pamatujeme jen málo, předpokládáme, že se to stalo již před dlouhou dobou. Tento nápad testovali Brown, Rips a Shevell (1985), kteří požádali účastníky výzkumu, aby určili datum několika novinových zpráv z posledních pěti let (1977–1982). Velmi známé události (např. střelba na prezidenta Reagana) byly datovány blíže současnosti v průměru asi o tři měsíce, zatímco u málo známých událostí docházelo k posunu o tři měsíce směrem do minulosti. V následující studii Brown, Shevell a Rips (1986) požádali účastníky, aby odhadovali data veřejných událostí, které byly buď politické (např. podepsání důležité smlouvy), nebo nepolitické (např. výbuch sopky St. Helens). Účastníci často využívali orientační body (landmark), tj. události, jejichž data dobře znali. Například někdo si dobře vybaví datum výbuchu sopky St. Helens, protože si jej spojí s tím, že se krátce před ním zasnoubil (začátky a konce životních období jsou užitečnými orientačními body). Orientační body byly jako pomůcky pro datování veřejných událostí využity asi v 70 % případů, jako orientační body sloužily jak události veřejné, tak i osobní. Více než 60 % politických událostí bylo datováno pomocí jiných politických zpráv, zatímco jen 31 % z nich bylo spojo-


21.11.2008 15:06:27

váno s osobními událostmi. Naproti tomu dvě třetiny orientačních bodů pro datování nepolitických událostí byly osobního rázu.

Přesnost autobiografických vzpomínek Jak přesné jsou naše vzpomínky na minulé události? Jedná se o složitý problém, protože obvykle nemáme přístup k objektivním údajům o tom, co se vlastně stalo. Historicky zajímavou výjimkou byl případ spojený s aférou Watergate na počátku 70. let, kdy se zjistilo, jakou roli sehrál prezident Nixon se svými spolupracovníky při vloupání do hotelu Watergate a jak tuto roli tajil. Tento případ byl pro vědce zabývající se pamětí velmi zajímavý, protože všechny rozhovory, které se odehrály v Oválné pracovně Bílého domu, byly nahrávány. Neisser (1981) porovnal tyto záznamy se svědectvím prezidentova poradce Johna Deana před komisí vyšetřující aféru Watergate. Zajímavé byly zejména Deanovy tehdy devět měsíců staré vzpomínky na rozhovor s prezidentem Nixonem a Bobem Haldemanem (personálním šéfem Bílého domu) z 15. září 1972, které se týkaly situace okolo Watergate. Podle Neissera (1981, s. 12): Deanův popis jednání z 15. září je nesprávný, jak v použitých slovech, tak v jejich hlavní myšlence. […] Jeho svědectví v sobě mělo hodně pravdy, ale ne na úrovni „hlavní myšlenky“ rozhovoru. Bylo pravdivé na jiné rovině. Nixon byl takový, jakého jej Dean popsal, a věděl to, co mu Dean připisoval, opravdu šlo o kamufláž. To vše si Dean pamatoval, jen si nepamatoval skutečný rozhovor, o kterém svědčil.

Bylo by nemoudré přisuzovat Deanovu svědectví příliš velkou váhu. Dean nevěděl, že existují nahrávky rozhovorů, a aby se mohl efektivně



hájit, musel tvrdit, že si pamatuje detaily měsíce starých rozhovorů. Názor, že naše vzpomínky jsou spíše obecně „pravdivé“ než přesné, podporuje také další zjištění. Barclay (1988) používal rekogniční paměťové testy pro měření přesnosti osobních vzpomínek zaznamenávaných do deníků. Účastníci výzkumu dělali mnoho chyb, ale jejich autobiografické vzpomínky byly pravdivé v tom, že odpovídaly podstatě skutečných zážitků. Naše autobiografická paměť je někdy méně pravdivá, než bylo dosud uváděno. Dean si ve svých vzpomínkách na rozhovor s prezidentem přisoudil příliš aktivní a významnou roli – jako by si pamatoval rozhovor tak, jak by si přál, aby proběhl. Možná mají lidé schéma sebe sama (self-schema, organizované informace o sobě), které ovlivňuje, jak vnímají a jak si zapamatovávají informace. Někdo tak ambiciózní a egoistický jako Dean mohl být zaměřen pouze na ty aspekty rozhovoru, ve kterých hrál dominantní roli, a tato selektivní pozornost ovlivnila jeho pozdější vzpomínky. Jak tvrdí Haberlandt (1999, s. 226), „autobiografické vyprávění […] zachovává klíčové události, tak jak byly prožívány, ale není to faktická výpověď; spíše záměr zaujmout určité stanovisko, propojit události nebo je zdůvodnit“.

8

Zhodnocení Autobiografické vzpomínky jsou patrně ukládány podle kategorií a organizovány hierarchicky. Nové nebo první prožitky bývají obzvláště dobře zapamatovány a tím dochází ke vzniku vzpomínkového boomu. Budoucí výzkum by se měl zaměřit více na vztah mezi sebepojetím nebo osobností a autobiografickou pamětí. Osobnost ovlivňuje, co si lidé vybaví ze svých životů, a chyby a nepřesnosti, kterých se ve svých vzpomínkách dopouštějí. Nakonec jedním z důvodů, proč čtou lidé životopisy, je

275

21.11.2008 15:06:27

představa, že autorovy vzpomínky a způsob, jakým si je pamatuje, odrážejí jeho charakter. Největším problémem výzkumu v této oblasti je obtížná ověřitelnost přesnosti autobiografických vzpomínek.

8

VÝZNAMNÉ VZPOMÍNKY Je mnoho důvodů, proč si některé události pamatujeme lépe než jiné. Například vzpomínky s emočním nábojem nebo výjimečné události (Wagenaar, 1986) jsou uchovávány lépe než události bez takových vlastností. Pokusy identifikovat další faktory spojené s nezapomenutelnými nebo dlouho trvajícími vzpomínkami vedly k objevu dvou zajímavých jevů: efektu sebereference a tzv. flashbulb vzpomínek. Zdá se logické, že informace o vlastní osobě si pamatujeme lépe než jiné, protože takové informace nás zvláště zajímají. Tato intuitivní představa je podstatou efektu sebereference. Flashbulb vzpomínky63 vznikají při velmi důležitých, dramatických a překvapivých veřejných i osobních událostech, jako je například zavraždění prezidenta Kennedyho nebo výbuch raketoplánu Challenger. Brown a Kulik (1977) zavedli termín „flashbulb vzpomínky“ s tím, že takové vzpomínky bývají velmi přesné a imunní vůči zapomínání. Jak uvidíme, základní otázkou u obou jevů je to, zda procesy s nimi spojené jsou svou podstatou odlišné od procesů týkajících se běžných vzpomínek.

Efekt sebereference Jednou z prvních studií týkajících se efektu sebereference je studie Rogerse, Kuipera a Kirkera (1977), kteří prezentovali účastníkům řadu přídavných jmen a požádali je, aby je po-

suzovali podle toho, jak se hodí k jejich vlastnímu popisu (Popisuje vás …?). Jiní účastníci tohoto výzkumu prováděli sémantická posuzování (Znamená to samé jako …?), fonetická posuzování (Rýmuje se s …?) nebo strukturní posuzování (Obsahuje velká písmena?). V souladu s předpověďmi teorie úrovní zpracování (viz kap. 6) bylo následné vybavení úspěšnější po sémantickém posuzování než po posuzování fonetickém či strukturním. Hlavním zjištěním výzkumu však byla dvakrát vyšší úspěšnost vybavování po sebereferenčním posuzování ve srovnání se sémantickým (viz obr. 8.3). Efekt sebereference je patrný také při srovnání s efektem reference (vztaženosti) k druhým, kdy se slova posuzují vzhledem k osobě, kterou účastníci znají. Bower a Gilligan (1979) zjistili, že takové úkoly vedou obecně k mnohem horším výsledkům než sebereference. Podobné paměťové výkonnosti, jakou pozorujeme při sebereferenci, lze také dosáhnout v úlohách, kdy jako referenční osoba slouží někdo velmi dobře známý (např. matka). Symonsová a Johnson (1997) porovnali 60 studií sledujících efekt sebereference a sémantického kódování a dalších 69 srovnávajících sebereferenci s referencí k druhým. Metaanalýza (statistická analýza založená na kombinování výsledků z většího počtu jiných studií) zjistila jasný efekt sebereference. Tento jev byl výraznější, když byla sebereference porovnávána se sémantickými úkoly, než když byla srovnávána s referencí k druhým. Je zajímavé, že se žádný efekt sebereference neprojevil, pokud byly v úloze použity kategorie slov (např. části těla) místo osobnostních rysů. Podle Symonsové a Johnsona (1997) „sebereference nejvíce

Flashbulb v angličtině odkazuje na hořčíkový blesk používaný prvními fotografy; v tomto významu vystihuje výraznost a zábleskovitou povahu těchto vzpomínek. Původní anglické slovo jsme v českém překladu ponechali jako termín (pozn. překl.).

63

276



21.11.2008 15:06:27

OBRÁZEK 8.3

35

průměrná úspěšnost vybavování

30

hodnocení „ne“ hodnocení „ano“

8

25 20 15 10 5 0

strukturní

fonetické

sémantické

sebereferenční

způsob hodnocení

Úspěšnost vybavení v závislosti na vstupní úloze a hodnocení „ano“/„ne“. Na základě údajů Rogerse et al. (1977).

usnadňuje zapamatování, když je použit takový druh podnětů, který je často organizován a rozvíjen přes sebereferenci“ (s. 392). Teoretický přístup Proč dochází k efektu sebereference? Podle Rogerse et al. (1977) má každý jedinec rozvinuté sebe-schéma, tj. organizovanou dlouhodobou paměť obsahující znalosti o sobě. Při sebereferenčním posuzování je toto sebeschéma aktivováno a v době vybavování dále aktivuje síť asociací, a tak slouží jako efektivní nápověď. Symonsová a Johnson (1997) rozvinuli teorii, podle které „k ESR [efektu sebereference] dochází primárně proto, že self je dobře vyvinutý a často používaný paměťový konstrukt, který podporuje rozpracování a organizaci kó-



dované informace“ (s. 372). Tuto teorii podporuje zjištění, že efekt sebereference je menší ve výzkumech, které srovnávají sebereferenci se sémantickými úlohami dovolujícími rozpracovávání a organizování. Například Klein a Kihlstrom (1986) porovnávali důležitost sebereference a organizace jako faktorů zapamatování. Účastníci výzkumu dostali seznam povolání a s každým slovem seznamu prováděli jeden ze čtyř možných úkolů: 1. Sémantický, organizovaný: „Vyžaduje toto povolání vysokoškolské vzdělání?“ 2. Sémantický, neorganizovaný: Pro každé slovo jiná otázka, například „Provádí tento člověk operace?“. 3. Sebereference, organizovaná: „Chtěl jste někdy být …?“

277

21.11.2008 15:06:27

4. Sebereference, neorganizovaná: Rozhodování ano–ne pro každé slovo, například „Naprosto důvěřuji svému …“.

● ● ● ●

8

Organizace měla na zapamatování velký vliv. Naproti tomu pokud byl kontrolován stupeň organizace informace, sebereference již nebyla účinnější než obyčejné sémantické zpracování. Sebereference dokonce vedla k horšímu kódování než normální sémantické zpracování, nebyla-li použita organizace. V souladu s touto úvahou dochází k efektu sebereference pouze v případech, kdy vede k větší organizaci než konkurenční sémantický přístup. Jak moc výjimečný je efekt sebereference? Podle Symonsové a Johnsona (1997, s. 392) „důkazy naznačují, že sebereference je výjimečně efektivní proces – jedinečný je ale pouze v tom, že se jedná o velmi procvičovanou úlohu a vede k spontánnímu efektivnímu zpracování určitého typu informací, se kterými lidé pracují každý den – jedná se o materiál, který je často používaný, dobře organizovaný a mimořádně dobře rozpracovaný“.

Flashbulb vzpomínky Browna a Kulika (1977) zaujaly živé a detailní vzpomínky na určité dramatické světové události (např. zavraždění prezidenta Kennedyho, rezignace Margaret Thatcherové). Předpokládali, že při událostech, které jsou jedincem považovány za překvapující a mají dopad na jeho vlastní život, musí být aktivován zvláštní nervový mechanismus. Tento mechanismus „vtiskne“ detaily události natrvalo do paměťového systému. Podle Browna a Kulika nejsou flashbulb vzpomínky jen velmi přesné a dlouho přetrvávající, ale také často obsahují následující kategorie informací:

278


● ●

Osoba, která informaci poskytla. Místo, kde se jedinec informaci dozvěděl. Probíhající činnost. Jedincův emoční stav. Emoční stav ostatních. Důsledky události pro jedince samého.

Ústředním bodem Brownovy a Kulikovy teorie (1977) byla odlišnost flashbulb vzpomínek z hlediska přesnosti a trvalosti a jejich závislost na speciálním nervovém mechanismu. Tento pohled je však sporný. Flashbulb vzpomínky si pamatujeme jasně spíše proto, že byly často vyvolávány, než že by byly odlišně zpracovány již během dramatické události. Dalším problémem je ověřování přesnosti líčených flashbulb vzpomínek. Například Neisser (1982) byl přesvědčen, že když se dozvěděl, že Japonci vybombardovali Pearl Harbor, poslouchal v rozhlase přenos baseballového zápasu. K útoku ale došlo v prosinci, kdy není baseballová sezóna, a je tedy téměř jisté, že poslouchal přenos zápasu amerického fotbalu, ale místo konání zápasu a jména týmů mu připomínala baseball. Bohannon (1988) testoval vzpomínky na výbuch raketoplánu Challenger s odstupem dvou týdnů až osmi měsíců. Vybavování časem kleslo ze 77 % na 58 %, což jej vedlo k závěru, že flashbulb vzpomínky jsou zapomínány stejně jako ostatní vzpomínky. Kvalita vzpomínky byla nejlepší, pokud zpráva způsobila silnou emocionální reakci a událost byla opětovně v paměti vyvolávána (viz obr. 8.4). Conway et al. (1994) odmítli přijmout teorii, že flashbulb vzpomínky jsou pouze silnější verzí obyčejných vzpomínek. Podle nich účastníci Bohannonovy studie (1988) možná pouze nepřipisovali havárii Challengeru význam pro vlastní život, což by znamenalo, že nebylo splněno jedno z hlavních kritérií flashbulb vzpomínek navržené Brownem a Kulikem (1977).


21.11.2008 15:06:27

OBRÁZEK 8.4

průměrná četnost odpovědí (%)

90

dva týdny osm měsíců

80

8

70

60

50

40

klidný

klidný

rozrušený

rozrušený

málo

mnoho

málo

mnoho

opakované vybavování

Vzpomínky na výbuch raketoplánu Challenger v závislosti na prožívaných emocích, rozsahu vybavování a časovém odstupu od události. Na základě údajů Bohannona (1988).

Conway et al. (1994) studovali flashbulb vzpomínky na rezignaci Margaret Thatcherové v roce 1990. Tato událost byla považována za překvapující a předpokládal se její dopad na většinu Britů, proto by teoreticky měla vyvolávat flashbulb vzpomínky. Vzpomínky na tuto událost byly testovány s odstupem několika dnů, 11 měsíců a 26 měsíců. Flashbulb vzpomínky byly po 11 měsících nalezeny u 86 % Britů a jen u 29 % účastníků mimo Británii. Z toho Conway et al. (1994, s. 337–338) vyvozují: „Překvapivým zjištěním této studie byla detailnost výpovědí britských účastníků, která zůstala konzistentní po dobu 11 měsíců a u menší skupinky dokonce 26 měsíců.“ Wright a Gaskell (1995, s. 70) upozornili, že „jediná studie, která nalezla zvýšené procento



lidí vykazujících vzpomínky, které lze realisticky považovat za odlišné od obyčejných vzpomínek, se zabývala vzpomínkami na rezignaci Margaret Thatcherové“ (Conway et al., 1994). Wright, Gaskell a O’Muircheartaigh (1998) provedli v Anglii 18 měsíců po rezignaci rozsáhlé šetření, které ukázalo, že pouze 12 % dotázaných si událost živě pamatovalo. Conway et al. (1994) prováděli svůj pokus se studenty, což může vysvětlovat vysoký počet flashbulb vzpomínek. Teorie Conway et al. (1994) tvrdí, že flashbulb vzpomínky závisejí na třech hlavních a jednom doplňkovém procesu:

279

21.11.2008 15:06:27

8

1. Předchozí znalost – pomáhá vztáhnout událost k existujícím paměťovým strukturám. 2. Osobní důležitost – událost by měla být považována za osobně velmi závažnou. 3. Překvapení a emoční stav – událost by měla způsobovat emoční reakci. 4. Vědomé opakované vybavování – je doplňkovým procesem (někteří lidé s flashbulb vzpomínkami na rezignaci Margaret Thatcherové si událost znovu nevybavovali) silně spojeným s existencí flashbulb vzpomínek. Finkenauerová et al. (1998) navrhli emočně-integrační model. Ten rozšiřoval Conwayův model (1994) o faktor novosti a emoční postoj jedince k hlavním aktérům události. Autoři zkoumali flashbulb vzpomínky na nečekané úmrtí belgického krále Baudouina a zjistili, že flashbulb vzpomínky zažívali zejména lidé, kteří silně sympatizovali s královskou rodinou. Finkenauerová et al. (1998, s. 526) zdůrazňují, že jejich model se s Conwayovým shoduje v mnoha klíčových faktorech: „1) překvapení vyvolané zprávou o dané události, 2) posouzení důležitosti nebo důsledků dané události, 3) intenzivní emoční stav a 4) opakování.“ Ale tyto faktory mohou ovlivňovat vznik jakékoliv vzpomínky, což přivedlo autory k závěru, že „flashbulb vzpomínky jsou výsledkem běžných paměťových mechanismů. Velký počet detailů u těchto vzpomínek, jejich jasnost a trvanlivost svědčí o tom, že došlo ke zvláště efektivnímu kódování“ (s. 530).

OČITÁ SVĚDECTVÍ Znepokojivým prvkem soudního systému je fakt, že mnoho nevinných lidí bylo odsouzeno pouze na základě svědecké výpovědi. Fruzzeti et al. (1992) ukázali, že i velmi malé procen-

280


to chybných identifikací může ročně vést k několika stovkám obvinění nevinných lidí. Proto se svědeckým výpovědím a faktorům ovlivňujícím jejich spolehlivost věnuje taková pozornost. Svědecká výpověď může například podléhat konfirmačnímu zkreslení (confirmation bias), kdy jsou zapamatovávané informace ovlivněny očekáváními pozorovatele. Tento jev ilustruje výzkum, kdy byl studentům ze dvou amerických univerzit (z Princetonu a Dartmouthu) promítnut záznam fotbalového zápasu týmů obou univerzit. Studenti projevili silnou tendenci tvrdit, že soupeři spáchali mnohem více faulů než jejich vlastní tým. Ovlivňuje svědkovu paměť fakt, že trestný čin, který viděl, byl násilný? Studie Loftusové a Burnse (1982) ukazuje, že tomu tak je. Účastníci jejich výzkumu sledovali dvě zfilmované verze zločinu. V jedné verzi byl na konci filmu, kdy zloději utíkají, zastřelen mladík kulkou do obličeje. Zařazení násilné scény zhoršilo paměť na detaily z předcházejících dvou minut. U skutečného násilného činu by byl dopad na paměť pravděpodobně ještě větší, protože přítomnost násilníků by znamenala nebezpečí i pro svědka.

Následné informace Elizabeth Loftusová ukázala, že vzpomínka na incident může být systematicky narušena později pokládanými dotazy. To si ukážeme na studii Loftusové a Palmera (1974), kteří účastníkům výzkumu promítli filmový záznam hromadné dopravní nehody. Po zhlédnutí záznamu účastníci popsali, co se stalo, a odpovídali na několik otázek. Někteří byli dotázáni: „Jak rychle auta jela, když do sebe vletěla?“, zatímco u ostatních bylo slovo „vletěla“ nahrazeno výrazem „srazila se“. U kontrolní skupiny otázka na rychlost chyběla. Odhadovaná rychlost


21.11.2008 15:06:27

byla ovlivněna slovesem použitým v otázce, průměrně 66 km/h u slova „vletěla“ oproti 55 km/h u slova „srazila se“. Implicitní informace uložená v otázce tedy ovlivnila způsob, jak byla nehoda zapamatována. O týden později byli všichni účastníci dotázáni, zda „viděli nějaké rozbité sklo“. Ve skutečnosti nebylo při nehodě rozbito žádné sklo, ale 32 % z těch, kteří původně odpovídali na otázku po rychlosti se slovem „vletěla“, řekli, že rozbité sklo viděli. Naproti tomu rozbité sklo vidělo pouze 14 % účastníků s otázkou se slovem „srazila se“ a 12 % z kontrolní skupiny, která nebyla na rychlost dotázána (viz obr. 8.5). Naše paměť na události je tedy křehká a náchylná ke zkreslení. I zdánlivě triviální rozdíly ve způsobu, jak byla otázka formulována, mohou mít značný dopad na vyvolané odpovědi. Loftusová a Zanni (1975) promítli lidem krátký film o dopravní nehodě a potom kladli různé otázky. Někteří svědci byli dotázáni: „Viděl jste nějaký rozbitý reflektor?“ a další: „Viděl jste rozbitý reflektor?“ Ve skutečnosti nebyl ve filmu žádný rozbitý reflektor, ale

druhá otázka naznačovala, že byl. Pouze 7 % osob dotázaných na „nějaký rozbitý reflektor“ odpovědělo kladně, ve srovnání se 17 % těch, kteří byli dotázáni druhým způsobem. Tendence ke zkreslení paměti pozdějšími informacemi závisí také na tom, jaké má člověk sklony podléhat dezinformaci. Tímto aspektem se zabývali Tomesová a Katz (1997) a zjistili, že lidé, kteří snáze přijímali dezinformace, měli následující charakteristiky: ●

● ●

8

Obecně nepřesné vzpomínky na prvky události, které nesouvisely s dezinformací. Vysokou míru živé představivosti. Vysokou míru empatie, což znamená, že dobře dokážou identifikovat nálady a myšlenky druhých.

Pro vyjasnění role individuálních rozdílů v náchylnosti k dezinformaci bude ještě třeba dalších zkoumání. Názor, že svědecká paměť je křehká a snadno zkreslitelná, skvěle demonstrovali Schooler a Engstler-Schoolerová (1990). Účastníkům

podíl zkoumaných osob, které tvrdily, že viděly rozbité sklo (%)

OBRÁZEK 8.5

Výsledky studie Loftusové a Palmera (1974), která sledovala vliv slovesa použitého v popisu dopravní nehody na vybavení dané události s týdenním odstupem.



50

25

0 kontrolní skupina

použité sloveso „srazit se“

použité sloveso „vletět“

281

21.11.2008 15:06:27

8

svého výzkumu promítli filmový záznam zločinu. Některé účastníky potom požádali o podrobný slovní popis pachatelova vzhledu, zatímco ostatní účastníci vykonávali jinou, nesouvisející činnost. Nakonec obě skupiny vybíraly pachatelovu tvář v rekogničním testu. Ti, kteří podávali podrobný popis, si vedli hůře než druhá skupina. Tento jev, nazývaný slovní zastínění vizuálních vzpomínek (verbal overshadowing), patrně nastal díky tomu, že slovní popisy interferovaly s čistě vizuálními vzpomínkami na pachatelovu tvář. Teoretický přístup Jakým způsobem zkreslují pozdější zavádějící informace svědeckou výpověď? Podle Loftusové (1979) informace ze zavádějících otázek trvale mění paměťovou reprezentaci události tak, že je předchozí vzpomínka „přepsána“ a zničena, což dokládá fakt, že bývá velmi těžké ji vyvolat. V jedné studii Loftusová (1979) nabídla účastníkům 25 dolarů, pokud jejich vzpomínky budou přesné. Tato incentiva jako obrana vzpomínek před zkreslením zavádějícími informacemi naprosto selhala. Názor, že původní vzpomínka na událost je následnou informací zničena, není obecně přijímán, protože existují doklady o tom, že původní vzpomínka zůstává uložena v dlouhodobé paměti. Například Dodson a Reisberg (1991) pomocí testu implicitní paměti prokázali, že dezinformace nezničila původní vzpomínky, a proto soudí, že dezinformace jednoduše tyto vzpomínky znepřístupní. Loftusová (1992) později ustoupila ze svého původního stanoviska a zdůraznila pojem přijetí dezinformace (misinformation acceptance): účastníci „přijali“ dezinformaci, která jim byla později podána, a považovali ji za platnou část svých vzpomínek na danou událost. Tato tendence přijímat následné informace roste s časovou vzdáleností od události.

282


Zaragozová a McCloskey (1989) navrhli jednodušší řešení. Podle nich účastníci dělají to, co si myslí, že se od nich čeká. Představme si, že například vidí fotografie zachycující úraz muže s kladivem, ale čtou popis nehody, kde byl nástrojem šroubovák. Potom jsou dotázáni, zda bylo použitým nástrojem kladivo, nebo šroubovák. Účastníci, kteří si nemohou vybavit, který nástroj muž na fotografii používal, si mohou vzpomenout, že v popisu se mluvilo o šroubováku. Může jim připadat, že experimentátorovi vyhoví (a ukážou, že pozorně sledovali fotografie) tím, že zvolí šroubovák. Účastníci dělají to, co si myslí, že se od nich čeká; tomu se říká odpovídat na pobídkové charakteristiky (demand characteristics) situace. Pozorování nekonzistentní s tímto pohledem popsal Lindsay (1990). Pokusným osobám promítl snímky, na kterých údržbář ukradl v kanceláři peníze a kalkulačku, a po zhlédnutí snímků připojil dezinformace formou vyprávěného popisu události. Potom bylo všem svědkům popravdě řečeno, že některé informace ve vyprávěném popisu, které se týkaly následujícího paměťového testu, byly nepravdivé. Tato instrukce měla zabránit vlivu dezinformace na paměťový výkon, pokud by hrály významnou roli pobídkové charakteristiky. Ve skutečnosti následné informace zkreslily vzpomínky účastníků, což ukazuje, že patrně skutečně působí na paměť. Účinek následných informací na svědecké výpovědi může být také vysvětlen pomocí systému monitorování zdrojů (source monitoring framework; Johnson, Hashtroudi & Lindsay, 1993). Paměťová sonda (např. cílená otázka) aktivuje paměťové stopy, které se s ní informačně překrývají. Tato paměťová sonda aktivuje stopy z různých zdrojů. Jedinec se rozhodne pro zdroj jakékoliv aktivované vzpomínky podle toho, jaké informace obsahuje. Zde existuje nebezpečí


21.11.2008 15:06:27

8. KAŽDODENNÍ PAMĚŤ ÚVOD. Není to ale tak jednoduché, jak by se mohlo dosud zdát. Jak upozorňují Koriat a Goldsmith (1996, s

Recommend Documents