Pramen Amazonky Který ze čtyř pramenů je nejdůležitější? LUDĚK ŠEFRNA
Kde a v jakých podmínkách pramení Amazonka? Otázka není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Území čtyř zkoumaných povodí (Carhuasanty, Apachety, Sillanque a Ccaccanzy) má rozlohu zhruba 57 km2 a jen jedna z těchto řek může být „hlavní“. Nedá se ale určit pouhým vyhodnocením podkladů dálkového průzkumu Země v teplé laboratoři, je třeba shromáždit poznatky z přímého pozorování.1) Sedím na vrcholu Quehuischi (5358 m n. m.). Údolím po mé levici vede stará obchodní stezka. Již od 12. století tudy proudily karavany lam ze sousedního údolí Colca, vyznačujícího se rozvinutou předkolumbovskou kulturou. Na dohled pod sebou mám čtyři široká údolí, která se po několika kilometrech spojují v jedno. V tomto místě se čtyři zmíněné toky stékají v řeku zvanou Lloqueta, která po několika dalších změnách názvu (Challamayo, Hornillos, Apurimac, Ene, Tambo, Ucayali a Solimoes) končí svou pouť v Atlantiku jako Amazonka. Každá molekula vody, jež se v jednom z těchto pramenů objeví a překoná nebezpečí předčasného vstupu do jiného vodního koloběhu výparem, vsakem, chemickou vazbou či zabudováním do biomasy, urazí v řečišti (nejdelším na světě) cestu přes 7000 km dlouhou. Naším hlavním úkolem je rozhodnout, který ze čtyř pramenů je nejdůležitější. Každá řeka má svůj původ a čím významnější je z hlediska světové hydrografické sítě, tím větší pozornost budí určování hlavních parametrů toku. Z hlediska člověka, který hledá počátek věcí, je vznik řeky tak trochu mysterium. Bývá spojován s místní kulturou, náboženstvím, rituálními obřady, historickým vývojem osídlení krajiny. Mnohde byl personifikován a těšil se patřičné úctě. Za pramenné toky bývají dodnes považovány ty, jejichž povodí bylo dříve osídleno a předáváním tradic se dostalo do povědomí generací. (U nás považujeme za hlavní řeku Labe, přestože hydrografické parametry svědčí pro Vltavu.) Řeka s deseti jmény Nejednotnost názorů na počátek Amazonky má několik příčin. Je to především obrovská rozloha sběrného území amazonských toků, sahající od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru po Bolívii, kde všude jsou tyto toky vnímány jako místní. K tomu přispívá kmenová roztříštěnost a také po dlouhou dobu udržovaná vzájemná nevraživost portugalské a španělské koloniální správy. Svědčí o tom i těch deset jmen pro jednotlivé úseky řeky.
Pamětní deska českého jezuity Samuela Fritze na skalním bloku na břehu jezera Laguna Lauricocha. V těchto místech podle Fritze pramenila Amazonka tokem Mara onu. Snímek © Luděk Šefrna Samuel Fritz (9. 4. 1654 – 20. 3. 1725) pocházel z Trutnova. Roku 1673, během studia na pražské Filozofické fakultě, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. V době teologických studií v Olomouci se přihlásil jako misionář pro španělskou Jižní Ameriku. Koncem r. 1683 odcestoval přes Prahu do Janova a odtud lodí do Cádizu a Sevilly, kde se svými druhy čekal na loď do Ameriky. V září 1684 vypluli do Cartageny (na území dnešní Kolumbie). Odtud Fritz s třemi dalšími misionáři pokračoval po souši až do Quita, dnešního hlavního města Ekvádoru. Cesta jim trvala 9 měsíců. Pak pokračovali do misií na řece Maraon. Fritzovi byl k misijní činnosti přidělen kmen Omaguů, žijících rozptýleně na ostrovech veletoku. Dorazil k nim v únoru 1686. V souvislosti s pohraničními spory mezi Španěly a Portugalci se Fritz stal odhodlaným obhájcem španělských zájmů, díky čemuž uskutečnil i neplánovanou cestu po Amazonce až k jejímu ústí (do města Gran Pará, které se dnes jmenuje Belém) a zpět. Při zpáteční cestě shromáždil všechny informace pro vytvoření mapy celého toku. Zprávu o své cestě přednesl osobně r. 1693 místokráli v Limě. V roce 1714 se odebral do Jéveros, kde žil až do své smrti. Kromě latiny a Španělštiny ovládal několik indiánských nářečí. Jeho slovník jazyka Omaguů se dočkal velkého uznání a deník z let 1689–1691 byl přeložen do češtiny a publikován v knize Česká touha cestovatelská – cestopisné deníky a listy ze 17. století, Odeon, Praha 1989.
Přispěním jezuity Samuela Fritze, našeho snad geograficky nejplodnějšího rodáka v Latinské Americe, byl kdysi pramen Amazonky „umístěn“ do jezera Lauricocha na horním toku Mara onu a náležitě mapově zaznamenán. Např. Ottův slovník uvádí, že „Amazonská řeka vzniká v jezeře Llauricošském na vysočině u Cerra de Pasco 3653 m nad hladinou mořskou“. Vžitý údaj se později úporně bránil změně a dodnes jej najdeme i v renomovaných encyklopediích, jako je Brittanica či Grand Larousse. Kdybychom u těchto údajů setrvali, museli bychom na Amazonku pohlížet pouze jako na čtvrtou nejdelší řeku (tedy řeku zhruba o 500 km kratší, než ukazují poslední výpočty). Díky exaktnějším metodám vyhodnocování povrchu Země z leteckých a satelitních snímků se již delší dobu ví, že nejvýznamnějším horním tokem je řeka Ucayali, která pramení v jižním Peru. Klima, vegetace a půdy pramenné oblasti Pramenná oblast Amazonky v provincii Arequipa v peruánských Andách leží na altiplanu ve výšce 1) K objasnění této otázky (a otázek souvisejících) zorganizovala r. 1999 Přírodovědecká fakulta UK česko-peruánskou Expedici Hatun Mayu. V roce 2000 se konala druhá expedice, při níž byly výsledky upřesněny a shrnuty.
RNDr. Luděk Šefrna, CSc., (*1950) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na této fakultě se na katedře fyzické geografie a geoekologie zabývá pedogeografií a biogeografií. Mimo jiné spoluorganizoval expedici k pramenům Amazonky. Autoři doplňujících rámečků jsou z téhož pracoviště. (e-mail:
[email protected]) http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, únor 2001
95
4000–5000 m n. m. Jižní část náhorní plošiny (od středního Peru do středního Chile a Bolívie), kterou domorodci označují puna seca, je sušší. Na rozdíl od severních vlhčích páramos se zde zemědělství omezuje pouze na pastevectví. V důsledku drsného velehorského klimatu, kde jsou srážky soustředěny do výrazného maxima dvou letních měsíců (ledna a února), vysoké radiace a dlouhodobého bezoblačného počasí, jsou zdejší denní teploty extrémní, s výkyvy až k 25–35 °C. V noci mohou klesnout až na –20 °C. Letní období je z tohoto pohledu mírnější. Značný oteplující vliv mají svahy vystavené slunci a klimatická inverze. Hranice věčného sněhu leží ve výškách 5200–5400 m n. m. Půda a vegetace jsou kromě klimatu formovány reliéfem a geologickým podložím. Přes poměrně jednotvárnou geologickou stavbu, v níž převládají andezity kenozoického vulkanizmu, jsou důležité typy zvětralin a vrstvy šedobílých tufů i jiných snadno zvětrávajících usazenin vzniklých ze sypkého materiálu sopečného původu. Jemný písek či prach vzniklý jejich rozpadem je větrem a vodou roznášen do okolí, kde se posléze stává součástí matečných hornin. Zvětraliny původních hornin, jejichž vznik byl podmíněn mrazem, se přemísťují a ukládají podle hlavních tvarů zemského povrchu. Výrazné jsou svahové uloženiny vzniklé soliflukcí (půdotokem, čili HYDROLOGICKÁ ANALÝZA Měřením na mapách jsme stanovili délky všech zdrojnic, které byly označeny za pramenné úseky Amazonky. Výsledky měření potvrdily domněnku, že nejdelší zdrojnici Amazonky je třeba začít hledat na úpatí masivů Nevado Mismi a Nevado Quehuisha, kde vzniká soutokem čtyř zdrojnic řeka Río Lloqueta. V roce 1999 a 2000 (vždy ve stejných ročních obdobích, kdy jsou průtoky nejnižší) byla provedena detailní pozemní měření.* Při měření délek jsme postupovali podél všech čtyř hlavních zdrojnic až k pramenu tak, aby byly zachyceny všechny říční zákruty. Pro upřesnění výsledků jsme na vybraných místech měřili také průtok jednotlivých zdrojnic. Vzhledem k značné rozkolísanosti průtoku během dne však podle jeho hodnot nelze hlavní zdrojnici určit. Je nutno vzít v úvahu též délku toku spolu s nadmořskou výškou pramene, plochu povodí, velikost průtoku u ústí a vyrovnanost podélného profilu, resp. vývojové stáří říčního koryta. l Carhuasanta. Celková délka levé zdrojnice, která pramení v ledovcovém jezeře Laguna „Bohemia“ v nadmořské výšce 5150 m n. m., je 8138,4 m. Připočteme-li vzdálenost 2130 m od pramene k nejvzdálenějšímu bodu v dílčím povodí, což je Nevado Mismi 5628 m n. m., zjistíme, že v tomto povodí se nachází nejvzdálenější místo od ústí Amazonky do Atlantického oceánu. Celková délka pravé zdrojnice je o něco menší (7799,31 m), ale vydatnost pramene téměř 20 l/s stojí za povšimnutí. Celková plocha Carhuasanty činí 16,85, což je ze všech dílčích zdrojnic nejvíce. l Apacheta. Pro tuto zdrojnici hovoří hlavně o 50 % vyšší průtok oproti Carhuasantě (na jejich soutoku). To je dáno tok
pramenná oblast Carhuasanta (k pramenu z laguny) Carhuasanta (ke skalnímu pramenu) Apacheta Apacheta (po soutok s Ccaccansou) Ccaccansa (bez Apachety) Ccaccansa (vèetnì Apachety) Sillanque (bez Apachety) Sillanque (vèetnì Apachety) ostatní mezivodí
96
pomalým posunem jemnějších zvětralin na svazích ve směru působení gravitace v mrazovém klimatu při opakujícím se zmrzání a rozmrzání), které sousedí s periglaciálními kamennými moři, osypy, skalními věžemi a stěnami. Největší dynamiku má však vodní a větrná eroze. Široká údolní dna jsou vyplněna uloženinami různé mocnosti. Plošinný reliéf nejnižších částí údolí a některých partií při rozvodí je výrazně ovlivněn v suchých obdobích větrným odnosem minerálních částic i odumřelého rostlinného detritu a jejich opětovným ukládáním na jiném místě. Takto vzniklé eolické sedimenty nacházíme ve formě prašných vrstviček i na skalních blocích ve výškách okolo 5500 m n. m. Vegetace tvoří dvě zásadně odlišná společenstva. n Mokřady. Rostou zde mokřadní druhy obývající údolí a svahová prameniště s přebytkem půdní vody, která často vystupuje až na povrch. Tato vegetace vytváří složitý mikroreliéf šlenků a bultů (dolíků a kopečků), nazývaný zdejšími obyvateli champa. Vznikají tu několik metrů mocné vrstvy půd podobných našim rašelinám a slatinám.2) n Horská step. Místa bez dodatečného ovlhčení tekoucí či stojatou vodou mají v důsledku dlouhé suché periody charakter stepi s řídkou trsovitou vegetací morén a mírných soliflukčních svahů. Významné jsou trávy,3) spásané již po staletí stády lam. Nejtím, že na dolním toku přitékají do Apachety další dvě zdrojnice: Sillanque a Ccaccansa. Při porovnání celkové vzdálenosti s Carhuasantou zjistíme, že tyto dvě zdrojnice jsou takřka stejně dlouhé, avšak vzdálenost suťového pramene Apachety k nejvzdálenějšímu bodu dílčího povodí je poloviční (1050 m). l Ccaccansa. Tato zdrojnice má nejdelší i nejvýše lokalizovaný pravidelný tok (8926 m, 5177 m n. m). Podle Peruánských map nemá na rozdíl od ostatních zdrojnic jasně určený pramen, nýbrž se dá hovořit o prameništi s nejednoznačným místem výronu podzemní vody, kde není určen výtok. Délku a nadmořskou výšku pramene jsme vztahovali ke spodní hraně tohoto prameniště, kde byl ještě pozorován pravidelný odtok. Při větším tání by byl pramen určitě lokalizován dále a výše. Vzdálenost prameniště k nejvzdálenějšímu bodu v dílčím povodí k jižnímu vrcholu Cerro Cututi je však již necelých 600 m. l Sillanque. Nadmořská výška jejího pramene 5039 m n. m. ani celková délka 5920 m k soutoku Carhuasanty a Apachety nemají žádná nej-, avšak celková velikost povodí téměř 13 km2 ukazuje, že tento tok není v pramenné oblasti zanedbatelný. Nejvzdálenější místo v povodí od suťového pramene je 1200 m. Bohumír Janský, Julius Česák * Pro měření délek jsme zvolili nejnovější verzi laserového dálkoměru LEM TM 30 firmy JENOPTIK, pro určení nadmořských výšek dva barometrické výškoměry s korekcí pomocí GPS. Pro určení přesné geografické polohy pramenů byl použit zmíněný přístroj GPS od firmy Magelan, k měření průtoků hydrometrická vrtule C20 firmy OTT.
délka toku
nadmoøská výška pramene
plocha povodí
vzdálenost od pramene k rozvodnici
m
m. n. m.
km2
m
8138,40 7799,31 8134,20 5966,79 6772,16 8926,09 4683,64 5920,21
4781 5150 5155 5169 5169 5177 5177 5039 5039
57,14 16,85
2130
15°30'43" j. š., 71°42'05" z. d.
1050
15°31'15" j. š., 71°45'42" z. d.
VESMÍR 80, únor 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
35,32 13,29 9,06 12,97 4,97
590 1200
pozice pramene podle GPS
15°27'26" j. š., 71°46'55" z. d. 15°30'25" j. š., 71°44'41" z. d.
vyšší partie krajiny s nejméně vyvinutými půdami, strmými svahy a skalními výchozy má vegetačně charakter polopouště, rostliny jsou uchyceny v chráněných místech. Převládají suchomilné druhy včetně kaktusů. Nejnápadnější je Azorella yarita – vytváří vysoké semknuté trsy s jedinci až stoletými. Zdřevnatělé části této rostliny využívají pastevci k topení. Balvanité svahy jsou domovem početných kolonií býložravého hlodavce viskači, který je podobný činčile. Hrabavou činností a požíráním rostlin ovlivňuje vývoj půdního krytu i rostlinných společenstev. Pastevci tuto oblast využívají již od předkolumbovské doby. Dnes každé ze čtyř údolí poskytuje stravu stohlavým až dvěstěhlavým stádům lam i jiných býložravců. Pastevci vybudovali tradiční kamenné úkryty (estancias) a primitivním, leč účinným způsobem rozvedli po úbočích svahů ve směru vrstevnic vodu pro zavlažování níže ležících pastvin. Tyto kanály jsou dosud činné. Oblast se širším okolím je od příchodu prvních Španělů známá ložisky zlata a stříbra, s čímž patrně souvisí zvýšený obsah některých těžkých kovů v půdách, zejména arzenu. Dvě kategorie zdejšího půdního krytu l PŮDY VYSKYTUJÍCÍ SE VE VŠECH KLIMATICKÝCH ZÓNÁCH. Společným znakem je hydromorfizmus a nahromadění zrašeliněných rostlinných zbytků do mohutných vrstev, mocných často až 3 metry. Hydromorfní minerální horizonty jsou kombinovány s horizonty organického původu v mnoha stupních přechodu. Profily jsou většinou hluboké a slabě štěrkovité, často je patrný vliv jak vodní, tak větrné akumulace. Důka2) Dominantními rostlinnými druhy jsou zde Distichia muscoides (Juncaceae), Aciachne pulvinata (Poaceae) a Pycnophyllum molle (Cariophyllaceae). 3) Základem jsou hlavně druhy Ichu (Festuca dolichophyla, Calamagrostis nitidula a Calamagrostis vicunorum).
Mokřady na svahových prameništích tvoří obdobná rostlinná společenstva jako údolní Champu. Pohled přes údolí Apachety a vzdálenější Sillanque je směrován k masivu Mismi.
zem o tom, že tyto procesy probíhají i dnes, jsou nálezy čerstvě pohřbených rostlin. Dna některých GEOMORFOLOGIE ÚZEMÍ Pramenná oblast zdrojnic Amazonky na území Cordillery Chila je součástí horského systému And a vyznačuje se rysy charakteristickými pro mladé orogenní soustavy. Vývoj reliéfu byl určován zejména střídáním ledových a meziledových dob v pleistocénu a mladotřetihorní i pleistocenní vulkanickou aktivitou. Hluboká, glaciálně přemodelovaná horská údolí a výrazné skalní štíty se zde střídají s protáhlými plochými vyvýšeninami, vázanými na vulkanické plošiny. Povrch je velmi členitý, na vzdálenosti do 1 km připadají relativní výškové rozdíly kolem 500 m, přičemž rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem ve čtverci 4×4 km přesahuje 800 m. Nejvyšším místem pramenné oblasti je vrchol Nevado Mismi (5628 m n. m.), nejníže položený bod (4712 m n. m.) leží při soutoku Carhuasanty a Apachety. Při vývoji struktury povrchu se uplatňují sopečné vyvrženiny, které jsou málo odolné vůči vnějším činitelům. Jestliže se vyskytují v blízkosti odolnějších láv, tvoří velmi nestálé a rychle degradující polohy materiálu. Střídání hornin různé odolnosti vede ke vzniku značné členitosti. Plošinami vytvořenými lávovými proudy proniká v důsledku sekundárního rozpukání voda, vyvěrají tu četné prameny. Maximální rozsah zdejšího zalednění připadá na období mladého pleistocénu. Vývoj zalednění v 2. polovině 20. století, rekonstruovaný na základě leteckých a družicových snímků, potvrzuje ubývání ledovcové hmoty. Od r. 1955, kdy byla na tomto území zaledněna téměř celá oblast nad 5200 m, se rozloha ledovců výrazně zmenšila, úbytek již dosáhl téměř 60 %. V současnosti se ve studovaném území nacházejí čtyři ledovce o celkové rozloze 1,66 km2, které jsou omezeny na nejvyšší partie horských hřbetů. Zbyněk Engel
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, únor 2001
97
Náplavový kužel bočního údolí je proříznut erozní činností toku Carhuasanty. Časté překrývání organické hmoty světlými tufy svědčí o značné dynamice reliéfotvorných procesů. Podle analýzy radiokarbonovou metodou 14C jsou označené vrstvy v hloubce asi 2 m staré 1500 let. Naproti tomu stáří rostlinných zbytků na dně údolí champy v hloubce 1 m je okolo 2200 let.
šlenků (prohlubní), které jsou v zimě vyschlé, pokrývá krusta řas, která jejich povrch chrání před větrnou erozí. Promísení vrstev mrazem je sice patrné, ale vzhledem k souvislému rostlinnému krytu má pouze vedlejší význam. V zimním období je většina těchto půd v hloubce několika cm stále zmrzlá. Půdy jsou vesměs kyselé. Tento areál představuje obrovskou rezervu organické hmoty a akumulační prostor pro CO2. Pro hydrologii území má rozhodující význam schopnost pojmout vodu, která vyrovnává průtoky mezi suchým a vlhkým obdobím. Zanedbatelný není ani vliv CO2 na chemizmus tekoucí vody, která je při průtoku champou okyselována. l PŮDY VÝŠE POLOŽENÝCH MORÉN A „TEKOUCÍCH PŮD“. Bývají porostlé nesouvislou vegetací stepního až polopouštního charakteru.4) Půdní profily jsou nevyvinuté, mělké, s vysokým obsahem hrubého štěrku. Povrch půdy je částečně holý a bývá načechráván roztávajícím jehličkovitým ledem, což v suchém ročním období urychluje větrnou erozi. Minerální částice 4) Převládají zde zástupci rodů Stipa, Festuca, Calamagrostis.
PROČ MÁ PERU ZÁJEM O VÝZKUM? Mít na svém území pramen největší řeky světa je velký přírodní dar, který je třeba náležitě využít. Stále více lidí sice „konzumuje virtuální realitu“, část však dosud podléhá atavistické touze po objevování a dobývání. Jestliže jsou lidé ochotni platit za pocit, že jsou na místě s nějakou prioritou či estetickou hodnotou, potom pramen Amazonky musí stát v jejich očích značně vysoko. Snaha a zájem regionální a státní správy Peru, aby se výsledky přesných měření a popisy území dostaly do všeobecného povědomí a byly respektovány i vědeckou obcí, o tom jasně svědčí.
98
VESMÍR 80, únor 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
spolu s úlomky rostlin jsou transportovány i na větší vzdálenosti, kde se zachytávají v trsovité vegetaci. V dolních částech svahů je vegetační kryt rozvolněn pastvou, ve vyšších polohách (okolo 4800 m n. m.) již převažuje holý povrch, pro nějž jsou charakteristické znaky způsobené mrazem, jako je polygonální a brázděné uspořádání povrchu. Přestože je rostlinný kryt velmi chudý, obsah humusu svědčí o sezonní biologické aktivitě (pokud humus není přinesen větrem) anebo klimatických výkyvech v holocénu. Ve srovnání s předešlým typem půdního krytu jsou tyto půdy ještě kyselejší. Amazonka „nemá pramen“ Jak jste již zjistili z hydrologického rámečku B. Janského a J. Česáka i z ostatních charakteristik oblasti, pro každou ze čtyř zdrojnic odvádějících vodu z pramenné oblasti svědčí nějaké kritérium. Největší tok světa tedy nemá jednoznačně určený pramen, ale musíme hovořit o pramenné oblasti. Dovětek: Poslední den pobytu v pramenné oblasti jsme se setkali s expedicí vyslanou časopisem National Geographic, která údolím Lloquety právě stoupala k pramenům. V přátelské diskusi s vedením, které tvořili Američan A. Johnston a Polák naturalizovaný ve Spojených státech A. Pietowski, jsme si objasnili cíle a záměry obou expedic. Aniž bychom za tohoto setkání pocítili řevnivost či náznaky konkurenčního boje o prvenství při určení hlavního pramene, musíme v poslední době často reagovat na zprávy (většinou zprostředkované) o „úspěších“ této americké výpravy. I když časový předstih a šíře prováděných výzkumů jsou na naší straně, rozhodující bude kvalita prezentovaných výsledků. Kompletní shrnutí výsledků naší expedice vyjde tiskem v první polovině tohoto roku pod titulem „Pramen Amazonky“. o Za pomoc při organizaci expedice děkuji velvyslanci ČR v Republice Peru panu Ing. J. Kopeckému, CSc., vnukovi zakladatele naší moderní pedologie.
Nahoře: Panorama prameniště Amazonky. Panoramatický pohled z vrcholu Quehuishi směrem k severu na široké údolí Apachety. Údolí bylo vyhloubeno pleistocenním ledovcem, který byl vyživován sněhem z karů zařezávajících se do parovinného reliéfu atlantsko–pacifického rozvodí And. Pod rozlehlými kamennými moři, která vznikla mrazovým rozpadem kenozoických andezitů, jsou pohřbeny relikty ledovce, jehož tavné vody sytí Apachetu a během zimy zásobují zelená společenstva mokřadních rostlin champy. Vpravo na snímku zasněžený masiv Mismi, vlevo se údolím vine stará karavanní stezka z údolí Colca do nitra Incké říše.
Uprostřed: Závěr údolí Carhuasanty pod masivem Mismi. Vlhká champa ostře přechází do nespojitých suchomilných společenstev, obnažené písčité a štěrkovité minerální půdy jsou vystaveny intenzivní větrné erozi. Pastva lam a jiných býložravců degradaci půdy výrazně urychluje.
Dole: Ccaccansa před soutokem s Apachetou meandruje v hrubých glaciofluviálních nánosech krytých jemnějšími nivními sedimenty. V důsledku velkých teplotních výkyvů se průtok během dne až zdvojnásobuje (oproti rannímu minimu). V pravé části snímku je patrný pozůstatek kamenných pasteveckých úkrytů, které byly stavěny již v předkolumbovské době.
VESMÍR 80, únor 2001 http://www.cts.cuni.cz/vesmir
99
Nahoře: Rostlina yarita (Azorella yarita), dominantní zástupce xerofytní vegetace suchých svahů na nevyvinutých minerálních půdách.
100
VESMÍR 80, únor 2001 http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Dole: Karavana lam prochází okolo jednoho z pramenů Amazonky. Pro místní obyvatele je jen jedním z mnoha pramenů, povědomí výjimečnosti a přináležitosti k počátku Amazonky zde neexistuje.
Nahoře: Bulty champy tvoří labyrint rostlinných ostrovů s dominantním druhem Distichia muscoides. Zimní promrzání umožňuje chůzi po těchto porostech a usnadňuje odchyt planktonu. Až několik metrů mocné vrstvy zrašelinělých organických zbytků, které se podobají našim rašelinám, tvoří velký rezervoár vody a uhlíku. Voda zde protéká i v suchém zimním období. Vpravo: Různé profily půd, charakterizující širokou škálu půdních asociací od organozemí přes gleje a pseudogleje až po fluvizemě. Snímky na s. 99–101 © Luděk Šefrna
Dole: Při hledání „pravého pramene“ Amazonky byly stanoveny délky všech zdrojnic, jež byly dříve označovány za pramenné. Nejdelší a nejvýše lokalizovaný tok má Ccaccansa, ovšem Apacheta za ní moc nezůstává pozadu. Carhuasanta je sice kratší, ale zas má ze všech zdrojnic největší plochu. Měření byla prováděna koncem června a začátkem července, kdy na jižní polokouli vrcholí zimní období a průtoky jsou nejnižší (v letním období by byly některé prameny lokalizovány výše).
C
VESMÍR 80, únor 2001 http://www.cts.cuni.cz/vesmir
101
