PIPPICH
738
1890; Slečna nakladatelka, ochotn. Chrudim 1890, i t., Švandovo div. 1891; Slavomam, ND 1890, i t., nová verze s tit. Kovář svého štěstí, Budilova spol. 1891. PRAMENY A LITERATURA LA PNP: osobní fond, inventář → J. Wagner, L. Šolcová, 2002. Část pozůstalosti v Regionálním muzeu v Chrudimi, ve SOkA Chrudim a ve Sbírce dějin tělesné výchovy a sportu NM v Praze. ■ Nesign.: Míla Pippichová-Havelková, Světozor 12, 1878, s. 366●; ref. Z české domácnosti: uh [V. Guth], Politik 20. a 22. 2. 1880; nesign., Národní listy 24. 2. 1880; F. Zákrejs, Osvěta 11, 1881, s. 368●; ref. Ve veřejném životě: T. [J. L. Turnovský], Pokrok 1. 10. 1884; nesign., Divadelní listy 5, 1884, s. 220; B. F. [Frida], Zlatá Praha 1, 1884, příl. k č. 41, s. 170; F. Zákrejs, Osvěta 15, 1885, s. 362–364●; R.: K. P., Česká Thalia 2, 1888, s. 16●; ref. Svět zásad: F. Zákrejs, Osvěta 15, 1885, s. 467; 18, 1888, s. 1138n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 158; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 21. a 26. 1. 1888; -o [V. Mrštík], Ruch 10, 1888, s. 79n.; nesign., Čas 2, 1888, s. 75n.; B. F. [Frida], Lumír 16, 1888, s. 47; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 2, 1888, s. 39; J. Kuffner, Květy 10, 1888, d. 1, s. 350–352●; ref. Slavomam: Astur [H. G. Schauer], Literární listy 11, 1890, s. 344, 358n.; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 11. 4. 1890; š. [J. Kuffner], Národní listy 11. 4. 1890; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 124–126; J. V. S. [Sládek], Lumír 18, 1890, s. 154; A. Schulzová, Květy 12, 1890, d. 1, s. 625–627●; M. A. Š. [Šimáček], ref. Slečna nakladatelka, Světozor 24, 1889/90, s. 429; B.: JUDr K. P., Divadlo 1, 1903, s. 11–13; F. Tlustý: Paměti hudebního spolku Slavoje a hudebního života v Chrudimi, Chrudim 1907, s. 36; J. D. K: JUDr. K. P., Máj 7, 1908/09, s. 371n.; F. Vondráček: Dr. K. P., Národní listy 19. 4. 1909; Lch. [J. Löwenbach]: Dr. K. P., Hudební revue 2, 1909, s. 296●; k sedmdesátinám: -r- [J. Borecký], Topičův sborník 6, 1918/19, s. 382; nesign., Chrudimský kraj 8, 1919, č. 16●; nekrology: R. + L., Topičův sborník 8, 1920/21, s. 370n.; Zvon 21, 1920/21, s. 408; B. Markalous, Lidové noviny 19. 3. 1921●; J. Körner: JUDr. K. P., 1925; O. Šourek: Dívčí boj v české opeře, Listy Hudební matice 5, 1925/26, s. 94–96; V. Štein Táborský: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 344; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 207; J. Mikan: K. P. ve světle hudební korespondence, Vlastivědný sborník východočeský 5, Chrudim 1934, s. 123–153; Divadelní Chrudim.
KAPITOLA_P_705-818.indd 738
Památník vydaný k otevření Městského divadla K. P. v Chrudimi, Chrudim 1934 [obs. F. Pochobradský: Staré divadlo v Chrudimi; M. Hýsek: K. P. jako dramatik]; I. Herrmann: Z poslední galerie, 1939, s. 213n.; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 200; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 99n.; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1980, s. 127, 145; J. Charvát: O rodině P., Chrudimské vlastivědné listy 1, 1992, č. 3, s. 9; P. Kobetič: Osobnosti Chrudimska, Chrudim 2002, s. 170. ■ ČHS, Kočí, LČL, Otto; Místopis I [Chrudim], NAlb, PD-rep
ad
Jan PIŠTĚK * 17. 4. 1847 Praha † 5. 4. 1907 Královské Vinohrady (Praha-V.) Divadelní ředitel, zpěvák, režisér. Narodil se jako třetí z osmi dětí pražského měšťana Antonína P., obchodníka kamenným uhlím a hudebníka, a jeho první manželky Barbary. Připravoval se na pěveckou dráhu studiem v Pivodově škole a na konzervatoři, kterou nedokončil. 1869 se oženil s pražskou měšťanskou dcerkou Marií Votýpkovou, s níž měl již před sňatkem dítě. Po ochotnických začátcích debutoval 1872 u Kramuelovy společnosti, t. r. nastoupil k P. Švandovi ze Semčic, od něhož kvůli neshodám záhy odešel. Od 30. 6. 1873 byl angažován u J. E. Kramuela, k němuž se pak vrátil po ročním pobytu v Rusku (1874/75, nezjištěná společnost a místo). 1877 byl krátce kapelníkem u společnosti J. Faltyse. V srpnu 1877 získal divadelní koncesi a založil vlastní společnost, s níž zahájil ve starém divadle v Plzni, jež mu bylo zadáno na zimu 1877/78. Tradované Budilovo tvrzení, že P. v začátcích divadelního podnikání finančně vypomohla jeho tchyně, která byla matkou herce K. Stockého, je vzhledem k jejímu úmrtí 2. 7. 1877 sporné. 1878 zakoupil Arénu v Kravíně na Král. Vinohradech jako základnu pro letní působení, znovu se ucházel o plzeňské divadlo, ale tentokrát neuspěl. Pro zimní sezony se mu dařilo obsazovat městská divadla (Chrudim, 1878/79, Plzeň, 1886–89, 2. část zimní sez. 1890/91, 1891/92). Několik let zajišťoval český divadelní provoz v Brně:
11.9.2015 15:01:02
739 nejprve v Besedním domě (1879–81), pak v Národním divadle (na Veveří 1884/85, 1893–96 a 1897/98). Po stržení zchátralé Arény v Kravíně (v květnu 1881 se propadla podlaha na galerii a několik diváků se zranilo), dal postavit 1882 na témže místě (roh dnešních ulic Slezské a Budečské) rozměrnější Letní divadlo pro asi 1200 diváků. Po první letní sezoně v nové aréně se na podzim 1882 přesunul do tzv. Ústřední síně (v domě Záložny vinohradské, v dnešní Anglické ul.), kterou na své náklady adaptoval. Když Aréna v Kravíně musela ustoupit nové zástavbě, zbudoval nekryté Letní divadlo poblíž vinohradské vodárny (mezi dnešními ulicemi Slezskou a Korunní ul.), v němž zahájil 30. dubna 1893. V zimě 1896/97, kdy nezískal ND v Brně, hrál střídavě ve vinohradském Národním domě a v žižkovské Bezovce, od ledna v Národním domě. Jako vdovec (první manželka zemřela 1888 ve čtyřiačtyřiceti letech) se 1894 oženil s herečkou svého souboru Marií Slánskou. 1900 arénu uzpůsobil pro celoroční provoz (zastřešení, ústřední vytápění), ukončil mimopražské působení a zrušil zpěvoherní provoz, již předtím postupně omezovaný. Lidové divadlo na Král. Vinohradech, zvané Pištěkovo, řídil až do své smrti 1907. Zemřel několik měsíců před otevřením MD Král. Vinohrad, pohřben je na Vinohradském hřbitově. Nevlastní sestra Marie P. (1860–1925, provd. Šandová, podruhé Jelínková) byla herečkou kočujících společností: 1880–82 hrála u J. E. Kramuela, poté do 1907 v bratrově souboru a divadle. Dcera Zdenka P. působila v otcově společnosti a divadle, syn Theodor P. z druhého manželství (1895–1960) se prosadil jako divadelní a filmový herec. Vnuk Theodor P. (*1932) se stal výtvarníkem, uplatnil se i jako filmový architekt a kostýmní výtvarník. P. byl činný jako zpěvák, dirigent a režisér, proslul především jako divadelní ředitel a podnikatel. Pěvecky se uplatňoval v tenorových rolích lyrických (např. Jeník, Smetana: Prodaná nevěsta; Orfeus, Offenbach: Orfeus v podsvětí) a komických (např. Bořivoj Paris, Suppé: Žádný muž a tolik děvčat; Falsacappa, Offenbach:
KAPITOLA_P_705-818.indd 739
PIŠTĚK
Jan Pištěk v neurčené roli
Bandité), které zastával u své společnosti od jejích počátků po řadu let. Jako divadelní ředitel a podnikatel udržoval vždy velký soubor (např. pro plzeňskou sez. 1887/88 měl čtyřiačtyřicet členů, dvacetičlenný sbor a orchestr o dvaceti čtyřech hráčích). Do konce 19. stol. provozoval operu, operetu a činohru. Rozsahem a úrovní zpěvoherní produkce neměl mezi divadelními společnostmi rovnocenného soupeře. Dobrou pozici v mimopražském divadelnictví zaujímala i jeho činohra, pro niž angažoval hned na počátku kvalitní herce (všestranné K. Liera a M. Křepelovou, interpretku matek M. Ryšavou, komika J. Poláčka, dále A. Lierovou, M. Slánskou, K. Stockého). Do začátku osmdesátých let přibyli komik F. Šípek, tragédka L. Rottová, E. Vojan pro charakterní a hrdinské role a V. Budil, rychle postupující od salonních světáků k charakternímu a tragickému oboru. V dalším období souborem prošli heroina M. Procházková-Malá, komikové F. Šípek a J. Vilhelm, A. Jiřikovský s manželkou Vilemínou, A. Vojta, J. Pulda, F. Bursová, A. Košnerová ad. Za odcházející herce se P. nedařilo získávat rovnocenné síly a ansámbl vykazoval
11.9.2015 15:01:02
PIŠTĚK
740
pozvolný sestup. Režií pověřovaní herci (K. Lier, A. J. Frýda, B. Halla, A. Houdek, F. Šípek a J. Vilhelm) povětšině pečovali jen o aranžmá, koncepčnější práci vyvíjel V. Budil. Výběr her sledoval hlediska kasovní (známé nebo přitažlivé kusy), v menší míře osvětová a vzdělávací. Velkou část repertoáru tvořila česká dramatika, zastoupená takřka v celém rozsahu počínaje J. N. Štěpánkem, V. K. Klicperou a J. K. Tylem přes J. J. Kolára a F. B. Mikovce po E. Bozděcha, J. Vrchlického, J. Štolbu, V. Štecha, F. X. Svobodu, L. Stroupežnického, M. A. Šimáčka (1886 první provedení dramatu Bez boje, odmítnutého ND) až k F. A. Šubertovi a A. Jiráskovi. V osmdesátých letech získal P. jako autora F. F. Šamberka (premiéry Podskaláka 1882 a Divadelního vlaku 1884); jeho frašky měl vždy na programu (Jedenácté přikázání, 1881, Palackého třída čís. 27, 1884 ad.) a Šamberk v nich občas hostoval. V dalším desetiletí P. uváděl dobové a lokální veselohry a frašky J. Puldy (Hloupý Honza na výstavě, 1895) a dramatické pokusy svých herců A. Lokaye (Růžová pouta), J. Lukavského, J. Poláčka, J. Vilhelma a K. Želenského (První květy, 1892). V překladové dramatice převažovaly starší i soudobé frašky, veselohry, konverzačky a salonní dramata rakouské, německé a francouzské provenience. V osmdesátých letech přibyli tehdy v Čechách módní ruští autoři (Krylov, Mjasnickij, Palm, Špažinskij), na něž navázalo uvádění her A. N. Ostrovského. Velmi řídce zastoupenou klasiku reprezentovali Shakespeare a Molière, občas Schiller, ojediněle Calderón a Lope de Vega. P. dramaturgie končila u autorů realistického směru (Sudermanna, Hauptmanna, Jiráska ad.), modernistické tvorbě se až na výjimky vyhýbala. Opakovaně však nabízela sociální dramata, která, podobně jako představení pořádaná pro dělnictvo a pro sociální demokracii v Plzni (poprvé 12. 2. 1887) a v Praze, měla získat nové vrstvy publika. Do přelomu osmdesátých a devadesátých let P. činohra zaostávala za dramaturgicky průbojnou a režijně vyspělou činohrou P. Švandy ze Semčic. V devadesátých letech, kdy smíchovské divadlo po Švandově smrti procházelo vleklou
KAPITOLA_P_705-818.indd 740
stagnací, se P. vinohradská aréna stala nejvýznamnější pražskou předměstskou scénou; v mimopražském divadelnictví vyvstal P. činohře vážný soupeř v Budilově společnosti. Zajištěn zázemím letních arén na Vinohradech (tehdy ještě za hranicemi Prahy) a potřebným kapitálem vytvořil P. velkou společnost, která se za celou dobu svého trvání neocitla ve vážné existenční krizi. Trvalé zakotvení na Vinohradech (1900) završilo P. dlouholeté úsilí o divadelní podnikání na okraji metropole. Proměna cestující společnosti ve stálé divadlo s pevným sídlem byla i logickým vyústěním předchozího provozu, kombinujícího dlouhodobé pobyty na jednom místě s kratšími stagionami v období mezi letní a zimní sezonou. Již názvem Lidové divadlo vyznačil P. orientaci na lidové vrstvy. Jejich vkusu a touze po zábavě vycházel vstříc hrami a fraškami se zpěvy a chytlavými kuplety pohotově dodávanými O. Fastrem (Krásná Lída, 1902; Zelené mládí, 1903; Kněžna Pepička, Pražské švadlenky – 1904; Marietta, Princ z pohádky – 1905; Zakletý zámek, Veselé pradlenky – 1906), lokálně přitažlivými kusy (Pulda: Strašidlo z vinohradské vodárny; Smolka: Milionář z Vinohrad a zámečník z Vršovic), starším obrozenským repertoárem (Tylovy a Raimundovy báchorky) a atraktivními podívanými s nákladnou výpravou a kostýmy (dramatizace historických románů: Sienkiewiczova Quo vadis, Wallaceova Ben Hura, Bulwerových-Lyttonových Posledních dnů Pompejí a Herkulána). Do odlehčené repertoárové linie se vřazovaly občas uváděné operety (Strauss: Cikánský baron; Hervé: Mamzelle Nitouche). Umělecky závažnější program přinášel zvláště v prvních letech ve zvýšené míře světovou klasiku (Calderón: Život je sen; Goethe: Faust; Molière: Lakomec, Tartuffe; Schiller: Loupežníci; Sofokles: Antigona; Shakespeare: Richard III., Král Lear, Hamlet, Othello, Zkrocení zlé ženy), kterou tu za svého angažmá 1901/02 prosazoval V. Budil. Dramaturgickým počinem bylo uvedení Hebbelovy Judity (1903). Z moderní tvorby se objevily Ibsenovy Opory společnosti, Maeterlinckova Monna Vanna, Gorkého Na dně (čes. prem. 1903),
11.9.2015 15:01:02
741 dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (s tit. Raskolnikov, 1905). Značný prostor zůstával dopřán českým autorům včetně soudobých (Archleba, Mattuše, Náhlovské, Rožka). Nadále byla věnována pozornost hrám se sociální tematikou a z dělnického prostředí (Zyka Borotínský: Stávka; Lukavský: Slunce; Csiky: Proletáři), jimž byl 1905 vyhrazen cyklus (Halbe: Ledy jdou; Svoboda: Podťatý dub; Cankar: Pro blaho národa – svět. prem.). Součástí repertoárové nabídky byla představení pro děti, poutající dojímavými či dobrodužnými příběhy (Burnettová: Malý lord; Verne–Dennery: Děti kapitána Granta). Stabilní jádro souboru, který vedl herec a režisér J. Strouhal, tvořili Z. Bulantová-Pištěková, J. Hadrbolcová, M. Kremanová, M. Pištěková, P. Vedralová, A. Gabriel, J. Javorčák, J. Lukavský, A. Marek, V. Spurný, J. Tišnov-Altman
PIŠTĚK
(též režíroval), v prvních letech v něm kratší dobu působili V. Budil, M. Nový a mladičká A. Suchánková. P. vybudoval velkou společnost, která v osmdesátých a devadesátých letech náležela k elitním podnikům a zabezpečovala divadelní provoz ve dvou nejvýznamnějších mimopražských aglomeracích Plzni a Brně. Jako první divadelní ředitel-podnikatel se úspěšně prosadil na Král. Vinohradech, kde svými arénami, a zvláště stálým divadlem položil základy soustavného divadelního provozu, a napomohl tak připravit půdu pro vznik velké scény. PRAMENY A LITERATURA AMP: Sbírka matrik, TÝN O8, matrika oddaných fary u P. Marie před Týnem 1861–1870, fol. 211 [1. sňatek, 23. 11. 1869]; VIN O3, matrika oddaných fary u sv. Ludmily 1891–1894, fol. 319 [2. sňatek, 17. 5. 1894]; Soupis pražských domovských pří-
Pištěkova aréna na Král. Vinohradech
KAPITOLA_P_705-818.indd 741
11.9.2015 15:01:02
PIŠTĚK
742
slušníků [otec Pischtek Anton, 1814]. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 465, obr. 302 [Pischtek Johann], obr. 354, 355 [Pištek Johann]; fond PM 1871–1880, kart. 1245, sign. 8/6/15/37, 1891–1900, kart. 2545, sign. 8/6/15/4 [koncese]. SOA Plzeň: Sbírka matrik, 087 Plzeň, matrika zemřelých 1838 [spr. 1888]–1892, s. 4 [úmrtí 1. manželky, 17. 11. 1888]. ■ Plzeňské listy 6. a 13. 9., 4. 10. 1877 [k sez. v Plzni]; Národní listy 6. 2. 1878 [první cesta společnosti]; Hudební a divadelní věstník 2, 1878, s. 22 [začátek her v Kravíně]; Moravská orlice 1. 10. 1879 [anonce brněnské sezony]; A. Stránský: Divadelní listy III, tamtéž 17. 1. 1881, 8. 4. 1885 [brněnské sez.]; Ohlas od Nežárky 14, 1884, s. 57, 66, 75n., 84, 94, 103, 114 [v Jindř. Hradci]; nesign.: České divadlo v Brně, Zlatá Praha 2, 1885, s. 186, 206n. [bilance sez.]; Česká Thalia 1, 1887 až 6, 1892 [P. spol.]; ics: Feuilleton, Plzeňské listy 16. 9. 1888 [spol. do Plzně]; Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 22, 76n., 103n.; Divadelní listy 1, 1899/1900 až 4, 1902/03 [Lidové div. na Král. Vinohradech]; Divadlo 1, 1903 až 5, 1906/07 [Lidové div. na Král. Vinohradech]●; nekrology: Divadlo 5, 1906/07‚ s. 303; Dr. J. H., Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 180n.; J. Borotínský, tamtéž, s. 195n.; Národní listy 9. 4. 1907●; A. Srb: Z půl století, Národní politika 13. 1. 1915; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek I, 1919, s. 7–9, 63, 168; II, 1920, s. 255 + Z mých hereckých vzpomínek, Český deník 17. 7. 1921, příl. Besedy; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, zvl. s. 177–184; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 152–155; V. Müller: Za „Pištěkárnou“, Národní listy 7. 8. 1932 + Z historie pražských arén, Československé divadlo 17, 1934, s. 247; K. Tauš: K padesátiletému jubileu českého divadla v Brně, 1934; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 172–178, 223; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 100, 108, 245–252 + Letní divadlo na Král. Vinohradech. Repertoár 1882–1892, rkp., b. d., DÚk + Pištěkova aréna. Repertoár 1893–1900, rkp., b. d., DÚk + Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 87–91, 145–157; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1978, s. 111, 127, 130, 223; O. Roubínek: František Ferdinand Šamberk, 1985, s. 149–153, 276, 279; S. Langer: Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, rkp., b. d., DÚk. ■ ČHS, EDS [Pištěkova společnost, Pištěkovo lidové divadlo], HD, Otto-dod, PBJ; Buchner, Brno, Plzeň
šrm
KAPITOLA_P_705-818.indd 742
Marie PIŠTĚKOVÁ → Marie SLÁNSKÁ Zdenka PIŠTĚKOVÁ * 13. 7. 1869 Praha † [?] Herečka. Křtěna Zdeňka Aloysia. – Narodila se jako nemanželské dítě zpěváka, kapelníka a budoucího divadelního ředitele Jana P. a Marie Votýpkové, dcery pražského měšťana a obchodníka dřevem, legitimována sňatkem rodičů 23. 11. 1869. Není totožná se Z. P., která byla 1886–90 členkou operního sboru a epizodistkou ND. P. se objevila na jevišti v raném věku: Na jaře 1877 vystoupila ve Dvoře Králové (Wolff: Ringo, odvážný plavec) u Kramuelovy společnosti, kde byl otec angažován. Když ustavil vlastní společnost, od první sezony v Plzni (1877/78) vystupovala kurážně v dětských rolích. O dva roky později, na podzim 1879 v Brně, už hrála skutečné role, projevujíc herecké i pěvecké předpoklady. Celou svou divadelní dráhu strávila v otcově společnosti, absolvovala všechny její brněnské a plzeňské sezony, letní pobyty ve vinohradské aréně a stagiony v řadě českých měst. Od 1900, kdy otec zakotvil trvale na Vinohradech, byla členkou jeho Lidového divadla. 1899 se provdala za zpěváka-basistu a kapelníka otcovy společnosti Václava Bulanta (1871 – 17. 8. 1913 Říčany; psán též Bullant), manželství zůstalo bezdětné. Psychické potíže a vážné poruchy jednání, způsobené nenaplněnou touhou po dítěti, ji přiměly stáhnout se do ústraní. S divadlem se rozloučila 31. 1. 1907. Poté její stopa mizí; informace, že byla umístěna v ústavu pro choromyslné, kde zemřela [S. Langer], se nepodařilo ověřit. Drobná tmavovláska s výraznýma černýma očima zdědila po otci hudební nadání a díky pěveckým schopnostem se uplatňovala i ve zpěvohrách (např. Rose, Lecocq: Modré ptáče) bohatě zastoupených v repertoáru Pištěkovy společnosti. Na zvládnutí pěvecky náročnějších rolí však její jemný hlas nestačil,
11.9.2015 15:01:02
743 postupně se proto orientovala víc na činohru. K prvním dětským úložkám přibývaly role kalhotkové (Armand, vévoda Richelieu, Bayard–Dumanoir: První souboj vévody Richelieu). Mladinká herečka měla pro chlapecké postavy dostatek živého temperamentu, šelmovské veselosti i nakažlivé radosti ze hry (Petr, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek) a získala za jejich ztvárnění pochvalu kritiky. Přes dívčí naivky, švitořivé, dovádivé a chytré dcerunky, jimž propůjčovala roztomilost a graciéznost (Růžena, Schönthan: Jaromír Kvítek; Blanche, Augier: Fourchambault; Alena, Vrchlický: Noc na Karlštejně), dozrávala představitelka smavého, čtveračivého mládí a bezstarostného ženství (Niniche, Hennequin–Millaud: Niniche) ke složitějším charakterům. V nich už dokázala s hlubokým citovým fondem věrohodně zobrazovat ženy milující i zrazované a trpící (tit. role Sardouovy Cyprieny; Jeanne Raymondová, Pailleron: Svět nudy). Koncem osmdesátých let ji kritika považovala za nejslibnější talent Pištěkovy činohry; plzeňský kritik v bilančním hodnocení sezony (1888) ji vyzvedl hned vedle M. Ryšavé, brněnský referent oceňoval její smysl pro delikátní duchaplnost konverzačních a salonních her, cit pro žánr a schopnost výrazově konkretizovat „drobnůstky plné kudrlinek“ (1894). Její doménou zůstávaly energické, až divoké a nespoutatelné mladé ženy (Gilberta, Meilhac–Halévy: Frou-Frou; Pepa Rimbautová, Pailleron: Myška; Kateřina, Shakespeare: Zkrocení zlé ženy; Nina, Goldoni: Rázná Nina), slušely jí rázné i lstivé a vychytralé komorné (Marie, Večer tříkrálový; Dorina, Tartuffe), dobře se zhostila koketních povrchních paniček, neminul ji Puk ve Snu noci svatojanské. V devadesátých letech se vyrovnávala s novými úkoly v realistické dramatice (Baruška, Stroupežnický: Zkažená krev; Hela, Šimáček: Jiný vzduch), která jí přinesla i tragické hrdinky (Jenůfa, Preissová: Její pastorkyňa; Maryša, Mrštíkové: Maryša). Do jejího repertoáru začaly pozvolna pronikat úlohy stárnoucích žen a matek (Dubská, Stroupežnický: Naši furianti) a obor subret opouštěla. Až do konce divadelní dráhy zastávala
KAPITOLA_P_705-818.indd 743
PIŠTĚKOVÁ Zdenka
široké rozpětí rolí; v posledních letech hrála např. tit. roli Zazy vedle Marie Antonovny z Gogolova Revizora, Jane Eyrovou ze Sirotka lowoodského vedle Halmovy Griseldy či Akuliny z Tolstého Vlády tmy. Niterně procítěným ztvárněním Kláry (Hebbel: Marie Magdalena) osvědčila porozumění a předpoklady pro moderní herectví, pro jeho další rozvíjení však lidová předměstská scéna neskýtala vhodné prostředí. ROLE Pištěkova spol. Roger, páže (Ch. Lecocq: Malý vévoda), Kupido (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí) – Brno 1879; Julius (A. L’Arronge: Dobročinné paní), Adriena (A. Dumas ml.: Pan Alfons), Raoul (týž: Bagdadská princezna) – Brno 1880; Adela (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský), Raoul de Hun (A. Dumas ml.: Bagdadská princezna), Marie (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1881; Gusta (A. L ̓Arronge: Dcery pana Zajíčka), Petr (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Fráňa (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Hynek (J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch, ú. J. K. Tyl: Nalezenec), Honzík (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský) – 1885; Růžena (F. v. Schönthan: Jaromír Kvítek), Zdeňka (R. Kneisel: Ona něco ví!), Clarissa de Pontferrand (A. Dumas ml.: Denisa), Helena (J. Rosen: Naše děvčata), Hermance (Ch. Birch-Pfeifferová: Miláček Štěstěny), Ema (A. L’Arronge: Doktor Kalous), Armand, vévoda Richelieu (J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: První souboj vévody Richelieu), Aninka Suchomelová (J. Rosen: Deficit), Antoinetta (V. Sardou: Staří mládenci), Milada (R. Kneisel: Papageno v almaře), Jaroslav (J. Rosen: Malí velikáni), Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1886; Blanche (E. Augier: Fourchambault), Boženka (J. Štolba: Vodní družstvo), Cypriena (V. Sardou: Cypriena), Rose (Ch. Lecocq: Modré ptáče), Nataša (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev), Filipina (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Jasana (J. K. Tyl: Lesní panna), Paquita (Ch. Lecocq: Giroflé-Girofla), Ella (G. Triesche: Se srdcem divno hrát), Baruška (V. J. Kavka: Švihák a dělník), Markýtka (L. Stroupežnický: Naši furianti), Janoš (J. J. Kolár: Královna Barbora) – 1887; Féňa (I. V. Špažinskij: Paní majorka), Pavlína (V. Sardou: Georgetta), Vikomt z Letoriéru (J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Vikomt z Letoriéru), Gilberta (H. Meilhac, L. Halévy: Frou-Frou), Julietta (V. Sardou: Odetta) – 1888; Verunka (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor), Jeanne Raymond
11.9.2015 15:01:02
PIŠTĚKOVÁ
744
(E. Pailleron: Svět nudy) – 1889; Pavlína Thomery (A. Bisson, J. Moineaux: Kurátor marnotratníků), Hanna (J. Vávra: Nataša), Verunka (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Debora (S. H. Mosenthal: Debora), Eliška (A. Anno: Nevěsta z Amsterodamu), Pitti Sing (A. S. Sullivan: Mikado), Klarissa (M. Klapp: Rosenkranz a Güldenstern), Hraběnka Corniská [Niniche] (A. Hennequin, A. Millaud: Niniche), Suzanne (V. Sardou: Zamilované psaníčko), Isabela Portugalská (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské) – 1890; Jenufa (G. Preissová: Její pastorkyňa), Lisarda (Lope de Vega: Sedlák svým pánem), Bébé (J. Bayer: Loutková víla), Pepa Rimbautová (E. Pailleron: Myška), Helena (F. v. Schönthan, G. Kadelburg: Slovutná paní), Konstance (V. Sardou: Když si motýl křídla spálí), Editta (L. Fulda: Ztracený ráj), Josefina Beauharnaisová (E. Bozděch: Jenerál bez vojska), Leonie (E. Scribe, E. Legouvé: Boj s dámami), Cecilie (O. Feuillet: Montjoye), Mílek (E. Pohl: Sedm havranů) – 1891; Gabriela [?] (M. v. Ernestová: Jen po proudu), Kitty (H. Sudermann: Konec Sodomy), Dorina (Molière: Tartuffe), Emma (F. Cavallotti: Dcera Jeftova) – 1892; Blanka (G. Ohnet: Hraběnka Sarah), Vanda (F. v. Schönthan: Zlatý pavouk), Jiřina Kořínková (I. Herrmann: Manželova přítelkyně), Kačenka (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – Brno 1893; Julie (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Josefa (F. X. Svoboda: Útok zisku), Baruška (L. Stroupežnický: Zkažená krev), Hela (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Maryša (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Leona (P. Starý: Magdalena), Marianna ze Sukdolu (K. Lindau, L. Krenn: Chudá holka) – Brno 1894; Ludmila (G. Pfleger Moravský: Telegram), Gusta (V. Mannstädt, A. Anthony: Štábní trubač), Eliška (L. Stroupežnický: Pan Měsíček, obchodník), Pavla (F. v. Schönthan: Cornelius Voss), Komtessa Christina (F. A. Šubert: Jan Výrava), Ebba Brahe (E. Bozděch: Baron Goertz), Nasťa Vorověva (G. Davis: Katakomby), Krysta (F. Ruth: Písmákova dcera), Marie (M. Bałucki: Klub mládenců), Dina Torpova (H. Ibsen: Podpory společnosti), Růžena (H. Sudermann: Půtka motýlů) – 1895; Adela (G. v. Moser: Zlatohlávek), Léna (E. v. Wildenbruch: Chocholouš) – Vinohrady 1896; Alma (H. Sudermann: Čest), Puk (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Gilberta (A. Bisson, F. Carré: Pan ředitel) – 1896; Hortensie (E. Bozděch: Světa pán v županu), Ilka Etvösová (G. v. Moser, F. v. Schönthan: Válka v míru), Tereza z Egremontu (V. Sardou: Ferréol), Rosita Tremellini (K. Weinberger: Prima balerína), Adela (E. Blum, R. Toché: V paviloně), Markéta Hlavatá (K. Lindau, L. Krenn: Chudá holka), Zpěvačka (E. Blum, R. Toché,
KAPITOLA_P_705-818.indd 744
ú. N. A. Lachmannová: Madame Mongodin), Margarita (N. V. Korcin-Žukovskij: Klub cyklistů), Markýza d’Épinay (A. E. Brachvogel: Narcis), Helena (H. Olden dle R. H. Savagea: Oficielní žena), Josefina (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána), Prokop (J. K. Tyl: Paličova dcera), Georgetta (A. Bisson, M. Mars: Ta milá paní tchyně), Rosa Guerinová (O. Feuillet: Pařížský román), Trilby O’Ferall (G. du Maurier, ú. J. Kühnl: Trilby) – ND Brno 1897; Ludmila (F. v. Schönthan: Jaromír Kvítek), Loretka (H. Müller: Se stupně k stupni), Pavla (V. Sardou: Paragrafy na střeše), Cedric Errol (J. Kühnl dle F. E. H. Burnettové: Malý lord), Jane Eyrová (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský) – Vinohrady 1898; [?] (V. Němirovič-Dančenko: Cena života), Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – Vinohrady 1899. Pištěkovo div. Vittorino [?] (F. v. Schönthan, F. Koppel-Ellfeld: Renaissance aneb Svatba v Káni galilejské), Klára (F. Hebbel: Marie Magdalena), Zaza (P. Berton, Ch. Simon: Zaza) – 1900; Ema (V. Štech: Třetí zvonění), Nanetka [?] (A. Fredro: Dámy a husaři), Ludmila (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Desdemona [?] (W. Shakespeare: Othello) – 1901; Klára [?] (A. Fredro: Panenské sliby), Frosina [?] (Molière: Lakomec), Doris Quinaultová (A. E. Brachvogel: Narcis), Hildegarda (O. Faster: Krásná Lída) – 1902; Kristina (týž: Zelené mládí), Akulina (L. N. Tolstoj: Vláda tmy), Anežka Sorelová [?] (F. Schiller: Panna Orleanská), Mirza (F. Hebbel: Judita), Markýza z Menevillu (E. Scribe: Čarovné ruce) – 1903; Marie (B. Buchbinder: Muzikant a jeho žena), Komtesa Elisa Hohenfelsová (O. Faster: Kněžna Pepička), Tirsa (O. Faster dle L. Wallacea: Ben Hur), Helena [?] (T. Körner: Hrabě Mikuláš Zrinský), Marie Antonovna (N. V. Gogol: Revisor) – 1904; Františka [?] (Ch. Birch-Pfeifferová dle F. Bremerové: Matčina kletba), Babetta (O. Faster: Princ z pohádky), Nina (C. Goldoni: Rázná Nina), Hraběnka Olga Sukareva (V. Sardou: Fedora), Věra Dmitrijevna (A. N. Potěchin: Tragedie lásky) – 1905; Griselda (F. Halm: Griselda), Floretta (A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana), Preciosa (P. A. Wolff, h: C. M. v. Weber: Preciosa) – 1906. PRAMENY A LITERATURA AMP: Sbírka matrik, TÝN N18, matrika narozených fary u P. Marie před Týnem 1866–1878, fol. 75; TÝN O8, matrika oddaných tamtéž 1861–1878, fol. 211 [sňatek rodičů]; VIN O5, matrika oddaných fary u sv. Ludmily, fol. 277 [5. 6. 1899]. ■ Divadelní referáty a anonce, in Česká Thalia 1888; Plzeň-
11.9.2015 15:01:03
745 ské listy 1877–1878, 1886–1888, 1891; Moravská orlice 1885, 1893–1896, 1897–1898; Lidové noviny 1894–1898; Národní listy 1899–1907; Národní politika 1899–1907; Dačický: Paní Zdeňka Bullantová…, Divadlo 5, 1906/07, s. 220; Kar. K. [Kamínek]: Uzavřená kapitola, Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 141–143; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 147n., 154; S. Langer: Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, rkp., b. d., DÚk. ■ ODS [jako Bullantová], PBJ
šrm
Kašpar PLUTH * 30. 12. 1766 Praha † 8. 12. 1822 Praha Mědirytec, překladatel. Křtěn Casparus Jacobus, někdy psán Bluth, křest. jm. obvykle Caspar. – Byl synem barvíře látek na Starém Městě pražském. Studoval staroměstské Akademické gymnázium (1776–80), filozofii a práva (1780–82), která nedokončil. Jeho spolužáky byli F. Heimbacher a M. Majober. Ve svém hlavním povolání mědirytce byl činný 1792–1818. Prožil celý život v Havelské farnosti na Starém Městě. Poprvé byl ženat s Kateřinou Siegelovou, podruhé s Josefou Malečkovou (sňatek 1803). Z jeho mědirytecké dílny vyšlo několik rytin pražských divadel: pohled na budovu zrušeného hybernského kláštera, sídla Vlastenského divadla (podle kresby F. a F. Hegerových, 1792), pátý list série kolorovaných rytin, zachycujících korunovační ples v Nosticově divadle 1791 (1793), a série dvanácti rytin s týmž námětem (1808). Jsou to vesměs cenné dokumenty dobové podoby divadelních budov a jejich interiérů. Své vzdělání uplatnil ojediněle i jako překladatel. Pro Vlastenské divadlo z německého převodu přeložil a do českého prostředí lokalizoval starofrancouzskou frašku Maître Patelin, která byla pod názvem Pravovec Patelin neb Soukeník z Přelouče uvedena v sez. 1786/ /87 v Boudě, poté s titulem Řečník Patelyn několikrát reprízována, i v Divadle v Růžodole. Text se nedochoval. P. s největší pravděpodobností použil německý překlad francouzské úpravy z 18. stol. (D. A. de Brueys: L’avocat
KAPITOLA_P_705-818.indd 745
POK PODĚBRADSKÝ
Patelin, 1732), který v padesátých a šedesátých letech hrály společnosti J. F. Schönemanna a H. G. Kocha v Německu. PRAMENY A LITERATURA AMP: Sbírka matrik, HV N3, matrika narozených fary u sv. Havla 1727–1767, s. 618, obr. 622; HV Z6, matrika zemřelých tamtéž 1822–1830, s. 10. NG: Sbírka grafiky a kresby, inv. č. R 11462: 5. list ze série kolorovaných mědirytin z korunovačního plesu 1791 [průhled do interiéru sálu v přistavěné budově]. J. Debrois: Urkunde über die vollzog. Krönung Leopold II, 1808, 2. vyd. 1818 [obs. 10 ze 12 P. rytin]. ■ A. Novotný: Jeviště korunovačního plesu roku 1791 v Praze, Drobné umění 4, 1923, s. 147–151; Vondráček I; DČD II; F. Baťha: Obrozenští herci, rkp., b. d., NMd. ■ Dlabač, Thieme-Becker, Toman; Laiske
asch
Václav POK PODĚBRADSKÝ * 23. 9. 1829 Poděbrady † 23. 10. 1898 Praha Dramatický básník, překladatel. Vl. jm. Václav Pok. – Gymnázium vychodil v Praze, poté krátce studoval filozofii ve Vídni. Jako student se 1848 účastnil pražského revolučního dění, 1849 odešel před hrozbou perzekuce na Slovensko a jako vojenský dobrovolník se zúčastnil třetí výpravy proti Maďarům. Po rozpuštění sboru nastoupil do civilní státní služby: 1851 pracoval jako koncipient u stoličního úřadu v Trnavě, od 1852 byl úředníkem na ministerstvu vyučování ve Vídni. 1854 byl jmenován přísežným tlumočníkem češtiny u vídeňského krajského soudu. 1856 odešel do Uher a podílel se zde na zakládání pozemkových knih. Počátkem šedesátých let se přestěhoval do Prahy, kde získal místo písaře na magistrátním úřadu (byl spoluzakladatelem a později předsedou stavovského spolku písařů Koldín). Od 1863 byl zaměstnán jako překladatel (posléze kancelista) u zemského výboru, od 1881 pracoval jako úředník občanské záložny v Karlíně, naposledy opět na magistrátu. P. je především autorem příležitostných, často vlastenecky podbarvených básní věnovaných oslavě rakouského panovnického
11.9.2015 15:01:03
POK PODĚBRADSKÝ
746
domu, minulosti i současnosti českého národa a významným událostem (mj. též zrodu a požáru ND: Na den položení základního kamene 16. května 1868, 1868; Umění chrámu nad Vltavou, základ – vrchol – hrob, 1881). Do této tvorby se řadí i text k živému obrazu Austria, který byl proveden českou komunitou ve Vídni na počest narození prvního potomka císaře Františka Josefa I. Nejvýznamnější prací pro divadlo je dramatická báseň ze současnosti Jaroslav a Laura, psaná verši proklamativního rázu a přecházející až v hymnickou oslavu národního vzkříšení. Její hrdina, který zasvětil život službě Slovanstvu, je poslán otcem, odnárodnělým tatranským sedlákem, na studia do Německa, aby se napravil. Zde sice musí nejprve volit mezi láskou k hrdé Němce a láskou ke slovanskému národu, skladba však končí všeobecným smírem, neboť z historických pramenů vyjde najevo, že předkové jeho vyvolené patřili k polabským Slovanům. V básni se objevují motivy česko-německého sblížení a výzvy k vzájemnému respektování dvou plnoprávných národů se slavnou minulostí. Pouze z korespondence s dramaturgem ND J. Lierem jsou známy další dvě práce, které P. nabízel ND: alegorický dramolet Paní Většinová a Paní Menšinová a hra Ginevra Amieri. Jako překladatel z maďarštiny, polštiny, němčiny a ruštiny se soustředil převážně na poezii a prózu (R. Hirsch, M. G. Saphir, M. Jókai, J. I. Kraszewski, I. S. Turgeněv aj.). Z dramat přeložil dvě tragédie F. Grillparzera (Banko, bán horvatský; Hero a Leander), a přispěl tak k poznání jeho díla, zastoupeného na české scéně dosud pouze hrou Pramáti. PSEUDONYMY, ŠIFRY Hyn. Poděbradský, Poděbradský, J. (též Václav P., Vok, V. O., V., V. P.) Poděbradský; P-ský, V. P., V. P. P., W. H. P. HRY Holuby a Šulek, t. 1850 Pešť; Austria, Divadlo v Josefově Vídeň 1855; Jaroslav a Laura, t. in Nitra 6, 1876, s. 65, i sep. PŘEKLADY F. Grillparzer: Banko, bán horvatský aneb Věrný sluha svého pána, StD 1855; týž: Hero a Leander aneb Vlny mořské, vlny lásky, PD 1879.
KAPITOLA_P_705-818.indd 746
PRAMENY A LITERATURA Nesign. [F. B. Mikovec], ref. Banko, bán horvatský, Lumír 5, 1855, s. 1102n. → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; nesign., Lumír 5, 1855, příl. 20, s. 78 [Austria, zpráva], příl. 23, s. 90 [Austria, ref.; oboje převzato ze Slovenských novin]●; ref. Hero a Leander: -la, České noviny 23. 10. 1879; -r., Národní listy 24. 10. 1879; uh [V. Guth], Politik 25. 10. 1879●; J. L. Turnovský, nekrolog, Osvěta 29, 1899, s. 164; J. Holeček: Pero, 1924, s. 46; J. V. Frič: Paměti II (1886), ed. K. Cvejn, 1960, s. 335, 475, 500. ■ LČL, Otto, Rieger, Wurzbach
voj
František POKORNÝ * 30. 9. 1834 Mirovice (Veleň-M.) † 25. 11. 1893 Smíchov (Praha-S.) Divadelní ředitel, herec, režisér. Otec byl hospodským v Mirovicích. Po jeho smrti se P. s matkou, která si přála, aby se stal knězem, přestěhoval do Prahy. Začal studovat na novoměstském gymnáziu, ale již 1851 je opustil. Hrál s ochotníky na Malé Straně (v zahradě hostince U Sekyrek na Kampě, U Hvězdy v Poštovské ul.) a v Karlíně (U Města Lipska; Cinthio v populární Zschokkeho hře Kouzedlnice Sidonia, 1850). Zřejmě odtud vedla jeho cesta k herecké společnosti J. V. Svobody, která právě v Karlíně zahajovala svou činnost. Nastoupil k ní v listopadu 1851, po jejím brzkém zániku (řediteli byla pro dlouhodobou nepřítomnost odňata koncese) se na jaře 1852 stal členem společnosti J. A. Prokopa, s níž byl t. r. ve Vídni a v Brně. V červnu 1853 přešel k počeštěné společnosti F. Zöllnera umělecky řízené J. K. Tylem. Začátkem 1854 se objevil u Prokopa v Plzni, pak znovu u Zöllnera, koncem léta se vrátil do Prahy a 29. 10. vystoupil pohostinsky ve StD (Libín, Tyl: Slepý mládenec). Tvrzení, že byl poté angažován ředitelem Stögerem, almanachy StD nepotvrzují. V českých i německých představeních však účinkoval, od 1856 s právem jedné benefice ročně. Zápis o sňatku s Terezií Šubertovou v srpnu 1857 ho uvádí jako „herce při král. Stavovském divadle“. Byl však nedostatečně využíván, a patrně proto v květnu 1858 odešel na venkov, nejprve k Zöllnerovi,
11.9.2015 15:01:03
747 koncem roku k německému řediteli K. Lößlovi, s jehož společností hrál v Liberci a Mladé Boleslavi. Od června 1859 vystupoval opět ve StD a t. r. byl angažován. Almanachy ho uvádějí jako člena německého i českého souboru v období 1859–61, poté už jen v souboru českém. V listopadu 1862 přešel do PD, 1863 byl uvolněn do Plzně, kde od září řídil česká představení u společnosti H. Walburga, jemuž bylo na sez. 1863/64 zadáno plzeňské divadlo s podmínkou, že bude hrát německy i česky. Již koncem října se vrátil do PD, ale zanedlouho je opustil a odešel na venkov. Působil jako herec a režisér u F. J. Čížka (1864–65), pak jako herec a artistický správce u J. J. Stránského (1865–66). Po jeho smrti 1866 získal vlastní koncesi a společnost oficiálně převzal, ale 1869 byl nucen ji z finančních důvodů rozpustit. Dalších téměř deset let hrál a režíroval ve službách jiných ředitelů, u J. E. Kramuela (1871), P. Švandy ze Semčic (1872–75), T. Knížkové (1875, artistický správce) a od listopadu 1875 u V. Pázdrala, též jako artistický správce. Když Pázdral na přelomu 1876/77 odešel neznámo kam, P. požádal o koncesi, aby družina mohla dále hrát. Na rozdíl od předchozích zamítnutých žádostí (1874, 1875) mu bylo téměř obratem vyhověno. Na jaře 1880 se léčil v Karlových Varech (společnost vedl čtyři měsíce herec K. Krš). 1881–84 obsazoval zimní sezony v Plzni, 1885/86 v ND v Brně. 1888 byl stižen mrtvicí, vedení svěřil tenoristovi F. Trnkovi, jemuž t. r. přenechal zpěvoherní personál i fundus. Sám pak udržoval menší soubor, jehož vedení v posledních letech kvůli zhoršujícímu se zdraví svěřoval artistickým správcům, hercům A. Šléglovi (1891) a A. Houdkovi (1892). V létě 1893 měl další záchvat mrtvice a zanedlouho zemřel, pohřben byl na Malvazinkách. Po jeho smrti získala koncesi vdova Terezie P., která provozovala společnost za pomoci artistických správců. První hereckou školu daly P. kočující společnosti. Mladý, statný muž příjemného zevnějšku hrával zpočátku vedlejší role chasníků, sluhů, mladých šlechticů a vojáků. U Zöllnerovy společnosti už zastával obor prvních milovníků, a byť jeho výkony ještě poznamenávala
KAPITOLA_P_705-818.indd 747
POKORNÝ
začátečnická nezkušenost, byl hodnocen jako schopný a naděje vzbuzující herec. Na rozvoj jeho herectví měl velký vliv pobyt na pražských scénách; vnímavě se učil od zdejších herců, především od J. J. Kolára, který se stal jeho vzorem. Za prvního pobytu ve StD, kdy zastával obor druhých milovníků a hrdinů, byl kritikou často zmiňován jako jeden z nejpilnějších a nejspolehlivějších herců, jeho výkony ceněny za vnitřní vřelost a ušlechtilost při líčení duševních bojů postav. I ve fraškách a veselohrách býval obsazován spíše do vážných úloh. Z rolí prvních milovníků a hrdinů vyřazoval vzdělaného a idealisticky založeného P. měkký a málo zvučný hlas, který jej předurčoval spíše k úlohám pasivních sentimentálních milovníků. Kritika také upozorňovala na jeho zpěvavou deklamaci a nepřirozenou manýrovitou gestikulaci. Při druhém působení ve StD převzal role druhých milovníků po K. Polákovi a uspěl zejména v postavách Tylových (Adolf v Pražském flamendru, Antonín v Pražské děvečce a venkovském tovaryši – obě 1859, Švanda ve Strakonickém dudákovi, 1860). Tehdy se už oprostil od manýr obvyklých u kočovných herců, Neruda jej dokonce řadil mezi „nejsvižnější milovníky naše“. Příchod mladého, talentovaného F. F. Šamberka v polovině 1860 však jeho další uplatnění v tomto oboru silně omezil. Vedle milovnických rolí (Isidor, Raupach: Isidor a Olga; Paolo, Neruda: Francesca di Rimini) P. osvědčoval předpoklady i pro obor komický (truhlář Klíh, Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus) a charakterní (Bedřich, Klicpera: Soběslav, selský kníže; hrabě Trčka, Schiller: Smrt Valdštýnova). U společností na venkově se prosadil do stěžejních rolí klasického repertoáru (Goethův Mefisto, Shakespearův Hamlet, Jago a Shylock), pro něž se inspiroval romantickým tragickým herectvím J. J. Kolára. Široký rejstřík rolí prozrazuje P. hereckou všestrannost; zvládal postavy v soudobých hrách, velmi často hrál ve veselohrách, fraškách a komediích, které rovněž režíroval. U své společnosti hrál např. císaře Rudolfa II. v Kolárově Mageloně, Dvořáka v Šubertově Janu Výravovi či Doktora Tholosana v Sardouově komedii mravů
11.9.2015 15:01:03
748
POKORNÝ
František Pokorný
Mnoho přátel naše škoda. Od osmdesátých let, zejména když se stal nájemcem plzeňského divadla, vystupoval na jevišti méně. Jeho patrně poslední parádní rolí byla tit. postava Brachvogelovy tragédie Narcis (1888). Na sklonku života, kdy mu choroba ubírala sil, hrál převážně jen epizody. Předehrou k ředitelské činnosti bylo P. krátké působení u Walburgovy společnosti v Plzni, kde připravil českou část provozu personálně (do souboru přivedl E. Bekovskou, J. Bittermannovou, A. Jelínkovou, J. Slavinskou, K. Kastnera, J. Mošnu, J. Seiferta) a dramaturgicky, zajišťoval ji režijně a podílel se na ní i herecky. Již zde byla patrná jeho snaha propojit Tylův národně výchovný program, s nímž se seznámil za pobytu u Zöllnera, a evropanskou koncepci J. J. Kolára, kterou sledoval na pražské scéně. Vedle titulů tylovské dramaturgie uvedl na plzeňskou scénu vůbec poprvé Shakespeara (Othello, 1863). Pro samostatnou ředitelskou činnost měl zkušenosti z cestujících společností. Praxí ve StD a PD představoval v okruhu kočujícího divadelnictví jednu z řídkých výjimek. Měl ctižádost povýšit úroveň kočovného divadla především po stránce dramaturgické.
KAPITOLA_P_705-818.indd 748
Od počátku programově uváděl světovou klasiku (Shakespeare: Hamlet, Othello, Kupec benátský, Veselé ženy windsorské; Goethe: Faust; Schiller: Fiesco; Kleist: Katynka Heilbronská) a snažil se držet krok s dramaturgií PD. Mezi cestujícími družinami měl jediného vážného konkurenta, P. Švandu st., kterého leckdy předčil kvalitou repertoáru, nikoli však úrovní interpretace, neboť neměl dostatek hereckých osobností, schopných zdárně zvládnout náročné úkoly. Se svou činoherní družinou (J. Bittermannová, F. Bollardová, F. Hessová, M. Křepelová, P. Vicenová, J. Jelínek, K. Lier, V. Pázdral, J. Poklop, J. V. Slukov, J. Šanda, E. Šuma, J. Vilhelm ad.) se v první ředitelské etapě pohyboval po území Čech, na Moravu se vydal až po obnovení společnosti. Mezitím využívali jeho režisérských a organizačních schopností J. E. Kramuele, a zvláště P. Švanda st., u něhož P. vedl představení ve smíchovské Aréně v Eggenberku (1872) a v plzeňské Aréně Na Staré poště (1873). V Eggenberku byl v té době uváděn pro arénu značně netypický repertoár (např. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Mnoho povyku pro nic; Schiller: Loupežníci, Panna Orleánská; Kleist: Katynka Heilbronská; z českých autorů Frič, Kolár ad.), zda a do jaké míry zásluhou P., však nelze s určitostí říci. Od 1877 působil s převzatým a postupně obměňovaným souborem Pázdralovým (J. Bittermannová, F. Kaňkovský, manželé A. a A. Merhautovi, A. a F. Šípkovi, P. Řada, J. Zelenka a jeho pozdější žena A. Nechvílová). Pokračoval ve svých dramaturgických intencích, ke klasice opět přiřazoval soudobou dramatiku (např. Jeřábek: Cesty veřejného mínění; Wilbrandt: Malíři; Augier: Paní Caverletová). Již tehdy měl na programu zpěvohry; jejich přemíru a nevalný výběr konstatoval 1877 slánský tisk. Po uzavření tříletého kontraktu v Plzni doplnil 1881 před zahájením první sezony ansámbl, jehož oporami byli E. Vojan, J. Šmaha a T. Šmahová, dalšími členy manželé Biedermanovi s dcerou Zdeňkou, J. Bollard, A. Houdek (též jako režisér) s manželkou, J. Javorčák, A. Světelský, F. Šípek (též jako režisér), V. Vávra, začínající A. Jiřikovský a A. J. Frýda. Požadavek města na zpěvohru
11.9.2015 15:01:03
749 zpočátku naplňoval operetou, postupně přiřazoval operu. Angažoval zpěváky K. Brože, I. Gerlickou, A. Hlaváčka, F. Trnku (vystupoval pod pseud. Aleš, též režíroval), T. Žaluda, později K. Veselého. Řízení zpěvohry přenechával F. Trnkovi a kapelníkům J. Čermákovi, A. Petzoldovi, J. Praxovi. Několikaměsíční působení na jednom místě jej nutilo k neustálé obměně repertoáru, v němž mezi efemérními novinkami a osvědčenými fraškami zanikala náročnější díla (např. 1884 Adámkova Salomena, Šubertovi Probuzenci či Jeřábkův Syn člověka). P. nedisponoval vlastní arénou jako Švanda nebo Pištěk, která by mu poskytla základnu pro letní provoz. Udržování početného souboru (1884 čítal třiatřicet osob) znamenalo značnou zátěž. Postupná trivializace repertoáru a odchod předních sil přispěly k sestupné tendenci tří P. plzeňských sezon. Významnější bylo patrně kočování mezi plzeňskými sezonami, které mělo také příznivější ohlas. Od 1882 podnikal každoročně (vyjma 1883) dlouhodobé zájezdy na Moravu, kde ve slabší koncentraci divadelních společností nacházel lepší uplatnění než v Čechách. Zaujal činohrou, v níž vynikal E. Vojan (1882), zejména však operetou (tehdy ji na Moravě uváděla jen společnost E. Zöllnerové), jejíž leckteré tituly byly pro publikum novinkou. V Moravské Ostravě uvedl 1882 vůbec první česká operní představení (Blodek: V studni; Verdi: Troubadour). Na jednu sezonu bylo P. zadáno ND v Brně; novými členy souboru se stali herci K. Želenský s manželkou Augustou, začínající L. Pech a jeho budoucí žena Ema Pešková. S ohledem na národnostní skladbu převážně německého města postavil P. činoherní repertoár na české dramatice od Klicpery, Tyla a J. J. Kolára po Jeřábka, Stroupežnického a Šuberta. Opera, kterou vedl mladý K. Kovařovic a k jejímž sólistům přibyly B. Rubešová a B. Viewegová (vystupovala pod jménem Lesčinská), nedosahovala v personálním vybavení (zvláště orchestru a sboru) úrovně Pištěkovy společnosti, která tu působila v předchozím období. Po skončení vcelku nepříznivě hodnocené brněnské sezony P. už stálé scény nevyhledával a cestoval střídavě po Čechách
KAPITOLA_P_705-818.indd 749
POKORNÝ
a na Moravě. Obzvláště úspěšné bylo turné s pětitýdenním pobytem v Moravské Ostravě 1886, který vyvolal nadšenou odezvu v širokém okolí (organizovány divadelní vlaky z Opavska a Těšínska, představení nabývala rázu národních manifestací, pochvalně referoval i místní německý tisk) a po němž následovaly štace v Přerově, Uherském Hradišti, Uherském Brodě, Uherském Ostrohu, Kyjově a Luhačovicích. Bohatý repertoár, v mnoha místech poprvé prezentovaný, měla zpěvohra (Smetana: Prodaná nevěsta, Hubička; Šebor: Zmařená svatba; Hřímalý: Zakletý princ; Verdi: Troubadour, Traviata; Weber: Čarostřelec; Gounod: Faust a Markétka; Bellini: Norma, Offenbach: Orfeus v podsvětí). Režii činohry, o niž se od 1887 dělil s P. Nebeským, postupně přebírali i další herci, zejména A. Houdek. P. byl vyškolen na českém divadelním romantismu, přesto na konci své dráhy dospěl k naturalistickému a realistickému repertoáru (Preissová: Gazdina roba, Její pastorkyňa; Stroupežnický: Naši furianti; Svoboda: Směry života; Štolba: Závěť, Vodní družstvo; Šubert: Jan Výrava). V závěru ředitelování disponoval pouze průměrným souborem (z herců mu zůstali věrni jen manželé Houdkovi), s nímž neměl šanci zaujmout mezi cestujícími družinami význačnější pozici. V druhé polovině šedesátých let a znovu o deset let později P. patřil k nejprůbojnějším ředitelům českých společností a k průkopníkům nové vývojové fáze kočovného divadelnictví, v níž se po etapě osvětové a vlastenecké dostaly do popředí snahy umělecké. Od doby, kdy vedl u Walburga česká představení v Plzni, ovlivňoval jako režisér a ředitel růst mnoha herců včetně řady budoucích členů ND. Byl výborným pedagogem nevšedních nároků: Apeloval nejen na hluboké studium rolí, ale také na další vzdělávání herců. Zejména znalosti historie a jazyků považoval za důležité pro všestranný rozvoj hercovy osobnosti a za východisko k dokonalejšímu pochopení a ztvárnění role. Do divadelních časopisů psal úvahy o soudobém českém divadle, o jeho organizaci, o herectví apod. Příležitostně překládal a psal divadelní hry.
11.9.2015 15:01:03
