731 publikovaných příspěvků a pět let na blogu. Na začátku jsem psala mimoděk a živit se tím nechtěla, na konci pětiletky už nic moc jiného dělat

731 publikovaných příspěvků a pět let na blogu. Na začátku jsem psala mimoděk a živit se tím nechtěla, na konci pětiletky už nic moc jiného dělat nechci. Mezitím jsem se přestěhovala v Plzně do Prahy, začala pracovat v ČT, bydlet s P. a nastoupila na FAMU. Na oslavu výročí vybírám 70 nejoblíbenějších fejetonů. Jdou číst na přeskáčku nebo, jako jedna z mála knih, třeba odzadu. Hlavní hrdina, Fejeton, tak aspoň bude mládnout a stane se naivnějším.

1

2

2008

3

O padesátihalířích K 31. srpnu 2008 končí platnost padesátihalířových mincí. Rozhodla tak Česká národní banka s odůvodněním, že drobné mince přestávají plnit funkci základního oběživa. Lidé s nimi odmítají platit, a když je dostanou zpět v obchodě, nechávají je ležet. Mince bude možné nechat vyměnit v komerčních bankách celý následující rok a ČNB je bude přijímat a měnit až do roku 2014. V současné době je v oběhu 410 milionů kusů, což představuje 41 padesátníků na osobu včetně kojenců. Tolik oficiální zprávy. A teď si sáhněme do vlastních duševních peněženek. Pravdou je, že delší dobu při bohorovných slovech "To je dobrý", když vkládám padesátikorunovou bankovku prodavačce za nákup v hodnotě 49,50 Kč, již necítím onen štědrý pocit, jaký může mít jenom student bez kapesného. Otázku "Padesátníček byste tam neměla?" slýchávám s frekvencí také notně kolabující. Jednou dvakrát jsem při prohledávání kapes drobnou minci dokonce vyhodila i s kapesníkem. A jaké to bylo jmění, velké a kulaté, oproti drobkům desítkové a dvacítkové hodnoty. Na táboře ve třetí třídě se zakládaly vášnivé karetní kroužky sázející se o halíře a vhodil-li někdo do banku padesátník, mezi přítomnými osmiletými gamblery to zavřelo. Přiznám se, ve váčku na drobné jsem nenašla ani jeden. Ztratily pro mne hodnotu a nechávám je v obchodě. Snad se u nás doma schovává kojenec, který těch 41 ukrývá u sebe. Nebo je to maminka, která průměr domácího padesátihaléřového jmění podle reakce dozajista splňuje. Když jsem k ní přispěchala s nově nabytou zprávou, zalomila rukama a starostlivě pronesla: „Ježiš, tak to abychom je stačili utratit!“

4

O šablonách Na dva dny jsem se stala testerem. Charles mi dal nový mobil pro dědečka, čtyřicetosmhodin na zkoušku a přání dobré zábavy. Nohy mám trochu do X, ale konečně jsem měla mobil do V! Už po prvních minutách jsme byli s L.ittle G.eorgem jedna paměťová duše, jedno úhlopříčkové tělo. Ale co mě skutečně nadchlo, byly šablony. Kolik času, kolik trápení s obsahem ušetří text, který už někdo vymyslel za vás! Pokud si odepřete asi tak 5 a půl tisíce českých slov, můžete si s nimi vystačit na základní komunikační úrovni. Celkem jednoduchá informativní zpráva, se závěrečným ujištěním, pojišťující dobrou večeři. Praktické, využitelné: KDE TEĎ JSI? JÁ JSEM NA CESTĚ. MILUJI TĚ. ZAVOLEJ MI PROSÍM ZPĚT.

Odesilatel chce zjevně něco sdělit, ale nic nespěchá tak, aby zapomněl na to nejdůležitější na světě: ZAVOLEJ MI PROSÍM ZPĚT. NALÉHAVÉ! MILUJI TĚ.

Pisatele tlačí svědomí, ale adresáta má skutečně rád. Stejně tak, jak doufá v dobrou večeři: JSEM NA CESTĚ. MÁM ZPOŽDĚNÍ, PŘIJEDU V... ALE MILUJI TĚ.

Svědomí už není to, co pisatele tlačí. Možná přeskočí i večeři: MILUJI TĚ. NALÉHAVĚ! JSEM NA CESTĚ.

A moje oblíbené, pro ty, kteří dlouho sbírali odvahu: MÁM ZPOŽDĚNÍ. MILUJI TĚ.

5

O krátkých vlasech "Ježišmarjá," bylo první, co mi proletělo hlavou poté, co nade mnou proletěly nůžky. Prohrábla jsem si volný prostor kolem uší, nyní k pronájmu. Vlasy nebyly nikde, kromě podlahy. "Byla jsi první, kdo mi tady nebrečel," divila se V. „A proč taky, jsou to jenom vlasy.“ Není o čem psát, o krátkých vlasech jenom krátce: je to skvělé. Nebylo by o čem psát, nebýt několika prvních vteřin, které nastaly mezi redukovanou pokrývkou hlavy a okolím. Kritický okamžik, kdy žádné jsou to jenom vlasy neexistuje a padne bleskový ortel, co si o tom myslím já. Někdy na mně amatérští komentátoři nenechali vlas suchý. Co si o střihu myslí střihači v práci: "Příliš sportovní." "Prudce elegantní." Letití kamarádi: "Vypadáš starší." "Vypadáš na šestnáct!" Kolegiální kolegové: "Jee, tobě to sluší!" "Vůbec ti to nesluší." Vybíraví zvukoví technici: "Vždycky se mi krátký vlasy na holkách líbily." "Víš, já mám na holkách radši dlouhý vlasy..." Srovnávači: Vypadáš... "... roztomile."

6

"... jako feministka." "... jako Zuzka Navarová." "... jako Martina Sáblíková." "... jako Marta Vančurová." "... jako holka ze Strašidla z vikýře." "... jako Twiggy." Diplomaté: Je to... "příjemná změna." Tak vám nevím. Jsou to jenom vlasy.

7

O fotbalové brigádě Dosud jsem jedenáct dokonalých účesů vnímala maximálně ve chvíli, kdy kvůli nim nedávali Simpsonovi a fotbalové hřiště jsem používala jako délkovou jednotku. Ale teď mi připadá ta kopaná jako vlastně docela prima sport. Bouda na prodávání lístků se vytopila na příjemnou tričkovou teplotu, která zajímavě kontrastuje s venkovní šestkou. Na teplotním pomezí u okýnka se vyskytuji já s notebookem, placená za to, že jednou za deset minut věnuji jeden hezký den spolu s lístkem na zápas FC Viktoria s Olomoucí. Jediné nepříjemnosti, které hrozí, jsou chvatně pořezané prsty od lístků, když nechcete Jednou do Déčka nechat čekat. Taky jídlo a pití je dál, než ho můžete zhmotnit z toužebných představ do úst (pakliže si ho chytře zapomenete doma) a Kabáti hrají z repráků volumem, který nelze ignorovat. Ale jinak je to brigáda typicky fotbalová, jinými slovy, hodně peněz za málo muziky. Rozhovor s nejskalnějším fanouškem: "Jednou za padesát na tu opačnou tribunu." "Ta je pro hosty." "Tož jo, já su host."

8

O návratu na gympl Posl. příj. zk. v r. 2008 na FPE ZČU jsem absolvovala z OSP v rámci NSZ od Scia na GLP v uč. A22, 2.p s poř. č. 13 a kódem 121478 při tepl. 30°C, s 50% šancí na úspěch. Jaké to bylo? Tak především dlouhé. Nejspíš mě kromě nejbližší hvězdy za oknem hřálo vědomí, že minulý výsledek byl natolik uspokojivý, že by mi nyní stačilo pěkných padesát. Tudíž, jak už to u mě bývá, místo objemu rozřezané krychle a osudu pana Nováčka, který si nechal opravit okap, střechu, plot i garáž, mi utkvělo v paměti něco zcela jiného. PROFESOŘI: Tatínkovi se nelíbí, když se na internetu nehezky vyjadřuji o členech bývalého profesorského sboru. Tentokrát bude potěšen, neboť sbor mi kápl do noty. S p. p. Netrvalem, jemuž říkám Jirko, jsme si stačili i říct, jak se máme, p. p. Fenclová se smála, jak to uměla čtyři roky jenom p. p. Fenclová a s p. ředitelem jsme si mezi úsměvy vyměnili i dvě věty: "Tobě se po nás stýská." "Velmi." ADMINISTRÁTOŘI: P. p. Kartáková a p. p. Žlábek byla dvojice hodná zfilmování a následných pirátských kopií. Oba ve své životní filosofii, ukryté ve veselém nasrání, dali přijímacím zkouškách podobu 105ti minutového sitcomu ze školního prostředí. p. Kartáková (neuvěřitelně znuděně): "Takže učebnu můžete opustit jenom při výjimečných případech, jako je třeba nevolnost. Nebo zemětřesení." A22: Těžko jsem mohla poslední přijímačky skládat jinde, než v kmenové třídě. Na místě, které jsem čtyři roky kropila nudou a drobky ze svačiny. V lavici, do níž bylo Martinovým písmem napsáno FRANTA!!, a Frantovým písmem dopsáno je blbec. V lavici, kde bylo propiskou vytesáno zeměpis je děs a několikrát obtáhnuto. LIDÉ: Mou sousedkou v lavici byla Petra, Míša nebo Tereza. Kdovíproč se mi zdají zrovna tahle jména stejná. Znám ji, neboť je také z GLP

9

a navíc o rok starší. Vlasy měly barvu havraní černi a nehty barvu vlasů. Kontrolovala a podepisovala pečeti. Jako já. Češtinu měla rychle, matiku pomalu a sennou rýmu. Jako já. Před školou jsem potkala Páju (8.M). Je na strojárně a chce jít na informatiku. Měl červené tričko, pořád čtyři metry a udělal mi radost. Dojemné to bylo.

10

O platonické lásce Můžu vám říct přesné datum a přibližnou hodinu, kdy mezi vnitřními spoji došlo ke zkratu a vzplanutí. Za pár dní to budou tři měsíce a v Blaníku se nepohnula ani myš. Stačila jsem si akorát projít všemi stádii, neomylně patřícím ke každé správné citové nehodě. Pochopitelně tak, aby si on, říkejme mu třeba Slavoj, mých niterních dobrodružství nevšiml. Na své drobné etudy lhostejnosti jsem patřičně pyšná. Kdyby se na téma "zahrajte, že někoho nemilujete" měly skládat přijímačky na DAMU, dala bych je jedna dvě. K herectví se ale uchyluju výjimečně, zejména ve společnosti, kde není debilní culení na místě. Pokud je totiž něco Slavojovou silnou stránku, Achillovým tělem bez paty, a důvodem toho všeho hormonálního humbuku, pak to, že jsem s ním sama sebou. V následujícím členění se budu snažit popsat proces, kdy na začátku myslíte ještě na nákup, na úkoly a především na sebe. Na konci stojíte naprosto pokoření na autobusové zastávce, prstem kreslíte prastarý lípový symbol a přemýšlíte, jestli jste neměli zpřeházet slovosled věty, kterou jste se loučili. REGISTRACE: Z potkávaného XY vystoupí rysy, které ho odlišují od okolí a přibližují k vám. Obvykle to začíná svetrem, následně zjišťujete, že je milý, pak hodný a nakonec, překvapeně, že je vtipný. V první fázi ještě nic necítíte, ale můžete prohlásit, že se vám líbí. Jak on, tak věci, které ho tvoří. OHLEDÁVÁNÍ: Po prvním stádiu pokračujete ve zjišťování, vlastně jenom proto, že vám nic nebrání v tom přestat. Už si rozmyslíte, na jakou stranu stolu si sednout, kam si náhodou ve skupině stoupnout a tachometr společných minut pomalu načítá. To, co během druhé fáze zjistíte, vám buď přinese pěkného kamaráda, nebo vás neodvratně pošle do třetího stádia. BOD Z: Zamilujete se. Ať už to vypadá jakkoliv, ať se vám při pohledu na něj v těle hýbe cokoliv, něco se změnilo a při ranním oblékání

11

a usínání myslíte prostě na něj. STŘEDOBOD: Pro mě důležitá fáze, kdy se osa zeměkoule přesune a prochází jeho středem. Má nekonečnou škálu možností. Je jedno, jestli si zrovna kupujete svetr a dáte přednost barvě, v jaké měl na staré fotce mikinu, nebo vás skoro porazí, když je figurína v obchodě navlečená do téměř jeho bundy. Paluba svobodného myšlení je nakloněna v tak brutálním úhlu, že všechno padá jedním směrem. BDĚLÉ SNĚNÍ: Představy provázejí vlastně celé období iracionálního vzdoru, do doby, kdy se s trochou štěstí stanou skutečností. Každý snům o sexu, svatbě a romantických chvílím u jezera dáváme jiné pořadí. GOOGLE, HLAD A BUBLINA: Můj oblíbený stav, který jasně ukazuje, že už jste dost mimo. Podle soukromé ankety si každý s radostí vygooglil jméno své/ho milé/ho v touze najít fotky, které by si stáhl, a objekt by tak aspoň trochu vlastnil, nebo získal informace, kterých není nikdy dost. Hladem je specifické období, kdy se vám poštěstí jít s favorizovaným člověkem na jídlo, a po půl hodině zjistíte, že nejenom, že nevíte, co jste to vlastně jedli, ale za boha nemůžete říct, jakou jídlo mělo barvu, chuť a vůni. Bublina s Hladem úzce souvisí. Stav, který si často neuvědomujete, ale je tam. Ve chvíli, kdy se s vámi On & Ona baví, neexistuje nic jiného, než prostor, který spolu vyplňujete a maximálně nejbližších dvacet centimetrů. Jakmile bublinou projde, vrátí se okolní zvuk, lidé i čas. Pamatuju si zcela přesně událost, kdy jsme seděli s kamarády a on byl naproti mě. Ale nikdy bych nedala dohromady, kdo seděl po našem boku. EUFORIE: Ještě jsem se nezmínila o štěstí. Patologický projev zamilování, který se u mě ohlašuje prudce stlačenou horkou párou v oblasti hrudní kosti, jež mě připraví o dech a nutí vyluzovat aspoň tiché "ííííííí!". Průvodním jevem štěstí je i hysterické šklebení, se kterým jsem moc ráda utíkala na záchod poté, co mě pozdravil. Samozřejmě jste celí růžoví, na otázku babiček a tatínků "co chlapci?" se stupidně culíte, a když se náhodou objeví mráček depresí, stačí si jenom vzpomenout… OČISTEC: Můj současný stav, nic pěkného. Poté, co si projdete všemi

12

období, kdy přímo hopsáte, že jste aspoň na chvíli s ním, přijde stádium, když jste konstantně nasraní, že s ním být nemůžete. Chcete už jenom jedno, a každý den, který musíte strávit s půlmetrovým odstupem, je další značkou žhavým pohrabáčem. Až nakonec dojdete paranoi, kdy jste si skoro jistí, že kdyby se o vaší náklonosti dozvěděl, prudký smích by vystřídal soucitný pohled. Pokud někoho během vyprávění napadlo, proč s tím nic nedělám a znuděně k tomu prohodil "Tak ho někam pozvi, ne?", pak ho musím včas zarazit. Povětrností i jiné podmínky jsou spíš nepříznivé, a kromě toho se moje odvaha blíží naturelu Gabriely, nikoliv Xeny. Jediné, co s tím dneska můžu udělat, je se z toho pořádně vypsat.

(pozn. autora: 13. 1. 2013 slavíme se Slavojem čtvrté výročí, v dalších článcích se vyskytuje pod přezdívkou P.)

13

2009

14

O mých číslech Znám je nazpaměť. Jsou od nuly do devíti, poskládány v různých paktech, frakcích, párečcích i solitérních existencích. Jsou to čárové kódy na mých bocích, moje numerická identita. Jsem 5. den v týdnu v práci, je 1. květen, před chvíli jsem dopsala 2 headliny do zpráv ve 21 hodin. Předtím jsem od 12 pomáhala Noře do 168 hodin. Na stole mi leží telefon s linkou 5644, na který se dá dovolat po celé 411, redakci zpravodajství. Před svými 3,75 dioptriemi mám otevřený pracovní Octopus 5, s přihlašovacím číslem 107531, sériovkou, pod kterou jsem vypadla z pásu ČT24. Z octopusu 3x do hodiny překlikávám na icq6 - skrývám se na něm pod číselnou maskou 265023598 (na klávesnici to umím napsat tak, že to vypadá jako hra na klavír). Končím ve 23 hodin, nepojedu už z nástupiště 1 na hlaváku, odkud bych přijela ve 2 ráno do Plzně a tramvají 4 do vchodu 8, jako jsem to dělala posledních 12 měsíců. Nejednou jsem taky jezdila ze zličínského 2. nástupiště autobusem Student Agency (3. nejobdivovanější firmou v Česku), pro kterou jsem byla pouhá 510158772. Snad se dneska svezu svojí oblíbenou devítkou na Husineckou a odtud do čísla 79 jedné ulice na Praze 3, kde se v 5. patře bytu č.13 zamknu na 2 západy a zalezu pod deku nejmíň pro 3 lidi. Ráno mě vzbudí Nokie 5300, vytáhnu svých 173 cm, 51 kilo a zapluji do pantoflů velikosti 38, jak už to dělám 21 let. Z druhé skříňky vytáhnu v kuchyni müsli, nakrájím k němu 1/2 banánu a v IKEA misce za 39,ho zaliji do 2/3 mlékem. Každé sousto bych měla rozkousnout 100x, jak mě to 1000x učil tatínek. Vylezu 11 schodů do 2. patra našeho bytu pro 4 lidi a 25minut strávím vybíráním 1 svršku velikosti 34-36. Vodou s 5 lžičkami granulovaného čaje zapiji 2 vitamíny s 100% doporučené denní dávky, ale spálím si jazyk, protože má ještě 50°. Za oknem to naopak vypadá, že bude tak 17°. A tak to půjde do ∞, nebo aspoň do doby, kdy nám za 300 dní vyprší nájem.

15

O slovním fotbale Okurková sezóna se rozjela v domácím zpravodajství naplno. Letadla nepadají, vlády nepadají, stohy moc nehoří, termíny tendrů nehoří, extremisti ani špinavé peníze se neperou. Načatý čas se dá v práci prokecat, prosurfovat, dá se prohrát. Dnes jsme byli nejhodnější směnaři pod jarním sluncem, neboť jsme si hráli tak, že na zlobení nezbyl čas. Házeli jsme si se dvěma růžovými rehabilitačními míči, které slouží k bederní podpěře nebo mentální vzpruze po Otázkách Václava Moravce. Někteří z nás se oddali nejoblíbenějšímu sloupečkovému brainwashi město, jméno ("Chvost jako část těla se nepočítá, Františku!"). A já? Já jsem podkolenky vyhrnula až pod kolena a stala se slovní fotbalistkou. Hra onlinová a skupinová, která se dá hrát i vsedě a s rozvázanými tkaničkami. Stačí k tomu vyzvat kamaráda a pak už jenom svět zúžit do jedenácti písmenek. Pravidla jsou jednoduchá, potřeby minimální (myš, správné nakopnutí mysli). Mně se osvědčil postup dostatečného zafixování existence slov clo, med a boj, která napráskám většinou v každé hře a která stačí, když už jiného, k důstojné prohře. Kromě zabití, případně mírného zmrzačení volného času, má slovní fotbal (přiznejme si, při všemohoucím Jarku Nohavicovi, že je to spíš ošizený scrabble využívající grafiky a obecné popularity fotbalu) i tu výhodu, že v každé hře oblékneš dres jiné země. Takovým melounem mě dneska odrovnal Australan, s neuznanou fúzí jsme utřeli nos společně s Ekvádorcem (můj nos byl černý, rozpláclý a patřil bratru z Ghany). Za poslední dva dny jsem hrála bezpočet utkání hned se třemi protivníky, kteří byli navzdory svému označení veskrze milí a čestní sokové. Nevím, jak se Charlesovi, P. a Lukášovi se mnou hrálo, ale kopla bych si malou domů, že to nemusela být zas taková šlichta. Z výher se raduji potichu a z proher se užírám pod opěradlem, kde to není vidět. Za triko, tedy za dres, se příliš netahám a jsem skutečný protihráčský řízek, někdy proklepávám, ale stejně často se nechávám

16

i vyklepnout. Dnes večer jsem ovšem dosáhla svého fotbalového vrcholu, své brány v Chelsea, svého vítězství Baníku nad Barcelonou. V jedenácti nabízených latinských znacích jsem kromě svého tradičního boje, loje a oje spatřila šanci, která se neopakuje. Vsítila jsem: RUBÁŠ A kdyby pak byl on nedal ten meloun, měla bych vítězství v kapse.

17

O hledačích min Zdravení je vůbec legrační věc. Hlavně to každodenní, všednodenní i víkendové pracovní. Kdy minete desítky lidí a započnete desítky minirozhovorů, aniž by pokračovaly nebo skončily. S někým se ten den potkáte tak často, že byste si rovnou měli kynout slovy nashledanou. Skutečným rychlo-debatním rájem jsou ovšem chodbičky. Televize je postavená prakticky jenom z chodeb, natolik dlouhých a úzkých, aby měl člověk dostatek času si rozmyslet, jestli vydrží trapné tiché míjení nebo míň bolestné anonymní dobrodenní. K rozhodnutí se ovšem musí dopracovat dvěma způsoby: buď na drzouna, kouknu a nepozdravím, nebo se nablížím stylem tzv. hledače min. U nás v chodbičkách rotují lidé asi jako míčky ve Šťastných deset, a šance, že potkáte ahojku, není zas tak velká. Daleko častěji narazíte na protichodce, který by měl mít teoreticky po setkání s vámi trochu lepší, nebo aspoň standardně dobrý den. To, že to přání málokdo myslí vážně, už nechme stranou. Pozdrav "Věnuji vám přesně tolik slov, abych vyjádřil slušnost vůči vám a úctu ke společnému pracovišti," je přece jenom trochu dlouhý. Jsem slušně vychovaná dívka, takže po delší procházce po budově bývám trochu ukecaná. To, co se mi vrací zpátky, bývá pestřejší než sbírka vážek Dana Bárty. Z obou pólů zmiňme ženy středního věku z nejvyššího patra, které nepozdraví, neboť už nejspíš nemají kam šplhat, a naopak veskrze oblíbené dobr(odeň)áčky, o kterých vím jenom zjevné věci. Tímto zdravím chlapce s krabicí kazet. Nikdy nevíte, kdo vám den vydobří a kdy vás potkání třech paní ze třetího uvrhne do známých myšlenek "Umřela jsem a nevím o tom?" To se pak hledačům min, kteří putují chodbami s nosem zavrtaným do podlahy, vůbec nedivíte a naopak jim do skloněného čela pošlete trochu sympatií. Taky jsem si dneska zahledala.

18

O ranní Po měsíci jsem opět přeskočila Jáju i Páju a vstala ve tři hodiny na ranní. Abych si překážku zvýšila na úroveň TT+ (kůň skáče přes 185cm), dala jsem si rovnou dvojitou službu, čili odejdu v deset večer a denní světlo na svobodě zahlídnu až zítra. Ranní služba mi nedělá moc dobře, po metafyzické stránce. Teda mentální a fyzické. Taxikáře jsem ve 3:45 automaticky pozdravila dobrý večer, jelikož všude kolem mě byla tma. Kupóny na sociální služby jsem později v práci málem zmonopolizovala, abych ušetřila čas sobě i Senátu. Ale hlavně mám sníženou imunitní obranu vůči hloupému chování ranních zaměstnanců, na které jsem zkrátka málo spala a na které by nestačila bublina ani padesáti actimelů. Představuju si to asi tak, že na můj nezpevněný plášť bubnuje jeden debílek za druhým a místo, aby se odrazili jako pingpongový míček, jak to prezentuje Danone, mě oblepují jako bramborové slupky. Já jim v tom ovšem dvakrát nepomáhám. Pokud jsem normálně zmatená, pak při vstávání v době, kdy svítí jenom žižkovská věž, a za každým rohem se bojím, že ve 3:15 zemřu, si nezadám s Rowenem Atkinsonem nakupujícím v supermarketu. Je deset dopoledne, šest za sebou, dvanáct před sebou, Ivánku, ale se třemi Červenými býky v sobě nás žádný nanicovatý toreador neskolí.

19

O tom, jak jsem se začala stávat maminkou Nevím, co pro vás znamená ve vzpomínkách. Myslím v těch, kdy jste měli ještě společné klíče od domova a vy jste ty svoje nejlépe nosily na krku. Kdy maminka ještě skutečně znamenala vůni z kuchyně o nedělní půl dvanácté a zamčené dveře tamtéž, protože je kvůli větrajícímu oknu průvan. "Moment!" lomcující klika a tlumený hlas za skleněnou panelákovou výplní. Jeden ze zvuků maminky. Mezi ty další, nejznamenitější, patří zlatý řetízek jemně cinkající o krk, lupnutí kyčelního kloubu, když si při vaření opřela chodidlo jedné nohy o koleno druhé a mechanické vrčení šicího stroje. Náš příběh ale začíná jinde, u mých krátkých prstů. Na klavíristku je mám totiž enormně krátké. Pokud mě chcete vytočit upozorněním na fyzické nedostatky, doporučuji hned po otázečce "Ty hrozně funíš, víš to?" přesunout pozornost na drobné dlaně rozvětvené na pětkrát do krátkých nepravidelných útvarů. A pak si kupujte rukavice. Při listování knížkou na zastávce jsem si počínala jako malý Edward, který teprve zjišťuje, co které nůžky dělají. Až při jejich přešívání, kvůli kterému jsem téměř po roce zprovoznila šicí stroj, jsem si vzpomněla. Na strojové vrčení, klapnutí patky, lanový zvuk vytahování nitě, cvaknutí lampičky. Když vezmu v úvahu ještě to, že mi dobré dva roky lupe v boku, když si podepřu nohu při vaření… Jednou budu marně vysvětlovat svojí dospělé dceři, že ty zvukové vzpomínky, co na mě má, jsou jenom ozvěny babičky.

20

O tom, jak jsem se začala stávat tatínkem Můj tatínek je slavný muž. Zná ho celá Katedra tělovýchovy a sportu Západočeské univerzity v Plzni. Kdo ho zná trochu líp, ten ví, že má u sebe ve skříňce vždycky dvoulitrovku koly. Když se trefíte ve správný čas, je zhruba v polovině a má ideální poměr bublinek a vybublanosti. Měl ji i doma, ve špajzu v kuchyni. Byla jeho; my děti jsme pili šťávu, maminka pila čaj a bila nás za vylitou šťávu. Když jsem byla malá, když jsem byla větší, i když jsem dosáhla svojí současné výšky, byla tatínkova kola zakázaným ovocem, na které se chodilo tajně. Upíjela se pomalu, slastně a s jedním okem na zádech, hlavně v opojných dobách volnosti a lásky, kdy nám na to tatínek ještě nepřišel a nehrozil, že si na lahvi podle hladinky začne dělat čárky. Když se pak přestěhoval, a my za ním s Charlesem chodili každou neděli na návštěvu, těšila jsem se nejdřív na tatínka a pak na kolu. Bydlím bez něj několik let, bez rodiny necelý rok, a stávat tátou jsem se začala teprve teď. Moje první svobodně koupená dvoulitrovka koly je sice light, ale i tak mě uvrhla do nelehkých myšlenek. Dala jsem si ji k obědu a nechutná tak dobře. Možná, kdybych dala peníze na nákup jednomu ze spolubydlících, přemluvila je, ať si nechají kolu ve svojí části špajzu a v podřepu poloschovaná za dřevěnými dveřmi skříně do sebe klopila zakázané ovoce, zase by možná chutnalo nejlépe.

21

O husťácích Bydlím na kopečku, hned vedle hole z té říkanky. Pod kopečkem jezdí tramvaj, na kterou chodím každý den. Chodník je obousměrný, proti mně občas chodí lidé. Moc jim to nezávidím, zatímco já jdu dolů, oni jdou nahoru a chodník jde taky nahoru, v poměrně velkém náklonu. Chlapec, který šel ráno proti mně, si z toho moc nedělal. Opravoval si hustej jazyk v husťáckých botách, ve kterých měl nastrkané cool kalhoty, nahoře bombácká bunda a dost dobrá čepice. Výraz měl ignorující a naznačující, že je jak na chodníkem, tak nad věcí. Proti němu jsem hopkala já, v šedém kabátku, s vínovou taškou a pohoršeným výrazem. Měla jsem tolik práce s naivním hodnocením mládeže a prestiže skejťáckým značek, že jsem přestala vnímat zledovatělý chodník a setkala se s ním s jedním komiksovým "ššššvih!". Kšiltovka-chlapec přispěchal stejně rychle, jako jsem já sebou mrskla. "Jste v pořádku?" zeptal se starostlivě a způsobně. "Jasně, v pohodě, díky. Seš hodnej," žvýkla jsem hustě. Odpusť, chlapče, pokud můžeš.

22

O Starbucks "Ne, vážně mi nic není," odpověděla jsem ráno. Druhý den po oslavě. Bylo. Každých sedm panáků má následky. Tím spíš pro někoho, pro koho panák znamená křídovou postavu načmáranou na chodníku. Lehce jsem našlapovala nad Vltavou i nad věcí a radovala se, jaký je zlatý Puschkin kamarád, že mě nechal po pěti hodinách spánku odpočatou a svěží. Dokud jsem nedošla na Václavák. A ztratila soudnost. Zamířila jsem tam celkem automaticky. Pokud nejsem v něčem dobrá, pak je to hledání kaváren v Praze. Podniků s ideálním názvem: "Ujel mi vlak a další jede za dvě hodiny, potřebuju tichej kout, kde se dá číst a kouřit a kde to vyzařuje takovou tu nenucenou lehce alternativní atmosféru". Případně jako dneska: "Vlak až za hodinu, snídaně, snídaně, snídaně!" Většinou strávím polovinu vymezené doby v pekle nerozhodnosti, než zapadnu do řetězce nebo podniku, jehož veškerou alternativnost zastupuje plechová lopatka místo popelníku. Dneska to vyhrála první možnost, a poprvé v životě jsem vešla do Starbucks. Tam jsem z údivu už nevyšla. S handicapem nepití kafe jsem počítala. Ze dvou možností čajů, nekřesťansky drahý a předražený, jsem radostně volila možnost druhou a už zbývalo jenom něco na zub. Letmo jsem prolétla nabídku. Nablýskané sacharidy v zastoupení jednoho kusu, načinčané na tácku s trojmístnou cenovkou. Moje čokoládová sušenka byla oproti kámošce sýrovému dortu vyloženě za pakatel. Slečna brigádnice, vizáží na hony vzdálená mekáčové pracovní síle, mě automaticky pozdravila hello a vyinkasovala za refresh bylinkový a chocolate cookie bez pěti korun jedno kilo. Stoupala jsem po kruhových schodech a čekala, v jaké společnosti mě vyplivnou. Nepřekvapily mě. Tehdy uplakanou vyhlídku na svatovaškovské náměstí oblehli cizinci a gayové. Seděla jsem mezi

23

pěstěným párem středního věku a věnovala jim svojí vyoslavenou vizáží jedinečnost možnost utvrdit se v orientaci. Jeden opěvoval druhého a před sebou měli přesnídávku přibližně za pětikilo. Po deseti minutách mi refresh, který mě následně ve vlaku krásně uspal, konečně vystydl a mohla jsem se natřikrát spáleným jazykem pustit do sušenky. Měla jsem pocit, že žeru diamanty. Chutnala jako něco, co bylo stvořeno roboty s myšlenkou na něco dokonale krásného a chutného. Chyběla tomu jenom ta lidská drobivost a přirozenost. Jídlo nemá být hezčí ty, má sloužit krátkému životu a zhynutí ve tvém hltanu. Jenom výhled jsem měla perfektní. Dívala jsem na Grandhotel Evropa, ve kterém jsem natočila svoji nejhorší reportáž, dostala pusu od Bohuše Matuše a objetí od Nadi Konvalinkové. Večer, kdy můj svět definitivně opustila Kuřátka. Dnešní snídaně nelituju. Získala jsem díky ní zkušenost, že příště můžu celou hodinu věnovat kroužení, načež si dát ve vlaku starou dobrou bagetu.

24

O Mikinovi Až příliš nedávno jsem P. vyprávěla, že největší nebezpečí, které číhá na každodenních cestách z hlavního do mého, je stometrový úsek mezi konečnou autobusu a vchodem do domu. Po všech pražsko/plzeňských kilometrech i metrech, vlacích a nádražích je nejzrádnějších pár kroků, které mě dělí, jak by řekl Jeníček ze stopky borovice, od domovského světýlka. Je to chodník podél parkoviště a tří sousedních panelových chaloupek. Vždycky se na něm otáčím, ze cviku a z prevence. Většinou je na něm vymeteno, auta a lampy se ze spánku podepírají. Smutno a prázdno, nebo chcete-li, bezpečno. Dnešní otočka měla do prevence daleko, veskrze byla naplněná panickou předtuchou. Ten kdo šel za mnou, nemířil za svým domovským světýlkem, byl to grázl stvořený do pohádek k loupání perníčku. Pojmenovala jsem ho Mikin. Otočila jsem se na něj při míjení poslední chaloupky. Z jeho pohledu vyčuhujícího z mezery mezi šálou a kapucou mikiny se dalo vyčíst asi tolik, co z mojí šálokapucové mezery. Trošku jsem se zastavila, jestli ten metr odstupu myslí skutečně vážně. I při stopování násilníky existují určitá pravidla. Vypadal odhodlaně. „Nu dobrá,“ pomyslela jsem si a pokračovala v cestě. Uvidíme, co předvedeš. Skutečně projevil jistou originalitu, první a poslední. Nekopíroval mojí dráhu, ale nadešel mi obloukem; setkali jsme se před vchodovými dveřmi. Čekal na mě jako manžel s nákupními taškami, který očima vyzývá k vyndání klíčů. Stála jsem s nimi v ruce metr pod schody. "Promiňte, vy tady bydlíte?" zeptala jsem se. "Ne." Skoro se smál. "A chcete jít dovnitř?" pokračovala jsem trpělivě. Hltal mě očima, bylo to jediné, co mu z obličeje bylo vidět. Neodpověděl, jenom snaživě pokýval hlavou, jako školáček, který tuší správnou odpověď. V jeho

25

chování bylo cosi radostného, jako by k tomu, po čem nejvíc touží, stačilo už jenom otevřít dveře. Byl blízko. "Tak to asi nepůjde," odpověděla jsem. Jednala jsem až komicky chladně, rutinně, nebyla to moje první zkušenost. Akorát v duchu jsem měla ten starý známý tón, který si přál, ať mu nejebne v palici a neskočí ty tři schody na mě. "Prosím," prosil. Ruce krčil v kapsách a sám nemohl uvěřit tomu, že mu z domečku beru nejspodnější karty. Mluvil pořád stejně nadějně, nadšeně. Děláš si srandu, říkala jsem si v duchu. "Ne, omlouvám se." Otočila jsem se a šla zpátky k zastávce. Děláš si srandu, opakovala jsem znovu, tentokrát sobě. Jsem asi jediná pochodující minisukně na Lochotíně, která se špásovateli ještě omluví. Mikin se pomalu ploužil snižujícími se domovními čísly. Zbývalo už jenom vyřešit maličkost, jak se dostanu domů. Zkusila jsem, spíš ze srandy, vytočit Charlese. Bylo půl třetí ráno, bratr vstával za čtyři a půl hodiny do práce. "Ať děláme co děláme, nemůžeme se s číslem spojit," ozvalo se vesele. Té noci měli všichni dobrou náladu. Nakonec všechno dobře dopadlo, Mikin se došoural do šedé zóny a já ve tři hodiny ležela v posteli. Zdálo se mi, že jsem v práci psala o invazi mimozemšťanů. Tomu říkám strašné přepadení.

26

O volném víkendu "Volný víkend jen pro sebe vyčistí hlavu a dobije baterky." Titulek z rubriky Žena na novinkách.cz mě kontrastem vůči těm dvěma dnům, jaké mám za sebou já. Byla to Tantalova muka. Hlava mě bolí jako střep a králíček Duracel mých energetických baterek marně vztahuje ruku k respirátoru. Stejně jako Tantalos jsem totiž na svůj ozdravný víkendový pobyt byla sama. V diáři byl víkend bílým místem v mapě, bez práce, bez povinností. Jaká krása, říkala jsem si statečně v sobotu, kdy jsem vstala k obědu. Za cíl jsem si dala lehárko, flákačku a odpočinek, s odškrtáváním položek v seznamu Odkládaného a trávením času v příjemné sociální segregaci. Tolik dílů Hvězdné brány; měla jsem skoro slzy v očích. Sobotu jsem zvládla relativně hravě, prach a vodní kámen staly se mými úhlavními nepřáteli a zjistila jsem, že ženám je ten nasupený výraz při luxování zkrátka geneticky daný. Záchodové prkýnko (zespodu) jsem vycídila s vojenskou odhodlaností, stejně zuřivě jsem točila klíčkem při montování posledních dvou švédských sirotků, bratrů LERBERGŮ. První dekádu večera jsem pak strávila v posteli s Carterovou i Listerem a kolem desáté na gauči padlo pravidlo o nekouření v pokoji. Třikrát. Dneska, v neděli odpoledne, jsem ovšem udělala osudovou chybu. Jít sama do obchodního centra! Už to nikdy neudělám. P. mi kdysi vyprávěl, jak pro svého křečka udělal prolejzačku z trubek od toaletního papíru, bylo to důmyslná třípatrová prolejzačka. Jenom škoda, že v OC Smíchov se nejde pročůrat podlahou, aby se člověk dostal ven. Zděsila jsem se, jak je můj hlas vysoký, když mě oslovila prodavačka. Nepočítám-li telefonát s tátou a zpívání si s Redlem, byla první, s kým jsem po dvou dnech promluvila. Do konce víkendu zbývá hodina a nemůžu se dočkat zítřejší služby. Mám ji od deseti do deseti, říkáme ji IKEA. Po víkendovém odpočinku si nutně potřebuju vyčistit hlavu a dobít baterky.

27

O Norkách Ačkoliv je můj domov teplý a hřejivý, trpím už víc než rok syndromem tzv. denního pobytu na pražském hlavním nádraží. Od března do března byl totiž taky docela daleko a jezdila jsem z něj vlakem s cílovou plzeňskou stanicí. Teď už je domov tři měsíce od hlaváku co by kamenem z ručního katapultu dohodil, a přes nádraží nasedám do vlaku podzemní dráhy. Od práce mě dělí, podobně jako do Plzně, pět stanic, jen místo přes Beroun, jezdím přes I. P. Pavlova. Chodit každý den přes nádraží je skvělé. Křížit si cestu s někým, kdo nasedá pro změnu do nadzemní soupravy a cestuje ještě mnohem dál než na Pražského povstání... Tak jsem viděla dvacítku sedmnáctiletých Norek. Každá měla blonďatými vlasy zatopená záda a na kolečkách vezla sportovní kufr. Byly to elfky, házenkářky. Všechny měly reprezentační červenomodré bundičky a ze všech vyzařoval entuziasmus mládí nebo výhry. Byly to skoro naprosto obyčejné holky, až na to, že žádná česká holka by ani za milion let, či snad milion pokusů s peroxidem, nedokázala vypadat jako Norka. Proud kufříků se protnul s mojí dráhou směřující k turniketu metra, a já v tu chvíli nedokázala myslet na nic jiného, než že tyhle obyčejné norské holky, kdesi daleko doma, jedí úplně jiné jogurty, sledují úplně jiné televizní seriály, neví, kdo je to Tereza Pergnerová, podívaly se už aspoň jednou do Osla, voní a jmenují se úplně jinak. A já tuhle cizí rasu, ty Mimočešky, měla na dosah házenkářské branky. Potkat po ránu Norku na hlaváku je něco naprosto jiného, než potkat Norku v Norsku. Já pro ně bohužel byla naprosto obyčejná Češka v Česku, táhnoucí s ostatním stejným tisícihlavým stádem do práce. Poslouchala jsem zrovna ve sluchátkách Kings of Convenience. Hudbu, kterou by si ony nikdy nepustily. Nebudou přece poslouchat tuzemskou muziku...

28

O brýlích Můj nevyčerpatelný zdroj inspirace se nechal při naší druhé schůzce slyšet, že neví, jak vypadám bez brýlí. Ano, konverzace, na kterou se dříve či později dostane, díváte-li se na někoho přes tvrzené antireflexní sklo. Zažila jsem ji nejednou, většinou končila zápasem, potupnou prohrou a pohledem kamsi, kde rozmazaně tušíte vítěze s vašimi obroučky v rukou. "Hmmm," řeknou. Řeknou to vždycky. Jasně, protože ujištění, že mi to bez nich nesluší, dá jednomu uchu babu a druhým se vyřítí nezadržitelně ven. Na konci debaty s P. se to obešlo bez boje a dojela jsem s důstojností i brýlemi až domů. Až sto deset kilometrů (jezdila jsem ještě do Plzně) mi trvalo uvědomit si věc, kterou jsem pojmenovala po součkovsku: paradox slepých ptáků. Jak vypadám bez sedmi tisíc korun zatavených do plastu, taky nevím. Nevidím se. Mžourající se ranní verzi sama sebe s colgatem u pusy nepočítám; i kdybyste se mě zeptali na vlastní barvu očí, mohla bych připustit, že modrá je přinejmenším jedna z možných variant. Nejsnazší řešení situace jsem skutečně využila a dlouho zírala na vlastní fotku pořízenou mobilem. Byl to legrační okamžik. Propalovala jsem plachý pohled kritickým pohledem a hledala v něm náznak těch uhrančivě hnědých velkých oči. Trochu té Amélie, trochu těch očích topičových. Ha. Velký voči. Navíc bych přísahala, že mi jde jedno trochu šejdrem. "Hmmm," vypravila jsem ze sebe. Woodymu Allenovi taky nikdo neříká, ať si sundá brýle. Vypadali bychom bez nich asi přibližně stejně.

29

O nedělním setkání Nebyl to příběh obyčejného šílenství, ale obyčejné nedělní, počasím podzimní, ráno. Probudila jsem se dvakrát, poprvé mávla na rozloučenou tomu, kdo odcházel na ranní, podruhé když nastal čas teplé sprchy a studené cesty do práce i pro mě. V tramvaji jsem si četla to, co Fialka napsala (Murakami) a na schodech nad Kublovem posbírala přesně pět kaštánků. Na posledním schodu byl chlap v zelené kabátové bundě a světlých džínách. Venčil jezevčíka a dvě přibližně stejně staré děti, jedno mělo koloběžku. Když uslyšel kroky, otočil se poprvé. Měl povědomý profil, ale první myšlenka to zavrhla. To by bylo příliš snadné. Šel pomalu, šířil kolem sebe nedělní klid. Měl spoustu času, park, psa a dvě děti. Na chodníku už sem tam leželo hnědé zkroucené listí a ve vzduchu viselo sychravé ticho. Já tolik času neměla a rychlým krokem se k nim blížila. V tu chvíli se otočil podruhé a vychýlený z osy chvíli vydržel. Kdovíproč to udělal. Snad měl tolik času, snad mu velel ochranitelský reflex, přece jenom měl s sebou něco vzácného. Poslední možnost byla z šedého tvídu a končila mi nad koleny. "Dobrý den," řekla jsem a lehce se pousmála. "Dobrý den," řekl on, schizofrenický Samotářský Ondřej, vyšinutý Zdeněk, kterému ruka netleská, roztomilý štábní strážmistr Bedřich Jarý, oceněný Václav, starý Karamazov a táta v obyčejné bundě na procházce. Otočil se i kluk na koloběžce. V obličeji měl Ivana Trojana, Kláru Pollertovou a radost z vycházky.

30

O duchu Vánoc S hledáním vánoční atmosféry to bylo v posledních dnech jako s hrou na hoří. Byla to voda, voda, déšť, samá voda. Přihořívat začalo na místě, kde bych to čekala nejmíň, u velkého zlého nákupního centra. S ostatními igelitkáři jsem čekala na tramvaj a vyhlížení svítící dvouciferné číslice si krátila psaním krátké textové. Zpětně přemýšlím, jestli jsem skutečně vypadala tak důvěryhodně. Zda-li zdání, že nemám na zimní kabát a nadále si namlouvám, že je vlídný podzim, nějak evokuje vlídnost. Přesto si vybral mě a chtěl si z mého telefonu zavolat. "To je starý!" řeknete si. Rovnou mě mohl chtít vyfotit a nechat poodstoupit, kvůli kompozici, co nejdál. Kdyby ovšem tomuhle kriminálníkovi nebylo kolem sedmnácti a neměl oranžovou šálu uvázanou tak, že vás to nutilo myslet na poctivou výchovu, hodně peněz a pravidelné rodinné obědy. Byl to tenhle typ kluka. Ježíšek mezi ostatními středoškoláky, kteří mají neohrabanou sanťáckou bambuli. Byl nervózně milý a mile nervózní, ukazoval mi vybitý (a o deset tisíc dražší než můj) mobil, osamozřejmoval mi zaplacení kreditu a všechno to prokládal plátky prosím. Uvědomila jsem si, že na něj civím divně moc dlouho a svoji cihličku s postupně odcházejícími funkcemi mu podala. Třikrát poděkoval a během tří vteřin pochopil ovládání (je to Nokie). Projely mezitím dvě čtrnáctky, než si vzpomněl na správné číslo. Já mezitím přešla z rozpačitého pocitu trapnosti k pobavenému fandění. Něco krátce vyřídil a rozepsanou esemesku jsem dostala zpátky. Než jsem se vzpamatovala, měl v napřažené vděčné ruce stovku. "Ne, to nikdy," lekla jsem se. Nebylo to hrané odmítání (chvíli budu dělat slušňáka a pak ji sbalím. Máš si nabíjet mobil, blbečku!), skutečně bych to nikdy. Chvíli jsme šermovali, on s Komenským, já s rukama v obranném gestu, marně jsem přebíjela jeho "Ne, vážně si to vemte,"

31

svým "Jsem ráda, že jsem mohla pomoct." Až mě napadla poslední zoufalá věc. "Veselý Vánoce!" zahlaholila jsem, ale spíš to znělo jako výhružka. Spustil ruku a s dvěma děkuju na jeden krok postupně zmizel ve tmě.

32

O karlovarském festivalu V Horkých lázních u Lokte, jak je kolem roku 1350 nazval Karel IV., to zase vře. Kolonády se zaplnily filmovými turisty s oranžovými náhrdelníky, které pojí společná víra, že bude víc než jeden lístek na deset lidí. Bohužel, Jiří Bartoška pro někoho sice je, ale v tomto případě Bůh není. Přesto se ani letošní festival neproměnil v hnízdo filmových lumíků, kteří by při pohledu na přeplněné sály, narvané hostely, nekonečné fronty a přepepřené halušky, hromadně naskákali do Teplé. Čím to? Kouzlo 44. ročníku MFF KV jsem se snažila rozlousknout během právě končícího víkendu. Ze skořápek, co zbyly, jsem poskládala varské desatero. Původně se mělo jmenovat Deset důvodů, proč do nejezdit do Varů, pak jsem to upravila. Do Varů nejezděte! Pokud ale opravdu musíte, inspirujte se následujícími body. 1) Doprava. Na trase z Plzně pamatujte následující: autobus u Remusu nestaví, a trpaslík z Pána Prstenů se jmenuje Gimli. Ústní prověrka z fantasy postav zabaví děti na půl cesty. Jmenovaly se Kačka a Matyáš a jejich maminka nám zastavila po třech minutách stopování. 2) Lístky. Nejsou. Pokud nejste film industry, press, kouzelná víla nebo příbuzný někoho z předchozích, čekají vás last minuty a turecký sed před sálem, kde se stavidla na volná místa vypouštějí 5 minut před. My byli příbuzní víly (sestra P. je kouzelná). 3) Celebrity. Jsou tam. Záleží na tom, kdo je to pro vás. Veronika Bednářová se smála stejně jako na reflexové fotce a Vacek je už skoro šedivý. 4) Ubytování. Budete to mít daleko, všechno vám zmokne, ale užijete si soukromí - vítejte ve stanovém městečku! / Místo ve třídách sice už neseženete, ale při troše štěstí ten záchod na chodbě přestane pískat aspoň v noci. S pozdravem, místní škola. 5) Déšť. Bude pršet. Boty vám přes noc neuschnou. Počítejte s tím. 6) Jídlo. Mezinárodní festival, mezinárodní kuchyně! Slovenské halušky

33

od cateringu, francouzské palačinky z Dobrotek, baklava od možnáTurka, ale to kuře Vindaloo si vychutnejte radši jenom na lístku. 7) Náhody. Vezměte pixlu granulovaného čaje, dvě zrníčka obarvěte na zeleno a pak ji spolu s deseti dalšími pixlami vysypte do mísy. Asi takovou šanci máte na potkání někoho známého ve Varech. 8) Májová. Návštěvníku z Marsu, mají kolem tebe všichni lidé na tílku samolepku růžové pusy a na rameni se jim houpe flaška šeříkové barvy? Přistál jsi ve Varech. Odleť zpátky, kde festivaly ještě neovládli sponzoři. 9) Richmond. Nehledejte ho! Nepátrejte po něm! Neříkejte si, že je to kousek. Že se najde. Pátý festivalový sál je třináctá komnata a žádný film nestojí za to, abyste třicet minut po jeho zahájení, po skalním výstupu a prosekání se tundrou, po uši mokří a s rukama od bláta, stanuli před Imperialem. 10) Filmy. Neměli bychom na ně zapomenout. Festivalový snímek je lístek do tomboly. Naše skóre, jeden skvělý na jeden divný a druhý strašný, byla vlastně výhra.

34

O kapitánovi malé posádky Be magnetized. Nevymýšlím nový slogan vonného rozstřikovače od Calvina Kleina, jen se snažím popsat pocit, který ve mně vyvolal jeden člen našeho televizního štábu. Přitahoval mě. A teď, prosím, nemám na mysli přitažlivost zemskou, nadpozemskou nebo onu oblíbenou sexuální (ač proti starším chlapcům nic nemám, tento chlapec je starý asi jako můj tatínek). Jen mám zkrátka pocit, že kdybychom zvedli paty ze země, s tichým vzzzzum bychom se přilepili břichy k sobě. Nabyla jsem ho během našich tří malých setkání, která předcházela pracovnímu výletu do Mladé Boleslavi. Tam, kde jsem se konečně dozvěděla, co to v těch břichách magnetického máme. Poprvé jsme se potkali v parlamentu. Byla jsem tam jenom, aby se neřeklo, že jsme nikoho neposlali na předání petice Ne základnám (nebo Ne radaru, ale jedno z toho to bylo určitě). Nebyl u mě ve štábu, asistoval lapení rozhovoru s poslancem, senátorem nebo politikem (jedno z toho to bylo určitě). Štábů tam bylo jako smetí, orientovali jsme se jenom podle barev mikrofonů, a když jsem nejdřív uviděla logo bíločervené obrazovky a pak i dvoje přátelské oči, moje dobrý den bylo v té chvíli skutečnější, než normálně v rámci slušnosti bývá. Pak jsme si viděli ještě dvakrát. Tentýž den na chodbě, kdy jsem se na něj zazubila už z principu, že se díky jednomu pozdravu prakticky známe, a hlavně proto, že každé setkání na mě působilo jako rána bleskem. Potřetí už jsme spolu točili jenom o chlup. Přijela jsem na zpívání Rybovky na nádraží, rozsvítily se na mě známé oči a pak i modré laguny slečny z kultury, která to za mě rázně převzala. Nicméně jsem zůstala tak dlouho, abychom se oba vzájemně ujistili, že je nám to líto a příště snad. "Tak nám to konečně vyšlo," tetelili jsme se, když se srazilo deset aut na R10. Hodinová cesta vedoucí na sever a do houstnoucí tmy utekla svižně. Jako když vám někdo vypráví, že jezdí na lyžích taženými

35

drakem, v zimě po pláních kolem Prahy a v létě na pláních vodních. Že deset let kormidloval loď převážející náklad do východního Německa a že má papíry jakožto kapitán malé posádky. Že nedá dopustit na čaj a se znalostmi rozdílu mezi čínskými a japonskými lístky by mohl sestavovat přijímací testy pro vedoucí čajoven. Takže je zajímavý. To je teda ono? Zajímaví lidé přece jsou přitažliví. "Napadlo mě, že třeba líp snáším ten mráz, když jsem se narodila v zimě," nadhodila jsem Tadeášovi, který se třásl na dálnici před autem, jehož zabudovaný barometr ukazoval šestnáct pod nulou. "Jo, to je možný. Já se totiž narodil v červenci," prohlásil a zapadl na sedadlo spolujezdce. "A co ty, jsi spíš zimní nebo letní tip?" zeptal se Tadeáš na adresu řidiče. "Já? Já jsem vodní," usmál se Zdeněk, "narodil jsem se v lednu." "A kolik?" zavětřila jsem. "No, už to bude dýl," pronesl skoro provinile. "Ne, myslela jsem kolikátýho ledna!" doplnila jsem. "Dvacátýho," protáhl a já polkla, "pátýho." Aha.

36

O kuřáctví Před pěti minutami jsme se s Charlesem dodívali na film Gran Torino. Mohla bych psát o něm, ale to by bylo příliš snadné: Je to skvělý film, pusťte si ho. Budu psát o tom, že jsem měla chuť na cigaretu pokaždé, když Clintu Eastwoodovi u palce cinkl zapalovač. Před týdnem jsem si začala hledat byt. Jenom pražský přechodník, nic vážného. Přináší to s sebou praxi psaní zpráv pro majitele, kterým se P. tolik směje. Když do malých okýnek vkládám mezi upřímný zájem a srdečný pozdrav i svého nekuřáka, nemám pocit, že lžu. Jasně, jisté změny tam od letošního léta jsou. Vím, že kolek není to, co plave na hladině, a celkem hbitě dokážu vyjmenovat varování před věcmi, které tě podle ministerstva zdravotnictví postihnou, když listí půlčíků strčíš do úst. Ale i tak nesdílím pravidlo starého kuřáka Descarta: kouřím, tedy zákonitě jsem. Třetí odstavce by se měly věnovat historii, How I met my first cigaret. Kapitola sama pro sebe, do níž by se vešly dětské historky o zapalování voskovek na balkoně, kam po léta docházel na svých šest tatínek. První pocit sounáležitosti s oxidem uhelnatým na školním výletě ve třeťáku, kdy jsme leželi zády na lavičkách a Leo-Titanic-Caprio vykuřující pod hvězdným nebem byl proti nám hadr. Ale ten ukazováček osudu, který pinkl do cigaretového domina, byl letos v dubnu. Moje první krabička upozorňující na boku, že je pro dospělé, koupená hodinu před rozchodem, kdy jsem si připadala zase jako dítě. Kořenila jsem si život s chutí a vůní hřebíčku pozvolna, vydržela mi do srpna. Pak už to byla sranda. Pochopila jsem, že ti, co v práci občas zmizí na deset minut a vrací se s výrazem odpočatosti a sounáležitosti, jsou právě kuřáci. A když se mezi nimi objevil sympaticky odpočatý obličej, z něhož se i díky rauch pauzám vyklubal Slavoj, bylo vymalováno. Stala jsem se pracovním kuřákem. Pak kuřákem hospodským a čekala jsem,

37

kdy přijde potvrzující domácí. Nepřišel nikdy. Ničivě na mě působila jenom moje houpací síť na balkoně, léto a noc. Proto se pražský nájemce nemusí bát, že mu zasmradím polštáře. Chuť mám na ni jenom tehdy, když to umí někdo podat jako Clint.

38

2010

39

O dohlížiteli Že jsem věřící, o tom není pochyb. Věřím vděčně a věrně. Sporná zůstává otázka, v co věřím. Pracovně mu říkám dohlížitel, nebráním se ani menšímu sdružení či konsorciu dohlížitelů, formu ani počet nemám ještě v malíčku. Moje víra nevoní po kadidle, nemá mnoho společného s kříži, nevyžaduje pravidelnou docházku do svatostánků, ani četbu sta a jednoho příběhu o dohlížiteli. Je nepojmenovaná, nenasměrovaná, ale neochvějná. Postavená na iracionální důvěře plné nepodložených malých zázraků ve spravedlnost, dobro, směr a smysl. Dneska v metru jsem si standardně stoupla do uličky mezi sedadla. V jedné ruce knížku, ve druhé prsty ruky, zaťaté v pěst. Paní se nasoukala do stejné uličky, zadkem se seznamovala s tím mým a plnými igelitkami mi přátelsky rýpala do lýtek. Pět stanic jsem se i při své minimální výplni prostoru snažila vnořit do tyče, kterou jsem obtáčela. Těsně před mou výstupní stanicí se ozvala východní hranice se svobodou. "Budete vystupovat?" usmál se. Měl zimní čepici, nebyl krásný, ale byl vysoký a sympatický. "Budu," usmála jsem se taky. "Tak já vás pustím." Byla v tom nakumulovaná dobrota, kterou paní obstojně odstrkala zadnicí. A nebylo to všechno. Když jsem vyšla na denní světlo, pochopila jsem, že s chlapcem byl paktovaný dohlížitel. "Hezký den!" popřáli mi oba, když jsem vystupovala.

40

O mužských bříškách U žen je problematika celkem prozkoumaná. Při předklonu se jí do opasku zařízne cosi, co má s roztomilým péřovým polštářkem společný jenom slovní základ. Upřímně se zhrozí a zkusmo si poddajnou hmotu promačkává mezi palcem a ukazovákem jako stres míček. To samé je ochotná kdykoliv demonstrativně opakovat před partnerem nebo kamarádkami se slovy: "Vidíš?!". Přestane jíst Miňonky, zaměří se na oves a časopisy s Katie Holmes na obálce ("Diety slavných, hubněte jako hvězda!"). Každá víme, že z dobrého jídla nezískávají michelku jenom kuchaři. Mnohem větší paseku na duši ale nadělají bříška mužská. Je to příznak stáří, špatné kondice, přicházející tloušťky a životního neštěstí. Pochopila jsem to z výpovědi tří mužů (27 - 29 let) během jediného týdne. Nadul se jim spodek triček, splaskl životní entuziasmus a já byla se svými argumenty vítaná asi jako Big Mac. To není posměch, to je motivační článek, nevím, jak ostatní bříškařky, ale já mám ta mužská moc ráda. Samozřejmě, musíme rozlišovat: jsou pivní, jsou ta sociálně demokratická, pro která se musí posunout pultík. Řeč je ale o těch malých, sotva viditelných, pro svoje majitele velmi nešťastných vyoseních. Marně byste v Klubu přátel sněžného muže hledali pevnější víru v něco, co nejspíš neexistuje. Při mých zděšených otázkách "Kde???" se ale neomylně poplácávají pod solarem a vyfukují, jak to jenom jde. Slýchám při tom podobná označení, která zaznívají v souvislosti s leteckými katastrofami. Je to prostě strašný. Nechci je zcela přesvědčovat o opaku, takové benigní bulky většinou vedou k rozhodným větám "Musíme konečně do toho bazénu", což je jedině dobře. Chci jenom přispět svojí troškou do mlýna, že mám radši bříška kulatá. Anebo radši ne, po bílém pečivu se totiž tloustne.

41

O tatínkově děleném spánku Maminka tu byla v životě od toho, aby nás poučila o teplém oblékání, tatínek o pravidlech správného spánku. Teplé kamašky a kvalitních osm hodin v místnosti vyvětrané na 18 stupňů dokáží divy. Každý si ale pravidla superspánku musí nastavit podle vlastních potřeb. „Vy, pane, třeba spíte vcelku nebo děleně?“ To se P. moc líbilo. Konečně má jeho hodinka po obědě jméno! Pak je tady optimální doba spánku, která napáchá stejné škody, když se nedodrží, jako i překročí. Já mívala osm. Pak jsem potkala P. a jsem na desítce. Děleně. Nejradši mám ale situace, kdy se superspánek poruší a střídáme se v rolích Statečného vstávajícího a Loajálního kňourače. Dnes ráno zazvonil budík, který jsem v deliriu zaklapla já, byť jeho výzva k opuštění teplé postele nebyla určená pro mě. Nechali jsme ho dělat svoji práci ještě pětkrát za sebou (po pěti minutách se jde nechat budit i hodinu) a P. se podíval, jestli už je čas. Chvíli jsme kňourali oba, pak se zvedl on, protože musel, a ocitl se tak v roli Statečného vstávajícího. Ten je z pozice druhého zúčastněného tiše a tiše... a tiše... mnmnmnmm.... obdivován. V kůži Statečného vstávajícího se leckdy objevují vlastnosti skutečného morálního hrdiny. Nadlidská síla, odhodlání, vůle, zodpovědnost. Většinou je vypotřebuje na uvaření hrnku čaje. Varianta brod, používaná při extrémních podmínkách (ranní, noční, víkendy), je usnout okamžitě a loučení složit ze slabik m-h a h-m. Na opačném pólu situace do toho kňourač přidává slova, kterými se snaží povzbudit, utěšit a nakonec popřát všeho dobrého. Nikdy nevstává. To by se z něj stal hrdina. Jako ve všech dobrých příbězích, i tento je spravedlivý, takže se střídáme naprosto pravidelně. A dobrý konec to má vždycky, když spolu spokojeně usneme odpoledním děleným spánkem.

42

O sněhové kalamitě Píšu o ní do zpráv celý den. Kalamita sem, uzavřená dálnice tam, ale teprve, když jsem šla z Kavčích hor domů, jsem viděla skutečné vypořádání s pokrývkou a první radost. "Tati, ty mi tu díru děláš moc velkou!" Stavění iglú, sněhu bylo dost na dětský pokoj, obývák a dvě koupelny. A tiché odklízení třemi lopatami pod umělým reflektorem. Fotbalisti byli tři, na první pohled s úkolem beznadějným, ale velkým odhodláním. Jeden vybíral bránu, druhý rohy, třetí už měl obdélník jako na chytání ryb. Hřiště sice hauspalkové, ale stále fotbalové. Musím se někoho zeptat, jestli ten zápas nakonec odehráli. Já teda kopu za družstvo radujících se. Právě jsem otevřela podkrovní okno a s jemným zachrupáním se ocitla na jednobarevné planetě, kde žijou jenom zpěvačky Lucie a Věry. Kde lidská ani otužilcova holubí noha zatím nevkročila, kde slovo kalamita pozbývá smysl a kde mám co dělat, abych si z párátka neudělala malou českou vlajku a nezabodla ji vprostřed střechy.

43

O nezapamatovatelných jménech Podle Fulghuma spojuje lidstvo bez ohledu na rasu, věk a pohlaví spektrum návyků, kterým vlastně nikdo nerozumí. Proč tolik lidí vrací kartonové krabice od mléka zpátky do ledničky, i když je na dně jenom nepatrné množství? Proč tolik lidí zavírá oči při čištění zubů? Jedna položka mi v jeho výčtu chybí, konkrétně, proč si tolik lidí nepamatuje jméno člověka, který se mu právě představil? Přišlo se na to ve chvíli, kdy se k nám do práce přišel zaučovat nový kolega. Už tam docházel dobré dva měsíce, s několika z nás navázal přátelštější vztah. Průšvih byl, že nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Při rozhovorech jsme mu říkali Asi Láďa. Všichni jsme se svorně shodli na tom, že to vzniklo už při představování, kdy jsme zkrátka nebyli schopni jeho jméno udržet. Ne, že by nás nezajímalo, nebylo to ani nic osobního, Asi Láďa byl sympatický chlapec. Kolega D. to svedl na množství rozptylujících faktorů, které při představování vznikají. Jeho pozornost spolehlivě odvede například síla stisku ruky. "Takovej Cyril Svoboda, to byste nevěřili," rozváděl dál svojí tezi. E., která patřila taky k nepamatovačkám, prozradila fígl, spočívající v okamžitém oslovení. "Když mu takhle řeknu pětkrát, to by bylo, aby to tam nezůstalo," smála se. Já na tom byla úplně stejně. Zlom přišel v okamžiku, kdy k nám přišla Zrzečka, rozumějte, nová kolegyně. Nechtěla jsem, aby se historie opakovala. "Tak a teď se soustřeď," domlouvala jsem si ve chvíli, kdy jsem ji poprvé vyzvedla na vrátnici, a schylovalo se k vzájemnému prozrazení personálií. "Já jsem Káča," podala mi ruku ještě zabalenou v kabátě. "Káča," opakovala jsem ve snaze prodloužit tu chvíli, kdy jméno nadobro zmizí. "Taky Káča?" podivila se radostně. Ale už v paměti zůstala. A vypadá to, že zůstane i ve směně.

44

O teorii pohotovostní sušenky Mám zase ranní službu. Hlad, který se objevuje kolem sedmé a dvanácté hodiny, je bolestně velký. Díra v žaludku je úměrná touze po vlastní posteli. Naneštěstí je ranní bohatá na flešky z ČTK, které vyskakují jako Jája a Pája mezi šestou a desátou. Na snídani proto často není kdy. "Nezašla jsem si ani na jídlo," líčíme si s kolegy strastiplnost směny. Když to pak někdy vyprávím mamince, kroutí hlavou a opakuje teorii, díky níž se jí tohle nikdy nestane. Mám ráda ten příběh. Je vždycky stejný. Vystupují v něm postavy Snížená hladina cukru, Sušenka, Při a Sobě. Je to moudrá životní rada, která se obtížně dodržuje. "To já mám vždycky u sebe nějakou malou sušenku. Když se ti sníží hladina cukru, je to pak nebezpečný," říkala mi naposledy, když mě vezla do Prahy. Jako tichý důkaz leželo vedle řadicí páky oříškové Bebe Dobré ráno. "Kolegyně z práce už jsem to taky naučila, každá má u sebe sušenku," triumfuje. "Nikdy nevíš, uvízneš v zácpě, nebo u doktora, a udělá se ti špatně." Pohotovostní sušenku jsem taky zkoušela. Velké balení Bebeček (čokoládových) se zdálo jako dobré řešení. Dohromady to nešlo akorát s mojí pamětí a smyslem pro pravidelnost. Oboje nemám. Pomoct jsem si chtěla další celoživotní teorií, autorem je P. Od čtrnácti si před odchodem opakuje stejnou formulku věcí, které nesmí zapomenout (je tak celoživotní, že si od loňska ukazuje na oči vyspravené laserem a deklamuje "brýle"). Jak to zafungovalo, jsem se přesvědčila dneska ráno. Zatímco někomu po zaklapnutí dveří panicky zatrne a naskočí "klíče!" nebo "brýle!" nebo "papírové kapesníky!" (další maminčina teorie, tentokrát souvisí se záchodem), já vesele skákala ze schodů do práce a „!!!“ věděla, že pokud mi klesne hladina cukru, bude to nebezpečný.

45

O příručce mladých svišťů Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučila v Příručce mladých svišťů. Z titulu slavné knížky Roberta Fulghuma jsem si půjčila jenom první půlku. V mateřské školce jsem se toho nenaučila moc, když se řekne mateřská školka, vybaví se mi nejvíc žlutý klobouk na plastového kovboje, oranžová korba dětské tatrovky, vůně písku a hužva uvízlá v zubu (hrozně jsem se bála, že to je červ). Drobné praktické nápovědy do života do mě nalili Kulík, Bulík a Dulík. Jak v jejich příručce, tak v komixu, který jsem si odnášela jako jedinou četbu z knihovny. Toliko přítrž pomluvám, že jsem sečtělá. Z jejich rad čerpám doteď, nevím, co bych si bez nich třeba při otevírání marmelády počala. Moje váhová kategorie mě předurčuje k tomu, abych z kuchyně bezmocně volala: "Otevřeš mi to, prosím?". Naštěstí ne vždycky. V příručce se psalo, že nemůžete-li se sklenicí zavařeniny hnout, ponořte její víčko pod proud horké vody, teplem se roztáhne a povolí. Jenom Superman, když dobře mířenou ranou srovná na hromadu desítku padouchů, dokáže pochopit pocit síly, který mám, když se mi v ruce víčko s tlumeným plop pohne. Manuál na otevření neotevíratelné marmelády používám nejčastěji. Kačerovská studnice vědomostí je nicméně plnější. Když ti v zimě mrznou dlaně, strč si je do podpaží. Když večer nechceš zapomenout na něco, co chceš udělat ráno, dej si na ruku gumičku nebo polštář doprostřed místnosti. A univerzální zábava na každou dětskou party odendávací palec (palce ohneš, spojíš je proti sobě a překryješ ukazováčkem). Oblíbená zejména, když ti dojdou mince v nose. Ve školce jsem se přece jenom něco naučila. Když si svaříš mléko, nikdy, za žádných okolností, ho nenech vychladnout. Život tak mám od svých pěti let bez škraloupů, těch na mlíce i v životě.

46

O trosce Jsem ráda troskou, jsem jí ráda aspoň jednou do měsíce. Jsem troskou nejčastěji po noční, a když jsem doma sama. Jsem jí třeba teď. Stav, který nemá nic společného s depresí, je jenom povolenými stavidly vlastní lenosti, lhostejnosti a drobných požitků. První, co vás opustí, je touha o cokoliv pečovat, počínaje sebe. Pyžamo s ležérně přehozenou dekou přes rameno splňuje přísný celodenní dress code. Natáčky sice nemám, zmastlou ofinu drží zkrátka kovová semetrikářská pineta. Samostatnou kapitolou je jídlo. Jste příliš slabí si vařit, máte ale nutkání sežrat všechno, k čemu nevede dlouhá cesta. Jedno teplé jídlo denně zastoupí popcorn, pak už se vezu na kolotoči zmrzlin a čokolád, usínám místo plyšáka se sušenkou v ruce. Taky jsem rychle potřebovala zapít prášek. Deka překážela udělat si pití, po ruce ale byla otevřená plechovka hrášku. Druhý den není daleko od kocoviny, aspoň se proklínám stejně. A jak zabít čas? Na smysluplnou činnost zapomeňte. Televize je kamarád, počítač je větší. Kdy jindy si prohlédnout fotky z předpředpředloňských Vánoc. Charles vypadá stejně, já hůř. Kamkoliv jdete, nechoďte rychleji než ploužením, deka je vratká. Pak už je večer, kdy konečně ožíváte, ale jelikož jste toho moc nenaspali, je čas jít spát. V pyžamu už jste, výborně, tak ještě poslední sušenku.

47

O malých věcech Proč mě tak fascinují malé věci? Otisk notebooku na mém břiše tak znatelný a plastický, že by se dala ovládat hlasitost hladovějícího žaludku. Odraz nástěnných digitálních hodin v práci na Jardových digitálních hodinkách; při tvoření headlinů do Událostí potřebujeme dvojnásobné množství času. Nejvíc mi ale šeď, hněď a khaki běžného života narušují věci, které se do něj nenápadně vkradou dvakrát. V tom neznámém novém světě, který na mě každý den čeká, nacházím věci už známé. Malé modré nic, které jsou, z pouhé lenosti Toho, kdo to v Centrále pohání, použité znovu. Výroba jedinečného života dá zabrat. Oblíbený příběh z poslední doby je o pandičce. Starat se o bezpečnost počítače v práci není příliš náročné, stačí ho jednou za tři měsíce nakrmit novým přístupovým heslem. Jména mrtvých domácích mazlíčků ale brzy dojdou. Horké chvilky jsem zažila, když jsem měla heslo jen tak z fleku vymyslet před novým kolegou a přihlásit ho tak na můj počítač. Rozhlížela jsem se bezmocně kolem sebe, na pomoc se vydal i vedle sedící T. a oba pobaveně sledovali slepý proud myšlenek. "Nemáte třeba něco na tričku?" napadlo mě. Nový chlapec se trochu zaklonil, aby narovnal potisk na prsou. "Panda," poradil. "To je moc krátký," oponovala jsem, "sakra, to znamená, že budu muset mít pandičku." Smáli se tomu ještě tři dny, pak mě tak i oslovovali, a já si na nemožnou infantilnost nového hesla zvykla ve chvíli, kdy... ... jsem za pár dní jela někam vlakem. V knihkupectví, kde se obvykle zastavím, když mám chvíli čas, jsem si kupovala nového Murakamiho. Na pultu měli záložky a u nich partu českých turistek. Rozněžnovaly se nad záložkami ve tvaru zvířátek. Právě v okamžiku, když jsem od prodavače brala typickou žlutou igelitku a vydávala se na odchod, jedna

48

z nich vypískla: "Je, a já si vezmu pandičku!" Netvrdím, že jedna holka nemůže říct pandička, aby z toho hned nebyl zázrak nad zázraky, jen si myslím, že když se podíváte na tapetu, kde jsou spousty, tisíce drobných vzorků a myslíte si, že ani jeden nemůže být stejný, není to pravda. Když se podíváte skutečně pozorně, vždycky tam aspoň dva stejné jsou. A pro toho, kdo si toho všimne, to znamená radost. Malou, modrou a skoro neznatelnou.

49

O kaštánku První podzim na nové adrese. První nejhezčí období v roce na nové adrese. Šla jsem do práce. Klidná rovná cesta čtvrtí velkých domů. Můžu si dokonce vybrat, jestli jít po chodníku nebo po silnici. Chodím po silnici. Pomalé lidské auto, které jede krokem. Byla jsem asi v půlce a najednou tam přede mnou ležel. Hnědá hvězda spadlá z nebe, vyhaslá, hladká. Lesklo se v něm slunce. Spíš vypadal jako ztracenec; někdo ho opatroval v dlani tak dlouho, až ho vyhladil dokulata a ztratil. Nebo vypadl z truhly, když projížděl kočár naší ulicí. Poklad uprostřed Doudovky. Ležel tam vzácně a nepatřičně. Vzala jsem kaštan do ruky a přemýšlela, co tam dělá. Lustrovala roční doby. Míhají se poslední dobou tak rychle (vlastně čím dál rychleji) a když je lehce chladno a svítí slunce, jako dneska, může být prakticky kdykoliv. A pak mi došlo, že je září. Začíná podzim a hnědé vyhaslé hvězdy nepadají z nebe, ale ze stromů a pod jedním takovým zrovna stojím. Strčila jsem kaštan do kapsy. Ostatně jako pokaždé. Kapsy s porůznu sesbíranými nebo darovanými kaštany patří k podzimu stejně jako festival v Jihlavě nebo narozeniny kamarádů Pan a Vah. Vydala jsem se zase na cestu. Pravou rukou jsem ve skrýši bundy ohmatávala obliny nového talismanu. Normálně na ulici věci nesbírám. Pokud ano, musím je potom aspoň důkladně vydrhnout, ale stejně se s nimi táhne stigma Věci ze země, slyším to maminčino fuj, apel začínající každou druhou větu, když jsou vám dva roky. U kaštanu to tak není. Je vždycky hladký, lesklý, čistý, právě se narodil a čeká, která kapsa se ho ujme, čí ruka ho bude až do zimy laskat z nudy nebo z nervozity, či kterou částí těla neohrabaného špejlového zvířátka se stane. Ostatní poklad jsem nechala zase pro ostatní, děti v tom vidí stejné bohatství jako já.

50

O té, kterou už nikdy nepotkám Tašku, co nosím, jsem si pořídila někdy před třemi lety u Hennese a Mauritze. Měla jsem z ní radost, jako z většiny čerstvě nabytých věcí, nenávidět jsem ji začala až někdy o rok později. Je to černý pytel, ze kterého věci lovím jako Bába Tutovka loterijní míčky z bubnu. Varle jsem jí začala říkat. Ta, kterou už nikdy nepotkám, měla navenek všechno, co bych jí mohla závidět. Byla hezká, veselá, vlasy jí roztomile padaly do čela, měla na sobě něco, co jsem si nestačila pořádně prohlídnout, ale bylo to hezké, veselé a roztomilé jako ona. Navíc měla odvahu oslovit úplně cizí holku v metru. Co bylo zvláštní, že ona mi záviděla právě varle. "Dobrý den, promiňte, já takovou tašku sháním strašně dlouho a nemůžu sehnat, můžu se zeptat, kde jste ji koupila?" zeptala se. Hezky, vesele, roztomile. Její úvodní řeč byla natolik dlouhá a natolik nadšená, že jsem se během ní těžko soustředila na obsah. "Je asi tři roky stará a z háemka," vypravila jsem ze sebe, zpětně soudím, že zbytečně odměřeně. Ale proti ní by byl odměřený i ptáček Tweety. V podobných společenských situacích jsem dost labilní, čili jsem tu, kterou už nikdy nepotkám, nechala se smutným brbláním "To je vždycky, když se mi něco líbí, tři roky starý..." odejít na konec vagonu a další stanice marně předstírala četbu dvou stránek Petra Hoega. Ne, nechtěla jsem ji sbalit. Chtěla jsem se kamarádit. Měla jsem nejasný pocit, že máme hodně společného. Když už nic jiného, aspoň ten vkus na kožené vaky přes rameno. A to je na dívčí roztomile veselé přátelství, které mi v Praze chybí, dobrý začátek.

51

O aftu Obyčejně toho moc nenamluvím. Když jsme v sedmé třídě probírali povahové typy, dokonce jsem se dozvěděla proč. Jsem introvert. Učebnice pro základní školy mi předpovídala třeba budoucnost vědce. Sousedka Radka se mi trochu smála, ve třinácti to není moc cool povolání. Poslední tři dny jsem byla ve světě zvednutých palců místo dobrý a úsměvů místo pozdravů zamčená nedobrovolně. Mám Aphthosis minor, na strategických místech, abych se nenajedla a nemluvila. Co bych teď dala za žonglování se zkumavkami. V současném povolání se středoškolská učebnice spletla, mluvit musím. Uslintaně a bolestně jsem prosila o páv svov třeba truchlící první dámu. Nedala mi je. Věřím, že to skutečně bylo zármutkem nad leteckým neštěstím než čímkoliv jiným. Ulevilo se mi, na minuty ticha už jsem byla zvyklá. Ta zábavnější část na celé věci jsou rady, kterými mi oblepili tváře z obou stran kolegové a známí z práce. "Halset. Tohle písmenko je L," dostala jsem papírek. "Tantum Verde. Na tohle jedině Tantum Verde, to vždycky zabere." "Táňo, prosim vás, vykapejte si tu pusu citronem!" "Zkoušela jste droždí?" "Nejlepší jsou stejně čaje. Heřmánkovej, šalvějovej. Já mam na zahradě čerstvou šalvej, to kdybych věděla..." Taky jsem si to googlovala. Podle wikipedie to mám z nedostatku vitamínů a stresu. To souhlasí. Když nemám dost céčka, jsem z toho vždycky nesvá. Radila cucat lékořici a potírat je třikrát denně třesalkou. Nakonec jsem neposlechla ani jednu z rad, které zaručovaly spásu. Nechala jsem je být. Ať si to u mě užijí, víckrát už je nepustím. A víte co, jak se říká, že člověk vždycky chce to, co nemůže mít. Přísahala bych, že se ze mě na ty tři dny stal extrovert. Aspoň v duchu.

52

O grafomanství Napsán jenom proto, aby byl napsán. Nápis na pomníčku dnešního příspěvku. Grafomanova diagnóza. Nemám myšlenku ani představu, kam schovám pointu. V tuhle chvíli nemám důvod psát. Jenom to hrozně chci. Psát třeba jenom o tom, že jsem se právě vrátila z točení a pořád sedím v práci. Že jsem stála hodinu před budovou bez štítu, kde probíhají výslechy a čekala na vyšetřovaného. Že jsem neměla tužku, ale měla výstřih. Stejně by nehledal. Cokoliv, hlavně psát. Že mám atopický ekzém na očních víčkách. Po ránu moje oční partie připomínají zázrak zrození; narození svrasklého poloslepého krtka. Cokoliv, jenom psát. Že jsem dneska uvařila čtyřchodový oběd. Že jsem zvládla něco tak vznešeného, co redaktor kulinářského časopisu pojmenoval Vepřová panenka s jablečným čatným. Ale že jsem to vlastně ani nechtěla jíst, šlo o to to uvařit. Cokoliv. Jenom psát. Že jsem včera byla shoppovat v OC Chodov a místo toho, co jsem si pořídit měla, si domů odnesla militantně lesbické kalhoty a halenku s papouškama. Že jsem pak byla shoppovat v Albertovi, měla velký vozík jako velká holka a cítila se jako malý Gulliver v říši obřích regálů. Tolik druhů mražené zeleniny... Cokoliv, jenom psát. Že jsem před malou chvílí vedla Luďka Munzara do maskérny a na jeho "Stáří v tomhle věku stojí za prd, milostivá slečno," nevěděla, co říct. Že jsem ho vezla výtahem, i když se to nesmí, protože se mu špatně chodilo, a byla překvapená, že už je starý. Že ve výtahu hezky voněl a stále jsem nevěděla, co říct. Že jsem se bála, aby nebyl pohoršený nad mými militantně lesbickými kalhotami, ale utěšovala se, že výstřih v papouškové halence by ho mohl potěšit. Cokoliv, jenom psát. Že i sebevětší gejzír myšlenek stejně jednou utichne a sebespalující potřeba psát jednou odezní. Že všechny příspěvky o ničem jednou skončí. Třeba takhle.

53

O krvavé letce Jsem novinářský fantom. Vyrážím v noci, pod rouškou tmy, v chomáčích mlhy se tisknu do hloučku s ostatními mediálními mr... přízraky. Našim revírem je dálnice, spáleniště, vytopené čtvrti, naše tempo při získáváni synchronů je vražedné. (Čtěte s nadsázkou a dramatickým hlasem.) Je to s podivem, ale ve směně možná držím rekord v počtu nočních výjezdů. Ve sbírce pod sklem mám přišpendlené hromadné bouračky, kroupové smršti, propadlé Blanky a teď už i ten doutnající požár. Moje stand-upy se řídí osvědčenou formičkou: "Je xy hodin ráno a hasiči/policisté..." Ale má to tam být. Od té doby, co nejsou noční zprávy, mi totiž nehrozí živá prezentace před divákem, byla bych jinak protřelá vstupařka a bůh ví, co ještě. Takhle jsem stále usmrkaná investigativní a jenom v noci se stávám Fantomem. Dneska nad ránem mě dokonce vzala pod křídla i Krkavá letka. To když hořel Florenc a já měla samozřejmě noční. Krvavá letka byla skupina asi pěti velmi podobných mužů. Byli vysocí, měli tmavé bundy a byli už zdálky ostřílení. Kdyby na nebi svítil měsíc, měli by pravděpodobně i tmavé brýle. Dělili se jen na dva poddruhy, na Toho s mikrofonem a Toho s kamerou. Na mikrofonech měli znaky svých televizí a jejich kamery se zmenšovaly úměrně sledovanosti. Na místě byla letka dávno předtím, když jsme přijeli my. Kameraman a... holka. Měla jsem v ruce mikrofon, takže i pozvánku do klubu honičů Nejlepších záběrů, Nejčerstvějších informací a Nejexkluzivnějších respondentů. Moje pohlaví, věk a vzhledové nedostatky skryté do tmy mě bohužel řadily na stranu, která machistické poznámky přijímala a ne adresovala. Přejmenovali si mě na Hezkou slečnu (čtěte s oplzlým přízvukem). Nicméně jsem se stala součástí celku a parťákem. "Hele, slyšelas to? Už maj pátýho."

54

"No tak to je na esendžák, ne?" "Jako na čtyřiadvacítku? Jo, to je jasný!" Kouřili, tykali mluvčímu policie a dokonce ho častovali (nejspíš interní přezdívkou) Vole. Měli drsňácké vtipy, které napovídaly, že k tomu, aby je mohli bez okolků říkat, vedla cesta lemovaná mnohým a ne všechno bylo tehdy vcelku. "Podle mě tam najdou ještě čtyři mrtvý a Aničku." "Hele, Hulane, tak se tady postav před kameru... ne, vole, ještě kousek popolez... a hezky nám řekni, co to tady děláte za cvičení." Byla to silná zkušenost. Silná hlavně v tom, jak moc se nás tragédie, odehrávající se na dosah jen pár kroků a jednoho vysokozdvižného žebříku, netýkala. Doléhala k nám jenom v počtu prstů, které zvedala mluvčí hasičů (druhou rukou si přitom přejížděla po krku), a jejichž počet pomalu stoupal. Letka má sice křídla, ale tak daleko, k lítosti, nikdy nedoletí.

55

O ambicích Ačkoliv se to za obzory blyští novými plány (sbor, šití, KDT FAMU, zahrádka), v práci se výzor smrštil na sklo za moderátory a dvě tiskárny, které nás dělí od zbytku velína. Dva a půl roku ve směně by se dalo považovat za dostatečnou průpravu, za cvičiště, kterým protáhl Rimmer všechny pafaríny, než je poslal do války. Ta moje ale nepřichází. Pořád mám šavličku ze dřeva a pořád dokola mlátím stejné vycpané panáky, mydlím stejné kraťásky, stejné druhořadé kártíčky, nechávám se seřvávat stejnými lidmi, kterých si nevážím. Nejhorší ze všeho je, že mi to nejspíš vyhovuje. Jsem v bezpečí. Mohla bych se dvakrát denně zalít odvahou a profesně růst, mít vizitku a nechat se seřvávat lidmi, kteří jsou nadřízenými mých nadřízených. Nemusela bych posílat babičce odkazy na reportáže končící mým jménem, viděla by je v době, kdy se normální lidé dívají na zprávy. Byla bych redaktorka a bylo by to pravda. Nebyla bych redaktorka, jak mě mile označují kamarádi. Byla bych na sebe pyšná. Byla bych, byla bych...! Ale vždyť je to jedno. Teď jsi přece ráda, že jsi tam, kde jsi, že máš husu, kryso. Chceš studovat, šít, zpívat, starat se o zahrádku, zkusit všechna ta jídla z Gurmána a dělat to, co tě vážně baví. Jde jenom o to odolat té možnosti, která se mi v baráku nabízí a kterou bych i zvládla. Nedrat se mezi nejmocnější z mocných, odmítnout prsten, který leží pulčíkovi v nastavené dlani. Zmenšit se, odejít na západ a zůstat Galadriel.

56

O vysněných povoláních Pamatuju se, že jsem někdy v životě chtěla být modelkou, letuškou, spisovatelkou, zubní asistentkou, střihačkou, politoložkou, dokumentaristkou, majitelkou kavárny, pekařkou, notářkou, krajskou zpravodajkou, kulturní redaktorkou. A spoustou dalších věcí, které si už nepamatuju. Taky si nepamatuju, že bych kdy chtěla být tím, co jsem teď. Jsem redaktorkou zpravodajské směny. Zkráceně tím, čemu Roman Pistorius při odchodu adresuje svoje "sbohem směno!". Zjistila jsem, že minimálně čtyři ze svých vysněných vizitkových titulů jsem ještě úplně neopustila. Jenom se jim nestalo to, co ostatním, že narazily na skutečnost. Na hučení v uších při lítání letadlem, na hučení v uších při poslechu politických projevů, na touze se i dál přejídat a čas trávit jinak, než rýpáním v rovnátkách nebo časových osách. Stále se drží, po jednom na lopatkách donquijotských mlýnů, ale realita je postupně nahlodává. Včera jsem vedla do studia Petru Hůlovou a mojí Spisovatelce z lopatky nebezpečně sklouzly čtyři prsty. Neměla jsem si počítat, v kolika napsala první a nejúspěšnější knížku. Ještě, že mám v záloze ty další varianty. A taky že nepřestávám být tím, co mě zaměstnává celý život, bordelářkou a optimistkou.

57

2011

58

O běžkování Tři základní pravidla běžkaře: (po pěti dnech v bílé stopě jsem si je upravila podle zákonů robotiky Isaaca Asimova) 1) Běžkař nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. Když padáte na sebemenším kopečku, když padáte při nandávaní lyží a upadáte na mysli, nevybíjejte si to na svém okolí. Vaše okolí tahá foťák prakticky kvůli vám a nedobře se mu odvděčíte, když na laskavou pobídku "teď se mi rozběhni do záběru" se nejenže nerozběhnete do záběru, ale více méně se zastavíte a trucovitě hůlkami zapichujete nevinný sníh kolem sebe. 2) Běžkař musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním případem. Pokud člověk říká, že při sjezdu z kopce vám pomůže tlačit kolena zevnitř lyží, měli byste ho poslechnout. Neuškodí ani poděkovat a z vděčnosti se usmát, namísto uštěpačného "hm", které by svou tvrdostí utrhlo lavinu. Že měl člověk pravdu, se ukáže ve chvíli, kdy se opět válíte na zemi. Pak se vyplatí poslechnout jeho další radu, že z malého pádu se nestřílí. 3) Běžkař se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem. To, že vám konečně jede stopa a máte pocit, že těmi prkýnky a hůlkami mácháte jako hoši na Jizerské padesátce, neznamená, že se strhnete k smrti. V duchu si klidně dělejte vítězoslavné "Uáááá!", ale pamatujte, že svůj dech budete ještě někdy potřebovat a není proto žádoucí mu ujet. Na škodu není také pořídit si sluneční brýle, neboť pokud zrovna svítí a vy jste hodinku na sněhu, po zbytek dne se proměníte v Mrkáčka Čiko. Byl to skvělý týden. Milovníkem bílé stopy jsem se nestala, spíš mírným podporovatelem, sympatizantem v záloze - radši bych Bílé Stopě posílala kytky, než ji stokrát do roka sjížděla. Ale bylo to prima. O co jsem přišla jsem si uvědomila tradičně ve chvíli, kdy jsem vystoupila na Florenci z autobusu.

59

O žábách, myších a hrnkách Naše kuchyň je malá, myčkyprostá, nemalé jsou ale spory o ruční mytí hrnků. Špinavé nádobí se u nás skoro vždycky likviduje stylem, že se tak dlouho chodí s hrnky do dřezu, až se něčí trpělivost utrhne. To většinou nastane ve chvíli, kdy se dá nalít čaj tak akorát do dlaní. Dělba služeb je poměrně spravedlivá, žabomyší války se nevedou o to, kdo nádobí umyje, nýbrž jak ho postaví do odkapávače. Je to tichý vytrvalý spor(t). Zatímco já kladu keramické nádoby bříšky dolů, P. Je zatvrzele staví do pozoru. Oba máme vlastní logiku, proč tak činíme a oba taktiku druhého považujeme za nepochopitelnou a nechutnou. Moje hrníčky jsou podle mého souputníka načichlé steklou vodou, která tlí na podnosu odkapávače, já zase ohrnuju nos nad lagunkami odstáté vody uvnitř hrnků, která nemá kam odtéct a nestihne ani vyschnout. Nehádáme se, neargumentujeme, nepřemýváme. Není to Itálie. Jenom nesouhlasně pozorujeme malou odkapávací Austrálii a každý na ní vidíme jiné protinožce.

60

O drsných holkách Jela jsem metrem a zadní soupravě pozorovala dvě dívky. Stály patami k sobě, držely se tyče nad hlavou a neměly o existenci té druhé valnou představu. Ty dívky, kdyby byly papírovými oblékacími panenkami, byly by se svými nahými pastelovými tělíčky zcela stejné. Měly identický základ; postavu, výšku, barvu a délku vlasů, oběma jim bylo kolem pětadvaceti. Byly si dokonce podobné v obličeji, tovární výroba, made in Prague. Jenže zatímco jedna panenka by se prodávala jako Modern City Girl, druhá byla Bad girl. To nejlepší začínalo u nohou. Tam se protínaly a zároveň nadobro rozcházely, byl to štempl jejich společenských kastiček. Obě byly obuté v converskách. Ale jakkoliv byly jejich malé černé hvězdy na kotnících stejné, pod žádnými hvězdami by si jejich majitelky nechtěly kráčet po boku. Moderní městská dívka měla světle růžové se stříbrnými tkaničkami. Drsná holka měla černé s punkově růžovými tkaničkami. Moderní dívka měla padnoucí džíny, které jí obepínaly malý zadek. Drsná holka neměla žádný zadek, rozkrok u jejích džínsů pomalu přecházel v kolena. Moderní dívka měla zelenou mikinu se vzorem exotických květin. Drsná holka měla mikinu, jejíž barva napovídala, že květiny dávno zetlely v uhlí. Moderní dívka měla v uších bílá sluchátka od ipodu. Drsná holka měla tetování. Moderní městská dívka měla vlasy svázané v ohonu, za nějž by se nemusel stydět žádný cválající hřebec, vlasy byly čerstvě umyté a ošetřené kondicionérem. Vlasy drsné holky vypadaly jako umyté deštěm, který byl minulý týden, kondicionér byl pro ni pravděpodobně něco, čemu doma sprostě nadávala, když to v obchodě omylem zaměnila za šampon. Byla to nekonečná hra na hledání 100 rozdílů. Jen doufám, že mi v tom metru někdo nestál za zády. Já měla totiž taky conversky, přibližně stejnou postavu, výšku, věk, barvu a délku vlasů…

61

O dílcích Alkohol ne, maso ne, čokoládu ano. Muž musí mít svaly, jinak to není muž. Vin Diesel je Muž. Ráda žehlí. Oblíbená sportovní značka je Craft. Kdo by ji v dětství řekl, že chce mít pihy, toho by zabila. Její specialitou je rizoto. Chce se vdávat v bílých šatech, aby aspoň jednou v životě vypadalo jako princezna. Dokáže vypadat v džínách a tričku jako princezna a evidentně o tom neví. Při sportu se jí dělají červené fleky - tady a tady. Stydí se za ně. Neschvaluje nevěru, ale otevřeně se baví o sexu. Dokáže mluvit sprostě jako chlap a nosit důstojně růžovou. Miluje léto. Když zafouká vítr, je dokonalou reinkarnací Botticelliho Venuše. Spí málo, třeba pět hodin. Sbírá keramická slunce. Jezdí s mámou na dovolenou, protože chce. Když se ocitne v sociálním pekle (tj. v situaci, kdy čelí nepříjemné pozornosti lidí), vzpomene si na mě, protože ví, že já bych se zbláznila. Taky jí pomalu roste oregano. Říká mi tak hezky pitomče, že mě to vždycky potěší. V jakém momentě se promění načrtnutá podoba člověka v někoho, o kom můžeme prohlásit, že ho známe?

62

O vodě, která renegeruje Mají malé prstíčky, jemné vlásky, něžné hlásky a jsou věčně upatlaní od marmelády, i když v domě žádná marmeláda není. Jsou nevinní a nejsou schopní vědomé lži. Když tedy řeknou, že příroda renegeruje, dvakrát se uprdneme dojetím a možná nám to skutečně v supermarketu navede ruku Dobrým směrem. Ó, frétná chrostobuznosti, jak nesnáším zneužívání roztomilosti v reklamách. Uráží mě lenost a drzost hochů z reklamky, kteří nás chtějí opít ani ne tak rohlíkem, jako dětským piškotem. "Co teda použít, abychom vzbudili důvěru, zájem a donutili spotřebitele ždímat kladné emoce?" Prsk ho, hledáme blonďatého anděla, který bude bez rozmyslu deklamovat náš reklamní slogan. Minerální voda je ještě v pohodě. Proč táhnout do boje s invencí, když konkurence zapřáhla poníženého Jana Krause a donutila ho Uvolnit se až moc. Na to je žvatlání předškoláků důstojnou odpovědí. Dokážu prominout i asijského chlapečka, který rychle pochopil, že každé hovínko smrdí a chce ho zalít parfémem své podezřele středoevropsky působící maminky. Když tvoříte reklamu na záchodový osvěžovač, je odvedení pozornosti od pravého účelu vítané. Ale aby se za šišlající špunty schovávali lichváři, to mi přijde nesportovní a docela nebezpečné. Nelze mít na jednom televizním kanálu ekonomy varující před zadlužením domácností a na druhém zelenou voskovkou nakreslenou přímou linku do banky. Jako autor to chápu, jako spotřebitele mě to dopaluje. Chtěla bych oběhnout všechny reklamky a marketingová oddělení a jako naivně autistický Forest Gump jim říct, že na to stejně nikdo neskočí! Kdyby to byla pravda. My cílová skupina nejsme tak bystří jako samotné děti, které v reklamách vystupují. Jako když S. ve svých pěti letech prohlásila větu, kterou považuju za jednu z nejgeniálnějších, jakou kdy člověk pronesl: "Mami, já na ty reklamy stejně nevěřím."

63

O superhrdinství Možná jsem se ještě nezmínila. Mám zvláštní schopnosti. Jsem v podstatě Anushka the Superhero a na svých nátělnících z háemka bych mohla nosit kapitálkové Áčko. Nabízím tradiční sortiment dovedností, počínaje zrakem. Disponuji superozostřením a když si sundám brýle, pouhým pohledem dokážu předměty nechat zmizet. Když nějaký záporák vyšpulí pozadí v těsných džínách, hned je Doktor Zadkopus v prachu. I pohybové vlastnosti mám výjimečné. Superrychlostí si tahají trikot leda vyčpělí a neoriginální hošánci z komixů. To já se pyšním superklidem. Dokážu téměř nehnutě sedět několik hodin. Stačí, když přede mě dáte počítač. Pak si jenom spokojeně funím svým superdechem, který má taky dost zvláštní schopnost, nutit celoročně lidi, aby se mě ptali, jestli nemám rýmu. Naneštěstí pro ně, supertrpělivost už mi pomalu dochází. S působivým klidem úzce souvisí také neviditelnost. Kdybych měla dostat korunu za každou větu: "Jé, ty jsi tady? Já si ani nevšiml/a tě přicházet", měla bych našetřeno na dost velké a těžké kladivo. Padouchy, kteří mě zneviditelňují, zkouším jenom poleptat kyselým úsměvem. A moje speciální vlastnost? Každý hrdina nějakou má. Spiderman má ty svoje sítě, Harry Potter mluví s hady. A já? Červená heroická pláštěnka mi pravidelně roste při mytí nádobí. Dokážu vybrat to nepopsatelné svinstvo (ad Fulghum) ze sítka na dně dřezu. Holou rukou!

64

O neviditelnosti Moje role ve společnosti je pozorovatelská. Zpoza svých brýlí koukám jako myslivec na posedu a sleduju, co se kolem mě děje. Jak se ostatní baví stylem, jakým já se bavit nedokážu. Jak tlachají, jak tlachat nedokážu, jak tančí, jak se tančit nikdy neodvážím, jak se ujímají slova, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě, jako když jsme ve školce trhali nad hlavami imaginární hruštičky. Nic z toho nesvedu a tak většinou pozoruju a je mi dobře. Bohužel se přitom řídím pravidlem, které je na mentální úrovni hruštiček. Pakliže já se v jejich světě neprojevuji, nejsem v jejich světě nijak patrná, tím pádem neviditelná. Tenhle plášť neviditelnosti je ale stále děravější. Stává se to stále častěji. Například před týdnem v oblíbené kavárně, s dívkou na úzké chodbičce toalet. Při krkolomném střídání a vyhýbání, které by mělo mít samostatnou kapitolu ve společenských tancích, mě cizinka přátelsky pozdravila. Chtěla jsem ji upozornit, že si mě s někým plete, dokud mě neoslovila jménem. Když jsem se stále tvářila nechápavě, dorazila to dvěma trumfy: „Ty jsi na scenáristice, z Plzně,“ jako by mi chtěla připomenout něco, co jsem zapomněla. Ukázalo se, že dívka je ze stejné katedry, akorát z vyššího ročníku, a že jsme se potkaly na podzimním soustředění. Že je taky z Plzně (z Masarykáče, aha, já z Opavskýho, aha, haha) a trapnost sálající z mých tváří mohla posloužit místo vysoušeče rukou. O pár dní později se to celé opakovalo. Dějiny dokumentárního filmu, chlapec v brýlích, připomenutí mé vlastní existence, neobratné blekotání. "Ty jsi byla v Globu, viď. Na tom promítání." "Eh." "Jak se ti to líbilo?" "Erm." "Mně docela jo, ten poslední film hlavně." A je to tady. Svět viditelných. Ale něco mi říká, že žebřík na posed vede dvěma směry a vždycky se můžu vyškrabat zase zpátky.

65

O dětech slavných rodičů Pracuji v mladém perspektivním kolektivu, kde je každý pátý prominentním harantem. Pochází z rodiny slavných rodičů nebo má někoho známého aspoň v příbuzenstvu. Na nikom z nich to není vidět. Stříbřitý prach svých hvězdných genů mají schovaný za ušima a většinou jsou to moji kamarádi. Celebrity s.r.o. (s rodiči odhalenými). Ještě jsem nepřišla na to, jestli veřejnoprávní televize má pro potomky slavných silnější gravitaci či je to prostě náhoda, konec konců přitáhla i mě. V každém případě je dobré se mít na pozoru, kdykoliv se bavíte s nováčky. Bylo to o víkendu. S čerstvým přírůstkem M. jsme šly po Událostech k závodnímu korýtku. Nad mými bramborami a jejími hranolky se zvědavě zeptala, jestli má K. něco společného s tou populární sexuoložkou. "Má," napíchla jsem s úsměvem kousek kuřecí rolády, "je to její máma". Udělala obdivné týjo a já měla radost, že jsem našla sobě blízký plebs. "A je nějak poznamenaná?" dychtila M. Místo rolády se mi na talíři objevila krásná hlava K., která promluvila svým charakteristicky vzrušeným hlasem: „Nějaký drby, nějaký drby?“ "Ani ne," utrousila jsem. "A co ty, nemáš náhodou slavný rodiče?" dodala jsem spíš ve slušnosti. M. nakousla hranolek a výmluvně mlčela. Ukázalo se, že táta je snad nejprovařenější český kritik a maminka přeložila do češtiny Červeného trpaslíka. Tradičně bez štemplu, milá holka, jídlo jí chutnalo bez výtek. Dalšími mými oblíbenými (ne)prominenty je syn nestárnoucí moderátorky a známého hudebníka. Před kameru se nedere a zásadně si nezpívá; když to jde, tak ani nemluví. "Všichni jsme děti slavných rodičů," zhodnotil to P. Svatá pravda. Zatímco plakát jeho tatínka visí v pokojíčku malých fyziků vedle obrázku Higgsova bosonu, mně stačí, abych se prošla po plzeňské pajdě, a chodbami tělovýchovy se začne rozléhat naléhavý šepot: "To je ona, určitě! Myslíte, že mi podepíše cvičku?".

66

O bazénu Po dlouhé době jsem, zapomínaje, že se bojím chlorované vody, navštívila bazén. V podstatě se nic nezměnilo. Za osmdesát korun jsem směnila vstupenku na hodinu a půl, a hodinu a půl se bála, že se utopím. Jako vodnář mám k vodě velmi speciální vztah, nesnáším ji. Problém mám hlavně s jejím množstvím. Nevadí mi voda v regulované, neškodné, kontrolovatelné podobě. Ve vaně nebo v konvici je to hodná voda. Horší je, když se role na sluhu a pána obrátí. Pak jsem to v našich chlorovaných BDSM hrátkách já, kdo má kolíček na nose, na očích plastikové klapky a tělo mu škrtí černá kombinéza (akorát místo latexu z Litexu). Plavání je ale dobré na zádíčka. Proto podstupuji křest vodou stále znova a předstírám, že jsem delfín. Trochu ukuckaný, prsa plovoucí a křečovitě se držící okraje delfín, který nadává na líné obtloustlé velryby, protože se drží okraje taky. Statečnost je většinou odměněna. Nejčastěji vepřovými výpečky v nedaleké Sokolovně. Občas ale taky intimně rozmilým a rozmydleným okamžikem ve sprchách. Krásná dívka s tetováním se na mě otočila a zeptala se: „Promiňte, nemáte kondicionér?“ Neměla, ale vodnář se trochu uklidnil, voda občas není špatná.

67

O svátku, který neslavím Slyšíme na různá jména. Každému patří minimálně jedno oslovujeme, voláme po kterém se otočí. Jméno nebo přezdívka, které se rozdrnčí v uchu, byť je třeba adresované někomu jinému nebo jenom vypadne z televizní obrazovky. Chytáme ho ve vzduchu jako mucholapka; to jsem já. Dokážeme ho rozeznat v záplavě ostatních zvuků, trčí a svítí. Napřímíme se jako psi, neboť jsme zaslechli povědomý shluk samohlásek. Já trnu při dvou jménech. Nikdy jsem to nedotáhla tak daleko, abych získala přez dívku, mám pouze dvě občanská jména pro dívku. Obě mi dali rodiče a jedno je právě dnes v kalendáři. V pomyslné hierarchii jmen je nejvýš Taťána. Je to krutovládce, neohebný a zatvrzelý, přísně zní a rád obsazuje klíčová území občanky, rodné listy, průkazky do knihovny. Nejvyšší Jméno má kupu dětí. Ty už se povedly líp, ačkoliv jsou to více méně mrzáčci a porůznu zohýbaní. Někteří nedorostly ani do pěti písmen a jsou takoví nemastní neslaní. Jiní svého rodiče naopak přerostly a jsou z nich sedmipísmenní habáni, zato se ale infantilně usmívají. Celý klan se přesto 29. března sejde a jako jeden muž, jako jedno jméno, oslavují. Jméno má sestru. Narodilo se ve stejných porodních bolestech, kde křičela nejenom máma, ale i táta a nemohli se dohodnout. Nakonec je oddělili. A zatímco první prominentní dítko se hřálo na matrice, dostalo vždycky víc dárků, protože to tak stálo na vánočním papíře a vystudovalo školy (kolik vysvědčení dostalo), druhé jméno zůstalo jako poloviční sirotek, jenom s tátou. Somráčkem přestalo být až ve chvíli, kdy začalo kráčet životem ruku v ruce s www a estrankami. Získalo pár přátel, kteří ho začali skloňovat, oslovovat a volat. Za ty útrapy celoživotního odstrkování si proto zaslouží alespoň jednou v roce, všechno nejlepší.

68

O blbých obdobích Taky ho máte? S blbými obdobími se roztrhl pytel a válí se všude kolem spolu s prvními vylouplými kaštany. Má ho půlka lidí, se kterými se v poslední době bavím. Subjektivní vidění přepnuté z barevného režimu na BW. Buď se rozchází, nastupují na školy, kde se jim nelíbí, hloupě ztrácí chytré telefony nebo to mají, jako já, všechno v hlavě. Hledáme útěchu, ale ve společné kajutě ji nenacházíme. Tuhle jsem se na jedné lodi ocitla ve střižně 16a, při přípravě 168ky. Byli jsme tam tři a taky jedna blbá nálada, jedno blbé období a jedna ukrutná a nenaplněná touha po čočce z jídelny. Všichni jsme na jedné palubě vzdychali a brblali, háky zapichovali do pracovní desky a nevědomě to přenášeli i na opeřence, kteří nám schlíple viseli z ramenou. Od nich pak vycházela opapouškovaná hesla, která si zkoušeli házet jako záchranná lana. Umotaná byla z frází jo, to znám nebo mám to tak taky a to bude dobrý. Ale byly to příliš tenké provázky. Všichni jsme věděli, že nehledě na počet společně prozpívaných jo-hoho písní, nehledě na počet prázdných flašek od rumu hromaděných na přídi, nehledě na to, že jsme všichni uniformovaně narvaní v modrobíle pruhovaných trikách, stejně pak půjdeme do podpalubí a každý popadneme svoje vlastní veslo. A teprve pak, až za něj dostatečně krát ráz-dva ráz-dva zatáhneme, to bude dobrý.

69

O dni, kdy mě zabil satelit Na bratrově nástěnce v pokoji kdysi visela spousta hesel. Byla napsána jeho rukou a na barevném kancelářském papírku udržela poselství tak dlouho, dokud to vydržela propiska. Jedním z propiskových hesel bylo i motto: Doufej v nejlepší, počítej s nejhorším. Odnesla jsem si ho do života i po tom, co jsem si zabalila pátou švestičku a opustila domov. Počítám s tím, že mě zítra rozmáčkne satelit. Je to aktuálně největší hrozba, kterou mi servírují česká média, aneb z našeho menu katastrof dnes vybíráme šestitunovou americkou družici. Neovladatelně se řítí k zemi a pravděpodobnost, že vás zasáhne, je směšně malá. O to větší pak bude vaše překvapení, až na chodníku zpozorujete stále se zvětšující stín a než se zklamaně zjistíte, že stojíte v jeho středu, nestihnete říct ani "Ou". Naše setkání s kolosem nám hraje do karet; do atmosféry má vstoupit mezi půlnocí a sobotním polednem, tedy v době, kdy se přibližně budu vracet z noční. Mám to blízko. Budu kráčet pomalu, ať mu dám aspoň trochu šanci. Už takhle vysloužilý chudák musí dosvištět do středu Evropy, nasměrovat to na Prahu, lovit mě v podolských uličkách a ještě ke všemu to stihnout během patnácti minut, co mě nebude chránit beton. Jen bych si přála, když už mě musí rozdrtit na kaši, ať to udělá u toho hezkého velkého kaštanu. Plodí ty nejhezčí děti a v téhle době jich je tam plno. Zatímco si čtete tenhle článek, je už po mně. Hluboká lidská tragédie plní zpravodajské servery a nejspíš i ČT24. Soustrastnější kolegové v práci teskní, ti otrlejší mají radost, že přenosový vůz nemusel jezdit daleko. Já s harfičkou sedíc na satelitu UARS (i ten přece zemřel) na to koukám shora a doufám, že O. nezapomněl, že chci na pohřbu zahrát toho Svěráka. V tom (nej)lepším případě, v něhož podle nástěnkového hesla doufám, spím pokojně doma po noční.

70

O dopisu Ježíškovi Milý Ježíšku. Omlouvám se za prodlevu v korespondenci. Je to už nějaký čas, co jsem do ruličky smotávala seznam aktuálních taháků hračkářských firem a pečetila to voskem ze svíčky. S jednoslovným adresátem jsem pak svitek nechávala na balkoně a čekala, až si ho vyzvedneš. Předpokládám, že ti ho předal táta, protože dopis většinou mizel v době, kdy chodil na jednu ze svých šesti. Ani nevím, kouříš taky? Dal sis s ním někdy krátkou spartku? Táta už na náš balkon nechodí a já už toho psa nechci. Přestala jsem je mít ráda, a výmluvnou dětskou kresbičku hnědé potvory bys v letošním dopise těžko hledal. Není to jediná věc, která se změnila. Já jsem totiž přestala umět si něco přát. Po čem mám toužit tolik jako po růžové vysílačce, abych to nakreslila fixou, srolovala do ruličky a strčila na balkon? To, co bych si skutečně přála, neumím namalovat. Neumím to často ani vyslovit. Najednou a příliš rychle jsem velká a mám vybírat z širšího katalogu, než je ten plný hraček. Chtěla bych zase jenom prahnout po batohu ve tvaru mimina, kterému se zipem rozpáralo břicho. Mít jenom ta přání, která se dají dát na mráz a čtyřiadvacátého čekat pod stromkem, až se splní. Rozbalit balíček a najednou umět psát. Rozbalit druhý a nebát se mluvit nahlas. Rozbalit třetí a nebát se ničeho. Sníst cukroví a jít spát. Nevadí, že mi to letos nepřineseš. Zvykla jsem si čekat, jako s tím psem. Měla bych být vděčná, že mi každý rok naděluješ měkýše, o které si ani nepíšu, a stejně tam vždycky jsou. Po malých balíčcích zdraví, štěstí i láska, plus sprcháče, které se vždycky hodí. Taky mi nevadí, že jsi mi nikdy neodepsal. Ale stav se někdy. Bydlím na jiné adrese, ale balkon mám. A jestli kouříš, dáme jednu.

71

O fousáčovi Včera byl poslední červnový den a nezvykle chladno. To jsem přivezl já, s tou svojí depresivní muzikou, přiznal fousáč. Do kavárny Potrvá v pražských Dejvicích jsme se sletěli jako mušky na rozlitou šťávu. My lidi s citlivými výrazy, my baliči cigaret, my nosiči nekonfekčního oblečení. Já stála ve čtvrté vlně hlaviček a z Williama Fitzsimmonse viděla jenom trychtýř, který mi ohraničovala dívka s blonďatými dredy a bílým vínem a její společnice. Jít na jeho koncert mi přišlo jako povinnost. Díky němu, taky díky němu, jsem se dostala na FAMU. Jeho tvorbu, která by se dala popsat plíhalovým textem teskné písně nočních vlaků, samota a smutek příliš neznám. Jenom jsem intenzivně poslouchala jeden měsíc jedno cédéčko (The Sparrow and The Crow). Bylo to v říjnu a do listopadu jsem musela odevzdat práce pro přijímačky. Moc jsem toho neměla. Když už jsem nevěděla kudy kam, napsala jsem o Williamovi filmový námět. Líbil se. Na koncert jsem s sebou vzala P, přestože WF nezná a nevyznává ani teskné písně, hrozilo, že se z WF stane WTF. Ale popasoval se s tím náramně, zpěvákovi říkal přátelsky "ficici", jelikož si nezapamatoval jeho jméno, a když konečně vystoupil na pódium, vykřikl radostně: "Hele, fousáč". Byl takový, jakého jsem si ho napsala. Charismatický introvert, hladce zpíval, obrace představoval písně: „Tohle je o zahánění vnitřních duchů, these motherfuckers.“

72

O Facebooku Vlivem náhod a vlastních blbostí došlo k tomu, že jsem musela trvale smazat svůj facebookový profil. Vymanit své alter ego z područí modrého efka nebylo snadné. Sociální síť ho lapila příliš dobře a obtáčela kolem něj svůj kokon. Snaha o trvalý delete tak připomínala spíš plahočení Jiříka, který musel splnit tři úkoly, než si mohl odvést Zlatovlásku. Moje zkoušky byly následující: 1) citové vyděračství 2) captcha 3) dvoutýdenní sociální celibát. Jsem právě uprostřed třetího úkolu a už jsem ho částečně porušila. Nevydržela jsem bez toho. Bez světa statusů, ruských psů lajků a mých kamarádů, vmáčklých do čtverečků velikosti 1x1cm. Založila jsem si nový účet. Velký bratr facebook se ukázal ve skutečném světle. Když jsem chtěla odejít z pokoje, bratříček mě zalehl a začal mi dělat na rukou ohníčky. Abych ho nemohla opustit, radši pro jistotu zabetonoval dveře. Nabídku zrušit účet tak na svém profilu vůbec nenajdete. Pouze se vám nabídne jeho deaktivace, která zní poměrně definitivně, ale facebook tím jenom uložíte do krabice a tu strčíte pod postel. Přihlásit se pak můžete kdykoliv znova a ze své Zdi jenom sfouknete prach. K likvidaci vede cesta, ale tu si musíte vygooglovat a poradit si od chytřejších a nasranějších uživatelů. A pak nastupuje tzv. Fáze statečného Jiříka. Podstupujete ji i při pouhé deaktivaci. Na obrazovce se vám objeví velké fotky vašich kamarádů, po nimiž tklivě visí nekrolog: Komu všemu budete chybět. Díky statistikám nejčastějších kontaktů jsou to skutečně lidé, které máte rádi. Zamáčknout musíte slzu a nasadit raketová kaťata. Přichází Bažina dotěrných otázek. Skutečně se chcete odhlásit? Proč to chcete udělat? Specifikujte své důvody! Unavení a zmatení doklopýtáte ke Captche. Shodou náhod je to ta nejrozmazanější a nejsložitější čmáranice, jakou jsem kdy přepisovala. Povedlo se mi to napotřetí. A ani tehdy jsem nemohla provolávat sláva.

73

Dosáhla jsem pouze žádosti o smazání. K jejímu naplnění musíte počkat 14 dní a vsadím se s vámi, že to půlka lidí nevydrží. I mně se párkrát podlomila kolena, jestli v pokoji starého dobrého brášky nakonec nebylo dobře. Teď mám nový účet a dvacet kamarádů. Přišla jsem tedy o zhruba 190 přátel a nijak mi nechybí. Odolala jsem taky pokušení od základů změnit svůj život. Čistý list, nový začátek, big facebook-bang. Užívám si jenom toho, jak je na mě starší brácha najednou hodný, pořád mě vítá a vším mě provází. Bič a hora cukru. Zuckerberg.

74

O frackovi Ačkoliv není v naší domácnosti plození potomků na pořadu dne, týdne a doufejme ani několika let, dnes mi došlo, že P. už jedno dítě doma má. A jeho výchova mu dá někdy pořádně zabrat. Dítě by v sobě měl nosit každý co nejdéle, ale při některých svých projevech si říkám, jestli ho občas neodložit do školky. P. už pochopil a jedná se mnou v rukavičkách z nejjemnější sobolí kůže, ale není mu to nic platné. Pár příkladů, co fracek ve mně vyvádí: 1. Hračky S čím si hrál, to leží tam, kde to nechal. Po bytě se pravidelně válí hromady použitého nádobí, obalů od sušenek, papírů, dopisů, časopisů, kypící kopy prádla. I skutečné hračky má rád. V Argentině si vynutil koupi pletené lamy a v autobuse ji k sobě tiskl tak, až ho to překvapilo. 2. Křik Miluje křičení! Frackovský nářek, někdy zase rozmazlené kňučení, když se něco nedaří, nelíbí, nechce se vstávat. Osvojil si to jako nerychlejší a nejpřirozenější cestu k expresivitě a jen velmi nerad dává přednost sebekontrole a komunikaci. 3. Období vzdoru Období vzdoru mě neopustilo od regulerního období vzdoru a provází mě jako nejcharakterističtější rys osobnosti. Nejde o žádnou rebelii, jen neochotu a fyzickou neschopnost kladně přijmout jakýkoliv, i dobře míněný, příkaz. P. mě dnes upozornil na fakt, že má velký hlad a měla bych už vyrazit koupit ten chleba, abychom se mohli co nejdříve najíst. Prodloužil tím odchod o deset minut. Pakárna, vím, ale říkejte to frackovi. 4. Strašidla Do peřin skáču metr od postele, nevkročila bych do temné místnosti, nevydržím na prázdných záchodech a nerada už i zavírám oči, když jsem doma sama. Je to k nevíře, ale místo toho, abych dospěla, mám pocit, že na mě číhají všude kolem. Když kráčím uprostřed noci na ranní

75

a otáčím se, přesvědčuju sama sebe, že to je kvůli vrahům. 5. Sladkosti Nejradši mám čokoládu, sušenky, jesenku v tubě a popcorn. V regálech mě lákají kukuřičky pro děti, salámky pro školní svačinu nebo jogurty s přiblblými postavičkami na obalu. Říkám, že si dětské porce dávám kvůli tomu, že víc nesním, ale ve skutečnosti si prostě toužím dát usměvavé brambory. 6. (ne)Zodpovědnost Nejhorší součást dospělosti! Nenaučila jsem se to a jsem zvědavá, kdy se ke mně dopracuje, protože já jsem v tomhle matchi Mohamedem. Doteď jsem měla pocit, že záležitosti Velkých jako platby pojistného se mě netýkají, až jsem nasbírala dluh velký jako tři měsíční platy. Na potřebné úřady mě musel P., jak říkala vždycky maminka, skoro dotáhnout za flígr. 7. Pohádky Věřím ve světy, které podle obecného přesvědčení nejsou. Uklidňuje mě, když si o nich čtu, když do nich utíkám ve filmech, když o nich sním a píšu. Jako příliš velkou pohádku občas vidím i reálný svět a spíš než nezodpovědnosti se snažím zbavit naivity.

76

2012

77

O hodných blbečcích Stalo se to v půl třetí v noci. Bylo hnusně a nejspíš i pršelo. Těch pár lidí na zastávce přešlapovalo chladem a vyfukovalo obláčky páry, viditelně se těšili, až tramvaj přijede a zaveze je do postelí. Až na jednoho - ustlal si přímo na zastávce, ležel v boudičce na mokré zemi a nejevil známky života. Nikdo nedokáže přesně popsat, co takový bezdomovec/opilec nosí na sobě, ale každý ho bezpečně pozná, když ho má před očima. Všichni ležícího muže ignorovali. A já taky. Zapálila jsem si akorát blízko boudičky. Marek byl jediný, kdo postavu schoulenou na zemi neignoroval. Brzo jsem pochopila proč. Marek měl prostě ksicht dobráka. Byl to od pohledu slušný člověk, který si ráno uváže francouzský uzel na šále a večer zachraňuje lidské životy. Nebylo to jenom oblečením, střízlivou čepicí, kabátem, z něhož mu vyčuhoval rozečtený Respekt, bylo to hlavně očima, do nichž byla laskavost zatavena jako pryskyřicí. Mám je bohužel taky a vím, jakou magnetickou silou disponují. Stejně jako stovky žebráků, ztracených turistů a prodavačů klíčenek pro dětské domovy, přitáhly i Marka. Bezradně třásl bezdomovcem a rozhlížel se kolem sebe. Nejdřív se mě zeptal, jestli mě může oslovit, pak mě oslovil a zavedl ke svému nalezenci. Společně jsme třásli, společně jsme odhadovali životnost těla před námi, společně jsme zavolali záchranku a společně jsme taky byli odkázání do hajzlu, když se opilec probudil a zdrhl ještě před příjezdem zdravotníků. S Markem jsme pak několik minut šoupali nohama, dali si další cigaretu (i slušňáci kouří), představili se a vzájemně se ujišťovali o empírii vesmíru. Že je určitě lepší nebýt lhostejný. Že mu skutečně něco mohlo být. Nebo minimálně mohl prochladnout. Nikdy nevíš. Buď slušný, poděkuj a popros a zvedej i ty, kteří si o to neřeknou. Ujišťovali jsme se dlouho, plácali jedna moudra za druhým, abychom oddálili chvíli, kdy si budeme připadat jako pitomci. Pak konečně přijela tramvaj. Marek mě ještě stihl pozvat na čaj. Ale já odmítla. Ze slušnosti.

78

O zadákovství Jsem typický zadák. Kdekoliv to jde, prostorově se upozaďuji. Do MHD nastupuju zadními dveřmi a nic mě odtud nedostane, ani ten dýmající motor plzeňské karosy, který tehdy začal hořet při cestě ze školy. V místnostech zaujímám ty pozice, z nichž mám nejlepší výhled na zátylky. Když jsme si v létě na chalupě kopali s mičudou, byla jsem samozřejmě v obraně. Ve škole jsem v první třídě začínala u katedry, s maturitou končila v poslední lavici. Kéž by si šlo koupit doživotní zadní místenku. Zbavila bych se tak svého fantazijního výplodku, pocitu, že se pořád někdo dívá. Jenom na mě, pořád na mě. Nejsem egocentrik, jsem plachocentrik a úzkostcentrik. Moje oblíbená městská legenda je o cizinci, který se naučil česky jenom proto, že byl přesvědčený, že ho pomlouvají lidi v metru. Jakmile porozuměl všednímu plácání a brebentění cestujících, byl klidný. Samozřejmě se ho netýkalo. Závidím mu, chtěla bych také takhle prokouknout a vidět, že se nikdo nekouká. Pokouším se být nad věcí a nebrat ohled na pohledy, promlouvat k sobě hlasem třídní učitelky z gymplu: To víš, každej je určitě zvědavej na Rubášovou. Ale je to marné. Dávno už jsem totiž pochopila, že velký bratr není v metru. Já jsem svůj vlastní pozorovatel, arbitr i barometr, ten, který se úzkostně hlídá, posuzuje a pomlouvá. Zvládne to všechno a musím říct, je to pěkná svině. Jakýmsi posmrtným nadhledem shlíží a komentuje dění pod sebou. "No jo, hipster je tady. Tu čepici asi rovnou dávaj k těm pozérským brejlím. Copa má za boty. Konversky! Big surprise! Tak jo, holčičko, dostalas mě. Jsi cool a na nic si nehraješ." Stejný názor automaticky vkládám do mozků lidem kolem, kterým jsem nejspíš šumák. Nezdálo se mi, že by mě dneska cestou domů skutečně někdo sledoval, ale i tak jsem povzbuzovala dveře tramvaje, ať se konečně otevřou.

79

Vystupování a nastupování je nejhorší. Nejpravděpodobněji na vás někdo zvedne svou ospalou hlavu, jen proto, že jste mu narušili mikrokosmos nudného jízdního vakua. Stála jsem u dveří, modlila se k tramvajovému Bohu Dělej a zároveň nechala mluvit třídní učitelku. Nikdo-se-nekouká. "Nelekni se," ozvalo se za mnou na zastávce. Lekla jsem se. Byl to P. Poté, co jsme se přivítali tak, jako bychom se neviděli rok, nikoliv dneska ráno, mi vyprávěl svoji historku z tramvaje. "Při vystupování jsem si všim' jedný pěkný holky, tak jsem si říkal, ty jo, co je to za holku? Setinu vteřiny mi trvalo, než mi to došlo." Usmál se a vzal mě za ruku. "Jak ještě nejsem zvyklej, že nosíš tuhle čepici."

80

O polibcích na tvář Bývaly doby, kdy jsem se vysmívala ocupkávání kolegyň v práci. Kdykoliv se vítaly nebo loučily, mlaskalo to na všechny strany. Já byla hrdá neocupkávačka, se svými bližními jsem praktikovala poctivé objetí, vřelé, normální. Občas jsem nějaký ten polibek na tvář chytla a byla rudá jako malina. Co je to za podivný zvyk, říkala jsem si, kdo ho sem přitáhl? Že by francouzský bratr amerického brouka? Máme to z televize, z knížek, z Harryho Pottera? "Teta Marge a teta Petunie se políbily, i když ve skutečnosti to vypadalo tak, že teta Marge udeřila svou masivní čelistí do kostnaté tváře tety Petunie." Byla jsem zmatená, pohoršená a o to víc překvapená, když jsem se stala typickou ocupkávačkou i já. Zvrhlo se to na FAMU, kde sociálních kontaktů a tváří k oblíbávání vyrostlo jako hub po dešti. Hubovalo se tam jako o život. Lidé tam jsou světoví a ví, co se sluší a patří, na každé líčko patří jeden hubanec. Zpočátku jsem byla pasivní přijímatelkou a uctivě nastavovala vlídnou tvář, jen si mě oštemplujte světoběžníci, je-li vám to milé. Oblíbávána jsem byla dokonce i písemně, kdykoliv mi přišla dvojtečka, pomlčka a hvězdička. A pak, nezastavitelnou silou, jsem natáhla krk, lehce našpulila rty, jednou rukou si příjemce podržela u ramene, aby se neškubal, a už ji měl, jednu a druhou. Stala jsem se součástí kissáckého stádečka, kde černobílá rocková líčidla na tvářích vystřídala mlaskavá razítka. Stydím se, pokaždé. Odvrácenou tváří tvářových polibků jsou humorné situace. Podle průzkumu se tímto způsobem vítá a loučí 61% Čechů. Mají ale zvyk od Francouzů nebo Španělů spíš odkoukaný než osvojený, a podle toho to taky dopadá. Dopadá to často vedle, žinantně příliš blízko rtů nebo to nedopadne vůbec, když se oba subjekty bojí políbit příliš. Problémem je taky počet polibků. Nezřídka se mi stalo, že vítání dopadlo rozpačitým tancem kolem tváří, jelikož nebylo předem dané, jestli půjde o jedno-

81

nebo oboustranný pozdrav. Velké trable jsou i s provedením samotným. Někdo razí variantu teta Běta a na tváři pysky přistane jako gumový zvon v umyvadle. Slečny Ležérky našpulí, ale nepolíbí, pouze si cvaknou lícními kostmi. Poslední varianta Jakože, ale ne (anglicky air kisses), je na koordinaci nejnáročnější. Chce to kooperaci obou stran, jemnou eleganci a mezi obličeji si přátelsky stlačit vzduch. Někdy k tomuto vytříbenému kousku dojde prostě omylem. Já jsem většinou tak nervózní, že mířím a hlavně se modlím, ať dostřelím. Moc se mi líbí zdravice katedry kamery, kde převládá male nad fe male. Chlapci si zkrátka pokynou hlavami a ťuknou pěstmi. Jemné jako dýka. Zavádím to pomalu, ale důsledně. Však my tu francouzskou Man de Linku vymýtíme.

82

O cestách do dětství Víkend na chatě, staré kufry a jejich ještě starší obsah. Malá Sofie objevující velká tajemství svojí maminky, když byla v jejím věku. Zhmotňující se vlastní představy o mateřství. Věci, které teď mám, píšu, schovávám, budou ve starém kufru. Moje děti je zkoumají. A říkají si, ty jo. Stejně jako Sofie. A maminka jí to pak všechno dala a ona to má jako vzácnost. Nebyl tam jenom kufr Sofiiny maminky. Ale taky Sofiina strýčka. P. věci nejdřív nepoznával a nevěděl, jestli jsou vůbec z jeho kufru. Pak je vzal do ruky, rozmotal gumičku, která držela pohromadě samolepky. A začal říkat tyjo. Vzpomněl si. Že ty blejskavý byly nejvzácnější. Nejvíc se s nimi obchodovalo. Přitom jsou takový hnusný (soudí teď). Z jakéhosi důvodu měl nejsilnější vzpomínku na nejošklivější kartičku s humanoidním flusancem vody a nápisem splash. Byl to tak silný flash splash back, že jsem se bála o jeho křehkou dospělost. Že se jeho zralá oduševnělá schránka rozpadne a bude trucovat, že nedostal plechovku broskví. Byla to blesková jízda oběma směry. Skříň do Narnie, která se stejně rychle zavřela, jako otevřela; kožichy se jenom zakymácely ve větru. Stejně jako když jsem si dneska dávala horkou vanu. Nespláchla ji sprchou, jak to dělávám, ale vlezla jsem rovnou do ručníku. Ten zvuk chodidel oklepávajících vodu... Splash - stojím na pračce, maminka mě otírá - flash - v kuchyni čeká teplá hrachovka a brácha. Back.

83

O Japoncích a fotografování S Japonci mám mnoho společného. Ráda jím z mističek. Ráda sedím na zemi. Ráda ležím na futonu. Když se vyspím moc nebo málo, mám z očí škvírky. Jejich školačky mě přitahují mnohem víc než naše školačky. A když někde jsem, prožívám to až doma. Jeden známý měl ve scénáři hezkou věc o Japoncích a fotografování. Chlapec vysvětluje dívce (nebo dívka chlapci), že když Japonci cestují, neohání se katanami, ale Canony. Všechno kolem sebe zběsile pokropí, a aniž by si okolí skutečně prohlédli, nastoupí do autobusu. Doma se pak všichni usadí na futony a, pojídajíc z mističek, prožívají dovolenou až tam, u fotografií. Jsem v tomhle ohledu typický Japonec. Jsem jím odjakživa, ale pochopila jsem to až po přečtení onoho scénáře. S jediným rozdílem, že já u toho nefotím. Vyskytuji se, dýchám, chodím a mluvím, ale málokdy prožívám. Není čas. Mám tolik starostí s přemýšlením o tom, jak dýchám, chodím a mluvím, že na pocity není místo. Analýza se dostavuje až v pohodlí domova, kde se dlí a přemítá. Mačkám rew a play. Dialogy se odvíjejí, grimasy se mačkají do tvarů, v nichž byly před několika hodinami. Konečně mám klid si všechno v klidu poslechnout. Prohlédnout. Popřemýšlet o tom. A nezřídka, bohužel, najít inteligentnější a vtipnější odpověď.

84

O chlapci v tramvaji Jela jsem tramvají. Bylo tam šest dětí předškolního věku a dvě vychovatelky, které vypadaly jako zdublovaná Kurnikovová. Děti se smály, pokřikovaly na sebe Ahoj Natálko, Ahoj Matýsku a zpívaly Spinkej spinkej hvězdičko. Všechny, až na jednoho, který mlčel a koukal z okna. Paní vychovatelka se zeptala: „Oli, není ti horko v těch kalhotách?“ A on kývl. Pak se díval dál. Minula Výtoň a blížil se Vyšehrad. Paní vychovatelka měla starost. Oli nezpíval. „Už ti bylo šest?“ pokračovala ve snaze ho zabavit. Kývl podruhé. Nechtěl zpívat ani si povídat. „A kdy ses narodil?“ Tyhlety překrásné víly. Vše pro dobro světa a smutných dětí. „V lednu,“ opáčil Oli. A já k němu zahořela nesmírnou láskou. Rázem mi bylo všechno jasné. Vybavil se mi žlutý bagr, pískoviště a postýlka. Chudáčku Oli. Smutný černoušku s pletí jako horká čokoláda, v zářivě žlutém dresu Ronalda a příliš dlouhých hřejivých kalhotách. Můj malý černý vodnáři.

85

O chlapci ve vlaku Hnusí se mi má vlastní podlost a přezíravost. Sebevědomá jistota, že ten tlustý chlapec, který si přisedl do kupé, aniž by pozdravil, a batohem nás sejmul nás všechny, je prostě tlusťoch a blbec. Vidím špatnou stravu, špatnou výchovu, mastné čelo jeho matky. Vidím to úplně jasně. Jako první si před sebe vyklopí stoleček, samozřejmě. Aby se mohl nacpat. Nejspíš se nemůže dočkat, až přijde stevardka a objedná si u ní ten koláč za devět. Tvarohový. Je to jistota, nad kterou ani nemusím přemýšlet. Jsem zkrátka lepší. Periferně vidím, že má skloněnou hlavu a v rukou něco drží. V duchu se ušklíbnu, jak je ten svět zlý, že plodí tlusté hloupé hošíky, kteří hrají hry na mobilu vteřinu poté, co dosednou do vlaku. Vždyť pohled na svět z okna vlaku je nejkrásnější! Chlapec vytočí číslo a plachým hlasem řekne: tati, už jsem ve vlaku. Pak mobil schová a otevře knížku. Drží ji pevně a sveřepě. Pozoruju ho skrz zrcadlo. Má vážnou tvář, která se hodí spíš pro někoho po čtyřicítce, kdo dělá ve státní správě. Tomuhle Otci Fura je kolem třinácti. Nad zabořenýma očima nakrčené obočí. Nemůžu od něj odtrhnout zrak. Přichází stevardka. S úsměvem, který zahrnuje koláče, sushi, profiterolky a řízečky z farmářského kuřete s tyrolským salátem, se ptá, jestli mu může něco nabídnout. Pořád se na chlapce dívám v zrcadle. Zvedne zmateně oči knížky, jako by nechápal, na co se ho ptá. Zavrtí hlavou. Já pošesté kontroluji facebook. Dívám se z okna. Z knížky, kterou čtu, se mi zavírají oči. Pak přijde tunel. Vytáhnu mobil a do uší pustím hudbu. Namyšlenost usazená v duši jako ropucha na prameni, vykrmenější než kterýkoliv tlustý chlapeček na světě. Nebreč.

86

O babičkách Němcová měla jednu, já mám dvě. V uplynulých čtrnácti dnech jsem je navštívila obě. Spojují je obálky s penězi, vášeň do krmení rodiny a dlouhé bílé záclony. Klatovská babička se jmenuje se Magdalena a bude jí devadesát. Občas jí někdo z rodiny řekne babička Lenka. Já ne. Ráda pekla a vařila, teď už nemůže. Moc neslyší, ale ráda poslouchá drby. "Má tvůj bratr pořád tu stejnou kamarádku?" Má vystavené dvě moje fotky. Na jedné mi je deset a jsem s Charlesem na skokanském můstku. Máme roztažené ruce a tváříme se překvapeně, jak jsme vysoko. Nejspíš tátova kompozice. Na druhé fotce jsem u školního fotografa. Sedím v záplatě listí a kaštanů a mám dlouhé copy. Snažím se usmívat a vypadám hůř než na tom můstku. Když se řekne klatovská babička, vidím čokoládové mince pověšené za nit na vánočním stromečku. Taky jak na nás mává z okna prvního patra. A to i teď, když skoro nemůže chodit. Nejsilnější vzpomínka z dětství, jak spolu hrajeme pexeso s motýly. Je to maminka tatínka. Plzeňská babička se jmenuje Anna a říkali jí vždycky Hano. Já ne. Žije s dědečkem a s dobou: má lepší notebook než já, webovou kameru, skype a ví, že Avatar má ocas. Taky čte tenhle blog. Vaří skvěle, peče ještě líp. Pradědeček byl cukrář v Sušici. Má nervy a obě kolena ze železa. Fotky má vystavené nad pracovním stolem. Nejradši se dívám na tu černobílou z ateliéru, kde jako roční kulihrach vezu kočárek s prasetem (prasátko bylo moje panenka) a vůbec nevím, co mě čeká. Když se řekne plzeňská babička, slyším slovo "čekuláda" a mojí oblíbenou ukončovací větu, tzv. ukončovačku: "A o tom je ten život, Taťánko". Nejsilnější vzpomínka z dětství, jak mě u sebe ve třídě nechává pokreslit celou tabuli barevnými křídami. Je to maminka maminky.

87

O klauzurách 9:00 Vstávám. Pomalu, mám moře času. 10:20 Řítím se nábřežím na své modré Velamosce, jedu jako vítr, vítr s deštěm mě bičují do očí, z pedálů odpadává rez. 10:25 Nevím, jestli jsem zmoklá nebo zpocená. Parkuju kolo, ve výtahu se morfuju do zkouškového zjevu. 10:28 Potkávám Miladu a Kláru, Radka a Adélu, Katka je právě uvnitř. S Klárou se políbíme na tváře, neradostně, kamenně, obě bílé jako žok mouky. 10:30 Obhajuji svůj klauzurní scénář. Neobhajuji, poslouchám, jak ho osm pedagogů po svém interpretuje, jinak chápe, zvláštní pocit, když vyslovují jména postav, Jarchovský je můj obhájce. 11:00 Dostávám za B. Béčko je prý jednička, áčko zázrak. Mám tedy jedničku. Radost. 11:30 Přichází Čuko. Všichni jsme v černobílých šatových variacích na téma pokora, Čuko má šmolkově modré tričko s veverkou svírající kulomet a nápisem LEAVE MY NUTS ALONE. 12:00 Dveře postupně polykají a vyplivávají všechny zbylé spolužáky. Uzlíčky nervozity se rozmotávají, Klářiny rudé tváře blednou. 13:00 Ginotonikový přípitek ve Standardu, historicky první společný, nás všech sedm, co spolu chodíme. 14:30 Přesun za roh do pivnice za částí učitelského sboru. Pivo-ginorumové přípitky. Statečná konverzace. 15:00 Jsme prý mimořádně talentovaný ročník, ale není mezi námi jurodivý génius. 16:00 Čuko se pod vlivem fašistické veverky zbláznil a kupuje jednu rundu za druhou. 17:00 Ze sklenic prosakuje veselí. Jednomu pedagogovi přijde esemeska od jiného pedagoga, oči mu hrají, když říká "Ten člověk se zbláznil". Vysvětluji panu proděkanovi fungování facebooku. 17:30 Radek je na záchodě. Už velmi dlouho. Čuko přestal

88

komunikovat, pouze se směje jako bezzubé batole. První upřímná spolužácká vyznání - proč my jsme se vlastně nikdy nebavily... 18:00 Z pedagogického sboru poslední držák, zbytek na plech, Radek chybí. 18:30 Nejistým krokem zpátky do školy, podívat se na Yvoniny konzultace filmů, jimž jsem dělala náměty. Čekám na chodbě a mám nohy na stole. Divné. 20:00 Kolejní večírek. 22:00 Čtyřiasedmdesátiletý člen klauzurní komise mě cudně žádá o polibek. 04:40 Opouštím kolej, nebe je růžové. 05:00 Řítím se nábřežím na své modré Velamosce, dala bych život za doušek Pepsi. Na cyklostezce stojí prázdné lahve od vína. Potkávám tři rybáře, jeden z nich prohodí na kolemjedoucí žíznivou čáru: "Jak to tak vidím, já bych se ženil."

89

O hrdém průvodu Měli jsme sraz u Světozoru. Jak se přibližovala zastávka Václavské náměstí, přibývalo křiklavě růžové a já barvu ztrácela. Jela jsem podpořit správnou myšlenku, zároveň jsem se bála. Že přiznám barvu, o níž ani nevím, jaká je. Podle odborníků bisexualita neexistuje. Jsem tedy buď znuděný heterosexuál nebo potlačená buznička. Sama se cítím jako freesexuál. Je mi to jedno. Beru všechno a beru toho věrtel. Krásy je najednou dvakrát tolik. Zároveň mám ale v sobě hluboký stud, kdykoliv mě zasáhne stejnosměrný šíp. Nejsem rozhodně natolik hrdá, abych mohla pochodovat průvodem Hrdosti. Uklidňovala jsem se, že jsem sympatizant. A na akci jedu fotit. Dokud jsem neuviděla ji, seděla vepředu a měla zelené podkolenky. Byla to florbalistka. Úplně jiná, než ty, které jsem potkávala v Plzni. Co byly spíš podobné brankám než něžnému pohlaví. Tahle vypadala jako modelka v modelu Florbal; dlouhé tmavé vlasy spletené jako Lara Croft, řasy jako mrkací panna, smutný pohled, hokejka, dres. Dívala jsem se na ni tak často a tak dlouho, dokud mi to nebylo hloupé. Ale zároveň mi byl trapný každý pohled. Co když si toho všimne. Co když to na mně pozná. Bude si myslet, že jsem divná. Divná. Divná. Jsem v tomhle ještě nováček. Ať už free, bi, homo, hetero nebo bio, moje barva je zatím jenom růžolící.

90

O domově Tam, kde prostě vždycky najdete nějaké tepláky, když je potřebujete. Tam, kde zase existují obědy a večeře. Kde si nemusíme dát v pět odpoledne snickersku a spláchnout tím obojí. Tam, kde když si nic neuvaříte ani nenakoupíte, neumřete. Tam, kde je dávno všechno jiné, nové a moderní, kde se střídaly ikeácké kolekce a barvy zdí, ale dětské samolepky na dveřích zůstaly stejné. Tam, kde když chvíli stojíte, na lýtkách vám zaškrábou čtvery tlapičky. Tam, kde přijdete o ponožky, když si je nehlídáte. Tam, kde jste nevinní. Kde se nad všemi hříchy krčí rameny a říká: já jsem si tě udělala, tak tě mám. Tam, kde se drolí samostatnost jako posyp na koláči. Kde řeknete větu "zebou mě nohy" a čekáte, že s tím někdo něco udělá. Tam, kde máte druhý kartáček. Tam, kde Táni není. Kde nejsou spolužáci, známí, učitelé, doktoři ani jiní táňo-oslovovači. Doma jsem Taťa.

91

O skřítcích Království za frankfurtskou polívku, naříkám po ránu. Největší kocovinu jsem si naštěstí odbyla už v noci. Zatímco se ve čtyři ráno obvykle budím nadbytkem tekutin, teď jsem se na lůžku vzpřímila jeho nedostatkem. Mohlo mě to napadnout, když jsem pila s Balkánem. Verica je moje kamarádka z FAMU, to, že bydlí za rohem, je už jenom bonus k tomu, jaká je. Stejně výjimečná jako její byt. Jediná věc z IKEY byla potutelně schovaná pod stolem, zbytek tvořil kreativní mix kreseb, skic, fotek, pastelek a barev, papírků se vzkazy, knížek, oblečení, starého nábytku a náušnic. Nejlepší náplň bytu byla živá. Verica mě seznámila s Adamem a Sergejem, oba dělají do umění a budou se brát. Byl to právě Adam, kdo mě zasvětil do pravdy o Blaníku. Pod horou nežijí narkoleptičtí kavalíři, ale skřítci z bájné země. Vstup je kromě Blaníku jenom na pár dalších místech na světě, třeba v Kalifornii (kde nejspíš slouží jako výstup). Stačí, abyste u šotků strávili jeden den, aby na Zemi uběhlo dvacet let, oznamoval mi zcela samozřejmě Adam. Popíjel při tom merlot a bledě ho osvětlovala vlastnoručně kašírovaná lampa. Sergej, Adam i Verica mluvili plynně česky. Oni byli hora a já Mohamed, který se ani po dvaceti letech nenaučil víc než "sorry, my english is not good". Co bylo ještě pozoruhodnější než jejich adaptace na skloňování a pády, že jak Bělorus, tak Chorvatka, mluvili zhruba jako někdo od Frýdku Místku. Byla jsem v zemi Chcou a Jsu, kde se kašírují lampy, animují sochy a kytky se zalévají ze staré lahve tapózy. Kam se na to hrabe Blaník. Potom, co jsme se zaplnili vínem a popelník tabákem, šla mě Verica ty tři kroky doprovodit. Zatajila jsem dech, než otevřela dveře do ulice. Auta pořád nebyla na vodíkový pohon, ženy nechodily v latexových korzetech a ta vietnamská večerka, kde jsme koupily merlot, tam ještě pořád byla. Jenom se trochu točila.

92