70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida František Borový 1938 knihtiskárna Polygrafie v Brně
Pane nakladateli, posílám Vám rukopis knihy „70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida“. Jeho básnická historie je skončena touto knihou. Posílám Vám průklep „poslání“ třetí hořké balady jako svou legitimaci. Děkuji Vám. Autor I.
Balada o zrození věčného studenta Roberta Davida Byl jednou jeden letní den – (už tomu bude pět šest let) když jeden básník, unaven, si v parku na lavičku sed. Na víčka snesl se mu sen. Procitl, chtěje se jej zbavit… Už nebyl sám. Seděl s ním ten váš věčný student Robert David. Viděl (či zdá se mu to jen?) zkřížené ruce, na nich vřed. Sedící přízrak, nachýlen, pracoval ústy jak by jed. V tom padl na list růže hlen. Ó, jak by ji měl nezohavit, když vyplivl jej, rozhořčen, váš věčný student Robert David. Tvářil se jako škrtič žen. S večerem příznačně se zved a básník, všecek vyměněn, jde jako by ho měsíc ved. Plíží se podél kořalen a chtěl by se v nich ve všech stavit, ten náměsíčný muž dvou jmen váš věčný student Robert David. Poslání: Což nebyl milován a ctěn?
Teď nebude ho nikdo zdravit. Jde ve dvou? Či je rozdvojen váš věčný student Robert David?
II.
Sonet o uštknutí Eurydiky Had uštkl Eurydiku. Had, jež si v lidských prsou hoví a otravuje duše slovy, had, vrah a přítel básníků. Mlč o Robertu Davidovi! Ten bídný hříšník hříšníků ti podal pohár rulíku, když vzdávala ses Orfeovi. Jsou skoro k nerozeznání. Jeden z nich činí pokání, při němž se kleje, druhý zpívá. Jeden je syt, druhý má hlad, Eurydiku uštkl had – a v podsvětí se rozednívá. III.
Sonet o obrazu, jenž spadl ze stěny Na stěně visí rám, v tom rámu podobizna. Ten kdo se v ženách vyzná je ze všech nejvíc sám. Tys poznal mnoho dam. Každá se muži přizná a pak je z toho tryzna. Či jen hlavolam? Řekli si víc než měli, pak oba oněměli. Rám spadl ze stěny. Žena se děsí muže, jenž stáh ji v noci z kůže – a muž je bez ženy. IV.
Sonet o sestupu do podsvětí Když Robert David vstal a zved rozbitý obraz přítelkyně, již uštkl jeho vlastní jed, neuvažoval o své vině. Řekl si: Snad se vrátí hned, možná že je jen u hokyně. Potom ji marně čekal v kině… Nakonec proklel ji i svět. Vyběhl rozzuřeně ven. Šel kolem něho zástup žen. Čítal je: první, druhá, třetí… Ten člověk s vášní Romea se změnil v pěvce Orfea a vstoupil znovu do podsvětí.
V.
Sborový podsvětní zpěv o čtyřech ročních dobách Ó ledy, ledy, smutný zimní čas pro lidojedy, jež dělá bída z nás. Ó květy, květy, sladký jarní čas, čas pro kokety, jež dělá bída z nás. Ó máky, máky, horký letní čas, čas pro tuláky, jež dělá bída z nás. Ó švestky, švestky, podzimní čas, čas pro nevěstky, jež dělá bída z nás. VI.
Balada o muži, jenž uhodil ženu Zlý pes má koš a obojek. Co počít se zlým člověkem,
když začne lomcovat jím vztek, když splácí lásku nevděkem! Byl by si před ni tak rád klek – a místo toho ztropil scénu. Dav křičel: je to pacholek! Uhodil ženu, uhodil ženu! Nehlesla, nevydala skřek, jen schoulila se s úlekem. Myslila snad na lidský vděk, jdouc s potřísněným oblekem? Měla se dáti na útěk? anebo čekat na ozvěnu, jež sdělí proudu sedmi řek: Uhodil ženu, uhodil ženu! Máš něhu vil a rusalek, jež pominuly s pravěkem. Běda, náš nelítostný věk, jenž vydává skřek za skřekem, ti klade hlavu na špalek a vítr zpívá kantilénu, jež vykřikuje do dálek: Uhodil ženu, uhodil ženu! Poslání: Dopil svůj bolehlav, svůj lék – a ulehl si do kamenů. Když vtiskla mu smrt polibek, uhodil ženu, uhodil ženu.
VII.
Rispetti o nebezpečí ohlížení se Bláhoví milenci, věčně se ohlížejí tak jako šílenci – a jak se při tom chvějí! Ohlédnout se, toť ztratit svět. Ohlédnout se, toť zkamenět. Tak sebou mrská ryba v koši, zakletém v parku na sousoší. VII.
Rispetti o včerejším dni Ó jak je krásná dětská tvář
skloněná nad košíčkem třešní. Proč ukazuje kalendář včerejší datum – a ne dnešní! Vytrhni z kalendáře list, sic nedostaneš dneska jíst. Že prý tě kdosi včera svedl? Nezvracej den, cos včera snědl! IX.
Rispetti o dobrodiní zapomnětlivosti Kdyby tak žil dnes pamětník těch starých legendárních časů, kdy byl pár punčoch za pětník, jak by se asi děsil v Asu! Rozplyň se, noční přelude! Co bylo, již nebude… Co nebylo, snad bude zítra… Ó temná noci, matko jitra! X.
Balada o netečné dívce Jsem narozena v porodnici. Když rozleh se můj dětský křik, přiběhl ke mně porodník a přišel prý mé matce říci, že moje tělo, pěsti zvící, je vyvinuto báječně. Pak pokřtili mě jménem Mici a ležela jsem netečně Říkali, že jsem bledolící. Ach, hanba vyjít na chodník. Jeden pán, zřejmě podvodník, mě nazval malou krasavicí. Běhali za mnou jako psíci. Ptáte se snad, že zbytečně? Natáhla jsem se na lavici a ležela jsem netečně. Pak chodila jsem na ulici navazovati s muži styk. Jeden z nich, velký hysterik, (ach, co v tom vidí, nešťastníci!) řek: tu máš jednu na palici –
a vlepil mi ji. Skutečně! než vrh se na mě, zhasil svíci a ležela jsem netečně. Poslání: Mám muže. Mám se ho snad zříci? Nezachovám se nevděčně. Řekla jsem: Takoví jsou všici a ležela jsem netečně. XI.
Chansona o dítěti z nalezince Já nemám jméno, nejsem ničí. Jsem tedy asi boží tvor. Věřte mi, plakat se mně příčí a smát se mi brání vzdor. Jsem celým světem zavržená – a přece necítím svůj žal. Což nejsem žena, žena, žena? Vím, vezme si mě sám pan král. Mám lehkou sukni, těžkou hlavu a krásné oči, sladký hlas. Zbožňuji pohádky a slávu, vím, přijde jednou krásný čas a vejdu slavně do kostela jak ve snu, který se mi zdál. Budu mít myrtu kolem čela… Vím, vezme si mě sám pan král.
XII.
Chansona o žebračence Co vyžebrám, to propiji. Ach, jaká je to hanba žebrat! Avšak i hanba pomíjí. Ne, nenechám se ještě sebrat. Až vynoří se chlupáči, schoulím se někam do přístěnku, žalostivě si popláči a ukáži jim žebračenku. Jaký je dneska hloupý mráz! Propil jsem všecko, i svůj svetr. Usednu na rybniční hráz a usnu. Až se svatý Petr otáže v ráji u brány kdo je to tam, kdo stojí venku.
ukážu prstem na rány a ukáži mu žebračenku. XIII.
Chansona o pouličním zpěváčkovi Já jsem malý ptáček, smutná pěnkava. Nemám žádných hraček, svět mi nadává. Věším smutně hlavu v něžné pokoře, zpívám mostům, splavu jak slípkám na dvoře. Rostu jako tráva, jak ty korály. Kdo mně nenadává, ten mě pochválí. Ďábel, ten je nízko, Pánbůh nahoře, přesto jsem mu blízko jak slípkám na dvoře. XIV.
Triolet snící dívky I já bych chtěla míti děti a odnášet je do jeslí. První, pak druhé, potom třetí, ach, čas tak neúprosně letí jak čarodějka na koštěti, muži by ani nehlesli… I já bych chtěla míti děti a odnášet je do jeslí. XV.
Balada o chovanci ze sirotčince Prožil své dětství v sirotčinci a neví co je rodina, v níž rostli rozmazlení synci, s nimiž se schází u kina. Jen málokdo si vzpomíná na onen nenávratný věk, jejž ve dne v noci proklíná, on věkuvěčný sirotek.
Bylo jich tam jak štěňat v psinci. Co dítek zplodí chudina! Spolu a přece samotincí pěstili v sobě zlosyna. Rákoska, ač je nevinná, je přesto ostrá na dotek. Neplakal. Byl hrdina, on věkuvěčný sirotek. Začne to ukradenou mincí (Nějak se vždycky začíná!) Pokračuje se v nevěstinci. (Nechodí tam jen spodina.) Ve jménu otce, i syna… Zvedl svou pěst! Kdo by to řek… Dnes dvojnásob ji zatíná, on věkuvěčný sirotek. Poslání: Až přijde jeho hodina, matka smrt přinese mu lék. Hodí jí hlavu do klína, on věkuvěčný sirotek. XVI.
Rondeau o hladu Můj žaludek je mlýn, žel. není v něm co mlíti. Mele jen chléb a kmín a vodu, jež se třpytí, tu vodu z kalužin, potok, jenž s hor se řítí přes keře ostružin – můj žaludek chce píti. Vyrážet klínem klín, jak těžké živobytí! Proč okusuji blín, když mám chuť na závin! Můj žaludek chce žíti.
XVII.
Triolet o hladovém Já nemám nic než hlad a lžíci – a přece se mi chce též žít.
Jak mohu s divokou svou kšticí pokorně žebrat na ulici! Zas odvedou mě na strážnici a budou mě tam bít, bít, bít… Já nemám nic než hlad a lžíci – a přece se mi chce též žít. XVIII.
Triolet o nouzové práci Jak bys moh s láskou pracovat, když musíš pracovat z nouze. Byl čas, kdy pracoval jsi rád, doved sis se svou prací hrát, uměl ses při práci i smát… Dnes, sklíčen, hledáš práci pouze. Jak bys moh s láskou pracovat, když musíš pracovat z nouze.
XIX.
Kanzona o těžkém probouzení Když hodinová ručička se blíží k půl páté každé ráno, když moje oči, které spánek klíží, tě slyší zvonit, hrano, můj sen se zvedne jako těsto v díži a ty, má milá Anno, mně máváš šátkem za železnou mříží, jsi nahá, říkáš ano, nikdo se po nás přece neohlíží, což nemám rozestláno? Můj budík hrčí… Vstávat! Svatá Panno… XX.
Pantoum o burze práce Proč se ti lidé tlačí u velkých černých vrat! Ti starší jak ti mladší, jeden stár, druhý mlád, jeden stár, druhý mlád, kam jdou, jdou do podsvětí? Nejsou už mrtví snad? První i druhý, třetí…
První i druhý, třetí… Není tu biograf, že stojí zde i děti? Co chce ten zvláštní dav? Co chce ten zvláštní dav srocený před paláci? Jde dobývat svých práv? Ne! Čeká pouze – práci. XXI.
Pantoum o světě bez vidin Čas zakusuje klepeta do našich tvrdých dlaní. Ó slunce, co mám ze světa! Ó sladké chvíle ranní… Ó sladké chvíle ranní strávené u turbín, tam kde jsme věčně štvaní, tam kde je pach a stín, tam kde je pach a stín, tam kde se točí kola, v tom světě bez vidin, kam siréna nás volá. XXII.
Rondeau o pulsu To srdce stále počítá. Že nerozbolí z toho hlava! Ach, co se při tom nazmítá… Občas též trochu vynechává. Život je cesta trnitá. Co pomůže ti lidská sláva… Jez málo, nebo dosyta, to srdce si nic nedopřává. Slyš jezdce. Buší kopyta. Červený šátek sem tam mává. Ach jak tě asi uvítá ten jednotvárný necita, to srdce, čert, jenž pokulhává. XXII.
Rondeau o štěstí v loterii Vy, kteří hráte v loterii a spoléháte na štěstí, nemějte nachýlenou šíji, což nejste děti předměstí? Ničím se člověk neopíjí tak jako hráčskou neřestí. Já vím, že s vámi čerti šijí. Ne, nevstupujte na scestí. Dny jdou, dny jdou, den za dnem míjí… I výhra může poplésti. Máte v ni víru? Nechte si ji, smrt čeká, hodiny už bijí – vyhráno! Konec bolesti! XXIV.
Pantoum o vagonové kolonii Ty železniční vozy, u nichž je černá zem, už deset let nás vozí a my v nich cestujem – a my v nich cestujem jak slepí pasažéři, my smutně žalujem té zimní zkřehlé zvěři, té zimní zkřehlé zvěři, jež chtěla by se hřát u našich shnilých dveří – a jež má jak my – hlad. XXV.
Zastavárny Ó zastavárny, zastavárny, oč o vše jste mě oloupily. Jak má být člověk hospodárný, když přišel už i o košili. Ty hodiny, jež krásně bily (ach, škoda noci, škoda dne), ty hodiny se proměnily v lístek, jenž brzy propadne. Dokud jsi chodil do továrny,
mohl jsi býti rozmařilý. Ó zastavárny, zastavárny, oč o vše jste mě oloupily, ten život, jenž mně byl tak milý (ach škoda noci, škoda dne), proměnil klid, smích, kratochvíli v lístek, jenž brzy propadne. XXVI.
Balada o hochu z polepšovny Co je to lidská dobrota? Kolikrát jsi se na to ptal v těch zátočinách života, jimiž ses častokráte bral. Kdekdo tě vyvrhelem zval. Mučilo tě to nevýslovně. Pak jsi se vyvrhelem stal a octl jsi se v polepšovně. Co je to lidská čistota? Kolikrát sis ji poznat přál, když všelijaká holota ti dala zakoušeti žal. Sám sobě čistým jsi se zdál. Nejednals vždycky bez úrovně. Občas sis na necitu hrál a octl jsi se v polepšovně. Dnes soudila tě porota. Byl při to přeplněný sál. Z nejistoty je jistota… Nejeden dobrák pro tě štkal. Mlčky a poslušně jsi vstal a stál jsi při rozsudku rovně. Tvůj obhájce se odvolal a octl jsi se v polepšovně. Poslání: Ač ti kněz rozhřešení dal, přec ubíráš se ke katovně. Předpeklí vychrstlo svůj kal a octl jsi se v polepšovně. XXVII.
Kanzona o antouškovi Jsem muž, před kterým prchne každá fena – a to už je co říci! Ty fenky – znám tak dobře jejich jména
jak jejich vlastní psíci – se krčí, když jdu s pytlem po ulici, toť srdcervoucí scéna, tak krčí se – ne, nehodlám to říci – i mnohá krásná žena, když cítí ve vzduchu tu sukovici, po jejíchž ranách sténá, padajíc před svým mužem na kolena. XXVIII.
Madrigal o pasákovi Na prsty virtuosně hvízdá, napodobuje krysaře. Místo krys opouštějí hnízda (není jim vidět do tváře) milenky toho kasaře, jež pochytali při šťáře a odvážejí na káře. XXIX.
Madrigal prodavače omamných drog Pijáci splašek, zanechte marného snažení, kupte si bílý prášek, hlava vám z něho zdřevění a budete mít krásné vidění. XXX.
Nona o portýrovi v hotelu Já zaručuji noční klid, vyznám se v těžké atletice. Kdo přišel, kdo chce odejít, od boxera až po panice, ten musí na portýra mít, jinak se vyhni této klice! Odseděl jsem si deset let, vím co jsou lidé, co je svět… Dnes vodím lumpy do strážnice. XXXI.
Nona o strážníkovi
Kdo nepoznal můj obušek, ten může na mě zpívat chválu. To stádo nočních světlušek ví, že mám srdce jako skálu a prsa jako z podušek. Spím na ulici při cimbálu, však stačí, aby šustla myš – a opustím hned svoji skrýš u dveří, u vrat, u portálů. XXXII.
Nona o fízlovi Má uši v každé skulině, masivní stěhovavé uši. Je žvanivý jak hokyně tak jak se na tajného sluší. Začne se bavit o kině… Jste zločinec? On prý to tuší. Čte detektivní novely, je protivný jak pondělí… Přijď, čerte, vem si jeho duši! XXXIII.
Villanella o párkaři Prodávám párky s hořčicí a chleba k tomu. Kupují u mě básníci na liduprázdné ulici, když chodí domů s melancholickou opicí. Nedívají se k měsíci. S vrcholku stromů jim trousí ptáci peří na kštici… Dobrý den, krajíci! XXXIV.
Rondel vetešníkův Mám břitvu, jíž se holil král, jenž nenáviděl kadeřníky pro jejich nekrálovské zvyky, nebo se jich snad tolik bál?
Holil se sám hned sotva vstal a dokončil své prostocviky. Mám břitvu, jíž se holil král, jenž nenáviděl kadeřníky. Nevím jak dlouho kraloval. Měl prý dost podezřelé styky. Rozpustil sám své vlastní šiky a sám se na holiče dal. Mám břitvu, jíž se holil král, jenž nenáviděl kadeřníky.
XXXV.
Balada o ženě, již odvezla ambulance Bylo to jednou na jaře, když dívka chudobná jak květ, jež byla dcerou krupaře, se začla poděšeně chvět. Ulekla se prý šafáře, který jí vytáh slípku z rance. Přivedl na ni rychtáře a odvezla ji ambulance. Namluvila si četaře a šla s ním jednou na výlet. Byla jak anděl z oltáře, žel, přesto ji ten četař sved. Proč uhodil ji do tváře uprostřed nejlepšího tance? Zavolali jí lékaře a odvezla ji ambulance. Pak byla služkou notáře. Prý neměla tam žádný med. Jednou, když stlala polštáře, žaludek se jí náhle zved. Když našla děcko v almaře uprostřed smetí v tajné schránce, pan notář odjel v kočáře a odvezla ji ambulance. Poslání: Když pustili ji z žaláře, vrhla se hlavou proti brance, pak pod kolesku drožkáře a odvezla ji ambulance.
XXXVI.
Rondel kuplířky Já vím co všecko zmohou sliby, co chytlo se už na ně žen! Slib ženě, že ji splníš sen a vsaď se, zda tě nepolíbí. Čím jsou tvé neřesti a chyby! Jsi ženat? Máš snad více jmen? Já vím co všecko zmohou sliby, co chytlo se už na ně žen. Ženě prý stačí, když se líbí. Smějte se na ně do oken. Chcete je vylákati ven? Vylákáte je bezpochyby… Já vím co všecko zmohou sliby, co chytlo se už na ně žen.
XXXVII.
Kanzona o andělíčkářce Ta žena s nabroušenou jehlou v ruce, jež cosi probodává a sladkým hlasem povzbuzuje svůdce, jenž se jí zaprodává, ta žena vraždí císaře a vůdce a její šedá hlava, toť sama strašná hlava prostituce.
XXXVIII.
Villanella o číšnici Znám roztomilou číšnici, má všecky druhy vína a oči modré jako skalici. Chodí k ní mladí panici, zná otce, zná i syna, prý mají stejnou opici. Ó proč to neříci, svět říká, že je plína. Dnes už je v márnici…
Ó plačte, hříšníci!
XXXIX.
Villanella o nevypátraném zločinu Podlehla zločinu, jenž se už nevypátrá. Vždyť nikdo nebyl svědkem při činu. Zavdala k němu příčinu? Má surového bratra, měl kdesi kantinu. Prý snědla zmrzlinu – a už jí hnijí játra. Měl jsem s ní rodinu a dokáži svou nevinu.
XL.
Balada o muži, jenž se octl v separaci Byl nevinný a ctnostně žil, měli ho rádi v úřadě. Mluvíval málo, hodně snil, měl jen pár vousů na bradě. Jednou chyt láhev, pil a pil, policajt měl s ním krušnou práci. Ten slabý chlapec prý ho zbil a tak se octl v separaci. Však rvát se nebyl jeho styl. Raději sedal v zahradě a čet si, nebo lenošil, jsa stále v stejné náladě. Znal dívku, velice ji ctil. Patřila k městské honoraci. Do roka se s ní oženil a tak se octl v separaci. Že neměl dosti mužných sil, žena ho začla podvádět. Prožil s ní mnoho trpkých chvil, rozčilen mluvil o zradě. Jeden den, když se oholil, spatřil ho kdosi jak se kácí. Proud krve vytryskl mu z žil a tak se octl v separaci.
Poslání: Svou krví svoji vinu smyl. Má syny. Jsou z nich zdární žáci. Jeden se před nedávnem zpil a tak se octl v separaci. XLIII.
Ritornely o vahách Má přátelství, mé pošetilé vztahy, krok vpřed, krok vzad – a do nekonečna… Přidej či uber, jsou to stále váhy. Mne opustila dávno dětská víra, rci, šenkýřko, rci, kdo mě potěší? Už nic, už nic, už nic, jen dobrá míra. Proč namáhat se, proč se vlastně snažit! Mluv tak či onak – přijdou kritici: Že prý je nutno každé slovo vážit. XLIV.
Ritornely o snění Již odvykls si dávno na koření… Svět nabízí ti cibuli a pepř. Vše ostatní prý je věc tvého snění. Jak je mi líto oněch krásných chvilek, kdy netušil jsem, co je nenávist. Ty moudrý starče, teprv ty jsi snílek. Košile je mu bezpochyby těsná, proto ten chrápající opilec mluví tak často a tak nahlas ze sna.
XLV.
Kancion láska v masce Jakpak tě poznám, miláčku, v protiplynové masce? Budeš jak smrt, chudáčku, nahánět strach své lásce. Tvé krásné rty se náhle změní v studený čenich,
co bude míti za soužení tvůj ženich! Jak přesvědčím se na procházce, zda je tvé čelo bez mráčků? Nebude naše láska v sázce, když masky jdou dnes na dračku? XLVI.
Terciny o snu Když probudím se, hledám v snáři, copak mne čeká dnes? Ach, sny nás klamou, sny jsou lháři. Viděl jsem rodnou ves žel, už ji víckrát asi neuvidím – a po silnici kráčel kněz. Ó jak se za to stydím, ó já jsem před ním ve snu smek. Vím, jaký výsměch od vás sklidím. Co jsem u při tom řek? Volal jsem Pána Krista… Měl oči z pomněnek – má duše byla čistá. XLVII.
Balada o dívce vzývající Venuši Já bývala jsem kdysi čistá. Měla jsem ráda mez a stezky, růžemi provoněná místa a květinové arabesky. Pak přišel ten, jenž nebyl hezký, však uměl mluvit do duše. Začal mi rozpínati přezky… ó Venuše, ó Venuše! Řekl mi, že je prokurista. Neuměl ani dobře česky. Nebyla jsem si nikdy jistá nemluví-li jen třesky plesky. Když vrhal na mě z očí blesky, byla jsem jako bez duše. Pak vyprávěl mi humoresky – ó Venuše, ó Venuše!
Miloval Wagnera a Liszta a pouštěl mi rád svoje desky. Jednou mi přines jed a tři sta a skočil v lese do soutěsky. Jakés to, bože, stvořil mezky! Zabít se kvůli záduše… Chyt nemoc od jakési tresky – ó Venuše, ó Venuše! Poslání: Umírám po něm dodnes stesky. Ach, škoda mého Artuše… Jdu za ním. Světe, měj se hezky – ó Venuše, ó Venuše!
XLVIII.
Balatta o ryzím ženství Vy mladé a vy nejmladší, jež nemyslíte na vdávání, vy, které ještě zákon chrání, ach, vy jste ze všech nejsladší. Nemáte dosud starosti, vy sníte ještě o rozkoši, ach, pro vás chtěl bych znovu žíti. Škoda, že vaše známosti jsou hloupí nezkušení hoši, jichž se váš důvtip štítí. Jak umíte se rdíti, když vrhám na vás pohledy, vy nejmladší, vy rezedy, snad po vás nepláči! XLIX.
Gazel o neukojitelnosti touhy Mou touhu nikdo neukojí. Má touha podobá se stroji. Toť perpetum mobile… Jsem v ustavičném nepokoji, a přece stále hledám klid. Jak divně se má touha strojí! Často má roztrhaný šat. Podobá se též dívce v kroji, tolik je sešněrována. Jindy se skrývá pod závoji. Též pod smutečním šlajerem. Až se jí člověk skoro bojí…
Někdy se snaží zcela skrýt a prochází se v stejnokroji. Má věčná touha je jak smrt a jak ten kohout na orloji. L.
Gazel o krásách ženského těla Ó nespočetné krásy těla, jež pro mne moje láska měla! Když hleděl jsem jí do očí, pokládal jsem jí za anděla. Těch jejích sametových úst, jež se vždy při polibku chvěla! O jejích ňadrech řeknu jen, že byla zářivá a skvělá. Ne, po druhé už nepoznám tak božsky klenutého čela. Do jejích útrob vcházel jsem nábožně jak do kostela. Když řekla: proboha, již dost – , tu toho teprv nejvíc chtěla. Časem jsem na ni zapomněl – i ona na mne zapomněla. LI.
Gazel o střídání žen Poslyšte gazel o střídání žen! Co těl, co tvář, očí, kštic a jmen… Se všemi jsi se musil rozejít – a všecky ti je vrací znovu sen, ač strávils s nimi noci beze sna… Zpívals jim písně, hráls jim na hřeben a také jsi jim dával polibky. Znal jsi je měsíc, týden, rok, či den, anebo také jenom jednu noc. Snědé i běloskvoucí jako len. Každá tě trochu jinak zklamala… Ty, který nejsi milovníkem změn, byl jsi jim postaven vždy do cesty. Přijď, přijď už, smrti, já jsem unaven!
LII.
Balada o ženách z chudobince
Když rodily jsme v porodnicích své zvrhlé dcery, zvrhlé syny po našich starých nebožtících, to bývávaly slavné křtiny. Těšily jsme se na hostiny, až zestárly jsme pomalu. My staré ženy bez rodiny, my z obecního špitálu. Když brouzdaly jsme po ulicích jak noční fantastické stíny, když stávaly jsme na chodnících a dívaly se na hodiny, těšily jsme se na peřiny a na chrápání ožralů. My staré olysalé plíny, my z obecního špitálu. Když líhaly jsme v nemocnicích, kam svážely nás košatiny, zesláblé, bledé po příjicích proklínaly jsme svoje klíny. Snad jsme si toho samy vinny, my staré ženy z lokálů, trápené kolikou a plyny, my z obecního špitálu. Poslání: Ďáble, jsme tvoje konkubíny! Co natropíme skandálů… My, jenž vzešly ze spodiny, my z obecního špitálu.
LIII.
Stance o chudém muži, jenž vyhrál v loterii 1. Bohatí rádi camembert. On by je nejed ani zdarma. Život je ustavičná karma… Syt chleba, chce dnes užít her. Dřív stačil potok, nebo džber, aby v něm plaval jako parma. Dnešní noc pro něj zvláštní čar má. Lodičko, zítra změníš směr. 2. On, chudák, vyhrál v loterii. Vlastní zášť mu to nepřeje. Jde s nejistotou zloděje po vagonové kolonii.
Jde sám, má nachýlenou šíji, jde pochovat své naděje. Utratit výhru těžké je, když vyrost člověk v mizérii. 3. Jde zatěžkán svým tisícem, jejž vyhrál dneska po poledni. Dokud se, dokud nerozední, bude se toulat s měsícem. Měl by se cítit šlechticem… Sám před sebou? Anebo před ní, s níž žije život – žel, tak všední – nad okoralým krajícem? 4. Dnes moh by míti choutky pána. Dnes může do sytosti jíst. Dnes může do hospody vlízt a poručit si talijána. Smí pít až do božího rána. V jídelním lístku smí si číst. Svou bezpečností být si jist a zahrát si na donjuána. 5. Dnes, ano dnes, dnes přišla noc, noc, z jaké se už neprocitá. Noc krásně vyuzená kýta, jež udila se od vánoc. Dnes měl by cítit, že má moc, ten proutek kouzelníka Žita, (ach, která jím dneska bude bita a bude volat o pomoc!) 6. Včera měl ještě nemoc bídu, zítra ji bude míti zas. Dnes čeká ho však na sta krás. Chtěl by jich užíti – a v klidu. Neměl si koupit druhou třídu? Jet do ciziny… Honit čas… Kampak by jel, vždyť nemá pas. Což není jenom mužem z lidu? 7. Než rozmění svou bankovku, zúčtuje se svou minulostí. Pryč s bídou, té již užil dosti! Zašlápne ji jako užovku. Co vše lze koupit za stovku…
Má hlad? Tak proč se hlupák, postí? Dnes může natáhnout své kosti na atlasovou pohovku. 8. Pryč s myšlenkou na přítelkyni! Ta přece neví o ničem. Spí za páchnoucím Botičem, anebo chodí po kuchyni. Spi sladce na matracích z žíní… Ten, který je tvým trapičem, běží jak dítě za míčem ke štěstí, které mají jiní. 9. Noc rozkoše, noc bez mráčku… Noc, v níž byste se blahem chvěli. Noc cinkající nad postelí z modrých a žlutých obláčků. Noc proměněná ve hračku. Noc, v níž bys nebyl osamělý. Noc, v níž by archandělé bděli… Dnes vítá noc jak houpačku. 10. Ona nic netuší…Ta hloupá… Zoufale čítá halíře. Jí z plechového talíře, jí brambory…Jen ať je loupá! On jde a na špičky si stoupá, vztahuje ruce po lýře. Řekla by: je to k nevíře… Noc, černá houpačka, se houpá. 11. Ach, houpat se, ach, houpati… Na to je vždycky dobrá smyčka. Kloboučnice? Anebo šička? Venuše, on tě pozlatí! Má to, co mají bohatí. Vyžene ze své hlavy sýčka. Což není láska sladká hříčka? Je dobře se jí oddati. 12. Oddat se lásce…To se řekne. Už měl kdy chudý v srdci klid? Vždyť by se musil studem rdít… Rdí se, když před děvčetem smekne. Oddat se. Bylo by to pěkné,
kdyby ses nemusel hned mstít. Jak prapodivná věc je cit! Přijde-li, člověk se ho lekne. 13. Oddat se… To je stará věc jak se dnes lidé oddávají. Někomu při tom vyhrávají, rozžehujíce světla svěc. Oddat se, mít prý vlastní klec… Oddat se… Slovo z dávných bájí. Oddat se lásce při šalmaji. Nestačí k tomu kavalec? 14. Oddat se. Ležet na posteli a dotýkat se věčnosti. Nemyslet na zbytečnosti… Oddat se dušemi i těly. Oddat se. Nebýt osamělý. Oddat se se vší věrností. Oddat se celou bytostí. Ach, oddejte se, můžete-li! 15. Noc. Vracejí se manželé k manželkám, jež si šťastně trůní uprostřed rodinných svých vůní - jsou nepříjemně kyselé -! Jak máte býti veselé, vy, přítelkyně novoluní, jež odkvetly jste v hrozné tůni své bortící se postele! 16. Vy, které jste se v mládí vdaly, poněvadž se má žena vdát. Proč by vás muž měl míti rád? Ještě byste jím pohrdaly. V mládí jste na piano hrály. Co dráždilo vás? Mužův chlad! Váš dnešní ideál je – spát. Proč, proč byste se přemáhaly! 17. Vy, jejichž vášeň je jako vřed se provalí jen jednou za rok. Vy, jež jste měly také nárok na onen pohádkový med, jejž chutnaly jste naposled
než proměnily jste se v barok. Manželé vracejí se z tarok spát, spáti, spát – a plesnivět. 18. Vy přenešťastné ubožačky, vy přenešťastné oběti, vy žijete jen pro děti, v nichž vidí mužové jen hračky. Muž, to jsou jenom věčné rvačky. Vy, nahrbené nad smetí, vám souzeno je trpěti nad plotnami a u měchačky. 19. Vy rozsochaté Harpyje, natažené jak automat, s nimiž by zůstal světec svatý, ukažte nám své orgie… Do džberu tekou pomyje, už netěší vás ani šaty? Schovte své rozpraskané paty! A pak prý žena nežije… 20. Vy přenešťastné pokolení, jež opěvují básníci, vy lučinami vonící, vy ztělesněná kuropění, vy, vzbuzující věčně snění, vy nad čajovou konvicí, vy věčně muže lovící, vy, s kterými se muži žení! 21. Vy podváděné manželem, který vás hlídá, spěte sladce! Už dosnily jste o pohádce a o románech pod tělem, jež páchne kouřem, popelem anebo také chmelem z Žatce. Synové, buďte lepší k matce. Hle, co je jejím údělem! 22. Po ulici jdou štíhlé dámy, podobají se nevěstkám. Muž, který vyhrál, sní, jde sám s rozervanými myšlenkami. Ty ženy s ulice jdou samy, už asi zavřely též krám –
a mizí do svých vlčích jam za spletitými uličkami. 23. Noc krásná je, až plakal bys jak ve svém dětství za večerů, jak na lodičce na jezeru, kam padal zlatožlutý hmyz. Z kalužin kouří se jak z mís… Muž jde, jde za svým stínem v šeru podél těch ženských Ahasverů a podél stok a jejich krys. 24. Snad nejde hledat v oněch stokách svůj podezřelý ideál? Jde jako by se všeho vzdal. Sní dlouze v jednotvárných slokách, ach, o čem sní? Snad o zátokách? Snad nemá z toho všeho žal? Jde pod most, už tam častěj spal. Tam je vždy živo jako v dokách. 25. Hladiny, uhrančivé záře, vy, vy jste víc než deset žen. Ve vás se skrývá pravý sen pro zatoulané samotáře. jste jak ty roztrhané snáře, jste jako rány na buben, co rodí se z vás? Kalný den… Hladiny zatopené v páře. 26. Nad vaší klenbou kráčí ten, jenž vyhrál, jejž však výhra pálí. Je z těch, kdož vždycky prohrávali, je bezradný, je nešťasten. Za chvíli bude tu již den. Před mužem rýsují se valy. Jak strašák do límce se halí, sám, sám, sám, sám a samoten. 27. Má zarostlou a drsnou tvář, horečně rozbušené spánky, Čím byly by mu radovánky, ach, což to není proletář? Jde zachmuřeně jako žhář, upírá oči na červánky
jak negramotný do čítanky, jak nevěřící na oltář. 28. Jde k vagonové kolonii a v ruce se mu leskne klíč. Stydí se, stydí se za svůj chtíč… Spánky mu stále hlučněj bijí. Jde k těm, kdož jak on bídně žijí, lhostejně hledí na Botič, jeho sen o štěstí je pryč… Čert vem celou loterii! 29. Jak křečovitě svírá pěst, až ho to bolí, bolí, bolí! S čím si to hraje, co to žmolí? Ten papír, jímž se chtěl dát svést. Je mu jak byl by ztratil čest a jeho stud mu nedovolí obdarovati kohokoli. Už svítá. Brzy bude šest… 30. Těžko lze vysvětliti světu ten jeho cituplný krach. Jde zarputile jako v snách, jde jako žebrák z lazaretu. Přemílá v ústech jednu větu – Pojednou do vesty si sáh. Co, co to hledá po kapsách? Nic, pranic, jenom cigaretu. 31. Kde by ji v této chvíli vzal! Vykouřil dnes již čtyři z pěti. Má v kapsách tabákové smetí, jak rád by si ji umotal. Způsobí ženě velký žal, a nevkročil dnes do podsvětí… Co s bankovkou? Ach, čert ji vzal! Nač si ji má sám záviděti! 32. Nasypal do ní z kapsy prach a obratně ji v prstech svine. Je to s ním náhle všecko jiné… Už spadl z něho všechen strach. Zapálil si a dal si tah. Vtáh do úst kouř, kouř z úst mu plyne,
v modravých obláčcích se vine, čadí, má nepříjemný pach. 33. Vím, že ho všichni odsoudíte, že budete mu spílati, vždyť ráno půjde žebrati – anebo mi snad nevěříte? Vy víte dobře to, co víte, však na chudé to neplatí. Nenechají se uspati tím, co vy nábožensky ctíte. 34. Ach, jak jsou strašné peníze, za něž jsme všichni kupováni, i vy, co říkáte si páni a máte krůtu na míse. Za peníze vše koupí se! Peníze před žalem vás chrání, jste za ně od žen milováni… Chceš je mít chudý? Udři se! 35. Anebo dej se na obchod. Obchoduj se vším. Šiď své druhy. Z bližních si udělej své sluhy, přikaž jim v domě zvláštní vchod. Povyš se na šlechtický rod! Nebudeš míti nikdy dluhy, jiní ti budou tahat pluhy a to ti bude jistě vhod. 36. Budeš mít pozemky a domy, lidé tě budou vroucně ctít, utlumíš v sobě všechen cit, a budeš žíti bez svědomí. Nebudeš jak ti nevidomí, kdo volají: my chceme žít!, kdo ruší jen tvůj mír a klid a svolávají na tě hromy. 37. Chudý muž, jemuž vyšel los, nic nezískal, nic nepozbude. Vrací se domů mezi chudé. Má záplaty a chodí bos. Nekrčí nad chudými nos. Ach, kde je doma? Nikde? Všude?
Nouze mu svoji píseň hude, hvízdá ji hlasitě jak kos.
LIV.
Píseň do kroku Tele jde na porážku, jak chvěje se mu hlas. Tele jde na porážku za velikého nářku – ráz, ráz! Zloděj jde k šibenici, na níž mu zlámou vaz. Zloděj jde k šibenici, patřili by tam všici – ráz, ráz! Smrt jde a pokulhává, jde zvolna, smrt má čas. Smrt jde a pokulhává, vykročit, levá, pravá, ráz, ráz! LV.
Rondeau list smrti Smrti, proč ceníš tolik zuby! Kéž bys jich část už pozbyla. Náš věk, toť dlouhá guerilla. Jít vpřed je jíti do záhuby. Padáme cestou jako duby, jak vysílená kobyla, jak housátka, jež nežila… Smrti, proč ceníš tolik zuby. My pasažéři z podpalubí, my víme, proč jsi zavilá. Odpočiň si už od díla, jdi na ty, na ty, kdož nás hubí… Smrti, proč ceníš tolik zuby! LVI.
Decima
Jsme všichni děti jedné bídy. Stavíme babylonskou věž. Jsme všichni přebytečná spřež. Jsme všichni v očích pánů hnidy. Že prý jsme my ta lidská veš. Prý nosíme v svém štítu lež. Co se nám všechno přičítá! Ó slyšte koňská kopyta slzami chudých politá… Vy říkáte, že nesvítá? LVII.
Píseň proti vlastní ironii Ať sebe víc se šklebí, cuká mu na rtech pláč. Upírá oči k nebi… Ach proč, ach zač? Ať sebe víc se mračí, cuká mu na rtech smích. Ten muž se směje v pláči a pláče v nadějích. Toť český básník. Skládá kouzelnou obálku. I když se s lidstvem hádá, má v srdci Rusalku. LVIII.
Píseň o mužském citu Cit dospělého muže je plachý jako panna. A je-li ten cit růže, je planá, je planá. A je-li ten cit střípek, jsou na něm rudé skvrny. Cit muže je jak šípek, má trny, má trny. Řekni mi, řekni, ženo, jak se s tím citem shodneš? Muž klesne na koleno – a ty se bodneš, bodneš! LIX.
Píseň o dítěti v nás To dítě v nás je vždycky kruté tak jako hlas píšťalky náhle uskřípnuté. Píšťalky náhle uskřípnuté dětskou svévolí… Ač je to kruté, ani to nebolí. Ani to nebolí, jen to bodne. To dítě v nás se věčně batolí, tak kruté, tak hodné. LX.
Balada z márnice Snad je to jenom panoptikum, komůrka s voskovými těly. Však kde je místo pro publikum? Ležím tu jako zkamenělý. Pryč z této umrlčí cely nasládlým masem vonící. Chvěji se, ač jsem dosti smělý, vždyť octl jsem se v márnici. Ó jaké narkotikum, po němž tak strašně člověk zbělí. Muž s ženou proti všem svým zvykům si ani dveře nezavřeli. Neleží spolu na posteli, každý má svoji lavici. Proč se mé ruce tolik chvěly? Vždyť octl jsem se v márnici. Snad nepatřím k těm nájemníkům! Kdo mi to vyvrátí či sdělí… Co jsem to řek těm dvěma flikům, kteří mě kamsi odváděli… Bylo to zrána. Zvony zněly. Kráčel jsem pod šibenici. Ach, proč ty zvony oněměly! Vždyť octl jsem se v márnici. Poslání: Všecky mé údy zplesnivěly. Čert vem celou justici! Proč je můj jazyk zdřevěnělý? Vždyť jsem se octl v márnici.
LXI.
Píseň o tajemství vrby Písničko, ty jsi křišťál, střez své panenství! Bojím se vrbových píšťal, znají mé tajemství. Tajemství mého jména, jež zná ten vrbový prut a jedna drahá žena, již pojí se mnou rmut. Zapomeň na rusalku a hleď si jiných žen. Nepískej na píšťalku, sic budeš prozrazen. LXII.
Decima o zbytečnosti testamentu Já nezanechám testamentu. Cožpak jsem boháč, což mám rentu, já, jenž jsem zběh od studentů a chodím k chudým na polentu? Já, jenž jsem s pány na štíru, já nepřítel všech upírů, já, který mluvím jménem davu, já, který nenávidím slávu, já, jenž mám nachýlenou hlavu, já věčný piják bolehlavu!
LXIII.
Decima o smrti na jazyku Mé vyschlé hrdlo, zanech křiku, což nemám již smrt na jazyku? Prý umírá se bez povyku… Mé vyschlé hrdlo, ty chceš pít? Ve smrti je prý věčný klid, tam nemusíš už s vlky výt. Smrt jde, smrt jde – a nepřichází, živému stále něco schází, žije a chce se mu prý žít… Mé vyschlé hrdlo, zanech frází!
LXIV.
Balatta o Orfeovi a dravé zvěři Orfee, zpíváš zvěři krok do ráje. Zvěř krotká je hle, zvěř ti věří. Zvěř lidských pudů, zvěř lidských citů, ta divná zvěř, ty krotíš nudu, křik sodomitů, hořící keř… Svěř se nám, svěř, že máš ve svém srdci klec, v té kleci zvěřinec, z kterého lítá peří. LXV.
Balatta o bakchantkách písní Vy bakchantky mých písní, slyším váš drsný hlas. Dal se vám na pospas ten, kdo vás vysní. Dlouho mu unikáte jen na délku svých rukou, pak uniká on vám. Váš drsný křik ho mate, hle, bakchantky jej tlukou, co je jich! On je sám. Když trýzníte ho drápy, on myslí, že se trápí… Již upíráte naň svou nejstrašnější zbraň – své oči plné plísní. LXVI.
Sonet o skončení díla Než opustí mne všecka síla a než se rozplyne můj stín jak z ledu vytesaný klín v ohni, jejžs ve mně roznítila,
chci zpívat o skončení díla, jež vybujelo jako blín a jehož nejskvělejší čin je to, že prozpěvujíc, spílá. Spílá a znečišťuje zem, spílá jak vandrák za vozem na němž se vezou pyšní ženci. To dílo nemá hvězdný čar, to dílo je jen shnilý cár, jenž vypad z kapsy oběšenci.
LXVII.
Sonet o dokonané pouti Když dohořívá svíce, je cítit její čmoud. Když tone plachetnice, vždy rozvíří se proud. Tys přišel jak bloud zazpívat do třetice. Už ani slova více, je dokonána pouť. Jakýs měl asi pocit, když jsi tak náhle procit na soudné stolici? Měls pocit sebevraha, jenž na své hrdlo sahá a zemře mrtvicí! LXVIII.
Balada kritikům Ne, ne, už nemusím se bát, že budu vámi odhalen. Skončil jsem dílo, špatné snad, však skončil jsem je přece jen. Můžete si mne vypátrat! Co chtěl jsem, už se podařilo. Už se nemůže nic stát. Nač soudit mě? Suďte mé dílo. Že jsem vás, kritikové, zmát? Že mnohý z vás byl napálen,
když začetl se do balad, z nichž čpělo to jako z kořalen? Proč? Že snad básník špatně zvlád to, o čem se vám sotva snilo? Nepřišel jsem se s vámi rvát. Nač soudit mě? Suďte mé dílo. Nemínil jsem si s vámi hrát na slepou bábu. Karty ven? Ač poesie nesmí lhát, smí zůstat básník zahalen. Nechte mne. Ať jsem stár, či mlád, ať si mám třeba přes sto kilo, ať měl, či neměl jsem kde spát – nač soudit mě? Suďte mé dílo. Poslání: Ať měl jsem nebo neměl hlad, ať se mi hůř či lépe žilo, ať nosím ten či onen šat – nač soudit mě? Suďte mé dílo.
LXIX.
Sonet Eurydice Tvá sluneční a plápolavá hlava si odpykala v podsvětí svůj trest a ty mi neseš bílou ratolest a polibek, jenž rozhřešení dává. Kam vkročilas, tam roste mladá tráva. Styx dá nám zapomenout na bolest. Buď zdráva, nositelko nových hvězd, Eurydiko lepších snů, buď zdráva! Buď zdráva, královno mých tuberos. Už nebude nás rdousit Kerberos, rozsápal na nás jenom naše stíny. Tvé a mé hvězdy tvoří blížence… Přijmi můj hold mrtvého milence! Odpusť mu v ráji všecky jeho viny.
LXX.
Balada nad rozplynutým stínem věčného studenta Roberta Davida Už dost. Už svítá den. Už dost.
Už brzy bude viděti. Už rozplývá se podsvětí. Už brzy přejde chodec most. Srazit ho? Jaká zbabělost – a přece se ho chcete zbavit. Upadl u vás v nemilost váš věčný student Robert David. Jde s básníkem a hryže kost. Setkali se již po třetí. Je mezi nimi napětí. Oč hašteří se? O hloupost. Co prý je vlastně větší ctnost: odpravit se, či neodpravit. Do jitra zatrylkoval drozd – váš věčný student Robert David. Den rozvinul svůj páví chvost, plyn přestal v lampách hořeti. Matky se modlí za děti, uklízejíce domácnost. Až zmizí s bídou lidská zlost, přijď vlku, přijď nám lidem zavýt jak ten, jenž s psy a vlky rost – váš věčný student Robert David. Poslání: Již odebral se na věčnost mlčenlivě svou tryznu slavit ten stín, ten jednodenní host – váš věčný student Robert David.
