9. března 2008
www.knihovnice.cz/klicek/0903.pdf
online
7. číslo
L iteratura faktu
téma měsíce
Čteme? rozhovor s
Jiřím Trávníčkem
Klíček ke knihám
Milí čtenáři, jaro začíná klepat dveře, i když na čtení na lavičce v parku to ještě asi nějakou dobu nebude. Že nečtete v parku? A kde naopak čtete? A víte, že se někdo takovými otázkami seriózně zabývá? Dost otazníků – připravili jsme pro Vás zajímavost: rozhovor s autorem studie o čtení a knihách v Česku. Ze stejné studie jsme se také dozvěděli, že mezi českým čtenářstvem se těší značné oblibě překvapivě literatura faktu. Recenze pro toto číslo jsme pro Vás tedy vybrali jako variaci na toto téma. Přejeme příjemné počtení. Vaše redakce
Obsah Čteme?
recenze, 4
Jiří Trávníček rozhovor s osobností, 5 Operace Valkýra Kde tedy všichni jsou? Eichmann
recenze, 9 recenze, 10 recenze, 12
3
Klíček ke knihám
Čteme?
Čteme? Co čteme, kolik čteme, kde čteme, kdy čteme, jak čteme, proč čteme, kolik knih kupujeme, jak často navštěvujeme knihovnu, jaké autory máme nejraději a jaké knihy nám stojí za to, abychom se k nim vraceli a doporučovali je svým přátelům? Tyto a další otázky si klade Jiří Trávníček ve své studii Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize. Jiří Trávníček (1960) je odborníkem na poli teorie literatury, zabývá se moderní literaturou, interpretací a průzkumy čtenářů a čtení. Zabývá se ale tak0 ediční činností, je autorem úspěšných publikací Poezie poslední možnosti (1996) nebo Příběh je mrtev? Schizmata a dilemata moderní prózy (2003). Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi. Lze vůbec čtení zkoumat? A lze ho měřit, Lze z vypozorovaného vyvodit relevantní závěry a zpracovat je do tabulek? Vysokoškolský profesor Jiří Trávníček se o to pokusil. Na základě terénního výzkumu, který provedla agentura Dema, a.s., zpracoval výsledky tohoto prvního reprezentativního šetření, zaměřeného na čtení v České republice. Trávníček se se svým zkoumáním nenacházel ve vzduchoprázdnu. Čtení a čtenáři jsou zdrojem pozornosti přinejmenším už od konce druhé světové války. Jsme stále tak knihomilnou populací, za niž jsme se již dlouho považovali? Je čtení individuální volba, nebo spíše kulturní nátlak? V problematice čtení a čtenářů se dostáváme ke stereotypně zažitým předsudkům, které Trávníček při svém bádání neopomene přiblížit, objasnit, potvrdit a nebo zcela vyvrátit. Autor podrobil zkoumání tři generace současných českých čtenářů, čímž vyvrátil zažité hoře-
4
Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize Jiří Trávníček kování typu „Ach ta mládež! Nečte nám to, sedí to jen u televize, videa, počítače, Internetu...“ nebo „Kam jen to dospělo! Knihám zůstali věrní už jen ti nejstarší.“
Zajímavá kapitola Vzdělání vysvětluje proces vzdělávání a jeho úroveň a dává ho do přímé souvislosti se čtením. Druhá část studie se věnuje problematice knihy. Rekapituluje osudy knihy jako média, klade si otázku proč lidé (ne)čtou a zpracovává statistické údaje získané z pohybu knih na současném knižním trhu. Trávníček dochází k závěru, že dnešní čtenáři jsou novými knihami takřka zahlceni, často nevědí, kterou knihu a proč si ji ke čtení vybrat. S knihou a jejím pohybem ve společnosti souvisí instituce knihoven, zde Trávníček připomíná jejich důležitost a oblíbenost mezi různými generacemi čtenářů (ke knihovnám se vrací v příloze – fotografie znázorňují knihovny v okresních městech s uvedením šíře knižních fondů v nich uložených). Ve třetí části studie s názvem Čas hledá Trávníček souvislost mezi knihou a jinými médii. Dochází k závěru, že jiná média knihu „neválcují“, televize sice „okrádá lidi o čas na čtení knih“, ale žijeme multimediálně, jde jen o to, jaké z médií si vybereme a kolik času s ním strávíme. S otázkou výběru souvisí také otázka hodnot. Čteme podle toho, co od čtení očekáváme.
Nechybí srovnání čtenářů z dalších evropských zemí s názvem Jak se čte jinde. Slovem „jinde“ míní Trávníček Evropskou unii – země, které jsou nám snad kulturou i sociální úrovní svých obyvatel blízké.
V závěru studie se Trávníček zabývá současnou českou čtenářskou kulturou, jako závažný problém vidí převahu čtení kvantitativního nad kvalitativním. Zde je prostor pro vyvrácení pověr a mýtů o čtení a čtenářích. Trávníčkova studie je psána odborným stylem, obsahuje tedy všechny náležitosti, typické pro odbornou studii – úvod, závěr, seznam literatury a přílohy. V příloze je mimo jiné otištěn dotazník, pomocí kterého v roce 2007 provedla agentura Dema, a.s. průzkum čtení a čtenářů, které se stalo výchozím materiálem pro Trávníčkovo bádání. Jana Spálenková
Klíček ke knihám
Jiří Trávníček rozhovor s osobností
Autor fotografie: Karel Cudlín Naši nabídku k rozhovoru přijal literární vědec a kritik, vysokoškolský profesor a editor. Z jeho titulů můžeme například jmenovat Poezie poslední možnosti (1996), Vyprávěj mi něco... (jak si děti osvojují příběhy) (2007) a v neposlední řadě také knihu, které budeme v následujících otázkách věnovat velký prostor Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008). Jiří Trávníček.
Rozhovor začneme otázkami, ke kterým nás inspirovala Vaše kniha... Kolik čtete průměrně knih ročně? Kolik času denně věnujete čtení a kde čtete nejraději? Asi sto. Den, kdy se nepodaří urvat čtyři hodiny na čtení, se mi zdá jaksi nenaplněný. Mám svůj čtenářský kout s pružícím křeslem z IKEA – večerní; přes den většinou čtu u stolu. V posteli nečtu;
5
vím, že bych brzo zaklimbal. A protože dost pendluju mezi Brnem a Prahou, tak ovšemže čtu ve vlaku. Cesta tam a zpět – pět milostivých čtenářských hodin. Jaká kniha se Vám v poslední době nejvíce líbila? Prozradíte nám i svého oblíbeného autora či autory? Z poslední doby: velmi mě zaujal Osmý čili nedokončený životopis Oty Filipa, Deníky Sándora Máraie, Rok kohouta Terezy Boučková. Jinak z mých velkých arciobjevů je to srbský prozaik Aleksandar Tišma – jeho Použití člověka mě zcela uneslo. Z věcné literatury mám velmi rád žánr knižních rozhovorů – např. s Jaroslavem Medem (Texty mého života), György Lukácsem (Odžité myšlení), Vítem Tajovským (Člověk musí hořeti), Tomášem Halíkem (Ptal jsem se cest), Aleksandrem Watem (Moje století), Tomášem Kostou (Rozhovor přes dvě generace) ad. Z české poezie považuji za svoje nejniternější území trojúhelník Toman-Halas-Skácel. A pak je tady několik románů, v nichž jsem našel to, co mě na románech přitahuje nejvíce (a čím je mi román nejvíce románem), a sice komunikativní otevřenost a silný příběh: Šoša od I. B. Singera, Frischův Homo faber, Čepova Hranice stínu, Lenzova Hodina němčiny, Kunderův Život je jinde, Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo, Reymontovi Sedláci, Šolochovův Tichý Don, Célinova Cesta do hlubin noci. Jste otcem dvou dcer. Četl jste jim, když byly malé? A jak se vyvíjí jejich přístup ke knihám dnes? Mladší (Judita) je ve věku těsně předškolním, takže jí doma čteme. Více manželka než já, ale čteme ji pravidelně. Starší (Klára) se už pohybuje na vlastní čtenářské dráze – a zatím si na ní vede velmi
Klíček ke knihám
srdnatě. Jednou se stalo dokonce, že nechtěla jít ráno do školy, neboť večer četla knížku (Případ pohřešovaného markýze) a chtěla za každou cenu vědět, jak to dopadne. Domníváte se, že je důležité pro rozvoj dítěte aby jim rodiče četli? Co když dítě od mala knihy nepřijímá, není schopné četbu vstřebat? Myslíte, že je možné děti v budoucnu četbě naučit? Důležité to je. V případech, kdy dítě četbu odmítá, je stále dobré, že kolem sebe vidí čtoucí rodiče. Je strašně důležité, aby si dítě ze svého prvního socializačního prostředí (rodiny) odneslo obraz knihy jako něčeho samozřejmého. Ono se to může vše pozitivně projevit později a z odmítače knih se třeba stane v 17 letech vášnivý čtenář – jsou takové případy. Působíte i jako vysokoškolský profesor. Mluvíte se svými studenty o knihách a o čtení? A jak jsou na tom v tomto směru dnešní vysokoškoláci? Mluvím, neboť ani nelze jinak: učím totiž českou literaturu. Nadto se jich vždy na úvod kursu ptám, co studenti v čase nedávném přečetli a co by doporučili; v poslední době je nechávám psát i jejich čtenářské biografie. inzerce
Vaše kniha Čteme? má podtitul Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize. Můžete nám v krátkosti popsat jaký tedy mají Češi vztah ke knize? Dost vřelý. Čteme, kupujeme i chodíme do knihoven v rámci Evropy výrazně nadprůměrně. Mezi našimi nejoblíbenějšími autory a knihami se nenachází pokleslé čtivo. Máme i dost výrazné procento (6 %) tzv. vášnivých čtenářů, tj. těch, kteří přečtou za rok 50 a více knih. Jak studie vznikala? Inspirovali jste se z podobných studií v zahraničí nebo jste začínali „na zelené louce“? Na zelené louce jsme nestavěli: inspirovali jsme se hlavně v Německu, Polsku, dále pak v USA a Kanadě. V těchto zemích se průzkumy čtení dělají již dlouhou dobu a opakovaně. Kolik lidí bylo v rámci průzkumu osloveno? A je to počtem respondentů relevantní vzorek? 1551 respondentů, přičemž tento vzorek byl sestaven jako reprezentativní, tj. odpovídá složení české populace podle pěti kategorií: pohlaví, věku, ekonomické aktivity, velikosti místa bydliště a sídla (kraje). Statistická chyba se
6
při takto velkém vzorku pohybuje kolem 2,5 procent. Můžeme se ze studie dozvědět, zda si lidé více knihy půjčují nebo kupují? 71 procent odpovědělo, že koupilo za rok aspoň jednu knihu, 40 % odpovědělo, že byli aspoň jednou za rok v knihovně. Pro úplnost: 83 procent odpovědělo, že za poslední rok přečetlo aspoň jednu knihu. A vy sám si radši půjčujete nebo kupujete? Kupuju, neboť jsem knižní hrabivec. Nadto s mou technikou čtení to namnoze ani nejde jinak: do knížek si totiž dělám poznámky, do všech, i těch beletristických. Čím si vysvětlujete, že více čtou ženy, než muži? V knize jsem se na to snažil najít odpověď. Vyšlo mi, že to není jen věc pohlaví (genderu), ale také vzdělání. Čtení jde totiž výrazně za vzděláním. Celková vzdělanostní struktura českých žen sama od sebe produkuje více čtenářek než celková vzdělanostní struktura mužů. U českých žen je totiž výrazně větší zastoupení středoškolaček než u mužů; a do věku 35 už také vysokoškolaček. Ale jsou tady i specifické rysy genderové: ženy jsou ochotny knize více podlehnout, protože čtou větší množ-
Klíček ke knihám
ství beletrie než muži, tím pádem jsou na knihu také více fixovány než muži. Muži čtou výrazně více věcné literatury, takže jsou zvyklí daleko více brát knihu jen jako nosič informace. Určitě by to však chtělo udělat hlubší sondu – i historickou. Tam, kde se o ni pokusili, např. v Německu, se ukázalo, že stav, kdy ženy čtou více než muži, začíná platit až od 60. let minulého století. Proč průzkum začíná u čtenářů ve věku 15 let? Je možná škoda, že jsme se nedozvěděli více i o ještě mladších čtenářích... To dělají jiní lidé, a na velmi dobré úrovni. Ve světě jsou průzkumy dětské a dospělé populace od sebe odděleny. Jde o dva dost rozdílné přístupy. Průzkumy dětí se dělají daleko více zevnitř pedagogiky a vývojové psychologie. Ukazuje studie i nějaké geograficky zaměřené informace? Jestli se třeba na Moravě čte více než v Čechách? Reprezentativní vzorek byl konstruován i podle místa bydliště, takže to rámcově víme. S údaji o krajích se však pracovat nedá, neboť celý vzorek má reprezentativitu pouze na Českou republiku, nikoli na kraje. Jak si jako čtenáři stojíme třeba v porovnání s evropskými zeměmi? Velmi dobře. Podle kritéria, které jsme zvolili (jedna přečtená kniha za rok = čtenář) se řadíme k evropské špičce, konkrétně ke skandinávským a baltským zemím. Jsme velmi výrazně silnější čtenáři než Poláci a výrazně silnější než Němci. Srovnání se Slováky nefunguje, neboť jejich průzkumy jsou postaveny zcela jinak. Jsou z průzkumu patrná některá specifika, čím se čtenáři v ČR odlišují od čtenářů v zahraničí?
7
Ano, např. u nás neexistuje ve vztahu ke knize nijak výrazná generační bariéra, ba ani – to je velmi překvapivé – bariéra urbanizační (malá sídla versus velká sídla). Jsme zatím dost konzervativní vůči internetu coby zdroji pro nabývání knih... až na nejmladší generaci. Co považujete za nejzajímavější výsledek průzkumu? Jsem hlavně rád, že jsme konečně udělali první český reprezentativní průzkum zaměřený na dospělou populaci. Z toho se těším nejvíce. Máme seriózně sesbíraná data (a korelace), která lze stavět proti různým chýrům a pověrám. A vyšlo z průzkumu něco, co by nás mělo varovat? Něco negativního? Naši kolegové, u nás i ve světě, vysílají varovné signály z průzkumů dětské populace. To by se mohlo projevit za nějakou dobu i u dospělé populace. Všechny širší souvislosti však mluví pro čtení: stále více lidí dosahuje stále vyšší vzdělání – což je v přímé úměře ke čtení. Jsme tzv. učící se společnost či společnost vzdělání – to je také vázáno na knihu a čtení. Ohroženy se možná mohou cítit knihovny. Jim by však paradoxně mohla pomoct finanční krize: lidé by neměli tolik prostředků, aby nakupovali knihy, a proto by byli nuceni si je v daleko větší míře půjčovat. Ostatně v USA bylo jedním prvním signálů blížící se krize, že výrazně přibylo lidí v knihovnách. Tím však je zase ohrožen knižní trh... Kdy proběhne další podobný průzkum? Chceme ho opakovat (stejnou metodikou) každé tři roky: takže 2010, akorát budeme měnit jednu čtvrtinu otázek – vždy na jiné téma. Loni to byly knihovny, příští průzkum to má být beletrie. Vše bude
Klíček ke knihám
ovšem také záležet, zda získáme peníze na zaplacení agentury. Letos chceme také rozjet jinou linii průzkumu, takzvané čtenářské biografie, ale ta bude mít delší dobu na sbírání výpovědí a materiálu. A také se nebude dělat statisticky.
vat. Dají se zařadit mezi literaturu? Já sám bych ji tam neřadil, jakkoli je mi známo, že komunity komiksových nadšenců jsou dost velké a jako komiks jsou dnes vydávány už i tituly věcně-odborné. Svůj názor na komiks však hotový nemám.
Co si myslíte o dnešním přehlceném knižním trhu? Že je zkrátka přehlcený. Na rozdíl od Vladimíra Pistoria, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, kterému se toto množství zamlouvá, se domnívám, že 18 tisíc knih za rok jednoduše nejsme schopni vstřebat – mentálně, kulturně a namnoze ani evidenčně. Ale možná jde jen o mé generační omezení: vyrůstal jsem v době, kdy bychom za dobrou knihou šli světa kraj, kdy jsme si knihy opisovali, dvakrát denně chodili do antikvariátu, stáli fronty ve čtvrtek, četli knihu přes noc, protože ráno už jsme ji museli předat dál...
Jsou podle Vás další média (televize, internet...) konkurencí knize? Nebo naopak mohou knihám pomáhat? Ukazuje se, že všechna tato média, zejména internet, pomáhají pravidelným a silným čtenářům; ohroženi jsou jimi čtenáři sporadičtí (slabí). Obecně však platí, že internet ubírá spíše televizi, novinám a časopisům, nikoli knihám.
V poslední době vychází ohromné množství bulvárních titulů, které jsou velmi úspěšné. Jak se stavíte k těmto knihám? Nevím, co máte tak úplně na mysli. Já osobně nejsem žádný elitář a čtu dost široké spektrum knížek. Nadto jsem postižen i svou profesí a zájmem: nemám ani tak potřebu jiným vnucovat svůj vkus jako se spíše zajímat, proč lidé čtou knihy, které bych já třeba do ruky nevzal, co je k tomu vede, co si tím řeší... Zajímal by mne také Váš názor ohledně fantasy. Tento žánr je u převážně mladých lidí opravdu velmi populární, ale málokdo z nich čte něco jiného... V našem průzkumu se ukázalo, že ho statisticky významně preferuje skupina obyvatel ve věku 15-24 let, v pozdějším věku hraje zanedbatelnou roli. Další fenomén mezi mladými jsou komiksy. Je to ojedinělá forma čtení, pokud se to dá za čtení vůbec považo-
Myslíte si, že elektronická kniha „zničí“ tu tištěnou? Nemyslím, rozhodně se tak nestane hned tak brzy. A to nejsem žádný staromilec. Vůbec by se asi nemělo uvažovat v vztahu knihy tištěné a elektronické v modelu souboje (zničit-nezničit). Kniha tištěná a kniha elektronická si podle všeho najdou nový způsob spolupráce, rozdělí si kompetence. Do elektronické knihy se asi více přesunou slovníky a encyklopedie (což už zažíváme na internetu), beletristická, ale třeba i výpravná kniha o umění si udrží status jedinečného artefaktu. Nadto např. naši němečtí kolegové zjistili, že médium kniha je daleko komplexnější, než jsme schopni si přiznat. Důležitou roli hraje také dotýkání, listování, a listování papírem, obracení, vyndávání z knihovny, pohled na hřbet knihy, vazba, grafické provedení obálky. Tohle vše nejsou zdaleka jen technické věci, které lze jen tak „překlopit“ do jiného média. racer, Tereza
8
Klíček ke knihám
Oper ace Valkýr a
9
Jesus Hernández
Vše o spiknutí, které mohlo změnit dějiny 20. století Historik a novinář Jesús Hernández se během krátké doby stal nejprodávanějším španělským autorem knih o II. světové válce hlavně díky „čtivému“ stylu psaní, v němž se mu daří sdělovat fakta jasným a přímým novinářským jazykem, bez nudných dějových odboček. Námět spiknutí z dvacátého července 1944 není tematickou novinkou. Bezesporu odvážnému činu plukovníka Clause von Schauffenberga bylo v minulosti věnováno nejen takřka dvacet publikací monografické povahy, ale i poměrně zdařilá filmografie. Žhavou novinkou se jistě stane film Valkýra (2009) s Tomem Cruisem v hlavní roli.
Prozřetelnost. Schauffenbergův pokus o atentát ale zasáhl Vůdce nejen po stránce fyzické (ač bomba vybuchla v jeho bezprostřední blízkosti, byl jen lehce zraněn), ale hlavně psychické. „Osud nechtěl, aby Schauffenberg svého cíle dosáhl. Jeho místo v dějinách je jistě pevné a stálé, ale náhoda chtěla, aby se během jediného dne z kata nacistického režimu stala jeho oběť. Padl do rukou režimu, jejž chtěl svými silami zničit. Jeho jméno bude navždy spjato s nezdarem převratu z 20. července 1944.“
„Ve válce vedou k důležitým událostem banální příčiny“.(Julius Caesar) Přičina, jež vyprovokovala k činu plukovníka Schauffenberga, nebyla vůbec banální. Byla uskutečněna s jasným cílem: navždy se zbavit mnohými oslavovaného Vůdce, strůjce silného Německa, bořitele mýtů, ochránce „zdravé německé krve“, Adolfa Hitlera. Schauffenbergův plán nebyl ve své době ojedinělým. Vůdce přežil nejméně pět známých pokusů o atentát (které Hernández zařadil na začátek své knihy), a to od roku 1938. Je tedy zřejmé, že po celou dobu Hitlerova vůdcovství existovala skupina lidí, která nebyla spokojena se současnými poměry, dokonce usilovala o Hitlerův život. Vůdce však vždy zázračným způsobem přežil a je pochopitelné, že byl po nezdařených pokusech o atentát přesvědčen, že na jeho straně stojí
různých úhlů pohledu, využívá svědectví pamětníků i archivních pramenů. Z omezených zdrojů skládá mozaiku dne, který mohl změnit dějiny. Ač sám přiznává, že jím podané vylíčení událostí se může od skutečnosti lišit, bezesporu se mu podařilo přiblížit čtenáři osobnost Clause von Schauffenberga, velkého hrdiny tohoto dne. Velmi dobře jsou zpracovány dodatky ke knize (takřka třetina knihy). Nalezneme zde některé Hitlerovy projevy, zprávy o atentátu nejen v německém, ale i protektorátním tisku, rozhovor se synem plukovníka von Schauffenberga Bertholdem, ale i přehled obětí atentátu s výčtem jejich zranění. Nechybí chronologický přehled událostí 20. července 1944 zpracovaný hodinu po hodině, soupis důležitých míst nejen v Říši, ale i v Polsku a Francii. Pomocí jmenného rejstříku hlavních postav knihy, doplněného o životní data, hodnosti a osudy, se čtenář snadno orientuje v dějové linii Valkýry. Na samotný závěr publikace zařadil autor filmografii, bibliografii a poznámkový aparát. Díky dobovým fotografiím si přiblížíme nejen osudy lidí, ale i míst spjatých s riskantní operací Valkýra.
Čtenáře jistě překvapí detailní znalost historických okolností a autorova schopnost vyvozovat možné důsledky činů spiklenců. Hernández sám poznal místo atentátu, navštívil Vlčí doupě a seznámil se se soukromými osudy rodiny Schauffenbergů. Operaci s krycím názvem Valkýra líčí od první myšlenky až po její důsledky. Všímá si
Hernándezovi se podařilo ukázat čtenářům ne jeden významný den německých dějin, ale poměrně dlouhé období druhé světové války přímo v centru agrese−Vůdcově Říši. Vydalo nakladatelství Jota v roce 2009. Jana Spálenková
Klíček ke knihám
10
Kde tedy všichni jsou? Stephen Webb Ve druhé půlce května roku 1950 probíhala v USA okurková sezóna, kromě mizejících popelnic v New Yorku byly jediným rozptýlením občanů zprávy o létajících talířích, které poprvé pro tisk „viděl“ Kenneth Arnold 24. června 1947. Tímto bujným intelektuálním kvasem se probíral v Los Alamos také konstrukční tým vodíkové bomby, alespoň cestou na oběd a na něm. Osádka stolu ve složení Edward Teller, Herbert York, Emil Konopinski a Enrico Fermi zjevně
tvořila nadkritické intelektuální množství a bylo proto jen otázkou (nukleačního) času, než se Fermi řečnicky zeptal: „Kde tedy všichni jsou?“, čímž myslel právě ty ufony, co kradou popelnice. Jedenáct let po té radioastronom Frank Drake uspořádal radioastronomickou konferenci, kde poprvé použil odpověď na Fermiho dotaz formou rovnice (Drakeovy, jak jinak). O dalších 52 let později rozborem tohoto prostého dotazu Stephen Webb vyplnil cenami
ověnčenou knihu, která byla recenzována dokonce i v jedné z Mek vědecké literatury, časopisu Science. Webb musí být vskutku obdivuhodným člověkem. Považte, knihu napsal v domě se šesti vlastními dětmi, a to v době, kdy ve střední Evropě lidé úpí, že jim čas a síly k práci seberou jejich pouhé dvě ratolesti! A nejen to, do knihy vtěsnal nejen tradiční všehochuť poznání od astronomie po biologii zalité hojným užitím selského rozumu, ale též nadstandardní dávku odkazů na vědeckofantastickou literaturu a neotřelou dávku historek o slavných. Především, úhelný Fermiho dotaz pramenil z jeho všeobecné tendence dávat u zkoušek komplexní dotazy na kvalifikovaný úsudek: Kolik je v Chicagu ladičů pian? Kolik atomů z posledního výdechu Julia Cézara jste právě vdechli? Dovedu si živě představit tu rozkoš, chodit k němu na zkoušky! Dalším, koho moc hezky propral byl John von Neumann, mezi kolegy známý pod přezdívkou Good-Time Johny jako kalič non plus ultra, jehož intelektuální schopnosti neutopily ani galony lihovin, které do sebe dokázal nalámat. Pravda, diskutovat svedl, řídit už ne a jedné křižovatce se dokonce říkalo von Neumannova... Ale dosti klepů osobních, pojďme pomlouvat rovnou celé národy! Prvé z padesáti řešení, které Webb k řešení Fermiho otázky a tedy i k existenci mimozemšťanů shromáždil se jmenuje: Jsou tady a říkají si Maďaři. Připomeňme, že i Barabási líčil vědecký svět jako vnitromaďarskou záležitost a množství Maďarů mezi prvoligovými vědci první poloviny
Klíček ke knihám
20. století je spektakulární. Pokud by vám to stále nebylo jasné, tak John von Neumann se před odchodem do USA košer jmenoval János Neumann. Ale nesmějme se příliš brzy, 14. řešení je uvedeno českým příslovím: „Všude dobře, doma nejlíp.“ To už ale jinde jsme, je to jiná kapitola: Oni existují, ale ještě s námi nekomunikovali, která shrnuje výmluvy typu: hvězdy jsou daleko, času je málo, mně se nikam nechce, ještě si dohraji tuhle hru (s rozvojem internetu je stále jasnější, že je mnohem jednodušší si vzdálené kraje nasimulovat než do nich cestovat); já jsem volal, ale oni mě neslyšeli či já jsem poslouchal, ale oni nevolali. Je to zábavné, v průběhu je vyložen warpový pohon, je ukázáno, kolik oblíbených opakovaných rozumů jsou bláboly anebo poukázáno na fakt, že vysílání se stěhuje z terestrických vysílačů do kabelů, takže rádiově tichneme, což byla i pro autory sci-fi před 20 lety představa zcela absurdní. Tato část je nejbohatší, obsahuje 21 řešení. O tom, jak hluboká je Webbova erudice svědčí i řešení, že je lépe být zticha, než být sněden nebo pro zábavu pobit. Jen je mi otázkou, proč by mělo být mistrovství v etice, náboženství nebo umění důležitější než v technice - prakinzerce
ticky všechny známé příklady ukazují, že mistrovství v kterémkoli z těchto odvětví vede k nesnesitelným životním podmínkám. Kdo tomu nevěří, ať se odstěhuje do Afghánistánu nebo ať si postaví pyramidu. Část první přibližovala v duchu prvého uvedeného, že mimozemšťané už tady jsou, ale už od Maďarů vidíme, že tomu Webb nevěří a nechce tuto radost dopřát ani jiným. Celkem to je 8 řešení. Poslední část pak shromažďuje důkazy, proč by jiný život ve vesmíru existovat neměl. Vlastně se jedná o důkaz statistický - nepravděpodobnostní. Vzhledem ke množství scifistických odkazů v knize bychom však neměli zapomenout na opoziční zeměplošskou ideu, že jevy s pravděpodobností výskytu jedna k miliónu se stávají v 9 případech z 10! To bychom se však vzdálili autorovu padesátému eklektickému řešení: Existovat mohou, ale pravděpodobnost je tak nízká, že je efektivně nulová. Jsme sami. Zatímco druhá kapitola vrcholí úvahami o perkolacích a výzkumy pomocí vesmírných sond, část třetí - neexistují - je podstatně více biologická. Kromě široké palety vesmírných záležitostí typu vzniku planet jsou vyloženy rozsáhlé
11
partie molekulární biologie a zmíněny franknštajnovské pokusy s hmyzíma očima u myší, nebo přirozeně vzniklé organismy užívající pravotočivé aminokyseliny. Zásadní jsou mnohé postřehy roztroušené porůznu v textu: V době, kdy Abraham Darby začal v Ironbridge používat k tavení železa namísto dřevěného uhlí koks, v Číně rušili staleté hutě, protože už jim přišly zbytečné. Kromě argumentu pro teorii, že národu je nejnebezpečnějším škůdcem jeho vláda, je to též příklad mnohem obecnější evoluční zákonitosti shrnuté v bonmotu: Vaším evolučním nepřítelem není lev, ale člověk, který se jím nenechá sežrat. Webbova kniha představuje zábavné a kreativní čtení, které intelektuálně nabudí. Není sice přelomová, ale není ani kompilátem starších titulů na trhu. V oblasti pátrání po Fermiho otázce není zcela pionýrská, ale tento bonbónek byste bez ní asi těžko nalezli. Vydala Paseka v roce 2008. Jaromír Kopeček
12
Klíček ke knihám
Eichmann Kam až může zajít člověk, který nemá žádné morální zábrany? Jak se stane z nenápadného maloměšťáckého chlapce lidská bestie? Kde jsou hranice lidskosti? Nejen tyto otázky si jistě kladl profesor historie a vědec, působící v Anglii na Londýnské univerzitě, David Cesarani. Jeho zájem o historii judaismu, genocidu a židovskou problematiku vůbec podnítila nejen profese renomovaného vědce, ale i fakt, že sám Cesarani má „v těle kapku židovské krve“. Mohlo by se zdát, že životopisná monografie o životě a zrůdných činech nacistického zločince Adolfa Eichmanna bude obžalobou a jednou z dalších senzachtivých publikací, které se objevily vždy, když byl dopaden další z mnoha nacistických pohlavárů, ukrývajících se před spravedlností (nejčastěji za oceánem). V případě objemné knihy Eichmann. Jeho život a zločiny je tomu jinak. Kniha překvapí už obálkou, z níž se usmívá pohledný modrooký muž v uniformě SS. Jeho klidný úsměv a dobrácky přimhouřené oči jsou v přímém kontrastu s černou obálkou a obsahem knihy. Autor Adolfa Eichmanna neobžalovává, nesoudí, snaží se objektivně vylíčit život a zločiny „odborníka na židovské záležitosti“. Zároveň popírá teze vědců, publicistů, ale i zainteresovaných laiků, kteří se po roce 1961, kdy byl Eichmann zatčen, snažili získat podrobné informace o jeho zločinech, často těch, které sám nespáchal, jen proto, aby uspokojili poptávku veřejnosti a kniž-
Jeho život a zločiny
ního trhu po senzacích. Eichmann byl totiž až do roku 1960, kdy ho v Argentině vypátrala tajná policie jako spokojeného muže-otce, žijícího plnohodnotným rodinným životem, pouhou neznámou figurku, ukrytou ve stínu „slavnějších“ lidských bestií. Soudní proces s Eichmannem v Izraeli měl netušící svět informovat o „konečném řešení židovské otázky“. O vnitřním chodu Říše a fungování nacistického „byrokratického aparátu“ se toho za necelých dvacet let od války nevědělo mnoho a Eichmannovy lži a vytáčky vše ještě více zamlžily. Izraelské soudní líčení a následně vydané popularizující publikace vypodobnily Eichmanna zcela zavádějícím způsobem jako byrokrata-vraha, plánujícího od psacího stolu, rozháranou bytost s nešťastným dětstvím. Autor na základě nedávno objevených dokumentů a znovurevize výpovědí svědků vyvrací v době studené války preferovaný názor o přímé spojitosti zločinců typu Eichmanna, „kolečka ve státní mašinerii“, s totalitními režimy, ať už s nacistickými nebo komunistickými. Současný vývoj ve světě totiž potvrzuje Cesaraniho domněnku, že genocida se neomezuje pouze na totalitní režimy. Devět kapitol dokumentuje život jedné z klíčových postav „konečného řešení“, seznamuje čtenáře s dětstvím a mládím Adolfa Eichmanna, rekapituluje profesní dráhu, kterou urazil v rámci nacis-
David Cesarani
tických struktur od „odborníka na emigraci“ až po „odborníka na fyzickou likvidaci – židovskou genocidu“. Jednotlivé kapitoly jsou uvedeny krátkými ukázkami sugestivních výpovědí buď samotného obžalovaného nebo svědků u soudu v Jeruzalémě. Cesaraniho mimořádně podnětné pojednání uvádí na pravou míru Eichmannovy skutky. Přesto Cesarani vyvozuje, že byly Eichmannovi v Jeruzalémě přiřčeny i zločiny, které nespáchal. Svět si tak o něm a o jeho konání utvořil absurdně zkreslené povědomí. Eichmannova role v říšském aparátu tak zůstávala objektivně nezhodnocená a nadále nezodpovězená. Jisté je, že se provinil a za své provinění byl popraven. Cesarani ukazuje, jak se celkem obyčejný člověk mění ve zločince. Naštěstí „Boží mlýny vedou pomalu, ale jistě“. Jana Spálenková
Napište nám Napište nám Máte nějaký nápad na to, o čem byste si v našem časopise rádi přečetli? Chcete nám sdělit, že jsme úplně vedle nebo snad máte v úmyslu utrousit několik pochvalných slov? Napište nám a podělte se s námi o své názory, budou-li zajímavé, otiskneme je v příštím čísle. Na sdílné čtenáře stále čekají zajímavé knižní odměny. Adresa pro Vaše e-maily je
[email protected]. Redakce
