07. 06. 2016 14:25
1/7
Děj Kalevaly
Děj Kalevaly (Všechny úryvky jsou citovány z překladu Josefa Holečka.) Zdroj:http://www.phil.muni.cz/jazyk/baltistika/Finstina_kultura.doc 1. runa Úvodní pěvcova slova. Dcera vzduchu Ilmatar se spouští do moře a stává se paní vody. Svět vzniká z kachního vejce a z paní vody se narodí Väinämöinen. Tak jsem slýchal pěvce pěti, takové jsem zvěděl zvěsti: noc se stmívá vždy jen jedna den se dní jen vždycky jeden: tak i jeden Väinämöinen narodil se čaropěvec ze vznešené matky velmi, z Ilmatary, vzduchu dcery. 2. runa Väinämöinen vystoupí na břeh, dovolí, aby Sampsa Pellervoinen sil stromy. Dub zpočátku neroste, ale pak bujně vyrazí a zabrání svítit měsíci i slunci, pidimužík (pikku mies) dub porazí. Väinämöinen pak stromy pokácí, nechá jen břízu, aby měli kde sedět ptáci, orel z vděčnosti za to dá Väinämöinenovi oheň, aby mohl klučit zem a Väinämöinen zaseje ječmen. 3. runa Joukahainen podstoupí s Väinämöinenem zápas o vědění, je přemožen a vržen do bažiny. Joukahainen slíbí V. svoji sestru za manželku, V. ho zase z bažiny vyprostí. Matka se raduje, dcera nikoliv. Nato mladý Joukahainen odpověděv takto pravil: „Znám já původ sýkořice, vím, že sýkora je ptákem, hadem zmije zelenavá, že je hlaváč rybou vodní, železo že tvrdé jesti, mastná půda nakysává, vodní vary opařují, žáry ohně popalují.“ „Nejstarší je voda silou, pěna proudu prvým kouzlem, tvůrce prvým zaklínačem, bůh sám prvým ranhojičem.“ „Ze skály je původ vody, z nebes oheň lidem přišel, železa je původ ze rzi, původ mědi z lůna hory.“ „Luční kopno prvou zemí, vrba byla prvým stromem, sosna byla prvým bydlem, z kamene byl prvý kotel.“ Mocný moudrý Väinämöinen otázal se, takto vece: „Víš-li ještě více něco, aneb už je žvástu dosti?“ 4. runa Joukahainenova sestra Aino se nechce stát Väinämöinenovou ženou a raději se utopí. 5. runa Väinämöinen hledá Aino v moři, chytí ji na udici v podobě neznámé ryby, ale ryba se mu vysmekne a oznamuje, že je Aino. Väinämöinen se jí pak už nezmocní, jde domů a od mrtvé matky dostává radu, aby se šel ucházet o pannu severu. Prohlížel ji, obracel ji, těmi slovy zahovořil: „Ryba je to věru divná, ryba vzácná, nevídaná: hladšíť ona sledisleda, lososa je skvrnatější, štíhlé štiky podlouhlejší, na jikráče chudoploutvá, na mlíkáče tuze vzácná, na panenku málo šperků, bezpásá jak vodní víla, bezuchá jest jako slípka; celý je to morský losos aneb okoun morských hlubin.“ 6. runa Joukahainen číhá na Väinämöinena na cestě do Pohjoly. Střelí na něj, zasáhne jeho koně, Väinämöinen spadne do vody a bouře ho zažene na širé moře. 7. runa Orel z vděčnosti (za to, že nepokácel břízu, viz druhá runa) Väinämöinena zachrání, donese ho na zádech do domu Louhi, paní nad Pohjolou. Ta po něm žádá, aby ukul kouzelný mlýnek sampo, a slibuje mu za to svoji dceru za ženu. Väinämöinenovi se stýská po domově a slibuje, že do Pohjoly Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/
Last update: 06. 06. 2016 10:15
kalevala.doc http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=kalevala.doc
pošle Ilmarinena, aby sampo ukul. Prála paní nad Pohjolou, slovo děla, pověděla: „Tomu jen svou dceru oddám, tomu zaslíbím své dítě, kdo mi sumí sampo zkouti, víko pestře vypestřiti, z konce pera labutího, z mléka krávy jalovice, ze zrnečka ječmenného, z bahniččina chmerovlasu.“ 8. runa Cestou Väinämöinen potká pannu Pohjolanku (Pohjan neito) a namlouvá si ji. Panna souhlasí s manželstvím, pokud jí Väinämöinen vystaví loďku z třísek vřetena. Väinämöinen se dá do práce, ale tne se sekerou do kolena a neumí krev zastavit, pak nalezne starce, který to umí. 9. runa Stařec léčí ránu, zastavuje krev, přikazuje synovi vyrobit léčivou mast. Väinämöinen mu vypráví původ železa. Načež starý Väinämöinen odpověděl, propověděl: „Sám já železa znám původ, vím, jak počala se ocel: vzduch je prvá všeho matka, voda prvý syn je vzduchu, oheň prvý vody bratr, železo je bratr druhý.“ „Ukko, tvůrce svrchovaný, Jumala, bůh nad oblaky, vyloučil ze vzduchu vodu, z vody stvořil pevnou zemi, železo jen bylo ještě nestvořeno, nezrozeno.“ „Ukko, tvůrce nadoblačný, Jumala mnul sobě dlaně, převíjel a třel si ruce, na koleně levém svíral; a již aj! tři stvořil panny, víly tvůrčí, Luonnotary, by železa matky byly, stvořitelky modré tlamy.“ 10. runa Väinämöinen se vrátí domů, posílá Ilmarinena do Pohjoly, Ilmarinen napřed nechce, ale Väinämöinen ho lstí na cestu vyláká. V Pohjole Ilmarinen ukuje sampo, paní nad Pohjolou sampo uzavře do kamenné hory. Ilmarinen pak žádá za ženu pannu Pohjolanku, ale ta dělá okolky, nechce se ještě vdávat a Ilmarinen se vrací domů s prázdnou. 11. runa Lemminkäinen se vypraví na námluvy do Saari (ostrov), místní dívky se mu napřed vysmívají, pak se s ním sblíží - kromě jediné, Kyllikki, a právě tu L. unese, cestou se dohodnou, že on už nebude bojovat a ona nepůjde do vsi tančit. Potom jarý Lemminkäinen, sám on hezký Kaukomieli hráz postavil smíchu panen, zahradil proud žertům dívek: nebyloť tam brzo dcerky, nebylo tam panny cudné, by jím byla nedotknuta, aby jemu nepodlehla. Jediná jen panna zbyla z kmenu ctného saarijského, ženichů si nevšímala, nejlepším se nepoddala, Kyllikki to byla krásná, saarský kvítek libovonný. 12. runa Kyllikki poruší slib a jde do vsi, Lemminkäinen se rozzlobí a jde si do Pohjoly pro novou ženu, ač ho matka varuje. Lemminkäinen na varování nedbá, mrští hřebenem, jímž se právě češe, a řekne, že až poteče z hřebene krev, poteče i jeho krev. V Pohjole vyčaruje zpěvem muže z jejich domů, opomene jen pastevce skotu. 13. runa Lemminkäinen se uchází o dceru paní severu, dostane za úkol ulovit Hiisiova losa, ale to se mu pro rozbředlý sníh nedaří. 14. runa Lemminkäinen konečně lapí Hiisiova (zlá bytost, též podsvětí atd.) losa, pak zkrotí jeho ohnivého koně a pak má zastřelit labuť na řece v Tuonele. Tam na něj čeká opomenutý pastevec (viz dvanáctá runa), zabije ho a hodí do řeky, syn Tuoniův ho vytáhne a rozseká na kusy. Vytrh z vody vodní zmiji, z vln vzal šipku rákosovou, mužovo jí srdce proklál, protknul játra Lemminkäina, v levý bok mu hada vrazil, prorazil mu rámě pravé. Cítil jarý Lemminkäinen, že je raněn velmi prudce, slovo děl a propověděl: „Se špatnou já potázal se, zapomenuv optati se matičky, své http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/
Printed on 07. 06. 2016 14:25
07. 06. 2016 14:25
3/7
Děj Kalevaly
roditelky, na dvě slůvka všehovšudy, na nejvýše slova na tři, co mi sdíti, kterak žíti v této době přenešťastné: jak uštknutí hada hojit, zmije vodní, šipky duté.“ 15. runa Doma začne z hřebene odkapávat krev. Lemminkäinenova matka se vypraví do Pohjoly, zjistí, jaký měl Lemminkäinen úkol, jde do Tuonely, shrabe kousky jeho těla, složí je dohromady a zaříkáním a mastmi přivede syna opět k životu. 16. runa Väinämöinen posílá Sampsu Pellervoinena, aby mu vyhledal stromy na loď. Staví loď, ale nedostává se mu tří vědmých slov, jde je hledat do Tuonely, ale marně. 17. runa Väinämöinen jde hledat vědmá slova do podzemí, probudí obra Antero Vipunena, Vipunen ho ale pozře a Väinämöinen ho začne trýznit, Vipunen neví, jak se Väinämöinena zbavit, až mu nakonec řekne vědmá slova, Väinämöinen opustí jeho útroby a jde dostavět loď. Vipunen tu čaropěvec moudrý muž a silný olbřím, v ústech maje vědu valnou, v útrobě moc neobsáhlou, otevřel slov vědmých skříňku, rozšněroval tlumok písní, aby zapěl zpěvy dobré, nejkrásnější zanotoval, zpěvy o původu věcí, o počátku prvém času, jež ne každé dítě umí, ni muž každý nerozumí v tomto věku pokaženém kdy se tratí ženské boky. 18. runa Väinämöinen se vydává znovu do Pohjoly. Ilmarinenova sestra Annikki ho vidí odplouvat a spěchá to říct bratrovi. Ilmarinen se vydá také na námluvy do Pohjoly, panna Pohjolanka oznamuje matce, že se provdá za Ilmarinena. 19. runa Ilmarinen dostává těžké úkoly: zorat hadí pole, chytit Tuoniova medvěda a Manova vlka (vlk z Manaly, Manalan susi) a chytit velkou štiku z řeky tuonelské, za pomoci panny Pohjolanky je úspěšně plní. Väinämöinen se roztrpčen vrací domů. 20. runa V Pohjole se připravuje svatba, zabíjejí ohromného býka, vaří pivo a pečou chleba. Zvou hosty, pozváni jsou všichni kromě Lemminkäinena. Býk vyrostl v Karélii, junec vytyl v zemi finské, nebyl velký, nebyl malý, pořádné to bylo tele: v Tavastii šlehal ohon, huba pila z řeky Kemi, rohy byly na sto sáhů, držka sama na půldruha; týden sobol běžet musel po lyčáku nášijníku, den letěla lastovice, aby stihla z rohu na roh, seč jen byla, pospíchala, aniž kde si odpočala; měsíc bylo veveřici z plecí běžet ku ocasu, aniž k cíli dostala se, nežli celý měsíc minul. 21. runa V Pohjole vítají ženicha a jeho družinu. Koná se bohatá hostina, Väinämöinen baví hosty svým zpěvem. 22. runa Nevěstu vypravují na cestu, nevěsta pláče a ostatní ji utěšují. „Co je panna v domě rodném! Tolik v otcovském je domě, jako král je ve svém hradě, pouze pádný meč jí schází. A co snacha nebožačka! Tak je snaše, tak je v duši, jako jatci v ruské zemi, jen stráž ozbrojená schází.“ „Snacha sirá přenešťastná aby měla, přeubohá, tichou duši lososovu, jazyk kapra, mysl jelce, ústa němá jako lipan, morského však racka chytrost.“ 23. runa Nevěstě se dostává naučení, jak se chovat k muži. Stará žebračka vypráví, co zažila jako svobodná, vdaná i od muže rozvedená žena. „Péči věnuj nejněžnější v dvoře stromům jeřábovým. Svatý jesti v domě jeřáb, svaté snětve jeřabové, na větvích je listí svaté, světější jsou jeřabiny, jichž se panny potazují, nebožačky dotazují, jak si muže Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/
Last update: 06. 06. 2016 10:15
kalevala.doc http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=kalevala.doc
nakloniti, ženicha si přivábiti.“ 24. runa Ženichovi se dostává naučení, jak se má chovat k ženě. Ilmarinen posadí nevěstu do saní a odváží si ji domů. 25. runa Ženicha, nevěstu a svatebčany vítají a hostí v Ilmarinenově domě. Väinämöinen zpívá a všem svatebčanům děkuje. Cestou domů se Väinämöinenovi zlomí saně, on je zpraví a pokračuje v cestě. 26. runa Lemminkäinen, který nebyl pozván na svatbu, je rozhněván a navzdory matčinu varování se vydá do Pohjoly. Všechna nebezpečná místa mine díky tomu, že zná vědmá slova a zaříkání. 27. runa Lemminkäinen přichází do Pohjoly a zpupně požaduje jídlo a pití, dají mu ovšem v korbelu piva pomyje. Lemminkäinen neodchází, vzplane spor s hospodářem Pohjoly, nakonec Lemminkäinen hospodáře zabije a jeho hlavu nabodne na kůl. Paní nad Pohjolou se chce pomstít a sbírá vojsko. Ještě jedna jemu rána hlavu z plece odvalila, od šije ji oddělila jako chřástí ode svekly, jako klásek ode stebla, jako ploutev od rybičky. Hlava muže odskočila, po dvoře se kutalila jako šíp-li tetřevici trefí stromu na větvici. Sto tam stálo, tisíc kolů na nátoni, na nádvoří, na všech byly hlavy lidské, jenom jediný jí neměl; chopil jarý Lemminkäinen, uťatou on ujal hlavu, odvlekl ji, odnesl ji, na hrot prázdný narazil ji. 28. runa Lemminkäinen se promění v orla a prchá před Pohjolany. Doma mu matka radí, aby se ukryl na ostrůvku za devatero moři v moři desátém. 29. runa Lemminkäinen se šťastně dostane na ostrov a tam hýří a rozpustile žije s místními ženami, pak však musí prchnout před hněvem rozlícených mužů. Když odplouvá, ženy ho na břehu oplakávají. Po namáhavé cestě se dostane domů, dům je vypálený a zničený, ale matku najde Lemminkäinen schovanou v lese a slibuje jí, že postaví nový dům a že se Pohjolanům pomstí. 30. runa Lemminkäinen a jeho spolubojovník Tiera táhnou do Pohjoly. Paní nad Pohjolou jim však pošle vstříc mráz, jejich loď v moři zamrzne a jen díky Lemminkäinenovým zaříkáním se dostanou po ledu šťastně domů. 31. runa Untamo rozpoutá válku proti svému bratru Kalervovi a pobije jeho lid, přežije jen Kalervova těhotná žena a ta pak v Untamole porodí Kullerva. Untamo se ho marně snaží zabít. Kullervo zkazí každou práci, kterou má udělat, a Untamo ho pak prodá za otroka (parobka) kováři Ilmarinenovi. 32. runa Ilmarinenova žena posílá Kullerva s dobytkem na pastvu, ale ze zloby mu do chleba zapeče kámen. Dobytek vyhání za obvyklých zaříkadel. „Medvídečku, lesní jabko, medová ty, křivá tlapko! Slovo sobě svaté dejme, mír o meze ujednejme, smluvme spolu smlouvu věčnou, smlouvu věčnou, nekonečnou, že nebudeš krav mých trhat, na mé dojnice se vrhat po vše teplé boží leto, po běh zlaté doby této!“ 33. runa Kullervo na pastvě zakrojí chléb a o kámen zlomí nůž, jedinou památku na svého otce. Aby se pomstil, zažene stádo do bažiny a místo něj přižene domů stádo vlků a medvědů. Ilmarinenova žena jde dojit a dravá zvěř ji v chlévě roztrhá. Hospodyně Ilmarinka posílala starou tchýni: „Pospěš, tchýně, podojiti, chvátej krávy pospraviti, sama k tomu času nemám, těsto ještě válet musím!“
http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/
Printed on 07. 06. 2016 14:25
07. 06. 2016 14:25
5/7
Děj Kalevaly
Kullervoinen Kalervovec slovo děl a propověděl: „Vždycky dobrá hospodyně, vždycky žena hospodárná sama spěchá, krávy dojí, sama stádo pospravuje.“ 34. runa Kullervo odejde od Ilmarinena. Pak se od paní lesa dozví, že jeho matka, otec, bratr a sestra nejsou mrtvi, žijí na hranici Laponska (na hranici lapské). Od matky se dozví, že jeho sestra se ztratila, když byla v lese na jahodách. 35. runa Otec posílá Kullerva zaplatit daň (jiné práce se mu totiž nedaří). Na zpáteční cestě Kullervo potká v lese dívku a svede ji. Pak se vyjeví, že jsou bratr a sestra a dívka se vrhne do řeky a utopí se. Kullervo jde domů, vypráví hroznou příhodu matce a sám chce skoncovat se životem. Matka ho od sebevraždy zrazuje a Kullervo se rozhodne, že vykoná pomstu na Untamovi. Kullervoinen Kalervovec pozastavil koně v běhu a na ústech maje něhu jal se pannu vybízeti, vábit počal mladou dívku: „Pojď sem ke mně pod pokryvku, dám ti hryznout do jablátka, oříšků dám jádra sladká!“ 36. runa Kullervova odchodu želí pouze matka. Kullervo vtrhne do Untamoly, všechny zrubá a střechy zapálí. Doma zjistí, že všichni jsou mrtvi. Jde do lesa na místo, kde svedl svou sestru, a mečem ukončí svůj život. 37. runa Ilamrinen oplakává mrtvou ženu, ale pak si uková ze zlata a stříbra novou. V noci ho však nová žena mrazí, nabídne ji Väinämöinenovi, ale ten ji nechce, radí Ilmarinenovi, ať ji překová v něco užitečnějšího nebo ať ji odveze do zemí, kde jsou ženiši zlata lačni (na Rus nebo do Německa). Nato kázal Väinämöinen, kázal přítel tiché vody rodu svému rostoucímu, pokolení zrajícímu, by se zlatu neklanělo, před stříbrem se nesklánělo: tato slova prohovořil, ozval se a zahovořil: „Nikdy, milí hoši naši, nikdy, příští bohatýři, buďte sobě velemožní, nebo buďte nezámožní, nikdy, do nejdelší smrti, pokud stane jasné luny, nemilujte kvůli zlatu, nežeňte se kvůli stříbru! Studený je zlata oheň, mrazným dechem stříbro dýchá.“ 38. runa Ilmarinen se jde do Pohjoly ucházet o mladší sestru své ženy. Ta ho odmítne, ale on ji uchvátí do saní a unáší ji domů. Cestou ho však panna tak rozhněvá svými jízlivostmi, že ji promění v racka. Doma Ilmarinen Väinämöinenovi vypráví, jak blahobytný a bezstarostný život v Pohjole díky sampu vedou. 39. runa Väinämöinen a Ilmarinen se vypraví do Pohjoly pro sampo. Cestou se k nim přidá Lemminkäinen. 40. runa Bohatýři vplují do nepezpečného vodopádu a jejich loď uvízne na hřbetě veliké štiky. Bohatýři štiku zabijí a Väinämöinen vyrobí z jejích kostí kantele, nikdo však na něm neumí hrát. 41. runa Väinämöinen hraje na kantele a jeho hra okouzlí všechny živoucí tvory. Všichni jsou dojati, i sám Väinämöinen pláče a jeho slzy se ve vodě mění ve třpytné perly. 42. runa Bohatýři dorazí do Pohjoly a žádají polovinu sampa, paní nad Pohjolou odmítá sampo vydat po dobrém i po zlém. Väinämöinen začne hrát na kantele a všechen lid pohjolský uspí. Bohatýři pak vezmou z kamenného vrchu sampo, dopraví je na loď a odplouvají domů. Třetího dne se Pohjolané probudí a paní nad Pohjolou sešle na bohatýry mlhu, vichřici a jiná protivenství. Bohatýři protivenství překonají, ale kantele spadne Väinämöinenovi do moře. 43. runa Paní nad Pohjolou vypraví válečnou loď a pronásleduje únosce sampa. Väinämöinen Pohjolanům kouzly postaví do cesty skalisko. Paní nad Pohjolou se promění v obrovského orla a podaří Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/
Last update: 06. 06. 2016 10:15
kalevala.doc http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=kalevala.doc
se jí uchvátit sampo. Sampo ale padne do vody, větší kusy zůstanou v moři, menší doplují ke břehu a stanou se pak základem blahobytu finské země, ač paní pad Pohjolou hrozí, že blahobyt překazí. Paní nad Pohjolou zůstane ze sampa jen jeden kousek krůvku (poklopu). Snesl sampa drobty drobné, kousky krůvku kovaného na cíp mysu parnatého, na vlahý a kyprý ostrov, aby rostlo, prospívalo, stonásob se rozkládalo, aby bylo pivem ječným, aby bylo chlebem žitným. Starý moudrý Väinämöinen při tom pravil, prohovořil: „Dej a přej nám, ruko boží, ať se naše blaho množí, dej nám, tvůrče, blaze žíti, blaze žíti, slavně mříti v naší finské zemi žírné, v Karélii krásné, mírné!“ „Bože milý, bože síly, ó Jumalo přespanilý, chraň nás mužských od úkladů, ochraňuj nás ženských spádů, na souši zbij závistníky, na moři zmař protivníky!“ 44. runa Väinämöinen marně hledá v moři ztracené kantele, pak si vyrobí z břízy nové a znovu svou hrou okouzlí všechny tvory. 45. runa Paní nad Pohjolou posílá na Kalevalu nemoci, ale Väinämöinen léčí lidi zaříkáním a mastmi. 46. runa Paní nad Pohjolou pošle na kalevalský dobytek medvěda, ale Väinämöinen medvěda zabije a následuje tzv. medvědí zabijačka. „Přítelíčku, medvídečku, medotlapý krasavečku! Nehněvej se, brachu milá, má ruka tě neskolila, tlapa se ti smekla sama, větev praskla pod tlapama, nohavice roztrhala, řásný kožich rozedrala; okluzko jest o jeseni, mraky tlumí světlo denní.“ „Přichází už host náš zlatý, náš stříbrný, chundelatý, milý náš a drahocenný, poklad cestou nalezený; dal-liž les nám medojeda, je-li ryž to neposeda, že pějete písně zvučné, že tropíte plesy hlučné?“ „Není vydra, rys to není, naše je to potěšení, sám on slovutný to kráčí, k nám se ráčí chundeláči, švihákovi, hrdopýšku kosmatém aj ve kožíšku; je-li vítán, pospíchejte, honem brány otvírejte, je-li však host nevítaný, pevně zavírejte brány!“ Hrnec v oheň postavili, kotel dali do plamene, nacpaný a naplněný kusy masa medvědího, maso hojně posolili solí chutnou, přivezenou z německé až země dálné od pramenů Dviny řeky, přes chobot, jenž zove Slaný, po pramici dopravenou. Krmě byla uvařena, kotly z ohně odundány, načež byla zvěřinečka, načež donesen byl ptáček, donesen byl v zlatých misách, na tabuli podán dlouhou, aby pivem napojil se medoviny nalokal se. Na to lidé ozvali se, Väinämöina tázali se: „Odkud medvěda je původ, kterak vzniklo drahé korzno, zdaliž v stáji na stelivě, nebo na podlážkách lázně?“ Tedy starý Väinämöinen ozval se a odpověděl: „Na stlaní se nenarodil, ani v kolně na ouhrabkách; medotlapý narodil se, medvěd světlo světa uzřel poblíž luny, poblíž slunce, na ramenou Sedmihvězdí, kde jsou krásné víly vzduchu, kde dlí sličné děvy tvůrčí.“ Opětně se ujav slova šepotaje propovídal: „Můj holečku, medvídečku, mé srdíčko, žežuličko! Vzdej se řady zubů řídkých, dravého se zřekni chrupu, dej mi zuby kolozuby, pevně zamkni širé dásně! A se nezlob, nehněvej se, nehodou-li, náhodou-li třeskna lebku rozrazím ti, třískna zuby vyrazím ti.“ Nato zpíval, nato hudl, rychle uběh dlouhý večer, a když došlo písní pásmo, posléze se ozval slovy: „Dej, Jumalo, mocný bože, dej, ó tvůrče všemohoucí, bychom zas se radovali, zase příště hodovali na http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/
Printed on 07. 06. 2016 14:25
07. 06. 2016 14:25
7/7
Děj Kalevaly
veselce samotáře, tryzně hojné kosmáčově!“ 47. runa Měsíc a slunce sestoupí, aby slyšely Väinämöinenův zpěv, a paní nad Pohjolou se jich zmocní a uschová je. Hlavní bůh Ukko není zvyklý na tmu a proto vykřeše z ohně nový měsíc a slunce. Oheň spadne do jezera Alue a tam ho spolkne ryba. Väinämöinen a Ilmarinen jdou rybu lovit, ale nedaří se jim to. 48. runa Upletou lněnou síť a ohnivou rybu uloví a v jejím břiše naleznou oheň. Oheň uprchne a ničí les a lány, až ho Väinämöinen dostihne a zavede do tmavých jizeb Kalevaly, aby sloužil lidem. 49. runa Ilmarinen uková nový měsíc a slunce, ale ty nesvítí. Väinämöinen se vydá do Pohjoly pro měsíc a slunce zavřené v hoře, bije se s lidem pohjolským, zvítězí, ale nemůže se dostat do hory. Vrátí se a Ilmarinen mu ková nástroje potřebné k otevření hory. Paní nad Pohjolou dostane strach a propustí slunce a měsíc zpátky na nebe. 50. runa Panna Marjatta sní v lese malinu a otěhotní. Porodí synka, ale ten se ztratí a Marjatta ho najde v bažině. Väinämöinen navrhuje, aby dítě bez otce bylo zabito, dítě samo se brání a je prohlášeno za krále Karélie. Väinämöinen se rozhněvá a odejde nadobro ze země, předpovídá však, že jej bude ještě zapotřebí. Závěrečná slova vypravěčova. Do lodičky posadil se, na moře s ní vypravil se, vyplul sobě prozpěvuje, zpíval širým mořem pluje: „Nechať časy pomíjejí, jiné doby přicházejí, nechť se mění, ubíhají, však mne ještě zavolají, bych opatřil sampo nové, housle nové javorové, na oblohu lunu vstavil, ze zajetí slunce zbavil, až nebude slunce, luny, ani houslí, ani struny!“
From: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/ - Hospodářská a kulturní studia (HKS) Permanent link: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=kalevala.doc Last update: 06. 06. 2016 10:15
Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/
