66
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
„Plán Barbarossa“ Hitlerovy úvahy o válce se Sovětským svazem získaly konkrétní podobu již v létě roku 1940. Náčelník operačního štábu OKW generál Alfréd Jodl informoval o Vůdcově rozhodnutí napadnout Rusko vybrané štábní důstojníky německé armády na přísně utajené červencové schůzce v Bad Reichenhallu. Vypracováním prvních přípravných studií útočného plánu byli posléze pověřeni náčelník generálního štábu pozemních sil generálplukovník Franz Halder, plukovník Walter Warlimont, plukovník Bernhard von Lossberg a náčelník štábu 18. armády generál Erich Marcks. Výsledný návrh „operace Fritz“ zpracoval generál Jodl a pod novým názvem „Barbarossa“ předložil tento jedenáctistránkový text 18. prosince 1940 Hitlerovi k podpisu. Direktiva předpokládala vedení bleskové války na třech strategických směrech – leningradském, smolensko-moskevském a kyjevském. Rudá armáda měla být zničena již v hraničním pásmu a finální linie německého postupu byla stanovena na spojnici Archangelsk – Volha. Těžiště hlavního úderu bylo situováno severně od neprůchodných Pripjaťských bažin a jeho prioritou bylo rychlé obsazení Pobaltí a dosažení Leningradu. V další fází byla cílem útočného manévru Moskva. Na jižním křídle německo-sovětské fronty měly tankové klíny Wehrmachtu zničit protivníkovy síly na Ukrajině, obsadit Kyjev a průnikem k dolnímu Dněpru a černomořskému pobřeží odříznout Rudé armádě ústupovou cestu na východ. Podmínkou německého vítězství bylo zatlačení sovětského režimu hluboko do nitra Asie a následná zemědělská kolonizace všech území západně od Uralu. Původní slovanská populace evropské části Ruska měla být držena na nízké civilizační úrovni. O charakteru budoucího střetu Hitler otevřeně hovořil na shromáždění německé generality dne 30. března 1941 v Berlíně. „Na rozdíl od války vedené na západě se na východě utkají dvě velké a nesmiřitelné ideologie. Proto je příkazem dne krutost, která bude znamenat laskavost pro budoucnost. Rusové si musí myslet, že je zasáhl uragán.“
„PLÁN BARBAROSSA“
67
V souladu s plánovanou strategickou koncepcí byla od jara roku 1940 formována tři mohutná vojenská uskupení. Ve Východním Prusku byla koncentrována skupina armád „Sever“ polního maršála Wilhelma Rittera von Leeba (23 pěších, 3 tankové 2 motorizované divize, plus divize SS „Říše“ a 1. letecká armáda s 1070 letadly). V Generálním gouvernementu byla zformována skupina armád „Střed“. Polní maršál Fedor von Bock disponoval velkou údernou silou 34 pěších, 9 tankových, 6 motorizovaných, 1 jezdecké divize a 1 letecké armády. Součástí uskupení byla i divize zbraní SS „Smrtihlav“. Na území Maďarska a Rumunska, od Užhorodu po ústí Dunaje, byla dislokována skupina armád „Jih“ polního maršála Gerda von Rundstedta (38 pěších, 5 tankových a 2 motorizované divize, 4. letecká armáda s 1300 stroji. Do sestavy byla zařazena divize SS „Německo“). K zásahu byly rovněž připraveny finské, maďarské, rumunské a posléze i slovenské jednotky. Po skončení balkánské kampaně se německé velení plně soustředilo na poslední korektury „Barbarossy“. Hitlera však nepříjemně zaskočily dvě události. V podvečer 10. května 1941 ilegálně odletěl z letiště v Augsburgu do Velké Británie Rudolf Hess. Vůdcův stranický náměstek a někdejší blízký spolupracovník se tímto neobvyklým způsobem pokusil o navázání mírového kontaktu s londýnským kabinetem. Prostředníkem měl být vévoda z Hamiltonu, nad jehož skotským panstvím samozvaný mírotvorce seskočil padákem. Winston Churchill však rázně odmítl tuto mediaci a nařídil Hessovu internaci. Druhá špatná zpráva se týkala bitevního obrněnce „Bismarcka“. Tato pýcha německého válečného loďstva vyplula 22. května na volné moře. O dva dny později se Němci střetli s Brity. V krátkém dělostřeleckém souboji „Bismarck“ potopil těžký křižník „Hood“ a vážně poškodil bitevní loď „Prince of Wales“. Sám byl však také zasažen a musel zamířit do suchého doku v přístavu Saint-Nazaire. Raněnou loď však objevili letci z letadlového nosiče „Victorious“ a 26. května úderná skupina „Swordfishů“ z další mateřské lodě „Ark Royal“ zasáhla vzdušnými torpédy obrněncovo kormidlo. „Bismarck“ se stal neovladatelným a po dalších prudkých útocích královského námoř-
68
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
nictva se 27. května 1941 – s padlým admirálem Güntherem Lütjensem na velitelském můstku a dvěma tisíci třemi sty námořníky na palubě – potopil. Hitler tuto ztrátu těžce nesl a admiralitě nařídil šetřit silami a hladinovými plavidly zbytečně neriskovat. Těžištěm německých námořních operací se napříště stala ponorková válka. Přesuny velkého počtu říšských vojenských jednotek a jejich rozmístění v blízkosti sovětské hranice nemohly ujít pozornosti různých zpravodajských služeb. Do Moskvy přicházely zprávy o nadcházejícím německém útoku, např. informace velvyslance Vladimíra Děkanozova byly poměrně přesné, ale Stalin jim nevěnoval dostatečnou pozornost. Navíc je pokládal za provokaci, jejímž cílem mělo být vtažení Sovětů do válečného zápasu. Naopak kategoricky trval na přesném plnění všech dosavadních dohod s Berlínem, zvláště na obchodní smlouvě z 10. ledna 1941. Ta Němcům garantovala dodávky 2,5 milionů tun obilí a 982 000 tun ropy. (Dokonce i velvyslanec hrabě Schulenburg, který náležel k protihitlerovské opozici a později se stal jednou z obětí krvavých čistek po nezdařeném atentátu z 20. července 1944, naznačil v květnu 1941 Děkanozovovi blízkost německého vpádu. Stalin jeho riskantní úsilí komentoval následujícími slovy: „Musíme nyní předpokládat, že dezinformace šíří i velvyslanci“.) Moskva skutečně důsledně manévrovala mezi válkou a mírem. Předpokládala destabilizující vliv ozbrojeného konfliktu na obě bojující strany se vzestupnou křivkou sociálních bouří. Na základě zkušeností z první světové války očekávala příchod světové proletářské revoluce, kdy dělnická třída vedená komunistickými stranami a podpořená „osvobozeneckou misí“ Rudé armády svrhne válkou zkompromitované vládnoucí vrstvy a převezme veškerou moc. Do té doby měl být Sovětský svaz neutrální a koncentrovat své síly, aby mohl později převzít očekávanou roli tvůrce „nového společenství bratrských národů“. V této souvislosti je v soudobé odborné literatuře diskutována otázka možné Stalinovy preventivní války vůči nacistickému Německu. Tuto tezi nově formuloval v r. 1989 bývalý sovětský zpravodajský důstojník V. B. Rezun, který pod pseudonymem V. Suvorov vydal knihu s názvem „Ledoborec“ („Der Eisbrecher“. Stuttgart, 1989;
„PLÁN BARBAROSSA“
69
„Ice-breaker“. London, 1990; „Ledokol. Kto načal vtoroju mirovoju vojnu? Moskva, 1992). Podle Rezuna-Suvorova – následně především německých autorů W. Masera, E. Topitsche, J. Hoffmanna či W. Posta – Hitlerův útok předešel jen o několik málo dnů pečlivě připravenou sovětskou ofenzivu. (Srov. mj. Ernst Topitsch: „Stalins Krieg“. Herford,1990.) S touto možností ostatně kalkulovalo německé velení již na jaře roku 1941. Generála Haldera např. znepokojilo velké soustředění protivníkových sil v prostoru Smolenska a Minska. Je také potvrzenou skutečností, že tehdejší sovětská vojenská doktrína měla ofenzivní charakter a i v případě napadení předpokládala okamžité rozvinutí bojových operací na nepřátelském území. Také sestava Rudé armády na západní hranici – s nebývalou koncentrací vojenské techniky – měla spíše útočný než obranný charakter. Rusové v polovině 90. let minulého století publikovali dosud utajovaný dokument z archivu Ministerstva obrany – tzv. „Žukovův plán“ z 15. května 1941. Patnáctistránková strategická direktiva, psaná rukou tehdejšího zástupce náčelníka operační správy generálního štábu A. M. Vasilevského, byla s největší pravděpodobností vypracována náčelníkem generálního štábu Rudé armády G. K. Žukovem a adresována J. V. Stalinovi. Předpokládala odvrácení hrozícího německého útoku preventivním úderem sovětských ozbrojených sil na jihozápadním směru do prostoru měst Krakov a Katovice. Po třiceti dnech ofenzivního nástupu měla polní armáda – 136 pěších, 44 tankových, 23 motorizovaných a 7 jezdeckých divizí – dosáhnout linie Lodž–Olomouc, v důsledku čehož by Německo bylo odříznuto od balkánského teritoria a rumunské ropy. V další fázi operace mělo být obsazeno celé území někdejšího Polska a Východního Pruska. Tato koncepce vycházela ze starších nástupních plánů, které byly sovětským armádním velením rozpracovávány od konce roku 1938. Zdá se, že Žukovova iniciativa byla bezprostředně motivována Stalinovým projevem k absolventům Vojenské akademie z 5. května 1941, v němž „Hospodář“ mj. hovořil o „aktivní politice agrese sovětského lidu“. (Podle několika svědectví účastníků shromáždění měl Stalin ve slavnostním přípitku říci: „Rudá armáda si musí přivyknout na to, že
70
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
éra mírové politiky skončila a začala éra násilného rozšiřování socialistické fronty. Ten, kdo nechápe nutnost útočných akcí, je hlupák…“) Kreml však předložený plán okamžitě a rezolutně odmítl a jeho autorovi – pokud by pokračoval v obdobných úvahách – pohrozil vojenským prokurátorem. Stalin se sice myšlenky „vítězného pochodu na Západ“ nevzdal a kalkuloval s jeho realizací v daleko pozdějším čase, ale v horkém létě roku 1941 se ještě chtěl za každou cenu vyhnout válečnému konfliktu. Z tohoto hlediska často citované datum zahájení sovětského preventivního útoku v neděli 6. července 1941 opravdu není reálné. Také prohlášení TASSu ze 14. června, které kategoricky popřelo jakoukoliv krizi v sovětsko-německých vztazích, bylo výsledkem Stalinova zoufalého úsilí zažehnat blížící se bouři. Nad ránem 22. června 1941 překročilo více než tři miliony německých vojáků hranice Sovětského svazu. V prvních střetech Rudá armáda zcela selhala. Skupina armád „Sever“ se v několika dnech zmocnila celého Pobaltí a ohrozila Leningrad. Již 29. června pronikly tanky polního maršála von Bocka do Minska a po krátké přestávce pokračovaly od 3. července v rozsáhlých útočných operacích. Jejich dalším cílem se stal Smolensk. Západní front se prakticky rozložil, jeho velitel generál Pavlov byl odvolán a nahrazen dosavadním lidovým komisařem obrany Timošenkem. Na jižním strategickém směru prolomili Němci obranu Jihozápadního frontu generála Kirponose, postupně obsadili Žitomir, Berdičev, Vinnici, Kišiněv a v polovině července se Rundstedtovy divize přiblížily k ukrajinské metropoli Kyjevu. Velká část sovětského letectva byla zničena – aniž by vzlétla ze svých základen – již v prvních hodinách války a jeho velitel generál Kopels sebevraždou unikl odpovědnosti. (Obdobným způsobem řešili svá selhání i další sovětští generálové z přední linie.) Statisícové kolony rudoarmějců putovaly do zajetí, jehož podmínky ovšem nebyly garantovány ženevskou konvencí, kterou Moskva ještě před válkou odmítla podepsat. Dodnes jsou diskutovány příčiny této strašlivé letní a podzimní katastrofy. Její symptomy se objevily již ve finské válce – nezkuše-
„PLÁN BARBAROSSA“
71
nost předchozími čistkami zdecimovaného důstojnického sboru Rudé armády, podcenění manévrového charakteru moderního boje, absolutizace zkušeností z let občanské války a zastaralost mnoha zbraňových systémů, kdy jejich kvantita zcela zastiňovala nedostatečnou kvalitu. Zjevná neúcta stalinského totalitního režimu k lidskému životu byla válkou ještě umocněna. Sovětští velitelé – a to i včetně schopných jedinců typu G. K. Žukova – vrhali své jednotky do předem ztracených bitev a vůbec se nesnažili o minimalizaci vlastních ztrát. Ty také byly po celou dobu války pětkrát vyšší než ztráty padlých a raněných Němců. Nesporná statečnost, houževnatost a obětavost ruských vojáků byla až příliš často jištěna „blokujícími“ kulometnými oddíly NKVD. Pro nesplnění rozkazu či zbabělost bylo v letech 1941 až 1945 popraveno 238 sovětských generálů – jednou z obětí se stal i první velitel Západního frontu generál D. G. Pavlov – a desítky tisíc důstojníků a vojáků vykupovaly krví svou skutečnou i domnělou vinu v obávaných kárných praporech. Rychle postupující německá armáda byla bouřlivě vítána nejen v pobaltských republikách, ale i na Ukrajině. Mnozí v ní viděli „osvoboditelku“ umožňujících únik ze stalinského područí. Nicméně krutý teror hitlerovců uplatňovaný vůči židovské a slovanské populaci zcela eliminoval tento počáteční potenciál důvěry a vytvářel – především na běloruském a ruském teritoriu – živnou půdu pro šířící se partyzánské hnutí. V prvních okamžicích války propadl J. V. Stalin panice a následně i silné depresi, ale po několika dnech se opět pevně chopil vládních otěží. Na konci června byl pod jeho předsednictvím vytvořen „Státní výbor obrany“, který ve svých rukou soustředil veškerou politickou, správní, vojenskou a hospodářskou moc. V tomto grémiu zasedli členové politického byra ÚV VKSb a přední činitelé vojenského velení. (Stalinovým vojenským poradcem se stal zkušený a vzdělaný maršál B. M. Šapošnikov, bývalý vysoký důstojník carské armády.) Dosavadní „Hlavní stan“ byl 8. srpna reorganizován a přeměněn v „Hlavní stan vrchního velení“ s J. V. Stalinem jako vrcholnou velitelskou autoritou v čele. V propagandistické rétorice byla cílevědomě oživena
72
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA
ruská minulost, do obrany země byla postupně vtažena i dosud pronásledovaná pravoslavná církev a probíhajícímu zápasu o bytí a nebytí sovětského státu se dostalo charakteristického názvu „Velká vlastenecká válka“. Postupně se podařilo zvládnout i počáteční chaos v evakuaci průmyslových podniků a za Uralem byla urychleně budována nová výrobní centra. Okamžitou podporu přepadenému Sovětskému svazu deklaroval britský ministerský předseda Winston Churchill. V rozhlasovém projevu, který pronesl ve večerních hodinách 22. června 1941, se vyslovil pro spojenecký svazek s Moskvou a v osobním poselství Stalinovi mj. napsal: „Musíme prostě vytrvat v boji, dokud z těch lumpů nevyrazíme duši.“
