5

RESPEKT

40

Ročník XV.

27. 9.–3. 10. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Šéf ODS na vratkém křesle 2 Jak sterilizují v Ostravě 4 Reportáž z Putinovy Moskvy 13 Proč slavit Škvoreckého 3 /

/

/

/

K O M E N T Á Ř E – Vážná otázka pro ODS 2 / Ve hvězdách: Admirál Nelson, muž, který splnil svou povinnost 2 / Když v Německu vládne blbá nálada 3 / Proč slavit Škvoreckého 3 / Blahoslaven buď Karel 3 / Kořistka na detektoru 3 / D O M O V – Zavřete oči, sterilizuji 4 / Kdo prošel Škromachovým sítem 4 / Fotbalová špína vyplouvá 5 / Cibulka na svém nekončícím turné 5 / Jménem republiky, vyvlastnit! 6 / Připomeňme si: Plastový král je zpátky 6 / E K O N O M I K A – Vývoz vzdělání je tady 8 / Nechte můj landrover na pokoji 8 / Rozhovor s šéfem rozpočtového výboru Miroslavem Kalouskem 9 / Třikrát na okraj: Dojení v Telecomu, jak počítají Řekové a jeden praktický slovník 9 / Z A H R A N I Č Í – Politické zrání v Pekingu 10 / Paralympiáda pro Kambodžu 10 / Slovenská reforma zdravotnictví schválena 11 / Rumunští novináři proti cenzuře 11 / Co dnes znamená být jezídem 12 / T É M A – Cizincem v Moskvě 13 / R O Z H O V O R – S bývalým prezidentem Kostariky Luisem Albertem Mongem 16 / C I V I L I Z A C E – Marihuana: lék, nebo droga? 18 / Kaleidoskop: Bílý krystal nad Prahou, Baťa versus Le Corbusier a rotující Mánes 18 / Příběh otce Slovenského státu Andreje Hlinky 19 / P O L E M I K A – Stromy na některá náměstí nepatří 20 / K U LT U R A – Riverovo svědectví o kubánské mizérii 21 / E. F. Burian s lidskou tváří 21 / To nejlepší z Arthura Tresse 22 / Velký americký román Michaela Chabona 22 / Mimochodem: Indiánovo babí léto 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Sarajevo – filmy místo války 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

Fotbalová špína vyplouvá

/

5

2/

K O M E N TÁ Ř E

27. 9.–3. 10. 2004

Vážná otázka pro ODS FOTO LUDVÍK HRADILEK

Měla by největší opoziční strana vyměnit svého šéfa? a na billboardech neuváděl logo ODS, aby nedráždil ostravské voliče). Zručným populismem se Pavel Bém podobá Stanislavu Grossovi – na rozdíl od premiéra však přece jen občas projevoval určitou politickou odvahu, například když se coby liberální protidrogový koordinátor Klausovy vlády nebál jít do střetu s konzervativním ministrem Igorem Němcem (dnes Bémův radní). A konečně zlý muž občanských demokratů Vlastimil Tlustý, kterého mnozí straníci uctívají pro jeho umění dostat se do médií každou chvíli. Tlustý pochopil, že čím silnější výrazy či přirovnání použije, tím větší získá pozornost tisku a televize. Je to bezesporu schopný rétor, ale tím to také končí. Jako stínový ministr financí nepředkládá alternativy a spíše se zaplétá do klientelistických vazeb a do utrácení peněz z rozpočtu. Ať už je to pomoc při nesmyslné státní dotaci na akvapark Bublava, výhody pro Sazka Arenu či ochrana IPB.

Jen aby se nelekli

Falešný možná není, ale vypadá prázdně.

Je to ticho před bouří, říkají o atmosféře v ODS někteří její poslanci. Na povrchu se zdá, že je vše v pořádku a strana se může těšit na pohodlné volební žně – nejprve v listopadu v krajích a v Senátu, za necelé dva roky v celostátních volbách do sněmovny. Jenže jistota příštích vítězů se poslední dobou vytrácí. Sociální demokraté se Stanislavem Grossem evidentně ožili. Lidovce zase vede Miroslav Kalousek, který se občas chová a mluví jako šéf vlády, občas jako šéf opozice a obě role mu sednou. Ale kam se poděl Mirek Topolánek? ODS se má v prosinci rozhodnout, zda bude současný předseda i jejím volebním lídrem. Pokud bude Topolánek ticho jako dosud, skutečně může sklidit na kongresu bouři.

Lehký vánek Topolánek Mirek Topolánek rozhodně neměl lehký úkol. Musel převzít stranu po nedotknutelném otci zakladateli a zároveň ustát mocenské ambice řady svých kolegů. Vždyť před dvěma lety se dokonce mluvilo o tom, že po odchodu Václava Klause se strana může rozpadnout. Topolánek udržel tým pohromadě a preference strany jsou stabilně nad hranicí třiceti procent (což je momentálně dvakrát víc než podpora ČSSD). Uvnitř ODS se uvolnila atmosféra a začaly vznikat plány stínových ministrů. Jenže aktivita jako by se s postupem času vytrácela a opoziční program zůstal u řečí. Ne že by strana občas neměla dobré nápady – naposledy návrh stínového ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila na zavedení přesných lhůt pro zápis do obchodního rejstříku, díky čemuž by mohly odpadnout průtahy i korupce –, ale o většině vědí jen velmi snaživí žurnalističtí pátrači a ODS je prosazuje příliš málo a příliš chabě. Jako alternativa vůči vládě působí hlavně proto, že ostatní demokratické opoziční strany (i ty mimo parlament) jsou slyšet ještě méně. I v regionech zaznívá nespokojené reptání, že ODS je v parlamentu nevýrazná. Mirek Topolánek při televizních debatách s Kalouskem či Grossem nepůsobí přesvědčivě a lehce se nechá zahnat do kouta. Když se objevilo podezření, že Topolánkovi „vyjednávači“ údajně nabízeli úplatek unionistickému poslanci Zdeňku Kořistkovi za potopení vlády, šéf ODS zpackal, co mohl. Zaplétal se do svých vyjádření, nedokázal mlu-

vit srozumitelně a přesvědčivě – a tak i když je docela klidně možné, že Topolánek byl ve věci nevinně (pokud byl úplatek opravdu nabízen, pak nejspíš bez předsedova vědomí), stihl se v celé aféře notně umazat, což je opravdu mimořádný výkon. Přesto se může stát, že na prosincovém kongresu Topolánek nenajde vyzývatele. Hlavním důvodem není jeho šéfovský výkon, ale fakt, že v době rostoucích preferencí si nikdo v ODS nebude přát skutečný vnitrostranický střet na život a na smrt. Ovšem za podmínky, že ODS nepropadne v krajských volbách.

Tři protivníci „Řeknu to pozitivně: pokud ODS v krajských volbách uspěje a obhájí své pozice, pak pokládám za pravděpodobné, že pan předseda bude jediným kandidátem,“ naznačil v MF Dnes Topolánkův hlavní stranický protivník, šéf poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý. Háček je v druhé podmínce: ODS nejspíš s přehledem vyhraje, ale horší to bude s „obhájením pozic“, protože strana si dává za cíl udržet dosavadních devět hejtmanských křesel. Tady už bude záležet na povolební obratnosti jejích vyjednávačů. Stát se může leccos, v prosinci třeba bude ODS mít jen pět hejtmanů a straníci budou žádat Topolánkův odchod. Kdo ale místo něj? Mezi hlavní vyzývatele by určitě patřila trojice Petr Nečas, Vlastimil Tlustý a Pavel Bém. (Předloňský soupeř Jan Zahradil odpadl, protože se soustředí na zahraniční politiku a práci v Evropském parlamentu.) Všichni mají ve straně silné postavení a řadu vlivných spojenců a především – každý z nich to umí s novináři lépe než Topolánek. Petr Nečas má pověst oblíbeného, slušného, komunikativního politika. V poslední době se ale věnuje jen jednomu politickému tématu – armádě – a do volby předsedy by prý zasáhl jen v případě krize. Podobný odstup má i pražský primátor Pavel Bém, který všude říká, že jeho čas teprve přijde a že chce usilovat „jen“ o post prvního místopředsedy. I on je s novináři zadobře – přestože navzdory svým slibům neotevřel magistrát veřejné kontrole. Patří navíc k oblíbencům Václava Klause (zatímco Topolánek je prezidentovi protivný od chvíle, kdy v roce 1996 kandidoval do Senátu

Pokud však v krajských volbách nepřijde vyložený propadák, spíš než bitvu o předsednický post lze očekávat velký střet o místa místopředsedů. Pod slabším předsedou jejich vliv stoupá, a to si uvědomuje většina Topolánkových konkurentů. Z tohoto postu je také blízko k ministerskému křeslu, protože příští premiér bude chtít mít své zástupce ve vládě – už jen proto, aby je měl na očích. A v neposlední řadě, také se je pak mnohem více obává kritizovat. Ale i když Topolánek přežije, ODS musí začít s předkládáním konkrétních návrhů. Kritizuje-li (zcela právem) rostoucí státní dluhy, neschopnost pohnout s penzijní reformou či s deregulací nájmů, nevstřícnou školskou politiku nebo trapné výkony ministryně zdravotnictví Emmerové, pak také musí jako opozice jasněji mluvit o tom, jaký recept chce nabídnout. Jedině tak lze hned po nástupu k moci bez dlouhého rozkoukávání předkládat do sněmovny reformní zákony. Je možné, že ODS má z konkrétnosti strach. Varováním jí může být poslední vývoj v sousedním Německu, kde se dlouhodobý výrazný náskok konzervativní CDU před vládnoucí SPD pomalu, ale jistě snižuje. Podle tamních analytiků veřejného mínění si Němci začínají uvědomovat, že socialisté sice dělají nepříjemné reformy, ale že pravice přijde s ještě tvrdšími. Totéž se může stát i v Česku. Dnešní vláda ztrácí proto, že v očích nerozhodnutých voličů jim sahá na „sociální jistoty“. Až jim dojde, že ODS bude ještě razantnější, mohou se k sociální demokracii vrátit. To neznamená, že by Topolánkova strana měla zapomenout na reformy. Jen je musí včas vysvětlovat, aby pak v době kampaně neskončila zahnaná do kouta. Svým způsobem je v úzkých už nyní. Jak šéfové ODS často s obavami opakují, Stanislav Gross pro ně je a bude mnohem těžší soupeř než Vladimír Špidla. Kdekdo se směje jeho jednoduchým billboardům, ale Gross cílí na nejméně vzdělanou část voličstva, na kterou jednoduchost mnohdy působí. A lidovci? Miroslav Kalousek v poslední době vymazal občanské demokraty z médií. ODS má jediné štěstí, že ateističtí voliči se stále zdráhají hodit hlas křesťanské straně. Nota bene když KDU-ČSL dává takový prostor ultrakonzervativcům typu Jiřího Karase, který v českých poměrech působí jako sektářský šílenec.

Jenže kdo? Přes všechny chyby a rizika je pravděpodobné, že ODS příští volby vyhraje a bude sestavovat vládu. S každým dnem navíc se zdá, že to zemi pomůže, protože když už nic jiného, střídání vlády a opozice přinese oživení. Teprve se uvidí, jak bude zásadní. Těžko ale očekávat, že by ODS couvla od základních kroků, jako je pročištění daňového systému, deregulace nájemného, zavedení školného, omezení rozpínavosti státu a rostoucích veřejných dluhů. Při pohledu na Mirka Topolánka se přece jen vkrádají pochybnosti, jestli je to skutečně tak výrazná autorita, aby vedl vládu. Pravda, když to může dělat Stanislav Gross, tak už asi kdokoli. Jenže Topolánek na rozdíl od něj nemá silnou pozici ani ve své straně. V současnosti však ODS výraznější a uznávanější osobnost, která by zároveň měla o jeho křeslo zájem, prostě nemá. E R I K TA B E R Y

EDITORIAL

VE

Vážené dámy a pánové, po třech letech opouští tým Respektu reportér Ondřej Kundra, který se rozhodl načas věnovat studiu. Místo něj přichází dosavadní reportérka Lidových novin Silvie Blechová. Ondřej Kundra napsal pro Respekt více než 150 článků (mimo jiné letošní reportáž o severokorejských dělnicích v českých továrnách, kterou později citoval i japonský tisk), za jeho práci mu patří velký dík. Upozorňujeme na možnost bezpečné úhrady předplatného pomocí karet MasterCard, Visa a nově i Visa Electron. Podívejte se prosím do sekce Předplatné (podrubrika Informace) na www.respekt.cz. Minulý pátek začal Obvodní soud pro Prahu 8 projednávat lednový útok na šéfredaktora Respektu. Případ byl prozatím odročen na konec listopadu.

Admirál Nelson, muž, který splnil svou povinnost

[email protected]

U více osobností se můžeme setkat s přídomkem „vojevůdce, jenž nebyl nikdy poražen v bitvě“. I když tuto charakteristiku nelze přisoudit jedinému člověku, kandidátů zase není tolik, aby tvořili zástupy. Vedle nám známého Jana Žižky k nim patří i admirál Horatio Nelson, zachránce Británie před Napoleonem, narozený 29. září 1758. K námořnictvu Nelson vstoupil už ve 12 letech a během osmi let to dotáhl na kapitána. Když Španělsko a Francie uzavřely spojenectví, aby podpořily tehdy povstavší britské kolonie v Severní Americe, Nelson působil v Karibiku a již v roce 1781 se úspěšně podílel na útoku proti španělské pevnosti San Juan v Nikaragui. Postupem času se stal uznávaným britským velitelem na západní polokouli. K méně černobílým kapitolám tohoto údobí jeho ži-

FOTO ARCHIV

HVĚZDÁCH

vota patřil rok 1784, kdy byl – rok poté, co Británie uznala nezávislost USA – pověřen prosazením Zákona

o plavbě. Tento zákon stanovil, že britské zboží mohou dopravovat pouze britské lodě. V praxi to znamenalo, že zboží z korunních kolonií v Karibiku bylo britské, ale lodě, které ho dopravovaly do čerstvě nezávislých USA, byly náhle „cizácké“. Nelson takto polapil čtyři americké lodě u ostrova Nevis. Jeho nejslavnější éra přišla deset let poté, až po roce 1793, kdy porevoluční Francie začala s ambiciózní expanzí a Británie se cítila v ohrožení. Nelson se zapojil do britské blokády kontinentu a do bojů proti spojeneckým flotilám Francie a Španělska. V té době přišel o pravé oko (na Korsice roku 1794) a pravou ruku (u Cádizu roku 1797, kdy byl jmenován kontraadmirálem), ale daleko převažovaly úspěchy. K nim patří zejména porážka francouzského loďstva v bitvě u Abúkiru 1. srpna 1798.

O sedm let později Napoleon naplánoval invazi na britské ostrovy. Měl již připraven expediční sbor o síle 350 tisíc mužů, jenže nejprve potřeboval prolomit britskou námořní blokádu. Tak došlo k rozhodující bitvě u španělského mysu Trafalgar. Dne 21. října 1805 vydává Nelson známý pokyn „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost“ a v rámci následného pětihodinového boje byla francouzsko-španělská flotila zničena (Británie ztratila 1500 mužů, ale žádnou loď) a její velitel, admirál Villeneuve, zajat. Sám Nelson byl zasažen francouzským střelcem a zemřel půl hodiny před koncem již prakticky vyhrané bitvy. Jeho poslední slova zněla: „Teď jsem spokojen. Díky Bohu jsem splnil svou povinnost.“ – ZP –

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

40

/3

Když vládne blbá nálada V bývalé NDR posílili postkomunisté a nacionalisté

Poplach, nebo jen výstražný příklad? V polovině druhého mandátu Gerharda Schrödera a týden před jeho návštěvou Prahy přicházejí z Německa varovné signály. Při zemských volbách v Sasku a Braniborsku, tedy dvou zemích někdejší NDR, nebývale posílili postkomunisté (PDS) a strany extrémní pravice (NPD a DVU). Zástupci populistů tak obsadí třetinu křesel v zemských sněmech Drážďan a Postupimi. Tedy ještě jednou a podrobněji: je to důvod k obavám z dalšího vývoje, nebo jde spíše o průvodní jev reforem sociálního státu? Zatím se zdá, že mnohem blíže skutečnosti je druhá možnost.

Kdo z toho profituje Reformy, známé jako Hartz IV, zasáhnou východní Německo v době,

kdy se ještě zdaleka nevzpamatovalo ze své komunistické minulosti. Přesněji řečeno se ani samo vzpamatovat nemohlo, neboť bylo rok po své revoluci sjednoceno do nové Spolkové republiky takovým způsobem, že ze dne na den převzalo de facto veškerou legislativu, veškeré normy i pravidla a bez vlastního přičinění „spadlo“ do EU. Aniž by pro tyto vyspělé poměry dorostlo vlastní silou, skrze své vlastní uspořádání trhu práce a daňového systému. Jinými slovy: NDR ze dne na den přijala vysoké standardy sociálního zabezpečení, daní a ochrany pracovní síly, aniž by byly doprovázeny podobně vysokými standardy hospodářské výkonnosti. Asi jako by Československo na podzim 1990 vstoupilo do EU. Jistě, NDR měla bohatšího bratra, který jí za

oněch 14 let poskytl v rámci finančních transferů neuvěřitelných 1,3 bilionu eur. Ale výsledek? Zatímco v nových spolkových zemích činí hrubý produkt na obyvatele v průměru 17 tisíc eur, ve starých zemích se blíží 30 tisícům. V bývalé NDR jsou dodnes nižší platy, důchody i sociální dávky než na západě a míra nezaměstnanosti dosahuje až 25 %. Přitom chystaná reforma Hartz IV sníží ochranu trhu práce i dávky v nezaměstnanosti. Na tomto pozadí vnímejme sociální pnutí na východě, tamní ohromné demonstrace z posledních týdnů a rovněž i volební výsledky ze Saska a Braniborska. Postkomunisté v nich získali 24, respektive 28 % hlasů (braniborský výsledek je jejich nejlepší v historii), extrémní pravice 9, respektive 6 %, zatímco etablované strany propadly. Sociální demokraté (SPD) klesli v Sasku poprvé ve své historii pod 10 %! Kde hledat příčinu? Podle názoru německých analytiků rozhodně spíše ve špatném vysvětlování reforem než v nárůstu neonacistických či komunistických nálad. Leccos napoví už nadpis povolebního článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, který lze volně přeložit jako „Profitéři blbé nálady“. A to blbé nálady mnohem silnější, než jakou poznalo Česko v roce 1997.

Hlasy regionu a protestu PDS se stále více ukazuje jako typická regionální strana, cosi jako „východoněmecká CSU“, byť ideově protichůdná. Fakt, že někdo hlasuje pro její kandidáty, znamená spí-

Lekce všední svobody O tom, proč slavit osmdesátiny Josefa Škvoreckého Josef Škvorecký se stal už zaživa národním klasikem, a to i s lehce starožitným nádechem, který k tomu patří. Žádný jiný z velkých literátů šedesátých let nebyl tak generačně vyhraněný, žádný se tolik nezabýval oním citově a smyslově zjitřeným věkem na prahu dospělosti, kdy si člověk hledá svůj styl a partu. Jeho pobyt v České republice, kam přijel s manželkou Zdenou oslavit své osmdesátiny (připadají na 27. září), od počátku sleduje televize i tisk a v rodném Náchodě proběhla minulý týden dvoudenní mezinárodní konference, kterou slavnostně zahájil prezident republiky. To vše právem, však tyto narozeniny jsou prvořadá kulturní událost.

Nadčasový teenager Své první knížky, skandální Zbabělce i většinu povídek, sepsal Josef Škvorecký v době nejkrutějšího stalinismu a tehdy by nemohly vyjít, ani kdyby neobsahovaly žádné politické proklamace. Duch svobody a nezávislosti v nich totiž vyzařuje z každé řádky. Jeho manifestem se stávají evokace jazzových či erotických zážitků, půvabné rekonstrukce naivně světáckého tlachání, efemérní banality určující atmosféru chvil, z nichž se klubou dějiny. Šestnáctiletí čtenáři v šedesátých letech sice neposlouchali Duka Ellingtona, ale Rolling Stones, v příbězích však stejně spatřili sami sebe, aniž by jim příliš vadila proměna kostýmů, masek a hudebního doprovodu. Podobně je na tom dnešní teenager, i když se mu autor o dalších čtyřicet let vzdálil. Příběhy, které se v různých variacích stále vracejí, časem přerůstají v mýtus. Jeden vyvstává také u Škvoreckého z obrazů věčně vzpurné, dychtivé i zklamávané, sváděné i svádějící nezralosti. Když

dnes policie rozhání vyznavače techna, bojuje s čímsi nadčasovým a nevykořenitelným, co ztělesňovali už dávní gejblíci a kristýnky, o nichž psal s láskyplnou ironií v raných povídkách. Étos jeho děl je zdánlivě dost uvolněný. V jádru se shoduje s Kantovým liberálním pojetím, podle nějž jedince ve svobodné seberealizaci omezuje především zásada, že nesmí narušovat svobodu druhých a zneužívat je pro své vlastní cíle. Nic moc náročného, zdálo by se, jenže ve století totalit, kdy se diktát radikálních ideologií podivně zasnoubil s pokrytectvím tradiční morálky, vyžadovalo lpění na svobodě úctyhodný heroismus. Jeho projevem se pak stávala i páskovská výstřednost, ať už vyjádřená emanem s kotletami, hárem mániček nebo oranžovým punkerským kohoutem. Staré pravdy srdce nevyžadují kazatele, stačí se dotknout dobře naladěné struny. Skeptický úšklebek, jakým Danny Smiřický, autorovo literární alter ego, reaguje na vábení všemožných projektantů krásných zítřků, neznamená jen přirozenou reakci na nehorázný podvod s lidskými city a nadějemi, ale stává se kritickou moralitou, jež se ukrývá v lehce amorální masce, aby neodradila ty, jimž je určena.

Dějiny jako misie Vlastním Škvoreckého živlem je střední proud. Většinou zůstával vstřícný k nejširším čtenářským vrstvám a s chutí si občas zabalancoval i na hraně kýče. Pochyby, zda se někdy nespokojil s lacinějšími efekty, se mohou ozvat i v těch, které kdysi kulturně inicioval, podstatnější ovšem je, k jakým výsostným hodnotám jim otevřel dveře. Nebyl totiž jen literátem, ale také misionářem, který dovedl čtenářům zasvě-

ceně i zábavně zprostředkovat angloamerickou literaturu, jazz či dokonce závan katolické mystiky. Také na jméno již zmíněného Imannuela Kanta leckterý teenager poprvé narazil v jedné ze Škvoreckého detektivek napsaných společně s Janem Zábranou, kde se filozofova busta stane vražedným nástrojem. Jádrem autorovy misie se nicméně stala obsáhlá lekce o českých dějinách. Jejich peripetie i katastrofy panoramaticky vykreslil od počátku třicátých let až po devadesátá léta, kdy se mu opět vyjevilo známé zlo, tentokrát v podobě tzv. Cibulkových seznamů. Něžnou, hořkou i sladkou nostalgii u Škvoreckého podbarvuje polemická sžíravost. S šamany i úředníky nejrůznějších politických či ideových kultů a kultíků, kteří se tu odedávna přetahují o vliv nad společností a prebendy z toho plynoucí, se vyrovnával hlavně humoristicky.

še pocit východoněmecké identity než jeho komunistické přesvědčení. Doložil to i ministr vnitra Otto Schily (SPD), když po volbách řekl, že PDS se jako regionální strana stala hlásnou troubou jedné části Německa a tím prohlubuje jeho rozdělení. Nicméně šéf postkomunistů Lothar Bisky je na koni a po výsledku v Braniborsku podmínil spolupráci strany se sociálními demokraty „změnou politiky“. Zajímavější je bilance extrémně pravicových stran, které hrají na strunu strachu z cizinců a sbírají protestní hlasy. Jak napovídá pohled zpět, jejich úspěchy jsou prakticky vždy efemérní. V Braniborsku už podruhé za sebou uspěla Německá lidová unie (DVU), ale to je spíše výjimka potvrzující pravidlo. Například v roce 1998 získala DVU v Sasku-Anhaltsku dosud rekordních 12,9 %, jenže v zemském sněmu pak rychle získala pověst nekompetentnosti a její klub se záhy rozpadl. Ve volbách v roce 2002 tam už ani nekandidovala. V Sasku nyní uspěla Národnědemokratická strana Německa (NPD), jež má za sebou už bohatší, leč podobnou minulost. V roce 1968 se dostala do zemského sněmu v Bádensku-Württembersku, o rok později málem do Bundestagu (4,3 %), jenže již v 70. letech vyšuměla, až se nyní po třiceti letech dostala do zemského sněmu v Drážďanech. Ani Republikáni nedopadli úhrnem lépe. V letech 1992–2001 sice zasedali ve sněmu v Bádensku-Württembersku, už v roce 1989 se dostali dokonce do Evropského parlamentu, ale již ve druhé polovině

90. let se sami rozhádali a z vyšší politiky vypadli. Situaci po volbách v Sasku a Braniborsku komentoval Paul Spiegel, šéf Ústřední rady Židů v Německu, tedy člověk, který by neonacistické nebezpečí jistě nebagatelizoval. Podle jeho názoru se NPD a DVU v zemských sněmech „samy rychle zbaví kouzla“.

Koalice prospěje V Sasku bodovala extrémní pravice hlavně v příhraničních regionech. V Krušných horách, rodném kraji hrdinů Karla Maye (Old Shatterhand, Hobble Frank, Klekí Petra), Saském Švýcarsku či okrsku Reinhardtsdorf-Schöna přímo naproti Hřensku. Máme to tedy na dohled a můžeme pozorovat. Sasko se v jednom ohledu podobá našemu druhému německému sousedu, Bavorsku. Až dosud zde totiž vládla s absolutní většinou konzervativní CDU (57 %), což připomíná dominanci bavorské CSU. Franz Josef Strauss kdysi razil zásadu, že CSU musí být natolik pravicová, aby se napravo od ní neuvolnil prostor pro extremisty, a ti se proto také do bavorského směnu nikdy nedostali. Jenže na druhou stranu CSU nemusela za celé půlstoletí u vlády vyjednávat o koalici a tato chybějící zkušenost byla citelný handicap například Edmunda Stoibera na spolkové úrovni. CDU v Drážďanech si to nyní vyzkouší, což jí může jen prospět. Zdá se tedy, že volební výsledek z východu Německa nemusíme chápat jako poplach. ZBYNĚK PETRÁČEK

Blahoslaven buď Karel Kolik světců dnes chodí mezi námi? Z počínání dnešní hlavy katolické církve vyplývá, že jich žije a žilo mnohem víc, než si předtím lidé mysleli. Dříve bylo svatořečení či blahoslavení velkolepá událost, k jaké docházelo jednou za pár let. Za pontifikátu Jana Pavla II. se ceremonie opakuje několikrát do roka. Tak i tuto neděli přibude další pětice blahoslavených, mezi nimi poslední rakouský císař Karel I. či německá mystička Anna Kateřina Emmerichová, jejímiž krvavými spisky o umučení Krista se při natáčení svého posledního kasovního trháku nechal inspirovat Mel Gibson. Mnozí katolíci, zvláště tradiční, viní Jana Pavla II., že roztáčí „hyperinflaci svatosti“ a že původní pojem víceméně vyprázdnil. Je to přehnaná příkrost. Pohled se dá otočit: svatý už není nedosažitelný superman, naopak – příkladem pro ostatní (neboť tak jsou dnes svatí chápáni) se může stát prakticky každý, kdo prožil úctyhodný život. Někdejší úzkou skupinu světců, převážně z řad vysokých hodnostářů a duchovních, rozšířil Jan Pavel II. o řadu obyčejných mužů a žen. Odmytizování svatosti má svá úskalí. Ze slavnosti se zjevně stal i nástroj vatikánské politiky. Jako se počátkem 90. let svého světce dočkali Romové, stejně tak Vatikán čas od času chce uspokojit i konzervativní křídlo: příkladem může být před časem blahoslavený „neomylný“ papež Pius IX., proslulý odporem ke svobodě vyznání i svědomí, či svatořečený Španěl Josemaría Escríva de Balaguer, zakladatel mocného hnutí Opus Dei, jež se zapletlo s generálem Francem… Možná spadá do politické kategorie i nynější blahořečení Karla Habsburského. Ovšem vyzdvihnout dnes umírněného panovníka, díky němuž se rozpad rakousko-uherské monarchie obešel bez revolučního krveprolití a divoké hyperinflace, to není marné gesto. JOSEF GREŠ

Kořistka na detektoru

Když Josef Škvorecký v mládí psal o amerických autorech, rád používal pojem podtext, aby zdůraznil, že smysl díla netkví jen v tom, co je řečeno, ale především v nevyřčeném, co se dá pouze vytušit. Zdá se, že svůj podtext mají také oslavy jeho jubilea. Svým lpěním na obyčejné lidské svobodě Škvorecký dodnes nepochybně popuzuje staré i nové šamany a úředníky, falešné proroky i despotické projektanty abstraktního štěstí, slyšet však nejsou, protože jim chybí vtip, šarm i srovnatelně přesvědčivá slova. Josef Škvorecký se stal skutečným klasikem, ovšem s jednou výhradou: jeho obrazy života, lásky, zla i trápení neztratily nic na svěží provokativnosti.

Před měsícem na tomto místě stálo, že poslanec Unie svobody Zdeněk Kořistka si musí vybrat. Buď konečně řekne policii, kdo konkrétně mu měl jménem ODS nabídnout 10 milionů korun za potopení vlády, nebo neřekne a pak je lhář a ještě špatný. Kořistka tehdy konkrétní jméno neřekl. Přesto aféru otáčí ve svůj prospěch. Minulý pátek ministr vnitra s odvoláním na vyšetřovatele potvrdil, že Kořistka při tříhodinovém výslechu na detektoru lži mluvil pravdu. Slova „špatný lhář“ tedy nutno vzít zpět. V případu zůstává víc otázek než odpovědí. Kořistka měl nabídku dostat na schůzce s poradcem šéfa ODS Markem Dalíkem a lobbistou Janem Večerkem. Proč nechce veřejně říct, kdo z nich ho chtěl uplácet? (Tím by totiž Kořistka riskoval: od té chvíle by čelil podstatně vážnějšímu riziku žaloby než teď.) Proč zkušený politický mazák neopáčil „Pánové, nechám si to projít hlavou a ještě se sejdeme“? Přijít na další schůzku s diktafonem, měl by ODS na lopatě. A dále: MF Dnes tvrdí, že se o věc začala zajímat jen a jen kvůli výroku Mirka Topolánka, podle nějž před hlasováním o důvěře nechal „oťukávat“ poslanecké nováčky. Že by předseda ODS byl až tak prostomyslný, aby poslal reportéry za někým, koho jeho lidé korumpovali? Ostatně, co by si ODS za oněch 10 milionů koupila? Kdyby chtěla zasednout ve vládě, stačilo v létě říct. A s vypsáním předčasných voleb by jí jeden Kořistka nepomohl. Jenže detektor lži byl geniální tah. Tím spíš, že lidé z ODS z něj mají nápadný strach a trapně se vykrucují. Pokud strach nepřekonají, aféra končí tím, že Zdeněk Kořistka máslo z hlavy své přendal na kolektivní hlavu ODS.

VIKTOR ŠLAJCHRT

TOMÁŠ NĚMEČEK

Podtext

4/

DOMOV

27. 9.–3. 10. 2004

Zavřete oči, sterilizuji FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Výpovědi žen, které nedobrovolně přišly o možnost mít děti „Podepsala jsem ten papír, protože jsem nic pořádně nevnímala. Ani jsem to nečetla. Proč se mnou o tom nikdo nemluvil dřív? Tohle se už nesmí stát dalším lidem,“ vysvětluje, proč se chystá připojit k deseti případům žen, které šetří ombudsman.

Jak to dokázat

Primář Spousta: Přece mi rozuměly.

Gisela Pačenová: Tvrdili, že sterilizaci zase odstraní – ale lhali.

Zní to jako zpráva z dob totality – v porodnicích prý probíhají nedobrovolné sterilizace žen. Šokující informaci se sice teprve snaží ověřit úřad ombudsmana, ale konkrétní příběhy žen a odpovědi doktorů, které má Respekt k dispozici, ukazují, že se zřejmě jedná o skutečnost. Pro vyšetřování bude významné i to, že deset postižených žen našlo odvahu své případy předat ombudsmanovi a jít s porodnicemi do střetu. Jejich jména stejně jako názvy porodnic úřad zatím přísně tají, aby se tak zabránilo případné skartaci dokumentů a ovlivňování svědků.

chvíli cokoli, abych už to měla za sebou,“ říká paní Jana. Radost z narození holčičky zahnala vzpomínku na podpis do kouta. Co vlastně svým jménem stvrdila, se dozvěděla až ve chvíli, kdy se jí nedařilo počít další dítě a přišla za doktorem. „Byla jsem naprosto v šoku, protože jsme se těšili na další miminko. Nechápala jsem to a nevěděla, co dělat. Netušila jsem, kde bych mohla hledat pomoc s tak osobní věcí,“ vzpomíná paní Jana. Její jedinou šancí je dnes umělé oplodnění – úkon, který stojí 52 tisíc a výsledek není zdaleka jistý. Po poradě s partnerem se již o třetí dítě pokusila. Plod se jí ale nepodařilo udržet. „Máme ještě dva pokusy a v lednu to zkusíme znovu. Vím, že to jde, a o další dítě bojovat nepřestanu,“ říká Jana. Podobný příběh prožila její přítelkyně Gisela Pačenová. Když jí před šesti lety podávali doktoři právě narozeného chlapečka do náruče, sdělili jí, že ji museli sterilizovat. Ani ona si neuvědomila, že těsně před porodem podepsala svolující papír. „Jako žena jsem si připadala na nic. Dokto-

Budu bojovat Mezi deseti statečnými je i sedmadvacetiletá žena, říkejme jí pro orientaci Jana, jejíž tragédie začala před sedmi lety. Když ji s velkými bolestmi vezli na porodní sál, zastavila ji sestřička a podala jí nějaké lejstro. „Měla jsem v sobě tři injekce a myslela jsem, že podepisuji svolení s císařským řezem. Podepsala bych v té

ři mi ale řekli, že za půl roku mi sterilizaci odstraní a já budu mít další dítě,“ vypráví paní Pačenová. Právě tato naděje ji také utěšila ve chvíli, kdy její chlapeček po několika málo dnech zemřel na srdeční vadu. Když ale za půl roku přišla do nemocnice, aby jí sterilizaci odstranili, čekala ji drtivá zpráva. „Řekli mi, že je to nevratné. Ten pocit si nedovedete představit. Nechtěli jsme se ale vzdát, a když jsme si v jednom časopise přečetli o možnosti umělého oplodnění, neváhali jsme,“ říká paní Pačenová. V té době měli k dispozici zbytek peněz za prodanou felícii, které se museli zbavit, aby mohli zařídit pohřeb svého syna. Jejich snažení slavilo úspěch, narodil se jim zdravý chlapeček, kterému je dnes dva a půl roku. Co je ale na případu paní Pačenové zarážející, je to, že doktoři věděli několik týdnů dopředu, že budou muset rodit císařským řezem, protože příčinou byla úzká pánev maminky. Přesto jí papír se souhlasem s císařským řezem a sterilizací dali k podpisu až těsně před porodem.

Jako první přišlo s informacemi o nechtěných sterilizacích Evropské centrum pro práva Romů. Centrum společně s Ligou lidských práv, IQ Roma servis a Vzájemným soužitím zmapovali během minulého a letošního roku zdejší porodnickou praxi. „Máme k dispozici samozřejmě víc než uvedených deset svědectví, ale zatím jen těchto deset žen souhlasilo se zveřejněním,“ říká Jiří Kopal z Ligy lidských práv. Organizace předaly tento podnět ombudsmanovi a záměrně se to snažily skrýt před médii a veřejností. „Chtěli jsme to utajit, aby nedošlo ke zničení dokumentace,“ říká Kumar Vishwanathan ze Vzájemného soužití. Podle Anny Šabatové, zástupkyně ombudsmana, bude prošetřování konkrétních kauz trvat měsíce. Jak ukazují uvedené příklady, posuzování případného pochybení lékařů bude těžké, protože ženy podepsaly souhlas se zákrokem. Otázkou je, jestli podpis papíru v porodních bolestech, ve stresu a pod vlivem tišících léků lze považovat za informovaný souhlas. „Podívejte, když žena něco podepíše, tak tomu asi rozumí. A já nevěřím, že žena je porodem tak alternovaná, že neví, co podepisuje,“ říká primář gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice Fifejdy v Ostravě Richard Spousta. Jeho oddělení bude pravděpodobně jedno z těch, která budou svou zavedenou praxi ombudsmanovi vysvětlovat. Primář Spousta potvrzuje, že při akutních případech ženy na jeho od-

dělení podepisují souhlas s císařským řezem nebo sterilizací při cestě na operační sál. „A proč ne? Druhý císařský řez znamená riziko, a je tedy možné sterilizaci provést,“ říká primář. Ne všichni porodníci však souhlasí. „Já jsem sterilizaci v takovém případě nedělal deset, možná patnáct let. V dnešní době a se současným vybavením pro mne druhý klasický císařský řez není medicínským důvodem ke sterilizaci,“ říká bývalý šéf lékařské komory Bohuslav Svoboda, dnes přednosta gynekologickoporodnického oddělení 3. lékařské fakulty UK.

Není rasa jako rasa Přestože ve všech deseti případech prošetřovaných ombudsmanem se jedná o Romky, vůči nimž byla před rokem 1989 ze strany státu uplatňována rasově motivovaná sterilizace, pouze rasový motiv dnes odmítají i iniciátoři prošetření. „Není to primárně rasový problém. Jedná se hlavně o respektování lidské důstojnosti a o to nechat lidi, aby rozhodovali sami za sebe,“ říká již citovaný Vishwanathan. Stejného názoru je i Šabatová, která tvrdí, že společným jmenovatelem těchto případů je nedomyšlenost medicínského pohledu na sterilizaci. „Lékař na sebe nemůže brát celou odpovědnost pacienta a rozhodovat o něm. Musí se brát v potaz i psychologická stránka věci,“ říká Šabatová. Podle ní by měl předcházet rozhodnutí o nemožnosti dál mít děti odborný pohovor a ne rozhodnutí lékaře. Primář Spousta ale kauzu svými výroky do rasové roviny posouvá: „My tu nejsme rasisti. Ale Romové jsou opravdu hluční a chodí jich sem na návštěvu třeba deset. S touhle skupinou občanů se prostě nedá dohodnout.“ J A N K O VA L Í K

Kdo prošel Škromachovým sítem FOTO LUDVÍK HRADILEK

Do ministerského projektu se přihlásilo 185 migrantů a úřady už tuší, kde je problém

Rodina Ignatjevových: Proč máme nosit každý rok úřadům doklady, které už znají?

Je to naděje pro cizince, ale zároveň i pro vymírající Čechy. Tak by se dal ve stručnosti shrnout už rok běžící projekt, který u nás vybraným lidem jiné národnosti usnadňuje legální pobyt a práci. Jeho cílem ale není humanitární pomoc, nýbrž obrana tuzemské společnosti proti poklesu zdejší populace. Rok k definitivnímu zhodnocení projektu nestačí, ale už dnes odhalil slabiny českého přístupu k cizincům.

Tři oříšky pro Natalii Pro rodinu Andreje Ignatjeva jsou kazašské stepi, hory, příbuzní a kamarádi už dávno minulostí. Ignatjevovi před sedmi lety dostali výpověď ze zaměstnání, protože je měli nahradit rodilí Kazaši. „Cítili jsme, že pro nás tam už není žádná budouc-

nost. Ztratili jsme svoji vlast – v Kazachstánu na nás pohlíželi jako na Rusy a v Rusku zase jako na Kazachy. Tak jsme se rozhodli vydat jinam,“ říká Andrej. S manželkou v osmém měsíci těhotenství a dvěma dětmi si na cestu sbalili jenom kufry s oblečením a nasedli do letadla směr neznámá Praha. „V Kazachstánu spousta lidí poslouchala Gotta nebo Vondráčkovou, a také jsme znali české filmy. Jediné, co věděl náš syn o zemi, do které jsme se vydali, bylo, že se v ní natáčela pohádka Tři oříšky pro Popelku,“ říká s úsměvem paní Natalia. Rodina zaplatila prostředníkům více než 10 tisíc dolarů za zprostředkování víza a ubytování v Česku. Po roce ale došly peníze a rodina zvažovala návrat do Kazachstánu. V té době se pan Ignatjev rozhodl, že za-

čne chodit na úřady sám, bez zprostředkovatelů, a že si změní podnikatelské vízum na pracovní a nechá se zaměstnat. Když už poněkolikáté viděl v inzerci práce volné místo automechanika, rozhodl se začít pracovat právě tam. Dnes rodina žije v Brandýsku nedaleko Kladna, nejmladší syn Kolja chodí do první třídy, nejstarší dělá autoelektrikáře, dcera sekretářku a otec automechanika. Také matka, která se až dosud starala o nejmladšího syna, si našla práci jako švadlena. Sehnat zaměstnání ale vůbec nebylo jednoduché. „Několikrát se mi stalo, že když zaměstnavatel zjistil, že není jisté, zda mi za rok prodlouží povolení, tak mě radši nevzal,“ říká třiadvacetiletá dcera Jelena. Se sehnáním práce ale starosti nekončí. Každý rok musí celá rodina podstupovat schvalovací řízení, kterému neujde žádný cizozemský usedlík. „Je to zbytečná byrokracie – žijeme tu už sedm let a na úřady musíme nosit rok co rok ty samé doklady, které už znají,“ diví se pan Ignatjev. Každý rok za papírování zaplatí deset tisíc korun a žije ve strachu, že prodloužení nedostane. Před rokem ale Ignatjevovým svitla naděje. Z televize se tehdy dověděli o projektu, který pracujícím cizincům nabízel zkrácenou cestu k trvalému pobytu. Přihlásili se všichni tři – otec, dcera a syn. Všem to vyšlo. „Dává nám to jistotu, pocit, že za námi někdo stojí a podporuje nás,“ říká na adresu projektu Jelena.

Nesmyslné zákony Ignatjevovi byli jedni z prvních 185 cizinců, kteří se během roku do pro-

jektu ministerstva práce přihlásili a uspěli. Měli štěstí, že pocházejí ze země, na které chce česká vláda otestovat svoji vstřícnější cizineckou politiku. Kromě Kazachstánu byl projekt určen i lidem z Chorvatska a Bulharska a později i z Běloruska a Moldávie. Popudem k zahájení projektu byl nepříznivý demografický vývoj české společnosti. Porodnost v Česku prudce klesá a každým rokem ztrácíme na 20 tisíc obyvatel. „V prvních letech nejde o to získat velké počty zahraničních odborníků, ale vyzkoušet systém, který jednou bude fungovat pro všechny cizince,“ vysvětluje koordinátorka projektu Věra Ivanovičová, proč projekt i přes nízký počet účastníků – původně totiž počítal s dvojnásobnou účastí – považuje za úspěšný. Za čtyři roky by ale mělo testování skončit a zvýhodněné podmínky, které se dnes nabízejí jen účastníkům projektu, by pak měly platit pro cizince ze všech zemí. Už dnes totiž projekt jasně dokládá, že stávající cizinecká legislativa je nesmyslně přísná. Na což nyní nará-

žejí i ministerští úředníci. „Hlavním důvodem, proč se moc lidí do projektu nehlásilo, byl fakt, že je u nás velmi obtížné sehnat práci,“ přiznává Věra Ivanovičová. Zaměstnavatel, který chce přijmout cizince, musí nejdříve dokázat, že na toto místo nemůže sehnat Čechy. Cizinec pak zase musí každý rok žádat o nová povolení. Nastartovaný projekt má ukázat, že lidem ze zahraničí, kteří se osvědčili, není třeba klást žádné překážky. Ministerstvo práce se snaží alespoň v rámci možností stávajících zákonů vyjít trochu vstříc účastníkům projektu. Od října by jim měla sloužit speciální internetová stránka, kde budou mít cizinci k dispozici seznamy volných míst. Dalším vstřícným krokem, který ministerstvo po roce zkušeností udělalo, je to, že od října se do projektu budou moci hlásit také zahraniční absolventi českých vysokých škol bez ohledu na zemi původu. Na změnu nepřátelské legislativy si ale cizinci zřejmě budou muset počkat až do vypršení projektu, tedy čtyři roky. E L I Š K A B Á R T O VÁ

Šance na zařazení Zahraniční zájemci o zařazení do projektu musí splnit základní kritéria – země původu, středoškolské vzdělání, vízum a povolení k zaměstnání. Pak jim na základě dalších údajů – jako počet dětí, vzdělání, znalost českého, anglického jazyka – přidělí počítač body. Nejvýhodnější postavení má vysokoškolák do 35 let se dvěma dětmi, znalostí češtiny i angličtiny. Kdo dosáhne stanovené hranice 25 bodů ze 66 možných, je zařazen do projektu. To znamená, že už po dvou a půl letech může žádat i s rodinou o trvalý pobyt (jinak o něj smějí žádat cizinci, kteří žijí na našem území nepřetržitě 10 let; na občanství pak takový člověk čeká ještě dalších pět let, což je třikrát déle než v „starých“ zemích EU).

RESPEKT / 40

DOMOV

/5

Fotbalová špína vyplouvá FOTO ČTK

Rozhodčí se paktují s bafuňáři a berou úplatky, ale liga je pořád v klidu

Křišťálově čistý Puček: Pár přátelských půjček a noc v hotelu? Nic mi přece nezakazuje podnikat.

„Korupce ve fotbale má rysy organizovaného zločinu. Jsem zděšen z toho, co se tam děje,“ říká kroměřížský státní zástupce Pavel Pukovec, který od jara dozírá na vyšetření většiny případů ze stále se rozrůstající úplatkářské aféry v nejvyšší lize. Minulé pondělí MF Dnes zveřejnila nové přepisy odposlechů, na nichž přední rozhodčí souhlasí s nabídkami úplatků, včetně třeba noci s prostitutkou. Na světlo vycházejí další informace o propletenci přátelských vztahů mezi sudími a fotbalovými bossy. Nový ročník ligy však jede dál, jako by se nechumelilo.

Nejlepší rozhodčí Ve zveřejněných odposleších hraje důležitou roli známý rozhodčí Lubomír Puček. Pětkrát vyhrál „Křišťálovou píšťalku“ (cena fotbalových funkcionářů a osobností pro nejlepšího su-

dího), Moravskoslezský deník jej před týdnem nadšeně nazval „nejlepším moravským rozhodčím všech dob“. V roce 1995 se blýskl veřejným prohlášením, že před časem odmítl úplatek dvou tehdejších fotbalových bossů. Když se ale o jeho slova začala zajímat policie, Puček odmítl vypovídat a tím vše skončilo. Zato se od té doby datuje přátelství s jedním z těch, které obvinil z korupce – majitelem drnovického klubu Janem Gottvaldem. Od minulého týdne kolem Pučka přituhuje. Jen pro připomenutí: v zatím poslední vlně obvinění došlo na Opavu. Sportovní manažer tamního klubu Gustav Santarius, jak vyplývá z odposlechů, zaplatil letos v březnu (před zápasem Opavy s Olomoucí) rozhodčímu Václavu Zejdovi noc v luxusním hotelu a jako bonus mu dodal prostitutku. Hotel Gurmán patří právě zmíněnému Pučkovi. Na přepisu v MF Dnes mluví jako jeden ze spik-

lenců, svůj hotel líčí kolegovi Zejdovi takto: „Když se tam bude něco vymýšlet, nemusíš mít strach, že někdo dorazí, že nás vyfotí nebo natočí, to se tam nedělá.“ Co na tyto odposlechy říká? „Zejda tam spal, ale co bylo mezi ním a Santariusem, o tom nic nevím,“ sděluje Puček. „Z odposlechů byla zveřejněna jen část, ten zbytek dokazuje, že jsem nevinen.“ Podle jeho slov hotel Gurmán funguje půl roku, spalo v něm „maximálně pět rozhodčích“. Kdo platil jejich pobyty, už si prý nevzpomíná. Mimochodem, v Evropě se nositel Křišťálové píšťalky neprosadil. Před pěti lety řídil tak mizerně zápas v Anglii, že od té doby je nasazován jen na nedůležité mače. V české lize však píská dodnes.

čas přespí kolega. V roce 1994 se stal členem dozorčí rady druholigového Baníku Havířov. Jmenoval ho tam podnikatel Petr Kellovský, který je dnes ve vazbě kvůli podezření ze stamilionových podvodů s falešnými směnkami. Klub skončil po čtyřech letech v bankrotu, zůstal po něm zadlužený stadion. „V dozorčí radě jsem byl, ale mám svědky, že jsem tam nic nedělal a za nic nemůžu,“ reaguje Puček. A že je podivné, když rozhodčí sedí v druholigovém klubu? „Nic mi nezakazuje podnikat.“ Mezi jeho obchodní partnery patřil i podnikatel Radovan Krejčíř, stíhaný pro změnu kvůli podezření z podvodů s lehkými topnými oleji. Krejčíř před deseti lety ovládal fotbalový klub Drnovic a Puček si od něj v té době půjčoval milionové částky na podnikání. „Ale nikdy jsem tehdy Drnovice nepískal, mám čisté svědomí, prostě to byly přátelské půjčky,“ tvrdí. O těsných vazbách mezi rozhodčími a funkcionáři mluví i další známý český rozhodčí Evžen Amler. „Když se jako rozhodčí chcete někam dostat, musíte respektovat svazovou mašinerii. Vy pískáte zápasy klubů a jejich šéfové o vás jako funkcionáři fotbalového svazu rozhodují,“ říká. Na zveřejněných odposleších mu manažer Viktorie Žižkov Ivan Horník nabízí dva tisíce eur za zmanipulování loňského zápasu Žižkova se Synotem Uherské Hradiště. Amlerova tehdejší reakce podle MF Dnes zněla: „Ivane, známe se a oba dva víme, jak to všechno běží. Já jsem ti chtěl říct, že tam budu včas a všechno dám do pořádku. A pak ti brnknu.“ Amler dnes tvrdí: „Úplatek jsem tehdy nevzal, ale neřekl jsem ani ne. Jen jsem

to nechal vyšumět doztracena, nechtěl jsem si komplikovat život.“

A jedeme dál V obviněných klubech se přitom téměř nic neděje. Třeba manažer Opavy Jiří Berousek i poté, co policie začala stíhat jeho kolegu Gustava Santariuse, říká: „Pan Santarius pro nás dál pracuje. Zatím není nic prokázáno, počkáme na výsledky vyšetřování.“ V Opavě sice minulý týden rezignoval z vedení klubu náměstek primátora Václav Klučka (město má ve Slezském FC Opava čtvrtinový podíl), ale se zveřejněnými odposlechy to prý nesouvisí. „To nebylo kvůli korupční aféře, kterou považuji jen za selhání jednotlivce, prostě jsem nedokázal prosadit požadavky města proti většinovému vlastníkovi,“ říká Klučka. Také Viktoria Žižkov, jejíž sportovní ředitel Ivan Horník byl obviněn z uplácení rozhodčích v devíti zápasech, si myje ruce. „Pan Horník nebyl zaměstnancem, ale samostatně výdělečně činná osoba. Za jeho údajné aktivity nemůžeme nést odpovědnost,“ říká prezident klubu Luděk Vinš. A co na to Českomoravský fotbalový svaz? „Situace nepřispívá k dobrému nazírání veřejnosti na fotbal na klubové úrovni. Ale svaz za situaci nemůže, je to věc klubů a já ani další členové odstoupit nehodláme, počkáme na rozhodnutí valné hromady,“ říká předseda svazu Jan Obst. Valná hromada se sejde nejdřív v únoru. Hlavním Obstovým vyzývatelem bude šéf Sparty Vlastimil Košťál, jehož klub zatím patří mezi prověřované. J A R O S L AV S P U R N Ý

Stíhaní a trestaní Počet stíhaných policií: tři desítky (převážně rozhodčí). Počet potrestaných fotbalovým svazem: 12 rozhodčích dostalo dvouletý zákaz pískat, stejnou dobu nesmějí ve fotbale působit funkcionáři Ivan Horník z Viktorie Žižkov a Jaroslav Hastík ze Synotu Uherské Hradiště. Jejich klubům se strhává dvanáct bodů v letošním ročníku. Obvinění padla za zápasy 4 klubů: Synotu, Viktorie, Opavy a Vítkovic. Prověřují se zápasy 7 klubů: Sparty, Teplic, Jablonce, Liberce, Olomouce, Mostu a Horních Počernic.

Neřekl jsem ne Pučkovo fotbalové podnikání se přitom neomezuje jen na hotel, kde ob-

Všude svině bolševický Petr Cibulka na svém nekončícím turné

Každého odvolat Je pátek odpoledne a na rohu Lidického náměstí v centru Ústí nad Labem parkuje modrá dodávka s nápisem www.cibulka.net. Petr Cibulka, dnes podsaditý čtyřiapadesátník s rozcuchanými vlasy v zářivě modré košili, zahajuje mítink. „Nevěříte politikům a jejich novinářům? No konečně! Věřme sami sobě,“ hřímá do mikrofonu na lidi čekající na autobus. „Myslíte, že už vládnoucí garnitura nakradla dost a přestane? Neznám zloděje, který přestane krást, když má dost,“ volá Cibulka. Jako recept nabízí co nejširší zapojení občanů, kteří by hlasovali v referendech například o odvolání lokálního policejního ředitele, soudce či kteréhokoli politika; nijak blíž tuto vizi nerozvádí. Ústecké voliče však apel stále ne a ne zaujmout. Nikdo se ani na opakované výzvy na nic

neptá, jen opodál se občas na chvíli zastaví někdo z kolemjdoucích. Druhého mikrofonu se tedy chopí manažerka Cibulkovy strany Pravý blok Míla Jebavá a klade předsedovi otázky namísto občanů: „Byli jsme už mnohokrát obelháni. Můžeme vám opravdu věřit?“ Nebo: „Petře, mohl bys říct něco o referendech?“ Po půlhodině se daří zaujmout alespoň jednoho potencionálního voliče. „Je tu nezaměstnanost a málo bytů a je to kvůli přistěhovalcům, co s tím uděláte, aby nám bylo líp?“ pokládá první otázku asi čtyřicetiletá paní v koženkové bundě. Předseda se pohotově chytá posledního bodu: „Pokud tato vláda podporuje přistěhovalectví, ohrožuje tím existenci této země.“ Mítink končí, tandem Pravého bloku uklízí letáky a balí. Do Senátu a všech krajů kandiduje Petr Cibulka už od roku 1996, v posledních senátních volbách v Brně získal 13 %.

Nasaď hypnózu Petr Cibulka pracoval jako topič, zeměměřič a knihař a v komunistických vězeních si odseděl téměř pět let. Jeho tehdejší přátelé z disentu o něm mluví jako o asketovi, který tehdy „jedl jen fazole z konzervy a pořád něco organizoval“. Poprvé šel do vězení na dva roky v roce 1978 – za to, že lidem

předával informace o chystaných koncertech undergroundových kapel. Později putoval do vazby či do vězení ještě několikrát (v roce 1985 za to, že FOTO LUDVÍK HRADILEK

Kampaň před listopadovými volbami se teprve rozbíhá, ale jeden kandidát má už náskok. Svou kampaň vede Petr Cibulka neúnavně a dlouhá léta. Jeden z nejodvážnějších disidentů se však do svého boje proti „fízlovskému systému tohoto kriminálního státu, který ovládají estébáci a ruské tajné služby“, už ponořil tak hluboko, že mu dávno přestali rozumět i jeho někdejší souputníci z Charty 77.

Myslím to upřímně.

v pražské restauraci U Bubeníčků nebyl spokojen s obsluhou a zanadával přitom na komunisty). Nakonec u něj tajná policie našla tak velké množství samizdatu, že měl Petr Cibulka strávit v base plných jedenáct let. Z cely ho po roce vysvobodila revoluce. Kolegům v brněnském Občanském fóru však brzy vyčetl málo důrazný postup

proti komunistům a rozešel se s nimi ve zlém. V roce 1991 ještě udělal velký čin: ve svých novinách publikoval seznamy udavačů StB. Od té doby Cibulka za finanční pomoci krajanů drží při životě svou vlastní stranu Pravý blok a objíždí zemi se svým programem vymýcení fízlů a zavedení přímé demokracie. Pokus o rozhovor s ním končí brzy. Na schůzku v pražské kavárně přichází Petr Cibulka v doprovodu své přítelkyně Míly Jebavé. Brzy stáčí řeč na vize blížící se katastrofy: „Světu hrozí nukleární válka. Možná už dnes jsou v Americe rozmístěny kufříkové atomové bomby od KGB.“ Jeho představa o správě země je taková: měla by se jí ujmout „opravdová elita“, k moci by se ovšem nedostávala volbami. Jak by se tedy vybírala? „Existuje metoda, kterou používala ruská vojenská rozvědka, jmenuje se regresní hypnóza. Tou zjistíte všechno,“ prozrazuje Cibulka. Kdo by tvořil výběrové komise a jakou roli by v celém systému hrál sám Cibulka, už nevysvětluje. Během rozhovoru schůzku několikrát přerušuje zazvonění mobilního telefonu. „Jasně, ten je na seznamech. Svině bolševická,“ přitakává vůdce Pravého bloku. Dodatečné otázky už přestávají Petra Cibulku těšit: „Neodpovím vám, pokud mi neslíbíte, že

dostanu článek v ještě rozpracované fázi. A chci mít poslední slovo před tiskem.“

Vyrovnání Nad dnešním tažením svého někdejšího známého krčí rameny i ti nejtvrdší bojovníci proti komunismu. „Před listopadem udělal obrovský kus práce, ale teď už se s ním nedá spolupracovat. Vlastně ani není na čem. Je demokracie a lidé mohou klidně spát,“ konstatuje Jiří Gruntorád, který si za svobodu slova odseděl čtyři roky a dnes spravuje knihovnu exilové a samizdatové literatury. Aktivista z justičního spolku Šalamoun John Bok míní: „Petr Cibulka dnes jedná stejně nedemokraticky jako komunisté. Proto se z jeho přátel najednou stávají nepřátelé. Je to smutné promarnění života.“ A režisér Břetislav Rychlík, který kdysi organizoval petici za Cibulkovo propuštění, připomíná nedávnou demonstraci, která vedla k rezignaci šéfa Úřadu vlády kvůli jeho esenbácké minulosti: „Jaký fízlovský systém? To je přece náznak, že tu je určitá očista. Že začalo vyrovnání s minulostí – nikoli revanš, ale jasné pojmenování toho, v čem jsme žili a co jsme dělali.“ – JK –

6/

DOMOV

27. 9.–3. 10. 2004

Jménem republiky, vyvlastnit! FOTO IBRA IBRAMOVIČ

Paroubkův úřad chystá kladivo na vzpurné majitele pozemků hém čtení. Kdy vláda rozhodne o vyvlastňovacím návrhu z Paroubkova úřadu, zatím není jasné. Už teď se totiž proti němu někteří ministři ohrazují. „Osobně se domnívám, že rozhodnutí o tom, co je veřejný zájem, by mělo být nadále ponecháno na soudu, nikoli to určit direktivně zákonem,“ říká šéf legislativní rady vlády (a bývalý soudce) Jaroslav Bureš. Naopak vicepremiér pro ekonomiku (a bývalý šéf agentury CzechInvest) Martin Jahn by si takový výčet přál: „Předešlo by se možnosti, že několik lidí zabrání stavbě důležitého závodu nebo průmyslové zóny, třeba jako paní Regecová v Hranicích. Pro mě je důležitější práce pro hodně lidí než majetek jednoho člověka.“ Ve sněmovně bude proti zákonu například stínový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS). „Napsat do zákona, že stavba průmyslové zóny nebo dálnice je automaticky ve veřejném zájmu, není rozumné. To by se pak málokdo snažil hledat alternativní místa a rovnou by vyvlastnil všechny pozemky, o něž by měl zájem,“ říká poslanec Pospíšil. „Jestli je něco veřejný zájem, pak především důsledná ochrana vlastnických práv.“

diích rozviřovala kampaň ve smyslu, že chystáme nějaké znárodňování. Proto jsme se rozhodli, kvůli obavě z možného posunu formulací nebo nepřesnostem, že naši lidé nebudou poskytovat osobní rozhovory. Vaše otázky zodpovíme písemně,“ sděluje mluvčí ministerstva František Tlapák. Po dvou dnech přichází z jeho úřadu k celé věci jen stručná e-mailová odpověď: „V současnosti probíhá vyhodnocování vnějšího připomínkového řízení. Co bude norma obsahovat, nelze specifikovat, protože dosud existuje pouze návrh textu.“

Bureš kontra Jahn

Úředníci ministerstva pro místní rozvoj našli způsob, jak snadněji lidem vyvlastnit majetek ve „veřejném zájmu“. Až dosud měly v tuzemsku poslední slovo soudy, které případ od případu zkoumaly, jaké má stát pro vyvlastnění důvody. To by se ale mělo změnit. Ministerstvo už připravilo soubor zákonů, kde chce „veřejný zájem“, kvůli němuž lze sáhnout na soukromý majetek, definovat dlouhým výčtem. Na předběžném seznamu staveb jsou krom průmyslových zón či dálnic také třeba trafostanice nebo veřejné parky.

Máte pěknou zahradu Před dvaceti lety si manželé Bajerkovi koupili na okraji Lipníku nad Bečvou polorozpadlou chatu. Za své celoživotní úspory zde postavili domek se zahradním altánkem a bazénem. Jenže sen o poklidném životě na penzi jim nečekaně přeťala vyšší moc. Na konci devadesátých let úředníci z lipnícké radnice manželům oznámili, že přes jejich pozemek naplánovali silniční obchvat. Bajerkovi odmítli dát souhlas. Tak vás vyvlastníme! uslyšeli nekompromisní odpověď. Po pár měsících pak zastupitelstvo zakreslilo chystanou silnici do územního plánu a označilo ji za veřejně prospěšnou stavbu. Ředitelství silnic a dálnic manželům za jejich pozemek nabídlo necelých sto tisíc korun. Tedy stejnou cenu, jakou by dostali za vyvlastnění (na odhad, podle nějž se stavbou znehodnotí cena jejich nemovitosti o 40 %, tedy o více než milion, nikdo nebral ohled). Bajerkovi prodat odmítli. Poté s nimi stavební úřad zahájil vyvlastňovací řízení, v září pak vyvlastnění definitivně potvrdila odvo-

lací instance, Krajský úřad v Olomouci. Manželům Bajerkovým tak zbyla poslední možnost, jak verdikt zvrátit: žádají od soudu přezkum, zda bylo vyvlastnění skutečně jediné možné řešení a zda nešlo vést stavbu jinudy. „Soud by měl rozhodnout během několika týdnů. Na jeho verdikt zřejmě čeká i ředitelství silnic, protože stavba obchvatu ještě nezačala,“ říká zeť pana Bajerky Dušan Andrle. „Naše argumentace stojí mimo jiné na tom, že původně byla stavba zakreslena mimo náš pozemek o sto metrů dál. Pak se ale do věci vložili stavbaři a přesvědčili město, že pro něj je nejvýhodnější vést trasu obchvatu přes naši zahradu.“ Podle senátorky Jitky Seitlové (nezávislá) je případ Bajerkových „ukázkovou kauzou“, jak stát v tuzemsku vyvlastňuje. „V podobném duchu se na mě obrátilo dalších šest postižených. Úřady vždy rozhodly, že jim vyvlastní jen část pozemku, a zaplatily jen zabrané metry. Že mnohonásobně klesne cena nemovitosti, už nikdo neřešil,“ říká. Podle dnešního zákona smí stavební úřad použít vyvlastnění jen jako „krajní možnost“, a to pro případ „veřejně prospěšné stavby schválené v územním plánu, provedení asanace nebo k zajištění nezbytného přístupu k pozemku a stavbě“. Zda úředníci při vyvlastnění postupují správně, přezkoumává soud. Právě tuto praxi chce ministerstvo pro místní rozvoj změnit.

Jen žádnou kampaň Na úřadu ministra Jiřího Paroubka (ČSSD) vzniká soubor předpisů, který soudcům do budoucna značně sváže ruce. Místo obecné formulace

by byl v zákonech seznam konkrétních typů staveb, od silnic a přehrad až po průmyslové zóny či letiště (viz rámeček). Právo vyvlastňovat budou mít obecní a krajské úřady i stát. „Norma zjednoduší pravidla hry. Nikdo už pak nebude moct zpochybňovat podobná rozhodnutí jako vyvlastnění pozemku Bajerkových,“ říká starosta Lipníku nad Bečvou Miloslav Přikryl (nezávislý). „Obchvat potřebujeme, denně městem projíždí devět tisíc aut, což je neúnosné. Těžko si dokážete představit, kolik komplikací nám postoj lidí jako Bajerkovi přidělává. A máme tu ještě tři podobné případy, kdy se lidé proti našim rozhodnutím stále odvolávají.“ S nápadem sepsat seznam staveb „ve veřejném zájmu“ přišel před dvěma lety tehdejší ministr pro místní rozvoj a dnešní šéf rezortu spravedlnosti Pavel Němec (US-DEU). Co ho k tomu vedlo, ale nechce prozradit. „Tisk informuji jen o zákonech, které podepíšu. V tomto případě se tak nestalo, norma ještě nebyla dokončena. To znamená, že o tom nebudu podávat bližší informace,“ říká stroze. „Mimo to, jak jste jistě zaznamenal, už nejsem ministr pro místní rozvoj.“ Současné vedení ministerstva nechce normu komentovat. Poté co návrh zákona unikl do MF Dnes, vyhlásil ministr Paroubek informační embargo a dva roky chystanou normu bagatelizuje jako „polotovar“. „Obecně vám k tomu můžu říct jen to, že vyvlastňovat se musí. Jinak bychom tu asi nepostavili nic. Poskytovat další informace nebudu, na shledanou,“ říká Ivana Hanačíková, která jako Němcova náměstkyně zákon připravovala a nyní na ministerstvu pracuje jako ředitelka sekce cestovního ruchu. „Nechceme, aby se kolem toho v mé-

Co má být veřejný zájem – silnice, dálnice, železnice, vodní cesty, přehrady, letiště, čističky, kanalizace, vodovody, trafostanice – průmyslové zóny pro strategické investory – přístup nebo příjezd k pozemku nebo stavbě

– asanace – vyhlášení ochranného pásma nebo chráněného území – parky a plochy veřejné zeleně – stavby a opatření k zajištění bezpečnosti státu

Slovenští vlastníci, plačte Veřejnou debatu o vyvlastňování vedou také východní sousedé, vláda Mikuláše Dzurindy totiž chystá ještě tvrdší metodu než Paroubkův úřad. Poté co několik stovek občanů odmítlo odprodat svůj pozemek na stavbu jihokorejské automobilky Hyundai/KIA nedaleko Žiliny, jelikož považovali nabízené výkupní ceny za nízké, Dzurindův kabinet oznámil přípravu novely, podle níž by vláda mohla o vyvlastnění v případě „strategických investic“ rozhodovat sama svým vlastním usnesením. Zákon by měl slovenský parlament projednat do konce ro-

ku. Podle současné úpravy smí stavební úřad vyvlastnit pozemky, „když cíle vyvlastnění nelze dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem“. Co je veřejný zájem a jak ho vykládat, zatím na Slovensku není výslovně upraveno a podobně jako v Česku o tom rozhoduje soud. I majitelé pozemků kolem Žiliny se na něj obrátili, když na jejich pozemcích začali dělníci připravovat základy automobilky, ačkoli stavební úřad ještě ani neskončil vyvlastňovací proceduru. Soud jejich stížnosti vyhověl a v září rozhodl, že dělníci zatím na soukromou půdu nesmějí.

ONDŘEJ KUNDRA

PŘIPOMEŇME SI

Plastový král je zpátky FOTO GÜNTER BARTOŠ

Cože, vy tu nechcete jednu pěknou průmyslovou zónu?

Snaha vymezit veřejný zájem výčtem konkrétních staveb není ojedinělá. Ve sněmovně leží návrh tří poslanců z královéhradeckého kraje Jiřího Hanuše (KDU-ČSL), Vlastimila Dlaba (KSČM) a Hany Orgoníkové (ČSSD), který za „veřejný zájem“ prohlašuje 16 konkrétních úseků silnic či dálnic (Slaný–Chomutov, Turnov–Hradec Králové apod.). „Dálnice a silnice nám tu prostě chybí, na hustou síť chceme lákat zahraniční investory. Nejrychlejší způsob je přijmout speciální zákon a pak je hned vybudovat,“ říká poslankyně Orgoníková. Sněmovna by měla v říjnu návrh projednat ve dru-

Biochemik Petr Wojnar patřil k hrdinům letošního léta. V televizi i v novinách (včetně Respektu) předváděl svůj revoluční vynález – „bioplast“, který by se vyrovnal PET obalům, ovšem na rozdíl od nich by se po vyhození na skládku neškodně rozložil. V září se ale rozhořčeně ozvalo několik výrobních družstev invalidů, jimž po spoluPetr Wojnar s rozpuštěným plastem: práci s výmluvným vynálezcem Kdo napíše nepravdu, bude litovat. v minulých letech zbyly jen milionové dluhy. Wojnar pak nebyl dlouho k zastižení. Teď je zpátky, a jak prohlašuje, své kritiky „zničí“. Plasty rozkládající se v neškodnou látku se zkoušejí v Americe, jejich rozšíření ale brání vysoké výrobní náklady. Petr Wojnar tvrdil, že vynalezl převratně laciný plast na bázi škrobu, a zájemcům předváděl prototypy příborů, obalů a lahví. „Američané mi zaplatili za několik licencí čtyři miliardy korun,“ řekl Respektu v červenci. Počátkem září však na podobný článek v Hospodářských novinách reagovalo pražské družstvo invalidů Obzor. Wojnarovy stroje a licenci si za 12 milionů pořídilo už před šesti lety, jenže zázrak nefungoval – příbory se při používání kroutily, zato se však dodnes nerozložily. Podobně si stěžuje družstvo Orlík Kompresory z Ústí nad Orlicí či Služba z Českých Budějovic. S invalidy neuzavíral smlouvu Wojnar, jednala za něj firma ECO Queen. Ta se také zavázala zajistit odbyt zboží, což – vzhledem k vyrobeným zmetkům – nesplnila. Na smlouvách je podpis jednoho z jejích jednatelů a zároveň majitelů, Martina Wojnara z Třebíče (oba Wojnarové ujišťují, že jde o shodu jmen, nejsou prý příbuzní). Některá družstva zkoušela ECO Queen zažalovat, firma však nemá majetek a činnost ukončila podivným způsobem: podle internetového obchodního rejstříku nemá už čtyři roky jednatele. Zda šlo od počátku o podvod, zkoumá pražský vyšetřovatel Miroslav Chládek. Družstevníci o tom nepochybují. „Wojnarové si například fotili naši provozovnu s tím, že ji chtějí ukázat odběratelům v Rakousku. Později jsme se dozvěděli, že fotky ukazovali dalším družstvům a prezentovali tím sami sebe,“ říká Libor Dostál z družstva Orlík Kompresory. Kapitán Chládek zatím nikoho neobvinil a k případu se odmítá vyjádřit. Tři bývalí jednatelé firmy ECO Queen jsou k zastižení na svých mobilních telefonech. Podle jejich tvrzení šlo o podnikatelský neúspěch, přičemž vinu za prodělané miliony svalují jeden na druhého. „Měli jsme dohodnutý obchod s jednou rakouskou firmou, ale ten zkrachoval. A pak už jsem z projektu odešel,“ tvrdí například o smlouvách s družstvy Martin Wojnar. Samotný vynálezce – schůzku s ním v kanceláři v pražské odborové centrále zprostředkovává další z jednatelů ECO Queen Jaroslav Janošec – působí stále sebevědomě a neotřeseně. Proč se družstevníkům plasty nedařily, podle svých slov netuší, patrně prý nedodržovali výrobní postup. O obchody firmy ECO Queen se podle svých slov nestaral. Dál trvá na tom, že prodal Američanům licence za čtyři miliardy, částka se prý „splácí postupně“. Podle svých slov už staví dvě haly na výrobu plastových granulí. Kdo, kde a kdy bude granule vyrábět, odmítá upřesnit. „Pokud uvidím, že o mně chcete psát seriózní články, mohu vás vzít do našeho výzkumného ústavu,“ říká. „Ale kdo napíše nepravdu, bude litovat.“ Od Wojnara dávají ruce pryč všichni, kdo o něm v letních článcích mluvili příznivě. „V současné době s panem Wojnarem nespolupracujeme. Jeho výzkum jsme ani blíže neprověřovali,“ sděluje Jiří Felčárek z tiskového odboru ministerstva zemědělství. Prorektor Vysoké školy chemicko-technologické Karel Ciahotný říká: „Pan Wojnar k nám chodí několikrát do roka nabízet vynálezy, naposledy samorozkladný toaletní papír. My si však nemyslíme, že je seriózní vědec.“ E VA V E S E L Á , K R I S T Ý N A B E R A N O VÁ Autorky studují na Vyšší odborné škole publicistiky. K tématu viz též článek v č. 30/2004 v archivu na www. respekt.cz.

RESPEKT / 40

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

27. 9.–3. 10. 2004

Skrytý trh za 30 miliard FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Tradiční univerzity mají strach: vývoz vzdělání je tady

Copak tohle je nějaký supermarket, aby sem mohl každý?

Je to trh, o kterém se v České republice zatím málo píše a mluví. Přitom má miliony zákazníků a rychle rostoucí balík peněz, v současnosti odhadovaný na 30 miliard dolarů. Oč jde? O vysokoškolské vzdělání. Vývoj se v posledních letech dostal tak kupředu, že „vývoz vzdělání“ – tedy lákání zahraničních studentů či zakládání univerzitních poboček v cizině – se stal důležitou součástí ekonomik především anglosaského světa. Spojené státy, Británie, Austrálie a Nový Zéland odstraňují překážky bránící jejich „exportérům vzdělanosti“ a soupeří o perspektivní trhy Indie a Číny. Kontinentální Evropa až na několik výjimek (například Nizozemsko) zatím spíše pasivně přihlíží. Dřív či později nás však tento trend nemine.

97 milionů zákazníků Počet všech vysokoškolských studentů na světě se v současnosti odhaduje na 97 milionů, z toho 1,8 milionu se učí v zahraničí. Obě čísla se ovšem rok od roku zvyšují. Za školné a další výdaje spojené se studiem

dnes tito zákazníci utrácejí už zmíněných 30 miliard dolarů. Zdaleka nejde o liberalizovaný trh, „vývozu vzdělání“ dnes brání řada více či méně viditelných překážek. Nejde jen o udělování akreditací pobočkám zahraničních univerzit, o vízovou povinnost pro studenty či o uznávání cizích diplomů. Domácí poskytovatelé vzdělání mají řadu výhod včetně dotací z veřejných rozpočtů. V některých zemích je výslovně stanoveno, že zřizovatelem vysoké školy může být jen stát, že zahraniční poskytovatel musí zaměstnat předepsané množství domácích vyučujících, že za studenta (se všemi daňovými a jinými výhodami) se považují jen studenti univerzit v dotyčné zemi apod. To ostatně platí i o anglosaských průkopnících liberalizace, kteří si svůj domácí „trh studentů“ pečlivě střeží. Například v Austrálii je – až na několik výjimek – většina vysokých škol veřejných a velmi se brání tomu, aby zahraniční poskytovatelé vzdělávání měli šanci na stejné dotace jako oni. Současně však australské školy expandují do okolí, především do jiho-

východní Asie, kde otevírají nové pobočky (za dravce v tomto směru je pokládána Monash University). Mluvit v souvislosti se vzděláním o exportu, trhu či liberalizaci zní nezvykle. Jde ostatně o novinku posledních deseti let – a její začátek byl velmi nenápadný. Když byla v roce 1994 v marockém Marráke podepsána zakládací listina Světové obchodní organizace, do systému mezinárodních smluv tehdy k známé Všeobecné dohodě o clech a obchodu (GATT) přibyla i obdobná dohoda o službách (GATS). V ní se na seznamu oborů, kde by se měly postupně odbourat mezinárodní překážky, ocitlo kromě třeba účetnictví, reklamních, auditorských či právních služeb též vzdělávání, a to včetně vysokoškolského. Různě ambiciózní závazky k odstranění bariér ohlásilo pouze 21 zemí včetně Česka a Slovenska (méně závazků už bylo jen v oblasti energetiky). Pak se dlouho nedělo téměř nic. Na přelomu tisíciletí se však věci začaly hýbat, své návrhy zaslaly Spojené státy, Austrálie, Nový Zéland a Japonsko a nové ko-

lo celosvětových jednání má být zakončeno v lednu 2005.

Nejsme supermarket Zhruba od přelomu tisíciletí si veřejné vysoké školy začaly uvědomovat, že v uvolňování trhů pod vedením Světové obchodní organizace se pro ně skrývá nebezpečí. Odbourání dnešních překážek by mohlo znamenat stejné podmínky pro konkurenty tradičních škol, například internetové poskytovatele vzdělání, soukromé školy či zahraniční univerzity. Anebo jinak: státy by musely zrušit některé dotace veřejným vysokým školám, protože by jim hrozily žaloby za porušení rovné soutěže a neférové zvýhodňování. Na straně kritiků GATS jsou proto dnes především představitelé veřejných vysokých škol a odborové svazy. Obávají se, že nová konkurence si vymůže rovný přístup k státním dotacím, veřejné školy pak budou mít méně peněz na vybavení a platy, takže utrpí kvalita výuky i výzkumu. Konečným důsledkem podle kritiků bude privatizace veřejných škol a následné propouštění personálu. K odpůrcům se přidaly i organizace studentů, ač by jim teoreticky – jakožto zákazníkům škol – měla konkurence vyhovovat. Volná soutěž na vzdělávacím trhu podle studentských spolků nutně povede k všeobecnému zavedení školného. A možná i k rozdělení na soukromé elitní školy pro bohaté a veřejné nekvalitní školy pro chudé. Proti otevření trhu se vzděláním dnes například vystupuje celoevropská studentská unie ESIB nebo Evropská asociace univerzit (EUA). ESIB v roce 2001 prohlásila, že odmítá vzdělání považovat za obchodovatelnou komoditu, neboť „univerzity nejsou supermarkety“; rok poté spolu s EUA označily vzdělávání za základní lidské právo. V září 2001 organizace sdružující vysoké školy v Kanadě, USA a Evropě vyzvaly své vlády, aby liberalizaci zastavily a nepřijímaly žádné další závazky. Zastánci liberalizace, což jsou především anglosaské vlády, ale třeba také sdružení evropských firem v oboru služeb European Services Forum, považují vzdělání za službu jako každou jinou. Upozorňují, že ve většině zemí poskytují vysokoškol-

ské vzdělání jak veřejné, tak soukromé instituce. Univerzitám podle nich privatizace nehrozí – soukromí poskytovatelé pouze pomáhají uspokojit poptávku, navíc konkurence zvyšuje kvalitu. I zastánci však připouštějí, že všechny dopady úplné liberalizace předvídat nelze.

EU říká stop Zajímavý a stále se vyvíjející je postoj Evropské unie jako celku. V roce 1998 tehdejší evropský komisař pro obchod Leon Brittan ze Spojeného království ujistil, že „žádný sektor nebude z liberalizace služeb vypuštěn“. Rostoucí tlak reprezentantů vysokých škol však přiměl Evropskou komisi k ústupkům. Loni v červnu Evropská unie předložila Světové obchodní organizaci svůj návrh, který neobsahuje žádné další závazky v oblasti veřejného vysokého školství. Naopak bylo zdůrazněno, že „jakékoli veřejné služby na státní či regionální úrovni mohou mít formu monopolu či výhradních práv poskytnutých soukromým poskytovatelům“. To znamená, že státy EU chtějí zachovat svou dosavadní vysokou podporu veřejným vysokým školám. Evropské tradiční univerzity se tedy zatím konkurenci ubránily – je ovšem otázkou na jak dlouho. Dřív či později si zahraniční poskytovatelé cestu k zákazníkům najdou, ať už přes internet nebo pomocí partnerství s místními vzdělávacími institucemi. Současně budou i nadále lákat evropské studenty do zámoří: už na počátku 80. let počet evropských studentů ve Spojených státech poprvé v historii převýšil počet amerických studentů v Evropě. Dnešní Evropa si sice udržuje silné a kvalitní vysoké školství, na druhé straně se svým postojem připravuje o poměrně významný způsob příjmů. Vývoz vzdělání s sebou nepochybně nese jistá rizika, například mohou být potlačeny programy, o které trh nejeví zájem. Vzor Spojených států však ukazuje, že lze najít rovnováhu – vydělat na exportu a přitom udržet kvalitu a pestrost škol. ALEŠ VLK Autor je doktorand na Twente Universiteit v nizozemském Enschede. Text vychází z jeho disertační práce.

Nechte můj landrover na pokoji V západní Evropě sílí odpor proti luxusním městským džípům Luxusní džípy pro městský provoz se z nejrozvinutějších zemí rychle šíří dál do světa a obliba těchto sportovních užitkových vozů (anglickou zkratkou SUV) roste. Kromě fanoušků mají ale SUV i vlivné odpůrce. Jako jeden z prvních se v tažení proti oblíbeným džípům pro městský provoz ozval londýnský starosta Ken Livingstone, který prohlásil řidiče těchto vozů rovnou za „totální debily“. A přituhuje pro ně také v Paříži, kde je chce radnice vytlačovat z městského provozu.

Zabíjí, páchne, překáží Starosta Livingstone svou nechuť k majitelům sportovních džípů s pohonem na všechna čtyři kola opírá o podklady svého dopravního odboru. Podle analýz londýnské radnice zabíjí SUV chodce v případě srážky s dvaapůlkrát vyšší pravděpodobností než obvyklé osobní auto. Nablýskané trubkové nárazníky prý fungují při kolizi spíš jako nebezpečná zbraň než jako ochrana cestujících. Terénní obři dále ve srovnání s běžnými vozy spotřebují dvakrát tolik paliva, vypouštějí do ovzduší až

čtyřikrát víc kysličníku uhličitého, zabírají v ulicích více místa a ostatním účastníkům provozu stíní ve výhledu. Londýnský magistrát proto Livingstonovi doporučuje, aby po vládě žádal zvýšení daně pro uživatele SUV, vyšší bezpečnostní standardy pro výrobce a zákaz masivních čelních nárazníků. Pařížská městská rada se v reakci na Livingstonův postup rovněž vyslovila pro omezení provozu dravých vozů. Chystaná opatření by znamenala, že v době dopravní špičky by řidiči SUV měli zakázán vjezd do „chráněných zón“, tedy do městských lesíků, parků a na nábřeží. Argumenty, které shrnuje zástupce pařížského starosty pro dopravu Denis Baupin, jsou podobné jako v Londýně: vysoká spotřeba, nebezpečnost pro chodce, příliš mnoho zabraného místa. A nejde jen o nápad dvou velkých radnic s výrazně levicovým politikem v čele. Francouzská vláda nechala vypracovat zvláštní návrh zákona, kterým chce odstupňovat daň z prodeje vozu podle množství emisí, které vůz vypouští. Návrhy na omezení SUV se objevují v dalších evropských velkoměstech, od Ženevy po Stockholm.

Myšlenka zdanit přísněji luxusní zboží není samozřejmě nová. Také majitelé terénních miláčků ale mají některé silné argumenty. Za prvé se i v civilizačně vyspělé západní Evropě (a v mnohem větší míře ve Spojených státech a Kanadě) najdou automobilisté, kteří se svým terénním vozem běžně naplňují jeho prvotní určení, totiž přepravu osob a zboží neupraveným terénem, a je nesmysl jim kvůli tomu zvyšovat daň. Evropským příkladem může být Švédsko. Za druhé jsou terénní vozy široká kategorie a zdaleka ne všechny mají nenasytné motory chrlící oblaka škodlivých zplodin. Za třetí je možné místo aut prostě zdražit palivo, což je cesta, kterou se vydalo Německo. Případně v sazbě prodejní daně u automobilů odlišit, jaký typ paliva užívají, což dělá například Rakousko.

Český problém: emise Českých automobilistů se tato debata zatím netýká, podle ministerstva financí se žádná zvláštní daň uvalená na terénní vozy ve městě nechystá. Zdejší společenská smetánka si ostat-

ně módní džípy pořizuje jen v omezené míře. Zatímco v západní Evropě jejich prodej stoupá, čeští zákazníci zůstávají opatrní. Podle Svazu dovozců automobilů se vozů typu SUV v tuzemsku v roce 2003 prodalo 3751, což je jen 2,5 % celkového počtu prodaných aut (například ve Švédsku to byla ve stejném roce celá šestina), a za prvních osm měsíců letošního roku jejich prodej v Česku dokonce klesl na 1,8 %. Navíc někteří majitelé je nechávají v garáži. Jak například nedávno řekl MF Dnes středočeský hejtman, místopředseda ODS a majitel bílé terénní toyoty landcruiser Petr Bendl: „S ,lanďákem‘ vyjíždím pouze na sváteční projížďky.“ Po českých silnicích jezdí zhruba 3 600 000 aut. Z toho terénních džípů asi třicet tisíc a žádný masový nárůst jejich počtu není na obzoru. Tuzemský problém s automobilovou dopravou je jinde – a pro jeho řešení by mohly posloužit i výše zmíněné recepty z Německa a Rakouska. Jde o emise, vzniklé nadmíru hustou dopravou: mezi lety 1990 až 2002 stoupl jejich objem téměř dvojnásobně. Podle předsedy Svazu dovozců aut Pavla Tunkla je příči-

nou zastaralý vozový park. „V Česku je asi 35 % registrovaných aut starších než pětadvacet let a jedno takové auto obstará tolik emisí jako patnáct nových,“ tvrdí Tunkl a upozorňuje, že při pomalé obměně aut (Češi vyměňují stará auta za nová dvakrát pomaleji, než je celosvětový průměr) se situace v nejbližší době nezmění. Poněkud odlišný názor má bývalý ministr životního prostředí a novopečený člen vedení Strany zelených Martin Bursík, který vidí možnost nápravy v podpoře alternativních paliv: „Kdyby Škoda Auto přišla s dvojpalivovou fabií s možností volit mezi benzinem nebo zemním plynem, pro majitele žigulíků by to mohlo být zajímavé.“ Zatímco v Česku při koupi nového vozu každý zákazník platí DPH ve stejné výši (19 %), v Rakousku je terénní volvo, jezdící na ekologicky nejméně šetrný benzin, zatíženo daní ve výši 16 procent, kdežto v kombinaci benzin/zemní plyn je daň poloviční. „Neznám vhodnější ekonomický nástroj,“ říká Bursík. PETR DUDEK Autor je redaktorem BBC.

RESPEKT / 40

EKONOMIKA

/9

Žádná Bublava už nebude, FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká předseda rozpočtového výboru Miroslav Kalousek

„Platy policistů nelze obhájit.“

Minulé úterý vláda schválila rozpočet se schodkem 84 miliard korun. Jeho příjmy naplánovala na 824 miliard, výdaje na 908 miliard. Teď přichází na řadu sněmovna, kde bude mít důležité slovo rozpočtový výbor pod vedením šéfa lidovců Miroslava Kalouska. Ten chce v plánech vlády prosadit změny, především v platech policistů, hasičů a vězeňských dozorců: „Nelze obhájit, proč jedna skupina státních zaměstnanců má dostat přidáno 27 %, kdežto většina zbylých 3 %. Chci, aby částka 8,2 miliardy pro policisty byla přerozdělena ve prospěch ostatních.“

Pozor na výsluhy Zvýšení platů pro policisty ale stanovil nový, už jednou odsu-

nutý zákon. Chcete ho odsunout znovu? Pokud to neuděláme, pak na dlouhou dobu rozevřeme nůžky mezi platy různých skupin. Poruší se tím princip sociální soudržnosti – už teď je slyšet, jak se ozývají další skupiny. Navíc je tu ještě jeden problém: nejde jen o peníze na mzdy, ale i o výsluhy, které z toho vyplývají. Zákon se týká 75 tisíc lidí. Ti můžou začít hromadně odcházet ze služebního poměru a na výsluhových příplatcích to bude stát další miliardy. V rozpočtu se vláda rozhodla oproti první verzi ušetřit 10 miliard. Z toho polovinu na podporách v nezaměstnanosti, protože podle ministra Škromacha bude nižší, než se čekalo. Ale když nebude, podpory stejně vyplatit musí – i to malé snížení schodku pak zůstane jen na papíře. Jsem přesvědčen, že to bude reálné snížení. Nejde jen o podpory, ale i o zpřísnění dávek sociální péče. V rámci zpřísnění se má snížit životní minimum a zavést ještě nižší existenční dávka pro ty, kdo dlouhodobě odmítají práci. Už víte, co bude znamenat „dlouhodobě“? Zatím se uvažuje o limitu jednoho roku, ale mělo by také záležet na tom, jak aktivně se člověk snaží práci hledat. O tom všem budeme ještě v koalici diskutovat. Poslanci při schvalování rozpočtu přerozdělují zhruba miliardu korun pro své volební okrsky. Co si o tom myslíte? Nemůžete žádnému poslanci zabránit podat pozměňovací návrh. Je lo-

gické, že se každý snaží prosadit to, nač se podle něj v rozpočtu pro jeho region zapomnělo. Jsou to rekonstrukce škol, hřišť… To přece nejsou prohospodařené peníze. A známý případ opakovaných dotací pro Bublavu? I Nejvyšší kontrolní úřad nedávno potvrdil, že poslanci neměli posílat 60 milionů na akvapark v horské vesnici bez vodovodu. Žádná Bublava by se už neměla opakovat. Ministerstvo financí od loňska takové investice přísněji hlídá a peníze uvolní teprve tehdy, když uvidí řadu dokladů – průběh výběrového řízení, stavební povolení atd. Už víte, co vy sám navrhnete pro svou domovskou Bechyni? Něco určitě. Mám tu řadu podnětů a žádostí.

Nepřiměřená ochrana Často mluvíte o penzijní reformě jako o nutné základní věci. Jakou máte rámcovou představu? Když dnes jde na důchodové pojištění 28 procent hrubé mzdy, bude se nějaká část z toho spořit do soukromých fondů? Kolik, jak a kam by se mělo platit, to zatím nemohu říct. Je spousta možností a musíme se hlavně dohodnout. Pokud budu prosazovat jednu variantu, tak dosáhnu leda toho, že žádná dohoda nebude. Jediné, co lze říci, je tento vzkaz: ze státního průběžného systému budou příští generace brát mnohem menší penze než současných 40 % průměrné mzdy, jinak se ten systém zhroutí. A vedle toho bude muset být nějaký pilíř stojící na individuálním spoření.

Budete dál zvyšovat důchodový věk, třeba na 65 let? To přece není žádná systémová změna! Ale můžeme nabídnout různé varianty odchodu do důchodu a od toho se odvíjející penze. Jak dlouho nechá koalice „zmražené“ regulované nájmy? Moje cílová představa je taková, že na trhu s byty bude jedna cena, nikoli volný a regulovaný trh. Pokud nebude deregulováno nájemné, není možné efektivně podporovat bytovou výstavbu a bytů bude pořád nedostatek. Nejsem proti zákonu o nájemném, jaký navrhuje ČSSD a v němž by byla definována cena v místě obvyklá. Ale naprosto se rozcházíme v tom, jak se ta cena stanoví. Ve sněmovně již byl loni návrh uvolnit během dvou let třikrát o 10 %. Zkusíte ho prosadit znovu? Ten zákon byla následující zpráva lidem: Nejsme schopni se domluvit, jak má vypadat definitivní zákon o nájemném, takže stanovujeme „třikrát 10 %“ a za tu dobu se pokusíme domluvit. Bohužel ani to neprošlo. Co říkáte na názory, že nejhorší pro majitele nakonec není ani tak regulované nájemné jako spíš fakt, že nájemníkovi se dává velmi obtížně výpověď? To s tím souvisí, je to otázka i naprosto nepřiměřené ochrany trhu. Musíme uvolnit smluvní vztahy, aby vznikl normální trh s byty.

Pacienti a privatizace Vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn slibuje napřesrok

„tvrdou zdravotnickou reformu“. Je něco takového možné, když ČSSD nepřipustí vyšší spoluúčast pacientů? Pod reformou si představuji mnohem vyšší efektivitu systému, což bez spoluúčasti pacientů nepůjde. Programové sliby ČSSD pro toto volební období jsou v přímém rozporu s vyrovnaným hospodařením veřejného zdravotního pojištění. Lze mít jedno, nebo druhé, ale ne obojí. Takže budete prosazovat placení u doktora a za recept? My to samozřejmě připravujeme, ale jsme součástí koalice – a ti, kdo vyhráli volby, spoluúčast pacientů zásadně odmítají. Ale v příštím volebním období k tomu bude muset dojít. Máte představu, jak dál s privatizací? Má se třeba Telecom prodávat na burze, nebo v soutěži? Nedokážu říct. Počkám si na názor privatizačního poradce, v tuto chvíli by to ode mě byl jen názor poučeného laika. Pokud ČEZ uspěje v privatizaci na Slovensku, bude ho pak chtít vůbec nějak vláda prodat? Nemyslím, že by privatizace ČEZ byla v tomto volebním období na pořadu dne. A Severočeské doly? Do konce října má vláda rozhodnout, zda je bez soutěže prodá konsorciu ČEZ a Appian Group. Já se budu vyjadřovat k návrhu, který bude ležet na stole. A žádný takový návrh tady nebyl. Vláda zatím nejednala ani o tom, jakým způsobem chce doly prodat. MAREK POKORNÝ

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Dojení v Telecomu, jak počítají Řekové a jeden praktický slovník Tak šéfům Telecomu prošel jejich „Kompenzační plán“, díky němuž budou až do roku 2006 dostávat velkolepé čtvrtletní prémie. Klíčem bude cena Telecomu na burze: kdyby zůstaly akcie jako dnes, podle Hospodářských novin, které věc otevřely, si představenstvo (krom šéfa Gabriela Berdára) a dozorčí rada (vyjma ministerské úředníky) rozdělí asi 240 milionů korun. Zhodnocení akcií se bude totiž lišácky srovnávat s koncem loňského roku, kdy stály 291 korun (v červnu, kdy představenstvo plán navrhlo, to bylo 327, dnes 334). Péče o cenu akcií je chvályhodná, ale z plánu čiší spíš snaha podojit Telecom, dokud je polostátní. Co má vůbec plán „kompenzovat“? Ztracená lukrativní křesla, až nový vlastník firmu převezme? Minis-

tr Sobotka si v pátek pozval šéfy na kobereček, ale nakonec kývl: jak jinak, když jeho lidé v červnu vše schválili. Šéfredaktor Eura István Lékó přispěchal šéfům Telecomu na pomoc pod titulkem „Útok na Berdára“. V jeho článku „nejmenované zdroje“ označují za skandál, že HN až teď vytahují červnový program. (A netepalo nedávno Euro odvolaného šéfa Eurotelu, Berdárova protivníka, za příliš vysoký plat?) Radši upozornit pozdě než nikdy. Zvlášť když tím HN riskovaly, že Telecom od nich – na rozdíl od Eura – stáhne svou inzerci za nějakých 10 milionů. ••• K čemu slouží Pakt stability? K tomu, aby byl stabilně porušován. Pře-

depsanou výši schodků stále beztrestně překračují Německo či Francie. Teď ovšem přišla ještě silnější káva. Statistický úřad EU se po korekturách čísel řeckého rozpočtu za rok 2000 zaměřil i na rozpočty z let 1997–99 a dospěl k závěru, že Řecko v roce 2001 vůbec nemělo být přijato do eurozóny. Do Athén prý bude vyslána zvláštní delegace k objasnění celé věci. Zatím je jasné tolik, že řecký rozpočet v letech 1997–99 výrazně překračoval oficiální schodky, které hlásila vláda v Athénách. Podle Paktu stability nemají přesáhnout 3 % HDP. V praxi to vypadalo i po přijetí Řecka do eurozóny zřejmě takto: 2000 – 4,1 %, 2001 – 3,7 %, 2002 – 3,7 %, 2003 – 4,6 %, ač loni řecké úřady hlásily 1,7 %. Přecenily totiž

příjmy z DPH a strukturálních fondů EU a zároveň vůbec nezohlednily část vojenských výdajů. Jaké to bude mít důsledky? Zatím není známo. Zemi však stěží bude chtít někdo z eurozóny vylučovat. Nebo si snad velcí mohou dovolit více než malí? ••• The Economist počátkem září citoval „překladový slovník“, který si sestavili Nizozemci obchodující často s Brity. Přímočaré Holanďany prý zaskočilo, že zdvořilé britské fráze znamají de facto něco jiného. Třeba „I hear what you say“, doslova „Slyším, co mi říkáte“, radí manuál chápat jako „Nesouhlasím a už o tom nechci diskutovat“. A řekne-li Brit „I’ll bear it in mind“,

tedy zhruba „Povedu to v patrnosti“, nemá si prý posluchač dělat naděje, znamená to „Neudělám s tím vůbec nic“. V čtenářské rubrice v posledním Economistu reaguje na text G. M. Hurley z Londýna. Výklad první fráze radí doplnit, může to prý též znamenat „Asi máte v principu pravdu, ale z politických důvodů budu proti, takže nemá cenu se o tom dál bavit“. A přidává další frázi: „X has a bit of an attitude“, cosi jako „X má svůj postoj“, znamená „X nám absolutně nevěří a dělá, co může, aby nás podrazil“. Zbývá sestavit českou frazeologii. TOMÁŠ NĚMEČEK, ZBYNĚK PETRÁČEK

inzerce

Město Dubá hledá kandidáty do výběrového řízení na místo Kimberly-Clark, celosvÏtov˝ v˝robce a distributor zn·m˝ch znaËek jako HUGGIES, KOTEX, KLEENEX a mnoha dalöÌch hled· do z·vodu v Jaromϯi, nedaleko Hradce Kr·lovÈ,

> Inûen˝ry / Inûen˝rky < ■ Vä s elektrotechnick˝m zamϯenÌm ■ znalost programov·nÌ PLC (ide·lnÏ Allen Bradley) ■ znalost princip˘ ¯ÌzenÌ stejnomÏrn˝ch i st¯Ìdav˝ch pohon˘ ■ zkouöka z vyhl·öky 50, minim·lnÏ paragraf 6 ■ znalost projektovÈho ¯ÌzenÌ v˝hodou ■ praxe ve v˝robnÌm prost¯edÌ ■ aktivnÌ znalost anglickÈho jazyka ■ zodpovÏdnost a vysokÈ pracovnÌ nasazenÌ ■ flexibilita ■ dobrÈ komunikaËnÌ schopnosti

NabÌzÌme: ■ odpovÌdajÌcÌ mzdovÈ ohodnocenÌ ■ pr·ci s nejmodernÏjöÌ technologiÌ ■ moûnost zÌsk·nÌ pracovnÌch zkuöenostÌ v zahraniËÌ ■ moûnost osobnÌho r˘stu M·te-li z·jem pracovat v ˙spÏönÈ mezin·rodnÌ spoleËnosti a m·te poûadovanÈ znalosti, zaölete n·m, prosÌm, sv˘j ûivotopis a p¯iloûte k nÏmu motivaËnÌ dopis. Budete-li chtÌt vÌce informacÌ, nev·hejte n·s kontaktovat.

Kimberly-Clark, s. r. o. | Doleck· 111 | 551 01 Jaromϯ Tel. 491 849 101 | Fax 491 849 288

Přečtěte si články na www.MIGRACEONLINE.cz

ÿEDITELE Z¡KLADNÕ äKOLY Parametry ZŠ : ■ 10 tříd v devíti ročnících – 240 dětí ■ 32 zaměstnanců, z toho 17 učitelů ■ jídelna N á s t u p o d : 1. 2. 2005 ■ Nabízíme krásné prostředí, výhledově bydlení (6/2005), plnou podporu města. Dubá je malé městečko v CHKO Kokořínsko s bohatou minulostí a rozvinutou infrastrukturou (obchody, restaurace, lékaři, pošta), leží 60 km severně od Prahy. Bližší informace p. Janďourkem MÚ Dubá tel.: 487 870 496, 487 870 201, 487 870 535, nebo na www.mestoduba.cz

10 /

ZAHRANIČÍ

27. 9.–3. 10. 2004

Politické zrání v Pekingu FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Čínští komunisté si vyzkoušeli první hladký transfer moci

Čínští komunisté se od dob Mao Ce-tunga posouvají od kultu osobnosti ke kolektivnímu vedení. (Čínští pohlaváři vítají na letišti ministra zahraničí Čou En-laje po jeho příletu ze Ženevy, 1954.)

Rovní a rovnější Volby do Legislativní rady (Legco) v Hongkongu probíhaly podle ne zcela regulérních pravidel. Ze 60 členů rady se 30 volilo přímou volbou v geografických okrscích, zatímco zbylých 30 míst obsadili reprezentanti tzv. profesních svazů, volení pouze v rámci těchto úzce vymezených skupin. Zatímco kandidáti volení přímou volbou potřebovali ke zvolení 50 až 150 tisíc hlasů, v profesních svazech byl na řadu mandátů jediný kandidát. I tam, kde stálo několik profesních kandidátů proti sobě, stačilo ke zvolení pár stovek hlasů. Členové profesních svazů navíc volili dvakrát – jednou podle místní příslušnosti, jednou ve svém svazu. Jejich „profesní“ hlas měl daleko větší relativní váhu, takže své volební právo uplatnili v míře několikanásobně vyšší než jejich méně „profesní“ spoluobčané, kteří volili pouze v geografických okrscích. Složitý a restriktivní volební mechanismus byl na hony vzdálen zásadě „jeden volič, jeden hlas“. Někteří voliči si byli o poznání rovnější. I takto pokřivené zadání ovšem představovalo jistý pokrok oproti minulým volbám v roce 2000, kdy bylo vydáno všanc přímé volbě pouze 24 mandátů. Obyvatelé Hongkongu se navíc v posledních dvou letech výrazně politizovali. V reakci na rostoucí tlak Pekingu vyšlo do ulic na výročí předání Hongkongu pod čínskou správu (1. července) dvakrát za sebou na půl milionu lidí. Přirozeně se očekávalo, že vzepětí prodemokratických nálad se projeví i ve volbách. Vysoká očekávání se nakonec nenaplnila. Ze šesti nových přímo volených mandátů získali demokraté pouze jediný, a obsadili tak v novém Legco jen 25 křesel ze 60. Tento výsledek se obecně považuje za úspěch provládních (propekingských) stran. Při bližším pohledu je však jejich úspěch spíše organizačně-technického nežli čistě politického rázu. Demokraté konec konců dostali ve volbách přes 60 procent hlasů, a v regulérnějším volebním systému by obsadili nadpoloviční počet křesel. Že se tak nestalo, jde na vrub jednak nerovných pravidel volební soutěže, jednak – a to je závažnější – žalostné

dezorganizace v řadách demokratického tábora. Zatímco dokonale zorganizované provládní strany využily beze zbytku všech temných zákoutí spletitého volebního systému k tzv. „strategickému hlasování“, soupeřili bezradní demokratičtí kandidáti často spíše mezi sebou navzájem než s provládním táborem. Křiklavým příkladem chaosu v řadách demokratů se stala kampaň nejznámějšího prodemokratického politika Martina Chu-ming Leeho. Ten kandidoval v klíčovém okrsku „Ostrov Hongkong“, kde se očekával volební triumf demokratů. Voliči se zde měli pokusit o strategické hlasování tak, aby se do Legco dostali jak kandidáti Demokratické strany Martina Leeho, tak spojenecké strany Hranice (Frontier) reprezentované populární političkou Cyd Ho. Několik hodin před uzavřením volebních místností však Leeův štáb náhle zpanikařil a vydal naléhavou výzvu k voličům, aby podpořili Martina Leeho, protože prý hrozí, že se tato ikona demokratického hnutí do parlamentu vůbec nedostane. Martin Lee nakonec dostal dvakrát více hlasů, než potřeboval (160 tisíc), ale Cyd Ho chybělo v důsledku této hrubé taktické chyby ke znovuzvolení 800 hlasů a proti všem očekáváním ztratila mandát ve prospěch provládního kandidáta.

né funkce ve straně, státu i armádě. Příznačně se však o něm dosud nehovoří jako o „jádru“ čtvrté generace – KS Číny se od dob Mao Ce-tunga postupně posouvá od kultu osobnosti ke kolektivnímu vedení. Koncept „generací“ v čínském vedení je třeba brát s rezervou; tento konstrukt formuloval v době svého mocenského nástupu Teng Siao-pching jako ideový nástroj pro legitimizaci převzetí moci od Maova designovaného nástupce Chua Kuo-fenga, a má jen omezenou platnost a užitečnost. V případě třetí a čtvrté generace se jedná skutečně spíše o věkový nežli výrazně politický předěl. Obě generace pojí zásadní konsenzus o správnosti unikátního socioekonomického modelu, který v Číně vykrystalizoval po roce 1979, resp. 1992. Tento bezprecedentní systém je založen na mocenském monopolu odideologizované komunistické strany při současném využití strukturálních ekonomických výhod, zejména obrovských zásob levné pracovní síly, v procesu mezinárodní dělby práce známém jako globalizace (či přesněji rozmach globálního kapitalismu).

Od nevyhnutelné války... Pokud se třetí a čtvrtá generace v něčem liší, pak spíše v názoru,

jak tento model bránit proti vnitřním a vnějším hrozbám. Bezprecedentní model čínského post-socialismu v epoše globalizace se v mnoha ohledech osvědčil jako výkonný a relativně stabilní, současně však vnitřně rozporný systém zatížený obrovskými potenciálními riziky. Největší problém pro budoucí stabilitu režimu představuje prudký růst majetkové a společenské nerovnosti, hrozící přerůst v sociální výbuch, a latentní konflikt s Tchaj-wanem (a potažmo Spojenými státy). V Ťiangově epoše se obě tato rizika výrazně prohloubila. Ťiang Ce-minova třetí generace kladla důraz na co nejrychlejší hospodářský růst bez ohledu na sociální, ekologické a další negativní dopady. Růst napětí ve společnosti rozštěpené majetkovou nerovností a křiklavou korupcí se Ťiang snažil tlumit rozdmýcháváním nacionalistických vášní a silovou, asertivní zahraniční politikou, zejména ve vztahu k Tchaj-wanu. Společenský diskurz v ČLR dnes ovládají různé teorie o „nevyhnutelnosti“ války v Tchajwanské úžině, která bývá dokonce často spojována s pevnými daty (2006, 2007, 2008). Případná válka s Tchaj-wanem (s pravděpodobnou účastí Spojených států) má u značné části čínské veřejnosti podporu i za předpokladu, že by konflikt vedl k likvidaci hlavních

úspěchů posledních desetiletí – růstu životní úrovně a mezinárodního postavení ČLR.

...k mírovému vzestupu Nový vedoucí tandem prezidenta Chu Ťin-tchaa a premiéra Wen Ťia-paa naproti tomu deklaruje snahu mírnit sociální tlaky rovnoměrnějším přerozdělováním zisku a tvrdším potíráním korupce. V oblasti zahraniční politiky se čtvrtá generace zatím nejvýrazněji profiluje v rámci tzv. teorie „mírového vzestupu“ (che-pching ťüe-čchi), jež má Čínu prezentovat jako zodpovědného a mocensky zdrženlivého člena mezinárodního společenství. Tento termín, hojně frekventovaný v první polovině roku, poslední dobou poněkud zapadl, zjevně v důsledku teoretického problému, jak sladit „mírový vzestup“ s neustálými hrozbami použití síly proti Tchaj-wanu. Je pravděpodobné, že koncept „mírového vzestupu“ přijde časem opět do flóru, tak jak bude slábnout vliv odcházejícího Ťiang Ce-mina. Jeho vlastenecká rétorika a „sjednocovací“ zápal však budou zahraničněpolitické možnosti nového vedení limitovat ještě dlouho do budoucna. MARTIN HÁLA Autor je sinolog a orientalista.

Děkujeme, odejděte Hongkongské volby se staly názorným příkladem, že dobře organizovaná politická síla může za pomoci šikovně přizpůsobených pravidel uspět ve volebním procesu navzdory jasně patrným náladám ve společnosti. Pro Peking je tato lekce velkým povzbuzením, a do budoucna snad přispěje k větší vstřícnosti vůči formálním demokratickým mechanismům nejen v Hongkongu, ale i na čínské pevnině. I demokratické procesy se dají kontrolovat. Poté co se čínští komunisté naučili manipulovat ve svůj prospěch modifikované („počínštěné“) principy tržní ekonomiky, začínají nyní zvládat také elementární demokratické postupy „s čínskými rysy“. Ve věku 55 let dospívá čínský režim do stadia politické zralosti. Důležitým symptomem této zralosti a z ní vyplývající sebedůvěry je i završení hladkého transferu moci z „třetí“ na „čtvrtou“ generaci vůdců. Na 4. plénu ÚV se minulou neděli „jádro“ třetí generace Ťiang Ce-min vzdal poslední ze tří vrcholných funkcí, postu předsedy Ústřední vojenské komise, a tím i de facto kontroly nad armádou. Završil se tak tříletý proces generační výměny v čínském vedení, zahájený odstoupením Ťianga z funkce předsedy ÚV KS Číny na XIV. sjezdu v listopadu 2001. Nový prezident Chu Ťin-tchao nyní ve svých rukou soustřeďuje všechny vrchol-

Paralympiáda pro Kambodžu Tradiční obraz paralympijských her, tedy soutěží pro handicapované sportovce, které se konávají v dějišti právě uplynulých her olympijských, poněkud narušují Kambodžané. Ne snad v nějakém podivném smyslu ani špičkovými výkony, vždyť o ty ani tak nejde. Narušují ovšem představu, že postižení jsou globálně rozdělení ve stejných proporcích. Na první pohled by tu Miny aneb 40 000 zmrzačených. zastoupení států mělo být rovnoměrné. Vždyť úrazy či vrozená postižení si nevybírají v rámci rasy, barvy kůže, národnosti či pohlaví, vždyť rozdíl by měl spočívat pouze v péči, kterou ta či ona země postiženým poskytuje. Ale není tomu tak. Názorně to dokládá reportáž v deníku The New York Times o kambodžských účastnících paralympijských her v Athénách, které probíhají v termínu 17. až 29. září. Pro postižené sportovce z tak chudé a čtvrtstoletí starou genocidou dosud rozvrácené země, jako je Kambodža, je úspěchem už to, že se vůbec mohou zúčastnit. Na rozdíl od Evropy či Ameriky tam totiž neexistují oficiální programy ani rozpočet pro tento účel, natož aby byla dostupná speciální protetika. Proto také byl kambodžský tým sestaven nikoli systematicky, ale pouFOTO EGP

Tento týden slaví ČLR pětapadesáté výročí svého založení. V předvečer jubilea zaznamenalo čínské vedení dva výrazné úspěchy – bez problému ustálo polodemokratické parlamentní volby v Hongkongu a dovršilo historicky první poklidný transfer moci z tzv. třetí na čtvrtou generaci komunistických vůdců. Po více než půl století se komunistický režim dostává do jakéhosi politického ekvilibria – jeho nejvyšší představitelé konečně dosáhli přibližného konsenzu v otázce dalšího směřování země i v postoji k demokratizačním tlakům ve společnosti.

ze z lidí, kteří se o celé události nějak doslechli a sami se přihlásili. Přitom Kambodža je kvůli své minulosti a milionům dosud neodstraněných nášlapných min z éry polpotovců zemí s vůbec největší proporcí tělesně postižených lidí na světě: 1 člověk s amputovanou končetinou připadá na 250 obyvatel, tedy úhrnem 40 tisíc kandidátů pro paralympiádu. Cifra zabitých a zraněných minami narůstá ročně o 200 lidí. Na konkrétní rovinu převádějí tyto údaje konkrétní lidské příběhy, například atleta Nhorka Kimhora a jeho trenéra On Sok Enga, obou s protézou místo pravé nohy, o kterou přišli při armádních vyčišťovacích operacích na minových polích. „Slíbil jsem si, že šlápnu-li na minu, hned na místě se sám zabiju,“ říká Nhork Kimhor. „Nebál jsem se smrti, ale nechtěl jsem být mrzákem.“ Jenže když se tak skutečně stalo a přišel o nohu, měl u sebe pouze bazuku. Nejprve ji proti sobě obrátil, ale pak si uvědomil, že z jeho těla by měly zůstat alespoň nějaké pozůstatky k pohřbu. Zamířil tedy bazuku před sebe k zemi s přesvědčením, že zahyne, ale tělo zůstane víceméně pohromadě, a zmáčkl spoušť. Střela se ovšem pouze zavrtala do hlíny. Než pak stačil dokončit úvahy o tom, že by nechal explodovat jinou minu v okolí, jeho přítel proběhl polem a odtáhl ho na obvaziště. Nynější Kimhorův trenér On Sok Eng, sám dříve úspěšný handicapovaný sportovec, si v obdobném případě naopak přál zůstat naživu. „Říkal jsem si, že jsem mohl být mrtev, ale namísto toho mi pouze bude chybět končetina,“ vzpomíná. „Stále mám šanci začít svůj život znovu,“ povzbuzoval se tehdy. Musel skončit s prací na farmě, ale rodiče mu dodávali odvahu: „Buď statečný! Amputovali ti nohu, ale ne duši.“ ZBYNĚK PETRÁČEK

RESPEKT / 40

ZAHRANIČÍ

/ 11

Budu mít pět milionů příznivců Slovensko schválilo nejradikálnější reformu zdravotnictví v Evropě

Slovenská reforma radikálně snižuje rozsah bezplatné péče. Obsah diagnóz, hrazených plně z povinného zdravotního pojištění, však podle Zajace bude obsahovat všechny drahé, život ohrožující a chronické choroby. Ostatní, od chřipky po plastickou operaci, si ale pacienti budou hradit sami. Někdy částečně, někdy úplně. Reforma také mění podstatu fungování zdravotních pojišťoven a poskytovatelů zdravotních služeb (hlavně nemocnic). Nebudou už fungovat v režimu tzv. „měkkých“ rozpočtových omezení. Tento podivný systém jim umožňoval vytvářet v podstatě jakoukoli ztrátu s tím, že za ni nenesou prakticky žádnou zodpovědnost a nakonec je stejně vždy oddluží stát. Podle nových pravidel budou nemocnice i pojišťovny akciovými společnostmi, které se budou muset hodně snažit, aby přežily. Pokud se budou topit v dluzích, jednoduše zbankrotují. Žádný stát, žádná záchranná síť, jen normální mechanismus volného trhu. Zároveň budou pojišťovny přísně kontrolovány, aby se nestalo, že v honbě za ziskem zanedbají kvalitu péče o pojištěnce. V takovém případě je budou čekat velmi tvrdé sankce. Přeměna pojišťoven a nemocnic v akciovky vyvolala největší odpor. Po měsících jednání se však Zajacovi podařilo dosáhnout kompromisu, který ještě stačil ke splnění cílů reformy a zároveň posílil kontrolní mechanismy tak, aby se obavy skeptiků pokud možno nenaplnily.

a přesvědčivě. Zajacovi kritici totiž nedokáží čelit tvrzení, že žádná jiná ucelená reforma jednoduše v současnosti není k dispozici, přičemž na nutnosti reforem se shodují v zásadě všichni. Reformu podporují i silné podnikatelské skupiny, které ve zdravotnictví, fungujícím na tržních principech, vidí velkou příležitost. Právě zájem silných ekonomických hráčů vzbudil podezření, že podpora několika poslanců byla koupená. Ministr Zajac už proto před časem podal trestní oznámení na neznámého pachatele, aby tyto fámy prověřila policie. Zatím bez výsledku.

Nepřátelské území Kvalitnější zdravotnictví, lepší péče, ochotnější lékaři, boj o pacienty – to jsou některé ze slibů slovenského ministra zdravotnictví, přednesené krátce po schválení jeho reformy. Dá se říct, že Slovensko má v osobě Rudolfa Zajace štěstí. Tento 52letý muž je od mládí lékařem, po pádu komunismu k tomu přidal i podnikání a stal se ředitelem velmi úspěšné firmy. Kombinace lékaře

a manažera, spolu s hodnotovým zázemím jeho rodiny (jeho bratr Peter byl na Slovensku jednou z vůdčích osobností listopadu 1989) přivedla Zajace až do ministerského křesla za stranu ANO (Alianci nového občana). Už když nastupoval do úřadu, každý věděl, co se bude dít – Zajac byl výjimečný tím, že do úřadu přicházel už s konkrétní a poměrně do hloubky rozpracovanou představou. Navíc si dal velmi záležet, aby ještě ve volební kampani jasně řekl, co lidi čeká, až se stane ministrem. Přesto to neměl lehké. Jeho reformní tým vstoupil na jasně nepřátelské území. Ministerské úředníky, bez kterých by vypracování reformy nebylo možné, získával na svou stranu jen pozvolna. Ředitelka sekce strategie reformy na ministerstvu zdravotnictví Alexandra Novotná říká, že v jisté fázi zaznamenala u mnoha úředníků velký myšlenkový přerod a nakonec takřka nadšení pro reformu. Právě úředníci budou klíčoví pro další fázi reformy – její uvedení do praxe. Reformátoři nyní ustupují do pozadí a jejich úspěch teď závisí na mravenčí práci bílých límečků.

Snažení ministra Zajace budou lidé posuzovat podle konkrétních výsledků. Celý nový systém je třeba vybudovat, odstranit případné nedostatky a pokud možno se vyvarovat chyb. Když jde totiž o zdraví a o život, chyby se neodpouštějí. Je možné, že některé z reformních návrhů se do parlamentu ještě vrátí po vetu prezidenta republiky. Ale vzhledem k tomu, že sada Zajacových zákonů získala 81–84 hlasů ze 150 možných, je téměř jisté, že veto bude přehlasováno a reforma se stane realitou. Když Zajac nastupoval do funkce, často opakoval bonmot: „Když se do toho pustím, budu mít okamžitě 100 000 nepřátel (počet všech zaměstnanců ve zdravotnictví). Ale když to vyjde, budu tu mít za pár let pět milionů příznivců (počet obyvatel Slovenska).“ S vděkem Slováků to asi tak žhavé nebude – pacienti se mají na co těšit – ale zápis do knihy velkých evropských reformátorů má Zajac jistý. R O B E R T Ž I T Ň A N S K Ý, Bratislava Autor je novinář.

FOTO JOŽO ONDZÍK

Platit, platit, platit

Samotné schvalování reformy si svou napínavostí nezadalo s dobrou detektivkou. Ministr zdravotnictví si do poslední chvíle nemohl být jist, kolik hlasů získá. Vládní koalice totiž na jaře ztratila v parlamentě většinu a je odkázána na nevypočitatelnou podporu několika nezařazených poslanců, včetně bývalých členů Mečiarova HZDS a jednoho komunistického poslance. Zajac však projevil neuvěřitelné odhodlání a kromě měsíce trvajícího vysvětlování na všemožných fórech se také osobně setkal s každým jednotlivým poslancem. Reformu nakonec podpořila s výjimkou jednoho hlasu celá koalice, několik nezařazených, a dokonce i poslanec Bohumil Hanzel, člen předsednictva strany Smer, která je známá agresivním opozičním stylem. „V létě jsem byl třikrát hospitalizován a viděl jsem, jak funguje naše zdravotnictví. Jsem hluboce přesvědčen, že je nutné ho reformovat,“ vysvětloval novinářům Hanzel, který vzápětí po hlasování čelil „vážné debatě“ s vedením své strany. Nakonec se musel vzdát členství v předsednictvu Smeru, ale jeho argumenty vyzněly velmi silně

FOTO ČTK

Nejreformnější země roku 2003 – Slovensko – má slušnou šanci získat tento lichotivý titul i v letošním roce. Minulý týden schválil parlament všechny zákony, kterými chce ministr zdravotnictví Rudolf Zajac reformovat tento upadající sektor. Zajacova reforma přitom – na rozdíl od všech předchozích pokusů – nemá za cíl jen kosmetické změny. Místo osekávání uschlých větví nemocného stromu míří tentokrát přímo ke kořenům. S trochou nadsázky se dá říct, že socialistické zdravotnictví konečně nahradí skutečně tržní vztahy.

Rudolf Zajac: Chřipku si lidé zaplatí...

...ale všechny drahé, život ohrožující a chronické nemoci bude hradit pojištění.

Jak udusit kritiky Protest novinářů proti cenzuře poukázal na hlubší problémy současného Rumunska Rumunští novináři bijí na poplach. „Zásahy do redakční politiky ohrožují nezávislost listu,“ varovala veřejně redakce listu Evenimentul Zilei, jednoho z nejčtenějších deníků v zemi. Je prý ve své práci omezována zahraničním majitelem, švýcarskou společností Ringier, která se snaží zasahovat do obsahu listu a omezit tradičně velmi kritický tón vůči vládní sociální demokracii. Obdobně se svým vydavatelem, německým koncernem WAZ, cítí cenzurováni i novináři listu Romania Libera. „Veškeré e-maily adresované redakci musí nejprve přečíst zástupce WAZ,“ postěžoval si šéfredaktor Petre Mihai Bacanu. Jedná se jen zdánlivě o překvapení – ve skutečnosti jen praskl dlouho podebraný vřed a protest redakcí obou významných deníků je jenom špičkou špinavého mediálního ledovce.

I ty, Hombachu? Vydělávat na rumunském mediálním trhu peníze není totiž vůbec snadné. Jen v Bukurešti v současnosti vychází třináct deníků, tedy asi třikrát více než třeba v Budapešti. Podobně přecpaná je i tele-

vizní a rozhlasová scéna. Potenciál rumunského inzertního trhu je přitom neskonale menší než třeba v Maďarsku či v Česku. Je proto navýsost nutné být zadobře s mocí. Nevládní instituce Rumunská akademická společnost zjistila analýzou trhu překvapivý fakt – mezi největší inzerenty v tištěných médiích patří státní instituce, jako například ministerstva dopravy a turistiky či rumunské dráhy. Média, která jinou inzerci nemají, se zcela logicky kritice vlády vyhýbají. A když se náhodou „spletou“, stačí zvednout telefon a varovat redakci před dalšími možnými omyly. Když nepomůže ani to, přichází intervence na nejvyšší úrovni. V případě deníku Romania Libera intervenoval u jeho majitele sám rumunský ministr zahraničí Mircea Geoana. Pikantní je, že předsedou vydávající společnosti WAZ je Bodo Hombach, někdejší vrcholný představitel Paktu stability Evropské unie. Tedy organizace, která dohlížela na demokratický vývoj v jihovýchodní Evropě. V rozhovoru pro Der Spiegel Hombach připustil, že „důležitý politik z tohoto regionu“ na něj opravdu apeloval, on jej prý ale ne-

vyslyšel. Tomu ale redakce Romania Libera asi sotva uvěří. Poněkud přízemnějšímu tlaku jsou vystavena média na regionální úrovni, kde aktivity politiků přímo splývají s jejich podnikáním. Pro tyto hodnostáře se v Rumunsku vžilo označení „místní baroni“. Dotknout se jich ovšem už nemusí znamenat „jen“ to, že se médium může rozloučit s inzercí od místních podniků. Podle údajů Media Monitoring Agency bylo v minulém roce v Rumunsku v souvislosti s jejich profesí fyzicky napadeno šestnáct novinářů. Reportér Evenimentul Zilei Ino Ardelean, který publikoval sérii článků o korupci v temešvárské organizaci sociální demokracie, si po jednom takovém útoku pobyl v léčení dva měsíce. Podle policie se nejednalo o závažný útok a útočník nebyl dosud nalezen.

Premiér v Americe A jaká je situace v elektronických médiích, především v klíčových televizních stanicích? Podle Media Monitoring Agency zabrali přes sedmdesát procent času v hlavních zpravodajských relacích veřejnoprávní televize a tří největších komerčních sta-

nic představitelé vládní strany. Vysvětlení by se zdálo být jednoduché u veřejnoprávního kanálu – členy dozorčího orgánu volí parlament ovládaný sociální demokracií. Ze sledování zpravodajství rumunské veřejnoprávní televize někdy skutečně bolí oči. Když byl například premiér Adrian Nastase loni v létě v Jižní Americe, zabraly jeho přímé vstupy, plné informací o úspěšné cestě, dlouhé minuty vysílání. Jaksi stranou zůstal fakt, že hlavním cílem té cesty byla jeho účast na sjezdu socialistické internacionály, nikoli vládní mise. Proč by ale měly vládu šetřit komerční televize? Protože je vláda drží v šachu finančně. Dvě nejsledovanější komerční televize ProTV a PrimaTV mají na nezaplacených daních a jiných poplatcích obrovské dluhy u státu – u ProTV to činí okolo dvaceti milionů dolarů. Stát splatnost těchto pohledávek opakovaně odkládá, ale nic není zadarmo – televize nesmí zlobit. Ani třetí velká komerční televize nemusela vládě dělat starosti. Stanice Antena 1 patří totiž Danu Voiculescovi, předsedovi Rumunské humanistické strany, která až do letošního léta tvořila koalici s vládnoucí sociální

demokracií. Fakt, že Voiculescu ovládá televizi a deník Jurnalul National, byl (jak sociální demokraté bez obalu přiznali) důležitým bodem jejich spolupráce.

Za prvé korupce Stejná situace jako v médiích vládne v ekonomické sféře. Politická reprezentace v Rumunsku stále buď přímo (v případě dosud netransformovaných státních koncernů), nebo skrytě (ale stejně účinně) drží prst na ekonomických aktivitách, prosperitě či úpadku podniků. Tento politicko-ekonomický konglomerát se ještě utužil po vítězství postkomunistické sociální demokracie v parlamentních volbách na podzim 2000. Ne náhodou zmiňují kritické zprávy evropských institucí o Rumunsku na prvním místě rozsáhlou korupci. Dočteme se o ní v loňském výročním hodnocení Rumunska od Evropské komise, v letošní březnové zprávě Evropského parlamentu a opakovaně ji pranýřoval odstupující velvyslanec USA v Bukurešti Michael Guest. DANIEL ANÝŽ Autor pracuje v BBC.

12 /

ZAHRANIČÍ

27. 9.–3. 10. 2004

Co dnes znamená být jezídem

Svět kolem Dobrá zpráva – Súdán je nakloněn autonomii Dárfúru. Islamistická vláda v Chartúmu, která dosud podporuje arabské milice v jejich vražedných nájezdech proti africkému obyvatelstvu v provincii Dárfúr, začíná měnit rétoriku. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Ruub Luubers vyzval během návštěvy Súdánu k přiznání široké autonomie vzbouřené provincii. Súdánský ministr spravedlnosti reagoval příznivě. Podle něj by model, uplatněný při jednáních s rebely z jižního Súdánu (tedy široká autonomie a podíl z ropného bohatství), mohl být uplatněn i v případě Dárfúru. Prý se o tom jedná s povstaleckými skupinami v Nigérii. Špatná zpráva je, že zatímco se jedná, podle Lékařů bez hranic bylo jen za minulý týden ze svých domovů vyhnáno dalších 20 000 lidí. Nebyly zpozorovány žádné kroky k odzbrojení arabských milic, přestože vláda do oblasti přesunula tisíce policistů. Podle oficiálního súdánského výkladu může za humanitární krizi v Dárfúru banditismus a kmenová rivalita, zatímco Kongres USA mluví o systematické genocidě afrického obyvatelstva. Důraznější akci ze strany OSN si příliš nepřeje Francie a otevřeně se jí brání Rusko a Čína, která má v Súdánu rozsáhlé obchodní zájmy. Súdánský ministr zahraničí Číně za její „vyvážený a odpovědný“ přístup minulý čtvrtek poděkoval.

FOTO AUTOR

Vyznavači prastarého náboženství řeší otázku, jak dál

Teď se ještě zdraví na nádvoří svatyně v Láliši, ale za pár let už můžou být v Německu.

FOTO EGP

Čtyřhvězdičkový generál Susilo Bambang Yudhoyono, známý pod svými iniciálami SBY, zvítězil v indonéských prezidentských volbách. Stal se tak třetím demokraticky zvoleným prezidentem této nejpočetnější muslimské země od pádu diktátora Suharta před sedmi lety. Daleko za ním zůstala jeho předchůdkyně Megawati Sukarnoputriová. I když její vláda přinesla

Jako ostrov v islámském moři žijí v Kurdistánu jezídé – příslušníci takřka neznámého náboženství. Pro muslimy jsou uctívači ďábla (viz rámeček) a v Evropě je znají většinou jen čtenáři románů Karla Maye a Agathy Christie. May je vykreslil ve své knize „Divokým Kurdistánem“ jako odhodlané bojovníky a zároveň dobré hostitele. Autorce detektivek, která se svým manželem archeologem několik let putovala po Sýrii a Iráku, utkvěli jezídé v paměti jako „velmi jemní lidé“, kteří byli svými muslimskými spolupracovníky nezřídka šikanováni. S šikanou mají jezídé bohaté zkušenosti. Nejen s tou na osobní úrovni, ale i se státní. Ať už žijí v Iráku, Turecku nebo v Sýrii, trpí jezídé nejen za to, že jsou Kurdy, ale ještě více za to, že nejsou muslimy.

tiletá jezídka Güler: „Jednou jsem v domě, kde bydleli muslimové, požádala o vodu. Dostala jsem vědro, ale bez sklenice. Kdybych použila sklenici, rozbili by ji. Muslimové se snaží vyhýbat studnám, ze kterých bereme vodu my, jezídé.“ Do neřešitelného dilematu se každý den dostávaly ve škole jezídské děti. Protože jezídismus není v Turecku státem uznané vyznání, musí na základní škole navštěvovat hodiny islámského náboženství. Každá hodina začíná recitací z Koránu, kterou se děti učí nazpaměť. Modlitba začíná větou: „Utíkám se k Bohu před kamenovaným Satanem.“ Jenže vyslovit slovo „Satan“ je v jezídismu co nejpřísněji zapovězeno. V minulosti měl každý jezíd povinnost zabít kohokoli, kdo by v jeho blízkosti zakázané slovo pronesl. Dalším zdrojem problémů byla benevolence tureckých orgánů vůči klanovým náčelníkům muslimských Kurdů. Ti v 80. a 90. letech, jako velitelé vesnických milic vyzbrojovaných proti PKK, zneužívali své pravomoci ke konfiskacím půdy a vyhánění náboženských menšin – jezídů a křesťanů. Jezídé své dilema nakonec vyřešili masovým exodem do Německa. Počátkem 90. let jich z Turecka odešlo na 40 000. Jezídské vesnice zpustly a dnes žije v zemi půlměsíce již jen několik stovek jezídů. Stejný osud čeká s největší pravděpodobností i jejich soukmenovce ze Sýrie. Převážná část se jich řadí k oněm 200 000 Kurdů, jimž Sýrie odpírá státní občanství. Bez dokumentů nemají nárok na vlastnictví půdy či nemovitosti, práci ve státních službách (ani jako lékaři nebo inženýři), ošetření ve státních nemocnicích, účast ve volbách ani na legální vy-

Jsme Kurdové?

– MZ –

Tvrdá pravidla Srdcem jezídů je severní Irák. Zde, v údolí Láliš, stojí jejich svatyně, zde žije jejich nejvyšší představitel, kníže všech jezídů Tahsín Saíd-beg. Sídlí v obyčejné stavbě, hlídané dvěma samopalníky. Bez větší ochrany a bez jakýchkoli obřadných mezistupňů mu zde, ať jste kdokoli, můžete podat (respektive políbit) ruku. Zájemců je stále dost, ale ne tolik, abyste se hned po pár minutách nemohli dát se svrchovaným správcem jejich světských i duchovních záležitostí do řeči. Kníže se snaží zdůraznit, že je otevřený všem příchozím a že také všichni jezídé chtějí se svým okolím žít v dobrých vztazích. „Jsme otevření muslimům, Arabům a vůbec všem návštěvníkům,“ říká. Moc to ale nepomohlo, protože i sám hlasatel otevřenosti se loni stal v Mosulu terčem neúspěšného pokusu o atentát. Za svůj hlavní úspěch považuje Tahsín Saíd-beg školství. Ze strachu před islamizací jezídé dlouho odmítali chodit do škol a teprve současnému knížeti se v 50. letech podařilo dostat první z nich do školních lavic. Díky jeho úsilí dnes jezídé posílají do škol ve stále větší míře i dívky. Být jezídem znamená podrobit se mnoha omezením. Manželé musí pocházet ze stejné kasty, případně i její totožné větve. Sňatek proti kastovním pravidlům je v tradiční společnosti zcela mimo diskusi. Je-

Co přijde po Saddámovi Novou naději znamenal pro jezídy Saddámův pád. Jenže vesnice, ze kterých je Saddámův režim vystěhoval, jsou zdevastované a vlastnické spory s arabskými kmeny, které se tam nastěhovaly, teprve čekají na vyřešení. Zděděný strach jezídů z muslimského tlaku také nepolevil: poblíž Mosulu připisovali jezídé nedávnou epidemii úplavice záměrné otravě vodovodu a jezídé zavření v neblaze proslavené bagdádské věznici Abú Ghrajb si zase stěžovali, že spoluvězni z řad šíitů s nimi odmítali společně jíst a pít. Zato mají poprvé v dějinách Iráku ve vládě svého zástupce. Ministr bez portfeje Mamó Osmán do Bagdádu přijel za novými úkoly z Berlína, kde předtím pracoval jako překladatel. Jenže zájem jeho iráckých souvěrců o nenávratnou cestu opačným směrem neutuchá. Kde tedy leží budoucnost jezídů? Učitel Fálih Džuma ze severoirácké Bášiky patří k menšině neochvějných. Říká: „Víckrát mi nabízeli, abych šel do Německa, ale zůstal jsem. Vím, že tam je jezídům konec. Jejich děti už budou Němci.“ M ATYÁ Š Z R N O , PETR KUBÁLEK P. Kubálek je arabista.

Historie a víra „uctívačů ďábla“ M A PA R E S P E K T

Indonésii relativní stabilitu, nedokázala pohnout s hlavními starostmi obyvatel 220milionové ostrovní říše – korupcí, nezaměstnaností a stoupající kriminalitou. Mnoho lidí je politikou a chaosem, který následoval po třicetileté mrtvolné vládě generála Suharta, unaveno a volá po vládě silné ruky. SBY je coby bývalý voják symbolem síly, stability a disciplíny. Tak se proslavil i ve světě, když při bombových atentátech na Bali v roce 2002 vystupoval jako rázný bojovník proti terorismu. S jeho vojáckou razancí to ale nebude tak horké. SBY je znám důkladným zvažováním všech možných názorů, což mu vyneslo přezdívku „myslící generál“ (pro jeho odpůrce je to spíše důkazem jeho nerozhodnosti). Na voliče ale působilo spíše něco jiného. Denny Ja, politolog z Jakarty: „Nezapomínejte, že 60 procent voličů má jenom základní školu. Hlavní je, že vypadá dobře v televizi.“ Nového prezidenta čekají nejen hospodářské problémy a všudypřítomná korupce, ale také boj se separatismem, islámským fundamentalismem a sektářským násilím mezi muslimy a křesťany. Musí zvládnout armádu, která si zvykla na silné postavení v politice, a vyjít s parlamentem, kde má jeho Demokratická strana jen 8 procent poslanců.

Nikdo přesně neví, kolik jich je, málokdo přesně ví, o čem je jejich náboženství, a ani samotní jezídé si často nejsou jisti sami sebou. Jsme Kurdové jezídského vyznání? Nebo jsme svébytný národ? Jezídé mluví kurdsky, jenže v praxi se ani Kurdové nechovali k jezídům vždy nejlépe. Pětadvacetiletý Yunus emigroval do Německa před více než deseti lety z malé kurdské vesnice v Turecku. Vzpomíná nejen na tvrdé represe turecké armády proti kurdským vesničanům, kteří byli podezíráni ze sympatií k povstalecké Straně kurdských pracujících (PKK): „Ve vesnici nás terorizovali vojáci, a když jsme sešli do města, Kurdové – naši vlastní lidé – nám neprodali ani chleba. Jsme prý uctívači ďábla.“ Podobné vzpomínky má na kraj svého dětství i dvaatřice-

cestování ze země. Také čelí komplikacím při registraci sňatku a zápisu dětí do školy. Jedinou nadějí na lepší život je tak pro ně dlouhá a nebezpečná (protože obvykle ilegální) cesta na Západ.

ho „pachatelé“ mohou být zabiti, ačkoli přední šéch Chalíl Rašó trvá na tom, že takové jednání je v příkrém rozporu s jezídskou etikou. V Německu došlo k více případům, kdy jezídský muž zabil dívku ze své rodiny, která nalezla životního partnera v nejezídovi. Život v emigraci zkrátka pro zaběhané sociální vazby, protknuté stovkami nejrůznějších omezení a přikázání, přináší mnoho zkoušek. V Německu nemůžete zabít každého, kdo pronese ďáblovo jméno. Nemůžete se zas tak lehko vyhnout všem místům, kde se vyskytuje zakázaná modrá barva. Za vykonání krevní msty, jejíž počátek obvykle sahá mnoho let nazpátek kamsi do hor Kurdistánu, se jde na mnoho let do vězení. A je čím dál tím těžší udržet své děti věrné starým zvyklostem. Mnoho mladých jezídů v Německu si neumí kurdsky spočítat ani prsty na jedné ruce. Pír Chidr Slémán, vědec a vážený člen jezídské i kurdské komunity, má pro mladou generaci pochopení: „Staří lidé by nejraději, aby všechno zůstalo tak, jak si to pamatují z doby svého dětství v Turecku. Ale to nejde. Musíme nalézt kompromis mezi našimi tradicemi a moderním světem. Jak si vzít z nové doby to dobré a ne to špatné a udržet si přitom vlastní identitu.“ Čas pracuje proti němu – místo nalezení zlaté střední cesty se komunita několika desítek tisíc jezídů v Německu zmítá mezi ultrakonzervatismem a asimilací.

Jezídismus se vyvinul z učení islámského mystika Adího, který se koncem 11. století uchýlil do Kurdistánu. Jeho následovníci rozvinuli po jeho smrti osobní kult svého mistra a postupně se zcela vydělili z islámu. Jejich centrem se stal někdejší křesťanský klášter Láliš. Muslimové v jezídech viděli odpadlíky od islámu, kteří nemají nárok na práva přiznávaná křesťanům a dalším držitelům zjevených knih. Jezídé obvykle tvrdí, že takové knihy „někde“ mají, fakticky se ale celá náboženská literatura jezídismu předávala jen ústně. Hlavní důvod, proč jsou jezídé známi jako „uctívači ďábla“, se odvíjí od jejich víry v sedmero andělů,

které Bůh stvořil na počátku světa. Poté co vdechl život také Adamovi, podrobil anděly zkoušce věrnosti: přikázal jim, aby se prvnímu člověku poklonili. Obstál jen Táusí Malak (anděl páv), který správně rozpoznal, že klanění patří jedině samotnému Bohu. Stejnou epizodu lze najít i v Koránu, kde je jejím aktérem ďábel. Alláh však jeho odmítnutí bere jako zpupnost a Satana prokleje. Jezídská obec se dělí do tří kast: každý jezíd je buď mríd (laik), pír, nebo šéch (kněžské třídy). Příslušníci různých kast běžně komunikují, ale vzájemné sňatky jsou vyloučeny. Každý jezíd, bez ohledu na kastu, se může podílet na náboženském živo-

tě jako fakír (asketa a recitátor), kóčak (léčitel a vizionář), chizmatkár (pracovník svatyně v Láliši) nebo mirabbí (katecheta). Kurdská lidová zbožnost se jezídům postarala o četná tabu: plivat do ohně a vody, mýt se ve středu, jíst některé plodiny (salát, zelí, fazole), nosit modré oblečení… Pro každý zákaz zpravidla existuje více zdůvodnění, nicméně dodržování mnoha tabu je dnes na ústupu. Osobní zbožnost se omezuje na modlitby a poklony slunci. Celkový počet jezídů nepřesahuje půl milionu. Umírněný odhad činí 100 000 až 250 000 pro Irák, 60 000 pro Zakavkazsko, 40 000 pro Německo a 15 000 pro Sýrii.

RESPEKT / 40

TÉMA

/ 13

Cizincem v Moskvě FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Atmosféra v ruské metropoli se mění a studenti i čurkové vědí proč

Tehdy se tu ještě dalo slavit. (Moskevský Arbat na den námořnictva, foto z roku 1991.)

V Rusku utahuje prezident Putin čím dál víc šrouby, varují západní novináři. Nejprve si ochočil hlavní média, pak ovládl parlament a teď – v rámci „bezpečnostních opatření“ po masakru v Beslanu – hodlá osekat další demokratické výdobytky: dosud volené regionální gubernátory zamýšlí napříště jmenovat sám. A ještě jako by toho přitvrzování pořád nebylo dost. Současnou atmosféru v ruské metropoli z pohledu občanů se snaží zachytit následující text. Jeho autor pobýval v Moskvě předloni a znovu na několik měsíců letos. Některé posuny a proměny přitom nešlo přehlédnout.

První dojem: fízlové „Máš propadlé vízum. Budeš obviněn a vyhoštěn z Ruské federace,“ říká milicionář při listování mým pasem. Vízum je v pořádku, ale

jak to prokázat? Pas drží v ruce milicionář a odmítá ho vydat. Jak mě varovali moskevští známí, obvykle následuje pokyn „pojechali v otdělenije“– s očekáváním, že po příchodu na stanici se zadržený nešťastník raději vykoupí úplatkem. V tomto případě však stačilo pronést stejně výhrůžným tónem, že si budu stěžovat na českém velvyslanectví, a milicionář pas neochotně podává zpátky. Už po atentátech na moskevské obytné domy v roce 1999 a následném rozpoutání druhé války proti Čečensku, tedy krátce po nástupu Vladimira Putina do funkce, byly posíleny policejní oddíly hlídkující v moskevském metru. Zaměřit se na metro je z bezpečnostního pohledu efektivní. V přelidněné Moskvě je to jediný dopravní prostředek, s jehož pomocí se lze spolehlivě a rychle přemísťovat i na několik desítek kilometrů, takže jím jezdí kdekdo. Prostory jsou zá-

roveň lehce kontrolovatelné. Jedna patrola hlídkuje u vstupu do metra, další u turniketů, svou ostrahu mívá také eskalátor (nahoře i dole), kde většinou dochází k nejrozsáhlejším perlustracím. Pod dohledem jsou i nástupiště, prostory stanic a přestupní chodby. Za poslední dva roky se počet policistů a vojáků hlídkujících v prostorách metra zněkolikanásobil, takže stanice metra nezřídka připomínají vojenské cvičiště. Věk milicionářů během dvou let rapidně klesl, dnes se pohybuje v rozmezí šestnácti až třiceti let. Už podle výzbroje lze rozeznat mladé praktikanty policejních škol: hoši jsou vyzbrojeni zpravidla jen obuškem, kdežto starší a o poznání ostřejší profesionálové mají za pasem revolver a „demokratizátor“ (jak Moskvané říkají obuchu, do něhož lze v případě potřeby zavést paralyzující elektrický proud). Krom toho se v metru pohybují vojáci se samopaly.

Vesměs jsou hlídky neurvalé, agresivní a perlustrovanému zpravidla tykají. Návštěvník z ciziny se nemůže zbavit dojmu, že nějakou uniformu má v Moskvě za zády pořád. Soukromé ochranky střeží obchody, kina, divadla, nádraží, dá se na ně narazit i v restauraci nebo prostorách univerzity. V budovách ruské televize byli – prý v rámci „protiteroristických opatření“ – tito „ochraniki“ nahrazeni rovnou policejními jednotkami.

Jistá forma apartheidu Pořádek se skutečně dostavil. Z metra vymizeli muzikanti, žebráci a potulní psi. A také obchodníci – dříve se člověk při výstupu prodíral zástupem pokoutních prodavačů přivážejících čerstvé zboží většinou přímo z venkova. Všudypřítomní prodavači vonících gruzínských, uzbeckých a ji-

Zavládl tam pocit bezpečí a pořádku, Může si člověk po návštěvě Moskvy udělat alespoň přibližný obrázek o životě v Rusku? Moskva je úplně specifická. Je sice formálně hlavním městem Ruska, ale fakticky je samostatným státem. Řekl bych, že oproti ostatním částem země je ve všech ohledech nejméně o sto let napřed. Dokonce ani další velká a úspěšná ruská města, Petrohrad nebo Nižní Novgorod, se s ní tak úplně nemohou srovnávat. Abyste mi ale dobře rozuměl: mluvím teď především o moskevském centru. Předměstí a okrajové čtvrti jsou trochu jiná kapitola. Jak velkou proměnou prošla Moskva po pádu Sovětského svazu? Rapidní. Nepřišla však hned. Třeba mezi Moskvou z roku 1992 a 1999

FOTO LUDVÍK HRADILEK

říká ruský hudebník a skladatel Alexander Khristianov (34) nebyl zas tak velký rozdíl. Zato po nástupu Putina k moci přišlo něco jako náhlý skok. Poznat to bylo především na atmosféře. Z ulic najednou zmizela špína a šeď, přibylo v nich policistů a dostavilo se také něco, co se dost těžko popisuje, ale co je možné dobře vycítit – určitý pocit bezpečí a pořádku. Ten má ale i svou odvrácenou tvář. Za oběť mu padl duch svobody a volnosti. Cenzura sice oficiálně neexistuje, je ale patrné, že do kritiky mocných, která byla na sklonku Jelcinovy éry na denním pořádku, se teď nikomu moc nechce. Ani spisovatelům a umělcům? Většina z nich by nerada přišla o nejrůznější státní dotace, bez nichž se v dnešní Moskvě svou profesí nemohou uživit. Onehdy jsem

třeba v Moskvě slyšel skvělý kvartet. Hrál tak úžasně, že by mohl úspěšně absolvovat turné po nejprestižnějších sálech Evropy. Já ho ale potkal v metru, kde ti zoufalí muzikanti hráli z nouze. Není paradoxní, že se Moskvané začínají cítit na ulicích bezpečněji zrovna v době, kdy přibývá teroristických útoků? Abych pravdu řekl, je to pro mě také velkou záhadou. Zdá se mi, že obyvatelé Moskvy zvláštním způsobem otrnuli. Pokud dojde k nějaké tragédii, mluví o tom pár dnů a pak se život vrátí do starých kolejí. Už delší dobu žijete v Praze. Jak ji vidíte ve srovnání s Moskvou? Lidé jsou tam srdečnější, otevřenější a spontánnější než tady. Je to

bezpochyby i město světovější a netrpí provincionalismem tolik jako Praha. Narodil jsem se tam a vyrostl, takže jsem s Moskvou emocionálně velmi spjatý. Ale je to metropole jakoby bez ducha. Chybí tam to, co dělá Prahu zajímavou a umělecky inspirativní: kombinace starobylých domů a chrámů s moderním životem, dech starých časů a téměř hmatatelná přítomnost mnoha generací lidí. Navíc i ta poslední místa, která si ještě v Moskvě udržují nějakou atmosféru, rychle mizí pod tlakem peněz. Spoustu úchvatných zákoutí a míst, o nichž psal Bulgakov, byste dnes už nenašli. Komunismus sice přežily, odolat tlaku investorů už ale nedokázaly. JOSEF GREŠ

TÉMA

27. 9.–3. 10. 2004

FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

14 /

Pak ale přestalo být pro jižany v metru bezpečno. (Razie na Kavkazany, léto 1999.)

ných jižních specialit byli ze svých míst vytlačeni sítěmi tradičního ruského občerstvení, jako je například „Russkaja kuchňa“, která na vývěsních štítech, vyvedených v ozdobné archaizující cyrilici, spojuje ruský státní znak a opékané kuře. Tradiční ruské občerstvení, kynuté pirožky, však člověk v Moskvě nedostane, nahradily je nepříliš chutné šátečky z listového těsta. Není náhoda, že právě kavkazští obchodníci uvolňují místo. Lidé z jihu, s tmavší barvou pleti, nápadně vymizeli i z veřejné dopravy. Tito „čurkové“, jak jim pohrdavě říkají bílí Moskvané, si při každém rozhovoru (autor těchto řádků je vedl například při jedné dlouhé cestě vlakem na jih, z Moskvy do Machačkaly) stěžují na nekonečnou perlustraci ze strany policistů

v metru. Úplatky z nich ovšem tahá kdekdo. Bohatá metropole, v níž je soustředěna většina ruského kapitálu, nabízí snadno dostupnou a relativně dobře placenou práci, třeba na stavbách, takže se sem sjíždějí nádeníci, sezónní dělníci, gastarbeitři ze všech chudých oblastí bývalého Sovětského svazu. Ovšem práci dostane legálně jen ten, kdo je v Moskvě přihlášen nebo má aspoň v dokladech tzv. registraci – každý je povinen si ji opatřit do tří dnů od příjezdu do města, což je při běžné rychlosti ruských úřadů šibeniční termín. A tak se většina zájemců obrací na soukromé firmy, které jsou schopny vytoužené razítko vyřídit prakticky na počkání za 120–150 dolarů. Tyto záhadné firmy se zázračnými možnostmi často inzerují v těsné

blízkosti plakátů, na kterých úřad moskevského starosty Lužkova vyzývá občany, aby se po městě nepotloukali bez registrace. Vzhledem k tomu, že se zpřísněná opatření týkají především obyvatel s tmavší barvou pleti, mají za důsledek cosi na způsob státního apartheidu. Moskvané, a to i vzdělaní lidé ze střední vrstvy, jsou nicméně ke krušnému životu „čurků“ neteční, případně postup úřadů schvalují. „Ti přivandrovalci si nemůžou myslet, že mají na naší půdě nějaká práva,“ řekl mi jeden velkorusky naladěný profesor ekonomie. A poznámky typu „ti Kavkazané nám to tu všechno vykoupili, Rusko nám už nepatří“ je možné zaslechnout prakticky denně, v jakémkoli prostředí.

Možnosti, jaké v Česku nemáte

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Město blahobytu i korupce

Moskevský starosta Lužkov (uprostřed): 14. nejdražší město, ale korupce jako v Mosambiku.

Obecná poučka, podle níž v hlavních městech panuje zcela odlišná ekonomická a společenská situace než ve zbytku země, platí všude na světě. Snad nikde ale nedosahuje tento rozdíl tak markantních rozměrů jako v Ruské federaci. Moskva se svými 9 miliony obyvatel představuje sice pouhých 6 % populace, státní kase ale zajišťuje rovnou čtvrtinu veškerých daňových příjmů. Do ruského hlavního města také míří dvě třetiny všech zahraničních investic a na celkovém hrubém domácím produktu se podílí více než 11 %. V tomto ohledu se jí žádné další z 1045 velkých a větších ruských měst ani neblíží. Například druhé nejrozvinutější město federace Petrohrad přispívá k ruskému HDP jen 3,2 %. Obyvatelé ostatních velkých měst se nemohou Moskvanům vyrovnat ani co do životního komfortu (zatímco třeba ve Sverdlovsku vlastní telefon necelých 20 % a v Petrohradě necelých 40 % domácností, v Moskvě je to už více než každá druhá) ani ve výši příjmů. Podle výzkumné zprávy moskevské banky Trojka na samém sklonku devadesátých let dosahoval průměrný roční plat v Moskvě 6122 dolarů na hlavu, zatímco ruský průměr představoval ve stejné době pouhých 1797 dolarů. Dnes je to sice podle údajů Světové banky už 2610 dolarů, poměr mezi hlavním městem a zbytkem země však zůstal víceméně nezměněn. Obyvatelé ruské metropole také mají nejvyšší výdaje – Moskva podle každoročně sestavovaného žebříčku společnosti Economist Intelligence Unit dlouhodobě patří k 15 nejdražším městům světa (loni byla 14.). Hlavní město ruské federace tradičně trápí šedá ekonomika. Podle odhadů britského týdeníku The Economist se na jeho hospodářském výkonu podílí 20–50 %. Další brzdou rozvoje je rozsáhlá korupce. Organizace Transparency International uvádí, že za úplatky utratí každý tamní občan měsíčně 250 rublů, a v pravidelně zveřejňovaném žebříčku se tak Rusko vždy řadí k nejvíce zkorumpovaným zemím. Letos dostalo na škále, kde nejlepší známka je 10 a nejhorší 0, hodnocení 2,7, a skončilo tak na stejné příčce jako africký Mosambik. Hůře už v Evropě dopadly jen Albánie a Srbsko. – JG –

Pokud se dnes něco vymyká zpřísněné kontrole státu, pak je tímto prostorem svobody především dravé drobné podnikání. Díky děravému zákonodárství a slabému dohledu se obchod v Moskvě 90. let rozvíjel jako nespoutaný živel a víceméně to platí dodnes. Pětatřicetiletý Max se chováním i vzhledem neliší od jakéhokoli mladého západního podnikatele. S tím rozdílem ovšem, že jeho firma nemá jméno. Je vůdčím duchem ve skupině absolventů proslulé abramcevské uměleckoprůmyslové školy, kteří si v roce 2002 zařídili manufakturu na výrobu dekorativní keramiky. Mají sídlo v protileteckém krytu nedaleko jedné stanice metra. Dílna funguje v naprostém utajení před úřady (alespoň to tvrdí Max), není registrovaná, neplatí daně a dokáže se prý dokonce vyhnout i placení mafiánského výpalného (tvrdí Max). „V Rusku mají dnes podnikaví lidé možnosti, o kterých se vám v Čechách může jen zdát,“ říká hrdě keramik. „Kromě dílny v protileteckém krytu máme ještě druhou, v areálu velkého a dosud neprivatizovaného strojního závodu. Všechno stojí na osobních známostech.“ Max se považuje za idealistu, nejde mu prý jen o peníze, chtěl by „navázat na bohatou tradici ruské keramiky a dekorativního umění“. Čert ví, zda a komu musí platit za ochrannou ruku nad svým podnikem – on sám se o těchto věcech nechce bavit. Rozhodně už podle Maxe pominulo divoké období, kdy se výpalné vybíralo přímo na ulici (to se dělo hlavně po ruské měnové krizi v roce 1998). Tomu, že podnikatelé jako on neplatí daně, však lze věřit. Jeden krejčí mi podobně vysvětloval, že jeho dílna by daně neunesla, neboť musí přednostně uhradit úplatky spojené se zavedením firmy a s distribucí zboží na trh. Jeden z nejokatějších projevů divokého podnikání však moskevská radnice přece jen zčásti zkrotila. Totiž obří tržiště, na nichž lze sehnat zboží v neuvěřitelném množství, rozmanitosti a láci (třeba značkové cigarety jsou tu o polovinu levnější než na Západě). Království pirátských kompaktních disků „Garbuška“ ještě před čtyřmi lety sídlilo stejně jako mnoho dalších tržišť s nelegálním zbožím pod širým nebem, v moskevském parku Fili. Kompaktní disk lisovaný nejspíše v jednom z nelegálních podniků kdesi za Moskvou bylo tehdy možné koupit za 60–80 rublů (= 60–80 korun). Dnes moskevská radnice zatlačila Garbušku pod střechu jedné bývalé továrny a trhovci jí odvádějí část výdělků. Možná platí i někomu jinému, každopádně kompakty – stejně pirátské, jako bývaly –

podražily na 100–150 rublů. Snad zde stojí za to připomenout zprávu ruských novin, podle níž je manželka moskevského starosty Jurije Lužkova považována za nejbohatší ženu v Rusku.

I ty můžeš být rekrut Pokud se česká mládež baví u piva po hospodách, jejich ruští vrstevníci si to nemohou dovolit. V centru Moskvy se prakticky nenajde lokál, který by byl poflakující se mládeži finančně dostupný. Cena šálku kávy v nablýskaných kavárnách (na jinou v centru ani nenarazíte) se pohybuje kolem 150 rublů, pivo se běžně točí za 60–70 rublů, vařený krab dovezený z Kamčatky přijde na 6000. Podniky jsou zkrátka vyhrazeny pro městský patriciát. Když se proto na jaře udělá teplo, mladí lidé vyrážejí s lahví v ruce na bulváry, obléhají parky, moskevské dvory a dětská hřiště, v zimě okupují průchody v okolí stanic metra a nahřívají se v proudech teplého vzduchu z podzemí. Občas se k nim přidá i důstojně vyhlížející inženýr, úředník nebo méně úspěšný podnikatel. Pije se pivo nebo něco tvrdšího. V posledních letech se stáhla úřední smyčka i kolem mládeže – kvůli branným zákonům. Když byl prezident Putin zvolen do druhého funkčního období, schválila Státní duma (parlament) zákon o prodloužení branné povinnosti. Horní věková hranice pro rekruty se posunula z 27 na 35 let. Dřívější návrh zákona o náhradní vojenské službě byl definitivně stažen z programu, zato je vojenským úřadům opět povoleno odvádět vysokoškoláky i během studia (tato praxe byla za Putinova předchůdce Jelcina zrušena). V akademických kruzích se proslýchá, že toto opatření postihne především humanitně zaměřené studenty, jejichž obory jsou na rozdíl od oborů techniky, přírodovědy, medicíny či práva považovány za méněcenné. Jaša, který složil státnice z lingvistiky a chystá se na doktorandské studium, se pro jistotu celé léto skrýval na venkově, „lovení“ čerstvých absolventů je podle něj běžná záležitost. „Se svým židovským jménem a rysy bych také vojnu nemusel přežít,“ vysvětluje stručně své obavy. Problémy s vojnou měli či mají prakticky všichni mí známí v odvodovém věku. Kosťa, který pracuje u ochranky v jedné z moskevských galerií, to vyřešil úplatkem: „V Moskvě to není takový problém, stačí se obrátit na organizace, které odvedencům nabízejí právní pomoc.“ (Vagóny moskevského metra jsou skutečně oblepené inzeráty nabízejícími právní pomoc mladým odvedencům, o ceně však mlčí a nechtěl ji říct ani Kosťa.) Není třeba zdůrazňovat, že vojenská služba má v Rusku podstatně jiný charakter než v evropských zemích. Více než třetina odvedenců se vrací do civilu s trvalými fyzickými či psychickými následky a v armádě je vysoká úmrtnost. Jiný z mých známých, pětadvacetiletý truhlář Vova, proto kvůli vojně simuloval sebevražedné sklony a nechal se hospitalizovat v psychiatrické léčebně. Na tamní pobyt vzpomíná nerad, prý tam do něj cpali stejné medikamenty jako do „opravdových“ pacientů. Přibývá vzdělaných mladíků, kteří raději hledí vycestovat úplně ze země. Živí se pak na Západě třeba jako lektoři rusistiky na některé katedře, dokud se nedostanou za hranici odvodového věku – i po návratu jim ovšem hrozí popotahování. Úřady v posledních letech přitvrdily a bedlivěji zkoumají, zda mládenci v odvodovém věku vydat cestovní pas. Zásobárnou vojáků však zřejmě zůstane především chudý ruský venkov, nikoli Moskva. Putinovo ministerstvo obrany nedávno rozjelo nenápadnou, zato rozsáhlou náborovou akci s cílem vytvořit akceschopnou profesionální armádu.

Apatičtí, hippies a radikálové Život na vysoké škole proměnily i Putinovy ekonomické reformy. Nedávno byl přijat zákon, který dává univerzitám možnost zrušit přijímací zkoušky a od studentů vybírat školné. Až dosud byl počet platících studentů omezen kvótou, nyní to může být i 100 %. Pravda, v atmosféře všudypřítomné korupce platili i ti, kdo skládali přijímačky, a to „za přípravu“ svým budoucím univerzitním kantorům. „Za to přece nemohou pedagogové, ale stát, který se špatně chová. Copak můžete chtít od profesora s platem 50 dolarů měsíčně, aby byl zásadový?“ hájil loni na jaře své kolegy rektor Moskevské univerzity. Podle mých známých se ale zásadoví pedagogové občas našli a díky jejich slušnosti bylo do bezplatného studia přijímáno mnoho mladých lidí z provincie. Placené studium dovedla k dokonalosti mladá podnikatelka Natálie Nestěrovová, jíž se před pár lety podařilo neznámo jak získat akreditaci ministerstva školství pro provozování soukromé vysoké školy. Její Univerzita Natálie Nestěrovové vybírá za přijetí, za každý z osmi semestrů studia a za státnice, zato se však podle moskevských vysokoškoláků nemusí student v posluchárně ani ukázat a zkoušky jsou čistě formální. Jinými slovy, pokud takovému Ivanu Ivanyči ze středního Povolží zaplatí otec studia u Nestěro-

TÉMA

40

/ 15 FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

RESPEKT /

„Šéf mi nezaplatil, tak jsem ho zabil.“ – „Nevěř nikomu.“ (Pochod limonovců Moskvou.)

vové, mládenec získává čtyři roky volného času a moskevskou registraci navrch. Není divu, že služeb této školy využívají ročně tisíce mladých lidí a její pokladna se utěšeně plní. Vyptával jsem se často vysokoškoláků, jestli si umí představit, že by se pustili například do vydávání studentského listu, který by kritizoval poměry na jejich univerzitě nebo v Rusku obecně. „To by děkan nedovolil,“ zněla obvyklá odpověď. Naprostá politická či společenská neangažovanost a dobrovolné přijímání submisivní role, do které vysokoškoláky manévruje hierarchický univerzitní systém zděděný z dob Sovětského svazu, vytváří z průměrného studenta mdlé a apatické stvoření, které nevidí dál než do sborovny. Mají koneckonců důvod: přílišné vybočení z řady by je mohlo zastavit v kariérním postupu až k vysněnému postavení bohatého Moskvana. Takový „patricij“ s dobrými známostmi si totiž pak může žít víceméně jako občan svobodného státu, umí se vykoupit z armády, sehnat výnosné místo, cestovat do ciziny. Na svobodomyslnou mládež narazí cizinec spíš mimo akademickou půdu. Poměrně velké množství mladých Moskvanů se například zhlédlo v hnutí hippies. Za nic na světě by nešli na vojnu, jezdí do přírody, kouří marihuanu (za což hrozí několik let nepodmíněně) a své trochu

elegantní, trochu extravagantní oblečení nakupují v second handech, k čemuž by se snížil jen málokterý jiný mladý Rus. Zdaleka ovšem nejsou tak průrazní jako američtí hippies 60. let. Radikálněji naladěná mládež končí spíš v organizacích s komunistickým, velkoruským, nacionálním či rovnou fašistickým programem. Nejrozpornější z těchto spolků, Nacionál-bolševickou stranu, vede známý spisovatel Eduard Limonov (jeho nejslavnější kniha To jsem já, Edáček vyšla i česky). Kvůli jeho pověsti buřiče byla celá strana dlouho brána jako částečně recesistický podnik. V moskevském intelektuálním prostředí je navíc spisovatel považován za prvního „Putinova vězně svědomí“, neboť v letech 2000–2003 seděl ve vězení za nedovolené ozbrojování. U leckoho také budí sympatie radikální přímé akce limonovců proti Putinovi, nedávno například se svou demonstrací proti „návratu carismu“ obsadili část Kremlu, pravda vyhrazenou pro výstavní činnost. Spisovatelových xenofobních vizí (Limonov například vyzývá k opětovnému obsazení „blízkého zahraničí“, tedy bývalých zemí SSSR) už se však ujali obratní straničtí funkcionáři a politrukové a rozpracovali je v celou ideologii. Nacionál-bolševická strana je dnes skutečně tím, co má v názvu.

Zachraňte Muzej kino Po zvolení Vladimira Putina do druhého funkčního období bylo zákonem omezeno shromažďovací právo. To znamenalo například konec pravidelných manifestací u sochy Majakovského, protestujících proti postupu armády v Čečensku. V posledních několika měsících se přesto uskutečnila jedna pozoruhodně spontánní akce, kdy na Tverský bulvár vyšly stovky lidí – včetně těch, kteří na demonstrace obvykle nechodí. Oč šlo? O takzvané Muzeum kinematografie, sídlící ve věžáku nedaleko stanice metra Krasnopresěnskaja. Toto „Muzej kino“ je jakýmsi klubovým multikinem: využívá nesmírně bohatých zdrojů moskevského filmového archivu a denně promítá pět až deset kvalitních filmů. Díky kontaktům v zahraničí nabízí Muzej kino také to nejlepší z mezinárodní filmové produkce (mimo jiné promítá desítky českých filmů ročně). Ale stovkám jeho fanoušků nejde jen o to zajít si levně do kina. Konají se tu také semináře, debaty s režiséry, herci, filmovými teoretiky z celého světa. Je to zkrátka jedna z mála kulturních institucí s vynikajícím programem na světové úrovni, která je zároveň cenově dostupná i mladým lidem bez rozdílu postavení. Teď se ovšem ocitlo ve fatálním ohrožení.

Na budovu mělo zálusk sousední komerční multikino, zahájilo právní spor a přibližně před půl rokem pravomocně vyhrálo. Ruský stát a moskevská radnice, kteří se jinak pletou do všeho, pro udržení svobodného kulturního centra nehnuly ani prstem, ačkoli zástupci kina na všechny strany rozesílali prosby o levné náhradní prostory. Hrozba, že se Muzej kino ocitne na ulici, však vyburcovala celou kulturní Moskvu. Petici za záchranu podepsaly tisíce Rusů, připojily se i hlasy ze zahraničí a řada známých osobností z oblasti filmu. (Nikoli ovšem česká ambasáda. Na můj dotaz, jestli hodlá něco udělat pro instituci, která mimo jiné intenzivně a pravidelně propaguje českou kulturu, mi jeden z diplomatů v neoficiálním rozhovoru odpověděl: „Dokážete si snad představit, že by se Rusko zastávalo nějaké české kulturní instituce?“) Zábor kina byl po protestech prozatím odložen a konečné rozhodnutí padne až za dva roky, kdy podniku vyprší právo k užívání budovy. Dost možná bude osud jednoho ostrůvku svobodomyslné kultury jakýmsi lakmusovým papírkem, zda a nakolik do roku 2006 postoupí v Rusku politika utahování šroubů. J A N M A C H O N I N , Moskva Autor je rusista a redaktor časopisu Babylon.

inzerce ovomÏstsk˝ hrnec smÌchu je tradiËnÌ cena div·k˘ udÏlovan· na z·kladÏ v˝sledk˘ mϯenÌ intenzity a dÈlky smÌchu div·k˘ bÏhem projekce na Festivalu ËeskÈ filmovÈ a televiznÌ komedie NovomÏstsk˝ hrnec smÌchu Karma 2004, kter˝ se kon· v NovÈm mÏstÏ nad MetujÌ od 25 z·¯Ì do 2. ¯Ìjna. Podle v˝sledk˘ mϯenÌ pat¯ily k nej˙spÏönÏjöÌm film˘m KameÚ·k (2003), PelÌöky (1999), Slunce seno a p·r facek (1989) a Brouk v hlavÏ (2002). Do poroty, kter· rozhoduje o udÏlenÌ dalöÌch cen v ostatnÌch kategoriÌch usednou osobnosti z oblasti filmu, tv˘rc˘, publicist˘ a dalöÌch filmov˝ch profesÌ. Letos nap¯Ìklad prezident Asociace Ëesk˝ch kameraman˘ Josef Hanuö nebo ˙spÏön˝ absolvent minul˝ch roËnÌk˘, reûisÈr a scÈn·rista ZdenÏk Zelenka. Z d˘vodu nat·ËenÌ letos nebude tradiËnÏ p¯edsedkynÌ poroty Ji¯ina Jir·skov·, jejÌû manûel ZdenÏk Podskalsk˝ tento filmov˝ festival p¯ed öestadvaceti lety zaloûil. Do soutÏûe jsou za¯azeny filmy, kterÈ byly natoËeny od kon·nÌ p¯edchozÌho festivalu do zaË·tku letoönÌho roËnÌku. S div·ky osmi celoveËernÌch hran˝ch a dvou televiznÌch premiÈrov˝ch film˘, kterÈ dosud nebyly v programu partnera festivalu »eskÈ televize uvedeny se tak letos p¯ed projekcÌ setkajÌ tv˘rci nap¯Ìklad P·nskÈ jÌzdy, Horem p·dem, KameÚ·ku 2, Jak b·snÌ-

N

ci neztr·cejÌ nadÏji, SmetanovÈho svÏtu a dalöÌch. PoprvÈ letos bude o cenu Zlat˝ Prim v kategorii kr·tk˝ch film˘ bojovat takÈ osm nÏkolikaminutov˝ch komedi·lnÌch film˘ z evropsk˝ch zemÌ. O jednÈ nesoutÏûnÌ cenÏ je vöak jiû rozhodnuto p¯edem a udÏlÌ si jÌ ihned p¯i zah·jenÌ a z·roveÚ p¯i svÏtovÈ premiȯe filmu ÑKonec americkÈho ninji v »ech·chì jeho tv˘rci Josef A. N·hlovsk˝, Josef Mlad˝ a Pavel ZednÌËek, kter˝ je z·roveÚ garantem a prezidentem festivalu. Jedn· se o ojedinÏl˝ filma¯sk˝ poËin. SnÌmek trv· pÏt minut a deset minut majÌ z·vÏreËnÈ titulky. ShlÈdnout tuto svÏtovou premiÈru, z˙Ëastnit se nÏkterÈ z doprovodn˝ch akcÌ, jako jsou koncerty, vernis·ûe, leteck˝ den a nebo se p¯i besed·ch a autogrami·d·ch potkat s vaöimi oblÌben˝mi tv˘rci a herci, kte¯Ì navazujÌ na tradici ËeskÈ komedie to je NovomÏstsk˝ hrnec smÌchu Karma 2004. Festival, kde v minul˝ch letech zÌskali cenu takovÈ osobnosti jako: B. PolÌvka, J. Duöek, I. Janûurov·, B. Hrz·nov·, O. Vetch˝, J. Bohdalov· a dalöÌ a stal se p¯ehlÌdkou film˘ nap¯. AdÈla jeötÏ neveËe¯ela, T¯i veter·ni, Kolja, MusÌme si pom·hat, PelÌöky atd. O tom, kdo to bude letos, m˘ûete rozhodnout i vy, pokud si vyberete z programu na www.hrnecsmichu.cz a navötÌvÌte NovÈ MÏsto nad MetujÌ.

16 /

ROZHOVOR

27. 9.–3. 10. 2004

Tak jsem vyhlásil neutralitu S bývalým prezidentem Kostariky Luisem Albertem Mongem o jeho zemi Jak jste dokázal Kostaričany přesvědčit? To nebyla zdaleka moje zásluha. Na toto téma pronesl v senátu projev náš první prezident už roku 1828. Řekl, že nezávislost ubráníme jen pomocí míru a neutrality, ale že bychom si měli vyhradit právo na roli prostředníků a poskytovat humanitární pomoc. Přitom i jeho doba byla plná střetů. Jak jste se mohli vyhnout konfliktu za studené války? Je pravda, že v době, kdy jsme vyhlásili neutralitu, byla Střední Amerika jevištěm, na kterém se uskutečňoval jeden z posledních scénářů studené války. Spojené státy chtěly vymýtit komunismus a pomáhali „contras“ v Nicaragui, kteří se spoléhali na podporu armád Hondurasu, Guatemaly a Salvadoru. Sovětský svaz a Castro podporovali sandinisty a levicové guerilly. My jsme s tím nechtěli mít nic společného. Nechtěli

že se nám povedlo neupadnout do nepokojů. Jak konkrétně vypadala Reaganova pomoc? Přišel jsem s několika projekty na oživení ekonomiky, které mi schválil a pomohl realizovat. Za jeden z nejdůležitějších považuji soukromou mezinárodní univerzitu Earth, na kterou nám Reaganova vláda poskytla základní vklad. Tahle škola měla a má za úkol připravovat vysoce kvalifikované odborníky v zemědělství, učit je novým metodám, které jsou účinné a zároveň chrání naše unikátní životní prostředí. Z této školy vycházejí mladí odborníci, kteří mají manažerské schopnosti a přitom jsou citliví k vodním zdrojům, půdě a ovzduší. Studium je tu drahé, ale já jsem od počátku prosazoval, aby na univerzitě mohli studovat i chudí, zároveň jsem však chtěl, aby se jednalo o špičkové pracoviště a aby mělo na-

ta a OSN. Dnes zažíváme tíživou vlnu ekonomických uprchlíků z Guatemaly, Hondurasu, Nikaraguy a Salvadoru… Nejvíc nás ale trápí kriminalita. Rozmohla se i u nás. Policie na to přestává stačit a ozývá se volání po obnově armády. Co si o tom myslíte vy? Myslím, že situace ještě není tak vážná. Navíc v Argentině nebo ve Venezuele armádu mají a potýkají se s delikventy úplně stejně jako my. Myslím, že bychom spíš měli zefektivnit práci policie, než zavádět armádu. Vysoká kriminalita v Latinské Americe souvisí s městskými aglomeracemi. U nás to není tak hrozné jako třeba v Mexico City, kde zločinnost překračuje všechny meze. Denně je nahlášeno tři až čtyři tisíce trestných činů, jedná se zejména o únosy lidí. V Kostarice nejsou únosy tak časté, ale nějaké už byly také, velice vzrostl počet krádeží, přepaFOTO LUBOMÍR KOTEK

Kostarika se považuje za jednu z nejstarších latinskoamerických demokracií. Zrušili jste armádu, v posledním století jste vlastně nezažili diktaturu, puče a podobné noční můry Latinské Ameriky. Jak je to možné? To je dlouhá historie, na kterou bychom potřebovali hodně času. Zkuste to, prosím. Můžeme začít třeba malým detailem. Kostaričané neprožili válku za nezávislost na Španělsku. Takže jsme neměli a nemáme žádné hrdiny z bojů proti kolonizátorům, jaké měly ostatní latinskoamerické země. Neměli jsme nerosty ani zlato, chyběla dokonce i měna – platilo se kakaovými zrnky. Navíc u nás kolonizace probíhala velmi zvolna od 17. do 18. století: jsme malá země a žilo tu málo Indiánů, jinak řečeno otrocké pracovní síly, a tak si museli Španělé vystačit sami s tím, co si vypěstovali. Když Guatemala, pod jejíž správu jsme tehdy patřili, získala roku 1821 nezávislost, dorazila k nám ta zpráva až za měsíc. Přivezl ji posel na oslu, rychlejší spojení nebylo… Takže na počátku vaší odlišné historie byl fakt, že jste neměli válečné hrdiny? A při nedostatku válečných hrdinů jsme si hned na počátku za prvního prezidenta nezvolili ani vojáka, ani generála, ale – učitele. Jmenoval se don Juan Mora Fernández. Hodně se zajímal o zahraniční politiku, o rodící se demokracii ve Spojených státech nebo ve Francii a měl jasnou představu o tom, že chce mít v Kostarice demokratický režim. A protože byl učitelem, tak se u nás odjakživa dbalo hodně na vzdělání. Když se pak začala v Kostarice pěstovat káva na export, přijížděla do země spousta vzdělaných lidí z Evropy, z USA a Anglie. Tihle lidé nás hodně inspirovali.

Když Bush, tak Bush

Zbraně nepotřebujeme Je ještě něco, čím se odlišujete od ostatní Latinské Ameriky? Nemáme problémy s diskriminací Indiánů, protože jich tu žije jen velmi málo. Ve zbytku Latinské Ameriky je společnost rozdělená na kreoly a Indiány, vůči nimž panují předsudky. Ale stejně za nejdůležitější považuji, že jsme od začátku byli velmi zaujatí proti moci vojáků, vždycky jsme kladli důraz na občanskou společnost a na mír. Bránit jsme se občas museli, ale nikdy jsme nikoho nenapadli. Proto jste už v roce 1949 zrušili armádu? Taky proto. Ale my jsme už před tím měli třeba generála, jmenoval se Guardia, který (na nátlak své ženy) zrušil trest smrti. Mnohem dřív, než byl rušen v Evropě a v Latinské Americe. Takže my jsme měli vojsko, ale s generály, kteří si klidně rušili už na konci devatenáctého století trest smrti. V osmdesátých a devadesátých letech 19. století vládla v zemi intelektuální elita, které se říkalo liberálové, ale ne v ekonomickém smyslu, spíš ve smyslu filozofickém. Lidé jako např. José Joaquín Rodriguez iniciovali rozsáhlou vzdělávací reformu, která nastartovala také ekonomický rozvoj. Stavěli silnice, mosty, železnici, zaváděli kanalizaci, noviny, telegraf, hygienická opatření a zemědělské novoty… Co bylo bezprostředním impulzem k rozpuštění armády? Občanská válka v roce 1948, naše první a poslední, která trvala asi měsíc. Tehdejší prezident zfalšoval volební výsledky, opozice svolala lidi do zbraně, vytvořila provizorní vládu, a pak se to opoziční vojsko samo rozpustilo. Od roku 1983 jsme také neutrální zemí. Musím říci, že díky mému dekretu. Ne všichni ovšem s mým rozhodnutím souhlasili. Opozice se snažila prosadit opak, ale průzkumy veřejného mínění jasně prokazovaly, že Kostaričané chtějí být ve válečných konfliktech neutrální. Tak jsem vyhlásil neutralitu.

příklad spustila reformu kávovnictví, začínáme úspěšně vyvážet už pražená kávová zrna. Mám tady dva pytlíčky pro pana Havla. Jste pořád přesvědčený syndikalista? Mám s odbory velmi dobré vztahy, ale teď se spíš zabývám problematikou zemědělských sdružení a skupin zemědělců. Často jezdím do různých kooperativ a zajímá mne hlavně netradiční spojení ekoturistiky a zemědělství. Je to dobré spojení: kdyby nebylo ekoturistiky, naše ekonomika by totiž už dávno zkrachovala. Tento druh cestování se v Kostarice rozvíjí už od konce sedmdesátých let. Založili jsme mnoho národních parků, 80 % území tvoří národní rezervace. Nejdůležitější z nich je Cańo Negro, jezerní oblast na hranicích s Nikaraguou, kde žije velké množství ohrožených druhů – třeba ryba, která vypadá jako ještěrka a žije jen v tomto místě. V rezervacích jsou jen maličké ekohotely, nebo ani ty ne, například do Monte Verde nesmí vstoupit víc než sto turistů za den, aby nerušili zvířata a neničili deštný prales, který zejména je potřeba chránit. Něco jiného je to na pacifickém pobřeží, kam poslední dobou jezdí tisíce surfařů. I na pobřeží se ale snažíme o dodržování jistých pravidel, například hotely nesmějí mít víc než čtyři poschodí, nesmí se zasahovat do pralesa, prosekávat cesty pro auta apod.

L U I S A L B E R T O M O N G E (uprostřed) se narodil roku 1925 v Palmares v rodině chudých zemědělců. Vystu-

doval střední školu. Do politiky vstoupil velice mladý: v devatenácti letech působil v čele Konfederace pracujících, o pět let později se stal nejmladším kostarickým poslancem. Když mu bylo 25, patřil k zakladatelům strany Liberación Nacional (Národního osvobození), která je dnes druhou nejsilnější stranou v zemi. Byl premiérem, pracoval v diplomatických službách. Ve funkci prezidenta Kostariky (1982–86) proslul ostrou kritikou diktátorských režimů, zásadami nevměšování a neutrality, které prosazoval, a také odvahou: těžkou ekonomickou krizi, jíž na počátku 80. let Kostarika procházela, se podařilo zvládnout díky jeho rozsáhlým ekonomickým, zemědělským a vzdělávacím reformám. Dnes stojí v čele Centra demokratických studií Latinské Ameriky a věnuje se problematice zemědělství, ekoturismu a obrany lidských práv. Před několika dny přijel do Prahy na zasedání Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě, kterou připravila organizace Člověk v tísni.

jsme podporovat žádnou oficiální armádu ve Střední Americe – tyhle armády byly vždycky velmi nedemokratické, vždycky pomáhaly diktátorům, organizovaly puče a podněcovaly občanské války. Na druhé straně jsme ale nechtěli stát ani na straně sandinistů, stalinistů a guerill. Navíc jsme prožívali velmi vážnou ekonomickou krizi a museli jsme žádat o pomoc Ronalda Reagana. Byl jsem třikrát ve Washingtonu, on jednou přijel do Kostariky. Reagan vám pomohl? Nejdřív mě žádal, abych neutralitu nevyhlašoval, ale já jsem věděl, že mé zemi může pomoci jen neutralita. Pořád jsem opakoval, že nechceme zbraně, že je nepotřebujeme, že potřebujeme především vybřednout z ekonomické krize, abychom předešli sociálním a politickým konfliktům. Jen tak jsme se mohli ubránit nákaze násilí, která se k nám ze Střední Ameriky blížila. Museli jsme čelit velmi vážným výhrůžkám zejména ze strany sandinistů… Reagan mi nakonec pomohl a nekladl si žádné podmínky. I díky tomu se nám podařilo ekonomiku pozvednout a stabilizovat, což napomohlo sblížení politických stran, syndikátů, podnikatelů, všech. Tak-

víc ducha. Myslím, že se to povedlo. Earth University je dnes už světoznámá (teď například pomáhá v jihovýchodní Asii ke vzniku podobné instituce, ještě se neví, jestli v Bangkoku nebo Jakartě), jezdí k nám lidé z celého světa. A 90 % studentů pochází chudých rodin, a mají nárok na stipendium, jež jim pokrývá čtvrtinu, polovinu nebo i všechny náklady. Jak se vám to podařilo? Jezdil jsem po Americe a po Evropě a sháněl sponzory. Nejvíc nám pomohla jedna báječná žena, americká milionářka Jane Blacková, s níž jsem se seznámil v Evropě. Přispělo taky hodně organizací ze Švýcarska a z Norska, navíc jsme založili Nadaci přátel Earth, která se stará o finance univerzity i o stipendia.

Náš triumf – střední třída Jak se daří Kostarice? Máme velké problémy s imigranty. Když vypukly válečné konflikty v osmdesátých letech, přicházely k nám tisíce lidí. Jsme malá země, nějakých 54 tisíc čtverečních kilometrů, asi čtyři miliony obyvatel, a bylo obtížné se vyrovnat s takovou imigrační vlnou. Tehdy nám ovšem pomáhaly humanitární organizace z celého svě-

dávání bank apod. Mne samotného přepadli a ukradli mi auto. Byl to skandál, protože jsem byl první přepadený a okradený prezident. Taky máme problémy s korupcí a pronikají k nám kriminální živly z Kolumbie, Hondurasu a Nikaraguy. S čím nárůst kriminality souvisí, s ekonomickou situací? Souvisí to s postupným mizením a oslabováním střední třídy, která je velmi důležitá pro sociální a politický smír v zemi. Jak jsem už mnohokrát napsal a řekl, poslední čtyři kostarické vlády (ve dvou z nich vládla i moje strana), si přestaly všímat boje proti chudobě a staraly se spíš o obchodování. Značně se rozšířila propast mezi velmi bohatými a velmi chudými. A přitom střední a nižší střední třída byly jedním z našich triumfů, protože tahle vrstva lidí představuje ve společnosti velkou dynamiku. Její dynamika se ale postupně zastavuje a to je myslím jeden z hlavních důvodů nárůstu kriminality. Ale není to jen izolovaný problém Kostariky. Co by měla vláda dělat? Postarat se o sociální programy, které by zmírnily následky ekonomických propadů, například nízkých cen kávy nebo banánů. Nemůžu říci, že se nedělá nic: současná vláda na-

Už na počátku 60. let jste jako jeden z mála latinskoamerických politiků otevřeně vystupoval proti porušování lidských práv na Kubě. Předtím jste ale kubánskou revoluci podporoval. Když jsem byl velmi mladý, vystupoval jsem zásadně proti pravicovým diktaturám. A pomáhal jsem Kubáncům v boji proti Batistovi. Byl jsem generálním tajemníkem mezinárodní dělnické organizace, a když pobýval Castro v exilu v Mexiku, přátelil jsem se s ním, znal jsem velmi dobře jeho půvabnou sestru. Brzy po vítězství revoluce jsem si ale uvědomil, že se Castro čím dál víc zaplétá s ruskými komunisty a že se začíná chovat jako despota. V dubnu 1961 jsem jako poslanec veřejně prohlásil, že kubánská revoluce nemá nic společného se svobodou a demokracií. Už tehdy totiž Fidel stavěl ke zdi své spolubojovníky, jen proto, že nesouhlasili s jeho názory a se směrem, který revoluce nabrala. Hodně lidí se mi podivovalo a říkalo: Castro je u moci ani ne dva roky, musíš mu dát čas a ne ho osočovat. Mnozí z nich se mi později omluvili. Američané vám v období studené války pomohli. Jak se díváte na současnou zahraniční politiku USA? Podívejte, já jsem velmi rád, že byl svržen barbarský diktátor Husajn. Já jsem vždycky velmi rád, když je svržen nějaký diktátor. Věřím tomu, že podporoval mezinárodní terorismus, mučil lidi a měl nebezpečné zbraně. Chemickými zbraněmi vyvražďoval Kurdy. Nicméně myslím, že Spojené státy měly počkat na souhlas OSN, protože bez souhlasu nebyla invaze dobře přijata ani v Evropě ani v Latinské Americe. Myslíte, že Bush vyhraje volby? Podle posledních průzkumů to vypadá, že ano, mám dojem, že ho Američané zvolí. Je možné, že se v něm mýlí, ale je to jejich věc. Mnoho přátel v Latinské Americe mne kritizovalo za to, že jsem za studené války vycházel dobře s Reaganem, ale já jsem jim vždycky říkal: My potřebujeme pomoc Bílého domu a o tom, kdo tam sedí, rozhodují demokraticky Američané. Když tam sedí Reagan, budu respektovat Reagana. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ Autorka je hispanistka, přednáší na FF UP v Olomouci.

RESPEKT / 40

INZERCE

/ 17

SÕDLO: ⁄voz 38, 118 00 Praha 1 KANCEL¡ÿ: Zeyerova alej 5, 162 00 Praha 6 TEL./FAX: +420/233 354 684, TEL.: +420/220 610 990 E-MAIL: [email protected] URL: plot.xtr.cz

EROTOMANIE ñ V˝bor z milostnÈ tvorby p¯ednÌch Ëesk˝ch autor˘ Pokud se zamyslÌme nad tÌm, jak· tÈmata se objevujÌ v literatu¯e nejËastÏji, pak nutnÏ musÌme dojÌt k l·sce, milostn˝m vztah˘m a erotice. Prozaick· tvorba klasickÈ ËeskÈ literatury nenÌ v˝jimkou. NabÌzÌ bezpoËet povÌdek, novel a rom·n˘, kterÈ se nejen dot˝kajÌ tÏchto oblÌben˝ch tÈmat, ale navÌc zobrazujÌ ûivot naöich p¯edk˘ v Ëten·¯sky atraktivnÌ podobÏ, jak dokazuje i tento v˝bor. Jeho obsah tvo¯Ì Marinka Karla Hynka M·chy, Sestry od Boûeny NÏmcovÈ, PepÌËek a PepiËka Josefa Kajet·na Tyla, Erotomanie Jana Nerudy, »ervenÈ srdce z pera Karla Klostermanna a Sladk˝ h¯Ìch Jakuba Arbesa. Cena 169 KË

EPIGRAMY ñ Goethe a ti druzÌ Co je to vlastnÏ epigram? Jako vöechno na svÏtÏ i epigram proöel od svÈho poË·tku aû do dneönÌ doby znaËnou promÏnou. P˘vodnÏ byl epigram v·ûn˝ Ëi oslavn˝ n·pis nap¯. na n·hrobku, pomnÌku Ëi domÏ. Postupem Ëasu byl epigramu p¯i¯azen dalöÌ v˝znam a zaËalo se tak ¯Ìkat kratöÌ lyrickÈ b·sni. PoslÈze zaËaly vznikat takÈ epigramy s tÈmaty politick˝mi. Dnes uû prakticky vymizela prvotnÌ podoba epigramu a vÏtöina lidÌ si pod tÌmto oznaËenÌm p¯edstavÌ pr·vÏ ten satirick˝, veröovan˝, nÏkdy aû posmÏön˝ b·snick˝ text. Podrobn˝ pr˘¯ez tvorbou v˝znamn˝ch nÏmeck˝ch autor˘ osmi stoletÌ, Martinem Lutherem, J. W. von Goethem a Heinrichem Heinem poËÌnaje a Reinerem M. Rilkem a Bertoldem Brechtem konËe. Cena 199 KË

Korunní Dvůr

Region·lnÌ rada regionu soudrûnosti Praha vyhlaöuje 1. kolo V˝zvy k p¯edkl·d·nÌ projekt˘ v souladu s Jednotn˝m programov˝m dokumentem pro CÌl 2 regionu soudrûnosti Praha pro opat¯enÌ a dÌlËÌ opat¯enÌ: 1.1

DopravnÌ systÈmy podporujÌcÌ p¯emÏnu mÏstskÈho prost¯edÌ

1.2

Regenerace postiûen˝ch a nevhodnÏ pouûÌvan˝ch ploch

1.3

Ve¯ejn· infrastruktura zlepöujÌcÌ kvalitu ûivota zejmÈna na sÌdliötÌch

2.1

Zv˝öenÌ kvality partnerstvÌ ve¯ejnÈho a soukromÈho, neziskovÈho sektoru, vÏdy a v˝zkumu

2.2.2

P¯ÌznivÈ podnikatelskÈ prost¯edÌ

2.3

Rozvoj strategick˝ch sluûeb na podporu informaËnÌ spoleËnosti v Praze

V

samém centru Královských Vinohrad vyrůstá exkluzivní projekt pro moderní bydlení a život – Korunní Dvůr. Díky snadné dostupnosti ze samotného centra a výborné občanské vybavenosti se tato lokalita stává stálé vyhledávanějším místem v pražské metropoli. Unikátní projekt nabízí řešení velmi obtížného dilematu. Člověk může žít uprostřed města, ale zároveň v bezpečném prostředí a klidu rezidenčního dvora. Bývalý objekt Měšťanského pivovaru je situován v Korunní ulici, jedné z tepen tohoto pražského obvodu. Obytný komplex Korunní Dvůr je projektem společnosti Africa Israel Investments, která patří mezi významné pražské investory a developery. Areál je koncipován jako malé městečko spojující v sobě čisté linie moderní architektury a prvky původní atmosféry starého pivovaru. Kulturní hrdost spojená s českým pivovarnictvím a vzpomínka na lidi patřící ke komunitě vytvořené kolem tohoto místa zaručí, že Korunní Dvůr bude ceněn jako unikátní projekt. Tento rezidenční dvůr nabízí řadu originálně řešených interiérů pro využití bytových i nebytových prostor. Je tvořen budovami o pěti až sedmi podlažích a novou věží vysokou deset pater. V rámci projektu bude celkově vystaveno 250 nových bytů s balkony, terasami či zimními zahradami.

V˝öe finanËnÌ alokace pro 1. V˝zvu k p¯edkl·d·nÌ projekt˘ v JPD 2 (v KË, zaokrouhleno) Priorita 1

Priorita 2

Opat¯enÌ 1.1

464 460 600

Opat¯enÌ 1.2

479 881 700

Opat¯enÌ 1.3

208 787 000

Opat¯enÌ 2.1

142 712 100

DÌlËÌ opat¯enÌ 2.2.2

64 027 400

Opat¯enÌ 2.3

54 822 800

Celkem 1. V˝zva k p¯edkl·d·nÌ projekt˘

1 414 691 600

DATUM VYHL¡äENÕ V›ZVY K PÿEDKL¡D¡NÕ PROJEKTŸ: 17. z·¯Ì 2004 UKON»ENÕ PÿÕJMU PROJEKTŸ: 18. ¯Ìjna 2004 do 14.00 hodin MÕSTO POD¡NÕ é¡DOSTI: Magistr·t hl. m. Prahy, Odbor fond˘ EvropskÈ unie, oddÏlenÌ implementace JPD pro CÌl 2 Mari·nskÈ n·m. 2, Praha 1, 4. patro, Ë. dve¯Ì 403, 404 KontaktnÌ tel.: 236 002 639, 236 002 613, 236 002 636, 236 002 685 E-mail pro dotazy: [email protected]

PodrobnÏjöÌ informace, plnÈ texty v˝zev a elektronick· verze û·dosti jsou k dispozici na mÏstskÈm informaËnÌm serveru www.praha-mesto.cz (odkaz Magistr·t / informace z odbor˘ / odbor fond˘ EvropskÈ unie / oddÏlenÌ implementace JPD pro CÌl 2) a na internetovÈ str·nce www.strukturalnifondy.cz/jpd2.

V komerčních prostorách je k dispozici celkem 4.500m2 kancelářských a obchodních ploch. Právě tady vyrostou desítky drobných obchůdků, kanceláří, ordinací, kaváren a restaurací. Prodej bytových i komerčních jednotek se rozběhl na plné obrátky. Podnikatelé rychle pochopili, že nabídka prostor ke koupi, nikoli jen k pronájmu, je atraktivní a v dnešní době nikterak běžná. Nejen developer, ale především firma, jež objekt prodává, v tomto případě realitní kancelář Bonus Praha spol. s. r. o., ví nejlépe, jak dobrá je to investice. Proto nepřekvapí, že si v Korunním Dvoře sama několik stovek metrů čtverečních koupila. Za zmínku stojí mimo jiné i restaurace, která bude umístěna do budovy bývalého Měšťanského pivovaru. Pamětníci si jistě vzpomenou na lidovou hospůdku s okny do Korunní a Sobotecké ulice, do které se svého času chodilo na údajně znamenitý černý ležák. Ten tu dnes ovšem točit nebudou. Podle slov nového majitele se časy změnily. Lidé chtějí jíst zdravá a lehká jídla. Knedlíkům, pečeným bůčkům a omáčkám dnešní doba nepřeje. Proto se v Korunním Dvoře bude vařit italská kuchyně. Ani za nákupy nebudou muset obyvatelé Korunního Dvora nikam dojíždět. Přímo v objektu bude moderní Delvita. Ta přichází s novým konceptem, který se už osvědčil v mnohých metropolích světa – Koncept City, nabízející hlavně čerstvé potravinové zboží. Vyhledávaná pražská čtvrť, luxusní zázemí v impozantní a architektonicky atraktivní zástavbě, všudypřítomná zeleň, vzrostlé stromy a umělá jezírka. Tak bude vypadat domov těch, kteří se stanou novými obyvateli vinohradského residenčního projektu Korunní Dvůr.

18 /

CIVILIZACE

27. 9.–3. 10. 2004

Je to lék, nebo droga?

I přes hrozbu kriminálu lidé stále častěji pěstují marihuanu, protože má lepší účinky než mnohé medikamenty.

Otázka nastolená v titulku se nyní stále častěji řeší ve Spojených státech, kde se dokonce stala součástí prezidentské kampaně. Posledním případem, jehož rozuzlení je ze strany příznivců medicínského využívání konopí napjatě očekáváno, je kauza dvou kalifornských pacientek Angely M. Raichové a Diany Monsonové, které se dožadují legálního přístupu ke konopí – to jim poskytuje úlevu od nepříjemných stavů po léčbě rakovinného mozkového nádoru. Koncem června rozhodli soudci Nejvyššího soudu, že se tento případ dostane v zimě na pořad jejich jednání. Již dnes se dá předpokládat, že ústředním bodem bude otázka, zda má federální vláda pravomoc určovat jednotlivým státům, zda smí poskytovat konopí k léčbě.

Liberální předci Marihuana se stala součástí voleb mimo jiné i proto, že zatímco současný republikánský prezident George W. Bush je zastáncem represivního přístupu k jakékoli ilegální omamné látce, demokratický senátor John F. Kerry prohlásil, že pokud bude zvolen, zastaví zatýkání těžce nemocných pacientů užíva-

jících konopí. Marihuana zasahuje do kampaně i prostřednictvím různých organizací, které v médiích lobbují za „svého“ kandidáta na prezidenta. V listopadových volbách budou také hlasovací lístky v řadě států a měst (kupř. Montana, Ann Arbor) obsahovat i otázky ohledně možnosti lékařského využívání konopí. Je paradoxní, že zatímco v 19. století se považovaly výrobky z marihuany za regulérní léky proti bolesti či únavě, ve čtyřicátých letech minulého století bylo konopí zakázáno jako škodlivé. K jisté renesanci došlo až v 60. letech, kdy většina veřejnosti začala mít k marihuaně tolerantnější postoj, což se nakonec odrazilo i v reálné politice. Konec dekády byl tím pádem svědkem snižování trestních sazeb za zločiny spáchané v souvislosti s marihuanou, přičemž mnoho států Unie překvalifikovalo vlastnění a neziskovou distribuci malých množství ze zločinu na pouhý přestupek. Ovšem byla i celá řada států (kupř. Aljaška), které dokonce provedly úplnou dekriminalizaci vlastnění a pěstování pro vlastní potřebu. Naprostá změna kurzu v drogové politice se objevila s příchodem nového republikánského preziden-

ta Ronalda W. Reagana do Bílého domu v roce 1981. O možném lékařském využití nemohla být vůbec řeč. Za Reaganova nástupce George H. W. Bushe dokonce došlo v roce 1992 k pozastavení činnosti vládního programu fungujícího od poloviny 70. let, v jehož rámci měli určití pacienti (jako například osoby nakažené HIV či lidé s roztroušenou sklerózou) právo legálně obdržet od vlády konopí. V současné době však federální vláda opět poskytuje konopí ze svých mississippských zdrojů několika málo pacientům. Pokusy různých organizací přeřadit konopí ze seznamu látek nepřijatelných pro medicínu mezi legální látky však vyšly naprázdno.

Kdo s koho Pokud odhlédneme od federální úrovně, na níž je pěstování či držení konopí trestným činem, zbývají nám jednotliví členové Unie, kde se legislativa značně liší. Ve státech se zákony umožňujícími výzkum musí lékaři nejdříve získat povolení od federální vlády, Úřadu pro potírání drog (DEA), Úřadu pro potraviny a léky (FDA) a poté obdržet konopí od Národního institutu proti zneužívání drog (NIDA).

Zákonodárné sbory jednotlivých států mohou uzákonit, že držení a pěstování konopí pacienty pro medicínské využití je legální, avšak i v těchto státech (Havaj, Kalifornie atd.), pokud není rostlina užívána pro dané účely, následují trestní sazby. Posledními státy, jejichž zákonodárné sbory začaly projednávat liberální návrhy zákonů, jsou Illinois a New York, přičemž tyto návrhy mají podporu mnoha odborníků, kupříkladu Americké akademie rodinných lékařů, Americké asociace sestřiček či prestižního New England Journal of Medicine. Vlivnými odpůrci jsou představitelé DEA, kteří tvrdí, že „kouření marihuany jakožto léku nemá žádnou budoucnost“, a odvolávají se na pět let starou studii Institutu medicíny při Národní akademii věd nedoporučující takovýto způsob užívání konopí. Navíc by podle DEA povolení lékařského užívání této látky vyslalo špatný signál směrem k mládeži. Legální držení a pěstování konopí samozřejmě automaticky znamená porušení federálního zákona, ovšem s tím rozdílem, že osoba, která tento zákon porušila, je na státní úrovni chráněna tzv. výjimkou ze stíhání. Jak ukázal i poslední kalifornský průzkum veřejného mínění z konce ledna 2004, 74 % obyvatel vyjádřilo svou podporu ochraně pacientů užívajících konopí (oproti 56 % v roce 1996). Pokud chce zájemce o konopí dostat povolení, musí získat tzv. doporučení od příslušného lékaře. Trik spočívá v tom, že toto doporučení není právním dokumentem, jako je tomu u předpisu, nýbrž pouhým vyjádřením odborného stanoviska. Takto se tedy dá obejít federální zákon zakazující konopí předepisovat, přičemž právo na konzultaci (a následné eventuální doporučení) týkající se konopí bylo v říjnu 2003 uznáno i rozhodnutím Nejvyššího soudu USA, a to s poukazem na první dodatek americké ústavy stanovující, že Kongres „nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova“.

Většina je pro A k léčbě jakých nemocí se konopí používá? Například při léčbě (či zmírňování následků terapie) rakoviny, AIDS/HIV, sklerózy multiplex, zeleného zákalu, nechutenství, různých chronických bolestí, artritidy (ve formě obkladů), epilepsie anebo migrény. Zbývá jen dodat, že odpůrci medicínského využívání konopí odkazují

na celou řadu lékařských autorit, které upozorňují na různé druhy negativních účinků, jež vznikají například při chronickém užívání, nebo alespoň požadují nové a důkladnější studie. Na druhou stranu je ovšem taktéž pravdou, že existují neméně respektovaní lékaři, mezi něž například patří Lester Grinspoon či John P. Morgan, REPRO RESPEKT

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Ve Spojených státech usilují o legalizaci konopí

Reklama na film varující před užíváním konopí (rok 1942).

kteří léčebný potenciál rostliny obhajují citacemi z jiných studií, historickými zkušenostmi z celého světa nebo ze své klinické praxe. Ačkoli je dostupnost konopí pro lékařské účely na federální úrovni v současných Spojených státech značně nesnadná a omezená, lze se oprávněně domnívat, že následný vývoj bude kopírovat trend započatý ve státech s liberálnějším přístupem. V současnosti můžeme být svědky toho, že řada států přijala nezávazné rezoluce vyzývající federální vládu, aby zajistila dostupnost konopí pro lékařské účely či uzákonila, že konopí má jistý léčebný potenciál. Konopí, resp. v tomto případě marihuana, tak přestává být symbolem jakéhosi pekla či protestu a čím dál tím více se stává „respektovanou“ látkou. Obdobný postoj zastává i veřejnost, neboť výzkumy veřejného mínění již delší dobu stabilně ukazují, že za a) 70–80 % dotázaných zastává názor, že určovat typ léku je v kompetenci lékaře a pacient má právo si jej zvolit či odmítnout a za b) více než 80 % populace se vyslovilo pro ukončení prohibice lékařského využití. VIKTOR A. DEBNÁR Autor je amerikanista.

KALEIDOSKOP

Bílý krystal nad Prahou, Baťa versus Le Corbusier a rotující Mánes Richard Meier přece jen v Praze!, dalo by se zvolat poté, co studie nových výškových dominant na Pankráci neprošla kritickou oponenturou některých Pražanů. Pod nedostavěnou budovou Českého rozhlasu se nyní dokončuje administrativní a obchodní objekt, který bude sloužit jako horizontální podnož věžákům a alespoň trochu tak pomůže korigovat poněkud rozhárané panorama této části metropole. Stavba je typickým Meierovým dílem – bílý krystal s fasádou z plechových panelů a motivem odkrytých požárních schodišť. Meierova tvorba je ve světě ceněna podobně jako třeba práce Franka O. Gehryho, Philipa Johnsona nebo Ieoh Ming Peie. Jeho nejznámějšími stavbami jsou například Uměleckoprůmyslové muzeum ve Frankfurtu nad Mohanem nebo areál Gettyho centra v kalifornském Los Angeles. Mnozí odborníci pak označují tohoto někdejšího nositele Pritzkerovy ceny za architekturu, který čerpá z odkazu tzv. bí-

lého funkcionalismu a finské legendy Alvara Aalta, za vůbec nejvýznamnějšího amerického architekta posledních tří dekád. ••• V souvislosti s přípravou výstavy a publikace k historii fenoménu Baťa a zlínské expanze jsem se znovu ponořil do historických materiálů a připomněl si anabázi vzájemné spolupráce Jana A. Bati a švýcarského génia Le Corbusiera, jak mi ji někdy na konci totalitní éry vylíčil profesor Vladimír Karfík. Ten pracoval jak u Le Corbusiera v Paříži, tak u Franka Lloyda Wrighta v USA, než ho zlanařil právě Jan Baťa. Karfík pak projektoval řadu baťovských továren po celém světě, obchodní domy v Brně, Liberci, Amsterodamu nebo Bratislavě a řadu budov ve Zlíně, včetně známého mrakodrapu s pojízdnou pracovnou Jana Bati. Ve Zlíně proto Karfík dostal švýcarského architekta

na starost a sledoval, jak si skicuje nápady barevnými pery na ubrousky v kavárně. Setkání Le Corbusiera s Baťou bylo dle Karfíka jako náraz dvou bitevních lodí. Švýcar sypal z rukávu jeden nápad za druhým a často šlo o geniální vize. Pro pařížský pavilon firmy vymyslel promítání reklamních filmů na strop, do Zlína plánoval velkorysou zástavbu Jižních svahů. Baťa byl nadšen, ale stále chodil s kalkulačkou a počítal, co to bude stát. A tak nakonec nezbylo z velkých idejí téměř nic: snad jen typové portály venkovských krámů firmy Baťa ve Francii. Škoda, svědectvím spolupráce dvou osobností jsou tak jen zažloutlé fotografie. Baťovská architektura včetně výše zmíněné stavby, údajně tehdy nejvyšší v Evropě, však stojí na svém místě. Bývalá administrativa firmy bude sloužit úřadu hejtmana zlínského kraje. Doufejme, že bude rekonstruována kvalitně a s citem.

••• Spolek výtvarných umělců Mánes se ve své historii už poněkolikáté stěhuje. Předchozí změny adresy však vždy souvisely s dokončením stavby vlastní spolkové budovy. Z té poslední, která byla unikátním dílem meziválečné konstruktivistické architektury (projekt navrhl předseda spolku Otakar Novotný v roce 1929), byli Mánesáci vykázáni, protože se jim zatím nepodařilo přesvědčit soudy, že legendární sdružení nezaniklo v neblahých 50. letech. V historické budově Mánesa tak dnes sídlí Nadace Český fond výtvarných umělců a členové spolku málem zůstali na dlažbě, protože platit vysoký nájem si nemohou dovolit. Naštěstí dostali nabídku od sdružení majitelů domu Diamant ve Spálené ulici, jež poskytlo klenuté suterénní prostory této stavby, která je malým kubistickým klenotem (projektoval ji architekt Emil Králíček v roce 1912). První výsta-

vou je retrospektiva komorní sochařské tvorby někdejšího předsedy Jiřího Seiferta (1932–1999). Spolek výtvarných umělců Mánes tak získal důstojné prostory nejen pro expozice, ale i pro spolkovou činnost. Nicméně doufejme, že je to jen dočasný azyl a že se jednou vrátí zpět na Masarykovo nábřeží. ZDENĚK LUKEŠ Autor je historik architektury.

RESPEKT / 40

CIVILIZACE

/ 19

Muž, který rozbíjel Československo Dnes je to přesně sto čtyřicet let od narození Andreje Hlinky. Muže, který stál u zrodu společného státu Čechů a Slováků, ale posléze zahájil i jeho rozpad, završený před jedenácti lety. Ačkoli od Hlinkovy smrti uplynuly desítky let, průzkumy veřejného mínění stále ukazují, že mnozí Slováci nevědí, co si o něm mají myslet. Byl to hrdina, nebo nebezpečný šovinista? Hlinka byl bezesporu pozoruhodná a kontroverzní osobnost, a proto je zajímavé se podívat na jeho příběh, který ovlivňuje Slovensko dodnes.

Bezbožník a buřič Andrej Hlinka se dostal do centra pozornosti už coby pětadvacetiletý kněz v Ružomberku. Vášnivě kázal v kostele, organizoval rolnické spolky, psal do novin, bouřil proti pomaďaršťování Slováků a volal po pomoci chudině. Na konci 19. století dokonce kandidoval na poslance za stranu sdružující maďarské i slovenské katolíky, ale marně. Svou neúmornou aktivitou přilákal pozornost uherských úřadů, které ho zařadily na černou listinu nepřátel Maďarů. V roce 1906 jej spišský biskup Alexander Párvy odvolal z fary a zrušil mu oprávnění vykonávat kněžský úřad; byl dokonce poslán na dva roky do vězení za údajné urážky maďarského národa. Hlinkův vliv ale sílil i bez jeho přítomnosti. To se ukázalo zejména v říjnu 1907, kdy se nesměl zúčastnit vysvěcení kostela v jeho rodné Černové u Ružomberku. Když k chrámu přijížděly kočáry vrchnosti, zatarasil jim cestu tisícihlavý dav. Četníci zahájili palbu a na padesát výstřelů si vyžádalo patnáct životů. Pobouřený svět si poprvé uvědomil, že v Uhrách žijí utlačovaní Slováci, protestovali B. Björnson či L. N. Tolstoj. Hlinka sice nebyl přítomen, ale černovští měli jeho jméno na rtech – stal se tak nejznámějším Slovákem. Biskup Párvy

jej Vatikánu označil za „bezbožného a buřičského“, avšak Svatý stolec doporučil smír, zvláště když u papeže Pia X. za Hlinku podpisovými archy orodovalo na 30 tisíc Slováků. Hlinka ale kompromis neusnadnil. Když mu bylo – ještě vězněnému – naznačeno, aby si vybral faru, ovšem ne tu v Ružomberku, napsal: „Niet pre Hlinku inej fary!“ Po propuštění se na ni skutečně vrátil. Bojoval za katolický ráz škol a rok před vypuknutím I. světové války zakládá vlastní stranu ľudovou. Vznik státu Čechů a Slováků Hlinka uvítal. Chtěl ale pro Slováky autonomii ve státě, kde vládlo dogma o jediném národu československém. Vláda – i kvůli rebelii německé menšiny – nastolila tvrdě centralistický kurz. Ministrem s plnou mocí pro Slovensko se stal Šrobár, jenž tu dočasně nastolil diktaturu. Úřady obsadili evangelíci a pokrokáři, mnozí válkou zdrsnělí čeští vojáci se snažili vypudit katolické „zpátečnictví“. Četní Češi se chovali paternalisticky – roku 1924 napsal T. G. Masaryk, ač se označoval za Slováka, dceři: „Slováci jsou děti, resp. kluci pokažení.“ Hlinku chtěli vymanévrovat z politiky jmenováním biskupem, avšak pro Vatikán byl „sacerdos turbulentus“, kněz neklidný; nechtěli o tom slyšet.

Vlastizrádce Hlinka neúspěšně žádal naplnění tzv. Pittsburské dohody z května 1918, která slibovala Slovákům v novém státě vlastní sněm či soudy. V srpnu 1919 se ve Varšavě setkal s tamním premiérem a dalšími činiteli. Poláci, mající územní spory s ČSR, rádi naslouchali jeho stížnostem, že Češi na Slovensku „robia husitism“, ovládli školy i kulturní instituce, vojáci střílejí v kostelech. Vybaven polským pasem s falešným jménem zamířil pak na mírovou konferenci do Paříže, kde

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Příběh otce Slovenského státu Andreje Hlinky

„Já jsem národ.“

žádal, aby Slovákům byla v ČSR dána autonomie. Na naléhání Prahy jej francouzské úřady vypudily. Vláda, slovenští poslanci, ba i ľudová strana akci ostře odsoudili, Hlinka byl zbaven poslaneckého mandátu a tím imunity. Přesto se vrátil 9. října do Ružomberku, jako by se nic nestalo. Napsal premiérovi a ministru vnitra: Jsem-li vlastizrádcem, neboť žádám uplatnit Pittsburskou dohodu, „pak sú vlastizrádcovia aj jej pôvodci“. V noci na 12. října Hlinku na faře zatkli tajní policisté doprovázení vojáky a odvezli jej v nákladním autě do mírovské věznice. Katolickým Slovenskem se rozlila vlna nevole. Mezi lidmi se objevil obrázek, jak na kněze míří puškami s bodáky smečka ozbrojenců, z nichž jeden strhává ze zdi kříž. Rodil se tak slovenský mučedník – pronásledovaný Čechy. Za čas přemístili Hlinku do vězení v Brodku a pak internovali v podolském sanatoriu. Vláda našla důvod k jeho propuštění, když byl v dubnu 1920 zvolen poslancem. Hlinkova strana přechází na přelomu let 1921–22 do opozice a před-

kládá návrh slovenské autonomie. Zpracovával jej též Vojtech Tuka, pod jehož vlivem strana přijímala totalitní prvky a vytvářela paramilitární Rodobranu. Roku 1925 se stala slovenská ľudová strana s takřka půlmilionem hlasů nejsilnější na Slovensku. Do voleb šla s heslem: „Von s Čechmi!!“, které mělo mezi Slováky velký ohlas. Stát se sice snažil Slovensko všestranně rozvíjet, ale šlo to pomalu. V roce 1927 vstoupili zástupci ľuďáků do vlády. Jenže Tuka odjistil bombu u samých základů státu. A to novinovým článkem, že dohoda o zapojení Slováků do Československa měla tajnou doložku, že platí zkušebně na deset let, poté bude nutno rozhodnout co dál. Tuka, obviňovaný, že je maďarský agent, byl v říjnu 1929 odsouzen za „přípravu úkladů o republiku“ na 15 let káznice. HSĹS na protest odvolala ministry z vlády. Masaryk napsal Hlinkovi, že ho přemáhá dojem, „že nemáte srdce, že místo něho máte druhá játra“. V červenci 1933 vrcholily v Nitře mileniové oslavy založení kostela. Státní moc toužila udržet je na apolitické rovině. Ale Hlinka návrh, aby vystoupil jen na vedlejší akci, odmítl. Prý tehdy řekl: „Já tu nie som len Andrej Hlinka, já tu som národ.“ Při statisícovém průvodu jej na tribunu nepozvali. Na náměstí nejprve vpochodovali Sokolové, průvody vládních stran a další. Sedmitisícový houf ľuďáků vykročil v čele s Hlinkou jako jeden z posledních. Jenže rostl jako lavina, vítaný skandováním: „Príde Hlinka z Ružomberku, prinesie nám slobodienku!“ Hlinku donesl dav na ramenou na tribunu. Řečníci – mezi nimi premiér i biskup – museli mlčet, dokud nepromluvil on. Deklaroval suverenitu slovenského národa. „Chcem, aby Slovensko patrilo Slovákom!“ Na jeho otázku: „Národe, chceš autonómiu?“ odpověděl ohlušující

souhlas. Vládní činitelé urychleně odešli. Podle policie hrozil Čechům, Maďarům a Židům pogrom a zdaleka ne pouze ze strany ľuďáků.

Záchrana Beneše V květnu 1935 zvítězili ve volbách henleinovci a na Slovensku Hlinkou vedený autonomistický blok. Češi, netvořící ani polovinu obyvatel, poplašeně sledovali, jak stále více Němců i Slováků odmítá stát, který oni nadšeně plánovali jako demokratický domov všech občanů – ovšem jako republiku národa československého. Jako by zapomněli, jak sami bořili habsburský „žalář národů“ s voláním, že národní suverenita je nade vše. Na sklonku roku 1935 při volbě prezidenta podporoval kandidaturu Beneše vedle levice i Vatikán, oceňující jeho odpor proti pohanskému nacismu. Vše se vyvinulo tak, že Benešovi ke zvolení stačilo získat hlasy ľuďáků. Beneš Hlinkovi řekl, že „volbu rozhodnou oni, Slováci“, a on jim to nezapomene: „Vám dáme, co se dát může a co nebude překážet jednotě státu.“ A Hlinka kývl. Prezident Beneš sliby nesplnil – v ohrožené republice ani nemohl. Ľuďáci v boji o autonomii stále častěji zahlíželi k totalitám, toužícím rozbít ČSR. Hlinka, už zbožňovaná i zatracovaná legenda a symbol, zesnul v třiasedmdesáti 16. srpna 1938. Byl vlastně apoštolem poučky, že každý národ má tendenci stát se státem. Hlinkův žehnající stín se vznášel nad osamostatněním Slovenska v roce 1993. Jistě, lze říci – A mnozí, hlavně Češi, soudí: Hlinka byl jedním z hrobníků Masarykovy republiky; avšak dá se též napsat – A mnozí, hlavně Slováci, hlásají: Andrej Hlinka se zásadní měrou zasloužil o rozvoj slovenského národa. ANTONÍN KLIMEK Autor je historik.

inzerce

20 /

POLEMIKA

27. 9.–3. 10. 2004

Stromy na některá náměstí nepatří FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Památkáři musí přihlížet k historii městských center autorka článku nemá ponětí, a proto píše z kontextu vytržené nepravdy. Je pravda, že vzrostlá zeleň měla a dodnes má na určitých místech náměstí svou historicky doloženou a také udržovanou – a těmi potrhlými památkáři chráněnou – pozici. Můžeme uvést například zeleň jako doplněk kamenosochařských památek, v mladší historii pravidelně vysazované řady stromů po obvodu náměstí nebo řezem do kulového tvaru koruny udržované stromořadí. Základní funkcí náměstí byla právě možnost konat trhy, shromažďovat se, a ani dnes snad nepociťujeme volný prostor jako něco závadného. To, že i v našem klimatickém pásmu je pár týdnů v roce horko, by nemělo být důvodem k demagogii, navozující už v nadpise a úvodním odstavci dojem, že zvůlí památkářů snad nastala etapa kácení lesů na náměstích, když tam nikdy nebyly.

Jak má zeleň vypadat

Smí tady stát? Podívejte se do archivu.

V Respektu č. 33/2004 byl otištěn článek dendroložky Ireny Vágnerové, který již v názvu Památkáři mění centra historických měst v pouště navozuje dojem, že pracovníci památkové péče se zbláznili a jejich hlavní snahou je vykácet vzrostlé stromy na náměstích našich měst. Jako ilustrace byla použita letecká fotografie náměstí v Plzni – ano, skutečně jednoho z největších historických náměstí v naší zemi, na němž nikdy hromadně zeleň vysázena nebyla.

Dietlovo dědictví Text komentoval jakousi kauzu „Uničov“ a vzápětí naznačil, že památkáři snad usilují o infarkt obyvatel města v horkých letních měsí-

cích, protože podporují kácení zeleně v centrech. Ačkoli v úvodu je (zaplaťpánbu) přiznán určitý pokrok v opravách historických staveb, další text zpochybňuje vůbec skutečnost, že obyvatel či návštěvník města by také mohl prostor náměstí vnímat, či dokonce si prohlížet dochované či nové stavby. Na jiném místě se totiž autorka vysmívá názoru, že historická architektura, konečně po desetiletích pomalého chátrání opravená, by mohla být vidět. Text byl prošpikován emotivními výrazy, takže po přečtení článku se neinformovaný čtenář zřejmě ušklíbl, protože si spokojeně potvrdil už od komunistických dob Dietlova seriálu Muž na radnici propagovanou image památkáře = idiota.

Proč je vysmívána potřeba respektování určité míry zeleně v prostorech historických měst a zkreslován metodický přístup k řešení veřejného prostoru? Je těžké potlačit dojem, že za článkem stojí lobby pěstitelů stříbrných smrků a tújí, jež v nejednom městě či vesnici v posledních desetiletích „zkrášlily“ obraz sídla. Národní památkový ústav vydal k tématu zeleně ve městech v roce 2001 metodiku (Dřeviny na veřejných městských prostranstvích), která hodnoty zeleně pro mikroklima, estetiku, psychiku a vlastní prostorotvornou funkci komentuje a uznává, obsahuje jak historický exkurz, tak i část o vhodném sortimentu dřevin při případných nových výsadbách. O materiálu bezpochyby

Zeleň na náměstích se vyskytuje ve většině našich historických měst a lze ji jednoduše rozdělit zhruba do několika typů. Tradiční je jednoduché stromořadí kolem vnitřního chodníku náměstí – obvykle stříhané javory (Bruntál, Broumov, Březnice, Chrudim, Jihlava), či solitérní stromy kolem kašny, mariánského sloupu, pomníku, kostela, atd. – většinou lípy a kaštany (Česká Třebová, Hradec Králové, Chomutov, Jičín, Prachatice, Kroměříž, Velké Meziříčí). Na náměstích ulicového typu je analogií tohoto řešení jednoduché stromořadí. Jen v menšině měst byla od konce 19. století část náměstí proměněna v „klasický“ park – tj. stromy s travnatým podrostem (např. Karlovo náměstí v Praze, část Bechyně, Čáslav). Některá náměstí se udržela ve své historické podobě, tedy zcela beze stromů (Česká Kamenice, České Budějovice, Český Krumlov, Domažlice, Pelhřimov, Plzeň, Třeboň). Jednoznačně negativní je uplatňování tzv. „mobilní zeleně“, což bývají skomírající konifery v betono-

vých – nepřenosných – truhlících, ale to nelze za zeleň považovat, protože slouží spíš jako zátarasy proti parkování či průjezdu aut (Klatovy). Druhým extrémem jsou případy, kdy je v podstatě celé náměstí proměněno ve vzrostlý park (les) a prostor téměř ztratil charakter náměstí, kde není ani vidět z jedné strany na druhou. Příkladem je Bělá pod Bezdězem či Nové Město na Moravě, zde navíc se zcela nehistorickou jehličnatou výsadbou. V takových případech by skutečně redukce stromové zeleně byla z hlediska památkové péče žádoucí. Dalším aspektem je časté neudržování stromové zeleně: v minulosti byly koruny stromů obvykle udržovány v určité velikosti pravidelným zastřiháváním. Zcela běžné také bylo, že po jistém čase se staré stromy nahradily novou výsadbou. Má-li zeleň doplňovat kultivovaný urbanistický prostor, je periodická komplexní výměna dřevin normálním a civilizovaným zásahem.

Skutečné problémy Je škoda, že je kritizován nedostatek stínu na náměstích, aniž by bylo poukázáno na zanikající zeleň ve vnitroblocích, na zahušťování zástavby v historických centrech, na tlaky zaplnit maximum atraktivního centra robustními zahrádkami s pivem a reklamními nevkusnost-mi či slunečníky – jen pro ty, kdo si předražené nápoje koupí. Mělo by se upozornit na skutečné problémy: snahu zastavět každý ar vnitřního města i tam, kde jsou dosud části historických zahrad, zvyšování podílu kompaktní betonové zámkové dlažby nad přirozenou kamennou dlažbou umožňující vsakování a zpětné odpařování srážkové vody a tím i zlepšování mikroklimatu center. V Ě R A K U Č O VÁ Autorka je vedoucí odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu.

inzerce

DOPISY

Jak se bránit kácení

Pan Gold mě urazil Chce se mi začít obřadným oslovením: Vážený pane Golde. Protože jste ale Američan a máte jistě pramálo pochopení pro starobylou středoevropskou obřadnost v písemném styku, budu Vás oslovovat jednoduše Ari. Chápu Vaše rozhořčení z neuskutečněné taneční párty gayů v Praze, akce, na kterou jste se jistě těšil a která skončila kriminální zápletkou. Kdo za to může, na čí straně je vina, snad víte. Proto bych pochopil, že v tuto stranu a tímto směrem se bude ubírat Váš zasloužený hněv. Vy jste si však v článku Gayové nesmějí do Prahy (Respekt č. 39/2004) vybral mou osobu, a ač o mně pravděpodobně nevíte zhola nic, s kádrováckou razancí jste mne ocejchoval jako homofoba nebo fašistu. Jsou lidé, kteří rychleji mluví, než myslí. Chce se mi věřit, že hněv Vám zabránil ve vážení slov a jejich dopadu. Pro Vás to je možná jen drobný úlet, na který si už ani nevzpomínáte. Ve střední Evropě však tato slova ještě podnes znamenají strašlivou realitu. My známe skutečný význam slova fašista. Moje rodina je úzce svázána s bojem proti němu. Dědeček, legionářský generál, byl v koncentráku. Můj otec se aktivně účastnil protifašistického odboje. V tom jsem byl vychován a v duchu těchto tradic žiji, vychovávám své děti, uplatňuji je v politickém konání. A pak přijdete Vy a jen tak beze všeho, jen proto, že Vám unikla oblíbená zábava, pohazujete vážnými slovy. To nebyla urážka jen mé osoby, Vy jste urazil mé předky, celou rodinnou tradici. Jako Američan jste vyrůstal v zemi s demokratickou tradicí. Já to štěstí neměl. Mí předci i já jsme se o to, aby naše zem mohla být demokratickou, každý svým dílem přičinili. Proto jsme asi na demokratické zásady citlivější. Nespadly nám z nebe. Mezi nejvlastnější z těchto zásad je právo mít jiný, svůj názor a uplatnit jej beze strachu a osočování. Nevím, proč mám být osočován za to, že jsem řekl, co jsem řekl. Do Prahy se podobná akce nehodí. Kvůli klimatu, atmosféře Prahy sem přijíždí mnoho návštěvníků. Ke kultuře města, jeho oživení, patří jiné akce. Argument, že si taneční párty gayů nikdo nedovolí nikde zakázat, je totalitní imperativ. Jde z něho strach. To je snad už za námi. Nebráním nikomu vyjádřit své postoje, svoji orientaci či cokoli. Jsou to legitimní požadavky. Nechápu, proč se tak má dít způsobem, který může pohoršovat, být považován za nevkusný či nemorální. Politika se prostě u nás nedělá ve slipech, ve spodním prádle, na alegorických vozech. Ari, tady nešlo o nic jiného než o kšeft. A ten prostě nevyšel. Igor Němec, radní hl. m. Prahy

Kácení starých stromů v českých obcích a městech z důvodů čistě účelových se zdá být módní vlnou obnovy městských náměstí a center. Názor veřejnosti úředníky většinou nezajímá, protože jim prý zadaný odborný posudek jasně říká: Kácet. V článku Ombudsman zachraňuje stromy (Respekt č. 35/2004) je citován rosický starosta Petr Klíma, který to bez obalu říká: „Když chce město kácet stromy, je přece jasné, že si nebude objednávat posudek, který říká, že se kácet nemají. To by byly akorát vyhozený peníze.“ Takže se spíš zdá, že by se povinnost předložení posudku mohla ze zákonů klidně vypustit. Praxe to v podstatě již udělala. Sdružení Arnika na svých internetových stránkách www.stromy.arnika.org podává velmi srozumitelný návod pro všechny, kdo se chtějí zapojit do ochrany stromů ohrožených kácením. Kácení stromů rostoucích mimo les povolují úředníci pověřeného obecního či městského úřadu. Povolení není třeba u stromů, jejichž obvod je menší než 80 cm v prsní výšce (1,3 m nad zemí) a v několika dalších výjimečných případech. Rozhodnutí o kácení dřevin se vydává v tzv. správním řízení. Pokud někdo poškodil nebo neoprávněně pokácel strom, je nejlépe se obrátit na Českou inspekci životního prostředí, která má deset oblastních inspektorátů, případně na Policii ČR či městskou policii. Pokud si někdo není jistý odborným zdůvodněním kácení a chce získat nezávislý posudek, může se obrátit na Agenturu ochrany přírody a krajiny. Informace o zásazích do zeleně v obci lze získat buď přímo od zastupitelů, anebo přes občanské sdružení (spolek), které má podanou tzv. obecnou přihlášku do správních řízení o zásazích do zeleně (či ochraně přírody), a úředníci v obci nebo na magistrátu musí spolek informovat o všech podobných zásazích. Zástupce spolku je pak přítomen projednávání navrženého kácení stromů a rozhodování může ovlivnit. Tomáš Růžička, Nadace Partnerství Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected] Opravy V minulém Respektu jsme v článku Překvapení: kraje školám prospěly chybně uvedli, že radní Libereckého kraje Eva Bartoňová (ODS) už znovu nekandiduje; ve skutečnosti je na 25. místě kandidátky. V článku Tajný kšeft za naše miliardy (Respekt č. 38/2004) jsme náměstka zkrachovalé IPB Libora Procházku překřtili na Radovana a ve výčtu členů dozorčí rady Konsolidační agentury jsme opominuli Miloslava Kalu (ČSSD). Omlouváme se.

RESPEKT / 40

K U LT U R A

/ 21

Špinavé střepy kubánské mizérie

Zběsilý spád děje střídají pomalé záběry a před čtenářem ožívají strašidla komunismu. (Policie odváží Riveru na 20 let do vězení.)

„Raúl Rivero je neobyčejně vtipný a zábavný člověk, dobře si na něj vzpomínám. Chodili jsme spolu na čtení poezie a na večírky,“ naklání se ke mně v tramvaji náš zbrusu nový kubánský učitel španělštiny Manuel García a prohlíží si obálku knihy, kterou držím v ruce. „Sedí ve vězení,“ opáčím. „Ano, já vím,“ smutně pokrčí mohutnými rameny Manuel. Naštěstí není sám, kdo na Raúla Riveru nezapomněl. V pražské kavárně Square se totiž minulý pátek sešla spousta politiků, bývalí prezidenti, velvyslanci, umělci, nakladatelé, překladatelé a organizátoři celé akce ze Společnosti Člověk v tísni. Všichni přišli předat symbolický vzkaz devětapadesátiletému novináři, spisovateli a básníkovi, jenž se nemohl dostavit. Spolu s dalšími sedmdesáti pěti lidmi padl do osidel loňských masových zatýkání na Kubě. Hosté v kavárně vítali český překlad Riverovy knihy Důkazy spojení a celou prosklenou elegantní místností vibrovala jednoduchá věta: Myslíme na tebe.

Slupky jemně podusíme

hy, možná že i básně – některý literární vědec si může dát tu práci a lámat si hlavu, kam vlastně text zařadit. Nejvhodnější označení pro tento latinskoamerický žánr literární reportáže je zřejmě tzv. crónica. Zakladatelem specifického útvaru pak není paradoxně nikdo jiný, než někdejší reportér a neutuchající obdivovatel Fidela Castra Gabriel García Márquez. V Riverově crónice se snoubí esej a fejeton s drobným příběhem, zběsilý spád děje střídají pomalé záběry ruční kamery, která přenáší na papír nečekané kulisy a děje současného kubánského žití. Před českým čtenářem se s neúprosnou ostrostí vynořují z tropického marasmu dávno zapomenutá strašidla komunistické partaje, domovních důvěrníků, funkcionářů z bytového úřadu, všemocných policajtů a bezbřehé rezignace na cokoli. Přesto Riverův text nedeptá. Spíš vybízí skrze svůj záznam deníkové zkušenosti stažené z kůže a oproštěné od veškerého sentimentu k analýze katastrofy. Hrdinové jeho pozorování nejsou nikdy směšní. I ta nejposlednější šlapka, co se prodává za pesos, nikoli

Dvacet let, čili zbytek života by si měl Raúl Rivero odsedět ve smrduté tropické cele v jedné z nejhorších kubánských věznic Canaleta. Ředitel nezávislé tiskové agentury Cuba Press, nositel letošní ceny UNESCO World Press Freedom Prize, básník a veselý člověk se s oficiálními kubánskými strukturami rozešel ve zlém už v roce 1989, kdy podepsal tzv. Chartu intelektuálů s požadavkem ekonomických reforem a politického uvolnění. Tento dokument pak posloužil jako hlavní bod loňské obžaloby. Soudní spis byl téměř půl metru dlouhý a Rivero je podle něj „placeným agentem“ Americké zájmové sekce, který šíří kontrarevoluční tiskoviny, poslouchá Rádio Martí (kubánská obdoba Hlasu Ameriky) a dopouští se podobně závažných trestných činů. Ještě než kubánský režim popadl loňského jara záchvat zatýkání, vyšla v exilovém nakladatelství Nueva Prensa Cubana Riverova kniha záznamů o životě současné Kuby Důkazy spojení. Črty, eseje, reportáže, úva-

F O T O PAV E L H R O C H / F R A

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Raúl Rivero sedí v cele, ale jeho svědectví letí světem za dolary, má své důležité poselství: „Beru sto pesos za kompletní servis plus výlohy. Nějaký to pivko a trochu jídla. Když to je nějaká rychlovka (nepiš vyhonit ani vykouřit, použij nějaký ty svoje slušný výrazy), beru dvacet pesos a je to v cajku.“ Mladý policajt, přivezený do Havany odkudsi z venkova, aby mlátil a šikanoval lidi, nakonec musí žít v symbióze právě s těmito prostitutkami, aby se podobně jako ony nějak protloukl: „Hledam tady lidi, kerý s něčim kšeftujou, nebo dam pokutu ňáky prostitutce a mam na krabičku mejdla nebo na pivko.“ Rivero líčí každodenní boj lidí s podmínkami diktatury a zaznamenává také dopad některých historických událostí – například tzv. „zvláštního období“, jež na Kubě nastalo počátkem 90. let, kdy definitivně vyschly poslední kapky pomoci z východního bloku. V povídce s výstižným názvem Zátiší s jídelním lístkem se dozvídáme z hrůzně lakonických vět, že původem jídla konzumovaného v tomto období se jednou budou zabývat komise vědců a lékařů, protože ministerstvo obchodu tehdy kouzlilo s nejrůznějšími chemickými ingrediencemi a nastavovalo příděly potravin náhražkami pochybného původu. Kubáncům byly tehdy smrtelně vážně doporučovány surrealistické recepty na sekanou ze slupek od banánů, či smažený řízek ze slupek od grapefruitu (slupky povaříme, obalíme a smažíme). Tou dobou se také v nelegálních restauracích servírovaly kusy podušených hadrů či vydatně osolené rozpuštěné kondomy.

Kdo je tu pánem Osudy pronásledovaných disidentů. Příběh univerzitního profesora, jehož cvičený krahujec bojuje s pouličními kočkami v improvizovaných zápasech, aby pán mohl žít ze sousedských sázek na ptačího šampióna. Svobodné černošské matky, rasis-

mus, drobná vítězství nad režimem a těžké propady do osidel moci. S každým dalším špinavým střepem líčené kubánské mizérie člověk chápe, co má na mysli mlátička z policejní služebny, když říká neposlušnému kontrarevolucionáři: „Tady poroučí gé dvojka a všichni víme, co se sluší a patří. Ani Ženeva, ani Španělsko, ani žádný jiný čuráci. Nenech se ničím zblbnout, je ti už padesát a dobře víš, kdo je tu pánem.“ Stejně tak tuhne krev v žilách, když Raúl Rivero objasňuje rituál nazývaný veřejné zapuzení. Ten měl v 80. letech zastavit vlnu hromadného vystěhovalectví tak, že na vybrané odsouzence s cedulí „Jsem zrádkyně a odporná špína“ na krku byly házeny kameny a munice z odpadků či exkrementů. Jak ironicky poznamenává Rivero, i tento zvyk je dnes poznamenán všeobecným nedostatkem: „Nejsou rajčata ani vejce a lidé si šetří snad i ty hovna.“ Právě v tomhle primitivním a státem organizovaném pranýřování „zrádců“ se skutečné šílenství komunistické diktatury prozrazuje nejlépe. „V katastrofální situaci, ve které všichni na ostrově žijí, tím lidé vybíjejí svůj hněv a hořkost proti neviditelné osobě. Mají to vymyšlené jako nějaké vymítání ďábla. Vykřičí si své frustrace z materiální nouze, z nedostatku obživy a svobody. Křičí vlastně i proti těm, kteří jim křičet přikázali, a i proti sobě samým, což je také součástí plánu. Kdo ví, kdo se stane příští obětí?“ Mnohý z nás, šťastlivců vyváznuvších z východního komunistického bloku, se rád nechá uchlácholit pocitem, že dementní šílenec Castro brzy při některém ze svých čtyřhodinových projevů dostane infarkt. Říkáme si, že s Kubou to už nějak dopadne. Riverova kniha je tady od toho, aby nás vyvedla z bláhové letargie. M A R K É TA P I L ÁT O VÁ

E. F. Burian s lidskou tváří F O T O T O M Á Š V O D Ň A N S K Ý / D I VA D L O A R C H A

Jak Divadlo Archa ohledalo mrtvolu rozporuplného divadelníka

Talentovaný divadelník končí jako marná figura. Kdo za to může?

V Německu se nyní vášnivě diskutuje o filmu ze života Adolfa Hitlera, v němž se tvůrci snažili nasadit vůdci alespoň trochu lidskou tvář. Polidštění by si jistě přálo více temných osobností nejen nacistické éry a žádost o pochopení se často ozývá také z řad umělců, kteří ve svízelné době chytili příležitost za pačesy a věrně sloužili tyranii. Mírná česká společnost vystavuje odpustky vcelku ráda, někdy taková rehabilitace ovšem dokáže tak trochu pokřivit historii. To je bohužel případ inscenace E. F. B. – Kladivo na divadlo, která měla premiéru minulý pátek v pražském Divadle Archa. Tým režiséra Jiřího Pokorného se

v ní pokusil nastínit nový pohled na život a dílo Emila Františka Buriana (1904–1959) – talentovaného českého divadelníka, hudebního skladatele a horlivého přisluhovače stalinismu.

Chvála gulagů E. F. Burian se bezpochyby výrazně zasloužil o rozvoj českého moderního divadla. Jako mnohostranně nadaný umělec a režisér vytvořil v meziválečné době osobitou pražskou divadelní scénu D, ve které velmi originálně experimentoval s jazykem a scénografií. I když dnes by se jeho způsob používání filmových projekcí

na průsvitném plátně během hry mohl zdát běžný, ve své době byl revoluční. Burian byl ovšem revolucionář i v jiném ohledu: od devatenácti let nedal dopustit na svou členskou legitimaci KSČ. Svou víru se rozhodl uplatnit i v divadle. Již při založení Déčka v roce 1933 si vytkl v dopisu F. X. Šaldovi, že bude „vycházet z dialektického materialismu a repertoár bude výlučně třídního obsahu“. Své slovo dodržel. Na jevišti Déčka se pěstovala sociální kritika buržoazie a kapitalismu (což v té době nebylo ovšem nijak výjimečné) a někdy se hrála i díla vysloveně propagandistická, jako třeba oslava převýchovné metody gulagů z pera sovětského autora Alexandra Pogodina (Aristokrati). Marxisticko-stalinské zatemnění ovšem nebylo u Buriana ve 30. letech absolutní. Když se doslechl, že jeho kolega a inspirátor, sovětský režisér Vsevolod Mejerchold, byl v Rusku obviněn z formalismu a protistátní činnosti (a později nemilosrdně zavražděn), napsal Stalinovi protestní manifest, za což se samozřejmě dočkal zdrcující kritiky domovské strany. V letech okupace byla Burianova divadelní činnost ještě horečnější. Podle pamětníků se choval velmi statečně, nebál se zaměstnávat Židy a uvádět odbojný repertoár. Gestapo si pro něj přišlo v roce 1941 a Burian pak strávil téměř pět let v různých koncentračních táborech. Jako zázrakem přežil všechny válečné hrůzy, do Prahy se ovšem vrátil jako trochu jiný člověk.

„Burian se vrátil z německého koncentráku opilý velikášstvím,“ vzpomíná ve svých pamětech kritik Václav Černý. „Dostal pět divadel, založili pro něj týdeník Kulturní politika, měl k dispozici ke svému pontifikování pravidelnou tribunu v rozhlase a brzy oděl plukovnický kabát. Skončil jako marná a prázdná figura, v dokonalém uměleckém svrabu.“ Z E. F. Buriana se zkrátka stal skalní stalinista, který pro imperialisty schvaloval vyhnanství a smrt. Také se paradoxně po všech hrůzách, co prožil, začal bát o život – myslel si, že jej KGB chce odstranit jako odpadlíka kvůli jeho předválečnému manifestu na obranu Mejercholda. Proto se začal kát neboli „provádět sebekritiku“ a odsuzoval své dřívější dílo i postoje. Pak přišly politické procesy a popravy, ke kterým řekl Burian své hrou Pařeniště o hanebné zradě duševně méněcenné inteligence (myslel přímo Miladu Horákovou a Záviše Kalandru), která se spikla proti republice. Výhodnou přízeň strany si pak Burian podobnými kousky zajišťoval po většinu 50. let.

Ejhle, bažina Archa neuvádí inscenaci o Burianovi náhodou: kontroverzní divadelník měl v jejím současném prostoru dlouhá léta stálou scénu a vedení divadla se proto u příležitosti letošního sta let od Burianova narození rozhodlo s předchozím nájemníkem nějak popasovat. Výsledek ale bohužel jasně prozrazuje, že burianovské variace nevznikaly z přirozené po-

třeby. Režisér a scenárista hry Jiří Pokorný už před premiérou prohlašoval, že svou inscenací nechce nad Burianem vynášet nějaký soud, ale spíš „ohledat jeho mrtvolu, která snad bude pořádně smrdět, a přitáhne k sobě sama pozornost“. V programu k premiéře pak Pokorný tituluje Buriana jako „českého velikána“, jehož dílo „nemá obdoby“, ale který „za složitých a ne zcela jasných okolností zabředl do hybridní bažiny poválečného komunismu“. Z pohledu Pokorného to tedy vypadá, jako by Burian nějakým omylem šlápl do čehosi hodně smradlavého a pak díky tomu trpěl nedoceněný. Ve skutečnosti samozřejmě Burian nebyl žádná oběť, ale jedním z tvůrců své doby i osudu. Podivné chápání Pokorného se pochopitelně odráží i v jeho hře E. F. B. – Kladivo na divadlo. Představení má charakter scénického dokumentu smontovaného z částí Burianových jevištních, literárních a hudebních děl, prokládaných občas jeho politickými proslovy. Ve výsledku vytváří dosti podivný obraz oběti, která se v meziválečném čase rozmáchla k velkému gestu, ale nepřízeň osudu ji skolila. Ne nadarmo ke konci zazní výmluvná Burianova píseň na text Vítězslava Nezvala: „Ztratil rozum, ztratil hlavu, když ho vedli na popravu.“ Podobný přístup k hodnocení vlastní minulosti v Česku stále převažuje, přesto je smutné, že se tak progresivní divadlo jako Archa nezmohlo na odvážnější interpretaci. J A R O S L AV PA Š M I K

22 /

K U LT U R A

27. 9.–3. 10. 2004

To nejlepší z Arthura Tresse Tajná zranění

nické zahradě. Pro surrealistu jistě ideální průprava. Po studiích malířství, filmu a fotografie na Bard College se Arthur Tress pustil do cestování – projel Egypt, Mexiko, Indii, Japonsko a Afriku a zajímal se o náboženské rituály, což se promítlo do lehce magické atmosféry jeho tehdejších snímků. Klíčová perioda Tressovy tvorby ale přišla až po návratu, kdy začal zpracovávat osobnější témata, vyzbrojen naplno probuzenou imaginací a zájmem o nevědomé stránky psychiky. Vznikly série Sběratel snů, Stín a Divadlo mysli, jež tvoří základ současné pražské výstavy. Sexualita tu fungovala spíše v dětské rovině, jako zřídlo životní touhy, napětí a nejistoty, které však zůstává skryté v symbolech. Otevřeně se Arthur Tress k tématu postavil až později, kdy s neskrývaným potěšením nasnímal kolekci černobílých mužských aktů. I tak pro něj ale sexualita zůstala více spojená s hledáním sebe sama než s erotickými ob-

Zajímavé je, že česká verze expozice Fantastická cesta Tressovu homosexualitu ani v doprovodných materiálech vůbec nezmiňuje – přitom zahraniční kunsthistorici jí věnují pozornost ne jako bulvárnímu drbu, ale coby faktu pevně spjatému s autorovým dílem. Ať už jde o náhodu, nebo o mravnostní opatření, výstavě to neuškodilo – dílo působí záhadněji, ve vzduchu visí tajemství. V cyklu Sběratel snů fotograf převratným způsobem zachycuje vnitřní, skrytý prožitek dětství. Chtěl prý vizualizovat své dětské sny, a žádal proto různé děti, aby mu vyprávěly, co se jim zdá. Společně pak obrazy převáděli na fotografie. Použili jednoduché rekvizity (dítě má uši Mickey Mouse, schovává se pod igelitem, má místo rukou kořeny vrůstající do země, zvedá z vody zlatou rybku), výsledek ale nepůsobí nijak polopaticky. Fotografo-

fotografii přenáší. Dokázal také najít velmi přiléhavou formu obrazu: snímek je pečlivě, až divadelně aranžován, ale v kulisách New Yorku počátku 70. let působí dokumentárně, téměř žurnalisticky. Podobně jako v rockové hudbě té éry se tu výstřední stylizace potkává s introspekcí a upřímností. Zároveň v tomto „sběratelství snů“ cítíme cosi obsedantního, posedlou touhu nahlédnout skrze cizí sny do černých děr vlastní psychiky – postava fotografa, principála tohoto představení se za obrazem rýsuje v trochu zlověstných konturách. Ve stejně podařeném cyklu Divadlo mysli pak uvolnil Arthur Tress fantazii ještě víc a před kameru vpustil i dospělé. Opět jim dovoluje „hrát“, ale cestou imaginace je dovádí takřka nad propast jejich existence, jako by pořádal jakýsi bizarní rituál sebenahlédnutí. Není mnoho fotografických cyklů s takovou vnitřní energií. Pokud bychom tedy hledali pro Tressovu Fantastickou cestu para-

FOTO ARTHUR TRESS

FOTO ARTHUR TRESS

Sběratel snů vystavuje v Praze

Vítejte v „Divadle mysli“ (Nevěsta a ženich , NYC, 1970).

Surrealistická fotografie je v českém prostředí už od 30. let minulého století oblíbenou uměleckou disciplínou, ať už si autoři libují v inscenování vlastních fantaskních výjevů nebo je vyrážejí hledat do výkladních skříní vetešnictví či na oprýskané zdi. Americký fotograf Arthur Tress, jehož retrospektivu s názvem Fantastická cesta představuje Pražský dům fotografie, bývá také charakterizován jako surrealista, přesto bychom u něj podobnost s Teigem, Štyrským, Hákem nebo Medkovou hledali nesnadno. Parafrázujeme-li slavnou definici surrealismu, připomínají Tressovy fotografie spíše setkání Davida Lynche s Oscarem Wildem pod Brooklynským mostem.

Dětství v muzeu Arthur Tress se narodil v roce 1940 v New Yorku a fotoaparát vzal po-

prvé do ruky ve dvanácti letech, aby dokumentoval rozpadající se domy na Coney Islandu. Jeho rodiče se rozvedli, když byl malý, a introvertní chlapec pak vyrůstal mezi dvěma zcela odlišnými světy – chudými poměry své matky a konzumním luxusem úspěšného otce. Už tenhle rozpor vtiskl jeho dětskému vnímání určitou zjitřenost a schopnost vidět pod povrch, podstatněji však Tressovo lidské a umělecké zrání ovlivnilo něco jiného – uvědomění si vlastní odlišné sexuální orientace. „Vyrůstal jsem v Brooklynu 40. a 50. let, kde být gay nebyla zrovna věc, která by vám dělala přátele,“ vzpomínal fotograf později, „tak jsem začal dělat fotky, které by mluvily v můj prospěch.“ Senzitivní samotář se prý před světem rád ukrýval v egyptských sbírkách brooklynského Muzea umění nebo v Bota-

Dva dětské sny a poslední fotografie Tressova otce.

vi se podařilo přimět děti k neobyčejnému vnitřnímu soustředění, máme pocit, jako by nám opravdu pootevíraly tajné skrýše své duše a ukazovaly – byť v symbolické rovině – svá tajná zranění. Tress při práci nikdy nepoužíval profesionální „cvičené“ modely, ale vždycky pracuje s obyčejnými lidmi, jejichž autentické rozechvění se na

jekty. Příznačné je, že mu rozsáhlou retrospektivu v roce 2001 ochotně uspořádala washingtonská Corcoran Gallery – muzeum, které proslulo trapným puritánstvím, když o dvanáct let dřív zakázalo na poslední chvíli výstavu kontroverzního homosexuálního fotografa Roberta Mapplethorpa, jenž právě umíral na AIDS.

lely v českém prostředí, u surrealistů příliš nepochodíme. Schopností využívat přiznanou stylizaci k němu měl ve svých počátcích možná blízko Jan Saudek, z hlediska duchovního naladění by mu dnes asi nejlépe rozuměl Ivan Pinkava. PETR TŘEŠŇÁK

Kouzelníkova cesta do New Yorku Michael Chabon se přiřadil k velkým americkým spisovatelům

Komiks jako ventil V historii americké literatury najdeme velkých románů dost: od Hawthornových textů, jež pronikavě zachycují protiklad mezi evropskou a americkou kulturou a zabývají se tíživým břemenem puritanismu, přes Twainova Huckleberryho Finna,

velké ságy 30. let až po Dona DeLilla, který v mohutném díle Podsvětí vyčerpávajícím způsobem zachytil dějiny Ameriky a proměny její kultury v posledních padesáti letech. Už dnes je nepochybné, že do tohoto výčtu patří i Chabonova Úžasná dobrodružství. Jejich autor se mezi nejváženější americké prozaiky vyšvihl už v pětadvaceti letech a z vysokého standardu nikdy neslevil. První román Mysteries of Pittsburgh vydal ještě jako student v roce 1989 a slavil jím okamžitý úspěch u kritiky. Udržel si jej i dvěma povídkovými sbírkami z dalších let, ovšem naplno talent rozvinul až v díle, které se teď dostává do rukou českému čtenáři. Na knize, v níž zúročil svou mladickou vášeň pro komiksy, pracoval Chabon několik let a na výsledku je to vidět. Román zachycuje jedno z nejpřevratnějších období v dějinách moderní Ameriky, od sklonku hospodářské krize, jež důkladně otřásla sebevědomím nastupující světové velmoci, přes druhou světovou válku až po obrovský poválečný ekonomický i kulturní boom a otevření nečekaných možností. Na tomto pozadí sledujeme osud dvou bratranců, které svedla dohromady vlastně náhoda. Josef Kavalier je před rozpínajícím se Hitlerem vyslán svou židovskou rodinou z Prahy do Ameriky, a přestože je zadržen na hranicích, podaří se mu s pomocí židovského učitele kouzel proniknout na Litvu a potom přes Rusko, Japon-

Eskapistovy úniky

sko a celý americký kontinent až do New Yorku, kde poprvé v životě potkává svého bratrance Samuela Klaymana. Samuel, jež si později začne říFOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Sen o velkém americkém románu je stejně starý jako americká literatura sama – sní jej autoři, kritika i čtenáři. Sen o příběhu, jímž by se písemnictví nového světa vymezilo vůči tradici evropské, deklarovalo svou svébytnost. Stejně staré jsou ovšem i pochybnosti, zda nejde jen o zbytečný cíl nebo chiméru. Je docela dobře možné, že s každým dalším vynikajícím románem bude onen „velký“ unikat o další krok, klást nové otázky a volat po dalších experimentech. A jaký vůbec má nový americký román být – experimentální, či tradiční, věnovaný specificky americkým tématům (přistěhovalectví, krajina), nebo naopak univerzální? Takto případně se ptá amerikanistka Hana Ulmanová v doslovu k mistrovskému dílu Michaela Chabona Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, které v českém překladu vydalo nakladatelství Odeon. A přestože její úvaha končí otazníkem, není pochyb, že Michael Chabon je dalším spisovatelem, který se nedostižnému ideálu přiblížil.

Chabon, rozený literární talent.

kat Sam Clay, je velký milovník komiksů, které nejen čte, ale i vymýšlí. Josef sice o komiksech nikdy nic neslyšel, ovšem má zase výjimečné kreslířské nadání. A tak vzniká plodná autorská dvojice, která, inspirována masivním úspěchem Supermana, vytváří svého zvláštního komiksového superhrdinu. Jeho prostřednictvím Josef ventiluje svůj vztek a bezmoc tváří v tvář evropské katastrofě, jež se chystá pohltit všechny jeho blízké.

Bývalý salónní kouzelník Josef je nadšeným obdivovatelem Houdiniho a jeho legendárních úniků (ještě v Praze se o jeden takový pokouší ze dna Vltavy), a proto bratranci pojmenují svého hrdinu symbolicky Eskapista. Což můžeme číst dvojím způsobem: Eskapista jednak coby hbitý a zručný superhrdina rozsévá zkázu do řad německých nepřátel a je schopen uniknout i z těch nejrafinovanějších pout, v druhém plánu pak pro samotného Josefa představuje práce na komiksu tak trochu útěk od hrozivé reality. I když ne úplně: Josef vydělané peníze střádá na to, aby dostal do Ameriky zbytek své rodiny, a když se to nedaří, sám se vydává do války. Tím realizuje svůj největší únik, v Americe zanechává kolegu-bratrance i čerstvou lásku. Jeho noví bližní o něm nic nevědí ani v bezprostředně poválečných letech a do New Yorku se vrátí teprve poté, co se vypořádá s žalem nad ztrátou svých nejbližších. Prozradit o spletitém ději více by už čtenáře ochudilo o zážitek. Mistrně napsaný román přímo vybízí k nejrůznějším interpretacím a látky poskytuje skutečně mnoho: jedním jeho velkým tématem je role Ameriky před Pearl Harbourem, druhým prudký rozvoj zábavního průmyslu, dalším obrovská obliba komiksů, jejich vztah k „vysokému

umění“ a ještě dalším dvousměrná kulturní výměna mezi Evropou a Amerikou. Chabon svou literární vyzrálost a obratnost prokazuje tím, že témata jen inspirativně nadhazuje, aniž by měl potřebu je nějak podrobně vysvětlovat. S úžasným vhledem dokáže vykreslit prostředí, v němž vznikaly první komiksy, a text hravě prošpikovává řadou fiktivních i reálných odkazů, citací, a to včetně poznámek pod čarou. Někdy čtenáře napadne, že ruka redaktora mohla být místy tvrdší a eliminovat dlouhé popisy jednotlivých komiksových příběhů, ale tahle kosmetická vada Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye o místo mezi velkými americkými romány zcela jistě nepřipraví. L A D I S L AV N A G Y Autor je anglista.

RESPEKT / 40

SCÉNA

TIP

V Ý S T AVY

Vydařená Misie Fotografická dvojice Alena Dvořáková a Viktor Fischer bodovala za poslední léta několikrát v soutěží Czech Press Photo dokumentárními záběry z různých konců světa, kam se dostala po boku katolických sester-misionářek. Nyní v nakladatelství Kant vychází velká obrazová publikace Misie, která jejich práci shrnuje. Jde bezesporu o jeden z nejvydařenějších českých fotoesejů poslední doby. Jen na upřesněnou: náplní práce Kongregace Školských sester sv. Františka v Kazachstánu, Jižní Africe nebo Argentině, kam je fotografický pár následoval, není šíření Písma ohněm a mečem, ale služba chudým v nemocnicích a školách. Proto i fotografové pojali svou práci jako příspěvek k humanitární pomoci těmto regionům a ne coby vývoz křesťanství. Práce sester s nemocnými a malými dětmi je v knize tématem jen části snímků, na těch zbylých Dvořáková s Fischerem z misie odbíhali a dokumentovali každodenní život místních obyvatel. To je určitá nevýhoda knihy, protože fotografie jsou obsahově trochu roztříštěné a celek nedrží dobře pohromadě. Tuhle vadu na kráse ale mnohonásobně vyvažuje výtvarná hodnota fotografií a jejich emocionální výpověď. Dvořáková s Fischerem bravurně komponují a dokáží na svých snímcích vytvářet tajemství. Z tohoto hlediska se svou bilanční knihou přiřadili ke světové špičce. – PT –

Britská výtvarnice Linder bývá nazývána punkovou umělkyní – především proto, že v 70. letech pomáhala definovat vizuální stránku tohoto hudebního stylu. Letos padesátiletá výtvarnice se proslavila svými fotomontážemi a kolážemi, v nichž ostře feministickým způsobem ztvárňuje téma ženství. Inspiraci čerpá zejména z historie módy a masmédií i jungovské psychologie. V pražské galerii Futura začala minulý pátek nejnovější výstava Linder nazvaná Životy snících žen. Obsahuje dvanáct sítotisků, jimž jako předloha posloužil kapesní erotický kalendář vydaný v Československu roku 1970. Socialistické nahotinky výtvarnice různým způsobem dotvořila, přidala k nim například surrealistické artefakty z lidských šatů či vlasů.

HUDBA ••• Jen málokterá pražská moderní stavba oslovila malíře a fotografy tak jako libeňský plynojem – velká ocelová koule, postavená roce 1932. Klíčovou roli pak plynojem sehrál v poetice Skupiny 42 libující si v městském civilismu a ohledávání periferie. Ani v následujících desetiletích nepřestala třpytivá koule umělce fascinovat, Josef Škvorecký na její počest v roce 1958 zveršoval blues. Libeňský plynojem na obrazech a fotografiích různých autorů nyní představuje stejnojmenná výstava v pražském Domě U Zlatého prstenu. – PT –

Známý brněnský hudebník Pavel Fajt objíždí tento týden Česko se Sletem bubeníků. Třetí ročník projektu se od pondělí postupně představí v Šumperku, Brně, Olomouci, Bratislavě, Uherském Hradišti, Týnci nad Sázavou a Praze. Slet nabíjí rytmy snad všech kontinentů kromě Fajta také například britský perkusista Chris Cutler, Američan Hearn Gadbois nebo Afričan Elvis Kititi. Netradiční seskupení samozřejmě netvoří jen bubeníci, ale také jiní instrumentalisté jako elektronik Ivan Acher nebo tanečnice Tereza Petrášková. Pražský koncert dokonce doplní violoncellista Josef Klíč a zpěváci Filip Topol a Urna Chahar-Tugchi z Mongolska. ••• Do pražského klubu Rock Café přijíždí ve středu 29. září v rámci svého evropského turné zakladatel industriální hudby Genesis P-Orridge (na snímku) s modifikovanou kapelou Psychic TV. Jedná se o vůbec první české vystoupení této legendy.

Genesis P-Orridge je znám zvláště jako člen britské kapely Throbbing Gristle (Pulsující chrupavka), která v sedmdesátých letech položila základy industriálního hudebního stylu a stala se pojmem pro své hledačství, neústupnou nezávislost a zvedání nepříliš populárních témat (v textech se dotýkají například holocaustu, prostituce, pornografie nebo problematiky dětských zabijáků). Jejich psychotropní hudba složená převážně z hluku a ruchů byla téměř neposlouchatelná. Navazující Psychic TV ale vycházejí více z taneční scény, kterou pomáhali na přelomu 80. a 90. let v Británii zakládat. I přes jisté zjemnění je ovšem neopustil smysl pro hledačství a provokaci. – JP –

TELEVIZE

D I VA D L O Dokumentární žánr je dnes populární v uměleckých druzích, ve kterých bychom to dříve vůbec nečekali. Díky choreografce a tanečnici Kristýně Lhotákové a hudebníku Ladislavu Soukupovi se dostává i do tanečního divadla. Minulý rok předvedla tato autorská dvojice výrazné dílo Otázka pro příští rok, ve kterém kromě Lhotákové tančila svou biografii i sedmdesátiletá sokolka Ivana Gottliebová. Letos přichystali zajímavé představení Osoby a obsazení se třemi muži po padesátce, kteří nejsou původně tanečníci. Původní myšlenka autorů byla tanečně představit a zkoumat generaci pre-

ruch, že jej sám Kubrick po čase nechal stáhnout z britských biografů.

zidenta Václava Klause, čili generaci mužů, která nám vládne. Premiéra nové choreografie bude v pondělí 27. září v Divadle Archa. ••• O hlavní role v divadelní hře současného amerického dramatika Sama Sheparda Pravý západ byl svého času v jeho domovině velký zájem. Naposledy se do nich v New Yorku prosadili herci jako John Malkovich nebo Bruce Willis. Tato černá komedie o zoufalém a překvapivém hledání identity dvou bratrů, z nichž jeden je úspěšný hollywoodský scenárista a druhý flákač a zlodějíček, se v Americe dočkala také několikanásobného televizního zpracování. U nás má dílo premiéru toto úterý na malé scéně pražského Divadla pod Palmovkou. V hlavních rolích se představí Jan Vlasák a Jiří Langmajer. – JP –

Přehlídka režiséra Stanleyho Kubricka pokračuje toto pondělí dalším slavným snímkem. Provokativní film Mechanický pomeranč (27. 9., ČT 2, 22.15) představuje partu výtržníků, kteří chodí po městě, v baru popíjejí drogami obohacené mléko a pak vyrážejí do ulic terorizovat obyvatelstvo. Když se vůdce násilníků Alex de Large ocitne ve vězení, pochopí, že odtud vede jediná cesta – nechat si při pochybném vědeckém experimentu „vymýt mozek“. Film z roku 1971 stojí na hereckém výkonu Malcolma McDowella a ve své době vzbudil otevřeným zobrazením násilí takový roz-

••• Většina Kurdů vyznává islám nebo křesťanství, část však udržuje tradici jezídismu. Jde zřejmě o jeden z nejstarších duchovních proudů oblasti Mezopotámie, jenž do sebe postupně nasával prvky judaismu, íránského zoroastrismu, islámu i křesťanství. Režisér Petr Zrno natáčel v Arménii, Sýrii, Iráku a Německu – jeho film Vyznavači anděla páva vysílá ČT 2 v pátek 1. 10. od 20.00. – PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Sarajevo: filmy místo války

Indiánovo babí léto

Konečně se o Bosně a Hercegovině mluví i v jiné souvislosti než jen s válkou a bídou: na sklonku prázdnin přijely desetitisíce lidí na jubilejní desátý ročník Sarajevo Film Festivalu, nejvýznamnější kulturní akci v zemi. V roce 1994 se v okupovaném Sarajevu rozhodla skupina lidí vzdorovat tvrdé realitě uspořádáním 1. Sarajevo Film Festivalu. Kvalita a serióznost přehlídky, připravované v nesmírně obtížných podmínkách, předčily všechna očekávání. Bez ohledu na nebezpečí dorazilo na promítání filmů 15 000 diváků, aby alespoň na chvíli nemuseli sledovat palbu, ale mohli žít normálně. Dnes, osm let po válce, se počet návštěvníků zvýšil na 100 000 a Sarajevo se stalo největším a nejvlivnějším regionálním festivalem. Přesto setkání stále plní podobnou funkci jako na svém počátku. Válka je v zemi pořád přítomná: v lidských očích, v rozstřílených budovách i ve většině filmů. Ve zruinované a stále ještě nesoběstačné zemi proto tahle kulturní událost vzbuzuje víru v lepší život a dodává obyvatelům pocit patriotismu. Vždyť kvůli festivalu letos navštívily bosenskou metropoli takové hvězdy jako John Malkovich a Gerard Depardieu. Známý britský režisér a pro tento rok předseda poroty Mike Leigh převládající náladu popsal novinářům BBC takto: „Festival je symbolem regenerace Sarajeva. Atmosféra je přátelská, lidi se motají kolem, sledují filmy, kamarádí se.

Díky Bohu, nemusíte nosit smoking. Doufám, že SFF nepůjde po stopách Cannes, Benátek nebo Berlína.“ Cenu za nejlepší dokumentární film si ze Sarajeva letos odvezl snímek chorvatského režiséra Gorana Deviće Uvozne vrane (Dovezené vrány). Studenta filmové fakulty před časem zaujal novinový článek o tom, jak se hasiči v jednom chorvatském městě chystají zlikvidovat přemnožené vrány. Půjčil si ze školy na tři dny kameru a vyrazil zjistit, co tomu říkají místní obyvatelé. Podařilo se mu natočit výjimečně vtipný a přitom univerzálně srozumitelný film o lidech a jejich „pravdách“. Mezi záběry zničených vraních hnízd a mrtvých těl ptáčat sledujeme monology starších obyvatel. Mají rádi zvířata, ale tyhle vrá-

/ 23

ny rozhodně nepocházejí z Chorvatska, jsou mnohem větší a byly dovezeny z Ruska, proto by se měly zlikvidovat. Podle jiných jsou ptáci z Číny nebo Srbska a klovou vás, dokud vám nevytrhnou pořádný kus masa. Strach z neznámého a předsudky jsou v regionu prostě stále živé. O Romech už byla natočena řada filmů, režisér Boris Mitić ze Srbska a Černé hory ale ve svém dokumentárním snímku Lijepa Dyana (Pěkná Dyana), odměněném zvláštní cenou za obhajobu lidských práv, objevil něco docela nového. Romští uprchlíci žijící v Bělehradě vynalezli zajímavý způsob obživy, který se jim stal zároveň koníčkem. Někde seženou starý zničený model Citroënu Dyana, odmontují z něj všechno, co jde, a vytvoří tak vozidlo značky „Mad Max“. Bizarní vůz se samozřejmě výtečně hodí k exhibici, ale nejen to: očesaná verze Dyany výborně slouží jako náklaďák pro odvoz tříděného odpadu do sběru, čímž si Romové vydělají na živobytí. A v případě, že by se policii mladý romský kluk uhánějící autem plným šrotu nelíbil, mají vynálezci připravenou skvělou výmluvu – jde o zemědělské vozidlo. Mad Max je v Mitićově filmu symbolem svobody a hlavně se v něm odráží nápaditost a přizpůsobivost Romů V E S N A T V R T K O V I Ć O VÁ Autorka je publicistka.

Chladné, slunečné počasí na prahu podzimu, kdy ostrý vzduch chutná jako lihovina a listí svítí všemi barvami, jako by ji vypilo. Babí léto, nebo indiánské léto? Každý si může vybrat podle svého založení. Oba výrazy označují totéž a jsou stejně správné, pocitový náboj je ovšem protikladný. Indiánské léto evokuje dobrodružné výpravy, zatímco k babímu létu se víc hodí křesílko na zahrádce s kafíčkem a bábovkou. Od dětství jsem bezvýhradně vyznával indiánský koncept, nyní však začínám zjišťovat, že trocha poklidného usebrání před propadem do pošmourna neškodí. Má generace se s americkými indiány poprvé setkala před čtyřiceti lety. Dodnes si vybavuji dlouhou frontu před kinem, kde dávali Poklad na Stříbrném jezeře. Vůbec nám nevadilo, že příběh sepsaný v Drážďanech rodákem z Podkrušnohoří natočili Němci kdesi na Balkáně se slovanským komparsem a že roli náčelníka Apačů ztělesnil Francouz Pierre Brice. Obřadná řeč i velkolepá šlechetnost hlavních hrdinů na nás hluboce zapůsobily, snazší však bylo napodobit indiánský válečnický pokřik: stačilo nasadit pronikavý tón a pak jej v rychlém rytmu přerušovat dlaní. Moc se nám líbilo i rozjařené indiánské křepčení kolem kůlů, u nichž bílí přivandrovalci čekali na umučení. Při výletech do přírody jsme si pak občas některého z méně oblíbených kamarádů přivázali ke stromu, jen abychom si taky trochu zakřepčili. Spořádané tance našich rodičů, jimž jsme přihlíželi v zahradních restauracích nebo na palubách vltavských parníků, působily mnohem nezáživněji. Valčíky, foxtroty či tanga jsme se většinou pořádně nenaučili ani později, zato divoké šejkování při bigbítu jsme zvládali s indiánskou bravurou. Když ovšem nyní v televizi sleduji, jak arabský lid rozjařeně křepčí po nějakém šeredném teroristickém krveprolití, honí se mi hlavou divné souvislosti. Musím si vždycky připomenout, že do příšerných masakrů první světové války vstoupila křesťanská Evropa valčíkovým krokem a vzestup nacismu podbarvovala tanga Zarah Leander. Minulý týden jsme se dočetli, že Pierre Brice, než ztělesnil náčelníka Apačů, působil ve střetu civilizací na opačné straně. Jako dobrovolník francouzské koloniální armády v Indočíně prý osobně zabil nejméně tři tamní domorodce. „Doufejme jen, že je neskalpoval,“ prohlásil kdosi u stolku v kavárně. Nejen indiánské, ale i babí léto má prostě něco do sebe. Nedávno jsem v neděli odpoledne pozoroval veselé důchodce, jak v zahradní restauraci na Výstavišti vytáčejí při dechovce své klasické tance. Tísnivě jsem si uvědomil, že mé generaci to s šejkováním a bigbítem nejspíš tak pěkně nepůjde. VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Začal podzim a židovský svátek Jom kipur. Čeští zákonodárci rozhodli, že obsadí už devatenáctou budovu na pražské Malé Straně. Obyvatelé obce Červenka u Litovle žalují úředníky Olomouckého kraje, protože proti jejich vůli rozhodli, že nemají nárok na silniční obchvat, a naplánovali hlavní tah skrz vesnici. Byl to boj o přežití, svěřil se ministr zahraničí Cyril Svoboda po své cyklistické jízdě Prahou, když se přidal ke Dni bez aut. Na Slovensku byli zadrženi dva čeští pytláci. Ústavní soud rozhodl, že se nemůže zabývat stížností rodičů handicapovaných dětí, kteří na rozdíl od ústavů nedostávají na péči peníze. Na Jablonecku se slétli bubeníci. Nejvyšší kontrolní úřad konstatoval, že akvapark Bublava, do něhož stát investoval téměř šedesát milionů korun, aby se následně zjistilo, že tam není voda, byl od počátku nereálný, a že jedním z hlavních viníků

27. 9.–3. 10. 2004

je lobbista a poslanec ODS Vlastimil Tlustý. Také jaderná elektrárna potřebuje určitý čas k dokonalému vyladění, uklidňoval mluvčí ČEZ Milan Nebesář veřejnost, když se po jedenasedmdesáté zastavil první blok elektrárny Temelín, nicméně už i Státní úřad pro jadernou bezpečnost ztrácí trpělivost. Film Jana Hřebejka Horem pádem navštívilo o premiérovém víkendu pětačtyřicet tisíc diváků. Pokračuje přestřelka mezi bývalými kolegy a nyní europoslanci Janou Bobošíkovou a Vladimírem Železným. Krajský soud v Plzni odmítl obnovit soudní řízení s Jiřím Kajínkem. V Americe žijící manželé Kotyzovi věnovali gotickému kostelu sv. Mikuláše v Humpolci unikátní varhany za čtyři a půl milionu korun. Podle ministerstva práce žije osm procent Čechů pod hranicí chudoby. Poslanci přehlasovali prezidentské veto na eurozatykač. Ve

Světlé nad Sázavou přeměnili budovu sloužící dětem v rámci škol v přírodě na ženskou věznici až pro 460 odsouzených. Budu je krotit, protože já jsem sice žena, jaksi to slabší pohlaví, nicméně jsem kurážná, řekla ministryně zdravotnictví Milada Emmerová na otázku, jak bude bojovat za rozpočet svého rezortu. V Divadle Archa ožil E. F. Burian. Evropské centrum za práva Romů oznámilo na konferenci v Bruselu, že terénní výzkum jeho aktivistů vyvolává podezření, že v Česku jsou romské ženy nadále jako za komunistů nuceny ke sterilizaci; mluvčí zdejšího ministerstva sociálních věcí Vladimír Hrubý to v odpovědi označil za „nemyslitelné“, ale zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová potvrdila novinám, že má na stole „řadu vážných podnětů týkajících se více míst republiky“. Podle detektoru lži prý poslanec Zdeněk Kořistka nelhal

v úplatkářské kauze, ale ODS označila vyšetřování za zmanipulované. Agentura STEM ohlásila, že po osmi měsících se ČSSD vrátila na druhou příčku preferencí s šestnácti procenty. Stát se chystá za odhadní cenu vykoupit chátrající budovy z Babiččina údolí. Ministerstvo vnitra chce policii zajistit přístup k účtům obyvatel v bankách. Když jsem zjistil, že jako romský zedník tady neseženu práci, naštval jsem se a udělal si maturitu. S vysokou pak už nebyl problém, protože to už si říkali, že určitě nemůžu být Rom, popsal svou kariéru mladý ústecký historik Martin Cichý před odletem na mezinárodní kongres o stavební historii ve Stockholmu. V Plzni vystěhovávali nájemníky, kteří k bytům přišli díky úplatkům. Stanislav Gross je pro větší znečišťování ovzduší a jeho vláda také vzala zpět závazek z dob Vladimíra Špidly,

že se Střední Poohří a Novohradské hory zařadí mezi chráněné krajinné oblasti. Firma Tesco musí zaplatit pokutu ve výši čtvrt milionu korun, protože Úřad pro ochranu osobních údajů zjistil, že pobočka obchodního řetězce v Havířově si tajně dělala databázi zákazníků přistižených při krádeži. Pražská říční policie dostala člun. Běhají a plavou pomalu, házejí a vrhají do malých vzdáleností, špatně se trefují do koše. Bezrucí střílejí z luku a slepí se perou na tatami až v okamžiku, kdy jim řeknou, kde stojí soupeř, napsal šéf sportovní rubriky Hospodářských novin, proč ho zprávy z paralympiády nezajímají a nechce se na ně dívat. Magazín deníku MF Dnes se změnil v cestovní deník Václava Klause. Na Šumavu dopadly první sněhové vločky. [email protected]

inzerce

Přijeďte na AFO Univerzita Palackého v Olomouci pořádá ve dnech 4.–7. října 2004 již 39. ročník Academia filmu Olomouc, mezinárodního soutěžního festivalu dokumentární tvorby. Mottem letošního ročníku je Patnáct let na cestě…, patnáct let nikdy nekončící cesty od totality k demokracii. Tématu budou kromě filmů věnovány komponované pořady, besedy i výstavy Dokumentaristou oceněným za celoživotní dílo bude Sir David Attenborough.

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Jaroslav Spurný,

Marek Švehla. EDITOŘI: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. REDAKTOŘI VYDÁNÍ (TIŠTĚNÝ, ON-LINE): Kateřina Ducháčková, Pavel Tatíček. KOMENTÁŘE: Zbyněk Petráček. DOMÁCÍ RUBRIKA ([email protected]): Eliška Bártová, Hana Čápová, Jan Kovalík, Ondřej Kundra. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). ARTDIRECTOR: Jan Andersson. DTP

([email protected]): David Němec. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ REDAKTOR: Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. PROJECT MANAGER: Martina Boháčková, tel. 224 934 441, fax 224 934 586, [email protected]. SEKRETARIÁT: Kateřina

Spurná, Jan Svoboda.

INZERCE:

Helena Štiková, Andrea Krsková, Milan Greguš, Jakub Tabery (vedoucí) – tel./fax 224 934 586, [email protected].

fax 224 930 792, [email protected].

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s. Praha.

ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE:

Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999,

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press spol. s r. o.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY:

Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 26. 9. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.