5. Software počítače
5.1. Software „Soft“ – měkké, hebké, jemné, „ware“ zboží, výrobek; programové vybavení, program, netechnické, „nehmatatelné“ položky, nutné k provozu počítačů. Příkladem programového vybavení může být operační systém (např. MSDOS, OS/2, Windows aj.), počítačová hra, textový editor, tabulkový kalkulátor a další uživatelské programy. V širším pojetí i vybavení jakéhokoli programovatelného zařízení (např. i myčka nádobí může mít v paměti svůj program). Abychom mohli oživit náš počítač (tedy hardware), musíme nainstalovat potřebný software (operační systém a ovladače) našeho hardware. Často se stává, že operační systém neobsahuje potřebné podpůrné programy (ovladače) pro některý hardware a ten proto v našem počítači nebude fungovat správně nebo vůbec (například tiskárna). Často se ale potřebný software pro správnou funkci dodává s tímto zařízením např.: na disketách nebo CD pro určitý operační systém.
5.2. Software programy Jsou programy, které oživují počítač. Vytvářejí je a prodávají softwarové firmy. Na rozdíl od jiného zboží je program autorské dílo: Nemůžeme si ho koupit jako celek, kupujeme si pouze právo k jeho používání, tzv. licenci. Pokud chceme program používat na více počítačích, můžeme koupit příslušný počet licencí, nebo tzv. multilicenci. Druhy:
Komerční programy Komerční programy si kupujeme (přesněji Licenci na jejich užívání) podobně jako jiné zboží. Tj. vybereme si program v obchodě, v katalogu apod., zaplatíme a program nainstalujeme na svém počítači. Součástí dodávky programu bývá vlastní program na nějakém nosiči (nejčastěji CD, DVD), manuál (návod k jeho užívání) a často také poukaz na technickou podporu k programu, realizovanou buď pomocí e -mailu nebo přes telefon.(tzv. hotline).
K takto zakoupenému programu máme většinou nárok na zlevněný upgrade, tj. na novou verzi programu za nižší cenu.
OEM software OEM software jsou programy dodávané s počítačem, případně s nějakým technickým (hardwarovým) dílem. OEM program je většinou levější (a to poměrně výrazně) než stejný program komerční. Jeho užívání je však vázáno na díl, se kterému byl zakoupen. Nebývá k němu manuál, není nárok na technickou pomoc ani na levný upgrade na vyšší verzi programu.
Demoverze a zkušební verze Demoverze a zkušební verze programů jsou plné nebo redukované verze programů, které zpravidla mají zablokované ukládání dat, případně fungují jen po určitou dobu. Slouží k vyzkoušení funkcí programu před jeho zakoupením.
Shareware Shareware jsou plně fungující programy, které můžeme určitou dobu (často 30 dní) používat. Po uplynutí doby jsme povinni zaslat autorovi programu stanovený poplatek, nebo program ze svého počítače vymazat.
Freeware Freeware jsou programy, které můžeme zdarma používat i šířit. Nesmíme je ale měnit ani je používat,ve svých vlastních programech apod.
G U/GPL G-U/GPL licence je druh licence zajišťující zcela volný přístup k programům, šířeným pod touto licencí. GNU znamená doslova „GNU's Not UNIX“ tedy „GNU není UNIX“. Je to rekurzivní slovní hříčka, označení projektu vývoje volného (bezplatného) operačního systému. GPL znamená „General Public Licence“ tedy „Obecná veřejná licence“. Autorem této licence pro Linux je FSF. S takovýmto programem musí být šířen i jeho zdrojový kód, každý, kdo má příslušné znalosti, může proto program upravovat a vylepšovat. Běžní uživatelé počítače mohou tyto programy zdarma používat. Základní myšlenkou tzv.
„svobodného“ nebo „otevřeného“ software je dostupnost programů (nástrojů pro naši práci, tvorbu a seberealizaci) i informací zdarma pro všechny. Existují i další typy licencí pro Open Source produkty, ale tato je asi nejznámější.
Legální software Každý program, který je nainstalován na počítači, musí mít platnou licenci. U freeware a programů šířených pod GNU/GPL licencí to je zajištěno automaticky, u ostatních druhů programů
musíme
prokázat
zakoupení
licence.
Programy bývají
chráněny proti
neoprávněnému kopírování jednoznačným sériovým číslem a v poslední době i tzv. aktivací programu.
5.3. Druhy SW v počítači Systémový SW Mezi základní programové vybavení počítače řadíme hlavně operační systém. Kromě něj je ovšem v PC přítomen např. i BIOS (Basic input output systém). Ten je umístěn v paměti (ROM, FLASH) na základní desce a jedná se vlastně o firmware základní desky. Řídí start počítače a případně zprostředkovává služby OS. Nastavení je možné při startu PC konfigurovat v setupu BIOSu do kterého se lze dostat stiskem určité klávesy či kláves (např. DEL). Kromě BIOSu, který je základní mají firmware často i ostatní komponenty PC - grafická karta, cd-rom, apod.
5.4. Operační systém APLIKAČNÍ SOFTWARE
Operační systém je základní program, který oživuje technické díly počítače a poskytuje prostředí pro práci všech ostatních programů. Na každém počítači proto musí být nějaký operační systém nainstalován, jinak je počítač pro uživatele nefunkční. Součástí
OPERAČNÍ SYSTÉM BIOS HARDWARE
dodávky operačního systému je dnes většinou množství programů a služeb umožňujících pohodlnou práci s počítačem. Pokud si koupíte nebo sestavíte nový počítač s prázdným diskem a zapnete jej, budete zřejmě zklamáni. Počítač totiž nebude umět vůbec nic. Nebude možné s ním komunikovat, nezobrazí se pěkné ikony (obrázky) a nebude reagovat na povely. Aby toto všechno uměl, je nutné do něj nainstalovat základní programové vybavení (software), které jeho základní funkce „oživí“, resp. vdechne počítači duši. Tímto základním programem je tzv. operační systém. Přestože slovní spojení operační systém zní nadmíru odborně, nejedná se o nic nepochopitelného. Operační systém je prostě nutný základní software v počítači, bez kterého by počítač nemohl pracovat. Teprve do operačního systému se následně instalují konkrétní programy, jakými jsou například textový editor (program pro zpracování textu), tabulkový procesor (program pro zpracování tabulek a vzorců), grafické programy atd. Tyto konkrétní programy neboli tzv. aplikace již využívají služeb operačního systému. Operační systém je tedy jakýmsi prostředníkem mezi hardwarem (tj. technickým vybavením počítače) a konkrétním programem (aplikačním softwarem), který uživatel používá.
5.4.1 Co provádí operační systém? Je operační systém opravdu tak důležitý? A co vlastně provádí? Odpověď je ano, operační systém je opravdu nezbytně nutný. Vykonává totiž celou řadu rutinních operací, které by jinak musel vykonávat každý program zvlášť, což by bylo neobyčejně náročné. Pokud by každý program obhospodařoval zápis na disk, nastavení klávesnice, myši a podobně, vedlo by to jednak k nejednotnosti vzhledu, nastavení a chování programů, ale také například k přemazávání dat na disku, protože by například jeden program zapsal na disk podle určitého algoritmu jednu informaci, kterou by pak podle jiného algoritmu „přepsal“ jiný program. Operační systém provádí například následující: •
Zajišťuje vstup dat z klávesnice a myši, tyto údaje vyhodnocuje a předává konkrétním programům.
•
Komunikuje s uživatelem a na základě jeho pokynů vykonává požadované akce.
•
Organizuje přístup a využívání zdrojů počítače (tj. čas procesoru, přístup k datům na discích, přístup do paměti RAM, obsluhuje přístupy k disketovým a CD/DVD jednotkám apod.).
•
Spravuje komunikaci s externími zařízeními připojenými k počítači (tj. spravuje tisk na tiskárnu, citlivost myši, další zařízení).
•
Reaguje na chybové stavy programů a mylné požadavky uživatelů tak, aby tyto chyby nezpůsobily destrukci systému.
•
A provádí mnoho dalších základních činností, bez kterých by počítač nemohl korektně a správně pracovat.
Aplikační software Aplikační software jsou programy z nejrůznějších oblastí využití počítače. Dnes existují stovky druhů programů a u každého druhu programů často desítky konkrétních programů, které s větším nebo menším komfortem, rozsahem funkcí, stabilitou a také cenou umožňují naši práci na počítači. K nejpoužívanějším patří programy na procházení www stránek internetu, využívání e -mailu, práci s textem, tabulkami a grafy, programy na přehrávání, tvorbu a úprav hudby a videa, grafické programy, účetní a další evidenční programy, programovací jazyky na tvorbu programů a další obrovské množství různých druhů programů.
Školní licence a multilicence Systém Linux je šířen pod G-U/GPL licencí, proto při zakoupení některé distribuce získává škola multilicenci na všechny počítače školy. Součásti distribuce bývá i kancelářský balík na zpracování testů, tabulek a grafiky. Systém Mac OS je nedílnou součástí počítačů Apple – je vždy součástí dodávky tohoto druhu počítače a je na tento počítač vázán. Školní licence libovolného operačního systému Windows na jeden počítač stojí kolem 100 dolarů, tj. asi 3.300,-Kč. OEM verze Windows XP Home, tj. systému – zakoupeného s počítačem, je komukoliv dostupná za 2.900,-Kč na jeden počítač. Licence kancelářského babu MS Office školu stojí kolem 2.000,-Kč na jeden počítač, komerční cena tohoto balíku je kolem 10.000,-Kč. Ceny software jsou dány postavením firem na trhu, nikoliv jejich propagačními slogany, a výrazně zatěžují rozpočty všech škol. Není však možné používat na počítačích jakýkoliv nelegální software.
5.4.2 Další pojmy OS
Ikona S pojmem ikona se budete setkávat velmi často hlavně u grafických operačních systémů. Ikona je malý obrázek zastupující obvykle určitý objekt v počítači (objektem se rozumí
soubor, adresář, disk, apod.). Vzhled obrázku obvykle charakterizuje objekt, který zastupuje. Ikony jsou daleko názornější než pouhé textové popisy objektů a usnadňují uživateli komunikaci a práci s počítačem.
Souborový systém Data na disku musí být uložena prostřednictvím určitých předem přesně stanovených pravidel. Jedině tak je zabezpečeno, že určitou informaci je možné na disk zapsat a následně správně přečíst. Algoritmus, podle kterého jsou data na disku zapsána, se říká souborový systém. Operační systém MS-DOS používá souborový systém FAT (File Alocation Table), operační systém Windows používá FAT32 (File Alocation Table 32 bits – podporuje dlouhé názvy) nebo NTFS (New Technology File System), operační systém OS/2 používá HPFS (High Performance File System) a operační systém Linux používá ext3 nebo jiný FS. Jeden fyzický disk může být rozdělen na několik logických disků, kde každý logický disk může být naformátován pro jiný souborový systém. Pozor, zdaleka ne každý operační systém umí přečíst všechny typy souborových systémů, takže například z DOS není možné číst disk NTFS nebo HPFS, z Windows NT se dá číst disk pod NTFS i FAT, ale nelze číst HPFS a podobně. Souborový systém vzniká při formátování disků (i disket), kdy jsou disky rozděleny na sektory a stopy a informace o nich jsou zaneseny do FAT či NTFS. Souborovým systém (např. FAT) je pro jednoduchost tabulka uložená na začátku logického disku v níž jsou informace kde je uložen který soubor (odkaz na něj).
Multitasking Multitasking je funkce umožňující souběžné zpracování více úloh v teoreticky jednom okamžiku. Znamená to, že například v operačním systému Windows lze spustit současně Word a Excel. Pracovat s dvěma programy v témže okamžiku je pochopitelně nemyslitelné, ale pokud například uživatel píše dopis a jen občas potřebuje nějaké údaje z Excelu, ponechá jej běžet na pracovní ploše v pozadí. Nemusí neustále jednotlivé aplikace ukončovat a startovat. Multitasking může být kooperativní a preemptivní. •
Kooperativní multitasking
Kooperativní multitasking přiděluje prováděným procesům procesor na takovou dobu, na jakou ji proces potřebuje. Spustíte-li například současně více programů, z nichž jeden obsahuje nekonečnou smyčku, je docela pravděpodobné, že tento program „obsadí“ procesor
na 90% pro sebe a zbývající spuštěné programy budou téměř bez odezvy. Navíc pokud se aplikace „zasekne“ nepředá procesor dále. Fax
Word
•
Fax
Mail
Word
Fax
Preemptivní multitasking
Preemptivní multitasking je na rozdíl od kooperativního vysoce výkonný. Operační systém sám rozděluje, komu přidělí jakou dobu procesu. Většinou mají všechny procesy přidělenu stejně dlouhou dobu. Toto nastavení lze pohodlně měnit prioritami. V případě preemptivního multitaskingu se aplikace chovají vzhledem k uživateli skutečně, jako by běžely současně (např. současně lze formátovat disketu a tisknout dokument z Wordu). Fax
Word
Fax
Mail
Word
Fax
Na uvedených schématech si kooperativní multitasking rozdělil čas procesoru tak, že Wordu poskytuje větší prostor než poště a faxovacímu softwaru. Naopak schéma preemptivního multitaskingu ukazuje rovnoměrné rozdělení času. V tomto případě dostane Word k dispozici stejný prostor jako fax nebo mail.
Bootování Bootováním se rozumí zavádění (start) operačního systému. Je to ona dobře známá prodleva od stisknutí hlavního zapínacího tlačítka na skříni počítače do okamžiku, kdy je možné začít s počítačem pracovat. Operační systém je téměř vždy zaváděn (bootuje) z pevného disku. Pokud to situace vyžaduje (je-li třeba zavést jinou verzi systému nebo je systém na disku poškozen), je možné nabootovat jádro operačního systému z diskety nebo z CD-ROM. Z CD se bootuje například tehdy, pokud je třeba systém na počítač nainstalovat nebo jej přeinstalovat. Délka bootování je různá podle toho, jaký systém je na počítači nainstalován a v jaké konfiguraci, jaké funkce, jsou během bootování systému aktivovány. Obecně však bootování trvá cca desítky sekund až jednotky minut. Z jakého zařízení má počítač bootovat určuje konfigurace setupu Biosu (event. nainstalovaný Boot manager). Na jednom PC může být současně nainstalováno více OS.
5.5. Konfigurace BIOSu BIOS (Basic Input Output Systém … základní systém vstupu a výstupu, také název obvodu PROM s programovým kódem pro BIOS v počítačích PC). Je uložen v paměti CMOS /ROM/ (Complementary MOS … technologie výroby polovodičů, také označení pro baterií zálohovanou paměť počítačů PC, ve které jsou uloženy základní konfigurační parametry) a slouží pro identifikaci hardware počítače. Je nutný pro start počítače, pro další provoz počítače nemá zvláštní význam. Dnešní BIOSy jsou již typu Plug and Play , umí se tedy nakonfigurovat samy a automaticky to také udělají. Není tedy nutné skoro nic nastavovat (snad kromě času a data). Někdy je třeba pomocí BIOSu detekkovat pevné disky. Občas je také třeba nastavit pořadí botování, tedy v jakém pořadí se má na discích hledat operační systém. S BIOSem je možné si trochu „pohrát“ a zvýšit tak výkon systému nebo jej také učinit krajně nestabilním. Každopádně měňte nastavení jenom tam, kde víte, co toto nastavení způsobí s neznámými položkami svéhlavě nemanipulujte, protože výchozí nastavení je od výrobce nastaveno tak, aby fungovalo (mělo by být optimální). Do nastavení BIOSu vstoupíte při startu počítače stiskem určité klávesy (nebo kombinace). Často je to klávesa DEL. Poté se menu může do jisté míry lišit podle výrobce BIOSu, typu desky, jejích možností apod. Menu je členěno do několika podnabídek. Pod jednotlivými položkami nastavujeme prakticky všechny základní parametry počítače. Od nastavení data a času přes typ HDD a diskových mechanik, nastavení pořadí při bootování, grafické karty, zvukové karty, řadičů, apod. Na některých nastavení závisí nejen korektní chod PC, ale často ovlivňují i rychlost. Samotnou kapitolou jsou pak možnosti pro přetaktování, kdy můžeme někdy zvednout výkon procesoru a pamětí nad uváděný výrobcem (při takovém nastavení ale může zaniknout záruka a v krajním případě i HW). Konfigurace BIOSu není ale zas tak složitá jak se může jevit. Běžně není většinou potřeba nic měnit (nejčastěji jen pořadí bootování) a v BIOSu existují i položky pro automatické nastavení optimální konfigurace nebo nouzové konfigurace. Pokud se přece jen něco nezdaří, poslední záchranou bývá „vyresetování“ nastavení pomocí propojky na základní desce.
5.6. Datové soubory Mezi software lze kromě samotných aplikací řadit ale i data. Datové soubory které vytváříme, prohlížíme či modifikujeme právě pomocí aplikací a to ať již přímo nebo nepřímo. Některé soubory jsou systémové, tedy patří k operačnímu systému nebo s ním souvisí a je jich velké množství. Další soubory patří aplikacím. Jeden program je totiž většinou tvořen celou řadou nezbytných souboru a ne jen tím jedním, kterým jej spouštíme. No a datové soubory uživatelů jsou ty další. Mohou to být různé textové dokumenty, tabulky, hudební soubory, obrázky, videa, a další. Navíc každá obecná skupina obsahu může mít celou řadu formátů souborů. Formát souboru a jeho typ je většinou pro uživatele identifikován jeho příponou a ikonou. Ať již uživatel používá jakýkoliv operační systém, vždy je třeba, aby byly informace uloženy na disku nějakým přehledným způsobem. Například pokud napíšete v počítači určitý dopis, jistě budete chtít, aby byl v počítači uložen tak, jak jste ho napsali, a nepletl se do něj jiný dopis pro někoho jiného. Proto existují tzv. soubory (files). Jedná se o určité množství informací, které spolu nějakým způsobem souvisejí a tvoří jeden celek. Jeden soubor je například dopis, tabulka, ale i program. Soubor je tedy konkrétní nosič informace (pozn.: Ve skutečnosti je každý soubor uložen na datovém nosiči ve formě nul a jedniček, podrobněji později)
ázev souboru. Každý soubor je pojmenován názvem a příponou (nepovinná). Pravidla pro pojmenování souboru jsou u každého operačního systému jiná. Například u Windows může jméno souboru obsahovat až 256 znaků. Přípona mívá obvykle znaky tři, ale může mít i jiný počet. Název rovněž může obsahovat mezery, písmena s diakritikou (háčky, čárky). Naopak nesmí obsahovat některé speciální znaky, jako jsou \ / : * ? < > apod. Ale například v operačním systému MS-DOS je povolen název souboru maximálně o osmi znacích, navíc bez mezer a speciálních znaků, které jsou např. ve Windows povoleny.
Tečka Tečka odděluje název souboru od přípony souboru.
Přípona souboru Přípona souboru charakterizuje typ souboru, tj. zda je soubor například textový, nebo zda je to obrázek apod. Typ souboru je důležitý jednak pro uživatele, který podle něj ihned pozná, co je soubor s největší pravděpodobností vlastně zač, ale také pro počítač, resp. pro jednotlivé programy. Ty obvykle dokáží pracovat pouze s určitými typy souborů, na které se specializují nebo do kterých ukládají data. V operačním systému MS Windows, respektive obecně v grafických OS, je dle přípony souboru přiřazena ikona, která vyjadřuje příslušnost daného dokumentu k určitému programu.
Vlastnosti souboru, atributy Soubor kromě toho, že nese své jméno a pochopitelně i obsah (tj. to nejdůležitější, co dělá soubor souborem), má ještě několik vlastností. Každý soubor má totiž v sobě zaznamenáno i datum vytvoření, datum poslední změny údajů a datum posledního otevření. Dále pak má každý soubor určité takzvané atributy. Atribut souboru je speciální nastavení souboru tak, že má soubor oproti jiným trochu odlišné vlastnosti. -apříklad se jeví jako skrytý nebo jej nelze smazat apod. Pokud je například na soubor nastaven atribut Skrytý, znamená to, že se soubor (i přestože se v daném adresáři nachází) jeví, jako by tam nebyl – není vidět. Stejně tak pokud je na soubor nastaven atribut Pouze pro čtení, znamená to, že soubor nebude možné klasickými prostředky upravovat ani smazat. Atributy jsou důležité hlavně u systémových souborů, u kterých je nemyslitelné, aby došlo k jejich náhodnému smazání. Někteří uživatelé si také pomocí nastavení atributů chrání své důležité soubory – běžní uživatelé ale tuto metodu nepoužívají příliš často. V operačním systému je obvykle možné nastavit, jaké soubory resp. soubory s jakými atributy se budou zobrazovat, a soubory s jakými atributy se zobrazovat nebudou. Pokud je ve vašem systému nastaven druhý případ, pak například neuvidíte ty soubory, které mají atribut s názvem Skrytý. Je tedy docela možné, že v daném adresáři je ve skutečnosti více souborů, než právě vidíte (tato možnost je reálná např. v hlavním adresáři disku).
Velikost souboru Velikost souboru je hned po jeho názvu a příponě nejdůležitější údaj o souboru. Potřeba zjistit velikost souboru je aktuální zejména, pokud se má soubor kopírovat na jiné médium, případně posílat mailem, anebo prostě jen tehdy, chceme-li zjistit, kolik místa na disku soubor zabere.
V každém typu operačního systému se velikost souboru zjišťuje jinak. Pokud má operační systém grafické rozhraní, velikost souboru se zobrazuje obvykle ve složce s detailním výpisem obsahu.
Data změny souborů U každého souboru je zanesena informace o třech datech (i časech!) manipulace se souborem. První je datum a čas vytvoření souboru, druhý je datum a čas poslední změny souboru a třetí je datum a čas posledního otevření souboru.
5.6.1 Typy souborů Jak již bylo uvedeno, podle toho, jakou mají soubory koncovku, lze poznat, o jaký typ souboru se jedná. Proč ale vlastně existují různé typy souborů? Nemohly by být soubory jenom jednoho typu? Odpověď zní – ne, nebylo by to efektivní. Jak jistě víte, existuje mnoho typů programů – každý je zaměřen na jinou oblast. Například programy pro zpracování obrázků jsou odlišné od programů pro zpracování databází. Programy pro účetnictví jsou odlišné od programů pro přehrávání hudby apod. Každý typ programu ukládá svoje data ve formátu souboru, který je pro program nejvýhodnější. Například programy pro zpracování databází ukládají data ve formátu DBF nebo jemu podobném, protože data jsou zde uspořádána tak, aby se v nich i při mnoha tisících záznamech počítač „orientoval“ snadno a rychle. Podobně například mnoho hudebních programů ukládá hudbu do formátu mp3, a to proto, že zachovává poměrně vysokou kvalitu, a soubor přitom zabere velmi málo místa. Existuje celá řada typů souborů, v následujícím přehledu je příklad několika nejznámějších.
Přípona
Ty3p souboru
Přípona
Typ souboru
exe, com, bat
spustitelné soubory
mp3, wav, mid
hudební soubory
txt, doc, wri, rtf
textové soubory
dbf, mdb
databáze
avi, mpg, mpeg, wmv
videosekvence
xls, tab
tabulky
jpg, gif, bmp, png
obrázky
htm, html, xhtm
soubory internetu
5.6.2 Složka – Adresář Aby nebyly soubory chaoticky „rozházené“ po disku, existují tzv. složky, nazývané též někdy adresáře (directory). Jedná se o jakési přihrádky, ve kterých jsou soubory uspořádány. Na disku může být libovolné množství adresářů. Každá složka může obsahovat libovolné množství podsložek. Názvy a délky názvů souborů a složek jsou závislé na tom, jaký operační a souborový systém je použit.
Kořenový adresář -a každém disku se nachází složka, jenž je nadřazena všem ostatním. Nazývá se kořenový adresář. Nelze jej konkrétně pojmenovat, označuje se \ (obráceným lomítkem). Kořenový adresář je v hierarchii adresářů, podadresářů a souborů nejvyšší sférou.
Stromová struktura Každý adresář může obsahovat libovolné množství podadresářů (resp. každá složka libovolné množství podsložek) a každý podadresář pak libovolné množství dalších podadresářů. Každý adresář a podadresář však zároveň může obsahovat i libovolné množství souborů. Pokud si toto uspořádání pomyslně spojíme čarami, vznikne návaznost připomínající větvení stromu. Z této analogie vznikl název pro uspořádání adresářů a souborů na disku – hovoříme o stromové struktuře.
5.6.3 Cesta k souborům a adresářům Jak plyne z předchozího textu, každý adresář, podadresář a soubor má na disku své místo. Některé objekty (říkejme tak adresářům, podadresářům a souborům obecně) jsou vnořeny hluboko do stromové struktury disku, jiné jsou na jejím vrcholu. V každém případě každý objekt, aby byl jednoznačně identifikován, má svou cestu, která „vede“ přímo k objektu. Cesta začíná písmenem disku a dále je složena z názvů všech nadřazených adresářů tak, jak jdou postupně za sebou od nejvyšší úrovně. Jednotlivé úrovně adresářů jsou od sebe odděleny obráceným lomítkem. -apř.: C:\WI-DOWS\system32\config\default.LOG
5.7. Otázky a úkoly •
Co je to SOFTWARE?
•
Stručně popište, jaký je význam operačního systému v počítači.
•
Vyjmenujte alespoň čtyři operační systémy (nikoliv však verze jednoho typu systému).
•
Můžeme na počítači pracovat s programy, pokud by na něm nebyl nainstalován operační systém?
•
Může být v rámci jednoho počítače na jednom disku nainstalováno více operačních systémů?
•
Vyjmenuj jaké máme k dispizici softwarové programy?
•
Popiš stručnš konfiguraci BIOSu?
•
Co je to multitasking?
•
Co je to bootování?
•
Co je to IKONA, SOUBOR, ADRESÁŘ?
•
Může soubor obsahovat konkrétní informace?
•
Jaké informace se zaznamenávají v souboru kromě jeho obsahu a názvu?
•
Co je to tzv. atribut souboru?
•
Kolik znaků má obvykle přípona souboru?
•
Jaký typ dat budou obsahovat soubory s těmito koncovkami: txt, xls, bmp, gif, avi, wav, mp3, jpg, doc?
•
Co je to souborový systém?
•
Co je to kořenový adresář?
•
Co je to stromová struktura na disku?
•
Může soubor obsahovat podadresáře?
•
Může adresář obsahovat více jak 64 podadresářů?
•
Pokud by na disku C byla složka s názvem Dopisy a tato by obsahovala soubor Dopis.txt, jaká by byla přesná cesta k tomuto souboru?
•
Je dána cesta D:\Data\Dokumenty\zpráva.doc. ,odpovězte na následující otázky: o Je adresář Dokumenty nadřazen adresáři Data? o Může teoreticky adresář Data obsahovat i jiné podadresáře, než o kterých díky cestě víme? o Je adresář Data umístěn v hlavním (kořenovém) adresáři disku?
•
Může být jeden fyzický disk rozdělen na více logických disků
tak, aby každý disk byl naformátován jiným souborovým systémem?
