50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů

MIROSLAV BREITFELDER HELENA VÝCHODSKÁ

50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů Metodický materiál pro pedagogické pracovníky


50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů Metodický materiál pro pedagogické pracovníky

2009

© DMS, o. s., 2009 Foto na obálce © Jaroslava Matoušková, 2009

OBSAH

Úvod (Miroslav Breitfelder) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5

HISTORICKÝ PŘEHLED (Miroslav Breitfelder) Období 1945 – 1948: „lidová lidovláda“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Únorový puč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vražedná padesátá léta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Směr socializmus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předjaří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pražské jaro a počátek normalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Normalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7 10 12 18 22 24 27

VIDEOSVĚDECTVÍ Úvodní slovo (Miroslav Breitfelder) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Stručné obsahy svědectví (Zuzana Dražilová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Nabídka projekcí a besed na školách (Zuzana Dražilová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 NÁMĚTY PRO PRÁCI UČITELE (Helena Východská) Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Příklady dobré praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

3

Vážené kolegyně, ctění kolegové,

nejnovější české a československé dějiny, stále úzce propojené se současností, nebývají vždy oblíbeným tématem výuky dějepisu nejen u žáků a studentů, ale pohříchu i nás, pedagogů… Někdy z důvodů časových, někdy pro nedostatek pomůcek, někdy i z důvodů estetických. Dějiny 20. století skutečně nejsou příliš „hezké“. Malý časový odstup navíc může vzbuzovat jisté rozpaky jakým způsobem danou látku uchopit a zařadit do kontextu národních i obecných dějin. Na druhé straně je zřejmé, že poznání nedávné minulosti usnadní žákům a studentům pochopit problémy a konflikty současného světa. Projekt „Dcery 50. let“, který zachycuje audiovizuální svědectví dcer politických vězňů, by k tomuto poznání chtěl přispět: Dokumentární filmy i přímá svědectví v sobě skrývají velký potenciál, který bezpochyby dokáže nejen vzbudit zájem, ale i vyvolat četné otázky a potřebu nalézat odpovědi. Také proto je jejich koncepce v souladu s RVP a umožňuje začlenění do výuky řady dalších předmětů. Příběhy žen, jejichž rodiče byli v padesátých letech vězněni komunistickým režimem a které jako děti prožívaly ztrátu svých nejbližších a strach o jejich osud, tuto možnost dozajista poskytují. Ovšem projekt je veden snahou nabídnout ještě více. Proto kromě zmíněného filmového svědectví zahrnuje stručný historický přehled poválečných československých dějin spojený s metodickým materiálem, powerpointovou prezentaci „k okamžitému použití“, slovníček nejdůležitějších pojmů, jakož i náměty pro práci pedagogů se studenty a žáky. V případě zájmu může být naše nabídka ještě obohacena, a to o besedu s jednou z „dcer“. Veškeré předložené nabídky směřují k aktivnímu zapojení žáků do výuky, především však k probuzení trvalejšího zájmu o nejnovější české a československé dějiny.

5

Historický přehled

Historický přehled OBDOBÍ 1945 – 1948: „LIDOVÁ LIDOVLÁDA“

O osudu a charakteru poválečného Československa se rozhodovalo dosti dlouho před koncem druhé světové války, zejména při jednáních prezidenta Edvarda Beneše v Moskvě v letech 1943 a 1945. Na názor národa, ba ani představitelů domácího odboje, se nikdo neptal. Sám prezident přišel s pojmem lidová demokracie. Občas jej zaměňoval za pojem socializující či regulovaná demokracie. Popsán je v programu první poválečné vlády, vedené sociálním demokratem a tajným komunistou Fierlingerem. Dle údajného místa vzniku byl nazván Košickým vládním programem. Ve srovnání s teroristickými poměry, které komunisté nastolili po únorovém puči, se období od května roku 1945 do února roku 1948 jevilo jako téměř idylické, svobodné, ba demokratické. Asi i proto si byl jen málokdo ochoten připustit, že mnohé věci a události vzaly svůj základ již v době počátků „lidově demokratického“ zřízení. Ovšem náplň tomuto pojmu dali výlučně komunisté. Zamýšleli od základu změnit systém výkonné moci. Tak vznikla Národní fronta, uzavřený klub čtyř českých a dvou slovenských politických stran, který se usnesl vyřadit z politického života jiné politické strany, včetně agrární. Tím byla odstraněna politická reprezentace téměř poloviny českých a slovenských voličů. Nekomunističtí politici souhlasili i s vyloučením opozice, že tak do ní nikdy nebudou zahnáni. Komunisté dle vzoru „sovětů“ prosazovali „spontánní“ vznik národních výborů jako orgánu státní správy a jakési samosprávy a dokonce měly „dbát o veřejnou bezpečnost“. Tak byla popřena právní kontinuita republiky a za podpory Sovětské armády vznikl nový správní aparát. Ovšem obnova státnosti a právního řádu nebyla prioritou ani nekomunistických politiků – většina z nich měla v plánu zajištění likvidace existence národnostních menšin, především sudetských Němců. Tzv. odsun probíhal neorganizovaně již před Postupimskou konferencí v červenci 1945. Lidštější formy nabyl až po ní. Do doby odsunu Němci zdarma nádeničili v přechodných, internačních, pracovních a kárných táborech jako lidé bez jakýchkoli práv. Tak se s nimi také jednalo a zacházelo. Českoslovenští kolaboranti i jiní pomahači nacistů měli být souzeni dle tzv. retribučních dekretů. Dle nich ovšem byla obviněna a odsouzena i velká řada zcela nevinných občanů. Řadu údajných kolaborantů umučili nejrůznější pováleční partyzáni a revoluční gardisté bez jakéhokoli soudu. Rozdíl mezi „lidovým soudem“ a lynčem však byl jen nepatrný. V rozporu se stále formálně platící ústavou svolané Prozatímní národní shromáždění pak tato zvěrstva sankcionovalo zákonem č. 15/1946 Sb. Do tohoto zákonodárného sboru vyslaly své zástupce politické strany Národní fronty (z nichž byly dvě komunistické) a tzv. 7


jednotné masové organizace, především z protektorátních kolaborantských odborů vzniklé Revoluční odborové hnutí. Před svoláním PNS vláda vydávala „prezidentské dekrety“ s platností zákona. V předvečer prvního zasedání PNS podepsal prezident republiky dekrety o znárodnění, kterými byly zestátněny banky, pojišťovny, doly, potravinářský průmysl a větší továrny. Znárodnění podléhalo přes 60 % veškerých průmyslových podniků vyrábějících 75 % československé produkce. Odškodnění se jaksi nekonalo. Již v květnu 1945 začala první etapa pozemkové reformy. Týkala se konfiskace půdy Němců, kolaborantů a zrádců. Celkově bylo vyvlastněno 2 946 tisíc ha půdy, nejvíce v českém pohraničí. Všechny „Benešovy dekrety“ schválilo PNS bez jakékoli diskuze najednou. Všechny tak zůstaly v platnosti. Dekret o provinění proti národní cti mohlo proto zneužít komunisty ovládané ministerstvo vnitra v parlamentních volbách v roce 1946: kdo obdržel obsílku, nesměl volit. Volby mohly toliko přerozdělit posty v rámci systému Národní fronty, kdo s ním nebyl spokojen, mohl hlasovat „bílým lístkem“. Pro většinu nekomunistických politiků bylo překvapením velké volební vítězství KSČ v českých zemích, které však nestačilo na absolutní většinu. Komunisté se museli vyrovnat s výrazným neúspěchem na Slovensku. Téměř okamžitě proto začali pracovat na oslabování asymetrického modelu, tedy pravomocí Slovenské národní rady a Sboru pověřenců. Současně zaútočili na vítěznou Demokratickou stranu a obvinili ji ze separatizmu. České politické strany prohlédly záměr komunistů až na podzim roku 1947, kdy komunisty ovládaná nová policie – Sbor národní bezpečnosti – připravila a realizovala tzv. „spiknutí na Slovensku“. Nebyla to ostatně ani zdaleka jediná provokace zinscenovaná SNB a především její tajnou složkou – Státní bezpečností. O ovládnutí bezpečnostních složek se komunisté úspěšně snažili od konce války. Stávající policie byla protizákonně, ovšem s oporou v Košickém vládním programu, rozpuštěna. Na její místo nastoupily různé ozbrojené tlupy Národní milice, Revolučních gard a pohotovostních pluků. Velení spadalo pod bezpečnostní referenty národních výborů, z 90 % komunistů. Existenci ozbrojených band významně podporovaly i odbory, vedené komunistou Zápotockým: jejich přeměna na SNB probíhala přímo v budově jejich vedení. Nejdůležitější bylo ovládnutí ministerstva vnitra, a to již v Moskvě na jaře roku 1945. Jeho „oddělení F“, založené na popud Rudolfa Slánského, mělo za cíl diskreditaci odpůrců a infiltraci nekomunistických politických stran. Ovládnutí armády komunistům usnadnil tajný člen jejich strany, ministr národní obrany, generál Ludvík Svoboda. Tomu nahrával Košický vládní program svojí výlučnou orientací na výstavbu armády dle sovětského vzoru. Na veterány ze západní fronty tak zbyla jen – pokud vůbec – podřadná místa. Neméně významnou pozici si KSČ vybudovala ve vojenském obranném zpravodajství OBZ, organizaci založené protiprávně rozkazem generála L. Svobody v lednu roku 1945 na „doporučení“ sovětského generála Mechlise. V období jeho prvního velitele, záložního nadporučíka Beřicha Reicina, bylo OBZ jedním z hlavních nástrojů komunistické infiltrace armády. Riziko vyplývající z totálního ovládnutí mocenského aparátu komunisty si záhy uvědomili i představitelé ostatních politických stran. Koncem roku 1947 to došlo i sociálním demokratům, kteří v některých, zejména bezpečnostních záležitostech, hlasovali ve vládě proti komunistům. A protože KSČ obdržela již na podzim roku 1947 prostřednictvím 8


nově založeného Informbyra z Moskvy rozkaz skoncovat s hrou na demokracii, převzít v ČSR absolutní moc a zemi vydat Sovětskému svazu, bylo poslední střetnutí na dohled. Nebylo náhodou, že se odehrálo na pozadí boje o několik posledních velitelů SNB – nekomunistů… Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993. Rupnik, J.: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátku do převzetí moci. Praha 2002. Tigrid, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Praha 1990. Feierabend, L., K.: Politické vzpomínky III. Brno 1996. Staněk, T.: Perzekuce 1945. Praha 1996.

9


ÚNOROVÝ PUČ

V lednu 1948 dalo ústředí KSČ pokyn nižším organizacím, aby obdobně jako před volbami 1946 provedly průzkum volebních preferencí. Nadsazený výsledek průzkumu předpovídal 55procentní vítězství komunistů v příštích volbách. Nekomunistické strany stále počítaly s porážkou komunistických mocenských záměrů ve volbách. Nevylučovaly však střetnutí ještě před volbami, které by volby nenahrazovalo, pouze je urychlilo a zlepšilo výsledky v jejich prospěch. Nekomunistická opozice se snažila učinit předmětem předvolebního střetnutí boj o zachování demokracie, proti policejnímu státu a za kontrolu bezpečnosti. Pro požadovanou nápravu poměrů v bezpečnosti mohli nekomunisté získat podporu sociální demokracie. Boj proti policejnímu státu a komunistickým praktikám v bezpečnosti byl nezbytnou součástí celkového zápasu proti komunistickému monopolu moci. Nikdo z nekomunistických politiků ovšem netušil, že komunisté již obdrželi z Moskvy rozkaz nepřistoupit v žádném střetu či sporu na kompromis a naopak vyvolat zásadní mocenské střetnutí, během něhož by za přispění sovětské armády získali veškerou moc v zemi. 13. února 1948 došlo na zasedání vlády k politickému zemětřesení, když sociálně demokratický ministr Majer ohlásil, že dostal informaci o rozkazu zemského velitele SNB pplk. Dybala o změně na osmi místech obvodních velitelů SNB v Praze. Vláda se proti hlasům komunistických ministrů usnesla tento rozkaz zrušit a do vyřešení případu žádné další změny ve velitelském sboru Bezpečnosti neprovádět. Poté co Gottwald a ministr vnitra Nosek odmítli provést usnesení vlády, rozhodli se ministři stran – národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté podat demisi. Ovšem bez sociálních demokratů a nezávislého ministra zahraničí J. Masaryka a tajného člena KSČ, ministra národní obrany L. Svobody. Tím zůstala Gottwaldovi většina a KSČ vystoupila s požadavkem přijetí demise a doplnění vlády nové o ministry dle vlastního výběru, tedy bez konzultace s vedením ostatních politických stran. Během vládní krize pak nepokrytě přistoupili k politickým čistkám, propouštění ze zaměstnání, omezovali svobodu tisku a shromažďování, zatýkali funkcionáře ostatních stran atd. Velkou roli v tomto procesu sehrály Akční výbory NF, které byly vytvořeny zcela protizákonně a jejichž činnost byla v naprostém rozporu s ústavou. Staly se ovšem hlavním aktérem provedeného puče, neboť prováděly rozsáhlé čistky ve všech orgánech i organizacích – od ministerstev po zahrádkářské spolky. Komunisté během celé vládní krize disponovali velkým počtem ozbrojených sil. K okamžitému zásahu byly připraveny oddíly Bezpečnosti, Lidových milicí, pohraničních pluků, na Slovensku byli aktivováni partyzáni ze Svazu slovenských partyzánů (připraveni táhnout na Prahu). Komunisté tak měli ve zbrani tisíce lidí. Je zřejmé, že v případě potřeby by tyto ozbrojené síly neváhali pro prosazení svých zájmů okamžitě použít. Za této situace mohl prezident Beneš vypsat nové volby, jmenovat úřednickou vládu, leč demisi nepřijmout nemohl: byla podána do rukou předsedy vlády Gottwalda. Beneš pod10


lehl obavám z občanské války a vládu dle návrhu KSČ jmenoval. 25. února ovšem nedošlo ke státnímu převratu zásadního významu. Mnohem zřetelnější je kontinuita s vývojem před i po únoru.

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993. Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru. Brno 1997. Ripka, H.: Únorová tragédie. Brno 1995. Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Východem a Západem. Praha 1995. Hora, O.: Svědectví o puči II. Praha 1990.

11


VRAŽEDNÁ PADESÁTÁ LÉTA

Čistky, které masově prováděly akční výbory ještě dlouho po únorovém puči, se moskevským vládcům Československa jevily jako nedostatečné: V Moskvě totiž projevovali s „liberální“ a prý málo třídní politikou československého vedení nespokojenost. Tyto hlasy zesílily po zveřejnění roztržky mezi vedením sovětských a jugoslávských komunistů v červnu 1948. Výtky, že se nedostatečně uplatňuje teorie „zostřování třídního boje při přechodu k socializmu“ v politice KSČ, vyslechl zřejmě také Klement Gottwald při své návštěvě Sovětského svazu v září roku 1948 od Stalina. Rudolf Slánský oznamoval vedení KSČ, že po Gottwaldově návratu budou muset dosavadní politiku korigovat. Ostrý kurz v politice vyhlásil oficiálně Ústřední výbor KSČ v listopadu 1948. Avšak již před tím komunistické vedení vyzvalo k perzekučním zákrokům proti těm, kdo na sokolských cvičeních a sletu v létě a při pohřbu prezidenta Edvarda Beneše v září 1948 projevili odpor proti režimu. Ve skutečnosti politicky motivovaná soudní líčení začala již na jaře roku 1948 procesy proti představitelům slovenské Demokratické strany. Zákony, dle kterých proběhly první procesy, ovšem nebyly pro komunistickou stranu příliš vhodné, neboť ukládaly trest smrti jen ve výjimečných případech. Proto KSČ nařídila parlamentu schválení zákonů nových. „Třídní“ zákony, které měly poskytovat politickým procesům alespoň zdání legálnosti, byly vydány převážně v letech 1948 – 1950, v období tzv. právnické dvouletky, řízené ministrem spravedlnosti JUDr. Čepičkou. Hned v jejím úvodu byl vydán proslulý zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb., dle něhož (spolu s první hlavou zvláštní části trestního zákona č. 80/1950 Sb.) byly vynášeny rozsudky ve většině politických procesů. Dalším počinem této dvouletky bylo zřízení Státního soudu a Státní prokuratury pro agendu tzv. protistátní činnosti. 25. října 1948 byl vydán zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucené práce, kam byli občané posíláni administrativní cestou, bez soudního rozsudku. Byl vypracován jakýsi rozvrh represe. Nejdříve bylo třeba si vyřídit účty s předúnorovými politickými partnery komunistů, slovenskými demokraty počínaje. Pak přišli na řadu potenciální odpůrci bolševického režimu: od šiřitelů letáků, přes důstojníky až po velké rolníky. V roce 1950 byl inscenován proces s „vedením záškodnického spiknutí“, v němž byly vyneseny čtyři rozsudky smrti, mezi nimi nad Miladou Horákovou, někdejší poslankyní národně socialistické strany. Bezpečnost navíc chtěla dokázat velký rozsah spiknutí, a tak v následných procesech bylo odsouzeno přes 600 lidí, z toho deset k trestu smrti. Následovali kněží – jen v roce 1950 bylo internováno 1910 mnichů a přes deset tisíc jeptišek. Likvidaci klášterů předcházel proces s představiteli řádů. Ten se konal začátkem dubna roku 1950 v Praze. Žaloba vinila obžalované z největších zločinů proti republice, mimo jiné ze špionáže pro Vatikán, z přechovávání zbraní, z nenávisti k režimu, z přípravy protistátního převratu, a dokonce ze spolupráce s gestapem. Průběh procesu se od jiných monstrprocesů odlišoval chováním obžalovaných. Ti při procesech odvolávali 12


své výpovědi vynucené Státní bezpečností. Soud toto počínání kvalifikoval jako výmluvy a nebral je v úvahu. Prokurátor požadoval pro čtyři trest smrti. Když svůj návrh vyslovil, z obecenstva se ozvaly hlasité projevy souhlasu a potlesk čtyř set přítomných účastníků. Proticírkevní ofenzíva pokračovala internací biskupů v jejich sídlech, což znamenalo úplné přerušení jejich styků s vnějším světem. Několik desítek kněží bylo odvezeno do internačních klášterů, pokud odmítli složit slib věrnosti republice, jak předpisoval církevní zákon, a spolupracovali nadále s biskupy nebo je obhajovali. Tzv. církevní šestka, kterou komunistické vedení pověřilo akcemi proti církvím, se rozhodla pro dva velké monstrprocesy a ostatní duchovní soudit na procesech s vyloučením veřejnosti. Jeden proces se měl konat v Praze a druhý na Slovensku. Politická koncepce procesů vyrůstala z tehdejších záměrů církevní politiky: odhalit před věřícími a nižším duchovenstvem vysokou hierarchii jako nepřátele státu, vyřadit neposlušné vyšší duchovenstvo a okolí téměř všech biskupů a vytvořit si podmínky pro případný úder přímo proti biskupům. V další fázi procesů přišli na řadu trockisté, sociální demokraté, „kulaci“ a vnější nepřátelé. Poté došlo na „sabotéry“, povětšinou „židovského původu“, na důležitých místech ekonomických i policejních. V souvislosti s jugoslávskou krizí bylo na sovětský rozkaz odhaleno „protistátní spiklenecké centrum“ ve vrcholných orgánech komunistické strany. Proces s Rudolfem Slánským, bývalým generálním tajemníkem KSČ, skončil na konci roku 1952 jedenácti rozsudky smrti. V tomto procesu se v souladu se sovětskou režií projevil silný antisemitizmus. Od roku 1949 se režie procesů odehrávala pod taktovkou sovětských poradců, pozvaných Slánským. Jejich úkolem bylo zavést sovětský způsob řízení jednotlivých úseků společnosti. V procesu sovětizace Československa zaujímalo působení poradců klíčovou pozici. Největší roli sehráli „sovětnici“ v československé komunistické bezpečnosti a v armádě. V těchto hlavních mocenských útvarech totiž nepůsobili jednotlivě, nýbrž jako ucelený útvar. V čele útvaru stál poradce ministra, který měl své zástupce a kterému podléhali všichni ostatní poradci, včetně nižších složek, tj. i mimo ministerstvo. Vedoucí fakticky rozhodoval o příchodu dalších poradců. Přítomnost poradců jako organizovaného útvaru, který pronikl do všech „klíčových funkcí“, a jejich rozhodující mocenské postavení vedly k tomu, že poradci oba rezorty zcela ovládali a zajišťovali jejich podřízenost moskevskému ústředí. Obdobně tomu bylo i v plánování, řízení a organizaci hospodářství, zejména ve zbrojním průmyslu. Do rezortu bezpečnosti zavedli nové metody. Hned od počátku totiž kritizovali „měkkost“ československé bezpečnosti a jali se „vylepšovat“ metody vyšetřování. Fyzické násilí při výsleších prováděli dílem sami, dílem k němu pobízeli své československé soudruhy. Poradci rovněž přinesli výrobní technologie politických procesů. Poprvé byla použita v procesu s tzv. Direktoriem československého odboje (Miladou Horákovou a spol.). Poradci jej koncipovali jako velký monstrproces se záměrně sestaveným ústředím a řadou procesů následných. V tomto procesu se také začalo s „přípravou“ obžalovaných, totiž s probíráním otázek, které budou u soudu kladeny a odpovědí, které se učili odříkávat. Dle obdobného vzoru se odehrávaly i další monstrprocesy, včetně procesu s protistátním spikleneckým centrem, na jehož přípravě měli poradci rozhodující podíl. 13


Záměry moci byly nejen podnětem a ideovým iniciátorem procesů, ale určovaly i jejich politickou koncepci či ideologii. Tu měl každý proces a u velkých procesů byla určována sestava obětí a charakter vykonstruovaných zločinů. Politická koncepce zrcadlila úmysl či cíl, který „výrobci“ procesů sledovali. Škála úmyslů byla rozsáhlá: od donucení rolníka ke vstupu do JZD až k politickému odhalení temných piklů a plánů světového imperializmu. Podle toho proběhly procesy s působností okresní, národní, celostátní i mezinárodní. Předem vybrané procesy probíhaly veřejně a s organizovanou účastí obyvatel, a to i procesy okresní, které např. měly odhalit zločiny „vesnických boháčů“ nebo „vlastizradu“ bývalých funkcionářů nekomunistických stran. Mimořádnou důležitost přisuzovali organizátoři monstrprocesům, koncipovaným jako velké politické divadlo, s organizovanou účastí posluchačů a s rozsáhlou propagandou. Jejich posláním bylo odhalovat „zradu a hanebnost obžalovaných“, jejich „protinárodní cíle“, jejich „zaprodanost imperializmu“ atd. Velké procesy měly společné charakteristické rysy: obžalovaní v nich byli složeni tak, aby tvořili centrum velkého spiknutí, jehož nebezpečnost zvyšovaly tzv. procesy následné, navazující na centrum. Žaloba a mučením vynucená doznání obsahovaly takové množství nejhrůznějších zločinů, aby veřejnost šokovaly, a byly takového druhu, že mohly být vyneseny jen vysoké a nejvyšší tresty. Pro údajné politické delikty bylo v letech 1948 – 1953 odsouzeno přes sto tisíc lidí, z toho přes čtyřicet tisíc k trestům delším deseti let. K trestu smrti bylo od října 1948 do ledna 1953 odsouzeno 232 osob, popraveno 178. Kromě Sovětského svazu nebyl v žádné z jeho kolonií postižen třídní justicí a popraven takový počet lidí jako v ČSR. K tomu je ovšem třeba připočítat i desítky tisíc odsouzených pro údajné hospodářské delikty, zásobovací přestupky, třídní původ rodičů, pro víru či přátelství a příbuzenský vztah s exulanty. Několik set tisíc lidí bylo bez soudu internováno v táborech nucené práce (TNP) nebo museli sloužit v pomocných technických praporech (PTP). Sovětský faktor má pro hodnocení kampaně státního teroru na přelomu 40. a 50. let podstatný význam. V jeho světle obecná represe, zahrnující inscenované soudní procesy, věznice, pracovní tábory a popravy, byla provázena mimořádnou brutalitou a krutostí, přestávají být jen projevem prvoplánové politické deviace, ale jeví se jako extrémně pragmatický způsob konzolidace satelitního státu, jehož surovinové a pracovní zdroje potřebovala Moskva ke své politice vůči Západu. Příprava na vojenský úder proti Západu vyžadovala od „tábora míru“ maximální úsilí všech porobených zemí. Podobně jako v ostatních zemích bloku i v Československu můžeme pozorovat snahu využít typicky sovětskými bezohlednými metodami hospodářský potenciál země. Represe úvodní fáze budování socializmu je nutné vidět především v této souvislosti, jejich mrtví, věznění a jinak postižení nebyli tolik oběťmi na oltáři monumentálního historického projektu, ale spíše více či méně použitelným materiálem. Absurditu příprav na třetí světovou válku dokresluje přijetí zákona na ochranu míru v prosinci roku 1950, stejně jako fakt, že se Praha stala sídlem Světové rady míru, i v lednu 1951 uskutečněný první sjezd Obránců míru. Manipulace lidmi byla předpokladem zahájení rozsáhlých strukturálních změn československé společnosti. V ekonomice to znamenalo komplexní vymazání soukromého sektoru a také „soukromnické“ mentality, ať již formou likvidace nebo „převýchovy“ jejích představitelů. Jestliže ještě v roce 1947 vytvářel soukromý sektor po předchozích 14


znárodňovacích aktech asi 24 % národního důchodu a zahrnoval zhruba tolik pracovních sil, v roce 1951 tento sektor již takřka neexistoval. Podobně dopadlo i zemědělství. Pro československé komunisty byla nemyslitelná existence soukromé, nezávislé zemědělské výroby. Sovětský model kolektivizace představoval pro vedení KSČ jediné možné řešení zemědělské otázky. Zemědělská velkovýroba a „zrod družstevního rolnictva“ představovaly dle KSČ podmínky pro optimální vytváření souladu zájmů „vládnoucí dělnické třídy a pracujícího rolnictva“. V roce 1949 začalo vyvlastňování majetků nad 50 hektarů, které násilím převedlo většinu půdy do socialistického sektoru. Tzv. socializace venkova byla neoddělitelně spojena s extrémním nátlakem, kdy zvláště oblíbenou metodou, jak přinutit konzervativní sedláky ke vstupu do statku či družstva, bylo nasazování dávek, které nebyli schopni splnit. Kromě nátlaku hospodářského byli rolníci, kteří odmítali vstoupit do JZD, vystaveni politickým perzekucím. Místní funkcionáři je zařadili na černé listiny třídních nepřátel, což znamenalo nesmlouvavý postup úřadů při vymáhání dodávek, vyměřování pokut, přijímání dětí na studia atd. atd. Nejvíce postiženou skupinu představovali tzv. vesničtí boháči – kulaci. Hlavní tažení proti nim proběhlo po roce 1951. Komunisté kulaky (výměra 20, 15, 12 ha) prohlašovali za největší nepřátele kolektivizace a usilovali o jejich likvidaci jednak řadou úředních opatření – zcela nereálný rozpis povinných dodávek, zabavení strojů, daňová a cenová politika, zákaz zaměstnávat námezdní pracovní síly. Logickým důsledkem byl hromadný hospodářský úpadek, trestaný od října 1951 uvalením národní správy, zabráním majetku a vystěhováním majitele z obce i okresu se zákazem návratu. Jen do května 1953 došlo k vystěhování 1077 rodin. Dle seznamu „kulaků“, povinně, leč naprosto svévolně sestaveného obcemi a předaného okresním úřadům, připravila Bezpečnost sadu provokací (Čihošťský zázrak, Babický případ atp.) a následných procesů s „vesnickými boháči“, které označovala za sabotéry hospodářského plánu. Prokurátoři a soudci jezdili po všech okresech, aby zjistili, jak se akce proti kulakům realizuje po justiční linii, tedy zda byl odsouzen naplánovaný počet obětí. Základní směry hospodářského a sociálního vývoje nového režimu stanovil první pětiletý plán na léta 1949 – 1953. Jeho definitivní koncepce, schválená v květnu 1949, zcela otevřela československou ekonomiku sovětským příkazům. Ty spočívaly v kombinování jednoznačné orientace na těžký průmysl a militarizace ekonomiky jako celku. V únoru 1950 ÚV KSČ schválil směrnici na urychlenou výstavbu socializmu. Jejím ústředním bodem byla industrializace. Těžké strojírenství se mělo zvýšit až o 400 %. ČSR na sovětský příkaz vynakládala obrovské neefektivní investice do výstavby dolů, hutí a těžkého strojírenství. Ke ztrátovosti přispívala roztříštěnost investic, vysoká rozestavěnost, rozsáhlý geologický průzkum a nerentabilní těžba a zpracování surovin, zvláště nerentabilních rud. Závody spotřebního průmyslu byly zavírány, domácí poptávka po spotřebním zboží zůstávala chronicky neuspokojena. Chybělo zboží elementární denní potřeby. Narůstal bytový problém. Vývoj ekonomiky po roce 1949 znamenal počátek cesty, která zavedla československý hospodářský systém do neřešitelných dilemat, ležících zcela stranou normálního světa. První problémy se začaly objevovat již v letech 1951 a 1952. Po únoru 1948 byla ČSR definitivně začleněna do jednotné zahraniční politiky sovětského bloku. Jakákoliv specifikace v mezinárodních vztazích ztratila na významu. V me15


zinárodních vztazích byly preferovány vojenská síla, ekonomická blokáda a nenávistná propaganda. Stalinizmus dělil svět na dva tábory – „tábor socializmu a míru“ s evropskou a asijskou částí, k němuž s nadějí vzhlížejí demokraté celého světa a „tábor kapitalizmu, imperializmu a války“. Tábor kapitalizmu byl nenáviděným nepřítelem, který musí být v očích masy totálně zostuzen, kriminalizován a posléze vyhuben. Kapitalizmus měl ovšem vzbuzovat nejen nenávist, ale masově vyvolávat strach. K tomu sloužila nepřetržitě šířená psychóza ohrožení válkou ze Západu. Mezinárodní izolace se neustále prohlubovala: ČSR omezila svou činnost v mezinárodních organizacích, ačkoli v řadě z nich byla zakládajícím členem. Zdůvodnění bylo jednoduché: tyto organizace straní zájmům imperializmu. V lednu roku 1950 vystoupilo Československo z UNESCO, v červnu téhož roku z meziparlamentní unie. Západní orientaci nahradil Sovětský svaz zařazením ČSR do východního rámce mezinárodních vztahů. Druhý nejbližší spojenec po SSSR a lidově demokratických zemích východní Evropy byl spatřován v hnutí národů východní Asie, zejména v Čínské lidové republice a Korejské lidově demokratické republice. Východoevropské „třídní bratrství“ demonstrovaly dvoustranné spojenecké smlouvy s Polskem, Bulharskem, Maďarskem a Rumunskem. V říjnu roku 1949 uznalo Československo východní Německo a navázalo s ním diplomatické styky. O rok později proklamovaly vlády obou států deklaraci o přátelství a spolupráci. Hodní Němci byli na světě… To vše souviselo s masivní ideologickou indoktrinací. Ideologie vycházela z marxisticko–leninské teorie, která sama sebe prohlašovala za jediný racionální systém k vědeckému poznání vývoje lidské společnosti. Učení Marxe, Lenina a Stalina bylo prohlášeno za jedinou státní ideologii, závaznou pro školství, armádu, osvětu, vědu, kulturu i sport. Žádné jiné ideologie či myšlenkové proudy nebyly tolerovány. Komunizmus vnutil československé společnosti novou, kulturně a civilizačně cizí hierarchii sociálních skupin a životních hodnot. Na první místo byl postaven manuálně pracující dělník – uvědomělý komunista. Příslušníci buržoazie byli označeni za „bývalé lidi“. Za parazity společnosti platili např. advokáti nebo číšníci. Velmi ostrá kampaň byla vedena proti inteligenci. Gottwald jí vyčítal kastovnictví, odtrženost od života a odpor k fyzické práci. Duševní pracovníci se museli vyrovnat s tím, že výsledky jejich práce nebudou zveřejněny a že budou stále terčem útoků vulgární propagandy. Mnoho z nich se stalo obětí politických procesů a skončilo v koncentračních táborech. Za literaturu se v Československu i popravovalo. Na místa předúnorové inteligence měla nastoupit nová revoluční inteligence z dělnických kádrů. Dělnickými přípravkami prošlo v letech 1949 – 1954 přes 10 000 „studentů“. Kurs určený pro řízení továren pro absolventy základních škol trval tři měsíce, na místa okresních a krajských prokurátorů stačilo roční školení. Tak byl uveden do praxe výrok ministra Kopeckého o tom, že pravidelná četba Rudého práva nahrazuje vysokoškolské vzdělání. Do řídících funkcí nastoupilo 200 000 dělníků. KSČ uvalila na československé občany informační izolaci. Omezila výjezdy do zahraničí. Tisk, rozhlas, ČTK, film, veřejné knihovny, obecní kroniky, plakáty, reklamy, odznáčky, nálepky, známky, vědecká produkce byly vystaveny přísné cenzuře. Téměř sedm miliónů svazků z fondů knihoven bylo dáno do stoupy. Čistkou prošly jen tři milióny svazků. Téměř všechny projevy československé samostatnosti, celé generace nekomunis16


tických českých osobností měly být vymazány z národní paměti. V roce 1952 prohlásil Kopecký T. G. Masaryka a E. Beneše za vlastizrádce. Oficiální věda a kultura se staly pouhými služebnými nástroji komunistické ideologie. Za jedinou přípustnou metodu umělecké tvorby byl prohlášen socialistický realizmus. Realistickou formu doplňoval komunistický stranický obsah s optimistickým vyzněním. Umělec byl povinován stát se aktivní součástí socialistické revoluce a svou cílenou tvorbou ji urychlovat. Výsledkem byla připitomělá, schematická tvorba bez uměleckých hodnot. Západní kulturní dědictví bylo ovšem „přežitkem“, celá česká meziválečná avantgarda „úpadkovým uměním“. Nedostatek povolených domácích titulů socialistického zaměření byl kompenzován záplavou sovětské literatury. Počátkem 50. let bylo 80 % všech vydaných knih přeloženo z ruštiny či tematicky souviselo se Sovětským svazem. Ke kulturním „výdobytkům“ doby patřil i kult osobnosti J. V. Stalina a v patřičném poměru i K. Gottwalda. Právě v Československu – vedle Albánie – dosáhlo uctívání Stalina obzvlášť pitoreskních rozměrů. Jako doklad může posloužit nejen vybudování největšího Stalinova pomníku na světě v Praze na Letné, fanatické projevy oddanosti a shromažďování darů u příležitosti Stalinových 70. narozenin (1949), kdy tisk, nakladatelství, rozhlas, film, umělecké svazy, veřejné instituce, organizace Národní fronty, národní výbory a státní aparát dostaly příkaz učinit z holdu Stalinovi svůj ústřední úkol. „Stalinovy narozeniny znamenají mezník ve vývoji české a slovenské poezie po válce“, tvrdilo se tehdy zcela oficiálně a řada básníků přispěchala se svými ódami a chvalozpěvy. S dary pracujících byl do Moskvy vypraven zvláštní vlak. Samostatnou kapitolu představuje i „lidová“ hysterie spojená se Stalinovým úmrtím. Stalin zemřel v březnu roku 1953. Gottwald jej věrně následoval o několik dní později…

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993. Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990. Hořec, J.: Doba ortelů. Brno 1992. Klusák, A.: Kultura a politika v Československu 1945 – 1956. Praha 1998. Borák, M., Janík, D.: Tábory nucené práce v ČSR 1948 – 1954. Opava 1996.

17


SMĚR SOCIALIZMUS

Krátce po návratu ze Stalinova pohřbu zemřel 14. března 1953 i vůdce československých komunistů, Klement Gottwald. V úřadu prezidenta ho nahradil Antonín Zápotocký (toho ve funkci premiéra vystřídal Viliam Široký) a v čele komunistické strany Antonín Novotný, dočasně pověřený řízením sekretariátu ústředního výboru KSČ. Kromě této nedobrovolné personální obměny se v Československu na první pohled a na veřejnosti nedělo příliš mnoho věcí, které by na Stalinovu smrt nějakým způsobem reagovaly. Brzy však přišel šok. Komunistická hospodářská politika přiblížila stát ekonomickému kolapsu. Ten měl být odvrácen měnovou (oficiálně peněžní) reformou, jež zahrnovala znehodnocení vkladů a úplné zrušení vkladů vázaných od minulé měnové reformy (1945). Na konci května roku 1953 pak Národní shromáždění přijalo zákon o měnové reformě, která v rozsahu od 5 : 1 do 50 : 1 měnila vklady a hotové peníze. Měnová reforma i způsob jejího provedení (o stabilitě československé koruny hovořil v rozhlasovém projevu v předvečer měny i prezident Zápotocký) zapříčinily rozsáhlé nepokoje a stávky (půl dne se stávkovalo ve 129 závodech, ještě početnější bylo krátkodobé zastavení práce) téměř po celém území státu. Nevětší bouře propukly v Plzni a na Ostravsku. V Plzni demonstranti opanovali i radnici a proti více než 20 000 protestujících došlo k nasazení armády, lidových milicí, pohraniční stráže a Státní bezpečnosti. Před krajským soudem v Plzni proběhlo v době od 13. do 22. července 1953 čtrnáct procesů. Tresty se pohybovaly v rozmezí od 6 do 14 let. Celkem bylo odsouzeno 331 osob, z toho 48 žen. Po sérii hlavních procesů následovala vlna vedlejších přelíčení u okresních soudů. Rozhodnutím předsedy Jednotného národního výboru navíc došlo k nucenému vystěhování množství rodin z Plzně do pohraničí. Jenže v Sovětském svazu přišlo období tzv. „nového kurzu“, kterým chtělo sovětské vedení předejít výbuchům sociální nespokojenosti, jakým bylo československé povstání v květnu roku 1953 i v jiných zemích bloku, pročež zahájilo na začátku června 1953 politickou kampaň, která měla sledovat snižování nahromaděného konfliktního potencionálu. Vedle ekonomických změn, dle nichž teoreticky mělo dojít ke zvýšení výroby spotřebního zboží, investiční podpoře zemědělství, služeb a bytové výstavby. Měnily se i metody teroru, nyní se kladl důraz na formální dodržování socialistické zákonnosti. Nadto bylo požadováno podřízení bezpečnostních orgánů komunistické straně a nastolení principu kolektivního vedení v řídících složkách strany a státu. „Nový kurz“ byl v podstatě pokusem o odpověď na krizové momenty takřka v celém socialistickém bloku. Zasedání ÚV KSČ dne 4. září 1953, na němž byl „nový kurz“ oficiálně vyhlášen, se však usneslo jen na kosmetických úpravách ekonomického a politického systému ČSR. Poněkud jej ovšem narušil Antonín Zápotocký, který dle sovětského vzoru kritizoval ve veřejných projevech 2. srpna a 27. září praxi násilné kolektivizace zemědělství a snahu udržet nerentabilní družstva za každou cenu. Po těchto projevech proběhla 18


vlna návratů k soukromému hospodaření – jednalo se asi o deset tisíc rodin, tedy takřka 30 % všech družstevníků – a strana a vláda měly plné ruce práce, aby zabránily panickému útěku od zemědělského kolektivizmu. V průběhu několika let byla tato nepříjemnost zlikvidována. Přesto došlo ke zrušení některých pracovních táborů a vojenské útvary PTP byly rozpuštěny. Neznamenalo to ovšem, že by se jakkoliv zpochybnily politické procesy z roku 1952 nebo usnesení celostátní konference z téhož roku. Zápotocký a Novotný dali naopak souhlas k pokračování dalších politických procesů. V letech 1953 a 1954 proběhlo minimálně 10 větších procesů, většinou za zavřenými dveřmi. Po předchozím schválení rozsudků v politickém sekretariátu ÚV KSČ byli protiprávně odsouzeni příslušníci „protistátních a protistranických“ skupin v Bezpečnosti, v armádě, ve stranickém aparátu, tzv. „slovenští buržoazní nacionalisté“ ekonomové atd. Stalinská teorie „zostřování třídního boje“ úměrně dosaženým výsledkům socializmu byla ostatně stále ještě v platnosti. Smrt J. V. Stalina znamenala pro KSČ vlastně výzvu jít důsledně jeho cestou, dokončit dílo mrtvého „vojevůdce světového proletariátu“. Ekonomické změny vycházely ze sovětské praxe, českoslovenští národohospodáři byli bez ohledu na politickou příslušnost zlikvidováni v procesech. Částečně se alespoň obnovil obchod se západními zeměmi. Odpor obyvatelstva po měnové reformě byl utlumen postupným několikerým snížením cen v letech 1953 – 1955. Snížení se týkalo především průmyslových výrobků spíš než potravin. Kvalita a sortiment byly na velmi nízké úrovni. Postupně vzrostly mzdy, ovšem především ve prospěch nekvalifikované práce. Spotřeba potravin překročila předválečnou úroveň a v roce 1955 se podařilo dosáhnout předválečné úrovně ve výstavbě bytů. Určitá ekonomická stabilita dozajista přispěla k neutrálnímu postoji československých občanů v roce 1956, zejména při maďarském protikomunistickém povstání, které na Chruščovův příkaz zlikvidovaly sovětské tanky. Komunistické vedení nyní proklamovalo zásadu dodržování socialistické zákonnosti. O nápravě justičních vražd i dalších nezákonností z let 1948 – 53 se přirozeně neuvažovalo, neboť by mohla být podlomena autorita KSČ. Teprve v lednu 1955 byla ustanovena komise, jejímž úkolem bylo přezkoumat některé soudní případy z hlediska výše trestů. Předseda komise Rudolf Barák se ovšem jako ministr vnitra na četných politických procesech podílel. V této atmosféře zapůsobil mezi československými komunisty Chruščovův referát o Stalinovi jako bomba. Vedení KSČ původně chtělo Chruščovou kritiku Stalina pominout mlčením a z XX. sjezdu KSSS akceptovat jen některé sociálně kritické závěry. Interní materiály, které nechal vypracovat Novotný, však již byly vůči Stalinovi poměrně kritické. Pod tlakem obrovského ohlasu Chruščovova vystoupení, které se nedalo utajit, bylo zkrátka nutno přistoupit na diskuzi o osobě a fenoménu stalinizmu i v rámci KSČ. Je samozřejmé, že se během diskuze uvnitř KSČ na jaře roku 1956 nevyslovovaly pochybnosti o základních rysech systému totalitní politické diktatury strany. Axiomaticky se vycházelo z toho, že sám fakt jedinovlády KSČ ve státě je podmínkou „výstavby socializmu a komunizmu“, stejně jako nebyla popírána teze, že třídní boj předpokládá politickou diktaturu: v pochybnost se braly jen některé metody užívané v praxi, pokud se uplatňovaly proti komunistům samým. 19


Řízená diskuze se však brzy vymkla bolševickému vedení z rukou. Rozvinula se i masová kritika stalinizmu zdola – od řadových členů KSČ, ba i bezprávných občanů – nekomunistů. Komunisté Svazu spisovatelů přišli dokonce s požadavkem svolat mimořádný sjezd KSČ, který by zvolil nové ústřední orgány s novými lidmi. Vládnoucí stranická garnitura ovšem právem spatřovala v požadavku svolání sjezdu přímé ohrožení svých pozic, a proto se proti němu rezolutně postavila. Namísto sjezdu byla nakonec svolána celostátní konference KSČ, která na rozdíl od sjezdu neměla právo volit nový ústřední výbor strany. Konference se přirozeně přihlásila k nové linii Moskvy, vyhlásila některé ideologické a politické teze stalinizmu za neplatné také v Československu, avšak nepřinesla žádnou kvalitativní změnu ve vedení KSČ, ani rozhodujících politických aparátech. Navíc schválila upevnění přímého stranického řízení a kontroly společnosti. Z hlediska bolševiků byl asi nejhorší událostí, ke které došlo v souvislosti s XX. sjezdem KSSS, II. sjezd československých spisovatelů ve dnech 22. – 24. dubna 1956. Někteří spisovatelé velmi ostře vystoupili proti komunistickému vedení. Jaroslav Seifert a František Hrubín ostře kritizovali zásahy stranických a státních orgánů do svobody umělecké tvorby. Destalinizovat československou společnost prý nemůže zkompromitovaný ÚV KSČ, ale právě intelektuální „svědomí národa“. Sjezd spisovatelů měl obrovský vliv. Bolševické vedení se mu pokusilo čelit odsouzením „kverulanství intelektuálů“ a zcela v Heydrichově duchu podplácením „zdravého dělnického jádra“ i dalších spolehlivých sociálních skupin (zkrácením pracovního týdne a zvýšením mezd). 2. května 1956 prohlásil ÚV KSČ diskuzi k závěrům XX. sjezdu KSSS za ukončenou. Vedení KSČ postupovalo nyní odhodlaně a jednotně. Především prohlásilo za nedotknutelný odkaz mrtvého K. Gottwalda. Nepřipustilo personální změny ve vlastních řadách. Za pomoci Barákových intrik byl „obětován“ pouze Gottwaldův zeť A. Čepička, jenž byl odvolán z funkcí člena politického byra ÚV KSČ, prvního náměstka předsedy vlády a ministra národní obrany. Ve vztahu k polským a maďarským událostem na podzim 1956, jež ohrozily existenci sociálně politického systému sovětského typu, stálo československé vedení na nejdogmatičtějším křídle sovětského bloku. Několikrát dokonce navrhovalo sovětskému vedení vojenskou spoluúčast ČSR na sovětské intervenci do Maďarska. SSSR této nabídky nevyužil. V té době již Československo i Maďarsko byly členy nového agresivního vojenského uskupení – Varšavského paktu. Jeho formálním cílem byla koordinace zahraniční politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socializmu, suverenity a nezávislosti: členské státy si byly povinny vzájemně pomáhat, organizace tak rovněž legitimizovala intervence na území spojenců. Od 10. sjezdu KSČ v červnu 1954 až po zasedání jejího ústředního výboru v březnu 1956, které se mělo přímo zabývat sovětským sjezdem, se v oficiální politice nic podstatného nestalo. Pokud se mluvilo o nezákonných postupech, většinou jen v souvislosti s postiženými komunisty, a to ještě ne se všemi. Vina se částečně oprávněně a více účelově svalovala na popravené (Slánský) nebo odstavené (Alexej Čepička) komunisty, kteří kdysi represe rozjížděli a pak se stali jejich oběťmi. Diskuze na toto téma nepřekračovala na rozdíl od Polska či Maďarska stranické teritorium a věcně zcela ignorovala nekomu20


nistické oběti procesů. KSČ doufala, že tímto způsobem oddělí problém teroru tlustou čarou od přítomnosti a uchrání se tak destabilizujícího vlivu kampaní, které sledovala právě ve zmíněných sousedních zemích. Dokonce ani hospodářská situace nedoznala zásadních změn ve směru, který se zdály naznačovat postupy v roce 1953. Úpravy si de facto vynutil kolaps první pětiletky, který se řešil provizorními tzv. ročními prováděcími plány. KSČ za hlavní příčinu kolapsu nepovažovala existující hospodářskou strukturu, nýbrž nesprávné či přehnaně podrobné definování plánovaných ukazatelů, jejichž dílčí úpravy tak měly odstranit všechny problémy. S tímto poznatkem se strana pustila do přípravy dalšího pětiletého plánu na období 1956 –1960, který pouze opakoval hlavní principy předchozího plánu. V tomto postupu utvrdily KSČ maďarské a polské události, které současně přispěly k zesílení kontroly nad společností, i když bez drastických excesů předchozího období, a k prosazení silného státního centralizmu. Po smrti A. Zápotockého se v listopadu 1957 stal novým prezidentem Novotný, který si ponechal v rukou také funkci prvního tajemníka KSČ. V říjnu téhož roku Barákova komise uzavřela svou práci. Bývalí funkcionáři bezpečnosti, z nichž někteří již byli delší dobu ve vyšetřovací vazbě, šli před soud, ale jejich provinění podléhala amnestii u příležitosti volby nového prezidenta, takže vězeňské cely zakrátko opustili. V roce 1960 byla schválena nová československá ústava, která definitivně eliminovala poslední stopy po slovenském Sboru pověřenců a Slovenskou národní radu proměnila v orgán lokální správy. Hlavně však pod dojmem splněných ukazatelů druhé pětiletky změnila nová ústava název státu z Československé republiky na Československou socialistickou republiku a také státní znak se změnil, když korunku nad hlavou bílého lva v červeném poli nahradila pěticípá hvězda. Prezident a první tajemník Novotný si naplánoval vítězství komunizmu do deseti let…

O kultu osobnosti a jeho důsledcích. In: Příloha Reportéra č. 3/1990. Černý, V. Paměti III. (1945 – 1972). Brno 1992. Blaive, M.: Promarněná příležitost. Československo a rok 1956. Praha 2001.

21


PŘEDJAŘÍ

V nové československé ústavě z roku 1960 byla vedoucí úloha KSČ zakotvena ještě výrazněji než v tehdy platné sovětské ústavě z roku 1953. Zároveň došlo k výraznému omezení pravomocí SNR, jako nadbytečný mezičlánek výkonné moci mezi vládou a KNV byl v nové ústavě zrušen Sbor pověřenců. SNR měla plnit roli pouhého poradního orgánu a stala se tak jakousi kulturně osvětovou institucí s odůvodněním, že národnostní otázka je ve společnosti nalézající se v etapě přechodu ke komunizmu, anachronizmem. V roce 1960 proběhla amnestie, díky které opustilo vězení 5 601 obětí nezákonných politických procesů. Další amnestie z 9. 5. 1962 osvobodila 2 520 osob. I tak ve vězení zůstalo ještě 2 985 politických vězňů. Na druhé straně však stoupala aktivita StB. Rozkazem ministra vnitra z roku 1960 vznikla evidence tzv. „bývalých lidí“, do které bylo zařazeno na 130 tisíc politických vězňů a další občané, kteří neměli dělnický původ. První tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Novotný, jemuž se podařilo bez větší úhony přestát tlaky vyvolané XX. sjezdem KSSS i volání po rehabilitacích, si přes výrazný podíl na zločinech 50. let do jisté míry dokázal upevnit postavení dosazováním vlastních lidí do vysokých funkcí, úplatky a zastrašováním. Na XII. sjezdu KSČ v roce 1962 Novotný vykládal o komunizmu v ČSSR v roce 1970. Halasně vytrubované úspěchy a následné zhroucení pětiletky působily až komickým dojmem. Na hospodářské obtíže byl Novotný nucen reagovat přistoupením na některé ještě obecně formulované kritické připomínky, které se týkaly rehabilitace obětí stalinistických procesů s komunisty, i určitým uvolněním poměrů. Ačkoli se o potřebě radikální ekonomické reformy hovořilo již v roce 1964, zavádět se začala až o tři léta později. Proti nekompetentním zásahům a konzervativním postojům A. Novotného a jeho vedení se proto záhy postavila skupina ekonomických reformátorů v čele s O. Šikem. Hospodářské a sociální povznesení Slovenska povzbudilo vedoucí skupinu slovenských komunistů k formulaci požadavků na větší míru politické a kulturní samostatnosti. A konečně obnovená vlna kritiky stalinizmu na XXII. sjezdu KSSS (1962) povzbudila široké vrstvy československé inteligence k vystoupení ve prospěch zásadního rozšíření svobody bádání, tvůrčího činu a projevu. Dodnes uznávaným symbolem možných změn se již v roce 1963 stala bouřlivá mezinárodní konference v Libicích, věnovaná doposud zapovězenému Franzi Kafkovi. Určité uvolnění poměrů se projevilo i menším počtem cenzurních zásahů, což mimo jiné přispělo k ojedinělému rozvoji československé kultury. Výrazně například vzrostl počet překladů zahraniční (západní) literatury a o šedesátých letech se právem hovoří jako o zlaté éře československého filmu. Rehabilitace tzv. buržoazních nacionalistů (Husák a spol.) v roce 1963, prosazená proti vůli Novotného, uvolnila cestu k národně politickému hnutí Slováků. Tajemníkem ÚV KSS se stal A. Dubček. Slovenské národně politické hnutí se setkalo s odporem pražských politických kruhů v čele s Novotným, který se dostal do otevřeného konfliktu s G. Husá22


kem v letech 1963 – 64. Není bez zajímavosti, že to byla právě tzv. slovenská otázka, která v prosinci 1968 de facto dala impulz k odchodu Novotného z funkce 1. tajemníka. Ještě daleko dříve se Antonín Novotný dopustil zřejmě osudové chyby. Po sesazení Chruščova Brežněvovou klikou se roku 1964 odvážil naprosto nevídaného činu: Jménem předsednictva ÚV KSČ zaslal vedení KSSS dopis, v němž se kriticky vyjadřoval k „překvapujícím a nenadálým změnám ve vedení strany“. V létě 1967 opoziční síly z řad stranické inteligence formulovaly závažné politické požadavky: revizi dosavadního chápání vedoucí role strany, možnost zásadních a otevřených diskuzí uvnitř strany a zrušení cenzury. Nejen ekonomická reforma, ale i otázka, jak reagovat na tyto požadavky, vedla uvnitř strany k diskuzím, které definitivně přivodily rozpad názorové uniformity. Přehlídkou růzností i protichůdností kritických stanovisek byl pak především IV. sjezd československých spisovatelů v červnu 1967. Vyšel odtud také závěr, který byl považován za manifest proti kulturnímu byrokratizmu, cenzuře, administrativnímu usměrňování diskuzí, zamlčování a tajnůstkářství v politice i ve veřejném životě. Novotný reagoval na spisovatelský sjezd pokusem o zdrcující protiúder. Nejenže zakázal zveřejnit sjezdová jednání, ale i zvolit předsednictvo ÚV Svazu československých spisovatelů. Nakonec odejmul svazu Literární noviny, v té době nejčtenější časopis v Československu. Tato opatření se mu ještě podařilo prosadit na zasedání ÚV KSČ v září 1967, ale postup proti spisovatelům již nenašel podporu v nižších stranických orgánech. Ideologické oddělení ÚV KSČ pod jeho vedením situaci již nezvládlo. Také ostatní tajemníci začali Novotného opouštět, zejména když vešlo v nejvyšších kruzích strany ve známost Novotného odmítnutí Brežněvovy žádosti o umístění sovětských jednotek na našem území. Z toho, jak mnozí pochopili, nemohlo vzejít nic jiného než ztráta „vnější ochrany“ Novotného režimu a tím i vysoká pravděpodobnost jeho pádu…

Kaplan, K.: Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956 – 1968. Společnost a moc. Praha 2008. Kaplan, K.: Kořeny československé reformy 1968. Praha 2000. Kaplan, K.: „Všechno jste prohráli!“ (Co prozrazují archivy o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967). Praha 1997. Hamšík, D.: Spisovatelé a moc. Praha 1969.

23


PRAŽSKÉ JARO A POČÁTEK NORMALIZACE

Ekonomická krize, aktivita slovenských i českých intelektuálů, skutečnost, že Brežněv nehodlal podržet ve funkci Antonína Novotného, představují některé příčiny československého vývoje na konci šedesátých let. V prosinci 1968 byl Novotný nucen dát k dispozici svoji funkci 1. tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo byl v lednu 1968 celkem náhodně zvolen muž, kterého dohromady nikdo neznal: Alexander Dubček. Velké reformy neplánoval, nicméně v únoru 1968 předložilo jeho vedení nástin akčního programu KSČ a s ním i údajné úsilí o „humanistické poslání a lidskou tvář socializmu“. Vývoj událostí se iniciátorům „mírného pokroku v mezích zákona“ začal vymykat z rukou. Koncem února vstupují do hry jako celistvá skupina novináři, tehdy z 80 procent členové KSČ, kteří se rozhodli, že se již nebudou podřizovat cenzuře. Předsednictvo ÚV KSČ poté 4. března cenzuru zrušilo. Vznikl Klub angažovaných nestraníků, došlo k založení organizace bývalých politických vězňů – K 231, nezávislého Klubu demokratické mládeže, objevila se sekce nezávislých spisovatelů a novinářů, tvořily se zárodky sociálně demokratické strany, v celé zemi probíhaly veřejné debaty, v nichž byla zcela otevřeně napadána KSČ a její politika. Pod tlakem různých afér, ale i rodícího se veřejného mínění byl Novotný 22. března donucen k abdikaci. Změnilo se vedení prakticky všech společenských organizací. Nemalou aktivitu rozvinuli v březnu také představitelé náboženského života, zvláště církve katolické. V tajném hlasování byl 30. března zvolen prezidentem republiky Ludvík Svoboda. Na dubnovém zasedání ÚV KSČ byl schválen po krátké diskuzi i Akční program KSČ s tím, že se stane základem politické reformy. Koncem června vyšel manifest Dva tisíce slov, sestavený Ludvíkem Vaculíkem, podepsaný stovkami straníků i nestraníků a dokonce i několika členy ÚV KSČ. Manifest odmítl Akční program a stavěl proti němu vlastní. Kritizoval dosavadní pomalý vývoj reformy a zároveň vyslovoval obavy o její osud. Vedením KSČ byl sice důrazně odmítnut, avšak sovětské vedení jej hodnotilo jako nástup kontrarevoluce. Podobné znepokojení vyjadřovali i sovětští satrapové z východoevropských zemí s výjimkou Rumunska. Situace se proto nadále vyostřovala. 3. července 1968 odsouhlasilo politbyro ÚV KSSS výhružný dopis určený předsednictvu ÚV KSČ. Předsednictvo ÚV KSČ přesto 12. července rozhodlo o neúčasti na společném zasedání paktu ve Varšavě a navrhlo svým „spojencům“ dvoustranná jednání. Definitivně bylo o intervenci rozhodnuto na zasedání ÚV KSSS 17. července 1968. Bylo pro ni zvoleno krycí jméno „Operace Dunaj“. Přesto si Brežněv ponechal jistý prostor pro politické vyjednávání a navrhl československému stranickému vedení bilaterální schůzku. Protože vedení KSČ odmítlo vycestovat ze země, konalo se dvoustranné jednání v Čierné nad Tisou, a mnohostranné o dva dny později v Bratislavě. Jediným bodem bylo přijetí společného „Prohlášení“, jehož kon24


cept byl jako obvykle připraven sovětskou stranou. Obsahuje i pasáž o společné obraně socialistických vymožeností, později vydávánou za tezi legitimující intervenci. Již z jednání v Čierné si Brežněv údajně odvážel prosbu o internacionální pomoc. Předsednictvo ÚV KSČ chystalo pro plénum ÚV rozhodná administrativní opatření proti sdělovacím prostředkům, zejména k projevům antisovětizmu, avšak rozjitřená situace v zemi, či obava ze ztráty popularity jim něco takového neumožňovaly. Hlavní tíhu vojenské operace proti Československu, provedené v noci z 20. na 21. srpna 1968, nesl přirozeně SSSR, s odstupem pak následovalo Polsko, Maďarsko, Bulharsko a východní Německo. Československá armáda dostala rozkaz neklást odpor a neopouštět kasárna. Západ dle všeho respektoval základní rozdělení sfér vlivu v Evropě. Pro československou veřejnost byla intervence těžkým šokem, který definitivně pohřbil zbytky kdysi tak kladného vztahu k SSSR. Sovětským orgánům ani jejich domácím přisluhovačům se nepodařilo zopakovat maďarský model a sestavit kolaborantskou dělnicko – rolnickou vládu a tímto způsobem sovětskou vojenskou přítomnost legalizovat. Předsednictvo KSČ intervenci odsoudilo. Vnitropolitický krach intervence a následné okupace dokonalo – vedle takřka celonárodního pasívního odporu – uskutečnění mimořádného 14. (vysočanského) sjezdu KSČ, neboť jedním z cílů intervence bylo znemožnit konání tohoto sjezdu. Tak byl Brežněv o dalším vývoji nucen jednat s do určité míry legální československou reprezentací, jejíž větší část považoval za kontrarevolucionáře a revizionisty. Část těchto představitelů byla zatčena a zavlečena do Moskvy, část se jich vypravila společně s prezidentem Svobodou. Dne 26. 8. 1968 podepsali – s výjimkou F. Kriegla – tzv. Moskevský protokol, který se stal základem normalizace. Z hlediska aktuální sovětské politiky byl sovětský zásah úspěšný. Bylo rozbito československé reformní hnutí, jehož hlavní rizika pro SSSR vyplývala především z vlivu, jaký mohl mít československý vývoj v ostatních zemích bloku. Zásahem v Československu potvrdilo pět spojenců, počítaje v to i pražské normalizační vedení, moskevskou tezi o omezené suverenitě socialistických zemí, označovanou též jako Brežněvova doktrína. Rozmístění sovětských vojsk v Československu mělo ostatně pro SSSR zásadní strategický význam. Je téměř jisté, že snaha o dotvoření sovětské vojensko – strategické pozice ve střední Evropě rozmístěním sovětských vojsk v Československu byla jedním z důležitých momentů invaze. Ačkoli po intervenci a podepsání Moskevského protokolu zůstali všichni „reformní“ komunisté na svých postech, vzal reformní proces – i jejich přičiněním – velmi rychle za své. G. Husákovi se podařilo v rozporu se stanovami „zneplatnit“ 14. sjezd KSČ, což byl základní požadavek sovětského vedení. To navíc odmítlo dodržet svůj v Moskvě daný a podepsaný slib o stažení okupačních jednotek a donutilo Československo k přijetí smlouvy o „Dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území“. Vyhrocená situace nastala po obětech Jana Palacha, Jana Zajíce a delegáta vysočanského sjezdu, čtyřicetiletého Evžena Plocka (4. dubna 1969). Dramatické vyostření situace nastalo 28. 3. když československá reprezentace ve finále MS v ledním hokeji ve Švédsku porazila Sovětský svaz 4:3. Živelné protisovětské demonstrace a StB zinscenovaný útok na kanceláře Aeroflotu poskytly Brežněvovi záminku k definitivnímu odstranění A. Dubčeka. Na jeho místo nastoupil první tajemník ÚV KSS G. Husák. Po ostrém so25


větském zákroku zahájil proradný Husák „konzolidaci“ poměrů: čistky v centrálních sdělovacích prostředcích, zastavování časopisů, rušení kulturních svazů a kádrové změny. Českoslovenští občané se ještě dokázali postavit na odpor. 21. srpna 1969, v den prvního výročí vpádu varšavské pětky, došlo ve většině měst k rozsáhlým protestním demonstracím, které brutálně potlačily československé ozbrojené složky včetně Lidových milicí a armády. Proti následným krokům Husákova vedení, které pokračovalo v tzv. normalizaci, se však již nikdo nepostavil… Benčík, A.: Operace „Dunaj“. Vojáci a Pražské jaro 1968. Kural, V., Pauer, J., Valenta, J., Moravec J., Janáček, F., Navrátil, J., Benčík, A.: Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces. Praha 1993. Mlynář, V.: Mráz přichází z Kremlu. Praha 1990. Sedm pražských dnů. 21. – 27. srpen 1968. Praha 1990. Kalvoda, J.: Role Československa v sovětské strategii. Kladno 1999.

26


NORMALIZACE

„Normalizace“ v terminologii československých komunistů označuje období, v němž po vojenské likvidaci Pražského jara došlo k obnovení sovětské kontroly nad Československem a znovunastolení totální „vedoucí úlohy“ komunistické strany. V širším slova smyslu slouží tento pojem k označení celého období od nástupu G. Husáka do čela KSČ (duben 1969) až do pádu komunistické diktatury v listopadu 1989. Základním ideovým dokumentem celého období se stalo na sovětský rozkaz vypracované Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, které ÚV KSČ přijal v prosinci 1970. Jeho text byl naprosto závazný, a tak se z tohoto pamfletu stal trvalý základ a hodnotící kritérium revolučních tendencí a forem, a to až do konce roku 1989, neboť, jak zdůraznil Vasil Biľak na zasedání ÚV KSČ v říjnu 1972 a šéfideolog Fojtík dokonce ještě o 15 let později „každá jeho teze dává inspirující podnět pro vědeckou práci“. Československý neostalinizmus 70. a 80. let vycházel ze dvou premis. Za prvé šlo o to, že se vedení KSČ snažilo vytvořit v Československu jakousi „pseudokonzumní společnost“, zdůrazňovalo sociální jistoty a chtělo tak zabránit protestům, které by vycházely z oprávněné kritiky materiálních či finančních nedostatků. Za druhé se neostalinisté, jak již bylo uvedeno výše, chtěli zbavit všech osob či skupin, které by mohly režimní praxi ohrozit. V hospodářství se projevily snahy o pozitivní sociální politiku, která ovšem nebyla kryta ekonomickým růstem, ale spotřebou doposud existujících rezerv. Negativně se projevovala politika nivelizace mezd. To ve svých důsledcích vedlo k rozbití přirozené stimulace a k ještě většímu poklesu pracovní morálky a mobility pracovních sil. Lidé se stáhli do soukromí, prohloubila se schizofrenie privátního a „veřejného“ života, nabízená spotřební orientace byla pouze pasívně přijímána. Na druhé straně se vyčlenila určitá vrstva privilegovaného obyvatelstva, která se skládala z části z příslušníků nomenklatury, zčásti i z té skupiny obyvatel, která se danému stavu rychle přizpůsobila a obohacovala se všemi dostupnými i nezákonnými prostředky. První ohrožení zdánlivé stability režimu se objevilo v souvislosti s ropnou a posléze energetickou krizí. Jejím důsledkem bylo především katastrofální zaostávání ve vědeckotechnické a technologické oblasti. Jakákoliv hospodářská reforma však byla zapovězena striktním dodržováním závěrů „Poučení“, a tak se jediným východiskem jevilo další propojení ekonomiky s RVHP a SSSR. Tento postup sice na jedné straně vedl k tomu, že extenzívní a centralizovaný hospodářský model dostal prostřednictvím surovinových a energetických dodávek možnost dalšího rozvoje, ovšem anachronizmus celé hospodářské soustavy omezoval možnost konkurence na zahraničních trzích. Zavádění úsporných programů nebo nových technologií, či dokonce počítačové techniky bylo značně omezeno. Na jedné straně existovala nechuť západních zemí předávat na Východ špičkové technologie a na straně druhé nebyl zájem komunistického vedení o ně až tak markantní, 27


neboť případné úspěšné zavedení nové technologie výroby by zároveň odhalilo i skrytou přezaměstnanost či naprostou zbytečnost některých průmyslových odvětví. Z podobných důvodů byla řízena i vědecká politika státu – vazba výzkumu na produkci byla velmi slabá. Poměrně stabilní situace byla v zemědělství. Soběstačnost v potravinách si ovšem vyžádala nadměrnou chemizaci s následným dalším poškozením životního prostředí. Jeho katastrofální stav byl před veřejností tajen. Výrazným rysem situace 70. let se stalo dělení společnosti na „my“ a „oni“, na vládnoucí moc a zbytek obyvatelstva, které však až na několik výjimek nebylo odporu schopno. Reformní křídlo KSČ bylo zlikvidováno prověrkami. Jakýkoliv projev nesouhlasu, ba dokonce protestu byl bedlivě střežen Státní bezpečností a řadou jejích tajných spolupracovníků. Možní kritikové byli dílem uvězněni, dílem donuceni k emigraci popř. vytlačeni na okraj společnosti. V první polovině 70. let proběhla řada procesů s některými neformálními skupinami, které však působily většinou izolovaně. Důležitým mezníkem se stalo jednání helsinské konference o odzbrojení a spolupráci a schválení tzv. třetího koše, který se týkal občanských a lidských práv. Pro československou opozici se otevřela nová možnost, neboť se při své činnosti mohla teoreticky dovolávat smluvních závazků ČSSR. Zveřejněním ve Sbírce zákonů se tyto pakty staly součástí československého právního řádu. Na konci roku 1976 se několik opozičních proudů shodlo na sestavení dokumentu nazvaného Charta 77. Ústředním bodem Charty se stalo dodržování lidských práv v Československu. K autorům a prvním signatářům patřili Václav Havel, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Jiří Němec, Jiří Hájek, Petr Uhl, Pavel Landovský a Pavel Bergmann. 7. ledna 1977 vyšel text Charty 77 v západoevropských denících The Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Le Monde. O den později se objevily první články proti signatářům v Rudém právu i dalších denících. 12. ledna vyšel v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“ charakterizující signatáře Charty jako sluhy a agenty imperializmu, zaprodance, sionisty atp. Zatýkání i další šikanování signatářů směřovalo k jednomu cíli: zastrašit a přimět k odvolání podpisu. Avšak právě zuřivá kampaň přinesla Chartě určitou popularitu a uvedla ji ve známost. Vrcholem této kampaně se stala tzv. Anticharta (Provolání československých výborů uměleckých svazů). Před televizními kamerami manifestovali v Národním divadle svůj souhlas s politikou komunistické strany a odpor k chartistům herci, spisovatelé, hudebníci, architekti atd. Svůj nesouhlas s Chartisty vyjadřovali samozřejmě i dělníci, rolníci a pracující inteligence. Pikantnost celé situace podtrhovala skutečnost, že lidé byli nuceni rozhořčeně odmítat Chartu 77, aniž měli možnost se s jejím textem oficiálně seznámit. Přes veškerou perzekuci se režimu nepodařilo hnutí Charty zlikvidovat, ačkoli Státní bezpečnost byla díky několika konfidentům v řadách chartistů relativně dobře informována o její činnosti. Taktika režimu značně ztěžovala práci opozice. Až v roce 1979 vznikla další výrazná organizace VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), který sledoval charakter mocenských represí proti opozici a zabýval se osudem lidí odsouzených za politické delikty. Vznikem Charty 77 se vytvořilo jisté, i když poměrně volné centrum disidentských aktivit. Začala se rozvíjet svérázná vydavatelská činnost, pro niž se ujal ruský název „samizdat“. Řada domácích autorů publikovala také v exilových časopisech. Hlavním orgánem 28


exilu bylo bezpochyby Tigridovo Svědectví, vydávané v Paříži. Orgánem tzv. osmašedesátníků se staly Pelikánovy Listy, které vycházely v Římě. Zahraniční politika byla logickým odrazem vnitřní situace. Československo tvořilo spolu s Polskem a východním Německem tzv. železný trojúhelník; seskupení, které prodlužovalo vliv sovětské politiky směrem na Západ. Československo – sovětská spolupráce se nejmarkantněji projevovala při podpoře, výcviku a financování extremistických teroristických uskupení, jako byly italské Rudé brigády, německá Frakce Rudé armády (RAF), Irská republikánská armáda (IRA) či Arafatova Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Kromě toho Československo podporovalo finančně, materiálně i armádním a policejním výcvikem mimoevropské režimy, které se vydaly tzv. nekapitalistickou cestou. Omnipol dodával jejich vládám na nikdy nesplacené úvěry zbraně – od samopalů až po tanky a letadla. Vedení strany a státu vystupovalo vůči všem dezintegračním tendencím v rámci Varšavské smlouvy, což vyvrcholilo účastí na přípravě vojenské intervence v Polsku na přelomu let 1980 – 81. Na sklonku roku 1979 vyústila Brežněvova doktrína v nejnebezpečnější čin, který mohl vyvolat globální konflikt. Vpád sovětských vojsk do Afghánistánu znamenal zásadní porušení sfér vlivu, vytyčených po 2. světové válce. V prosinci téhož roku byl v USA zvolen prezidentem R. Reagan, který na rozdíl od svých demokratických předchůdců netrpěl iluzemi o komunizmu a Sovětský svaz příznačně charakterizoval jako „říši zla“. Na rychlý rozvoj zbraňových systémů (střely s plochou dráhou letu, laserem naváděné pumy, letouny nezachytitelné radarem a zbraně umístěné v kosmu) reagovala sovětská vláda mimo jiné nařízením smluv, na jejichž základě byly sovětské rakety středního doletu předsunuty do palebných postavení na území ČSSR a východního Německa. Kromě toho existovala tajná nelegální dohoda o skladování nukleárních náloží na československém území. Tyto sklady byly skutečně v sovětských vojenských újezdech v severních Čechách a na severní Moravě vybudovány. Podzemní sklady z doby okupace a kasematy československých pevností z roku 1938 ukrývaly mezinárodními dohodami zakázané biologické a chemické zbraně. Drancování nalezišť uranu sovětskou vojenskou správou postihlo namísto Jáchymovska po roce 1968 zejména Českolipsko. Do 80. let vstoupilo Československo jako politicky i ideologicky konsolidovaný režim, jenž však již přestal zvládat své ekonomické problémy. O jakési změny se měl pokusit XVI. sjezd KSČ v dubnu 1984. Premiér L. Štrougal na něm vystoupil s představou strategických hospodářských cílů na léta 1981 – 85. Jeho „nová“ koncepce přišla v okamžiku, kdy se ukazovalo, že polovina hospodářských podniků nesplnila předepsaný plán na rok 1980. Na rozdíl od politiky tzv. „kádárizmu“, prováděné v Maďarsku po roce 1956, však politika normalizace blokovala veškeré snahy o hospodářskou a přirozeně i politickou liberalizaci. Ani nástup Gorbačovovy perestrojky (1985) na tom nic podstatného nezměnil. Gorbačov sám při své návštěvě Prahy v roce 1987 k velkému zklamání československé veřejnosti podpořil tehdejší komunistické vedení. Fakt, že Gustáv Husák přenechal pozici generálního tajemníka poněkud přitroublému Miloši Jakešovi, o žádných změnách nesvědčil. O rok později sdělil Gorbačov svým satrapům, že se Sovětský svaz nebude vměšovat do záležitostí východoevropských států, čímž na jednu stranu oslabil postavení vedení KSČ, na straně druhé mu ve vnitřní politice dal volnou ruku, což se pro29


jevilo při potlačování demonstrací v letech 1988 i 1989. Rok 1988 v Československu již proběhl ve znamení demonstrací u příležitosti 20. výročí srpnových událostí, 70. výročí vyhlášení samostatného Československa a 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. 16. prosince 1988 přestaly být rušeny zahraniční rozhlasové stanice. Demonstrace pokračovaly i v lednu 1989 připomínkou 20. výročí úmrtí Jana Palacha. Tyto demonstrace byly tehdejší policií násilně potlačeny a čelní představitelé opozice, včetně Václava Havla, byli uvězněni. Reakcí na tyto události bylo sepsání petice Několik vět, kterou v krátké době podepsalo 40 000 lidí. Nesmělé snahy některých členů politických i represívních složek komunistického režimu o mírné změny v duchu socializmu z roku 1968 již neměly šanci na úspěch.

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. In: Čítanka k základům politických znalostí. Praha 1978. Bárta, M., Felcman, O., Belda, J., Mencl, M.: Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace. Praha 1993. Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky. Praha 1996. O´Sullivan, J: Prezident, papež a premiérka, Praha 2007.

30

Videosvědectví

Videosvědectví ÚVODNÍ SLOVO

„Smrt jednoho člověka je tragédie, zatímco smrt jednoho miliónu lidí pouhá statistika.“ (J. V. Stalin, komunistický diktátor a masový vrah )

Obludnost a rozsah komunistických zločinů mohou druhdy vypadat jako suchý výčet zla a lidské bestiality. Známe aktéry i oběti velkých monstrprocesů, víme, respektive měli bychom vědět, které vrstvy a skupiny obyvatel patřily k těm nejvíce postiženým. Často však opomíjíme prostou skutečnost, že za osudem každé oběti komunistické zvůle – ať se jednalo o aktivního člena odboje, ať o člověka, jemuž náboženské, politické nebo občanské přesvědčení nedovolovalo přijmout Stalina ani jeho satrapy jako nová vtělená božstva – je skryt velký lidský příběh, tragédie o mnoha dějstvích a mnoha vrstvách. Navíc se spolu s bezprostřední obětí v mlýnici třídní nenávisti ocitly celé rodiny, často i přátelé nebo jen známí. Většina z vypravěček našeho cyklu byla v době, kdy na jejich rodiče a blízké dopadlo komunistické bezpráví, velmi mladá. Přesto byl běh jejich životů touto skutečností natrvalo poznamenán. Jak dlouhodobým odloučením od postiženého rodiče a ztrátou rodinného i sociálního zázemí, tak společenskou izolací, ba ostrakizací. Děti i nejútlejšího věku byly dle komunistů zodpovědné za své rodiče a dlouhodobě, ne-li natrvalo, nesly cejch dcery či syna třídního nepřítele. Nesměly dosáhnout vyššího vzdělání, možnost uplatnit své nadání a talent ve vybraném povolání jim byla odepřena nebo nesmírně zkomplikována. Komunisté potomkům svých obětí trvale zasahovali i do „běžného“ života a mnohdy neváhali postihovat i jejich děti. Nesmírně složitá a zhusta i marná byla i snaha dosáhnout třeba i jen posmrtné rehabilitace perzekvovaných rodičů. Životní osudy mnohých Dcer 50. let mají mnohdy podobné jádro. Jedinečnost prožívání i interpretace však každému z příběhů dává neuvěřitelně silný náboj, který nemůže pozorného diváka ponechat v klidu a nevyvolat v něm spoustu úvah o minulosti vlastní země, jejích tehdejších, ale i současných občanech. O neokázalém hrdinství a statečnosti, jakož i strachu a zbabělosti. O malých lhostejných lidech i zrůdách, které nejen těžily z neštěstí druhých, ale samy je aktivně připravovaly. Ani život, ani smrt desetitisíců není, nesmí být „statistika“. Jsou to lidské osudy a lidské příběhy. Naše příběhy. Naslouchejme jim a nebojme se klást otázky. I když někdy mohou být i velmi bolestivé… 31

Videosvědectví

STRUČNÉ OBSAHY SVĚDECTVÍ

Stručné obsahy svědectví jednotlivých dcer a jejich sourozenců mají sloužit jako vodítko pro výběr vhodného dokumentu, který si lze vybrat pro následnou projekci tohoto snímku ve vaší škole. K videosvědectvím č. 03, 04, 07, 08, 18 a 20 bude od února 2010 k dispozici též dokumentární snímek v délce 26 minut. 01 – DCERA LUDMILA Z LINHARTIC U MORAVSKÉ TŘEBOVÉ DÉLKA 49 MINUT Paní Lída se narodila v Kolíně. Se svými rodiči žila na statku v Lošanech. V roce 1952 se museli ze statku vystěhovat k tatínkovým rodičům do Pivína. Otec Václav Švéda byl postřelen a zatčen při útěku se skupinou bratrů Mašínů v roce 1953 v Německu. Ihned poté byla Lídina maminka, tatínkův otec a otcovi bratři zatčeni. Začátkem roku 1955 byl tatínek odsouzen k trestu smrti a v květnu 1955 popraven. Maminka byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 18 let, oba strýcové na 20 let a dědeček na 15 let. Propuštěna byla v roce 1963, strýčci rok poté a dědeček v roce 1960. Po návratu z vězení maminka pracovala jako uklizečka a později vykonávala všemožné práce na dráze ve vesnici. V důchodu působila jako pomocná síla v nemocnici a jako vrátná na zimním stadionu v Prostějově. Strýc Zdeněk pracoval v Hanáckých železárnách v Prostějově a strýc Vraťa v ostravských dolech. Maminka zemřela v roce 1991 na rakovinu, stejně jako strýc Zdeněk v roce 1975. Paní Lída je rozvedená a žije v Linharticích v rodinném domku se dvěma pejsky. Celý život pracovala v národním podniku Hedva jako tkadlena. Má dvě dcery a tři vnoučata. 02 – DCERA HANA Z JIČÍNA DÉLKA 43 MINUTY Paní Hana se narodila v Bílém Újezdě. Má o šest let mladší sestru. Její tatínek, Karel Procházka, se narodil v roce 1908. Později se rodina přestěhovala do Dobrušky, kde tatínek vyučoval na gymnáziu. V roce 1946 se pan Procházka stal poslancem Prozatímního národního shromáždění za Československou stranu lidovou. V roce 1949 byl odsouzen na doživotí za velezradu a pokus o rozvracení republiky ve vykonstruovaném procesu. Jeho trest byl změněn na 30 let. Pobýval ve věznicích na Pankráci, na Borech, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1960 byl na amnestii propuštěn. Poté mohl pracovat pouze jako dělník a zemřel v roce 1974. Paní Hana mohla vystudovat vyšší zdravotnickou školu, obor laborant, na medicínu se však nikdy přes marné pokusy nedostala. Provdala se ve svých 20 letech. V současné době žije v Jičíně, je vdaná, má tři syny a šest vnoučat.

32

Videosvědectví

03 – DCERA MARGITA Z LOVČE U ŽIARU NAD HRONOM DÉLKA 54 MINUTY, SLOVENSKY Paní Margita se narodila v Bratislavě. Otec pracoval jako úředník ministerstva vnitra, matka byla v domácnosti a starala se o tři děti. Oba rodiče zatkli v roce 1952. Otec byl odsouzen na smrt, protože umožnil svému kmotrovi Vojtěchovi Dankovi přechod přes státní hranice do Rakouska. V březnu 1953 byl popraven v Praze na Pankráci. Matku odsoudili nejprve na doživotí, poté jí trest změnili na 25 let odnětí svobody. Z vězení se vrátila po 7 letech, v roce 1959. Matčin otec a bratr byli též odsouzeni a vězněni. O Margitu a její sourozence se starala babička z matčiny strany, která žila v obci Ladomer poblíž Žiaru nad Hronom. Margitě nebylo umožněno po ukončení základní školy dále studovat. Pracovala v čedičových kamenolomech, později jako inspektorka v prodejnách zeleniny, po sametové revoluci v roce 1989 jako pojišťovací agentka. Je vdaná, má dvě dospělé děti. Její matka byla v roce 1968 rehabilitována a v roce 1990 založila pobočku „Konfederácie politických väzňov Slovenska“ v Žiaru nad Hronom, kde se v současnosti, po smrti své matky, velmi aktivně angažuje i Margita. 04 – DCERA DAGMAR Z OSTRAVY DÉLKA 44 MINUTY Paní Dagmar se narodila v Novém Hrozenkově, okres Vsetín. Její matka byla zatčena v roce 1949. Otec se dva roky ukrýval v lese, než ho objevila a zatkla Státní bezpečnost. Oba byli jako členové protistátní organizace Světlana odsouzeni za velezradu na 16 let odnětí svobody. Dagmar vychovávali rodiče její maminky. Matku propustili z vězení na amnestii v roce 1957, otec se vrátil domů až po 12 letech. Po rozvodu rodičů zůstala Dagmar bydlet u svých prarodičů. Vystudovala strojní průmyslovku. V roce 1971 byla odsouzena za protistátní činnost na 2 roky podmíněně. Do sametové revoluce v roce 1989 pracovala v bytovém podniku. Je vdaná, má dvě dospělé děti. V devadesátých letech byla ona i její rodiče rehabilitováni. V současnosti žije v Ostravě, kde se angažuje v místním zastupitelstvu za ODS. 05 – DCERA JANA Z KUTNÉ HORY DÉLKA 35 MINUT Paní Jana se narodila roku 1942 v rodině obchodníka, který měl obchod v Malíně u Kutné Hory. Jejich život narušil rok 1948, kdy jim byl zabaven obchod i se vším zbožím. Z majitelů se tak stali zaměstnanci místní Jednoty. V roce 1952 zavřeli jejího otce na 3,5 roku do vězení. Janě bylo tehdy deset let. Otce ve vězení navštívila pouze jednou a spatřila ho jen na malou chvilku. Než se otec vrátil, žila s matkou, bratrem a tetou, která je z počátku finančně podporovala. Ve škole se za tuto situaci styděla, ale věděla, že její otec není ani zloděj, ani vrah, a to pro ni bylo stěžejní. Když se otec vrátil, tak se o jeho věznění doma vůbec nemluvilo. Bylo to tabu až do jeho smrti. Teprve po roce 1989 začala Jana pátrat v archívech o „zločinech“.

33

Videosvědectví

06 – DCERA HELENA Z JIČÍNA DÉLKA 37 MINUT Paní Helena se narodila v Hořicích v Podkrkonoší v rodině koláře. Měla dva starší bratry a sestru, která trpěla Downovým syndromem a dožila se pouze 21 let. Všichni členové rodiny byli věřící katolíci. Otec Heleny se politicky angažoval a vykonával funkci předsedy Československé strany lidové v Hořicích. Byl zatčen v roce 1953 v den svých 72. narozenin a obžalován za údajnou protistátní činnost. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi let. Z věznice byl propuštěn po 3 letech výkonu trestu, 14 dnů po smrti své manželky. V 60. letech byl rehabilitován. Skutečná příčina odsouzení Helenina otce zůstává dodnes neznámá… Paní Helena má jednu dceru. Celý život pracovala jako zdravotní sestra. Díky svému úsilí a píli se vypracovala na pozici vrchní sestry v nemocnici. Nyní je v důchodu a žije v Jičíně. Angažuje se v Konfederaci politických vězňů v Nové Pace a ve sdružení Dcer politických vězňů 50. let. 07 – DCERA LUDMILA Z PRAHY DÉLKA 54 MINUTY Paní Ludmila se narodila a žije v Praze. Její otec byl filozof a překladatel, pracoval v nakladatelství Vyšehrad. V r. 1952 byl neoprávněně odsouzen na 11 let za trestný čin velezrady a ve vězení na Pankráci v roce 1953 zemřel na leukemii. V roce 1991 byl plně rehabilitován. Paní Ludmila je svobodná, nemá děti a bydlí se svým velmi nemocným bratrem. V posledních letech, těsně před důchodem, je nezaměstnaná. 08 – DCERA VĚRA Z NOVÉ PAKY DÉLKA 38 MINUT Paní Věra se narodila v Nové Pace v rodině zahradníka a švadleny. Otec se během 2. světové války aktivně podílel na protinacistickém odboji. V roce 1950 byl zařazen do podskupiny Milady Horákové a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za velezradu a podporu ilegální strany ke dvanácti letům odnětí svobody, ztrátě veškerého majetku a finanční pokutě 20.000 československých korun. Ve věznici zažil velké mučení. Nakonec byl podmínečně propuštěn před Vánocemi 1953. Maminka zemřela předčasně na rakovinu v 56 letech v roce 1971. Tatínkovo zdraví zůstalo po návratu z komunistického vězení podlomené. Zemřel v roce 1988 po jednoduchém chirurgickém zákroku záhadnou smrtí. Paní Věra se vyučila mechanikem a později odmaturovala v Jičíně na střední průmyslové škole. V současné době je ve starobním důchodu a žije se svým mužem střídavě v Hradci Králové a rodném městě, kde se angažuje v pobočce č. 41 Konfederace politických vězňů jako zapisovatelka. Má tři děti a sedm vnoučat. 09 – DCERA BOŽENA Z PŘEROVA DÉLKA 35 MINUT Otec paní Boženy, Josef Nevtípil, byl zatčen v dubnu 1955 pro organizovaný výstup z JZD. Dne 27. května 1955 byl propuštěn na amnestii. Po výměně soudců a prokurátora byl 3. srpna 1955 znovu zatčen a 27. srpna 1955 byl odsouzen Veřejným soudem v Přerově ke 34

Videosvědectví

dvanácti letům vězení za sabotáž, ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv. 12. dubna 1959 zemřel ve vězení v Leopoldově ve věku 71 let. K podobnému trestu byl odsouzen i mladší bratr a švagr paní Boženy. Matku, sestru a dalšího bratra vyloučili z JZD. I když rodina přišla o veškerý majetek, většina jejích členů zůstala pracovat v zemědělství. Paní Božena mohla vystudovat po gymnáziu medicínu a celý svůj život vykonávala lékařskou praxi. Žije v Přerově, je vdova, má pět dětí a třináct vnoučat a čtyři pravnoučata. 10 – DCERA LÍDA Z PRAHY DÉLKA 35 MINUT Josef Měřička, otec paní Lídy, se narodil v r. 1895. 1. světovou válku prožil na frontě. Ve 2. polovině 30. let postavil továrnu na pletené zboží, která měla formu rodinného družstva. Ve 2. světové válce se angažoval v odbojové skupině a byl vězněn v Terezíně, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. V té době získal ČS medaili za zásluhy. V r. 1948 byla továrna znárodněna. Tatínek odešel na Šumavu, kde pomáhal převádět lidi přes hranice. V r. 1950 byl za ukývání postřeleného chlapce, uprchlého z vyšetřovací vazby, odsouzen na 16 let za velezradu. Rodina psala řadu žádostí o milost, všechny byly zamítnuty. Tatínek prošel více komunistickými věznicemi. 31. března 1959 zemřel ve vězení v Leopoldově. Maminku Miroslavu vystěhovali se šesti dcerami z domu v Praze do zdevastovaného bytu na Vysočinu. Děti živila z malého důchodu. Příležitostně pracovala v zemědělství. Nejstarší sestra Mirka se v r. 1946 provdala za letce R.A.F., se kterým se odstěhovala do USA. Další sestry nemohly studovat. Maminka zemřela v r. 1971. Pro Lídin život byla vždy důležitá víra v Boha. Vystudovala zahradnické učiliště a střední zemědělskou školu. Díky ztrátě Lídiných kádrových materiálů mohla vystudovat obor psychologie a filozofie na FF UK. Po studiích pracovala jako klinická psycholožka s nemocnými dětmi. Její první muž zemřel, když byl jejich synovi necelý rok. Po devíti letech se znovu provdala a vychovala nevlastního syna. V důchodu se spolu s manželem těší ze čtyř vnoučat a pejska, ráda pracuje na zahradě a maluje. 11 – DCERA JARKA Z PRAHY DÉLKA 25 MINUT Tatínek paní Jarky, Zdeněk Wünsch, se narodil v Praze v roce 1922. Jeho rodina byla pravicově orientována. Zdeněk se vyučil sazečem a po roce 1948 se zapojil do odbojové skupiny, která plánovala po Únoru 1948 politický převrat. Otec byl odsouzen v roce 1949 za velezradu a špionáž na 12 let odnětí svobody, ke ztrátě všech občanských práv a zabavení veškerého majetku. Maminka se spolu se svými rodiči, bratrem a malou Jarkou musela přestěhovat do malého rozděleného bytu v Karlíně. Příslušníci StB ji nutili k rozvodu s manželem, musela opustit své zaměstnání. Zdeňkovi rodiče, staří důchodci, byli vystěhováni do pohraničí, kde se museli z rozhodnutí národního výboru ještě několikrát stěhovat, a doživořili zde do konce svých životů. Tatínek byl podmínečně propuštěn z vězení po 7 letech a s podlomeným zdravím. Po návratu z vězení pracoval v dolech na Kladně. Po několika letech mu bylo dovoleno být závozníkem. V 2. polovině 60. let se vrátil ke svému oboru v organizaci novinářů. Oba rodiče zemřeli krátce po dovršení věku 60 let, revoluce v roce 1989 se ani jeden z nich nedožil. 35

Videosvědectví

Jarka se narodila v roce 1945. V době uvěznění tatínka jí byly 4 roky. Po ukončení základní školy věřila tomu, že bude studovat. Maminka její spolužačky ji však ke konci docházky základní školy udala, takže nebylo možné toto Jarčino přání naplnit. Byla nucena vyučit se servírkou, později se jí podařilo vystudovat střední hotelovou školu. Pracovala jako servírka, recepční a od konce 70. let až do důchodu jako účetní. Po revoluci v roce 1989 se stala členkou Konfederace politických vězňů a poslední dobou pomáhá v Nadaci pro bývalé politické vězně 50. let. Též spolupracuje se skupinou potomků politických vězňů 50. let. Ráda chodí do škol a informuje mládež ve školách o zločinech komunizmu. Má tři dospělé děti a tři vnoučata, ze kterých se velmi těší. 12 – DCERA A VĚZEŇKYNĚ HANA Z HOŘIC V PODKRKONOŠÍ DÉLKA 25 MINUT Otec Hany, Jan John, se narodil v roce 1885 v Teplicích. Pocházel ze živnostenské rodiny. Celoživotně sledoval politiku, byl vzdělaný a čestný. Ve 2. světové válce byl totálně nasazen v Kolíně nad Rýnem, kde v těžkých poměrech pracoval manuálně. V roce 1951 byl zatčen a odsouzen za velezradu na 10 let odnětí svobody, k peněžitému trestu 10.000 československých korun, k zabavení veškerého majetku a ztrátě všech občanských práv. Po odvolání k nejvyššímu soudu byl jeho trest snížen na 7 let. Pobýval ve věznicích na Pankráci, Borech a Mírově a propuštěn byl na konci roku 1955 po mnoha žádostech rodiny. Mladší dcera Margit uprchla do západní Evropy, kde žije dodnes. Maminka zůstala po zatčení manžela, Hany a vystěhování Margit spolu se svou matkou zcela bez finančních prostředků. Obě se musely sestěhovat ve vlastním rodinném domě do dvou malých místností. Maminka si našla práci v gastronomii. Tatínek zemřel v roce 1970, jeho žena Marie v roce 1978. Jan John byl posmrtně rehabilitován v roce 1990. Paní Hana se narodila v roce 1924 v Teplicích. V létě 1951 byla zatčena za špionáž. Byly u ní nalezeny letáky na téma varování před komunizmem. Odsouzena byla na 13 let odnětí svobody, k peněžitému trestu 10.000 československých korun, k zabavení veškerého majetku a ztrátě všech občanských práv. Prošla věznicemi v Ústí nad Labem, Litoměřicích, na Pankráci, v Pardubicích a pracovními útvary na Kladně, v Jilemnici a ve Varnsdorfu. V lednu 1960 byla z vězení podmínečně propuštěna. Po návratu z vězení se provdala za Otakara Čeňka Trunce, který byl též politický vězeň, propuštěný na amnestii v roce 1960. V roce 1948 musel opustit VŠ politickou a sociální, angažoval se v převádění lidí přes hranice. Zemřel v roce 1995. Po návratu z vězení byla Hana zaměstnána jako pomocná síla ve zdravotnictví, pak pracovala až do důchodu v tuzemském cestovním ruchu v Teplicích. V současné době ráda a často chodí do škol a informuje zde mládež o zločinech komunizmu. Je v kontaktu se skupinou dcer politických vězňů 50. let a je aktivní členkou Konfederace politických vězňů, pobočky v Nové Pace. 13 – DCERY EVA A JANA Z OSTRAVY DÉLKA 34 MINUTY Pan Ladislav Rett, otec Jany a Evy, se narodil v r. 1908 v Karviné. Vystudoval Právnickou fakultu UK. V letech 1945-1948 byl vedoucím právního oboru OKD v Karviné, po r. 1948 jej sesadili na úřednické místo a v r. 1952 se stal skladníkem na koksovně „Vítězný únor“. 36

Videosvědectví

Spolu s dalšími kolegy založil ilegální organizaci pravicových sociálních demokratů na Karvinsku za účelem zvratu lidově-demokratického státu. V r. 1954 byl zatčen pro trestný čin velezrady a odsouzen k trestu odnětí svobody na 11 let, ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V r. 1969 ho Krajský soud zprostil obžaloby a plně rehabilitoval, avšak v r. 1971 byla rehabilitace vrácena k projednání. V r. 1974 byl rozsudek z r. 1954 přehodnocen a soud mu opětně uložil trest odnětí svobody na 4 roky s tím, že výkon trestu nepřichází v úvahu. Pan Rett zemřel v 68 letech na infarkt. V roce 1954 bylo dcerám pana Retta 11 a 15 let. Starala se o ně maminka a její matka. Maminka zemřela v 59 letech na infarkt. Obě sestry vystudovaly jedenáctiletou střední školu. Jana pracovala v účtárně. Má dva syny a dva vnuky. Eva vystudovala při zaměstnání abiturientský kurz na průmyslové škole stavební a posledních 25 let před důchodem pracovala ve stavebnictví v investičním oddělení. Má dceru a syna, kteří žijí v USA, a 5 vnoučat. Eva pracuje ve výboru ostravské pobočky Konfederace politických vězňů a je předsedkyní rady občanského sdružení Dcery politických vězňů 50. let. 14 – DCERY MARIE A HANA Z UHERSKÉHO BRODU DÉLKA 34 MINUTY RNDr. Miroslav Souček, otec Marie, Hany a Jiřího, byl lékárníkem a majitelem drogerie v Uherském Brodě. Koncem 30. let založil Inhalochemu – firmu na výrobu léčiv. V červenci 1951 byl odsouzen ke 12 letům vězení a zabavení veškerého majetku. Byl propuštěn po 9 letech na základě amnestie. Vrátil se ke svému oboru, kde pracoval až do svých 74 let. Zemřel v r. 1984 v 80 letech. V r. 2008 mu Lékárenská komora udělila vyznamenání in memoriam „Honoris et Merito“. Maminka zůstala po tatínkově zatčení bez prostředků se 3 dětmi ve věku 9, 13 a 16 let, tatínkovými rodiči a svou matkou. Sama musela uživit početnou rodinu, i když zaměstnání sehnala až v r. 1952. Večerně si musela dodělat ekonomickou školu. Zemřela v r. 1992. Dcera Hana studovala gymnázium a po maturitě nastoupila do Slováckých strojíren, kde si večerně udělala průmyslovou školu a 36 let pracovala v konstrukci. Svou rodinu nemá. Je činná v klubu místního skautského střediska „Junák“, členkou Sokola, Konfederace politických vězňů a Občanského sdružení Dcery 50. let. Syn Jiří byl po zatčení otce vyloučen z gymnázia, vyučil se koželuhem a vystudoval koželužskou průmyslovku. Po letech si dálkově udělal VŠCHT, má dvě děti a čtyři vnoučata. Dcera Marie vystudovala střední pedagogickou školu s maturitou. Pracovala jako učitelka a ředitelka na venkovských mateřských školách. V r. 1963 se provdala, má dvě dcery a tři vnoučata. Po r. 1989 se aktivně zapojila do práce v Občanském fóru. Je členkou ve stejných organizacích jako její sestra. 15 – DCERY JARMILA A VĚRA Z UHERSKÉHO BRODU DVĚ SVĚDECTVÍ NA JEDNOM DVD V DÉLCE 31 MINUTA A 9 MINUT Pan Bedřich Koller, otec dcer Jarmily, Věry a Bedřišky, se narodil v roce 1902. Pracoval jako dělník v Závodě přesného strojírenství v Uherském Brodě. Byl členem Českosloven37

Videosvědectví

ské strany národně socialistické. V roce 1951 byl za toto členství zatčen za velezradu a odsouzen na 18 let vězení. Propuštěn byl po pěti letech na amnestii. Z důvodu doživotní tuberkulózy po návratu již nepracoval a v roce 1964 zemřel na rozedmu plic. Po roce 1989 byl rehabilitován. Maminka a nejstarší ze tří dcer Bedřiška pracovaly jako dělnice též v Závodě přesného strojírenství. Ihned po zatčení otce byly propuštěny a nemohly najít žádné zaměstnání. V té době je živil maminčin bratr. Po 4 měsících našly místo jako dělnice v potravinářství, kde pracovaly až do důchodu. Po ukončení základní školy nemohla ani jedna ze tří sester Kollerových studovat. Nejstarší sestra Bedřiška je svobodná a žije celý život v Uherském Brodě, stejně jako její sestra Jarmila (narozena v r. 1936), která se vyučila prodavačkou. Nejprve prodávala obuv, pak klenoty. V 60. letech byla technicko-administrativní pracovnicí ve Slováckých strojírnách, kde pracovala až do důchodu. Dálkově si dodělávala střední ekonomickou školu, ale vzhledem k normalizaci, která přišla po roce 1968, ji nepustili k maturitě. Od roku 1962 je vdovou. V současné době je v důchodu, má jednoho syna a dva vnuky ve věku 19 a 24 let. 16 – DCERA VĚRA Z OLOMOUCE A BRATR JAROMÍR DVĚ SVĚDECTVÍ NA JEDNOM DVD V DÉLCE 43 MINUTY A 13 MINUT Otec paní Věry, Jaromír Indra, se narodil v roce 1913. Od svých sedmi let až do dospělosti byl členem známého skautského oddílu Junák. Jeho rodiče vedli 50 let knihkupectví, knihařství a papírnictví. Jaromír převzal rodinný podnik v roce 1945. O čtyři roky později byl tento podnik znárodněn. Věřin tatínek se aktivně angažoval ve skautském hnutí i po roce 1948. V roce 1953 byl zatčen a odsouzen na deset let vězení za ilegální skautskou činnost, která byla označena za velezradu, a dále ke ztrátě všech občanských práv a majetku. Maminku v 50. letech nepravidelně zadržovalo StB. Tatínek byl převezen do Jáchymova a pobýval v několika věznicích až do roku 1960, kdy byl propuštěn na amnestii. V 56 letech zemřel na infarkt. Jeho dceři Věře, která se narodila v roce 1942, nebylo umožněno studovat. Po základní škole pracovala jako dělnice. Při zaměstnání vystudovala střední průmyslovou školu. V současné době je členkou Konfederace politických vězňů (pobočky v Olomouci) a angažuje se ve skupině dcer politických vězňů 50. let. Ráda chodí do škol a informuje mládež ve školách o zločinech komunizmu. Již před více lety ovdověla. Má syna a dceru, je šťastnou babičkou vnuka Honzíka, kterého vychovává podle skautských zásad. Bratr paní Věry, Jaromír Indra, se narodil v roce 1944. Po ukončení základní školy nemohl studovat. V letech 1958-1961 se vyučil v Tatře Kopřivnice elektrikářem, kde pracoval ihned po vyučení. Od roku 1965 byl v ČSAD Vyškov řidičem a dispečerem. Dalších 30 let až do důchodu pracoval jako řidič autobusu. Při zaměstnání vystudoval večerně střední školu elektrotechnickou. Má tři děti, čtyři vnučky a čtyři vnuky. 17 – DCERA JINDŘIŠKA Z MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ DÉLKA 25 MINUT František Biskup, otec Jindřišky a jejího o 11 let mladšího bratra, se narodil v roce 1899. Pan Biskup a jeho žena Marie pocházeli z vesnice Svéradice u Horažďovic ze sedláckých rodin. V roce 1952, v době vrcholící kolektivizace, rodiče nechtěli poskytnout k zestát38

Videosvědectví

nění svůj majetek o rozloze 22 ha polí a odmítli připojit se k zakládání jednotných zemědělských družstev. Proto byl pan Biskup uvězněn a odsouzen za sabotáž k šesti letům odnětí svobody, peněžitému trestu 80.000 československých korun, zabavení veškerého majetku a ztrátě čestných práv občanských. Pro nezaplacení určené pokuty mu byl trest ještě o rok prodloužen. Prošel věznicemi v Karlově, na Borech, v Ostravě, Kartouzích a na Pankráci. Pracoval v kamenolomu v Jakubčovicích a v dolech v Týně v Podkrkonoší. Jeho žena a dvě děti byly v den Jindřiščiných devatenáctých narozenin násilně vystěhovány na státní statek v Královci u polských hranic, kde bydleli ve dvou místnostech. Maminka a Jindřiška byly nuceny k velmi těžké práci na státním statku. Z vězení byl otec propuštěn v roce 1959 až po odpykání trestu a v roce 1969 byl rehabilitován. Zemřel v roce 1974. Paní Jindřiška se narodila v roce 1933. Provdala se teprve po návratu otce z vězení. Pracovala sedm let na Státním statku, poté byla dělnicí v továrně a po mateřské dovolené pracovala až do důchodu v Okresním podniku služeb Úpavan v Trutnově. V roce 1960 se jí narodil jediný syn Jiří, který nejdříve vůbec nemohl studovat. Nakonec jej učiliště doporučilo na střední průmyslovou školu, kde maturoval. Poté se dostal na vojenskou vysokou školu a deset let byl vojákem. Bratr Jindřišky byl nucen vyučit se kolářem a celý život pracoval v zemědělství. Paní Jindřiška dnes žije v Mariánských lázních. Od roku 1999 je v trvalém kontaktu se skupinou dcer politických vězňů 50. let. 18 – DCERA MIRKA Z ČESKÉHO BRODU DÉLKA 30 MINUT Otec paní Mirky, František Mezuliáník, se narodil v roce 1906. Byl úředníkem Československých drah a Ministerstva dopravy. Zatčen byl 17. července 1949. V té době byl ženatý a měl dvě malé dcery Mirku a Evu. Odsouzen byl k patnáctiletému trestu odnětí svobody a k propadnutí veškerého jmění a zbavení všech občanských práv za zločin velezrady, tzn. za organizaci a rozšiřování letákových akcí na Českobrodsku a nepřátelství k lidově-demokratickému zřízení. Vězněn byl v Plzni na Borech, v Jáchymově, Valdicích, Leopoldově a Ilavě. Propuštěn byl v prosinci 1963 pro vážný zdravotní stav. Vrátil se ke své rodině do Českého Brodu a intenzivně hledal zaměstnání. Necelý rok po propuštění dostal infarkt, vzápětí poté mozkovou mrtvici a ochrnul na pravou polovinu těla. Umřel v březnu 1968. V září 1990 byl plně rehabilitován. Paní Mirka je vdaná 45 let a žije se svým manželem v rodinném domě u Českého Brodu. I když je již v důchodu, pracuje v městské informatice. V domě žije se svým synem Tomášem a jeho rodinou. 19 – DCERA HELENA Z PRAHY DÉLKA 25 MINUT Příběh dcery Heleny je v mnohém rozdílný od osudu ostatních „Dcer“. Protože pocházela z vážené a bohaté prvorepublikové rodiny, rodinný majetek se stal nedobrovolným „dárkem“, který skočil v rukou špiček komunistického režimu. Následně se rodina v roce 1949 pokusila o útěk, který však byl prozrazen. Jako trest za pokus o útěk přišlo zatčení tatínka a nucené vystěhování celé rodiny do pohraničí, kde přežívala v nuzných podmínkách. Rodině se ale nakonec útěk podařil o dvacet let později. Část života paní Heleny, prožitá 39

Videosvědectví

ve švýcarském exilu, se velmi odlišovala od životů většiny ostatních Dcer. Díky exilu se snáze vyrovnala se svým pohnutým osudem a nabrala sebevědomí. To však jejímu příběhu neubírá na autenticitě a bolestivosti. 20 – DCERA MARKÉTA Z PRAHY DÉLKA 25 MINUT Paní Markéta se narodila v Praze v r. 1968. Vystudovala Právnickou fakultu UK, kde promovala v r. 1990. V listopadu 1989 se aktivně zapojila do studentských protestů. V současnosti pracuje jako soudkyně odvolacího soudu – Městského soudu v Praze. Příležitostně publikuje v novinách. Její otec, JUDr. Jakub Čermín, se narodil v roce 1917. Pocházel z velmi chudé rodiny. Jako výjimečně nadané dítě studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. V roce 1939 se zapojil do studentských protestů k výročí vzniku republiky 28. října 1939. Byl jedním ze studentů, kteří nesli na ramenou rakev s Janem Opletalem. V noci ze 16. na 17. listopadu 1939 byl spolu s ostatními studenty zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen Oranienburg u Berlína. Po válce dostudoval práva a stal se členem Svazu osvobozených politických vězňů. Místopředsedkyní Svazu byla Dr. Milada Horáková, se kterou začal spolupracovat, stejně jako s dalšími politiky Národně socialistické strany. Po popravě Milady Horákové byl opakovaně vyslýchán. Když odmítl spolupráci s StB, byl zatčen, obžalován a odsouzen za vlastizradu a spolupráci s Dr. Miladou Horákovou na šest let nepodmíněně. Po návratu z vězení směl vykonávat pouze pomocné dělnické práce. V roce 1968 požádal o obnovu procesu, při které byl zproštěn obžaloby. Od té doby pracoval jako právník, ale nemohl zastávat vedoucí funkce. V letech 1991 – 2001 byl předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu. Je nositelem nejvyšších státních vyznamenání – Československého válečného kříže a Řádu T.G.M., byl jmenován čestným občanem hl. m. Prahy a města Týna nad Vltavou. Zemřel 27. 8. 2009 ve věku 92 let.

40

Videosvědectví

NABÍDKA PROJEKCÍ A BESED NA ŠKOLÁCH

Audiovizuální výpovědi dcer politických vězňů 50. let v bývalém Československu natočili a střihem zpracovali s více než 20 ženami studenti dokumentární tvorby FAMU pod supervizí režisérky Heleny Třeštíkové. Svědectví jsou koncipována jednoduše a největší kvalitu nese sama výpověď ve statických záběrech. Projekt získal ocenění Evropské komise „Golden Star 2008“. Občanské sdružení Dokumenty, mládež & společnost, o. s. nabízí pedagogům možnost rozšířit výuku o 50. letech o projekce se svědectvími dcer politických vězňů 50. let spojené s besedami s dcerami politických vězňů, které by proběhly přímo na školách. Projekce dokumentárních snímků a besedy na školách jsme zahájili v roce 2007 se snímky „Zmizelí sousedé aneb Pátrání kamerou teenagerů po stopách židovských spoluobčanů“ a poté i svědectvími dcer politických vězňů 50. let na podzim 2008. Dosud jsme uskutečnili více jak 50 takových akcí v různých krajích České republiky. V naprosté většině škol jsme se setkali s pozitivními ohlasy. Celá vzdělávací akce zahrnuje projekci svědectví jedné z dcer politických vězňů (dle výběru ze seznamu svědectví) a živé svědectví jedné nebo dvou dcer politického vězně v délce minimálně 20 minut, (než které bylo promítáno), spojené s následnou diskuzí této ženy se žáky a učiteli. Beseda s dcerou politického vězně 50. let nezahrnuje výklad o dějinách 50. let, proto je vhodné, aby žáci byli na akci předem připraveni. VARIANTY AKCÍ 1. Možnost objednání projekcí s besedou u DMS, o. s. Tato placená akce trvá 2 vyučovací hodiny. Závaznou objednávku včetně podmínek realizace naleznete na www.dmska.eu. 2. V jednotlivých krajích hledáme možnosti bezplatného uskutečnění projekcí a besed. Aktuální informace naleznete na www.dmska.eu. Naše občanské sdružení schválilo v době realizace tohoto metodického materiálu výrobu videodokumentů natáčených se syny politických vězňů 50. let. Tyto dokumenty budou k dispozici v roce 2011.

41

Náměty pro práci učitele

Náměty pro práci učitele V tematických celcích nejnovější historie upřednostňuje současná didaktika především projektové a aktivizační metody. České dějiny v období po roce 1948 představují téma reprezentující na prvním místě výchovnou složku dějepisu a jeho schopnost formovat postoje mladých lidí. Tradiční pojetí dějepisné látky v českém školství a také současný Rámcový vzdělávací program doporučují toto téma zařadit na 2. pololetí 9. ročníku ZŠ a 4. ročníku víceletých gymnázií. V této fázi vyučovacího procesu by žáci měli být připraveni již zcela přirozeně pracovat s informacemi (výběr a vyhodnocení důležitosti), s dobovými prameny, vyhledávat vhodné informační zdroje a vytvářet přesvědčivé prezentace výsledků své práce. V tomto smyslu je žádoucí, aby pedagog volil takové didaktické aktivity, které na jedné straně představují přesvědčivou expozici moderních dějin, na straně druhé však také významnou zpětnou vazbu (v případě žáků 9. ročníků ZŠ závěrečnou ) v oblasti získaných kompetencí obsažených v současném školním kurikulu. Systém poznatků, který představují moderní dějiny, rozhodně překonává nároky a možnosti frontálního vyučování. Cíle, jichž chceme dosáhnout, vyžadují inkluzivní metody (tj. do procesu poznávání se mají zapojit všichni žáci ve třídě), samostatnou, nebo ještě lépe kooperativní činnost žáků, projektovou práci, mezipředmětové propojení, prožitkové aktivity, metody kritického myšlení, práci s textem, s dobovým filmem, diskuzi… apod.

43


PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

Z didaktických prostředků se nabízí např.: PRÁCE S DOBOVÝMI PÍSEMNÝMI PRAMENY Četba konkrétního dokumentu, samostatná úvaha žáků nad jeho obsahem, průzkum propagandistického využití (zneužití) či prezentace dokumentu komunistickým režimem… apod. Příklad: Marshallův plán MARSHALLŮV PROJEV (5. červen 1947, Harvardova univerzita) „Nemusím vám říkat, že situace ve světě je velmi vážná… Evropské obchodní struktury se během války úplně rozpadly. Obnovu značně zdržel fakt, že dva roky po ukončení války nebyla uzavřena mírová smlouva s Německem a Rakouskem. Náprava ekonomické struktury v Evropě si zjevně vyžádá mnohem delší čas a větší úsilí, než se předpokládalo. USA jsou dnes jedinou zemí na světě, která má ekonomickou sílu a produktivitu pro poskytnutí nezbytné pomoci… Skutečnost je taková, že evropské požadavky na nákup potravin a dalších výrobků silně přesahují na nejbližší tři nebo čtyři roky platební schopnosti těchto zemí. Zásadní pomoc je proto nutná, nemá-li čelit prudkému zhoršení hospodářské, sociální a politické situace. Záchrana spočívá v prolomení začarovaného kruhu a obnovení důvěry evropských národů v budoucnost hospodářství jejich zemí a Evropy jako celku… Je logické, že Spojené státy musí udělat, co je v jejich silách a přispět k obnově normálního ekonomického zdraví ve světě, bez něhož nemůže existovat politická stabilita a zajištěný mír. Naše politika není zaměřena proti nějaké zemi či doktríně, ale proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu. Jejím účelem je oživit fungující ekonomiku ve světě, aby mohly být vytvořeny politické a společenské podmínky, v nichž mohou existovat svobodné instituce… Každá podpora, kterou tato vláda vyšle, by měla vést k oživení a nikoli jen k utišení bolesti. Každá vláda, která je připravena podpořit oživení ekonomiky, najde plnou podporu Spojených států. Žádná vláda, která se bude snažit blokovat oživení ekonomiky jiné země, nemůže naši pomoc očekávat. Kromě toho, vlády, jednotlivci či skupiny, které budou chtít podporovat uchování nouze a z ní pak profitovat, narazí na odpor Spojených států. Je zřejmé, že vláda Spojených států nemůže ve svém úsilí o obnovu pokročit bez nějaké dohody samotných evropských zemí, která shrne stávající požadavky a vymezí vlastní spoluúčast, aby byla opatření této vlády účinná. Nebylo by vhodné ani účelné, aby naše vláda vypracovala jednostranný program,

44


který by měl postavit Evropu ekonomicky na nohy. To je věcí Evropanů. Iniciativa musí, podle mého názoru, vyjít z Evropy. Úlohou této země je poskytnout přátelskou pomoc při přípravě hospodářského programu a při jeho následné aplikaci tak, aby to bylo pro nás přijatelné. Program bude ale také vyžadovat, aby se část našeho lidu postavila čelem k obrovské zodpovědnosti, kterou na naši zemi vložily dějiny.“ Foto General George Marshall: dum.rvp.cz

Metodika: Práce v malé skupině (dvojice žáků) 1. Analýza historické situace – pracovní list, otázky k obsahu předloženého dokumentu – Marshallovo hodnocení evropské ekonomiky – Marshallův návrh na řešení – Marshallův názor na správný postup USA 2. Reflexe skutečných událostí – skupinová práce s literaturou a internetovými zdroji (vyhledání informací o reakci Sovětského svazu, vnuceném postoji a postupu zemí východní Evropy) 3. Diskuze žáků o motivech komunistického režimu k tomuto postupu, žáci by měli odhadovat ekonomické a politické následky, závěrem učitel shrne jejich reálnou podstatu. PRÁCE S DOBOVÝM TISKEM ČI DOKUMENTÁRNÍM FILMEM (články z deníku Rudé právo, autentické TV pořady – zpravodajství www.ceskatelevize.cz/ct/historie). Metodika: Samostatná práce 1. Zkoumání „ideologického jazyka“ doby – z vybraného textu článku či zpravodajského vystoupení žáci vybírají a vypisují propagandistické (ideologické) výrazy např. agresivního zaměření (vzhledem k zahraničnímu i vzhledem k domácímu vývoji) – diskutovat nad „slovníčkem“, objasnit význam nepochopených výrazů 2. Hodnocení komunistické ideologie a tehdejší záměrně vytvářené atmosféry mezi lidmi. AUTORSKÁ PREZENTACE POZNATKŮ A DOBOVÝCH MATERIÁLŮ Myšlenková mapa.Velice žádoucí je důraz na individuální pojetí dětských prezentací. Závazná je pro žáky pouze forma (nebo výběr z několika forem) prezentace, obsah závisí na pojetí pracovní skupiny dětí.

45


Metodika: Skupinová práce 1. Zadat výchozí bod, tj. obecné – zásadní ústřední téma (např. Padesátá léta, Pražské jaro, Rok 1968 apod.). 2. Učitel může naznačit směr tematického rozvětvení (pojmy, jména, možnost uvádět citáty, fotografie, karikatury…). Příklad 1.:

Příklad 2.:

Foto Jan Palach: www.borntoanthropology.blog.cz / Foto „pomník” Jana Palacha v Praze: vlastní foto autorky; dobové karikatury k roku 1968, foto z oslav 1. máje, foto A. Dubček: www.sorela.cz

46


VYUŽITÍ ORÁLNÍ HISTORIE Rodinná historie jako pramen poznání („plastické“ poznání). Multiperspektivní pohled na zkoumané období. Metodika: Samostatná práce 1. Vybrat a oslovit rodinného příslušníka – prarodiče (eventuelně známého v tomto věku) jako pamětníka zkoumaného období (50. let, 60. let, normalizace…). 2. Sestavit věcný seznam otázek (spíše témat) týkajících se životního stylu – témata, která děti skutečně zajímají. 3. Zvolit vhodný systém srovnání se současností, který pamětníkovi pomůže vyjádřit se konkrétně a žákovi usnadní závěrečnou prezentaci výsledků. 4. Prezentace a diskuze. Příklad: Co ve zkoumaném období považuješ(te) za: ZAJÍMAVÉ

HORŠÍ NEŽ DNES

LEPŠÍ NEŽ DNES

v takových oblastech jako: – jak mladí lidé tráví volný čas, – jaké jsou možnosti poznat okolní svět, – co určuje styl a vkus (módu), – jak mladí lidé mohou ovlivnit svůj budoucí život, – jaké zboží se preferuje, – jak se mladí lidé baví, – kdo představuje „populární osobnost“ a proč… apod. „ČTENÍ“ IKONICKÝCH MATERIÁLŮ MOŽNOST VYUŽITÍ REGIONÁLNÍ HISTORIE Metodika: Práce v malé skupině (dvojice žáků) nebo samostatná práce 1. Využití fotografie konkrétního období pro studium společenských trendů (např. v módě, rodinném životě, architektuře, reklamě, převládajících typech obchodů, měnící se roli žen…). Ideální jsou fotografie vlastního města. 2. Město jako „historický dokument“. Stopy minulosti a přítomnosti v architektuře a dřívějším využití budov, jména ulic, mosty, památníky… ve vlastním nebo známém městě. 3. Možnosti „čtení“ dobových fotografií. K dispozici jsou fotografie důležité historické události nebo žánrový obrázek ze zkoumaného období (ideální jsou fotografie z novin), a to s připojenou dobovou popiskou nebo komentářem. Diskuze bude vedena o tom, jaký komentář by žáci vytvořili k fotografiím dnes, jaké jsou podobnosti či rozdíly ve vnímání zobrazované historické události nebo dnešního postoje k ní, proč došlo k tomu, že uvedená fotografie byla pro historickou událost nebo období charakteristická… apod. 47


50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů Autoři PhDr. Miroslav Breitfelder, Ph. D. katedra historie Pedagogické fakulty ZČU v Plzni PaedDr. Helena Východská katedra historie Pedagogické fakulty ZČU v Plzni Mgr. Zuzana Dražilová Dokumenty, mládež & společnost, o. s. Odborní konzultanti PhDr. Jiří Pernes, Ph. D. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Mgr. Pavel Martinovský ZŠ Legerova, Praha 2; člen výboru ASUD Grafická úprava Jana Majcherová Tisk HEWER, s.r.o., Na Poříčí 30, 110 00 Praha 1 Vydalo občanské sdružení Dokumenty, mládež & společnost, o. s., Havelská 3, 110 00 Praha 1, www.dmska.eu

Vydání první, Praha 2009 Náklad: 2000 výtisků

Publikace je určena pro vnitřní potřebu pedagogů a je poskytována zdarma.

Dokumenty, mládež & společnost, o. s. Havelská 3, 110 00 Praha 1, email: [email protected] tel.: 224 234 452, 603 822 181, www.dmska.eu

50. léta a videosvědectví dětí politických vězňů

Recommend Documents