5 Zemědělství, myslivost a ochrana zemědělského půdního fondu

IV/5 Zemědělství, myslivost a ochrana zemědělského půdního fondu

IV/5 Zemědělství, myslivost a ochrana zemědělského půdního fondu Cíl kapitoly Cílem kapitoly je pro potřeby vedoucích úředníků územních samosprávných celků podat přehled přenesené působnosti (výkon státní správy) ve věcech: • lesního hospodářství, • myslivosti, • rybářství, • zemědělství, • ochrany zemědělského půdního fondu. Není popsána samostatná působnost, která je v každé obci jiná. Úvod Výkon státní správy ve věcech lesnictví, myslivosti a rybářství je převážnou měrou svěřen správním úřadům se všeobecnou působností. V prvém stupni působí většinou obecní úřady obcí s rozšířenou působností, u agendy s širším regionálním dosahem krajské úřady. Naopak převážná část zemědělské agendy je svěřena specializovaným správním úřadům. Ale podle zákona č.105/1990 Sb. V platném znění obecní úřady zapisují samostatně hospodařícího rolníka do evidence na základě jeho ohlášení. Zákon definuje, kdo je samostatně hospodařícím rolníkem a specifikuje, které údaje se zapisují do evidence. O zápisu do evidence vydá obecní úřad samostatně hospodařícímu rolníkovi osvědčení a současně vyrozumí finanční úřad, příslušnou pojišťovnu, orgán státní správy statistiky a orgán sociálního zabezpečení. Výkon státní správy v těchto oborech klade vysoké nároky na personální i materiální vybavení úřadů. Zejména na úseku lesnictví a myslivosti by zpravidla měli působit lesní inženýři, samozřejmě se zkouškou zvláštní odborné způsobilosti. Z materiálního vybavení je třeba pamatovat na odbornou literaturu, mapy, náležité počítačové vybavení a přístup do databází katastru nemovitostí. Je rovněž důležité, aby pracovníci státní správy lesů a myslivosti měli k dispozici automobil k okamžitému výjezdu v případě hlášení nepovolených těžeb a podobných situací. Problematika, vymezená názvem předkládaného textu, je velmi rozsáhlá a heterogenní, a bylo velmi složité rozhodnout, které partie do textu zahrnout a které nikoliv. Relativně jednoduché bylo rozhodování v případě lesnictví a myslivosti, protože každý z těchto dvou oborů je řízen jediným zákonem a přehledným, byť i početným souborem prováděcích předpisů. Výkon státní správy v obou těchto oborech je z podstatné části svěřen právě územním samosprávným celkům v přenesené působnosti, konkrétně obecním úřadům obcí s rozšířenou působností a krajským úřadům. Naproti tomu problematika zemědělství se dotýká uvedených úřadů buď okrajově nebo vůbec ne – hlavní roli zde hrají specializované orgány státní správy: orgány veterinární a rostlinolékařské péče, zemědělská agentura, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský apod. Do předloženého textu jsou proto z oboru zemědělství zahrnuty jen ty partie, které mají přímý vztah k působnosti obecních úřadů všech stupňů, případně krajských úřadů. Výjimku činím u ekologického zemědělství a zacházení s hnojivy, protože právě tato kapitola má těsnou vazbu na předpisy Evropské unie a navíc je předmětem četných dotazů ze strany veřejnosti a různých nevládních organizací.

211

IV Oblast technické infrastruktury a životního prostředí

Pokud se týká ochrany zemědělského půdního fondu, pak je obecná část věnována pozemkovému právu a ze zvláštní části pak je vedle vlastního výkladu o ochraně zemědělského půdního fondu věnována alespoň stručná zmínka režimu pozemků dotčených průzkumem a těžbou nerostných surovin, což je mimořádně závažná problematika, se kterou se vedoucí úředníci nepochybně budou setkávat a na kterou v jiných předmětech není dostatečný prostor. 5.1 Lesní hospodářství K současně platnému lesnímu zákonu č. 289/1995 Sb. byla vydána řada prováděcích předpisů, z nichž významné jsou zejména: Vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo omezení a podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa, dále č. 80/1996 Sb. o pravidlech poskytování podpory na výsadbu minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin a o poskytování náhrad zvýšených výdajů, a č. 100/1996 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o udělení licence v lesním hospodářství a podrobnosti o udělování licencí v lesním hospodářství, a č. 102/1996 Sb., o způsobu výpočtu nákladů na činnost odborného lesního hospodáře v případech, kdy jeho činnost hradí stát. Lesní zákon definuje les jako lesní porosty s jejich prostředím a pozemky, určené k plnění funkcí lesa. Pozemky určené k plnění funkcí lesa se dělí do dvou skupin. Do prvé skupiny patří pozemky s lesními porosty a plochy, na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li širší než 4 m, jakož i porosty, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů. Tyto pozemky se označují jako lesní pozemky. Do druhé skupiny patří zpevněné lesní cesty, drobné vodní plochy, pozemky nad horní hranicí dřevinné vegetace, s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdových komunikací, a lesní pastviny a políčka pro zvěř. U pozemků této druhé skupiny může správní úřad nařídit označení jejich příslušnosti k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa. V pochybnostech, zda se jedná o pozemek určený k plnění funkcí lesa, rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností. Zákon rozlišuje tři kategorie lesů: lesy hospodářské, lesy ochranné a lesy zvláštního určení. Lesy hospodářské zabírají přibližně 60 % plochy lesů v České republice a jsou určeny především k ekonomickému využití. Lesy ochranné slouží ke stabilizaci stanovišť, jsou to lesy na strmých svazích, písečných přesypech apod. Z celkové plochy lesů zabírají asi 3 %. Ostatní lesy spadají do značně heterogenní kategorie lesů zvláštního určení, která zahrnuje např. lesy v ochranných pásmech lesních zdrojů, příměstské a rekreační lesy, lesy sloužící výzkumu a výuce aj. Praktický význam pro vlastníka spočívá hlavně v tom, že obě posledně uvedené kategorie lesů jsou osvobozeny od daně, jsou však podrobeny daleko přísnějším omezením v hospodaření. Stejný efekt má za určitých podmínek i zařazení lesa mezi lesy pod vlivem imisí, což ale není samostatná kategorie. V českých zemích má staletou tradici lesní hospodářské plánování, které se v současné době realizuje třemi základními typy dokumentů: oblastní plány rozvoje lesů, lesní hospodářské plány a lesní hospodářské osnovy. Oblastní plány rozvoje lesů pořizuje Ministerstvo zemědělství, které však přitom vyžaduje součinnost nižších správních úřadů, zejména poskytnutí podkladů zpracovateli. Lesní hospodářské plány povinně a na své náklady zajišťují vlastníci lesů o výměře přes 50 ha a fakultativně i vlastníci lesů o výměře nižší. Lesní hospodářské osnovy pro vlastníky lesů o výměře pod 50 ha, kteří nemají zpracován lesní hospodářský plán, zajišťují obecní úřady obcí s rozšířenou působností, které na to 212


dostávají finanční prostředky ze státního rozpočtu. Pro vlastníka lesa se osnova stává závaznou protokolárním převzetím. Pokud vlastník lesa osnovu protokolárně nepřevezme, může těžit dříví jen se souhlasem odborného lesního hospodáře. Odborného lesního hospodáře si může vybrat sám vlastník lesa a pak za jeho činnost také platí, nebo ho určí obecní úřad obce s rozšířenou působností, který jeho činnost hradí ze státního rozpočtu. Těžbu dříví nad 3 m3/ ha/rok musí vlastník lesa hospodařící bez lesního hospodářského plánu nebo protokolárně převzaté osnovy předem písemně oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Těžbu lze uskutečnit, nevydá-li obecní úřad obce s rozšířenou působností do 30 dnů od oznámení nesouhlasné stanovisko. Do celkové výše těžeb se započítává těžba nahodilá, tj. těžba prováděná za účelem zpracování stromů suchých, vyvrácených, nemocných nebo poškozených. Přitom těžbu nahodilou je vlastník lesa povinen provádět přednostně tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých organismů. Státní správu lesů vykonávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady a Ministerstvo zemědělství. Kontrolním a dozorčím orgánem je Česká inspekce životního prostředí, jejíž rozhodnutí přezkoumává Ministerstvo životního prostředí. Až na výjimky platí, že prvoinstančním správním úřadem je obecní úřad obce s rozšířenou působností. Rozhoduje zejména: • o pochybnostech, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, • o prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa, • o odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do 1 ha, • o dočasném omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, • o stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, • o udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře, • o pověření fyzické nebo právnické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře, • o ukládání pokut, • o uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků. 5.2 Myslivost V současnosti je výkon práva myslivosti na území České republiky upraven zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Z prováděcích předpisů je významná zejména vyhláška Ministerstva zemědělství č. 449/2001 Sb., o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd. Zákon taxativně vyjmenovává druhy zvěře, které nelze lovit podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, nebo druhy zvěře, které jsou zvláště chráněnými živočichy dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Rovněž taxativně jsou uvedeny druhy zvěře, kterou lze obhospodařovat lovem. Negativním způsobem jsou vymezeny honební pozemky: jsou to ty pozemky, které nejsou výslovně v zákoně uvedeny jako nehonební. Přitom jako nehonební zákon definuje pozemky uvnitř současně zastavěného území obce, pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu zvěře, obvod dráhy, dálnice, silnice, letiště se zpevněnými plochami a hřbitovy. Myslivost lze provozovat jen v rámci uznané honitby, a ta musí být tvořena souvisejícími honebními pozemky. Minimální výměra honitby je 500 ha, pro oboru 50 ha. Zákon rozlišuje honitby vlastní a společenstevní. Vlastník pozemků splňujících zákonem stanovená kritéria (velikost, souvislost, tvar, ohraničení) může podat návrh na uznání vlastní honitby. 213


Návrh na uznání společenstevní honitby podává honební společenstvo, což je právnická osoba, jejímiž členy mohou být pouze vlastníci nebo spoluvlastníci souvisejících honebních pozemků. Honební společenstvo samo vykonává právo myslivosti nebo může honitbu pronajmout. Členové honebního společenstva se na rozhodování podílejí podle výměry svých pozemků. Zákon podrobně upravuje vznik honebního společenstva a vznik jeho orgánů: valné hromady, honebního výboru a honebního starosty. Honební společenstva jsou evidována v rejstříku, který vede obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tentýž úřad vede rovněž evidenci honiteb ve svém správním obvodu. Nejsložitější problémy při výkonu státní správy myslivosti vznikají v souvislosti s tvorbou honiteb. Společenstevní honitba v typickém případě zahrnuje pozemky několika set, někdy i tisíc pozemkových vlastníků, jejichž vztahy zdaleka nebývají ideální. Konflikty rovněž mohou vznikat mezi vlastníky či uživateli sousedících honiteb. Obecní úřad může za účelem vyrovnání hranic přičlenit k honitbě pozemky o celkové výměře nepřesahující 10 % výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby. Zákon sice počítá se souhlasem vlastníků přičleňovaných pozemků, nestanoví však tento souhlas jako nutnou podmínku. Naopak samozřejmě je podmínkou souhlas držitele honitby, pokud přičlenění provádí správní úřad ze svého podnětu. Uživatel honitby je povinen navrhnout správnímu úřadu mysliveckého hospodáře, který musí splňovat zákonem stanovené kvalifikační předpoklady. Myslivecký hospodář zabezpečuje plnění povinností spojených s chovem a lovem zvěře, navrhuje uživateli honitby opatření k řádnému mysliveckému hospodaření v honitbě a odpovídá za ně. K tomu požívá také přiměřených oprávnění; za povšimnutí stojí právo usmrcovat toulavé psy a kočky a další škodlivá a zdivočelá zvířata. Dle dřívější právní úpravy toto právo příslušelo každému myslivci, zatímco dnes jen mysliveckému hospodáři a myslivecké stráži, což v myslivecké veřejnosti vyvolává obavu z přemnožení těchto škodlivých živočichů. Zákon obsahuje také ustanovení o škodách způsobených zvěří a na zvěři. O náhradě těchto škod jsou povinni se dohodnout uživatel honitby s vlastníkem pozemku, resp. uživatel honitby s tím, kdo způsobil škodu na zvěři. V případě nedohody řeší spory soud. Obecní úřad obce s rozšířenou působností stanoví pro každou honitbu minimální a normované stavy zvěře. Uživatel honitby je povinen provádět sčítání zvěře, vypracovávat plány lovu, vést záznamy o honitbě a podávat hlášení obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností pro statistické účely. Lovit lze jen zvěř, která není hájena, a to ve stanovené době lovu. Lov smí být prováděn jen způsobem odpovídajícím mysliveckým zásadám, zásadám ochrany přírody a zásadám ochrany zvířat proti týrání. Zákon výslovně zakazuje některé způsoby lovu, např. chytání zvěře do ok, na lep, do želez, trávení zvěře jedem, nahánění srnčí zvěře pomocí ohařů, lov s pomocí umělého osvětlení, střílení zvěře jinou zbraní než loveckou apod. Kdo loví zvěř, musí mít u sebe lovecký lístek, povolenku k lovu a potvrzení o povinném pojištění. Při lovu se zbraní též zbrojní průkaz a průkaz zbraně a při lovu s loveckým dravcem jeho evidenční kartu. Lovecké lístky vydává obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu žadatele. Zákon rozlišuje lovecký lístek pro české občany, pro cizince a pro žáky a posluchače odborných škol. Každý kus ulovené nebo nalezené zvěře spárkaté musí být ihned po ulovení nebo nalezení označen nesnímatelnou plombou. Tyto plomby vydává uživatelům honiteb obecní úřad obce s rozšířenou působností (na jejich nákup je třeba pamatovat v rozpočtu).

214


5.3 Rybářství Zákon o rybářství č. 102/1963 Sb. je navzdory řadě novel poznamenán dobou vzniku. Rozlišuje rybářství provozované hospodařením na rybnících a rybářství provozované výkonem rybářského práva, tj. V rybářských revírech. Na rybnících lze hospodařit na základě práva vlastnického, nájemní smlouvy nebo jiného právního důvodu. Rybářské revíry vytváří krajský úřad z vod, v nichž náleží státu rybářské právo. Výkon rybářského práva v rybářských revírech může být přenechán jen taxativně vymezeným právnickým osobám: organizačním složkám rybářského svazu, profesionálním rybářským organizacím, Lesům České republiky a za určitých okolností též organizacím v působnosti Ministerstva obrany a vlastníkům vodních děl a pozemků pokrytých vodami. Zákon vymezuje podmínky pro výkon rybářského práva jednak negativně, tj. zákazem některých druhů lovu, a jednak pozitivně, např. ustanovením, že pro výkon rybářského práva je nezbytný rybářský lístek vydaný obecním úřadem a povolenka k lovu vydaná uživatelem rybářského revíru. Zákon zabezpečuje oprávněným osobám vstup na pozemky a současně stanoví povinnost nahradit vzniklou škodu. Pro každý rybářský revír je jeho uživatel povinen ustanovit rybářského hospodáře a jeho zástupce, které schvaluje obecní úřad obce s rozšířenou působností. Obecní úřad obce s rozšířenou působností rovněž ustanovuje rybářskou stráž, a to na návrh uživatele nebo vlastníka soustavy rybníků nebo rybářského revíru nebo z vlastního podnětu. Zákon o rybářství nemá samostatnou úpravu sankcí. Přestupky (např. lov v době hájení) jsou upraveny zákonem ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. 5.4 Veterinární péče a rostlinolékařská péče Zákon č. 166/1999 Sb. o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů je jedním z nejvýznamnějších zákonů z hlediska vstupu do Evropské unie. Zákon upravuje povinnosti chovatelů zvířat, podmínky přemisťování a vnitrostátní přepravy zvířat, zdolávání nákaz, otázky související s živočišnými produkty, veterinární podmínky dovozu, vývozu a tranzitu, veterinární asanaci, výkon státní správy ve věcech veterinární péče, odbornou veterinární činnost, zacházení s veterinárními přípravky, náhradu nákladů a škod a sankce. Prvoinstančním správním úřadem, jemuž je ve většině případů svěřena realizace tohoto zákona, je ve většině případů okresní veterinární správa. Obce schvalují po stanovení veterinárních podmínek okresní veterinární správou místa, na nichž lze konat svody zvířat a trhy určené k prodeji živočišných produktů, a povolují jejich konání. Na návrh okresní veterinární správy vydávají nařízení o mimořádných veterinárních opatřeních a související správní akty (ukončení mimořádných veterinárních opatření apod.). Mohou zřídit a provozovat útulek pro opuštěná zvířata a hradí náklady na odchyt a zabezpečení karantény pro tato zvířata. Zákon č. 147/1996 Sb. upravuje zejména ochranu státního území před zavlečením a rozšiřováním škodlivých organismů a podmínky zacházení s přípravky na ochranu rostlin. Státní správu v oboru rostlinolékařské péče vykonává v prvém stupni Státní rostlinolékařská správa, odvolacím orgánem je Ministerstvo zemědělství. Určitá působnost je svěřena také obecním úřadům a pověřeným obecním úřadům. Obecní úřady přijímají hlášení o připravované letecké aplikaci přípravků toxických pro včely (s předstihem minimálně 48 hodin) a mohou

215


nejpozději 24 hodin předem stanovit podmínky. Vyhlašují začátek leteckého ošetřování porostů. Od chovatelů včel přijímají údaje týkající se stanovišť včelstev a hromadného letu a poskytují je ošetřovatelům porostů. Pověřené obecní úřady vydávají, mění a ruší na návrh rostlinolékařské správy nařízením obce mimořádná rostlinolékařská opatření týkající se neurčitého množství subjektů. Kromě toho rozhodují o plnění ustanovení k omezení výskytu a šíření plevelů na neobdělávané a nezemědělské půdě. 5.5 Ekologické zemědělství a nakládání s hnojivy V tomto oboru je úřadům územních samosprávných celků svěřen jen výkon státní správy vyplývající z některých věcně souvisejících zákonů, např. zákona o ochraně přírody a krajiny nebo zákona o vodách. Jde o problematiku vysoce aktuální, která má těsnou vazbu na předpisy Evropské unie a je předmětem častých dotazů ze strany občanské veřejnosti. Je proto žádoucí v rámci předkládaného studijního textu poskytnout úředníkům územních samosprávných celků alespoň rámcovou informaci. Zákon o ekologickém zemědělství č. 242/2000 Sb. upravuje podmínky pro hospodaření a pro výrobu biopotravin, systém osvědčování bioproduktů a biopotravin a jejich označování a výkon kontroly a dozoru. Osoba, která hodlá ekologicky podnikat v zemědělství, je povinna podat žádost o registraci Ministerstvu zemědělství. Zákon podrobně upravuje podmínky hnojení pozemků, používání krmiv, léčiv a ustájení zvířat. Dozor nad dodržováním zákona vykonává Ministerstvo zemědělství. S ekologickým zemědělstvím těsně souvisí nakládání s hnojivy, které je upraveno zákonem č. 156/1988 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd. Výkon státní správy v tomto oboru je v prvém stupni svěřen Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému. Zákonem je zakázáno používat hnojiva na zemědělské půdě přesycené vodou, pokryté vrstvou sněhu vyšší než 5 cm nebo promrzlé do hloubky více než 8 cm a způsobem ohrožujícím okolí hnojeného pozemku. Další omezení užívání hnojiv stanoví nařízení vlády č. 103/2003 Sb., o stanovení zranitelných oblastí a o používání a skladování hnojiv, střídání plodin a o provádění protierozních opatření v těchto oblastech. Nařízení vlády bylo vydáno k provedení vodního zákona č. 254/2001 Sb. a jeho realizace tedy přísluší vodoprávním úřadům. Uvedeným nařízením vlády byla současně implementována směrnice Rady EU č. 91/676/EEC. Zranitelné oblasti jsou vymezeny katastrálními územími, jejichž seznam je uveden v příloze citovaného nařízení vlády (jde přibližně o polovinu území ČR). Nařízení vlády stanoví období zákazu hnojení v závislosti na katastrálním území a zpřesňuje obecné zásady ochrany vod výslovným zákazem hnojení, pokud hrozí vniknutí hnojiv do podzemních nebo povrchových vod. 5.6 Soukromoprávní aspekty pozemkového práva a katastr nemovitostí Pokud práva k pozemkům vznikají, mění se a zanikají ve sféře soukromého práva, pak se na ně vztahuje režim občanského zákoníku (výjimkou je smlouva o prodeji podniku, která spadá pod obchodní zákoník, přičemž současně s podnikem se prodává i pozemek). Nejvýznamnějším právem k pozemku je právo vlastnické. Vlastnictví zahrnuje právo v mezích zákona pozemek držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Důležitá je formulace „v mezích zákona“. Pokud sám zákon stanoví pro vlastnictví nějakého typu věci omezení v užívání nebo nakládání, případně povinnosti, nejde o omezení vlastnického práva. 216


Objektem pozemkového vlastnictví je parcela. Subjektem – tedy vlastníkem – je fyzická nebo právnická osoba, příp. stát. Pozemek lze získat do vlastnictví zejména koupí, dědictvím nebo restitucí, řidčeji směnou, darem, vydržením, rozhodnutím soudu, vyvlastněním nebo jiným způsobem. Recipročně vlastnické právo také zaniká (přičemž za reciprocitu dědictví je třeba považovat zánik vlastnického práva smrtí vlastníka). Vlastnictví zavazuje, vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. V případě užívání pozemku tato obecná zásada zejména znamená zákaz jakékoliv úpravy pozemku nebo stavby na pozemku, která by ohrozila sousedův pozemek nebo stavbu. Slabším právem než vlastnictví je držba. Právo držby je součástí vlastnického práva, ale může se vyskytovat i samostatně. Držba je definována jako faktické ovládání věci a nakládání s ní jako s věcí vlastní. Rozlišuje se držba v dobré a zlé víře. Držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem může předpokládat, že mu věc patří. Držitel má k ochraně držby stejné právní prostředky jako vlastník, ale samozřejmě proti vlastníkovi nemůže uspět v případě soudního sporu. Držba pozemku v dobré víře po dobu deseti let vede k vydržení, tj. umožňuje získat vlastnické právo. Dílčí práva k věci jsou obsahem věcných břemen. Věcné břemeno vzniká rozhodnutím příslušného orgánu, písemnou smlouvou, vydržením nebo jako výsledek projednání dědictví. Právní teorie uvažuje navíc i věcná břemena vzniklá ze zákona, což je ale kategorie, která by vyžadovala hlubší rozbor, protože – jak již výše řečeno - ne každá povinnost a ne každé omezení dané zákonem může být považováno za věcné břemeno.. Konkrétními příklady věcných břemen jsou právo stavby na cizím pozemku a právo průchodu nebo průjezdu. Dalšími věcnými právy k cizímu pozemku jsou právo zástavní a podzástavní. Z práv obligačních má ve vztahu k pozemku zejména význam právo nájmu. Nájem vzniká nájemní smlouvou. Pojmovými znaky nájmu jsou přenechání věci za úplatu, určitost věci, dočasnost a úplatnost. Dočasnost není v rozporu s eventuálním uzavřením nájemní smlouvy na dobu neurčitou – v takovém případě je možno ukončit nájemní vztah dohodou nebo výpovědí. Výpověď z nájmu zemědělských pozemků má zákonem stanovenou minimální jednoroční lhůtu a musí být učiněna k 1. říjnu, tj. po sklizni polních plodin. Pokud zní nájemní smlouva na dobu určitou, ale žádná ze stran neučiní kroky k jejímu ukončení, pak se automaticky prodlužuje. Pokud původní smlouva zněla na dobu jednoho roku nebo delší (což je u zemědělských pozemků typické), pak se nájem prodlužuje vždy o rok. Nově byl katastr nemovitostí zaveden v r. 1992. V současné době spravují katastr nemovitostí katastrální úřady. Katastr obsahuje polohové určení katastrálních území a jednotlivých nemovitostí, parcelní čísla, výměry pozemků a jejich kategorie, popisná a evidenční čísla staveb a některé údaje o ochraně pozemků (např. ochranná pásma vodních zdrojů). Dále pak údaje o vlastnících a případná jiná práva k pozemkům, zejména věcná břemena. Zvláštním typem evidence nemovitostí je tzv. zjednodušená evidence, tj. evidence těch parcel, které jsou sdruženy do větších celků, protože v terénu nejsou identifikovatelné hranice. U těchto parcel se evidují jen údaje o vlastníkovi, výměra a parcelní číslo. Tyto parcely jsou zdrojem značných nesnází ve správních řízeních a měly by být řádně vytyčeny a převedeny do standardní evidence v rámci pozemkových úprav.

217


Katastr nemovitostí je veřejný. Do údajů lze za přítomnosti pracovníka katastrálního úřadu nahlížet a pořizovat si opisy, výpisy a náčrty. Katastrální úřad na základě objednávky zhotoví za úplatu žadateli opis, výpis nebo kopii ze souboru geodetických nebo popisných informací. Pro správní úřady poskytuje informace zdarma, stanoví-li tak zvláštní zákon. Zápis práv k nemovitostem se provádí formou vkladu, záznamu nebo poznámky. Formou vkladu se typicky zapisují práva ze smlouvy. Vklad je konstitutivní, rozhoduje se o něm ve správním řízení. Určitou anomálii v českém právním řádu představuje to, že účinek vkladu nenastává ke dni právní moci rozhodnutí o povolení vkladu, ale zpětně k datu návrhu. Rozhodnutí o návrhu na provedení vkladu má obligatorně písemnou formu (se všemi náležitostmi správního rozhodnutí) pouze v případě negativním, tj. při zamítnutí návrhu. V případě kladného rozhodnutí se samostatné rozhodnutí nevydává. Naopak záznam má deklaratorní povahu a slouží k zápisu těch práv k nemovitostem, která vznikla nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím správního úřadu, soudním rozsudkem apod. Podkladem pro záznam je například listina vyhotovená správním úřadem. O provedení záznamu se nevede správní řízení. Poznámkou se zaznamenávají probíhající správní nebo soudní řízení o dané nemovitosti. 5.7 Územní plánování, vyvlastňovací řízení a pozemkové úpravy Územní plán vedle řady dalších funkcí vytváří také předpoklad pro eventuální vyvlastnění práva k pozemku. Vyvlastnění je extrémní zásah do vlastnictví, který však nemá charakter trestu. Vyvlastnit lze právo k pozemku pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Shoda účelu vyvlastnění s územním plánem přitom osvědčuje veřejný zájem. Věcně příslušným úřadem, který provádí vyvlastnění, je stavební úřad. Vyvlastnění probíhá ve správním řízení a lze proti němu uplatnit celou škálu opravných prostředků. Ve vyvlastňovacím řízení se zkoumá nejen existence veřejného zájmu, ale také minimalizace zásahu do práv vlastníka. Zpravidla – pokud vůbec musí dojít k vyvlastnění – se proto dává přednost vyvlastnění věcného břemene před nuceným přechodem vlastnictví. S územním plánováním věcně souvisí také pozemkové úpravy, které jsou však jinak organizačně a procesně zajištěny. Pozemkovými úpravami se rozumějí změny v uspořádání pozemků v určitém území za účelem vytvoření půdně ucelených hospodářských jednotek. Tyto změny mohou zahrnovat změny vlastnictví a souvisejících věcných břemen, scelování a dělení pozemků, vyrovnání hranic pozemků, zpřístupnění nepřístupných pozemků, příp. výměnu pozemků. Rozlišují se jednoduché a komplexní pozemkové úpravy. Oba druhy probíhají ve správním řízení, k němuž je věcně příslušný pozemkový úřad. Orgány ochrany zemědělského půdního fondu, konkrétně obecní úřady obcí s rozšířenou působností, jsou povinny s pozemkovými úřady spolupracovat, přičemž vystupují ve správním řízení jako dotčený orgán státní správy. Z hlediska věcného je jejich hlavním úkolem sledovat, aby se pozemkovými úpravami pokud možno minimalizovala eroze půdy. 5.8 Kategorie pozemků a jejich změny Základem účelové kategorizace pozemků je zákon č. 334/1992 Sb., který rozděluje zemědělský půdní fond na půdu zemědělskou, půdu dočasně neobdělávanou, rybníky s chovem ryb a vodní drůbeže, nezemědělskou půdu potřebnou k zajišťování zemědělské výroby jako polní cesty aj. Zemědělské půda se dále člení na kategorie: orná půda, chmelnice, vinice; zahrady, ovocné sady, louky, pastviny. 218


Součástí zemědělského půdního fondu nejsou pozemky určené k plnění funkcí lesa, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy. Ke změně půdy nezemědělské na zemědělskou je nezbytné rozhodnutí o využití území, což je správní rozhodnutí spadající do kompetence stavebního úřadu. V rámci zemědělské půdy zákon o ochraně zemědělského půdního fondu upravuje jen rozorání luk a pastvin, tj. změnu kultury louka nebo pastvina na kulturu orná půda. Důvodem je to, že orná půda je vystavena daleko intenzivnější erozi. Proto zákon stanoví, že tato změna je podmíněna souhlasem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, věcně příslušný je v tomto případě obecní úřad obce s rozšířenou působností. Orgán ochrany zemědělského půdního fondu, tj. obecní úřad obce s rozšířenou působností, rozhoduje v pochybnostech o tom, zda je pozemek součástí zemědělského půdního fondu. Orgány ochrany zemědělského půdního fondu jsou oprávněny uložit vlastníkovi či nájemci pozemku změnu kultury z důvodu ochrany životního prostředí. Jde- li o pozemek o výměře do 1 ha, je věcně příslušný pověřený obecní úřad; jde-li o pozemek o výměře 1 ha a více, je věcně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Podmínky pro takové rozhodnutí blíže specifikuje vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu. Jako důvod pro nařízení změny kultury tato vyhláška uvádí: • erozní ohrožení území na dotčeném pozemku i na okolních pozemcích, • zhoršování čistoty a jakosti vody ve vodních tocích a vodních nádržích, • ohrožení povrchových nebo podzemních zdrojů pitné vody, přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod stolních, • porušování práv a povinností na úseku ochrany přírody a krajiny, • poškozování okolních pozemků nebo příznivých fyzikálních, biologických a chemických vlastností půdy, • ohrožení potravinového řetězce. Rozhodnutí o uložení změny kultury opravňuje vlastníka či nájemce, aby mu orgán ochrany zemědělského půdního fondu uhradil vzniklé náklady a ztráty. Na úhradu výdajů lze použít prostředky ze Státního fondu životního prostředí, avšak na tyto prostředky není právní nárok, takže je důvod k obavě, že by takové rozhodnutí mohlo zatížit obecní rozpočet. Snad proto jsou tato rozhodnutí poměrně málo častá. Otázka úhrady je přitom právně sporná tam, kde nařízení změny kultury směřuje k reparaci nebo prevenci škod vyvolaných samotným vlastníkem nebo nájemcem pozemku. Pro hlubší rozbor této problematiky však zatím chybí judikatura. 5.9 Odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu K žádosti o souhlas k odnětí pozemku ze zemědělského půdního fondu je žadatel povinen přiložit doklady specifikované zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu, kterými dokládá přesnou identifikaci pozemku, plán rekultivace a předběžnou bilanci skrývky s návrhem využití sejmutých vrstev půdy. Přílohou musí být také výpočet odvodů (s výjimkou případů, kdy se odvody nepředepisují). Orgán ochrany zemědělského půdního fondu může v nezbytných případech požadovat předložení dalších dokladů potřebných k posouzení žádosti. Souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu není správním rozhodnutím, ale stává se integrální součástí navazujícího správního rozhodnutí, např. o využití území. K udělení souhlasu k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu je věcně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, jde-li o výměru do 1 ha, krajský úřad, jde-li o výměru mezi 1 ha a 10 ha a Ministerstvo životního prostředí, jde-li o výměru nad 10 ha. Pokud je udělen souhlas 219


k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, musí obsahovat přesnou specifikaci pozemku, podmínky k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu, schválení plánu rekultivace (přichází-li v úvahu) a orientační vymezení výše odvodů. Přesnou výši odvodu stanoví rozhodnutím pověřený obecní úřad poté, co nabude právní moci rozhodnutí o využití území (příp. jiné správní rozhodnutí, určující další využití pozemku). Z celkové výše odvodu je 40 % příjmem obce, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází, a 60 % je příjmem Státního fondu životního prostředí. Zákon stanoví, kdy se odvody nepředepisují: při odnětí pro stavby zemědělské prvovýroby, pro výstavbu zemědělských účelových komunikací, pro zřizování rybníků s chovem ryb a vodní drůbeže, pro investice za účelem zlepšení úrodnosti (meliorace), pro výstavbu objektů a zařízení pro čištění odpadních vod, pro komunikace, nádvoří, zpevněné plochy a zeleň při bytové výstavbě, pro výstavbu občanského a technického vybavení a pro účely, k nimž není třeba souhlasu orgánu zemědělského půdního fondu (viz výše v tomto textu). Odvody se rovněž nepředepisují v případech odnětí pro stavby pro bydlení na plochách určených k tomuto účelu územním plánem obce a v několika dalších situacích. Výše odvodů se stanoví podle přílohy k zákonu o ochraně zemědělského půdního fondu. Příloha obsahuje základní hodnotové ukazatele, tj. základní sazbu odvodu za odnětí 1 ha. Tato sazba je tabelována v závislosti na hlavních půdních jednotkách a klimatických regionech. Sazba se zvyšuje, pokud se odnímá půda ve zvláště chráněných územích dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, chráněných oblastech přirozené akumulace vod a ochranných pásmech vodních zdrojů, v chráněných ložiskových územích apod., naopak se snižuje v případě zemědělské půdy poškozené spady z průmyslových exhalací, úniky pevných nebo tekutých toxických látek, ropnými látkami, vodní nebo větrnou erozí, dále v případě zemědělské půdy v současně zastavěném území obcí a v ekonomicky zaostávajících územích a v pohraničních územích vymezených usnesením vlády č. 11 ze dne 8. 1. 1992. Přesný algoritmus výpočtu včetně odkazů na informační zdroje je uveden v přílohách zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Sazba korigovaná o uvedená zvýšení a snížení se vynásobí výměrou odnímané půdy, tj. počtem hektarů. Jde-li o trvalé odnětí, je takto vypočtená částka konečná. Při dočasném odnětí se platí jedno procento vypočtené částky za každý rok odnětí (tj. pracuje se s fikcí, že při trvalém odnětí se odnímá na sto let). Odvody za trvalé odnětí se platí jednorázově. Výjimkou je případ, kdy se půda má rekultivovat zalesněním: v takovém případě se postupuje, jako by šlo o odnětí dočasné. Odvody za dočasné odnětí se platí každoročně. Nebyl-li odvod zaplacen včas a v plné výši, vzniká právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání povinnost zaplatit penále 0,05 % dlužné částky za každý den prodlení, fyzické osobě 5 % dlužné částky ročně. Odvody a penále vybírá a vymáhá finanční úřad. Nepřevyšuje-li výše odvodu placeného jednorázově 50 Kč, odvod se neplatí. 5.10 Ochrana zemědělského půdního fondu při stavební činnosti a při těžbě nerostů Na stavební činnost se vztahují obecné zásady minimalizace zásahu do organizace a plochy zemědělského půdního fondu a neprodlené rekultivace. Obdobně jako při těžební činnosti je třeba skrýt svrchní kulturní vrstvu půdy, příp. i hlouběji uložené zeminy, a zabezpečit další nakládání s nimi dle zákona (viz níže). Kromě těchto obecných pravidel platí další regulace stavby nadzemních a podzemních vedení, podzemních komunikací, celostátních drah a vodních cest. Návrh těchto liniových staveb musí být projednán s orgány ochrany zemědělského

220


půdního fondu a opatřen jejich souhlasem. Nepřesahuje-li trasa správní obvod obecního úřadu obce s rozšířenou působností, je příslušný tento úřad, pro trasy nepřesahující území kraje krajský úřad a pro ostatní Ministerstvo životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu při těžbě nerostů Nerosty se dělí na vyhrazené a nevyhrazené. Vyhrazené jsou rudy a kaustobiolity a některé nerudy, např. grafit. Výhradní ložiska jsou ložiska vyhrazených nerostů a ložiska nevyhrazených nerostů, která byla v minulosti za výhradní prohlášena (dnes již to není možné). Ložiska vyhrazených nerostů jsou vlastnictvím státu, ložiska nevyhrazených nerostů jsou příslušenstvím pozemku. Pro ochranu ložisek vyhrazených nerostů stanoví Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím chráněné ložiskové území, jehož význam lze přibližně charakterizovat jako stavební uzávěru. Území pro těžbu výhradního ložiska stanoví obvodní báňský úřad jako dobývací prostor, přičemž rozhodnutí je podmíněno souhlasem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu: do 20 ha je příslušný krajský úřad a nad 20 ha Ministerstvo životního prostředí. Území pro těžbu nevýhradního ložiska stanoví stavební úřad územním rozhodnutím. Těžbu výhradního ložiska lze zahájit na základě povolení hornické činnosti, těžbu nevýhradního ložiska na základě povolení dobývání ložiska. Tato povolení vydává obvodní báňský úřad na základě plánu otvírky, přípravy a dobývání, jehož součástí musí být i plán rekultivace po ukončení těžby. Plán musí zajistit oddělené skrývání a uskladnění, příp. využití svrchní vrstvy půdy, ukládání odklizových zemin ve vytěžených prostorech, soustředění prací do období vegetačního klidu a splnění dalších povinností dle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. 5.11 Výkon státní správy na úseku ochrany zemědělského půdního fondu, sankce Státní správu ve věcech ochrany zemědělského půdního fondu vykonávají pověřené obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady a Ministerstvo životního prostředí. Na území národních parků jsou orgánem ochrany zemědělského půdního fondu správy národních parků a na území vojenských újezdů příslušné orgány resortu obrany. Odvolacím orgánem proti rozhodnutí pověřeného obecního úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností je krajský úřad. Odvolacím orgánem proti rozhodnutí krajského úřadu je ministerstvo. Jedná-li se o zemědělský půdní fond spadající do správních obvodů několika správních úřadů stejné úrovně věcně příslušných k vyřízení věci, pak je místně příslušný ten z nich, v jehož správním obvodu leží největší část dotčených pozemků. Podání v režimu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je třeba učinit vždy u pověřeného obecního úřadu. Ten - není-li věcně příslušný - postoupí věc vyššímu úřadu, který případně postupuje stejně. Organizace státní správy v tomto oboru je výjimečná tím, že obecní úřady obcí s rozšířenou působností mají v tomto smyslu postavení vyšší než pověřené obecní úřady. Mají také právo a povinnost sjednocovat, kontrolovat a usměrňovat činnost pověřených obecních úřadů ve svém správním obvodu, aniž by však byly odvolacím orgánem.

221


Sankce Věcně příslušným k ukládání sankcí dle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je pověřený obecní úřad. Sankce se ukládají právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání za porušení povinností stanovených zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu, tj. za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu bez potřebného souhlasu, za nedovolenou změnu kultury nebo za neprovedení uložené změny kultury a za neplnění opatření uložených na základě zákona. Sankcí je pokuta, pro niž je stanovena jen horní hranice, a to pětisetnásobek minimální mzdy. Pro ukládání pokut platí jednoroční subjektivní a tříletá objektivní prekluzivní lhůta. Uložením pokuty není dotčena případná trestní odpovědnost ani odpovědnost za škodu. Výnos pokut je z 50 % příjmem Státního fondu životního prostředí a z 50 % příjmem orgánu, který pokutu uložil. Pokuty vymáhá a vybírá finanční úřad podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Poškození nebo znehodnocení půdy fyzickou osobou je postižitelné podle zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. Kontrolní otázky 1. Jaké kategorie lesů znáte? 2. Uveďte příklad činnosti v lese, která je zakázána všem včetně vlastníka! 3. Co jsou lesní hospodářské plány a kdo je pořizuje? 4. Kdo rozhoduje o odnětí pozemku plnění funkcí lesa? 5. Uveďte příklad nehonebních pozemků. 6. Kdo smí usmrcovat toulavé psy a kočky v honitbě? 7. Jak vzniká honební společenstvo a jaké jsou jeho orgány? 8. Kdo ustanovuje do funkce mysliveckou stráž? 9. Vysvětlete náplň funkcí lesního a mysliveckého hospodáře! 10. Jaké doklady musí mít u sebe myslivec při lovu? 11. Jaké druhy loveckých lístků znáte? 12. Na základě jakého právního titulu lze rybářsky hospodařit na rybnících? 13. Jaké doklady musí mít u sebe rybář při lovu? 14. Kdo vydává rybářské lístky? Který úřad vede evidenci nemovitostí? 15. Jaké formy může mít zápis do katastru nemovitostí? Vysvětli rozdíly! 16. Co víte o zjednodušené evidenci nemovitostí? 17. Co je věcné břemeno, jak může vzniknout? 18. Za jakých podmínek a jakým postupem je možno vyvlastnit práva k pozemku? 19. Který úřad uděluje souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu? 20. Kterými faktory jsou určeny základní hodnotové ukazatele pro odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu? 21. Jak je zajištěna ochrana zemědělského půdního fondu při liniových stavbách? 22. Jak je zajištěna ochrana zemědělského půdního fondu při těžbě nerostů? Použitá a doporučená literatura DROBNÍK, J. Potřeba a perspektivy právní ochrany zemědělského půdního fondu. Časopis České společnosti pro právo životního prostředí. 2002, roč. 2, č.4. FIALA, J. a kol. Občanské právo. 2 díly. Brno: Masarykova universita, 1992. KIELY, G. Environmental Engineering. McGraw-Hill, 1998. PEKÁREK, M., PRŮCHOVÁ, I. Pozemkové právo. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 222


PRŮCHOVÁ, I., CHYBA, J. Omezení vlastnického práva k pozemku z důvodu obecného zájmu. Brno: Masarykova universita, 1998. STANĚK, J. Lesní zákon v teorii a praxi. Matice lesnická, 1996. Relevantní legislativa

223

5 Zemědělství, myslivost a ochrana zemědělského půdního fondu

Recommend Documents