5. Čistý vývoz a zahraniční vztahy 5.1 Čistý vývoz a čisté zahraniční investice Čistý vývoz (NX) je poslední složkou výdajové metody měření HDP. Obecně zachycuje skutečnost, že dnes již žádná ekonomika ve světě není uzavřená, každý stát něco dováží a vyváží. V některých zemích hrají export a import významnou úlohu – podílí se na HDP více než 50 %, nebo-li více než 50 % všech statků, které se v dané zemi vyprodukuje, je vyvezeno a více než 50 % statků, které se v dané zemi spotřebuje, je dovezeno. V České republice se dokonce podíl vývozu a dovozu na HDP pohybuje kolem 70 %. Zvláště z tohoto hlediska má smysl problematiku vývozu a dovozu, ale i dalších zahraničních vztahů podrobně studovat. Pokud si zahraniční subjekty kupují statky vyprodukované v tuzemsku, tak je to stejné, jako když je spotřebovávají domácí subjekty nebo jako když domácí subjekty investují. Na makroúrovni proto vývoz statků v tuzemsku zvyšuje HDP. Pokud naopak tuzemské subjekty nakupují statky v zahraničí, peníze vynaložené na tyto zahraniční statky již nemohou použít na nákup domácích statků. Dovoz statků ze zahraničí proto bude snižovat HDP. Čistý vývoz je potom dán rozdílem vývoz (export) mínus dovoz (import), matematicky: NX = X-M, (R5.1) kde NX = čistý vývoz, X = export, M = import. Z logiky věci plyne: je-li čistý vývoz kladný, HDP roste, je-li záporný HDP klesá. Proto řada zemí usiluje, aby jejich vývoz byl kladný. Vývoz a dovoz jsou ale vždy dvě stránky jedné mince. Pokud vyvážíme, tak zároveň někdo musí dovážet. Je tedy zřejmé, že celosvětově musí být suma vývozů a dovozů vyrovnaná, neboli celosvětově se čistý vývoz musí rovnat 0, jinými slovy ne všechny země mohou mít čistý vývoz kladný. Z tohoto pohledu je úsilí o dosahování kladné hodnoty čistého vývozu diskutabilní. Navíc, jak si dále ukážeme, vývoz a dovoz nejsou jediné operace, které mezi jednotlivými státy na mezinárodní úrovni probíhají a všechny zahraniční operace spolu úzce souvisí, neboli kladný čistý vývoz vede k tomu, že jsou záporné jiné složky zahraničních vztahů. Z hlediska statků zahrnuje vývoz i dovoz jak hmotné statky (např. stroje, auta …) tak vývoz a dovoz služeb (dopravní služby apod.). Makroekonomická teorie chápe export jako autonomní/exogenní veličinu, která není ovlivněna vývojem domácí ekonomiky. Bližší zkoumání ukáže, že jisté závislosti čistého vývozu na domácích veličinách se dají prokázat, nejsou však všeobecné a jednoznačné, respektive tyto závislosti působí multikauzálně, mohou se vzájemně rušit apod. Import potom makroekonomická teorie rozděluje na autonomní import (Ma) a import, který závisí na HDP dané země. Můžeme tedy psát: M = Ma+ m*Y, (R5.2) kde Ma= autonomní import, tj. statky, které musí země dovážet v každém případě, bez ohledu na velikost svého HDP (např. sůl, ropa) m = mezní sklon k dovozu, vyjadřuje o kolik se zvýší dovoz, pokud se HDP dovážející země zvýší o jednotku Rovnici R5.2 můžeme nazvat rovnicí keynesiánskou funkcí importu. Obdobně jako keynesiánská spotřební funkce (viz kapitola 3.1.1) si i keynesiánská funkce importu kladla za cíl vysvětlit, proč HDP vyspělých zemí neroste dostatečným způsobem. U dovozu se předpokládalo, že hodnota mezního sklonu k dovozu s růstem HDP roste, nebo-li že země s vyšším HDP budou dovážet více statků ze zahraničí – tyto země jsou natolik bohaté, že si dovoz mohou dovolit. Rostoucí dovoz potom bude působit
72
proti růstu HDP, respektive bude tento růst zpomalovat. Stejně jako u keynesiánské spotřební funkce ani u keynesiánské funkce importu se nepotvrdila jednoznačná zákonitost, že by růst HDP automaticky vedl k růstu dovozu. Ukázalo se, že zahraniční ekonomické vztahy mezi jednotlivými zeměmi jsou mnohem složitější a vyžadují mnohem komplexnější pohled. Co dále tedy vedle vývozu a dovozu tvoří tyto zahraniční ekonomické vztahy? - zahraniční investice: domácí subjekty mohou investovat v zahraničí, mohou tam kupovat pozemky, budovy, stroje apod., které zůstávají v jiných zemích. Rovněž mohou nakupovat akcie, obligace a další finanční instrumenty, které emitovaly subjekty se sídlem/bydlištěm v zahraničí. Stejnou možnost mají ale i zahraniční subjekty, které mohou v tuzemsku nakupovat jak pozemky, budovy, stroje apod., tak investiční instrumenty subjektů se sídlem/bydlištěm v tuzemsku. Investice subjektů se sídlem či bydlištěm v tuzemsku do zahraničí budeme značit výrazem HIF, investice subjektů ze sídlem či bydlištěm v zahraničí do tuzemska výrazem FIH. Obdobně jako můžeme spočítat rozdíl vývozu a dovozu, tak můžeme spočítat rozdíl mezi tím, co zahraniční subjekty investují v tuzemsku, a tím, co tuzemské subjekty investují v zahraničí. Čisté zahraniční investice jsou definovány1 jako rozdíl zahraničních investic v tuzemsku mínus tuzemských investic v zahraničí, matematicky tedy: NFI = FIH-HIF, (R5.3) kde: NFI = čisté zahraniční investice, FIH = investice subjektů ze sídlem či bydlištěm v zahraničí do tuzemska HIF = investice subjektů se sídlem či bydlištěm v tuzemsku do zahraničí Pokud jsou čisté zahraniční investice kladné, znamená to tedy, že zahraniční subjekty více investují v tuzemsku než naopak. - převody výnosů: tuzemské subjekty mohou pracovat v zahraničí, vlastnit tam akcie, dluhopisy apod. Výnosy z těchto aktivit (mzdy, dividendy, úroky apod.) budou často převádět do tuzemska. Zahraniční subjekty budou naopak převádět z tuzemska do zahraničí výnosy z aktivit a aktiv vlastněných v tuzemsku - kapitálové převody: vedle převodu výnosů mohou být převáděny různé další příjmy v podobě autorských práv, práv z patentů, dědictví, darů apod. Než přejdeme k dalším výkladu, definujme si ještě pojem devizy, což jsou peníze vyjádřena v cizí měně než v měně daného státu, a další aktiva (typu cenné papíry, obligace apod.) vyjádřená v cizí měně než v měně daného státu. Valuty jsou potom speciální složkou deviz, jedná se o zahraniční hotovostní peníze. Tabulka 5.1: Vývoz a dovoz zboží a služeb v ČR (běžné ceny) mil. Kč Název
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
Vývoz zboží a služeb
744094
823597
943460
1082581
1153918
1387370
1537208
1484101
1592168
1974854
2130625
1
Jedná se o konvenci. Tento přístup používají mezinárodní organizace a další subjekty včetně autorů většiny (makro)ekonomických učebnic.
73
Vývoz zboží
554337
595761
709261
834227
908756
1121099
1269634
1254394
1370930
1722657
1868586
Vývoz služeb
189757
227836
234199
248354
245162
266271
267574
229707
221238
252197
262039
Dovoz zboží a služeb
807561
921910
1037304
1104312
1178219
1453490
1596022
1535475
1650965
1990812
2073722
Dovoz zboží
662069
750657
864468
918230
974587
1241924
1386319
1325717
1440723
1749095
1829962
Dovoz služeb
145492
171253
172836
186082
203632
211566
209703
209758
210242
241717
243760
Saldo dovozu a vývozu
-63467
-98313
-93844
-21731
-24301
-66120
-58814
-51374
-58797
-15958
56903
Pramen: Český statistický úřad, 2006, www.czso.cz
Tabulka 5.2: Vývoz a dovoz zboží a služeb (ceny roku 2000) mil. Kč Název
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
Vývoz zboží a služeb
894328
943330
1022942
1129452
1190408
1387370
1542535
1575248
1688521
2044081
2256857
Vývoz zboží
641299
663940
752434
860555
937291
1121099
1278946
1354163
1479795
1820657
2031968
Vývoz služeb
258463
287339
274855
270531
253144
266271
263589
222147
212807
231549
236721
Dovoz zboží a služeb
917790
1028519
1099470
1191195
1250137
1453490
1639241
1721655
1859063
2196941
2301518
Dovoz zboží
757642
846823
926709
993314
1034649
1241924
1424031
1489963
1623393
1943966
2054029
Dovoz služeb
159634
181029
173400
197886
215362
211566
215210
231687
235915
253370
248900
Saldo dovozu a vývozu
-23462
-85189
-76528
-61743
-59729
-66120
-96706
-146407
-170542
-152860
-44661
Pramen: Český statistický úřad, 2006, www.czso.cz 5.2 Evidence zahraničních vztahů 5.2.1 Platební bilance a její složky Veškeré vztahy dané země se zahraničím se evidují prostřednictvím platební bilance. Ta se skládá z několika položek: - běžný účet: eviduje vývoz a dovoz zboží a služeb, převody zisků do zahraničí apod. V rámci běžného účtu se eviduje zvlášť:
74
-
-
-- obchodní bilance, která zahrnuje pouze vývoz a dovoz zboží. Obchodní bilanci se proto též říká bilance zboží či zbožová bilance. -- bilance služeb, která zahrnuje příjmy a výdaje ze služeb vyvážených do zahraničí a dovážených ze zahraničí. Součet obchodní bilance a bilance služeb je z makroekonomického pohledu rovny položce čistý vývoz. -- bilance výnosů, která zahrnuje převody v podobě mezd, dividend, úroků apod., ze a do zahraničí -- ostatní běžné jednostranné převody typu výživné, penze, zahraniční pomoc apod. kapitálový účet: eviduje některé toky kapitálu neobchodní povahy – typu dary, dědictví, výnos z autorských a průmyslových práv apod. finanční účet: eviduje vývoz a dovoz investic. Tyto investice se rozdělují na: -- přímé zahraniční investice, kdy se subjekt stává v zahraničí přímo vlastníkem nějaké firmy nebo získává její podstatný podíl2 -- portfoliové investice, kdy subjekt v zahraničí nezískává podstatný vlastnický podíl. -- finanční deriváty, zde jsou evidovány investice do zahraničních derivátů (např. investice na to, jak se bude vyvíjet index Londýnské burzy) -- ostatní investice, investice, které nejsou zahrnuty v předcházejících položkách (např. bankovní půjčky, dodavatelské úvěry apod.) chyby a opomenutí: ne všechny zahraniční vztahy lze jednoznačně zaevidovat, proto platební bilance musí zahrnovat tuto položku změna devizových rezerv: zahrnuje nárůst nebo pokles devizových rezerv (tj. zahraničních měn vlastněných tuzemskými subjekty)
Při samotném sestavování platební bilance se ekonomové řídí tzv. úmluvou o znaménku, která říká: - vývoz zboží je označován znaménkem + (plus), dovoz zboží znaménkem – (mínus) . Při vývozu totiž do země přitékají zahraniční peníze, neb vývozci získávají zahraniční peníze, při dovozu je tomu naopak. Příklad 5.1: Čeští vývozci vyvezli zboží, za které získali 500 mil. USD, dovozci dovezli zboží za 300 mil. USD, tedy utratili 300 mil. USD. V takovém případě vzrostly v ČR devizové rezervy o 200 mil. USD. - investice zahraničních subjektů v tuzemsku jsou označovány znaménkem + (plus), investice tuzemských subjektů v zahraničí jsou označovány znaménkem – (mínus). I zde se vychází z toho, že, pokud zahraniční subjekty investují v tuzemsku, tak do tuzemska přinášejí zahraniční peníze, kdežto při investicích tuzemských subjektů v zahraničí je tomu naopak. Příklad 5.2: Zahraniční subjekty investovali v daném časovém období v ĆR 500 mil. USD, tuzemské subjekty investovali ve stejném časovém období v zahraničí 10 mil. USD. V takovém případě do ČR připlulo 500 mil. USD a 10 mil. USD odplulo, růst devizových rezerv v ČR tak činí 490 mil. USD. - přírůstek devizových rezerv je označován znaménkem – (mínus) , pokles devizových rezerv znaménkem + (plus). Toto na první pohled nesmyslné značení plyne z toho, že platební bilance musí být účetně vyrovnaná. 2
Metodika přímých a portfoliových investic není zcela jednotná, za přímé zahraniční investice se často považují investice, kdy nějaký subjekt získává v zahraniční firmě (tj. ve firmě se sídlem v zahraničí) alespoň 10% podíl.
75
Příklad 5.3: Předpokládejme pro jednoduchost, že jedinou zahraniční operací, kterou ČR v daném kalendářním roce učinila, byl vývoz lokomotivy firmou se sídlem v ČR do zahraničí lokomotivu za 1 mil. EUR. Čistý vývoz činí 1 mil. EUR. Běžný účet je kladný ve výši 1 mil. EUR, těchto 1 mil. EUR rovněž znamená zvýšení devizových rezerv. Platební bilance by potom měla tvar: Běžný účet EUR Obchodní bilance 1 mil. Kapitálový účet 0 Finanční účet 0 Celkem 1 mil. Růst devizových rezerv - 1 mil. EUR Zahraniční vztahy evidované v platební bilanci prakticky přinášejí růst nebo pokles devizových rezerv. Protože platební bilance je de facto účetní dokument, musí být tento dokument účetně vyrovnaný – stejně jako musí být účetně vyrovnaná účetní bilance. 5.2.2 Rovnováha platební bilance Od účetní vyrovnanosti platební bilance musíme odlišit rovnováhu platební bilance. Rovnováha platební bilance vyjadřuje, že z dlouhodobého hlediska nemohou země stále získávat nebo ztrácet devizové rezervy. Připomeňme si, že každý finanční zahraniční vztah má dvě strany, pro jednu zemi znamená příliv deviz, pro jinou odliv, celosvětově tedy musí být souhrn všech přesunů deviz mezi jednotlivými zeměmi roven 0. Pokud by v některé zemi dlouhodobě docházelo k poklesu devizových rezerv, tak by o ně jednoho dne tato země přišla a nebyla by schopna dovážet zboží nebo investovat v zahraničí. Pokud tedy některé země nemohou dlouhodobě ztrácet devizové rezervy, logicky nemohou jiné země tyto rezervy dlouhodobě získávat. Dlouhodobě tedy musí být součet jednotlivých položek platební bilance (běžného účtu, kapitálového účtu a finančního účtu bez devizových rezerv) každé země roven 0. Pokud opomeneme další složky platební bilance lze na základě uvedeného konstatovat, že dlouhodobě musí být v rovnováze čistý vývoz a čisté zahraniční investice. Matematicky, vzhledem ke konstrukci ukazatelů čistý vývoz, respektive čisté zahraniční investice, kdy platí, že příliv deviz do dané ekonomiky znamená kladný čistý vývoz, respektive čisté zahraniční investice, musí platit: NX = - NFI, případně –NX = NFI, (R5.4) Příklad 5.4: Předpokládejme pro jednoduchost, že jedinou zahraniční operací, kterou uskutečnily tuzemské subjekty v daném kalendářním období, byl dovoz ropy za 100 mil. USD. K tomu, aby tuto operaci tuzemské subjekty uskutečnili, museli nejprve prodat koruny a nakoupit za ně 100 mil. USD. Zahraniční subjekty ale budou tuzemským subjektům prodávat dolary a nakupovat od nich koruny jen tehdy, pokud pro ně držba korun bude mít nějaký význam. To může být z řady důvod – zahraniční subjekty buď chtějí za koruny něco z ČR dovézt, nebo chtějí v ČR investovat, eventuelně pokládají tuzemskou měnu za tolik důvěryhodnou, že jim slouží jako uchovatel hodnoty. Pokud však žádný z těchto důvodů neexistuje, nebudou zahraniční subjekty koruny nakupovat, což ale povede k tomu, že tuzemské subjekty nebudou mít devizy na nákup zahraničního zboží. Z příkladu tedy plyne, že dlouhodobě musí být platební bilance vyrovnaná. Nákup ropy domácími subjekty v zahraničí znamená záporný čistý zahraniční vývoz ve výši –
76
100 mil. USD. Prodej korun, za které bylo nakoupeno 100 mil. USD, zahraničním subjektům, potom de facto znamená čisté zahraniční investice ve výši 100 mil. USD. Příklad 5.5 Předpokládejme pro jednoduchost, že jedinou zahraniční operací, kterou tuzemské subjekty uskuteční je vývoz automobilů v celkové ceně 10 mil. EUR. Tuzemské subjekty však potřebují své dodavatele vyplácet v domácí měně, potřebují tedy eura proměnit na domácí měnu (koruny). Někdo si koupí eura a prodá koruny pouze tehdy, pokud to bude mít pro něj nějaký smysl. Důvodem prodeje korun a nákup eur může být třeba, že tuzemský subjekt potřebuje ze zemí EU dovést nějaké statky, či ze tuzemský subjekt chce v zemích EU investovat. Případně si bude eura kupovat takový tuzemský subjekt, který věří ve zhodnocení eura a znehodnocení koruny. Předpokládejme, že si eura koupil tuzemský subjekt, který chce v některé ze zemí EU investovat. V takovém případě bude čistý vývoz činit 10 mil. EUR a naše čisté zahraniční investice budou činit – 10 mil. EUR. Příklad opět ukazuje, že platební bilance bude dlouhodobě vyrovnaná. Proveďme zde stručné shrnutí: pokud některá země usiluje o to, aby její čistý vývoz byl kladný (NX > 0), tj. aby více vyvážela než dovážela, musí v dlouhodobém hledisku být její čisté zahraniční investice záporné, tj. domácí subjekty musí v zahraničí investovat více než zahraniční subjekty v dané zemi. Není-li tato podmínka z dlouhodobého hlediska splněna, nebudou mít exportéři prostředky na výplatu domácím subjektům. Odliv domácích investic do zahraničí však může mít i negativní důsledky – dané investiční prostředky nejsou investovány do domácích kapitálových statků, což může vést k zaostávání domácí země. Vidíme tedy, že, jak jsme již zdůraznili v úvodu, že zahraniční vztahy jsou komplexní, a že přebytek v jedné skupině zahraničních vztahů (zde přebytek v čistém vývozu) se z dlouhodobého hlediska musí projevit v deficitu v jiné skupině zahraničních vztahů (např. v deficitu čistých zahraničních investic). Dále si ukážeme, že kromě tohoto vyrovnávání jednotlivých skupin zahraničních vztahů, může být rovnováhy platební bilance dosaženo i prostřednictvím změny devizového kursu (viz kapitoly 5.3 a 5.5 ). Již teď můžeme prozradit, že pokud jednotlivé složky zahraničních vztahů nejsou v rovnováze, dochází ke zhodnocování či znehodnocování kursu. Tabulka 5.3: Platební bilance ČR 2006 (předběžné údaje k 7.12.2006) 2 385,1
-51 444,6
-48 442,7
26 930,0
7 691,0
5 105,0
vývoz
513 232,0
528 282,0
514 947,0
dovoz
486 302,0
520 591,0
509 842,0
A. Běžný účet Obchodní bilance
Bilance služeb
821,0
3 478,4
6 186,8
56 693,3
64 277,6
70 794,4
doprava
18 216,1
19 478,5
19 563,3
cestovní ruch
22 825,6
29 234,8
31 798,4
ostatní služby
15 651,6
15 564,3
19 432,7
55 872,3
60 799,2
64 607,6
9 771,4
10 232,0
11 002,5
11 241,4
15 191,6
18 672,8
příjmy
výdaje doprava cestovní ruch
77
ostatní služby Bilance výnosů
34 859,5
35 375,6
34 932,3
-25 614,3
-60 506,5
-56 544,0
výnosy
30 321,0
31 364,6
32 842,1
náklady
55 935,3
91 871,1
89 386,1
248,4
-2 107,5
-3 190,5
příjmy
19 731,5
12 432,0
13 199,9
výdaje
19 483,1
14 539,5
16 390,4
Běžné převody
B. Kapitálový účet
2 455,3
-1 570,9
2 199,8
příjmy
3 092,0
2 845,0
2 631,2
výdaje
636,7
4 415,9
431,4
4 840,4
-53 015,5
-46 242,9
C. Finanční účet
-2 127,7
33 386,1
45 859,1
Přímé investice
18 448,9
26 876,3
39 125,5
-3 721,5
-17 028,2
-5 235,1
-3 031,7
-16 638,4
-4 564,6
-689,8
-389,8
-670,5
22 170,4
43 904,5
44 360,6
22 044,0
35 518,9
37 487,1
126,4
8 385,6
6 873,5
Celkem A a B
v zahraničí základní kapitál a reinvestovaný zisk ostatní kapitál zahraniční v tuzemsku základní kapitál a reinvestovaný zisk ostatní kapitál Portfoliové investice aktiva majetkové cenné papíry a účasti dluhové cenné papíry pasíva majetkové cenné papíry a účasti dluhové cenné papíry Finanční deriváty aktiva pasíva Ostatní investice aktiva dlouhodobá
-5 475,2
-35 309,8
-11 128,3
-14 599,1
-31 718,8
-13 533,5
-4 164,2
-11 601,7
-14 848,3
-10 434,9
-20 117,1
1 314,8
9 123,9
-3 591,0
2 405,2
861,1
-4 372,2
734,0
8 262,8
781,2
1 671,2
-1 610,6
2 222,2
-1 943,3
-1 798,2
713,5
5 614,3
187,6
1 508,7
-7 557,6
-13 490,8
39 597,4
19 805,2
18 284,2
-14 196,5
3 663,7
-3 998,2
209,5
-2 171,5
-5 409,8
-3 685,0
-1 431,0
1 444,6
4 064,0
-539,6
-33,0
-169,5
-200,9
22 282,4
-14 406,0
5 835,2
43 952,3
-16 991,8
8 096,6
ČNB obchodní banky vláda ostatní sektory krátkodobá obchodní banky vláda ostatní sektory pasíva dlouhodobá ČNB obchodní banky vláda
-21 669,9
2 585,8
-2 261,4
-31 775,0
53 793,9
16 141,5
7 317,5
8 432,2
11 485,5
-491,9
841,4
4 343,2
659,3
2 741,8
2 906,8
-9,1
-9,0
78
ostatní sektory krátkodobá ČNB obchodní banky
7 159,2
4 849,0
4 244,5
-39 092,5
45 361,7
4 656,0
-5 588,8
-137,0
2 369,0
-42 504,0
23 025,4
19 504,1
9 000,3
22 473,3
-17 217,1
2 712,7
-19 629,4
-383,8
-2 712,7
19 629,4
383,8
vláda ostatní sektory Celkem A, B a C D. Saldo chyb a opomenutí, kursové rozdíly
Pramen: Česká národní banka, 2006, www.cnb.cz 5.3 Devizové kurzy 5.3.1 Nominální devizový kurz V zahraničních vztazích se setkáváme s tím, že tuzemské statky jsou oceněny v domácí měně, zahraniční statky v zahraničních měnách. Je potom nutno vyjádřit poměr jednotlivých měn, respektive v jakém poměru se jednotlivé měny budou směňovat. Tento poměr vyjadřuje nominální devizový kurs, který tak můžeme definovat jako cena domácí měny vyjádřená v zahraniční měně. Jak jsme uvedli v kapitole 2.2 , v minulosti se devizové kurzy odvozovaly od obsahu zlata/či jiného kovu v jednotlivých měnách. Příklad 5.6: Pokud kupř. jednota měny země Alfa se rovnala 100 gramům zlata a jednotka měny Beta se rovnala 50 gramům zlata, tak kurs mezi těmito měnami činil: 2 jednotky země Beta = 1 jednotka země Alfa. V současné době devizové kursy většiny měn vyspělých demokratických kapitalistických zemí vycházejí z nabídky a poptávky po těchto měnách a mohou nabývat libovolných hodnot. Žádná z měn ze zde uvedených zemí neodvozuje svoji měnu od obsahu zlata.V některých případech však centrální banky usilují, aby se kursy jejich měn vůči jiným měnám pohybovaly v předem určených intervalech – pak hovoříme o tzv. pevném kursu (viz kapitola 5.3.3). Devizový kurs můžeme vyjádřit dvěmi způsoby: 1. přímý kursový záznam: vyjadřuje se počet jednotek domácí měny za jednu jednotku zahraniční měny, např. 1 EUR = 30 Kč 2. nepřímý kursový záznam: vyjadřuje se počet jednotek zahraniční měny za jednu jednotku domácí měny, např. 1 Kč = 0,0333 EUR. Oba dva záznamy jsou rovnocenné, zpravidla se používá ten, který je uživatelsky přátelštější, v případě Kč tedy přímý záznam. V dále uvedených vzorcích se bude pracovat s přímým záznamem. Je třeba si ještě uvědomit, že devizový kurs jakožto cena domácí měny vyjádřená v zahraniční vzniká na základě nabídky a poptávky. Platí zde následující vztahy: - nákup deviz, tj. prodej domácí měny znamená poptávku po zahraniční měně a zároveň nabídku domácí měny - prodej deviz, tj. nákup domácí měny znamená poptávku po domácí měně a zároveň nabídku zahraniční měny.
79
Z výše uvedeného plyne, že devizový trh lze vyjádřit dvěmi možnými způsoby, podle pohledu měny – viz obrázek 5.1. x Kč/1 EUR
FD
x EUR/1 Kč
FS
FD
FS EUR
Kč
FS = křivka nabídky měny vyjádřené na vodorovné ose, FD = křivka poptávky po měně vyjádřené na vodorovné ose Obr. 5.1: Nabídka a poptávka po devizách Křivka nabídky měny je rostoucí – čím více jiné měny lze získat za nabízenou měnu, tím více bude daná měna nabízena. Křivka poptávky po měně je klesající – čím více jiné měny je nutno dát za poptávanou měnu, tím méně budou devizy poptávány. Stejně jako u jiných křivek nabídky i poptávky, musíme rozlišovat případy, kdy se pohybujeme po dané křivce a kdy dochází k posunu dané křivky. Cenou příslušné měny vyjádřené na vodorovné ose je její devizový kurs. Obdobně jako v jiných případech platí: - pokud se mění cena statku, v našem případě tedy, pokud se mění cena dané měny, čili devizový kurs, dochází k pohybu po křivce - pokud se mění ostatní faktory, dochází k posunu celé křivky Příklad 5.7: V důsledku růstu HDP v ČR vzrostla poptávka v ČR po zahraničním zboží. To vede k posunu křivky poptávky po eurech, respektive k posunu křivky nabídky Kč (viz obrázek 5.2 ).
80
x Kč/1 EUR FS
FD2
FD1 Kč x EUR/1 Kč
FS2 FD
FS1
EUR
Obr 5.2: Posuny křivek nabídky a poptávky po devizách a po domácích měnách v důsledku změny domácího HDP Vyšší HDP v ČR vede k vyšší poptávce českých subjektů po zahraničním zboží a tedy k posunu křivky poptávky po EUR z polohy FD1 do polohy FD2 a tedy ke zhodnocení kursu eura, respektive k posunu křivky nabídky korun z polohy FS1 do polohy FS2 a tedy k znehodnocení koruny. 5.3.2 Reálný devizový kurs Nominální devizový kurs vyjadřuje cenu domácí měny vyjádřenou v zahraniční měně. S nominálním devizovým kursem se setkáváme v novinách, v bankách apod. Ke změnám nominálního měnového kursu může docházet i z důvodu, že se v některé zemi změní cenová hladina. Příklad 5.8: Předpokládejme, že kurs Kč vůči EUR je 1 EUR = 30 Kč. Předpokládejme dále, že se v ČR zdvojnásobí všechny ceny, neboli, že cenová hladina vzroste na dvojnásobek. V takovém případě lze předpokládat, že by na dvojnásobek měl vzrůst i nominální měnový kurs, který by tedy měl činit 1EUR = 60 Kč. Stejně jako v jiných případech, kdy peníze slouží jako měřítko ceny, si i v případě změn devizového kursu musíme klást otázku, zda ke změně měřeného objektu (v našem případě devizového kursu) dochází proto, že se mění hodnota (výše, velikost)
81
tohoto objektu nebo proto, že se mění samotné měřítko. U změn měřítka je potom lepší pracovat s reálnými hodnotami, které dokáží změny měřítka zachytit. V případě devizového kursu je reálnou hodnotou reálný měnový kurs. Ten můžeme vyjádřit (za situace, kdy nominální kurs je vyjádřen přímou metodou, tedy v počtu jednotek domácí měny za jednu jednotku zahraniční měny) výrazem: Er = E*(Pf/P), (R5.5) kde: Er = reálný měnový kurs, E = nominální měnový kurs, Pf = zahraniční cenová hladina, P = domácí cenová hladina Příklad 5.9: Předpokládejme, že nominální kurs je 1EUR = 30 Kč, předpokládejme dále, že v ČR a v Německu (BRD) se nevyrábí nic jiného než automobily při cenách automobilu v BRD 10000 EUR a v ČR 400000 Kč. Spočítejme reálný měnový kurs: Er = 30*(10000/400000) = 0,75. Při nominálním kursu 1EUR = 30 Kč, bude tedy automobil vyrobený v BRD stát v ČR 300000 Kč, naopak automobil vyrobený v ČR bude v BRD stát 13333,33EUR. Závěry příkladu 5.9 jdou zobecnit: pokud je reálný měnový kurs menší než jedna, je domácí zboží relativně dražší než zboží zahraniční, je-li reálný měnový kurs vyšší než jedna, je domácí zboží relativně levnější než zahraniční. Pokud dochází k daným rozdílům, pokud lze jednotlivé statky dováže a vyvážet a pokud náklady na dovoz a vývoz nedosahují rozdílu v cenách (v příkladu 5.9 pokud jsou menší než 100000 Kč), vyplatí se dovážet zahraniční zboží do tuzemska, případně tuzemské zboží do zahraničí. Růst tuzemské poptávky po zahraničním zboží ovšem vede ke znehodnocování domácí měny (jednotka zahraniční měny vyjádřena v domácí měně stojí více), naopak růst zahraniční poptávkz po tuzemském zboží vede ke zhodnocování domácí měny (jednotka zahraniční měny vyjádřená v tuzemské měně stojí méně). Znehodnocování tuzemské měny potom způsobuje zdražení zahraničního zboží a tedy pokles dovozu, naopak zhodnocování tuzemské měny způsobuje zdražení tuzemského zboží a tedy pokles vývozu (podrobněji viz subkapitola 5.4). Reálný měnový kurs by tak měl tendovat/směřovat k hodnotě jedna. Blíže se této problematice věnujeme v subkapitole 5.6. 5.3.3 Pružné a pevné devizové kursy Při pružných (někdy též plovoucích) devizových kursech mohou kursy jednotlivých měn nabývat jakýchkoliv (nominálních) hodnot, kurz vzniká na základě momentální nabídky a poptávky po jednotlivých měnách. Pokud centrální banka vůbec neintervenuje, nechává kurs být, tj. nenakupuje nebo neprodává domácí měnu za zahraniční měnu (devizy), hovoříme v případě pružného měnového kursu o tzv. čistém floatingu, pokud centrální banka čas od času intervenuje a nakupuje či prodává domácí měnu s cílem upravit vývoj kursu, hovoříme o tzv. nečistém/špinavém floatingu3. Při pevném kursu se centrální banka zavazuje, že bude kurs své/domácí měny udržovat na určité hodnotě, respektive v nějakém pásmu kolem určité hodnoty (např. v pásmu +- 2,5 % od hodnoty 30 Kč za jedno EUR).
3
Je otázkou, zda-li intervence centrální banky omezovat pouze na nákup či prodej domácí měny. Podobný, byť kvalitativně i kvantitativně menší vliv mohou mít i prohlášení představitelů centrální banky, že kurs domácí měny je příliš vysoký, či nízký a další formy intervence.
82
Jaké jsou výhody jednotlivých systémů? V případě pevných kursů odpadá nutnost zajišťovat se proti kursovému riziku, vývozci a dovozci mají relativně velkou jistotu, že kurs bude stále stejný. Příklad 5.10: Předpokládejme, že firma vyveze domácí zboží za 100 mil. Kč. Její náklady na výrobu tohoto zboží jsou 80 mil. Kč, zisk činí 20 mil. Kč. Aktuální kurs Kč vůči EUR je 1 EUR = 20 Kč, firma proto dané zboží prodá za 5 mil. EUR, ovšemže s dodáním platby/peněz za půl roku. Předpokládejme, že za půl roku se kurs Kč vůči EUR změní na 1 EUR = 10 Kč. V takovém případě by firma obdržela jen 50 mil. Kč a utrpěla ztrátu 30 mil. Kč. Proti dané ztrátě se lze jistě zajistit, to ale zvyšuje cenu zboží a může jej činit nekonkurence schopným. Základní nevýhodou pevného kursu je, že neumožňuje centrální bance samostatnou měnovou politiku. Pokud dochází ke zhodnocování domácí měny, nutí pevný kurz centrální banku nakupovat zahraniční měnu a tím zvyšovat množství peněz v oběhu a tedy rovněž zvyšovat cenovou hladinu/inflaci, což reálně zdražuje domácí zboží (reálný měnový kurs klesá pod hodnotu 1), což vede k poklesu čistého vývozu. Příklad 5.11: Centrální banka udržuje pevný kurs na úrovni 1 EUR = 30 Kč. V důsledku vysokých zahraničních investic však je poptávka po korunách vyšší než nabídka korun. Hrozí tedy zhodnocování koruny vůči euru. Chce-li centrální banka pevný kurs udržet, musí nabízet koruny a nakupovat za ně eura a další zahraniční měny. Tím sice zvyšuje své devizové rezervy, zároveň ale dává do oběhu dodatečné koruny, takže zvyšuje množství peněz v oběhu, což vede k růstu cenové hladiny/inflace. Růst cenové hladiny pak zdražuje domácí zboží vůči zahraničnímu, což vede k poklesu konkurenceschopnosti vývozu a poklesu vývozu. Při znehodnocování domácí měny musí centrální banka naopak prodávat svoje devizové rezervy a nakupovat domácí měnu, musí tedy stahovat peníze z oběhu, což má opačné účinky než v případě zhodnocování měny – znehodnocování měny vede tedy v systému pevného měnového kursu k deflaci, znehodnocování však může mít rovněž i za následek pokles HDP – cenová hladina je v krátkém období fixní, pokles množství peněz v oběhu vede k tomu, že si lidé mohou koupit méně statků, na což reagují firmy omezením výroby. Pokud centrální banka v režimu pevného měnového kursu reaguje na znehodnocování domácí měny, tj. pokud chce pevný měnový kurs udržet a stahuje domácí měnu z oběhu nákupem domácí měny za zahraniční měnu, tak se centrální banka vlastně zbavuje svých devizových rezerv. Jak jsme si řekli množství devizových rezerv ve vlastnictví centrálních bank je omezené, pokud by centrální banka devizové rezervy vydávala stále, vyčerpala by je. Příklad 5.12: Centrální banka udržuje pevný kurs na úrovni 1 EUR = 30 Kč. V důsledku vysokého dovozu však je poptávka po eurech vyšší než nabídka eur, čili existuje tlak na zhodnocení eura (zahraniční měny) a znehodnocení koruny (domácí měny). Chce-li centrální banka pevný kurs udržet, musí nabízet eura, které má jako svoje devizové rezervy, a nakupovat za ně koruny. Tím centrální jednak snižuje své devizové rezervy, zároveň snižuje množství domácí měny v oběhu, což má negativní důsledky na HDP.
83
Pevný měnový kurs může rovněž vést ke spekulačním útokům na domácí měnu, kterým centrální banka zpravidla není schopna odolat4. Příklad 5.13: Centrální banka se zavázala udržovat kurs koruny na úrovni 1 Kč = 30 EUR. Deficit obchodní bilance však vede k tlaku na znehodnocení koruny. Centrální banka se snaží znehodnocení koruny zabránit tím, že prodává zahraniční měnu a nakupuje koruny. V takovém případě se jednotlivým osobám vyplatí vypůjčit si Kč, tyto koruny prodat centrální bance a získat EUR. Protože centrální banka není dlouhodobě schopna udržovat pevný kurs (protože by přišla o všechny devizové rezervy), časem devalvuje domácí měnu (znehodnotí její kurs). Po této devalvaci jednotlivé subjekty smění část EUR na Kč a vrátí dluh/půjčku, zbytek EUR si ponechají – je to jejich zisk5. Konkrétně: předpokládejme, že kurs koruny vůči EUR je 1 EUR = 10 Kč. Předpokládejme dále, že existuje tlak na znehodnocení koruny a že po devalvaci se kurs ustálí na hodnotě 1EUR = 20 Kč. Pokud si nějaký subjekt půjčí např. 100 Kč, smění je před devalvací na EUR, získá 10 EUR. Dojde-li k výše uvedené devalvaci, tak po ní smění 5 EUR zpět na koruny, získá 100 Kč, které vrátí. Zbylých 5 EUR si nechá jako zisk. Z výše uvedených důvodů se režim stabilního měnového kursu ukazuje jako vysoce riskantní, není ostatně náhodou, že k většině finančních krizí v poslední době došlo v zemích, které měli stabilní měnový kurs.
Z hlediska kursových režimů má smysl rozlišovat pojmy zhodnocení (apreciace) a znehodnocení (depreciace) měny na straně jedné a revalvace, či devalvace na straně druhé. Ke zhodnocení/znehodnocení měny dochází, pokud se kurs mění sám, bez zásahů centrální banky, tedy v režimu pohyblivého měnového kursu. Revalvace a devalvace jsou naopak řízené kroky v režimu pevného kursu, kdy centrální banka stanoví při revalvaci nižší hodnotu domácí měny vůči zahraniční než byla původní hodnota (Kč by např. revalvovala vůči EUR, pokud by v režimu pevného kursu centrální banka změnila kurs z 30 Kč za 1 EUR na 25 Kč za 1 EUR), při devalvaci stanoví naopak vyšší hodnotu domácí měny vůči zahraniční než byla původní hodnota. 5.4 Faktory ovlivňují čistý vývoz a čisté zahraniční investice Nyní již máme dostatek informací, abychom se podívali, které faktory působí na čistý vývoz a na čisté zahraniční investice. Začněme faktory působícími na čistý vývoz: 1. nominální měnový kurs: Obecně platí, že zhodnocení (nominálního) měnového kursu, tj. pokles hodnoty domácí měny vůči zahraniční měně zdražuje vývoz a zlevňuje dovoz. Příklad 5.14: Mějme následující kursy 1EUR = 30 Kč, 1 EUR = 20 Kč, 1 EUR = 50 Kč. Česká váza stojí doma 300 Kč. Při jednotlivých kursech je její cena v zahraničí 10 EUR, 15 EUR a 6 EUR. Vidíme, že při vyšším kursu (znehodnocení) koruny vůči EUR je české zboží levnější – pravděpodobně bude levnější než zahraniční zboží, jinými slovy bude komparativně (při porovnání s jinými statky) levnější. Ropa stojí 1000 EUR. Při daných kursech je cena ropy: 30000 Kč, 20000 Kč, 50000 Kč. Vidíme, že znehodnocení koruny zdražuje dovoz a činí ho dražší.
4
Tento odstavec včetně příkladu 5.13 lze v rámci bakalářského studia vynechat. Daný mechanismus použil v roce 1992 známý spekulant G. Soros, když zaútočil na britskou libru, která měla vůči ostatním západoevropským zemím pevný kurs. Vypůjčil si tehdy ve velkém libry (GBP) a směnil je za USD. Britská centrální banka nebyla schopna odolávat dalšímu tlaku na znehodnocení měny a libru devalvovala. 5
84
2. reálný měnový kurs: Zboží může být levnější nebo dražší i díky změnám cen, respektive, pokud se mění všechny ceny díky změnám cenových hladin. Příklad 5.15: Mějme nominální kurs 1 EUR = 30 Kč. Auto stojí v ČR 300000 Kč, v Německu 10000 EUR. V takovém případě se nevyplatí nikam auta dovážet či vyvážet. Předpokládejme, že cena aut vzroste v ČR na 400000 Kč a nominální devizový kurs se nezmění, v takovém případě se vyplatí dovážet auta do ČR. Příklad 5.15 lze zobecnit: pokud v nějaké zemi roste cenová hladina rychleji než v jiné zemi a kurs se nominálně nemění, zboží země s vyšším růstem cenové hladiny reálně zdražuje, kurs měny této země reálně zhodnocuje. Příklad 5.16: V letech 1990-1997 byl kurs koruny vůči USD, západoněmecké marce apod. pevný (1 USD = 28 Kč). Míra inflace, tedy růst cenové hladiny v ČR byl však vyšší než v zahraničí. České zboží tedy reálně zdražovalo, koruna reálně zhodnocovala, reálný kurs koruny se zvyšoval. 3. obchodní ochranářství: ochranářství v podobě cel, dovozních kvót, přísných požadavků na výrobky, odlišných technických standardů snižuje objem i hodnotu vývozu a dovozu. Dále (viz subkapitola 5.9) si ukážeme, že ochranářství nevede k přebytkům platební bilance. 4. velikost zahraničního důchodu i domácího (HDP): Výše zahraničního HDP ovlivňuje poptávku po domácích statcích - čím vyšší zahraniční HDP, tím větší zahraniční disponibilní důchod a tím více domácích statků si mohou zahraniční spotřebitelé koupit. Naopak vysoký domácí HDP může vést k vyšší poptávce po zahraničních statcích. 5. politická, ekonomická stabilita: v nestabilních dobách vývoz a dovoz klesá. Vývoz a dovoz bude obecně ovlivňovat stabilita prostředí v dané zemi, pokud panuje v určité zemi vysoká korupce, jsou v ní nepřehledné daňové a jiné zákony, nejsou dodržovány vlastnická práva, nejsou spláceny závazky, soudy pracují pomalu apod., pravděpodobně dané faktory povedou k tomu, že zejména dovoz do dané země bude nízký. 6. technologický pokrok: technologický pokrok dovoluje dovážet i dříve neobchodovatelné statky (např. čerstvé potraviny), zlevňuje náklady na dovoz. Z hlediska účinků zhodnocení či znehodnocení domácí měny vůči zahraniční měně na čistý vývoz je nutno podotknout, že se dané účinky projevují až za nějaký čas. Rozeberme si dané zpoždění na příkladu znehodnocení domácí měny. To, jak víme, zdražuje hodnotu zahraničních statků dovážených do tuzemska a zlevňuje hodnotu tuzemských statků vyvážených do zahraničí. V krátkém období se ovšem fyzický objem dovozu a vývozu příliš nemění, tj. v krátkém období fyzické množství dovážených a vyvážených statků na znehodnocení nereaguje. Je to způsobeno tím, že změna orientace zákazníků na jiné zboží vyžaduje nějaký čas, v řadě případů jsou kontrakty na dovoz či vývoz uzavírány na delší čas apod. V krátkém období, tak s velkou pravděpodobností nejprve dojde po znehodnocení domácí měny k tomu, že v hodnotovém vyjádření (vyjádření v peněžních jednotkách) dovoz vzroste a vývoz poklesne – stejné množství zahraničních statků dovezeme za vyšší cenu a stejné množství tuzemských statků vyvezeme za vyšší cenu. Čistý vývoz potom hodnotově také pravděpodobně poklesne. Teprve v delším období, až domácí i zahraniční subjekty substituují dražší zahraniční statky levnějšími domácími statky, tedy až vyprší stávající kontrakty, až zahraniční subjekty objeví, že domácí zboží je relativně
85
levnějším a domácí subjekty zjistí, že zahraniční zboží je relativně dražší, vzroste fyzický objem vývozu (tj. množství vyvážených statků) a poklesne fyzický objem dovozu (tj. množství dovážených statků). Teprve potom se změní i hodnotové vyjádření vývozu a dovozu, respektive čistého vývozu. Z hlediska hodnotového vyjádření má tedy vývoj čistého vývozu v při znehodnocení tvar tzv. J křivky (křivka připomíná písmeno J) – nejprve dochází hodnotově k poklesu čistého vývozu, potom k jeho růstu. Pro zhodnocení domácí měny logicky platí opačné závěry. NX (v hodnotovém vyjádření)
domácí měna zhodnocení
znehodnocení
Obr. 5.3: Hodnotové vyjádření čistého vývozu K faktorům ovlivňujícím čisté zahraniční investice patři: 1. rozdíl v reálných úrokových mírách: pokud domácí reálná úroková míra je vyšší než zahraniční vede to k přílivu kapitálu, čili k tomu, že čisté zahraniční investice budou kladné. Nižší domácí úroková míra vede k odlivu kapitálu a k tomu, že čisté zahraniční investice budou záporné. 2. zahraniční investice jsou dále ovlivňovány všemi dalšími faktory, které působí na domácí investice, jako je politická a ekonomická stabilita, právní prostředí, míra korupce, míra zdanění apod. 5.5 Faktory ovlivňující devizový kurs Výše uvedené otázky můžeme obrátit, podívat se na ně z druhé strany a prozkoumat faktory ovlivňující devizový kurs. K nejdůležitějším patří: 1. pohyb cenových hladin/inflační diferenciál: jak bylo ukázáno výše, růst cenové hladiny v jedné zemi, vede ke znehodnocování měny, pokles cenové hladiny má opačné důsledky 2. úrokový diferenciál: pokud domácí reálná úroková míra je vyšší než zahraniční reálná úroková míra (tj. úrokový diferenciál je kladný), vede to k přílivu zahraniční investic a měny do tuzemska a ke zhodnocování domácí měny. Nižší domácí úroková míra než zahraniční má opačné účinky. 3. saldo obchodní bilance: kladné saldo obchodní bilance znamená, že nabídka zahraničních měn (které drží vývozci) je vyšší než poptávka po zahraničních
86
měnách (které drží dovozci), což vede ke zhodnocování domácí měny, záporné saldo obchodní bilance má opačné důsledky 4. ekonomický růst: má nejednoznačný vliv. Růst ekonomiky bývá spojován s vyšším růstem dovozu než vývozu a tedy se znehodnocováním domácí měny. Na druhou stranu ekonomický růst zpravidla znamená kladný úrokový diferenciál, což vede k přílivu zahraniční měny a ke zhodnocování domácí měny 5. operace centrální banky: jednotlivé operace centrální banky mohou krátkodobě ovlivnit devizový kurs. Pokud třeba centrální banka prodává devizy a nakupuje domácí měnu, mohou tyto prodeje vést ke zhodnocení domácí měny. Pokud naopak centrální banka prodává domácí měnu a nakupuje statky (např. aktiva typu dluhopisů), která jsou vyjádřena v zahraniční měně, může to vést ke znehodnocení domácí měny. 6. prodej státního majetku apod.: prodeje státního majetku mohou vést k přílivu zahraniční měny (státní majetek se prodává do zahraničí), což může vést krátkodobě ke zhodnocování kursu6. Z výše uvedeného plyne, že na devizový kurs působí řada faktorů a že tedy bude, zejména v podmínkách pohyblivých kursů, poměrně volatilní veličinou. Tato volatilita však bude zpětně působit na dovoz a vývoz zboží. Jinými slovy se ukazuje, že dovoz a vývoz zboží bude ovlivňován, alespoň nepřímo, řadou faktorů, a že nemůžeme jednoznačně stanovit nějakou jednoznačnou rovnici dovozu či vývozu. 5.6 Parita kupní síly Teorie parity kupní síly říká, že nominální kursy dvou měn by měly odpovídat poměru cenových hladin v daných zemích. Příklad 5.17: V ČR stojí hamburger 50 Kč, v USA 2 USD. Kurs USD ke KČ by měl být (za předpokladu, že uvedený poměr platí pro všechny statky): 1 USD = 25 Kč. Reálný měnový kurs by byl v takovém případě Er = 25*(2/50) = 1. Pokud se poměr cen jednotlivých statků odlišuje od nominálního kursu měn, dochází k tomu, že určité zboží je v některé zemi levnější a v druhé dražší a vyplatí se tak jeho dovoz, či vývoz. Příklad 5.18: Mějme zadání příkladu 5.17, tedy mějme, že kurs je 1 USD=25 Kč, předpokládejme, ale, že v ČR stojí hamburger 100 Kč, v USA 2 USD. V takovém případě jsou hamburgery v ČR dražší než v USA a vyplatí se jejich dovoz do ČR. Pokud se u všech (respektive naprosté většiny) statků odlišuje poměr jejich cen od měnového kursu příslušných zemí, tj. pokud se poměr cenových hladin jednotlivých zemí od měnového kursu těchto zemí, dochází k následujícímu: - z jedné země se statky vyvážejí, z druhé dovážejí - po měně vývozní země roste poptávka, tato měna by měla zhodnocovat. Měna země, do které se dováží by naopak měla znehodnocovat. - dané procesy povedou k tomu, že se měnový kurs ustálí na úrovni cenových hladin příslušných zemí. 6
V ČR zejména v letech 1996-2004, kdy byla řada firem, v nichž měl stát účast, prodána zahraničním investorům, docházelo po prodeji dané firmy, ke zhodnocení koruny.
87
Teorie parity kupní síly ve výše uvedené podobě (tato teorie se též nazývá teorií absolutní parity) jinými slovy říká, že reálný měnový kurs by měl být jedna. Pokud se reálný kurs odlišuje od hodnoty jedna, tak je v některé zemi zboží dražší a v jiné levnější a vyplatí se jeho dovoz a vývoz. Tento dovoz a vývoz by měl vést ke změně čistého vývozu příslušných zemí a na základě této změny čistého vývozu ke zhodnocení, respektive znehodnocení kursů jejich měn. Jak už jsme uvedli v kapitole 5.2.3, pokud reálný měnový kurz je menší než jedna, potom je domácí měna nadhodnocena a do tuzemska se vyplatí dovážet zahraniční statky, je-li reálný měnový kurs větší než jedna, je tuzemská měna podhodnocena a vyplatí se vyvážet domácí statky do zahraničí. V praxi však často dochází k tomu, že se nominální kurs dvou měn odlišuje od poměru cenových hladin zemí, ve kterých se používají dané měny. Je to způsobeno zejména tím, že některé statky nejsou předmětem mezinárodního obchodu (nazývají se neobchodovatelnými statky). Tato neobchodovatelnost má několik příčin: - náklady na dopravu, pojištění apod. by zahraniční zboží zdražilo natolik, že by nemohlo domácímu zboží cenově konkurovat Příklad 5.19 Předpokládejme, že kurz měn země Alfa a země Beta je 1 alfar = 10 betarů. 1 kg banánů v zemi Alfa stojí 100 alfarů, v zemi Beta, která díky podnebí má komparativní výhodu v pěstování banánů, pouze 500 betarů. Náklady na dovoz 1 kg banánů do země Alfa ze země Beta však 2000 betarů, takže se banány ze země Beta do země Alfa nevyplatí dovážet – 1 kg banánů vypěstovaných v zemi Beta by v zemi Alfa stály 250 alfarů (= 2500 betarů). - některé zahraniční a domácí statky nejsou substituty. To platí zejména pro služby. Příklad 5.20: Kurs Kč vůči EUR je 1 EUR = 30 Kč. V Mnichově stojí 1 km taxíkem 2 EUR, v Praze 30 Kč. V takovém případě jsou taxíky v Mnichově dražší než pražské taxíky, lidé poptávající mnichovské taxíky však nezačnou jezdit do Prahy a substituovat mnichovské taxíky pražskými. Výše uvedené důvody spolu se skutečností, že na nominální a reálný měnový kurs působí řada dalších faktorů (viz výše), které nejsou zahrnuty ve vývozu a dovozu zboží, vedou k tomu, že se v praxi spíše používá relativní teorie parity kupní síly. Ta říká, že změny nominálního kursu jsou do značné míry ovlivněny změnou cenových hladin v jednotlivých zemích. Jinými slovy relativní verze teorie parity kupní síly říká, že pokud v některé zemi roste cenová hladina rychleji než v jiných zemích, měla by měna této země s rychlejším růstem cenové hladiny znehodnocovat. To už jsme ostatně ukázali výše (např. kapitola 5.5). 5.7 Teorie optimální měnové oblasti7 5.7.1 Smysl teorie Teorie optimální měnové oblasti se snaží odpovědět na otázku, pro která území se vyplatí zavést společnou měnu. Laická představa vychází z přesvědčení, že každý stát by měl mít svou vlastní měnu. Tuto představu nabourala společná měna některých členských zemí EU - euro. Teoreticky si ale lze představit opačný proces, že vlastní měnu má kupř. v rámci ČR každý kraj – takže by se používala třeba jihočeská koruna, středočeská koruna apod., mezi těmito měnami by existovaly normální kursy. 7
Subkapitola 5.7 je nad rámec bakalářského kurzu.
88
Někteří ekonomové dokonce zastávají názor, že by na jednom území mohlo působit vedle sebe více samostatných a nezávislých měn. Společná měna má své výhody i nevýhody. Na straně výhod je nutno zmínit eliminaci kursových rizik (viz příklad 5.10 ) a odstranění transakčních nákladů při směně jedné měny za druhou (bankovní poplatky apod.). K nevýhodám patří, že pokud společná měna není zaveden na optimálním území, může to vést k rozdílům v ekonomické výkonnosti v jednotlivých částech společného území. Příklad 5.21: Předpokládejme dvě země, které mají vlastní měny. Na světovém trhu přitom dojde k růstu poptávky po produktech první země a k poklesu poptávky po produktech druhé země. Vzroste tak čistý vývoz první země, poklesne čistý vývoz druhé země. To povede (pokud daný trend bude dlouhodobý), k zhodnocení měny první země (jež se následně projeví na poklesu jejího čistého vývozu) a k znehodnocení měny druhé země (jež povede k růstu jejího vývozu). Pokud obě dvě země zavedou společnou měnu, tak jevy popsané v příkladu 5.19 nemusí nastat. Růst čistého vývozu v první zemi důsledku vyšší poptávky po jejích produktech může být kompenzován poklesem čistého vývozu v druhé zemi v důsledku nižší poptávky po jejích produktech. Nebude tedy existovat žádný tlak ani na zhodnocení nebo znehodnocení společné měny. V případě společné měny se růst poptávky po produktech první země projeví v růstu cen produktů této země, pokles poptávky po produktech druhé země bude mít opačný účinek. Ceny jsou ale přinejmenším v krátkém období strnulé, firmy na růst či pokles poptávky rovněž mohou reagovat růstem či poklesem produkce, což se odrazí v poklesu nebo růstu nezaměstnanosti. Tento vývoj může vést k tomu, že pracovníci z druhé země budou odcházet za prací do první země – tím ovšem bude druhá země hospodářsky stagnovat. Jistě lze namítnout, že producenti z druhé země mohou začít investovat (stavět továrny) v druhé zemí. Tomu zase může bránit řada faktorů – neznalost jazyka, prostředí apod. Tyto faktory rovněž mohou být bariérou, které brání, aby se osoby žijící v druhé zemi stěhovali za prací do první země. Strnulost mezd v druhé zemi pak zde může zvyšovat nezaměstnanost atd. Vlády zemí/oblastí, které takto trpí vysokou nezaměstnaností, odlivem kvalifikovaných pracovníků atd., mohou na daný vývoj reagovat zvyšováním příspěvků v nezaměstnanosti, investicemi a dalšími kroky. To vše zatěžuje veřejné rozpočty a ne vždy je efektivní. Výše uvedené řádky lze zobecnit, že v případě společné měny se musí ty části, které zavedly společnou měnu a trpí poklesem poptávky, vyrovnat s tímto poklesem pomocí poklesu cen (tedy deflace). Tento pokles cen je většinou dlouhý a bolestný proces, který je doprovázen nezaměstnaností. 5.7.2 Definice pojmu optimální měnová oblast Optimální měnovou oblast potom můžeme definovat8 jako oblast, kde probíhá dostatečná mobilita výstupů i vstupů, tj. zboží a služeb, práce i kapitálu. Tato dostatečná mobilita vede k tomu, že jsou vyhledávány nejlevnější výrobní faktory i statky, a že jednotlivé části optimální měnové zóny se rozvíjejí přibližně rovnoměrně. Je přitom zřejmé, že v praxi konkrétní oblasti (státy, sdružení států) splňují definici optimální oblasti více či méně – můžeme samozřejmě diskutovat, zda-li třeba ČR je optimální měnovou oblastí, zda-li mezi jednotlivými regiony ČR dochází k dostatečné mobilitě vstupů i výstupů. Podle uvedené definice se lze domnívat, že eurozóna není zcela optimální měnovou oblastí, tj. že mezi jednotlivými regiony, ve kterých existuje jako společná měna euro, nedochází k dostatečné mobilitě jednotlivých vstupů a výstupů a že tedy v ní budou existovat regiony s vyšším růstem a nižším růstem. Ostatně rozdíly mezi regiony existují i v jednotlivých státech eurozóny – jako příklad lze uvést rozdíly mezi severem a jihem Itálie (jih Itálie mohl používat vlastní měnu až do roku 1926) a mezi západními a východními částmi Německa (před sjednocením používali obě země vlastní měny). Tyto rozdíly projevující se např. ve vyšší míře nezaměstnanosti atd. přetrvávají i přes masivní dotace, které na jih Itálie, respektive do východního Německa směřují. Lze se domnívat, že v případě neexistence společné měny by tyto rozdíly byly menší. Nelze však nevidět jednu výhodu, kterou společná měna má. Tím, že se jedná o měnu velkého území s velkým HDP (i HDP na obyvatele), je tato měna méně zranitelná vůči krátkodobým výkyvům, kupř. pohyby spekulačního kapitálu nevedou zpravidla v krátkém období k dramatickým změnám kursu. To přináší jednotlivým subjektům vyšší výhody a jistoty. Z tohoto pohledu je diskuse o optimální měnové 8
Danou definic poprvé použil v 60. letech 20. století kanadsko-americký ekonom Robert Mundell (1932), jeden z představitelů monetaristických makroekonomických názorů.
89
oblasti složitou otázkou, na kterou nelze zpravidla jednoznačně odpovědět. V každém případě by však rozhodování o zavedení společné měny by tak mělo pečlivě zvažovat jak nevýhody, tak výhody tohoto kroku. 5.7.3 Deficity veřejných financí a společná měna K tomu, aby země mohly přijmout euro, musí splnit několik podmínek, jež jsou vyjádřeny v tzv. maastrichtských kritériích. I po zavedení eura se země eurozóny zavázaly dodržovat určité podmínky, které tentokrát obsahuje tzv. pakt stability a růstu. Jak maastrichtská kritéria, tak pakt stability a růstu obsahují dvě podmínky, jež se vztahují k deficitu veřejných financí: - schodek veřejných financí za dané kalendářní období nesmí překročit 3 % HDP - veřejný dluh musí být menší než 60 % HDP, pokud je větší, musí se snižovat. Má smysl si položit otázku, proč tyto podmínky byly stanoveny. Ačkoliv při odpovědi poněkud předjímáme další výklad (např. model agregátní nabídky a agregátní poptávky, problematiku inflace atd.), lze říci, že větší schodky veřejných financí, respektive větší hodnota veřejného dluhu posouvají křivku agregátní poptávky doprava nahoru (viz kapitola 11.4), což má za následek růst cenové hladiny, tedy inflaci. V případě společné měny pak může docházet k tomu, že některá země se společnou měnou bude mít veřejné rozpočty v deficitu, což povede k růstu cenové hladiny. Tento růst cenové hladiny se ale projeví nejenom v zemi s deficitem veřejných rozpočtů, ale ve všech zemích se společnou měnou. Země s deficity veřejných rozpočtů pak bude poškozovat ostatní země se společnou měnou. Škoda může mít i další formy: centrální banka emitující společnou měnu (v případě eurozóny Evropská centrální banka) se může rozhodnout proti inflaci začít bojovat – zpřísní svou monetární politiku a sníží množství peněz v oběhu. To ovšemže povede ke zpomalení hospodářského růstu ve všech zemích eurozóny, tedy nejen v zemi s deficity veřejných rozpočtů. Země s deficity veřejných financí potom opět poškozuje země bez deficitů. Z výše uvedeného plyne, že země, které zavedou společnou měnu, musí nějakým způsobem koordinovat svoji fiskální politiku, tedy politiku v oblasti veřejných financí. Optimální je, když fiskální politiku provádí jeden orgán - typu nějakého centrálního ministerstva financí: v případě eurozóny by mělo tedy obdobně jako vznikla Evropská centrální banka vzniknout Evropské centrální ministerstvo financí. K tomuto kroku ale zatím státy eurozóny nepřistoupily a koordinaci před zavedením eura provádějí pomocí maastrichtských kritérií, po zavedení prostřednictvím paktu stability a růstu. Praktické zkušenosti z uplatňování maastrichtských kritérií i paktu stability a růstu ukazují, že existují poměrně silné tendence k porušování jednotlivých podmínek, které jsou v tomto paktu obsaženy, zejména v oblasti veřejných financí. Pokud k porušování podmínek dochází ze strany velkých zemí (např. Německa, či Francie) je obtížné tyto země přimět k jejich dodržování. Rozbor této situace jde již na rámec našeho textu. Protože se však Česká republika zavázala k přijetí eura a protože tendence k zavedení společné měny existují i v jiných oblastech světa (např. na americkém kontinentě), pokládali jsme za užitečné na danou problematiku upozornit. Vzhledem k praktickým zkušenostem se společnou měnou, bude problematika zavádění a existence společných měn, optimálních měnových oblastí atd. významnější součástí makroekonomie než v minulosti.
5.8 Přínosy z mezinárodního obchodu Sejně jako v jiných případech, i v případě mezinárodního obchodu se projevují efekty ze specializace, dělby práce apod. I v těchto případech se ukazuje, že do mezinárodního obchodu se může zapojit každá země, a to i v případě, kdy nemá žádnou absolutní výhodu. Připomeňme si z mikroekonomie, že v případě absolutní výhody se jednotlivé subjekty (firmy, lidé, státy apod.) srovnávají mezi s sebou v různých činnostech. Absolutní výhodu má ten, kdo je v dané činnosti produktivnější (vyprodukuje více, vydělá více). V případě komparativní výhody porovnávají jednotlivé subjekty sebe sama, v čem jsou nejproduktivnější, ve které činnosti mají nejmenší náklady obětované příležitosti. I v mezinárodním obchodě potom platí, že by se jednotlivé země měly specializovat na ty činnosti, ve kterých mají komparativní výhody.
90
Teorii komparativních výhod v mezinárodním obchodě rozvinul již v první polovině 19. století anglický ekonom D. Ricardo9. Podívejme se na její podstatu. Příklad 5.22: Mějme dvě země, přičemž každá země produkuje dva statky. Tabulka uvádí množství pracovních hodin nutných k výrobě daného statku: Země A Země B Auta 5 20 Traktory 10 100 Z tabulky je zřejmé, že země A má absolutní výhodu jak ve výrobě aut, tak ve výrobě traktorů. Rozdílná je situace u komparativních výhod: - vyrobí-li země A jedno auto, tak nevyrobí 0,5 traktoru (=5/10) - vyrobí-li země B jedno auto, tak nevyrobí 0,2 traktoru (=20/100) - vyrobí-li země A jeden traktor, tak nevyrobí 2 auta (=10/5) - vyrobí-li země B jeden traktor, tak nevyrobí 5 aut (=100/20) Z výše uvedeného plyne, že země B má při výrobě aut nižší náklady obětované příležitosti než země A, proto by se země B měla specializovat na výrobu aut a země B na výrobu traktorů. Pokud obě země vyrábí jak traktory, tak auta, je směnný poměr v zemi A 1 auto za 0,5 traktoru (tj. 1 traktor za dvě auta), v zemi B 1 auto za 0,2 traktoru (tj. 1 traktor za 5 aut). Z toho plyne, že výrobcům traktorů v zemi A se vyplatí nakupovat auta v zemi B, protože k nákupu 1 auta jim tam stačí 0,2 traktoru, nebo-li pokud výrobce traktorů ze země A vyveze do země B 1 traktor, dostane za něj 5 aut, zatímco v zemi A by za něj dostal pouze 2 auta. Obdobně se výrobcům aut v zemi B vyplatí vyvážet auta do země A, protože v zemi A dostanou za jedno auto 0,5 traktoru, zatímco doma (v zemi B) by dostali jen 0,2 traktoru. Dané jevy povedou k tomu, že bude stoupat poptávka po autech vyráběných v zemi B a po traktorech vyvážených v zemi A. Bude tak docházet ke specializaci, která bude pro obě strany výhodná, pokud směnný poměr, za který se bude směňovat 1 traktor bude ležet v intervalu od dvou do pěti aut. V praxi samozřejmě budou vyváženy domácí statky, které jsou ve srovnání se zahraničními statky levnější cenově, respektive dováženy zahraniční statky, jejichž cena je ve srovnání s domácími statky levnější, přičemž cena je vyjádřena v penězích. Cena však mimo jiné vychází z nákladů na produkci a tyto náklady jsou ovlivněny obětovanými příležitostmi. Komparativní výhody nejsou neměnné, náklady obětované příležitosti se mohou měnit. Působí zde faktory typu: - úspory z rozsahu, kdy s větším množstvím produkce jsou náklady na jednotku produkce levnější, takže se jednotlivé země specializují na produkci těch statků, ve kterých mají levnější náklady - struktura lidského a sociálního kapitálu, kdy na základě znalostí mohou mít určité země komparativní výhodu v produkci určitých statků (např. ve sklářství), - cena výrobních faktorů, kdy některé výrobní faktory díky svým nákladům obětované příležitosti se mohou stát pro produkci drahými, takže dochází k přesunům těchto produkcí do jiných zemí (v současnosti např. přesun některých výrob ze zemí západní Evropy do zemí východní Evropy, Asie apod.).
9
David Ricardo (1772-1823), významný představitel klasické politické ekonomie
91
5.9 Neúčinnost obchodního ochranářství Politici časti říkají, že obchodní bilance jejich země by měla být kladná (vývoz by měl být větší než dovoz). Často přitom slyší na zájmy některých zájmových skupin – např. domácích výrobců, které dovoz ohrožuje. Co se stane, pokud některá země přijme kroky vedoucí k omezení dovozu, např. v podobě cel, dovozních kvót, hygienických, technických a dalších požadavků na výrobky? Čistý vývoz v takovém případě (po zavedení ochranářství) může být kladný. Nicméně kladný čistý vývoz vede k tomu, že na trhu je přebytečná poptávka po domácí měně (vývozci nabízejí více zahraniční měny, kterou dostali za vyvezené zboží a kterou směňují za domácí měnu, aby jejím prostřednictvím uspokojili své dodavatele včetně zaměstnanců, než dovozci poptávají zahraniční měnu, aby nakoupili zahraniční zboží). Pokud tomuto přebytku čistého vývozu nebude odpovídat stejně velký deficit čistých zahraničních investic, kdy tedy zahraniční investoři investující v tuzemsku budou poptávat méně domácí měny než budou nabízet tuzemští investoři investující v zahraničí, bude existovat tlak na zhodnocení domácí měny. Je třeba se přitom uvědomit, že výše čistých zahraničních investic se v důsledku zavedení obchodního ochranářství nemusí nijak měnit, protože obchodní ochranářství na čisté zahraniční investice nijak nepůsobí. Pokud pak domácí měna vskutku zhodnotí, povede toto zhodnocení k poklesu vývozu a růstu dovozu, čistý vývoz se opět vyrovná. Ukazuje se tedy, že zavedení cel nebo jiných překážek mezinárodního obchodu v dlouhém období nemá vliv na výši čistého vývozu. Určitě však mění strukturu vývozu a dovozu (méně se dováží statky, na které je uvaleno ochranářství), což vede ke snížení objemu vývozu a dovozu. Obchodní ochranářství potom vede k vyšším cenám, na což doplácejí spotřebitelé. Neumožňuje rovněž v dostatečné míře jednotlivým zemím realizovat komparativní výhody atd., což vede k nižším tempům růstu HDP10. Z těchto důvodů má smysl obchodní ochranářství odmítnout. 5.10 Trh zapůjčitelných fondů a zahraniční investice 5.10.1 Domácí a světová úroková míra Trh zapůjčitelných fondů je v současné době díky liberalizaci kapitálových trhů, trhem, který nezná hranic, úspory a investice se mohou volně přelévat, spořit i investovat lze v různých zemích – ekonomická teorie hovoří o volném pohybu kapitálu. Volný pohyb kapitálu by měl vést k tomu, že úroková míra se srovnatelných aktiv/investičních instrumentů bude na různém území/ v různých zemích stejná. V praxi samozřejmě existují rozdíly mezi (reálnými) úrokovými mírami v jednotlivých státech, které odrážejí skutečnost, že různé země mají různou produktivitu práce, ekonomickou výkonnost, různě stabilní ekonomiku, právní a politické prostředí apod. Vyšší úroková míra potom může naznačovat, že investování v zemi s touto vyšší úrokovou mírou je více rizikové, úroková míra dané země v sobě obsahuje tzv. prémie za riziko. Pokud tomu tak je, neboli pokud vskutku úrokové míry v nějaké zemi jsou vyšší, protože v sobě obsahují prémii za riziko, tak v této zemi budou investovat ti zahraniční investoři, kteří se rizika tolik nebojí. Příklad 5.23: Předpokládejme, že reálná úroková míra v ČR činí 15 % p.a. Zahraniční investoři 10
Jedním z důvodů prohloubení světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století bylo obchodní ochranářství, které bránilo vývozu statků, a tak v exportujících zemích zvyšovalo nezaměstnanost.
92
přitom pokládají investice v ČR za rizikovější než v okolních zemích a toto riziko oceňují 6 % - jinými slovy úroková míra v ČR musí být reálně o 6 % vyšší než v zahraničí, aby zahraniční investoři byli ochotni v ČR investovat. Srovnatelná reálná úroková míra v zahraničí je tedy 9 %. Předpokládejme však, že reálná úroková míra v zahraničí činí pouze 4 %. V takovém případě se zahraničním investorům vyplatí investovat v ČR, protože jejich reálný výnos i po započtení (odečtení prémie za riziko) je v ČR vyšší než v zahraničí. Pokud jsou tedy dvě země po ekonomické stránce stejné (tj. mají stejnou ekonomickou výkonnost, stejné politické a právní prostředí apod.) a v těchto zemích se nabízejí a poptávají dvě stejná aktiva, tak by měla být úroková/výnosová míra z těchto aktiv stejná. Jinak bude docházet k přílivu kapitálu do země, kde je úroková míra vyšší. Rovněž tak, pokud úroková míra v nějaké zemí (např. v ČR) bude vyšší než úroková míra v jiných zemích plus prémie za riziko dané země (ČR), bude přicházet k přílivu kapitálu do dané země. Tento příliv kapitálu bude úrokovou míru dané země snižovat (obzvláště to platí pro země s malou otevřenou ekonomikou, tj. země, jejichž HDP v důsledku menšího počtu obyvatel není velký a které musí vyvážet velkou část vytvořeného HDP, ČR je typickým příkladem země s malou otevřenou ekonomikou). Má smysl upozornit, že opět zde narážíme na terminologické problémy – pokud do země přicházejí zahraniční investoři, tak, ačkoliv se hovoří o zahraničních investorech, z makroekonomického pohledu dochází k posunu křivky nabídky zapůjčitelných fondů jihovýchodním směrem, tedy k posunu křivky úspor doprava dolů. Naopak pokud domácí subjekty raději investují v zahraničí, tak se domácí nabídka zapůjčitelných fondů posouvá severozápadním směrem, tj. křivka úspor se posouvá doleva nahoru. Ekonomická teorie z hlediska srovnání domácí a zahraničních úrokových mír hovoří o světové úrokové míře. Tento pojem je teoretický konstrukt, který v sobě jako by zahrnuje/agreguje všechny zahraniční míry. Pro srovnání domácí úrokové míry se zahraniční se jedná o užitečný teoretický konstrukt. Světovou úrokovou míru si tedy můžeme představit třeba jako průměr, medián či modus11 jednotlivých zahraničních úrokových měr. Nicméně má smysl upozornit, že stejně jako u domácích investic ani zde bychom neměly zapomenout na časové hledisko, jež způsobuje, že trh úspor a investic se ve skutečnosti skládá z řady dílčích trhů, na kterých se nabízejí a poptávají zapůjčitelné fondy na různě dlouhou dobu. Jakkoliv obecně platí, že úroková míra pro úspory, respektive investice s delší dobou splatností by měla být vyšší než pro úspory a investice s kratší dobou splatností, vzhledem k dalším skutečnostem neplatí, že by závislosti budou přímo úměrné – tj. že např. úroková míra u úspor a investic na dva roky bude dvojnásobná, jak u úspor a investic na jeden rok. Jedním z důvodů může skutečnost, že se křivky nabídky zapůjčitelných fondů či poptávky po zapůjčitelných 11
Předpokládáme, že pojmu průměr naprostá většina čtenářů rozumí. Medián je potom obecně střední hodnota, která rozděluje nějaký soubor, na stejný počet členů. Např. čísla 1, 2, 3, 7, 8, 9, 12 mají za medián číslo 7, aritmetický průměr těchto čísel je 6. Pokud má soubor sudý počet členů, obvykle se za medián udává aritmetický průměr prostředních dvou členů. Výhodou mediánu je, že dokáže lépe eliminovat vliv extrémních hodnot. To ukazuje např. následující zjednodušený příklad: mějme podnik o 100 zaměstnancích. 20 z nich bere mzdu ve výši 10000 Kč, 70 z nich mzdu ve výši 160000 Kč, 10 z nich mzdu ve výši 50000 Kč. Průměrná mzda bude činit 18200 Kč, nicméně 90 % zaměstnanců tuto průměrnou mzdu nedosahuje. Medián daného souboru by bylo číslo 160000 Kč. Modus je potom prvek s největší četností. Např. v souboru množiny {1,5,1,3,1,1,3,5,2} je modusem prvek 1 (vyskytuje se v množině nejvícekrát).
93
fondech pro jednotlivé období mají odlišné tvary – jednotlivé subjekty mohou třeba nabízet nebo poptávat větší množství zapůjčitelných fondů na delší dobu než na kratší dobu.
r S
rh
rw
I Sh
I0, S0
Ih
I, S
I a S jsou křivkami domácích investic, respektive úspor, r = úroková míra Obr. 5.4: Kladný rozdíl mezi domácí a zahraniční úrokovou mírou Domácí úroková míra rh je i po započtení prémie za riziko vyšší než úroková míra v jiných zemích (světová úroková míra rw). Za daného stavu je rovnováha mezi úsporami a investicemi dosažena v bodě I0, S0. Daná skutečnost však vede k přílivu zahraničního kapitálu (tento posun by se projevil posunem křivky úspor doleva dolů) tak dlouho dokud se domácí úroková míra neustálí/neklesne na úrovni světové úrokové míry. Při světové úrokové míře jsou domácí subjekty ochotny spořit částku Sh, domácí investoři však poptávají částku Ih. Rozdíl mezí vyšší poptávkou po zapůjčitelných fondech než jejich nabídkou (Ih-Sh) je řešen zahraničním přílivem kapitálu.
94
r
rw rh
S
I
Ih I0, S0 Sh Obr. 5.5: Záporný rozdíl mezi domácí a světovou úrokovou mírou Domácí úroková míra rh je nižší než světová úroková míra rw. V takovém případě subjekty, které chtějí spořit, budou raději spořit v zahraničí, protože zde dostanou vyšší úrok/výnos. To povede k posunu křivky domácích úspor S doleva nahoru. Posun se zastaví až na úrovni světové úrokové míry. Při této světové úrokové míře budou domácí subjekty celkem poptávat (investovat) částku Ih a nabízet (spořit) částku Sh. Rozdíl Sh-Ih budou domácí subjekty spořit v zahraničních aktivech, neboli běžně bychom řekli, že tento rozdíl domácí subjekty investují v zahraničí. Ačkoliv kapitál je vysoce mobilní faktor, přesto ve výnosových/úrokových mírách jednotlivých zemích přetrvávají rozdíly, které nesou způsobeny jen prémií za riziko. Kupř. v ČR je v současné době výnosová míra vyšší zejména z fyzických aktiv (investicí do továren apod.) než v zemích západní Evropy. Příliv kapitálu by měl tuto míru výnosu snižovat. V okamžiku, kdy se tak stane, by měl kapitál přestat připlouvat. To se však v současnosti neděje, kapitál k nám stále proudí a míra výnosu je v ČR stále vyšší než v jiných zemích. I když ekonomika ČR je z řady důvodů méně stabilní než ekonomika zemí západní Evropy, lze předpokládat, že skutečný rozdíl ve výnosových mírách v ČR a v zahraničí je menší než česká prémie za riziko. Jinými slovy v ČR je vyšší úroková míra než součet některé ze zahraničních úrokových měr (světové úrokové míry) a prémie za rizika v ČR. Tato skutečnost může přetrvávat, protože investice v zahraničí jsou obecně spojeny s řadou neviditelných nákladů (nutnost se přestěhovat, neznalost prostředí, jazyka apod.). Jinými slovy existence těchto nákladů způsobuje, že rozdíly v úrokových mírách přetrvávají. Pokud bychom dané náklady započetli – tyto náklady zvyšují cenu investice v ČR, zjistíme, že investice v ČR je pro řadu osob stejně výnosná jako investice v jejich domovské zemi. V praxi započtení těchto nákladů vede k tomu, že ve vzorci pro výpočet úrokové/výnosové míry re = Re/P (viz kapitola 4.1.2), vzroste hodnota jmenovatele (ceny investice), což vede k poklesu výše úrokové/výnosové míry. 5.10.2 Úroková parita a měnový kurs V kapitole 5.5 jsme uvedli, že úroková míra patří k významným faktorům ovlivňující měnový kurs, přičemž jsme konkrétně konstatovali, že pokud domácí reálná úroková
95
míra je vyšší než zahraniční reálná úroková míra (tj. úrokový diferenciál je kladný), vede to k přílivu zahraniční investic a měny do tuzemska a ke zhodnocování domácí měny. Nižší domácí úroková míra než zahraniční má opačné účinky. V kapitole 5.10.1 jsme potom uvedli, že kladný úrokový diferenciál mezi domácí a zahraniční úrokovou mírou vede k přílivu zahraničního kapitálu a poklesu domácí úrokové míry na úroveň zahraniční (světové) úrokové míry. Dále jsme zde uvedli, že záporný úrokový diferenciál má opačné účinky. Na první čtení působí závěry těchto kapitol rozporuplně – kladný úrokový diferenciál jednou vede k zhodnocení měnového kursu, po druhé k poklesu domácí úrokové míry. Daný rozpor je způsoben rozdíly v krátkém a dlouhém období, kdy lze konstatovat, že v krátkém období (tj. v zásadě v horizontu několika měsíců až málo let) působí úrokový diferenciál na měnový kurs, v dlouhém období působí na změnu úrokové míry. Podívejme se na řešení daného rozporu podrobněji: 1. předpokládejme, že v nějaké zemi, je úroková míra i po odečtení prémie za riziko vyšší než v jiných zemích (světová úroková míra) 2. v takovém případě se vyplatí zahraničním investorům investovat v ČR a budou poptávat domácí měnu (tj. koruny). Domácím subjektům se ale nevyplatí koruny prodávat a nakupovat za ně zahraniční měny, protože držbou těchto zahraničních měn by získali nižší úrok než držbou domácí měny. V krátkém období tak vznikne nerovnováha mezi nabídkou domácí měny a poptávkou po domácí měně, což povede ke zhodnocení koruny. 3. Je třeba zdůraznit, že samotné zhodnocení koruny neovlivňuje úrokovou míru. Kladný úrokový diferenciál přetrvává, ať už je hodnota kursu jakákoliv. Příklad 5.24: Předpokládejme, že zahraniční investoři pokládají ČR a Německo za země se stejnou mírou rizika. Reálná úroková míra v ČR však činí 10 % p.a, v Německu 6 % p.a. Úrokový diferenciál ve výši4 % zůstává stejný, ať už kurs Kč vůči EUR je 30 Kč za 1 EUR, 20 Kč za 1 EUR či 40 Kč za 1 EUR, čili ať koruna zhodnocuje nebo znehodnocuje. Zhodnocení domácí měny však vede k tomu, že domácím subjektům se vyplatí nakupovat některé zahraniční statky, které před zhodnocením pro ně byly příliš drahé. Příliv zahraničního kapitálu tak je kompenzován dovozem domácích subjektů (jinými slovy dochází k rovnosti NFI = - NX, kterou jsme rozebírali v kapitole 5.2). 4. Pokud dochází k tomu, že zahraniční měna je přeměňována na domácí měnu, roste v dlouhém období množství peněz v oběhu. Jak jsme uvedli v kapitole 5.10.1, dochází k přílivu zahraničního kapitálu (tento posun se projevuje posunem křivky úspor doleva dolů) tak dlouho, dokud se domácí úroková míra neustálí/neklesne na úrovni světové úrokové míry, jinými slovy dokud nedojde k úrokové paritě. 5. Zbývá zdůraznit, že záporný úrokový diferenciál, tj. situace, kdy domácí úroková míra je nižší než světová úroková míra má opačné důsledky – v krátkém období vede k znehodnocení devizového kursu, v dlouhém období potom k odlivu kapitálu ze země (a tedy k posunu křivku úspor doleva nahoru, tj. severozápadně), čili k růstu domácí úrokové míry na úroveň světové úrokové míry. 5.10.3 Velká otevřená ekonomika a pohyb úrokových mír12
12
Tato subkapitola je nad rámec bakalářského studia.
96
Změny úspor a investic v podobě posunu křivek úspor a investic v malých otevřených ekonomikách nemají vliv na světovou úrokovou míru (když se např. v ČR zvýší poptávka po investicích, tak to světovou úrokovou míru neovlivní). Posuny v křivkách úspor a investic jsou zcela kryty přílivem nebo odlivem kapitálu. Pokud např. v ČR je domácí úroková míra vyšší než světová úroková míra a dojde k posunu poptávky po zapůjčitelných fondech, tak je tento rozdíl zcela pokryt zahraničními investicemi – vyšší úroková míra způsobená vyšší poptávkou po zapůjčitelných fondech láká další zahraniční investory.
r
S I1
I2
rh2
rh1
rw
Sh I0,S0 Ih1 Ih2 I,S Obr. 5.6: Posun domácí poptávky po zapůjčitelných fondech a světová úroková míra v malé otevřené ekonomice Původní rovnovážná domácí úroková míra byla rh1. Světová úroková míra je rw. To vede k přílivu kapitálu a k poklesu na světovou úrokovou míru rw, při které domácí subjekty spoří (nabízejí zapůjčitelné fondy) ve výši Sh, domácí subjekty poptávají zapůjčitelné fondy (investují) ve výši Ih1. Rozdíl mezi domácími investicemi a domácími úsporami Ih1-Sh je řešen zahraničními zapůjčitelnými fondy. Předpokládejme, že domácí poptávka po zapůjčitelných fondech se dále zvýší, tedy že křivka investic se posune z polohy I1 do polohy I2. To vede k růstu domácí úrokové míry na rh2 a dalšímu přílivu zahraničního kapitálu. Tento příliv kryje zvýšenou domácí poptávku po zapůjčitelných fondech ve výši Ih2-Sh. Růst domácí poptávky po zapůjčitelných fondech však neovlivní hodnotu světové úrokové míry. Jiné situace je v zemích/útvarech, které můžeme označit za velké otevřené ekonomiky (např. USA, EU). Tam posuny v křivkách úspor a investic ovlivňují i světovou úrokovou míru.
97
r
I2
S
rw
I1 Iw1 Iw2 rh2 Sw rh1 rw2 rw1
Sh1 Sh2 Ih1 Ih2 I, S Obr 5.7: Posun investic v USA (obecně ve velké otevřené ekonomice) Posun křivky investic v USA z I1 do I2 vedl ke zvýšení celosvětové poptávky po zapůjčitelných fondech z Iw1 do Iw2. V důsledku toho se zvýšila světová úroková míra z rw1 na rw2. Původní domácí rovnovážná úroková míra byla v USA ve výši rh1, byla tedy vyšší než celosvětová úroková míra rw1. To vedlo k přílivu kapitálu do USA a poklesu domácí/americké úrokové míry na světovou úrokovou míru, při které americká nabídka zapůjčitelných fondů (úspory) činila Sh1, poptávka po těchto fondech (investice) Ih1. Rozdíl (Ih1-Sh1) byl kryt zahraničními investicemi. Růst světové úrokové míry na rw2 v důsledku posunu křivky investic v USA zvýšil americkou domácí nabídku zapůjčitelných fondů na Sh2, poptávka po fondech přo této úrovni světové úrokové míry činí Ih2, rozdíl Ih2-Sh2 je opět kryt zahraničními investicemi.
5.11 Zahraniční zadluženost Zahraniční zadluženost (zahraniční dluh) je makroekonomický ukazatel, který agreguje (sčítá) všechny závazky tuzemských subjektů vůči zahraničním subjektům. Někdy se pro tento ukazatel používá rovněž výraz hrubá zahraniční zadluženost (dluh), právě proto, že se sčítají pouze závazky tuzemských subjektů. Tuzemské subjekty samozřejmě mohou mít rovněž pohledávky vůči zahraničním subjektů. Pokud od sumy závazků tuzemských subjektů vůči zahraničním subjektům odečteme sumu pohledávek tuzemských subjektů vůči zahraničním subjektům, dostaneme ukazatel čisté zahraniční zadluženosti. Zahraniční zadluženost může ovlivnit devizový kurs dané země. Jsou-li závazky tuzemských subjektů vůči zahraničí vysoké, je velmi pravděpodobné, že v případě jejich splácení bude docházet k tlaku na znehodnocování domácí měny. Téměř jistě k tomu bude docházet za situace, kdy jsou závazky tuzemských subjektů vyjádřeny v zahraniční měně – tuzemské subjekty musí tuto zahraniční měnu získat, aby své závazky mohli splatit. Ke znehodnocování může docházet, ale i za situace, kdy jsou závazky tuzemských subjektů vyjádřeny v domácí měně – zahraniční subjekty mohou převádět tuto domácí měnu na zahraniční. Logicky naopak platí, že vysoká suma pohledávek domácích subjektů vůči zahraničním subjektům může mít za následek zhodnocování domácí měny. Pokud jsou tyto pohledávky vyjádřeny v zahraniční měně, tak mohou tuzemské subjekty danou měnu převádět na domácí. Pojem zahraniční zadluženost se někdy používá v užším pojetí, kdy se jím rozumí pouze souhrn závazků státu vůči zahraničním subjektům. Státy se nejčastěji zadlužují, 98
I,S
pokud jsou jejich veřejné rozpočty v deficitu a tento deficit je kryt zahraniční půjčkou (např. tím, že zahraniční subjekty nakoupí státní dluhopisy). Ale i půjčka zahraničních subjektů sátu (např. na výstavbu) vytváří závazek státu vůči těmto subjektům. Zahraniční zadluženost státu má poněkud odlišné důsledky než dluh státu vůči domácím subjektům. Vůči zahraničním subjektům stát nemůže uplatňovat svoji pravomoc, nemůže je tedy zdanit apod. Jinými slovy v případě dluhu vůči zahraničním subjektům je větší pravděpodobnost, že stát tento dluh bude muset splatit. Nutnost splácet dluh může stát přitom výrazně zatěžovat, v důsledku této nutnosti již nemusí mít peníze na další veřejné výdaje. Problematika státní zahraniční zadluženosti je zmiňována zejména u tzv. rozvojových zemí. Řadě těchto zemí byly v minulosti ze zahraničí poskytnuty vysoké půjčky, které však nebyly účelně využity, takže nevygenerovaly peníze na své splácení – místo toho, aby byly půjčky investovány byly spotřebovány, případně byly investovány do neefektivních projektů apod. Nutnost splácet tyto zahraniční půjčky potom dále zhoršuje ekonomickou situaci těchto zemí. Čas od času proto dochází k snižování nebo dokonce úplnému odpouštění těchto půjček. Vedle těchto kroků je ale samozřejmě nutno diskutovat o příčinách, proč rozvojové země nejsou schopny splácet své závazky. Poměrně jasně se ukazuje, že tento problém se především týká zemí nedemokratických, s autoritativními režimy apod. Je tedy rovněž otázkou, zda je rozumné takovéto země podporovat. Rozbor této otázky však už jde nad rámec našeho textu. Z hlediska státní zahraniční zadluženosti má ještě smysl zmínit, že problémem může být nejen pro rozvojové země, ale i další státy. V 70. a v 80. letech se potýkaly se zahraniční zadlužeností některé socialistické země, problémem může být i pro některé transformující se státy, ale i pro vyspělé demokratické, kapitalistické země, zejména ty, které mají vysoké deficity veřejných rozpočtů. 5.12 Komplexnost zahraničních vztahů Předcházející řádky si kladly za cíl ukázat, že zahraniční vztahy jsou komplexní problematiku, ve které otázka čistého vývozu je pouze jednou z mnoha složek. Nelze proto konstruovat jednoznačné závislosti vývozu a dovozu, ukazuje se, že na vývoz a dovoz působí mnoho faktorů. Nevystačíme tedy kupř. s keynesiánskou funkcí dovozu, na dovoz působí dále hodnota kursu domácí měny, jež je ovlivněn zahraničními investicemi, deficitem veřejných rozpočtů apod. Příklad 5.22: Předpokládejme, že země má deficit veřejných rozpočtů. Ten je kryt dluhopisy, které všechny koupily subjekty se sídlem v zahraničí. Poptávka po dluhopisech znamená poptávku po domácí měně, která zhodnocuje. Toto zhodnocení vede k poklesu vývozu a k růstu dovozu. V dlouhodobém hledisku, jak říká i identita R1.10, by za uvedené situace měl být čitý vývoz záporný ve výši deficitu veřejných rozpočtů. Makroekonomie by měla poukazovat na danou komplexnost, měla by zkoumat, co vše jednotlivé složky zahraničních vztahů ovlivňuje apod. Do budoucna lze i vzhledem k probíhající globalizaci a dalším faktorům předpokládat, že význam zahraniční vztahů z hlediska tvorby a užití HDP poroste. Dá se předpokládat, že se problematice těchto vztahů bude makroekonomie věnovat velkou pozornost.
99
