4říjen. Budoucnost církve. 28. světový den mládeže - Rio de Janeiro. Papež v Rio de Janeiro o mládeži. Kronika české skupiny na SDM v Rio de Janeiro

Budoucnost církve 28. světový den mládeže - Rio de Janeiro Papež v Rio de Janeiro o mládeži Kronika české skupiny na SDM v Rio de Janeiro Nový program papeže Františka Dojem ze setkání v Ružomberku Pozvánky

4

Ročník XX.

říjen 2013

EDITORIAL Milí čtenáři, vítejte nad stránkami nového čísla časopisu Budoucnost církve. Během prázdnin se 150 mladých poutníků společně s kardinálem Dominikem Dukou a biskupem Pavlem Posádem vydalo na Světový den mládeže do brazilského Ria de Janeiro. Jelikož se jednalo o stěžejní akci mládeže, dovolili jsme si věnovat Světovému dni mládeže celé nové číslo Budoucnosti církve. Zařadili jsme zde 3 příspěvky Stanislava Rylka, který je zodpovědný za pořádání SDM. Poté jsme vybrali z promluv papeže Františka, kde mluví zvláště o mládeži. Součástí tohoto čísla je také kronika pár účastníků, kteří během pobytu v Brazílii psali své postřehy, dojmy a zážitky. V rubrice informace naleznete také pár pozvánek na různé akce. Nezapomeňte si do svých diářů poznamenat, že příští rok v srpnu proběhne Celostátní setkání animátorů, konkrétně od 17. do 23. srpna 2014. A také bych vás chtěla upozornit na to, že vyšla kniha promluv papeže Benedikta XVI. k mládeži za celý jeho pontifikát. Více uvnitř čísla. Věřím, že nad stránkami čtvrtého čísla prožijete hezké chvíle. Děkujeme Vám za Vaši přízeň. Zdeňka Jakešová

BUDOUCNOST CÍRKVE, časopis pro podporu pastorace mládeže. Ročník XX., číslo 4. Vychází 5x ročně. Vydává: Asociace křesťanských sdružení mládeže, o.s. a Sekce pro mládež České biskupské konference, Thákurova 3, 160 00 Praha 6. Redakční rada: SCS. Lic. Kateřina Regendová, P. ThDr. Jan Balík, PhD., P. Mgr. Roman Kubín. Šéfredaktor: P. ThDr. Jan Balík, PhD. Redakce: Zdeňka Jakešová, Marie Světničková, Anna Brabcová a Josef Čaban. Adresa: Thákurova 3, 160 00 Praha 6, tel.: 220 181 739, [email protected]. Grafika: Martin Vocet Grafika obsahu a sazba: Milan Čok Tisk: Tiskárna Kleinwächter, Frýdek-Místek Registrace MK ČR E 18746. ISSN 1803-8131. Objednávky přijímá redakce časopisu. Rozšiřuje se bezplatně.

3

OBSAH Editorial .................................................................................................................. 2 Jaké to bylo v Riu? .................................................................................................. 3 28. světový den mládeže - Rio de Janeiro ................................................................ 4 Papež v Rio de Janeiro o mládeži ............................................................................. 9 Kronika české skupiny na SDM v Rio de Janeiro ..................................................... 14 Nový program papeže Františka ............................................................................ 38 Dojem ze setkání v Ružomberku ........................................................................... 39 Pozvánky ............................................................................................................... 41

JAKÉ TO BYLO V RIU? Nejčastější otázky, které jsem dostával na začátku srpna, byly: „Jaké to bylo v Riu? Co se ti tam nejvíce líbilo?“ Často jsem stihnul odpovědět jen stručně: „Moc pěkné.“ Ale někdy se podařilo povědět více, jak jsme se tam měli. Nešlo však o informace, protože mnozí toho věděli o událostech Světového dne mládeže více než já, protože sledovali podrobně všechny zprávy v mediích. Při těchto rozhovorech jsem si vždycky uvědomil, že se tato zkušenost dá velmi těžko předat. Vzpomněl jsem si na jedno přirovnání: Jedna věc je o Antarktidě slyšet a úplně jiná věc je tam být. Jedna věc je mluvit o chladném větru, a jiná věc je cítit ho ve tváři. Ale přesto se pokusím vám přiblížit, několik střípků z toho, co jsme tam prožili. První autentické setkání s Brazilci bylo velmi strhující. Když jsme s autobusem asi v jednu hodinu ráno ospalí přijeli (lépe řečeno přeskákali místní silniční retardéry) do naší farnosti, strhlo se radostné hudební přivítání spojené s ohňostrojem a vřelým přivítáním a radostným objímáním. Naši hostitelé na nás trpělivě čekali, až přijedeme z letiště. Tak jsme prožili poprvé naplno přívětivost a radostnost místních lidí i při krátkém následujícím občerstvení. Přestože jsme se nikdy předtím nevi-

děli, byli jsme tu jako doma. Jejich radostnost byla hmatatelná také při prožívání bohoslužby, patří to prostě k jejich způsobu prožívání víry. Na mne velmi zapůsobilo, když jsme v „Týdnu evangelizace“ (Misijní týden) měli možnost navštívit rodiny. Při návštěvě jsme se krátce pozdravili a představili se a pak jsme se společně modlili za potřeby rodin, které jsme navštívili. Tak jsme prosili za uzdravení nemocných, blaženost zemřelých, za osvobození od alkoholismu… Bylo to hodně silné otevřít se pro Pána, který v našich životech působí. Poslední věc, která na mne zapůsobila a kterou rád připomenu, byla osoba papeže Františka a jeho slova. Pozorně naslouchejme jeho slovům, jsou velmi jasná a povzbudivá. Věřím, že další stránky, které budete číst o Světovém dnu mládeže, vám dají zakusit tu radost z víry, Pánovu blízkost, kterou jsme prožívali i my. Věřím, že jeho moc způsobí, že ho budete „cítit ve tváři.“ P. Roman Kubín referent pro pastoraci brněnské diecéze

Budoucnost církve 4/2013

formace

4

28. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE – RIO DE JANEIRO Stanisłav Ryłko Přinášíme tři texty kardinála Stanislava Ryłka, předsedy Papežské rady pro laiky, který je za pořádání Světového dne mládeže (SDM) odpovědný.

První SDM latinskoamerického papeže Světový den mládeže v Riu 2013 přináší různé novinky. Po 26 letech se totiž vrací do Latinské Ameriky. Jak při této příležitosti nepřipomenout SDM v Buenos Aires v Argentině v roce 1987, který se jako první slavil mimo Řím. Právě tehdy začala celoplanetární pouť mladých křesťanů na pozvání Petrova nástupce, která dodneška udivuje celý svět. Jaká radost z víry, jaké misijní nadšení, jaká láska k papežovi a k církvi! Při pohledu na nekonečné zástupy mladých, které se v roce 1987 shromáždily na buenosaireské Avenida 9 de Julio, prohlásil blahoslavený Jan Pavel II.: „Znovu vám chci zopakovat to, co jsem řekl v první den svého pontifikátu – že ‚jste papežovou nadějí‘, že ‚jste nadějí pro církev‘.“ SDM v Riu přináší i jinou důležitou novinku. Připravil ho Benedikt XVI., ale bude mu předsedat první latinskoamerický papež – František, který přijal tento závazek bez jakéhokoli váhání. Pánovy cesty jsou vskutku nevyzpytatelné! SDM v Rio de Janeiro 2013, jehož téma je „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ (srov. Mt 28, 19), se organicky zařazuje do kontextu církve naší doby, která povzbuzována Duchem Svatým kráčí k obnově své misijní dynamiky. Zařazuje se rovněž do kontextu latinskoamerické církve, která díky 5. konfeBudoucnost církve 4/2013

renci biskupů Latinské Ameriky a Karibiku v Aparecidě v květnu 2007 prožívá období silného misijního probuzení a nasazuje se pro „kontinentální misii“. Na úrovni všeobecné církve setkání v Riu vstupuje do kontextu Roku víry vyhlášeného Benediktem XVI. v jeho motu proprio Porta fidei. To jsou široké horizonty církevního života, v nichž nachází své místo SDM v Rio de Janeiro 2013. Je to mimořádný dar, který celá církev, ale zvláště církev žijící v Brazílii, má přijmout s radostí a s vděčností, ale i s velkým smyslem pro zodpovědnost, protože tato událost vzbuzuje ve světě skutečně veliká očekávání. Založení SDM bylo v církvi bezesporu jedno z velkých prorockých rozhodnutí blahoslaveného Jana Pavla II. Dal tím zelenou duchovnímu dobrodružství, které strhlo miliony mladých na všech kontinentech. Historie setkání mladých lidí z celého světa s Petrovým nástupcem trvá již více než dvacet pět let. Kolik životních změn bylo jimi vyvoláno! Kolik důležitých objevů pro život mladých! Objev Krista jako cesty, pravdy a života; objev církve jako matky a učitelky a jako „společenství přátel“, které pomáhá na životní cestě; objev Petrova nástupce jako bezpečného průvodce a přítele, jemuž je možno důvěřovat. Kolik povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu dozrálo! Díky světovým dnům mládeže církev na prahu třetího tisíciletí nepochybně znovu našla

formace svou mladistvou tvář, plnou nadšení a obnovené odvahy. Při každém ročníku SDM se stále znova vrací otázka, jaké je „tajemství“ tohoto překvapujícího fenoménu, který odhalil světu úplně neočekávanou tvář nejen církve, ale i samotných dnešních mladých. SDM jsou darem, které i nadále vzbuzují údiv uvnitř církve i mimo ni a jsou obrazem mládeže velmi odlišné od klišé předávaných sdělovacími prostředky, jsou obrazem mládeže toužící po hodnotách a hledající hlubší smysl života. Když se tito mladí otočí zády k ideologiím různého ražení a k falešným učitelům, kteří podsouvají vidiny laciného štěstí, tak hledají odpověď na základní otázky života a hledají ji u Krista a u církve. SDM se v posledních pětadvaceti letech staly mohutným nástrojem evangelizace. SDM v Rio de Janeiro 2013 otevírá novou etapu této fascinující cesty mladých z celého světa, kteří na různých kontinentech následují Petrova nástupce. Papež František se okamžitě prohlásil za otce a přítele mladých. Už v prvních měsících svého pontifikátu ukázal velké charisma pro komu-

5

nikaci s mladými jednoduchým a přímým jazykem, který dokáže proniknout k srdci a vyburcovat svědomí. Stačí připomenout některá jeho slova, abychom zachytili jeho mimořádnou schopnost komunikovat a vést dialog s mladými, jakož i jeho odvahu klást před ně vysoké a náročné cíle. Jsme si jisti, že, jak papežova slova, tak i jeho osobní svědectví během SDM v Riu, budou silným poselstvím, které podnítí mladé, aby se skutečně stali učedníky a misionáři. Struktura programu na setkání v Riu je stejná jako při předchozích ročnících. Víme však, že s měnícími se kulturními podmínkami a náboženskými tradicemi podle zemí konání této důležité události se mění i celkové ovzduší SDM, jenž se tak stává neopakovatelný a jedinečný. Jsme si jisti, že mladí Brazilci, neboť zvláště oni budou protagonisty této události, dokážou předat svým vrstevníkům z celého světa krásu svých bohatých náboženských tradic a svojí víry. Především mladí pocházející ze západního, tak silně sekularizovaného světa, potřebují svědectví mladé víry plné nadšení, která je typická pro latinskoamerické země.

Budoucnost církve 4/2013

formace

6

Pozdrav mladým Úvodní mše svatá SDM v Riu 2013, Rio de Janeiro 23. července 2013 Drazí mladí! Nadešel den tolik vámi očekávaný: zahájení 28. světového dne mládeže. Vítejte v Rio de Janeiro, vítejte v této brazilské metropoli mimořádné krásy, které vévodí socha Krista Spasitele ve svatyni Corcovado. V příštích dnech se Rio stane hlavním městem katolické mládeže, která sem přicestovala z celého světa počínaje nejvzdálenějšími kouty… Po dlouhé a náročné přípravě ve svých farnostech a ve svých společenstvích jste se tady shromáždili jako mladá církev plná radosti z víry a z misijního úsilí! Povzbuzují nás žalmistova slova: „Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho!“ (Žalm 118, 24). Drazí mladí, srdečně vás vítám a vroucně zdravím jménem Papežské rady pro laiky, vatikánského dikastéria, jemuž Svatý otec svěřil organizaci SDM. S vděčností myslím na vaše biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, jakož i na laické vedoucí, kteří vás doprovázeli a vedli po cestě duchovní přípravy na tuto velkou událost víry, kterou v těchto dnech budeme společně prožívat tady v Riu. Pro každého z nás má Pán v zásobě mnoho překvapení! Pro vás všechny to budou nezapomenutelné dny, dny důležitých objevů, dny směrodatných rozhodnutí pro celý váš život! SDM v Riu je mimořádný tím, že po 26 letech se toto setkání vrací do Latinské Ameriky, na mladý kontinent, kontinent plný naděje. Vyplatí se připomenout si slova blahoslaveného Jana Pavla II., jimiž se obrátil k mladým na SDM v Buenos Aires ve vzdáleném roce 1987: „Znovu vám chci zopakovat to, co jsem řekl v první den svého pontifikátu – že ‚jste papežovou nadějí‘, Budoucnost církve 4/2013

že ‚jste nadějí pro církev‘.“ Ano – řekl papež – i já bych chtěl opakovat spolu s vámi: „Latinská Ameriko, buď sama sebou! Ve své věrnosti Kristu odoláš těm, kdo chtějí potlačit tvoje povolání k naději.“1 SDM v Riu je mimořádný i tím, že si ho přál a připravoval ho papež Benedikt XVI. a bude mu předsedat papež František, první latinskoamerický papež… Pánovy cesty jsou vskutku nevyzpytatelné! Tento SDM se koná u paty impozantní sochy Krista Vykupitele na Corvoradu. On je skutečným protagonistou této události! Jeho srdce bije nekonečnou láskou pro každého z vás a jeho rozevřená náruč je připravena vás všechny přijmout! Nechte se během tohoto SDM obejmout Kristem! Svěřte mu každou svoji touhu, své plány pro budoucnost i své nejhlubší radosti; svěřte mu i ta nejtěžší rozhodnutí, která před vámi stojí, své obavy i nepokoj přebývající ve vašem srdci! Mládí je samo o sobě velkým bohatstvím – vy ho vlastníte a máte ho učinit plodným! Svěřte ho Kristu! Kdo se rozhodne pro Krista, neztrácí nic, vůbec nic, ale naopak získává všechno a nachází opravdové štěstí i život v plnosti! Jak víte, vůdčím tématem tohoto SDM je Kristovo misijní poslání, které svěřil církvi: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy!“ (srov. Mt 28, 19). Poslání církve a důvod její existence se týká každého křesťana! Všichni jsme pozváni k tomu, abychom byli solí země a světlem světa! Během tohoto SDM nás Kristus volá, abychom vycházeli ze sebe – jak často říká papež František – žádá od nás, abychom zanechali svého pohodlného života, abychom zbourali hradby svého sobectví a s odvahou se vydali na „periférie“ světa i života a přinášeli Krista a jeho evangelium. Vezměme si v těchto dnech za svá slova svatého Pavla „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium“

formace (1 Kor 9, 19) a volejme do celého světa – jak to od nás žádá Svatý otec – „je dobré následovat Ježíše… Ježíšovo poselství je dobré; je dobré vycházet ze sebe na periférie světa a života, abychom přinášeli Ježíše!“2 Mladí, Kristus vás potřebuje! Potřebuje vaši mladou víru plnou radosti a misijního nadšení! Kristus počítá s každým z vás! Drazí mladí z celého světa! SDM v Riu začal!

Poděkování Svatému otci Františkovi Závěrečná eucharistická slavnost SDM Rio 2013, Rio de Janeiro, 28. července 2013 Svatý otče! 28. světový den mládeže končí. Před vámi, Svatosti, stojí mladí, kteří sem přišli z těch nejvzdálenějších koutů světa. Je to krásný obraz mladé církve plné naděje! Svatý otče, jsou

7

Ještě jednou vám všem opakuji: Vítejte v Rio de Janeiro! 1

Jan Pavel II., Setkání s mladými v Buenos Aires na Světový den mládeže 1987, in: Insegnamenti, X, 1 (1987), str. 1257; 1260. 2

Jan Pavel II., Setkání s mladými v Buenos Aires na Světový den mládeže 1987, in: Insegnamenti, X, 1 (1987), str. 1257; 1260.

to mladí učedníci a misionáři Ježíše Krista. Mladí, kteří v těchto dnech prožitých v Riu – s pohledem upřeným na Krista Vykupitele, jenž dominuje tomuto nádhernému městu – přijali za svůj životní program Pánovo misijní poslání: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy!“ (srov. Mt 28, 19). Byly to nádherné dny obrovské evangelní setby: asi 300 biskupů konalo katecheze ve 27 různých jazycích; konalo se mnoho Budoucnost církve 4/2013

formace

8

okamžiků tiché modlitby; mnoho mladých přistoupilo ke svátosti smíření; byla zde velká radost ze společenství bratří a sester svědčících před světem o tom, jak krásné je být křesťany a že se vyplatí ve svém životě následovat Ježíše! Kolik důležitých rozhodnutí v těchto dnech dozrálo: definitivních rozhodnutí – jak nás učíte vy – rozhodnutí pro křesťanské manželství nebo pro kněžství nebo pro zasvěcený život… Jak nepoděkovat Pánovi za tyto dary milosti! Svatý otče, tito mladí ve vás po vašem zvolení na Petrův stolec objevili osobu Petrova nástupce, milujícího otce a přítele, jemuž mohou důvěřovat. Ve vašich srdečných a jednoduchých slovech nacházejí odpovědi na mnoho otázek zneklidňujících jejich srdce. Jak jen potřebují vaše upřímná a opakovaná povzbuzení: „Nikdy nebuďte smutnými muži a ženami; křesťan nikdy nesmí být takový!“ „Nenechte si vzít naději!“ „Sázejte na velké ideály, na velké věci!“ „Nemějte strach jít proti proudu, i když to není lehké!“ „Střežme Krista ve svém životě, abychom hájili ostatní, abychom hájili stvoření!“ Tyto stálé výzvy stimulují mladé, aby vycházeli ze sebe a šli na periférie života i našeho světa a přinášeli radostnou zvěst, počínaje chudými, lidmi vyloučenými, stojícími na okraji, a tím se dotýkali trpícího těla samého Krista… Na závěr těchto nádherných a nezapome-

Budoucnost církve 4/2013

nutelných dní prožitých v Rio de Janeiro, Vám, Svatý otče, mladí se srdcem naplněným radostí chtějí vyjádřit svou oddanost a vděčnost. Díky za to, že jste předsedal tomuto SDM. Díky za slova, která jste mladým adresoval, slova plná naděje a jasně ukazující cestu. Nejen Vám, Svatý otče, chceme vyjádřit své díky, ale i emeritnímu papeži Benediktu XVI., který zvolil Rio de Janeiro jako místo konání 28. SDM a daroval mladým krásné poselství, jež je vedlo na cestě duchovní přípravy. A konečně chceme – v očekávání jeho kanonizace – obnovit svou vděčnost i blahoslavenému Janu Pavlu II. za SDM jako prozřetelnostní dar církvi. Svatý otče, nyní nadešla chvíle pro misijní vyslání. Na konci SDM jsou mladí připraveni jít do celého světa jako vaši vyslanci a jako apoštolové nové evangelizace. Několika mladým zástupcům pěti kontinentů, Vy, Svatý otče, odevzdáte malé sošky Krista Vykupitele z Corvorada na znamení misijního poslání, které dostali: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy!“ (srov. Mt 28, 19). Svatý otče, požehnejte tomuto národu mladých učedníků a misionářů Ježíše Krista. Jsou připraveni vyjít z tohoto obrovského večeřadla pod širým nebem – přesně tak jako vyšli apoštolové z večeřadla o letnicích – aby ve všech končinách země svědčili o své víře! Díky, Svatý otče!

formace

9

PAPEŽ V RIO DE JANEIRO O MLÁDEŽI František Slova papeže v Riu jsou k dispozici na www.radiovaticana.cz a v knize: PAPEŽ FRANTIŠEK: Prosím o přátelský dialog. Praha : Euromedia Group, k. s. – Ikar 2013. Zde uvádíme pár výňatků, které jsou přímo o mládeži a pak jeho slova z katecheze, kterou reflektoval svou cestu do Brazílie. Otec Lombardi: A teď samozřejmě dáme slovo Svatému otci, aby nám řekl alespoň pár úvodních slov k této cestě. Papež František: Dobrý den. Dobrý den vám všem. Slyšel jsem, že jste řekli trochu zvláštní věci: že „nejste svatí mého vyznání“ a že „já jsem tady mezi lvy“, ale „ne až tak divokými“, že? Je pravda, že já neposkytuji interview, protože nemohu, je to tak. Je to pro mne trochu únavné, ale děkuji vám za vaši společnost. Moje první cesta vede právě k mladým, abych se s nimi setkal, ale nikoli izolovaně od jejich života. Chtěl bych se s nimi setkat právě v jejich sociálním prostředí, ve společnosti. Když mladé izolujeme, konáme tím nespravedlnost – bereme jim jejich příslušnost. Mladí někam patří – patří do rodiny, ke své vlasti, k nějaké kultuře, k nějaké víře… Mají svou příslušnost a my je nesmíme izolovat! Ale především je nesmíme izolovat od společnosti jako celku! Oni jsou skutečně budoucností národa – to je pravda! A nejenom oni: oni jsou budoucností, protože mají sílu, jsou mladí, půjdou vpřed. Ale i druhý pól života – staří – i oni jsou budoucností národa. Národ má budoucnost, když jde vpřed s oběma těmito póly: s mladými a jejich si-

lou, aby ho vedli vpřed, a se starými, protože oni předávají životní moudrost. Já často myslím na to, že jsme vůči starým lidem nespravedliví, že je odsouváme na stranu, jako by nám neměli co dát. Oni mají moudrost, životní moudrost, moudrost historie, moudrost své vlasti, moudrost rodiny. A to my potřebujeme! Proto říkám, že jdu za mladými, ale v jejich sociálním prostředí, především se starými lidmi. Je pravda, že světová krize nepůsobí na mladé dobře. Minulý týden jsem četl o procentu mladých bez práce. Víte, že riskujeme, že budeme mít celou generaci lidí, kteří nenašli práci, a přitom z práce pramení důstojnost lidské osoby vydělávat si na chléb. V této chvíli jsou mladí v krizi. My jsme si zvykli na kulturu vyřazování – vůči starým se tak chováme příliš často! Ale teď i vůči mladým, kteří jsou bez práce – i na nich se uplatňuje kultura vyřazování. Musíme se zbavit zvyku někoho vyřazovat! Ne! Kultura začlenění, kultura setkání, snažit se o to, abychom všechny přivedli do společnosti! Takovýto význam chci dát setkání s mladými – s mladými ve společnosti. Velmi vám děkuji, moji drazí, „svatí bez vyznání“ a „lvi ne až tak divocí“! Mnohokrát děkuji. A chtěl bych každého pozdravit. Děkuji.

Budoucnost církve 4/2013

10

Televize Globo Chtěl bych vědět, jaké je vaše poselství pro brazilskou mládež. Vaše poselství přichází v okamžiku, kdy jsou mladí v brazilských ulicích, aby protestovali a velmi důrazně ukázali svou nespokojenost. Chtěl bych znát vaše poselství pro tyto mladé. V první řadě musím jasně říci, že neznám důvody, proč mladí protestují. Pokud řeknu něco bez potřebného vysvětlení, bude to špatné; bude to špatné pro všechny, protože vyslovuji názor bez znalosti faktů. Velmi upřímně vám říkám, že dobře neznám důvody, proč mladí protestují. Druhý bod: mladý, který neprotestuje, se mi nelíbí. Mladý člověk má v sobě představu určité utopie a utopie není vždy negativní. Utopie znamená dýchat a hledět vpřed. Je pravda, že mladý má větší svěžest a méně životních zkušeností. Životní zkušenost nás někdy brzdí. Ale má větší svěžest, aby věci vyslovil. Mladý člověk je v podstatě proti konformitě. A to

Budoucnost církve 4/2013

formace je velmi pěkné. To je něco, co mají všichni mladí společné. Všeobecně bych řekl, že je třeba mladým naslouchat, dávat jim prostor k vyjádření a postarat se o to, aby nebyli manipulováni. Stejně tak jako existuje obchod s lidmi – otrocká práce a mnoho forem obchodu s lidmi – odvážil bych se říci něco, aniž bych urážel: existují osoby, které usilují o obchod s mladými lidmi a chtějí manipulovat s jejich nadějí a s jejich postojem proti konformitě. Tím život mladých ničí. Pozor tedy na manipulaci s mladými. Mladým je třeba stále naslouchat. Pozor na to. Rodina, otec nebo matka, kteří nenaslouchají svému mladému synovi, ho izolují, vytvářejí smutek v jeho duši a neobohacují se. Mladí vždy mají v sobě bohatství, i když jistě nejsou tak zkušení. Ale vždy je třeba jim naslouchat a chránit je před divnými manipulacemi ideologického a sociologického charakteru. Je třeba jim naslouchat a dávat jim prostor pro naslouchání. To mne přivádí k jiné problematice, kterou jsem dnes určitým způsobem

formace načrtl v katedrále při setkání s argentinskou skupinou. Skupině velvyslanců, kteří mi přinesli své pověřovací listiny, jsem řekl, že dnešní svět, v němž žijeme, upadl do divokého uctívání peněz. Vytváří se světová politika silně poznamenaná prvořadou úlohou peněz. Tím, kdo dnes rozkazuje, jsou peníze. Z toho vyplývá světová politika ekonomistického charakteru, bez etiky, která by ji kontrolovala, soběstačný ekonomismus a organizace sociální příslušnosti podle těchto konvencí. Co se pak stane? Když panuje divoké uctívání peněz, příliš se zaměřujeme na střed. A póly společnosti a její extrémy se zanedbávají, nedbá se o ně a jsou vyřazovány. Dosud jsme jasně viděli, jak jsou vyřazováni staří. Existuje celá filosofie, jak vyřadit starého člověka. K ničemu není, nevyrábí. Ani mladý příliš nevyrábí, protože jeho potenciál je třeba formovat. Nyní prodáváme i druhý pól – mladé lidi, kteří jsou také vyřazováni. Vysoké procento mladých nezaměstnaných v Evropě je alarmující. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé evropské země, ale uvedu příklady nezaměstnanosti ve dvou bohatých evropských státech. V jednom dosahuje celková nezaměstnanost 25 procent. Ale procento nezaměstnanosti u mladých v této zemi představuje 43 nebo 44 procent. 43 nebo 44 procent mladých v této zemi je nezaměstnaných. V jiné zemi je celková nezaměstnanost přes 30 procent a nezaměstnanost mladých už překročila 50 procent. Stojíme před fenoménem mladých, kteří jsou „vyřazeni“. Pro udržení tohoto světového ekonomického modelu vyřazujeme oba extrémy. Z nepochopitelných důvodů jsou to ti, kteří představují příslib pro budoucnost, protože mladí nám zaručují budoucnost, oni ji povedou vpřed, a také staří, kteří mají mladým předávat svoji moudrost. Když oba dva vyřazujeme, svět se hroutí. Nevím,

11

jestli jsem se vyjádřil dobře. V celém světě chybí humanistická etika; hovořím o problému na světové úrovni. Jak je to na světové úrovni, víceméně vím. Detaily vaší země až tak neznám. Dáte-li mi ještě minutu, řeknu k tomuto tématu ještě něco. Ve 12. století – teď si myslíte, že budu hovořit o svatém Tomášovi Akvinském… – byl jeden výborný rabín, který psal a pomocí historek vysvětloval své komunitě morální otázky některých částí Bible. Jednou vysvětloval babylonskou věž. Středověký rabín z 12. století to vysvětloval takto: Jaký byl problém babylonské věže? Proč je Bůh potrestal? Pro výstavbu věže bylo třeba vyrábět cihly: přinášet bláto a nařezat slámu, promísit ho, zformovat cihly, vysušit je, vypálit a pak je dopravit na vrchol věže. Tak se stavělo. Když spadla jedna cihla, byla to národní katastrofa. Když spadl dělník, nic se nedělo. Dnes jsou ve světě děti, které nemají co jíst, děti, které umírají hlady a podvýživou. Stačí se podívat na fotografie z některých míst na světě. Existují nemocní, kteří nemají přístup ke zdravotní péči. Existují žebráci a žebračky, kteří v zimě umírají na mrazu. Jsou děti, které nedostávají vzdělání. To všechno nepronikne do zpráv. Když ale burzy v některých světových metropolích oslabí o tři nebo čtyři body, je z toho světová katastrofa. Rozumíte mi? To je drama nelidského humanismu, ve kterém žijeme. Proto je třeba zachránit extrémy – děti a mladé lidi – a neupadat do globalizované lhostejnosti vzhledem k těmto extrémům, které představují budoucnost národa. Omlouvám se, jestli jsem hovořil příliš do šířky. Tím jsem vám představil svůj pohled. Nevím, co se děje s mladými z Brazílie. Ale prosím vás, nemanipulujte jimi a naslouchejte jim, protože se jedná o celosvětový fenomén, který velmi překračuje hranice Brazílie.

Budoucnost církve 4/2013

12

Slavnost víry a bratrství Katecheze na generální audienci, nám. sv. Petra, 4. 9. 2013 Dobrý den, drazí bratři a sestry! Po srpnových prázdninách navazujeme na cyklus katechezí, ale dnes bych chtěl mluvit o své cestě do Brazílie u příležitosti Světového dne mládeže. Uplynul již více než měsíc, ale domnívám se, že je zapotřebí se k této událost vrátit a z časového odstupu tak lépe nahlédnout její význam. Především chci poděkovat Pánu, který svou prozřetelností všechno vedl. Pro mne, který pochází z Ameriky, to byl krásný dárek! A děkuji také Naší Paní z Aparecidy, která celou tuto cestu provázela. Vykonal jsem pouť do této velké brazilské národní svatyně a její mariánská soška byla pak umístěna na pódiu Světového dne. Velmi mne to těšilo, protože Naše Paní z Aparecidy je velmi důležitá pro dějiny církve v Brazílii, ale i pro celou Latinskou Ameriku. Latinskoamerický a karibský episkopát prožil v Aparecidě generální konferenci spolu s papežem Benediktem. Byla to velmi významná pastorační etapa v této části světa, kde žije větší část katolické církve. Chtěl bych ještě jednou poděkovat všem občanským a církevním představitelům, dobrovolníkům, bezpečnosti a farnostem Ria de Janeiro a dalších brazilských měst, která s bratrskou pohostinností přijala mladé poutníky. Přijetí brazilskými rodinami a farnostmi bylo vskutku jednou z nejkrásnějších charakteristik tohoto SDM. Brazilci jsou skvělí. Skvělí! Mají vskutku široké srdce. Pouť s sebou vždycky nese nepříjemnosti, ale pohostinnost je pomáhá překonat a dokonce je přetváří na příležitosti k poznání a přátelství. Rodí se tak vztahy, které přetrvávají, zvláště v modlitbě. Také takto církev na celém světě roste. Jako síť pravých Budoucnost církve 4/2013

formace přátelství v Ježíši Kristu; síť, která osvobozuje tím, že zachycuje. Přijetí je tedy prvním slovem, které se vynořuje ze zkušenosti cesty do Brazílie. Přijetí! Dalším syntetizujícím slovem může být slavnost. SDM je vždycky slavností, neboť jakmile se nějaké město naplní mladými lidmi, kteří proudí ulicemi s vlajkami celého světa, zdraví se a objímají, je to skutečně slavnost. Je to znamení pro všechny, nejenom pro věřící. Potom je však ještě větší slavnost, totiž slavnost víry, když se konají společné chvály Pánu, zpívá se, naslouchá se Božímu Slovu, dochází ke ztišení v adoraci to všechno je vrcholem SDM a pravým účelem této velké pouti. A zvláštním způsobem se to prožívá o sobotní vigilii a na závěrečné mši. To je ta velká slavnost, slavnost víry a bratrství, která začíná na tomto světě a nebude mít konce. To je však možné jedině spolu s Pánem! Bez lásky Boží není opravdová slavnost pro člověka! Přijetí, slavnost. Nemůže však chybět třetí prvek: misijní poslání. Tento SDM byl charakterizován misionářským tématem: „Jděte a získejte učedníky z celého světa“. Slyšeli jsme tato Ježíšova slova. Je to poslání, které On uděluje všem! Je to mandát zmrtvýchvstalého Krista daný učedníkům: „Jděte“, vyjděte ze sebe, z každé své uzavřenosti, abyste nesli světlo a lásku evangelia všem až na kraj existenciálních periferií! A právě toto Ježíšovo poslání jsem svěřil mládeži, která do nedohledna zaplnila pláž Copacabana. Symbolické místo na mořském břehu evokovalo břeh Galilejského jezera. Ano, protože i dnes Pán opakuje: „Jděte…“ a dodává: „Já jsem s vámi po všechny dny…“ To je zásadní! Jedině s Kristem totiž můžeme nést evangelium. Bez Něho nemůžeme dělat nic, jak nám řekl On sám (srov. Jan 15,5). S Ním a sjednoceni s Ním však můžeme činit hodně. I mladík či dívka, kteří v očích tohoto světa znamenají

formace málo nebo nic, jsou v očích Božích apoštoly Království, jsou nadějí světa. Všech mladých lidí bych se dnes chtěl důrazně zeptat… nevím ale, jestli na Svatopetrském náměstí dnes jsou… Je na náměstí mládež? (Odpověď: ano). Ano, je tam nějaká. Chtěl bych se vás všech zeptat: chcete být nadějí pro Boha? Chcete být nadějí vy? (Mládež: Ano) Chcete být nadějí pro církev: (Mládež: Ano). Mladé srdce, které přijímá Kristovu lásku, se pro druhé stává nadějí a nezměrnou silou! Avšak vy, drazí mladí, všichni mladí, musíte se stávat a stát nadějí! Otevřete dveře novému světu naděje. Toto je váš úkol. Chcete být nadějí pro nás všechny? (Mládež: Ano). Zamysleme se nad tím, co znamená ono množství mladých lidí, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Kristem v Riu de Janeiro a nesou svoji lásku do života všedních dnů, prožívají ji a sdílejí. Nedostanou se do novin, protože se nedopustili násilí, neudělali žádný skandál a jsou tedy mediálně nezajímaví. Avšak, zůstanou-li sjednoceni s Ježíšem, vytvářejí Jeho království, budují bratrství, sdílejí se, konají

13

skutky milosrdenství a jsou mocnou silou, která tvoří spravedlivější a krásnější svět tím, že ho transformuje! Chtěl bych se tedy nyní zeptat mladých lidí, kteří jsou na náměstí: máte odvahu přijmout tuto výzvu? (Mládež: Ano) Máte odvahu nebo ne? Málo slyším… (Mládež: Ano). Budete se snažit být touto silou lásky a milosrdenství, která má odvahu přetvářet svět? (Mládež: Ano). Drazí mladí, zkušenost SDM nám připomíná onu opravdu velkou zprávu dějin, Dobrou zvěst, i když se neobjevuje v novinách a televizi: jsme milováni Bohem, který je naším Otcem a který nám poslal svého Syna Ježíše, aby se stal blízkým každému z nás a spasil nás. Poslal Ježíše, aby nás spasil, všechno nám odpustil, protože On vždycky odpouští, protože je dobrý a milosrdný. Pamatujte: přijetí, slavnost a misie. Tato tři slova ať nejsou jen vzpomínkou na to, co se stalo v Riu, ale ať jsou duší našeho života a našich společenství. přeložil Milan Glaser

Budoucnost církve 4/2013

studium

14

KRONIKA ČESKÉ SKUPINY NA SDM V RIO DE JANEIRO Jan Balík, Jan Pilař, Jitka Roubalová, Marie Vrzalová, František Kalenda Ne všichni mohli být na SDM v Riu. Účastníci české výpravy o sobě průběžně referovali v krátkých článcích, které byly k dispozici na českém webu setkání. Aby byla kronika zachována, uveřejňujeme ji v tomto čísle Budoucnosti církve, které je celé věnováno této události církve roku 2013.

První střípky z Ria V neděli 30. 6. v podvečer jsme na letišti v Praze s Luckou (překladatelkou) pečlivě obalili batohy fólií na jídlo (což nás vyšlo docela levně), a pak je s důvěrou, že se s nimi shledáme v Riu, položili na pás. Let z Prahy proběhl poklidně. Zpestřila ho výtečná večeře v letadle z Paříže. Francouzský sýr byl velice chutný. Pak následovala noc v úzkých sedačkách s malým místem na nohy. Ale šlo to. Před každou sedačkou byla obrazovka. Použil jsem ji na puštění hudby, kolem mne se to ale hemžilo filmy. Za 15 minut jsem zaznamenal několik stovek mrtvých… Nasadil jsem si na oči kus látky, který jsme dostali, aby nás nerušilo světlo, a začal poslouchat Rachmaninova. Super hudba. Postupně mě uspala. Po 11 hodinách nám dali ještě francouzskou snídani a už jsme rolovali na letiště. V Riu, kde bylo něco po 5. hodině ranní, přišla první bolest a zdržení, protože Lucce nepřišel batoh. Tak začalo jednání. No uvidíme! Slibovali hory doly, ale zatím uběhly dva dny a batoh nikde. Když jsme vyšli do haly, už nás čekala Rosamar (druhá překladatelka) a paní Nazir se svou dcerou. Začalo vítání („objímačka“), nasednutí do auta a pak cesta do Barra do Budoucnost církve 4/2013

Pirai. Když jsme dojeli do města, ocitli jsme se v krásném domečku, který máme od té chvíle za svůj domov. Následovala snídaně, návštěvy kněží z okolí, oběd, kafe, návštěvy. Odpoledne jsme jeli koupit tarif do našich brazilských mobilů. Ale nefungoval systém, pak jsme neměli nějaký kód rodilého Brazilce. No prostě samé diskuse, předpisy a nemožnosti. Zapomněl jsem poznamenat, že počasí je velice příjemné. Občas prší, ale vůbec není zima. Vlastně je zde velice příjemně a teplo, i když prší; no u nás bychom často řekli, že jde o přívalové deště. Je to takové naše září. K večeru jsme jeli do místního kostela na mši. To byl zážitek! Poslal bych na ni všechny liturgicky úzkostlivé. Kolem kněze samé ženy v takových zajímavých oblečkách, zpívání s kytarou, plný kostel lidí, srdečnost, ale zároveň zbožnost a modlitba. Z žen kolem kněze se vyklubaly lektorky a pomocnice při rozdělování eucharistie. Ten zpěv lidí v kostele, ten zněl! Žádné kuňkání. A ty, co četly, bylo vidět, že si toho váží a že to umí. Přímluvy? Přišel takový mladý muž a na papírku měl napsány aktuální prosby. No a po mši se kolem nás seběhly farnice a bylo vítání a „líbačka“, „objímačka“, prostě srdečnost a spontaneita. Jak říká Lucka: „Introvert by zde nepřežil.“ A je pravda, že v Brazílii jsou

studium lidé všech možných barev a původů. Hraje to tu všemi barvami. A taky je nápadné, že hodně zpívají, zvlášť černoši. Večer jsme doma pokračovali dalšími návštěvami a večeří. Tedy brazilské jídlo je super. Zatím mám dojem, že stále jen jíme. Kafíčko zde mají místní a moc dobré. Pak jsme všichni padli do postelí, jak mrtví. Máme se zde super. Věřím, že i ostatní naši mladí poutníci budou také takto pěkně přijati u svých rodin, ve kterých budou většinou bydlet. Další den – úterý – jsme se snažili po ranní kávě, snídani a jedné návštěvě kaplana ze sousední farnosti, vyřizovat vše potřebné. Ukázalo se, že obavy z bezpečnosti v Riu jsou i u místních lidí. Bojí se nás tam samotné pustit, abychom autem nezabloudili do nějaké favelas. Není divu. Syn naší paní domácí přišel před nedávnem v Riu málem o život. Z rozstříleného auta vyvázl jen zázrakem.

15

Ale jinak jsou běžně lidé mimořádně laskaví, přátelští a usměvaví. Až na to, že cokoliv vyřídit, trvá věčnost. Závěr: byrokracie kvete tedy i mimo Evropskou unii. Že to stálé papírování lidi baví! Nebo že by to byla snaha zákonodárců je utahat? Dnešní jednání o dopravě bylo sice velice úspěšné, ale trvalo přes dvě hodiny. Takže odpoledne jsme měli vyplněné cestou tam a zpět a jednáním. Večer jsme zaběhli na setkání rodin z jedné farnosti. Měli takové školení, co s námi. Program, který si pro nás připravili, vypadá velice zajímavě a hlavně ho bude tolik, že nevím, kdy budeme spát. Ale vyspat se můžeme zase až doma, ne? Ale pro jistotu jsem jim připomněl, že spát se také musí, protože pak budeme ještě týden v Riu. Jídla bude asi také dost, takže zatím to vše vypadá velice dobře. Pak jsme si sedli s hlavními odpovědnými za naše město a naše farnosti. Je to mladý a příjemný muž, ženatý učitel, a mladá animátorka (na můj vkus dost „emancipovaná“) podobající se malému ge-

Budoucnost církve 4/2013

16

nerálovi (a jedna nevídaná zajímavost – je „neobjímací“). Mimo jiné jsme zjistili, že máme jiné operátory na svých brazilských simkartách než oni, což znamená, že jsme si během dne vyvolali celý tarif. Prostě, je to tu skutečně velice zajímavé. Pomalinku pronikáme do místních tajů a vztahů. Zítra, ve středu, frčíme do Ria. Budeme se snažit reklamovat kufr a pak máme naplánované setkání v naší farnosti – místě, kde budeme ubytováni a kde budeme mít katecheze. P. Jenda Balík

V Riu jako doma Sice jsem nadepsal zprávičku v Riu jako doma, ale spíše bych měl psát v Riu jako v bezbřehém oceánu lidí a hlavně aut. Ve středu ráno jsme chtěli vyjet zavčas. Ale nepodařilo se. Koupit místní sim-karty se ukázalo složité a tak byrokratické, že v obchodě strávila Rosamar skoro dvě hodiny. A pak, zase bylo mnoho telefonátů z farnosti Barra do Pirai. Je vidět, že se o nás chtějí dobře postarat. Ale, jak jim mám dát přesný seznam, když každý den nějaký z našich poutníků pošle Aničce zprávu, že má ještě takový a takový plán, to nevím. Tak místním organizátorům dáváme s německou přesností psané seznamy a říkáme, že mají platnost italské mentality. Jen doufám, že ta místní brazilská se podobá spíše té jihoevropské, italského vydání: vše se nakonec nějak udělá a všechno dobře dopadne. Chce to jen klid. Batoh Lucky zase nic. Ještě než jsme odjeli, zazvonil telefon a nějaký muž oznamoval, že ho už vezou. Tak jsme zajásali, že večer, až se vrátíme, bude mít Lucka své věci a nebude muset v teplém Riu chodit v pohorkách. Jak se ukázalo, byla to jen planá naděje. Batoh večer doma nebyl a auto, které ho vezlo, doBudoucnost církve 4/2013

studium razilo až v poledne dalšího dne. Takže 4 dny bez batohu, Lucka to nesla statečně. Já bych z toho byl už docela nervózní. Ale vraťme se k naší první cestě do Ria. Naše paní domácí, odvážná farnice ve věku 79 let, která se jmenuje Nazira a pečuje o nás jako o vlastní děti a nic pro ni není problém, se rozhodla, že já budu řídit její auto a ona mne bude navigovat. Tak se stalo. Cesta byla zajímavá. Nevím, kdo to mohl v Brazílii vymyslet, ale ve městech mají zajímavé překážky na zpomalení aut. Prostě čas od času, naprosto nepředvídaně, neosvětleně, neoznačeně se před vámi objeví asfaltová vlna asi tak metr široká a na nejvyšším bodě 20 cm vysoká (retardér). Když ji člověk zavčas nezaznamená, tak to auto dost bolí. Ale třeba místní vláda platí automobilistům nové tlumiče. Ještě bych měl říci, že jsem zjistil, že brzdy auta naší paní hostitelky sice brzdí, ale moc se jim nechce. Cesty jsou proti našim strašné. Díry jsou normální, výmoly časté. Dálnice mi brala dech. Ani jsem si neuvědomil, že Barra do Pirai leží v horách. Představte si dálnici, která vypadá jako horská cesta. Samá zatáčka, příkré klesání; když jely dlouhé kamióny, kterých se pohybovalo na dálnici nespočitatelně, tak bylo třeba dávat velký pozor, protože v zatáčkách si to kamióny klidně vytáčely přes dva pruhy a naše malé autíčko mělo co dělat, aby se jim vyhnulo. Námi kritizovaná česká D1 je proti tomu super silnice na krásné projížďky. Další zajímavostí bylo, že se vícekrát platilo mýtné. A ještě něco. Všude byla poměrně hodně snížená rychlost, nejčastěji 60 nebo 80 a každou chvíli automatické měření rychlosti. Přesto místní kolem nás frčeli jakoby nic. Nakonec jsme se přeci jenom přiblížili k Riu. Na kraji nám paní Nazira koupila oběd a pak Lucka vyndala navigaci, do které Pepa Čaban na Sekci pracně nainstaloval nejnovější mapy Brazílie, a zadali jsme přes-

studium né místo, kam máme jet. Cílem naší cesty byla farnost, která nás bude hostit během týdne SDM v Riu. Mimochodem, ta navigace byla Pepův suprový nápad, bez ní by nám bylo úzko! Průjezd Riem byl opravdovým automobilovým bonbónkem. Samé dálnice, křižovatky, nadjezdy, podjezdy, mosty, tunely. Projeli jsme celé město. Střídají se čtvrtě nové, moderní, a pak favelas. Ty se poznají snadno. Jsou to místa, kde jsou takové splácané malé baráčky, často to bývá vyzděný betonový skelet bez jakékoliv omítky. Naše čtvrť je nejmodernější a leží nejjižněji. Je to zvláštní, ale Rio tvoří různé hory a často se stane, že když se vyjede z tunelu, octnete se v úplně jiném prostředí, jakoby v novém městě. Prostě na první pohled se ocitnete v chudé favelas nebo ve čtvrti už něco pamatující, na druhý pohled v nové čtvrti plné mrakodrapů. Naše farnost je součástí obytné čtvrti, jejíž historie začala před 20 lety, kdy se začaly stavět na prázdných pozemcích u moře nové bytové domy. Lidé tam vlastně jen bydlí. Co je ale krásné, je fakt, že podél celé farnosti jsou krásné pláže. To bude koupáníčko! Dnes má farnost 30 000 obyvatel a do kostela chodí kolem 4 000 lidí. Když jsme po 3 hodinách jízdy s malým zpožděním v 15:20 dojeli k budově fary, objevil se 20-letý moderní kostel s velkou nedávno dostavěnou farní budovou. Vítala nás delegace, kterou představoval místní farář (42 let) a dobrovolníci, tedy dvě ženy a tři děvčata. Jak se později ukázalo, Flavie je právnička, Marcela má vystudovanou sociální komunikaci a poslední děvče, které neustále natáčelo na kameru, bylo profesionálkou v mediích. Super kompanie. Nejdříve jsme se všichni pomodlili v kostele. Pak jsme šli na faru, kde bylo přichystáno kafe a malé občerstvení. Po úvodních

17

konverzacích plných smíchu, jako třeba, že až pojedou na další Světový den mládeže v Evropě, musí to vzít přes Prahu atd., jsem vytáhl papír s poznámkami a začalo vyjednávání. Ne že by atmosféra zhoustla, ale přeci jenom se začalo přemýšlet. Z pana faráře se vyklubal velice solidní člověk, který má všech pět pohromadě, dokáže se rozhodovat, netrvá na svém a zároveň moudře usměrňuje. Víceméně se vše podařilo vždy nějak dohodnout. Občas sice poznamenal: no, asi to nebudeme moci všechno zajistit nebo zaplatit. No tak jsem musel občas říci, že my finančně přispějeme. Také jsme pozvali místní farníky na pouť do Aparecidy, kterou připravujeme na pondělí 29.7. To bylo děvčaty přivítáno s nadšením a pan farář byl potěšen. Farnost kromě nás přivítá ještě skupinu Španělů a také mnoho dobrovolníků. Takže toho má docela dost na práci. Po třech hodinách jsme došli k závěru a zase v uvolněnější atmosféře prohodili pár radostných konverzací. Musím říci, že jednání bylo velice korektní a bylo vidět, jak se snaží brát naše prosby vážně. Vlastně nic nebylo nakonec problémem. Po mši jsme se rozloučili, otevřeli navigaci a vyjeli. No, měl bych říci, snažili se vyjet. Navigace našla pochopitelně cestu dle svého, paní Nazira znala cestu klasickou středem Ria, Lucka měla starost, abychom se nedostali do favelas a Rosamar měla též svůj názor. Tak jsem se snažil jet chvíli podle navigace, chvíli podle hlasu svých spolucestujících. Ukázalo se, že těch rad bylo až moc. Navigace přepočítávala cestu, hledala nové varianty. Nakonec jsem byl osádkou přinucen zastavit, abychom se poradili s policisty (na jedné křižovatce byla skupina po zuby ozbrojených policistů se samopaly v ruce). Ti nám, kupodivu poradili, jak se později ukázalo, dobře, i když trochu komplikovaně. Když jsem podle jejich rady odBudoucnost církve 4/2013

18

bočil, navigace přepočítala cestu a souhlasila s nimi. Vlastně jsme pak jeli malou oklikou a po horších silnicích. Jeli jsme ale zvláštními cestami, necestami, samý náklaďák, výmoly, bahno, louže, zpomalovací asfaltové zábrany. No, chudák auto. Posádka byla trochu nervózní, já občas už také. Ale navigace stále tvrdohlavě tvrdila, že jedeme dobře a že se přibližujeme k domovu. Nakonec vše dobře dopadlo, ale byla to cesta! Kolem 23.00 jsme dorazili do Barra, poseděli u večeře, popili pivečko a šli spát. A už zde máme čtvrtek. Byl to den, kdy se konečně dostavil batoh Lucky. Ráno jsme měli mši svatou v bytě paní Naziry, zabalili jsme se na delší pobyt mimo její dům a vyrazili opět na Rio. Tentokrát jsem nemusel řídit. Nebylo to kvůli pochybnostem o mých řidičských schopnostech, ale protože jsme měli v Riu zůstat a paní Nazira se měla vrátit domů. Vezl nás tedy nějaký pán, který se pochopitelně všude vyznal. Já se mohl po cestě v klidu věnovat modlitbě, přípravě jednání Budoucnost církve 4/2013

studium

a koukání po okolí. V 15:00 jsme dorazili do organizačního centra SDM. Musím říci, že jsem byl překvapen, jak malý prostor mají. V jednom poschodí jsou v malých kancelářích, oddělených jen slabými přepážkami, jednotlivé sektory přípravy. Každá kancelář plná lidí. Všude hluk. Fronty lidí. Prostory pro návštěvy přeplněné. První jednání jsme absolvovali na chodbě, další ve stoje v místnosti (to bylo nejkonstruktivnější). Když nás pak z jedné (presscentra) dosti nevymáchaně vyhodili, měl jsem co dělat, abych jim tam do nějaké té přepážky nekop. Ale co, odpouštět se musí a cvičit se v pokoře a trpělivosti je také užitečné. Aspoň že nám komisně působící manažer presscentra laskavě nabídl setkání v jiný den, kdy se u něj objednáme. To jsme také udělali a pro jistotu mu ještě večer poslali všechny naše požadavky e-mailem. Musím říci, že těm lidem, co tam jako mravenečkové pracují, moc nezávidím. Musí to být o nervy. Paní Nazira s řidičem nás již vyhlíželi.

studium Nasedli jsme do auta a jeli na projížďku městem. Postupně jsme si prohlédli všechny pláže, na Copacabaně jsme se vyfotili, už tam budují pódium, viděli nejrůznější krásy města. Pak jsme se stavili u českého pana konzula a jeli opět do naší farnosti na jihu Ria. Tam jsme se rozloučili s paní Nazirou. Důvod byl jasný. V pátek v poledne odlétáme na víkend k moři. Pár dní prožijeme trochu v klidu. Spali jsme u rodiny Marcely. Ještě před tím jsme se zase nacpávali v jedné restauraci u pláže. Tatínek je majitel sítě obchodů a farmy. Ta rodina je super i proto, že maminka může být doma a starat se o děti a domácnost. Marcela se chystá na druhou výšku (medicínu) a její bratr Karel studuje prvním rokem univerzitu. Velice milá a věřící rodina, stylem života klasičtí lidé z velkoměsta – neustálé cestování, tatínek do noci v práci (přišel před 23:00). Prý je normální, že průměrný Brazilec stráví denně 4 hodiny v autě na cestě do práce a z práce, do školy a ze školy. Když jsme se vyspali, měli jsme u nich doma mši svatou, za což byli velice vděčni, dali si snídani, popovídali s tatínkem a s Marcelou jsme se vydali na pláž patřící k naší farnosti. Super koupáníčko, píseček jedna báseň, vlny, sluníčko. Prostě jako v ráji. Tak jsme se rozhodli, že všem našim mladým poutníkům doporučíme následovný program: V úterý 22. 7. dopoledne odjezd na prohlídku Ria. Do noci je dost času na návrat a 4-5 hodin v dopravních prostředcích se jeden den snese. Další dny, středa až pátek, navrhujeme po dopolední katechezi a mši svaté, v klidu někde v blízké restauraci poobědvat, zajít na pláž (u bodu 12) a večer zajít na nějaký program Festivalu v blízkosti naší čtvrti. Mimo jiné v našem farním kostele bude probíhat neustálá adorace, kam lze také zajít na tichou modlit-

19

bu. Prostě se nám zdá zbytečné jezdit každý den do centra Ria, protože pak se z nás stanou ne poutníci, ale tlačící se masa v autobusech. Naše farnost má ale výhodu, která je nad zlato: je jen kousek od místa, kde bude probíhat vigilie s papežem a závěrečná nedělní mše svatá. To je zatím vše o našem pobytu. Teď sedíme u našich nových přátel na břehu moře (snad nepřijde tsunami) a chystáme se k moři. Tak všem mnoho pozdravů a vzkaz: máte se na co těšit! P. Jenda Balík

Z posledních příprav v Riu Vše má svůj konec. U moře jsme poznali několik věřících rodin, přátel Rosamar. Zdá se, že šlo o rodiny slušně ekonomicky postavené, ale zároveň snažící se o solidní křesťanství. U moře to byl dobře prožitý čas. Mimo jiné jsem se pustil do nové encykliky papeže Františka, kterou jsem si stáhl z www.radiovaticana.cz. Super počteníčko. Papež mi udělal velikou radost, protože v ní zmiňuje světové dny mládeže (čl. 53). Říká, že jasně ukazují na to, že mladí lidé v sobě mají duchovní hloubku. Stále mě překvapuje, jak vysoce hodnotí papežové SDM a jak tato vize bl. Jana Pavla II. zasáhla církev. Ano, je potřeba dát mladým lidem odvahu, aby byli ochotní slyšet ve svém srdci hlas Boží, který promlouvá v každém člověku, ale často je přehlušen. Už jsme zase v Riu. Přiletěli jsme od moře v úterý odpoledne. Letadlo Rosamar mělo zpoždění, pak jsme se nemohli v bludišti dvou terminálů letiště najít. Nakonec jsme přeci jen nasedli do auta maminky Marcely a necelé dvě hodinky jeli k našim přátelům. Tam nás čekala noční večeře a krásný spánek. Budoucnost církve 4/2013

20

Na toto místo můžu vložit pár postřehů o životě zdejších rodin a mladých lidí. Globalizace i zde zasahuje všechno a mění zásadně styl života. Je zajímavé sledovat život místních rodin. Obecně mají více dětí než u nás. Je běžné, že mají 4-5 dětí. Je cítit, že i tyto rodiny mají obtíže s předáváním víry svým potomkům. Všude vládne současná kultura, či spíše antikultura, médií. Na stěnách visí velké LED obrazovky. Mladí i dospělí mají nejnovější značky „aipedů“, poslední modely „smartphonů“, na uších stále sluchátka s hudbou. Ještě jedna pozornost stojí za zmínku. Ženy běžně chodí do práce a dokonce v nižších vrstvách prý živí rodiny ony. Místní tvrdí, že jsou ženy i více vzdělané než muži. V domácnostech je běžné, že mají služební personál. To se mi na jednu stranu líbí. Proč by měla žena, která je celý den v práci dělat všechny běžné činnosti (prát, uklízet, žehlit, nakupovat), které rodina vyžaduje? Ale přesto si myslím, že žena má své nenahraditelné postavení v rodině, které je jejím zaměstnáním narušeno. Kdyby se člověk octnul náhle v Riu a nevěděl, v jakém městě je, snadno by si myslel, že je u nás doma či v jakémkoli současném velkoměstě. Na facebooku je snad každý a také to mnoho lidí jasně ukazuje, protože v ruce neustále drží své přístroje na virtuální komunikaci. Tento styl života v globalizaci je jistě velká šance, konec konců bez ní by bylo konání SDM nemožné, ale neustále se mi vrací otázka, zda není spíše majiteli mediálních společností využívána k manipulaci a k novému ujařmení lidí. Udržet si svobodu v takovémto prostředí, jak sami dobře víme, není snadné. Předávat víru v takovéto hlučné a světské společnosti je jistě pro rodinu i pro celou církev velice nesnadné. Dále se městský život vyznačuje praviBudoucnost církve 4/2013

studium dlem: škoda každého kroku. Místní všude jezdí autem. V naší rijské rodině mají auta 3: maminka, tatínek, Marcela. Brácha ho ještě nemá, protože si teprve dělá řidičák. Zajímavé diskuse probíhají ohledně víry Brazilců. I když jsou národem, který má skoro většinu lidí pokřtěných a církev dělá, co může, přesto je znát, že dochází k velkému odlivu od praktikované víry. A co je další zajímavostí, v Brazílii vzniká mnoho nových církví, které jsou velice moderní, hlásí se většinou k Duchu Svatému a získávají mnoho přívrženců. Jejich nové haly – modlitebny, snadno poznáte. Jsou i takové, kterým jejich členové musí odevzdávat majetek či kde si člověk může koupit spásu. Naivita lidí je veliká. Otázkou zůstává, proč se nedaří katolíkům oslovit lidi nějak nově, aktuálně a dynamicky. Je to tím, že nabízíme víru, která není jen naivním spolehnutím se, ale vyžaduje osobní angažovanost? Nebo tím, že lpíme na zbytečných projevech církevního života, nebo se příliš staráme o majetek či o nekonfliktnost s vládnoucí mocí? Nebo je to nevěrohodnost života víry, nebo malá vzdělanost katolíků? Nevím. Nemůžu si pomoct, zdá se mi, že za vším stojí také propagovaná sekularizace v médiích. Evangelizace v takovém světě vyžaduje dle mého: pravdivost a normalitu života, hlubokou spiritualitu, otevřenost dialogu – schopnost pravdivé komunikace a živé společenství věřících. Kněz sloužící v dnešním světě potřebuje dosáhnout schopnosti být otcem druhých a musí se vyvarovat stylizaci do role šéfa, který rozhoduje o všem a zároveň klade důraz hlavně na vnější věci (např. v liturgii či vnějším životě farnosti). Kněz jako muž dialogu se všemi! Snad jsou tyto mé úvahy ovlivněny i skvělým slovem Františka pro bohoslovce a novice, které měl

studium v sobotu večer (http://www.radiovaticana. cz/clanek.php4?id=18528). Pravdou je, že se mi tyto úvahy, vyprovokované setkáním s obtížemi místní brazilské církve, honí hlavou. P. Jenda Balík

Těsně před vypuknutím Průběh středy ukazuje, jak to zde vypadá s dopravou. Po snídani u naší rodiny nás maminka odvezla asi 300 metrů ke kostelu (objela přitom několik bloků domů, protože jsou zde jednosměrky), kde jsme přesedli k našemu řidiči Josefovi, který přijel s autem od paní Naziry. V 9.00 jsme vyjeli a hurá na Cool – centrální úřad SDM. Asi 15 km dlouhou trasu jsme jeli přes 2 hodiny. Samá zácpa, samá auta. V 11:00 jsme měli dojednanou schůzku s Benjaminem z presscentra. Tento mladík z Argentiny nás sice potkal ve výtahu, ale raději vystoupil v nižším patře s omluvou, že musí na poradu. V úzké chodbičce, ve které je postavený stolek pro recepční, čekalo již více lidí. U stěn byla naskládána objemná zavazadla poutníků. Stále přicházeli a odcházeli lidé, ale náš Benjamin nikde. Po hodině přišlo děvče, které se nás ptalo, co potřebujeme, že je z pressu. Snažili jsme se jí vysvětlit, že potřebujeme získat práva na použití filmových záběrů papeže. Nakonec snad pochopila. Ztratila se za dveřmi, které vedou ke všem kancelářím a za chvíli se vrátila s paní ve středních letech. Ta nás vzala dovnitř Coolu a posadila, podržte se, do křesel v zasedací místnosti. Vyklubala se z ní první profesionálka, která ihned chápala, co chceme. Sice tvrdila, že to nepotřebujeme, protože práva na všechno má každý akreditovaný novinář, ale byla svolná, že nám papír vystaví. No, trvalo to další 2 hodiny. Většinu

21

z nich jsme proseděli v zasedačce, kde jsme si seděli jako páni, udělali jsme si tak svačinku a nakonec po třech hodinách vítězně obdrželi písemné potvrzení na práva. Bylo vidět, že i děvče, které nás obskakovalo, bylo vděčné, že jsme zvítězili. Ale pracovat bych tam nechtěl. Tak stísněné prostory, hluk a nedostatek prostoru, to je stresující prostředí. Cvrkot v Coolu je pochopitelně větší než před týdnem, ale jedná se stále na chodbě. Nikdo vám nenabídne vodu, kafe. Jen stojíte a čekáte a čekáte a doprošujete se. Chtěli jsme se podívat sice ještě do katedrály, ale náš pan řidič prohlásil, že je čas vypadnout rychle z Ria, jinak začne špička a dojedeme v noci. Asi měl pravdu, protože jsme opět více stáli než jeli. Nakonec jsme se dostali na dálnici a po 3 hodinách se opět vítali s paní Nazirou. Celkem zajímavý den. Jedna záležitost vyřízená, ale stálo to 5 hodin v autě a 3 hodiny čekání. Super, když to půjde takto dál, bude vše tak akorát připraveno. Berme to ale pozitivně. Protože stále někde čekáme nebo sedíme v autě či v letadle, dá se věnovat četbě. Tak jsem už dočetl knihu O nebi a zemi, kterou vydalo nakladatelství Paseka. Jedná se o rozhovor kardinála Bergolia s rabínem Skorkou z roku 2010. Zajímavá kniha, která dává možnost proniknout do myšlení současného papeže a také do velice zajímavé židovské mentality. Moc pěkná knížka. Musím říci, že se mi František stále více zamlouvá. Nebojí se změn a pravdy, je člověkem srdce a ukazuje, že skutečně prožívaná víra je skutečně nalezením svobody. Stále více si uvědomuji, že v jeho osobě máme v církvi duchovního otce. Když jsme se ve čtvrtek probudili, pomodlili jsme se, posnídali a vyrazili do města. Setkali jsme se s místními organizátory (mimo jiné mladá emancipovaná animátorBudoucnost církve 4/2013

22

ka Nathálie dokonce na úvod přistoupila k malé „objímačce“), prohlédli si místní faru (a dostali ochutnat místní alkoholickou specialitu z cukrové třtiny kašásu), dvě hodiny řešili simkarty, zajeli podepsat smlouvy na autobusy. No a bylo odpoledne! Oběd byl pozdní. Pak jsme měli mši svatou a už na dveře zvonili sousedi – rodina syna paní Naziry – se třemi dětmi a byla hostina – tedy večeře o mnoha chodech a povídalo se a povídalo. Teď je už pátek a začínají přijíždět první poutníci. Stále více si uvědomuji, jakým darem pro všechny, pro účastníky, ale i pro místní církev SDM je. Už se těším na to, co se bude dít, jak bude Pán působit a co všechno s Bohem zažijeme. Všechny prosím: modlete se za nás a sledujte vše, co papež řekne. Snad se domů vrátíme s novou odvahou pustit se do evangelizace a žít církev nějak nově, radostně a dynamicky. Mnoho našich místních českých církevních diskusí se jeví z jižní polokoule jako malichernost

Budoucnost církve 4/2013

studium a snad i jako překážka skutečnému církevnímu dynamismu. No, uvidíme, s čím se vrátíme a jak naše účast na SDM obohatí naši místní církev. P. Jenda Balík

Příjezd mladých a netradiční mše Nedá mi to, abych nepopsal alespoň několika slovy příjezd prvních mladých z České republiky. Majitel autobusové firmy se jménem Turzan nám zdůraznil, že pro nás vybral nejlepšího řidiče. U nás bych o spolehlivosti slov pochyboval, ale ukázalo se, že měl pravdu. V sobotu v 16.00 jsme s Rosamar a Luckou přišli na domluvené místo, přesně ve smluvenou dobu přijel autobus. Rosamar spolu s jedním místním děvčetem nasedly. My jsme jim zamávali a šli opět domů. Po večeři jsme se rozhodli, že půjdeme dříve spát. Ale ouha. Vše bylo jinak. Podle všeho měla být Rosamar v 19.00 na letišti, aby vyzvedla naše chlapce a děvčata.

studium Tak jsme odhadovali, že v 19.30 vyrazí zpět a v Barra do Pirai bude kolem 21.30. Na letišti se ale naši mladí různě ztráceli, netrefili na smluvené místo, pak se opět nedostavilo několik batohů, na letišti byli i ti, kteří měli odjet do diecéze později (zrušili jim let k vodopádům)… No, prostě blázinec. Nakonec bylo do busu více lidí, než je přípustné a batohů (protože se brali i těm, kteří se rozhodli čekat na jiný let k vodopádům) bylo více. Mimo jiné nechápu, co ta jemná děvčata balí do svých obrovitých kufrů, které stěží utáhnou. Řidič byl ale opravdu dobrý a vzal na sebe veliké nebezpečí pokuty. Když autobus naložil tak, že se nedalo poznat, kde je ulička a kde sedadla, a Rosamar s místním děvčetem usadil proti pravidlům na schody vedle sebe, nezbývalo mu nic jiného než jet jinou cestou než po dálnici. Na té totiž každý autobus váží a kontrolují, zda není přetížen. Jeli tedy o hodinu déle. Když se dostavili kolem 24.00 do předměstské farnosti Ipiabas, kde se na ně připravili opravdu pečlivě (měli pro každého předepsanou vizitku) a měli je rozděleny do rodin podle jmen, začalo naše české smlouvání. Já chci být tam, já s tím a tím atd. No, nakonec se vše nějak podařilo a Rosamar dojela k Naziře až po 02.00 v noci. Než si vše předaly s Luckou, bylo kolem 03.00 a to už musela Lucka jít na další autobus, který ji naložil ve 4.00 na stejném místě a stejný řidič s ní frčel do Ria na letiště pro další výpravu. Tato druhá expedice dopadla dobře, jen se opět některé batohy po cestě ztratily. V neděli se sešla celá farnost v Ipiabě s našimi mladými a s místním biskupem Mons. Francisco Biasinem, abychom slavili mši svatou. To byl extra zážitek. Tato farnost nemívá každou neděli mši svatou, leží asi 20 minut autem výše v horách a je v nádherném prostředí lesů, kopců, palem. Však mnozí

23

naši mladí bydlí na farmách a jedni dokonce jezdí do centra vesnice na koni. Mše svatá měla začít v 10.00. Ale kdepak. Sám biskup přijel těsně před desátou, procházel mezi lidmi před kostelem i v kostele a zdravil se s nimi. Pak jsme v sakristii domluvili, jak to bude asi při liturgii vypadat a těsně před půl jedenáctou vyšli ze sakristie. Tedy nejdříve jsme museli najít biskupa, který jakmile se oblékl, už zase zmizel mezi lidmi. Pravdou je, že první píseň, která byla česky, nás nezahanbila. Přítomní Moraváci dělali, co uměli. Ale když si představíte, že kostel byl narvaný a bylo v něm spousta mladých lidí, je jasné, že zpěv místních byl přímo strhující. Na kůru hráli mladí na kytary a bubny, předzpěvoval jeden muž středních let a všichni přítomní se do zpěvu zapojili! Nikdo se nevymlouval, že neumí zpívat, že nemá brýle nebo že se mu nechce. Prostě zpívali ze srdce a pro Pána. Hned na úvod to bylo super. Kříž – zpívali všichni a ukazovali při tom a tleskali. Prostě, vítali Pána. Celá mše byla takto zpívaná, pohybovaná a dynamická. Mimo jiné, nevím, čím to je, ale varhany jsem zde ještě ani v jednom kostele nenašel. Nechci se nikoho dotknout, ale liturgičtí úzkostlivci by zde opravdu dostali infarkt s mrtvicí nebo by se šokem vyléčili! Ale to není vše. Přímluvy často říkají přítomní spontánně z lavice. Zvláštností místní církve je i to, že do každé eucharistické modlitby jsou vsunuty krátké věty, které říkají nebo zpívají lidé. Tak se ještě více uskutečňuje dialog lidu a kněze. Dva týdny v Brazílii mě také ujistily, že se v místní církvi nevedou jistě žádné diskuse o vhodnosti či nevhodnosti přítomnosti dětí při mši. Diskuse, zda ruší nebo ne, totiž vůbec nepřipadá v úvahu. Prostě tady děti v kostele jsou, tleskají, pobrukují si a nikoBudoucnost církve 4/2013

24

mu to nevadí, protože vlastně nejsou ani v tom všeobecném hluku a neustálém zpěvu ani slyšet. Na konci mše biskup vyzval věřící, aby se před odchodem pozdravili pozdravením pokoje. My kněží i s biskupem jsme se pak vydali mezi lidi, kteří se objímali, radostně zdravili. No zajímavé. Když jsem po té „objímačce“ vypadl z kostela, docela jsem byl už rád. Ale bylo vidět, že se naši mladí v tomto úkonu aklimatizovali docela snadno. Pan biskup byl moc a moc hodný, že si nás pak vzal do kostela a krátce, ale výstižně nás seznámil s místní mentalitou. (To si můžete přečíst ve zvláštním článku). Další překvapení na nás čekalo po mši svaté. Byla přečtena jména manželů, kteří v tomto týdnu slaví výročí své svatby. Jmenovaní manželé pak přišli před oltář, biskup se s nimi pozdravil a celé společenství se za ně, jejich rodiny, děti a popřípadě vnuky modlilo. Tady v Brazílii se dá opravdu v lecčems inspirovat. Mimo jiné je zde možné léčit naši evropskou zkostnatělost a vážnost. Pak následoval oběd se všemi farníky. Mezi námi: ještě jsem zde nejedl jídlo, které by mi nechutnalo. Budu muset začít kontrolovat kalorie… Asi ve 14.00 byl zahájen program. A tu se chopili iniciativy naši, dva páry se oblékly do moravských krojů a roztancovaly celé shromáždění. Prostě to bylo super. V mezičase jsem si popovídal s biskupem o některých brazilských otázkách, které jsem již nakousl. Především jsem se ho ptal, proč tolik oslovují sekty. On na to odpověděl, že je to způsobeno jednak nevzdělaností lidí ve víře, jejich důvěřivostí a pak tím, že vedoucí sekt za peníze slibují ihned účinek – například uzdravení a vyřešení problémů. Budoucnost církve 4/2013

studium Říkal, že zakladatelé sekt jsou velice bohatí lidé a své přívržence berou jako klienty. Lidé mezi nimi pendlují a mnohdy se opět vrátí do církve katolické. Ale to chabé vzdělání ve víře je prý jejich bolest a snaží se v tom hodně dělat, aby věřící nechodili do kostelů jen proto, že se tam chodí, ale aby věděli proč. No a pak říkal, že média velice vytahují skandály a problémy, že se pouštěli často do papeže Benedikta. Tím pochopitelně naleptají důvěru lidí. Tedy, mnoho problémů a mnoho práce. V 16.00 Rosamar opět odjížděla pro další naši skupinu na letiště. Opět s tím samým výborným řidičem. Tak snad vše proběhne dobře a večer se s námi setkají další. Mimo jiné přijede i pan biskup Pavel Posád. Zítra vyráží Lucka do Ria na místo, kde se začínají vydávat balíčky poutníka. Tak jí držte palce. Máme k tomu mít tisíce dokumentů, nějaký voucher, který nikdy nepřišel, potvrzení o platbě, které mají sice zaznamenané v jejich systému… No, bude to mazec. A pokud se večer vrátí s balíčky poutníka, dostane vyznamenání. Jede spolu s animátorkou Nathálií, ze které se postupem času vyklubala manželka učitele, výborného muže Igora (mají spolu malou krásnou holčičku). Ta se svou vyřídilkou a generálskou náturou jistě pomůže a zvítězí! Další už by měli psát mladí z tiskového týmu. Tak ode mě jen tehdy, když bude něco tak zásadního, že mi to nedá a sednu a budu psát. Ale podmínkou bude, že na to psaní najdu také čas. :-) P. Jenda Balík

Peripetie s balíčky Jen pro zajímavost… Pro balíčky poutníka jsme nakonec jeli až v úterý autem z půjčovny. Sice o voucherech, o kterých na webu organizátoři psali, nikde ani vidu ani

25

studium slechu, ale řekli jsme si, že je prostě z nich ve výdejním místě dostaneme! Lucka, Patty a Pepa vyrazili do Ria. Po 15.00 byli na místě jako nic a začalo vyjednávání. Když od nich v 18.30 přišla sms, že jim stále chybí 25 balíčků, které jim nechtějí vydat za nic na světě, poprosil jsem svého anděla strážného, ať tam zaběhne za svými kolegy a nějak to vyřeší. Zaletěl, což můj opravdu dělává a moc mi tak pomáhá, a tak nakonec přišel telefonát: „Balíčky máme.“ Jen tak mimochodem, výdejní místo celé odpoledne zelo prázdnotou, jen Češi vymáhali své zaplacené balíčky, ale ta byrokracie, ta zabije leccos. Lucka to svou vyřídilkou nakonec ukecala. Tak si říkám, zda lidé, když něco vymýšlí, dělají to pro byrokracii nebo pro lidi… Ale co, hlavně, že balíčky máme. Avšak v nich zase něco chybí - knížka programu festivalu mládeže v Riu. Proč chybí? No, protože jí nestačili organizátoři v tom svém zmatku vydat. Prý ji budou rozdávat snad na některých ulicích Ria až po našem příjezdu. Když si uvědomím, že musíme vyzvednout ještě akreditaci kněží, novinářů a našich mladých, kteří budou na hlavním pódiu, tak si říkám, zda to vůbec do konce setkání stihneme. Jinak se ale máme skvěle. Jídlo báječné, nejde tady neztloustnout. Dělám, co můžu, ale asi si váhu neudržím. Zjistil jsem, že existuje další sebezápor: sedět u prohýbajícího se stolu a od super dobrého jídla si vzít jen tak trochu a ne více. Ou, to je námaha! Vše je teda výtečné, pokaždé jiný druh jídla. A to masíčko – většinou hovězí, ale super chutné. Lidé jsou k nám mimořádné přívětiví a jsou rádi, že nás mohou hostit. Program probíhá ve čtyřech farnostech a je velice variabilní: modlitby, návštěva okolí města,

památky, tance… prostě poznávání místní kultury. S tím také souvisí, že je na vše dost času, žádný spěch, nač dodržovat program, který stejně nakonec bude prima. No, my Češi s německými stopovými prvky to dost těžko zvládáme, ale zvykat si musíme. Zdar všem doma. Díky za modlitby. P. Jenda Balík

První dny očima účastnice V neděli ráno, jsme přistáli na letišti v Riu de Janeiru v ranních hodinách, o půl šesté místního času, tedy v České republice tou dobou bylo už 10:30. Let byl bezproblémový, měla jsem z něj obavy, jelikož jsem letěla poprvé v životě, ale užila jsem si to. Odlítali jsme z Prahy přes Paříž, kde jsme čekali na let do Ria. Přestože let z Paříže trval 11 hodin, rychle uběhl, protože jsme letěli v noci a skoro celý let jsem prospala. Po příletu nás vyzvedla tlumočnice Lucka, stihli jsme si vyměnit na letišti dolary za místní peníze (realy) a pak jsme se vydali k autobusu, který nás odvezl do Barra do Pirai. Po asi 40 minutách jízdy jsme dorazili do města, kde jsme přijeli do jedné z místních škol, kde nás přijali místní lidé a měli pro nás nachystané jídlo. Pote, co jsme se občerstvili, nám rozdali kartičky s našimi jmény, kde také bylo napsané jméno rodiny, u které bydlíme. (Já bydlím v rodině paní Maureny spolu se zdravotnicí Veronikou. Moji bratři Pavel a Jan bydlí v jiné rodině.) Po seznámení s rodinami si nás vzali k sobě domů, kde jsme strávili odpoledne. Rodina paní Maureny bydlí přímo v centru města, takže na program, který probíhá v kostele nebo ve škole, to nemáme daleko. S rodinou jsme se naobědvali a zbytek odpoledne jsme strávili povídáním o cestě a našich rodinách. Večer v sedm hodin jsme měli mši svatou, která byla sloužena v portugalštině. Brazilské mše jsou úplně jiného charakteru než Budoucnost církve 4/2013

26

u nás. Hodně se zpívá a pohybuje rukama do rytmu písníček. Po mši svaté nás naše rodina pozvala do kina. V pondělí ráno jsme po snídani vyrazili do školy, kde jsme měli úvodní modlitbu, následně jsme se přesunuli k tělocvičné, kde místní kněz padre Sergio požehnal kříž. V tělocvičně jsme chvíli seděli na tribunách a napjatě čekali, co se bude dít. Po chvíli jedna z dobrovolnic začala tancovat typické brazilské tance, jako sambu a funky a k ní se postupně přidávali ostatní Brazilci a nakonec jsme se osmělili i my Češi. V poledne jsme ve škole měli oběd: rýži s fazolemi a místní specialitou. Nebylo to špatné. Po jídle jsme vyrazili na prohlídku města Barra do Pirrai (má asi 100 000 obyvatel). Ukázali nám náměstí, autobusové nádraží a katedrálu svaté Anny. Po prohlídce města jsme se vrátili zpět do školy, kde jsme měli přichystanou svačinu, po které jsme měli chvilku čas, tak si naši kluci zahráli fotbal proti Brazilcům. Nečekaně jsme prohráli. :-) Na závěr dne jsme slavili v místním kostele mši svatou. V úterý ráno jsme začali mší svatou v kostele. Tato mše byla už v češtině. Po mši svaté jsme byli rozděleni do tří skupin asi po 20 lidech. Každou skupinku pak odvezl autobus do různých komunit, které jsou ve městě. Naše skupina objížděla komunity v centru města. V první komunitě, kterou jsme navštívili, jsme si s místními zahráli dvě hry a také jsme tam poobědvali. Poté jsme se přesunuli do druhé komunity, kde nás přivítali písničkami a seznámili jsme se se zakladatelem komunity. Poté nás místní lidé z komunity požádali, abychom navštívili jednu nemocnou osobu, o které nám „prozradili“, že je svatá už za života. Paní byla starší, upoutaná na lůžko. Pomodlili jsme se u ní doma modlitbu Otče náš. Budoucnost církve 4/2013

studium Po rozloučení s touto komunitou jsme navštívili místní střední školu, kde se mladí učí různé obory, jako například informatiku, elektrotechniku a zámečnictví. Po návštěvě školy nás čekala ještě jedna komunita, kde jsme se spolu s místními pomodlili, zazpívali a nakonec jsme se vydali zpět do našich rodin. Večer jsme navštívili festival, který zde nazývají festa julina. Konal se v tělocvičně školy. Je to slavnost tance, pití a jídla a patroni tohoto festivalu jsou svatý Jan Křtitel, svatý Antonín a svatá Anna. (Doufám, že jsem si to správné zapamatovala :-D) Ve středu ráno jsme se sešli u kostela, kde na nás čekaly autobusy, aby nás zavezly na nedalekou farmu, kde se dříve pěstovala káva. Farma byla založena v roce 1813. Pracovávali tu i otroci, kteří byli přivezeni z Afriky. Farma je velice rozsáhlá. Ráno jsme na farmě v kapli slavili mši svatou a následně jsme měli prohlídku, během které jsme viděli, jak se na farmě kdysi žilo. (Dokonce nás zavedli i do vězení.) Měli tam úžasně vysoké palmy, odhaduju tak 150 let staré! Na farmě jsme i obědvali. Pochutnali jsme si na grilovaném kuřecím mase a nějakých klobáskách s rýží a se zeleninou. Po hlavním chodu následoval dezert, který jsme si mohli jít nabrat. Na výběr bylo asi šest druhů dezertů, z čehož všechno bylo příšerné sladké. My jsme to nějak nedávali, ale Brazilci se tím zdatně ládovali. :-) Po obědě jsme se vydali zpět do města, po asi hodince volna jsme se sešli na náměstí, kde následoval kulturní program. Místní lidé nám zabubnovali a zahráli, také nám předvedli scénku z 19. století, jak to vypadalo na farmě s otroky. Večer jsme měli ekumenickou modlitbu. Zúčastnili se jí místní

27

studium protestantský kněz, katolický kněz, nějaké jejich pomocnice i náš biskup Pavel Posád.

věci pro někoho jedoucího na SDM netypické, je to úspěch, ale o tom později.

Ráno jsme začali mší svatou, po které jsme se přesunuli do místní tělocvičny, kde jsme mohli hrát volejbal a fotbal. Volejbal hrály hlavně holky, Brazilky versus Češky. (Brazilky vyhrály o pár bodů.) Pak naši kluci nastoupili proti Brazilcům ve fotbale ve dvou zápasech, první jsme vyhráli 1:0 a druhý 2:0, byla to paráda. Už se naši kluci lepší. :-)

Jako správný poutník mám adrenalinové zážitky s dopravou do Prahy, jelikož nám 2x ujel vlak na cestě z Mnichova Hradiště, kde jsme si byli pro požehnání na cestu. Věřte, že Rallye Bohemia se ten den nejela jen v Mladé Boleslavi.

Po obědě ve škole jsme se vrátili zpět do rodin. V naší rodině jsme se setkali se sestrou naší paní domácí, upekla pro nás výborné malé koblížky obalené ve skořicovém cukru. Chvíli jsme s ní poseděli, snažili jsme se vyrozumět, co nám chce říct, ale jelikož nemluvila anglicky, nebylo to zrovna lehké. Poté nás dcera vzala do města na nákupy a koupila nám jako dárek žabky. :-) Marie Vrzalová

Máš všechno? Oblíbená rodičovská věta “Máš všechno?” musela přijít samozřejmě i před cestou do Ria. Jestli mám všechno? Záleží, jak se to vezme. Mám skvělé kamarády, kteří mi uspořádali trachtu, pro případ, že se nevrátím (s nebožtíkem se prý pije lépe než bez něj). Pak přestali házet ramena a dojemně (i dojatě) mi připomínali, že se mám koukat vrátit. Mám narvané dva batohy věcmi, které potřebuju pro přežití 14 dnů v Brazílii. Žádná módní přehlídka se nekoná, své lepší kousky jsem se smutkem musela nechat doma. Srdce ustoupilo rozumu, a místo pro šatičky a sukýnky zaplnila alumatka s nafoukanou sestrou karimatkou, Tevy, lékárnička, repelenty, opalovací krém, izotermická fólie a další praktické věci. Že je 17 kg v krosně hodně? Vzhledem k tomu, že 1/4 zabírají

Mám radost, lásku a pokoj v srdci, protože tahle cesta bude naprosto jedinečná, ať už nás na ní potká cokoliv…. Tak myslím, že mám všechno, co potřebuji. Jitka Roubalová

Jazyk lásky Jazyk lásky? Uznávám, zní to jako taková ta zbožná fráze, nadpis, který nenaláká, ale já jsem to opravdu zažil. Je to moje největší brazilská zkušenost: Nezaleží na tom, jestli jste černí, hnědí nebo bílí. Bohatí nebo chudí. Rozjásaní extroverti nebo plaší introverti. Je jedno, jestli mluvíte lámanou angličtinou, česky nebo portugalsky. Nejdůležitější je jazyk lásky. A tím nás učí mluvit Ježíš. Já anglicky moc dobře neumím, můj mladý hostitel Leo je na tom ještě hůř. Měl pro mě ale otevřenou náruč. Čtyři měsíce se poctivě připravoval, aby mě mohl přijmout do své rodiny, aby mi řekl: „Můj dům je teď i tvým domem.” Šetřil, aby mi mohl zaplatit autobus od domu na program, pustil mě do své postele a sám si lehl na matraci na zem, má s námi trpělivost, je ochotný a milý. I přes jazykovou bariéru jsme si dokázali povídat o našich životech a fotbale, o brazilské ekonomice a historii, o české politice a zeměpisu, o liturgii i jaderných elektrárnách. Stále tu úžasnou shodu v komunikaci nemůžu úplně pochopit. Ale jak řekl v jedné promluvě zdejší biskup, když mluvíme jazykem lásky, rozumíme si. Budoucnost církve 4/2013

28

Když se Leo připravoval, tak nevěděl, zda k němu do rodiny přijde zrovna kluk se stejnými zájmy, se kterým si hned padnou do oka. Mohl to být někdo úplně jiný, s kým by si tak lehce nesedli. Ale je vidět, že Leo očekával hosta s postojem křesťanské lásky, s otevřenou náručí úplně stejně jako socha Krista v Riu. Dostal jsem tady velkou lekci lásky a pohostinnosti. Doufám, že můj dům bude jednou taky otevřený pro všechny, kteří to budou potřebovat. Jan Pilař

Rozdíl mezi Babylonem a církví Tak je týden pobytu v diecézi u konce. Už jsem myslel, že nic dalšího psát nebudu, ale po sobotní večerní mši svaté ve Volta Redonda, diecézním městě s 300 000 obyvateli, na které byli přítomni mladí ze 13 zemí světa, kteří pobývali v diecézi na Misijním týdnu, jsem chtě nechtě musel, po výtečné večeři od paní Naziry, opět usednout ke svému počítači a psát. Nedá mi to. Babylón je místo mnohosti, rozdílnosti, ale zároveň zmatku, nekomunikace a rozchodu z důvodu rozrůznění. Církev je ale také tak různá! Ale církev je různost spojená láskou, komunikací a jednou vírou. Ale ta rozmanitost církve, ta je prostě někdy zcela šokující! Jsem v Brazílii už třetí týden a navštívil jsem se svými překladatelkami mše svaté v 7 farnostech, hovořil s mnoha laiky, kněžími a několika brazilskými biskupy, ale pochopit mentalitu zdejší církve, je nad moje schopnosti. Jedno je mi ale jasné, zkušenost těchto dní eroduje a relativizuje naše české problémy a evropské církevní diskuse (ty liturgistické dokonce zcela anuluje). Prostě, najednou se ukáže, že existují zcela jiné, možná skutečnější a palčivější obtíže, které je třeba řešit než ty, které hýbají naší českou Budoucnost církve 4/2013

studium kotlinou či strukturálně etablovanou a byrokratickou evropskou církví. Zakusit mši svatou v odlehlé, evidentně poměrně chudé čtvrti v kostele sv. Šebestiána, byl tedy zážitek! Ta víra z místních žen přímo sršela. Přitom byla prostá, jednoduchá. Je jasné, že mše byla prožívaná dosti odlišně od té evropské. V žádném případě se nechci stát tímto zamyšlením kritikem, ale musím říci, že mi docela sedí, když místní biskup Francisco Biasin řekne: „Rubriky v misálu mají smysl, ale život je přesahuje!“ Na tomto biskupovi je vidět, že je otcem všech jemu svěřených. Nemá problém promluvit stručně a pochopitelně k mladým lidem ani před rockovým koncertem na nacpaném náměstí. A že jeho řeč byla skutečně obdivuhodná a strhující. Prostě žádné kázáníčko či laciná slova. Má můj obdiv. Mimochodem, tomuto biskupovi a jeho předchůdci jsem způsobil upřímný a dlouhotrvající záchvat smíchu, když jsem jim při společném obědě vykládal o tom, jak v naší církvi diskutujeme o přítomnosti dětí na mši a řešíme, zda ruší nebo neruší a kdy už musí maminka z kostela ven, aby děťátko nerušilo soustředěné, meditující účastníky bohoslužby. Doslova se váleli smíchy a odpověděli jediné: nejsou-li děti, není budoucnost. Mohou to říci, protože zde v Brazílii je všude vidět především mladé. Populace je zde především mladá. To je jeden zcela zásadní rozdíl od Evropy. Brazílie je mladou zemí a proto i v kostelích je plno mladých, mladí převažují. Církev se v Brazílii projevuje tak odlišně od naší, že je to až neuvěřitelné. Asi přeci je něco pravdivého na tvrzení, že stárnoucí Evropa se vyčerpává v akademických diskusích, ale církev ve své dynamice ve skutečnosti žije již na jiných kontinentech.

29

studium Zajímavostí, která možná zarazí, je fakt, že Brazílie prožila v roce 1964 – 1985 dosti tvrdou pravicovou, USA podporovanou, protikomunistickou diktaturu, během které byl pronásledován leckdo, včetně kněží, jen proto, že hovořil o spravedlnosti, o dělnících a o chudobě. U oběda jsem seděl vedle 90-letého emeritního biskupa z Volta Redonda, který celou diktaturu zažil, byl třikrát souzený a je považován za velikého odpůrce nespravedlností. Během diktatury bylo mnoho lidí vězněno, zabito a mnozí se prostě jen tak ztratili. Církev zde nese na svých bedrech velkou sociální práci na povznesení chudých lidí. Na druhé straně je problém s výchovou v křesťanském duchu ve školách. Velkým problémem jsou velice rozšířené drogy a z nich vyplývající násilí. A mnoho Brazilců s námi hovořilo i o nově šířícím se problému stability rodiny. Nelze říci, že bych měl po prožitých týdnech jasno, jak vše, co jsem v místní církvi viděl, prožil a slyšel, posoudit. Ale jedno je mi jasné! Je třeba dost podstatně zrelativizovat evropské problémy a prožívat církev jako prostor daleko větší svobody a snažit se vidět realitu z většího odstupu a širšíma očima. Stále se mi vrací i myšlenka, že koncil a učení bl. Jana Pavla je pokladem, který stále čeká na objevení a uskutečnění. Něco z toho, co v sobě nese zdejší brazilská církev, nám zřejmě neustále předkládá sám papež František, který pochází sice ze sousední země, ale také z Latinské Ameriky. Jestliže často kritizuje (nejen) kněze za to, že jsou občas kontroloři víry na celnicích víry, že se stávají sběrateli starožitností nebo novot, že v církvi uctíváme sami sebe a zároveň nás vyzývá ke skromnosti a k otevřenosti k periferiím, když hovoří o tyranii peněz a o otrocké práci, to vše má kořeny v jeho

zkušenosti života v církvi, která je tak odlišná od našeho evropského stylu, ale která je zároveň mladá, živá a inspirující. Jsem vděčný za SDM, které dávají možnost zakusit místní církev z blízka, setkat se s lidmi v jejich domovech a farnostech a sáhnout si více na jejich běžný život. P. Jenda Balík

Brazilský fotbal Jaká je Brazílie? Všechno, co jste o ní kdy slyšeli, je pravda. Myslel jsem si, že je to spousta předsudků, že národní stereotypy nefungují, ale opak je pravdou. Brazílie to je hlavně fotbal, samba, příroda a živelnost. Tak zaprvé fotbal. Ano, není lepší téma hovoru s průměrným Brazilcem než fotbal. Dokonce, i když neumíte portugalsky a on zase neumí anglicky, stačí říct pár jmen fotbalistů, Brazilec doplní kluby, ve kterých hrají. Pak je dobré připomenout nějaký slavný moment, třeba Zadinovu hlavičku na MS v Německu, Maradonovu Boží ruku nebo některý hezký gól z poslední doby. Brazilec vám to zahraje, jak to přesně bylo a už jste kamarádi. Jsou neskutečně vášniví fanoušci. Když Brazilský národní tým prohrál ve finále mistrovství světa 1950 doma v Rio de Janeiru, někteří fanoušci páchali sebevraždy! Můj mladý hostitel Leo má celý pokoj vytapetovaný plakáty klubu Flamengos. V jejich barvách má ručník, budík, tričko, vlastní dokonce kamínek ze zdi jejich slavného stadionu Maracana. Největší potupa pro něj byla, když v jedné ze seznamovacích her prohrál a dostal za úkol zazpívat hymnu klubu Vasko, velkého rivala Flamengos. Brazilci ale zároveň dokážou být spravedliví. Leo mi říkal, ať určitě napíšu, že pravými vítězi mistrovství světa v roce 1962 byli Češi, ačkoliv naši hráči nakonec ve skutečnosti dostali stříbrné medaile. Brazílie totiž prý podBudoucnost církve 4/2013

30

váděla už v semifinále, takže se vůbec neměla dostat do finále, kde nás nakonec porazila. A musím se vám přiznat, že fotbal byl pro mě osobně téměř stejně velkým lákadlem, proč jet do Brazílie, jako setkaní s papežem. Věděl jsem, že mně všichni kluci z naší vesnice budou závidět! Hrát proti Brazilcům je snem každého kluka. Mně se splnil. Během našeho pobytu došlo alespoň v naší farnosti ke třem fotbalovým utkáním Česká republika – Brazílie. První dopadlo 12:9 pro domácí. Nebyli jsme na hru připraveni a v žabkách a sandálech se kopat nedá. Dohodli jsme se tedy na zápase bez bot. Hru na betonovém hřišti ale skončila většina Čechů a někteří Brazilci s puchýřem a dalšími zraněními. Mimochodem zahrál si s námi i příslušník ozbrojených jednotek Guarda Municipal (něco jako policie). Byli jsme moc rádi, že i on si svoje těžké kanady sundal. Další dva zápasy proběhly v rámci sportovního dopoledne, které se protáhlo do poledne za odpoledne. Některým Čechům se nechtěl hrát celý turnaj, takže jsme si počkali, až dohrají Brazilci mezi sebou a naše dva týmy si to rozdaly s nejlepšími brazilskými. Nebudu to zdržovat a rovnou skromně přiznám to, že jsem nahrál na jeden náš gól, i že jsme oba zápasy za mohutné podpory fanoušku vyhráli. V očích brazilských kluků jsme si o dost vylepšili reputaci, ale tuším, že to tak nenechají a ještě prosadí odvetu. Jan Pilař

Jací jsou Brazilci? Lidé v Brazílii se vyznačují jižanskou povahou. Jsou velice živí, přátelští, hluční a nedochvilní. Platí tady „brazilský čas”, což jednak znamená o pět hodin méně než v České republice a jednak to znamená plus mínus tři čtvrtě hodiny zpoždění. Nad takovým zpožděním se nikdo nepozastavuje. Budoucnost církve 4/2013

studium Podle mého soukromého soudu, ale byla španělská organizace před dvěma lety chaotičtější, než je tady. Podobné je, že se tady moc neumí anglicky. Většinou umí mladí lidé základy a ze starších jen sem tam někdo vzdělanější. Ale aspoň je to opravdové setkání mládeže, které vytvářejí mladí pro mladé. Vždy musíme sehnat nějakého puberťáka, aby nám pomohl dorozumět se s místními farníky, kteří zajištují program. Místní jsou ale velice vděčni, když vidí, že se Češi snaží a naučí se pár portugalských slovíček. Což není zas tak moc těžké, protože jde o jazyk vycházející z latiny a obsahující spoustu internacionálních slov. Já jsem se ale bohužel v učebnici portugalštiny pro samouky zasekl na první kapitole, což byla výslovnost. Portugalci nemají jen krátké a dlouhé samohlásky, ale spoustu různých vychytávek jako nosové samohlásky, hluboké a já nevím, jaké ještě. Hlavní je se naučit, že muži děkují „obrigado” a ženy „obrigada”. Pak už stačí umět jenom República Tcheca, quanto custa, cerveja, bom a não (nejlépe v tomto pořadí). Místní nemají hlavně kvůli fotbalové rivalitě moc rádi Uruguayce a Argentince. Dělají si z nich legraci, že mluví velmi emotivně a máchají při tom rukama. Jediní dva Argentinci, které uznávají, jsou Messi a papež František. Pravidla silničního provozu jsou podobně přísná jako u nás, ale v praxi se moc neřeší. Myslím tím hlavně přednost v jízdě, alkohol za volantem nebo bezpečnostní pásy. Mnohem víc se tady troubí, na pozdrav, na upozorněni chodců, nebo jen tak z radosti... Barra do Pirai je celkem bezpečné město, ale přesouváme se do Ria de Janeiro a místní nás pořád varují, že tam to tolik bezpečné není. Ale budeme moc opatrní, nemusíte se o nás bát.:-) Jan Pilař

studium

Nechte evropské myšlení doma Biskup diecéze Barra do Pirai-Volta Redonda Mons. Francisco Biasin se v neděli 14. července setkal s prvními mladými poutníky z České republiky a pohovořil jim o brazilské mentalitě a kultuře. Mons. Biasin je italské národnosti a v Brazílii slouží 41 let jako kněz a od roku 2003 jako biskup. Po mši svaté, která byla sloužena ve farnosti Ipiabas, se sešel se skupinou českých chlapců a děvčat a v několika bodech jim přiblížil brazilskou mentalitu. Na úvod řekl: „Pokud chce někdo pochopit Brazilce, musí nejprve zapomenout na svou evropskou mentalitu.“ A čím se, podle něj, vyznačuje ta brazilská? Na rozdíl od Evropy, kde platí: modlitba a ticho, Brazilci žijí dle: modlitba a společenství. Vše chápou především z pohledu vztahů, přátelství a širokého společenství lidí. Nalézají Boha ve svých vztazích, které naplno prožívají. Biskup vše komentoval tím, že papežskému ceremoniáři při jeho poslední návštěvě Brazílie zdůraznil, že místní obyvatelé nemohou prožít mši svatou, aniž by se při ní netleskalo. Dále připomněl, že Brazílie je zemí mnoha kultur a odlišností. Žijí zde indiáni, černoši i potomci evropských národů. To znamená, že směs rozmanitých kultur je pro tuto zemi typická. Místa, kde se uchovává tradiční vesnický život, jsou charakterizována velice bohatou lidovou zbožností, která se projevuje i v liturgii. Brazilská mentalita je charakteristická svou otevřeností. Cizinec je zde snadno přijat a velice brzo se zde cítí jako doma. Brazilci v sobě nosí díky svým dějinám respekt k odlišnostem druhého. Čeští mladí lidé se setkali již při první mši svaté s biskupem v předměstí Barra do Pirai - Ipiabas s několika zajímavostmi při liturgii.

31

Především se vše zpívá a to na Evropany velice dynamicky a zpravidla s kytarou a bubny; tleská se, ukazuje, slaví se prostě celým tělem. Varhany se zde v kostelích nenajdou. Další překvapení na mladé čekalo po mši svaté, protože byla přečtena jména manželů, kteří v tomto týdnu slaví výročí své svatby. Jmenované manželské páry pak přišli před oltář, biskup se s nimi pozdravil a celé společenství se za ně, jejich rodiny, děti a popřípadě vnuky modlilo. Čeští poutníci byli seznámeni s tím, že mají ve zdejších farnostech zvyk, že se v pondělí při mši svaté modlí za zemřelé. Na konci mše předstoupí před oltář pozůstalí těch, kteří zemřeli v nedávné době i zesnulých před měsícem a před rokem. Za tyto pozůstalé se pak společenství také živě modlí. Brazílie je skutečně zemí, kde je možné se inspirovat! P. Jenda Balík

„Jsme takové místní celebritky“ :-) První brazilské dojmy jsou hlučné, temperamentní a vřelé. Lidé z farnosti sv. Benedikta jsou až neskutečně milí, vstřícní a srdeční, neustále se na nás usmívají, objímají nás a snaží se nám ukázat, jakou radost mají z toho, že jsme přijeli. Nemyslím si, že patřím mezi ty, které bychom u nás nazvali studené psí čumáky, ale byl to šok. Každý se chce obejmout, vyfotit, neustále se někdo ptá jestli nemáme hlad, jestli nám nic nechybí... S legrací říkáme, že jsme takové místní celebritky, a tak poslušně pózujeme fotografům a culíme se na všechny okolo. Focení je vůbec nejčastější naše činnost v Barra. Nejšílenější je, že jakmile někdo zapózuje pro fotku, objeví se další tři až deset fotoaparátů a všichni cvakají jak diví. Zvláště ti Češi, kteří mají světlejší pokožku a vlasy, potažmo v kombinaci s modrýma očima, jsou velmi Budoucnost církve 4/2013

32

žádaní. Tajně si myslím, že místní hraji hru `Posbírej je všechny´, ale zatím to baví i nás, i když je to někdy náročné. Jitka Roubalová

Nad plným talířem Zde v Riu jsem jako každý účastník SDM vyfasoval v balíčku poutníka kartu na placení jídla v restauracích. Tak jsem zkusil štěstí. Šéf krásné restaurace na pláži mi řekl, že si mohu vybrat jeden druh masa a jeden druh přílohy. Zvolil jsem vepřové, jsem přeci Čech a už jsem ho několik dní neměl. Po chvíli mi číšník donesl sice jeden druh masa a jednu přílohu, ale byla to porce jako pro dřevorubce. Dva kusy vepřového, kopu rýže a k tomu ještě talíř zeleniny. Z peněz, které byly určeny na oběd, jsem pak měl i večeři a mohl jsem v bytě naší paní hostitelky pohostit na druhé večeři ještě hladového spolubydlícího. No a penízky na večeři mám k dobru na další den. Tedy nevím, kolik tak ušetřím. Vlastně neušetřím nic, protože, co si nevyjím do neděle, propadne. V čí prospěch ale vlastně nevím. Nad tím přeplněným talířem jsem začal uvažovat, jak je to s jídlem v současném světě. Na SDM jsem nikdy neměl hlad. Možná, že mi „šlichty“ od nejmenované firmy někdy nechutnaly nebo jako v Madridu byly bagety včetně masové náplně s roční záruční dobou nechutné, ale hlad nebyl. V Kolíně nad Rýnem selhala logistika, takže se jídlo k nám první den nedostalo, ale ve skladu ho bylo narváno. Hlad jako vlk jsem měl v Římě na vigilii, ale to bylo proto, že jsem si omylem nevyzvedl svůj příděl. Dal mi ale najíst ze svého kolega Mirek. Prostě, hlad je na SDM neznámá veličina. Jídla je vždy tolik, že se s ním vůbec nešetří. Zde v Brazílii jsem od prvního dne pochopil, že musím stále myslet na to, že nemohu Budoucnost církve 4/2013

studium sníst všechno, co mi nabízí, jinak budu muset doma vyměňovat celý šatník. Stále jsme jedli, všude a při jakékoliv příležitosti. Masa hromady, výtečné ryby, zelenina a ovoce nepřeberných chutí a podob. A ty sladkosti nejrůznějších druhů! Brazilská kuchyně je výtečná. Každý den jsem zatím jedl něco jiného a vše mi chutnalo. Moje životní zjištění je tedy jednoduché. Jídla je všude plno. Jsem přesvědčen, že nás lidi Bůh dokáže nasytit a nemá problém s množstvím lidí! A tak se ptám. Jak je možné, že někdo ve světě umírá hlady? Jak je možné, že jsou lidé, kteří nemají vodu, aby se napili, jak je možné, že existuje taková nespravedlnost! Zřejmě bude na vině lidská hamižnost, zisk za každou cenu, lakota a neochota se podělit. Tento veliký hřích se ale týká především těch, kteří obchodují a vládnou, protože se neřídí dobrem druhých, ale jejich jediným cílem je zisk! Jistěže je vhodné a nutné, abychom my sytí běžní lidé hledali možnosti, jak pomáhat hladovým. Rozhodně nám nikomu v západním světě neublíží, když budeme jíst skromněji. Avšak existuje hřích do nebe volající o pomstu a to je hřích lakoty a tvrdého srdce vůči slabým lidem. Mít moc a prostředky a zároveň nechat slabé trpět hladem! Papež František o tom mluvívá, ví asi proč! P. Jenda Balík

Prší, prší... Během předprogramu v diecézi nás neustále připravovali na to, že v Riu bude ještě tepleji, a tak jsme se těšili, jak si užijeme slunce, pláže a moře. Město nás přivítalo šedivou oblohou a deštěm, který zatím neustal. Helenka Vondráčková by na pláži nevydr-

33

studium žela ani minutu, zato Pán Ježíš na Corcovadu dále stojí s otevřenou náručí, i když je jeho bělostné roucho úplně durch. Výhled na město mu kazí převalující se mraky schovávající chaos v ulicích, přeplněnou lanovku na Cukrovou homoli a promáčenou Copacabanu. Uši má určitě zalehlé od poryvů větru, které přehlušuje pouze křik turistů, když se oblaka na chvíli zvednou. Přesto doufáme, že si všiml třepotající se české vlajky u jeho nohou a užil si den stejně jako my. Jitka Roubalová

Stejné, ale jiné Každá země má svá specifika, s tím se počítá. Nejvíc mě vždycky baví objevovat věci, které znám, ale vlastně neznám. Je to zmatené? Tak například takové zelí. U nás tradiční knedlo-vepřo-zelo, tady surovina pro osvěžující nápoj. Opravdu, džus ze zelí a máty,

poměrně sladký, ale velmi dobrý. Nebo brambory. U nás příloha, tady zelenina, nejčastěji se vyskytující vedle mrkve. Voda v kelímku velikosti našeho jogurtu. Broskvové fruko, které chutná jako rozmixované broskve lehce naředěné vodou, mňam, takový džus u nás těžko seženete. Stejně jako džus z kešu, ale ten mňam teda není. Co mě ale nejvíc uchvátilo, je pospolitost farností. Církev jako rodina, ve které se mají lidé rádi. Komunita, která podporuje své členy a pečuje o ně. Mí „brazilští rodiče“ slavili výročí svatby a u té příležitosti obnovovali manželský slib. Bylo to ve všední den, kostel byl plný lidí. Následovalo požehnání, na kterém se podíleli všichni přítomní zvednutím rukou a modlitbou. Byl to velmi silný a krásný okamžik. Právě takový, který tvoří a utvrzuje vztahy mezi lidmi.

Budoucnost církve 4/2013

34

Při návštěvě v jedné místní komunitě nás jedna slečna prosila, zda bychom mohli navštívit její nemocnou příbuznou. Byli jsme z toho poněkud rozpačití, otravovat někoho nemocného tím, že mu tam bude chodit dvacet lidí. Ale to je zase to naše evropské smýšlení. Přivedli nás do domku, kde byla na postel upoutaná krásná stařenka, o kterou se stará celá komunita (pomáhá tak její rodině). Přála si nás pozdravit, protože se za nás modlí. Modlí se za všechny mladé poutníky, kteří vyrazili na SDM do Ria. I my jsme se společně v kruhu kolem její postele pomodlili za ni. Byl to pro mě zatím nejemotivnější okamžik celého setkání. Uvědomila jsem si, jak si Brazilci váží člověka a stáří. Nejen péčí a úctou, také tím, že berou každou fázi života takovou, jaká je, a nesnaží se nemoc, stáří či nemohoucnost ukrývat. Jitka Roubalová

Loučení s Barra a mokré přivítání Ria Nevěřila jsem, že odjezd z diecéze bude pro mne i pro ostatní poutníky tak těžký. Loučení s rodinami probíhalo po ranní mši v pondělí. Ukázalo se i pár slz. Cítila jsem se u své rodiny jako doma a loučení bylo opravdu těžké zvláště, když si člověk představil, že už asi nebude mít v životě možnost se znovu podívat do Brazílie. Po rozloučení jsme vyrazili směr Rio. Po cestě jsme si mohli užít poslední parný den, jelikož od příjezdu do Ria pořád prší a je celkem chladno. Je to neobvyklé počasí na místní poměry. Do českého centra jsme dorazili asi kolem páté odpoledne. Byl tam celkem zmatek, čekali jsme ještě pět hodin než nás ubytovali. Čekání nebylo příjemné, znepříjemňovalo nám ho lehké mrholení. Po dlouhém čekání jsem zjistila, že jsem ubytoBudoucnost církve 4/2013

studium vaná v taneční škole. V této škole jsou ubytované jen české holky. Jediná nevýhoda je to, že ve sprchách teče jen studená voda. Ale myslím si, že můžu být vděčná i za takové ubytování, protože někteří čeští kluci spí v tělocvičně, která má pouze střechu. A v tomhle chladném počasí to určitě není žádný med. V úterý ráno jsme měli budíček o půl sedmé a potom jsme se vydali do českého centra na snídani. Pro upřesnění toto centrum není jen pro české poutníky, ale i pro dalších 35 národů. Celkem je tady asi 4000 poutníků ze všech zemí. Po snídani jsme měli úvodní mši svatou v češtině, kdy nám otec Jenda Balík doporučil, abychom toto setkání strávili v klidu, zaměřili se na modlitbu. Po mši svaté jsme měli volný program, tak jsme se se skupinku čítající asi 15 lidí vydali do centra města. Cesta do centra trvala přes hodinu. Mají zde zajímavý styl cestování. V autobuse je kromě řidiče i další člověk, který má na starosti prodej lístků. Aby se člověk mohl svézt, musí projít turniketem. Turista, který se nevyzná v Riu, má celkem problém, když cestuje, jelikož v autobuse se nehlásí zastávky a také všechny zastávky jsou na znamení. Pokud chce někdo zastavit, musí zatahat za šňůru, která visí rovnoběžně nad tyčkami na držení. Ve městě jsme v úterý navštívili pláž Copacabana a stadión Maracana, na závěr jsme navštívili katedrálu, která je ve tvaru pyramidy. Do postele jsme se dostali asi o půlnoci... Maruška Vrzalová

O přesunu do Ria a českých stopách v Brazílii Bohužel nestíháme psát články tak rychle, jak se mění naše situace. Tedy: V pondělí

studium

35

22. července jsme ukončili náš pobyt v diecézi Barra do Piraí (Moji nejbližší se báli, jestli ten název neznamená Město piraní. Brazilci se tomu smáli, protože piraňa je tady přezdívka pro prostitutku, a takové jejich město rozhodně není.)

program v naší farnosti běží jen dopoledne. Proto se každý zaměstnává, jak umí. Mnoho z nás se koupe ve vlnách. Někteří odvážlivci v teplém a bouřlivém moři, jiní nedobrovolně ve vlnách, které vytvářejí auta projíždějící kalužemi vody na silnici.

Teď jsme tedy konečně v samotném Rio de Janeiru. Popravdě se nám stýská. V diecézi během Týdne evangelizace se o každého z nás pečlivě starali a byli jsme pro ně zajímaví skoro jako holywoodské hvězdy. Podle vyjádření mého brazilského kamaráda jsme ale cíl Týdne evangelizace splnili. Ve všední den prý v kostele nikdy tolik místních mladých lidí nebývá. Na nás ale všichni byli zvědaví, a když s námi ve dne procházeli město, večer tancovali a v noci pařili, přišli s námi druhý den i do kostela.

Ačkoliv je Česko od Brazílie hodně vzdálené, najdou se některé styčné body. Například jeden brazilský prezident se jmenoval Juscelino Kubitschek a rodina jeho matky pocházela z naší země. Zemřel v sedmdesátých letech, ale středeční české mše svaté se zúčastnili jiní lidé z rodin, které původně pochází z Československa. Silnou stopu tady také zanechal klan Tomáše Bati. Dolores Baťová bohužel ze zdravotních důvodů nedorazila. Přesto na mši několik krajanů bylo. Přijeli z malé brazilské vesničky, jejímž zakladatelem a prvním starostou byl Čech. Jejich velkým snem bylo postavit u nich kapli zasvěcenou Pražskému Jezulátku. Sen se během SDM splnil. Pan kardinál Dominik Duka jim kopii Jezulátka dovezl a požehnal. Dalším přítomným při středeční mši byl farář z vesnice Lidice. Nachází se nedaleko Rio de Janeira a jméno dostala na památku vypálené české vsi krátce po druhé světové válce.

Dřív jsem naprosto nechápal bláhovou touhu otce Jendy Balíka pořádat Světový den mládeže v České republice. Teď mi dál přijde bláhová, ale už ji chápu. Každá farnost se kvůli tomu množství úkolů musí semknout, všichni musí nasadit své síly. Lidé tady obětují dovolenou na dobrovolnou práci, ale vyplatí se to. Nadšení tisíců mladých z celého světa se přenese na místní a opravdu to podpoří víru lidí. Minimálně první týden v diecézích – ten druhý v jednom městě už je docela šílený. Teď v Riu jsme totiž ve farnosti společně s pěti tisíci dalšími cizinci a tak se o nás už tolik nestíhají starat. Někteří kluci bydlíme pod přístřeškem. Ne ve slumu, ale v „polotělocvičně“, která má střechu, ale chybí jí delší boční stěny. To by normálně nevadilo, jenomže v Riu je právě zima a navíc nejdeštivější týden, který v tomhle období místní pamatují. Proto jsme rádi i za ten přístřešek, ale ráno nás vypustí do světa a vrátit se můžeme zase až večer. Do centra města je to opravdu minimálně dvě a půl hodiny a český

A ještě jedna zajímavost z Brazílie, která se ovšem týká záchodů. Nejen že se v nich voda točí opačným směrem (protože jsme na jižní polokouli), ale zároveň se do mísy nesmí vyhazovat toaletní papír. Mají tady totiž tenké trubky. Jedna brazilská dobrovolnice slovenského původu nám to vysvětlila výmluvným způsobem: „Lebo keď sa to upchá, nie je to dobré…“ Brazilci proto papír odhazují do vyhrazených košů vedle záchodů. Bohužel zvyk je zvyk a na záchodě to člověk většinou moc nepřemýšlí. Dokážete se asi představit, jak to tam potom vypadá… Jan Pilař

Budoucnost církve 4/2013

36

Papež František a brazilská náboženská revoluce Brazílie je nejen jedním z největších států světa, ale také největší katolickou zemí. Alespoň do této chvíle. Rychle se rozvíjející latinskoamerická velmoc prochází náboženskou revolucí s nedozírnými důsledky. V zatím posledním sčítání obyvatelstva se ke katolické církvi přihlásilo necelých 124 milionů lidí. To sice představuje prakticky identické číslo jako o deset let dříve, počet obyvatel však mezitím vzrostl o více než dvacet milionů lidí. Největším růstem procházejí protestantské, zejména evangelikální církve a v rámci nich letniční hnutí, která kladou důraz na osobní duchovní prožitek. Počet věřících tradičních protestantských církví se procentuálně téměř nezměnil, avšak evangelikální církve jsou na vzestupu, zejména Assembléia de Deus (Shromáždění Boží); jedná se buď o církve zcela lokální, nebo silně dezorganizované, s důrazem na místní sbory a osobnosti pastorů. Náboženskou pestrost sekulární Brazílie doplňuje také rostoucí počet spiritistů, kterých jsou v Brazílii již skoro tři miliony, a příslušníků afrických náboženství Umbanda a Candomblé. Přibylo dalších několik milionů lidí bez vyznání; nejedná se však o ateisty. Podle průzkumu z roku 2007 více než dvě třetiny z nich věří v Boha. Stejně jako 97% Brazilců. Nejčastěji se, tak jako v případě nových protestantů, jedná o bývalé katolíky. Podle odhadů jen k letničním církvím ročně přestoupí na šest set tisíc zklamaných členů římskokatolické církve. Nový papež František se nyní bude přímo na místě pokoušet tento trend obrátit. Není bez šance. Poptávka po víře je v Brazílii obrovská; největší v historii a také největší na jihoamerickém kontinentu. Stejně obrovská Budoucnost církve 4/2013

studium je však i nabídka. A katolická církev se v posledních letech zdá výrazně talentovanější ve schopnosti věřící ztrácet než získávat. Alespoň právě v Latinské Americe. František Kalenda, Deník referendum

Bůh zasahuje i v dešti Stále prší a prší a je zima. Ale věřím, že i přes tuto vnější nepohodu nakonec Pán vykoná v duších své. Dnes byla po deštivém počasí přesunuta vigilie a závěrečná mše svatá na pláž ve městě, kde byl program i dnes. Spadl mi velký kámen ze srdce, protože tam, kde to mělo být, je bláto a jezero kvůli nezpevněnému povrchu. A teď to přijde. Dozvěděl jsem se to přesně ve chvíli, kdy jsme se rozhodli nakoupit igelity pro mladé. Paní, která se nabídla, že nás odveze, u auta zjistila, že má píchlé kolo. Tak jsem šel do bytu a na internetu byla zpráva o přeložení místa konání. :-) Pán nás tak uchránil velikého výdaje! Zažíváme tady takové zajímavé Boží úsměvy. :-) Paní, která s námi jela pro igelity, nás také přijala do svého bytu. Máme u ní naše centrum, pracuje zde i tisk a další čeští dobrovolníci. Poskytuje nám perfektní zázemí, můžeme například tisknout u ní na počítači. Je pro nás obrovským Božím darem. P. Jenda Balík

Křížová cesta bez papeže Pátek patří na SDM vždy křížové cestě. Papež se ji letos modlil na světoznámé pláži Copacabana. Ne všichni členové české výpravy se tam ale vydali. Někteří zvolili klidnější program v naší čtvrti, která je od centra města vzdálená alespoň dvě hodiny jízdy autobusem. Proto jsme uspořádali českou křížovou cestu ve farním kostele. Liturgická skupinka rozdala některým lidem jednotlivá zastavení a ti si k nim měli

37

studium sami připravit krátké zamyšlení a modlitbu. Začátek měl otec biskup Pavel Posád a shrnutí po posledním zastavení patřilo otci kardinálu Dominiku Dukovi. Jinak to bylo čistě na mladých (dobře, Jendu Balíka mezi ně započítám taky). Já jsem si vzal šesté zastavení. Vždycky mi přišlo, že toho ta Veronika moc neudělala. Co pomohla Ježíšovi nějaká rouška? Kdyby mu radši poponesla kříž, dala lék na utišení bolesti nebo to celé římským rozmluvila. Vlastně udělala jenom malou drobnost, ale i po dvou tisících letech si o tom stále vyprávíme. Kdyby se každý z nás nebál takhle přihlásit k Ježíši, ačkoliv to není zrovna v módě. Kdybychom nikdy nepromeškali příležitost i k malému dobrému skutku… Tady v Riu je k nim spousta příležitostí. Dodávat ostatním dobrou náladu když prší, podělit se o tyčinku, usmát se i na člověka, který se na vás v autobuse tlačí… Jan Pilař

Konec nebo teprve začátek? Tak Rio vyvrcholilo a jde se dál ... Hodnotit Rio? Bylo by toho hodně. Úžasná zkušenost s místní živou a mladou církví. Společnost mladých lidí. Dynamická církev. Super jídlo.

Mnoho nových přátel. František je borec! Super hudba při vigilii a při mši s papežem. Bylo zaseto sémě Božího slova do srdcí mladých lidí. Obtížné chvíle v dešti. Skvělí naši biskupové. Krásné katecheze. A dalo by se pokračovat dál a dál. Já osobně? Asi nejvíc na mne zapůsobilo, jak jsou mladí lidé vnímaví pro Boží slovo. Vím, že ne všichni, ale mnozí ano. Odjíždím s novou nadějí, že má smysl hlásat evangelium mladým lidem. A co dál? Číst promluvy papeže Františka. Máme je k dispozici na www.radiovaticana.cz. Jsou opravdu skvělé a mají v sobě pedagogickou schopnost vést mladé lidi po cestě životem. V roce 2014 – Celostátní setkání animátorů v Třešti. V roce 2016 – Světový den mládeže v Krakově – super! Tak blízko ještě nikdy nebyl a už dlouho nebude! Tedy, pokud jednou nebude přeci jenom v Praze. P. Jenda Balík

Budoucnost církve 4/2013

38

studium

NOVÝ PROGRAM PAPEŽE FRANTIŠKA Dominik Duka Mezi účastníky české skupiny v Rio de Janeiro byl i pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. Po svém návratu napsal 7. srpna 2013 slova své reflexe. Jak se říká, že Češi by se mohli učit pohostinnosti a přátelskému chování od Moravanů, tak Moravané by se mohli společně s Čechy učit přátelskosti v Brazílii. Tato největší jihoamerická země je také územím, kde se tři čtvrtiny národa hlásí ke katolictví a dalších dvacet procent k ostatním křesťanským církvím. Brazilská církev tak představuje největší katolické společenství nacházející se na území jednoho státu. Naše biskupská konference tak musí v porovnání s brazilskou o téměř pěti stech biskupech působit spíše jako místní klub. Přes svoji velikost ale působí brazilská biskupská konference velmi efektivně a je schopna rozsáhlých reforem. O čem se v médiích příliš nemluvilo, byla setkání papeže Františka s latinoamerickými biskupy a politiky, včetně prezidentů, jako je Evo Morales, Cristina Kirchner apod. Papež totiž využil setkání mládeže v Riu de Janeiru k vyhlášení svého programu, který má církev mobilizovat. František nechce, aby jeho programem byly různé drobné šarvátky a spory, které jsou důsledkem globalizace a které v rámci církve vyvolávají jakousi polarizaci. Naopak je mu vlastní církev bohatá nejenom na počet národů, ale i na hloubku víry. V určitém smyslu tak navazuje na svou encykliku Lumen Fidei, neboli světlo víry. Právě víra je to, co dává lidskému životu rozměr. Papež tak dal jasně najevo, že církev není jenom Budoucnost církve 4/2013

charitativní organizace, ale že jejím hlavním rozměrem je hlásání evangelia a setkání s Bohem. A to také byla hlavní výzva papeže mládeži – výzva k poslání, stát se misionáři. Mládeže se na setkání dostavil vskutku vysoký počet. Organizované české výpravy se zúčastnilo na 150 poutníků, množství mladých lidí z Česka se pak do Ria vydalo nezávisle na nás. Zahajovací bohoslužby v úterý 23. července, ještě bez papeže Františka, se zúčastnilo 600 tisíc mladých lidí. Ve čtvrtek bylo na uvítací slavnosti spolu se Svatým otcem již 1 milion 200 tisíc lidí. Nejvíce věřících se pak zúčastnilo závěrečné nedělní eucharistie, a to podle údajů pořadatelů 3 miliony a 700 tisíc lidí. Spolu s věřícími se na setkání také vydalo 644 biskupů a 7 814 kněží. Pláž Copacabana, na které se odehrávalo to nejdůležitější, je 4 kilometry dlouhá a její šířka je od 400 do 500 set metrů. A stejně se tam všichni poutníci nevešli a tlačili se v postranních ulicích. Musím proto ocenit mládež, jak se dokázala vyrovnat nejenom s náročnými přesuny, chaotickou brazilskou dopravou, ale i s nevlídným počasím, na které někteří doplatili i horečkami. Jsem ale přesvědčen, že nikdo cesty nelitoval, nakonec ani brazilská vláda, protože podle brazilského ministerstva turistiky účastníci setkání utratili v zemi několik miliard reálů. Brazílie je národ, kde se cítí jaksi doma lidé různí lidé různé barvy pleti, různého původu

studium a spojuje je právě křesťanská víra, symbolizovaná křížem. Ze setkání Boha se člověkem se rodí kultura, civilizace a svobodný člověk. Připomíná mi to jednu historickou paralelu. Kdysi v 16. století právě soteriologický rozměr existence křesťanství či církve v obecném významu vede misionáře dominikány, františkány, augustiniány a později i jezuity k jednoznačnému rozhodnutí: „Vždyť Indiáni jsou lidé a mají mít účast na spáse, na Evangeliu. Jsou-li pokřtěni, pak jsou to naši bratři a sestry.“ V Latinské Americe

39

se tak tehdy zrodilo paradigma, které dodalo zápasu o člověka, jeho svobodu a důstojnost mnohem hlubší a širší kontext, a který byl pro vývoj naší civilizace daleko zásadnější, než naše řešení z Augsburského sněmu z roku 1555 s heslem „Cuius regio illius et religio“. Tváří v tvář charakteristickému jihoamerickému důrazu na prožitek víry si pak člověk snadněji uvědomí, jakým směrem se svět oproti Evropě vydal – nejenom tehdy, ale i dnes.

DOJEM ZE SETKÁNÍ V RUŽOMBERKU Marie Mejstříková V době, kdy se konal Světový den mládeže v Rio de Janeiro, proběhlo na Slovensku v Ružomberku Národní setkání mládeže. Tohoto setkání se zúčastnila také česká mládež. Zde přinášíme svědectví jedné z účastnic. Když vezmu celé setkání popořadě podle programu, začínám pátkem. Otevírací (festival) ceremoniál Festa Brasiliana byl vydařený, vše perfektně vymyšleno i připraveno. Páteční program byl z velké části ve skupinkách. Každá měla svého animátora. Jak jsem se později dozvěděla, animátoři si aktivity nejprve testovali na sobě – jako kdyby byli účastníci (během přípravného týdne). Společně jsme prožili večeři a křížovou cestu. Její text jsme našli na stránkách brožurky, tak to bylo celkem snadné. Vrcholem večera pro mě byla svědectví. Opravdu shledávám, že jsou strašně důležitá. To je totiž to, co si člověk nejsnáze zapamatuje a co si vlastně odnese. V sobotu jsme začínali ranními modlitbami po diecézích. (My měli českou). Texty opět skvěle připravené (díky knězi i přelo-

žené do češtiny), nebylo třeba improvizovat, „jen“ sehnat lidi. I v brožurce jsme měli napsané verše z Bible, které se týkají tváře – našeho tématu. Dalším bodem byla katecheze. Přišlo mi, že i ony byly skvěle animované. Např. když biskup vykládal o klávesnici, na pódium přinesli ohromnou klávesnici (papírovou) – tady dík všem, kteří ji tam minimálně půl hodiny drželi, spíš víc, a taky rekvizitářům. Co mi přišlo skvělé, bylo, že mluvené slovo bylo prostřídáno nejen s písničkami, ale i s tancem, či jinými uměleckými čísly. Myslím, že to program opravdu velmi oživí. Odpoledne věnované expu povolání se vydařilo. Hnutí a řehole už samy o sobě nabízejí celkem pestrou škálu, takže bych řekla, že si snad každý přišel na své. Zároveň probíhala adorace, zpovědní služba, ale byl i čas pobýt s přáteli a popovídat. Budoucnost církve 4/2013

40

V neděli se mi hodně líbil multimediální růženec – různé jazyky i místa světa…modlilo se dobře. Jediné, co mi trochu přišlo jako vada na kráse, byla závěrečná mše od 14:30 do 16:30. Kvůli spojům domů mi to přišlo celkem pozdě, i když chápu záměr dát mši jako hřeb programu. Volba místa – a Kalvárii, na přímém slunci, nebyla ideální. Ale věřím, že kdyby nepralo slunce, mohlo by to být i fajn. Ale sama jsem na té mši už nebyla. Organizace i ubytování bylo fajn. Mile mě překvapila vstřícnost. Když člověk o něco poprosil, nic nebyl problém, nikdo se na něj nezlobil…To bylo vážně fajn. Další věc, kte-

studium rou velmi kvituji, byla výzdoba. Když jsem viděla halu v neděli odstrojenou, žasla jsem – opravdu velká změna. Kdybych to měla celkově zhodnotit, tak prostě výborné. Na to, že to byla první taková slovenská akce, tak se myslím, velmi vydařila. Marie Mejstříková je studentkou architektury, účastní se různých akcí pořádaných diecézními centry pro mládež a je členkou křesťanské skupiny KaPři, která doprovázela Celostátní setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou v roce 2012.

PROSÍM O PŘÁTELSKÝ DIALOG Kniha, která shrnuje vše, co papež František řekl při příležitosti XXVIII. světového dne mládeže během návštěvy Brazílie v červenci 2013, nabízí šanci vstoupit do pape-

žova duchovního života a pochopit, s jakým poselstvím tento muž přichází. Jeho promluvy poslouží jako inspirace všem, kteří je budou číst s empatií a otevřenou myslí.

JSTE NADĚJÍ CÍRKVE Jste nadějí církve Sekce pro mládež ČBK ve spolupráci s nakladatelstvím Paulínky vydala knižně ve dvou dílech promluvy Benedikta XVI. k mládeži s názvem: Jste nadějí církve. První díl mapuje průběh světových dnů mládeže a obsahuje studii P. Jana Balíka. Druhý díl přináší výběr z papežových promluv pro mládež během apoštolských cest

Budoucnost církve 4/2013

a několik stěžejních projevů o mládeži. Čtenáři a především kněží najdou na stránkách těchto knih velkou moudrost, inspiraci pro pastoraci a jistě se jich dotkne něco z toho, jak odvážně a inkulturovaně byl papež Ratzinger schopný oslovovat mladé lidi. Komplet lze zakoupit či objednat v knihkupectví Paulínky nebo v prodejnách Karmelitánského nakladatelství. Cena kompletu: 288 Kč.

41

informace

POZVÁNKY DNY DŮVĚRY Ekumenické setkání mladých organizované ve spolupráci s komunitou Taizé, se už v České republice staly tradicí. Letos jsou mladí lidé ve věku 15-35 let zváni do Prahy, kde se Dny důvěry uskuteční 15. - 17. listopadu v chrámu Nejsv. Srdce Páně na Vinohradech. Od pátku do neděle se účast-

níci zapojí do společných modliteb s meditativními zpěvy, nasloucháním Božímu slovu a modlitbou v tichu. Na programu budou biblické úvody, sdílení ve skupinkách, semináře a společné jídlo, stejně jako v Taizé. Přihlášky a více informací naleznete zde: www.dnyduvery.cz

CELOSTÁTNÍ SETKÁNÍ ANIMÁTORŮ Sekce pro mládež ČBK připravuje na rok 2014 Celostátní setkání animátorů s názvem „Nikdo není ostrov“, které se bude konat od 17. do 23. srpna 2014 v Třešti. Hlavním tématem budou vztahy v různých formách. Témata přednášek na hlavním pódiu budou následující: 1) Přirozený zákon – filosofické téma 2) Kdo jsem? – křesťanská antropologie 3) Jak se učit vztahům – psychologický pohled 4) Rodina 5) Církev

Ve dvou večerních programech budou zařazena (jinou formou než formou přednášky) témata Vztah s Bohem a Odpuštění. Setkání je určeno pro účastníky animátorských kurzů, pro aktivní mladé ve farnostech, společenstvích, řeholích, hnutích a pro mladé, kteří se chtějí stát aktivními. Setkání je určeno pro mladé ve věku 16-30 let. Příspěvek účastníka: 2200 Kč, při úhradě do 31. 5. 2014 - 1900Kč. Přihlášky a podrobnější informace na: www.csa2014.signaly.cz

KONFERENCE O MLÁDEŽI Termín: 28. – 29. listopad 2013 Místo konání: Praha – Vinoř Cíl: 1) Diskuse zodpovědných lidí, reflexe činnosti, vzájemné poznání a inspirace v oblasti

práce s mládeží, hledání nových cest. 2) Přinášet osobám zodpovědným v církvi za pastoraci impulzy z prostředí mladých lidí. Přihlášky posílejte na: [email protected] Budoucnost církve 4/2013

42

informace

NAKLADATELSTVÍ PAULÍNKY Jungmannovo nám. 18, 110 00 Praha 1, tel.: 224 818 757, 733 755 999, on-line knihkupectví: www.paulinky.cz, [email protected], [email protected]. Organizacím dáváme 15% slevu u knih. Poznejte papeže Františka a dejte ho poznat dalším! Kdo je papež František? (DVD) Dokument o životní cestě a postojích papeže Františka s dosud nezveřejněnými záběry z jeho působení v Argentině. O svém pohledu na J. M. Bergoglia hovoří představitelé Tovaryšstva Ježíšova, univerzitní profesoři, biskupové a novináři. Český dabing, 44 minut, 199 Kč Otevřená mysl, věřící srdce Jorge Mario Bergoglio – František Kniha obsahuje přednášky čtyř cyklů duchovních cvičení, v nichž je křesťanský život představován jako neúnavné úsilí o zlepšení kvality života, a to jak ve vztahu k Bohu, tak k lidem a světu. Svou konkrétností je dobrým průvodcem pro duchovní život každého křesťana. Váz., 320 str., 295 Kč

V taktu liturgie Liturgický kalendář 2014 Praktické vydání na cesty nebo k vložení do velkých pracovních diářů či vašich biblí. Každá stránka obsahuje jeden týden. Nechybí žádné informace, na které jste zvyklí z předešlých diářů. Dny jsou barevně odlišeny podle liturgického období. NOVINKA, VHODNÉ PRO MLADÉ!, Brož., 64 str., 48 Kč Tip na knihu (nejen) pro kluky! Pepa Hes Buen camino Nejen o cestě do Compostely Na pouti se může mezi synem a otcem stát ledacos, proto se před poutníky vynoří i některé nevyřešené situace. Jejich cesta (camino) se také prolne s aktuálními problémy, které doma řeší osmnáctiletá dcera, ale také jedna mladá učitelka. Knize nechybí vtip ani dramatické situace. Je určena pro středoškoláky i jejich rodiče. Váz., 108 str., cena 142 Kč

Chystáte ples, soutěž …? Máme knihy, které můžeme za podstatně nižší cenu nabídnout, někdy i darovat. Ozvěte se na: [email protected] Budoucnost církve 4/2013

XXVIII. světový den mládeže “Jdětě tedy, získejte za učedníky všechny národy.” (srov. Mt 28,19)

Vydává Sekce pro mládež ČBK a Asociace křesťanských sdružení mládeže o.s. Thákurova 3 160 00 Praha 6