Advokátní kancelář VESELÁ SAMKOVÁ s.r.o. zapsaná u Městského soudu v Praze, odd. C, vložka 137918, IČ: 283 86 671 Mgr. Martina R. BLAHOUŠOVÁ Mgr. Lucie DIASOVÁ VEJVODOVÁ Mgr. Petra GERLICHOVÁ Mgr. Jana HAVIGEROVÁ Mgr. Alena NAJGEBAUROVÁ Mgr. Petra KOŢNEROVÁ JUDr. Klára A. VESELÁ SAMKOVÁ, Ph.D.
Španělská 6, 120 00 Praha 2 tel.: 224 239 390, 224 238 996 fax: 224 210 309 e-mail:
[email protected] [email protected] www.lawyers.cz
Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě Havlíčkovo nábř. č. 34 1728 81 Ostrava doporučeně - DVOJMO
V Praze dne 23. srpna 2011
Žalobkyně:
Bc. Marcela Urbanová, nar............................. trvale bytem .......................................
Právně zastoupena: Advokátní kanceláří Klára Samková s.r.o., se sídlem Praha 2, Španělská 742/6 zapsaná u Městského soudu v Praze, odd.C, vloţka 37918, IČ: 283 86 671 jednající svou jednatelkou JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., a v případě zákonné nutnosti osobního zmocnění zastoupena JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D. advokátkou s kontaktní adresou výše uvedenou Žalovaný:
Jiří Čunek, nar. ............................ trvale bytem ..................................
Právně zastoupen: JUDr. Radkem Závodným, advokátem v Praze 5, Duškova 917/4
o d v o l á n í žalobkyně do rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 42/2010-485 a to jmenovitě do bodů II., IV., VI., rozsudku Přílohy: 1) článek „státní zástupci chybovali v kauze Čunek“ 2) rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 3863/2010 3) článek v časopisu Jalovec z 2. srpna 2011 „Čunek má Urbanové zaplatit 80 tisíc, Urbanové se to zdá málo, Čunek ani to nechce dát.“ 4) dopis právní zástupkyně ţalobkyně ţalovanému ze dne 9. 8. 2011 5) protokol z jednání u OS Vsetín ze dne 9. 8. 2011 1
I. 1) Dne 10. 8. 2011 obdrţela právní zástupkyně ţalobkyně rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ve výše specifikované věci. 2) V zákonné lhůtě, která uplyne dne 25. 8. 2011 se ţalobkyně do tohoto rozsudku odvolává, a to jmenovitě pouze do bodů II., IV., VI., rozsudku. 3) Důvody, proč se ţalobkyně odhodlala k odvolání, budou uvedeny níţe.
II. Ţalobkyně chce předeslat, ţe celkově povaţuje rozsudek za kvalitní, je vidět, ţe soud se snaţil o vyváţený přístup. Jestliţe se ţalobkyně rozhodla se do některých bodů rozsudku odvolat, učinila tak ze tří hlavních důvodů. a) prvním důvodem – poněkud paradoxně – je snaha ochránit samotný Krajský soud v Ostravě, případně další soudy, před dalším nápadem ţalob. Tím ţe prvoinstanční soud zamítnul ţádost ţalobkyně, aby byla ţalovanému uloţena povinnost zdrţet se dalších komentářů na adresu ţalobkyně, dojde, respektive jiţ dochází k situaci, kdy se ţalobkyně bude muset znovu a znovu obracet na soud s ţádostí, aby ji ochránil před neustálými a stále pokračujícími útoky ţalovaného. K tomuto bodu se odvolatelka vyjádří dál, v rámci podrobného zdůvodnění odvolání. b) druhým důvodem je, ţe ţaloba svým charakterem a zejména rozsahem útoku na ţalobkyni, se zcela vymyká jakýmkoliv dříve známým měřítkům. K takovýmto útokům v takovémto rozsahu ještě nikdy nedošlo a schází zde judikatura. Prvoinstanční soud rozhodoval v řadě jednotlivostí dle svého úsudku – zajisté dle svého nejlepšího vědomí, avšak bez opory jakékoliv předchozí judikatury. Ţalobkyně v některých jednotlivostech proto nesouhlasí s hodnocením soudu a povaţuje je za příliš subjektivní, coţ rozebere dále v jednotlivých bodech svého odvolání. c) třetím důvodem je, ţe v mezidobí – a to dokonce v době po vydání rozsudku první instance došlo k odhalení nových skutečností, o kterých nemohla být ţalobkyně informována. Proto se na tuto skutečnost nevztahuje zásada koncentrace řízení. Jde o to, ţe v mezidobí Nejvyšší státní zastupitelství prověřilo postup různých státních zástupců v „kauze Čunek“, o čemţ média referovala dne 17. 8. 2011.1 Z uvedeného článku je zřejmé, ţe NSZ našlo „řadu formálních a věcných pochybení a nestandardních postupů státních zástupců NSZ i tehdejšího vedení NSZ...předmětná věc byla šetřena nedůsledně mimo rámec trestního řízení a nebyla provedena celá řada úkonů k možnému jejímu objasnění.“ Za této situace se jeví pravděpodobným, ţe ţalovaný se dopouštěl svého jednání vůči ţalobkyni nejen na svoji mediální obranu, ale proto, ţe si nebyl jist, zda manipulace, prováděné některými státními zástupci v jeho prospěch, budou dostatečně účinné, aby zabránily jeho vlastnímu trestnímu stíhání. Takováto pohnutka ţalovaného by ovšem byla obzvláště zavrţeníhodná, protoţe poškozováním osobnostních práv jiného (zde ţalobkyně) zakrýval svou vlastní trestnou činnost. Proto žalobkyně navrhuje, aby si odvolací soud vyžádal zprávu NSZ o vyšetřování „kauzy Čunek“ a provedlo jí důkaz, směřující k objasnění motivů žalovaného. Zde totiţ nelze přehlédnout fakt, ţe ţalovaný měl mimořádné moţnosti pro 1
viz http://www.novinky.cz/domaci/242038-statni-zastupci-chybovali-v-kauze-cunek-i-ukatarskeho-prince.html
2
zakrývání své případné trestné činnosti, neboť na jeho přítomnosti ve vládě stála celá tehdejší vládní koalice. Proto je moţno pokládat za velmi pravděpodobné, ţe veškerá předchozí šetření, činěná v době personálních aktérů z doby minulé vlád, mohla být touto skutečností velmi výrazně ovlivněna.
III. k jednotlivým bodům odvolání A. odůvodnění k odvolání do bodu II. 1) V bodě II soud zamítnul ţádost ţalobkyně, aby ţalovanému byla uloţena povinnost zdrţet se difamujících výroků a hodnotících soudů o ţalobkyni, přičemţ tyto výroky byly konkretizovány. Soud ve svém písemném odůvodnění (viz str. 40, poslední odstavec zdola a násl.) uvedl názor, ţe výroky ţalovaného spadají pod ochranu čl. 17 Listiny základních práv a svobod, coţ je ochrana svobodně přijímat a rozšiřovat informace a svoboda zastávat vlastní názory. Toto právo ţalovaného, které dle názoru soudu pokrývá právě právo ţalovaného svobodně se vyjadřovat o ţalobkyni, postavil soud do kontradikce s právem ţalobkyně na lidskou čest a důstojnost. V tomto směru s hodnocením soudu ţalobkyně zcela zásadně nesouhlasí. Právo „rovnosti zbraní“ a „vyvaţování“ – totiţ vyvaţování míry zásahů do jednotlivých práv jedince, jsou zásadní principy, podle kterých rozhoduje na příklad Evropský soud pro lidská práva. Podmínkou pro uplatnění takového principu však je, ţe obě „práva“ mají svůj zákonný obsah. V jednom případě je obsahem tohoto práva „čest“, v druhém případě je obsahem tohoto právo „informace“. Zde je na místě se ptát, jakou informační hodnotu mají sdělení ţalovaného – příkladmo – ţe na úřadě mají atraktivnější ţeny neţ je Marcela Urbanová. Ţalobkyně je na rozdíl od soudu toho právního mínění, ţe výroky ţalovaného jsou typickým příkladem zneuţití svobody slova a právě z tohoto důvodu by ţalobkyně měla poţívat zvýšené ochrany od soudu. V tomto případě se dle názoru ţalobkyně jedná ze strany soudu o nepochopení nástroje „vyvaţování zbraní“ a „vyvaţování práv“ coby principu ústavněprávní ochrany. V tomto směru pak rozhodnutí soudu ţalobkyně hodnotí jako dezinterpretaci standardní judikatury Ústavního soudu (a to včetně KS Ostrava citovaného nálezu I.ÚS 453/03) a judikatury ESLP, a to zejména ve vztahu k čl. 8 Úmluvy, případně i čl. 3 Úmluvy – zákazu poniţujícího jednání. Tím pádem v tomto aspektu rozsudek KS Ostrava porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na tomto místě ţalobkyně připomíná, ţe před prvoinstančním soudem ţalobkyně opakovaně argumentovala porušením jak Listiny lidských práv a svobod tak Úmluvy o lidských právech; ovšem na tuto argumentaci soud ţádným způsobem nereagoval. Lze tedy konstatovat, ţe s touto argumentací ţalobkyně se soud nevypořádal, čímţ lze povaţovat jeho rozsudek za nedostatečně odůvodněný. Soud má přitom za povinnost se vypořádat se všemi relevantními skutečnostmi i tvrzeními a pokud k nim nepřihlédne, má toto explicitně ve svém rozsudku označit. 2) Prvotním účelem rozsudku je upravit v konkrétním případě práva a povinnosti účastníků řízení, popř. konstatovat existenci či neexistenci určitého práva ve vztazích mezi účastníky řízení. Rozsudek má dále i povahu sankční, která se projevuje zejména v oblasti úhrad nákladů řízení, kdy obecně platí, ţe platit soudní řízení má ten, kdo právo porušil. Kromě toho však má rozsudek plnit i funkci preventivní, která by měla být vedena zejména snahou o zabránění zneuţívání soudnictví. Tato preventivní funkce rozsudku přímo souvisí 3
s efektivností soudní ochrany. Na tuto funkci ovšem rozsudek Krajského soudu v Ostravě – podle názoru ţalobkyně v jistém smyslu – zcela rezignoval. Soud ve svém rozsudku naopak na str. 39, čtvrtý odstavec odspodu, konstatoval, ţe „z dalších důkazů, které soud v řízení provedl, pak již neučinil žádná pro své rozhodnutí významná zjištění, jednalo se zejména o novinové články týkající se kazy soudce JUDr. Kučery.... Rovněž nehodnotil obsah internetových stránek žalovaného, kterýžto důkaz byl předložen soudu po koncentraci řízení a jako takový byl nepřípustný.“ Ohledně údajně nepřípustného důkazu, předloţeného po koncentraci řízení je nutno podotknout, ţe soud se nezabýval zjišťováním, kdy byly texty, hrubě se opět dotýkající cti ţalobkyně, na webové stránky ţalovaného umístěny, takţe není moţno říci, zda jejich odmítnutí jako důkazu bylo či nebylo opodstatněné. V kaţdém případě se však zde soud dopustil chybného hodnocení těchto důkazů, a to jak těch, které byly uplatněny včas, tak i důkazů uplatněných ve sporném období. Bez ohledu na obsah, respektive na opodstatněnost obsahu těchto článků a textů z těchto důkazů vyplývalo, ţe ţalovaný pokračuje v útocích na ţalobkyni i poté, co bylo zahájeno toto soudní řízení, jehoţ hlavním účelem bylo a je právě zastavení výroků a hodnotících soudů ţalovaného. Jinými slovy, z těchto důkazů vyplývalo, ţe ţalovaný ve svých útocích na ţalobkyni pokračuje. Jelikoţ se ţalobkyně jiţ jednou proti útokům ţalovaného bránila – a to touto ţalobou – bylo lze předpokládat, ţe se bude bránit i nadále. Na základě napadeného rozsudku jí však nezbývá nic jiného, neţ aby se bránila proti kaţdému jednomu útoku samostatně. Ţalobkyně je přesvědčena o tom, ţe soud měl hodnotit tyto důkazy právě s ohledem na přetrvávající útoky ţalovaného. Přístup soudu je však z hlediska hospodárnosti řízení, a to jak pro ţalobkyni, tak pro samotný soud, zcela kontraproduktivní. Z tohoto hlediska je nutno konstatovat, ţe rozsudek naprosto nesplňuje svoji preventivní funkci. 3) Na tomto místě ţalobkyně poukazuje na skutečnost, ţe k útokům ţalovaného dochází nejen poté, co byla podána ţaloba tak, jak je o tom referováno v předchozím odstavci, ale i po vydání rozsudku. Dne 2. srpna 2011 otisknul týdeník Jalovec2 na třetí stránce článek s názvem „Čunek má Urbanové zaplatit 80 tisíc, Urbanové se to zdá málo, Čunek ani to nechce dát.“ Zde ţalovaný zásadním způsobem zpochybňuje rozsudek prvoinstančního soudu, kdyţ ţalovaný v daném článku znova uvedl: „Dokonce i Ústavní soud shledal, že Urbanová nemluvila pravdu. Každému normálnímu člověku je jasné, že nepravda je lež. Pokud ostravský soud tvrdí opak, jistě to napraví odvolací soud.“ Prvoinstanční soud se přitom, jak ve svém ústním odůvodnění tak i v písemném odůvodnění rozsudku, velmi podrobně zaobíral tím, k jakému závěru Ústavní soud došel a shledal, ţe interpretace, kterou ţalovaný opakovaně uţívá, naprosto nevychází z usnesení Ústavního soudu, na který se tento odvolává. V bodu I. svého rozsudku – byť dosud nepravomocného – soud ţalovanému uloţil, aby se o ţalobkyni zdrţel výroků, ţe je lhářka. V uvedeném článku to ţalovaný v podstatě tvrdí opět, přičemţ – ačkoliv on sám není právník – obviňuje prvoinstanční soud z toho, ţe není schopen pochopit smysl usnesení Ústavního soudu. Z uvedeného je zřejmé, ţe ţalovaný nejen nepřestává útočit na ţalobkyni, ale stejným způsobem útočí na kohokoliv, kdo se názorově ţalobkyni přiblíţí, byť by to byl i soud. Kromě toho ţalovaný pokračuje i v dalších útocích stejného obsahu jako jsou ty, za které byl zatím nepravomocně odsouzen. Za této situace, kdyţ úmysly ţalovaného jsou zcela zjevné, je ţalobkyně toho názoru, ţe jí náleţí obzvláštní ochrana postavená právě na zásadě uplatňování preventivní funkce rozsudku a ţádá, aby bod II. rozsudku byl odvolacím soudem změněn právě v tomto smyslu. 4) Prvoinstanční soud v daném ustanovení téţ odmítnul ţalobkyni ochranu, co se týká zdrţení se uveřejňování jakékoliv korespondence. Na tomto místě je třeba uvést, ţe tato ţádost není 2
viz příloha č. 3 – článek z týdeníku Jalovec z 2. 8. 2011
4
ţádostí obsolentní, neboť s ohledem na pokračující útoky ţalovaného na ţalobkyni je ţalovaný vyzýván dalšími dopisy právní zástupkyně ţalobkyně, aby se svého jednání zdrţel.3 Je přitom zřejmé, ţe veškerá korespondence právní zástupkyně ţalobkyně můţe mít stejný osud, jako měla předchozí korespondence s ţalovaným4. Prvním uveřejněným dopisem byl totiţ dopis právě právního zástupce ţalobkyně, a to JUDr. Vídeňského. Soud zde zcela přistoupil na názor ţalovaného (viz str. 2, 4. řádek shora a dále str. 42 rozsudku, 16. řádek shora), ţe se ţalovaný cítil být dopisem vydírán. Ţalobkyně povaţuje za zcela absurdní, aby výzva advokáta, aby se adresát zdrţel jistých kroků, jinak budou podniknuty další právní akce, byl povaţován na vydírání. Jedná se o zcela běţnou a standardní formulaci, se kterou se soud musel jiţ nespočetněkrát setkat. Je to naopak výzva ke smírnému řešení. Pro ţalobkyni je neakceptovatelné, aby výzva k dodrţování práva byla hodnocena soudem (!!!!) jako vydírání. Ţalobkyně se také naprosto neztotoţňuje s hodnocením soudu, ţe ţalobkyně musela počítat s tím, ţe obsah dopisu můţe proniknout na veřejnost, neboť nemohla vědět, jak s ním třetí osoby naloţí. (viz str. 42 4. řádek shora). Toto jiţ není odůvodnění rozsudku, to je spekulace soudu. To, ţe ţalovaný seznámil s některými částmi dopisů Radu města, bylo jen a pouze jeho vlastní iniciativou, kterou s ohledem na charakter dopisu nebylo moţno předvídat. Pokud soud uvádí, ţe tyto dokumenty byly veřejné, protoţe byly prezentovány na radě města Vsetín, je třeba upozornit, ţe soud nezhodnotil svědectví MUDr. Orolinové a Dr. Gajdůšek správně, neboť opominul jeden důleţitý fakt: oba jmenovaní svědci se totiţ vyjadřovali k rozdílným listinám. Dr. Gajdůšek se vyjadřoval k dopisu, který byl údajně prezentován ţalovaným na radě v roce 2004, přičemţ šlo o prezentování dopisu dr. Vídeňského. Proti tomu MUDr. Orolinová se vyjadřovala k osobnímu dopisu ţalobkyně z července 2006. Naprosto ničím nepodloţená je pak spekulace soudu, týkající se funkcionářů KDUČSL ing. Kasala, ing. Kalouska a Mgr. Šojdrové. Ţalobkyně jakoţto sekretářka starosty za KDU – ČSL byla seznámena s poměry panujícími v KDU – ČSL a právě na základě této znalosti mohla kvalifikovaně dovodit, ţe únik informací z tohoto dopisu na veřejnost právě z těchto zdrojů je zcela vyloučen. Ostatně je zde i jeden zcela nezanedbatelný důkaz pravdy: nikdo ze jmenovaných nikdy z tohoto dopisu neuveřejnil ani slovo.... Totéţ se týká i dopisu, adresovaného manţelce ţalovaného. Soud uvádí, ţe ţalobkyni musela být známa soukromá adresa ţalovaného (viz str. 42, 11. řádek shora) a má jí „za zlé“, ţe dopis poslala jednak manţelce ţalovaného do její ordinace, jednak samotnému ţalovanému dopis předala prostřednictvím sekretariátu jeho někdejší kanceláře. Soud nevzal na vědomí opakované tvrzení ţalobkyně, ţe dopis předala s upozorněním sekretářce, ţe se jedná o osobní korespondenci a jako taková nemá být evidována v systému úřední korespondence, pro coţ svědčí i další důkazy. I v těchto případech soud opět vychází ze svých subjektivních stanovisek. Pokud by ţalobkyně poslala svůj dopis na soukromou adresu ţalovaného, mohlo dojít k situacím, které by jiţ byly úplně mimo její kontrolu a které by jí následně mohl soud velmi důrazně vyčíst. Soud totiţ vůbec nevzal v potaz, ţe ţalovaný má čtyři děti, které v době incidentu byly nezletilé, a ţalobkyně neměla ţádnou povědomost o tom, jakým způsobem se zachází se soukromou korespondencí v bydlišti ţalovaného. Nemohla tedy riskovat, ţe to budou nezletilé děti, které by se mohly s obsahem dopisu seznámit, coţ ţalobkyně povaţovala za krajně nevhodné. Tvrzení soudu, ţe „dopis tím, ţe byl doručen třetím osobám, ztratil svou soukromou povahu“ (viz str. 42, 20. řádek shora) je opět zcela spekulace soudu. Ţalobkyně 3
viz příloha č. 4 – dopis právní zástupkyně ţalobkyně ţalovanému ze dne 9. 8. 2011 tato poznámka je vkládána při poslední revizi textu dne 23. 8., kdy v tomto dni jiţ VYŠEL!!!! dopis právní zástupkyně ţalobkyně, označený jako příloha č. 4 v týdeníku Jalovec. protoţe není moţno zabezpečit z technických důvodů přiloţení tohoto důkazu k samotnému textu, ţádá ţalobkyně soud, ab tak mohl učinit dodatečně. Jiţ nyní je však zřejmé, ţe ţalovaný pokračuje v uveřejňování soukromé korespondence právní zástupkyně ţalobkyně s ním. 4
5
má obecně značné pochybnosti o tom, zda jakýkoliv soukromý dopis, odeslaný přesně definovanému počtu osob, můţe nabýt jen z titulu „rozdělovníku“ veřejné povahy. Ţalobkyně je naopak přesvědčena, ţe k uveřejnění jakékoliv korespondence je třeba souhlasu obou stran této korespondence – adresáta i odesílatele. Jinak by totiţ – mimo jiné – zcela ztratil smysl „otevřeného dopisu“, který je v občanské praxi znám a běţně pouţíván. Pokud dopis není označen jako „otevřený“, pak se jedná o soukromou korespondenci, i kdyţ adresátů je vícero. Soud dále uvedl, ţe rozumí motivům ţalovaného, ţe se cítil být vydírán. Z tohoto důvodu pak soud odepřel ţalobkyni svou ochranu. Zde se ovšem dostáváme do situace, kdy ţalobkyně se stává na základě rozhodnutí soudu odpovědnou za pocity ţalovaného, které jsou ještě navíc – a to i dle tvrzení soudu – vyvolávány interpretací třetích osob, zde zejména ing. Čenka, vydavatele týdeníku Jalovec. To však vede uţ ke zcela absurdním závěrům, kdy ţalobkyně měla být schopna – dle vyjádřeného názoru soudu – předjímat emocionální stavy ţalovaného a dle nich korigovat svoje vlastní jednání. Uvedené vývody soudu jsou důkazem, jak jedna situace můţe být subjektivně vnímána naprosto odlišně a podle názoru ţalobkyně je toto důvodem, proč si zaslouţí hodnocení soudu minimálně objektivizaci. 5) Z důvodu, uvedeného v předchozím odstavci, nemůţe ţalobkyně souhlasit ani se stanoviskem soudu, kdy soud v podstatě souhlasí s hodnocením ţalovaného, ţe byl vydírán (viz str. 42, 2. odstavec). Jestliţe pracovník, který je přesvědčen o oprávněnosti svého nároku, se ozve vůči svému zaměstnavateli a ţádá jej o nápravu s tím, ţe pokud jí nebude vyhověno, tak „podnikne další kroky“, se dle závěru soudu dostáváme do situace, kdy by jakýkoliv nesouhlas s postupem zaměstnavatele byl hodnocen jako vydírání. To by ovšem dovedeno ad absurdum znamenalo v podstatě potvrzení otrokářství v jednadvacátém století. V tomto směru tedy ţalovaná nemůţe neţ povaţovat hodnocení soudu za jsoucí zcela v rozporu se systémem práva. 6) Na str. 43, 7. řádek odspodu a výše prvního odstavce odůvodnění, soud uvedl, ţe bylo prokázáno, ţe „ ţalovaný ţádným způsobem nezasahoval do rozhodnutí rady o ţádostech ţalobkyně na sníţení nájemného či odkupu hájenky, Pokud došlo k revokaci usnesení o sníţení nájemného z listopadu 2005, bylo to po právním rozboru, a to nikoliv se závěrem ţalobkyni sníţení nájmu nepřiznat, ale dořešit problematiku komplexně uzavřením příslušných dodatků.“ Odkaz na systémové řešení vypadá vţdy věrohodně, ale toto systémové řešení můţe být stejně tak dobře skutečnou snahou o systémové řešení jako šikanou. V daném případě důkaz, o co šlo, provedl čas. A čas ukázal, ţe toto „systémové řešení“ bylo navýsost šikanózního charakteru, protoţe nebylo přijato do dnešního dne, tedy do srpna 2011. Naopak je moţno poukázat na zcela novou skutečnost, kterou je rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. srpna 20115. Zde bylo předmětem sporu narovnání vzájemných závazků a pohledávek mezi městem Vsetín a ţalobkyní, a to právě z důvodu neposkytnutí slevy z nájmu pronajatých prostor. Soud zde zkonstatoval, ţe jednání města Vsetín bylo v podstatě chaotického charakteru, správcovská firma „Vsetínská správní a investiční, p.o.“, na kterou poukazoval při projednávání ţádostí ţalobkyně o slevu i ţalovaný, nebyla vůbec aktivně legitimována ve věci. Je tedy zřejmé, ţe celé „systémové řešení“ bylo jen úhybným manévrem – a nyní je otázka, zda města nebo jeho představitele Jiřího Čunka – aby ţalobkyni nebylo vyhověno přesně tak, jak na to poukazovala ve své ţalobě. Tvrzení soudu, ţe ţalovaný nijak nezasahoval do vztahu mezi městem a ţalobkyní, tak dostává pováţlivé trhliny.
5
viz příloha č. 5, protokol z jednání ze dne 9. 8. 2011
6
Závěr: Důvody, proč se ţalobkyně rozhodla podat odvolání do tohoto bodu rozsudku, jsou zřejmé. Rozhodnutí soudu nadále umoţňuje napadání ţalobkyně ţalovaným, a to v jakémkoliv rozsahu. Rozsudek je v tomto bodě postaven na subjektivním hodnocení soudu, které je částečně věcí osobního názoru – nikoliv právního posouzení – částečně vychází z nesprávného hodnocení situace, respektive z nezváţení všech aspektů, částečně jiţ nyní bylo prokázáno, ţe některé interpretace soudu jsou v rozporu s realitou, coţ bylo prokázáno zejména událostmi, ke kterým došlo po vydání rozsudku.
B. odůvodnění k odvolání do bodu IV. 1) V tomto bodu byla zamítnuta ta část ţaloby, ve které se ţalobkyně domáhala omluvy za výroky ţalovaného, které uveřejnil v MF Dnes dne 11. 6. 2007, kdy označil její jednání skrze právního zástupce za „zřejmé vydírání“ a v článku v MF Dnes ze dne 18. 8. 2009 o ţalobkyni uvedl, ţe „si léčí svůj komplex a nějaké problémy“, ţe v deníku Jalovec ze dne 19. 9. 2006 zveřejnil dva osobní dopisy M. Urbanové a ţe během jednání Poslanecké sněmovny dopis JUDr. Vídenského přečetl. 2) Na tomto místě ţalobkyně především namítá, ţe odůvodnění rozsudku je poněkud nepřehledné, takţe není moţno přesně určit, jakými argumenty soud tento bod rozsudku a zamítnutí ţaloby zdůvodňuje. Pokud soud rozdělil hodnocení důkazů na období „před zahájením trestního stíhání“ a „po zahájení trestního stíhání“ ţalovaného, pak toto rozdělení nikterak neodůvodnil a dle názoru ţalobkyně téţ postrádá elementární logiku. Z rozhodnutí soudu totiţ vyplývá, jako by zahájení trestního stíhání vůči ţalovanému bylo polehčující okolností a důvodem, pro který lze jednání ţalovaného vůči ţalobkyni tolerovat. Jestliţe by takovéto rozdělení mělo vůbec smysl, pak naopak dle názoru ţalobkyně by hodnocení počínání ţalovaného mělo být přesně opačné: jestliţe se ţalovaný snaţil zamezit svému vlastnímu trestnímu stíhání dehonestací ţalobkyně – coţ je evidentní a zřejmé – mělo by toto být hodnoceno soudem jako zcela nepřípustné jednání ze strany ţalovaného. 3) K problematice oprávněnosti zveřejnění či nezveřejnění dopisů se ţalobkyně vyjádřila jiţ výše, avšak znovu se musí vrátit i k tomu, ţe soud přečtení dopisu v Poslanecké sněmovně v podstatě povaţoval za normální a odůvodnitelné údajným strachem ţalovaného z vydírání. Soud – jak jiţ ţalobkyně poukázala výše – se jiţ jednou pokusil vyuţít nástroje „rovnosti zbraní“ a „vyvaţování“. Zde v tomto hodnocení však tytéţ zásady soud brutálním způsobem znehodnotil. Naprosto totiţ nevzal v úvahu srovnávání situace KÝM a KOMU a KDE byly dopisy psány a KÝM a KOMU a KDE byly dopisy ţalovaným veřejně zprostředkovávány. Dopisy byly psány v prvním případě advokátem, v druhém případě ţalobkyní – sekretářkou starosty okresního města – coby SOUKROMÉ dopisy právě tomuto starostovi města, případně několika dalším osobám, v kaţdém případě nepočetnému uzavřenému okruhu osob, z okrajové části republiky na zcela lokální úrovni městského úřadu. Dopisy pak byly přečteny jako dopisy VEŘEJNÉ, a to místopředsedou vlády celému národu a to navíc v přímém přenosu televizí z Poslanecké sněmovny, tedy z místa, o kterém panuje v obecném povědomí představa, ţe se v něm projednávají věci nejvyšší důleţitosti. Toto je ovšem tak flagrantní porušení akceptace zásady „rovnosti zbraní“, ţe ţalobkyně nemůţe neţ opět konstatovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
7
4) Soud se dále zaštítil nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 453/03, ve kterém Ústavní soud vyslovil, ţe věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakoţ i osob působících ve veřejném ţivotě a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Byla to sama ţalobkyně, kdo opakovaně upozorňoval soud, ţe ona sama nespadá do jakékoliv kategorie takovýchto vyjmenovaných osob, a tudíţ jí náleţí plná ochrana soukromí v neztenčené míře. (viz str. 41, 2 odstavec shora rozsudku). Krajský soud v Ostravě tedy interpretoval tento nález Ústavního soudu zcela v rozporu s jeho skutečným obsahem. V souvislosti s tímto hodnocením soudu se pak dostává do ještě ostřejšího světla zcela neakceptovatelné hodnocení soudu, ke kterému soud dospěl na str. 50, 2. odstavec shora, svého rozsudku. Zde soud uvedl, ţe TO, ŢE SE ŢALOBKYNĚ STALA OSOBOU VEŘEJNĚ ZNÁMOU,.....BYLO ZAPŘIČINĚNO JEJÍM ROZHODNUTÍM VYSTUPOVAT VE VĚCI MOŢNÉHO TRESTNÉHO STÍHÁNÍ ŢALOVANÉHO ...JAKO SVĚDKYNĚ. Jinými slovy, soud zde uvádí, ţe ţalovaná si můţe za svoje problémy a za svoji medializaci sama, protoţe se připletla do cesty vysokému politikovi, proti kterému se rozhodla svědčit. Toto hodnocení soudu je v rozporu s bazálními elementárními zásadami práva, na kterých je toto postaveno, zejména pak práva trestního. Ţalobkyně připomíná, ţe nebyla oznamovatelkou jednání, které bylo následně vyšetřováno jako trestný čin ţalovaného a zejména, ţe je její zákonnou povinností svědčit o okolnostech, kterých byla svědkem, s jen velmi malou moţností se tomuto svědectví vyhnout (pohrůţka stíháním vlastním a osoby blízké, přičemţ tato výhruţka na výslechu z konce července 2007 ze strany státního zástupce JUDr. Arifa Salichova také padla). Zde je tedy ţalobkyně trestána soudem za to, ţe dodrţela své zákonné povinnosti. Absurdnější situaci si ţalobkyně nedovede představit a odmítá nést za svoje občanské postoje takové důsledky, do kterých ji vmanipulovává prvoinstanční soud. 5) Na tomto místě připomíná ţalobkyně ještě obecný postoj prvoinstančního soudu k její ţalobě, neboť to povaţuje za relevantní s ohledem na posouzení celkového přístupu soudu k jejím podáním. Původně se ţalobkyně doţadovala ochrany z titulu, ţe se stala předmětem celostátní několik let trvající mediální kampaně, coţ je z hlediska kvalitativního něco zcela jiného neţ je ochrana před jednotlivými výroky. Soud tuto ochranu odmítnul ţalobkyni poskytnout a odmítl se zabývat jejím podáním právě v tomto rozsahu. Pod pohrůţkou úplného zamítnutí ţaloby byla ţalobkyně nucena na základě Usnesení KS Ostrava ze dne 15. 3. 2010 specifikovat jednotlivé útoky ţalovaného na svou osobu, čímţ se ovšem zcela setřel onen účinek celkové kampaně, která ve skutečnosti probíhala tak, ţe jednotlivá média mezi sebou opakovaně přebírala články, dotýkající se její osoby, mezi sebou navzájem. Tím byla vytvořena mediální síť, před kterou nemohla ţalobkyně ţádným způsobem utéci, a neexistoval způsob, jak se této kampani efektivně bránit..... Jiţ tímto omezením byla ţalobkyni upřena moţnost domáhat se – a domoci se – zadostiučinění v plné šíři. Dále svým usnesením ze dne 13. 10. 2010 Krajský soud v Ostravě dokonce o d m í t n u l tu část ţaloby ţalobkyně, ve které se doţadovala, aby soud uloţil ţalovanému povinnost se zdrţet výroků a uveřejňování korespondence ţalobkyně (případně jejího právního zástupce) s ţalovaným. Vrchní soud v Olomouci toto usnesení KS Ostrava zrušil s tím, ţe se má podrobně zkoumat jednak odůvodněnost tohoto poţadavku ţalobkyně, jednak to, co má na mysli – zda zákaz aby se seznámily s korespondencí třetí osoby (coţ samozřejmě ţalobkyně naprosto neměla na mysli) nebo zveřejnění ve smyslu medializace. Zde nezbývá neţ konstatovat, ţe Krajský soud v Ostravě permanentně usiloval o zúţení postavení ţalobkyně a ve věci jejího poţadavku na „zdrţení se výroků“ posléze rozhodl v meritu věci stejně, jak rozhodl jiţ dříve po stránce formální. Nejdříve tuto věc odmítnul projednávat vůbec, a kdyţ k tomu byl Vrchním soudem přinucen, tak návrh ţalobkyně meritorně zamítnul. Dle názoru ţalobkyně se přitom neřídil ani odůvodněním usnesení Vrchního soudu, které
8
poměrně velmi přesně určovalo, jakým způsobem má být s touto částí ţaloby naloţeno a které úkony mají být pro posouzení této části ţaloby učiněny. Krajský soud tedy zachovává vůči ţalobkyni konzistentní postoj, který je ve své podstatě odmítnutím poskytnutí spravedlnosti a odmítnutí přístupu k soudu.
C. odůvodnění k odvolání do bodu VI. 1) V tomto bodě bylo zmítnuto, aby ţalovaný byl povinen zaplatit na nemajetkové újmě dalších 9.920.000,- Kč. 2) Ţalobkyně ţádala náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000.000,- Kč. Soud jí přiznal částku ve výši 80.000,- Kč. Stejně jako v předchozích případech, i zde je velmi obtíţné se dobrat, jakým způsobem soud tuto část svého rozsudku odůvodňuje. Pouze nepřímo lze dovodit, ţe hlavním důvodem, proč soud přiznal ţalobkyni ve své podstatě tak nepatrnou částku, je jeho argumentace, ţe ţalobkyně se stala veřejnou osobou (coţ ona, mimochodem, doposud zcela vehementně popírá) BEZ JAKÉHOKOLIV PŘIČINĚNÍ ŢALOVANÉHO. (viz str. 41 odst. 2, 10. řádek shora). Toto soud znovu opakuje, kdyţ na str. 48, 3. odstavec shora, uvádí, ţe „široká medializace obou účastníků nebyla zapříčiněna ţalovaným“. S tímto hodnocením soudu ţalobkyně hrubě nesouhlasí. Byl to naopak ţalovaný, kdo učinil vše pro medializaci ţalobkyně, a to proto, aby její skandalizací podpořil svoje tvrzení o své vlastní nevině ve svém vlastním trestním stíhání. Soud dokonce prohlásil, ţe „v řízení nebylo prokázáno, ţe sám (ţalovaný) tuto pozornost médií podporoval a případně ji vyhledával či inicioval.“ (str. 48, 3. odstavec shora, 7.- 8. řádek). Jestliţe s některými výroky bylo moţno polemizovat, zda jejich hodnocení soudem je či není subjektivní, případně do jaké míry, tak zde je moţno říci naprosto otevřeně, ţe soud uvádí své odůvodnění v rozporu se zjištěným stavem, a v rozporu se skutečností obecně. Do ţádného televizního či rozhlasového pořadu, do „Partie“ na Primě, do „Uvolněte se prosím“ na ČT1, do ţádného z dalších pořadů nebyl ţalovaný nucen a nikam se nemusel dostavit!! Jeho účast na těchto pořadech byla naprosto dobrovolná. Stejně tak dobrovolná a zcela pod jeho kontrolou byla jeho vyjádření o ţalobkyni, kterých se veřejně dopustil. V ţádném z pořadů nebyl ţalovaný nabádán k tomu, aby se o ţalobkyni vyjadřoval způsobem, jakým to posléze učinil. Naopak svědek Jaroslav Kmenta vypověděl, ţe některé výroky, které ţalovaný uvedl na adresu ţalobkyně, byly takového druhu, ţe je jeho list (Mladá fronta Dnes) nemohl uveřejnit, aby si zachoval určitou úroveň. Bylo to právě opakované vystupování ţalovaného, co rozpoutávalo tuto mediální kampaň a co způsobovalo difamující účinky veškerých mediálních výstupů. Toto hodnocení soudu je natolik v rozporu se skutečností, ţe ţalobkyně má váţné pochybnosti o nestrannosti soudu. 3) Soud se – na str. 44 rozsudku – zabýval dopady výroku ţalovaného, který tento učinil v přímém televizním přenosu z Poslanecké sněmovny, kde uvedl: „Nechci zlehčovat tuto okolnost poznámkami, které jsem zaslechl, že se tak chová jen žena, která profesionálně za peníze prodává své tělo.“ Tento výrok, kdy v přímém přenosu místopředseda vlády na půdě Parlamentu o ţalobkyni v podstatě prohlásil, ţe je prostitutka, shledal sice soud za „postrádající elementární slušnost“ s tím, ţe „Smyslem tohoto výroku bylo osobu ţalobkyně skandalizovat a dehonestovat, coţ byl cíl, ke kterému ţalovaný ve svém vystoupení směřoval“, avšak důsledky ve směru k náhradě nemateriálové újmy z toho soud nevyvodil ţádné. Ţalobkyně si nedovede dost dobře představit situaci, která by byla pro ţenu více poniţující a narušující její osobní integritu neţ právě tento výrok, učiněný osobou v takové funkci a na takovém místě. Na toto – pro ţalobkyni naprosto neakceptovatelném hodnocení – navazuje i další část odůvodnění rozsudku, která se nachází na straně 50, 1. odst. shora. Zde
9
sice soud připouští, ţe „výroky ţalovaného byly zaměřeny k ovlivnění veřejného mínění v neprospěch ţalobkyně a v jeho prospěch“, ale zároveň soud dodává, ţe „ţalobkyně sama vystupovala v médiích a měla tak dostatečný prostor ke sdělení svých stanovisek k věci a vyjádření svých vlastních hodnotících soudů. Ţalobkyně tímto způsobem mohla ovlivnit veřejné mínění ve svůj prospěch a poskytnout si satisfakci částečně svépomocí.“ Zde nezbývá neţ s lítostí konstatovat, ţe soud zřejmě vůbec nepochopil, o co ţalobkyni šlo. Nezbývá proto, neţ to znovu zopakovat: ţalobkyně byla soukromá osoba a soukromou osobou také hodlala zůstat. Pokud chtěla být vnímána jako osoba veřejně činná, pak v tom smyslu, který ţalobkyně předestřela soudu ve své závěrečné řeči: tedy jako podnikatelka lokálního významu, profilující se v oblasti kultury. I kdyby ţalobkyně získala veřejnost zcela a úplně na svou stranu, tak by jí to nikdy nemohlo poskytnout ţádnou satisfakci, protoţe prostě – na rozdíl od vrcholového politika – o ţádné mínění veřejnosti nestála!!!! Tento princip je principem ochrany soukromí, ochranou soukromého a rodinného ţivota, který je zaručen mimo jiné i čl. 8 Úmluvy o lidských pávech a svobodách. Interpretací, kterou soud uvedl ve svém odůvodnění, fakticky odmítnul ţalobkyni soudní ochranu. Tím ovšem jednání ţalovaného fakticky schválil a petrifikoval je jako morálně i právně přípustné. Tímto přístupem soudu se cítí ţalobkyně být osobně a lidsky poníţena snad stejně jako výroky samotného ţalovaného. Soud vycházel dále z tvrzení, ţe ţalobkyně „sama v médiích vystupovala“, takţe fakticky si také mohla za mediální kampaň, která se vůči ní zdvihla, sama. Z celého dokazování před soudem však vyplynulo, ţe to nikdy nebyla ţalobkyně, která by sama média kontaktovala a doţadovala se uveřejňování svých stanovisek, naopak před médii prchala, coţ bylo také v podstatě hodnoceno kladně orgány činnými v trestním řízení, kdyţ byla sama ţalobkyně stíhána. Soud tedy staví ţalobkyni do situace, kdy se měla souběţně chovat zcela rozdílným způsobem: na jednu stranu vystupovat, na druhou stranu nevystupovat. Podle instrukcí daných soudem tedy neexistuje způsob, jakým se měla ţalobkyně chovat, aby obstála a obhájila svoje zájmy. 4) Na str. 50, 3. odstavec shora soud uvádí, ţe nezjistil příčinnou souvislost mezi tím, ţe ţalobkyně nemůţe najít práci a výroky ţalovaného. Soud v podstatě opět dospěl k závěru, ţe za vzniklou situaci si ţalobkyně můţe sama, kdyţ se dostala do pozice svědka v korupční kauze, po pěti letech od události, a to po té, kdy ukončila pracovní poměr. Soud dovozuje, ţe za těchto okolností se ţalobkyně mohla jevit jako neloajální a nevěrohodná. Soud nevzal naprosto v úvahu, ţe právě nemoţnost nalezení zaměstnání je klasickým důsledkem účasti oznamovatelů korupčních kauz – zde v postavení svědka. V tomto směru ţalobkyně navrhla i důkazy, které nebyly provedeny, a to zejména výpověď ředitele Transparency International, která nebyla provedena a s kterýmţto návrhem se soud ani nevypořádal. Navíc soudu bylo známo, proč a za jakých okolností ţalobkyně opustila zaměstnání u Městského úřadu Vsetín a jakým dalším způsobem se ucházela o zaměstnání. Jestliţe soud na základě těchto důkazů dospěl k závěru, ţe „nebyla prokázána příčinná souvislost“, pak na rozdíl od předchozích závěrů, ke kterým dospěl v rozporu s prokázaným stavem, lze říci, ţe při tomto hodnocení soud prokázal, ţe je zcela odtrţen od ţivotní reality. Jediné hodnocení, které by soud zřejmě uspokojilo k „prokázání příčinných souvislostí“ by bylo, ţe by ţalobkyně přinesla přípis z některého místa, kde se marně ucházela o zaměstnání, ţe nebyla přijata v důsledku informací, které o ní sdělil veřejnosti ţalovaný. Zde soud jakoby zapomněl, ţe ţaloba na ochranu osobnosti je konstruována tak, ţe důkazní břemeno je sloţeno na bedra ţalovaného. Zde lze konstatovat, ţe proti tvrzení ţalobkyně, ţe nemohla sehnat práci ani zaměstnání právě kvůli výrokům ţalovaného, nepostavil tento ani jedno tvrzení, ani jeden důkaz. Není proto vůbec zřejmé, na základě jakého konstruktu dospěl soud k hodnocení o neexistenci příčinné souvislosti.
10
5) Co se týká výše monetární částky přiznané coby morální zadostiučinění, tam jiţ soud nepodloţil svůj rozsudek naprosto ničím, neprovedl ani ţádnou – byť i nepřímou – úvahu, neopřel se ani o jiţ existující rozsudky vyšších soudů, zejména pak soudu nejvyššího. Zde nelze nepřipomenout rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 3863/2010 z 31. 5. 2011, a rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 65/2008, kdy společnost BAUER MEDIA,v.o.s., vydávající bulvární týdeník „Pestrý svět“ vydala dva články o herci (tedy osobě veřejně činné) Lukáši Vaculíkovi, byla odsouzena k omluvě a pokutě ve výši 300.000,- Kč za to, ţe tento bulvární plátek o veřejně činné osobě napsal, ţe je homosexuál. Při stanovení výše náhrady za nemateriálovou újmu se dle odůvodnění rozsudku „promítlo i to, ţe s výjimkou částečného ovlivnění profesního postavení ţalobce nedošlo k další újmě, např. narušení manţelských vztahů nebo vztahů mezi přáteli.“ V posuzovaném případu bylo naopak prokázáno, ţe došlo k zásadnímu narušení soukromí i osobních vztahů ţalobkyně, a navíc k zásadnímu narušení pracovně-právních moţností ţalobkyně, avšak soud na nic z toho nebral zřetel. Z tohoto důvodu se ţalobkyni jeví částka 80.000,- Kč nejen jako zcela zásadním způsobem nedostatečná, ale především stanovení její výše je nepřezkoumatelné. Ţalobkyně je přesvědčena o tom, ţe soud je schopen na základě svých vlastních úvah a stávající judikatury dospět k ohodnocení skutečné újmy ţalobkyně, kterou byla postiţena na základě jednání ţalovaného.
IV. Závěr: Na základě výše uvedených skutečností ţalobkyně navrhuje, aby se odvolací soud sice spokojil s provedením těch důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně, ale aby navíc také provedl ty důkazy, které nyní soudu předkládá či navrhuje, neboť tyto důkazy nemohly být předloţeny dříve a nevztahují se na ně zásady koncentrace řízení. Odvolací soud nechť téţ provede důkaz výpovědí ředitele organizace Transparency International, a to k otázce souvislosti postavení ţalobkyně na trhu práce a výroky, které na její adresu pronesl ţalovaný, kdyţ s návrhem na provedení tohoto důkazu se prvoinstanční soud opomenul vypořádat. Na základě výše uvedeného dokazování nechť soud vynese v bodech II. IV. a VI. rozsudek, kterým změní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2011 t a k t o: I. Bod II rozsudku se mění tak, že zní: Ţalovaný je povinen zdrţet se uveřejňování osobní korespondence ţalobkyně a zdrţet se všech difamujících výroků a hodnotících soudů, ve vztahu ke vzhledu a chování ţalobkyně, zejména pak všech výroků a hodnotících soudů v tom smyslu, ţe je ledová královna, ţe působí chladně a úřednicky, ţe není přitaţlivá, a ţe se chová jako žena, která profesionálně za peníze prodává své tělo, a zdrţet se všech tvrzení v tom smyslu, ţe je ţalobkyně korupčnice, ţe je nemocnou osobou, ţe si na ţalovaného zasedla ze zištných důvodů, ţe si na případu ţalovaného léčila svůj komplex, ţe ţalovaného vydírala a jakýchkoliv dalších obdobných difamujících a uráţlivých tvrzení a hodnotících soudů zasahujících do práva na ochranu osobnosti ţalobkyně, tj. zdrţet se těchto difamujících výroků a hodnotících soudů o
11
ţalobkyni. Dále je ţalovaný povinen se zdrţet na adresu ţalobkyně i všech výrazů s obdobným obsahem. II. Bod IV. rozsudku se mění tak, že zní: Ţalovaný je povinen zaslat do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ţalobkyni písemnou omluvu v tomto znění: „Tímto se omlouvám Marcele Urbanové, že jsem její jednání skrze jejího právního zástupce označil za zřejmé vydírání a dále za to, že prostřednictvím článku v Mladé frontě Dnes ze dne 11. 6. 2007 jsem se o ní vyjádřil, že si tato na mne zasedla ze zištných důvodů, dále že jsem se prostřednictvím článku v deníku Právo ze dne 17. 6. 2007 vyjádřil k její osobě tak, že mne upozornila, že pokud se tak nestane a nebude jí vyhověno, tak ať nečeká, že bude zvolen starostou města a zvolen do Senátu, a dále za to, že dne 18. 8. 2009 jsem prostřednictvím Mladé fronty Dnes o ní uvedl, že si na tomto případu léčí svůj komplex a nějaké problémy se mnou a že někdo využívá její zášti a dále, že jsem v deníku Jalovec ze dne 19. 9. 2006 a dále dne 13. 2. 2007 zveřejnil její dva osobní dopisy, přičemž jsem následně jeden z těchto dopisů přečetl během jednání v Poslanecké sněmovny. Jiří Čunek.“ III. Bod VI. žaloby se mění tak, že žalovaný má povinnost uhradit žalobkyni další částku na nemajetkové újmě, jejíž výši určí soud. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku, určenou soudem, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Bc. Marcela Urbanová
12
