49. Václav Petrbok

Sylabus

Paměti jako médium zachování „vzpomínky“. Vzpomínky na revoluci 1848/49

Václav Petrbok

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus


PhDr. Václav Petrbok, Ph.D.

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Paměti jako médium zachování „vzpomínky“. Vzpomínky na revoluci 1848/49 Václav Petrbok PROČ BYLA ZVOLENA LÉTA 1848/49 V ČESKÝCH ZEMÍCH? Představují důležitý periodizační mezník, zlom, jak dosvědčují mimo jiné i memoáry a vzpomínky německých, českoněmeckých i některých českých současníků. Revoluce představovala určitou „výjimečnou událost, prostor lidského jednání, období proměn dosavadních lidských životů, kdy jednotliví aktéři byli konfrontováni s novou situací, se kterou se setkali vlastně poprvé v životě.“ Důležitost pro česko-německý poměr: zdánlivě neočekávaně probuzená národní agitace Čechů a zejména ozbrojené svatodušní povstání vyvolaly u českých „Němců“ pocit nesvornosti, narušení řádu, zrady. Těmito událostmi zpětně poměřují celé české národní hnutí. V ČEM SPOČÍVÁ SPECIFICKÁ ÚLOHA LITERATURY? Kromě výrazného imaginativního potenciálu má i důležitou složku mimetickou a socializační. V literatuře si člověk začíná uvědomovat sebe sama skrze charakteristiky a charaktery druhých. JAKÁ JE POZICE MEMOÁROVÉ LITERATURY? Za stěžejní otázku pokládám tzv. pravdivost líčení. A sice nikoliv v tom smyslu, že bychom měli nutně posuzovat tyto texty za „pravdivější“ či „méně pravdivé“, ale je třeba vzít v úvahu, že na rozdíl od literární fikce je biografický nebo autobiografický text referenciální. Jeho předpokladem je tzv. referenciální pakt, odhalený či skrytý, určující jak sféru rozebírané skutečnosti, tak i pravidla a stupeň žádoucí podobnosti v textu. A konečnou referencí k „pravdě“ není bytí samo o sobě, nýbrž bytí pro sebe sama, jež se objevuje v současném aktu vyprávění. V rámci individuálního a svébytného vztahu k příběhu hrdiny memoárového textu se může vypravěč mýlit, lhát, zkreslovat, zamlčovat, ale jeho omyly, lži, zkreslování, zamlčování mají být vnímány jako vlastnosti vyprávění, které si i takto udržuje svůj autentický ráz. CÍL PŘEDNÁŠKY Autor se pokusí analyzovat „kulturu paměti“ na příkladu revoluce 1848/49 v českém prostředí prostřednictvím analýzy existujících memoárových textů účastníků revolučních událostí 1848/49 (W. Ernst, J. V. Frič, J. A. sv. p. Helfert, M. Hartmann, J. Ohéral, F. Palacký, K. Sabina, J. E. Sojka, A. Springer). Klade si i otázku po „neexistenci“ (ať již přirozené či aranžované) těchto textů u jiných čelných osobností tehdejšího společenského a kulturního života (E. Grégr, Luisa Kotz von Dobrsch, F. L. Rieger, J. K. Votka). TEZE PŘEDNÁŠKY Tzv. „nespolehlivost“ autobiografií jakožto pramenů pro poznání historických faktů je zapříčiněna zejména psychologií podávání svědectví. Obraz dějin nebo kulturního prostředí obsažený v memoárových textech spíše poslouží k rekonstrukci společenských, politických, kulturních postojů subjektů, který z odstupu vzpomínají na minulé události. Kulturní a posléze i politická identita chce být vnitřně posilována kulturní a a politickou pamětí v podobě rituálů, pevných jednotících symbolů a mýtů. RESUMÉ Memoárová literatura byla tedy v českém politickém a kulturním prostředí 19. století chápána v prvé řadě především jako autoritativní dokument, jež měl být prověřován kategoriemi pravděpodobnosti a možnosti, taktičnosti a netaktičnosti, zkrátka ohledy aktualizačními a pragmatickými. Motivace uveřejňování pamětí je potom zcela zřejmá: šlo o výrazný institucionální prostředek ovlivňování soudobého společenského a politického života (např. u Jakuba Malého či Josefa Václava Friče), v menší míře i sdělení osobní zkušenosti potomkům (např. u Wenzela Ernsta nebo Vincence Vávry Haštalského). Pozoruhodným způsobem – a

4



sice fikční beletrizací prožitého a vzpomínaného – zveřejňují své reflexe na léta 1848/49 Karel Sladkovský a Karel Sabina. Institucionalizace pamětí, jejich „psaní na objednávku“ ale zcela převážila. Je tedy zřejmé, že ani literární specifika pamětí a memoárů tedy nebyla (a ani nemohla) být náležitě doceněna. Ne náhodou právě na začátku 20. století byla historiky, psychology a sociology, kteří si uvědomovali úlohu pramenů při chápání společenských a kulturních jevů, vypracována metoda využívajících textů memoárové literatury jako především kategorie dokumentu. Vyrovnávání se se vzpomínkou na revoluci 1848/49 se odehrávalo do značné míry v modalitě „biografické vzpomínky“, která váže k vlastním zkušenostem a jejich rámcovým podmínkám. V českém národním politickém a kulturním prostředí 2. poloviny 19. století a počátku 20. století, zjitřeném až hypertrofovanou touhou po historické kontinuitě a svérázu a manifestované v oblasti politické historickoprávní doktrínou, byly proto paměti, vzpomínky, (osobní) svědectví o revoluci chápány v prvé řadě jako autoritativní dokument. Snad i proto docházelo k vnitřní a vnější autocenzuře jejich potenciálních i skutečných autorů. Bránila tomu ambivalence (pseudo)politické angažovanosti české společnosti let 1848–51, názorově nemálo rozrůzněné, a otevírající – pro recipienta 2. poloviny 19. a počátku 20. století až příliš troufale – vícero možností řešení problematiky politické, sociální a národnostní (např. Palackého opuštění historickoprávní koncepce ve prospěch přirozeněprávní, Riegrův podpis pod minoritní votum o zrušení šlechtictví a všech stavovských předností. Pro vznikající českou národní společnost bylo důležité vytvářet tuto kulturní a posléze i politickou identitu prostřednictvím „stigmatizujícím konstruktem kolektivní alterity“ (Aleida Assmannová), což souvisí s česko-německým „konfliktním společenstvím“.Ten může být právě konstruován preskriptivní normou vedenou autoritářskými patriarchálními zájmy, tedy i prostřednictvím vzpomínek a pamětí „předních vlastenců“, „našich mužů“, „národních výtečníků“ (Alena Šimůnková). SHRNUTÍ Paměti na rok 1848 měly zakládat mýtus politického i kulturního vzkříšení, sebepotvrzovaly dobové snažení politické a kulturní, vymezovaly se vůči politickým a národním odpůrcům. Vzpomínání na revoluci sloužilo jako exemplum, moralita pro snahy přítomné i budoucí. PRAMENY Wenzel Ernst: Gefängniserlebnisse von Prager Studenten in den Jahren 1848–1854, Wien 1913. Josef Václav Frič: Paměti 2, ed. Karel Cvejn, Praha 1960. Eduard Grégr: Student a jeptiška, in: Zdeněk Václav Tobolka (ed.), Ed. Grégra Prozaické a básnické prvotiny, s. 38–54. Moritz Hartmann: Bruchstücke revolutionärer Erinnerungen, in: Idem, Werke X, Stuttgart 1874. Frhr. v. Helfert [Joseph Alexander Helfert]: Der Prager Juni-Aufstand, Prag 1897. Baronin Louise Kotz: Was ich erlebte! Was mir auffiel! Erinnerungen vermischten Inhaltes 1–3, Prag 1859. Jakub Malý: Naše znovuzrození 1 – 2, Praha 1880. Johann Ohéral: Denkwürdigkeiten aus dem Jahre 1848 und 1848. Erinnerungen, Rückblicke eines Reichstagsabgeordneten, Mährischer Wanderer XL, 1851, s. 111–139 Anonym [K. Sabina], Dopisy přátelské p. p. J. B. o Desátém máji r. 1849, Svoboda III, 1869, s. 257–261, 298–300, 339–343, 375–377. František Palacký: Nejnovější politické úvahy. Doslov k Radhostu, Praha 1874. Jan Erazim Sojka: Naši mužové, Praha 1862–63. Anton Springer: Aus meinem Leben, Berlin 1892. Wácslaw Wladiwoj Tomek: Z mého žiwota 1, Praha 1905.

Václav Petrbok

5


LITERATURA Jan Assmann: Kultura a paměť, Praha 2001. Aleida Assmann: Einleitung, in: Aleida Assmann – Heidrun Friese (ed.), Erinnerung, Geschichte, Identität 3, Frankfurt/M. 1999, s. 11–23. Marcin Filipowicz–Alena Zachová: Paměti rodu. Případ Hradec Králové, Červený Kostelec 2009. Philippe Lejeuner: Der autobiographischer Pakt (1973/75), in: Günter Niggl (ed.), Die Autobiographie. Zu Form und Geschichte einer literarischen Gattung, Darmstadt 1989, s. 214–257. Bedřich W. Loewenstein: My a ti druzí, Brno 1997. Jan Randák: Životní světy, paměti a jejich interpretace, in: Milada Sekyrková (ed.), Paměti a vzpomínky jako historický pramen, Praha 2006, s. 79–89. Alena Šimůnková: Měšťanská beseda ve střetu zájmů: politizace a nacionalizace pánského klubu, Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 7, 2005, č. 1-2, s. 73-92. Zdeněk Vašíček:Obrazy (minulosti), Praha 1996. Martina Wagner-Egelhaaf: Autobiographie, Stuttgart – Weimar 2000. Florian Znaniecki: Znaczenie dokumentów autobiograficznych dla badań socjologicznych, Kultura i Społeczeństwo 3, 1970, s. 117–127.

6



Obrázek 1: Mnémosyné, matka Múz. zdroj: http://www.theoi.com/Titan/TitanisMnemosyne.html

Obrázek 2: Moritz Hartmann (1821-1872). zdroj: A. Kohut, Berühmte israelitische Männer und Frauen in der Kulturgeschichte der Menschheit, Erster band (1900), s. 410 Obrázek 3: František Palacký (1798-1876). zdroj: http://www.literarky. cz/?p=clanek&id=2511

Václav Petrbok

7


Obrázek 4: Anton Springer (1825-1891). zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Anton_ Heinrich_Springer.jpg

8



Obrázek 5: Josef Alexander Freiherr von Helfert (1820-1910). zdroj: http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2375

Václav Petrbok

9

49. Václav Petrbok

Recommend Documents