Václav Petrbok Stýkání, nebo potýkání?

Václav Petrbok Stýkání, nebo potýkání?

Triáda

Z dějin česko­německo­rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek

Stýkání, nebo potýkání?

Václav Petrbok Stýkání, nebo potýkání?

Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek

 Vogtova mapa Čech z roku 1712

Kniha vychází s laskavou podporou Česko-německého fondu budoucnosti.

© Václav Petrbok, 2012 ISBN tistěné verze 978-80-87256-57-2 ISBN verze PDF 978-80-87256-91-6

Václav Petrbok Stýkání, nebo potýkání?

Triáda

Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek

Poděkování Tento soubor studií byl obhájen jako dizertační práce v Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy 21. ledna 2004. Snad se sluší poznamenat, že vedení této práce se ujala po náhlém úmrtí Alexandra Sticha na podnět Jana Lehára Hana Šmahelová; měl jsem tu čest „stýkat se i potýkat“ s laskavými i kritickými oponenty Václavem Bokem a Jaroslavem Kolárem. Uznání, kterého se mi tehdy dostalo (cenil jsem si ho zvláště od Zdeňka Vašíčka), posílilo mou vůli vydat tato literárněhistorická miscellanea tiskem. Mezi tehdejším úmyslem a nynějším vydáním však leží dlouhých sedm let, kdy jsem se věnoval jiné práci – především redakční a autorské na Lexikonu české literatury 4 (vyšel 2008), ale i několika dalším projektům a aktivitám (mj. oblíbenému pedagogickému působení). K tomu, že jsem se rozhodl práci i po této delší době zveřejnit, přispělo přesvědčení, že i dnes mohou tyto studie – povětšinou (snad s výjimkou úvodní syntetizující kapitoly) materiálové a interpretační – přispět k lepšímu obeznámení s literárním a kulturním prostředím českých zemí v době 17.–18. století a snad i podnítit další zájem o jeho soustředěnější studium, stále ještě nedosti široké. Samotná zvolená filologizující metoda je – i po letech jsem téhož názoru – přiměřená tématu, které analyzuje. Nezastírám ale, že bych dnes uvažoval o této tematice jinak, respektive že by dnes byla v centru mého zájmu jiná témata; práce je tak i jakýmsi dokumentem mého tehdejšího odborného zájmu a směřování. Tato knižní verze by nevznikla bez podpory Ondřeje Koupila, který mne v četných chvílích malomyslnosti povzbudil, a bez jeho účinné pomoci (redakční práce a překladů latinských textů). Můj upřímný dík patří rovněž nakladateli Robertu Krumphanzlovi za zájem tuto práci vydat, za jeho shovívavost a trpělivost. Za všestrannou podporu děkuji dojatě přátelům Tilmanu Bergerovi, Věře Buriánkové, Veronice Dudkové (rovněž za přehlédnutí překladů z němčiny), Haně Klínkové, Radku Lungovi, Stefanu Michaelu Newerklovi, Janu Randákovi a Martinu Svatošovi. Za porozumění vděčím ovšem i svým rodičům (otec se už bohužel vydání této práce nedožil) a bratrovi. Nemohu však na závěr nevzpomenout s vděčností a díkem i na toho, který „za to všechno může“ – na Alexandra Sticha, původního vedoucího dizertační práce.

Obsah Předmluva / 13 Pokus o typologickou komparaci českojazyčné a německojazyčné literární produkce v českých zemích v letech 1620–1800 / 18 Sonda první. Bridelův překlad poutní knížky o svatém Václavu: marginalia k svatováclavskému literárnímu kultu v jihoněmecké kultuře 17. a 18. století / 62 Sonda druhá. Koniášova Lob-Klingende Harffe deß Neuen Testaments: putování po matných stopách německé hymnografie (nejen) východních Čech v 18. století / 96 Sonda třetí. Stanislav Vydra mezi Balbínem a Jungmannem: „dědictví věčných jezuitů a romantické probuzení“ / 118 Sonda čtvrtá. Jan Nepomuk Norbert Hromádko: bohemista a bohemistika v předbřeznové Vídni / 142 Závěrem / 165 Resümee / 169 Seznam literatury /182

Prameny / 182 Odborná literatura / 195 Seznam obrazových příloh / 248 Poznámky k vydání / 249 Rejstřík jmenný / 251

Předmluva Paměť je zdrojem svobody a návratu, zapomnění je exilem. (chasidská moudrost) Alle diese die tschechische Entwicklung zugleich störenden und fördernden Einflüsse haben in Böhmen zugleich einen slawischen Kulturtypus hervorgebracht [...]: ein Slawentum mit den Gesichtszügen westeuropäischer, germanisch-romanischer Kultur. (Všechny tyto vlivy, které na český vývoj působily rušivě a zároveň ho podporovaly, daly zároveň vzniknout jednomu slovanskému kulturnímu typu: slovanství, které má v tváři rysy západoevropské, gernánsko-románské kultury.) (Franz Spina, Beiträge zu den deutsch-slawischen Literaturbeziehungen I, 1909, 5)

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko-německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur, sousedství, prolínání a navrstvování správních a politických formací obyvatel prostoru mezi Rýnem a Moravou, Alpami a Baltským mořem přispívaly k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ne vždy bez sporů a konfliktů, podmíněných jednou pocitem „supremace“ nad „slabším“, „méně vyvinutým“ etnikem, jindy ublíženecky domýšlivým odsudkem „primitivů“ nebo „zrádců všelidských ideálů“. Až příliš často vyúsťovaly střety těchto zdánlivě protichůdných představ o „těch druhých“ do roviny politické, ne vždy končily smírným řešením. Tato kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách (němčina má pro tento druh pojednání výstižné pojmenování Fallstudien) některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německo-rakouskou slovesností v období

14

datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami. Tyto sondy představují výběrem témat několik různých literárních typů a také jiný, primárně neslovesný projev duchovní kultury, kterým je institucionalizovaná univerzitní výuka češtiny. Pro časovou názornost byla zvolena dvě témata čerpající z materiálu do roku 1750, další dvě se týkají období následujícího; jejich časová prostupnost je nicméně pochopitelná, přirozená a autorem koneckonců zamýšlená. Pro tuto periodizaci má autor knihy následující zdůvodnění. Bit­va na Bílé hoře (1620) odstartovala v českých zemích represivní vnitropolitický kurz, který zásadním způsobem proměnil i dobové kulturní (a tedy i literární) prostředí. Konfesijní unifikace českých zemí vyloučila z účasti na kulturním dění nekatolíky českého i německého jazyka, kteří byli do té doby představiteli tzv. měšťanské kultury. Za těchto okolností se mohla rozvíjet kosmopolitní slovesnost duchovních řádů (s pozoruhodnou výjimkou tzv. Ferova okruhu, viz dále), teprve později česko- i německojazyčná slovesnost světského duchovenstva a ve značně zredukované míře též měšťanstva. K proměně slovesné kultury došlo v celorakouském měřítku vlivem dobových reformních kroků Marie Terezie a Josefa II. (vágně nazývaných „josefinismus“) a s tím spojeného filologicko-estetického obratu v druhé polovině 18. století, v českých zemích pronikavěji s jistým zpožděním, zhruba v poslední třetině 18. století. Bouřlivé období napoleonských válek, a zvláště jejich poslední fáze po bit­ vě u Slavkova (1805), již zcela zásadním způsobem přehodnotily ideový a slovesný odkaz předcházející synkretické epochy poznamenané posledním integrálním slohem – pozdním barokem – a již partikulárními literárními a uměleckými proudy – klasicismem, rokokem, hnutím Sturm-und-Drang – a to ve prospěch romantismu. Úvodní kapitola – genologicky, filologicky a sociologicky orientovaná komparace slovesnosti obou zemských jazyků – se pokouší postihnout shody a rozdíly v užívání obou jazyků v naznačených

15

metodách zkoumání, přičemž jsem si vědom, že jako tertium comparationis i nadále zůstávala slovesnost latinská. První sonda analyzuje na překladu drobné knihy o jediném svatováclavském poutním místu v Německu dobové překladatelské a adaptační techniky, jejich funkci v dobové literární komunikaci, fenomén tzv. bilingvních, resp. trilingvních tisků, a pokouší se postihnout překlad jako typ meziliterárního kontaktu, sloužící mimo jiné k rekonstrukci možných typologických souvislostí. Vedle modifikace základního textu života svatého Václava byl tak sledován ohlas, který měl locus communis „svatý Václav Bavorský“ v dobové slovesnosti, a to pouze v kontextu vděčného tématu literárních a šířeji kulturních ohlasů prestižního svatováclavského kultu v jihoněmecké kulturní oblasti. Druhá sonda se zabývá prací pořadatele (Antonína Koniáše?) německého kancionálu českého původu s převážně písňovými texty. Charakterizoval jsem několik typů přejímek (podle jejich původu – geograficky a konfesijně – a podle motivace jejich přiznanosti a nepřiznanosti), stranou nemohl zůstat ani rozbor amplifikace a simplifikace přejímaných textů, aby byly náležitě popsány tradiční pracovní postupy pořadatelů kancionálů, které jsou charakteristické pro celou „literaturu bez autorů a generací“ (A. Škarka). Zvláště mě zajímala bohemikální specifika sledovaného díla, která mu vykazují mimořádné místo v německojazyčné hymnografii českých zemí 18. století. V centru třetí sondy se ocitá rozsáhlá novolatinská literární tvorba proslulého exjezuity, matematika a českého vlastence Stanislava Vydry. Pokouším se obhájit tezi o opozici části novolatinského písemnictví proti protežovanému písemnictví německého jazyka odkazováním k antickým tradicím a jejich ideálům společenského i individuálního života a dále spojením s předchozí tradicí balbínovsko-pešinovskou a ještě starší tradicí domácího „národního“ humanismu. Tato Vydrova činnost odstartovala pokusy o literární aktualizaci – na silném rétorickém základě – antického a humanistického

16

písemnictví v českých zemích. Podobné pokusy se analogicky odehrávaly mj. také v německorakouském písemnictví. Druhá část sondy rozebírá Vydrovu českou verzi učebnice aritmetiky jako první český pokus o realizaci představ matematika a filozofa Christiana Wolffa, průkopníka tzv. „vernakulární vědy“. Čtvrtá sonda se monograficky zabývá výukou českého jazyka a literatury, tedy děním institucionální povahy, je ovšem nedílně spojena s literárněhistorickým, resp. filologickým zaměřením celé knihy. Snahy J. N. N. Hromádka, profesora českého jazyka na vídeňské univerzitě a redaktora významných českých novin a beletristického časopisu, o povinnou výuku češtiny na univerzitě, založení vlastního časopisu, etablování a kultivování slovanské a bohemistické filologie jako vědy jsou konfrontovány s jejich praktickou (ne)realizací a otevírají celou řadu otázek o schopnosti či ochotě rakouské byrokracie překročit utilitární prostor rezervovaný pouze pro praktickou výuku moderních jazyků i o jisté míře (nejen finanční) solidarity literátů z českých zemí s jejich velmi nepočetnými krajany působícími ve vídeňském prostředí. Zkoumané případy si nenárokují právo být nejvýraznějšími reprezentacemi daného typu – spíše se snaží klást otáky po dalších souvislostech probírané problematiky, otevírat další příbuzná – snad někdy analogická – témata. Nechť jsou považovány za studie v původním latinském významu tohoto mnohdy již zprofanovaného slova – tedy za spojení snahy a úsilí s náklonností a touhou.

Bohuslav Balbín SJ (1621–1688)

Karl Heinrich Seibt (1735–1806)

Pokus o  t y polog ickou komparaci českojazyčné a  německojazyčné literární produkce v  česk ých zemích v  letech 1620 –1800 1

L it er at u r a (ve v ýb ě r u) 2 Obecné předpoklady: Assmann 2001; Habermas 2000; Koselleck 1987; Křen 1992; Petráň 1982, 1993; Pott 2006; Šamalík 1996; Viktora 2003. Historický kontext: Bělina 1996; Bůžek 1993; Catalano 2008; Čechura 2001; David 2001; Dějiny obyvatelstva 1996; Evans 1979; Hanzal 1987; Haubelt 1986, 20042; Hlavačka 2008; Hrbek 2006, 2007; Hroch 1999, 2005; Huber 2005a, 2005b; Knoz 2001; Kořalka 1996; Kroupa 1987, 1990, 20062; Kutnar 1948; Lemberg 1928, 1931, 1932; Maťa 2004; Míka 1972, 1976, Mikulec 2000; Pešek 1993; Petráň et al. 1989; Preiss 1981, 20032; Rak 2005; Řepa 2001: 93– –95; Šmerda 1956, 1985; Velké dějiny 2001, 2008; Vlnas 1993, 2001; Vocelka 2002, Vojtíšek 1918; Winter 1940: 147–224, 1966, 1971. Syntetické literárněhistorické práce: německojazyčná „barokní“ literatura: Szyrocki 1994; latinská literatura 17. a 18. století české provenience: Svatoš 2001b, 2004; německojazyčná literatura bavorské provenience od 2. pol. 16. století do konce 18. století: Breuer 1979; Pörnbacher 1988; německojazyčná rakouská literatura (včetně české provenience) do cca. 1750: Bok 1991a: 223–230; Breuer 1996; Nagl – Zeidler 1899: 652–817; německojazyčná literatura české provenience 1620 – cca 1800: Essl 1929: 1–4; Kraus 1934: 302–316; Kvapil 2001a: 6–15; 1  Při tomto pokusu o typologickou analýzu českého a německého písemnictví 17. a 18. století se opírám zvláště o důležitý úvod k dizertaci Gudrun Langerové (Langer 1984: 11–27). 2  Pro detailní soupis srov. seznam literatury na konci knihy.

22 Neubauer 1876: 17–26; Winter 1937; Wolkan 1926: 35–56; německojazyčná literatura české provenience doby „osvícenství“: Nagl – Zeidler – Castle 1914: 358– 365; Neubauer 1877: 3–6; německojazyčná literatura rakouské provenience období „osvícenství“: Eybl 2005a; Nagl – Zeidler – Castle 1914: 1–539; Zeman 1996a, 1996b; českojazyčná literatura do cca 1750: Černý 1996; DČL I/1959: 383–492; Jakubec 1929a: 801–952; Kalista 1941: 7–50, 303–324; Kopecký 1993; Lehár – Stich 1999: 145–168; Novák 1936–1939: 123–208; Schamschula 1990: 269–327; Stich 2001; Tichá 1984: 228–279; Vlček 1960a: 458–595, 1960b: 9–104; českojazyčná literatura od doby „osvícenské“ do začátku 19. století:3 DČL19st 1903: 1–481; DČL II/1961: 21–120, 123–231; Jakubec 1929b: 1–379; Lehár – Stich 1997: 171–217; Novák 1936–1939: 208–276; Schamschula 1990: 329–356; Vlček 1960b: 105–299; slezská německojazyčná literatura: Heckel 1929: 179–379; Lubos 1960: 97–196; slezská českojazyčná literatura: Grund 1946. Komparativní (literárněhistorické) práce: Bočková 2008; Bohatcová 1988; Drews 1996; Herold – Pánek 2004; Horáková 1999; Kalista 1970: 179–186, 2004; Krejčí 1975; Langer 1984: 7–27; Ludvíkovský 1933; Mourek 1895; Myľ­ nikov 1991; Petrbok – Wögerbauer 2006, 2008; Rataj 2002; Ron 1992, 1999; Schamschula 1973: 295–309, 1984; Schmaus 1961; Škarpová 2006, 2008; Trost 1963; Veselá-Prudková 2003; Witkowski 1979; Wögerbauer 2008b. Dílčí literárněhistorické práce (ve výběru): Bauer 1974, 1980; Bočková 2004, 2006, 2009; Breuer 1979, 1986, 1989, 2001, 2005; Brückner 1984, 1985b; Coreth 1982; Cysarz 1936; Ducreux 2005; Dvořák 1994: 55–64, 75–89; Eybl 1992, 1995, 1999, 2007; Fürst 1894: 39–77; Grimminger 1984; Hanuš 1912; Herzog 1991, Hess 1985, Horálek 1969; Hrabák 1968, Hrubý 1903: 224–291; Kapner 1978; Karasek-Langer 1960; z Kochemu 2007; Kolár 1994; Kopecký 1968, 1997; Králík 1947; Králík et al. 1981; Kraus 1886–1887; Kvapil 2001b, 2002, 2008b; Linka 2001, 2005; Lorenzová 1999; Lunga 1999; Malura 2006a, 2008; Malý svět 1995; Meier et al. 1999; Meurders 1990; Myľnikov 1974; Neu­ ber 1980; Palas 1964: 55–62; Peter 1978; Rak 1986; Rebhann 1896; Ryantová 2005; Segebrecht 1977; Schuhladen 1988; Sirovátka 1996: 9–72; Sládek

3  Pod českou literaturu období druhé poloviny 18. století a počátku století 19. se tradičně řadí latinsko- a německojazyčná díla autorů „osvícenské vědy“.

23 1995, 2007; Stich 1997; Svatoš 1997, 2003a, 2005a, 2007; Svět 2005; Svoboda 1957; Thořová 1999; Vašica 1938; Wilhelm 1992; Woesler 1989; Zíbrt 1907. Potřeba literárněhistoriografické revize: Arlt 2000; Breuer 1980; Papoušek – Tureček 2006; Pelán 2006; Petrbok 2004b; Petrbok – Randák 2008; Šmahelová 2000; Wögerbauer 2008a; Zeman 1986. Syntetické sociolingvistické práce: Berger 2001; Gardt 1999; Havránek 1936; Koupil 2008; Polenz 1994, 1999; Vintr 1997, 2001; Wiesinger 2006. Jazyková „výměna“: Lenderová 2008; Menzel 1996; Povejšil 1980; Skála 1969– 1970; Starý 1995; Stich 1991, 1999; Svatoš 2000a; Tanzmeister – Uttenthaler 1993; Trost 1965, 1980, 1981; Wiesinger 1983, 1987; 1993; Wuzella 2003. Právní dějiny: Kapras 1930; Malý et al. 1999; Malý – Soukup 2006. Dějiny školství: Hlo­bil 2004, 2009; van Horn Melton 1986: 200–230; Kei­ pert 1991; Lambrecht 2004; Nyomárkay 1999; Strakosch-Grasmann 1906; Šafránek 1913: 120–189; Štverák – Mrzena 1986: 10–90, Wotke 1907. Dějiny filozofie, církevní dějiny: Čornejová 1993, 20022; Kadlec 1991; Seibt 1974; Sousedík 1997; Zemek – Bombera – Filip 1992: 104–119. Čtenářství, knihovny, knižní obchod: Bok 2000; Ducreux 1992, 1995; Fejtová 2002a, 2002b; Pokorný 1989; Ryantová 1998; Šimeček 2002; Voit 2006.

K tomu, abychom si načrtli vzájemné vztahy mezi českojazyčnou a německojazyčnou literaturou v českých zemích4 mezi bitvou na Bílé hoře (1620) a počínajícími napoleonskými válkami na konci 18. století, je zapotřebí nejprve připomenout a zopakovat několik známých historických událostí.

162 0 –1740 / ob dobí „ba r ok n í “

Bitvou na Bílé hoře5 8. listopadu 1620 vyvrcholily dosavadní spory o povahu habsburské monarchie mezi stavovskou opozicí, jež vyznávala reformační konfese a prosazovala princip dělené moci (imperium mixtum), a panovnickým habsburským rodem, který se nadále i s významnou aristokracií přidržoval katolické konfese – což spojovalo fatálním způsobem politický a konfesní moment – a prosazoval tendence centralizačního charakteru. Následným zavedením Obnoveného zřízení zemského (pro Čechy od roku 1627, pro Moravu o rok později) české země ztratily do značné míry své dosavadní autonomní postavení v rámci habsburské monarchie, kterému dávala naplnění stavovská reprezentativní veřejnost, jež se

4  Kvůli těžkostem při pojmenování literatury německého jazyka na území českých zemí v tomto období, spojeným s nejistým balancováním mezi pojmy geografické, historické či politické provenience, rezignuji v této práci na pojmenování „českoněmecká“, tím spíše pak „sudetoněmecká“, a nadále používám poněkud pohodlného (ač provizorního) termínu „literatura německého jazyka (literatura německojazyčná) v českých zemích, české provenience“, příp. „německé písemnictví v českých zemích“. O těchto terminologických otázkách pojednal výborně Schroubek (1978, 2008: 29–35). 5  Josef Petráň (1993: 143) například hodnotí Bílou horu jako „jistý zlom ve válce“ a následná politická rozhodnutí interpretuje jako „historické události s funkcí symbolu“, přičemž např. o popravě sedmadvaceti českých pánů, vůdců odboje, uvažuje jako o události, která má „sama o sobě emblematickou funkci“.

25

snažila ochraňovat českou státnost a současně vlast, totiž prostor, který chtěla ovládat. Česká dvorská kancelář byla přesunuta do Vídně, vydáním Obnoveného zřízení zemského čeština sice nadále byla považována vedle němčiny za úřední jazyk země, ztratila však své předchozí výlučné postavení, které kodifikoval jazykový zákon z roku 1615 (Malý a kol. 1999: 126–127, 130–146). Krátce nato zrychleně pokračoval ústup češtiny jako úředního jazyka – zvláště patrné je to ve vnitřním úřadování celé řady severočeských a západočeských měst –, který započal již na začátku 16. století (Vojtíšek 1918: 21–32, Míka 1976: 536–539, 549). Následky ničivé třicetileté války, která po sobě zanechala zvláště v Čechách razantní úbytek obyvatelstva a hospodářskou krizi, se překonávaly jen velmi pomalu. Navíc v roce 1680 došlo k opětovnému úbytku obyvatelstva po morové epidemii a krátce poté otřáslo celou zemí velké selské povstání, k němuž mimochodem vzešel impulz z chudých horských a podhorských oblastí osídlených německojazyčným obyvatelstvem (Broumovsko, Českolipsko) a které se poté rozšířilo na celé severní a východní Čechy. Kulturní vývoj Čech a Moravy byl – obdobně jako v případě rakouských dědičných zemí – jednoznačně určen rekatolizačními a protireformačními snahami katolické církve.6 Tyto části říše tvořily důrazným prosazováním rekatolizačního a protireformačního úsilí – na rozdíl od Uher či Slezska – poměrně uzavřenou kulturní jednotku, i když rozhodně nelze hovořit o naprosté izolaci od okolního nekatolického světa, o čemž svědčí zvláště vztahy rakouské venkovské šlechty k protestantským německých zemím, resp. městům (Norimberk) v době tureckých válek. Čeští a němečtí nekatolíci, kteří nehodlali konvertovat, museli opustit zemi. Do exilu v Polsku, Sasku, Prusku, Horních Uhrách, příp. Nizozemí či Švédsku 6  Pokouším se i nadále tyto pojmy rozlišovat: rekatolizací rozumím pokus o ideové i mocenské znovunabytí pozic katolické církve, zatímco za protireformaci považuji snahy o potlačování myšlenkové propagandy a reziduí reformačních církví a jednoty bratrské.

26

tak odešla celá řada elitních autorů náboženské, historické a pedagogické literatury včetně jejího nejznámějšího představitele Jana Amose Komenského. Poddaným nezbylo nic jiného než katolickou víru přijmout. Emigrace, likvidace či cenzura ideově závadných či podezřelých knih vytvořily obdobné předpoklady k dalšímu vývoji literární kultury v Čechách i rakouských zemích.7 Nositeli další vzdělanosti a kulturního vývoje se staly hlavně řeholní řády, a to především (ač ne výlučně) jezuité, což vyvolávalo permanentní napětí mezi nimi a tradičními, tzv. historickými řády (zvl. dominikány, benediktiny, kapucíny a premonstráty). Nápadnou absenci světského kněžstva jako kulturotvorné vrstvy – výjimky jako Tomáš Pešina z Čechorodu nebo Maxmilián Rudolf svobodný pán Schleinitz potvrzují pravidlo – přinejmenším v průběhu 17. století lze snad vysvětlit jeho tristními materiálními podmínkami – farní soustava katolické církve se dlouho po roce 1620 nalézala v zoufalém stavu; církevní majetek, který byl v době předbělohorské rozchvácen šlechtou a městy, nebyl ani později za rozsáhlých konfiskací zcela vrácen. Třicetiletá válka rovněž jednoznačně způsobila v rakouských a českých zemích drastickou redukci měšťanských elit a měšťanské kultury vůbec, k jejímuž opětovnému rozvoji – na rozdíl od protestantských německých zemí či Slezska – již nedošlo. 7  Nelze však zcela opomenout kontakt první a druhé generace české domácí inteligence k českému emigrantskému prostředí a vůbec nekatolickému německému prostředí. Detailněji byl přitom studován pouze učenecký kontakt mezi Bohuslavem Balbínem a žitavským polyhistorem a dramatikem Christianem Weisem. Pro studium učeneckého, resp. slovesně-literárního kontaktu mezi českým katolickým prostředím německojazyčné provenience a německým prostředím nekatolickým by si zvláštní pozornost zasloužily analýzy některých knihovních fondů v bývalých německojazyčných oblastech (např. knihovny benediktinů v Broumově, křižovníků s červenou hvězdou v Hradišti sv. Hipolyta, premonstrátů v Teplé, augustiniánské knihovny v České Lípě aj.). Podle zjištění Eduarda Wintera (1966: 178–179) v dnešních šlechtických knihovnách v českých zemích je asi jedna desetina německých a rakouských knih rakouské provenience do roku 1800, zbytek knih je původem hlavně ze severního a středního Německa. U rodů, které měly tradičně zájmově či profesně užší vztah k českému etniku (Schwarzenberkové, Lobkovicové), tvoří české knihy asi jedno procento celkového počtu knižních jednotek.

27

V Bavorsku (Altbayern) se s měšťanskou kulturou pak vůbec nesetkáváme ani v předcházejícím 16. století. Kultura společenských a vzdělaneckých elit rakouských a českých zemí 17. a 18. století byla jednoznačně religiózního charakteru. Vítězství Habsburků a jejich spojenců nad městy a stavy bylo zároveň vítězstvím kosmopolitní šlechtické vrstvy. Zvláště v dědičných zemích rakouských, v českých zemích a ve Vídni se usidlovala leckdy nově nobilitovaná šlechtická vrstva, jejímiž příslušníky byli Španělé, Italové či Valoni. Společně s kosmopolitním charakterem církevních řádů do značné míry spoluurčovali nadnárodní institucionalizaci vyšší kultury i u panovnického dvora. Ač mezi starou českou šlechtou (František Josef Černín, Václav Norbert Kinský) se čas od času vyskytla rezistence vůči dominantnímu užívání románských jazyků či němčiny, rozhodně ji nelze považovat za reflektovanou primárně patrioticky. Jazyk kosmopolitní šlechty a dvora byla italština a španělština, později francouzština. Literatura, která se pěstovala v tomto dvorském a aristokratickém prostředí, je literatura reprezentace a ostentace. Jejím úkolem bylo oslavit aristokratickou moc, ornamentálním a důmyslně výpravným způsobem (např. alegorií a emblématy) manifestovat různé umělecké způsoby a postupy, kterými bylo žádoucí ji velebit a tím potvrzovat její sociální legitimitu a svrchovanost. Připomínám, že císařskými dvorními básníky (poeti cesarei) byli až do konce 18. století výlučně Italové – Apostolo Zeno, Pietro Metastasio až po Giovanniho Alessandra Brambillu. Přejdu-li k  úžeji vymezené literárněhistorické problematice, je třeba konstatovat, že k tomu, aby nynější česká literární věda vyčerpávajícím způsobem charakterizovala českou barokní literaturu (či spíše: specificky „národní“ či lokální realizaci obecných rysů baroka v českém písemnictví), není dodnes – přes množství poměrně rozsáhlé sekundární literatury i četných pramenů – disponována. O existenci významných literárních tvůrců a děl české literatury barokního období se sice vzhledem k novějším a novým

28

výzkumům již nepochybuje, ale Škarkovo tvrzení, že „většinou zatím vidíme a posuzujeme na českém barokním písemnictví jenom jeho povrch“ (Škarka 1968: 13), není zdaleka ani dnes překonáno. Takřka neexistuje v českém prostředí pokus analyzovat literaturu tohoto období jako performativní akt, jak to provedl na příkladu literatury jihoněmecké Franz M. Eybl (2005b). I co se týče zpracování a zhodnocení literatury provenienčně jihoněmecké, zvláště pak rakouské8 a bavorské,9 které měly při rozvoji soudobého českého písemnictví bezesporu značný význam – samozřejmě vedle klíčového významu literatury latinské –, není situace příliš odlišná od situace české literární vědy. K dějinám bavorské literatury 16. a 17. století je nicméně závažná – i pro naši práci – zejména monografie cášského germanisty Dietera Breuera Oberdeutsche Literatur 1565–1650 (Breuer 1979), resp. některé další Breuerovy programové a polemické články. Takřka v úplných začátcích je studium německého písemnictví v českých zemích v 17. a 18. století.10 Jak bude pa8  Na tomto místě lze odkázat aspoň na několik programových tezí Dietera Breuera v nejnovější příručce německorakouských literárních dějin (Breuer 1996). K německorakouské literatuře 17. a 18. století existují přitom početná monografická zpracování některých témat postilografických či hymnografických. 9  Solidní, ač ne zcela kritický přehled podal mnichovský germanista Hans Pörnbacher (1988), který na jiném místě (Pörnbacher 1979: 71) vyslovuje zajímavou tezi, že „Bayern […] eine Vorhut zunächst der Bewegung der Gegenreformation und dann eine Bastion des refomierten, gereinigten und neu erstarkten Katholizismus war, zuzeiten wahrscheinlich mehr noch als das benachbarte kaiserliche Österreich mit all seinen Interessen, Verpflichtungen und notwendigen Rücksichtnahmen“ („Bavorsko bylo […] nejprve předvojem protireformačního hnutí a potom baštou reformovaného, očištěného a nově posíleného katolicismu, někdy pravděpodobně ještě více než sousední císařské Rakousko se všem svými zájmy, povinnostmi a nutnými ohledy“). Zde se opět nabízí analogie s českou politickou a kulturní situací. 10  Základní literární příručky podávající mnohdy nepříliš objektivní (ať už konfesijně či nacionálně zaujatý či metodologicky nedostatečný) pohled na dějiny německé literatury v českých zemích od Bílé hory až po napoleonské války jsou uvedeny na začátku této kapitoly. Kompendium Nagla a Zeidlera nemá o dějinách barokní německé literatury v českých zemích samostatnou kapitolu, až v druhém díle svých literárních dějin se obsáhleji věnuje literatuře „období osvícenství“ („der Aufklärungszeit“) Rudolf Wolkan. Pro úplnost budiž zmíněna „kmenovou teorií“ ovlivněná literární histo-

29

trné z následujícího výkladu, nedošlo k této situaci zcela náhodou. A do třetice: nelze zapomínat na ono tertium comparationis, bez něhož se úvahy o zdrojích a proměnách literatur obou vernakulárních jazyků neobejdou: totiž na studium latinské kultury, resp. literatury. Literáti českého i německého jazyka si totiž v latinských řádových školách osvojovali způsob literárního tvoření, který byl určující i pro jejich česko- i německojazyčnou slovesnou tvorbu. Hovoříme-li o literatuře v českých zemích, zdá se, že je ještě důležitější než v jiných regionech (jako např. v protestantských částech dnešního Německa či ve Slezsku) zkoumání jejího vertikálního uspořádání, tedy podle sociálních vrstev, jimž byla určena. Nelze podceňovat ani regionální zakotvení dobové slovesnosti, projevující se odlišnou situací českou a moravskou, na což oprávněně poukázal brněnský bohemista Karel Palas (1964). Uveďme nyní druhy, žánry „barokní“ slovesnosti v obou zemských jazycích v českých zemích a některé jejich představitele. Zvláštním druhem byla tzv. školská poezie skládaná pedagogy a žáky řádových škol, a to výlučně v latině. Svatoš (2000a: 39) upozorňuje na paralelní výskyt pozdních humanistů v protestantském i katolickém německém prostředí a zároveň v českých zemích, kteří psali latinskou učeneckou poezii pro svět vzdělanců a poezii určenou „nižším vrstvám“ v příslušném vernakulárním jazyce. Nábožensky orientovanému básnictví v latině, pěstovanému především řádovými básníky (Bartholomäus Christelius SJ), tak odpovídala nábožensky orientovaná básnická a písňová tvorba v češtině (jako např. tvorba Fridricha Bridela SJ, Adama Michny z Otradovic, Felixe Kadlinského SJ) a v němčině (anonymní autor v Koniášově riografie Josefa Nadlera a jeho pojednání o „novoněmecké romantice“ („neudeutsche Romantik“) (Nadler III/1931: 565–569), letmo se rovněž dotkli literárních dějin německojazyčného obyvatelstva Čech v sledovaném období Eduard Winter a Wilhelm Wostry v reprezentativním sborníku k 75. výročí založení Spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen). – Až v poslední době se soustavně věnuje německojazyčnému písemnictví 17. a 18. století ústecký germanista Jan Kvapil.

30

německém kancionálu, Johann Oppelt SJ, Johannes Kraus SJ, Fridrich Mibes OCist). Také v této oblasti jsou řádoví autoři poměrně hojně zastoupeni, protože péče o literaturu v lidovém jazyce odpovídala jejich misionářskému poslání. Jistě ne náhodně se set­ káváme s pokusy o institucionalizaci distribuce náboženské literatury ve vernakulárním jazyce mezi širšími lidovými vrstvami jak v českém (Dědictví svatováclavské), tak i v jihoněmeckém prostředí (Goldenes Almosen). Zřetelně jinou skupinu než tento literární žánr představovalo světské písemnictví pro „osobní užití“, tedy příležitostné básnictví.11 Jeho zaměření a početnost dnes lze již jen stěží odhadnout, protože většinou existovalo pouze v rukopisné podobě (mezi nejznámější památky tohoto druhu patří Sborníček Anny Vitanovské z roku 1631 nebo Discursus Lypirona od právníka Václava Jana Rosy z roku 1651). Větší povědomí o této produkci v českojazyčném i německojazyčném písemnictví by mohly poskytnout literárněhistorické analýzy tzv. štambuchů (památníků), které se tehdy těšily značné oblibě, a to nejen ve vyšších vrstvách. Typickou součástí dobového písemnictví byla tvorba určená pro široké lidové vrstvy, frekventovaný nástroj katolické reformy v duchu Tridentina. Literatura určená pro tyto čtenáře (uživatele) byla patrně v tehdejší české i německé knižní produkci nejpočetnější. Patří do ní některá méně exkluzivní díla homiletická (německý termín Homiletik) a postilografická (Predigt), zvláštní skupinu tvoří tzv. literatura nábožná (Andachtsbuch, Erbauungsliteratur, religiöse Gebrauchsliteratur), to jest literatura sloužící ke kultivaci duchovního života širších společenských vrstev, pod níž lze subsumovat modlitební knížky (Gebetsbücher), drobnou náboženskou a hagiografickou literaturu (Hagiographie, Vitae der Heiligen), kramářskou (letákovou) duchovní píseň (geistliches Flugblattslied), 11  O ošidnosti pojmu Gelegenheitsdichtung, vzniklého až ahistorickou aplikací Diltheyových poznatků o prožívání estetických počitků, psal Segebrecht (1977).

31

knížky o „zdravohojitedlných“ vodách (Bücher über Gesund- und Heilbrunnen). Vedle této produkce je zapotřebí vymezit literaturu náboženskou (religiöse Literatur), to jest literaturu vyšší úrovně pro čtenáře z intelektuálních elit či přinejmenším pro poučenějšího čtenáře, s žánry polemika (Polemik), rozjímání (Betrachtung), duchovní cvičení (geistliche Übung). V „původní“ i překladové české (např. Matěj Václav Šteyer SJ, Antonín Koniáš SJ) i německojazyčné literatuře (Johannes Kraus SJ) českých zemích 17. a 18. století je tento druh literatury bohatě zastoupen, zvláštní pozornost si zasluhují četné české překlady rozsáhlého díla autora asketických příruček, bavorského jezuity Jeremiase Drexela. Budu-li hovořit o žánru (duchovního) románu, lze na základě dosavadních znalostí produkce konstatovat, že vedle Komenského Labyrintu světa a ráje srdce (1631) a překladu Vierova románu Christoslaus aneb Život Krystoslava knížete od křižovníka Jana Beckovského (1689) nenajdeme v soudobé německé literatuře v českých zemích obdobný žánr zastoupen. Kvapil (2001a: 9) soudí, že k románu se nejvíce blíží v některých rysech Das große Leben Christi od porýnského kapucína Martina z Kochemu, který byl distribuován pro německé obyvatelstvo českých zemí v původní německé verzi z mimočeských tiskáren. Práce Martina z Kochemu byly velmi často překládány do češtiny, jeho Velikému životu Pána a Spasitele Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny (v překladu kapucína Edelberta Nymburského poprvé vyšlo 1698) se pokoušelo konkurovat roku 1779 stejně rozsáhlé, pojaté a co více – pojmenované – vylíčení Kristova života od českého exjezuity Jana Nepomuka Groha/Kroha (z Kochemu 2007: 21–23). Zvláštní skupinu tvoří v obou zemských jazycích dále literatura anonymní, převážně světské tematiky, určená pro široké vrstvy: časová (Zeitungslied) a vojenská píseň (Soldatenlied) z třicetileté války, z doby trvalých konfliktů s Osmanskou říší i z důležitého období válek o dědictví rakouské, dále hanopis (Schmähungschrift)

32

a oblíbené knížky lidového čtení (Volksbücher), jejichž „překlady“ byly od poloviny 18. století postupně v českojazyčném prostředí často dějově i časově domestikovány. V českém i německém jazykovém prostředí existují ve sledovaném období rovněž různé formy lidového (sousedského) divadla (včetně tzv. interludií). Literaturu odbornou zastupují poměrně četné hospodářské spisy (Wirtschaftsschriften), zvláště plodným autorem byl jezuita Kryštof Fischer, českolipský rodák, který publikoval své německé práce také v Norimberku a Frankfurtu (De oeconomia suburbana, 1690). Některé z nich byly přeloženy do češtiny. Další významná součást tehdejší jazykově české produkce, totiž literatura historická, zabývající se dějinami příslušné země – Čechami a Moravou – však patrně nemá svůj německý protějšek české provenience. Ve sledovaném období sice dvakrát vyšel starší překlad Hájkovy kroniky (1697, 1718), existují německá pojednání o dějinách jednotlivých lokalit v českých zemích (kláštery, poutní místa, rukopisné místní kroniky), místopisné práce či některé životy českých světců (příznačně většinou přeložené z latiny či češtiny), avšak syntetické práce typu Beckovského Poselkyně starých příběhů českých (1700) či polemicko-mesianistické Země dobré čili země české (1754) v soudobé německé literární produkci české, resp. moravské provenience neexistují. Stejně tak i v případě prací místopisných s historickými exkurzy – i práce plaského cisterciáka Mauritia Vogta Das jetzlebende Königreich Böhmen, která by se cum grano salis dala klasifikovat jako zkrácená německá varianta k polyhistorickým Miscellaneím B. Balbína, se zabývá spíše zeměpisným popisem Čech; různá historická fakta přitom nejsou čerpána z primárních pramenů. Ústní lidovou slovesnost lze na základě dochovaného materiálu zrekonstruovat jen těžko, na základě dosavadních výzkumů se však dá předpokládat, že i zde jsou formální i námětové paralely a přejímky mezi českou a německou slovesností evidentní.

33

Jakkoliv je velmi potřebné studovat celkovou literární produkci 17. a 18. století – jak na to upozornil v roce 1997 na hradecké konferenci o barokním písemnictví Inter vepres rosae nascuntur olomoucký bohemista Eduard Petrů –, bylo by přecejen málo smysluplné a dokonce snad i do jisté míry ahistorické, kdybychom v dalším bádání převrátili zcela její žánrové spektrum a pokoušeli se umístit její „těžiště“ do oblasti lidové tvorby a tzv. pololidové literatury. A dále – jak podotýká frankfurtská bohemistka Gudrun Langerová a würzburský germanista Wolfgang Brückner – náboženský utilitarismus (a to bez ohledu na konfesi) neznamenal v myšlenkovém systému 17. století něco hodnotově podřadného, nýbrž právě on dával literatuře samu její podstatu a význam. Také „národní“ vědomí se nemohlo projevovat jinak než v konfesijním rámci, ať již katolickém, nebo evangelickém, resp. bratrském. Poukazovali-li tedy literární historici častěji na to, že česká barokní literatura produkovala pouze náboženské texty, kancionálové písně, modlicí knížky apod.,12 pak toto hledisko nijak neodpovídá dobovým hodnotovým představám o písemnictví a preferovaným rétorickým postupům. Pokusím se nyní pojmenovat funkce jednotlivých jazyků v dobovém literárním procesu, což bude mít pro další úvahy o proměnách dobového uvažování o literatuře v průběhu přelomového 18. století klíčový význam. Není zapotřebí nikterak zdůrazňovat, že pozice latiny se oproti češtině v církevním životě, ve vědě a literatuře v průběhu 17. století významně posílila; latina byla zcela přirozeným dorozumívacím prostředkem nejen kněží, ale i veškeré tehdejší vzdělanecké obce. Intenzivní péče o vernakulární jazyky nebyla – na rozdíl od protestantského Německa (Opitz, Sprachgesellschaften) – nijak výrazná. Přes dominanci latiny se však nadále pokračovalo v pěstování a vědomém kultivování češtiny (Jan Drachovský SJ, Jiří Konstanc SJ, Matěj Václav Šteyer SJ, Václav 12  Za mnohé odsudky z české literární vědy uveďme například úvod Josefa Hrabáka k „literatuře pobělohorské“ (DČL I/1959: 388).

34

Jan Rosa, Václav Jandyt), které zcela programově navazovalo na nezpochybňovaný a pozitivně hodnocený jazykový odkaz jednoty bratrské. Tyto snahy vykazovaly – stejně jako v německých jazykových společnostech (Sprachgesellschaften) – obdobné puristické tendence.13 Hledáme-li v soudobém německém písemnictví v českých zemích stopy po obdobných gramatikálních příručkách, zjistíme, že tato – jako celá jihoněmecká – katolická společnost si jazykových otázek nápadným způsobem takřka nevšímala. Pražský germanista Jaromír Povejšil (1980: 12–13) uvádí pouze několik učebnic latiny s interlineárními překlady do němčiny, které měly usnadnit lepší osvojení latiny.14 – Jediným (a jedinečným) příkladem učebnice pravopisu, pojaté na rakouské poměry velmi moderním způsobem, je Kleiner Schreibe-Zeiger/ der Teutschen Sprache. Nemlich: Kurtze Anleitung zur Orthographia (1715, 1724, 1731) Antona Dominika Stoye, učitele v Jablonném v Podještědí. Učebnice sice nemá žádnou teoretickou hodnotu, je však pozoruhodná obranou němčiny jako jedné ze tří hlavních řečí (vedle hebrejské a slovanské), lamentací nad opomíjením mateřštiny ve vyučování a její špatnou úrovní. Co se týče vývoje německého jazyka, lze tedy, jak již bylo zmíněno, pro 17. a první polovinu 18. století konstatovat, že kulturním oddělením Rakouska a dalších katolických teritorií od ostatních částí Svaté říše římské se zde uskutečňoval samostatný jazykový vývoj, relativně nezávislý na ostatních, protestantských německých teritoriích. Nadregionálním komunikačním a literárním jazykem se v Bavorsku, rakouských zemích, katolickém Porýní

13  Souvislosti katolického českého a protestantského německého purismu jsou, trvám, nepopiratelné. Otázkou zůstává, do jaké míry lze hovořit i o souvislostech kontaktových. Je známé, že Komenský a jeho syn Daniel se stýkali s německým filologem a polyhistorem Philippem Zesenem ve 40. letech v Amsterdamu. Mohl touto cestou být inspirován V. J. Rosa pro tvorbu svých neologismů? Jaké jsou vlastně zdroje českého purismu? 14  Winter (1966: 135–136) dále uvádí stížnost dolnorakouské vlády z 29. 10. 1735 na úroveň vzdělání v gymnáziích vedených jezuity; jmenovitě je uváděno „gänzliche Vernachlässigung des Deutschunterrichts“ („úplné zanedbávání výuky němčiny“).

35

a českých zemích stává obecná horská němčina (Oberdeutsch).15 Neprosazuje se hornosasko-míšeňský literární jazyk (obersäch­ sisch-meißnische Literatursprache), který kodifikovali gramatikové Justus Georg Schottel(ius) a Kaspar von Stieler. Důsledkem nepochopení těchto dvou oddělených vývojových linií jsou zmiňovaná literárněhistorická posouzení a odsudky jihoněmeckého katolického písemnictví jako „nářečním způsobem obhroublého“ („mundartlich grob“) či „lidového“ („volkstümlich“), která uvádí v své práci Breuer (1979: 1–21) a po něm i Langerová (1984: 18). Jako pro všechna katolická teritoria platí tento vývoj – a sice už od 20. let 17. století – také pro Čechy, Prahu i Moravu. V konfesijně nehomogenním Slezsku byla situace složitější, jak o tom svědčí četné slovesné památky nejen autorů tzv. Slezské školy.16 Horská němčina se stala v českých a moravských městech řečí správy a obchodu. Domácí šlechta a patriciát se snažily kulturně, a tedy také jazykově přiblížit nové společenské elitě, která používala italštinu a němčinu. Tato skutečnost, společně s příchodem značného množství nobilitovaných německojazyčných (mj. Fürstenberkové, Lichtenštejnové, Salm-Reifferscheidtové, Schwarzenberkové) a italských (Colloredové, Gallasové, Piccolominiové) přistěhovalců, měla za následek posílení aktivní i pasivní znalosti a užívání německého jazyka jako jazyka sociálně prestižního. Již před polovinou 18. století tedy vzniká 15  Tuto skutečnost potvrzuje Emil Skála (1969–1970: 210): „Die Norm in deutschsprachigen Quellen der Tschechoslowakei hält im 16. Jahrhundert Schritt mit der Norm des ostmitteldeutschen, ostfränkischen und bayerischen Raumes […] Die deutsche Schriftsprache in der Tschechoslowakei entwickelte sich nach 1620 […] zur österreichischen Variante der deutschen Schriftsprache, wobei es lokale Unterschiede gab.“ („Norma v německojazyčných pramenech v Československu drží v 16. století krok s normou středovýchodoněmeckého, východofranského a bavorského prostoru […] Německý spisovný jazyk v Československu se po roce 1620 vyvíjel […] k rakouské variantě německého spisovného jazyka, přičemž existovaly lokální rozdíly.“) 16  K německému literárnímu a jazykovému vývoji ve Slezsku, resp. českojazyčné literatuře v tzv. rakouském Slezsku srov. soupis literatury na počátku této kapitoly. Ojedinělý pokus o rozbor kulturněhistorických souvislostí mezi rekatolizací a národnostními poměry ve Slezsku provedl Šmerda 1956.

36

určitá disproporce mezi sociální stratifikací obou zemských jazyků, která se však – jak bude patrné z dalšího výkladu – nijak zásadně neprojevila ve vývoji literární tvorby v obou jazycích.17 Když se G. Langerová zabývala druhým životem barokního písemnictví v českých a rakouských zemích, konstatovala nápadné analogie spočívající ve vylučování této literatury z literárněhistorických prací českého, rakouského i německého původu. Ba co více, dokázala, že protestansky a maloněmecky zaměřená literární historie vyloučila „ještě rigorózněji než […] česká literární historie“ písemnictví německorakouské a jazykově německé původem z českých zemí. Kupříkladu ještě Herbert Cysarz, původem z Bohumína, působící mj. v meziválečném období na pražské německé univerzitě, prosazoval tezi o severním protestantském slovesném baroku (Wortbarock) a jižním katolickém obrazovém baroku (Bildbarock), které podle něj nedalo německé literatuře podstatnější poetické hodnoty (Cysarz 1936: 9).18 Ale ještě i dnes můžeme nalézt v německých literárních dějinách často jen takové autory českého a rakouského původu, kteří působili v protestantském Německu (např. Sigmunda von Birken či Katharinu Reginu von Greiffenberg). Pokud se „horskoněmecká literatura“ (oberdeutsche Literatur), která se nehodí do finálního schématu jednotného německého jazyka, přecejen registruje, tak se často označuje – jak bylo uvedeno výše – kvůli jazykové podobě za „nářeční“ (mundartlich) nebo „lidovou“ (volkstümlich). Ještě poměrně nedávno dokonce nebylo ojedinělé setkat se s názorem, který hájil např. rakouský germanista Werner 17  Langerová (1984: 20) se však domnívá, že do poloviny 18. století byl funkční poměr češtiny a horské němčiny k latině značně podobný a horská němčina nepředstavovala pro češtinu v této době žádné ohrožení. 18  Na jiném místě Cysarz (1936: 13) nicméně své tvrzení zmírňuje tvrzením: „Die Dichtung des katholischen Barock ist viel zu lang unterschätzt worden. Doch zwei­ fellos blieb hier sehr vieles den Bildkünsten überlassen, was in den puritanischen Ge­ breiten ausschließlich der Wortkunst obliegt.“ („Básnictví katolického baroka bylo příliš dlouhou dobu podceňováno. Přesto se tu bezpochyby přenechalo výtvarnému umění velmi mnoho, co na protestantských pláních přináleželo výlučně umění slovesnému.“)

37

M. Bauer (1979: 38), že německojazyčná literatura v Rakousku od konce třicetileté války, resp. od konce 17. století přestala existovat. I zde jsou patrné zřetelné paralely k uvažování o barokním písemnictví ve starším českém literárním dějepisectví. Vyjdu-li na cestu k dalšímu uvažování o proměně kulturního a literárního dění v českých zemích 18. století ze soudobých jazykových zvratů v jihoněmeckém prostředí, není to náhoda. Otázka volby „správného jazyka“, následné provádění a sankcionování jazykové správnosti, čistoty a získávání prestiže nabývá v průběhu druhé a třetí třetiny 18. století na důležitosti. Bezpochyby s tím souvisí i zvyšování účinku tištěného slova u stále širších vrstev obyvatelstva a následná „Leserrevolution“, jak označil alfabetizační proces poslední třetiny 18. století německý antropolog Reinhart Koselleck (1987: 281). Četní autoři horskoněmeckého původu nicméně také hodnotili jazykovou a literární úroveň prací německých evangelíků negativně. Jako pars pro toto uvádím citát z úvodu („Vorbericht“) k překladu žaltáře Alberta Curtze. Úvod samotný je mimořádně zajímavý především zdůvodněním užívání mluveného jazyka jihoněmeckých oblastí: „Von der Teutschen Sprach/ deren wir vns bey Vberleguung diser H. Lieder gebraucht/ ist wenig zuvermelden/ die ganzte Arbeit geschicht auff Ansuchen/|| vnd dann zu Geistlichem Nutz/ vndd Trost deß Oesterreichischen/ Bayr- vnnd Schwäbischen Frawen-Zimmer: dahero hat man sich der in disen Landen üblichen Sprach maistens gebrauchen müssen. Waiß wol daß einem gelehrten Meißner/ […] schwer/ vnd übelständig fallen solle/ die Wort wie sie in disen Reim-Zeilen begriffen seynd/ zuvertrucken. Es hat aber bey vorgemelten Orten dise Art zü reden/ so weit überhand genom[m]en/ daß deroselbigen zu widergehen eben so beschwer- vnd vngewohnlich fallen solle/ als vnformlich dise weiß in Meissen oder an dem obern Rhein lauten mag. Absonderlich ist auch hier zubedeuten/ daß wir vns in übersetzung dises heiligen Psalters/ keines weegs der newgeteutschsten/ vnd an etlichen Orten eingeführten Worten gebrauchen wollen: diß seynd

38 Bemühungen etlicher sin[n]reicher Geister/ mit welchen die Einfalt deß heiligen Lieds nichts zuschaffen hat.“ „O německém jazyce, který jsme při přeložení těchto svatých písní použili, není třeba příliš oznamovat. Celá práce se udála na žádost a poté k duchovní potřebě a útěše rakouských, bavorských a švábských žen: tedy bylo třeba užít většinou jazyka obvyklého v těchto zemích. Vím dobře, že učenému Míšňanovi […] přijde, že tato slova, jak jsou chápána v těchto rýmovaných pasážích, jsou těžce a závadně vytištěna. Je ale třeba na těchto místech hovořit tímto způsobem, do té míry rozšířeným, že se jim může příčit nebo připadat tak obtížné či neobvyklé, jak může tento způsob znít v Míšni či na horním Rýnu nesprávně. Hlavně tu také chceme zdůraznit, že nechceme v překladu tohoto svatého žaltáře v žádném případě použít nejnovoněmečtější a na několika místech uvedená slova: toto jsou snahy několika duchaplných duchů, s nimiž skládání svaté písně nemá co činit“ (Curtz 1669: § VIII).19

Z četnějších kritik na evangelické straně budiž ocitován neméně příznačný výrok Daniela Georga Morhofa z roku 1700, který kladl důraz na literární činnost, pro následující kulturní vývoj klíčovou složku písemného projevu: „Die Bayern/ Tyroler und Oesterreicher haben keine son-||derliche Art in Poetisieren/ und weiß ich deren keine zu nennen. Denn ihre Sprache und Mundart ist unfreundlich/ deßhalben die Tichterey frembde und unlieblich.“20 „Bavoři, Tyrolané a Rakušané nemají žádný zvláštní způsob, jak skládat básně. A já neumím vůbec žádného z nich jmenovat. Jejich jazyk a nářečí je totiž škaredé, proto i básnictví je cizí a nelahodné“ (Morhof 1700: 217).

19  V Breuerově monografii (1979) a dalších pracích (Breuer 1989, naposledy souhrnně Breuer 2001) lze nalézt i další doklady, rozvíjející a variující tento závažný konfesijně-ideový stereotyp a spor německojazyčných literatur raného novověku. 20  Obdobné výhrady byly formulovány např. ve výmluvně pojmenovaném spisu od Megalissia (= Georga Litzela) Der undeutsche Catholik Oder Historischer Bericht Von der allzu grossen Nachlässigkeit der Römisch-Catholische […] In Verbesserung der deutschen Sprache und Poesie (Neněmecký katolík čili Historická zpráva o příliš velké nedbalosti římských katolíků […] ve zlepšování německého jazyka a poezie, Jena 1731).

39

Oba tyto výroky jako by předznamenávaly ve své typičnosti spory kolem „rakouské němčiny“ a „německorakouské literatury“, které zásadním způsobem ovlivnily i počátky novočeské kultury a literatury.

1740 –18 0 0 / ob dobí „o s v íc en ské “ a  „obr oz en ské “

V další části výkladu si už budu všímat jen – pokud nebude uvedeno jinak – jazykových a kulturních souvislostí česko-středoněmecko-(německo)rakouských. Přes některé typologické paralely v jazykovém i literárním vývoji Bavorska (resp. tzv. Altbayern) s rakouskými a českými zeměmi v průběhu druhé poloviny 18. století se zde i nadále udržovalo poměrně stálé a kontinuitní kulturní prostředí, které ukončila až roku 1803 Napoleonova reforma politického uspořádání Svaté říše římské a následná sekularizace. Politická, a tedy i kulturní situace v habsburské monarchii se začíná zásadně měnit podle rakouského historika Karla Vocelky (2002: 441) od čtyřicátých let 18. století. Zřetelně ji lze datovat nástupem Marie Terezie na trůn 1740, následným neuznáním pragmatické sankce vůdčími evropskými velmocemi (zejména Pruskem a Francií) a počínajícím sporem o přeskupení mocenskopolitických center v Evropě, který vyvrcholil dvěma pokusy (tzv. válkami o dědictví rakouské) o konečnou likvidaci habsbursko-lotrinského soustátí. Po odvrácení bezprostřední hrozby rozpadu ztratilo nicméně Rakousko vratislavským mírem (1742) ekonomicky a strategicky klíčové Slezsko. – Ani opětovné rakouské snahy získat Slezsko zpět v tzv. sedmileté válce nebyly úspěšné. Navíc pozdější neúspěšné vojenské akce spojených rakousko-francouzských armád nebezpečně aktualizovaly hrozbu likvidace Rakouska. Snahy o „indoktrinaci“

40

slezského obyvatelstva rekatolizačními pokusy znovu spojit loajalitu náboženskou a státní, jak se pokoušel od 20. let 18. století po uzavření pragmatické sankce dvůr Karla VI., definitivně selhaly. Bylo zřejmé, že k tomu přispěly i úspěšné snahy Pruska o jejich rozpolcení. Hubertsburský mír (1763) potvrdil následně mezi Rakouskem a Pruskem dosavadní politický status quo. Ztráta většiny Horního a celého Dolního Slezska vedla k centralizačním státním reformám. Po zrušení České dvorské kanceláře v roce 1749 došlo k utvoření Direktoria pro veřejné a kamerální záležitosti českých a alpských zemí, 1762 nová správní reforma v Rakousku ustanovila Česko-rakouskou dvorní kancelář (Kapras 1930: 168–170, 188–195, passim., Malý et al. 1999: 146–151, 152–170, Malý–Soukup 2006: 243–250). Toto nově vzniklé státní jádro tereziánské zahrnovalo kromě zemí rakouských také Čechy, Moravu a zbytek tzv. rakouského Slezska. Právě zde se rýsuje budoucí jádro sporu celorakouského a zemsky českého patriotismu – většina české šlechty usilovala o autonomii zemí České koruny tím, že viděla mocenskou základnu Rakouska ve spojení tří historických státních útvarů (dědičných zemí rakouských, královské Koruny české a královské Koruny uherské) na rozdíl od vídeňských projektů, které si představovaly budoucnost monarchie ve spojení dvou útvarů (rakouských zemí a uherského království). Tato doba s sebou přinesla vedle zmíněných politických, vojenských, hospodářských a posléze též náboženských reforem také podstatnou proměnu v oblasti jazyka a literatury. Jisté náznaky proměny estetického ideálu lze nicméně zaregistrovat již od začátku 18. století v intelektuálních kruzích kolem prince Evžena Savojského; projevovaly se soustředěnou recepcí literatury francouzského klasicismu či překladatelskou a ediční činností Františka Antonína hraběte Šporka.21 Působením osvícenských myšlenek 21  Zcela neoprávněně viděl Wolkan (1926: 51) ve Šporkovi toho, kdo takřka připravoval novou „renesanci“ německého písemnictví v Čechách svými (sic – překlady po-

41

vznikal v rakouských zemích pocit vlastní kulturní a myšlenkové strnulosti a zpátečnictví, který se zvláště projevoval konfrontací s německým nekatolickým (hlavně lipským, tj. středoněmeckým) prostředím, ale i s francouzským dvorem Ludvíka XV. Prosazující se kulturní a osvětová činnost, která usilovala tuto „zaostalost“ odstranit, byla od začátku spojena s jazykovým programem. S novým jazykem přicházela i tehdejší leibnizovská filozofie, popularizovaná Christianem Wolffem, a s pronikáním soudobé německé literatury se nahrazoval dosud užívaný horskoněmecký jazyk normou „saskou“. V oblasti vědy tento proces znamenal mimo jiné postupný ústup latiny. Velký význam pro začátky osvícenství měla nejstarší učená společnost v zemích habsburské monarchie Societas incognitorum eruditorum in terris Austriacis (Společnost neznámých učenců v rakouských zemích), založená roku 1746 moravským inkolovaným šlechticem původem ze Slavonie svobodným pánem Josephem von Petrasch v Olomouci. Societas incognitorum si kladla za cíl podnítit zájem o vědecké snažení na Moravě, dát mu pevnou organizační základnu a všestranně je kultivovat. Zejména benediktinský historik Magnoald Ziegelbauer věnoval zvláštní pozornost vydávání historických pramenů (regest, diplomatářů) k obecným a  církevním dějinám rakouského soustátí, zejména pak Čech a Mo­ravy. Benediktini se vůbec snažili cílevědomým a poučeným (maurinským) historickým bádáním již od 40. let vymezovat vůči některým „ahistorickým“ jezuitům. Připomeňme kromě Josefa Bonaventury Pitra (intima císařovny Marie Terezie, iniciátora obnovených historických bádání) i pozdější vysoké postavení Stefana Rautenstraucha (reformátora teologických studií), Otty Steinbacha z Kranichštejna (rady zemské správy pro duchovní záležitosti řizovaly jeho dcery) překlady francouzské literatury. Tento postoj podrobil revizi již německý historik českého původu Eugen Lemberg (1932: 46–47), nesmlouvavě kriticky s Wolkanovým stanoviskem polemizuje Pavel Preiss (1981: 72–103).

42

a historika) či Alexia Habricha (představeného rajhradského kláštera, historika). Lemberg (1932: 41–42) nazývá tento myšlenkový trend „Ordenspatriotismus“ (řádový patriotismus). Jiným směrem působil zakladatel Společnosti Petrasch, který si především kladl za cíl kultivovat němčinu, jazyk svých spisů a měsíčníku Monathliche Auszüge Alt/ und Neuer Gelehrten Sachen, který společnost vydávala. Od druhého ročníku se Petraschovým přičiněním v časopise výrazně projevila i zřetelnější orientace na filologické vědy, a to nejen při vydávání pramenů a dokumentů, ale i zájmem o soudobou literární produkci (referát o Oden und Lieder Friedricha von Hagedorn a Gottschedův článek o dějinách literatury v Rakousku). Mezi prvními dvanácti členy tohoto volného vědeckého seskupení byli církevní hodnostáři a vědci z Prahy, Florencie, Stuttgartu a Vídně i učenci protestantští (např. přední historik leibnizovsko-wolffiánské orientace Johann David Köhler z Göttingenu). Na ideový charakter rakouského raného osvícenství výrazně zapůsobil jeden z členů Společnosti, filolog, divadelní kritik a literární teoretik raného osvícenství Johann Christoph Gottsched. Prostřednictvím Ziegelbauerovým byl navázán styk s čelným představitelem italského reformního katolicismu 1. poloviny 18. století Ludovicem Antoniem Muratorim. V úvodníku časopisu Monathliche Auszüge byl zřetelně vyjádřen pocit „zaostalosti“ Rakouska, ale zároveň i vůle tuto „zaostalost“ překonat: „Da nun/ wie wir sehen/ alle Landschafften alle Völcker/ und alle Sprachen in voller Bemühung seynd sich durch besagte Gattung von Wercken in der Gelehrtenheit so wohl Nutzen/ als auch Ruhm zu verschaffen/ sollen wir in denen unsrigen dann allein die Nachläßige/ dan allein für die Unwissende verbleiben…“ „Jelikož ale nyní, jak vidíme, všechny kraje, všechny národy a všechny jazyky se vynasnažují řečeným druhem prací zjednat v učenosti jak užitek, tak slávu, máme v našich snaženích setrvat jako ti nedbalí, jako ti nevědoucí…“ (Monathliche Auszüge 1747 I/1: 22).

43

A přitom přímo programově cítili autoři potřebu zdůvodnit užití německého jazyka, argumentačně si přitom vypomáhajíce rétorikou ne nepodobnou pozdějším českým jazykovým obranám: „Wir haben uns die Teutsche/ als unsere Mutter-Sprach erwählet/ aus eben der Ursache/ als die Franzosen die ihrige/ die Italiäner/ Engelländer/ und andere jeglicher die seinige zu erkiesen pflegen. Es ist wahr/ daß die Lateinische Sprach unter denen Gelehrten die gemeineste/ doch dagegen gewis/ daß die Ungelehrte unserer Wercke noch mehrers bedörffen/ und ihnen in selbiger zu lesen zu verdrüßlich fallet. Ferners hat uns dazu bewogen die Nothwendigkeit/ in welcher wir unsere Länder gesehen sich auf die Ausarbeitung ihrer eigenen Sprache zu legen. Derohalben wir die Grosse Schule der Teutschen Sprach an der Pleisse und deroselbten Mund-Art so viel uns Anfängern möglich/ als die vollkommenste Vorschrifften nehmen/ und alles/ was selbte hierinnen zu unserer Verbesserung beytragen wollen/ mit freundschaftlichem Danck annehmen werden.“22 „Zvolili jsme němčinu jako náš mateřský jazyk rovněž z toho důvodu, jako si Francouzi, Italové, Angličané a každý jiný volí ten svůj. Je pravda, že latinský jazyk je mezi učenci nejobvyklejší, ale naproti tomu je jisté, že neučení potřebují naše práce ještě více, a připadá jim nepříjemné v něm číst. Dále nás k tomu přiměla nutnost, jak jsme ji viděli pro naše země, vypracovat svůj vlastní jazyk. Proto přijímáme s přátelským díkem velkou školu německého jazyka na Pleisse,23 její nářečí jako nejdokonalejší

22  Obdobně zdůvodňoval Gottsched (1982: 225), proč by se pro vědecká díla měla používat němčina, v pamětní řeči na Martina Opitze, emblematickou figuru německé jazykové a poetologické kultury (Gedächtnisrede auf Martin Opitzen von Boberfeld, 1739), touto argumentací: „Wieviel griechische Scribenten haben denn ehemals in der Sprache der Brachmanen oder der ägyptischen Weisen geschrieben? Oder wieviele Römer haben uns ihre Gedichte und Schriften in der Mundart der Griechen abgefasset? Ja, spricht man, die damaligen gelehrten Sprachen waren unter den gedachten Völkern nur sehr wenigen bekannt.“ („Kolik řeckých skribentů psalo onehdá v řeči bráhmanů [= sanskrtem] nebo egyptských mudrců? Nebo kolik Římanů nám napsalo své básně a spisy v nářečí Řeků? Ano, říká se, že tehdejší učené řeči byly mezi zmiňovanými národy známy jen málokomu.“). 23  Pleiße (Pleisse) je řeka protékající Lipskem. V dobových textech se objevuje dokonce název pro Lipsko Pleiße-Athen.

44 návody, jak je jen pro nás začátečníky možné, a vše, čím zde může přispět k našemu zdokonalení“ (Monathliche Auszüge 1747/I/1: 24).

Latina nebyla tedy nahrazena užívanou nadregionální horskou němčinou, ale z prestižních kulturních důvodů byl prosazován hornosasko-míšeňský literární jazyk (uvedený v předcházejícím citátu jako „die Teutsche Sprach an der Pleisse“). Není bez zajímavosti uvést, že v případě Monathliche Auszüge k tomu došlo postupně, v zásadě až v posledních číslech časopisu. Zejména Gottschedovým přičiněním (Rieck 1966) se původní jihoněmecká varianta s řadou austriacismů změnila na variantu vypracovanou podle jazyka saských vzdělanců a krásné literatury, přičemž rakouská němčina byla podrobována kritice. Časopis Monathliche Auszüge však narážel trvale na obtíže ze strany jezuitské cenzury, takže musel od třetího čísla ročníku 1748 vycházet ve Frankfurtu nad Mohanem a pak v Lipsku. Po Ziegelbauerově úmrtí24 se pokusil jeho nástupce benediktin Oliver Legipont nadále pokračovat v činnosti Societas. Téhož roku byl Petrasch vyzván organizátorem rakouské státní správy ministrem hrabětem Friedrichem Wilhelmem Haugwiczem, aby vypracoval návrh na zřízení akademie věd ve Vídni. Tento podnik se také nerealizoval. Societas incognitorum pak na konci roku 1751 definitivně zanikla. Pokusy Gerharda van Swieten umožnit Societas incognitorum provádět cenzuru na Moravě ztroskotaly a Marie Terezie dokonce rozhodla, že jí mají být přiděleni jako teologičtí poradci jezuité. Poté již se všechny německo-rakouské jazykové a kulturní snahy orientují jen více či méně na „saskou normu“. Ať se to týká Kay­ serlich Deutsche Grammatik (1748) Johanna Balthasara Antesperga (Antespergera), člena Leipziger Deutsche Gesellschaft, který korespondoval s Gottschedem již od roku 1734 o „špatném jazykovém a kulturním stavu Rakouska“, Kurzgefaßte Deutsche Sprachlehre  Ziegelbauer zemřel 14. 7. 1750 v Olomouci.

24

45

durynského přistěhovalce a učitele německé výmluvnosti (Beredsamkeit) a historie na inženýrské akademii ve Vídni-Gumpendorfu Friedricha Wilhelma von Gerlach, zavedení Gottschedovy učebnice Grundlegung einer deutschen Sprachkunst. Nach den Mustern der besten Schriftsteller des vorigen und jetzigen Jahrhunderts abgefasset (1748, 6. vyd. 1776) pruským kameralistou Johannem Heinrichem Gottlobem von Justi v roce 1750 na prestižní rakouskou šlechtickou školu Theresianum či konečně Sonnenfelsova založení Deutsche Gesellschaft (1761) a jeho následné jmenování profesorem právních věd, tradiční rakouské provincialismy se hodnotily jako „Fehler… pöbelhaft… Barbarismen“ („chyby… vulgární… barbarismy“). Když v roce 1749 přijala Gottscheda v audienci císařovna, prý před ním pronesla: „Wir Österreicher haben eine sehr schlechte Sprache“25 („My Rakušané máme velmi špatný jazyk“). Pruské (především v recenzích a glosách Friedricha Nicolaie ve vlivném žurnálu Allgemeine deutsche Bibliothek) a saské intelektuální kruhy (mnoho středoněmeckých přistěhovalců sloužilo ve Vídni jako učitelé, korektoři a hofmistři) tyto snahy horlivě podporovaly. Ve své době zůstala takřka ojedinělá (a nepříliš vlivná) filologická aktivita německojazyčného Slovince Johanna Sigmunda Popowitsche, pozdějšího profesora německé výmluvnosti (Wohlredenheit) na vídeňské univerzitě, který se zasazoval o empiricky fundovanou rakouskou recepci zavedeného spisovného jazyka oproti mechanickým Gottschedovým racionalisticko-spekulativním principům, a to na základě kontrastivních a srovnávacích pozorování rakouských dialektů (Untersuchungen vom Meere, 1750; Die nothwendigsten Anfangsgründe der Teutschen Sprachkunst, 1754).26 25  Tento lapidární citát uvádějí např. Nagl – Zeidler – Castle (1914: 9), odtud ho přebírá např. Langer (1984: 20) či Polenz (1994: 175). Popowitschovo dílo se stává objektem soustředěnějšího zájmu rakouské germanistiky až v posledních letech. 26  Neodpustím si ještě doplnit tyto úvahy o provázanosti rakouských filologických a kulturních reforem alespoň zmínkou o sílícím vážném soupeři rakouského císařství – Prusku. Pozice německy hovořících intelektuálů vedle sebevědomé, silné, kulturně a po-

46

Pro německorakouský kulturní vývoj od druhé poloviny 18. století je tedy typická – podobně jako o dvacet, resp. třicet let později v případě kultury českého jazyka – usilovná utilitární péče o jazyk jako komunikační médium v úřadech a školství, která vrcholí – a to je zvláště závažné – vytvářením kánonu „nové“ literatury. V Bavorsku (Altbayern) lze oproti tomu zaznamenat svébytné pokusy o jazykovou reformu ve společnosti Parnassus Boicus již v letech 1722–1740, která Gottschedovy návrhy – na rozdíl od německorakouského prostředí – striktně odmítla. Citát zdůvodňující neexistenci jazykových příruček v Bavorsku tuto skutečnost zdůvodňuje smělým tvrzením: „Wie sich nun in vnsrem Teutschland/ katholischen Antheils/ vnsres Wissens noch nichts dergleichen hervorgethan/ dahingegen es bey denen Uncatholischen in jhren Buch-Läden von derley Art Schrifften wimmlet.“ „Co je nám známo, nyní v našem Německu, katolické části, se ničím takovým nevyniká, zatímco u nekatolíků se to tímto druhem spisů v knihkupectvích jen hemží“ (Reiffenstein 1988: 28).

Ke způsobu psaní literatury a těžkostem, které tuto „jazykovou výměnu“, jak tento proces nazvala Gudrun Langerová (1984: 20), liticky výbojné kultury francouzské je tu zřetelně slabší. Ironický Voltaire prohlásí o postupimském dvoru Fridricha II., že „němčina je tu leda pro koně“. Sám Fridrich II. si také němčiny přiliš necenil – ve svém spise De la littérature allemande (1780), který s jeho milostivým svolením přeložil do němčiny diplomat Christian Wilhelm von Dohm (Über die deutsche Literatur, die man ihr vorwerfen kann, die Ursachen derselben und die Mittel, sie zu verbessern, 1780), se vyjádřil, že „[Deutsch] nach meiner Beschuldigung verwirrt und schwer zu bearbeiten ist, wenig Wohllaut hat, auch nicht reich an Metaphern ist, die doch notwendig sind, um neue Wendungen und Anmuth in ausgebildete Sprachen zu bringen“ („[Němčinu] viním ze zmatenosti, je těžká ke zpracování, má málo libozvučnosti, také není bohatá na metafory, které jsou přece nezbytné k tomu, aby přinesly nová spojení a půvab do vypěstěných jazyků“) (Friedrich II. 1985: 73; Woesler 1989: 720–722). Pro soudobé německé spisovatele také nenašel příliš velké ocenění, zdá se, že o nich příliš mnoho nevěděl a jejich literární tvorbu – na rozdíl od francouzské – ani nesledoval. Gottschedovým snahám se vysmál, svému patetickému opěvovateli vojenských tažení za sedmileté války Johannu Wilhelmu Ludwigu Gleimovi (Preußische Kriegslieder von einem Grenadier, 1757) udělil ironické přízvisko „le plus raisonable de tous les savants allemands“ („nejrozumnější ze všech německých učenců“).

47

v rakouském prostředí provázely, Nagl – Zeidler (1899: 658–659) poznamenávají: „Die Generation Maria Theresia mußte das ‚Meißner Deutsch‘ wie eine fremde Sprache erlernen; und auch, seit das Schriftdeutsch anerkannte Literatursprache geworden war, blieb Neigung zum Dialekt und Kenntnis desselben hier in den Kreisen der Gebildeten viel häufiger als anderwärts erhalten […] Ihre eigenen deutsche Dichtungen nehmen sich vielfach, besonders in der ersten Zeit, wie Stilübungen nach guten Mustern in mehr oder minder fremdartiger Sprache aus.“27 „Generace Marie Terezie musela se naučit ‚míšeňskou němčinu‘ jako cizí jazyk; a také od té doby, co se stala spisovná němčina uznaným literárním jazykem, sklon k dialektu a jeho znalost v kruzích vzdělanců zůstal zde zachován mnohem častěji než kdekoliv jinde. […] Jejich [např. Aloyse Blumauera, Michaela Denise, Karla Mastaliera, Johanna Baptisty Premlechnera] vlastní německé básně vypadají v první etapě jako stylistická cvičení podle dobrých vzorů ve více či méně cizím jazyce“ (Nagl – Zeidler 1899: 658–659).

Tento výrok – jakkoliv odůvodnitelný i z hlediska tehdy stále uplatňované teorie imitatio bonorum – však zmínění literární historici neoprávněně absolutizují dalším: „Die österreichischen Autoren – Dichter – Gelehrte und Publizis­ten schrieben mit Grammatik und Wörterbuch in der Hand und sahen ihren höchsten Ruhm darin, von der deutsche Kritik als r e i n e und c o r r e c t e Schrifsteller anerkannt zu werden.“28 „Rakouští autoři – básníci – učenci a publicisté psali s gramatikou a slovníkem v ruce a největší slávu viděli v tom, aby byli uznáni německou kritikou za č i s t é a s p r á v n é spisovatele“ (Nagl – Zeidler – Castle 1914: 52).

 Srov. kritiku tohoto stanoviska u Zemana (1996a: 277–278).  Je poněkud kuriózní, že ho Langerová ve své dizertační práci o druhém životě literárního baroka v českém a rakouském prostředí zařadila „doslova“ jako důkaz pro jinak vcelku průkazné teze, ačkoliv jinak s Naglerovým, Zeidlerovým a Castleovým pojetím německorakouských literárních dějin spíše polemizuje. Patrně i ona potřebovala při bourání starých mýtů náležitě vyhrotit kontury do požadovaných protikladů. 27

28

48

Uvedené tvrzení jistě platí cum grano salis. Nelze však přitom popřít značné volní úsilí předních rakouských autorů dostát mnohdy rigidním požadavkům tehdejších osvícenských literárních kritiků, které často přijímali za své i radikálně orientovaní kritici rakouští. Tato závažná skutečnost tedy dodnes s odstupem času nemálo překvapuje – přes početné kulturní a literární polemiky, jejichž naladění artikuloval výmluvným výrokem Aloys Blumauer: „Laßt sie koaxen, die kritischen Frösch’ in Preußen und Sachsen!“ („I nechte je kvákat, ty kritické žáby v Prusku a Sasku!“). Budiž v této souvislosti zmíněna teze Wernera R. Bauera (1993: 271) o katolických schématech myšlení v sekularizované podobě u josefinského antiklerikalismu. Spory v rakouském kulturním životě se odehrávaly příznačně v teologickém a divadelním prostředí a kulminovaly proslulým vídeňským „Hanswurststreit“ (bojem o Hansvuřta) a pražskou „Broschürenflut“ (brožurkovou válkou). Za nejzávažnější lze považovat teze vídeňského germanisty Franze M. Eybla s odkazem na proslulé úvahy Jürgena Habermase v knize Strukturwandel der Öffentlichkeit (nové vyd. 1990), které potvrzují – osudné a permanentní – spojení (rakouského) státu a kulturního dění: „1. Beide Auseinandersetzungen gelten weniger literarischen Inhalten als vielmehr den Grenzen des Diskurses. Sie erweitern das vernunftgeleitete öffentliche Reden, zuerst um die plebejische Hanswurstfigur, sodann um die Themenbereiche der Religion und ihrer Autorität. 2. Sie ergreifen die beiden weitestreichenden Gattungen öffentlicher Meinungsbildung. 3. Sie verstehen die vernunft- und regelgeleitete öffentliche Rede als den Staat betreffende und ihn voraussetzende Angelegenheit.“ „1. Oba střety mají menší platnost co do literárního obsahu jako spíše do hranice diskurzu. Rozšiřují veřejné projevy vedené rozumem, a to nejprve o plebejskou postavu Hansvuřta, následně o tematické oblasti náboženství a jeho autority. 2. Uchvacují oba nejzávažnější žánry [a to typicky „ústní“ žánry habsbursko-rakouského veřejného typu] veřejného utváření mínění. 3. Chápou veřejnou řeč vedenou rozumem a pravidly jako záležitost týkající se státu a již předem ho předpokládající“ (Eybl 1995: 34).

49

Všeobecnému rozšíření „nového jazyka“ sloužily početné vídeňské a pražské reprinty a patisky vzorových německých autorů, jako např. Friedricha Gottlieba Klopstocka, Friedricha Schillera, Heinricha Wilhelma von Gerstenberg, Johanna Antona Leisewitze, Friedricha Hagedorna či Christopha Martina Wielanda, přičemž rozhodující podíl na produkci a distribuci této literatury měli vídeňský nakladatel Johann Thomas Trattner a pražský Johann Ferdinand Schönfeld, kteří byli za své zásluhy později císařem Josefem II. nobilitováni. Ostrou jazykovou kritiku prováděl vídeňský literární časopis Die Welt, který bojoval proti latinismům, galomanii a „provincialismům“, to jest proti specificky horskoněmeckým jazykovým prvkům. Rozhodující úlohu v přijetí saské jazykové normy a tím i v přijetí středoněmeckého kulturního vkusu jako „vyššího“ jazykového a literárního stylu však sehrála nesporně škola, a to podle vídeňského germanisty Petera Wiesingera (1983, 1993) zmíněným povoláním Justiho na Theresianum, a v nižších vrstvách pak dlouholetým působením metodických příruček a učebnic zaháňského faráře Johanna Ignaze Felbigera. Význam školství pro samotnou gramotnost, ale tím i pro výchovu širokého okruhu čtenářů v následujícím „měšťanském století“ nelze tedy dostatečně přecenit. Této důležitosti si byla vědoma i císařovna, když ve směrnici pro státní rakouskou školskou politiku, uveřejněné 28. září 1770, přímo uvedla: „Das Schulwesen ist und bleibt allzeit ein Politicum.“ („Školství je a zůstane v každé době záležitostí politickou.“)29 Obdobným způsobem proběhla tato jazyková a kulturní „výměna“ v českých zemích, předně pak v Praze. To potvrzuje i Emil Skála (1969–1970: 210) tezí, že „erst die Aufklärung, die vom Kampf gegen das jesuitische Barock begleitet wurde, bedeutete die Annäherung an die Norm Gottscheds“ – „teprve 29  Štverák – Mrzena 1986: 10. Velký význam pro tereziánské a josefinské školství měli zvláště piaristé, které favorizovali vlivní odpůrci jezuitů v okolí císařovny; takto byli např. Dobner a Voigt povoláni na řádové školy, resp. na univerzitu do Vídně.

50 osvícenství, které bylo doprovázeno bojem proti jezuitskému baroku, znamenalo [v českých zemích] přibližování se Gottschedově normě.“

K výchozí situaci poznamenává Rudolf Wolkan v kompendiu německorakouských literárních dějin (Nagl – Zeidler – Castle 1914: 358), ovlivněn uvedeným maloněmeckým konfesijně-jazykově-estetickým literárním stereotypem: „Von deutscher Literatur in Böhmen können wir eigentlich erst am Ende des XVIII. Jahrhunderts wieder sprechen; das XVII. und XVIII. Jahrhundert gleicht mehr einem müden Erwachen aus tiefem Siechthum. Erst um die Achtzigerjahre des XVIII. Jahrhunderts hatte die Bevölkerung annähernd dieselbe Höhe erreicht wie vor Ausbruch des 30jährigen Krieges, hatte der Wohlstand der Bewohner dank der unerschöpflichen Hilfsquellen des Landes sich wieder gehoben und hatte vor allem die deutsche Sprache wieder ihr altes Geltungsgebiet erlangt.“ „O německé literatuře v Čechách můžeme vlastně znovu mluvit až na konci XVIII. století; XVII. a XVIII. století se podobá spíše zemdlenému probouzení z hlubokého chřadnutí. Teprve když v osmdesátých letech XVIII. století obyvatelstvo přibližně dosáhlo téže výše jako před vypuknutím třicetileté války, blahobyt obyvatel se díky nevyčerpatelným zdrojům země opět zvedl a německý jazyk opět dosáhl svého starého oboru platnosti.“

Obdobně se k této záležitosti vyjádřil i později v Dějinách německé literatury v Čechách a sudetských zemích (Wolkan 1926: 48): „… ruhig ging inzwischen im 18. Jahrhundert die Entwicklung der deutschen Literatur weiter. Bis in die Achtzigerjahre unterscheidet sie sich […] kaum von der vorangegangenen Zeit. Sie ist ganz katholisch und hat keinen bedeutenden Namen aufzuweisen.“ „… tiše mezitím pokračuje v 18. století vývoj německé literatury. Až do osmdesátých let se stěží odlišuje […] od předchozí doby. Je zcela katolická a nemá žádné významné jméno, jímž by se vykázala.“

Podle předcházejících tvrzení by se zdálo, že celé období vypadá ve srovnání s aktivitami veřejnými amúzicky. Tento dojem je však nepřesný. Za významnou událost považuji – jako v případě vídeňském – povolání Gottschedova a Gellertova žáka, přívržence

51

katolického racionalistického osvícenství Karla Heinricha Seibta roku 1763 na pražskou univerzitu, kde byl jako vůbec první profesor laik a nejezuita jmenován profesorem krásných věd (Professor der schönen Wissenschaften), k nimž patřila vedle výcviku „německého stylu“ (deutsche Sprachart) také výuka morálky a dějin společně s pomocnými vědami historickými. Jako první světský vysokoškolský učitel v rakouské monarchii přednášel o výchově (instalační přednáška Von dem Einflusse der schönen Wissenschaften auf die Ausbildung des Verstandes…, 1764, obsahující mj. Grundriß zu meinen akademischen Vorlesungen). Seibt seznamoval – v němčině – studenty i mnoho dalších zájemců (mezi něž patřili např. otec Bernarda Bolzana či vrchní purkrabí Karl Egon von Fürstenberg) se soudobou německou literaturou, se kterou se seznámil v Lipsku, tj. hlavně s díly Wielandovými, Gleimovými, Gessnerovými či Gellertovými. Cílevědomě se staral o své nejnadanější žáky – stali se vychovateli v předních šlechtických domech (např. Josef Dobrovský, Christian Heinrich Spieß) či zaujali přední pozice v církevní (Ferdinand Kindermann), resp. státní správě (Augustin Zippe). Podařené rétorické úkoly svých žáků vydával knižně (dialogy, charakteristiky, dopisy, kázání, viz sbírku Akademische Blumenlese, 1784). Zanedlouho byl také pověřen cenzurou beletrie. Seibtova pedagogická a literární činnost vedla k širokému přijetí „saské normy“ v oblasti psaného jazyka. K většímu rozšíření estetického ideálu středoněmeckého klasicismu však přispěl až Seibtův nástupce na katedře krásných věd August Gottlieb Meißner, první pobělohorský nekatolický učitel na pražském vysokém učení, který přišel na filozofickou fakultu pražské univerzity až v roce 1784 v souvislosti s reformami vysokých škol, jimiž byla němčina definitivně ustanovena jako hlavní vyučovací jazyk na univerzitě. Meißner, sám člen básnického sdružení Göttinger Hainbund, značně zapůsobil svými přednáškami z estetiky a historie na celou generaci svých českých a německých žáků (Josef Jungmann, Joseph Georg Meinert, Vojtěch Nejedlý, Antonín Puchmajer, Karl Agnell Schneider,

52

pozdější Karel Sudimír Šnajdr aj.; srov. Hlobil 2004, 2009). Redigoval beletristický časopis Apollo a stal se patronem prvního německého básnického almanachu české provenience Die Erstlinge unserer einsamen Stunden (1791, vyd. Joseph Kirpal a Jo­seph Herbst), kde se nemnoho českých básnických poetů německého jazyka pokusilo o původnější tvorbu i s českými náměty. Směr a tematická spřízněnost tohoto almanachu se souběžně vznikající literární aktivitou Antonína Jaroslava Puchmajera a jeho kruhu (Sebrání básní a zpěvů, 1795) je zcela evidentní. Jazyková kritika byla v Praze obzvláště vytrvalá. Na ní se patrně zakládá pozdější často citované tvrzení, že pražská němčina je jedna z nejčistších v celé monarchii.30 Doklad pro postupné individuální změny němčiny předvedl na příkladu Dobrovského Jaromír Povejšil. Zatímco v  raných spisech modrého abbé je němčina stále ještě zabarvena horskoněmecky, v pozdějších dílech přesně odpovídá „saské“ normě.31 Situace ve Vídni byla rozpolcena mezi přehnaně horlivým úsilím o napodobování Saska ve všech kulturních a společenských záležitostech a snahou rakouského patriotismu o sebeprosazení. Situace v Praze však byla ještě komplikovanější. O situaci moravské v době pozdněbarokní a osvícenské víme stále jen velmi málo; výjimku tvoří několik prací brněnských kunsthistoriků Viktora Kotrby (1971) a Jiřího Kroupy (1987, 1990, 20062), resp. několik dalších autorů

30  Trost (1981: 382–385) toto tvrzení vysvětluje mimo jiné volním a prestižním úsilím nově emancipovaných Židů, kteří přešli během krátké doby od jidiš k spisovné němčině druhé poloviny 18. století; tradiční interpretace z 19. století, vysvětlující čistotu pražské němčiny jako kontinuitu jazykového ustrojení („německopražský sklon zbavovat se starých nářečních zvláštností“), přitom Trost důrazně odmítá. 31  Srov. ironickou chválu Dobrovského z pera Achima von Arnim v dopise Jacobu Grim­movi: „Seine Geschichte der Böhmischen Sprache ist für einen Österreicher merkwürdig schön geschrieben.“ („Jeho Dějiny českého jazyka jsou na to, že je Rakušanem, napsány pozoruhodně pěkně.“) – Cit. podle Langerové (1984: 21). – Pro úplnost je zapotřebí se zmínit i o obdivu, který chovali rakouští a bavorští současníci k němčině Františka Palackého, chovance hornouherských evangelických škol.

53

(Urfus 1992). V této době stály v Čechách vedle sebe a proti sobě různé myšlenkové proudy: tradicionalisticky zaměřený zemský patriotismus, rakouský patriotismus (s jazykově německým ražením) a „pokroková“ saská orientace, zvýhodněná navíc příznivou geografickou polohou, která umožňovala styky bez zprostředkující úlohy Vídně, ale také sílící české („národní“) emancipační hnutí. Pro další vývoj německé literatury v českých zemích se jeví jako obzvláště závažný spor mezi tzv. borniány (přívrženci zemskopatriotické linie nazývané podle odborného spisovatele, organizátora vědeckého života a svobodného zednáře Ignaze/Ignáce Borna) a seibtiány (též schöngeisty, myšlenkově zcela závislými na saských vzorech, pojmenovanými podle K. H. Seibta). Znatelnější veřejná emancipace českého jazyka a literatury se odehrávala o něco později než emancipace německého jazyka v Rakousku.32 Dějepisectví, o něco později slovanská a bohemistická filologie a s těmito odbornými zájmy spojená nová forma zemského patriotismu se nicméně prosazovaly v intelektuálních kruzích již nejméně od konce čtyřicátých let 18. století, v širších lidových

32  Eugen Lemberg uváděl ve své meinertovské monografii příklady na paralelní procesy „čechizace“ (u Josefa Jungmanna, Nicolause/Mikuláše Adaukta Voigta nebo Jana Františka rytíře Neuberka) a „germanizace“ (rodina architektů Broggiů, otec Bernarda Bolzana, otec Ignáce Cornovy aj.) obecných rysů kultury českých zemí. Zároveň soudil (Lemberg 1932: 45–46), že nutným předpokladem pro znovuobnovení české národní kultury byla „Eindeutschung“ („poněmčení“) nadnárodní barokní kultury, která absorbovala mocnou vlnu románské kultury. Bohužel však nedocenil neblahé následky tereziánské a josefinské školské jazykové politiky: Češi, kteří aspirovali zaujmout místo v sociálně vyšší vrstvě, byli nuceni si osvojit německý jazyk a přijmout rakousko-německou kulturu. Jinak řečeno: česko-německá asymetrie v jazykovém a kulturním postavení vyplývala z velké části z rozdílů ve společenském postavení. V této souvislosti budiž uvedena provokativní teze Jana Křena (1992: 55) o přeměně Čechů v plebejský národ v době baroka, tvořící základní sociální předurčení češství do dnešních dnů. Navíc je zapotřebí dodat, že v českých zemích – na rozdíl od Polska nebo Uher, kde se šlechta stala v 19. století do značné míry nositelem národní emancipace – se situace postupně vyvinula tak, že šlechta (resp. příslušníci konzervativního velkostatku) stála mimo obě národní společenství, anebo lépe vedle „svého“ národa (Kořalka 1996: 143).

54

vrstvách – podle Františka Kutnara33 (1948: 101) – lze zesílené vědomí „národní“ odlišnosti a osobitosti datovat do dob slezských válek. Přímou snahou o obnovení českého dějinného vědomí naznačenou paralelou mezi zemí zaslíbenou a zemí českou je příznačná nábožensko-historická knížka Země dobrá, to jest země česká (1754), která se také formou obhajoby národní cti proti výtkám z kacířství důsledně ohrazuje patriotickou argumentací balbínovského ražení. Na příkladě české literatury epochy osvícenství a raného obrození lze přitom názorně demonstrovat ošidnost vymezení písemnictví pouze podle jeho – sice základního a nejdiferencovanějšího – vyjadřovacího prostředku (tj. jazyka), jímž se artikulují příslušné jazykové projevy určitého národa, resp. etnika. Připustíme-li totiž stále intenzivnější a četnější emancipační snahy českého patriotismu, projevující se v literárním dění, a podřídíme-li se výměru považovat za českou literaturu pouze literaturu psanou českým jazykem, zjistíme, že tento výměr právě v klíčové době od 70. let 18. století do napoleonských válek zcela selhává. Mnohá bezpochyby patrio­ ticky orientovaná díla historická (Pelclova Kurzgefaßte Geschichte der Böhmen, 1774, 1779) či právnická (Voigtova Über den Geist der böhmi­ schen Gesetze, 1788), určená pro náročnějšího čtenáře, jsou totiž psána – právě proto, aby mohla účinněji působit v širších intelektuálních kruzích – německy. Jazykové vyjádření emancipačních snah tak nemuselo nutně korelovat s jazykem etnika, jehož emancipaci prosazovalo. Je myslím zbytečné uvádět, že s užíváním patřičného literárního jazyka se nemusela překrývat ani autorova etnicita. Na rozdíl od literatury předchozího období je také nutné počítat – jak poznamenal německý historik a antropolog Reinhart Koselleck (1987: 282–283) – se samotným autorem, který se stále více individualizoval, s jeho sociálním původem a tvořivým potenciálem.

33  Většina českých historiků (např. Josef Petráň, Miroslav Hroch) však za prvořadý iniciační zdroj českého národního „obrození“ slezské války nepovažuje.

55

Rovněž je nutno vzít v úvahu konstituování čtenářské veřejnosti a její vztah k politickému dění (Habermas 2000: 118–123). Kdybychom opět jmenovali jednotlivé literární druhy, resp. žánry v obou jazycích, dojdeme v případě jazykově české literatury k těmto postřehům. Vedle vertikálně vymezené „nižší“ poezie kramářské (letákové), písmácké a umělé lze poezii klasifikovat jejím tematickým zaměřením (didaktická, satirická tvorba) či určitým repertoárem specifických výrazových prostředků (anakreontika); stejným způsobem lze vertikálně vyčlenit i písmáckou prózu, dále tzv. prózu lidového čtení, prózu pro lid (Jan Nepomuk Rulík, Matěj Václav Kramerius) a počínající prózu s vyššími uměleckými ambicemi (Jungmannovu prózu „preromantickou“, jejíž vznik byl podnícen autorovými klasicistními představami); obdobným způsobem je možné uvažovat i o počátcích novočeského dramatu (vedle svébytné formy sousedského divadla). V soudobé literatuře německého jazyka z českých zemí by bylo možné uvést zástupce literárních děl v obdobných jednotlivých žán­rových spektrech. Její postavení však nelze považovat za stabilizované, a to i proto, že kulturní (a tedy i literární) potřeby obyvatel zemí Koruny české hovořících německy se mnohdy sytily zvnějšku českých zemí – ve „vyspělejší“ literatuře německé či „oficiální“ literatuře rakouské. Důležité je připomenout opětovnou asymetric­ kou pozici soudobé německojazyčné literatury českého původu vzh­ ledem k soudobé literatuře českojazyčné. Německojazyčná literatura neprodukovala například specifický polemickopublicistický žánr českého raného obrození – jazykové obrany, ale ani obranně pojaté dějiny českých zemí. Ofenzivní jazykové obrany němčiny bychom hledali marně nejen v tehdejší německé literatuře z českých zemí, ale i v samotné literatuře rakouské. V oblasti volby patriotické tematiky v beletrii byla situace o něco složitější, ale i zde se projevuje nejpozději na začátku 19. století – odhlédneme-li od konstituování slavistických studií, které rovněž normativním způsobem re-konstruovalo nejasnou „paměť“ o širší slovanské (jazykové a historické)

56

spřízněnosti – jiné ideové směřování českojazyčné slovesnosti. To koneckonců předznamenávaly již v devadesátých letech 18. století překlady a  adaptace ze slovanských literatur (polské a  ruské) v Puchmajerových almanaších.34 Jisté náznaky k ofenzivnější pro­ německé či prorakouské literární interpretaci české historie lze zaznamenat výrazněji až v době vrcholících napoleonských válek či době restaurace, jak to dokládá Brentanova hra Die Gründung Prags z roku 1813, Volkssagen der Böhmen (1815) Karoliny von Woltmann, dvoudílný Inbegriff der Geschichte Böhmens jejího muže Karla Ludwiga von Woltmann z téhož roku nebo Grillparzerova hra König Ottokars Glück und Ende, 1825 (Seidlin 1975). Jak je možné vysvětlit si tuto – ze zpětného hlediska určující – disproporci? Veškeré aktivity spojené s počínajícím osvícenským myšlením – od Societas incognitorum až po Augusta Gottlieba Mei­ ßnera – se prováděly v těsné a stále rostoucí vazbě na německý jazyk, a to na „saskou normu“, to znamená podle Gottscheda v nejlepším německém nářečí. Němčina se tak stala v českých zemích jazykovým projevem osvícenství, „pokroku“, nové literatury. Touto skutečností a zřetelně také po zesílení centralizační a germanizační politiky vlády,35 která se ideově projevovala požadavkem všeobecného rakouského státního patriotismu i z důvodů zcela pochopitelných (sídlo i centrum zájmů dynastie bylo zřetelně zakotveno v německojazyčném prostředí), vyvstala reálná alternativa neexistence češtiny jako akceschopného literárního jazyka, který by byl schopen plnit náročnější funkce ve zmiňovaném vertikálním rozvrstvení literatury. Zároveň je možné dojít i k postřehu, že čím 34  Na toto závažné tematické rozrůznění obou literatur v době napoleonských válek jsem upozornil již při jiné příležitosti (Petrbok 2004a). 35  Např. Šafránek (1913: 128) přiléhavě pojmenoval kapitolu o školských reformách O jednotu správy školské a jazyka vyučovacího; germanizační tendence v reformním dění druhé poloviny 18. století je však nutno, jak již bylo několikrát zdůrazněno (Křen 1992: 59), považovat za ryze účelové, s pozdější nacionalisticky zaměřenou germanizací 19. a 20. století bezprostředně nesouvisející.

57

vehementněji rakouské osvícenství začalo používat a prosazovat „saskou“ němčinu z prestižních důvodů, tím spíše se pokoušeli čeští obrozenští pracovníci založit novou jazykovou a kulturní tradici na jiné epoše než na předcházející době „temna“. Srovnáme-li postavení češtiny a německého jazyka v Rakousku, její postavení bylo ještě komplikovanější, protože nemohla navázat na soudobou paralelní slovesnou kulturu (na léta 1740–1760, jak to stanovil pro němčinu Johann Christoph Adelung),36 nýbrž mohla hledat „vzor“ pouze v minulých obdobích. Dobrovský a s ním další obrozenci první generace, kteří působili v období josefinském, viděli tento zlatý věk v pozdním 16. století, v době Rudolfa II., tedy v té fázi humanismu, která odpovídala jejich klasicistní jazykové estetice i vědeckým představám a která navíc byla – alespoň v jejich očích – dobou politického rozkvětu a relativní stability.37 Puristické tendence V. J. Rosy, stejně jako jejich pokračování v gramatikách J. V. Pohla a učebnicích Maximiliána Šimka – ač již zřetelně zakotvených v době tereziánského a josefinského školního utilitarismu – Dobrovský rezolutně odmítl. Jazykově normativní funkci, kterou ve Vídni plnily přetisky a patisky vzorových německých autorů zlatého věku, převzaly v jazykově českém prostředí – před zkonstituováním nové literatury – edice památek 16. století, vydávané Františkem Faustinem Procházkou, ale i Matějem Václavem Krameriem. Nebyly to zřejmě jediné důvody, snad lze v této souvislosti upozornit 36  Pro celistvější uchopení českojazyčného filologického kontextu jsou podstatné svou typologickou charakteristikou Polenzovy zmínky (1994: 166–167) o Adelungově pravopisném sporu s Friedrichem Gottliebem Klopstockem a Gottfriedem Augustem Bürgerem nebo o již individualizované jazykové estetice (Genie-Ästhetik), kterou nazval „irrational-innovatorische literarische Mode des Sturm und Drang“ („iracionálně-inovační literární móda hnutí Sturm und Drang“). Tyto spory lze považovat za analogické k sporům Dobrovského s Janem Václavem Pohlem, resp. v oblasti prozodické Dobrovského s Václavem Stachem. Rovněž mohou připomenout pozdější české pravopisné šarvátky v desátých a dvacátých letech 19. století. 37  Koupil (2008: 242–247) upozorňuje na konstrukci toposu zlatého věku (českého písemnictví) již u gramatografů Jiřího Konstance a Matěje Václava Šteyera (a dodejme: historiků Bohuslava Balbína, Jana Kořínka a Tomáše Pešiny z Čechorodu).

58

i na myšlenkový odkaz českého náboženského utrakvismu, aktualizovaný příznačně v době josefinské a pojosefinské; rozhodně nelze podcenit vedle prestižních důvodů i imanentní potřebu jazykového systému po stabilitě, jíž si byl patrně vědom Dobrovský, a vliv gramatografie slovenských evangelíků 18. století. Dodnes však nejsou náležitě zhodnoceny aktivity některých filologů, příp. gramatografů, které se poněkud vymykají z teleologického a progresivistického výkladu o vývoji českého jazyka (uveďme např. Františka Jana Tomsu), nebo takřka neznámá činnost exjezuity a diletujícího historika Hradce Králové Františka de Paula Švendy.38 Tímto jazykovým programem se definitivně potvrdil historizující program kulturněreformních snah české společnosti druhé poloviny 18. století. Ten zároveň předznamenal i dominantní ideové zaměření národních a emancipačních snah českého etnika v 19. století. Jak zdůraznil Josef Petráň a po něm jinými slovy Alexandr Stich, právě historismus zdůrazňující kulturní osobitost etablujícího se „národního společenství“ a potřeba vědomí vývojové kontinuity a historického svérázu se tak stala nutným předpokladem dalšího rozvoje novodobé české kultury a literatury. Tato závěrečná slova ozřejmují mimo jiné podobné předpoklady k pozdějšímu odsudku barokní německé slovesnosti rakouské provenience a barokní slovesnosti české, jak již přede mnou pře­ svědčivě dokázala Gudrun Langerová, ale také snad poukazují aspoň v hrubých rysech na některé styčné a protilehlé postupy a procesy v české i německojazyčné slovesnosti 17. a 18. století v českých ze­mích. V  obou případech došlo k  jazykovému a  literárnímu přeryvu s ob­dobím těsně předcházejícím (to jest s tradicí 17. a ra­ ného 18. století). V protikladu k protestantskému Německu, které

38  Švenda vysvětlil jazykovou strategii svým čtenářům takto: „Novoty v řečovodu nikoliv vyhledávati nebudu […] Ano i tím posaváde nepřebroušeným vlastencům k srozumění posloužím […] Ne však vyličenou nějakou výmluvností, nobrž [sic!] jak sem se mezi vlastenci mluviti vynaučil, s nimi mluvíval“ (Švenda 1799: 1, 3).

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.