4.2.IMMANUEL KANT (1724 – 1804) 4.2.1 Život1 Ve všech učebnicích se dočteme, že tento nejslavnější ze všech filosofů v životě neopustil své rodné město Königsberg v Prusku.2 Vedl nesmírně přísný denní režim - snad kvůli svému křehkému zdraví pravidelně cvičil, chodil na procházky, dodržoval stravovací návyky, asi jak jsme zvyklí z lázní. Jeho dochvilnost byla tak příslovečná, že si lidé podle něho řídili hodinky. Nikdy se neoženil. Rozhodně však nebyl škarohlíd bez špetky smyslu pro humor. Celý svůj aktivní život spojil s královeckou univerzitou. Dožil se vysokého věku, i když nebyl ušetřen projevů stařecké demence. 4.2.2 Díla předkritického období (do r.1780)3 Protože se obyčejně přikládá největší význam jeho třem Kritikám, dělíme Kantova díla na předkritická, kritická a pokritická. Většina předkritických děl se netýká filosofie, přesto jsou některá z nich aktuální i dnes. a)Obecné dějiny přírody a teorie nebes (Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels, 1755). V tomto spise vytvořil geniální hypotézu o vzniku Sluneční soustavy. Jeho teorie je dosud fyzikou uznávána jako tzv. Kant – Laplaceova hypotéza (nebo nebulární). Kant se jako jeden z prvních pokusil vyložit vznik Slunce a jeho oběžnic jinak než Božím stvořením. Vyšel z představy prvotní pramlhoviny, jejíž částečky se začaly postupně smršťovat. Dle Newtonova gravitačního zákona byly částice s menší hmotností přitahovány těmi hmotnějšími, až začal vznikat zárodek Slunce. Kolem centrálního Slunce se pak soustředily planety, včetně Země. b)Sny duchovidcovy (Träume eines Geistesehers, 1766).4 V tomto spisku se Kant vysmál švédskému mystikovi Emanuelu Swedenborgovi (1688 -1772), jehož díla se jen hemží podrobnými popisy andělů, nebeských říší i pekel.5 Kant tak v duchu skeptického osvícenství jednal podobně jako dnešní spolek Sisyfos, který si dal za cíl potírat šarlatány. 4.2.3 Díla kritického období (1781 – 1790) a)Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft, 1781). Bezesporu nejvýznamnější filosofická kniha všech dob (snad spolu s Descartovou Rozpravou o metodě). Ale zároveň také nesmírně náročná. Vydání této první Kritiky nebylo čtenáři vůbec pochopeno, a proto ještě později napsal srozumitelnou knížečku Prolegomena ke každé příští metafysice, jež se bude moci státi vědou (Prolegomena zu einer jeden künftigen Metaphysik die als Wissenschaft wird auftreten können, 1783). Slovo „kritika“ znamená u Kanta něco jiného než negativní odmítnutí. Chápe jej ve smyslu starořeckého „krisis“, jež znamená posouzení. Cílem kritiky je posoudit naše poznávací schopnosti. Co vůbec můžeme vědět? Stačí náš rozum na to, abychom objektivně poznávali svět? Tématem Kritiky čistého rozumu je tedy noetika. Podívejme se tedy s Immanuelem Kantem, jak si představuje činnost lidské mysli. Všichni se shodneme na tom, že se lidské myšlení zakládá na různých výrocích, tvrzeních, při nichž se něco vypovídá o něčem.6 V logice se jim říká soudy. Kant rozděloval soudy podle dvou kritérií. Nejprve rozlišil soudy podle toho, kdy vznikají. Soudy, které vznikají až poté, co jsme se s věcí seznámili, se nazývají aposteriorní (a posteriori) – 1 Nejpodrobněji snad heslo „Immanuel Kant“ ve Wikipedii. Celá adresa: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kant 2 Dnes je toto město známé jako Kaliningrad a je součástí Ruska. Kaliningradská oblast slouží Rusku jako nejzápadnější vojenská základna. Jméno „Königsberg“ (česky Královec) nesla i zaniklá osada poblíž vesnice Anenská Studánka mezi Českou Třebovou a Lanškrounem. 3 Srov. BLECHA, Ivan a kol: Filosofický slovník. Nakladatelství a vydavatelství FIN. Olomouc 1995. Heslo: „Kant Immanuel“. (heslo vypracovali Břetislav Horyna, Jan Březina, Ivan Blecha). S.213. (Dále jen Blecha a kol.) 4 Wikipedia uvádí jiný český překlad: „Sny duchařovy“. Rovněž druhé slovo originálu uvádí v jiné podobě: „Geistersehers.“ 5 O Swedenborgovi viz též stránka jeho obhájců: http://www.swedenborg.cz/ 6 Blecha a kol. Heslo: „soud“ (vypracoval Jan Štěpán). S.383.
1
zpětné, z pozdějšího. Například: „Ten kámen je hnědý.“ Takovou větu jsme pronesli, až když jsme si kámen prohlédli. Kanta ale víc zajímaly soudy, které nevznikají takto zpětně, ale máme je už dopředu nějak vloženy do naší mysli. Tyto soudy vlastně připomínají Descartovou představu vrozených idejí. Kant jim říkal apriorní soudy (a priori) – prvotní. Některé věci opravdu víme, aniž bychom přitom potřebovali nějakou zkušenost. Například dovedeme z hlavy spočítat, že 86 + 74 dává výsledek 160.7 Aposteriorní soudy dávají za pravdu empirismu, který zdůrazňoval zkušenostní poznání, jež se zapisuje do lidské mysli. Naproti tomu apriorní soudy potvrzují platnost racionalismu vycházejícího z představy, že naše mysl skrývá spoustu vrozených univerzálních pravidel. Soudy však můžeme dělit ještě jinak. Druhý způsob dělení spočívá v tom, zdali informace, kterou nám soud sdělí, je v něčem nová, nebo naopak jen konstatuje, co už vyplývá z věci samy. Například soud „kruh je kulatý“ nepřináší žádnou novou informaci, jen analyzuje to, co je obsaženo ve slově kruh – je to tedy analytický soud („rozebírací“). Když řeknu: „Anička má dnes pěkný svetr“, sděluji skutečně něco nového, spojil jsem Aničku s pěkným svetrem, což jsou dva pojmy, které ze sebe nutně nevyplývají. Proto se takový soud nazývá syntetický („spojovací“). „Ať už mají soudy jakýkoli původ nebo ať je jejich logická forma jakákoli, existuje mezi nimi nadto ještě obsahový rozdíl, na základě něhož jde buďto pouze o soudy vysvětlovací, jež k danému obsahu nic nepřidávají, nebo o soudy rozšiřovací, jež dané poznání zvětšují; ty první budeme moci zváti soudy analytickými, druhé syntetickými.“8 Nejběžnější soudy, které každodenně utváříme, jsou určitě syntetické soudy aposteriorní – empiricky mluvíme o tom, s čím jsme se seznámili. „Na pasece se pasou dvě srnky.“ Vyskytnout se mohou také analytické apriorní soudy, Kant uvádí tento příklad: „Všechna tělesa jsou rozlehlá.“9 Rozlehlost již plyne z povahy těles, nic nového se nedovídáme.10 Kanta však nejvíc trápila otázka: „Jak jsou možné syntetické věty a priori?“11 Pod touto otázkou se skrývá možnost, že bychom se z naší vlastní mysli dokázali dovědět něco opravdu nového, co by nebylo tak banální, jako že čtverec má čtyři rohy. Pokud bychom dokázali takové věty (soudy), znamenalo by to velké potvrzení racionalistické vize dokonalého rozumu (Vernunft). Kant se domnívá, že syntetické apriorní soudy existují. Náš rozum je tedy schopen čistého poznání, tj. nezkušenostního, pocházejícího jen z něho samého (Kant by řekl transcendentálního). Které takové soudy tedy používáme? Jsou to veškeré matematické operace. K počítání sice dnes používáme kalkulačku, ale z hodin matematiky bychom dokázali např. dělit či násobit i velmi vysoká čísla – aniž bychom potřebovali posouvat kuličkami v počítadle, abychom viděli, jak se to před našima očima násobí nebo dělí (měli empirickou zkušenost). Náš rozum je tedy schopen poskytnout zcela nové informace! Nemají tedy pravdu empirikové, když tvrdí, že základem poznání je zkušenost. Nikoli, v našem rozumu jsou opravdu uložené uchvacující informace. Z tohoto důvodu se tvrdí, že Kant provedl tzv. koperníkánský obrat – jako Koperník 7 Přiznávám, že jsem si to raději ověřil na kalkulačce. 8 Immanuel KANT: Prolegomena ke každé příští metafysice, jež se bude moci státi vědou. Přel. J.Kohout, J.Navrátil. Nakladatelství Svoboda. Praha 1992. § 2.a. S.33. 9 Tamtéž. 10 Pro přemýšlivé čtenáře: kombinace aposteriorních analytických soudů je nemožná. Nebo ji prostě nedovedu vytvořit. 11 Tamtéž, § 5. S.43.
2
prohlásil, že Země není středem vesmíru, tak Kant naznačil, že je to náš rozum, kolem něhož se točí skutečnost. „My sami vnášíme řád a pravidelnost mezi jevy, jež nazýváme přírodou, a nemohli bychom jej mezi nimi objevit, kdybychom jej mezi nimi řádem své mysli původně sami nezavedli.“12 Podle Kanta totiž v naší mysli nenajdeme jen matematická pravidla, ale i zákonitosti, jimiž se řídíme při běžném vnímání skutečnosti. Vzpomeňme na empiriky a jejich snahy popsat práci lidského rozumu s jednotlivými smyslovými vjemy. Sám Kant se odvolával na Davida Huma, který ho údajně probudil z dogmatického spánku. Hume totiž upozornil, že princip kauzality (spojení příčiny a následku) nemá žádné zakotvení v objektivní skutečnosti, pochází jen z asociací našeho rozumu. Kant tento postřeh dotáhl ještě dál. V lidské mysli lze objevit celou řadu tzv. kategorií (části z nich říkal rozvažovací pojmy). Zde vyjmenuji jen ty nejznámější: kauzalita (nehledejme ji v přírodě, ale v mysli), prostor (jde jen o fiktivní prostředí, do něhož si promítáme smyslové vjemy), čas (naše mysl jen srovnává trvání jednotlivých pohybů). Všechny tyto kategorie můžeme nazývat „apriorní nazírací formy“, skrze něž vnímáme vnější skutečnost. Jsou to jakési počítačové programy, zpracovávající smyslová data.13 Zbývá ještě odpovědět na úvodní otázku. Co vůbec můžeme vědět o realitě? Jestliže Kant prokázal zásadní aktivitu našeho rozumu, který sám dává vjemům konkrétní formy, pak vzniká otázka, zdali ještě poznáváme realitu takovou, jaká je. Ubaldo Nicola o tom píše: „V jiných pasážích srovnal Kant mysl s vězením, z něhož nelze vyjít. Mysl totiž nemůže myslet jinak, než skrze syntetické formy a priori vzhledem k prostoru, času a kauzalitě.“14Jak by vypadal svět, kdybychom ho viděli bez nazíracích forem mysli? Kant předpokládá, že objektivní svět existuje. Někde tam jsou věci o sobě, ve své objektivní pravdě, kterou ovšem nikdy nepoznáme, protože nedokážeme vystoupit z vlastní mysli. b)Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft, 1788). Před vydáním své druhé Kritiky byl již Kant obezřetnější. Především ji nekoncipoval jako rozsáhlé, pojmově náročné dílo, zároveň si své čtenáře také připravil jakousi „demoverzí“, zjednodušenou podobou, která vyšla ještě tři roky před vydáním Kritiky. Tato stručná verze se jmenuje Základy metafyziky mravů (Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, 1785). Slovo „praktický rozum“ sice zní složitě, ale můžeme v něm vidět docela obyčejné svědomí. Základní otázka této Kritiky tedy zní: Co máme dělat? Jejím hájemstvím je proto etika. Se stejným intelektuálním nasazením se Kant pokouší vyřešit problém, s nímž zápasili filosofové po tisíciletí. Jak dát člověku nějaké pevné měřítko správného jednání? Kant zde začíná porovnáním různých morálních soustav. Morálka je soubor konvenčních pravidel, který dává pokyny pro jednání v běžných situacích. Většina těchto souborů patří do tzv. heteronomní morálky. Tímto slovem chtěl Kant vyjádřit, že důvody ke správnému jednání leží jinde než v zákoně samém. Tak by třeba někdo nevraždil pro svůj strach z potrestání, a nikoli proto, že vražda je nepřípustná. Nebo nějaký chlapec by mluvil spisovně, aby se zalíbil své dívce. Správně jednat nemáme ze strachu ani kvůli prospěchu, dokonce ani kvůli dobrému pocitu ze splnění zákona. Správně jednat máme jen pro zákon samotný, z povinnosti. 12 Immanuel KANT: Kritika čistého rozumu. Citováno dle: Vladimír NEFF: Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. Družstevní práce. Praha 1948. S.197. Upraveno. 13 V tomto textu jsem se záměrně vyhnul výkladu o Kantově pojetí rozumu. Kant totiž rozlišuje jakési dva stupně rozumu. Ten nižší (Verstand, překládán často jako „rozvažování“) zpracovává smyslová data, ten vyšší (Vernunft, překládán často jako „rozum“) v sobě ukrývá hluboké ideje, jakou je třeba idea Boha nebo nesmrtelné duše. O nesnázích s překládáním těchto pojmů viz vtipný Vladimír NEFF: C.d., s.198/199. 14 Ubaldo NICOLA: Obrazové dějiny filozofie.Přel. N.Bonaventurová. Knižní klub. Praha 2006. S.373.
3
„Povinnosti ! Vznešené, velké jméno, které v sobě neobsahuješ nic líbivého, co by se nám vlichocovalo, nýbrž vyžaduješ podrobení se, avšak nehrozíš také ničím, co by vyvolávalo v srdci přirozený odpor a zděšení, aby pohnulo vůlí, nýbrž vytyčuješ pouze zákon, který si sám od sebe zjednává přístup do srdce, a přece si dokonce proti vůli dobývá úctu (i když ne vždy následování), před nímž všechny náklonnosti zmlkají, i když zároveň tajně působí proti němu – jaký je tvůj tebe hodný zdroj a kde nalezneme kořeny tvého ušlechtilého původu, který pyšně odmítá jakékoliv příbuzenství s náklonnostmi, a z kterýchžto kořenů pocházet je nevyhnutelnou podmínkou oné hodnoty, kterou si lidé mohou dát jedině sami?“15 Morálka, jež se nezakládá na něčem vnějším, se nazývá autonomní morálka. Spočívá v závaznosti zákona, který platí sám o sobě, ne pro nějaký prospěch nebo cit. Dobré věci bychom měli činit jen z povinnosti, třeba i s odporem. Kant se pokusil formulovat pravidlo takové morálky. Mělo by platit pro všechny etické situace, které mohou nastat, a mělo by být nemožné ho neposlechnout. Toto pravidlo se pokusil nalézt v samotném rozumu, opět jako apriorní syntetický soud. Dal mu název kategorický imperativ. Nyní si přečteme jeho nejznámější (a nejobecnější) formulaci: „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“16 Pro většinu čtenářů bude tato věta znít dost neprůhledně. Slovo „maxima“ znamená asi totéž jako zásada, norma. Kategorický imperativ lze nejlépe přeložit do současného jazyka těmito slovy: „Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát obecně platnou normou.“17 Ono univerzální pravidlo morálky tedy tkví v tom, že vždy jednáme tak, jak by měli na našem místě jednat všichni rozumní lidé.18 Každý, kdo by byl v naší situaci, by musel nahlédnout, že to bylo správné řešení, bez kliček, výmluv nebo různých „polehčujících okolností“. Měl se stát Emil Hácha protektorátním prezidentem? On sám předpokládal, že mu musí dát každý za pravdu – bylo to jediné správné řešení, ne jen j e h o řešení. Uvedený příklad ale ukazuje, že na mnoho situací lze tuto univerzální normu přikládat jen s obtížemi. Pokud však vrátíme nalezený mobilní telefon, pak se všichni rozumní lidé shodnou na tom, že to bylo jediné správné řešení, zde lze kategorický imperativ úspěšně použít. c)Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft, 1790). Poslední z trojlístku slavných Kritik pojednává o vnímání krásy, jejím tematickým oborem je tedy estetika.19 Pro Kanta je krása něčím zcela nepraktickým, co nemá svůj účel (než sebe samu). I vnímání krásy by tedy mělo probíhat bez jakéhokoli osobního zájmu – např. díváme se na krásu, ale netoužíme ji vlastnit. Věci jsou krásné, protože mají dokonalou formu (jejich různé části 15 Immanuel KANT: Kritika praktického rozumu. Přel. J.Loužil. Nakladatelství Svoboda. Praha 1996. Ukázka převzata z mé Čítanky ze společenských věd, text č.69, s.30. 16 Citováno dle Wikipedie. 17 Blecha a kol. S.215. 18 Kant se pokusil ještě o jednu, poněkud odlišnou formulaci imperativu. „Jednej tak, aby ti lidství bylo účelem, a nikoli prostředkem.“ Protože se etické situace nejčastěji týkají mezilidských vztahů, musí být lidství zdůrazněno i v kategorickém imperativu. Vždy mi má jít o člověka samého, nesmím ho užívat jako prostředku k dosažení svých cílů. 19 Soudnost zde znamená rozumovou schopnost určovat, co je krásné.
4
jsou sladěny do celku). Kantova estetika bývá obvykle posuzována jako méně přínosná.20 4.2.3 Díla pokritického období (1791 – 1798) a)Náboženství v mezích pouhého rozumu (Religion inerhalb des bloßen Vernunft, 1793). Zde se Kant vyjádřil o svých představách Boha. Jako správný osvícenec odmítá tradiční křesťanské názory o zázracích nebo o přítomnosti Boha při mši. Boha máme hledat pouze ve svém rozumu. Je v něm tedy obsažen stejně apriorně jako vnímání prostoru, kauzality či času. b)K věčnému míru (Zum ewigen Frieden, 1795). Tento krátký spisek bývá v poslední době hodně zdůrazňován, neboť se v něm hledá anticipace procesu evropského sjednocování. Kant v něm chce zabránit válkám mezi jednotlivými státy. Zatímco v přirozeném stavu proti sobě bojovali všichni lidé, se vznikem státu se uvnitř jeho hranic nastolil mír. Nyní už nebojují všichni proti všem, ale státy vůči sobě navzájem. Aby se státy už vzájemně nenapadaly, je tedy nutné učinit obdobu toho, co zažili zprvu válčící lidé, když opustili přirozený stav. Tito lidé přijali univerzální pravidla, která jim uložil stát. Kant proto navrhuje, aby se jednotlivé státy federalizovaly, a tím začaly vést svou politiku v obecnějším duchu (nikoli jen dle národních zájmů). 4.2.4 Význam Kantovy filosofie Immanuel Kant ovlivnil bezpočet různých filosofických proudů. Jeho Kritika čistého rozumu zásadně inspirovala německý idealismus. Idealisté zdůraznili ještě víc než sám Kant tvořivou schopnost lidského rozumu, a tak došli až k vizi zvláštní kosmické inteligence utvářející svět. Současný postmodernismus si váží Kantova pochopení lidského subjektu. Na rozdíl od Kanta však postmodernisté nevěří, že by lidské subjekty (rozumy) mohly sdílet nějaká univerzální pravidla (nazírací formy) – podle nich si vlastně jednotliví lidé sami konstruují svět. Méně kladného přijetí se dnes dostává Kantově etice. Většina morálních filosofů nechce souhlasit s myšlenkou, že by veškeré morální jednání mělo vycházet jen z plnění povinností. Taková morálka by byla pro většinu lidstva málo atraktivní. K našemu jednání patrně patří jistá radost, že jsme respektovali dobré hodnoty. 4.2.5. Pomocné otázky 1. Proč se tři Kantovy nejznámější knihy nazývají „kritiky“? 2. Jaké čtyři druhy soudů Kant rozlišoval? Zkuste uvést jejich příklady. 3. Které soudy považoval Kant za nejdůležitější? Proč? 4. Jakou úlohu má podle Kanta rozum při poznávání světa? 5. V čem spočíval Kantův koperníkánský obrat? 6. Co je to praktický rozum? 7. V čem se od sebe liší heteronomní a autonomní morálka? 8. Zopakujte zpaměti zjednodušenou formulaci kategorického imperativu a aplikujte ji na jeden prostý etický problém. 9. Která témata se objevují v Kritice soudnosti? 10.Kterými prostředky by se podle Kanta mohlo zamezit válkám?
20 Srov. Milan SOBOTKA: Kantova Kritika soudnosti. In: Milan SOBOTKA, Milan ZNOJ, Josef MOURAL: Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Filosofický ústav AV ČR. Praha 1994. S.169-183.
5
