4 Sestrojení Geiger-Müllerova počítače Cíle úlohy: Cílem této úlohy je seznámení se základními způsoby detekce ionizujícího záření. Studenti se podrobně seznámí s funkčním principem Geiger Müllerova počítače, jeho výhodami, nevýhodami a konstrukčním provedením. V rámci této úlohy si studenti vyzkouší sestavení jednoduchého Geiger Müllerova detektoru.
4.1 Zadání 1. Nastudujte schéma zapojení jednoduchého Geiger Müllerova počítače a proveďte jeho sestavení. 2. Ověřte funkci Geiger Müllerova počítače pomocí několika předložených zdrojů ionizujícího záření a seřaďte je podle velikosti jimi emitovaného ionizačního záření. 3. Seznamte se s ostatními dozimetry a proměřte stejnou sadu vzorku za stejných podmínek jako při měření jednoduchým Geiger Müllerovým počítačem a porovnejte mezi změřené údaje. 4. Změřte mrtvou dobu jednotlivých dozimetrů pomocí dvou zdrojové metody a metody saturační četnosti.
4.2 Teoretický rozbor úlohy 4.2.1. Detektory ionizujícího záření a jejich historický vývoj Ionizující záření spadá do kategorie záření, které nelze pouhým okem detekovat. K jeho detekci je tedy nutné využít různých technických prostředků a postupů. V první řadě se jedná o detektory s nimiž můžeme nejen ionizující záření detekovat, ale také studovat jeho různé parametry, vlastnosti případně zjišťovat chování a interakci různých částic jak mezi sebou navzájem, tak mezi částicí a různými druhy materiálů. Od doby, kdy bylo v roce 1895 objeveno Roentgenovo záření Wilhelmem Roentgenem respektive v roce 1896 samotná radioaktivita Antoinem Henri Becquerelem již bylo vynalezeno a zkonstruováno velké množství přístrojů detekujících ionizační záření. Všechna tato zařízení se v dnešní době souhrnně nazývají radiometry. Za první a nejstarší detektor ionizujícího záření lze považovat ve své podstatě fotografickou desku, díky které se podařilo již v roce 1896 Antoinu Henri Becquerelovi objevit radioaktivitu. Další významný pokrok nastal v roce 1908, kdy byly zkonstruovány první plynem plněné detektory Ernestem Rutherfordem a Paulem Ulrichem Villardem. V roce 1911 byla zkonstruována první mlžná komora Charlesem Thomsonem Reesem Wilsonem. Pokrok v elektronice v roce 1944, kterým byl vynález fotonásobiče Currantem a Bakerem, umožnil vzniknout v roce 1948 scintilačním detektorům na bázi NaI(Tl) zkonstruovaných Robertem Hofstadterem. Dalším pokrokem v oblasti spektrometrie bylo zkonstruování polovodičových detektorů na bázi Ge(Li) v roce 1960. Později se byla vyvinuta ještě varianta Si(Li). Tyto detektory již měly výborné rozlišení, ale bylo nutné je neustále chladit tekutým dusíkem. Změna nastala až v roce 1970, kdy se na světě objevili HPGe detektory, které měly ještě lepší rozlišení, efektivitu a nižší šum, ale mimo měření je nebylo nutné neustále chladit. V roce 1971 byl J. Konijnem zkonstruován anticomptonovský spektrometr, který dokázal potlačit comptonovské pozadí při měření o 1 řád.
Nutno ještě dodat, že v roce 1983 byla v USA ukončena komerční výroba detektorů Ge(Li) Od 80. let se již pro studium složitých jevů využívají různé kombinace detektorů a multidetektorové systémy v různých uspořádáních – nejčastěji se jedná o kulovou či válcovou geometrii. [1] 4.2.2. Rozdělení dozimetrů Dozimetrem rozumíme jednoduchý detekční radiometr, který je cejchovaný v jednotkách radiační dávky (Gray, Sievert) nebo dávkového příkonu. Tento typ radiometru se zpravidla používá při monitorování a hodnocení účinků ionizujícího záření na živou tkáň. Dozimetry lze rozdělit podle několika základních hledisek: 1.
Časový průběh detekce a) Kontinuální – jedná se o tzv. on-line detektory, které poskytují průběžně informace o okamžité intenzitě záření či počtu dopadajících kvant. Tento typ dozimetrů musí disponovat rychlou odezvou tak, aby po odstranění ionizujícího záření došlo k okamžitému poklesu předávaných informací o dopadajícím záření na hodnotu pozadí. V dnešní době jde téměř výhradně o elektronické zařízení (digitální dozimetry) b) Kumulativní – jsou to tzv. integrální dozimetry, které s prodlužující se expozicí zvyšují svoji odezvu. Tato odezva (signál) v detektoru zůstává i po odstranění ionizujícího záření, případně se další expozice přičítá k původní odezvě. Tyto dozimetry lze vyhodnocovat i dodatečně (několik hodin, dní i měsíců po expozici). Zpravidla se jedná o filmové či materiálové dozimetry, které jsou levné a pracují na pasivním principu. Některé elektronické dozimetry rovněž umožňují měřit kumulativní dávku, avšak ke své funkci zpravidla potřebují napájení.
2.
Princip detekce a) Fotografické – tyto dozimetry jsou založeny buď na fotochemických účincích záření tj. filmové dozimetry, rtg filmy či jaderné emulze, nebo využívají fotografického zobrazení stop částic v určitém prostředí tj. mlžné komory. b) Materiálové – tyto dozimetry využívají změny vlastností různých materiálů při vystavení ionizujícímu záření. Může se jednat o změny složení a barvy (radiochromatické detektory), excitace (termoluminiscenční a OSL (Optically stimulated luminescence) dozimetry). V případě záření alfa či některých těžkých částic je možné použít takové materiály, ve kterých tyto částice zanechají stopy a ty jsou následně zviditelněny a detekovány. Tento druh dozimetrů se však vyznačuje malou citlivostí, takže je nutné je použít pouze v případech vysokých intenzit záření nebo dlouhých kumulativních měření. Fading – vyskytuje se u materiálových i fotografických dozimetrů, jedná se v podstatě o slábnutí kumulované odezvy v čase mezi ozářením a vyhodnocením. U filmových dozimetrů dochází ke spontánnímu mizení latentního obrazu (obdoba vyblednutí fotky) a u termoluminiscenčních a OSL dozimetrů zase dochází k spontánní deexcitaci elektronových hladin. c) Elektronické – u tohoto typu detektorů je část energie ionizujícího záření přeměněna na elektrické impulsy či proudy. Tyto signály jsou následně buď zpracovány přímo nebo jsou pomocí zesilovačů a elektroniky převedeny do formy vhodné k následnému zpracování či digitalizaci. Obvykle pracují ve dvou režimech. V proudovém režimu je výstupní proud úměrný velikosti dopadajícího záření a jeho signál je spojitý. V pulsním režimu detektor registruje jednotlivá dopadající kvanta a jeho výstupní signál je tedy diskrétní. Do této 2
skupiny lze zařadit ionizační plynové komory, scintilační detektory, polovodičové detektory, mikro kalorimetrické detektory či magnetické spektrometry.
Obr.: 4-1 Blokové schéma elektronického dozimetru 3.
Komplexnost měřené informace a) Detektory záření – udávají pouze informace o intenzitě dopadajícího záření a kvant, bez dalších informací o druhu či energii záření. Jedná se např. o filmové a jednoduché termoluminiscenční dozimetry, ionizační komory a Geiger Müllerovy počítače. b) Spektrometry – měří nejen četnost impulsů dopadajícího záření, ale i jeho energii. Zde se uplatňují především scintilační a polovodičové detektory a magnetické spektrometry.
Obr.: 4-2 Různé detektorové systémy – jedno detektorový, multidetektorový a komplexní detektorový systém [2] c) Zobrazovací detektory – dokáží zobrazit prostorové rozložení intenzity záření ať už ve vizuální či elektronické podobě. V dřívějších dobách byl takto používán fotografický film, či luminiscenční stínítka v oboru RTG diagnostiky. V současnosti se používají multidetektorové systémy s vhodným prostorovým rozmístěním. Jedná se o scintilační kamery, polovodičové zobrazovací "flat" panely pro RGT diagnostiku. V současnosti patří mezi špičkové přístroje SPD – polovodičové pixelové detektory uspořádané do složitých detekčních systémů.
3
d) Dráhové detektory částic – slouží ke zviditelnění a vyhodnocení trajektorie jednotlivých částic v prostoru včetně jejich zakřivení, pokud jsou vystaveny působení magnetického pole. V této oblasti nacházejí uplatnění detektory využívající materiálových efektů např. fotochemických reakcí, kondenzace kapiček páry, vznik bublinek v přehřáté kapalině. V dnešní době se ve velké míře používají složité elektronické polovodičové systémy s vhodným uspořádáním, které jsou často označovány jako trackery. 4.2.3. Ionizační detektory s plynovou náplní Jedná se o nejjednodušší elektronický detektor, který, jak už je z názvu patrno, využívá ionizační účinky dopadajícího záření. Jak lze vidět na Obr.: 4-3, jednoduchá ionizační komora se skládá ze dvou elektrod (anody a katody), mezi nimiž je nejčastěji argon, neon, xenon nebo krypton, které jsou za normálního stavu nevodivé. Na elektrody je přivedeno stejnosměrné napětí, které je řádově ve stovkách voltů. V základním stavu obvodem neprochází žádný proud. Pokud se do blízkosti komory dostane zdroj ionizujícího záření, jsou vytvořené ionty přitahovány k elektrodám a obvodem začne protékat proud , který je možno detekovat pomocí mikro ampérmetru. Ionizační proud, který obvykle vytváří ionizační komora je velmi malý 10-16 – 10-9A. Pro spolehlivou detekci je tedy nutno využít různých zesilovačů, tzn. Citlivost ionizační komory je malá. Její hlavní avšak je výhodou, že má lineární závislost proudu i v oblastech vysokých intenzit dopadajícího záření. Je tedy vhodné ji použít pro prostředí s velkou intenzitou dopadajícího záření, což je např. radioterapii, kde se měří rozložení intenzity ve svazcích záření. Nejčastěji se ale používá v dozimetrii pro měření dávky ionizujícího záření. Ionizační komory se používají též v tzv. studnovém provedení. Radioaktivní vzorek se zasune do komory, která obklopuje téměř skoro celý objem vzorku, elektrický signál I registrovaný na výstupu komory je potom přímo úměrný aktivitě vzorku A a Γ– konstantě daného radionuklidu (tato konstanta je pro každý radionuklid specifická). ~ ∗
(4.1)
Obr.: 4-3 Schéma ionizačního detektoru [2] Voltampérová charakteristika ionizační komory je uvedena na Obr.: 4-4 za předpokladu, že dopadající intenzita ionizujícího záření se nemění, tzn. tok dopadajících částic je konstantní. I.
Oblast Ohmova zákona – ionty vznikající ionizací spolu opět rekombinují, přičemž pravděpodobnost rekombinace klesá s rostoucí rychlostí iontů (elektrony a ionty jsou od sebe elektricky "odháněny" opačným směrem), tj. s rostoucím napětím na elektrodách. Proto ionizační proud roste přibližně úměrně s napětím, podobně jako v běžných elektrických obvodech podle Ohmova zákona. Tato oblast se pro detekci záření nepoužívá.
4
II.
Oblast nasyceného proudu – ionty se pohybují vlivem silnějšího elektrického pole natolik rychle, že nestačí zrekombinovat a všechny se účastní vedení proudu. Ionizační proud je proto nezávislý na napětí (sekundární ionty ještě nevznikají), závisí pouze na intenzitě záření (). V této části charakteristiky pracují ionizační komory.
III.
Oblast nárazové ionizace – primární ionty (vyvolané zářením) jsou silným elektrickým polem urychlovány natolik, že vytvářejí další sekundární ionty nárazem na neutrální atomy či molekuly plynu. V počáteční části této oblasti (IIIA) je počet sekundárních iontů přímo úměrný počtu primárních iontů vyvolaných zářením. V této oblasti pracují proporcionální detektory. Při ještě vyšším napětí - oblast IIIB na křivce - je sekundární ionizace nárazem již tak intenzívní, že dochází k lavinovitému zmnožení elektronů a iontů (k mikro výboji) - v této oblasti pracují Geiger-Mullerovy detektory.
Obr.: 4-4 Charakteristika ionizační komory 4.2.4. Geiger Müllerův počítač Jedná se o druh ionizační komory, zpravidla má tvar trubice, která je naplněna plynem na tlak obvykle nižší než atmosférický a hermeticky uzavřena. Na elektrody trubice je přivedeno takové napětí, aby se pracovní oblast nacházela v rozmezí IIIB na obrázku Obr.: 4-4. Napětí závisí na velikosti dané trubice, ale obvykle se jedná o napětí mezi 600 – 1000 V.
Obr.: 4-5 Schéma Geiger Müllerova počítače [2] Při příchodu ionizující částice do prostoru Geiger Müllerovy trubice způsobí tato částice ionizaci ve zředěném plynu jsou elektrony a ionty urychlovány elektrickým polem tak, že při své cestě k anodě jsou schopny vyrazit z atomů plynu další elektrony a ionty. Tento proces se lavinovitě šíří, až začne vznikat samovolný výboj. Obvodem projde poměrně velký proudový impuls, který na pracovním rezistoru vyvolá velký napěťový impuls, jenž je veden přes oddělovací kondenzátor na zesilovač a k dalšímu zpracování. Jeden primární elektron je ve svém konečném důsledku schopen vybudit lavinu až 1010 sekundárních elektronů. Protože je však požadujeme detekci větších ionizujících kvant, než jen jednoho, je nutné 5
vznikající výboj v Geiger Müllerově trubici co nejdříve zase uhasit. Toto je zajištěno jednak pracovním rezistorem, který je v řádu MΩ, tím pádem vznikne na rezistoru velký úbytek napětí, který způsobí pokles napětí na elektrodách a tím sníží urychlování elektronů a iontů. Avšak v samotné trubici rovněž dochází k rekombinaci elektronů a iontů, což má za následek emitování UV záření, které je schopné opět ionizace s a z katody vyrážet další kvanta elektronů, a tím pádem prodlužovat délku trvání výboje. Proto jsou do trubice přidávány příměsi, které mají za úkol podpořit zhášení výboje tím, že pohlcují ultrafialové fotony. Zpravidla se jako příměsi používají metylalkohol či brom. Geiger Müllerovy počítače jsou v dnešní době rozšířeny hlavně v oblastech radiační ochrany, hlásičů radiace, měření kontaminace či radiačních monitorovacích systémech, a to zejména pro svoji jednoduchost, nenáročnost a nízkou cenu. Při přesných měřeních se dnes Geiger Müllerovi počítače již téměř nepoužívají, tyto detektory byly vytlačeny scintilačními a polovodičovými detektory, které jsou sice dražší, avšak ve všech ostatních parametrech Geiger Müllerovi počítače výrazně převyšují. Tab.: 4-1 Porovnání vybraných parametrů různých detektorů ionizujícího záření [2] časové Druh detektoru rozlišení [s] ionizační komora 10-3 proporcionální a Geiger – Müllerův počítač 10-6 scintilační počítač 10-8 polovodičový detektor 10-8
mrtvá doba [s] 10-2 10-4 10-6 10-6
prostorové rozlišení [m] x x x 0,005
objem [m-3] 10-6 do 10-1 10-6 do 10-2 10-6 do 10-2 10-7
4.2.5. Mrtvá doba detektoru V případě Geiger Müllerova počítače je jasné, že v době trvání lavinovitého výboje není detektor schopen detekovat další příchozí ionizující kvantum. Doba po kterou není detektor schopen registrovat další přicházející částice se nazývá mrtvá doba. Mrtvou dobou májí všechny druhy detektorů. Je způsobena buď nemožností detekce primárním měřícím členem detektoru (např. setrvání výboje v trubici několik μs u Geiger Müllerova počítače) nebo nemožností následného zpracování impulsu. Následný impuls je primárním členem sice detekován a vygeneruje patřičnou odezvu, protože však navazující zesilovač a vyhodnocovací obvody ještě nestihly předchozí impuls kompletně zpracovat, dojde ke ztrátě informací o následném impulzu vlivem zahlcení navazujících obvodů. Ztráty impulsu narůstají v závislosti na nárůstu četnosti dopadajících kvant, tím dochází ke snižování odezvy detektoru. Mrtvá doba se dá rozdělit na dva typy a)
Non – parazibilní – přicházející kvanta neprodlužují mrtvou dobu a po jejím uplynutí je detektor schopen okamžitě detekovat další příchozí kvantum. Tzn. Má-li detektor mrtvou dobu 50 μs, je schopen každých 50 μs detekovat jednu příchozí částici.
b) Parazibilní – přicházející kvanta prodlužují mrtvou dobu detektoru a takže po příchodu první částice detektor zpracovává její odezvu, avšak při příchod další části způsobí buď nový počátek generování odezvy primární odezvy nebo prodlouží dobu následného zpravování. Tzn. pokud má detektor mrtvou dobu při zpracování 1 impulsu 50 μs stane se, že s příchodem dalšího impulsu 10 μs po prvním je generována nová odezva a celkový čas zpracování se tak prodlouží na 60 μs. Jak je vidět na Obr.: 4-6, při zvyšování četnosti impulsu u non – parazibilní i parazibilní mrtvé doby dochází ke zvyšování odezvy nejprve lineárně. Při dalším zvyšování se u non – parazibilní mrtvé doby začne projevovat stav nasycení až při určité četnosti není schopen detektor detekovat 6
více impulsů. U parazibilní mrtvé doby však nastává maximum, při jehož překročení začínají další příchozí impulsy způsobovat ještě větší paralýzu detektoru a tím i menší počet detekovaných kvant, až při určité četnosti dojde ke kompletní paralýze detektoru a ten přestane detekovat úplně.
Obr.: 4-6 Non – parazibilní (vlevo) a parazibilní (vpravo) mrtvá doba detektoru. Závislost mezi registrovanou a skutečnou četností je dán vztahem =(
(4.2)
∗ )
kde n
registrovaný počet kvant
N
skutečný počet příchozích kvant
τ
mrtvá doba detektoru
Zdrojem mrtvé doby jsou všechny součástky podílející se na detekci a zpracování detekovaného kvanta. U scintilačních detektorů je jeden ze zdrojů mrtvé doby tzv. pile – up efekt (součet světelné a elektrické odezvy dvou po sobě jdoucích kvant do jednoho). U Geiger Müllerova počítače je mrtvá doba dána samotným principem detekce a nelze ji zásadním způsobem zkrátit. Naproti tomu u scintilačních detektorů se mrtvá doba výrazně zkrátila díky vývoji rychlejších elektronických součástek. V 60. letech byla mrtvá doba scintilačních detektorů průměrně 5 – 10 μs, do 90.let se podařila zkrátit na hodnoty kolem 1 μs a v současnosti se pohybuje až na hranici 10-8 s přičemž nejpomalejší součástkou se začíná stávat samotný scintilátor. Řešení tohoto problému se ukázalo v nahrazení krystalů NaI(Tl) či BGO rychlejšími scintilátory z oxidů křemíku dopovaných vzácnými zeminami – hlavně LSO (Lu2SiO5(:Ce)). Pro tyto vylepšené detektory se limitujícím členem stává fotonásobič, který může být v současnosti nahrazen speciálními fotodiodami. 4.2.6. Měření mrtvé doby detektoru V současnosti se pro měření mrtvé doby detektoru ustálilo několik způsobů, které závisí na zejména na přesnosti , s jakou potřebujeme určit mrtvou dobu. Pokud je detektor možno odstínit, lze vliv pozadí dále zanedbat. 1) Dvou zdrojová metoda – při použití této metody je nutné požít minimálně 2 zdroje o vhodných aktivitách, pro Geiger Müllerův počítač by zdroje měly dosahovat takové aktivity, aby na detektoru byla naměřena četnost 104 imp/s a pro scintilační detektory 105 imp/s. Měření probíhá následovně podle procedury udávané SÚJB [3]:
Změří se postupně četnost n1 od zdroje "1", četnost n2 od zdroje "2" a nakonec se před detektor položí oba zdroje a změří se četnost n1+2 od zdrojů "1" a "2". Pro nestíněný detektor je nutné dále změřit ještě četnost pozadí Np. 7
Teoreticky by se naměřená četnost jednotlivých zdrojů N1 a N2 měla rovnat četnosti zdrojů součtu obou zdrojů N1+2.
Vlivem mrtvé doby však dojde ke ztrátě určitého počtu impulsů z důvodů popsaných v kapitole 4.2.5, tím pádem bude součtová četnost menší, než je součet jednotlivých četností od každého zdroje n1+2 < n1 + n2
Pro měření dvou zdrojovou metodou budou platit pro výpočet mrtvé doby následující rovnice =
√
(4.3)
=
∗
−
∗
=
∗
∗
+
= 2)
∗
∗(
(4.4) −
∗
∗(
∗
)
)
(4.5) (4.6)
Metoda kontinuální změny vstupní četnosti impulsů – tato metoda je založena opět na postupném zvyšování měřené aktivity.
Pro měření je nutno připravit 14 – 16 vzorků – zpravidla radioaktivních roztoků středně dobého zářiče (obvykle se používá 131I)
Každý vzorek musí mít při zvyšující se aktivitě zachovaný stejný objem a zároveň nesmí docházet ke stínění vzorku obalovým materiálem (zkumavkou).
Vzorky musí být připraveny tak, aby prví vzorek měl aktivitu přibližně 1500 imp/s a poslední přibližně 10 000 – 11 000 imp/s.
Následně proběhne měření jednotlivých vzorku a závislost změřené četnosti (výstupní) na četnosti vstupní (tu lze určit podle ředění počátečního originálního vzorku) se vynese do tabulky a grafu a určí se mrtvá doba.
Druhou možností je opačný postup, kdy se vyrobí vzorek s velkou aktivitou a krátkým poločasem rozpadu (např. 99mTc s T1/2 = 6 hodin) a po definovaných časových intervalech se sleduje úbytek radioaktivity.
3) Metoda saturační četnosti – jedná se o nejjednodušší metodu, avšak i o nejméně přesnou.
Postupným zvyšování aktivity zdroje záření, či jeho přibližováním k detektoru lze zjistit jakou maximální četnost je detektor schopen naměřit, za předpokladu non – parazibilní mrtvé doby již další zvyšování četnosti nevede ke zvýšení odezvy detektoru.
Potom lze mrtvou dobu zjistit podle vztahu [2] =
. 10 [
]
(4.7)
4.3 Postup měření 1. Seznamte se s schématem zapojení jednoduchého Geiger Müllerova počítače. 2. Sestavte podle schématu Geiger Müllerův počítač a ověřte jeho funkčnost zapojení. 3. Použijte několik přírodních zdrojů ionizujícího záření k ověření jeho detekční funkce. 4. Proměřte předložené přírodní zdroje ionizujícího záření, zapište údaje z voltmetru do tabulky a seřaďte neznámé vzorky podle jejich aktivity. Při měření je nutné dodržovat stejné vzdálenosti 8
(zdroje a detektoru) a orientace vzorků, aby měření byla porovnatelná! 5. Seznamte se s ostatními předloženými dozimetry. S každým dozimetrem proměřte sadu předložených přírodních zdrojů ionizujícího záření. 6. Porovnejte naměřené hodnoty mezi různými dozimetry a určete chybu vzhledem k referenčnímu (přesnému) dozimetru. 7. U každého z dozimetrů proměřte mrtvou dobu detektoru nejprve pomocí dvou zdrojového měření mrtvé doby popsané v kapitole 1 – 1). 8. Následně změřte a vypočtěte mrtvou dobu dozimetrů metodou saturační četnosti popsanou v kapitole 1 – 2) 9. Všechny výsledky přehledně zpracujte do protokolu z měření.
Obr.: 4-7 Schéma zapojení jednoduchého Geiger Müllerova počítače.
9
Obr.: 4-8 Sestava pro měření mrtvé doby detektoru Shrnutí: V této úloze jsme ukázali jakým způsobem lze sestavit jednoduchý Geiger Müllerův počítač. Na základě porovnání jeho měřících výsledků jsme si ověřili jeho funkčnost a přesnost. Dále jsme za pomocí zdrojů ionizujícího záření určili mrtvou dobu různých dozimetrů pomocí dvou zdrojové metody a metody saturační četnosti.
4.4 Bibliografie [1] V. Wagner, „Historie jaderné spektroskopie,“ [Online]. Available: http://www.ojs.ujf.cas.cz/~wagner/prednasky/spektroskopie/historie/historie.ppt. [Přístup získán 26 12 2013]. [2] V. Ullmann, „Astro Nukl Fyzika,“ [Online]. Available: http://astronuklfyzika.cz/JadRadFyzika6.htm. [Přístup získán 11 12 2013]. [3] SÚJB, „SYSTÉM ZABEZPEČENÍ JAKOSTI NA PRACOVIŠTÍCH NUKLEÁRNÍ MEDICÍNY - PŘÍSTROJOVÁ TECHNIKA,“ [Online]. Available: http://www.sujb.cz/fileadmin/sujb/docs/dokumenty/publikace/15_pristrojova_technika.pdf. [Přístup získán 29 12 2013]. [4] „Radiobiologie,“ [Online]. Available: http://fbmi.sirdik.org/5-kapitola/53.html. [Přístup získán 18 12 2013]. 10
[5] P. Sajdl, „Technická jaderná chemie - Radioaktivní odpady,“ [Online]. Available: http://web.vscht.cz/~sajdlp/. [Přístup získán 18 12 2013]. [6] „Fermi2010,“ [Online]. Available: http://www.fermi2010.eu/doc/KA06/KDAIZ/MER/07_Mrtva_doba.pdf. [Přístup získán 18 12 2013]. [7] J. Švec, Radioaktivita a ionizující záření, Ostrava: Sdružení požárního a bezpečnostního inženýrství, 2005. [8] M. Dufková, „3pol,“ [Online]. Available: http://3pol.cz/109-wilsonova-difusni-mlzna-komora. [Přístup získán 26 12 2013]. [9] D. D. Patton, „The Journal of Nuclear Medicine,“ [Online]. Available: http://jnm.snmjournals.org/content/44/8/1362.figures-only. [Přístup získán 26 12 2013]. [10] M. G. Stabin, Radiation protection and dosimetry :an introduction to health physics, New York: Springer, 2008.
11
