[Zadejte text.]
3
ZPŮSOBY UŽITÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY
Hospodářská politika z hlediska způsobu užití má řadu různých variant, které závisí na zvoleném kriteriálním členění. Určení kritéria však není samoúčelné, vychází ze zvoleného cíle, jehož chci regulováním dosáhnout. Proto jednotlivé způsoby užití hospodářské politiky jsou v podstatě systémovým modelováním postupu, který je používán, aby se v reálné ekonomice dostavil požadovaný výsledek. Také v sobě zahrnuje, v podobě zvolených axiomů, jednotlivé postoje ekonomických škol. Jejich metodologie totiž předem předurčuje předpokládanou logickou strukturu tvrzení a zároveň předpokládá určité typy transmisních mechanismů. Proto je nutné poznamenat, že následný stručný výklad zachycuje pouze základní tvrzení a vazby a není komplexní analýzou užití hospodářské politiky v praxi.
3.1 Politika řádu soustavy a procesní politika V tomto způsobu užití hospodářské politiky je o kriterium související s fungováním hospodářského mechanismu. Na jedné straně jsou determinanty, jejichž nastavení určuje charakter průběhu procesů, na druhé straně jde o regulaci konkrétních procesů odehrávající se v určitém nastavení systému.20
3.2 Politika řádu (soustavy) Pod pojmem politika řádu jsou chápána taková opatření hospodářsko-politického centra, která nastavují parametry podmínek, v jejichž rámci se odehrává hospodářský proces. Jde tedy o nastavení hospodářského řádu tak, aby zabezpečoval požadované funkce a volbu formy těchto funkcí. V jejím rámci se tvoří určité vztahové normy mezi institucemi a organizacemi, vymezují se poltické a ekonomické nástroje. Jde tedy o nastavení role trhu a naturálního hospodářství, autoregulačních prvků a plánování, volbu měnového systému, vymezení vlastnických práv atp. Zvláštní pozornost je věnována vlastnickým právům jako ekonomické součástí. Jde zde především o: -
uspořádání forem vlastnictví a možnosti realizace vlastnictví,
-
vymezení možnosti a role smluvních a záručních vztahů, stanovení pravidel konkurence.
20
Celá tato koncepce byla rozpracována německými ekonomy, tzv. ordoliberalisty. Velmi silně zapůsobila na poválečný vývoj ve SRN a dodnes je považována za koncepci, která spolupůsobila s dalšími faktory vznik tzv. německého hospodářského zázraku. Základní přehled viz např. EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. Praha: Liberální institut, 2004. SOJKA, M. c.d., kap. 11 Ordoliberalismus. MERK, G. Die BegriffeProzesspolitikStrukturpolitikundOrgnungspolitik. In: http://www.umsiegen.de/~merk/downloads/prozesspolitik _strukturpolitik.pdf
27
[Zadejte text.]
Role státu je určena tím, že vystupuje jako tvůrce hospodářské soustavy a je za ní bezprostředně zodpovědný. Určením rámcových podmínek ovlivňuje procesy na straně nabídky i poptávky. Např. jde o to, že nastavení systému pojištění ovlivňuje mzdové náklady i rozsah poskytování veřejného statku. Z hlediska koncepcí politiky řádu dochází k odlišnostem. Čistí ordoliberalisté se domnívají, že stát se má soustředit pouze na funkčnost hospodářské soustavy a vlastní ekonomické procesy by měly být důsledkem fungování tržního mechanismu. Oproti tomu většina představitelů tzv. sociálního tržního hospodářství zastává názor o nutnosti aktivně používat jak politiku řádu, tak procesní politiku. Rozhodující roli v jejím provádění má parlament.
3.3 Procesní politika Procesní politika je způsob aplikování vědomých opatření, kdy přímo zasahuje mocenskoekonomické centrum do probíhajících procesů v ekonomice. Smyslem těchto zásahů je buď nastolení rovnovážného stavu v případě projevení se disparit v procesu vývoje, nebo se jedná o podporu (omezení) pozitivních (negativních) tendencí v hospodářské aktivitě. Procesní politika má tak zpravidla krátkodobý charakter a má snahu působit přímo, na rozdíl od politiky řádu. Jejím předmětem je pohyb úrokových sazeb, ovlivňování směnných kurzů měny, intervenční nákupy a prodeje na komoditních burzách apod. Je prováděna jak vládou, tak centrální bankou i specializovanými institucemi jako je např. Správa hmotných rezerv či různé kontrolní instituce. Soustřeďuje se hlavně na: 1. kontrolu monopolu a oligopolů, 2. regulaci rozdělování důchodů, 3. regulaci externalit, 4. zásahy v případě vzniku abnormalit v tržním mechanismu. Smyslem procesní politiky je tak napomáhání optimálnímu fungování tržních vztahů omezováním jeho „úzkých míst“.
3.4 Stabilizační a prorůstová politika Logika tohoto členění hospodářské politiky vychází z charakteru vývoje ekonomické reality, která se vyvíjí lineárně. Nejde zde pouze o fakt cyklického kolísání tvorby produktu, ale musíme zde zahrnout širší souvztažnosti reprodukčního procesu, jako jsou rozdělovací procesy, změna spotřebitelských preferencí, dílčí rovnováhy a nerovnováhy národohospodářského koloběhu. Užití stabilizační či prorůstové politiky je tak spjato s určitým stavem ekonomiky. 28
[Zadejte text.]
3.5 Stabilizační politika Podstatu stabilizační hospodářské politiky lze nalézt v tom, že je nutné, při nenadálých změnách ekonomické aktivity, reagovat na odchylky od optimálního vztahu. Vychází z následné teoretické úvahy. Ekonomika při optimálním způsobu fungování má tendenci se vyvíjet podél hranice produkčních možností. Případné drobné odchylky řeší tržní mechanismus působením pružnosti cen a racionálního chování všech aktérů trhu – firem, domácností, neziskových organizací a státu. Díky nedokonalostem tržního mechanismu či externím šokům však může dojít k závažnějším výkyvům, které si z ekonomických či sociálně politických důvodů vyžadují regulační aktivitu společnosti. Stabilizační politika21 je tak založena na: -
stabilitě cenové hladiny,
-
vysoké míře zaměstnanosti,
-
rovnováze zahraničního obchodu.
Fakticky tu jde o sledování národohospodářské rovnováhy systémem ukazatelů inflace, nezaměstnanosti a bilance běžného účtu. V rámci stabilizační politiky stát v podobě monetární a fiskální politiky i politiky přímých zásahů se snaží ovlivnit vývoj těchto veličin. Projevuje se to fakticky v aktivitách národohospodářského centra jako je daňová politika, vyjednávání o mzdové politice na úrovni tripartity, cenová politika firem v držbě státu, cenová regulace a deregulace, politika zaměstnanosti atp. Stabilizační politika reaguje na cyklické nebo strukturální výkyvy a externí šoky přicházející mimo prostředí domácí ekonomiky. Cyklické výkyvy jsou důsledkem nerovnováh vznikající v procesu ekonomické aktivity. V ekonomické teorii se již více než 150 let vedou diskuze o faktorech, které zapříčiňují toto kolísání.22 Existuje tak celá plejáda teorií vycházejících z monetárních příčin, ze změn v reálné ekonomice nebo z logiky fungování hospodářského mechanismu. Tyto názory jsou ovlivněny postuláty klasické, marxistické, neoklasické, institucionální a dalších škol ekonomického myšlení. Strukturální výkyvy jsou procesy odvozené od změny preferencí domácností i firem a státu. Jde o to, že v čase se pod vlivem změn technologií, životního způsobu a tím i potřeb mění 21
Velmi propracovaný systém stabilizační politiky má SRN na základě zákona z roku 1967. Blíže viz FEDERER, B. – HOMBURG, S. Makroekonomika a nová makroekonomika. Bratislava: Elita, 1995, kap. VI, s. 166 a n. 22 Blíže viz ANWAR SHAIKH. EineEinführung in dieGeschichte der Krisentheorie. Prokla, Heft 30, 1978, No 1. K základnímu výkladu viz KROMPHARDT, J. Wachstumund Konjunktur. Grundlagen der ErklärungundSteuerung des Wachstumsprozesses. 3. AuflageGötingen: Vandenhoech&Ruprecht, 1993.
29
[Zadejte text.]
poptávka po produktech. Někdy tyto změny pronikají pomaleji, někdy naopak velmi rychle mění strukturu celé ekonomiky. Proto jde o velmi závažný jev, který vyžaduje mnohdy velmi radikální zásahy do chodu ekonomiky, neboť má vliv na využití výrobních faktorů, mění vzájemné vztahy mezi subjekty a má dopady do alokace zdrojů, využití teritoria, přestavbu infrastruktury atd.23 Vlastní provádění stabilizační politiky je určeno zásahy v oblasti nabídky a poptávky. V prvním případě jde o ovlivňování trhu pracovních sil, kapitálu a přírodních zdrojů s cílem zabezpečit výstup, který se blíží optimálnímu produktu. V druhém případě se rozsah státních zásahů koncentruje do oblasti spotřeby, investic a čistého exportu. Smyslem je zabezpečit rovnovážné proporce v národním hospodářství a tím realizovat vytvořenou produkci. 3.5.1 Prorůstová hospodářská politika Hospodářská politika orientována na růst je jednou ze základních forem ovlivňování ekonomiky. Důvodem její existence je skutečnost, že pro uspokojení rostoucích potřeb lidí je zapotřebí produkovat neustále více statků. Častým argumentem proti růstové politice je námitka o nemožnosti neustálého nekonečného růstu, neboť dojde k nárazu na bariery růstu. Ale v tomto smyslu je ekonomům částečně křivděno, neboť s omezenými zdroji se potýkají ve svém myšlení asi 200 let a proto je jedním z cílů využít takové kombinace produkčních faktorů, které by zvýšily celkový efekt produkce. Kritici růstu také zapomínají, že značná část růstu se odehrává v podobě rychlejšího zvyšování spotřeby nehmotných statků sloužících ke zkvalitnění života. Také dochází někdy i ke snižování materiálových nákladů na jednotku produkce – viz např. elektronizace s jejími důsledky, nové konstrukční materiály, rozvoj školství, lázeňské péče atd. To samozřejmě nechce zlehčovat problematiku rabování přírodních zdrojů, ničení kvalitního životního prostředí, neúčelnou spotřebu a další negativní jevy, které mnohdy růst provázejí a jsou právem hodné kritiky. Prorůstová politika vlády řeší řadu ekonomických a sociálních problémů, a proto mívá velkou politickou podporu. 1. Umožňuje zvyšovat uspokojení potřeb. 2. Zvyšování výdejnosti výrobních faktorů vede ke snižování nákladů na jednotku produkce a tím reálnému snížení cen. 3. Nárůst produkce vyvolává poptávku po pracovních silách, které jsou jinak vytlačovány technickým pokrokem z pracovního procesu. Tím dochází ke zmenšení problému nezaměstnanosti.
23
Blíže viz PASINETI, L. I. StructuralChange and EconomicGrowt. thedynamicsofthewealtofnations. Cambridge: Cambridge University Press, 1981.
30
A
theoreticalessay
on
[Zadejte text.]
Aniž se zde budeme zabývat důkladněji problematikou růstu,24 je zapotřebí říci, že je nutné rozlišit extenzivní a intenzivní růst. U extenzivního růstu jde o zvýšení produkce na základě vyššího zapojení výrobních faktorů. V takovémto případě se prestová politika zaměřuje na růst množství pracovní síly (demografické faktory), zvýšení kapitálu (investice) a vyššího zapojení přírodních faktorů (půda, těžba zdrojů, sluneční energie atp.). Pod intenzivním růstem rozumíme vyšší výdejnost statků na jednotku výrobních faktorů. Proto do prorůstové politiky patří růst produktivity práce (zvyšování vzdělání a kvalifikace), technický pokrok, efektivnější formy organizace, umožňující účinnější způsoby kombinace výrobních faktorů. Patří sem i zdokonalování vlastních statků, neboť při stejném množství statků dojde ke zvýšení blahobytu na základě lepšího uspokojení potřeb. Prorůstává politika má také sektorovou a regionální dimenzi, neboť růst má rozdílné dopady jak na teritorium, tak na odvětví. Musí tudíž zahrnovat i aspekty reagující na tyto změny. Pro základní pochopení prorůstové politiky je nutné pochopit dva centrální termíny – multiplikátor a akcelerátor. Výchozím momentem jejich definování je následná rovnice (1) a v uzavřené ekonomice platí, že (2) Symbol Y nám reprezentuje produkt, C spotřebu, S úspory a I investice. Vyjádříme-li C zápisem, pak (3) kde c je sklon ke spotřebě, tj. procentní podíl spotřeby na Y. Jestliže za C do výrazu (1) dosadíme výraz (2) a (3), pak zapíšeme (4) Po úpravách získáme vztah
Kde
je multiplikátor, tj. násobitel, který nám říká, o koik vzroste hodnota celkového
důchodu, zvýším-li velikost investic. Jestliže např. je sklon ke spotřebě 0,8 (tj. 80 % důchodu
24
Blíže viz VARADZIN, F. a kol. Ekonomický rozvoj a růst. Praha: Professional Publishing, 2004.
31
[Zadejte text.]
je spotřebováno), pak platí, že
. Změna investic nám tak pětinásobně zvyšuje
(snižuje) přírůstek produktu, neboť platí25 (5) Princip akcelerátoru vychází z toho, že změna poptávky (YD) má vliv na objem výroby (0), přičemž dochází k urychlení produkce (akceleraci) v důsledku indukovaných čistých investic. (Iiw) což vyvolává kolísání v sektoru výroby kapitálových statků větší než u celkového produktu. Proto můžeme zapsat (6) kde σ je akcelerátor, pro který platí, že
Vyjadřuje nám tudíž souvislost mezi změnou investic a změnou důchodu. Akceleračně multiplikační proces nám tak objasňuje pohyby produktu na základě investičního procesu.
3.6 Nabídkově a poptávkově orientovaná hospodářská politika V tomto způsobu užití hospodářské politiky je kriteriem soustředěnost na určitou stránku tržního mechanismu. V obou případech se jedná o stabilizační a prorůstovou hospodářskou politiku, ale v prvním případě je koncipována prioritně na základě stimulace výroby, v druhém případě jsou preferovány zásahy vedoucí k regulaci agregátní poptávky. Nabídková hospodářská politika se teoreticky opírá o neoklasické a monetaristické koncepty, u opačného případu vidíme úzkou návaznost na keynesiánské pojetí hospodářského mechanismu. 3.6.1 Nabídkově orientovaná hospodářská politika Její koncipování je důsledkem přesvědčení, že politika „Stop-and-go“ nevede k odstranění či zmírnění ekonomického cyklu, ale je jeho příčinou. Vidí ovlivňování agregátní poptávky státem jako moment, který vyvolává destabilizační impulzy do ekonomiky, která nemůže zaujmout rovnovážný stav, k němuž přirozeně tenduje. Proto požaduje deregulaci ekonomiky, privatizaci státních firem a odstranění překážek pro pružnost cen a mezd (boj proti regulačním institucím a odborům). Je orientovaná dlouhodobě, požaduje pouze hospodářskou politiku řádu. Vítězí zde přesvědčení, že soukromé hospodářské subjekty mají tendenci, díky autoregulačnímu 25
Znak Δ je užíván pro změnu veličiny
32
[Zadejte text.]
mechanismu, k rovnovážnému stavu. Státní zásahy vedouc spíše k nejistotě a díky nesprávným signálům v ekonomice na jejich základě dochází mnohdy k chybným rozhodnutím. Projevuje se to v podobě nedostatečných strukturálních změn, díky daním se snižuje ziskovost a tím i podněty k podnikání a dochází mnohdy k vytěsňování soukromých investic státními výdaji, které nebývají efektivní. Celková spotřeba závisí od očekávaného důchodu a je spjata s pohybem úrokových sazeb. Vychází z představy neutrální monetární politiky a propojení monetárního sektoru s ostatním systémem flexibilních kurzů. Fiskální politika nemá anticyklický charakter, řeší pouze strukturální a alokační procesy. Také v oblasti mezd existuje pouze princip mezní produktivity, nikoliv jednotný mzdový tarif. Inflace jako čistě monetární jev se řeší pouze monetárními nástroji a nezaměstnanost je pouze strukturálním problémem. 3.6.2 Poptávkově orientovaná hospodářská politika Tato hospodářská politika vzniká jako přímá reakce na klasické a neoklasické předpoklady.26 V procesu realizace zboží na trhu vidí základní problém, neboť sklon k úsporám se vyvíjí s růstem důchodu rychleji než sklon ke spotřebě. Rostou-li úspory s růstem důchodu, dojde na trhu k převisu nabídky nad poptávkou a tím k poklesu úrokových sazeb. To vede k urychlené přeměně úspor na investice, což se projeví v nárůstu produkčních kapacit. Jejich tempo je vyšší než přírůstek poptávky, což vede k tomu, že dochází k nevyužití části výrobních faktorů. Ekonomika se tak začíná pohybovat mimo hranici produkčních možností a to nikoliv na základě dočasné, exogenní poruchy, ale v důsledku charakteru ekonomického mechanismu. Proto musí dojít ke stimulaci agregátní poptávky státními zásahy tak, aby bylo možno posunout trajektorii pohybu na hranici produkčních možností. Ve své podstatě je tato politika chápána jako krátkodobá,27 anticyklická, prováděná pomocí fiskální politiky na základě multiplikačních a akceleračních principů. Pro získávání zdrojů platí princip „brzdy“ v období boomu a stimulace v období recese. Soukromá spotřeba je závislá na běžných důchodech a výše úspor závisí na velikosti důchodu. Monetární politika působí pouze na tu část agregátní poptávky, která je citlivá na úrokovou sazbu, a tudíž není chápána jako všeobecná. Taktéž pojetí inflace vychází z poruch nabídky a poptávky, není tudíž pouze monetární jev (nákladová inflace, přebytek na obchodní bilanci).
26
Keynes k tomu napsal „Názor, že můžeme bez nebezpečí ponechat stranou funkci celkové poptávky, je základním rysem Ricardovy teorie….Velká záhada efektivní poptávky, s níž Malthus zápolil, zmizela z ekonomické literatury…Mohla žít jen tajně, pod povrchem.“ KEYNES, J. M. Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha: NČSAV, 1963, s. 65. 27 K pojetí času u Keynese viz KEYNES, J. M. c. d., s. 76-80.
33
[Zadejte text.]
Díky přijetí Philipsovy křivky existuje zde představa o nepřímo úměrné souvztažnosti mezi inflací a nezaměstnaností. Největší problém užití poptávkově orientované hospodářské politiky se jeví stagflace, tj. situace, kdy nárůst na straně poptávky vyvolá růst inflace, ale nedochází ke zvýšení ekonomické aktivity. Dochází k situaci s obtížnými důsledky, neboť v rámci boje s inflací centrální banka zvyšuje úrokové sazby a v rámci potřeby exportu se snaží snížit kurz měny, což vyvolává další růst inflace. Také špatně reaguje na nabídkové školy.
3.7 Makroekonomicky a mikroekonomicky orientovaná hospodářská politika Kritériem pro takto pojetí užití hospodářské politiky je její zaměření. V prvním případě se jedná o působení na celou ekonomiku, kdy je snaha ovlivnit ekonomickou realitu v jednotě subjektu, vztahů a vazeb. Národní hospodářství zde není chápáno jako pouhý souhrn ekonomických subjektů, ale jako kvalitativně vyšší celek. V druhém případě jsou hospodářské regulace cílena na jednotlivé subjekty a je snaha ovlivnit jejich chování vůči jiným subjektům nebo vůči celku. 3.7.1 Makroekonomická hospodářská politika Cílem makroekonomické hospodářské politiky je ovlivňování jednotlivých makroekonomických agregátů, které jsou důsledkem celkové ekonomické aktivity. Jde metodologicky o složitý problém. Jedná se o syntézu organizačního uspořádání a funkcí hospodářsko-politického centra vzhledem k makroekonomickému systému, zpracování dat o ekonomice, rozhodovací a kontrolní proces včetně systému zpětných vazeb. Je v tom zahrnut i problém systému národních účtů a jeho ukazatelů, které popisují makroekonomické děje.28 V rámci makroekonomické politiky dochází k aplikaci fiskální, monetární a vnější hospodářské politiky. Konkrétní makroekonomická politika je tak určitým „mixem“ těchto dílčích politik, který je určen momentální, historickou a ekonomickou situací, jako jsou války a další druhy konfliktů, stav ekonomického cyklu v domácí ekonomice a v zahraničí, mezinárodní závazky atd. Samozřejmě, že nejde od jejího používání oddělit ideové představy o charakteru společnosti, tj. nelze vytvářet „objektivní makroekonomickou školu“, neboť postup vždy vyžaduje nejprve přijetí určitých axiomů náležící té či oné ekonomické škole. Na druhé straně každá makroekonomická hospodářská politika musí být určitým kompromisem, neboť pokud má být
28
JÍLEK, J.; MORÁVKOVÁ, J. Ekonomické a sociální indikátory. Od statistik k poznatkům. Praha: Futura, 2007.
34
[Zadejte text.]
úspěšná, musí respektovat stav konkrétní reality a ten vždy nebývá totožný s představou „jak by to mělo být, aby to dobře fungovalo v rámci mých představ“. 3.7.2 Mikroekonomická hospodářská politika Základem mikroekonomického zaměření hospodářské politiky je působení na subjekty působících na jednotlivých trzích zboží a služeb, práce a kapitálu i přírodních zdrojů. Vychází z neoliberálních pozic, kdy nejdůležitějším faktorem pro efektivní vývoj ekonomiky je dokonalé fungování trhů. Je to tedy politika, která se snaží chránit hospodářskou soutěž před rušivými vlivy z okolí. Politika ochrany hospodářské soutěže se tak zaměřuje na následující momenty: 1. Antimonopolní zákonodárství, které má bránit vzniku monopolů, kartelových dohod mezi oligopoly či zneužívání dominantního postavení. 2. Zásahy proti porušování pravidel hospodářské soutěže jako jsou dumpingové ceny, nepovolené formy necenové konkurence (porušování etiky v marketingu, klamavá reklama atp.). 3. Odstraňování překážek pro volný pohyb výrobních faktorů a zboží jako je protekcionismus, neuznávání kvalifikací pracovní síly, standardizace atd. 4. Odstraňování překážek pro fungování tržního mechanismu – odmítání cenové regulace, odborů administrativního omezování podnikání aj. Mikroekonomická politika je chápána jako systém opatření, která má přivést realitu do stavu dokonalé konkurence, nebo alespoň tuto realitu do modelu dokonalé konkurence přiblížit.
3.8 Ekonomická realita a očekávání budoucího stavu Problém užití hospodářské politiky sebou přináší otázku očekávání. Její podstata je důsledkem skutečnosti, že hospodářská politika jako kterákoliv vědomá lidská aktivita předpokládá určitý výsledek. A právě toto očekávání má velký vliv na prováděné hospodářské politiky. Základní představa je založena na možnosti sjednotit v převažující míře očekávanou skutečnost s realitou budoucnosti. Jinak řečeno ekonomická analýza29 se musí shodovat s vývojem hospodářství. Proto již po První světové válce začala vznikat celá řada specializovaných institucí, která se snažila nalézt metody, které by napomohly najít pravdivé
29
Problém ekonomické analýzy je jedním z nejvážnějších momentů tvorby hospodářské politiky. Její kvalitu podmiňuje budoucí úspěšnost zvolených nástrojů. Blíže viz např. ŠERMETEV, A. D. Teoriaekonomičeskogoanaliza.Učebnik. Vtorojeizdanij, dopolněmoe. Moskva: Infra – M, 2006.
35
[Zadejte text.]
výpovědi o budoucím vývoji.30 Proto souladu představy se skutečností byla věnována značná pozornost. Vznikly tak dvě základní koncepce. 3.8.1 Teorie racionálního očekávání První systematický výklad této teorie lze nalézt u J. F. Mutha31 a velmi ji proslavil R. Lucas.32 To byl také počátek tzv. „Nové klasické makroekonomie.“ Podstatou je zde idea, že subjekt hodnotí vývoj proměnných do budoucna na základě informací, které má k dispozici a je schopný je racionálně vyhodnotit. Očekávání jsou tak rovna statisticky očekávané veličině. Jde tedy o optimální odhad budoucnosti na základě dosažitelných a relevantních informací. Představit si to lze následně
kde P je rovnovážná cena vzniklá na trhu. Teorie racionálních očekávání říká, že skutečná cena se bude lišit od očekávané pouze na základě „informačního šoku“ způsobeným nepředvídatelnými okolnostmi v době jejího předvídání. Symbol ε je tak vyjádřeným chyby nezávisle na racionálních očekáváních.33 3.8.2 Teorie adaptivního očekávání Toto zdůvodnění odchylek očekávaných a skutečných veličin vychází z existence a přenosu zkušeností subjektů. Podle ní mají lidé sklon vytvářet představy o budoucnosti na základě uplynulého vývoje. Metodologický problém pak vidí v tom, že další vývoj se odehrává v nových podmínkách, což vylučuje shodu minulého a budoucího vývoje. Může tedy zapsat
kde Xei je velikost očekávané veličiny a λ1 až λn jsou váhové koeficienty předchozích období Xt-1 až Xt-n jsou velikosti sledované veličiny v předchozích obdobích.34
30
Např. v USA byl založen Národní úřad pro hospodářský výzkum, ve Velké Británii ekonomické ústavy při univerzitách v Londýně a Cambridgi, v Německu vznikl Konjunkturální institut v Berlíně a v SSSR to byl Konjunkturální institut v Moskvě. 31 MUTH, J. F. RationalExpectacion and theTheoryofPriceMovements. Econometrica, Vol 29, NOo 3 (Juli 1961) 32 LUCAS, R. EconomicPolicyEvaluation: A Critic. In BRUNER, K.; METZLER, A. A Philips Curre and LaborMarkets. Carnegie – Rochester ConferenceSeries on Public Policy. New York: AmericanElsevier 1976, s. 19 – 46. 33 V současnosti je tato koncepce, obzvláště ve symslu hypotézy racionálních finančních trhů vystavena velmi silné kritice, neboť krize z let 2007 – 2009 nic takového nepotvrdila v praxi. Naopak „finanční bubliny“ poukázaly na opak. 34 Bližší analýza vlivu očekávání na hospodářskou politiku viz KLIKOVÁ, Ch.; KOTLÁN, I. Hospodářská politika. Ostrava: Sokrates, 2003, s. 129-139. SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 63-71.
36
