3. Zázemí vybraných evropských měst (Ing. Lenka Přívozníková, Ing. Michaela Tlustá) 3.1 Principy vymezování a funkce zeleně ve městech Rychle se rozrůstající města vytvářejí potřebu koncepčně řešit jejich napojení do okolní krajiny. „V hraniční zóně mezi krajinou a městem se nachází naděje, která změní podobu městského života a jeho formy.“ (Steven Holl, Světový kongres architektů Barcelona 1997) Ve dvacátém století, kdy se postupně vytvářelo a zlepšovalo koordinované plánování měst, se také začal hledat systém plánování zeleně ve městech. V období mezi světovými válkami byla zeleň pouze zužitkováním volných ploch. Postupem času společně s rozvojem měst vznikl názor, že město se má pokud možno přirozeně vkomponovat do krajinného prostoru a obrazu. Například Le Corbusier se snažil skloubit vztah dopravy a zeleně, a vytvořit tak město napojené na krajinu – takzvaná teorie o „sedmi dopravních cestách“, která spojuje dopravní systém se systémem zeleně vzájemně se křížícími pásy. Dalším principem se stalo zónování města z hlediska vztahů mezi pracovištěm a sídlem a vytváření ochranných a izolačních pásů zeleně. Známý je i pojem zahradního města (E. Howard), kdy je vytvořen centrální park se zastřešenou obchodní a společenskou zónou a celé město pak protínají radiály, které ho spojují s okolními sídly. Pouze na okraji města probíhá průmyslový a zemědělský pás. Tato teorie platila hlavně pro nově zakládaná města (tzv. na zelené louce) a realizována byla např. v Británii (Letchworth, London Hapstead Garden Suburb), ale i v Čechách (zástupcem zahradních měst je Ořechovka nebo Spořilov v Praze). Postupně vzniklo několik dále používaných teorií o rozložení zeleně ve městech a vstupu krajiny do města. Nejznámější principy jsou prstencové a klínové uspořádání městské zeleně nebo jejich kombinace.
14
Zdroj: Otruba, I: Zahradní architektura, 2002
3.2 Příklady řešení napojení města na okolní krajinu v Evropě Pro většinu evropských měst je podmiňujícím jejich okolí a přírodní podmínky v něm. Pokud sousedí město s volnou krajinou, chráněnými krajinnými oblastmi nebo rozsáhlými plochami lesů, tyto prvky vstupují do města a tvoří jeho nedílnou součást. V hustě osídlených oblastech Evropy však velmi často dochází k suburbanizaci a postupnému „srůstání“ měst. Zde je pak několik přístupů – buď je zachován a podporován typický ráz krajiny okolo sídla (např. Valencie – začlenění typického druhu zemědělství do struktury města) nebo jsou nově zakládány pásy (klíny, prstence....) parků a ploch zeleně, případně je kombinováno přístupů několik.
15
Shefield (severní Anglie) Město s 500 000 obyvateli na pobřeží, do jeho správního území zasahuje národní park. Na více než polovině území města je možné do 15 minut dojít buď do volné krajiny nebo městského parku. Městem protéká řeka, podél níž je umístěna síť koridorů propojujících různé části města. Koridory a prostory vymezené jako přechod do krajiny (Green Belt), včetně zemědělských ploch jsou nezastavitelným územím.
Zdroj: http://www.map21ltd.com/index.htm
Mnichov (Německo) 1,3 mil. obyvatel, třetí největší město Německa 19 % města tvoří chráněné krajinné prostory, památné stromy apod. Město spolupracuje s okolními sídly na plánování zastavitelných a „zelených“ ploch. V rámci města došlo k vytvoření izolovaných ostrůvků parků a ploch zeleně. Město přesto zůstává solitérem v krajině a stále se hledají možnosti propojení jednotlivých ploch a napojení města na krajinu.
16
Zdroj: http://www.map21ltd.com/index.htm
Změna podílu zastavěných ploch vůči zeleni
17
Valencia (Španělsko) 2 mil. obyvatel, přístav, město ležící mezi mořem a horami na jihu Španělska Základem městské zeleně je systém parků, hlavní osou městské zeleně je park Turia – v odvodněném korytě řeky vznikl městský park, který tvoří zelený kruh kolem historického centra města. Okolí Valencie je historicky zemědělské, a to typickým způsobem založené na zavlažovacích kanálech. Podél těchto kanálů jsou vedeny cesty i rozptýlené osídlení. Tyto zemědělské plochy bezprostředně navazují na zástavbu města a zároveň tvoří přechod města do volné krajiny a přirozené napojení na přírodní parky a horskou krajinu v okolí.
18
Zdroj: Landscape plan for Valencia-the Huerta.pdf
19
Stockholm (Švédsko) 1, 7 mil. obyvatel 47 % plochy města tvoří nezastavitelná plocha. Městská zástavba se rozvíjí hvězdicovitě a zelené plochy pronikají až do centra města. Jsou jimi jednak plochy parků a veřejné zeleně, ale i přírodní plochy. Původní plochy zeleně byly rozsáhlé parky šlechtických sídel, postupně s rozvojem města vznikaly nové plochy vázané na dopravní systém, které oddělily dopravní a obytné zóny (princip ochranné a izolační zeleně). Funkce ploch zeleně je rekreační i ekologická a přispívá ke zlepšení podmínek ve městě.
Zdroj: http://www.map21ltd.com/index.htm
20
Vídeň (Rakousko) 1,6 mil. obyvatel, největší rakouské město Před sto lety se zapsala Vídeň rozhodnutím o vídeňském lesním a lučním pásu do mezinárodních dějin urbanistického plánování. Tímto nástrojem se zajišťují velkoplošné pásy zeleně okolo celého města. Město nakoupilo rozsáhlé zalesněné a nezastavěné plochy. Tím se vytvořily podmínky pro existenci zelené páteře vídeňského životního prostředí. Celková výměra tohoto uceleného systému zelených ploch činí přibližně 20 200 hektarů, což představuje zhruba polovinu rozlohy města. Zelený prstenec kolem Vídně utváří několik nadřazených krajinných oblastí, které navazují na koncepci neméně důležitých malých nezastavěných a zelených ploch uvnitř hustě zastavěné městské oblasti.
Zdroj: http://www.wien.gv.at/stadtentwicklung/01/05/images/gruenguertel.jpg
4. Krajina v zásadách územního rozvoje (Ing. Vladimír Mackovič) Stavební zákon č. 183/2006 Sb. specifikuje zaměření a obsah návrhu zásad územního rozvoje (ZÚR). V § 36 uvádí, že ZÚR stanoví zejména základní požadavky na účelné a hospodárné uspořádání kraje, vymezí plochy nebo koridory nadmístního významu a stanoví požadavky na jejich využití. ZÚR mohou požadovat ve vybraných plochách a koridorech prověření jejich změn územní studií. ZÚR jsou závazné pro pořizování a vydávání územních plánů. To jsou základní premisy, ze kterých se vychází při úvahách, jak promítnout navržený „systém“ do ZÚR. Příloha č. 4 výše uvedeného zákona uvádí obsah zásad územního rozvoje. Textová část má obsahovat vymezení cílových charakteristik krajiny ve smyslu Evropské úmluvy o krajině č. 13/2005 Sb. mezinárodních smluv. Součástí grafické části má být výkres oblastí se shodným krajinným
21
