Rozhovor: Juan Garay, zástupce pro Zdravotní politiku v Evropské komisi
3
téma Války o zdroje
4-7
diskusE Plánování rodiny v Ugandě
8-9
2010
ROZVOJOVKA 3 Války o zdroje
K
K A L E ID O S K O P
Střípky » Guinea volí nového prezidenta
ST R A N A
2
V Guinei, západoafrické zemi bohaté na nerostné surov iny, se koncem června uskutečnily pr v ní svobod né prezidentské volby od roku 1958, kdy země v yhlásila nezáv islost na Francii. Volby oby vatelům přinášejí naději na demokratickou vládu. Guinea byla v posledních letech ov l ád á n a vojen s kou ju ntou . V pr v ním kole k urnám přišly v íce než tři čt v rtiny opráv něných voličů, což dokazuje obrovsk ý zájem oby vatel. V druhém kole voleb, jehož termín ještě nebyl stanoven, se utká bý valý premiér země Cellou Dalein Diallo s opozičním vůdcem Alpha Condém. Zdroj: BBC Africa
» MT V vzdělává mladé o HIV
Hudební stanice M T V začala v Keni vysílat seriál o dívce, která se při nevěře nakazila virem HI V. Seriál, kter ý se jmenuje Shuga, v Keni sleduje 60 procent mladých diváků. Jednotlivé díly rozebírají například používání kondomů, testování na HIV/AIDS, užívání alkoholu a další projevy rizikového chování. Na rozdíl od oficiálních osvětov ých kampaní má MTV možnost ovlivnit mladou africkou populaci v masovém měřítku. První průzkumy ukazují, že až 90 procent mladých Keňanů kvůli sledování seriálu změnilo svůj pohled na rizika související s nákazou virem HIV.
V Africe je méně nakažených HIV/AIDS Na ka žených v irem H I V ubý vá. Mluví o tom nová zpráva agentury UNAIDS, podle které se výskyt viru v nejv íce zasažených oblastech světa, zejména v Africe, snížil až o čtvrtinu. Podle UNAIDS za tím stojí hlavně mladí lidé, kteří pod vlivem četných preventiv ních kampaní změnili svůj přístup k sexu. Mladí začínají s intimním životem později a snižuje se i počet jejich sexuálních partnerů. Za největší úspěch agentura UNAIDS označila stoupající zájem mladých lidí o problematiku HIV/AIDS a bezpečného sexu. Mladí přebírají odpovědnost za své zdraví a z pasivních příjemců pomoci se stávají aktiv-
ními hybateli změn. Agentura však ve své zprávě současně varuje před opětovným nárůstem nově nakažených v Ugandě, která přitom v boji s nemocí byla dosud úspěšná. V 90. letech 20. století žilo v Ugandě 30 procent lidí s HIV/AIDS, tento podíl se postupně snížil až na 10 procent. Nyní počet nakažených znovu roste. „Po zavedení dostupné péče a snížení počtu případů už většina lidí necítila takovou potřebu účastnit se preventivních programů. To, co nyní zažíváme v Ugandě, by nás mělo varovat,“ řekl Michel Sidibe, výkoný ředitel UNAIDS. Zdroj: Aktuálně.cz
Karzáí chce větší kontrolu nad pomocí Kábul na konci července hostil velkou mezinárodní konferenci o budoucnosti Afghánistánu. Setkání se zúčastnili ministři zahraničí šedesáti zemí světa včetně českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Výsledkem konference je prohlášení čítající pět hlavních bodů, které se týkají bezpečnosti, vstřícnosti vůči Talibánu, civilních ztrát, mezinárodní pomoci a práv žen a dětí. Afghánský prezident Hamíd Karzáí slíbil, že jeho země převezme odpovědnost za svou bezpečnost do roku 2014
a zlepší také svou finanční politiku. V plánu je i důraznější boj proti korupci. Karzáí na konferenci mluvil také o potřebě větší kontroly nad pomocí, která do země směřuje. Afghánistán za posledních osm let inkasoval asi bilion korun, tyto prostředky však afghánská vláda kontrolovala pouze z dvaceti procent. Účastníci konference se proto shodli, že do dvou let bude afghánským vládním rozpočtem procházet alespoň polovina pomoci ze zahraničí. Zdroj: ČT 24
Zdroj: Alertnet
» Sebevraždy kvůli nízké úrodě
text Kaleidoskop
Denisa Bultasová Člověk v tísni
foto titulní strana:
Markéta Kutilová
Východ Keni loni zasáhlo nepř íz n ivé počasí a z působi lo extrémní neúrodu. Kvůli tomu vzrostl počet sebev ražd mezi farmáři, kteří nebyli schopni splácet půjčky. Meziročně stoupl počet sebevražd mezi zemědělci z tří set na dva tisíce. Neúrodu v regionu způsobila dlouhodobá sucha a silný déšť v období sklizně. Hlavní plodinu, kukuřici, navíc napadla toxická plíseň. Stát od zemědělců odmítl vykupovat i to málo, co se jim podařilo v ypěstovat. Zdroj: Alertnet
Publikace je financo-
ROZVOJOVKA 3/2010
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni, názory v ní obsažené
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu To Act You Have to Know realizovaného společností Člověk v tísni.
nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon +420 226 200 443, fax +420 226 200 401 E-mail
[email protected] Na přípravě publikace se podílely Michala Hozáková, Kateřina Gabrielová, Jana Machálková a Blanka Medková Design Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba Zoran Bonuš
zaregistrujte si novinky na www.rozvojovka.cz
Smrt dítěte je pro lékaře nejhorší zkušenost
R
ROZHOVOR
ST R A N A
Procento toho, co západní státy věnovaly na obnovu krachujících bank, by zachránilo půl milionu matek v rozvojových zemích, říká Juan Garay, zástupce pro Zdravotní politiku a programy pro děti a rozvoj v rámci Evropské komise. Juan Garay působil několik let jako lékař v Sierra Leone, Ghaně, Zimbabwe, Burundi, Keni a dalších zemích.
Jaká je hlavní příčina úmrtnosti dětí do pěti let v Africe? Ve srovnání s jinými kontinenty je v Africe těch příčin několik. Pokud jde o zdraví dětí, jedním z největších problémů je velké množství průjmov ých onemocnění, které je v kombinaci s komplikovaným přístupem ke zdravotnictví hlavním zabijákem malých dětí. Dalšími příčinami v ysoké úmrtnosti jsou špatné životní podmínk y, například kouř z pevných paliv, který způsobuje dýchací potíže. Zdravotní problémy přináší i místní tropické nemoci, jako je malárie nebo střevní paraziti způsobující chudokrevnost. Další důvody, jako je podv ýživa nebo nedostatečný přístup k pitné vodě, představují mnohem větší rizika v zemích jižní Asie.
Kde bychom měli začít s řešením problému dětské úmrtnosti a zdraví matek, aby také v afrických zemích klesaly statistiky úmrtnosti? Ohledně zdravotnické péče o matky nezaznamenáváme v subsaharské Africe téměř žádný pokrok. Zdejší zdravotnické systémy jsou velmi
slabé. Ještě dnes se polovina dětí rodí doma bez pomoci odborníků, což s sebou nese vysoké riziko komplikací. U porodů pomáhají ženy v domácnosti, tety nebo babičky. Málokdy také porodní asistentky. Řešení by mělo vést přes silné zdravotnické systémy, které by podporovaly zdravé prostředí a především posky tovaly univerzální přístup k základní zdravotní péči. Dosažení takového stavu vyžaduje politickou odpovědnost ze strany afrických zemí. Národní vlády by měly do zdravotnictví více investovat. Na druhé straně je nev yhnutelná i větší mezinárodní podpora, která bude směřovat přímo k zemím, které ji nejvíce potřebují. Finanční pomoc musí jít i na rozvoj zdravotnické péče. Důležité je také respektovat rovnost pohlaví.
3
světa zaplatily za záchranu bank v důsledku naší nenasy tnosti. Taková suma by zachránila život půl milionu matek.
Pokud jde o zdravotnictví, je podle vás rozvojová pomoc rozdělována a implementována efektivně? Není. Rozvojová pomoc není dostatečná, často se nekryje s plány a prioritami přijímajících zemí, není předvídatelná. Měli bychom změnit způsob, jakým pracujeme s rozvojovými zeměmi. Musíme se přestat rozhodovat, co je důležité pro Brusel, Ženevu, Washington nebo New York, a začít pracovat na vzájemné důvěře a dialogu. Je nutné zapojit komunity, budovat sociální služby dostupné všem, především chudým.
Jaká je vaše osobní zkušenost s úmrtností dětí?
Jaký příběh vám zůstal v paměti z časů, když jste pracoval v Africe?
Jako lékař jsem se popr vé setkal se smrtí dítěte, když jsem pracoval v Sierra Leone. Bylo to v prostředí totální chudoby a bez jakýchkoliv prostředků k léčbě. Je to nejhorší zkušenost, jakou člověk může zažít a která vás nutí ptát se, jak fu ng uje globá lní systém, d ist ribuce prostředků, nespravedlnost. Zat í mco m i l ia rda l id í na s větě žije v úplné hojnosti a trpí obezitou, další miliarda jde každý večer do postele hladová. Jedna miliarda lidí má k dispozici dva tisíce eur k v yužívání veřejného zdravotnict v í, zatímco nejchudší miliarda oby vatel planety nemá na zdravotní péči ani dvacet eur. Svět nechává ročně zemřít devět milionů dětí. Aby se tyto statistiky snížily, bylo by potřeba investovat alespoň patnáct procent z národních rozpočtů a dalších třináct miliard eur z mezinárodní pomoci. To je jen jedno procento toho, co státy západního
Když jsem poprvé pracoval ve vesnické oblasti v Africe, léčil jsem staršího pána s tuberkulózou. Byl jedním z mnoha pacientů, velice chudý, do nemocnice docházel celý den přes třicet kilometrů, neměl ani boty… Týden poté, co jsme ho pustili z nemocnice, přišel v neděli zpátky do vesnice a přinesl mi jako projev vděčnosti banány v plastikové tašce. Při představě chudoby, v jaké muž žil, jsem byl dojat tím, že kráčel celou tu dlouhou cestu, aby mi dal banány. O dva týdny se vrátil znova. text Zeptal se, jestli mi banány chutnaly. Magdaléna Znova jsem za dar poděkoval, ale Vaculčiaková přemýšlel jsem nad tím, jestli kráčel Autorka je takovou dálku jen proto, aby se mně studentka mezeptal na banány. Nevěděl jsem, co diálních studií přesně chtěl, působil rozpačitě. Naa žurnalistiky konec mi řekl: mohl byste mi, prosím, vrátit tu igelitovou tašku? Chtěl zpátky starou, obyčejnou plastovou tašku, jaké v naší společnosti denně foto vyhazujeme. © Georges Drouet
TÉM A
Války o zdroje
T ST R A N A
4
Prokleté bohatství Země nejvíce bohaté na nerostné a přírodní suroviny patří paradoxně k těm nejchudším. Zužují je totiž dlouhotrvající konflikty, na jejichž pokračování má zájem mnoho hráčů včetně nadnárodních firem. „Ropa nám přinese zkázu, ropa je exkrement ďábla,“ prohlásil v sedmdesátých letech dvacátého století jeden venezuelský politik. Jeho poznámka o tom, že nerostné a přírodní bohatst ví jsou pro většinu zemí prokletím, se už mnohokrát ukázala jako přiléhavá. Platí to zejména po několik posledních desetiletí. Od konce d ruhé světové vál k y na Zemi proběhlo už 150 válečných konfliktů, z toho osmdesát procent
Osobní prospěch Většina takových válek proběhla či stále ještě probíhá na africkém kontinentě. Mezi nejznámější patří boje o diamanty v Angole, Libérii a Siera Leoně či o ropu v Kongu. Nejvíce se vlečou konflikty o ropu v Súdánu, Nigérii a Somálsku či o zdroje mnoha minerálů v Demokratické republice Kongo. „Zdroje surovin jsou často spouštěčem občanských válek, neboť několik frakcí, politiků či etnik se nad
Geologický skandál
Války o suroviny Od roku 1945 na světě proběhlo 150 ozbrojených konfliktů, z toho 80 % v rozvojových zemích. V pozadí většiny z nich stál boj o nerostné a přírodní suroviny. 90 % civilních obětí je ve válkách zabito malými zbraněmi. Každou minutu je takto zabit jeden člověk. Za stejný čas je vyrobeno 15 nových zbraní na prodej. Největšími vývozci zbraní jsou USA, Rusko, Čína, Velká Británie a Francie. Jejich příjem z tohoto obchodu je mnohem vyšší než peníze věnované na pomoc rozvojovým zemím. 90 % mrtvých v současných válkách jsou civilisté. V minulém století to bylo jen 15 %. Minimálně polovina civilních obětí jsou děti. Kvůli válkám žije v současnosti mimo svůj domov 13 milionů lidí.
text
Markéta Kutilová Autorka je novinářka a spolupracovnice Člověka v tísni
foto
Markéta Kutilová
v rozvojov ých zemích bohat ých na nerostné suroviny. Od poloviny 90. let 20. století probíhalo či stále ještě probíhá osmnáct válek. Podle studie Světové banky stojí v pozadí těchto konfliktů – a to i těch občanských – boj o nerostné suroviny. Jedná se zejména o ropu, zlato, coltan, diamanty a dřevo. „Nerostné suroviny samy o sobě nikdy nejsou příčinou válek. Důležitou roli hraje i etnické složení obyvatelstva, chudoba a nestabilní vlády. Je však prokázáno, že nerostné bohatství stojí za rozpoutáním občanských válek, jejich prodlužováním a nemožností nalézt řešení konfliktu,“ konstatuje Michael Ross ze Světové banky.
a místní či zahraniční byznysmeni. Zisk z těžby nerostných surovin většinou končí v soukromých kapsách nebo se z něj nakupují další zbraně. Nejbohatší státy tak paradoxně patří mezi nejchudší a stanou se závislými na zahraniční pomoci. Dnes už je spolehlivě a vědecky dokázáno, že země bohaté na přírodní a nerostné suroviny se zároveň řadí mezi ty s nejchudším oby vatelstvem, nízkou vzdělaností, vysokou mírou korupce a nejméně funkčním státním aparátem.
nimi snaží získat kontrolu,“ říká odborník na Afriku Paul Collier. Peníze získané z prodeje minerálů, ropy, plynu či dřeva často putují na nákup dalších zbraní a do soukromých kapes lidí zapletených do konf liktu. Tím, u koho vytěžené suroviny končí, jsou vždy nadnárodní a západní firmy. Je to začarovaný kruh. Drancování nerostů umožňuje platit válku a pod rouškou konf liktu lze zase ilegálně a beztrestně drancovat př í rod n í bohatst v í. A t i , k teř í z toho nějakým způsobem profitují, nemají na ukončení války zájem. Mezi ty, kteří mají z takov ých bojů největší osobní prospěch, pat ř í vůdci ozbrojených skupin, politici
Zemí, kde se kloubí všechny výše jmenované příčiny i důsledky, je Demokratická republika Kongo. Boje o zdroje minerálů tu trvají už více než deset let a vyžádaly si přes pět milionů lidských životů. Milion lidí byl nucen opustit své domovy a více než 200 tisíc žen a dětí prožilo brutální znásilnění. Konžské bohatství zajímá nejen jednotlivé místní skupiny, ale i cizí státy – přes území DR Kongo se za poslední dekádu přehnaly armády z Angoly, Namibie, Zambie, Zimbabwe, Rwandy, Burundi, Ugandy, Súdánu a Středoafrické republiky. Nejdéle v Kongu zůstaly ozbrojené milice ze sousední Rwandy, které dodnes kontrolují velkou část území na východě země – v provinciích Severní a Jižní Kivu. Právě zde se nacházejí ložiska zlata, kasiteritu a zejména coltanu – rudy nezbytné pro výrobu mobilních telefonů, notebooků či playstations. Ve světě závislém na moderních technologiích roste po coltanu hlad, což z velké části živí neutuchající konflikt. Dvě velké zpráv y OSN usvědčily 85 firem z Evropy, Severní Ameriky a Asie ze zapletení do konfliktu. Za největší konečné odběratele „krvavého coltanu“ byly označeny společnosti Nokia, IBM, DELL, Ericsson a další. Všechny svoji odpovědnost odmítly s tím, že není možné dopátrat se původu surovin.
Většina obrovských zásob nerostného bohatst v í z DR Kongo mizí ilegálně přes cest y kontrolované rebely ze Rwandy. Suroviny se odvážejí do Rwandy a keňské metropole Nairobi, kde je levně v ykupují západní firmy, především z USA, Fra ncie, Belg ie, Vel ké Br itá n ie a JAR.
Rwandská vina Z přímého zapojení do války byla us vědčena i soused n í R w a nd a a její prezident Paul Kagame. Ten i celá jeho země jsou však miláčkem západu, zejména USA a Velké Británie. Od roku 1994, kdy bylo během genocidy zmasa k rováno na 800 tisíc lidí z kmene Tutsijů, Západ Rwandě platí tolik, že to stačí pokr ý t 80 procent státního rozpočtu. Poté, co OSN př inesla jasné důkazy o tom, že Kagame a Rwanda
odpov íd ají z a z věr s t v a pác h a ná v DR Kongo, f inanční pomoc Rwandě zastavilo pouze Švédsko a Holandsko. Jinak se nestalo v ůbec nic. Například v roce 2002 Rwanda vyvezla coltan za 220 milionů dolarů. Všechen byl ukraden v sousedním Kongu. Dvacet tisíc ozbrojených Rwanďanů na území Konga znásilňuje, loupí, masakruje vesnice a dokonce od Konžanů vybírá daně. Samotná konžská vláda je zkorumpovaná a má jen malý zájem na tom, aby konflikt skončil. Ti, kdo na boj o minerály doplácí nejv íce, jsou obyčejní civ ilisté. Ženy i muži pracují v dolech za dolar na den, zdravotní péče i školství jsou na žalostné úrovni. V zemi chybí základní infrastruktura a státní úředníci i vojáci dostávají plat ve v ýši pouhých třicet dolarů měsíčně. Politici, policie
i soudci jsou zkorumpovaní. Kdo má peníze, v yhraje. „Bohatství je naše prokletí,“ říká konžský lékař Denis Muk wege, kter ý ve městě Bukavu založil nemocnici pro znásilněné ženy. B ě he m k a ž dé v á l k y e nor m ně trpí i příroda. Všechny nedáv né válečné konf likt y v A frice vedly k drastickému úbytku divoké zvěře, zejména slonů a goril. Vojáci a rebelové je zabíjejí pro maso i na prodej. V Angole a DR Kongo počty zvěře během válek klesly až o 95 procent. Spot ř eba ner os t n ý c h s u r ov i n ve světě roste, populace sílí a zásoby se ztenčují. Podle různých prognóz začnou strategické suroviny docházet kolem roku 2050. Do té doby i poté bude válek o zdroje přibývat. Odhaduje se totiž, že v budoucnu se konflikty rozhoří i kvůli zdrojům pitné vody.
TÉM A
Války o zdroje
T ST R A N A
5
TÉM A
Války o zdroje
T ST R A N A
6
Čisté dřevo Prodáváte dřevo? Od roku 2012 budete muset prokázat, že vaše zboží nepochází z nelegální těžby. V opačném případě vás čekají velké pokuty. Evropský parlament totiž přijal zákon, který má zatočit s nezákonným pleněním lesů. Časy, kdy prodej dřeva z nelegálního kácení financoval občanské války v Africe, jsou už zřejmě pryč. Alespoň v evropském kontextu. Evropský parlament totiž letos v dubnu velkou většinou schválil zákaz prodeje nezákonně vytěženého dřeva na evropském trhu. Účelem nové legislativy je omezit nelegální kácení a poskytnout evropským spotřebitelům více informací o zboží, které kupují. Na evropském trhu se v současnosti točí dvacet procent dřeva či dřevařských v ýrobků pocházejících z nezákonné těžby. Podle Světového
Klíčové rozhodnutí Nová pravidla mají vejít v platnost v roce 2012 a stanoví, že pokud někdo bude chtít do Evropy dovážet dřevo či dřevěné výrobky, bude muset prokázat jejich „legálnost“. Finanční postihy za porušení těchto předpisů budou mít v rukou jednotlivé členské státy EU. Pokuty by měly být přiměřené škodám napáchaným na životním prostředí, hodnotě dovezeného dřeva a daňovým ztrátám. K odhalení nelegální těžby bude sloužit i nový systém vykazování celého prodeje a nákupu – všichni „účastní-
2006 odsoudil na osm let vězení kvůli nelegálnímu obchodu se zbraněmi v Libérii. Pro nevěrohodnost svědků však nizozemský odvolací soud tento rozsudek nakonec zrušil a Kouwenhoven byl propuštěn. Nejvyšší soud Nizozemského království nyní případ vrátil k přezkoumání a magnát spolupracující s režimem bývalého liberijského prezidenta Charlese Taylora se nyní bude ze svých dřevařských obchodů zodpovídat znovu. Kouwenhoven stál v 90. letech 20. století v čele dřevařské společnosti Oriental Timber Corporation, která obchodovala s nezákonně získávaným dřevem. Výnosy z prodeje měly sloužit k nákupu zbraní pro Charlese Taylora, který v letech 1991 – 2002 vedl v Libérii a v sousední Sierra Leona brutální války. Během krvavých bojů přišlo o život až 250 tisíc lidí. Taylor je nyní souzen Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu.
Nelegální kytary
text
Naďa Straková autorka je novinářka
foto
Markéta Kutilová ilustrační foto
fondu na ochranu přírody dováží nejvíce nelegálního dřeva Irsko. Nadměrné odlesňování ovlivňuje klima, mění ekosystémy a způsobuje přírodní katastrofy. V lokálním kontextu ničí život místních komunit, v globálním měřítku zase přispívá k vytváření skleníkových plynů, a to až dvaceti procenty. Kromě toho mohou peníze získané z nelegální těžby skončit v rukou nedemokratických vládců. Ti z nich pak „dotují“ nákup zbraní na zabíjení nevinných civilistů, jako tomu bylo v případě bývalého liberijského prezidenta Charlese Taylora. Evropa nyní společným hlasem volá po ukončení nelegálního prodeje dřeva na svém kontinentu.
ci“ obchodního řetězce budou muset evidovat jména těch, od kterých dřevo nakoupili i těch, komu jej prodali. „Rozhodnutí Evropského parlamentu představuje zcela zásadní krok, kterého se na mezinárodní úrovni podařilo dosáhnout – a to jak z hlediska lesů, které jsou nezákonně pleněny, tak i z hlediska evropského trhu, kde se toto dřevo následně prodává,“ prohlásila finská europoslankyně Satu Hassiová (Zelení/ EFA), která tento zákon zaštiťovala.
Případ Guus Jednoznačně pozitivní zprávou je v tomto ohledu i případ dřevařského „barona“ Guuse van Kouwenhovena, kterého nizozemský soud v roce
Spojené státy vyhlásily boj s nelegálně těženým dřevem už v roce 2008, kdy novelizovaly takzvaný Laceyho zákon. Podle této úpravy je prodej nezákonně získaného dřeva kriminálním činem. V současnosti probíhá soud se světově známou společností Gibson Guitars, která čelí obvinění z nelegálního nákupu vzácného ebenového dřeva z Madagaskaru. Tento případ bude pro Laceyho zákon lakmusovým papírkem. Hustší lesy a pralesy znamenají lepší podmínky pro celý svět. Češi nelenili a již koncem devadesátých let minulého století se rozhodli v oblasti lesnictví pomáhat v jihoamerické Amazonii. Český projekt pod správou ministerstva zemědělství pomáhal v Ekvádoru, Peru, Chile, Bolívii a Kolumbii zalesňovat pomyslné plíce světa, bez kterých bychom se na Zemi o dost více dusili. Za dobu, kdy Češi v Jižní Americe působili, se zužitkovaly zhruba dva miliony sazenic a podařilo se zalesnit přibližně 900 hektarů pastvin a horských svahů. Osud lesů a na nich závislých komunit neleží jen v rukou vlád a obchodníků. Jako spotřebitelé se můžeme sami pídit po původu dřeva, ze kterého si necháváme udělat nové parkety, stůl a další výrobky.
Krvavé diamanty a jejich bezzubý soupeř Kimberleyský proces z dílny OSN si před sedmi lety vytyčil za cíl zbavit mezinárodní trh diamantů těžených v konfliktních zónách. Výsledkem je velké rozčarování – projekt ve skutečnosti čistý původ drahokamů zajistit nedokáže. Diamanty byly v Africe roky spouštěčem ozbrojených konfliktů a válek. Rebelové v Angole, Sierra Leone či v Demokratické republice Kongo za ně kupovali zbraně a vraždili miliony lidí. Přítrž tomu měl učinit Kimberleyský proces, v rámci kterého se původ diamantů ověřuje. Jde o model, který OSN v ymyslela v roce 2003. V současné době je do něj zapojeno 74 zemí světa. Hlavním úkolem je dohlížet na to, aby se na mezinárodní trh nedostaly „krvavé diamanty“. Kimberleyský proces proto kontroluje původ drahokamů a uděluje jim certifikáty potvrzující, že nejde o těžbu z konfliktních zón. Jenže mnoho diamantů je pořád potřísněno krví. Mezi rizikové země patří Zimbabwe či Pobřeží Slonoviny. Na diamantových polích v zimbabwské oblasti Marange nutí vojáci dospělé i děti hledat drahocenné minerály od rána do noci. Upozorňuje na to organizace Human Rights Watch. Zimbabwané pracují často bez jídla a přestávek, výjimkou není mučení, bití nebo vraždy. Začalo to na podzim 2008, kdy se nad diamantovým dolem objevily armádní helikoptéry a začaly střílet. Během tří týdnů zemřelo na dvě stě lidí. Nad dolem tak převzala kontrolu armáda a politická strana ZANU-PF diktátora Roberta Mugabeho, který zásah odůvodnil nastolením pořádku a vyhnáním nelegálních hledačů diamantů. Organizace Human Rights Watch a Global Witness začaly bít na poplach. O rok později Zimbabwe pod mezinárodním tlakem oznámilo, že jednotky z diamantových dolů stáhne. Jenže se tak nestalo a násilí pokračuje.
Mugabe může prodávat dál Kimberleyský proces je v tomto případě evidentně bezmocný. V Zimbabwe není občanská válka, a tak zemi nelze jednoduše označit za konfliktní. Při těžbě zimbabwských diamantů přesto teklo mnoho krve. Navíc existují obavy, že peníze z jejich prodeje Mugabe použije pro udržení své moci. Kimberleyský proces se před sedmi
lety rozběhl jako reakce na situaci v Angole, Sierra Leone a Demokratické republice Kongo, kde vzbouřenci měli ve zvyku obsadit diamantová pole a ze zisku financovat nákup zbraní. Zabíjení a mrzačení lidí bylo na denním pořádku. Prakticky nikdo neměl jistotu, že drahokam, který drží v ruce, nepřipravil někoho jiného o život. Až do nedávna na trh nesměly ani diamanty z Marange. Kimberleyský proces jejich výkup loni na podzim stopl s odkazem na obvinění z porušování lidských práv. V polovině letošního července ale byl prodej diamantů z této zimbabwské oblasti částečně obnoven s tím, že všechny ostatní budou moci na trh v září – pokud důl v Marange projde novými kontrolami. Podle listu The New York Times k tomuto rozhodnutí přispěly hrozby Zimbabwe, které chtělo neoznačené diamanty prodávat i přes zákaz dál. To by podle obchodníků mohlo destabilizovat globální trh.
Bezzubé kontroly Situaci v zimbabwském dole mnozí označují za lakmusový papírek Kimberleyského procesu. Ten se chlubí, že zatímco před deseti lety tvořily krvavé diamanty patnáct procent světové produkce, dnes už jde maximálně o procento. Kritici ale tvrdí, že kontrolní mechanismy projektu nefungují.
Ian Smillie, jeden z otců-zakladatelů Kimberleyského procesu, loni v červnu prohlásil, že už se na této věci nechce dál podílet. „Už jsem nemohl dále předstírat, že selhání je úspěch,“ vysvětloval Smillie. Vadila mu neschopnost projektu postavit se čelem k nejzávažnějším problémům. Třeba tomu, že v Angole, Sierra Leone či Kongu vlády stále nemají nad obchodem s diamanty kontrolu. I když jsou velké občanské války financované diamanty už v podstatě minulostí, lidé kvůli těmto minerálům stále trpí. Typickým příkladem je Angola. Válka tu skončila před osmi lety, podle listu The Wall Street Journal jsou však odtud pocházející diamanty stále potřísněny krví. Dělníci v dolech jsou biti a nezřídka i zabíjeni vojáky a členy ochranek. I v Kongu válka skončila, vzbouřenci nicméně pořád kontrolují některé oblasti, kde se těží diamanty. Profitují tam i z dalších cenných minerálů – například z coltanu či wolframitu, které se přidávají do mobilů a notebooků. Oficiálně už jsou krvavé diamanty jen v Pobřeží Slonoviny, které se dosud nevzpamatovalo z občanské války. Vláda stále nemá pod kontrolou sever země a rebelové za minerály propašované do sousedních států nakupují – jak jinak – zbraně.
TÉM A
Války o zdroje
T ST R A N A
7
text
Iveta Polochová autorka pracuje pro IDNES.CZ
foto
Markéta Kutilová ilustrační foto
D DIS K US E
ST R A N A
8
text
Magdaléna Vaculčiaková Autorka je studentka mediálních studií a žurnalistiky
ilustrační foto: Archiv Člověka v tísni
Místo školy sedm dětí Uganda patří mezi země s nejvyšším přírůstkem obyvatelstva, předpokládá se až pětinásobný nárůst ugandské populace do roku 2050.
O pilulky není zájem
téhle formě antikoncepce,“ vzpomíná Eseza, jejíž jedinou možností je sterilizace. „Tato operace je však dostupná pouze v nemocnici, která je vzdálena 25 kilometrů,“ vysvětluje matka sedmi dětí. Podle Ugandského institutu reprodukčního zdraví je ženami nejvíc vyhledávána injekční antikoncepce nebo implantáty, pilulky pak nejméně. „Pilulek máme hodně, ale ženy je nechtějí,“ říká lékařka Akullu. Mnoho žen nemůže užívat pilulky, protože s tím manžel nesouhlasí, jiné způsoby jsou však mnohdy nereálné, a tak volí sterilizaci nebo ilegální potrat často prováděný vesnickým mastičkářem. „Každý den máme v nemocnici alespoň pět případů komplikací v důsledku interrupce,“ říká Teddy Alyano z nemocnice v Liře.
Sedmatřicetiletá Eseza Nabbanja přesně splňuje ugandský průměr sedmi dětí na ženu. Prvního potomka porodila už v šestnácti. Další děti už nechce, vhodný způsob antikoncepce však nenašla. „Šla jsem zoufalá do zdravotního střediska v Mytianě, ale nabídli mi jenom pilulky. Ty jsem si nemohla vzít, manžel je proti
V Ugandě přes čtyřicet procent žen, které by chtěly zamezit dalším porodům, nemá přístup k antikoncepci a před těhotenstvím se chrání jenom třetina. Ačkoliv vláda každoročně v yčlení fondy na otázku plánovaného těhotenství, jen deset
Počet porodů v životě ugandské ženy ovliv ňuje několik faktorů. Ugandská tradiční společnost stojí na velkých rodinách i díky převažujícímu křesťanství. Na druhé straně, akceptované a poměrně rozšířené je také mnohoženství. Největším problémem je však začarovaný kruh, ve kterém se točí vzdělávání dívek. Ačkoliv se počet dívek, které začnou základní školu, v yrovnal počtu chlapců, ani dvacet procent dívek základní vzdělání nezíská. Děti pak rodí třeba už ve věku patnácti let. Každým rokem tak statisíce lidí navíc požaduje veřejné služby a školství, které vláda není schopna financovat všem dětem. V Ugandě mají bezplatné školství vždy jen čtyři děti z rodiny, nejčastěji chlapci.
Prezident chce více dětí
procent financí se skutečně využije na tento účel. Odstupují také někteří donátoři, kteří poskytovali vládě podporu za účelem zlepšení situace, protože chtějí, aby stát nesl odpovědnost. Zatím to však v čele státu vypadá podobně jako v celé společnosti, kde ženy rodí děti také proto, že muži jich chtějí víc. Ugandský prezident, Yoweri Museveni si též přeje, aby ugandská populace dále rostla, a to i přesto, že to zastaví ekonomický růst, hrozí zvýšení počtu HIV pozitivních lidí a zhoršení zdraví matek. Prezidentova manželka Janet Musevini zase žádá ugandské muže, aby souhlasili s plánovaným těhotenstvím svých manželek. „Koncept plánovaného rodičovství byl v rozvojov ých zemích špatně pochopen. Musíme mu dát takovou podobu, která bude přijatelná pro naše lidi,“ řekla první dáma Ugandy pro server Allafrica. com.
Nejúčinnější metoda O antikoncepci navíc v Ugandě koluje mýtus, že způsobuje neplodnost. „Když jsem užívala antikoncepci, krvácela jsem. Šla jsem proto k lékaři, který problém vyřešil,“ vysvětluje Aguti, matka třinácti dětí. „Naše další dítě ale zemřelo už v osmi měsících na malárii a lidé hned říkali, že je to kvůli antikoncepci, ačkoliv jsme pak měli ještě tři zdravé potomky,“ popisuje Aguti. Tato žena se domnívá, že nejdůležitější je, aby pracovníci neziskových organizací a zdravotnický personál vysvětlovali pacientkám a jejich rodinám všechno, co s antikoncepcí souvisí. Uganda byla v 80. letech úspěšná při eliminaci šíření viru HIV, dnes hrozí, že bude tento úspěch ohrožen nárůstem populace. „Plánování těhotenství je jedna z nejúčinnějších a nejlevnějších metod, jak snížit úmrtnost matek. Je potřeba vytvořit vícesektorovou strategii, která umožní zapojit každého jednotlivce do řešení problému. Tedy stejně, jako tomu bylo i v boji s HIV,“ naznačuje možnou cestu první dáma Ugandy Janet Museveni.
Válka s mýty o válce Konflikt na filipínském Mindanau se zdánlivě točí jen kolem černobílého sporu mezi křesťany a muslimy, pozadí války je přitom mnohem složitější. Tuto plastičnost však média zachytit neumí. Zdůrazňování aspektu náboženských rozdílů na pozadí násilných střetů mívá za následek to, že o skutečných příčinách těchto konfliktů se skoro nemluví. Lidé pak mají tendenci vnímat sváry mezi republikány a unionisty v Severním Irsku jako boj katolíků s protestanty, násilnosti na Srí Lance jako válku sinhálských buddhistů s tamilskými hinduisty a neutichající konflikt na Blízkém východě jako pokračování křižáckých tažení, kde prapor „vyspělé civilizace“ místo křesťanů třímají židé. Je otázka, zda zjednodušené čtení výše popsaných situací padá čistě na hlavu médií a jejich pasivních konzument ů či zda tuto propagandisticky snadno uchopitelnou černobílost nepřiživují sami aktéři zmiňovaných konfliktů a jejich spojenci. Jisté je, že dramatický prvek „svaté války“ se pro výrobu devadesátivteřinových šotů hodí víc, než nejednoznačné kategorie typu identita národa, diskriminace či politická, sociální a ekonomická marginalizace. Přitom to bývají právě tyto socio-ekonomické a kulturní faktory, které konflikty spouštějí a živí. Náboženství mezi nimi figurovat může, ale rozhodně nemusí hrát prim.
Od půlměsíce ke kříži Příkladem války, kde by zjednodušení na pouhý spor mezi muslimy a křesťany bylo nepřesné, budiž pokračující konflikt na Mindanau. Tento nejjižnější z velkých filipínských ostrovů je původní domovinou muslimské komunity na Filipínách. Islám se tu nenásilně rozšířil už koncem 14. století. Učení proroka Mohameda se pak šířilo dál na sever a prokazatelně dosáhlo i do oblasti dnešní metropole Manily. Místo pozvolné islamizace však v polovině 16. století přišla koloniální expanze španělské říše, která ostrovům dala nejen nové jméno podle panovníka Filipa II., ale i novou víru. V centrální části Filipín padlo katolizační úsilí na úrodnou půdu, ale na jihu narazilo na odpor. Španělům se ho nikdy nepodařilo úplně
zlomit, a tak Mindanao dlouho zůstávalo v rukou muslimů. Těm Španělé začali po vzoru jejich protějšků ze severní Afriky říkat „los moros“ – Morové. Na sklonku 19. století se karta začala obracet. Na Filipíny dorazili Američané, kteří Španěly vystřídali v roli koloniální mocnosti. Kvůli výrazné vojenské převaze muslimskou oblast postupně zpacifikovali. Přerod Morů z pozice nepokořitelných suverénů do role marginalizované menšiny pak definitivně završila politika záborů půdy a řízeného osidlování muslimského jihu křesťanskými osadníky. Výsledkem je, že během jediného století se poměr muslimské a křesťanské populace na Mindanau naprosto otočil a dnes tam Morové tvoří pouhou pětinu obyvatel.
Morů víc, než po staletí šířené mýty a předsudky. Okolnosti vzniku ASG přitom dodnes nejsou zcela jasné. Spekuluje se i o tom, že jde o produkt
D DIS K US E
ST R A N A
9
Ozbrojený odpor Začátkem 70. let minulého století v ypuklo ozbrojené muslimské povstání proti filipínské vládě. Konf likt neustal ani poté, co zástupci F r ont y n á r od n í ho os v oboz e n í Morů (MNLF) a filipínské vlády v roce 1976 podepsali mírovou dohodu. Nespokojená část povstalců nakonec ustavila vlastní frakci – Frontu islámského osvobození Morů (MILF). Poté, co se předáci MNLF v 90. letech nechali kooptovat filipínským establishmentem a obsadili posty v rámci nově ustavené muslimské autonomie na Mindanau, převzala MILF otěže revolučního boje. Důvodů k nespokojenosti mají rebelové dost. Statistiky dokazují, že pět provincií, jež společně tvoří oblast na muslimském Mindanau, si za dobu její existence nijak nepolepšilo, ale naopak chudne. To jen posiluje skepsi uvnitř muslimské komunity a dává prostor extremismu. A jsou to právě radikálové, kdo na sebe strhává největší díl mediální pozornosti. Nechvalně proslulá skupina Abu Sayyaf (ASG) stačila za jedinou dekádu vyplněnou teroristickými útoky a únosy poškodit obraz
filipínských tajných služeb a armády. Jak poznamenává ředitel Filipínského institutu pro výzkum politického násilí a terorismu Rommel Banlaoi: dokud bude v oblasti přetrvávat chudoba a nespravedlnost, budou Filipíny čelit začarovanému kruhu teroristických hrozeb ze strany víceméně nahodilých sdružení, jako je Abu Sayyaf. Nejúčinnějším protijedem proti nestabilitě na jihu země je podle Banlaoie dobré vládnutí. To ovšem předpokládá radikální přeměnu dosavadní praxe tak, aby správa věcí veřejných byla transparentnější, zodpovědnější a více participační.
text
Pavel Vondra Autor pracuje v zahraniční rubrice zpravodajství ČT
foto
Naďa Straková
P O HL E D Z E Z A H R A NI Č Í
P ST R A N A
10
Semínko afrického růstu Africkým zemím se v poslední době podařilo zlepšit zemědělské politiky, zpomalit překotný populační růst a přilákat nové technologie. Pokud se tyto nastartované změny budou dál rozvíjet, rolníci žijící na černém kontinentě se mohou těšit na lepší budoucnost.
syndicate.org
Po desetiletích špatných zpráv se přinejmenším tři v ýznamné trendy v Africe obracejí k lepšímu. Jde o zemědělskou politiku, demografický vý voj na venkově a rostoucí produktivitu farem. Tyto tři změny slibují rolnickým rodinám napříč kontinentem lepší příležitosti. Postup těchto trendů je přesto příliš pomalý na to, aby prorazil na titulní stránky novin. Společně však tyto úspěchy Afričanům nabízejí úplně nový svět, založený na vyšších výdajích z veřejných a soukromých zdrojů do zemědělství a rozvoje venkova.
Z angličtiny přeložil
Politický trend
text
William A. Masters Autor vyučuje zemědělskou ekonomiku na Purdue University v USA © Project Syndicate, 2010. www.project-
První trend je politický. Nové údaje Světové banky, která porovnává zemědělské politiky po celém světě už od roku 1955, jasně ukazují, jak současné africké vlády pokročily v odfoto Jan Mrkvička straňování překážek, se kterými se
David Daduč
zemědělci setkávají kvůli vývozním daním, prodejním svazům a dalším intervencím zavedeným dřívějšími vládami. Africké politicky vynucené pokřivení cen vyvrcholilo koncem sedmdesátých let minulého století. Uskutečněné reformy od té doby odstranily už asi dvě třetiny tohoto břemene, což velmi napomohlo růstu zemědělské produkce a zmírňování chudoby. Následující reformy by mohly zajistit ještě další přínosy. Přesto platí, že velká část znevýhodnění, jež africkým farmářům způsobily postkoloniální vlády, už byla odstraněna.
Demografický trend Druhým trendem je demografická změna. Údaje shromážděné z nedáv ných rev izí populačních odhadů OSN prozrazují pozvolně se ukazující důsledky africké historie.
Africké domácnosti získaly přístup k moderním lékům mnohem rychleji než lidé v jiných rozvojových regionech. Výsledný pokrok v oblasti snížení dětské úmrtnosti a populačního růstu byl během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století svižnější, než zlepšení zaznamenaná dříve v Asii a Latinské Americe. Africká města a velkoměsta rostou tempem, které patří k nejrychlejším na světě, leč jejich absolutní velikost je tak malá, že dokážou pojmout jen zlomek všech nových pracovních sil. Obyvatelstvo afrického venkova se tudíž rozrůstá rychleji než kterákoliv jiná populace v dějinách lidstva. Tomu odpovídá překotný a dlouhotrvající propad rozsahu půdy a přírodních zdrojů připadajících na jednoho obyvatele. Pokroky u snížení dětské úmrtnosti navíc v y volaly vzestup ekonomické závislosti dětí,
která v sedmdesátých a osmdesátých letech dosáhla také historicky nejvyšší úrovně. Demografický nárůst se v Africe začal zpomalovat v devadesátých letech minulého století, a to díky postupnému snižování porodnosti a pokračující urbanizaci. Jak se ukázalo už dříve v Asii, zpomalení populačního boomu na venkově a odlehčení břemene péče o děti vytváří příležitosti k novým investicím.
Technologický trend Třetím obratem je trend technologický. Africké výnosy obilovin během asijské zelené revoluce stagnovaly, ale v poslední dekádě vytrvale rostly. Podle posledních odhadů je tak produkce obilovin na jednu osobu v Africe stejná jako v jižní Asii. Začátek tohoto obratu by mohl mít spojitost s předchozími dvěma trendy, coby společný výsledek příznivějších politik a přírůstku odvedené práce na hektar. Mohlo by jít ale i o odraz postupného šíření kvalitnějších odrůd plodin v důsledku dřívějších investic do zemědělských technologií. Příliv zahraniční pomoci do zemědělství se zvýšil až po světové potravinové krizi v sedmdesátých letech minulého století a vyvrcholil na konci let osmdesátých. Africké politiky, demografický vývoj a opož-
děný nástup nových technologií tehdy přibrzdil růst zemědělské produkce na hlavu. Při pohledu vpřed však bude snazší dosáhnout rychlejšího růstu a zmírnění chudoby. Samozřejmě, že další rozvoj není nijak zaručen. K hybatelům růstu patří veřejné a soukromé investice, zejména do nových technologií, které jsou potřeba ke zvýšení zemědělské produkce. Dřívější snahy byly obětí vlastního neúspěchu. Jelikož celosvětová exploze zemědělského výzkumu a vývoje v sedmdesátých a osmdesátých letech vedla k následným přebytkům potravin v devadesátých letech a v první dekádě nového milénia, zahraniční dárci pozornost obrátili k jiným prioritám. Podpora afrického zemědělství se v roce 2006 propadla na historické minimum ve výši zhruba jednoho dolaru na osobu a rok.
Nové příležitosti Globální potravinová krize let 2007 až 2008 s touto poklidnou nevšímavostí brutálně skoncovala a řada investorů se zavázala, že zájem o zemědělství oživí. Důkazem však budou až skutečné výdaje. Africké zemědělství stále čelí vážným výzvám. Živiny se vyčerpávají, půdní vlhkosti ubývá, teploty stoupají a přibývá nemocí. Díky místním inovacím, které jsou čím dál větší
měrou vhodně přizpůsobeny jedinečným potřebám Afriky, je naštěstí po ruce rozrůstající se zásoba řešení. Generalizace a prognózy na kontinentu tak rozmanitém a proměnlivém, jako je Afrika, zřídkakdy vydrží dlouho. Africké státy ovšem mají některé věci společné: velké pokroky v zemědělské politice, zlepšení demografických poměrů a dostupnost nových technologií vytvářejí pro nadcházející dekádu nové příležitosti. Díky těmto třem megatrendům mají afričtí zemědělci lepší podmínky než kdy dřív pro využití posílených veřejných a soukromých investic. Jak se postupně odstraňují překážky způsobené minulými vládními politikami a někdejším populačním růstem, zavádění úspěšných inovací časem zajistí větší výnosy a rychlejší růst zemědělské produkce na hlavu. Z pohledu investorů se největší překážky týkají informací – co funguje nejlépe a za jakých okolností? Objevují se nové zdroje dat o relativních dopadech a je jich zoufale zapotřebí. Vlády, dárci a další investoři mohou stále volit špatně, nicméně existují obrovské příležitosti pro růst zajišťující vysoké výnosy. Pokud si jich investoři všimnou, zemědělci jsou připraveni zareagovat. A rok 2010 by tak mohl představovat začátek nové, nadějné éry afrického zemědělství.
Aktuality z projektů Keňské dě ti dostanou počítače M a sa r y kov a u n iver z it a v Br ně, n ad ač n í fond A s a nte K e n y a a s po leč nos t i M ic r os of t a DH L E x pr e s s společně posí lají počítače dětem do Ken i. Masa r ykov a u n iverz ita vě no v a l a v y ř a z e né poč ít ač e, s poleč nos t M ic rosof t z ajis t i l a n a z á k l adě g r a n t u p o t ř e b n ý s o f t w a r e a DH L E x press v še od veze a ž do h l av n í ho města Ken i Na i robi. Zásil ka má dorazit v pr v ní polov ině sr pna. Společný projek t se jmenuje e-A fric@ a jeho cílem je umožnit dětem z nejslabších sociá l n ích v rstev získat základní počítačové a technické dovednosti. „Přístup k počítačům a internetu pomůže africk ý m dětem získat potřebné vzdělání a v budoucnu i za měst ná n í, což mů že př ispět k řešení mnoha problémů tohoto kontinentu,“ řekl Radovan Kareš z Přírodovědecké fa ku lt y Masar ykov y univerzit y.
E tiopské dě ti mají čistší vodu Společnost Člověk v tísni doprav ila v druhé polovině června do osmi etiopských základních škol kanystry na vodu, barely s kohoutky na mytí rukou a mýdla. Přispěli na ně čeští dárci koupí certifikátu v charitativním e-shopu Skutečný dárek. Tisíce etiopských žáků tak dostanou kvalitnější pitnou vodu. Ve školách se zároveň sníží riziko přenosu infekcí. Závadná voda v Etiopii způsobuje až tři čtvrtiny dětských nemocí. Na dvě stě kanystrů a čtyřicet čtyřicetilitrových barelů společnost Člověk v tísni rozvezla do škol postavených díky sbírce Postavme školu v Africe. K dětem se navíc dostala tisícovka mýdel. „Hygienické pomůcky se tak dostanou téměř ke třem tisícům etiopských školáků,“ uvedl projektový manažer Člověka v tísni Pavel Caha. „Ve většině škol nemají děti téměř žádnou možnost umýt si ruce po použití záchodu. Špatné je to také s pitnou vodou,“ vysvětlil Caha.
Čeští a afričtí senioři si v ymění videa Občanské sdružení Život 90, které se zabývá seniory, rozjíždí novou informační kampaň s názvem ADA – Age Demands Actions. Jejím cílem je zvýšit solidaritu občanů EU se staršími lidmi žijícími v rozvojových zemích, kteří jsou často přehlíženi. „Informovanost o seniorech v rozvojovém světě může být šířena při různých příležitostech a různými způsoby, například výměnou videoposelství mezi seniory z Afriky a České republiky,“ sdělil Oldřich Staněk ze sdružení Život 90. V plánu je například i akce s názvem Seniorská míle, která proběhne 9. října 2010. Půjde o běh solidarity věnovaný seniorům v rozvojových zemích. Cílem kampaně je podle Staňka představit přínos, který starší lidé pro svoji zemi mají a ukázat, že mnoho z nich není svými vládami dostatečně podporováno. V minulých letech už proběhlo několik akcí ADA – Age Demands Actions například i v Nizozemsku nebo ve Velké Británii.
P O HL E D Z E Z A H R A NI Č Í
P ST R A N A
11
Mapa ukazuje proporci obětí ozbrojených konfliktů za rok 2002.
© Copyright 2006 SASI Group (University of Sheffield) and Mark Newman (University of Michigan). Zdroj: http://www.worldmapper.org
Většina světového území byla v roce 2002 bez válečných obětí. Všechny oběti ozbrojených konfliktů pocházely z celkem osmdesáti států, přičemž v devíti z nich se odehrálo sedmdesát procent všech úmrtí. V případě Demokratické republiky Kongo je procento jedním z nejvyšších, z celkového počtu všech usmrcených na tento stát připadlo dvacet šest procent. Ovšem nejvyšší poměr všech usmrcených kvůli válce, 1,2 obyvatele na tisíc obyvatel, připadá na Burundi.
Oběti válečných konfliktů
