Rozhovor: Daniel Hanšpach, expert UNDP Bratislava
3
téma 4-7 Rozvojové cíle tisíciletí
diskusE Rozvojové cíle v praxi
8-9
2010
ROZVOJOVKA 4
Rozvojové cíle tisíciletí
K
K A L E ID O S K O P
OSN obvinila vládní vojáky ze znásilňování v Kongu
Střípky » Toaletu stále nemá 2,5 miliardy lidí
ST R A N A
2
Jedním z osmi Rozvojov ých cílů t isíci let í sta novených v roce 2000 je snížit počet lidí žijících bez přístupu k hygienickým zařízením na polovinu. Lepší přístup k toaletám by se pozitivně odrazil na zlepšení zdrav í populace a na snížení podv ýživ y a chudoby. Pokrok v této oblasti je však značně pomalý. Omezený přístup k hygienickým zařízením má stále až 2,5 miliardy oby vatel planety, z toho miliarda nemá k dispozici ani ten nejzákladnější t y p toalet. K tomu, aby se cel kové číslo sn í ž i lo na polovinu, bychom potřebovali čas do roku 2049. Spočítala to mezinárodní organizace WaterAid. Zdroj: Alertnet
» Afghánské studny začínají vysychat
S t u d n y v o k o l í K á b u l u v y schnou v př íštích padesáti letech, t v rd í posled n í v ý z k u m. N a v i n ě b u d o u k l i m a t i c k é z měny. Zat í mco vod n í zd roje v A fghánistánu budou ubý vat, r os touc í ob y v ate l s t v o bude vody pot řebovat šest k rát v íce než v současnosti. Sníh, kter ý v y t váří zdroje pitné vody, taje kv ůli zv yšující se globální teplotě rychleji. To má za následek r yc h lejší v yčer páv á n í z ásob vody uchované na pozdější použití, především v letních měsících. Zdroj: Alertnet
text Kaleidoskop
Kateřina Gabrielová
foto Kaleidoskop:
Oldřich Staněk
foto titulní strana:
Magdaléna Vaculčiaková
Masové znásilňování žen na v ýchodě DR Kongo mají na svědomí i vládní vojáci. Uvedla to vyslankyně OSN Margot Wallströmová, která se v polovině října setkala s oběťmi znásilnění ve v ýchodokonžském městě Luvungi. Wallströmová vyzvala konžského prezidenta Laurenta Kabilu, aby toto obvinění prošetřil a viníky z řad vojáků potrestal. OSN v září oznámila, že od července rebelové v Kongu znásilnili kolem pěti stovek žen a dívek. Jednadvaceti obětem brutálního útoku bylo mezi sedmi až patnácti lety. OSN odsoudila zejména fakt, že ke znásilňování došlo asi jen třicet kilometrů od základny, kde sídlí mírové jednotky OSN. Ty mají pečovat o bezpečí obyvatel. „Zatímco základní odpovědnost má stát, jeho
Ugandský bulvární list Rolling Stone otiskl jména stovky údajně nejvlivnějších homosexuálů, přidal i jejich a adresy a článek opatřil titulkem Pověste je. Šéfredaktor Rolling Stonu Gilles Muhame tvrdí, že chtěl jen varovat veřejnost před nebezpečím, které Ugandě hrozí. Několik homosexuálů ze seznamu se už stalo terčem fyzického útoku nebo přišli o práci. „Pokaždé, když se něco takového objeví, to má velice nepříjemné dopady na můj život. Tentokrát se cítím v přímém ohrože-
Publikace je financo-
vána z fondů Evropské
Zdroj: UN Daily News
Zdroj: Aktuálně.cz
Ugandské noviny útočí na homosexuály
» V Pákistánu řádí dětská obrna Pod le Dět s kého fondu OSN (UNICEF) se v posledním roce v Pákistánu zvýšil počet případů dětské obrny. A to i přes to, že se proti této nemoci podařilo naočkovat více než devět milionů dětí. Jen za poslední rok se zvýšil počet případů o 26 procent. Pákistán patří stejně jako Afghánistán, Indie a Nigérie mezi země s největším v ýsk y tem dětské obrny. Situaci v Pákistánu navíc zhoršují následky letošních ničivých povodní, které znesnadňují distribuci léků a základních potravin.
armáda a policie, my jako OSN jsme rovněž selhali,“ uvedl zvláštní vyslanec generálního tajemníka OSN. Od devadesátých let minulého století, kdy na východě Konga vypukl konflikt kvůli nerostným surovinám, bylo brutálně znásilněno již kolem 200 tisíc žen a dívek, včetně těch nejmenších.
unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni, názory v ní obsažené
ní,“ řekla Naomi Ruzidanaová, která se na seznamu ocitla. Podle lidskoprávních organizací se nenávist vůči africkým homosexuálům stupňuje. Jedinou zemí, která zakazuje diskriminaci lidí s odlišnou sexuální orientaci, je JAR. Například v Ugandě je ale homosexualita trestná a hrozí za ni až čtrnáct let vězení. Loni vláda předložila novelu, která by gaye a lesby trestala až doživotním odnětím svobody nebo smrtí. Po nátlaku USA však zákon nakonec stáhla. Zdroj: ČT 24
ROZVOJOVKA 4/2010 Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu To Act You Have to Know realizovaného společností Člověk v tísni.
nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon +420 226 200 443, fax +420 226 200 401 E-mail
[email protected] Na přípravě publikace se podílely Michala Hozáková, Kateřina Gabrielová a Blanka Medková Design Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba Zoran Bonuš
zaregistrujte si novinky na www.rozvojovka.cz
Země V4 ušly velký kus cesty Slabinou rozvojové pomoci zůstává podfinancovanost rozvojové pomoci, oblast programování, hodnoceni a dialogu s partnerskými zeměmi. Nejlépe si z V4 zemi vede Česká republika, říká Daniel Hanspach z pobočky UNDP v Bratislavě. Jaké je podle vás hlavní úskalí možné spolupráce zemí Visegrádské čtyřky v oblasti rozvojové spolupráce? Zdá se, že se zemím V4 podařilo najít společnou vůli a zájem koordinovat vybrané aktivity. To je důležitý, ale nikoliv postačující první krok. Další postup by měl zahrnovat dohodu o konkrétních finančních alokacích a základní koordinační mechanismy. Pokud má být rozvojová spolupráce zemí V4 efektivní, bylo by užitečné začít co nejdříve s programováním v cílových zemích. To však může představovat určitý problém, protože programový přístup se dosud nestal součástí rozvojové spolupráce některých zemí V4.
Kde vidíte možné průsečíky zájmů zemí V4 v oblasti rozvojové spolupráce? Společný zájem vidím jednoznačně v oblasti v ýchodního partnerství a v cílené spolupráci na Balkáně. Dalším důležitým aspektem by mohla být vzájemná výměna zkušeností a nepřímo i silnější pozice v evropské rozvojové pomoci.
Studie Last but not least o rozvojové spolupráci zemí V4 upozorňuje na fakt, že pomoc často směřuje spíše do středně rozvinutých zemí než do těch nejméně rozvinutých. Co je podle vás příčinou a je možné tento trend zvrátit? Hlavní příčiny tohoto stavu vidím zejména v primárním zaměření zemí V4 na východní sousedy, přirozený zájem o stabilitu na Balkáně a v neposlední řadě i v pragmatickém zájmu o vytvoření nových obchodních kontaktů v zemích, se kterými se dříve dlouhodobě spolupracovalo. Osobně nejsem přesvědčen, že by se tento trend měl nějak zásadně měnit. Domnívám se také, že rozvojová pomoc zemí V4 může mít větší vliv spíše ve středně rozvinutých zemích, pro které je typický přechod od autoritativního režimu k demokra-
cii. Rovněž finanční hledisko není tak úplně od věci. Technická spolupráce a předávání zkušeností se financuje snáze než větší infrastrukturní nebo sektorově zaměřené projekty. I tak však tvoří nejchudší země zanedbatelnou část rozvojové pomoci států V4. Nejsem si však jistý, zda je šťastné proti sobě stavět pomoc středně rozvinutým zemím a těm nejchudším. Myslím, že by se daly hledat rezervy v efektivním využíváním multilaterálních příspěvků a zvážit některé priority z pohledu rozvoje. Mluvím například o marginální, ale velice nákladné roli při udržování stability v post-konfliktních oblastech v porovnání s klasickými rozvojovými projekty, které pozitivně ovlivňují životy potřebných.
Jak se slovenská veřejnost dívá na zahraniční rozvojovou pomoc? Existují nějaké pravidelné průzkumy? Na Slovensku proběhla dvě taková šetření. Jedno v roce 2005, které zadávalo UNDP, a jedno v roce 2009, zadávané nadací Pontis. Celkově lze shrnout, že je poměrně vysoká podpora tomu, aby Slovensko poskytovalo rozvojovou pomoc. Tento názor osciluje kolem 70 procent. Výsledky z posledního výzkumu však naznačují určitý pokles podpory rozvojové pomoci a nárůst skeptických názorů ohledně efektivity pomoci.
Je něco, čím by se česká rozvojová spolupráce mohla inspirovat u svého slovenského souseda a naopak? Rozhodně. Slovensko, konkrétně ministerstvo financí, se rozhodlo ve spolupráci s UNDP masivně podporovat předávání jedinečných zkušeností s reformou veřejných financí dalším zemím východní Evropy. Česká republika zase může nabídnout širší odborné zázemí v oblasti rozvojové pomoci a první zkušenosti v oblasti programování a hodnocení.
V čem vidíte silné a slabé stránky V4 zemí coby poskytovatelů
rozvojové pomoci? Co je naopak všem těmto zemím společné?
R
ROZHOVOR
ST R A N A
3
Země V4 se během posledního desetiletí jednoznačně ujaly dárcovské role a ušly v tomto směru velký kus cesty. Kanadská rozvojová agentura CIDA, UNDP, USAID a někteří další dárci jim byli v menší či větší míře průvodci. Postupně vznikly legislativní a institucionální rámce pro poskytování rozvojové pomoci, nevládní organizace se masivně zapojily do poskytovaní a propagace rozvojové pomoci, zlepšilo se povědomí mezi lidmi. Vznikly i nové studijní obory a řada odborníků dostala příležitost zapojit se do poskytování rozvojové pomoci prostřednictvím OSN a dalších mezinárodních organizací. Společným jmenovatelem zemí V4 je z mého pohledu podfinancovanost rozvojové pomoci. Vydávané prostředky se ani zdaleka neblíží cílům, které stanovila Evropská komise. Přestože došlo ke značnému snížení počtu prioritních zemí, rozvojová pomoc je stále značně roztříštěná. Achillovou patou je oblast programování, hodnocení a dialogu s partnerskými zeměmi, což by pomohlo nastavit parametry rozvojové spolupráce blíže k aktuálním potřebám a požadavkům. Je třeba říci, že ideálnímu stavu je v tuto chvíli nejblíže Česká republika.
V čem podle vás spočívá přidaná hodnota rozvojové spolupráce zemí V4? Toto je velmi důležitý aspekt a úzce souvisí s předchozími otázkami. Zkušenost, jež kombinuje roli příjemce rozvojové pomoci v postsocialistickém období, je opravdu unikátní a dává předpoklady k tomu, aby byla pro země ve východní Evropě a SNS maximálně relevantní. Z dlouholeté praxe mohu potvrdit, že zájem o předávání těchto zkušeností je obrovský a přesahuje finanční možnosti zemí V4. Impulsem k širšímu využití těchto zkušeností by mohla být i nedávno dokončená analýza Evropské komise týkající se evropských transformačních zkušeností.
rozhovor
Daniel Hanspach policy expert UNDP Bratislava
autor rozhovoru
Michala Hozáková
foto
David Raub
TÉM A
Rozvojové cíle tisíciletí
T ST R A N A
4
Jarmark pod hlavičkou OSN 140 prezidentů, premiérů a monarchů z celého světa v polovině září debatovalo nad stavem deset roků staré Deklarace tisíciletí. Co podle nich brání plnění závazků a jak to změnit? Dění na zářijovém summitu OSN o plnění Rozvojových cílů tisíciletí by se dalo směle přirovnat k jarmarku. Delegáti se snažili své recepty na pomoc chudému světu prodat jako na trhu. Pomyslnými kupujícími byli nejen posluchači v sále, ale i celý svět. V new yorském sídle OSN se sešlo celkem 140 zástupců z celého světa. Někteří přednášeli své poznatky o plnění Rozvojových cílů spíše v obecné rovině, jiní mluvili konkrétně. K těm patřili francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová. Sarkozy ve svém příspěvku o financování rozvojové pomoci navrhl zavedení speciální daně na finanční transakce. Takto získané peníze by se podle něj daly použít na boj s chudobou. „Finanční krize v bohatých státech je krutá a jejím důsledkem vzniká v rozpočtech deficit. Na rozvojové státy má ale krize daleko horší dopad,“ prohlásil Sarkozy. Francie na summitu přislíbila, že během následujících tří let zv ýší roční příspěvek rozvojovým zemím o dvacet procent – tedy o deset miliard dolarů. K navýšení pomoci Sarkozy vyzval i ostatní vyspělé státy.
Merkelová kritizovala donory
text
Naďa Straková Autorka pracuje v Respektu
foto
Jiří Pasz
Z projevu německé kancléřky Angely Merkelové si světová média v ybrala její v ýzvu směrem k rozvojov ý m státům, aby se chovaly zodpovědněji a byly aktivnější. Ti samí novináři však už většinou zapomněli poznamenat, co kritickým slovům předcházelo. Kancléřka se totiž zostra obula do OSN i do mezinárodních donorů. Ti se podle ní nechovají zodpovědně a selhávají v utužování míru ve světě. Od afrických delegátů summitu pak zazněl nejeden hlas, kterému nescházela sebekritika. Největší sebereflexi prokázal rwandský prezident Paul Kagame, v jehož slovech lze číst také snahu emancipovat Afriku od závislosti na Západu. „O naše humanitární aktivity by-
chom se měli starat sami a ne je nechávat jen na donorech a neziskov ých organizacích,“ sdělil na summitu Kagame. „A to proto, že jejich dobré úmysly a přístup jsou postaveny na paternalismu, nikoliv na partnerství, na charitě, nikoliv na tom, abychom se stali soběstačnými a na nesplněných slibech, nikoliv na skutečných změnách,“ uvedl Kagame. Liberijská prezidentka Ellen Johnsonová-Sirleafová se zaměřila zejména na mladé lidi, kteří na celém africkém kontinentně tvoří nejpočetnější skupinu oby vatel a čelí vysoké nezaměstnanosti. „Musíme se zaměřit na růst našich vlastních hospodářství a zajistit udržitelný růst tak, abychom vytvářeli nová pracovní místa pro mladé lidi, pro chudé a také v oblastech, kde to pomůže ženám,“ prohlásila prezidentka. Jediný, komu chyběla podle očekávaní špetka seberef lexe, byl zimbabwský prezident Robert Mugabe, jenž už tradičně sv ým kritickým prstem ukazoval především na Západ. „Sankce brání Zimbabwe, aby mohlo začít pomáhat sv ý m chudý m, hladovějícím a nemocný m. A to i přesto, že jsme změnili naši ekonomickou politiku,“ stěžoval si Mugabe.
Nespravedlivý svět S ostrou kritikou bohatých západních států v ystoupil i bolivijský prezident Evo Mora les:„Musím vám sdělit pravdu hned na začátku. Chudobu způsobuje nespravedlivé rozdělení bohatství a současný politický a ekonomický rámec nenabízí žádná řešení, jak se jí zbavit,“ prohlásil Morales. Jakákoli pomoc ze Západu je podle něj hnána hlavně ekonomickým zájmem dosáhnout v chudých zemích co největších zisků. S prezidentem Moralesem si notoval kubánský šéf diplomacie Bruno Rodriguez, který současné hospo-
dářské uspořádání světa považuje za „extrémně nespravedlivé“. Podle něj z něj finančně těží bohaté státy na úkor těch chudých. Ve stejném duchu se nesla i řeč íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Ten hned v úvodu označil kapitalismus za mrtv ý. „Diskriminující řád kapitalismu a hegemonní přístup (Západu) čelí porážce. Nedemokratická a nespravedlivá hierarchie řídících orgánů ve světovém hospodářství a politice je důvodem, proč dnes svět tolik trpí,“ pronesl iránský prezident před poloprázdným sálem. Žád nou jinou a lter nat iv u vša k Ahmadínežád světu nenabídl. Zmínil pouze potřebu nového řádu. „Svět silně potřebuje nový pořádek, který bude humánní a bude zahrnovat všechny bez rozdílu,“ uvedl. Jeden z architektů roz vojov ých cílů tisíciletí, americký ekonom Jeffrey Sachs, na rozdíl od prezidenta Ahmadínežáda recept na zrychlení plnění cílů má. „Pokud bohaté státy budou v ynakládat méně peněz na vojenské výdaje a více na rozvojové aktivity, je tu šance, že cíle splněny budou,“ říká optimista Sachs.
Země V4 by měly více spolupracovat Podle nové studie rozvojové spolupráce chybí Česku, Slovensku, Polsku a Maďarku dlouhodobější strategie a propojenost. Nejméně rozvinuté státy nemají tolik pozornosti, kolik by si zasloužily. Přes úspěchy ve snižování chudoby v posledním desetiletí stále existuje skupina takzvaných nejméně rozvinutých zemí. Z nedávných studií vyplývá, že pomoc, která byla těmto státům poskytnuta, často nestačí k vymanění jejich oby vatelstva z chudoby a k zajištění dlouhodobého rozvoje. Pomoc navíc vede k tomu, že se na ní země stávají závislé a její obyvatelé jsou paradoxně zranitelnější. Země Visegrádské čtyřky (V4, Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko) se vstupem do Evropské unie připojily také k mezinárodním závazkům týkajícím se výše a efektivnosti poskytované pomoci. Rozvojová spolupráce zemí V4 se vyznačuje poměrně malým objemem prostředků. O to je důležitější, aby se tyto peníze vynakládaly efektivně. Geografické zaměření zahraniční rozvojové spolupráce zemí V4 je do značné míry poznamenáno totalitní minulostí. Nejméně rozvinuté země se tehdy dostaly do ohniska zájmu jen v případě, že měly vazby na socialistický blok. V případě bývalého Československa šlo třeba o Angolu a Jemen.
Po pádu komunistických režimů se do výběru prioritních zemí rozvojové spolupráce promítly jak ekonomické tak zahraničně-politické zájmy. Objemem nevelká pomoc byla navíc roztříštěna mezi desítky rozvojových státu. S pokračující transformací přistoupily země V4 k postupnému snižování prioritních zemí. Například Česko jich má ny ní místo deseti pět. Určování prioritních zemí však stále do velké míry odráží politické požadavky. Největší pozornosti zemí V4 se v současnosti těší Afghánistán.
Chybí strategie Mezi lety 2004 až 2008 státy V4 poskytly nejméně rozvinutým zemím v průměru 30 procent své celkové bilaterální pomoci, což představovalo 445 milionů dolarů. Při bližším pohledu je však zřejmé, že vysoké přírustky pomoci do nejméně rozvinut ých zemí způsobilo hlavně odpouštění dluhů a náklady na provinční rekonstrukční týmy v Afghánistánu. Např í k l ad Sloven sko roz lož i lo odpouštění dluhů do několika let, Maďarsko a Polsko závazky škrtly najednou. Tím jednorázově dosáhly rekordních v ýší své rozvojové pomoci pro nejméně roz v i nuté země. Z těchto meziročních v ýkyvů v yplý vá, že státy V4 postrádají dlouhodobější strategii a že objem finančních prostředků pro nejméně roz v inuté země je nižší, než zmiňovaných 30 procent bilaterální pomoci. V případě Afghánistánu se do v ýrazného nárůstu pomoci promítají i zahraničně-politické závazky vyplývající z členství zemí V4 v NATO. Cíle provinčních rekonstrukčních týmů jsou sice spojeny s rozvojem, operace jsou však kryty z různých rozpočtů a vykazování nákladů plynoucích do rozvojové spolupráce tak není zcela transparentní.
Lidé to vidí jinak Z výzkumů veřejného mínění (Eurobarometr) vyplývá, že mezi názory veřejnosti a praktickou rozvojovou politikou zeje velká propast. Téměř 60 procent obyvatel zemí V4 se domnívá, že pomoc je nejvíc potřeba v subsaharské Africe. Kolem 70 procent respondentů také považuje za hlavní prioritu snižování extrémní chudoby a hladu. Podle nejnovějšího Eurobarometru z letošního roku považuje třetina obyvatel zemí V4 rozvojovou pomoc za velmi důležitou, a to i přes ekonomickou krizi. Přesto však česká, slovenská, polská a maďarská veřejnost patří mezi evropskými národy mezi ty méně angažované.
TÉM A
Rozvojové cíle tisíciletí
T ST R A N A
5
Doporučení pro budoucnost Studie zemím V4 ohledně jejich rozvojové pomoci dává i několik konkrétních doporučení. Země V4 by si měly především ujasnit svou roli a přidanou hodnotu své rozvojové spolupráce, měly by také zvýšit spolupráci a koordinaci mezi sebou. Země V4 by měly priority ve shodných zemích vymýšlet dohromady a měly by vytvořit společné fondy. Určitá v ýměna informací už sice funguje mezi ministerstv y zahraničních věcí, stále však chybí model dlouhodobější komunikace. Aby bylo posky tování rozvojové pomoci co nejprůhlednější, měly by země V4 podle závěrů studie provádět pravidelný monitoring a vyhodnocování. Tyto závěry by pak měly být zveřejňovány a diskutovány se všemi klíčovými státními i nestátními aktéry. Země V4 by si měly rovněž ujasnit, do kterých multilaterálních institucí a fondů má smysl přispívat a která témata mohou společně nebo jednotlivě podporovat. Je potřeba, aby se téma snižování chudoby více propojovalo s existujícími rozvojovými politikami. Do prosazování vizí by měly také více vstoupit silné osobnosti veřejného a politického života.
LEAST BUT NOT LAST? Least Developed Countries in Official Development Assistance of Visegrad Four Countries Autoři: Ján Mihálik (ed), Věra Veselá, Brigitta Jaksa, Marcin Wojtalik. České shrnutí připravila Jana Miléřová. Analýza je k dispozici na vyžádání v tištěné podobě a na webu Rozvojovka.cz
TÉM A
Rozvojové cíle tisíciletí
T ST R A N A
6
Největší brzda Filipín: korupce Filipíny potřebují zahraniční investice, aby mohly účinně bojovat s chudobou. Jenže je tu problém: pověst silně zkorumpované země. Nový prezident Benigno Aquino tvrdí, že našel lék. Je páteční večer a do bytu Bongov ých rodičů se začínají scházet hosté. V několikapokojovém bytě s výhledem do parku hraje příjemná hudba, stoly jsou obtěžkané jídlem, hosté se nevázaně baví. Malý Bong pozoruje hosty a nudí se. Protože má bohaté rodiče, nemů-
dých podmínkách se za posledních deset let zvýšila šance na vzdělání, mají lepší přístup k pitné vodě a menší riziko, že se nakazí malárií. Filipínským matkám jejich potomci umírají daleko méně často než v minulosti. Stále je ale co řešit. Chudoba, ústřední motiv Rozvojových cílů tisíciletí, je na Filipínách stále velkým problémem a nedaří se ji snižovat tak, jak by si OSN i samotná filipínská vláda představovaly. Ze všech osmi rozvojov ých cílů se právě odstraňování chudoby podle expertů plní nejhůře. Řešení vyžaduje soustředěnou politickou vůli, nemalé finanční prostředky a průhlednost.
Zatím jen sliby
text
Naďa Straková Autorka pracuje v Respektu
foto
Naďa Straková
že jen tak vyběhnout ven a hrát si s ostatními dětmi. Žije totiž na Filipínách – v zemi, kde třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby a kde jsou únosy movitých častým jevem. O kus dál, v jednom z mnoha manilských slumů, to v ypadá úplně jinak. Ulice jsou plné dětí, které běhají, hrají si a skotačí. Zatím jen bezstarostně, myšlenky na budoucnost je netrápí. I když některé z nich už vědí, co je to pracovat. Pomáhají rodičům v obchůdcích nebo hlídají mladší sourozence. Kvůli tomu se ne vždy dostanou do školy. Z Filipín přesto přicházejí i dobré zprávy. Zdejším dětem žijícím v chu-
Podle zprávy organizace Transparency International je to právě korupce, která asijským rozvojovým zemím nejvíce brání v plnění závazků Deklarace tisíciletí. Filipíny se vedle Bangladéše a Indonésie řadí k nejvíce zkorumpovaným zemím v Asii. Prezident Benigno Aquino, který se do čela země postavil letos v červnu, cílil svoji předvolební kampaň právě na boj s úplatky. Podle odhadů skončí v kapsách zkorumpovaných filipínských politiků miliardy dolarů ročně. „Korupce na Filipínách přetrvává kvůli takzvané tradiční politice. Tradiční politici, kterým zde říkáme trapo, musí po volbách upřednostnit ty, kteří pro ně hlasovali. Ostatní tím ignorují,“ řekl zaměstnanec filipínské státní správy Ralph Irish Aguda pro deník The Jakarta Post. „Prezident Aquino je evidentně odhodlán začít cíle plnit. Zdá se však, že má smůlu na kompetentní lidi, kteří by to mysleli vážně,“ komentuje povolební vývoj Cristina Gregoriová z Asijské rozvojové banky (ADB).
Křiklavé kontrasty Kdokoli přijede na Filipíny, první, čeho si všimne, jsou do očí bijící rozdíly mezi životy bohatých a chudých. Nablýskané věžáky s bazény a obchodní domy sousedí se slumy a chudinskými čtvrtěmi, kde chybí
základní hygienická zařízení. Je to dáno společenským uspořádáním země, ve kterém několik bohatých a mocných rodin ovládá ekonomiku i politický chod Filipín. Zatímco v Číně se podařilo snížit počet chudých na polovinu, na Filipínách došlo k regresi. Zpráva neziskové organizace Social Weather Station tvrdí, že v zemi nyní žije daleko více chudých lidí než před deseti lety. Chudoba byla paradoxně na sestupu – mezi lety 1991 až 2003 se podíl chudých snížil ze 45 procent na 30 procent. V roce 2006 ale počet nuzných zase stoupl na téměř 33 procent. V autonomní oblasti muslimského Mindanaa na jihu země žije dokonce neuvěřitelných 62 procent lidí v chudobě. „Podle mě je potřeba nejprve investovat do infrastruktury. Ať už ze státních peněz či pomocí investorů. Bez ní rozvojové cíle nikdy nesplníme,“ míní Gregoriová z ADB. Přilákání amerických investorů bylo mezi prioritami, se kterými prezident Aquino odjížděl na zářijový summit OSN do New Yorku. A zdá se, že mu plán získat prostředky od investorů částečně vyšel. Během new yorského poby tu obdržel od organizace zřízené americký m Kongresem 434 milionů dolarů. Z toho 214 milionů půjde na opravu silnice v provinciích Samar a Leyte. Dalších 120 milionů získá vládní program na boj proti chudobě na venkově a 53 milionů zajistí modernizaci odboru správy daní na ministerstvu financí. Prezident Aquino se těsně před odletem do USA nechal slyšet, že jednou z iniciativ, kterou zahájí, bude rozdávání hotovosti chudým rodinám za určitých podmínek. Těmi může bý t například povinnost posílat děti do školy. Podle profesora Raula Fabelly z Filipínské univerzity by finance na pomoc chudým měly pocházet z daní. „Modernizace systému vybírání daní je proto zcela nezbytná,“ říká profesor Fabella.
Zabiják AIDS má stále náskok I když počet lidí umírajících na AIDS klesá, potřebnou léčbu stále dostanou pouze dva z pěti nově nakažených. Plnění Rozvojového cíle číslo 6 – boje s AIDS – má tedy stále značné rezervy. Anne-Marii z Kamerunu je 17 let. Stejně jako stovky dalších se stala obětí obchodování s dětmi. Neznámý muž ji odvezl za hranice, kde musela souložit s cizími muži. Domů se vrátila po několika letech s virem HIV v krvi. Anne-Marie ani její matka netuší, co HIV/AIDS znamená. Nechápou, že jde o smrtelnou chorobu. A bohužel to není nic ojedinělého. Jen necelá pětina dívek po celém světě mezi 15 až 24 lety uvádí, že má dostatečné vědomosti o šíření viru HIV. U chlapců je to asi 30 procent. Prevence je přitom základním předpokladem, jak se nákaze vyhnout. Zajistit, aby 95 procent mladých lidí mělo dost informací o HIV/AIDS, se OSN podaří zřejmě jen zázrakem. Postoj k prevenci v mnoha zemích ovlivňuje také silná katolická víra. „Obhajovat používání kondomů je proti jednomu z deseti přikázání: Nesmilníš,“ říká otec Charles Ssempagama, zdravotnický koordinátor diecéze v Ugandě.
trovirální léčbu, v roce 2009 však znovu otěhotněla. Díky iniciativě Millenium Villages Project se jí ale dostalo včasného poradenství a dítě se narodilo HIV negativní. Zmíněná iniciativa vznikla z partnerst ví Earth Institute na Kolumbijské univerzitě a Roz vojového programu OSN. Projekt kontroluje mezinárodní nezisková organizace Millenium Promise zaměřená na plnění Rozvojov ých cílů tisíciletí. Ve spolupráci s UNAIDS Millenium Villages Project poskytuje poradenství a léčbu HIV pozitivním matkám a jejich dětem ve venkovských oblastech. Na tom, že je třeba se soustředit hlavně na ochranu matek a novorozenců před virem HIV, se ostatně shodli i delegáti na zářijovém summitu OSN v New Yorku.
Větší problém než HIV: stigma Podle zprávy OSN svět dokáže snižovat počet nakažených a poskytovat jim léčbu. Zastavení epidemie však
brání diskriminace, kterou HIV pozitivní pacienti prožívají. „Po smrti mého manžela na AIDS si jeho rodina myslela, že za to můžu já. Musela jsem se v rátit ke své rodině. Ve skutečnosti jsem však netušila, kde se můj manžel nakazil,“ říká sedmatřicetiletá Malajka Kiren Kaur. „Stigma má své kořeny v kultuře, osobních a sociálních obavách, v odmítání, mýtech a také ve víře,“ tvrdí Irene Mirembe z Health Communication Partnership v Ugandě. Lidé pak v obavách z reakce okolí chodí na testy pozdě nebo dokonce vůbec, případně se stydí podstoupit léčbu. Úplné zastavení šíření viru HIV se do roku 2015 pravděpodobně nepodaří. Statistiky však ukazují, že počty nově nakažených i umírajících klesají především u bohatších městských vrstev. Boj s HIV/AIDS je tedy závislý na dosažení ostatních rozvojov ých cílů, a to především na v y mýcení chudoby a zv ýšení vzdělanosti.
TÉM A
Rozvojové cíle tisíciletí
T ST R A N A
7
Kambodžský úspěch Pandemie HIV/AIDS stále zůstává největším zabijákem virového původu na světě, ačkoliv boj s touto chorobou už deset let patří mezi osm Rozvojových cílů tisíciletí. Jednou z mála zemí, která má šanci s AIDS skoncovat, je Kambodža. Podíl nakažených tu za poslední dekádu klesl ze tří procent na necelé procento. Celosvětové statistiky ukazují, že počet nově nakažených virem HIV klesl, stejně jako ubylo zemřelých. Potřebnou léčbu však stále dostanou pouze dva z pěti nakažených. Zajistit univerzální přístup k lékům pro všechny, kteří to potřebují, se tak do roku 2010 nepodařilo.
text:
Magdaléna Vaculčiaková Autorka studuje žurnalistiku na MU v Brně
Ochrana matek Liliane z Keni je 32 let a má šest dětí. Manžel jí zemřel před čtyřmi lety na AIDS a také výsledky jejích testů ukázaly, že je HIV pozitivní. Liliane začala podstupovat antire-
foto
Magdaléna Vaculčiaková ilustrační foto
D DIS K US E
ST R A N A
8
Z roztomilého chlapečka machem Machismus má v Mexiku pevné kořeny. Nad vodou ho drží paradoxně ženy – tím, jak ze svých synů vychovávají muže přesvědčené, že příslušnice opačného pohlaví jsou na světě jen proto, aby se o ně všestranně staraly. „Žena je jako puška. Musí být vždy připravená za dveřmi a vždy nabitá,“ cituje Alejandra Medinová Romerová průpovídku, která shrnuje tradiční
krajanka Radmila Puhlmannová. „Ale i on má za to, že zaměstnání je pro ženu jen hobby. Běsní, když nemá večeři na stole včas.“
Například Ciudad Juárez, město na hranici s USA, je proslavené feminocidou, o které se točí i hollywoodské filmy. Případy stovek znásilněných a zavražděných dívek laxní (převážně pánská) policie nijak nevyšetřila.
Pračka se dvěma nohama
téma:
Tomáš Nídr Autor je novinář
foto:
Tomáš Hes
pohled Mexičanů na jejich manželky. „Nabitá znamená těhotná,“ doplňuje. Sama Medinová Romerová na zrovnoprávnění žen v mexické společnosti vydatně pracuje. Organizuje mikropůjčky, které umožňují nemajetným podnikavcům rozjet svůj malý byznys. Běžné banky by jim nepůjčily. Mezi klienty mikrofinančních institucí jasně převažují dámy. Medinová Romerová vypráví o klientkách, které kvůli úspěchu v obchodě opustili partneři, jimž přerostly přes hlavu. „Mexičanky už mají dost toho ptát se manželů na svolení a dostávat negativní odpovědi,“ říká feministicky naladěná mikrofinančnice. Nutno ale dodat, že ani místní muži neprahnou po tom, aby byli veřejně označování za machisty. S postupujícím rozvojem Mexika místní caballeros už netouží po nespočitatelném potomstvu. Více než tři děti už většinou rodí jenom matky na indiánském venkově. Ženám už nikdo nezakazuje, aby studovaly. Stejně tak se objevují i ve všech profesích, které byly dříve vyhrazeny pouze pánům. Nicméně platy žen jsou (podobně jako v České republice) zhruba o třetinu nižší než u mužů. „Můj druh je na zdejší poměry liberální,“ chválí svého vyvoleného česká
Samý macho, nikdy se nevdám Ovšem při pozorování reality venkovského života je stále vidět, že si Mexiko svou pověst bašty machismu zaslouží. Na rodinné párty ve vesnici ve střední části země se místnost otřásá halasným hovorem. Všichni muži se překřikují, z žen do debaty aktivně zasahují jen ty svobodné. Manželky přítomných chlapů ani nedutají, trpitelsky se věnují ospalým dětem, trpělivě nechávají chotě nasávat. Když se jejich partner zvedne k odchodu, tiše ho následují a ani náznakem nezaprotestují, že si sedá za volant po skolení řady tequilových panáků. „S podobným typem jsem po rozvodu chodila,“ vypráví vychovatelka hendikepovaných dětí Adriana Tenoriová. „Nejdřív jsem si ničeho nevšimla, ale pak mi začal zakazovat, abych chodila sama na večírky. Hned jsem s ním skončila. Jeden takový už mi v životě stačil,“ dodává na adresu bývalého chotě a všech Mexičanů s tím, že se už asi nikdy nevdá. Podle socioložky Virgínie Ilescasové Velové, která se zabývá problémy americko-mexického pohraničí, se úroveň machismu pozná i podle počtu kriminálních činů spáchaných na ženách. Podle toho to s Mexičankami nevypadá dobře.
Že je Mexiko nejmachističtější na již dost machistickém kontinentě, se pozná i z telenovel zdejší produkce. „Proudí z nich myšlenka, že žena by měla zůstat doma a starat se o potomky. To třeba v argentinských seriálech neuvidíte,“ konstatuje peruánská architektka Claudia Llaucová Chávezová. Bývalá vláda prezidenta Vicenta Foxe kvůli přezíravému postoji mužů k zástupkyním opačného pohlaví rozjela billboardovou kampaň. Na plakáty dala nafukovací pannu pro uspokojování sexuálních potřeb s nápisem: „Žena není objekt.“ Jenže dobře myšlené akci přerazila páteř sama hlava státu, když byla zastižena při vtipkování, že „žena je pračka se dvěma nohama.“ Odkud se to v těch Mexičanech bere? Jedno z vysvětlení se odkazuje na extrémně silný kult Panny Marie v této hluboce katolické zemi. Podle této teorie chce mít každý muž doma světici – zbožnou a tichou manželku, která se obětuje pro štěstí dětí a své svatozáře se nezbavuje jakýmikoliv aktivitami mimo rodinné hnízdečko. Ale hlavní je špatná výchova, a to paradoxně ze strany matek, které na ni mají v mexické rodině tradičně monopol. Právě ony dělají z nevinných klučinů macha. Výše zmiňovaná Puhlmannová říká: „Když se můj partner jako kluk zatoulal do kuchyně, vyhnali ho z ní, že chlap tam nemá co dělat. Také mu zakazovali, aby si hrál s vlastními sestrami.“ Vychovatelka Tenoriová zase vzpomíná na to, jak jí matka přikazovala, aby bratrům myla boty, zatímco oni nikdy podobný rozkaz nedostali. Kasá se, že sama dalšího macha nevychová: „Mám totiž jen dvě dcery.“
České podniky už nepomáhají jen „doma“ Pozornost českých firemních dárců si postupně získávají i dlouhodobé rozvojové projekty. Společnosti to začínají chápat jako součást své firemní kultury. Přednost ale stále mají humanitární krize. ditelka pro nadační a dárcovské programy Fóra dárců Klára Šplíchalová.
D DIS K US E
ST R A N A
9
Sbírky mezi zaměstnanci
Děti z Dala Maro v jižní Etiopii chodily do školy jen zřídka. Cesta za vzděláním pro ně znamenala několikahodinový pochod do sousedních vesnic, ve třídách se pak musely tísnit s až stovkou spolužáků. Číst a psát se děti učily podle zastaralých memorovacích metod. Od poslední zářijové středy se ale jejich situace radikálně zlepšila. Ve vesnici Dala Maro se totiž otevřela zbrusu nová škola pro dvě stovky žáků. Na uvítanou do prvního školního roku děti dostaly nové pomůcky a učebnice. V prosvětlených třídách budovy postavené z kvalitních cihel je budou učit proškolení kantoři, kteří absolvovali kurzy moderního vyučování. Stavbu školy umožnil finanční dar soukromé pražské Vysoké školy ekonomie a managementu (VŠEM). „Právo na vzdělání chápeme jako jednu ze základních hodnot humanity. Naším cílem je umožnit studium všem, tedy i studentům z méně šťastných končin planety,“ říká zástupce VŠEM David Matoušek, který byl otevření školy v Etiopii osobně přítomen. Soukromá Vysoká škola ekonomie a managementu chce v příštích letech finančně podpořit rozjezd dalších pěti škol v Etiopii. V této zemi, která patří k nejchudším na světě, je negramotných až 60 procent obyvatel.
Důvěryhodnost funguje Stavba školy za peníze VŠEM je jedním z příkladů nového trendu ve firemním dárcovství, který se v České republice pomalu objevuje. Donoři si postupně začínají za cíl svých charitativních aktivit vybírat i dlouhodobější projekty. „Obchodně to pro nás nemá větší význam, ale stává se to součástí naší firemní kultury,“ vysvětluje šéf představenstva společnosti Kovošrot Moravia Jiří Ondrák. Díky darům Kovošrotu mohou farmáři v odlehlých oblastech severního Afghánistánu získávat znalosti v pěstování méně tradičních plodin, dozvědí se i o marketingových metodách a o možnostech nových zdrojů příjmů. Své výrobky pak dokáží afghánští rolníci prodat za spravedlivé ceny a stávají se soběstačnými. České firmy své charitativní strategie stále cílí hlavně na domácí prostředí. Zahraniční projekty však pomalu přestávají stát na okraji zájmu. „Začíná se ukazovat, že firmy už k podpoře zahraničních projektů nemají takovou nedůvěru jako před časem. České neziskové organizace, které se této problematice věnují, už totiž doložily výsledky svých předchozích projektů a tím i svoji důvěryhodnost,“ soudí ře-
Pozornost českých firem, které se rozhodly podpořit zahraniční projekty, si získávají především akutní humanitární krize. Dlouhodobější pomoc zatím není tak častá. „Po podobných neštěstích, jaká dopadla například v lednu na Haiti, se zvedla obrovská vlna solidarity, na kterou reagovala i firemní dárcovská obec,“ popisuje Šplíchalová. Ve firmách se pořádaly sbírky mezi zaměstnanci a peníze se pak odesílaly na konta českých organizací, které v krizových oblastech působí. Že se na humanitární pomoc shánějí firemní peníze snáz, říká i fundraiserka společnosti Člověk v tísni Martina Břeňová: „Získat peníze na rozvojovou pomoc znamená dlouhodobou práci s dárci. Je to těžší téma, na které je často obtížné získat finance. U humanitární pomoci to jde mnohem rychleji,“ říká Břeňová. A podle čeho se české firmy při podpoře zahraničních projektů rozhodují? „Jde o charakter, poslání a směr podnikání firmy a preference jejích majitelů. Problémy rozvojových zemí je zajímají. Oblasti, kam posílají svou pomoc, manažeři firem často osobně znají,“ uvedla Břeňová. Konkrétní data o tom, jak české firmy financují zahraniční projekty, však zatím neexistují. Fórum dárců je začalo sbírat teprve letos. Ve vyspělých zemích ale firemí donoři do zahraniční rozvojové pomoci investují stále častěji. Podle několik měsíců starého výzkumu, který provedlo Centre for Global Prosperity na Hudson Institute ve Washintonu, dali v roce 2008 soukromí dárci na rozvojovou pomoc dvakrát více peněz než vlády. „Soukromé zdroje mění rozvojové země a zároveň jsou výzvou pro zahraniční pomoc, aby byla efektivnější a koordinovanější,” shrnula výsledky výzkumu jedna z jeho autorek Carol C. Adelmanová.
text
David Grossmann Autor pracuje v Člověku v tísni
foto
Petr Drbohlav
P O HL E D Z E Z A H R A NIČÍ
P ST R A N A
10 text
Antoinette M. Sayehová Autorka je ředitelkou Afrického odboru MMF a bývalou ministryní financí Libérie © Project Syndicate, 2010. www.projectsyndicate.org Z angličtiny přeložil David Daduč
foto archiv spol. Člověk v tísni
Libérijský tygr zvyšuje tempo Vláda prezidentky Ellen Johnsonové Sirleafové převzala zemi rozvrácenou dvacetiletým konfliktem. Nyní Libérie stojí před historickým milníkem, který obnovu ještě urychlí – zahraniční věřitelé jí odpustí všechny dluhy. Před sedmi lety se Libérie začala vzpamatovávat ze dvou desetiletí brutální vojenské vlády a následků občanské války. Kvůli nim přišla o všechny fungující veřejné služby, rozmohlo se rozkrádání dřeva a diamantů a dluhy u zahraničních věřitelů rostly obrovským tempem. Teď Libérie pod vedením prezidentky Ellen Johnsonové Sirleafové dosáhla historického milníku: zemi bude odpuštěno více než devadesát procent jejího zahraničního dluhu. To otevírá nové příležitosti pro potřebnou obnovu země. Libérie se tak připojila k dalším dvaadvaceti subsaharským zemím, které v poslední dekádě dosáhly na úplně oddlužení. Patří také k hrstce států, které se z dlouhotrvajících konfliktů úspěšně zotavují prostřednictvím obnov y vládnutí
a zavedením právního řádu. Jako liberijská ministryně financí ve vládě prezidentky Johnsonové Sirleafové jsem v roce 2006 zahajovala úsilí pro dosažení úplného odpuštění dluhů. Jako ředitelka Afrického odboru Mezinárodního měnového fondu jsem pak nedávno společně s kolegy ze Světové banky byla ve Washingtonu svědkyní historického „bodu dovršení“ tohoto procesu.
Cílená pomoc je účinná Vý z na m úspěchu L ibér ie sa há daleko za bezprostřední hranice země i za hranice jejích západoafrických sousedů. Příběh ukazuje, že za předpokladu silné národní vlády dokáže mezinárodně koordinovaná vojenská, humanitární, technická a finanční pomoc přispět ke zlepšení poměrů v rozvrácených
státech. Tyto země pak mohou opětovně vstoupit do mezinárodních finančních a politických komunit a plně zužitkovat vazby na globální ekonomiku. Liberijské ozdravení po vleklém konfliktu poskytuje jasný příklad toho, jak cílená a mnohostranná podpora může národním lídrům pomoci dosáhnout působivých výsledků. I za těch nejsložitějších okolností se Afrika skutečně posouvá vpřed. Schválení úplného a neodvolatelného oddlužení Libérie má historický význam, a to nejméně ze čtyř důvodů. Za prvé – výše dluhu, navršeného za téměř dvacet let konfliktu, byla obrovská. Představovala více než čtyři miliardy dolarů. Oproti nejsilněji zadluženým evropským zemím, které v současnosti čelí rozpočtovým potížím, byla Libérie
v poměru ke svým příjmům třikrát až čtyřikrát zadluženější. Za druhé – uvolnění financí potřebných ke splacení 800 milionů dolarů dluhu, jež náležel Mezinárodnímu měnovému fondu, si vyžádalo mimořádné úsilí. Za třetí – podmínky nabídnuté soukromými věřiteli, vládami a dalšími mezinárodními věřiteli byly neobyčejně štědré a umožnily snížení dosud nesplaceného dluhu o devadesát až sto procent. Za čtvrté, a to co do významu především – Libérie se nyní nachází v klíčovém okamžiku ekonomické obnovy, zbavuje se závislosti na dobré vůli věřitelů a vstupuje na novou cestu růstu a vývoje.
Bez reforem to nejde Proč byly Libérii dluhy odpuštěny zrovna teď? Země zahájila hluboké reformy ve správě státu a v řízení ekonomiky. Zajistila si tak institucionální nástroje potřebné ke správě státu, řízení ekonomiky, prozíravému zacházení s dluhem a rozumnému vynakládání peněz do budoucna.
Libérie zavedla důkladná opatření a systémy pro řízení dluhu. Prosadila také nové zákony upravující správu státních financí, zajistila veřejné nákupy a audity, zvýšila výdaje do zdravotnických zařízení a snaží se přivést kvalifikované a řádně placené učitele do všech veřejných škol. Libérijská vláda začala zároveň řešit všudypřítomné uplácení, a to vytvořením protikorupční komise. Těžařské a stavební firmy musí přesně a ověřitelně vykazovat všechny své zisky. Zrušily se také předpisy umožňující zákulisní daňové dohody. Odpuštění dluhů Libérii otev ře dveře pro financování nezbytných projektů v energetice a ve výstavbě silnic a přístavů. Ty jsou potřeba, aby se odstranily nedostatky v infrastruktuře, jež odrazují firmy od investic a zpomalují rozvoj.
Mírové jednotky nesmí odejít Přestože odpuštění dluhů a související politické reformy představují značný politický a ekonomický úspěch, nejsou pro řešení význam-
ných libérijských potíží všelékem. Předpokladem hospodářského rozvoje a zachování míru a bezpečnosti bude setrvalé působení dostatečného počtu mírových sil OSN v oblasti. Kriminalitu pramenící z chudoby a nezaměstnanosti zase sníží vznik většího počtu pracovních míst, zejména pro mladé obyvatele měst. Liberijská strategie, jejímž cílem je přilákat zahraniční investice do těžby, zemědělství a lesnictví, pomůže s obnovou infrastruktury, posílí zaměstnanost a zvýší daňové příjmy. Světové společnosti z USA a rozvíjejících se trhů investují v Libérii už teď. Probíhají diskuze s předními firmami z Brazílie a Ruska. Ministři kabinetu aktivně povzbuzují liberijskou diasporu, zejména ve Spojených státech, aby pomohla s obnovou sektoru malých a středně velkých podniků. Ačkoliv chudoba zůstává hluboká a široce rozšířená, zásadní ekonomický pokrok, po kterém Liberijci touží, je dnes na dosah mnohem zřetelněji, než kdykoliv předtím.
Aktuality z projektů Ml adí novináři spojují Evropu s Afrikou Nový projekt East4South spojuje začínající žurnalisty a dokumentaristy z východní Evropy a již zkušené novináře ze zemí subsaharské Afriky. Společně se pak snaží nalézt odpovědi na to, jestli je rozvojová pomoc v Africe efektivní, jestli ji tento kontinent skutečně potřebuje a především – jak se daří naplňovat Rozvojové cíle tisíciletí. Cílem projektu je nejen vytvořit síť žurnalistů z obou regionů, ale také přinést publiku v Evropě a v Africe skutečný obraz rozvojového světa. Projekt organizuje Deutsche Welle Akademie a je financován Evropskou komisí. Prvních deset Evropanů si již vyzkoušelo práci novináře s africkým kolegou v Ugandě, Nigérii, nebo Ghaně. Teď je na řadě další desítka. V E tiopii stojí další dvě „české“ školy Člověk v tísni otevřel na přelomu září a října v jižní Etiopii dvě nové školy. Do jejich lavic se posadí zhruba tři stovky dětí. Společnost Člověk v tísni školy vybavila základními pomůckami a proškolila učitele, kteří v nich budou žáky vzdělávat.
„Škola v Dara Malo stojí mezi dvěma vesnicemi Doma a Umala, kde dosud žádná škola nebyla. Děti tak musely docházet do vedlejších vesnic, často však do školy nechodily vůbec,“ uvedla vedoucí mise Člověka v tísni v Etiopii Michaela Brožová Burdová. Druhá nová budova školy ve vesnici Lante je zase jedním z příkladů toho, jak podobná pomoc oživí místní komunitu. „V místě jsme postavili školu pro 1. až 4. ročník už v roce 2006. Sdružení rodičů u školy vystavělo další dvě budovy pro vyšší ročníky a na pozemku vysadilo ovocné stromy. Sad slouží jako zdroj příjmů i jako výukový prostor pro žáky. Minulý rok nás zástupci vesnice požádali, abychom v Lante dostavěli třídy pro 7. a 8. ročník a umožnili tak žákům další vzdělání v odpovídajících prostorách,“ popsala Brožová Burdová. Společnost Člověk v tísni působí v Etiopii od roku 2003. Postavila zde již třináct nových škol, většinou financovaných ze společné sbírky ČvT a skautů „Postavme školu v Africe“. Sto gruzínských pekařů a automechaniků dostalo práci Téměř stovka nových pracovních míst a přes padesát drobných podnikatelů,
kteří ze sv ých zisků podporují školy i nemocnice v oblasti kolem gruzínského města Kutaisi. To je výsledkem v říjnu ukončeného projektu společnosti Člověk v tísni. V regionu s velkou nezaměstnaností ČvT předal vybavení a zařízení úspěšným žadatelům o granty. Ti měli zhruba rok na to, aby dokázali, že s penězi a vybavením dokáží rozvíjet své podnikání i komunitu, ve které žijí. „Hlavním cílem projektu byla snaha pomoci rozvoji drobného podnikání, podpora zkvalitňování služeb již existujících podniků a podpora obchodní spolupráce v rámci kooperativů. Většinu úspěšných žadatelů o granty tvoří začínající podnikatelé a zemědělci. Projekty financují výrobu stavebního materiálu, vybavení prádelen, pekáren nebo opraven automobilů,“ popsala koordinátorka Člověka v tísni v Gruzii Pavla Pijanová. Jednou z nejdůležitějších podmínek přidělení finančního grantu je takzvaná padesátiprocentní návratnost. Příjemce grantu musí část z v ydělaných peněz vrátit do obecně prospěšného projektu. Za posledních dvanáct měsíců tak noví gruzínští podnikatelé podpořili třicítku obecně prospěšných projektů. Jednalo se například o opravy škol, školek nebo poliklinik.
P O HL E D Z E Z A H R A NIČÍ
P ST R A N A
11
Velikost každého státu je úměrná příjmům, jež dohromady vydělá 10 % nejchudších obyvatel daného státu.
© Copyright 2006 SASI Group (University of Sheffield) and Mark Newman (University of Michigan). Zdroj: http://www.worldmapper.org
Mapa ukazuje celkové příjmy nejchudší desetiny obyvatel každého státu. Čím větší příjmy nechudší desetina obyvatel země má, tím větší je na mapě její území. Když nejchudší desetina obyvatel daného státu vydělává hodně (ekonomicky vyspělý stát) a zároveň je to lidnatý stát, je jeho území na mapě veliké, jako je to například u Japonska. Jiným případem je Inde, jejíž území je v mapě rovněž velké, což je však dáno tím, že nejchudší desetina populace (105 milionů) tohoto druhého nejlidnatějšího státu světa vydělává hodně dohromady (přestože jednotlivec velmi málo). Pokud se podíváme na průměrné příjmy nejchudší desetiny obyvatel státu, nejvyšší má Japonsko. Naopak nejnižší průměrné příjmy má nejchudší desetina obyvatel ve střední Africe.
Příjmy nejchudší desetiny obyvatel světa
