3. Novelizace zákona Úvod k praktické části Analýza výsledků Závěr. 65 Resumé Seznam příloh... 73

Obsah Úvod 1. Zákon 109/2002 Sb. …………………………………………………….1 1.1 Úvodní ustanovení………………….………….…………………..1 1.2 Zařízení………….………………………….……………………...1 1.2.1 Diagnostické ústavy………………..…………………….5 1.2.2 Dětské domovy…………………….…………………….6 1.2.3 Dětské domovy se školou………….…………………….7 1.2.4 Výchovné ústavy………………….….…………………..8 1.3 Preventivně výchovná péče………………….….………………….9 1.3.1 Střediska výchovné péče…………..…………………...9 1.4 Pracovníci v zařízení …………………………..…………………10 1.5 Práva a povinnosti…………………………….….……………….11 1.5.1 Práva a povinnosti dětí………………..………………...11 1.5.2 Opatření ve výchově…………………….……………...12 1.5.3 Oddělená místnost……………………….…………….13 1.5.4. Práva a povinnosti ředitele zařízení ……..……………14 1.5.5 Práva a povinnosti zákonných zástupců….....................15 1.6 Úhrada péče, kapesné, dary a věcná pomoc……….....….………15 1.6.1 Úhrada péče………………………………….………...16 1.6.2 Kapesné, osobní dary, věcná pomoc…………..……….16 1.7 Ustanovení………………………………………………..……...17 1.7.1 Povinná dokumentace………………………………….17 1.7.2 Sankce a kontrola………………………………..……..18 2. Výchovná opatření..................................................................................19 2.1 Předběžné opatření …………………………………………..…...20 2.2 Ústavní výchova……………………………………………........ 20 2.3 Ochranná výchova.……………………………..…...……………21 2.4 Realizace ochranné a ústavní výchovy…………………………...22

3. Novelizace zákona

…………………………………………...……….23

3.1 Návrh novelizace…………….............……………………….........23 3.2 Sválená novelizace…………………………………………………25

4. Úvod k praktické části……………….………………………..………….29 4.1 Stanovení cílu………………………………………………………30 4.2 Metodologie průzkumu…………………..………...………………30

5. Analýza výsledků…….………………………….…………………………32 5.1 počty dětí ve skupině a počty výchovných pracovníků……………33 5.2 práva a povinnosti zúčastněných osob……………………………..43 5.3 problematika ústavní a ochranné výchovy…………………………49 5.4 ostatní změny a další návrhy……………………………………….60

Závěr…………………………………………………………….………………65 Resumé……………………………………………………………….….……..69 Seznam literatury……….………………….…………………..………..……71

Seznam příloh……..……..…………………..………………………..………73

Úvod V únoru

2002 byl Parlamentem České republiky schválen Zákon

č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Účinnosti nabyl dnem 1. července 2002. Jedná se o první právní úpravu řešící tuto problematiku na úrovni zákona. Až do roku 2002 se výkon ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních řídil vyhláškou č. 64/1981 Sb. o školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. V důsledku vývoje společnosti a aktuální potřebě změny stylu školských zařízení, ve kterých ústavní nebo ochranná výchova probíhá, se začalo pracovat na novém zákonu, který by napomohl ke zlepšení podmínek výchovy a zároveň i postavení dítěte v zařízení. Zákon 109/2002 Sb. řeší pouze oblast školství. Nejedná se o souhrnné pojednání péče o děti. Celkové koncepční pojetí náhradní výchovy by mělo být řešeno v průběhu následujících let. Zákon byl vytvořen na základě spolupráce ministerstva

školství a

tělovýchovy se širokým týmem odborníků z praxe, kteří vypracovávali a předkládali

poznatky a návrhy ze své práce. Ty se vyhodnocovaly a

zpracovávaly do určité podoby. Od počátku bylo zdůrazňováno, že se jedná o materiál, který bude potřebovat vzhledem k rychlému vývoji v této problematice průběžnou novelizaci. Zákon č. 109/2002 Sb. neměl svého předchůdce, který by formuloval systém náhradní výchovné péče ve školství. Jedná se o nový koncepční materiál, který nemá ambice konzervovat systém v již jednou upravené podobě jako konečný a neměnný. Naopak je materiálem otevřeným změnám a potřebným úpravám, které vyplynou z požadavků praxe i z nově přijatých právních předpisů jako je zákon o soudnictví nad mládeží a novela zákona o sociálně právní ochraně dětí.

Doba naplnění znění tohoto zákona byla stanovena na dvouletou lhůtu. Změny byly závislé především na ekonomických faktorech. Docházelo ke změnám počtu dětí, rozrůstal se počet pracovníků, měly být provedeny přestavby stávajících zařízení……Mnohá zařízení tento úkol nezvládla a bylo zjištěno, že je nutné hraniční dobu naplnění prodloužit. Po dvou letech působnosti nového zákona je tento hodnocen rozporuplně a je v mnohých bodech navržen k novelizaci. Cílem mé práce v praktické části je poukázat na změny, které zákon 109/2002 přinesl a v čem tyto změny spočívají oproti vyhlášce 64/1981. Dalším cílem výzkumu bylo zjištění, jak jsou právní úpravy přijímány v jednotlivých zařízeních a jak ovlivňují praxi, jak jsou hodnoceny odborníky, kteří s nimi pracují. Zaměřila jsem se pouze na výchovné ústavy a dětské domovy se školou, protože v této oblasti pracuji. Na příčiny a důsledky nenaplnění zákona a případné rozpory v práci jednotlivých zařízení mohu pohlížet prostřednictvím teorie a současně i praxe. Získané zkušenosti a poznatky se staly základem pro zpracování této práce.

-1-

1. Zákon 109/2002 Sb. Zákon 109/2002 Sb. ze dne 5. února 2002 je zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Zákon je rozdělen do šesti hlav. Každá pojednává o určité oblasti, která se výkonu ústavní nebo ochranné výchovy a také preventivní výchovné péče týká.

1.1 Úvodní ustanovení V úvodním ustanovení je zakotven účel a působnost školských zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči. Uvádí se zde, že musí být zajištěno základní právo dítěte na výchovu a vzdělávání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Účelem zařízení je zajišťovat nezletilé osobě náhradní výchovnou péči v zájmu jejího zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělání. Zařízení pro preventivní výchovnou péči má předcházet vzniku a rozvoji negativních projevů v chování nebo ve vývoji dítěte. Zmírňovat nebo odstraňovat příčiny nebo důsledky již vzniklých poruch chování.

1.2 Zařízení Pojednává o všech školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči. Zařízeními zajišťující výkon ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních jsou: -

diagnostický ústav

-2-

-

dětský domov

-

dětský domov se školou

-

výchovný ústav

Zrušilo se tak původní rozdělení, které bylo více členité. Zaniklo například označení dětský výchovný ústav, které bylo změněno na dětský domov se školou. Výchovné ústavy se označovaly jako výchovné ústavy pro mládež a dále se dělily na: - výchovné ústavy pro mládež se zvýšenou výchovnou péčí - výchovné ústavy pro mládež s ochranným režimem - výchovné ústavy pro mládež s výchovně léčebným režimem - výchovné ústavy pro děti a mládež - výchovné ústavy pro nezletilé matky Rozčlenění výchovných ústavů bylo celkem bezpředmětné. Dodržovalo se členění výchovných ústavů pro děti a mládež a výchovných ústavů pro nezletilé matky. Zařazení dětí vyžadující zvýšenou výchovnou péči nebo mládeže s ochranným režimem nebylo uskutečňováno. Výchovné ústavy s tímto zaměřením v republice neexistovaly. Matoušek (1999) uvádí: „Několik současných výchovných ústavů pečuje zároveň o děti a o mládež. Ve vyhlášce ministerstva školství z roku 1981 existoval záměr zřídit i ochranné ústavy pro recidivující mladistvé a léčebně-výchovné ústavy pro osobnostně natolik odchylné mladé lidi, že nejsou zvladatelní v běžných typech ústavů. Ochranný ústav doposud nevznikl a léčebně-výchovný ústav vznikl zatím jen jeden až v roce 1992.“ V publikaci Miroslava Vocilky Výchovné ústavy v České republice jsou rozpracované náplně činností každého uvedeného zařízení. Mimo toho se zde uvádí, že analýza práce 49 výchovných ústavů byla uskutečněna: v osmnácti výchovných ústavech pro mládež v jednom soukromém výchovném ústavu pro mládež

-3-

v patnácti dětských výchovných ústavech v jednom ústavu s výchovně léčebným režimem pro mládež v jednom výchovném ústavu pro zdravotně handicapovanou mládež v jednom výchovný ústav s léčebným režimem drogových závislostí pro mládež. Dětské domovy se dělily na dětské domovy rodinného a internátního typu. Mimo základní rozdělení zařízení je v této části zákona 109/2002 uvedeno, jakou péči zařízení poskytují dětem a kterým dětem, co se myslí plným přímým zaopatřením a co vše může být dítěti ještě hrazeno na základě rozhodnutí ředitele, jaké specifické výchovné a vzdělávací potřeby jsou pro děti zajišťovány. Je zde také uvedeno, že do těchto zařízení jsou umísťované děti s různými druhy postižení, které nemohly být umístěné do ústavu sociální péče nebo do specializovaného zdravotnického zařízení. V paragrafu tři se hovoří o plnění základní školní docházky a dalšího vzdělávání po ukončení základního vzdělání. Velké změny do zařízení přinesla poslední část této kapitoly, kde se hovoří o výchovné nebo rodinné skupině. Rodinná skupina je jako základní organizační jednotkou v dětském domově a v dětském domově se školou: 1) dětský domov má nejméně 6 a nejvíce 8 dětí ve skupině 2) dětský domov se školou nejméně 5 a nejvíce 8 dětí ve skupině Obě zařízení mohou mít nejméně 2 skupiny, nejvíce 6. Výchovná skupina je základní organizační jednotkou v diagnostickém ústavu a ve výchovném ústavu: 1) v diagnostickém ústavu má nejméně 4 a nejvíce 6 dětí 2) ve výchovném ústavu nejméně 5 a nejvíce 8 dětí Ve výchovném ústavu lze zřídit nejméně 2 a nejvíce 6 výchovných skupin.

-4-

O počtu skupin v diagnostickém ústavu se zde nehovoří, počet je uveden až v paragrafu 9, kde je uvedeno, že diagnostický ústav má nejméně 3 výchovné skupiny pro účely

komplexního

vyšetření dětí. Dále, že se souhlasem

ministerstva může být ustanovena jedna výchovná skupina pro účely dlouhodobé péče o děti. Ve vyhlášce 64/1981 byly počty dětí ve výchovných skupinách následující: 1) dětský domov internátního typu měl nejméně 3 nejvíce 6 výchovných skupin po 15 výjimečně až 20 dětech. 2) dětský domov rodinného typu měl 8 – 10 člennou rodinnou buňku. Rodinných buněk bylo nejméně 2 nejvíce 10. 3) dětský výchovný ústav měl ve skupině 12 - 15 dětí, v případě dětí s mentální retardací 10 – 12, počet skupin nejméně 3 nejvíce 7. 4) dětský výchovný ústav se zvýšenou výchovnou péčí ve skupině nejvýše 10 - 12, pro mentálně postižené nejvýše 8 – 10 dětí. Počet skupin 3 nejvýše 6. 5) výchovný ústav pro mládež ve skupině 12 - 15 dětí, skupiny s mentálně postiženou mládeží 10 - 12 dětí. Skupin nejméně 3 nejvíce 7. 6) výchovný ústav pro mládež se zvýšenou výchovnou péčí měl ve skupině 10 – 12 dětí, skupiny s mentálně postiženou mládeží 8 – 10. Počet skupin 3 – 7. 7) výchovný ústav pro mládež s ochranným režimem měl skupiny 8 – 10 členné. Počet skupin 3 – 6. 8) ústav s oddělením s výchovně léčebným režimem měl ve skupině 8 – 10 dětí, skupin nejméně 3 nejvíce 5. 9) diagnostické ústavy 3 – 8 výchovných nejvíce 12 členných skupin.

-5-

1.2.1 Diagnostické ústavy Diagnostický ústav je zařízení, které přijímá děti, umísťuje je do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. Úkoly, které diagnostický ústav plní: -

diagnostické

-

vzdělávací

-

terapeutické

-

výchovné a sociální

-

organizační

-

koordinační

Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu má trvat zpravidla 8 týdnů. Umístit nebo přemístit dítě do dalšího zařízení má právo pouze ředitel diagnostického ústavu na základě rozhodnutí pedagogické rady.Tuto skutečnost je povinen do tří pracovních dnů oznámit soudu, který o ústavní nebo ochranné výchově rozhodl, a zákonným zástupcům. Péči poskytuje též dětem zadrženým na útěku z jiných zařízení, která jsou povinna si dítě do tří dnů od oznámení o umístění převzít. Nezbytnou péči poskytuje také dětem zadrženým na útěku od zákonných zástupců a dětem, u kterých byla zákonným zástupcem vyžádaná preventivně výchovná péče. V paragrafu 8 odstavec 2 se píše o zajištění činnosti odborného pracovníka diagnostického ústavu v zařízeních ve svém územním obvodu za účelem metodického vedení, koordinace a ověřování účelnosti postupu a výsledků výchovné péče. Příprava dětí na jejich budoucí povolání je zajišťovaná v diagnostických třídách, které jsou součástí diagnostického ústavu. Třída se naplňuje do počtu 8 dětí. Ve vyhlášce č. 64 z roku 1981 bylo na rozdíl od zákona 109/2002 uvedeno, že komplexní vyšetření mládeže v diagnostickém ústavu trvá nejdéle osm týdnů. Rozličné jsou také počty dětí uvedené ve skupinách dříve a nyní.

-6-

Ve vyhlášce.64/1981 byl diagnostický ústav rozlišován na dětský diagnostický ústav a diagnostický ústav pro mládež. Činnost diagnostického ústavu, jeho náplň a personální obsazení výstižně popisuje Marie Procházková v jedenácté kapitole publikací Kapitoly ze speciální pedagogiky - Uvedení do etopedie. Mimo jiné zde uvádí, že: „Diagnostická doba v obou ústavech činí 8 týdnů, během nichž je jedinec vyšetřen po stránce pedagogické, psychologické, sociální a zdravotní. Zjišťuje se stupeň mravního narušení nebo sociální zanedbanosti, příčiny těchto jevů a možnosti nápravy. U mladistvých v DÚM se zároveň rozhoduje o možnostech profesní přípravy nebo pracovního zařazení. Na komplexním vyšetření se podílí tým odborných pracovníků, mezi které patří speciální pedagogové – učitelé, vychovatelé a etoped (ten se v DDÚ věnuje pouze jedincům s výchovnými problémy po stránce diagnostické a terapeutické), psychologové, sociální pracovnice, zdravotní sestra.“

1.2.2 Dětské domovy Účelem dětského domova je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Plní úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. „Patří do systému školských zařízení pro výkon ústavní výchovy. Dětský domov (dále jen DD) je koedukovaná zařízení a zajišťuje péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování, zpravidla ve věku od 3 do 18 let, v odůvodněných případech do ukončení přípravy na povolání, nejdéle však do 26 let. Do DD mohou být přijímány i nezletilé matky spolu se svým dítětem Dětský domov plní ve vztahu k dětem zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Jedná-li se o dítě zdravotně či mentálně postižené, zajistí mu DD vhodné podmínky úpravou denního režimu a vybavenosti zařízení, a

-7-

dále odpovídající vzdělávací, terapeutický a sociálně rehabilitační program.“ /Vítková, Procházková,2004, s. 381/ „Moderní ústavní zařízení pro děti se chtějí co nejvíce podobat přirozené rodině. Rodičovskou postavou jsou v některých ústavech jen ženy, v jiných ústavech se experimentuje s dvojicí vychovatelů manželů.“ /Matoušek, 1999, s.69/ Vyhláška č.64/1981 dělila dětské domovy na internátní a rodinný typ. Nejhrůznější formou musel být dětský domov internátního typu, kde mohlo být až 6 výchovných skupin po 20 dětech. Zákon č.109/2002 tento typ dětského domova zcela zrušil. Dětský domov může být pouze rodinného typu a může mít nejvíce 6 skupin s maximálně 8 dětmi. Sourozenci by měli být umísťovány do stejného dětského domova do jedné rodinné skupiny. Do dětského domova mohou být také umístěné nezletilé matky spolu se svými dětmi.

1.2.3 Dětské domovy se školou Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti 1. s nařízenou ústavní výchovou a) se závažnými poruchami chování b) vyžadující výchovně léčebnou péči pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu 2. s uloženou ochrannou výchovou 3. které jsou nezletilými matkami s poruchami chování nebo vyžadující výchovně léčebnou péči, a jejich děti Jsou zde umísťovány děti od šesti let do ukončení povinné školní docházky. Povinnou školní docházku vykonávají ve škole, která je zřízená při dětském domově. Dítě může být zařazeno do školy, která není součástí dětského domova se školou tehdy, kdy pominou důvody pro zařazení dítěte do školy zřízené při dětském domově. Žádost o přeřazení podává ředitel dětského

-8-

domova se školou. Pokud dítě dokonči povinnou školní docházku a jeho poruchy chování přetrvávají, je přeřazeno do výchovného ústavu. Vyhláška č.64/1981 dětský domov se školou uváděla v paragrafu 4 a 5 jako dětský výchovný ústav a dětský výchovný ústav se zvýšenou péčí. Oba paragrafy mají dva odstavce, kde v prvním je uvedeno jaké děti se do dětského výchovného ústavu umísťují. Zcela chybí uvedení věku. V druhém odstavci se hovoří o počtu skupin a dětí ve skupině. Vzdělávání není uvedeno. Do dětského domova se školou mohou být děti umístěny podle zákona č. 109/2002 „zpravidla od 6 let……….“ Marie Procházková v Kapitolách ze speciální pedagogiky píše: „Je to vesměs nekoedukované zařízení internátního typu, do kterého jsou přijímáni svěřenci s poruchami chování převážně asociálního charakteru, s nařízenou ústavní výchovou, ve věku od 10 let do ukončení povinné školní docházky, většinou tedy do 15 let.“

1.2.4 Výchovné ústavy Výchovné ústavy pečují o děti se závažnými poruchami chování, kterým byla nařízena ústavní nebo uložena ochranná výchova. Ve vztahu k dětem plní úkoly výchovné, vzdělávací a sociální.

Do výchovného ústavu mohou být zařazeny i nezletilé matky, které mají nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovu i se svými dětmi. Věková hranice zařazení dětí do výchovného ústavu je 15 let a více. Vzhledem ke zvyšující se kriminalitě a agresivitě dětí mladších 15 let bylo do zákona č.109/2002 zaneseno, že se do výchovného ústavu může umístit výjimečně i dítě starší 12 let.s uloženou ochrannou výchovou. Jedná se o dítě, u kterého se projevují tak závažné poruchy, že nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Může zde být umístěno dvanáctileté dítě i s nařízenou ústavní výchovou v případě zvláště závažných poruch chování.

-9-

Vzdělávání dětí umístěných ve výchovném ústavu je řešeno zřízením školy při ústavu. Jako součást se zřizuje základní nebo speciální škola a také střední škola. Případně navštěvují školy v okolí.

1.3 Preventivně výchovná péče „Preventivně výchovná péče je poskytování speciálně pedagogických a psychologických služeb dětem s rizikem poruch chování či s již rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichž není nařízena

ústavní

výchova

nebo

uložena

ochranná

výchova,

osobám

odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům.“ /Zákon 109/2002, §16/ Preventivní péči poskytuje diagnostický ústav nebo středisko výchovné péče . Formy péče jsou: 1) ambulantní 2) celodenní 3) internátní U dětí, které jsou mladší patnácti let, podávají žádost o preventivní péči zákonní zástupci.

1.3.1 Střediska výchovné péče „V roce 1991 byla zákonem č. 390/91 Sb. zřízena střediska výchovné péče pro děti a mládež (dále jen SVP) jako součást sítě institucí preventivně výchovné péče a zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Od roku 1998 jsou střediska zařazena do nového systému pedagogicko-psychologického poradenství, které tvoří pedagogicko-psychologické poradny, speciálně pedagogická centra a střediska výchovné péče.“ /Pipeková,Procházková, 1998, s.206 /

- 10 -

„Střediska výchovné péče zajišťují prevenci a terapii sociálně patologických jevů u dětí a mládeže a poradenství v této oblasti. Těžištěm činnosti středisek je psychoterapeutická práce, vedle toho se střediska podílejí i na aktivní depistáži problémových jedinců a skupin. Střediska jsou zřizována od roku 1991 buď jako samostatná zařízení nebo součást speciální školy nebo speciálního školského zařízení. V současné době pracuje na území ČR 34 středisek. Ustálenou územní působnost nemají. Jejich činnost je dána zákonem ČNR 395/1991 O školských zařízeních (§31a).“ /Vítková, 2004, s.24/ „Střediska výchovné péče jsou určena pro děti a mládež s negativními společenskými projevy, pokud u nich nejsou důvody pro výkon ústavní výchovy. Mohou být zařízením státním nebo soukromým. Středisko může být zřízeno jako docházkové zařízení nebo jako kombinace docházkového a internátního zařízení. V případě potřeby středisko může poskytnout krátkodobý pobyt s internátní péčí, maximálně v délce dvou měsíců.“ /Renotiérová a kol., Řepová, 2003, s.250/ Středisko poskytuje konzultace, odborné informace a pomoc 1) zákonným zástupcům 2) pedagogickým pracovníkům 3) zletilým klientům Podrobnosti o činnosti střediska lze získat v publikaci

M. Vocilky

Náplň činnosti středisek výchovné péče pro děti a mládež.

1.4 Pracovníci v zařízení V zařízení nebo ve středisku pracují pedagogičtí a nepedagogičtí pracovníci. O podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců hovoří vyhláška č. 139/1997 Sb.

- 11 -

Pedagogický pracovník v zařízení nebo ve středisku vykonává činnost vyučovací,

výchovnou,

pedagogicko-psychologickou

nebo

speciálně

pedagogickou. Počet pedagogických pracovníků na jednu rodinnou skupinu stanovuje vyhláška 334/2003 Sb. Pomocní vychovatelé, kteří vykonávali především noční služby a byli jako nepedagogičtí zaměstnanci, byli Novým školským zákonem od 1.1.2005 zařazení mezi pedagogické pracovníky do funkce asistenta pedagoga. Před

vznikem

pracovněprávního

vztahu

musí

být

u

každého

pedagogického pracovníka zajištěna psychická způsobilost psychologickým vyšetřením. Pedagogičtí

i

nepedagogičtí

pracovníci

musí

před

vznikem

pracovněprávního vztahu prokázat svoji bezúhonnost výpisem z evidence rejstříku trestů.

1.5 Práva a povinnosti V páté části zákona

jsou rozpracovaná práva a povinnosti dětí

umístěných v zařízení, práva a povinnosti ředitele zařízení a také osob odpovědných za výchovu.

1.5.1 Práva a povinnosti dětí Zákon č.109/2002 Sb. rozpracoval práva a povinnosti dětí podrobně do několika bodů. Nerozlišuje se zde však, zda jde o dítě s ústavní výchovou nebo ochrannou výchovou. Obě výchovy jsou si zde rovnocenné. Ustanovení práv a povinností v zákoně dosáhlo značných změn oproti vyhlášce 64/1991 Sb.. Ve vyhlášce byla práva vymezena velice stručně, zahrnovala pouze: - právo obracet se se žádostmi a stížnostmi na vychovatele nebo ředitele zařízení

- 12 -

- nahlížet každý měsíc do vyúčtování svých pracovních příjmů a úspor - volit a být volen do samosprávných orgánů zařízení a aktivně se účastnit veřejného života kolektivu výchovné skupiny - hradit ze svých příjmů škodu, kterou z nedbalosti způsobí, a to až do výše jednoho měsíčního platu - hradit ze svých příjmů náklady spojené s návratem do zařízení, pokud z něho uprchne Povinnosti zde rozpracovány nebyly.

1.5.2 Opatření ve výchově Opatření ve výchově prakticky nahrazuje škálu výhod a trestů, které si jednotlivá zařízení stanovila dříve sama. Opatření jsou ukládaná za prokázané porušení povinností, nelze je uložit při pouhém podezření nebo jako kolektivní trest. Zákon 109/2002 Sb. vymezuje, jaké opatření může být dítěti uděleno: 1) odňata výhoda 2) snížené kapesné v rozsahu stanovené zákonem 3) omezeno nebo zakázáno trávení volného času mimo zařízení 4) odňata možnost účastnit se atraktivní činnosti nebo akce 5) zákaz návštěv Veškerá výše uvedená opatření lze také ukládat podmíněně. Za příkladné úsilí a výsledky při plnění povinností nebo za příkladný čin může být dítěti: 1) prominuto opatření za porušení povinností 2) udělena odměna /finanční nebo věcná/ 3) zvýšeno kapesné v rozsahu stanoveném tímto zákonem 4) povolena mimořádná akce /vycházka, návštěva…………/ Udělené opatření je zpracováno písemně a uložené v osobním spisu dítěte.

- 13 -

Vyhláška č.64/1981 Sb. měla jako výchovné opatření přímo uvedeno „zákaz návštěv“. Tento zákaz nebyl nijak specifikován, koho se týká a často zahrnoval i zákaz návštěv osob zodpovědných za výchovu. Výjimkou nebyly ani zákazy odjezdů na dovolenky k těmto osobám. Zákon č.109/2002 Sb. zákaz návštěvy ve svých opatření uvádí také, ale upřesňuje toto v paragrafu 21odst. 1/f že: „S výjimkou návštěv osob odpovědných za výchovu, osob blízkých a oprávněných zaměstnanců sociálně-právní ochrany dětí.“

1.5.3 Oddělená místnost Po revoluci v roce 1989 byl vydán příkaz k okamžitému zrušení tzv. samotek, které byly většinou součástí každého výchovného zařízení. Účel, pro který byly zřízeny – na zklidnění agresivního dítěte - byl využíván velice sporadicky. Častěji tyto místnosti byly používané k zastrašení dětí po útěcích, při jakémkoliv nežádoucím negativním projevu. Převážně bez důkladného zvážení důsledků o dopadu na psychiku dítěte. Chyběl také odborný dohled. Vyskytly se též i případy sebevražd, které děti při pobytu na samotce spáchaly. Zákon č.109/2002 Sb. zřízení obdobných oddělených místností opět povoluje. Uvádí v paragrafu 22 odstavec1: „V zájmu zklidnění agresivního dítěte a stabilizace jeho psychického stavu lze dítě starší 12 let v diagnostickém ústavu, dětském domově se školou nebo výchovném ústavu individuálně umísti do oddělené místnosti, a to na dobu nejdéle 48 hodin v průběhu 1 měsíce. Dítě lze v jednotlivém případě umístit do oddělené místnosti nejdéle na 12 hodin nepřetržitě. Účelem je zajistit ochranu zdraví a bezpečnosti dítěte samotného, ostatních dětí či pracovníků zařízení.“ Dále přesně vymezuje, kdo vydává příkaz k umístění, jaká odborná péče musí být dítěti poskytnuta, kdo a jak často se dítěti musí věnovat, co musí být přesně o dítěti zaznamenáno v dokumentaci.

- 14 -

Jsou zde také

stanoveny přesné rozměry místnosti a její materiální

vybavení.

1.5.4. Práva a povinnosti ředitele zařízení Vyhláška č.64/1981 práva a povinností ředitele zařízení nedefinovala přesně. V zákoně č.109/2002 jsou rozpracovány podrobně a zahrnují mimo jiné i povolení pobytu mimo zařízení u rodičů, u osob odpovědných za výchovu a přechodné ubytování mimo zařízení. Povolení pobytu u rodičů nebo u osob odpovědných za výchovu povoluje dětem s nařízenou ústavní výchovou na základě žádosti osob odpovědných za výchovu

a písemného souhlasu orgánu sociálně-právní

ochrany dětí podle trvalého pobytu . Dětem s uloženou ochrannou výchovou souhlas dává soud. Podmínky pobytu dítěte mimo zařízení stanovuje zákon č.359/1999 Sb O sociálně-právní ochraně dětí., kde se v paragrafu 30/1 říká: „Ústavní zařízení může jen po předchozím písemném souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností povolit dítěti, kterému byla nařízena ústavní výchova, pobytu u rodičů, popřípadě jiných fyzických osob, a to nejvýše v rozsahu 14 kalendářních dnů při jednom pobytu. Tato doba může být prodloužena na základě písemného souhlasu obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Bylo-li dítě umístěno v takovém ústavním zařízení na základě žádosti rodičů nebo jiných zákonných zástupů, je možno povolit takový pobyt u jiných fyzických osob jen po předchozím písemném souhlasu rodičů nebo jiných zákonných zástupců, pokud získání tohoto souhlasu nebrání vážná překážka.“ Přechodné ubytování mimo zařízení v souvislosti se studiem nebo pracovním poměrem může ředitel dovolit dítěti po dokončení povinné školní docházky. Z textu ale nevyplývá, zda se tato možnost týká jen dětí s ústavní výchovou nebo i dětí s ochrannou výchovou. Hovoří pouze o dítěti. V zákoně 218/2003 Sb. v § 23 odstavec 1 je uvedeno, že v případě řádného chování může

- 15 -

soud rozhodnout také u mladistvého, který má uloženou ochrannou výchovu, o podmíněném umístění mimo výchovné zařízení a uložit dohled probačního úředníka. Povinnosti ředitele jsou rozdělené na část vztahující se k dětem a část, která zajišťuje řádný chod zařízení.

1.5.5 Práva a povinnosti osob odpovědných za výchovu vůči zařízení Práva a povinnosti osob odpovědných za výchovu vůči zařízení jsou v zákoně č.109/2002 podrobně rozpracované v paragrafu 26. Ve vyhlášce č.64/1981 v § 14/3 se pouze uvádělo: „Podrobnosti o organizaci výchovně vzdělávací práce v zařízení nebo v diagnostickém ústavu a z toho vyplývající práva a povinnosti mládeže a jejich zákonných zástupců, stanoví vnitřní řád zařízení nebo diagnostického ústavu.“

1.6 Úhrada péče, kapesné, dary a věcná pomoc V jednotlivých kapitolách zákona č.109/2002 je v § 27 – 33 podrobně rozpracováno. vše o úhradě péče, kapesném, osobních darech a věcné pomoci. V části o úhradě péče se opírá o Zákony č.117/1995, č.463/1991 a č.155/1995 Sb. Vyhláška č.64/1981 měla v paragrafu 24 uvedenou hmotnou péči o mládež. Odvolává se na směrnici ministerstva školství , kterou se stanovila výše kapesného, normy ošacení a věcná pomoc pro děti a mládež. Dále pak na zákon a vyhlášku, kde je řešena otázka částečné úhrady nákladů na péči poskytovanou v některých zařízeních pro mládež. Výše příspěvku na úhradu péče poskytované mládeži umístěné v zařízeních upravovalo nařízení vlády č. 176/1996 Sb..

- 16 -

1.6.1 Úhrada péče „Osoby odpovědné za výchovu a děti s vlastními pravidelnými příjmy přispívají příspěvkem na úhradu péče poskytované dětem v zařízeních (dále jen „příspěvek“). Za příjmy se pro účely tohoto zákona považují příjmy uvedené v § 6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů“. /Zákon č.109/2002, §27/1/ Příspěvek je stanoven ve výši: 1) 1000,- Kč u dětí do 6 let 2) 1150,- Kč u dětí od 6 do 10 let 3) 1300,- Kč u dětí od 10 do 15 let 4) 1450,- Kč u dětí od 15 do 26 let Propočítává se přesně na dny pobytu dítěte v zařízení. Při úhradě příspěvku je nutné, aby osobám odpovědným za výchovu po uhrazení zůstalo zachováno životní minimum. Není-li zachováno, příspěvek se sníží nebo zcela promine. Příspěvek se nehradí za dny, kdy je dítě mimo zařízení - pobyt u osob odpovědných za výchovu, pobyt ve zdravotnickém zařízení, je-li ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. V době, kdy je dítě na útěku, se hradí 50% za každý celý den.

1.6.2 Kapesné, osobní dary, věcná pomoc „Nezaopatřeným dětem, kterým se poskytuje plné přímé zaopatření, náleží po dobu pobytu v zařízení kapesné, jehož výše činí za kalendářní měsíc nejvíce a) 45 Kč, jde-li o dítě do 6 let věku, b) 105 Kč, jde.li o dítě od 6 do 10 let věku, c) 180 Kč, jde-li o dítě od 10 do 15 let věku, d) 270 Kč, jde-li o nezaopatřené dítě od 15 do 26 let věku, nejméně však dvě třetiny částky vypočtené podle písmene a) až d).“ /Zákon č.109/2002, §31/1/

- 17 -

Není-li dítě v zařízení přítomné po celý měsíc, stanoví se kapesné podle počtu dnů, kdy dítě v zařízení bylo. Kapesné mu nenáleží za dny, kdy je na útěku ze zařízení, ve výkonu vazby nebo ve výkonu odnětí svobody. Dále jsou dítěti poskytovány osobní dary k narozeninám, k úspěšnému ukončení studia a k jiným obvyklým příležitostem. Roční částka na tyto dary odpovídá částce příspěvku na úhradu péče podle věku dítěte. Zcela mimořádnou finanční formou je věcná pomoc nebo jednorázový peněžitý příspěvek v hodnotě až 15 000,- Kč. Tato částka se dítěti poskytuje po dosažení zletilosti, kdy odchází ze zařízení. Je stanovena podle skutečné potřeby dítěte a podle hledisek stanovených vnitřním řádem.

1.7 Ustanovení V sedmé hlavě zákona jsou popisovaná společná, přechodná a zrušovací ustanovení. Tato ustanovení zahrnují -

povinnou dokumentaci

-

sankce a kontroly

-

dozor státního zastupitelství

-

zrušovací ustanovení

1.7.1 Povinná dokumentace Povinnou dokumentací se myslí písemnosti, které jsou důležité pro chod zařízení. Patří sem: o vnitřní řád o roční plán výchovně vzdělávací činnosti o týdenní programy výchovně vzdělávací činnosti o jednací protokol o osobní dokumentace dítěte o dokumentace o umístění a průběhu dítěte v oddělené místnosti

- 18 -

o dokumentace o umístění a průběhu pobytu dítěte zadrženého na útěku o knihu denní evidence zařízení o knihu úředních návštěv o knihu návštěv ostatních Vnitřní řád

musí zařízení vypracovat podle Vyhlášky ministerstva

školství č.334/2003 Sb. ze dne 22. září 2003, kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních. V příloze jsou uvedeny náležitosti vnitřního řádu, které musí být přesně dodržené. Vnitřní řád zařízení schvaluje spádový diagnostický ústav. Náležitosti uvedené ve vnitřním řádu musí být přiměřené podle druhu a typu zařízení s přihlédnutím k vnitřní struktuře zařízení a k věkovým a specifickým potřebám dětí.

1.7.2 Sankce a kontrola Za porušení ustanovení zákona č.109/2002 Sb. může být řediteli zařízení nebo osobě odpovědné za výchovu uložena pokuta až do výše 50 000 Kč. Při ukládání pokuty se přihlíží k závažnosti porušení, k míře zavinění a k okolnostem za nichž k porušení povinností došlo. Kontrolu nad dodržováním ustanovení tohoto zákona provádí ministerstvo školství. V zařízeních je nepřetržitý celoroční provoz, který může být dočasně omezen nebo přerušen ze závažných důvodů a na základě souhlasu ministerstva. V paragrafu 38 se uvádí že: „Do zařízení nebo střediska se nepřijímají děti, a) které trpí nemocí v akutním stadiu, včetně akutní intoxikace, vyžadující podle stanoviska lékaře odbornou zdravotní péči b) které jsou bacilonosiči, nebo c) kterým bylo uloženo karanténní opatření“

- 19 -

2. Výchovná opatření V zákoně 94/1963 o rodině se v paragrafu 43 uvádí: 1) „Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučiní-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, učinit tato opatření: -

napomene vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, kteří narušují jeho řádnou výchovu;

-

stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti;

-

uloží nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných.

2) Učinil-li orgán sociálně-právní ochrany dětí opatření uvedené v odstavci 1, nepotřebuje schválení soudu. Měnit nebo rušit taková opatření může orgán, který je učinil.“ V paragrafu 46 je popsán následný postup, nevedla-li výchovná opatření uvedená v paragrafu 43 k nápravě nebo z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. V takovém případě nařizuje soud ústavní výchovu, případně ukládá ochrannou výchovu. Občas těmto výchovám předchází vydání předběžného opatření. Ústavní a ochranná výchova trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení 18 let. Nebylo-li do této doby dosaženo účelu, může ji soud prodloužit, nejdéle však do 19 let věku jedince. Soud nerozhoduje o zařízení, v němž je výchova realizována. Tuto pravomoc má ředitel diagnostického ústavu, který rozhoduje na základě komplexního vyšetření dítěte.

- 20 -

Ústavní nebo ochranná výchova může být zrušena na žádost zákonných zástupců dítěte, na základě návrhu ředitele zařízení nebo orgánu sociálně-právní ochrany dítěte.

2.1 Předběžné opatření Předběžné opatření je vydáváno soudem na základě návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dítěte. Návrh se vydává tehdy, ocitlo-li se dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny. Po vydání tohoto opatření může být dítě umístěno v zařízení. Do tří měsíců musí být zahájeno soudní jednání o nařízení ústavní výchovy nebo uložení ochranné výchovy. Není-li tento časový termín dodržen, je ředitel zařízení povinen pobyt dítěte ukončit a předat jej zákonným zástupcům.

2.2 Ústavní výchova V případě špatného nebo dokonce chybějícího rodinného prostředí, které deformuje vývoj dítěte, je nutné toto nahradit prostředím jiným. Aby umístění mohlo být uskutečněno, je nutné nařídit ústavní výchovu. „Ústavní výchova /dále jen ÚV/ je opatření, které nařizuje příslušný soud podle zákona o rodině v občansko-právním řízení nezletilci do 18 let věku v případech, kdy jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo když rodiče z vážných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Nařizuje se tedy z důvodů sociálních i výchovných.“ /Pipeková, Procházková, 1998, s. 199/ „Výkon ÚV u dětí do tří let věku zabezpečují zdravotnická zařízení (kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do tří let), u jedinců od tří do osmnácti let školská zařízení. V případech ÚV ze sociálních důvodů jsou to dětské domovy (zcela výjimečně i jiný typ zařízení, např. ústav sociální péče tam, kde jde o závažné kombinované postižení nebo těžkou mentální retardaci). V případech nařízení ÚV z výchovných příčin zabezpečují výkon ÚV dětské domovy se školou nebo výchovné ústavy.“ /Vítková, Pipeková, 2004, s. 378/

- 21 -

2.3 Ochranná výchova Ochranná výchova je trestněprávní opatření a ukládá se pouze odsouzenému pachateli trestného činu. Účelem je vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého. Jde nejen o dosažení rozumového a mravního vývoje, ale i o jeho ochranu před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. Probíhá nejen převýchova, ale i ochrana společnosti před jedinci se závadným chováním. „Ochranná výchova je ochranné opatření, které ukládá příslušný soud a) v občansko-právním řízení, spáchá-li dítě mezi 12. – 15. rokem věku čin, za který lze dle trestního zákona uložit výjimečný trest, b) v trestním řízení se ukládá OV mladistvému mezi 15. – 18. rokem tehdy, jestliže ochranná výchova podle rozhodnutí soudu splní účel lépe než uložení trestu odnětí svobody.“ /Pipeková, Procházková, 1998, s. 199/ Ochranná výchova v zákoně 218/ 2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činny je definována v paragrafu 22, kde se uvádí: „1. Soud pro mládež může mladistvému uložit ochrannou výchovu, pokud a) o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije b) dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, nebo c) prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy a nepostačuje uložení ústavní výchovy podle zákona o rodině. 2. Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku mladistvého; vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud pro mládež ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku.“

- 22 -

Ochranná výchova může být soudem zrušena, přeměněna na ústavní výchovu nebo může být mladistvý dočasně umístěn mimo zařízení a je mu uložen dohled probačního úředníka, případně jiné výchovné opatření.

2.4 Realizace ústavní a ochranné výchovy Realizace ústavní a ochranné výchovy probíhá ve školských zařízeních. Tato se dělí na dětský domov, dětský domov se školou a výchovná zařízení. Děti jsou do těchto zařízení umístěny na základě rozhodnutí ředitele diagnostického ústavu na základě doporučení pedagogické rady. Dítě by mělo být umístěno s ohledem na místo trvalého bydliště, zřetel by se měl brát též na navázání na učivo /speciální škola, středoškolské vzdělávání/.

- 23 -

3. Novelizace zákona Zákon č.109/2002 Sb. neměl svého předchůdce, který by formuloval systém náhradní výchovné péče ve školství. Jde o nový koncepční materiál, který nelze chápat jako konečný a neměnný. Naopak bylo nutné jeho možnost

realizace ověřit v praxi. Po různých diskuzích a konzultacích odborníků přímo z jednotlivých zařízení došlo k podání návrhu na novelizaci.

3.1 Návrh novelizace Návrh novely zákona se snaží reagovat na získané poznatky z praxe a přichází s návrhem případných úprav, které by měly zkvalitnit celý systém. Jde zejména o: -

určení okruhu osob, které jsou oprávněny jednat za dítě v závažnějších případech – současná jediná legislativní zkratka „osoby odpovědné za výchovu“ je nejednoznačná, a proto v určitých případech nedostatečně identifikuje osoby oprávněné zastupovat dítě.

-

zpřesnění úpravy příspěvku na úhradu péče – stanovování výše příspěvku činí v současné době nemalé obtíže, neboť nejsou přesně definovány osoby, které jsou povinny příspěvek hradit, není zřejmé, jaký podíl na příspěvku má každý z rodičů,a rovněž velmi nepřesně je stanoveno, jak postupovat v případech, kdy povinné osoby mají nízké příjmy, které jim neumožňují příspěvek hradit. V neposlední řadě v praxi způsobuje potíže skutečnost, že soudy v mnoha případech při nařizování ústavní výchovy nemění rozhodnutí o výživném dítěte, což se tato novela pokouší odstranit zpřesněním znění § 103 zákona o rodině.

- 24 -

-

přesnější úpravu správního řízení – v praxi vznikají velké potíže při určování, na které rozhodování ředitele užít obecnou úpravu správního řízení, neboť výslovně je vyloučena pouze jediné rozhodování, a to o umístění dítěte podle § 5 odst. 1, a naopak pod režim správního řádu je výslovně zařazeno pouze rozhodování o výši příspěvku v zákoně č. 564/1990 Sb., o státní správě ve školství.

-

v neposlední řadě zřetelnější oddělení režimu výkonu ústavní a ochranné výchovy. Spolu s drobnou změnou zákona o soudnictví ve věcech mládeže si tato novela klade za cíl v soudní praxi jasně vymezit rozdíl mezi ústavní a ochrannou výchovou. Prozatím není tento rozdíl příliš viditelný, a tak v praxi často i několikanásobným mladistvým pachatelům trestných činů bývá nařizována ústavní výchova

namísto výchovy ochranné jakožto trestněprávního

opatření, které by bylo v takových případech vhodnější. Jedním z důvodů je i fakt, že

v zákoně č.109/2002 Sb. až na nepatrné

výjimky není žádný rozdíl mezi režimem dítěte s nařízenou ústavní výchovou a dítěte s uloženou ochranou výchovou. Soudy tak pochopitelně nevidí důvod, proč by měly ukládat ochrannou výchovu, když navíc takové dítě pro ně do budoucna znamená více starostí, jelikož je nutné mimo jiné soudně povolovat i krátkodobý pobyt mimo zařízení. Tomu navíc nahrává i fakt, že ačkoli zákon předpokládá fyzické oddělení dětí s ústavní výchovou, vzhledem k mizivému počtu uložených ochranných výchov jsou tito delikventi umístěni mezi ostatní děti. Je proto potřeba zřetelně vymezit rozdíl mezi režimem dětí s ústavní výchovou a dětí s ochrannou výchovou. Předkladatelé doufají, že tímto krokem bude soudům vyslán signál, že má smysl v jejich rozhodovací praxi mladistvým, případně i dětským pachatelům ochrannou výchovu ukládat ve větší míře než

- 25 -

doposud. V důsledku vyššího počtu dětí s ochrannou výchovou bude potom možné oddělit tyto děti od dětí s nařízenou ústavní výchovou a případně i lépe rozlišit jednotlivá zařízení určená pro děti s ochrannou výchovou podle charakteristik dětí v nich umístěných.

3.2 Schválená novelizace

19. srpna 2005 byl vydán zákon 383/2005 Sb, kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb. Zákon zahrnuje novelizaci zákona 109/2005 v mnoha paragrafech. V platnost vstoupil 1.12.2005. Podle podaného návrhu bylo upraveno: -

určení okruhu osob, které jsou oprávněny jednat za dítě osoba

odpovědná za výchovu se nahradila slovy zákonný zástupce dítěte. -

zpřesnění úpravy příspěvku na úhradu péče

V paragrafu 27 – 30 se hovoří o příspěvku na úhradu péče. Dříve tuto povinnost měla osoba odpovědná za výchovu, nyní podle novelizace pouze rodiče. Také je zde změna v prokazování výše příjmu, kdy jsou rodiče povinni po uplynutí 6 měsíců od posledního doložení prokazovat, že splňují podmínky pro případné snížení nebo prominutí příspěvku, a také bezodkladně oznamovat každé změny v příjmech. Výslovně je stanoveno, že rodiče, pokud jsou dva, hradí příspěvek na půl. Čímž se má předejít sporům o to, kdo má kolik platit nebo dokonce, zda ředitel je vůbec oprávněn sám o tom rozhodnout. O výši příspěvku musí ředitel zařízení vydat rozhodnutí. -

přesnější úpravu správního řízení

Novelizace odkazuje na správní řád, který se vztahuje na rozhodování ředitele zařízení o právech a povinnostech osob v oblasti státní správy. Pro ředitele těchto zařízení je nadřízeným správním orgánem krajský úřad. Ministerstvo je pouze pro ředitele diagnostického ústavu.

- 26 -

V paragrafu 24/3 je jmenovitě uvedeno, ve kterých případech ředitel zařízení rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy: „ – o úhradě nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud byla péče vyžádána zákonnými zástupci dítěte podle § 2 odst. 7 písm. d), -

o umístění dítěte podle § 5 odst. 1,

-

o přemístění dítěte podle § 5 odst.9,

-

o povinnostech dítěte uhradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení podle § 20 odst.2 písm. c),

-

o zamítnutí žádosti o povolení pobytu podle § 23 odst. 1 písm. a) a c)

-

o zrušení pobytu podle § 23 odst. 1 písm. d),

-

o výši příspěvku na úhradu péče poskytované dětem nebo nezaopatřeným osobám v zařízeních podle § 27 až 29 „ /Zákon 383/2005 Sb.u/

-

zřetelnější oddělení režimu výkonu ústavní a ochranné výchovy

V paragrafu 15 jsou uvedená společná ustanovení pro zařízení, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou. Uvádí se zde, že lze: a) použít speciálně stavebně technické prostředky k zabránění útěku těchto dětí b) zajistit bezpečnost dětí, zaměstnaných osob a svěřeného majetku využitím audiovizuálních systémů. Plány pro využití a rozmístění audiovizuální techniky v zařízení schvaluje ministerstvo. Děti a zaměstnanci

o

umístění

audiovizuální

techniky

musí

být

informovány V paragrafu 20, kde se hovoří o právech a povinnostech dětí umístěných v zařízení, bylo upraveno upřesnění, pro které se použilo rozlišení dítě s nařízenou ústavní výchovou a dítě s uloženou ochrannou výchovou.

- 27 -

V paragrafu 21 je uvedeno, kdy může mít dítě s uloženou ochrannou výchovou povoleny mimořádné vycházky a návštěvy. V paragrafu 23 je nově zavedeno, že ředitel zařízení je oprávněn dát soudu návrh na podmíněné umístění mimo zařízení dítěte s uloženou ochrannou výchovou nebo také návrh na přeměnu ochranné výchovy v ústavní výchovu, pokud se dítě dlouhodobě chová vzorně.

-

ostatní změny

a) pozměněné výrazy - nezaopatřené dítě od 15 do 26 let věku I je nyní uváděno jako nezaopatřená osoba - okresní úřad ve věcech sociálně-právní ochrany dětí je nahrazeno názvem orgán sociálně-právní ochrany dítěte - v případě poskytování preventivně výchovné péče se místo označení dítě používá klient b) kapesné Byla upravená výše kapesného až na 300,- Kč měsíčně. Novinkou je též to, že v době, kdy je pobyt v zařízení přerušen podle § 23 odst.1 písm. a) nebo je dítě s uloženou ochrannou výchovnou podmíněně umístěné mimo zařízení, poskytují dítěti plné přímé zaopatření osoby, u nichž dítě pobývá, nemá na kapesné nárok. Plné přímé zaopatření totiž mimo jiné zahrnuje také kapesné. c) pedagogičtí pracovníci Paragraf 18 je celý přepracován. Nově se zde uvádí, kdo může být pedagogickým pracovníkem, co je psychická způsobilost a kdy se prokazuje, jakou má platnost a jaké údaje má obsahovat. Nový je § 18 a, kde je uvedeného co je akreditace k oprávnění zjišťovat psychickou způsobilost.

- 28 -

d) oprávnění pro státního zástupce V § 39 odst.2 jsou vložena nová oprávnění pro státního zástupce při výkonu dozoru a to, že hovoří s dětmi bez přítomnosti jiných osob a může žádat od zaměstnanců zařízení potřebná vysvětlení

- 29 -

4. Úvod k praktické části Výkon ústavní nebo ochranné výchovy se řídil od roku 1981 až do roku 2002 vyhláškou, která příliš nedbala práv dětí a v mnoha bodech byla sporná i

ve vztahu k pravomocem výchovných pracovníků. Na základě této benevolence byly poměry v mnoha zařízeních pro děti neúnosné, ponižující. Posláním každého výchovného pracovníka by měla být pomoc dětem a mládeži při jeho potížích nebo problémech v chování, dopomoci jim k seberealizaci, zvládání problémů v rodině, obracet jejich zájem do oblastí, které by rozvíjely jejich schopnosti a dovednosti. Učit je ohleduplnosti vůči druhým, vzájemné toleranci, vstřícnosti a přátelství.

Mnohdy nebylo v silách

řadového výchovného zaměstnance prolomit neadekvátní přístup k dítěti vlivem direkce ze strany vedení zařízení. Velice těžce se realizovala individuální péče v deseti až dvanáctičlenné skupině. Děti měly stanoveny pouze povinnosti, které se zařízení od zařízení lišily. Rozdílné byly i formy trestů a odměn. Existovaly i oddělené místnosti, kam byly děti umístěny za trest, například za útěk. Volily se tresty degradující osobnost dítěte – odlišný výrazný ústavní oděv, stříhání dohola…… Záměrem vydání nového zákona bylo změnit podmínky v zařízeních tak, aby vyhovovaly jak dětem, tak výchovným pracovníkům. Aby mohlo být naplněno poslání výchovného pracovníka a dítě nemělo pocit, že je umístěno v nápravném zařízení. Aby vědělo o svých právech, ale zároveň i o svých povinnostech. Aby nebyla ponižovaná jeho důstojnost. Umístěním do zařízení by mělo získat pocit jistoty a bezpečí, mít možnost návratu do původní rodiny a s rodinou být v co nejužším kontaktu. V praktické části diplomové práce jsou rozpracovány výsledky výzkumu ze zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Na základě těchto výsledků

- 30 -

by měl být

prokázán přínos zákona, případné obtíže při jeho aplikaci a

negativa, která se mohla objevit.

4.1 Stanovení cílů

Výzkum aplikace zákona č. 109/2002 Sb. a změny ve školských zařízeních pro děti a mládež s nařízenou ústavní a uloženou ochrannou výchovou byl realizován v roce 2006 ve výchovných ústavech a dětských domovech se školou. Cílem výzkumu bylo vzájemně porovnat získané poznatky z dotazníků a na základě tohoto vyhodnocení zjistit, zda aplikace nového zákona byla přínosem nebo nebyla, jaké nedostatky se ještě objevují a co by mohlo práci s dětmi zkvalitnit.

Stanoveny byly tyto oblasti výzkumu: 1. počty dětí ve skupině a počty výchovných pracovníků 2. práva a povinnosti zúčastněných osob 3. problematika ústavní výchovy a ochranné výchovy 4. ostatní změny a další návrhy

4.2 Metodologie průzkumu Byla použita technika dotazníku, který měl 46 otázek /viz příloha č. 1/. Východiskem pro určení obsahu otázek bylo porovnání vyhlášky 64/1981 a znění zákona č.109/2002 Sb.. Dotazník byl dále rozdělen do čtyř částí. V první části je porovnán nárůst počtu dětí, skupin a zaměstnanců v jednotlivých zařízeních a v zařízeních celkem. Tvořily ji 3 otázky uzavřené, 3 polouzavřené a 2 dichotomické. Druhá část byla věnovaná právům a povinnostem zúčastněných osob. Použity byly 4 otázky otevřené, 3 polouzavřené , 3 dichotomické a 2 uzavřené. - 31 -

Mezi zúčastněné osoby patří děti, ředitel zařízení a zákonní zástupci. K právům a povinnostem se vyjadřovali pouze ředitelé zařízení nebo pověření pracovníci, děti a zákonní zástupci osloveni nebyli.

V třetí části byl vyhodnocen názor na problematiku ústavní výchovy a ochranné výchovy, její realizaci a úskalí podle 3 otázek otevřených a 6 dichotomických. V druhé a třetí části byly do textu vloženy případové studie. Čtvrtá část byla věnovaná názorům a postřehům z jednotlivých zařízení. Tvořily ji 2 otázky uzavřené, 5 otevřených, 2 polouzavřené a 9 dichotomických. Osloveno bylo 47 zařízení - respondentů podle Seznamu zařízení náhradní výchovy v ČR, který vydala Asociace náhradní výchovy . Byly osloveny pouze výchovné ústavy a dětské domovy se školou. K porovnání počtu dětí z období před rokem 2006 bylo použito publikace Výchovné ústavy v České republice /Vocilka, 2001/.

- 32 -

5. Analýza výsledků V této části jsou uvedeny výsledky, ke kterým se dospělo provedeným průzkumem. K průzkumu byla použita technika dotazníku /příloha č.1/. Výsledky jsou doprovázeny vlastním komentářem. V české republice bylo podle publika Vocilky /2001/ 49 výchovných ústavů a dětských domovů se školou /příloha č.2/ s celkovou kapacitou 2431 míst. Vlivem zákona č. 109/2002 Sb. jeden výchovný ústav byl zcela zrušen a Výchovný ústav pro děti a mládež v Českých Budějovicích byl změněn na diagnostický ústav. Seznam zařízení náhradní výchovy v ČR sestavila Asociace náhradní výchovy . Bylo osloveno 47 respondentů – zařízení. Dotazník vyplnilo 21 respondentů, tj. 44,68 % /tab.č.1/. Z tohoto počtu vycházejí veškeré další výsledky průzkumu.

Tabulka č. 1: Celkový vzorek respondentů Celkem Výchovná zařízení VÚ dívčí VÚ chlapecké DDš

osloveno 47 8 27 12

odpověď 47 8 27 7

procent 21 4 10 7

44,68 50,00 37,04 58,33

Nejvíce vyplněných dotazníků přišlo z dětských domovů se školou – z dvanácti odpovědělo sedm. Dívčích výchovných ústavů odpověděla přesně polovina – čtyři. Nejnižší procento odpovědí bylo z chlapeckých výchovných ústavů. Většina respondentů dotazník vyplnila a připojila u některých otázek komentáře. U deseti /opět převážně dětské domovy se školou/ byl komentář

- 33 -

připojen až u poloviny otázek. Dotazník těmto respondentům připadal neúplný, proto připomínky připojili. Připomínky měly doplnit chybějící důležité údaje a informace, které vyplynuly z realizace zákona 109/2002 Sb.. Na základě připojených poznámek v dotazníku z jednotlivých zařízeních lze vyvodit poznatek, že značné změny proběhly především v dětských domovech se školou. Tyto je nejen uvítaly, ale snaží se dále je zdokonalovat a tím zkvalitňovat svojí práci s dětmi. Poznatky o dalších nedostatcích jsou také přínosem pro připravované novelizace. Ministerstvo školství, které na nich pracuje, musí při jejich vytváření vycházet z praxe. Neověřené poznatky z teorie mohou mít spíše opačný negativní účinek než přínos ke zlepšení. Proto spolupráce jednotlivých zařízeních a upozornění na nedostatky a nevyhovující novinky jsou

velmi

důležité. Práce s narušenou mládeží je velice náročná a obtížná. Získané zkušenosti, nové

poznatky a metody mohou pomoci k nenásilné formě

převýchovy a efektivnímu výsledku při začlenění dítěte do společnosti.

5.1 Počty dětí ve skupině a počty výchovných pracovníků Úprava počtu dětí ve výchovných skupinách byla velice diskutabilní. Mnohá zařízení měla obavy z nutnosti vysokého snižování kapacity, případně navyšování počtu dětí. Vše také bylo spojováno s finančním normativem, na který má počet dětí základní vliv - snížení kapacity by mohlo ohrozit chod celého zařízení. Počty dětí v zařízení také ovlivňují počty zaměstnanců, které musely být také upraveny. Zákon 109/2002 Sb. ale spíše počty zaměstnanců navyšoval. V roce 2001 byla celková kapacita ve 21 zařízeních 1105 míst , v roce 2006 měla tato zařízení míst 1126 . Nárůst počtu dětí byl zapříčiněn úpravami v počtech skupin a dětí v nich. Z 21 zařízení snižovaly 2 a 9

navyšovalo počty dětí 10,

zůstalo na původním počtu míst. Přesný počet

navýšení

v zařízeních byl v dětských domovech se školou o 1 místo, ve výchovných

- 34 -

ústavech pro chlapce o 14 míst a ve výchovných ústavech pro dívky o 6 míst /graf č. 1/. Znázorněné navýšení kapacity je v grafu velice nepatrné. Procentuální vyjádření udává přehlednější porovnání. Necelé dvouprocentní navýšení ve 21 zařízeních je k celkovému počtu dětí zanedbatelné. Zajímavá jsou procenta navýšení ve výchovných ústavech pro dívky v porovnání s výchovnými ústavy pro chlapce. I když početně dívčí výchovné ústavy navýšily oproti chlapeckým výchovným ústavům jen o 6 dívek, procentně je jejich navýšení přibližně o jedno procento vyšší /tab.č.2/.

Tabulka č.2 Procentní nárůst kapacity zařízení původní Kapacita ve vých.zařízeních VÚ dívčí VÚ chlapecké DDš

navýšená 1105 333 586 333

1126 339 600 334

procent 1,9 3,22 2,4 0,33

- 35 -

Graf č. 1: Nárůst kapacity v zařízeních

1200

VÚ dívky 1126

1105 1000

DDš dívky + chlapci VÚ chlapci Celková kapacita v zařízení

800

586

600

600

400 333

334

200 186

192

0

2001 2006

Počet výchovných a rodinných skupin byl od roku 2002 navýšen téměř ve všech zařízeních. Důvodem bylo snížení počtu dětí ve skupině, původně byly výchovné skupiny až

dvanáctičlenné. S nárůstem výchovných skupin

souvisel i nárůst výchovných pracovníků. V roce 2001 pracovalo v jednotlivých zařízeních z daného vzorku 490 výchovných pracovníků, v roce již 562, nárůst byl o 82 pracovníků. Z toho žen o 23 a mužů o 59. V dětských domovech se školou přijali 25 výchovných pracovníků, ve výchovných ústavech pro chlapce 37 a ve výchovných ústavech pro dívky 10 /graf č.2/. V grafu můžeme porovnat, že nárůst výchovných

- 36 -

pracovníků je oproti nárůstu dětí výraznější. V průměru vychází přibližně 3,5 pracovníka na každé zařízení ze vzorku. Také procentní vyjádření /tab.č.3 a 4/ vykazuje vyšší nárůst oproti nárůstu dětí. Zajímavý je též počet přijatých žen a mužů. Z grafu je patrné, že poměr mužů a žen v jednotlivých zařízeních je rozdílný /tab. č.3/. Dětské domovy se školou mají počty celkem vyrovnané. Do roku 2006 zde pracovalo 72 žen a 73 mužů, navýšení bylo o 25 zaměstnanců z toho 16 žen a 9 mužů. Nyní je zde zaměstnáno 88 žen a 82 mužů. Výchovné ústavy pro chlapce mají podstatně vyšší počet mužů než žen. V roce 2001 102 žen a 153 mužů, v současné době 103 žen a 189 mužů. Nárůst byl o 37 pracovníků z toho pouze 1 žena. Výchovné ústavy pro dívky opačně mají zaměstnány především pedagogické pracovnice. Do roku 2006 zde bylo 68 žen a 22 mužů, nyní je 74 žen a 36 mužů. Procentuálně bylo přijato více mužů než žen.

- 37 -

Graf č. 2: Nárůst výchovných pracovníků

562 490

600 VÚ D 500

DD š VÚ CH

400

292

255

242

Celkem

262

300 248

300

170

145

200

102

189

153 103

100

72

90

88

100

73 82

68

0

74

celkem 2001 celkem 2006

22 36

žen 2001 žen 2006 mužů 2001

mužů 2006

- 38 -

Tabulka č. 3: Procentní nárůst počtu výchovných pracovníků

Celkem r.2001

Nárůst r.2006

%

výchovní prac.

490

82

16,73

ženy

242

23

9,50

muži

248

59

23,79

Tabulka č. 4: Procentní nárůst počtu výchovných pracovníků v jednotlivých zařízeních

Nárůst v jednotlivých zařízeních

Celkem r.2001

VÚ chlapci VÚ dívky DDš

r.2006

Nárůst o %

255

292

14,5

90

110

22,22

145

170

17,24

Porovnáme-li nárůst kapacity zařízení s nárůstem zaměstnanců /tab. č.2 a 4/ je zřejmé, že nejvyšší procento nárůstu je ve výchovných ústavech pro dívky. Zajímavý je také poměr nárůstu dětí a zaměstnanců v dětských domovech se školou - nárůst počtu dětí 0,3% a nárůst počtu zaměstnanců 17,24 %. Cílem tohoto výzkumu bylo mimo jiné také prokázat, že nový zákon chod jednotlivých zařízeních nenarušil. V procentním vyjádření je nárůst kapacity ve všech zařízeních o 1,9 % /tab.č.2/ a nárůst výchovných pracovníků o 14.69 % /tab.č.3/. Je

patrné, že

praxe prokázala nutnost dostatečného počtu odborného

- 39 -

personálu. Do roku 2001 nebyl v mnoha zařízeních speciální pedagog – etoped. Jeho existence byla vzácností a přínos pro zařízení častým prodiskutovávaným problémem. I dnes jsou ještě zařízení, je jich však minimum, kde tento odborník chybí. Jsou naopak zase i výjimky, kdy má zařízení speciálního pedagogaetopeda pro každou skupinu. V těchto případech můžeme hovořit o tom, že tyto ústavy jsou o krok vřed, neboť si uvědomují vytíženost

této profese

v zařízení a přínos pro děti. Prvním signálem pro potřebu dostatečného počtu speciálních pedagogů – etopedů bylo navýšení jejich počtu v diagnostických ústavech. Před platností zákona 109 v diagnostickém ústavu působil jeden maximálně dva speciální pedagogové – etopedi. V současné době jsou minimálně tří. Jeden z nich je určen pro činnost v zařízeních v jejich územním obvodu za účelem metodického vedení, koordinace a ověřování účelnosti postupu a výsledků výchovné péče. Zařízení, která jsou v jejich územním obvodu, by měl nejméně dvakrát v kalendářním roce navštívit, v případě potřeby i vícekrát. I když je myšlenka dobrá, etoped diagnostického ústavu postupem času ztrácí přehled o dětech, které diagnostikoval a těžko hledá v případě nutnosti konzultace problémových situací možnosti výchovného působení a pedagogického přístupu. Proto je speciální pedagog – etoped v zařízení přímo nutností. Má možnost jednotlivé případy dětí okamžitě po přijetí se speciálním pedagogem – etopedem diagnostického ústavu prodiskutovat, na základě etopedické závěrečné zprávy pomoci pedagogickým pracovníkům stanovit výchovné cíle. Jejich reálnost plnění individuálně sledovat a případné problémy se speciálním pedagogem – etopedem diagnostického ústavu průběžně prodiskutovat a hledat tak správnou cestu k adekvátní pomoci dítěte s jeho potížemi. Další z významných úloh speciálního pedagoga – etopeda v zařízení je možnost v případě selhání dítěte a jeho neadekvátní reakce ve skupině toto dítě ze skupiny vyjmout a samostatně s ním pracovat. Předejde se tak rozvrácení celého kolektivu, který při afektní reakci jednoho dítěte bývá rozrušený, občas

- 40 -

dochází až k řetězovým reakcím, obzvláště u dětí psychicky labilnějších. Samo dítě má možnost zklidnění a řešení situace, která jeho afekt vyvolala. Důležitou roli má speciální pedagog – etoped při příjmu dítěte do zařízení. Dítě přichází z diagnostického ústavu nebo ze zařízení, kde si zvyklo, sžilo se s tamním kolektivem dětí, našlo nějaký vztah k pracovníkům. Přeřazení do nového zařízení znamená pro dítě opakovat tuto adaptivní cestu, kterou provází nejistota z nového prostředí a kolektivu, strach, zda vše zvládne a nechuť opustit známé místo. Speciální pedagog – etoped se tomuto dítěti má možnost intenzivně věnovat a pomoci toto nepříjemné období překlenout. Dalším žádaným odborníkem je psycholog. Mnoho respondentů především u otázek č.22 až 24 v dotazníku /příloha č.1/ doplňovalo nebo na závěr připojilo, že pro děti s ochrannou výchovu a s psychickou zátěží je nutná odborná pomoc psychologa. Pomoc nejenom pro dítě, ale i pro pracovníky, kterým by mohl poradit, jaký volit přístup a jakým způsobem s těmito dětmi pracovat. Poukazovali na nutnost tuto skutečnost zakotvit v zákoně. Dítě s potíží nebo poruchou v chování je osobnost, u které vlivem nesprávných podmínek dochází k neobvyklému chování. Příčinou tohoto chování může být dlouhodobá deprese, psychické vypětí, šok z nezvyklé situace a mnoho dalších příčin, které nedokáže zvládnout a jeho reakce pak neodpovídají očekávání. V mnoha těchto případech nedokáží pedagogičtí pracovníci vhodně reagovat. Neznají přístupy, neví, jak dítěti pomoci. Také dítě je v nesnázích. A právě v tomto okamžiku je práce a pomoc psychologa nutná. Nelze však za dostačující považovat pomoc „občas“. Psycholog, tak jako speciální pedagog – etoped, by měl být v zařízení nepřetržitě. Je mnoho dětí, které potřebují tuto odbornou pomoc okamžitě a ne až když má psycholog určené hodiny. Pedagogičtí pracovníci spolupráci s psychologem vidí jako přínos pro jejich přístup k dítěti a vhodný zákrok při jejich psychických potížích. Vzhledem k počtu dětí ve skupině, který se sice snížil, ale vychovatel se musí

- 41 -

stále věnovat všem osmi dětem, nedokáže vždy přesně odhadnout (například u dítěte v afektu ) vhodnost svého výchovného působení a občas dochází k tomu, že dítě spíše v jeho nevhodné reakci ještě nevědomky podpoří. Zároveň poukazují na syndrom vyhoření, kdy mají pocit, že jejich práce je bezúčelná, bez znatelných výsledků. Ztrácejí motivaci k další práci s dětmi. I zde je psycholog schopen pomoci, protože zná situaci v zařízení a dokáže doporučit vhodnou terapii k načerpání nových sil. Bylo upozorňováno také na počty pedagogických pracovníků vychovatelů. Počty výchovných pracovníků v jednotlivých skupinách jsou dle respondentů dostačující. Velice kladně byl hodnocen počet výchovných pracovníků na skupinu v dětském domově se školou. Zároveň však bylo poukazováno na to, že u dětí s psychickou zátěží nebo u skupiny, kde by byly pouze děti s ochrannou výchovou, je počet výchovných pracovníků nedostačující. U dětí s ochrannou přítomnost

psychologa

výchovou

respondenti

vidí

přímo nutností. Navýšení počtu speciálních

pracovníků v rodinných skupinách v dětských domovech se školou ovlivňuje kvalitu výchovné práce. Tím se může docílit toho, že dochází k podchycení problému v co nejnižším věku a má tak velký přínos pro další rozvoj dítěte. Nelze podceňovat výchovné působení na dítě ve výchovných ústavech, ale mnohdy včasný zásah odborníka může předejít tomu, že dítě musí putovat z dětského domova se školou do dalších výchovných zařízeních, ale naopak může se docílit návratu dítěte do rodiny . I když je procento úspěšnosti nízké, je podstatné, že vůbec existuje. Snížení počtu dětí ve výchovné nebo rodinné skupině a navýšení výchovných

pracovníků

měl za následek zintenzivnění výchovné péče.

Péče, především v dětských domovech se školou, má stimulovat rodinu. I to mělo vliv na nárůst výchovných pracovníků. Z grafu č.2 je patrné, že nárůst žen i mužů byl v dětských domovech se školou vyrovnaný.

- 42 -

Velice kladně je respondenty z dětských domovů se školou hodnoceno zřízení rodinných skupin . Rodinné skupiny jsou zcela oddělené, v některých dětských domovech se školou se podařila realizace rodinných skupin i v oddělených objektech. Dětem se ve skupině věnují většinou stálí tří vychovatelé a dva asistenti pedagoga. Program rodinné skupiny je stanoven tak, aby se co nejvíce podobal životu v rodině. Děti si samy nakupují, vaří, perou, uklízí, hospodaří s financemi, plánují si veškeré aktivity. Mají pocit určité identity a zodpovědnosti.

Zvykají si na běžný chod domácnosti, získávají

návyky pro budoucí život. Mnohé z nich přicházejí do styku s běžnými domácími přístroji poprvé v životě. Buď je v rodině neměli, nebo je nikdo s nimi nenechal pracovat. Rozdělení si povinností, zodpovědnost za splnění úkolů pro spokojenost ostatních a rovnoprávnost jednotlivých členů skupiny je základní předpoklad pro vytvoření si smyslu pro demokratickou výchovu v rodině. Několik výchovných ústavů se snaží uspořádáním prostředí o to, aby i výchovné skupiny působily rodinným dojmem. Cílem je, aby se děti, které přecházejí z dětských domovů se školou do výchovných ústavů, v obdobném prostředí, ze kterého přicházejí a nemusely natolik

ocitly

měnit své

zvyky. V tomto věkovém období je výchova k rodičovství a správnému výchovnému stylu v rodině velice důležitá. Umět a zvládnout běžný chod domácnosti by se děti ve speciálních zařízeních měly především naučit, protože mnoho z nich přišlo z rodin, kde péče o rodinu byla zcela zanedbaná. V tomto bodě respondenti poukazovali na to, že by zákon měl výchovné skupiny ponechat pouze v diagnostických ústavech a rodinné buňky by měly být uzákoněny ve všech navazujících zařízeních, tedy i ve výchovných ústavech. Dále 15 z 21 respondentů vyslovilo názor, že počet dětí ve výchovných a rodinných skupinách by měl být ještě nižší, 2 by volili nižší počet dětí u skupiny s dětmi s mentální retardací. Zbytek byl s počtem dětí ve skupinách spokojen.

- 43 -

Také stabilita výchovných pracovníků ve skupině má kladný přínos pro dítě. Dítě si má možnost vytvořit vazbu na stálého člověka. Nemusí se neustále přizpůsobovat novým autoritám. Ideální by byla sestava výchovných pracovníků žena a muž. Dítě má vzor mužský i ženský, přibližuje se realitě života. Jeho socializace je pak přirozenější. Vyrovnanější počet žen a mužů je v dětských domovech převažují

se

školou.

Ve

výchovných

ústavech

dívčích

ženy, ve výchovných ústavech pro chlapce muži. Respondenti na

tuto skutečnost poukazovali a zároveň uváděli své kladné zkušenosti ve spolupráci dvojice žena a muž ve skupině. Existují však také podložené negativní zkušenosti – fyzické napadení vychovatelky chlapci, obvinění dívkami ze sexuálního obtěžování vychovatelem. Úprava počtu dětí ve skupině zákonem byla příčinou navýšení počtu skupin v zařízení a nárůstu počtu zaměstnanců. Vše však mělo vliv na zkvalitnění výchovného působení na dítě, na utváření jeho osobnosti, odstranění potíží nebo problémů v jeho chování a jeho snazší následnou integraci do společnosti.

5.2 Práva a povinnosti zúčastněných osob Práva a povinnosti v zákoně 109/2002 se týkají dětí, ředitelů zařízení a zákonných zástupců. Dotazník byl předložen pouze ředitelům a pracovníkům zařízení. Děti a zákonní zástupci se neměli možnost vyjádřit.

Práva a povinnosti dětí byly respondenty hodnoceny jako dostačující, pouze v šesti případech byl vysloven názor, že je poměr práv a povinností nerovnoměrný. Požadovali by více povinností. Žádný konkrétní úkon jako příklad požadovaných povinností navíc však nebyl uveden. Těžko by se také hledal, protože v zákoně 109/2002 Sb. v paragrafu 20 odstavec 2/a jsou povinnosti vyjmenované a zahrnují široký okruh povinností. Porovnáme-li odstavec jedna a odstavec dva, tak vizuálně

je rozdíl

v odstavcích

- 44 -

na základě jmenovitého uvedení práv a povinností v nepoměru, ale po důkladném prostudování lze hovořit o rovnoměrnosti. V některých případech přetrvává stále u výchovných pracovníků zakořeněný zastaralý názor, že výchovné zařízení je zařízení, kde by měly děti za své problémové chování být pouze trestány. Zákon pamatoval ale i na tresty. Jsou zde vypsaná možná opatření, jak kladná, tak záporná. Jednu z povinností respondenti hodnotily jako špatnou. Jde o bod c v odstavci 2 paragrafu 20, kde se uvádí, že je dítě povinno hradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení, které neoprávněně opustilo nebo se do něj nevrátilo. Tuto povinnost by respondenti doporučovali převést na rodiče. Dítě jako příjem může mít sirotčí důchod případně příjmy z brigád, které jsou ale v dnešní době velice sporadické. V případě dítěte se sirotčím důchodem je platba jasná. U dětí bez příjmů narůstá dluh, který je za celou dobu jeho pobytu v zařízení evidován a v den plnoletosti nebo ukončení ústavní nebo ochranné výchovy zůstává jako trvalá pohledávka zařízení. V současné době je projednáván návrh aby se pohledávky předávaly celnímu úřadu, který by mohl částku vymáhat i formou exekuce. Převedením pohledávky na rodiče by mohlo dojít i k tomu, že mnoha útěkům by se tak předešlo, protože by rodiče děti vraceli do zařízení z obavy pohledávek. Kladně byla hodnocená všemi respondenty povinnost uvedená v odstavci 2 paragrafu 20 pod písmenem f), kde se uvádí, že je dítě povinno podrobit se na výzvu ředitele zařízení vyšetření, zda není ovlivněno alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Tento bod byl dopsán v rámci novelizace na základě reakcí pracovníků zařízení, kteří se setkávali s odmítnutím prokázání požití jakékoliv návykové látky, i když dítě jevilo zjevné známky požití. Nemohli pak ani provést následné opatření. Následný paragraf 21 uvádí opatření ve výchově, které zahrnuje škálu trestů a odměn.

Žádný z respondentů nepoukázal na nedostatečnost škály

možností odměn za příkladné úsilí nebo trestů

za porušení

povinností.

- 45 -

Z uvedených šesti bodů v obou případech využívá 16 z 21 respondentů pouze 3 možnosti – odnětí výhody, snížení

kapesného a odnětí účasti na atraktivní

činnosti. Za příkladné úsilí udělují odměnu finanční, věcnou nebo prominutí opatření za

porušení

povinností .

Pouze jeden

uvedl

využití celé

škály. Respondenti se pozastavovali pouze u bodu c odstavce 3 v paragrafu 21, kde se uvádí, že dítěti za příkladné úsilí a výsledky při plnění povinností nebo za příkladný čin může být zvýšeno kapesné v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Převážně u dětí z dětských domovů se školou, kde je kapesné nižší než u dětí z výchovných ústavů, respondenti kritizovali snižování kapesného. Považují vesměs částku za symbolickou, nepříliš vysokou. Zvýšením kapesného by rozuměli spíše navýšení limitní částky o určitou sumu.

Práva a povinnosti ředitelů zařízení byla hodnocená jako dostačující. Ve dvou případech bylo nespokojenost směřovaná na narůstající byrokracii ve spojení se správním řízením. Také 10 z 21 respondentů poukazovalo na práva ředitele zařízení v paragrafu 23 odstavec 1 písmeno c a i. Pravomoc ředitele dát soudu návrh na podmíněné umístění mimo zařízení nebo na přeměnu ochranné výchovy v ústavní jim připadá bezpředmětná, jestliže realizace je dlouhodobá a ve většině případů zamítnutá. Rozhodne-li se ředitel zařízení podat návrh, podává jej tehdy, jestliže je pevně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. Rozhodnutí nedělá on sám, většinou se na něm podílí celý pedagogický kolektiv. 15 respondentů z 21 by mělo požadavek o zakotvení práva v zákoně o větší pravomoci

v zastupitelnosti dítěte. Zastupitelnost nebyla ve většině

případů konkretizovaná, pouze 3 respondenti uvedli jako příklad při rozhodování při zdravotních potížích a ve vztahu se školou, kterou dítě v rámci pobytu v zařízení studuje.

- 46 -

Práva a povinnosti zákonných zástupců byly z oblasti práv a povinností zúčastněných osob všemi respondenty nejvíce kritizované. Jako první bylo především poukazováno

na to, že za nevhodné výchovné

metody rodičů jsou umístěny do zařízení děti, ani trestní odpovědnost rodičů za trestné činy dětí není dostatečně řešená.

Příklad: Pavlína, 16 let – po rozvodu rodičů byla se sestrou svěřená do péče matky. Ta si je ale odmítla vzít a požádala jejich babičku, aby o ně pečovala. Sama děti opustila. Otec po zjištění situace požádal soud o svěření dětí do své péče. Pavlína byla u otce necelý rok a začala utíkat. Otec ji vždy nahlásil na policii a po zadržení odmítal jakoukoliv odbornou pomoc. Až když Pavlína požádala o pobyt v Klokánku, začalo se pátrat, proč vyhledává raději cizí prostředí. Pavlína na základě nátlaku, který na ni byl vyvíjen za účelem tuto příčinu zjistit, opět utekla a po zadržení policií byla předaná do diagnostického ústavu. Zde po dvouměsíčním pobytu a intenzivní odborné péči psychologa a speciálního pedagoga – etopeda promluvila. Otec ji sexuálně zneužíval a pod pohrůžkou násilí nutil mlčet. Pavlína řešila svůj problém útěky. V současné době je ve výchovném zařízení, každá poznámka o otci u ní vyvolává silný stres, který má za následek až třídenní nemluvnost, plachost, izolaci od ostatních. Sexuální zneužívání je ve stádiu vyšetřování, Pavlína prošla psychiatrickým vyšetřením se zaměřením na pravdomluvnost. Otec je na svobodě, obviněn nebyl, o Pavlíně prohlašuje, že je lhářka. Pavlína je šťastná, že je ve výchovném zařízení. Jediné, co nechápe, proč nemohla být umístěná v dětském domově. Má o rok mladší sestru, která začala také utíkat od otce a skrývat se před ním. Naskytuje se otázka, kdo vlastně měl být umístěn do speciálního zařízení – Pavlína nebo otec?

- 47 -

Karel, 15 let – otec alkoholik, matka trvale bez zaměstnání, stále těhotná. Finanční situace rodiny velice špatná. Karel byl nejstarší ze sourozenců. Otec ho nutil krást. V případě malého „úlovku“ byl Karel nepřiměřeně fyzicky trestán. Potíže začal řešit po vzoru otce - alkoholem. Vzhledem ke stále častějším neúměrným fyzickým trestům a prostředí doma, obrátil se na linku bezpečí, kam zavolal z telefonní budky. Na základě rady šel do diagnostického ústavu, kde již zůstal. Kontakt s rodiči udržuje velice málo, převážně písemný, po dovolenkách

netouží. Ani rodiče o Karla nejeví velký zájem. Karel po

přeřazení do výchovného ústavu začal navštěvovat školu. Obor ho baví, vykazuje dobré výsledky. Za dobu pobytu v zařízení se nedopustil žádného hrubého přestupku. I možnosti požít alkohol se vyhnul. Otec za své chování nijak potrestán nebyl. Karel ano – za rozsáhlou trestnou činnost mu může být uložená ochranná výchova. Umístění ve výchovném ústavu chápe jako trest za krádeže.

V obou případech byly děti k neadekvátnímu chování donuceny vlivem otce, který není nijak potrestán. Pavlína má pocit, že ji celý svět vidí jako lhářku a raději mlčí. Nevěří, že bude otec potrestán. Zároveň má obavy, že její místo nahradila mladší sestra. Karel se cítí ukřivděn. Věřil, že na lince bezpečí ho pošlou někam jinam (reálnou představu kam nemá), do výchovného ústavu nechtěl. Kdyby nekradl, byl by potrestán otcem, když nekrade, je zavřený ve výchovném ústavu.

V části práv a povinností zákonných zástupců je poukázáno na správní řízení, kdy veškerá umístění dětí do škol nebo přemístění do jiného zařízení musí být rodiči odsouhlaseno. Rodiče však spolupracují s ústavy sporadicky. Vyskytují se i takové případy, kdy rozhodnutí nepodepíší úmyslně nebo nevědí, co se po nich žádá. Otázkou zůstává, nakolik tento přístup napomáhá dítěti, které například ve škole nezvládá učivo, ale přestup do jiné školy rodiče

- 48 -

nepodepíší, i když tým odborných výchovných pracovníků ví, že je to jediné řešení, které dítěti pomůže a zamezí tak jeho stresům, útěkům, agresivitě. Spolupráce s rodiči by však neměla spočívat pouze v korespondenci a žádostech o jejich podpis nebo písemné vyjádření k danému problému. Naopak by měla být zaměřená na dítě a na navázání narušených vztahů v rodině. Mělo by se docílit stabilizace a zkvalitnění patologického rodinného prostředí, do kterého by se mělo dítě ze zařízení vracet. Polovina z respondentů vyslovila názor, že by velkým přínosem pro dítě a rodiče byla terapie zaměřená na problém v rodině. Každé dítě, které se v zařízení objeví, má určitý problém, který vznikl na základě dysfunkčnosti rodiny. Vzhledem k tomu, že problém vznikl a dítě

nedokázalo vzniklé překážky zpracovat, protože v rodině a

blízkém okolí nenašlo oporu a pomoc, začalo situaci řešit samo a většinou nesprávným způsobem. Rodiče buď nechtěli nebo nedokázali na vzniklou situaci adekvátně reagovat. Občas vyhledali odbornou pomoc v pedagogicko psychologické poradně nebo středisku výchovné péče, ale většinou problém neřešili a nechali jej rozrůst do obrovských rozměrů, kdy již jiné řešení než nařídit ústavní nebo uložit ochrannou výchovu nebylo. Na základě těchto skutečností se dítě objevuje v zařízení. Pomoc přichází, ale je směřovaná pouze na dítě. Na ohnisko příčin – rodinu – zaměřená není. Dítě se však do tohoto prostředí bude vracet. Ať v případě krátkodobých dovolenek po dobu pobytu v zařízení, tak po ukončení ústavní výchovy. Respondenti vyslovili názor, že by terapie s rodiči měla probíhat po celou dobu pobytu dítěte v zařízení. Měla by být stanovená pravidla nejen pro děti, ale i pro rodiče. Rodinná terapie by měla přínos v tom, že by se problém v rodině odstranil a dítě by se vracelo do prostředí, kde by dítě dokázalo s rodiči spolupracovat a naopak rodiče by uměli jednat s dítětem a řešit jeho problémy. Respondenti si byli vědomi, že ne ve všech případech by bylo toto realizovatelné, ale vyslovují názor, že by rodinná terapie mohla být v mnoha případech přínosem.

- 49 -

Více než dvě třetiny respondentů /16 z 21/ poukazovali na nedostatečně zákonně ošetřenou zodpovědnost rodičů za útěky dětí. V mnoha případech děti v útěcích kryjí. Nelze pak docílit u dítěte náhledu, že útěk není řešením problémů, ale že narůstají další. Tím, že je rodiče podpoří, vidí správnost svého jednání a opozice vůči zařízení a především výchovným pracovníkům u dítěte narůstá. Narůstá však i finanční dluh dítěte za převozy z těchto útěků. V tomto bodě respondenti poukazují na nedostatečné ošetření zákonem a navrhují možnost vymáhat finanční náklady na rodičích. Sporné by bylo vymáhání finančních nákladů za útěky dětí, které nesměřují k rodičům.

I když část pojednávající o právech a povinnostech v zákoně č. 109/2002 Sb. je velice obsáhlá a oproti vyhlášce 64/1981 se zaměřila především na práva a povinnosti všech zúčastněných stran, byla očekávaná větší opozice respondentů. Odezva byla ale převážně kladná. Práva a povinnosti dětí jsou prioritou většiny zařízení. Kritika práv a povinností zákonných zástupců opět směřuje k hájení zájmů dítěte a ne zájmů zařízení.

5. 3 Problematika ústavní a ochranné výchovy

Otázka diferenciace dětí podle závažnosti jejich potíží a problémů do jednotlivých typů zařízení byla jednou z nejčastěji projednávaných na různých seminářích a setkáních výchovných pracovníků. Představy o rozdělení dětí s ústavní výchovou a ochrannou výchovou,

o uzavřených samostatných

ústavech, zabezpečovacích mechanismech a přísných pravidlech nebyly reálné. Na základě odpovědí respondentů byl zjištěn stav dětí s ochrannou výchovou v roce 2006 a byl porovnán s údaji ze stejných ústavů z publikace Vocilky /2001/. V roce 2001 bylo v těchto zařízeních celkem 1105 dětí a z toho 32 s ochrannou výchovou, v roce 2006 dětí 1126 a ochrannou výchovu mělo jen 23

- 50 -

dětí. Nižší byl i nárůst v jednotlivých typech zařízení. Ve výchovných ústavech pro chlapce v roce 2001 bylo 24 mladistvých s ochrannou výchovou, v roce 2006 klesl na 20. Výchovné ústavy pro dívky vykazovaly nejnižší počty, 1 dívku v roce 2001 a v roce 2006 žádnou. V dětských domovech se školou byl počet v roce 2006 téměř poloviční oproti roku 2001, kdy bylo v tomto zařízení 7 dětí s ochrannou výchovou /viz. graf č.3/. Z těchto výpočtů vyplývá, že je stav dětí s uloženou ochrannou výchovou spíše klesající.

Graf č.3: počet dětí s ochrannou výchovou v jednotlivých typech zařízení

1126

1105

Celkem dětí

1200

VÚ chlapci 1000

VÚ chlapci + dívky VÚ dívky

800 600

586

600 334

333

400 192

186

200

32 24

23 20

7 1

0 2001

OV

2006

OV

3 0

- 51 -

Tyto údaje všech nelze zcela brát jako směrodatné. Při výpočtu se vychází z údajů 21 respondentů, ale osloveno bylo 47. Vyšší počet dětí s uloženou ochrannou výchovou mohlo být zrovna v těch zařízeních, která na dotazník neodpověděla. Respondenti dále upozorňovali na změnu zákona, kdy trestný čin za krádeže je považován až od hranice 5000,- Kč. Na základě navýšení částky dochází k tomu, že mnoho krádeží spáchaných dětmi, je pod touto hranicí a řeší se pouze formou přestupku. Dříve byly řešeny jako trestný čin a ochranná výchova za ně byla ukládaná častěji. Zároveň předpokládají nárůst ukládání ochranných výchov v průběhu dalších let na základě hrubých přestupků dětí v zařízení, které jsou také stále častěji a mnozí ředitelé zařízení začínají využívat práva na změnu ústavní výchovy na výchovu ochrannou. Kriminalita

mládeže začíná podle různých statistik rychle narůstat a

společnost musí mít zájem o kvalitní výchovu dětí. A to je také důvod k připravenosti jednotlivých zařízeních na realizaci jak ústavní tak ochranné výchovy v co nejvhodnějších podmínkách pro děti. Požadované zřetelnější oddělení režimu výkonu ústavní a ochranné výchovy je podle respondentů bezpředmětné. Z 21 vzorků pouze 3 požadovali umístění těchto dětí do oddělené výchovné skupiny. Ostatní spíše prosazovali zařazení mezi ostatní děti a pouze v případě zhoršeného chování nebo opakování trestného činu umístit toto dítě do oddělené skupiny. Zároveň byla vznesena otázka, zda jejich kumulace nepovede k nárůstu problémů než ke změně chování./viz. příloha č.3/

Doporučují spíše mít v každém

zařízení minimálně jednoho psychologa a

navýšit počet výchovných

pracovníku ve skupině, ve které bude dítě s ochrannou výchovou, aby mohla být takovému dítěti poskytnutá intenzivní individuální péče. Navrhují tuto myšlenku uzákonit.

- 52 -

Problém vidí také ve zřizování speciální oddělené skupiny. Poukazují na to, že dítě bude v oddělené výchovné skupině, ale ve škole bude opět společně s ostatními dětmi. Speciální třídu pro děti s uloženou ochrannou výchovou by bylo možné zřídit v tom zařízení, kde by byl dostatečný počet dětí s uloženou ochrannou výchovou a třídu by naplnily. Přínos však nevidí. Všichni respondenti uvádí, že mnohé děti v jejich zařízení s nařízenou ústavní výchovou, by měly mít spíše uloženou ochrannou výchovu. Důvody , pro které jim byla nařízena ústavní výchova a současný projev dítěte, odpovídají spíše ochranné výchově. Soudy mají k problematice trestných činů dětí různý přístup, některé ukládají ochrannou výchovu za banalitu, jinde není uložená ani za vraždu. O rozporuplnosti této problematiky svědčí i možnost návrhu změny ústavní výchovy na ochrannou. Využil jí pouze jeden z ředitelů dotazovaných, ale změny ochranné výchovy na ústavní výchovu využilo devatenáct. Realizace těchto změn by měla být pružnější. Ukládání ochranné výchovy je v mnoha případech sporné a diskutabilní. Všech 21 respondentů by našlo ve svém zařízení dítě, které by mělo ochrannou výchovu mít uloženou. Ať pro závažnost trestných činů spáchaných před příchodem do zařízení, nebo pro činy, které spáchaly v době, kdy v zařízení již byly. Mnohé návrhy ředitelů soudům na změnu ústavní výchovy na ochrannou výchovu zůstaly bez odezvy. Doba vyřízení žádosti je dlouhá. Ochranná výchova by měla být určitým trestem za neadekvátní chování, ale stává se bezpředmětnou, pokud není uložena v co nejkratší době, protože trest je účinný pouze tehdy, následuje-li okamžitě po provinění.

- 53 -

Respondenti jako důvod ke změně ústavní výchovy na ochrannou by navrhovali: -

opakované útěky spojené s trestnou činností

-

neadekvátní chování vůči ostatním dětem jako je šikana, nabádání k trestné činnosti a útěkům………………..

-

použití násilí vůči výchovným pracovníkům

-

distribuce drog

Rozdílnost přístupu soudů k obdobnému neadekvátnímu způsobu chování lze posoudit na uvedených příkladech dětí z několika výchovných ústavů:

Marián, 17 let – chlapec z rozvrácené rodiny. Rozvod rodičů, který probíhal v době, kdy jemu bylo 15 – 16 let, těžce nesl. Nedokázal se vyrovnat s odchodem otce. Svoje problémy řešil opozicí vůči matce, útěky z domova a životem v partě. Všem členům party mimo Mariána byla prokázaná rozsáhlá trestná činnost. Marián se průkazně žádné krádeže nedopustil. V rozsudku má pouze uvedeno, že v době krádeží v partě pobýval, svojí účast na krádežích však nevyvracel ani nepopíral, neprojevil ani lítost. Vzhledem k závažné trestné činnosti všech členů party a opakovaným útěkům Mariána mu byla uložená ochranná výchova.

Jaroslav, 17 let – chlapec, který vyrůstal v pěstounské péči. Jeho vlastní rodiče mají rozsáhlou trestnou činnost, oba jsou většinou ve výkonu trestu. Jaroslav byl problémové dítě od útlého dětství, pěstounka však nevyužívala nabízené pomoci pedagogicko psychologické poradny. Trestná činnost u Jaroslava začínala drobnými krádežemi v obchodech a ve škole. Postupem času přešla v rozsáhlou trestnou činnost, způsobené škody jsou desetitisícové. I přesto byla Jaroslavovi

- 54 -

pouze nařízená ústavní výchova, kterou se nepodařilo změnit ani po žádosti ředitele zařízení, kde byl Jaroslav umístěn. Ze zařízení

Jaroslav stále

utíká, na útěku se dopouští další trestné činnosti. K útěkům stahuje i lehce ovlivnitelné chlapce, které pak i fyzickým násilím nutí ke krádežím. Veškerá trestná činnost mu byla prokázaná, stále však má nařízenou ústavní výchovu. V obou případech se jedná o trestnou činnost. Mariánovi přímá trestná činnosti nebyla

ani

prokázaná

a

ochranná výchova mu byla uložena.

Vzhledem k jeho uzavřenosti a neschopnosti se bránit (trestnou činnost nevyvracel ani nepopíral, neprojevil ani lítost) ochranná výchova byla uložená. Trestná činnost Jaroslava je dlouhodobá a velice rozsáhlá, pod pohrůžkou násilí nutí k trestné činnosti i jiné mladistvé, stále ze zařízení utíká a ochranná výchova mu uložená nebyla ani po návrhu ředitele zařízení. Je možné, že opakování a nárůstu trestné činnosti u Jaroslava napomáhá i fakt, že si uvědomuje svoji nepostižitelnost. Nepoznal, že by mohl být za své protispolečenské chování potrestán.

Ivan, 16 let – chlapec, který má problémy se zneužíváním návykových látek. Do zařízení nastoupil s nařízenou ústavní výchovou. Dopustil se několika útěků, které byly většinou jednodenní, ale vždy měly jediný cíl – obstarat si drogu. Nikdy mu nebyla prokázaná trestná činnost, ani způsob získání drogy. Po návratu však býval agresivní, vyhrožoval fyzickým násilím. Několikrát začal strkat do vychovatele. Většinou si pak svojí zlost fyziky vybil na slabších vrstevnících, kteří ze strachu z něho nechtěli nic nahlásit. Návrh na změnu ústavní výchovy na ochrannou podal ředitel zařízení.

Uložení ochranné

výchovy však bylo zamítnuto s tím, že se jedná o výchovné problémy, které by se měly zvládnout v rámci pravomocí zařízení.

Karel, 17 let – záškoláctví, prostituce, občas marihuana, to byly důvody k nařízení ústavní výchovy. Karel se s nástupem do diagnostického ústavu

- 55 -

nemohl vyrovnat a utekl. Po zadržení a následném umístění do diagnostického ústavu se mírně zklidnil, oznámení o přeřazení do výchovného ústavu v něm vyvolalo stejnou obranou reakci – útěk. Již při zadržení a převozu do výchovného ústavu vyhrožoval násilím a odmítáním respektovat nějaký režim a řád. Svá slova splnil. Byl agresivní slovně i fyzicky jak vůči dětem, tak dospělým . Na základě doporučení ředitele zařízení mu byla ústavní výchova změněna na ochrannou za - citace z rozsudku : „hrubé neslušnosti a výtržnosti, vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví a nucení jiného pod pohrůžkou násilí konat něco“

Agresivita slovní i fyzická byla v těchto dvou případech, které byly prakticky obdobné, posuzována značně odlišně. V obou případech byla namířená jak proti výchovnému pracovníkovi, tak proti ostatním dětem. Nelze posoudit, zda slovní výhružky by dítě bylo schopné uskutečnit, ale nutná je především prevence a snaha předejít násilí, nežli čekat, zda se uskuteční a pak hledat nápravu. Dle názorů respondenta měla být ochranná výchova uložená v obou případech.

Jako další důvod k uložení ochranné výchovy navrhuje 13 respondentů z 21 opakovaný útěk. Bylo by ale nutné přihlížet k motivaci útěků. V rámci práv dítěte je uvedeno, že má právo na samostatné opuštění zařízení za účelem vycházky. Ta mu může být zakázaná nebo omezená v rámci opatření ve výchově v rozsahu stanoveném vnitřním řádem. Dítěti nelze samostatné opuštění zařízení zakázat trvale. Naopak omezení by mělo být jen krátkodobé. Samostatně trávený čas mimo zařízení bývá v rozborech útěkovosti jednotlivých zařízeních nejčastěji uváděn jako jedna z nejhlavnějších příčin – děti se z vycházek nevracejí, využijí je k útěku. Jsou výchovné ústavy, kde bylo i 120 útěků během jednoho školního roku.

- 56 -

Příčiny útěků jsou různé -

neschopnost přizpůsobení se režimu a řádu daného zařízení

-

nepřipravenost diagnostickým ústavem na život v zařízení

-

touha po svobodě, volnosti a snadná dosažitelnost těchto požadavků

-

lehká ovlivnitelnost vůdčí osobností

-

touha po rodině

-

opuštění zařízení na jeden den s večerním návratem

Děti si rychle uvědomují nepostižitelnost těchto aktivit ze strany zařízení. Velice závažným a v mnoha zařízeních (především chlapeckých) častým jevem jsou útěky uvedené jako poslední bod – opouštění zařízení na jeden den s večerním návratem. Zde ústavní výchova přestává zcela plnit svůj účel a veškeré sankce jsou

bez účinku.

V těchto případech navrhují

respondenti uložení ochranné výchovy, i když není páchaná trestná činnost. Měla by mít charakter výstrahy. Prosazení návrhu vidí jako neschůdné, ale jiné řešení nenalézají. Ve společných ustanoveních pro zařízení se v paragrafu 15 hovoří o zajištění zařízení, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovu, pro zabránění útěků. Přímo se zde cituje, že lze použít speciálně stavebně technické prostředky k zabránění útěku těchto dětí. Respondenti poukazují na to, že děti s ochrannou výchovou jsou umístěné různě ve všech zařízeních. Většinou je v zařízení jedno až dvě děti. To by znamenalo, že každé zařízení, kde se objeví dítě s uloženou ochrannou výchovou, by si tyto stavebně technické prostředky k zabránění útěku mohlo pořídit. V zákoně není uvedeno v zařízení, kde je oddělená výchovná skupina pro děti s ochrannou výchovou, ale uvádí se doslovně „V zařízeních, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou……“. Není zde uvedeno, co s technickými prostředky v zařízení, když dítě s ochrannou výchovu odejde. Můžou zůstat? Nebude poukazováno, že v zařízení, pokud dítě s uloženou ochrannou výchovou odejde, jsou pouze děti s ústavní výchovou a jsou zde technické prostředky

- 57 -

k zabránění útěku? Neměla by být tímto způsobem zajištěna všechna zařízení, ať tam jsou děti jak s ochrannou tak s ústavní výchovou? Poukazovali též na to, že výrok „stavebně technické prostředky“ nejsou nikde specifikované a ani nezískali nikde adekvátní odpověď, co tato definice obnáší. Navrhují přesnou determinaci přímo v zákoně. Nelze však všechny opakované útěky posuzovat stejně. Problematické jsou útěky dětí zpět do rodiny, kdy dítě nedokáže překonat odloučení od rodičů a i za cenu ztráty výhod opakovaně utíká. Někteří rodiče se zařízením spolupracují a dítě sami vrací zpět do zařízení. Zde je šance na zabránění dalšího opakování útěků větší, dítě si postupně uvědomuje, že nemá spojence. Problém nastává v rodinách, kde je útěk dítěte i schvalován nebo jsou k němu děti rodiči nabádané. Rodiče dítě ukrývají, před policií zapírají. Dítě získává mylný pocit správnosti svého počínání, cítí oporu v rodině, která ji poskytuje ale v nesprávném směru. V těchto případech navrhují respondenti trestní řízení proti rodičům. Zároveň 3 respondenti ale okamžitě uvedli, že jejich podání trestního oznámení na rodiče, že dítě takto kryjí, nebylo vyřešené. Policie neměla možnost dokázat rodičům, že dítě doma ukrývali. Takže respondenti navrhují uzákonit také možnost vstupu policie do domácnosti rodin, které kryjí útěky dětí a narušují tak jejich mravní výchovu. Útěky jsou tíživým problémem většiny zařízeních a všichni respondenti jejich nárůst zdůvodňují nepostižitelností tohoto přestupku, čehož si děti jsou vědomé a zneužívají toho. Řešení této problematiky by respondenti řadili jako prvořadé a vidí nutnost postihy uzákonit. Řešení v rámci zařízení nemá podle nich

patřičný účinek. Patřičný účinek nevidí ani ve speciálně stavebně

technických prostředcích, které by měly bránit útěkům. Jaké technické prostředky by měli použít například při společné vycházce, kdy se několik dětí ze skupiny rozeběhne za účelem útěku?

- 58 -

Požadované zřetelnější oddělení režimu výkonu ústavní a ochranné výchovy

respondenti považují za bezpředmětné. Naopak zařazení dětí

s uloženou ochrannou výchovou do skupiny dětí s nařízenou ústavní výchovou vidí jako přínos. Dítě s nařízenou ústavní výchovou má tak možnost porovnávat své výhody a nevýhody oproti dětem s uloženou ochrannou výchovou a naopak, dítě s ochrannou výchovu má možnost porovnat své výhody a nevýhody a zvážit své možnosti a vyvinout úsilí k dosažení změny ochranné výchovy na výchovu ústavní. O zřízení oddělených výchovných skupin se stále diskutuje. Zatím bylo zřízeno několik experimentů, výsledky a úspěšnost se posuzují, jsou spíše hodnoceny negativně. Některé experimenty selhaly na základě zkreslených představ o trestech a způsobu výchovného působení /příloha č.4/. Pro tyto děti vznikla nová neoficiální zkratka EPCHO – extrémní porucha chování. Názor na extrémní poruchu chování je, že se jedná o poruchu přechodnou, která se dá vhodnou péčí změnit. Proto jedním z návrhů je, aby se do navrhovaných oddělených výchovných skupin umísťovaly děti s extrémní poruchou chování na dobu nezbytně nutnou a nejpozději v osmém týdnu po umístění se přehodnotila aktuálnost jeho pobytu v dané skupině. Po ukončení pobytu by dítě bylo přemístěno zpět do zařízení. Organizace výchovných, vzdělávacích a zájmových činností by měla probíhat za spolupráce psychologa a speciálního pedagoga – etopeda. Dominantní součástí programu by byly odpovídající psychoterapeutické

a

socioterapeutické

techniky

individuálního

i

skupinového charakteru. Také počet výchovných pracovníků by měl být vyšší než je obvyklé v běžné výchovné skupině. Z 21 respondentů 2 uvedli návrh, že ústavní výchova by měla být nařizovaná pouze u dětí, které jsou umístěné do dětských domovů. Dětem, které jsou v dětských domovech se školou a ve výchovných ústavech by měla být automaticky uložena ochranná výchova. Na základě této změny, by se nemuselo uvažovat o zřizování speciálního zařízení nebo výchovné skupiny. Tento názor

- 59 -

ale hraničí s omezováním práv dítěte. Jsou opravdu všechny děti v dětských domovech se školou nebo výchovných ústavech s trestnou činností?

Problematika nařizování ústavní výchovy a ukládání ochranné výchovy bude dlouhodobě otevřená. Také jejich odpovídající realizace v jednotlivých zařízeních nebude vyřešena okamžitě.

Všech 21 respondentů ale poukazuje na daleko závažnější problém, který se v poslední době ve všech zařízeních objevil - dítě s psychickou poruchou. Jsou to děti závislé na medikaci, která tlumí jejich agresivitu a neovladatelný projev, zároveň však jejich výkonnost. Tyto děti bývají na okraji kolektivu, často jsou objektem šikany, těžko se zapojují do společných aktivit. Veškerá činnost skupiny musí být přizpůsobená jejich schopnostem a možnostem a tím brzdí rozvoj ostatních dětí. Zde by kumulace byla přínosem, protože by mohly tyto děti pracovat podle svých schopností a možností. Děti, které vyžadují výchovně léčebný režim v důsledku jejich neurologického poškození a psychického onemocnění , by měly být umístěny výhradně do zařízení, která jsou schopná zajistit výchovnou a zdravotní péči na odpovídající odborné úrovni. Takovéto zařízení se zatím nepodařilo zřídit.

Veškerou problematiku, týkající se jejich práce, mají výchovní pracovníci možnost projednávat na jednáních Asociace náhradní výchovy, která se připomínkami zabývá a předkládá je ministerstvu jako návrhy a podněty k projednání. Výsledek těchto aktivit byl, že se připravuje další novelizace vyhlášky o výkonu ústavní a ochranné výchovy, kde hlavní část bude věnovaná dětem s psychickou problematikou a jejich zařazováním do patřičného zařízení dle jejich potřeby.

- 60 -

5.4 Ostatní změny a další návrhy V dotazníku bylo několik otázek, které byly zaměřeny na novinky uvedené v zákoně 109/2002 Sb. a byly také předmětem časté diskuze. Dětem v zařízení je podle nového zákona možné dávat věcné a finanční dary, finanční výpomoc při ukončení ústavní nebo ochranné výchovy.

Finanční výpomoc poskytlo 12 respondentů z 21. Maximální výše výpomoci byla v jednotlivých zařízeních

rozdílná

- řídí se kritérii, které má každé

zařízení dané ve vnitřním řádě. Vesměs tato možnost byla hodnocená kladně s názorem, že však nemá příliš velký přínos pro vstup dítěte do společnosti při odchodu ze zařízení - nezabezpečí ho.

Věcné dary - poskytování potvrdilo všech 21 respondentů. Využívají jich ve dnech narozenin, jmenin, dosažených úspěchů ve škole, k nákupu dárků o Vánocích. Nesouhlasí, opět v plném počtu, s limitem 1450,- Kč v roce. Limit je svazuje a považují ho za nízký.

Kapesné bylo 18 respondenty označeno jako dostačující, 14 respondentů kritizovalo krácení kapesného za dny, kdy je dítě u rodičů na dovolence. Všech 21 respondentů mělo připomínky k vyplácení kapesného. Své poznatky opírají o závěry z inspekcí provedených Českou školní inspekcí a kontrol státních zástupců, kde byly připomínky ke -

způsobu vyplácení kapesného

-

odčítání nenárokových položek

-

poskytnutí kapesného okamžitě v den nástupu dítěte do zařízení

-

informovanosti dětí o nároku na kapesné.

- 61 -

Vyplácení kapesného je požadováno nejlépe na začátku měsíce ve výši, na kterou má dítě podle zákona nárok. Ve všech 21 zařízeních takto kapesné vyplácejí.

Odčítání nenárokových položek je podloženo zákonem, kde je přesně stanoveno, kdy se kapesné krátí. Během měsíce může dojít k situacím, které výši kapesného ovlivňují – útěk, dovolenky u rodičů, záporné výchovné opatření, kdy se za určité provinění kapesné sníží. Pak se musí kapesné zpětně vrátit. Zpětné odčítání bývá problematické. Především mladší děti nechápou systém. Respondenti hlavně nesouhlasí s krácení kapesného za dny, kdy je dítě legálně u rodičů. Některé děti, převážně v dětských domovech se školou, stojí před otázkou, zda si vzít peníze na cukrovinky nebo jet k rodičům. Starší děti odebrání kapesného pojaly jako trest a nechápou příčinu, proč se jim kapesné krátí, když jedou k rodičům a jejich odjezd a návrat je přesně dodržen.

Poskytnutí kapesného okamžitě v den nástupu dítěte do zařízení z 21 respondentů odsuzovalo 15. Mnohé děti tak dostávají kapesné dvakrát. Děti přicházejí buď z jiného zařízení nebo z diagnostického ústavu. I zde se většinou řídí závěry z inspekcí a kapesné v plné výši vyplatí na začátku měsíce. Vzhledem k tomu, že toto nebývá při přeřazení dítěte nikde doloženo, nové zařízení kapesné vyplatí znovu. Respondenti navrhují předávat dítě do zařízení s jeho peněžní kartou, kde by příjem kapesného byl zaznamenaný.

Informovanost

dětí o nároku na kapesné je v zákoně přímo zakotvena

v právech dítěte. Praxe v rámci šetření České školní inspekce byla jiná. Děti často neznaly ani nárokovou výši kapesného nebo důvody ke krácení. K této problematice se vyjádřilo 10 respondentů, kteří uvedli, že okamžitě nedostatky odstranili.

- 62 -

Respondenti navrhují, aby v zákoně bylo přímo uzákoněno: -

kdy kapesné vyplácet

-

jak vyřešit vyplácení kapesného při přeřazení dítěte

-

zrušit odčítání kapesného za dny dovolenek.

- 63 -

Zákon také hovoří o možnosti zřízení oddělené místnosti. Místnost má sloužit pro zklidnění dětí, ne jako jedna z forem trestu. S jejím zřízením souhlasilo

12 respondentů,

využívání by mělo být však pouze

v opodstatnělých případech a nesměla by být zneužívána. 6 respondentů za dobu platnosti zákona č. 109/2002 Sb. nepocítila potřebu použít oddělenou místnost, proto její zřízení zamítají. Jeden z respondentů místnost zřízenou má, ale zatím neměl důvod ji využít. V minulosti měl z 21 respondentů pouze jeden samostatnou místnost, která byla využívaná jako jedna z forem trestů. V případě používání oddělené místnosti by docházelo opět k potřebě navýšení pedagogických pracovníků. Nelze současně zajistit péči o skupinu a o jedince v oddělené místnosti, který naopak vyžaduje péči individuální a v krátkých intervalech. Poslední otázky v dotazníku v této části byly směřovány na dokládání psychické způsobilosti výchovných pracovníků. S dokládáním psychické způsobilosti souhlasilo 9 respondentů, 12 bylo proti. Všichni však v současné době považují tento akt za formalitu, která nemá dostatečnou vypovídající hodnotu. Platnost prvních vyšetření bude pomalu končit, je sedmiletá a na půdě ministerstva se stále řeší podrobný popis vyšetření, otázka akreditace psychologů a způsoby odvolání v případě nesouhlasu s verdiktem psychologa a další otázky. Na závěr respondenti vypsali vlastní návrhy a postřehy, které by měly podle jejich názoru být v zákoně uvedené. Nejvíce se objevovala otázka řešení útěkovosti v zařízení. Respondenti ji nevidí v uzavírání zařízení, budování bezpečnostních zábran. Na základě zkušeností uváděli, že děti v zajištění budovy vidí překážku, kterou se snaží překonat. Naopak, po odstranění mříží z oken a neuzamykání dveří u hlavního vchodu došlo ke snížení útěkovosti. Chroničtí útěkáři si cestu k útěku najdou při jakémkoliv systému zabezpečení. Doporučují uzákonit přítomnost minimálně jednoho psychologa v každém

- 64 -

zařízení. Ten by měl za úkol odhalit hlavní příčiny motivace útěku a doporučit přístup výchovných pracovníků vůči dítěti, aby se dalším útěkům zabránilo. Jeden z respondentů z dětského domova se školou kladně hodnotil možnost vzdělávání dítěte ve střední škole mimo zařízení. Dítě v tomto případě nemusí přecházet do výchovného ústavu, je stále v prostředí, které mu nahradilo částečně domov a může dosáhnout určitého úspěchu /příloha č.5/. Zároveň poukázal na výhody zřizování „samostatného bydlení“. Zde si děti vyzkouší první samostatné kroky ve společnosti, kam v den plnoletosti vstoupí a lze je v rámci zařízení stále ještě ovlivňovat.

Zákon byl respondenty převážně hodnocen kladně, poukázali na to, že prosazuje práva všech zúčastněných, je zaměřen především na kladný rozvoj osobnosti dítěte a ovlivnil kvalitu práce výchovných pracovníků.

- 65 -

Závěr Práce je zaměřená na problematiku aplikace zákona č. 109/2002 Sb. a změny ve školských zařízeních pro děti a mládež s ústavní a ochrannou výchovou. V teoretické části je porovnáván nový zákon s vyhláškou, která do jeho uzákonění práci a chod zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy řídila. Jsou zde rozpracovány rozdíly

v počtech dětí a skupin v jednotlivých

zařízeních, v právech a povinnostech zúčastněných stran, změny ve finančních otázkách jako je kapesné, příspěvek na ošetřovné, finanční výpomoc a dary a odměny pro děti. Další část teorie je zaměřená na problematiku ochranné a ústavní výchovy. Na závěr je upozorněno na novelizaci zákona. Praktická část je sestavená z názorů respondentů, kteří se měli formou dotazníku vyjádřit ke čtyřem okruhům, zaměřeným k nejzákladnějším změnám, které zákon č. 109/2002 Sb. přinesl. Cílem bylo zjištění, zda změna měla kladný nebo záporný dopad na práci výchovných pracovníků, zda byla přínosem pro zúčastněné strany a zda jsou nebo nejsou nutné další změny. První část výzkumu, která se zabývala počty dětí v zařízení a ve skupinách, vypovídá o přínosu. Kapacita dětí se v jednotlivých zařízeních příliš nenavýšila, ale navýšil se počet skupin, ve kterých byly počty dětí podle nového zákona sníženy. Přínosem tak byla kvalitnější práce výchovných pracovníků – nárůst individuálního přístupu, větší přehled o projevech dětí,

zkvalitnění

veškeré výchovně vzdělávací činnosti. Ve druhé části byly sledované názory na práva a povinnosti zúčastněných stran. Veškeré připomínky směřovaly k naplnění práv v zájmu dítěte. Výtky k nepoměru práv a povinností byly ojedinělé a nedostatečně odůvodněné. Opodstatnělé

byly

připomínky k právům a povinnostem

- 66 -

zákonných zástupců, které v mnoha případech jsou diskutabilní, zda přispívají k naplnění práv dítěte. Problematika ústavní a ochranné výchovy, která byla řešená ve třetí části, je nejožahavější. Názory se v mnoha bodech rozcházely, ale shodovaly se hlavně v tom, že dítě s ochrannou výchovou není pro zařízení takovou zátěží. Vyčlenění dětí s ochrannou výchovu většina respondentů neviděla jako vhodné řešení. Doporučovali by spíše navýšení výchovných pracovníků za účelem zintenzivnění individuální práce s těmito dětmi. Většina respondentů vidí také potřebu přítomnosti psychologa Vystala také otázka, zda je ochranná výchova ukládána smysluplně. Ve čtvrté části byla řešená otázka kapesného, odměn a darů, finanční výpomoci, zřízení oddělené místnosti, dokládaní psychické způsobilosti a další návrhy respondentů. Kritizovaná byla roční limitace darů a odměn. Finanční výpomoc při odchodu dítěte ze zařízení nevidí většina jako pomocný krok do budoucnosti. Nesouhlas také vyjádřili s krácením kapesného podle paragrafu 23 odst.1/a v době návštěv u zákonných zástupců Další oblastí v této části bylo zřízení oddělené místnosti. I když se zřízením souhlasila větší polovina z dotazovaných, obratem však uváděli, že oddělenou místnost v zařízení nemají, zřizovat ji nebudou a ani nepocítili její potřebu za celou dobu platnosti zákona. U dokládání psychické způsobilosti pracovníků jednotlivých zařízení bylo poukazováno na dobu platnosti zákona a na stálé nedostatky v akreditaci psychologů a obsahu vyšetření. Z vlastních návrhů byly nejčastějším problémem předcházení.

útěky a možnosti jejich

- 67 -

Podle zjištěných údajů lze přínos zákona 109/2002 Sb. hodnotit kladně. Byl jím zkvalitněn vliv výchovných pracovníků, kterým snížený počet dětí ve skupině umožňuje individuální přístup a snadnější realizaci výchovných metod. Rodinné skupiny v dětských domovech napomáhají k reálnějšímu přechodu dítěte z blízkého prostředí do prostředí,

které nepůsobí tak

depresivně, cize, internátně. O pozitivním vlivu takového uzpůsobení prostředí jsou přesvědčené i

výchovné ústavy, které se snaží rodinným skupinám

přiblížit. Stanovení práv a povinností zúčastněných osob staví dítě do pozice rovnoprávného člena. Dochází k likvidaci vžité představy, že rozhodnutím o umístění dítěte do zařízení je dáno do nápravného zařízení a mělo by se s ním jednat jako s odsouzeným. Začíná se pracovat s rozdílem problémy v chování a poruchy v chování. Zjišťuje se, že k odbourání negativního projevu dítěte není potřeba ani oddělená místnost. Aplikace změn, které ze zákona vyplývají, nebyla pro zařízení velkou zátěží. Vyžadovala finanční prostředky, čas a snahu všech pracovníků. Naplněnost zákona byla stanovena do konce roku 2005. Tato podmínka byla všemi zařízeními splněna. Vyplynulo i několik otázek, nad kterými je třeba se pozastavit: -

je potřeba mít ve výchovných ústavech výchovné skupiny nebo dětem umožnit přechod z rodinné buňky v dětských domovech se školou do rodinných buněk ve výchovných ústavech?

-

zabývat se otázkou počtu odborných pracovníků v zařízení a přiřadit i psychologa?

-

vyžadovat samostatné oddělení pro děti s ochrannou výchovou nebo řešit otázku závažných činů mladistvých jiným stylem?

-

apelovat na změnu ústavní výchovy na ochrannou při nevhodném chování v zařízení?

-

jak přimět zákonné zástupce ke kvalitnější spolupráci, která by přispěla k rozvoji dítěte?

- 68 -

-

jak dosáhnout možnosti společné terapie rodičů a dítěte v zařízení?

-

jak řešit navyšující se útěkovost ze zařízení ?

-

mít stavebně technické prostředky k zabránění útěku dětí ve všech zařízeních?

-

je způsob výplaty kapesného správný?

Zákon č. 109/2002 Sb. přispěl k velkým změnám v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Vzhledem k rozsáhlé problematice této oblasti se však budou nedostatky stále objevovat a novelizace zákona bude opětovně nutná. Umístění dítěte do těchto zařízení je závažné rozhodnutí a je nutné, aby pomoc, která jim má zde být poskytnuta, byla účinná.

- 69 -

Resumé Práce se zabývá aplikací Zákona č.109/2002 Sb. a změnami ve školských zařízeních pro děti a mládež s ochrannou a ústavní výchovou. Cílem bylo dokázat, že změny, které vlivem nového zákona v zařízeních vznikly, byly přínosem. Že došlo ke změně pohledu na dítě s potížemi a problémy v chování. V teoretické části je porovnáván nový zákon s vyhláškou, podle které se výkon ústavní a ochranné výchovy řídil od roku 1981. V praktické části vychází autorka diplomové práce z názorů oslovených respondentů, kteří na základě praxe vyhodnotili klady a zápory nového zákona. Zaměřila se především na pasáže, které nejvíce ovlivnily změny v zařízeních. Byly to počty dětí a výchovných pracovníků, práva a povinnosti zúčastěných osob, problematika ústavní a ochranné výchovy. V závěru byly shrnuty získané poznatky a poukázáno na další problematiku, která z průzkumu vyplynula.

Summary This work deals with the application of the Law no. 109/2002 Coll. and with the changes in educational institutions for children and young persons with protective and residential care. The objective was to prove that the changes which had arisen in the institutions thanks to the new law meant a contribution. That the view of a child with behavioural troubles and problems has changed. In the theoretical part I compared the new law with the decree by which the administration of residential and protective care had abided since 1981. In the practical part I started from the opinions of the addressed respondents who had evaluated the strenghts and weaknesses of the new law on the basis of their experience. I focused on extracts which had most influenced the changes in the institutions. These were the numbers of children and educational workers, the rights and

- 70 -

duties of the persons concerned, the problems of residential and protective care. At the close I summarized the acquired knowledge and I pointed out other problems which had resulted from the research.

- 71 -

Seznam literatury 1. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vydání Praha: Portál 2000.776 s. ISBN 80-7178-303-X. 2. MATOUŠEK O., KROFTOVÁ A. Mládež a delikvence. 2. vyd. Praha: Portál 2003, 340 s., ISBN 80-7178-771 . 3. MATOUŠEK, O. Ústavní péče. 2. vydání,

Sociologické nakladatelství

SLON, Praha 1999. 159 s. ISBN 80-85850-76-1. 4. ONDRÁČEK, P. Františku, přestaň konečně zlobit, nebo….. 1. vydání, ISV, Praha 2003. 170 s. ISBN 80-86642-18-6. 5. PROCHÁZKOVÁ, M. Ústavní a preventivně výchovná péče o děti a mládež s poruchami chování. In: VÍTKOVÁ M. Integrativní speciální pedagogika,. Brno: Paido, 2004. 463 s. ISBN. 80-7315-071-9. 6. PROCHÁZKOVÁ, M. Uvedení do etopedie. In: PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky, Brno: Paido, 1998. 234 s. ISNB 80-85931-65-6. 7. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník, 2. vydání, Praha: Portál 1998. 328 s. ISBN 80-7178-252-1. 8. ŘEPOVÁ, P. Speciální pedagogika osob s poruchami chování. In: RENOTIÉROVÁ M., LUDVÍKOVÁ L. a kol. Speciální pedagogika, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2003. 328 s. ISBN 80-244-0646-2. 9. SOVÁK M. a kol. Defektologický slovník, 3. vydání, H& H 2000. 418 s. ISBN 80-86022-76-5. 10. VOCILKA M. Náplň činnosti středisek výchovné péče pro děti a mládež, TECH-MARKET Praha, Praha 1996. 105 s. ISBN 80-902134-5-6. 11. VOCILKA M. Výchovné ústavy v České republice, MŠMT ČR, Praha 2001, 126 s. 12. VOJTOVÁ V. Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti, 1. vdání, Brno MU 2004. 94 s., ISNB 80-210-3532-3.

- 72 -

13. VOJTOVÁ, V. Chování žáků jako edukační problém, In:STŘELEC, S. Studie z teorie výchovy a metodiky výchovy II, 1. vydání, Brno MU 2005. 214 s. ISBN 80-210-3687-7. 14. Zákon 109/2002 Sb o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních v platném znění 15. Zákon 359/1999 Sb., . O sociálně – právní ochraně dětí 16. Zákon 218/2003Sb. O odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže o změně některých zákonů. 17. Zákon 94/1963 o rodině 18. Vyhláška MŠMT 64/1981 ze dne 19.5.1981 19. Vyhlášky MŠMT 334/2003 Sb, kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních. 20. Vyhláška č. 139/1997 Sb.

o podmínkách odborné a pedagogické

způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců.

- 73 -

Seznam příloh 1. Dotazník 2. Mapka zařízení 3. Článek z tisku 4. Článek z tisku 5. Článek z tisku