ROSTEME PŘÍLEŢITOSTMI ANEB PSÁT A MALOVAT DO VĚTRU A DO MRAKŮ… „Zadej ţákovi úkol a zaměstnáš ho, naplň smysluplně jeho volný čas a získáš si ho“, tak by mohla znít odvěká pedagogická zkušenost extrahovaná v přísloví. Nezkrotitelné ţivotní tempo naší současnosti snad ještě více umocňuje onu poznanou pravdu… V ţivotě snáze obstojí připravený, ve veřejném mínění pochopitelně škola, která neovládá svá vrata prvním a posledním zvoněním, ale dohlíţí i na volnočasové aktivity svých ţáků, řídí a přihrává jedinečné zájmové příleţitosti a vytěsňuje tak zhoubné nádory diagnostikovaných pouličních i domácích závislostí či bezradné prázdnoty; slovy jinými škola, která tak docela nepauzíruje ani o „odpolednách“ (někdy i večerech), víkendech, dokonce prázdninách. Upřímnému oboustranně míněnému vztahu učitel – ţák totiţ nelze odzvonit (!), nelze ho nadobro prázdninově odročit, je to úvazek nadčasový, je to poslání. Neţ vydá své ţivotní ovoce, musí se bez ustání „piplat“. Nápad manţelské učitelské dvojice Lady a Ludvíka Mühlsteinových – lemovat ţákovu cestu školním rokem nefalšovaným dobrodruţstvím, totiţ účastí v regionální literární a výtvarné soutěţi – je svým dosahem (byť uţ v legendárním autorském korytu řeky Úpy) podoben poloţení základního kamene významné kulturní instituce. Šestnáct ročníků soutěţe Úpice bratří Čapků proteklo jako říční voda, a přece zůstávají trvale přítomny v otiscích trofejního šestnácteráka, který tu s ţeleznou pravidelností pokorně sklání hlavu, aby se z autorského toku napojil či občerstvil… Co mu přichystal letošní ročník sedmnáctý? „Prázdniny na lodi“, „Rybník“, „Dobrodruţství v moři“, ale i „Ostrov vodopádů“ či „Podmořský svět“. „Západ slunce na řece“ ještě posvítí na „Podzimní prameny“ a „Hlubiny vesmíru“. Pak uţ se ale ozve „Meluzína“, „Padá hvězda“ a „První sníh“… Ostatně i co je psáno či malováno do větru a do mraků, má obzvláště v našem kraji kolem Úpy svůj smysl… Rosteme příleţitostmi. Jaroslav Dvorský, předseda poroty
3. místo: Ruce – Daniela Janatová, ZŠ V Domcích Trutnov
PRVNÍ SNÍH Jako kaţdý rok pomáhali andělíčkové sv. Petrovi rozdávat dárky. Vozili je na menším vozíčku. Sv. Petrovi a jeho pomocníčkům to nevadilo. Pustili se s chutí do práce a rozváţeli nadílku. Vydali se cestou z Havlovic do Červeného Kostelce. Den předtím pršelo, a tak byla cesta rozblácená aţ běda. Špatně se jim vozíček tahal. Zapadal do děr, dárečky se vysypaly a rozbily. Také do kaluţí vozíček vjíţděl. Andílci byli celí postříkaní a zablácení. Špinavé a poškozené dárky teď měly děti na vozíčku. Zatímco se zdraví andílci plahočili po cestě, nemocní andílci se chystali ke spánku. Jednomu z andílků se nechtělo spát. Otočil se a sebral druhému andílkovi peřinku. Druhý andílek si to nenechal líbit a vzal si ji zpátky. Tak se o tu peřinku přetahovali, aţ se roztrhla. Peří se z ní sypalo a sypalo. Ostatní andílci se přidali a začala polštářová bitva. Všechny peřinky se roztrhly. Peří začalo padat z nebeských obláčků na zem. Najednou se cesty, lesy a okolí ocitlo pod bílou přikrývkou. Nebyla to přikrývka z peří. Peří se za tu dobu, co padalo dolů, proměnilo ve sněhové vločky. Všechny napadlo jedno slovo: „sníh“. Na zem padal sníh. Sv. Petra napadlo vyrobit sáňky. Andílkům se pak balíčky lépe vozily, nepadaly a nebyly umazané. Od té doby trhají andílci peřinky po celém světě. Děti si sníh uţívají a mají radostnější Vánoce. Andílkům je odměnou, ţe se na ně dívají veselí sněhuláci. Monika Pulchartová, 6. třída, Městské gymnázium a SOŠ Úpice SMS Je krásný teplý podvečer a já s Ájou sedíme u rybníka, posloucháme hudbu a relaxujeme. Pouštíme prázdninové hity, abychom si zavzpomínali na léto a nemysleli nato, ţe zítra začne škola.
Najednou písničku něco přeruší. Sms. Ája se přes mé nohy natáhne pro telefon a čte. „1.9. v 7:13! S pozdravem pan Zejtřek.“ „Páni, zvláštní jméno. Kdo je to?“ „Nemám tušení, v ţivotě jsem ho neviděla.“ „Zkus mu zavolat zpátky.“ „Tak dobře.“ Sleduji Áji vysmátý výraz a s napětím čekám, kdo to zvedne. Nic. Ája se pořád usmívá, ale to ji brzy přejde. Hodí mobil do trávy a řekne: „Nikdo to nezvedá, určitě si někdo dělá srandu.“ Obě to pustíme z hlavy a znovu se zaposloucháme do písniček z prázdnin. Kdyţ se vrátím zvenčí, začnu si dělat kávu a přitom pustím televizi, protoţe nikdo není doma a já nemám ráda to ticho. Zrovna dávají zprávy. Moc je nevnímám a raději se věnuji mazání chleba. Kdyţ se káva dovaří, sednu si s ní a chlebem ke konferenčnímu stolku, zachumlám se pod deku a začnu sledovat události. Nuda. Samá politika. Začnu tedy přepínat programy tam a zpátky. Je to docela zábavné, jak se střídají na obrazovkách pořád dokola stejné obličeje. Sms…Mrtvá… Zarazím se. Rychle se snaţím najít program, na kterém jsem ta dvě slova slyšela. Kdyţ program najdu, nemůţu uvěřit svým očím. Na obrazovce za hlavou moderátora leţí na silnici mladá dívka s telefonem v ruce. „Dívka byla pod velkým tlakem, protoţe ji pořád někdo obtěţoval na telefonu. Jak nám potvrdily její kamarádky.“ Vysoká moderátorka stála na místě nehody a dělala rozhovory s kolemjdoucími. Mě však nejvíce zaujal urostlejší muţ v policejní uniformě a s knírkem. „Tím chci varovat všechny majitele telefonu, nedávejte číslo nikomu cizímu a nevystavujte ho na internetu. Nemusí to vţdy dobře dopadnout.“ Odpověděl velice hlubokým hlasem. Ještě ţe to neviděli naši. Určitě by mně ten telefon zabavili. Po zprávách si zalezu do vany. Tekla mi krásně teplá voda, takţe se ihned potopím pod vodu. Kdyţ si ale ponořím hlavu, uslyším neobvyklé zvuky. Rychle se vynořím. Co to bylo? Znělo to, jako by někdo křičel. Dostanu strach. I přesto, ţe jsem si chtěla umýt hlavu, se uţ znovu neponořím. Je kolem desáté a já se
uchýlím do postele. Před chvílí dorazili naši, tak můţu v klidu beze strachu usnout. Další den vstávám brzy, abych se stihla připravit na první den školy. Neţ odejdu, skočím si do pokoje pro telefon. Tři zmeškané hovory. Všechny od Áji. Proč mi volala o půlnoci? Nějak to neřeším a vyráţím do školy. Před školou se objímám s přáteli a sleduji nové učitele. Ája však nikde. Po dlouhém přivítání pana ředitele nás vypustí domů. Ája nedorazila na první den školy? Vrtá mi to hlavou, tak se k ní stavím. Stejně nemám co dělat, kdyţ naši jsou pořád na cestách po Česku. U vchodu narazím na její maminku: „Uh. Ahoj, jdeš za Ájou?“ zeptá se překvapeně. „Ano, je nemocná?“ „No, dneska v noci byla náměsíčná a ráno se vůbec nedotkla snídaně a je nějaká zelená. Běţ dál. Já musím do práce!“ zvolala na mě zdálky a zmizela v autě. Kdyţ jsem k Áje vešla, na zemi v předsíni leţela rozbitá lampička a shrnutý koberec, coţ není u nich v domácnosti moc obvyklé. Její matka je šéfredaktorka místních novin a ráda si potrpí na detail. U Áji v pokoji to nevypadalo o nic lépe. Ája zrovna seděla u počítače. Ani si mě nevšimla. Rozhodla jsem se, ţe na ni vybafnu, ale ona byla rychlejší. Bez jakéhokoliv pohybu na mě vyštěkla: „Já vím ţe to jsi ty!“ „Čau Ájo!“ Ája se otočila a já hnedka poznala, ţe něco není v pořádku. Vlasy měla celé rozcuchané, v obličeji výraz děsu a její bělmo nebylo skoro vidět, aţ mě to vyděsilo. „Zase volal a zavolá zas!“ zakřičela na mě. „Kdo volal?“ „Zejtřek!“ odpověděla, aţ se jí rozklepal dolní ret. „Ten chlap ze včerejška?“ Ani neodpověděla a začala vyprávět: „Dneska se mi zdálo, ţe mi někdo volá. Zvedla jsem to a slyšela jen něčí dech a potom výkřik. Okamţitě mě to probudilo. A hádej co? Drţela jsem u ucha mobil a na něm byl zmeškaný hovor od pana Zejtřka. Volal mě celou noc. Nemohla jsem spát. Nikdy jsem mu to nebrala, ale pak jsem to uţ
nemohla vydrţet a zvedla jsem to. Najednou jako bych usnula. Ocitla jsem se v černé dlouhé chodbě. Nic jsem neviděla a necítila, jenom jsem slyšela hrát svůj telefon. Někdo mi volal, sice jsem v ruce drţela mobil, ale nemohla jsem to zvednout, tak jsem ti aspoň zkoušela zavolat, ale asi jsi uţ spala. Nevím, co mám dělat.“ Dala se do pláče. Musím se přiznat, ţe mi ten její příběh přímo vehnal strach do tváře, ale ona ještě neskončila. Začala vyprávět dál: „Ráno jsem obdrţela SMS. Prý jestli chci, aby mně uţ nevolal, mám zítra zajít na Volkanovu ulici do obchodního domu za operátorem.“ „Ale vţdyť ten dům je uţ týden zkrachovalý.“ „Takţe ty si taky myslíš, ţe jsem blázen?“ začne se rozčilovat. „Já nic takového neřekla.“ „Všichni jste na jeho straně. Víš co? Běţ pryč!“ Mávla rukou ke dveřím a naznačila mi, ať odejdu. Další dny Ája také nepřišla do školy. Z dnů se stal týden a já se ji rozhodla navštívit. Nemůţe být uraţená věčně. Kdyţ jsem dorazila k jejich domu, stálo tam policejní auto. Zrovna zvonili u dveří, tak jsem se k nim rozeběhla, kdyţ v tom jsem ho uviděla. Toho policistu z televize. Nikdy nezapomenu na jeho mohutnou postavu a krutý výraz v obličeji. Prudce se otočil, probodnul mě pohledem a zeptal se: „Co tady chceš?“ „Jdu za kamarádkou.“ „Ta je ale pohřešovaná, to nevíš?“ Bylo to, jako by mně vrazil střep přímo do hrdla. Zkameněla jsem a nevypravila ze sebe ani hlásku. Probral mě aţ hlas policisty. „Jestli chceš, tak mi dej své číslo, a aţ cokoliv zjistím, dám ti vědět.“ Bez rozmýšlení jsem mu mé číslo napsala a on zase to své napsal mně. „A jak se jmenuješ, holčičko? Abych si tě mohl do telefonu uloţit.“ zeptal se poněkud mile. „Já jsem Týna a vy?“ „Zejtřek, mé jméno je Zejtřek.“ Kristýna Kasnarová, 8. třída, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec
CO JSEM ZAČ? „Ahoj, jsem Lenka, je mi 12 let a jsem velká pesimistka. I kdyţ, kdo by na mém místě nebyl. Jediný člověk, který mi kdy věřil, byla moje maminka a ta uţ je dávno po smrti. Táta musí dlouho pracovat, aby nás uţivil. Kdyţ se vrátí domů, je unavený a nemá náladu si se mnou povídat. Většinu času tedy trávím v knihovně. Je tam klid, ale zároveň tam nejsem sama. Nenávidím samotu. A nenávidím školu. Zvlášť ty namyšlený holky, které se umí jen posmívat. Často utíkám do vlastního světa, abych zapomněla. Jednoho dne musel taťka odjet na sluţební cestu a nechal mě doma samotnou. Večer mě má přijít zkontrolovat babička. Babičce musím vykat, protoţe zřejmě nemá ráda děti. Ani mě. Při cestě do školy přemýšlím o tom, co jsem vlastně zač. Kdo jsem a jako kdo se mám chovat? Maminka vţdy chtěla, abych byla sama sebou. Jenţe já nevím, kdo vlastně jsem, tak jak mám být sama sebou? Maminka mi moc chybí.“ Na Lenčině tváři se zatřpytila slza. Ovšem neţ se stačila ukázat, Lenka ji rychle utřela, protoţe se blíţila ke škole plné dětí, které kdyby viděly i tu jednu malou slzičku, hned by se jí posmívaly. „První hodinu přírodopis - mám ho moc ráda a baví mě se ho učit. Máme na něj moc hodnou paní učitelku. Dnes píšeme test. Já se na něj učila a jsem si jistá, ţe neudělám ani jedinou chybičku.“ Lenka stojí v rohu chodby úplně sama a jen pozoruje, jak se spolu ostatní spoluţáci baví. Chtěla by jít za nimi. Ale copak můţe? Jakmile se k nim jen přiblíţí, přijde jedna s těch namyšlených holek a začne se jí posmívat. Kdyţ zasedla do své lavice, uslyšela za sebou holky, jak si povídají. Najednou začaly holky po třídě pokřikovat, ţe je zlodějka, ţe jim ukradla tuţku. Lenka moc dobře věděla, ţe to není pravda, tuţky prodávají u nich v papírnictví jen jedny, a tak bylo docela dobře moţné, ţe někdo ze třídy bude mít stejnou tuţku jako ona. Ale bála se odporovat, tak raději neříkala nic. Hned na začátku hodiny přírodopisu rozdala sluţba test a všichni začali rychle psát. Jen Lenka nepsala. Bylo jí najednou strašně těţko, přišlo jí líto, ţe ji holky nařkly
Dav lidí venku ztichl aţ po hodině, kdyţ Lenčino tělo vynášeli ven. Teprve potom si všichni uvědomili, co se stalo a jaký podíl viny na té tragédii mají. Ale uţ bylo pozdě, moc pozdě. Jen pro Lenku ne, byla totiţ šťastná a spokojená. Pavlína Kubíková, 8. třída, ZŠ Roţmitál pod Třemšínem
PADÁ HVĚZDA Malá holčička šla jednoho pozdního večera s tatínkem z kina. Uţ dávno padla tma na vylidněné ulice a na nočním sametu se objevily hvězdy spolu se srpkem měsíce, který vrhal mihotavé bledé světlo na potemnělou ulici. Dívenka klopýtala po dláţdění s očičkama upřenýma na hvězdy. Hledala Velký vůz, avšak ať se snaţila sebevíc, nic, co by jen trošinku vůz připomínalo, nenašla. Místo toho viděla jen nepřehledné mnoţství jasně svítících teček, kterým se říká hvězdy. Uţ chtěla tatínka zatahat za rukáv, ale vtom si její pozornost získala hvězda letící bleskurychle po černém nebeském sametu. Holčička s otevřenou pusinkou hleděla na utrţenou hvězdu, jeţ nakonec zmizela. Bylo dost zajímavé, co se stalo a dětská mysl si to neuměla vysvětlit. Proto se holčička rozhodla vyptat se na to všechno tatínka. Několikrát zacloumala jeho rukávem a poté se tenkým dětským hláskem zeptala. „Tatííí, co to bylo tam nahoře?“ Tatínek byl jejím dotazem náhle vytrţen ze zamyšlení. Sklopil zrak k dcerce a s úsměvem odvětil: „To asi padala hvězda. Pokud si něco budeš přát, ona ti to splní.“ Holčičku tato odpověď uspokojila. A tatínka potěšilo, ţe se vyhnul dalším otázkám na nekonečné téma, proč? Nechtělo se mu vysvětlovat, ţe to je „jen“ meteorit, který shořel kdesi v atmosféře. Odvraťme však pozornost od nočního města k remízku kdesi uprostřed pole s kukuřicí. Tatínek se zmýlil, meteorit totiţ neshořel. Zbyl z něj malý kamínek, který obrovskou rychlostí padal k zemi.
Přeletěl nad korunami bříz, buků a dubů a vší silou narazil do vrby u nevelkého jezírka. Na kůře vzrostlého stromu zanechal hluboký šrám. Odrazil se a spadl do dlouhých vlasů kmotry vrby, kde zůstal vězet. Neproběhlo to jen tak bez povšimnutí, byla to pořádná rána, aţ se šla vylekaná víla Márinka podívat, co se to vlastně stalo. Nic však nenašla krom nepěkné odřeniny na kmeni svého obydlí, vrbě. Nastalo ráno. Sotva první paprsky zářivého slunce dopadly mezi stromy a keře, víla Márinka vstala z postele na tyrkysovém lišejníku. Oblékla si šaty z jitrocele a na hlavu si posadila čapku z bukových lístků. Rychle posnídala chleba s jeřabinovým dţemem a navrch ho zalila šálkem rosy. Spokojeně slétla ze svého obydlí na kámen v jezírku. Nacházel se pod závojem vlasů vrby. Rukou rozčeřila hladinu, čímţ dala své přítelkyni rusalce vědět, ţe uţ svítá a je čas jít do práce. Rusalka jiţ byla po snídani, a tak Márinka nemusela čekat. Hladina se rozestoupila. Lehkými tanečními krůčky přišla k Márince Aqela, rusalka velikosti předloktí s hebounkými vlasy barvy měsíčního svitu a očima temnýma jako řasy, jeţ rostly v jejím jezírku. Márinka byla o trochu menší, ale to nebránilo jejich přátelství. Tak jako kaţdé ráno si popřály dobrý den. Aqela si sedla na kámen ponořený ve vodě a Márinka si tak jako obvykle sedla naproti ní na kořen staré vrby, který vykukoval z vody. Nazítří se měla konat elfí slavnost a vše muselo být dokonalé. Motýlí křídla musela nést novou barvu, poupata petrklíčů, pomněnek a blatouchů musela vykvést… Inu, co vám budu povídat, práce měli všichni nad hlavu. S vycházejícím sluncem se začali slétat první motýli. Napřed jim musely víly umýt zemdlelou starou barvu a aţ potom namalovat nové originální ornamenty. Šlo jim to od ruky. Společně si povídaly o noci: „To ti byla rána, všechno nádobí se rozdrnčelo a váza s první chudobkou spadla a rozbila se na tisíc kousků. Vykoukla jsem ven, ale nic nebylo vidět. Aţ ráno jsem zpozorovala tu strašnou ránu na vrbě. Budu ji muset zamazat, aby se v ní nedrţela voda a nezačala v ní bujet hniloba,“ vykládala Márinka dychtivě svůj noční záţitek Aqele. „To já nic neslyšela tam dole,“ ukázala Aqela bledým prstíkem na jezírko,
„pod hladinou se ţije ţivot trochu jinak a s bělicemi či pulci si nepopovídám a ani jim nemohu vyčíst, ţe jsou hluční.“ Trpce se usmála. Ospalá můra, jeţ čekala, aţ na ni přijde řada, se vmísila do diskuze: „Tak ty jsi to, Márinko, také slyšela?“ Stará můra zalomila rukama a zkroutila obličej do vyděšené grimasy: „Stará sova říkala, ţe to spadlo z nebe, ale nechci šířit drby…“ Při slově, „nebe“ se Márinka i Aqela podívaly vzhůru. Jejich pohled upoutal malý kamínek, hrající všemi barvami, zamotaný do vlasů vrby. Téměř současně po něm chňaply. Jemné ručičky pevně svíraly blýskavý šperk. Obě kamarádky se chtěly před ostatními pochlubit nádherným šperkem. Bohuţel byl pouze jeden, a tak se strhla veliká hádka. Stará můra raději odletěla. Vylekané ţáby vyhřívající se na sluníčku poplašeně naskákaly do vody. Čekající motýlí slečny ohodila sprška třpytivých kapek a nezaschlé barvy se roztekly a promíchaly do neforemných skvrn, a tak během okamţiku vypadaly jako zmoklé slepice. Mnohé zděšeně vyjekly a uraţeně odletěly postěţovat si maceškám. Pár se jich dokonce pokusilo rusalce a víle domluvit, ovšem jejich snahy vyšly naprázdno. Nakonec se i ony rozlétly notně rozčilené za svou prací či do svých domovů. Márinka s Aqelou se zatím přetahovaly o třpytivý kámen. Obě se chtěly pochlubit unikátním skvostem. Chvíli se o něj tahaly na kameni pod vrbou. Poté i ve studené vodě. Na pevnině se celé upatlaly od bláta, avšak ani jedna z nich kamínek nepustila. Nakonec musely usoudit, ţe přetahovat se nemá cenu. Mohlo by trvat i celé dopoledne, neţli by se rozhodlo, která z nich ho ponese na krku zítra na slavnosti. Tolik času ale nemohly obětovat. Aqela proto vyrukovala s návrhem: „Rozpůlíme si ho.“ Márinka se jen nevrle ušklíbla a odvětila: „To ses docela zbláznila?“ Kdyby neměla obě ručičky na kameni, jistě by svůj výrok doplnila několika gesty, avšak i kdyţ měla plné ruce, výraz v obličeji jasně naznačoval, ţe si myslí něco v tom smyslu: „Tobě snad hráblo!!! Copak nepoznáš, ţe tenhleten kámen rozpůlit nejde? Dokonce i elfí klenotník by měl problém…!“ Nahlas však řekla: „Tenhle kámen bys rozpůlením zbavila krásy, a tak by vypadal tuctově.“
Aqela si ji změřila podezíravým pohledem: „Co tedy navrhuješ?“ Márinka se na svou přítelkyni usmála: „Dáme si závod. Kolem tvého jezírka přes ostruţiní…“ Aqela jí skočila do řeči: „A přes potok…“ Společně se dohodly na trase. Kdo dříve popadne drahokam, tomu bude patřit. Společně ho uloţily na vyvýšený kámen. Samozřejmě by po něm mohla jedna z nich chňapnout hned a prohlásit ho za svůj. Ony ovšem byly čestné a určená pravidla respektovaly. Ubrebentěný vrabčák jim závod odstartoval. Obě zašpiněné víly vyrazily kupředu. Ač byla Márinka menší, drţela s Aqelou krok. V místech, kde se plazily šlahouny ostruţin, dokonce Aqelu předběhla. Rusalka se do ostruţiní zamotala. Dotěrné trny ji pevně drţely. Trvalo pěkně dlouho, neţ se vyprostila. Márinka mezitím získala značný náskok. „Sakra, pomyslela si, „teď má náskok a já nemám příliš velkou šanci ji dohonit.“ Márinka se tiše usmála. Představovala si, jak ohromí hosty na slavnosti. Jistě jí šperk budou všichni závidět. Uţ se těšila na závistivé pohledy kolegyň z luk. S myslí v oblacích si neuvědomila, ţe uţ neběţí, ale ztěţka klopýtá v bahně kolem potoka. Bořila se aţ do půlky lýtek a to ji dosti zpomalilo. Znechuceně si uvědomila, jak moc jsou jitrocelové šatičky špinavé od bláta. Tak rychle, jak mohla, proběhla bahnem a skočila na první kámen. Noha se jí smýkla po řasách, jimiţ byl kámen porostlý. Jen stěţí udrţela rovnováhu. Pomalu přeskočila na druhý, třetí a čtvrtý. Rukama vţdy nějakým zázrakem udrţela rovnováhu. Na poslední skočila na neštěstí neopatrně. Tentokrát se neudrţela a spadla do mělké vody. Neohrabaně se vyškrábala na břeh. Aqela ji mezitím dohonila. Márinka byla nucena opustit vysněné představy a plně se soustředit na závod. Proběhly kolem vrby a obě se řítily k cíli. Nedal se určit stoprocentní vítěz. Po kamínku natáhly ruce obě současně. Bohuţel nebyl souzen ani jedné. Hmátly po něm tak nešťastně, ţe ho mohutnou silou vymrštily proti dalším kamenům a klenot se roztříštil na několik kusů. Mnohé dopadly do jezírka nebo do drnů trávy. Větší kusy pozbyly svůj lesk. Uţ nebyl tak pěkný…
Aqela s viditelnou beznadějí v hlase konstatovala: „Tak to jsme podojily… celé dopoledne jsme strávily dohadováním, přetahováním a tímhle závodem a vše bylo k ničemu.“ Nemuseli jste být dobrými posluchači, abyste uhodli, ţe jim bylo oběma do breku. Měly tolik práce s přípravou slavnosti a sotva mohly vše stihnout, zvlášť teď, kdyţ promarnily spoustu času nesmyslným dohadováním. Pláč ani nářky za ně ale úkoly nevyřeší. Vrhly se proto do práce. Opravily motýlům zničené malby na křídlech. Poklidily plácek, kde se měla konat slavnost. A protoţe pilně pracovaly aţ do pozdního večera a poté aţ do ranního rozbřesku, nakonec vše dobře dopadlo. Slavnost byla připravena, jen Márince a Aqele dalo tentokrát více práce dát se do gala. Ta tahanice o kamínek a následný závod jim pěkně pocuchaly jejich exteriér. Mnohem déle jim tentokrát trvalo, neţ vyčistily a vyhladily své šaty a vyčesaly z dlouhých vlasů kusy bahna. A pak na slavnosti uţ byly tak unavené, ţe usnuly v koutku a vůbec neviděly toho krásného prince, který si přijel vybrat nevěstu… A co se stalo s naší spadlou hvězdou? Většina střípků se ztratila v jezírku nebo zapadla do trávy, odkud si je odnesla straka. Kaţdopádně - to je jiţ jiný příběh. Pavlína Loučková, 9. třída, ZŠ Roţmitál pod Třemšínem
MRAVENCI VE SNU Jednou při češtině se mi zdál sen. A byl to opravdu neobyčejný sen. V tom snu byla budova, normální stará časem zchátralá budova, kde ţili naprosto normální, avšak pro nás nijak zajímaví lidé. A jak uţ to u starých budov bývá, měla i tato svůj malý svět zvířat uzavřený za zdmi. Avšak tato budova byla opravdu, ale opravdu hooodně stará a zvířata se v ní vyvíjela a vyvíjela, aţ utvořila sloţitá společenství a nabyla určitého druhu inteligence, který člověk nemůţe pochopit. Ţáby plavaly v ucpaných okapech a sjíţděly vodovodními trubkami jako tobogánem. Chrliče, ač z kamene, jsou také většinou zvířata,
a tyto specifické chrliče uţ dlouhá léta neplnily svou povinnost, protoţe to, ţe je někdo ošklivý, ještě neznamená, ţe je i blbý, a tak pokaţdé, kdyţ pršelo, chrliče se zvedly a šly se schovat pod střechu. A v neposlední řadě také mravenci, o kterých bude tento příběh. Mravenci, o kterých budu vyprávět, jsou černá malá stvořeníčka, která znáte z normálního ţivota. Aţ na to, ţe jako první na naší planetě přišli na tajemství nesmrtelnosti. Ve svém snu jsem viděla, jak ze zápalek stavějí jeřáb, jímţ následně zvedali kostku cukru. Tu dopravili ze stolu na zem, kde ji zapřáhli za kolonu rezavých otroků. Tito nešťastníci, kteří se snaţili proniknout do domu, byli tvrdě potlačeni ve velkých mravenčích dobyvačných válkách a následně se z nich stali otroci, kteří podle návrhů mravochitektů stavěli velkou pyramidu z kostek cukru, na niţ následně nejlepší mravenčí písaři vytesávali tajemství nesmrtelnosti v mravoglyfech. A mezi tím vším jsem viděla, jak projíţdí královna, nesená na vznosných nosítkách, a sleduje, jak jsou kostky vyhlazovány, usazovány na místa a znovu vyhlazovány. A i přes prostý fakt, ţe se koukala na svůj vlastní hrob, se tvářila vcelku spokojeně. Mezitím venku řádila bouře strhávající stromy a lidi, pro nás stále nezajímavé. Okapy byly ucpané, chrliče seděly pod střechou a ţáby vypadávaly přeplněnými okapy na zem do rybníčku, kde dříve bývala zahrada a třešňový sad. Bouře to byla opravdu ohromná a voda padala z nebe v provazcích a stále přibývala. V Mravopolis o bouři samozřejmě věděli, ale nebáli se. Město bylo chráněno mnoha a mnoha přehradami a navíc bylo dostatečně vysoko, aby na něj nedosáhla voda dalších pár let. Byl to opravdu úţasný pohled vidět v jednu chvíli naprostý chaos rozpoutaný venku a v druhou klidné mravenčí město stereotypně přecházející ze vteřiny na vteřinu v naprostém klidu. Avšak to netrvalo dlouho... Viděla jsem, jak na mravenčí pevnosti vyvěšují černou vlajku. Královna zemřela. O chvíli později jsem zahlédla přibíhajícího posla, nesoucího zprávu – předzvěst hrozící katastrofy. Nestihl to.
V běhu ho smetla vlna, která zaplavila předměstí a okolní panství s letohrádky. Převalila se přes hradby města a nezastavila se ani ve 13. kastovním sektoru pro méně neţ málo bohaté mravence. Obklopila ho a vřítila se do mrtvého města a na naši velkou pyramidu. Smetla písaře, kameníky i otroky bez rozdílu, a bez zdrţování pokračovala dál a dál. Jistě vám všem došlo, co se stalo! Velká pyramida z cukru se pomalu, ale jistě během několika vteřin rozpadla a rozpustila. Voda vesele stoupala dál, aţ pod hladinou skončilo celé velkolepé mravenčí království. A náš svět tak na dlouhá léta ztratil šanci odhalit to pověstné tajemství nesmrtelnosti. Avšak takováto tajemství nezůstanou dlouho skryta a jednou zase vyjdou na povrch a pochlubí se svou genialitou. Koukala jsem se, jak voda stoupá a stoupá, a pomyslela si, ţe mravenci přeci jenom nebyli dost chytří, kdyţ postavili svůj městský stát pod úrovní zahrady. To jen dokazuje, ţe i géniové se často pletou v ţivotně důleţitých věcech, jako je třeba přehlédnuté mínus. Vtom mě Lucka vzbudila, ţe je konec hodiny a já ţe uţ bych se mohla konečně postavit. Máte samozřejmě právo pochybovat o tom, co jsem vám právě převyprávěla, a pan učitel můţe namítat, ţe to mělo být realistické, ale sny jsou inspirovány fantazií toho, komu se zdají. A já mám fantazii opravdu velkou... Nela Halašková, 9. třída, ZŠ Komenského, Náchod
POTREFENÁ HUSA NEJVÍC KEJHÁ Bylo jednou jedno malé ptačí městečko Zobákov. Starostou města byl váţený a přísný orel, který by však nikomu ani peříčko nezlomil. Všichni si ţili v městečku šťastně a spokojeně aţ do dne, kdy….
ÚPA Byl to zrovna čtvrtek 28. května a všichni ptáci zvelebovali svá obydlí. V městě panoval klid a pohoda. Kdyţ se však do rukou občanů dostal městský zpravodaj „Drţ zobák“, zavládla ve městě panika. Hned na titulní straně stálo: „Obrovská tragedie! Ze zahrádky pana Vrabce zmizelo zlaté jestřábí peříčko! Nálezce bude náleţitě odměněn!“ Všichni občané se začali navzájem obviňovat z krádeţe. Ptáci se prali, ţe jen peří létalo a zoufalý starosta šel pro radu k moudré sově. Ta mu poradila, aby svolal všechny obyvatele Zobákova na radnici. Kdyţ se konečně dostavila i poslední uloudaná slepice, starosta spustil: „Dámy a pánové, jak jistě víte, u pana Vrabce se stala nepříjemná věc. Obávám se, ţe mezi námi je zloděj!“ Více uţ ale nestihl říci, neboť se v sále rozpoutal boj. Ptáci pokřikovali jeden přes druhého jména těch, které neměli zrovna v lásce. Nejvíce ze všech pokřikovala sojka: „Byla to straka! Straka! Straka zlodějka!“ A kdyţ sojka pokřikovala a poletovala čím dál tím více, spadl jí z křídla kabátek a mezi modrými pírky se zalesklo zlaté jestřábí peříčko! „A hele, kdopak je tu zloděj?“ řekla moudrá sova. Sojka se hned začala vymlouvat, ţe ji poslal Krakonoš a kdesi cosi, ale nikdo jí uţ nevěřil. Peříčko se vrátilo zpět k majiteli, jméno straky bylo očištěno a sojka slíbila, ţe uţ nikdy nic neukradne. A za trest dostala týden veřejných prací v kurníku. Ţivot v Zobákově se vrátil do normálních kolejí a strace uţ nikdo neřekl: „Straka zlodějka“, ba naopak sojce řekl kaţdý: „Sojka práskačka.“ Karolína Kosařová, 9. třída, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec
Vysoko pod Sněţkou, kde Úpa začíná, v mokřadlech na pláni divoká krajina dole dech nabírá. Kameny propluje na březích s kapradím, na podzim čaruje, zdobí se listovím. Řeka je zamčená, nastává zimní čas, voda je ledová, Úpě zamrznul hlas. Sněhem se ozdobí, vytváří návěje, na jaře sluníčkem celá se prohřeje. Kdyţ řeka nevyschne, na světě dobře je. Ale kdyţ zahučí a víry roztočí, Zalije krajinu, serve i klokočí. Pozvolna klidni dech, Úpo, řeko naše milá. Ozdob se, hle tu je mech, buď zase laskavá a tichá. Adam Bečvář, 9. třída, ZŠ Trutnov V Domcích
UFOULÍNSKÁ BÁSNIČKA Na vzdálené planetě, kde ufoulíni ţijí, všichni rádi skáčou a neradi se myjí. Mezi nimi skáče, i ufoulínek Joza, je chlupatý celý a vypadá jak koza. Skáče ve svém domečku, na vysokém kopečku. Má malinkou světničku a v ní zimu trošičku. Joza nemá děvče ţádné, však líbí se mu Ţanetka, kdyţ ji vidí, na Zem spadne. Je to totiţ koketka. Kristýna Sedláková, 6. třída, ZŠ Radvanice v Čechách
STROM FANTAZIE Tam v dáli za modrou řekou, tam, kde tiché proudy tekou. Tam v dáli za zeleným lesem, tam, kde krajina je porostlá vřesem. Tam strom fantazie stojí uţ tisíc let… Svou krásou obohacuje tento svět. Modrý kmen a větve rudé, s ním tu hodně barev bude.
Vedle něho studna stojí, zvířátka z ní vodu pijí. Ta voda je krásně čirá a vyvěrá z ní velká síla. Zraněné zvíře se z ní napije a tím svoji sílu zase nabije. O tomto místě jenom já vím a kaţdý večer o něm si sním… Je to totiţ jen můj sen… Anna Melicharová, 7. třída, ZŠ Roţmitál pod Třemšínem ŢIVOT Jaro, léto, podzim, zima, rok nám ţivot připomíná. Má babička kaţdým dnem, ţila dlouho podzimem.
O kytičkách stále mluví, na zahrádku vzpomíná. Neměla čas celý ţivot skládat ruce do klína.
A podzim se v zimu chýlil, stále byla miloučká, plná zdravé krásné síly, velké chuti, ţivota.
Nemoc jí to všechno vzala, stesk a smutek jí jen dala. A z veselé babičky je věchýtek maličký.
Pak mráz krásné květy svým dechem zmrazil, její ţivot jak by srazil, síly prudce ubyly.
Slibuji jí, ţe to přejde, čas pustíme pozpátku. A ona zas sama dojde na tu svoji zahrádku.
Zlá nemoc ji ranila, radost se jí ztratila. Teď jen sedí, z okna hledí oči smutkem přivírá. Marcela Honyisová, 9. třída, ZŠ Trutnov V Domcích
ZROZENÁ V PODZEMÍ V ten pravý čas, vţdy v setmění, vychází ona z podzemí. Bílá kůţe, černý plášť a v jejích očích je vidět zášť. Přichází si pro ty, co jiţ nastal jejich čas, co na hlavě uţ mají zšedivělý vlas. S kosou v ruce kráčí městem, její dech je jako led, a takhle všude prochází ten náš svět. Je to strašná realita, kdyţ k ţivotu máte chuť, ale tušíte, ţe si pro vás za chvíli přijde – smrt. Anna Melicharová, 7. třída, ZŠ Roţmitál pod Třemšínem
1. místo: Západ slunce na řece – Martin Maršík, ZŠ V Domcích Trutnov
MELUZÍNA Vítr s listím pohrává si, češe holkám dlouhý vlasy. Hravě vlnky nadzvedává, čeří břehy, kde je tráva. Rozvlní lán obilí, rozhoupe zvon na chvíli. Fouká lodím do plachet, pak je zase v klidu hned. A kdyţ fouká do komína, říkáme mu Meluzína. Adam Bečvář, 9. třída, ZŠ Trutnov V Domcích
2. místo: Prázdniny na lodi – Vojtěch Kulda, ZŠ V Domcích Trutnov
1. místo: SMS – Kristýna Kasnarová, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec
1. místo: Podzimní prameny Kristýna Frýdlová ZŠ V Domcích Trutnov
1. místo: Země, voda, vzduch Diana Těšinová Lucie Dobromyslová ZŠ V Domcích Trutnov
1. místo: Liška – Lucie Linhartová, ZŠ V Domcích Trutnov
OSTROV VODOPÁDŮ Vidím krásný ostrov v dáli, jeho svit mě v očích pálí. Zelené stromy, písek zlatý, stojím v něm a pálí paty. Vcházím do deštného pralesa, kdyţ se rozhlédnu, srdce zaplesá. Tolik hmyzu, plazů, ptáků, co na nebi se honí mraků... 2. místo: Včela – Tereza Kytičková, ZŠ V Domcích Trutnov
Však něco mě ruší z mého snění, ozve se vody krásné zašumění. Projdu křovím, uvidím vodopád, zůstanu s otevřenou pusou stát… Nikdy jsem takovou krásu nezahléd, neotálím a vykročím rychle vpřed. Vidím, jak voda po skále dolů padá a krásu si v sobě v tom letu střádá. Chci jít jen o krůček, o krok blíţ, vtom jsem se ze snu probral jiţ. Myslet na tu krásu však pořád budu a určitě tam zas někdy ve snu půjdu.
2. místo: Auto na cestách – Jakub Horáček, ZŠ V Domcích Trutnov
Anna Melicharová, 7. třída, ZŠ Roţmitál pod Třemšínem
KARKULKA Na návsi maličký domeček stojí, v něm ţije maminka s dceruškou svojí. Červená Karkulka holčičce říkají snad kvůli čepičce - lidé si šeptají. Jednoho dne po ránu, kdyţ Karkulka vstala, maminka ji k sobě sladce zavolala. Dnes babička z paloučku narození slaví, vezmi tento košíček, běţ jí popřát zdraví. Bez váhání Karkulka jde navštívit babičku, nepředvídá nebezpečí, prozpěvuje písničku. V červeném kabátku, čapce a sukénce hopsá si Karkulka po lesní pěšince. Na mýtině u studánky stojí starý smrk, tam Karkulce cestu zkříţí znenadání vlk. Kampak jdeš, Karkulko, drze se ptá a co máš v košíčku, dál vyzvídá. Víno a bábovku v košíčku nesu, jdu popřát babičce s kytičkou vřesu. Vlk na nic nečeká, zkratku on zná, k babičce hop a skok hned pospíchá. Buchy buch na dveře a uţ je v sedničce, moc šancí nedává chudince babičce. Spolkl ji tak jako slaďoučkou malinu, teď čeká v posteli na další svačinu.
Mezitím holčička k chaloupce dorazí, ovšem uţ ve dveřích něco ji zarazí. Dobrý den, babičko, Karkulka praví, nesu ti dárek a jdu popřát zdraví. Dneska se babičko divná mi zdáš, pročpak tak veliká ušíčka máš? Oči mám veliké, abych tě viděla, uši mám veliké, abych tě slyšela. Tlamu mám velikou a ostré zuby, a ty tě seţerou a to uţ brzy! Jak pravil, tak udělal, Karkulku seţral, v posteli usnul, to ţe se přeţral. Chrápe tak nahlas, aţ chaloupkou třás, ještě, ţe myslivec zakročil včas. Vlkovi zlému břicho on rozpáral, babičku s Karkulkou zachránit dokázal. Vlkovi do břicha nasypal kamení a potom v bezpečí čekali znavení. Kdyţ se vlk probudil, ţízní se trápil, došel si k potoku, aby se napil. Ale ţe kamení v břiše ho tíţilo, do vody spadnul a to ho zabilo. Všichni spolu oslavili šťastné shledání pak zaslechli z paloučku tiché cinkání! Pohádka končí, má šťastný konec na louce zazvonil kouzelný zvonec. Tereza Štěpánová, 9. třída, ZŠ Úpice – Lány
DĚTI SI HRAJÍ Ráno dítka vstávají, z postýlek se chumlají. Pomalinku polehounku z okna ven se dívají. Padá sníţek padá k zemi, děti chodí závějemi. Radostně se usmívají, na maminku, na tatínka svými očky pohlíţejí. S rodinou si děti hrají, ve sněhu se povalují. Koulují se, sáňkují, sněhuláčky stavějí. Večer dítka domu jdou, do postýlek zalehnou. Maminka jim vypráví, za chvíli uţ spinkají. Lucie Komárková, 8. třída, ZŠ Úpice Bratří Čapků
KAM SE PODĚLY HVĚZDIČKY? Den před Štědrým večerem se Adámek a Evička rozhodli, ţe si rozkrojí jablíčko. Jablíčko rozkrojili, ale hvězdička nikde. Rozkrojili další jablíčko, ale v ţádném z jablíček hvězdička nebyla. Běţeli za tatínkem a maminkou a volali: „Tati, mami, ztratily se hvězdičky z jablíček! Kde je máme hledat?“ Adámek a Evička netušili, ţe zlý drak Bouřlivák všechny hvězdičky ukryl na tajné místo. Bouřlivákovu špatnost pozoroval Jeţíšek. I kdyţ měl spoustu práce s dárky, rozhodl se dětem pomoci. Poslal po andělíčkovi Poštovníčkovi dětem psaní: Milé dětí! Zlý drak Bouřlivák ukryl Vaše hvězdičky pod mohutným dubem, který se nachází na rozcestí za vesnicí. Všechny děti ze vsi se vydaly s Evičkou a Adámkem hvězdičky hledat. A opravdu! Dub celý zářil! Hvězdičky rozsvítily celý strom. Kaţdé z dětí si vzalo jednu hvězdičku domů. Všem přinesla radostné a šťastné Vánoce plné dárků. Petr Čepelka, 6. třída, Městské gymnázium a SOŠ Úpice
O RADKOVI A JIRKOVI V jednom malém městě ţili dva kluci. Jmenovali se Radek a Jirka. Oba chodili do stejné školy i do stejné třídy. Jednoho dne, kdyţ šli ze školy, si všimli velikého plakátu, na kterém bylo moře, velikánská pláţ a krásné slunce. Úplně na ně dýchly prázdniny. „To by bylo něco,“ říká Jirka Radkovi, „trávit prázdniny u moře.“ Kamarádi se zasnili. „Byla by to krása,“ říkají oba najednou. Doma se chlapci začali vyptávat rodičů, co plánují na prázdniny, ţe viděli krásný plakát s mořem. Ale rodiče je odbyli: „Je to drahé, dovolenou mít nemůţeme. Prázdniny u babičky ti stačí!“ slyšel jak Radek, tak i Jirka. Kluci byli dost smutní, stále na nádherné prázdniny museli myslet.
A jednou si zase tak vykračují ze školy a upoutá je leták, na kterém stálo, ţe se za několik dní poběţí velký závod a vítěz vyhrává čtrnáctidenní pobyt u moře s výlety lodí. „To je ono,“ říká Radek, „přihlásíme se a pojedeme k moři.“ Jenţe Jirka se začne smát: „Jak můţeme vyhrát, kdyţ netrénujeme a v běhu zrovna nejlepší nejsme.“ Klukům to však nedalo a hned, jak přišli domů, oblekli si tepláky a šli běhat kolem nedaleké řeky. Trénovat začali kaţdý den, ale síly jim ubývaly, místo aby zlepšovali své časy a výdrţ. Kdyţ vyčerpáním usedli do trávy, kde se vzal, tu se vzal malinkatý skřítek v obrovských teniskách a smál se na celé kolo. Kluci si mysleli, ţe z únavy uţ vidí přelud. Skřítek na ně začal mluvit. Oni však ani pořádně nevnímali, jak byli překvapení. A znenadání byl pryč a v uších jim jen znělo: „Za to, jak se snaţíte, vám pomůţu.“ Foukl jim na tenisky a zmizel. Další den se běţel veliký závod. A co se nestalo? Radek s Jirkou vyhráli. Skřítek opravdu očaroval jejich tenisky. Kluci nemohli uvěřit. Oni pojedou k moři, uţijí si krásné prázdniny. Radek s Jirkou se usmívají, rodiče jim mávají. Jejich sen se splnil. Jedou k moři. A kdopak jim to ještě mává? No, přeci skřítek ve velkých teniskách. Matěj Voňka, 6. třída, Městské gymnázium a SOŠ Úpice
BÍDNÍ LIDÉ HRADU KARPATSKÉHO Sklepení starého hradu bylo vlhké a temné. Dveře se skřípáním povolily. Opatrně jsem nahlédl dovnitř. Nebylo sice vidět, ale měl jsem baterku. Bylo tam schodiště. Pomalu jsem šel a říkal si, ţe by bylo opravdu lepší se podívat na film, jak tvrdil můj bratr Jan. Jdu a jdu, kdyţ vtom se ozve hlas: „Kdo tam?“
Polekalo mne to tak, ţe jsem jakoby zkameněl a nehnul jsem se, ani kdyţ jsem viděl blíţící se světlo. Marně jsem se snaţil utéci, nohy vypověděly sluţbu. Světlo bylo blíţe a blíţe a já se najednou konečně pohnul. Zmámen strachem jsem si však počínal značně neobratně, klopýtl jsem a řítil se dolů k neznámému jako nakopnutý míč. Zastavil mne aţ zvuk praskajícího dřeva dveří, kterými jsem právě prolétl. Zvedl jsem se malátně ze studené podlahy a rozhlédl se. Kolem byly lahvičky a kotle. Jako záhadolog jsem byl zvyklý na podobné prostory. Nepřekvapila mě tedy ani omamná mlha, jeţ se rozlévala po celé místnosti. Vtom vešla podivná postava ve světlém. Zděšen tím, ţe snad doopravdy vidím ducha, jsem se snaţil nenápadně odplíţit, cestu mi však přehradil jakýsi stůl a já se opět ocitl na zemi. „Co tu děláš, brácha?“ řekl duch a pomohl mi vstát. „Jane?“ podivil jsem se, „myslel jsem, ţe jsi doma.“ Po této zkušenosti jsem se vzdal svého povolání a stal se vinařem v bratrově hradním sklípku, který přede mnou tak dlouho úspěšně tajil. Karel Plašil, 7. třída, ZŠ Komenského, Náchod
PICHLAVÉ ZAMYŠLENÍ Pocházím z jednoho malého nenápadného semínka. Spolu s rozvětvenou rodinou jsem vyrůstal s mnoha brášky, sestřičkami, bratranci i sestřenicemi. Vyrůstal jsem v úhledných řadách tak zvané „školky“. Měli jsme skvělou péči a moc se nám tam líbilo. Chutná hlína, pravidelná zálivka, kypření a okopávání - no prostě paráda!!! Později nás přesázeli na krásný palouk nedalekého lesa. Mnohá z lesních zvířátek nás okukovala a ráda by nás i ochutnala. Plůtek zvaný oplocenka tomu však bránil. Vyrostli jsme do krásy a síly. Jednoho dne, bylo uţ venku docela chladno, jsem byl vybrán spolu s několika kamarády, abych se stal nositelem velké radosti. Jeden tatínek s několik dětmi si mě vybral a odnesl mě k nim domů. No to vám byla krása!
Upevnili mě do stojánku, kam mi pravidelně nalévali vodu. Potom přišel ten nejkrásnější okamţik v mém ţivotě. Dostal jsem třpytivé ozdoby, lesklé řetězy, zářící světýlka a nakonec mi na úplný vršíček připevnili krásnou, jemnou hvězdičku. Vypadal jsem přímo pohádkově! Pod mé ozdobené větve přinesli krásně ozdobené dárečky. Děti i rodiče se radovali z dárečků i z mých voňavých větviček. Byl jsem moc rád, ţe jsem mohl být při tom všem. Sváteční dny však uplynuly a ozdoby jsou zpět ve svých krabicích. Ale já jsem mohl způsobit radost ještě jednou. Pochutnala si totiţ na mě krásná chlupatá kozička Jůlinka. Myslím, ţe kdyby se podařilo kaţdému rozdat tolik radosti jako mně, hned by se na světě ţilo lépe, nemyslíte??? Marie Česenková, 7. třída, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec
POSLEDNÍ NOC “Járo, nepůjdeš si uţ lehnout?" Zeptal se Marián svého nejlepšího kamaráda. Oba byli totiţ bezdomovci. Ještě před pěti lety byli skvělými obchodními partnery. To ale změnil nákup akcií od společnosti, která byla ve krachu. Splatit její dluhy se nepovedlo, tudíţ se museli vzdát všeho, čeho dosáhli. „Jo, hned, jenom si zapálím oheň a postavím si na čaj.“ „Tak mi taky udělej, prosím.“ „Udělám a aspoň se v té silné zimě trochu zahřejeme.“ „Hlavně pak nezapomeň ten oheň uhasit.“ „Neboj.“ Po chvilce však přišla na Mariána dřímota a usnul. Jaroslav se usmál, vzal si čaj a sednul si k ohni. Koukal se na plamen a vzpomínal na staré časy. Jak tak vzpomínal, víčka se mu klíţila k sobě. V duchu si říkal, ţe ještě musí uhasit oheň. Na víc se ale nezmohl. Usnul a plápolající plameny zůstaly bez kontroly.
V noci se Marián probudil a viděl, jak oheň stále hoří. V duchu si řekl, ţe by ho měl něčím zakrýt, aby něco nechytlo. Ve své chatrči našel několik papírových desek. A vůbec ho nenapadlo, co by se mohlo stát. Nicméně oheň obloţil deskami a šel se ven projít. Po hodině procházky venku se začal vracet ke svému příbytku. Jenomţe nemohl uvěřit svým očím. Necelých pět set metrů od domova spatřil, jak nekontrolovatelně hoří jeho chatrč. Bez přemýšlení se k poţáru rozběhl. Volal: „Járo, Járo, jsi v pořádku? Slyšíš mě?“ Nikdo se ale neozýval. Pokusil se dveře vyrazit, ale byly tak horké, ţe si přes svůj slabý svetr popálil paţi. Nemohl nic dělat, a tak běţel na nejbliţší hasičskou stanici. Hned potom, co si Mariána vyslechli, vyjeli hasiči se svou technikou k hořící chatrči a za bezmocným Jaroslavem. Hasiči okamţitě začali hořící obydlí hasit. Mariána si přebrali lékaři a usadili ho do sanitky. Hasiči se zatím pokoušeli poţár uhasit. Hasili čtyři hodiny, neţ se jim poţár podařilo dostat pod kontrolu. Potom ale nastal další problém. Hasiči totiţ nevěděli, co se stalo s Járou. Volali na něj, ale nikdo neodpovídal. Kdyţ se hasičům podařilo dveře vyrazit, našli pouze bezvládné tělo. Bylo celé ohořelé. Marián najednou vyběhl a začal křičet: „Co je s ním?! Bude v pořádku? Tak co!“ Velitel zásahu přišel k Mariánovi a oznámil mu: „Pane Krejčí, váš přítel, pan Beránek, zemřel.“ „Ne, to není moţný.“ „Bohuţel, lékař konstatoval okamţitou smrt.“ Marián tomu nemohl uvěřit. A byl neuvěřitelně zdrcen. Marián se ze ztráty svého nejlepšího kamaráda uţ nevzpamatoval. Neustále si vyčítal svoji osudovou chybu. Někdy dokonce Járu „viděl“ a „mluvil“ s ním. Jednoho dne zašlo jeho chování tak daleko, ţe ho zavřeli do psychiatrické léčebny. Zprvu sice odporoval, ale pak si uvědomil, ţe je to pro něj to nejlepší. Miroslav Tomeš, 7. třída, ZŠ Úpice – Lány
DOBRODRUŢSTVÍ V MOŘI Mám kouzelný prsten. Ani nevím, jak se ke mně dostal, ale jednoho dne jsem ho našla pod polštářem na posteli. Od té doby se mi začala plnit přání. Přání, o jakých se mi ani nezdálo. „Lauro, přijdeš pozdě do školy!“ volala na mě mamka. Seděla jsem na ţidli v pokoji a dívala jsem se na barevné rybičky v akváriu. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo plout nad mořským dnem a zaţívat nekonečná dobrodruţství. Jenţe to se nestane. V tu chvíli se všechno přede mnou začalo točit. Zdálo se mi, jako bych se dostala do víru barev. Modrá, zelená, ţlutá, červená. Najednou se všechny barvy smíchaly. Vytvořily portál, který mě nasál dovnitř. Zavřela jsem oči. Ucítila jsem prudký náraz. Kdyţ jsem je otevřela, vznášela jsem se ve vodě. Podívala jsem se nahoru. Nacházím se moc hluboko, vyplavat nahoru uţ nestihnu, přemítám a loučím se se svým ţivotem. V tu chvíli jsem se nadechla. Nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu. Myslela jsem, ţe se budu topit. Ale místo toho jsem mohla normálně dýchat. Ještě neţ jsem se stihla vzpamatovat, něco se dotklo mých zad. Prudce jsem se otočila. Za mnou plavalo hejno krásných ryb. Hned jsem je poznala. Klauni očkatí. Dlouho jsem se na ně dívala, kdyţ se najednou rozutekli. Zůstala jsem v tmavém moři sama. Zdáli se ke mně přibliţoval nějaký stín. Ţralok? Oddychla jsem si. Ze stínu se vynořil rejnok a vůbec si mě nevšímal. Pozorovala jsem ho a rejnok v klidu krouţil kolem mě. Najednou se jich v dálce objevilo více. Někteří byli velcí, jiní malí. Proplétali se mezi sebou, sem tam zrychlili, jindy zase zpomalili. Chvíli to vypadalo, ţe v tomto moři existuje jenom mír. Ale mýlila jsem se. Doprostřed hejna vplul ţralok. Vyděsila jsem se. Chtěla jsem utéct. Nešlo to. Rejnoci se polekali a naprosto mě pohltili. Ocitla jsem se uprostřed všeho toho zmatku. Viděla jsem jenom černo. Celá vyděšená jsem se otáčela kolem své vlastní osy. Kdy to všechno skončí? Rejnoci se naráz rozprchli a já zahlédla, jak jejich stíny mizí v dálce.
Pomalu jsem se ohlédla za sebe. Ţralok si pochutnával na své oběti. Udělalo se mi špatně. Snaţila jsem se co nejtišeji dostat do bezpečné vzdálenosti. Dravá ryba si mě však všimla. Nějakou dobu jsme se probodávali pohledem. Ţralok upustil svou kořist. Věděla jsem, co bude následovat. Rychle jsem se rozplavala pryč. Nemám ţádnou šanci. Predátor se pustil za mnou. Zkusila jsem vyplavat nahoru. Nacházela jsem se ale moc hluboko. Uţ uţ jsem myslela, ţe mě ţralok dostane, kdyţ jsem uslyšela velrybí hlas. Ţralok se v tu ránu vydal pryč. Ke mně se blíţila dlouhá, mohutná velryba. Oči se mi rozšířily hrůzou. Velryba otevřela tlamu. Ale ne. Velryby přece lidi nejí! Dala jsem se na úprk. Hned nato jsem zjistila, proč mě chce ryba sníst. Kolem mě se hemţil plankton. Snaţila jsem se dostat pryč. Nějaká neznámá síla mě však táhla jinam. K velrybě. Zavřela jsem oči. Chci domů. Chci domů, opakuju, ale nic se neděje. Celá vystrašená jsem se podívala do velrybí tlamy. Uprostřed ní se najednou objevil portál, který mě sem donesl. Nemohla jsem uvěřit, ţe chce, abych vplula dovnitř. Rozhlédla jsem se kolem a naposledy se pokochala pohledem. Nakonec jsem vplula do velrybí tlamy. Ocitla jsem se v portálu. Křičela jsem a čekala, aţ ucítím prudký náraz. Dopadla jsem však na něco pohodlného. Otevřela jsem oči. Seděla jsem na ţidli, přede mnou akvárium a tikající hodiny. Neţ jsem se vzpamatovala, ţe se čas nezměnil, vyrušil mě známý hlas: „Lauro! Kde se touláš?“ zavolala na mě znovu matka. Popadla jsem školní tašku a celá překvapená jsem spěchala do kuchyně. Po cestě do školy jsem přemýšlela o tom, ţe se prstenu co nejdříve zbavím. Bála jsem se, ţe mě budou čekat ještě děsivější dobrodruţství, i kdyţ jsem na svůj záţitek myslela kaţdou minutu. Karolína Borsová, 7. třída, ZŠ Velké Poříčí
RYBNÍK Jsme na okraji vesnice, ze které nedočkavý čas vytváří spíše stále rostoucí město. Příroda zde bezmocně ustupuje před bezohlednou civilizací, naříká a vzdychá. Jen zřídka se jí podaří nás obyvatele přelstít a potrestat záplavami nebo nějakou jinou nepříjemnou událostí. Nedělá to proto, ţe by byla zlá nebo ţe by se tím bavila, ale chce nám tím alespoň trochu přiblíţit, jak se k ní chováme, jak se cítí, kdyţ jí kácením stromů vlastně řeţeme její stále méně početné ruce. I přesto, ţe tento boj mezi přírodou a civilizací pořád nabírá dech, se dá v mnohých koutech světa najít klidné místo, kde vítězí příroda. Já jsem takové našel. Je nedaleko mého domova. Vlastně nás dělí jen neveliká louka. Na první pohled je docela obyčejná, ale kdyţ přes ni přejdete, zjistíte, ţe je to jakási hranice mezi dvěma světy. Mezi betonovým královstvím, které obývají auta, stroje a lidé, a královstvím přírody, jehoţ obyvateli jsou barvy, vůně, velké i malé stromy, nespočet ptáků, ryb a mnoho dalších tvorů, kteří zde ţijí klidným ţivotem. Ten, kdo rozhrne větve stromů, stráţců té nádhery, divţe neomdlí. Ano, taková je krása rybníku. Rybníku, který znám jako své boty a on mě jako své ryby. Kdyţ ranní paprsky slunce rozeţenou mlhu a začnou zahřívat hladinu, probudí se první vlnky, které se rozběhnou na všechny strany oznámit všem obyvatelům, ţe mají vstávat. Starým vrbám se brzké vstávání nezamlouvá, jejich slabé větvičky se snaţí zastavit neposedné vlnky, které je lechtají na kořenech. Z rákosí vyskakují ţáby, vodu čeří vyhřívající se kapři a plovoucí kachny. Větřík rozkmitává lístky statných olší. Tato známá melodie, opakující se kaţdý den, otevře zobáčky sýkorkám, vrabcům i zvonkům. Jejich hašteření probudí líného datla, hnízdícího v den co den truchlící vrbě, který jako jediný dokáţe sytými údery svého zobáku donutit ospalé vrásčité vrby, aby se vzbudily. Ale to uţ je slunce v plné síle, kukačka svým pronikavým hlasem hlásí poledne. Staré vrby, touţící po vodě, svěšují své vlasy k hladině.
Všechno ţivé hledá místo, kam pálící prsty nedosáhnou. Aţ na ještěrky. Ty se naopak přestrkují o kaţdý paprsek. Slunce dnes uţ splnilo své poslání a předává svou moc noci. Ta se snáší v černých šatech posypaných zářícími hvězdami a spolu s měsícem pozoruje ve větru tančící vlasy vrb, které jako by ukládaly ke spánku celý rybník. Nebude trvat dlouho a ke spánku se uloţí i vrby. Tak skončí dnešek a stejně tak zítřek. Pořád je to stejné, ale přesto je na co se dívat. Byla by škoda z těchto míst udělat další betonové království. Tak proč se o to vlastně všichni snaţíme? Příroda boj s civilizací prohrává. Nebo se mi to jen zdá? Co kdyţ si šetří síly a jednou nám to všechno do puntíku vrátí? Jan Prouza, 8. třída, ZŠ Komenského, Náchod KDO JSEM A CO TU DĚLÁM Otvírám oči, ale vše se mi zdá rozmazané. Párkrát zamrkám a začínám zaostřovat zrak. Rozhlíţím se kolem. Nic nepoznávám. Nevím nic. Kdo jsem? Kde to jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala? Na ţádnou z těch otázek neznám odpověď. Uvědomila jsem si, ţe leţím na břiše a nemůţu pořádně dýchat. Přetočila jsem se na záda a zahleděla se na šedé nebe. Leţela jsem tak několik minut, a pak jsem se rozhodla prozkoumat okolní prostředí. Posadila jsem se a pořádně se rozhlédla. Kolem mě stály nějaké kameny v podivných úhlech. Nemohly tam tak stát jen tak od přírody. Něco... nebo někdo je tam musel dát. Nevalně si na ně vzpomínám, dokonce uţ i vím, jak se jim říká. Jsou to náhrobní kameny. Je to zvláštní. Nevím nic, ale přesto si pamatuji, co to jsou náhrobní kameny i hroby samotné. Postavila jsem se a vydala se na průzkum. Vysoko nad stromy se leskl kříţ. Šla jsem směrem k němu. Přes cestu se táhlo spousta kořenů a válelo se tu spousta mokrého listí a
hlíny. Důkaz, ţe se tu o to dlouho nikdo nestaral. Kolem jsem slyšela divné zvuky. Jakoby nářek a smích. Pláč, zvědavost. Dokonce hlasy. Rozhlíţela jsem se, ale nic jsem nespatřila. Jenom občas jsem zahlédla nějaký pohybující se stín. Ale nebyl černý jako ostatní stíny. Byl kouřově modrý nebo šedivý. Moc jsem se o to nestarala. Zajímalo mě, kam dojdu. Cesta se zdála nekonečná. Pořád se někde kroutila a mě začínala postupně chvátit panika. Co kdyţ jsem se ztratila? Co kdyţ chodím v kruhu? Co kdyţ...? DOST! Musím začít myslet na něco jiného. Čím dál jsem šla, tím víc jsem si uvědomovala, jak se dere na povrch nějaký hluboko pohřbený instinkt. Soustředila jsem se na něj a zapomněla tak na tíseň. Snaţila jsem se rozeznat, co je to za instinkt. Jestli je to pud sebezáchovy nebo třeba pud sebevraha. Ten bych měla dost nerada, protoţe svoje instinkty poslouchám a nechtěla bych, aby mě sebevraţedný pud dovedl k otevřenému hrobu. Mohla bych do něj skočit a vyhladovět a tím ukončit svoji existenci. To nechci. Byla jsem čím dál tím víc uvolněnější. Nechápala jsem proč. Zčistajasna mi něco podseklo nohy. Spadla jsem na kamennou zem těsně před louţi vody. Rychle jsem se ohlédla po tom něčem, co způsobilo můj pád. Oddechla jsem si. Byl to jenom kořen, který se prodral aţ nad zem. Otočila jsem hlavu zpátky dopředu a chtěla se zvednout. Jenţe jsem zahlédla v hladině kaluţe svůj odraz. To bylo poprvé, co jsem se uviděla. Měla jsem dlouhé vlasy rovné jako hřebíky. Sahaly mi někam k pasu. Nejzvláštnější na nich však byla jejich barva. Měly přenádhernou černou barvu. I v této kaluţi bylo vidět, ţe jsou tak černé, aţ v nich jsou modré odlesky. A to nebylo všechno. Mé oči zářily taktéţ černou barvou. Doslova přímo ţhnuly jako uhlíky. Všechna ta černá kontrastovala s mojí pletí. Ta zase měla křídovou barvu a působila skoro průsvitně. Tak moc byla čistá. Nemohla jsem od toho obrazu odtrhnout oči. Okolo mě něco proletělo. Zvedla jsem tvář a spatřila nějaký stín, nejspíš ducha, jak mi ukazuje, ţe mám vstát a jít dál. Vypadal
důvěryhodně, a tak jsem se sebrala a postavila se. Postupovala jsem dál. Mezi keři zablesklo světlo. Konečně se přede mnou stromy rozevřely v malou mýtinu. Byly zde hroby, které skoro celé zakrývala tráva a mech. Uprostřed stála masivní kaple. Měla jednu věţ, na jejímţ vršku si hověl zlatý kříţ stářím na několika místech oprýskaný. To jeho špička mě přiměla jít aţ sem. Pomaličku jsem se k ní začala přibliţovat. Třeba se tam dozvím něco o sobě nebo co tu vůbec dělám. Nebo taky ne. Ale co můţu ztratit. Vykročila jsem ze stínů stromů. Jakmile jsem prošla kolem prvního hrobu, objevila se nad ním průsvitná postava. Byla mi povědomá, a tak jsem si ji chtěla prohlédnout ještě víc zblízka. Jenţe ona couvla a ukázala na tu kapli. Kdyţ jsem nic nedělala, rychle překmitla pohledem na kapli a pak zase zpátky na mě. Naznačovala mi, abych šla tam. Pokračovala jsem tedy dál. Nad kaţdým hrobem, kolem kterého jsem uţ prošla, se objevil duch. Nejspíš toho, kdo je tam pochovaný. Kdykoli jsem se na někoho podívala, ukázal na kapli. Došla jsem k jejím dveřím. Klika byla oprýskaná a zrezivělá. Dveře z dubového dřeva vypadaly jako nové aţ na časté rýhance. Také byly tak trochu vlhké a porostlé mechem i lišejníkem. Sáhla jsem po klice a pokoušela jsem se otevřít. Nešlo to. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Nehnuly se ani o milimetr. Po očku jsem pokukovala po těch duších a odhadovala jejich reakci. Někteří se tvářili zamračeně a někteří zase tak jakoby nijak. Jakoby znuděně. Jako kdyby toto viděli uţ mnohokrát a vţdy to dopadlo stejně. Napadlo mě, jak asi, ale nebyla jsem si jistá. Někdo se tvářil zmateně. Nejspíš nevěděl nic. Jako já. Snaţila jsem se hrozně moc ty dveře otevřít. Zapírala jsem se nohama, kopala jsem do nich. Nic. Byla jsem zoufalá. Tušila jsem, ani nevím jak, ţe kdyţ ty dveře neotevřu, skončím jako ti duchové se zmatenou tváří. Stanu se nevědoucí. Z ničeho nic mě něco napadlo. Bylo to, jako by mě něco ovládalo a dělalo za mě pohyby. Poodstoupila jsem od těch zpropadených dveří a upřela na ně své černé ţhnoucí oči. Soustředila jsem se jenom na ty dveře. Zpočátku se nic nedělo, ale pak se začaly kroutit.
Jako by do nich naráţela neviditelná síla. Kdyţ uţ to nemohly vydrţet, rozletěly se na tisíc kousků. Koutky úst se mi zvedly do úsměvu. Rychle jsem vrhla pohled nalevo i napravo. Všichni duchové měli překvapené a vykulené obličeje. Nevšímala jsem si jich. Zajímalo mě jenom to, co bylo uvnitř. Plna zvědavosti jsem vstoupila do kaple. Vnějšek kaple hodně klamal. Uvnitř byla čistá a udrţovaná. Všude kolem poletovali andělé. Bílí andělé s bílými křídly. Jakmile si mě všimli, utvořili kolem mě ve vzduchu kruh. Usmívali se. Nevěděla jsem proč. Ostatně, co jsem věděla? Chtěla jsem promluvit, ale rychle ke mně jeden přiletěl, nejspíš jejich vůdce, a přiloţil mi prst na ústa a zavrtěl hlavou. Odmítání uţ bylo dost, pomyslila jsem si a stáhla jeho prst ze svých rtů. Podíval se na mě zmateně a s otázkou v očích. Řekla jsem jen: „Chci vědět, kdo jsem a co tu dělám.“ Karolína Schmidtová, 8. třída, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec
DOCELA OBYČEJNÝ PŘÍBĚH „Viník by se měl stydět, uţ za to, ţe se nedokáţe přiznat!“ křikla na nás třídní. Rozbolelo mě břicho a polil pocit nepříjemnosti a viny. To chce hlavně klid, vţdyť to mohl být kdokoliv. Kdo by podezíral zrovna mě? No jo, ale stejně bych se měla přiznat... Nesmysl, z toho by byl průšvih, lepší je mlčet a dělat jakoţe nic. „No, jak chcete,“ zlomila nad námi hůl. „Můţete jít na oběd,“ propustila nás. „Sandro, prosím tě...,“ v tu chvíli ve mně zatrnulo. Krve by se ve mně naše drahá třídní nedořezala. Prasklo to, někdo mě viděl, ví, ţe jsem to byla já, „zavolej prosím tě Honzu, potřebuji si s ním o něčem pohovořit.“ Ne, tak to neví. Pravdou je, ţe tyhle situace nesnáším zrovna dobře. Neumím si představit, jak bych snášela zatloukání vraţdy. Zřejmě bych se zhroutila... Zavolala jsem Honzu a počkala, aţ se všichni vytratí z šaten, abych se mohla potichu vkrást do
druhého patra směrem k naší třídě. Dveře jsou otevřené, mám štěstí. Vyuţiji šance a přiloţím ke škvíře levé ucho. „Honzo, nechci tě podezírat, ale nikdo jiný mě nenapadl. Viděla jsem tě, jak jsi šel do třídy. Nebyl jsi to ty?“ „Já?“ podivil se Honza. „Podívej, lepší by bylo říct mi to rovnou, neţ se situace ještě zhorší, čím déle se to bude natahovat, tím větší trest pro viníka.“ Přejel mnou mráz. „Ale já to váţně nebyl. Proč bych to dělal?“ Seber odvahu, seber odvahu, zaříkávala jsem se v duchu. Přiznej se a zachraň si kůţi. Bude sice trochu odřená, ale pořád lepší neţ zatloukat. Aţ se na to přijde, bude to horší, radši se přiznej hned... „Dobrý den, paní učitelko, můţu na chvilku?“ zaťukala jsem a vstoupila do prázdné třídy. Prázdnotu narušovala jen třídní sedící za učitelským stolem a Honza stojící jako loutka před ní. „Sandro, co potřebuješ? Prosím tě, počkej, my tu teď něco řešíme.“ „Ale ono je to důleţité...,“ znervózněla jsem. „Počkej prosím chvíli za dveřmi,“ hodila po mně omluvně očima. Nadechnout se a... „To jsem byla já.“ „Co prosím?“ vypadalo to, ţe zřejmě neví, o čem to mluvím. „To já jsem rozbila tu skříň.“ Třídní nevěřila vlastním uším a Honza si zakrýval dlaní úsměv. „Ty?“ Ona mi snad nevěří nebo co... „Byla to nehoda.“ „A jak se ti to povedlo, prosím tě?“ „Při odpolední pauze jsem si šla do třídy pro peněţenku. Kdyţ jsem si ji vzala a vracela se, nedívala jsem se před sebe a šla plnou rychlostí. Jenţe nějaký chytrák nechal na zemi housku s máslem, nebo co to bylo, a já po ní uklouzla. A protoţe jsem padala, chytla jsem se skříně. Při té rychlosti, síle a malé hmotnosti skříně jsem ji svalila na zem.“ A protoţe byla z roku raz dva, měla jen malou šanci přeţít, řekla jsem si v duchu.
Honza se musel otočit a jen taktak potlačoval smích. Třídní učitelka nejspíš stále nevěřila svým uším. „A proč jsi mi to neřekla?“ „V té chvíli jsem jen ztuhla, a kdyţ jsem si všimla, ţe je skříň na kousky, radši jsem odešla. Tu jsem ale viděla Honzu, jak jde po schodech, nejspíš do naší třídy, a schovala jsem se za zeď. Modlila jsem se, aby mě neviděl. A jen co mi zmizel z dohledu, pelášila jsem ven z budovy.“ To uţ to Honza nevydrţel a začal se smát nahlas. Měla jsem chuť ho něčím praštit. Zas tak směšné to není... Učitelka si ho však nevšímala. „Ještě ţe tě ta skříň nezabila,“ oddychla si, „a já uţ podezírala Honzu. Myslela jsem, ţe to někdo udělal schválně. Stejně pořád nechápu, proč ses nepřiznala hned...“ „V tu chvíli to prostě člověka nenapadne, a kdyţ mu to pak dojde, uţ je pozdě,“ trhla jsem rameny. „A navíc jsem doufala, ţe to nikdo nebude řešit...“ „Jsem ráda, ţe ses sama přiznala, horší by bylo, kdyby se na to přišlo a ty bys byla za lhářku. Já to uţ nějak zařídím, teď uţ běţte,“ propustila nás. Takovou reakci jsem ani ve snu nečekala. I kdyţ má své mouchy, je svým způsobem fajn. „Ty jsi stejně číslo,“ usmál se Honza na schodech. „Hm...,“ zrovna před ním jsem se přiznávat nemusela. To mě ale zas tak netíţilo. I kdyţ cítím, jak to ze mě spadlo, pořád mám v sobě stud. A navíc je mi jasné, ţe mě trest a uhrazení částky za skříň nemine. Aneta Hasilová, 8. třída, ZŠ Velké Poříčí 2. místo: Večerní zvyk – Zuzana Součková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec
TENTO PROJEKT SE USKUTEČNIL S FINANČNÍ PODPOROU TĚCHTO SPONZORŮ :
Tiens Group
Vydal Klub přátel bratří Čapků a města Úpice u příleţitosti 17. ročníku literární a výtvarné soutěţe: Úpice bratří Čapků 2011 ve spolupráci se ZŠ Bratří Čapků Úpice Texty a ilustrace: účastníci soutěţe Porota: Jaroslav Dvorský (předseda), Patrik Eichler, Jana Hanousková, Jindřiška Hylmarová, Jarmila Kašparová, Anděla Králová, Alena Křivská, Karel Řehák (literární část soutěţe), Květa Krhánková (předsedkyně), Alena Kadaníková, Jana Kadaníková, Alena Křivská, Alice Ludvíková, Miroslav Malý, Daniela Mikešová, Vlasta Páslerová, Zdeněk Petira, Stanislav Špelda (výtvarná část soutěţe) Korektura: Jarmila Kašparová Fotografie: Miroslav Janek, Karel Kovář a Oldřich Šlegr Tisk obálky: OFSET Úpice Počítačové zpracování a tisk: Ing. Jaromír Beránek Úpice 2011
