Firemní časopis o všem, co se kolem Vás děje.
2 č íslo
M A G A Z ÍN
REPORTÁŽ: Rekonstruujeme budovu českého konzulátu v Paříži ROZHOVOR: Jiří Šimek: Pracovat pro Šupicha bylo obrovskou zkušeností PROJEKTY: Herna District Prague, CEITEC Brno, Nemocnice Jindřichův Hradec a Uherské Hradiště, Městský stadion Ostrava – Vítkovice, Opláštění objektu v areálu VUT Brno
13
2 / Reportáž
ÚVODNÍK
OBSAH
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
ÚVODNÍK Obsah, tiráž ................................................................................................................. 1
po roce opět přichází jaro – doba rozkvětu nejenom v přírodě, ale i na trhu. Přeji nám všem, aby bylo úspěšné. Česká republika v uplynulých týdnech a měsících žila především volbou prezidenta. Jakého lidé zvolili, takového máme. Nepřísluší mi to jakkoli komentovat. Co ale chci říci: čas ukáže, zda je přímá volba hlavy státu to nejlepší pro náš národ. Prezident se v mnoha předvolebních i povolebních projevech často vyjadřoval k ekonomice a trhu. Zastává názor, že stát má výrazně zvýšit investice, což by mohlo přinést zajímavé zakázky a práci i nám. Naše společnost potřebuje především politickou stabilitu a klid, aby se mohla stabilizovat, rozvíjet a obchodovat. V těchto týdnech dokončujeme řadu významných zakázek v Česku i zahraničí. Pokračujeme, a jsem za to rád, v orientaci na realizaci staveb v zahraničí, především v Rusku a Kazachstánu a dalších méně či více exotických destinacích. Spoléháme přitom na činnost institucionálních investorů. Zdokonalujeme se ale také v zajišťování exportních úvěrů, což nám do budoucna může pomoci. Spolupracujeme s novými finančními partnery a těšíme se na významné zakázky, jež máme na dohled. Stavební zakázky v České republice jsou ale mnohdy na samé hranici proveditelnosti. Krize oboru zahnala všechny velké hráče takříkajíc do kouta, ceny klesají a tím se snižuje prostor v podstatě k čemukoli. Minimálně v letošním roce žádný obrat k lepšímu v tomto segmentu neočekávám. Nestojíme však se založenýma rukama. Uvnitř naší společnosti dochází k 1. dubnu k organizační změně, která má vést ke zvýšení efektivity a samozřejmě i celkového obratu skupiny. Představenstvo rozhodlo, že technický úsek divize Technologie vedený Miroslavem Szotkovským přesuneme z ROSSu Holding do dceřiné společnosti ROSS Elektrotechnik. Spolu s ním přejde asi osmdesát zaměstnanců. Hlavním cílem je oddělit servisní činnost na malých zakázkách pro specifické zákazníky od velkého stavebního trhu, který si žádá jiný přístup. Také chceme rychleji rozvíjet nové příležitosti, například výrobu specifických průmyslových rozvaděčů. Dalším cílem je zefektivnění provozu a zprůhlednění struktury firmy navenek. Společnost ROSS Elektrotechnik zůstává stoprocentním majetkem ROSSu Holding. Věřím, že se kolegům bude dařit! Přeji vám všem hodně osobních i pracovních úspěchů! Roman Stryk, generální ředitel
reportáž Rekonstruujeme budovu českého konzulátu v Paříži ............................... 2/3
reportáž Jiří Šimek: Pracovat pro Šupicha bylo obrovskou zkušeností ................ 4/5
ROSS aktuálně Herna District Prague, CEITEC Brno, Nemocnice Jindřichův Hradec a Uherské Hradiště .................................................................................................. 6
ROSS aktuálně Městský stadion Ostrava – Vítkovice, Opláštění objektu v areálu VUT Brno .. 7
ROZHOVOR Tomáš Maťko: Když něco dělám, tak pořádně .................................................. 8
HISTORIE Soukenická továrna Albert Bauer & Sohn ........................................................ 9
ROZHOVOR Vladimír Nikl: Na hrubý pytel patří hrubá záplata .......................................... 10
VĚRNÍ ROSSU Petr Šindelář, Jiří Kovařík, Miroslav Kratochvíl, Lada Půžová .................... 11
VĚRNÍ ROSSU Pavel Lemon, Karel Vojtíšek, Ján Kacvinský, Martin Migáš ...................... 12
SLOVENSKO Slovenský kras ........................................................................................................ 13
FRANCIE Nečekaná a méně známá místa v Paříži .......................................................... 14
POZVÁNKY Festival Jeden svět, Firemní dobrovolnictví v Modletíně ............................. 15
UŽITEČNÉ Elektrikářský slovník AJ/CZ, tématická křížovka ........................................ 16
REPORTÁŽ:
Rekonstruujeme budovu českého konzulátu v Paříži
ROSS Holding realizuje velmi náročnou rekonstrukci konzulárního oddělení českého zastupitelského úřadu v Paříži. Budova je v centru francouzské metropole a podle projektu se oprava týká celého interiéru. Téměř tři sta let staré dřevěné stropní konstrukce jsou totiž v havarijním stavu. Složitost akce spočívá především v tom, že místní podmínky neumožňují standardní zařízení staveniště. Materiál se proto musí velmi složitě přivážet a ihned ručně transportovat dovnitř budovy. Ulice jsou velmi úzké a doprava možná pouze malými nákladními automobily. Na stavbu přicházím ve chvíli, kdy je téměř celý vnitřek budovy ještě na svém místě. Budova se nachází v samém srdci Paříže ve staré latinské čtvrti v ulici Bonaparte, nedaleko Louvre a katedrály Notre-Dame, kde už od roku 1909 sídlí český konzulát. „Budova je ale mnohem starší, asi tři sta let,“ říká mi mezi dveřmi manažer zakázky Milan Kučera a dodává, že je téměř z doby tří mušketýrů. „Budeme bourat veškeré vnitřní stropy a zdivo a na jejich místě postavíme nové kanceláře a byty. Nebude to snadné - už jen proto, že veškerý vybouraný i nově dodaný materiál musíme po stavbě transportovat ručně bez použití manipulační techniky. Jediný stroj zde bude stavební výtah a ruční elektrické nářadí,“ dozvídám se dále. Kvůli stáří budovy je nutné volit co nejlehčí materiály, aby nedocházelo k přílišnému zatěžování základové spáry a také s ohledem na původní pískovcové zdivo spojené nesoudržnou maltou a sádrou. Vedle konzulátu je z jedné strany bytový dům a z druhé Akademie věd - lékařská fakulta. Celkem má český úřad pět podlaží a střechu. „V prvním patře jsou kanceláře konzulárního oddělení a v dalších patrech byty pro zaměstnance nejenom úřadu, ale také českého centra.“ Celkový stav domu na Bonapartově ulici je havarijní. „Obávám se, obrazně řečeno, že není za pět minut dvanáct, ale za pár sekund dvanáct,“ dodává Milan Kučera a přizvukuje kolega Jan Ulrich. Při opravách se jako ideální jeví použití lehčích kovových
2 / Reportáž
konstrukcí, ze kterých vzniknou konstrukce stropů. „Na stavbě bude použito minimum betonu, jelikož nemůžeme starou budovu příliš zatěžovat. Nosné prvky budou vystavěny z části z klasických cihelných bloků, příčky potom z cihel a sádrokartonu.“ O dalších částech nosných konstrukcí probíhají jednání s projektanty a investorem, jelikož po provedení sond do stávajících nosných konstrukcí byly odhaleny nepředvídatelné skutečnosti a tudíž je nutná revize celého návrhu nosné konstrukce objektu. Jak už bylo řečeno, konzulát je ve staré latinské čtvrti a k rekonstrukci se vyjadřovali i francouzští památkáři. „Nové schodiště musí být pohledově stejné jako původní i když je ocelové a obložené francouzským mramorem s dobovým ocelovým zábradlím. Stejně tak venkovní fasáda a střecha musí zachovat původní vzhled. Projekt rekonstrukce a architektonické řešení zpracovala česká projekční kancelář Atelier ANTA. Kromě lidí z ROSSu budeme spolupracovat také s několika subdodavateli, převážně půjde o české firmy,“ doplňuje Jan Ulrich. Největším problémem celé zakázky je logistika materiálu a stavebního odpadu. „Na odpad máme nasmlouvanou místní firmu, která zajišťuje odvoz a ekologickou likvidaci,“ dozvídám se dále od Milana Kučery s tím, že jiná varianta v pařížských podmínkách v podstatě neexistuje.
Ulice před konzulátem je totiž velmi úzká a projíždí tudy rovněž městský autobus. „Proto sem nezajede kamion a veškerý pohyb materiálu musíme provádět v menších nákladních autech. K tomu je tady zákaz zastavení. Toleruje se ale vykládka a nakládka, víc nic. Zdejší lidé a sousedé jsou velmi citliví na porušování této značky, bude to velmi složité,“ obává se Jan Ulrich. Jediný způsob, jak s materiálem naložit, je ho přivézt a ihned dopravit dovnitř budovy. „Například prvky stropní konstrukce budeme muset dopravovat uvnitř budovy prakticky ručně, nic jiného nezbývá,“ doplňuje s tím,
že podobné to bude s dalším stavebním materiálem. „V nižších patrech to půjde, složitější operace nás čekají výše.“ Termín dokončení rekonstrukce konzulárního úřadu České republiky v Paříži je daný smlouvou mezi Ministerstvem zahraničí a ROSSem na podzim letošního roku. „V tuto chvíli nevíme, jak bude celá akce složitá a časově náročná a proto budeme jednat s investorem o jeho prodloužení. Na staveniště jsme nastoupili v únoru a nejdříve provedli sondy do nosných prvků, které odhalily skutečný stav původních stavebních konstrukcí.
Za krátko se rozjede nejnáročnější část rekonstrukce a to bude vybourání a nahrazení nosných částí tak, aby nedošlo k porušení stability celé budovy. Hlavní slovo má pořád statik, který posoudí každý náš krok. Nejtěžší ale bude už zmiňovaná logistika materiálu,“ vysvětluje Milan Kučera. I když je tato rekonstrukce velmi náročná a bude vyžadovat nemalé úsilí všech, kteří se budou na této zakázce podílet, věříme, že se dílo podaří ve stanoveném termínu a v té nejlepší kvalitě k maximální spokojenosti investora. (rah)
Skutečně složitá cesta vede k rekonstrukci konzulátu České republiky v Paříži. Objekt se nachází v historické zástavbě a je asi tři sta let starý.
Reportáž /
3
REPORTÁŽ:
Jiří Šimek
Pracovat pro Šupicha bylo obrovskou zkušeností Za pár dní mu bude 91 let a celý svůj profesní život zasvětil projekční a stavební práci. Jiří Šimek se narodil v dubnu 1922 v Okrouhlici. Jako malý kluk se zajímal spíš o volejbal než o stavby. Když se ale rozhodoval, co bude dělat, volba byla nasnadě. Praxi, která předcházela prvnímu odbornému vzdělání, započal před II. světovou válkou v legendární německobrodské stavební společnosti Šupich. Zkušenosti tam nabyté zužitkoval později na střední i vysoké škole. Od 50. let potom vyučoval na havlíčkobrodské stavební průmyslovce. kusy ledu. Vždy jsme je museli řídit tak, abychom byli schopni vyskákat na břeh. Někdy se to povedlo, někdy ne,“ směje se. Na jaře a v létě se okrouhlické děti věnovaly volejbalu a měly i svého učitele. „Na letní byt se tenkrát přistěhoval nějaký dr. Klíma, lékař. Když viděl, jak to hrajeme, začal nás trénovat. Volejbal se tak stal mou celoživotní láskou, sportem číslo jedna.“ Jiří Šimek byl i členem týmu, který se mezi lety 1951 – 52 zúčastnil republikového mistrovství.
Dítětem a volejbalistou „Narodil jsem se v roce 1922, to byl velmi silný ročník,“ začíná své vyprávění bodrý muž Jiří Šimek a tím naznačuje, že o kamarády stejného věku nouzi rozhodně neměl. V roce 1921 začala v Okrouhlici růst nová čtvrť pod nádražím, kde si jeho rodiče postavili domek. Jako každé dítě z vesnice, tak i mladý Jiří sportoval. „V zimě jsme jezdili na ledových krách. Sázava nám ohromně sloužila. Když mráz trochu povolil, nalámali jsme
4 / Reportáž
Školákem a praktikantem Do první, obecné školy, nastoupil ještě ve 20. letech přímo do Okrouhlice. „Přiznám se, že mě škola moc nebavila, procházel jsem ale celkem bez problémů. Už v té době jsem rád kreslil a rýsoval, což mi ostatně vydrželo až do teď,“ dodává. V páté třídě měly také děti z Okrouhlice narozené v roce 1922 postoupit do školy v Brodě. „Bylo nás ale moc, nevzali nás. Nakonec jsem v roce 1938 docházku dokončil v Golčově Jeníkově.“ Náhoda tomu chtěla, že se šestnáctiletý Jiří dostal až do kanceláře stavitele Prokopa Šupicha. Původně totiž zkoušel
Učitelský ústav v Čáslavi, měl jít také na obchodní školu. Z nenadání se ale objevil strýc – tesař, který u Šupichů pracoval a řekl, že tam budou mít volné místo praktikanta. „Šli jsme proto s otcem za panem inženýrem Šupichem. Podíval se na mě a povídá: Kluku, moc si nevyrostl, ale zkusíme to s tebou. Do poloviny srpna si dej prázdniny a potom přijď! A byl jsem u Šupichů, to bylo něco. Firma sídlila ve vile blíž k brodskému nádraží, v té první, u mostu, bydlel pan majitel s rodinou.“ Firma Šupich Na otázku, co dělá praktikant v zavedené stavební firmě, Jiří Šimek odpovídá: „Všechno, co bylo potřeba. Například jsem kopíroval výkresy. Nebyly takové mašiny, jako dnes. Vzal jsem výkres, matrici a fólii a šel na sluníčko. Po chvilce jsem to musel dát do čpavku a kopie byla na světě.“ Společnost pochopitelně stavěla a tak se mladý učeň dostal i tam. „Pan stavitel Pecen budoval RICO, pan stavitel Novák pavilon interny v nemocnici. Právě v nemocnici jsem také často pra-
coval, zedničil. Byla to pro mě obrovská škola, obrovská zkušenost. Takhle jsem střídal kancelář se staveništěm. Mimo to firma adaptovala byty, opravovala, zkrátka všechno možné.“ Nejzajímavější personou byl jistě majitel – Prokop Šupich, prošedivělý architekt s typickým knírkem. „V kanceláři občas prošel, něco řešil se staviteli. Jinak pravidelně jezdil do kavárny, kde diskutoval s ostatními podnikateli. Měl dva krásné koně a kočár. Jeho syn Prokop mladší žil v tom samém domě, kde byly kanceláře. Byl také inženýrem, ale projektantem.“
řili, nakonec jsem ale šel. Znovu jsem dokázal zužitkovat zkušenosti z předešlých let, horší to ale bylo s matematikou a fyzikou. I to jsem ale zvládl. Ve vyšších ročnících jsme si už docela slušně vydělávali, jezdili jsme na Liberecko zaměřovat. Všechno bylo opuštěné, po válce rozbité, práce bylo hodně. Také jsme projektovali. Mou závěrečnou prací na vysoké škole byla budova základní školy v Písku, což už je skutečně velká záležitost,“ vzpomíná s úsměvem sobě vlastním Jiří Šimek, který nakonec 20. prosince 1950 na ČVUT v Praze promoval.
roky. Ještě dnes mě tu a tam pozvou na sraz, rád mezi ně přijdu a poslouchám jejich příběhy. Mnozí jsou už také v důchodu,“ říká skutečný pamětník Jiří Šimek, který i přes svůj vysoký věk zůstává neobyčejně vitálním člověkem.
Praxe Jiřího Šimka skončila v srpnu 1941, tedy po třech letech. „Pokud chtěl jít někdo na průmyslovou školu, musel mít výuční list a firma Šupich mi ho dala. V září 1941 jsem byl přijat na průmyslovku do Prahy,“ doplňuje.
Projektantem a učitelem První místo našel čerstvý inženýr v projektové službě ministerstva zemědělství v Havlíčkově Brodě. „Kancelář jsme měli v Domě 5. května u nádraží,“ dodává, kde se také po dvou letech stal vedoucím projekce. „Někdy v roce 1953 nás ale sezvali do Prahy a řekli, že projektovou službu ruší a nabídli místo v Jihlavě. Dojíždění mi ale nevyhovovalo. Pak přišla další nabídka, které jsem využil. 1. září 1956 jsem nastoupil na havlíčkobrodskou průmyslovku jako učitel. Zážitků se studenty mám samozřejmě nepočítaně, byly jich celé zástupy za ty
Jiří Šimek dodnes žije stavitelstvím a projektováním. I v době, kdy učil, na své původní řemeslo nezapomněl. Nakreslil celou řadu rodinných domků, mimo to také větší stavby a rekonstrukce.
Studentem vysoké školy Jiří Šimek maturoval v únoru 1945 a hned poté nastoupil jako technik na stavbu drážního tunelu v Německém Brodě (pozn. autora – ve směru na Brno). „Byl tam pan stavitel Kocián a pořád mě přemlouval, že musím jít na vysokou školu. Rodiče se příliš netvá-
Jablko nepadlo daleko od stromu, dcera Jiřího Šimka také učí na průmyslovce a učí tam i vnuk. Sice se trochu minul oboru, je tělocvikářem. „Jinak jsem trojnásobným pradědečkem a mám radost. Jeden můj vnuk má dvojčata – dvě holčičky, druhý má malého synka.“
Často se v dlouhém rozhovoru vrací k momentům, které ho zásadním způsobem nasměrovaly, to když jako šestnáctiletý hoch nastoupil k legendární stavební firmě Šupich, která svým způsobem udávala na Německobrodsku směr a dodnes je všemi uznávaná.
Kdo dnes může říci, že pracoval pro legendární brodskou stavební společnost Šupich?
(rah) Reportáž /
5
ROSS AKTUÁLNĚ Herna District Prague se o zajímavý architektonický počin. „Designový šmrnc prostoru dodají výškově a tvarově členěné podhledy s osvětlením z LED pásků. Celkovou pohodu návštěvníků herny podpoří bar a nezbytné vkusné a účelové zázemí herny,“ doplnil Radek Bláha.
CEITEC Brno Od loňského jara roste na dvou místech v Brně Středoevropský technologický institut CEITEC. Patří Masarykově univerzitě a Vysokému učení technickému. Celkově má stavba vyjít na více než pět miliard korun, ze kterých většinu zaplatí Operační program Evropské unie Výzkum a vývoj pro inovace. V útrobách Obchodního centra Galerie Harfa v Praze vzniká v Česku unikátní počítačová herna. „Pro stále oblíbenější elektronický sport je jedině dobře, že zrovna v našich končinách vyroste takový velký projekt, jenž má v plánu podpořit vývoj tuzemské komunity pořádnou měrou a stát se zároveň, svým způsobem, konkurencí pro portály jako PLAYzone, Hitpoint a Grunex,“ akcentuje výjimečnost herny uprostřed obchodního centra hráčský web esuba.eu. ROSS Holding staví hernu jako generální dodavatel celého díla. „V těchto dnech je vše hotové, předané. Objemově zakázka představuje asi12 milionů korun,“ dodává vedoucí zakázky Radek Bláha, který dále vysvětluje: „Ve stávajícím prostoru o výšce zhruba pěti metrů realizujeme konstrukci mezipatra - galerii, která společně se spodní úrovní vytvoří celek počítačové herny. Svislé konstrukce a podhledy jsou ze sádrokartonu, nosná konstrukce galerie z oceli a život celé herně dodávají technologické celky elektro, TZB, vybavení počítači a nábytkem.“ Jedná
6 / Ross aktuálně
ROSS na stavbu dodává kompletní silnoproudé elektroinstalace. „Spolupracujeme s generálním dodavatelem - firmou Konstruktiva Konsit, která zde buduje elektrofyziologické laboratoře a skleník včetně technologie celkem asi za 420 milionů korun,“ uvedl šéf zakázky Libor Zelenka. „Z našeho pohledu je to klasická stavba s betonovým skeletem. Celkově budeme fakturovat asi 30 milionů korun.“ Institut CEITEC je jediným pracovištěm svého druhu v České republice, které umožní propojení věd o živé i neživé přírodě. Dvě budovy mají stát v Univerzitním kampusu Bohunice, čtyři potom v kampusu VUT Pod Palackého vrchem. „V nich budou sídlit pracoviště výzkumných programů: pokročilé materiály a pokročilé nano a mikro technologie. Vědci se zde zaměří na výzkum zubní či kostní náhrady z polymerů, nanočipy, antibakteriální povrchy stěn nebo výzkumné roboty. Přístrojové vybavení laboratoří umožní výrobu a analýzu vzorků, které jsou běžným mikroskopem neviditelné, mající rozměry tisícinásobně menší než je průměr lidského vlasu,“ uvádí CEITEC na svém webu.
Nemocnice Jindřichův Hradec a Uherské Hradiště Kraje, jako zřizovatelé většiny českých nemocnic, ve vysokém tempu rekonstruují zastaralé pavilony. Ne jinak tomu je v jihočeském Jindřichově Hradci a jihomoravském Uherském Hradišti. „Větší komfort pro pacienty a zároveň lepší podmínky pro práci zdravotníků. Takový je cíl rozsáhlé modernizace a dostavby areálu Nemocnice Jindřichův Hradec,“ plánuje akciová společnost Jihočeské nemocnice, do které patří i jindřichohradecká. V novém pavilonu budou fungovat stanice interny, chirurgie, neurologie a ortopedie, v přízemí pak urologie, včetně potřebných ambulancí. Projekt předpokládá vznik 162 nových lůžek spojených s kvalitním sociálním zázemím. V Uherském Hradišti staví společnosti CGM Czech a Geosan Group centrální budovu, tedy jakýsi hlavní objekt celé nemocnice. „V nové budově budou centralizovány zejména chirurgické obory a obory zaměřené na diagnostiku. Ve vyšších podlažích se budou nacházet multioborové jednotky intenzivní péče, anesteziologicko-resuscitační lůžka, centrální operační sály s centrální sterilizací, chirurgické lůžkové jednotky a technické zázemí. Veřejně přístupné prostory doplní například lékárna,“ uvádí uherskohradišťská nemocnice na svých internetových stránkách. „Cílem je především zkvalitnění péče ale také zekonomičtění provozu nemocnice. Především dojde k optimalizaci času na diagnostiku a vyšetření a ke zjednodušení přesunu pacientů a lékařů. Dojde také k redukci investičních nákladů do stávajících budov a ke zvýšení úspor, především
v souvislosti s nově vybudovanými inženýrskými sítěmi. Vybudovány budou nové komunikace, dojde ke zvýšení parkovací kapacity a areál bude pro pacienty celkově přehlednější.“ ROSS Holding je v Jindřichově Hradci i Uherském Hradišti jako subdodavatel vybraných elektroinstalací. „Obě zakázky jsme získali díky vynikající referenci právě v oblasti velkých zdravotních budov a komplexů,“ říká projekt manažer Martin Jakoubek, který také řídí zakázku v Jindřichově Hradci. „Máme know-how na instalace na operačních sálech, v ambulancích i v běžných nemocničních pokojích, které se pochopitelně neliší například od administrativních budov,“ dodal Jakoubek s tím, že v Jindřichově Hradci zakázka představuje asi 19 milionů korun. V Uherském Hradišti je rozsah prací větší, jde o novou hlavní budovu nemocnice. „Taky v Hradišti využíváme našich poznatků z jiných podobných staveb. Podíleli jsme se například na stavbách či rekonstrukcích nemocnic v Havlíčkově Brodě, Třebíči a také v Bratislavě ve Specializované nemocnici,“ vysvětlil projektový manažer ROSS Slovakia Jozef Šimon, který zakázku řídí.
Městský stadion Ostrava – Vítkovice V Ostravě – Vítkovicích finišuje rekonstrukce sportovního stánku, už v červnu 2013 tam proběhne již dvaapadesátý ročník Zlaté tretry. Cílem je vybudovat moderní multifunkční zařízení. „Po jeho dokončení Ostrava získá stadion umožňující pořádání atletických soutěží nejvyšší mezinárodní kategorie, domácích, mezinárodních a mezistátních zápasů ve fotbale, kulturních a společenských akcí. Na místě zbouraných betonových ochozů na východní straně areálu začala společnost Metrostav stavět krytou tribunu pro pět tisíc diváků. Nový povrch dostane atletická dráha i travnatá plocha stadionu. Mezi celkem devětačtyřiceti stavebními objekty jsou vstupy pro diváky, věže pro umělé osvětlení, kanál pod atletickou dráhou a další,“ uvádí město Ostrava v tiskové zprávě. ROSS Holding se na opravě stadionu podílí jako subdodavatel silnoproudých elektroinstalací. „Pracujeme rychle, termín je nesmlouvavý, před Zlatou tretrou musíme být hotoví,“ říká vedoucí zakázky Petr Minařík. Tím ale úpravy velkého sportovního stánku severomoravské metropole nekončí. Město Ostrava připravu-
je také II. etapu rekonstrukce, během níž mají vyrůst dvě kryté tribuny za oběma brankami. Tím by se spolu s hlavní a novou východní tribunou uzavřel prstenec stadionu s kapacitou patnáct tisíc diváků. Předpokládaný termín zahájení prací je v červenci 2013, ukončení v květnu 2014. Ve stejném měsíci má Ostrava pořádat mistrovství republiky v atletice, o měsíc později pak Zlatou tretru a případně také mistrovství Evropy v atletice družstev 2014, o jehož pořadatelství se uchází.
Opláštění objektu v areálu VUT Brno Pracovníky ROSSu můžeme potkat také na akci s názvem Rekonstrukce opláštění budovy A1 VUT Brno. Metrostav pro Vysoké učení technické zajišťuje opláštění výškového objektu A1 – fakulty strojního inženýrství. Součástí akce je realizace nové vzduchotechniky, úpravy vytápění včetně měření a regulace, doplnění protipožární a zabezpečovací signalizace. „My jsme subdodavatel Metrostavu, zajišťujeme osvětlení chodeb, centrální nouzové osvětlení, záložní zdroj pro požárně bezpečnostní zařízení včetně rozvodů a hromosvod,“ dozvídáme se od manažera ROSSu Pavla Beneše. (rah)
Za pár měsíců tam bude běhat nejrychlejší muž planety Usain Bolt. Teď na Městském stadionu Ostrava – Vítkovice můžeme potkávat lidi z ROSSu.
Ross aktuálně /
7
ROZHOVOR:
TOMÁŠ MAŤKO
Když něco dělám, tak pořádně
V zaměstnání je to spíš psychická zátěž, chybí mi klasická manuální dřina. Tu mám ale doma.
8 / Rozhovor
Z titulku plyne, že se do dnešní doby moc nehodíte… Asi ne (smích). Jako nepořádný, tak bych charakterizoval celý náš stát. Platí pravidlo, jak každého obrat, napálit, okrást. Pořád ale existují lidé, kteří jsou poctiví a pravdomluvní. Je jich bohužel málo. Jak se to projevuje v životě? Manželka občas šílí, když dokončujeme náš dům, všechno musí být stoprocentní, jinak ne. A jsou to drobnosti. Sám bych ale z toho měl špatný pocit, kdyby to mělo být jinak. V práci je to složité, tady pracuji s lidmi, každý je jiný, dnešní doba je obrovsky rychlá, dynamická, má-li být něco pořádně, je to složité. A rychlost poctivou práci dost znesnadňuje. Někdy to je boj. Zpravidla ale vyhráváte… Když něco realizujeme, musíme pracovat na víc než sto procent. Každý investor má své dozorce, odborníky a my musíme pracovat opravdu spolehlivě. Když vezmeme vodováhu, tak střed ukazuje mezi ryskami a tam bychom se také měli pohybovat. Jak ale říkám, práce s lidmi není jednoduchá, snažím se je motivovat. Jedinou motivací byly, jsou a budou peníze (smích).
Třiatřicetiletý Tomáš Maťko zastává v ROSSu funkci manažera realizačních týmů. Jinak je otcem dvou synů – Jonáše a Tadeáše a partnerem manželky Jitky. Svůj život dělí na tři části – práce, rodina a dokončování domu v Mírovce u Havlíčkova Brodu. Tomáš Maťko vystudoval Vysoké učení technické v Brně. Škola ho naučila přemýšlet, téměř nic ze svých studií ale v každodenním životě nevyužije. Kde se vám to podařilo, na co jste pyšný? Vzpomínám na zakázku APB Plzeň, podíleli jsme se na stavbě nové administrativní budovy a garáží pro velká auta. Firma má výškovou techniku, staví například větrné elektrárny. Myslím, že práce našich lidí byla provedena opravdu velmi kvalitně. Nechci ale říci, že bychom někde jinde své povinnosti přehlíželi, to v žádném případě. Jsou ale zakázky, které mi zůstávají v paměti. A jsem za tu zkušenost rád. Jak vypadá váš pracovní den? Jsem manažerem realizačních týmů, tedy zodpovědný za zakázku jako celek. Ráno přijdu do práce kolem sedmé hodiny, komunikuji s přípraváři, manažery jednotlivých akcí. Potom se často setkávám s vedením, které naopak úkoluje nás. Teď momentálně pracujeme na rekonstrukci stadionu v Ostravě – Vítkovicích, kde mimo jiné probíhá Zlatá tretra. Máme napnutý termín, veškeré síly soustředíme právě na tuto akci. To si svých malých dětí asi moc neužijete… V týdnu moc ne, o víkendu se snažím. Na výchovu ale moc nejsem, proto to všechno leží na mé ženě Jitce. Chci jí touto cestou poděkovat za vše i za trpělivost se mnou. Zvládá to všechno perfektně, kluci jsou v pohodě. Staršímu Tadeášovi bude šest let, mladšímu Jonášovi tři. Potatili se vaši synové? Řekl bych, že ano. Tadeáš bude po mně s tou přesností, když se mu něco nepovede, těžce to nese. V jakékoli situaci. Bude po mě asi také ve sportu, fotbal ho chytá
už teď, míč létá po našem obýváku skoro denně. U mladšího Jonáše to ještě vidět není. Žena by asi chtěla, aby z nich byli právníci, zubaři nebo něco podobného, až budeme v důchodu, aby nás měl kdo živit (smích). Je otázka, jak to budou vnímat, až vyrostou… Tadeáš je docela zblázněný z vlaků. Mírovkou sice každou chvíli projede skutečný vlak, spíše ho ale zajímají modely. Sám jsem kdysi měl krajinu, pár vagónů a lokomotivu, nikdy jsem to ale nedokončil. Zůstalo u plánů. Mého syna to teď zajímá. Je to ale obrovská časová zátěž a přiznám se, nemám na to čas. Mladší se ještě nijak neprojevuje, spíš se snaží dělat to, co vidí u rodičů. Například s manželkou vaří, což je od právníka a zubaře pořád dost daleko. Třeba je nakonec chytne také elektřina. Možná ano. Možná se nakonec budou učit i v našem domě. Už tam sice bydlíme, úplně dodělané to stále není. Například venkovní práce, ploty, dlažba, zahrada, fasáda. Uvnitř chodí kovářova kobyla bosa, ještě jsem nedokončil zabezpečovací systém, v budoucnu se na něj chystám. Jak relaxujete? Relaxuji fyzickou prací. V zaměstnání je to spíš psychická zátěž, chybí mi klasická manuální dřina. Tu mám ale doma. A také hraji fotbal. V Mírovce je klub a hrajeme okresní přebor. Už moc nestačím běhat, z útočníka se tak stal obránce. Ale snažím se hrát pořádně a do všeho jdu po hlavě (smích). (rah)
HISTORIE:
Soukenická továrna Albert Bauer & Sohn Albert Bauer měl v Německém Brodě ze všech židovských továrníků pravděpodobně nejjednodušší startovní pozici. Jako továrník v rodném Humpolci toužil rozšířit své podnikání do sousedního města, které se teprve dvacet let otevíralo Židům. Důvodem byl jistě fakt, že Německý Brod, narozdíl od Humpolce, měl spojení se světem skrze železnici. Albert vyslal své dva syny, Mořice a Rudolfa, aby v Německém Brodě rozšířili činnosti v rámci rodinné firmy na sukna Albert Bauer & Sohn, dodavatele c. k. armády. Prostory bratři nalezli téměř ideální – na levém břehu řeky Sázavy při ulici Na Bělohradě, kde řeka vytváří oblouk a továrna se tu mohla perfektně schovat. Zároveň byly pozemky nejen blízko řece na odběr vody, ale i blízko k železniční stanici pro účinný export a též k městu kvůli společenskému ruchu. Prostor zakoupili 3. března 1887 od zadlužených manželů Kadeřávkových a hned započali výstavbu továrních budov. Díky financím z Humpolce a schopnostem majitelů Mořice a Rudolfa byl rozkvět německobrodské pobočky velmi rychlý. Ukazuje to skutečnost, že už v roce 1892 fabrika zaměstnala 140 dělníků a v roce 1896 jsou postaveny čtyři tovární budovy. Ačkoliv byli majitelé dva, Mořic Bauer byl v Německém Brodě aktivnější. V továrně od počátku bydlel i s rodinou (s manželkou Mathildou a syny Brunem a Ottou), angažoval se v místní židovské náboženské obci, kde byl dokonce dlouhou dobu předsedou, a stejně tak v městském politickém životě, když třikrát úspěšně kandidoval do obecního zastupitelstva. Jeho mladší bratr Rudolf Bauer s manželkou Kamillou se v Německém Brodě zabydleli až na přelomu 19. a 20. století. Zůstali však bezdětní a do budoucna se tedy počítalo pro vedení továrny s potomky Mořicovými. Jemu se navíc v devadesátých letech rozrostla rodina o další dva syny – Alberta a Karla.
Náhlá změna nastala 14. dubna roku 1910, kdy na služební cestě do Terstu zemřel Mořic Bauer. Majiteli firmy se po něm stali vdova Mathilda a syn Otto, v té době již vystudovaný inženýr. Tehdy hlavní sídlo celé továrny na sukna Albert Bauer & Sohn bylo již tři roky přenesené z Humpolce do Německého Brodu a počet zaměstnanců se zvedl ke sto osmdesáti. I když válka byla koncem roku 1918 zažehnána, následná hospodářská deprese zapříčinila pokračování omezené výroby. Firma na sukna Albert Bauer & Sohn musela v prosinci 1920 čelit odporu dělníků, kteří násilně na protest zastavili výrobu zcela. Na žádost byli na místo posláni dva četníci. Nemuseli však zasahovat, protože předáci dokázali situaci zvládnout a k násilnostem nedošlo. Navíc, dle pamětníků, v továrně často hořelo a místní prý s úsměvem situaci komentovali tak, že Bauerové zase potřebují peníze z pojistky. Ing. Otto Bauer válku a poválečnou stagnaci nedokázal překlenout vlastními silami. Rozhodl se k radikálnímu kroku, který napořád změnil tvář firmy. Od března 1921 se továrna na sukna stala akciovou společností patřící firmě Jihočeská továrna na soukenné látky, akciová společnost. Celkový majetek Bauerovy živnosti byl spočten na úctyhodných 4 504 302 korun, ze kterých
mělo být 2 400 000 ustanoveno na akcie a zbytek se mělo vyplatit Ottu Bauerovi. Stal se tedy milionářem a navíc členem správní rady firmy, předsedou místní židovské obce, ředitelem továrny v Německém Brodě s mocí ji samostatně zastupovat. V dobách světové krize se však akciovka začínala zadlužovat, v roce 1933 padla do konkurzu. Prostory chvíli využívaly místní mlékárny a koncem třicátých let se do objektu stěhuje firma Rico vyrábějící zdravotnický materiál. Osud rodiny Bauerů je velkou neznámou. Otto Bauer je uváděn v polovině třicátých let jako komerční rada v Praze 8 s bydlištěm v ulici Na Zedníkově 1138. Za války do nacistických transportů jeho příbuzní nenastoupili a potomci dnes pravděpodobně žijí v Německu. Jako zajímavost je dobré zmínit, že Ottův mladší bratr Bruno se dosti vymkl rodinné tradici, stal se architektem. Přesto se v Brunovi původ úplně nezapřel – primárně totiž budoval tovární objekty a patřil mezi rakouskou špičku. Stavby, budované v klasicistním stylu, jsou v současnosti vyhledávány historiky umění a především v Rakousku prohlašovány za nemovité památky.
Znamenití manažeři otec a synové Bauerové velkolepě zahájili podnikání v Brodě. Zbrzdila je ale I. světová válka a následná hospodářská krize.
Autor: Mgr. Michal Kamp – historik havlíčkobrodského muzea Foto: Archiv autora Historie /
9
ROZHOVOR:
VLADIMÍR NIKL
Na hrubý pytel patří hrubá záplata
Vladimíru Niklovi je 63 let a posledních sedm let tráví v ROSSu jako skladník. Je to veselý člověk, duší především dědeček čtyř vnoučat a vášnivý zahrádkář. Na chatě u rybníka Cihláře v Havlíčkově Brodě také tráví většinu volného času. Jinak má rozličné zájmy – fotografuje, stříhá a občas napíše nějaký verš. Splnil se vám sen… Přesně tak, splnil se mi sen. Dělám všechno možné, objednává se, přijímá, účtuje se materiál, často bývám v bývalém Plastimatu, kde máme půjčovnu nářadí. Také tam nakládáme kamiony. Především přicházím dnes a denně do styku s lidmi a to mě obrovsky baví. Navíc tady máme malý sklad piva, s tím vším se tady člověk setká. Dokonce tu pivo zaměstnancům prodáváme.
Vladimíra Nikla jen tak něco nezaskočí. Kromě práce zahradničí a jeho velkou zálibou je stříhání.
10 / Rozhovor
Vaše moudrost je skutečnou pravdou, říkáte si jí často? Vždy podle situace, jak se lidé chovají. V práci se setkávám s různými lidmi, s mladými, proto se také cítím duší mladý. Mám rád čestné, upřímné lidi, kteří nedělají podrazy. Těm vždy vyhovím. Potom jsou ale jedinci, kteří ublíží, a to je v tom rčení obsažené dostatečně. Kde jste pracoval celý život? Od třiadvaceti let jsem byl u armády, základní vojenskou službu strávil v Aši, zbytek života až do roku 2004 v Brodě. Pracoval jsem na letišti u spojovacího útvaru a praporu logistiky. Byla to součást mého života, vzal jsem si z toho spoustu dobrého, obecně si myslím, že to mladým lidem chybí. Udělali se tam z nich chlapi (smích). A na stará kolena jsem musel skákat jako parašutista. Bylo to v roce 1994, kdy vznikla 4. brigáda rychlého nasazení. Mám celkem třináct seskoků. V roce 2004 končila posádka a s tím i my všichni. Šel jsem do Jihlavy do ICOMu jako garážmistr. Moc mě to nebavilo, hledal jsem něco jiného, až se naskytl ROSS. Tady jsem moc spokojený.
Od piva pojďme na zahrádku… Když děti malinko odrostly, tak se naskytla příležitost u rybníka Cihlář, kde rozdělovali pozemky. Máme zahrádku s chatičkou, kterou jsem kdysi postavil. Na začátku jsme zahradničili mnohem více, půda byla odpočatá, rostlo tam skoro všechno. Dnes to měníme spíš s praktickými potřebami naší rodiny. Máme brambory, maliny, pro děti jahody a pár stromků. U plotu stojí skleník, kde rostou okurky, papriky, rajčata, prostě klasika. K tomu je tam dobrá parta, chvíli se pracuje, pak si dáme něco dobrého pro jiskru v oku. To je hezké, pro jiskru v oku. Zase jsme u toho. Jsou lidé, které mám rád a se kterými se rád bavím, přátelím i posedím. A to jsou moji sousedé na zahrádce u Cihláře. Máte nějaké své ověřené zahradnické postupy? Asi nemám (smích). Okurky, rajčata a papriky ani jinak než obvykle pěstovat nelze, brambory také vždycky nějak vyrostou. Máme tam jednoho souseda, je to bramborářský výzkumník, raději spoléhám na jeho moudré rady. Nerozumí jen brambo-
rám, jeho záběr je obrovsky široký. A pak si dáme malou skleničku a je nám dobře. Zaujala mě vaše další záliba a tou je stříhání… Mám dokonce živnostenský list, teď tedy pozastavený. Učil jsem se to na bratrovi asi v roce 1964, kdy šel prvně do tanečních. Byli jsme velká rodina, na vesnici a bratr potřeboval vyčistit krk, aby se líbil děvčatům (smích). Pak jsem stříhal kluky na internátu a nakonec i na vojně. Umím ostříhat i ženskou, je to zkrátka moje záliba. Chtěl jsem se tím i živit, nebyla ale odpovídající příležitost. Stříháte také vnoučata a manželku? Manželka ke mně nechce, raději si dojde k ženské – kadeřnici. Když jí to ale holička špatně udělá, kadeřnicky řečeno zprzní, tak přijde za mnou. Vnoučata ale stříhám. Stříhal jsem i kamarádům děti. S dětmi to je ale složité, některé nechce držet. Stříhl jste už někdy někoho do ucha? I mistr tesař se utne. Samozřejmě! Když máte pořádné náčiní, je to hned. Byla to žena a stříhl jsem jí zezadu do lalůčku. Vykřikla a koukala. Mám ale naštěstí jeden jediný takový zážitek, nic veselého to není. Mohl jste to sepsat do nějakých veršů… To ne, verše píšu k životním výročím svým známým, ke svatbám, vnoučatům při narození, synovi k promoci a tak podobně. Vždycky se snažím do toho promítnout něco ze života. Pokaždé to doplním fotografií a doufám, že adresáta trochu pohladí po duši. (rah)
věrní rossu 20 let u firmy
15 let u firmy
mě kritická. Vše, co na středisku výroby rozvaděčů fungovalo, se zrušilo a začalo se pracovat dle jiných - prý lepších - pracovních instrukcí. Samozřejmě tato změna zasáhla celou bývalou divizi. Byl jsem vždy proti této změně a nesouhlasil s názory bývalého ředitele divize elektro. Dnes ale věřím, že se z krize dostaneme a budeme dále rozvíjet naše středisko výroby rozvaděčů,“ dodává.
oblibou Miroslava Kratochvíla je jídlo a gastronomie vůbec. Přiznává, že nejlépe se najedl v Číně, nepohrdne ani mexickou kuchyní.
Petr Šindelář Jiří Kovařík Dvacet let obléká pomyslný dres firmy ROSS Holding Petr Šindelář. Z montéra se vypracoval na nižší manažerskou pozici. Je ženatý a má dvě děti. O své práci říká: „Všude je něco, jak se zpívá v té písničce: jednou jsi dole, jednou nahoře. A tak to je i v práci. Jsou akce, které mě vysloveně baví, pak je zase něco dalšího, co moc ne. Teď v poslední době pracuji jako technik a vlastně řídím práci na vybraných zakázkách. Řeknu vám ale pracovat s lidmi - to je někdy síla. Ten potřebuje to, ten zase něco jiného. Člověk musí být trpělivý,“ řekl Petr Šindelář, který také zavzpomínal na několik velkých zakázek z minulosti. Velké zakázky ho baví ze všeho nejvíc. Například jihlavský City Park. „Obrovská stavba, poměrně složité instalace, kilometry kabelů a velké rozvaděče. Lákala mě ta složitost. Musel jsem ale být pořád ve střehu. Pode mnou tam dělalo několik desítek dělníků a koordinovat je nebylo snadné. Zase se člověk něco nového přiučí. Pak to bylo Obchodní centrum Háje v Praze - rovněž obrovská budova. Dnes tam je myslím finanční úřad.“
Původní šéf střediska výroby rozvaděčů a zámečnické výroby byl jedním z prvních zaměstnanců ROSSu. V roce 1995 ale firmu opustil, aby se vrátil po třech letech zpět. Na své začátky vzpomíná takto: „Vyučil jsem se pro Zemědělské stavby v Havlíčkově Brodě, kde jsem pracoval do roku 1992. S kolegou Honzou Juhaňákem jsme potom odešli do nově se tvořící firmy Romana Stryka. Asi nikdy nezapomenu na slavnou zakázku na Sibiři ve městě Streževoj, Grand hotel Pupp a velkosklad potravin v Kutné Hoře. Z rodinných důvodů jsem musel později z ROSSu odejít, chtěl jsem být více doma a věnovat se rodině. Pracoval jsem v havlíčkobrodském Kovostavu jako prodavač hutního materiálu a rád na tu práci vzpomínám. Byl tam opravdu dobrý kolektiv. Pak jsem ale dostal nabídku vrátit se zpět jako mistr výroby rozvaděčů. To bylo v roce 1998. Po šesti letech – v dubnu 2004 – jsem byl jmenován vedoucím střediska výroby rozvaděčů a od roku 2009 jsem členem dozorčí rady.“ Od roku 2012 Jiří Kovařík zastává funkci vedoucího výroby rozvaděčů a montáží. „Léta 2011-2012 byla pro
Lada Půžová Ladu Půžovou můžeme potkat ve Vilaparku Čechovka, kde se stará o celý areál a provádí zájemce o koupi bytu. Je zaměstnankyní dceřiné společnosti RHPI. Do rodiny společností ROSSu přišla v roce 1998 po sedmileté mateřské dovolené.
Miroslav Kratochvíl Jedním slovem cestovatel. Miroslav Kratochvíl umí spojit zájmy firmy se svou touhou poznávat nové kraje. Pracuje jako projektový manažer a vyjíždí často do exotických zemí. Takto se dostal do KLDR, Mexika nebo Číny. Jak ale dodává, nejlépe je doma, v Čechách. „Už jsem byl v mnoha zemích, když jsem ale někde půl roku, těším se zpátky,“ poznamenal v nedávném rozhovoru. Svou nejoblíbenější zemi nemá, je rád tam, kde je zrovna teplo. „Čína, Afganistán, tam ale není zase bezpečno. Líbilo se mi i v Rusku. Nejlepší to ale bylo před deseti lety v Japonsku. Mají tam čisto, nádhernou přírodu, průzračné řeky, k tomu kultura, historie, prostě Japonsko. Celá Asie je zajímavá.“ Velkou
Dnes se Lada Půžová takříkajíc stará o nemovitosti. „Moje práce se skládá zejména z péče o nájemce v nebytových prostorách a získávání dalších. Ve Villa Parku Čechovka se snažíme o spokojenost majitelů bytů. Spolupracuji s realitními kancelářemi, realizuji prohlídky, řeším s klientem možnosti dokončení a případných změn. Chystám rezervační i kupní smlouvy, vkládám do katastru nemovitostí,“ jmenuje své činnosti. Pro Villa Park zabezpečuje další služby, nakupuje energie, má na starosti účtování mezi majitele bytů a nájemníky. „ROSS Holding má též licenci na prodej elektrické energie a tepla. Provoz těchto zařízení v jednotlivých objektech zajišťuje též naše skupina, sama zodpovídám za evidenci a obchod.“
Blahopřejeme rodičům! Barbora Petrlíková se narodila 25. prosince 2012 tatínkovi Tomášovi Petrlíkovi, který ve firmě pracuje jako servisní technik
Anna Rousková se narodila 12. ledna 2013 tatínkovi Tomášovi Rouskovi, který ve firmě pracuje jako projektový manažer.
Alena Vosejpková se narodila 3. března 2013 tatínkovi Jiřímu Vosejpkovi, který ve fimě pracuje jako technik. Věrní ROSSu /
11
věrní rossu 15 let u firmy velmi složité. My jsme zvyklí pracovat ve vysokém tempu, oni v žádném případě,“ doplňuje.
Pavel Lemon Pavlu Lemonovi je čtyřicet jedna let. Do ROSSu přišel z pražské společnosti Stavomont. „Tehdy jí kupovalo IPS, dnešní SKANSKA, a pod nimi jsme pracovat nechtěli. Proto jsem ještě s několika kolegy přešel do ROSSu. Byl to ROSS Elektrotechnik Praha,“ vysvětluje patnáct let starou epizodu. Pavel Lemon byl montérem, dnes je technikem. Do minulého roku pracoval pro část ROSSu, která realizuje zakázky v České republice a na Slovensku. „Loni jsem přešel do divize zahraničních zakázek a domlouvali jsme mou cestu buď do Batumi v Gruzii, nebo na Maledivy. Obě akce se ale překrývaly, proto jsem mohl jen na jednu. Byly to Maledivy,“ dodává s úsměvem. „Kam se člověk až nepodívá s ROSS Tourem?“ vtipkuje dále. Na ostrovech Maledivy v Indickém oceánu se firma podílí na stavbě úplně nového turistického resortu. „Je to, jako bychom dělali celou vesnici. Na ostrově vyrostlo přes sto objektů. Od technického zázemí a ubytoven pro personál přes palivové hospodářství až po luxusní vily a domy pro návštěvníky.“ Cesta na ostrovy je dlouhá a únavná. Odplatou je exotika a fantastické moře, respektive oceán. „Máme volné pátky. Vždycky se snažím relaxovat, plavu v moři, pozoruji korálové útesy, ryby, prostě paráda. To se člověku nepoštěstí snad nikde jinde na světě,“ dodává Pavel Lemon. Horší je ale podle něj spolupráce s místními lidmi. „Na stavbě jsou potřeba. K něčemu je ale přesvědčit je
12 / Věrní ROSSu
vidět na vlastní oči všechny činnosti,“ přiznává Karel Vojtíšek.
Pavel Lemon je ženatý a mimo práci rád cestuje, projel celou Evropu a její nejbližší okolí. Jeho další velkou láskou jsou veteráni, obzvláště motorky. „Mám jednoho staršího veterána, pořád ho dávám dohromady. Koupil jsem také motorku současnou, okruhového speciála. Občas se projedu, času ale příliš nemám.“ A ještě jednu zálibu má sympatický montér, totiž fitness. „Velmi rád chodím cvičit, vždy ale narazím na nedostatek času. Začnu a pak zase končím,“ říká na závěr.
10 let u firmy
Karel Vojtíšek Zaměstnancem ROSSu je deset let, původně pracoval jako technik, který jezdí po stavbách a oživuje systémy instalací. Jinak věčně usměvavý Karel Vojtíšek je ženatý, má dva syny, Ondřeje a Marka, a ženu Moniku. Žije v Herálci poblíž Havlíčkova Brodu, pochází ale z Moravské Třebové. Postupem času se v ROSSu vypracoval na vedoucího střediska servisu a reklamací. Jeho starostí jsou také drobné a střední zakázky realizované přímo pro koncové zákazníky. Kontakt s rozvaděči mu ale občas schází. „Já jsem začínal v ROSSu jako technik slaboproudých systémů, což dělají teď moji podřízení. Tu práci dobře znám a občas se k ní také dostanu. Asi by mi to chybělo jenom se ponořit do té administrativy a ne-
pana Kacvinského jsou ještě malé, aby bylo možné usuzovat, čím chtějí být. „Můj syn David je ale šikovný, učí se mnohem lépe než tatínek, dělá mi velkou radost. Dcera chodí do první třídy, učíme se abecedu,“ uzavírá s úsměvem.
Ján Kacvinský Prvních deset má ve službách ROSSu za sebou Ján Kacvinský. Jak už ze jména plyne, je to Slovák. „Bydlím ve městě Giraltovce na severovýchodě Slovenska. Mám ženu Annu a dvě děti – dvanáctiletého Davida a sedmiletou Dianu,“ říká v úvodu Ján, který se původně vyučil a pracoval v Pozemních stavbách Prešov. „Kdyby nezkrachovaly, byl bych tam asi dodnes. Před těmi deseti lety jsem ale odešel a v ROSSu jsem velmi rád. Původně mě přijali jako montéra se zkušeností z Ruské federace. Zatím ale pracuji v Čechách nebo na Slovensku,“ dodává s tím, že poslední zakázkou je obchodní dům Breda v Opavě. „Už je sice po kolaudaci, pracujeme ale na plném zprovoznění celého systému elektro.“ První zakázka Jána Kacvinského byla na Trojském vrchu v Praze. „Pamatuji na všechny kolegy, mnozí už z firmy odešli, zbyli jsme tuším dva. Ale parta byla výborná.“ Dodnes čeká na nabídku jít pracovat do zahraničí. „Rád bych poznal nějakou zemi, nemůže to ale být na dlouho. Rodina je pro mě na prvním místě, chci být s nimi v kontaktu, i když to je složité. Snažím se alespoň v létě jim věnovat dva týdny na dovolené,“ říká. Ján Kacvinský má také své záliby. Vedle sledování sportovních výsledků ho zajímá historie, především období II. světové války. „Vůbec vojenská historie je mi blízká, mám doma knihy, sleduji filmy.“ Děti
Martin Migáš Před deseti lety v roce 2003 přišel do ROSSu také sympatický Slovák Martin Migáš. „Vyučil jsem se jako slaboproudař, dělám ale silnoproud a to mě moc baví,“ říká v úvodu. „Před tím jsem pracoval u soukromníků, chyběla mi ale jistota velké firmy, proto jsem využil šance a přišel do ROSSu.“ Svého rozhodnutí po letech nelituje. Martin je ženatý a má sedmiletou dceru Patricii a pětiměsíčního Jakuba. „Rodina je pro mě vším, snažím se manželce Aleně pomáhat. Vždy tak osm dní pracuji, potom bývám doma,“ vysvětluje. Na stavbách se podle Martina Migáše zažije spousta legrace, některé historky jsou ale nepublikovatelné. Jedna přeci: „Kolega Jarda Dvořák se chystal na zahraniční zakázku do Bruselu. Sbalil si nářadí do dřevěné bedny. Nás nenapadlo nic jiného, než mu jí zatlouct hřebíky. Mysleli jsme si, že už do ní nepoleze. On tam ale šel a hřebíky musel vytrhat. Podezříval potom dalšího kolegu Jirku Pecna a on nevěděl, o co jde. Až po letech jsme se přiznali a hodně zasmáli,“ vzpomněl si Martin.
SLOVENSKO:
Slovenský kras Pred viac ako dvomi rokmi som sa presťahoval za prácou zo stredného Slovenska do Bratislavy, čím najviac utrpela moja láska k prírode, horám a športom, ktoré s tým súvisia. Preto chodíme s priateľkou aspoň raz za 2-3 mesiace na výlety do hornatejších kútov Slovenska. Tentokrát sme rozmýšľali nad niečím novým a dosiaľ nepoznaným. Dohodli sme si niekoľko základných bodov výletu - urobíme túru, pozrieme si nejaký hrad, prípadne jaskyňu a strávíme čo najmenej času v aute cestovaním na miesto. Hľadal som na internete, kde nájdem výhodné a pekné ubytovanie a ako jedna z prvých ponúk sa objavil pobyt s raňajkami na 2 noci pre dvoch v penzióne v Rožňave. Študoval som tak o Rožňave na Gemeri a blízkom Národnom parku Slovenský kras. Slovenský kras leží na juhovýchode Slovenska a tiahne sa popri hranici s Maďarskom. Slovenský kras je známy pre svoje skalnaté útvary a veľký počet jaskýň a priepastí, a patrí medzi najväčšie krasové oblasti v strednej Európe. Toto pohorie, ktorého najvyšší vrch má len o čosi viac ako 1200 metrov je vytvorené vápencovými planinami, delenými širšími údoliami aj hlbokými tiesňavami s množstvom krasových útvarov a scenérií a to aj podzemných – Gombasecká jaskyňa, Domica, Jasovská, Ochtinská aragonitová jaskyňa a ďalšie. Geografická poloha v rámci bývalého Rakúsko-Uhorska predstavovala výborné predpoklady pre stavbu dnes historických a kultúrnych pamiatok, hradov, kaštieľov, kostolov. Po ďalšom hľadaní sme sa napokon rozhodli, zarezervoval som ubytovanie, naplánoval som trasu a v piatok ráno sme mohli vyraziť na predĺžený víkend. Pripravili sme menšiu desiatu a ráno o ôsmej sme vyrazili autom z Bratislavy. Po diaľnici do Zvolena, ďalej cez
Lučenec, Rimavskú Sobotu a Tornaľu sme predpoludním dorazili k jaskyni Domica. Vybrali sme si práve túto, pretože ponúka prehliadku aj s plavbou po podzemnej rieke s tajomným názvom Styx. Jaskyňa má celkovo 5,3 kilometrov a spolu s maďarskou jaskyňou Baradla má až 25 kilometrov! Naša trasa bola dlhá 930 metrov a z toho 150 metrov sme sa plavili na člne popod neuveriteľné množstvo netopierov. Po prehliadke sme sa vybrali do neďalekej Rožňavy. Ubytovali sme sa v príjemnom penzióne s ešte príjemnejším personálom a po sprche sme šli na večeru do známeho Rožňavského pivovaru s dobrou reštauráciou, s chutnými lokálnymi špecialitami a niekoľkými druhmi domácich pivných špeciálov. Po raňajkách sme sa vybrali do kopcov. Na pláne bola okružná turistická trasa v najzaujímavejšom krasovom údolí Slovenského krasu - Zádielska tiesňava. Auto sme zaparkovali v Turni nad Bodvou asi 30 minút od Rožňavy smerom do Košíc. Vybrali sme sa po modrej značke k zrúcanine Turnianskeho hradu nad dedinou s krásnym výhľadom na okolie a ďalej po hrebeni Náučným chodníkom Zádielska tiesňava. Táto cesta vedie hranou planiny s nádhernými vyhliadkami nad dnom tiesňavy vysokými až 250 metrov, napríklad Krkavčie skaly. Naskytol sa nám aj krásny pohľad na najznámejší Zádielsky útvar a zároveň najvyšší vežovitý skalný útvar na Slovensku
Turnianský hrad
- Cukrová homoľa. Keď sme zostúpili k dnu tiesňavy, popri Zádielskom potoku sme sa dostali po červenej značke až do dediny Dvorníky, odkiaľ sa nám podarilo stihnúť autobus naspäť do Turne k autu. Celá túra trvala príjemným tempom aj so zastávkami skoro 6 hodín. Veľmi príjemná prechádzka ideálna na jarné alebo jesenné mesiace. Navečerali sme sa v útulnom prostredí našeho penziónu a zvládli ešte krátku prechádzku po štvorcovom historickom námestí starej baníckej Rožňavy s renesančnou mestskou Strážnou vežou. V nedeľu sme mali pred sebou dlhú cestu späť, no stihli sme si ešte pozrieť poľovnícky kaštieľ Betliar a jeho areál s nádherným parkom. Hrad Krásna Hôrka bol žiaľ pre rekonštrukciu zatvorený, tak sme vyrazili domov. V roku 2014 by mal byť hrad už kompletne zrekonštruovaný. Nabudúce sa tam určite zastavíme. Vybrali sme sa trochu inou cestou, do Zvolena cez Jelšavu, Tisovec a s krátkou obednou prestávkou na salaši Zbojská v Muránskej planine. Počasie nám veľmi prialo, zážitok z Gemera bol nad očakávania, musím povedať, že som bol milo prekvapený aj cenami, otvorenosťou domácich a vrelo odporúčam vyskúšať aj tento relatívne málo navštevovaný slovenský región. Autor: Oto Kóňa, slovenský publicista Foto: internet Slovensko /
13
FRANCIE:
Nečekaná a méně známá místa v Paříži Paříž má mnoho přívlastků, sami Francouzi o ní hovoří jako o srdci Evropy, královně měst, městě zamilovaných, městě světla, městě umělců nebo ráji pro labužníky. Kromě toho je Paříž městem obrovského architektonického dědictví, známých parků a muzeí, ale i míst, o kterých se v turistických průvodcích nedočtete. Jsou ale jedním slovem okouzlující. Japonská zahrada
Když se mě někdo zeptá, která část Paříže je moje nejoblíbenější, musím říct, že to jsou městské parky a hlavně břehy Seiny. Tam se tep města zpomaluje a můžete si odpočinout. Z parku bych vybral park Luxembourg, kde je opravdu spousta laviček. Parku dominuje umělé jezírko. Máte-li rádi okrasné parky a zahrady jako já, neváhejte navštívit Japonskou zahradu v parku Alberta Kahla, která se nachází blízko konečné stanice metra číslo 10 (Boulogne – Pont de Saint-Cloud). Neočekávali byste, že hned vedle rušné části města může vyrůst oáza klidu. V zahradě malého skanzenu s ukázkou klasických dřevěno-papírových staveb nechybí typické obloukové červené mosty přes jezírka plná okrasných různobarevných ryb a kamenné chodníky z kulatých oblázků. Vedle Japonské zahrady je v parku francouzská zahrada růží, anglický lesopark a galerie se stálou expozicí výpravných cest zakladatele parku bankéře Kahla. Každý, kdo přijede do francouzské metropole, jistě navštíví hlavní turistické atrakce jako je Eiffelova věž, pařížská radnice, Notre Dame, Louvre a další. Co všechny tyto památky spojuje? Je to řeka Seina, která několikrát mění svůj směr a protíná celou Paříž.
14 / Francie
Při příležitosti oslavy narozenin mojí ženy jsme si dopřáli výletní projížďku po řece. Před samotnou plavbou jsem si myslel, že je to další atrakce Paříže a je jen pro znuděné turisty, kteří si chtějí zpestřit návštěvu velkoměsta. Skoro hodinová plavba s velmi zajímavým výkladem o historii, architektonických kuriozitách a událostech spojující Seinu s Paříží, nás ohromně bavila. Při podplouvání všech mostů nás okouzlila výzdoba, která normálně při chůzi vidět není. Po projížďce jsme se vrátili na některý z mostů, abychom si jej lépe prohlédli. Most Alexandra III., který byl darem ruského cara Paříži, lemují ze všech stran bohatě zlatem zdobené sochy a je opravdu impozantní ukázkou stavebního a sochařského řemesla. Most, který spojuje druhé nádvoří Louvru s levým břehem Seiny, se jmenuje most Umělců. Je však znám pod jiným, romantičtějším jménem, nikdo mu neřekne jinak než most zamilovaných. Na zábradlí je totiž zamknuto tisíce visacích zámků. Každý zámek má na sobě napsána jména nebo alespoň iniciály zamilovaného páru. Milenci si tímto zapečetí svůj slib a společně pak odhodí klíčky do řeky. Každoročně v létě vyrůstají na břehu Seiny hned vedle chrámu Noter Dam pískové pláže. Pařížští extroverti se jezdí
opalovat, užívat si léta a odpočinout od věčného shonu. Na písku jsou nainstalovaná lehátka, slunečníky, budky na převlekání, sprchy na osvěžení a menší bazény na ochlazení. Najde se také pár odvážlivců, kteří do ne zrovna čisté vody vstoupí. Následně jsou odměněni bouřlivým potleskem kolemjdoucích turistů. Nechybí soutěže v plážovém volejbale nebo fotbal. Francie a speciálně Paříž je proslavena svojí kuchyní, a proto při její návštěvě nechte doma řízky s chlebem, levné sušenky a obohaťte se o gurmánský zážitek. Odborníci ze Sorbonnské univerzity říkají, že chuťová paměť je ze všech pamětí nejsilnější. Rychle zapomenete, jak je Eiffelova věž vysoká, kolik stála malá káva nebo jak jste zabloudili v pařížském metru. Chuť játrové paštiky s cibulově-medovou marmeládou podávané s kouskem chleba s kořenitou příchutí zázvoru nebo delikátních marinovaných kachních prsíček na pomerančích s přílohou dušené křehké zeleniny a tykvové kaše - na to budou vaše chuťově buňky a žaludek ještě dlouho vzpomínat. Když ještě tento zážitek zpečetíte malým zákuskem, budete se cítit jako v sedmém nebi. Autor textu a fotografie Petr Vaňkát
POZVÁNKY:
Firemní dobrovolnictví FILMOVÝ FESTIVAL JEDEN SVĚT Firemní dobrovolnictví Stává se dobrou tradicí, že ROSS pomáhá. Firemní dobrovolnictví je jistá forma sponzoringu, na západ od našich hranic velmi rozšířená. Delší dobu spolupracujeme s chotěbořským občanským sdružením Benediktus, které rozvíjí své aktivity mimo jiné v Modletíně, v Železných horách. Kupříkladu loni jsme upravovali pozemek poblíž bývalé fary, třídili kameny, čistili cihly a elektrikáři instalovali rozvody v nové sušárně ovoce. Podobným činnostem se budeme věnovat i letos. A uvítáme nové tváře! Akce se uskuteční 27. dubna. Své přihlášky posílejte na e-mail
[email protected]
Filmový festival Jeden svět Jistě jste si všimli, že 4. – 6. dubna 2013 se v klubu Oko uskuteční promítání v rámci festivalu Jeden svět. Tradice festivalu sahá do roku 1999 a vznikl z popudu společnosti Člověk v tísni při České televizi. Hlavní myšlenkou filmů uváděných v rámci festivalu jsou lidská práva. S jejich porušováním či naprostou ignorací se setkáváme na spoustě míst světa. Jeden svět ale neukazuje jen tvrdé autoritativní režimy, zamýšlí se také nad několika rozvinutými státy, které se zdánlivě zdají být demokratické. Nejsou-li vám tyto otázky lhostejné, přijďte.
4. - 6. 4. FILMOVÝ FESTIVAL JEDEN SVĚT Oko Mezinárodní filmový festival s hlavní myšlenkou lidských práv.
18. 4. TOULAVÉ OKO - VÝCHOD USA od 19.30 hodin I bar Oko O své cestě po východní části Spojených států vypráví havlíčkobrodská rodačka Aneta Štefánková.
19. 4. TRABAND 3., 10., 17. 4. O ZNÁMÝCH OBRAZECH - CYKLUS VYPRÁVĚNÍ bar Oko Výtvarník a pedagog Daniel Koráb hovoří o umění, popisuje Picassův obraz Slečny Avignonské. Hudební doprovod obstará Pavel Lutner.
od 20.00 hodin I Oko Koncert skvělé folk-rockové kapely.
27. 4. THE BASKERS od 21.00 hodin I Oko Koncert havlíčkobrodské kapely, která hrála v irském Dublinu na ulici.
6. 4. ROCKOVÁ PÁRTY S RÁDIEM BROD
3. 5. KRUCIPÜSK
od 21.00 hodin I Oko
od 20.00 hodin I Oko
Tradiční akce s internetovým rádiem.
11. 4. KOMUNISMUS od 19.00 hodin I Čechovka Příběh našich otců… divadelní spolek Kašpar.
Koncert legendární kapely.
11. 5. MIRO ŠMAJDA od 20.00 hodin I Oko Rockový koncert hvězdy Superstar, po koncertě párty.
12. 4. DISKOPÁRTY od 21.00 hodin I Oko Diskotéka.
24. 5. SAKALA A HOSTÉ od 21:00 hodin I Oko
13. 4. PLES VODÁKŮ
Koncert havlíčkobrodské kapely
od 20.00 hodin I Čechovka
KUPÓN
na slevu
30 Kč
Po předložení tohoto kupónu při vstupu do klubu Oko, získáváte slevu na vstupném ve výši 30 Kč. Kupon nelze uplatnit v předprodeji. Reportáž / 15 platnost 1. 4. 2013 - 30. 6. 2013
UŽITEČNÉ:
slovník / KŘÍŽOVKA Ironwork [΄aıənwɜːks] železárna Irregular [ı΄regjʊlə(r)] nepravidelný Irreversible [ırı΄vɜːsəbl] nevratný Isolate [΄aısəleıt] odpojit, oddělit Isolating valve uzavírací ventil, odpojovací ventil ISP – Internet service provider poskytovatel připojení k internetu Item [΄aıtəm] položka, údaj Item code number kódové číslo položky Jack [dʒæk] zvedák, svorka (el.) Jack plane hoblík Jack screw šroubová podpěra Jack switch svorkový spínač Jackhammer [΄dʒækhæmə(r)] sbíječka, vrtací kladivo Jag bolt šroub se záseky (do zdi) Jam [dʒæm] zaseknutí, uváznutí (např. papíru v tiskárně), zadřít, zadřít se Jam nut pojistná matice Jam signal signál neprůchodnosti Jaw [dʒæː] čelist, upínat Jaw chuck čelisťové sklíčidlo
Křížovka o cenu Vyluštěnou tajenku zasílejte nejpozději do 1. 6. 2013 na e-mailovou adresu
[email protected]. Správné odpovědi vylosujeme, výherce získá čtyři volné vstupenky na letní hudební festival Freššš fest pořádaný 24. srpna 2013 Pivovarem Chotěboř v Chotěboři.
16 / Užitečné
otevření čelistí stavitelný klíč trhnutí, škubnutí, trhat, škubat proud, paprsek, tryska proudové čerpadlo proudový motor tryskový pohon výložník (jeřábu) otočný jeřáb (sloupový) přípravek přímočará pila práce, pracovní úkol, zakázka evidence prací řízení práce řízení práce spoj, spojka, spojovat, spárovat stropní nosník náraz, otřes, třást protokol, provozní deník skok, pokles, skákat
Jumper [΄dʒʌmpə(r)] Keen [kiːn] Key [kiː] Keyboard [΄kiːbɔːd] Keyboard entry Keyboard lock Keying error Keyless [΄kiːləs] Keyless entry system Kindle [΄kındl] King pin Kit [kıt] Knife [naıf] Knob [nɒb] Knot [nɒt] Label [΄leıbl] Labor/Labour Lack [læk] Ladder [΄lædə(r)] Ladder scaffold
I-J K-L
spojka, přemostění ostrý klíč, tlačítko, klávesa, klín klávesnice, panel s ovládacími prvky vstup z klávesnice zamknutí kláves překlep nevyžadující klíč bezklíčové otevírání zapálit svislý čep přední nápravy souprava, montážní brašna nůž otočný knoflík suk, uzel štítek, etiketa, jmenovka práce (amer./angl.) nedostatek žebřík žebříkové lešení
V tajence najdete dokončení citátu Pam Brownové: Zbývá-li vám dech na jediné… (zbytek v tajence) Tajenka z č. 1/2013 zní: Charles F. Kettering: Nezajímám se o minulost, zajímám se o budoucnost, neboť očekávám, že v ní strávím zbytek života. Z došlých odpovědí jsme vylosovali paní Martu Tonarovou z Havlíčkova Brodu, která vyhrává dárkové balení s pivem Chotěboř.
nápověda: APSA – ENA – ATU – DJIN – LATA
Připomínky, nápady a náměty k časopisu prosím vhazujte do schránky označené ROSS magazín v sídle ROSS Holding v přízemí za recepcí vlevo nebo posílejte na e-mailovou adresu:
[email protected]
Jaw opening Jaw spanner Jerk [dʒæːk] Jet [dʒet] Jet pump Jet engine Jet propulsion Jib [dʒıb] Jib crane Jig [dʒıg] Jigsaw [΄dʒıgsɔː] Job [dʒɒb] Job accounting Job control Job scheduling Joint [dʒɔınt] Joist [΄dʒɔıst] Jolt [dʒəʊlt] Journal [΄dʒəːnəl] Jump [dʒʌmp]
Připravili jsme pro Vás užitečný elektrotechnický AJ–CZ slovník dnes od písmene
Reportáž /
17
V PŘÍŠTÍM ČÍSLE:
ROZHOVORY: DAVID HROMADA, JIŘÍ STRATIL, STANISLAV LANKAŠ HISTORIE: TOVÁRNA NA SUKNA BRATŘI STIASSNÝ
