2.dubna jsme si připomněli první výročí úmrtí sv.otce Jana Pavla II. d u b e n

2.dubna jsme si připomněli první výročí úmrtí sv.otce Jana Pavla II. d u b e n 2006

2

DUCHOV NÍ SL OVO jáhen A.Glogar

U divokého kmene Pygmejů na Nové Guinei stojí na kraji vesnice malá, úplně osamocená chatrč z bambusové třtiny vymazané vysušenou hlínou. Chatrč nemá okna, jen nízký otvor, který je i vchodem a v určité chvíli je zavřený. Chatrč připomíná hrob. Jedná se o chatrč zasvěcení. Každý čtrnáctiletý chlapec je zavřen v úplné tmě a přebývá v úplné samotě a mlčení 7 dní. Živí se sedmi bulvami vařeného manioku a žízeň zahání dvanácti zralými plody papaje. Chlapec nemá žádný kontakt s vnějším světem. Má k dispozici provaz upletený z lian. Vede ke zvonci, který se nachází venku. Je to tzv. kalamá – zvonec pokušení. Ve chvíli beznadějného zhroucení anebo nebezpečí může zvonkem přivolat pomoc. Jestliže chalpec snese izolaci 7 dnů a 7 nocí bez přerušení, bude slavnostně přijat celou vesnicí do společenství dospělých. Složil zkoušku. Naučil se být sám sebou, mlčet, překonat strach, zamýšlet se. Stal se dospělým člověkem. Kolik z nás lidí civilizovaných, kteří se cítíme být dospělými, se naučilo přebývat v samotě, mlčení, překonat strach? Stále taháme za nějaké zvonce pokušení, které volají na pomoc různé hlasy… Není to známka nedospělosti? Za jedním mnichem přišel člověk a zvědavě se ptal: „Co pro tebe znamená ticho?“ Mnich právě stál u studny a čerpal vodu. Řekl svému hostu: „Podívej se dolů do studny! Co vidíš?“ „Nevidím nic, jen zčeřenou vodu“ , odpovídá host. Mnich za chvíli povídá svému hostu: „Podívej se teď do studny! Co vidíš?“ „Teď vidím svůj odraz ve vodě – vidím sebe“, volá host. „Vidíš, to je moje zkušenost s tichem: vidím v něm lépe sebe sama“, říká mnich. Ticho k soustředění potřebuje každý, nejen mnich, nejen pygmejský chlapec. Stále s walkmanem na uších či neustále zapnutou televizí, nepostřehnu důležité věci pro svůj rozvoj a život! Doba postní se kvapem chýlí k závěru. Využijme tuto dobu (a nejen ji), abychom si prohlídli ty svoje „zvonce pokušení“, za které máme stále nutkání tahat, protože nevydržíme být chvilku z ticha, a přitom to tolik potřebujeme! 2

ROZHOVOR

V letošním roce si připomínáme 10.výroční vzniku naší diecéze. Proto jsme požádali otce biskupa Františka Václava Lobkowicze o odpověď na několik otázek.

Otče biskupe, jste historicky prvním biskupem naší diecéze, jaká byla Vaše první myšlenka, když Vám oznámili, že převezmete naší diecézi? Jednak pocit velké zodpovědnosti, potom také radost nad tím, že je nová diecéze a poté i trochu úzkosti, zda to zvládnu. K nám jste přišel jako světící biskup pražský……. Je fakt, že jsem se 6 let učil nejprve ve škole pana kardinála Tomáška a posléze pana kardinála Vlka. Byl jsem rád, že mám jakýsi pojem o tom, co znamená biskupská služba. Situace u nás Vám však nebyla neznámá, neboť jste u nás již působil jako kněz… Možná, že i to byl důvod toho, že Svatý Otec Jan Pa-

vel II jmenoval právě mne. Je dobré znát prostředí, problémy, vědět o dvojjazyčnosti a někdy i trojjazyčnosti území. A pak jsem se tak trochu vrátil po šesti letech jaksi „domů“, i když, jak víte, jsem rodákem z Plzně, ale tady už jsem delší dobu než doma v Plzni. Jste šlechtic, jaké bylo Vaše setkání s horníky, a vůbec s lidmi Ostravska, kteří jsou známí tím, že jsou to sice lidé přímí a velikého srdce, ale mnohdy poněkud prostořecí a „drsnějších“ způsobů než vybraného šlechtického jednání. Jak jste se tedy v našem kraji cítil? Pravda,mnohé jsem se musel naučit,mnohé překousnout, ale nebylo to až tak nejtěžší. Však jsem vyrůstal v docela normální rodině s normálními sourozenci a normálními rodiči, kteří se museli v práci ohánět stejně tak jako chlapi v dolech. Tatínek si uhnal TBC jako cestář na plzeňských silnicích .A chodil jsem do normální školy a měl normální spolužáky… Můžete nám říci něco veselého z Vašeho kněžského působení?

A veselou historku z natáčení byste nechtěli? Ono se těžko hledá takhle na objednávku veselou příhodu, ale mohu říci jedno: kněžství, i když je často namáhavé, je přesto nesmírně krásné a radostné.Za tím stojím. Jaká byla Vaše cesta ke kněžství? Tak jak u všech ostatních. Během dospívání vážné rozhodování, pak nasměrování a jistě i velké doufání, že budu do semináře přijat. Povedlo se – byl rok 1967. No a pak studium v Litoměřicích s jednoroční přestávkou v r.1968, kdy jsem studoval v Innsbrucku. V r.1972 kněžské svěcení, pak dva roky vojny, posléze půl roku nezaměstnaný z důvodu neobdržení státního souhlasu. No a duben 1975 mě uviděl ve Frýdku u Panny Marie. Byl otec biskup také někdy klukem? A zlobil jste někdy jako každý kluk? Samozřejmě byl. A hrál taky fotbal a na plácku v zimě hokej, v létě prosí maminku, aby se směl jít koupat do naší řeky, ne vždycky nám dovolili spát v noci na zahradě ve stanu (tam jsem vykouřil i svou první ciga3

retu). Musím s pokorou vyznat, že zlobil a někdy se i se sourozenci popral. Teď už to ale neděláme. Pocházíte ze šlechtické rodiny. My lidé z „podhradí“ máme o tom zkreslené představy i díky mnoha předsudkům z minulé i současné doby. Můžete nám něco prozradit o své rodině? Něco už jsem naznačil, ale žili jsme opravdu docela „normálně“. Každý z nás děcek měl nějaké pravidelné úkoly. K mým patřilo nosit potravu našim 10 slepicím a z jara sledovat, jestli nějaká nekvoká, abych nasadil vajíčka na kuřátka. Pak jsem měl také na starosti vyrábění třísek na podpal, vynášení popela, z jara pomáhat tatínkovi s rytím několika záhonků, kde se pěstovala nejpotřebnější zelenina pro naši kuchyni – bylo by to dlouhé povídání, kdybych chtěl vše popsat. Ale co bylo nejkrásnější, když jsme v neděli po obědě pěkně všichni sedli a povídali si o všem možném. Nebo jsme s tatínkem hráli karty – jistě ne o peníze, jen tak.. Vraťme se nyní zpět k okamžiku před deseti lety. Vstupujete do katedrály Božského Spasitele v Ostravě a Vy víte, že velikou slávu vystřídá veliká odpovědnost a ještě větší každodenní těžká prá4

ce. Můžete nám přiblížit tehdejší Vaše pocity? Bylo mně dost „ouzko“. Viděl jsem ale velké množství známých a radostných tváří a já věděl, že na to nejsem sám. Taky jsem moc prosil tehdy už zemřelého tatínka, ať mi tam „navrchu“ pomůže svou přímluvou. Každý biskup si volí heslo. Jaké je heslo Vaše a proč právě ono? .Mé heslo zní: Pro vita mundi, což znamená „pro život světa“, a je to vzato z evangelia svatého Jana, kde Pán Ježíš říká: tento chléb je mé Tělo dané za život světa. Chtěl jsem tím vyjádřit svůj vztah a svou víru v Eucharistii, protože bez tohoto pokrmu těžko dojdeme do Božího království. Většina věřících se v praktickém životě dokáže zapojit a ztotožnit maximálně s farností, v které žije. Děkanát a diecéze je pro ně daleko. „Jsou to ti nahoře“. K čemu je vlastně diecéze? Pán Ježíš ustanovil apoštoly a ty poslal do světa. Oni si pak vybrali své spolupracovníky. Církev je postavena na apoštolech. A nástupci apoštolů jsou právě biskupové, kteří posílají své spolupracovníky – kněze, aby jejich jménem pracovali v jednotlivých farnostech.

Farnost by tedy bez diecéze, bez biskupa nemohla existovat. Takže, k čemu diecéze? Aby mohla být farnost. Pod slovem biskupství si mnoho lidí vybaví pouze Vás. Ten obraz pod vlivem sekulární společnosti navíc mají i mnozí věřící lidé zkreslený představou jakéhosi nejvyššího úředníka s velikou autoritativní mocí. V našem časopise Okénko budeme proto postupně chtít představit i další Vaše spolupracovníky. Přesto, zkuste nám představit již dnes Vaše nejbližší spolupracovníky a orgány, které vedou Každý biskup musí mít generálního vikáře, který ho v mnohém zastupuje. Krom toho potřebuje i kancléře. Pak jsou dva druhy úřadů, ty pastorální a pak, řekl bych ty materielní. Mám několik pastoračních středisek – pro mládež, pro rodinu, pro katechezi, pro školství, a pak úřad ekonomický, stavební a majetkoprávní. Jaké jsou dle Vás základní specifika naší diecéze? Jednak velká roztáhlost. Od Hrčavy po Bílou vodu je to dost daleko. Potom bezesporu národnostní a jazyková různost. Také třeba brát v úvahu rozdílnost oblastí průmyslových a zemědělských, oblastí tradičních

a vysídlených. Je toho celá spousta, co specifikuje naši diecézi. V čem spatřujete největší její přednosti? Vždy je pěkné, když se věci budují tzv. na zelené louce. Máme pěkné cetrum pro mladé ve Staré Vsi, máme řadu míst, kde se mohou lidé setkávat, máme celou řadu nadšených lidí, kteří si uvědomují svou zodpovědnost za chod této naší místní církve, máme řadu nových kostelů, mnohé se opravují, ale hlavně: mám celou řadu šikovných a zapálených kněží, kteří jdou ve stopách Kristových. Co Vám za uplynulých 10 let udělalo největší radost v naší diecézi Souvisí to s předchozí odpovědí. Každý rok jáhenské a kněžské svěcení. To jsou opravdu mé radosti Co Vás naopak v naší diecézi nejvíce trápí? Často se zamýšlím nad stavem společnosti na našem severu. Alkohol, drogy, nekázeň na silnicích, zbyteční mrtví na silnicích, možná leckde i povrchnost víry, - po biřmování už nemusím do kostela apod. Asi bych mohl zase psát dost dlouho. Čím můžeme pomoci my, „obyčejní“ věřící? Co od nás očekáváte?

Jistě aktivitu v rovině farností, hloubku poznávání Krista a jeho Evangelia, vytrvalou modlitbu za nová kněžská a řeholní povolání, snahu svým životem ukazovat všem, že věřit v Krista je výhra. V naši diecézi kromě tradičních nábožensky „silných“ oblastí najdeme i místa velmi silně sekularizovaná. Jsme misijním územím? A co to znamená pro náš konkrétní život? Vy jste sůl země, vy jste světlo světa. Nebeské království je jako když žena zadělala těsto a přidala kvásku. Stačí si na správném místě otevřít Písmo svaté a Pán Ježíš už sám poví, co máme dělat. Život diecéze se projevuje konkrétně ve farnostech. I zde mnohdy ještě stále přežívá její chápání v zúženém významu – farnost, to je pan farář a farní úřad zajišťující křty, pohřby a nedělní bohoslužby. Život rodiny také není jen nedělní oběd a pak se už nic neděje. Každý tam má svou povinnosti, svůj úkol, a to vše patří k životu rodiny. Teď stačí jen to vše promítnout do života farnosti a je to jasné. Dnes se často hovoří o farnosti jako o společenství. Co to konkrétně znamená? Jsou to malé skupiny různých společenství roz-

víjejících určité rysy křesťanského života? Nebo je to jen společenství věrných, aktivních, zůstalých pravidelných návštěvníků kostela, či je to mnohem širší rodina věřících rozvrstvená v různých vrstvách vztahu k církvi, dařící se je více či méně oslovovat? Jak cítíte napětí této otázky Vy? Je to zase jako v rodině. I tam je každý trochu jiný, ale přesto jsou jedna rodina. Je pak právě na biskupech a kněžích, aby uměli tuto rozmanitost spojit v jednom společenství, za které Ježíš prosí, aby všichni jedno byli. Křesťan vyznává stále stejnou víru, vyznává ji však v různých kulturách, podmínkách a v průběhu dějin. Proto se některé konkrétní projevy víry a důrazy na jednotlivé aspekty mění. Jaké je znamení naší doby, společnosti v které žijeme? Těch znaků je mnoho. Jsou pozitivní i negativní. Ta negativní: vše je dovoleno, za pojem svobody se schová i netaktnost a urážky, pomluvy a nactiutrhání, naprostý liberalizmus, ztráta úcty nejen ke stáří, ale třeba i k lidské sexualitě… Pozitivní je jistě rozvoj vědomí spoluodpovědosti za společnost, ochota mnohých pomáhat v charitativní oblasti, v případech živelných 5

katastrof solidarita s trpícími – také toho není málo. Jak by se tato znamení doby měla projevit v životě dnešního křesťana, žijícího na počátku XXI.století na severní Moravě? Na to je jednoduchá odpověď: zachovávej Boží přikázání a vše ostatní ti bude přidáno. Otče biskupe, položili jsme Vám mnoho otázek. Přesto

POUTĚ V B. Heryánová

dovolte další otázku, tentokráte méně obvyklou: Jakou otázku byste si položil Vy sám? Dělám to dobře? Je Pán se mnou spokojen? Jakou otázku byste položil nám, čtenářům časopisu Okénka – tedy farníkům z Nového Jičína, Šenova, Kunína a Libhoště? Asi jednu ze současnosti: je důležitější vyhrát olympiádu nebo dojít do Božího

NAŠÍ

FA R N O S T I V

království?? Závěrečná otázka nemůže být jiná, než: co přejete naší diecézi do dalších třeba i více než deseti let?… Také dost jednoduché: Milost našeho Pána Ježíše Krista i lásku Otcovu a společenství svatého Ducha ať je s mou diecézí!!!!!

rozhovor připravil Ant.Urban

ROCE

20 0 6

Podáváme přehled o poutích v naší farnosti v roce 2006:

•

8.05.2006 (pondělí): P.Marii chceme oslavit tradiční poutí na Svatý Hostýn v tomto krásném mariánském měsíci. S výjezdem až nahoru.

•

3.06.2006 (sobota): Děkanátní pouť za obnovu rodin a nová duchovní povolání do Frýdku-Místku, která bude mít pravidelný průběh: v 15,00 hodin příležitost ke sv. smíření, v 16,00 hodin sv. růženec, v 17,00 hodin adorace a v 18,00 hodin mše sv. s otcem biskupem.

•

24.a 25.06.2006 (sobota a neděle): Poslední víkend v červnu se rozjedeme na Svatou Horu u Příbrami, kde bude duchovní program, seznámení se Sv. Horou, mše svatá a příležitost ke sv. smíření. Nocleh je zajištěn v exercičním domě na Svaté Hoře á 250,- Kč/osobu. Na druhý den navštívíme poutní místo Lomec, Klokoty u Tábora a premonstrátský klášter v Milevsku.

•

22.07.2006 (sobota): Tradiční výstup na Radhošť u Pusteven.

•

6.08.2006 (sobota): Vyvrcholí 10. výročí vzniku naší diecéze setkáním věřících s o. biskupem v katedrále v Ostravě. Otec biskup byl na konci srpna před deseti lety uveden do služby vedením Ostravsko-opavské diecéze.

•

09.09.2006 (sobota): I když je u nás „Den města“, bude mít jáhenské svěcení v Opavě p. Antonín Urban, který ve farním kostele na ranní nedělní mši sv. podává pravidelně sv. přijímání.

•

16.09.2006 (sobota): Chceme zajet do sousedního Polska na známé poutní místo Hora sv. Anny. Leží na cestě mezí Ratiboří a Opolem. Na zpáteční cestě se zastavíme na poutním místě Maria Hilf ve Zlatých Horách a Cvilínu u Krnova. Do Polska stačí na zájezd pouze občanský průkaz = platný!

6

•

14.10.2006 (sobota): Se uskuteční poslední pouť podle plánu v r. 10 let diecéze, která bude věnována manželům ke Svaté Hedvice do Opavy.

Možnost přihlásit se bude tradičně v sakristii farního kostela, zpravidla po zaplacení, (nebo zálohy), s časovým předstihem 3-4 týdnů. Vše bude včas ohlášeno v kostelích. Budeme rádi, když se k těmto poutím v N.J. farnosti připojí i farníci okolních spravovaných farností.

S TAT I S T I K A

Milí čtenáři, tradičně jsme v prvních číslech roku uváděli výběr ze statistik našich farností, hlášených na biskupství. Letos jsme se rozhodli sledovat vývoj jednotlivých skutečností za uplynulých deset let. V tomto čísle uvádíme počty křtů.

LITURGICK É OK ÉNKO o.Alois

Vyznání víry Když vyslechnete slovo Boží ve čteních a homilii, tak při každé slavnostnější příležitosti následuje Vyznání víry. Není to tedy nezbytná část bohoslužby, ale je velmi důležitá. Jeden kněz říkává žertem, že v kázání se někdy tak rozpovídá, že potom lidé přestávají věřit v Boha a musejí si svou víru znovu připomenout. Je to sice míněno v legraci, ale tak trochu pravdy na tom přece je. Úkolem a smyslem Vyznání víry v liturgii je připamatování si pravd víry a také náš souhlas s tím Božím slovem, které jsme vyslechli ve čteních a homilii. Proč je to tak důležité - znát pravdy víry? Musíme se vrátit do minulosti, a to do časů krátce po smrti Ježíše Krista. Kristus odešel z tohoto světa k Otci a zanechal zde několik lidí, kterým svěřil své učení. Z Písma víme, že to byli apoštolově a také učedníci. Ti měli víru v něho předávat dál. Proto od Ducha svatého obdrželi mnoho jeho darů, jako dar moudrosti a dar rozlišovat správné a nesprávné. Víra v Krista se začala rychle šířit do všech koutů světa. Vznikl ale problém. Bylo to asi tak, jako když hrajete hru na tichou poštu. První pošeptá druhému nějakou zprávu, a než ta zpráva dojde k poslednímu, bývá hodně pozměněná, někdy se dokonce úplně změní její smysl, však asi víte. 7

I s křesťanským poselstvím to bylo podobně, protože někteří lidé přesně nepochopili jeho smysl, anebo někteří schválně toto poselství překrucovali, jak se jim to hodilo. Proto museli apoštolově znovu a znovu hlásat, jak to doopravdy je. Někdo například začal roztrubovat, že Kristus nevstal z mrtvých. Proti tomu se postavil svatý Pavel a vysvětlil ostatním, že Kristus opravdu vstal (1 Kor 15,12-20). Pro tento a další případy nástupci apoštolů vytvořili takový seznam pravd, ve které je nutné věřit a ke kterým nesmíme nic přidat, aby naše víra byla katolická. Tomuto vyznání říkáme apoštolské. Naleznete je v kancionálu pod číslem 002 a používá se na začátku modlitby růžence. Ve mši sv. používáme vyznání víry nicejsko – cařihradské. Bylo formulováno právě na koncilech v Niceji a v Cařihradě ve 4. století. Po staletí se toto vyznání víry užívalo v latinském jazyce. Z latiny se také vyznání víry říká CREDO (čti krédo).

HISTORICK É OK ÉNKO Po ut ní c e s t a u Š paněl ské k a pl e Václav Bubeník

Socha Bolestné Panny Marie, někdy se uvádí i Panny Marie Sedmibolestné, která bývala podle Wilhelma Jäkla rovněž umístěna na cestě ke Španělské kapli, se nacházela v roce 1882 na tehdejší Schwarzstrasse - nyní ulice 5.května naproti nynější Komerční bance. Bylo to v místě, odkud vycházela Koberova ulice, později zvaná Ztracená, před domem č.org. 2, č.p. 722. Vznik sochy je datován rokem 1711 a podle některých pramenů na svém místě stála po dlouhých 250 let až do roku 1965, kdy došlo k asanaci Ztracené ulice. Tvrzení W.Jäkla, že by socha byla někdy součástí poutní cesty u Španělské kaple, je tudíž sporné. Údaje o ní jsem čer8

pal z podkladů Okresního vlastivědného muzea v Novém Jičíně, v jehož lapidáriu je uložena. Socha sv.Ignáce z Loyoly - zakladatele jezuitského řádu byla podle W.Jäkla taktéž přesunuta z cesty vedoucí ke Španělské kapli a v roce 1882 se nacházela na Rosengasse, nyní Dvořákově ulici. Místo jejího tamního umístění se mi však zjistit nepodařilo. Následně asi v roce 1926 došlo opět k jejímu přemístění, a to ke kostelu Nejsvětější Trojice v Janáčkových sadech. Ve zprávě o správě městské obce Nový Jičín za léta 1912-1918 Verwaltungs -Bericht der Stadtgemeinde Neu-Titshein für die Zeit von 1912-1938 se o tom píše na str.198 asi v tom smys-

(pokračování z prosincového čísla)

lu, že socha sv.Ignáce byla postavena vpravo od vchodu do kostela. Podle knihy Kulturní památky okresu Nový Jičín, vydané v roce 1996, str.101, se jedná o plastiku z roku 1799. V roce 2003 byla zhotovena její přesná kopie a instalovaná na stejné místo u kostela Nejsvětější Trojice na po-

zemku par.č.101 Nový Jičín -Hor.předměstí. Originál se nachází v lapidáriu Okresního vlastivědného muzea Nový Jičín. Na podstavci sochy je nápis: DIVO IGNATIOLOJOL SOCIETATIS IESVPARENTI ET

PATRONOSVO STATVAMPIE EXSTRVI IVSSIT

DEVOTISSIMVSCLIENS INGNATIUS SCHINDLER

(Svatému Ignáci z Loyoly, za kladateli Společ enst ví Ježíš o va a svému patronovi na důkaz zbožnosti nařídil postaviti tuto sochu její nejzbožnější ctitel Ignác Schindler)

Socha sv.Jana Nepomuckého byla jednou z dalších, o které se W.Jakel zmiňuje, že původně náležela k poutní cestě vedoucí ke Španělské kapli. I ona byla v roce 1882 umístěna na Rosengasse, nyní Dvořákově ulici, kde stávala před domem č.org. 21, který dosud existuje. Z tohoto místa se zachovaly její dvě fotografie zhotovené někdy kolem roku 1890 až 1900. Na zvětšeném vyobrazení podstavce sochy lze jen stěží přečíst, a to neúplně,tento nápis s letopočtem: S.JOANNI PATRONO ---------------A-A

DEDICATA EST FACIT ----STICE MDCCXXVIII QUAM ---AFFECIV ------IOSEPHVS----------D.-------------

Přitom je letopočet MDCCXXVIII (1728) celkem dobře čitelný. Někdy v průběhu dalších let sochu přemístili zpět na nynější ulici K Nemocnici do blízkosti Španělské kaple, kde pak stávala na pozemku, parcela číslo 658/2 v k. ú Nový Jičín -Hor.předměstí, před domem č.or.76, č.p. 775 v němž je nyní ředitelství nemocnice. O tomto stanovišti sochy je zmínka v knize Kulturní památky okresu Nový Jičín vydané v roce 1996. Na str.102 se mimo jiné píše, že socha pochází z roku 1727, což by bylo jen o rok méně, než je vidět na zvětšenině fotografie podstavce. Rozdíl jednoho roku se dá zdůvodnit snad tím, že při popisu sochy koncem XX. stol. nebyla již jedna z jedniček římského letopočtu čitelná. Plastika byla ze svého místa odstraněna někdy kolem roku 1975 a převezena do lapidária, kde se dosud nachází. Další socha, o které se W.Jäkel zmiňuje, je barokní

plastika sv.Jakuba. Ta byla rovněž součástí poutní cesty u Španělské kaple a po svém přemístění stála v roce 1882 u Loučky (Ehrenberg) někde v místě dnešní křižovatky ulic Palackého a Bohuslava Martinů. Zachovala se pouze její fotografie. Pocházela z roku 1733. Podlehla nezájmu a zubu času. V dnešní době již neexistuje. Nejzajímavější osud

měla socha sv.Antonína Paduánského. Již W.Jäkel píše, že v roce 1882 stála pořád na svém původním místě, tj. na Obertorstrasse, nyní K Nemocnici. Podle publikace Kulturní památky okresu Nový Jičín z roku 1996 pochází z roku 1751. Restaurovaná byla v letech 1969 a 1994. Nápis na soše 9

podle uvedené knihy zní: HONORI SINQVLARIS PATRONISVI DIVIANTONII STATVAM EREXIT PAVLVS CIRPS DIE 6 NOVEM

( Ke cti mého mimoř ádného ochánce svatého Antonína Pa duávského tuto sochu nechal zbudovati Pavel Cirps dne 6 .listopadu)

Opravy provedené v roce 1994 nebyly asi moc kvalitní, poněvadž nápis na přední části podstavce je čitelný již jen zčásti. I na zadní spodní části sochy byl původně nějaký nápis. Ten je však zcela nečitelný. O soše sv.Antonína se vyprávělo, že měla být po zrušení Španělské kaple přestěhována ze svého původního místa na křižovatku ulic K Nemocnici a Gen.Hlaďo. Jak to, ale vešlo ve známost, soukeníci ve městě prohlásili, že sv.Antoníček hlídá hroby Španělů u Španělské kaple a nebude proto lehké jej ze svého místa vypudit. Tvrdili, že kdo by jej chtěl z podstavce sundat, dostal by pořádný

poliček. Skutečně, přemístění sochy vždy bránily nějaké překážky a do dnešního dne stojí světec tam, kam ho naši předkové postavili, tj. na pozemku par.č. 658/2 v katastrálním území Nový Jičín -Hor.předměstí před domem č.org.64, č.p.769. O poslední soše, která náležela k poutní cestě, o soše sv.Floriána, se W.Jäkel k roku 1882 zmiňuje pouze v tom smyslu, že již byla zničena. Není mi známo, že by se dochovalo její vyobrazení, nalezl jsem však zmínky o ní v dobovém tisku. V čísle 7 časopisu Das Kuhländchen z roku 1925 je na str.129 v článku Chronik der Stadt Neu-Titschein vom Jahre 1800 bis 1881 uvedeno: V noci ze dne 2. na 3. března 1871 byla neznámými pachateli svržena ze svého podstavce socha sv.Floriána, která stávala v blízkosti Hoschovy pivnice (Hosches Bier Halle, nyní Dům dětí a mládeže).

Socha byla již silně poškozena, zvětralá a neměla žádnou uměleckou hodnotu. Obdobně o zániku sochy píše v čísle 10 z roku 1928 v článku Die Schmiedgasse in Neu-Titschein Josef Ullrich, když říká: „…na severním rohu tohoto koutu města stála vedle polorozbořeného tyčkového plotu dřevěná pumpa a nedaleko ní socha sv.Floriána, tj. jedna z osmi soch svatých stojících na cestě ke Španělské kapli. Ta byla v noc ze 2. na 3.března 1871 údajně dvěma nebo třemi muži, kteří šli ve veselé náladě z Hoschovy pivnice, z podstavce svržena.“ Jak je vidět, projevy vandalství se vyskytovaly v každé době. A co ještě k tomu všemu říci na závěr? Jen, že ve městě se až do dnešních dnů dochovala ještě jedna socha sv.Jana Nepomuckého. Ta se nachází u mostu přes Jičínku na Nábřežní ulici, ale o té si povíme zase příště.

NA P S A L I JS T E NÁ M Ak t ual it y z Li bh oš t ě, Pavla Kvitová

„Padá sníh, pojedeme na saních!“, volaly děti. A proto jsme se domluvili na jedno sluneční nedělní odpoledne. Byla zima a mráz -20şC. Děti ani tento mráz neodradil a přišly na Libhošťtskou hůrku sáňkovat. Měly boby, umělohmotné talíře a na zmrzlém sněhu to moc dobře jelo. Jízdy byly až přespříliš rychlé. Děti se vyřádily a samozřejmě i otce Josefa zkoulovaly. Po hodině sáňkování byly zmrzlé a líčka měly hezky červené. Proto jsme 10

se rozhodli jít k nám (do rodiny Kvitovy) na teplý čaj. Otec Josef měl pro nás připraveno překvapení. Donesl super film: Užasňáci. Všichni jsem se moc smáli. Otec se trefil do toho, co se dětem líbí. Nakonec děti řekly o. Josefovi: „Otče, to bylo HUSTÝ.“ Tento výraz už asi nezapomenu. Také naše farnost a zvláště děti prožívají svatopostní 40 denní přípravu. Kaž-

dý týden mají děti nový sebezápor, novou modlitbu a před očima nový obrázek na tu, nebo onu problematiku. Každý týden se zdá že je těžší. Bude závěrečné výherné, a proto děti bojují, sbírají si papírové slzičky, symbolizující soustrast s těmi, kteří se nemají dobře. Držím všem palce, ať vydrží a zvítězí.

Věr nos t

Jaroslav Nevěřil st.

Věrnost v životě má hodně podob. První, co nás napadne je věrnost manželská, ale i věrnost k přátelům, věrnost ke svým dětem, věrnost k naději, že to bude lepší, věrnost k Bohu a k jeho desateru. Každému z nás se určitě nepodařilo mnoho věcí, ať ve škole, doma či na pracovišti. Přesto všechno zůstáváme věrni své myšlence, že se to spraví, že to bude lepší. Bůh nám tady zanechal desatero, které které nám vymezuje mantinely, přes které 11

nemůžeme. Věrnost je smlouva s Bohem. Buďme jí věrni a budeme podporovat křesťanské hodnoty. Abychom udrželi křesťanské hodnoty s právem na dobrý vztah jeden k druhému, s právem na zdravou výchovu dětí a rodin – ne kriminalita, ne domácí násilí. S právem na život – ne přerušení ještě nenarozeného života, ne eutanázie atd. Musíme pro to něco udělat. Stačí jen jedno, být věrni těmto hodnotám. Někteří lidé si hrají na svém písečku a dbají velice na to aby se jejich bábovičky nezhroutily. Aby se jim jejich bábovičky nezhroutily, dokáží být věrni úplně něčemu jinému než křesťanským cílům, záměrům, hodnotám. Pán Bůh zaplať, že existují lidé, kterým není lhostejný osud nás křesťanů. Snaží se prosazovat křesťanské hodnoty a etiku do života. Bez naší podpory, bez naší opravdové věrnosti nemohou uspět. My ale chceme aby tyto hodnoty se stále víc vynořovaly na povrch. Nebo zůstaneme jen kritiky bez etiky? „Věřících je v ČR 2.7 miliónů, ale vliv, který mají na společné dění tomuto více než čtvrtinové zastoupení v populaci zdaleka neodpovídá. Truchlivé pravdivosti nabývá rčení, že křesťané v ČR jsou největší menšinou s nejmenším vlivem“. „Jaký je Váš názor na eutanázii?“ „Podle mne je volání pacienta po eutanazii zoufalým voláním po lásce. To, že tělo bolí, je věc smutná, ale dá se s tím bojovat. Ale mnohem více bolí, jestliže musíte navíc bojovat i s utrpením duševním, s lhostejností nejbližších příbuzných. S pocitem, že už jste na obtíž.“ Citoval jsem myšlenky z knihy: „Krásný život pod psa“ od Jiřího Karase (KDU-ČSL). Jak se tedy rozhodneme? Rozhodnu se a budu jako ti, kteří si hrají na svém písečku s tím, že já to stejně neovlivním, nebo budu věrný křesťanským hodnotám, které dříve či později přinesou ovoce. Možná, že jako křesťané si budeme muset sáhnout až na samotné dno, kde budeme kde kým šlapáni, abychom právě tam pochopili křesťanskou věrnost. Mysleme na sebe, na své děti, na svá vnoučata. Ať vyrůstají ve zdravém prostředí naplněni etikou. Ano, máme svobodnou vůli se rozhodnout. I Bůh nám nabízí zdravý život, zdravé prostředí, záleží na naší svobodné vůli, zda-li Ho vyslyšíme. Já osobně mohu zasévat pouze semena. Sklízet už budete sami.

Adopc e na dál k u ane b „nejl é pe inv e s t ov ané pe ní z e v m é m živ ot ě“ …

Gabriela Žitníková

Motto: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vy-

kopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ ( Mat – 6,19-21 )

12

Úvodem ... Člověk mnohdy ví, že by měl, ale nechce se mu. I v mém případě tak tomu bylo v souvislosti s napsáním článku o projektu „Adopce na dálku“, do kterého jsem měla možnost se prakticky zapojit již před několika lety. Tu však přišla výzva zvenčí, která mne „přinutila“ udělat malou propagaci tomuto projektu prostřednictvím farního zpravodaje Okénko. A tak usedám ke klávesnici svého počítače a začínám psát, protože vím, že bych měla …

Stručně a obecně o projektu Zakladatelkou projektu „Adopce na dálku“ je řádová sestra Maria Goretti. Právě ona se dostala mezi nejchudší obyvatelstvo Indie a chtěla v dané situaci pomoci. Nafotila první děti, sepsala základní údaje o jejich životě, zkonkretizovala, co dané dítě potřebuje, a dala tuto informaci znát světu. Na otázku „jak mohu já-jedinec změnit chudobu a bídu světa“ dala jasnou odpověď: „Adoptuj si jedno z těchto ubo-

hých dětí, dej mu vzdělání a změň mu život!“ A tak se také stalo… Dnes již tisíce dětí nejen v Indii dostaly šanci díky adoptivním rodičům změnit svůj život a naopak tisíce adoptivních rodičů dostaly díky svým adoptovaným dětem šanci obohatit duchovní svět o konkrétní čin lásky ... Adopce se rozběhla v různých zemích světa a od roku 1993 díky Arcidiecézní Charitě Praha také v České republice. Princip pomoci zůstává od počátku stejný, je velmi jednoduchý a umožňuje změnit konkrétní lidský osud konkrétním lidským skutkem. Za roční poplatek je dítěti poskytnuto vše potřebné k získání vzdělání za daný školní

rok: pomůcky a školní uniforma, školné a rozvoj mimoškolních aktivit směřující k utváření budoucího života, daného človíčka, jednou ročně dítě dostává dárek a v případě nutnosti je mu hrazena nezbytná zdravotní péče. Dítě se stává součástí Vašeho života tak jak i Vy se stáváte součástí života jeho samého – má konkrétní jméno, věk, tvář...

O adoptivních rodičích a dětech naší farnosti

Dne 28.února tohoto roku jsem se v dopoledních hodinách setkala na faře s některými adoptivním rodiči, abychom si popovídali o adoptovaných dětech a projektu vůbec. Setkání bylo velmi milé a mimo jiné jsem během něj položila 13

přítomným několik následujících otázek : Jak jste se vlastně o adopci na dálku dozvěděli ? - přes dceru - od přítelkyně z Prahy, se kterou si pravidelně dopisuji - ve společenství Večeřadla Z čeho jste měli největší radost ? - Největší radost mám z toho, že se námi adoptovaná dívka ráda učí, má dobré výsledky a je nám velmi vděčná ( což je až nemilé ). Víte, žijí v takové chudobě a přitom jsou za vše moc vděční … - Překvapuje mne úžasná

vděčnost za vše! S adoptovanou dívkou,máme kontakt, jako by nás znala. Ona se stala součástí mého života. - Mám radost z toho, že námi adoptovaná dívenka s takovým elánem vstupuje do života – soutěží v různých soutěžích (v kostele, ve farnosti) a já cítím, že ji to všechno baví Kromě toho prospívá i duchovně, byla už u biřmování, i její bratr a stále nás pozdravuje

může své nabité vědomosti předávat dál, i okolí může mít z toho velký užitek - Dobré vědomí z toho, že něco činím pro tak nebohé děti jako jsou tam - Konkrétní pomoc přímo někomu Co byste vzkázali potencionálním adoptivním rodičům v naší farnosti ? - obohatí to Váš život

- V každém dítěti ve světě vidím své dítě, zkuste to Co pro Vás osobně znametaké ná projekt „Adopce na dálku“ ? - Vzájemná modlitba a dě- Pomoc konkrétnímu člově- kování jeden druhému je ku, a to mladému člověku, velkým bohatstvím, je to který má život před sebou a nádherný pocit

Závěrem … Postní doba nás nutí zamýšlet se nad mnohými věcmi a spoustu nám jich dochází právě v tomto období , kdy je naše mysl jaksi více obrácena k Bohu. Dnešní svět nás učí myslet ekonomicky. Jen ekonomický růst a finanční zhodnocováni naší pozemské práce má smysl. Jsme přesvědčováni o jistotách a prosperitě, a to neustále. Právě v těchto dnech si uvědomuji, že mou jedinou jistotou je víra v Boha, který mne nikdy nezklamal. A kde je i mně neustále podsouvaná prosperita ? Tu svou osobní prosperitu vidím také v zapojení do projektu „Adopce na dálku“ , který jsem si dovolila na počátku tohoto článku přejmenovat na „nejlépe investované peníze v mém životě“. Čím dál více se utvrzuji, že tento nádherný projekt je jednou z možností, jak si neukládat poklady na zemi, ale v nebi, tedy v „bance“ ,kde nepůsobí inflace či malá úroková sazba. Nebe je totiž místem s neměnnou a trvalou hodnotou, kam by měl směřovat každý náš pozemský krok, i když mnohdy máme pocit, že cesta do nebe je nejistá a bez záruky viditelné prosperity … V současné době je možno v České republice prostřednictvím katolické Charity adoptovat dítě v Indii (4.900 Kč/ročně), Ugandě (7.000Kč/roč.) , Litvě (6.900Kč/roč.) a Bělorusku (6.900Kč/roč.). Informace můžete získat na tel. čísle Arcidiecézní Charity Praha 224 246 519 a 224 246 573 nebo na e-mailu www.charita-adopce.cz. Blíže se o životě adoptovaných dětí z naší farnosti a projektu „Adopce na dálku“ můžete dovědět také na nástěnce v kostele.

14

Z

NA ŠÍ K NIHOV N Y

Pavel Golich

Sv at ý S e r af ím S ar ov ský Prorok pro naší dobu. Ruský světec, kterého ctil Jan Pavel II.

Prvním a největším „starcem“ (mnich obdařený duchovním vhledem a moudrostí, kterého ostatní - ať už mniši či lidé ze světa - přijímají jako svého duchovního rádce a vůdce) devatenáctého století byl sv. Serafím

CO

Sarovský (19. 7. 1759 – 2. 1. 1833), který patří mezi ty světce, již snad nejvíce zaujmou každého, kdo se seznamuje s pravoslavnou duchovností. Po vstupu do monastýru v Sárově ve svých devatenácti letech prožil dalších šestnáct let jako člen mnišského společenství. Pak odchází, aby žil následujících třicet let v ústraní - nejprve v lesní chýši, potom v cele monastýru. To byla jeho příprava k vykonávání starcovství. Nakonec v roce 1825 otevřel dveře své cely. Od úsvitu do večera přijímal každého, kdo k němu přišel pro pomoc a uzdravoval nemocné a uděloval rady. Často vyřkl odpověď dříve, než se návštěvník stačil otázat. Mnohdy k němu přicházelo i několik tisíc lidí v jediný den. Svým asketickým životem se připravoval k učitelské a prorocké službě. V roce 1815 otevřel dveře své cely a pak každý den přijímal desítky a stovky poutníků, kteří u něj nacházeli pomoc, duchovní radu a uzdravení. Asketizmus z něj neudělal nevrlého poustevníka, právě naopak, jeho život byl naplněn neustávající radostí. Svatý Serafím praktikoval Ježíšovu modlitbu a bylo mu dáno tak, jako byzantským hesychastům, zření Nestvořeného Táborského světla. Audio kazetu o sv. Serafímovi je možno si zapůjčit ve farní knihovně.

JSME PROŽILI

•

V neděli 12.2 se uskutečnil tradiční maškarní ples pro děti, rodiče, babičky, dědečky a všechny, kteří chtějí vytvořit pěkné farní společenství v Orlovně v Loučce

•

V neděli 19.2 začal ve Španělské kapli 25. ročník Cyrilometodějské pouti na Velehrad.

•

10.-12.3 proběhlo „Ministrantskén setkání” v Lubině na faře.

•

17.3 se uskutečnilo promítání o putování o.Jana Linharta, spirituála z teologického konviktu po sv. zemi.

•

31.3-2.4 se konala Duchovní obnova žen.

•

1.4 proběhlo diecezní setkání mládeže s o.biskupem ve Staré vsi n.Ondřejnicí.

CO

NÁS ČEK Á

•

1.5 Májová mše sv. v kapličce sv. Michaela v Bludovicích od 15.00 hod.

•

7.5 1. sv. přijímání dětí v Novém jičíně, Kuníně a v Libhošti.

•

18.6 slavnost Božího těla

15

V E L I K O N O C E 20 0 6

ZELENÝ ČTVRTEK 13.4. Mše sv. na památku Poslední večeře a adorace v Getseman.zahradě. hod. Šenov u N.Jičína, 18.00 hod. far.kostel N.Jičín, Kunín, Libhošť

16 . 30

VELKÝ PÁTEK 14.4. Den přísného postu, den umučení a smrti P. Ježíše. Far.kostel v Novém Jičíně k modlitbě otevřen od 12.00 hod.. 15.00 hod. pobožnost Křížové cesty far.kostel Nový Jičín, 17.15 hod. v Kuníně. 18.00 hod. velkopáteční obřady N.Jičín, Kunín, Libhošť. Sbírka u Božího hrobu na pomoc křesťanům ve Svaté zemi. BÍLÁ SOBOTA 15.4. Den modliteb u Božího hrobu a přípravy na vzkříšení. Od skončení velkopátečních obřadů bude možnost tiché adorace u Božího hrobu přes noc a během celé soboty. Prosíme o službu v Božím hrobě – rozpis na stolečku v kostele. Tichá adorace u Božího hrobu v Kuníně od 12.00 hodin. 20.00 hod. velikonoční vigilie vzkříšeného Pána v N.Jičíně, v Kuníně, v Libhošti. Mše sv. v 7.15 far. NEDĚLE 16.4. Slavnost ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ - Hod Boží velikonoční. kostel N. Jičín, 8.45 Kunín, Libhošť, 10.15 far.kostel N.Jičín, Šenov u N.Jičína, 18.30 Španěl.kaple N.Jičín. Při mších sv. se budou žehnat velikonoční pokrmy! Sbírka z této slavnosti bude na potřeby kněžského semináře v Olomouci. Mše sv. 7.15 far.kostel Nový Jičín, 8.45 Libhošť, PONDĚLÍ 17.4 . Pondělí velikonočního oktávu. Kunín, 10.15 Šenov u N.Jičína, Žilina, 18.30 hod. Španěl. kaple. (Mše sv. v 10.15 hod. ve far.kostele v N. Jičíně nebude).

P ř íl e ž it os t k s v. z pov ědi pře d Vel ik onoce mi : středa 5.4.

od 6.00 do konce mše sv. far.kostel a večer od 17.00 do 17.50 Španělská kaple.

čtvrtek 6.4.

od 6.00 hod. do konce mše sv. far.kostel N.Jičín, od 16.15 do 16.50 hod. Kunín, od 17.00 do 17.50 hod. Španěl.kaple N.Jičín.

pátek 7.4.

od 6.00 do 8.00 hod. a od 16.00 do konce mše sv. far.kostel N.Jičín.

sobota 8.4.

od 6.00 do konce mše sv. far.kostel N.Jičín, 7.15 Žilina

neděle 9.4.

pouze při dopoledních bohoslužbách v N. Jičíně. Během mše sv. v Kuníně, 15.00 Libhošti a večer od 17.00 do 18.15 ve Španěl.kapli N.Jičín.

pondělí 10.4.

od 6.00 do konce mše sv. far.kostel N.Jičín, od 17.00 do 17.50 ve Špan.kapli N.Jičín.

úterý 11.4.

od 6.00 do konce mše sv. far.kostel N.Jičín, od 17.00 do 17.50 ve Špan.kapli N.Jičín.

středa 12.4.

od 6.00 hod. do konce mše sv. far.kostel N.Jičín, od 14.30 do 16.30 Libhošť, od 17.00 do 17.50 ve Španěl.kapli N.Jičín.

Zelený čtvrtek 13.4. nebude příležitost k sv. zpovědi. Velký pátek 14.4.

bude příležitost k sv. zpovědi od 14.00 do 16.00 hod. ve far.kostel N.Jičín.

Bílá sobota 15.4.

nebude příležitost k sv. zpovědi.

V neděli a v pondělí velikonoční se zpovídá při dopoledních bohoslužbách a před večerní mši sv.

Sv. zpověď neodkládejte až na poslední dny před Velikonocemi!!! Úklid farního kostela v N. Jičíně bude na Zelený čtvrtek 13.4 od 8.00 hodin ráno.

Krátké zamyšlení: Pan Ježiš sestře Faustýně: „Jsem trojnásobně svatý a ošklivím si sebemenší hřích. Nemohu milovat duši, která je poskvrněná hříchem, ale když lituje, má štědrost k ní je bez hranic.” Deníček. Sešit VI verš 1728 Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 74101 Nový Jičín, tel.: 556 707698, e-mail: farnost.nj@cs-net, web: www.farnost.cs-net.cz. Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu nebo na faře, či u A.Urbana, tel.: 604 37733, e-mail: [email protected]. NEPRODEJNÉ. Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti. Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101.