2

RESPEKT

52 / 53

Ročník XV.

20. 12. 2004 –2. 1. 2005 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

ODS chce vystoupit z Unie 6 Turci mezi dveřmi 10 Zlaté tele Petra Kellnera 8 Češi jsou čím dál štědřejší /

/

/

2 / Ve hvězdách: Kurt Adler – neamerický tvůrce amerických Vánoc 2 / Návrat ztraceného Laudera 3 / Dárfúr: genocida, nebo ne 3 / Odchod pana Blunketta 3 / Mlčeti zlato, říká Gross 3 / D O M O V – Neplatiči do mlýnku na maso 4 / Stručný průvodce tímto rokem 4 / Šťastné Vánoce ztracených manželů 5 / Češi jsou čím dál štědřejší 5 / Kdo chce vystoupit z Unie 6 / Útok na Dvojčata české vědy 6 / E K O N O M I K A – Zlaté tele Petra Kellnera 8 / Poslanci naporcovali rozpočet 8 / Monopoly a kouzlo značek 9 / Třikrát na okraj: Pláč na špatném hrobě, evropský motor slibuje a konec krále F1 9 / Z A H R A N I Č Í – Ankara zamířila k Bruselu 10 / Ukrajina: čas kompromisů 10 / Tchajwanské status quo 11 / Fico proti všem 11 / Námořník v čele Rumunska 12 / Itálie se pře o jesličky 12 / T É M A – Zase o rok dál 13 / R O Z H O V O R – S doktorkou Lídou Hesovou o jejích misích, adrenalinu a milosrdné smrti 16 / C I V I L I Z A C E – Neznámé končiny za Kjótem 18 / Kaleidoskop: Kubistické Vánoce, architektonické vzpomínky a Cookova migrace 18 / Japonci už vědí, kdo otrávil rybáře 19 / P O L E M I K A – Maďarská menšina si zaslouží respekt 20 / K U LT U R A – O smutném Andersenovi 21 / Výtvarník Nikl zabodoval v říši hudby 21 / Jak se v Čechách staví 22 / Člověk před koncem dějin 22 / Mimochodem: Škola vymítání 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Británie – ve stopách Harryho Pottera 23 K O M E N T Á Ř E – Tohle jsme žili

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

Skryté trendy roku 2004

/

/

5

2

2/

K O M E N TÁ Ř E

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Tak tohle jsme žili FOTO KAREL CUDLÍN

Skryté trendy patnáctého roku svobody ren bez jakýchkoli zábran dodnes. Evropskými pravidly se ostatně proti svým kolegům zaštiťuje nejen ministr financí, ale i životního prostředí. „Můžete mě přehlasovat, jenže konečné slovo má Brusel,“ upozorňoval ministr Ambrozek, když se letos bouřlivě jednalo o rezervacích pro hnízdící ptáky nebo obchodu s emisemi. Existuje pochopitelně i příklad, kdy odbourání ochranných bariér a zavedení evropských pravidel vedlo k horšímu: Česko se stalo nejlevnější tranzitní zemí pro kamionovou přepravu. Na počtu letošních havárií včetně smrtelných už je to znát a vláda zatím nemá rychlý a účinný recept. Ani uvnitř Unie nenastává konec dějin. Nekončí veřejný zápas idejí, v němž momentálně ve většině členských zemí vítězí levice nad pravicí. Ani toto společenství neodstraní sklon mocností typu Francie a Německa válcovat menší názorové oponenty. Ale přesto je tu ten obtížně popsatelný pocit z návštěvy Bruselu jako mozkového centra kontinentu. Jakkoli město působí studeně a byrokratický aparát přebujele, stejně zůstává základní úžas z pestře barevné směsi národů. Tak se to přece jen stalo, dožili jsme se toho – evropský prostor, kde jsme doma, sahá od Portugalska po Estonsko.

Vláda mlčí, volič na prázdninách

Dožili jsme se toho: evropský karneval dorazil do Česka.

Nebývá zvykem psát při výroční bilanci o tom, co se mohlo stát a nestalo. Pro rok 2004 jsou však z českého pohledu významné čtyři právě takové ne-události. Nepřišel žádný teroristický útok. Celý prostor bývalého Rakouska-Uherska zatím na mapě atentátů chybí, což v roce Beslanu a Madridu není úplná samozřejmost. Historický vstup do Evropské unie nepřinesl žádné podstatné potíže – naopak. Optimisté měli pravdu a skeptici se mýlili. Třetím „ne“ je vysoká neúčast v trojích volbách: nepřišlo 70 % lidí. Je to zpráva o protestu či apatii voličů, nebo o znicotnění politiky v Česku 2004? Konečně pak se patnáctý rok svobody nestal rokem tlusté čáry za minulostí. A to je možná nejpřekvapivější zpráva.

A v příštích letech to bude kariérní překážka čím dál větší, nikoli menší; už kvůli generační obměně. Nástup třicátníků šlo letos pozorovat od podniků přes politiku až po porodnost (očekávaných 97 800 dětí je nejvyšší počet za deset let). Kdo by čekal, že obměna přinese smířlivé zapomnění vůči komunistům, mýlí se. Třicátníci jsou poslední generace, která má ještě autentický zážitek nesvobody. Ke smířlivosti nemají důvod, demokracii berou za svou a doba po roce 1989 je jejich „budováním státu“. S postupem času bude členství v KSČ přitěžující okolností v životopise: proč svěřovat Úřad vlády Přibylovi, když se na místo hlásí sto jiných uchazečů bez škraloupu, s lepším vzděláním a bohatší praxí než pohotovostní pluk SNB? V konkurenčním boji nakonec nebudou lustrační zákony nutné; budou stačit Darwinovy.

Brzy na tlustou čáru Unie není konec dějin Začněme odzadu. Nástup Karla Hoffmanna, jednoho z pohlavárů okupantského režimu 70. a 80. let, k čtyřletému trestu na Pankráci uzavírá éru soudního vyrovnávání s komunistickou minulostí. Přesněji řečeno: pár rozsudků ještě možná bude, ale těžko už skončí kriminálem. Vzhledem k uběhlému času uslyšíme nanejvýš „podmínka“, „promlčeno“ a odkazy na chatrné zdraví zločinců (z toho důvodu byl ostatně i Hoffmann záhy propuštěn). Současně, až symbolicky, letos zazněly první „vymazávací“ rozsudky, v nichž se spolupracovníci StB domáhají odstranění svých jmen z historických registrů. Tyto neblahé precedenty stvrdil i Nejvyšší soud. Na tušenou změnu atmosféry zareagovali dva nejvyšší politici v zemi, kteří mnohokrát osvědčili talent vystihnout většinové smýšlení i vkus. Stanislav Gross jmenoval šéfem Úřadu vlády velitele bolševické jednotky na rozhánění demonstrantů; Václav Klaus pronesl na Den republiky známou řeč o smíření s minulostí. Kupodivu narazili oba. Pod veřejným tlakem „mlátička Přibyl“ odstoupil a proti Klausově výzvě zazněl nezvykle jednotný odpor intelektuálů, médií, lidí se zájmem o veřejné dění. Patnáct let po převratu může být členství v KSČ – totiž kariéristické, nereflektované, dodnes nelitované členství ve straně potlačující občanskou svobodu – stále vážný problém. Naposledy se o tom přesvědčila minulý týden zamítnutá kandidátka do Ústavního soudu, státní zástupkyně Jaroslava Novotná.

Vážené dámy, vážení pánové, toto číslo má vzhledem k svátkům dvoutýdenní platnost. Příští Respekt vyjde 3. ledna 2005. Děkujeme za přízeň, podle dosavadních čísel budeme mít letos zřejmě nejlepší průměrný prodej za posledních pět let. Těší nás také uznání za kvalitu: naši autoři v tomto roce vyhráli dvě novinářské ceny. Respekt těsně zůstal nejcitovanějším týdeníkem – ve čtyřech hlavních denících se do 19. prosince objevil 148krát; Euro 140krát, Týden 138krát (zdroj: databáze Anopress). Uspořádali jsme sedm veřejných debat a jako partneři Člověka v tísni se podílíme na literární soutěži pro středoškoláky (podrobnosti na www.respekt.cz). Byl to pro nás dobrý rok. Přejeme všem čtenářům klidné Vánoce. [email protected]

VE

Mimo zónu Statistiky o počtu nových aut, televizí s plazmovou obrazovkou, mobilů-“véček“, přípojek vysokorychlostního internetu a zahraničních dovolených lze pro stručnost shrnout třemi slovy: blahobyt stále roste. K všeobecnému pohodlí přispívá, že letos narukovalo posledních 878 branců a povinná vojenská služba skončila. Česko žilo v roce 2004 v prosperitě, zábavě a bezpečí. I japonští turisté cestující do Evropy si pochvalují, že zdejší region je mimo zónu teroru, která jinak letos dosáhla do Španělska i do Ruska a děsila celý západní svět. To nemusí být navždy. Navždy není zaručeno nic, ani demokracie. Nakonec stejně záleží na tom, kolik lidí by bylo ochotno ji bránit. TOMÁŠ NĚMEČEK

HVĚZDÁCH

Kurt Adler – neamerický tvůrce amerických Vánoc Když se Evropan seznámí s předvánoční atmosférou v USA, nejreligióznější zemi Západu, nestačí se divit, zejména v pestrém New Yorku. Už jen šíře záběru: na poštách se prodávají známky s motivy křesťanských Vánoc, židovské Chanuky i konfuciánského Nového roku (lunárního). V supermarketech obsáhne dárková balicí služba nejméně dva pulty – jeden vánoční, druhý chanukový. U zrodu této komerční košatosti stál muž, který zemřel letos 25. listopadu ve svých 83 letech. Kurt Stephan Adler se narodil 19. června 1921 v bavorském Würzburgu, a sice v židovské rodině, která Vánoce vůbec neslavila. Když mu bylo třináct let, odešel s rodiči před Hitlerem do USA. Za války sloužil v americkém námořnictvu jako zaměstnanec expedice a tam získal obchodní zkušenosti, které dále rozvíjel

FOTO ARCHIV

EDITORIAL

Rok 2004 vstoupí do učebnic jako letopočet vstupu do Evropské unie. Prospělo to zemi? V sekulárních Čechách se prospěšnost měří na prvním místě peněženkou, takže: v zásadě ano. Zdražení bylo nepatrné, zato díky odbourání cel vzrostl vývoz o 29 %. Z příběhů, které se skrývají za statistikou, lze vybrat třeba následující. Budějovická Madeta zavírá část svých provozů, protože jihočeští farmáři dnes vyvážejí mléko do lépe platících a slušnějších bavorských mlékáren. Ale zemi prospívá i nová spoluzodpovědnost za svět, kde své dříve netušené možnosti teprve ohledává. Vladimír Špidla vzpomíná, jak na jednom z prvních summitů prosadil – z principiálních důvodů a proti vůli Francie – zařazení palestinského hnutí Hamás na „černou listinu“ teroristů. Rozhodnutí mělo důsledek, za nějž izraelský ministr zahraničí při své návštěvě Prahy opakovaně děkoval: Hamásu díky nové nálepce vyschl přívod evropských dotací a počet atentátů z jeho dílny klesl za tři čtvrtě roku na desetinu. Na prospěšnost našeho unijního členství se dá dívat ještě jinak. Kupříkladu hlavní a nejúčinnější tlak na zastavení státních dluhů přichází momentálně z Bruselu. Totéž platí o omezení různých veřejných podpor: nebýt vstupu do liberálnějšího evropského prostoru, lije zdejší vláda peníze do hutí a traktorá-

Jednou z otázek letoška je vysoká volební neúčast. V Brně bylo neplatné dosud největší místní referendum, protože nepřišla předepsaná polovina voličů – kdyby se tak přísné pravidlo vztahovalo na volby, neplatí z trojích letošních ani jedny. Doma zůstalo i v nejlepších případech 70 % voličů. Čeho je to výraz? Apatie a nezájmu o veřejné věci? Nezdá se, vždyť jinak angažovanost lidí roste, přibývá občanských spolků, dobrovolníků, charitativních dárců. Nezájmu o Evropský parlament, kraje, Senát? Možná, ale při srovnatelných volbách v Německu nebo Maďarsku bývá účast vyšší. Anebo lhostejnosti k politice vůbec? Měli pravdu vysokoškolští studenti, když při pochodu Prahou k výročí 17. listopadu skandovali „Není koho volit“? Zhruba od poloviny tohoto roku, od střídání v premiérském křesle, přestala vláda nastolovat témata veřejné debaty. Ne snad že by to měla dělat jen ona a jistě to není její jediný úkol, ale to ticho a prázdno je nápadné. (S opoziční ODS je to o málo lepší, přinejmenším v otázce Evropy a daní ale zná její názor každý.) A tak nejzajímavější věci například ve zdravotnictví se letos děly zezdola. Tlak na zveřejňování informací o kvalitě léčby dnes vyvíjejí nejen zapálení aktivisté a novináři, ale uvažují o něm lékařské odborné společnosti a zdravotní pojišťovny – jen ministerstvo ne. Podobně je zajímavější sledovat, jak řídí své nemocnice kraje nebo rozrůstající se soukromé zdravotnické impérium na severní Moravě, než číst x-tou ministerskou koncepci. Očekávání v politice jsou teď nastavena velmi nízko. Ale přitom leccos nasvědčuje tomu, že lidé by byli po letech opět ochotni k reformám, pokud uvidí jejich smysl. Je tu táhnoucí příklad úspěšného Slovenska, letošní hvězdy regionu. Rok 2005 tedy leží před Grossovou vládou jako prázdná bílá pláň. Premiér po dlouhém mlčení ohlásil, že si troufá na víc než běžnou správu a údržbu a že půjde do velkého střetu o program sociální demokracie po britském vzoru. Po letech, kdy tuzemští politici brali jméno Tonyho Blaira nadarmo, už se tomu nechce věřit. Ale kdyby to byla pravda, pak se voliči možná vrátí z prázdnin.

v míru: dovážel i vyvážel hrnčířské zboží, ananas a sklo. Právě skrze sklářské výrobky brzy rozpoznal jejich

význam pro Vánoce, konkrétně v těsně poválečné době, kdy například skleněné koule na vánoční stromky a ručně vyřezávaní andělé původem z Německa patřili v USA mezi neoficiálně, leč účinně bojkotované zboží. Adler navázal obchodní vztahy s partnery v rodném Bavorsku a dotyčný tovar dovážel na americký trh. Byly to sice kýče, jako například „sněžící“ skleněné koule, ale Američany uchvátily. Později začal dovážet z Norimberku i umělé vánoční stromky – údajně natolik věrné napodobeniny, že newyorští požárníci požadovali jejich stažení z výlohy na Broadwayi. Již v roce 1946 založil Kurt Adler firmu Santa’s World, která brzy ovládla americký trh a funguje dodnes. V její letošní internetové nabídce spatříme například indiána na „vánoční“ kánoi či španělské jezulátko. No, proti gustu žádný dišputát,

řekli bychom na adresu Američanů. A již vůbec nic proti obchodnímu talentu člověka, jenž dokázal prodat vítězům kýče poraženého nepřítele, byť mu tento nepřítel ještě nedávno hrozil vyhlazením. Nyní ovšem firma nenabízí zboží pouze na Vánoce, ale též na Halloween, Velikonoce, svátek Díkůvzdání a na židovskou Chanuku. Zdejší čtenář si nad tím osudem může připomenout jiného Žida, který ovlivnil podobu Vánoc v českém tisku. Před necelým rokem zesnulý (4. ledna) Jiří Loewy přenesl na stránky Lidových novin jednu zvyklost západních novinářů: tradičně přetiskovaný, již více než sto let starý, leč stále aktuální dopis šéfredaktora newyorského listu The Sun Francise Churche osmileté holčičce Virginii O’Hanlonové o zázracích nejen kolem Vánoc. – ZP –

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

52–53

/3

Návrat okradeného investora Ronald Lauder znovu na Nově – je to dobrá zpráva?

Zdá se, že příběh televize Nova se logicky uzavírá. Americký investor, který v Česku vytvořil nejúspěšnější soukromou televizi a pak byl o ni podvodem připraven, se vrací zpátky. Není to jen uzavření příběhu jedné televize, ale i jedné porevoluční etapy, kdy se právo ohýbalo podle politických zájmů. Návrat na scénu si CME zasloužila, protože český stát se k ní zachoval doslova hanebně. Nicméně zůstává otázkou, jaký to bude přínos do budoucna.

Já na bráchu Když se před pěti lety rozhodl tehdejší generální ředitel televize Nova Vladimír Železný vyšoupnout americké společníky, kritizovala to větši-

na médií. Byl to čistý podvod, u kterého navíc sekundoval stát (konkrétně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která byla v rukou ODS a ČSSD). Přitom Američané zaplatili v televizi vše od šroubů ve stolech až po programy. Jenže mediální příklon ke CME neznamenal, že by se schvalovalo vše, co zde Američané podnikali. Ještě za jejich přítomnosti – a výslovného či tichého souhlasu – Nova porušila licenční pravidla, když místo slibované intelektuální televize rozjela čistě komerční projekt. Američané mlčeli i k porušování zákonů, například když Nova začala přerušovat filmy reklamou, ačkoli to tehdejší právní normy zakazovaly. Stejně tak přihlíželi i ovlivňová-

ní (možná i kupování) poslanců či členů mediálních rad, tendenčnímu zpravodajství, které stranilo vždy tomu, kdo byl právě u moci. Podobný přístup ostatně CME schvalovala na Slovensku s tamní Markízou i na Ukrajině, kde její soukromý kanál 1+1 stál vždy servilně na straně vládní moci. Pravda, zneužívání televize k politickým cílům dovedl do krajnosti až Vladimír Železný. Jednoznačně se postavil na stranu těch, kteří mu pomohli obrat Američany. Tedy ODS a ČSSD, jmenovitě pak za Václava Klause a Miloše Zemana, kteří si s Železným přiťukli po jeho „vítězství“ nad Američany dnes už proslulou sklenkou sektu. I přes tuto pomoc se ale Železnému nová Nova začala finančně bortit a potřeboval výpomoc. Když pak PPF vstoupila do televize Nova, vzbuzovalo to oprávněné obavy. Vždyť jde o tajnůstkářské finanční impérium, jež televizi mohlo zneužívat ke svým obchodním či politickým zájmům. Je ale třeba přiznat, že v „éře PPF“ bylo zpravodajství Novy zřejmě relativně nejvyváženější. Bylo i nadále plytké, plné násilí a banalit, ale přestalo zasahovat do politiky tendenčními zprávami.

svým někdejším protivníkům pomstili: „A teď je zřejmě na čase, aby zaplatil Langer a s ním možná i celá ODS, která k Vladimíru Železnému projevovala mimořádnou náklonnost.“ Dodal také, že by CME dnes mohla podporovat nějakou jinou pravicovou stranu. Jistě, Ivan Langer jako přední člen sněmovní mediální komise, celá ODS a většina sociálních demokratů měli velký podíl na Železného podvodu. Minimálně nastavením mediálních pravidel, svými výroky a zásahy. Ale jaký smysl by mělo mstít se jim stejným? Doufejme, že to Američané neudělají a že už jsme natolik normální zemí, aby si nemuseli hledat různé politické kmotry a ochránce. Zřejmě ještě dlouho se bude spekulovat o tom, proč se vlastně PPF zbavila vlivné a dobře vydělávající televize. Důvody se ale zatím zdají až banálně jednoduché – totiž ekonomické. Televize Nova se v posledních letech a měsících propadala ve sledovanosti a i v podílu reklamy. PPF má zkušenosti s financemi, ale nikoli s médii, takže hrozilo, že Nově budou ubývat silní inzerenti, a tím i příjmy. Uzavřeným obchodem si udrží podíl na příjmech, ale už se nebude muset starat o samotné vysílání.

Pomsta? A proč?

Jiný čas, jiný mrav

Teď se uvidí, jestli bude ještě Nova někdy využívána k politickým cílům a manipulacím. Je to šance i pro CME, chce-li si vylepšit svou vlastní pošramocenou reputaci. Komentátor Lidových novin Jaroslav Plesl vybídl Američany, aby se

Jak už bylo řečeno v úvodu, příběh Novy je i příběhem této země. Na začátku devadesátých let, kdy se hovořilo o zřízení první komerční televize, fungoval ještě princip, že televize musejí hlavně zůstat v českých rukou. Do Novy tak sice přišel americ-

Genocida, nebo ne V Dárfúru se rodí postup pro 21. století Věřte každému, kdo říká, že vás chce zabít. Těmito nehledanými, leč výstižnými slovy vyjádřil před lety v novinách hlavní lekci z dvacátého století biolog Tomáš Gutman. Dodejme, že trefněji, než jak by to formuloval leckterý politolog, natožpak politik. Arméni v osmanské říši, holocaust, polpotovská Kambodža, Rwanda – to je pořadí genocid dvacátého století. Na počátku století jednadvacátého je tu Súdán, africká země, kde bylo za necelé dva roky cíleně zabito na 70 tisíc lidí a až dva miliony jich byly vyhnány z domovů. Zatímco ve stále výbušném Iráku jde o to, aby stát získal stabilitu a životaschopnost, a v Afghánistánu spojenci nahánějí zbytky tálibánů, v Súdánu, v oblasti Dárfúr, jde o to, jak zastavit vraždění. Súdán tak klade do nadcházejícího roku zásadnější otázky než současný Irák či Afghánistán. Nejde tam ani tak o strategii postupu vůči režimu, ale o přežití a nepřežití obětí. Je to genocida, nebo ne? Na tom se stále neshodne ani svět jako takový, ani samotný Západ. Ale i když skutková podstata genocidy naplněna není, máme nad obyvateli Dárfúru zlomit hůl? To je otázka pro OSN, USA, EU, Africkou unii, Ligu arabských států i ministra Cyrila Svobodu, který se z Dárfúru vrátil před dvěma týdny. Máme věřit zástupcům režimu a jeho zastáncům, nebo těm, kteří jsou zabíjeni? Svoboda věří spíše těm, kteří jsou zabíjeni, ale jeho postoj není v rámci EU vůbec samozřejmý. Například francouzský státní tajemník Renaud Muselier věří, že v Súdánu jde o občanskou válku, tedy de facto těm, kteří vrahy kryjí. A jak dopravit obětem pomoc, když infrastrukturou disponuje jen súdánská moc? To je jeden z úhelných kamenů problému.

Jak odzbrojit bandity Už je to sice známo, ale snad neškodí zopakovat: v Súdánu nejde o „střet civilizací“, neboť arabští muslimové (milice džandžavídů) vyvražďují pod krytím vlády v Chartúmu muslimy černošské. Nejdůsledněji vystupuje proti této praxi Amerika. V červenci Sněmovna reprezentantů jednohlasně odsouhlasila a v září prezident Bush potvrdil, že v Dárfúru jde o genocidu. EU se tomuto pojmu zatím brání, ale právě na příkladu Česka se ukazuje, že i malý stát může přispět k posunu. Ještě v srpnu tvrdil mluvčí ministerstva Vít Kolář, že Dárfúr není pro českou diplomacii prioritou a že „se spoléháme na společnou zahraniční politiku v rámci EU“. Svoboda po osobní návštěvě Dárfúru a tamního tábora pro uprchlíky ovšem – v rozporu s dosavadním evropským návykem – hovoří o „prvcích genocidy“. V tomto smyslu je nyní Svoboda blíže Washingtonu než Bruselu. Ale jaký to může mít praktický dopad v situaci, kdy OSN ani Liga arabských zemí tento problém neřeší a teprve vznikající Africká unie má v Súdánu pár stovek vojáků, kteří navíc ochraňují pouze její vlastní pozorovatele? Je pravda, že konsenzus o genocidě může vést k účinným krokům, například k sankcím, možná též intervenci. Na druhou stranu stačí vzpomenout na přelom let 1998/99, kdy i bez pojmu genocida byly – na popud Evropy! – zahájeny nálety NATO na srbské jednotky v Kosovu. Jistě, dá se říci, že bližší košile než kabát, že Afrika je daleko. Jenže liknavostí vůči problémům v Africe si Evropa zadělává na problémy doma skrze narůstající příliv utečenců. EU zavedla od 1. ledna 2004 zbrojní embargo na Súdán, ale to není moc platné. Vždyť džandžavídům stačí kalašnikovy a šavle, kterých už mají dost. Základní problém stojí jinak:

jak džandžavídy odzbrojit? Jedině tak lze zajistit přežití černošských kmenů, které nejsou v bezpečí ani v uprchlických táborech. Reportér německého listu Der Spiegel na jejich příkladu připomíná jinou genocidu – neblaze proslulá „vražedná pole“ v Kambodži. Ani tam nebyly válečné fronty, stačila nenávist vůči obětem. Jenže zatím není nikdo, kdo by se takového úkolu zhostil, nebo ho pomohl prosadit.

Komu dávat peníze „Měli jste nám dát peníze a nic z toho, co se u nás děje, by se nestalo,“ řekl v Chartúmu Svobodovi jeho protějšek Mustafa Osman Ismail. To je prachsprosté vydírání. Kam by se tyto peníze asi dostaly? Vždyť i známý švédský spisovatel, expert na rozvojovou pomoc a příznivec Afriky Henning Mankell v čerstvém novinovém rozhovoru říká, že nikdy neviděl tolik luxusních aut jako v metropolích zemí typu Súdánu. Peníze by spíše potřebovala Africká unie, která se před týdnem rozhodla rozšířit své angažmá v Súdánu: dosud její vojáci neměli ani na vlastní benzin a v jeho dodávkách byli závislí na chartúmské vládě! Celkově shrnuto asi takto. Necpat peníze těm, kdo dávají najevo, že chtějí někoho zabít. Poskytovat je těm, kdo chtějí ohrožené chránit. Ani to není v případě Afriky jednoduché. Vojáci, kteří přicházejí do Súdánu, jsou dílem z Nigérie (známí svým rabováním na předchozí misi v Libérii) a dílem ze Rwandy (podíleli se na milionech mrtvých v Kongu). Takže výběr a určitý dohled nad jeho vyzněním je na místě. Ale někde se začít musí. Ať už to totiž dopadne tak, nebo tak, Súdán dá signál o řešení podobných konfliktů ve 21. století. ZBYNĚK PETRÁČEK

ký investor, ale neměl nárok na licenci. Lifroval tedy do Novy peníze, ale povolení vysílat musel svěřit několika domorodcům. To se pak stalo základem pro budoucí ukradení televize Železným. Nikdo ani nemukl, když televize zrušila vše, co slíbila ve vítězném projektu. Od té chvíle, jako by se nemuselo dodržovat nic, a vyvrcholilo to až vykopnutím zahraničního investora z Novy. Tato akce nemá v západní Evropě srovnání, protože se na ní podíleli vládní i opoziční politici, státní dozorčí orgány a v neposlední řadě i dnešní prezident Václav Klaus, který v době vyšetřování Železného policií prohlásil, že je na jeho straně. Účet se uzavřel tím, že stát za svůj skandální přístup prohrál mezinárodní arbitráž a musel CME vyplatit deset miliard korun za zmařené investice. Návrat CME není známkou jen toho, že nakonec existuje určitá spravedlnost a dá se jí dovolat, ale i toho, že se v Česku pomalu mění politická a podnikatelská kultura. Už jen ten fakt, že cizinci mohou vlastnit televizní licence, je nadějí, že u nás na rozdíl od první poloviny devadesátých let skutečně funguje tržní prostředí, kde mají všichni stejné šance. CME se také už zřejmě nemusí obávat zásahu politické elity do jejích aktivit, protože i za pouhých pět let jsme dál. Navíc se tu zúročuje i členství v Evropské unii, kde se podobně velké podvody provádějí mnohem hůř. E R I K TA B E R Y

Odchod pana Blunketta Britský ministr vnitra podal demisi. Taková zpráva obvykle nestojí za víc než pár evidenčních řádků v zahraničních rubrikách. Případ Davida Blunketta je výjimkou: vždyť odchází jeden z pozoruhodných politiků současné Evropy. Nejde jen o to, že Blunkett je odmalička slepý a stal se prvním ministrem s tímto handicapem. Je i ukázkou obrovské píle a sebekázně. Na rozdíl od premiéra Blaira a dalších labouristických ministrů pochází Blunkett z chudých poměrů; není to salonní levičák, který si při studiích na Oxfordu oblíbil marxismus. Ve dvanácti letech ztratil otce (jako zaměstnanec plynáren zahynul kvůli pracovnímu úrazu). Díky své vytrvalosti vystudoval univerzitu a záhy se stal starostou rodného Sheffieldu. V roce 1997 si ho Tony Blair vybral do vlády. V rezortu školství Blunkett tvrdě hájil placení za vysokoškolské studium, jako ministr vnitra proslul přísnými opatřeními proti nelegální migraci, chuligánství, narkomanii a opilství. Ochránci lidských práv ho příliš nemilovali: posiloval pravomoci policie, příslušníky etnických menšin nabádal, aby kvůli pocitu sounáležitosti s Británií mluvili anglicky i doma, uprchlíkům z Kosova a Afghánistánu navrhl, že v čase míru by měli pomáhat s obnovou vlasti. David Blunkett byl respektovaný dříč (tři a půl roku pracoval tempem jeden zákon měsíčně), velké úřady řídil pomocí Braillova písma, magnetofonu a úžasné paměti (jeho fena Lucy jednou v parlamentu proslula zvracením při projevu opozičního poslance). Před třemi lety se ministr zamiloval do vdané vydavatelky konzervativního týdeníku Spectator Kimberley Fortierové. Letos v létě se rozešli a Blunkett se s ní soudí o děti. Fortierová se na oplátku svěřila tisku, že jí ministr protekčně zařídil povolení k pobytu pro filipínskou chůvu. To potvrdila i vyšetřovací komise: povolení, na něž se obvykle čeká rok, bylo díky e-mailům z ministrovy kanceláře vyřízeno za 19 dnů. Obcházení pravidel se v Británii netoleruje a Blunkett rezignoval; jeho kariéra zřejmě končí. I tak ho konzervativní stínový protějšek David Davis ocenil jako výjimečného muže, který zvolil čestný odchod. M ATYÁ Š Z R N O

Mlčeti zlato, říká Gross Premiér Stanislav Gross je mistr rychlých závěrů. Po prohraných senátních volbách místo analýzy vlastní politiky navrhl, aby se horní komora raději rovnou zrušila. Nyní přišel s další moudrostí. Když MF Dnes zjistila, že objekty a byty českých tajných služeb se dají vypátrat v katastru nemovitostí, Gross prohlásil: „Stále je tvrzeno, že stát nemá nic před občany utajovat, pak to vede k takovým koncům.“ Asi jako kdyby někdo prohlásil: Pořád chcete chodit po přechodech, a pak se divíte, že vás někdo přejede! Gross je proslulý tím, že by vše nejraději tajil. Ať už jde o politické dohody či informace o tom, co všechno se platí z peněz daňových poplatníků. Takže není divu, že pak využije i takovou událost k zpochybnění otevřené společnosti. V této zemi se ale těžko najde člověk, který by chtěl vědět, kde jsou třeba schovávaní klíčoví svědci (to chtějí vědět možná nájemní zabijáci). Informace ohrožující bezpečí lidí se tají i v nejotevřenějších zemích, jako je třeba Švédsko. Jde jen o šíři tajností. Takže aby bylo jasno: pro veřejnost je například klíčové vědět, s jakými podezřelými osobami si premiér telefonuje, ale už nepotřebuje vědět, kde naši špioni trénují parakotouly. – ET –

4/

DOMOV

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Neplatiči do mlýnku na maso FOTO LUDVÍK HRADILEK

Odvážné Kladno se továrny na neštěstí zatím nebojí

Magda Poláková už to vzdala, primátor to bere pragmaticky a Kladno – se má na co těšit. (Na snímku paní Poláková se synem a manželem.)

V industriální zóně na kraji Kladna roste nová fabrika. Nejedná se ale o počin nového investora, který by do regionu přinesl práci nebo kapitál. V činžáku pro zaměstnance bývalého masokombinátu roste fabrika na nešťastné lidi. Postavil ji magistrát a do městského těla tím vložil cosi jako časovanou kapsli s jedem. Otázka zní, proč.

Cesta končí Nikde ani živáčka. Z mlhy zahalující kladenskou periferii se činžák v komplexu bývalých jatek vynořuje jako pomník dávno zapomenuté války. Rozbitá okna ve špinavých chodbách představují jediné zdroje matného osvětlení. Na ohořelých dveřích jsou někdy fixou napsána jména současných obyvatel, někde dveře chybí úplně. Tady ve čtyřech patrech bydlí ti, kteří městu opakovaně odmítli platit nájem a pravděpodobně ho nikdy pla-

tit nebudou. Ale i ti, jejichž dům šel do demolice a radnice jim zde nabídla náhradní ubytování. Nebo ti, kteří se ranou osudu dostali do nečekané platební neschopnosti. Dnes už jsou ale důvody lhostejné: pro radnici i pro lidi okolo představují zdejších obyvatelé jeden nerozlišitelný chumel. Úřední čeština třetího tisíciletí jim přiřkla název „problémoví neplatiči“ a tady v masokombinátu jich dnes přežívá něco kolem dvou stovek. Až na pár výjimek všechno samí Romové. Magda Poláková bydlela spolu s rodiči a čtyřletým synem v ubytovně pro hendikepované seniory. Stále stoupající nájem ve specializovaném bytě si pak už rodiče nemohli dovolit. Odešli do malého sociálního bytu, kde již mladá matka s dítětem bydlet nemohla. Po marném pokusu najít ubytování v přeplněném azylovém domě a bez manžela, který byl v té době ve vězení, se paní Poláko-

vá ocitla na ulici. Ve snaze najít dítěti střechu nad hlavou se nabourala do prázdné místnosti v „masokombinátu“, kde ji nakonec město nechalo bydlet po slibu, že zaplatí dluh na nájmu zanechaný předchozím obyvatelem. Dnes tedy paní Poláková platí tři tisíce za pokoj o dvanácti metrech čtverečních a splácí dluh, za který nemůže. Čeká každým dnem druhé dítě a představa, že jej porodí zrovna v místě, kde mladí ubíjejí nudu čicháním toluenu a staří bojují o každý kousek místa k žití, ji vůbec neláká. „Moc bych chtěla, aby děti vyrůstaly jinde. Tady se pořád někdo hádá a rve, děti i rodiče. Ale dostat se odtud prostě nejde. Už jsem to vzdala,“ říká paní Poláková. „Ne, ne, odtud žádná cesta nevede,“ říká Milan Adam, další usedlík, který se za minimální mzdu stará o úklid kolem domu. „Tady vás to prostě semele.“

Podle svaté Anny Ani kladenský primátor Dan Jiránek nezná nikoho, komu by se povedlo z masokombinátu uniknout. „No, pokud nám nezaplatí dluh, nemají žádnou šanci,“ říká. Ale zaplatit je těžké. Magdu Polákovou například už několikrát uvrhlo do nových dluhů vyúčtování za elektřinu spálenou na společné chodbě: přestože tam většinou nesvítí ani slabá žárovka, doplatek se pravidelně pohybuje kolem deseti tisíc korun. Část osazenstva domu je totiž na společný rozvod připojena ilegálně a úřad místo vyšetřování a trestu viníkům prostě vzniklou škodu rozpočítá na všechny. Nepředstavitelné? V „normálním“ činžáku určitě. „Policie tam párkrát byla, ale co mají dělat, když za chvíli jsou už zase všichni napojení,“ vysvětluje primátor, proč pro „masokombinát“ vláda zákona neplatí. Na pomoc lidem, kteří se ocitli až na dohled dna, nemá radnice vyčleněny žádné prostředky. Podle primátora Jiránka by v podobných případech měly pomáhat neziskové organizace. Žádnou z nich však jménem města s takovým úkolem neoslovil. Čím se tedy Kladnu řešení à la masokombinát vyplatí? „Společensky to nefunguje vůbec. Z pohledu primátora je to vytěsnění problému na okraj, ale neumíme s tím zacházet lépe. A kdybych to bral pragmaticky, řeknu, že voliči jsou mi za toto řešení vděční,“ říká Dan Jiránek. „Podívejte, bavíme se o etniku, které se nehodlá nikdy přizpůsobit,“ doplňuje šéfa Jiránkův náměstek Antonín Kajgr (ODS). „Mají přístřeší a nemusí spát v lese. To je až dost. Vždyť si je vemte na pár dní domů a uvidíte: co je ze dřeva, spálí, co ze železa, prodají.“ Dělá tedy radnice něco aspoň pro děti, které v zoufalém prostředí vyrůstají? „Co můžeme dělat? To je především věc rodičů, jak si své děti vychovají. Nemůžeme všechny občany donekonečna vodit za ruku,“ říká opoziční zastupitel Radek Poláček (ČSSD). A nebojí se otcové města, že

nahnání sociálně slabých či rozvrácených rodin do společné pasti bez naděje na únik může stvořit líheň zločinu, kriminality, drog a zlomených charakterů? „Toho se nebojím,“ říká primátor Jiránek. „A ani to není moje věc. O pořádek se má starat policie.“ Nutno říct, že v Česku už existují i jiná řešení. Prostějovská kolonie Svatá Anna čítala před čtyřmi lety 217 obyvatel, které tvořilo čtyřiatřicet rodin. Stejně jako na Kladně šlo o neplatiče nájemného. „Bylo nám jasné, že soustřeďovat tyto lidi na jedno místo je naprosto nesystémové a ve finále se nám to vymstí,“ říká starosta Prostějova Jan Tesař (ODS). Radnice se proto před třemi roky rozhodla pro novátorské řešení. Skupina úředníků nejprve obyvatele Svaté Anny „zmapovala“: navštěvovali zejména sociálně nejslabší a problémové rodiny a v neformálních rozhovorech zkoumali jejich schopnost a ochotu spolupracovat, adaptovat se ve společnosti a vést s trochou pomoci agendu běžného života. Osmnácti rodinám pak město nabídlo obecní byt a dalších šestnáct rodin přišlo s vlastním řešením: samy si našly nemovitosti v okolí Prostějova, na které jim pak radnice poskytla půjčku. Když se pět let budou o nemovitost starat, neposkytnou ji jako útočiště dalším osobám a udrží dobré vztahy s okolím, nemusí půjčené peníze vracet a město nemovitosti přepíše na jejich jméno, v opačném případě je čeká soud. Po třech letech musela radnice jednu rodinu z obecního bytu vystěhovat, všichni ostatní dohodu vzorně plní. „Pro magistrát to bylo levné řešení. Celkově jsme zaplatili šest a půl milionu korun, ale rekonstrukce Svaté Anny nebo stavba nové podobné lokality by vyšla na mnohem víc – a situaci by to stejně neřešilo,“ říká Marie Hájková z bytového odboru radnice, která projekt vedla. „Dodnes samozřejmě řešíme různé problémy, třeba občasné stížnosti sousedů na moc velký hluk, ale to jsou už potíže řešitelné vzájemnou rozmluvou a komunikací.“ J A N K O VA L Í K

Stručný průvodce tímto rokem Jak dopadly události, jejichž rozuzlení by vás mohlo zajímat V únoru: Ministerstvo spravedlnosti zavedlo protikorupční linku. „Obdobné linky již fungovaly v ČR dříve, například na ministerstvu zahraničí či vnitra, a ukázalo se, že lidé nemají tendenci volat, protože nevěří, že se bude něco dít. Za tři roky fungování těchto linek nepřišel žádný podnět a nic se nedělo,“ řekl David Ondračka z Transparency International.

A teď v prosinci: Mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun: „Protikorupční linka si získala značnou popularitu. Celkem přišlo 277 podání, nejčastěji na adresu soudců (46) a státních zástupců (17). Většina podnětů je ihned předána policii. Ta do dnešního dne ukončila prověrku 12 podezření na korupci, vždy s negativním výsledkem.“

V březnu: „Je na čase začít pomáhat těm, kteří jsou na tom ještě hůř,“ prohlásil šéf moravskoslezské Romské iniciativy František Sivák, když přišly zprávy o zhoršující se chudobě v romských osadách na východě Slovenska. Kromě oblečení chtěl shromáždit i peníze, za vyhlášení sbírky bez povolení mu však hejtman Evžen Tošenovský pohrozil pokutou: „Pokud byl zákon porušen, žádná velkorysost není možná.“

A teď v prosinci: Na sbírku oblečení a základních potravin přispěla zhruba stovka lidí. „Odjeli jsme se dvěma plně naložený-

mi tranzity do slovenské osady Čaklov a předali pomoc místnímu vajdovi. Mám od nich podepsané doklady, které jsem odevzdal i na celnici,“ popisuje František Sivák. Na krajském úřadu doložil výpisem z účtu, že na (okamžitě odvolanou) sbírku nepřišla ani koruna, a pokutu nedostal.

V dubnu: Učitel plzeňského sportovního gymnázia Pavel Koura dostal – za přihlížení ředitelky Mileny Majerové – facku od sponzora školy, podnikatele Roberta Janského. Prý za to, že špatně učil podnikatelovu dceru němčinu. Ředitelka chtěla incident ututlat, plzeňští krajští radní ji nijak nepotrestali. Na prověrku měla přijet školní inspekce.

V červenci: Po mezinárodní veřejné kritice nařídil bývalý ministr zdravotnictví Josef Kubinyi odstranit ze všech psychiatrických léčeben klecová lůžka. „Desítky let jsme tady byli zvyklí zavírat tyto pacienty do ústavů, pokojů a lůžek. Co je zažité, se špatně ruší. Na svém záměru reformovat psychiatrickou péči ale trvám,“ prohlásil Kubinyi, krátce poté odvolaný.

A teď v prosinci: „Klecová lůžka se u nás již nepoužívají,“ sděluje mluvčí ministerstva zdravotnictví Václav Šebor. Jeho úřad vypracovává metodické pokyny, jak se do budoucna v psychiatrických zařízeních smějí používat omezovací prostředky. Materiál má být hotov v lednu.

A teď v prosinci: „Inspekce skutečně přišla, nevyšetřovala však ten samotný případ, ale výuku. Jakoby náhodou se zaměřila zrovna na mou kombinaci, němčina-dějepis. Když jsem se pídil po výsledcích, řekli mi, že jsou neadresné, celkově však škola dopadla velmi dobře,“ říká Pavel Koura. „Na konci roku jsem odešel. Pochopil jsem, že se podobný útok jako od pana Janského může opakovat třeba každý půlrok.“ Zástupce ředitele plzeňské školní inspekce Jan Aschenbrenner tvrdí, že jeho instituce nemá možnost šetřit postup ředitelky. Chod školy je podle něj v pořádku.

V červenci: Policisté zatkli svého mosteckého kolegu Jiřího Pousku, který jako jeden z mála svědčil proti tamnímu gangu, vybírajícímu výpalné od místních zábavních klubů. Pouska označil obvinění za vykonstruované. Podle něj šlo o pomstu podnikatele Martina Macháčka, považovaného za hlavního místního bosse. Na detektiva totiž podala trestní oznámení za údajné výhrůžky a fyzické napadení mladá servírka z Macháčkova klubu.

A teď v prosinci: „Podal jsem na tu slečnu také trestní oznámení pro pomluvu, to však bylo odloženo. Oficiálně mi ale in-

spekce dodnes nic nesdělila. Požádal jsem o přeložení. Nemohl jsem pracovat pod velitelem, který mě sám zatýkal,“ říká Pouska, který dnes slouží v Praze. Na Mostecku je klid, aspoň na povrchu. „Výpalné dostalo oficiální rámec. Noční podniky si udělaly s Macháčkem smlouvy o ochraně. Macháčkovi lidé ale nic nehlídají, mají přijet jen v případě, že se strhne nějaká rvačka. A ta se nestrhne, protože je dřív vyvolávali jen oni,“ říká majitel litvínovského klubu Pijonýr, známý zpěvák Martin Maxa. Platit výpalné odmítl, do jeho podniku se proto dnes lidé bojí chodit a Maxa se podle svých slov potýká s existenčními problémy.

V srpnu: Reportéři Respektu se jeli na vlastní oči přesvědčit, jak probíhá rozvojový projekt v Zambii. Čeští daňoví poplatníci zaplatili na zdejší zdravotnické zařízení již 16 milionů korun. Místo slibovaného humanitárního projektu je zde běžná komerční klinika. V sousední britské nemocnici ošetří jeden lékař denně třicet pacientů, k Čechům chodí 3–5 lidí denně, výhradně bohatí Zambijci. Personál nedokáže diagnostikovat ani malárii, která je v Zambii tak častá jako chřipka v Čechách. Ministerstvo zdravotnictví slibovalo další kontrolu.

A teď v prosinci: Poliklinika v zambijské Lusace žádnou další podporu od státu nedosta-

la. Kontrola zjistila, že je stav stejný jako před rokem, a zastavila i dotace určené na rok 2004. Ministerstvo nicméně do Lusaky poslalo peníze na jiné projekty, mobilní porodnici a péči o děti na ulici.

V září: MF Dnes zveřejnila případ sebevraždy, kterou spáchala žena po prohraném soudním sporu. Po letech bez práce ji odmítl zaměstnat katastrální úřad, jako důvod napsal „nevyhovující věkový průměr“ (šlo o padesátnici). Žalobu o ochranu osobnosti středočeský krajský soudce Vojtěch Cepl mladší zamítl. „Zkoumal jsem, jestli je žalovaný výrok urážlivý, a shledal jsem, že nikoli. Je to technický výrok. Říct někomu, že pro určitou pozici nevyhovuje věkovým průměrem, není urážka,“ citovala ho MF Dnes. „Případ zanalyzujeme a zvážíme, zda nejsou důvody pro návrh na kárné řízení,“ řekl mluvčí ministerstva Petr Dimun.

A teď v prosinci: Ministerstvo žádný důvod ke kárnému řízení nenašlo. „Nikdo si ode mě ani nevyžádal spis,“ říká soudce Cepl. „Od počátku ale říkám, že podobný případ mi vůbec nepříslušel. Žaloba pro diskriminaci měla být podána na okresní soud, nikoli krajský. Advokátka však trvala na žalobě o ochranu osobnosti.“ J A N A N E U M A N N O VÁ

RESPEKT / 52–53

DOMOV

/5

Šťastné Vánoce ztracených manželů I když je stát chtěl zničit, dokázali se zvednout a najít naději Letošní Vánoce zastihnou Zlatu a Petra Škárkovy daleko ode dna, na kterém se topili ještě docela nedávno. Manželé, kterým stát před časem jen kvůli chudobě odebral všechny čtyři děti, dokázali zničující úder přestát a po měsících na ulici jsou opět tu – odhodláni bojovat s úřednickou zvůlí a získat své potomky zpět. Rána je ale stále živá. A pro každého, kdo ji utržil, je vyčerpávající už jen každodenní snaha udržet se nad hladinou.

Možná se něco zvrtne

se po soudní ráně sesuli na dno. Úřad, který je k tomu dotlačil, to však už nezajímalo. „Už nespadali pod náš rajon, tak nebyl důvod jejich osud dál sledovat,“ říká šéf znojemské sociálky Karel Burdík. „To bychom nerozhodli nic, kdybychom to museli takhle brát. Naše práce není snadná, zrovna dnes například zvažujeme, zda pustíme děti z dětských domovů na Vánoce k rodičům.“ Z bryndy nakonec manželům pomohli hodní lidé z okolí. „Když jsem se vrátila z léčebny, nemohli jsme sehnat práci a bydleli jsme různě po ubytovnách,“ vzpomíná paní Škárková. „Jeden kamarád se dozvěděl o našich dětech a o tom, že je chceme zpět. Tak nám domluvil podnájem tady na vesnici a oba jsme tu našli i místo.“ Hned po tomto obratu navázali rodiče kontakt se svými dětmi. „Za ten rok se Lenka tak změnila a vyspěla, že jsem ji skoro nepoznala,“ vzpomíná na první návštěvu paní Škárková. Shledání po roce bylo ovšem těžké i pro děti. „Nebyli jsme si jistí, zda zase nezmizí,“ říká Lenka (14). „Ale všechno nám vysvětlili a já jsem jim odpustila.“ Tuto středu si manželé odvezou z dětského domova na týden domů jak Lenku, tak i o dva roky mladšího Petra. Společně pak i s nejstarším Martinem (18), který už s nimi v ořechovském domku žije, chtějí navštívit i nejmladší Marušku přebývající stále u pěstounů. „Rodiče teď hrozně chtějí a věří si, že to dokážou,“ říká

Martin, který také pracuje a přispívá na domácnost. „Jenže se bojím, že až se jim něco z těch jejich plánů nevydaří, že se z toho zhroutí a nebudou mít sílu jít dál.“

Poradit a být s nimi Podle Věry Bechyňové ze sdružení Střep, které pomáhá rodinám s problémy, je tento případ dokladem české praxe, kdy zdejší sociální úřady s rodinou, které jsou odebrány děti, dál nepracují a nechávají ji napospas strastem. „Děje se tak v 99 procentech případů,“ říká paní Bechyňová, jejíž sdružení pomůže ročně zhruba stovce rodin získat odebrané děti zpět, nebo vůbec zabrání tomu, aby byly odebrány. „Do potíží většinou spadnou sociálně zranitelní lidé, kterým by přitom stačilo, aby je někdo vedl a pomohl jim v tom, co nezvládají.“ Případ rodiny Škárkových je v tomto směru vzorový pro většinu úředních zásahů, při nichž jsou tady ročně odebrány zhruba čtyři tisíce dětí. Podle odborníků je zcela převažujícím důvodem (98 %) sociální slabost rodičů – chudoba a nezaměstnanost – a pouze v zanedbatelném zbytku jde o nutnost zachránit dítě před týráním. „Ty rodiny většinou chtějí získat své děti zpět a snaží se ze všech svých sil, ale když se dostanou na vrchol a splní vše, co po nich sociálka chtěla, tak se úplně vyčerpají a hrozí zase pád dolů. V tu chvíli, kdy se

znovu nadechli a dokázali se vzepnout, by jim měl někdo pomoci. Vezmu-li konkrétně Škárkoviy, tak ti by třeba teď určitě potřebovali poradit, kde si nejlépe půjčit na ten svůj domek, aby nenaletěli. A taky aby při nich někdo stál, až bude soud o vrácení dětí. Vždyť stát proti soudu, se kterým mají špatnou zkušenost, je psychicky náročné i pro sociálně zdatného člověka,“ říká paní Bechyňová. Nicméně sociální pracovnice, do jejíhož rajonu rodina Škárkových spadá, nechce o svých představách pomoci hovořit. „Jsme vůči klientům vázáni mlčenlivostí, takže vám nic neřeknu,“ říká stroze referentka Libuše Fišnarová. Ale nejen v individuálním osudu dvou málem rozdrcených chudáků a jejich dětí se blýsklo na lepší časy. Minulý týden se dvě rodiny, které potkal osud podobný osudu Škárkových – tedy že jim stát naprosto zbytečně a neprávem ukradl děti – rozhodly, že to tak nenechají. A obrátily se na ministerstva sociálních věcí a vnitra se žádostí o omluvu a odškodné 50 tisíc korun za prožitý strach a strádání. Pro ostatní takhle postižené rodiče to může být inspirace a výzva k následování. Pro sociální úředníky naopak varovný prst a důvod k zamyšlení, zda už konečně nenastal čas zastavit otřesné rozkládání rodin pod státní taktovkou. E L I Š K A B Á R T O VÁ

FOTO LUDVÍK HRADILEK

„Po Novém roce si vezmeme půjčku a koupíme domek. Všechno už je domluveno. A jak bude jisté bydlení, tak hned jdeme a žádáme zpět své děti.“ Petr Škárka při popisu rodinných plánů energicky gestikuluje rukama a svítí mu oči. Stejný elán je cítit i z jeho ženy Zlaty. Jen těžko by někdo hádal, že ještě nedávno žili tito lidé na ulici, ztraceni ve svém neštěstí a nevěřící, že by se mu šlo nějak postavit. Jejich protivníkem totiž nebyl nikdo menší než stát. „Strašně nás to zmátlo. Přestože každý věděl, že nám vzali děti neprávem a že je chceme zpět – přesto nám je nedali,“ vzpomíná Zlata Škárková v pokoji malého domku v Ořechově nedaleko Brna na soud, který ji loni uvrhl do zoufalství. Označil ji totiž za neschopnou vychovávat své děti. „Po

rozsudku jsem se zhroutila a půl roku ležela na psychiatrii,“ říká paní Škárková. Její muž Petr přišel o práci, kočoval po příležitostných brigádách a spal po ubytovnách či u náhodných známých. Odebrané děti mezitím ve státních domovech a u pěstounů marně čekaly na jakoukoli zprávu o svých zmizelých rodičích. „Neměli jsme v tom srabu sílu ani peníze za nimi jet,“ vysvětluje pan Škárka, proč spolu se ženou skoro na rok zmizeli dětem i úřadům z dohledu. „A taky jsme se styděli. Vždyť jsme jim slíbili, že budeme žít spolu, a místo toho musely zůstat v děcáku a my jsme skončili úplně dole.“ Takto tedy ještě nedávno vypadal proslulý případ, v němž znojemská sociálka před šesti lety odebrala chudým manželům děti jen proto, že rodina žijící z otcovy nádenické práce dlužila za jeden měsíční odběr elektřiny. Veřejný ochránce práv sice po čase konstatoval, že úředníci pochybili a první soud rozhodl v jejich prospěch, odvolací řízení zvrátilo věc zpátky. S odůvodněním, že „u Škárků není možné vyloučit riziko, že se ve výchově něco zvrtne“, odmítl brněnský soudce Ladislav Palatin rodičům vrátit nejmladší dceru Marušku. Nadějný plán na vzkříšení rozbité rodiny se tím ocitl v troskách. Jak už bylo řečeno, Škárkovi, kteří v té době měli práci a pronajatý domek s nachystanými pokoji pro děti,

Zlata a Petr Škárkovi: navzdory úřadům, znovu mezi živými.

Petr, Martin, Lenka: tak vzhůru do lepších časů.

Češi jsou čím dál štědřejší Veřejné sbírky využívají metod moderní komunikace a vynášejí stále větší peníze Vedle předvánočních zpráv o rostoucích cenách dárků, které si zdejší rodiny nadělují pod stromeček, se trochu ztratila jedna podstatná informace: že totiž čeští občané jsou rok od roku štědřejší nejen sami k sobě a ke svým blízkým. Podle neziskových spolků dávají lidé stále více peněz na dobročinnost. Ruku v ruce s tím jde zpráva, že organizátoři humanitárních sbírek používají stále účinnější metody.

SMS pro Sümegha Čtyři dny před Štědrým dnem dostali na Klinice dětského a dorostového lékařství v nemocnici na pražském Karlově dárek. Monitorovací systém, který lékařům na pohotovostním oddělení, kam ročně přijímají kolem tří stovek dětí, jimž selhaly životní funkce, usnadní péči o jejich svěřence. Přístroj stál šest a půl milionu korun a občanské sdružení Život dětem jej mohlo zakoupit mimo jiné proto, že letos přistál na účtu sdružení rekordní obnos. „V září 2000 jsme začínali na

zhruba třech a půl milionech, v roce 2001 jsme vybrali šest milionů a letos v září už osm milionů korun,“ říká předsedkyně sdružení Maria Křepelková a mluví o „srdíčkových dnech“, pouličních sbírkách, které sdružení pořádá třikrát do roka a které mají úspěch, přestože jim přibývá konkurentů. Stále více peněz dostává každý rok také Česká katolická charita. Její největší akci – lednovou Tříkrálovou sbírku – podpořili lidé při premiéře v roce 2001 celkem dvaatřiceti miliony korun, o rok později sedmatřiceti, loni dvaačtyřiceti a letos se v kasičkách koledníků sešlo 45 milionů korun. Penězi charita pomáhá pečovatelským domům, hospicům, dětským domovům, centrům pro matky v tísni a dalším projektům. „Lidé sbírkám víc věří, protože mají možnost si ověřit, co se s jejich penězi stalo. Z dárcovstí se taky pomalu stává otázka prestiže,“ říká Jan Oulík z České katolické charity. Vyšší příjmy hlásí také organizace, které společně pod hlavičkou projektu Dárcovská SMS využívají no-

vý způsob získávání peněz – pomocí textových zpráv z mobilních telefonů. Do tohoto „mobilního“ Fóra dárců se zatím zapojilo 32 neziskových organizací, jimž devět měsíců dosavadní existence vyneslo celkově 12 150 000 korun. Právě nové způsoby, jak oslovit dárce, neziskovkám pomáhají. Kromě textových zpráv lze nově například poslat peníze prostřednictvím internetového bankovnictví. Díky těmto „technologiím“ se k financím snadněji dostávají i projekty, na které se peníze už tradičně shánějí obtížně – pomoc uprchlíkům, narkomanům či lidem bez domova. Příkladem může být pražské sdružení Projekt Šance, jež pomáhá dětem žijícím na ulici, které se živí homosexuální prostitucí. Výtvarník, streetworker a zakladatel sdružení Lázsló Sümegh nosil léta svým klientům v batohu kondomy na Hlavní nádraží, bral je na výlety do zoo, pak pro ně založil centrum. Před dvěma lety zjistil, že má úmorného žádání o granty a shánění štědrých dárců plné zuby, a zorganizoval veřejnou sbírku. Bez přístupu

do hlavních médií či masivní kampaně se mu od té doby povedlo – mimo jiné i díky dárcovským SMS – vybrat milion a půl.

Jdu pomáhat, šéfe Zajímavou otázkou v této souvislosti je, jak dobročinnost řeší jinde. Ve Velké Británii a USA má silnou tradici přímá dobrovolná pomoc. Lidé nejenže dávají peníze, ale ve volném čase pro neziskové organizace zadarmo pracují a jejich zaměstnavatelé je v tom ještě podporují. U nejbližších sousedů – v Maďarsku nebo od 1. ledna 2005 v Polsku – zase jde na dobročinné účely jedno procento z daní, které státu odvede každý občan i firma, a ti si mohou vybrat, kam peníze půjdou. Na Slovensku platí „jednoprocentní“ zákon od roku 2001 a za tento rok získaly neziskové organizace touto cestou celkem 102 milionů slovenských korun. Od letošního ledna následovali Slováci příkladu Litvy a zvedli příspěvek na dvě procenta. U nás už prošel podobný návrh připomínkovým řízením

a vláda by ho měla předložit začátkem příštího roku. V zahraničí je na vysoké úrovni také firemní filantropie. Podle podzimního výzkumu Fóra dárců mezi 577 firmami z celého Česka se takovým aktivitám věnuje už 86 procent firem a za poslední tři roky jejich počet stoupl o 12 procent. Výzkum však potvrdil, že tradici do Česka přenesly spíše zahraniční firmy, pro něž je filantropie běžnou součástí existence. Fórum dárců udělilo před měsícem za rok 2003 cenu Filantrop roku, přičemž odlišilo největšího dárce v absolutních číslech a podle poměru darů k hrubému zisku. V první kategorii stanula v čele společnost ČEZ s 34 miliony korun věnovanými na zlepšení životního prostředí a stavbu „duhových hřišť“ před Českou spořitelnou (29 milionů) a Eurotelem (20 milionů). V druhé kategorii byla oceněna společnost Johnson & Johnson, která věnovala na vzdělávání v oblasti zdravotní péče 8 procent svého hrubého zisku. S I LV I E B L E C H O VÁ

6/

DOMOV

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Kdo chce vystoupit z Unie FOTO GÜNTER BARTOŠ

ODS radí: otestujte evropskou demokracii, řekněte ústavě NE

Vypadá to jako risk, ale není. Vždyť Brit je s námi, a kdo proti nám, toho Polák smete. (Nečas, Topolánek, Zahradil – zleva v popředí – a Modrá šance na české vystoupení z Unie.)

Zní to jako hlavolam ze zábavného kvízu: co mají společného Velká Británie, Dánsko, Polsko a Česká republika? Odpověď už příliš zábavná není. Od této čtyřky analytici i politici z ostatních zemí Evropy očekávají, že zamítne nový základní kámen Evropské unie, její první ústavu. Nikdo přesně neví, co by následovalo. Pokud však pracně vyjednanou konstituci vetuje méně než pět států, reálně jim hrozí dosud nevídaná odpověď ostatních – vyloučení z EU. „Když ústavu zamítne jedna malá země, stane se izolovaným páriou. Bude čelit ekonomickým i politickým sankcím, “ říká stínový ministr zahraničí Jan Zahradil z ODS. I s tímto vědomím však jeho strana na nedávném kongresu jasně doporučila Čechům říci v referendu NE.

Jak to zvládne Blair S největším napětím se čeká na to, jak budou hlasovat Britové; podle nich se totiž mohou rozhodnout i dal-

ší „euroskeptické“ státy. „Je hluboce v britském zájmu, abychom ústavní smlouvu přijali. Až v ní se poprvé jasně vymezí kompetence mezi Brusel a národní vlády. Poprvé nebude možné přijmout eurozákon bez národních parlamentů – rozhodování se stane demokratičtější,“ řekl Respektu během listopadové návštěvy v Praze britský ministr pro Evropu Denis MacShane. Proti němu stojí tradičně euroskeptický ostrovní tisk i celá pravice. I liberální The Economist doporučil hlasovat NE: ústava je prý sice jednodušší a přehlednější než dosavadní smlouvy, ale musela by víc chránit občanské svobody. Hlavní starost si ministr MacShane dělá s „izolacionistickými Antievropany, kteří by nejraději vrátili Británii do 30. let, do doby, kdy se třeba na Československo pohlíželo jako na zemi, s níž nemáme nic společného“. V čerstvém průzkumu Eurobarometru bylo britské mínění ohledně ústavy rozděleno téměř přesně napůl. Premiér Tony Blair hlasování odsunul na jaro

2006. „Bude muset občany přesvědčit, že tím rozhodují o setrvání v Evropské unii,“ míní jeden z britských diplomatů v Praze. Nebyla by to planá hrozba. Euroústava neplatí, vetuje-li ji byť jen jediný z 25 členských států. Ale také je v ní závěrečná douška, že pokud není odpůrců víc než pět, ostatní s nimi zahájí jednání. „A my, kteří jsme tento paragraf schvalovali na ústavodárném Konventu, víme, co tato formulace znamená. Bude se jednat o vystoupení z EU,“ říká český europoslanec Josef Zieleniec. V historii ještě nikdo z členů vyloučen nebyl. Když dvě menší země (Dánsko a Irsko) odmítly klíčovou smlouvu, po čase o ní pod tlakem ostatních hlasovaly znovu, napodruhé kladně. „Dánové si ovšem před druhým referendem vymohli výjimky z maastrichtské smlouvy. To u euroústavy nelze,“ upozorňuje šéfredaktorka bruselského týdeníku The European Voice Dana Spinantová. A když se vetující státy zatvrdí? „Pak je nejspíš ostatní vyzvou, ať si vyjednají statut přidružené země, jako má Norsko nebo Island,“ odhaduje Spinantová. „Zůstanou členy evropského trhu a budou se podřizovat jeho pravidlům, ale nebudou se podílet na jejich tvorbě a rozhodování.“

Zasvěcenec mlčí Zařazení mezi čtyři euroskeptické národy může znít českým uším překvapivě. Nejenže vstup do EU loni schválilo 77 % tuzemských hlasujících, ale kontinentální ústava má zde podle průzkumu Eurobarometru jasnou převahu příznivců nad odpůrci (63:18). Více či méně ji podporuje většina médií. I bruselští komentátoři typu Dany Spinantové však znají především názory Václava Klause – „ne-

jsem kritický, jsem 100% proti“ – a ODS. V Evropském parlamentu představuje ODS hlavní český hlas, vytvořila klub s lidovci a Zieleniecovými nezávislými. A svůj jednomyslný odmítavý postoj zopakovala na prosincovém kongresu. K hlasitému NE zde vybízeli i politici považovaní za umírněně proevropské, například první místopředseda Petr Nečas. „Euroústava je zbytečná a nepřinesla by nic dobrého, jen víc národních střetů a egoismu. Když neprojde, Unie bude fungovat podle dosavadních smluv,“ říká bez zaváhání. Obavy z vylučování Nečas odbývá jako „hypotézy a strašení“. Podle něj stačí počkat na Brity: „Když řeknou ne, ústava neplatí a každé další referendum by pak bylo jen vyhazováním peněz.“ O něco informovanější pohled nabízejí europoslanci Jan Zahradil a Hynek Fajmon, pro poučení straníků ho shrnuli do stručného letáku. Ústava je podle nich málo přehledná, nedemokraticky vypracovaná, federalistická (zavádí prezidenta a ministra zahraničí EU) a hlavně mocensky nevýhodná: ze systému rovnováh mezi velkými a malými státy vypichují Zahradil s Fajmonem oslabení Česka a posílení Německa v Radě EU. „Žádný z argumentů ODS neobstojí tváří v tvář zasvěcenému oponentovi. Však také ti pánové vždycky zkrotnou, jakmile vyjedou za hranice,“ říká sebevědomě Josef Zieleniec, který ohlásil záměr sjednotit za sebou českou proevropskou pravici. „Evropská ústava, stojící na dohodě, je pro nás a všechny menší státy velkým vítězstvím nad dějinami, v nichž platilo jen právo silnějšího. ODS pořád počítá, jestli máme hlasy na blokační menšinu, jako by naším posláním bylo jen blokovat a nic neprosazovat.“ Do debaty tváří v tvář se ovšem Zieleniec dosud nepustil. Narozdíl od poli-

tiků ODS nepíše ani články do novin (svádí to na údajný „mediální blok“ proti své osobě).

Na ně si nevyskočí O rizicích odmítnutí vědí v ODS nejlépe její europoslanci. „V Evropském parlamentu je, řekl bych, až štvavá kampaň vůči těm, kdo nesouhlasí s ústavou,“ líčí místopředseda kontinentálního sněmu Miroslav Ouzký. „Ale i tak jsem silně proti ní, protože oslabuje váhu našich hlasů. Pavel Telička mi v debatě namítal, že se takové hlasování využívá zřídka, jenže mně jde o princip.“ Nezviklal ho ani naléhavý apel předsedy Evropské lidové strany, německého křesťanského demokrata Hanse-Gerta Pötteringa, aby ODS podpořila ústavu coby krok k akceschopnější Evropě. „Jako Němec bych byl taky pro, získávají víc hlasů,“ míní Ouzký. Žádný plán pro případ vyloučení z Unie nemá, protože podle něj Češi řeknou ANO: „Můj odhad ze setkání s voliči je 60–70 % pro ústavu.“ Nejtemněji vidí možnou budoucnost ten z politiků ODS, který je o Evropě nejlépe informován, totiž stínový ministr zahraničí Jan Zahradil: „Chirac či Schröder vsadili na euroústavu svou kariéru a udělají cokoli, aby prošla. To, k čemu vybízíme, může vypadat jako risk pro zemi, ale je třeba vyzkoušet mantinely evropské demokracie.“ K čemu to bude dobré? „Abychom věděli, jakých prostředků jsou schopny struktury Evropské unie použít.“ I Jan Zahradil se však už opakovaně nechal slyšet, že nejprve chce „takticky vyčkat“ na Británii: „Na ni si totiž Francie ani Německo nedovolí příliš vyskakovat a budou s ní vyjednávat.“ TOMÁŠ NĚMEČEK

Útok na Dvojčata české vědy Proč Rada vysokých škol přirovnává Petru Buzkovou k bin Ládinovi Od ministryně Buzkové to byl nečekaný dárek k Vánocům: nadělila všem zájemcům kompas ukazující, která vysoká škola v Česku je dobrá a jak. Ministerstvo školství totiž dalo na své internetové stránky údaje umožňující každému, aby si sám sestavil žebříček škol podle kvality jejich vědecké práce. Ti nejlepší přitom dostanou ze státní kasy na příští rok hodně výzkumných peněz, ti nejhorší nic. To znepokojilo zdejší Radu vysokých škol natolik, že 13. prosinec překřtila na „11. září české vědy“. Příští rok dostanou vysoké školy na svou vědeckou a výzkumnou prá-

ci bezmála dvě a půl miliardy korun, tedy zhruba stejně jako letos. Zatímco dosud dostali všichni, kdo si podali žádost s jakkoli formálním návrhem „výzkumu“, letos poprvé proběhlo skutečné hodnocení projektů. Z více než 270 jich prošla jen necelá polovina. „Chceme zavést takový systém financování, který bere ohled na kvalitu,“ říká náměstek ministryně Petr Kolář. „A naše srovnání jednotlivých škol podle úspěšnosti jejich projektů je zároveň cennou informaci pro veřejnost: Je z něj zřejmé, kde se soustředí špičkový výzkum, a kde ne.“

Peníze na vědu a výzkum tvoří desetinu celkového rozpočtu vysokých škol. Navíc se projekty – jinak řečeno výzkumné záměry – podávají ne na jeden, ale na pět až sedm let. Pondělní vyhlášení výsledků proto akademická obec sledovala velmi pozorně. „Je to historická věc. Poprvé se do toho pořádně řízlo,“ chválí ministerstvo senátor a někdejší rektor brněnské Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška. Právě kvalita vědecké činnosti je podle něj klíčová pro kvalitu celé školy. „Vysokoškolská výuka nemůže být dobrá bez aktivního sepětí s vědou,“ tvrdí Zlatuška. „Pro budoucí uplatně-

ní studentů není ani tak důležité, jaký obor studují, jako to, zda se naučí přicházet na něco nového.“ To studentům nejlépe umožní prostředí, kde se opravdu bádá, a ne jen vyučuje. Masarykova univerzita (sám senátor je tu dnes děkanem fakulty informatiky) dopadla v soutěži o peníze skvěle. Uspěla s 18 projekty z celkem 26 podaných. Se svou 69procentní úspěšností se řadí hned za pražskou Vysokou školu chemicko-technologickou. Bídně naopak dopadla Ústecká a Královéhradecká univerzita (viz tabulka). Fakt, že ze stejného balíku budou mít některé

školy dvakrát víc výzkumných peněz než letos, a jiné nic, ty méně úspěšné rozrušil. „Předsednictvo Rady vysokých škol se dokonce usneslo, že pondělí 13. prosince je pro českou vědu totéž, jako pro New York a celý svět 11. září,“ krčí náměstek Kolář nad tak absurdním srovnáním rameny. „Překvapilo je, že jsme to opravdu udělali. Bez nějakých postranních dohod a výjimek a úlev. Ustupovat ale nebudeme – další projekty jsme ochotni platit leda v případě, když nám vláda dá víc peněz.“ H A N A Č Á P O VÁ

Vítězové a oběti

Co vám to kvasí v laboratoři, kolego?

Pořadí škol podle toho, kolik jejich výzkumných záměrů uspělo: Vysoká škola chemicko-technologická, Praha 86 % Masarykova univerzita, Brno 69 % Jihočeská univerzita, České Budějovice 67 % Univerzita Karlova, Praha 63 % České vysoké učení technické, Praha 50 % Univerzita Pardubice 50 % Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno 50 % Slezská univerzita, Opava 50 % Univerzita Tomáše Bati, Zlín 50 % Univerzita Palackého, Olomouc 46 % Vysoké učení technické, Brno 44 % Veterinární a farmaceutická univerzita, Brno 40 % Česká zemědělská univerzita, Praha 38 % Západočeská univerzita, Plzeň 36 % Akademie výtvarných umění, Praha 33 % Vysoká škola báňská, Ostrava 26 % Technická univerzita Liberec 25 % Vysoká škola ekonomická, Praha 15 % Ostravská univerzita, Ostrava 14 % Janáčkova akademie múzických umění, Brno 0% Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 0% Univerzita Hradec Králové 0%

Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy přijde v příštím roce o více než šedesát milionů korun, tedy o celé dvě třetiny peněz, které má na výzkum v tomto roce. Ze šesti vědeckých záměrů jí ministerstvo školství schválilo pouze dva. Proti verdiktu se okamžitě zvedla vlna nevole. Podle vedení fakulty bude totiž při této nečekané dietě nutno propustit „značnou část“ pracovníků, neboť na platy prý v této chvíli chybí něco kolem 30 milionů korun. Velký rozruch zároveň uvnitř fakulty i mimo ni vzbudil fakt, že v síti neúspěšných záměrů uvízla i do dneška velice úspěšná sekce – chemie. „Je jedna z nejlepších v zemi,“ říká o ní ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Zdeněk Havlas. „To, že nedostane žádné peníze je velmi likvidační.“ Ministerstvo ale mělo jiný závěr a „jedno z nejlepších“ pracovišť zařadilo ve svém hodnocení až do třetí ze čtyř možných kategorií – peníze přitom dostávají jen první dvě. „Ať už byl jejich vědecký záměr jakýkoli, tak by neměli zůstat úplně bez prostředků,“ říká jiný pracovník Havlasova ústavu, proslulý výzkumník Antonín Holý. „Není možné to takto udělat. Zlomí se tím celá výuka chemie.“ Podle kritiků ministerského verdiktu je chemická sekce přírodovědecké fakulty jinak ve srovnatelných kritériích – například v publikač-

ní činnosti svých pedagogů – velmi úspěšná a k tomu by se prostě mělo přihlížet. Vždyť jinak se snadno může stát, že velmi dobrý tým nedostane peníze jen proto, že prostě nenapsal dobře jeden projekt. Zcela jiný pohled na ministerský výběr nabízí úspěšný biolog z přírodovědecké fakulty Viktor Žárský. „Je to nucená, ale dobrá příležitost, abychom vylepšili naši práci,“ říká vědec ze sekce, která při schvalování záměrů propadla stejně jako chemici. „Musíme stanovit pevná kritéria, která povedou k větší kvalitě zdejšího vědeckého týmu. Teď se jen ukázalo v plné síle to, co tu pod povrchem kvasí již dlouhou dobu,“ říká Žárský. Co tedy s tím? Začne pod tlakem odmítnutých záměrů a následného nedostatku peněz na fakultě reforma? „Není dobré dělat reorganizační změny pod takovým tlakem. Je to dlouhodobější proces,“ říká děkan fakulty Pavel Kovář. „Věřím, že teď se řešení najde. Když ne vně, tak uvnitř univerzity.“ Vedení fakulty soustřeďuje své současné úsilí hlavně na to, aby dodatečně požadované peníze sehnalo. Chce tlačit na ministerstvo, aby své rozhodnutí ještě zvážilo. J A N A N E U M A N N O VÁ

RESPEKT / 52–53

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Zlaté tele Petra Kellnera FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Lauder koupil zpět ukradenou Novu, finančníci z PPF ale zůstávají ve hře a jen obtížně splácela úvěry, které si nabrala kvůli novému rozjezdu v roce 1999. Většina zisků z podniku se navíc ztrácela v nepřehledném konglomerátu firem kolem MEF Holding, který nový rozjezd televize po vypuzení Laudera financoval. Majoritním vlastníkem byl sice papírově Železný, ale jeho podíl byl obstaven kvůli dluhům. Navíc probíhala řada sporů o platnost valných hromad a vlastnictví nejcennější firmy ze skupiny CET 21, která drží licenci na vysílání. Převzetí Kellnerovou skupinou rozhodně nebylo v rukavičkách: Stalo se to jen díky tomu, že se proti Železnému obrátil jeho dosavadní největší spojenec, právník Aleš Rozehnal, a zprostředkoval prodej volného podílu CET 21, jenž vlastnili další tři zakladatelé Novy. PPF se během dvou let podařilo zbavit televizi téměř všech sporů: Za Železného například krátce po vstupu zaplatila jeho miliardový dluh vůči CME, a uvolnila tak zablokovaný akciový podíl. Za 1,5 miliardy korun loni v létě odkoupila PPF bývalou servisní organizaci Novy ČNTS. Právě prostřednictvím ČNTS vedla CME spory proti Nově. I podle analytika Atlantiku FT Jana Schiessera PPF Nově jednoznačně prospěla, a to nejen urovnáním sporů. „Udělala i pořádek ve financích a odstranila zbytečné náklady“.

Diváci to vědí Tak jsme zpátky paní Šmuclerová. (Ředitel CME Michael Garin.)

Byl to blesk z čistého nebe: v pondělí dopoledne česká finanční skupina PPF oznámila, že prodává svůj majoritní podíl v televizi Nova americké firmě CME finančníka Ronalda Laudera. Právě toho, kterého o Novu v roce 1999 připravil její ředitel Vladimír Železný za přihlížení poslanců a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, což český stát přišlo na 10,5 miliard korun. Obě strany na tiskové konferenci oznámily, že CME za 85 % nejsledovanější tuzemské televize zaplatí v hotovosti 12,4 miliardy korun a další 2,7 miliardy dá ve 14 % vlastních akcií CME. Ta definitivně ovládne Novu asi v polovině příštího roku, kdy skončí celá transakce a především ji odsouhlasí antimonopolní úřad.

Vyčistím dočista O jak dobrý kšeft šlo, svědčí to, že PPF získá za pouhé dva a půl roku

z investovaných zhruba čtyř miliard korun nejméně dvanáct miliard. To znamená roční zhodnocení o neuvěřitelných 150 procent. Kromě peněz za prodej totiž Nova vydělala za dobu, kdy byla ve vlastnictví PPF, další zhruba tři miliardy. Reakce trhů ovšem svědčí i o tom, že to byl výjimečně dobrý obchod i pro CME: Její akcie v průběhu posledního měsíce oscilovaly kolem 32 dolarů za kus (po rozchodu se Železným klesly pod dolar a firma měla existenční problémy, z nichž se definitivně dostala až vyhranou arbitráží), po ohlášení akvizice prudce vylétly na 39,05 dolaru a do konce týdne ještě posílily na 39,34 dolaru. Hlavní vlastník PPF Petr Kellner si tak za budoucí 14procentní podíl v CME může jen díky zhodnocení akcií připsat dalších 700 milionů korun. Když ale PPF předloni v létě do Novy vstupovala, nebyl to podnik bez rizika: Televize se topila v problémech

Pravidelní diváci televize Nova to vědí: Pokud uložit své peníze, tak jedině do eBanky, pokud se pojistit, tak u České pojišťovny a pokud nakupovat, tak výhradně u Home Creditu na spotřebitelský úvěr. Kromě toho, že všechny tyto firmy patří mezi největší inzerenty na Nově (u konkurenčních televizí jejich reklamu naopak téměř nevidíte) a zažívají nebývalý rozmach, patří také do skupiny PPF. Reklamní kampaň jim evidentně pomáhá – například eBanka jen letos získala 42 tisíc nových klientů, počet vkladů u ní vzrostl o třetinu

a získala titul nejdynamičtější banka roku 2004. Podobně své místo na pojistném trhu posiluje i přes ztrátu monopolu na povinné ručení Česká pojišťovna či Home Credit. A zřejmě inzerovaly velmi výhodně. Podle monitoringu reklamy, kterou provádí firma A-Connect, CET 21 prodala loni reklamní čas za deset miliard korun. Účetně ovšem její příjmy dosáhly pouze poloviny této částky. „Velcí inzerenti mají většinou velké slevy, a pokud dáte nějakému médiu exkluzivitu, tak jsou ty slevy ještě větší,“ říká Josef Wagenknecht z reklamní agentury Medea Agency. Jenže u Novy je ten rozdíl až příliš vysoký – zatímco katalogové a skutečné ceny reklamy se na Nově liší o padesát procent, u České televize je ten rozdíl jen 39 procent. Reklamní odborníci jsou přesvědčeni, že díky slevám a spřízněnosti ve skupině platí firmy ze skupiny PPF za reklamu na Nově jen třetinu obvyklých sazeb. „Ty dohody se dají předpokládat, ale nikdo to nepotvrdí,“ konstatuje Wagenknecht. PPF zvýhodnění svých firem popírá.

Prodáme, ale... I když PPF většinu svého podílu v Nově prodala a ve smlouvách je i právo CME koupit zbytek, z mediálního světa se nevytratí, ale naopak v něm vstupem do CME posílí. Ředitel CME Michael Garin na tiskové konferenci v pondělí připustil, že s vydáním vlastních akcií CME a jejich převodem na PPF původně nepočítali (od tiskové konference se CME odmítá jakkoli ke své akvizici vyjádřit). „CME ale o Novu natolik stálo, že PPF v této otázce ustoupilo,“ soudí mediální analytik Milan Šmíd z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Spojenectví je pro PPF užitečné: Kromě zaručených budoucích zisků tak skupina, která v Česku ovládá majetek za 170 miliard korun, získá snadnější přístup na zahraniční trhy, především střed-

ní a východní Evropy, kde již CME působí (viz rámeček). Prostřednictvím televizních stanic ve vlastnictví CME navíc může pomoci svému rozjezdu v oblasti pojišťovnictví či splátkového prodeje v zahraničí. I utržené peníze PPF chce použít na svou expanzi – zda je investuje do koupě Telecomu, použije na svou nedávno ohlášenou expanzi do Číny či jiným způsobem, zatím neoznámila. Je tu ještě jedna otázka: Co se vstupem staronového vlastníka změní na samotné TV Nova? Ačkoli noví majitelé oznámili, že se žádná msta na těch, kteří se v roce 1999 přidali na stranu Železného, konat nebude, minulý čtvrtek jako první padla bývalá Železného pravá ruka, programová ředitelka Libuše Šmuclerová (důvody odchodu nejsou zcela jasné). Podle mediálních analytiků ale nehrozí, že by se Lauderova firma prostřednictvím obrazovky „vyřizovala účty“ s politiky, kteří se před pěti lety postavili za Železného a způsobili málem krach CME. „Největší hodnota média je důvěryhodnost, a kdyby něco takového dělali, tak by ji ztratili,“ říká Šmíd. „Jsou to obchodníci, mají zájem, aby Nova šlapala, a jsou loajální k vládnoucí moci,“ dodává a poukazuje na zkušenost z Ukrajiny. Tam až donedávna byla jejich televize Studio 1+1 silně provládní. Po druhém kole prezidentských voleb nejprve vůbec neinformovala o protestech opozice a to se změnilo teprve po třech dnech, když se ukázala síla demonstrantů. „Záleží jim jedině na penězích. Pokud televize vydělává, tak je jim jedno, co se děje,“ popisuje zkušenost ze sousedního Slovenska politický komentátor týdeníku Týždeň Daniel Bútora. CME jako majitel tamní televize Markíza, například nezasáhl, ani když ji tehdejší ředitel Pavel Rusko zneužíval ke své politické kampani. MAREK POKORNÝ

Co je to CME CME v současné době vlastní 8 regionálních televizí ve střední Evropě, které pokrývají zhruba 75 milionů diváků a loni vydělaly 40 milionů dolarů. Nejvýnosnější z nich je slovenská Markíza s 12 miliony dolarů hrubého zisku. Část z nich – kromě Novy i chorvatskou Nova TV – si mohla CME dovolit koupit právě díky zisku 10,5 miliardy korun z vyhrané arbitráže nad Českem. CME

také vlastní televizi na Ukrajině, dvě ve Slovinsku a tři v Rumunsku. Největším akcionářem je Ronald Lauder, vlastník kosmetického impéria Estée Lauder. Hodnota CME – měřeno cenou akcií, které v pondělí rekordně poskočily o 20 procent na více než 39 dolarů za kus – je 1,131 miliardy dolarů (asi 26 miliard korun), tedy o 200 milionů dolarů vyšší než před akvizicí Novy.

Poslanci naporcovali rozpočet Nemocnice v Domažlicích a jiné příběhy ze státní kasy Minulou středu se konala v poslanecké sněmovně tradiční předvánoční nadílka. Poslanci ve třetím čtení rozhodovali o posledních změnách rozpočtu. Hlavní čísla byla již dávno známa: Česko v příštím roce utratí 908 miliard korun, o 84 miliard více než vydělá. Rozhodovalo se jen o posledních přesunech – především o tom, co se stane s ušetřenými osmi miliardami korun, které měly původně jít na zvýšení platů policistů, a co se podaří poslancům na poslední chvíli přisypat do jejich volebních obvodů.

Domažlická kampelička Poslanci si na poslední „přilepšení“ svým regionům nechávají bokem pravidelně miliardu korun. Na příští rok to byl ovšem dvojnásobek: Kromě miliardy z obvyklé vládní rozpočtové rezervy (určené pro nepředvídatelné události) si přilepšili další miliardou z odloženého zvýšení platů policistům. Ani tyto peníze ale politikům nestačily, a tak se další pro-

středky snažili jako obvykle získat tím, že „přerozdělí“ investice, které v rozpočtu schválilo ministerstvo financí. Loupeživý nájezd poslanců již podruhé za sebou odnesla nová nemocnice v Domažlicích. O její výstavbě rozhodlo ministerstvo zdravotnictví v roce 1999 a fungovat měla začít letos. Ale nezačne ani napřesrok, i když na ni ministerstvo financí vyčlenilo 880 milionů korun. Loni jí totiž poslanci v zájmu „potřebnějších věcí“ sebrali přes 200 milionů korun a slíbili, že je dostane v rozpočtu na příští rok. Ani to se však nestalo: z plánovaných 287 milionů zbyla opět necelá polovina – zbytek poslanci rozdělili mezi více než desítku dalších nemocnic. Někteří poslanci se pokusili pozměňovacími návrhy peníze Domažlicím vrátit, ale marně – ve sněmovně totiž nakonec převládla disciplína vládní koalice a ve třetím čtení prošly pouze návrhy, které předem odsouhlasil předseda rozpočtového výboru a šéf lidovců Miroslav Kalousek.

Co Čech, to sportovec K 550 změnám, které provedl ve státních financích rozpočtový výbor, přihodili poslanci ještě dalších více než 270 návrhů. U změn, které projdou rozpočtovým výborem, je díky poslanecké solidaritě obtížné zjistit, kdo co prosazoval (poslanci totiž letos i své návrhy začali důsledně zahrnovat do škatulky „podněty veřejnosti“). Zákonodárci, kterým se nepodaří uspět ve výboru, mají jedinou šanci na prosazení ve veřejném druhém čtení – ovšem již se k nim musí veřejně přihlásit. Jsou potom ale méně úspěšní, zatímco změny rozpočtového výboru schválila sněmovna prakticky všechny při hromadném hlasování (padlo na to 1,7 miliardy z rezervy), z poslaneckých návrhů prošel jen každý šestý – a to především na výstavbu sportovních zařízení a rekonstrukci škol (celkem za dalších 300 rezervních milionů). Například 6 milionů korun na nové baseballové hřiště dostane na přímluvu poslankyně ODS Kateřiny

Dostálové olomoucký sportovní klub (její syn totiž hraje baseball), v Třebíči lidoveckého poslance Jiřího Karase opraví za půl milionu boží muka či město Písek zase za deset milionů státních peněz zrekonstruuje místní sladovnu (poslanec za ODS Tom Zajíček zde osm let starostoval).

Tři miliardy pro vládu Výjimečně tentokrát ovšem nepřišla kromě voličů zkrátka ani vláda, která také nakonec bude moci přisypat ze svého měšce, komu se jí zlíbí. V jejích kapsách zůstaly navíc tři miliardy korun, které nemají zákonem daný cíl. Ty zbyly v rezortu ministerstva vnitra na původně plánované, ale nakonec zákonem odložené zvýšení platů policistů (ty se místo osmi zvednou jen o 4 miliardy, další miliarda byla přesunuta do rozpočtových rezerv). Miroslav Kalousek neprosadil, aby tyto prostředky šly zemědělcům na zvýšení dotací. Proti byli sociální demokraté a komunisté, kteří

se předem domluvili na společném postupu (od premiéra za to dostali podle Hospodářských novin příslib, že vláda bude příští rok jednat o vyplacení 300 milionů korun bojovníkům proti fašismu). Návrh odmítl podpořit i sociálnědemokratický ministr zemědělství Jaroslav Palas, který prohlásil, že jen idiot by nechtěl peníze, ale že jeho rezort jich má dost a hospodaření zemědělců letos skončí ziskem 4 miliard korun. Na co budou peníze použity, není jisté. Zatímco nejmenší vládní strana US-DEU chce, aby šly na vědu a školství, premiér Gross bude zřejmě trvat na zvýšení platů policistům. V rozpočtu ovšem chybí 1,5 miliardy na zvýšení životního minima (a od toho se odvíjejících dávek), které se vládě nepodařilo zmrazit, a očekává se výpadek zhruba čtyř miliard příjmů kvůli tomu, že nebyla zvýšena daň z přidané hodnoty na hotelové služby, jak se původně předpokládalo. – MP –

RESPEKT / 52–53

EKONOMIKA

/9

Monopoly a kouzlo značek FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Proč má Západ ekonomickou převahu nad zbytkem světa

Tak Švédové prý mají ty nejlepší políčka.

Pod mnoha vánočními stromečky v celém světě se bezpochyby také letos objeví známá stolní hra Monopoly. Figurky jednotlivých hráčů pochodují kolem herního plánu, investují do nemovitostí, popřípadě platí nájemné, když vstoupí na obsazené políčko. K původu této hry se váže romantická legenda: nezaměstnaný Američan Charles Darrow hru vymyslel počátkem Velké deprese ve 30. letech doma v kuchyni. Později ji prodal velké

hračkářské firmě Parker Brothers a vydělal miliony. Ve skutečnosti ovšem Darrow hru zřejmě nevymyslel. Autorkou byla zbožná kvakerská dáma jménem Elizabeth Magie-Philipsová, jejíž verze se jmenovala Hra na pana domácího. Darrow si ale hru patentoval a zbohatl, zatímco Philipsová se o svůj vynález nezajímala, a proto zemřela v chudobě. Stejně tak dopadají země, které nedbají o svůj intelektuální kapitál.

Proti spekulantům U kořenů hry stály teorie Henryho George, ve své době velmi populárního ekonoma. George kromě jiného velmi ostře vystupoval proti spekulacím s pozemky. Tvrdil například, že vlastníci nemovitostí jsou monopolisté, kteří dosahují nepřiměřených zisků. Jeho oddaná stoupenkyně Elizabeth Magie-Philipsová přišla s myšlenkou vytvořit hru, která poukáže na škodlivost spekulace a na vykořisťování nájemníků. Hra měla obrovský úspěch, byť z důvodů přesně opačných, než paní Magie-Philipsová předpokládala. Lidé si herní plány obkreslovali svépomocí a vytvářeli různé verze pravidel. Hra byla sice patentována, ale protože autorka neměla v úmyslu zbohatnout, proti kopírování aktivně nevystupovala. Později přijala nabídku Parker Brothers, kteří zaplatili za patent částku 500 dolarů. Soudit se s Charlesem Darrowem ji nikdy nenapadlo. Hra Monopoly dobře ukazuje, jakou hodnotu má intelektuální vlastnictví: z kousku kartonu a několika figurek dokáže učinit zboží v milionové hodnotě. Nemusí jít jen o složité technické patenty a software. V současnosti dokonce význam intelektuálního vlastnictví prudce roste. Průmyslu vyspělých západních zemí totiž velmi intenzivně konkurují výrobci z Číny, Koreje, Indonésie a řady dalších nově industrializovaných zemí. Západ jim nemůže vzdorovat cenou, má však stále ještě náskok v kvalitě, ale i ten se rychle smršťuje. Zbývá jen intelektuální převaha: patenty, know-how, design, obchodní značky, tradice, označení země původu. Je to z valné části právě tento náskok, který

umožňuje západním zemím udržovat platy o nejméně jeden desítkový řád nad úrovní rychle se rozvíjejících asijských zemí.

IKEA se raduje Úroveň západních platů není vyšší proto, že Francouzi, Švýcaři či Švédové tvrději pracují – často je pravý opak pravdou. Například v Holandsku se úderem půl šesté všichni seřadí u „píchaček“ a jdou domů jako jeden muž a jedna žena – heroické přesčasové úsilí se zde nepěstuje. Také propastný rozdíl mezi produktivitou práce ve vyspělých západních zemích a v nových členských státech EU není způsoben jen tvrdší a lépe organizovanou prací. Produktivita je dána hlavně cenou konečného výrobku a ta je určena také značkou a zemí původu. Německé hodinky značky Hanhart se prodávají za 2500 dolarů – téměř identické ruské hodinky značky Poljot se stejným designem a prakticky totožným strojkem stojí desetkrát méně. Německý hodinář neodvede desetkrát více práce než ruský, přesto je jeho produktivita neskonale vyšší. Globalizace smazává mezinárodní hranice, ale nikdy nezruší rozdíl mezi státy, kde bohaté firmy sídlí, a mezi státy, kde jsou jen továrny. V těch prvních sídlí finanční i intelektuální kapitál a vyznačují se vysokou produktivitou práce. Ty druhé dodávají levnou pracovní sílu. Produktivita práce (a tudíž ani výše mezd) v nich nikdy nepřekročí jisté meze. Česká firma, která dodává zboží pro společnost IKEA, má možná radost z dobré zakázky. Ale je to majitel švédské společnosti Ingvar

Kamprad, který je jedním z nejbohatších lidí na světě, nikoli jeho český dodavatel. Na hracím plánu světové ekonomiky drží majitelé duševního vlastnictví ta nejvýhodnější políčka.

Bez Křižíka to nejde Stručný závěr pro Českou republiku: na levné práci nelze zbohatnout. Montážní linky se ostatně za pár let zřejmě přestěhují na Ukrajinu nebo jinam na východ. Největší hodnoty spočívají v duševním vlastnictví: země, jejíž společnosti vlastní patenty, cenné obchodní značky a mají tradici, budou vždy bohatší. Světu nelze rovnocenně konkurovat pouhou levnou prací. Vládní ekonomové jsou nadšeni z přílivu zahraničních investic – mohou si však být jisti, že velký intelektuální kapitál tím česká ekonomika nezíská. České školy také mohou produkovat třeba nejlepší inženýry na světě, ale dokud se neobjeví noví Křižíkové, Škodové, Ringhofferové, Kolbenové a Daňkové, nikdy vyspělý Západ ekonomicky nedostihneme. Zapomeňme na podporu podnikání malých firem, dotace a podobné úřednické bláboly. Nic takového nikdy a nikde ve světě nepřineslo kloudné výsledky. Nejlepší podporou podnikání je fungující finanční trh a burza, efektivní a neúplatné soudy, rychlé zápisy do rejstříků a katastrů, jednoduchý daňový systém a pružný pracovní trh. Samé staré známé a tisíckrát opakované věci, které však zdaleka nejsou samozřejmé. PAV E L K O H O U T Autor je analytikem PPF.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Pláč na špatném hrobě, evropský motor slibuje a konec krále F1 „Na uvolnění cen energií doplatí firmy“, zněl titulek středečních Hospodářských novin. Zástupci několika českých firem (například textilky Tiba nebo Duropack Bupak Papírna) si postěžovali, že uvolnění trhu s elektrickou energií od Nového roku 2005 využijí distributoři a výrobci ke zvýšení cen. Podle prognózy Patria Finance se zdraží v průměru o 5 %, v menší míře se zvedne i cena zemního plynu. Jak ale připomíná David Marek z Patria Finance, liberalizace za to nijak nemůže: „Zdražení souvisí s vývojem světových cen, zejména ropy, plynu a uhlí.“ (Uhlí například zdražilo meziročně o 19 %.) Na českém trhu, kde hlavním výrobcem je ČEZ, šest distributorů vlastní RWE a dominantním dodavatelem pylnu

je Transgas, by bez liberalizace byl podle Marka nárůst cen ještě vyšší. Továrníci pláčou sice dobře, nicméně na naprosto špatném hrobě. ••• Evropská komise se minulý týden rozhodla nezakročit proti Francii a Německu. Obě země opakovaně překročily známou hranici veřejných deficitů (maximálně 3 % HDP), což je jedno ze základních pravidel pro země platící eurem. Podle komisaře pro měnové otázky Joaquína Almunia obě země přislíbily, že příští rok už schodky určitě pod 3 % HDP stlačí. Sliby se slibují, blázni se radují. Deutsche Bank předpovídá pro příští rok v Německu deficit státních financí 3,3 % HDP, podobný odhad mají německé výzkumné

ústavy. Francii nevěří podle svých oficiálních dokumentů dokonce ani sama Evropská komise. Upozorňuje na to, že sice v příštím roce deficit sníží z dnešních 3,7 na 3 % HDP, ovšem hned rok poté zase stoupne na 3,3 %. Znovu se potvrzuje, že francouzsko-německý „motor evropské integrace“ nemůže být tak jednoduše potrestán jako malé státy. Slabou útěchou může být, že Francie a Německo aspoň při vstupu do eurozóny měly své schodky skutečně pod tříprocentním limitem. Nedostaly se k euru již od začátku podvodem jako Řekové a zřejmě i Italové. ••• Tři banky – Bayerische Landesbank, JP Morgan a Lehman Brot-

hers – si na základě rozhodnutí britského soudu vymohly právo jmenovat své zástupce do čela společnosti SLEC Holdings, která má až do konce roku 2007 výhradní právo na komerční využití závodů Formule 1 (prodává například práva na televizní přenosy). Stalo se tak proti vůli dosavadního nekorunovaného krále F1, šéfa SLEC a bývalého motocyklového závodníka Bernieho Ecclestonea. Banky mají nyní ve společnosti 75% podíl a hodlají si své peníze pohlídat. Ecclestone proti nim podle BBC ze zákulisí pracuje a chce byznys kolem formulí znovu ovládnout. Ecclestone i banky mají zároveň společného protivníka, totiž jednotlivé stáje F1. Minimálně čtyři týmy

– BMW, DaimlerChrysler, Ferrari a Renault – uvažují o vytvoření vlastních konkurenčních závodů F1 od roku 2008, pokud nedostanou větší podíl na zisku (dostávají od SLEC údajně 600 milionů dolarů ročně a chtějí tuto sumu zdvojnásobit). Ecclestone, známý jako brilantní vyjednavač, je má uchlácholit a zachovat tak společnosti SLEC tučné zisky. Pokud se mu to ale nepovede nebo mu to bude trvat příliš dlouho, banky jsou prý připraveny se ho definitivně zbavit, píše britský deník Telegraph. Nikdo si nepřeje přijít o peníze a rozštěpit závody F1 kvůli ambicím jednoho stárnoucího manažera. MAREK HUDEMA

inzerce

STIPENDIUM DR. ALFREDA BADERA pro výzkum malířství 17. století na rok 2005 Dr. Alfred Bader, americký chemik, podnikatel, sběratel a mecenáš vypisuje třináctý ročník svého stipendia na podporu výzkumu evropského malířství 17. století. Stipendium je určeno pro studenty a absolventy dějin umění mladší 35 let z České republiky a je poskytováno prostřednictvím Uměleckohistorické společnosti v českých zemích. Přihlášku s požadovanými doklady je třeba odeslat nejpozději do 28. února 2005. Podrobnější informace o podmínkách a formuláře přihlášek získáte na katedrách dějin umění vysokých škol nebo na adrese www.alfred-bader.cz.

10 /

ZAHRANIČÍ

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Ankara zamířila k Bruselu FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

EU po čtyřiceti letech pootevřela Turkům dveře dohoda nebyla jednoduchá, nicméně Unie ten den „psala své dějiny“. I jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdogan byl spokojen; mluvil o „historickém okamžiku Evropy“, kdy Unie prokázala, že „není křesťanským klubem“. Turecko bylo vyřešeno, schůzka mohla skončit.

Referenda na obzoru

Atrakce v Istanbulu, kdysi metropoli evropského východu – Evropa nás bere mezi sebe.

Evropská unie otevřela své brány Turecku. Po přijetí postkomunistických zemí střední a východní Evropy je to další zásadní krok v dějinách sjednocujícího se kontinentu, který změní jeho tvář. Unie se rozšíří o sedmdesátimilionový muslimský stát s hrdou a mladou populací a její hranice se dotknou Iráku. Ale nepředbíhejme. Členství Turecka v EU ještě není jisté. Turci si z evropské schůzky přivezli datum, kdy začnou vyjednávat o svém vstupu do Unie, zástupy těch, kteří by jim nejradši dveře klubu zase přibouchli, tím ale neprořídly.

Musíte nás uznat, to uznejte Už dopředu bylo víceméně jasné, že Turecko tentokrát pozvánku do Unie dostane, protože státy, které dlouho odmítaly byť jen dát Turkům šanci pokusit se o evropské členství – především Rakousko a Dánsko –, byly ve výrazné menšině a postupně si to uvědomily. I rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, který se stal neoficiálním mluvčím tábora NE Turecku,

ještě před začátkem summitu ustoupil ze svého požadavku, aby zemi bylo namísto plnoprávného členství nabídnuto jen jakési „privilegované partnerství“ – stručně řečeno ekonomická integrace bez podílu na politických akcích bloku. Už ve čtvrtek v noci, první den bruselské schůzky, proto Unie Turkům nabídla začátek vstupních rozhovorů. Jako datum byl stanoven 3. říjen 2005 v době britského předsednictví. První říjnové pondělí pak navrhl Tony Blair – podle Britů se podíval do kalendáře, kdy má volno, a datum bylo na světě. Turci s návrhem souhlasili, rozhořel se ale spor o Kypr. Evropané totiž po Turcích chtěli, aby ještě v Bruselu parafovali protokol ke své asociační dohodě, čímž její působnost rozšíří na letos přijaté státy včetně Kypru a podle právního výkladu de facto uznají legitimitu vlády v Nikósii, což nyní nedělají. Téma Kypru poté dominovalo summitu až do samého konce v pátek večer a postaralo se o drama, během něhož vyhrožoval odletem z Bruselu nejprve turecký premiér a pak vetováním dohody s Turky kyperský

prezident. Až poté, co se do věci osobně vložili Blair či Gerhard Schröder, se podařilo najít řešení přijatelné pro obě strany. Turecko „potvrdilo“, že do 3. října 2005 zmíněný protokol podepíše, a Unie mu dala na srozuměnou, že pokud se tak nestane, vstupní rozhovory nezačnou. Holandský premiér Jan Peter Balkenende, šéf summitu, řekl, že

Hlavně proto, že kyperský problém zabral drtivou část summitu, debata pro a proti tureckému členství na něm samém příliš nezazněla. I tak ale dali evropští politici najevo, že jsou si vědomi postoje lidí ve svých zemích. Poražený Schüssel ještě v Bruselu oznámil, že o vstupu Turecka proběhne v Rakousku referendum, podobně jako to už dříve Francouzům slíbil – a v Bruselu zopakoval – Jacques Chirac. Rakušané jsou společně s Francouzi, Němci a Dány podle průzkumů veřejného mínění největšími odpůrci tureckého členství a právě referenda by se mohla stát pro Turky nepřekonatelnou bariérou na jejich evropské cestě, něčím, s čím například Češi konfrontováni nebyli. Argumenty politiků v neprospěch Turků se ale rozcházejí s obavami lidí. Docela dobře to ukázala debata o Turecku v Evropském parlamentu, která summitu předcházela. Konzervativní poslanci z Německa, Rakouska či Francie se nejčastěji zmiňovali o slabinách Ankary na poli lidských práv, upo-

zorňovali na „civilizačně-kulturní propast“ mezi Tureckem a Evropou a na přetřes přišel i islám. Ze zmíněných průzkumů veřejného mínění ale vyplývá, že jak Francouzi a Němci, tak i Rakušani a Dánové mají strach především z toho, že jejich trhy zaplaví levní turečtí dělníci. Obávají se tedy něčeho, co tu bylo už v době přistoupení Španělů a Portugalců a naposledy Poláků či Čechů, islám-neislám. Velmi častou zbraní evropských poslanců proti Turkům byly také nedořešené otázky turecké historie. Kromě uznání Kypru poslanci požadovali, aby Turecko normalizovalo své vztahy s Arménií ještě předtím, než začne vyjednávat o členství v EU, zejména aby přiznalo, že se v roce 1915 Turci dopustili genocidy na Arménech. V podobném duchu se vyjádřil také francouzský ministr zahraničí, na nynějším summitu však na toto téma nepřišla řeč. Chirac jen na závěrečné tiskovce prohlásil, že se Turecko musí postavit ke své minulosti čelem, chce-li získat „srdce Francouzů“ v referendu. Pro Francii jde o citlivou otázku, protože právě ona přijala po roce 1915 nejvíce arménských uprchlíků. V Turecku je však arménské téma tabuizované a slovo genocida odmítají použít i nezávislí turečtí intelektuálové. K AT E Ř I N A Š A F A Ř Í K O VÁ , Autorka je zpravodajkou Lidových novin v Bruselu.

S Chorvatskem a bez embarga Bruselský summit nevejde do historie jen jako „turecký“, ale jednou možná i jako ten, na němž se položily základy evropské „devětadvacítky“. Data zahájení předvstupních rozhovorů se totiž dočkalo nejen Turecko, ale i Chorvatsko. Chorvati se mají začít připravovat na členství počínaje 17. březnem 2005, budou-li do té doby plně spolupracovat s trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Jinak řečeno, musí do Haagu vydat generála Ante Gotovinu, který je obviněn z válečných zločinů a v Chorvatsku se podle informací soudu skrývá. Dalším dvěma státům – Bulharsku a Rumunsku – pak Unie slíbila, že s nimi napřesrok v dubnu podepíše smlouvu o přistoupení, a potvrdila, že jsou 1. ledna 2007 vítáni. Záhy se též uvidí, jak budou na 17. prosinec 2004 vzpomínat fran-

couzské zbrojovky. Státy EU totiž na poslední chvíli na nátlak Francie zařadily do závěrů summitu odstavec, v němž si slibují, že do půl roku „rozhodnou“ o zbrojním embargu proti Číně. Rozuměj, že ho zruší. To je špatná zpráva. Tou dobrou je nicméně fakt, že zřejmě Chirakovou nepozorností na konci dlouhého dne prošly v odstavci formulace, které se Francii nemohou líbit. EU si totiž zároveň slíbila, že „v tomto kontextu brzy přijme“ mnohem tvrdší kodex na vývoz zbraní do třetích států. Podle jeho regulí si mají členské země vzájemně hlásit, co a kam vyvážejí. Paříž, největší dodavatel zbrojního arzenálu do Číny, Angoly a dalších „bezpečných“ států, takové přiznání barvy zatím odmítala a tvrdila, že embargo a kodex spolu nemají co dělat.

Ukrajina: čas kompromisů Ústavní reformy otevírají cestu k řešení krize, ale spokojen je s nimi jen málokdo Prohlášení rakouských lékařů, kteří potvrdili, že opoziční prezidentský kandidát Viktor Juščenko byl otráven dioxinem, znovu nakrátko rozehřálo politickou diskusi na Ukrajině. Ale zatímco se lidé dohadovali, kdo Juščenka otrávil (tajná služba, Janukovyč, Kreml...), na politické scéně došlo k nebývalému kompromisu všech hlavních hráčů.

Kučma couvá Klíčovou roli sehrál stávající prezident Leonid Kučma, který vyklidil celou řadu klíčových postů. Odvolal generálního prokurátora Genadyje Vasiljeva a na jeho místo dosadil Svjatoslava Piskuna. Ten už jednou v této funkci byl. Musel odejít, když se blížil vyšetření záhadné smrti opozičního novináře Georgije Gongadze. Nyní může dokázat své schopnosti, pokud se mu podaří vyřešit největší tajemství současné Ukrajiny: kdo otrávil Viktora Juščenka? Krátce nato povolal Kučma na post guvernéra Národní banky Ukrajiny Volodymyra Stelmacha, někdejšího Juščenkova zástupce v době, kdy byl nynější opoziční lídr šéfem Národní banky. Nakonec odcházející prezident rozpustil cent-

rální volební komisi, jejíž předseda Kivalov tak cílevědomě ignoroval veškeré volební manipulace. V parlamentu vládní strany navíc podpořily změny volebních zákonů, které by měly znemožnit – nebo aspoň výrazně omezit – volební podvody. Podle nového volebního zákona budou rozpuštěny a znovu zformovány všechny volební komise a absenční hlasování může nyní činit maximálně půl procenta celkového počtu hlasů. Tím se omezí počet „hlasovacích turistů“, kteří organizovaně objíždějí jedno voličské místo za druhým a díky hlasovacímu průkazu mohou všude vhodit svůj hlas do urny. Právě jim se přičítá značná část Janukovyčova zisku z předchozích dvou kol. I hlasování z domova bude výrazně omezeno (pouze na těžce nemocné), takže ve volbách 26. prosince už se nebude stávat, že v některých okresech hlasuje z domova až 30 procent voličů... Nic ale není zadarmo, a tak i opozice musela činit ústupky. Souhlasila s přijetím balíku zákonů, které výrazně omezují dosud takřka neohraničenou prezidentskou moc. Změna spočívá v tom, že prezident nebude – jako je tomu nyní – jmenovat všech 17 členů kabinetu, ale

pouze premiéra, ministra obrany a zahraničí. Vůli parlamentní většiny musí prezident akceptovat a nemůže jako dřív podle libosti odvolávat jednotlivé ministry. Prezidentovi ale zůstává právo rozpustit parlament, pokud není schopen vybrat vládu do 60 dnů, a opozici se podařilo ubránit i důležité právo jmenovat mocné oblastní guvernéry. Boj o prezidentské pravomoci dává tušit, že Janukovyč se už smiřuje s tím, že v klání s Juščenkem podlehne, a chce proto, aby příští prezident byl co nejslabší. Není divu, že pro část opozice je dobrovolné omezení budoucí moci nepřípustným ústupkem. Především „železná lady“ oranžové revoluce a Juščenkova pravá ruka Julia Tymošenková kompromis rozhodně odmítla a její frakce hlasovala proti. Možná jde jen o hru na „hodného a zlého“, kde Juščenko je tím hodným, Tymošenková tím zlým a společně se snaží zahnat Kučmu do kouta. Nicméně, i tak jsou ústavní reformy obrovským krokem vpřed. Podle řady komentátorů znamenají přechod od autoritativního prezidentského režimu ke standardní demokracii s vyváženou dělbou moci. Janukovyč sice tuší porážku, ale flintu do žita nehází. Pokouší se

získat body tím, že se na poslední chvíli distancuje od zkorumpovaného a nepopulárního Kučmova režimu – což nevyznívá příliš přesvědčivě. Kučmovi vyčítá, že nenechal rozehnat demonstrace, a v rozhovoru pro milánský deník Corriere della Serra dokonce mluvil o nutnosti bojovat proti starému režimu (jehož část je prý maskována jako opozice). Přes všechny spory, a dokonce i otevřenou kritiku, se ale Janukovyč nadále těší přízni Kučmova establishmentu, což dokazuje i podpora Kučmovy sociálnědemokratické strany Ukrajiny (vedené šéfem jeho kabinetu Viktorem Medvedčukem) Janukovyčovi. Ten se snaží získat alespoň nějak hlasy i ze západní Ukrajiny, která je baštou opozice, a sáhl proto k překvapivému kroku – šéfem svého volebního štábu jmenoval Tarase Chornovila, syna jednoho z nejznámějších ukrajinských disidentů Vjačeslava Chornovila (zahynul za záhadných okolností při autonehodě v roce 1999). Vzhledem k pověsti, které se Janukovyč na západě země těší (proruský gangster, zločinec…), mu ale tato kosmetická změna nejspíš příliš nepomůže.

Rusko vrací úder O Ukrajinu se ale nebojuje jenom na Ukrajině. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se nechal slyšet, že Západ využívá Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, která na Ukrajině monitorovala volby) jako prostředek k posílení svého politického vlivu v postsovětských státech. Ruský prezident Putin to řekl ještě jasněji: „Tahle země mluví celá rusky, jak na západě, tak na východě. Bez přehánění můžu říct, že každá rodina má nějaké příbuzenské vazby na Rusko, a proto všechno, co se zde děje, nás velmi znepokojuje a je to tématem ruské vnitřní politiky“. „Ruská politika to zkrátka vidí jednoznačně: oranžová revoluce je promyšlená operace USA s cílem eliminovat současný režim na Ukrajině a nahradit ho prozápadním vedením, zpřetrhat vazby k Rusku a udělat z Ukrajiny přední výspu Západu na ruských hranicích,“ vysvětluje Dmitri Trenin z Carnegie institute v Moskvě. A dodává: „Jestli to je, nebo není pravda, je záležitost k diskusi. Ale Rusové to tak cítí a nejsem si jist, jestli si to ve Washingtonu uvědomují.“ M ATYÁ Š Z R N O

RESPEKT / 52–53

ZAHRANIČÍ

/ 11

Neprůstřelné status quo Tchajwanský parlament kontroluje nadále Kuomintang Minulou neděli zvítězila v parlamentních volbách ma Tchaj-wanu nečekaně opoziční „modrá“ koalice pod vedením Kuomintangu (KMT), politické strany, která zde po porážce v občanské válce na čínské pevnině udržovala po více jak 40 let tuhou diktaturu. Vítězství „modrých“ se vesměs vykládá jako úspěch pevninské Číny v jejím vleklém sporu s Tchaj-wanem o státoprávní uspořádání „větší Číny“. Podrobnější pohled na průběh a výsledky voleb však skýtá poněkud složitější obraz.

Modří a zelení Komplikovaný vztah mezi Čínou a Tchaj-wanem je zahalen nánosy rétoriky, propagandy a reálpolitiky. Západní státy se slovně hlásí k zaklínací formuli o „jedné Číně“ a chápou tuto původně vágní tezi čím dál jednoznačněji tak, že jedinou Čínu představuje ČLR a Tchaj-wan je její součástí. Současně však nejmocnější z nich, Spojené státy americké, tuto jednu, údajně neplnoprávnou součást Číny intenzivně vyzbrojují, zatímco vůči jediné a plně svrchované Číně (ČLR) udržují zbrojní embargo. Tento schizofrenní přístup vychází z podvědomého nutkání, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. Jediným logickým řešením takové vnitřně rozporné rovnice je její zmrazení do jakéhosi mlha-

vého statu quo. Udržení současného prekérního, velmi vágně vymezeného statu quo mezi Čínou a Tchaj-wanem se skutečně také stalo prioritou mezinárodních vztahů v oblasti, nejpregnantněji vyjádřenou americkou doktrinou „strategické víceznačnosti“ (strategic ambiguity). Za těchto okolností není divu, že se udržení statu quo stalo prioritou i pro tchajwanské voliče. Naprostá většina si nepřeje (bezprostřední) sjednocení s Čínou, ale vzhledem k riziku vojenského konfliktu ani přímočaré (formální) odtržení. Jejich současná faktická, neformální samostanost se tváří v tvář realitě jeví jako nejlepší, vlastně jediná volba. Kolem této středové polohy oscilují tchajwanské politické síly. Modrý tábor se skládá z Kuomintangu a dvou menších stran, jež se z něj v průběhu let odštěpily – Nové strany (NP) a strany Lid především (PFP). Tento blok zastává tradiční pozici Kuomintangu z dob občanské války, totiž že současné rozdělení je jen dočasné a Čína se nakonec opět sjednotí. V letech kuomintangské diktatury (1945–87) se předpokládalo, že k tomu dojde cestou vojenské porážky čínských komunistů, po níž se Čankajškovy orgány v Tchaj-peji opět ujmou vlády nad celou Čínou. Dnes se k této fantasmagorické vizi samozřejmě nikdo nehlásí. Jak by

letos v březnu, kdy zvítězil Čchen Šuej-pien nejtěsnější možnou většinou (asi 30 tisíc hlasů) proti sjednocené kandidátce modrých. V roce 2000 nastoupil Čchen jako prezident svůj první termín jenom díky tomu, že modrý tábor byl beznadějně rozštěpen mezi kandidáty KMT (Lien Čan) a PFP (James Soong), kteří kandidovali proti sobě, ale dohromady získali 60 % hlasů. Rovněž v parlamentu si uchovává modrý tábor dlouhodobě většinu a současné volby dopadly ve skutečnosti téměř stejně jako ty minulé v roce 2001. Tehdy získal modrý tábor 115 mandátů, zatímco letos 114. Zelení získali v roce 2001 celkem 100 křesel a letos o jedno více. Těžko lze tedy mluvit o výrazné porážce „stoupenců nezávislosti“. Tak se může výsledek jevit jedině vzhledem ke zvýšeným očekáváním na straně zelených po letošních prezidentských volbách, které de facto poprvé v historii zelení vyhráli, byť nejtěsnější možnou většinou, navíc vzápětí zpochybněnou poraženými modrými, kteří se dodnes snaží prosadit revizi volebních výsledků soudní cestou. Odhlédnuto od těchto očekávání, je výsledek voleb z dlouhodobého hlediska jen potvrzením setrvalého trendu. Jediný výrazný rozdíl oproti minulým volbám spočívá ve vnitřním přeskupení sil uvnitř obou táborů. V táboře modrých si výrazně polepšil

konkrétně mělo ke znovusjednocení dojít, zůstává zahaleno strategickou vágností, nepochybně také proto, že s ním v dohledné době prostě nikdo nepočítá. Modří si nicméně uchovávají znovusjednocení jako dlouhodobý cíl do budoucna, předpokládající mezitím postupný proces demokratizace na čínské pevnině. „Zelený tábor“ tvoří Strana demokracie a pokroku (DPP), ustavená v 80tých letech jako autentická opozice vůči kuomintangské diktatuře, a Tchajwanský svaz solidarity (TSU), založený v roce 2001 stoupenci bývalého prezidenta Li Teng-chueje, vyloučeného z Kuomintangu pro příliš zjevnou podporu tchajwanské nezávislosti. Obě strany podporují myšlenku tchajwanské svrchovanosti, byť obě na druhé straně vzhledem k realitě v této věci více či méně mlží.

Ani sjednocení, ani nezávislost Na Tchaj-wanu panuje prezidentský systém, vzdáleně podobný americkému. Prezidentem je od roku 2000 předseda DPP Čchen Šuej-pien, a proto se DPP a zelený tábor považují za vládní stranu, přestože Kuomintang a jeho modří spojenci dostávají ve volbách pravidelně více hlasů. To se týká dokonce i voleb prezidentských, s výjimkou chaotických voleb

KMT (11 křesel navíc) oproti spojeneckému PFP (ztráta 12 mandátů). U zelených byl posun menší – DPP získala 2 křesla navíc, zatímco TSU jedno ztratila. V obou táborech je nicméně zřetelný obdobný trend – „středové“ strany (KMT a DPP) posilují na úkor „radikálů“ (PFP a TSU). Tento vývoj je zvláště markantní v modrém táboře, kde byly donedávna síly obou velkých stran, KMT a PFP, v zásadě vyrovnané. PFP je mnohem radikálnější v otázce znovusjednocení s Čínou (od KMT se odštěpila právě proto, že tento svůj původní ideál zradil a začal se blížit pozicím DPP), a její propad naznačuje další posun voličů směrem k současnému statu quo, tedy „ani sjednocení, ani formální nezávislost“. Volební výsledek přinese nicméně jeden velmi citelný praktický dopad. Kuomintangem ovládaný parlament bude mít nadále skon blokovat veškeré Čchen Šuej-pienovy legislativní iniciativy, jak to s úspěchem praktikoval v uplynulých čtyřech letech. Vedle křehkého statu quo ve vztahu k Číně tak Tchaj-wan zřejmě čeká v příštích letech také vnitropolitická patová situace. To by mohla být za jistých okolností dosti nebezpečná kombinace. MARTIN HÁLA Autor je sinolog a orientalista.

Fico proti všem FOTO LUDVÍK HRADILEK

Předseda nejsilnější slovenské strany se chce stát bratislavským Zemanem o prokazování původu majetku, podle něhož by kterákoli fyzická osoba musela doložit původ svého jmění, jinak by jí mohlo být zestátněno. Na námitku kritiků, že jde o poněkud nestandardní opatření, namítá, že nestandardní situace na Slovensku si žádá nestandardní řešení.

Strana rychlé reakce

Splnit si svůj sen – sjednotit rozštěpenou levici.

„Soudruhu Fico, ať se vám daří,“ popřál minulou sobotu předseda slovenských komunistů a zeť Vasila Biľaka Jozef Švec nejpopulárnějšímu slovenskému politikovi. Zda taková gratulace předsedu momentálně nejoblíbenější strany Smer Róberta Fica potěšila, není jasné. Měla ale svou logiku. Právě o minulém víkendu se totiž populistický lídr opozice významně přiblížil k naplnění svého velkého snu – sjednocení rozštěpené levice. Zatímco zahraniční média nešetří chválou na adresu reformního bratislavského kabinetu, vyrostla mu na domácím dvorku silná konkurence, která jej obviňuje z „ekonomické velezrady,“ „ožebračování obyvatel“ a slibuje mu rázné zúčtování.

Pryč s velezrádci Oběd o stříbrné neděli si mohl čtyřicetiletý docent práv Róbert Fico vychutnat více než obvykle. Šest stovek delegátů slavnostního sněmu jeho

strany totiž pouhý den předtím v luxusních prostorách bratislavského Národního tenisového centra odsouhlasilo, že do svých řad přijme postkomunistickou Stranu demokratické levice (SDĹ), odštěpeneckou Sociálnědemokratickou alternativu (SDA) a Alexandrem Dubčekem založenou Sociálně demokratickou stranu Slovenska (SDSS). Počínaje Novým rokem tak na politickou mapu mezi Dunajem a Tatrami vstoupí uskupení Smer – Sociálna demokracia, jež by se podle Fica mělo stát „účinnou protiváhou pravicové koalice“. Analytici sice jízlivě poznamenávají, že Smer spolkl formace, které měly více členů než voličů (dohromady jejich preference nedosahovaly ani tří procent), přesto však může být jeho předseda spokojený. Za málo peněz si dopřál hodně muziky. Lídři pohlcených partají sice na dva roky získali jistotu křesel ve vedení strany, Smeru však za to spadla do klína síť fungujících regionálních poboček, na

tři stovky starostů a primátorů, majetek přesahující pětatřicet milionů slovenských korun a díky sociálnědemokratické značce také otevřené dveře v mezinárodní Straně evropských socialistů (SES/PES). Zelenou mají Fico i jeho spolustraníci také u voličů. Dlouhodobě kralují žebříčkům popularity a podle sociologických šetření z poloviny prosince by získali více než čtvrtinu hlasů (agentury udávají čísla v rozpětí od 26 do 28 %; nejoblíbenější vládní strana – Křesťanskodemokratické hnutí – je s necelými 12 procenty třetí za druhým HZDS). Na co se tedy v případě Ficova vítězství mají Slováci připravit? Ve stranických dokumentech slibuje například masivní podporu zemědělcům, zastavení privatizace strategických podniků, zrušení povinnosti spořit na důchod, zavedení nových daní a opětovné rozrůznění nedávno sjednocené sazby DPH. Především však nabízí svůj evergreen – zákon

Navzdory optimistickým číslům, jichž Smer dosahuje v předvolebních průzkumech, však jeho úspěch stále zůstává nejistý. Podařilo se mu sice zpacifikovat někdejší protivníky – předlistopadový komunista Fico se do parlamentu dostal v roce 1992 na kandidátce tehdy silné SDĹ, strana mu však nikdy nenabídla žádný vlivný post, a ambiciózní právník se s ní proto před pěti lety rozešel ve zlém a založil Smer. Jak ale ukazuje historie, ani to, ani vysoká podpora elektorátu nemusejí k zisku křesla v bratislavském arcibiskupském paláci, obdobě pražské Strakovy akademie, stačit. Dobře to lze ilustrovat na případu Vladimíra Mečiara, jemuž se s Hnutím za demokratické Slovensko (HZDS) v obou posledních parlamentních volbách podařilo získat hlas prakticky každého třetího voliče, přesto však zůstal vězet beznadějně izolován v opozici. Totéž se snadno může stát Ficovi, který se dnes všemi dostupnými prostředky vymezuje proti každému. Pro úspěch se sice snaží dělat první poslední, objíždí Slovensko a nešetří silnými slovy. Právě tato razance, díky níž si Smer vysloužil přezdívku „strana rychlé reakce“, se však může změnit v hrách pod jeho botami. Stejně rychle jako Smeru rostou volební preference díky ostrým útokům na vládu, kterou označuje za „krajně pravicovou“, totiž klesá i jeho koaliční potenciál. „Panu Ficovi se lehce může stát, že vyhraje volby a zůstane v opozici. Myslím, že k tomu úspěšně směřuje,“ řekl například minulý týden v rozhovoru pro Lidové noviny slovenský vicepremiér a ministr financí Ivan Mikloš. O podobná vyjádření není mezi koaličními politiky nouze a nepřátelské vztahy má Smer

i s opozičním HZDS, jež viní stejně jako vládu z „úpadku země“. Velkou neznámou ovšem zůstává, jak se Róbert Fico hodlá zachovat po volbách. Už vícekrát v historii totiž prokázal, že s dodržováním slibů ani pravidel si příliš hlavu neláme. Za všechny případy budiž zmíněna alespoň jeho halasná kritika reformy veřejné správy, před níž svého času varoval, kudy chodil, neboť její přijetí by prý zapříčinilo „vnitřní dezintegraci státu“. To mu však nijak nebránilo v tom, aby s ročním odstupem představil jako jednu z priorit Smeru snížení počtu úředníků, plošné zrušení krajských úřadů a poloviny úřadů okresních. Smer také podle svého vývěsního hesla lidem nabízí „pořádek-spravedlnost-slušný život“, jeho předseda však odmítá vysvětlit, jak takové dušínovské heslo jde dohromady s právní příručkou „Dobrý den, silniční kontrola“, jíž předloni sepsal a v níž radí řidičům, aby se hlavně za žádných okolností nepřiznávali k dopravním přestupkům a do posledního dechu „všechno zapírali“. Ačkoli každému korupčníkovi slibuje „policejní stanici“, v debatě s univerzitními studenty před posledními volbami jen tak mimochodem utrousil, že životní okolnosti i jej samého už donutily uplácet.

Stín hraběnky Báthoryové Miloš Zeman se na sklonku své kariéry netajil obdivem k obratnému populistovi Ficovi a několikrát jej veřejně pasoval na budoucího slovenského premiéra. Ve schopnosti „vyluxovat“ levou část politického spektra se předseda Smeru svému českému obdivovateli už podobá. Zda postoupí i do „druhého kola“, je zatím ve hvězdách. Část vládní koalice totiž už dává zřetelně najevo, že raději přistoupí na opatrnou spolupráci s druhdy proklínaným HZDS, než by si zadala s „Fickem“, jak Slováci lídrovi Smeru s odkazem na legendu o všehoschopném pomocníkovi krvelačné Čachtické paní přezdívají. JOSEF GREŠ

12 /

ZAHRANIČÍ

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Jadrný námořník rumunský

Svět kolem Černohorský parlament schválil pod tlakem petice 10 000 občanů deklaraci o ochraně kaňonu řeky Tary. Ten hodlá vláda v rámci výstavby společné černohorsko-bosenské elektrárny zatopit. Z 64 poslanců bylo 35 toho názoru, že zbavit se kaňonu ze seznamu UNESCO, druhého největšího na světě, není pro zemi, která se v ústavě označuje jako ekologická republika, ten nejlepší nápad. Výstavbu elektrárny provází navíc od samého počátku podezření, že jde o předražený projekt, na který doplatí občané Černé Hory nejen ekologickými, ale i ekonomickými škodami. Vydělala by na něm jen skupinka srbsko-černohorských byznysmenů z londýnské společnosti EPP, která má zájem nejen na výrobě, ale i na spotřebě elektřiny – chce totiž koupit i největšího černohorského odběratele elektřiny, hliníkárnu KAP. Černohorský premiér a neomezený vládce země Milo Djukanović jim už slíbil, že je nechá zatopit kaňon, postavit elektrárnu, koupit KAP a ještě jim bude z republikového rozpočtu garantovat dotované ceny elektřiny. Ve hře je tedy dost peněz, a tak se vyplatí neohlížet se příliš na ústavu – Djukanović už oznámil, že deklarace zavazuje morálně a politicky, nikoli však právně. Ať už to dopadne jakkoli, jeden pozitivní moment stojí za pozornost: na odporu proti megalomanskému projektu se shodli (poprvé v dějinách Černé Hory) velkosrbské strany se stranami albánské menšiny, srbský patriarcha s černohorským, opozice s částí koalice a především obyčejní lidé všech vyznání a politických směrů.

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Vítěz voleb Traian Basescu hodně slíbil – skutečnost bude složitější

Silnice, psi a topení

Němečtí postkomunisté, Strana demokratického socialismu (PDS), se ocitli na seznamu extremistických organizací kontrarozvědky. PDS je strana, která působí jednak coby dědička komunistické SED, ale dnes mnohem spíše jako regionální či protestní strana těch, kteří vážou svou identitu k bývalé NDR, k novým spolkovým zemím. Ve dvou z nich má i vládní zastoupení a díky přímým mandátům z východní části Berlína protlačila pár svých poslanců dokonce do federálního parlamentu. Před týdnem však byla legalita PDS zpochybněna. Spolkový úřad na ochranu ústavy ji umístil na seznam více než 120 extremistických spolků – vedle teroristických skupin typu al-Káidy či Tálibánu či neonacistického uskupení Blood & Honour. Dotyčný fakt ovšem neznamená, že by strana byla zcela zbavena legitimity, natožpak zakázána. Může ale znamenat tolik, že přistěhovalec, který žádá o německé občanství a v předloženém formuláři uvede členství v PDS, bude mít smůlu. Lídr strany Lothar Bisky také již poslal spolkovému ministru vnitra Ottovi Schilymu protestní dopis. Jaký byl důvod zájmu kontrarozvědky? Kontakty PDS s teroristickou Stranou

Traian Basescu: „V Rumunsku zavládne spravedlnost.“

Pokud půjde vše podle plánovaného protokolu, složí dnes třiapadesátiletý Traian Basescu, dosavadní primátor Bukurešti, slavnostní slib a na příštích pět let se stane rumunským prezidentem. Když před týdnem porazil v druhém kole voleb kandidáta vládnoucí sociální demokracie (PSD), o rok staršího Adriana Nastaseho, slíbil spoluobčanům, že „nenalezne klid, dokud nebudou státní instituce den za dnem pracovat pro obyčejné Rumuny a dokud nebudou státní instituce dodržovat zákony“.

Konec komunismu Je skoro symbolické, že nový prezident Rumunska mluvil k jásajícímu davu na prostranství před ohromnou budovou parlamentu, kdysi nechvalně známým „Ceauseckuovým palácem“, monstrózním dědictvím

FOTO PDS

kurdských pracujících (PKK). Proto také ministerstvo vnitra země Porýní-Falc zařadilo PDS kuriózně na seznam „extremistických cizineckých organizací“. Kam by zařadilo Grebeníčkovu KSČM? – MZ –, – ZP –

Může ovšem vůbec Traian Basescu naplnit naděje, které do něj většinová část rumunských voličů vložila? Řečeno politickým jazykem – jsou zde přinejmenším určitá vnitřní a vnější omezení. Na rumunské poměry je Traian Basescu, před rokem 1989 kapitán rumunské námořní plavby, minulostí nezatížený politik. Byl řadovým členem strany, ale to bylo v Rumunsku, s jeho největším počtem straníků na počet obyvatel, něco jako být v Československu členem ROH. Relativně neposkvrněn – opět vztaženo k rumunské realitě – vychází Basescu i ze svého politického angažmá po roce 1989, kdy byl dvakrát ministrem dopravy. Když byl během svého druhého ministerského období (1996 až 2000) vyšetřován v souvislosti se spornou privatizaci námořní flotily, vzdal se dobrovolně poslaneckého mandátu a tím i imunity. Ani tehdy, ani loni, kdy byla kauza na politickou objednávku PSD znovu oživena, mu nebyla žádná účast na zkorumpované privatizaci prokázána. Stejně jako se nepotvrdily opakovaně se vynořující spekulace a nařčení z údajné spolupráce s tajnou komunistickou policií Securitate.

někdejšího komunistického režimu. Zvolení Basesca, lídra dosud opoziční středopravé Demokratické aliance (DA), je přitom jeho příznivci vnímáno jako konec éry postkomunistické levice. Ta v Rumunsku – s výjimkou let 1996 až 2000 – vládla od revolučního prosince 1989. „Žádný politik už nebude volat na radnici nebo na policii. V Rumunsku konečně zavládne spravedlnost,“ slíbil Basescu. A vlastními slovy tím i objasnil, jak se mu podařilo nejen vymazat sedmiprocentní manko, které měl na svého protikandidáta z prvního kola voleb, ale ještě přidat necelá tři vítězná procenta navrch. Rumuni – podle sociologů především městské, mladší a vzdělanější obyvatelstvo – dali jasně najevo, že mají zkorumpovaného stylu politiky postkomunistické sociální demokracie tak akorát.

Basescu má přirozený politický talent, mluví poměrně jasnou, jadrnou řečí, která však často hraničí populismem. Když jako ministr dopravy zavedl zvláštní silniční daň, z které se pak opravovaly silnice, nechal u vyspravených úseků umístit cedule s nápisem: „Tady jsou vaše peníze.“ Takřka světově proslulým se stal, když v roli bukurešťského primátora zahájil v roce 2001 tažení proti pouličním psům. Bukurešťany si zpočátku získal i tím, že se jich před státem zastal ve sporu o katastrofálně nespolehlivé a přitom drahé centrální vytápění rozlehlých městských sídlišť. Reálným výsledkem jeho hojně medializované přestřelky se sociálně demokratickou vládou nakonec ale bylo jen to, že lidé zavřeli kohoutky drahého topení a zabarikádovali se před zimou za dekami a hadry v oknech. První výroky nového prezidenta směrem do zahraničí ovšem ukázaly, že populistická údernost, fungující na vnitropolitické scéně, jej může v nové roli lehce dostat do potíží. Jeho prohlášení, že hodlá posílit osu „Washington – Londýn – Bukurešť“, vzbudilo v Evropě pobavení, ale také obavy, zda tím Basescu nenaznačuje, že chce rumunskou politiku přes hlavu Evropské unie více vázat na USA. Zcela neohrabaně a furiantsky si pak Basescu naběhl, když prohlásil, že

chce znovu otevřít dvě kapitoly přístupových jednání s EU (energie a volná soutěž), které prý byly dohodnuty pro Rumunsko nevýhodně. Vzhledem k Basescově politickému instinktu je pravděpodobné, že se na mezinárodní scéně rychle rozkouká. Těžší situace jej čeká na hřišti, které důvěrně zná. V parlamentních volbách, které se konaly souběžně s prvním kolem prezidentské volby, nezískala žádná ze dvou hlavních politických sil, ani dosud vládní PSD, ani opoziční DA, jejímž je Besascu lídrem, potřebnou většinu k sestavení vlády. Zatím tedy není jasné, zda bude Rumunsko mít k pravicovému prezidentovi i pravicový kabinet. V několika možných scénářích (mezi kterými nelze ani vyloučit nové parlamentní volby) je jazýčkem na vahách postoj Maďarského demokratického svazu v Rumunsku (UDMR), zastupující zájmy jedenapůlmilionové maďarské menšiny. V prezidentské volbě UDMR podporoval Nastaseho a mezi oběma koly voleb už s ním jednal o možném vstupu do jeho budoucí vlády. Nyní UDMR lavíruje a hraje o své požadavky. Od „nového zákona, zaručujícího širší práva menšin“ přes „více investic do infrastruktury“ až k přiznání „kulturní“, případně i „územní“, autonomie pro několik sedmihradských žup s výraznou většinou maďarského obyvatelstva. Z pozice primátora a opozičního lídra se přitom Traian Basescu k maďarské otázce dosud vlastně nijak výrazně nevyjadřoval. To se teď změní a současná jednání hodně napoví, jakou má nový rumunský prezident „maďarskou“ politiku.

Propad nacionalistů Rumunští voliči, kteří se volbou pro Traiana Basesca vyslovili pro zásadní politickou změnu, by měli s otevíráním šampaňského raději ještě počkat. Naopak, zcela jistě se mohou těšit z toho, že nacionalistická Strana velkého Rumunska (PRM) Vadima Tudora získala takřka o polovinu méně hlasů než před čtyřmi lety, kdy dosáhla na hrozivých 24 procent. Snad úplně největším úspěchem ale je nevídaná aktivizace občanských a nevládních organizací. Přes tři tisíce tři sta volebních pozorovatelů nenechalo bez povšimnutí nesrovnalosti prvního kola a svým tlakem na státní instituce a na veřejnost zcela jistě předešlo možným podvodům v kole druhém. Rumunsko si tak nakonec volby ukrást nenechalo. DANIEL ANÝŽ Autor je externím redaktorem BBC.

Itálie se pře o jesličky Měly to být chvilky naplněné radostnou atmosférou, ale stala se z toho tahanice, která měla do plánované vánoční pohody daleko. Když před dvěma týdny učitelé základní školy v severoitalském Comu začali nacvičovat s dětmi pro letošní vánoční vystoupení koledy, sotva tušili, že se dostanou na přední stránky celostátních deníků. Na nečekanou popularitu si vedení ústavu zadělalo, když se s ohledem na to, že školu navštěvují i muslimští žáci, rozhodlo staré písně upravit a slovo Ježíšek nahradit slovíčkem „ctnost“. Trochu udivené děti se o tom přirozeně zmínily doma a během dvou dní byl oheň na střeše. „Je to ostuda,“ zhrozil se místní okresní rada Ligy severu Nicola Molteni, když se o příhodě dozvěděl. „Žijeme v zemi s hlubokou křesťanskou tradicí a zamlčování téhle skutečnosti je skandální. Vlastně se jedná o rasismus naruby,“ rozčiloval se. Vedení školy se ale bránilo: pětina našich žá-

ků pochází z imigrantských rodin a my prostě nikoho nechceme do ničeho nutit. Poslance Ligy severu a pravicové Národní aliance však taková argumentace neuchlácholila a udělali z věci politikum. Ministerstvo školství na jejich plamenné parlamentní projevy zareagovalo bleskovým průzkumem situace, který odhalil, že od koled či tradičního stavění jesliček z podobných důvodů letos upustila celá řada škol. Pravděpodobně nejdále přitom zašlo vedení ústavu v Trevisu (oblast Benátsko), které se kvůli početné muslimské komunitě rozhodlo porušit letitou zvyklost a z „kulturních důvodů“ vánoční hru o jesličkách nahradit Červenou Karkulkou. Když zprvu lokální spor dostal kvůli zájmu médií podobu celonárodní debaty, přihlásil se o slovo i Vatikán. „Jesličky jsou součástí naší tradice, a kdo je opouští, přesekává samotné kořeny naší existence,“ prohlásil při nedělní promluvě papež Jan

Pavel II. Jesličky mají pro Itálii opravdu zvláštní význam. Podle zdokumentované tradice je totiž „vynalezl“ jeden z nejslavnějších Italů, svatý František z Assisi, který figurální výjev z betlémské jeskyně poprvé postavil na Štědrý večer roku 1223 ve středoitalském klášteře Greccio. Stranou však nezůstali ani muslimové. K všeobecnému překvapení se přitom postavili na stranu katolické hierarchie a tradicionalistů. „Jméno Ježíš je i pro nás posvátné, protože Korán ho považuje za jednoho z proroků, nevidíme tedy důvod, proč by mělo být odněkud vymazáváno,“ nechal se slyšet vlivný turínský imám Moussa. „Nikdy jsme také nikoho nežádali, aby přestal organizovat jesličky. Právě proto, že žádáme o úctu k naší víře, respektujeme přesvědčení katolíků. Je to spor váš, italský,“ dodal jeho boloňský kolega Tareq. „Spor o jesličky“ se tak nakonec dočkal v médiích dvojí interpretace. Část

debatérů zastává názor, že postoj „opatrných“ škol je smutným důsledkem do extrémů dohnané doktríny politické korektnosti, která hlásá, že z Itálie se dříve či později stane multikulturní oblast, a je proto nutné ponechat otevřené brány všem a nově příchozím vytvořit co nejlepší podmínky. I za cenu ústupků od výhradního postavení kultury vlastní. Oponenti naopak tvrdí, že celá věc nedokládá nic více – ale ani méně – než fakt, že Itálie prochází hlubokou hodnotovou krizí způsobenou krom jiného i tím, že církev ztratila schopnost přinášet dostatečně uspokojivé odpovědi na otázky, jež dnes moderní lidi trápí, a místo aby jim nabídla podporu v každodenním životě plném starostí, mechanicky lpí na starých symbolech, které mezitím už ztratily obsah. J O S E F K A Š P A R , Řím Autor je redaktorem italské televizní a rozhlasové stanice RAI.

RESPEKT / 52–53

TÉMA

/ 13

Zase o rok dál FOTO MARTIN SVOZÍLEK

Společenská bilance zdola

Ondřej Závodský: Právník musí vidět? Zapomeňte na to.

Život v České republice během posledních dvanácti měsíců neutvářely jen velké události jako vstup do Evropské unie, ale také spousta drobných, skoro neviditelných příběhů, která nás všechny posouvají často zcela zásadně dopředu. V posledním tématu letošního roku vám předkládáme čtyři z nich.

Ondřej Závodský: Soudce budoucnosti Ondřej Závodský je mladý, pětadvacetiletý právník. Tak jako každý všední den v minulém roce přišel i dnes na osmou hodinu do kanceláře státní organizace s názvem Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra. Tady má psací stůl, na něm hrnek s kafem a počítač. Na monitoru pak rozečtenou právní smlouvu, se kterou je zrovna nějaký problém, jenž musí vyřešit. Úplně normální věci. Ale něco tu nehraje. Ondřej se při práci ani jednou nepodívá z okna, za nímž je výhled na malebné vršovické údolí s kostelíkem na protějším svahu. Pod jeho pracovním stolem leží stočený mohutný retrívr a z notebooku na stole se ozývá podivný strojový hlas. Důvod toho všeho je prozaický: Ondřej Závodský nevidí. Tento handicap v Česku obvykle posouval a stále posouvá jakékoli představy o normální kariéře do oblasti snů. Jak ale ukazuje Ondřejův příběh, dnes je mnohé jinak. Ještě na základní škole bylo všechno normální, potíže se zrakem Ondřeje zastihly krátce před vstupem na obchodní akademii. „Je to vrozená nemoc, která se projevila až při mém dospívání,“ pouští se mladý právník do vyprávění. „Stejně na tom byla moje matka, která přestala vidět někdy ve dvaceti letech.“ Paní Závodskou přepadla nemoc na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy byla cesta do normálního života podstatně těžší než dnes, přesto se ale ani ona nechtěla smířit s rolí pasivní příjemkyně pomoci od jiných a udělala si masérský kurz. Kromě toho vštěpovala svému synovi, že pokud se chce, je možné dokázat ještě podstatně víc. „Často mi říkala, že i s takovým handicapem lze vystudovat,“ říká Ondřej. „Nikdy mě vlastně nijak zvlášť na možnou ztrátu zraku nepřipravovala, o životě bez normálního vidění jsme ale často mluvili. Nikdy se mnou nemluvi-

la stylem – tak teď ti vysvětlím, co tě čeká, často mi ale povídala o tom, že život nekončí.“ Před střední školou se Ondřejovi začal zrak zhoršovat. Pro jistotu nastoupil na speciální obchodní akademii pro zrakově postižené. „S odstupem si myslím, že to nebyl dobrý nápad, často se tam víc probíralo naše postižení než výuka,“ poznamenává. „Už si na ty roky moc nepamatuji, psychikou kolem postupující nemoci jsem se ale myslím moc nezatěžoval, spíš jsem se snažil najít způsob, jak si texty na čtení zvětšit a zkontrastnit.“ V té době začal objevovat svého hlavního pomocníka na cestě k vysněné práci – počítač. Všechno, co si potřeboval přečíst, si mohl naskenovat a zvětšit. Když pak kolem maturity přestal číst i výrazně zvětšená písmena, dostal k ruce zbrusu nového pomocníka: speciální program, který dokáže naskenovaný text převést do zvukového formátu a strojovým hlasem přečíst slovo, po němž se zrovna pohybuje kurzor myši. To už měl za sebou úspěšné přijímačky na právnickou fakultu a k dispozici svůj první přenosný počítač, zaplacený městským úřadem. „Na právnické fakultě jsem díky tomu nepotřeboval žádné speciální učebnice v Braillově písmu,“ říká Ondřej. „Prostě jsem si všechno skenoval do počítače a on mi to pak přečetl.“

Aby se nedivili Vysokou školu dnes Ondřej hodnotí jako něco, co bylo „snazší než čekal“. Na přednášky, jak říká, moc nechodil, zkoušky skládal stejně jako ostatní. Během studia jej sestra, která také studovala na právech, upozornila na inzerát, v němž Zemské noviny hledaly pisatele soudniček. Přihlásil se a oni jej přijali. „Chodil jsem k soudům a psal o nich články. Pamatuju si třeba na případ Ivana Jonáka. Na počítači píšu úplně normálně, ještě to ale po mně kontrolovala moje budoucí manželka.“ Tehdy už vedl život – příručkovým slangem řečeno – plně integrovaného člověka s postižením. Psal do novin, studoval, chodil do divadla, díky hlasovému programu na svém notebooku četl knihy. „Co jsem si musel odříct?“ přemýšlí. „Třeba některé práce na chalupě, to mě mrzelo.“ Také o dalších rozměrech běžného života mluví bez jakýchkoli emocí. „Praha je pro nevidomého dobré město. Semafory mají zvukovou signalizaci, vysílačka

by mi měla říci, jaké číslo autobusu přijíždí. Organizace provádějí školení, starají se o to, aby městská hromadná doprava měla potřebnou techniku. Různým nepříjemným situacím se snažím předcházet. Třeba když chci jít do divadla, tak tam předem zavolám a řeknu jim, že přijdu se psem, aby se nedivili.“ Když přijde řeč na problémy, začne Ondřej mluvit o práci. Ne o tom, jak ji zvládat, ale najít. „Panuje tu velké množství předsudků, že to nevidomý člověk nezvládne, a taky neochota zkoušet něco nového,“ poznamenává a zmiňuje se o případu kamarádky, která také přišla o zrak v dětství a teď marně shání práci jako písařka na stroji. „Snažil jsem se jí domluvit místo zapisovatelky u soudu, ale není šance.“ I jeho šanci postrčil známý, když se za „zvláštního mladého právníka“ u jeho dnešního zaměstnavatele vloni na podzim přimluvil. „Co konkrétně dělám? Teď třeba zrovna prohlížím smluvní vztah mezi ministerstvem vnitra a nadací po zemřelých policistech. Ta smlouva má nějaké nedostatky, dalo by se na ní leccos zlepšit. Předtím jsem psal smlouvu na dodání stavebních prací na opravu budovy Centrotexu, která patří Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra.“ Od svého nového zaměstnavatele má půjčený notebook, scaner a běžný plat řadového odborného referenta. Od města pak stejně jako jiní nevidomí dostává příplatek na krmení pro vodicího psa. Když přijde řeč na budoucnost, nenechává Ondřej tazatele na pochybách, že touhle kanceláří jeho ambice nekončí. Dodělává si postgraduální studium z trestního práva. „Tomu bych se chtěl v budoucnu věnovat,“ říká. Proto už také pomýšlel na to, že se přihlásí jako justiční čekatel na soudce, pak ale tuhle ambici odsunul na neurčito. „Mluvil jsem o tom s řadou kolegů a cítil jsem z nich velkou skepsi. Soudci u nás pracují se spisem, který je často velmi rozsáhlý. Sice by mi jej někdo mohl naskenovat, nechce se mi ale vázat na sebe další lidi, kteří by to museli dělat.“ Naděje tu ale je třeba při pohledu do zahraničí. Třeba ve Velké Británii, kde vedle slepého ministra vnitra Davida Blunketta existuje také několik slepých soudců. Mají sice výhodu, protože v Británii není práce se soudními spisy častá, v Česku se ale zavádí zkrácená řízení, kde se spisem se také téměř nepracuje.

Navíc časem bude zřejmě policie k soudům posílat veškerou dokumentaci i v elektronické podobě. „Jediný problém by pak snad byly třeba fotky z místa činu,“ uvažuje Ondřej. „Je mi ale zatím teprve dvacet pět let a počkám, jak se situace vyvine. Nic pro mě v tuhle chvíli nekončí a mám čas.“

Manželé Vondruškovi: Něco se musí stát Ještě před nedávnem nebyl obývák manželů Mileny a Stanislava Vondruškových z Prahy ničím jiným než normální místností pro rodinné posezení. Teď vedle sedačky a obývací stěny stojí v rohu počítač a manželé tu přijímají neznámé návštěvy. V posledním roce se pokoj stal zkrátka i kanceláří a manželé iniciátory v Česku ojedinělého občanského sdružení. „Nikdy jsme se v ničem neangažovali, je to pro nás zcela nová práce,“ poznamenává Stanislav Vondruška. Celý příběh jejich nového snažení přitom začínal velmi smutně, nyní se ale obrací do své povzbudivější podoby. „Všechno to začalo předloni, kdy jsme ztratili naši dvacetiletou dceru Lucii,“ začíná pan Vondruška vyprávět. „Tehdy dokončila školu a nastoupila do práce. Začalo se jí dařit, pracovala jako prodejce výrobků firmy CCS. Dostala vlastní auto. To se jí stalo osudným.“ Poslední březnový den projížděla Lucie Vondrušková s přítelem jednou z pražských křižovatek a auto jedoucí z vedlejší silnice jim nedalo přednost. „Vlastně se nikomu nic moc nestalo – až na Lucii. Ta si rozbila hlavu o rám auta a stálo ji to život.“ Tahle tragédie přinesla do rodiny Vondruškových týdny a měsíce nervozity a zklamání, které dodnes nemohou vyhnat z hlavy. „Na začátku to vypadalo jasně, řidič nám jako první krok poslal omluvný dopis,“ vzpomíná Stanislav Vondruška. „Po měsíci jsme ale přišli na policii a nestačili se divit. Z dcery a jejího přítele udělal advokát toho řidiče feťáky a opilce. Poukazoval třeba na rozpíchanou ruku, do které se jí doktoři při převozu do nemocnice snažili píchat injekce.“ Kolotoč policejního vyšetřování a soudních líčení nakonec trval celý rok, na jehož konci dostal viník nehody podmínku na dva roky. „Ani nepřišel o řidičák, ale to pro nás nebylo důleži-

TÉMA

20. 12. 2004–2. 1. 2005

FOTO MARTIN SVOZÍLEK

14 /

FOTO MARTIN SVOZÍLEK

Manželé Vondruškovi: Nedodržování předpisů se tu považuje za hrdinství, chceme, aby to skončilo.

trestů pro neukázněné řidiče, konkrétní představu o tom ale v tuhle chvíli nemáme.“

Petr Kučera: Okouzlený člověk Moje motto je replika ze seriálu Červený trpaslík: Dokonce i ve slově beznaděj je naděje. Tahle slova patří Petru Kučerovi (19), který na svůj věk trpí poněkud zvláštní posedlostí. Když má po škole čas, toulá se po sto padesát let staré pražské průmyslové čtvrti Karlín a fotí činžáky, k nimž běžný chodec obvykle ani nezvedne hlavu. Také ale dvory a temná zákoutí, jichž je Karlín stále plný. Kromě focení si všechno, co vidí, zapisuje. Hlavně stav domů a to, jak se o ně jejich majitelé starají, popřípadě jaké mají plány. A přitom se dohaduje s úředníky, majiteli domů a pozemků. Proč? Protože prostě získal neodbytný pocit, že unikátní čtvrti hrozí zničení, a potřebuje, aby se jí někdo zastal. Petrovo zaujetí Karlínem propuklo po povodni koncem roku 2002. Během ní se stal Karlín nejvíce postiženým místem Prahy. „Jel jsem se tam podívat, neviděl jsem ovšem zkázu jako ostatní, ale krásnou čtvrť, která by se měla zachránit pokud možno v původní podobě,“ říká. Čím víc se začal o Karlín zajímat, tím zapálenějším obráncem se stával. Při svých každodenních pochůzkách pravoúhlými ulicemi napočítal téměř padesátku kulturních památek, obvykle v žalostném stavu. Když si o nich sháněl nějaké podrobnější informace, tak s překvapením zjistil, že žádné nejsou. Stejně jako o celém Karlíně. Hlavně ale během svých výprav přišel na to, co se čas od času ve formě podezření objevovalo i v novinách – totiž že Karlínu hrozí demolice, neboť pozemky mají pro majitele podstatně vyšší hodnotu prázdné, než když na nich stojí staré činžáky či tovární haly. Další zarážející informací pro něho bylo to, co zjistil při svých návštěvách památkového úřadu, kam si chodil pro informace. „Rok po povodni se mnohde ani neuklidilo bahno a na památkovém úřadě o stavu chráněných objektů ani nevěděli. Tvrdili, že nemají lidi, aby si své památky obešli, přitom já jsem to stihl za dvě hodiny. Vůbec nechápu, proč to oni neudělali.“

Obrys na prázdné zdi

Kateřina Votavová: Mám po tom všem menší pocit bezpečí a potřebu schovávat doklady od všeho, co kupuju.

té,“ poznamenává paní Milena. „Hrozné na tom všem je, jak celé to dohadování a vyšetřování působí traumatizujícím způsobem. Zcela nečekaně, nepřipraveni přijdete o dítě, úřady se na vás ale koukají, jako že se nic neděje. Vy ale v tu chvíli nemáte jednání normálního člověka, vaše reakce na dění kolem jsou úplně jiné.“ Na konci stál tedy viník, zdrcení rodiče, jinak ale ani náznak nějaké satisfakce. „Odškodnění bychom museli řešit v novém občanskoprávním řízení,“ říká pan Vondruška. „Šlo ale o cizího státního příslušníka a právníci nám tvrdili, že bude velmi těžké něco z něho dostat. Tak jsme od toho upustili a on už se nikdy neozval.“ Právě tenhle roční zážitek manžele Vondruškovy přesvědčil, že „něco“ musí udělat. Tak vzniklo sdružení na pomoc obětem autonehod, kterých v Česku poslední dobou kvapem přibývá.

Sepíšem to ráno, spěte „Nápad se rodil postupně,“ vypráví dál pan Vondruška. Napřed na internetu s manželkou objevili webové stránky pozůstalých po obětech známé havárie autobusu u jihočeských Nažidel. Sešli se s nimi a pak také se známými, kteří rovněž přišli při autonehodě o syna. „Prostě jsme si o tom všem povídali. Jiným lidem mohou lézt takové řeči na nervy, nám ale bylo v tu chvíli opravdu dobře,“ říká paní Vondrušková. „Pokud s tímhle traumatem jdete k doktorovi, tak vám předepíše prášky, a když nepomohou, tak předepíše ještě jedny silnější,

a to nikam nevede.“ Právě z těchto setkání se rodil nápad na vznik zmiňovaného spolku. Manželé Vondruškovi (profesí zdravotní sestra a programátor) neměli žádné zkušenosti a postupovali spíš intuitivně. Napřed zavolali na ministerstvo dopravy o pomoc. A dočkali se jí, i když spíš šťastnou náhodou, když se jim jedna vstřícná právnička z tiskového oddělení sama nabídla, že pro ně sepíše stanovy sdružení. Když si pak manželé v novinách přečetli o autonehodě ministra zahraničí Cyrila Svobody, sedli a napsali o pomoc i jemu. Ministr během dvou týdnů odepsal s tím, jak může pomoci. Vondruškovi chtěli vědět, jak fungují občanská sdružení obětí autonehod v jiných státech Evropské unie. Po měsíci přišla z ministerstva obsáhlá zpráva složená z referátů příslušných českých ambasád ve státech Unie. Manželé se tak dozvěděli, že třeba ve Francii funguje podobné sdružení v režii státu, v Británii díky sponzorům. Mezitím se činnost sdružení Vondruškových dala zvolna do pohybu. Ke spolupráci se přihlásil právník, členem se stal psycholog a dalších sedm zájemců ochotných pomáhat. Například dva studenti teologie nebo lidé odhodlaní pod dojmem vlastní rodinné tragédie. „Třeba jedna žena, která letos ztratila syna,“ popisuje Stanislav Vondruška. „Její zážitek byl také hrozný. Kolem půlnoci zavolala policie a oznámila, že její syn je mrtvý. Zmatená žena telefonovala synovi na mobil, ten ale zvedl opět policista a prohlásil – říkal jsem vám přece, abyste se teď vyspala a že to ráno sepíšeme.“

Přišla i první peněžní podpora – od CCS – a také počítač od firmy, pro niž Lucie pracovala chvíli po škole (od chvíle tohoto daru lze podrobné informace o sdružení nalézt na adrese www.csodn.icok.cz). Ústřední automotoklub zase pro spolek zprostředkoval uspořádání první tiskové konference. „Potřebovali bychom kancelář,“ říká Stanislav Vondruška s tím, že jednání zatím probíhají u nich v obýváku nebo v restauraci. V ideálním případě by podle jeho představ mohla fungovat jedna kancelář v každém kraji plus právník a psycholog, kteří by byli obětem nehod k dispozici. „Chceme přimět stát, aby nám v tom pomohl,“ říká paní Vondrušková. „Kamkoli přijdeme na státní úřad, všude nám tleskají, když ale slyší, že by sdružení potřebovalo peníze, tak ochladnou. Peníze jsou ale hlavním problémem. Zkoušeli jsme už třikrát žádat o grant, zatím ale bez úspěchu. Chce to asi čas.“ Od května, kdy sdružení začalo fungovat, se ozvalo asi šedesát lidí, které postihlo dopravní neštěstí. Někteří žádají právní pomoc, jiní si chtějí jen popovídat. Minulý měsíc uspořádalo sdružení mši a také hledá v Praze místo na umístění pomníku obětí autonehod, kde by se mohli jednou za čas pietně scházet. Pokud všechno půjde dobře, představovali by si manželé Vondruškovi, že by sdružení fungovalo i jako lobby za bezpečné silnice. „Atmosféra ve státě je taková, že nedodržování předpisů se tu považuje za hrdinství,“ říká paní Vondrušková. „Chtěli bychom, aby sdružení ovlivnilo politiky při schvalování

Tyhle špatné zprávy vyprovokovaly Petra Kučeru k činům. Chtěl o svých zjištěních veřejně mluvit. „Karlín je cenný díky svému klasicismu, je to industriální památka, poprvé tady vyjela tramvaj, byla tu první plynárna u nás. Potřebuje obnovu a vrátit život, ne radikální, necitlivou přestavbu,“ říká mladý muž. Cesta k ovlivnění veřejného mínění měla podle jeho plánů vést přes členství v nějaké respektované organizaci. Vstoupil proto do sdružení Klub Za starou Prahu. „Sliboval jsme si, že díky členství budu moct pro karlínské památky něco udělat,“ vzpomíná Petr. Realita byla ale trochu jiná. Předně zjistil, že klub se zaměřuje především na historické jádro a čtvrti jako Karlín stojí mimo jeho hlavní zájem. Činovníkům klubu se prý také nezamlouval mladíkův styl. Vystupoval v pražském televizním kanálu, komentoval podezřelé karlínské demolice a kritizoval památkáře za – přinejmenším – lhostejnost a neschopnost. „Starší členové klubu mi pak dali najevo, že jsem ještě moc mladý, nemám vzdělání a zkušenosti,“ vzpomíná. Aby mohl kritizovat dál, tak raději odešel a založil si vlastní sdružení. A pokračoval. Jezdil do Karlína, dál fotil chátrající domy, z nichž některé byly později s posvěcením památkářů strženy. Navštěvoval památkový úřad a vyptával se, kdy už konečně s tím či oním objektem něco udělají. „Je to boj proti obrovské přesile kapitálu, investorů, památkářů. Nejvíc mě ale zasáhlo zjištění, co všechno jsou památkáři schopni ignorovat. To poznání pro mě bylo hrozné, několikrát jsem si pobrečel.“ V jednom ze dvorů Sokolovské ulice například ukazuje na prázdnou plochu zdi, na níž se ještě rýsují obrysy zbourané stavby. „Je to exemplární případ, jak to tu funguje,“ prohlašuje vzrušeně. „Před dvanácti lety prosadili památkáři zapsání toho domu do seznamu kulturních památek. Pak se vedení památkového ústavu změnilo a ti noví teď v podstatě povolili dům zbourat.“ Po ruce jsou ale i lepší příklady. Jedním ze vzrušených Petrových apelů při návštěvách karlínských úřadů byl i osud jedné z historických kaplí, kterou objevil v zastrčeném koutě čtvrti, vyplavenou a zabahněnou, navíc obestavěnou starými rourami. „Památkáři se o ni nezajímali. Když o tom ale vyšla zpráva v novinách, zatlačili na majitele a ten nechal kapli opravit.“ Petr Kučera sám sebe představuje jako naprostého architektonického nadšence. Knihy s touto tématikou prý čte od devíti let. Ze svých pochůzek Karlínem sepsal stostránkovou zprávu, s níž letos na podzim vyhrál první cenu v soutěži Česká hlava a kterou by rád brzy dodělal do podoby knihy. Začal studovat architekturu na ČVUT, v péči o Karlín chce pokračovat, shání nadšence do svého sdružení. „Nesportuju

TÉMA

52–53

/ 15 FOTO MARTIN SVOZÍLEK

RESPEKT /

Petr Kučera ve svém Karlíně: Je to napínavější než sport.

a kromě toho, že si doma občas uklidím, tak všechen čas trávím zájmem o školu nebo o Karlín,“ říká. Plánuje teď vyfotit všechny domy, zatím má něco kolem šestnácti set fotek, pořád mu chybí zdokumentovat asi třetinu čtvrti. „Některé domy zmizely po povodních tak rychle, že jejich fotky nemají ani památkáři,“ říká. Kromě focení dál jezdí kontrolovat asi desítku domů, u nichž má poznámku, že jsou nejohroženější. V poslední době začal sledovat i projekty, podle nichž se teď v Karlíně ve velkém staví. „Projekty jsou přístupné na internetu, velcí investoři jsou ale ke mně celkem vstřícní,“ pochvaluje si. Majitel největšího balíku karlínských parcel už si Petra Kučeru dokonce pozval k debatě. „Tvrdí, že je moje práce zajímá a že jsou ochotni o památkách diskutovat. Tak uvidíme. Já vím, že jeden uřvaný kluk chování památkářů nezmění, taky ale sílí povědomí, že je třeba se o to zajímat, že je třeba bojovat. Vlastně mě ta jejich nechuť motivuje snažit se to změnit. I kdyby se povedlo zachovat jeden dům ze sta, tak to má smysl.“

Kateřina Votavová: Nenápadný příběh omylu Kateřina Votavová z Klatov měla po Novém roce dokončovat vysokou školu. Bude si ale muset ještě počkat. Do života jí totiž zasáhla událost, která její životní plány o rok zbrzdila. Ne-

šlo vlastně o nic většího, ale ani menšího než přímou srážku s byrokracií. Co se tedy stalo? Začalo to už loni v září. Když tehdy jednou přišla slečna Votavová po několikadenní nepřítomnosti domů, našla dveře přelepené páskou. U ní visela cedulka se vzkazem. Byt navštívili exekutoři a vyměnili zámek, stálo tam. „Nikde se nepsalo, proti komu byla exekuce vyhlášena, vůbec jsem to nechápala,“ vzpomíná Kateřina, která byt obývá spolu s matkou. Spěchala tedy pro klíče a vysvětlení do Plzně na sídlo exekutorské firmy. Teprve tam se dozvěděla, že jde o nedorozumění. Exekuce totiž směřovala proti zcela cizímu člověku, který u nich nikdy nebydlel. Spojitost vlastně byla jediná – měl kdysi v jejich domě v přízemí pronajatý krámek s pečivem. V Plzni dostala klíč a tím to bylo pro exekutory vyřízené. Když pak přišla do bytu, málem to uvnitř nepoznala. Chyběl nábytek, pračka, elektrické topení, nádobí, knihy, osobní věci. Všude po zemi byl nepořádek, vyházené a pošlapané oblečení, účty, fotky. „Byla jsem zoufalá. Koukala jsem na soupis zabavených věcí a tam bylo třeba čtyřicet pět kusů knih, osmdesát kusů miniatur, nebylo ale popsáno, co přesně vzali, navíc seznam nebyl úplný, chybělo toho víc,“ říká Kateřina Votavová. Šla na policii. Muži zákona přišli, byt si vyfotili, sepsali protokol a rozjeli vyšetřování. A pro obě ženy tím všechny nepříjemnosti měly teprve začít.

„Studuji a bydlím v Praze, matka byla ale najednou psychicky na dně. V bytě se kvůli zimě nedalo normálně bydlet, den trávila v práci a domů chodila jen přespat,“ vypráví Kateřina. Najaly si právníka a začaly zjišťovat, co se vlastně stalo. Zjištění bylo tristní: za všechno mohla chyba soudních úředníků. Místo správné domovské adresy, s níž se bývalý nájemník jejich obchodu nijak netajil, napsali do exekučního rozhodnutí adresu jeho podnikání, kde už ale rok a půl nepůsobil a ani nikdy nebydlel. Kateřina také zjistila, že exekutoři udělali celou řadu chyb. Nečekali, až soudní příkaz nabude právní moci. Neověřili si správnost adresy. Nevzali si s sebou do bytu jako svědka třetí nestrannou osobu. „Měly jsme prázdný byt, bylo jasné, že došlo k omylu, exekutoři postupovali nesprávně. To ale neznamenalo, že dostaneme věci rychle zpět. Policie případ vyhodnotila jako občanskoprávní spor, který se musel soudní cestou vyřešit. Čekala jsem, že soud exekutorům jednoduše řekne – bylo to zabaveno omylem, tak to vraťte. To byl ale omyl. Musela jsem u každé věci prokázat, že mi skutečně patří,“ říká Kateřina. V praxi to znamenalo přinést účet na jméno nebo sehnat svědka, který by vlastnictví potvrdil. Soud se konal koncem roku, rozhodl o vrácení věcí, exekutoři nechtěli uznat chybu a odvolali se. Krajský soud omyl exekutorů potvrdil. Ti ale Votavovým odmítli věci dovézt, mu-

sely si proto najmout náklaďák a sehnat několik pomocníků na převoz. Koncem dubna, tedy po osmi měsících, dostaly své věci zpět. „Z pohledu selského rozumu se to zdá jako zcela jednoduchý případ, problém ale byl, že exekutoři nebyli vstřícní, jinak bychom možná své věci dostaly dřív,“ poznamenává Kateřina. Případ navíc ještě postrčil fakt, že se zmíněný dlužník nijak nezapíral, svědčil policii i soudu a navíc pověděl o chybě exekutorů místním novinám. Přesto se ale nyní Votavovy chystají ještě na jeden soudní spor. „Nábytek nám vrátili poškozený, některé věci chybí a celé nás to stálo spoustu peněz navíc. Musela jsem si prodloužit školu a kvůli nedostatku času odříct práci, kterou jsem tehdy měla,“ říká Kateřina, která teď vymáhá náhradu všech škod. Případ by měl mít navíc i obecnější dopad. Několik poslanců chce případ Votavových přinést jako hlavní argument k debatě, která se zřejmě na jaře kolem novely zákona upravující činnost exekutorů chystá. „Hlavní problém asi je, že dnešní zákon nemyslí na třetí osoby, které se do toho dostanou omylem,“ dodává Kateřina Votavová. „V novele už by snad nějaké větší zastání měly mít. Pro mě to celé ale znamená míň jistoty, protože před tímhle není obrana. A na všechno, co si do bytu kupuji, si schovávám doklady.“ MAREK ŠVEHLA

inzerce

PR AVD OMLUVNÍ LŽOU JENOM OBČAS aneb Pravda vítězí (ale ne vždycky) konstatuje Ivo Marek v první knize svých vzpomínek, která by se mohla jmenovat i MŮJ ŽIVOT S BIGBEATEM nebo SEX DROGY A ROCK’N’ROLL PO ČESKU. Autor důvěrně poznal řadu legendárních osobností české bigbeatové scény od 60. let až do současnosti. Byl mimo jiné bedňákem skupiny Blue Effect v dobách, kdy v ní společně působili Vladimír Mišík a Radim Hladík. S neodolatelným vtipem, kouzlem a citem pro jazykové hříčky Ivo Marek popisuje nesčetné historky a zážitky ze zákulisí bigbeatu a seznamuje čtenáře s neřestmi, které on sám a mnozí další zakusili. Kniha, kterou autor opatřil také vlastními kolážemi, je nesmírně zábavným čtením, i když některé zmiňované události samy o sobě příliš veselé nejsou… Kniha vychází ve spolupráci společností Ateliér Šupina, GoodCom, Havran Mediální partneři Radio Beat, Respekt, partner Linhartova nadace Váz., 224 str., formát 140 x 200 mm, barevné ilustrace ISBN 80-86515-50-8

16 /

ROZHOVOR

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Není lepší cesta, jak poznat svět S lékařkou Lídou Hesovou o jejích misích, adrenalinu a milosrdné smrti chána na šéfovi mise Kennethu Gluckovi, člověku sice fantastickém, ale až příliš odvážném. Skončilo to tím, že ho unesli. Jako lékařka jste na smrt a utrpení zvyklá, ale přece jen: dostala jste se do ohnisek lidského utrpení ve velkém. Co to s vámi udělalo? Měla jsem štěstí, nebo neštěstí, vlastně nevím, že jsem začala v nebezpečných válečných oblastech, v Čečensku a v Palestině. Přitom naprostá většina misí jezdí do zemí, které nejsou nebezpečné tímto způsobem. Čečensko byl můj křest ohněm. Proč vás tedy poslali zrovna do Čečenska? Až dodatečně jsem se dozvěděla, že jsem jela, protože tam nikdo nechtěl a taky proto, že předpokládali, že

Nenosíme zbraně Jak jste se dostala mezi Lékaře bez hranic? Pracovala jsem sedm let v Portugalsku, a když jsem se vrátila domů, přepadl mě syndrom středního věku. Rekapitulovala jsem si, co jsem v životě všechno ještě nestihla a že už toho asi moc nestihnu… Vyšlo mi z toho, že jsem zrovna v příhodné životní situaci: děti velké, starosti malé, na prahu důchodu. Přece nebudu už jen dělat od sedmi do čtyř! Všechno vlastně způsobila před čtyřmi lety moje dcera, která dostala stipendium ve Francii. Tam přišla do styku se spolky, které se snažily pomáhat lidem za balkánské války. Jezdila do Bosny. Pomyslela jsem si, že to dítě by tam jezdit nemuselo, ale pro mě by to mohlo být zajímavé. Opravdu jste se do toho pustila jen proto, že práce od sedmi do čtyř je trochu nuda? Důvodů je vždycky víc. Ale i ti, kteří říkají, že s Lékaři bez hranic jedou, aby zachraňovali životy – což je pravda – mají vždycky ještě nějaký další motiv. Asi není lepší cesta, jak poznat svět. Zažijete země a lidi úplně jinak než při běžném cestování, pracujete s místními a ještě ve vypjatých situacích. Důležitou kapitolou jsou spolupracovníci – vždycky jde o pozoruhodné osobnosti. To mě tam také moc táhne. Nejsou mezi nimi dobrodruzi nebo šarlatáni? Šarlatány jsem nepotkala a ani jsem o nich neslyšela. Dobrodruhy někteří možná trochu jsou, ale my vždycky pracujeme v týmu, takže se to dá ukočírovat. Občas někoho pošlou domů dřív, nebo se naopak někdo rozhodne, že misi nedokončí, že je to tam příliš nebezpečné. Kolik lidí tvoří takový tým? Liší se to případ od případu. My, co pracujeme v terénu, jsme skupinou tří, deseti, dvaceti lidí. Kromě toho máme ještě důležitou zálohu v zádech, obvykle v hlavním městě, kde sídlí vedoucí mise, který nás vidí z odstupu a je schopen zhodnotit rizika. Když se mu zdá riziko příliš vysoké, vydá rozkaz a my, i když jsme za každou cenu chtěli někam jet, nejedeme. Aspoň tak to funguje v MSF u Pařížanů. U Holanďanů, jak jsem to alespoň zažila na Kavkaze, to takhle nevedou a taky to s nimi špatně dopadlo, právě proto, že nebyl nikdo, kdo by zpovzdáli vyhodnocoval rizika. Všechna rozhodnutí byla pone-

Zvěst o tom se roznesla

čenci a měli jsme přísný zákaz odcházet z domu bez místních spolupracovníků. Ovšem Holanďani chodili už předtím s ozbrojeným čečenským doprovodem, a přesto k únosu došlo. Mě pak převeleli do jejich mise, protože se očekávalo, že někdo zavolá kvůli výkupnému, a tam nikdo nemluvil rusky kromě Kennetha Glucka. V podobných případech se pohybujete v absolutní tmě. Nevíte, co vám kdo řekne, je to pravda, není to pravda? Míváte strach? Situaci, kdybych se vysloveně klepala strachy, jsem nezažila. Naštěstí. Byly ale chvíle, které bych charakterizovala spíš jako tíseň. Ale ani ne tak na Kavkaze, jako v palestinské Gaze. Přijela jsem tam 3. prosince 2001 a 4. prosince začalo bombardování. Předtím byl klid. Když celou noc slyšíte hučet letadla FOTO GÜNTER BARTOŠ

Právě jste se vrátila z mise organizace Lékaři bez hranic v uprchlických táborech na východě Polska, kde žijí především Čečenci. Jak to tam vypadá? Nevalně. Jely jsme tam dvě, francouzská právnička a já. Zjišťovaly jsme, jací lidé tam jsou, v jakém fyzickém i psychickém stavu, v jakých podmínkách. Uprchlické tábory jsem zatím poznala v Ingušsku a v Palestině, kde to ovšem jsou spíš celá města slumů – některá existují nepřetržitě od roku 1948. Taky jsem zažila beduínské tábory: ve stanech z igelitu, na zemi písek. Nebo beduíny v přístřešcích z vlnitého plechu, kde je tak úzkostlivě čisto, jaké jsem v české domácnosti nikdy neviděla. Jaké mají problémy v polských táborech? Poláci doplácejí na to, že jsou hraniční zemí Evropské unie a všichni uprchlíci přicházející z východu tam podle dohody „Dublin II“ zůstávají. Počet uprchlíků v Polsku roste exponenciálně, což pro zemi, která má velké starosti s vlastní reformou zdravotnictví, představuje už značný problém. Vypadá to ale, že jsme centrálu naší organizace přesvědčily, že by se s tím mělo něco začít dělat.

L Í D A H E S O V Á (1945) vystudovala Fakultu všeobecného lékařství v Br-

ně. V 90. letech působila jako lékařka v Portugalsku, poslední čtyři roky spolupracuje s jednou z nejvýznamnějších světových humanitárních a zdravotnických organizací Lékaři bez hranic (Médecins sans frontieres, MSF); zúčastnila se mise na Kavkaze (2000), v Palestině (2002), v Etiopii (2003–4) a před nedávnem v uprchlických táborech v Polsku. Organizaci Lékaři bez hranic založila z podnětu Bernarda Kouchnera skupina francouzských lékařů v roce 1971 a od té doby pomáhá při odstraňování následků živelních katastrof i válek v krizových ohniscích po celém světě; před pěti lety jí byla udělena Nobelova cena míru. Lída Hesová žije v Liberci, je vdaná a má dceru a syna.

umím rusky. Nebyla to úplně pravda, ale rozmluvila jsem se. Nikdo tam nechtěl, všichni měli strach z únosů. Už předtím totiž byla jedna mladá belgická lékařka z MSF v Čečensku unesena. Kennetha Glucka, o kterém jsem mluvila, unesli dokonce v době, kdy jsem tam byla… To bylo hodně nepříjemné. Říká se, že ruské úřady nevidí cizince na Kavkazu rády a že únos je prostředkem, jak zastrašit mezinárodní organizace. Mají Lékaři bez hranic nějaká pravidla, jak únosům předcházet a jak se chovat, když k nim dojde? Při práci jsme zásadně neozbrojení, cedulka „No arms“, kterou máme na autě, je pravdivá. Jen po Kennethově únosu se mnou chodili ozbrojení Če-

a nevíte, kam bomba spadne, je to hrozný pocit. Nemusela bych ho mít podruhé. Když působíte v místě válečných konfliktů, spolupracujete s vojáky v zájmu vaší bezpečnosti? MSF se snaží nepřicházet do kontaktů s ozbrojenými složkami ani jedné, ani druhé strany. Lékaři bez hranic chtějí být nestrannou organizací, která se s nikým nekompromituje. Když jsme byli v Ingušsku a jezdili do Čečny, vyvíjeli na nás Rusové nátlak, abychom požádali o doprovod ruskou armádu. To jsme striktně odmítli. Byly s tím velké nepříjemnosti a trvalo dlouho, než jsme dosáhli toho, že jsme mohli do země vstoupit bez jejich doprovodu.

Která vaše mise byla nejnamáhavější? Každá je úplně jiná. Když jsem jela do Etiopie, prohlásila jsem na briefingu v Paříži, že konečně jedu na typickou misi Lékařů bez hranic. A oni se smáli: Co to je typická mise? Žádná taková neexistuje! Etiopie byla na první pohled naprosto bezpečná. Ale byla jsem jediný lékař ve skupině, jeli jsme tam kvůli epidemii malárie. Zodpovídala jsem za zdraví naší ekipy, přitom do nejbližší nemocnice to bylo tři hodiny cesty džípem, lékař tam někdy byl, jindy ne. Když jsem potřebovala, aby udělal chirurgický zákrok, zrovna tři týdny nebyl. Děsila mě představa, že někdo z naší skupiny dostane zánět slepého střeva a já jako internistka si s tím na stole s kuchyňským nožem neporadím. Jak vypadala ta epidemie? V poslední době se v Etiopii malárie šíří i v nadmořských výškách, kde se dřív nevyskytovala – teď se objevila i v 1800 metrech. Léčili jsme ve stavení zbudovaném z igelitů a z roští, kde leželo trvale 250 až 300 lidí, na zemi samozřejmě. Etiopská vláda přikazuje léčit malárii tím, co je nejlevnější. Což je chlorochin, o němž všichni vědí, že už je dávno neúčinný, protože plazmodia na něj mají rezistenci. My jsme ve svých zavazadlech pašovali léky, které nejsou v Etiopii registrované, a tedy povolené. Ty léky měly fantastický účinek, i na lidi v komatu, kteří už vypadali bez šance. Zvěst o tom se roznesla po Etiopii navzdory tomu, že tu nejsou skoro žádné komunikace a na telefon stojíte frontu dva dny. Jezdili nás pak kontrolovat z ministerstva zdravotnictví a tehdy se mi hodily české zkušenosti, schopnost lecčíms proplout. Co jste dělali? Pacienty, kteří brali nepovolené léky, jsme poslali do buše, chorobopisy schovali do bedny pod zámek a předvedli jsme pacienty léčené chininem. Když úředníci odešli, zase jsme nemocné z buše stáhli, rozdali chorobopisy a pokračovali. Tím jsme unikli vyhoštění nebo jiným komplikacím. Zpráva o tom, že existují účinnější léky, ale nakonec přece zabrala, etiopská vláda se o ně začala zajímat, navíc MSF v té době pořádalo kampaň za větší dostupnost těchto léků a také obecně za generické léky, které by si mohly dovolit i chudé země. Lékaři bez hranic kladou velký důraz na to, aby o hrůzách, utrpení a nespravedlnostech, které se sami snaží zmírňovat, média co nejvíce informovala. Jakou s tím máte u nás zkušenost? Naše média věnují práci MSF jen málo pozornosti. Přitom ještě důležitější než pomoc, kterou jsme schopni poskytnout jen promile potřebných chudáků, je nezávislé svědectví o tom, jak situace v té které zemi vypadá. Zapisujeme si proto různé údaje, dozvíme se jako lékaři hodně, a ty se pak snažíme zveřejňovat. Vidíte utrpení tisíců lidí, některým z nich můžete sice pomoci, ale jejich beznadějný život nezměníte. Nepřepadá vás někdy bezmoc? Přepadá. Poprvé jsem to zažila v Ingušsku – statisíce uprchlíků z Čečenska a vy nezvládnete ani část těch potřebných. Stává se někdy, že se lékař z mise nechce vrátit, že k tamějším lidem přilne, že má strach je opustit a chce je dál chránit? Znám kolegy, kteří se vracejí na stejná místa, kteří tím žijí. Myslela jsem, že to bude i můj případ, ale není. Například do Čečenska bych už nechtěla. Nechtěla bych vidět, jak to tam teď dopadá! Zakladatel Lékařů bez hranic, lékař, humanitární pracov-

ník a politik Bernard Kouchner, který byl i francouzským ministrem zdravotnictví, jednou řekl, že během svého dlouholetého působení v krizových oblastech občas pomohl pacientům k milosrdné smrti. Vy jste se s něčím takovým setkala? Zaplaťpánbu, dosud ne. Ale může se to stát. Ve vypjatých situacích člověk přece jen reaguje jinak, než by reagoval jako lékař doma s veškerým zázemím, v klidu a v bezpečí. Jak se vám na misích spí? Poruchami spánku netrpím, ale občas jsem měla určité deprese z toho, že nejsme schopni stihnout všechno, co bychom měli, někdy je člověk hrozně unavený. Nejvíc v Palestině, kde jsme jeli od rána do noci každý den bez jakéhokoli odpočinku. Zjistila jste o sobě něco, co jste nevěděla? Překvapilo mě, jak mám málo adrenalinu. Nebezpečné situace mě nedokážou vyvést z míry. Nepanikařím. Ani v situaci, když začnou podléhat panice místní spolupracovníci, šoféři, tlumočníci, průvodci. To ovšem není žádná zásluha, jen mám málo adrenalinu. Ale pro sebe jsem měla vždycky radost, že to zvládám v klidu.

Nikomu neříkej, co jsi zažila Když jsme se domlouvaly na rozhovoru, odjížděla jste do uprchlických táborů v Polsku. A říkala jste, že jste se o té misi dozvěděla pár dní předem. Jak to vůbec chodí, jak Lékaři bez hranic fungují? Zazvoní vám telefon: Chceš jet do Ekvádoru? Já řeknu: Kdy? A co tam? Oni mi odpovědí a já souhlasím, nebo ne. Když se jedná o akutní neštěstí, jde to raz dva. Jinak šéfům rozhodování trvá poměrně dlouho, napřed je idea, potom se dlouho diskutuje, jak je ve Francii zvykem, a pak je vyslána průzkumná mise. Úkolem je prozkoumat okolnosti, mluvit s úřady a v první řadě samozřejmě s postiženými. Prostě zjistit, zda je rozumné, aby tam MSF jelo. Když se šéfové rozhodnou, že ano, začnou telefonicky povolávat dobrovolníky. Pracovat pro MSF je ve Francii vysoce prestižní. Jak je to u nás? Je to složitější. Na mé první misi na Kavkaze mě zacvičovala Francouzka Marie-Madeleine. Jednou mi řekla: až se vrátíš domů, s nikým se nebav o tom, co jsi zažila. Protože polovina lidí bude říkat, ta je bláznivá, s tou se nemá cenu vůbec bavit, a druhou polovinu to nebude zajímat. Měla pravdu: udělala jsem stejnou zkušenost. Nejsem člověk, který by sám sebe nějak moc inzeroval, ale mezi dobrými známými jsem občas začala něco vyprávět a viděla jsem, že je to tak, jak to říkala Marie-Madeleine. Někteří se navíc tvářili, že si určitě vymýšlím. Občas cítím taky reakci: mezi jaké pronárody to jezdíš. Je nějaké místo, kam byste se zvlášť ráda vypravila? Moje touha vždycky byla jet na „emergentní“, naléhavou misi. Jedna z prvních humanitárních akcí MSF byla na pomoc obětem zemětřesení v Nikaragui. Tak na takovou bych opravdu chtěla jet. Člověk si sice sáhne na dno sil, protože tam se pracuje čtyřiadvacet hodin denně v nelehkých podmínkách, ale po pracovní stránce je to úžasně zajímavé. Musíte mnohem víc improvizovat, dokázat si poradit tam, kde se to zdá úplně nemožné. A vy přesto musíte! Mise, na kterých jsem zatím byla, byly už zaběhnuté, už to nebyl ten horký začátek. LIBUŠE KOUBSKÁ Autorka je šéfredaktorkou Přítomnosti.

RESPEKT / 52–53

INZERCE

/ 17

18 /

CIVILIZACE

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Neznámé končiny za Kjótem FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Rozbíhá se další kolo debat o znečišťování ovzduší aby v roce 2012 byla přibližně o 5 % nižší než v roce 1990. To není nic víc než jenom první nesmělé zacupitání: aby se koncentrace skleníkových plynů v atmosféře přestala zvyšovat, bylo by potřeba přijmout čtyřicetkrát účinnější opatření. A smlouva má ještě jeden háček. Veškerá omezení – a tedy i finanční náklady – na sebe vezmou bohaté, rozvinuté země, které mají dosavadní vývoj na svědomí především. Ty ostatní budou bafat z komínů a výfuků nerušeně dál minimálně do roku 2012.

Na tenkém ledě

Vy jste se taky přijeli podívat na poslední lední medvědy?

V Buenos Aires zavládla rozverná nálada. Obvykle sisyfovsky stoická společnost klimatologů a diplomatů na konferenci OSN o globálním oteplování tentokrát potměšile oslavuje vzkříšení: za dva měsíce začne platit Kjótský protokol. Smyslem letošního předvánočního setkání je ještě honem doladit technické detaily, od plic se pohádat s ideovým nepřítelem, ale především pokusit se dohodnout, co dál. Iniciativu už přebírají například i kanadští indiáni či jednotlivé severoamerické státy, které žalují gigantické znečišťovatele ovzduší.

Padouch nerozumí Počasí už není, co bývalo. Průměrná teplota zemského povrchu vzrostla od konce 19. století o více než půl stupně a většina vědců je dnes přesvědčena, že poroste dál. Důsledky jsou vidět již pouhým okem. Z Hemingwayem proslavených sněhů na Kilimandžáru zbývá posledních dvacet procent. Inuité v severní Kanadě nenachází ve svých jazycích slova pro nové druhy zvířat, která se do dříve nehostinných polárních oblastí hrnou z jihu. Chcete-li vidět ledního medvěda, musíte si pospíšit – pro vaše děti to bude téměř jistě vyhynulý druh. To hlavní však teprve může přijít. Tající

ledovce zvednou hladiny oceánů a změní jejich slanost. Změněné koncentrace soli mohou, ale také nemusí zastavit nebo otočit cirkulaci oceánských proudů. Pokud k tomu dojde, bude to, jako když doma vypnete termostat, nebo dokonce přepnete z vytápění na klimatizaci. Může se to stát překvapivě rychle, anebo vůbec ne. Kdo ví. Předvídat s jistotou tak složité procesy zatím nikdo neumí. Růst teploty se časově shoduje s rozvojem průmyslové společnosti. Ta ke svému fungování potřebuje stále větší množství energie, kterou si opatřuje spalováním fosilních paliv. Průvodním jevem industriálního životního stylu je raketový populační růst, kácení lesů a změna zemědělských postupů. Výsledkem je uvolňování skleníkových plynů, jejichž zvýšená koncentrace v ovzduší je podle převažujícího, ale nikoli jednohlasného názoru odborníků bezprostřední příčinou stoupajícího sloupce rtuti v teploměru. Průmyslová společnost evidentně roztočila hru, jejímž pravidlům příliš nerozumí. Již zmiňovaný Kjótský protokol je první mezinárodní smlouva, která vypouštění skleníkových plynů do atmosféry závazně omezuje. 132 zemí, které ratifikovaly Kjótský protokol, má společně snížit produkci CO2 tak,

Smlouvu ale neratifikoval největší znečišťovatel ovzduší (odpovědný za 20 % všech vypouštěných skleníkových plynů), Spojené státy. Dlouho to vypadalo, že je tím celá záležitost smetena ze stolu. Američané evidentně sázeli na to, že bez jejich účasti se celý projekt vrátí zpět na začátek a oni budou mít příležitost vyjednat lepší podmínky. Nevyšlo to. Letos na podzim se pro ratifikaci rozhodlo Rusko, množství emisí účastnických států tak přesáhlo dvě třetiny celosvětové produkce a smlouva začne 18. února 2005 skutečně platit. Zřejmě zaskočené Spojené státy se teď v Buenos Aires ocitly v pozici statisty a otloukánka. Zatímco odborné skupiny jednají o detailech uvádění Protokolu do života, zástupci světové supervelmoci si stěžují, že mohou jednání sledovat nanejvýš na obrazovkách průmyslové televize. „Jaký je to pocit být padouchem?“ shrnul postoj větší části účastníků konference brazilský novinář v otázce vedoucímu americké delegace. „Souhlas z Kjótem ještě neznamená, že schválené limity dodržíte,“ odsekl otrávený diplomat. Rituální vítězné tance však nemohou trvat příliš dlouho. K radikálnímu omezení je třeba dostat na palubu Američany a alespoň hlavní znečišťovatele z rozvojových zemí – Čínu, Brazílii a Indii. „Bude- li se rozvojový svět vyvíjet stejně, jako kdysi dnešní bohaté země, je konec,“ vysvětlil pravidla rozehrané partie Alden Mayer, ředitel americké Unie znepokojených vědců. Aby toho nebylo dost, zástupci italské Berlusconiho vlády vystoupili na konferenci s prohlášením, že bez Spojených států a rozvojových zemí nemá smluvní omezování skleníkových plynů žádný smysl, a po roce 2012 tedy od smlouvy odstoupí i oni. Čína, Brazílie a Indie udělaly první vstřícné, ale bezbolestné kroky ale-

spoň tak, že zveřejnily podrobnou statistiku svého podílu emisí. Teď bude na řadě EU, aby přišla podobně jako v případě Ruska s plnou nůší lákavých dárků, třeba v podobě přístupu k novým technologiím a na trh s emisními limity. Američané se nehýbají z místa a odmítají o budoucím povinném omezení vůbec jednat. Alespoň zatím. Neoblomnou pozici Spojených států může prolomit série mezinárodních žalob. Ani dnešní Spojené státy totiž nestojí zcela mimo rámec právní odpovědnosti – v roce 1992 podepsaly Rámcovou dohodu OSN o změnách podnebí. Tento předchůdce Kjótského protokolu sice neobsahuje žádné povinné omezení produkce plynů, zato své signatáře zavazuje k „podniknutí nezbytných kroků k zamezení antropogenních vlivů na podnebí“. I to je jeden z důvodů, proč Bushova vláda odmítá uznat názor vědců, že pravděpodobnost lidského vlivu na současné oteplování se prakticky rovná jistotě. Pokud by tuto skutečnost uznala, ocitnou se Spojené státy jako původce jedné pětiny všech skleníkových plynů na tenkém ledě. Americké vládě nebo jednotlivým firmám (třeba energetickým gigantům typu General Electrics) pak místo nerušeného růstu spojeného s vyfukováním skleníkových plynů hrozí studená sprcha v podobě laviny soudních žalob od postižených obyvatel především (ovšem nikoli pouze) třetích zemí. Nehraje se přitom o malé peníze. Podle švýcarských pojišťoven dosáhly pojištěné škody způsobené počasím jenom v prvních deseti měsících letošního roku 35 miliard dolarů. Celkové – tedy i nepojištěné – ekonomické ztráty se odhadují na 90 miliard dolarů. Na stole již v tuto chvíli leží deset žalob. Přímo do Buenos Aires přijeli severokanadští Inuité, kteří hodlají prezentovat jimi nezaviněné změny svého životního prostředí jako porušování lidských práv, osm států USA a město New York zase v občanskoprávním sporu žalují pět největších elektrárenských společností. Žalobci argumentují, že mohutné emise z elektráren obtěžují veřejnost a soud by měl nařídit jejich omezení.

měsíc došlo tři sta vědců z osmi zemí včetně USA při svém hodnocení změn arktického klimatu k závěru, že „lidské vlivy jsou nyní rozhodujícím faktorem“. Pro nečinné znečišťovatele to nevypadá dobře. Christopher C. Horner, právník americké skupiny Cooler Heads Coalition, která zastupuje americké průmyslové podniky odmítající regulaci, přiznal deníku The New York Times, že se šance na úspěch žalob v poslední době zvýšily. „Konstelace hvězd je pro nás v tuto chvíli velmi nepříznivá,“ povzdechl si právník. J I Ř Í S O B O TA Autor je spolupracovníkem Respektu.

Továrny se bojí Zpřesňující se vědecké studie z celého světa přitom stále přesvědčivěji nacházejí přímé spojení mezi oteplováním a lidskou činností. Minulý

KALEIDOSKOP

Kubistické Vánoce, architektonické vzpomínky a Cookova migrace Předvánoční čas je v Praze ve znamení architektonického kubismu. Tomuto kurióznímu stylu, k němuž položil základy architekt a teoretik Pavel Janák v roce 1911, propadlo jen několik umělců. Dílo jednoho z nich – Vlastislava Hofmana připomíná výstava v Obecním domě. Hofman měl vlastně smůlu. Patřil k hlavním postavám kubistické architektury, ale téměř vše zůstalo jen na papíře. I jediný realizovaný návrh – hřbitovní zeď v Ďáblicích – je vlastně pouze zlomkem původního konceptu. Další Hofmanova kubistická stavba – krematorium v Ostravě, postavená však až ve 20. letech, kdy styl již odezníval, byla celkem bezdůvodně v 80. letech zbořena. Naštěstí se zachovala architektova bohatá pozůstalost a pak samozřejmě jeho uměleckoprůmyslové předměty. Další výstava, tentokrát v Galerii Jaroslava Fragnera, představuje Emila Králíčka. Ten měl naopak kubistických realizací mnoho (známá je například lucerna na Jungmannově náměstí nebo

dům Diamant, naopak novým objevem je vila v Lysé nad Labem), ale zato pozůstalost se nezachovala žádná. Naštěstí jsou tu nové fotografie Ester Havlové, které přibližují tvorbu tohoto zapomenutého tvůrce, jenž pracoval pro známou firmu stavitele Blechy. Konečně třetí expozice věnovaná architektonickému kubismu probíhá v Trmalově vile ve Strašnicích. Jsou zde k vidění citlivé fotografie Jana Malého, jenž se dokumentaci moderní architektury věnuje soustavně. Zde ovšem najdete nejen práce Hofmanovy a Králíčkovy, ale také Janákovy, Chocholovy a několika dalších umělců, kteří šli v letech 1911–14 proti proudu tehdejší oficiální produkce a vytvořili styl, jenž jinde ve světě nemá obdoby. ••• Nakladatelství Triáda vydalo knížku Moje plány, věnovanou osobním vzpomínkám a dílu českého architekta Jana Sokola (1904–1987). Ten nemá mnoho realizací, ale jeho nad-

časové studie moderních kostelů ho proslavily mezi odborníky doma i v zahraničí. Tento projektant, který po studiích na pražské technice pracoval v pařížském atelieru Le Corbusiera a nakonec ještě absolvoval školu Josefa Gočára na AVU, působil také na Pražském hradě, kde navrhl Zlatou bránu a novou menzu katedrály nebo oltář v bazilice sv. Jiří (se sochařem Josefem Wagnerem). Sokol byl také autorem dvou vil. Vlastní dům v Břevnově je střízlivý objekt se sedlovou střechou. Nedaleká střešovická vila v romantickém stylu pozdního le Corbusiera má nízkou valbu a uvnitř zajímavou klenbu. Před lety ji koupil kontroverzní magnát Vladimír Železný a nepříliš vkusně přestavěl. Sokolovy vzpomínky jsou neobyčejně zajímavé a plné nevšedních postřehů osobnosti, která stála trochu mimo hlavní proud. Nemám na mysli architektonický styl, ale fakt, že nepatřil k levicové avantgardě, na což doplatil po roce 1948, kdy musel opustit post profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy.

••• Stejného ročníku – 1904 – je i další architekt Vladimír Studený. I on absolvoval pražskou techniku a i on pracoval na Pražském hradě jako asistent Pavla Janáka. Byl také autorem několika drobných staveb na severním předpolí nebo úprav v interiéru Starého královského paláce. Architekt Studený mi o nich nedávno vyprávěl, neboť si na ně pamatuje i ve svých sto a půl letech. Je tak zřejmě nejstarším žijícím projektantem. Jen o dva roky mladší je Endre Steiner, autor mnoha staveb meziválečného Brna a Bratislavy, který žije v USA, kde nedávno převzal čestný doktorát brněnské techniky. Architekti se zkrátka dožívají často kmetského věku. Známé byly vzpomínky Josefa Fanty, tvůrce secesní budovy Wilsonova nádraží, který převzal vysoká vyznamenání postupně od císaře Franze Josefa, prezidentů Masaryka a Beneše a po válce ještě Antonína Zápotockého – to bylo tuším k 99. narozeninám!

••• Minule jsem tu připomněl návštěvu známého britského architekta Petera Cooka a jeho studentů v Praze 17. listopadu 1989. Shodou okolností přijel Cook do naší metropole nyní znovu; v rámci projektu Crossroads for Ideas, který pořádá britské velvyslanectví a British Council, měl přednášku před nabitým sálem kina Světozor. V publiku byli jednak veteráni, pro něž byl Cook legendou spojenou s aktivitami skupiny Archigram v 60. letech, jednak studenti, pro které je zase vizionářem, jehož „modrá okurka“ – nová velmi netradičně pojatá Kunsthalle v rakouském Grazu – patří k výrazným realizacím současné architektonické scény. Cook je nejen výborný architekt, ale také vtipný a pohotový glosátor, a tak jeho vystoupení stálo za to. Hovořil o svých projektech ve spojení s přírodou i o architektonických školách, které by měly být pestré a podporovat migraci studentů. ZDENĚK LUKEŠ Autor je historik architektury.

RESPEKT / 52–53

CIVILIZACE

/ 19

Japonci už vědí, kdo otrávil rybáře FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Padesátiletá cesta za přiznáním odpovědnosti vlády a průmyslového gigantu

Ani po padesáti letech neustoupíme. (Demonstranti proti firmě Čisso, duben 1993.)

Někdy v polovině padesátých let si obyvatelé města kolem jistého zálivu na západě japonského ostrova Kjúšú začali všímat nezvyklého jevu. Tu a tam se některá místní kočka přestala chovat normálně a v křečích a divokých pohybech připomínajících podivný tanec často skončila život utonutím v přístavu. Lidé jevu dali přezdívku „nemoc tančících koček“, ale příliš pozdě si uvědomili, že se podobné příznaky vyskytují mezi jejich příbuznými a sousedy. Někteří ztráceli rovnováhu či vládu nad svými pohyby, někteří upadali do transu či přestávali vidět. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že jméno města Minamata se stane technickým názvem pro následky jednoho z nejdramatičtějších průmyslových ekologických zamoření dvacátého století, natož že historie uznání nároků obětí syndromu Minamata se nějak uzavře až o půlstoletí později, 15. října 2004, výrokem japonského Nejvyššího soudu.

Tajit, tajit, tajit „Vážně uznali, že stát nese odpovědnost? Tomu nemůžu uvěřit!“ reagoval ještě v soudní síni profesor Džun Ui. Právě on před více než 40 lety objevil důkazy o tom, že chemický podnik Čisso zatajil výsledky vlastních výzkumů, které potvrdily, že odpadní vody z jeho výrobních provozů vypouštěné přímo do minamatského zálivu vyvolaly u pokusných koček přesně tytéž symptomy. Příběh ale začal o mnoho let dříve, když v zastrčené rybářské lokalitě vybudovala chemická společnost Čisso obrovskou továrnu. Ještě do tichomořské války stihla továrna kolem sebe na březích minamatského zálivu vybudovat město, které bylo bytostně propojené s prosperitou podniku. Ze spálené planiny poválečného Japonska se rekonstituovaný chemický koncern vynořil jako monopolní a expandující výrobce PVC. Firma Čisso

představovala jedničku na poli technologií výroby plastů a žárlivě střežila formule svých výrobních postupů. Mezi nimi i využití rtuti při přípravě acetaldehydu. Sloučeniny rtuti tak byly obsaženy v odpadních vodách odtékajících bez jakékoli úpravy přímo do moře. V situaci, kdy se většina ryb vylovených z minamatského zálivu místní rybářskou komunitou prodala a snědla přímo ve městě, se vytvořil poměrně uzavřený ekosystém propojený potravním řetězcem, v jehož všech článcích se s rostoucím objemem výroby čím dál rychleji hromadil jedovatý těžký kov. První lidé umírající na záhadnou chorobu (v roce 1956) pocházeli z rybářských rodin. Jeden z postižených, Tsuginori Hamamoto, popsal konec svého otce, rybáře, silného a hrdého člověka: „Téměř přes noc přestal být Sohači schopen držet rovnováhu a stát na lodi. Neobul si sandály a nerozuměl, co mu říkáme. Čtvrtý den jsme ho museli vzít do nemocnice. Musel být připoután k lůžku, ale ani tak neustal ve zběsilých křečovitých záškubech. Slintal a zraňoval se do krve. Tatínek umřel za sedm týdnů, maminka za několik let.“ Ačkoli už ve stejném roce 1956 existovalo vysvětlení zdůvodňující chorobu otravou látkami přítomnými v ulovených rybách, bylo to až o tři roky později, kdy lékař podnikové nemocnice došel při svých experimentech k teorii, že by mohlo jít o kontaminaci rtutí, a to z průmyslových odpadních vod. Firma Čisso mu však zakázala výsledky výzkumu zveřejnit, a naopak jich částečně využila jako důkazu na podporu tvrzení, že její odpad není zdrojem otravy. Zoufalým a bouřícím se rybářům, kteří zatím přišli už docela o živoby-

tí, ne–li o zdraví, nakonec firma vyplatila určité odškodné, které mělo být chápáno nikoli jako přiznání odpovědnosti, nýbrž jako solidární příspěvek. Stejný postup zopakovala během následujících mnoha let intenzivního japonského hospodářského růstu ještě několikrát jak firma Čisso, tak nakonec i vláda: nějaké peníze zaplatit snad ano, ale o žádné odpovědnosti tu nemůže být řeč. Komise pověřené prošetřením případu, které naznačily možnost přímé souvislosti s průmyslovým odpadem, byly rozpuštěny, aniž by jejich zprávám byla věnována pozornost; univerzitní výzkumný tým zabývající se popisem příznaků minamatské choroby přišel o dotace. Japonské ministerstvo průmyslu vyvinulo přímý nátlak na tehdejší ministerstvo sociálních věcí spravující agendu životního prostředí, aby syndrom Minamata nebyl klasifikován jako důsledek znečištění.

Konečně vítězství Postižení se ale nevraživosti nedočkali jen u úřadů. Firma Čisso byla jakožto jediný největší zaměstnavatel patronem a živitelem celé komunity: útok proti ní vnímala velká část obyvatel Minamaty jako hrozbu sobě samým. Spolu s groteskní cizostí symptomů „nemoci tančících koček“ i toto přispělo k izolaci až ostrakizaci mnoha akutně postižených. „Vždyť se vám tolik nestalo!“ a „Kvůli vám půjde celé město ke dnu,“ jsou komentáře sousedů, jaké si pamatuje další ze žalujících, čtyřiasedmdesátiletý Akira Iwamoto. Až po více než deseti letech od prvních úmrtí, v roce 1968, byla pod tíhou hromadících se důkazů státní

správa nakonec nucena oficiálně identifikovat rtuť v odpadu továrny jako příčinu nemoci. Aby firma nezkrachovala, byla ale kritéria určení tohoto onemocnění natolik zpřísněna, že se do nové definice syndromu Minamata vešlo jen malé procento postižených. To nechalo většinu obětí, včetně dětí narozených s těžkým handicapem, bez nároku na jakékoli odškodnění a často absurdně bez prostředků k životu vůbec. Proti postupu mocného průmyslového gigantu a proti rozhodnutím státní správy byla postupně vznesena série civilních žalob, z nichž některé byly úspěšně vyslyšeny, zatímco mnohé další se táhly po dlouhá léta a přes mnoho instancí. Po návrhu smírného vyrovnání, který v roce 1995 podal tehdejší kabinet, asi 2000 osob stáhlo své zbývající individuální a kolektivní žaloby o uznání výměnou za doživotní úhradu léčebných a ošetřovatelských výloh. Tak se stalo, že z tisíců postižených nakonec jen případ pětačtyřiceti z nich strastiplně doputoval až před Nejvyšší soud. Jeho verdikt sice přichází až půl století od počátku katastrofy, ale i tak je klíčový. Poprvé jednoznačně stanovuje odpovědnost státní a prefekturální správy za neochotu či neschopnost vynutit existující zákonné limity. Administrativa tak, slovy soudu, nedostála svému prvotnímu závazku chránit životy a zdraví občanů. Zároveň se rozsudek nepřímo týká zásadních otázek politické odpovědnosti, možnosti či obhajitelnosti upřednostnění ekonomického růstu před právy a zájmy konkrétních jednotlivců. D AV I D M E R VA R T Autor je japanolog.

inzerce

20 /

POLEMIKA

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Maďarská menšina si zaslouží respekt

A je tu dotaz z Maďarska: Kdy Češi přestanou tisknout slovenské lži? (Premiéři Visegrádu na tiskové konferenci.)

Slovenská média a slovenští politici se už čtrnáct let snaží namluvit veřejnému mínění na Slovensku, že úvahy maďarské menšiny o získání například autonomie, patří mezi radikální, až extrémní řešení. A taktéž podporují představu, že každý politik, který navrhuje taková rozuzlení, je radikální nacionalista, extremista a populista. Podobné myšlenky se objevily nedávno na stránkách Respektu v Čechách, a to z pera Petra Morvaye, který napsal, že „docházejí jí totiž tradiční chytlavá témata – posledním byla samostatná maďarská univerzita, která už od září jakž takž funguje –, a na síle v ní proto nabírá hlas menšinových radikálů požadujících teritoriální autonomii či zrušení Benešových dekretů“ (I chudí Maďaři chtějí do Evropy – Respekt č. 48/2004).

Raději finskou cestou Příkladů toho, že požadavky některých maďarských politiků žijících na Slovensku nejsou nesmyslné, najdeme v Evropě hodně. Rád bych hned na úvod poznamenal, že ve Finské republice existují tři univerzity, na kterých je vyučovacím jazykem výhradně švédština. A existuje víc bilingválních univerzit, na kterých písemné testy, zkoušky či di-

plomovou práci je možné vykonat nejen ve finštině, ale i ve švédštině. Jde jen o to, aby šestiprocentní švédská menšina měla ta samá práva, jako čtyřiadevadesátiprocentní finská většina. A to ze strany Finska vůbec není nějaká „milost“, vzhledem k tomu, že Finsko víc jak pět set let patřilo Švédskému království, podobně jako Slovensko Uherskému, a ve Finsku se stejně dlouhý čas používala jako oficiální jazyk švédština, tak jako na Slovensku maďarština. Ve Finsku nemá většina zapotřebí určovat svoji identitu tím, že omezuje práva menšinám. Proto může být i švédština oficiálním jazykem Finska, a proto může mít menšina stejná práva jako většina ve všech sférách života: existuje i švédský vojenský útvar, švédská církevní diecéze, jen deníků vychází ve švédštině jedenáct a… ani nemluvě co všechno ještě. Základ demokracie Finska je rovnoprávnost mezi občany státu. A toto pravidlo je asi příčinou i toho, že ve Finsku není světovou hanbou, když děti, pocházející ze smíšených manželství, dávají rodiče do škol s výukou ve švédštině. Švédy obývané Alandské ostrovy – které patří taktéž k Finsku – od roku 1920 mají autonomii, kde se nesmí oficiálně používat finština. Trvalé bydliště na Alandách může

získat takový finský státní občan, který minimálně pět let žije v provincii a dobře hovoří švédsky. Vykonávat obchodní činnost, vlastnit či nakupovat nemovitosti a půdu mohou jen ti, kteří mají trvalé bydlišti na Alandách. Je to extremismus? Je to nacionalismus? Nikdo to tu takto nevnímá a nikoho ani nenapadne o tom takto hovořit. Tak jako se za nacionalizmus nepovažuje ani to, že jihotyrolané či belgičtí Němci taktéž dostali autonomii. Přitom je po první světové válce odtrhli od jejich národů za úplně stejných okolností jako slovenské Maďary. S naprostou samozřejmostí se dnes na stěnách státních úřadů v jižním Tyrolsku lesknou tabulky, které veřejnost upozorňují na právo svobodného používání jazyků. V provincii má němčina stejné postavení jako italština. Školáci se vzájemně učí jazyk druhé národnostní skupiny a pracoviště oficiálních úřadů v jednotlivých obcích se proporčně rozdělí podle toho, kolik lidí má za mateřský jazyk němčinu a kolik italštinu. V roce 1964 proběhla reforma církevní administrativy a byla vytvořená diecéze Bozen-Brixen, ve které se i němčina používá jako oficiální jazyk pro církevní záležitosti. A jen na okraj – v Brixenu funguje pro budoucí teology či kněze Vyso-

ká škola teologie a filozofie, na které se většina předmětů vyučuje v němčině. V případě Němců žijících v Belgii je k tomu ještě třeba připočítat, že navzdory tomu, že jich je jen pětašedesát tisíc, mají svoji vládu. Není to náhodou extrémní nacionalismus? A přitom v Belgii žije jen necelé jedno procento Němců. (Na Slovensku šli opačnou cestou a předvídavě zavedli víc reforem státní správy, které měly předejít autonomním snahám.) Problematika dvojího občanství – což je nápad pocházející od světového Svazu Maďarů, tedy nepravdivě se v médiích píše, že tato iniciativa patří opoziční straně Fidesz – je podobná. V Německu, v Izraeli, v Chorvatsku totiž též vadí etnický původ při získání státní příslušnosti. Jenže tam to nikoho nevzrušuje a nikdo není kvůli tomu označován za extrémního nacionalistu, ani populistu.

Nevysmívat se slabším Všechna tato fakta se slovenská média a politici snaží po čtrnáct let tajit před veřejností a hrají tak se všemi na slepou bábu. A to, co Peter Morvay jako redaktor deníku SME píše na Slovensku o Maďarech, zřejmě píše z povinnosti pracovního zadání. (Kdy na Slovensku dostal u slovenských novin práci takový žurnalista, který aspoň trošku podpořil maďarskou menšinu?). Dokonce slovenští čtenáři se pravděpodobně radují, když vidí maďarské jméno nad takovými řádky, které mají k Maďarům nepřátelský vztah. Ale proč to píše Peter Morvay v českých novinách? Komu a co tím chce dokázat? Autor těchto řádků si myslí, že vysmívat se nešťastné, potrápené menšině je stejně nemravné, jako se vysmívat tělesně postiženému. Češi by měli dávat pozor, aby nesprávné myšlenky o maďarské menšině nepustili přes slovensko-české hranice. P E T E R K A S Z Á S , Maďarsko

DOPISY Minulý týden zkreslil můj výrok Na str. 24 týdeníku Respekt č. 50 uvedlo toto periodikum (autor Ivan Lamper) údajný citát z mého textu, zveřejněného v Lidových novinách. To, co zveřejnil Respekt, jsem však nenapsal. Změněný text mě představuje jako člověka, který omlouvá Jana Kavana za jednání, jehož tendenční popis k mému údajnému citátu přidává, a sám sebe (tedy Petra Uhla) za tehdejší politické postoje naším věkem. Ivan Lamper hrubě zkreslil můj výrok. Změna se dotýká mé cti a důstojnosti, a proto Vás ve smyslu ustanovení § 10 a násl. tiskového zákona (č. 46/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) žádám o zveřejnění níže uvedené odpovědi. Respekt č. 50 v rubrice Ivana Lampera Minulý týden uvedl: Bylo nám něco přes dvacet a všichni – nejen členové KSČ jako Kavan a jeho „školský rada“ – jsme v té době usilovali o socialismus s lidskou tváří, napsal do Lidových novin komentátor deníku Právo Petr Uhl, aby vysvětlil, proč jeho přítel, poslanec ČSSD Jan Kavan, chodil koncem 60. let za studií v Londýně na ambasádu komunistického Československa udávat svému řídícímu důstojníkovi StB („školskému radovi“), jaké „pravicové a protistátní akce“ připravují na protest proti okupaci Československa jeho čeští spolužáci. Ve skutečnosti jsem do Lidových novin (22. 11.) napsal: Publikoval jsem (tehdy, v roce 1991, v novinách) i dvě místa ze spisu, která Kavanovu nevědomost (o styku s StB) přímo dokazují. Psal jsem, že o jeho vědomosti, že se stýkal s rozvědčíkem, nic nesvědčí. Odhaloval jsem podvůdky estébáků, kteří si vytěžování Kavana přikrašlovali ve svůj prospěch. Snažil jsem se vylíčit dobu let 1968–1970, kdy bylo Kavanovi 22 až 24 let a kdy jsme všichni – ne tedy jen členové KSČ (a Kavan a jeho „školský rada“ jimi tehdy byli) – usilovali o socialismus s lidskou tváří. Slovem všichni jsem myslel většinu čs. občanů, bez rozdílu věku, s výjimkou stoupenců sovětské invaze a následné normalizace ovšem. Nepravdivé citování posouvá smysl mých slov a snižuje význam tehdejší masové podpory čs. občanů socialismu s lidskou tváří i odporu, jenž jsem spolu s dalšími vyvíjel ve prospěch socialismu já a za nějž jsem byl léta vězněn. Petr Uhl, Praha

Glaxo není k dostání V článku Vždyť neumřít na chřipku je tak snadné (Respekt č. 47/2004) autorka H. Čápová uvádí, že preparát Tamiflu, určený k léčbě

a prevenci proti chřipce, je „třikrát dražší než srovnatelný lék firmy Glaxo“. Tamiflu je t. č. jediné antivirotikum na našem trhu. Preparát fy Glaxo s názvem Relenza byl dovezen pouze jednou a následně stažen z dovozu pro nezájem v ČR. Je k dostání pouze v Německu a cenou převažuje Tamiflu (Relenza 1200 Kč, Tamiflu 700 Kč). MUDr. Vladimír Polanecký, ředitel Hygienické stanice hl. m. Prahy

Vážená redakce, vážení soudruzi V Respektu č. 51 v Minulém týdnu Ivan Lamper v souvislosti s komentářem Karla Steigerwalda nad šedesát dva let starou fotografií Karla Högra se vztyčenou pravicí, zveřejněnou MF Dnes, alespoň po čtvrté ve svém týdeníčku připomíná, že Steigerwald byl spolusignatářem Anticharty. Lamperova umanutá péče o čistotu naší žurnalistiky je pozoruhodná vzhledem k tomu, že právě Steigerwald patří k našim nejzajímavějším komentátorům, což Respektu, a jemu zvláště, zjevně nevyhovuje. Musím říci, že pozdravy, oslovení, podpisy, průvody, volby atd. patřily za totalitních režimů k neomylným znakům obsažnosti, ale také bezobsažnosti. Musím se udat, sám jsem nesčetněkrát používal oslovení „vážený soudruhu“, neb takový už byl dobový tanec. A soudili jsme, že na věčné časy. I když to byla jejich, tj. strany, věc a ne naše. Prosím, aby mne Lamper přidal na svou lavici hanby. Touto metodou (argumentace kafemlýnku k osobám a ne k věci) bude v Čechách určitě lépe. Bohumil Nekolný, Praha

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

Oprava: V článku Pavla Kohouta Banky podle Alláha (Respekt č. 50/2004) při krácení vypadl odkaz na knihu paní Gabriely Weberové-Babulíkové Islámská ekonomie a bankovnictví, ze které článek mimo jiné čerpal. Paní Weberové-Babulíkové se omlouváme. Redakce

inzerce

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Česká média by neměla dávat prostor slovenské demagogii

časopis, který na stáncích nenajdete

ZajÌm· v·s vliv ËeskÈ kultury na zbytek svÏta? Chcete vÏdÏt, jak ûijÌ »eöi po celÈ zemÏkouli? Je pro v·s minulost vlastnÌho n·roda d˘leûit· pro pochopenÌ jeho souËasnosti?

ËtÏte

»esk˝ dialog Vychází od roku 1990, články v češtině i angličtině Informujeme o zkuöenostech mlad˝ch se studiem a uplatnÏnÌm ve svÏtÏ P¯i Ëasopisu vyvÌjÌ Ëinnost Mezin·rodnÌ Ëesk˝ klub Ukázkové číslo po ČR zdarma Předplatné jen 340,- Kč/rok Redakce: Legerova 61, Praha 2, 120 00 tel./fax: +420 224 941 149 e-mail: [email protected] [email protected]

www.cesky-dialog.net HLEDEJTE S N¡MI »ESKOU IDENTITU!

RESPEKT / 52–53

K U LT U R A

/ 21

O smutném Andersenovi FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Dánsko oslaví narozeniny svého nejslavnějšího spisovatele

Vydrápal se ze společenského dna, ale žádná pohádka to nebyla.

Za pár dní vstoupíme do roku, kdy by nejslavnější pohádkář všech dob Hans Christian Andersen oslavil dvousté narozeniny. Dánové se chystají výročí svého proslulého krajana připomenout s velkou parádou: usilovně se pracuje na kritickém vydání celého spisovatelova díla, dolaďují se velkolepé plány na vývoz Andersenova díla do světa a televize připravuje na výroční dubnový den vysílání slavnostní galashow z centrálního kodaňského stadionu. Kdo ale vlastně byl Hans Christian Andersen a proč jeho pohádky tak nesmazatelně ovlivnily světovou literaturu?

Outsider na útěku Hans Christian Andersen (1805 –1875) sepisoval už od mládí vlastní životopisy, jenže jeho nesčetným

autobiografiím se příliš věřit nedá. Daleko upřímněji vyjadřoval své pocity a životní zkušenosti v pohádkách. Příbězích často tak smutných, že snad ani nemohou být pro děti. Připomeňme si třeba silvestrovské vyprávění o Děvčátku se sirkami. Necelé dvě stránky o holčičce, která bosky prodává sirky. Pantofle sice měla, ale po zemřelé mamince, a jak byly veliké, jednu ztratila a druhou jí ukradl rozjívený kluk. Na kost promrzlá holčička nakonec zažíná zápalky a záblesky plamene ji přenášejí přes nelidská muka. Spatří v nich nazdobený stromeček ve vytopeném pokoji a v ústrety se jí rozeběhne pečená husa. Nakonec o zeď škrtne celým svazečkem zápalek a ukáže se jí laskavý obličej milované babičky, která ji odnese s sebou do prozářeného nebe. Ráno lidé najdou její

mrtvolku. Co krásného děvčátko v posledních záblescích života prožilo, žádný z lidí neví. Je to pohádka? Mnohem spíše sociálně kritický naturalismus, nebýt smířlivého závěru, který úzce souvisí s Andersenovu nedogmatickou vírou v boha. Dánský pohádkář takřka ve všech svých textech odkazuje k vlastnímu životu. Jeho pohádky, divadelní hry a hlavně romány jsou velmi často příběhem umělce, který se ze dna společnosti vyšvihl až k jejím vrcholům. Zrovna takovým selfmademanem Andersen byl. Narodil se v Odense na ostrově Fynu do nesmírně chudé rodiny a až do svých čtyřiceti byl odkázán na milost mecenášů. Coby čtrnáctiletý prchá do Kodaně, kde se bezúspěšně pokouší o kariéru zpěváka, tanečníka a herce. Divadlo je v té době jedna z mála možností, jak se může chudák při troše štěstí vymanit z bídy. Nakonec ředitel divadla a Andersenův mecenáš Jonas Collin rozhodne, že vytáhlý a chorobně ctižádostivý mladík potřebuje řádné vzdělání a pošle ho do školy. Tady si proletářský synek za ustavičného ponižování osvojí měšťanskou vzdělanost a kulturu, vždycky v ní ale bude zpola outsiderem. A to přesto, že slavného spisovatele na svém dvoře hostí dánský monarcha i nejeden německý kníže. Symbolicky to ilustruje jeho nikdy nezvládnutý pravopis, pro který si z něho soudobá kritika krutě utahovala a který dokonce pozdější badatele přivedl k mylné domněnce, že byl dyslektik. Jenže Andersen dělal chyby, protože vzdělání získal velmi pozdě. Spisovatelův pocit vykořeněnosti ve společnosti, ve které si nakonec úpornou dřinou a umanutostí vydobyl místo, ilustruje už jeho prvotina z roku 1829. V Procházce od Ostrovního průplavu k východnímu mysu Amageru je líčen příběh koťátka, které si vzalo do hlavy, že zářivé tečky na obloze jsou myši a že až vyroste, musí se do toho myšího ráje dostat. Opustí tak vyhřátou světničku, vyleze na střechu, tam však zjistí, že hvězdy žádné myši nejsou a navíc jsou nekonečně vzdálené. Smutně se tedy plouží domů, dveře jsou už ale mezitím zabouchnuté. V kostce tu máme Andersenovo celoživotní velké téma. Sám se ke hvězdám sice vyšplhal, záhy ale zjistil, že to vlastně

žádné hvězdy nejsou. Společnost, do níž se Andersen probojoval, vzývá biedermeierovskou idylu a pro takový vkus musí Andersen psát. Jinak by se neprosadil. Jenže Andersen ví, že ta idyla je většinou dutá. První dva roky v Kodani, kdy doslova žebrá u mecenášů o peníze, si pronajímá kamrlík v bordelu a moc dobře tak vidí, kdo tam pravidelně chodí. Andersen zůstal v měšťanské společnosti do smrti bezdomovcem. Nikdy nezaložil domov, celý život prožil ve zvláštním provizoriu – v penzionátech, po hotelích nebo na cestách. Vyjel na celých třicet zahraničních cest a v cizině strávil 9 let. Jako by ve svém počátečním útěku do Kodaně pokračoval po celý život. Má ambice psát velké romány, jenže jeho mecenáši po něm vyžadují pohádky. Píše tedy zdánlivě neškodné dětské příběhy, do kterých ovšem ukrývá i docela jiné poselství.

Němá láska Andersen vetkl do svých pohádek krutou pravdu o společnosti, ale i nejedno niterné poselství. Britská badatelka Jackie Wullschlagerová, autorka jedné z posledních spisovatelových monografií, v tomto duchu interpretuje třeba Malou mořskou vílu. Dotýká se tu Andersenova intimního života, který zrovna šťastný a završený nebyl. Jisté je, že slavný Dán nepoznal tělesnou lásku, platonicky ale prokazatelně zahořel nejednou. A to hlavně k mužům. Z de-

níků víme o niterných a samozřejmě neopětovaných citech k synu Andersenova mecenáše Collina Edvardovi, nebo o víc než vřelé náklonnosti k mladičkému baleťáku Haraldu Scharffovi. Wullschlagerová si povšimla zajímavé souvislosti: ve stejné době, kdy asi třicetiletý Hans Christian pracuje na Malé mořské víle, píše mladému Collinovi dopis, v němž se mu vyznává se svých citů. Své psaní nikdy neodeslal, mimo jiné proto, že v něm adresátovi důvěrně tyká, což si předtím Edvard Collin co nejdůrazněji vyprosil. Malá mořská víla si v pohádce musí nechat vyříznout jazyk, aby se princi vůbec mohla přiblížit. Mrzačí svůj nádherný hlas a milovaný se tak nikdy nedozví o jejím hlubokém citu, o její oběti, ani o tom, že ho z mořského dna zachránila právě ona. Andersen žánr pohádky definoval nanovo. Vyšel z lidového vyprávění svého dětství a umělými pohádkami ho inspirovali němečtí romantici. Jeho pohádky jsou ale prosté jejich vyumělkovanosti. Andersen psal jednoduchou, svižnou moderní dánštinou blízkou mluvenému projevu a dětské ucho na ně slyší. A samozřejmě ho můžeme číst i bez znalosti jeho biografie, právě ta nám ale může pomoct pochopit, proč mají jeho někdy smutné a kruté příběhy takovou sílu. H E L E N A B Ř E Z I N O VÁ Autorka je skandinavistka.

Pohádkový kšeft po česku Slavit Andersenovy narozeniny nebudou Dánové jen doma, ale i v jiných vybraných zemích. Česko je jednou z nich: příští rok k nám zavítá putovní výstava, na internetu se objeví metodické texty, jak s Andersenem pracovat ve škole, a o propagaci spisovatelova díla se u nás mají starat nedávno jmenovaní Andersenovi „velvyslanci“ Václav Havel a Magdalena Kožená. O to tristnější je fakt, že u nás prakticky není k dispozici kvalitní moderní překlad. V roce 1994 vydalo nakladatelství Brio ve vynikajícím překladu předního dánštináře Františka Fröhlicha 45 Andersenových pohádek a dohodlo se s ním na překladu všech stopětašedesáti. Od dohody ale odstoupilo a příští rok sice Andersenovy sebrané pohádky vydá, půjde však o převyprávění takřka 90 let starého překladu Gustava Pallase. A najdeme i horší příklady toho, že se u nás z Andersena stal nestoudný zlatý důl: běžně se setkáme s překlady z angličtiny a nakladatelství Librex dokonce nedávno vydalo překlad polského převyprávění! Zájemci, kteří ví, co je to knižní kultura, ať ale nezoufají, Albatros chystá reedici kvalitního překladu Andersenových pohádek z 50. let.

Zlatí hadi zlatě kadí FOTO ARCHIV PETRA NIKLA

Výtvarník Petr Nikl zabodoval v říši hudby Natočit vynikající album, které bude trvalou hodnotou, by si přál alespoň jednou za život každý hudebník. Jedno takové se na předvánočním trhu objevilo a jeho autorem kupodivu není profesionální hudebník, ale výtvarník Petr Nikl (44). Deska Nebojím se smrtihlava, kterou dal dohromady se skupinou Lakomé Barky, je kouzelná a neopakovatelná. Úspěch tkví v Niklově tiše neústupné originalitě, šťastné lokální aktivitě několika nadšenců a také paradoxně v totální neambicióznosti celého projektu, který umožňuje skutečnou explozi radostné hravosti.

Písně v obrazech „Hlavně aby se to moc neprodávalo pane Šíma,“ vyhrkla Blanka Laurychová, vedoucí Lakomých Barek (tvoří je několik maminek a dětí z Klecan u Prahy), když si vydavatel z nezávislé firmy Black Point odvážel z jejího domu prvních 400 kusů desek do svého obchodu. Paní Laurychová, učitelka v místní „lidušce“, věděla, proč to říká. Podobně jako se kdysi dralo peří, sešli se totiž členové souboru, různí přátelé

Je to obraz, hudba, nebo divadlo? (Petr Nikl v akci.)

a Petr Nikl jeden podzimní večer u nich doma a booklet alba dávali dohromady ručně. Samotný hudební nosič opatřili multifunkčním papírovým přebalem, který jednou vypadá jako motýl, jindy se dá použít jako škraboška na obličej nebo hračka. Album je vlastně hlavně vánočním dárkem pro blízké, prodej je až na druhém místě.

Rozbalování disku je tak úplný rituál, jenž člověka připravuje na energii, která se z nosiče šíří po založení do přehrávače. Kouzlo proniká do uší hned při první skladbě Pomalí ptáci. Vysoko posazený a vypjatý Niklův zpěv, absurdní a trochu nostalgický text s jemným doprovodem řecké buzuki, africké kalimby, basklarinetu (František Kop) a smyčců (Vojtěch a Irena Havlovi) tvoří dohromady harmonický celek. Následuje svítivý zvukomalebný valčíček a jistý hit Zlatí hadi zlatě kadí („Nepoznáš, co je had, a co né, je to tak záhadné“), kde excelují Barky. Zpívají jako tlupa kolednic a jednoduše se doprovázejí na různé nástroje (xylofon, štěrchátka, dřívka, kamínky, klavír). Poetiku alba drží pohromadě Niklovy texty, (hudbu skládali společně s Blankou Laurychovou), které mají mnohdy podobu konkrétních obrazů a znalcům Nikla-výtvarníka mohou leccos připomenout. Tak je to u titulní Nebojím se smrtihlava, jejíž vizuální podoba je otištěna přímo ve škrabošce, nebo také v písni Papoušek, jež odkazuje na Niklův dříve oblíbený výtvarný motiv. „Snažím se psát texty tak,

aby měly zároveň vizuální kvality,“ potvrzuje autor.

Renesanční všeuměl Z popsaných písní a textů by se mohlo zdát, že se jedná o desku pro děti. Tak to ale není. Děti se samozřejmě vyřádí, jak se patří, ale album má i svůj druhý plán, jak říká autor, „svou existenciální polohu“. Už v šedi smrtihlava je cítit jisté znepokojivé napětí. Titulní písní se Nikl vlastně snaží zahnat smrt, která na něj dýchla, když se mu při autonehodě zabili blízcí přátelé. Podobně píseň Sáčky evokuje představu opuštěného velkého parkoviště, kde po jakési apokalypse už jen šustí odpadky, podobající se tibetským modlitebním stužkám. Tuhle temnotu ovšem vyvažuje dětská přímost a naivita, takže i píseň o popelavém motýlku vyznívá nakonec nadějně a radostně. Zlínský rodák Petr Nikl je zatím známý především jako výrazný výtvarník, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého a autor projektu Hnízda her, kterým oslavila pražská Galerie Rudolfinum přelom milénia. Krom toho o sobě dá občas vě-

dět jako performer a originální loutkář. Projekt Nebojím se smrtihlava, na který sbíral materiál skoro 20 let, je výrazným průnikem do dalšího uměleckého žánru a činí z Nikla skutečnou renesanční osobnost, jež v sobě nosí ideu všeuměleckého díla, ve kterém je obraz zároveň písní i divadelním představením. Škoda, že se na album nevešly obrazy kostýmů, nebo rovnou záznam z některého koncertu. Tam je nejlépe vidět, jak krásně se výtvarné umění, divadlo, poezie a hudba u Nikla spojuje. J A R O S L AV PA Š M I K

22 /

K U LT U R A

20. 12. 2004–2. 1. 2005

Jak se v Čechách staví F O T O F I L I P Š L A PA L

F O T O J A N M A LÝ

F O T O J A N M A LÝ

FOTO LUBOMÍR FUXA

Nejlepší porevoluční architektura podle Rostislava Šváchy

Klíčová otázka zní: Má vůbec současná česká architektura nějakou tvář? (Zleva – „věž“ v Košíku, palác Langhans, průchod Jelením příkopem na Pražském hradě a budova MUZO v Praze-Strašnicích.)

Před patnácti lety se rozpadl krunýř, v němž socialistická architektura dospěla k vrcholům typu žižkovské televizní věže i k monstrózní uniformitě nekonečných betonových sídlišť. Na to, co se pak začalo svobodně stavět, pohlížela veřejnost někdy okouzleně, někdy vyděšeně, nejčastěji však s rozpaky. Jako by se tu náhle dalo postavit cokoli: pronikaly sem nejvlivnější světové trendy, postmoderna se střetala s minimalismem, dekonstruktivismem či high-tech, ale snad ještě víc se rozbujely stavby podle všelijakých komerčních katalogů s nabídkou líbivých rodinných domků, vil i menších paláců. Má vůbec polistopadová česká architektura nějakou vlastní tvář? Odpověď můžeme hledat v reprezentativní publikaci Česká architektura a její přísnost s podtitulem Padesát staveb 1989–2004, kterou připravil přední teoretik a historik oboru Rostislav Švácha, proslulý zejména publikacemi o českém kubismu.

Přísnost proti baroku Někde v Čechách už jistě stojí domy, v nichž budoucí generace najdou nejsilnější výraz neopakovatelné atmosféry konce minulého století, není ovšem zdaleka jasné, kterým z nedávných novostaveb ta čestná role připadne. Stavební sloh patří k základním vodítkům při pokusech defi-

novat vnější i vnitřní ráz historických období a často slouží i k jejich pojmenování. K tradiční školské linii, jež se od doby románské vine přes gotiku, renesanci a baroko až po secesi, se už celkem samovolně přiřadila také éra mezinárodní moderny včetně kuriózního vybočení do stalinského empíru. Jaká je však současnost? V médiích patří k nejfrekventovanějším pojmům „podnikatelské baroko“, takže není vyloučeno, že chtě nechtě žijeme zrovna v jeho epoše. Pak by ovšem Šváchův esteticky vytříbený výbor duchu své doby příliš neodpovídal. V knize nalezneme padesát realizací, o nichž se hodně mluvilo i psalo a které získaly prestižní ocenění. Hlavním kritériem pro výběr se stala jejich architektonická hodnota, a to nejen absolutní, ale také relativní, plynoucí z konkrétních souvislostí problému, který řešily. Pro výběr naopak nebyla podstatná výše investice, společenská váha zakázky, ani její určení. Vedle významných státních budov, sportovních areálů či obchodních a kancelářských center zde nejnovější českou architekturu reprezentuje i kaplička, kterou si svépomocí postavili vesničané z Jestřebí u Brtnice, nebo úprava okolí potoka na sídlišti v Litomyšli. Za dva vrcholné výkony sledovaného období pokládá autor přestavbu bývalého lounského pivovaru v Galerii Benedikta

Rejta, kterou uskutečnil Emil Přikryl v letech 1993–1998, a novou cestu Jelením příkopem na Pražském hradě od Josefa Pleskota z let 1996–2002. Výjimečně rozrůzněné projevy soudobé architektury v českých zemích postrádají společného jmenovatele, jejich stylotvorná východiska i praktické výsledky se asi nedají dost dobře porovnávat a řadit do nějaké vývojové linie. Jistým vodítkem mohou být jména respektovaných tvůrců, z jejichž konkrétních prací se dají některé obecné stylotvorné tendence odvodit. Svým způsobem tak jde o pravý opak avantgardního přístupu, kdy byly práce odvozovány z tezí. Aby se kniha nerozpadla na řadu popisů vybraných jednotlivostí, stmelil ji autor jakýmsi spíš nadčasovým měřítkem „české přísnosti“, které razil v duchu svého vídeňského učitele Otty Wagnera už zakladatel zdejší moderní architektury Jan Kotěra. Tehdy šlo o revoltu proti přebujelým historizujícím stylům druhé poloviny 19. století, v následujících desetiletích se však tento sklon k askezi začal spojovat s dalšími, zejména morálními a sociálními argumenty. Strohost výrazu souzněla s masarykovským étosem pravdy bez příkras i s utopickým rovnostářstvím levicové avantgardy, jaké prosazoval zejména Karel Teige. Odtud pak vývoj směřoval k so-

cialistické nivelizaci a nedůvěře k individuálním tvůrčím výkonům. Když za pozdního reálného socialismu vyústila oficiální architektura v těžkopádnou okázalost monstrózních staveb typu pražského Paláce kultury, začaly nonkonformní kruhy znovu volat po střídmosti, obyčejnosti a pokoře. Jejich nejvýznamnějším mluvčím se stala architektka Alena Šrámková (nar. 1929), jež ve Šváchově knize zastupuje nejstarší generaci. Zastoupena je vskutku charakteristickou ukázkou: prkennou věží pro vědeckého pracovníka z let 1993–1994, která se tyčí u tradiční venkovské chalupy kdesi v polích za městem jako wittgensteinovsky esoterické doupě s rozhledem. Sotva si lze představit pádnější odpověď podnikatelskému baroku, jehož éra tehdy teprve nastávala.

České tajemství Je-li česká přísnost základním tónem tuzemského stavění, pak přirozeně vyvolává i protikladnou odezvu. V knize nechybí ani stavby bohémsky rozevláté jako slavný Tančící dům, nebo okázale nádherné jako Palác Euro či Centrum Zlatý anděl v Praze. Snad nejzřetelnější ukázkou toho, co autor českou přísností myslí, je kniha sama. Na první pohled působí profánně jako nějaký obsáhlý brožovaný ka-

talog, její čistě typografická obálka dokonce evokuje odborná skripta, jedinečnost však tkví v koncepci. Po stručném a obsažném historickém úvodu následuje padesát hesel s obdobnou osnovou: jména tvůrců, název stavby, adresa, datace vzniku, zhruba dvacet řádek esejisticky laděné charakteristiky, bokorys, půdorys, situační nákres, několik výstižných fotografií celku i detailů z různých pohledů a bibliografie odborných recenzí, to vše na čtyřech až osmi stranách. Laik trochu postrádá popisky k obrázkům, to však jen posiluje dojem strohé, ale důmyslné lapidárnosti, který chce svazek vyvolávat. Tím víc vynikne obsažnost a pronikavost Šváchových mikrostudií. Každá se vztahuje k určité stavbě, ale zároveň je propojena s ostatními četnými motivy a tématy, v nichž se filozofie a sociologie prolíná s technickou zkušeností, citem pro životní prostředí, ale třeba i s komentováním politického vývoje. Taková obsahová přebujelost působí skoro barokně. Tajemství české přísnosti tkví možná právě v tom, že se proti cizáckému duchu baroka navenek asketicky vymezuje, ale kdesi v hloubi s ním zůstává pevně svázaná. VIKTOR ŠLAJCHRT Rostislav Švácha: Česká architektura a její přísnost. Padesát staveb 1989–2004. Vydal Prostor – architektura, interiér, design, 304 str.

Člověk před koncem dějin FOTO LUDVÍK HRADILEK

Básník Stanislav Dvorský vydává mimořádnou sbírku Literární historie není spravedlivá, povzdychl si během letošního ročníku mezinárodního festivalu Poezie bez hranic básník Ivan Wernisch. Ačkoli měl na mysli druhou polovinu 19. a první dekády 20. století, které jako editor dlouhodobě studuje, platí to také o době zcela nedávné: zatímco knihy Jiřího Gruši, Pavla Šruta, Petra Kabeše a samozřejmě i samotného Wernische se v českých knihkupectvích zabydlely, řada jejich neméně talentovaných generačních vrstevníků zůstává stranou. Pozoruhodnou zprávu o jednom z nich – Stanislavu Dvorském – teď podává pražsko-příbramská Edice současné české poezie sbírkou Dobyvatelé a pařezy.

Na rozhraní prázdnot

Smířený skeptik Stanislav Dvorský.

Edici současné české poezie založili v roce 1998 básníci Ivan Wernisch a Marek Stašek. Pojali ji od počátku nezvykle náročně. Jako vydavatele získali jednak Jiřího Suchého a jeho nakladatelství Klokočí, jednak příbramskou Knihovnu Jana Drdy, grafickou podobu edice navrhl výtvarník

Stanislav Kolíbal a prvním svazkem se stal básnický soubor Josefa Hiršala Básně-třásně-rohypnol. Dodnes edice vydala osmadvacet knížek překvapivě vyrovnané a nadprůměrné úrovně. A už nejenom knížek poezie: v poslední době se vedle existencialisticko-romantických básní Kateřiny

Rudčenkové nebo plebejského surrealismu Josefa Jandy objevily třeba aforizující metafyzické prózy Petra Krále, máchovské eseje Josefa Kroutvora anebo nová deníkově laděná próza Bohumily Grögerové. Stanislav Dvorský (ročník 1940), jehož knížka Dobyvatelé a pařezy vyšla v Edici současné české poezie před několika týdny, je skutečně pozoruhodný úkaz české poezie a kultury posledního bezmála půlstoletí. Má prsty skoro ve všem, co rozhýbalo „zlatá šedesátá“: na sklonku 50. let se věnoval muzice a spoluzaložil Traditional Jazz Studio, záhy se společně s Petrem Králem a Vratislavem Effenbergerem stal iniciátorem literárních, hudebních i výtvarných aktivit českých surrealistů, které časem přerostly hranice a dosáhly až do Francie. Už tehdy psal poezii, prózu, eseje. Po srpnu 1968, kdy řada jeho přátel odešla do exilu, se na dvacet let stáhl do sebe. Věnoval se psychoanalýze, ediční přípravě díla oblíbeného básníka a esejisty Zbyňka Havlíčka a jako grafik pracoval v Supraphonu. Po roce 1989 stál Dvorský u zrodu nakladatelství

Concordia, podílel se na významné publikaci Alternativní kultura – a konečně mohl oficiálně zveřejnit i svoji vlastní tvorbu. Prvně v roce 1995 v souboru Zborcené plochy, který vydalo nakladatelství Torst, průřezu básnickými texty od konce 50. do 80. let, podruhé nyní ve svazku Dobyvatelé a pařezy, který byl původně zařazen v edičním plánu Československého spisovatele na rok 1969 – a z pochopitelných důvodů nevyšel. Začteme-li se do pětatřicet let starých textů Stanislava Dvorského, nacházíme v nich až děsivě silně přítomnou atmosféru doby, ve které vznikaly: ten pocit člověka stojícího v krajině před bouří, to čekání, že se něco stane, že něco neodvratně a brzy skončí. Vlivy existencialismu, vlivy Sartra, Becketta, Kafky, civilizační skepse, která do tehdejšího Československa přicházela s rozmáchlým gestem amerických beatniků, ale zároveň osvobodivá improvizace jazzových nebo bebopových hudebníků, kritické návraty k obraznosti prvorepublikových poetistů a surrealistů – to vše se prolíná v Dvorského díle. V rozsáhlých

pásmech, přecházejících z veršů do prózy, v textech přísně antiiluzivních, nepatetických, a přitom tolik osobních a intimních, v textech, ve kterých je záznam vlastního údělu v nadcházející normalizaci povýšený na obecnou a nadčasovou formulaci osudu člověka stojícího před „koncem dějin“. Tolik skeptických slov („je zřejmě konec“, „zlá doba“, „svět řídne“, „na rozhraní prázdnot“), tolik fyzických pocitů hnití, plesnivění a rozkladu světa, ve kterém žijeme, a zároveň tolik vyrovnanosti, snad až buddhistického smíření – byť neustále probarvovaného nemilosrdnou ironií. Dobyvatelé a pařezy jsou knihou tichou, svinutou do sebe. Sbírkou, pro kterou – stejně jako pro jejího autora – bezvýhradně platí výrok Marcela Duchampa o velkých umělcích budoucnosti, kteří budou tvořit v podzemí. R A D I M K O PÁ Č Autor je redaktor ČRo 3 – Vltava. Stanislav Dvorský: Dobyvatelé a pařezy. Klokočí a Knihovna Jana Drdy, Praha a Příbram 2004.

RESPEKT / 52–53

SCÉNA

KNIHY

TIP

Santa útočí Kdybyste už skutečně nevěděli, co si počít s vánočním stresem ve velkoměstě, zastavte se určitě v některém z multiplexů na film Santa je úchyl, jehož koproducenty jsou bratři Coenové. Název zní sice odpudivě (jak taky vkusně přeložit původní Bad Santa?), ale skrývá docela povedenou černou komedii, která je kritikou oceňována. Ovšem předem jedno upozornění: pokud nesnášíte nadávání před dětmi, zůstaňte raději doma. Tenhle film je opravdu hrubá a neobroušená komedie bez uhlazenosti a politické korektnosti. Obscénní Santa v podání skvělého Billy Bob Thortona je zhýralý alkoholik a kasař, „živoucí důkaz, že žádný zasr... Santa není“, který se spolu se svým liliputánským kumpánem sezónně obléká do červeného hábitu, jen aby mohl na Štědrý večer vykrást příslušný obchodní dům a v následujících měsících propít celý lup někde na Floridě. Kromě alkoholu jej zajímá už jen sex s obtloustlými ženami, které loví po barech nebo v nákupních centrech. Je to šílená jízda z kopce dolů až na pokraj sebezničení. Ovšem typický antihrdina Santa má štěstí: když narazí na osamělého a šikanovaného chlapce, nedá mu to a postupně o něj začne pečovat. Na klasický happyend sice nedojde (Santa má už stejně příliš zničená játra, aby přežil), ale zloduchové budou potrestáni a neřestný Santa nakonec přece jen přistane v nebi (tedy za přispění policejních kulek). – JP –

Souběžně s oslavami dvoustého výročí pádu Bastily se na východě Evropy rozpadal režim, který se Francouzskou revolucí inspiroval. Marx i Lenin se hlásili k některým jejím ideálům, ještě více však k tradici bezuzdného teroru. Bankrot komunismu podnítil řadu historiků, aby starý příběh nově převyprávěli, tentokrát s ohledem na jeho úlohu v moderních dějinách. Nakladatelství Prostor nyní přichází s podobně rozsáhlou syntézou anglo-amerického historika Simona Shamy s názvem Občané – Kronika Francouzské revoluce. Navzdory soudobému tíhnutí k mikrohistorii se tu autor vrací k velkým příběhům protagonistů, i v anekdotických detailech však dokáže vyjádřit zásadní přehodnocení celku.

V Ý S T AVY ••• Historik Antonín Novotný se sice jmenoval stejně jako třetí dělnický prezident, byl však o třináct let starší a napsal bezpočet krásných článků o dějinách pražské každodennosti. Encyklopedii Praha od A do Z v letech 1820–1850 začal psát na podzim 1948, když už se dalo tušit, že nemá naději na vydání. Rukopis byl v archivu nalezen teprve nedávno zásluhou autorova amerického synovce. Nakladatelství Vladimír Bystrov nyní vydalo první svazek plánovaného pětidílného kompletu kapesních špalíčků, který zahrnuje hesla od „arcibiskupa“ po „hotel“. Slovníkové uspořádání není podstatné, jde vlastně o celkem volný soubor půvabných esejů o poklidně přívětivé éře. – VŠ –

sbírali Švankmajerovi také práce mladších autorů Emily Medkové, Jiřího Koláře, nebo Josefa Váchala.

Jednu z nejzajímavějších výstav v předvánočním čase připravila Galerie U bílého jednorožce v Klatovech. Výtvarníci Jan a Eva Švankmajerovi tu od neděle 19. 12. představují svou uměleckou sbírku nazvanou Syrové umění. Její skladba není nahodilá, ale přímo odvozená od uměleckého vidění samotných Švankmajerových. Hlavní část sbírky tvoří art brut (surové umění), nebo díla primitivistickými způsoby tvorby inspirovaná. V druhém oddíle najdeme práce vycházející z principů formulovaných manýristickým malířem Giuseppem Arcimboldem. Vedle různých (mnohdy anonymních) rytin, obrazů či pohlednic z 19. století

••• V Císařské konírně Pražského hradu je od minulého pátku otevřena výstava 128 originálních panoramatických fotografií Josefa Sudka s názvem Smutná krajina. Zachytil na nich oblast kolem Mostu, Litvínova a Jirkova, kterou poznamenala dravá industrializace a později fatální úpadek související s poválečným odsunem většiny původních obyvatel. Soubor pochází z let 1957–1962, Sudkovým zasvěceným průvodcem po pochmurných scenériích byl mostecký modernistický malíř Bohdan Kopecký. O cyklu prohlásil Sudek v jednom rozhovoru: „Já nedělám rád veselou krajinu, protože veselá je furt veselá a furt stejná. Ale smutná má hodně variací. Víc smutná a míň smutná a ještě víc smutná, a s tím se dá něco dělat.“ – PT – , – VŠ –

TELEVIZE

HUDBA ně hodí jak na pomalejší start silvestra, tak na jeho pozdní dojezd.

Před Vánocemi se na pultech zdejších obchodů s hudbou objevují nejčastěji různé výběry. Většinou nevalné kvality, ale přece se čas od času najde výjimka. Album Blues Lounge z newyorského nakladatelství Putumayo představuje sbírku deseti remixů pomalých bluesových skladeb od různých dýdžejů. Hudebníci remixovali opravdu bluesové skvosty, například některé z terénních nahrávek etnomuzikologa Alana Lomaxe ze 40. let, když mapoval americký Jih, slavné nahrávky z mississippské věznice nebo riffy kytaristy Roberta Johnsona (viz foto). Album se výbor-

/ 23

••• Pokud plánujete hudební silvestr v Praze, pak by dobrou volbou mohl být klub U malého Glena poblíž Malostranského náměstí. Poslední večer v roce zde zahraje kytarista Roman Pokorný se svým triem. Tento hudebník dobře ovládá širokou škálu stylů od blues a mainstreamového jazzu až k říznému funku. Pokorného improvizace mají šmrnc a na silvestra asi lepší živou hudbu v centru nenajdete. ••• Dobrý program nachystal pro své návštěvníky po vánočních svátcích ostravský klub Parník. Celkem na čtyřech koncertech tam vystoupí 27. a 28. prosince písničkář Jaromír Nohavica. Jeden z koncertů (28. 12 od 17.00) bude živě přenášet Český rozhlas Ostrava. – JP –

de následovat Vláčilův romantický snímek Pověst o stříbrné jedli (1973) z prostředí Beskyd.

Pokud je to možné, na Vánoce doporučujeme vytáhnout televizi ze zásuvky. Nebo alespoň dávkovat opatrně. Letošní nabídka je totiž obzvlášť chudá, několik zajímavých filmů se v ní však přesto najde. Večer druhého vánočního svátku 26. 12. věnovala ČT2 režisérovi Františku Vláčilovi. Jako pocta tomuto významnému tvůrci poběží nejprve hraný dokument Sentiment režiséra Tomáše Hejtmánka, jenž citlivě a originálně mapuje významná Vláčilova díla i umělecké postoje. Sentiment získal loni hlavní cenu na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (starého režiséra ztvárnil Jiří Kodet – viz snímek). Po něm bu-

••• Je-li libo něco veselejšího a současnějšího, stačí přepnout na ČT1, kde paralelně běží americká komedie Moje tlustá řecká svatba. Film vypráví o tom, co se děje, když se má do řecké komunity nějak zapasovat cizinec a ještě k tomu vegetarián. ••• Nova boduje 28. 12. snímkem Miloše Formana Lid versus Larry Flynt, který ztvárňuje život známé postavy amerického pornoprůmyslu. Na novoroční večer bude příležitost spočinout u televize o něco déle. ČT1 uvádí v těsném sledu filmový hit předminulé sezóny Nuda v Brně a dále britsko-americký film Čokoláda, kde Juliette Binocheová ztvárnila postavu cizinky v konzervativním francouzském městečku. – JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Británie: ve stopách Harryho Pottera

Škola vymítání

Podzim se na britské literární scéně tradičně nese ve znamení udělování prestižního ocenění Booker Prize. Už od sklonku léta média spekulují o možném vítězi, se zveřejněním nominací se napětí stupňuje a po vyhlášení vítěze se rozjíždí debata o tom, zda byla volba správná. Letos ale vypadal podzim trochu jinak. Dvě favorizované prózy Linie krásy Allana Hollinghursta (pozdější vítěz) a Mračný atlas Davida Mitchella jsou sice obě literárně skvostné knihy, ovšem trochu v rozporu s tradicí posledních deseti let, kdy porota upřednostňovala knihy se silným příběhem. Snad proto vyvolávalo mnohem větší rozruch v médiích dosud neznámé jméno Susanny Clarkové, pětačtyřicetileté autorky, která vydala v nakladatelství Bloomsbury svůj debut Jonathan Strange a pan Norrell. Že se takovému zájmu těší debutující autorka, není zas tolik neobvyklé: britský knižní trh je doslova posedlý objevováním nových talentů a občas je publicita, které se jim dostává, až za hranicí únosnosti. Jen si připomeňme, jak mocně rozvířili ostrovní vody v uplynulých letech svými debuty takoví autoři jako Hari Kunzru, Zadie Smithová či Monica Ali. V případě Susanny Clarkové byl ale raketový start trochu jiný. Nakladatelství Bloomsbury nešokovalo výší zaplacené zálohy, a přestože kniha byla vidět v každém knihkupectví na čelním místě, až na pár celoplošných inzerátů v denících a literárních časopisech

Jako by nás nebe připláclo k zemi špinavým mokrým hadrem. Už čtvrtý týden se topíme v kalu inverze. Marně jsme v kavárně čekali na přítele psychiatra. Volal, že tradiční předvánoční schůzku nestihne kvůli návalu pacientů s depresemi. Bylo mi ovšem jasné, že kdyby přišel, cítil by se s námi jako v práci. Dobře naladit se v těchto dnech nedá ani rádio, zajíká se, chvílemi ochable umlká, chvílemi nesrozumitelně chraptí. U předpovědí počasí to vůbec nevadí, protože jsou už čtvrtý týden úplně stejné. V davech lidí na ulicích se neubráním ošklivým myšlenkám, říkám si například, že kdyby opravdu v plné síle propukla ohlašovaná chřipková epidemie, hned by bylo všude volněji. I kvůli takovým nápadům mne minulý týden potěšila drobná zpráva v denním tisku: vatikánská univerzita Regina Apostolorum v Římě prý zřídila nový seminář, který má oživit prastarý studijní obor – vymítání ďábla. V někdejším socialistickém tisku by takové rozhodnutí jistě vyvolalo pravé orgie osvíceného sarkasmu, zde se však dal z článku vycítit leda maličko pobavený nadhled. Mezi nejrůznějšími multikulty, které zpestřují globální současnost, se dá jistě snést i kapka středověkého tmářství. Vymítání ďábla má asi nejhorší pověst ze všech teologických disciplín, neboť se kdysi stávalo děsivým hřištěm sadistického fanatismu. Čtenář detektivek se ovšem neubrání podezření, že tak mazaný mistr klamu a mamu, jakým je duch zla, by jistě ze všeho nejdřív posedl své vlastní vymítače, aby je před lidstvem navěky znemožnil. Nechybí zde jistá metodologická spřízněnost s postupy moderních tajných služeb, které se také vyžívají v hrách s dezinformacemi. Démonologie je v rámci teologie součástí nauky o andělích, neboť ďábel je taky anděl, i když zkažený. Jsem dalek toho, abych jej nebral vážně. Líbí se mi historka o doktoru Lutherovi, který po něm hodil kalamář a snad na něj dokonce vystrčil obnažený zadek. Ale ať už je ďábel cokoli, zatoulaný pudlík, přidrzlý šantala, nebo pouhý princip, který své chlupaté a rohaté zosobnění nalézá jen v lidské imaginaci, má ve světě zřejmě trvale zajištěné postavení. Stačí se podívat na televizní zprávy. Jeho senzační kousky v nich hrají prim, zatímco Bůh dává svou přítomnost najevo hlavně tím, že všechno i nadále jakž takž funguje, což je mediálně mnohem nevděčnější. O povaze a projevech čirého zla mají ve Vatikánu nejspíš víc studijních materiálů než na katedrách sociologie či psychologie. V pochmurné náladě letošního adventu bych se do kurzu sám s chutí přihlásil. Nejraději jako pouhý figurant, na němž by si adepti zkoušeli své dovednosti. Třeba by mi to přispělo k psychohygieně.

ani nevyvíjelo přílišnou reklamní aktivitu. Redaktoři nakladatelství zkrátka vycítili opravdovou kvalitu a vsadili na to, že se prodá sama. Román vyšel v prvním nákladu čtvrt milionu výtisků a okamžitě se o něm psalo. Celá věc byla ještě zajímavější o to, že stejný nakladatel v minulosti slavně vsadil na ságu o Harrym Potterovi. A skutečně – debut Clarkové byl okamžitě charakterizován jako „nový Harry Potter“. I když z literárního hlediska toto přirovnání nesedí, jedno naznačuje: od Clarkové se čeká velký úspěch u čtenářů. Zatím jej měla hlavně u nakladatelů, téměř hned se prodala práva na překlad do třiadvaceti zemí a filmová společnost New Line Cinema, jež se proslavila

zfilmováním Pána prstenů, zase okamžitě sáhla po právech filmových. Příznivé byly vesměs i recenze a vlna zájmu o nový literární objev tak zatím neopadla. Děj románu se odehrává v Británii první poloviny 19. století, ovšem svým laděním připomíná spíše alžbětinské hry: dvojice mágů, jistý učený pan Norrell a mladý Jonathan Strange uchvátí svými kousky celou tehdejší společnost. Počáteční partnerství však později naruší rivalita, závist a pýcha. V poslední době jsme si zvykli, že se horké novinky z britských knihkupectví objevují velice záhy i v českém překladu a tento román nebude výjimkou. Nakladatelství Alman zakoupilo práva velmi brzy a překlad svěřilo Viktoru Janišovi, který si prý na knihu brousil zuby od samého počátku: „Na román jsem poprvé narazil na blogu Neila Gaimana, kde se o něm vyjádřil jako o nejlepší anglické fantasy za posledních sedmdesát let. To mě přirozeně zaujalo, jen málokdy se stává, že respektovaný autor zahrne naprostého nováčka takovou chválou. Ten příběh měl navíc vše, co mě jako čtenáře přitahuje – odehrává se v Anglii devatenáctého století a vyznačuje se rozkošatělou zápletkou, bohatým jazykem a jemnou ironií, za kterou by se nemusela stydět ani Jane Austenová,“ říká překladatel. L A D I S L AV N A G Y Autor je anglista.

VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Sněmovna schválila rozpočet na rok 2005 se schodkem 83 a půl miliardy korun. Řekl jsem mu – dobrý, vole, popsal předseda ODS Mirek Topolánek deníku Právo, jak pogratuloval svému stranickému kolegovi Přemyslu Sobotkovi poté, co jej na zasedání horní komory parlamentu zvolili předsedou Senátu. Na síti se objevil nový virus Zafi.D maskovaný jako vánoční pohlednice. Šest pasažérů zahynulo při srážce kamionu s linkovým autobusem u Devíti křížů na dálnici Praha-Brno. První vojenští policisté se vrátili domů z Iráku. Ronald Lauder koupil od PPF za patnáct miliard zpět svoji TV Nova, kterou mu před pěti lety ukradl jeho společník Vladimír Železný a Česká republika pak za pomoc v této krádeži musela Lauderovi na příkaz mezinárodní arbitráže zaplatit deset miliard korun. Pražské letiště Ruzyně zavedlo zvláštní poplatek pro příliš hlučná letadla. Premiér Stanislav Gross se kvůli chřipce nemohl zúčast-

20. 12. 2004–2. 1. 2005

nit summitu EU v Bruselu, na němž šéfové členských států rozhodovali, za jakých podmínek vyzvou Turecko k přistoupení k Unii. Livie Klausová pozvala na Hrad sportovce s handicapem. Stát nabídl společnosti OskarMobil slevu na licenci pro mobilní síť třetí generace. Statistika zveřejnila zprávu, že čeští občané loni vypili nejvíc alkoholu za posledních sedm let – 186 a půl litru kořalky na tuzemskou hlavu včetně kojenců. Podívejte, já mám také rád pivo, na tom jsme všichni vyrostli, ale problém je, že já si dal v mládí dvě tři desítky po sportu a šel jsem domů, kdežto dnes je mladým deset kousků málo – a i když i pití piva jde kultivovat, nikdo neorganizuje soutěže učící tyhle mladé, jak rozpoznat Staropramen od plzně, popsal šéf protidrogové rady vlády Jaroslav Bureš novinářům, v čem je podle něj ta potíž, že Češi všeobecně a česká mládež obzvláště čím dál víc propadají alkoholu. Rad-

nice v Bystřici nad Pernštejnem upozornila občany, že stále platí pět let stará (a třikrát během té doby využitá) vyhláška slibující deset tisíc korun každému, kdo udá sprejera. Podle průzkumu agentury CVVM si komunistická strana udržela druhé místo na žebříčku popularity zdejších politických stran za ODS a před ČSSD. Unilever zavřel továrnu na výrobu majonéz v Zábřehu. Obyvatelé Střílek sepsali protestní petici proti plánům tamního spolku Jóga v denním životě postavit ve vsi tréninkovou halu pro 3000 jogínů. Máme strach, že zájezdy tolika lidí naše obec nevstřebá a ztratí svůj dosavadní klidný ráz, vysvětlili své motivy autoři a signatáři petice. V tréninkové přípravě porazila česká hokejová reprezentace Bělorusko 4:0. Kvůli prohrané Lize mistrů vyhodila fotbalová Sparta své „srdíčko“ – trenéra Františka Straku – a místo něj znovu najala před časem pro neúspěch vyhozeného Jaroslava Hřebí-

ka. Před štědrovečerními půjčkami zahltily banky úvěrový registr záplavou otázek pro databázi neplatičů. Majitel automobilky Škoda, koncern Volkswagen, dementoval zprávy, že uvažuje o změně svého jména na Auto Union. Devět přenosných dopravních značek se nečekaně ztratilo z uzavřeného areálu na periferii Humpolce. Média informovala, že rumunské prezidentské volby vyhrál primátor Bukurešti Traian Basescu, muž, který před čtyřmi lety vysvětlil svůj příkaz pochytat a utratit všechny bukurešťské toulavé psy větou: Zvolili mne lidé, nikoli psi – a Mladá fronta Dnes to nazvala „smyslem pro suchý humor“. Hygienici oznámili, že pandemie chřipky udeří v lednu a půjde-li všechno dobře, mohlo by jí onemocnět tři až pět milionů zdejších obyvatel. Prezident Václav Havel léčící si kloub poraněný během nedávné cesty po jihovýchodní Asii opustil pražskou kliniku na Malvazinkách a přešel do domácího

ošetřování. Ve Strážkách u Ústí po generální opravě ožila 150 let stará kaplička svatého Floriána. Na jihlavské radnici začala úředníky chránit před napadením nespokojených stran nouzová tlačítka. Byl jsem osloven občanským sdružením a přimluvil jsem se za ně, protože si myslím, že jediná cesta, jak toho projektu dosáhnout, jsou veřejné peníze a myslím, že na tom není nic špatného, vysvětlil poslanec Ivan Langer (ODS), proč na závěr debaty o rozpočtu vylobboval devítimilionovou dotaci na vybudování bazénu a tenisových kurtů v golfovém klubu Véska u Olomouce, jehož je členem a kde vstupní členské poplatky činí 50 tisíc korun. Členové dolní parlamentní komory rozhodli, že každý tuzemský pes musí být celostátně evidován stejně jako auto nebo zbraň. Po seriálu Náměstíčko začala Česká televize točit Náves. [email protected]

inzerce

Společnost Bohemia REAL INVEST s. r. o. (sponzor výstavy) Vás srdečně zve na unikátní

výstavu obrazů předního českého abstrakcionisty ak. mal.

Jaroslava Vožniaka Výstava se koná v galerii a kavárně

ul. Jar. Vejvody 1356 (novostavba za Albertem), Zbraslav Výstava potrvá

do 13. 1. 2005 otevřeno: Po-Pá 9:00-21:00 So-Ne 13:00-21:00 Další informace na tel.: 257 920 551

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

Kovalík, Jana Neumannová. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A GRAFICKÁ ÚPRAVA ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. INZERCE ([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková,

Helena Štiková, Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. DISTRIBUCE ([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS: zelená linka 800 100 634. TISKNE: MAFRA, a. s., Praha. ROZŠIŘUJÍ: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 19. 12. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.