2

MEMO 2015/2

memo Časopis pro orální historii / Oral History Journal

Monotematické číslo k 70. výročí osvobození západních Čech

2015 / 2 1

MEMO 2015/2 Časopis pro orální historii / Oral History Journal Monotematické číslo k 70. výročí osvobození západních Čech Vedoucí redaktorka / Senior Editor: Naděžda Morávková (Západočeská univerzita v Plzni / University of West Bohemia in Pilsen) Redakční rada / Editorial Board: Joanna Bornat (The Open University, Milton Keynes),), Michal Louč, (Fakulta filozofická Univerzity Pardubice), Naděžda Morávková (Západočeská univerzita v Plzni / University of West Bohemia in Pilsen), Pavel Mücke (Akademie věd České republiky / Academy of Science, Czech Republic), Miroslav Vaněk (Akademie věd České republiky / Academy of Science, Czech Republic), Marie Fritzová (Západočeská univerzita v Plzni / University of West Bohemia in Pilsen) Redakční okruh / Editorial Advisory Board: Zdeněk Beneš (Karlova univerzita Praha / Charles University Prague), Joanna Bornat (The Open University, Milton Keynes), Doug Boyd (University of Kentucky Libraries, Lexington, U.S.A.), Ivo Budil (Západočeská univerzita v Plzni / University of West Bohemia in Pilsen), Mónica Patricia Cadenas Erazo (Lima, Peru), Ismail Demircioglu (Karadeniz Technical University, Trabzon, Turkey), Panos Dimisianos (Corfu, Greece), Karel Foud (Národní památkový ústav Plzeň / State Conservation Pilsen), Blažena Gracová (Ostravská univerzita v Ostravě / University of Ostrava), Albert van Jaarsveld (University of Zululand, KwaDlangezwa, South Africa), Bohumil Jiroušek (Jihočeská univerzita České Budějovice / University of South Bohemia, České Budějovice), Jan Kumpera (Západočeská univerzita v Plzni / University of West Bohemia in Pilsen), Pavel Mücke (Akademie věd České republiky / Academy of Science, Czech Republic), Dana Musilová (Univerzita Hradec Králové / Univesity Hradec Králové), Radikobo Ntsimane (University of KwaZulu-Natal, Pietermaritzburg, South Africa), Nina Pavelčíková (Ostravská univerzita v Ostravě / University of Ostrava), Jiří Petráš (Jihočeské muzeum České Budějovice / Museum of South Bohemia, České Budějovice), Valeria Rotershteyn (Moscow Economic School, Moscow, Russia), Karel Řeháček (Státní oblastní archiv Plzeň / State Regional Archives Pilsen), Michael Sesling (Audio Transcription Center, Boston, U.S.A.), Petra Schindler (Akademie věd České republiky / Academy of Science, Czech Republic), Ibrahima Thioub (Cheikh Anta Diop University, Dakar), Marta Ulrychová (Západočeská univerzita v Plzni / University of West Bohemia in Pilsen), Pavel Urbášek (Univezita Palackého Olomouc / University of Palacky, Olomouc), Lukáš Valeš (Newton College, Brno), Miroslav Vaněk (Akademie věd České republiky / Academy of Science, Czech Republic), Bohdan Zilynskyj (Karlova univerzita Praha / Charles University Prague) Grafická úprava / Graphic design: Petr Lobaz, Marie Marhounová Vydavatel / Publisher: Pro SOHI Plzeň vydává viaCentrum s.r.o., Ztracená 34, Olomouc, 772 00 Adresa redakce / Address of Editors: Středisko orální historie SOHI při Katedře historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, Veleslavínova 42, Plzeň, 306 19, Česká republika Telefon: +420 377 636 603 E-mail: [email protected] Online verze dostupná z URL / Internet Access: https://fpe.zcu.cz/khi/periodika.html a www.oralhistory.cz © Naděžda Morávková ©SOHI, Středisko orální historie při KHI FPE ZČU v Plzni ©viaCentrum s.r.o. Tisk: David a Jakub s.r.o., reklamní agentura, sady Pětatřicátníku 8, Plzeň 301 00 Evidence MK ČR pod číslem E 19999 ISSN 1804-753X (Print) ISSN 1804-7548 (Online) Vychází dvakrát ročně Časopis objednávejte na adrese redakce / Order at journal editors Ročník 5, číslo 2, 2015

OBSAH / CONTENTS ÚVODNÍ PŘEDNÁŠKA NAMÍSTO EDITORIALU/ KEY NOTE INSTEAD EDITORIAL The Belgian resistance and the liberation of Pilsen/Belgický odboj a osvobození Plzně (Dave Warnier)

3

STUDIE/STUDIES Koncentrační tábor Flossebürg/ Concentration camp Flossebürg (Barbora Kosturová)

14

Zajatecké tábory v Holýšově/Prisoners of War Camps in Holysov (Josef Hais)

91

Osvobození koncentračního tábora Holýšov polskou neoficiální armádou a spojeneckými vojsky ve vzpomínkách pamětníků/ The Liberation of the Concentration Camp Holysov of Polish Unofficial Army and Allied Forces in Memories (Naděžda Morávková – Lukáš Taitl)

107

Fall Lübke. Holýšov dvacet let poté…/ Fall Lübke. Holýšov Twenty Years Later ... (Karel Řeháček)

128

Pochody smrti/Death Marches (Miroslav Breitfelder)

147

ZPRÁVY / CHRONICLE Mezinárodní konference Svoboda u příležitosti 70. výročí osvobození od nacismu/ The International Freedom Conference to mark the 70th anniversary of the liberation from Nazism (Naděžda Morávková )

158

Call for papers IOHA International Congress 2016

163

POKYNY PRO AUTORY / NOTES FOR CONTRIBUTORS

164

Prezentace SOHI/Call for partner of SOHI

171

MEMO 2015/2

Úvodní přednáška namísto editorialu/Key Note Instead Editorial The Belgian resistance and the liberation of Pilsen/Belgický odboj a osvobození Plzně Dave Warnier During the Second World War, the direct Belgian military involvement was not as substantial as that of some other European countries. But still, at the end of the war, Belgian units participated at the Battle of the Bulge, the crossing of the Rhine at the Remagen Bridgehead and one particular unit even went as far east as the Czechoslovakian town of Pilsen. This fact is now all but forgotten, even in Belgium. How is it possible that Belgian resistence fighters of the Secret Army from the area of Liѐge ended up more than 700 km from home at the end of the war? l would like to explain this in the next half hour. Belgian Participation in the Second World War After the disastrous campaign of May 1940, of the 625,000 Belgian military personál 225,000 ended up in German POW camps and the rest, most of them conscripts, were sent home. ln an effort to undermine the Belgian unity, most of the Flemish soldiers were sent home in the next year and only 80,000 Walloon military and Flemish professional officers remained in captivity.

The construction of a new, small Belgian army took a long time. In the meantime, Belgium participated in the allied war effort in other ways. Some 600 Belgian pilots fought in the Royal Air Force and almost 5000 naval personnel served in the merchant navy and the Royal Navy and there was also a Belgian Commando Troop (nr. 4; 92 men) and an SAS Squadron (210 men). Already in October 1940, a small independent Belgian unit was erected in the UK, but this First Belgian 3

MEMO 2015/2

Independent Group (2200 men) had to watt until august 1944 to be deployed for the first time in Normandy. Until then, Theky had to content themselves with training with British units and their Dutch, French, Polish and Czech colleagues. This, by now over trained Brigade, led by lieutenant-colonel Jean Baptiste Piron, participated in the liberation of Belgium. The Flemish part of Belgium was largely liberated by the Montgomery's 21st Army Group, while the majority of Wallonia was liberated by Bradley‘s 12th US Army Group. lt‘s worth mentioning that, until the liberation, about 8,000 Belgians fought on the allied side, whereas about 20,000 countrymen served in the German army, mosty on the Eastern front. During most of that period, the Belgian government also supported the Allied war effort in other ways. The government saved most of the gold reserves of the central bank and in addition, they had a huge area to control and because of the troop movements, that area shifted all the time. Also the large number of by-passed German soldiers, some in uniform, many in civilian clothes and many armed, the large number of displaced persons and the many important enemy installations which were over-run and captured and had to be safeguarded, added to the challenges of the unit. With practically all Corps units moving forward so fast, the overrun enemy installations had to be protected not only from enemy action, but even more so against aggressive looting from civilians, displaced persons and even own troops. The amount of airstrips, hospitals, fuel and ammunition dumps, supply trains, signals installations, food stores, power plants, etc. that had to be protected soon rose to almost uncontrollable levels. Because of that multitude of tasks, the units of 17th Fusilier Battalion had to perform these with very small groups, ranging from platoon level to 3 men detachments. That this was not without danger became clear on several occasions. While most of the Germans readily surrendered, some groups put up a fight. ln the after action reports there are numerus accounts of small fire fights with enemy soldiers. It was due to ability and sheer luck that there were no Belgian fatalities on those occasions. During one such incident, a 3 men patrol bumped into 20 German troops who decided not to surrender. The three men not only survived the ordeal, but even succeeded in pinning the Germans down long enough for reinforcements to arrive and take them prisoner. By the end of April, the 17 Fusilier Battalion was located near Leipzig. 4

MEMO 2015/2

The 17th Fusilier Battalion in and around Czechoslovakia On 28 April, the entire V Corps, so also the 3rd Tank Destroyer Group with its attached Belgian 17th Fusilier Battalion was transferred from the 1st US Army to general George Patton's 3rd US Army. The Corps participated in operations around and in Czechoslovakia in order to protect the northern flank of the 3rd Army's operations in southern Germany and western Austria. On 5 May, a 3 man detachment of the Belgian battalion captured the entire HQ of the 9th German Air Army, including the general, in a wood Nera Bayreuth. On 6 May, the 1st company moved from Dorfmund to Pilzen, crossed the Czechoslovak border at 15.30 Hr, and arrived in Pilzen, while the city had not yet being fully liberated. German pockets still resisted, for example at the Skoda factories. The next day, the 5th company and the pioneer unit joined the 1st company. The city of Pilsen greeted thein liberators, Americans and Belgians alike, with exuberant public celebrations after having been oppressed by the Nazis for six long years. While the official announcement of Victory-Europe Day was received on 8 May 1945, the full scale security operations continued for the remainder of the month, largely due to the already mentioned huge area to control, the large number of by-passed German soldiers, the large number of displaced persons and the many important enemy installations that were captured. ln addition, some small numbers of determined and fanatic enemy soldiers did not cease their hostile actions and large numbers of German soldiers continued to cross the border from Czechoslovakia into Germany in greater numbers than the Rear Area Section actually could handle. Due to the cessation of official hostilities, it was decided that the Corps Area was to be divided between the different divisions. That would eliminate the need for a special Rear Area Security Section. Starting 12 May, all Belgian military were gathered onthe Czechoslovakian border, but in German territory, with the milion to build dams, to guard the Lines of Communication and essential installations and to take care ofthe prisoners of war. The next day it was decided to relieve all Belgian units on guard duty with American elements of the 9th Armored Division. By 18 May, the 17th Battalion was relieved and transported to its assembly area. On 21 May, the Battalion received the mission of occupy Kreis Wittlich, 38 km northeast of Trier and to control the traffic. lt took until 5

MEMO 2015/2

25 May for the units to be moved to their new sectors. The guard mission of food and ammunition depots, and bridges lasted until 11 July 1945, when the battalion was transferred to the 21st Army Group. On 13 July, the unit returned to Belgium to its new assembly area at Beverloo after having been relieved by the French 1st Army. On 26 July, the Battalion took over from the 30th Fusilier Battalion around Brussels. On 12 February, when the Battalion passed under command ofthe lOth Brigade, it relieved the 61st Fusilier Battalion in the Binche region, pending the complete dissolution on 31 March 1946. Conclusion The Belgian Government was able to establish, in record time, from September 1944 to May 1945, an army of over 70,000 men; divided over 62 fusilier battalions, 8 engineer and pioneer battalions and several other small units. While most were assigned to static missions, some battalions even took part in offensive operations. The unit that went the furthest, was the 17th Fusilier Battalion. After the war had ended, this Belgian batalion had covered some 2,000 km in total, it had collected some 11,000 prisoners, 34 intact fighter planes and a vast amount of military equipment. Most other battalions were stationed in Belgium or arrived only in Germany after the capitulation. While some of non-commissioned officers and men who had served in the resistance, and then mainly in the secret Army of the region of Liege. The unit‘s 801 men were divided into five rifle companies and one HQ company with major Simon Hazard as its commanding officer. Training went smoothly and on 4 March 1945 it was presented its ensign by the ladies of the town. Two days later the unit was deemed to have acquired the neceséry operational level and it was sent off to Eupen on the Belgian-Berman border. When Theky arrived there, some men (13) were still in their civilian clothes, but they were rapidly provided with American clothes.

The 17th Fusilier Battalion's first missions Placed under command of the American First Army (general Courtney Hodges), it was attached to V Corps‘ (Major-general Clarence Huebner) 3rd Tank Destroyer Group (Colonel Samuel Mays) from whom it got its first badge. lt would only acquire 6

MEMO 2015/2

its own badge after the liberation of Pilsen. This Tank destroyer group was tasked with V Corps rear area security operations, cleaning up enemy who were left behind in the wake of the front-line troops and guarding the Lines of Communication and Essentials installations. The arrival of an infantry battalion was a very welcome addition for that purpose. The 17th Fusilier Battalion was the only infantry battalion the rear area security detachment had at its disposal. Other units, mostly Field Artillery battalions, would come and go to aid them in that task. The Belgian battalion effectively participated with the 3rd Tank Destroyer Groupgoperations from 11 March 1945 onward, when it entered Germany. It was dispersed over different sectors to facilitate their missions. As the front-line divisions moved forward, so did the rear area but the first two weeks of ether static operations proceeded in a relatively calm manner, ideal for getting the ex-resistance fighters some additional operational experience for their new job. From the 25 March, the entire battalion was assembled and 5 days later, it had crossed the Rhine in its entirety, in the wake of the combat divisions of V Corps. From then on, the only easy day really was yesterday. The speed of the allied advance while they encircled the German Army Group B (general Walter Model) in the Ruhr pocket and the ensuing operations caused all sorts difficulties for the rear area security detachment of V Corps. On 7 April 1945 German tanks following the Eder downstream and trying to break through to the plateau of Fritzlar in a feeble counterattack moved across the sector ofthe 3rd Tank Destroyer Group. For twenty-four hours the communications are lost between the bulk of the Group and the units at the extreme point which included elements of the 1st and 5th company. The counterattack was completely beaten two days later. Used it to provide the British exchequer with a loan. The Belgian Congo provided the allies with much needed raw materials such as rubber, gold, copper, palm oil and cotton. The uranium for the first atom bombs also came courtesy of the Belgian colony.

Belgian resistance movements and the Secret Army During the German occupation, the vast majority of the population (just under 8 million) opted to stay out of trouble. Only about 5% chose a side, with less than 3% entering the resistance while 2% resolutely collaborated in one way or another with 7

MEMO 2015/2

the German occupiers. Finally, around 180.000 men and women became active members of the resistance. The missions of the resistance movements were quite diverse. From lifeline operations to get Jews or downed allied pilots to escape, to clandestine publications, intelligence work, sabotage of the German Lines of Communication and the fight against collaborators. In total, there were about 15 different resistance groups of a considerable size operating in Belgium. Because of their ideological differences, there was an almost insurmountable disunity between them. For example, it was impossible for the communist Independence Front to enter into an alliance with the right wing Secret Army. While France had an umbrella organisation that coordinated the different resistance movements, this was not the case in Belgium which resulted in less efficiency. Of all these resistance movements, the most important one was the Secret Army, an organisation that had a lot of military or ex-military personnel in its ranks. It was also the only Belgian resistance movement to be officially recognized not only by the Belgian government in exil in London, but also by the Allied military and it therefore had a military status. The Secret Army counted about 54.300 members and had a highly structured command structure. It is noteworthy to mention that the Secret Army was actually a successor of several right wing movments that had been seriously hit by the German Abwehr counterintelligence operations in 1942 and the beginning of 1943. The Secret Army was reorganised and it got a new leader, colonel Jules Bastin who was succeeded in 1944 by Lieutenant general Jules Pire. The high point of the resistance came after the allied landings in Normandy. All different groups concentrated on the disruption of the German Lines of Communication. The Secret Army alone was responsible for the destruction of 95 railway bridges, 12 ordinary bridges, 285 locomotives, 1365 train wagons, 15 locks and 17 tunnels between 8 June and the beginning of September 1944. During the same period, confrontations between resistance fighters and collaborators in the areas around Louvain and in Limburg almou amounted to a small scale civil war with assassinations of collaborators and subsequent retaliations. ln September 1944, in the only coordinated resistance action of the war, some 1000 resistance fighters, commanded by Secret Army member Urbain Reniers, succeeded in securing the vital port of Antwerp and prevented the Germans from destroying essential facilities such 8

MEMO 2015/2

as locks and bridges. The resistance also proved its worth during the rest of the liberation of Belgium from 3 to 12 September 1944 in preventing German destructions and guiding allied army units. They also took 20,000 Pow‘s. This success of the resistance in general and of the Secret Army in particular came at a heavy cost. In total,5950 members of the Secret Army lost their lives during the war, which amounts to more than 10% of its total numbers. Of those, 1,100 died in combat, 350 were executed and 4500 died in the concentration camps. On 15 October, the Secret Army was demobilised, but around 7,000 men remained for military assignments like guard duty.

Belgian SHAEF units As early as June 1943 the Belgian Government in exile in London studied the posibility of intensifying the Belgian military war effort during the liberation of the European continent. The plan „Pierlot“, named after the prime minister, anticipated, in case of a continuation of the war in Western Europe after an allied landing on the French coast, the raising of new Belgian units outside of the already existing ones. These would be raised as the liberation of the territory progressed, provided the manpower and resources allowed it. This plan included two phases. Firstly, as soon as possible, 18 battalions would be raised to continue the war on the continent. These would consist of 6 infantry and 6 fusiliers battalions, each organized into two brigades, and another 6 battalions of pioneers as support for military engineers. During the second phase, three infantry divisions were to be established in stages. These would provide Belgium with a military apparatus that could be used on the front line in case the war would last several more years. On 17 January 1944 the six infantry battalions of the first phase, were confirmed in an official agreement between the Belgian ministry of national defence and the British War Office. The Belgian Forces in the UK would provide the framework staff and after the reconquest of the territory, the existing brigade Piron would be disbanded in order to 1945, after the Japanese surrender, the Belgian Goverment wished the demobilize certain units but they remained available to the 9

MEMO 2015/2

Allied High Command until 23 June 1946. Once a LMU was no longer needed, it returned to Belgium and was usually disbanded a few weeks later. By the time that Germany surrendered, that army had provided the Allies with considerable military services by participating in the campaigns of France, Belgium, Holland, Germany and even Czechoslovakia. lt also had also secured communication Lines, repaired roads, constructed bridges and transported equipment and food. Nationally, this army was involved in policing and the reorganization of the territory. Internationally, its existence affirmed the principle of Belgian sovereignty. Each Fusilier battalion included 24 officers, 34 senior NCOs, 70 NCOs and 669 junior ranks, a total of about 800 men. These battalions were composed of a Staff, a Staff company (including an anti-aircraft platoon, a platoon of pioneers and administrative platoon) and five rifle companies. The equipment was exclusively of British origin, including the standard weapons like the Lee-Enfield rifle, and Bren and Sten machine guns. From the beginning of the training of these units, the influx of recruits was so high that in some places the recruiting officers and doctors had to accept them by appointment only. The first volunteers were called to arms in mid-October and began their instruction often in harsh conditions with insufficient food and lack of clothing and equipment. Recruits trained in civilian clothes because the British equipment had not yet arrived. Later, recruits often had only one battle-dress and worn and patched trousers. Shoes or leather for repairs was unavailable for several weeks. And all this during the bad season … Fortunately, the enthusiasm alleviated most of these difficulties. On 3 December, the first six battalions that were formed in October paraded in Brussels before the Prince Regent, and 10 days later, they were placed at the Allies disposal. In March 1945, 4 battalions were attached to the 21st British Army Group and 11 battalions Were transferred to the 12th US Army Group.

The 17th Fusilier Battalion This French speaking battalion was officially raised on 15 January 1945 in Charleroi, but was located and trained at the convent of the Brothers of Mary in Péruwelz, a 10

MEMO 2015/2

small Down in the Hainaut province, close to the French border. lt was entirely composed of officers, be provided for the internal security of Belgium and these would be divided into 18 battalions, 6 brigade headquarters and 6 support groups. On 17 November 1944, the SHAEF Mission to the Belgian Government passed a new request for Belgian troops amounting to 91,000 men. Fusilier battalions, engineer units, transport units and traffic control units were to be raised, together with several other small units. This meant an increase with 50 rifle and 4 pioneer battalions for the British and 24 rifle and 1 pioneer battalions for the Americans. On 1 December 1944 a sekond agreement between SHAEF and the Belgian government was signed. lt was agreed that those units, the so called "Liberated Manpower Units", or LMU‘s would be assigned to either the 21st Army Group or the 12th US Army Group. For the duration of thein mission, these units could be used, both in Belgium and abroad, according to the decisions made by the High Command. Due to most military barracks being occupied by Allied troops, the Belgian government was only able to raise 6 fusilier battalions, 1 engineer battalion and a limited number of smaller units every 2 months. The British Government would equip and instruct some of the new Belgian armed forces on the basis of the same arrangements that had already been used for the rebuilding of the Belgian Forces in Britain. In an appendix to the original treaty, the "War Office" agreed to train the 20 to 30,000 Belgians who would make up the first new Brigades, on British soil. On 17 November, after the campaigns of Normandy, Belgium and Holland, the Brigade "Piron" was held in reserve and not dissolved. She resumed her place at the front in April 1945 and participated in the second campaign of Holland. Meanwhile, between January and June 1945, five other infantry brigades were created in Belgium. Each consisted of about 4,300 men. After an organizational phase of two weeks, the Brigades were sent to Ireland for an instruction period of six months, in accordance with the Eden-Spaak agreement. When the war ended on 8 May 1945, thein training was incomplete. So they would take no part in any combat, but returned to Belgium, fully kitted out with brand new equipment. As a result of the difficulties encountered by the Government to accommodate the tens of thousands of men and to form the staff, not all 142 units 11

MEMO 2015/2

became operational. On 8 May 1945 the total number amounted to 71,000 men. Their mission was not limited to the guarding of the Lines of Communications. Fifteen units fought alongside the British, Americans and Canadians, sometimes even on the front line. On 15 May 1945, the Belgian Government accepted to let these units continue to be available to the British for twelve months and to the Americans for six months, but it refused to build up new units of the same type as requested by the SHAEF. On 28 August form the nucleus of the new units. The British authorities promised to equip the two infantry brigades at Belgium's expense. A first agreement between the Belgian Government and the Supreme Headquarters Allied Expeditionary Forces, represented in Belgium by the British Major-General George Erskine, was signed on 25 June 1944. It arranged the constitution of six rifle and six pioneer battalions, after the whole or partial liberation of Belgium.These battalions would be supervised by officers and NCOs who were to be recruited in reconquered territory. They would be primarily used for guard duty, patrolling the rear of front-line units, clearing towns and countryside, and Nazi hunting operations. The agreement between the Minister of Defence and the War Office of 17 January 1944 was never executed. Indeed, on 12 September 1944, the Allied High Comrnand predicted that the war would end before winter. Given the time necessary for their preparation, the creation of new combat units was now only of limited value. And so, on 26 September, the Belgian project was shelved. The agreement with SHAEF on the other hand remained a point of interest to the High Command. Indeed, the length of the Lines of Communication continued to be a problem. To solve it, Belgium had to rapidly establish rifle units and auxiliary Engineering units. The SHAEF mission in Belgium sparked the formation of the six fusilier battalions and six battalions of pioneers under the Agreement of 25 June. Six additional fusilier battalions would replace the six cancelled infantry battalions. The total number of these units would amount to 18,000 men. ln order to constitute these units, the Belgian Government appealed exclusively to volunteers, giving priority to former resistance members. These units were supervised by professional soldiers. Immediately after the liberation of Belgium, the Belgian goverment started with the recruitment of volunteers for raising those 6 battalions. 12

MEMO 2015/2

Numbers 1 to 3 being of Dutch speaking origins and 4 to 6 of French speaking origins. They received a shortened training, an by half December 1944 they were put under operational control of the Allied High Command. The 5th and 6th Fusillier Battalions were immediately used for front duty, and even participated in the Battle of the Bulge. After the failure of Operation Market Garden, it became apparent to the High Command that Germany would resist longer than expected and by November 1944 it was clear that the 18,000 Belgian troops would not be sufficient for internal security and for guarding the Lines of Communication in Belgium. Various talks resulted in an agreement between the British and Belgian foreign secretaries Anthony Eden and Paul-Henri Spaak on 9 November 1944. The British Government were to equip three new infantry divisions for the future occupation of Germany. The 1st Division shouldbe ready in no more than one year, the second in 18 and the third in 24 months time. ln addition, 20,000 men were to these battalions participated in more glorious actions than others, all participated in the final war effort with an ideal that was recognized by the Allies. O autorovi Dave Warnier, Senior Captain, Military Assistant History Department, Royal Military Academy (www.rma.ac.be)

Přednáška byla pronesena na odborné konferenci Svoboda, uspořádané k 70. výročí osvobození západních Čech od nacismu. Konferenci pořádala katedra historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, za podpory Magistrátu města Plzně a Velvyslanectví Belgického království dne 5. května 2015 v aule budovy ZČU v Plzni, Jungmannova 1. / The lecture was uttered during conference „Freedom“, organized with celebration of the 70th anniversary of the liberation of Western Bohemia from Nazism. The conference was organized by the Department of History, Faculty of Education, University of West Bohemia, with the support of City of Pilsen and the Embassy of Kingdom of Belgium on 5 May 2015, in auditorium room, Pilsen, Jungmannova str. No 1.

13

MEMO 2015/2

STUDIE/STUDIES Koncentrační tábor Flossebürg/ Concentration camp Flossebürg Barbora Kosturová Abstrakt Studie je stručným přehlédnutím historie koncentračního tábora Flossenburg, vybudovaného nacistickým německem v blízkosti hranic s protektorátem Čechy a Morava, jako zdroj pracovní síly pro kamenolom firmy Deutschen Erd und Steinwerken (DESt - Německé zemní a kamenické práce) vlastněné SS. Vězni zde internovaní byli zejména politickými vězni. Koncentračním táborem Flossenbürg prošlo na 100 000 vězňů – mužů, žen a dětí. Jednou z poboček tábora byl též koncentrační tábor v Holýšově. Abstract The study offers a brief history of concentration camp in Flossenburg, built by Nazi Germany near the border with the Protectorate of Bohemia and Moravia, as a source of manpower for the quarry companies Deutschen Erd und Steinwerken (DESt - German Earth and Stone Work) owned by the SS. The prisoners were mainly political prisoners. In Flossenburg concentration camp passed nearly 100 000 prisoners - men, women and children. One of the branches of the camp was also a concentration camp in Holysov. Klíčová slova: Internační tábory; Flossebürg; Holýšov Key Words: Detention camps; Flossenbürg; Holysov

14

MEMO 2015/2

1. Typy německých koncentračních táborů za druhé světové války 1.1 Internační tábory Hlavním účelem těchto táborů bylo shromáždit zajaté lidi na malé ploše, kvůli snazšímu hlídání vězňů, kteří zde byli umisťováni. Údajným důvodem pro internaci lidí v táborech bylo hlavně jejich odříznutí od povstalců či nepřátelských armád, aby jim bylo znemožněno těmto nepřátelům pomáhat a podporovat je. Tento druh táborů byl využíván hlavně na počátku historie koncentračních táborů (na Kubě a v Búrských válkách), kdy nebylo prvotním záměrem lidi systematicky vyvražďovat nebo je používat jako pracovní sílu. Výše uvedený druh táborů v průběhu dějin ale nevymizel. Internačních táborů se na našem území na počátku a během 2. světové války vyskytovalo hned několik, například v Praze, Lutíně, Svatobořicích atd.1 Další internační tábory byly na území našeho státu zákládány také po ukončení 2. světové války a byly určeny pro všechny, kteří měli být souzeni mimořádnými lidovými soudy za spáchání činů dle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. Mimo naše území se internační tábory vyskytovaly například na území USA, kam byli umisťování Japonci, často i ti, kteří se narodili na území USA. Japonští obyvatelé byli v době války, hlavně po událostech v prosinci 19412, podezřelí z napomáhání nepříteli. 1.2 Pracovní tábory Další typ táborů se vyvinul až po nástupu nacistů k moci. Přesněji řečeno roku 1933, kdy byl v Německu založen první koncentrační tábor – Dachau. Avšak největšího využití se pracovní tábory dočkaly až v letech 1937 – 1939, kdy se záměrně zvyšoval počet vězňů, kteří by byli využíváni k práci. Pro zvýšení počtu se začala vydávat nová nařízení. „Tak výnos o ochranné vazbě z 25. ledna 1938 zajistil nové vězně pro

1 Internační tábory [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-12-01]. 2 V době po pro mnohé Američany šokujícím útoku na Pearl Harbour 7. prosince 1941 zavládla na území USA vlna nejistoty a protijaponských nálad. V souvislosti s válečnými úspěchy Japonského císařství v Tichomoří rostl i strach Američanů z možného útoku Japonců na samotné území USA, tedy v první řadě na západní pobřeží. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-12-01].

15

MEMO 2015/2

koncentrační tábory, protože ochrannou vazbu rozšířil nejen na politické odpůrce v užším slova smyslu, ale i na všechny osoby, které svým jednáním „ohrožovaly“ bezpečnost lidu a státu. Také prodlužováním ochranné vazby a povinnost odpykat si ji v koncentračním táboře zvyšovala počet vězňů.“3 Pracovní tábory, na rozdíl od internačních, měly za úkol převýchovu asociálních4, nepohodlných a jinak nepřizpůsobivých vězňů. Jejich postupná převýchova a začleňování zpět do společnosti mělo být uskutečněno skrze práci v továrnách, lomech a dílnách. Avšak mezi těmito nepřizpůsobivými vězni bylo již od počátku velké množství politických vězňů, a proto je možné tyto tábory přirovnat například ke galejím, které byly v Evropě známé už od 18. století.5 Je nutné si uvědomit, že náprava prací nebyla to jediné, co nacistické Německo díky těmto táborům získalo. Pracovní tábory vznikaly hlavně při organizacích řízených SS, ale také při civilních továrnách. Díky tomu bylo možné z těchto táborů získávat velmi levnou pracovní sílu pro tyto organizace. Plán převýchovy byl tímto krokem plněn a SS mohla navíc zvyšovat své zisky. Jednou z takových organizací byla firma DESt, která byla důvodem pro vznik koncentračních táborů v blízkosti kamenolomů a cihelen.6 Díky přínosu velkého zisku, byl tento typ táboru nejrozšířenější. Po otevření východní fronty, se dokonce tyto tábory staly pilířem německé ekonomiky. Ačkoli vězně čekala v těchto zařízeních velmi tvrdá práce, životní podmínky se nijak nelišily od podmínek v internačních táborech. Vězni byli podvyživení, často sužováni chorobami, a také fyzicky a psychicky napadáni dozorci nebo svými spoluvězni, kteří byli pověřeni dohledem nad pracovními jednotkami nebo dohledem

3

BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 16. 4 Do táborů tak přibyli tuláci bez stálého bydliště, cikání, lidé bez pravidelného zaměstnání, příživníci, osoby, které byly podezřelé z příživnictví a které byly trestány pro rvačky, rušení veřejného pořádku apod. BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 17. 5 Fronta [online]. Dostupné z URL: [cit. 20013-13-01]. 6 29. dubna 1938 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 16.

16

MEMO 2015/2

v barácích.7 V kombinaci s namáhavou prací v podzemí, kamenolomech a továrnách se počet úmrtí zvětšoval každým dnem. Jediná naděje na záchranu života, kterou vězni měli, byla možnost propuštění. Na začátku války a fungování táborů bylo ještě možné doufat v propuštění, ovšem jen pokud vězeň neměl ve svých „papírech“ razítko Návrat nežádoucí. S postupem války a vývojem na frontách se i tato možnost stala pouhým snem a většina vězňů přestávala doufat, že by se ještě někdy podívali domů.8 1.3 Vyhlazovací tábory Vyhlazovací tábory byly budovány až jako poslední typ výše popisovaných zařízení během války. I přes to se vryly do podvědomí lidí nejvíce. Snad pro jejich temnou, krutou a bezmocnou atmosféru a pro brutalitu, kterou se zaměstnanci těchto táborů vyznačovali. Na rozdíl od předchozích dvou typů, z tohoto tábora bylo téměř nemožné se navrátit domů Ale i přesto se někteří vězni se svým osudem nechtěli smířit a hrstce takových se dokonce podařilo utéci. Některé pracovní nebo sběrné tábory byly přebudovány na vyhlazovací koncem roku 1940. To se například týkalo snad nejznámějšího koncentračního tábora Osvětim, který byl zbudován v témže roce, koncipovaný původně jako karanténní a průchodný tábor. Až v roce 1941 byl zvětšen do obrovských rozměrů a určen k vyhlazování a likvidaci židů. Byli zde ale také likvidováni lidé, kteří byli původně drženi v pracovních táborech a z různých důvodů se již k práci nehodili. Po roce 1942, kdy bylo ustanoveno tzv. konečné řešení židovské otázky, byly vybudovány pro potřebu vyhlazování nové koncentrační tábory.9 1.4 Ostatní druhy táborů

7 1. října 1933 nový velitel tábora Dachau Theodor Eicke k udržení „kázně a pořádku“ zavedl nové směrnice pro trestání vězňů. Podle nových směrnic se trestalo samovazbou o vodě a chlebu od 8 do 42 dnů, zavedly se tresty holí, později používané ve všech koncentračních táborech; směrnice přidávaly ke všem trestům 25 ran holí a uznávaly též trest smrti. Mírnějšími tresty byla těžká tělesná cvičení nebo špinavá a namáhavá práce, zastavení pošty, snížení potravinových přídělů aj. BUBENÍČKOVÁ, Růžena KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 13-14. 8 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 16. 9 BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 21.

17

MEMO 2015/2

Většina nařízení jasně definovala rozdíly mezi jednotlivými tábory a rozlišovala i vězně, kteří měli být rozděleni do příslušných druhů táborů. Jak ale válka postupovala, bylo čím dál obtížnější všechna nařízení dodržovat a stále větší množství druhů táborů se prolínalo. Kromě hlavních druhů táborů se dalo rozlišovat čím dále více dalších. Zvláštní tábory (Sonderlager) Tyto tábory byly určeny především pro vězně, kterým bylo ustanoveno tzv. zvláštní zacházení. Většinou se jednalo o vězně cizí i německé státní příslušnosti, kteří odmítli pracovat v průmyslových odvětvích Německa. Pracovně výchovné tábory (Arbeitserziehungslager) Tento druh táborů byl určen především pro vězně, kteří porušili pracovní smlouvu nebo podle stanovených hledisek nacistického Německa nepracovali dobře či byli propuštěni z vězení. Zajišťovací tábory (Sicherungslager) V zajišťovacích táborech čekali vězni na soud nebo transport do koncentračních táborů. Čekání zde mohlo trvat i několik měsíců. Vězeňské tábory (Gefängnislager) Vězeňské tábory sloužily k uvěznění lidí, kteří byli odsouzeni nacistickým lidovým nebo zvláštním soudem. Trestné tábory (Straflager und Strafgefangenenlager) Tento druh táboru podléhal justiční správě. Režimem se o moc nelišily od koncentračních táborů. Společné tábory (Gemeinschaftslager) Druh táboru sloužící hlavně pro cizí dělníky, kteří zde bydleli a odcházeli odtud každý den do okolí za prací. 18

MEMO 2015/2

Obytné tábory (Wohnlager) Velmi podobný společným táborům, hlavní rozdíl můžeme shledat hlavně v tom, že v těchto táborech nebyli dělníci nijak střeženi. Další funkce, přebývaní zde a docházení za prací, zůstaly zachovány. Dalšími velmi specifickými druhy táborů byly například tábory pro židy, pro cikány nebo zajatecké tábory. Zmatek v označování táborů byl tak veliký, že dokonce musel být v květnu roku 1940 vydán pokyn, který jasně definoval koncentrační tábor a všechny ostatní tábory, které používaly název koncentrační tábor, musely být s okamžitou platností přejmenovány. Koncentračními tábory byly označovány pouze ty tábory, které přímo podléhaly inspektorovi koncentračních táborů. Jednalo se tedy o tábory Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Flossenbürg, Mauthausen a Ravensbrück. Dále se jako koncentrační tábory označovaly ty tábory, které spadaly do pravomocí Reichssicherheitshauptamt a počítala se k nim i židovská ghetta, například Terezín. Poslední tábory, které mohly termín koncentrační užívat, byly ty, ve kterých docházelo k internování politických vězňů, vězňů v ochranné vazbě, židů, vyznavačů bible, zločinců, asociálních živlů, homosexuálů a jiných.10

Koncentrační tábory na našem území Koncentrační tábory na území okupovaného pohraničí a v protektorátu byly především pracovními komandy nebo pobočkami velkých koncentračních táborů. Nejvyšší počet poboček na našem území měl koncentrační tábor Flossenbürg. Největší ze všech poboček KT Flossenbürg byl tábor Richard v Litoměřicích. Nejznámější pobočkou byl poté bezesporu Terezín – Malá pevnost. Právě vězni z tohoto tábora byli pověřeni stavbou podzemních továren Richard I, II a III. Továrny Richard II a III však do konce války nebyly schopné plného provozu.

10

BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 93-95.

19

MEMO 2015/2

Na našem území se také nacházely ženské pobočné tábory. Z těchto typů poboček KT Flossenbürg byl nejznámější tábor v Holýšově11, který byl založen roku 1944 asi 1km od obce. Na místě koncentračního tábora se původně nacházelo několik hospodářských budov, které byly zabaveny Němci roku 1939. Nově vzniklý tábor byl původně určen především pro židovské ženy ve věku od 14 let. 12

1.2 Vývoj koncentračních táborů v Německu 1.2.1 Předválečný vývoj Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 bylo nutné vyřešit otázku likvidace politických odpůrců. Postupné přípravy a plány tohoto procesu urychlilo zapálení Říšského sněmu,13 které dalo záminku a příležitost otevřeně vystoupit s myšlenkou likvidace

11

Koncentrační tábor byl dokonale izolován od okolí. Všechna okna bez výjimky měla silné mříže, východy dvora i střechy byly opatřeny ostnatým drátem nabitým elektrickým proudem. Ve dne i v noci tábor hlídaly německé ozbrojené dozorkyně SS. Poměry, které tam zavedli esesáci a esesačky, byly podobné jako v jiných nacistických mučírnách. Týrání, hlad, vraždy a nesnesitelné poměry hubily desítky vězňů, kteří byli pochováni na místním hřbitově. V dějinách tábora se zde vystřídalo celkem 5 100 žen. Přestože se tábor nacházel na bývalém českém pohraničí, Češky zde nebyly. Převážnou většinu tvořily Francouzky (50%), Polky (25%), Ukrajinky (24%), Rumunky, Maďarky, Slovenky... Většina internovaných židovek byla nucena chodit na práci do muniční továrny Metllwerke Holleischen umístěné v lese Hořina. Některé z nich chodily někdy políčkovat, kopat a vykonávat ostatní mužské těžké práce. Za nedovolený odpočinek nebo jen za poklesnutí jejich výkonu byly drsně týrány. I když byl koncentrační tábor pouze pro ženy, bylo zde přechodně ubytováno 120 mužů, tedy židů. Po celých dvou měsících je transporty odvezly neznámo kam a jejich volné místo v táboře ihned zaplnilo dalších 300 židovských dívek a žen ve věku 11 – 30 let. Podle hlášení K. H. Franka ze dne 5. 3. 1945 pracovalo v muniční továrně na výrobu střeliva 694 vězenkyň. Táborem prošlo přes 5 000 vězňů. Dne 28. 4. 1945 koncentrační tábor v Holýšově násilím otevřela polská armáda a rozpustila ho. Během fungování koncentračního tábora zde zemřelo celkem 11 žen. Zmizeli sousedé [online] Dostupné z URL: http://www.zmizeli-sousede.cz/pracestudentu/pisemne/prace14.html#6b [cit.2013-12-06]. Viz též MORÁVKOVÁ, Naděžda – TAITL, Lukáš. Holýšovské válečné tábory očima pamětníků. Praha: viaCentrum, 2015. 120 s. ISBN 978-80-87646-10-6. 12 BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 96-99. 13 27. 2. 1933. V pozdních večerních hodinách vypukl požár v budově německého Říšského sněmu v Berlíně. Ačkoliv o skutečných iniciátorech žhářství se dodnes vedou spory, čerstvě jmenovaný pruský ministr vnitra, Hermann Göring, okamžitě označil požár za signál ke komunistickému puči a požadoval pravomoci k tvrdým opatřením na ochranu státu. Těch se mu dostalo již následujícího dne, 28. února, kdy říšský prezident Hindenburg podepsal „Výnos na ochranu lidu a státu“, který výrazně omezoval osobní

20

MEMO 2015/2

odpůrců a urychleně zneškodnit všechny nepřátele režimu. „Je to počátek komunistické revoluce! Nesmíme ztrácet ani chvíli. Nesmíme projevit soucit. Musíme zastřelit všechny důležitější komunisty, ať se nacházejí kdekoli. Dnešní noc musíme pověsit všechny komunistické poslance.“14 28. února 1933 bylo dokonce vydáno říšským prezidentem nařízení, které tyto zákroky legalizovalo.15 V březnu a dubnu téhož roku proběhla na území Německa rozsáhlá vlna zatýkání, která se týkala především příslušníků komunistické strany a sociálních demokratů, ale i všech ostatních, kteří se proti novému režimu stavěli do opozice. Díky předchozím událostem se věznice v Německu začaly rychle zaplňovat, a proto bylo nutné učinit další opatření. Z těchto důvodů Heinrich Himmler, v té době policejní prezident v Mnichově, dostal příkaz vytvořit první koncentrační tábor na německém území. Koncentrační tábor Dachau byl zřízen v budovách bývalé továrny na výrobu střelného prachu. Jeden tábor však nedokázal odlehčit vězeňskému systému, a tak bylo zapotřebí zbudovat další koncentrační tábory, ve kterých by mohli být odpůrci režimu shromažďováni. Do konce června 1933 tak mělo pruské ministerstvo vnitra k dispozici 6 oficiálních táborů – Quendnau, Sonnenburg, Hammerstein, Lichtenburg, Werden a Brauweiler u Kolína nad Rýnem.16 Původní tábory ještě nebyli nástrojem organizovaného nelidského systému, ale místem, kde brutalita a násilí vycházely spíše od jednotlivců, tedy příslušníků SA nebo SS. Nacisté si však velmi rychle uvědomili, že vězni v koncentračních táborech by šli lépe a hlavně produktivněji využít právě ve prospěch Říše. Ačkoli výnos

práva jednotlivců, svobodu projevu, tisku, shromažďování, listovní tajemství atd. Fronta [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-13-01]. 14 SHIRER, William L. Vznik a pád třetí říše. Praha: Naše vojsko, 2008, s. 64. 15 K podstatnému omezení politických práv a svobod však v Německu došlo již před jeho vydáním, a to na základě dvou nařízení říšského prezidenta. První neslo název na ochranu lidu a státu (Verordnungen zum Schutz von Volk und Staat) a bylo vydáno 28. února 1933. Druhé, z 21. března 1933, se nazývalo nařízení o zákeřných útocích proti vládě (Verordnung zur Abwehr heimtückischer Angriffe gegen die Regierung der nationalen Erhebung). Nařízení na ochranu lidua státu vyřazovalo ústavní články zaručující svobodu názoru, shromažďovací právo, listovní tajemství a jiná základní občanská práva a svobody. Živá paměť[online]. Dostupné z URL: http://www.zivapamet.cz/assets/files/Nacisticka_perzekuce.pdf [cit. 2013-06-06]. 16 BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 21.

21

MEMO 2015/2

pruského vládního prezidenta z října 1933 uznával pouze 6 koncentračních táborů a zbytek narychlo vzniklých táborů měl být rozpuštěn, byli nacisté proti tomuto kroku a v nadcházejícím roce se objevovaly první pokusy učinit z koncentračních táborů pevná a trvalá zařízení. Pro zvýšení počtu vězňů v koncentračních táborech se využívalo umělých postupů. Nejenže se zařazovali vězni asociální, komunisté, sociálně demokratičtí odpůrci, ale v průběhu dalších let to byli lidé vyhýbající se práci17 a odpůrci režimu z okupovaných zemí. V následném období se také zvětšovalo národnostní zastoupení v jednotlivých táborech. Zatímco v začátcích války byli vězněni hlavně němečtí občané, v dalších letech přibývali Češi, Poláci, Francouzi, Holanďané, Belgičané, Srbové, Chorvati a Rusové.18

17

Muži ve věku, kdy jsou podle úředního lékaře schopni pracovat, kteří bez udání důvodu odmítli dvě nabídnuté pracovní příležitosti nebo bezdůvodně opustili práci. BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969, s. 16. 18 Tamtéž s. 18.

22

2 Stručná historie koncentračního tábora Flossenbürg 2.1 Historie města Flossenbürg Město Flossenbürg leží nedaleko hranic s Českou republikou v Horní Falci v Bavorsku. Toto malé město obklopené lesy a kopci skrývá ve svém nitru místo, na které by raději místní zapomněli. Nenápadná vesnice ležící uprostřed lesů byla známá hlavně pro své žulové bohatství a zříceninu románského hradu. Tato zřícenina stojí na kopci, který byl postupně kvůli těžbě kamene skoro rozebrán, jako tichá připomínka let dávno minulých. První zmínka o Flossenbürgu pochází z roku 1125, kdy hrad a jeho okolí připadl hraběti Berengarovi I. Po vystřídání dalších dvou pánů se hrad stal v roce 1212 majetkem českých zemí, tedy za vlády krále Přemysla Otakara I. Až do 16. století byl hrad většinou v rukách českých panovníků, ačkoli ti ho velmi často dávali do zástavy. Posledním majitelem hradu z řad českých králů byl Jiří z Poděbrad, který hrad získal zpět do vlastnictví českého království, pro nedostatek financí se ho však musel během své vlády vzdát. Od 16. století byl hrad stal domovem lapků z přilehlého okolí. Jeho definitivní konec přinesli Sasové, kteří hrad dobyli a vypálili. Během 19. století byl hrad, nebo spíše jeho torzo, ohrožován těžbou kamene. Naštěstí práce byly ukončeny včas a zřícenina zůstala zachována.19 Ve 20. století obyvatelé nedalekého okolí objevili turistický potenciál tohoto místa a Flossenbürg se stal díky zřícenině hradu vyhledávanou turistickou oblastí. Později toto místo začalo stále více přitahovat pozornost nacionalisticky smýšlejících obyvatel Německa. Ti v této oblasti stále více spatřovali téměř na hranicích stojící obrannou baštu proti hrozícímu nebezpečí ze strany slovanských sousedů. A téměř nikdo si již nevzpomněl na to, že mezi jeho vlastníky patřili právě i čeští panovníci, kteří tento hrad vlastnili po dlouhé roky. Díky těmto návštěvníkům se zřícenina stala jedním z mnoha nástrojů propagandy SS, která měla ospravedlnit budoucí plány, které SS s tímto malebným městečkem měla. Zřícenina hradu však nebyla jedinou věcí, která přitahovala lidi k tomuto místu. Od konce 19. století zde díky značným zásobám žuly začala vznikat celá řada kamenolomů. Flossenbürg se postupně stal dělnickou obcí, kde kamenická práce byla hlavním zaměstnáním místních a formovala i další oblasti jejich životů. S nástupem nacistů k moci a s rozvojem jejich plánů na výstavbu a přestavbu Německa se Flossenbürg znovu dostal do hledáčku představitelů SS a hlavně těch, kteří stáli zároveň ve vedení firmy DESt. Vězeňskou prací SS rozšiřovala svou mocenskou sféru

19

Hrady [online]. Dostupné z URL: http://www.hrady.cz/?OID=11035 [cit. 2013-05-25].

MEMO 2015/2

a získávala dodatečné zdroje, aby mohla uskutečňovat své politické a rasistické plány teroru. Proto byly práce a proces ničení uvnitř systému do jisté míry spjaty. 2.2 Firma DESt Mezi nejpověstnější vězeňské podniky patřily právě výrobny cihlářsko-kamenických závodů DESt založené 29. dubna roku 1938 v Berlíně. Tato firma byla založena jako pobočka Amstgruppe W a byla řízena SS-WVHA,20 v jejímž čele stáli Obergruppenführer generálporučík Waffen SS Oswald Pohl21 a SS Gruppenführer generálporučík Waffen SS Georg Lörner.22 Firma DESt zřídila své podniky v blízkosti množství koncentračních táborů nebo koncentrační tábory byly stavěny právě v místech, která pro DESt slibovala zisky. Firma DESt vlastnila lomy a kamenické dílny, cihelny a v budoucnu také provozy, které spolupracovaly s firmami zaměřenými na zbrojní průmysl. Ve Flossenbůrgu, Mathausenu, Gross-Rosenu a Natzweileru zpracovávali vězni kámen těžený v přilehlých lomech. Cihelny a pískovny se pak nacházely v Sachsenhausenu, Berlstedtu u Buchenwaldu, Neuengamme, Osvětimi,

20

SS-Wirtschafts- und Verwaltungshauptamt – Hlavní úřad SS pro hospodářství a správu. Wikipedie[online] Dostupné z URL: en.wikipedia.org [cit.2013-05-25]. Osvald Ludvig Pohl, narozen 30. června 1892, byl nacistický úředník a člen SS. Během 1. světové války bojoval v námořnictvu, hlavně v oblasti Baltského moře. V roce 1925 se stal členem SA a v roce 1926 členem nacistické strany. V roce 1935 se stal šéfem správy a říšským pokladníkem pro SS. Poté založil Inspekci pro koncentrační tábory, ta měla organizovat a dohlížet na správu koncentračních táborů. Také založil Sdružení pro zachování a posílení německých kulturních památek, které mělo renovovat Wewelsburg, starý hrad, který se měl na Himmlerovu žádost stát kulturním a vědeckým velitelstvím SS. Během války se stal velitelem SS-WVHA a získal hodnost SS-Obergruppenführer. Po válce se Pohl skrýval, nakonec byl roku 1946 britskými jednotkami chycen a předán soudu. Za své zločiny byl odsouzen k smrti, rozsudek byl vykonán 8. června 1951. Wikipedie[online]. Dostupné z URL: http://en.wikipedia.org/wiki/Oswald_Pohl [cit.2013-05-25]. 22 Georg Lörner, narozen 18. února 1899, byl SS-Gruppenführer a generálporučík Waffen-SS. Byl také zástupcem Osvalda Pohla v SS-WVHA, velitelem Amtsgruppe B a zástupcem velitele Amtsgruppe W. Amtsgruppe B měla na starost dodávky jídla a oblečení do koncentračních táborů a dodávky jídla, uniforem a vybavení pro dozorce v koncentračních táborech. Amtsgruppe W měla na starost provoz a údržbu různých strojírenských provozů, manufaktur a firem poskytujících služby na území Německa a okupovaných zemí, stejně tak jako poskytování oblečení určené pro koncentrační tábory. Po válce byl souzen za válečné zločiny. Trest smrti byl zmírněn na doživotí, tento trest byl však také změněn na 15letý trest. Lörner byl propuštěn v roce 1954. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-0525]. 21

24

MEMO 2015/2

Hopehillu a Stutthofu, dokonce i v Treblince. Díky ohromným plánům na programy výstavby na území Říše stoupá prudce poptávka po kvalitní žule. Tento fakt vítali nejen majitelé lomů, ale hlavně představitelé nacionálních socialistů, kteří věděli, jak z těchto míst za malé náklady dostat co nejvíce. Firma DESt se také zabývala získáváním stavebního materiálu z bombardovaných měst na německém území. Ničením měst stále více rostla poptávka po stavebním materiálu a tak bylo potřeba zvýšit produkci kamene. V posledních válečných letech měla DESt čtrnáct závodů, lomy, cihelny a provozy, které sloužily táborům jako mlýny masového ničení. V květnu 1942 bylo nasazeno 9421 vězňů ve všech podnicích společnosti DESt, z toho 1700 ve Flossenbürgu a v září 1944 se jednalo o více než 23000 mužů ve všech podnicích dohromady.23 Spolupráce s firmami zabývajícími se zbrojním průmyslem vznikla ve druhé polovině války, kdy se rozběhly boje na více frontách najednou a Německo potřebovalo posílit své armády nejen střelivem ale i novými zbraněmi. DESt proto začala spolupracovat s firmami Messerschmitt a Stey-Daimler-Puch. Největší oblastí, kde DESt zaměřila svou pozornost právě na zbrojní průmysl, se stalo město Sankt Georgen an der Gusen. Právě sem DESt přesunula své velitelství a právě v tomto městečku zřídila jednu z nejbrutálnějších poboček koncentračního kempu Mauthausen známou jako Gusen II. Moderní a důmyslná podzemní továrna vyráběla produkty značky Messerschmitt a fungovala až do května roku 1945 pod krycím názvem B8 Bergkristall - Esche II.24 Výroba produktů především značky Messerschmitt se nevyhnula ani ostatním koncentračním táborům. Ve Flossenbürgu byly rovněž některé kamenické dílny přestavěny na tovární haly a vězni zde začali pracovat na komponentech potřebných pro stavbu letadel ME109 a ME262.

23

SOFSKY, W. Řád teroru: koncentrační tábor, ss. 186, 187. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: en.wikipedia.org/wiki/Saint-Georgen-an-der-Gusen [cit.2013-0525]. 24

25

MEMO 2015/2

2.3 Historie koncentračního tábora 2.3.1 Založení KT Flossenbürg Ve 30. letech 20. století vlastník flossenbürgského lomu a zároveň starosta Flossenbürgu, jako pravý příznivec nacismu přesvědčil Heinricha Himmlera, aby založil jeden z koncentračních táborů právě ve Flossenbürgu. Místní žulový lom, který se pyšní jednou z nejkvalitnějších žul v Německu, byl velkým lákadlem pro firmu DESt, která měla dodávat kámen pro plánovanou výstavbu a přestavbu Říše. Navíc místo pro výstavbu bylo ideální jak pro zvýšení zisků SS, tak i pro využití polohy místa pro ideologii a také zásobování novými vězni. Tento fakt pro výstavbu nového koncentračního tábora silně podpořil vládní prezident Horního Falcka Wilhelm von Holzschuher25. V březnu 1938 se povedlo definitivně přesvědčit šéfa správy SS Oswalda Pohla a inspektora koncentračních táborů Theodora Eickeho,26 aby dali stavbě koncentračního tábora ve Flossenbürgu zelenou. Koncentrační tábor Flossenbürg vznikl v květnu 1938 na louce za městem, jen přibližně 100 m od posledního domu ve Flossenbürgu a jeho prvním velitelem se stal SS Sturmbannführer Jacob Weiseborn.27 První vězni v koncentračním táboře byli Němci. Tito vězni byli většinou oběti velké zatýkací akce v letech 1937 a 1938 proti kriminálníkům a asociálům a byli do nově vznikajícího tábora přivezeni z Dachau. Do Flossenbürgu bylo dovezeno přibližně 100 nových vězňů z řad tzv.

25

Wilhelm von Holzschuher, narozen 2. září 1893, byl německý statkář a zemědělec. V letech 1934 – 1939 byl vládním prezidentem Dolního Bavorska a Horního Falcka. V březnu 1938 se sešel s Hubertem Karlem, Theodorem Eickem a Osvaldem Pohlem, aby připravili vznik nového koncentračního tábora ve Flossenbürgu, jehož žulový lom mohla využít firma DESt pro zisk levnějšího stavebního kamene. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: http://de.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_von_Holzschuher [cit.2013-0602]. 26 Theodor Eicke, narozen 17. října, se zúčastnil bojů v první světové válce jako dobrovolník císařské německé armády. Později se přidal k nacistům. V roce 1934 se zúčastnil tzv. Noci dlouhých nožů. Později velel jednotkám SS-Totenkopfbände, které byly strážní službou koncentračních táborů, později přeměněné na divizi Wafen-SS. V roce 1942 získal Eicke hodnost SS-Obergruppenführer a generál Waffen-SS. Vele jednotkám Waffen-SS až do své smrti v roce 1943, kdy byl jeho letoun zasažen sovětskou palbou a zřítil se. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Theodor_Eicke [cit.2013-06-02] 27 Holokaust projekt [online] Dostupný z URL: http://www.holocaustresearchproject.org/othercamps/flossenburg.html [cit.2013-06-02].

26

MEMO 2015/2

profesionálních kriminálníků, kteří byli označeni zeleným trojúhelníkem. Tito vězni začali budovat celou infrastrukturu tábora a baráky pro vězně. Začali také připravovat kamenolomy pro těžbu a následné opracování kamenů. Do konce roku byla kapacita tábora 1500 vězňů, která byla ihned naplněna a během let několikrát překročena. Celý tábor se stavěl na hornatém podkladě za pomoci těch nejjednodušších nástrojů. Vězni museli celou oblast zplanýrovat, postavit terasy a poté teprve mohli začít s výstavbou baráků a dalších budov. Ke konci roku 1938 bylo postaveno přes 20 dřevěných baráků pro vězně. Důstojníci SS nebydleli v lágru, ale osídlili blízký kopec, na kterém bylo vybudováno SS sídliště s prostornými rodinnými domy. Domky s kamennou podezdívkou pak byly rozmístěny podle táborové hierarchie, nejvýše na kopci tedy stál dům ředitele tábora. Řadoví vojáci obývali baráky, které vznikly na tomtéž kopci jako baráky pro vězně. Obě skupiny lidí dělil pouze plot, který byl zprvu jednoduchý drátěný, až později vysoký z ostnatého drátu a s elektrickým proudem. Táborová výstavba probíhala zcela neskrytě před okolním světem, a tak není divu, že se zpráva o novém lágru rychle rozšířila do okolí. O stavební zakázky se ucházeli firmy z celé říše, ale i zemědělci z okolí nezůstávali pozadu a zasílali žádosti o zapůjčení vězňů. I v průběhu války se flossenbürgský tábor netajil před okolím. Lidé kolem tábora projížděli, když cestovali do dalších měst po jediné cestě z města do Tirschenreutu. Někteří stále využívali služeb vězňů ve svých podnicích či v zemědělství, jiní s nimi přicházeli do každodenního kontaktu v kamenolomu či na nádraží. Dokonce i návštěvníci Flossenbürgu, kteří sem jezdili za turistikou či navštívit své příbuzné dobře věděli o existenci tábora a nebáli se o něm mluvit a psát v dopisech svým blízkým. Během dvouleté výstavby vězni vybudovali celou infrastrukturu tábora. Bylo postaveno na 20 baráků pro vězně, SS sídliště a uvnitř tábora ještě dvě velké podlouhlé dvoupatrové budovy. V prostoru mezi nimi se pak nacházel Apelplatz, místo, kde vězni každé ráno a každý večer měli nástup na spočítání a přidělení jídla. A kde také byly zpočátku veřejně prováděny fyzické tresty za prohřešky a popravy oběšením. V jedné z budov napravo od táborové brány se nacházela kotelna, prádelna, sprchy, místnosti na dezinfekci vězňů a také místnost pro holiče. Ve druhé budově 27

MEMO 2015/2

nalevo od táborové brány pak SS umístili táborovou kuchyni se skladem jídla výhradně pro vězně. 2.3.2 KT Flossenbürg od roku 1940 Fáze výstavby byla kolem roku 1940 dokončena, většina budov stála a lom byl v provozu. V táboře žilo kolem 2600 vězňů a počet nově příchozích, stejně tak jako počet úmrtí plynule stoupá. Po výstavbě celého tábora nastala nutnost zvýšit úroveň zajištění ochrany tábora kvůli přívalu nových vězňů, hlavně lidí z nově obsazovaných zemí v Evropě, tak i zvětšit kapacitu, která byla stále jen pro 1500 lidí, a která absolutně nedostačovala množství vězněných mužů. Poprvé za dva roky přišla myšlenka rozšířit tábor. Rozšíření se týkalo zejména výstavby budovy ředitelství, tzv. komandantury, a zárověň zvýšení počtu baráků pro vězně a posunutí elektrického oplocení a strážních věží. Nejprve byla zahájena výstavba komandatury, administrativní budovy celého tábora, která byla vzdálena několik desítek metrů od táborové brány a měla sloužit především veliteli tábora, jeho pobočníkům, písařům a jejich archivům, byla zde ale také vyslýchací místnost. Plánový průchod pod komandaturou, který se měl stát novým vstupem do koncentračního tábora, dokonale splňoval myšlenku o „nadčlověku“. Vězni by museli procházet pod nohama německých důstojníků, kteří pracovali v budově na administrativních záležitostech tábora, a bylo by tak hned zřejmé, kdo má v rasové hierarchii navrch. Komandantura byla postavena ze žuly z místního lomu, vězni nesměli k transportu používat žádné pomůcky, každý nosil kamení na vlastních ramenou. Žula, kámen, který má přetrvat 1000let, možná i proto je komandatura dnes jednou z mála dochovaných budov bývalého koncentračního tábora, která stojí uprostřed rodinných domů, jako tichá připomínka hrůz a utrpení, ke kterým docházelo v tomto místě každý den. K plánovanému navýšení kapacity naštěstí nedošlo a tábor nikdy nebyl rozšířen do takové velikosti, jakou původně velící důstojníci zamýšleli. Táborová brána zůstala na svém místě i se všemi náležitostmi jako byly třeba dva nápisy umístěné na jejích sloupech. První nápis, známý dnes mezi širokou veřejností, zněl „Arbeit macht Frei“ - práce osvobozuje. Nápis, který vlil do žil nově příchozích 28

MEMO 2015/2

vězňů, kteří žádný jiný tábor nezažili, naději na svobodu. Bohužel to byla jen další z mnoha lží. Druhým takovým nápisem byl „Ochranný tábor“. Tímto nápisem se snažila SS přesvědčit místní lidi, že tábor stojí pro jejich vlastní bezpečí a vězni jsou posbíraní zločinci ze všech koutů světa. Další nápisy, které měly ve vězních živit naději na propuštění a návrat domů a udržet je v poslušnosti, byla tzv. táborová hesla. „Existuje jediná cesta ke svobodě a jejími milníky jsou: poslušnost, poctivost, řád, čistota, střízlivost, pravdivost, obětavost a láska k vlasti – tak zněla hesla vyrytá do kamenů lemujících schody flossenbürgského tábora. Všichni nově příchozí se je musejí na nátlak SS-manů naučit nazpaměť. Její cynismus je nabíledni. Stejně tak jako heslo „Práce osvobozuje“ slibuje vězňům svobodu, budou-li poslušní, pilní a budou-li se řádně chovat.“28 Realita v táboře byla ale zcela jiná. Propuštěna byla jen hrstka vězňů z celkového počtu přibližně 100 000 vězňů, kteří byli zapsáni v koncentračním táboře Flossenbürg nebo v jeho pobočkách, a jen na počátcích válečných let. „Propuštění má nejrůznější důvody. Koncentrační tábor tak kupříkladu mohou opustit Svědci Jehovovi, pokud se zřeknou své víry. Homosexuálové se za příslib svobody musejí dát kastrovat. Některé vězně propustí v rámci amnestie. Příslušníci SS ovšem o „propouštění“ mluví i v případech, kdy internované pošlou do jiných vězeňských zařízení nebo k armádě. Každý propuštěný se pod hrozbou nejtěžších trestů musí zavázat k naprosté mlčenlivosti.“29 Kromě naplánované komandatury docházelo k výstavbě nových strážních věží a úpravě oplocení. Staré věže, připomínající spíše myslivecké posedy, nebyly na hlídání velkého množství vězňů zcela vhodné. Proto se SS rozhodla z místní žuly vystavět strážní věže podél plotu. Plot musel být také nahrazen, na začátku fungování tábora postačil obyčejný plot s ostnatým drátem. Kvůli zvyšujícímu se počtu vězňů, ale stoupala možnost, že by některý utekl a tak bylo nutné postavit betonové sloupy a vybavit je elektrickým oplocením kolem většiny tábora, hlavně v úseku, kde se

28

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 31. 29 Tamtéž, s. 27.

29

MEMO 2015/2

zdržovali vězni. Elektrický plot nebyl nikdy natažen v zadní části tábora, kde bylo v údolí nově vystavěno krematorium a přístup tam měla pouze hrstka vězňů. Požadavek vystavět krematorium byl vznesen v roce 1940, kdy přibývalo transportů, nemocí a úrazů v kamenolomu, a tím pádem rostl i počet mrtvých těl, která bylo nutno co nejdříve zlikvidovat. Okolní krematoria příliv těl z koncentračního tábora již nezvládala a skladovat mrtvé po delší čas přinášelo jen další epidemie nemocí do tábora už tak plného vysílení a každodenně přítomnou smrtí. Místo pro krematorium bylo vybráno právě v údolí na hranici tábora. Velitelé tábora si mysleli, že tím skryjí před zraky vězňů a lidí jeho výstavbu i zápach, který se linul při pálení lidských těl. Opak byl ale pravdou, všichni vězni moc dobře věděli, jaká stavba stojí v údolí za táborem a zápach, který sem přinášel vítr, byl nezaměnitelný a postupně se stal součástí každodenního života v táboře. Krematorium se dočkalo stavebních úprav i během dalších válečných let. Jednalo se především o úpravy, které urychlily přepravu těl do údolí a také zvýšily bezpečnost tohoto místa, jelikož kolem krematoria z důvodu malé přístupnosti byl jen obyčejný plot s ostnatým drátem a žádné strážní věže. Po roce 1941 probíhaly ve flossenbürgském koncentračním táboře další změny. Jednalo se o způsob a počet popravovaných vězňů. Vězni zde umírali od počátku fungování tábora na hlad, zimu, jako oběti vražd nebo za pokusy o útěk. Samozřejmě denně umírali vězni v kamenolomu a také ve velkém vězni umírali při epidemiích různých nakažlivých nemocí, jako byla úplavice či tyfus. Od února 1941 se ale začalo s cíleným vražděním určitých skupinek vězňů. Veškeré popravy se měly udát potají, bez povšimnutí, a proto se popraviště zřídilo vedle krematoria v údolí, kam mělo přístup jen omezené množství vězňů. „Masové vraždy se SS snaží vykonávat potají. Přesto neprojdou bez povšimnutí. Vězni vídají popravčí čety SS v táboře. Někteří spoluvězni zmizí beze stop. Nosiči mrtvol a obsluha krematoria musejí odstraňovat tělesné pozůstatky zavražděných. Vězeňští písaři škrtají jména v seznamech.“30

30

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 43.

30

MEMO 2015/2

Cílené popravy byly zaměřeny hlavně na vězně z Polska31 a válečné zajatce ze SSSR,32 kteří byli přiváženi do Flossenbürgu rovnou s fronty nebo byli zařazeni do pracovních komand na mnoha místech v Bavorsku a Horní Falci. Mezi tyto vězně patřili i agenti cizích států, kteří byli polapeni na německém území a drženi ve vězení v koncentračním táboře. Mezi nejznámější vězně patří např. Wilhelm Canaris33 a Dietrich Boenhoffer. Další ohroženou skupinou se stali nemocní, staří anebo handicapovaní vězni. S vězni fyzicky slabými, nemocnými apod. se od počátku fungování tábora zacházelo jako s nepotřebnými věcmi. Nechávali se svému osudu bez péče a pomoci. Jiní měli to „štěstí“, že byli vybráni k masové likvidaci a jejich trápení tak bylo ukončeno rychleji.34 Jednou takovou cílenou vyvražďovací akcí byla celoplošně vyhlášená akce s názvem 14f13. Tato akce byla vyhlášena na začátku roku 1941, podle ujednání mezi Himmlerem a Bouhlerem, vedoucím programu eutanazie, pod názvem „akce T4“. Pojmenování akce bylo odvozeno z berlínské adresy centrály programu. Na jaře 1941

31 23. ledna 1941 dorazil do flossenbürgského tábora transport takřka šesti stovek polských vězňů z koncentračního tábora Osvětim. 6. února začali příslušníci SS část této skupiny cíleně vyhlazovat. Od února 1941 vyvraždí příslušníci SS během půl roku více než 200 polských mladíků a mužů. ...Počínaje vraždami těchto polských zajatců se koncentrační tábor stává místem, kde se plánovitě likvidují určité skupiny osob. KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 44. 32 Od září do prosince 1941 prověřuje řezenské gestapo v Dolním Bavorsku a Horní Falci pracovní komanda wehrmachtu. Jen za tuto dobu tu pod označením „nepotřebné živly“ vybere 330 sovětských válečných zajatců. Ty pak v koncentračním táboře Flossenbürg postřílí. Celkem padne za oběť těmto popravám více než 1000 sovětských válečných zajatců. KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 45. 33 Wilhelm Franz Canaris (1. leden 1887 – 9. duben 1945) byl německý námořní důstojník a pozdější admirál, který byl od 1. ledna 1935 do 11. února 1944 vedoucím Abwehru, vojenské zpravodajské služby OKW. Zároveň byl členem německého protinacistického odboje a podílel se na atentátu na Hitlera z července roku 1944. Jako vedoucí Abwehru protežoval některé konzervativní účastníky odboje, kterými byli například Hans Oster, Dietrich a Klaus Bonhoeffer a Hans von Dohnanyi. 9. dubna 1945 byl po rozsudku stanného soudu SS popraven v koncentračním táboře Flossenbürg. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Canaris [cit.2013-06-09]. 34 „Pětapadesátiletý Eugen Plappert, mnohonásobně vyznamenaný cyklista, patřil od roku 1938 k vězňům koncentračního tábora Flossenbürg. Pro stáří a nervovou chorobu ho příslušníci SS společně s více než stovkou dalších zajatců odvezou do léčebného a zaopatřovacího ústavu v anhaltském Bernburgu. Všem takto vyselektovaným vězňům namluví, že je čeká ozdravný pobyt na statku. 12. května 1942 Eugena Plapperta v Bernburgu zavraždí plynem. KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 45.

31

MEMO 2015/2

se pak začali vyčleňovat slabí a nežádoucí vězni v koncentračních táborech a byli předáváni ke zplynování. V administrativě se však již uváděl název akce „zvláštní zacházení 14f13.“ Pod tímto označením byla vedena u Inspekce koncentračních táborů. Akce se původně měla dotýkat jen vězňů asociálních, tedy „životů nehodných života“. Ke konci eutanazie však hrozilo, že personál provádějící celou akci ztratí práci, a tak bylo rozhodnuto o rozšíření celé akce. Byla vypracována nová hodnotící kritéria a SS rozhodla, že se eutanazie bude týkat obecně všech vězňů neschopných práce a rasově nebo politicky nežádoucích. Počet obětí v táborech se několikanásobně zvýšil. Od roku 1942, kdy Německo potřebovalo zvýšit pracovní nasazení, se ale akce výrazně omezila, i přesto však pokračovala dál. Vybírání vězňů na smrt nemělo s lékařskou činností nic společného, často se ani nezaznamenávala žádná lékařská data, stačilo jen zaznamenat předchozí tresty, politický postoj či prostě jen rasovou příslušnost. Vězni byli cíleně klamáni ještě dříve, než dorazila komise, která vězně vybírala. Vězni byli dokonce vyzváni, aby se dobrovolně přihlásili ti, kteří chtějí být zařazeni do tábora „na zotavenou“. Co se potom s těmito vězni stalo, se ukázalo až tehdy, když se transporty vrátily s jejich osobními věcmi zpět a ty se pak zařadily do skladu. Transporty z Flossenbürgu mířily na zámek Hartheim, který zůstal jediný v provozu i po roce 1943. Na oficiální úmrtní listy se pak zaznamenala přirozená příčina smrti a doba úmrtí se lišila alespoň o týden, aby nevznikala zbytečná podezření. Selekce probíhali v táborech i nadále. Vyčleňování vězňů se uskutečňovalo hlavně při nástupech – apelech, v ubikacích nebo lékařských barácích. Účel byl velmi jednoduchý, aby nově příchozí vězni měli místo, musela se SS zbavit vězňů vysílených, nemocných a zraněných. Vězni už byli většinou zavražděni přímo v táboře. Nejčastějšími způsoby usmrcení bylo zastřelení, zplynování, otrávení injekcí do srdce anebo smrt hladem. „Selekce na revírech patřily časem k normálnímu služebnímu provozu. Ve Flossenbürgu vybral na podzim 1944, když byl stav nemocných zvlášť vysoký, vedoucí lékař SS nemocné podle vlastní úvahy a usmrtil je fenolem35“. Někdy se volil ale transport do některého z táborů smrti. 36

35 36

SOFSKY, W. Řád teroru: koncentrační tábor. Argo: 2006, s. 257. Tamtéž, s. 251-257.

32

MEMO 2015/2

S rostoucím počtem vězňů bylo nutné tábor rozšířit nebo vytvořit pobočky na okupovaných územích. Z KT Flossenbürg se tedy roku 1942 stal hlavní koncentrační tábor (centrála) pro velmi široký systém nově vznikajících lágrů – poboček. Během války tak Flossenbürg spravoval přibližně 90 poboček, z nichž 25 bylo určeno pro ženy. Pracovní podmínky a šance na přežití se v mnoha pobočkách velmi lišila. Velké množství těchto poboček vznikalo také na území okupovaného pohraničí a protektorátu. Zastoupení českých vězňů v těchto pobočkách bylo téměř mizivé a to hlavně z těch důvodů, že přetrvávalo nebezpečí možnosti vzniku vzpoury, která by případně mohla být podpořena ze strany českých partyzánů. Velitelství ve Flossenbürgu se staralo především o poskytování vězňů na práci a výpomoc a samozřejmě také o inkasování peněz. „Většina pobočných táborů vzniká za účasti civilních úřadů a podniků. Místní obyvatelstvo je mnohdy poprvé konfrontováno s vězni koncentračního tábora. Těm často pomáhají váleční zajatci či nuceně nasazení. Tu a tam poskytnou vězňům potraviny i Němci, kteří také občas tajně pomohou doručit jejich dopisy příbuzným. Každodennímu životu vládně tvrdá práce a špatné zaopatření.“37 2.3.3 KT Flossenbürg od roku 1943 do roku 1945 Koncentrační tábor ve Flossenbürgu se stal velmi rychle významným hospodářským prvkem nejen ve Flossenbürgu a blízkém okolí, ale i v celém regionu. Od roku 1940 mohli posílat lidé a firmy žádosti na velitelství koncentračního tábora k přidělení vězňů, kteří pak vykonávali různé zemědělské nebo řemeslné práce. Od roku 1942 však mohli o vězně na práci žádat pouze velmi důležití dodavatelé, hlavně ze zbrojního průmyslu. Zvrat ve válce totiž znamenal její delší trvání, než se původně předpokládalo a Německo potřebovalo zvyšovat především zbrojní výrobu. Řada firem proto přesouvá svou výrobu blíže nebo přímo do koncentračních táborů. Od roku 1943 je zahájena zbrojní výroba i ve Flossenbürgu. V prostorách, původně určených pro opracovávání kamene v lomu, se vězni museli začít věnovat výrobě

37

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 57.

33

MEMO 2015/2

stíhacích letounů značky Messerschmitt. Práce v lomu se téměř zastavila a na výrobě letadel se podílelo zhruba 5000 flossenbürgských vězňů. Změna náplně práce byla nejvíce vítaná samotnými vězni, kteří už nemuseli dělat vyčerpávající práci v místním kamenolomu. Životní podmínky se nepatrně zlepšovaly, ubývalo smrtelných úrazů, vězni už nebyli vystaveni místnímu nevlídnému počasí. Tuto práci ale nemohl vykonávat každý. Ti, kteří chtěli být přesunuti do výroby, museli splňovat požadavek na technické znalosti žádaných SS. Většina vězňů se proto rozhodla své znalosti pouze předstírat, aby se dostali do popředí výběru. Tyto praktiky byly v táborech naprosto normální a dá se říci, že byly na denním pořádku. Další výhodou, kterou vězni mohli z nové práce čerpat, byla snadná dostupnost materiálu na výrobu různých předmětů, hlavně těch pro denní potřebu. Začaly tak vznikat výtvory v táboře zcela neobvyklé – zdobené krabičky na cigarety, hliníkové misky a lžíce. V době, kdy vězňů v táboře byl nadbytek, měly předměty denní potřeby téměř cenu zlata. Vězni pracující ve výrobě začali tedy výrobky směňovat hlavně za jídlo nebo další věci, které mohly být užitečné. Brzy se ale také začínaly projevovat nevýhody nové práce, vězni museli začít pracovat dvacet čtyři hodin denně, aby se stihly termíny dodání, které firma Messerschmitt určila. Vězni si postupně začínali uvědomovat, že práce ve výrobě není tak výhodná, jak si mysleli. Veškeré chyby, ať už úmyslné nebo neúmyslné, se trestaly jako sabotáž nebo pokus o ni. A navíc výsledky jejich usilovné práce jen pomáhali jejich nepříteli v boji a válka se tak stále prodlužovala. S postupující válkou byla SS nucena v roce 1944 část táborů vyklidit a vězně transportovat jinam. Koncem roku 1943 bylo v táboře kolem 3 300 vězňů (v táboře stále určeném pro zhruba 1 500 lidí). V roce 1944 se počet vězněných zvýšil na 8 000 lidí a na konci války v roce 1945 narostl počet vězňů na neuvěřitelných 15 445 lidí, kteří byli natěsnáni v prostorách nikdy nerozšířeného tábora.38

38

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 53.

34

MEMO 2015/2

Díky těmto okolnostem se životní úroveň v celém táboře velmi rychle zhoršovala. Byla nouze o cokoli, o místo na spaní, o misky na jídlo, o příbory, dokonce i o vězeňský pruhovaný stejnokroj. „No a po tom následovalo fasování šatstva. Tak jsme zas v zástupě chodili a fasovali jsme šatstvo, ale to už nebylo vězeňský, oni už neměli dostatek těch pruhovanejch ša-, obleků, tak nám dávali napřed u každýho teho koše, kalhoty. Pak kabát a tak…“39 „A nejhorší bylo, že neměli dost ešusů, a proto jsme první ráno dostali čaj do jednoho ešusu čtyři. Tak jsme si čtyři stoupli okolo a každý se z něho bez lžíce napil. Oběd jsme dostali až večer. I ten jsme snědli z jednoho ešusu…“40 Další problém spočíval v umisťování vězňů z nově příchozích transportů. Možností nebylo mnoho, ale stále však byly v táboře prostory, kde mohli vězni alespoň nějaký čas pobývat. Záložními ubytovacími prostory se tak staly například sprchy nebo karanténní bloky. Práce neschopní vězni se posílali rovnou do baráků pro umírající označené číslem 22 a 23. V otřesných podmínkách životních i hygienických se rychle rozšiřovaly nemoci, ubývalo jídlo a stále náročnější práce přinášela vysílení. Od konce roku 1944 proto přibývalo mrtvých, jejichž množství bylo největší za celou historii KT Flossenbürg. K nárůstu počtu mrtvých přispívaly také transporty, které často přivážely polomrtvé nebo mrtvé vězně, kteří se však museli uvést ve statistikách tábora. „Tehdy dorazily celkem tři až čtyři tisíce vězňů z Gross-Rosenu. U těch, kteří nám přišli živí, jsme zaznamenávali jména. Mrtvoly pochopitelně už mluvit nemohly, ale museli jsme zaregistrovat i tyto vězně a i mrtví dostali svá čísla.“41

39 Jan Přidal, od ledna 1945 vězeň KT Flossenbürg. Výpověď v projektu INTERREG IIIA – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 40 Jan Přidal. KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 29. 41 Miloš Kučera, český vězeň-písař, výpověď během flossenbürgského procesu v Dachau 10.července 1946 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 54.

35

MEMO 2015/2

V posledním roce tak koncentrační tábor Flossenbürg představoval pevnou součást obce. Téměř každý den sem přijížděly nové transporty s vězni z jiných táborů, a tak místním obyvatelům ani cizím příchozím nemohla být existence tábora skryta. Dokonce ještě na počátku roku 1945 se znovu plánovala přestavba tábora, měly být postaveny nové budovy a celý tábor se měl rozšířit. 2.3.4 Pochody smrti a osvobození „Na přelomu let 1944 a 1945 se již nacistické vojenské síly hroutily a nacistická vojska byla na všech frontách nucena ustupovat. I přes zjevnost nadcházející porážky nacistického Německa stále umíraly desetitisíce vězňů koncentračních táborů. Zrůdná mašinérie "konečného řešení" běžela až do poslední chvíle i přesto, že rozsáhlá říše nacistických koncentračních táborů se již hroutila. Nacisté zároveň ale usilovali o zahlazení stop po svých zločinech. Již v roce 1943 byly likvidovány doklady o hromadném vraždění v rámci Akce Reinhard v Treblince, Sobiboru, Belzecu a Majdanku. Na podzim 1944 byly na Himmlerův rozkaz ničeny stopy po vraždění v Osvětimi a tamější plynové komory byly vyhozeny do vzduchu.“42 Jedna z dalších smutných kapitol v historii se týkala pochodů smrti. Na samotném závěru války, kdy bylo jasné, že postup spojeneckých vojsk je nezvratitelný, bylo nutné uzavřít tábory dříve, než dorazí spojenci a objeví to, co se Němci snažili tak pečlivě skrýt. Z těchto důvodů byli vězni transportováni do táborů, které ještě byly funkční a mohli tak urychlit likvidaci „živých důkazů“. Ve Flossenbürgu nezvyklý pohyb spojenců způsobil velký zmatek, jednotky se blížily k obci, a tak bylo načase, aby se velitelé zachránili. Do nákladních aut bylo naloženo vše, co stihli vzít ze svých domů na kopci u tábora. V táboře vězni museli strhat svá čísla z oděvů, kartotéky a veškeré důkazy o fyzickém týrání a trestech byly likvidovány. Vězňům se zeleným trojúhelníkem byla propůjčena pravomoc dozorců a dokonce byli oblečeni do německých uniforem. Takto zabezpečení vězni byli předáni do rukou starostovi obce. Celá situace se však vrátila do původních kolejí jen za pár

42 Holocaust [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-06-15].

36

MEMO 2015/2

dní po té. Spojenecké jednotky totiž změnily směr pochodu, a tak nevědomky poskytly dostatek času na vyklizení tábora. Vězni, kteří nebyli transportováni, museli vyrazit na tzv. pochod smrti, který ve většině případů končil v některém z velkých táborů, který měl k dispozici plynové komory a dostatek spalovacích pecí. Některé pochody však neměly žádný cíl, jejich trasa často byla zmatená a někdy se i vracela zpět nebo se točila dokola. U většiny táborů vyrazilo několik pochodů smrti za účelem likvidace zbylých vězňů. Uvnitř tábora byli většinou ponechaní těžce nemocní a jen v takovém počtu, jakému odpovídala kapacita tábora. Nejinak tomu bylo i v případě koncentračního tábora Flossenbürg. S vyklízením tábora se začínalo již na počátku dubna 1945. První vyrazil transport se „zvláštními vězni“43 do koncentračního tábora Dachau. Další odchod čekal na židovské vězně. 16. dubna odešli všichni jižním směrem. Během několika dalších dnů se žádné další pochody nekonali, jen málokdo tušil, že v těchto dnech byly sepisovány seznamy lidí pro Červený kříž a připravovalo se velké vyklizení celého tábora. „Vězněné rozdělí do pochodových skupin čítajících vždy několik tisíc osob. Kdo se pokusí o útěk nebo už nedokáže jít dál, má být okamžitě zastřelen.“44 V průběhu pochodů smrti tak zemřelo další ohromné množství vězňů, kteří padli vyčerpáním nebo vysílením z nemoci. Pravidlo pochodů bylo jasné, kdo se dostal do posledních řad, měl smrt téměř zajištěnou. Vojáci dodržovali toto pravidlo zcela neoblomně a někteří je dokonce plnili s velkým potěšením. Zemřelí nebo usmrcení vězni byli potom ve velkém spěchu pohřbeni podél cest v mělkých hrobech.

43

Jednalo se o vězně z budovy vězení, kam byli umisťováni lidé, kteří působili v některých protirežimových hnutích nebo lidé, cizích národností chycených na německém území ( např. důstojníci britských tajných služeb SOE). Nejznámnějšími „zvláštními vězni“ ve Flossenbürgu byli například „muži 20. července“, kteří se podíleli na spáchání atentátu na Hitlera pod vedením hraběte von Staufenberka nebo v Německu velmi známý Dietrich Boenhoffer, místní kněz. Byly zde vězněny také ženy. Stopy po popravách se SS snažila zakrýt, a tak jména a původ zavražděných je znám jen v několika případech. Jedním takovým byla i poprava tří žen francouzské národnosti, které byly nařčeny ze sabotáže a 13. dubna 1945 zde byly popraveny oběšením. Na vězeňském dvoře tak bylo popraveno jen v posledním roce války zhruba 1 500 lidí. KZGedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 69. 44 Tamtéž, s. 64.

37

MEMO 2015/2

Pochody z Flossenbürgu měly jako cíl stanovený tábor v Dachau. Spojenecké jednotky však postupovaly rychleji, než se předpokládalo, a tak jednotlivé pochody musely měnit směr a chaoticky bloudily po lesích. Spojenecké jednotky pak při svých přesunech osvobozovaly tyto rozptýlené skupiny. Při exhumaci těl podél tras, kterými pochody šly, pak ještě nalezly přes 5 000 mrtvých vězňů. Od poloviny dubna 1945 bylo z hlavního tábora Flossenbürg i jeho poboček tímto způsobem evakuováno na 40 000 vězňů. Přímo v hlavním táboře bylo ponecháno na 1 500 smrtelně nemocných a velmi mnoho již mrtvých osob. Hlavní tábor byl osvobozen 23. dubna, tedy jen pár dní po odchodu evakuovaných vězňů, jednotkou 90. a 97. pěchotní divize armády Spojených států amerických. Samotní vězni vítali své zachránce praporem s nápisem „Prisoners happy end! Welcome!“. Přes veškerou péči, kterou okamžitě poskytovali vojenští lékaři těžce nemocným a zuboženým vězňům, přežila své osvobození řada vězňů jen o pár hodin. Tato situace nebyla typická jen pro Flossenbürg, ale bohužel i pro další vězně osvobozené z jiných táborů či pochodů. Velkým nebezpečím byly především nemoci, které sužovaly zesláblé vězně, z nichž nejčastější byl skvrnitý tyfus, jehož epidemie nebyly v táborech ničím zvláštním. Ohroženi však nebyli jen vězni, nýbrž i samotní lékaři a další personál pečující o nemocné. V některých případech byli zapojováni při poskytování pomoci i místní lidé. Pomáhali spojencům při péči a hlavně při exhumacích. Kromě péče o nemocné a exhumace těl měli osvoboditelé za úkol shromáždit veškerou dokumentaci, která se ještě v táboře nacházela. Také museli ohledat celý tábor, vše řádně zdokumentovat a zapsat, aby byl dostatek důkazů pro soudy, které později zasedly, aby potrestaly pokud možno všechny zločiny proti lidskosti. Dokumentace také pomohla při objasňování totožnosti zemřelých vězňů, ať už nalezených v táboře nebo exhumovaných v okolí. Bohužel u spousty těl nebyla identifikace možná, a tak byla většina vězňů z Flossenbürgu pochována anonymně. Na území tábora na tzv. hřbitově pocty bylo pochováno na 5 500 obětí pochodů smrti. Na výše uvedeném hřbitově nebyli pohřbeni ti, kteří byli identifikováni jako občané Francie a Belgie, jejich těla byla tamními úřady vyžádána a převezena na hřbitovy u jejich domovů.

38

MEMO 2015/2

2.3.5 Vývoj KT Flossenbürg po válce Tábor byl osvobozen 23. dubna 1945, avšak vězni okamžitě tyto prostory neopustili. Nějaký čas zde museli alespoň někteří z nich setrvat, byla jim poskytována nezbytná lékařská péče, při níž lékaři bojovali o každý život. Po odchodu všech vězňů se tábor stal, díky ironii osudu, americkým zajateckým táborem pro zadržené příslušníky SS, kteří čekali na soud a svůj následující osud. V 50. letech 20. století proběhla jedna z mnoha změn, které postihly tábor ve Flossenbürgu. Za podpory místních úředníků z obecních a okresních úřadů bylo místním obyvatelům umožněno stržení baráků pro vězně a řadové SS vojáky. Poté si přímo na pozemcích bývalého koncentračního tábora, na terasách vybudovaných rukama samotných vězňů, postavili místní obyvatelé nové rodinné domky, ve kterých oni nebo jejich potomci spokojeně žijí dodnes. Další změnou prošel kamenolom. V letech 1950 – 1970 bylo v okolí Flossenbürgu v provozu kolem 40 lomů. Ve Flossenbürgu zůstal zachován hlavní kamenolom, jedno z nejobávanějších a nejhrůznějších míst ve vzpomínkách samotných vězňů, které spolko velké množství životů a vyčerpalo tolik lidských sil. Samotný lom je dodnes používán ke komerčním účelům. V místě, kde kdysi pracovaly tisíce vězňů za jakéhokoli počasí (kromě mlhy), v každém ročním období, ve všední dny i ve svátky, teď pracuje jen pár zaměstnanců soukromé firmy. Někteří z nich ani netuší, na jakém místě pracují a co se zde v historii odehrávalo. Dodnes jsou používány i některé budovy, které dříve sloužily jako kamenické dílny. Další, kladné, změny byly provedeny samotnými přeživšími vězni tzv. nenavratitelnými. „Ve Flossenbürgu se nachází jedno z nejstarších památných míst bývalého koncentračního tábora v Německu. Bylo zřízeno již v letech 1946-47 pronásledovanými národního socialismu v "údolí smrti" s pamětní kaplí a památnými kameny zemí, odkud pocházeli vězni. K památnému místu patří hřbitov, na kterém je pochováno 5.500 obětí pochodů smrti, a část bývalého zajateckého tábora s areálem

39

MEMO 2015/2

kolem bývalého nástupiště. Ještě zde stojí různé původní budovy jako krematorium, strážní věže, části budovy vězení, táborová kuchyně a prádelna i velitelství.“45 Údolí, které bylo přestavěno jako nejstarší část současného památníku, zahrnuje krematorium a rampu pro transport těl, popraviště, popelovou pyramidu, „místo národů“, kde se nachází pamětní desky (náhrobky) jednotlivých zemí a počet vězňů zemřelých v táboře nebo v jeho pobočkách (často nepřesná čísla). Na kopečku nad údolím se pak tyčí kaple, zasvěcená Ježíši v žaláři, která je také vyzdobena v duchu národů, jejichž příslušníci ztratili v táboře nejen svá jména, ale i životy. Kaple je postavena z rozebraných strážních věží a místo klasické věže k ní byla symbolicky připojena právě jedna ze strážních věží, jako symbol věčné stopy, kterou tábor zanechal ve všech, kteří jím prošli. Celé údolí má svou náboženskou myšlenku o putování těla a duše směrem ke spasení. V průběhu let sem byla přestěhována také brána, která slouží jako vstup do údolí. Dnes již byste marně hledali dva nápisy, které ji na začátku fungování tábora zdobily. Také do okolí brány byly přesunuty některé ze sloupů elektrického oplocení. Tudy tedy člověk přicházel, prošel přes krematorium, kde zanechal své tělo a duše pak mohla stoupat ke kapli, kde ji čekalo na nebevzetí. V průběhu dalších let se tato část památníku dále upravovala do dnešní parkové úpravy. Celý prostor památníku byl pak doplněn různými pamětními deskami, bohužel ne od všech národů. Stejně tak přibyla stavba židovské „kaple“, která měla být zřejmě cestou na nebevzetí židovských duší, ačkoli vězni samotní se rozlišovali pouze podle národností a ne náboženství. Na tzv. hřbitov pocty přibyly také malé náhrobní kameny v hebrejštině se jmény obětí, jejichž totožnost byla zjištěna, ale v rámci jakési solidarity i tito vězni byli pohřbeni anonymně. Další změny se prováděly v prostoru tehdejšího apelplacu a jeho okolí. Přímo na apelplac byla umístěna plechová výrobní hala a další dvě budovy, táborová kuchyně a prádelna se sprchami byly také přebudovány pro účely zavedení výrobního

45 Bavaria Bohemia [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-06-16].

40

MEMO 2015/2

procesu do těchto prostor. Za táborovou prádelnou pak byly srovnány se zemí jak nemocniční baráky, tak baráky karanténní, budova s označením Sonderbau a téměř celé táborové vězení i se dvorem, na kterém byly vykonávány popravy. Po získání pozemků památníkem Flossenbürg byl celý areál vyklizen od budov, které neměly historicky s táborem nic společného a to co zbylo, se snažili zaměstnanci za pomoci bývalých vězňů co nejlépe uchovat. V prostorách táborové prádelny tak v roce 2007 vznikla výstava o životě jednotlivých vězňů a o historii tábora od doby předválečné až po osvobození. V druhé budově na apelplacu, táborové kuchyni, pak vznikla výstava o vývoji historie tábora od roku 1945 až po současnost, která obsahuje příběh nejenom území tábora, ale i některých vězňů a příslušníků SS. Budov, které v prostoru tábora zanikly, je mnohonásobně více, než těch, které se podařilo zachránit. Díky pracovníkům památníku a také bývalým vězňům, kteří se sem stále vracejí, se daří držet vzpomínky na toto místo při životě a ukazovat návštěvníkům, jaké hrůzy mohou znovu přijít, pokud se nepoučíme z vlastních chyb. 3 KT Flossenbürg očima českých vězňů „Koncentrační tábor Flossenbürg a jeho pobočky věznily 100 000 lidí náležících k 47 národnostem: 84 000 mužů, 16 000 žen a dokonce i děti. Za čísly se skrývají jednotlivé osudy. Kdo jsou tito vězňové? Proč tu jsou? A co s nimi bude?“46 Flossenbürgským táborem prošli lidé mnoha národností. Zatímco v letech 1938 – 1944 prošlo táborem zhruba 22 000 mužů, v posledním roce válčení to bylo 78 000 osob, z toho 16 000 byly ženy. Národnostní zastoupení se rovnalo téměř celé Evropě. Prvními vězni byli Němci a Rakušané. Po postupném obsazování území přibývali vězni z Polska, Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Československa a Slovinska. Vězni původem z Francie, Beneluxu, Itálie, Jugoslávie a Řecka se dostávali do Flossenbürgu skrze jiné koncentrační tábory. Národy byly zastoupeny nerovnoměrně,

46

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 79.

41

MEMO 2015/2

více než polovina byli Poláci a vězni sovětské národnosti. Ze zhruba 22 700 židovských vězňů byla většina z Polska a Maďarska.47 Poté co v březnu 1939 obsadila vojska fašistického Německa českou část Československa a území bylo prohlášeno za Říšský protektorát Čechy a Morava, začal odpor obyvatel proti okupantům sílit a okupanti se je snažili všemi dostupnými prostředky zlomit. V roce 1940 se v KT Flossenbürg nacházeli první vězni české národnosti, zároveň to byli v tomto táboře také první zahraniční vězni. Po atentátu na Heydricha v roce 194248 Němci teror vůči českému obyvatelstvu zesílil a desetitisíce lidí byly zavírány v koncentračních táborech. Do osvobození KT Flossenbürg bylo registrováno přes 3 800 vězňů z českého území, z nichž 700 má židovský původ. Zhruba pětina z tohoto počtu se již domů nevrátila.49 3.1 První čeští vězni V lednu 1940 přijal KT Flossenbürg první české vězně, kteří sem byli posláni z tábora Sachsenhausen. Jednalo se o studenty, kteří se zúčastnili protestů v Brně a Praze proti německým okupantům 17. listopadu 1939.50 Mezi těmito studenty byl například Jan Beláček, kterého transportovali s dalšími deseti vězni do Flossenbürgu na pokyn SS. Tito vězni měli ale štěstí, 31. května 1940 byli totiž díky amnestii propuštěni. Tato

47

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.71. Atentát na Heydricha byla diverzní operace československých výsadkářů za druhé světové války, během které byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. Atentát byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni dvojicí československých výsadkářů Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-06-16]. 49 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.80. 50 Studenti byli pozatýkáni, 1200 jich bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde strávili různě dlouhou dobu. Byli takovým rukojmím. A v kasárnách v Ruzyni bylo také zastřeleno 9 studentských vůdců. Český rozhlas [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-06-16]. 48

42

MEMO 2015/2

amnestie byla vyhlášena k příležitosti prvního výročí vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Další prvenství získali čeští vězni, kteří byli dovezeni jen pár týdnů po studentech ze Sachsenhausenu. Byli to první vězni, kteří putovali do Flossenbürgu přímo, nikoli přes jiný tábor. Jednalo se o 150 mladých mužů zatčených v noci z 20. na 21. března 1940 v Domažlicích, které gestapo zatklo během pátrání po odbojáři Janu Smudkovi51. Tito „rukojmí“ měli podpořit úsilí SS při pokusu zlomit odpor v Protektorátu a donutit obyvatele k vydání Jana Smudka. Proto byli deportováni do Flossenbürgu, odkud byli ale ještě v témže roce propuštěni. Čeští vězni neměli v rámci táborové hierarchie nejhorší postavení. Většinou si vytvořili i menší skupinky, v rámci kterých se vzájemně podporovali a snažili se pomáhat si, pokud to je trochu šlo. „Jinak například při jedný procházce jednou večer s jedním vězněm, shodou okolností jmenoval se Sedlák, se mě ptal, jestli bych byl ochoten nějak pomoct, když by se tam cokoliv likvidovalo nebo jaksi vězňové měli nějaké akce, tak jsem samozřejmě to přislíbil velice rád, ovšem samozřejmě organizaci jsme tam nemohli mít to by bylo příliš nebezpečné, ale věděli jsme o sobě, každý kdo

51 Smudek patřil k mladé generaci odchované v prvorepublikovém duchu, takže byl členem Sokola a junáckého oddílu, v jehož rámci r. 1939 přísahal, že se aktivně zapojí do odboje. Domažličtí junáci si vytkli za cíl opatřování zbraní. Janu Smudkovi se brzy podařilo ukrást pistoli jednomu německému poddůstojníkovi na pražské taneční zábavě, což se s Františkem Petrem, kamarádem z Kladna, pokusil osudného 7. června 1939 zopakovat. V lokálu si vytipovali strážmistra pořádkové policie Wilhelma Kniesta, který byl již v podnapilém stavu a rozhodli se, že ho cestou na ubikace překvapí. Na rohu Váňovy a Hruškovy ulice se otočili a Smudek vyzval strážníka, aby zdvihl ruce. Další sled událostí vyústí v zabití onoho strážmistra výstřelem, který vyšel omylem ze Smudkovy zbraně, když se shýbal k policistovi s úmyslem odebrat mu zbraň. Tato událost vyvolala vlnu perzekucí, řada lidí byla zatčena a někteří z nich deportováni do koncentračních táborů. V průběhu března 1940 začalo zatýkání i v řadách domažlických skautů. Při pokusu o jeho zatčení postřelil dalšího policistu. Poté se definitivně rozhodl pro útěk do zahraničí, při své cestě však narazil na další dva strážníky, které připravil o život. Nakonec se mu však útěk zdařil, to však ještě nevěděl, jaké následky to bude mít. Smudkův útěk však také zavinil obrovské represálie na českém obyvatelstvu protektorátu. Někteří lidé, kteří mu pomáhali v útěku, byli policejními orgány zatčeni a nakonec i popraveni. Fronta [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-06-16].

43

MEMO 2015/2

by co uměl nebo mohl nebo chtěl, což je důležité, takže ta česká komunita tam hrála dost značnou roli taky, pokud jde o obsazení funkci.“52 Mnoho českých vězňů tedy zastávalo i důležitější funkce, jednalo se například o funkce - táborový písař, dělník v dílně u tábora apod. „Já jsem bydlel na baráku tři, kde byl shodou okolností jako písař český vězeň, takže Češi to, nedá se říct, že měli protekci, ale aspoň měli jakési vědomí sounáležitosti.“53 Ty nejvyšší vězeňské posty – kápové, však byly dosažitelné jen málokomu mimo německou národnost. Pár českých vězňů se k této funkci dostalo. Z výpovědi Pavla Macháčka (2006) se můžeme dozvědět, že kápem na jejich komandýrce (effektenkammer54) byl Čech, doktor Kašpárek z Ministerstva zahraničních věcí, který měl za úkol dohlížet na jejich práci a hlavně dbát na to, aby na práci vězňů pod jeho dozorem nebyly stížnosti.55 Další velkou výhodou byla řeč. Čeští vězni byli často vyhledáváni SS-many nebo kápy, aby pomohli překládat. Díky umístění země a hlavně slovanské příbuznosti jazyků byli Češi a Moraváci schopní domluvit se téměř s každým vězněm. Poloha a později i vznik protektorátu zajistily, že čeští vězni dokázali, alespoň na základní úrovni, konverzovat s Němci. Nejsnáze se domluvili hlavně s vězni z Polska, Ruska a dalších zemí, kde se používal některý ze slovanských jazyků. A také možná proto byli z českých vězňů vybíráni písaři. Neměli totiž velké problémy se správným psaním jmen nově příchozích vězňů. Další výhodou byla jakási česká národní povaha. Spousta vězňů trpěla v kamenolomu a při dalších jiných náročných pracích. Česká vypočítavost však přinesla některým vězňům lepší život v táboře. Češi se nebáli lhát o své profesi, pokud se naskytla příležitost jak si přilepšit, tak rozhodně právě oni uměli

52 Macháček Pavel, výpověď v rámci projektu INTERREG IIIA – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 53 Tamtéž. 54 Effektenkammer byl sklad na všechny věci, které byly odebrány příchozím vězňům. Věci byly tříděny podle jakosti a druhu. Ošacení se pak dávalo v táboře vyprat a vydezinfikovat. Věci první jakosti se pak často odvážely zpět do Říše nebo si často důstojníci SS chodili vybírat něco, co se jim hodilo nebo líbilo, nebo dokonce pokud potřebovali nějaké dárky. Dokonce i samotní vězni, kteří v těchto skladech pracovali, si mohli vybrat nějaké oblečení, které bylo čistší nebo teplejší než to jejich. GLAZAR, R. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. GpluG: 2007. 55 Macháček Pavel, výpověď v rámci projektu INTERREG IIIA – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

44

MEMO 2015/2

řemeslo, které bylo zrovna potřeba. A tak se z mnoha studentů a úředníků stávali zámečníci, opraváři všeho možného a třeba také umělci. Někteří si také našli cestu do těsné blízkosti SS-manů a jejich rodin, které byly nastěhovány v domcích na svahu vedle tábora. Vězni měli možnost „přivydělávat si“ právě svým uměním, hlavně výtvarným talentem. Takoví vězni pak malovali různá blahopřání, přání k Novému roku či Vánocům, ale také pomáhali s výtvarnictvím dětem svých velitelů. Z výpovědi Emila Buriana (2005) zjišťujeme, že pro svůj talent se dokonce museli někteří vězni vrátit. V tomto případě se jednalo o vězně Františka Michla56, malíře z Domažlicka. Poprvé se do KT Flossenbürg dostal s prvními vězni, kteří byli zatčeni kvůli Smudkově aféře. I on byl nakonec propuštěn asi po dvou letech zpět domů. Jeho obrazy byly však mezi SS-many tak populární, že si pro něj přišli znovu, vrátili ho do tábora a tam musel malovat dál.57 Další umělecký talent, který byl využíván, byl talent hudební. Ve Flossenbürgu totiž vězni dostali příležitost hrát v táborové hudební kapele, ale pouze jeden den v týdnu. „Jinak velmi dobré a záslužné bylo, že tam hrála kapela každou neděli, a sice samozřejmě z vězňů. Takže, ti kteří uměli na ty nástroje hrát, tak měli příležitost dostat je z domova, takže tam ta kapela hrála a bylo to velmi milé osvěžení celého toho smutného života v tom táboře. Většina těch vězňů, kteří tam hráli, byli

56 František Michl se narodil 20. listopadu 1901. Roku 1925 složil zkoušku na Akademii výtvarných umění v Praze. Po ukončení studia v roce 1928 žil Michl v Domažlicích, kde se věnoval malování rodného Chodska, Šumavy a rád zajížděl za motivy na Vysočinu. V letech 1928-1938 vznikla i většina jeho grafických listů, exlibris a ilustrací. Ilustroval a graficky upravil přes třicet knih. Navrhl odznaky a emblémy několika sportovních klubů, z jeho atelieru vyšel již r. 1923 návrh na trojrozměrný znak Škodových závodů v Plzni. Michl je také jedním z hlavních organizátorů slavné Vavřinecké pouti v srpnu 1939, které se zúčastnilo přes sto tisíc lidí a která byla největší demonstrací odporu proti fašistické zvůli. To bylo příčinou jeho zatčení a věznění na Pankráci, v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg v letech 1940-41 a 1943-45. Po osvobození pokračuje Michl s novou chutí ve své práci. Obrazy z této doby jsou poznamenány radostí ze znovu nabyté svobody. V roce 1972 je stižen mozkovou mrtvicí, maluje však dál i s ochrnutou levou půlkou těla. Teprve po šesté mrtvici je trvale upoután na lůžko a 4. června 1977 umírá. František Michl [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-06-22]. 57 Burian Emil, výpověď v rámci projektu INTERREG IIIA – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

45

MEMO 2015/2

Češi samozřejmě, i kapelník, což už je takový úděl, že Češi leckde leccos umějí a dělají.58 3.2 Důvody k zatčení Proč zrovna já? Co jsem provedl tak strašného? Tyto a další podobné otázky zřejmě probíhaly hlavou většiny vězňů, kteří si museli projít peklem nazývaným koncentrační tábor. Všichni ze školních lavic moc dobře víme, že lidé byli do koncentráků zavíráni především z rasových důvody, tedy že se jednalo především o Židy.59 Často se také mluví o zavírání polských obyvatel, z nichž opět velká část je židovského vyznání. Málokdo ovšem ví i o dalších důvodech a příčinách. Co se týče německého obyvatelstva, jednalo se především o kriminálníky, asociály a v menší míře o tzv. politické vězně. Jako političtí vězni pak bylo označováno převažující množství lidí. „Státní tajná policie (gestapo) a kriminální policie (kripo) zavírají především politické odpůrce nacistického režimu a ty, kteří neodpovídají rasistickým představám o nacionálněsocialistické „národní pospolitosti“. 90 procent vězňů ve Flossenbürgu tvoří „vězni ochranné vazby“ gestapa. … Přes 4000 německých a zahraničních odpůrců režimu dostane červený „politický“ trojúhelník.“60 Je ale pravda, že všichni lidé, kteří byli takto označeni, se podíleli na odboji proti novému režimu a okupantům? U velkého počtu vězňů se tato skutečnost během násilných výslechů potvrdila, u dalších pravé důvody nebyly až tak zřejmé. Co se týče českých vězňů, byli to především vězni političtí a mnoho z nich se opravdu nějakým způsobem podílelo na odboji, hlavně v rámci různých organizací.

58

Macháček Pavel, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovorory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 59 Většina vězněných se do tábora dostala kvůli svému původu. Nacionálněsocialistické rasové učení prohlásilo Židy a příslušníky jiných národů a etnik za „podlidi“. … Další tu skončili pro vlastní víru, anebo protože podle vládnoucí ideologie údajně ohrožovali „zdravá národní organismus“. KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s. 79. 60 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.75.

46

MEMO 2015/2

Jak se můžeme dočíst z výpovědi Frantiska Wretzla, on sám opravdu v odboji působil. Jako člen skautské organizace pomáhal rodinám z pohraničí s evakuací do vnitrozemí. V Praze pak dál působil ve skautské organizaci, která sbírala důkazy a vojenské informace a ty posílala na východ i západ. Jejich činnost však byla prozrazena a on sám s Ing. Burešem, vedoucím oddílu, byli zatčeni a po výsleších převezeni do Terezína a pak přesunuti do KT Flossenbürg.61 Pozadu nezůstávali ani členové Sokola. Někteří z nich se vydali na nebezpečnou cestu odboje. Jan Přidal (2005) ve své výpovědi uvádí, že jako člen Sokola, který měl přístup k potravinám, zásoboval rodiny po popravených nebo vězněných lidech. Jednalo se především o rodiny v Praze, Brně a Olomouci. Svým jednáním zachránil určitě mnoho lidských životů strádajících ve velmi skromných životních podmínkách. Ve své výpovědi mimo jiné uvedl: „… tak jsem rozeslal během těch tří let tisíc dvě stě balíčků desetikilových do Prahy, Brna, Olomouce, Prostějova, a to zásluhou tady paní poštmistrové, která prostě se oddala na takovou nebezpečnou akci,…“ Jejich organizace byla rozkrývána postupně a on sám byl zatčen až v roce 1944, přemístěn do Brna a vyslýchán v Kounicových kolejích.62 Do KT Flossenbürg byl převezen až na sklonku války, na počátku roku 1945.63

61

František Wretzl, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 62 Kounicovy či Kaunicovy studentské koleje v Brně-Žabovřeskách provází pohnutá historie, která se netýká jen záležitostí kolem ubytování a společenského života studentů, ale i hrozivého využití německými okupanty za druhé světové války. Koleje sloužily svému účelu až do 17. listopadu 1939, kdy byly přepadeny příslušníky Gestapa a jednotkami SS. Do koncentračního tábora Sachsenhausen bylo odvlečeno 173 studentů, zbytek nájemníků se musel odstěhovat. Počátkem roku 1940 začaly být Kounicovy koleje využívány jako věznice, kterou během války prošlo několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů. Ti pak byli ve většině případů deportování do německých koncentračních táborů, v menší míře byli popravováni přímo ve věznici. Popravovalo se zastřelením, oběšením nebo se vraždilo ranou z pistole do týla. Mnozí vězni byli před popravou či deportací do koncentračního tábora krutě mučeni, někteří spáchali raději sebevraždu. Popravy v Kounicových kolejích byly veřejné a v hojném počtu byly navštěvovány brněnskými Němci. Těla popravených byla spalována a jejich popel nacističtí prominenti používali k hnojení svých zahrad. Celkem zde bylo popraveno okolo 800 osob. Někdy se udává i počet 1300 obětí. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit.2013-06-22]. 63 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

47

MEMO 2015/2

3.3 Příchod do KT Flossenbürg 3.3.1 Příjezd do tábora Na počátcích války byli vězni do KT Flossenbürg přiváženi z jiných koncentračních táborů, takže měli jistou výhodu v tom, že přibližně věděli, co na ně čeká. Na našem území to byl Terezín, který zásoboval KT Flossenbürg a jeho pobočky novými vězni. Jedním z nich byl Pavel Macháček (2006), který na svůj transport vzpomíná s úsměvem. Jeho transport vyjel z Terezína, v Hofu (v Německu) byli vězni převedeni z vlaku do věznice, kde strávili noc. Druhá část transportu vyvolala v jeho tváři úsměv. Omylem k nim do vlaku byly přiděleny i ženy, s jednou z nich se seznámil a vyměnili si své adresy, aby si po válce mohli napsat.64 Flossenbürg, často označován jako „bavorská Sibiř“, však stále dokázal vězně něčím zaskočit. Jednalo se především o počasí, které je tady stejné až do dnešních dnů. V zimě je velký mráz, sněhové vánice, ostrý ledový vítr. „Místní tomu Flossenbürgu říkají Bavorská Sibiř. A ty první vězňové, kterej ten tábor zakládali, tomu říkali Kalvárie. A ono to bylo opravdu kalvárie i Sibiř. No, přišli jsme tam, to bylo mínus třicet stupňů, to bylo takový běžný.“65 Na podzim a na jaře pak vězně dokázal zaskočit nepříjemný studený vítr, déšť a mlhy trvající i několik dní. Ani léto však nepřinášelo úlevu. Dny, které byly slunečné, byly příliš horké a vyčerpávající. A ty ostatní spíše připomínaly přicházející podzim. Většina vězňů byla do Flossenbürgu přivážena vlakem. Z nádraží pak vedla cesta do kopce přímo k táboru. Mnohdy už při této první cestě měli vězňové možnost poznat, co je bude v táboře čekat a jaké práce budou vykonávat. „Flossenbürgské nádraží bylo úplně jako na okraji města a dál už trať nevedla, to znamená, tam byla konečná. No a tam na nákladním nádraží, právě na tom konci, byly obrovské štosy dřeva. Bylo to dřevo, které prostě překládali a nakládali heflinci, vězňové

64

Pavel Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 65 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

48

MEMO 2015/2

koncentračního tábora z Flossenbürgu. A my jsme museli odtud z toho nádraží takovým obloukem jít pěšky až nahoru. To vedlo, no, dobře přes dva kilometry cesty do kopce.“66 Samotný transport i cesta pěšky do tábora sebou přinášely smrt. Spousta nemocných, vyčerpaných, zraněných nebo starých lidí nikdy nespatřili bránu tábora, mnohdy ani nádraží. „No, tak jsem se dostal do toho koncentračního tábora v těch nákladních vlacích, tam byla pouze sláma, nic jiného. Cestovali jsme ani nevím jak dlouho do Flossenbürgu. Začátek hned po Novém roku bylo ve Flossenbürgu, tam bylo hodně sněhu, tak jsme z toho nádražíčka šli pěšky, celý průvod, celý transport tým sněhem. Už tam při tom transportu někteří se káceli, ti nemocní starší lidé, už tak naštěstí je tam ještě tenkrát nestříleli tihle ti průvodčí, ti esesáci, ale drželi jsme je, pokud byl někdo mladší, v podpaží a takhle jsme je vedli až do teho koncentráku.“67 3.3.2 Od člověka k číslu …to tam byli písaři už jako staří vězni, a místo jména jsme dostali každé číslo. To číslo si musel každé nějak přišít na ten svůj oblek, že, to byl červené trojúhelník na špici a písmeno „T“ jako Čech. A tak já jsem měl číslo čtyřiačtyřicet tisíc čtyři sta padesát sedm. Takže už jsem ztratil svoje jméno…68 Přijímací procedura začala většinou na apelplace, celý transport byl seřazen do zástupů a nově příchozí byli spočítáni, včetně těch, kteří po cestě zemřeli. Bohužel pro některé vězně se toto počítání, které trvalo i několik hodin stalo osudným. „Přišel esesák, takové mocné chlap, které nás odčítával, pořád mu to, ten počet nepasoval, myslím patnáctkrát nás odčítával znova, a to bylo v únoru, kdy byl mráz patnáct stupňů a mnozí ti starší vězni tam nám úplně padali na zem, omdlívali, museli jich

66

Emil Burian, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 67 Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 68 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

49

MEMO 2015/2

odnýst.“69 Vězni se tu museli svléct do naha, složit své věci na hromádku a odložit samozřejmě i všechny movitosti, které s sebou měli. Cennosti jako hodinky, řetízky, náramky apod. odkládali buď hned, nebo až ve sprchách. Civilní šaty se pak ukládaly do látkových pytlů, které měly být vězňům vydány zpět při propuštění, což platilo jen na počátcích fungování tábora.70 Na apelplac poté přišel táborový lékař s pomocníky. Každý vězeň byl zběžně prohlédnut a na hruď mu byla pomocníky napsána číslice. Stupnice práceschopnosti byla od 1 do 3. Číslo 1 malovali na hruď těm, kteří byli fyzicky zdatní a schopni těžké práce v kamenolomu, číslo 2 potom dostali ti vězni, kteří mohli vykonávat jen lehčí práce v dílnách či pomáhat se zajišťováním chodu tábora. Nakonec číslo 3 přidělili všem těm, kteří byli zranění, nemocní nebo staří. Tito práceneschopní vězni byli odvedeni do zadní části tábora do baráku pro nemocné, kde postupně umírali.71 „A přišel esesák, aby budil dojem doktora, tak měl bílej plášť, v ruce měl skleničku s jódovou tinkturou a štětec a každýho si prohlídl a o kom si myslel, že je schopnej těžký práce, tak mu napsal na prsa jedničku, kdo snesl nějaký práce dvojku, a o kom si myslel, že to, tak tomu dali trojku na čelo, tak ty odvezli hned potom, ty měli zvlášť jednu celu, ty nesměli k doktorovi, nesměli to, měli poloviční stravu, byli tam nechaný na umření.“72 Tato procedura trvala i několik hodin a byla prováděna za jakéhokoli počasí. Vyčerpaní vězni pak podléhali teplotním podmínkám a připojili se k těm, jejichž osudem byla pomalá smrt v izolaci. Jindy zase byli vězni z transportu rovnou nahnáni SS-many a kápy do sklepa prádelny. I tady se vězni musejí svléct ze svých šatů a odložit cennosti, vše jim bylo ihned odebráno. Další procedura byla však stejná pro oba případy. Další co jim SS-mani chtěli vzít, byla jejich důstojnost. Vězni nazí stáli a

69 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 70 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.20. 71 Podle výpovědi Miloše Wolfa. „Wir haben überlebt ... die andern sind geblieben“.[videozáznam na DVD] KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Dokumentární film z roku 2007. 72 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

50

MEMO 2015/2

čekali než je v místnosti nazývané „holičství“ zbaví vlasů, ale i všeho ochlupení. „… tak nastaly sprchy … pardon, oholení, ostříhání aj s přirozením, prostě jsme tam byli jako nazí.“73 Na řadu přicházejí sprchy pro vězně. Někteří očekávali konečně příjemný prožitek po strastiplné cestě. Jiní se strachem v očích očekávali to nejhorší – smrt. Ve Flossenbürgu naštěstí pro tyto vězně žádné plynové komory nebyly, z místních sprch tekla opravdu voda. Ale brzy po příchodu do sprch právě tito vězňové zjistili, že nebyly daleko od pravdy. Ve vězeňských sprchách teror pokračoval a nabíral na síle. SS-mani a především kápové vybaveni holemi a gumovými hadicemi „nováčky“ bili, mučili a nadávali jim. Do sprch byla střídavě vpouštěna vařící a ledová voda. Další bolest působil veliký tlak vody, který byl mezi vězně stříkán přímo z hadice. „To byl, to byla budova prádelny v prvním patře, nahoře byla prádelna, dole byly koupelny, sprchy. Byl kápo Ernst, ten měl takovou velkou gumovou hadici, tu měl naplněnou něčím, nějakýma šroubama nebo čím čili to bylo, jak když kopne kůň, nás nahnal do toho, mlátil, teďko dali studenou vodu, vařicí vodu, takže úplně opařili zase to, tak jsme tam byli já nevím, zase nějakou tu dobu, jestli deset nebo patnáct minut, zase ven a nechali nás tam stát.“74 Po tomto teroru se vězni museli vrátit zpět na apelplac. Mokří, vyděšení a nazí stáli v řadách a čekali, co přijde dál. Pokud nebyli vězni rozděleni před sprchou, byli rozdělováni nyní. V případě že byli už před sprchami rozděleni, rovnou vyfasovali pruhovaný lágrový oděv (pokud byl k dispozici) nebo upravený civilní oděv opatřeny na zádech značkou K/L (Konzentration Lager). Součástí táborového oděvu byla košile, čepice a kalhoty. V zimním období ještě vězni dostali kabát. Kromě oblečení vězni fasovali také boty, obyčejné dřeváky s koženým vrchem. V rámci předepsaného oblečení však nebyly ponožky. Jak vyplývá z výpovědi pana Miloše Volfa (2006) vězni si nesměli nechávat ani ponožky, které by jim byly doručeny

73 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 74 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

51

MEMO 2015/2

v balíku z domovů. Pokud by některý z vězňů ponožky zapřel a začal nosit, při odhalení by se jeho čin klasifikoval jako pokus o útěk.75 Ani rozdávání oblečení se neobešlo bez týrání a šikanování. „Pak kabát a tak a dělali to tak zajímavě nebo teda pro sebe úsměšně, že kdo byl velké, tak dostal malé oblek, kdo byl zas malé, tak dostal velké oblek. Prostě takhle nás nastrojili. Když jsme si to začali vyměňovat, tak dostali jsme bití.“76 Táboroví písaři pak každému přidělili malý proužek s jeho označením – pořadovým číslem, barevným trojúhelníkem a začátečním písmenem národnosti.77 Tímto posledním opatřením každý ztratil svou identitu, své jméno. Teď už bylo z každého člověka pouhé číslo, pouhý řádek v registrační knize koncentračního tábora Flossenbürg.78 Na začátku fungování tábora byli vězni zařazováni do baráků pro vězně. S postupem času a s narůstající obsazeností tábora však byli zavíráni do baráků v zadní části tábora, které sousedily s krematoriem. Ale ani tady teror nekončil, vězni se tu tísnili, nebylo o ně nijak postaráno a byli tu nuceni přežívat několik dní i týdnů snad proto, aby se jejich počet zmenšil nebo aby byli odhaleni ti, kteří své nemoci či zranění úspěšně skryli. „Říkalo se tomu zugangsbaráky, pro příchozí tedy. A tam byla společná latrína pro ty čtyři bloky. Na každým bloku bylo tak kolem pětiset lidí. Každý ráno, protože lidi holt umírali tam, kde leželi, tak byli sneseni holt na tu latrínu, tam byly vysokánský hromady těch těl zemřelejch, kost a kůže.“79

75 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 76 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 77 V táborové písárně se na pokyn SS zaznamenávají jména a čísla příchozích. Čísla uvolněná po přeložených, zemřelých a propuštěných vězních se až do března 1944 přiřazují znovu. Poslední přidělené číslo, 89960, dostane český vězeň Jiří Janovský. Zemřel 14.dubna 1945. KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.73. 78 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.85. 79 Pavel Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

52

MEMO 2015/2

3. 3. 3 Rozdělování vězňů v táboře Jak už bylo zmíněno v předchozích odstavcích, vězni dostávali na úzkém útržku nejen své číslo, ale i značku trojúhelníku v různých barvách a dále pak označení národnosti počátečním písmenem umístěném v trojúhelníku. Takové rozdělení vězňů bylo striktně určeno a pravidla byla pro všechny koncentrační tábory stejná. Každý koncentrační tábor měl svůj obrázkový manuál, který jasně uváděl, do jakých skupin mají být vězni rozděleni a podle čeho se dělili. Základem pro rozdělování vězňů byl důvod, pro který byl každý vězeň zatčen a převezen do koncentračního tábora. Tyto důvody měly pak každý svou vlastní barvu. Političtí vězni a nuceně nasazení měli u svého čísla červený trojúhelník, modrým trojúhelníkem byli označováni emigranti. Dvě menší skupiny vězňů byly označení fialovou a růžovou barvou. Fialovou barvou byli označeni tzv. přívrženci Bible, to byla skupina silně věřících vězňů, jejichž víra jim zakazovala nosit zbraň. Růžovým trojúhelníkem se označovali vězni zavření pro podezření nebo usvědčení z homosexuality. Obě skupiny vězňů byly zvláštní tím, že jejich členům byla dána možnost na záchranu a propuštění. Homosexuálové mohli být propuštěni, jen pokud se přiznají a nechají se kastrovat. Věřící lidé měli mít podmínky snazší, stačilo jen zříci se své víry. Podmínky pro obě skupiny ale samozřejmě nebyly takto jednoduché a dostat se ze spárů koncentračního tábora bylo velmi složité. Další barevná odlišení se už týkala pouze Židů nebo lidí ze smíšených rodin, kdy jeden z rodičů byl Žid. Takoví vězni dostávali kombinaci dvou trojúhelníčků. Židé měli oba trojúhelníčky žluté, takže tvořili šesticípou hvězdu. Poloviční Židé pak měli kombinaci žlutého a bílého podle toho, který z rodičů byl Žid. „Kromě nás politických tam byli ještě, jak už jsem říkal, ti zelení, což byli zločinci z povolání. … Potom tam byli „bibelforscher“, tedy vyznavači bible, kteří měli fialový ten trojúhelníček. Židi měli žlutý, už si teďka nevzpomínám na ty další barvy, ale byli jsme přesně roztříděni.“80

80

Pavel Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

53

MEMO 2015/2

Označení, která děsila hlavně ostatní vězně v táboře, byly zelený a černý trojúhelník. Tyto trojúhelníky nosili vězňové, kteří byli internováni jako tzv. profesionální zločinci (zelený) a asociálové (černý), mezi které patřili nezaměstnaní, bezdomovci, žebráci a prostitutky, ale také Sinti a Romové. „A nejnebezpečnější z nich byl Häftling Nummer eins, vězeň číslo jedna. Svým způsobem musím říct, že to byl elegantní, vysoký muž, kterej na rozdíl od nás neměl přistřižený vlasy tady a neměl pruhovaný šaty, ale chodil v civilu a měl jenom malinký číslo na kalhotách a tvrdilo se o něm, že to byl vrah, že zavraždil svou ženu a celou rodinu i děti, a že dostal doživotí. Ale bylo mu nabídnuto, že když toho raubíře a vraha bude dělat v tom koncentráku, že pokavad skončí válka, takže dostane vlastně svobodu. To, prostě tomudletomu člověku se vyhnul každej vězeň, kterej mohl.“81 Tito vězni byli většinou německé národnosti a byli původně umisťováni do věznic na území Německa. Do KT Flossenbürg byli přivezeni jako první vězni, kteří měli za úkol vystavět infrastrukturu tábora a připravit tábor ke každodennímu využívání. Rozdělení podle národností pak bylo velmi snadným úkolem. U všech národnostní bylo použito počáteční písmeno z německého pojmenování pro danou národnost. V koncentračním táboře byl vězni více než 30 národností a možná i proto zde došlo k jisté odlišnosti oproti všem ostatním táborům. Odlišnost se týkala právě pro označení českých vězňů. Češi totiž měli být označování písmenem T – Tscheche, ale ve Flossenbürgu toto písmeno již bylo obsazeno vězni turecké národnosti, a tak museli Češi být označování písmenem C. „Ve Flossenbürgu jsme tam měli „C“ jako Češi, v jiných koncentrácích bývalo „T“ jako „Tsechen“.82 Obě označení rozhodovala o tom, jaké postavení vězni v táboře měli. Další rozdělení se týkalo běžného každodenního života. Vězni dostávali funkce a s nimi i různé pravomoci vůči jejich spoluvězňům. Táborová hierarchie se odvíjela především podle toho, jak dlouho daní vězni v táboře pobývali. Vězeň nebo vězni, kteří byli v táboře nejdéle, měli označení „Lagerälteste“, další byli nejstarší

81

František Wretzl, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 82 Pavel Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

54

MEMO 2015/2

v blocích a na baráku tzv. „Barackälteste“, ti zodpovídali za připravenost jednotlivých baráků a včasné nástupy na práci. Další kategorií byli vězni označováni jako „kápo“. Kápové měli největší pravomoci a svým postavením se blíží k funkci dozorců. Jejich úkolem bylo dohlížet na své spoluvězně a plnit příkazy vojáků. Vězni do této funkce byli vybíráni právě z vězňů se zeleným nebo černým trojúhelníkem, ale také národnost hrála určitou roli. Upřednostňováni byli především Němci, Židé se v rámci rasové politiky nikdy Kápy stát nemohli. Kápové měli v popisu práce terorizovat, trestat a ponižovat své spoluvězně, takže vězni s nejhorší pověstí a nejhorší trestní minulostí byli těmi nejlepšími kandidáty. Tito sadističtí kápové měli velký vliv na počet úmrtí v táboře. Jak ve své výpovědi vzpomíná bývalý vězeň Emil Burian, někteří kápové byli původně příslušníky SS jednotek. Za nějaká provinění ve své službě pak byli také posíláni do koncentračních táborů. V táboře ale dostávali většinou funkci „lagerkapo“.83 Ne každý kápo byl ale krutý a bezohledný. Ve Flossenbürgu se našli i Kápové, kteří pečovali o svěřené vězně a snažili se jim pomoci. Ti, u kterých však toto zacházení s vězni vyšlo najevo, nesetrvali na své pozici dlouho a často za svou lidskost zaplatili životem. Někteří se však snažili navenek chovat jako krutí a bezcitní, v soukromí skupiny svěřených vězňů se pak chovali lidsky a přátelsky. „Byl to Němec a blockman, kápo. On strašně řádil, hrozně řval a vždycky gumikniplem, to je kousek hadice prosypaný pískem a strašně s tím mlátil do stěn a řval: „Zabil jsem jich čtyřiadvacet na Štědrej den.“ … No a já našel odvahu se ho zeptat. Říkám mu: „Hele, co ty takhle vyvádíš, co tady děláš?“ A on říká: „Hele, viděl jsi mě, že jsem někoho uhodil?“ „No to jsem neviděl.“ „Tak vidíš, tak to dělám pro tamhle ty.“ I takovýdle lidi se tam našli. Jemu šlo o to kamarádům neublížit, ale udržet se na místě, kde přece jenom tam jako blockman svoje výhody měl.“84

83

Emil Burian, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 84 František Wretzl, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

55

MEMO 2015/2

Každý kápo pak za svou dobře odvedenou práci mohl získávat nejrůznější odměny, stejně tak jako vězni, kteří dobře pracovali. Symbol odměny v táboře byly tzv. prémiové lístky. „Ve snaze zvýšit pracovní výkon vězňů koncentračního tábora zavedou představitelé SS prémiový systém. Za dobré pracovní výkony obdrží vězeň prémiové poukázky. Ty může směnit za stravu navíc, za kuřivo či návštěvu táborového nevěstince. Tyto poukázky se mnohdy vydávají svévolně. Židé je nesmí dostávat v žádném případě.“85 Tyto odměny byly velkou motivací pro všechny vězně. Jídlo navíc totiž zajišťovalo jistotu dalších dní, které vězeň mohl přežít nebo zajištění si nějaké služby, pokud jídlo poskytli jinému. „… dostávali za práci ve fabrice nebo v lomu, dostávali nějaký poukázky a mohli buďto jít do kantýny a tam dostali nějakou shnilou zeleninu nebo něco takovýho, no anebo si teda zašel do toho bordelu. No, to byla otázka osobní kázně.“86 3.4 Život vězňů Život v táboře přinášel vězňům mnoho stereotypů, jen tváře kolem nich se často měnily. Přizpůsobit se místu bylo stejně důležité jako přizpůsobit se místním pravidlům a zvykům. Nejen lidé totiž ovlivňovali žití a nežití všech přítomných, ale právě samotná místa často ovlivňovala osudy vězňů. 3.4.1 Práce v kamenolomu a halách Messerschmitt Flossenbürgský kamenolom, místo které spolklo nespočet životů. Ať už se jedná o vězně jakékoli národnosti nebo vyznání, všichni na něj vzpomínají s hrůzou a slzami v očích. Jejich vyprávění jsou plné příběhů kamarádů, spoluvězňů, kteří se z tohoto místa už nikdy nevrátí. Kamenolomy ve Flossenbürgu patřily firmě DESt, která dodávala kámen ve všech různých podobách snad do všech koutů Německa. Původním záměrem bylo dodávat stavební kámen na Hitlerem plánované přestavby Berlína a dalších velkých

85

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.26. 86 František Wretzl , výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

56

MEMO 2015/2

měst. Situace ale často vypadala jinak, kamenolom poskytoval ve velkém hlavně suroviny pro výstavbu nových silnic. Přes všechny těžkosti, se kterými se v kamenolomu zástupci DESt potýkali, byl místní kamenolom oproti ostatním ziskový. V polovině roku 1939 pracovalo v kamenolu kolem 850 vězňů, do roku 1942 jejich počet stoupal úměrně se stoupajícím počtem příchozích vězňů do tábora a to až na 2000. Velmi těžká a namáhavá práce zapříčiňovala obrovské ztráty na životech. Každodenní týrání, psychický nátlak a fyzická vyčerpanost vedly vězně také k tomu, že byli schopni si sami sáhnout na svůj život. Pan Miloš Volf (2006) popisuje své zoufalství takto: „Čili bylo to, a ono se říkalo, že kdo vydrží měsíc v tom kamenolomu, že tehdy, v tej době, že může bejt, že může mluvit o štěstí. A já už jsem tam byl, já jsem tam byl tři tejdny a už tam taky jeden den jsem našel takovej drát izolační, takovej nějakej kus takovýho, jsem ho vzal, schoval jsem si ho pod kabát a… chtěl jsem se oběsit. Víte, to přijde na člověka, i když jsem hodně věřil a todleto… už nešlo. To, to, to nešlo. Když jste viděl tolik lidí umírat vedle sebe a to, říkám: „Má k tomu dojít takhle pozvolna?“ Udělal jsem si takovou smyčku, jsem si to přivázal tam na tu tyč, strčil hlavu a najednou jsem dostal takovou ránu. On říkal: „Co blbneš človeče, neblbni! Ty zrovna, ty chceš…? Vždyť musíš věřit, vždyť se vrátíme, neblbni! Já ti to říkám, na mě musíš dát!“ Byl to támhle ze Sušice, z jižních Čech chlap. No, dobře. Tak mě z toho dostal.“87 Největším problémem pro vlastníky kamenolomu bylo vymyslet způsob, jakým by se zvýšila efektivita práce. Vězni představovali velmi levnou pracovní sílu, která se dala doplňovat i při větších ztrátách. Komplikací však byla neznalost vězňů, kteří byli schopni kámen podle instrukcí těžit. Velmi těžko si ale počínali při jeho opracovávání. Proto v kamenolomu kromě vězňů pracovali i civilní zaměstnanci, DESt zaměstnávala přibližně 60 civilistů na pozicích kamenický mistr, řidič, učeň a zaměstnanec správy. „Vedle byli kamenický, říkali steinmetzi čili kameníci, ty od, ty dělali hladký hranoly z těch balvanů. Totiž tady z těch lomů tady kolem Flossenbürgu, ty kameny šly na ty stavby těch nacistickejch amfiteátrů, kde měli ty partajní sjezdy a

87

Miloš Volf , výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

57

MEMO 2015/2

tohleto všecko, jako v Norimberku a tak.“88 DESt vymyslela plán na zvýšení kvalifikace vězňů určených k práci a zefektivnění celého procesu, proto se vězni měli školit od mistrů v dílnách přidružených ke kamenolomu. Bohužel ale životní a pracovní podmínky tyto snahy mařily u většiny vězňů, kteří buďto zemřeli nebo se vážně zranili a své „školení“ nikdy nedokončili. Vězni totiž v kamenolomu pracovali bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Oblečení stále jen do svých pruhovaných „pyžam“ a obutí do dřeváků museli každodenně pracovat 12 hodin s jednou krátkou přestávkou na oběd – často řídkou polévku. Za každého počasí museli odklízet zeminu, odstřelovat žulové bloky, tlačit vozíky a vláčet kameny. „Slyšel jsem, že jakci zejména v tom, v těch počátcích se tam musely nosit balvany třeba padesátikilový, což není už příjemná váha. Že s těmi, v těch začátcích, aby se tam zaměstnali nějak, tak vězni byli postaveni do kruhu a předávali si kámen z ruky do ruky nebo že museli odvézt čtyřicet dva nebo čtyřicet šest koleček kamene za ten den, což musel bejt vysokej fyzickej výkon…“89 Jedinou přestávku v práci jim zajišťovala mlha, která znemožňovala práci v kamenolomu, respektive přinášela spíše ohrožení bezpečnosti přihlížejících strážných a zlepšovala možnost útěku. Nehody v kamenolomu byly na denním pořádku, kameny byly kluzké a obuv nezaručovala žádnou oporu při chůzi. Zranění či zabití vězni nesměli být přenášeni z kamenolomu dříve, než skončila vězňům pracovní doba. Proto byli odsunuti na kraj kopce, kde nepřekáželi provozu kamenolomu a až večer se dostali do tábora k ošetření či k likvidaci ostatků. „Den co den byla spousta vězňů do večera „vyřízených“, to znamená, že je zranily padající kameny anebo klesli při práci. V žádném případě nesměli předčasně opustit pracoviště, nýbrž až do odchodu zůstali někde ležet, teprve pak je spoluvězni chytili za ruce a za nohy a do tábora je spíš dovlekli, než donesli. Mrtvé a těžce zraněné jsme nosili na malých kamenných nosítkách, na nichž viseli přehozeni napříč.“90 Dalšími vlivy, které snižovaly každodenně počet vězňů pracujících v táboře, byla zima, tvrdá práce,

88

Tamtéž. Pavel Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 90 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.34. 89

58

MEMO 2015/2

nedostatečná strava a samozřejmě chování strážných a kápů. „Lom, to byla krutá práce, obzvláště v zimě, no, to bylo strašný. Jednak opracovávat velké kameny, na mnohé se kámen zřítil, jiných utlouk kápo Max beohledně lopatou nebo čímkoliv, co do ruky vzal. Byl to vrah, surovec.“91 Většina přeživších vězňů vzpomíná na schody, které jsou v místech kamenolomu dodnes zachované. Tyto, na pohled obyčejné schody, využívali strážní a kápové jako předmět týrání vězňů. „Celý den jsme museli vláčet do kopce kamenné bloky, které jsme pak zase shazovali dolů, abychom je nanovo vlekli nahoru. Když večer mrzlo, polévali schody vodou a na druhý den jsme pak kameny vláčeli po ledu. Bylo to strašné.“92 Vězni bohužel neměli vždy sílu na to, aby kámen vynesli. Některé kameny totiž vážili stejně jako samotní vězni (někdy až kolem 50kg) a dokonce mohli být i těžší. Opět byli vězni vydáni napospas svým dozorcům, některým stačil pohled na vězně zápasícího o svůj život s těžkým kamenem, jiní však chtěli, aby vězni prohraný boj vytrpěli až do samého konce. „No a teďko tam byl strašnej, strašný kápo Weilbach. To byl nejhorší kápo, kterej tam byl, kterej umlátil, ubíjel, a když si na někoho zasedl, tak říkal: „To je malej kámen,“ a hned seřezal a musel vzít větší. A když na někoho si jo zasedl, tak ani ten velkej kámen mu neuznal, ten si musel lehnout na zem, vzal deset nějakejch vězňů a oni navalili na něj ten kámen a ten člověk pod tím zhebnul. A ten Weilbach potom říká: „Vy jste takový, takový hajzlové, on radši umře, než by ten kámen nes nahoru!“93 Kameny, které vězni museli s vypětím veškerých zbytků sil vláčet na příkaz dozírajících příslušníků SS nebo kápů, jsou stále ještě dnes rozházené kolem míst, kde schody začínaly. Schody vedou od jedné z dochovaných kamenických dílen, pozdější montážní haly, do kopce na vršek, kde vězni dostávali jídlo. Dnes již mýtina není zřejmá, jelikož těžba žuly zde stále pokračuje a hora vypadá už jinak. Zároveň tyto schody byly přístupovou cestou přímo do lomu, a tak po nich vězni, chtě nechtě, museli chodit každý den. I tato obyčejná

91

Emil Burian, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 92 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.34. 93 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

59

MEMO 2015/2

cesta do práce mohla být pro někoho smrtelná. „Zejména když napadl sníh, tam těch schodů bylo nějak kolem dvou set do toho lomu a zasněžený schody a naše dřeváky, to nebyly zrovna věci, který by k sobě patřily, takže už jenom ta cesta do toho kamenolomu byla velice nebezpečná.“94 Odlehčení v životě vězňů přišlo po roce 1942, kdy se vývoj války začal pro Německo vyvíjet negativně a práce v kamenolomu již nebyla tak důležitá. Velké množství vězňů, kolem pěti tisíc, bylo přesunuto na výrobu letadel Messerschmitt do přestavěných kamenických dílen. Samozřejmě i v této době platilo, že člověk musel mít odvahu, přátele a velkou míru štěstí. Vězni totiž byli vybíráni podle povolání. Většina vězňů nesplňovala požadavky na vzdělání, a tak bylo potřeba si vymyslet vše, co bylo zrovna potřeba. V takovémto jednání nebyli čeští vězni rozhodně pozadu. Především díky vzájemné podpoře a přátelství mezi nimi se uměli přihlásit k práci, která je mohla zachránit od té těžké v kamenolomu. „Můj kamarád, který tam byl, už tam byl roky a měl vcelku známé některé ty kápoše, tak říkal: „Já se pokusím tady tě dostat v místě na práci.“ No tak jsem čekal, jestli se to uskuteční. … otevřeli tam Messerschmitt, to byla firma na výrobu letadel. On říkal „Musím tě tam v každém případě dostat do té továrny. V každém případě. Musíš stále tvrdit, že jsi automechanik, že si mechanik letecký a že tomu rozumíš. Musíš lhát, jinak by to bylo špatné.“95 Stejná taktika platila samozřejmě i při umisťování vězňů do jiných tzv. komand. Výroba komponentů pro letadla byla i možností pro sabotáže, které vězni vnímali jako svou malou formu odboje či odplaty vůči režimu. Formy sabotáží se měnily podle toho na jaké pozici a na jaké části letadla vězeň pracoval. Stejně jako u všech jiných forem odboje se sabotáže musely dělat tak, aby nebylo snadné nebo možné je odhalit a potrestat ty, kteří onu sabotáž provedli. „Můj přítel, ten tam byl, a ten říkal, že například se dalo sabotovat tak, že když se objednávaly součástky, protože tam se ta křídla pouze montovala, takže se dalo občas objednat všechno pro

94

Emil Burian, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 95 Oldřích Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

60

MEMO 2015/2

pravá křídla, nikoliv pro levá, a podobným způsobem.“96 Bohužel některé sabotáže odhaleny byly a všichni možní sabotéři pak byli potrestáni. „Teď jsme přemejšleli a já nejvíc s tím Rudníkem, jo, s tím Ukrajincem. A on říkal: „Človeče, to,“ - tady na osmým taktu kdysi nějakej Rus tam vyvrtal do toho křídla pěticípou hvězdu. A oni na to přišli až pozdě, někdy, až ve skladu, když to, když to mělo jít to, poslední dílna spritzerei, kde to stříkali, že jo. Tak zjistili, že to mohl někdo udělat na tom osmým taktu. Nevěděli kdy, tak všichni, kdo dělali ten tejden na tom osmým taktu, tak je pověsili. Protože on se nikdo nepřihlásil, tak je pověsili, že to.“97 Sabotáže se ale nemusely provádět jen na samotných částech letadel. Vězni dokonce vymysleli ke konci války způsob, jak sabotovat celý výrobní proces a zároveň si trochu odpočinout. Proto z výpovědí vybírám příběh Miloše Volfa (2006), který jednu takovou sabotáž, která byla s velkým štěstím úspěšná, se svými spoluvězni provedl: „No a teďko najednou přišel, začaly nálety. Když to bylo ve dne, no tak nálet ohlásili, že jo, tak ty civilní mistři a ty vrchní kápa, ty se šli ukrýt, ty šli do krytu a my museli dělat dál. Kdežto v noci se ohlásilo: „Licht aus!“ Zhaslo se všechno, kolem celýho tábora ty světla, to muselo všechno zhasnout. No a čekalo. Ty šli do krytu a my jsme seděli, čekali. A když bylo zase „Licht an!“, rozsvítit, tak jsme zase pokračovali. Jsme říkali: „Hergot, tohleto by šlo.“ A teď ten, teď ten Francouz, ten Serge Rouge, říkal: „Človeče, já bych tady namontoval jedno to rameno s tím stlačeným vzduchem a dal bych ho tady, co jsou ty haldy koksu. Protože tam v tej spritzerei jak to stříkali, tak tam musel jít horkej vzduch, ale ta kotelna, ta musela bejt dál od toho, aby to bylo nebezpečí, že by to chytlo. No tak tam byly ty hromady koksu a on tam vedl tu jednu rouru, nechal si tu přípojku pod tím, měl to takhle při zdi, tam měl takovou kličku, si to zavřel. Teď vymyslel, udělal takovej nástavec, že to bylo jako píšťala, no a říkal: „No uvidíme, zkusíme, při noční to zkusíme.“ Tak byla noční a on to takhle zadělal, zahoukal a oni: „Licht aus! Licht aus!“ My blbci nevěděli, že začátek je jinej a konec je jinej. No ale dobře, odhoukalo se to,

96

Pavel Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 97 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

61

MEMO 2015/2

no a po půl hodině jsme řekli, no dobrý, tak to zase odhoukal. „Licht an!“ On nikdo nic nepoznal! Tak jsme říkali: „Tak to je, to je dobrý.“ Nesplnila se ta norma, asi o to jedno křídlo jsme to ošidili. No, tak jsme řekli, tak příští tejden zase, ob tejden to zase zkusíme na noční. No a zase to odhoukali. Oni: „Licht aus! Licht aus!“ A najednou začali houkat skutečnej poplach. A lidi začali křičet: „Licht an!“ Rozsvítilo to. Najednou: „Licht aus! Licht aus!“ No strašný. On říkal: „Jéžiš, to bude průšvih tohleto, to bude průšvih.“ Nebyl! Oni existovaly v každým kraji takové inštituce, která hlásila, jestli se nad územím nachází nepřátelský letadlo. Tak oni řekli, že než zapnou, když se dozvědí, že je konec, že se mají zeptat telefonicky, jestli opravdu už je konec, a teprve to zapnout. No jo, ale protože těch telefonů tam bylo moc, tak ono bylo furt obsazeno, tak se ještě o půl hodiny protáhlo, takže jsme teď už dvě nebo tři křídla se nestačily.“ 98

3.4.2 Život uvnitř tábora Život uvnitř tábora začínal každý den v půl páté ráno, v zimním období až v půl šesté. Po budíčku měli vězni zhruba 30 minut na osobní hygienu. Na první pohled nic krutého a nepříjemného, avšak je nutné si uvědomit, že na území tábora stálo 19 baráků pro vězně a v posledních letech války, při obrovském přelidnění tábora, byly k dispozici zhruba 4 záchody pro každých 250 vězňů. Po 30 minutách se vězni museli shromáždit do přesných zástupů na místě zvaném „Apelplatz“. Ranní a večerní apely spočívaly především v počítání vězňů přítomných na Apelplatzu. Po přepočítání vězňů se přečetlo denní hlášení a poté si kápové vzali své pracovní jednotky a odcházeli s nimi na jejich pracovní místa tzv. komandýrky. Vězni, kteří pracovali mimo tábor, se museli při odchodu ještě zapsat u táborové brány a samozřejmostí byl ozbrojený doprovod často i se psy. Táborová pravidla hovořila jasně, stejný počet vězňů, který opustil tábor, se musí také vrátit na večerní apel. Toto pravidlo znepříjemňovalo život hlavně vězňům pracujícím v kamenolomu. Jak už bylo

98 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

62

MEMO 2015/2

psáno v předešlé kapitole, práce v lomu byla těžká, namáhavá a často při ní vězni umírali. Největším problémem bylo, pokud vězeň zemřel pod padajícím kamenným blokem. Tělo vězně potom jeho spolupracovníci museli pracně vyprostit a dovléci ho na velmi primitivních nosítkách s ostatními těly a zraněnými zpět. Výjimky se povolovaly jen ve velmi vážných případech zavalení, kdy bylo takřka nemožné vězně vyprostit. V případě, že počty vězňů neseděly, musely vězni zůstat na Apelplatzu do té doby, dokud se chybějící vězni nenašli nebo nebyli vězni přepočítáni. Toto pravidlo se bohužel stalo v rukou strážných a vedení tábora dalším nástrojem mučení a týrání vězňů. Vězni museli často stát, vyčerpaní po těžké práci, na Apelplatzu v zimě i v létě třeba i celou noc a ráno nastoupili rovnou do práce. Součástí teroru na tomto místě byly i konané popravy. Místo vpředu Apelplatzu bylo záměrně vyvýšeno tak, aby vězni ze zadních řad dobře viděli. Zezačátku byly na Apelplatzu konány jen výkony trestu za nějaký prohřešek, a to často rány holí. Popravy se zde začaly provádět až později, jednalo se hlavně o výstražné a zastrašující popravy. „A najednou na Štědrej den v tom čtyryačtyrycátým roce, najednou na Štědrej den apel, všichni museli nastoupit na to táborový náměstí a tam byla najednou šibenice jako branka od, fotbalová, a tam oběsili šest Rusů, údajně pro pokus o útěk. No oni potřebovali zastrašit, potřebovali to zarazit. Proto si vybrali Štědrej večer, když jsme byli na měkko, každej vzpomínal na ty doma, že jo, a na todleto. Ale za drátama, tam, co byly ubikace strážnejch, tam byl vysokej rozsvícenej vánoční strom. Ty mrtvoly a todleto…“99 Cílené popravy se prováděly již bez svědků v údolí u krematoria. Další využití měl Apelplatz k podávání jídla. Na stranách Apelplatzu byly totiž dvě budovy. Na pravé straně budova, která byla nazývána sprchami, ale kromě sprch se zde nacházela ještě kotelna a prádelna. Na levé straně potom budova kuchyně se skladem jídla. Proto vězni dostávali najíst právě tady, co nejblíže kuchyni. Jedinou výjimkou byli vězni pracující v kamenolomu nebo na komandýrkách mimo tábor, ti jedli vždy na svých pracovištích. Oběd za nimi ve várnicích nosili vězni, kteří jídlo

99 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

63

MEMO 2015/2

připravovali. Žádné z jídel nebylo dost vydatné, aby stačilo pokrýt výdej, který vězni za celý den měli. Situace se samozřejmě zhoršovala v průběhu let. „Protože i třeba když jsme dostávali ten, čtvrt kila chleba denně, tak to dělili na čtyři díly, ten bochníček kilovej. Pak ho dělili na šest dílů, pak na osm a pak nebyla mouka, přidávali do toho škrob, aby se to nemazalo, do toho dávali dřevěný piliny! Takže todleto bylo to jídlo, jo? A teďko v poledne jsme měli ten eintopf, to bylo každej den stejný! To byla, to byly brambory, krmná řepa, někdy do toho bylo trochu mrkve, no prostě všecko možný, takovej ten eintopf a to se, ty… ty, ta řepa se neokrajovala, ani ty brambory se neloupaly, to tam šlo tak i s těma kamínkama i s tou zemí, co na tom, co na tom bylo.“100 Nejhorší situace nastala ke sklonku války, kdy byl tábor přelidněný a kromě ubytovacích prostor chyběly i misky, příbory, hrnky a samozřejmě zásoby jídla. Jídelníček vězňů tvořil chléb, margarín, někdy marmeláda, polévky a kávovinová náhražka. Veškeré jídlo se podávalo v omezeném množství a v těchto podmínkách mělo cenu zlata. Stejný režim později měli i vězni v barácích v zadní části tábora, které měly původně sloužit jako karanténní bloky pro zajatce ze SSSR. Baráky byly ale dokončeny až po jejich příchodu, a proto začaly sloužit jako karanténní bloky pro všechny nově příchozí. Mezi těmito baráky měli vězni svůj vlastní Apelplatz. Nově příchozí vězni patřící do těchto bloků na své zařazení do zaměstnání teprve čekali, a tak celý den trávili na tomto omezeném prostoru. Nepříjemnosti vznikali především v zimě, kdy vězni museli být mimo baráky. Každý si ale našel nějaký způsob jak se zahřát a většinou si vězni mezi sebou nějak vypomohli. Z výpovědi Pavla Macháčka (2006), který na těchto tzv. zugangsbarácích byl, se můžeme dočíst, že vězni vytvořili skupinu, která měla v průměru okolo deseti až patnácti metrů. Vězni uvnitř skupiny se na nějaký čas zahřáli a pak došlo ke střídání, kdy ti ze středu šli na kraj a tak pořád dokola.101

100 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 101 Pavel Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

64

MEMO 2015/2

Život na barácích řídili především kápové. Jak už bylo zmíněno, délka a kvalita života vězňů záležela především na tom, jaký kápo velel v konkrétním baráku. Později se začala přelidněnost tábora objevovat i tady. Vězni často neměli vlastní postel, museli se o ní dělit většinou se třemi dalšími vězni, někdy ale i s více. Menší úleva přicházela se zavedením dvousměrného provozu v halách na kompletování součástí letadel. V posledním roce fungování tábora však vězni museli opět soupeřit o místo na posteli, protože jich nebyl dostatek, hrozilo, že na někoho volné místo nezbyde vůbec a bude muset spát na podlaze či bude odveden a natěsnán do sprch, kde často nezbylo místo ani na sezení a vězni tak museli stát celou noc. „On byl stavěnej pro tři tisíce vězňů, pro tři tisíce pět set, už nás bylo skoro 16 tisíc. Tam už se neleželo na posteli, to se sedělo jenom v noci. Ale ani všichni si nemohli sednout, tak se nedostalo už ani sednout. Tak je dali do umejvárky a zamkli je tam, ty tam stáli v pozoru celou noc, a když někdo umřel, tak padnul, až ráno, když to zase, zase, zase odemkli.“102 Takovéto nocování bylo opět velmi nebezpečné, protože vyčerpaní vězni si neodpočinuli a další den jim hrozilo, že se zraní při práci nebo se kvůli své vyčerpanosti stanou terčem některého ze strážných či kápů. 3.4.3 Ostatní budovy v táboře Mezi ostatní budovy v táboře patří hlavně ta místa, kde vězni vykonávali své zaměstnání nebo budovy, které byly nedílnou součástí tábora. Jednalo se především o budovy na třídění šatů, nemocniční baráky, „Sonderbau“ nebo-li nevěstinec, budova vězení a krematorium. Všechny tyto budovy nějak zasahovali do života nejen českých vězňů, ale vzpomínky na ně můžeme právě ve výpovědích českých vězňů nalézt. Třídírny šatů (Effektenkammer) Třídírny šatů se nacházely snad u každého koncentračního tábora, ať už byl pracovní či vyhlazovací. Válečné podmínky byly těžké pro všechny. Věci denní potřeby se proto mezi lidi dostávaly pouze v omezeném množství nebo vůbec. Němečtí vojenští představitelé a jím blízcí úředníci velmi dobře věděli, že židovští obyvatelé vlastní

102 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

65

MEMO 2015/2

věci kvalitní a hodnotné. Proto se z každého transportu dostala zavazadla nejprve do třídírny šatů. „Podřadnější“ věci sloužily pro pokrytí potřeb tábora, některé z nich mohli dokonce nosit samotní vězni. Kvalitnější a drahé oděvy byly pak tříděny podle druhů a jakosti. Některé byly odesílány rovnou zpět do Říše, aby pokryly poptávku tamějších obyvatel, některé však byly rozebírány přímo v táboře a to především důstojníky, kteří si oblečení nechávali pro sebe nebo jím obdarovali své nejbližší. Dalším údělem třídíren bylo hledání ukrytých cenností v podšívkách a jiných skrytých místech oděvů. Většina lidí totiž netušila, kam je transporty vezou a do jakých podmínek se dostanou. To, co ale věděli s jistotou, bylo, že potřebují mít s sebou cokoli, co se dá zpeněžit. V záhybech a tajných kapsách byly nalézány diamanty a jiné drahé kameny, zlaté šperky a jiné cenné věci. Tyto věci byly v třídírnách pečlivě zaznamenávány a odevzdávány přihlížejícím dozorcům SS. V některých koncentračních táborech, především na polském území, tyto třídírny také sloužily jako dobrý úkryt pro vězně, kteří nebyli z nějakého důvodu schopni práce nebo i pro ty, kteří se chtěli pokusit o útěk. Příklad takového využití třídírny lze nalézt třeba ve výpovědi Richarda Glazara, který popisuje takovéto „schovky“ pro vězně v třídírně oděvů v Treblince.103 Komandantura Budova komandatury byla vystavěna hned na počátcích výstavby tábora. Jako stavební kámen pro tuto budovu byla využita místní žula. Dodnes dochovaná budova majestátně stála a stále stojí, jako strážná brána, která chránila to, co se dělo v pozadí. Velká, několika patrová budova sloužila zejména administrativní budova. V patrech byly kromě archivu i kanceláře pro úředníky a písaře, v nejvyšším patře měl svou kancelář také velitel tábora, který ze svých oken mohl sledovat dění v táboře. V podzemních prostorách byly poté výslechové místnosti, které sloužily především pro výslechy nově příchozích vězňů, kteří pak byli umisťováni do budovy vězení

103

Glazar, R. Treblinka slovo jako z dětské říkanky.

66

MEMO 2015/2

uvnitř tábora. Tito lidé byli většinou účastníci nějakých atentátnických akcí, příslušníci tajných služeb nebo lidé napojeni na odbojové organizace. V blízkosti komandatury se nacházela táborová brána a několik strážních domků, z nichž jeden větší sloužil také k občasným výslechům. Na táborové bráně visely, jakožto i na jiných branách koncentračních táborů, nápisy „Arbeit macht frei“ a „Schützlager“. První heslo vzbuzovalo v prvních vězních velkou naději na propuštění, pokud budou tvrdě pracovat a dodržovat pravidla. V pokročilých letech fungování tábora však nově příchozí vězni věděli, že odsud nebude úniku. Druhé heslo mělo spíše uklidňovat obyvatele, kteří si měli myslet, že tábor shromažďuje pouze zločince a tak je chrání. Sonderbau Budova nevěstince se ve Flossenbürgu založila až v pozdějších letech fungování tábora. Tato velmi nezvyklá budova v prostředí koncentračního tábora byla v plánech označena jako „Sonderbau“. Výstavba nevěstince a jeho provoz byly součástí prémiového systému, jímž chtěli němečtí důstojníci motivovat vězně a tím zvýšit produkci kamene v kamenolomu. Většina vězňů, kteří prémiové lístky dostali, ale volila raději porci jídla navíc nebo si vybrali cigarety či lístky směnili s jinými vězni za cokoli, co zrovna k životu v táboře potřebovali. Dále museli velitelé tábora vyřešit, koho do nevěstince umístí. Díky velkému množství koncentračních táborů byl však tento problém velmi rychle vyřešen. Z větších koncentračních táborů, kde nebude chybět pracovní síla, byly vezněné ženy poskytovány, mimo jiné, k službě právě v takových místech jako byly nevěstince. „Za náma kousek byl jinej blok a to byl s prominutím bordel. Ten tam, říkali se, že jsou tam Polky, ale bylo to pro, pro starousedlíky, že jo, pro ty vězně, který tam byli jako, který měli domovský právo, abych tak řekl, a dostávali za práci ve fabrice nebo v lomu, dostávali nějaký poukázky a mohli buďto jít do kantýny a tam dostali nějakou shnilou zeleninu nebo něco takovýho, no anebo si teda zašel do toho bordelu.“104 Díky

104

František Wretzl, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

67

MEMO 2015/2

systému prémiových lístků se ale do nevěstinců dostávali jen privilegovaní vězni, tedy kápové a starší tábora, obyčejní vězni, jak už bylo řečeno, navštívili nevěstinec jen zřídka. Z těchto důvodů stoupla úmrtnost i tady. Vězni s kriminální minulostí se nijak nedrželi zpátky v krutém a bezcitném zacházení se ženami. Mnoho žen bylo po jejich návštěvě nalezeno zraněných či dokonce mrtvých. Dokonce jsou zaznamenány případy, kdy za ženami chodili nejen vězni, ale samotní dozorci z řad německé SS. Některé ženy za jejich prohřešek proti rasové politice Říše zaplatila svým životem. Dalším problémem byla jejich hygienická a zdravotní stránka. Příděly jídla byly pro ženy stejné, mnohdy dokonce menší, než pro vězně, kteří pracovali. Hygienické zázemí neměly téměř žádné stejně tak lékařskou péči. Ačkoli se barák pro nucené prostitutky nacházel v blízkosti nemocničních baráků, nebyla zdravotní péče poskytována v takové míře, v jaké byla potřeba. Vězněné ženy se musely spoléhat na výpomoc mezi sebou nebo na slitování právě sloužícího lékaře či vězně, který lékaři pomáhal. Většinu asi napadne, že pokud byl v táboře nevěstinec, měly by být v táboře také těhotné vězeňkyně. Avšak v táborové dokumentaci nebyl nalezen žádný záznam o tom, že by k takovému případu kdy došlo. Nemocniční oblast Oblast pro nemocné se na konci existence tábora skládala ze tří budov. První budova byla vystavěna už v roce 1939, součástí první budovy byl i menší operační sál. Zbytek oblasti, tedy nemocniční budova 2 a 3, byl dostavěn až v pozdějších letech fungování tábora. Nemocniční oblast byla umístěna vpravo od apelplacu hned za budovou prádelny a sprch a nemocniční budova č. 2 byla přímo napojena na zeď vězeňského dvora. Sloužící lékaři byli z jednotek SS, ale za úkol měli léčit a pomáhat jen nemocným a zraněným z řad vězňů. SS měla totiž své vlastní zdravotnické zařízení s velmi moderním vybavením mimo tábor. Byly zde k dispozici důležité a potřebné léky, které byly vězňům odpírány. Lékařskou péči zde mohli využívat i obyvatelé Flossenbürgu, kteří se zde nechávali částečně ošetřovat a navštěvovali zde např. zubního lékaře. V táboře lékařská péče vypadala zcela odlišně. Velmi často se stávalo, že vězňům se pomoc nedostala vůbec nebo se k nim nedostala v takové kvalitě, v jaké to 68

MEMO 2015/2

bylo potřeba. Velké množství vězňů umíralo dlouhou dobu na následky zranění či různých těžkých chorob v izolačních barácích, jelikož jejich léčba by byla stejně neúspěšná, a proto v očích německých lékařů a jejich nadřízených naprosto zbytečná. Těžká nemoc nebo rozsáhlé zranění tedy znamenaly pro vězně v koncentračním táboře podle pravidel smrt – ať už okamžitou či v oblasti pro nemocné nebo karanténě. Léčebná procedura často zahrnovala pouze měření teploty a určování toho, kteří vězni mají šanci na uzdravení a kteří svůj boj téměř prohráli. Vězni, kteří podlehli nemoci nebo kteří byli smrti velmi blízko, byli často odklízeni do prostor toalet, kde jejich těla čekala na odklizení. Toto zacházení a umělé vyklízení postelí fungovalo hlavně v období velkých epidemií, které ke konci fungování tábora neustávaly, spíše nabíraly na síle.105 Léky a lékařská péče se věnovaly především vězňům, kteří měli velkou pravděpodobnost na uzdravení a opětovné zapojení se do prací v táboře. Velké štěstí měli vězni, kteří se do oblasti lékařských budov dostali při službách vězeňských lékařů, kteří vypomáhali těm německým a v noci za ně často vykonávali službu. Tito lékařští pomocníci byli snad jediní, kteří se snažili pomoci svým spoluvězňům a za jejich životy bojovat. Pomoci mohl nejen dobře provedený lékařský zákrok či správně podané léky, ale také obyčejné rady. „Tak prosím tě, musím ti dát pár rad. Já tady spím vedle tebe a jsem takový…,“ byl to takový pomocník, takový vězeň to byl, byl to zubní lékař z Veselí nad Moravou, no a říká, dělal tam takového pomocníka. „Tak já ti dám takové rady, nepij vodu,“ že, „v žádném případě nepij tady vodu, protože to, ta by tě, to bys umřel,“ že. „A když budeš mít velkou žízeň, tak si pouze namoč nějakou, nějakej hadr a omoč si rty, ale v žádném případě, v žádném případě teda nepij vodu.“106 Bohužel ani místům, jako byly lékařské budovy, se smrt nevyhýbala. Někteří vězni se svého vyléčení nedočkali, ať už za to mohly opět špatné hygienické podmínky nebo nedostatečná strava či všudypřítomné vši, které roznášely infekce

105

Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 106 Tamtéž.

69

MEMO 2015/2

např. tyfu. „Tam nebylo nic, tam jsme, aby nám nebylo zima, tak tam byly kamna, kamna, kde jsme si topili. Pak už nebylo čím topit, jídlo se nosilo jenom jednou denně. Jednou denně nějaká taková šlichta na misce. A už jsme, fronta se blížila, tak jsme čekali, čekali, co se bude dít.“107 Dokonce velké množství vězňů umíralo v lékařských barácích zbytečně. Cílené vraždy, pokusné operace a zkoumání účinku různých látek se nevyhlo ani koncentračnímu táboru Flossenbürg. V poválečných procesech se místní lékař dr.,Schmitz přiznal k několika desítkám úmyslných vražd. On sám v táboře prováděl velké množství amputací a demonstračních operací, na jejichž následky zemřelo velké množství vězňů. Budova vězení Vězeňská budova byla zřízena v roce 1940 a tvořila ho dlouhá budova s obdélníkovým půdorysem. Součástí budovy byl dvůr pro vězně, který byl obehnán vysokou cihlovou zdí, na níž vpravo od vchodu do dvora byla umístěna dvě písmena KA – Komandatur-Arrest. V budově se nacházelo 40 cel, každá 1,5m široká a 2,5 m dlouhá, jednalo se o tzv. samotky. Vězení podléhalo přímo veliteli tábora a byla ze začátku používána pro vykonání trestů, které uložil. Nejčastějšími tresty byly izolace ve tmě, odejmutí denního přídělu potravy či výslechy s mučením. Později se na dvoře před budovou konaly také popravy. Byli zde popravováni dokonce i vězni koncentračního tábora, kteří byli usvědčeni ze sabotáže či z pokusu o útěk. Další skupinou popravovaných vězňů byli lidé nasazení na nucené práce nebo němečtí civilisté, kteří byli do Flossenbürgu přivezeni státní policií k vykonání trestu smrti. Poslední skupinou popravovaných vězňů byli váleční zajatci a odpůrci nacismu. Vězeňský dvůr sloužil především v letech 1944 – 1945 jako centrální místo poprav. V posledním roce války bylo v koncentračním táboře Flossenbürg zastřeleno nebo oběšeno několik stovek lidí, mezi oběťmi byly také ženy a děti. Vězeňskou budovou tak prošlo mnoho velmi známých lidí, kteří svými činy bojovali proti

107

Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

70

MEMO 2015/2

nacismu a německé diktatuře. K nejznámějším obětem poprav patří zřejmě někteří účastníci atentátu na Hitlera tzv. muži 20. července108 vedení plukovníkem von Stauffenbergem109, na jejichž počest byl v dnešním památníku koncentračního tábora Flossenbürg v roce 1975 umístěn památní kámen. Mezi známými jmény můžeme tak nalézt např. admirál Wilhelm Canaris, kapitán Ludwig Göhr, generálmajor Hanz Oste, generál Fridrich von Rabenau aj. Všichni jmenovaní byli popraveni 9. - 12. dubna 1945, tedy jen pár dní před osvobozením tábora. Šlo zřejmě o záměr zahladit stopy a znemožnit spojencům získat cenná svědectví. Ze skupiny hnutí odporu 20. července vyčníval farář Bonnhöffer110, který kromě účasti v hnutí pracoval v utajení jako

108

20. července 1944 po poledni začala v Hitlerově hlavním stanu rutinní porada. Hlavní stan se tehdy nacházel v takzvaném Vlčím doupěti nedaleko Rastenburgu, v oblasti Mazurských jezer ve východním Prusku. Šlo o pečlivě střežený opevněný komplex, kam zdánlivě nemohla proklouznout ani myš. Ve 12:42 však místností, kde se konala porada válečného štábu, otřásl výbuch. Ze čtyřiadvaceti přítomných mužů čtyři zemřeli (jeden hned a tři na následky zranění) a několik dalších bylo raněno. Sám Hitler měl obrovské štěstí, neboť vyvázl pouze s několika popáleninami a oděrkami, prasklým ušním bubínkem a dočasně ochromenou pravou rukou. Těžký trám, který držel strop, jej minul o necelý metr. Moderní dějiny [online] Dostupné z URL: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/atentat-na-adolfa-hitlera-z-20-cervence-1944/ [cit.2014-06-02]. 109 Claus Schenk von Stauffenberg byl německý důstojník generálního štábu, strůjce neúspěšného atentátu na Hitlera. V lednu 1943 byl povýšen na podplukovníka generálního štábu 10. obrněné divize, která se účastnila války v Africe. V dubnu 1943 byl těžce zraněn (při náletu přišel o oko, pravou paži a dva prsty na levé ruce). V polovině června 1944, poté, co se částečně zotavil ze svých zranění, se stal štábním důstojníkem velitelství Rezervní armády umístěného na Bendlerstrasse v Berlíně a k 1. červenci byl povýšen na plukovníka generálního štábu. Tato funkce mu umožnila účastnit se Hitlerových porad ve vůdcově hlavním stanu v Rastenburgu. 20. července 1944 po šesté hodině ranní opustil Berlín a v 10:15 jeho letoun přistál ve městě Kętrzyn. Podařilo se mu umístit kufřík s bombou v konferenční místnosti a ve 12:42 se ozvala exploze. Stauffenberg, domnívaje se, že atentát byl úspěšný, se vrátil do Berlína, zde vedl pokus o převrat jako náčelník protihitlerovského povstaleckého štábu. Ačkoliv se zprvu vše dařilo, kvůli zanedbání správného muže (byl zde ponechán fanatický nacista) na pozici velitele tzv. Záložní armády, jež měla zajistit vládní okrsek v Berlíně, puč, zvaný Operace Valkýra, nevyšel. Schenk von Stauffenberg byl zatčen a zastřelen popravčí četou. Wikipedie [online] Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Claus_Schenk_von_Stauffenberg [cit.2014-06-02]. 110 Dietrich Bonhoeffer byl německý evangelický teolog, etik, filosof a bojovník proti nacismu. Asi roku 1938 se připojil ke Canarisovu protihitlerovskému spiknutí. Roku 1940 mu byly veřejné projevy zakázány, o rok později i písemné. Dne 5. dubna 1943 byl zatčen a po posledním nezdařeném atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944, který provedli jeho bývalí spojenci, odsouzen k smrti. Dne 8. dubna 1945 byl v koncentračním táboře Flossenbürg odsouzen k trestu smrti vojenským stanným soudcem za předsednictví Otto Thorbecka, člena SS. O Velikonocích 9. dubna 1945 byl popraven. Wikipedie [online] Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dietrich_Bonhoeffer [cit.2014-06-02].

71

MEMO 2015/2

spolupracovník německé špionážní jednotky, pomáhal s útěky Židů do Švýcarska. Také byl znám tím, že se postavil svým teologickým přesvědčením proti nacistické ideologii a otevřeně odmítal antisemitismus. I on byl 9. dubna 1945 ve dvoře věznice popraven. Pokud ale nebyl vydán trest velitelem tábora, byly životní podmínky (strava, zacházení) o něco lepší než v samotném táboře. Vězni dokonce mohli během dne pobývat na vězeňském dvoře. Díky svědectví přeživších vězňů tak máme šanci dozvědět se i další jména tzv. prominentních vězňů pobývajících na ve vězení označovaném jako blok 1. „No a ještě teda pro zajímavost vám řeknu, že tam byl jeden blok, to byla jednička, kde byli takzvaní prominentní vězni. To byl král Leopold belgické, Schuschnigg, kancléř z Vídně a generál Žák, prostě ti měli takovou větší ani ne volnost, ale lepší jídlo a zacházení slušný.“111 O kancléři Schuschniggovi112 a admirálu Canarisovi se ve své výpovědi zmiňuje i další z českých přeživších Pavel Macháček (2006): „Kromě toho tam bylo ještě vězení táborové zděné, kde byli někteří jaksi výjimeční vězňové. Například tam byl Schuschnigg, jestli to je nebo není pravda nevím, ale v tom effektenkammeru jsem nosil šedivé flanelové kalhoty, o kterých se říkalo, že je mám po Schuschniggovi, tak nevím. V každém případě ten tam byl s celou rodinou, Schuschnigg, jak známo, byl rakouský kancléř před válkou. Dostal se tam také Canaris, velitel německé tajné služby, po tom puči proti Hitlerovi“113 Další svědectví jednoho z českých vězňů dokládá i možnost, že zdi flossenbürgského vězení uvítaly i dalšího, velmi neobvyklého hosta. „Zajímavá taky byla jedna věc. Říkalo se, že když byl zajat Stalinův syn, že ve Flossenbürgu právě s nim dělali výslech, a protože ruskej těsnopis uměl jedinej Čech ze všech těch vězňů a i Němců, tak ten dělal za plentou z prostěradel tak, aby to nemohl nic vidět, tak ten tam dělal zápis. Co se dál s tím Stalinovým synem dělo nevím, říkalo se, že… byl po válce v nějaké uniformě

111 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 112 Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg byl od 25. července 1934 do 11. března 1938 rakouským kancléřem. Druhou světovou válku prožil v koncentračních táborech po válce se stal profesorem práva v USA. Wikipedie [online] Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kurt_Schuschnigg [cit.2014-06-02]. 113 Fridolín Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

72

MEMO 2015/2

americké armády. Co je na tom pravdy nevím, ale v každým případě o tomto výslechu myslím je dobré se zmínit, protože to málokdo ví, že tato shodou okolností velice historická osobnost v tom Flossenbürgu se také vyskytovala.“114 Údolí smrti Tzv. údolí smrti, jak je dnes nazvána oblast za zdí původního tábora, začínalo izolačními baráky. Budovy izolace byly původně vystavěny z důvodu rozšiřování koncentračního tábora v roce 1942 jako samostatný tábor pro zhruba 2000 válečných sovětských zajatců a měl vlastní plot z ostnatého drátu. Tento jakýsi tábor v táboře se skládal ze 4 velkých baráků a jedné sociální budovy. Váleční zajatci však dorazili ještě dříve, než byly baráky dokončeny, a tak museli být zařazeni do baráků vedle nemocniční oblasti. Většina zajatců byla však ve velmi špatném zdravotním stavu a v důsledku nemoci a podvýživy zemřelo zhruba 400 z nich. Během roku 1942 byl zbytek válečných zajatců přemístěn do „normálních“ baráků a někteří byli přesunuti do koncentračního tábora v Mauthausenu. Nové baráky tak začaly sloužit pro všechny nově příchozí vězně, kteří sem byli umístěni odděleně od ostatních vězňů a byli zde drženi několik dní nebo i týdnů, než byli zařazeni do baráků v táboře. Denní táborový režim se týkal i těchto vězňů v izolaci. Výdej jídla, ranní a večerní apel se konaly odděleně. Často zde vězni museli plnit zbytečné úkoly jako například chození dokola celý den či běhání v kruhu a to za jakéhokoli počasí. Tyto pokyny byly často doprovázeny zesměšňujícími příkazy, vězni museli například běhat na slunci úplně nazí. Další využití těchto izolací na sebe nenechalo dlouho čekat – tábor pro umírající. Díky své izolovanosti od zbytku tábora byl tento prostor jako stvořený pro toto využití. Vyhublí, nemocní a slabí vězni zde čekali na svou smrt. Mnozí z nich byli téměř neschopni pohybu, byli částečně nazí, naprosto zanedbaní a páchnoucí exkrementy. Takto ponecháni vlastnímu osudu zde pomalu umírali. Z popisů výjevů z těchto míst si můžeme snadno představit, jak velké a hrozné bylo ponížení lidí v

114

Fridolín Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

73

MEMO 2015/2

koncentračních táborech. Izolace se naplňovaly především během velkých epidemií tyfu, který byl ve velkém roznášen vešmi a blechami. Další součástí této oblasti bylo krematorium. Původně byla těla mrtvých vězňů dopravována do krematorií v okolí. Avšak po roce 1940 se zvětšoval jak počet vězňů, tak počet mrtvých lidí. Vedení koncentračního tábora stála před problémem s odklízením těl. A tak právě v roce 1940 přišlo rozhodnutí o vystavění vlastního krematoria právě v údolí, kde nebylo na očích vězňům a předpokládalo se, že se skryje i zápach hořících těl, což byl velký omyl. Samotné krematorium se skládalo ze čtyř místností. V zadní části krematoria byla pitevna, kde se nacházel a dodnes nachází žulový pitevní stůl, kde se vězňům mimo jiné vylamovaly zlaté zuby. „A ještě tam byl jeden barák a to byla márnice. Tam vždycky přicházel muž v bílým plášti, esesák, vešel dovnitř a za chvíli vycházel a měl v ruce čistej šátek. Říkali nám, že tam nese zlato, zlatý zuby a zuby z těch zemřelejch, který tam čekaj na, na tu kremaci.“115 Dále se těla dostala do márnice, která sousedila s místností, kde stála spalovací pec. Za místností s pecí byla uhelna. SS provozovala krematorium jako „čistý“ způsob odklízení mrtvol bez ohledu na úctu k lidským bytostem a jejich ostatkům. Důkazem toho bylo, že vězni ani popel ze spálených těl nebyli pochováni do hrobů. Popel z krematoria byl bezcitně sypán do jímky na exkrementy. Hned u krematoria bylo také vystavěno popraviště, které již bylo zmiňováno. Toto popraviště sloužilo k hromadným popravám většinou náhodně zvolených vězňů, či vybraných lidí z transportů. Na tomto popravišti se vězni výlučně stříleli. Jejich likvidace těl pak byla velmi snadná. Další, co usnadňovalo transport těl do krematoria, byla rampa, která byla navržena a vybudována v roce 1944. Do zdi, která oddělovala údolí od tábora, byl vykopán tunel a podzemní vchod do krematoria. Z bezpečnostních důvodů byl vchod na rampu do krematoria zajištěn mříží. Okolí krematoria totiž

115

František Wretzl, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

74

MEMO 2015/2

nebylo střeženo ani nebyl kolem natažen elektrický plot. Za zdí pak byla položena kolej, po které dopravoval vozík mrtvá těla do krematoria. Když kapacita krematoria nezvládala velký počet mrtvých těl, byla těla pálena také pod táborem na velké hranici, kterou tvořila lidská těla v kombinaci se dřevem a hořlavinou. Vězni ve svých vzpomínkách často vzpomínají na všudypřítomný zápach z pálených těl. Nakonec si zvykli i na mrtvoly ležící téměř na každém kroku. „Bylo to tam hrozné, protože už v té době se vlastně tam hromadila mrtvá těla, že. To jak je přiváželi z toho východu, zejména potom z Osvětimi a tam se z těch východních koncentráků, kteří byli zmrzlý, byly to zmrzlé mrtvoly, že ano, kost a kůže a ty celé haldy, protože to krematorium nebylo příliš velké, takže se to nestačilo pálit, tak to pálili na hromadách, vždycky dřevo polili to, a tak to pálili takovým způsobem ty mrtvé.“116 Toto místo se stalo později důležitým vzpomínkovým místem, jelikož se právě zde zachoval popel ze spousty na tomto místě spálených těl. 4 Poslední roky fungování tábora S vývojem války a příchodem spojeneckých vojáků byl velmi úzce spojen i provoz koncentračních táborů. S osvobozováním jednotlivých zemí od poloviny roku 1944 byla nutnost řešit otázku co s vězni v koncentračních táborech. Německo si rozhodně nepřálo, aby se vězni dostali ve velkém počtu do rukou spojenců. „Kolem toho čtyřicátého čtvrtého roku ten výsledek války už byl zřejmej. My jsme samozřejmě tedy čekali, kdy už ten den přijde a jako všichni jsme byli velice nadšeni, že to takhle dopadá, protože nebýt toho vítězství Rudé armády ve válce, tak by to bylo s námi i po té válce divné, to samozřejmě. Ale jaksi při-, přivítali jsme, když už ten konec nastal. Dokonce jednou se stalo, že se rozšířila zpráva, že Američani ten tábor obsaděj. Nakonec k tomu nedošlo, ale, ale jaksi radost z toho samozřejmě byla veliká. Oni totiž, Hit-[ler], Himmler (opravuje se) nařídil jako šéf koncentráků, že se Spojencům nesmí dostat do ruky žádnej důkaz o koncentrácích, ani tedy lidé živí, měli všichni být zlikvidováni, ani jaksi ty prostory nějaké. Nicméně ono to teoreticky se snadno napíše,

116

Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

75

MEMO 2015/2

ale v praxi se něco takového hůře udělá, protože jak zlikvidujete ty baráky a to zařízení toho koncentráku, čili jak zlikvidujete ty lidi?“117 Nastal pravý čas pro vymyšlení plánu, jak se vězňů co nejrychleji a v co největším počtu zbavit. A tak přišla myšlenka vypravit pochody smrti. Některé měly jasně stanovený cíl, některé však se jen „potulovaly“ po okolí s cílem vysílit a zlikvidovat vězně. Vězni samozřejmě pozorovali změny v chování svých strážců, a tak se snažili získat co nejvíce informací o tom, co se děje. Ve Flossenbürgu se do šíření potřebných informací ve velké míře zapojili právě čeští vězni. O takové spolupráci vězňů vypráví ve své výpovědi Miloš Volf (2006): „Totiž tam byla elektrikářská dílna, kde prostě jsou, byli odpovědný za to, že kolem tábora budou ty dráty nabitý proudem, že to bude svítit, že to bude jak, že to bude fungovat všechno v pořádku. Ale oni si tam ty esesáci taky dávali opravovat svý rádia. Tak oni to opravovali každý rádio tak dlouho, dokud nepřišlo rádio nový, že jo. Tak jsme měli zprávy, teď ten Miloš Kučera to měl od nich, ten nám přišel říct, my to zase rozšiřovali dál, protože českej písař byl, Karel Jetel, na sedmým bloku, já jsem byl na tom šestým, na pátým potom byl taky jeden Pepík, na třetím byl Ruda Pech, na devátém ten Mojžíš, na jedenáctým Honza Francl, takže těm Čechům, ty to hned, ty to hned rozšířili dál. Samozřejmě když šlo o ty fronty, jak se blížej, tak to si během toho vyprávění každej přidal dvacet, padesát kilometrů, aby byli blíž, jak se těšil. Tak jsme to takhle, takhle těm lidem, a teďko oni si toho všimli, ty esesáci, že najednou lidi pookřáli. Víte, že my jsme to řekli těm Čechům, ty to dali těm ostatním dál, že jo, to jsme nenechali jenom pro sebe, protože ta spolupráce tam byla mezinárodní dobrá.“118 Kromě vězňů však bylo potřeba zbavit se i jiných důkazů o tom, co se v táboře ve skutečnosti dělo. A v neposlední řadě samozřejmě bylo důležité zachránit si vlastní život a majetek. Proto většina velitelů tábora opustila Flossenbürg i s majetkem dříve, než přišly spojenecké jednotky. Mnohdy ale při vyklízení tábora

117

Fridolín Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 118 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

76

MEMO 2015/2

docházelo k velkému chaosu, jelikož se vše řídilo tím, jak a kudy spojenci postupovaly. Na začátku pochodů smrti byl vydán příkaz k přečíslování vězňů a sepsání nových seznamů, které budou předány Mezinárodnímu červenému kříži. Jelikož však byli kápové a tzv. blockmani za dráty ve funkci strážných, museli je zastoupit jiní. Ve spojení s touto událostí si zaslouží pozornost výpověď Miloše Volfa (2006), který ve snaze zachránit co nejvíce životů téměř prohrál ten svůj. „Já tam byl na tom bloku sám. Já jsem tam, měl jsem tam přes tisíc lidí. Teď jsem to měl psát, musel jsem nový číslo, pod to starý číslo, v kterým táboře, protože mezitím tam přinesli z Buchenwaldu, taky šli tam už tím pochodem smrti, šli asi tejden. Teďko jméno, příjmení, národnost, na kterým komandě dělal, jo a ještě jaký je zaměstnání bylo a jestli byl nemocnej, jestli nebyl. No jo, tak s Čechama, s Polákama, s Rusama, s Němcema, to šlo, to jsem dělal první noc celou. Druhej den jsem dělal ty Francouze, že jo, s těma Italama jsem si pomáhal přes tu latinu všelijak, takže taky jakžtakž, potom s Jugoslávcema, to jsme to udělali, takže jsem skoro druhou noc nespal, no ale s Maďarama, nemtudum magyarum [ z maď. nerozumím maďarsky]. My jsme si ukazovali na prstech, my jsme tou jejich maďarskou němčinou. Kriste pane. Ale já jsem to koukal, to dodělat, aby nás předali co nejdřív. A… a dvacátýho ráno jsem to nesl na tu hlavní kancelář, oni řekli: „Človeče, už, – to byl, to byl podvod, už šly, v noci šly dva transporty.“ 119 4.1 Pochody smrti Pochody smrti se vypravovaly snad ze všech koncentračních táborů. Většina pochodů měla za úkol dopravit vězně z menších koncentračních táborů do těch větších, kde mohli být rychleji likvidováni. Ve Flossenbürgu se tzv. evakuace tábora řešila několika pochody smrti, kdy byli z tábora vybráni všichni chůzeschopní vězni. Vězni dostali jasný příkaz vzít si s sebou všechny věci a nastoupit na apelplac, kde se udělovaly rozkazy. Navíc se k flossenbürgským vězňům přidávali další vězni, kteří sem docházeli z jiných koncentračních táborů a měli již několik dní

119 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

77

MEMO 2015/2

pochodu za sebou. Vyhladovělí a zpustošení příchozí vězni ve snaze zachránit si svůj vlastní život a posílit se na další cestu zbytečně podstupovaly rizika, která znamenala jejich smrt. „Protože tam přišli lidi, který už prošli tím pochodem smrti z toho Buchenwaldu, několik, věděli, že bude to mít za následek taky, tak chtěli něco z toho sníst, tak tam někdo to rozštípl, ten, se roztekl ten… ten sirup. Oni se na to vrhli, aby se ještě to snědli. A teďko přišli ty esesáci se psema, a ty lidi se nezvedli, ty tam byli nalepený jako mouchy na mucholapce. Ty psi je v tom roztrhali.“120 Asi 10 000 vězňů, kteří museli opustit tábor, byli vydáni na milost a nemilost nejen lidskému rozhodnutí o jejich životě, ale také vlastnímu zdravotnímu stavu a okolním přírodním vlivům. „A teďka si představte mít na nohách ty dřevěný boty v uvozovkách, kde byl prostě podle tvaru nohy vyříznutej, vyříznutej kus dřeva a na to byly přibitý kousek plátna, aby to z nohou nespadlo. A teďka, když jste unavenej, nemocnej nebo nemáte už sílu, a teďka musíte jít dejme tomu 150, 200 metrů přes oranici čerstvě nasáklou deštěm. Sama ta bota už něco váží, když se na ni nabalí několik kilo tý mazlavý hlíny, tak ten člověk nedokáže udělat krok, čili sklesne na místě. Na konci šla řada esesáků a kdo tam ležel, toho zastřelili. Takže za těch, trvalo to necelých deset minut, a za těch pár minut tam zůstalo takovejch 400, 500 lidí ležet na tom poli. To nedoporučuji nikomu si to prožít, to bylo velmi obtížný.“121 Během pochodů smrti se však také ve velkém projevovala vězeňská soudržnost. Kdo mohl, pomáhal ostatním jakýmkoli způsobem. Někteří vězni také nezapomněli na pomoc, kterou od jiných vězňů dostali ještě v táboře a objevovali se právě včas, aby jim pomoc oplatili. Taková příhoda se stala Miloši Volfovi (2006), který kvůli sepisování seznamů vězňů vyrazil na pochod smrti po dvou probděných nocích naprosto vyčerpaný, a jeho šance na přežití se zmenšovaly. Už dávno zapomněl na pomoc ruskému vězni. Díky svým malířským dovednostem si u něj příslušníci SS objednávaly tzv. gratulačky, jeho umění bylo odměňováno často příděly jídla navíc. Jednou poskytl toto jídlo navíc ruskému vězni, který potřeboval zachránit

120 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 121 Fridolín Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

78

MEMO 2015/2

svého nemocného kamaráda. Miloš Volf se rozdělil ještě několikrát a také díky svému postavení sehnal další věci, které ruský vězeň jménem Michal potřeboval. A tento dobrý skutek se mu vrátil v nejpříhodnější dobu. Naprosto vyčerpán byl držen při vědomí jen svým otcem. Přes všechny snahy se však tato dvojice vězňů propadala zástupem vězňů až do zadních řad, kde čekala smrt z rukou dozorců. Na poslední chvíli se z davu vynořili tři ruští vězni, z nichž právě jeden byl již zmiňovaný Michal, a pomohli oběma do předních řad. Takto se pro unavené kamarády vrátili ještě třikrát.122 O vězně nebylo během pochodů vůbec pečováno, přestávky a strava byly naprosto nedostatečné. „Každý dostal hrst ječ-[mene], žita (opravuje se), žita do kapsy a to mu mělo stačit na bůhví jak dlouho. Jako potrava. A my jsme nic jiného neměli. … První noc přišla, přišel déšť. To trvalo takové, druhý ještě, i druhou noc. A to už jsme byli unavení. Bez odpočinku dvě noci a den bylo hrůzné. A třetí den konečně večer jsme zastavili kdesi na takové jako pasece, kde byl močál a na tom močále nás zahnali k té pasece doprava, tam byly keříky tak do těch 2, 3, metrů, výš ne, takový porost, že? No a tam jsme měli ležet v tuhlenstom, v té mokré trávě, v těch loužích.“123 I tady však platila jasná pravidla pro všechny – zaostávající či vyčerpaní vězni byli okamžitě zastřeleni a jejich těla pak zahrabána do mělkých hrobů kolem cest, kterými pochod šel. „Jeden Čech tak kolem dvaceti, jednadvaceti let měl okamžitou nějakou nevolnost, takže zůstal ležet. Místo abychom mu směli pomoct, tak tam přišel ten esesák k němu a na místě ho zastřelil... Stala se tam například takováhle věc (odkašlání). Jak jsme byli v tom pětistupu, tak já jsem šel na kraji, na pravém kraji toho jednoho a přede mnou jinej vězeň, kterej bohužel měl ten průjem. Jak známo uvědomil si, že pokud to pustí do kalhot, po dalších čtyřech, pěti kilometrech bude mít tak rozedřený nohy, že nebude moct jít. Tak se připravil, kalhoty, udělat úkrok, sedl si

122 Miloš Volf, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 123 Emil Burian, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

79

MEMO 2015/2

na bobek a v tom okamžiku ho ten post zastřelil, kterej byl vedle. Čili nebylo dobré jaksi jakýmkoli způsobem… jaksi narušit tu pochodovou formaci.“124 Někteří vězni tušili, že přišel jejich konec a jestli nepotkají spojenecké jednotky, tak jejich osud nebude šťastný. Ti statečnější tak zvolili možnost vzít osud do svých rukou a pokusit se o útěk. Ne vždy však zvolili příhodnou dobu či místo. Právě na takovou událost vzpomíná František Wretzl (2006): „A při dalších cestách, to jsme spali jednou v takové úžlabině, tam jsme přespávali a ráno nastal rozruch, poněvadž jestli se tam prali o chleba nebo něco a my jsme spali přímo jako na kraji nějaké meze a tam jednoho z našich kamarádů, Steva a dalšího, ten byl podstatně starší, napadlo utíkat. Ale v naprosto nepříhodné době a nepříhodném místě. Za náma bylo pole, taková oranice a bylo to možná sto, sto padesát metrů, a to je pro útěk na volným prostranství velice nešťastná, nešťastná volba.“125 Některým se to však podařilo. O vlastním úspěšném útěku z pochodu smrti vypráví Emil Burian (2006): „Ale už cestou, poněvadž jsme byli v pětiřadech, už cestou se ke mně jako přidal doktor, že, Slezák, který byl nějakým redaktorem českých novin, „Českého slova“ nebo něco takovýho. A ten říkal: „No, hele, no jak jsem slyšel nebo co, ty jseš z armády zahraniční, ne? Tomu rozumíš, co kdybysme zdrhli?“ No, tak jsem povídal: „Jo, to by, snadno se to řekne, jo, ale horší je to provést. Proveditelný to bude až tehdy, až se to nějak ustálí, až dojde k nějakýmu klidu, ale dokud budeme v pohybu, tak s tím nepočítej, protože jednak dožene tě pes nebo kulka, jo? A kolem, jak vidíš, ty Ukrajinci, ti Vlasovci, ty jsou zrovna tak nemilosrdní jako Němci, jo? Tak s tim nemůžeme počítat.“ A tady na tej bažince jsme se sešli jako, nebo vlastně jsme byli, spolu jsme tam ulehli a já jsem mu říkal pak: „Hele, jediný tady je to možný, ale já půjdu první, kdybys slyšel střelbu a stalo se něco, nebo výkřik nebo něco, nepouštěj se, jo?“ A tak jsme se rozešli a já jsem se tím křovím opravdu prošťoural. Ať už to byl kápo, a nebo ten Vlasovec, nevím, a já jsem využil toho místa, z druhé strany jsem také slyšel, viděl jsem, že tam je mezitím určitá mezera a že jedině touto mezerou bych mohl prostě proniknout. A tak jsem se jako proplížil. Musel jsem dávat samozřejmě

124

Fridolín Macháček, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 125 František Wretzl, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

80

MEMO 2015/2

také pozor, protože oni byli mobilizováni také v dědinách lidé, aby jako dávali pozor, že tam jde transport, jo, a aby lidi pochytali, anebo je, znemožnili jim prostě útěk, kdyby se to stalo. Tam na to se muselo dávat pozor. A mně se vám to nějak tak, ani nevím jak, podařilo. Tam byla tráva, i když byla poměrně vysoká, asi taková, jo, a plížením, já jsem šel jak had, a dost pěknej kousek, když jsem, když to křoví skončilo a ta travina jak tam byla za ním, no to bylo, nechci tvrdit, ale nějakejch 60 metrů, to nebylo málo na to. A já jsem musel vždycky prostě po kousku, od toho křoví rychle se dostat dál a potom po kousku vždycky klouzat dopředu. A mně se to tedy opravdu podařilo, a jakmile jsem se dostal už až k polím, jo, tak už tam byly prostě stromy, byly tam už i ty keře a bylo tam možnejch, různý krytí, tak jsem mohl kolem, sledovat tu silnici, po které ten transport šel.“126 Než došlo k samotnému osvobození hlavního tábora Flossenbürg, byly zrušeny a vyklizeny i jeho pobočky. Od poloviny dubna bylo „evakuováno“ přes 40 000 vězňů. Jen podél tras vedoucích z Flossenbürgu nalezli spojenci přes 5 000 narychlo pohřbených těl.127 4.2 Pochody smrti z pobočných táborů KZ Flossenbürg Dubnové vyklízení táborů se týkalo všech poboček, které musely být zrušeny. Mnoho pochodů putuje od jedné pobočky ke druhé, vězni se slučují a pochodují dále společně. Osvobozování měst a celých států je však v plném proudu, a tak se pochody do svých cílových míst nedostanou. Taková situace se týká například pobočného tábora Litoměřice, který byl vyklízen na jaře roku 1945. Z důvodu velké přeplněnosti tábora, kdy zde našli svůj přechodný „domov“ tisíce vězňů z jiných poboček, které již zanikly, bylo potřeba vypravit transporty co nejdříve. Na konci dubna 1945 příslušníci SS nechali vypravit 77 otevřených nákladních vagónů s více než 4 000 vězni. Tento transport smrti byl však šťastnou náhodou v Roztokách u Prahy zastaven civilním obyvatelstvem. Vyjednávání s příslušníky SS se zúčastnil i přednosta stanice Jan

126 Emil Burian, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 127 KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.63,64.

81

MEMO 2015/2

Najdr. Společně s dalšími obyvateli vyjadnal možnost poskytnout vězňům potravu a zachránit z transportu těžce nemocné vězně. Dalším více než 300 vězňům pomohli civilní obyvatelé utéci. Transport však pokračoval na své cestě dál a za Prahou k němu byly napojeny další vagóny s vězni z poboček Hradišťko a Vrchotovy Janovice. Vlak transportující vězně na smrt byl osvobozen 8. května 1945 v Kaplici americkými jednotkami. Mezi pobočnými tábory se nacházely i tábory pro ženy. Ani těmto táborům se vyklízení a pochody smrti nevyhnuly. 13. dubna 1945 byl vyklizen ženský pobočný tábor Helmbrechts, který před tím přijal transport židovských vězeňkyň z GrossRosenu. Zhruba 1200 žen se vydalo na svůj pochod směrem do dalšího pobočného tábora Svatava. Vězeňkyně židovského původu jsou velitelem Dörrem vystavovány velkým útrapám a spousta z nich zemřela již po prvních kilometrech pochodu. Ve Svatavě jsou vězeňkyně roztříděny, nežidovské ženy zůstávají na místě, zbytek židovských žen z pochodu i z místní pobočky se vydalo na další pochod směrem na Prachatice. Z celkového počtu odcházejících 700 židovských žen se spojencům podařilo osvobodit 270 zcela vyčerpaných vězeňkyň.128 Major 5. pěchotní divize armády USA Henry Hopper ve své výpovědi vzpomíná na osvobození žen u Volar takto: „Pohled na vysílené postavy těchto žen se nedá popsat. Sestávaly dostlova už jen z kůže a kostí a jejich tváře připomínly lebky. Pokud vím, nenajdeme ve světových dějinách doklad takové krutosti a surovosti, jaké se projevily v přístupu k těmto ženám.“129 4.3 Osvobozování tábora Po vybrání vězňů na pochody smrti bylo všem ostatním jasné, že v táboře zůstávají. Byli zde ponecháni především nemocní vězni nebo vězni v tzv. rekonvalescenci. I z těchto však bylo potřeba vybrat další vězni, kteří měli být zlikvidováni. Největší pravděpodobnost přežití měli vězni v rekonvalescenci a těm tedy byla nabídnuta možnost opustit tábor ve vlakových vagónech. Aby nalákali co

128

KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační tábor Flossenbürg 1938-1945. Braunschweig: Sigert GmbH, s.64, 65. 129 Tamtéž, s.65.

82

MEMO 2015/2

nejvíce vězňů, sdělili jim, že kdo se nepřihlásí, bude muset jít pěšky. Někteří vězni však byli dobře informovaní o stavu železnic, které na mnoha místech v okolí již nebyly v provozu, a tak se této léčce vyhnuli. Až později se od svých osvoboditelů dozvěděli, že všichni, kdo se přihlásili na transport, byli kdesi v lese postříleni. Dříve než mohl zbytek nemocných vězňů odejít, byli zahnáni strážnými zpět do tábora, protože by skvrnitým tyfem mohli nakazit své okolí.130 Tito vězni byli ponecháni v táboře už bez jakéhokoli dozoru a trpělivě čekali na příchod osvoboditelů. Nevěděli ale, jak dlouho bude trvat, než spojenci dorazí, a tak byli nuceni začít se o sebe starat, především šlo o to, aby si zajistili jídlo. V tuto dobu už nebylo těžké pohybovat se volně po táboře nebo se dokonce dostat bezpečně za dráty. „Já ne, já tvrdím to, co jsem říkal, že jsme tam zůstali. No a teď, protože jsme byli hladoví, nejedli jsme tolik dní, no tak ten jeden vězeň, byl to Rus, byl to důstojník zajatec, mě říká: „Pojď se mnou tady, půjdeme tady do vesnice, něco seženeme k jídlu,“ protože už byly rozstříhané dráty, jsme se dostali ven, že, prolezli jsme.“ 131 Většina výprav za potravou ale byla zbytečná. Co neodvezli příslušníci SS s sebou, to rozkradli a vyrabovali místní obyvatelé. Když vězni slyšeli střelbu v okolí tábora, věděli, že jejich osvobození je blízko. Na kusy hadrů a prostěradel stihli napsat nápisy „Prisoners happy end. Welcome.“ A v táboře vypukly nadšené oslavy. „A teď ten třetí deň už jsme byli v takový, v takové beznaději, tak někdo venku zvolal: „Vivat, jsme svobodní, Amerikáni!“ No tak do nás vjela taková injekce (úsměv), tak jsme z teho bloku vyšli, vycházeli ven, že, a ten, byl to nějakej študák, kterej uměl pravděpodobně anglicky, tak běžel k té bráně, kde ta brána byla zavřená.“132 „...už jsme slyšeli vojáky americké, jak stříleli, že. Do vzduchu po nás, že, tak jsme utíkali zpátky do teho tábora, no a pak přišli. Skutečnost byla taková, že my, co jsme

130

Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. Tamtéž 132 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 131

83

MEMO 2015/2

mohli chodit, co, tak jsme všeci vyšli ven, že, nosili jsme ty americké vojáky na ramenách, že.“ 133 K osvobození hlavního tábora Flossenbürg došlo 23. dubna 1945, tedy jen pár dní po vypravení posledního pochodu smrti, jednotkou 90. pěchotní divize armády Spojených států amerických. V táboře nalezli asi 1500 vězňů nakažených nejčastěji skvrnitým tyfem a také mnoho mrtvých těl. I přes to, že vojáci okamžitě povolávali lékaře, kteří vězňům poskytli pomoc, většina vězňů přežila vlastní osvobození jen o pár hodin. Osvobození tábora bylo radostnou událostí pro všechny. Pro některé však, jak již bylo nastíněno výše, znamenalo osvobození jejich smrt. Spojenci s sebou přiváželi velké zásoby jídla a bohužel většinu jídla nebyl vězeňský zažívací systém schopen strávit a vězni si tak často svou neopatrností způsobili smrt. „...no a ten z teho auta, vynášeli čokoládu, cigarety, konzervy a házeli to přes ten, přes tu bránu dovnitř, a my jsme se jak kočky na to vrhali. Každé si bral, co nejvíc mohl. Oni to filmovali samozřejmě, to byla taková propaganda, jak, no, oprávněná propaganda, že. No a tam byla právě chyba, že někteří naletěli na to, že ty konzervy, my jsme, já jsem konzervu v životě neviděl, to byly konzervy masný, vaječný, že jo, a kdo byl hladné tehdy a snědl to na jednu dávku, tak během těch pár dní zemřelo sedm těch spoluvězňů právě následkem teho, že se najedli přes moc. Kdyby bejvali zůstali hladní a jedli pomalu anebo vůbec nejedli, tak to přečkali.“134 Strava se nakonec vězňům přizpůsobila a další životy tak nebyly zbytečně zmařeny. Naopak přeživší dostali možnost aktivně se zapojovat na řešení vlastních osudů a také šanci dostat se do lepší kondice na cestu domů. „My, co jsme tam byli Češi, já nevím, kolik nás tam bylo, přes sto, asi sto padesát nebo přes sto něco, tak jsme si tam vybrali samostatný lágr. Tam jsme si stanovili vedení, tam byli vcelku například tam byl generál Žák, to si na něho vzpomínám, a byli tam aj takoví bývalí vládní činitelé za bývalé republiky

133

Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. 134 Jan Přidal, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg.

84

MEMO 2015/2

někteří, tak jsme si je zvolili za vedoucí a organizátoři, že, tak abychom potom měli tam s těmi jednání s těmi americkým vedením všechno, mohli tam projednávat s nima. Byla otázka stravování, že, žádné konzervy jsme nedostali, protože to bylo v pořádku, to nám nedali, ale okamžitě přijížděly, přijížděly vozy z té vesnice s dobytkem zabitým, hovězí, krávy, už se to, vařilo se tam polívky, že a takové ta jídla. Já jsem tam hodně chodil a chodil ke kuchyni, tam byly velké nádrže kysaného zelí, tak to jsme konzumovali, to bylo náhodou výborný, že. Nosil jsem teho plné šálky s kamarádem.“135 Vězni však museli v prostředí tábora ještě nějaký čas zůstat. Spojenci už měli s osvobozováním podobných míst zkušenost, a tak museli postupovat obezřetně, aby neproklouzl žádný příslušník SS, který se mohl maskovat jako jeden z vězňů. „Někteří ti vězni, co byli zřejmě na takové, ti vojáci, co to byli, tak se dali k dispozici Američanům, to si pamatuju několik, kteří šli ještě vyhledávat ty uprchlé dozorce po lesích, tam se… tohle to začalo praktikovat. Přivedli, jak jsem vzpomenul toho Krvavého Maxa – to byl ten, který ubil, to byl zločinec německý, který ubil spoustu lidí.“136 Navíc bylo potřeba shromáždit co nejvíce důkazů a důstojně pochovat těla mrtvých jak z tábora, tak těch, kteří byli nalezeni podél tras pochodů smrti. „A to jsme jich museli pochovat, no museli, samozřejmě, že to byla taková morální povinnost, tak jsme, ti, co uměli německy, tak v tej vesničce Floss nařídili těm Němcům, že musijou vykopat hroby a tam jsme jich pochovávali a ten pohřeb byl velice takovej důstojnej, protože mezi náma tam byl jeden učitel, kterej hrál na violoncello a tam při tým teda, při tým pohřbu to hrál takový dojemný písně. Takže osvobození bylo, můžu říct slavný. Protože jsme se dočkali.“137

135

Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg 136 Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg 137 Oldřich Randuch, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg

85

MEMO 2015/2

Závěr Koncentračním táborem Flossenbürg prošlo na 100 000 vězňů – mužů, žen a dětí. Počet obětí je dodnes nejistý a zpochybňovaný, v táboře se však můžeme setkat s údajem, který překračuje 73 000 obětí. Ačkoli byl koncentrační tábor Flossenbürg osvobozen před 69lety, jeho příběh tím zdaleka neskončil. Historie tohoto místa je bohatá na další diskutabilní události, které se zde během této doby odehrály. Ať už byl přístup k tomuto místu jakýkoli, nejdůležitější by pro nás měl být přístup všech zaměstnanců dnešního Památníku koncentračního tábora. Právě jejich přesvědčení a péče zachránily toto místo před upadnutím v zapomění a zachování alespoň toho, co nebylo zničeno nebo přestavěno. Areál tak může dnes sloužit jako místo, kde se nové generace mohou seznamovat s pohnutou historií tohoto místa za 2. světové války a připomínat si hrůzy, které by se již neměly opakovat. Díky skvěle připraveným výstavám se ale také mohou seznámit s osudy jednotlivých lidí, kteří tímto místem prošli a zanechali zde svou stopu. Neméně důležité je připomenout, že součástí památníku je i pietní místo v dnes nazývaném Údolí smrti, kde všichni pozůstalí a ostatní, kteří chtějí uctít památku obětí, mají možnost položit květiny na památné desky jednotlivých národů. Historie událostí, jaké jsou popsány v této práci, by rozhodně neměly být zapomínány a měly by být neustále připomínány, aby se už nemohly nikdy opakovat.

Summary Although the Flossenburg concentration camp was liberated before 69lety, his story thus far from over. History is rich in other questionable events that here occurred during this time. Whatever the approach to this point may be, the most important would be for us to access all employees today, Memorial concentration camp. It is their belief and care saved this place from falling into oblivion and preserve at least what was not destroyed or rebuilt. The premises can now serve as a place where new generations can get acquainted with the turbulent history of this place during WW2, recalling the horrors that should no longer be repeated. Thanks to well-prepared 86

MEMO 2015/2

exhibitions will also learn about the lives of individual people who have gone through this place and left their mark here. Equally important it is to remember that part of the memorial is a sacred place in today known as Death Valley, where all the survivors and others who want to honor the memory of the victims have the opportunity to lay flowers at the memorial plates of the individual nations.

Prameny a literatura

Literatura BENZ, Wolfgang - DISTEL, Barbara. Flossenbürg - Das Konzentrationslager Flossenbürg und seine Außenlager. München: C.H.Beck Verlag, 2007. BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ, Irena. Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda, 1969. GLAZAR, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Praha: GplusG, 2007. KZ-Gedenkstätte Flossenbürg. Koncentrační Braunschweig: Sigert GmbH, 2007.

tábor

Flossenbürg

1938-1945.

MARŠÁLEK, Petr. Protektorát Čechy a Morava: Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Karolinum: Praha 2002. OLIVOVÁ, Věra - KVAČEK, Robert. Dějiny Československa od r. 1918 do r. 1945. Praha 1967. SHIRER, William L. Vznik a pád třetí říše. Praha: Naše vojsko, 2008. 87

MEMO 2015/2

SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006. Prameny: Macháček Pavel, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. Živá paměť. 2006. Přidal Jan, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. Živá paměť. 2006. Randuch Oldřich, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. Živá paměť. 2006. Volf Miloš, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. Živá paměť. 2006. Wretzl František, výpověď v rámci projektu INTERREG III A – Rozhovory s bývalými českými vězni KT Flossenbürg. Živá paměť. 2006. Videozáznam: Medienwerkstatt Franken / KZ-Gedenkstätte Flossenbürg, „Wir haben überlebt ... die andern sind geblieben“, Ehemalige Häftlinge erinnern sich, 2007. Muzeum KZ Flossenbürg. Elektronické zdroje: Atentát na Heydricha. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-06-16]. Bavaria Bohemia [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013- 06-16]. Claus Schenk von Stauffenberg. Wikipedie [online]. Dostupný z URL: [cit. 2014-0602]. Český rozhlas [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-06-16]. Dietrich Bonhoeffer. Wikipedie [online]. Dostupný z URL: [cit. 2014-06-02]. František Michl [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-06-22]. 88

MEMO 2015/2

Fronta [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-06- 16]. Georg Lörner. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-05-25]. Gulag. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-12-01]. Holocaust [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-06-15]. Internační tábory [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-12-01]. Iuridictum [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-12-01]. Koncentrační tábory [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-12-01]. Moderní dějiny [online]. Dostupný z URL: [cit. 2014-06-02] Osvětim [online]. Dostupné z URL: (Zdrojem pro článek: Reflex) [cit. 2013-12-01]. Oswald Pohl. Wikipedie[online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-05-25] Richard [online]. Dostupné z URL [cit. 2014-06-04]. Saint Georgen and der Gusen. Wikipedie [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-05-25]. Theodor Eicke. Wikipedie [online]. Dostupný z URL: [cit. 2013-06-02]. Wilhelm von Holzschuher. Wikipedie [online]. Dostupný z URL: [cit. 2013-06-02]. Zmizelí sousedé [online]. Dostupné z URL: [cit. 2013-12-06]. Živá paměť [online]. Dostupné z URL:< http://www.zivapamet.cz/assets/files/Nacisticka_perzekuce.pdf> [cit. 2013-06-06]. Živá paměť [online]. Dostupné z URL: [cit. 2014-04- 06].

89

MEMO 2015/2

O autorce Mgr. Barbora Kosturová je absolventkou oboru Učitelství pro základní školy s dějepisem v aprobaci, vyučuje a zajímá se o regionální dějiny a didaktiku dějepisu. E-mail: [email protected]

90

MEMO 2015/2

Zajatecké tábory v Holýšově/Prisoners of War Camps in Holysov Josef Hais Abstrakt Zajatecké tábory zřízené v městečku Holýšov během druhé světové války úzce souvisejí s polohou Holýšova – pohraničí Říše a dále s existencí pobočky významných zbrojovek koncernu Hermanna Gőhringa zde. Historie táborů, jejich vězňů i údaje o obětech jsou předmětech tohoto textu. Abstract Prisoner of war camps set up in the town of Holýšov during World War II are closely related to the position of Holýšov - in the border of the Empire, and the existence of branches of major concern armories Hermann Göhring here. The history of the camps, the prisoners as well as data on victims are the subjects of this text.

Klíčová slova: Zajatecké tábory; Holýšov; druhá světová válka Key Words: POW camps; Holýšov; World War II

Přítomnost jedné z významných zbrojovek koncernu Hermanna Gőhringa právě v Holýšově ovlivnilo několik faktorů. Jedním ze základních faktorů je existence vhodného areálu v obci. Vhodným areálem pro zavedení válečné muniční výroby do Holýšova se stal opuštěný areál bývalé sklárny společnosti Andreas Ziegler´s Sohn, která v obci působila prakticky od roku 1897. Významná a ve své době největší sklárna na výrobu tabulového skla na území Rakouska – Uherska ukončila svoji 91

MEMO 2015/2

činnost v roce 1934 a od té doby zůstal areál sklárny téměř nevyužitý. Pro jeho začlenění do německého válečného průmyslu bylo důležité, že se Holýšov ocitl hned 10. 10. 1938 na říšském území. Málo využívaný areál bývalé sklárny vlastnilo v této době Západočeské konzumní družstvo Plzeň, které zde plánovalo zřídit výrobu umělých tuků a velkopekárnu. Že se tento průmyslový komplex ocitl náhle na území jiného státu, bylo pro další jednání ze strany říšských orgánů jen výhodou. Nepodstatnou roli v získání areálu pro muniční výrobu sehrála aktivita místní organizace Sudetendeutsche Partei (SdP) a nové vedení na radnici. Především díky snaze místní organizace SdP koupil celý areál za částku 2 000 000 korun koncern Deutsche Waffen und Munitionfabriken v Berlíně. Již dne 6. 8. 1939 se v halách bývalé sklárny rozběhly první přípravné práce a závod získal nic neříkající název Kovodělné závody Holýšov (Metallwerke Holleischen G.m.b.H. – zkratka MWH). Výroba samotné munice byla zahájena ještě v roce 1940 a od roku 1941 najela továrna do plného výkonu. Samotný provoz byl rozdělen na dvě samostatné části. Závod s označením Werk I, umístěný v areálu bývalé sklárny produkoval pouze mechanické součástky nábojů. Závod označovaný jako Werk II nebo také Laborierung (Laborace), byl zbudovaný jako zcela nový v polesí Hořina, ve vzdálenosti 2 km od obce. Závod Laborace zajišťoval chemickou výrobu složí a následně celou kompletaci střel. Oba závody byly propojeny lanovkou, která přivážela ze závodu I do závodu II mechanické díly střel. Výrobní program muniční továrny tvořila výroba leteckého střeliva. Zpočátku se jednalo o náboje pro letecké a protiletecké kulomety ráže 20 mm, později se dominantním výrobkem továrny staly náboje ráže 30 mm určené pro palubní kanóny MK 108. Kromě výše uvedených nábojů zajišťovala továrna plnění nábojů ráže 15 mm, zápalných, trhavých a protipancéřových granátů a v samotném závěru války došlo k zavedení výroby zbraní nebo dílů zbraní Panzerfaust a Panzerblitz a dokonce i k lisování příleb. Bilanční zpráva závodu zpracovaná k 31. 12. 1944 uvádí i výrobu přesně neurčených součástí pro zbraně typu „V“. Provoz významného muničního závodu byl od samého počátku zajišťován z obyvatel Holýšova a nejbližšího okolí a dále náborovou kampaní provedenou na území říše. Na další doplnění pracovníků se podílela síť říšských pracovních úřadů a dále pracovních úřadů protektorátu Böhmen und Mähren (totální nasazení). Po nastartování výroby bylo nutné zajistit pro provoz továrny stále větší množství zaměstnanců. Systém náboru a získávání pracovních sil sítí pracovních úřadů se ihned 92

MEMO 2015/2

v počátku jevil jako nedostatečný a řešením pro zajištění pracovní síly se stalo využívání válečných zajatců ze zajateckých táborů (Staalag) rozesetých na válkou získaném území. Proto byli do Holýšova dováženi vojenští zajatci především z Francie, Ruska, Polska ale i ze Srbska, Chorvatska, Řecka nebo Nizozemska a později i z Itálie. Vůbec první transport válečných zajatců ze Staalagu XIII B se sídlem ve Weidenu v počtu 500 francouzských vojáků přijel do Holýšova dne 20. 6. 1940. V roce 1941 najel provoz továrny do plného provozu a v bilanční zprávě sestavené v závěru roku 1941 se uvádí, že v továrně pracovalo na 4 627 pracovníků. V roce 1942 dosáhl provoz továrny svého maxima a ke dni 31. 12. 1942 již pracovalo na výrobních linkách závodu 5 990 zaměstnanců. Závěr války a především německé neúspěchy na frontách, narůstající množství padlých, zraněných a nezvěstných vojáků nutil čerpat další vojenskou sílu i ze samotného provozu továrny. Doplňování dělníků se již nedařilo ani sítí pracovních úřadů, a tak bylo v případě závodu MWH přistoupeno na jaře roku 1944 k využití pracovní síly žen vězněných v koncentračních táborech. Od dubna roku 1944 vznikl proto v bývalém areálu Pičmanova statku na Novém Dvoře (Mayerhof) pobočný koncentrační tábor Holleischen jako odloučený tábora KZ Flossenbürg. V tomto táboře bylo vězněno na konci dubna roku 1945 okolo 1 000 žen. Za výstavbou pracovních táborů a zajateckých táborů na území Holýšova, jak je z výše uvedených skutečností zřejmé, stála od samého počátku nutnost zajistit co největší množství pracovních sil pro výstavbu a provoz muniční továrny Metallwerke Holleischen G.m.b.H. Jednou z nejvýraznějších zásobáren pracovní síly se stala pracovní síla občanů Protektorátu Čechy a Morava, přidělovaná na práci do Holýšova cestou pracovních úřadů. Požadavek jednoho tisíce totálně nasazených občanů Protektorátu Čechy a Morava pro práci v holýšovské muničce nebyl pracovními úřady splněn. Nestalo se tak ani přes urgence u říšského protektora. Další zdroj levné pracovní síly byl nalezen jednak náborem pracovních sil na území celé Evropy ale i na území říše a jednak v táborech válečných zajatců a to především zajatců z území Francie, Ruska, Srbska, Chorvatska a později i Itálie. Pro civilní zaměstnance prakticky z území celé Evropy, vysílané do Holýšova právě cestou pracovních úřadů, vyrostl na území obce první pracovní tábor a to tábor DAF (Deutsche Arbeitsfront). Samotná výstavba přízemních dřevěných domů tehdy na kraji obce (dnes čtverec ulic Sokolovská, Tylova, Americká a třída 1. máje) byla 93

MEMO 2015/2

zahájena v prosinci roku 1939. V areálu tábora bylo vybudováno 11 velkých přízemních budov lehké dřevěné konstrukce. Budovy byly označeny názvy měst Vilnius, Varšava, Oslo, Narvik, Paříž, Lvov, Riga, Minsk, Štrasburk, Calais a Verdun, tedy jmény měst, kam vítězně vstoupily dosud neporažené šiky vojsk Wehrmachtu. Každou takovou budovu tvořilo 6 velkých pokojů. Popis bydlení v takovém baráku přiblížil ve svých pamětech již zesnulý Václav Mareš ( nar. 11. 1. 1923) z Peček : „Obytný barák v lágru byl rozdělen do šesti samostatných místností. Vždy pro dvě místnosti byl společný vchod, za kterým se nacházelo tzv. zádveří. Odtud se vstupovalo do cimer. Každá cimra byla vybavena devíti patrovými postelemi. Na postelích byly slamníky vyplněné dřevěnou vlnou. V místnosti byly dále dva stoly, dvě lavice a několik malých stoliček. Teplo zajišťovala jedna kamna. V létě se kamna stěhovala ke zdi a bylo zde tak více prostoru. V zimně se v kamnech topilo a byl určen jen stanovený příděl paliva. Nám se dařilo shánět palivo od Řeků, kteří vykládali v továrně vagóny. Dále bylo v cimře osm skříní a asi dvě malé skříňky. Každá skříň byla určena pro dvě osoby. Místnost uklízela dívka totálně nasazená na práci.“ Popis místnosti je v dalších táborech již totožný. Kromě obytných budov měl celý tábor společné turecké záchody a společnou umývárnu jen se studenou vodou, sklad dřeva a uhlí, příruční sklady a v případě tábora DAF i místnost pro odvšivování oděvů a lůžkovin. U vchodu do tábora, z dnešní Táborové ulice, byla budova s pokoji pro totálně nasazená děvčata, která se starala v táboře o úklid, s poštovní úřadovnou a s místnostmi pro strážné Werkschutzu. V denní době byla tato stráž u vstupní brány spíše jen formální. V denní dobu většinou starší „werkschutzleitři“ také nazývaní „lágerfírerové“ obcházeli jednotlivé budovy a podle vyvěšených pracovních rozvrhů kontrolovali, zda je dodržována pracovní docházka a docházka do směn. V noci byla potom prováděna kontrola u vstupní brány důsledně. Tábor DAF byl oplocen spíše jen symbolicky, plaňkovým plotem, později pletivem. Tábor DAF byl kapacitně vystavěn pro 1 000 dočasně ubytovaných osob. Průměrně byl obsazován 800 pracovníky. V dalších letech války zde byli kromě protektorátních občanů ubytováni i tzv. „svobodní“ Francouzi, Maďaři, Holanďané a Řekové. V průběhu existence tábora prošlo táborem na 2 200 osob. V táboře zemřely v průběhu války celkem 3 osoby. Protože dnes nelze spolehlivě prokázat, kteří Francouzi pobývali v době své smrti právě v táboře DAF, je spolehlivě prokázána pouze smrt státního příslušníka Holandska: Martin A. JANSEN nar. 9. 12. 1923, zemřel: 3. 3. 94

MEMO 2015/2

1944, pohřben: 6. 3. 1944, totálně nasazený pracovník, místo: pracovní tábor DAF, místo smrti: Metallwerke Holleischen G.m.b.H., závod II – laborace, příčina: exploze trhaviny, hřbitov: Holýšov, hrob: 222. Po válce byl tábor využíván jako sběrné středisko pro deportované německé občany z území republiky na základě Benešových dekretů. Dalším táborem stejného charakteru byl pracovní tábor pro totálně nasazené ženy z protektorátu (Tschechischen Mädchenlager) nebo také Frauenlager. Zde byly ubytovány ženy z území protektorátu vysílané do Holýšova na práci právě cestou pracovních úřadů. Jeho polohu bychom dnes hledali na úrovni posledních domů sídliště Pod Makovým vrchem a nové zástavby rodinných domů těsně nad uvedeným sídlištěm. V táboře se nacházelo 11 přízemních dřevěných obytných budov a další 4 budovy jako sociální zařízení a sklady. Uzpůsobení místností bylo stejné jako v táboře DAF. Tábor byl otevřen k užívání dne 17. 4. 1941. Plná kapacita tábora činila 850 míst. Tábor byl průměrně obsazen 720 ženami. Po celou dobu války prošlo táborem okolo 2 100 žen z území protektorátu. Ne všechny totálně nasazené ženy byly ubytovány v táboře. Pro ubytování nasazených žen sloužila i budova původní německé školy čp. 100 a mnoho žen si našlo podnájmy v Holýšově i okolních obcích pro pohodlnější pobyt a větší soukromí. V období války nebyla zaznamenána žádná oběť z osob ubytovaných v táboře. Jak tábor DAF tak i tábor protektorátních žen byly po válce využity jako sběrné tábory pro odsouvané německé občany, především do bavorské části SRN. Dokumenty z Okresního archivu v Tachově hovoří o skutečnosti, že v období let 1945 - 1947 prošlo těmito tábory na 6 000 německých obyvatel, kteří byli transportováni ve dvanácti transportních vlacích z Holýšova přímo do Německa, nebo převedeni ze sběrného tábora Holýšov do sběrného tábora Stříbro. Třetí a ryze pracovní tábor byl označován jako „Deutsche Frauen Lager“, tedy pracovní tábor pro německé ženy. Jednalo se především o mladé ženy vykonávající v holýšovské muničce povinnou pracovní službu Říši, tzv. RAD (Reich Arbeitsdienst - Říšskou pracovní službu). U tohoto tábora není známo datum otevření. Ze stavebního náčrtu je zřejmé, že samotný tábor byl umístěn přímo v areálu muniční továrny a to v těsném sousedství železniční tratě Praha - Domažlice. Blízkost dráhy byla táboru i osudná. Dne 26. 4. 1945 při útoku spojeneckého hloubkaře na vagóny munice, došlo k mohutné explozi a celý tábor vyhořel do základů. Ve 95

MEMO 2015/2

spáleništi našlo smrt 9 říšských děvčat. Tábor německých žen se skládal z 12 velkých přízemních obytných budov a 4 budov menších (zřejmě sociální zařízení a sklady). Kapacitně se mohl tábor blížit počtu 1 000 ubytovacích míst. Na území Holýšova byly dále zbudovány dva samostatné zajatecké tábory. Postupně sloužily oba tábory pro ubytování francouzských a ruských zajatců. Francouzským zajatcům bylo v období roku 1943 nabídnuto, že pokud se vzdají postavení válečného zajatce, budou umístění do režimu civilních pracovníků s volným pohybem. Část zajatců, od té doby nazývaní „Svobodní Francouzi“, která této nabídky využila, byla přestěhována do tábora DAF, kde obývala domy Riga a Lvov. Z tohoto důvodu došlo k uvolnění jednoho z táborů, kam byli ubytováni italští váleční zajatci po událostech v Itálii 8. 9. 1943 (svržení fašistické vlády). Zbytky samotného francouzského a ruského zajateckého tábora dnes nalezneme v korytě potoka zarostlého hustým křovinatým podrostem mezi bývalým tankodromem a polem východně od Holýšova. V případě zajateckého tábora se jednalo o charakter oploceného a střeženého tábora, kam byli umístěni výhradně váleční zajatci ze zabraného území Francie. Jak bylo již zmíněno, první transport válečných zajatců z Francie se uskutečnil dne 20. 6. 1940. Protože nebyl pro tyto počty dosud tábor dostavěn, byli zajatci provizorně ubytováni v obcích Hradec a Stod, odkud za prací do muniční továrny dojížděli. Po dostavbě tábora v červenci roku 1940, byli ubytováni v samotném Holýšově. Samotný “francouzský“ tábor, oficiálně Französische Kriegsgefangenenlager früher Russenlager, sloužil i pro ubytování ruských zajatců. V roce 1943 se jedná ale již o tábor ryze francouzský a osud ruských válečných zajatců není znám. Samotný tábor se skládal ze čtyř velkých a čtyř menších budov. Celková kapacita tábora byla připravena pro 700 osob. Průběžně bylo v táboře ubytováno okolo 360 osob. Za dobu války prošlo táborem 650 francouzských zajatců. V době osvobození zde bylo zadržováno ještě na 390 Francouzů. Po posledním zajateckém táboru dnes nenalezneme v Holýšově ani nejmenší památku. Tábor se nacházel v polích asi 200 metrů od hlavní silnice na Plzeň, dnes na místě lékárny u nákupního střediska PENNY. Při svém otevření dne 29. 7. 1943 sloužil k ubytování francouzských válečných zajatců. Po událostech v Itálii a následném obsazení Itálie německými vojsky na podzim roku 1943 začal tábor sloužit právě pro ubytování italských válečných zajatců. Tábor byl od tohoto období označován jako Italienische Kriegsgenfangenenlager. Kapacita tábora byla určena pro 96

MEMO 2015/2

počet 900 zajatců. Průměrně bylo v tomto střeženém táboře umístěno okolo 350 italských válečných zajatců. Statistiky hovoří o tom, že táborem prošlo za celou dobu války okolo 995 osob. Tábor se skládal z 5 velkých, pravděpodobně obytných budov a 2 budov menších. V době osvobození zde bylo zadržováno ještě 300 italských občanů. Na závěr je nutné dodat, že v Holýšově nebyl registrován jen pobyt válečných zajatců určených pro práci v místní muniční továrně. K datu 4. 11. 1941 je v Holýšově registrováno rovněž 37 chorvatských válečných zajatců a dále 20 srbských válečných zajatců, kteří do Holýšova dorazil v květnu roku 1943. Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že tito především do zemědělství určení zajatci obývali již poničenou budovu hostince Akciového pivovaru ve Stodě. O jejich pracovní sílu projevili zájem místní sedlácké rodiny Jaklin, Rauch, Kral, Wiener, Hűbner, Stich, Lappat a Pohn a nebo byli určeni pro práci v lese. Summary The location of one of the major armories concern Hermann Göhring in Holysov was influenced by several factors. At first - suitable area for the deployment of military munitions production in Holýšov became derelict site of a former glassworks Andreas Ziegler's Sohn, who worked in the village practically since 1897. Significant and at that time the largest glass factory for the manufacture of sheet glass in the Austro Hungarian Empire ceased its activity in 1934 and since then it has remained untapped area. Already on 6.th October 1939, in the halls of the former glassworks ran first preparatory work, the name of company was Iron races Holysov (Holleischen Metallwerke GmbH - abbreviation MWH). The system of recruitment and acquisition workforce by network of employment services at the beginning seemed to be insufficient and solutions to ensure the workforce has become to use war prisoners from POW camps (Staalag). Therefore, military prisoners were imported to Holysov mainly from France, Russia, Poland, but also from Serbia, Croatia, Greece and the Netherlands, and later from Italy. The very first transport of prisoners of war from Staalagu XIII B, based in Weiden (it was 500 French soldiers) arrived in Holýšov on 20th June 1940. In 1941 the factory was in full operation and the balance report compiled in late 1941 indicates that 4,627 workers worked in a factory to. Topping the 97

MEMO 2015/2

workers have already failed by networks of employment offices, and so it was neccesary to use the workforce of women prisoners from concentration camps in the spring of 1944. Since April 1944, arose because in the former Pičmans farmhouse in Novy Dvur (Mayerhof) a branch of concentration camp in Flossenburg. There was imprisoned about 1 000 women at the end of April 1945 in this camp.

Prameny a literatura: Národní archiv Praha, Ministerstvo vnitra - referát, SNB Holýšov - zvěrstva nacistů 1947 Národní archiv Praha, Okupační vězeňské spisky, SNB Holýšov - přehled táborů na území Holýšova - 1947 SOkA Domažlice, Horšovský Týn, fond Holýšov, seznamy chorvatských válečných zajatců SOkA Domažlice, Horšovský Týn, fond Holýšov, dosud neuspořádaný fond - Pobyt spojeneckých jednotek v Holýšově, italský zajatecký tábor, francouzský zajatecký tábor, další korespondence Václav Mareš, Pečky - korespondence Václav Mareš (zemřel) - vzpomínky na pobyt v táboře DAF Holleichen, soukromý archiv Jan Valeš Město Holýšov, Dům dějin Holýšovska, netříděný archiv, stavební dokumentace k pracovním táborům v Holýšově VALEŠ, Jan, Holýšovský zpravodaj, Zajatecké tábory - ročník 2005

Zdroje fotografií: 1. Pracovní tábor DAF – Městský úřad Holýšov 2. Pracovní tábor DAF – Městský úřad Holýšov 3. Před domem v táboře DAF – archiv paní Anny Poubové 98

MEMO 2015/2

4. Hudební skupina působící v táboře DAF – archiv Václava Mareše, Pečky 5. Tábor protektorátních žen v období války - soukromý archiv Miroslav Baťka, Holýšov 6. Stejný tábor v době odsunů v roce 1945-1947 - soukromý archiv Miroslav Baťka, Holýšov 7. Tábor německých žen – soukromý archiv Josef Kozák, Holýšov

O autorovi: Mgr. Josef Hais. Je vedoucím Domu dějin Holýšovska. e-mail [email protected]

99

MEMO 2015/2

Příloha

Příloha č. 1 a č. 2 Pracovní tábor DAF

100

MEMO 2015/2

Příloha č. 3 Před domem v táboře DAF Příloha č. 4 Hudební skupina působící v táboře DAF

101

MEMO 2015/2

Příloha č. 5 Tábor protektorátních žen v období války Příloha č. 6 Stejný tábor v době odsunů v roce 1945-1947

102

MEMO 2015/2

Příloha č. 7 Tábor německých žen Příloha č. 8 Tábor německých žen po náletu v roce 1945

103

MEMO 2015/2

Příloha č. 9 Oběti z řad německých žen: Ernestine HANICKA nar. 10. 11. 1906, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Elisabeth NACHTIGALL nar. 12. 10. 1926, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Charlote SCHOLZ nar. 9. 8. 1928, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Theresia SELIG nar. 30. 7. 1913, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Paula ULSPERGER nar. 29. 6. 1921, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Marie WALDERT nar. 28. 10. 1922, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Hildegard MICHL nar. 19. 12. 1922, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Leopoldine BRANNCIS nar. 18. 02. 1924, zemřela: 26. 4. 1945, pohřbena: 7. 5. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb Wilhemine HAUSER nar. 4. 2. 1921, zemřela: 26. 4. 1945, hřbitov: Holýšov, hrob: 249, exhumace 2005 převoz německý hřbitov Cheb

Oběti z řad francouzských válečných zajatců na území obce: German GAYRE nar. 5. 1. 1910, zemřel: 27. 9. 1940, pohřben: 29. 9. 1940, exhumace a převoz: 27. 5. 1957, hřbitov: Holýšov do 1957, hrob: 163 do 1957, příčina smrti zápal mozkových blan Robert TERLOT nar. 8. 5.1907, zemřel: 22. 10. 1942, pohřben: 25. 10. 1942, exhumace a převoz: 27. 5. 1957, hřbitov: Holýšov do 1957, hrob: 198 do 1957, příčina smrti srdeční mrtvice 104

MEMO 2015/2

Jean LEGUERN nar. 24. 11. 1906, zemřel: 15. 4. 1943, pohřben: 18. 4. 1943, exhumace a převoz: 27. 5. 1957, hřbitov: Holýšov do 1957, hrob: 206 do 1957, příčina smrti nezjištěna Albert GRASSELLI nar. 8. 5. 1922, zemřel: 3. 4. 1944, pohřben: 6. 4. 1944, exhumace a převoz: 27. 5. 1957, hřbitov: Holýšov do 1957, hrob: 225 do 1957, příčina smrti tuberkulóza

Z možných ruských zajatců na území obce zemřeli:

Leon ABAIKIN nar. 29. 1. 1914 zemřel: 27. 11. 1944 pohřben 28. 11. 1944 číslo vězně hřbitov: Holýšov hrob: 237 příčina úmrtí: nezjištěna Michail WOROLJEW nar. 1. 11. 1919, zemřel: 23. 12. 1944, pohřben: 28. 12. 1944, číslo vězně: 13979, hřbitov: Holýšov, hrob 34/III, příčina úmrtí nezjištěna neznámý muž nar. 23. 7. 1910 zemřel: nezjištěno, pohřben: 24. 3. 1945, číslo vězně: nezjištěno, hřbitov: Holýšov, hrob: 257, příčina úmrtí nezjištěna

Z osob vězněných táboře v obci Holýšov v průběhu války zemřeli: Luigi GOTTARDI nar. 23. 11. 1919, zemřel: 1. 2. 1944, pohřben: 5. 2. 1944, exhumace a převoz: 21. 6. 1995, hřbitov: Holýšov do roku 1995, hrob: 220 do roku 1995 Leonardo MOTTOLLA nar. 24. 5. 1924, zemřel: 26. 3. 1944, pohřben: 30. 3. 1944, exhumace a převoz: 21. 6. 1995, hřbitov: Holýšov do roku 1995, hrob: 224 do roku 1995 Mario SALAMONE nar. 24. 8. 1919, zemřel: 24. 4. 1944, pohřben: 27. 4. 1944, exhumace a převoz: 21. 6. 1995, hřbitov: Holýšov do roku 1995, hrob: 227 do roku 1995

105

MEMO 2015/2

Domenico PASQUALE nar. nezjištěno, zemřel: 10. 6. 1944, pohřben: 15. 06. 1944, exhumace a převoz: 21. 6. 1995, hřbitov: Holýšov do roku 1995, hrob: 231 do roku 1995 Giovan BONDANN nar. nezjištěno, zemřel: 25. 9. 1944, pohřben: 28. 9. 1944, exhumace a převoz: 21. 6. 1995, hřbitov: Holýšov do roku 1995, hrob: 236 Marco JACOCEA nar. 26. 1. 1922, zemřel: 3. 5. 1945, pohřben: 11. 5. 1945, exhumace a převoz: 21. 6. 1995, hřbitov: Holýšov do roku 1995, hrob: 254 do roku 1995 a pravděpodobně i osoby: Giovanni CANDELORO nar. 17. 11. 1923, Casoli, Itálie, popraven pravděpodobně dne 26. 4. 1945 z důvodu krádeže materiálu z vagónů na nádraží, místo pohřbu nezjištěno Vasco FANZI nar. 16. 4. 1920, Asola, Itálie, popraven pravděpodobně dne 26. 4. 1945 z důvodu krádeže materiálu z vagónů na nádraží, místo pohřbu nezjištěno Domenico PARROTA nar. 19. 10. 1921 Ciro, Itálie, popraven pravděpodobně dne 26. 4. 1945 z důvodu krádeže materiálu z vagónů na nádraží, místo pohřbu nezjištěno

106

MEMO 2015/2

Osvobození koncentračního tábora Holýšov polskou neoficiální armádou a spojeneckými vojsky ve vzpomínkách pamětníků/ The Liberation of the Concentration Camp Holysov of Polish Unofficial Army and Allied Forces in Memories Naděžda Morávková – Lukáš Taitl Abstrakt Článek sleduje stopy aktivit polské neoficiální Svatokřížské armády na konci druhé světové války a zejména její reflexi ve vzpomínkách pamětníků. Svatokřížská armáda zasahovala v koncentračním táboře Holýšov a jen několik hodin před příjezdem spojeneckých vojsk osvobodila zde internované zajatkyně. Vzpomínky svědků zobrazují Poláky rozdílně, což dotváří obraz kontroverznosti této armády. Abstract Article tracks activities of unofficial Polish Army “Brygada Świętokrzyszka“ at the end of the Second World War, and particularly its reflection in memories. Army “Brygada Świętokrzyszka“ intervened in a concentration camp Holysov even a few hours before the arrival of Allied troops and liberated the prisoners interned here. There are difference portraits of Polish in memories, it is an another proof of its controversity.

Klíčová slova: Holýšov; koncentrační tábory; Brygada Świętokrzyszka (Svatokřížská brigáda) Key Words: Holysov; concentration camps; Polish army Brygada Świętokrzyszka 107

MEMO 2015/2

Svatokřížská brigáda Brygada Świętokrzyszka (Svatokřížská brigáda) vznikla v srpnu 1944 v polském městě Kielce, metropoli Svatokřížských hor, severně od pásma Tater. V té době čítala kolem 800 příslušníků. V květnu 1945, kdy operovala na Domažlicku, měla již téměř 1500 bojovníků, k nimž se ještě řadili příslušníci rodin mnohých z nich. Byla aktivní od srpna 1944 do června 1946 jako jedna z vojenských jednotek podzemní organizace Národních ozbrojených sil (Narodowe sily zbrojne – NSZ), založené roku 1942 jako třetí nejsilnější organizace polského hnutí odporu (po tzv. Zemské armádě – Armia krajowa – AK a po organizaci Rolnické prapory – Bataliony chłopskie). Posláním brigády bylo prosazovat vojenskou silou program odbojové organizace NSZ. Velice spektakulární byl její dlouhý, několika set kilometrový přesun Německem naproti postupujícím americkým vojskům, aby se pak otočil a skončil na území Protektorátu Čechy a Morava.138 Ozbrojená jednotka Brygada Świętokrzyszka byla složena z 1. a 2. batalionu 202. pluku pěchoty, dále z 1. a 2. batalionu 204. pluku pěchoty. Muži byli vyzbrojeni hlavně německými zbraněmi a ve výzbroji jednotky bylo i několik malých děl.139 Důvodem ústupu jednotky z Polska byla obava z východní fronty postupující na území Polska a to především z vítězící Rudé armády. NSZ vnímaly totiž Sovětský svaz jako stejného, možná dokonce většího nepřítele než Německo. Po paktu Hitler/Stalin a následném rozdělení Polska mezi Říši a Sovětský svaz, stanovilo místní odbojové hnutí jako nejvyšší cíl právě boj proti okupantům z východu. Vítězným postup Rudé armády na území Polska v roce 1944 a počátkem roku 1945 přivedl odbojové skupiny doslova do schizofrenické situace. Dosud bojovaly na domácím území pouze s týlovými jednotkami Wehrmachtu a teď se blížil celý frontový kolos, který v jejich případě znamenal jistý konec. V roce 1944 se Svatokřížská brigáda rozštěpila do dvou frakcí. Umírněnější se přidala k Zemské armádě, zatímco druhá, radikální, začala bojovat proti polské

138 139

BALCAR. Bohuslav. Hvězdy a pruhy nad Chodskem. Kdyně: RB-Print, 2010, s. 88. VALEŠ, Jan. Holýšov v dobové fotografii 1938-1945. Praha: Věra Nosková, 2013, s. 106.

108

MEMO 2015/2

tajné policii ovládané komunisty a proti agentům NKVD. Dá se říci, že bojovala během své válečné existence prakticky proti všem – jak proti německé a sovětské armádě, tak proti všem ostatním složkám polského odboje (a těch nebylo málo).140 Část ozbrojených sil proto přešla do nově vytvořených jednotek tzv. Armia ludowa, které byly ve svém odboji řízeny Moskvou. Další část jednotek tzv. Armia krajowa, která se nedokázala s vedením Moskvy smířit, zvolila jako jediný způsob záchrany ústup vstříc spojeneckým vojskům. Část této armády, která se seskupila v podhůří Satokřížských hor si zvolila právě název tohoto pohoří do označení brigády. Nově vzniklé uskupení tzv. Brygada Świętokrzyszka se potom vydalo na svoji pouť, aby ji ukončilo 28. dubna 1945 na dosah spojeneckých armád shodou náhod právě u Holýšova.141 V blízkých obcích Štíchov, Kvíčovice, Neuměř a Všekary se 26. dubna 1945 ubytoval útvar polských vojáků, ustupujících před východní frontou na západ k Američanům. Problematický byl vztah těchto jednotek k německé armádě. Nejprve sice bojovali proti Němcům, ale pak také proti polským partyzánským komunistickým oddílům, a dále obrátili zbraně proti Rudé armádě postupující na polské území. Z těchto důvodů Němci brigádu neodzbrojili, na Západ ale mohla ustupovat nikoliv přes německé, nýbrž pouze přes české území, a to pod podmínkou stálého dozoru pěti styčných důstojníků wehrmachtu, kteří kontrolovali její pohyb, zabezpečovali stálé spojení s veliteli místních německých jednotek a zabezpečovali Polákům přídělové lístky.142 Po válce byl ovšem tento status Brygady Świętokrzyszke vnímám podobně kontroverzně jako v případě Vlasovových jednotek.

140

BALCAR. Bohuslav. Hvězdy a pruhy nad Chodskem. Kdyně: RB-Print, 2010, s. 88. VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 24. 142 BALCAR. Bohuslav. Chodsko ve stínu hákového kříže II. Kdyně: RB-Print, 2009, s. 45. 141

109

MEMO 2015/2

Vzpomínky na osvobození tábora Většina vzpomínek francouzských žen popisuje nejpodrobněji den osvobození. Osvoboditele nazývají „polskými partyzány“ někdy dokonce „partyzány českými“..143 Na počátku května 1945 byla situace v koncentračním táboře žen již beznadějná. Budovy neměly od výbuchu munice na nádraží střechy, nebylo co jíst, chyběla elektřina i v ostnatém drátu kolem tábora. Tábor byl zabarikádován a Němci se ho chystali zapálit a tímto způsobem zcela zničit. Byly připraveny kanystry s benzínem a byl určen dozorce, který měl při příjezdu Američanů kanystry zapálit. Mezi vězni se rychlostí blesku šířila zpráva, že pomoc je nablízku.144 Velitel brigády, major Antonin Szacki (pseudonym Bohun Dobrowski) vyslal skupinu pod vedením kapitána Stegana Skalského s úkolem přejít frontu, navázat kontakt s velitelstvím amerických jednotek a předat dopis, v němž sděloval záměr osvobodit vězně KT Holýšov. Velitelství americké 2. pěší divize s tím sice souhlasilo, ale pouze pod podmínkou, že Poláci nevstoupí do města, nýbrž pouze obsadí hlavní výpadové cesty na Plzeň a do Staňkova, čímž zajistí hladký průjezd Holýšovem ve směru na Plzeň.145 Marie Pitrou: „Asi tři dny před osvobozením se kolem tábora začalo něco dít. Obyvatelé z civilních domů z okolí tábora odešli i se zavazadly a nechali u svých domků králíky i slepice. Jedna polská doktorka, která pracovala v táboře v ošetřovně a uměla velice dobře francouzsky, řekla, že potkala v obci jejich vojáky. Vojáci jí měli říci, že na ženy v táboře dávají pozor. Nevěřily jsme jí.“146

143

VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 24. 144 BALCAR. Bohuslav. Chodsko ve stínu hákového kříže II. Kdyně: RB-Print, 2009, s. 44. 145 Tamtéž, s. 45. 146 VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 73.

110

MEMO 2015/2

Catherine Roux: „Den osvobození předznamenal již večer dne 4. 5. 1945. Po celý večer se ozýval zpěv žen z bloku, kde byly ubytovány Rusky. Slova písně hovořila o partyzánech a jejich boji.147 Marie Beck-Pfeiffer: „Dne 4. 5. 1945 se pokusil utéct z tábora komandant a několik dozorkyň SS. Všichni se převlékli do civilu a před odchodem zamkli ženy v blocích. Potom opustili tábor. Když ale zjistili, že se již ze všech směrů blíží k Holýšovu osvoboditelé, vrátili se do tábora zpět. Komandant potom učinil další pokus o svoji záchranu. Nechal sepsat listinu s obsahem, kde měly vězněné ženy potvrdit svým podpisem, že se k nim po celou dobu činnosti tábora choval komandant slušně a že s nimi bylo pod jeho velením vždy jen dobře zacházeno. Ženám, které odmítly listinu podepsat, vyhrožoval, že když nezmění svůj názor a nepodepíší, nechá vyhodit celý tábor i s vězněnými ženami trhavinou do povětří. Já jsem i přes vyhrožování tuto listinu nikdy nepodepsala.“148 Ráno 5. května nebylo možné vyjít z tábora. Most přes řeku byl poškozen, kolem lágru panoval nezvyklý hluk a křik. Všechny vězeňkyně se hrnou k oknům. Marguerite – Marie Michelin: „Ráno není nástup. Nikdo nejde do práce. Dělo hřmělo celou noc. Ale zase daleko. Podivné bylo, že za celou noc nebyl vyhlášen letecký poplach. Něco se děje ale nedokážeme si dát stále dohromady, co to všechno znamená. Doslechly jsme se, že všichni Italové byli z práce propuštěni a bylo jim přikázáno z Holýšova odejít. Někteří Francouzi prý již odešli z Holýšova samostatně a někteří se údajně přidali k českému odboji a k těm polským vojákům. Zatím jsme nedostaly ani polévku. V Holýšově není voda. Není ji proto z čeho uvařit. Dostaly jsme jen syrové brambory s tím, že si je máme uvařit samy. V kuchyni v továrně už není nikdo, kdy by to udělal.

147 148

Tamtéž, s. 60. Tamtéž, s. 65.

111

MEMO 2015/2

Stalo se to v půl jedenácté. Vše vypadalo jako z románu nebo jako z nějakého filmu. Dívala jsem se v tu chvíli s několika dalšími z okna. V části lesa, která se nachází nad blokem I jsme zahlédly nějaký pohyb. Po kraji lesa se pohyboval oddíl vojáků v khaki uniformách. Postupovali velmi opatrně. Maskovali se a vpřed se pohybovali tak, že postupovali od úkrytu k úkrytu. Je jich hodně. Z dalších stran se blíží další a další vojenské oddíly. Chovají se tiše. Neslyšíme ani povely ani výstřely. Je zvláštní vidět odtud z okna, jak se pohybují a zároveň vidět stráže na dvoře tábora, které o ničem venku neví a ani netuší.“ 149 Pan Stanislaw Jaworski na toto období v jedné ze statí svého pojednání vzpomíná slovy: „Dne 4. 5. 1945 oznámil velitel brigády útok na koncentrační tábor v Holýšově. Díky místním odbojovým skupinám jsme získali přehled o poloze německých ozbrojených složek a o rozmístění těžkých zbraní umístěných v bunkrech. Také jsme získali plán tábora. Na základě těchto podkladů rozhodl velitel o útoku na koncentrační tábor dne 5. 5. 1945 v poledne, aby útok zaskočil vojáky v době oběda. Do akce byly určeny 2. batalion 202 pluku pěchoty, 2. batalion 204. pluku pěchoty a „pluton“ ženistů. Přístup jednotek k táboru střežily čtyři betonové bunkry (zde je možné, že se jednalo o původní československé opevnění) osazeny těžkými zbraněmi. Samotnou strážní jednotku tábora mělo potom činit 200 mužů ze stráží SS a asi 15 dozorkyň SS. V cestě k táboru bylo nutné také překonat betonový most přes koryto poměrně hluboké řeky. Po jeho překročení bychom se dostali až k samotnému táboru. V lese před útokem stanovil plukovník Dąbrowski dobu zahájení útoku na 11:30 hodin. Útok provedený z lesa v tuto hodinu byl pro obránce překvapivý. Během půl hodiny jsme obsadili všechny čtyři bunkry, překročili jsme most přes řeku a otevřeli vrata do tábora. Překvapené stráže i dozorkyně se okamžitě vzdaly.“ 150

149

VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 47. 150 JAWORSKI, Stanislaw. Uwolnienie obozu w Holiszowie. In Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 24.

112

MEMO 2015/2

Vojáci a civilisté s bíločervenými polskými stužkami přelézají hradby ze všech stran. S namířenými puškami a pistolemi vnikají do kantýny SS, kanceláře, vrátnice. Rány z pušek a pistolí řežou vzduch. Za chvíli vybíhá na dvůr velitel tábora, pověstný sadista, s rukama vzhůru. Vzdává se. Zajaté stráže se krčí v hloučku ozbrojených vojáků. V koutě dvora leží německý voják, vedle něho dozorkyně tábora s vlasy vyrvanými v ústupovém boji.151 Plukovník Antoni Bohun – Dąbrowski v kapitole „Przebieg akcji na oboz koncentracyjny Holiszow“ popisuje akci, které sám velel, těmito slovy:“ V 11:30 hodin na signál vystřelené zelené rakety vyrazily bataliony podle předem připraveného plánu do útoku. Druhý batalion 202. pluku postupoval lesem, kde byly stromy polámané bombardováním a všude samé krátery po bombách. Na svém postupu se dostal až k mostu, který překonával poměrně hluboké koryto řeky. Před zdoláním mostu došlo k malé poradě. Na rozkaz: „Poklusem!“ překonali vojáci batalionu most. Nad hlavami jim svištěly kulky vystřelené z nedaleko umístěných těžkých kulometů. Po překonání vtrhli vojáci batalionu do tábora a okamžitě obsadili budovu velitelství tábora. V době útoku se většina mužů ze stráží SS zdržovala v jedné budově, kde právě jedli svůj oběd. Zcela zaskočeni se nestačili ani bránit. Po pětiminutovém ultimátu vyvěsili bílou vlajku a vycházeli po skupinkách z budovy s rukama nad hlavou. Soustředili jsme je na dvoře tábora u jedné zdi. V tu samou dobu obsadil 1. batalion 202. pluku bunkry s těžkými zbraněmi, které jsme označili N1 a N2 a postupoval dál na muniční továrnu umístěnou v obci. Zároveň jistil i silnici vstupující do Holýšova od Staňkova. První batalion 204. pluku překonal odpor v bunkrech N3 a N4 a obsadil přístupovou komunikaci do obce směrem od Plzně. Mezitím jsme v táboře zajali asi 200 mužů obrany tábora a 15 dozorkyň SS. Osvobozené vězněné ženy vybíhaly z domů, aby nás mohly přivítat. Jejich radost z osvobození byla tak velká, že ji ani nemohu popsat. Tábor náhle opanoval mohutný

151

NEZBEDOVÁ, Jindra. Květy na bunkru. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1971, s. 266.

113

MEMO 2015/2

halas a odevšud zněl veselý smích, hlasitý pláč, všichni zmateně pobíhali kolem a hlasitě křičeli. V tuto chvíli ke mně přišel můj poboční podporučík Zigmund s hlášením, že na druhé straně cesty jsou ještě dva domy oplocené ostnatým drátem a tento drát je nabitý elektřinou. Dále hlásil, že brána do tábora je stále uzamčena na závoru, opatřena zámky a dveře do domů, že jsou také pozamykané. Z okének prý hledí tváře žen a z nitra domů je slyšet volání o pomoc. Okamžitě jsem rozkázal přivést velitele tábora a nakázal mu vypnout elektřinu okolo celého tábora. Na můj dotaz, co je tam zamčeno za ženy odpověděl, že v tomto malém táboře jsou z rozkazu Hitlera zamčeny jen vězeňkyně židovského původu. Dále řekl, že ženy v této budově měly být v době, kdy budou Američané 20 kilometrů od tábora spáleny. Vše měl provést tak, že měl budovu polít benzínem a potom zapálit. Po odemčení brány do tohoto tábora jsme zjistily, že kolem celého obvodu domů jsou připraveny sudy s benzínem. Ptal jsem se tedy velitele, zda by vykonal rozkaz k zapálení domů. Na to mně odpověděl, že je původem důstojníkem z ozbrojených složek Wehrmachtu a že funkci velitele tábora dělá teprve jen pár dnů. A dále pokračoval, že on by ve skutečnosti nikdy takový rozkaz nevykonal. Už jsem ho neposlouchal a šel jsem raději pryč. Dveře do domů již naši vojáci otevřeli. Chtěl jsem tedy vejít dovnitř, ale voják u dveří mě chytil za ruku. Ze dveří vycházel nepříjemný pach, jakoby se tam rozkládala lidská těla. Potom začaly vycházet ze dveří ven na denní světlo stále žijící ženy. Byly tak zesláblé, že se ani nedokázaly udržet na nohou….“152 Madeleine Malet: „Ti mladí muži to nakonec udělali báječně. Po celou dobu jejich útoku na tábor nepadl jediný výstřel. Po vniknutí do tábora zajali ihned komandanta. Žádali po něm, aby jim odevzdal svoji zbraň. Komandant odmítl. Potom

152

DABROWSKI, Bohun. Przebieg akcji na oboz koncentracyjny Holiszow. In Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 25.

114

MEMO 2015/2

ho vzali kolem ramen a odvedli ho kousek stranou. Komandant opět odmítl vydat svoji zbraň. Potom ho vojáci zastřelili.“153 K Holýšovu se sjíždějí esesmani zachraňovat pozice. Polští důstojníci a vojáci opouštějí tábor. Stahují se do lesa.154 Marguerite – Marie Michelin: „Poláci navrhují, že nás s sebou vezmou do lesa. Francouzky se však rychle rozhodly, že zůstanou. Tábor opouštějí Polky a Rusky. Odchází i polská doktorka. Opouští revír bez jediného zaváhání. Po chvíli se vydávají s vojáky na cestu. Jsou obtěžkané balíky z dek, ve kterých je bůhvíco. Všichni najednou zmizeli v lese. Doslova se rozpustili v dešti a mlze.“155 S polskými partyzány odešlo celkem 18 vězňů. Později při repatriacích a navrácení vězňů do svých domovů byli tito „uprchlíci“ ponecháni svému osudu: „Utekly do Všekar a dále do Německa. V případě jejich návratu nebudiž jim poskytována žádná podpora.“156 Po odchodu Poláků 5. května z tábora do lesů byla brigáda celou noc v pohotovosti. Byl očekáván příchod první americké jednotky. 6. května ještě došlo na lesní křižovatce blízko kostela sv. Barbory k přestřelce s německou armádou. Polská hlídka postřelovala kulometnou palbou autokolonu s nákladem proviantu a zbraní, jedoucí z Černovic do Hradišťan.157 K Francouzkám a maďarským židovkám, které zůstaly, se připojili francouzští zajatci ze zajateckého tábora, společně se začali připravovat k obraně. K německému zásahu ale již nedošlo.

153

VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 76. 154 NEZBEDOVÁ, Jindra. Květy na bunkru. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1971, s. 267. 155 VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 48. 156 Státní okresní archiv Domažlice. Fond Městský národní výbor Holýšov. Záležitosti cizinců. Inv. č. 294. 157 BALCAR. Bohuslav. Chodsko ve stínu hákového kříže II. Kdyně: RB-Print, 2009, s. 47.

115

MEMO 2015/2

Ráno 6. května se konal poslední apel žen. Uprostřed dvora již nestály groteskně tragické postavy, hlídané německými psy, ale svobodní lidé, nasycení, čistí, připravení k odjezdu do vlasti. Vozy Červeného kříže čekaly. Odjížděly k soustředění do Horšovského Týna.158 V koncentračním táboře bylo osvobozeno na 1000 vězeňkyň, převážně Francouzek a Polek, včetně asi 400 maďarských židovek. Správu tábora převzaly čtyři ženy, které měly zajistit styk s blížící se americkou armádou. Tlumočnicí angličtiny byla určena Francouzka Anne-Marie, ostatní dostaly jiné úkoly.159 Holýšovská bojová akce brigádě ze strany USA zajistila navzdory silným sovětským protestům přiznání statutu spojenecké jednotky, ačkoliv, než k tomu došlo, existovalo na její činnost i mnoho protichůdných názorů na straně západních Spojenců i československé vlády. Přiznání statutu je ale historický fakt.160 V průběhu povstání bylo v Holýšově zajato tři sta mužů, včetně 12 důstojníků, a dvě stě žen.161 Zatčení Němci byli převáženi do Klatov. Někteří uprchli s nakradeným majetkem, jiným se podařilo obléci se do civilu a vyčkávat pomoci Američanů.162 Vzpomínky na osvobození Holýšova Jednotky 2. pěší divize spojeneckých armád vyrazily v časných ranních hodinách z oblasti Horšovského Týna ke Staňkovu, Holýšovu a Plzni. 163 6. května 1945 v dopoledních hodinách zarachotily na silnici první americké tanky.164 Do Holýšova vstoupily jednotky 3. US Army, V. US Corps, 2. pěší divize, známé také pod názvem Indianhead, v 7:00 hodin ráno. Jedinou překážkou postupujícím jednotkám jsou dva neobsazené zátarasy vystavěné místní jednotkou Volkssturmu na

158

NEZBEDOVÁ, Jindra. Květy na bunkru. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1971, s. 270. FIŠER, Jiří. Tam, kde stával Flossenbürg. Holýšov: Jiří Fišer, 2010, s. 27. 160 BALCAR. Bohuslav. Holýšov: Osvobození 1945. Domažlice: Resonance, 2014, s. 20. 161 LAŠTOVKA, Vojtěch. Nacistické koncentrační, zajatecké a pracovní tábory. In Minulostí západočeského kraje. Praha: Albis International, 1976, s. 30. 162 NEZBEDOVÁ, Jindra. Květy na bunkru. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1971, s. 267. 163 VALEŠ, Jan. Šest májových dnů. Holýšov: Město Holýšov, 2002, s. 10. 164 BALCAR. Bohuslav. Chodsko ve stínu hákového kříže II. Kdyně: RB-Print, 2009, s. 46. 159

116

MEMO 2015/2

hlavní komunikaci procházející obcí směrem na Plzeň.165 Volkssturm byl Čechy odzbrojen a ti pak také přebrali policejní moc. K určení příjezdu hlavní skupiny sil 2. pěší divize do Holýšova musíme použít staňkovské kroniky. Kronikář v zápisu uvádí průjezd kolony Staňkovem v 11:00 hodin. Můžeme proto předpokládat, že hlavní síly 2. pěší divize vstupují do obce Holýšov těsně před 12. hodinou. Pro německé obyvatele obce je přítomnost spojenců vysvobozením z nekonečných černých snů o příchodu vojáků z východní fronty. Pro českou menšinu znamená dnešní den definitivní konec válečných útrap. 166 Dobytá svoboda byla uhájena a bylo dokončeno osvobození Holýšova od nacistické nadvlády. Do tábora přijely první vozy Červeného kříže. Do tábora začali přicházet první Češi z Holýšova s potřebnými věcmi – s šatstvem a jídlem. Nemocné ženy umístěné na táborovém revíru převezl Červený kříž do nemocnice v Plzni – Borech. Dvě z nich – Polka Kazimíra Wisnierovska a maďarská židovka Judith Hanachs v Plzni zemřely na turberkulózu. Tyto oběti v Holýšově pochovány nejsou. Další spojenecké jednotky přicházející do Holýšova si zvolily jako svoji základnu areál bývalé muniční továrny.167 Některé se ubytovávají v administrativní budově muniční továrny. 168 „Vzpomínám si, že u nádraží a při trati byly dva tranzitní mužské tábory, nevím, jaká byla jejich národnost, ani odkud přišli, byli velmi hubení a kostnatí. Měli jsme příkaz nic jim nedávat, ani jíst, ani pít, byli tam i mrtví. Neviděl jsem uvnitř tábor ani jsem nepotkal žádného polského vojáka. Asi předtím odešli do lesa.169 „Město bylo mrtvé. Nádraží a železnice zničeny, nevzpomínám si, že bych viděl živou duši v ulicích, jen nedaleko nádraží lidi z transportů, které již Němci ukončili. Byli tam i někteří jedinci, co opustili tábory, ale my jsme měli rozkaz je tam

165

VALEŠ, Jan. Holýšov v dobové fotografii 1938-1945. Praha: Věra Nosková, 2013, s. 109. TÝŽ. Šest májových dnů. Holýšov: Město Holýšov, 2002, s. 11. 167 VALEŠ, Jan. Holýšov v dobové fotografii 1938-1945. Praha: Věra Nosková, 2013, s. 110. 168 VALEŠ, Jan. Šest májových dnů. Holýšov: Město Holýšov, 2002, s. 11. 169 Rozhovor s belgickými veterány 17. střeleckého pluku vedený Naděždou Morávkovou. Přepisy rozhovorů v archivu Střediska orální historie SOHI při KHI FPE ZČU v Plni, Veleslavínova 42, Plzeň. 166

117

MEMO 2015/2

zadržet. Zastavili jsme tanky kolem louky u nádraží. Pak jsme směřovali k ženskému táboru.“170 Ještě téhož dne vstoupili spojenečtí vojáci i do areálu pobočného koncentračního tábora v Holýšově. Jednou z vězněných žen zde byla i Marguerite – Marie Michelin ze známé průmyslové rodiny Michelin, vězněná za svoji účast v podzemním hnutí na území Francie, kde ukrývala především pronásledované církevní osoby.171 Součástí spojeneckých vojsk jsou i vojáci 17. belgického střeleckého praporu. Vojáci 5. roty tohoto praporu vykonávají svoji činnost i v Holýšově.172 Činnost 5. roty v Holýšově v květnu 1945 se soustřeďovala především na udržování pořádku v místním koncentračním táboře a v místních zajateckých táborech, na organizaci návratu bývalých vězňů a totálně nasazených dělníků do jejich domovů, jednotka se také podílela na poválečné organizaci života v obci, ale i na vyhledávání zbytků ozbrojených nepřátelských skupin v okolí města. Velitel 5. roty Albert Gélise byl pověřen i jednáním s vojsky východní fronty. Na území města jednotka působila až do počátku června roku 1945.173 Spojenecké jednotky Belgický 17. střelecký prapor Belgický 17. střelecký prapor byl od března roku 1945 součástí V. sboru a s ním potom včleněn v květnu roku 1945 do jednotek 3. armády generála Pattona. Historie tohoto belgického praporu se začala psát v lednu roku 1945. Jednotka se skládala především z vojáků bývalé podzemní armády, kteří působili v oblasti provincie Lutych. V březnu roku 1945 byl prapor zařazen jako motorizovaná pěchota k 3. skupině stíhačů tanků V. amerického sboru. S tímto sborem vstoupili vojáci 17.

170

Tamtéž. VALEŠ, Jan. Holýšov v dobové fotografii 1938-1945. Praha: Věra Nosková, 2013, s. 111. 172 Tamtéž, s. 120. 173 BALCAR. Bohuslav. Hvězdy a pruhy nad Chodskem. Kdyně: RB-Print, 2010, s. 85. 171

118

MEMO 2015/2

belgického praporu dne 6. 5. 1945 na území západních Čech a dne 7. 5. 1945 vstoupili do Plzně. Belgický 17. střelecký prapor používal jako označení jednotky znak spojeneckých stíhačů tanků - černého pantera, drtícího ve svých zubech německý tank. 174

2. pěší divize 3. americké armády Vznik 3. armády se traduje už od první světové války a to k datu 7. listopadu 1918. Od doby vzniku do konce 2. světové války se v jejím čele vystřídalo několik velitelů. Velitelem, který měl tuto armádu na starosti od května 1941 do února 1943, byl generálporučík Walter Krueger. Pod jeho velením měla 3. armáda ten nejlepší výcvik a patřila k prestižním jednotkám. Od února 1943 do konce roku 1943 velel armádě generálporučík Courtney H. Hodges, za jehož velení byl prováděn masový nábor a tvrdý výcvik, aby armáda složená z malých jednotek dosáhla plné síly sboru. Nasazení 3. armády do 2. světové války nastalo v červenci 1943, kdy přišel rozkaz přemístit armádu do amerických přístavů k nalodění pro cestu do zámoří. Celý přesun armády do přístavů trval až do 30. prosince 1943 a v přístavu bylo připraveno 208 566 důstojníků a mužů soustředěných do 5 divizí. Generál Patton vyslal k osvobození Československa dva sbory. Na pravém křídle sboru postupovala 2. pěší divize (indiánská) směrem Domažlice - Klatovy a Plzeň. Společně s 1. divizí byla 9. pancéřová a s 2. divizí 16. pancéřová. 18. 4. 1945 překračují první americké průzkumné jednotky 90. pěší divize naše hranice u Hazlova u Aše. 175 Polští partyzáni po osvobození Zcela poslední bojovou akci polská brigáda uskutečnila v Hradišťanech. Společně s Američany odzbrojila štáb XII. bojového sektoru německé 7. armády. Do zajetí bylo vzato 70 důstojníků vyšších hodností a 500 vojáků. Po jednáních Američanů a Britů

174

VALEŠ, Jan. Šest májových dnů. Holýšov: Město Holýšov, 2002, s. 4. 3rd Army. In: 3army-plzen [online]. 2014 [cit. 30. 03. 2015]. Dostupné z: . 175

119

MEMO 2015/2

s velením brigády bylo rozhodnuto, že se brigáda stane součástí americké armády. Ta pak od 7. května převzala zásobování polských jednotek. V Bernarticích se rozmístilo brigádní velitelství a s ním i skupina polního četnictva. První prapor brigády se usadil v Dubci, druhý byl v Pavlíkově, třetí v Třískolupech a čtvrtý v Dehetné. Ve Strachovicích byla dislokována autokolona a v Přesu spojovací rota. Ve vesnicích, kde byli nově dislokováni, se polští vojáci chovali stejně jako v dřívějších místech. Jejich řady neustále rostly, protože k brigádě se připojovali propuštění polští váleční zajatci, vězňové i osoby zavlečené na nucené práce, čímž stoupaly i nároky na jejich zásobování. Drancování obsazených vesnic a jejich okolí se stávalo závažným problémem pro bezmocné, právě se konsolidující československé státní orgány.176 Přepadávali a drancovali obce: dvakrát Svatou Kateřinu, dále Jarošov, Holýšov, Hradišťany, Touškov-Ves, Novou Ves a mnoho dalších. Odváděli s sebou dobytek, vepře, zabavovali máslo, vejce, brambory. Loupili kola, oděvy, peníze. Znásilňovali české ženy. V muniční továrně v Holýšově odcizili mnoho přístrojů a třaskavin. Prováděli to vždy se zbraní v ruce, s vyhrožováním a bitím. V Líšné přepadli 14. června 1945 v noci stráž Revoluční gardy. Při rabování se odvolávali na povolení americké armády. Teroristé z Polska se nezastavili ani před vraždami. Zastřelili údajně 6. července 1945 dva příslušníky československé armády, poručíka Šindeláře a vojína V. Malinu, a jejich mrtvoly pohodili v lese.177 Po intervencích místních úřadů, československé vlády i tisku nařídilo 21. června velitelství 3. armády USA provést urychleně odsun polské brigády z československého území. Na cestu po Evropě byli Poláci vybaveni americkými uniformami a červenými rukávovými páskami, na nichž byl nápis Poland. Rovněž

176 177

BALCAR. Bohuslav. Chodsko ve stínu hákového kříže II. Kdyně: RB-Print, 2009, s. 47. MAZUR, Josef. Podle vytyčených směrnic. Hraničář. č. 10, s. 3-6.

120

MEMO 2015/2

vozidla brigády byla označena americkým způsobem, včetně armádního znaku USA.178 26. června se Poláci přemístili z vyjedených vesnic u Holýšova dále na západ k Bernarticím. V červenci byla brigáda začleněna do armádního sboru generála Anderse, který velel polské armádě na západní frontě. K 29. červenci 1945 měla brigáda téměř 1 200 vojáků a důstojníků a disponovala třemi děly, 40 kulomety, téměř dvěma tisíci pušek a samopalů.179 V polovině srpna 1945 pak Poláci opustili Bernarticko a přesunuli se do americké okupační zóny v Německu, kde byli využiti pro strážní službu. Odtud je čekal návrat do jejich vlasti – do Polska.180 V červnu 1946 bylo velení brigády zrušeno a v roce 1947 pod neustálým tlakem ze sovětské a polské prosovětské strany byly z jejích řad ustavené strážní jednotky na území tehdejšího západního Německa rozpuštěny. Mnoho jejich velících důstojníků pak odešlo do USA, řada příslušníků brigády stejně jako členů jiných frakcí NSZ byla v poválečném Polsku ovládaném již prostalinským mocenským aparátem uvězněna, část z nich pak byla dokonce popravena.181 Továrna na munici po osvobození Směsice problémů v atmosféře odsunu Němců a naopak přistěhovávání nových občanů bez vzájemné znalosti a vztahu k místu byla dosti pestrá. Řešil se návrat válečných zajatců do vlastí. Byly organizovány brigády na úpravu obce po výbuchu způsobeném bombardováním. Brigádně probíhala i obnova závodu. Velké potíže dělalo sehnání alespoň minimálních mezd pro dělníky, což bylo zajišťováno např. prodejem různých věcí z vybavení závodu. Vedení měla v rukou vojenská správa firmy Metallwerke Holýšov v čele s poručíkem Hebkým a národním výborem. Závod

178

FIŠER, Jiří. Tam, kde stával Flossenbürg. Holýšov: Jiří Fišer, 2010, s. 29. BALCAR. Bohuslav. Chodsko ve stínu hákového kříže II. Kdyně: RB-Print, 2009. s. 47. 180 FIŠER, Jiří. Tam, kde stával Flossenbürg. Holýšov: Jiří Fišer, 2010, s. 29. 181 BALCAR. Bohuslav. Holýšov: Osvobození 1945. Domažlice: Resonance, 2014, s. 20. 179

121

MEMO 2015/2

byl v takové situaci, že byl určen k likvidaci. Teprve na zákrok Národní správy a závodní rady byl udržen.182 Od června roku 1945 o továrny projevil zájem závod Zbrojovka Brno. Po ukončení činnosti Zbrojovky Brno v roce 1947 byly z Holýšova odvezeny všechny speciální stroje a Závod I převzal podnik Škoda Plzeň. Následoval vznik a postupné střídaní výrobních subjektů - Kovodělných závodů Holýšov, ČSAO Holýšov, LIAZ Holýšov, SVA Holýšov. V roce 2009 byla výrobní činnost v továrně ukončena. Závod II byl po válce částečně využíván pro delaboraci válečné munice a v roce 1950 zde byla zřízena kasárna Československé lidové armády. V roce 2000 byl areál předán městu Holýšov a postupně zde vyrostla průmyslová zóna.183 Koncentrační tábor po osvobození ve vzpomínkách pamětníků Catherine Roux: „dne 6. 5. vstoupili do tábora první spojenečtí vojáci. S nimi přišli do tábora i tři francouzští důstojníci a žádali ženy, aby napsaly dopisy domů. Další den vstoupili do tábora pracovníci Mezinárodního červeného kříže.184 Marie Beck-Pfeiffer: „V táboře jsme po osvobození pobývaly ještě 15 dnů. Po této době byl konečně zorganizován náš převoz domů. Z Holýšova nás odvezly spojenecké nákladní automobily.“185 Paní Myriam Dupláková se do tábora dostala hned v prvních dnech po osvobození. Na svoji návštěvu tábora vzpomíná: „Dne 6. 5. 1945 jsem se byl po obědě podívat v koncentračním táboře v Pičmanově statku. Ve statku byly, co si vzpomínám, Francouzky a Belgičanky. Už byly oblečené v civilních šatech, co jim dali lidé z obce. Francouzky stále nevěřily, že jsou již opravdu svobodné. Byla jsem se podívat i

182

NEZBEDOVÁ, Jindra. Květy na bunkru. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1971, s. 79. Dům dějin Holýšovska. Muniční továrna Metallwerke Holleischen GmbH. VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008, s. 61. 185 Tamtéž, s. 65. 183 184

122

MEMO 2015/2

v jedné cimře, kde byly ubytovány. Cimra se nacházela ve velké budově bývalé sýpky a vybavuji si veliké palandy a stůl z tlustých a nehoblovaných fošen. Asi týden po osvobození uspořádaly francouzské ženy v táboře malou oslavu. Na této slavnosti se zpívaly písničky, přednášely básně a hrály různé scénky. Některá děvčata zůstala v táboře ještě týden, než odjela domů.“ Na děvčata z koncentračního tábora, která docházela po osvobození do Holýšova, si pamatuje i paní Anna Teringlová z Holýšova. Ta ve svých vzpomínkách uvedla: „Na konci války přicházely často do Holýšova osvobozené ženy z koncentračního tábora. Místní lidé jim v Holýšově pomáhali shánět šaty, aby nemusely stále chodit v těch táborových pruhovaných. Jedna šla i kolem našeho domu a můj otec jí navrhnul, aby se přišla najíst. Později k nám začala chodit pravidelně a byla u nás víc než v táboře. Do tábora se vracela jen spát. Pokud si vzpomínám, tak byla ubytovaná v budově ovčína. Protože jsme byly obě stejně staré a stejně velké, dala jsem jí nějaké svoje šaty.“ Zajímavé svědectví o existenci koncentračního tábora v Holýšově zaznamenal bývalý stodský občan Ondřej Jindřich ve své zprávě o činnosti revolučního výboru ve Stodě v květnu 1945: „Kolem 15. 5. 1945 přivedla Věra Jindřichová ke mně do radnice šest ruských dívek, které byly oblečeny v trestaneckých šatech s čísly. Ženy se jmenovaly Walja Demina , Lidija Kriuloscherwa, Marija Kosnogowa, Marija Gaschenko, Ksenja Zuzarenko a Ulalja Lobkoneskaja. Ženy vyprávěly, že byly drženy v různých koncentračních táborech a naposledy v Holýšově. V Holýšově byli dle jejich slov všichni SS velmi zlí. Každý den prý dostaly pětadvacet ran. Dále je prý SS tahali za vlasy, až měly oteklý obličej. Němci jim měli dávat injekce, aby zemřely. Dále jim prý byla pravidelně odebírána krev pro německé vojáky na frontu. Která žena jí nechtěla dát, byla bita.186

186

Tamtéž, s. 26.

123

MEMO 2015/2

Převážná většina lidí zavlečených do Holýšova ze všech končin Evropy se dočkala osvobození. Počet obětí však nelze přesně vyčíslit.187

Summary The story of camp Holysov starts in 1938, when the Czechoslovakia was shrunked by the Sudetenland after the Munich Conference. Holysov (Holleischen) had already been inhabited increasingly German population. At the beginning of the war, when the first successes of the German Army were carried off, was created labour camp for French prisoners in Holysov where they worked at a local factory ammunition. During the war, expanding the munitions factory needed more manpower so it has been imported more and more prisoners of war of various nationalities over five years to Holysov town. The concentration camp, as a branch of the concentration camp Flossenbürg, was created in april of 1944 and it has been used as a accommodation mostly for French and Hungarian Jewish girls and women who went to work in the munitions factory – in complex number two in forrest called Horina which was situated to the north above the city. Conditions of the camp were similar like other concentration camps in the Protectorate. However, it must be said and emphasized, that despite the bad behavior commanding Gestapo or patrol platoons, camp in Holysov was not extermination. Of course, the deaths have been occurred in the factory or when women worked in a quarry. The final number of deaths was not and is not traceable. Often at night leaving a German truck with a tarp over the back somewhere in the city. We could find and identify 22 war graves at the local cemetery in Holýšov. These prisoners did not live to see the liberation on May of 5th. Murders and deaths have been more in a concentration camp Holysov definitely, we are sure more than 22. How much? We can only speculate.

187

NEZBEDOVÁ, Jindra. Květy na bunkru. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1971. s. 270.

124

MEMO 2015/2

Prameny a literatura Archivní prameny Dům dějin Holýšovska, Holýšov. Muniční továrna Metallwerke Holleischen GmbH. Tamtéž. Sudety. Tamtéž. Zajatecké tábory v Holýšově. Státní okresní archiv Domažlice. Fond Jiřího Fišera. Italští váleční zajatci. Tamtéž. Fond Městský národní výbor Holýšov. Civilní válečné hroby. Inv. č. 322. Tamtéž. Záležitosti cizinců. Inv. č. 294. Státní oblastní archiv Plzeň. Fond Osobní pozůstalosti. Vladimír Böhm. Osobní korespondence se svoji ženou. Číslo kartonu: 3. Tamtéž. Fond Osobní pozůstalosti. Václav Němec. Soupisy památných míst protifašistického odboje podle jednotlivých okresů: Seznam hrobů vězňů z koncentračního tábora v Holýšově. Číslo kartonu: 5. Tamtéž. Soupisy památných míst protifašistického odboje podle jednotlivých okresů: Hlas revoluce. Číslo kartonu: 5.

125

MEMO 2015/2

Ústní prameny Rozhovory s belgickými veterány 17. střeleckého pluku vedené Naděždou Morávkovou ve dnech 5. – 6. 5. 2014 a 5. 5. 2015 v Plzni, korespondence Naděždy Morávkové s Louisem Gihoulem 2014 – 2015. Přepisy rozhovorů jsou k dispozici v archivu Střediska orální historie SOHi při KHI FPE ZČU v Plzni, Veleslavínova 42, Plzeň. Tlumočení a překlady Danuše Bělohlávková.

Literatura DABROWSKI, Bohun. Przebieg akcji na oboz koncentracyjny Holiszow. In Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008. 104 s. JAWORSKI, Stanislaw. Uwolnienie obozu w Holiszowie. In Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008. 104 s. LAŠTOVKA, Vojtěch. Nacistické koncentrační, zajatecké a pracovní tábory. In Minulostí západočeského kraje. Praha: Albis international, 1976. ISBN 978-80-8697144-5. NEZBEDOVÁ, Jindra. Květy na bunkru. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1971. 269 s. VALEŠ, Jan. Koncentrační tábor Holýšov 1944-1945: Francouzské deníky. Holýšov: Město Holýšov, 2008. 104 s. TÝŽ. Šest májových dnů. Holýšov: Jan Valeš, 2005. 28 s. 126

MEMO 2015/2

O autorech Lukáš Taitl (*1991) je studentem obor Historická studia se zaměřením na vzdělávání na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity v Plzni. e-mail: [email protected]

PaedDr. Naděžda Morávková, Ph.D. (*1961) je vedoucí katedry historie na FPE ZČU v Plzni. e-mail: [email protected]

127

MEMO 2015/2

Fall Lübke. Holýšov dvacet let poté…/ Fall Lübke. Holýšov Twenty Years Later ... Karel Řeháček Abstrakt Článek sleduje osud druhého německého spolkového prezidenta Heinricha Lübkeho. Jelikož byla jeho kauza úzce spojena i se západočeským Holýšovem, není bez zajímavosti ji 70 let po skončení války zevrubněji připomenout. Její vylíčení je výsledkem primárního archivního výzkumu málo známých či zcela neznámých pramenů nacházejících se v péči Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. Abstract This article follows the fate of the second German Federal President Heinrich Lübke. Since his case was also closely associated with the West Bohemian Holysov, it is not without interest to recall it with celebration of the 70th anniversary after the war end. It is outcome of the primary archival research of little-known or completely unknown sources located in the care of the National Archives and the Archive of Security Forces. Klíčová slova: Holysov; Heinrich Lübke; stavební firma Baugruppe Schlempp Key Words: Holysov; Heinrich Lübke; construction company Baugruppe Schlempp

I Úvod Druhá světová válka sice skončila v roce 1945, s jejími důsledky se však mezinárodní společenství vyrovnávalo celá následující desetiletí poté a je diskutabilní, zda již tento proces můžeme po 70 letech považovat za ukončený. Jejích přímých pamětníků stále 128

MEMO 2015/2

ubývá, autentické prožitky se pozvolna vytrácejí a v historické paměti národa se válka postupně stává jen dalším z řady kolektivních traumat, kterými lidská společnost během své existence prošla. Jedním z důležitých mechanismů procesu vyrovnávání se s válečnými prožitky bylo nalezení a potrestání viníků zločinů proti lidskosti. Mnoho z nich se podařilo vypátrat a usvědčit, celá řada válečných zločinců se však světské spravedlnosti dokázala vyhnout, někteří žijí v klidu a pokoji dodnes. Soudní tribunály, politikové, novináři i občanská společnost byli postaveni před nelehký úkol: objektivně zhodnotit, jaké činy byly důsledkem regulérně vedené války a jaké už její hranice překročily. Některé případy byly nade vší pochybnost, v jiných se shoda hledala velmi obtížně. Jedním z mnoha těchto sporných bodů byly i nacistické koncentrační, zajatecké či pracovní tábory. Zejména v těch vyhlazovacích byla páchána do té doby nevídaná zvěrstva a o vině jejich pachatelů nemohla být žádná diskuse. Stigmata spojení s koncentračními tábory si však nenesli pouze brutální dozorci či „vědečtí“ experimentátoři jako masoví vrahové, ale i ti, kteří se na jejich existenci nějak podíleli, např. stavitelé, dodavatelé či zaměstnavatelé vězňů. Z jejich jednání se sice obvykle trestní odpovědnost nevyvozovala (jednou z výjimek byla např. kauza společnosti IG Farbenindustrie), přesto se ani jim proces poválečné denacifikace úplně nevyhnul. Na konferenci v Postupimi, která se konala v červenci a srpnu 1945, požadovali spojenci vyčistění poválečného Německa od nacionálního socialismu. Kromě zákazu NSDAP a jejích složek se mělo jednat o důsledné odstranění nacistů a vlivu jejich ideologie z veřejného života. Vzhledem k masovosti NSDAP a všech přičleněných organizací se však jednalo o prakticky nesplnitelný úkol, a tak nemalé procento příslušníků strany ještě dlouho po válce působilo ve veřejné sféře. Tato skutečnost byla kritizována nejen antifašistickými organizacemi po celém světě, ale političtí představitelé Spolkové republiky Německo (SRN) či Rakouska s nacistickou minulostí se stávali terčem veřejného odsouzení hraničícího až s honem na čarodějnice. Jedním z těchto případů byl i osud druhého německého spolkového prezidenta Heinricha Lübkeho. Jelikož byla jeho kauza úzce spojena i se západočeským Holýšovem, není bez zajímavosti ji 70 let po skončení války zevrubněji připomenout. 129

MEMO 2015/2

Její vylíčení je výsledkem primárního archivního výzkumu málo známých či zcela neznámých pramenů nacházejících se v péči Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. 2 Holýšov a Baugruppe Schlempp V období druhé světové války působila v Holýšově, který se po odtržení československého pohraničí a jeho připojení k Velkoněmecké říši nacházel v Říšské župě Sudety (ŘŽS), pobočka berlínského koncernu Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken AG (od roku 1941 pod názvem Metallwerke Holleischen GmbH).188 Ta v roce 1939 získala objekty někdejší Zieglerovy továrny na výrobu tabulového skla na okraji Holýšova poblíž státní silnice z Plzně do Domažlic a přestavěla je na muniční továrnu (Werk I).189 Souběžně s touto přestavbou probíhala v nedalekém lese i výstavba dalšího závodu (Werk II). V závodě I se vyráběly nábojnice a kovové součástky pro kulomety a děla, v závodě II se plnily náboje pro protiletadlová děla, letecké kulomety a protitankové granáty.190 Výstavba Holýšova probíhala v letech 1940–1942 a koncem roku 1939 jí byla pověřena berlínská stavební skupina Waltera Schlemppa (tzv. Baugruppe Schlempp), která byla jednou z mnoha částí úřadu Generálního stavebního inspektora pro říšské hlavní město (Der Generalbauinspektor für die Reichshauptstadt) se sídlem v Berlíně a podílela se mj. na výstavbě důležitých válečných podniků v rámci tzv. Jägerprogrammu. Jednalo se o program, který byl zahájen v březnu 1944 a jehož smyslem bylo ukrývání výroby moderních zbraní do podzemních prostor kvůli

188

Vojtěch LAŠTOVKA, Nacistické koncentrační, pracovní a zajatecké tábory na Plzeňsku, Minulostí západočeského kraje VIII, Plzeň 1971, s. 27. Blíže k přemisťování provozů říšskoněmeckých průmyslových podniků do ŘŽS viz Karel ŘEHÁČEK, Poválečná likvidace říšskoněmeckých průmyslových podniků přemístěných na Karlovarsko v letech 1942–1945, Západočeské archivy, 2014/V, Plzeň 2014, s. 156-174. Dále viz MORÁVKOVÁ, Naděžda – TAITL, Lukáš. Holýšovské válečné tábory očima pamětníků. Praha: viaCentrum, 2015. 120 s. ISBN 978-80-87646-10-6. 189 K případu likvidace Zieglerovy sklárny viz K. ŘEHÁČEK, Češi a Němci na jihozápadě Čech 1880– 1938, Plzeň 2002, s. 106-108. 190 Alfons ADAM, „Žádám vás, abyste tuto záležitost vyřešili tak, aby byly zohledněny všechny tyto zájmy.“ Holýšov, pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, Terezínské studie a dokumenty, 2005, s. 283.

130

MEMO 2015/2

ochraně před stále častějším bombardováním spojeneckého letectva. Na jeho řízení byl vytvořen tzv. Jägersstab, v jehož vedení byli např. říšský ministr zbrojení Albert Speer, polní maršál Erhard Milch, Hauptdienstleiter Karl Otto Sauer či již zmiňovaný W. Schlempp.191 Kvůli výstavbě zřídila skupina Schlempp pobočku přímo v Holýšově (Baugruppe Schlempp, Aussenstelle Holleischen), kterou vedl vládní stavitel Friedrich Düvel.192 Baugruppe Schlempp postavila nejdůležitější část zbrojního závodu II, na jehož výstavbě pracovali mj. francouzští váleční zajatci, které Schlemppova společnost získala v roce 1940 ve Weidenu. Kromě francouzských válečných zajatců působilo na výstavbě zbrojních provozů a dalších s nimi souvisejících objektů i několik tisíc totálně nasazených Čechů z protektorátu, dále italští, sovětští, řečtí, holandští a polští váleční zajatci.193 Po válce se většina příslušníků Baugruppe Schlempp a členů Jägerprogrammu zapojila do podnikání nebo veřejného života. W. Schlempp žil ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1946 založil stavební společnost Main-Bau-GmbH. Speerův spolupracovník prof. Karl Maria Hettlage působil v 50. letech jako vysoký úředník spolkového ministerstva financí v Bonnu a v říjnu 1962 se stal západoněmeckým zástupcem ve Vysokém úřadu Evropského společenství uhlí a oceli (Montanunion). Architekt Erwin Maas působil ve vládních službách v Bonnu a šéf oddělení pro armádu a munici Speerova ministerstva Xaver Dorsch byl po válce expertem soukromých firem pro Irák a Kuvajt.

191 Archiv bezpečnostních složek (ABS) Kanice, dopis Hlavní správy (HS) Státní bezpečnosti (StB) v Praze Krajské správě (KS) Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Plzni ze 7. 10. 1966, s. 2. 192 Národní archiv (NA), Ministerstvo vnitra Československé socialistické republiky (MV ČSR), fond AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 204, sign. 316-204-5, hlavní referát z tiskové konference v Holýšově, s. 4. 193 V. LAŠTOVKA, Nacistické koncentrační, pracovní a zajatecké tábory na Plzeňsku, Minulostí západočeského kraje VIII, Plzeň 1971, s. 29.

131

MEMO 2015/2

3 Heinrich Lübke (1894–1972) Jedním z příslušníků Baugruppe Schlempp, který se z Berlína aktivně podílel na řízení holýšovských stavebních akcí, byl i Heinrich Lübke.194 Ten již od prosince 1939 řídil výstavbu holýšovské muničky a sídliště a centrálně zajišťoval celý stavební projekt. Holýšov navštívil nejméně třikrát: poprvé 11. prosince 1939, pak 13. března 1940, potřetí 16. dubna 1940 a nejspíš i počátkem července 1940 v souvislosti se zahájením práce válečných zajatců. Z jeho činnosti se zachovala mj. část korespondence, kterou vedl z Berlína s Úřadem vládního prezidenta (Regierungspräsident) v Karlových Varech a dalšími institucemi v souvislosti s výstavbou Holýšova, mj. se významně angažoval za přidělení českých dělníků na stavební práce. Kromě Holýšova byl aktivní i v rámci výstavby Richardwerke v Litoměřicích, kde se od roku 1944 měly údajně vyrábět součástky ke zbraním V-1 a V-2. V Litoměřicích se nacházela rovněž pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, která sídlila v kasárnách v Kamycké ulici.195 Lübke byl nejprve zástupcem, později úřadujícím vedoucím Baugruppe Schlempp a od července 1944, kdy byl W. Schlempp v čele organizace Todt-Einsatzleitergruppe Deutschland VII se sídlem v Praze odpovědným za Jägersprogramm na území Protektorátu Čechy a Morava, ŘŽS a Horním a Dolním Slezsku, rovněž členem Jägerstabu.196 Mimo ŘŽS se Lübke účastnil rovněž budování průmyslového komplexu na výrobu raket v Peenemünde v Pomořanech, kde byl zodpovědný mj. za vybudování ochrany koncentračního a pracovního tábora, a na výstavbě dalších koncentračních táborů v různých částech Říše (např. Neu-Stassfurt, Wolmirsleben).197

194 V. LAŠTOVKA, Nacistické koncentrační, pracovní a zajatecké tábory na Plzeňsku, Minulostí západočeského kraje VIII, Plzeň 1971, s. 28. Podle Laštovky se Lübke „iniciativně zasazoval o urychlenou výstavbu celého výrobního komplexu a prosazoval přidělování pracovních sil z protektorátu“. 195 NA, MV ČSR/ČR-AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 203, sign. 316-203, zpráva o dosavadních výsledcích šetření k bývalé podzemní továrně Richardwerke Litoměřice, s. d., s. 9. 196 NA, MV ČSR/ČR-AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 203, sign. 316-203, zpráva o dosavadních výsledcích šetření k bývalé podzemní továrně Richardwerke Litoměřice, s. d., s. 9. 197 Klára KIMLOVÁ, Spolková republika Německo: nejdůležitější cíl zahraničních operací Stasi, bakalářská práce, Fakulta sociálních věd UK v Praze, Praha 2008, s. 22.

132

MEMO 2015/2

Po válce vstoupil do Křesťanskodemokratické unie (CDU), v roce 1947 se stal zemským poslancem v Severním Porýní-Vestfálsku, v roce 1950 poslancem Spolkového sněmu, v letech 1953–1959 působil jako spolkový ministr zemědělství, výživy a lesnictví a v roce 1959 byl po Theodoru Heussovi zvolen druhým západoněmeckým spolkovým prezidentem.198 V té době vrcholila snaha států socialistického bloku, zejména Německé demokratické republiky (NDR), diskreditovat SRN jako zemi, v níž se nacházejí na klíčových postech lidé, kteří se exponovali v období Hitlerovy diktatury a aktivně spolupracovali s nacistickým režimem. Hledaly se kompromitující materiály a v roce 1965 vyšla v NDR tzv. Hnědá kniha (Braunbuch) s informacemi o bývalých příslušnících nacistických organizací, kteří zastávali po válce důležitá místa v západoněmeckém veřejném životě. V této knize figuroval i spolkový prezident H. Lübke, který byl nařčen, že se podílel na výstavbě koncentračních táborů.199 V letech 1965–1966 se v rámci diskreditační kampaně v NDR konaly tiskové konference, na nichž byly představovány různé důkazy proti Lübkemu, které však byly západoněmeckou vládou opakovaně označovány za falsifikáty s tím, že kampaň proti Lübkemu je komunistickou propagandou vedenou z NDR a že „komunisté dělají vše, aby podlomili demokratické zřízení NSR“.200 Nová vlna denacifikace západoněmecké společnosti byla rovněž vhodnou záminkou ke studentským protestům, které byly typické pro západní Evropu od počátku 60. let.201 V SRN byly namířeny právě proti představitelům státu s nacistickou minulostí, byly provázeny rozsáhlými demonstracemi a značným veřejným tlakem na tyto osoby.202 Spolkový prezident H. Lübke pochopitelně neušel jejich zájmu a jeho

198 K Lübkeho biografii viz Rudolf MORSEY, Heinrich Lübke. Eine politische Biographie, Paderborn 1996, 513 s. 199 K. KIMLOVÁ, Spolková republika Německo: nejdůležitější cíl zahraničních operací Stasi, bakalářská práce, Fakulta sociálních věd UK v Praze, Praha 2008, s. 22. 200 NA, MV ČSR/ČR-AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 204, sign. 316-204-1, zpráva o tiskové konferenci k H. Lübkemu 4. 10. 1966, s. 2. 201 Blíže k této problematice viz Jaroslav PAŽOUT, Studentské protestní hnutí v západní Evropě v šedesátých letech dvacátého století, Acta Universitatis Carolinae : Historia Universitatis Carolinae Pragensis. Příspěvky k dějinám Univerzity Karlovy, 41, č. 1-2, 2001, s. 127-155. 202 Žaneta BATKOVÁ, Komparace západoněmeckého a československého studentského hnutí v šedesátých letech dvacátého století, bakalářská práce, Filozofická fakulta UK v Praze, Praha 2013, s. 14.

133

MEMO 2015/2

případ dokonce přesáhl hranice, když se stal tématem pro mezinárodní studentské hnutí. Dne 4. října 1966 se v místnostech Svazu československých novinářů v Praze na Vinohradech konala tisková konference, kterou pořádala redakce studentského časopisu Mezinárodního svazu studentstva World student news. Účelem této konference, které se účastnili českoslovenští i zahraniční novináři, bylo zveřejnění informací o cestě dvoučlenné studentské delegace (Francouz R. Demarcy a Kolumbijec J. Awad) do Bonnu, kde se zástupci studentů chtěli setkat s prezidentem Lübkem a vyzvat ho, aby se vyjádřil k obviněním, která proti němu byla v NDR vznesena. Pokus o setkání s Lübkem byl však jeho kanceláří zamítnut. Poté odjeli studenti do Frankfurtu nad Mohanem, kde kontaktovali někdejšího Lübkeho nadřízeného W. Schlemppa. Ten jim na jejich dotazy odmítl odpovídat a pouze jim sdělil: „Lübke ví tolik nebo více než já. Má v Bonnu svůj úřad, je odpovědný jako já, ale já nechci mít žádné potíže.“203 4 Akce Heinrich v Československu Představitelé NDR, zejména její zpravodajské instituce, se v souvislosti s angažováním Lübkeho na stavebních projektech v Holýšově a Litoměřicích obrátili na československé úřady se žádostí o součinnost při dohledávání důležitých důkazů. Na základě usnesení Československé vládní komise pro stíhání válečných zločinců schválil v červnu 1966 ministr vnitra Josef Kudrna akci Heinrich a pověřil statistickoevidenční odbor Hlavní správy Státní bezpečnosti (HS StB) společně s I. správou Ministerstva vnitra šetřením k výstavbě areálu zbrojního závodu Metallwerke Holleischen a koncentračního tábora v Holýšově. V červenci 1966 uveřejnili vyšetřovatelé v denním tisku výzvu (např. v plzeňské Pravdě 17. července), aby se přihlásili svědci, kteří v Holýšově pracovali a kteří mohou podat hodnověrné informace o tamní situaci během okupace. Přihlášení svědkové pak byli v průběhu podzimu 1966 navštěvováni příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB) a tzv. vytěžováni. V instrukcích HS StB bylo výslovně uvedeno: „Vzhledem k tomu, že se svědkové sami dobrovolně přihlásili a podle potřeby budou někteří z nich využiti

203 NA, MV ČSR/ČR-AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 204, sign. 316-204-1, zpráva o tiskové konferenci k H. Lübkemu 4. 10. 1966, s. 4.

134

MEMO 2015/2

v dalších opatření v této akci, žádám Vás, aby vytěžování těchto osob nebylo vedeno úřední formou jako výslech, nýbrž jako pohovor, ve kterém je žádáme o poskytnutí informací a pomoc k objasnění celé záležitosti.“204 Příslušníci SNB se měli dotazovat mj. na jména a činnost firem, které prováděly výstavbu Holýšova, a na podrobné informace o řídící stavební firmě Baugruppe Schlempp. K tomu StB v dopise uvedla: „Budou-li se pamatovat na činnost této stavební skupiny, vhodně sondovat i eventuelní poznatky k jednotlivým představitelům této stavební skupiny, kteří dojížděli z Berlína.“205 V dopise byl osvětlen důvod konání celé této akce slovy: „Realizací celé akce je sledována politická kompromitace vedoucích osobností v NSR, z nichž jeden přímo působil v Baugruppe Schlempp, a možnost stíhání viníků nacistických zločinů v Holýšově.“206 Důvěrně bylo vyšetřovatelům v závěru dopisu sděleno, že se jedná o západoněmeckého spolkového prezidenta H. Lübkeho, ovšem zároveň byli upozorněni, aby se o něm sami nezmiňovali a počkali, zda o něm budou hovořit sami svědci. Vytěžovací akce proběhla v polovině října 1966, ovšem s nevalnými výsledky. Náčelník Krajské správy (KS) SNB v Plzni pplk. František Němec k tomu v hlášení do Prahy uvedl: „Většina svědků nemůže podat hlubší informace k požadovaným bodům. Uvádí dlouhý časový odstup a to, že v době, kdy pracovali v Holýšově, neměli možnost poznat vedoucí, dozorce nebo jiné nacisty. Všichni uvádějí obecné poznatky a někteří uvádí další osoby, které by snad mohly rozšířit okruh pátrání.“207 Pátrání probíhalo rovněž v archivech. V rámci akce Heinrich provedla StB na podzim 1966 průzkum písemností v podnikovém archivu někdejších Škodových závodů (v té době Závodů Vladimíra Iljiče Lenina) v Plzni. V plzeňské budově Bartelmus se podle zprávy StB nacházelo přes 800 (!) krabic německého okupačního materiálu, který identifikoval a sepsal zaměstnanec archivu Vilém Masák. Jednalo se o část písemností vrchního technického ředitelství Škodových závodů a materiály

204 ABS Kanice, KS SNB Plzeň, vnitřní odbor, K-1-1, kart. 5, inv. č. 39, dopis HS StB v Praze KS SNB v Plzni ze 7. 10. 1966, s. 2. 205 ABS Kanice, KS SNB Plzeň, vnitřní odbor, K-1-1, kart. 5, inv. č. 39, dopis HS StB v Praze KS SNB v Plzni ze 7. 10. 1966, s. 2. 206 ABS Kanice, KS SNB Plzeň, vnitřní odbor, K-1-1, kart. 5, inv. č. 39, dopis HS StB v Praze KS SNB v Plzni ze 7. 10. 1966, s. 2. 207 ABS Kanice, KS SNB Plzeň, vnitřní odbor, K-1-1, kart. 5, inv. č. 39, hlášení KS SNB v Plzni HS StB v Praze z 24. 10. 1966, s. 1.

135

MEMO 2015/2

provozního ředitele ing. Ernsta Pohla. Dokumenty obsahovaly mj. i údaje o osobách, které spolupracovaly s SD nebo s Abwehrem a po válce zastávaly důležité pozice ve společenském životě SRN. Byly nalezeny dílčí dokumenty k organizaci TodtEinsatzleitergruppe VII, kterou vedl W. Schlempp. StB konstatovala, že tyto materiály jsou zcela nevyužity, svým charakterem nepatří do podnikového archivu a měly by být uloženy alespoň ve Státním archivu v Plzni, v nejlepším případě v depozitářích KS SNB v Plzni. StB proto navrhla, aby Státní archiv v Plzni provedl ve spolupráci s KS SNB důkladnou prověrku těchto materiálů, převzal je a umožnil jejich další využití.208 Další archivní průzkum prováděla StB na přelomu listopadu a prosince 1966 v archivech zbrojního závodu ve Slavičíně a ve Zbrojovce v Brně. K tomu došlo proto, že brněnská Zbrojovka po válce převzala kromě strojního zařízení i veškeré písemnosti někdejšího holýšovského závodu. Bylo však zjištěno, že valná část převzatých dokumentů byla v letech 1949–1953 zničena v souvislosti s likvidací pražského ústředí Zbrojovky, a menší část dokumentů z roku 1944 byla nalezena na generálním ředitelství Zbrojovky v Brně.209 Na základě všech získaných informací (archivních dokumentů i svědectví) byla 12. dubna 1967 uspořádána v Holýšově tisková konference Československého svazu protifašistických bojovníků (ČSPB) v Domažlicích a krajské odbočky Svazu československých novinářů v Plzni.210 Na ní byly vystaveny nejdůležitější nalezené archiválie k činnosti H. Lübkeho, který byl jakožto spolupracovník projektové a

208

NA, MV ČSR/ČR-AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 204, sign. 316-204-1, záznam o prohlídce podnikového archivu ZVIL v Plzni z 20. 10. 1966, s. 1-3. Osud těchto dokumentů je bohužel neznámý, jak vyplývá ze sdělení zaměstnanců někdejšího archivu bývalých Škodových závodů Mgr. Ladislavy Nohovcové a PhDr. Vladislava Krátkého. 209 NA, MV ČSR/ČR-AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 204, sign. 316-204-1, záznam ze služební cesty do zbrojního závodu Slavičín a Zbrojovky Brno 29. 11.-1. 12. 1966 z 3. 12. 1966, s. 1-2. 210 A. ADAM, „Žádám vás, abyste tuto záležitost vyřešili tak, aby byly zohledněny všechny tyto zájmy.“ Holýšov, pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, Terezínské studie a dokumenty, 2005, s. 291. Útoky proti Lübkemu souvisely podle Adama „pravděpodobně“ s propagandistickou kampaní, kterou proti němu vedla NDR. Adam v době přípravy studie nejspíš neznal materiály ABS, v nichž je tato skutečnost potvrzena. Ke konferenci viz Václav POSLEDNÍ, Holýšov, s. 65 nn.; Státní okresní archiv Domažlice se sídlem v Horšovském Týně, Městský národní výbor Holýšov, K 90, Pamětní kniha MNV Holýšov (1958– 1967), s. 213-227.

136

MEMO 2015/2

inženýrské kanceláře Schlempp „veřejně pranýřován a obžalován“.211 V úvodním referátu na adresu Baugruppe Schlempp, který vypracovali odborníci Ministerstva vnitra, mj. zaznělo: „Z dokumentů, které byly nalezeny, vyplývá vážná odpovědnost úředního nacistického aparátu v okupovaném českém pohraničí a dále pracovníků stavební skupiny Schlempp ze Speerova úřadu za osud tisíců lidí, kteří byli donuceni hitlerovskou válečnou mašinérií opustit své domovy a pracovat za podmínek fysického strádání a nezměrného utrpení na těchto stavbách, které nacisté označovali za velmi důležité pro vedení války a pro dosažení vítězství.“212 Na základě publicity tohoto případu se na ČSPB v Praze v květnu 1967 obrátila západoněmecká organizace Antifaschistische Arbeitsgemeinschaft (AFA) z Karlsruhe, která požádala o spolupráci s nalezením dokladů týkajících se nacistických zbrojních objektů v Holýšově v době války. AFA se zabývala minulostí spolkového prezidenta Lübkeho a „zločineckou činností Baugruppe Schlempp“. V dopise dále stálo: „Skutečnosti, že Dr. Lübke je zapleten do zločinů, které byly spáchány na obsazeném území, pokládáme za velmi významné a shledáváme zavrženíhodným, že tato záležitost se na veřejnosti ve Spolkové republice zamlčela.“213 ČSPB v této věci kontaktoval nejprve Československou vládní komisi pro stíhání válečných nacistických zločinců při Ministerstvu spravedlnosti. Komise odpověděla, že se otázkou minulosti H. Lübkeho zabývala na svém jednání 3. března 1967 a navrhla využít nalezené dokumenty k publikování v západoněmeckém tisku s tím, že „formu oficiální propagandy na státní linii nelze považovat za vhodnou“.214 Jelikož však komise žádnými dokumenty nedisponovala, doporučila ČSPB kontaktovat Ministerstvo vnitra. ČSPB proto 28. května 1969 požádal Ministerstvo vnitra s tím, že západoněmecká AFA organizuje celou řadu výstav a akcí, které

211

ABS Praha/Struha, fond 325, Stíhání nacistických válečných zločinců, kart. 71, sign. 325-71-1, dopis Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze ÚV SPB v Praze z 23. 9. 1968. 212 NA, MV ČSR/ČR-AMV 316, MV II-stíhání válečných zločinců, kart. 204, sign. 316-204-1, zpráva o tiskové konferenci k H. Lübkemu 4. 10. 1966, s. 19. 213 ABS Praha/Struha, fond 325, Stíhání nacistických válečných zločinců, kart. 24, sign. 325-24-1, dopis AFA v Karlsruhe SPB v Praze z 20. 5. 1967. 214 ABS Praha/Struha, fond 325, Stíhání nacistických válečných zločinců, kart. 71, sign. 325-71-1, dopis Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze ÚV SPB v Praze z 23. 9. 1968.

137

MEMO 2015/2

„odhalují nacistickou minulost dnešních západoněmeckých politiků a jiných vlivných osobností“, takže poskytnuté dokumenty by byly jistě účelně využity.215 Na tuto žádost poskytlo 30. června 1969 ministerstvo ČSPB 66 listů fotokopií dokumentů.216 Ty následně AFA využila jako důkazy v rámci vyšetřování zločinů spáchaných bývalými příslušníky Baugruppe Schlempp, kteří byli obviněni, že zavinili smrt několika tisíc osob při výstavbě provozoven Metallwerke Holleischen a podzemních zbrojních závodů Richard I a Richard II v Litoměřicích. Vyšetřování probíhalo na popud AFA od roku 1968 u Státního zastupitelství ve Frankfurtu nad Mohanem pod zn. 4 Js 891/68. Frankfurtský soud však v témže roce vyšetřování jako neopodstatněné zastavil a tím celé řízení skončilo.217

5 Závěr Kauza Heinricha Lübkeho nebyla zdaleka ojedinělým a ani posledním případem, kdy se nacistická minulost předních německých a rakouských státníků a politiků stala centrem pozornosti médií či veřejného mínění (vzpomeňme i někdejšího rakouského prezidenta a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima). Vzhledem k úřadu německého spolkového prezidenta se však jednalo o jeden z nejsledovanějších případů ze všech ostatních. Přestože nakonec skončil bez soudního verdiktu a hlavní aktér nedlouho poté rezignoval na funkci a za pár let zemřel, byl dokladem toho, jak obtížně se německá společnost s nacistickým dědictvím vyrovnávala. Případ Lübke se navíc pojí i s naším regionem, konkrétně se západočeským Holýšovem, který rovněž v tomto procesu sehrál důležitou úlohu. Publikovaná studie tedy budiž nejen zajímavým regionálně historiografickým počinem, ale také

215 ABS Praha/Struha, fond 325, Stíhání nacistických válečných zločinců, kart. 145, sign. 325-145-1, dopis ÚV SPB v Praze MV v Praze z 28. 5. 1969. 216 ABS Praha/Struha, fond 325, Stíhání nacistických válečných zločinců, kart. 145, sign. 325-145-1, dopis MV v Praze ÚV SPB v Praze z 30. 6. 1969. 217 ABS Praha/Struha, fond 325, Stíhání nacistických válečných zločinců, kart. 24, sign. 325-24-1, dopis Federálního výboru ČSPB v Praze FMV v Praze z 27. 6. 1972.

138

MEMO 2015/2

mementem připomínajícím trvalou odpovědnost za spáchané činy bez ohledu na postavení či funkce jejich aktérů. Summary Heinrich Lübke case was not unique, the Nazi past of leading German and Austrian statesmen and politicians became often in the center of media attention and public opinion (remember also the former Austrian president and UN Secretary-General Kurt Waldheim). Due to the role of the German Federal President, however, it was one of the most closely watched cases from all others. Although Lübke ended up without a court verdict, resigned and a few years after died, there was a testament to how difficult the German company coped with the Nazi legacy. Lübke case, moreover, associated with our region, namely Holysov, which is also played an important role in the process. Published studies therefore be not only the interesting historiographical act, but also a memento commemorating permanent responsibility for committed crimes, regardless of the position or function of their players.

O autorovi PhDr. Karel Řeháček (*1972) archivář Státního oblastního archivu v Plzni, zabývá se dějinami západočeského regionu, problematikou vztahů Čechů a Němců zde. e-mail: [email protected]

139

MEMO 2015/2

Seznam příloh: 1. Fotografie skupiny v Peenemünde z jara 1941 (Lübke ve druhé řadě, v první řadě v uniformách: polní maršál Wilhelm von Leeb, ministr zbrojního průmyslu Fritz Todt, generál Walter Dornberger, generál Friedrich Olbricht). 2. Fotografie H. Lübkeho ve funkci spolkového prezidenta 3. Der Fall Lübke 4. Rudé právo (26. 1. 1966) s článkem o aktivitách proti Lübkemu v NDR 5. Pravda (17. 7. 1966) s výzvou ke svědectvím o poměrech v Holýšově za války 6. Pravda (15. 11. 1967) s článkem o výsledcích pátrání v archivech

140

MEMO 2015/2

Příloha č. 1 Fotografie skupiny v Peenemünde z jara 1941 (Lübke ve druhé řadě, v první řadě v uniformách: polní maršál Wilhelm von Leeb, ministr zbrojního průmyslu Fritz Todt, generál Walter Dornberger, generál Friedrich Olbricht).

141

MEMO 2015/2

Příloha č. 2 Fotografie H. Lübkeho ve funkci spolkového prezidenta

142

MEMO 2015/2

Příloha č. 3 Der Fall Lübke

143

MEMO 2015/2

Příloha č. 4 Rudé právo (26. 1. 1966) s článkem o aktivitách proti Lübkemu v NDR

144

MEMO 2015/2

Příloha č. 5 Pravda (17. 7. 1966) s výzvou ke svědectvím o poměrech v Holýšově za války

145

MEMO 2015/2

Příloha č. 6 Pravda (15. 11. 1967) s článkem o výsledcích pátrání v archivech

146

MEMO 2015/2

Pochody smrti / Death March Miroslav Breitfelder Abstrakt Předložená studie stručně připomíná souvislosti druhé světové války s „vyklízením“ koncentračních táborů a likvidací vězňů před a na pochodech smrti. Část textu tlumočí zprostředkovaná svědectví vězňů a výpovědí dvou z jejich vrahů.

Abstract The study briefly recalls the context of the World War II with a "mop up" of concentration camps and the liquidation of prisoners before and during death marches. Part of the text conveys mediated testimonies of prisoners and the dismissal of two of their murderers. Klíčová slova: Koncentrační tábory; pochody smrti; druhá světová válka Key Words: Concentration camps; death marches; World War II

Zahájit válku zákeřným přepadením Třetí říše dokázala, a to nejednou. Ovšem jak ji případně ukončit, a to navíc před dosažením „konečného vítězství“, netušil nikdo. A dost možná, že ani po něm. Asi i proto měl říšský ministr národní osvěty a propagandy Goebbels 3. září 1939 mizernou náladu a dle svědectví účastníků

147

MEMO 2015/2

setkání v Hitlerově pracovně na říšském kancléřství vypadal jako „zlitý pudl“.218 Záhy však převládla velkoústá vítězná sebejistota. A tak jediný, kdo již v závěru roku 1941 veřejně připouštěl, že válečná situace je nanejvýš kritická, byl ministr pro výzbroj a munici Fritz Todt. Záhy ovšem – dle některých za nejasných okolností – přišel při letecké nehodě o život.219 Když impozantní vojenské úspěchy wehrmachtu vystřídaly stejně impozantní porážky a fronta se blížila k německým hranicím, byly reakce nacionálně socialistických pohlavárů různé, zpravidla se však míjely s realitou. Hitlerova „taktika“ zapovídající byť jen taktický ústup postup Spojenců v zásadě urychlovala. Postupující nepřítel měl být oslaben alespoň tím, že na vítězných etapách nenalezne nic, co by jej v dalším boji proti Německé říši jakkoli posílilo. Na druhé straně musil na podzim roku 1944 říšský vůdce SS reagovat jak na rostoucí potřebu pracovních sil ke kopání protitankových příkopů a budování opevnění nazývaného Východní val, stejně jako na skutečnost, že se Osvětim i další tábory220 již ocitly v dosahu Rudé armády. Obě okolnosti vedly k odstavení plynových komor v Osvětimi – Březince a na konci října i k demolici těchto komor a krematorií. Bourán začal být i zbytek tábora.221 V průběhu měsíce října vydal Himmler i rozkaz „přerušit vyhlazování Židů“. „Pokud jste dosud měl Židy vyhlazovat, teď vám nařizuji, abyste se stal jejich ochráncem“, měl nařídit Himmler – snad na radu Standartenführera SS Kurta Bechera – Eichmannovi.222

218 REUTH, Ralf, Georg. Goebbels. Eine Biographie. München : Piper, 1995. ISBN 3-492-12023-7, s. 426. 219 ZENTNER, Christian – BEDÜRFTIG; Friedemann (Hrsg.). Das grosse Lexikon des Dritten Reiches. München : Südwest Verlag, 1985. ISBN 3-517-00834-6, s. 581. 220 (Polští) Židé byli zabíjeni plynem v šesti velkých objektech, z nichž čtyři se nacházely v Generálním gouvernemetu (Treblinka, Belzeč, Sobibor a Majdanek) a dvě na území přičleněném k Říši (Osvětim a Chelmno). SNYDER, Timothy. Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha – Litomyšl : Paseka, Praha : Prostor, 2013. ISBN 978-80-7432-2549-9 (Paseka), 978-80-7260280-3 (Prostor), s. 250. 221 PADFIELDS, Peter. Himmler. Reichsführer SS. Praha : Votobia 1996, ISBN 80-7198-283-0, s.516. 222 REES, Laurence. Osvětim. Nacisté a „konečné řešení“. Praha : Knižní klub, 2005. ISBN 80-2421401-6, s. 264. Himmler, který chtěl vyjednávat se západními spojenci, však zjistil, že jak Eichmann, tak velitelé a dozorci z koncentračních táborů nyní zabíjejí Židy hladem či vyčerpávající prací, posléze i na pochodech smrti, kde lidé umírali hlady, vyčerpáním, kulkou. Ibid, s. 518.

148

MEMO 2015/2

Ačkoli tedy byla vítězná vlna již nějakou dobu minulostí, teprve 21. února 1943 byly vydány směrnice, kterými se měl wehrmacht řídit při stahování z dobytých území. Vydal je „Hospodářský štáb východ“ (Wirtschaftstabs Ost)223 po domluvě s Říšským ministerstvem pro výzbroj a válečnou výrobu. V zásadě se jednalo o soubor opatření zanechat nepříteli tak málo pracovních sil, potencionálních vojáků, potravin, surovin a průmyslových zařízení, jak to jen dle stávající situace bude možné. Tomuto záměru v ještě vyostřenější podobě odpovídal i vůdcův rozkaz z 19. března 1945 „Spálená země“, označovaný také jako „Neronův rozkaz“. Týkal se likvidačních opatření na říšském území. Dle něho bylo nutno zničit prakticky vše a využít všech možností, jak nepříteli přivodit přímé či nepřímé škody, neboť je jasné, že až se bude muset stáhnout, zanechá po sobě jen spálenou zemi.224 Zmíněnému nařízení o ARLZ225 nelze upřít jistou vojenskou logiku, stejně jako zběsilou snahu zamést stopy olbřímích zločinů, kterých se nacionální socialisté zejména ve válečném období dopouštěli. Způsob, jakým k tomu došlo, však vzbuzuje řadu dalších otázek. Nelze totiž ani zdaleka vyloučit, že pochody smrti byly cílevědomým pokračováním nacionálně socialistické vyhlazovací politiky. Ta však v závěrečné fázi měla postihnout i národ německý. Pokud nevybojuje konečné vítězství, není hoden ani života…226 To, co bylo prezentováno jako obrana země, byla ve skutečnosti příprava

223

Po přepadení Sovětského svazu zahájil na nově dobytých územích činnost „Wirtschaftstabs Ost“. Pod patronací Vrchního velení wehrmacht (OKW) usilovali pracovníci této služebny o jejich ekonomické ovládnutí. Deklarovaným cílem byla bezohledné využití veškerých sovětských hospodářských zdrojů pro vedení německé války. Dostupné z https://www.bundesarchiv.de/oeffentlichkeitsarbeit/bilder_dokumente/00763/index-0.html.de (citováno 2. 5. 2015). 224 MICHLAKA, Wolfgang. (Hrsg.) Deutsche Geschichte 1933 – 1945. Dokumente zur Innen- und Außenpolitik. Frankurt am Main – Fischer 1994, ISBN 3-596-11251-6, s. 307n. 225 ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung – útlum, vyklizení, ochromení, zničení). Plán ARLZ byl v Německu vyhlášen 6. září 1944, v Protektorátu Čechy a Morava 14. prosince 1944. 226 „Když ztratíme válku, ztratíme i národ. Není nutné brát ohled na potřeby pro další primitivní žití. Lepší je naopak je zničit, protože národ se ukázal jako slabý a budoucnost patří výlučně silnějšímu východnímu národu. Ti, co zbudou, budou i tak méněcenní, protože ti dobří padli.“ Hitler ke Speerovi v březnu 1945. In: SPEER, Albert. V srdci Třetí říše. Brno : Bonus A s. r. o. 1996, ISBN 80-8591420-4, s. 411. Jeden z přítomných generálů naléhal na Hitelra, že je nemožné provádět evakuaci statisíců lidí. Doprava se již dávno zhroutila. S Hitlerem to nehnulo. „Tak ať mašírujou pěšky!“ (…) „Už nemůžeme brát ohled na obyvatelstvo,“ odpověděl. Ibid., s. 410.

149

MEMO 2015/2

na její zničení.227 V kontextu této politiky, která měla postihnout Němce, je zřejmé, že za žádných okolností nesměli přežít rasoví, političtí či jiní nepřátelé. Výnos o ARLZ, jakož i další rozkazy proto doplňoval i rozkaz k evakuaci a likvidaci věznic Sipo a SD, jakož i koncentračních táborů, ke kterým se přiblíží fronta. S ohledem na zhroucení středního úseku východní fronty byla otázka likvidace a evakuace koncentračních táborů regulována směrnicí Říšského vedoucího SS, Heinrich Himmlera, již 17. června 1944. Obavy mu způsobilo především nebezpečí možných vězeňských vzpour a zřejmé ohrožení věznic přibližováním nepřítele. Regulace se původně neměla týkat táborů na západě, ovšem po úspěšné spojenecké invazi byla tato opatření přenesena i tam. V Generálním governementu vydal odpovídající směrnici velitel Sipo a SD 20. července 1944. V ní (opětovně) nařídil udržování co nejnižšího stavu vězňů. Pokud nebude možné provést zkrácené řízení dle stanného práva či vězně propustit, je třeba je co nejrychleji transportovat do koncentračních táborů. „Při nečekaném vývoji situace, která znemožní odtransportování vězňů, musí být osazenstvo věznic likvidováno a zastřelení musí být dle možnosti odklizeni (spálení, vyhození do vzduchu apod)“. (…) V každém případě musí být zabráněno, aby osazenstvo věznic nebo židé byli osvobozeni od nepřítele nebo mu padli živí do rukou.“228 Na východě byla 22. července provedena evakuace tábora Lublin – Majdanek, na západě byly v září 1944 evakuovány tábory Natzweiler a Herzogenbusche, a to relativně dlouho před přiblížením fronty.229 Zásadní rozkazy byly jako obvykle zahaleny do obvyklé nacionálně socialistické novořeči, která měla zastřít realitu. Ačkoli i tehdy existoval rozdíly mezi „evakuací“ a „likvidací“, „zrušením“, „transportem“, „přeložením“, výsledek se nikterak nelišil. Všichni „trestanci“ platili nadále za nebezpečné rasové či politické protivníky, kteří musí být zničeni. Zmíněný Himmlerův výnos ze 17. června 1944 dále určoval podmínky, za kterých začnou platit pohotovostní, „evakuační“ a vyklizovací opatřovaní. Jako první měla být bezpečně uložena a později zničena táborová dokumentace. Ne vždy a ne

227

WETTE, Wolfram. Wehrmacht. Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy. Praha : Argo 2006, ISBN 80-7203-8011-1, s 172. ZÁMEČNÍK, Stanislav. To bylo Dachau. Praha – Litomyšl : Paseka 2003, ISBN 80-7185-5367-7, s. 299. 229 Ibid, s. 298. 228

150

MEMO 2015/2

všude se to podařilo: v koncentračním táboře Flossenbürg se americkým vojákům podařilo zajistit významnou část dokumentace, a to i té, která sem byla svezena z jiných táborů. Snaha zničit důkazy o genocidě vedla k tomu, že vyhlazovací tábory v Polsku byly urychleně uzavírány a vyklízeny. Nejprve měli zmizet vězni, pak i písemné doklady o nich, nakonec i zařízení, jež způsobilo jejich smrt. Stopy po zločinu měly být beze zbytku odstraněny. Ve všech zbývajících koncentračních táborech bylo v lednu 1945 uvězněno více než 700 tisíc lidí. Nejvíce z nich bylo Židů. Tito očití svědkové byli nejobtížnějším a nejnebezpečnějším dědictvím bestiální vlády Třetí říše. Na jejich vyvraždění na místě však již nezbýval dostatek času. Proto byla zahájena akce, která vešla do dějin jako „pochody smrti“.230 Němci se ocitli v situaci, kdy mohli vězně buď přestěhovat, anebo propustit. Toto řešení však pro ně – a možná nejen kvůli Himmlerovu rozkazu – nepřicházelo v úvahu. První fáze „evakuace“ začala již v létě roku 1944, kdy se Rudá armáda blížila k táborům v západní části Sovětského svazu a na východě Polska. Druhá etapa trvala od ledna do března 1945, kdy došlo k obrovskému stěhování táborových vězňů a jejich německých dozorců zpátky do Německa. Osvětim, Gross Rosen a další obří táborové komplexy v západním Polsku a východní části Německa byly vyklizeny a vězni, kteří přežili, se plahočili – a někdy i jeli na otevřených vagonech – zmrzlou krajinou do jiného přeplněného vězení, které se ještě nacházelo pod německou kontrolou.231 V roce 1944 rozbila Sovětská armáda německou frontu od Barentsova moře až po Černé moře a začátkem ledna 1945 zahájila velkou ofenzivu směrem k Německu – mj. i na pomoc západním spojencům.232

230

Dle německých odhadů činila sovětská vojenská převaha před lednovou ofenzívou v pěchotě 11:1, v tankových jednotkách 7:1, dělostřelectvu 15:1 a letectvu neuvěřitelných 20:1. HOYT, Edwin, P. Hitlerova válka. Druhá světová válka ve světle plánů a rozhodnutí Adolfa Hitlera. Praha : Beta – Dobrovský, Plzeň : Ševčík, ISBN 80-7306-069-8, s. 360. 231 HÖß; Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky. Praha : Academia 2006, ISBN 80200-171-3, s. 186. 232 Na přelomu let 1944-1945 se německé jednotky pokusily v Ardenách zastavit postup spojeneckých armád a skutečně se jim to podařilo. Němci dokonce na několika místech prorazili frontu a spojenecké

151

MEMO 2015/2

Z čistě politických důvodů však od začátku srpna 1944 až do ledna 1945 zůstávala na východním břehu řeky Visly, čímž umožnila nejen porážku varšavského povstání, ale i další vraždění Židů na břehu západním. Stála totiž jen sto kilometrů od Lodže, kde bylo v této době soustředěno nejvíce Židů v okupovaném Polsku, ale také necelých sto kilometrů od Osvětimi, kde tak nerušeně pokračovalo plynování polských i evropských Židů. 17. ledna 1845 vstoupili sovětští vojáci do trosek Varšavy, 19. ledna do Lodže a 27. ledna do Osvětimi.233 Vražedné soukolí německého režimu pracovalo – navzdory přicházejícímu rozvratu – nadále velmi výkonně. Vraždy pokračovaly ať již přímo v táborech, ať při pochodech smrti, kdy byli ti, kteří již nemohli dále, stříleni u krajů cest či u kráterů po pumách. Dozorci, kteří tyto pochody provázeli, již vlastně nepodléhali žádným rozkazům. Ze 750 000 zbylých vězňů, kteří byli přesouváni nejprve do říšského vnitrozemí a pak již vlastně bez konkrétního cíle, zahynulo na čtvrt miliónu.234 Vystaveni naprosté zvůli a pomstychtivosti dozorců umírali vězni střelbou, upálením, vyčerpáním.235

jednotky začaly ustupovat. V této situaci se britský ministerský předseda Churchill obrátil na Sovětský svaz se žádostí o zahájení velké ofenzívy na východní frontě. Na počátku roku 1945 zahájila proto sovětská vojska urychleně viselskou operací nový útočný postup. Jejím cílem bylo definitivní vítězství a urychlené ukončení druhé světové války. V průběhu této operace bylo dosaženo na široké frontě Odry i několika předmostí na jejím západním břehu. Stejně úspěšně jako tato viselsko-oderská operace skončila i operace východopruská, jejímž výsledkem bylo obsazení Východního Pruska a otevření cesty na Berlín ze severovýchodu. V únoru byla také zahájena východopomořanská operace, která měla zabezpečit pravý bok sovětských vojsk útočících směrem na Berlín. V březnu byly vydány povely sovětského velení k zahájení vídeňské operace, jejímž výsledkem bylo osvobození Maďarska a východního Rakouska. Úspěchy sovětských zástupů na východní frontě pomohly zastavit německý protiútok na frontě západní, německá vojska začala ustupovat a armády začaly postupovat rychleji. V březnu překročily anglické jednotky Rýn a boj se přenesl na území Německa. Spojenecká vojska se pokusila o průlom k Labi. Operace se dařila, poněvadž německé jednotky už žádný nadmíru silný odpor nekladly. V dubnu dosáhli Britové Labe. Němci se ještě jednou pokusili zastavit postup na západní frontě, ale 12. německá armáda, která měla operaci provést, byla narychlo povolána k Berlínu, protože 16. dubna zahájila sovětská vojska berlínskou operaci. KUBÁTOVÁ Lenka, MALÁ, Ivana.: Pochody smrti, Praha : Nakladatelství politické literatury 1965, s. 6n. 233 SNYDER, Timothy. Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha – Litomyšl : Paseka, Praha : Prostor, 2013. ISBN 978-80-7432-2549-9 (Paseka), 978-80-7260-280-3 (Prostor), s. 300n. 234 BURLEIGH, Michael. Třetí říše. Nové dějiny. Praha : Argo 2008. ISBN 978-80-257-0054-9, s. 646. 235 KERSHAW, Ian. Hitler. 1936 – 1945: Nemesis. Praha : Argo 2004, ISBN 80-7203-634-3, s. 684.

152

MEMO 2015/2

K největším pochodům smrti lze počítat pochod z Budapešti do koncentračních táborů v Rakousku (především do Mauthausenu), který absolvovalo 76 tisíc vězňů. (8. listopad 1944 až prosinec 1944). Pochod z Osvětimi do Wodzisławi (18. ledna 1945), následně vlakem do Groß−Rosenu, Buchenwaldu, Dachau a Mauthausenu, absolvovalo 66 tisíc vězňů, z nichž 15 tisíc zemřelo; k pochodu z Grünbergu a z Glogau do Helmbrechtsu (leden 1945 do 6. března 1945) nastoupily tři tisíce vězenkyň, z nichž došlo pouhých 621. Na něj „navázal“ pochod z Helmbrechtsu (13. duben 1945 – 6. května 1945) přes Volary k Husinci. Část žen absolvovala už pochod z Grünbergu, tento druhý pochod většina z nich nepřežila. Na cestu vyrazilo 1170 vězenkyň, přežilo pouhých sto…236 Rekonstruovat podrobně cesty vězeňských transportů není snadné, neboť mnoho transportů se ubíralo po polních a lesních cestách mimo silnici. Často byli vězni při odchodu z tábora nebo v průběhu cesty rozděleni do několika proudů, které se měly sejít až v cíli. Nelze tedy přesně určit, zda se jednalo o jeden pochod rozložený do několika proudů, nebo několik samostatných pochodů. Některé větve pochodů z různých míst a s různými cíli se křižovaly na jednom místě. Někdy splynuly s proudem, který měl původně jiný cíl. Autentický písemný materiál se po nacistickém zničení téměř nedochoval. Zbývají vzpomínky a úřední materiál, zpracovaný na podkladě těchto vzpomínek bezprostředně po válce.237 Velmi působivé jsou vzpomínky vězeňkyň koncentračního tábora Ravensbrück. „Ještě 18. ledna se (v Osvětimi) normálně pracovalo, včetně stavby nového bloku. Když nastal večer, přišel rozkaz všechno sbalit. Maria Rundová se pamatuje, že v nemocnici, kde pracovaly za naprostého zatemnění, se náhle rozsvítilo, jeden esesák jim nařídil, aby mu všechny chorobopisy zabalily, a on si je pak odnesl pryč. Na Lagerstrasse se ozval křik, že všechny, které jsou schopné chůze, se mají vrátit na své bloky, protože záhy začne evakuace. Padal sníh, a když vězeňkyně začaly běžet zpátky do baráků, těch, které nebyly schopné pochodu, se zmocnila panika.

236

Viz: http://www2.holocaust.cz/cz/history/jew/general/general12 [Citováno dne 13. 11. 2015] KUBÁTOVÁ Ludmila, MALÁ, Irena. Pochody smrti, Praha : Nakladatelství politické literatury 1965, s. 11. 237

153

MEMO 2015/2

„Bylo jim jasné, že jejich osud je zpečetěn, protože esesáci nepřipustí, aby nemocní byli osvobozeni,“ říká Lydia Vagová. Večer v den evakuace se veškeré osazenstvo tábora vybrané k odchodu shromáždilo u brány. Dětem bylo oznámeno, že odejít nesmějí, přesto jich tam několik přišlo. Těsně předtím, než se brána otevřela, stráže předaly každému vězni bochník chleba a nařídily zařadit se, ženy vzadu. Teď už se to trochu zpomalilo. Esesáci se uklidnili, protože vzdálenost mezi nimi a Rusy se zvětšila. Stráže začaly průvod na motocyklech nebo v autech předjíždět. Skupina dělnic z továrny se snažila držet pohromadě, záhy se ale s nimi promísila spousta dalších z Březinky. Sestry, sestřenice, přítelkyně se děsily, že se jedna druhé ztratí. Věděly, že ocitnout se sama uvnitř vlekoucí se masy znamená jistou smrt. Prvního dne jim stráže párkrát povolily si odpočinout a jít na záchod stranou od cesty. Měly ale strach, že když při tom klesnou do dřepu, usnou a na místě zmrznou. Příděl chleba a cokoli si před odchodem ještě stihly vzít s sebou k jídlu, brzo snědly. „A tak jsme jedly sníh“, říká Maria Rundová, která si povšimla skupin mrtvých mužů oblečených v pruhovaných vězeňských úborech, ležících nedaleko místa, kde se zastavily. „Jejich lebky byly na temeni otevřené, jako kdyby byly odříznuty nožem, a mozek z nich vytékal ven. Domnívaly jsme se, že to udělali esesáci pomocí dlouhého klacku opatřeného na konci jakousi dřevěnou koulí. Esesáci provázející náš průvod byli takovými klacky ozbrojeni. Maria se už potom kolem sebe raději nerozhlížela. „Namlouvala jsem si, že se mi to všechno jenom zdá a dívala jsem se raději na východ a západ slunce.“ Zezadu k nim každou chvíli doléhaly zvuky výstřelů, jak esesáci likvidovali každého, kdo se opožďoval. Pochodující nyní překračovali mrtvoly vězňů rozeseté po cestě na místech, kde uklouzli a byli zastřeleni. Lydia zahlédla pod nohou tělo modrookého chlapce a překročila je. Jedna dívka a její matka nesly vyčerpanou mladší dcerku tak dlouho, jak jen to šlo. Když už dál nemohly, „obětovaly jsme ji a ona zemřela.“ Věděly, že stráž ji zastřelila, protože o pár vteřin později zaslechly výstřel. Po třech dnech už pochodující ztratili pojem o čase. Ve skupině továrních dělnic, do níž patřila Lydia a Aniko, už odhadovaly, že z původních pěti set jich zbývala tři sta. Někdy měly dojem, že táhnou uprostřed několikatisícového davu, a jindy že patří do malé skupiny dočasně odloučené od řídnoucí masy. V noci se většinou pokoušely usnout ve stodolách, ale často tam pro ně nezbylo místo; mnohé si lehly rovnou na cestu, kde zmrzly. Některým se ale dokonce podařilo prchnout a dorazily k nejbližším usedlostem, kde je Poláci ukryli. Některé ale stráže našly a 154

MEMO 2015/2

zastřelily. Stráže jednou poslaly Lydii a Aniku do malé stodoly, kde se mohly na pár hodin na suchém seně vyspat. Už uvažovaly o tom, že se tam v seně skryjí a požádají polské rolníky, aby je tam nechali, ráno ale přišli Němci, píchali do sena bodáky a odstřelili každého, koho tam našli. Jindy odpočívaly v chlévě, kde vesničanky zrovna dojily krávy. Dostaly od nich misky plné teplého čerstvého mléka.238 O otřesných podmínkách transportů podal zprávu i někdejší osvětimský velitel, Rudolf Höß: „Jel jsem okamžitě dál, abych se ještě dostal do Osvětimi a na vlastní oči se přesvědčil, že byla provedena nařízená likvidace všeho důležitého. Ale stačil jsem dorazit už jen k Odře do blízkosti Ratiboře, na druhé straně bylo vidět, jak tam křižují předsunuté jednotky Rusů. Na všech cestách a silnicích Horního Slezska na západě od Odry jsem nyní narážel na kolony vězňů, plahočící se hlubokým sněhem. Bez jídla. Poddůstojníci, kteří tyto průvody živých mrtvol provázeli, většinou vůbec nevěděli, kam jít. Znali jen konečný cíl: Groß-Rosen. Jak se tam však mají dostat, to bylo všem záhadou. (…) Cesty těchto pochodů nebylo těžké vysledovat, každých pár set metrů ležel zhroucený, nebo zastřelený vězeň. (…) V Groß-Rosen bylo všechno plné až po střechu. Schmauser (vyšší velitel SS a policie v oblasti) však už i proto vyhlásil rozkaz k vyklizení. Vydal jsem se do Vratislavi, abych mu vylíčil, co jsem viděl; abych ho přiměl ke změně rozhodnutí a Groß-Rosen nebyl vyklizen. Ukázal mi radiový příkaz říšského vůdce SS, podle něhož ručil za to, že v žádném táboře, který spadá do jeho kompetence, nezůstane ani jeden zdravý vězeň.239 Další svědectví pochází z výslechu velitele koncentračního tábora Sachsenhausen SS-Standartenführere Antona Kaindla při přelíčení sachsenhausenského procesu, který probíhal v Berlíně v roce 1947: „Státní návladní: Obžalovaný Kaindle, dostal jste k zastření stop zločinů rozkaz, aby byl tábor vyhozen do povětří? Kaindl: Ano. 1. února 1945 jsem měl rozmluvu s šéfem gestapa Müllerem. Předal mi přitom rozkaz, že tábor má být zničen dělostřeleckou palbou, leteckým náletem nebo plynem. Uskutečnění tohoto rozkazu, který pocházel od Himmlera, nebylo však už technicky proveditelné. Státní návladní: Splnil byste rozkaz, kdyby to technicky proveditelné bylo? Kaindl: Samozřejmě. Ale nešlo to.

238

HELM, Sarah. If this a Woman? Inside Ravensbrück. Hitler`s Concentration Camp for Women. London : Little, Brown 2015, ISBN 978-1-4087-0107-2, s. 484n. 239 HÖß; Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky. Praha : Academia 2006, ISBN 80200-171-3, s. 187n.

155

MEMO 2015/2

Dělostřelecká palba nebo nálet by vzbudily pozornost obyvatel v okolí. Plyn by ohrozil nejen civilní obyvatelstvo, ale i vlastní personál SS. Státní návladní: Co jste tedy podnikl? Kaindl: Začali jsme s likvidací. V noci na 2. února jsme zastřelili prvních asi 150 vězňů. Až dokonce března se nám podařilo zlikvidovat asi 5000 vězňů. Státní návladní: Kdo řídil tuto hromadnou likvidaci? Kaindl: Z mého příkazu obžalovaný Höhn. Státní návladní: Kolik vězňů pak ještě zbylo v táboře? Kaindl: 40 000 – 45 000. Dne 18. dubna jsem dostal rozkaz naložit je na vlečné čluny a kanály Sprévy je dovézt do Baltu nebo do Severního moře a tam je potopit na otevřeném moři. I to však bylo nemožné, poněvadž obstarání člunů pro tolik vězňů by trvalo příliš dlouho a Rudá armáda postupovala příliš rychle. Státní návladní: Co se dálo pak? Kaindl: Poručil jsem, aby se vězňové vydali na pochod pěšky, nejdříve ve směru Wittstock, později na Lübeck, kde se měli nalodit a – jak bylo rozkázáno – potopit. Státní návladní: Dostali při této evakuaci stravu? Kaindl: Ne; 6000 až 7000 vězňů nedostalo žádnou, protože už nebyla. Státní návladní: Tito vězňové zahynuli tedy po cestě hladem a vyčerpáním? Kaindl: Ano.“240 Další četná svědectví zachycuje studie Františka Nedbálka „Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945.“241 Otázka, která byla naznačena již v úvodu této krátké studie, se prolíná všemi tragickými příběhy i osudy. Jaký smysl mělo vraždění na samém konci ztracené války, proč v něm bylo nutné pokračovat do úplného konce. Ani relativně jednoduché vysvětlení o zametání stop a likvidaci svědků, ba ani zuřivost a surovost dozorců či jiných příslušníků ozbrojených uskupení Třetí říše možná není jediným, či dokonce kompletním vysvětlením. Řada autorů (Goldhagen, Nedbálek) se přiklání k názoru, že závěrečná likvidace – především židovských – vězňů koncentračních táborů navazovala na vyhlazování z let předešlých. Smrt transportem nahradila smrt

240

Viz: http://www.scrapbookpages.com/Sachsenhausen/Trials.html [Citováno 13. 7. 2015] NEDBÁLEK, František. Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945. In: KURAL, Václav. (ed.) Historie okupovaného pohraničí IX. Ústí nad Labem : Albis International 2005. 241

156

MEMO 2015/2

v plynové komoře. A je možné doplnit ještě jeden faktor: rasová válka byla již od roku 1941 jedinou, kterou Hitler mohl ještě vyhrát. A vyhrát ji chtěl za každou cenu…242 Summary The question that has been reported at the beginning of this short study is related to all the tragic stories. What was the slaughter at the end of a lost war? Why was it necessary to continue it till the very end? Even relatively simple explanation about the cover-up and liquidation of the witnesses nor the ferocity and brutality of the guards are not the only, or even a complete explanation. Many authors (Goldhagen, Nedbálek) is inclined to think that the final disposal - mostly Jewish - prisoners of concentration camps followed the extermination of previous years. Death transport replaced the death in the gas chamber. And it is possible to add one more factor: racial war has been since 1941 only that Hitler could still win. And he wanted to win at all costs ... O autorovi PhDr. Miroslav Breitfelder, Ph.D. (*1966 v Kraslicích). Odborný asistent katedry historie FPE ZČU v Plzni, zaměřuje se na druhou světovou válku. e-mail: [email protected]

242 „V lednu 1939 vystoupil (Hitler) s projevem, v němž Židům hrozil, že podaří-li se jim rozpoutat další světovou válku, čeká je vyhubení. Od léta 1941 německá propaganda neustále pokazovala na chapadla židovského spiknutí, jež drží pohromadě Brity, Sovět a dokonce i Američany. Dne 12. prosince, týden po sovětském protiútoku u Moskvy, čtyři dny po japonském útoku na Pear Harbor a pouhý den poté, co Spojené státy opětovaly německé vyhlášení války, se Hitler k tomuto projevu vrátil. Vyložil ho jako proroctví, které je nutno naplnit. „Světová války je tady,“ oznámil tehdy asi pěti desítkám spolehlivých soukmenovců, „a nezbytným důsledkem musí být vyhlazení Židů.“ (…) Aby se zamezilo katastrofě, museli být tedy Židé zlikvidováni. Všechny ty ofenzívy, nedodržené termíny a skličující výsledky byly však méně ostudné, pokud se hlásalo, že wehrmacht nebojuje ve špatně naplánované dobyvačné koloniální válce, nýbrž ve slavné, ač tragické válce vedené na obranu civilizace. Jestliže německá armáda čelila světovým mocnostem ovládaným židovskými klikami z Moskvy, Londýna a Washingtonu, byla její role čestná a spravedlivá. Jestliže se měl ocitnout ve válce obranné, do níž už prakticky přecházela, pak bylo možné roli agresora připsat někomu jinému.“ SNYDER, Timothy. Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha – Litomyšl : Paseka, Praha : Prostor, 2013. ISBN 978-80-7432-2549-9 (Paseka), 978-80-7260-280-3 (Prostor), s. 213n.

157

MEMO 2015/2

Zprávy / Chronicle Mezinárodní konference Svoboda u příležitosti 70. výročí osvobození od nacismu/ The International Freedom Conference to mark the 70th anniversary of the liberation from Nazism

Naděžda Morávková Dne 5. května 2015 se v aule budovy Západočeské univerzity v Jungmannově ulici č. 1 v Plzni konala odborná konference k sedmdesátému výročí osvobození západních Čech od nacismu a německé okupace nazvaná Svoboda. Konferenci pořádala katedra historie FPE ZČU v Plzni a podpořily Magistrát města Plzně a Velvyslanectví Belgického království a byla součástí tradičních městských oslav osvobození. Konferenci zahájila a hosty uvítala PaedDr. Naděžda Morávková, Ph.D. jako vedoucí pořádajícího pracoviště, tedy katedry historie FPE ZČU v Plzni, a též garant konference. Poté vystoupila s krátkou zdravicí velvyslankyně Belgického království paní Françoise de Gustin a dále děkanka Fakulty pedagogické ZČU doc. PaedDr. Jana Coufalová, CSc. Úvodní přednášky The Belgian resistance and the liberation of Pilsen/Belgický odboj a osvobození Plzně se zhostil speciální odborník kapiteincommandant Dave WARNIER (Militair Repetitor Leerstoel Geschiedenis Royal Military Academy). Překlad zajišťoval prof. PhDr. Jan Kumpera, CSc. Řečník však mluvil natolik zřetelně a korektně, že i méně zdatní anglikanisté byli schopni podstatě 158

MEMO 2015/2

porozumět. Celá přednáška byla navíc doprovázena obsáhlou prezentací, se zajímavými dokumentárními fotografie armádní provenience. Dalším řečníkem byl emeritní vedoucí katedry historie Fakulty pedagogické ZČU, prof. PhDr. Jan Kumpera, CSc., který se zabýval obrazem osvobození v dobovém tisku, a to jak českém, tak světovém. Příspěvek nesl výmluvný titul Dny osvobození v reflexi tisku. Jedním ze závažných příspěvků byla zpráva o výsledku výzkumu, který prováděl student 3. ročník oboru Historické vědy pro vzdělávání na Fakultě pedagogické ZČU v Plzni Lukáš Taitl, a název prezentace zněl Pracovní tábory při Metal Werk I a Metal Werk II Holýšov. Cennou částí výzkumu byly hlavně pasáže vzniklé metodou oral history a vytěžením pamětnických vzpomínek. Podobnou tématikou se zabýval i další příspěvek - Koncentrační a zajatecké tábory Holýšov 1944-1945, přednesený vedoucím muzea Dům dějin Holýšovska Mgr. Josefem Haisem, byl rovněž provázen bohatou prezentací zajímavých fotografií a materiálů z expozice zmíněného muzea. Vystoupení pak doplnil průvodce Domu dějin Holýšovska student Ondřej Švarc (Masarykovo gymnázium Plzeň) svou prezentací Holýšov - malé město s bohatou historií. Válečné dění v Holýšově a jeho vliv na současnost. Problematikou koncentračních a pracovních táborů v západních Čechách se podrobně ve svých příspěvcích zabývali student Jan März (3. ročník oboru Historické vědy pro vzdělávání na Fakultě pedagogické ZČU v Plzni) - Češi v koncentračním táboře Flossenbürg a dále studentka 1. ročníku magisterského studia oboru Učitelství pro ZŠ Bc. Kateřina Šabatová - Pracovní tábory na Plzeňsku. Unikátní výzkum biografického archivního materiálu představil ve svém vystoupení PhDr. Karel Řeháček (Státní oblastní archiv Plzeň), a to na téma Heinrich Lübke a Holýšov. Čtvrt století poté... Přiblížil zde málo známou nacistickou minulost druhého německého spolkového prezidenta Heinricha Lübkeho. Závěrečným příspěvkem konference bylo vystoupení PhDr. Miroslava Breitfeldera, Ph.D. (katedra historie FPE ZČU) Pochody smrti v západočeském regionu, opět doprovázené bohatým dokumentárním materiálem.

159

MEMO 2015/2

Speciální a velmi povedenou částí konference byl velkolepý příjezd delegace belgických válečných veteránů 17. střeleckého pluku ve složení - Michel Gilain, José Schindfessel, Louis Gihoul, Hubert Rauw, Paul Jacobs, doprovázených rodinnými příslušníky a kustodkou Magistrátu města Plzně. Dojemné vzpomínání překládala pamětnice a aktivní účastnice květnových dnů v Plzni, tehdy studentka gymnázia, paní profesorka Danuše Bělohlávková, jíž jsou mnozí veteráni osobními přáteli. Konference vyvrcholila hromadným fotografováním s veterány, pod praporem pluku a všeobecnou besedou s pamětníky.

160

MEMO 2015/2

Účastníci konference s belgickými veterány pány Michelem Gilainem, Josém Schindfesselem, Louisem Gihoulem, Hubertem Rauwem, Paulem Jacobsem.

161

MEMO 2015/2

162

MEMO 2015/2

“Speaking, Listening, Interpreting: the critical engagements of Oral History” The International Oral History Association (IOHA) and the Oral History Association of India (OHAI) are pleased to be hosting the XIXth International Oral History Conference at the Srishti Institute of Art, Design and Technology, Bengaluru, India from 27th June to 1st July 2016.The theme of the conference is “Speaking, Listening, Interpreting: the critical engagements of Oral History” Check it: https://iohaconference2016.wordpress.com/

163

MEMO 2015/2

Pokyny pro autory Časopis MEMO se zaměřuje zejména na výzkum historie metodou orální historie a dále na aplikaci této metody ve vyučování dějepisu. Žádaná jsou témata moderních dějin, zejména dějiny totalitních režimů, dějiny druhé světové války v paměti lidí, dějiny každodennosti ve 20. století, problémy menšin, regionální dějiny, dějiny dějepisectví, biografie, ale také novodobá ústní tradice a novodobý folklór ve výzkumu dějin. MEMO je velmi vstřícný a otevřený časopis, vítáme i další související témata, výzkum i aplikace. Formální požadavky na text: Články by měly být předloženy v elektronické podobě, v aplikaci Microsoft Word, e-mailem na adresu [email protected]. Prosím, použijte pouze základní styl (typ a velikost písma Times New Roman 10). Formát stránky A5, okraj úzký, řádkování 1,15. Poznámky a odkazy uvádějte pod čarou na příslušné stránce, ne v textu, ne za článkem (Velikost písma 8). Měly by být průběžně očíslovány v celém článku. První citaci uvádějte v plném rozsahu: SMITH, Robert. Historie mléčných výrobků. Plzeň : Západočeská univerzita, 2010, s. 22. Všechny následující odkazy by měly být uvedeny ve zkrácené formě: SMITH, Robert. Historie mléčných výrobků, s. 22. Použití latinského slova ibid nebo českého tamtéž, nebo zkratek jako Loc.cit., Op. cit. apod. není povoleno. Je nutné přiložit abecední seznam plně citovaných zdrojů a literatury na konci článku. Teoretické a metodologické studie v českém jazyce musí být v plném rozsahu přeloženy také do anglického jazyka. Několik příkladů plných citací (téměř všechny uvedené citace jsou fiktivní): Citace knihy: JUDD, Robin. Contested Rituals: Circumcision, Kosher Butchering, and Jewish Political Life in Germany. Ithaca : Cornell University Press, 2007. ISBN 13 9780801445453. Citace kapitoly v knize nebo příspěvku ve sborníku: HAUG, Karl Erik - ORVIK, Nils. Stormaktsgarantier og kollektiv sikkerhetsgaranti. In: BERG, Roald (ed.) Selvstending of beskyttet. Bergen : Fagbokforlaget, 2008. ISBN 978-80-876432-9, s. 23 - 42. 164

MEMO 2015/2

Citace článku v časopisu: NAHODILOVA, Lenka. Communism modernisation an Gender, Contemporary European History, vol. 19, no. 1, February 2010, s. 37 - 55. Citace z deního tisku: KOZA, Jan. První máj, Plzeňský deník, 12. března 2006, s. 5. Citace rozhovoru s pamětníkem: Rozhovor Naděždy MORÁVKOVÉ (odborná asistentka Západočeské univerzity v Plzni) s Kolomanem Gajanem (emeritní profesor Karlovy univerzity v Praze), dne 8. 8. 2010 v Praze. Přepis rozhovoru uložen v archivu SOHI Plzeň, Veleslavínova 42. Archivní zdroje: Národní archiv Praha. Fond Osobní pozůstalosti. Fol. Josef Macek. Korespondence 1970 - 1975. Inv. č. OP 654. Citace internetového zdroje: BOLD, Richard. The main Saints. [Online] Dostupné z URL: < http://translate.google.cz/#cs|en|dokument > [Cit. 2010-09-12]. Přílohy: Obrázky, fotografie, nákresy, tabulky, grafy, grafika, mapy, atd. musí být očíslovány a odkázány poznámkami pod čarou a umístěny za textem se správným číslem a popiskem. Zdroj musí být uveden. Další pokyny: Rozsah článku: max. 50 stran, min. 3 strany. Rozsah recenze: max. 1 strana. Každý článek by měl mít: název (česky i anglicky), abstrakt (česky i anglicky, max. 10 řádků), klíčová slova (česky i anglicky, v počtu od 3 do 8), resumé (česky i anglicky, max. 25 řádků), informace o autorovi (jméno a příjmení, rok narození, pozice a zaměstnavatel nebo škola, oblast výzkumu, e-mailovou adresu). Upozornění: Články publikované v časopisu MEMO musí předem projít recenzním řízením a musí být schváleny redakční radou. Editoři děkují přispěvatelům za to, že pokud možno respektují výše uvedená doporučení.

165

MEMO 2015/2

Notes for Contributors MEMO magazine focuses especially on the history of research using oral history and its application in teaching history. Prefered are the themes of modern history, especially history of totalitarian regimes, the history of the Second World War in memory of people, the history of everyday life in the 20th century, problems of minorities, regional history, history of historiography, biographies, also the modern oral tradition and folklore in the modern history of research. MEMO is a very open and obliging journal, we welcome any other related and interesting topics. Format and Style: Articles should be submitted electronically, in Microsoft Word, by e-mail to the address [email protected]. Please use the basic style only. Notes should be footnotes not endnotes. They should be numbered consecutively throughout the article. Citations of references should be made only in the notes and not in the text, first references should be given in full: SMITH, Robert. History of Diary Products. Pilsen : University of West Bohemia Press, 2010, pp. 22 - 23. All subsequent references should be given in abbreviated form: SMITH, Robert. History of Diary Products, pp. 30 - 32. It is necessary to attach a list of full references at the end of the article. The use of the latin word ibid, or abbreviation like Loc.cit., Op. cit. etc. is not allowed. Some Practical Examples for Full References (Almost all examples are fictive.): The reference to a book: JUDD, Robin. Contested Rituals: Circumcision, Kosher Butchering, and Jewish Political Life in Germany. Ithaca : Cornell University Press, 2007. ISBN 13 9780801445453. The reference to a chapter in a book or to a contribution in collection of papers: HAUG, Karl Erik - ORVIK, Nils. Stormaktsgarantier og kollektiv sikkerhetsgaranti. In: BERG, Roald (ed.) Selvstending of beskyttet. Bergen : Fagbokforlaget, 2008. ISBN 978-80-876432-9. 465 p.

166

MEMO 2015/2

The reference to an article in a journal: NAHODILOVA, Lenka. Communism modernisation an Gender, Contemporary European History, vol. 19, no. 1, February 2010, pp. 37 - 55. The reference to an article in a newspaper: COETZEE, Paul. Namibia´s liberation struggle, Die Transvaler, 12th March 2006, p. 5. The interview reference: The interview of KOTZEL, Charles (lecture of Charles University in Prague) with BIBIKOVA, Leona (exlecture of University of West Bohemia in Pilsen, living in Pilsen), 22nd October 2008. The transcript is filed in the archives SOHI Pilsen, Veleslavinova 42. The archives reference: Czech National Archives, Prague, fund: Inheritance, file: Josef Macek, document: Letters to Frantisek Graus 1970 - 1975, catalogue number: OP 456. The reference to an internet source: BOLD, Richard. The main Saints. [Online] Available from URL: < http://translate.google.cz/#cs|en|dokument > [2010-09-12]. Illustrations: Pictures, photos, sketches, tables, diagrams, graphics, maps etc. Should be numbered consecutively with the footnotes and placed behind the text with correct number and labeled. The source must be given. Further notes: Scope of article: max. 50 pages, min. 3 pages. Scope of review: max. 1 page. Every article should have: Title, Abstract (maximum of 10 lines), Keywords (from 3 to 8), Summary (max. 25 lines), Information about Author (name and surname, year of birth, position and address of employer or school, field of research, e-mail address). Notification: The articles submitted to the MEMO must be editorial revised and approved. The editors would be grateful if contributors kept closely to journal´s style and format conventions.

167

MEMO 2015/2

CALL FOR PARTNERS

SOHI - The Center for Oral History in Pilsen

The Center for Oral History SOHI was founded within the Department of History, Faculty of Education of University of West Bohemia in Pilsen in 2009. Workplace focuses mainly on creating a database of interviews with eyewitnesses - a database of oral sources to recent history. SOHI has ambitions to serve as a methodological base for oral history research and joint projects of regional institutions interested in method of oral history and its use in contemporary historiography and to collect and provide the experience of partner institutions in the field of oral history. Some of SOHI partners: The Czech Oral History Center COH within the Institute of Contemporary History AS CR, Department of Oral and Contemporary History (Faculty of Humanities, Charles University in Prague), The Czech Association of Oral History, IOHA, Baylor University Institute for Oral History, The Centre for Oral History and Cultural Heritage (University of Southern Mississippi), The Oral History Center (Department of History, University of Zululand, Kwadlangezwa, South Africa), Columbia University - Oral History Research Office and etc. Some important tasks of SOHI: collection of narratives of survivors, presentation of contemporary history in the memories of survivors, educational activities, publications, interviews, organization of experts meetings, research and publication of methodological and theoretical texts in the field of oral history, providing consultation and service to researchers and to everyone interested in oral history, monitoring teaching aspects of interviews with eyewitnesses in modern school history, organization workshops and methodological seminars for primary and secondary schools. 168

MEMO 2015/2

Some current SOHI projects: Using Oral History in the History of Modern Historiography, Oral History at School, Everyday Life under Socialism, The Iron Curtain - Czechoslovak Border in 1948 1989, The History of SSM - Socialist Youth Union in Czechoslovakia, Eyewitnesses of the Holocaust, Memories of Totalitarian Prisoners, Czechoslovak Totalitarian Emigrants The Center SOHI is open to the general cooperation with experts and the public and welcomes those interested in this method. Thank you for your interest in the partnership and contact us. Contact: The Center for Oral History SOHI, Department of History, Faculty of Education of University of West Bohemia in Pilsen, Veleslavínova 42, Pilsen, Czech Republic (www.khi.zcu.cz) Contact person: Nadezda Moravkova Tel.: +420377636603 Fax: +420377636612 E-mail: [email protected]; [email protected]

169

MEMO 2015/2

170

MEMO 2015/2

SOHI Středisko orální historie při KHI FPE ZČU v Plzni, Veleslavínova 42, Plzeň

171

MEMO 2015/2

Tato publikace byla podpořena z grantu SGS-2015-072 FPE Západočeské univerzity v Plzni.

172