2

2

3

4

5

Obsah práce: 1. Úvod .......................................................................................................................... 7 2. Teoretická část ........................................................................................................... 9 2.1. Kriminalita a základní pojmy ................................................................................. 9 2.2. Hlavní aspekty násilné kriminality ....................................................................... 11 2.3. Loupeţ – de lege lata ............................................................................................ 13 2.4. Loupeţ – de lege ferenda ...................................................................................... 15 2.5. Loupeţ z pohledu práva a vyšetřování ................................................................. 17 2.6. Geneze a utváření osobnosti ................................................................................. 23 2.7. Osobnost pachatele ............................................................................................... 28 2.8. Osobnost oběti a viktimologické hledisko ........................................................... 38 3. Praktická část ........................................................................................................... 49 3. 1 Cíl praktické části ................................................................................................. 49 3.2 Stanovené předpoklady ......................................................................................... 49 3.3 Pouţité metody ...................................................................................................... 50 3.4 Charakteristika jednotlivých zkoumaných územních celků .................................. 51 3.4.1 Okres Jablonec nad Nisou .................................................................................. 51 3.4.2 Liberecký kraj ..................................................................................................... 53 3.4.3 Česká republika .................................................................................................. 56 3.5 Ověřování předpokladů ......................................................................................... 58 3.5.1 Ověření předpokladu č. 1............................................................................... 59 3.5.2 Ověření předpokladu č. 2............................................................................... 63 3.5.3 Ověření předpokladu č. 3 ................................................................................... 74 4. Závěr práce .............................................................................................................. 83 4.1. Navrhovaná opatření ............................................................................................ 84 5. Seznam pouţité literatury a informační zdroje ........................................................ 87 6. Seznam příloh .......................................................................................................... 89

6

1. Úvod V současné době pracuji jako vrchní inspektor Sluţby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR. Ve sluţebním poměru jsem od března 1993. Po absolvování základní odborné přípravy a sloţení závěrečné zkoušky jsem po zkušební době v roce 1994 nastoupil na hlídkovou sluţbu při Okresním ředitelství v Jablonci nad Nisou. Zde jsem vykonával základní povinnosti příslušníka Policie ČR. Po dvou letech sluţby, tedy v roce 1996, jsem postoupil na obvodní oddělení Jablonec nad Nisou, kde jsem byl zařazen do skupiny odhalující trestnou činnost, která spadá do věcné příslušnosti obvodních oddělení. Mezi policisty se jí říká „malá kriminálka“. Zde jsem se podílel na odhalování převáţně majetkových a násilných trestných činů, za něţ byl trest odnětí svobody s horní hranicí do tří let. Mimo to jsem jiţ ale aktivně spolupracoval s příslušníky kriminální policie, převáţně na odhalování násilných trestných činů, jako jsou loupeţe, ublíţení na zdraví a vydírán apod. Tato spolupráce postupně vyústila v nabídku na změnu zařazení, kterou jsem po pěti letech sluţby na obvodním oddělení přijal a v lednu roku 2001 jsem nastoupil na Sluţbu kriminální policie a vyšetřování. Z počátku jsem byl přidělen na problematiku v oblasti bývalého socialistického majetku a následně na to, ještě na problematiku poţárů a výbuchů. S násilnou trestnou činnosti jsem se ale nadále setkával a nadále jsem se podílel na jejím objasňování. Nesčetněkrát jsem byl v rámci prvotního oznámení trestného činu loupeţe na místě činu a ve třech případech jsem tento trestný čin objasnil jiţ na místě činu, bezprostředně po oznámení. Z této doby pochází můj zájem o tuto problematiku, tedy o násilnou trestnou činnost a zejména pak o trestný čin loupeţe. Tento zájem mimo jiné pramení z toho, ţe příprava, páchání a následné vyšetřování tohoto trestného činu má určitá, pro mě velice zajímavá, specifika. Velmi zajímavá je často osobnost pachatele a motiv jeho jednání, stejně tak i způsob provedení. Někdy se dokonce stane, ţe si pachatel vybere špatnou oběť a během okamţiku se pak stane z útočníka poškozený. Jelikoţ se však jedná, i podle trestního zákona, o zvlášť závaţný úmyslný trestný čin, jehoţ znakem je značné pouţití pohrůţky násilí, násilí i zbraně, které nezřídka kdy končí těţkým ublíţením na zdraví s následky jak na tělu, tak hlavně na duši, rozhodl jsem se, věnovat této problematice svoji bakalářskou práci. Ta bude rozdělena na dvě stěţejní kapitoly, a to teoretickou a praktickou část. V teoretické části se zaměříme hlavně na právní a psychologickou otázku této trestné 7

činnosti, v praktické části se pak převáţně zaměříme na násilnou trestnou činnost i na konkrétní trestné činy loupeţe. Cílem praktické části je provést analýzu statistik Policie ČR za období let 2004, 2005, 2006, 2007 a 2008 tak, aby mohla být provedena regionální analýza na úrovni okresu, kraje a republiky. Statistiky se týkají násilných trestných činů spáchaných na výše uvedených územních úrovních za uvedené období. Zároveň se v praktické části práce pokusíme vyvrátit či potvrdit níţe stanovené předpoklady. Dále bude pracováno s informacemi Českého Statistického Úřadu. Údaje Českého Statistického Úřadu budou pouţiti při uvádění demografických údajů a charakteristikách jednotlivých územních celků. V praktické části práce bude pracováno s těmito územními celky – okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj a Česká republika. Při stanovení předpokladů vycházíme z teoretické i praktické znalosti problematiky násilné trestné činnosti, a to z pohledu Policie ČR a pohledu trestně právního tak, jak bylo zpracováno v teoretické části práce. V praktické části práce máme nastoleny tyto předpoklady: 1. Za období let 2004 aţ 2008 mají násilné trestné činy stoupající tendenci a to na všech územních celcích. 2. V rámci České republiky a okresu Jablonec nad Nisou má za sledované období let 2004 – 2008, v rámci násilných trestných činů, největší zastoupení trestný čin loupeţe. 3. V rámci České republiky, Libereckého kraje a okresu Jablonec nad Nisou se za období let 2004 – 2008 zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými.

8

2. Teoretická část 2.1. Kriminalita a základní pojmy Vzhledem ke zvolenému tématu bude v této části práce provedeno vymezení a vysvětlení některých, hlavně základních pojmů, které souvisejí s bakalářskou prací a které nás budou celou prací provázet. Hlavně pak v teoretické části. Jedná se skutečně pouze o základní pojmy, protoţe výčet všech odborných termínů souvisejících s touto problematikou by vydal na samostatný slovník. Teoretická část je pojata z hlediska psychologie a práva, proto se tedy i vymezení základních pojmů bude týkat těchto oblastí. Jednotlivé pojmy zde nebudou seřazeny podle abecedy, protoţe to, na tomto místě, není důleţité. Zvolené pořadí bude spíše odpovídat důleţitosti a četnosti výskytu. Je moţné, ţe s některými pojmy, které budou v této kapitole vysvětleny, se v průběhu práce setkáme pouze vynímečně, či vůbec ne. Autor práce je zde uvádí pro dokreslení a pro větší ozřejmění celé práce. Pro práci jsou důleţité následující pojmy: Trestný čin – trestný čin je pro společnost nebezpečný čin, jehoţ znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Čin jinak trestný – obecně se jednání porušující normy uvedené v trestním zákoně nazývá či označuje jako trestný čin. Pakliţe se tohoto jednání dopustí osoba, která v době spáchání nedovršila věku 15- ti let, označuje se takovéto jednání jako „čin jinak trestný“. Provinění – takto je označován protiprávní čin, který byl spáchán osobou mladistvou, tedy osobou, která byla v době spáchání činu starší neţ 15 let, ale mladší neţ 18 let. Kriminalita – kriminalita je hromadný sociálněpatologický jev, jehoţ analýza představuje východisko pro tvorbu a koncepční provádění trestní politiky usilující o její účinnou kontrolu a regulaci. K tomu slouţí popis stavu, struktury, dynamiky a intenzity kriminality. Kriminologie – je empirická, interdisciplinární nauka o kriminalitě, jejich příčinách, výskytu, projevech pachatelích trestných činů, o problematice sankcí, jejich výkonu a účincích, o obětech trestných činů, včetně vzájemných vztahů mezi

9

pachatelem, obětí a dotčeným sociálním okolím, o prostředcích a strategiích přijímaných k sociální kontrole kriminality a její regulaci. Kriminalistika – je věda zkoumající zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a jiných důkazů, jakoţ i zákonitosti vyhledávání, zkoumání a zajišťování stop a jiných důkazů. Oběť trestného činu – podle zákona č. 209/1997 Sb., jde o pojem uţší neţ poškozený a označuje fyzickou osobu, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, nebo osobu pozůstalou po oběti trestného činu, která v důsledku trestného činu zemřela, jestliţe této osobě zemřelý výţivu poskytoval nebo byl povine poskytovat. Z hlediska kriminologického jde o pojem širší neţ poškozená, neboť zahrnuje osoby, které utrpěly újmu jak v přímé souvislosti s trestným činem, tak i zprostředkovaně. Poškozený – je fyzická nebo právnická osoba, která má v trestním řízení postavení procesní strany a které bylo trestným činem, pro nějţ se toto řízení vede, ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Pachatel trestného činu – fyzická osoba dovršivší v době spáchání trestného činu alespoň patnáctý rok nebo překročivší osmnáctý rok svého věku. Násilí – pojem násilí není v trestním zákoně definován. Při jeho výkladu je třeba vţdy vzít v úvahu souvislost, v níţ je znaku násilí pouţito. Rozlišujeme násilí ve formě vis absolutna, to je násilí, které zcela vylučuje jiné neţ poţadované chování oběti, kdy vůle u oběti zcela chybí. Dále rozlišujeme násilí ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se vůle u jednání oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím. Loupež – loupeţ je trestný čin, který je řazen mezi tzv. zvlášť závaţné úmyslné trestné činy. Tento trestný čin má dva objekty, neboť předmětem trestněprávní ochrany je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehoţ se ve formě cizí věci chce pachatel násilím nebo pohrůţkou bezprostředního násilí zmocnit. Pachatel tudíţ pouţije těchto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby, přičemţ zatímco násilím se rozumí pouţití fyzické síly zpravidla směřující proti tomu, kdo má věc u sebe, pohrůţkou bezprostředního násilí je pohrůţka takového násilí, které má být vykonáno ihned, neporobí – li se napadený vůli útočníka.

10

De lege lata – (podle platného práva), postup, který spočívá v dodrţování právních norem pozitivního práva De lege ferenda - hodnocení pozitivního práva z hlediska jeho správnosti, spravedlnosti. Představy o moţných změnách v zákonech a jiných právních předpisech a ebeny. návrhy těchto změn v legislativním procesu. (Hendrych, 2003, s. 305) Viktimologie – je nauka o obětech trestného činu Forenzní psychologie – je aplikovanou psychologickou disciplínou, která se zabývá chováním a proţíváním osob v situacích regulovaných právem.

2.2. Hlavní aspekty násilné kriminality V předchozí kapitole jsme si vysvětlili základní pojmy, které nás budou touto prací provázet. Vzhledem k tomu, ţe práce bude celá věnována problematice trestného činu loupeţe podle § 234 tr. zákona, který loupeţ řadí do osmé hlavy, kde jsou obsaţeny trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, bude tato kapitola věnována násilné trestné činnosti a jejím aspektům. Trestní zákon jako takový nikde „násilné“ trestné činy nerozlišuje. My za násilné trestné činy povaţujeme ty, kde pachatel při trestné činnosti pouţívá násilí proti druhé osobě, kdy následkem tohoto jednání je újma na zdraví nebo smrt, nebo kde pachatel pouţívá násilí jako prostředek ke zlomení odporu osoby poškozené. Za násilné trestné činy tedy nejčastěji povaţujeme trestný čin vraţdy, podle § 219 tr. zákona, trestný čin ublíţení na zdraví podle §§ 221, 222 tr. zákona, kde se hovoří o úmyslném ublíţení na zdraví a samozřejmě také trestný čin loupeţe podle § 234 tr. zákona. Jedná se o trestné činy často se vyskytující a velmi společensky nebezpečné. Trestný čin vraţdy a trestný čin loupeţe je trestním zákonem v § 62 povaţován za zvlášť závaţný úmyslný trestný čin. Je samozřejmé, ţe násilných trestných činů je daleko více, neţ tyto tři uvedené. Násilné trestné činy, pokud je budeme takto nazývat, jsou nejčastěji zastoupeny v sedmé hlavě trestního zákona, která nese název trestné činy proti ţivotu a zdraví a poskytuje ochranu právě těmto hodnotám. Podle právní terminologie se jedná o objekt trestného činu, který je uveden v nadpisech hlav a oddílů. V sedmé hlavě jsou uvedeny trestné činy, jako je trestný čin vraţdy podle § 219 tr. zákona, trestný čin ublíţení na zdraví podle §§ 221,

11

222 tr. zákona, trestný čin vraţd novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr. zákona, trestný čin nedovolené přerušení těhotenství podle §§ 227,228 tr. zákona a další. Další násilné trestné činy jsou pak uvedeny v osmé hlavě trestního zákona, kde jsou vyjmenovány trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Zde je uveden trestný čin loupeţe podle § 234 tr. zákona, trestný čin braní rukojmí podle § 234a tr. zákona, trestný čin vydírání podle § 235 tr. zákona, trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 tr. zákona a další. S prvky násilí se však můţeme setkat i u trestných činů proti rodině a mládeţi, které jsou uvedeny v šesté hlavě trestního zákona. Zde se pak jedná o trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zákona a trestný čin týrání osoby ţijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zákona. U všech těchto trestných činů se vyskytují prvky násilí v různých formách. Toto násilí pachatel uţívá jako prostředek k dosaţení cíle, jako prostředek k překonání odporu poškozené osoby nebo je provedení násilí a újma na ţivotě či zdraví hlavním cílem jednání osoby pachatele. Je – li pouţito násilí proti osobě, je téměř vţdy provázeno újmou na zdraví. Kritériem pro posouzení pachatelova jednání jako trestného činu, je pak doba léčení, kterou si zranění poškozeného vyţádalo. Za hraniční dobu se povaţuje doba 7 dnů. Pod tuto dobu, jedná li se o posouzení trestného činu ublíţení na zdraví podle § 221 tr. zákona, je věc ve většině případů posuzována jako přestupek proti občanskému souţití podle § 49 z.č. 200/90 Sb. Doba léčení však není jediným kritériem, jedná se spíš o kritérium podpůrné, protoţe hlavním hlediskem je omezení způsobu běţného ţivota a výkon běţných činností. Existují však trestné činy, u nichţ tyto hlediska nehrají roli, a tím je třeba trestný čin loupeţe podle § 234 tr. zákona. Zde pachatel neuţívá násilí s prvořadým cílem ublíţit oběti, ale jako prostředek k dosaţení cíle, kterým je majetkový prospěch. Intenzita pouţitého násilí pak záleţí jak na osobě oběti, tak na osobě pachatele. V některých případech se stává, ţe pachatel pouţil u loupeţe, vzhledem k charakteru oběti, zcela nepřiměřeného aţ brutálního násilí. To ve značném počtu případů nasvědčuje rukopisu osobě mladistvé či nezletilé. Násilná trestná činnost, pokud je spáchána mladistvým pachatelem, bývá doprovázena vysokým stupněm brutality. Ve struktuře pachatelů je evidentní sniţování věkové hranice tak, ţe násilnou trestnou činnost páchají i osoby mladší 15 let. Dalšími charakteristickými znaky páchání násilné tr. činnosti mládeţí jsou vliv alkoholu, skupinové 12

páchání ( jen výjimečně se násilné trestné činnosti dopouštějí mladiství osamoceně), anonymita party ( uvedený znak je typický zejména pro tr. čin rvačky). Pachatelé, podpořeni ostatními členy party, jsou agresivnější, neţ kdyby vystupovali samostatně. Násilné jednání přerůstá v některých případech aţ v hromadné ničení zařízení objektů a brutální napadání kolemjdoucích. Jednání mladistvých pachatelů v takových případech má znaky podobné davovému afektu. Pro brutalitu mládeţe je dále typické, ţe těmito projevy je obvykle kompenzován nedostatek fyzické síly, zejména pouţitím různých zbraní. Zbraní v tomto smyslu je chápáno vše, co můţe činit útok důraznějším. Zbraň je tedy chápána v širším slova smyslu. Vyhroţování poškozenému – napadenému dalším násilím s cílem jej zastrašit, aby neučinil oznámení na policii, je dalším typickým znakem násilné trestné činnosti páchané mládeţí. (Chmelík, 1998, s. 15) V této kapitole jsme se tedy zaměřili na hlavní aspekty násilné kriminality, do které trestný čin loupeţe jednoznačně řadíme. V následující kapitole tento trestný čin rozebereme podle platného trestního práva, tedy dle práva de lege lata.

2.3. Loupež – de lege lata V minulých kapitolách jsme si přiblíţili problematiku kriminality jako takové a vysvětlili jsme si ty nejzákladnější pojmy, které se této problematiky týkají, a které nás zároveň budou provázet celou prací. Stejně tak jsme rozebrali hlavní aspekty násilné kriminality, pod kterou trestný čin loupeţe patří. V této a následující kapitole provedeme rozbor trestného činu loupeţe, a to z pohledu práva v současné době platného, tedy de lege lata, a stejně tak i pohledu novelizace trestního zákona, který vejde v účinnost od 1. ledna 2010, tedy de lege ferenda. Loupeţ – de lege lata je upravena v trestním zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Máme – li být konkrétnější, pak je tedy upravena v hlavě osmé, pod kterou jsou zahrnuty trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, v prvním oddílu, kde jsou upraveny trestné činy proti svobodě, a konkrétně tedy v § 234. Podle § 234 se trestného činu loupeţe dopustí ten: (1) Kdo proti jinému uţije násilí nebo pohrůţky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta aţ deset let. (2) Odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, 13

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo b) způsobí-li takovým činem těţkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. (3) Odnětím svobody na deset aţ patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu nebo smrt. (Jelínek a kol., 2004, s. 252) Jak uvádí Novotný (2007, s. 61): „Trestní zákoníky zpravidla zařazují loupež mezi trestné činy proti majetku. Náš trestní zákon uvádí loupež mezi trestnými činy proti svobodě, neboť značná nebezpečnost loupeže spočívá především v zásahu do osobní svobody.“ Rozdíl mezí trestným činem loupeţe a trestným činem krádeţe je právě v uţití fyzické síly nebo pohrůţky bezprostředního násilí, které směřuje ke zmocnění se cizí věci. Pokud tedy není takového to jednání pouţito, jedná se o krádeţ, i kdyţ věc byla například vytrţena z rukou oběti. Pokud jde tedy o základní skutkovou podstatu trestného činu loupeţe, kde je poprvé popsána činnost pachatele, pak má trestný čin loupeţe v podstatě dva objekty trestného činu. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehoţ se pachatel chce zmocnit. Násilím se rozumí pouţití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený klad odpor, např. kdyţ si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Lze ji však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. (Šámal II. díl, 2004, s. 1374) Pojem násilí však není nikde v zákoně definován. Při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níţ je znaku „násilí“ pouţito. V teorii se rozlišuje: a) násilí ve formě vis absolutna, tj. násilí, které zcela vylučuje jiné neţ poţadované chování oběti, kdy sloţka vůle u oběti zcela chybí; b) násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se sloţka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím. (Šámal I. díl, 2004, s 656)

14

Pokud jde o pohrůţku bezprostředního násilí, jedná se o pohrůţku takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůţka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (mlčky), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, ţe násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. I hrozba bezprostředním násilím můţe směřovat k tomu, ţe toto násilí, kterým je hrozeno, bude pouţito proti ţivotu, zdraví nebo majetku jiné osoby neţ napadeného. (Šámal II. díl, 2004, s. 1374) Trestný čin loupeţe je velmi závaţným trestným činem. V ustanovení § 41, odst. 2) tr. zákona se hovoří o tom, ţe zvlášť závaţnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něţ tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Ustanovení § 62 pak za zvlášť závaţný trestný čin povaţuje loupeţ podle § 234, odst. 2,3) tr. zákona. V této kapitole, která je pro práci stěţejní, byl rozebrán trestný čin loupeţe z pohledu v současnosti platné právní úpravy. V následující kapitole bude tento trestný čin rozebrán ve stavu, v jakém má být účinný od 1.1.2010.

2.4. Loupež – de lege ferenda Od 1. ledna 2010 vejde v účinnost nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Jedná se o pravděpodobně největší novelizaci trestního zákona od účinnosti zákona č. 140/1941 Sb. V současné době platný trestní zákon je v účinnosti jiţ téměř padesát let a v mnoha ohledech jiţ zcela neodpovídá struktuře současné kriminality, ani potřebám kriminalistů, o čemţ svědčí nesčetné novelizace. Na první pohled nejmarkantnější změnou jsou změny v pořadí jednotlivých hlav a paragrafů. V novém trestním zákoníku jsou hlavy seřazeny tak, aby odpovídaly pořadí významu chráněných hodnot. Ve zvláštní části nového trestního zákoníku jsou tedy v hlavě první upraveny trestné činy proti ţivotu a zdraví, v hlavě druhé trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství a aţ v hlavě deváté jsou upraveny trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci. To je značný rozdíl oproti současně platnému trestnímu zákonu, kde jsou trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizace upraveny v hlavě první. Trestný čin loupeţe je tak v novém trestním zákoníku zařazen v jiţ zmiňované hlavě druhé, prvního dílu, kde jsou trestné činy proti svobodě. 15

Trestného činu loupeţe podle § 173 z.č. 40/2010 Sb, se dopustí ten: (4) Kdo proti jinému uţije násilí nebo pohrůţky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta aţ deset let. (5) Odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, c) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, d) způsobí-li takovým činem těţkou újmu na zdraví, e) způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo f) spáchá-li takový čin v úmyslu umoţnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312). (6) Odnětím svobody na osm aţ patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. (7) Odnětím svobody na deset aţ šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. (8) Příprava je trestná. Nově zamýšlená právní úprava tohoto paragrafu je v prvním odstavci, tedy v základní skutkové podstatě, stejná, jako je současná právní úprava. Ve druhém odstavci, kde je popsána činnost pachatele zdůvodňující pouţití vyšší trestní sazby, je tato trestní sazba rovněţ stejná, jako v současné úpravě. Nově je však ustanovení v současné právní úpravě obsaţené v písmenu „b“ rozděleno do písmene „b“ a „c“. Zcela nově je do druhého odstavce zařazeno písmeno „d“, kde se hovoří o úmyslu pachatele umoţnit nebo usnadnit spáchání jiných trestných činů. Třetí odstavec současné právní úpravy trestného činu loupeţe v sobě zahrnuje následek způsobení škody velkého rozsahu nebo smrti. Za toto jednání je pak moţno uloţit trest odnětí svobody v rozmezí 10 aţ 15 let. V nové právní úpravě jsou tyto dva následky rozděleny do dvou samostatných odstavců, a to do odstavce 3 a odstavce 4. V odstavci 3 se nově hovoří o následku ve formě škody velkého rozsahu a dolní hranice trestní sazby je zde sníţena o dva roky, tedy na hranici osmi let. V odstavci 4 se pak hovoří o následku ve formě způsobení smrti. Zde je ponechána původní dolní hranice deseti let, ale horní hranice je zvýšena z patnácti na šestnáct let. Zcela nově je do trestného činu loupeţe zařazen odstavec „5“, který hovoří o tom, ţe příprava tohoto trestného činu je trestná. Zde autor práce zcela nechápe zámysl zákonodárce, protoţe příprava k trestnému činu je, jak uvádí Jelínek (2004, s. 17): „Jednání pro společnost nebezpečné, které záleží 16

v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani k dokonání trestného činu.“ Jak jiţ bylo uvedeno v předchozí kapitole, ve výčtu trestných činů uvedených v § 62 je i trestný čin loupeţe podle § 234, odst. 2,3 tr. zákona. Pokud jde však o odstavec první, jde o jednání pachatele, které umoţňuje uloţení trestu odnětí svobody v trvání dvou aţ deseti let. První odstavec trestného činu loupeţe tedy splňuje podmínku uvedenou v § 41, odst. 2, protoţe horní hranice tohoto ustanovení převyšuje nutnou hranici trestní sazby nejméně osmi let. Důsledkem takového jednání je skutečnost, ţe pachatel můţe být z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn nejdříve po vykonání dvou třetin trestu. U méně závaţných trestných činů je moţnost propuštění jiţ po polovině trestu. Jinak řečeno, příprava trestného činu loupeţe je trestná i dle současné právní úpravy. Lepší konkretizaci, rozmělnění a úpravy trestní sazby však autor práce vnímá pozitivně. V předchozích dvou kapitolách jsme trestný čin loupeţe rozebrali z pohledu současné a nově připravované právní úpravy. V následující kapitole provedeme rozbor trestného činu loupeţe z pohledu vyšetřování.

2.5. Loupež z pohledu práva a vyšetřování V předchozích dvou kapitolách jsme se zabývali problematikou trestného činu loupeţe z pohledu práva, a to jak z pohledu práva současně platného, tak z pohledu práva připravovaného do budoucna. Abychom právní aspekt trestného činu loupeţe mohli zcelistvit a přejít tak k aspektu psychologickému, bude tato kapitola věnována vyšetřování trestného činu loupeţe. Tím bude okruh právního aspektu uzavřen. V předchozím kapitolách jsme jiţ opakovaně o trestném činu loupeţe hovořili a lze tedy říci, ţe na tomto místě jiţ tento trestný čin známe. Přesto autor práce i v této kapitole povaţuje za nutné opět připomenout, ţe se jedná o zvlášť závaţný úmyslný trestný čin, který je vyjmenován v § 62 tr. zákona. I z tohoto důvodu má vyšetřování takového trestného činu určitá, od vyšetřování jiných trestných činů odlišná, specifika. Vede – li totiţ policejní orgán vyšetřování pro 17

zvlášť závaţný úmyslný trestný čin, jsou mu k tomu k dispozici určité „nadstandardní pravomoci“, které u vyšetřování méně závaţných trestných čin k dispozici nejsou z důvodů, které si níţe vysvětlíme. Pokud jde o výčet těchto „nadstandardních pravomocí“, které jsou však naprosto v duchu zásad lege artis a mají tedy jednoznačnou oporu v trestním řádu, musíme zmínit podpůrné operativně pátrací prostředky podle zákona o Policii České republiky č. 273/2008 Sb., operativně pátrací prostředky podle trestního řádu a v neposlední řadě oprávnění podle ustanovení trestního řádu, oddílu šestého, §88 a § 88a. Podpůrné operativně pátrací prostředky jsou upraveny v zákoně o Policii České republiky č. 273/2008 Sb., jejich výčet pak nalezneme v § 72 citovaného zákona. Mezi tyto prostředky řadíme: Informátora Zabezpečovací techniku Krycí prostředky Zvláštní finanční prostředky Mimo jiné se v ustanovení § 72 hovoří o tom, ţe policista je při předcházení trestným činům, při získávání poznatků o trestné činnosti, v souvislosti s trestním řízením a v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany osoby oprávněn pouţívat podpůrné operativně pátrací prostředky. Operativně pátrací prostředky a podmínky jejich pouţití upravuje § 158b tr. řádu. Podle ustanovení tohoto paragrafu jsou operativními pátracími prostředky: Předstíraný převod Sledování osob a věcí Pouţití agenta Předstíraný převod je upraven v § 158c tr. řádu, který mimo jiné hovoří o tom, ţe předstíraným převodem se rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci, a) k jejímuţ drţení je třeba zvláštního povolení b) jejíţ drţení je nepřípustné, c) která pochází z trestného činu, nebo d) která je určen ke spáchání trestného činu.

18

Sledování osob a věcí je upraveno v § 158d tr. řádu, který mimo jiné hovoří o tom, ţe sledováním osob a věcí se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pouţití agenta je upraveno v § 158e r. řádu, který mimo jiné hovoří o tom, ţe je li vedeno trestní řízení pro zvlášť závaţný úmyslný trestný čin, pro trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehoţ stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, je policejní orgán, pokud jím, je útvar Policie České republiky, oprávněn pouţít agenta. (Jelínek, 2004, s. 524) Posledně zmiňované je oprávnění podle § 88 a podle § 88a tr. řádu. Tato ustanovení upravují odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Oprávnění pole ustanovení § 88 tr. řádu je však moţno pouţít pouze v tom případě, je li vedeno trestní řízení pro zvlášť závaţný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehoţ stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. (Jelínek, 2004, s. 444) Jak jsme zmínili jiţ na počátku této kapitoly, výše uvedená oprávnění představují určitý nadstandard, který nelze vyuţít při vyšetřování všech trestných činů. Je tomu zejména, nebo spíše v prvé řadě proto, protoţe tato oprávnění představují hrubý zásah do práv, která jsou zaručeny Listinou základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. Jedná se zejména o práva, která jsou zaručena v hlavě druhé, oddílu prvního, který nese název Základní lidská práva a svobody. Jmenovitě jsou to práva uvedená v článku 7, v článku 10 a v článku 12. V článku 7 se mimo jiné hovoří o tom, ţe nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena muţe být jen v případech stanovených zákonem. V článku 10 se mimo jiné hovoří o tom, ţe kaţdý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního ţivota. V článku 12 se pak hovoří o tom, ţe obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. To jsou tedy hlavní důvody, proč nelze uvedených oprávnění pouţít při vyšetřování jakýchkoli trestných činů. Naštěstí při vyšetřování trestného činu loupeţe lze těchto oprávnění vyuţít. O vyšetřování trestného činu loupeţe pojednáme v následující části této kapitoly.

19

Loupeţné přepadení patří mezi nejtypičtější kriminální útoky hrozící zejména v místech, kde se manipuluje s penězi. Tento druh ohroţení je z hlediska závaţnosti následků obtíţně srovnatelný s jinými majetkovými riziky, protoţe zahrnuje prvek násilí, resp. pohrůţku bezprostředního násilí vůči zaměstnanců, nebo i dalším osobám. Uvedená okolnost podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost této trestné činnosti a je proto v obecném zájmu, tomuto negativnímu jevu předcházet, zejména pak na pracovištích s peněţním provozem uplatňovat systém opatření způsobilých zajistit odpovídající ochranu před tímto rizikem. Kriminalitou jsou ohroţena zejména ta pracoviště podnikatelských subjektů, ve kterých se pracuje převáţně s finanční hotovostí, ale také starší osoby, jejichţ moţnost obrany je sníţena. Z povahy loupeţe je zřejmé, ţe jejími hlavními aktéry jsou lidé, na jedné straně pachatelé se svým, do určité míry, promyšleným záměrem a na straně druhé jejich oběti. Potenciální obětí můţe být kdokoli, ať jiţ jako soukromá osoba, či organizace. Z kriminalistického pohledu je pak důleţité si uvědomit, ţe loupeţe patří do kategorie deliktů, při kterém dochází k bezprostřednímu kontaktu mezi útočníkem a obětí. (Chmelík, 2005, s. 256) Této interakce pak dokáţe zkušený kriminalita vyuţít v rámci vyšetřování. Pachatelova oběť totiţ nepředstavuje pouze osobu poškozenou, ale také, a to je třeba zdůraznit, významný zdroj důkazních prostředků. Těmito důkazními prostředky mohou být jak stopy na těle (chomáče vlasů při obraně, koţní epitel pod nehty), tak stopy paměťové (jak pachatel vypadal, co mě na sobě, jak se pohyboval atd). I z tohoto důvodu je osobě poškozené věnována značná pozornost, a to jiţ bezprostředně po příjezdu na místo trestného činu. Bezprostředně po příjezdu na místo trestného činu je provedeno základní šetření, jehoţ cílem je zjištění, zda je moţno provést tzv. pátrání po horké stopě. Pátrání po tzv. horké stopě je jedním ze způsobů pátrání, které se provádí po spáchání trestného činu, obvykle z místa činu, to po bezodkladném zjištění informací důleţitých k zahájení této činnosti. Pátrání vedou zejména policisté výjezdových skupin, pracovníci SKPV a pořádkové policie. Po tomto pátrání nebo souběţně s ním je prováděno důkladně šetření na místě činu, společně s ohledáním místa činu. Šetření na místě činu spočívá ve vytěţení (dotázání se) pracovníků napadeného peněţního ústavu či poškozené osoby, jehoţ cílem je získání dalších informací důleţitých pro vyšetřování, které mohou být operativně předávány pracovníkům v terénu. V případě vyšetřování loupeţe v peněţním ústavu či v jiné 20

provozovně, ve které dochází k manipulaci s penězi se dále zjišťuje rozsah a způsob zabezpečení, zda je objekt vybaven kamerovým systémem, zda je kamerový systém zálohován, dochází k šetření i v okolí místa trestného činu, zejména pak v okolních domech, provozovnách a na dalších místech, kde by mohly být získány relevantní informace. Často bývá vyuţíván i městský kamerový systém. Pokud se jedná o loupeţ na osobě, je této osobě zajištěno lékařské ošetření, v rámci něhoţ se provádí i prohlídka těla, kterou lze získat další důkazní prostředky. Velmi podstatným, nezastupitelným a neodkladným úkonem je ohledání místa činu. To provádí kriminalistický technik, zpravidla ve spolupráci se členem výjezdové skupiny. Za základní prvky způsobu páchání loupeţe můţeme pokládat přípravu, způsob provedení a činnost po loupeţi. Stopy mohou při loupeţi vzniknout jak ve fázi, kdy se pachatel na tento trestný čin připravoval, tak při jeho provedení, nebo i po spáchání činu. Stopy lze nalézt a zajistit například na místě, kde pachatel pozoroval situaci, na odstaveném motorovém vozidle, na odhozených oděvních svršcích, kukle a podobně. Stopy vznikají při všech loupeţích, tj. jak při loupeţích pouličních tak při loupeţích v peněţních ústavech nebo na peněţních transportech. Najdou se i při loupeţích, kdy pachatel jen vyhroţuje a z nejrůznějších příčin se lupu nezmocnil. Stopy je nutné hledat i tam, kde došlo k fyzickému násilí, pouţití zbraně, zranění nebo usmrcení. (Protivínský, 2006, s. 46) Stopy vznikající při páchání trestného činu loupeţe lze rozdělit do níţe uvedených skupin: Stopy v interiérech -

stopy vniknutí: stopy otevření vstupních dveří, oken,

-

vlákna

-

stopy prstů a dlaní na předmětech

-

stopy obuvi na podlaze, předmětech, tiskovinách

-

nedopalky cigaret

Stopy v okolí místa činu -

stopy pneumatik na příjezdové a útěkové cestě

-

stopy obuvi v zemině, sněhu,

-

pachatelem odhozené nebo zapomenuté věci 21

-

vlasy, textilní vlákna

-

otěr materiálu a barvy obuvi

Stopy na zbraních -

vzniklé v souvislosti se střelbou (povýstřelové zplodiny, otěr pokoţky ruky)

-

vzniklé během transportu (nečistoty, vlákna)

Stopy ve vozidle a na něm -

stopy vzniklé za jízdy (nečistota od bot na podlaze, textilní vlákna na sedadlech)

-

ztracené a zapomenuté předměty

Stopy na pachateli a oběti -

zranění (otevřené krvácející rány, zhmoţděniny, škrábance)

-

stopy zápasu (krev, vlasy)

-

stopy střelby (vstřel, průstřel) na těle a oděvu

-

stopy zubů oběti (Protivínský, 2006, s. 48) Veškeré nalezené stopy na místě činu je třeba zanést do protokolu o ohledání místa

činu a zajistit tak, aby mohly být v trestním řízení pouţity jako důkaz. Po těchto úkonech, kterým se říká prvotní úkony na místě činu, jsou prováděny úkony následující. Těmi jsou převáţně výslechy poškozených, svědků, podezřelých. Dále se

jedná

o

nasazení

operativně

pátracích

prostředků,

vyţadování

záznamů

z telekomunikačního provozu, odposlechy. Velmi vhodná a praxí osvědčená je spolupráce mimo daný okres, v rámci kraje, potaţmo v rámci celé republiky. Při pátrání po pachatelích jsou vyuţívány sdělovací prostředky, díky kterým je do pátrání zapojena i široká veřejnost. Při výslechu nebo šetření k osobě poškozeného se provádí důkladné šetření k této osobě. Jde především o to, aby byly získány co nejdůleţitější poznatky o způsobu ţivota, chování, majetkových a rodinných poměrech, stycích a dalších okolnostech osvětlující vše, co se poškozené osoby týká. Při výslechu poškozeného vyuţijeme skutečnosti, ţe byl zpravidla v přímém kontaktu s pachatelem loupeţného přepadení, a proto se především snaţíme od poškozeného získat podrobný popis pachatele. (Chmelík, 2005, s. 272) Výslechy svědků zaměříme obdobně jako u poškozených.

22

Další činností je prověrka alibi. Prověrka alibi je činnost v rámci realizace plánu vyšetřování, nebo prověrka verze směřující z procesně právního hlediska, rovněţ tak z kriminalisticko-taktického hlediska k prokázání, kde se podezřelá osoba nacházela v době, kdy byl spáchán konkrétní trestný čin. Veškeré popsané činnosti a postupy mají výhradně jeden cíl a tím je vypátrání osoby pachatele. Touto kapitolou končíme rozbor trestného činu loupeţe a násilné kriminality jako celku, z pohledu práva. Následující kapitoly bude věnovány psychologickému aspekty dané problematiky.

2.6. Geneze a utváření osobnosti V předchozí kapitole jsme rozebrali problematiku trestného činu loupeţe z pohledu práva a vyšetřování. Nastínili jsme si způsoby páchání, způsoby provedení a stejně tak i způsoby a metody vyšetřování tohoto zvlášť závaţného trestného činu. Všechny předchozí kapitoly byly v podstatě zaměřeny na právní stránku věci a úmyslně zde byly vynechány jakékoli psychologické aspekty. V následujících kapitolách tento nedostatek napravíme a budeme se věnovat psychologické stránce věci. Rozebereme osobnost pachatele a zaměříme se i na osobnost oběti a viktimologické hledisko. Aby ale i v tomto pohledu byla zachována určitá kontinuita a logický sled, je třeba začít i u osobnosti člověka, ať pachatele či oběti, o začátku. Tato část práce se tedy bude věnovat utváření osobnosti, vlivům, které se na utváření osobnosti podílejí a provedeme rozbor jednotlivých vývojových období. Vzhledem k tomu, ţe je autor práce pamětliv skutečnosti, ţe se nejedná o na psychologii zaměřenou práci, provedeme více méně pouze vhled do této problematiky, protoţe hlubší rozbor by vydal na samostatnou práci. Hovoříme li o osobnosti jedince, je nutné si uvědomit, ţe v tomto kontextu chápeme osobnost jinak, neţ v běţném ţivotě, kdy mluvíme li o osobnosti, mluvíme o někom význačném, zajímavém, jedinečném. V tomto kontextu, ve vztahu k vývoji člověka, je nutné osobnost chápat spíše z psychologického a sociologického hlediska. V psychologii má pojem osobnost širší a obecnější význam. Nositeli osobnosti jsou všichni lidé, kaţdý konkrétní člověk s jeho existenciální, ontologickou podstatou. Podle

23

některých teoretiků se člověk stává osobností aţ ve věku kolem 3 let, kdy u něho vzniká vědomí Já. (Švingalová, 2002, s. 8) Jak uvádí Švingalová (2002, s. 9) „Osobnost je specificky lidské dynamické uspořádání duševního života, je to bio-psycho-sociální jednota, syntéza všeho původního a získaného. Její podstatnou charakteristikou je typičnost, jedinečnost pro daného jednotlivce, projevující se chováním, jednáním a sebeuvědomováním.“ Vývoj kaţdého jedince (osobnosti) je zcela individuální, závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech, které v průběhu ţivota na jedince působí. Psychický vývoj, standardní i abnormální, lze charakterizovat jako proces postupné proměny jednotlivých psychických funkcí i celé osobnosti. Jeho průběh závisí na individuálně specifické interakci vrozených dispozic a komplexu působení různých vlivů prostředí. Z hlediska celkového vývoje, normálního i patologického, je třeba brát v úvahu význam jednotlivých ţivotních období a jejich vzájemnou souvislost. Biodromální přístup k chápání psychiky vychází z toho, ţe kaţdá vývojová fáze lidského ţivota má specifický smysl. Vţdycky se nepodaří tohoto cíle dosáhnout, a další vývoj se můţe nějak zkomplikovat. Kaţdou fázi ţivota je nutné chápat jako výsledek předcházejícího vývoje a základ pro další rozvoj. Odchylky v psychickém vývoji modifikují další vývoj takového jedince. Mají svou dynamiku a vliv jak na jeho celkový psychický, resp. somatický stav, tak na postoje a chování jiných lidí. Pro úspěšný vývoj je ţádoucí, aby zrání a učení působilo ve vzájemném souladu i časové shodě. Jestliţe tomu tak není, můţe dojít ke vzniku poruchy. (Vágnerová, 2004, s. 29) Průběh psychického vývoje závisí na individuálně specifické interakci vrozených dispozic a komplexu různých vlivů prostředí. Genetické dispozice (dědičnost) představují informace, na nichţ závisí vytvoření předpokladů, pro různých psychických vlastností. Jejich souhrn je označován jako genotyp. V průběhu ţivota dochází k postupné aktivaci jednotlivých sloţek genetického programu. Z tohoto důvodu dosahují psychické funkce určité kvality v daném, přibliţně stejném období. I tempo zrání je dáno geneticky. To znamená, ţe dispozice k rozvoji různých schopností a dovedností se mohou projevit teprve v období, kdy dané funkce obvykle dozrávají. Do té doby nelze zjistit, zda dítě takové předpoklady má nebo ne.

24

Genetické informace jsou zakódována ve formě genů, které jsou lokalizovány na chromozomech. Ţádný gen se neprojevuje zcela izolovaně, ale vţdy integrovaně, v širších souvislostech a vztazích, respektive časovém plánu, v rámci celého genotypu - celého organizmu tohoto jedince ţijícího v určitém prostředí. Genetické předpoklady a vlivy prostředí jsou jiţ od počátku vývoje ve vztahu vzájemné interakce. Děti s odlišnými dispozicemi se jiţ v raném věku projevují rozdílným způsobem, a proto vyvolávají nestejné reakce okolí. Tendence k určitému způsobu reagování, která je dána geneticky, můţe v krajním případě představovat rizikový faktor. Taková dispozice se snadno stane příčinou rozvoje mnoho dalších potíţí. (Vágnerová, 2005, s. 12) Prostředí, v němţ dítě vyrůstá, můţe jeho vývoj významným způsobem ovlivnit. Působí na ně prostřednictvím interakce, která můţe mít různý charakter, můţe jít o interakci a lidmi, neţivými objekty či dokonce se symboly. Aby se dítě mohlo vyvíjet, musí se projevit nějakou aktivitu, musí nejen reagovat na různé podněty, ale samo stimulovat specifické reakce lidí ve svém okolí. Kvalita a mnoţství získaných zkušeností jeho psychický vývoj vţdy nějakým způsobem ovlivní. Zkušenosti mohou modifikovat způsob proţívání, regulovat rozvoj poznávacích schopností (způsobu uvaţován, ale budou působit i na rozvoj jednotlivých osobních vlastností. Zkušenost – učení, můţe lidskou psychiku ovlivňovat různě, pozitivně i negativně. Jednotlivá vývojová období se dělí na období prenatální, perinatální a postnatální, které je dále děleno na další etapy. Prenatální vývoj lidského plodu trvá 9 kalendářních měsíců. V tomto období se vytvářejí všechny potřebné předpoklady pro budoucí samostatný vývoj plodu. Plod je velice brzy aktivním organismem, který je schopen nejjednodušších forem učení, a jeho projevy jsou jiţ v této době individuálně specifické. Jeho komunikační význam spočívá v tom, ţe matka na plod soustředí svoji pozornost. Uvaţuje o něm, proţívá nějakým způsobem jeho existenci. Je jisté, ţe koncentrace pozornosti na některou část těla bývá součástí různých relaxačních systémů a takové zaměření se nějak projevuje. Není tedy divu, ţe takto lze ovlivňovat i plod v děloze. Nechtěné děti, nebo děti jiţ ţijící v nevyhovující – dysfunkční rodině bývají v průměru častěji potraceny neţ děti chtěné. Organismus matky podává za těchto okolností plodu negativní informaci a nereaguje na jeho signály standardním způsobem. Jiţ toto období je rizikové pro další vývoj jedince. 25

Perinatální období je období porodu a těsně kolem porodu. Porod ukončuje těhotenství matky. Plod můţe být z porodu ohroţen především nešetrným vedením porodu, porodními komplikacemi, infekcí, traumaty nebo patologickým porodem. Postnatální období je období trvající od období narození do smrti člověka. Je to nejdelší časový úsek ve vývoji jedince a je rozdělen na několik vývojových částí, ve kterých jedinec musí zvládat vývojové úkoly tak, aby mohl ve svém vývoji postoupit dále. Nezvládnutí důleţitého úkolu v určitém vývojovém období vede k vývojové krizi. Postnatální období můţeme rozdělit na: -

Novorozenecké období

-

Kojenecké období

-

Batolecí období

-

Předškolní období

-

Školní věk

-

Období dospívání

-

Období dospělosti

-

Období stáří Vzhledem k zaměření této práce nebudou jednotlivá období dále rozebrána a spíše

se zaměříme na vývojové krize, které vznikají z nezvládnutí jednotlivých úkolů právě v těchto jednotlivých vývojových obdobích. E. Erikson ve své teorii periodizace duševního vývoje rozlišuje tzv. osm věků člověka. V kaţdém z nich musí jedinec řešit vývojový úkol. 1. věk: jedná se o první rok ţivota. Dítě musí získat pocit důvěry v ţivot a ubránit se proti pocitům nejistoty a nedůvěry, 2. věk: jedná se o 2. – 3. rok ţivota. Dítě musí zvládnout rozpor mezi pocity autonomie a pocity studu a pochyb, které vyplývají ze závislostí na okolí a jeho poţadavcích, 3. věk: zahrnuje předškolní období. Dítě musí vyřešit konflikt mezi vlastní iniciativou a pocity viny nad zamýšlenými i skutečnými cíli. V této období se začíná vyvíjet svědomí,

26

4. věk: trvá do počátku dospívání. Dítě si má osvojit pocit vlastní snaţivosti ve školní práci a ubránit se pocitům méněcennosti. V krajním případě dítě pokládá práci za jediné kritérium hodnoty člověka 5. věk: charakteristický pro období dospívání, resp. do 12 let. Základem tohoto období je hledání vlastní identity v boji proti ohroţujícím pocitům nejistoty o své vlastní roli mezi lidmi, 6. věk: jedná se o období mladé dospělosti. Člověk je ochoten vzdát se toho, oč předtím tolik usiloval – vlastní identity. Tu je ochoten nech splynout s totoţností druhého člověka v pravé intimitě – je chopen odevzdat se víceméně trvale citovým vztahům. Nebezpečím v tomto období je pocit izolace, tj. sklon vyhýbat se intimním vztahům. 7. věk: zahrnuje období střední dospělosti. Jedinec je zaměřen na zplození a výchovu další generace, na pečování o někoho. Má tedy v sobě vytvořit a uplatnit pocit generativity proti pocitům stagnace a osobního ochuzení. 8. věk: jde o období pozdní dospělosti a stáří. Úkolem je dosáhnout opravdové osobní integrity, jakési ţivotní moudrosti, ve které jedinci přijímají vlastní ţivotní dráhu jako něco, co muselo být tak, jak bylo. Nedostatek integrace se ohlašuje strachem ze smrti a pocity zoufalství z toho, ţe zbývá jiţ jen málo času na to začít jiný ţivot. (Švingalová, 2003, s. 19) Nezvládnutí vývojových úkolů má za následek to, ţe jedinec nemůţe plnohodnotně vstoupit do dalšího vývojového období a v jeho vývoji tak můţe dojít k poruše. Pokud hovoříme o poruchách, máme na mysli buď poruchu chování, nebo závaţnější poruchu osobnosti. Poruchy chování jsou charakterizovány opakujícími a trvalými projevy disociálního, agresivního a vzdorovitého chování, které trvá alespoň šest měsíců nebo déle. O poruchách chování hovoříme obyčejně aţ ve středním školním věku, i kdyţ se u disponovaných dětí nebo za nepříznivých okolností objevuje neţádoucí chování jiţ v ranějším období. Takový projev můţe signalizovat budoucí závaţnější poruchu, ale můţe mít i přechodné trvání u vývojové záleţitosti. (Pešatová, 2003, s. 28) Porucha osobnosti je trvalý stav, který s určitými výkyvy přetrvává po celý ţivot. Zahrnuje nějak akcentované osobnostní rysy a v závislosti na tom dochází k odlišnostem 27

v oblasti citového proţívání, uvaţování i chování. Významným důsledkem je narušení vztahu k sobě i vztahu ke světu. Tito lidé mívají problémy v sebeovládání, často jim chybí náhled na nepřiměřenost svého chování a nedovedou se poučit ze zkušenosti. Nějakou poruchou osobnosti trpí přibliţně 5 – 13% populace. (Vágnerová, 2003, s. 47)

2.7. Osobnost pachatele V předchozí kapitole jsme pojednali o osobnosti jedince a utváření jeho osobnosti. Rozebrali jsme i vlivy, které se na utváření osobnosti podílejí. Zabývali jsme se i jednotlivými vývojovými obdobími a vývojovými krizemi. Jinak řečeno, v předchozí kapitole jsme se zabývali osobnosti člověka a snaţili jsme se nastínit moţné budoucí příčiny kriminálního chování, resp. jednání. V této kapitole se jiţ zaměříme přímo na osobnost pachatele, budeme se zabývat výskytem a příčinami vzniku kriminálního chování, psychickými charakteristikami, které mohou být typické pro pachatele trestných činů a osobnosti pachatelů se pokusíme rozlišit do „základních typů“. V úvodu této kapitoly je třeba uvést, ţe touto problematikou se zabývá vědecká disciplína s názvem „Forenzní psychologie“. V našich podmínkách se má velice často za to, ţe forenzní psychologie a je to samé co soudní psychologie. Tento názor je stejně tak častý, jako je nepravdivý. Jak uvádí Čírtková (2004, s. 8): „Forenzní psychologie je aplikovanou psychologickou disciplínou, která se zabývá chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem.“ Forenzní psychologie je tedy „komplexní“ vědou, která v sobě zahrnuje psychologii kriminální, kriminologickou, soudní, peniterciární a postpeniterciární. Jedním z průkopníků forenzní psychologie u nás byl rakouský právník Hans Gross. Jedním z nejvýznamnějších jmen je pak jméno italského vojenského lékaře C. Lombrosa. Ten se věnuje kriminálně antropologické škole. Ústředním tématem je zkoumání a zjišťování zvláštností zločince. Vývoje forenzního poznání v 19. a 20. století procházel různými extrémními názory. Krajní polohy vyjadřuje na straně jedné Lombrosova koncepce z druhé poloviny 19. století (zásadní či přinejmenším podstatná odlišnost rozeného zločince) a na straně druhé současná koncepce tzv. labelingu z druhé poloviny 20. století (pachatel se liší pouze tím, ţe jeho jednání je označeno formálními instancemi sociální kontroly jako kriminální). 28

Zdá se však, ţe představa o absolutní, zásadní a trvalé odlišnosti osobnosti pachatele od nekriminální většiny je překonaným mýtem forenzní psychologie a kriminologie. Nepodařilo se zjistit nápadné změny struktury a dynamiky osobnosti, které by byly příznačné výlučně pro osobnost pachatele. U některých vrahů je např. osobnost posunuta ne ve směru zvýšené agresivity, nýbrţ ve směru sníţeného sebevědomí a zvýšené impulsivnosti. Z dnešního hlediska se jeví téměř jisté, ţe pozoruhodnosti, které nalézal Lombroso u pachatelů (niţší inteligenci, nízkou empatii, niţší citlivost na bolest), jsou rovnoměrně rozptýleny v celé populaci, anebo přesněji vzato v určitých jejích vrstvách, aniţ by tato vrstva byla nutně kriminální. (Čírtková, 2004, s. 66) Jinak řečeno, na současné úrovní zkoumání se nepodařilo prokázat existenci typických psychických charakteristik, které by nutné předurčovaly jedince ke kriminálnímu vývoji, a proto by se vyskytovaly pouze v populaci pachatelů. Na druhé straně je však třeba upozornit na skutečnost, ţe některé aprobované výzkumné studie potvrzují vyšší pravděpodobnost kolize určitého jedince se zákonem, právě v důsledku vysoce rizikové kombinace zcela určitých vlastností. Tyto studie vysvětlují především případy tzv. černých ovcí v rodině. Přes takřka ideální rodinné prostředí plné lásky, porozumění a dobré péče se dotyčný jedinec vymyká, je nápadně problémový a kolem dospívání často sklouzne k nekalému jednání. Při následném posuzování těchto případů pak nenalézáme ţádné rizikové vlivy ve vnějším prostředí, a proto konstatujeme, ţe ve hře je zřejmě těţko ovlivnitelné osobnostní zaloţení daného jedince. Kanadský tým odborníků dospěl ve svém longitudinálním projektu k závěru, ţe k rizikovým osobnostním předpokladům patří trojkombinace: sníţená úzkostnost (jedinec se směle a bez obav pouští do nových a nejistých aktivit), zvýšená impulsivnost (jedinec preferuje být neustále v pohybu, situace ho rychlé zláká), nezávislost na odměně (jedinec je lhostejný k tomu, zda bude chválen či nikoli) Nápadné projevy uvedených vlastností pozorují rodiče u svých potomků uţ od dětství. Podstatné je ale zjištění, ţe značně riziková je výlučně tato trojkombinace. Jiná skladba vlastností anebo pouze dvě z nich riziko nepřinášejí. (Čírtková, 2004, s. 67)

29

Typologie osobnosti pachatelů zpravidla slouţí jako nástroj poznávání osobnosti konkrétního pachatele a současně se uplatňuje jako vodítko pro diferencovaný přístup k pachateli např. při výslechu. Psychopatologie rozlišuje 5 základních typů osobnosti pachatele: 1) Socializovaný (normální) typ, 2) Neurotický typ, 3) Psychopatický typ, 4) Mentálně nedostačivý typ, 5) Psychotický typ. Socializovaný typ: Nejlépe vystihuje osobnost tohoto typu přívlastek normální, i kdyţ na první dojem působí málo informativně. Vyjadřuje však velmi důleţitou okolnost, tj. ţe jde o osobnost, na kterou se vztahují obecné poznatky o chování a proţívání. Konkrétně to např. znamená, ţe myšlenkové pochody a vůbec veškerá dynamika proţívání jsou srozumitelné, fungují primární i sekundární potřeby tak, jak je známe z výkladu psychologie, svědomí je utvořené a reakce na spáchaný trestný čin odpovídají běţným představám (lítost, smutek, obavy o další ţivotní cestu, otřesené sebevědomí, úzkostné očekávání reakce okolí apod.). Spáchaný skutek má spíše epizodický charakter, vybočuje z dosavadní ţivotní cesty a jeho motivace je průhledná, lze ji pochopit i z pohledu vnějších posuzovatelů. Podle uvedených příznaků lze socializovaný typ v praxi celkem spolehlivě rozpoznat. V osobnosti socializovaného typu absentují výraznější známky poruchovosti. Jednání s tímto pachatelem proto nebývá těţkým oříškem. Kontakt s ním lze navázat zpravidla snadno a oslovují jej prvky, které u jiných typů selhávají, např. apelace na morální hlediska, apelace na citové vazby k blízkým lidem, stimulace kladných vlastností jeho osobnosti. (Čírtková, 2004, s. 68)

30

Neurotický typ: Jeho osobnost je nápadná tím, ţe se v ní vyskytují větší či menší neurotické poruchy (zvýšená úzkostnost, dráţdivá slabost, neurovegetativní poruchy, depresivní ladění, hysterické reakce, nutkavě vtíravé představy a úkony atd.). Je přirozené, ţe neurotické prvky osobnosti příznačným způsobem vcházejí i do kriminálního jednání. Promítají se do motivace i do způsobu páchání. Pokud jde o motivaci, běţně se uvádí, ţe kriminální jednání je důsledkem nevyřešených emocionálních konfliktů nejčastěji v rodině. Typický neurotický pachatel je totiţ převáţně mladistvého a mladého věku, pochází zpravidla ze středních sociálních vrstev, či přesněji řečeno z vrstev, které jsou dobře materiálně zajištěny. Kriminální jednání je zpravidla protestem proti rodině, nesměřuje ani tak proti společnosti jako spíše proti vlastní rodině (reakce na přehlíţení otcem, rozmrzelost na matčinu dominanci). Proto bývá neurotický typ rovněţ označován jako emočně nestabilní jedinec. Pokud jde o způsob páchání, předpokládá se určitý typický rukopis neurotického pachatele. K němu např. patří amatérské provedení, zanechání zřetelných stop, chaotický útěk z místa činu a neúčelový či neinstrumentální charakter jednání v tom smyslu, ţe neurotický delikvent krade, aniţ by odcizené předměty skutečně potřeboval či po nich jinak touţil, prostituuje se, aniţ by byl odkázán na tento zdroj příjmů apod. Je však třeba zdůraznit, ţe ţádný z vyjmenovaných znaků není nepopiratelným důkazem toho, ţe jde o neurotický typ pachatele. Je třeba je posuzovat jako určité příznaky, které však vyţadují ověření např. formou psychologického vyšetření jedince na bázi znalecké činnosti. Kriminalita neurotických pachatelů bývá vysvětlována především pomocí psychoanalytických tezí. (Čírtková, 2004, s. 69) Psychopatický typ Obecně se u tohoto typu pachatele předpokládá značný podíl osobnosti na kriminálním jednání. Osobnost (její temperamentové a charakterové vlastnosti a rysy) sehrávají výraznou roli, a to jak v motivační konstelaci, tak ve způsobu spáchání trestného činu. Naopak situační faktory ustupují do pozadí. Výraz psychopatická osobnost je diagnostickým termínem. Jde o psychiatrickou diagnózu, která se pouţívá pro jedince projevující se svéráznými, nápadnými a zvláštními způsoby chování a proţívání. Protoţe jde o dost silné nápadnosti, povšimne si zpravidla i 31

laik při běţném jednání, ţe dotyčný se vymyká běţnému standardu, a není tudíţ zcela „normální“. Psychopaté bývají ve svém okolí povaţováni za podivíny. Odborně se psychopatie označuje jako relativně trvalá porucha osobnosti. Výrazem porucha se zde míní okolnost, ţe některé vlastnosti, které běţně v osobnosti nalézáme, u psychopata chybí anebo jsou příliš intenzivní. V rámci kriminální populace je opakovaně shledáváno velké zastoupení psychopatů. Různé výzkumy různých autorů uvádějí sice odlišný procentuální podíl psychopatů v celkové mnoţině pachatelů, nicméně dolní hranice pravděpodobného zastoupení tohoto typu pachatele se zpravidla pohybuje kolem 30%. Zřejmě díky těmto výzkumným závěrům se rozšířil názor, ţe co psychopat, to potencionální pachatel. Je třeba zdůraznit, ţe jde o názor nesprávný. Jednání s psychopaty je obtíţné v běţných ţivotních situacích, a tím více pak v závaţných situacích vznikajících v souvislosti s uplatňováním práva. Není příliš komplikované při minimální průpravě a informovanosti tento typ v praxi odhadnout. Nalézt účinný způsob komunikace a interakce je ovšem i pro odborníka dosti náročné. Díky oploštělé emocionalitě selhávají postupy kladné stimulace, apelace na morální hodnoty, svědomí, pocity viny apod. Dobrá vůle ze strany činitelů práva bývá chápána spíše jako projev slabosti. Kaţdé zaváhání, nedůraznost a nedůslednost, např. při výslechu, bývá okamţitě vyuţívána k vlastnímu subjektivnímu prospěchu. Inteligentní pachatel tohoto typu můţe průběh výslechu manipulovat a odvádět pozornost od klíčových otázek, zejména setká-li se s nezkušeným vyšetřovatelem. Psychopaté jsou značně problematičtí i v roli vězňů, bývají připravení vydírat personál sebepoškozováním, prosazují se na úkor ostatních vězňů apod. (Čírtková, 2004, s. 71) Mentálně nedostačivý typ Jde o typ pachatele, jehoţ osobnost se vyznačuje nízkou inteligencí. Jeho obecné rozumové schopnosti jsou niţší, neţ je obvyklé. Jinak řečeno, jedná se o „primitivní osobnost“ a tomu odpovídá i obraz, který skýtá jeho trestná činnost. Nebývá promyšlená, je pro ní příznačná jednoduchost a přímočarost. Mentálně nedostačivý typ se často dopouští násilné trestné činnosti, bývá pachatelem sexuálních útoků proti inadekvátním objektům (děti, zvířata), při skupinové trestné činnosti bývá vykonavatelem nápadů a iniciativy druhých. 32

Rozpoznat tento typ pachatele bývá snadné. Nízkou rozumovou vybavenost nelze přehlédnout např. na způsobu vyjadřování. Pouţívá omezenou slovní zásobu, jednoduché věty, spíše popisuje, není schopen vhledu do motivace druhých a často není s to verbalizovat ani vlastní pohnutky. Z hlediska jednání s ním je třeba pozornosti zejména na riziko zvýšené sugestibility. U mentálně nedostačivého typu se obecně předpokládá větší ovlivnitelnost ve smyslu nekritického bezděčného přejímání názorů druhých. Pro výslech to představuje nezanedbatelné nebezpečí, počínaje dílčími nepravdivými produkcemi a konče nepravdivým sebepoznáním. (Čírtková, 2004, s. 73) Psychotický typ Psychotickým typem se míní pachatel, který v době spáchání trestného činu trpí některou z konkrétních podob nejtěţšího duševního onemocnění, tj. psychózou. Dopustí-li se psychotik kriminálního činu, jde povětšinou o násilné trestné činy. Na první pohled je spáchaný čin nápadný svou bizarností, nesrozumitelností a nikoli výjimečně i svou brutalitou. To vše platí i o motivaci, která je nápadně nečitelná, zvrácená, nepochopitelná normálními měřítky. Uvedené příznaky jsou vţdy zásadním důvodem pro přizvání znalce psychiatra a eventuálně psychologa. Prokáţe-li se ve znaleckém zkoumání, ţe jde o psychotického pachatele, je exkulpován na základě shledané nepříčetnosti. U psychotického typu se předpokládá, ţe jeho obecná věrohodnost je mizivá. To však neznamená, ţe by nebyl vůbec způsobilý podat v konkrétním případě věrohodnou výpověď. Věrohodnost výpovědi je však nezbytně nutné v kaţdém jednotlivém případu řádně přezkoumat. (Čírtková, 2004, s. 73) Velmi zajímavé je dělení pachatelů tak, jak je chápe forenzní psychologie, která dělí pachatele podle tzv. scény deliktu na pachatele organizovaného a dezorganizovaného. Organizovaný pachatel – má zpravidla průměrný nebo vyšší intelekt, zastává kvalifikovanou profesi, ţije v relativně uspořádaných rodinných i sociálních poměrech, před vlastním trestným činem obvykle naváţe kontakt s obětí, pachatel se během samotného trestného činu dobře kontroluje, ovládá se, trestný čin reţíruje, vraţedný nástroj zpravidla přináší sebou a zase jej odnáší, volí záměrně místo činu, tělo oběti ukrývá nebo naopak vystavuje, zajímá se o průběh vyšetřování. Dezorganizovaný pachatel – má obvykle průměrný nebo niţší IQ, je neobratný v navazování sociálních vztahů, útok na oběť je nenadálý, bez předešlé komunikace, časté 33

jsou sexuální aktivity s tělem oběti. Trestný čin a chování pachatele na místě činu nese prvky improvizace a chaotičnosti, průběh trestného činu se mu vymyká z rukou, tělo oběti nechává na místě činu „pohozené“, smrtící předmět nalézá aţ na místě a po činu ho na místě nechává. Tyto forenzně psychologické faktory hrají významnou roli při psychologickém profilování pachatele. (Sochůrek, 2002, s. 48) Vzhledem k tomu, ţe tématem práce je problematika trestného činu loupeţe, který patří mezi násilné trestné činy, povaţuje autor práce za vhodné, provést ještě krátký vhled do typologie násilníka. Psychology byla vytvořena typologie násilníka, která je rozdělena do čtyř skupin: 1. Typ emocionálně – reaktivní. K tomuto typu je řazena většina násilníků. Jeho typickými vlastnostmi je prchlivost, výbušnost, vznětlivost. Přechod k impulzivní reakci nastává jiţ při relativně slabém podnětu. Agrese vznikne jako důsledek vyprovokování, nejde tedy o agresi jako prostředek k dosaţení cíle. 2. Typ instrumentální. Agresi uplatňuje tehdy, kdyţ je přesvědčen, ţe se mu vyplatí, ţe povede k dosaţení cíle. Jde v podstatě o vědomé uspokojení potřeby nebo potřeb. V některých případech se však oba výše uvedené druhy mohou prolínat. Velmi zajímavým faktem je skutečnost, ţe v případě násilného útoku ze strany nezletilého bývá pouţito enormní mnoţství síly, které má za následek značnou devastaci oběti. Tento fakt je vysvětlován tím, ţe osoba nízkého věku nemá „nacvičené“, kolik síly je třeba k překonání odporu. 3. Násilník nadměrně kontrolující své agresivní impulsy. Zde je třeba zdůraznit, ţe tento násilník je ze všech typologií tím nejnebezpečnějším. Jsou to osoby, které jsou úkorně a intenzivně puzeny k agresi, ale potlačují jakékoliv projevy agrese. Jsou to jedinci, kteří dlouho trpí tím, ţe skrývají svoji zášť či vztek vůči jiným za velmi silnou, avšak strnulou a křehkou kontrolou. 4. Lidé mající potěšení z krutosti. Jde o jedince fascinované brutalitou a ubliţováním druhým. Lze mít za to, ţe tito lidé mají potřebu vidět a slyšet trpícího. Výše jsme tedy uvedli 5 základních typu osobnosti pachatelů tak, jak je chápe psychopatologie a stejně tak dělení pachatelů podle forenzní psychologie. Zmínili jsme i typologii násilníků. Je však třeba zdůraznit a opět připomenout, ţe typická osobnost pachatele neexistuje. (Sochůrek, 2002, s. 13)

34

Pokud jde o výskyt a příčiny vzniku kriminálního chování, tak přesné údaje o četnosti lidí, kteří páchají trestnou činnost, resp. alespoň jednou v ţivotě spáchali trestný čin, nejsou k dispozici. Lze vycházet pouze z počtu takových činů, resp. odsouzených pachatelů. Jak uvádí Vágnerová (2004, s. 807): „Tento odhad se pohybuje v rozmezí 5-7% populace.“ Čestnost výskytu kriminálního chování můţeme rozdělit podle několika kritérií. Prof. Marie Vágnerová ve své publikaci Psychopatologie pro pomáhající profese rozděluje četnost lidí páchajících trestnou činnost podle pohlaví, podle věku, vzdělání a sociálního postavení a podle demografického hlediska. Pohlaví. Trestnou činnost častěji páchají muţi, poměr pachatelů muţského a ţenského pohlaví se pohybuje v rozmezí 10 : 1 aţ 6 : 1. Věk. Muţi, kteří se chovají asociálním způsobem, jsou častěji mladí, v rozmezí, v rozmezí adolescentního věku a mladé dospělosti. (V současné době tvoří převáţnou část recidivistů /80%/ mladí lidé ve věku do 30 let). V období stárnutí, po 50. Roce ţivota, četnost trestné činnosti významně klesá. Vzdělání a sociální postavení. Kriminální recidivisté mívají niţší vzdělání, obvykle jim chybí jakákoli profesní kvalifikace a jsou častěji příslušníky niţší sociální vrstvy, resp. nějaké menšiny. Demografické hledisko. Z demografické hlediska je míra kriminality vyšší ve městech, především v jejich určitých částech. Ve velkých městech je spácháno přibliţně pětkrát více zločinů neţ na malých městech a na venkově. Větší míra anonymity vede k tomu, ţe se do těchto oblastí stahují problémoví lidé z venkova a malých měst, kde je větší kontrola. (Vágnerová, 2004, s. 807) Trestný čin vzniká jako souhra tří faktorů: Motivovaný pachatel Vhodný objekt (dosaţitelný, resp. slabý a bezbranný) Vhodné podmínky (v okolí nejsou lidé, malá přehlednost) Z tohoto hlediska je třeba přistupovat i k analýze příčin vzniku takových situací. Jak uvádí Vágnerová (2004, s. 808): „Etiologie delikventního chování je multifaktoriální, je výsledkem interakce mezi komplexem vnějších vlivů a vlastností jedince.

35

Konkrétní trestný čin je vždycky třeba chápat jako aktuální souhru vnitřních faktorů a vnějších okolností.“ Na vzniku delikventního chování se tedy podílejí tyto faktory: vrozené dispozice, vlivy prostředí a situační faktory. Vrozené dispozice k určitému způsobu reagování (např. impulzivita, dráţdivost) mají pro vznik kriminálního chování značný význam. Zvýšený sklon k asociálním projevům musí mít nějakou příčinu, obvykle neurofyziologicky podmíněnou. Tyto dispozice mohou být dány geneticky, ale mohou také vzniknout na bázi prenatálního poškození CNS. Vlivy prostředí posilují nebo naopak blokují určitý typ chování. K nejdůleţitějšímu prostředí, které ovlivňuje člověka, je rodina. Rodina je povaţována za nejdůleţitější socializační činitel v ţivotě člověka. Dalším takovým činitelem ovlivňujícím člověka zvenčí jsou škola a vrstevníci. Kriminalita rodičů zvyšuje riziko podobného chování potomků, i kdyţ není jasné, zda jsou v jednotlivých případech významnější genetické, nebo sociální vlivy, obvykle je to kombinace obou. Negativní zkušenost z dětství, jako je citové strádání, fyzické týrání či zneuţívání dítěte, vytváří předpoklad k rozvoji neţádoucích vzorů chování. Příslušnost k partě, často jednoznačně asociálně zaměřené, zvyšuje riziko identifikace s jejími hodnotami a rozvoje neţádoucích způsobů chování, coţ je předpokladem k dalšímu sociálnímu selhávání. Situační faktory mohou být spouštěčem kriminálního chování, důleţitá je např. dostupnost cíle, pocit snadnosti, nepřítomnost nikoho dalšího, opilost, která ovlivní sebeovládání. (Vágnerová, 2004, s. 808) Jak jsme jiţ výše uvedli, pokusy vysvětlit kriminální chování určitou strukturou osobnosti selhaly. Ukázalo se, ţe ţádný takový osobnostní model neexistuje. Všechny vlastnosti, které zvyšují riziko asociálního chování (např. sobeckost, chladnokrevnost, necitlivost, tvrdost a bezohlednost), mohou být za určitých okolností stejně dobrým předpokladem ke společenskému úspěchu. Do jednotlivých psychických charakteristik řadíme proţívání, způsob uvaţování, motivace a způsob uspokojování vlastních potřeb, odlišnost socializace a nápadnosti v chování. Emoční proţívání pachatelů trestných činů můţe být extrémní. Mívají sklon k afektivnímu reagování, k popudlivosti a citové výbušnosti, zlobný afekt můţe zároveň slouţit k odblokování zábran. Bývají emočně nestabilní, jejich city jsou proměnlivé, coţ se nepříznivě projeví i v mezilidských vztazích. Mnozí z nich bývají citově chladní, 36

neschopní adekvátních emočních proţitků a představa utrpení jiného člověka je jim zcela lhostejná. Dobrou inteligenci lze chápat jako důleţitý faktor prevence asociálního chování, přinejmenším určitého druhu. Mezi kriminálními recidivisty je více lidí s niţším intelektem, ale existují i nadprůměrně inteligentní pachatelé. Niţší inteligence zvyšuje pravděpodobnost kriminálního chování pouze nepřímo, stává se příčinou určitého znevýhodnění jiţ ve školním věku a posiluje motivaci hledat jiný způsob seberealizace, neţ je konvenční kariéra. Velmi důleţitý je i způsob myšlení, současné studie kriminálního chování se shodují v tom, ţe pro pachatele trestných činů je typický omezeně racionální způsob řešení problémů a zpracování informací. Nejsou schopni připustit si rizika svého jednání, jeho moţné následky. Ani jejich vlastní zkušenosti pro ně nemívají potřebnou informační hodnotu, nedokáţou se z nich poučit. V hodnocení čehokoli se projevuje určitá rigidita myšlení, neschopnost adekvátně vyuţít zpětnou vazbu a tendence k obrannému zkreslení všeho, co se týká vlastní osoby. Projevem neschopnosti kriticky myslet je tendence k superoptimismu, která kvůli ulpívání na neadekvátně optimistické interpretaci situace zkresluje úsudek. Takto uvaţující kriminální recidivista je vţdycky přesvědčen, ţe tentokrát nebude dopaden (často navzdory vlastní opačné zkušenosti) Potřeby pachatelů trestných činů se nemusí významněji lišit od populačního průměru. Rozdíl je spíše ve způsobu, jakým je saturují. Je pro ně typická nezdrţenlivost a důraz na neodkladné uspokojení aktuálně pociťované potřeby, mívají sníţenou odolnost k frustraci. Mnohdy je o cíle společensky akceptovatelné, kterých ovšem dosahují nepřijatelnými prostředky. Kriminální jednání můţe být v některých případech chápáno jako prostředek seberealizace, potvrzuje takovému člověku, ţe má určité schopnosti, i kdyţ z obecného hlediska nejsou pozitivně hodnoceny. Přináší mu vzrušení a tak uspokojuje jeho potřebu silných záţitků. To je důvodem zvýšené četnosti kriminálního jednání v období adolescence a mladé dospělosti. Základním problémem v oblasti socializace je jiný vztah k obecně platným normám. Pro asociálně jednající lidi je typický egocentrismus a z něj vyplývající subjektivizace při hodnocení čehokoli, tedy i norem chování. Mají sklon k pocitům vlastní privilegovanosti a z něho vyplývající nezávaznosti jinak obecně platných norem. Jejich svědomí nebývá dostatečně rozvinuté, často jde o fixaci na úrovni předkonvenční morálky odměny a trestu. Pachatelé trestných činů mívají niţší sociální citlivost, neberou ohled na

37

ostatní, primární koncentrace na vlastní osobu. Mají tendence ke zjednodušenému sociálnímu hodnocení, které rozlišuje pouze lidi silné a slabé. Chování pachatelů trestných činů bývá typické bezohledností, asertivností aţ agresivitou při prosazování vlastních cílů. Často jim chybí schopnost sebeovládání, mají sklon reagovat impulzivně. Nemají zábrany, a pokud by nějaké pociťovali, mají tendenci je odblokovat, např. pouţitím alkoholu, jímţ zahánějí případné obavy z následků plánovaného činu. Důsledkem tohoto přístupu je zvýšená pravděpodobnost opakování trestné činností.

2.8. Osobnost oběti a viktimologické hledisko V předchozí kapitole jsme se zabývali osobností pachatele. Osobnost pachatele jsme rozdělili do pěti základních typů tak, jak ji chápe psychopatologie a zabývali jsme se i četností výskytu kriminálního chování. Nezbytný byl v předchozí kapitole i úvod do oblasti forenzní psychologie, protoţe forenzní psychologie, jako aplikovaná psychologická disciplína, se jeví pro naší práci jako oblast stěţejní. Tato kapitola bude věnována „druhé straně“. Bude se tedy zabývat osobností oběti, proţíváním oběti a samozřejmě i pro tuto problematiku nezbytným viktimologickým hlediskem. Na úvod této kapitol je třeba říci, ţe viktimologie je relativně novou disciplínou a rozvíjí se jako nauka o obětech. Zkoumá vědeckým způsobem oběti trestných činů. Zajímá ji, jakou roli hraje oběť v motivaci pachatele a jakým způsobem se „spolupodílí“ na interakci v průběhu trestného činu. (Čírtková, 2006, s. 201) Slovo viktimologie pochází z latiny (victima = oběť). Viktimologie je tedy nauka o oběti. Značná část poškozených, tedy osob, vůči nimţ byl spáchán trestný čin velice těţce nesou, ţe je jim, jako někomu, komu bylo ublíţeno jak po psychické, fyzické nebo materiální stránce, věnováno daleko méně pozornosti a daleko méně času, neţ pachatelům těchto trestných činů. Rovněţ tak mají pocit, ţe pachatelé trestných činů mají daleko větší práva, neţ mají oni a ţe v případném vyšetřování či soudním líčení slouţí pouze jako zdroj důkazů a břemeno dokazování jako by leţí na nich. Stejně tak policisté, kriminalisté, mají pocit, ţe daleko větší důraz na dodrţování práv je uplatňován vůči podezřelým neţ vůči poškozeným. V praxi je to často tak, ţe policista či kriminalista musí nejdříve „obstarat“ podezřelého. Tím je myšleno to, ţe nejdříve musí zadrţení podezřelého zaprotokolovat, 38

zajistit mu lékařské ošetření, zajistit mu ošacení a stravu, vyřídit nezbytnou administrativu spojenou s umístěním do policejní cely a teprve pak má čas na to, aby se věnoval poškozenému, tedy osobě, která potřebuje pomoc a radu profesionála. To je přirozeně skutečnost, kterou dotčená osoba velice těţce nese a často na ní v průběhu vyšetřování poukazuje. Tím se samozřejmě výrazně sniţuje jeho důvěra v policii a v úspěch vyšetřování. Nezapomeňme, tak jak jsme uvedli v předchozí kapitole, ţe po trestném činu některé osoby tyto postupy vnímají obzvlášť citlivě. Přidá – li se k tomu všemu ještě nevhodný postup v průběhu vyšetřování, hlavně pak u násilných a mravnostních trestných činů, je to pro oběť velice těţko snesitelné a pochopitelné a můţe pak samozřejmě docházet k něčemu, co nazýváme sekundární viktimizací. O té ale aţ v další části této kapitoly. Pokud jde o trestný čin, tak jak uvádí Vágnerová (2004, s. 831) „Trestný čin, který má za následek poškození oběti, je specifickým, extrémním typem sociální interakce s výrazně komplementárním postavením pachatele a oběti“. Obětí trestných činů je minimálně tolik, kolik je trestných činů, které byly spáchány, bez ohledu na to, zda byly vůbec evidovány a vyšetřovány. Ke zvýšení rizika vzniku poškození trestným činem mohou přispět osobnostní i situační faktory: 1. Rizikové situace, v nichţ je zvýšená pravděpodobnost ohroţení násilným chováním, vznikají v důsledku toho, ţe se lidé zbavují sebekontroly, např. nadměrným uţíváním alkoholu nebo drog, nebo proto, ţe zde chybí aktuální kontrola společnosti (opuštěná místa, průchody, anonymita sídliště apod.). Ohroţení je větší ve velkých městech, pravděpodobnost, ţe se obyvatel velkoměsta stane obětí násilného trestného činu, je 1:60, u člověka z venkova nebo maloměsta je tato pravděpodobnost 1:2000, tedy 33krát niţší. 2. Riziková osobnost. Je to člověk, jehoţ vlastnosti by mohly přispět k provokaci násilného jednání jiné osoby, resp. vyvolávají pocit snadnosti a přijatelnosti tohoto jednání. Faktory, které zvyšují pravděpodobnost, ţe se člověk stane obětí trestného činu, jsou označovány jako viktimogenní a můţeme je stručně shrnout v následujících bodech: Pohlaví. Ţeny jsou více ohroţeny neţ muţi jednak proto, ţe bývají fyzicky slabší, jednak z toho důvodu, ţe část násilných trestných činů má sexuální charakter. Věk. Děti a staří lidé se stávají častěji obětí násilí proto, ţe bývají důvěřiví, fyzicky slabí a mají celkově omezenou moţnost obrany.

39

Sociální status. K riziku přispívá příslušnost k určité sociální vrstvě, sociální, resp. profesní skupině nebo obecně nízký status. Můţe jít např. o uprchlíka či bezdomovce – ti nejsou v očích agresora chráněni příslušností k určité sociální vrstvě, která by jim mohla poskytnout spolehlivé zázemí. Izolace z majoritní společnosti zvyšuje riziko, ţe tento člověk bude povaţován za snadnou oběť. Rizikovou profesní skupinou jsou např. taxikáři, personál nočních podniků a prostitutky. Specifické vlastnosti a způsoby chování. Potenciální oběť svými projevy pachateli signalizuje strach, slabost, zranitelnost a neschopnost obrany. V této souvislosti se mluví o míře vulnerability. Podobný účinek můţe mít i provokující chování, jehoţ dosah si oběť neuvědomuje. Vyhledávání rizikových mít, navazování kontaktů s neznámými lidmi přispívá k souhrnnému znevýhodnění. Můţe jít i o projev sociální necitlivosti a neschopnosti odhadnout situaci, která by moha být ohroţující. Rizikové chování je hlavní příčinou toho, ţe se nejčastější obětí násilného trestného činu stává mladý, chudý muţ, pocházející z minoritního etnika. Zranitelnost bývá definována jako souhrn specifických vzorců chování a uvaţování, které takový člověk pouţívá. Důleţitá je i důvěra ve vlastní schopnosti, moţnost kontroly situace a celková odolnost. (Vágnerová, 2004, s. 832) Vulnerabilita, čili zranitelnost oběti, o které jsme výše hovořili, je chápána z hlediska pachatele. Představuje zranitelnost a atraktivitu oběti pro pachatele, zejména behaviorální projevy oběti. Patří sem projevy slabosti, bezradnosti, sníţené sociální schopnosti pohybovat se a uplatňovat v sociálním prostředí. Vulnerabilita potencionální oběti můţe být reálná, ale přesvědčení se vţdy utváří v mysli pachatele. (Sochůrek, 2003, s. 20) Stav, kdy se člověk stává obětí trestného činu nazýváme viktimizací. Viktimizaci přesně vystihuje mnoho pojmů známých autorů, jako jsou K. Netík či A. Heretik. Autor práce zůstane v této problematice věrný docentce Čírtkové. Jak uvádí Čírtková (2006, s. 203): „Viktimizací se míní proces poškozování a způsobování újmy, čímž se fakticky z jedince stává oběť určitého trestného činu.“ Jinou, přesto však obsahově stejnou, definici nabízí profesorka Vágnerová (2004. s. 833). Podle ní: „Viktimizace zahrnuje komplex veškerého poškození a újmy, kterou utrpí oběť trestného činu v souvislosti s touto situací. Situaci oběti lze chápat jako traumatizující 40

a silně stresující, její závažnost je dána skutečností, že ji člověk neočekává, nemůže se na ní připravit a není v jeho silách se jí vyhnout.“ Viktimizaci jako takovou můţeme podle mnoha různých autorů dělit do následujících „kategorií“, a to viktimizaci primární, sekundární a terciární. V souvislosti s viktimizací pak hovoříme téţ i o tzv. reviktimizaci. V posloupnosti jako o první hovoříme o tzv. primární viktimizaci. Primární viktimizace zahrnuje poškození oběti, které je bezprostředním důsledkem násilného jednání a které můţe mít somatický, psychický nebo ekonomický charakter. Z psychologického hlediska se za nejzávaţnější újmu povaţuje újma psychická, protoţe ta můţe existovat i po zhojení somatických ran a na jejím základě se můţe rozvinout posttraumatická stresová porucha. O té pojednáme závěrem této kapitoly. Primární viktimizace je charakterizována tzv. primárními ránami. Tyto primární rány jsou děleny na shora uvedené fyzické, finanční, čili ekonomické a emocionální, čili psychické. Fyzickou újmu tvoří celá škála druhů a stupňů zranění od lehkých aţ po usmrcení. Finanční újmu představují finanční či materiální ztráty, náklady na uzdravení, opravu poškozené věci apod. Emocionální rány jsou objektivně obtíţně pozorovatelné, protoţe se odehrávají uvnitř, z psychologického hlediska v proţívání oběti. Liší se v závislosti na osobnosti oběti, schopnosti vyrovnat se s traumatem. (Sochůrek, 2003, s. 25) Paradoxně velice těţce nesou primární rány, zejména ty fyzické, mladí, dobře trénovaní muţi, pro které je situace, ve které se stanou obětí trestného činu velice traumatizující, protoţe tato zkušenost likviduje jejich představy o sobě samém, o své síle, převaze a připravenosti na podobné situace. Je velice zajímavé, ţe při vyšetřování trestného činu pak tito muţi spíše neţ samotný trestný čin a újmu jim způsobenou, řeší budoucí postup a strategii pro případ, ţe by se jim znovu tato situace přihodila. Ze své vlastní praxe si vzpomínám na případ, kdy jsem řešil trestný čin ublíţení na zdraví, jehoţ obětí se stal téměř dvoumetrový a více jak sto kilový mladík. Dotyčnému nešlo ani tak o potrestání pachatele, který byl mimochodem znám, ale o to, aby se to dozvěděl co nejmenší okruh lidí. Stud a zklamání nad sebou samým je i jeden z důvodů, proč se policie o mnoha těchto trestných činech (týkající se rvačky na diskotékách apod.) vůbec nedoví. Sekundární viktimizace má v naprosté většině z následek pouze psychickou újmu. Vzniká v důsledku chování různých lidí, které je reakcí na tuto situaci nebo s ní souvisí. Oběť můţe být poškozena jednáním, jenţ vnímá jako necitlivé, bez ohledu na to, zda

41

objektivně takové je nebo není. Okolí se k oběti často chová tak, jako b si svou situaci sám zavinil. Postoj ostatních lidí k oběti obvykle bývá ambivalentní. (Vágnerová, 2004, s. 834) Jinak řečeno je sekundární viktimizace sloţena ze zacházení s obětí ze strany orgánů a institucí a z reakcí blízkých a širšího sociálního okolí. Ambivalentní postoj bývá velice často patrný vůči dětem poškozeným syndromem CAN, tedy syndromem týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, zvláště pak u pohlavních zneuţívání či znásilnění. Lidé obecně takovéto jednaní velice nahlas odsuzují a dítě litují, přesto je však takové dítě pro ně nějakým způsobem nečisté, stigmatizované a jejich přímý postoj je pak vůči dítěti odmítavý. Sekundární viktimizace je velice často přítomna u vyšetřování sexuálně motivovaných trestných činů, jako je pohlavní zneuţívání, znásilnění, svádění k pohlavnímu styku apod. Vyšetřovatelé, ale i soudci se ptají, respektive se musí ptát i na ty nejintimnější záţitky a podrobnosti související s trestným činem. To je pro oběť velice zatěţující, protoţe danou událost vlastně opakovaně proţívá. Z praxe je však nutno říci, ţe vyšetřování tohoto druhu trestné činnosti, zvláště pokud se týká dětí, je velice zatěţující i pro vyšetřovatele, protoţe má velice silný emoční náboj. Vyšetřování tohoto druhu trestné činnosti sebou navíc přináší mnohé předsudky, jako je mýtus tzv. „socializovaného znásilnění“, mýtus „slušné“ a „neslušné ţeny“ a mýtus provokující oběti. V rámci sekundární viktimizace hovoří forenzní psychologové a viktimologové o tzv. dehonestaci oběti, která souvisí s mýty a předsudky. Jak uvádí Sochůrek (2003, s. 27): „Dehonestace oběti je snižování důvěryhodnosti oběti prostřednictvím společenských předsudků a zažitých morálních stereotypů, často bez ohledu na objektivní skutečnosti a příčinný vztah k trestnému činu.“ Sekundární rány jsou stejně jako sekundární viktimizace výlučně psychologického rázu a dochází k nim v průběhu sekundární viktimizace. Nejčastěji se uvádí, ţe sekundární rány jsou tvořeny následující trojicí pocitů: Pocit nespravedlnosti – zdlouhavé projednávání, ponechání pachatele na svobodě, vlekoucí se soudní jednání, mírný trest Pocit nedůstojnosti – oběť má pocit poníţení, studu. Bývá to důsledek nevhodně vedeného

výslechu,

nepříjemného

zájmu

nebo

naopak

nezájmu

okolí,

senzacechtivosti a bezohlednosti sdělovacích prostředků.

42

Pocit izolace – chování nejbliţšího i širšího okolí se stává formálním, strojeným, lidé mají tendenci se kontaktům s obětí vyhýbat, jejich chování není přirozené. (Čírtková, 2006, s. 204) V souvislosti s viktimizací jsme ještě hovořili o terciární viktimizaci a reviktimizaci. Terciární viktimizaci chápeme, jak uvádí Sochůrek (2003, s. 28): „Jako trvalou změnu psychiky, životní linie nebo životního programu člověka poté, co se stal obětí trestného činu nebo jiné nepříznivé události.“ Reviktimizaci je pak dle stejného autora (2003, s. 29): „Proces, v rámci kterého se jedinec v poměrně krátké době stane znovu obětí trestného činu.“ Jak jsme jiţ několikrát uvedli, z psychologického hlediska je velice důleţitá psychická újma. Míra psychického poškození oběti závisí na mnoha faktorech, které lze rozdělit do tří skupin: 1. Previktimní faktory, tj. jakou osobností je tento člověk, jaká je jeho aktuální ţivotní situace, jaké má zázemí. Osobnost jedince vţdy určuje subjektivní význam všech proţívaných situací. Zpracování traumatu je zvlášť obtíţné pro lidi, kteří mají silný pocit kontroly nad vlastním ţivotem, nebo jsou dokonce přesvědčeni o své nezranitelnosti. Tito jedinci nedokáţí své zcela neočekávané trauma uspokojivě zpracovat, protoţe sině narušuje jejich původní sebehodnocení. 2. Okolnosti primární viktimizace, tj. o jaký čin šlo a za jakých okolností byl spáchán. Ze zkušeností vyplývá, ţe ve vztahu k psychickému poškození je nejdůleţitější primární emoční újma, to znamená způsob proţívání této události, do jaké míry vede k pocitu degradace oběti. Materiální ztráty, a dokonce ani tělesná zrnění nemusí být tak důleţité. Z pohledu běţného pozorovatele se můţe jevit paradoxní, ţe ve skupině poškozených více emočně strádají ti lidé, kteří ţádné zranění neutrpěli, pouze museli přihlíţet utrpení ostatních. Efekt „viny toho, kdo přeţil“ je znám i ze situací přírodních katastrof, z koncentračních táborů. Pro zvládnutí základního traumatu a další rozvoj případných problémů je důleţité i chování oběti, její způsob reagování na danou situaci. Pokud se člověk bránil nebyl pouze pasivním objektem něčí agrese, má větší šanci udrţet si potřebnou sebeúctu (viz výše). Závaţnějšími následky obvykle trpí oběti, které byly útokem psychicky natolik ochromeny, ţe se ani nepokusily bránit.

43

3. Postviktimní situace, tj. především reakce nejbliţšího okolí, profesionálů zabývajících se vyšetřováním trestného činu, ale i chování širší veřejnosti, případně medializace problému. Způsob reagování nejbliţších lidí je velmi důleţitý, protoţe člověk potřebuje ve stresové situaci podporu. Faktická pomoc,

ale i pouhé

vyjádření účasti mohou pozitivně ovlivnit zpracování tohoto problému. (Vágnerová, 2004, s. 835) V důsledku traumatického záţitku se mění emoční proţívání oběti, převaţují negativní, tíţivé pocity, člověk se můţe stát přecitlivělým a vztahovačným. Dochází k psychickým změnám v oblasti proţívání, uvaţování a hodnocení i chování. Obecně vzato představuje viktimizace silně stresující událost, která je nenadálá, neočekávaná, svévolná a nepředvídatelná. Vyznačuje se tím, ţe je prakticky nemoţné se na ní dopředu připravit, je nesmírně obtíţné se s ní rozumově vypořádat a bývá často téměř nemoţné se jí vlastním přičiněním vyhnout. Proţitky spojené s touto událostí se mohou později vracet ve formě flešbeků, mohou mít charakter vtíravých vzpomínek. Změna citového hodnocení, emočního vztahu ke světu i k sobě samému se projeví vznikem několika typických pocitových komplexů: Pocity nespravedlnosti. Oběti se zdá, ţe trpí vyšetřováním i soudním projednáváním trestného činu více neţ pachatel, a povaţuje to za nespravedlivé. Pocity nepochopení a osamělosti. Lidé mají obecnou tendenci se kontaktům s oběťmi trestných činů vyhýbat, a kdyţ se s nimi setkají, často se k nim chovají jinak neţ před tím, s větším odstupem. Jedná se o jiţ zmiňovaný ambivalentní přístup, protoţe přes uvedené tvrzení většina lidí oběti trestných činů lituje. Pocity ponížení. Oběť se cítí degradována nejen v důsledku násilí, které na ní bylo spácháno, ale také vědomím, ţe to všichni ostatní vědí. Skutečnost, ţe o spáchaném násilí ví i nejbliţší okolí je pro oběť skutečně velice traumatizující, někdy i více, neţ samotný trestný čin. Obava a pocity viny jsou často důvodem toho, ţe oběť trestný čin oznámí s velkým časovým odstupem nebo ţe trestný čin neoznámí vůbec. Pocity viny. Tyto pocity vyplývají z obecné tendence oběti vyčítat si, ţe nebyla schopna se bránit, ţe neudělala všechno, co mohla. Sebeobviňování lze chápat jako projev úsilí tuto situaci vysvětlit a pochopit, proč k ní došlo. Autor práce proto povaţuje za důleţité ve vhodných případech a vhodným způsobem oběti vysvětlit,

44

ţe v tomto ohledu na věci nenese vinu a ţe její případná obrana by mohla mít za následek její větší poranění. Neschopnost obrany si v některých případech vyčítají oběti loupeţe nebo znásilnění. Je třeba připomenout, ţe neexistuje ţádný „návod“, jak se v daném případě chovat, protoţe u některých agresorů můţe být obrana oběti důvodem k zanechání svého jednání. Na druhou stranu instrumentálního agresora, který pouţívá násilí pouze k dosaţení svého cíle, můţe v případě aktivní obrany oběti „popadnout vztek“ a důsledkem toho je větší devastace oběti neţ v případě, kdyby se oběť nebránila. Pocity bezmocnosti. Násilí porušilo práva oběti, učinilo z ní pasivní objekt poniţujícího jednání. Oběť ztrácí důvěru ve svět, cítí se bezmocná a přestává věřit, ţe by se dokázala ubránit v budoucnosti. Výše byly popsány změny v oblasti proţívání. V důsledku traumatické události ale také dochází, jak výše uvedeno, i k změnách v oblasti uvaţování a hodnocení a také ke změnám v oblasti chování. Pokud jde o změny v oblasti uvaţování a hodnocení, tak v důsledku traumatu mohou vzniknout poruchy koncentrace pozornosti

potíţe v oblasti paměti. Můţe se

zablokovat přesné vybavení traumatizující události. Oběť trestného činu mívá pocit, ţe není schopna jasně uvaţovat, ţe jí dělá problémy rozumět běţným informacím. Traumatická zkušenost oběti se stává jejím ústředním tématem. Tento člověk se často nedokáţe od svého problému odpoutat, objevují se myšlenkové ruminace, stereotypní opakované úvahy o této události, které nevedou k ţádnému závěru. K těmto stavům nemusí docházet výhradně u násilných nebo mravnostních trestných činů, ale i například u nezaviněných autonehod, kdy si člověk často v paměti do nekonečna přehrává, zda se v dané chvíli nemohl zachovat jinak. Někdy tyto úvahy mohou vést k tomu, ţe člověk začne pochybovat o své nevinně a začne mít pocit, jako by na věci rovněţ nesl vinu. Pod

vlivem traumatického záţitku se mění vztah ke světu i k sobě samému.

Proţitek spáchaného násilí naruší pocit základní důvěry a jistoty přijatelné bezpečnosti světa, důvěry ve spravedlnost a řád společnosti, který činí ţivot předvídatelným. Neléčený traumatický záţitek můţe v extrémních případech vést aţ k chronické stresové poruše. Změny v chování se projevují tak, ţe se někdy oběť izoluje, přestává lidem věřit, bojí se jich. Můţe jít o výběrovou izolaci zaměřenou jen na určitou skupinu lidí, obvykle těch, kteří se podobají pachateli. Příkladem můţe být odpor ke všem muţům po znásilnění. 45

Nezvládnutí traumatického záţitku se můţe projevit akcentováním krajních projevů chování, které mají obranný charakter.(Čírtková, 2006, s. 206) Výše jsme hovořili o tom, jak působí trauma na oběť a jaký je výskyt a příčiny vzniku poškození trestným činem. Je ale rovněţ tak třeba vědět, jaký je průběh reakce na trauma. Reakce na proţité násilí můţe být různá a jeho zpracování můţe trvat delší dobu. Podle proměny proţitku a postoje k traumatické zkušenosti lze rozlišit tři fáze, a to fáze šoku, fáze postupného zpracování traumatu a fáze adaptace. Fáze šoku: Ve fázi šoku jde zatím jen o primární viktimizaci. Šok můţe trvat několik hodin aţ několik dnů. Člověk je zaskočen násilným útokem, který nečekal a na nějţ není schopen přiměřeně reagovat. V této fázi můţeme hovořit o akutní stresové reakci, kterou lze, jak uvádí Vágnerová (2004, s. 429): „Chápat jako přechodné narušení psychických i somatických funkcí.“ Chování oběti bezprostředně po činu nemá ve vztahu k budoucímu zvládnutí tohoto traumatu příliš velkou diagnostickou hodnotu. Jak hluboká je psychická újma, lze zjistit aţ později, obvykle do půl roku po činu. Fáze postupného zpracování traumatu: Tato fáze můţe trvat dost dlouho, aţ jeden rok. Její zvládnutí závisí jak na vlastním traumatu, tak na osobnosti postiţeného jedince, jeho obranných kompetencích i kvalitě jeho sociálního zázemí a podpoře, jakou oběti poskytuje. V tomto období můţe dojít k sekundární viktimizaci, o které jsme hovořili jiţ v předchozí části kapitoly. Šokující záţitek je po určitou dobu v centru pozornosti oběti a ovlivňuje všechny psychické procesy. Zvládnutí proţitého traumatu můţe být v některých případech pouze zdánlivé, napadený člověk se nechová nijak nápadně, ale změnil svůj ţivotní styl, přeorganizoval svůj ţivot. Více se izoluje, nikam nechodí, zejména pak večer na neznámá místa, nejezdí na dovolenou apod. I kdyţ se na něm nic zvláštního neprojevuje, nelze jej povaţovat za vyléčeného. Fáze adaptace: Fázi adaptace lze charakterizovat jako vyrovnání s problémem. Oběť si na svůj traumatický záţitek vytvořila přiměřený náhled, zpracovala své emoční trauma, transformovala jej do vzpomínky, která nemá tak silný negativní náboj, a dokáţe i s touto zkušeností normálně ţít. (Vágnerová, 2004, s. 839) Pokud ale oběť trestného činu „neprojde“ uvedenou druhou a třetí fází, je zde značné riziko vzniku tzv. Posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Jak uvádí Vágnerová (2004, s. 431): „Posttraumatická stresová porucha je prodlouženou nebo oddálenou 46

reakcí, resp. projevem nedostatečného zpracování závažné traumatické zkušenosti, která se projevuje přetrváváním psychických i somatických potíží.“ PTSD je dlouhodobější reakcí na proţité trauma, jehoţ příznaky mají delší trvání. Postihuje přibliţně 1 – 4 % celkové populace, u ţen bývá častější, aţ 7 – 10%. PTSD se objevuje jako oddálená a prodlouţená reakce na traumatizující záţitek. Kritickým obdobím pro jeho vznik je období prvních tří měsíců. Můţe se rozvinou do 6 měsíců po této události a v krajním případě můţe trvat i několik let. Hlavní příčinou vzniku PTSD jsou vnější vlivy. Traumatické situace, které vyvolávají takové reakce, jsou charakteristické náhlostí, nečekaností, neodhadnutelností a extrémní intenzitou ohroţení. Jsou to různé, extrémně děsivé záţitky, které neodpovídají běţnému očekávání. Lidé nemají pro takové situace vytvořeny potřebné obranné mechanizmy, mnohé z nich ani přijatelně zvládnout nelze. Teorie „hardiness“, tj. osobnostní odolnosti, předpokládá, ţe k takovým zátěţím jsou odolnější lidé, kteří jsou schopni pozitivního náhledu a kontroly nad zátěţovou situací, kterou hodnotí jako méně závaţnou neţ ostatní a povaţují ji v zásadě za zvládnutelnou. (Vágnerová, 2003, s. 30) Aby byla závěrem této kapitoly dodrţena určitá kontinuita s kapitolou předchozí, provedeme na závěr rozdělení obětí dle určitých typologií. Jednou z nejznámějších typologií je typologie viktimologa egyptského původu E. A. Fattaha. Ten rozlišuje pět základních typů obětí, a to: 1. Zúčastňující se oběť – kriminálnímu činu předchází interakce mezi pachatelem a obětí, která nezanedbatelným způsobem ovlivňuje motivaci pachatele. Jde o poměrně velmi častou konstelaci odpovídající statistickým poznatkům o násilných trestných činech, ţe pachatel a oběť se ve většině případů vzájemně znají. 2. Nezúčastňující se oběť – Před činem nedochází k interakci mezi pachatelem a obětí, motivace kriminálního jednání nemá přímou „vztahovou“ vazbu na oběť. 3. Provokující oběť – provokující oběť podcenila nebezpečnost situace, špatně odhadla pachatele a záměrně nebo bezděčně se vystavila silně viktimogenní situaci. Provokující oběť má výrazné osobnostní a behaviorální viktimogenní faktory. 4. Latentní oběť – obvykle se vyznačuje přítomností všech viktimogenních faktorů. Role oběti není ovšem veřejná, újma není formálně známa. Latentní oběti jsou typické hlavně u mravnostních trestných činů, které jsou typické studem oběti (znásilnění, pohlavní zneuţívání). 47

5. Nepravá oběť – Role oběti je získána omylem, nedopatřením, shodou nešťastných náhod. Osoba se ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě a stala se zcela náhodně obětí, kdy útok původně směřoval jiným směrem. (Čírtková, 2004, s. 114) Typologií obětí trestných činů je samozřejmě daleko více a jsou děleny a chápány podle různých hledisek. Pro potřebu této práce však autor tuto typologii povaţuje za dostatečnou.

48

3. Praktická část 3. 1 Cíl praktické části Cílem praktické části je provést analýzu statistik Policie ČR za období let 2004, 2005, 2006, 2007 a 2008 tak, aby mohla být provedena regionální analýza na úrovni okresu, kraje a republiky. Statistiky se týkají násilných trestných činů spáchaných na výše uvedených územních úrovních za uvedené období. Zároveň se v praktické části práce pokusíme vyvrátit či potvrdit níţe stanovené předpoklady. Dále bude pracováno s informacemi Českého Statistického Úřadu. Údaje Českého Statistického Úřadu budou pouţiti při uvádění demografických údajů a charakteristikách jednotlivých územních celků. V praktické části práce bude pracováno s těmito územními celky – okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj a Česká republika. V teoretické části práce jsme se zaměřili na problematiku násilných trestných činů, zejména pak trestného činu loupeţe. Vysvětlili jsme si základní pojmy, je zde rozebrána právní úprava trestného činu loupeţe, a to jak podle současného stavu, tak podle stavu, který má vejít v účinnost dnem 1.1.2010. Teoretická část obsahuje vhled do vyšetřování trestného činu loupeţe, a to z pohledu práva a vyšetřování. Značná část byla věnována rozboru osobnosti pachatele a rozboru osobnosti oběti trestného činu.

3.2 Stanovené předpoklady Při stanovení předpokladů vycházíme z teoretické i praktické znalosti problematiky násilné trestné činnosti, a to z pohledu Policie ČR a pohledu trestně právního tak, jak bylo zpracováno v teoretické části práce. V praktické části práce máme nastoleny tyto předpoklady: 1. Za období let 2004 aţ 2008 mají násilné trestné činy stoupající tendenci a to na všech územních celcích. 2. V rámci České republiky a okresu Jablonec nad Nisou má za sledované období let 2004 – 2008, v rámci násilných trestných činů, největší zastoupení trestný čin loupeţe.

49

3. V rámci České republiky, Libereckého kraje a okresu Jablonec nad Nisou se za období let 2004 – 2008 zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými. Jako zdroje informací pro vypracování této části práce slouţily: 1. Statistické údaje Policie České republiky – Okresní ředitelství Jablonec nad Nisou 2. Statistické údaje Policie České republiky – Okresní ředitelství Liberec, Česká Lípa a Semily 3. Statistické údaje Policie České republiky – Policejní Prezídium Policie České republiky 4. Statistické údaje Českého Statistického úřadu

3.3 Použité metody Jako hlavní pouţitou metodu zkoumání autor práce uvedl porovnání statistických údajů. Provedeme porovnání statistických údajů vedených o násilných trestných činech a trestných činech vůbec. Výchozí budou statistiky Okresních ředitelství Policie České republiky, které budou nově zahrnuty v rámci restruktualizace Policie ČR do Libereckého kraje a statistiky Policejního Prezídia Policie ČR. Zde je třeba vysvětlit, ţe Policie ČR bude pravděpodobně aţ do konce roku 2009 rozdělena do krajů tak, jak byla rozdělena Česká republika do doby, neţ byly vytvořeny Vyšší územní samosprávné celky. V současné době tedy v rámci struktury Policie ČR neexistuje Liberecký kraj, ale pouze „starý“ kraj Severočeský se sídlem v Ústí nad Labem. Nově vznikající Liberecký kraj bude tvořen okresy Jablonec nad Nisou, Liberec, Česká Lípa a Semily. První tři okresy v současné době spadají pod Severočeský kraj. Okres Semily v současné době spadá pod kraj Východočeský, kde je centrem město Hradec Králové. Po restrukturalizaci připadne okres Semily pod nově vznikající Liberecký kraj se sídlem v Liberci. Liberecký kraj jako takový byl zřízen v rámci vládního návrhu z roku 1997 na vytvoření třinácti VÚSC v ČR. Ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, bylo zřízeno čtrnáct VÚSC. (Kolektiv autorů, 2008, s. 75)

50

Při vytváření statistických údajů za Liberecký kraj tedy autor práce musel vyčlenit údaje z kraje Severočeského za okresy Jablonec nad Nisou, Česká Lípa a Liberec a údaje z kraje Východočeského za okres Semily. Údaje za okresy pak musely být sečteny a jsou pouţity pro údaje za Liberecký kraj v rámci Policie ČR. Takto získané údaje však zůstávají zcela validní a reliabilní.

3.4 Charakteristika jednotlivých zkoumaných územních celků 3.4.1 Okres Jablonec nad Nisou Okres Jablonec nad Nisou je okresem příhraničním. Na severu hraničí s Polskou republikou, a to v délce 18,1 km, na západě s okresem Liberec a na jihu a východě sousedí s okresem Semily. Svou rozlohou 402 km2 patří mezi nejmenší okresy v republice, hustotou 220,9 obyvatel na km2 se však řadí mezi prvních deset v republice. V okrese Jablonec nad Nisou k 31.12.2006 ţilo 88 783 obyvatel (v současné době je to 89 450 obyvatel), z toho 54 030 obyvatel jsou ţeny. Podíl nezletilých osob, tedy osob 0 – 14 let je 14,5%. Osoby mezi 15 – 64 lety tvoří 71,8% podílu obyvatel a osoby starší 65 let tvoří 13,7% obyvatel Jablonce nad Nisou. Průměrný věk obyvatel v okrese je 40,1 let, přičemţ muţi se v průměru doţívají 38,6 let a ţeny v průměru 41,5 let. Na 1 000 obyvatel připadá 10,1 promile ţivě narozených, 9,9 promile zemřelých a přirozený přírůstek činí 0,2 promile. Reformou státní správy byla k 1. 1. 2000 Česká republika nově rozdělena na 14 krajů (NUTS3). Okres Jablonec nad Nisou se tak spolu s okresy Liberec, Česká Lípa a Semily stal součástí Libereckého kraje. K 1. 1. 2003 nabyla platnosti reforma státní správy, při které byly zrušeny okresní úřady a současně byly stanoveny územní obvody pověřených obcí II. stupně a správní obvody obcí s rozšířenou působností III. stupně. Touto reformou však nebyly zrušeny okresy jako územní jednotky. Správní obvody obcí s rozšířenou působností územně neodpovídají hranicím okresu. Na území okresu Jablonec nad Nisou leţí správní obvod obce s rozšířenou působností Jablonec nad Nisou, správní obvod Tanvald (částečně zasahuje do okresu Semily) a správní obvod Ţelezný Brod, které jsou zároveň územními obvody pověřených obecních úřadů. Obce Frýdštejn a Malá Skála spadají do správního obvodu Turnov.

51

V okrese se nachází 34 obcí, z toho 8 měst. Středisky osídlení jsou především město Jablonec nad Nisou (45 051 obyvatel), dále Tanvald (6 956 obyvatel) a Ţelezný Brod (6 482 obyvatel). Ve městech k uvedenému datu ţilo 81,1 % obyvatel okresu. Území okresu Jablonec nad Nisou se vyznačuje velkou členitostí terénu. Nejniţší nadmořská výška dosahuje 254 m n. m., nejvyšší 1 084 m n. m (Černá hora). Z celkové plochy okresu připadá 55,4 % na lesní půdu, 32,2 % zaujímá zemědělská půda. Celkem je v okrese Jablonec nad Nisou v Registru ekonomických subjektů zapsáno více neţ 23 tisíc subjektů, z toho 24 % z nich spadá do oblasti obchodu, oprav motorových vozidel a výrobků pro osobní potřebu a převáţně pro domácnost. Významným odvětvím v okrese je také zpracovatelský průmysl, především průmysl skla, keramiky, porcelánu a stavebních hmot. K největším firmám v okrese patří: PRECIOSA, a.s., JABLONEX GROUP a.s., Lucas Varity s.r.o., Seba T, akciová společnost, AKT plastikářská technologie Čechy, spol. s r.o., BTV plast, s.r.o. Dlouhodobým

pozitivním

rysem

okresu

je

nízká

míra

registrované

nezaměstnanosti, která zde dosahuje nejniţší hodnoty v rámci okresů Libereckého kraje a současně řadí okres na 29. pozici mezi 77 okresy celé České republiky. K 31. 12. 2007 činila úroveň této míry v okrese 5,31 %. Počet uchazečů o zaměstnání dosáhl počtu 2 710 osob, z toho 2 346 uchazečů (tj. 86,6 % z celkového počtu) splnilo podmínku dosaţitelnosti. Ke konci roku 2007 na 1 volné pracovní místo v okrese připadlo 4,73 uchazečů. K 1.3.2001 bylo v okrese Jablonec nad Nisou celkem 45 650 ekonomicky aktivních obyvatel, přičemţ 94,3% obyvatel bylo pracujících. Ekonomicky neaktivních bylo 41 399 obyvatel, z toho 36,3% byly ţáci, studenti a učni. Z celkového počtu 65 650 ekonomicky aktivních obyvatel pracovalo 1,3% v oblasti zemědělství, lesnictví a rybolovu, 42,9% v průmyslu, 7,5% ve stavebnictví, 9,8% v obchodu a opravě, 4% v pohostinství a ubytování, 4,5% v dopravě a telekomunikacích, 5% v oblasti veřejné správy a obraně, 8,4% v oblasti školství, zdravotnictví a soc. činnosti a 16,8% obyvatel pracovalo v ostatních odvětvích. (Český statistický úřad – Liberec. Charakteristika okresu Jablonec nad Nisou [online]. Červenec 2009. [cit. 25.11.2009]. Aktualizováno 31.7.2009. Dostupné z (na Internetu): http://www.czso.cz/xl/redakce.nsf/i/charakteristika_okresu_jn.)

52

3.4.2 Liberecký kraj Liberecký kraj je tvořen okresy Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, Liberec, Semily a od 1. 1. 2003 se na jeho území nachází 10 správních obvodů obcí s rozšířenou působností (obce III. stupně) a v rámci nich 21 územních obvodů pověřených obcí (obce II. stupně). Kraj se rozprostírá na severu České republiky. Území zahrnuje sever České kotliny, Jizerské hory, západní Krkonoše s Krkonošským podhůřím a východní část Luţických hor. Svým severním okrajem tvoří v délce 20 km státní hranici se Spolkovou republikou Německo, na kterou navazuje 130 km dlouhá hranice s Polskem. Východní část kraje sousedí s Královéhradeckým krajem, na jihu přiléhá ke Středočeskému kraji a na západě ke kraji Ústeckému. Liberecký kraj tvoří pouze 4,0 % území celé České republiky. S výjimkou hlavního města Prahy je kraj se svými 3 163 km2 nejmenším v republice. Zemědělská půda zaujímá 44,4 % rozlohy kraje, podíl orné půdy na celkové rozloze (21,4 %) je hluboko pod celostátním průměrem. Naopak výrazně vysoký podíl území kraje představuje lesní půda (44,3 %). Celý kraj je převáţně hornatý. Jeho výšková členitost odpovídá charakteristikám pahorkatiny. Nejvyšším bodem kraje je 1 435 m vysoký vrchol Kotel nedaleko Harrachova v okrese Semily, nejniţší bod 208 m n.m. leţí v okrese Liberec v místě, kde řeka Smědá opouští území České republiky. Nejznámějším vrcholem kraje je Ještěd, který je se svými 1 012 m nejvyšším vrcholem Ještědského hřebenu. Klima v severovýchodní části kraje (Jizerské hory, Krkonoše a podhůří) spadá do lehce chladné oblasti. Západní a jihozápadní část má podmínky mírně teplé oblasti. Vody jsou z území kraje odváděny do tří řek. Západ kraje tvoří povodí Ploučnice, východ kraje leţí v povodí horního Labe a sever se nachází v povodí Odry (Nisy). Zásoby podzemních vod se nacházejí převáţně při jiţní hranici kraje, na severovýchodě pak je chráněná oblast přirozené akumulace povrchových vod. V kraji jsou rovněţ prameny minerálních vod a léčivé rašeliny. Území Libereckého kraje náleţí z přírodovědeckého hlediska k vysoce významným regionům a vyznačuje se velkou pestrostí přírodních ekosystémů, vysokou koncentrací chráněných území a botanicky a zoologicky významných lokalit. V kraji se nalézá 5 chráněných krajinných oblastí (České středohoří, Jizerské hory, Luţické hory, Český ráj, Kokořínsko), rovněţ 7 národních přírodních rezervací, 8 národních přírodních památek, 36 přírodních rezervací, 60 přírodních památek.

53

V surovinové základně Libereckého kraje dominují kvalitní sklářské a slévárenské písky. Jiţ v minulosti byl kraj významný těţbou a zpracováním dekoračních a stavebních kamenů (např. liberecká ţula, ţeleznobrodské pokrývačské břidlice, kvalitní čediče a křemence aj.). V současné době je lomová činnost zaměřena na těţbu písků, štěrkopísků a drceného kameniva. Do okresu Semily zasahují zásoby černého uhlí z podkrkonošské pánve. Ke konci roku 2007 měl Liberecký kraj celkem 433 948 obyvatel (4,2 % z České republiky). K 31.12.2006 měl Liberecký kraj 430 774 obyvatel, přičemţ 220 595 obyvatel byly ţeny. Podle tohoto ukazatele je tak druhý nejmenší. Podíl nezletilých osob, tedy osob mladších 15- ti let byl 15%. Podíl osob mezi 15 – 64 lety je 71,7% a podíl osob starších 65 let je 13,3%. Průměrná hustota 137,2 obyvatel na km2 mírně převyšuje republikový průměr. Nejvyšší koncentrace obyvatel je v okresech Jablonec nad Nisou (222,5 obyvatel na km2) a Liberec (168,4 obyvatel na km2). K 31. 12. 2007 bylo na území kraje 215 obcí a průměrná rozloha obce činila 14,7 km2. Podíl městského obyvatelstva činil 78,6 %. Méně urbanizován je pouze okres Semily, kde bydlelo ve městech jen 59,1 % obyvatel. Hlavním centrem kraje je téměř stotisícový Liberec. Druhým největším městem je Jablonec nad Nisou, který počtem obyvatel nepatrně překročil 45 tisícovou hranici. Populační vývoj Libereckého kraje se výrazně neodchyluje od vývoje v ostatních krajích České republiky. Obyvatelstvo má proti republikovému průměru nepatrně mladší věkovou strukturu. Průměrný věk obyvatel kraje je 39,7 let, coţ je o 0,5 let méně neţ je republikový průměr. Muţi se v průměru doţívají 72,96 roků a ţeny v průměru 79,48 roků. Věková skladba obyvatel je v jednotlivých oblastech kraje značně rozdílná. Zatímco na Českolipsku patří populace k nejmladším v republice, naopak na Semilsku a Turnovsku je jednou z nejstarších. Na 1 000 obyvatel připadá 10,4 promile ţivě narozených, 9,6 promile zemřelých a celkový přírůstek je 4,1 promile. Liberecký kraj má převáţně průmyslový charakter. Rozvinut je zde průmysl skla a biţuterie, výroba a zpracování plastů, strojírenství a odvětví zpracovatelského průmyslu s úzkou vazbou na výrobu automobilů. Tradiční textilní průmysl ztratil v důsledku útlumu v posledních letech svoje dominantní postavení. V zemědělství, které je pouze doplňkovým odvětvím, jsou hlavními plodinami obiloviny a pícniny v návaznosti na chov skotu. Převáţně ve 2. polovině 90. let se projevil zřejmý příliv zahraničních firem, které staví na tradicích a kvalifikované pracovní síle kraje. V posledních letech výrazně posílila pozice odvětví obchodu a dopravy. Nezanedbatelnou součástí ekonomiky Libereckého kraje je cestovní ruch. K 1.3.2001 bylo v Libereckém kraji celkem 225 154 ekonomicky aktivních 54

obyvatel, přičemţ 93% byly pracující a 7% byli nezaměstnání. Ekonomicky neaktivních bylo k tomuto datu 198 387 obyvatel, z tohoto počtu 37,6% byly ţáci, studenti a učni. Z celkového počtu ekonomicky aktivních obyvatel pracovalo 2,8% obyvatel v zemědělství, lesnictví a rybolovu (v roce 2006 2,4%), 38,1% v průmyslu (v roce 2006 45,4%), 8,1% ve stavebnictví, 9,5% v oblasti obchodu a oprav, 3,9% v pohostinství a ubytování, 5,2% v dopravě a telekomunikaci, 5,3% ve veřejné správě a obraně, 9,7% ve školství, zdravotnictví a soc. činnostech a 17,5% obyvatel pracovalo v ostatních odvětvích. Hrubý domácí produkt na obyvatele v roce 2006 vykazoval 84,7 % průměrné úrovně hrubého domácího produktu na obyvatele České republiky a 67,1 % hrubého domácího produktu na obyvatele Evropské unie jako celku. Liberecký kraj se podílel 3,5 % na celkovém HDP České republiky. Míra registrované nezaměstnanosti vypočtená z podkladů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR k 31. 12. 2007 činila 6,05 % a byla tak o 0,07 procentního bodu vyšší neţ v úhrnu republiky. V pořadí krajů dle míry nezaměstnanosti se náš kraj zařadil na deváté místo. Na území Libereckého kraje zasahuje i Euroregion Neisse-Nisa-Nysa. Ten je euroregionem tří hraničních oblastí nacházejících se na území, kde se stýkají hranice České republiky, Spolkové republiky Německo a Polské republiky. Euroregion Neisse-Nisa-Nysa je prvním euroregionem vytvořeným na české hranici. Na české straně bylo k 31. 12. 2006 členem euroregionu 145 obcí. Celé území Euroregionu Neisse-Nisa-Nysa má rozlohu 12 805 km2, z toho česká část zaujímá 21,2 %, polská část 43,7 % a 35,1 % část německá. Ţije zde 1 660 821 obyvatel. Z toho podíl obyvatel ţijících na českém území činí 26,8 %, polském 35,2 % a na německém 38,0 %. (Český statistický úřad – Liberec. Charakteristika kraje [online]. Srpen 2009. [cit. 25.11.2009].

Aktualizováno

3.8.2009.

Dostupné

z

(na

Internetu):

http://www.czso.cz/xl/redakce.nsf/i/charakteristika_kraje) Liberecký kraj patří do úrovně NUTS 3. Jedná se společně s krajem Jihočeským, Královehradeckým, Pardubickým a Zlínským o kraj s nízkou dynamikou růstu. Tyto kraje na jedné straně vykazují velmi dobré výsledky určitých ukazatelů (hlavně aglomerace krajských měst), zároveň však v mnoha dalších ukazatelích nedosahují průměru ČR (mimo Prahu). Problémem Libereckého kraje je mimo jiné existence zaostávajících venkovských mikroregionů. (Kolektiv autorů, 2008, s. 84) Pro potřeby čerpání prostředků ze strukturálních fondů Evropské Unie a pro další účely byly zřízeny jednotky NUTS. Vzhledem k tomu, ţe úroveň NUTS 2 vyţaduje 55

800 000 aţ 3 miliony osob, bylo v ČR zřízeno celkem 8 nových územních jednotek, které jsou nazývány regiony soudrţnosti. Jedná se vlastně o sdruţené, nově vzniklé VÚSC. Liberecký kraj je sdruţen s krajem Pardubickým a Královehradeckým a společně tak tvoří region soudrţnosti Severovýchod. Region soudrţnosti Severovýchod patří mezi regiony s nízkou dynamikou růstu.

3.4.3 Česká republika Česká republika je vnitrozemským státem o rozloze 78 867 km2, leţícím uprostřed mírného pásu severní polokoule ve střední části Evropy. Státní hranice tvoří sousedství s Polskem v délce 761,8 km, Německem 810,3 km, Rakouskem 466,3 km a Slovenskem 251,8 km. Územím ČR prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leţí ČR na rozhraní dvou různých horských soustav. Západní a střední část ČR vyplňuje Česká vysočina, mající převáţně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Podnebí ČR se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými sráţkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí ČR má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leţí 52 817 km2 (66,97 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (31,98 %) ve výšce 500 aţ 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška České republiky je 430 m. Rovněţ flora a fauna vyskytující se na území ČR svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a ţivočišstvo. Lesy, převáţně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy ČR. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v ČR jsou hnědé půdy. Z celkové rozlohy České republiky zaujímá 53,9% zemědělská půda, přičemţ 71,4% z celkové plochy zemědělské půdy zaujímá orná půda. Nezemědělská půda zaujímá z celkové rozlohy ČR 46,1%. Lesní pozemky z tohoto podílu zaujímají 72,9%.

56

(Český statistický úřad. Základní údaje o České republice – zeměpis, podnebí a příroda [online]. Červenec 2007. [cit. 25.11.2009]. Aktualizováno 9.7.2007. Dostupné z (na Internetu): http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/tab_5_zemepis_podnebi_a_priroda) K 31.12.2006 měla Česká republika 10 287 189 obyvatel. Ţeny z tohoto počtu tvořily 51,1%, coţ je 5 261 005 obyvatel. Hustota obyvatelstva byla 130,4 osob/km2. Podíl nezletilých osob byl 14,4%. Podíl osob mezi 15 – 64 lety je 71,2% a podíl osob starších 65 let je 14.4%. Průměrný věk v České republice byl 40,2 roku. Muţi se v průměru doţívali 73,45 let a ţeny v průměru 79,67 roků. Na 1 000 obyvatel připadalo 10,3 promile ţivě narozených, 10,2 promile zemřelých a celkový přírůstek činil 3,5 promile. Přirozený přírůstek na 1 000 obyvatel činil – 0,6. Fertilita (úhrnná plodnost – počet ţivě narozených dětí připadajících na jednu ţnu ve věku 15-49 let) činila 1,282. K 31.12.2006 bylo zaměstnáno celkem 4 828 100 osob, kdy z tohoto počtu bylo 3,8% osob zaměstnáno v oblasti zemědělství, lesnictví a rybolovu, 30,9% v oblasti průmyslu a 9% v oblasti stavebnictví. Obecná míra nezaměstnanosti byla 7,1%. K uvedenému datu bylo 448 545 uchazečů o zaměstnání, z toho 238 713 ţen. V České republice je celkem 6 249 obcí, z toho je 559 obcí se statutem města. Podíl městského obyvatelstva je v ČR 70,3%. Česká republika má celkem 77 okresů. Je tvořena celkem 14 VÚSC a ty jsou rozděleny celkem do 8 regionů soudrţnosti. Nejvýznamnějším městem České republiky je metropole Praha. Dalšími významnými městy jsou Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc, Liberec, Pardubice, Hradec Králové, Ústí nad Labem, České Budějovice, Zlín a do určité míry Karlovy Vary. K výrazným rozvojovým mikroregionálním centrům patří Mladá Boleslav, Opava, Uherské Hradiště, Jihlava, Cheb, Jablonec nad Nisou, Tábor – Sezimovo Ústí a Kolín.

57

3.5 Ověřování předpokladů Ve výzkumné části práce provedeme analýzu statistických údajů k vyvrácení či potvrzení stanovených předpokladů. Výzkum jednotlivých předpokladů bude rozdělen do samostatných kapitol. Kaţdá kapitola pak bude obsahovat tabulky, kde budou veškeré zkoumané náleţitosti zavedeny a pro lepší názornost a srozumitelnost bude ke kaţdé tabulce vypracován graf. Tabulky se základními údaji, ze kterých budeme vycházet, budou uvedeny v přílohách na konci práce. Pro potřeby práce budeme pracovat se statistikou trestných činů, která bude rozdělena na jednotlivé druhy trestné činnosti. Trestné činy tedy budou rozděleny na: Násilnou trestnou činnost – trestné činy jako vraţda, ublíţení na zdraví, loupeţe, vydírání, rvačky, týrání svěřené osoby a další Mravnostní trestnou činnost – trestné činy jako znásilnění, pohlavní zneuţívání, kuplířství, souloţ mezi příbuznými a další Majetkové trestné činy – trestné činy jako krádeţ, krádeţ vloupáním, krádeţ kapesní, podvod, zpronevěra a další Ostatní kriminální činy – zde jsou uvedeny trestné činy jako výtrţnictví, sprejerství, šíření toxikománie, nedovolené ozbrojování, maření výkonu úředního rozhodnutí a další Zbývající kriminality – trestné činy nadrţování, nehody, týrání zvířat, podpora a propagace hnutí a další Hospodářské trestné činy – neoprávněné uţívání cizí věci, úplatkářství, poškozování cizí věci, podvod, zpronevěra a další Takto rozdělená trestná činnost je oficiálním dělením trestné činnosti pro potřeby statistik vedených Policií ČR. Při výzkumu předpokladu č. 1 budeme pracovat s celkovým počtem násilných trestných činů. Tyto celkové počty budeme hodnotit za všechny sledované územní celky, tedy za okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj a Česku republiku tak, abychom zjistili, zda mají násilné trestné činy na sledovaných územních celcích stoupající tendenci či nikoli.

58

Při výzkumu předpokladu č. 2 budeme pracovat pouze se statistikou týkající se násilných trestných činů, a to za územní celky okres Jablonec nad Nisou a Česká republika. Provedeme srovnání násilných trestných činů za sledované období a na zkoumaných územních celcích tak, abychom vyvrátili nebo potvrdili domněnku, ţe z násilných trestných činů převládá trestný čin loupeţe. Při výzkumu předpokladu č. 3 budeme pracovat se statistikami vedenými o počtech loupeţí, které byly spáchány nezletilými a mladistvými za sledované období na sledovaných územních celcích tak, abychom potvrdili či vyvrátili předpoklad, ţe v rámci České republiky, Libereckého kraje a okresu Jablonec nad Nisou se za období let 2004 – 2008 zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými.

3.5.1 Ověření předpokladu č. 1 Jako první pro výzkum jsme zvolili předpoklad, ţe za období let 2004 aţ 2008 mají násilné trestné činy stoupající tendenci a to na všech územních celcích. Pro práci s tímto předpokladem jsme pouţili celkové počty násilných trestných činů, a to dle statistik vedených za okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj a Českou republiku. Získané hodnoty jsou pak uvedeny v tabulce č. 1. V této tabulce jsou obsaţeny hodnoty za jednotlivé roky a zároveň i za jednotlivé, výše uvedené, územní celky. Tabulka č. 1 – celkové počty násilných trestných činů Roky

Územní celky Jablonec n/N

Rok 2004 Rok 2005 Rok 2006 Rok 2007 Rok 2008

Liberecký kraj

Česká republika

370

1500

23 579

336

1474

21 684

290

1271

19 171

284

1227

19 551

312

1154

17 875

Zdroj: Statistiky ESSK (Praha) Z hodnot tabulky č. 1, pro okres Jablonec nad Nisou je patrno, ţe nejvíce násilných trestných činů bylo spácháno v roce 2004, nejméně pak v roce 2007. Od roku 2004 do roku 2007 počet násilných trestných činů klesá, kdy ale mezi roky 2007 a 2008 dochází 59

k nárůstu, který se blíţí k hranici z roku 2005. Pro lepší názornost je k údajům za okres Jablonec nad Nisou vypracován graf č. 1. Z hodnot tabulky č. 1, pro Liberecký kraj je patrno, ţe stejně jako v okrese Jablonec nad Nisou, bylo nejvíce násilných trestných činů spácháno v roce 2004. V Libereckém kraji pak počet násilných trestných činů klesal, a to z počtu 1 500 v roce 2004 na počet 1 154 v roce 2008. Přestoţe jsou rozdíly v celkovém počtu násilných trestných činů v Libereckém kraji minimální, má celkový vývoj násilné trestné činnosti sniţující se tendenci. Pro lepší názornost je k danému tvrzení vypracována graf č. 2. Graf č. 1 – vývoj násilné trestné činnosti v okrese Jablonec nad Nisou

Zdroj: Vlastní konstrukce Graf č. 2 – vývoj násilné trestné činnosti v Libereckém kraji

Zdroj: Vlastní konstrukce

60

Z hodnot tabulky č. 1, pro Českou republiku, je patrno, ţe největší počet násilných trestných činů, celkem 23 579, bylo stejně jako na ostatních sledovaných územních celcích spácháno v roce 2004. Celkový vývoj násilné trestné činnosti je v České republice totoţný s vývojem v Libereckém kraji, protoţe stejně jako v Libereckém kraji i v České republice má násilná trestná činnost sniţující se tendenci, kdy nejniţších hodnot statistiky vykazují za rok 2008, a to celkem 17 875 případů. Pro hodnoty za Českou republiku je vypracován graf č. 3. Graf č. 3 – vývoj násilné trestné činnosti v České republice

Zdroj: Vlastní konstrukce Z výše uvedené tabulky a z uvedených grafů je zřejmý vývoj násilné trestné činnosti. Který z násilných trestných činů zaujímá na celkovém počtu nejvyšší podíl, je otázkou, kterou zodpovíme při ověřování předpokladu č. 2. Na tomto místě je třeba uvést, ţe celkové údaje, zvláště pak za okres Jablonec nad Nisou, jsou nízké. Vzhledem k cíli práce a ke smyslu ověřovaných předpokladů nám však zcela postačí, protoţe smyslem práce není hodnotit velikost údajů, ale to, který údaj převyšuje druhý, jak často a z jakých příčin k tomu dochází. Závěrem této části práce je nutno konstatovat, ţe provedeným ověřením jsme předpoklad č. 1, tedy ţe „za období let 2004 aţ 2008 mají násilné trestné činy stoupající tendenci a to na všech územních celcích“, jednoznačně vyvrátili. Toto tvrzení opíráme o údaje uvedené v tabulce č. 1 a znázorněné v grafu č. 1 aţ č. 3, ze kterých je patrná jednoznačně se sniţující tendence u násilných trestných činů, zejména pak v územních celcích Libereckého kraje a České republiky, kde je sniţující se tendence naprosto zřejmé. Jedinou výjimkou je okres Jablonec nad Nisou, kde ke sniţování násilných trestných činů 61

dochází aţ do roku 2007 a pak opět roste aţ na údaje z roku 2008. V současné době je však velice těţké tvrdit, zda se jedná o nový vývojový trend okresu Jablonec nad Nisou, nebo jen o meziroční výkyv. Otázkou je, co za tímto jevem stojí. Široká veřejnost se domnívá, ţe trestná činnost neustále narůstá. K domněnce o narůstajícím počtu násilných trestných činů jednoznačně přispívají všemoţná média, která nás kaţdý den „zahlcují“ informacemi o různém násilí. Televizní zpravodajství, převáţně pak v soukromoprávních televizích, se vysloveně na tyto zprávy specializují a večerní televizní zpravodajství připomíná spíše černou kroniku, neţ seriózní publicistiku. Bohuţel je ale pravdou, ţe takto zní veřejná zakázka. Pokud jde o pohled právní či policejní, je nutno uvést, ţe pro Českou republiku je přeci jen příznačnější majetková trestná činnost. I některé násilné trestné činy v podstatě sledují majetkový prospěch. Mezi tyto činy můţeme v prvé řadě zařadit loupeţe, vydírání, porušování domovní svobody a rovněţ tak i branní rukojmí. Násilné trestné činy jsou rovněţ pro pachatele náročnější na provedení, zejména pak ve smyslu moţnosti jeho odhalení. Pro příklad lze uvést, ţe v roce 2008 byla celková objasněnost násilných trestných činů 62,88 procent. Objasněnost u nejzávaţnějších trestných činů, tedy vraţd, byla v roce 2008 dokonce 86,14 procent. Naproti tomu objasněnost u majetkových trestných činů dosahovala v roce 2008 pouze 17,23 procent. Na počet násilné trestné činnosti má vliv i struktura obyvatelstva. Od roku 2004 je Česká republika členem Evropské unie, která má mimo jiné společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. V rámci Evropské unie je sice volný pohyb osob, ale pouze mezi členskými státy. V rámci tzv. Schengenského prostoru vystupují státy Evropské unie jednotně vůči státům, které členy Evropské unie nejsou. To znamená, ţe unie vytváří jednotný postup i vůči osobám nelegálně ţijícím na území EU. I z tohoto důvodu byla vůči Ukrajině zavedena vízová povinnost, přičemţ je notoricky známo, ţe značná část pachatelů násilných trestných činů pocházela z řad občanů tzv. ruskojazyčných států. Jedním z vlivů, která na trestnou činnost působí je i stav zaměstnanosti. Je obecně známo, ţe jak roste stav nezaměstnanosti, roste i trestná činnost. Proto se například okresy Ústeckého a Moravskoslezského kraje potýkají s vysokým počtem trestné činnosti. Míra nezaměstnanosti v Libereckém kraji byla k 31.12.2007 6,05 procent. Okres Česká Lípa se tradičně vyznačuje vysokou nezaměstnaností, která je k uvedenému datu 7,06 procent. Tomu odpovídá i skutečnost, ţe v rámci Libereckého kraje je Česká Lípa okresem s největším podílem násilné trestné činnosti nezletilých.

62

3.5.2 Ověření předpokladu č. 2 Druhým v pořadí jsme zvolili předpoklad, ţe v rámci České republiky a okresu Jablonec nad Nisou má za sledované období let 2004 – 2008, v rámci násilných trestných činů, největší zastoupení trestný čin loupeţe. Pro práci s tímto předpokladem budeme rovněţ jako v předchozím případě vyuţívat statistiky vedené Policií ČR, tentokrát však výhradně o násilných trestných činech. Jak jsme uvedli výše, (nejen) statisticky se pod násilné trestné činy zahrnují trestné činy jako vraţda, ublíţení na zdraví, loupeţe, vydírání, rvačky, týrání svěřené osoby, útok na veřejného činitele a další. V tomto ohledu jsou statistické údaje zpracovávané o násilných trestných činech velice přesné a detailní, coţ je v našem případě naprosto zbytečné. Trestný čin loupeţe se kupříkladu dělí na loupeţe tzv. klasické a loupeţe ve finančních institucích. Pro potřeby naší práce však oba údaje zahrneme pod jednotné označení loupeţe, protoţe skutkově se jedná o ten a týţ trestný čin. Stejně tak tomu je i v případě trestného činu útoku na veřejného činitele, kdy statisticky se rozlišuje, zda tento útok byl spáchán na příslušníkovi Policie ČR, na příslušníkovi Městské policie či na jiném objektu nesoucí výsadu veřejného činitele. Z výše uvedeného důvodu budou tyto údaje pro potřeby naší práce sečteny a označeny jako trestný čin útoku na veřejného činitele. Počty jednotlivých násilných trestných činů jsou za jednotlivé územní celky a za sledované období uvedeny do tabulek, které budou přiloţeny na konci práce jako příloha č. 1. Do této části práce budou vloţeny a následně popsány pouze grafy, které pro přehlednost naprosto postačí. Pokud v rámci nějakého roku nebo v rámci nějakého územního celku nebude některý z násilných trestných činů zastoupen, nebude taktéţ uveden ani v tabulce a nebude obsaţen ani v grafu, protoţe smyslem této práce je zjistit, který z násilných trestných činů má největší zastoupení. Níţe budou popsány grafy o podílu jednotlivých násilných trestných činů na celkovém počtu, kdy tyto grafy budou chronologicky seřazeny vzestupně podle ověřovaného roku. Na prvním místě za kaţdý ověřovaný rok budou údaje za okres Jablonec nad Nisou a poté údaje za Českou republiku.

63

Graf č. 4 – podíl násilných trestných činů v okrese Jablonec n/N za rok 2004

Zdroj: Vlastní konstrukce Z grafu č. 4, který znázorňuje údaje o podílu jednotlivých násilných trestných činů v okrese Jablonec nad Nisou za rok 2004 je patrné, ţe v tomto roce bylo na území okresu Jablonec nad Nisou spácháno nejvíce trestných činů označovaných jako trestný čin ublíţení na zdraví, kterých bylo celkem 131. Druhé místo v podílu na násilných trestných činech zaujímá trestný čin porušování domovní svobody, který byl v roce 2004 spáchán v celkem 56 případech. Trestný čin loupeţe v jeho různých modus operandi zaujímá s počtem 52 případů třetí místo. Nejméně pak bylo v okrese Jablonec nad Nisou spácháno trestných činů vraţdy a týrání osoby ţijící ve společně obývaném domě nebo bytě (domácí násilí), kdy se jednalo po jednom případě. Zde se samozřejmě nabízí otázka, jak lze co do závaţnosti a následků porovnávat trestný čin porušování domovní svobody, kde je chráněným zájmem domovní svoboda s trestným činem vraţdy, kde je chráněným zájmem lidský ţivot. Autor práce si je naprosto vědom závaţnosti a neporovnatelnosti těchto trestných činů z hlediska právního i z hlediska jejich důsledku. Jak je ale výše uvedeno, v této části práci jde o zjištění podílu jednotlivých násilných trestných činů na celkovém počtu a z tohoto důvodu od těchto aspektů odhlédneme.

64

Graf č. 5 – podíl násilných trestných činů v České republice za rok 2004

Zdroj: Vlastní konstrukce Z grafu č. 5, znázorňujícího podíl jednotlivých násilných trestných činů na celkovém počtu v České republice za rok 2005 je zřejmé, ţe stejně jako v okrese Jablonec nad Nisou bylo v České republice spácháno nejvíce trestných činů ublíţení na zdraví, a to v počtu 7 180 případů. Na druhém místě je pak oproti okresu Jablonec nad Nisou trestný čin loupeţe s počtem 6 107 případů a na třetím místě s velkým odstupem trestný čin porušování domovní svobody s počtem 2 540 případů. Nejméně krát byl pak spáchán trestný čin braní rukojmí, který je zastoupen ve dvou případech. V roce 2004 tedy ani na jednom ze sledovaných územních celků neměl největší podíl na celkovém počtu násilných trestných činů trestný čin loupeţe, ale trestný čin ublíţení na zdraví. Pro rok 2004 jsme ověřením předpoklad č. 2 jednoznačně vyvrátili. V roce 2005 byla v okrese Jablonec nad Nisou situace obdobná jako v předchozím roce. Největší podíl na násilných trestných činech má z jednotlivých trestných činů trestný čin ublíţení na zdraví, který byl v tomto roce evidován v celkem 107 případech. Na druhém místě je pak s počtem 68 případů porušování domovní svobody a na třetím místě je s počtem 63 případů trestný čin nebezpečné vyhroţování. Označení nebezpečné vyhroţování ve skutečnosti není název trestného činu, nýbrţ souhrnné označení pro trestný 65

čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 a § 197a tr. zákona. Nejméně bylo v okrese Jablonec nad Nisou spácháno trestných činů vraţdy a týrání svěřené osoby. Uvedené tvrzení je graficky znázorněno v grafu č. 6. Graf č. 6 – podíl násilných trestných činů v okrese Jablonec n/N za rok 2005

Zdroj: Vlastní konstrukce V grafu č. 7 jsou znázorněny údaje za rok 2005 pro Českou republiku. Opět se opakuje situace z předchozího roku, kdy na prvním místě s podílem na celkové násilné trestné činnosti jsou trestné činy ublíţení na zdraví s počtem 6 439 případů. Na druhém místě jsou loupeţe, s počtem 5 550 případů a na třetím místě jsou trestné činy označované jako nebezpečné vyhroţování, kterých je celkem 2 493. V roce 2005 byl zaznamenán pouze jeden případ usmrcení lidského plodu.

66

Graf č. 7 – podíl násilných trestných činů v České republice za rok 2005

Zdroj: Vlastní konstrukce

V roce 2005 se na obou územních celcích opakuje situace z roku 2004, tedy ţe ani na jednom ze zkoumaných územních celků nepřevládá trestný čin loupeţe, nýbrţ trestné činy ublíţení na zdraví. Pro rok 2005 jsme stanovený předpoklad rovněž vyvrátili. I v roce 2006 pokračuje na území okresu Jablonec nad Nisou stejný trend jako v předchozích letech. Největší zastoupení mezi násilnými trestnými činy mají opět trestné činy ublíţení na zdraví, s počtem 90 případů. Druhý největší podíl pak opět trestný čin porušování domovní svobody s počtem 57 případů a třetí místo zaujímají trestné činy označované jako nebezpečné vyhroţování s počtem 37 případů. Čtvrtý největší podíl pak mají společný s počtem 25 případů trestné činy loupeţí a vydírání. Výše uvedené údaje jsou graficky znázorněny v grafu č. 8.

67

Graf č. 8 – podíl násilných trestných činů v okrese Jablonec n/N za rok 2006

Zdroj: Vlastní konstrukce

Stejně tak jako se opakuje situace v okrese Jablonec nad Nisou, opakuje se i situace ve vývoji násilné trestné činnosti na území celé České republiky. Jak vyplývá z níţe uvedeného grafu č. 9, opět má největší podíl na celkové násilné trestné činnosti trestný čin ublíţení na zdraví, s počtem 5 765 případů. I druhý největší podíl je stejný jako v předchozích letech a zaujímají ho s počtem 4 783 případů loupeţe. Třetí největší podíl má pak trestný čin porušování domovní svobody s počtem 2 203 případů a hned za ním jsou trestné činy označované jako nebezpečné vyhroţování, který je celkem 2 049.

68

Graf č. 9 – podíl násilných trestných činů v České republice za rok 2006

Zdroj: Vlastní konstrukce I za rok 2006 můţeme tedy opět konstatovat, ţe předpoklad o převládajícím podílu trestných činů loupeže, jsme pro tento rok jednoznačně vyvrátili. V roce 2007 je situace v okrese Jablonec nad Nisou v zastoupení jednotlivých násilných trestných činů trochu odlišná, a to v tom smyslu, ţe sice největší podíl má opět s počtem 76 případů trestný čin ublíţení na zdraví, ale poprvé za zkoumané období zaujímají druhé místo loupeţe, a to celkem v 53 případech. Třetí místo pak zaujímá s počtem 43 případů trestný čin porušování domovní svobody. Opět velký podíl zaujímá trestný čin vydírání. Tento fakt je zmiňován proto, protoţe dle autora práce se trestný čin vydírání vyznačuje větší intenzitou působení násilí, či pohrůţkou násilí, neţ u trestného činu porušování domovní svobody. Jak jsme jiţ uvedli výše, při porovnání tohoto trestného činu s trestným činem vraţdy, u trestného činu porušování domovní svobody je chráněným zájmem nedotknutelnost obydlí, kdy tento zájem právě ustanovení trestného činu porušování domovní svobody chrání. U trestného činu vydírání však násilí směřuje nikoli proti nehmotné věci, ale vůči konkrétní osobě, tedy člověku. Z tohoto důvodu autor práce chápe trestný čin vydírání jako závaţnější oproti trestnému činu porušování domovní svobody a proto je i „alarmující“ jeho vzestup. Na tomto místě je však opět potřeba

69

podotknout, ţe musíme odlišovat, zda se jedná o nový vývojový trend nebo pouze o meziroční výkyv. Co do závaţnosti autor práce povaţuje za závaţnější právě vývojový trend, nikoli celé číslo. Výše rozebrané údaje jsou znázorněny v grafu č. 10. Graf č. 10 – podíl násilných trestných činů v okrese Jablonec n/N za rok 2007

Zdroj: Vlastní konstrukce V České republice zůstává vývojový trend násilné trestné činnosti stejný. Opět zaujímají největší podíl trestné činy ublíţení na zdraví, který bylo v roce 2007 celkem 6 175. Na druhém místě jsou stejně jako v předchozích letech loupeţe, kterých bylo 4 856. Na třetím místě je pak trestný čin porušování domovní svobody s počtem 2 273 případů. Údaje jsou graficky znázorněny v grafu č. 11.

70

Graf č. 11 – podíl násilných trestných činů v České republice za rok 2007

Zdroj: Vlastní konstrukce Pro rok 2007 jsme stanovený předpoklad o převládajícím podílu loupeží na celkovém počtu násilných trestných činů opt vyvrátili. V posledním ověřovaném roce je situace v okrese Jablonec nad Nisou obdobná s ostatními zkoumanými roky. Na prvním místě v podílu na násilných trestných činem je opět ublíţení na zdraví, s počtem 87 případů. Druhé místo zaujímají s počtem 50 případů trestné činy označované jako nebezpečné vyhroţování. Třetí místo patří opětovně trestnému činu porušování domovní svobody s počtem 48 případů. Námi sledovaný trestný čin loupeţe je aţ na pátém místě, s počtem 35 případů. Popisované údaje jsou znázorněny v grafu č. 12.

71

Graf č. 12 – podíl násilných trestných činů v okrese Jablonec n/N za rok 2008

Zdroj: Vlastní konstrukce Jak vyplývá z níţe uvedeného grafu č. 13, v České republice pokračoval stejný trend jako v předchozích letech. První místo na celkovém podílu násilných trestných činů zaujímá opět jako v předchozích letech ublíţení na zdraví, a to s počtem 5 387 případů. Na druhém místě jsou pak znovu loupeţe, s počtem 4 641 a na třetím místě je porušování domovní svobody, s počtem 2 118 případů. Graf č. 13 – podíl násilných trestných činů v České republice za rok 2008

Zdroj: Vlastní konstrukce 72

Závěrem této části práce je nutno konstatovat, ţe provedeným ověřením jsme předpoklad č. 2, tedy ţe „v rámci České republiky a okresu Jablonec nad Nisou má za sledované období let 2004 – 2008, v rámci násilných trestných činů, největší zastoupení trestný čin loupeţe“, jednoznačně vyvrátili. Toto tvrzení opíráme o údaje uvedené v tabulkách, které jsou přiloţeny v příloze č. 1 a dále o údaje znázorněné v grafech č. 4 aţ č. 13. Ani v jednom ze zkoumaných územních celků nepřevládaly trestné činy loupeţí, které byly v případě územního celku okresu Jablonec nad Nisou v mnoha případech aţ na čtvrtém či pátém místě v celkovém podílu na násilných trestných činech. Nicméně na zkoumaném územním celku České republiky byly trestné činy loupeţí na druhém místě. Ve vztahu ke stanovenému předpokladu však na obou územních celcích, za všechna sledovaná období převládala trestná činnost, která je ve statistikách souhrnně označována jako ublíţení na zdraví. Z jakých důvodu a příčin tomu tak je, se pokusíme vysvětlit v níţe uvedeném komentáři. Trestný čin loupeţe je upraven v § 234 trestního zákona. Pro policejní statistiky jsou pak rozlišovány tzv. klasické loupeţe a loupeţe ve finančních institucích. Provedení loupeţe je náročné na přípravu, zejména jedná li se o loupeţ ve zmiňované finanční instituci. Tím máme na mysli banky, pošty a různé pobočky těchto institucí. Pachatel tohoto „druhu“ loupeţe si takový čin musí připravit, coţ obnáší obhlídku místa činu, zjištění reţimu na místě činu, příprava zbraně, vypracování určitého scénáře atd. To vše jsou úkony, během kterých můţe být pachatel odhalen, a to ještě před samotným dokonáním činu, protoţe trestný čin loupeţe je trestný uţ v jeho přípravě. Je tomu proto, ţe se jedná o zvlášť závaţný trestný čin. Je samozřejmostí, ţe tak, jak je náročná příprava, je náročné i provedení loupeţe. Drtivá většina všech bankovních institucí je vybavena kvalitním kamerovým systémem se záznamovým zařízením, zabezpečovacím systémem a v neposlední řadě i vlastní bezpečnostní agenturou. Mimo to je díky operativním prostředkům a různým vědeckým poznatkům Policie ČR při odhalování těchto trestných činů velice úspěšná. Tak zvané klasické loupeţe spočívají v tom, ţe se pachatel chce zmocnit cizí věci a pouţívá k tomu různé formy násilí. Tím se loupeţe odlišuje od krádeţí. Problém v tomto ohledu spočívá v tom, ţe si pachatel musí natipovat vhodnou oběť, která je podle přesvědčení pachatele z nějakého důvodu zranitelná. Z pohledu pachatele je vykonání loupeţe náročné a i z pohledu trestního práva musí být splněna konkrétní skutková kritéria. 73

Naproti tomu naplnění skutkové podstaty ublíţení na zdraví vyţaduje v podstatě „jen“ újmu na zdraví v takovém rozsahu, který si vyţádá dobu léčení delší neţ sedm dnů. Oproti loupeţi v sobě označení ublíţení na zdraví zahrnuje v podstatě čtyři skutkové podstaty trestného činu. Jedná se o ublíţení na zdraví podle § 221 tr. zákona, ublíţení na zdraví podle § 222, kdy se pachatel dopouští těţké újmy, ublíţení na zdraví podle § 223 spočívající v ublíţení na zdraví z nedbalostí porušením důleţité povinnosti a ublíţení na zdraví podle § 224 spočívající ve způsobení těţké újmy nebo smrti. Pro pachatele je tedy spáchání tohoto trestného činu jednodušší, nevyţaduje ţádnou přípravu a je moţné se ho dopustit i jednám z nedbalosti, coţ v případě loupeţe není moţné.

3.5.3 Ověření předpokladu č. 3 Posledním předpokladem k ověření je předpoklad č. 3. V rámci tohoto předpokladu je cílem práce ověřit, zda se v rámci České republiky, Libereckého kraje a okresu Jablonec nad Nisou za období let 2004 – 2008 zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými. Pro ověření této hypotézy budeme stejně jako v předchozích případech pracovat se statistikami Policie ČR, které obsahují informace o počtu spáchaných skutků, kdy jako pachatelé jsou vedení osoby mladistvé a osoby nezletilé. Přestoţe jsou tyto pojmy vysvětleny uţ v úvodu teoretické části práce, povaţujeme za nutné si je na tomto místě znovu připomenout. Za nezletilou osobu povaţujeme takovou osobu, která v době spáchání trestného činu (v právní terminologii činu jinak trestného) nedovršila věkové hranice 15 ti let. Za mladistvou osobu pak povaţujeme takovou osobu, která v době spáchání trestného činu (v právní terminologii provinění) dovršila věku 15 ti let, ale nedovršila věku 18 ti let. Jen pro zajímavost uvádíme, ţe tato věková hranice trestní odpovědnosti je upravena v zákoně o soudnictví ve věcech mládeţe č. 218/2003 Sb., který vešel v účinnost dnem 1.1.2004. Tento zákon je pak speciálním zákonem vůči trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb. Údaje získané ze statistiky pak budou převedeny do tabulek, které budou rozděleny vţdy po jednotlivých územních celcích. To znamená, ţe kaţdý územní celek bude zahrnut do jedné tabulky, ve které budou údaje za sledované období, a to jak pro osoby nezletilé, tak pro osoby mladistvé. Pro lepší názornost pak budou tyto údaje převedeny do grafů. Při ověřování nastolené hypotézy budeme postupovat vzestupně, tedy od nejmenšího

74

územního celku po největší. Prvně se tedy zaměříme na loupeţe spáchané nezletilými a mladistvými v okrese Jablonec nad Nisou. Tabulka č. 2 – počty loupeţí v okrese Jablonec n/N Roky

Nezletilí

Mladiství

Jablonec n/N

Jablonec n/N

Rok 2004

4

3

Rok 2005

4

4

Rok 2006

3

2

Rok 2007

10

5

Rok 2008

2

4

Zdroj: Statistiky ESSK (Praha) Z hodnot uvedených v tabulce č. 2 o počtu loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými v okrese Jablonec nad Nisou vyplývá, ţe mimo rok 2007 je vývojová tendence u počtu loupeţí spáchaných nezletilými stagnující. Přesto ţe byl v roce 2007 nárůst loupeţí spáchaným nezletilými více jak 100%, je velice těţké při tomto malém čísle uvaţovat o příčinách. Jak jsme jiţ dvakrát zmínili, je moţné, ţe se jedná jen o meziroční výkyv bez jakéhokoli zásadnějšího důvodu. K tomuto názoru se autor práce přiklání ze dvou důvodů. Za prvé je to ten, ţe v roce 2008 uţ byl počet loupeţí spáchaných nezletilými totoţný s vývojem v předchozích letech 2004 aţ 2006. Za druhé je to proto, ţe autor práce zná situaci násilných trestných činů v okrese Jablonec, protoţe se na jejich vyšetřování podílí, a v současné době (Listopad 2009) jsou v okrese Jablonec nad Nisou za rok 2009 evidovány 3 případy loupeţí spáchaných osobou mladší 15 ti let. V podstatě stejný vývojový trend panuje i v počtu loupeţí spáchaných osobami mladistvými, jejichţ vývojový trend je rovněţ stagnující a pohybující se v rozmezí 3 aţ 5 případů za rok. Autor práce zde znovu zmiňuje fakt, ţe si je vědom nízkých údajů o zkoumané problematice. V tomto ohledu ale pracuje s fakty a smyslem práce je vyhodnotit pouze vývojový trend. Jak je jiţ výše uvedeno, celá čísla autor práce nepovaţuje za tolik důleţitá. Je třeba si rovněţ uvědomit, ţe okres Jablonec nad Nisou měl v roce 2008 zhruba 89 450 obyvatel a podíl nezletilých na tomto čísle je 14,5 procenta. Pro lepší názornost je k tabulce č. 2 vypracován graf č. 14.

75

Graf č. 14 – vývoj loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými v okrese Jablonec n/N

Zdroj: Vlastní konstrukce Pokud jsme tedy měli nastolen předpoklad, ţe v rámci okresu Jablonec nad Nisou se zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými, musíme konstatovat, ţe provedeným ověřením jsme pro okres Jablonec nad Nisou tento předpoklad jednoznačně vyvrátili. Dalším zkoumaným územním celkem je Liberecký kraj, který se skládá ze čtyř okresních měst, a to okresu Jablonec nad Nisou, okresu Liberec, okresu Česká Lípa a okresu Semily. Hodnoty za Liberecký kraj jsou uvedeny v tabulce č. 3. Tabulka č. 3 – počty loupeţí v Libereckém kraji Nezletilí Mladiství Roky Liberecký Kraj

Liberecký kraj

Rok 2004 Rok 2005 Rok 2006 Rok 2007

9 12 19 31

34 31 19 14

Rok 2008

9

31

Zdroj: Statistiky ESSK (Praha) Jiţ z tabulky č. 3 je patrné, ţe situace v Libereckém kraji je zcela odlišná od situace v okrese Jablonec nad Nisou, zvláště pak u osob nezletilých. V Libereckém kraji docházelo o roku 2004 do roku 2007 k nárůstu počtu loupeţí spáchaných nezletilými, kdy v roce 76

2004 bylo evidováno 9 případů a v roce 2007 uţ 31 případů loupeţí. Přesto ţe v roce 2008 tento počet opět klesnul na číslo 9, je třeba říci, ţe mezi lety 2004 a 2007 došlo k téměř 250% nárůstu loupeţí spáchaných osobami mladšími 15 ti let. Zde autor práce opět vychází z vlastní zkušenosti a ze znalosti prostředí, kdy od svých kolegů z ostatních okresů je mu známo, ţe problematiky počtu loupeţí spáchaných osobami nezletilými je chápána jako velice závaţná. Tento problém se tolik netýká okresu Jablonec nad Nisou a ještě méně okresu Semily, který je ze všech čtyř okresů okresem s nejmenším počtem trestné činnosti, ovšem pro okres Liberec a Česká Lípa je tento problém skutečně závaţný. Pokud bychom chtěli toto tvrzení nějakým způsobem ověřit, museli bychom graficky znázornit počty násilných trestných činů nezletilců v jednotlivých okresech Libereckého kraje. Toto znázornění bude uvedeno v tabulce č. 4 a graficky znázorněno v grafu č. 15. Tabulka č. 4 – počet násilných trestných činů v okresech spáchaných osobami nezletilými Násilné činy Okres Jablonec n/N

Okres Liberec

Okres Česká Lípa

Okres Semily

Rok 2004

14

18

17

8

Rok 2005

10

10

15

4

Rok 2006

6

7

27

3

Rok 2007

10

20

22

1

Rok 2008

2

10

11

3

Zdroj: Statistiky ESSK (Praha) Z tabulky č. 4 je zcela zřejmé, ţe nejvíce loupeţí spáchaných osobami nezletilými je spácháno v okrese Česká Lípa a v okrese Liberec. Okres Jablonec nad Nisou vykazuje v letech 2005 a 2006 obdobné hodnoty jako okres Liberec, nicméně v celkovém počtu je loupeţí nezletilých daleko méně. Za sledované období bylo v okrese Jablonec nad Nisou spácháno nezletilými celkem 42 loupeţí, v okrese Liberec to bylo za stejné období 65 případů. Z tabulky č. 4 je rovněţ patrné, ţe daleko nejméně loupeţí bylo nezletilými spácháno v okrese Semily, kdy za sledované období to bylo celkem 19 případů, tedy stejný počet, jako je v okrese Liberec a Česká Lípa spácháno za jediný rok.

77

Graf č. 15 - vývoj násilných trestných činů v okresech spáchaných osobami nezletilými

Zdroj: Vlastní konstrukce Pro upřesnění ještě uvedeme, ţe okres Liberec má 166 547 obyvatel a osoby nezletilé z tohoto počtu zaujímají 14,8 procent. Okres Česká Lípa má 103 254 obyvatel a osoby nezletilé z tohoto počtu zaujímají 15,9 procent. Okres Jablonec nad Nisou má 89 450 obyvatel a osoby nezletilé z tohoto počtu zaujímají 14,5 procet. Poslední z okresů, okres Semily má 74 967 obyvatel a osoby nezletilé z tohoto počtu zaujímají 14,7 procent. Vývoj loupeţí spáchaných v Libereckém kraji osobami mladistvými je pak více méně stagnující. Je pravdou, ţe v letech 2006 a 2007 počet loupeţí spáchaných mladistvými klesal, nicméně za ostatní sledované roky byla hodnota mezi 31 aţ 34 případů. Přesto, ţe počet případů kles mezi roky 2005 a 2006 z 31 případů na 19 a v roce 2007 dokonce na 14, v roce 2008 tento počet opět narost o více jak 50% na číslo 31. Těţko lze tedy uvaţovat o zvyšování či naopak sniţování počtu loupeţí spáchaných osobami mladistvými. Údaje uvedené v tabulce č. 3 budou pro lepší názornost převedeny do grafu č. 15.

78

Graf č. 16 – vývoj loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými v Libereckém kraji

Zdroj: Vlastní konstrukce Pokud jde tedy o ověření nastoleného předpokladu pro Liberecký kraj, pak se autor práce domnívá, ţe provedeným ověřením jsme předpoklad zvyšujícího se počtu loupeží spáchaných osobami nezletilými potvrdili. Předpoklad o zvyšujícím se počtu loupeží spáchaných v Libereckém kraji osobami mladistvými, jsme provedeným ověřením jednoznačně vyvrátili. Posledním zkoumaným územním celkem je Česká republika. Z tabulky č. 5 je patrné, ţe nejvíce loupeţí bylo osobami nezletilými spácháno v roce 2004 a poté aţ v roce 2008. Vývojová tendence připomíná sinusoidu, kdy mezi roky 2004 a 2005 dochází k poklesu loupeţí spáchaných nezletilými, a to z počtu 287 případů na 215. Následně dochází k růstu případů a to z čísla 215 na číslo 239 v roce 2006. Mezi roky 2006 a 2007 dochází poklesu a to z počtu 239 na číslo 190. Mezi lety 2007 a 2008 pak opět dochází k růstu a to z čísla 190 na číslo 260. Tabulka č. 5 – počty loupeţí v České republice Roky

Nezletilí

Mladiství

Česká republika

Česká republika

Rok 2004

287

611

Rok 2005

215

544

Rok 2006

239

450

Rok 2007

190

461

Rok 2008

260

455

Zdroj: Statistiky ESSK (Praha) 79

U osob mladistvých je tendence odlišná, protoţe mezi lety 2004 a 2006 dochází ke značnému poklesu, a to z počtu 611 loupeţí v roce 2004 na 450 loupeţí v roce 2006. Od roku 2006 do roku 2008 je pak vývoj stagnující, pohybující se kolem 455 loupeţí ročně. Pro lepší názornost je k tabulce č. 5 vypracován graf č. 16. Graf č. 17 - vývoj loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými v České republice

Zdroj: Vlastní konstrukce Závěrem této části práce můţeme konstatovat, ţe provedeným ověřením jsme předpoklad, ţe „v rámci České republiky, Libereckého kraje a okresu Jablonec nad Nisou se za období let 2004 – 2008 zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými“, vyvrátili, a to zcela za územní celek okresu Jablonec nad Nisou a Česká republika. V případě Libereckého kraje byl stanovený předpoklad vyvrácen v rámci loupeží mladistvých, ale v případě ověřování loupeží nezletilých jsme stanovený předpoklad potvrdili. Při ověřování předpokladů jsme vycházeli ze statistik Policie ČR. Údaje z těchto statistik byly zpracovány do tabulek č. 2 aţ č. 5 a následně převedeny pro lepší názornost do grafů č. 14 aţ č. 17. Při ověřování předpokladu v rámci nezletilých pachatelů loupeţí v Libereckém kraji jsme svoje tvrzení opřeli o celkové počty násilných činů nezletilých v jednotlivých okresech Libereckého kraje. Tyto údaje byly znázorněny v grafu č. 15. V tomto ohledu však nebylo smyslem zjištění, jaká je v těchto okresech vývojová tendence trestných činů nezletilých, ale to, ve kterých okresech představuje násilná trestná činnost nezletilců největší problém a který z okresů se tak na celkovém počtu násilných trestných činů nezletilců v Libereckém kraji podílí nejvíce. 80

Výše byl zmíněn fakt, ţe problematika trestné činnosti nezletilců představuje značný problém. To lze vysvětlit několika způsoby. V kaţdém případě je problematice trestné činnosti nezletilců věnována značná pozornost, a to nejen v České republice. Problematickým je fakt, ţe jiţ osoby takto nízkého věku se svým jednáním dopouštějí zvlášť závaţného trestného činu a startuje se tak jejich kriminální kariéra. Celá záleţitost je o to závaţnější, ţe věk do 15 ti let je označován za nejchoulostivější období ve vývoji člověka, kdy se člověk učí sociální interakci, navazuje styky se svými vrstevníky a připravuje se na budoucí ţivot. Nebezpečná je práv kombinace nízkého věku a závaţnosti trestného činu. Takto mladý člověk si zcela neuvědomuje závaţnost svého jednání a pro případ uskutečnění takového trestného činu, nemá „natrénované“ postupy. To se vyznačuje například extrémní brutalitou při překonání překáţky, tedy případného odporu pachatele, pouţitím neadekvátních předmětů či páchání trestného činu ve skupině. Mimo to si je ale takto mladý člověk vědom určité své nepostiţitelnosti a při páchání činu nebo při jeho přípravě s tím kalkuluje. Uvaţovat o opaku autor práce povaţuje za velmi nebezpečné, přestoţe si to široká veřejnost často myslí. Autor práce sám, z vlastní zkušenosti pamatuje na případy, kdy při provádění šetření nezletilé osoby se svojí „nepostiţitelností“ naprosto otevřeně kalkulovali. O skutečnosti, ţe se problematika loupeţí nezletilců netýká jen České republiky svědčí i projekt, který byl realizován ve Spolkové republice Německo v 90. Letech. Tento projekt byl označen jako „Raub-Projekt“, tedy projekt loupeţe a byl realizován v okrese Pinneberg. Tento projekt se zabýval počtem nezjištěných (statisticky nevykázaných) případů loupeţných přepadení v okrese Pinneberg. Realizační skupina se skládala z pracovníků policejní inspekce Pinneberg, Státního zastupitelství, Úřadu pro mládeţ a různých dalších institucí. V rámci tohoto projektu byli pachatelé rozděleni do několika věkových skupin, a to na skupinu 0 – 14 let, na skupinu 14 – 18 let, na skupinu 18-21 let a na skupinu 21-25 let. Během výzkumu bylo zjištěno, ţe zdaleka největší nárůst pachatelů trestného činu loupeţe byl ve věkové skupině do 14 let a dále pak ve věkové skupině 14 – 18 let. V obou těchto věkových skupinách byl navíc vývojový trend stále vzestupný. Naopak u věkové skupiny 18-21 let nebyl nárůst tak vysoký a postupně spíše stagnoval. U nejvyšší věkové hranice 21-25 let byl po mírném vzestupu trend dokonce sestupný. Podle Německých policejních statistik celková kriminalita od 14 let velmi silně přibývá. V časném věku dospělosti však zase rychle klesá a po 35 roku ţivota tento pokles dále pokračuje. V Německu jsou právě mladiství nejsilnější kriminální skupinou ve společnosti. 81

(Alexandr Haupt und Basilius Köhler. Die Jugendkriminalität in Deutschalnd – Ein Bericht

-

[online].

1998.

[cit.

24.2.2009].

Dostupné

z

(na

Internetu):

http://134.100.205.111/~ah/hp/projects/djgkrm.htm#Einleitung) Toto zjištění více méně koresponduje i se situací v České republice, kde pachateli loupeţí jsou mladší muţi ve věku do 35 let. Jedním z vysvětlení, proč počet loupeţí spáchaných nezletilci a mladistvými, pokud přímo neklesá, tak minimálně stagnuje, je skutečnost, ţe od roku 2003 v České republice strmě klesá podíl nezletilých osob na celkovém počtu obyvatel. Tato skutečnost je znázorněna v grafu č. 18. Graf č. 18 – vývoj nezletilých osob v České republice

Zdroj: Vlastní konstrukce Jak z grafu č. 18 vyplývá, v roce 2003 ţilo v České republice 1 571 000 obyvatel, kteří byli mladší 15 ti let. V roce 2007 to bylo pouze 1 476 923 obyvatel. Přitom vývoj počtu obyvatel České republiky je zcela opačny. V roce 2003 měla Česká republika 10 203 269 obyvatel a v roce 2007 to bylo 10 322 689 obyvatel. Je tedy prvděpodobné, ţe tím, jak klesá počet nezletilých osob, klesá i počet jimi spáchaných trestných činů. Dalším důkazem jsou morfologické údaje České republiky. Česká republika patří mezi země s nejniţším přirozeným přírůstkem. V České republice byl přirozený přírůstek v roce 2003 na hodnotě 1,7, v roce 2004 na hodnotě 0,9, v roce 2005 na hodnotě 0,6, v roce 2006 na hodnotě 0,1 a v roce 2007 na hodnotě 1,0. Samozřejmě se jedná o přírůstek na 1 000 obyvatel. Tyto údaje jsou hluboko pod záchovnou hranicí, která činí 2,2 děti na matku.

82

4. Závěr práce Na počátku práce jsme uvedli, ţe jedním z cílů práce, je provést analýzu statistik Policie ČR za období let 2004, 2005, 2006, 2007 a 2008 tak, aby mohla být provedena regionální analýza trestných činů loupeţe, a to na úrovni okresu Jablonec nad Nisou, Libereckého kraje a České republiky. K cíli práce jsme stanovili celkem tři předpoklady, které jsme chtěli provedeným ověřením vyvrátit nebo potvrdit. Jednalo se o tyto předpoklady: 1. Za období let 2004 aţ 2008 mají násilné trestné činy stoupající tendenci a to na všech územních celcích. 2. V rámci České republiky a okresu Jablonec nad Nisou má za sledované období let 2004 – 2008, v rámci násilných trestných činů, největší zastoupení trestný čin loupeţe. 3. V rámci České republiky, Libereckého kraje a okresu Jablonec nad Nisou se za období let 2004 – 2008 zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými. Závěrem práce je nutno konstatovat, ţe provedeným ověřením jsme předpoklad č. 1, tedy ţe „za období let 2004 aţ 2008 mají násilné trestné činy stoupající tendenci a to na všech územních celcích“, jednoznačně vyvrátili. Toto tvrzení opíráme o údaje uvedené v tabulce č. 1 a znázorněné v grafu č. 1 aţ č. 3. Ověřování předpokladu č. 2 bylo nejrozsáhlejším z celé práce. Byl provedeno ověření všech sledovaných územních celků, a to za sledované období let 2004 aţ 2008. Závěrem můţeme konstatovat, ţe provedeným ověřením jsme předpoklad č. 2, tedy ţe „v rámci České republiky a okresu Jablonec nad Nisou má za sledované období let 2004 – 2008, v rámci násilných trestných činů, největší zastoupení trestný čin loupeţe“, jednoznačně vyvrátili. Toto tvrzení opíráme o údaje uvedené v tabulkách, které jsou přiloţeny v příloze č. 1 a dále o údaje znázorněné v grafech č. 4 aţ č. 13. Stanovený předpoklad č. 3, tedy ţe „v rámci České republiky, Libereckého kraje a okresu Jablonec nad Nisou se za období let 2004 – 2008 zvyšuje počet loupeţí spáchaných nezletilými a mladistvými“, jsme provedeným ověřením vyvrátili, a to zcela za územní celek okresu Jablonec nad Nisou a Česká republika. V případě Libereckého kraje byl stanovený předpoklad vyvrácen v rámci loupeţí mladistvých, ale v případě ověřování loupeţí nezletilých jsme stanovený předpoklad potvrdili.

83

Při ověřování předpokladů jsme vycházeli ze statistik Policie ČR. Údaje z těchto statistik byly zpracovány do tabulek č. 2 aţ č. 5 a následně převedeny pro lepší názornost do grafů č. 14 aţ č. 17. K výše uvedeným zjištěním je třeba dodat, ţe bylo pracováno se zjištěnými trestnými činy, tedy s činy, o kterých se policie dozví, a to buď vlastní činností nebo které jsou jí oznámeny. Tato skutečnost je zde zmiňována proto, protoţe dle názoru autora se policie o některých trestných činech nedozví a konkrétně trestná činnost nezletilých a mladistvých

osob vykazuje vysokou latenci, která můţe být multifaktoriální. Jedním

z moţných faktorů je dle autora podceňování trestné činnosti nezletilých, a tudíţ její neoznamování. Dalším moţných faktorem je dle mínění autora obecně rozšířený omyl, ţe osoba mladší 15 let není za své činy absolutně odpovědná, coţ vede opětovně k neoznámení této činnosti. U dospělých osob můţe být důvodem neoznámení trestného činu strach z pomsty pachatele, strach z toho, co tomu řekne okolí a u muţské části obětí trestných činů i určitý pocit studu nad tím, ţe se nedokázali pachateli ubránit.

4.1. Navrhovaná opatření Tato práce se zabývala problematikou trestného činu loupeţe. Jedná se o trestný čin, který je, jak jsme jiţ mnohokrát zmiňovali, trestním zákonem v § 62 řazen mezi zvlášť závaţné trestné činy. Závaţnost, nebo spíše vysoká společenská nebezpečnost spočívá v tom, ţe se pachatel domáhá nezákonného majetkového zisku, a za tímto účelem, jako prostředek k dosaţení cíle, pouţívá násilí. Pouţité násilí pak můţe být takové intenzity, ţe je schopno oběti trestného činu přivodit smrt. S touto moţností počítá zákon ve třetím odstavci trestného činu loupeţe podle § 234. Na pachatele, který se takového zvlášť závaţného úmyslného trestného činu dopustí, pak hledíme jako na pachatele zvlášť nebezpečného a tomu odpovídá i postup policejního vyšetřování a následná trestní sazba. Takovýto pachatel pak trest odnětí svobody vykonává ve věznici s ostrahou, popřípadě i se zvýšenou ostrahou. Nastolit nebo učinit v tomto ohledu nějaká opatření je velice nesnadné. Pro pachatele je prioritní majetkový prospěch, který je pro něho velice motivující a v případě, ţe se mu jeho „záměr“ podaří, můţe dojít ke značnému finančnímu zisku, coţ ho můţe motivovat k recidivě, tedy ke spáchání další trestné činnosti. V tomto ohledu se hrozba

84

trestní sankcí jeví jako málo účinná. Je prokázáno, ţe hrozba trestní sankcí má odstrašující účinek převáţně pro ty osoby, které by se trestné činnosti nikdy nedopustily, zatímco pro pachatele trestných činů hrozba sankcí nepředstavuje váţnější zábranu, alespoň co se týče rozhodnutí trestný čin spáchat. O tom svědčí skutečnost, ţe recidiva se v České republice pohybuje oficiálně kolem 68%, přičemţ odhadovaný počet je aţ 75%. I přesto však autor práce povaţuje za správné, ţe nový trestní zákoník zpřísňuje postih za trestný čin loupeţe. Abychom se však vyhnuli recidivnímu chování, je třeba provádět během výkonu trestu odnětí svobody kvalitní penitenciární péčí, která bude náleţet v individuálních programech zacházení, které jsou ve věznicích realizovány a které by byly zaměřeny individuálně, na konkrétní pachatele podle konkrétního druhu trestné činnosti. Na tuto penitenciární péči by pak musela řádně navazovat péče postpenitenciární, která by náleţela v pomoci propuštěné osobě začlenit se zpátky do společnosti, najít si zaměstnání, vhodné bydlení a opustit kriminální kariéru. Zde si je třeba uvědomit, ţe opouští li osoba výkon trestu odnětí svobody po deseti a více letech, je mu této pomoci skutečně zapotřebí. Pokud jde o prevenci, je nutno začínat uţ v útlém věku, v rodině, ve školách. Je zapotřebí vytvářet programy pro děti a jejich rodiče, věnovat pozornost osobám ţijícím v patologickém prostředí. Velkou úlohu by v tomto ohledu měl hrát vzájemná spolupráce institucí zabývajících se výchovou mládeţe, tedy spolupráce rodiny, školy, oddělení sociálně právní ochrany dětí, městské a státní policie, vládních i nevládních neziskových organizací. V neposlední řadě je zapotřebí preventivně jednat i u objektů trestných činů, a to jak u osob, tak institucí. Často se obětí této trestné činnosti stávají osoby pod vlivem alkohol, pod vlivem nealkoholových drog. Ty představují pro pachatele snadný cíl a do značné míry si svoji viktimizaci sami způsobují. V ohroţených institucích by se pak prevence měla zabývat řádným proškolením personálu, kvalitním zabezpečovacím systémem, vhodnou a v nejlepším případě skrytou manipulací s finanční hotovostí, kterou by nešlo jiţ pouho přítomností v objektu vysledovat. Jako vhodná forma prevence, alespoň co se výše škody týče, je neponechávání vysokých finančních obnosů v kasách a příručních pokladnách. V současné době jiţ velká část bank, pošt, čerpacích stanic ponechává v kasách a příručních pokladnách pouze nezbytně nutnou hotovost a ostatní obnos je ukládán do nepřístupných trezorů, do kterých nemá přístup ani obsluha. 85

Dále je nutno provádět stavebně technické zabezpečení bank, pošt a dalších finančních institucí tak, aby obsluha manipulující s penězi přicházela co moţná nejméně do přímého kontaktu s klientem. Samozřejmou prevencí by pak měla být přítomnost nejméně dvou a více pracovníků, coţ je velká bolest hlavně malých poboček.

86

5. Seznam použité literatury a informační zdroje ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, s. 432. ISBN 80-86473-86-4. ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 309. ISBN 80-86898-73-3. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, s. 774. ISBN 80-7178-303-X HENDRYCH, D. a kolektiv. Právnický slovník. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1023. ISBN 80-7179-740-5 HLAVÁČEK, J., PROTIVINSKÝ, M. a kolektiv. Praktická kriminalistika. 1. vyd. Praha: Kriminalistický ústav Praha Policie ČR, 2007, s. 240. CHMELÍK, J. a kolektiv. Rukověť kriminalistiky. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 532. ISBN 80-86898-36-9 JELÍNEK, J. a kolektiv. Trestní zákon a trestní řád. 21. vyd. Praha: Linde 2004, s. 1009. ISBN 80-7201-496-X KOLEKTIV AUTORŮ. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 455. ISBN 978-80-7380-086-4 MATOUŠEK, O. a kolektiv. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 351. ISBN 80-7367-002-X MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, s. 287. ISBN 80-7178-549-0. NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. Praha: ASPI, 2007, s. 480. ISBN 978-80-7357-259-4 PEŠATOVÁ. I. Vybrané kapitoly z etopedie, I. díl. Klasifikace a diagnostika poruch chování. 1 vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2003, s. 71. ISBN 80-7083-750-0 SOCHUREK. J. Nástin vybraných problémů forenzní psychologie, I. díl, obecná část. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2002, s. 92. ISBN 80-7083679-2 SOCHUREK. J. Nástin vybraných problémů forenzní psychologie, II. díl, speciální část. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2002, s. 83. ISBN 80-7083680-6

87

SOCHUREK. J. Nástin vybraných problémů viktimologie. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2003, s. 81. ISBN 80-7083-745-4 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 742. ISBN 80-7179-896-7 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1011. ISBN 80-7179-896-7 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2004, s. 870. ISBN 80-7178-802-3 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pracovníky policie a vězeňské služby, 2. díl. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2003, s. 102. ISBN 80-7083703-9 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. 1. Vyd. Praha: Karolinum, 2005, s. 467. ISBN 80-246-0956-8

Elektronické publikace ALEXANDR HAUPT und BASILIUS KÖHLER. Die Jugendkriminalität in Deutschalnd – Ein Bericht - [online]. 1998. [cit. 24.2.2009]. Dostupné z (na Internetu): http://134.100.205.111/~ah/hp/projects/djgkrm.htm#Einleitung) ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD – LIBEREC. Charakteristika okresu Jablonec nad Nisou [online]. Červenec 2009. [cit. 25.11.2009]. Aktualizováno 31.7.2009. Dostupné z (na Internetu): http://www.czso.cz/xl/redakce.nsf/i/charakteristika_okresu_jn.) ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD – LIBEREC. Charakteristika kraje [online]. Srpen 2009. [cit. 25.11.2009]. Aktualizováno 3.8.2009. Dostupné z (na Internetu): http://www.czso.cz/xl/redakce.nsf/i/charakteristika_kraje) ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Základní údaje o České republice – zeměpis, podnebí a příroda [online]. Červenec 2007. [cit. 25.11.2009]. Aktualizováno 9.7.2007. Dostupné z (na Internetu): http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/tab_5_zemepis_podnebi_a_priroda)

88

6. Seznam příloh Příloha č. 1 – Tabulky k předpokladu č. 2

89