Občasník 70. oddílu Zálesák
č.25
zalesak.unas.cz
2004
Setkání absolventů lesních škol 11.-12. v měsíci lovu, zapsal Milan
Na víkend 11.-12.9. zorganizoval Liman v Chrášťovicích u příležitosti 15. lesní školy setkání absolventů všech předešlých škol (pro neznalé: lesní škola je takový kurz, který mohou vůdci oddílů absolvovat po vůdcovských zkouškách => kdy ty, Pepíku?). Účast nebyla velká. Přijela většina absolventů lesní školy 2002 (včetně Milana, Mirky, Limana, Jardy a Tima) a tu a tam někdo z ostatních. Setkání bylo značně neformální: popovídat si, projít se, zahrát si softbal, pétanque apod. Popřáli jsme Akélovi k 15. lesní škole, Wapuskovi k 85. narozeninám a pobavili se u večerního ohně, který řídila osvědčená klatovská Kačaba coby Limanovo ministr zábavy. Po loňském setkání LŠ 2002 ve Rtyni v Podkrkonoší se chystá další za rok v Klatovech a pak za 2 roky setkání všech škol ke 100. výročí narození bratra Šiwo, který dal lesním školám své jméno.
Knappův memoriál
2. dne měsíce padajícího listí, zapsal Pepík Letos, snad poprvé v historii, se Knappův memoriál konal mimo Plzeň, a to v areálu kynologického cvičiště u Tlučné. Protože organizátoři nechali ranní nástup jako obvykle okolo deváté, znamenalo to jet vlakem ráno okolo šesté nebo pokoušet štěstí a vzít MHD v sedm hodin. A nebo to udělat tak, jako jsme to udělali my: zavolat organizátorům a domluvit se s nimi, že naše předběžná registrace platí a přijedeme vlakem v půl deváté z Plzně. Nakonec, jak se ukázalo, jsme i ten nástup stihli – počkali na nás (a další opozdilce, kteří se většinou ani nenamáhali se s nimi dohodnout). Příjemným překvapením bylo zjištění, že organizátoři se postarali o přípravu relativně velkého množství doplňkových atrakcí a soutěží o hmotné ceny. Co nás naopak zaskočilo, bylo, že se startovalo v podstatě najednou - na stanoviště se odcházelo 20 minut po nástupu, nejprve odběhli světlušky a vlčata a poté všichni ostatní. Protože s tím jsme samozřejmě nepočítali, narychlo jsme sháněli druhé kolo (pro naše druhé družstvo) a dovažovali rezervní čtyřkilovou zátěž pískem o to poslední chybějící kilíčko. Dalším problémem se ukázala signalizace. Vzdálenost mezi vysílačem a přijímačem byla šílená – nebyl jsem s to lokalizovat Pejťu, od které jsem měl přijímat. Nakonec jsem se chytil na nějakých žlutozelených praporkách (nakonec se ukázalo, že to byla Darzí z našeho druhého družstva - Pejťa prý stála hned vedle, ale fakt jsem ji neviděl). Obdobný problém měli i jiní slepci. Vzhledem k tomu, že jsem přijímal od našeho druhého družstva, které navíc mělo méně slov než my, Darzí rozhodně vysílala pomaleji než Pejťa a hlavně v naší kategorii staříků o nic nešlo, neřešili jsme to. Asi v jedenáct bylo po všem a následovalo čekání na vyhodnocení během něhož někteří jedinci stříleli z luku, jiní hráli volejbal (nebo něco podobného přes síť – už si nepamatuji) a jiní nezávisle klábosili. Brzy začalo docela dost pršet, a tak všichni se sešli pod střechou a čekali, až to přejde. Stalo se a byli tady výsledky. My staroušci jsme byli druzí (ze čtyř), skautky byli první (z mnoha). Protože jsem dosud tak neučinil, je nejvyšší čas prozradit jména členů našich týmů. Skatky: Darzí, Aneta, Jana, Zuzka a Káťa. Staroušci: Árný, Pejťa, já, Pavel a Klárka – náš externí závodník. Náš zlatý tým, a zejména Darzí, několikrát pochválil táta Darzí (ve zkratce Darzák), který se na nás přišel podívat. Vyrazili jsme společně směr bus. Chvíli jsme se dohadovali, zda počkáme 45 minut na zastávce nebo to vezmeme pěšky do Plzně. Nedohodli jsme se, a tak lenoši čekali a pár odvážlivců (já, Pejťa, Darzí, Darzák a Klárka) si udělalo pěkný výlet. Počasí nám přálo a den se vydařil. Uvidíme, jak tomu bude příští rok.
2
Šiwo
3. dne v měsíci padajícího listí, zapsali společným úsilím Krtci a Pepík Šiwák se koná každý rok den po Knappáku, letos to bylo 3.10.2004. Byla jsem tam já, já, já, já a David (tj. Jana, Zuzka, Kačka a Aneta). Pršelo mi do nosu (tj. počasí nebylo nic moc :-). David sebou neměl jídlo, a tak somroval. Registrace byla okolo desáté. Bylo tam hafo lidiček a všichni v tom dešti chtěli běžet. Před startem jsme měli chvilku čas, tak jsme se šli podívat na zápas ve forbale. Byl tam jeden roztomilý fotbalista. Dali jsme si párek v rohlíku a žvejku. Aneta se nám mezitím potratila, ale naštěstí jsme ji našli a šli jsme startovat. Nikdo z nás zprvu nechtěl běžet, ale nakonec jsme sprintili – a vyplatilo se to. Disciplín vbylo spoustu, např. přepalování provázku, šplh po laně, slalom na kole (ten Zuzka zvorala), překvápkem bylo skákání přes lano – co nejvíce za 1 minutu. A nesmím zapomenout, že na začátku jsme dostali zprávu, kterou jsme si měli zapamatovat a na konci zapsat. Povedlo se; byli jsme třetí. Vyhráli jsme nádherný žlutý polštářky. Potom jsme jeli domů.
Výprava za Hagridem 1 – výtvarná sobota 16.v měsíci padajícího listí, zapsala Pejťa
Byli jsme domluvení, že se na první výpravu Rysů, tedy nováčků, potkáme v sobotu 16. října v 7:30 na zastávce 16 u Luny a podle počasí vyrazíme na nádraží (=> pojedeme navštívit Hagrida a Kokotské rybníky) nebo někam jinam (z možností: Milanovo fotokomora - fotogramy, plzeňský podzemí, klubovna). Před půl už u Schneidera čekali rodiče s Jindrou, Kájou, Terkou a Míšou. Robert bohužel nepřišel. Od rána bylo docela nepříjemně a přesto, že naši noví Rysové nevypadají přehnaně cukernatě, jsme radši místo nádraží zvolili klubovnu. A co všechno jsme v ní tropili? Nebyla to běžná prodloužená schůzka! Nejdřív jsme v čase několika minut krášlili (tempery, látky, ..) ruličky od toaleťáku, zkoušeli známé i zatím neznámé uzlíky, zneškodňovali jsme proradného Zlouna Kočičouna… V další mimoumělecký pauze jsme se pokoušeli přejít 5 metrů po nakreslený čáře se zavázanejma očima, bojovali mezi sebou o světlo ze svých svíček (to se zvlášť líbilo … a toho vosku na podlaze) a zahráli si nervy. A z umělecký části bychom tu měli vytváření plochejch obrázků z modelíny (v klubovně nebylo úplný teplo, takže jsme modelínu nahřejvali kde se dalo, aby se dala pořádně rozpatlat po papíře), výrobu ručního papíru (zeptejte se Koštěte, odkud jsme vzali mixér na noviny a kdo ho pak pucoval), stavbu hradu z předem zkrášlených ruliček, výrobu papírových čepiček a následnou střelbu dělovejma koulema na lodě (na hladině kyblíku – ani jsme to v klubovně moc nevytopili). V okamžiku, kdy se padání vody venku trochu uklidnilo, jsme se šli trochu provětrat. A při tom jsme vyzkoušeli rozpletení gordickýho uzle (to je ten z rukou; Terka se nám u něj trošku rozkrvácela, ale její nosánek to brzo přestalo bavit), postřeh slepého náčelníka, slalom – kopání míče, namotávání lana podbíháním tyče a po ukázce základních pochodových značek i kraťoučkou stopovačku, která se moc líbila. Venku jsme několikrát zazpívali sluníčku a ještě jsme přihodili pár oblíbených pohybovek. A potkali jsme 3
Pepíčka, kterej za sebou na vařečce táhnul dítě…:) Vevnitř jsme si ještě zahráli svíčkovanou a několik vychytávek (jako třeba úklid po našem celodenním řádění) a ve čtyři si pro účastníky přesunuté výpravy začali chodit rodiče. Ještě jsme udělali nástup se zhodnocením dnešního krásného dne a všichni si našli speciální sbírkové kartičky za výpravu!
Výprava za Hagridem 2 17. v měsíci bláznů, zapsal Pepík
Využili jsme volné středy, státního svátku 17. listopadu, a vyrazili na druhý pokus na výpravu za Hagridem. Počasí zase nebylo nic moc, ale nepršelo (většinou), nemrzlo, prostě nic, co bychom správně vybaveni nezvládli. Z Rysů šli všichni (pro neznalé: Míša, Terka, Kája, Robert a Jindra), z jejich velení taky (tj. Pejťa, Koště a Milan). Z pozvaných Káňat přišel jen Marek. Vyrazili jsme vlakem na Rokycany, ale vystoupili už v Dýšině. A tady první perla. Měli jsme všechno, až na Míši kšiltovku, která odjížděla do Rokycan („já jsem si ji zastrčila za sedačku“). Takže Míša byla hned na nervy, co jí řeknou doma. Podešli jsme viadukt, tedy spíš prošli kouzelným tunelem a octli se v Bradavicích. Někdo by mohl říct, že jsme byli spíš u golfového hřiště, ale my víme své. Když jsme narazili na zbytky čehosi, stavěli jsme věže, aby se skřítek Doby mohl rozhlédnout do kraje. Nejvyšší věž postavil Robert (150 cm). Chvíli poté jsme se někteří smáli a někteří byli na mrtvici. Jindrovi nestačilo prozkoumat hnijící trávu z hřiště klackem, musel si do ní stoupnout tak, že ho zula. Ukázalo se, že maminka svého synka zřejmě zná, a tak jsme měli k dispozici náhradní tepláky, ponožky i boty. Díky za ně. O kus dál u Klabavky jsme si nasimulovali malé terénní golfové hřiště. Hru na jednu jamku vyhrál Marek před Kájou. A pak už jsme stoupali do kopce. A do kopce a do kopce. Asi tak v půlce jsme si dali úkol: najít cestou co největší šípek. Po dalších výškových metrech jsme si dali v lesíku pauzu, najedli se, pobrali kousky březové kůry na ohníčky a zkusili si běhací hru, kterou operativně vymyslel Jindra (tak takhle nějak by to mělo být: skauti nečekají, co jim kdo připraví, ale sami se podílejí na programu). O kus dál jsme zabočili (takže jsem přestali pořád jen stoupat), trochu prohnali pneumatiky, které si někdo odložil do lesa, prošli temným mrakem, kde vůůůbec nebylo vidět (pokud jste s sebou jako vedení neměli baterku) a dorazili do míst, kde vládli zlí trpaslíci. Tak nějak jsme si zakličkovali, aby nás žádný nečapl, a ve zdraví prošli. Na malé zastávce jsme kromě jídla zkusili, kolik si zapamatujeme karet pohádkového kvarteta (a jestli poznáme, kterou nám schovali – nejlépe Míša 6) a jestli umíme rozmotat své svázané ruce (neumíme). A pak už jsme našli důležité místo, Hagridovu chýši. Bohužel, bez Hagrida. Hledali ho mozkomorové, tak na nás nemohl počkat a nechal nám jen dopis. Poblíž jsme našli i zvláštní bílé znaky na skále. A dostali (od Hagrida) úkol najít mu vodní netopýry. Prý je na něco moc a moc potřebuje. Chvíli jsme přemýšleli, kde bychom je asi mohli najít, a pak jsme usoudili, že asi u vody, tedy u rybníka, když jsou vodní. Protože někteří z nás věděli, že poblíž jsou Kokotské rybníky, vydali jsme se tam. Cestou jsme ještě chvíli přemýšleli, kudy jít (což o to, vedení to vědělo, ale Rysové se občas složitě rozhodovali – jo, začátky jsou těžké), a pak zaparkovali u velkého kamenu, který kdysi do lesa 4
upustil čert (i pro něj to bylo moc). U kamene jsme rozdělali oheň. V podstatě pod Markovo vedením, i když o zapálení se přetahoval kde kdo. Oheň chytil celkem bez problémů, ale pro příště bych ho radši viděl trochu „uspořádanější“ a ne zase takovou haldu klacků. Po najedení (někteří i opékali) a uhašení ohně jsme popošli jen o kousek dál a zahráli si na brtníky (nejlepší stromový věšák byla Míša) a vyzkoušeli pád důvěry (z pařezu musíte padnout jako prkno a spolehnout se, že ostatní vás zachytí). Pak už jsme během několika minut dorazili k prvnímu Kokotskému rybníku a ejhle … pod lávkou byli vodní netopýři. Kdo by to byl řekl. Takže jsme lovili. Někdo na háček, někdo na magnet, někdo víckrát (když si ho tam hodil zpět) … Za rybníkem už jsme vlastně mířili zpět do nížin, pro změnu do Klabavy. Čas se chýlil, a tak jsme hodně šli a hodně povídali. Přesto jsme se ale zastavili na louce, vyznačili lany a lanky hrací území a ve dvou kolech přes hlídaný střed pronášeli bonbóny (první kolo vyhrál Jindra, druhé Robert). Teda, někteří prolétali a občas měli i tvrdší přistání. Takže jestli se rodiče divili špíně svých ratolestí, tak i proto. No a pak už jsme si opravdu dali za cíl dojít k vlaku. Za chvíli se mělo šeřit a lepší potmě čekat na nástupišti než vrážet do stromů. Konečně jsme zahlédli střechy domků v Klabavě. Obloha začínala lehce šednout a nohy, nezvyklé takové chůzi, bolet. S písničkou Arizóna na rtech jsme ruku v ruce profičeli vesnicí a dodrápali jsme se na zastávku vlaku. Do jeho příjezdu nám zbývalo asi 40 minut. A tak jsme skákali přes lano, podbíhali ho … nebo jen tak kecali a blbli. Pak přijel vlak, my nastoupili, uvnitř si řekli, kdo jak dopadl, rozdali kartičky s Hagridem (speciální, mimo výpravu nezískatelné) i bez a za pár minut byli v Plzni. Sice utahaní, ale živí. Celkem jsme urazili i s různým blouděním, poskakováním a tajtrlíkováním skoro 10 km, což bylo pro nohy mladších nezvyklých poutníků docela velké sousto. Ale až na pár poznámek o bolavých nohách si nikdo nijak zvlášť nestěžoval, za což všechny oceňujeme. Výsledky: Marek 68 bodů, Robert 53, Terka 47, Kája 44, Míša 35, Jindra 26 Mimochodem, na výpravě jsme sice Hagrida nezastihli, ale zato nás přišel navštívit na schůzku (poslední listopadový den). Povyprávěl, poděkoval za vodní netopýry a zas musel spěchat. Hledají ho mozkomorové. A kdo že to doopravdy byl? Nooo … no přece Hagrid, kdo jiný.
Velké klání v uzlování 27. v měsíci bláznů, zapsal Milan
Čtvrtý ročník již snad tradiční střediskové akce pro plzeňské skauty proběhl v sobotu 27. listopadu v klubovnách na Senečáku. Velícím důstojníkem byl opět Lochness, úspěšným výkonným týmem naši roveři. K akci proběhla celá řada přípravných schůzek. A pak to najednou vypuklo. Příprava stolků, lanek, stopek, pohárů pro vítěze, diplomů, odměn atd. atd. V devět hodin se začali trousit soutěžící. Proti loňským 31 se jich letos přihlásilo 51 z devíti oddílů (12. Modrý útes, 25. Bílý albatros - nově, 29. Hiawatha – návrat po loňské absenci, 53. Šedá střelka - nově, 70. Zálesák, 74. Šipka, 91. Kotva, 93. Delfíni a Sosna Zruč - nově). Jeden z nich byl dokonce mimoplzeňský (samozřejmě, že ten ze střediska Sosna Zruč-Senec), takže můžeme hrdě říct, že sláva našeho „klání“ už pronikla i za hranice našeho skautského okresu. Lidí bylo tolik, že vstupní hala, kde se soutěžilo, praskala ve švech (ale jak jste pochopili, nepraskla, ostatně, viděli jste někdy praskat švy zděného baráku?). Je škoda, že z našeho čtyřčlenného týmu dorazily jen 2 členky: Darzí a Aneta (díky oběma). Proč se Zuzka octla na Dni otevřených dveří místo uzlováku, to je asi kdesi mezi ní a Pepíkem. A proč ne5
dorazil Petr, který to ještě ve středu jednoznačně potvrdil, to je taky záhadou (a proč neumí telefonovat, to asi ještě větší). Naštěstí Delfíni měli obdobným způsobem opuštěné 2 členky, a tak jsme spáchali společné družstvo. Nakonec byl tenhle míchaný babinec docela dobrý. V deset hodin vše vypuklo. Soutěžící se točili u stolků rozhodčích hlavních disciplín (6 uzlů na oddělených lancích, 6 uzlů na společném lanku, 6 uzlů poslepu, 6 uzlů za zády, loďák, ambulák a škoťák jednou rukou a zkracovačka na laně) a občas na nějaké té doplňkovce (turbánek, dobráček, 10 oček, rybaříky, uzlování dvojic). Byl to šrumec, ale zvládalo se. Pepík hned přenášel změřené časy do výpočetního střediska (notebook s Excelem), takže necelou hodinu po douzlování (tu hodinu vyplnilo vedle oddechování ještě hraní hry s Limanem) se vyhlašovaly výsledky. Vítězové kategorií jednotlivců dostali své malé keramické poháry (plus nějaké odměny vždy první tři) a ten velký holt šel zase k Delfínům. Na sestavu Fany – Kytička – Copík – Anna F. prostě nikdo neměl. Před půl třetí zbyli na Senečáku už jen opuštění organizátoři. A jak to všechno dopadlo? Kategorie světlušek a vlčat byla nejméně obsazená, pouhých 5 bojovníků a bojovnic našlo odvahu změřit síly. Vyhrál Tomáš Otto z 91. oddílu Kotva (pro pamětníky: z oddílu našeho bývalého člena Boži). 1. Tomáš Otto Tomík 2. Kateřina Lišková Bína 3. Lucie Kurková Opice
91. Kotva 74. Šipka 93. Delfíni
7:05 8:35 10:01
Kategorie skautek a skautů byla, jak se na hlavní kategorii sluší, nejnacpanější, plných 36 soutěžících a z nich 8 týmů. Vítězkou jednotlivců se stala naše v létě od Delfínů „vyženěná“ členka Darzí (na loni druhou Fany z Delfínů zase zbylo jenom to stříbro, tomu se říká smůla), které tímto znovu gratulujeme. V týmech putovní pohár obhájily (a s velkou slávou si ho zase odvezly) skvělé uzlařky z Delfínů (aspoň tady si Fany spravila náladu). Prohlédněte si pořadí na prvních třech místech s tím, že Darzí byla ještě na jaře Delfín. Hrůza, co? 1. Kristýna Vaňková Darzí 2. Hana Civišová Fany 3. Lenka Matějů Kytička 23. Aneta Waldsteinová
70. Zálesák 93. Delfíni 93. Delfíni 70. Zálesák
4:02 4:09 4:16 8:23
Týmy: 93. Delfíni 29. Hiawatha 70. Zálesák / 93. Delfíni
18:59 (obhájený putovní pohár) 22:32 25:59
Kategorie těch postarších byla naplněna devíti rovery a rangers a jedním odvážným oldskautem (Fík z Modrého útesu). Kdo neumí sčítat, tak celkem 10 soutěžících. Vítězkou a držitelkou bezkonkurenčně nejlepšího času všech dob (tj. všech dosavadních ročníků) se stal Žampion z Hiawathy.
6
1. Jana Kopalová 2. Pavla Berková 3. Petr Kuda 4. Petra Šmrhová 6. Michal Pánovec
Žampion Světýlko Koště Pejťa Méďa
29. Hiawatha 91. Kotva 70. Zálesák 70. Zálesák 70. Zálesák
3:41 4:21 4:25 4:29 5:15
Mimochodem, Koště, všiml sis, že tě Darzí porazila pořadím i časem? Snad byli všichni spokojeni a pátého ročníku se opět zúčastní. A třeba se přidá někdo i z dosud odolávajících středisek Pátý květen (3.), Ichthys (4.) a Krokodýl (6.).
Povídka o Oslovi zapsala Pejťa
Slunce se vyhouplo nad hory a první paprsky se dotkly lesklých kamenných střech vesnice. Stará, jak jí už odnepaměti ve vesnici říkali, vyšla na zápraží, zkoumavě se podívala na oblohu nad mořem a spokojeně si potáhla z první ranní cigarety. „Jo, dneska je ten den, dneska ti dám!“ pohrozila kostnatou rukou ke stáji. Mohutným škrpálem zadupala nedopalek do země vedle tisíce jiných. Posledních třicet let zvyky neměnila. Ani si nevšimla, že po smrti Panapanupulose se její život stal zrcadlem, které odráželo den za dnem skoro s vteřinovou přesností, přerušovanou jen nedělní návštěvou kostela. Otevřela kurník, vyhnala slepice, třem kozám, přežvykujícím v ranním slunci vyprahlá stébla trávy, natočila do kamenného koryta vodu. Ze stáje vyvedla starého opelichaného osla. Osla, kterému se smála celá vesnice. Stařešinu svého rodu, jenž přežil většinu lidí, kteří se mu posmívali už ten den, co ho přivedla z trhu. Tehdy byl sice ještě mladý a řádně tvrdohlavý, ale už s lysinou od podivné nemoci na čele, chromou zadní nohou, která mu sice nevadila v chůzi, ale která se mu stala výbornou záminkou pro simulování, v němž byl mistr. Kdykoli ho naložila suchými větvemi oliv, prohnul se v bocích a poklesl v kolenou, až onu nohu za sebou táhl tak, že v prachu cesty zůstaly jen tři otisky kopyt a silná čára jako od prutu, co za sebou tahali malí kluci po návsi. Jediné, čím ho bylo možno uvést do pohybu, byly silné kopance do vychrtlých žeber. O kostnatý zadek by si Stará mohla zlomit nohu, a proto mu nekonečná léta nemilosrdně masírovala žebra k potěšení celé vesnice, přidávala k tomu hrsti tak sprostých nadávek, až mámy malé kluky, kteří řičeli nadšením, tahaly za vlasy domů, provázejíce Starou nadávkami jen o málo slušnějšími, než byly ty, které používala ona sama. Osel se zastavil uprostřed dvora, zkušeným okem se podíval na postroje visící pod střechou obytného stavení, naštvaně vycenil žluté, skoro až k sanici obroušené zuby. „No nó,“ plivla po něm Stará. Osel spokojeně sklopil hlavu. Hráli tuhle hru skoro každý den a osel si tím ověřoval, jestli není neděle, kdy nemusel nic dělat a celý den se mohl vyvalovat v prachu a spokojeně poslouchat zvony z kostela. Stará zmizela ve stavení, osel si odfrkl a spokojeně začal okusovat mohutný bodlák. Když Stará po hodné chvíli vyšla z domu, strnul osel s kusem listu v hubě a místo obvyklého frkání se na Starou jen vyděšeně díval. Ta měla na sobě černé sváteční šaty, které si koupila, když jí před třiceti lety umřel manžel. Zlatý křížek se jí houpal na krku na masivním řetězu, na nohou měla černé okopané boty, už snad tisíckrát podražené. „Co čumíš?“ houkla na osla. Za ta léta samoty si zvykla s ním mluvit jako s člověkem. „Pojedem na pobřeží!“řekla a významně se na něj podívala. „Na pobřeží, hlupáku, tam, odkud jsem si tě přivedla.“ Ze zdi sundala postroje a osedlala nervózního osla, který cítil, že nastávají komplikace. Sváteční oblečení té vzteklé babice v něm vyvolávalo nedůvěru. Okamžitě spustil zadní zchromlou nohu a smutně zahýkal. „Jedeš, potvoro!“ nakopla ho Stará do žeber. „Dneska simulovat nebudeš, dneska ne,“zuřivě kopala do osla a mlátila ho pěstí do hlavy. Osel se pod tím přívalem nekontrolovatelného vzteku napřímil a zlo-
7
meně sklopil hlavu. Stará si sedla na okruží studny a zhluboka oddechovala. Zapálila si novou cigaretu s černého tabáku bez filtru a mocně odplivla. „Já ti dám, tahat nohu, však ty uvidíš, zač je toho loket! Já už se s tebou zlobit nebudu. Do klobás pudeš!“ Osel uštípl několik stébel trávy a spokojeně je mlel mezi zuby. Věděl, že přešla první a největší bouřka. Teď už budou se starou v pohodě. Ona ho bude nutit chodit a nosit, ale zase ne moc rychle, aby mu stačila, a on bude dělat, že se mu nechce, ale jen tak, aby zase zbytečně neprotáhl návrat na stinný dvůr. „Tak jdem!“ Stará chytla za provaz a mocně potáhla. Osel polkl stébla a odevzdaně vyrazil. Prošli ztichlou návsí, propletli se úzkými křivolakými uličkami, kterými se osel uměl proplétat poslepu. Těsně míjel rohy a jen u těch pravoúhlých se lehce dotýkal, aby se zčásti podrbal o chladivé kameny a zároveň aby naštval starou. Líbilo se mu, jak řve, jak ten pronikavý hlas vyhání psy z těch nejhlubších stínů a nutí je narážet za zuřivého štěkotu do dřevěných vrátek. Vyšli z vesnice a osel automaticky zahnul na pole. Ostré trhnutí ho vrátilo zpátky na cestu. Překvapeně se zastavil a nechápavě se podíval na Starou. Znovu se otočil a udělal krok k poli. Trhnutí podpořené kopancem ho opět vrátilo zpátky. Zůstal stát, sklonil hlavu a přemýšlel. Kdy naposled nešli na pole. Nepamatoval se a ani netušil, jestli se dá jít touhle divnou neznámou cestou. „No deme, deme, chlapečku, jen se necukej, musíme tam všichni!“ Klidný, až přívětivý hlas Staré ho ještě více zmátl. Dokud do něj kopala, bylo vše normální. Ale tohle. Zvedl hlavu a podíval se Staré do očí. Našel tam jen hromadu vrásek a škodolibost. „Dem, dem,“ táhla za ohlávku. Klopýtavě se za ní vydal. Co chvíli zvedal hlavu, rozhlížel se po neznámé krajině a vyděšeně frkal. „Pozdě, pozdě, holenku,“ odplivla si Stará, jako kdyby mu rozuměla, „Celé věky se s tebou zlobím, děti se mi smějou, už toho mám plný zuby! Slyšíš? Plný zuby! Kolikrát jsem ti říkala, dělej, jdi, nezastavuj se, léta pořád to samé, já ti dám, jednou ten džbán přeteče. Tobě přetekl už dávno, to ještě žil manžel, pamatuješ?“ Osel ucítil někde před sebou výraznou chuť přezrálých fíků. Zrychlil, rozhodnut děj se co děj dopřát si této pochoutky. Věděl moc dobře, že když na to přijde, je silnější než stará, a pro spadené přezrálé fíky se vyplatí přežít pár do žeber. „No no, běžíš jako kdyby ses na tu kudlu těšil. Moc za tebe nedostanu, pár stovek za kůži, maso koupí řezník, dám to dohromady, něco si půjčím a přivedu si oslíka. Mladýho, krásnýho, silnýho oslíka. Žádnýho pajdavýho, olysalýho, tvrdohlavýho a hlavně línýho osla. Hned od prvního dne jsem tě měla plný zuby. Ale co jsme měla dělat? Měl jsi jít pod nůž hned za mlada a ne, abych se s tebou takovou dobu trápila. Ale co jsem měla dělat, když manžel většinu peněz na osla prohrál v kartách. Byl to stejnej lump jako ty. Jen ležet a nic nedělat!“ Za zatáčkou se objevil mohutný fíkovník. Osel ještě více zrychlil s hlavou trochu natočenou ke Staré, aby odolal trhnutí ohlávkou. „No jo, jen si vem, běž, nažer se, až pukneš. Třeba až se přežereš, budeš vypadat tlustější a já dostanu víc.“ Rozesmála se, sedla si do příkopu a zapálila si. Osel nevěřícně potáhl volným provazem, za který ho vedla, a pustil se do fíků. Nemohl se nasytit, žvýkal je po dvou, po třech, až měl hubu plnou sladké voňavé šťávy. „Chutná, starej? To se ti líbí, viď, nic nedělat a cpát se fíkama, to by byl život, co?“ smála se Stará a plácala dlaněmi do trávy. Osel zvedl hlavu a vyděšeně si i prohlížel. Byl přesvědčen, že umírá, stejně jako ten protivný kozel na dvoře. Ten taky kolen sebe kopal a vydával tyhle divné zvuky, až přiběhla Stará a jedním tahem velkého nože ho podřízla. Upustil poslední fík z huby, přišel ke Staré a dlouze ji olízl. „Ale jdi,“ odstrkovala ho. „Tím si mě nekoupíš, na kudlu pudeš, na kudlu,“ končila v mohutných vzlycích smíchu, který nešel zastavit. Nesmála se snad od školních lavic a najednou jí všechen ten potlačovaný smích vylétl z vráštitých úst, zaplavil ji tak, že se bála, že ji roztrhne jako ropuchu. Osel ještě více znejistěl, tlačil svoji hlavu ke Staré a olizoval ji, postrkoval, jako kdyby ji chtěl postavit na nohy. „Jdi, jdi,“ skrývala se za kostnaté ruce, stále se dusíc smíchem.
8
Konečně se uklidnila, smích pozvolna přešel, zvolna odtáhla ruku a osla snad poprvé za jejich společný život pohladila. Pak znovu a znovu, jejich pohledy se spojily, během několika vteřin si vypověděli svoje nešťastné osudy, ty dlouhé, prázdné, ubíjející dny, ostré slunce v zádech a temné, pusté noci. „No no, starej ďáble, ty simulante línej. Tak dobře pudeme domů, ale jednou jedinkrát se budeš ulejvat, jen jednou natáhneš tu svoji pajdavou nohu a odvedu tě tam! Pamatuj si to,“klepla ho přes nozdry, vstala, sebrala provaz a otočila se k domovu. Osel přidal do kroku a vyrovnal svůj krok s jejím. „Já sem tak hloupá,“ hudrala Stará, „kdybych tě tam odvedla před pěti lety, mohla jsem dostat mnohem víc. A takhle, za rok mi už za tebe nikdo nic nedá, snad jen někdo, kdo má hodně psů. Na novýho nezbude a co budu dělat bez osla? Nic takovýho!“ Znovu se otočila a zamířila k městu. „Mně taky nikdo nic v životě nedal. Každej jen něco chtěl, pořád jen dělej, dělej. Co já bych si taky jednou neudělala radost a nepořídila si novýho, zdravýho silnýho..., ale nic, pod kudlu pudeš a já se nebudu zlobit. Jo, život neni peříčko, chápej,“ otočila se k oslovi. „Když tě neprodám, nebudu mít nic!“ Osel opět zvolnil a Stará vztekle trhla provazem. „Už zase simuluješ? Už tě zase bolí noha? Já bába jedna blbá, málem jsem tě měla na krku další věčnost, pojď, nebo tě nakopnu!“ Osel se zastavil a svěsil hlavu. „No co je?“ Přišla k němu. „nemysli si, že ti na to opět skočím, ty už mě nemůžeš ničím překvapit, jedeš!“ nakopla ho. Pod oslem se podlomily nohy a svalil se na cestu. „Vstávej, vstávej! No tak, postav se!“ Zvedla oslovu hlavu a začala ho hladit po lysině. „Probuď se, probuď se!“ Oslovy oči byly zavřené a nozdry se nepohnuly. Na oslovu hlavu začaly padat – stejně jako smích – nikdy nepoznané, hluboko ukryté slzy.
Akce R + R za září až listopad Zapsala na požádání Pejťa
5.9. Babí léto mezi skauty – Vítejte v Bradavicích – Dětský den v ZOO = tohle je honosnej název akce, která měla sloužit nejen jako propagace skautingu, ale třeba i jako náborovka. Propagace byla fakt maximální (spousta novim, Netu, rozhlasu, plakátů, kartiček, časopisů, ....)!! V ZOO s náma byli spokojený, my s nima taky. 7.9. Schůzka pro děti ze ZOO – nato, že nám prošlo rukama tak 250 dětí, jich do kluboven moc nedošlo (jen 1, Jindra, ovšem Šipce vůbec nikdo) 7.9. Zahajovací Sportování s Maruš – senzační účast – asi 17 lidí!! Kdo nebyl, promarnil... Každý úterý (kromě druhýho v měsíci = čajovna) od půl šestý na konečný 4! Přijďte! 14.9. Zahajovací Roverská čajovna 24. – 26. 9. Písečnej červ – perfektní pravidelná adrenalinová akce. Jestli chcete zažít něco, co jste prostě eště nezažili (to myslim vážně, protože tohle neni žádný vodění za ručičku nebo výhružky o tom, že se někam pude až do padnutí, že musíte bejt použitelný i další dny, že jdete někam a prostě nevíte kam (i když policejní příslušníci to moc nechápou..)… Tohle je fakt), jeďte s náma!! 6., 7. 10. Postavme školu v Africe – první ročník, humanitárka pořádaná Junákem a Člověkem v tísni na pomoc Etiopii, 3. nejchudší zemi světa. Pomozte i vy, opět za rok v říjnu!! 8. – 10. 10. Závěrečný víkend ČLK MOA, plnej skvělýho programu, v sobotu večer s vyřazovacím ohněm. 10. 10. Čekatelský zkoušky – od rána jsme běhali po zkoušejících doufali, že máme dostatečný vzdělání. A jak se klen poledne ukázalo, ani ten nejhrůzostrašnější člen komise nebo obor, kterej zkoušel nás nepoložil!! Pozn. Milana: Pokud to někdo z Pejti zápisu nepochopil, tak Lukáš i Pejťa zkoušky úspěšně udělali, a tak máme v oddíle další 2 „čekatele“. 12. 10. Další skvělá Čajovna… 9
22. – 24. 10. se Sakura (tedy střediskoví roveři) vypravila na Křivoklání. Už jste viděli Merlet?! Ne?!! A eště žijete?! 9. 11. Listopadová Čajovna - Tentokrát se s námi do útrob Salesiánského střediska vydal i Pája. Začajili jsme, zakulečníkovali, zapinčesovali, zalezli na stěně, … KDO BUDE DALŠÍ?? 12. – 14. 11. se Velká Vlnka, Digoušek a Pejťa vydali do Prahy na sraz z čekatelek. Už z Plzně nás jelo 10 a od Rokycan dokonce 11. S dalším kusem jsme se potkali na nádraží v Praze a zbytek (až na malou Lenku, která přijela z Vyškova v sobotu ráno) čekal v klubovně na Žižkově. Po nekonečnech uvítacích procesech jsme se byli asi do půl jedný (jako v noci) projít po Praze a tak to v ÚŽASNÝ pohodě pokračovalo celej víkend. Procházky, čajovna, vysílač, cukrárna, … a spousta perfektních (psycho)her a zpěvu!! A mnoho dalšího…!!!
Malé datumové info Výhledové akce 8.1.2005
Výstup na vrchol – akce pro členy oddílu, jejich rodiče, kamarády (vrch Žďár)
Blížící se výročí 1. 13. 15. 18. 19. 30.
10
Prosinec narodil se Ferda (12) narodila se Jana (15) narodila se Gábina (21) narodila se Šárka (15) narodila se Zuzka (15) svátek David
5.
Leden narodila se Káťa (14)
24.
Únor narodil se Kája st. (15)
