24. Revoluční rok 1848 V Evropě před rokem 1848 rostlo napětí mezi vládnoucími elitami, které se vrátily k moci na základě rozhodnutí vídeňského kongresu a pokoušely se ve svých zemích obnovit absolutistickou formu vlády, a těmi, kdo se s omezováním občanských svobod (cenzurou, zákazem sdružování a hlásání odlišných názorů atd.), jež společně přinesly americká a francouzská revoluce, odmítli smířit. Rozsah a vliv opozičních skupin se v průběhu let dále zvyšoval a začal přímo ohrožovat vládu aristokratů a bohaté buržoazie. Opozice vůči stávajícím vládám složeným z …. volala především po ústavě a uzákonění základních lidských a občanských práv, republikáni odmítali monarchii, nacionalisté usilovali o sjednocení politicky roztříštěných území (to v případě Itálie a Německa), anebo o získání větší míry samostatnosti. Průmyslová revoluce změnila sociální a demografické uspořádání společnosti, zvýšil se podíl městského obyvatelstva, které bylo závislé na dodávkách levných potravin z venkova. Dělníci proto požadovali právo na práci a mzdu, která by jim zaručila důstojnou existenci. Sílící a bohatnoucí podnikatelská vrstva se nechtěla smířit s nerovností občanů danou okleštěným volebním právem a hlásila se o podíl na politické moci. Vypuknutí revoluce urychlila vlna neúrody obilí způsobená opakovanými suchy v letech 1844–1847, situaci zkomplikovala i nákaza brambor, které byly hlavním zdrojem obživy v mnoha chudých oblastech Evropy. Jen v Irsko podlehlo následnému hladomoru více jak 1 milión obyvatel, stejné množství lidí se vystěhovalo z rodné země do zámoří – zejména do USA a Austrálie. Nedostatek potravin zvýšil jejich cenu, většinu výdělku dělníků pohltily výdaje na základní obživu, ostatní výrobky proto nešly na odbyt. Továrny musely díky nižší poptávce po průmyslovém zboží omezit výrobu a propustit část svých zaměstnanců. Ačkoliv k prvním ozbrojeným konfliktům došlo na Apeninském poloostrově, nejsilnější ohlas a největší úspěch měla revoluce ve Francii. Odtud se „revoluční vlna“ rozšířila do většiny evropských zemí (s výjimkou Velké Británie a Ruska) a přívlastek „revoluční“ se tak stal přímo symbolickým nejen pro rok 1848, ale i pro následující.
Francie
Ludvík Filip Orleánský (žil v letech 1773–1850) byl představitelem vedlejší dynastie Bourbonů a tzv. červencové monarchie. Po únorové revoluci se vzdal vlády a odešel do Velké Británie do politického exilu, kde tento poslední francouzský král strávil zbytek svého života.
► Proč právě Británie a Napoleon III.,Velká vlastním Rusko byly v Evropě jménem Charles Louistakřka [šárl jedinými státy,Bonaparte v nichž nedošlo luj] Napoleon (žil v letech1808–1873), 1848–1849 kbyl žádným v letech revolucím? synem mladšího bratra císaře Napoleona I. a po smrti syna prvního francouzského císaře byl považován za jediného legitimního dědice císařství. Dvakrát se neúspěšně pokusil o svržení červencové monarchie Ludvíka Filipa, za což si odseděl šestiletý trest ve vězení, odkud se mu ale roku1846 podařilo uprchnout do Velké Británie, kde žil až do vypuknutí únorové revoluce v roce 1848.
Francie sice byla po červencové revoluci v roce 1830 ústavní monarchií, nespokojenost s vládou však ustavičně rostla. I přes to, že byl pro Francii po roce 1830 typický ústavní režim reprezentovaný králem Ludvíkem Filipem Orleánským, rostla nespokojenost s vládou, která byla v rukách nejbohatších – bankéřů, majitelů burz, železnic, dolů či továren, nebo velkostatkářů. Volební právo mělo pouze 1 % obyvatel z celkového počtu 30 miliónů Francouzů. K hlavním požadavkům opozice proto patřilo především rozšíření volebního práva. Vláda tzv. červencové monarchie byla předmětem veřejné kritiky pro svou zkorumpovanost, úplatnost a omezení svobody shromažďování a svobody tisku. Proti vládě stáli vedle přívrženců republiky i bonapartisté, obdivovatelé sesazeného císaře Napoleona I. Rostoucí počet nezaměstnaných vedl k radikalizaci dělnictva, které žádalo levný chléb a právo na práci. Nashromážděné politické a sociální napětí ve Francii přerostlo v revoluci, bezprostředním podnětem k ní se stal zákaz opozičního banketu, svolaného na 22. února 1848 do Paříže. Na veřejném protestním shromáždění hodlala buržoazie za účasti svých příznivců kritizovat poměry v zemi a požadovat volební reformu, která by dala volební právo i méně bohatým. Zákaz měl opačný účinek, než vláda zamýšlela. Proti shromážděným dělníkům, řemeslníkům a studentům zasáhla národní garda, došlo k pouličním bojům, které přerostly v tzv. únorovou revoluci – během krátké doby vyrostlo v pařížských ulicích na dva tisíce barikád. Když se na stranu nespokojenců přidala i většina gardistů, vláda kapitulovala a Ludvík Filip se vzdal trůnu.
Boje na pařížských barikádách 22. – 24. února 1848. Tzv. únorová revoluce našla svůj ohlas v protivládních vystoupeních po celé Evropě.
25. února 1848 byla vyhlášena druhá francouzská republika. Revolucionáři vytvořili prozatímní vládu, která pod tlakem revolučně naladěných pařížských ulic odstranila nenáviděnou cenzuru a zrušila zákaz sdružování, dále vyhlásila rovnost všech občanů a vypsala volby do Národního shromáždění na základě všeobecného hlasovacího práva. Důležitou úlohu hráli i nespokojení dělníci, které vedl socialista Louis Blanc [lui blank] (žil v letech 1811–1882). Vláda jim slíbila, že každý dělník bude mít právo na práci a že se postará o nezaměstnané. Pro dělníky bez práce byly zřizovány tzv. národní dílny, které měly ze státních peněz vytvářet nová pracovní místa.
Národní shromáždění, které se sešlo na základě voleb a v němž měli převahu přívrženci monarchie a umírnění republikáni, však sociální sliby prozatímní vlády pro nedostatek financí odmítlo jako nereálné. Právo na práci bylo zrušeno, národní dílny byly rozpuštěny, čímž přišlo o práci více jak 100 tisíc lidí. V červnu proto dělníci v Paříži znovu povstali, ale v krvavých čtyřdenních bojích byli poraženi. Nad Paříží byl vyhlášen stav obležení a zavedeno až do 12. října 1848 stanné právo, v důsledku kterého byla omezena svoboda tisku a shromažďování. Podle nové ústavy vypracované Ústavodárným shromážděním měl v čele republiky stanout prezident, volený po vzoru USA na čtyři roky lidovým hlasováním. V prosinci 1848 byl prvním prezidentem zvolen Ludvík Bonaparte, od něhož buržoazie očekávala, že skoncuje s dělnickými nepokoji a bude vládnout v duchu ústavy a zákonů, ale pevnou rukou. Mnozí si od jeho podpory slibovali, že bude jako synovec Napoleona I. pokračovat v zahraniční politice svého slavného strýce. Jako prezident Francie obcházel Ludvík Bonaparte často parlament tím, že se obracel v závažných rozhodnutích nikoliv na něj, ale přímo k občanům formou referend. S pomocí armády provedl 2. prosince 1851 státní převrat a parlament rozpustil. Využil své popularity a dal si nejen uskutečněný státní převrat, ale i zásadní ústavní změny, jimiž si prodloužil prezidentský úřad na deset let, potvrdit v lednu 1852 lidovým plebiscitem. O jedenáct měsíců později se nechal po vzoru svého strýce prohlásit císařem Napoleonem III. – období druhé Francouzské republiky skončilo.
Itálie a Německo Ještě dříve než ve Francii propuklo několik revolucí na Apeninském poloostrově, který byl stále rozdělen na řadu států, přičemž značnou část severní a střední Itálie ovládalo Rakousko. Revoluce zde proto byla spojena nejen s požadavky na přijetí ústavy a zavedení občanských práv, ale i s touhou po sjednocení všech Italů v jednom národním státě. O sjednocení politicky roztříštěné Itálie – italsky tzv. risorgimento [risordžimento] (obrození, vzkříšení) – usilovali vlastenci sdružení v různých tajných spikleneckých spolcích (asi nejznámější bylo hnutí Mladá Itálie) už od konce napoleonských válek. V Itálii se už v lednu 1848 vzbouřil lid na Sicílii a v Neapoli proti absolutistické vládě krále Ferdinanda II., na kterém si povstalci vynutili vydání ústavy. Brzy se nepokoje rozšířily i do ostatních částí Itálie, zejména do těch, které ovládalo Rakousko – Milán i Benátky vyhlásily nezávislost a vyzvaly sardinského krále Karla Alberta, aby jim s pomocí papeže pomohl sjednotit Itálii. Karel Albert vládnul na Sardinii, v Savojsku a Piemontu [pjemontu], kde leželo i hlavní město Sardinského království Turín. Pocházel ze savojské dynastie, jediného původem italského panovnického rodu vládnoucího na Apeninském poloostrově, a proti do něj vkládali italští vlastenci naděje, že zemi sjednotí. Sjednocení Itálie pod svou vládou bylo pro sardinského krále výhodné a bylo i důvodem, proč savojská dynastie převzala od roku 1848 vůdčí roli při sjednocování Itálie.
V prezidentských volbách konaných ve Francii 10. prosince 1848 se utkali dva hlavní protikandidáti – generál Eugène Cavaignac [eužen kaveňak] (žil v letech 1802– 1857) a Ludvík Bonaparte. Jak ukazuje dobový obrázek z tisku, šlo o velmi tvrdý souboj mezi tábory příznivců obou politiků. Nad svým protivníkem Napoleonův synovec jednoznačně zvítězil ziskem 74,4 % ze všech odevzdaných hlasů. Ke Cavaignacově porážce bezesporu přispělo, že byl hlavním strůjcem masakru dělnického povstání z června 1848, a byl proto u řady voličů značně neoblíben. ► Která území v Itálii byla na základě rozhodnutí vídeňského kongresu ať přímo, nebo nepřímo kontrolou rakouských habsburků?
► Z jaké dynastie pocházeli vládci Království obojí Sicílie (Neapolska)?
Povstání Italů na rakouských územích v severní Itálii úspěšné nebylo. Rakušané v čele se zkušeným maršálem Václavem Radeckým potlačili nejprve odpor v Miláně a v červenci 1848 porazili i armádu sardinského krále v bitvě u Custozzy [kustozi]. Pod dojmem vítězného postupu Rakušanů se hnutí za sjednocení Itálie na podzim 1848 silně zradikalizovalo. V únoru 1849 byl z Říma vyhnán papež a na území bývalého církevního státu byla vyhlášena Římská republika v čele s vůdci hnutí Mladé Itálie – Giuseppe Mazzinim [džuzepe macinym] a Giuseppe Garibaldim [džuzepe].
V březnu 1849 obnovil sardinský král válku proti Rakousku, ale byl 23. března u Novary Radeckým opět poražen. Tato porážka rozhodla o konečném neúspěchu snah o sjednocení Itálii (v létě 1849 rakouské vojsko dobylo i Benátky), , ale bylo jen otázkou času a příznivějších okolností, kdy se mnohaleté snahy italských vlastenců konečně naplní. Na dobové karikatuře s podtitulem „Ferdinandovo štěstí nad vítězstvím reakce v Neapolském království“ je popsána situace ve většině italských zemí, kde se vrátily předrevoluční poměry, panovníci se vrátili k absolutistické formě vlády a omezování občanských svobod včetně pronásledování svých odpůrců.
Giuseppe Mazzini (žil v letech 1805–1872) byl italský revolucionář a politik, který usiloval o sjednocení Itálie. Založil revoluční spolek Mladá Itálie, jehož cílem bylo vyhnat Rakušany, zrušit monarchie a ze sjednocené Itálie vytvořit republiku. Svého snu se dožil koncem svého života. Dodnes patří k největším italským národním hrdinům.
Revoluční Itálie roku 1848 se podobala mozaice, jejíž kamínky se nechtějí spojit: vladaři, a král Karel Albert především, zase jednou jednali hlavně v zájmu svých států a zklamali tak naděje federalistů. Na povrch zase vypluly staré regionální nesváry, kdy Lombarďané nedůvěřovali Piemonťanům, Benátčané z vnitrozemí Benátčanům na laguně, Sicilané se bouřili proti neapolské nadvládě, Turín soupeřil s Janovem, Florencie s Livornem ... Porážka hnutí osmačtyřicátého roku nepochybně znamenala vážnou ránu pro boj za italskou nezávislost a svobodu, ten však postoupil již tak daleko, že nebylo myslitelné jej zastavit. (Giuliano Procacci – Dějiny Itálie, s. 250) Vyhledejte v textu uvedené zeměpisné názvy oblastí i měst na mapě dnešní Itálie ve školním atlasu světa. Zjistěte, kde v Praze stál pomník maršála Radeckého (viz na kolorované fotografii z roku 1900) a co se s ním stalo. Ačkoliv pomník Václava Radeckého z Radče v Praze již nenajdeme, našli bychom památky připomínající tohoto slavného českého vojevůdce na mnoha místech bývalé habsburské monarchie včetně samotné Vídně. O popularitě tohoto českého generála svědčí i slavný, dodnes oblíbený Radeckého pochod, kterým každoročně ukončuje svůj novoroční koncert Vídeňská filharmonie. Kdo tento pochod složil?
Václav Radecký z Radče (žil v letech 1766–1858) byl český šlechtic a od roku 1836 rakouský maršál. ► Zjistěte, kolika panovníkům habsburské monarchie tento úspěšný vojevůdce sloužil.
Zprávy o revoluci v jižní Itálii a Francii povzbudily i revolucionáře v Německu, které bylo v rámci Německého spolku stále rozděleno na více než 30 různě velkých států. K největším z nich patřila především habsburská monarchie, Prusko, Sasko, Bavorsko a Hannoversko. Politickému sjednocení Německa bránila i vzájemná rivalita Rakouska a Pruska. Obě země měly zcela jiné představy o budoucnosti Německa. Na řadě míst propukly na jaře 1848 revoluční bouře, vystrašení panovníci odvolávali neoblíbené ministry a vyhlašovali rovnost občanů, svobodu tisku, povolovali zřizování občanských gard a slibovali ústavní vlády. Podobně si počínal i pruský král Fridrich Vilém IV., který po úspěšném březnovém ozbrojeném povstání v Berlíně musel přislíbit, že svolá ústavodárný sněm a bude podporovat snahu o sjednocení Němců v jednom státě. Z německého Heidelbergu [hajldberku] vzešla iniciativa svolat do Frankfurtu nad Mohanem celoněmecký parlament, který měl vypracovat ústavu pro sjednocené Německo. První celoněmecké ústavodárné shromáždění, vytvořené na základě všeobecných voleb, začalo zasedat v květnu 1848.
► Zjistěte, v čem bránila politická roztříštěnost Německa jeho většímu hospodářskému rozmachu.
Germánie (od malíře) jako symbol silného jednotného státu všech Němců v Evropě
Zasedání frankfurtského parlamentu v kostele sv. Pavla – v letech 1848–1849 zde jednalo na 600 poslanců zvolených z celého Německého spolku kromě zástupců Čechů. Jejich účast v Dopisu do Frankfurtu odmítl přední český politik a historik František Palacký s odůvodněním, že: Sem Čech rodu slovanského i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán. … I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že koruna Česká kdy byla říší Německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních, pochyboval o někdejší suverenitě a svézákonnosti vlády a země České. Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jich hodnosti dotýče, odjakživa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodární ani soudní ani exekutivní; že nikdy neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, že země Česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z někdejších desíti krajův německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu nikdy se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavadní spojení země České s říší Německou pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za
František Palacký
svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu. (Minulost našeho státu v dokumentech – s. 206)
Od samého počátku byla jednání ve frankfurtském parlamentu komplikovaná, poslanci se dlouho nedokázali dohodnout na podobě sjednocení a státoprávní formě nově vytvořeného státu. Stáli tu proti sobě stoupenci republiky a zastánci konstituční monarchie. Část poslanců usilovala o koncepci tzv. „Velkého“ Německa zahrnujícího území celé bývalé Svaté říše římské (tedy včetně rakouských a českých zemí), druhá skupina prosazovala vznik „Malého“ Německa, tj. sjednocení pouze německých území v čele s Pruskem. Pro odpor rakouské vlády se poslanci nakonec usnesli na „maloněmecké“ variantě sjednocení. Po komplikovaných jednáních poslanci dospěli v březnu 1849 ke schválení říšské ústavy, podle níž mělo být Německo císařstvím. Císařskou korunu nabídli poslanci pruskému králi Fridrichu Vilému IV., který ji ale od parlamentu odmítl, byl ochoten ji přijmout jen od králů a knížat zemí sdružených v Německém spolku, nikoliv od revolucionářů. Zamítavé stanovisko pruského krále předznamenalo konec frankfurtského Národního shromáždění. Na jaře 1849 byla revoluce v mnoha německých státech (v Prusku, Sasku, Bádensku a Falci) již potlačena a panovníci znovu upevnili svou moc. Pruská vojska v červnu 1849 rozehnala i frankfurtský parlament. Pokus o sjednocení Německa svobodnou volbou zástupců lidu všech německých států se nezdařil. Země zůstala rozdrobena a většina králů a knížat znovu omezila občanská práva a svobody.
Habsburská monarchie Pod vlivem revolučních hnutí v zemích západní a jižní Evropy se ozvali i obyvatelé mnohonárodnostní habsburské monarchie, kteří usilovali o odstranění absolutistické vlády a přebudování podunajské monarchie na nových základech. Revoluční hnutí v habsburské monarchii začalo v Praze. Dne 11. března 1848 zde došlo ke schůzi občanů ve Svatováclavských lázních na Novém Městě pražském. Zde zvolený Svatováclavský výbor vypracoval petici rakouskému císaři Ferdinandovi I. (1835–1848) s českými požadavky, kterými bylo především rozšíření občanských svobod, zrušení roboty za náhradu, či zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Dříve než vyslaní zástupci dorazili do Vídně, vypukla i tam 13. března revoluce. Pouliční nepokoje ve vídeňských ulicích vedly ještě téhož dne k odvolání nenáviděného kancléře Metternicha, nová vláda přislíbila svolat do Vídně ústavodárné shromáždění a dát Uherskému království větší míru samostatnosti. Na základě dohody mezi delegací uherskému sněmu a vídeňskou vládou byla 17. března ustavena samostatná uherská vláda, v níž demokraty zastupoval Lajos Kossuth [lájoš košút]. Revoluční zmatek přál uherské samostatnosti, Uhry díky němu získali na jaře 1848 faktickou nezávislost na Vídni – z
► Zjistěte, jakou roli v revolučních událostech u nás z roku 1848 hrál spolek „Repeal“?
veřejných budov v Uhrách dokonce zmizely znaky s císařským orlem. Byla rovněž zrušena všechna dosud platná středověká omezení týkající se Židů (ghetta, židovská daň aj.). Židé tak v habsburské monarchii dosáhli úplného občanského zrovnoprávnění. Ferdinand I. navíc souhlasil s účastí rakouských poslanců na jednáních celoněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Liberálové a radikálové v Čechách Po březnových událostech ve Vídni i v Praze přestala fakticky existovat cenzura a ve větších městech vznikaly národní gardy. Všichni s nadějí čekali na slíbenou ústavu, na venkově lidé odmítali robotu a očekávali její zrušení. Císař v dubnu odpověděl na pražskou petici tzv. kabinetním listem, v němž souhlasil se zrovnoprávněním češtiny i se svoláním českého zemského sněmu, který měl zaručit posílení pravomocí českých zemí. S takovou odpovědí císaře byli spokojeni především umírnění liberální (svobodomyslní) politici, hájící stanovisko zemské šlechty a bohatších měšťanských vrstev, jako byli např. František Palacký, František Ladislav Rieger nebo Karel Havlíček Borovský. Liberální politici věřili, že o další modernizaci monarchie rozhodnou poslanci ústavodárného říšského sněmu, zvolení v letních volbách roku 1848. Mnohem radikálnější postoj vůči vídeňské vládě zastávali např. Josef Václav Frič nebo Karel Sladkovský, kteří požadovali větší zapojení nejširších vrstev obyvatel do veřejného života a tlumočili i požadavky dělníků, usilovali o odstranění dětské práce. Ve svých snahách však zůstali osamoceni. Mnohonárodnostní společnost u nás rozdělovala i otázka účasti poslanců z Českého království na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Zatímco čeští Němci pozvání přijali, František Palacký ho jménem česky mluvících obyvatel naopak rezolutně odmítl. Dovodil, že kdyby Rakouska nebylo, museli bychom si ho v zájmu lidstva sami vytvořit. Myslel tím ovšem nové Rakousko – federaci v čele s císařem, ale také ústavní vládou. Tato říše měla poskytnout stejná práva všem národům, včetně slovanských, a chránit střední Evropu před rozpínavostí Německa i Ruska. Přes nezdar, který v revoluci tyto myšlenky utrpěly, zůstala snaha o federalizaci říše dlouho programem českých politiků. Rozdílné vnímání snahy o sjednocení Německa vedlo k definitivnímu rozdělení českého obyvatelstva podle jazyka, na dva nesmiřitelné národy, český a německý. Slovanský sjezd a červnové povstání v Praze Společným zájmem všech našich politiků bylo vybojovat českému národu rovnoprávné postavení v rámci habsburské monarchie. K zajištění tohoto cíle hledali čeští politici spojence v řadách dalších slovanských národů v říši – Poláků, Ukrajinců, Slováků, Jihoslovanů. Otázky společného postupu a zájmů slovanských národů žijících v habsburské říši měly být projednány na Slovanském sjezdu, který se za účasti více než tří set delegátů (přítomni byli i zástupci Poláků žijících mimo Rakousko, Rusů a Srbů) sešel 2. června 1848 v Praze. Slovanský sjezd byl od
► Zjistěte, jak s konaným Slovanským sjezdem v Praze souvisejí termíny jako „panslavismus“ a „pangermanismus“?
počátku vnímán jako protiváha frankfurtského sněmu, a proto proti jeho konání byli jak rakouští či čeští Němci, tak Maďaři. Mezi účastníky sjezdu převážili příznivci tzv. austroslavismu, jejichž hlavním mluvčím byl František Palacký. Podle Palackého je silné federalizované Rakousko zárukou existence malých slovanských národů žijících na území habsburská monarchie ohrožených jednak tím, že budou pohlceny sjednoceným „velkým Německem“, nebo rozpínavosti carského Ruska.
Účastníci Slovanského sjezdu v Praze – jako hlavní zástupce slovenské inteligence se setkání zúčastnil i Ľudovít Štúr. Patřil k malé skupině radikálů, kteří byli zastánci rozbití monarchie. V rámci kritiky Rakouska pronesl Štúr i tato slova: „Náš cieľ je zachovať rakúsku ríšu?Náš cieľ je zachovať nás ... Pádom Rakúska nepadáme my ...“
Jednání sjezdu bylo přerušeno 12. června, neboť v Praze propukly po velké sbratřovací mši ozbrojené boje. Mše u sochy sv. Václava na dnešním Václavském náměstí se vedle účastníků Slovanského sjezdu účastnilo i mnoho Pražanů, po jejím skončení se část shromážděného davu vydala k budově zemského vojenského velitelství v Celetné ulici, kde sídlil generál Alfred Windischgrätz [vindyškréc]. Střetů demonstrantů s vojskem se rozhodli využít radikálové a vyvolat revoluci. Ve městě vyrostlo na čtyři stovky barikád hájených hlavně studenty a dělníky. Ale příležitosti se chopil i Windischgrätz. Vzdor pokynům vlády, aby nezasahoval, pražskou revoluci po týdnu tvrdě potlačil. Po pěti dnech bojů se Praha vzdala a byl nad ní vyhlášen stav obležení. Slovanský sjezd se rozešel, aniž jeho účastníci dospěli k nějakému zásadnímu závěru, a v zemi zavládla vojenská diktatura, která neumožnila svolání voleného zemského sněmu. Dělostřelecké bombardování Prahy z Letné na příkaz generála Windischgrätze způsobilo velké hmotné škody (na obr. požár vltavským mlýnů), ale jeho cílem bylo především zastrašit obránce barikád a donutit Pražany ke kapitulaci. UČITEL: V celé Evropě to letos vře. U nás to začalo v březnu na schůzi ve Svatováclavských lázních. HYNEK: Svatováclavské lázně, to zapiš, Smyle, to velitele potěší. UČITEL: Poslali jsme odtamtud císaři do Vídně ostrou petici, že chceme… SMYL: Pomalu, pomalu! Co je to petice? UČITEL: To je z latiny. Česky bychom řekli prosba.
Kníže Alfred Windischgrätz (žil v letech 1787–1862) zahájil svou vojenskou kariéru za napoleonských válek, už roku 1840 byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem v Čechách. K tvrdému potlačení pražského červnového povstání ho vedly i osobní důvody. Při první srážce demonstrantů s vojskem v Celetné ulici zbloudilá kulka zabila jeho manželku a těžce poranila i jeho syna. Stejně nelítostně potlačil i říjnovou revoluci ve Vídni. Patři spolu s generály Radeckým a Jelačićem v revolučních letech 1848– 1849 k hlavním „oporám trůnu“ a „zachráncům monarchie“.
SMYL:… poslali z lázní ostrou prosbu… a dál? UČITEL: Že chceme svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, že si chceme sami volit vládu… HYNEK: Volit vládu! Já bych vás hnal! Od čeho je panovník? UČITEL: Představte si, že císař souhlasil a slíbil konstituci. To bylo slávy! Tančili jsme konstituční polku, pekly se konstituční rohlíky a tenhle klobouk, co mám na hlavě, ten je také konstituční, jelikož je mnohem nižší, než kdyby nebyl konstituční. SMYL: To všechno mám psát? Ty klobouky, ty rohlíky? HYNEK: To nepiš. VEVERKA: Poslouchej, kantore. Tady je vojenský ležení. Co se v Praze tancuje, nás nezajímá. Řekni, jestli nás potřebujete nebo ne. UČITEL: Potřebujeme. Moc. Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte – jak začnou chodit ulicemi stráže po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna, a nějaká zbloudilá kulka – pic! a bylo po ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši začali stavět barikády. VEVERKA: Co začali stavět? UČITEL: Barikády! To je taková hromada všeho možného: kostky dlažební, kredence, pytle s pískem, povozy… VEVERKA: Vozová hradba. UČITEL: No, jsou to spíš krámy. VEVERKA: Ale né, to je vozová hradba, tomu nerozumíš. UČITEL: K nám taky přišli, studenti, a vzali nám na barikádu prádelník. Krásný kousek, s mým vlastním monogramem. To jsem poznal, že jde do tuhého, a mazal jsem na Vlašim a rovnou k vám. HYNEK: Ty tedy myslíš, že je ten pravý čas, že je nouze nejvyšší? UČITEL: No, císaři pánu se to mele ve Vídni, teď kdyby se mu to sesypalo ještě v Praze… VEVERKA: Kolik má Windischgrätz mužů? UČITEL: Deset tisíc. VEVERKA: A kolik je našich? UČITEL: To je právě to. My Češi vlastně žádné vojsko nemáme. Včera jsem se díval z okna, kdo je na barikádě: čtyři studenti, hostinský Kaněra a krejčí Suchánek s učedníkem. (ukázka ze hry Blaník Divadla Járy Cimrmana)
Zrušení poddanství a nástup Františka Josefa I. Ve Vídni se uprostřed července 1848 sešel nově zvolený říšský sněm, který měl pro západní část habsburské monarchie vypracovat ústavu. Společně s volenými zástupci dalších národů habsburské monarchie se tohoto sněmu zúčastnili také čeští poslanci – mezi jinými i František Palacký a František Ladislav Rieger. Již po několika týdnech byl poslanci přijat historicky významný zákon, kterým došlo ke zrušení byl zrušeno poddanství a s ním spojené roboty za mírnou finanční náhradu. Tento zákon přijatý 7. září 1848 pozitivnn ovlvnil měl pro české země dalekosáhlé a trvale pozitivní důsledky se stal mezníkem v českých dějinách . Tím ale shoda mezi poslanci říšského sněmu skončila, jejich jednání přerušilo počátkem října nové ozbrojené povstání ve Vídni – ústavodárný sněm byl přeložen do moravské Kroměříže. Podnětem k další revoluci ve Vídni byly uherské události. Vídeňané, kteří sympatizovali s uherskou revolucí povstali, aby zabránili rakouským vojákům v pochodu do Uher. Proti vzbouřené Vídni zakročil generál Windischgrätz, který do 1. listopadu odpor povstalců zlomil. Po porážce říjnového povstání ve Vídni došlo 2. prosince ke změně na trůně, kdy na místo „slabého“ a ústupky vůči revolucím
► Zjistěte, proč se červnovému pražskému povstání také někdy říká „svatodušní bouře“?
František Josef I. (žil v letech 1830–1916) se dostal k moci především díky své matce Žofii, která iniciovala rodinnou dohodu, na základě které se nemocný a bezdětný císař Ferdinand I. vzdal trůnu a jeho mladší bratr ??? právo na nástupnictví přenesl na svého nejstaršího syna Františka Josefa.
zdiskreditovaného Ferdinanda I. byl dosazen jeho osmnáctiletý synovec František Josef I. (1848–1916). Ten se rozhodl co nejrychleji obnovit starý pořádek v říši Rozehnání kroměřížského sněmu a májové spiknutí 1849 Na základě ústavy, na jejímž znění se shodli poslanci říšského sněmu v Kroměříži, se Rakousko mělo stát konstituční monarchií s dvoukomorových parlamentem. K přijetí návrhu ústavy však nikdy nedošlo, protože kroměřížský sněm byl 7. března 1849 rozehnán vojskem. Císař se vrátil k absolutistickému způsobu vlády. Stejně neúspěšně skončilo i připravované nové povstání, které mělo prosadit požadované změny v monarchii revoluční cestou. Povstání připravované českými radikály na květen 1849 (proto se o něm také mluví jako o májovém spiknutí) bylo prozrazeno a jeho aktéři pozatýkáni policií. Josef Václav Frič, Karel Sabina a řada dalších byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na dlouholetý žalář; uvězněno bylo na asi 1000 osob, nad Prahou a okolím byl vyhlášen stav obležení. Porážka revoluce v Uhrách Na jaře 1849 vzdorovala revoluce už pouze v Uhrách, kde se Maďaři v čele s Lájosem Kossuthem postavili císaři i jeho armádě. V boji zůstali osamoceni i proto, že odmítali přistoupit na požadavky dalších národů v Uhrách – Slováků, Rumunů, Rusínů či Chorvatů, které usilovaly o zrovnoprávnění, tedy aby měly stejné postavení jako vládnoucí Maďaři. Císař se spolu s vládou rozhodli k potlačení revoluce v Uhrách využít tamních národnostních rozporů. Díky nepřátelskému postoji uherské vlády k nemaďarských národům se jak Chorvati, tak i Slováci přidali na stranu rakouské armády. Památník v Trenčíně věnovaný třem významným slovenským politikům a vlastencům – v popředí bronzová socha Ľudovíta Štúra v nadživotní velikosti, za ním postavy Hurbana a Hodži. V revolučních letech 1848–1849 všichni tři bojovali za národní zájmy a podíleli se na zformulování petice „Žiadosti slovenského národa“, která vznikla 10. května 1848 na celonárodním setkání v Liptovském Mikuláši. Požadavky na národní rovnoprávnost, zřízení samostatného slovenského sněmu, nebo zavedení spisovné slovenštiny do všech typů škol uherská vláda odmítla, navíc na všechny tři vůdce národního hnutí vydala zatykač.
Maďaři hrdinně odolávali přesile, v dubnu 1849 dokonce sesadili Habsburky z trůnu a vyhlásili samostatnost Uher ve formě republiky. Císař František Josef I. v této situaci požádal ruského cara o vojenskou pomoc. Teprve za podpory carských jednotek se rakouské armádě podařilo zvítězit nad uherskými vojsky, které kapitulovaly 13. srpna 1849 u Világoše. Maďaři byli poraženi také proto, že nebyli ochotni se vzdát své dosavadní utlačovatelské národnostní politiky vůči nemaďarským národům tvořícím v Uhersku většinu. Nad Uhrami byl
Lajos Kossuth (žil v letech 1802–1894) byl hlavní postavou revoluce v Uhrách v letech 1848–1849. Po sesazení Habsburků se stal prezidentem nezávislých Uher. Po porážce revoluce se mu podařilo ze země uprchnout a zbytek svého života strávil v cizině – v Turecku, Velké Británii a Itálii, odkud usiloval o obnovení maďarské samostatnosti. Díky svému boji za nezávislost je dodnes v Maďarsku považován za jednoho z národních hrdinů, o čem svědčí i to, že jeho jméno nese i první okruh Maďarského veřejnoprávního rozhlasu. Slovníček pojmů: austroslavismus – politický program usilující o přetvoření Rakouska na federativní stát; zárukou poklidného vývoje slovanských národů mělo být silné Rakousko banket – opoziční shromáždění ve Francii usilují zejména o volební reformu federace – rovnoprávné spojení jednotlivých států v jeden celek nacionalista – člověk nekriticky upřednostňující svůj národ nad ostatní petice – prosba, žádost stanné právo – totéž jako výjimečný stav; mimořádné opatření vyhlášené vládou ke zvládnutí mimořádné situace, provázené často omezením osobní svobody a zvýšením pravomocí policie či armády Knihovnička:
vyhlášen výjimečný stav, vojenské soudy odsoudily k trestu smrti několik set maďarských revolucionářů, další tisíce jich bylo uvězněno, pokud se jim nepodařilo jako např. Kossuthovi včas ze země uprchnout. Revoluce v Uhrách a nakonec i v celé habsburské monarchii mohla mít úspěch jedině jako společná akce všech národů, které zde žily, osamocený postup naopak vedl k postupné porážce všech revolučních ohnisek a k obnovení centralistické absolutistické vlády v celém Rakousku. Otázky a úkoly: 1. Které důvody vedly v roce 1848 k vypuknutí revolucí v mnoha evropských zemí? 2. Co vedlo k pádu tzv. červencové monarchie ve Francii a jaký byl další vnitropolitický vývoj v období tzv. druhé republiky (do roku 1852)? 3. Jaké byly politické a státoprávní poměry na Apeninském poloostrově na počátku roku 1848? 4. Kdo a proč se postavil v roce 1848 do čela snah o sjednocení Itálie? 5. Proč se sešel v květnu 1848 frankfurtský parlament a co bylo výsledkem jeho jednání? 6. Proč ztroskotal v letech 1848–1849 pokus o sjednocení Itálie a Německa? 7. Proč došlo za revoluce 1848 ke zhoršení vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci na našem území? 8. Proč se v Praze v létě 1848 sešel Slovanský sjezd a jaký byl výsledek jeho jednání? 9. Proč byly pokusy o revoluční změny v habsburské monarchii v letech 1848–1849 nakonec neúspěšné?
