Občasník 70. oddílu Zálesák
č.24
zalesak.unas.cz
2004
Krátké zprávy Halter Valley – výprava káňat podle Anety 15.5.2004 jsme měli sraz v 7.50 na HN. Jeli jsme do Chlumčan vlakem a pak jsme šli pěšky (tedy z Plzně jeli Petr, Miki, Niki a Milan, Aneta se přidala až v Chlumčanech). Nejdřív jsme šli po silnici, ale to nás nebavilo, a tak jsme šli lesem. Petr pořád otravoval, že si chce udělat oheň, až mu to Milan dovolil. Konečně bylo po ohníčku, tak jsme se řítili dál. Po chvíli jsme dorazili k pískovcovejm dolům, kde se nám to líbilo a chvíli jsme tam zůstali. Přivázali jsme lano okolo stromu a slaňovali jsme dolů. Když nás to omrzelo, šli jsme dál. Prodírali jsme se kopřivama, až jsme narazili na silnici. Potkali jsme ňáký lidi a ty nám řekli, kudy dál. Došli jsme do Dnešic, kde jsme vyměňovali knoflíky za jiné věci. Pak nám ňáký pán ukázal cestu, po které dojdeme do Halter Valley. Už z dálky jsme viděli teepee a když jsme přišli blíž, byli tam koně, elektrickej bejk, různý stánky atd. Nejdřív jsme se jen tak procházeli, ale pak jsme jezdili na koních a el. bejkovi. Petr se na bejkovi udržel až do konce. Ostatní spadli hned na začátku. Kluci si koupili hroty na šípy a přesvědčovali nás, abychom si je koupili taky. Koupili jsme si něco na památku a šli jsme zase na vlak. Na nádraží si kluci vyrobili šípy. Konečně vlak přijel a my nastoupili a vraceli se zpět domů. Info pro zájemce: Halter Valley zatím nemá pravidelný program, pořád je ve výstavbě. Kdo se tam chce podívat na akci, musí sledovat letáky a vysílání radia Karolína, kde se o akcích informuje.
Stavba tábora V sobotu 26. června došlo zase na přípravné práce před táborem. Vyrazili jsme do Lelova především kopat latriny a odpadovku, vysekat přebytečnou trávu a připravit kůly na kuchyňojídelnu, stožáry apod. Prostě zajímavé práce jako vždycky. Účastníků bylo tentokrát méně. Někdo si spletl den (že, Jano?), někdo měl jinou akci (třeba školní výlet) a někdo … kdo ví. Trochu zamrzí, že z rodičů jezdí pořád jen ti nevěrnější. A kdo tedy byl budovat? Tak tedy: z velení Milan, Mirka, Lochness a přidružený Hurvínek („specialista“ na křovinořez, případně kosu), z Poštolek Pejťa, Árný, z Krtků Zuzka, Pája s bratránkem, z Káňat nikdo a z rodičů pan Kuda (zasloužilý kopáč) a oba Pozděnovi (alias práce motorovou pilou). Pokud se tu nenašel někdo, kdo pracovat byl, nechť zkusí omluvit naši sklerózu. Navíc tu snad nikdo není, už takhle je to malý číslo.
Čekatelky MoA Letošní léto strávili Lukáš s Pejťou 11 dní na čekatelském lesním kurzu MoA, který pořádala ORJ Plzeň-město (tedy výchovná zpravodajka Noblesa a její vyzkoušený tým) v nám známých Chrášťovicích u Mladotic. Od nás ze střediska se zúčastnili ještě Digi a Vlnka ze Šipky. Celkem se školilo, bavilo, seznamovalo apod. 39 čekatelských adeptů, rozdělených do 4 družin. Teď mají oba naši kurzisté odevzdané písemné práce na téma Skautský duch (copak si asi pod tím představíte vy ostatní) a přihlášky na říjnové čekatelské zkoušky. Budeme jim držet palce. No a kdo ví, třeba půjde někdo od nás i za rok.
Náborové akce Středisková akce v ZOO (viz Babí léto) byla míněna z velké části jako náborová. Nejen náš oddíl potřebuje nové členy. Ovšem výsledek? Nám se po ZOO ozval jeden 6tiletý kluk, Šipce nikdo. A tak přišlo druhé kolo. Jednak jsme chtěli dohodnout další Odpoledne s Lochnesskou, po loňsku tentokrát na 26. ZŠ (růžovce), a jednak jít navštívit rodiče na školní aktivy. Vzhledem k mnohým kroužkům, které dětem plní čas už od malička, tak do prvních a druhých tříd. Odpoledne s Lochnesskou jsme nakonec museli odsunout (asi na říjen), protože nás s podobnou akcí předběhli z 57. oddílu (Zelená střela) z Českého údolí. Jak jsme pak zjistili, hledají hlavně kluky od 7 do 10 let a to tak 3 – 6. Zbyly nám aktivy. Na růžovce jsme byli na aktivu dvou prvních tříd (4 dny po akci se nám zatím ozvaly 3 děti), na šedivku se chystáme do tří druhých tříd. Zbylé první a druhé třídy budou mít aktivy později.
Bambiriáda
21. dne měsíce sazenic, zapsala Pejťa V pátek 21.května byl na sedmou určenej sraz pro team zdatných stavitelů a za pár minut už Pepíček, Méďa, Árný, Lukáš a Hejkal napínali náš oblíbený tarantuling. Taky přišla Liška (od Delfínů), aby se podívala, kde že má sídlit náš zázrak a její zázračné lanové lávky. S pár zádrhely a komplikacemi se tarantuling dostavil téměř včas (za deset devět to mělo bejt a za deset půl desátý už to i bylo!), jen jsme pod lana chvíli rvali Pindovo té2
bich a sháněli papír na čísla, kterej nám nakonec náhodou věnoval Hurvi. Pepíček odešel do školy a zanechal po sobě památku (CDčko a svetr, obojí si samozřejmě chtěl vzít s sebou). S přicházejícími nižšími ročníky 11.ZŠ a ostatními hravými dětmi a jejich rodiči přišla první pracovní náplň. A to jako chytání dětí, vysazování mrňousků (takovejch, který sotva viděli na můj báječnej schůdek usnadňující vstup), vnucování letáčků, razítkování a podepisování do jejich Bambi-pasů (za razítka v kolonkách pak děti, tušim, něco dostávaly) a vysvětlování jim, že chtěj určitě chodit na skauta...A úplně stejně to vypadalo u ostatních asi 20 stánků prezentujících se dětskejch organizací i našich luků. Do toho všeho už na plno proudila zábava na pódiu (oranžovym a nafukovacim). Takhle uběhlo celý dopoledne a úplně stejně rychle i odpoledne. Nejlepší bylo, jak se tam scházeli různý zevlíci (Koště v bílym plášti s kámoškou a kámošem a tak), který se přišli jen tak podívat, a pohybovali se tu lidi, který tu vlastně na tuhle „směnu“ (z naší strany to totiž bylo tvrdě organizovaný, přestože to ve výsledku až tak úplně nebylo – měli jsme rozvrh směn, ale kdyby tam byli jen lidi, který tam podle něj bejt měli, tak jsme to asi nezvládli...proto velké díky dobrovolníkům!) vůbec nebyli. Prostě pohodička. Odpolední část nám předčasně ukončila změna počasíčka. Trošičku se rozpršalo... (to jste neviděli – Milan, kterej tu vlastně dneska vůbec nebyl, stál v tom lesejku, zamyslel se a vytáh deštník ... není to amatérské??) Ale večer už zase nepršelo a noční směna byla suchá a pohodová, i když ňák odpadli lidi, který měli směnovat (takže pak zase byli ti, co tu vlastně nebyli, nebyli ti, co tu byli a někteří, kteří nebyli a chtěli, taky nebyli... ale tohle provázelo opravdu celou Brambiriádu. Ráno jsme čekali, že příde Méďa, kterej tu vlastně jako byl, celej hyperaktivní a bude chtít něco dělat (třeba vypnout tu naprosto nechutně prověšenou síť) a že to možná nebude chtít dělat úplně sám. Taky jsme se trochu báli, že nás vytrhne ze snídaně a bude nás chtít dostat ven. A jak to dopadlo? Méďa se přivalil, zahulákal a začal rozebírat stan, ve kterym jsme se až do té chvíle vesele povalovali. Tak jsme radši odložili snídaňování na zejtra a vykydlili se. Stejně jsme si oproti včerejšku vystřídali s vodákama časový nedostatky (včera jsme my měli postaveno a oni začali). Dnešní směny zaujal taky Ruda, Lenča a další, oficiální a neoficiálně zevlující (kteří se hodně často hodně hodili). Lidi přicházeli i stejní a taky jiní... Dokonce jsme se mohli vydat na obhlídku ostatních stánků. Ze zajímavostí vybíram bednový horolezce (pomocí jištění (chlap, větev, sedák, lano) a plastovejch bedniček (takovejch těch třeba pivních) se človíček škrábe nahoru. Vždycky položit bedničku na poslední a postavit se do jejího otvoru na ručičky a zas o schod vejš) a skoro svislou desku s dírama (na který je na provazu s oběma volnejma koncema připevněnej kroužek, do kterýho se položí tenisák a taháním za konce provazu se dopravuje do děr). Bylo to senza, dokonce jsme odpolední směnu protáhli o víc než hodinu (bylo krásně, hrála skupina MHS a my i kolemjdoucí si chtěli taky střelit). Po uklizení luků jsme zevlovali na síti, až se setmělo. Zkusili jsme skvělou hru na mouchu a pavouky a jelikož už bylo akorát po vystoupení, tak jsme se odebrali hledat slíbené překvapení. Ohňostroj právě začínal. Bylo to fakt móóc pekné. Popřáli jsme si krásnej novej rok, rozloučili se s Kačenkou, která se tu byla s Lukášem a babičkou podívat a doprovodili Lenku, jenž se tu trošku zasekla, na tandajku. Ráno už jsme nemuseli ani vypínat (nepršelo, takže to nebylo tak těžký a navíc i večer se to dalo líp používat (v pátek na to Brabi skočil a do zad se mu vyždímaly lana), ale stejně jsme se nechali přišlými (např. Jarda) a náhle onemocnělým stanem vykopat ven a začali jsme opečovávat další ratolestky. Konec měl bejt v jednu, začali jsme v předstihu (vyjímečně) a rychle jsme otipovali, který lana sou čí. Ještě po sobě všechno uklidit, potkat ty, co jsme ještě dneska nepotkali... Pár dalších postřehů: - jednou jsem se otočila na síť, co tam dělá pes (štěkání se ozejvalo ňák moc z vejšky) a našla sem jenom Lenku s Anetkou, asi v záživnym psím rozhovoru... ve stanu se nám nacházela spousta věcí, Méďa si u nás pozapomněl bundu, tričko,..Lukáš spacák.. balit měli oficiálně Digi a Koště, tak se šli zeptat, jestli se tam ještě něco potřebuje, a přesto, že to vypadalo jako že je tam spousta nevyužitejch lidí, nám je někam odvedli ... tímto se jim omlouvam, že jsme je v tom nechali, ale minimálně já jsem byla trošku grogy (a všichni šli pak ňák samovolně se mnou...). Takže fakt velkej sorec, klucí!!! několik šípů se samozřejmě povedlo úspěšně ztratit a několik dokonce zajímavym způsobem rozbít (příp. zničit) – spousta špiček zůstala ve stromě – promiň!, některý možná i v terčovnicích a pár šípů jsme úplně rozštípli (jeden se načal o kovovou tyč a postupně, jak se do něj zastrkávala hlína, se rozjížděl, další dodělal o tyč Méďa rovnou) a nakonec jsme ze dvou takovejch a spousty lepenky udělali speciál kolikrát denně jste schopný poslouchat pěvecký vystoupení o repertoáru 12 písniček? Dvakrát to stačí bohatě a po šestý za víkend už je to docela dost (probudit se v noci a slyšet pořád Pytlíka, už je fakt trochu moc) a heslo víkendu? No není to skvělé?? Je to skvělé!!!
3
A eště spousta skvělejch, podstatnejch, senzačních a veselejch věcí!!! Myslim, že nám zevlíkům, který jsme se tam na našem křovím zarostlém plácku potkávali, se akce docela povedla!! A taky bychom někde měli zkusit ty lanový lávky, který jsme eště nezkoušeli!
Slepá výprava
11. –13. v měsíci růží, zapsali společným úsilím Krtci Pátek Je 18:00 hodin, jsme na CANu. A sešli jsme se zde sejít. Je tam Jája, Pája, Zůza, Káťa a Walda. Pak tam je Mirka, Milan a Lochness. A pak ňáký ty zombie. Koupili jsme si nanuky. Byly dobrý. Zavázali nám kukadla a najednou jsme v lese byli. A oni tu v lese nebyli. Nejdříve jsme hledali něco na spaní (musíme bejt taky drsný). Furt jsme v lese a máme fajr a jíme jídlo. A Martinovi vypadl mobil a máme buřťany. A ležíme na karimatce a máme 2 plachty. A pak kecáme a taky posloucháme ohňostroj, ale chybí obraz! A taky jsme mysleli, že to jsou Němci. A pak spíme a Martinovi prší na hlavu. A taky chrápe. Mám sem napsat o Vokáčovi a Pražákovi…
Sobota Ráno vaříme čaj, ale jaksi chybí, no tak máme teplou hnusnou vodu. A taky žereme bagety a Káti bageta byla rozbitá, bolely z ní zuby, pak byla kyselá, pak tam nebyla semena a nakonec zase byla kyselá, ale byla to rajčata. A ležíme a balíme a kreslíme mapu. A Martinovi nechce přijít výpis. A na tutom se blbě píše! Už jo! A Kátě taky! A mě taky, ale teď už mám víko od ešáku. A tak jsme sbalili a někteří i dýl a Káťu už to neba. Podle Jany krásný a úžasný a taky dobře nakreslený a vybarvený mapy jsme určili směr. A Káťa neumí zorientovat mapu. A tak jdeme lesem nelesem, polem nepolem a prší nám na xicht a nevíme kam jít… vytahujeme pláštěnky. Boty a gatě totálně mokrý a tak se pudem usušit k Mirky mamince. A tak jdeme do Třemošný a vona to vlastně Třemošná není, ale je to Horní Bříza, protože tam byl Pavel na prázdninách. Něco se stalo, stojíme v Třemošný. A taky rozebíráme proč Třemošná má 1 a ne 30 km a kdyby měla 30 km, tak by byla větší než Plzeň a náš region by se jmenoval Třemošenský, a tak nám ani nevadí ten 1 km. Tak zpátky: v Třemošný maminka není a tak hledáme les na spaní, ale je tam jenom JZD, a tak jdeme na loď a jsou tam čísla a my na ně voláme a oni nám volají zpátky a taky píšou a číslo *01 je vlastně *3 a *03 je úplně jiný a Martin to neví a tak se s nima nedomluví. Potom jdeme na nádraží, že pojedeme do lesa, ale oni tam žádný vlaky nejezdí, a tak musíme pěšky. V lese napínáme plachty a děláme fajr a cvičíme těhotenský cviky. Image je na nic, svědí mě zadek. A vaří večeři, čínský polívky a špagety a je to dobrý. A pak jdeme spinkat a taky kecáme. Já bych vám chtěla zazpívat písničku Fenk jů od zpěvačky Dajdou: Aj drrek tů mač lást, aj misedd bus. En dá džast dů bívit jů… Já si myslím, že sem to zazpívala dobře. Je to vaše rozhodnutí. Je to špatné rozhodnutí, ale já s ním nic neudělám!
Neděle Je ráno. Okukujou nás kolemjdoucí a kolemjdoucí. No a co! Nám je to jedno. A tak Mirka sundala plachtu a jdeme hrát karty. A Zuzka je neumí a kdo neumí, tak jenom čumí a nechápe. Jana vyhrála. Pak jdeme džogovat a Mirka dělá fajr. Káťa je cvok, páč hrabe na horkej kotlík. Vaříme polívky. A jsme správný Krtci a zahrabáváme všechno, od špaget až po kapesníky do hromádek po lese. A taky Delvita přeje odvážným. Kape mi na hlavu. Kape mi hodně na hlavu. A tak lezeme do pláštěnky. Všichni. Do jedný. Skoro. Nakonec vyrážíme do Plzně a končíme v cukrárně. V dešti a větru si dáváme zmrzlinový pohár.
A jak to viděla Mirka Jak to tak bývá, na začátku byl nápad. Chtěli jsme připravit víkend pro Krtky. A jak to tak bývá, ne vše se podaří podle představ. Před víkendem jsem zavolala rodičům a vysvětlila jim, o co půjde. Krtci se na schůzce domluvili, co kdo zajistí za jídlo. Původně to měla být čínská polévka od rána do večera, ale pak se to přece jen 4
změnilo. Nakonec jsme se sešli v hojném počtu na CANu. Kromě Jany, Zuzky, Káti, Martina a Pavla tam byl i Milan, Lochness, Mirka, některé Poštolky a rodiče. Ovšem na cestu se měli vydat jen Krtci a Mirka. Když nastal čas odjezdu, zavázali jsme Krtkům kukadla a začali je za jejich hlasitých protestů směrovat ven z nádraží k připraveným autům. Holky jsme nasoukali k Lochnessovi a kluky k Milanovi. Bylo zajímavé sledovat jejich rozhovor, kde asi tak jsou. Jejich slepý orientační smysl dost selhal. Za Hromnicema jsme odbočili k bývalému tábořišti a kus za ním jsme nás vysadili. Milan s Lochnessem odjeli a Krtci si s velkou úlevou sundali šátky. Na jejich otázky jsem odpověděla jediným papírem, na kterém stálo: Vy, kdo jste se na tomto místě tak neznámém pro vás nečekaně ocitli, vězte že kdesi v blízkosti ne větší než 2 denní pochody nachází se základna, kde žijí vám podobní. Je tedy třeba se tam vydat a nezahynout cestou hlady, vysílením ani jinou katastrofou od živlů či tvorů. V okolí se však vyskytují domorodci, kterým je lépe se vyhnout a v žádném případě s nimi nezkoušet jakkoliv komunikovat. Bývají naladěni nepřátelsky a nelíbí se jim jakákoliv cizí přítomnost. Také nesnášejí, když kdokoliv cizí používá jejich karavanní cesty a to jakékoliv (v naší řeči by se řeklo, že zvláště silnice, železniční tratě, značené cesty). Ať vaše kroky vedou správným směrem a mysl vaše je jasná. A tady se dostávám k prvnímu překvapení víkendu. Všichni si měli vzít, co uznají za vhodné. Tady mne příjemně překvapila Zuzka, která si jako jediná vzala mapu a buzolu, i když mohla pouze odhadovat, kam se pojede. Což když se dalo dohromady s tím, že se Jana „neúmyslně“ podívala před vysazením, kde zrovna jedeme, vzniklo z toho místo, kde jsme opravdu byli. Takže nastala trochu změna a Krtci dostali za úkol obkreslit si z mapy vše potřebné. Ale to až potom, co jsme našli místo na spaní. Kluci ve spolupráci se mnou napnuli plachtu a holky připravily ohniště. Udělali jsme si véču a kecali a kecali a kecali. Kolem půlnoci jsme pomocí všeho možného uhasili ohniště a zalezli do spacáčků. Ještě před usnutím jsme poslouchali ohňostroj z nedalekého Býkova. Ráno bylo poklidné. A trochu rozvleklé. Udělali jsme s klukama oheň, vzbudili holky, abychom zjistili, že Jana je sklerotik a že k snídani bude horká voda místo čaje. Ale taky Martinovo výborné bagety. Ten je naštěstí nezapomněl. Po zabalení a obkreslení mapy (teda přesněji poté, co Jana dokreslila mapu) jsem vyrazili. Někam. Po nějaké době někdo zavelel TAM a šlo se. Zemědělci by z nás neměli radost, vyrobili jsme jim slušnou cestu skrz pole. Prostě jsme jen dodržovali pokyny. Jenže pole bylo značně vlhké a podle toho taky vypadaly naše boty. Vylezli jsme na silnici u Býkova a začala akce přezouvání. Jak se později ukázalo, značně předčasná. Takže jsme byli na silnici, na které jsme být neměli, a tak jsme zapluli do lesa. A začalo lejt. Všichni se oblékli do pláštěnek, někteří i do televize, viď, Martine. A čekalo nás další pole a les a pole. V tu dobu už jsme byli mokří úplně všichni. Trochu jsme změnili plán a rozhodli se navštívit nepřátelské domorodce v podobě mé maminky v osadě Třemošné. Podle Jany mapy jsme tedy vyrazili směr Třemošná. Ale ocitli jsme se jinde. A to u silnice, na které byla cedule hotel Diana. Protože to nešlo jinudy, vydali jsme se po silnici. Po chvilce z Páji vypadlo, že hotel Diana je v Horní Bříze. K naší radosti nebyl. Byl kousek od Třemošný. Štěstí nám nepřálo, mamka nebyla doma, takže nastala další změna plánu, co nejrychleji najít naše dnešní bydliště. Prošli jsme Třemošnou, se zastávkou v lodi a u benzínky, a zalezli do nejbližšího lesa. Místo se nám zdálo pěkné, a tak jsme to zapíchli. Usoudili jsme, že nebudeme měnit zaběhlý postup, takže holky připravily oheň a kluci bydlení. A už jsme klohnili večeři. Nevím, jestli to bylo hladem nebo čím, ale bylo to dobrý. Poměrně brzo jsme zalezli do spacáků a spali a spali a … … a spali … až najednou bylo ráno. Pája vytáhnul vánočky, a tak snídaně byla na světě. Ale ne všichni byli při smyslech. Vyzkoušela jsem, jestli by jim mohl někdo ukrást plachtu nad hlavou, když spíme. Mohl. Spali jako mrtvolky. Nikam jsme nepospíchali, Plzeň byla asi dva kilometry daleko a den dlouhý. Zahráli jsme si karty, ve kterých nás Jana rozdrtila a Zuzka jen nechápavě koukala, cože to tam děláme. Pomalu, velmi pomalu jsme se sbalili a vydali se na cestu. Okolo Kameňáku jsme prošli ke konečné jedničky a nasedli do tramvaje. Slovo dalo slovo, domů se nikomu nechtělo, tak jsme dojeli jen k poště a zašli na zmrzlinový pohár. Servírka na nás koukala trochu divně, přece jen poprchávalo a byla zima. Ale bez řečí udělala, co jsme chtěli. Pak jsme ještě zašli za Davidem, ale bohužel nebyl doma, návštěva se nekonala. Po krátkém průletu náměstím jsme se rozešli ke svým domovům. Myslím, že to byl docela pohoda víkend, i když měl určité mouchy, ale to je jen můj pohled. Nic to ale nemění na tom, že bych ho klidně a ráda zopakovala. Po většinu času mně Krtečci příjemně překvapovali. Konec. 5
Putování za světlem
11.-13.v měsíci červnu 2004, zapsala Pejťa a zkrátil Pepík Tahle víkendovka byla připravená Hejkalem pro Přesličku, Barvičku, Pejťu, Digiho, Koště, Vlnku, Méďu, Árnýho a Lukáše (prostě roverstvo Limby), ale nakonec jsme se rozhodli přizvat i další skupinu (a to proto, že se Pejťa kdysi domluvila s Rikki, že bychom mohli uskutečnit ňákou společnou akci – prostě se družit☺ a nějak to zatim nevyšlo..) – Rikki a spol. (= roverstvo Delfínů), aby nás bylo víc a nebáli se vlka nic. (Vlastně nás bylo skoro eště víc, protože na rover.infu se o akci začalo zajímat víc lidí.) Nakonec jsme dopadli, jak jsme dopadli. Spousta lidiček nemohla, protože je čas školních vejletů, jinejch akcí (třeba Lišky Námořní Akademie, nebo kde to vlastně byla), zkoušek a podobnejch zásadních (často pro nás neznámejch) důvodů. Věděli jsme, že potřebujem potřebný věci, radši si máme vzít buzolu (jako kdyby nám tohle vychytaný magnetický zařízení někdy pomohlo:) a v pátek v půl sedmý máme bejt u Andělíčka. That´s all. Jako PRVNÍ (držte se!) PŘIŠEL LUKÁŠ (!!!) s Pejťou a Ájinkou, po chvíli dorazila Sissi, Koště a Méďa. Věděli jsme že, ještě chybí Darzí, taky měla ject Přeslička a možná Barvička. Př. sme volali, ale tvářila se, jako že jí do toho něco vpadlo. To znamená, že nás pojede pouhejch 6?? Z rozjímání nás vytrhnul Kaki, kterej se přihnal, vrazil Pejtě modrou ápětkovou obálku s nápisem Putování za Světlem, popřál něco pěknýho (my jemu taky) a zase běžel dál. Přečetli jsme si třístránkovej dopejs o tom, jak jsme děsně důležitý, vyvolený zachránit svět a do půlnoci musíme zachránit Světlo, jinak je všem světýlkám i dnům konec. Na konci dopisu stála nějaká čísla. Usoudili jsme, že první čísla jsou tratě, druhý dýlka, kterou máme tratí ject, a třetí dokonce číslo vlaku! No a celá cesta potrvá 32 minut. Fajn. Jen už je sedum, Darzí nikde a možná nemáme moc času zjistit, co je to za vlaky... Nakonec se přihnala i ona. Nasadili jsme bágly a stručně jí vysvětlili, vo co go. V dálce jsme zahlídli tramvaj a dali se do ukrutnýho splašenýho a šílenýho běhu. Naběhli jsme dovnitř a po zblitek víkendu už jsme se šílenýho záchvatu smíchu nezbavili. Pasažéři z nás nakonec byli taky vysmátý a i všechny ostatní možná trochu překvapilo, když jsme se na zastávce u Tesca (v době, kdy tramvaj už skoro zavírala vrátka) mezi smíchem nadechli a zjistili, že máme vystoupit. Pro změnu halasně a šíleně jsme vyběhli a prokličkovali (jak jinak než zběsilym během) podchod k nádraží. Uf, už jsme v budově. Chvíli jsme řešili náš malý problémík – vědět, číslo vlaku, km a trať a chtít lístek. Pani u prvního vokýnka řekla, že to takhle nejde a že jízdní řád nám nepučí. U druhýho (jediný další nezavřený) se do řádu sama dívala, hledala a doufala, že nám to eště neujelo. Prostě skvělá! Našla to a za 96 korunek jsme od ní dostali lísteček do Stupna přes Chrást. Na ceduli jsme vykoukali, že to odjíždí za 2 minuty a dostali další záchvat smíchu. Pak ňákej chytrolín řek, že to má pětiminutový zpoždění. Dolezli – doběhli jsme do vagónku (ještě před nim se zeptali rozhodčí, zda-li tento mašinka jede tam, kam bychom potřebovali) a nakydlili se na sedačku. Začínalo mě bolet bříško, protože smích nás nepřecházel. Ba naopak. I poměrně suše vypadající spolucestující se na nás vždycky podíval a zahihňal se. Pejťa se snažila stopovat, za jak dlouho budem vystupovat a její teorie připadala všem děsně směšná. Nechápu. Když se Sissi počala vznášet, museli jsme vystupovat – Chrást se přiblížil. V lokálce jsme pomohli paní dovnitř a vyoperovali jsme nakoupení lístku. Všechny totálně dojímala naše upřímná vyhebenost. Ať si taky užijou! A před lokálkou nám pán vysvětlil, kde najdem kostel (na jeho zdi měla bejt indicie). Našli jsme jeho i ji (jako kotel i indicii) a mrkli na šifru, která z krásný obálky vypadla, jídlo a majetek církve (bližší info u Médi). Dozvěděli jsme se, že dem po zelený směrem na Březinu, až dorazíme do Britskýho parku se zarostlym jezírkem, kde nám jemu sousedící starý stromy řeknou víc. Další necelý dvě hodiny sme oblejzali krásný majestátný stromíky, který nám za padajícího šera prozradili (teda jeden z jejich společenstva), že staré stromy vědí leccos a že máme hledat co nejvíc kousků mapy, abychom se pak nemuseli vracet. Hledání probíhalo do tmy, pak už to fakt nemělo cenu. Žvejkačkou jsme slepili mapu (krom jedinýho chybějícího dílu) a dali se na další putování. Nahoře v lese mezi skalama ve tmě trošku prosvítal papír. Po vyštrachání baterky jsme z něj i něco měli (třeba napínáčky:) a museli se vypravit po kamenitý stráni do lesejka hledat propustky mezi lesní lidičky (aby nás pustili dál svym územím). Od skal už jsme byli prej cíli blízko, ale času bylo stále míň a míň. A míň než bychom potřebovali... pro zkrácení cesty (přes to, že půlce se zdržování ňákou zkratkou a krosení tmavym lesem nezdálo moc happy) jsme zvolili průlet lesem dolů. Myslim, že za světla by nás tam nikdo nedostal. Stráň to byla asi pěkná a když jsme se ocitli na hraně skály, pod níž se blejskalo a hučelo cosi trochu jako voda, bylo to eště lepčejší. Trochu jsme to obešli a dostali se k Salónu. To je taková moc pěkná zříceninka (asi docela opravená, ale to že je pěkná víme až od soboty – to už jsme tu byli za světla). Našli jsme azimut. V průsečíku tří měla bejt indicie. Profesionálně jsme ho přenesli na načrtnutou, žvejkačkou slepenou, mapu a chtěli někudy slézt mezi rybníky (ty byly na tý črtlý mapě kus pod Salónem a bylo
6
mezi nima umístěný další místečko s azimutem). Samozřejmě to nikdo nechtěl obcházet, ale ta stráň na druhý straně... Lukáš se rozhod a vyrazil. Když jsme za nim řvali, jak to vypadá, stihnul říct něco o tom, že tady je trochu skála, pak udělal 3 kroky a zas někam žuchnul. Nene. To už zviklalo i Méďu, kterej byl narozdíl od zblitku rozhodnutej neobcházet. Otočili jsme se. Tahle cesta taky nebyla z nejlepších. Koště v první linii to po přechodu asfaltky zabořil do trávokřoví (myslim, že dřív to bejvala ňáká zahrada – vedle stálo stavení a na konci Košťátko narazilo na bonus) a ujel. Strašně to píchalo (ňáký kopřivy, bodláky a podobná havěť) a klouzalo (a navíc – kraťasy sou kraťasy!!). Statečně jsme dojeli až k bonusu – na kraji trávokřoví hlásalo Koště, že dokonce trefil schody.. pak ještě potok – kdy jste naposled přeskakovali potok, o kterym jste tušili, jak je asi širokej, kam až si můžete stoupnout a kam až skočit, aby to nežbluňklo? Na silnici už bylo zase hej. Vlastně asi ne tak uplně, protože i Méďa začal nahlas uvažovat, kde by vůbec moh bejt Guláš a Koště si dokonce zapnul mobil, kdyby chtěl třeba gulášovat. Ještě jsme si prohlídli nádherně vymalovanou temnou oblohu a zase se odpíchli. Přišli jsme k azimutu dva a přenesli ho na mapku. Méďa se vydal na lov Lukáše. Vrátil se ve chvíli, kdy jsme se pokoušeli azimutovat na velký mapě – na mapce se to totiž protlo kdesi. Jenomže to neklaplo – trošku nešiškovný měřítko. Spokojili jsme se s nákresem. Pejťa s Méďou nechali ostatní rozumovat a šli gulášovat. Za chvíli se objevil. Po skoro hodině docela úleva (teda pro nás, on byl úplně fpoho). Zase jsme zašvestkovali a nechali se Lukášem odvézt k 3.papírku. Byl na kraji rybníčka. Bylo to strašně nepříjemný, protože cestička byla uzoučká, rozžbleptaná, foukalo a voda pěkně hučela. No, nič moč. Vrátili jsme se zpět k lampě, kde jsme před chvílí našli druhej azimut a znova to zkusili nanést na mapku. Trochu nás překvapilo, když se dva potkali uprostřed většího rybníka. A ještě o něco víc, když se ten třetí s ostatníma potkal úplně jinde. Lukáš furt hlásal něco vo tom, že ty azimuty se musí naměřit „na voko“. No, měřte si na voko, když je třičtvrtě na dvanáct a stojíte uprostřed tmy. Kroutili jsme hlavičkama a radši si znova přečetli poslední dopis. No fakt. Hledat další máme v PRŮSEČÍKU tří azimutů. Ale když nemáme průsečík, ale trojúhelník? A ještě na konci stálo, že nás nemá nic zaskočit – třikrát podtrženo a s velkym vykřičníkem. Tak co, jiná možnost, než se jít podívat k rybníku rozlitýmu uprostřed našeho trojúhelníka, nebyla. Zase čvachtou jsme se dostali na břeh. Koukali jsme všude kolem, až naproti se cosi bělalo. Posvítili jsme, ale bylo to moc daleko. Co bylo blíž bylo dřevěný molo asi metr a půl od břehu. Kluci tam skočili. Válelo se na něm i odpíchávací bidýlko. Fajn, jen co s tim řetězem? Koště za něj zatáhlo a k našemu nemalému údivu byl okolo stromu jenom přehozenej! Lukáš začal vykřikovat, že to naproti je cedule na plotě, že tam byl. Ale už jsme ho nikdo neposlouchal a v plné posádce jsme se vydali na širej rybník. Méďa nás doodpíchal až doprostřed, když v tom se to stalo. Znovu zabořil bidlo do vody. Proklouzlo. Ještě jednou. Zase nic. Co to je?! Provar!! Došlo dno! Už se nemáme od čeho odrazit! Zůstali jsme na širym, pustym a vodou zalitym rybníku úplně opuštěný a skoro ztroskotaný. Fňuk. Další spásnej nápad! Zaujmeme bojový pozice a budem houpat. Hlavně mírně a synchronně. Tímto úžasně vtipnym způsobem jsme se opravdu dostali kus pryč. Začali jsme ignorovat ceduli na plotě a začali se aktivně věnovat tomu, že tamhle ve vodě se něco hejbe. Doplácali jsme se až k tomu a zalovili. Hle, ona to flaška vod BonAquy třepotající se kousek nad hladinou. Vyrolovali jsme zprávu a za ručního pádlování ve smradlavym humůsku jsme určili, kam máme jít. Času bylo skoro hodně (asi 8 minut) a dokonce nám ani nikdo neodcizil batůžky ponechaný na břehu. Putování vedlo hodně svižnym tempem opět kolem Skal a dál dál k Altánu, kde měla čekat poslední informačka. Tenhle úsek se docela vlek. Nebylo to daleko (podle rozcestníku), ale docela nahoru a drobet ve tmě. Roztomilý bylo, když se baterka (už jsme si zezadu svítili – jinak nebyla šance jít trochu po cestě) na konci trochu zasekla, asi tak, že nedosvítila za zatáčku pod Koštětovo nožičky. Zatáčka totiž pokračovala ve veselym kroucení – narozdíl od Koštěte. Ten už směr zarovnal a pak na chvíli zmizel hluboko pod úrovní cesty... Altánek trochu prosvítal na obzoru, tak jsme do něj došli a odnapínáčkovali ze stolu obálku. Měli jsme si každej nést zapálenou svíčku a v případě, že někomu zhasne, dotyčnýho musíme do cíle donést. A dyž už se neunesem, tak se prostě vrátíme a zase napálíme. A v případě, že máme eště čas, máme zapsat do vrcholovýho deníku. Bylo skoro půl jedný, takže jsme tuto činnost vypustili a vymysleli vychytávku – upgrade: nařezali jsme petky a svíčky dali do nich. Vítr byl na plamínky nepříjemnej i tak. Vesele jsme pokračovali, když v tom Sissi uklouzla, žuchla a vykřikla něco o kotníku. A eště jí zhasla svíčka! Tímto naše aspoň ňáký svíčkový snažení (domluvili jsme se totiž, že v našem časovym stavu fakt nemá cenu se vracet napalovat) skončilo a řešili jsme, jak budem pokračovat. Akorát se ozval Hejky, jestli jsme to někde zapekli, nebo nás má čekat, že Světlo ještě žije a jestli neni ňákej problém. Stručně jsme odepsali, že už jsme za Altánem a problémy vlastně žádný – až na Sissinčino právě vykotníčkovanej kotníček. Kluci si mezi sebe prohodili 2 batohy a Sissi (=> Koště neslo ještě Sissinčino batůžek, Méďa měl navíc Lukáškovo a Lukášek měl jako bonus na zádíčkách Sissi i s kotníčkem:) Ale nenesla se mu moc dobře, tak jsme asi po třech zastávkách vystřídali nosiče. Méďa se ukázal jako stvořenej pro tuto činnost - doporučuje 6 z 5 cestovních kanceláří, a cesta rychle a vesele ubíhala. Jen na křižovatce jsme trošku znejistěli (ňák nebyli na mapě ouplně všechny zdejší odbočky a navíc jsme celou dobu měli putovat po asfaltce a tohle byla dokonalá šutrovka. Ale fšechno O.K. (s náma
7
vždy a všude!) a za chvíli z vršku skály prskali jiskry a my hledali aspoň trochu schůdnou cestu nahoru. Přiřítil se Méďa, nasadil Sissku a tempo blesku (Pejťa s baterkou je nestihla) a vyběh po šutrech na skálu. Všem ostatním to trvalo mnohem dýl. Kde se to v něm bere... Bylo krásnejch půl druhý, Světýlko svítilo a začínalo pršet. Sotva jsme si sedli k ohni a omrkli kotníček, začali jsme lovit celty a přikrejvali batohy. (Vono to sice nemá cenu, páč sou buď propustný nebo děravý, ale pro ten pocit...) Za vydatnýho deště kolovali buřty a chleby a vokurky a podobný haminy. Pak chvíli nevim, co se dělo (ale asi to samý), protože Darzí vytáhla celtu a holky se pod ní schovaly. A jak to tak skrz celtu kapalo za krk a zepředu hřálo a pod stříšku kouřilo, trochu mě to uspalo. Bylo to krásný, ale kluci měli pořád ňáký narážky, až mě to zase probudilo (naštěstí, možná by mi let ze skály trochu pokazil vizáž) a dokonce přestalo pršet! Toho se chopil Guly s Méďanem a společně s Lukášovo stanem vyrazili kousek nahoru hledat rovinečku. Prej nic moc, ale asi je to uchvátilo hodně, protože se se spacákama odporoučeli. Hm, tak jim dobrou! Lukáš si jako obvykle nezatěžoval hlavinku s tim, že má fšude vytelený svoje věci. Nechal tu vesele odpočívat svou namačkanou (a řekla bych, že i místy středně nahnilou) vokurčičku, chlebík a dokonce své vrcholné dílo – celej večer (vlastně noc) si vařil rejži. Máte štěstí, že ste to neviděli... My ostatní jsme odchod těch dvou ignorovali (až do doby, než na nás vykukly jejich batohy (= jídlo), který by se daly využít) a vesele prosazovali teorii, že se nejdřív usušíme a přece nejsme takový nezodpovědní cvoci, abychom si šli lehnout někam, kde to vůbec nevidíme. Teorie nám opravdu vydržela až do rozbřesku. Za tu dobu (mohla to bejt tak hoďka a půl) jsme trochu oschli, párkrát skoro spadli do ohýnku (Hejky, kterej to tu jako jedinej viděl, tvrdil, že jsme docela na úzkym výčnělku skály a ani ne moc nízko) a Lukášovo ešáček s rejžičkou spad úplně. Nebyl to úplně úmysl. Ale stane se, že?! Taky eště prokolovala Koštětovo vokurka – ta byla pro změnu taková bakelitová. Asi ňákej upgrade. Pořád jsme byli krásně vysmátý, i v době, kdy jsme se za přicházejícího světýlka rozhodli zalovit v batůžkách – bazéncích a vykydlit spacíky. Ty byli překvapivě docela suchý, s karimáťama to bylo horší. Taková slizká houba..Hmmmm, to dává!! Spalo se nám krásně, líp než těm dvěma v malým staníku podminovanym kořenama a šiškama s bazénkem ve spodním rohu. I oni se k nám asi v půl desátý (to byl čas, kdy už byli vši vcelku vzhůru, provedli ňákej záchod, případně hygienu a přinesli do ležení jídlo. Vánočkou, roládou, piškotama, hráškem a jabkama sme snídali až do jedný hodiny odpolední, kdy se Koště rozhodlo zase vylézt ze spacáku a udělat si svačinu – lečo s klobásou. Lukáš si natáh na úžasně svítíčkující bluníčko šňůru na prádlo a dodělal si rejžičku. Ňam mlask – taková studená, deset hodin sušená rejže se studenym mexickym blivajzem... Dokonce jsme na tom byli tak špatně, že sme vytáhli ňáký to učeníčko. Když kolem 14:00 začalo opět vesele hřmět, zvedli jsme se a začali uklízet. Takovou rychlost jsem u nás viděla naposled fčera v podchodu a před tim dlouho, dlouho nic! S naším odchodem začalo pršíkovat. Ještě jsme omrkli, že s tou skálou to je docela vostrý... A jablíko, kerý nám v noci uteklo, to možná úplně nepřežilo... A ten téren, kterym sme se škrábali... No nic, prostě sme dost hustýýý. Zase přestalo kapat a my se přiblížili na dohled Altánu. Zase jsme se vyškrábali nahoru a zjistili, že to nejni ledajakej altán, je to dokonce vyhlídka a dokonce skvělá! Koukali jsme a posedali na kraj, něco pojedli a popili a Méďa začal machrovat s lanem. Naštěstí si neublížil:-)) jak sme se tak bavili, dorazili sme na dost dobrý téma. Sice už nevim, co to bylo, ale Hejkyho to přimělo vytáhnout knížtičku a se slovy, že to chtěl udělat až večer, začal číst. Nejdřív povídku ´Milujme své nakladatele´ a potom i ´Osel´. Povídky sou to fakt hodně hluboký. A ta druhá byla eště navíc docela smutná. A mam chuť jí sem napsat. Poznámka: A to také Pejťa udělala, jenže Pepíkovi příběh o oslovi přišel dost dlouhý a navíc je dost drastický, tak ho zrušil. Každopádně tyhle příběhy jsou z knížky ...A MÁŠ MĚ RÁD? od Jana Pelce (nakl. MAŤA), můžete se tam podívat. A sou fakt dobrý.
Když jsme dočetli, rozhodli jsme se pokračovat v cestě. Zabalili jsme papání i bumbání a začalo hřmět. Ještě padnul nápad zapsat do toho deníčku, dyž jsme to neudělali v noci. Nejdřív jsme prostudovali většinu zápisů lidí, který tu byly před náma. Během této záživné činnosti se vzdálené hřmění o poznání přiblížilo a vzalo s sebou spoustu vody. Tiskli jsme se uprostřed altánu a batohy překryli plachtama. Koště mělo radost, protože od pátku nám vnucuje, že stejně tendle víkend bude sněžit, jelikož mu to slíbila spolužačka, a tohle už od vánice nemělo moc daleko. Nakonec jsme se spokojili s kroupama a do deníčku zapsali prudce inteligentní básničku začínající zaříkávadlem, který jsme museli včera vyplodit (jeden dopis to po nás chtěl, mělo to bejt proti zlejm silám, z naší duše a v případě nouze bychom to museli odříkat jedním hlasem): „Z hloubi naší duše světlo tmě vstříc kluše, kluše, kluše!“ a nakonec přidali ještě několik péesek. Hlavně ať to nikdo nepochopí:). Společně s dotvořením našich podpisů přestalo pršet. Než jsme se vydali na cestu samozřejmě zase začalo, ale jenom malinko. Úmyslně jsme to vzali k rybníkům a rozhodli jsme se ještě jednou vyplout. Dostali jsme se tam téměř suší a rozhodně museli testnout krásný dětský hřiště. Houpačky (troje), kolotoč, pískoviště, ohniště – teď zrovna senza bazík, ... Měli jsme chuť si zasportovat na zavodněný louce s pětilístkama a čtyřlístkama, tak kluci vyrazili na druhou stranu pro komeťák. Ti, co zůstali na hřišti se zatim statečně postříkali oranžovym pískacim autíčkem. Na komeťák jsme
8
maximální talenti, takže jsme se rozhodli ho po ňáký době zase uklidit. Méďa to vzal rychle a hned se projel na voru, aby ho vylovil z prostřed rybníka. Na odchodu jsme si ještě párkrát zazdili komeťák do rybňajze a zase odvazovali vor. Když jsme konečně vyrazili, kukli na nás krásný schůdky. A že byste nevěřili kde?! Tenhle rybník je ten, ke kterýmu to sjel v noci Guláš. Hned nad nim se vypíná krásná stavba Salónu a ty schody zatrápený...(pár kroků od skály, po který jel Lukáš. No, aspoň jsme měli možnost projít se noční píchací a škrábací a klouzací zahradou – a to dává!!). U chatek jsme si nechali napustit vodičku od jednoho příjemnýho pána a škrábali se přímo nahoru na, tušim, Bílý skály. Sluneční kotouč se začínal schovávat za obzor, výhled byl žůžasnej a docela tu foukalo. Ale nádhera! Taky tu měli deníček, tak jsme neváhali a zplodili poutavou báseň o nás (o Koštětovo krásnym vlasu, vysmátej Sissi a tak – prostě o každym). Tma se snášela, my pomalu postupovali rozbředlou kravinou (chtěla sem napsat krajinou, ale ňák mi to nevyšlo..:) a ještě jsme zašili Sissince batůžek (od pátku z něj upadávaly kousky, až Koště dodělalo celej popruh a nést to na jednom rameni asi nebylo ouplně happy). To vyvolalo vlnu sázek, na jak moc je práce Darzí a Košťátka kvalitní. Při pohledu na drhanec, kterej stvořili, a spínák, kterej to jistil, jsme tomu dávali spoustu nadějí. Vyškrábali jsme se na další vyhlídku a začali stavět přístřešek (abychom věděli, do čeho dem a nemuseli čekat na další světlo opět do rána:) a ohýnkovat. Samozřejmě jsme si neodpustili pohled ze skály – vlastně kdysi hradu. Hm, taky to nebylo špatný... V noci ani moc nepršelo a vyspacákovali jsme se docela brzo. Asi nás nebavilo myslet na jídlo v batůžkách ve stanu a nechat se okukovat turistama. Zase jsme si zatopili, dorazili zásoby (bohužel už nebyla rejže, ta se dorazila večer – Lukáš totiž řek, že když nedojíme rejži, neudělá těstoviny...) a brzo (nebylo eště ani poledne) se šli rozloučit s pohledem na nádheru zelenejch lesů, kopců, hor, vesnic a dálnic a odporoučeli se. V první vesnici (Lhota?, Lhotka?) na nás s otevřenou náručí čekalo právě se probouzející restaurační zařízení a navíc zase začalo hřmět, tak jsme neodolali. V půl druhý jsme zas chtěli vyjít, ale ňák nám to nevyšlo. Za hodinu jsme to napravili a vyběhli vstříc novýmu půvabnýmu slejváku. Po návštěvě mega záchoda, spapání bramboráčků a hranolek a domluvení se na čtvrteční bazík, jsme vlastně sprchu potřebovali. Připršávalo a připršávalo, Méďovo kolínko se zlobilo čim dál víc (tim chci naznačit, že asi od poloviny soboty Méďánek vydatně kulhal a občas naznačoval, že mu vlastně Sissi dluží protislužbu), ale my se nezastavitelně blížili k nádraží. Těsně před nim zas začly padat tratary, a tak jsme vesele zabředli do nádražní budovy a dali si polomáčenky, bagety , tyčinky a brambůrky. Za pár minut jsme si dali na ramena své oblíbené oslizlé batůžky a naklusali do vlaku. Po malejch rozbrojích mezi dvěma skupinama, kde budem hačat, jsme Darzí, Sissince a Guláškovi spapali čokoládu. Ještě jsme si cestou na zastávku vytvořili image vyhebenejch cvoků a odporoučeli se sušit sakypaky do teplíček našich oblíbených domovů. Zapomněla sem napsat, že v sobotu, když jsme lezli do lesíka pod skalama, abychom posbírali zbylý a v noci nenalezený kartičky, sme potkali mloka. Teda spíš on potkal nás. A byl z toho asi dost vykulenej, poněvadž nalez Lukášovi do dlaně a dlouho dlouho mu po rukou přelejzal. Pak jsme ho donutili slízt, tak nám ještě přelez boty a odmizel. Tak buď byl ňákej domácí, nebo jsme na něj tak zapůsobili...??
Tábor
1.-18. v měsíci bouří 2004, zapsali společným úsilím mnozí Letošní tábor se nesl v duchu Hvězdné brány (alias Star-Gate), na prozkoumávání cizích světů se podílely tři týmy ve složení: SG1 –Aneta, Niki, Petr, Ferda, Marek; SG2 – Pája, Martin, Jana, Zuzka, Káťa; SG3 – Méďa, Koště, Lukáš, Árný, Pejťa, Křeček; přičemž chod celého projektu hvězdné brány zajišťovalo (převážně) velitelství SGC – stálá účast: Milan, Pepík, Mirka, občasná účast: Lochness, Lenka, Gábina, David.
Jednotlivci získávali v rámci týmu denně 1 – 6 bodů. Při dosažení určité bodové hranice se jim zvyšovala hodnost (všichni začali jako vojíni, spočítané maximum byl plukovník, i když Méďa nám chvíli dělal vrásky a těšil se na generálské epolety). Kdo měl nejvyšší hodnost, velel týmu. A kdo velel, měl drobné výhody (např. mohl, ale nemusel na rozcvičku, čehož např. Pája bohatě využíval). Týmy odcházely na různé mise. Body pak nevznikaly srovnáním s ostatními týmy, ale podle procenta splnění úkolu mise. I proto všechny týmy po misi předkládaly hlášení. Konec konců, kdo viděl seriál a má určitou dávku představivosti, může si domyslet, jak asi ta náš pseudo-vojenský tábor fungoval. A pro ty, co se seriál neviděli, tak vězte, že mise začínala i končila průchodem hvězdnou bránou (zhruba dvoumetrový kruh se symboly a 9
látkou uvnitř). Každý měl vedle své identifikační karty také osobní kódový klíč (a k tomu velitel ještě týmový) z konektoru DIN. Ten se zastrkával do kódového zařízení (s jednoduchým mikroprocesorem), které kontrolovalo správnost přístupového kódu. Prostě elektronika nastupuje.
1. července – čtvrtek Sedim v Lelově na tábořišti, posloucham fotbal z rádia (ČR : Řecko o postup do finále). Je tu fakt skvěle. Ve vláčku sme ve čtyřech + jeden srandovní spinkací pán vesele zaplnily kupíčko. Možná i proto, že většina našich botiček se najednou odstěhovala z nožiček... Daly jsme zastávku v lelovský cukrárně a z ní se odploužovávaly na tábořiště. Od pěti nula pěti sme se válely na louce, společnost nám dělaly dlouhotrvající bonbóny, děti ze mlejna a banda klíšťáků. Kdyby po nás neplivaly pecky z třešní, tak to bylo dost v pohodě. V půl sedmý Křéčovi, Janičce, Zuzance a Pejťulce váleníčko trochu utnul valník s Mirkou, v předboji s Lochnessem, Méďou, Marťou a Árnym. Vyházeli jsme věci a jelo se pro další. Většina „povlíkala postele“ a zbytek stavěl stany. Když z těch šesti chyběly dva, vrátil se valník s Mirkou a Méďou. Přijela kára poháněná Košťátkem a Pájou a Milan s Pepíčkem poháněný modrym Fiatem. Do malýho zšeření jsme zvládli přivést stany do lehce obyvatelnýho stavu, naházet všechny věci na hromadu a přikrejt to plachtou, zasednout, zasadit baterky do rádia a poslouchat fotbal. Jo, eště sme se vesele navečeřeli. Pak začalo bejt poslouchání trochu nudný, jídlo došlo a aktivisti se našli => někteří se zdechli kamsi, někteří hráli fotbálek a dycky musel zůstat někdo u rádia, aby komentoval situaci. Setmělo se tak, že už na sebe kopálisti neviděli a stav (EUROstav) byl stále 0:0. Z lesa všena směrama problikávalo světlo, občas přejelo louku. Chvíli jsme si mysleli, že to sou maníci, co v poločase (když sme překrejvali haldu věcí plachtou) přistávali s vrtulňajzem na druhym břehu, ale halasící hlasy nás z toho rychle vyvedly. Zapálili jsme Méďovo louč a průběžně chodili vokoukávat ty maníky. Další se objevili dole. Nakonec šla Mirka s Pejťou zjistit, co je to nahoře zač a jak dlouho tu hodlaj prudit s tim světelnym dělem. 3 tupounci. Ale totální. Jeden mluvil ňák divně, jeden skoro vůbec, třetí tu bydlí jenom necelej rok a bojí se, aby mu neuteklo panenství. Prostě magůrci… Stejně intimně sme chtěli vomrknout i ty dole. Byli dva a jeden na kole. Jeden říkal jo a ne, cyklista nic. Prohráli jsme 0:1 15 vteřin před koncem prodlužení a nakonec se ty horní troubové přesunuli ke spodním a my radši za nima. Docela sme tam zkejsli, páč něco takovýho sme eště neviděli a hlavně neslyšeli. Ale to bude tim, že my sme jenom zezplzně, ale oni z Lelov City!! Ale nejlepší byla Martinovo hláška (celou dobu sme je docela stírali, ale jim to vůbec nedošlo) na otázku, jak se menuje: „No, Karel.“ (Nebo byl Pepa? To je skoro jedno.) Maník: „A dál?“ Walda se zamyslel: „No, dyž ti řeknu, že sem Novák, tak mi stejně nebudeš věřit, a nic jinýho si pro tebe vymejšlet nebudu.“ Nás to dostalo, lelov-ciťáci si toho nevšimli… V noci nás eště ňáká banda navštívila, ale to už vim jenom z vyprávění…
2.července – pátek Tak ňák akorát sme se vzbudili, dlábli vánočku a Marťa, Pája, Zuzka, Janina, Křeček zakrejvali latrošky a zblitek (Koště, Méďa, Mirka, Árny, Pejťa) stavěl týpka. Trochu prchlo, ale pak zase bluníčkovalo. Přehánčička:). Za dnešek jsme udělali spóóóóóóustu věcí. Nejpřekvapivější je, že v těch pěti až třech lidech sme postavili 4 (!!!!!!!!) týpka. Prostě dokonalé. Stojí zásobovací, kluků, holek, kluků a krteččí slečny na stavbě svýho taky pracujou. Přeháňky se honily. Odpoledne jsme měli naprosto skvělou návštěvu. Sice jsme vůbec neslyšeli, že nám za zády přijelo auto (asi sme byli děsně zabraný do práce), ale z auta se vyhrnul nanukáč. Doprovázenej rodiči Pozděnovými. Bylo to tak rychlý, že jsme skoro zapomněli na Waldu a Páju, kteří se snažili vyumýrárkovat umejvárky. Šikulkové. Rodičové se nezdrželi dlouho, jen přivezli ortézu, rukavice, brambůrky, kolu a ten nanukáč. Skvělá návštěvka, kdo přijede zejtra?? Přijel Hurvínek s Luckou a Jindrou, obdarovali jsme je loňskejma šusťáčkama a začli kopat pec. Velmi pozoruhodná stavba. Je to úzký a hodně dlouhý, nemá to komín a drobet kouří. Večer přijel eště Milan (Mirka mu volala kuli těm troubům) a kolem desátý měl doject Lochness. Toho sem sice vesele zaspala, ale prej přijel v půl druhý a ráno zase odjel. Protože si zapomněl spacák...
3.července - sobota Ráno bylo docela krutý, ňák sem se nemohla zvednout. Ale spravily to chlebíky s mamtěrádou. Vzhledem k tomu, že Milan i Hurvínek byli děsně chytrý a první co nám řekli, když přijeli, byla otázka, kde máme postavenou tu ku-
10
chyni, nechali jsme je projektovat. (S jedinou instrukcí: tady máte kamna a ty budou součástí kuchyně.) Lochness se zase vrátil a přijel Radar s Džůlií, Anetkou a Péťou. Takže sme tu měli spoustu chytrejch. Říkali sme, že by měl přiject eště David. A gdyž sme se votočili, přicházel. Z týpek sme začali dělat obydlí, případně sme některý trochu apgrejdovali. Čtvrtý sme shodili a dali ho tam etě jednou a besední (který se příští den náhle stalo sekndskladovacím se zakázanym vstupem). Holky se svym moc nehly. Ale dostavěli jsme kuchyňojídelnu se šmajchlem. Je sice trochu abstraktní, ale místy moc profi. Něco takovýho moc moc sme eště neměli. Taky jsme přeskládali věci z prostředka louky do skladovacího týpča. Ještě umejt konve na vodičku a hurá pro ní. Šestka Pája, Janina, Árny, Zuzka, Marťa, Křeček dostala bojovej úkol – udělat ohniště, klacíky a připravit večeři. Měli na to asi čtyři hodiny a společnejma silama s ňákejma malejma podnětama zvenčí to udělali perfektně. Za několik hodin ohýnkování jsme se rozploužili do svých stanů, stanů (Hurvínkovo a Radarovo – ten byl obzvlášť povedenej. Po první přeháňce se Péťa ptal Radara, jestli jim do něj napršelo. Že prej je to stan k ničemu. Radar odpověděl ,že ne, že přivez igelit... Péťa se ušklíb a zabublal něco vo třívrstvym stanu...) a teepek.
4.července – neděle Kydlení ze staníků a jiných nocležišť probíhalo tak od půl 8 do půl 10. Někteří kydlení poněkud protahovali, až Milan nabil Lochnessovo vodní dělo a Janina s Křečkem – poslední spinkající – se trochu zavlažily. Pak byl ještě malej boj mezi Milanem a Mirkou (voda, hrnečky, kečák, hořčice, votevřený Malcao, ...) a snídaňka – sladký rohlíčky a Bikava a Malcao. Dodělávali jsme kuchyň a kluci vychytávali svoje týpko, maj senzační palandu, odvodňovací kanálek a nahoře na tyčích provázkový svodný sluníčko. David s Lochnessem jeli do Stoda. Lochnes měl natankovat, tak sme uzavírali sázky, jestli na to zapomene. Kluci kopou kulturní vohniště, holkám už stojí týpko, chce to jenom dovychytat. S Radarem stojíme u bomby, on vaří vodičku na rejžičku pro prcka a já vajíčka. Teda vajíčka se rozhodně nevaří. A Koště se praštilo do kebule vo kuchyň, tak tam má čárku. Je 15:35 a Koště má 4 čárky, Milan 3 a Radar 1. K sváče jsme zdlábli vajíčkovku, k obědu riziko. Samozřejmě havajský, protože od fčerejška je fšechno havajský. S Koštětem sme udělali Havaj. A to totální. Padaj kokosy a vobčas zasněží. Stojí stožáry a špalík, k ohništi se dodělávaj lavičky, malý týpko už je taky v mnohem lepčejšim stavu. Dokonce jsme zmákli několik vodních pistolkovejch bitek. A krtčí klucí zrobili kráásnej oznamovatel. Prostě bájo. Teď sou Krtečci a Křéča ve Stodě a pomáhaj Káňatům a Píkovi dostat se sem k nám na Havaj. Jediný, co je na naší Havaji nechutný, sou vodpadky, který od čtvrtka poletujou po okolí. Ach jo. Máme skvělý chňapky. Na lícu tmavě modrý a na rubu barevňoučkatý – tak sme je otočili na rub Ten oznamovatel je fakt pěknej. A lavičky už sou taky ready, tesali jsme je synchronně a je jich vosum. Káňata přijela samozřejmě velmi živá, i s Pepíčkem. A Gulášem a Kačenkou. Máme hotový hřišťátko – teda branky. A už se hraje fotbálek. Klucí maj super týpko a druhý klucí maj lajning. Ale Milánkovi se to moc nelíbilo. Narozdíl od Pepíčka a Lochnesse. A holky vylepšily naší latrínu. Místo koukajícího celýho sedacího klacíku koukaj hlavičky a jenom část nožiček. A blbě se tam leze. Skvělá vychytávka – kluci (teda asi jenom Koště) se šklebili, že holky (Mirka a Pejťa) celej den vařily a oni teď maj mejt všechno nádobí. Takže si to zajtra prohodí. Kluci vaří a holky mejou. Fajn, ne? Ať si to bobani v tom horku užívaj pod kouřovou clonou z kamen nad šlehajícíma plamenama. 21:50 Právě nám vybublal fotbalový míč. To sem eště neviděla… Hurvínek večer krásně hrál, přáli jsme Lukášovi, poněvadž mu dneska bylo naprosto neuvěřitelnejch vosumnáct. Divný. Rozbalil si dudlíček, Sunarku, chrastítko, brynďáček, kačenku, plenku od Jindříška, 18 + 4 dílky puzzlí (NEZTRATIT!!) a jako bonus bylo přesnídávkový mejdlo s plastovejma lžičkama. Všechno jsme to na něj navlíkli a nechali ho projevit se. Novorozeně. Perlička: Situace - přišla Janička s otázkou, těsně za ní stál Méďa, před ní Pepíček; Méďa s Píkem scháněli vodu na ešáky.; Janina si nevšimla jejich rozhovoru, byla zabraná do hledání. Jani: „Nevíte, kde je Lucka?“ Pepík (na Méďu kvůli tý vodě): „Podívej se do hrnce.“ Jani (naprosto vážně, nedošlo jí, že je to na Méďu): „A tam by měla bejt?!?“
5.července - pondělí Hlídali Káňata a službičkulou Poštolky. Budíček byl hodně mírnej a rozcvičku cvičící zdárně zapekli. Na nástupíku se vztyčovala státní (Krtečci) i oddílová(Káňata). A proběhla první lítačka. Trapně a nečekaně i pro službu. Do dopolední rybičkovky se měla udělat spousta věcí. Ale blíží se oběd a uplně se nestíhá. Sou lavičky v jídelně, skoro hřiště, dřevo, upravená lednička, ...
11
Blíží se večer a máme za sebou oběd, cestovní Tatranku a TH1. Oběd nakonec dělal převážně Lukáš se Zuzkou a dopadlo to výtečně. Lukášovsky. Bramboračka byla řádně hustá, česneková a majoránková. Mirka mu vymluvila nasypat tam všech asi 8 pytlíků. Naštěstí. Množství česneku a jíšky fakt stačilo. A co teprv guláš. Vařil ho náš guláš, a tak to v něm zanechalo hluboký, skoro nepoživatelný, následky. Byl řidčejší a pořádně dával. Byly v něm dva pytlíky sladký a jeden pálivý papriky, ale dyž sem přišla do jídelny a viděla opocenýho Hurvínka se zarytou hlavou v ešáku... Za chvíli schovali hlavu do guláše všichni. THčko bylo brý, byli sme připravený tak na 4 hoďky v place (Pepíček s Lochnesskou tam tak dlouho byli) ve skupinách Káňata (+Křéča) : Krtečci : Poštolky. Bylo to putování po papírkách, s mapou a úkolama. Pořádně sme se zašvíkli, prohlídli si kostel na kopci (je to nornální? Myslela sem, že tam bejvaj akorát hrady a vyhlídky...) a přesto došli první. Kluci cestou debatovali, o čem táborovka bude. A po tom, co jsme našli 7 divnejch znaků (televizní znalci tomu řikali kartuše), jim to bylo jasný. Mně naštěstí ne:). Poslední úkol byl vyhrabat cosi ve svahu za WC. Mluvili jsme o amuletech a občas si představili, že najít třeba takovou bránu by nebylo špatný. Zahrabali jsme a našli třetinu Brány. Byli jsme docela happy. Po příchodu nás zajali a ohrožovali zbraněma. Nakonec (ještě po opožděnym příchodu zbylejch 2/3 brány) byla většina nahnána a vyslýchána na samotce v teepee. (pozn.: samotka = ubikace s devíti lidma). Na nástupu jsme se doslechli spoustu věciček o našem zajetí ve vojenskym prostoru státního zřízení spadajícího pod USA. Rozdělili nás podle přicházejících skupin do tří teamů vyzvědačů ( => zajatců). SG1 (Káňata), SG2(Krtečci), SG3 (Poštolky). (pozn.: SG = Star Gate). Navlíkli nás do zelenech uniforem (s označením SG teamu a znakem Země), očíslovali jak zboží a opatřili nás ICčkem (Identifikační kartičkou) a návratovym osobním čipem. Těšili jsme se na večerní program – zpívání s Hurvínkem, ale asi se něco nestihlo…Aktivisti (6 aktivistů) si eště s Pepíčkem zacvičili Zajíce – psychicky a fyzicky náročnej cvik. Fakt dobrý! A táborovka vypadá senzačně…
6. července - úterý Spim si, spim si a najednou slyšim „Pájo, vstávej.“ Je tam Pejťa a říká mi nějaký hlody, a tak spim dál. Asi tak za minutu tas ten známý hlas „Pájo, vstávej!, máš službu.“ Tak jí udělám radost a vstanu. Vzbudim Waldu a pokusim se o to i u dalších Krtků. To se však na první pokus nepovedlo. (A teď něco pro Pejťu.) Namažeme rohlíčičky s nugetičkou a máslíčíčkem. Eště uděláme vodíčíčíčku na zubíčečky a čajíček. (Konec části pro Pejťu.) Když to všechno máme, tak čekáme na vedení, které by už mělo písknout budíček. Nakonec přišli asi o 15 minut dýl. Jelikož jsme zajatci na vojenskym území, byl docela vojenském. Nastoupil útvar SG3 v uniformách (včetně IC a čipů), velitel rozcvičky zavelel a ve dvojstupech za pění rozcvičkový písně se rozběhli. Nakonec cvičil i seržant Hurvínek s ratolestí. Tak se díváme na ty tragédy kromě Lucky a Kuby, jak se tam snaží co nejvíc ulejt. Po skončení toho divadla si jdou alespoň někteří vyčistit zubáky, aby tam neměli kazní bubáky. Potom se strhne lavina na nutelu, ale jelikož jsme měli k dispozici jednu na 50 rohlíků, tak to moc dobrý nebylo!!! Po snídani jsme dodělávali dodělávky. Potom nás Pepík vytáh na fyzický testy. Dělali jsme testy zdatnosti. Asi z nás chtěj mít USÁci pořádný chlapi. Kliky, pomalý lehsedy, pomalý dřepy, vybíhávání na hrnec, … Tak jsme tam tak makali a makali, až jsme z toho plakali. (2. část pro Pejťu.) Po dobroučkým obídečku (=> vařili ho Krtečkové) jsme šli na leháčíčko. Pěkně sprchlo. Necháváme vstřebat hráškovou polívčičku a mozeček. Brána (= dort) už stojí. I s polevama a želatinou. Mise 1 – hlášení SG1 První bod mise byla návštěva osady, kde sídlil náčelník. Pak jsme vařili pro náčelníka chutnou večeři, při které jsme získali talisman za vodu. Poté jsme se drali kopřivama, až jsme se prodrali k Pepíkovi. Meditoval, a proto jsme museli chvíli počkat, ale stejně jsme se nedozvěděli nic podstatnýho. Potom jsme šli zase kopřivama, až jsme dorazili k Davidovi a tam jsme obkreslovali se zrcátkem souřadnice. Když jsme dopsali souřadnice, tak jsme doběhli do tábora. Tak skončila naše mise. Mise 1 – hlášení SG2 Úkolem bylo vydat se na planetu s názvem Abydos, do vesnice Gnarmok. Od vesničana jménem Chamir jsme zjistili spoustu cenných informací: Ra – jejich bůh; všichni pro něj kutají kameny a von jim za to dává jídlo; ke kutání používají rýč a krumpáč; bráně říkají Šapa Aj; nad pyramidou jsou 3 slunce; další 2 vesnice se menujou Suram a Molak Man; 1 den má 36 hodin a tejden má 3 dny, je přibližně rok 2540; jedí hóóódně obyčejná jídla a dyž chtějí mít dobrou náladu, dají si zeleň, která je hořká (netykavka) a musí jí sníst 1 kg; náš vesničan nám sdělil, že je „kápo“ a má namakaný hovada a dál nám poradil, kde najdem jeskyni s nápisy a že pod ní je tekoucí písek; za malý úplatek (termix a 2 rohlíky) nám vyměnil suvenýr (pro štěstí od Ra); domluvili jsme s ním další spolupráci. Mise
12
byla splněna úspěšně a ve prospěch naší Země. Obyvatelé nejsou agresivní a jsou přátelští v případě ohrožení Země jsou ochotni pomoci. Mluví podobnou řečí. Mise 1 – hlášení SG3 Základní údaje: Planeta: PCA1144 (Abydos); Podnebí: přijatelné, planeta pouštní; Obyvatelstvo: neútočné, neznalost písma, kreseb; Zemědělství: žádné, závislí na darech od bohů => lidské oběti; Technický stav: zaostalý; Jazyk: řeč obrácená; Božstvo: přijato z egyptské mytologie – hlavní bůh: Ra. Uzavřena spolupráce pod podmínkou založení naší základny na PCA1144 za účelem ochrany a celkového rozvoje obyvatelstva. Přínosy: 3 kartuše; tajemný artefakt; informace o zbrani hromadného ničení – rozložena na krystaly a roznesena na planety, planety neznámé; informace o obrovské lodi, která pochází od Ra a pravidelně přiváží zásoby, očekávána v nejbližších dnech. Ztráty: veškeré zásoby potravin (za účelem získání artefaktu); Kontakt s PCA1144 navázán. Ztráty na životech a vybavení žádné. Mise splněna úspěšně.
7. července - středa Protože jsme měli službu, nešli jsme na rozcvičku ani na lítačku. Vstávali jsme v 6.30 a šli jsme mazat chleby máslem a medem. Jana nám pomáhala. Ostatní vstávali v 7.30 a šli na rozcvičku. Po rozcvičce jsme si byli vyčistit vodu zubama. Snídaně byla dobrá, protože jsme ji dělali my. Na nástupu byl Ferda. I když jsme měli službu, v kuchyni zůstala jenom Niki a ostatní šli na 2. misi. Na cestě neznámou planetou jsme potkali otce, u kterého jsme poobědvali. Setkali jsme se taky s jeho dcerou Habeh a zeťáčkem Milanem. Chvíli jsme pobyli na svatbě Haneh a Milana. Šli jsme na dřevo, abychom mohli stavět katapulty, které sloužily proti černým rytířům. Niki s ostatními poslouchala otce a já, Marek, Mirka, Petr a Ferda jsme myli a utírali nádobí. Pak Petr a Ferda dělali bordel, ale nakonec si dali říct a začali pomáhat. Pak jsme snědli velmi chutnou večeři. K večeři byla krupičková kaše. Po večeři byl nástup. Po nástupu se Poštolky vydaly na jinou planetu, hvězdnou bránou. Milan nám pak přečetl 2 kapitoly pohádky o kouzelné chobotnici Krejzy. No a pak jsme šli spinkat. Mise 2 – hlášení SG3 (mise pro jediný tým) Cíl: vyhledat havarovanou průzkumnou sondu. Základní údaje: Planeta: PDA313; Podnebí: přežitelné; Obyvatelstvo: žádné jsme nepotkali, střety = 0; Zemědělství = ?, Technický stav = ?, Jazyk = ?, Božstvo = ?, Hlavní bůh = ?; Nalezena naše poškozená sonda – trosky. Porucha vyloučena => pravděpodobně sestřelena. Brána zajištěna hustým minovým polem. Rozdělení teamu (hlídkující : průzkumníci); U sondy (na severu) nalezena podivná tyčovitá věc – přivezena. Přínosy: trosky sondy; tyčovitá věc (zbraň ?). Ztráty: balení min + drát; taška. Návštěva beze ztrát, nikdo nepotkán, návrat neohrožen. Mise splněna úspěšně – sonda nalezena. Mise 3 – hlášení SG2 Byli sme vysláni na planetu s krycím kódem PB5-926. Narazili sme na primitivní obyvatelstvo. Vyrušili sme je při oběti bohům. Sledováním Dcery sme se dostali do vesnice Balmovy. Byli sme považováni za bohy. Před 20 cisternami (1 cisterna = 1 rok) se k nim dostal Mudrc, pravděpodobně ze Země, a pomáhal jim proti Černým jezdcům. Ale před 1 cisternou zemřel a my byli požádáni o stavbu katapultu na obranu vesnice (měla 300 obyvatel). Zjistili sme, jak se píše Slunce jejich písmem a černí rytíři. Výměnou jsme získali další adresy. Mise byla poměrně úspěšná, lidé byli ochotní a byli méně naivní než na planetě Abydos. Obyvatelé říkali své zemi prostě Země a nevěřili nám, že není placatá. Okolí vypadá jako u nás a mají 1 Slunce. Spolupráce byla navázána a technologie je zaostalejší než u nás. 1 den má cca 14 – 15 hod. Mise 3 – hlášení SG3 Základní údaje: Planeta: PB5-926; Podnebí: podobné našemu; Obyvatelstvo: neútočné, 300 obyv. („starosta“ = OTEC) + jacísi černí rytíři (III); Zemědělství: zaostalé; Technický stav: zaostalý, používají nástroje, neznají železo; Jazyk: srozumitelný; Božstvo: ? - hlavní bůh: Hor, přichází bránou. Na planetu jsme byli odveleni jako posila SG2. Společně jsme postavili 3 katapulty na ochranu obyvatel proti černým rytířům – přijíždějí každou cistercii (podobné roku) a plení vesnici, den má 15 našich hodin. Byli jsme považováni za bohy, později za přátele. Z důvodu svatby pohoštění a tradiční hra.
13
Za naučení lakrosu a přehazované 2 úplné kartuše a krystal (velmi podobný amuletu z PCA1144). Myslí si, že planety jsou placaté. Písmo: písmo Hora (moc ho neznají, píšou uhlem). Přínosy: 2 kartuše (u SG1 a SG2); krystal; místní jídlo. Ztráty: sekera; lahev na vodu. Podmínka obrany splněna, slíbena pomoc proti rytířům. Ztráty na životech žádné, na vybavení minimální. Mise splněna úspěšně, SG1, SG2 i SG3 v pořádku navráceni. Mise 3 – hlášení SG1 Původně jsme měli službu a pak nás přidělili k Poštolkám (SG3), abychom vyráběli katapulty na ochranu města před černými rytíři. Poté jsme mluvili s otcem vesnice, který nás nejprve považoval za boží posly, ale nakonec za přátele. Jejich planetě říkají „Země“. S nápady katapultů přišel mudrc, který zemřel před jednou cistercií (1 cistercie = 1 rok). Po sestavení katapultů jsme zkoušeli jejich výkonnost, nejprve s chlebem, pak s šutrem. Nakonec jsme prošli bránou zpět. Přislíbili jsme jim, že je naučíme hrát přehazovanou a oni nám za to dali souřadnice.
8. července – čtvrtek …, nastoupit, běžet a zpívat! Rozcvičku ved Lukáš a k snídani byla bábovka, bublanina a bikava. V dopoledni sme schroupli speciální výcvik SG-teamů. SG3 byl po noční speciální misi, na který zjistil, že to bude chtít další průzkum. Planeta je naprosto neznámá a zatím byla vyslána sonda. Je téměř jisté, že bude nutná doplňující speciální a nebezpečná mise. Nedovolíme, aby jednotky pohořely. Team SG1 a SG2 se aktivně a bez jakejchkoli problémů účastnily rozvoje těla i ducha. Bylo děsný vedro, takže po sváče (bublanina, bábovka, pudík v kelímku) se docvičily jednotky a přemístily se do vody. SG3 mezitím tvořila karboše a brrrkaši s květákovkou. Bylo to, samozřejmě, skvělý, ale to horko… SG3 byla urychleně odvelena na misi na PDA 313 – Čulak. Účel mise byl jasnej: vystopovat domorodce, který maj něco společnýho s naší zničenou sondou. Šli jsme po obrácenejch šipkách (stopách velkýho ptáka:) a potom docela dlouho po dírách. Pak se díry začaly divně točit. Po navrácení k šipkám jsme se vydali po kytkách na stromech. Hm, ty už šly rovnějc. Za několik dopisů a zakopávek (rozumí se menší zašvihnutí) jsme došli nad kemp Džafů a byli zajati. Ještě že jsme stihli vyslat signál na základnu – posily vyrazily. Někteří členové SG1 a SG2, kteří byli vysláni velením na záchrannou akci za náma však byli zajati nebo těžce zraněni. My jsme zatím byli vyslýcháni a mučeni. Poté se děsně zatáhlo (během tak 4 minut) a spustil se děsnej šrumec. Fakt děsnej. Sotva sme přeházeli týpka lavičkami, aby neuletěla. A teď nestíháme vylejvat vodu na kuchyni. V tom jsme usnuli a vydali se do tábora. SG1 + SG2 dorazili trochu vlhčí. Trochu jsme se usušili a schroupli čínu. Ňami. Samozřejmě pořád v hlubokém spánku na Čulaku.
9. července – pátek Ráno jsme se vzbudili o hodinu dřív, protože jsme byli služba. Moc se nám z vyhřátýho spacáku nechtělo. K snídani jsme měli udělat chleba s marmeládou. A ještě jsme museli domejt nádobí z večera, protože večer, když jsme chtěli umejt to nádobí, už byla tma a my na to, chudáčci, neviděli. Takže jsme rozdělali oheň, namazali chleby s marmeládou, umyli nádobí. A už to bylo. Pomalu se začalo přibližovat půl osmý, kdy mají vstávat všichni. -… Už se hrnou všichni s „chutí“ na rozcvičku. Teda až potom, co vylezou ze stanů. Tak běží všichni v dvojstupu a zpívají si tu každodenní písničku: „Já prý líný voják jsem…“ Po snídani je nástup, u kterýho se všichni baví. Pepík, aniž by si to uvědomil, předvádí něco jakože břišní tance. Nám se to vážně líbí, a tak to zkoušíme taky. My, páč sme ta služba, děláme dřevo. Samozřejmě nám v tom pomáhají Kuba a Pejťa, jelikož nemají co dělat. Ke svačině je vajíčková pomazánka na rohlíkách, broskev, rajče a vokurka. Všichni tady changujou broskve za vokurky a tak. Při svačině nám Pepík oznámí, že musíme udělat ňáký vrávory. To je taková dřevěná konstrukce, co se skládá ze 4 rovnostranných trojúhelníků. Jasný? (Prostě pravidelný čtyřstěn. A k čemu je to dobrý? Do rohů se přivážou provázky a týmy soutěží v překonání trasy překlápěním vrávoru pomocí tahání za provázky.) No tak dem zase nahoru pro ňáký to dřevo na ten vrávor. Zuzka se mezitím postarala vo voběd – rejže s hovězim gulášem a bramboračka. My sme ale museli jít zachránit SG3 na planetu Čulak s kódem PDA313. A tak sme se spojili s SG1, nabili zbraně a vrátili se k místu, kde sme včera skončili. Jo, abych nezapomněla, až do týhle doby sme vlastně spali a všechno, co se stalo, se nám jenom zdálo, protože sme včera nestihli dokončit misi kvůli bouřce. Za latrínama byli Džafové, kerý uvěznili SG3, tak sme jim nakecali, že se rači vrátíme. V táboře sme se rozdělili a šli na ně ze 3 stran – vod latrín, vod tábora a vod Líšiný. Pája zabil Džafu Pepíka a Walda zase Džafu Milana. Já šla s Káťou a po dlouhym prodírání kopřivama a ostružinama sme se dostaly k zajatcům, podali jim zbraně. Pak nás málem sejmul Lochness s tim svým dělem. SG3 v nestřeženym okamžiku však vysvětlila Ferdovi (jeden z mála, co
14
první vpád přežil), co má dělat. Klaplo to. Přilákal Jaffu Lochnesse a kchchch…kaput! Posbírali jsme těžce zraněný a oklikou se vydali k Bráně. Hurá, zase na Zemi! Mise 4 – hlášení SG3 Účel mise: vystopovat obyvatele, nalezli jsme různé zprávy – ve znacích . Základní údaje: Planeta PDA313 (Čulak); Podnebí: velmi proměnlivé; Obyvatelstvo: útočné, otroci bohů, říkají si Džafové; Zemědělství: ?; Technický stav: vyspělé; Jazyk: srozumitelný; Božstvo: velmi mocné, plná zem otroků; Hlavní bůh: Apofis. Byli jsme zajati a dlouhodobě vyslýcháni a mučeni. Pomoc (SG1, SG2) dorazila a hlídající Džafové byli zničeni. Používají Bránu běžně – získávají planety pro Apofise (před naším odchodem třicet Džafů prošlo Bránou – kam?). Tyčovitá zbraň – nazývají ji paprsková zbraň, běžně s ní útočí. Nosí v sobě ještěrky (symbionty), kterým poskytujou zázemí a ony je léčí – z dospělých ještěrek (Goauldů) se mohou stát bohové – Apofis i Ra (vládli na Zemi) jsou Goauldi. Přínosy: vzorek speciálních zámků. Ztráty: paměti (SG č. 15 byl napaden symbiontem a ztratil paměť); SG č. 11 (vstříknuto sérum pravdy); spousta munice. Osada vystopována, byli jsme zajati. Ztráty na životech nula, těžká zranění v SG3 žádná, vybavení v pořádku. Mise (se zpožděním) splněna. Rozluštěním nalezeného spisu jsme se dozvěděli, že na zemi jsou protestanti chtějící svrhnout vládu Apofise. Mise 4/5 – hlášení SG1 & SG2 Od velení HB (SGC) jsme dostali informace, že SG3, která vyrazila o hodinu dřív než my, byla zajata. Zprávu oznámili na poslední chvíli vysílačkou, která byla hned po odvysílání zprávy zničena. Proto se SG1 a SG2 spojili, aby vysvobodili SG3. Měli jsme 3 úkoly: eliminovat 2 ohlášené nepřátele, vysvobodit SG3 a předat jim vysílačku, kterou jsme dostali od velení SGC. Poté, co jsme prošli bránou, jsme se ocitli na planetě Čulak. Vydali jsme se hledat 2 nepřátele. Nebyli daleko a měli silné zbraně. My jsme také měli výhody, protože jsme měli kouzelnou vodu (čaj a pálivá paprika), kterou jsme po jednom zásahu museli vypít, abychom se vyléčili. Než jsme zabili 2 nepřátele, ztratili jsme hodně vojáků, ale měli jsme tu výhodu, že dva živí mohli odnést jednoho mrtvého zpátky přes bránu, kde dostal kouzelnou vodu. Po dobytí brány jsme se vydali na sever po stopách džafů, kde jsme našli zajímavý kryt na el. zařízení, který předkládáme. Dále jsme našli různé dopisy a mapy, které dáváme SGC k dešifrování. Pak jsme se ale napojili jsme na špatné stopy a ztratili jsme se. Vrátili jsme se do tábora a vyšli jsme znova, tentokrát dobře. Ocitli jsme se na neznámé kopcovité krajině, kde byli 3 nepřátelé. Bylo obtížné je zabít, ale nakonec jsme to zvládli. Vzali jsme si od nich, co jsme považovali za potřebné a šli jsme vysvobodit SG3. Měli jsme pár klíčů, tak jsme jim odemkli pouta. Michal nás rozdělil do skupin a šli jsme podle azimutů až k bráně, kde byli ňáký nepřátelé, ale brzo odešli, a tak jsme se vrátili zpět. Měli sme radost (SG2), že nemusíme mejt nádobí po vobědě, protože sme si to s Poštolkama včera vyměnili. Tak ňák po poledňáku byl nástup a nás čekaly další mise. Od velení jsme zjistili, že seržant Kapr má v sobě symbionta. Mise 6 – hlášení SG1 (mise jen pro SG1) Vydali jsme se HB na planetu Abydos. Nedaleko od brány jsme objevili osadníka. Zeptali jsme se osadníka, jak bychom mohli vyléčit seržanta Kapra, a osadník nám řekl, že žádný lék ho nevyléčí, že ho máme zabít, dřív než on zabije nás. Osadník nám řekl, že máme přijít za tři dny. Možná to prý bude vědět. Tak skončila naše IV mise a vrátili jsme se zpět. Poznámka: ve skutečnosti se SG1 setkala se samotným Ra a navázala s ním spolupráci, ale měla od Ra zakázáno o tom mluvit, což SG1 skutečně dodržela. Skvělé na tom bylo i to, že Ra hrál Pepík a když na Zemi pak hrál generála, tak stejně se od SG1 nic o nějakém setkání s Ra nedozvěděl.
Mise 7 – hlášení SG2 (mise jen pro SG2) Cílem této mise bylo zajmout Apofisovo džafu, aby vyléčil Kubu. Na cestě jsme potkali zraněného džafu (Milana), kterého jsme za nějaké informace vyléčili. A hned o kousek dál na mě vyskočil Apofisův džafa (Lochness). Zabili jsme se navzájem a odvedli ho na Zem do tábora SGC. Potom jsme ho vyslýchali v cele předběžného zadržení. Mise 8 – hlášení SG3 (mise jen pro SG3) Vysláni na souřadnice nalezené sondou za účelem objevení: Džafů, kteří před našima očima unikli z PDA313. Základní údaje: Planeta Apophea; Podnebí: nevýrazné, snesitelné; Obyvatelstvo: několik Džafů + ?; Zemědělství: ?, 15
Technický stav: ?; Jazyk: srozumitelný; Božstvo: ?; Hlavní bůh: Apofis. Byli jsme nuceni se skrýt a nechat přejít cca 50 útočících Džafů. Přínosy: 1 celá kartuše; zajat Džafa, včetně paprskové zbraně, nevypovídá; setkání s Tokrou, člen skupiny bojující proti Goauldům, Tokra má spojení na protestující Džafy. Ztráty: byli jsme spatřeni 1 útočníkem; vybavení lékárničky. Ztráty na životech žádné, návrat v pořádku. Mise splněna. Pak jsme měli volno, a tak jsme dali fotbal. No a potom jako obvykle večeře, nástup, zuby, spát, hlídat.). Jo a přijela Lenka, David, Křeček.
10.července – sobota Od rána jsme se snažili připravit ohýnek. Nestihli jsme to do termínu (jako do času, v kterym to mělo bejt), ale do večera jo:). Porazili jsme takovej klacíček (nesli jsme ho dolů asi v devíti lidech, trochu těžší, a podráželi ho tak dvaatřicet minut) a pak už to šlo skoro samo. Navštívil nás Plamen s Myší a prckem. A přijel Wohnivec, Gábina. Proběhla mise na P3X 562. Vohýnek byl super, v uniformách. Scénky se fakt povedly – Jak Krteček ke kalhotkám přišel, Rodinka, Benátky, Sépie, Mim a společenská hra (v prvním kole urazit část těla souseda vlevo, v druhym se tomu omluvit a políbit). Začalo se hromadně usínat. Markovi nebylo dobře a v půl jedný se jel mrknout do Stoda. Zacvičili sme Zajíce. David, Méďa, Lukáš a Pejťa si eště zaplivali vohýnek a Wohnivec do toho hrál. Krásnej večer. Až na přiumřelýho Marka… Poznámka: úkolem 9. mise bylo prozkoumat okolí pyramidy na planetě s kódovým označením P3X 562, která se zdá být neosídlená a mohla by v budoucnosti se stát mimozemskou základnou pro výcvik vojáků a útočištěm pro uprchlíky z planet ovládanými Go’auldy. V podstatě se jednalo o mravenčí mapovací práci, kdy v docela nepřehledném terénu na kamenech týmy nacházely znaky, které správně složené udávaly souřadnice na další planety. Mise nebyla splněna dle představ SGC ani jedním týmem.
11.července – neděle Pepíček zahájil pracovní den. Přesto, že budíček vlastně nebyl, vstávalo se po půl 9 a všechno bylo línější a šouplý. SG3 nedokázal přivést k varu vodu na kakaí, takže byla vánočka a čajík. Náplní dne se stalo velký mytí a doplňkový činnosti a klání. Často sportovní. Marek se nezlepšil, takže se projel do nemocnice a Mirka pro antibiotika na vosí ďobnutí (z mise, kde hrála Tokru). Po rybičkovce se začal připravovat voběd a bylo to dlouhý. Byla bramborajda a pak se eště asi dvě hoďky dosmažovávali řízky s průběžnou konzumací. Probublali jsme Šapa Ai a šli prozkoumat starodávnou a nebezpečnou pyramidu na P3X 562. Stoupala teplota, na průzkum jsme měli hodinu a půl a ještě na nás stavitelé připravili spoustu podrazů. Propast, lasery, propadliště, svíčka a mnoho podobnejch. Ale náš cíl – plán zbraně, který SGC přislíbilo získat pro Tokry, jsme naštěstí našli a stihli včas obkreslit a vrátit se na základnu. Uf. K véče byl pudík, co měl bejt ke sváče, úžasně filajovej. A odjel David, Křéča, Gábina a Wohnivec. Po zubech na vodu jsme si ještě dali večerníčka. Mise 10 – hlášení SG3 Vysláni za účelem najít plán zbraně. Prošli jsme několik obtížných překážek, až na 1 výborně. Přínosy: plán zbraně; další krystal. Ztráty: 5 l vody; z jednoho lanka máme dvě; části svíček; náplň zapalovače; několik metrů izolepy. Účel mise splněn, navíc krystal. Ztráty na životech žádné, několik lehkých zranění, vybavení značně ochuzeno. Návrat v pořádku a včas.
12.července – pondělí Dnešní dopoledne byla Země navštívena Go’auldem Hathor. Prošla bránou, iris ne iris. Velitel SGC (Milan) neodolal jejímu půvabu a i přes mé protesty (Pepík) ji vpustil na základnu. Nechali jsme ho, ať diplomaticky se s ní domluví, co vlastně chce apod. a věnovali se výchovnému systému. Hathor se mezitím potulovala bez dozoru po základně a obluzovala muže. Imunní byly všechny holky a z kluků jen já, Michal a Árný. Árný pravděpodobně kvůli pozůstatku larvy – mimochodem odstraněna byla Tokry již 10.7. během naší návštěvy (mé, Gábiny a seržantovo) na jejich planetě. Já, asi protože jsem u Tokrů snědl nějakého mimozemského živočicha, a Michal, kdo ví proč. Jakmile jsme zjistili, že základna je v podstatě již pod nadvládou Hathor, začali jsme jednat. Nebyla to legrace, ale přesto se nám podařilo (docela náhodou) odhalit, že Hathor se bojí hliníku a ozbrojeni vidličkami, lžícemi atd. jsme ji zahnali zpět přes bránu. Jakmile prošla, oblouzení zmizelo a základna byla zase naše. Poslední, co zbývalo bylo deaktivovat tři bomby, které Hathor u nás zanechala. Povedlo se, ale bylo to děsně těsně. Odpoledne týmy SG2 a SG3 byly vyslány na různé planety s cílem zjistit, co nejvíce informací o Hathor – jestliže dokáže vzdáleně deaktivovat iris, je
16
vážným rizikem pro Zemi. SG1 odešla na Abydos, ale jejich mise selhala, žádný přínos. Při průchodu SG3 bránou došlo k poruše brány (že by Hathor?) a SG3 se nečekaně ocitla na Othale, planetě obývané Asgardy, velice vyspělou přátelskou rasou s potenciálem ochránit Zemi před hrozbou Go’auldů. Mise 12 – hlášení SG2 (SG3 oproti plánu se setkala s Asgardy) Úkol – získat zkušenosti proti Háthor, neví, oč se jedná; Civilizace – zaostalá; Zbraně – palcáty, nože; Bůh – žádný; Myslí si, že jejich Země má tvar sedla na koni; Nejlepší jídlo – chleba se salámem; Dbají na vojenské testy a zvyklosti; O hodně rozhoduje rada starších, která nic neví! Řeč – stejná. Závěr – mise neúspěšná, využití žádné; Dělali jsme tam jejich vojenské testy, abychom získali důvěru. Ochutnávali jsme chleba se salámem. Adresy žádné.
13. července – úterý Hathor si ze své návštěvy na Zemi odnesla spoustu tajného materiálu a je proto nezbytné ji zastavit. Planeta, na které se Hathor ukrývá byla lokalizována a ukázalo se, že na planetě má mnoho nepřátel, kteří jsou ochotni nám pomoci ji porazit. Dopoledne jsme věnovali vojenskému tréninku, aby týmy byly připraveny na to, co je na planetě může počkat. Odpolední útočná mise pak probíhala v mnoha kolech během nichž bylo postupně území ovládané Hathor dobíjeno. Mise 13 – hlášení SG3 & SG2 Na planetě Euronda jsme taktickým dobýváním. Nejdříve jsme zabili její malé jednotky, které jsme našli cestou na sídlo Háthor. Po několika soubojích jsme pronikli do hradu Hathor a zničili ji a její nejbližší jednotky. Ztráty: spousty vojáků, ale opět jsme naverbovali. Mise proběhla úspěšně, Hathor zničena. Mnoho vojáků zabito, mnoho po celou dobu naverbováno. Spolupráce s SG1 a SG2 byla skvělá a pomohla k úspěchu.
14. července – středa Útok na Hathor byl dle slov Tokrů velkou chybou, prý jsme na sebe jen upozornili. Tokrové nám nabízejí kanón na ochranu před mateřskou lodí, ale energetické články si máme sehnat sami. Mise 14 – hlášení SG1 Dnešní mise spočívala: najít ňákou vesnici, zjistit něco o královně Tokrů, zeptat se na souřadnice, zeptat se, kde se nachází důl a jak se do něj dostat. Po průchodu bránou jsme šli po divných značkách. Třeba po červených bobulkách na smrku. Takhle jsme došli až do vesnice, kde po nás chtěli symbol (ankh neboli nilský kříž), ale my jsme to s sebou neměli. Museli jsme zpátky do tábora. Viselo to na nástěnce, a tak jsme to obkreslili a vraceli se zpět. Na papíře to namalovaný nechtěli, tak jsme to vyrobili z trávy. To už bylo lepší. Uvěřili nám, že jsme Apofisovi lidé. Za zmapování okolní krajiny nám řekla, kde se důl nachází. Za první vchod do dolu jsme jí dali 10 jahod, za druhý jsme udělali ohniště, za třetí jsme zmapovali okolí. Souřadnice jsme vyměnili za kytku. Petr měl u sebe rádio, tak jí ho dal za talisman. Zeptali jsme se na královnu Tokrů, ale o té nic nevěděla.. Tak jsme se vydali do dolu. Důl hlídali jafové. My jsme jim však ukázali znaky, které nám dali ve vesnici, a tak nás tam pustili. Vykopali jsme 11 kusů nakadahu a šli jsme ho zakopat. Neměli jsme nic, do čeho bysme to zakopali, tak jsme to dali do mýho trika. Muselo to být přes noc ukryto v kouzelné jeskyni. Dnes ráno (15.7.) jsme šli nakadah vykopat, ale měla to být nakadrie. Asi jsme to dali na jiné místo, protože to byl pořád nakadah. Tak jsme ho přinesli zpět. Mise 14 – hlášení SG2 Planeta: Antar. Úkol: přivézt z planety Antar co nejvíce Nakadahu pro výrobu Nakadrie. Průběh mise: Vyrazili sme po neobvyklých značkách k vesnici Velká. Setkali sme se s Nejvyšší, se kterou sme vyměnili rohlík, žvejku, maliny, jahody za informace o dolech na nakadah a dostali povolení pro dolování a krystal pro vznik nakadrie z nakadahu. Získali sme též 3 adresy na planety K´Tau a Klorel a jednu neznámou. Měli tyčové zbraně. Důl nikdo nehlídal, a tak sme začali kopat. Nalezli sme kolem 10 kusů nakadahu a umístili i s krystalem do pískovny. Aby se z toho stal nakadah, nechat přes noc => vrátíme se tam zítra (krystal je zapůjčen, musíme ho zítra vrátit). Bůh: Anubis; 1 rok = 5 dní; Ztráty: nulové. Technologie: domníváme se, že podobná, protože sme na cestě nalezli vysílačku, ale na druhou stranu asi poměrně zaostalá.
15. července – čtvrtek Ráno sme se zbudili, jako obvykle, na službu. Lukáš byl tak hodnej a při poslední hlídce nám rozdělal kamna. My už sme si jenom postavili všechny vody a mohlo se začít vařit. K snídani sme dělali bábovku a kakao (Malcao). 17
Z ohřátý vody sme udělali kakao a pak sme nakrájeli 8 bábovek. Protože sme večer neměli čas, nádobí sme z večeře museli mejt až ráno. 7.30 – budíček, vstávat – řve Pepík na celej tábor. Po rozcvičce sme si vyčistili zuby. Po naší dobré snídani byl nástup, na kterej nás šla zastupovat Jana. Potom co proběhl nástup, byla lítačka, tentokrát pro službu nebyla. Hned po nástupu nás čekalo TH11 – myslím, že to bylo dodělání včerejšího. Měli jsme vykopat nakadrii která se přeměnila z nakadahu a krystalu, který nám zapůjčila Nejvyšší z Velký vesnice. Krystal sne museli Nejvyšší vrátit, a tak sme se vydali opět do Velké vesnice. Za naši čestnost (jako že ho deme vrátit) nám Nejvyšší krystal darovala. Mise 14/15 – hlášení SG2 Úkol: přinést Nakadrii a vrátit krystal Nejvyšší. Průběh mise: V pískovně jsme nalezli Nakadrii v podobě zeleného kamenu a krystal, který sme se vydali vrátit Nejvyšší. Když sme jí ho vraceli, rozhodla se, že nám ho daruje, protože sme prej čestný. Ztráty: žádné. Zisky: krystal a přislíbení pomoci při ohrožení Země. Mise 14/15 – hlášení SG3 Základní údaje: Planeta PAB444; Podnebí: velmi skalnatá planeta; Obyvatelstvo: potkali jsme Nejvyšší = správce planety a hlídající Džafy; Zemědělství: ?; Technický stav: vyspělý (usuzujem podle tyčových zbraní hlídačů); Jazyk: srozumitelný; Božstvo: ?; Hlavní bůh: Anubis. Účel mise – vytěžit nakvadah a přivézt z něj nakvadrii. Po jakýchsi stopách jsme došli do vesnice a od Nejvyšší za několik lehkých úkolů dostali pár informací + klíče do dolů + (resp. glejtů) + amulet. Po předložení klíčů jsme pronikli do dolů a kopali nakvadah (stačily kopie klíčů – Džafa nebyl byrokrat). Nakvadah uložen spolu s amuletem (zapůjčeným) do jeskyně na 24 hod. Druhý den návrat – nakvadrie vykopána, amulet jsme po vrácení dostali darem. Přínosy: amulet; technologie (víme jen, že nakvadah se spolu s amuletem uloží v obalu do jeskyně na 24 hodin); vyrobená nakvadrie; trocha informací (kde jsou doly, vstupní glejty, technologie); 3 kartuše. Ztráty: úplatky pro Nejvyšší (trocha jídla, pití); 1 vstupní glejt – nahrazen kopií. Mise velmi úspěšná. Ztráty na životech žádné, na výbavě minimální. Účel mise splněn, nakvadrie přivezena. Tokrové nás informovali, že na Khebu drží několik jejich lidí a požádali nás o pomoc při jejich vysvobození. Poznámka: Jaffů a Go’auldů se zhostili velmi dobře Poštolky, i když z jejich zápisu (viz níže) se může zdát, že v 16. mise nehráli žádnou příliš podstatnou roli.
Mise 16 – hlášení SG2 Úkol – vydat se na planetu Kheb a osvobodit z místního vězení Tokry tak, že jsme měli vyhodit různé systematické objekty do vzduchu. Úkol splněn. Ztráty: 0 Nejprve jsme si museli nasadit plynové masky, protože v okolí HB byl jedovatý plyn. Potom jsme našli vězení, tak jsme upevnili C4 a odpálili. Potom jsme je postříleli a ke konci nám přišla pomoct ještě SG3. U mrtvých jsme našli to, co jsme předložili my i jiné týmy SG. Místní džafové někde na planetě K´Tau vězní tokerskou královnu. Dozvěděli jsme se to od umírajícího džafy (nepřátelského). Mise 16 – hlášení SG3 Základní údaje: Planeta: Kheb; Podnebí: běžné; Obyvatelstvo: Džafové, džafští vzbouřenci, několik dalších zajatců; Zemědělství: ?; Technický stav: vyspělý; Jazyk: srozumitelný; Božstvo: ?; Hlavní bůh: Usirev. Zničena vesnice Džafů. Přišli jsme až ke konci bitky mezi SG1 + SG2 a Džafy. Byl nalezen dopis, který jsme rozluštili a vydali se za Gebem. Získali sme od něj několik informací a 2 krystaly. Přínosy: informace (královna Tokrů je vězněna na K´tau); 2 krystaly. Ztráty: miny; několik životů. Ztráty na životech minimální, na vybavení skoro žádné. Mise splněna, vyhráli jsme díky SG1 + SG2, kteří to vybojovali.
16. července – pátek Tokrové byli překvapeni, že jejich královna by mohla být ještě na živu a ačkoliv té informaci moc nevěřili, přesto nás požádali o prošetření situace. Objev královny by totiž mohl znamenat opětovné vyrovnání sil Tokrů a Go’auldů ve vesmíru. Šlo tedy o zachránění královny T´okra, abychom si aspoň trochu postavili T´okry na svou stranu. Po návštěvě vesnice a obdržení mapy jsme zachytili tajnou zprávu zlodějů. Cestou na místo připomínající Žulový jezírko poblíž naší základny jsme potkali podivné domorodce (na motorkách). U jezírka jsme utopili flašky, který se tvářily, že by mohly skrejvat dopis. Ale ne, jenom sme přešli metrovou značku… po půl hodině na Kuši jsme nalezli počítač a začali z něj tahat informace. Loadovali jsme skoro dvě hodiny. Dokázali sme stát se samuraji a proklouz-
18
nout k cele královny i bez odvolávání vojáků. Už byla pěkná tma, ale dostali jsme se na dosah vězení. Trochu nás zmátla cesta přes čtvercový pole s písmenama. Ale i tou jsme prošli. Dneska měl bej oheň, kterej sme dopoledne připravovali, ale jelikož tohle byla mise na standardní hodinu, tak jsme to po návratu všech teamů (kolem půl dvanáctý) odložili o den. Přijela Gábina. Mise 17 – hlášení SG3 Základní údaje: Planeta: K’Tau; Podnebí: běžné; Obyvatelstvo: vojáci, přátelští; Zemědělství: ?; Technický stav: velmi vyspělý; Jazyk: srozumitelný, písmo džafské i runy; Božstvo: ?; Hlavní bůh: Sutech. Cíl: zachránit královnu Tokrů. Spousta překážek, tajných vzkazů (+ tajná zpráva zlodějů). Objevili jsme základnu s počítačem, po dekodování hesla jsme se počítačem prohrabali a zjistili potřebné informace – mimo jiné jsme se stali samuraji, což nám velmi pomohlo. Odvolali jsme armádu, která střežila královnu. Pronikli jsme do pevnosti a pomocí správně složených krystalů otevřeli celu. Přínosy: vojenské vstupní karty; přístup k informacím PC; několik krystalů; Mise proběhla bez střetů. Ztráty na životech a vybavení žádné. Královna zachráněna.
17. července – sobota Dopoledne se bouralo a uklízelo a po naprosto vysmátym obědě ve stínu u lesa se umylo nádobíko, Pája měj dokonalej pěveckej projev a odjeli sme se chladit do Lomíčku. super!!! Odpoledne byl nástup, stáhli jsme oddílovou a vytáhli stožár po státní. A šupky k ohýnku. Je toho spóóóusta na spálení a močmoč vyhodnocování. Scének bylo míň, ale byly moc povedený. V jednu se otevřel kruh, SG3 nastoupil hlídku a pálilo se a pálilo. I v kuchyňskejch kamnech, který se vesele nažhavily do ruda i v bejvalym poštoláckym týpku, kde bylo připravený dřevo na poslední noc. A ještě jsme u toho zmákli vopejkat brambůrky. Byla to nádherná noc, světlo z ohňů blikávalo celou louku a rozhodně se mi nechtělo jít spát. Koště jsem vzbudila asi vo půl hodiny dýl, vypadal naprosto zničeně a moc nevnímal. Ráno jsme zjistili, že to s těma hlídkama bylo různý. Všichni přetáhli aspoň o půl hodiny. Zvláštní…
18.července – neděle Vstávali jsme okolo vosmý a v rozbořený kuchyni se smažila vajíčka. Pod Zuzančinou rukou a Lukášovo asistencí. Šla sem si pro zuby na vodu, ale Lukáš už mi cpal vejce. Celkově toho bylo k snídani hafčo. Kakaí, vajíčka, postarší rohlíky s nutelou a mamtěrádou. Nechybělo dodělat moc věcí, ale teplota stoupala. Zrušit kamna, dopálit, co se dá a zahladit ohniště, shodit holčičí týpko, stany, ledničku, malej stožár, latrošky, vodpadovku, porozložit kuchyni. No, takhle to vypadá hůř než ve skutečnosti. Teplota stoupala. V devět přijel pan Waldstein pro Aný a Waldu. Začalo se balit (ono samo), pálit (teda v tom se jenom pokračovalo), uklízet. Teplota pořád rostla. Pavel na valníku přijel akorát, když holky začaly odcházet. Pan Kuda se nám někde zasek. Odcházející ještě odvšivily/i náměstíčko a neodcházející nahazovali na valník. Cestou do Lelov City jsme potkaly/i ztuhlého slepenče a přímo v City J.Kudu. Vlíklo se to. Ještě na tábořišti jsme naměřili 49° C. Na kraji stodskýho náměstíčka se holky rozdělily na dvě holčičí party. Jedna šla na pouť (Gábinka, Janička, Kačenka) a druhá (Pejťa, Zuzanka, Petr, Ferda) přes cukrárnu na nádraží. Janina volala Milanovi a šla si koupit na pouť tričko. Ve vlaku sme zdlábly/i koláč od Gábinino kamarádky a na hlaváku (příp.jižáku) se rozprchly/i do svejch taxíků.
Pár poznámek na úplný závěr A jak to celé dopadlo s projektem hvězdná brána a ochranou Země před Go’auldy? Takto:
Aliance planet pod ochranou Asgardské federace přijímá s okamžitou platností od 13-002078 AFT (od 17.7.2004 ET) planetu ZEMĚ v soustavě Fedor (AF) se souřadnicemi XXX mezi své členy podle článku 5 Stanov AF. Země se zavazuje s okamžitou platností přestat používat hvězdnou bránu. Aliance naopak se zavazuje nezasahovat do vývoje planety a poskytnout Zemi veškerou pomoc v případě jejího ohrožení vnějším nepřítelem. •
Výsledné hodnosti v týmech: SG1 – plukovník Aneta, major Niki, kapitán Ferda, kapitán Petr, poručík Marek (předčasný odjezd z tábora pro nemoc); SG2 – plukovník Pája, major Martin, major Jana, major Zuzka, kapitán
19
Káťa; SG3 – plukovník Méďa, major Lukáš, major Koště, kapitán Pejťa, kapitán Árný, vojín Křeček (předčasný odjezd) • •
•
Pořadí týmů: SG2, SG3, SG1 Pořadí „uklízeček“ (lítačky): Lukáš, Méďa, Pejťa a Árný, Zuzka, Koště, Pája a Aneta, Niki, Martin, Jana a Káťa, Ferda, Petr Zářezy aneb „Kdo se kolikrát praštil o nízký kůl v kuchyni“: Árný: 1, Jana: 4, Káťa: 1, Koště: 14, Lenka:1, Lukáš: 3, Martin: 3, Méďa: 1, Milan: 7, Pája: 2, Pejťa: 8, Zuzka: 4, Pepík: 2 … a pak ještě ti, co se sice praštili, ale nezapsali(tedy nezařízli) … (hlavně nikdo netvrďte, že by se tolik lidí nepraštilo ani jednou)
Perlička: Jedna z nejhorších urážek – „Ty nehodný táborníku!“ Perlička: Martin si nechal doma ortezy na svá vyhazovací kolena, takže si to koleno při fotbale prostě vyhodit musel. Seděl na zemi, procházel různejma zabarveníma tváře a hulákal: „Mirko, mám technickej problém!“ Rodiče přijeli, odvezli ho ukázat doktorovi a pak nám ho i s ortézou přivezli zpět.
Womšelínská grilowačka na Fort Forest(u) 20. v měsíci bouří, zapsala Mirka, Pejťa, +…
Prý by to chtělo velký sešit. Ale co, my si vystačíme. No, nevystačíme. Už je tady. Myslela ta podložka, protože jinak si, samozřejmě, vystačíme. A teď zpět do časů dávných, do včerejška, co vlastně bylo úterý 20. 7., dva dny po táboře. Ten první den po táboře se domluvilo, že ten druhý den po táboře je třeba někam vypadnout. A že ideální bude grilování, což je činnost nenáročná a velmi uklidňující (pozn.: i když Méďa na to teď opravdu nevypadá…). Tak jsme se den po táboře domluvili, že ten druhej den se pošle řetězec. V tom se psalo, že se srazíme v 18:58 na hlaváku s dobrou náladou a vodníma kanónama. Tak bylo. V 18:58 tam bylo Koště, Méďa, Pejťa a Hejkal. A pouze jeden vodní kanón. Že by to někdo nezmák… Méďo? Dalších dvacet vodních kanónů přišlo s jednou velkou bombou, která měla bejt naplněná eště jednou menší vodní bombičkou. Pejťa se pokusila zakoupit lístečky, z čehož nakonec vylez jeden za 147 Kč. A my nakonec vylezli (po velmi veselé cestě) v našem oblíbeném Ošelíně. Méďa si vzal dobrý nálady přemíru. Trošku se nám předávkoval…=) Vydali jsme se od nádraží na chatu. Byla pořád tam, kde minule, neukradená, nevykradená. Tak jsme se doň klíčema vesele nabourali. První starost byla samozřejmě GÁBL. Potom jsme několik hodin implantovali zásobník do velký bomby. Ta to zarputile odmítala a plivala. Aby novej den začal svěže, vykopali a vytahali jsme se ze spících pozic a razili prozkoumat blízký tábor. Pro nechápavé – nový den začíná v 00:01 (a někdy i víc…=). Po velmi tichém a nebezpečném proniknutí do tábora sme zjistili, že je nevobydlenej a stožár kovovej a obetonovaném. Ta svěžest rána se nesmí přehánět, tak jsme se opět vrátili do spinkacích pozic. Tentokrát s vychytávkou – říká se tomu spacík. A nebudete tomu věřit, bylo tu další ráno. 10:58 a opět velmi svěží. Obzvlášť někteří jedinci vypadali děsně použitelně. Vyrážíme (naplněni vánočkou a senzačním červenym citronovym čajem) vstříc dalšímu táboru. Ten prvoranní byl vo ničem. Po nalezení jsme zjistili, že tee-pee umíme postavit líp. Ale nechcem se chlubit. Navíc měli jenom jedno (jako to týpko) a eště děsně malinký (jako náměstíčko) a velkej vozovej park (jako parkoviště pro čtyřkolý vozidýlka) a celý jim to hlídal Tuebor security (jako štěkanátek). Kromě fšeho ostatního měl tábor hróóózně divný latríny. Měly střechy(!), velkou desku se štyrma otvorama(!) a dokonce i štyry dekly. No prostě sou divný. A při návratu z latrošek si myli ruce čajem. Prostě takovej normální tábor… Ještě jsme zašli omrknout rybníček, ale ten byl stejně normální jako ten tábor, takže jsme ho rychle opustili a zvolili směr zpáteční. Cestou jsme si házeli ušounkem, který občas, ale opravdu jen občas, skončil na trochu nečekaných místěch (ohrada, potok a tak). Eště sme minuli jeden báječném srubík (takovej normální – to je v těchhle končinách asi normální). Méďa se nevešel na asi deset laviček, tak aktivně pobíhal (cvok!!), snažil se nás ukamenovat ušounkem a šiškami. Poté, co Méďa zjistil, že nic nejede (přiložením ouška k rozpálenejm kolejím), sme se vrátili na E–31. E 55 je krapítek jinde. Dali sme vobejdek (jambůrky se sekačkou) (a někteří i sójičku s jambůrkama) a plácli sebou sem. Na travičku, poblíž ohýnku na kuřátka. Posloucháme ozvučovaní techniku a sme happy ☺ … jak jinak… O dalším sletu událostí vás bude naše zpravodajství i nadále informovat!
20
16:43 Teď zrovna vopejkáme Jojo TUTTI. Mňam! 16:46 Koště je zrovna celej TUTTI. To nezvlád… 18:56 Kuřátka se smaží, veselost stoupá. Hejky: „Z toho já už sem vyrost, abych to pil jenom proto, že je v tom čaj.“ Koště: „No, my eště ne!“ Taky už pěkně dlouho vymejšlíme malování klubovny a náborovku v ZOO. Teď zrovna šlo Koště pro třetí kolo. Ale nejdřív šel odvodnit. 19:19 Mirčulinčino pistolka má velkou závadu.. = Došla voda… 19:29 Teď sme si přečetli náš zápisík a je fakt pěknej. Snad se vám taky tak líbí… 19:33 Vytvořili jsme uměleckou G-koláž a teď řešíme, co budem hrát. Pozn.: kuřátka byla ňam mlask, natlakovaná velká bomba taky a eště sme stihli zkusit naše ohnivé dechy (s minimální pomocí lampového oleje za 69,90, na kterym se nepsalo, že se nemá požívat, takže byl naprosto bezpečnej!) a Méďa se potkal s majorem Maisnerem… VOKNO. Je ráno. Asi půl druhý (13:28). Vstáváme. Někdo nám sežral Cornflejky, vychlastal mlíko a uklidil. Taky přibylo dřevo. Asi je tu něco špatně… Teď čekáme, ž Méďa zmizí, abychom mohli zmizet taky. Kabáti už dohráli. Protože G-koláž by se cítila osamocená, pudeme ji večer doplnit o P-koláž. Ale teď se pudem projít. Kam jinam než na náš oblíbenej Volfštejn. Hledali sme ho dlouho, prošli spoustu cestiček, až sme se konečně trefili. A pak někdo nechápe, že sme ho kdysi hledali trochu dýl… Spěšný návrat, zapsat elektroměr, sebrat sakypaky a všechny bomby, zamknout a šupky na váček. Klusali jsme přední cestičkou, ale doklusali jsme rychle. Vokopřivovaný nožičky a stromeček, kterej se rozhod hajnout si přes cestu. Žádná nástraha nás nezastaví, tak jsme zalehli každý na svou vlakovou sedačku a mezi spánkem pozorovali dvojici vedle. Učili se na vůdcovky a bratr měl senza černý tričko s lebkou v klobouku a v zadu nápis SCOUTING IS NOT DEAD. Prostě dokonalý. Po jisté dávce zkulturnění nastal pokus o P-koláž. A to v původním počtu (5) + Pája + Ájinka. Bylo veselo. Což není nic divnýho… Navrátili jsme se do spinkacích pozic. Hromadně o 5 v 5, jen Méďa se swapnul na Páju. Dali sme brkaši, rozloučili se s majorem Maisnerem, pustili Škwory, South Park, prohlídli fotky, nechali se unést Pájovo dokonalym raperskym vystoupením a chrá chrá… Ráno bylo s paní Mikolášovou, chlebem a sejrem a ZOO. V ní sme se potáceli mocmoc hodin a mysleli. Na prudkym sluníčku to docela vázlo a zvířátka se taky moc neopalovala. Pak sme to trochu prolomili a šli nechat uvolnit ducha do Japonské meditační zahrady. Fakt hukáč!! Ale lítaj tu čínský komáři, paňáři!
Malování klubovny
2.-2. v měsíci zrní - lovu, zapsali Milan a Pejťa V průběhu srpna došlo k šílené akci. Na popud Poštolek se malovala klubovna. Obě základní části akce, tj. vlastní malování a následný úklid, trvaly po několika dnech (na začátku srpna zhruba týden malování, pak různý „výlety a zábavy“ a koncem cca týden úklid). A kdo se zúčastnil? Na malování se podíleli: Mirka, Pejťa, Koště, Méďa, trochu Árný, Ája a Milan (vlastně i Pepík a Lochness se na chvíli objevili). A na úklidu: Pejťa, Koště, Milan, Darzí, Méďa, trochu i Pája Po letech zřejmě nezajímavé barvy klubovny se rozhodlo, že stěny budou žluté a stropy budou představovat oblohu (v zadní části klubovny denní, v přední noční). A tak se malovalo a malovalo a cákalo a cákalo. Všechno zvládnul běžný Primalex s tónovači, jen na noční oblohu jsme si museli barvu nechat namíchat, protože tak tmavá modrá se běžně nesežene. V rámci druhé části akce, pucování všeho, co se dalo, došlo i na montérské práce. A tak Méďa přikurtoval nově nástěnky, s Koštětem sestavili i nový regál (na který Pejťa promptně vytvořila závěs). Trvalo to dlouho, ale klubovna trochu prokoukla. A stihlo se to jen tak tak před začátkem běžné roční činnosti.A co ještě zbývá? No přece hvězdičky na noční oblohu (zatím vede Pejťa s Milanem spor, jestli budou fosforové nebo malované), přetapetovat dvoukřídlou skříň a hlavně vytvořit nástěnku pod okno, na kterou jsme loni koupili korek. A teď několik řádek Pejti: Možná jste si někteří všimli, že se naše klubovna trošku uklidila a upravila. S aktivní prací se začalo 2. srpna a jen tak některej den se nevynechal. Krom 12. – 22. srpna byli dobrovolníci v klubovně prakticky denně a to tak od devíti až do večerních hodin. Vše pokračovalo i začátkem září, kdy se ze školy jez21
dilo do klubovny. Udělali jsme velkej kus práce a velkej pokrok na sobě samejch. Maximálně děkuju Koštěti, kterej byl krom pár hodin, kdy spal (brigádničil od 4 do 7 a po devátý byl na místě!), v klubovně pořád, Méďovi, kterej byl, když aspoň trochu mohl, Darzí, která čas v Plzni trávila uklízením po našem zásahu, Milanovi, kterej, když mu zaměstnání, nervy a dovolená dovolili, často úmorný práci asistoval, Mirce, jejíž malířský nadšení překazila státnice (a další díky patří za zapůjčení klíčů, bez kterejch bychom to prostě nezvládli), Ájince, která práci v klubovně přerušila odjezdem na Šumavu a pak nás podpořila, když mohla, Pepíčkovi, kterej několikrát pendloval mezi bytem, Univerzitou a klubovnou. Taky Árnýmu, Pájovi, Lochnessovi (tomu díky za tolik potřebnou sádru) , kteří se přišli aspoň na pár hodin podívat, panu Kudovi za přivezení regálu a půjčení vrtačky, paní uklízečce a panu správci, že nás dokázali vystát, díky i Přesličce a Barvičce – moc pomohly v časový tísni. A v neposlední řadě všem rodičům, kteří nás podpořili, pochopili, že jsme mnohem víc v klubovně než doma, že se denně vracíme zaprášený a špinavý .... a prostě že to vydrželi (+ speciální díky patří Pejtino rodičům, kteří 6.srpna někdy k 22.hodině přinesli báječnou večeři a podpořili!) !! Díky moc všem, kteří prázdniny strávili tvrdou prací v klubovně, kteří pomohli!!!! Díky vedení, který nám projevilo překvapivou důvěru. Děkuji vám.
Babí léto mezi skauty – Vítejte v Bradavicích 5. v měsíci lovu, zapsal Milan
Sobota 5. září byla nejen první sobotou nového školního roku, ale hlavně dnem monstrakce pořádané naším střediskem v plzeňské ZOO takzvaně pro veřejnost. Účelem akce bylo zviditelnit se coby skauti i středisko a pokud to dobře dopadne, zlákat nováčky do našich stárnoucích a řídnoucích oddílů. Celou akci ve stylu Harryho Pottera připravili roveři ze Zálesáka a Šipky pod koordinačním dohledem Hejkala. Akce byla připravena docela dobře, i když ke konci byly trochu nervy s tím, že něco ještě není a ZOO je „za rohem“. I propagace byla velká: pár řádek v Plzeňském deníku, další v krajové příloze MF dnes, na internetových stránkách ZOO, letáky po městě, krátké oznámení na rozhlasové stanici Karolina a dokonce rozhovor moderátorky Českého rozhlasu Plzeň v živém vysílání s Hejkalem a Pejťou (ti, kdo to slyšeli, se prý dobře bavili a zároveň byli rádi, že tu trému nemusí podstupovat oni). A co se tedy dálo na akci? Hned u vchodu stála provázková pavučinová nástěnka s fotkama, plakátem a ukázkami titulních stránek Šaginapi. Vedle se pohyboval Hejkal s modrokošilačkami (viz dále) a rozdával kartičky (přes 200 ks) s obrázkem, informacemi o kontaktech na oddíly a místem pro razítka za splněné discipliny. Takto vybaveni si pak zájemci mohli různě po ZOO vyzkoušet roztočit z lasa talíř, zaházet míček lakroskou, míčkem se trefit do tlamy Balúa, projet na koloběžce kolem spících draků, projít na chůdách rozžhavenou lávou, zabojovat meči a sekerami, složit větrníček, vyzkoušet hlavolamy, zahrát si kouzelnické pexeso (nebo hned vedle prohlédnout další fotky na podsadovém stanu), zaházet pétanquovými koulemi, prolézt temným tunelem nebo kreslit na asfalt. Jako doplněk připravil ještě Liman šipkový turnaj s cenou pro nejlepšího hazeče mezi dětmi i dospělými. Za šipky se platila symbolická suma, která byla určena jako příspěvek pro sovu Hedviku (sovu sněžnou). Proházelo se celkem 930 Kč. Akce trvala oficiálně od 10 do 17 hodin. Již od osmi se ale budovalo a do šesti bouralo. Většina organizátorů toho asi v celodenním vedru měla plné zuby. Z našeho oddílu to byli: Pejťa, Zuzka, Koště, Méďa, Lukáš, Árný, Milan a Lochness. Nesmíme zapomenout, že s programem nám pomohly sestry z 93. oddílu Delfíni (Riki, Liška, Darzí, Fany, Copík a ještě nějaké nám jménem neznámé), ačkoliv část z nich jen na pár hodin a ačkoliv si samy nepřipravily svůj propagační materiál, takže náborově pro ně akce neměla smysl. Pejťa celou akci uzavřela: i tady chci poděkovat všem schopnejm lidičkám z celý Limby i z Delfínů za perfektní práci provedenou před akcí a hlavně při ní. Bylo to hodně náročný, stovky lidí, desítky stupňů Celsia navíc, mnoho úkolů. Byli jsme skvělý! Skvělá parta, která ví, co dělá, umí se přizpůsobit, umí si pomáhat. Díky Limanovi, Digimu, Koštěti, Milanovi, Méďovi, Lišce, Vlnkovi, Darzí, Janě, Přesličce, Zuzce, Lochnessovi, Copíkovi, Árnýmu, Barvičce, Hejkymu, Flekáčovi, Smrčkovi, Bíně, Markýze, Lukášovi, Rikki, Fany, Kytičce a všem dalším, kteří se podíleli na úžasnym průběhu dne a atmosféře, která byla. 22
Akce R + R za květen až červen Zkrátil Pepík
Následující text slouží pro ukázku činnosti a může to být námětem pro Krtky. Nebo ne? 2.5. V nevalném počtu jsme brigádili u Edity, asi to někdo zapek. Sázení stromků, pití kafe a tak. Známe, ne? Prostě pracovní pohodička! (Mirka + Koště + Árny + Milan + Pepíček + Pejťa) 4.5. Softbálek s Maruš se pořádal v posunutym čase (na přání účastnictva) a tentokrát už jsme nerozdali jen 8 razítek, ale kachničku na ruce mohlo nosit všech asi 18 účastníků. Prostě skvělý!! ( Koště, Méďa, Árný + Pejťa) 6.5. Se Košťátko a další mladší i starší skauti rozhodli prezentovat naší skvělou organizaci na oslavách osvobození. Jelikož strašně pršelo, tak je hrozně obdivuju! 8.5. Nám nezbylo nic jinýho, než se kouknout na zoubek plakátu na Bambiriádu. Ve čtyřech (Přeslička, Barvička, Digi, Pejťa) jsme se na Senečáku deset hodin snažili něco zrealizovat. Stálo to spoustu úsilí, ale snad to stálo za to. 11.5. Roverská čajovna proběhla zase jako vždy. Mělo bejt ňáký promítání, ale počítač nechtěl. Potkali jsme se s Lenkou a byla pohodička! (Jo, už máme CD se SKVĚLYM skautskym filmem Putování za štěstím!!) (K+Á+M+P) 12.5. VIII. květinový den, který se uskutečnil i přes jistej nedostatek (sláva Permimu, je to machr!). Letošní sbírka putuje na výzkum rakoviny prostaty. Zůčastnili jsme se v pouhých třech, přestože jsme to nabízeli i třeba Krtečkům. My si to užili! Zmrzlinovej pohár, úžasný žlutý šátečky, spousta prachů a skvělej pocit!! (Lukáš + Árný + Pejťa) 15.-16.5. Další senzační (i když trochu vodrovnávací) víkendovka- Sraz Restaurátorů. Sesli jsme se v Městě Touškově a po restaurátorskym testu týkajícim se židovství a hlavně židovskejch hřbitovů, došli až do Všerub. Cestou jsme si měnili trička a podepisovali se na ně. Z Všerub jsme jeli s Pírkem valníkem na hřbitov, kde nám řek spoustu zajímavejch věcí (docela se v tom vyzná – co sem slyšela, tak je to starosta židovský obce, tak má asi proč) a vysvětlil, co budem zejtra dělat. Odvez nás na jeho louku k jeho lesu, vyprávěl nám story, jak si ten les zapálil a co se s tim dá dělat a že by to tu nebylo špatný tábořiště. Postavili jsme stany (1 zásobní pro organizaci (naprosto zbytečnej:), 1 spací pro ty čtyři, 1 pro čtyři účastníky a Scherly s Houbičkou si ustlali mezi stromama) a hráli frisbíčko. U ohýnku jsme zkoušeli pantomimit židovský přísloví a citáty. Ráno se nám nepoved start, takže jsme na hřbitov došli s roverskou půlhodinkou a začali tahat náhrobky (fotky hledejte na netu). Pírko řikal, že metr krychlovej toho šutru váží 2,8 tuny, tak jsme počítali, kolik náhrobky váží. Hmm, makačka.. Cesta domů byla veselá. Rozloučila se s náma Malina, která dneska přijela na kole, dojela nás Hruštička, která posléze píchla, a v hospodě, kde hráli 5 písniček dokola, jsme se podělili o zblitek nanuků, co měli. Cesta vedla okolo Bílejch skal až na konečnou. Domů jsme si přivezli památeční kamínek, papíry s infem o židovskejch hřbitovech - fakt hodně zajímavý, popsaný triko s potem přesně deseti lidí, děsně bolavý nožičky (třicet kiláků tak strašnym tempem fakt dává) a samozřejmě hlášku akce (znáte akci bez hlášky??), kterou si všichni přesně v sedum doma zařvem. A budem doufat, že to nikdo neveme špatně, protože je to trošku silnější... (Pejťa + Árný) 18.5. Sportování s Maruš, na kterym jsme v jednadvaceti lidech dali fotbálek a frisbíčko. 19.5. Jsme se sešli v počtu nevelkém a rokovali nad naším úžasným prezentačnim střediskovym plakátem. 20.-23.5. Bambiriáda proběhla. Od pátečních sedmi hodin jsme sháněli lana a stromy a šiškovný ručičky..:) Terno bylo, když jsme při odnášení plakátu do stanu a hledání Pindovo lan našli Pindu, kerej nám vysvětlil, že až budem vázat, tak pod to máme dávat tenhle jeho červenej tébich ( 1) nevim, jak se to píše, 2) byl to takovej zevláckej koberec ze záchoda (to myslim vážně, páč tam byl vystřiženej obvod tohoto zařízení), 3) už jsme to měli postavený (a bohužel nás to vůbec nenapadlo)...) Trousily se děti, bylo jich tam fakt hodně, my se střídali u luků (který jsme operativně přesunuli z Údolí nahoru) a sítě a místy nám bohužel vázla skupinová organizace... Ale všechno bylo vždycky nakonec O.K. Hlídky se držely i přes noc (to kdyby chtěl někdo lana uloupit) a v sobotu ráno jsme museli celej tarantuling převázat. Jinak to bylo úplně super, škoda, že se na nás přišlo podívat tak málo oddílovejch lidí. I našemu plakátkovi se tam líbilo (i on se líbil), ale trochu to odnes. Fyzicky. V neděli v jednu jsme my i vodáci operující s námi v jednom křoví na lanovejch lávkách rozpustili. Samozřejmě až po zdárném uklizení úplně všeho. (Tenhle zápis je nechutně krátkej a stručnej...na to, kolik se stalo skvělejch věcí...) (Digi + Přeslička + Milan + Lenča + Koště + Pepíček + Méďa + Hejkal + Jarda + Árny + Lukáš + Pejťa) 1.6. Další Sportování s Maruš, na kterém jsme se sešli v rekordně nízkém počtu. Kdo ví, jestli to měla za následek bouřka, která nás nenechala dlouho suchý, nebo dnešní koncert Kabátů. Ale rozhodně to bylo skvělý i tak!! (Pejťa) 3.6. Bylo ustanoveno, že ve čtvrtek ve tři je sraz v klubovně Modrý střely a budou se balit věci na Kapku. Vzhledem k tomu, že Plzeň je ústředí tohoto dění, museli jsme zabalit kasičky, trička, nálepky, informační materiály a transpa23
renty do cca 70 krabic, pořádně je urovnat, zalepit, převázat, nalepit 2 štítky a kód a druhej den všechno nechat odvézt do všech koutů republiky. Tady se nás taky nesešlo moc, spíš dost málo. (Pejťa) 5.6. Softík pořádaný exrovery sedmého střediska. Přesto, že už byl přesunutej z min.tejdne a počasí nebylo ouplně O.K. (pěkně lilo) a navíc jsme nebyli ani na tom hřišti (přesunul se sem ligovej zápas z Prahy), tu bylo strašně lidí. Něco kolem třiceti. I naše účast byla naprosto překvapivá. (K + Digi + M + Přeslička + Á + P + Smrček + + +) 5.-6.6. Se namísto dvoudeňáku s Maruš konal Společenský večer s Maruš (Modrá střela). Nebyla to velká akce, spíš tak pro pozvaný (aby se to dalo uhrát). Krom spousty vychytávek a kravinek (jak jinak) jsme si za přítomnosti různorodý hudby zahrály Fantoma, Monopoly a Dračí Hrad. A po vyspinkání jsme přidali ještě pinčes. (Á + P + K) 8.6. Červnová čajovna. Z našich se nás sjelo moč moč a dělali jsme spóóustu užitečnejch věcí. A viděli jsme video z Bambiriády. Prostě skvělá pohodička – jako vždy! (Koště, Méďa, Árný, Mirka, Pejťa) 11.-13.6. Putování za světlem (Košťě, Méďa, Lukáš, Pejťa) 15.6. Další, stále oblíbenější, Sportování s Maruš – letošní už předposlední. Bylo nás nejvíc, řekla bych, jedenáct a zapařili jsme naše obvyklé sportíky. Tentokrát se nám do toho ještě míchali ňáký petanqisti – asi ňákej bonus:) 17.6. Jsme samovolně přesunuli schůzku (naší i delfíňáckou) o půl hoďky dopředu a do bazíku. Účastníky jsme chtěli rozšířit i o ty, co nebyli o víkendu. Bohužel Rikki se přijela jenom podívat, Přeslička možná nevstřebala řetězovou textovku a Lukáš to zapek; přesto počet topících se zůstal na sedmi (ze sedmi víkenďáků). (K, M, Á, P) 17.6. Byl zahajovací koncert Léta s Prazdrojem, takže jsme se přesunuli rovnou z chlóru na Pod stolem aŠwory, abychom tu potkaly asi 15 známejch. Moderátor říkal, že je objednanej déšť na přesnou hodinu. Rozhodně jsme tomu nevěřili, protože na obloze nebylo nic – jen krásný barvy. A hle...než jsme dozpívali, byli jsme mokrý... 18.6. Srazem v 8 na klubovně v Údolí vyvrcholily letošní přípravy Kapky. Zjistili jsme, že máme nechutně málo lidí a máme docela honičku. Nakonec se to ňák pročistilo a všechno klaplo. Mohli jste nás vidět i v Deníku (původně chtěli fotit nás – Žampiona, Báru, Lišku a Houbičku – v Essu v Částkovce, ale toho roztomilého chlapce, kterej se u nás stavil, sem přesvědčila, že chce jet určitě páchat fotku třeba na Rokycanskou...:) a na Nově (ty sem přesvědčit nemohla – přišel k nám maník s kamerou a prostě nás natáčel) a tak různě. Hurvimu volali kvůli rozhovoru i vodněkaď z Ústí, nebo z ňákýho takovýho dálky (přece jenom jsme celostátní organizátoři). Stalo se samozřejmě několik kuriozit (seřval nás pán, kterej si prej kvůli nám natankoval blbej benzín, umyly jsme si Jaguára (taková levňoučká konzerva), mizel nám před očima starej brouček, každý 2 hodiny jsme myly záchod,...,....) a vybrali jsme určitě spoustu penízků na registr dobrovolných dárců kostní dřeně. (Pejťa) 22.6. Velká Maruš uspořádala předposlední letošní Sportování. Asi ve 14 fotbalistech jsme zkoušeli technickej fotbálek. A jak nám to šlo! Tak ještě příští úterý a pro neprázdninový roverský akce asi na chvíli odzvoní…
Malé datumové info Výhledové akce 10.–12.12.
Zálesácké Vánoce
Blížící se výročí 3. 29. 30.
Září narodil se Petr (12) svátek Michal narodila se Aneta (12)
1. 4. 5. 18.
Říjen výročí vzniku oddílu (18) narodila se Lenka (24) svátek Eliška svátek Lukáš
24
4. 11. 20. 25.
Listopad svátek Kája svátek Martin svátek Nikola svátek Káťa
1. 13. 15. 19. 30.
Prosinec narodil se Ferda (12) narodila se Jana (15) narodila se Gábina (21) narodila se Zuzka (15) svátek David
