Radomír Hanzelka – Chata
… 23.6, 8.00 – 21.00, vesnice 6 km. jižně od chaty… Mirek je na svých deset let celkem vytáhlý klučina. Patří k nejsilnějším ve třídě. Takže kdokoliv z kluků by se mu postavil na odpor, tak by určitě narazil, jak se už párkrát ukázalo. Ne nadarmo je hlavou třídy a také vůdcem své party. Dnes večer mají s touto partou v plánu jít na hřbitůvek vedle kostela a zapálit svíci na jednom z hrobů (kde prý leží sebevrazi…) aby tak zamezili řádění upírů, kteří se v těch hrobech „stoprocentně“ skrývají. Mirek totiž předevčírem na půdě našel nějaké knihy a ač jej číst moc nebavilo, přece jen si se zájmem vybral jednu z nich. Jmenovala se „Zelený děs“, od nějakého pána z Irska, jak stálo v úvodní předmluvě, Sheridana Le Fanu. A teď, celé dopoledne, se přinutil strávit čtením této knihy. Rodiče jen nevěřícně zírají, protože Mirka jindy donutit číst, tak to se rovná zázraku. Ne, že by ve škole měl špatné známky, ale má svérázné heslo „nejsem přece šprt“. Jeho otec má však jiné heslo a mnohem pádnější – „klidně dělej, jak myslíš, ale řemen bude mít hody, jestli budeš nosit špatné známky…“ A tak Mirek, jsa dobře srozuměn s podmínkami, musel někdy holt toho šprta projevit, aby držel "síly zla a dobra" vyvážené. Není totiž nic horšího, než dostat doma nařezáno řemenem… Naštěstí na to měl hlavu, takže stačilo občas trošku sem tam uhnout ze svých "zásad" a známky se daly opravit. Rodiče vždy jen smutně přemýšleli, po kom on vlastně je… Protože věděli, že Mirek hloupý není, ale… zkrátka na to dlabe… Co z něj bude? Kdo ví… V podstatě mimo party a her na počítači jej nic jiného nezajímalo. Snad jen když dostal nový mobil, tak s ním natáčel krátké snímky a ty rovnou sestříhával, aby tím pak bavil nejen přátele, ale i rodiče a sestru doma. A teď jej vidí číst… To je neuvěřitelné… Klučina, který jednou prohlásil, že než aby přečetl povídku, tak raději bude rýt celou zahradu (opravdu to tehdy udělal), je teď zaujatý nějakou knihou a počítač leží ladem… Odpoledne tátovi došlo, že to není o tom, že by kluk nechtěl číst, ale zřejmě o tom - jej navnadit na zajímavé čtení a pak bude číst sám, bez pobízení. Musel se usmát, když zahlédl, co vlastně čte. Horory od jednoho z uznávaných Irských spisovatelů. Vzpomněl si, že tohle
1
Radomír Hanzelka – Chata
četl, když mu bylo patnáct. Tehdy tuto knihu koupil z kapesného a ještě teď si dobře vzpomíná, jak krásně se po nocích bál… Pak se zarazí nad tím, jestli je toto vůbec čtení pro chlapce Mirkova věku. Nakonec jen mávne rukou. On se totiž klučina nezdá, ale je také pěkné kvítko a nic jej asi hned tak nerozhodí. Když se s ním letos na jaře bavil o různých filmech, tak jej Mirek překvapil neskutečnou story o tom, že stejně nejlepší a nejstrašidelnější věci jsou v tom filmu, jak tam to kovové lano, (nebo nějaké lano) podsekávalo lidem těla, nohy, ruce… "Víš… tati… tam byla jedna paní, byla rozseklá napůl a snažila se rukama k sobě přitáhnout ty nohy…" Miroslav starší okamžitě zbystřil. Pokud jej paměť neklamala, tak zatím vždycky uhlídal všechny filmy, na které se klučina díval a pokud mu bylo známo, tak nic takového, jako horory, přece v repertoáru neměl… "A kdes, prosímtě, viděl tyto věci??" otázal se syna jen tak ledabyle, ale přesto důrazně. "No… u Dominiky přece" odvětil mu rovněž ledabyle syn. "No počkej… A to se u ní jako díváte na takové filmy?" tázal se už méně ledabyle tatík. "Jo… Její táta jí to povolil. Prej čím dřív si na to zvykne, tím líp. Prej ji pak v životě aspoň nic nepřekvapí…" pousmál se napůl omluvně synátor. S tím teda otec rozhodně nesouhlasil, ale protože Mirek byl ve škole jakž-takž v normě, doma makal jak šroub a i když dělali s partou různé blbiny, tak si nikdy nikdo na ně nestěžoval - nechal to plavat… Nemínil mu zakazovat chodit k Dominice. Ta holčina je moc fajn. Je jedna z mála, kdo Mirka dokáže pořádně zpucovat a navíc - jak by to vypadalo, kdyby vůdce party měl zaracha? Večer se pak své ženy ptal svým obvyklým: "Po kém on, je?" Rodina Miroslava Častulíka pochází z Hané a i když se přestěhovali na „Valachy“, když byl malý a i když mluví skoro vždy spisovně, občas mu přece jen uniknou nějaké ty nářeční pravzory, které pochytil, hlavně ve svém dětství a ranném mládí. Mirek kdysi své přátele v partě rozesmál přímo vtípkem ze života. Tehdy se dohadovali, co jsou vlastně zač, ti Pokémoni a jestli nahrazují Pikachu, nebo naopak a jestli jsou fakt z toho Japonska a tak podobně. Prohlásil tehdy, že houby z Japonska, že možná tak maximálně ty kreslené postavičky jsou Japonské, ale to slovo „Pokémon“ bude jistě původem z Hané. Už několikrát svého fotříka totiž slyšel 2
Radomír Hanzelka – Chata
říkat: "Pokém on je, ten náš Míra"? Ostatní se mohli dorvat smíchem, když jim to vyprávěl. A teď si hezky Mirek čte o Carmille, která byla vlastně upířicí a jako prokletí musela výhradně používat své jméno v různých přesmyčkách. Takže kdysi to byla Mircalla, pak Carmilla a nebo také Millarca. Uvědomí si, že Štýrský hradec je přece někde tady poblíž, v Rakousku, ne? Existuje opravdu ta kaple Karnsteinů? Zachvěje se tetelivým pocitem příjemné hrůzy. Tak jistě - když si člověk hezky hoví ve stínu statné třešně, slunce pálí nad hlavou a všude je nádherná romantika - to se pak čtou horory jedna báseň… Právě si přečetl pasáž, kde dr. Hesselius vysvětluje, za jakých podmínek se upíři vyskytovali (nejčastěji se stal upírem sebevrah) a že byli v okolních zemích, hlavně prý na Moravě. Ovšem tu Moravu už si Mirek „domyslel“ sám, když se o kousek dále dočetl, že "jistý Moravan si na upíra počíhal… pak jej nechal vydrápat se za ním na věž kostela a ufikl mu palici…" Na okamžik odtrhl oči od stránek této zajímavé knihy, pohlédl na jasně blankytné nebe a… dostal nápad jako hrom! Vzpomněl si, že na místním hřbitůvku jsou také hroby sebevrahů (údajně…) a kostelík se starou věžičkou je tam též. Takže co když tu ty „nemrtvé“ máme taky? Je krátce po obědě. V partě nikdo nechybí, včetně Dominiky. Mirek jim vypráví celou povídku z té knihy. Zaujalo je to stejně, jako jeho. A když pak dodává, že ta komtesa žila někde ve Štýrském Hradci, nebo někde tam a že je to vlastně v Rakousku, což je pár kiláků a že upíři se vyskytovali hojně na Moravě - tak je zaujal úplně. Petr Bezoušek, Mirkův spolužák (a jeho pravá ruka v partě) podotkne, že vlastně má dojem, že ze Štýrského Hradce pochází "Terminátor"… Míra vytáhne mobil a „zalistuje“ na internetu. Ano, je to skoro tak. „T-čko“ pochází z Thalu, což je kousek od Štýrského Hradce. Mirek jim popisuje svůj nápad. Ostatní pokyvují hlavami. Jo… fakt dobrý plán. Bude to super akce! Domluveno. A jejich plán je zhruba takový - večer, tak kolem osmé, zajdou nejprve prozkoumat hřbitov, jestli tam ty hroby fakt jsou, protože se o takové věci nikdy dříve nezajímali a tak je nejprve dobré si zjistit fakta. Dominika slibuje, že se staví za babi, protože ta ví o tomto kraji všecko až do pětadvacátého kolena (proč zrovna „pětadvacátého“, to Dominika neví…), takže ta jí jistě řekne, kde hledat. 3
Radomír Hanzelka – Chata
*** Je právě krátce po osmé večer… Výprava může začít. Vyrážejí a hrají si na to, že jsou na nepřátelském území. Našlapují jako indiáni a různě u toho šaškují, až se lidé, co je zahlídnou, musí pousmát. Už míjejí kostelík. Stačí jen projít alej lemovanou hustými keři a přijdou ke hřbitůvku, jenže… …STOP! sykne Mirek tiše a mariňáckým gestem jim dává najevo, aby se zastavili. Co se děje? Hledí na něj vyjeveně. "Počkejte na mě, já… zkrátka holt musím…" začervená se Mirek, podívá se na ně s provinilým výrazem ve tváři a už vyhlíží nějaké rozumné místo, kde by se vyčůral… Ostatním je hned jasné, o co jde. Hlasitě se chechtají. "To sis nemohl vzpomnět, než jsme vyrazili?" "Ale nech ho… Asi má válečnou horečku." "Pendrek… Chce zmást upíry pachem a oni určitě půjdou po těch chcankách, místo po něm." "Ne… určitě má bobany…" …a takto podobně a schválně hlasitěji na něj pokřikují, až je Dominika okřikne. Osamělí, bez šéfa, se zbytek party posadí na lavici před kostelem a vyčkávají, až se jejich „boss“ uráčí dosyta vychcáti… Mirek zahanbeně hledá vhodné místo. Jenže tady, uznejte sami, na takových místech, to není jen tak. I když do kostela nechodí, má pocit, že se dopouští jakéhosi znesvěcení, jenže… tlak v močáku je už nesnesitelný… Vypil zkrátka doma moc šťávy z pomerančů a teď si tělo žádá své. Zoufale mrkne napravo, pak nalevo a dojde mu, že nic vhodného tu není a odevšad je z vesnice vidět… jedině snad zadní stěna kostela je místo, kde by to šlo… Super! zaraduje se a běží tam. Ta NESKUTEČNÁ úleva! Zapíná poklopec. Rychle přemýšlí, jak parťáky za to pořvávání pořádně zdrbat (jak Alíky), když vtom… jej zaujme takový jakýsi podivný zvuk… Tep - tep - tep - tep… ozývá se odkudsi… Mirek ten zvuk zná. Takhle se přece naklepává kosa… Děda je totiž jeden z mála, co ji ještě používá. Ostatní už dávno sekají trávu křovinořezy, ale děda ve svých osmdesáti si tak prý udržuje kondici. Mirek jednou zkoušel sekat trávu tou kosou a… pak to
4
Radomír Hanzelka – Chata
musel ještě poupravit sekačkou, protože to bylo doskákané, jak od stáda koní… Mirek si zároveň uvědomuje, že to „naklepávání“ je jakési moc rychlé… Takhle přece nikdo kosu nenaklepává… pomyslí si. Dostane chvilkovou závrať, ale jen maličkou a hned na to má silný pocit, že je ve snu… Neumí to definovat a neví PROČ a ČÍM je ten pocit vyvolaný… prostě jej má… Vzhlédne na kopec za kostelem a tam… uvidí rychle kráčející postavu… Jo… to bude teta Baťová… Ta vždycky večer nosí trávu pro králíky. Jenže NĚCO se mu na té postavě nezdá… Ještě nikdy si nevšiml, že by babka Baťová šla tak rychle do kopce… A navíc CO to má na té hlavě?? To nevypadá, jako její oblíbený šátek… Spíše je to kapuce?? A ona drží na rameni… KOSU? Pokud si dobře pamatuje, tak babča přece vždy žne trávu srpem, ne?? A náhle mu dojde, že to, co vidí, se vymyká všemu přirozenému… Ta postavička v tmavém plášti s kapucí přes hlavu a kosou na rameni… je jakási až příliš štíhlá… a peláší po tom kopci hodně rychle… Její kroky jdou přesně v rytmu onoho "naklepávání"… Mirek ani nedutá hrůzou… Dokonce už tuší, KOHO to vidí… Postavu, o které čítával v pohádkách… postavu, co vypadá, jako Smrtka… Jak rád by teď utekl… ale nemůže se, strachem paralyzován, ani hnout… A tak zírá dál na tu postavu, co svižným krokem peláší do kopce v rytmu onoho „tep-tep-tep-tepování“… Postava nečekaně otočí hlavu k němu! I na tu dálku nějakých sto padesáti metrů Mirek dobře vidí, že se na něj dívá lebka s prázdnými očními důlky, ve kterých žhne rudé světlo! Její škleb je děsivý… ale ona se na něj jen dívá a při tom peláší dál! Pak hlavu odvrátí a stále pokračuje, dokud nezmizí za horizontem kopce… Mirek se konečně může pohnout! Pocit, že je ve snu, pominul… Koukne ještě na kopec a… tam nic není… ani neslyší ten podivný „tep-avý“ zvuk. Než celý vylekaný začne utíkat zpět za svými kamarády, tak si uvědomí ještě jednu strašnou věc - ta postava přece kráčela zespodu nahoru, že? Jasně… A co je tam pod kopcem v těch místech? No přece hřbitov!
5
Radomír Hanzelka – Chata
V tu ránu nemá Mirek ani pomyšlení na svůj plán… Jenže - co teď řekne partě? Nemůže připustit, aby jej měli za poseru… "No vida ho… Už se nám vyčůral, maličký?" rýpne si Arnošt. Ale Mirek toho nedbá… A ostatní, jak už se chtěli k tomu posměchu přidat, si najednou uvědomí, že jejich kamarád je bledší, než ona pověstná stěna… Dojde jim, že se cosi stalo! Opatrně vyzvídají, CO se děje… Mirek se nechává dlouho přemlouvat, jenže tentokrát to není proto, aby ukázal svou důležitost, ale proto, že jejich hlasy skoro ani nevnímá… Pořád se mu vrací výjev, který tam viděl – ta pelášící Smrtka… Až po několika dlouhých minutách konečně začíná roztřeseným hlasem vyprávět, co viděl… Je něco kolem půl deváté. Parta sedí zaraženě na lavičce před kostelem. Jedno ví všichni jistě - plán můžou zrušit… Ani jeden z nich by se teď na hřbitov neodvážil! Jestliže Mirek opravdu viděl Smrtku, tak to vypadá, že kdosi za kopcem zemře… Ale za kopcem jsou přece rozsáhlé lesy, ne? Takže tam ani nikdo nebydlí… Že by se někdo v lesích ztratil a něco ho sežralo? Ani jednoho z nich nenapadne, že v lesích na Valašsku by spíš člověk mohl "sežrat" cokoliv ale rozhodně tam není nic, co by sežralo jeho… Milan si vzpomene, že prej nějakých šest, nebo i osm kilometrů, tam v lesích, existuje mýtina a tam kdosi bydlí… Slyšel rodiče, jak se o tom jednou bavili. "No vážně - bydlí tam, odříznutí od civilizace, jako robinsoni…" říká ostatním. Hned je napadne, že v tom případě na té chatě určitě někdo umře, protože ta smrtka měla hodně naspěch… Mirek si vzpomene na jednu příhodu, když ještě jako malé děcka, (asi tak když jim bylo šest, protože teď už jsou přece velcí…) lezli na hřbitůvek přes zídku a chtěli si hrát mezi náhrobky na schovku. Tehdy je udivila Dominika, když jim řekla: "Klucí… Vy tam nemůžete. Jen já… A tak já tam přelezu a zjistím, jestli můžete i vy…“ A tak tenkrát čekali na Dominiku… Ta se za chvilku vrátila s tím, že ona by mohla, ale že oni furt nesmí… Tím to bylo vyřešené. Nakonec si šli hrát na hřiště s míčem. Když se Dominiky později ptali, koho že tam viděla a koho se ptala, vysvětlila jim, že je tam jedna taková divná paní a ta že jí to řekla… 6
Radomír Hanzelka – Chata
Jenže ostatní ji tehdy sledovali za zídkou a viděli, že sice s někým mluví, ale nikoho poblíž Dominiky nespatřili… Mirka napadne, jestli to snad tenkrát nebyla ta Smrtka osobně… Je pár minut po deváté večer. Všichni jsou už doma. Mirek, navzdory podivné touze pokračovat ve čtení knihy, ji nakonec odkládá… Přece jen to za dnešek stačilo, pomyslí si. Než usne, dumá ještě o tom, CO vlastně viděl… V noci jej pak trápí hrozné sny. A když se ráno probudí, nemůže tušit, že ostatní na tom byli naprosto stejně…
7
