23. Pádosloví - genitiv1 GENITIV U JMEN (ADNOMINÁLNÍ), PŘÍVLASTKOVÝ I DOPLŇKOVÝ 1. Genitiv přivlastňovací 78
Genitivem se velmi často vyjadřuje náležitost k někomu nebo k něčemu, buď ve smyslu vlastnictví nebo ve smyslu přeneseném: Genitiv p ř i v l a s t ň o v a c í (genitivus possessivus): domus mei patris dům mého otce [gen. tu je přívlastkem] Haec domus est mei patris. Tento dům jest mého otce [gen. tu je přísudkem]. Gen. jména boha někdy sám znamená chrám toho boha, na př. Vestae = templum Vestae ͵chrám Vestinʹ; tak i ventum erat ad Vestae (Hor.) ͵přišlo se k chrámu Vestinuʹ.
79
Přeneseně se užívá slovesa est s gen. possess. ve významu ͵jest něčí věcʹ ͵známkaʹ ͵vlastnostʹ ͵povinnostʹ ͵někomu náležíʹ: Virorum est fortium toleranter dolorem pati. Statečným mužům náleží trpělivě snášeti bolest. Podobný význam mají i přivlastňovací zájmena: Est tuum videre, quid agatur. Je tvou věcí [= tobě náleží] vidět, co se děje.
80
Náležitost bývá někdy vyznačena vedle gen. possess. i zvláštním adjektivem, zejména proprius, communis, sacer, similis; v češtině tu jest druhdy voliti vazby jiné: libertas propria Romani generis svoboda vlastní národu římskému Amicorum sunt communia omnia. Přátelům jsou všechny věci společné. insula deorum sacra ostrov zasvěcený bohům similis veri podobný pravdě, srov. § 104. Ale i v lat. bývá u těchto a podobných adjektiv též dativ.
81
Vazby interest a rēfert. S přeneseným užíváním slovesa est s gen. possess. souvisí vazba neosobního interest ͵jest rozdílʹ = ͵není stejnéʹ = ͵záleží na něčemʹ; genitivem se tu vyjadřuje osoba, které na něčem záleží: Clodii intererat Milonem perire. [Byl to rozdíl Klodiův=] Klodiovi záleželo, aby Milo zahynul. Jeli osoba, které na něčem záleží, naznačena osobním zájmenem, neužívá se u ¨ interest genitivu, nýbrž ablativu sg. fem. meā, tuā, nostrā, vestrā: Meā interest te valere. Záleží mi, abys byl zdráv. Vazba meā interest vznikla odobou podle jiného rčení, znamenajícího ͵záleží miʹ, totiž meā rēfert, v níž je meā přívlastek k rē-, cítěnému jako abl. sg. substantiva res [rēfert je arci rozdílné od slovesa rĕferre]. Účastněná osoba se vyjadřuje u rēfert zpravidla jen possess. zájmenem, ne genitivem. Kolik na něčem záleží, vyjadřuje se příslovci magnopere, vehementer, parum a p., neutry multum, plus, nihil nebo genitivy hodnoty (v. § 83) magni, parvi, tanti, quanti. Na čem záleží, vyjadřuje se infinitivem (inf. s ak.), nepřímou otázkou, konjunktivní větou s ut nebo ne; také neutrem zájmena: Illud mea magni interest, ut te videam. Na tom mi velice záleží, abych tě viděl. Civium multum interest rem publicam salvam esse. Občanům mnoho [na tom] záleží, aby byla obec v dobrém stavu. Id mea minime refert. Na tom mi nejméně záleží.
1
Novotný, F., Základní latinská mluvnice. Praha 1992. (s. 146-153)
1
2. Genitiv druhu, vlastnosti a míry 82
Genitivem se vyjadřuje druh, vlastnost [genitiv v l a s t n o s t i, genitivus qualitatis] nebo míra; jméno druhu, vlastnosti nebo míry je tu vždy určeno přívlastkem: vitia huius generis chyby toho druhu [= náležící k tomuto druhu] res eius modi věci toho způsobu vir ordinis senatorii muž senátorského stavu puer decem annorum hoch desítiletý vir magni ingenii muž velikého nadání classis ducentarum navium loďstvo o dvou stech lodí res nullius pretii věc beze vší ceny. Také tyto genitivy mohou být buď přívlastkové nebo přísudkové: res nullius pretii - haec res est nullius pretii. Někdy se vyskytuje gen. vlastnosti sám, bez jména osoby nebo věci jím určované: Redis mutatae frontis (Hor.). Vracíš se se změněným čelem. Sem náleží i doplňkový gen. ve vazbách lucri facere aliquid [činit věcí zisku=] obracet něco ve svůj zisk, těžit z něčeho, vydělávat na něčem nihil reliqui facere [nečinit nic věcí zbytku=] nic neponechávat. Vlastnost se vyjadřuje v latině také ablativem, v. § 120. Genitivu se užívá zvláště při číselném určení a při udání způsobu a hodnoty; naopak ablativu se užívá pro vyjádření vlatnictví a vlastnost přechodnou.
3. Genitiv hodnoty. 83
Genitivem doplňkovým se označuje též stupeň ceny u sloves značících ͵cenitiʹ, jako aestimare, facere, putare; takový gen. se nazývá genitiv h o d n o t y [nebo gen. ceny, genitivus pretii]. V této platnosti se užívá genitivů magni, pluris, plurimi, parvi, minoris, minimi, tanti, quanti, nihili; do češtiny je překládáme buď adverbiem, na př. magni ͵veliceʹ, ͵mnohoʹ, nebo akusativem s předl. ͵zaʹ: ͵za mnohoʹ: Amicitiam tuam pluris duco quam omnem pecuniam. Cením si tvé přátelství za více než všechny peníze. tanti est stojí za to. Ale: pro nihilo putare za nic nepokládat. U sloves emere ͵kupovatʹ, vendere ͵prodávatʹ esse a stare ͵stát začʹ užívá se na označení stupně ceny jen genitivů tanti, quanti, pluris, minoris. Cena jako prostředek koupě se vyjadřuje ablativem, v. § 127.
4. Genitiv vysvětlovací. 84
Genitivem substantiva se někdy určuje jiné substantivum obecnějšího významu: gen. v y s v ě t l o v a c í (genitivus explicativus); v češtině tu někdy bývá shodný přívlastek: merces gloriae odměna slávy [= odměna náležející v slávě, sláva jakožto odměna] bona laudis et gloriae statky záležící v chvále a slávě tunicae pictae insigne [odznak vyšívané tuniky=] vyšívaná tunika jako odznak Takový gen. bývá zejména u substantiv 1. vox, nomen, vocabulum, causa: nomen libertatis jméno ͵svobodaʹ 2
vox voluptatis slovo ͵rozkošʹ 2. u zeměpisných určení [ne v klas. próze]: regio Epiri krajina Epeiros urbs Patavi město Patavium [básn.; v klas. próze urbs Patavium] 3. u jmen stromů, látek a pod. [ne v klas. próze]: herba lapathi rostlina šťovík metallum auri kov zlato.
5. Genitiv podmětový a předmětový 85
Je-li s genitivem značícím náležitost (v. § 78) spojeno jméno, které znamená nějaký děj, je osoba nebo věc vyjádřená genitivem buď podmětem nebo předmětem toho děje; gen. je buď p o d m ě t o v ý, subjektový (gen. subiectivus) nebo p ř e d m ě t o v ý, objektový (gen. obiectivus): amor patris = 1. láska otcova [pater amat] 2. láska k otci [amamus patrem]. Zdali je v takových spojeních gen. podmětový či předmětový, poznává se ze souvislosti. Někdy je spojen s týmž substantivem i gen. podmětový i gen. předmětový: Helvetiorum iniuriae populi Romani křivdy Helvétů [=které způsobili H.] proti národu římskému. Gen. předmětový často nelze do češtiny překládat genitivem, ale pádem předložkovým nebo jiným způsobem: spes victoriae naděje na vítězství fuga hostium útěk před nepřáteli odium Romanorum nenávist k Římanům. studium litterarum vědecké zaměstnání. Ale i v latině se někdy užívá místo gen. předmětového pádu s předložkou in, adversus, erga, zvláště u substantiv určených přivlastňovacím zájmenem: amor in patriam láska k vlasti meus erga te amor má láska k tobě Také shodný přívlastek, vyjádřený adjektivem nebo zájmenem, může mít význam buď jako gen. podmětový nebo jako gen. předmětový: victoria civilis = 1. vítězství občanů = 2. vítězství nad občany nostra memoria = 1. naše paměť = 2. paměť na nás [v tomto významu častěji gen. memoria nostri]
86
Genitivem předmětovým se určují také: 1. přídavná jména znamenající avidus chtivý, particeps účastný, expers neúčastný, plenus plný, studiosus dbalý, compos ͵mocenʹ, impos (Plaut.) ͵neovládajícíʹ nebo opak: cupidus pecuniae žádostivý peněz gnarus temporum znalý poměrů ignarus futuri neznalý budoucnosti 2. participia znamenající trvalou vlastnost a proto blízká adjektivům: amans patriae milovný vlasti, vlastenec fugiens laboris štítící se práce [=líný] frigoris patiens snášenlivý zimy, otužilý proti zimě.
3
U lat. spisovatelů doby císařské a zvláště básníků je rozšířeno užívání předmětového gen. také u jiných adjektiv. Genitivem se tu určuje, na co se vztahuje vlastnost vyslovená adjektivem (srov. básnický akus. předmětový § 73 a ablativ vztahu § 132); je to tedy gen. v z t a h o v ý (gen. relationis): integer vitae (Hor.) bezúhonný životem fallax amicitiae (Tac.) klamavý v přátelství. Sem náleží také gen. animi ͵duchemʹ, ͵v duchuʹ, ͵v mysliʹ, který se vyskytuje v tomto významu u adjektiv a také u sloves: infelix animi (Verg.) nešťastný duchem aeger animi (Liv., Tac.) sklíčený v mysli stupens animi (Liv.) užaslý v mysli pendeo animi (i Cic.) [visím (nejistě) v mysli=] kolísám se, jsem v nejistotě.
6. Genitiv děleného množství nebo celku. 87
V genitivu bývá substantivum označující množství nebo celek, z kterého se vyznačuje nějaká část; je to gen. děleného množství nebo c e l k o v ý (gen. partitivus): duo milia equitum dva tisíce jezdců libra olei libra oleje. Je-li v latině genitivem vyjádřeno množství, je v češtině gen. s předl. ͵zʹ nebo ͵meziʹ, zejména je-li vyznačená část vyjádřena komparativem: maior fratrum starší z bratří superlativem: sapientissimus Graecorum nejmoudřejší z Řeků zájmenem: quis vestrum? kdo z vás? neuter consulum žádný z [obou] konzulů I v lat. tu bývá místo gen. part. pád předložkový, zvláště abl. s ex nebo de i akus. s inter. Pravidlem je pád předložkový u číslovky unus: unus ex multis nebo de multis jeden z mnohých. Základní číslovky kromě plur. milia a zpravidla také přídavná jména a některá adverbia označující množství mají v latině vazbu shodného přívlastku, kdežto v češ. je tu gen. part.: sexaginta homines šedesát lidí multae arbores mnoho stromů pauca verba málo slov tot anni tolik roků. Je rozdíl mezi multae arbores ͵mnoho stromůʹ a multae arborum ͵mnohé ze stromůʹ. U slova pecunia ͵penízeʹ se v lat. neoznačuje mnohost, nýbrž velikost; tedy ͵mnoho penězʹ = magna pecunia, ͵málo penězʹ = parva pecunia.
88
Jestliže je pojem části v lat. vyjádřen zpodstatnělým neutrem zájmena nebo příslovcem, je někdy při překladu potřebí užít jiné vazby než s gen.: id loci to místo id consili ten záměr ubi terrarum? kde na světě? eo vecordiae [tam=] tak daleko ve zběsilosti = až k takové zběsilosti eo rerum k takovému stavu věcí. S gen. part. lze spojovat jen nom. a ak. zpodstatnělého neutra příd. jména nebo zájmena, kdežto jinde je přívlastková vazba shodná: multum temporis, ale multo tempore id loci, ale eo loco. 4
Genitivu part. přídavných jmen se užívá jen tehdy, jestliže se gen. končí na ī, což je pak gen. příd. jména zpodstatnělého; jinde je adjektivní přívlastek shodný: nihil novi ͵nic novéhoʹ, aliquid novi ͵něco novéhoʹ, ale nihil utile ͵nic užitečnéhoʹ, aliquid utile ͵něco užitečnéhoʹ [protože gen. utilis je na -is], nihil aliud ͵nic jinéhoʹ. Vyskytují se však i vazby nihil novum, quid mirum a pod. Shodná vazba je i tehdy, když je adj. samo ještě nějak určeno: nihil laude dignum ͵nic hodného chvályʹ.
GENITIV U SLOVES (ADVERBÁLNÍ) 89
1. Genitivem se vyjadřuje předmět u sloves pamatování a zapomínání: memini ͵pamatujiʹ, reminiscor ͵vzpomínám siʹ, obliviscor ͵zapomínámʹ: Animus meminit praeteritorum. Duch pamatuje minulé věci Místo gen. bývá vyjádřen předmět u jmenovaných sloves také akusativem, zvláště je-li tím předmětem věc; při předmětu osobním se ustálil genitiv: Homines res praeclarissimas obliviscuntur. Lidé zapomínají nejznamenitější věci. Officia meminisse debet is, in quem collata sunt. Úsluhy si má pamatovat ten, komu byly prokázány. Memento mei. Pamatuj na mne. Sloveso recordor ͵vzpomínám siʹ má v klas. latině při předmětu osobním vazbu de aliquo, při předmětu věcném aliquid nebo de aliqua re. Také ve vazbě mihi in mentem venit ͵přichází mi na myslʹ bývá předmět vyjádřen genitivem: Venit mihi Platonis in mentem. Přichází mi na mysl Platon. U sloves moneo, admoneo aliquem ͵upomínámʹ se vyjadřuje věcmý předmět v klas. latině zpravidla ablativem s předl. de: Terentiam monui de testamento. Upomenul jsme Terentii na závěť. Ale: hoc, id, illud te admoneo ͵upomínám tě na totoʹ ͵na toʹ ͵na onoʹ = ͵připomínám ti totoʹ atd. Mimo klas. prózu bývá i tu gen.: Mearum me absens miseriarum commones (Plaut.). Jsa nepřítomen mi připomínáš mé bědy. Adversae res admonuerunt religionum (Liv.). Neštěstí upomenulo na náboženké obřady.
90
2. Genitivem se vyjadřuje u některých neosobních sloves cítění předmět, který je příčinou citu; osoba, kterou ten cit pojal, se vyjadřuje akusativem. Jsou to slovesa piget, pudet, paenitet, taedet, miseret: Me non solum piget stultitiae meae, sed etiam pudet. [Mne netoliko jímá lítost pro mou pošetilost, nýbrž také stud=] Já netoliko lituji své pošetilosti, nýbrž se také za ni stydím. Paenitet nos peccatorum nostrorum. Litujeme svých hříchů. Vitae eum taedet. Mrzí ho život. Pauperum nos miseret. Je nám líto chudých. Stejný význam má gen. u osobního slovesa misereor ͵smilovávám seʹ: Miseremini sociorum. Smilujte se nad spojenci! U sloves pudet a piget vyjadřuje se genitivem i osoba, která nepřímo vzbuzuje cit studu a lítosti: Pudet me hominum. Stydím se lidí. Je-li na předmět, který je příčínou citu, poukázáno neutrem zájmena, není to zájmeno v gen., nýbrž v tvaru nom. = ak.: Sapiens nihil, quod paenitere possit, facit. Moudrý nedělá nic, čeho by mohl litovat. Je-li předmětem jmenovaných sloves děj, vyjadřuje se buď infinitivem nebo větou 5
s quod nebo nepřímou otázkou: Non me pudet lacrimare. Nestydím se slzeti. Paenitet me, quod animum tuum offendi. Lituji, že jsem urazil tvou mysl. Pudeat te, quantum temporis perdideris. Styď se, kolik času jsi zmařil. 91
3. Genitivem se vyjadřuje předmět soudního řízení u sloves označujících jednání na soudu (verba iudicialia); je to druh genitivu vztahu [v. § 86]: accusare: accusare Miltiadem proditionis žalovat Miltiada pro zradu arguere vinit arcessere, reum facere, postulare pohánět před soud convincere, coarguere usvědčovat damnare odsuzovat absolvere osvobozovat. Také se tu užívá vazeb s pádem předložkovým, zejména s předl. de: de vi accusare žalovat pro násilí accusare inter sicarios obžalovat [mezi úkladnými vrahy =] z úkladné vraždy. Trest, ke kterému je kdo odsouzen, se vyjadřuje [jakožto prostředek trestání, v. § 121] ablativem: pecunia multare potrestat peněžitou pokutou pecunia damnare odsoudit k peněžité pokutě. Neutra vyjadřující stupeň trestu jsou v gen. [srov. gen. hodnoty § 83]: tanti, quanti, minoris damnare odsoudit k tak velikému, k jak velikému, k menšímu trestu. Genitiv je též ve vazbách capitis accusare žalovat hrdelní žalobou [t.j. při které jde o trest smrti] capitis damnare odsoudit k smrti capitis absolvere zprostit trestu smrti. Rčení ze soudnictví se užívá také o záslibné modlitbě, votum: voti reus vázaný slibem [po jeho pronesení] voti damnari být [odsouzen=] povinen vyplněním slibu = dojít vyslyšení modlitby.
6
