23 KATAP DAMU PRAHA PROSINEC 06

23 KATAP DAMU PRAHA PROSINEC 06

tiráž / obsah

řečiště 23 obsah

2 / úvodník 3 / olga škochová bláhová a jan nepomuk piskač / intermediální pískoviště/point de convergence 8 / luboš pavel / zpráva ze čtrnáctidenního workshopu v praze 11 / hanka malaníková / zpráva ze severu 15 / čím má být studentská inscenace / záznam diskuse 21 / monika šonky / usadili mě na stojáka 23 / aleš povolný / závod 24 / markéta agnes hrubínová / litanie 25 / monika šonky / smutný klaun na šedé krychli na červeném pozadí 27 / hanka kožená / básně 29 / inzerce 30 / autorská tvorba nablízko 31 / kalendárium KATaP

redakce čísla 23: michala pohořelá / redakce, koordinace monika šonky / redakce, koordinace, jazykové korektury lucie krupičková / redakční spolupráce nastja astashina / ilustrace petr jediný novotný / jazyková korektura, grafická úprava řečiště vzniká za podpory katedry autorské tvorby a pedagogiky a ve spolupráci se spolkem richelieu, spolkem posluchačů, absolventů a přátel DAMU své příspěvky, připomínky a nápady posílejte na [email protected] vychází v prosinci 2006

1

úvodník

Úvodník Michala Pohořelá Drazí čtenáři, jsme velice rádi, že jste se rozhodli nahlédnout do časopisu Řečiště a chtěli bychom Vám připomenout, čím tento občasník je i může být. Řečiště je otevřený prostor pro zveřejňování Vašich tvůrčích pokusů jakéhokoliv žánru a také a především pro reflektování studia a tvorby na (D)AMU a vysoké (umělecké) škole. Ačkoliv Řečiště vychází již devět let pod patronací katedry autorské tvorby a pedagogiky, redakční rada uvítá příspěvky studentů, absolventů i pedagogů z dalších kateder i fakult AMU, ale i z jiných vysokých škol. Ř e č i š tě chce být platformou i inspirací pro nápady, připomínky, postřehy, komentáře k našemu společnému studiu a tvorbě na DAMU. Stojíme o společné rozpravy o tvorbě, kterou nepovažujeme za produkt tzv. uměleckého průmyslu, ale za hledání autentických cest sebevyjádření, společného tématu, bereme studium a tvorbu jako setkání a společnou diskusi, jako možnost svobodného hledání nejrůznějších cest, příležitost ke zkoušení, dotazování, nikoli k výrobě uměleckých artefaktů.

2

Proto zveřejňujeme na stránkách Řečiště mj. záznamy z veřejných diskusí o studiu a tvorbě na DAMU, proto Vás podněcujeme k Vašim osobním reflexím i ke zveřejňování Vašich tvůrčích pokusů. Kritériem pro zveřejnění Vašeho příspěvku nebude jeho umělecká úroveň, ale autentičnost, osobitost a sdělnost textu, který může být neukončený, plný otázek. Nechceme si hrát na umělecku tvorbu, rádi bychom při-

cházeli společně s Vámi na to, co to vlastně dramatická tvorba je a jak a zda ji vůbec lze studovat. Domníváme se, že společnou otevřenou a veřejnou rozpravou se může studium a tvorba kultivovat, rozvíjet a profesionalizovat. A kde jinde by atmosféra dialogu měla být víc přítomna než na vysoké škole dramatických umění? Řečiště bude takové, jaké si je uděláme, přidejte se tedy k těm, kdo spoluformují jeho podobu. 23. èíslo Øeèištì Vám pøináší záznam z diskuse "Èím má být studentská inscenace" konané v rámci posledního festivalu Zlomvaz, rozhovor o dílnì Intermediální pískovištì, k t e r o u pøipravili a vedli mj. také studenti a absolventi DAMU a která se v mnohém dotýkala obecnìjších principù tvorby. Dále mùžete nahlédnout do dílny prof. Alschitze o režijní práci prostøednictvím zprávy jednoho z úèastníkù a doètete se také o pedagogických zkušenostech s dialogickým jednáním. V beletristicko-poetickém autorském koutku pak najdete prózu i verše studentek KATaP. Budeme se těšit na Vaši stálou přízeň a...

NEPIŠTE DO ŠUPLÍKU, PIŠTE DO ŘEČIŠTĚ!

(Autorka je studentka doktorského programu KATaP DAMU.)

Zpráva o jednom setkání Olga Škochová Bláhová a Jan Nepomuk Piskač Co je intermedialita? Odpověď na tuto otázku je zcela evidentní: inter – mezi + medium – prostředek = prostor mezi prostředky. Co si pod tímto pojmem představíte, je na vás. Ostatně, bez vašeho osobního vstupu (vašeho vlastního nasazení) by následující text ani neměl smysl. V rámci festivalu VČAS, který se uskutečnil u příležitosti výročí 10 let existence občanského sdružení KLÁŠTER v Bechyni, probíhala dílna nazvaná Intermediální pískoviště/point de convergence – společné hřiště pro mezioborový střet, která se právě tomuto stále častěji skloňovanému fenoménu věnovala. Jejím záměrem bylo poskytnout prostor pro partnerské setkání, společnou práci a diskusi jednotlivcům, kteří se pohybují na hraně svého oboru, respektive pro které jsou žánrové přesahy a různorodost jejich tvorby charakteristické. Právě proto je mohla dílna zajímat a jejich dosavadní přístup k tvorbě jim mohl cestu k intermedialitě alespoň trochu otevřít. Dílna chtěla zároveň upozornit na nové (nebo relativně nové) pojetí autorské osobnosti, která je neuchopitelná skrze stávající pojmenování oborů. Nebo snad výstižněji: je neuchopitelná kvůli současnému těžkopádnému způsobu dělení na obory. Intermediální dílna mohla upozornit, jak důležité je zdůraznění čistě tvorby a autorství, autorské osobnosti, která svobodně překračuje obory, respektive se skrze ně vůbec nevymezuje. "Intermedialitu si představujeme jako prostor, ve kterém může organicky, ze setkání s druhým i se sebou samým, vyrůst a dozrát celistvá tvůrčí potence. Jako prostor pro hledání a nalézání společných styčných ploch a možností tvorby. 'Médii' rozumíme jak zcela základní výrazové prostředky (např.

hlasové a pohybové), tak řemeslné, či technologické vybavení, kterým jednotlivec vládne. Je to tedy vše, co směřuje k celku kompaktního tvůrčího činu suverénní autorské osobnosti." (Realizátoři dílny Intermediální pískoviště/point de convergence – společné hřiště pro mezioborový střet)

intermediální pískoviště

Intermediální pískoviště/ /Point de convergence

Dílnu vedli: Jennifer Helia de Felice, performerka, hudebnice, kurátorka, abs. atelieru Performance, FAVU VUT Brno; Jan Nepomuk Piskač, rétor, performer, pedagog (katedra autorské tvorby a pedagogiky DAMU Praha), místopředseda Spolku Richelieu, Spolku posluchačů, absolventů a přátel DAMU. Supervizi měla: Olga Škochová Bláhová, scénografka, performerka, artmanager, abs. DAMU Praha, předsedkyně Spolku Richelieu, Spolku posluchačů absolventů a přátel DAMU.

3


Olga Škochová Bláhová (OŠB): Jak dílna vlastně probíhala, když jsme ji nijak strukturovaně nepřipravovali? Řekli jsme si přeci, že největší potenciál je skrytý v setkání samotném, v tom, co přinášejí lektoři a účastníci. Samozřejmě takhle připravená dílna, to buď může být skutečně hluboký zážitek smyslu a setkání se s něčím, nebo tonutí v chaosu. Jak jste s těmito možnostmi pracovali? Jan Nepomuk Piskač (JNP): Možná začnu trochu odjinud. (Pauza.) Promiň, vezmu si k ruce pozvánku s tím, co jsme slibovali. (Čte z pozvánky.) "Prostor pro nic", ten tu byl, "čas pro něco a čas pro nic", "večírky a dýchánky", "organické záznamy". "Systematická dokumentace", je to spíš organická dokumentace1, ale tedy obdivuhodně hustá. 0ŠB: Ano, to ano. JNP: "Prostor pro veřejnou diskusi" – určitě byl, "veřejná presentace prací" – též, "tematické materiály". "Fórum pro diskusi intermediality", to se nastolilo jako téma hned od počátku. V tu chvíli jsme ale ještě nemohli vzájemně znát "své práce" a upozorňovat třeba, jak se prakticky obráží ony vznešené principy, o kterých se kolem intermediality mluví. Pak se konkrétněji diskutovaly jednotlivé vklady těch lidí. Ať už průběžně, třeba na základě příspěvků hostů nebo na základě toho, že si účastníci zkusili dialogické jednání s vnitřním partnerem2. Vlastně se tak diskutovaly věci, které už se odpichovaly od naprosto praktických zkušeností nebo naprosto individuální tvorby. Téma intermediality se tak objevovalo zcela bezděčně a vlastně pořád. (Čte dál.) "Libovolné formy", "pozvání do vlastních a cizích světů". Když se 1 Organická dokumentace – spontánní

dokumentace toho, co se děje, prováděná bez předchozího konceptu, který by ji již při záznamu přímo směroval ke konkrétnímu cíli.

4

2 Dialogické jednání, celým názvem "dialogické jednání s vnitřním partnerem", je psychosomatická disciplina, objevená a soustavně vyvíjená profesorem Ivanem Vyskočilem (od r. 1994 jako hlavní studijní téma na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU). Jde o praktickou experimentaci s elementárními principy hry, dramatické tvorby a nepředmětného herectví. Uskutečňuje se formou individuálních vystoupení jednotlivce v prázdném prostoru a v situaci "veřejné samoty" (před zraky druhých). Sleduje zákonitosti autentického, spontánního, inspirovaného jednání (chování a prožívání) na veřejnosti.

odrážím tady od těch bodů, nutně skáču, třeba v čase. OŠB: To nevadí. JNP (čtení pokračuje): "Pozvání do vlastních a cizích světů." To mi okamžitě asociuje vystoupení Michala Boubelíka, výtvarníka, ale povoláním knihkupce, kavárníka z kavárny Spolek v Brně. Ten podle mě udělal moc pěknou věc a sice, že on si našel na půdě mezi starými krámy různé staré přístroje. Ale ne tak staré, aby to byly starožitnosti, spíš nějaká sedmdesátá léta. Dejme tomu gramofony. A našel taky sadu neskutečných diapozitivů, na kterých byly záběry reálně socialistického funkcionalismu – takové ty obývákové stěny, standardizované kuchyňské kouty a odpočívadla pro hotelové recepce. Vzal nás všechny z kláštera, kde dílna probíhala, a odvedl nás do školy, kde jsme všichni bydleli v takových dost polních podmínkách. Byly to vlastně nevyužívané školní učebny, které byly naprosto holé a každý tam měl de facto jenom svou matraci a kolem toho ten svůj svět, který si tam navezl. On nás vlastně pozval k nám. Vždy jednotlivě ke každému nejprve vešel, nainstaloval projektor a pustil na stěnu jeden diapozitiv, v každém pokoji jiný. Jeho pozvání bylo nádherné. "Já jsem se rozhodl, že vás pozvu k vám, do těch vašich pokojů a jediné, co vy byste teď měli dělat, je žít tam a bydlet tam, tak jak tady žijete a bydlíte," uvítal nás. Omezil to přibližně minutou a půl. V prostoru byl jen ten jeho "majitel", ostatní mohli nakukovat jenom těmi úzkými dveřmi. Vznikaly tak strašně zajímavé momenty. Myslím, že je to velmi pěkná myšlenka – pozvat vás k vám, pozvat nás k nám. OŠB: A zároveň to "u vás" zveřejnit, udělat z toho veřejný prostor. JNP: Dělo se to v době, kdy probíhala i dílna kulturního managementu. Šéf dílny bydlel v hotelu, zbylí účastníci jeho dílny bydleli v penzionu, zatímco my, lektoři i účastníci intermediálního pískoviště jsme bydleli v těch holoučebnách, kde se netopilo a byla tam matračka na zemi. A mimoestetický efekt byl ten, že manažeři vlastně škemrali a byli celí rozlítostnění, že my žijeme v takových drsných podmínkách, které nás tak inspirují v tvorbě, a že oni by taky chtěli bydlet v těch našich podmínkách. To je tedy nejvýraznější příklad "pozvání do cizích a vlastních prostor-světů". Důraz kladu na slovo pozvání. Někdy totiž tvůrci až příliš kalkulují s vtahováním diváka, a to je pak až

stupovali k dílně jako k nějakému školení. Nebylo naším cílem ty lidi něco vyučovat, školit je v nějakých technikách a cvičeních, i když bychom je s největší důvěrou považovali za vycházející z principů intermediality a onoho organického propojování výrazových prostředků. To by vždycky trochu zakoplo. Hnacím motorem pro ty lidi byla vzájemná konfrontace – to, že mohli průběžně vidět svoji práci a že jim byla ještě potom nastavená, řekněme teoretická reflexe. Právě to je mohlo v krátkém časovém termínu dílny nějak posunout. OŠB: Aby to fungovalo, je nejtěžší ustát rozvolnění dílny, aby to nebyla pouhá "cochcárna". JNP: Ta v takovém případě hrozí. Může nastat chaos. Animátoři jsou od toho, aby to byl chaos, který dá něčemu zajímavému vzniknout. Produktivní chaos. OŠB: Tedy další předpoklad fungování takové dílny. JNP (dál nahlíží do programu): "Samostatné soustředění a bloumání" – to se nutně konalo. Jednotlivě a třeba v trojicích. Při nich vznikly i zvláštní záznamy – sinusoidy, jakoby grafy, pod nimiž stálo například záznam ticha z 31. 10. nebo záznam průtoku Lužnice z 31. 10. Nečekané možnosti a souvislosti. To se mi líbilo. OŠB: Program dílny je u konce. JNP: Některé body se evidentně překrývají. Aspoň v něčem. OŠB: Lidé, kteří se přihlásili, tedy asi hned zjistili, že budou muset být samostatní. Že dílna nebude vedení za ručičku. To mohlo někoho znervóznět. Ale evidentně to ustáli. Dokázali nebýt nutně vedeni dopředu strukturou nějakého úkolu. JNP: Jedna z účastnic, ona přijela až druhý den, mi dokonce řekla, že si původně myslela, že jsem také účastník té dílny. Protože jsem tam také tak


okatě agresivní. S tím pak může být problém. OŠB: Dílna tedy byla založena na potenciálu, který do ní vloží jednotliví účastníci. Právě oni mohli její prostor využít k tomu, aby se o svých projektech dozvěděli něco z pohledu lidí, kteří jsou třeba podobně naladěni. Pokud byli dostatečně vnímaví a otevření, mohli se posunout v tom, co mají třeba jako nějaký dlouhodobější vlastní plán. JNP (kývne hlavou a dál čte): "Společná experimentace provázená či vedená animátory." Myslím, že takhle čistě vyabstrahovaně k tomu nedocházelo. Společná experimentace je velice složitý fenomén a je těžko jí docílit. Zkušení praktici improvizace nejrůznějšího charakteru tvrdí, že dobře improvizovat se dá ve dvou, maximálně ve třech lidech. Že by se experimentovalo nějak společně, skupinově, to se nedělo. Spíš jsme nechali čas, až se někdo s něčím prezentoval, to jsme sledovali a umožnili reflektovat. Neznamenalo to, že bychom těm lidem nějak lezli do dílny, stáli jim za zadkem a koukali a štrachali, a tak jim vstupovali do vlastního tvůrčího procesu. Myslím si ale, že se docela dobře podařilo skutečně ovlivnit tvůrčí proces setkáními a novými poznatky z dílny. OŠB: Jak takové reflexe mohly vypadat? JNP: Byly to spíš fragmenty tvorby. Takže to neznamená, že musela být denně ve vymezenou dobu nějaká konkrétní diskuse. Ty vznikaly z potřeby jednotlivých účastníků, například po presentaci hostů dílny. OŠB: Přes den tedy vždycky něco vzniklo nebo se odehrálo a účastníci sami přicházeli s tím, v jakém momentě to chtějí ukázat ostatním, a nabízeli to reflexi a diskusi? JNP: Takhle přímo ne. My jsme nepři-

5


6

nějak bloumal. Úvod dílny měla totiž ve svých rukou Jennifer. OŠB: Mluvil jsi o momentech, které byly na dílně nejsilnější pro tebe. Můžeš z těch reflexí nebo kuloárních debat vytáhnout i momenty podstatné pro účastníky? JNP: Zajímalo je, jak bude fungovat zrod něčeho z chaosu. Nejvíc mě ale potěšilo, když dva účastníci prohlásili, že se budou snažit přenést principy fungování dílny do přístupu k práci ve svých školách. OŠB: To je skvělé. JNP: Jakub Deml nadhodil, jestli si myslíme, že by intermedialita měla vůbec být samostatný obor. Myslím si, že její přímá institucionalizace jde proti její podstatě. Mnohem důležitější je právě používání jejích principů v přístupu k tvorbě, jejím vnímání a také zapojení těch principů do výuky, kdekoliv, jak o tom mluvili někteří účastníci dílny. OŠB: A co to tedy jsou principy intermediality? JNP: Sám tento fenomén teprve poznávám a tato částečná zkušenost mi jej nedovolí vměstnat do vlastní definice. Líbí se mi formulace povolanějšího teoretika intermediality Petra Sczepanika, který k pojmu "intermedialita" mj. uvádí: "Intermediální formy nejsou bezproblémovým součtem či sousedstvím cizorodých prvků, nýbrž výsledkem jejich hluboké transformace. V intermedialitě nejde o hranice mezi obrazy, ale o obrazy těchto hranic."3 Důležitá je pro mě, i ze zkušenosti z naší dílny, ta vzájemná prostupnost tvůrčích přístupů i pracovních postupů, která ovšem nemá vést ke splynutí, ale umožnit, aby samostatná tvorba každého zvlášť vyšla obohacena z tohoto vzájemného střetu, z této otevřené konfrontace s druhými. Věřím, že takhle se dá tříbit individuální smysl pro komunikativní rozměr jednotlivého tvůrčího počinu. Na kolektivní tvorbu, skupinovou improvizaci apod. příliš nevěřím a jsem rád, že se jí naše dílna vyvarovala. V principu jde o to, že každý vychází ze sebe a po společném setkání se nutně k sobě zase vrací, taková dílna by měla respektovat tento obousměrný pohyb, tuto návratnost. Dochází-li k tomu, je to z principu dobře, ať už ten princip nazveme intermedialitou nebo nějak jinak.

3 Vyšlo v Cinepuru è. 22 v září 2002.

"Mezi aspekty intermediální dílny patří: – pobyt v prostředí původního františkánského kláštera a zahrady – společná experimentace provázená či vedená animátory – samostatné soustředění a bloumání – experimentace v menších seskupeních vzniklých podle chuti a sympatií – prostor pro průběžné vzájemné prezentace – reflexi a zpětnou vazbu – pozvání do vlastních a cizích světů – libovolné formy – fórum pro diskusi intermediality, včetně jejího místa v současném uměleckém školství – prezentace tematických materiálů, filmy, videozáznamy atd. – příležitost k veřejné prezentaci prací a spoluprací nebo jejich fragmentů od účastníků – prostor pro veřejnou diskusi, která představí postřehy, pozorování a inspirace vzešlé z dílny – systematická dokumentace – organické záznamy – večírky a dýchánky – čas pro něco – i čas pro nic"

Iniciace a koordinace dílny: • Zuzana Řezníková, umělkyně, pedagožka, designerka, abs. ateliéru Multimédia FAVU VUT Brno, koordinátorka a spoluautorka koncepce festivalu, o. s. Klášter. • Jakub Deml, umělec, pedagog, designer, abs. ateliéru Konceptuální tvorby AVU Praha, koordinátor a spoluautor koncepce festivalu, o. s. Klášter. Kontext dílny: O. s. Klášter se dlouhodobě zabývá koncepty mimoškolního vzdělávání. Festival událostí Včas (www.klaster-bechyne.org/vcas) vedle oslavy 10. výročí existence sloužil k oslovení dosavadních a nových partnerů ke spolupráci na poli mezioborového setkávání. Na dílně Intermediální pískoviště/point de convergence vznikla díky otevřené atmosféře a nezaujatosti účastníků, lektorů a organizátorů vůči nejrůznějším přístupům k tvorbě chuť k dalšímu setkávání a v současnosti spolupracují na několika projektech v ČR. Dílna je též dalším zastavením dlouhodobého projektu INTERMEDIÁLNÍHO STUDIA, které se věnuje výzkumu a mapování mezioborových přesahů a kořenů tvůrčích procesů. Zevnitř zkoumá základní lidské výrazové prostředky a jejich organické propojení v osobnosti tvůrce/autora a také

v jeho spolupráci s partnerem či skupinou. Spoluiniciátoři projektu jsou Olga Škochová Bláhová a Jan Nepomuk Piskač společně s japonskou performerkou Sachiyo Takahashi. (K jeho aktivitám patří např.: Intermediální Improvizace NoD, Praha; Intermediální studio při projektu Srdce PQ 2003, Praha.) Účastníci: Na dílně se díky účasti ze širokého spektra škol živě diskutoval přístup a otevřenost pedagogů k intermediální tvorbě, těžko zařaditelné do konkrétních studijních oborů. • Štěpánka Bláhovcová – studia na Fakultě užitného umění a designu při UJEP v Ústí nad Labem • Jana Francová – studia: 1999 pedagogická fakulta MU, obor výtvarná výchova, grafika • 2002 FAVU VUT (ateliér video), momentálně učí na katedře výtvarné výchovy PF MU • Olga Pětivoká – studentka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, ateliéru prostorové tvorby prof. Mariana Karla • Kateřina Eva Klimešová a Pavla Fridrichová – studentky Literární Akademie SVŠJŠ (obor interaktivní média – tvůrčí psaní) • Anna Irmanovová – 1985-90 SUPS Praha (obor Užitá malba), 1990-98 FF UK (filosofie, komparatistika), 1998-2003 FAVU VUT (obor Intermedia – Václav Stratil), 2004 doktorandské studium na CAS FAMU, novinářka, malířka • Michal Boubelík – humanitní studia, od 2000 knihkupec (knihkupectví Spolek, Brno) • Petr Skřípal – FEL ČVUT, výpočetní technika


Část pozvánky, kterou čte JNP:

Hosté: • Ivan Palacký – architekt, hudebník • Rise Set Twilight (Boston, USA) – Lindy Aubry a Mike Bullocka • Ondřej Doležal – konceptuální umělec, grafik, performer, absolvent brněnské FAVU (Na přípravě textu spolupracoval Ondřej Černý, novinář, publicista, učitel, propagátor šprtce. V článku jsou použity textové materiály, které vznikly ve spolupráci realizátorů dílny. Olga Škochová Bláhová je absolventka katedry scénografie činoherního divadla DAMU, Jan Nepomuk Piskač je student doktorského programu na KATaP DAMU.)

7

zpráva z workshopu v praze

8

Zpráva ze čtrnáctidenního workshopu v Praze Luboš Pavel Navazuji tímto na článek o divadelní dílně, která proběhla v lednu roku 2006 v Bratislavě a který vyšel v minulém čísle Řečiště. Druhá dílna projektu Jak bojovat proti klišé se uskutečnila na DAMU v Praze. Její téma bylo "40 otázek k jedné roli". Vedoucí dílny byl prof. Jurij Alschitz spolu s Christinou Schmalor z EATC, která měla na starosti praktická cvičení. Seminář byl zaměřen na analýzu textu, tedy – stejně jako v předchozí dílně – na režisérskou práci. A opět tvořila podstatnou část semináře praktická cvičení zaměřená tak, aby pomohla režisérovi v analýze textu a také ve vytvoření tréninku pro ansámbl. Trénink je podle prof. Alschitze důležitý pro vytváření společné tvůrčí atmosféry a také kondice herců, aby byli schopni hrát společně jako ansámbl a na určité herecké úrovni. K dispozici jsme měli velký baletní sál a zasedací místnost s velkým stolem uprostřed. První dvě hodiny byly věnované individuální práci každého z režisérů se svým "ansámblem", který tvořili zbývající účastníci. Ti, které si každý pro svou práci vybral a oslovil. Po zbytek dopoledne probíhal praktický trénink. Opět podobná cvičení jako na Slovensku. Některá nová, jiná stejná, použitá novým způsobem. Odpoledne probíhala část teoretická. Začínali jsme tím, jak by měl režisér

přizvat herce ke spolupráci na díle, které chce společně s nimi vytvořit. Šlo skutečně o to, přizvat herce ke spolupráci, ne mu nabídnout práci. Pro každého herce je zajímavé, když se na roli může něco naučit, pracovat takovým způsobem, aby si našel svůj vlastní zájem, proč ji bude hrát. Ten zájem by měl být především rozvoj vlastní osobnosti. Role pro herce musí být něčím provokující a měl by mít možnost se na výsledném představení spolupodílet i jako tvůrce. Dále jsme na dílně pokračovali samotnou analýzou textu. Nejprve je potřeba se na analýzu připravit. Text už existuje, ale musí se vytvořit nějaký režijní koncept, podle kterého se bude odvíjet další práce. Velké zbožňování textu a jeho důkladné studování vytváří bloky při realizování scén, zbytečně tím přiškrcujeme svoji fantazii. Naopak režie, která jde proti záměru autora, vnucuje podle Alschitze otázku, proč si režisér vybral právě tuto hru a ne nějakou jinou, která by jeho myšlence vyhovovala lépe. "Je to zbytečné a každý text nám nabízí dostatek volného prostoru pro naši práci." Jako pracuje spisovatel (dramatik) tak, že začne zpracovávat nějaký nápad a postupně iniciativu převezme text, který autora vede, stejně tak by měl postupovat režisér. Inscenace postupně převezme iniciativu a povede jeho. Režisér má přitom stále na paměti: 1. co jsem si plánoval, 2. porovnat to s tím, jak to ztvárňují herci, 3. co jsem si neplánoval, ale stalo se – vyvodit z toho důsledky. Jen málokdo z nás uměl v textu her opravdu číst. Kolik se toho tam dá objevit? Jak nás prof. Alschitz neustále upozorňoval, režisér musí umět číst i mezi řádky. Vždycky mě dokázal překvapit, jak vyčetl ze scény tolik informací, které jsem tam neviděl, ani po několikerém přečtení. "Když si například nevíte rady se začátkem scény," říkal nám, "začněte od jejího konce." A tak jsme se dozvěděli, že když v Macbethovi ve scéně příjezdu krále

bude reagovat, až určitá situace nastane. Tyto určité situace jsou jednotlivé body kompozice. Důležité pro práci se scénou je rozdělit si ji na co možná nejvíce částí. Ze začátku třeba jen na pět či šest a později je pokud možno dělit ještě dál. Každou z částí si pojmenujeme a cvičení můžeme použít třeba jen na tuto jednu část. Můžeme herci dát například úkol, aby název vyjádřil pohybem celého těla, nebo chůzí ap. Analýza je pro herce velmi důležitá. Jak zjistil už Stanislavskij, analýza se musí střídat se zkoušením na scéně, jinak je herec přehlcený informacemi a je mu těžko jít zkoušet. Herec nejprve musí mít dostatečně silnou vnitřní představu o postavě, jinak se s ní bude na jevišti spíše potýkat. Práce na jevišti je pokračováním analýzy hry, jak už probíhala u stolu. Herec by neměl mít pocit, že má režisérovi něco předvést, ale spíše, že spolu něco hledají, dozvídají se a vytvářejí. Jak důsledně přemýšlel Jurij Alschitz o rovnocenné spolupráci herce a režiséra, dokládá např. tato poznámka: "Připomínky režiséra, či spíše debata s hercem by měla probíhat u stolu. Kvůli vzdálenosti. Je to naprosto jiné, než když režisér z intimity zšeřelého hlediště pokřikuje na herce potícího se ve světle na jevišti." Když se herec dívá s režisérem společně na prázdné jeviště a vybudují si silnou vnitřní představu, pak herec jde a zrealizuje svoji představu na place. Výsledek pak opět porovná v diskusi s režisérem.


Duncana na hrad, scéna končí mírně, vjezdem do hradu, je výhodné začít scénu nepřátelsky, s napětím, temně. Je to větrné, skalnaté místo, ozývají se zvuky sýčka, brána je zavřená, krále nikdo nevítá. Proč? Co se chystá? Jednou z důležitých věcí pro analýzu textu jsou protiklady. Z velkých událostí, tak jak jsou popsány ve hře, je výhodné dělat na jevišti malé a naopak z malých velké. Podpoří se tím jejich energie a velké události nebudou působit pateticky, malé události pak budou zajímavější. "Koneckonců je i v běžném životě zarážející, že se nás daleko méně dotýká sto mrtvých v Iráku než vlastní roztrhané kalhoty," pronesl Alschitz. Trochu nám dělalo problémy pochopit, jak vlastně použít k analýze textu ta cvičení, která jsme se vždy dopoledne učili. Měli jsme tendenci je prostě aplikovat při zkoušení na scéně bez hlubšího pochopení toho, jak cvičení funguje a co má přinést. Vytvořil jsem si například představu (pro svoji scénu ze Tří sester) planet obíhajících kolem slunce. Všichni, kdo jsou v místnosti, kolem sebe jen tak krouží a nikdy se k sobě doopravdy nedostanou. Aplikoval jsem tedy toto cvičení: "Choďte po místnosti v elipse, až se nakonec všichni setkáte uprostřed a při tomto pohybu měňte rychlost všichni současně, aniž byste se domlouvali verbálně." Toto cvičení mi příliš nepomohlo pro moji analýzu scény. Bylo sice zajímavé to, co se stalo potom, kdy se všichni uprostřed setkali a vlastně nevěděli, co dál. Čekali, že cvičení nějak ukončím. Byla to vlastně etuda, tak jak se o ní zmiňuji dál. Nedokázal jsem však to, co se stalo, nějak využít. Uvědomil jsem si, že je důležité pochopit, jak cvičení vlastně fungují a naučit se vymýšlet vlastní cvičení, vhodná pro konkrétní situaci. Zajímavým objevem také bylo, že když je všechno příliš dobře vymyšlené, má to malou vnitřní energii, malé pnutí. Herci se pak jen tak pohybují a plní nějaké schéma. Jak tomu pomoci? Rozbití harmonie dává hercům impuls, sílu a energii k tomu, aby se znovu pokoušeli harmonii vytvořit. Pomáhají tu nelogické věci, protichůdné analýzy. Základním prvkem dramatu je samozřejmě konflikt, ale často ho herci jen markýrují, konflikt se nestane, nevybublá z něčeho, co bylo sice skryté, ale bylo tady. Herec sám potřebuje být zvědavý na to, co se stane, jak

9


10

Toto jsou tři základní způsoby práce na scéně: 1. etuda Režisér zorganizuje jednání herců v konkrétní situaci, až k hlavní události. Nechá hrát herce dál a uvidí se, co se stane potom. Následně můžeme říci: "To je to, co nechceme." Nebo se nám výsledek líbí, nebo je alespoň kýženému výsledku podobný. Po první etudě uděláme analýzu. Uděláme úpravy a zkusíme etudu č. 2. 2. improvizace V improvizaci víme výsledek, ale nevíme cestu. Tzn. víme, jak by měla scéna působit, ale nevíme, jak by se měli herci pohybovat, co a kdy říkat ap. Proto improvizujeme na téma, dokud není výsledek uspokojivý. 3. cvičení Cvičení jsou vhodná pro skelet, pro vytvoření kompozice scény, tedy jednotlivých záchytných bodů herce. Kompozice pomáhá herci mít odstup. Ten má normálně režisér, ale potřebuje ho i herec, potřebuje se ve hře orientovat. Už samotné postavení herců na scéně (mizanscény) nám pomáhají dozvědět se něco o vztazích mezi postavami. Tyto vztahy přitom mohou jít zdánlivě proti tomu, co postavy říkají, tzn. tomu, co je napsáno ve scénáři. Režisér analýzou nasbírá co nejvíce materiálu a pak si vybere to, co potře-

buje ke svému záměru. Na každou scénu by při tomto způsobu práce mělo stačit pět šest zkoušek. Hlavní je, aby se scéna měnila a aby postavy procházely vývojem. Pak může i největší tragédie hry proběhnout v tichu a klidu, herec ví, že nemusí tragédii hrát, že tragičnost je např. v určitém kontrastu. Když získá díky kompozici nadhled a porozumění scény či hry, nenutí ho to přehrávat, má stále na paměti celek. Dílnu jsme končili významem kompozice. Jak nasbíraný materiál sestavit dohromady? Existuje kompozice autora, tedy to, jakým způsobem je hra napsána, ale existuje také kompozice režiséra. Režisér může pro své záměry změnit kompozici autora. Neznamená to, že měníme hlavní myšlenku hry. Měníme jenom způsob, jak ji sdělit. Musí nám být však jasné, kam kompozicí směřujeme, jaký je její záměr. Potom můžeme klidně prohodit první a druhé jednání, pátý a osmý obraz atp. Celková kompozice musí být samozřejmě vyvážená a měla by mít vzestupnou tendenci. Hra by měla gradovat a ne upadat, to je jasné. Jak toho prakticky dosáhnout se dozvíme na dílně třetí, která proběhne v malé vesnici Wik ve Švédsku. (Autor je absolvent KATaP DAMU.)

Hanka Malaníková Říkám tomu ústecké misie. Dva roky, každý týden, raději vlakem – i když ty z Vídně nebo Hamburku mají vždycky zpoždění. Vystoupit na nádraží a hned ucítit Setuzu a smog a těžko popsatelnou zdrcenost. Trolejbus se vyškrábe na kopec a tam je Hoření, sídlo rektorátu, koleje a taky malá tělocvična, do které ještě donedávna foukal skrz okna vítr. A tam učím. Člověk se rád polituje… Šířím víru Začala jsem takhle jezdit v akademickém roce 2004/5. Místo určení: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, katedra bohemistiky a slavistiky. Cíl: hledat, jak lze integrovat zkušenosti a přístupy z katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU do tuhého systému zdejší vysoké školy. Po misionářsku řečeno šířit víru v "jinou" pedagogiku. S čím jsem do Ústí jela? Měla jsem za sebou pět let studia u prof. Ivana Vyskočila na katedře, kde se "uskutečňuje alternativní, psychosomaticky orientované pojetí studia (praktického i teoretického) dramatické kultury, tvorby i tzv. divadelnosti s arteficiálním i nearteficiálním (obecnějším) určením, s důrazem na tvořivou komunikaci". Tolik oficiální informace z webových stránek DAMU. Lze to přeložit také jako výchovu k autorské, celistvé a reflektující osobnosti, studium prakticky i teoreticky uskutečňované na poli širším než jen divadelním (dramatická kultura a tvorba, člověk v situaci veřejné). Proces, během kterého se člověk mimo jiné učí lépe rozumět sobě a skrze to i druhým. Tedy něco, co by se mohlo "hodit" i budoucím pedagogům. Měla jsem za sebou také šest let hraní a trénování divadelní improvizace v podobě tzv. theatre sports – adrenalinové divadlo, ve kterém musí být hráči schopni okamžitě reagovat, sladit se s partnerem či skupinou, vypointovat krátké příběhy na divácká témata. To všechno se odehrává v rámci hry na sportovní zápas, ve kterém se spolu "utkávají" dva týmy. Průběh celého večera řídí osoba autoritativního rozhodčího, který píská každý faul proti improvizačním pravidlům. A těch je dost!

V lecčem jde o přesný opak toho, co jsem se učila na katedře. Najít si svůj rytmus, dát si na čas, osvobozovat se od stereotypů a klišé, nechat se víc vést víc impulsy tělovými než pohotovostí intelektu atd. Mám však zato, že mezi oběma světy lze najít styčné body, které spojují rychlokvašený svět divadelních sportů s dlouhodobým a ryze individuálním procesem sebe-výchovy na KATaP. Například obecné principy improvizace, které se týkají schopnosti vnímat partnera a odpovědět mu. Nebo její psychosomatické zákonitosti: Výraz je sdělný, tedy komunikuje, když řeč souhraje s pohybem či gestem. Těch mostů nebo lávek by se našlo ještě víc a zasloužily by si samostatné pojednání. Jak Vyskočil často upozorňuje, při studiu jde o partnerství učitele a žáka, o společnou, vzájemně se obohacující práci. Moje největší obavy před první cestou do Ústí se týkaly toho, jestli dokážu naladit studenty na podobně vstřícnou a otevřenou notu.

zpráva ze severu

Zpráva ze severu

Dobrý den, paní učitelko Sedím v tělocvičně na koberci a čekám, jestli na moji první hodinu vůbec někdo dorazí. A v tom se otevřou dveře, dovnitř napochoduje v řadě za sebou dvanáct studentek češtiny a sborově hlesnou: Dobrý den, paní učitelko! Chvíli na sebe překvapeně zíráme a mně dojde, že všechnu domácí přípravu včetně úvodního slova si můžu strčit za klobouk. Ony sem přišly, protože jde o povinný předmět, a poslušně splní všechny moje instrukce, protože nutně potřebují zápočet. A nelze jim to mít za zlé, takhle funguje systém a takhle jsme všichni vychovaní. Co a proč Při ústeckých seminářích1 jsem si potvrdila, že největším pedagogic1 Jde o psychosomatická cvičení a hry v prostoru, někdy s reprodukovanou hudbou. Věnují se propojení hlasu a pohybu, sdělné komunikaci, vědomé práci s tělovým i hlasovým výrazem apod. Vymýšlím je nebo upravuji buď na základě vlastního studia hlasu, pohybu, dialogického jednání a improvizace na KATaP, anebo čerpám z výše popsané zkušenosti s divadelní improvizací.

11

zpráva ze severu

kým hříchem je nechat studenta dělat něco, o čem nemá ani potuchy, k čemu je to dobré. Vnímala jsem, jak je pro mě těžké vysvětlit a pro ně porozumět – zvlášť když se ten očekávaný prospěch a užitek nemohl dostavit snadno a rychle. Namísto seznamu zábavných her a cvičení, které můžou jednoduše aplikovat ve školní praxi2, procházeli studenti autentickou tělovou zkušeností3. Byli konfrontováni se situacemi, v nichž je potřeba umět se projevit, vylézt z běžné civilní ulity, být schopen navázat vztahy s druhými, kooperovat jako partner. Zjišťovali, že je to pro ně z různých důvodů nepříjemné, těžké nebo dokonce nemožné. Všechny následující ukázky jsou vybrané z reflexí studentů, kteří docházeli na moje semináře v akademickém roce 2004/2005 a 2005/2006. "Málo lidí znamená bližší vztah mezi nimi, mohou se více otevřít, nestydí se, protože nejsou příliš pozorováni, zatímco pokud je jejich počet vyšší, každý, kdo musí na chvíli vystoupit v davu, se pravděpodobně cítí nepříjemně. Pokud tedy nejde o člověka, kterému předvádění se nevadí, popřípadě ho má i rád. Já tedy taková rozhodně nejsem, a pokud mám být upřímná, některá cvičení, kdy byla pozornost davu upnuta pouze na mě samotnou, příliš nadšená jsem z toho nebyla." (studentka 1) "Protože mám nejraději všechno pod kontrolou, tak nejraději pozoruji. Být pozorována ve mně vzbuzuje podezření, že mám na rtu máslo od snídaně nebo na tváři rozmazanou řasenku. Pod kontrolou mám nejraději své pohyby, vzdechy a grimasy. Tyto projevy smím vidět jen já sama, nebo hrstka nejbližších, kteří jsou prověřeni časem. Nemůžu člověku na potkání ukazovat svou stránku emocionální." (studentka 2) 2 Povinný seminář se jmenuje Základy dramatické výchovy, přestože se oboru dramatická výchova týká jen okrajově. Tzv. "dramka" je ale v osnovách pro studenty pedagogických fakult povinná. Seminář tudíž nelze přejmenovat.

12

3 To je ono osobnostní pojetí studia, které Vyskočil propaguje. Podle něj máme vědomosti, ale chybí nám právě autentická tělová zkušenost, poznání získané skrze vlastní aktivní účast na studiu.

Pedagog je osoba veřejná a tím pádem vystavená pozornosti publika. Pro většinu studentů je ale zpočátku nepřekonatelným problémem třeba jen nahlas promluvit před svými kolegy-kamarády. Chtějí přesné zadání: Co jim mají říkat, jak se u toho chovat/pohybovat, ale hlavně kdy to dělají dobře a kdy špatně. Učitel má přece za úkol něco naučit, vyložit nějakou látku, probrat určitá fakta. Podstatné tím pádem je, mít CO říct. Že si budu vědom, JAK to říkám, už se tak nějak rozumí samou sebou... "Můj ostych a obavy z vystupování před kolektivem částečně opadly. K tomu přispělo i uvědomění si, že v těchto hodinách jsme si jakoby všichni rovni a není třeba mít strach z toho, že něco udělám nesprávně, protože v podstatě nikdo z nás neví, co se za správné považuje." (studentka 3) "Z některých seminářů odcházím s pocitem, že jsem se na chvíli stala účastnicí večerníčku 'A je to'. Vrací mě to do doby dětství, kdy za mým projevem nikdo nic nehledal. Mohla jsem bez ostychu dělat, co jsem chtěla. Vždyť jsem byla dítě. Tak se oprošťuji od okolního světa a od neustálého zkoumání se – alespoň jednou za čtrnáct dní." (studentka 3) "Nejprve mi činnosti, do kterých jsme se měly zapojovat, připadaly poněkud zvláštní a nepochopitelné, hlavně jsem nemohla přijít na jejich smysl. Postupně jsem si ale uvědomila, že vše, co během hodiny děláme, je především zábavné a hlavně zajímavé. Zajímavé proto, že při každé takové činnosti, ať už je to hopsání na míči nebo skupinová spolupráce, odhalím něco, co jsem doposud nevěděla." (studentka 1) Pojďme se odreagovat Úryvek z poslední reflexe dokládá, že středeční semináře byly pro většinu studentů příležitostí "vyblbnout se" a zapomenout na starosti studentského života. Já jako lektor jsem vydávala na zajištění zábavného a stále nového programu nesmyslné množství energie, protože bez takové dotace se práce se skupinou snad ani dělat nedá. "V tuto chvíli je pro mě 'Dramatická výchova' hlavně uvolnění, rela-

Proč ne, ale kolektivní uvolňování stresu mi přeci jen nepřipadá jako dostačující náplň vysokoškolského studia. Ona na počátku zmiňovaná "jiná" pedagogika se vyznačuje svým důrazem na osobní angažovanost a zodpovědnost jedince, který reflektuje svou práci a na základě této sebereflexe se dobírá autentického tj. nezprostředkovaného, vlastního poznání. Jak předat závažnost toho, co děláme? Jak se podělit se starostí o průběh semináře s jeho účastníky, aby si to, co se děje, mohli vzít taky za své? Tyto a podobné otázky mě pořád pronásledovaly. A při hledání odpovědí jsem postupně a přirozeně dospěla k dialogickému jednání.

Sám sobě partnerem V každé skupině se vedle těch, kterým nedělá problém spolupracovat s druhými, navazovat vztahy a fungovat jako součást celku, najde i několik výjimek. Plaší a stydliví introverti nebo naopak silné individuality, které odmítají dělat to, co ostatní. "Radost a pocit uvolnění nenalézám na ošuntělém koberci ve studené tělocvičně, nýbrž nad dobrým filmem, knihou, výstavou a přednáškou. Hry v kolektivu jsou v mých vzpomínkách až příliš spjaty s obdobím stráveným po mateřských školkách a družinách. Nechci být nikým posuzována a pozorována proto, aby se na mé osobnosti vysvětlovaly podivuhodnosti lidské psychiky. V tomto ohledu jsem příliš nekompromisní proto, abych mohla dělat nějaké ústupky." (studentka 2)

zpráva ze severu

xace a odreagování se od každodenního stereotypu. Možná jsem ještě nepochopila naprosto přesný význam tohoto předmětu, ale to, co mi přináší již teď, je pro mě dostačující." (studentka 4)

13

zpráva ze severu

"Další byla hra tvořivá, která měla vyznít jako souznění dvou až tří duší. Pro mě osobně to bylo velmi náročné vzhledem k 'neznámým' spolutvůrcům a hlavně únavě. Mé myšlenky tedy stagnovaly a do jisté míry na tom měla podíl i má samostatnost, která je mi bližší než skupinová práce, kde se musím podřizovat." (studentka 5) Pokouším se studentům ukázat, že vedle standardního řešení (tj. přimět jedince, aby se přizpůsobil většině) existuje vždycky cesta, jak může skupina přijmout "jinakost". Že je to proces mnohem těžší a zdlouhavější, ale o to zajímavější. Přesto si uvědomuji, že všechny kolektivní hry a cvičení v sobě nutně obsahují větší či menší dávku nesvobody, manipulace a davové euforie. A na druhou stranu taky pohodlí anonymity, pocit, že mě osobně se to netýká. Nejcennější příležitost – všimnout si sám sebe, jak jednám v určité situaci, jaký jsem – bývá ve skupinové interakci znesnadňována či přímo znemožňována mnoha faktory. Na rozdíl od zážitku, kdy se v prostoru ocitnu sám, navíc v elektrizujícím poli pozornosti druhých. Dialogické jednání (DJ) se ale nedá dělat jako krátkodobý kurz. Během jednoho semestru nemají studenti šanci projít přes prvotní fázi obav, rozpaků a nesoustředění a dostat se na place k hledání vlastního tématu. A tak jsem i na radu Vyskočila do programu zařadila cvičení, která se svými proporcemi a pravidly DJ blíží, na kterých se dá DJ demonstrovat4. Uvědomila jsem si, že bohatě postačí, když se studentům pokusím zprostředkovat zážitek dialogické existence. Když zjistí, že nemusí pořád dál a dál něco vymýšlet, dělat, produkovat. Vyskočil tomu říká "zbavit se představy lineárnosti": neřetězit jednu asociaci za druhou ale naopak vytěžit hned tu první nabízenou situaci.

14

4 Cvičení mají podobu krátkých exkurzí do prostoru s co nejvolnějším zadáním. Např. zkuste zjistit, co potřebujete k tomu, aby jste se tam cítili dobře. Anebo krátce vyprávějte na nějaké téma a sledujte, jak se mění vaše vlastní postoje k situaci, kdy máte potřebu se opravit, doplnit, přitakat...

"Vyzkoušet si 'být ve veřejném prostoru' bylo přinejmenším zajímavé. Tak strašně se mi tam nechtělo, ale řekla jsem si, že to dokážu. Ostatně co jiného mě čeká v pedagogické praxi??? Tak si v hlavě plánuji, co budu dělat. Nebudu se smát, koukat se na tu řadu lidí, budu jen tak v klidu chodit a za chvíli bude konec. Místo toho jsem dělala, co jsem dělat nechtěla. Něco takového se prostě nedá plánovat." (studentka 1) "V momentě, kdy jsem si sama stoupla do prostoru, zjistila jsem, že ti ostatní jsou tak strašně daleko, připadají mi tak vzdálení. V tu chvíli jsem se cítila hrozně osaměle. Navíc jsem nevěděla, co si mám počít s vlastním tělem, ruce a nohy jsem neměla pod kontrolou, takže si dělaly, co chtěly. Ani jsem si zpočátku neuvědomila, že začínám chodit do kruhu, po chvíli chození sem a tam jsem už přece jen nabyla pocitu jistoty. Ale stejně mi ta krátká chvíle... připadala tak neuvěřitelně dlouhá a nekonečná." (studentka 6) DJ neboli jednání s vnitřním partnerem v sobě tak trochu spojuje situaci kolektivní a individuální. Na place jsem sám, sám si určuji, o čem moje jednání bude, jak daný čas využiji. Zároveň mi společnost dělá tzv. vnitřní partner, jakési zrcadlo mé momentální existence, někdo, kdo ke mně a k tomu, co právě dělám, něco má. Máme spolu vztah, měli bychom si navzájem poskytnout prostor a komunikovat spolu tak, aby to pro nás – a tím pádem i pro přihlížející – bylo srozumitelné a přehledné. To zdravé rozdvojení5 nabízí velké bohatství herních situací. A právě hra bez direktivních určení (na co a jak si mám hrát) může být tou nejsvobodnější a přece zodpovědnou formou sebe-poznání, sebe-vědomí. (Autorka je absolventka KATaP DAMU.)

5 Vyskočil ho nazývá "zdravou schizofrenií". .

Diskuse proběhla 20. 5. na DAMU v rámci festivalu Zlomvaz, pořádal ji Spolek Richelieu, Spolek posluchačů, absolventů a přátel DAMU ve spolupráci s produkcí festivalu Zlomvaz. Uskutečnila se na katedře autorské tvorby a pedagogiky, moderovala ji Irena Pulicarová, absolventka katedry divadelní vědy FF UK a studentka KATaP DAMU. Zúčastnili se prof. Ivan Vyskočil (zakladatel a pedagog KATaP DAMU), doc. Johana Kudláčková (pedagožka katedry činoherního divadla DAMU), doc. Ivana Vostárková (pedagožka katedry výchovné dramatiky a produkce DAMU), prof. Kovalčuk (děkan Divadelní fakulty JAMU), Olga Škochová Bláhová (absolventka bakalářského cyklu katedry scénografie činoherního divadla DAMU a Integračního programu DAMU), Tereza Durdilová (absolventka bakalářského cyklu katedry scénografie činoherního divadla DAMU a Integračního programu DAMU a magisterského cyklu KATaP DAMU), Michala Pohořelá (absolventka katedry divadelní vědy FF UK Praha), Jan Nepomuk Piskač (doktorand KATaP DAMU), Michaela Rýgrová (studentka katedry produkce DAMU), Jan Jiřík (doktorand katedry divadelní vědy FF UK), dále studentka katedry divadelní vědy v Brně, stážistka z Varšavské univerzity na katedře divadelní vědy FF UK Praha, studentka katedry divadelní vědy Praha a další studenti a veřejnost. Irena Pulicarová: Vítám vás, milí kolegové, vítám pedagogy, vítám studenty a moc mě těší, že jsme se tady mohli setkat. Jako první bych položila následující dotaz: měli jsme již v předchozích festivalových dnech příležitost vidět mnoho různých inscenací. Nakolik vás jednotlivé inscenace oslovily? Tématem, provedením, čímkoli jiným? Abych si lehce zmapovala, kdo je zde přítomen, máme zde zastoupené některé z tvůrců inscenací, které již proběhly nebo budou probíhat na tomto festivalu? Jestli je tady někdo takový? Není. Sešli jsme se tedy ve složení, které nám umožní reflektovat výsledky, s nimiž jsme konfrontováni. Pokud máte možnost – a nemusíme teď hovořit pouze o Zlomvazu – zde na DAMU, na JAMU, nebo v Polsku, kdekoli sledovat studentskou tvorbu, jakým způsobem to vnímáte? Jak na vás zdejší inscenace

působí? Jste zaujati tématy? Výběrem textu? Dramaturgickým výběrem? Muž: Témata jsou vedlejší. Hledá se, co a jak interpretovat. Jakékoli téma. I to nejméně vděčné. Jde o ten způsob.

čím má být studentská inscenace

Čím má být studentská inscenace Záznam z diskuse

Irena Pulicarová: Děkuji, vy se tedy domníváte, že téma není tou podstatou, ale mnozí studenti se soustředí spíše na formu? Na to, jakým způsobem? Muž: Napsaná divadelní hra je na tom stejně, jako historie, jako dávné zákony. Ty se také musí dostat nějakým způsobem na světlo. A všechny metody, které divadlo vymyslí na opakování starých témat, se hodí pro další interpretace, další opakování. Irena Pulicarová: Děkuji, záleží potom jistě na způsobu interpretace. Chtěl by někdo reagovat? Jak vy ostatní vnímáte tento výběr témat? Míša Rýgrová: To záleží také na tom, čím je výběr ovlivněn. Zda jsou studenti tlačeni do výběru nějaké hry nebo zda je to jenom a pouze jejich volba. Může se stát, že student chce dělat nějaký text a nakonec pod nátlakem pedagogů je posunut někam úplně jinam. Je otázka, nakolik student ovlivňuje výběr a nakolik může ovlivnit samotnou tvorbu a zpracování. Irena Pulicarová: Takže vlastně jde o to, nakolik má student šanci se svým osobním tématem přijít a realizovat ho. Tady bych se možná zeptala absolventů či studentů DAMU, JAMU, zda se setkali se situací, kterou naznačila Míša. Jan N. Piskač: Já jsem prošel katedrou činoherní a pak katedrou autorské tvorby a pedagogiky a taky jsem třeba nahlédl do polského Krakova a myslím si, že je to otazník nad tím ročníkovým, nebo ansámblovým způsobem studia. Dost často se mi totiž zdá, že pro ta

15


ansámblová představení se musí vybírat takové hry, aby si všichni zahráli. Tím pádem už tím je výběr omezen. A proč jsem zmínil ten Krakov: tam jsem zažil způsob práce takový, že každý student herectví a každý student režie studoval odděleně. Vlastně to byly oddělené katedry a každý ze studentů DAMU má povinnost nějakou práci se studenty režie udělat, ale není určeno, že to musí být student ze stejného ročníku. Jde opravdu o vzájemný výběr. Studenti režie, kteří mají kredit za svoji inscenační práci, jsou nucení si najít třeba napříč ročníky lidi, se kterými by mohli udělat představení a podobně. I ti herci si musí nějaký kredit nasbírat, ale nejsou nuceni stále v jedné a téže pracovní skupině. Takže to je taková moje preference, kterou jsem návštěvou Krakova učinil, což ale může být právě zde na DAMU problém. Irena Pulicarová: Děkujeme, tamhle se hlásí paní doc. Kudláčková. Doc. Kudláčková: Já se musím ozvat. Já bych chtěla mít studenta, kterému bych mohla vnutit titul, o kterém jsem hluboce přesvědčena. To je nad síly pedagoga. Dneska prostě mladý člověk má všemi okolnostmi vypěstované sebevědomí, mnohdy neodpovídající danému stupni zralosti, a zásadně chce dělat to, co ho baví. To, co vy tady říkáte, je dávná minulost. Dneska alespoň studenti katedry činoherního divadla zásadně dělají to, co oni dělat chtějí. Takže abychom nemluvili o něčem, co tu dávno není pravdou.

16

Prof. Vyskočil: Společné téma je vlastně podloženou společnou podstatnou zkušeností. Pokud není společná podstatná zkušenost, pokud to nevychází z nějaké osobní angažovanosti na té věci, potom se ani osobní ani nějaké společné téma nemůže vytvořit. Potom jsou to jenom intelektuálské fikce. Čili pokud jde o to vzdělání, tak asi tou nejpodstatnější základní skutečností je navodit společnou zkušenost. A navodit společnou zkušenost takovou, ve které by ti lidé mohli reflektovat i to, co je kolektiv druhých, kdy a v čem se stýkají, jak vstupovat a s čím vším vstupovat do dialogu. Protože bez dialogu není komunikace. My velice často komunikací rozumíme spojovací techniku. To není komunikace. Ta komunikace se musí týkat zpětné vazby. A pokud ta zpětná vazba osobnosti tady neexistuje, tak v podstatě jenom předstíráme komunikaci, tak je to na

základě zábavy. Ale ta zábava ještě není komunikace. To jsou ty momenty, které tam vnášejí šumy. To je to, co říkala Ivanka, "to mě baví", tato zábava svědčí o omezeném osobním horizontu. Svědčí to o tom, že málokdy existuje společná zkušenost, která by těm lidem stála za to, aby na jejím základě něco osobnostního vyjádřili. To je vlastně nejzákladnější moment vzdělání. Vzdělání jakožto kultivace, kultura se týká té společné zkušenosti. Souhlasím s Ivankou, že vlastně ta omezenost, tím dalo by se říci obecným, tou obavou ze vzdělání, obavou z toho se otevřít, je jednou ze základních překážek toho dospět ke společnému tématu. Toto je takto moje na okraj. Irena Pulicarová: K otázce tématu zaznělo několik velmi zajímavých reakcí, podnětů. Zeptám se ještě ostatních, zda i vy nějakým výrazným způsobem vnímáte problematiku tématu, pokud jste pracovali s kolegy, snažili se najít společnou řeč, společné téma? Možná pan prof. Vyskočil kromě hledání společného tématu, kromě práce na tom, aby se stala inscenace společným tématem, naznačil i zkušenost komunikace, dialogu. Zda sdělování a skutečnost přicházení s tématem a vstupování v dialog pro vás přinášejí studentské inscenace, které máte možnost zde vidět. Míša Rýgrová: Myslíte mezi studenty a diváky, nebo mezi samotnými studenty? Irena Pulicarová: Vzhledem k tomu, že jsou zde většinou lidé "z vnějšku", myslela jsem spíše mezi účinkujícími

Míša Rýgrová: Myslím si, že po začátku, kdy se udělá první krok, a to může být a většinou to je rozpačité, potom se to rozvíjí, podle mé zkušenosti, celkem dobře. Studenti se dokáží domluvit, zvláště ve chvíli, kdy zjistí, že to není jen práce, kterou chtějí odvést, protože musí, nebo že dostanou kredit, ale že je to Něco, tak potom funguje velmi dobře. Myslím, že právě spolupráce dalších kateder potom nad tím tématem, scénografie, režie a herectví, do toho potom produkce, že je to dobré. Ve škole to pak napomáhá k této atmosféře. Toho já si na těch studentských inscenacích cením. Že vzniká atmosféra spolupráce. Nebudeme si samozřejmě nalhávat, že ta spolupráce je vždycky ideální, zvláště i kvůli tomu, že např. z realizačního týmu máme zkušenost, že někdy dochází k šumu, v tom, kdo má vlastně co dělat a kdo má k čemu kompetence, ale myslím, že i to se dá časem a právě tou komunikací vyřešit. Když nastane ten dialog, o kterém mluvil pan profesor. Prof. Vyskočil: Ono to trvá, víte? V momentě, kdy je zde hned od začátku daný časový limit, tak nemůže. Jde o to, co lze ve stanovené době stihnout vyrobit. Nota bene nemůže dojít, dalo by se říci, k naději, že k nějakému dialogu dojde. Může dojít k povykování, může dojít k rozepřím, které k tomu dialogu patří, že se budou hádat, dojde k tomu, že někdo odpadne, někdo další přijde, ale bude trvat strašně dlouho, než se k tomu společnému dojde, a bude to z důvodu obvykle chápané ekonomičnosti neekonomické. Protože učení, studium jako takové, je neekonomické. Ekonomická je potom výroba. A aby ta výroba ekonomická měla hodnotu, musí být předložena k diskusi. To znamená, že teprve potom v té výrobě se zhodnotí čas, který byl investován do studia. Pokud tam není tato investice a tato kondice, pak se jenom opakuje. Hospodaří se se starými tématy a nemůže být řeč o nějakém hledání společného tématu, nemůže být řeč o dialogu jako takovém, protože nejsou ty základní předpoklady, to znamená naladění, nebo schopnost vnímat signály, které o tom sdělení svědčí. Víte, sdělení ještě není jako takové formulované. Ono to trvá dlouho. Proto ta skutečnost, že se lidé musí mnoho-

krát pohádat, než si začnou rozumět, ta by měla být velmi kladně otevřena a neměla by být od první chvíle pěstována jednota a svornost, jako předpoklad další práce. Ono totiž v těch rozporech, v tom vyjasňování a v tom pochybování je to hledání společného tématu. A to společné téma se netýká jen myšlenek, ale také gesta. Stylu. Aby si lidé zvykli – nebo lépe řečeno aby byli navedeni na to vnímat, jak ten druhý vlastně reaguje, jak se chová, kvalitu jeho výrazu, kvalitu jeho gesta, protože to všechno patří k tématu, téma nemusí být a není to verbalizované. To verbalizované, to je hodně vysoko. Ale to, co hraje, a to, co je dynamické, to je to, co zůstává v tom tělovém, co zůstává v tom jednajícím. Já jsem teprve nedávno objevil v Divadelním slovníku heslo "univerzita divadla" – to je moc zajímavé, já to tady nebudu teď reprodukovat, ale o tom tam je.


a diváky, ale pokud ty jako produkční bys chtěla hovořit o tom vstupování v dialog v procesu, bude to taky cenné.

Irena Pulicarová: Dovolím si požádat zde přítomné pedagogy, pokud by chtěli a mohli nějakým způsobem třeba rozšířit či reagovat na myšlenku pana profesora o tom, zda při procesu tvorby u našich studentů dochází k různým pochybnostem, rozpravám, zda je prostor pro to hledání a jakým způsobem to hledání vypadá? Doc. Kudláčková: Já se tady toho nechci zmocňovat, ale vždycky je to zápas, to má pan profesor pravdu. A vždycky teprve ve chvíli, kdy se střetají myšlenky, kdy odstoupí osobní stránky, obavy, stud, tak to začne o něčem být. Chce to dosáhnout stavu uvolněné mysli, a to je obtížné. I ten nejdemokratičtější pedagog bývá vnímán svými studenty jako jistý druh ohrožení, jako že se to může nějak vrátit. Tam ta důvěra, získat si tu důvěru, otevřít si prostor ke skutečnému dialogu je obtížné. Já jsem člověk temperamentní a jsem hádavá, takže na ně udeřím a oni mi to odkývají a vlastně se mnou nesouhlasí. Prostě už nemají třeba sílu a odvahu se mnou dále argumentačně bojovat. Takže já je zaženu, ale pak si říkám, vždyť oni se mnou vlastně nesouhlasili, tak jdu za nimi a ptám se, jak to mysleli. A oni se kroutí. Prostě je to těžké najít ve správné chvíli ten správný tón. Aby člověk řekl třeba svůj řekněme "zdravější názor", ale přitom jim nevzal chuť k práci. Já mám jedinou pedagogickou zásadu, to jest: nechat kytičku růst. Ve chvíli, kdy nevím, jak jí pomoci, tak z toho raději vycouvám. Říkám si, ona si nějak pora-

17


18

dí. Zaprší, přijde někdo jiný, poradí, prostě tam, kde nemůžu pomoci, tam se raději do toho nehrnu.

způsobem nastavit inscenaci nebo jestli vy sami přicházíte s nabídkou jiného způsobu práce.

Irena Pulicarová: Někdo z dalších pedagogů by se chtěl vyjádřit, jak to vypadá v jejich práci? Pokud ne, dotkla bych se dalšího zajímavého momentu, který byl zmíněn v reakci pana profesora Vyskočila, a sice, jestli skutečnost té provoznosti, toho, že je do určitého časového horizontu potřeba inscenaci připravit, zda je to vnímáno jako problém, jako omezení.

Míša Rýgrová: To záleží, o čem se bavíme. Jestli mluvíme o absolventských představeních v Disku nebo o klauzurních představeních nebo o ročníkových projektech nebo o projektech, které studenti ve škole jen zkouší, ale není to školní práce. Protože potom se to strašně mění. V Disku, jelikož je velký provoz, musí se dělat fermany na svícení, na zkoušení, kdy se může začít zkoušet, kdy se musí ještě zkoušet na učebně a tak dále. Takže tam je nějaký model nastavený, i když vlastně v "Člověče, zkus to", tam to probíhalo také trochu jinak, protože to byl větší

Olga Škochová: Mně v tom úplném začátku připadalo zajímavé dostát nějakému způsobu procesu, který spěje ke konkrétnímu tvaru, vytvoření inscenace v prostoru. Naučit se, jak to klape, jak to funguje v tomto zaběhaném způsobu, když se dělají takovéto inscenace, takový tvar, a zjistila jsem, jak je to úžasné to dohromady skloubit, naučit se pak komunikovat s produkčními atd. A když jsem se naučila tyto řekněme základy, začala jsem mít problém s tím, že jsem potřebovala najít jiný produkční model k tomu, co jsem potřebovala udělat. A najednou jsem nevěděla jak. Protože mě vlastně ani nenapadlo, že pro svoji představu, kterou si chci splnit, budu potřebovat jiný provozní model. A v tom jsem byla bezradná, kladla jsem si otázku, jestli bych se měla zeptat zpátky pedagogů tady na škole, jestli by bylo zajímavé ptát se po tom, který typ tvůrčího činu potřebuje jaké produkční zázemí. Je to možná předmět k dialogu a vlastně ke studiu. Mělo by být zřetelné, že těch modelů existuje víc a každá ta tvůrčí činnost potřebuje něco jiného a měl by být prostor mezi studenty uměleckých oborů a produkce o tom diskutovat. Tohle třeba někomu strašně chybělo, že na to vlastně není kladen důraz a není pro to prostor. A potom, když člověk vypadne do praxe, tak je někdy pozdě. Protože najednou chce něco dělat a neumí. Těžko se dobírá toho, jak si sehnat spolupracovníky, jak to zajistit, protože jako absolvent uměleckého oboru není připraven. Na to, že těch variant by mělo být víc. Je zajetý v určitých způsobech školy, které může nabídnout. Ale třeba se to od té doby, co jsem dostudovala, proměnilo... Irena Pulicarová: Můžeme se zeptat produkčních, třeba Míši, na to, jestli třeba probíhá komunikace i v tomto smyslu, že inscenátoři by potřebovali pracovat jinak s prostorem nebo jiným

experiment, ale u dalších představení jsou zkoušky čtené, zkoušené a teprve potom se jde do prostoru do Disku. Bohužel některé inscenace mají méně času, protože se blíží jiná premiéra a tak, takže tyto principy jsou v Disku poměrně hodně podobné. Já jsem si například svoji první produkci v Disku vybrala, protože jsem se náhodou seznámila s jedním režisérem a herečkou a bavili jsme se o tom, co budou chtít dělat a mě to strašně zaujalo, chtěla jsem dělat zrovna tu hru, protože ji mám ráda, takže vlastně jsme se domluvili, že my se přihlásíme na jejich představení. Ale někdy je to trochu obtížné, protože to se rozhoduje v prváku na začátku a dělá se drama-

Irena Pulicarová: Děkuji za tuto reakci. Napadá mne ještě další věc, o které jsme zatím příliš nemluvili, paní docentka Kudláčková se dotkla určité zpětné vazby, kterou ona jako pedagog dává studentům, nebo jak zasahuje svým způsobem do procesu tvorby. Protože mnozí z nás jsou zde studenty nebo absolventy oboru divadelní věda na různých univerzitách, zkusím se zeptat takovýmto způsobem: cítíte, že studenti ve svých inscenacích od vás vyžadují vnější zpětnou vazbu? Tu vnitřní mají často od pedagogů, spolužáků, dalších kolegů, ale jestli třeba máte možnost, nebo jestli vy sami máte zájem se podílet na té vnější zpětné vazbě a jestli je o ni zájem. Jestli jste se setkali s tím, že by o ni stáli. Jak to vypadá třeba v Brně? Studentka divadelní vědy z Brna: Myslím že to vypadá jako všude jinde. Já myslím, že pro tvůrce je dobré, když má nějakou reflexi. Já jsem ve studiu na začátku, takže když se k něčemu vyjadřuji, jsou to většinou moji přátelé, kamarádi. Jinak když mám říct obecně názor na divadelní kritiku, tak myslím, že hlavním problémem jsou noviny, ať už jsou to Divadelní noviny nebo obyčejný denní tisk. Zde narážím na to, že většina kritiků píše pro konkrétní divadlo, např. pro divadlo Komedie, Na zábradlí atd., a většinou je to o tom, kdo tam hraje, kdo dělá režii, o čem ta hra je, ale není tam nějaká odborná reflexe, nějaké zhodnocení té hry, nějaký názor tam většinou není. Ať z toho důvodu, že ti kritici se bojí názorů, bojí se zase zpětné reakce divadla, nebo že by vyvolala problémovou diskusi, která by byla problémem pro noviny. Chybí mi odbornost. Studentka Divadelní vědy z Prahy: Jestli mohu hned reagovat, asi před dvěma hodinami, kdy jsme seděli v Disku,

jeden hoch z Obratlu strašně řešil, co má napsat pod inscenaci Terorismus, aby ho inscenátoři neukamenovali. Tereza Durdilová: Chci se připojit, protože si myslím, že je vůbec škoda, že studentské inscenace nejsou podrobovány zpětné vazbě. Že studenti nemají možnost se sami dozvědět, nejen co odborná veřejnost, ale co normální divák, jaký má na to názor, nebo co vlastně v té inscenaci vidí. Přišlo by mi smysluplné v rámci studia a v rámci školy pořádat takovéto diskuse i po představení. Tohle se trochu pokusit dozvědět. Jan Jiřík: Spolek Richelieu to tady kdysi dávno dělal, že vedl k dialogu, komunikoval v Disku, alespoň to tak na mne působilo, a ti lidé se vůbec naučili mluvit, divadelní vědci se učili mluvit k režisérovi a zpětně, učili se formulovat.


turgický plán kateder, takže já jsem se taky potom napsala na termín, kdy bude premiéra, ale nevěděla jsem, co bude za premiéru, to jsem se dozvěděla až posléze, pak jsem musela hledat cestu s režisérkou a scénografkou k sobě trochu jinak. Ale jinak u dalších věcí vím, že studenti mezi sebou komunikují a hledají se navzájem. Přijdou a osloví někoho, jestli by chtěl na tomto pracovat nebo ne. V Disku může nastat i ta věc, nevím jak je to mezi režiséry a scénografy, ale že produkce se v nejhorším případě napíše do termínu, ale ne na jasně daný projekt.

Tereza Durdilová: Já s tím souhlasím a jsem proto, aby se to obnovilo. Doc. Kudláčková: Když naváži na kritiku a na kritiku studentských inscenací, tak tady se právě dostáváme k tomu, čím má být inscenace, protože potom se můžeme zeptat, jak vlastně máme pojmout tu studentskou inscenaci? Je to profesionální dílo, má se považovat za profesionální a budeme ho kritizovat jako profesionální? Nebo je to výuka a budeme na ni nahlížet jako na výuku, je to experiment? Je to studentská hra mezi sebou? Tady to si myslím, že je problém. Spousta lidí ani neví, jak to má pojmout. Jestli je to studentské "hraní si", nebo je to profesionální kus. Sami studenti si nejsou jistí, jak ty lidi vnímat. Inscenátoři a tým mohou tápat v tom, jak je lidé vnímají, jako profi, nebo jako studenty. Irena Pulicarová: Jakou vy jste měli možnost setkat se se studentskými inscenacemi, co pro vás znamenaly, nebo jakým způsobem bychom je mohli zařadit do těchto základních kategorií, jako "už profesionální dílo" nebo "prostor pro určité vyzkoušení si něčeho", pro určité experimentování a tak dále. Olga Škochová: Mně vždycky připadalo, že tato kritéria, která jsi tady řekla, jako "má být profi", "nemá být profi", pro mě jako pro studenta neseděly primárně. Já jsem si myslela, že to má být výsledek studia, kterým já se pokusím sdělit, co jsem zamýšlela. A tohle mi

19


nepřipadlo nejdůležitější. Ale nakonec vlastně je pravda, že když jsme dělali absolventské představení, tak mě ne moji vlastní pedagogové, ale kolegové v ročníku překvapili tím, že na to takhle nahlíželi a moji pedagogové ne. Tak jsem z toho byla zmatená, co se ode mě vyžaduje. Irena Pulicarová: A jak na to pohlíželi pedagogové? Olga Škochová: Pohlíželi na to tak, že je to výsledek studia, kam jsme došli v nějakém procesu, a nevadilo jim, že tam byly chyby z hlediska profesionálního tvaru. Zajímalo je, co nás zajímá a co nás táhlo. A jiní nám vyčítali, že to právě není moc profesionální, že jsou tam nějaké chyby, tak mi to připadalo jako zvláštní rozpor mezi pedagogy v tom, co se ode mě chce. Byla jsem z toho rozčarovaná. Tereza Durdilová: Já mám jen poznámku k inscenacím v Disku. Mám pocit, že v tom je cítit nerozhodnutost, jestli je to něco, kde si hledám, kde zkoumám, experiment, nebo jestli je to něco, co má být šok nebo zábava a má to být komerčně běžná záležitost. A myslím si, že tyto věci se zde nějakým způsobem perou a výsledek je často potom rozpačitý. Mám pocit, že chápu, proč si toto téma lidé vybrali, co je na tom třeba zajímalo, ale nakonec v tom výsledku vidím, že se to bohužel strašně zploštilo. A že to téma nakonec upadlo na úkor věcí, které jsou poplatné nějakému schématu toho, jak se to dělá, aby to bylo úspěšné. Irena Pulicarová: Já bych se tedy zeptala studentů, pedagogů nebo dalších, kdo by se chtěli vyjádřit, můžete hovořit o Praze, o Brnu, o dalších studentských inscenacích, které jste mohli vidět. Co pro vás znamenají? Vnímáte je jako hotový kus, který nějakým způsobem existuje a třeba už je tam složitá jakákoli komunikace s ním jakožto s hotovým produktem, anebo se setkáváte s inscenacemi, které právě naopak komunikaci hledají a je pro ně podstatným momentem, nebo můžeme hovořit o dalších kategoriích.

20

Prof. Kovalčuk: Já jsem se chtěl zorientovat, o čem ta debata bude, protože samozřejmě ty problémy jsou velice vrstevnaté, a čekal jsem, jestli se nějakým způsobem zaměříme, jestli si začneme odpovídat na skutečné otázky, které jsou. Bohužel si myslím,

že už to nenastane, za deset minut jdeme někam na představení, takže k tomu nedojde. Myslím si, že investovat hodinu na takovouhle debatu nejde, že prostě vždycky dojdeme k banalitám, povrchnostem, zjednodušením. Tady kolegyně se ptala, jak je to v Brně, ono tady také nezaznělo, že kolegyně je zřejmě z divadelní vědy, čili že nemá tušení, jakým způsobem je celý studentský program na JAMU nasměrován, kudy se ubíráme, jaké ty možnosti jsou. Mě tady velice oslovilo, co říkal profesor Vyskočil, že jde samozřejmě o proces, o proces hledání. Samozřejmě i tato škola musí nějaké mantinely vytvářet, bohužel možnosti nejsou vždycky bezbřehé, ale to je problém ročníku, ročníkových prací, i prostoru, který v ročnících je. Potom je jiná věc, jakým způsobem máme ten systém, s čím dohromady přicházíme, jaké jsou inscenace, které studenti dělají mimo školu, těch otázek je prostě moc a bohužel v tuto chvíli o tom nejde seriózně mluvit. Snad jenom jednu skutečnost: snažíme se, aby všechny inscenace, které probíhaly, podléhaly se čtrnáctidenním odstupem po premiéře diskusi všech studentů školy. Kdokoli má právo tam přijít, doktorandi připraví vstupní referáty, dva až tři, musím říct, že v letošním roce byly velmi tvrdé a velmi drsné a ty kritiky nebo diskuse, které probíhaly o jedné inscenaci, byly třeba tříhodinové a nebyly časově tlačeny, a myslím si, že to má smysl, takováhle debata. Ale to je hrozně málo, co stačím říct, já musím jít bohužel teď také na představení.

Prof. Kovalčuk: Rád bych řekl něco podrobnějšího, ale teď už to nejde. Tereza Durdilová: Chtěla jsem jen říct, že my jsme tady tu diskusi dělali z důvodu, že jsme právě chtěli vyzkoušet, jaká je poptávka, jestli je zájem se o těchto věcech se bavit a jestli je zájem ze strany studentů, kteří ty inscenace připravují, jestli je zájem hledat společně. Vzhledem k tomu, že z těch studentů, kteří jsou činní, studenti,

kteří jsou v tom procesu, tady vlastně není nikdo... zůstává tedy otázka toho zájmu. Míša Rýgrová: Zlomvaz diskusi nechtěl odmítnout, když tato nabídka přišla, protože si myslíme, že to sem patří, když je to studentský festival. Ale bylo to takové provizorní z hlediska času, to máte pravdu, ale snažili jsme se využít alespoň tuto chvíli. Irena Pulicarová: V každém případě bylo a je tady to setkání cenné a snad bude nějakým povzbuzením a inspirací pro další častější, prokomponovanější a třeba rozsáhlejší diskuse, já vám všem mockrát děkuji za reakce, za zveřejnění vašich pochybností, zkušeností a vůbec vašeho hledání, ať už se to týká divadla, nebo zpětné vazby k inscenacím, které jste mohli vidět. Mockrát vám děkuji za členy Spolku Richelieu, i za sebe, za to, že jsme se tady mohli setkat, a budu se těšit, že si navzájem budeme inspirací a snad se setkáme s pozitivním zájmem a reakcí přímo inscenátorů.

Usadili mě na stojáka

usadili mě na stojáka / čím má být studentská inscenace

Irena Pulicarová: Děkuji moc za váš vstup, já jen na vysvětlenou, kolegyně se představovala jako studentka divadelní vědy a v podstatě reagovala na tu možnost vnější zpětné vazby, takže snad to bylo v pořádku, a potom ještě pokud mohu doplnit, bohužel právě tady na DAMU "zeshora" ta poptávka, ani tedy určitá nabídka oficiálních diskusí na inscenace se nedějí, a co se v minulých čtyřech letech dělo, byly diskuse, které pořádal Spolek posluchačů, absolventů a přátel DAMU, který vlastně na vlastní pěst a víceméně bez výraznější podpory vedení tyto diskuse pořádal.

Monika Šonky Televize HBO u nás spustila model stand-up comedy pod názvem "Na stojáka!" (s překladem si nikdo hlavu nelámal...). Princip je prostý – kdokoli z ulice může přijít do příslušného klubu či baru, stoupnout si k mikrofonu a ukázat, jak umí bavit lidi. Publikum dotyčného může odměnit nadšenými ovacemi, nezájmem, vyhazovem či jinými pestře vyvedenými reakcemi podle vlastního úsudku. Jde o rovnost šancí. Nebyli by to však Češi, kteří by z toho neuměli udělat něco velmi nedopečeného až nejedlého či přímo nechutného... Nejdříve na Dobešce probíhala výběrová kola, z čehož vyplývá, že ne tak úplně každý může před publikum – komise si vybere, pořad se předpřipraví... Chci hovořit o díle, který se odehrál v Lucerna Music Baru v neděli 26. 11. 2006 a který jsem na vlastní oči spatřila. Dostala jsem volnou vstupenku, sál nebyl zcela zaplněn, přesto byla u vchodu vyvěšena cedule VYPRODÁNO. Chvíli po čtvrté, za zvuku orchestrální šouhudby, vyšel na prázdné pódium

"komik-uvaděč". S nacvičeným úsměvem na zarudlé tváři nám vyšumělým hlasem oznámil, že uvidíme něco neuvěřitelného, bombastického, velkolepého... Úvod jako k lední revue měl být vtipný. Potlesk se však nekonal. Proto zopakoval: "Jak říkám, uvidíte fantastickou šou plnou zábavy a teď už chybí jenom... jednom... no!... no!..." K mému překvapení se potlesku dočkal. Spokojeně usedl na plastikovou židli na pódiu, načechral žluté sako a po dobu všech výstupů se hlasitě a návodně smál a pomrkával po lidech. K mikrofonu přišel kluk. Huhňal. Snažila jsem se mu porozumět. Lidé, jak jsem si všimla, se také snažili. Předvedl nějakou rýmovačku o dopravní situaci na dálnici a o tom, že Leoš Mareš jezdí rychle. Zaznělo i několik sprostých slov, a tu se publikum chytlo, zasmálo, zatleskalo. Vystoupil absolvent DAMU, kterému bylo rozumět lépe. To bych prosila, vždyť studoval herectví, dramatur-

21

usadili mě na stojáka

22

gii i autorskou tvorbu! O čem mluvil, vám říci nemohu, vsadil na nevýrazný projev. Další byla dívka, která dost pomateně hovořila o rodinných vztazích, špatně artikulovala. To málo, co jí bylo rozumět, nemělo valné souvislosti, několik lidí však pochopilo a občas se zasmáli: "Moje matka měla jednoho tatínka, pak druhého tatínka, to je bráchův tatínek, můj né, a v nemocnici tyjo sme za ní přišli a byl tam jako zase nějakej jako tatítnek, né..." Závěrem nám sdělila, že každý si neseme svůj batoh vztahů, a tak nemusíme v metru starému pánovi rozbít rovnou hubu, můžeme mu říct v klidu: dobrý den. Tím skončila. To už jsem značně zneklidněla. Jistěže nakonec projdou světem všechny pitomé šou, ale na publiku je přece, aby se po libosti vyjádřilo. Něco nehrálo... Naše publikum je asi shovívavé, nadmíru – jak to říct – tolerantní? Přichází herec Tomáš Hanák. Lidé se usmívají, přišla osobnost. Herec vypráví banálně o tom, že humoristé jsou srandologové – vlastně lékaři, kteří léčí ne pilulkami, ale vtipy... A historku, jak ho potkal na ulici jeden pán a ptal se, zda je či není ten Hanák a Hanák nevěděl, zda má říci, že je či není ten Hanák... A také že si myslí, že je dobrý herec, ale do rozhovoru

v magazínu řekl, že o tom pochybuje, protože má, on, Hanák, smysl pro nadsázku... Potom se křtilo DVD Volume 1 – záznam vystoupení vesměs profesionálů v těchto šou. Nechtěla jsem vidět, jak letí zátka. Nenašla jsem odvahu křičet hanbááá! nebo sarkastické BRAVOO! Odešla jsem. Profesionálové z řad herců, kteří se účastní této šou, laťku příliš nezvedají, snad z pohodlnosti, snad z nedostatku času. Možná to není ani třeba, už se přesvědčili, že lidi vezmou cokoli, tak proč si lámat hlavu. Na DVD Volume 1 jsou převážně výstupy inspirované starými kabaretními čísly či lidovými vtipy. Umělci slouží jako vějičky a obchod má naději. Zeptala jsem se, není-li nedůstojné vyrábět srandu na kameru hlava nehlava a tvářit se, že jde o zábavu vycházející z lidu, že zde vznikají noví komikové a HBO je zrovna u toho. Odpověď zněla: "Víš, kolik je za to PENĚZ??!!" Inu, argument jako z Perlovky. Těžko říct, zda to realizační tým Ondřeje Trojana a Zdeňka Týce myslí dobře... Vzpomněla jsem si na jeden citát: Opakem dobrého je dobře míněné. (Autorka je studentka 3. ročníku KATaP DAMU.)

závod

Závod Aleš Povolný Musím se vám přiznat, že jsem nikdy neuměl soutěžit. Nejsem zkrátka soutěživý typ. Vždycky mi bylo dopředu líto toho, kdo by měl prohrát – ať už jsem to měl být já anebo soupeř. S tím vším také souvisí má neschopnost fandit. Nevím, proč bych měl někomu držet palce už jenom proto, že se narodil v Čechách a ne třeba v Bělorusku anebo kdekoliv jinde na světě. Proč by měl Jaromír Jágr, kterého jsem v životě nepotkal a jediné slovo s ním neprohodil, mít mé sympatie oproti jiným hráčům, které jsem vlastně taky nikdy nepotkal a kteří se zrovna tak účastní mistrovství světa. Vždycky proto říkám: Ať vyhraje ten lepší! A kdo ví, jestli si to ti cizáci nakonec nezaslouží víc než my Češi. Kdyby to šlo zařídit, aby v soutěžích vyhrávali všichni, jistě by mi to vyhovovalo mnohem více a taky si myslím, že bych získal k soutěžím jako takovým lepší vztah. Je ale pravda, že pak už by to nebyly soutěže. Ale abych k vám byl upřímný, i přesto v mém životě přece jen nastaly okamžiky, kdy jsem si skutečně dobře zasoutěžil. Asi tak před sedmi lety jsem se v létě vracel z hudebního festivalu z Telče do Vlašimi. Nějak mi došly peníze, a tak nebylo jiné možnosti, než zkusit dojet domů stopem. Dělalo to asi tak 90 km. A představte si, že jsem to jel na sedmkrát. Nejprve mě kdosi zavezl do Horní Cerekve, do Zajíčkova a pak do Pelhřimova. A když jsem vystoupil ze čtvrtého auta, bylo to akorát uprostřed polí kdesi na Českomoravské vrchovině. Nikde nikdo. Nebavilo mě tu trčet, a tak jsem se s batohem a kytarou vydal po silnici pěšky. A pod kopcem jsem spatřil jakéhosi mladíka – cyklistu, jak se baví s nějakou slečnou. Nevěnoval jsem jim pozornost a šel dál. Mladík se ale po chvíli rozloučil, nasedl na kolo, dohnal mě a předjel. Po chvíli mi zastavila zelená škodovka. "Jedu jen kousek, do Červené Řečice," řekl jakýsi stařeček a já odvětil, že to vůbec

nevadí a nasedl si. Po chvíli velmi klidné jízdy jsme cyklistu předjeli. Ale za nedlouho (v Červené Řečici) mě předjel zase on. To už mu bylo jasné, kam mířím, a tak se pousmál a pravil: "Tak schválně – kdo tam bude dřív!" Šlápl na to a zmizel mi z dohledu. Jenže mě za chvíli zastavil modrý favorit. Vevnitř seděl jakýsi potetovaný rocker s vyholenou lebku a náušnicí v nose. Svůj vůz měl vybavený velkými reproduktory, z nichž se linulo cosi velmi hlasitého. A tak se jelo. On se smál a házel hlavou do rytmu. Hravě jsme předjeli cyklistu a udělali si slušný náskok. Odvezl mě až k odbočce na Miřetice, do Vlašimi to bylo už jen 7 km. Jenže tady se dopravní provoz téměř úplně zastavil. Projely tři auta a to bylo všechno. Cyklista měl zjevně radost, když mě tam po nějaké době spatřil. Jistě mu to dodalo sebevědomí. Řekl bych, že už ani nečekal, že mě potká. Za chvíli zmizel za kopcem a nastalo dlouhé ticho. Přešlapoval jsem na místě, procházel se po silnici sem a tam, sedl si na zem. Dokonce jsem uvažoval, že si vytáhnu kytaru z futrálu. Škoda, mohlo to být docela pěkné vítězství. Ale tu se zčista jasna objevila červená škodovka sto dvacítka. A zastavila mi. Povídám řidičovi: "Když se vám podaří předehnat takového jednoho cyklistu, bude to... docela fajn. Soutěžíme takhle spolu už skoro od Pelhřimova." Řidič se pousmál a šlápl na plyn. Blížili jsme se k Vlašimi, když jsme ho zahlédli, jak se také blíží. A těsně před cedulí Vlašim jsme ho předjeli. Řidič zatroubil a já na něj zamával z okýnka. Myslím, že to bylo zasloužené vítězství. Měl jsem z něho obrovskou radost. Jenom doufám, že i on si ten závod užil. A že ho moc nemrzí ta jeho nenadálá prohra. To bych byl totiž docela nerad. A kdybych to dopředu věděl, že mu na tom tolik záleží, radši bych ho snad nechal vyhrát. (Autor je student 2. ročníku KATaP DAMU.)

23

litanie

Litanie Markéta Hrubínová Litanie za chléb s máslem a medem Jela jsem vlakem v 9.23 z Prahy na České Budějovice a v Benešově přistoupila sova. Na první pohled to vůbec sova nebyla, ale ve skutečnosti jo. Nikoho z okolosedících to nenapadlo, tak byla dobře maskovaná a dělala, že sova není. Dokonce i průvodčí si od ní vzal jízdenku a úplně normálně ji proštípl. Křídla měla schovaná v rukávech tvídového kabátu a na konci křídel rukavičky, který za celou jízdu nesundala. Na hlavě měla šátek a nasazené speciální brýle. Vystoupila v Olbramovicích. Lidi jsou strašně nevšímaví.

A já koukala do vlakové uličky na otočený medový krajíc a bylo mi tak líto tý svačiny a těch upatlaných rukou. A najednou tu byly slzy s medem. Moje slzy s darovaným medem, co začaly kapat na krajíc ve vlakové uličce. A já odlepila ruce od svých kolen a začala si sůl s medem roztírat po tvářích a zdálo se, že nemohlo to bejt horší. A zvedla jsem hlavu a uviděla oči. Byly modrý na třikrát a do zelenýho smaragdu a zlatý a jiskra diamantu přes celou vlakovou uličku. A některým barvám bylo do smíchu a jiným do pláče a všechny byly zamilovaný.

Litanie za pacientku T. Přijela do velkoměsta babička z maloměsta, nerozumí doktorovi a prášky dává Vojtěchovi jinak. Bloudí ulicemi, jede jinou tramvají a do metra se bojí, kupuje tlačenku, co Vojta rád, chce si povídat, ale paní počítá peníze a šustí mikrotenem.

24

Jela jsem ve vlaku s Pánembohem. Přistoupil v Olbramovicích a sedl si naproti přes uličku. Měl hnědý manžestrový kalhoty a flanelovou košili a já koukala pořád dolů, jako kdybych něco provedla a hlavu nezvedla. Měl velké hnědé polobotky z měkké kůže. A byli jsme v Soběslavi a já z Pánaboha měla jen polobotky z měkké kůže, hnědé manžestrové nohavice a dva flanelové rukávy. V Hluboké-Zámostí vytáhl krajíc chleba v ubrousku, namazaný žlutým máslem a láhev tmavýho medu. A ten med namazal na žlutý máslo a přes uličku mně podal svačinu. A já jedla a ten med mi kapal na kolena a na zem v tý vlakový uličce a nemohla jsem se odtrhnout, jak to bylo dobrý. A čím víc jsem jedla, tím víc jsem měla hlad, tím víc mi chutnal a nešlo přestat. A ruce jsem měla od medu a nevím, jak se to mohlo stát, i vlasy a obličej. A najednou se stalo něco, co se s krajíci stává, a sice to, že upadnou, a jako kdyby to nestačilo, přímo tou namazanou stranou dolů.

Babičku z maloměsta povolal syn, aby se starala o Vojtu. O vnuka, který tehdy volal, maminko, prosím tě neskákej, a pak běžel k oknu a díval se dolů na maminku, která vypadala jako písmeno T na červený oktávce. Nebylo to s ní lehký, říká babička z maloměsta doktorovi z velkoměsta, a bez ní taky ne. A doktora napadlo, proč Vojta všude po zdech maluje písmeno T a pro babičku píše znovu na papír velkými tiskacími písmeny: Pondělí, středa a pátek půl tablety, úterý, čtvrtek, sobota, neděle celou.

Byla jsem s vlásky ostříhanými dost nakrátko. A v tom domě jsem byla taky nakrátko, jak mi pořád říkali ti, co tam byli na dýl. A abych si to tam za tu krátkou dobu stačila užít, zamknuli mě na dlouho na půdu, kde se prý o jedněch prázdninách oběsil na obinadle Zdeněk Aschenbrener. A já se rozkřičela. A to do sebe, protože nahlas by mě slyšeli ti, co tam byli na dýl. A já nesměla ceknout. A tak jsem začala říkat: Panebože, prosím tě, dej pokoj duši Zdeňka Aschenbrenera, prosím tě, ať odpočívá v pokoji, ať vejde ve tvou slávu Zdeněk Aschenbrener, co se tu pověsil na obinadle, prosím tě, Panebože, prosím tě za Zdeňka Aschenbrenera. A byla jsem v tom zámečku pro děti nakonec o trochu dýl, než úplně nakrátko, ale víc jsem se o Zdeňkovi Aschenbrenerovi stejně nedozvěděla. A tak se mi stává, že nekřičím o pomoc, ale šeptám: Panebože, ať to

co se pověsil na tom obinadle, pamatuješ, a ať to má dobrý taky ta holčička s vláskama nakrátko, jak ji tam zavřeli na půdu zámečku a jak nesměla ceknout a jak se naschvál nepověsila, když jí tam pode dveřma hodili obinadlo. Motto: To proto nevyřvávám o pomoc, protože myslím na Zdeňka Aschenbrenera.

(Autorka je asistentka KATaP DAMU.)

Smutný klaun na šedé krychli na červeném pozadí Monika Šonky Je jí sotva sedmnáct. Sedí v malém baru Společenského domu v Otrokovicích. Zaplavuje ji radostný pocit, jehož příčinou je ON, neboť je tady s ní. Rušivé je jenom vědomí zodpovědnosti. Ale ona touží po vzpouře, touží po tom, aby noc překročila všechny hranice! BIM!! Každá celá hodina, která odbije po půlnoci je pro ni bolestným neslyšným výkřikem. Píchne to pod žebry: budeš muset domů! Matka se třese strachy a otec vzteky. Přitom je čas diskutovat o poezii, o smyslu života. Jak vzácná je každá minuta štěstí! Fontána živelné radosti, která tryská z lůna její duše! A to se děje především v noci, v hospodách a taky na procházce ke hřbitovu, nebo na procházce od hospody k hospodě. A hlavně, to tedy především, v jeho společnosti... Teď by měla odejít neprodleně domů? Nikdy! Chtěla by, aby rodiče klidně spali, když už nechápou, že opravdový život je nespoutaný, nezadržitelný! A v noci je tak krásně!... vše je snesitelné a inspirující! Jistě by se jí ptali

k čemu ji to tak inspiruje? Ale na to se nedá jednoduše odpovědět! Prostě: cítí život jako živel! BIMBIM! Měla by okamžitě odejít? To by bývala musela odolat jeho jiskrným očím, jeho gejzíru příběhů, které mistrně ilustruje svými gesty. Je to výtvarník, umělec. Má obrovské ruce, které se vznáší v prostoru a mírně prořídlé delší rozevláté vlasy, podsvícené červeným barovým světlem... Mluví o Praze! o umělcích! o malířství! o utrpení, o zázraku tvorby, o nesmyslnosti tvorby a... bohužel i o své ženě... jak ho fascinovalo, když si oholila hlavu, prý má z výtvarného hlediska zajímavý tvar lebky. Stejně je teď se mnou! pomyslela si a krátce načechrala své dlouhé vlasy. Sní o tom, že se do ní zamiluje... třeba... možná... anebo... anebo raději ne. BIMBIMBIM!!! Slyší zvuk odjíždějícího autobusu. Od Společenského domu na Baťově jezdí v noci autobus jednou za hodinu. Stihne posbírat všechny bytosti radující se i truchlící v tomto zapadákově. Je jako přikova-

smutný klaun na šedé krychli na červeném pozadí / litanie

Litanie za Zdeňka Aschenbrenera má Zdeněk Asechenbrener dobrý, ten

25

smutný klaun na šedé krychli na červeném pozadí

26

ná k barové židli. Připitomělý úsměv si uvědomí hned po té, co si uvědomí,že mu hledí do očí snad už věky... A on se tím baví. Baví se celou její bytostí, celým prázdným Společenským domem. Umí žít. Burlácký třicátník, bohémský inspirátor. Čím ji tak inspiroval?... to je fuk! Vnímá jak mu oči září. Jako soustava osvětlených minizrcadel, jako diskotéková zrcadlová koule. Jako ta, co se točí v sále a osvětluje desítkami malých prasátek prázdný parket. Hudba hraje, pár bytostí popíjí u stolků, občas někdo vstane a upadne, žena nebo muž. Ona si toho příliš nevšímá, myslí si, že je jiná, že takto nemůže dopadnout. Je přece sluncem, které se odráží v jeho očích. Proto on tak jiskří!! Ví on vůbec jakého má v ní radostného posluchače? Jakého věrného soupitníka má po všechny tyto a další večery, noci a klidně i dny, kdyby to šlo...?! Výtvarník se ladně naklonil přes barový pult a řekl servírce, aby smíchala žluté se žlutýma (becherovka+ cinzano+martini+myslivec+praděd...). "Krásná noc!" prohlásil energicky "líbí se ti obraz, který jsem ti dal?" "Ano, moc!" vyrazila radostně. Velkoryse přešla fakt, že mu za něj přece jen něco peněz dala. Rozepjal se k lišácké otázce, jejíž odpovědí se hodlal bavit: "A proč?"

"Ne, no já myslím... fascinuje mě, má atmosféru... jako... že..." "A co myslíš, že na něm je?" nasál doušek a převaloval tu podivnou sprostou všehochuť. "No to šedé je…smutný klaun, sedí na nějaké krychli a... a pláče tiše, jenom pro sebe. Nikdo to nevidí. A přitom se vlastně všichni na něj díváme!... červené pozadí působí neklidně a v rohu... je... llllampa?" "Šašek? Vážně?... to je pěknéééé, na zdraví!" "Na zdraví! Tak to není šašek? To jsem zas řekla nějakou blbost?" Umělec se ladně překolýbnul přes barový pult a řekl servírce, aby smíchala vše co má kulaté dno se vším, co má hranaté dno (gin+slivovice+bylinná hořká+raketa+rum a tak dále). A dál se pil mozek: do fernetu se zvolna lije vaječný koňak. Poslední koktejl noci, která překročila jen velmi málo hranic... vlastně se nedostala nikam dál. Výtvarník odjel a jí zbyl pocit, že se něco dělo, něčím se hnulo, nějak se žilo... A vzadu na patře sprostá všehochuť prázdna. Nad zapadákovem každodenní smrad z kafilerie. Černý popílek padal tajně kolem čtvrté ráno. Všichni se tu snažili o život v mezích své vlastní morálky. (Autorka je studentka 3. ročníku KATaP DAMU.)

básně

Básně Hanka Kožená Lepší holub na střeše, než vrabec v hrsti Ozvěte se mi všichni, kdo máte v lásce vystaráno. Všichni, kdo si myslíte, že už ji máte v rukou. Řekněte mi, jak jste na to přišli, že holub vám přistane na dlani hladce a bude vám zobat z ruky, odháněje vrabce. Billboard Pane – Vy, co propagujete značku Vagabond, Vy – nejste sexy. To Vy si jen myslíte. Vy, pane, vy máte jen šoustavou náladu. Váš usměv to prozrazuje. A také prachy. Sex a prachy. Neměla bych náladu s Vámi šoustat. Vietnamka Mně nevadí, že je Vietnamka Vadí mi, že je tak přízemní Mně nevadí, když mi někdo říká o svých citech Vadí mi, že tím jen prohlubuje mou samotu Mně nevadí něčí láska – vadí mi, že je tak žádostivá Mně nevadí čínské zboží – je levné – a to je dobže. Lehké bytí Teď jdu – a nikdy jindy – je lehké bytí a lehko ho přerušit Jaký je nejšťastnější způsob sebezabití? Trápení Mám občanskou povinnost – zamilovávat se a s někým žít Kamarádi se mě na to často ptají A jsou znepokojeni stavem mých věcí Protože oni se zamilovávají a s někým žijí Neklid mých kamarádu mě trápí a tak si jdu na procházku – dlouhou a zamilovávám se – dlouze. Pod psa Zaspím svůj život, neprobudím se. A ten můj sen – ten bude pod psa. Hodím ho tam – ať mě netrápí. Dej mi packu – jsi-li pes.

27

básně

Malé zbytečnosti Někdo přijde a rozbije všechno, co jsme si tak pracně zažili To, co jsme si žili, nemuselo být. Milovat – nejsou povinnosti Ten, kdo pak přijde, neví o tom. Chci žít svůj sen – a ten je nový a asi úžasný A tak rozbije naše malé zbytečnosti. V Ráji Žije se mi blaze v tomto světě – postkomunistickém. Komu se to protiví – může si to vybrat: Zdravé stravování, volné cestování, otevřenost sexuálních tabu a milování s více lidmi. Alternativní léčby, kdyby něco bolelo. A taky libovolného boha, ten teď taky není zakázaný. A ať mi nikdo neříká o své bolavé duši. Muže si to vybrat. Ano. Sama jsem ochotná setkat se s kým-koliv, pohovořit o čem-koliv, sdílet svůj problém a milostné vztahy. Čas jsou peníze. Podivám se do diáře: Mám přesně 2 hodiny – okno. Můžeš mi klidně sdělit, co tě bolí. Žije se nám blaze! Viď? zima-podzim

28

Grantové uzávěrky

inzerce

Inzerce Pokud připravujete rozsáhlejší projekt (představení, autorské čtení, festival atd.) na který budete potřebovat finanční prostředky, pak následující internetové odkazy vás mohou inspirovat k podání žádostí. Jde o adresy fondů, nadací a institucí, které pravidelně vyhlašují uzávěrky pro podávání projektů z oblasti tvorby a umění. Aktuální uzávěrky zveřejňujeme na nástěnce vedle KATaP nebo Spolku Richeliu poblíž vrátnice DAMU. • Ministerstvo kultury ČR (www.mkcr.cz ) – nejbližší uzávěrka červen 2007 • Český literární fond (www.nclf.cz) – nejbližší uzávěrka únor/březen 2007 • Divadelní a literární agentura DILIA (www.dilia.cz) – nejbližší uzávěrka v roce 2007 • Magistrát hlavního města Prahy (www.praha-mesto.cz) – nejbližší uzávěrka 18. 4. 2007 • Fond rozvoje vysokých škol (www.frvs.cz) – nejbližší uzávěrka jaro 2007 • Nadace Život umělce – nejbližší uzávěrka 28. 2. 2007 • Culture 2007 – nejbližší uzávěrka 1. 4. 2007 • další zajímavé informace (nejen) o financování kulturních aktivit: – www.neziskovky.cz – www.econnect.cz – www.proculture.cz

Projekt DISK_USE Spolek Richelieu, Spolek posluchačů, absolventů a přátel DAMU ve spolupráci se studentskou obcí zahájili projekt DISK_USE, otevřené debaty o studiu a tvorbě posluchačů (D)AMU. Společné otevřené diskuse studentů o tvorbě považujeme za jeden ze stěžejních momentů skutečného studia na vysoké škole. První diskuse se uskutečnila 31. 10. v DISKafé po představení Království, moderovali ji Irena Pulicarová, absolventka katedry Divadelní vědy FF UK Praha a posluchačka katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU Praha a Jan Jiřík, doktorand na katedře Divadelní vědy FF UK Praha, za účasti tvůrců představení. Druhá diskuse se uskuteční 18. 12. po představení Don Juan a třetí 25. 1. 2007 po představení Balada o velkém kostlivci. Jste srdečně zváni. Pokud máte tip na představení, o kterém by mohla být některá z příštích diskusí, anebo pokud máte zájem diskusi moderovat, kontaktujte nás na [email protected].

29

autorská tvorba nablízko

Autorská tvorba NABLÍZKO 16.–18. leden 2007 v divadle Nablízko dílny a představení 13.00–16.30 představení 18.00–22.00 Přehlídka otevřených dílen a autorských prezentací vznikajících na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU (KATaP) v rámci společného studia pedagogů a posluchačů. Dílny pod vedením pedagogů KATaP a za účasti studentů jsou otevřené veřejnosti. Odpolední a večerní představení jsou výběrem z tvorby posluchačů katedry a jejích pedagogů. úterý 16. 1. • 13.00–15.00 dílna dialogického jednání pod vedením MgA. Michala Čunderleho, Ph.D. a MUDr. Evy Slavíkové • po skončení dílny: Monika Šonky: Pokus • od 18.00 – H. Malaníková, I. Pulicarová, T. Durdilová: Učiňme člověka, J. Pokorná a M. Čunderle, J. Zich: Brkolovo zahradničení, N. Astashina: Its happy its fine středa 17. 1. • 13.00–15.00 dílna autorského čtení pod vedením prof. Ivana Vyskočila a doc. Přemysla Ruta • po skončení dílny: autorské čtení Ivana Vyskočila, krátký film Z. Durdila Uzdravení (podle povídky I. Vyskočila) • od 18.00 – I. Pulicarová: Být osudovou ženou, M. Hrubínová: Svatý obrázky, P. Rut a M. Potužáková: Strašlivé Čechy, děsná Morava čtvrtek 18. 1. • 13.00–15.00 dílna přednesu pod vedením Vítězslavy Fryntové; vystoupí rovněž žáci V. Fryntové • od 18.00 – A. Zemanová a L. Pavel: Bajka o Ezopovi, P. J. Novotný & Divadílna Krvik Totr: Produkt, B. Frankowska a M. Litwinowicz, vypravěčky z varšavské skupiny STUDNIA O s mozaikou podivných příběhů - hosté přehlídky Pořádá katedra autorské tvorby a pedagogiky DAMU ve spolupráci se Spolkem Richelieu, Spolkem posluchačů, absolventů a přátel DAMU a divadlem NABLÍZKO. Přehlídka se koná v divadle NABLÍZKO: Malé Nosticovo divadlo (na Kampě nad Čertovkou), Nosticova 2a, Praha 1 Tel: +420 257 007 686, www.nablizko.cz, [email protected]

30

Bližší info na www.damu.cz (KATaP, aktuality) Kontakt: [email protected]

ohlédnutí za výraznými počiny na konci loňského školního roku: 16. 16. 30. 30.

5. 5. 5. 5.

pocestné / monika černošková & olinka fleková / řetízek // doktor faustus / martina a martin frysovi, luboš pavel / kc kaštan // "nahoře" / lucie krupičková & petr jediný novotný / řetízek // doktor faustus / martina a martin frysovi, luboš pavel / klub v jelení //

kalendárium KATaP

Kalendárium KATaP

5.-8. 6. klauzury katap // 6. 6. být osudovou ženou / irena pulicarová / řetízek // 8. 6. papírová královna / nastja astashina / řetízek // 15. 6. klokoza / martina frysová šůsová / katap // 20. 6. boršč 16 předmanželský / hanka malaníková & eva špreňarová / eliadova knihovna // 21. 6. sukně smutnou jehlou spíchnutá / přemysl rut / semafor // 26. 9. zakulacený čas / helena jirásková / katap // 4. 10. setkání katap, zahájení akademického roku // 8. 10. doma/at home / howard lotker, monika černošková / ...příští vlna/next wave... // 18. 10. do prkýnka! to byly dožínky (100. představení) / petr jediný novotný & divadílna krvik totr / eliadova knihovna // 30. 10. konference katap v divadle na zábradlí // 31. 10. disk-use po představení království / spolek richelieu / diskafé // 11. 11. bránice dokořán – 4. festival autorského humoru: boršč 16 (eva čechová & hanka malaníková) + do prkýnka! to byly dožínky (petr jediný novotný & divadílna krvik totr) + zavíráme, pojďte dál! (přemysl rut & jiří suchý) / klub mlejn // 14.-26. 11. pop alfred music / martina musilová, howard lotker / alfred ve dvoře // 22. 11. volba děkana DAMU, zvolen jan hančil, pedagog KATaP // 23. 11. boršč 17 těhotenský / eva čechová a hanka malaníková / eliadova knihovna // 27. 11. tisíc a jedna podoba lásky / aneta zemanová, luboš pavel, ondřej moravec, aleš povolný & irena boháčová / kc kaštan // 28. 11. sure thing / eva čechová & alexander komlosi / eliadova knihovna // 1. 12. maminka není doma – křest knihy / jaroslava pokorná / divadlo v dlouhé // 3. 12. návrat z proutí (vánoční premiéra) / petr jediný novotný & divadílna krvik totr / pidivadlo // 5.-7. 12. nekonečná předvánoční besídka / spolek richeliu & studenti damu // 11. 12. na konci chodby / tomáš šteidl / řetízek // 15. 12. sen čili traum / přemysl rut / paměť // 17. 12. tisíc a jedna podoba lásky / aneta zemanová, luboš pavel, ondřej moravec, aleš povolný & irena boháčová / divadlo na prádle // 18. 12. milena má narozeniny / studenti ady fryntové / řetízek // 18. 12. disk-use po představení don juan / spolek richelieu / diskafé // 20. 12. předvánoční setkání katap //

31

23 KATAP DAMU PRAHA PROSINEC 06

Recommend Documents