211

Obdobná pobytová karta pro Konráda Henleina / 211

Doklad o policejním pátrání po Antonu Möse ze dne 14. 5. 1947 212 /

Trestní oznámení na Antona Möse ze dne 30. 12. 1947 / 213

Návrh veřejného žalobce na zahájení trestního řízení proti Antonu Möse, adresovaný dne 18. 4. 1948 Mimořádnému lidovému soudu v Praze 214 /

Německý doklad, podepsaný Hedvigou Hassmann, matkou žalobkyně. Dokument předcházel vydání Fragebogenu, v kterém bylo říšskoněmecké státní občanství osobě potvrzeno. / 215

Křestní a rodný list, vydaný po válce (27. 7. 1945) říšským kaplanem R. Klofatem pro osobu žalobkyně, ovšem s počeštěným křestním jménem Helena. Na základě tohoto dokladu bylo vydáno znovu čsl. státní občanství jejím rodičům. 216 /

Listina ze sčítání lidu v roce 1940 pro dům Drevená 8 v Bratislavě vlastníka Antona Möse. F. Goltz se uvádí jako kriminální komisař a atašé německé ambasády Německé říše. Dle jiného zdroje byl též členem gestapa. / 217

Fotografie „kamaráda“ Dr. E. Watzkeho v nacistické uniformě a jeho členská karta v Deutsche Partai. Anton Möse ho v roce 1939 pověřil zaknihováním jeho čerstvě nabytého majetku v Bratislavě. 218 /

I N T ER M EZZO

SPO R O SM Y SL Č E S K Ý C H D Ě J I N N E S K ONČ I L Pane doktore, jak jste se vlastně dostal do sporu o katedrálu? Byl jsem do něj vtažen dějinnou řemenicí proti své vůli a vstupoval jsem do něj s maximální vstřícností. Vycházel jsem z toho, že církev byla v řadě věcí objektivně majetkově poškozena, a že je třeba to napravit. Od samého počátku, kdy se tato kauza vynořila, neustále jsem říkal jediné: proboha, stáhněme onu žalobu od obvodního soudu, skončeme tu ostudu, vždyť je to jako kdyby periferní soud v Athénách rozhodoval o tom, čí je Akropole. Ať si sedne velká čtyřka – prezident, arcibiskup, předseda vlády, předseda parlamentu – a dohodnou rozumný kompromis založený na spoluvlastnictví. Tato vstřícnost však narazila. Postupně jsem zjišťoval, že se majetkových nároků zneužívá. A vede se jejich prostřednictvím starý boj o smysl českých dějin, který samozřejmě nikdy neskončil. Pochopil jsem, že i kdybych uváděl sto faktů, vysloužím si za každý jen ránu pod pás. Pak ovšem nezbývá než replikovat do zubů. Na počátku jsem nečinil nic jiného, než že jsem naléhavě apeloval na církevní preláty, aby pochopili, že toto je vzácná šance. Neboť neustále se mluví o napětí mezi státem a církví a zde přišla možnost se pod tou střechou katedrály srozumět. Nicméně tento hlas, s nímž jsem vyšel, rozpoutal něco, co šlo mimo racionální parametry. Pomluvy, urážky, u mne doma se objevil dokonce chlap s revolverem. Byl jsem obviněn z komunistického myšlení, a dokonce jsem z několika míst slyšel, že mě platí Židi. Přiznám se, že mi to začalo připomínat hilsneriádu. Ale především se rozpoutalo ohromné mlžení pojmů. Jakkoli se určuje vlastnictví, pohazuje se neustále všelijakými podivnými slovesy: že církev vždy »spravovala«, a vždy »pečovala«... Ale pokud něco spravuji, tak jsem tak říkajíc ve funkci domovníka, nejsem domácí. Když teď pomineme paragrafy, proč by vlastně katedrála neměla patřit jen církvi? Protože je to stavba, která má od počátku duální charakter. Již Karel IV. ji tak koncipoval: je to svatyně a současně symbol české státnosti. O tom, že stavba byla nejen chrámem, ale i sacro sanctum státnosti, svědčí korunovační klenoty – jeden z katolických publicistů, docent Petr Příhoda mimochodem napsal: tak si je odvezte na Karlštejn... – ale i státní archiv, dvaadvacet korunovací, hroby panovníků – mezi nimi je třeba i exkomunikovaný Jiřík z Poděbrad, nikdo se samozřejmě neopovážil na jeho hrob v katedrále sáhnout. Za Karla IV. byli Češi lidé jedné víry. Časem byli už dvojí víry, a dneska jsou konfesijně rozlišeni až po nevěřící. Nicméně ti všichni jsou legitimními dědici tohoto díla. Postaveného za stamilióny od panovníků, stamilióny od občanů, stamilióny od všech republikových vlád. Zajímavé bylo, že se v těch posledních generacích stavby vytvářelo jakési ekumenické předjímání. Největší okna, ať už Boží soud nad svatováclav–skou kaplí nebo Trojici boží nad kněžištěm, dělal svobodný zednář Max Švabinský. Okno na severní straně zednář Alfons Mucha. Vstupní vrata zednář Španiel. Není divu. Když byla katedrála po několik staletí v bezprizorném stavu, došlo totiž k tomu, že se v polovině 19. století ustavila Jednota pro dostavbu katedrály. A to byla organizace / 219

občanská. Můžete se o tom přesvědčit velice snadno – když se v katedrále podíváte do kaple, kudy se jde na věž, spatříte vitráž s výjevem, jak se zakládá kámen k dostavbě. Na něj z jedné strany poklepává tehdejší arcibiskup Schwarzenberg, z druhé strany za Jednotu pro dostavbu jistý František Palacký – což byl evangelík! Na katedrálu tato Jednota sbírala po tři generace způsobem, který je v podstatě totožný s tím, jak se sbíralo na Národní divadlo. Takže pokud někdo vyjde s tezí, že kostel patří tomu, kdo tam slouží mše, pak by Národní divadlo mělo patřit hercům! Jednota fungovala dál i po ustavení Československé republiky a byla podporována z oficiálních zdrojů. Když se podíváte nad svatováclavskou kapli, spatříte tu ohromnou státní mozaiku s Masarykovým heslem »Pravda vítězí«. Na stěnách lodi si můžete dodnes přečíst, že stát, a jmenovitě T. G. Masaryk, na katedrálu přispívali, a ty příspěvky jdou do milionů. Masaryk tam dává celou řadu osobních darů, poukazuje je ze svého osobního fondu. Podotýkám, že Masaryk byl samozřejmě konvertita, navíc po většinu svého života v konfliktu s Římem. On to zajisté nedával církvi. Jednota fungovala do roku 1954, kdy odpovědnost za katedrálu byla převedena na Kancelář prezidenta republiky. V té době byl prezidentem Antonín Zápotocký. Ten měl ke katedrále sentimentální vztah, protože na ní pracoval jako kamenický učeň. Na západním vstupním portále pracoval mladý Zápotocký, stejně jako třeba na lvech na Rudolfinu. Jakmile to Zápotocký dostal na starost, přikázal ustavit odbornou komisi a on sám se zaručil, že z rozpočtu kanceláře prezidenta republiky i z rozpočtu státního bude přisouvat peníze. Tak se stalo, že veškerý archeologický průzkum, který se tam v těch letech konal a který vedl prof. Zdeněk Smetánka, stejně jako antropologický průzkum prof. Emanuela Vlčka, proběhl za tyto peníze. Byla za ně pořízena i nová střecha ze speciální břidlice dovážené za valuty. Byl ustaven horolezecký oddíl, který dodnes kolem katedrály krouží a vyměňuje nemocný kámen. Zkrátka a dobře, v této době nateklo do katedrály třistašedesát miliónů tehdejších korun. Z toho důvodu je také katedrála sv. Víta v mnohem lepším stavu, než třeba katedrála sv. Štěpána ve Vídni nebo Remešská ve Francii. Ale znovu říkám: nejde jen o miliardy. Jde o princip. Jestliže je to dosud u soudu, já a nejen já, budeme plně respektovat nezávislost tohoto soudu. Jenom jediný požadavek máme: aby soud byl na úrovni toho problému. Aby pochopil, že tato kauza ohromně přesahuje paragrafová vymezení. To je přeci svrchované politikum. Věc, která se nedá žádným soudním verdiktem plně pokrýt. A tak se vracíme k základnímu požadavku: proboha živého, nepokračujme už v téhle historické ostudě. Jaké jsou vlastně argumenty protistrany? Začalo to všechno tím, že se objevila teze, která se brzy stala okřídlenou: »kardinál nemá od své katedrály klíč«. To se objevovalo v různých formách vyjádření, vyšla třeba jedna karikatura, na níž prší, z okna kouká prezident Havel, dole stojí zmoklý kardinál a říká mu: pane prezidente, půjčte mi laskavě klíč od mé katedrály. Tohle byl samozřejmě nesmysl pro prosťáčky. Kardinál vždy klíče od katedrály měl. Když se tohleto podařilo vyvrátit, i oficiálním dopisem kancléře Medka, objevila se další teze: že král Karel IV. »daroval katedrálu v roce 1344 zlatou bulou kapitule«. Tak za prvé: v roce 1344 Karel IV. nebyl král, ale kralevic, tudíž nemohl žádnou bulu vydat. Za druhé: v tom roce katedrála vůbec nestála, v listopadu byl položen základní kámen. Za třetí: žádná taková darovací bula neexistuje, natož pak zlatá! Čili shrnuto: několikanásobná účelová nepravda. Protože je vědomá, můžeme použít i termín lež. Karel IV., který inicioval stavbu, určil spolu s otcem Janem Lucemburským, že desetina výnosů všech královských stříbrných dolů bude věnována na toto dílo. Ná220 /

sledně kapitulu pověřil de facto stavebním dozorem. Tím bylo stanoveno, že církev je správcem, uživatelem, provozovatelem, nikdy ne přímým vlastníkem. Ale brzy se objevila třetí teze. O tom, kterak Karel IV. dal zapsat do zemských desek, že katedrála patří kapitule. Mně nezbylo nic jiného, než v polemice s církevní hierarchií konstatovat, že takový zápis nikdy neexistoval a existovat nemohl. Ať se obrátí na profesory, kteří se zabývají touto érou. Oni jim potvrdí, že toto je pro gotiku zcela absurdní formulace. Tehdy nikdo majetkově nekotvil, čí je univerzita nebo katedrála. Vše bylo samozřejmě z královy moci a královi patřilo. Jakkoli některé svazky zemských desek shořely, takže není možné se o ně opírat ani v záporném, ani v kladném smyslu, je vyloučeno, aby tam takový zápis byl, a každý historik to potvrdí. Jestliže je král stavebníkem a financuje, pak má samozřejmě patronátní práva, a ty se dědí z panovníka na panovníka. Císař Josef II., o němž se snad nedá tvrdit, že byl komunistou, pak tato patronační práva u všech katedrál v monarchii převedl na stát. Takže v klasické katolické zemi, jakou je Rakousko, je korunovační katedrála sv. Štěpána samozřejmě státní. Tak jako je státní kdejaká katedrála ve Francii, jako je státní katedrála Westminsterská, jako jsou státní katedrály německé... Mimochodem, když tenhle argument tlumočili jednomu katolickému publicistovi, replikoval: no jo, v cizině je to možné, ale u nás by byli schopní tam hrát Internacionálu... Na této úrovni se vedla debata. Ale vytáhl se ještě další argument, který jakoby měl určit vlastnictví: V pozemkových knihách prý existuje zápis z roku 1873, že katedrála patří církvi. Já vám řeknu, jak ten zápis přesně zní, a jak k němu došlo: v tom roce Ústav slepců na Hradčanech požádal císaře Františka Josefa, zda by jim nevěnoval ještě kus pozemku, aby mohli přistavit další objekt. Díky tomu bylo objeveno, že část toho pozemku patří arcibiskupství. A tak arcibiskupství vzneslo nárok, aby do tehdy zakládaných pozemkových knih byly zapsány všechny majetky, které na Hradčanech má. Jsou toho čtyři strany. Když to všechno sečetli a doložili, nakonec přišli na to, že tam není zapsaná katedrála. A tak písař na katastrálním úřadu dostal příkaz, aby tam tu katedrálu ještě dopsal. On tak učinil, ale jako poctivý byrokrat nad ten zápis napsal: sine presentato, čili bez písemného podkladu. A ten samotný zápis, který je psaný švabachem v němčině, zní, že pozemek číslo 4, na kterém je východní podkova kaplí, a pozemek číslo 5, na kterém stojí věž, patří »metropolitnímu kostelu sv. Víta«. Pozemek tedy patří kostelu, nikoli arcibiskupství! Je to logické, pozemek byl samozřejmě králův, a ten ho dal k dispozici stavbě, čili kostelu. A jelikož kostel není právní osoba, zjednává se k němu ten, kdo se o něj bude starat, tedy správce. A tím je kapitula. Znovu tedy zdůrazňuji: v těch pozemkových knihách se nemluví o vlastnictví katedrály, ale pozemků. A ty nepatří církvi ani kapitule, ale samotné katedrále! Proč si církev neuvědomuje, jak tím sápáním po majetku ztrácí kredit? Ale uvědomuje. A tak se kardinál Vlk po všech těch blamážích dostal ke gestu, které svou velkorysostí vzalo dech. Prohlásil, že církev katedrálu daruje národu, protože národ si ji postavil. Tohle kardinálovo prohlášení bylo publikováno ve všech médiích. A vedlo k tomu, že se věci s radostí ujal tehdejší prezident Havel a přistoupil na mimosoudní řešení formou zákona. Mohu vám ukázat návrh toho zákona, který mě poslal. I arcibiskup Vlk ho připomínkoval a souhlasil s ním. Prezident Havel dal tehdy premiéru Klausovi příkaz, aby ustavil právní komisi, která do tří měsíců zformuluje zákon a předloží ho parlamentu. Bylo evidentní, že napříč stranami takový zákon lehce projde. Jenomže se náhle z církve zvedl hlas »nechceme zákon, vždyť stačí smlouva«. Ale to je řádově odlišný pojem: od smlouvy lze kdykoli jednostranně od/ 221

stoupit... Teď čtu z úst kardinála Vlka, že tuhle situaci, kdy celý ten plánovaný zákon skončil na mrtvém bodě, zavinil Klaus. To vůbec není pravda. Je to přesně naopak! Myslím, že Havel i Klaus si postupně ozřejmili, že ve hře je něco jiného. Té straně, která dnes katedrálu soudně nárokuje, nejde o to, aby nevznikla nová nespravedlnost, ona chce spolknout úplně všechno. Nejen katedrálu. Ale i spoustu těch přilehlých objektů. Což by vedlo de facto k demontáži Hradu. Jak mohlo dojít k tomu podivnému rozsudku městského soudu? Několik lidoveckých poslanců podalo v roce 1998 stížnost k Ústavnímu soudu a zpochybnili v něm vládní nařízení z roku 1954, které stanovilo, že areál Pražského hradu je vlastnictvím československého lidu. Ústavní soud se v dubnu 1999 k věci vyslovil a konstatoval, že ono vládní nařízení, ratifikované kdysi Národním shromážděním, je i nadále platným zákonem. Areál Pražského hradu je území, které je tisíc let neměnné, obehnané hradbami a dodnes střežené hradní stráží. To je nejsuverénější území českého státu. Na takovýchto územích, ať už ve Versailles nebo v Burgu, nenajdete cizí majetky. Přesto kardinál Vlk přišel po výroku Ústavního soudu s půvabnou tezí: že katedrála není součástí Hradu. A církevní právník vymyslel kličku: prohlásil, že to všechno, co v roce 1954 proběhlo, nestačí na převod majetku. O tom, zda stačí nebo nestačí, rozhodoval onen městský soud. Ale kde je doklad, že to v roce 1954 církvi patřilo?! Tam přeci k převodu majetku nedošlo a nemuselo dojít! Co bude dál? Teď přijde dovolání k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu. Podá ho Hrad, ale i úřad hájící státní majetky. Ačkoli se ví, že automaticky toto dovolání následuje, ve většině novin jsme mohli vidět palcové titulky, že katedrála »patří definitivně církvi«. Ba dokonce, v jednom komentáři v Lidových novinách jsme si mohli přečíst fantastickou větu, která by měla být historií zaznamenána: »vždyť se vlastně nic nestalo«. Proč o to tedy církev třináct let tak vehementně usiluje? Ano, vlastně se nic nestalo, jen přelítlo někam pár stovek miliónů, arcibiskup Vlk a biskup Malý chtějí okamžitě zapsat změnu do katastru, převzít všechny smlouvy, vyměnit průvodce, ujasnit, jak to bude s nájmem státu za korunovační klenoty... Tohle všechno naznačuje, že nejde o žádný pseudoproblém. Nová nespravedlnost má dostat zelenou. Věříte stále, že řešením je spoluvlastnictví katedrály? Po všechna ta léta jsem prosazoval řešení spoluvlastnictví a kompromisu. Ale oni mě z toho vyvedli. Když jsem přišel na to, že církvi jde o jednostranné řešení typu »všechno nám«, něco mě po těch třinácti letech došlo. Podle ústavy je tento stát samozřejmě reprezentantem i všech katolických občanů. A tak si myslím, že je čas, aby ten dosavadní stav, to jest, že katedrála patří všem Čechům a jejich státu, byl potvrzen. Britské listy, 3. 8. 2006 Se Zdeňkem Mahlerem rozmlouval Jan Stern.

222 /

S l ovo na záv ěr

N Á P R AVA K Ř I VD N E B O N Á V R A T M I NULOS T I ? Počátkem ledna roku 1990 ve velkém sále budovy tehdejšího předsednictva československé vlády se uskutečnilo shromáždění aktivistů různých církví a náboženských sdružení o dalším vývoji církevní politiky svolané místopředsedou vlády dr. Hromádkou. V úvodu vystoupilo několik interních a externích pracovníků nového úseku federální vlády pro církevní politiku a lidská práva. Ve svém vystoupení o některých právních úkolech v církevní politice jsem připomněl neuskutečněné pokusy z roku 1968 ohledně nápravy křivd, k nimž došlo zejména v padesátých letech a uskutečňování koncepce dialogu, na němž se podílely v šedesátých letech i některé osobnosti ze zahraničí, zejména ze SRN. Potřebu a směr nových vztahů otevřela později iniciativa kardinála Tomáška označená jako Desetiletí duchovní obnovy a koncepce ekumenismu. Diskuse měla ukázat hlavní proudy názorů na další vývoj v této oblasti v zainteresované veřejnosti. Ve skutečnosti prokázala mnohem více – obecnější tendence ve vztahu k minulosti a budoucnosti, zejména v majetkových otázkách. V různorodé, podnětné a často konfliktní diskusi vedle souhlasných příspěvků někteří účastníci v polemice s přednesenými referáty odmítali, že by bylo podstatné se zaměřovat na odčinění křivd padesátých let a požadovali v kritice minulosti vrátit se mnohem radikálněji k údajným proticírkevním opatřením 1. republiky i k josefínským reformám, které tehdy těžce postihly katolickou církev a jejichž důsledky stále trvají. Široké spektrum názorů bylo tak signifikantní pro řešení další koncepce vztahu státu k církvím, ale i k minulosti obecně. Otevřelo problém, zda je třeba jít cestou návratu a restaurace demokratických idejí a poměrů 1. republiky, která byla představována především ideovým odkazem T. G. Masaryka, zda se má navázat na zkušenosti protinacistického odporu demokratických sil českého národa a obnovy demokracie po válce, jichž se účastnili i náboženští představitelé, a navázat na myšlenky, jejichž symbolem byl prezident Beneš, nebo zda je třeba se vrátit k idejím 2. republiky, jejíž reprezentanti tehdy vystoupili s ostrou kritikou demokracie, vyznačovali se integrálním katolicismem a snahami po monopolu moci a ideologie, obnovou privilegií šlechty a nostalgií po Svaté říši římské národa německého a otevírali cestu k systému korporativistickému. Oba tyto proudy se v polistopadovém vývoji uplatňovaly i v oblasti politické. Předchozí režim vystupoval proti stoupencům obou těchto směrů a potlačoval je. Ve vztahu k minulosti se však výrazně lišila situace v českých zemích a na Slovensku. Velmi slabé historické vědomí o nejnovějších dějinách zejména 20. století a jejich ideologizace u mladé a částečně i střední generace, vypěstovaná v minulém režimu, otevřela prostor pro revizi základních historických pilířů české a československé státnosti, základů, o které se opírali i zakladatelé československého státu. Skupina publicistů a historiků revidujících protinacistické hodnocení minulosti získávala ve sdělovacích prostředcích téměř monopolní postavení. Nejasné představy o revizi minulosti ve vztahu k válce a poválečném uspořádání vyjadřovali i mnozí čelní politi/ 223

kové před československou veřejností i při diplomatických jednáních. K objektivnímu poznání nejnovějších českých dějin výrazně nepřispělo ani polistopadové období a jeho atmosféra. Jedním z příkladů může být omluva, adresovaná sudetským Němcům ze strany čelných představitelů nové státní a politické reprezentace, která přispěla ke stupňování majetkových požadavků sudetoněmeckých sdružení a vyvolala protesty obětí nacistické perzekuce. Někteří čeští politikové spolu s představiteli landsmanšaftu podepisovali různá prohlášení adresovaná české veřejnosti ( Smíření, Cestou ke smíření atd.), jejichž duch a terminologie odpovídaly době pomnichovské.1 Přispívali tak k destrukci demokratických hodnot české státnosti. V oblasti diplomatické došlo nejen ke kontaktům představitelů vlády s landsmanšaftem, ale i k různým slibům nebo i udělováním výhod ve věcech státního občanství a majetkových náhrad příslušníkům šlechty, kteří v různé době po válce odešli z Československa často v souvislosti se svým chováním, nebo jednáním svých předků v době války a po ní, kdy podporovali síly nepřátelské československé státnosti a demokracii a vystupovali proti českému národu. Za takové jednání byli postiženi válečnou a poválečnou československou normotvorbou v souladu s tehdejší politikou spojenců protiněmecké koalice. Po politickém převratu v listopadu 1989, který proklamoval návrat k demokracii a nápravu křivd, se přihlásili, jako údajné oběti perzekuce o své majetkové nároky. Jejich požadavky byly často podporovány vládami států, jejichž občany se po válce stali a kde získali vlivné kontakty. Ze strany některých představitelů československé a české vlády se jim někdy dostávalo povzbuzení a slibů vstřícnosti jako odměny za jejich přísliby kontaktů u vlivných sil západní Evropy a dalších států. Jedním z takových případů je mediálně známá záležitost bývalého knížete Ulricha Ferdinanda Kinského, bývalého aktivního představitele Sudetoněmecké strany, funkcionáře velezrádné a teroristické ozbrojené organizace Freikorps, přítele nacistických pohlavárů, který aktivně působil proti republice již před Mnichovem a zemřel koncem roku 1938 jako německý občan, a jeho ženy Mathildy, členky NSDAP od 1. 2. 1939 (číslo členského průkazu 11377203), která podobně jako další tisíce nacistů v době války odcestovala do Argentiny se svým tehdy nezletilým synem F. U. Kinským a své panství v Německu a Protektorátu spravovala prostřednictvím svých zaměstnanců. Je známo, že v Argentině, v Chile a v některých dalších jihoamerických státech si nacistické organizace vytvářely své základny, o které se po válce opírali prchající nacisté při hledání úkrytu před spravedlivým trestem za své zločiny. Argentina patřila k oblastem zvláštního zájmu nacistického Německa v souvislosti s plánovaným vyhlazením nebo vystěhováním některých evropských národů a ras. Spojení mezi ně-

Historici Eva Hahnová, dlouho působící jako vědecká pracovnice Collegia Carolina v Mnichově a Hans Henning Hahn, profesor na Univerzitě v Oldenburgu v knize Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání, Votobia, Olomouc, 2002 ukazují na nacistickou minulost, kořeny a trvající cíle sudetoněmeckých předáků zejména z organizace Witikobund. Seznamují i s úsilím spojenců landsmanšaftu prosadit takové cíle z řad Čechů a Slováků – dříve např. Lva Prchaly, v současné době uvádějí zejména J. Mlynárika, B. Doležala, R. Kučery a E. Mandlera. Pro tento proud v české publicistice jsou pozoruhodné články jednoho z těchto autorů před několika lety kritizujícího Čechy také pro jejich národní pohádky, protože v nich vítězí prostí a chudí lidé nad bohatými a privilegovanými. Tak daleko při „vymítání“ tradic demokracie nedospěla ani „převýchova“ českého národa v době druhé republiky a protektorátu. 1

224 /

meckými osadami v těchto státech a nacistickým režimem bylo odhalováno při pátrání po nacistických prominentech například i při dopadení A. Eichmanna a vyhledávání dalších nacistických zločinců. V době války nezletilý F. U. Kinský získal postupně několik občanství (argentinské, rakouské) a majetek celé této rodiny v době války aktivně sloužil nacismu a Německé říši v boji proti spojencům. Po válce v souladu s rozhodnutím těchto spojenců, které bylo vyjádřeno v dekretech prezidenta republiky i v Pařížské reparační smlouvě z prosince 1945, byl tento majetek konfiskován. Konfiskační opatření směřovalo proti veškerému německému majetku, ať jeho vlastníkem byla osoba zletilá nebo nezletilá, neboť rozhodnutí spojenců o vymáhání odškodnění a reparace za způsobené škody Německem znak zletilosti vlastníků tohoto majetku nerozlišoval. Představitelé Argentiny se domáhali pro tuto rodinu i pro další případy navrácení tohoto majetku. Vedle tohoto nejvýraznějšího případu, kdy potomek těchto nacistů dosahoval zpočátku u českých správních úřadů i v řízeních před soudy úspěchy, se začaly prosazovat i případy další. Někdy s velkou pozorností sdělovacích prostředků se komentovaly údajné křivdy, k nimž po válce vůči těmto jednotlivcům docházelo, jindy se navrátily obrovské majetkové hodnoty příslušníkům šlechty bez větší pozornosti veřejnosti. Válečná a poválečná minulost tak vstoupila po roce 1989 do aktuálních právních vztahů Československa a posléze České republiky. Bylo třeba obnovit historickou paměť o událostech, které byly pro novou generaci většinou neznámé, pro mnohé ze starší generace zapomenuté, ne z důvodu obecné vzdělanosti a „paměti národa“, ale proto, že se staly předmětem nových právních sporů.2 Aktuální se tak staly znovu nejen dekrety prezidenta republiky, ale i protinacistická opatření protiněmecké koalice spojená zejména s Postupimskou dohodou. Útoky na prezidenta Beneše, na dekrety prezidenta republiky, zastrašování, aby se české orgány neobracely na spojence z doby války, neboť to může ohrozit jejich vstup do EU, začaly doprovázet útoky na tyto Spojence za jejich způsob vedení války, za bombardování měst apod., jako by totální válku nevyhlásilo Německo, ale jeho protivníci. Nastala doba snahy o celkové přepisování dějin, před kterou již v roce 1945 varoval prezident Beneš. Zejména se zpochybňovala platnost závěrů Postupimské konference.

Některými spory se zabývaly i evropské soudní instituce. Do Evropského parlamentu tuto problematiku předkládali zástupci německé CSU ( zejména poslanec B. Posselt), hájící zájmy sudetoněmeckého landsmanšaftu. Odmítají připustit důsledky toho, že zdrojem válečných zločinů byla politika Německa, kterou podle prohlášení vůdce sudetských Němců K. Henleina z  roku 1941 všichni sudetští Němci aktivně podporovali, aby dosáhli rozbití Československa. Tehdy se Henlein dovolával soudu dějin, aby tato odpovědnost a zásluhy sudetoněmectví byly uznány. Odpovědnost dr. Beneše, československé vlády a veřejnosti spočívaly v podpoře demokratů a židů prchajících z Německa a Rakouska a poskytnutím jim azylu. Oba postoje byly tehdy a jsou i dnes nesmiřitelné. Evropský parlament zřídil odbornou komisi v čele s německým profesorem Froweinem, aby posoudila československou válečnou a poválečnou normotvorbu včetně dekretů prezidenta republiky se zřetelem ke vstupu ČR do EU a její soulad s evropskými principy a normami. I s přihlédnutím k této zprávě byly útoky na ČR v  Evropském parlamentě shledány neodůvodněnými. Viz Legal opinion on the Beneš Decrets and accession of the Czech Republic to the European Union, European Parliament, Directorate – General for Research. Working Paper 10 – 2002. Snad i tato publikace může přispět k  verifikaci závěrů evropských orgánů obecně a Evropského parlamentu zvlášť a k oživení historické paměti v zájmu posílení demokratických tradic v Evropě. 2

/ 225

Postupimská konference, která skončila 2. 8. 1945, navázala na předchozí dohody spojeneckých mocností o poválečném uspořádání a spoluvytvářela základnu poválečných mezinárodních přeměn, poválečného mezinárodního práva, jež našly své vyjádření v Chartě OSN a v dalších politických a právních dokumentech. Ve Zprávě o Postupimské konferenci se v části o Německu mimo jiné konstatovalo: „ spojenecké armády dokončily okupaci Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal…německý militarismus a nacismus bude vykořeněn…“. Podle dohody o vytvoření kontrolního mechanismu v Německu vykonávali nejvyšší moc v Německu velitelé ozbrojených sil čtyř vítězných mocností. Suverenita moci nad německým obyvatelstvem a německým územím přešla na Kontrolní radu pro Německo složenou z představitelů čtyř mocností. K úkolům okupační správy patřila likvidace všech nacistických organizací i organizací sdružujících představitele militaristických tradic, aby bylo znemožněno obnovení nebo reorganizace německého militarismu a nacismu. Proto měly být zničeny nacistický stát, nacistická strana a jejich přidružené a podřízené organizace a zajištěno, aby nebyly pod žádnou formou obnoveny. V části nazvané Politické zásady byl formulován úkol „přesvědčit německý lid, že utrpěl úplnou vojenskou porážku a že se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co sám na sebe uvalil, poněvadž jeho vlastní bezohledný způsob válčení a fanatický nacistický odpor zničily německé hospodářství a musely způsobit zmatek a utrpení“. Součástí opatření proti Německu a Němcům také bylo získat „kontrolu a dispoziční právo nad majetkem, který vlastní Němci v zahraničí, pokud takový majetek ještě není pod kontrolou Spojených národů, které se účastnily války proti Německu“. Reparační nároky západních mocností a dalších států (včetně Československa) měly být uhrazeny ze západních okupačních pásem a z německého zahraničního majetku. To dále zkonkretizovala Pařížská reparační smlouva. Rozhodnutí směřující k vyvozování odpovědnosti vůči německému lidu za zločiny, jichž se dopustil, se promítly i do části XIII. Postupimské dohody, týkající se odsunu německého obyvatelstva. Tři účastnické vlády uznaly, „že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa.“ Kontrolní radě bylo uloženo, aby posoudila způsob provedení tohoto odsunu a spravedlivě rozdělila toto obyvatelstvo do jednotlivých okupačních pásem. Z těchto dohodnutých principů vycházela i československá vláda. Lhůty a počet obyvatelstva stanovené na základě této dohody jí byly koncem roku 1945 sděleny diplomatickými nótami. Při spořádaném odsunu jí úzkou součinnost poskytovaly americké vojenské jednotky a po odstranění některých nejasností ohledně určených podílů transferovaného obyvatelstva znovu pomáhaly i sovětské orgány. Pařížská reparační dohoda stanovila i podíly odškodnění, které byly určeny Československu v souladu s Postupimskou dohodou. Součástí této dohody bylo, že Československu patří i německý majetek nacházející se na jeho území. Vnitrostátním zákonodárstvím mělo Československo určit, jak se budou uskutečňovat další dohodnutá opatření obsažená ve spojeneckých dokumentech. Československo tak učinilo zejména v dekretech prezidenta republiky, které byly vydávány ještě před Postupimskou dohodou na základě předchozích spojeneckých stanovisek a po konzultaci s nimi a částečně k provedení závěrů této konference. V prohlášeních československých politiků, zejména prezidenta Beneše, ministrů Masaryka a Ripky, jsou obsaženy principy nejen těchto doku226 /

mentů, ale i formulace, které tlumočí stanoviska čelných politiků západních spojenců. Opatření a prohlášení proti německým vlastníkům a německému majetku v Československu se zásadně nelišila od těch prohlášení a kroků, které učinily jiné státy protiněmecké a protijaponské koalice – USA, Velká Británie, Francie, Mexiko, Lucembursko atd. Taková opatření v Československu dopadla i na velké pozemkové vlastnictví a další nemovitý majetek některých šlechtických rodů, jejichž příslušníci z části již před válkou a zčásti v době 2. republiky aktivně přispívali k rozbití Československa tím, že v době zvýšeného ohrožení státu jako aktivní členové nacistické nebo sudetoněmecké strany či přidružených organizací a různých militaristických organizací (např. vojenských vysloužilců apod.) se podíleli na uskutečňování plánů Německé říše na rozbití Československa. Na rozdíl od těch, kteří jako příslušníci české šlechty v době vnějšího ohrožení státu vyjádřili podporu hlavě tohoto státu prezidentu Benešovi a jednotlivců, kteří se účastnili odboje a padli za svou vlast (např. Bořek Dohalský), se jiní aktivně účastnili na rozbití Československa. Při rozhodování o stanovení hranic druhé republiky jeden z československých delegátů při tomto jednání, generál Zahálka, podával hlášení vládě, že i po skončení vymezení demarkační čáry je tato linie překračována a jsou obsazována další území, často z podnětu velkostatkářů a bývalé šlechty, aby celá jejich panství připadla Německu. Uváděl, že taková činnost byla zjištěna v případě Lichtenštejnů, Kinských, Thurn–Taxise, Rohana, Schönborna, Buquoye, Baraty a dalších.3 Ti, kteří při žádosti o československé občanství skládali slib věrnosti republice, ji tak věrolomně zrazovali. Významná byla účast některých příslušníků šlechtických rodů ve fašistických organizacích, jakými byla např. Vlajka (Dr. J. Lobkowitz, J. Thun–Hohenstein, atd.) a další sdružení, které vypjatým antisemitismem, přípravou a organizováním teroristických akcí, a jinými antidemokratickými prostředky se snažily v tehdejší atmosféře uchopit moc. Jejich pokusy neuspěly ani v protektorátu a někteří členové těchto organizací byli postiženi, neboť nacisté dali přednost jiným skupinám pro kolaboraci. Jiní příslušníci šlechtických rodů uskutečňovali obojakou politiku. Teprve v době války často jen k záchraně svého majetku se pokoušeli o získání německé národní a státní příslušnosti a privilegovaného říšského občanství. Zpravidla byli v době německých válečných úspěchů odmítnuti a dokonce postiženi ve svých majetkových právech dosazením nucené správy nebo postiženi i pracovně. Takové újmy neúspěšných žadatelů o získání privilegií „vyšší panské rasy“, kdy ve svých žádostech dokazovali své němectví a oddanost nacistickému režimu, se po válce staly argumenty v jejich žádostech o majetkové restituce. Soudy i správní orgány zejména počátkem devadesátých let jejich požadavky uznávaly, a dokonce jim přiznávaly, že byli rasově perzekuováni. Znalost historie nacismu by je mohla poučit, že i „noc dlouhých nožů“ nebyla v nacistickém totalitním hnutí ojedinělým případem, jak se vedoucí skupina vypořádala s nepohodlnou frakcí, i když nebyla méně nepřátelská demokracii. V příznivějším případě skončili stoupenci tohoto hnutí v koncentračním táboře stejně jako demokraté.

Mnichov 1938 v řeči archivních dokumentů, Komentář Zd. Šamberger, Státní ústřední archiv v Praze, 2000, str. 57 3

/ 227

Z těch, kteří získali německou státní příslušnost, někteří zahynuli ve službách Německé říše na různých frontách války a jejich potomci se dožadovali restitucí jejich majetku s odůvodněním, že po válce nemohl být konfiskován majetek zemřelému. Na základě dekretů prezidenta republiky, později v roce 1946 ratihabovaných a prohlášených za zákony, a na základě dalších zákonů vydávaných po válce, jimiž byla opatření dekretů doplňována a měněna, se uskutečňovala opatření, na nichž se dohodly spojenecké státy. Jejich mezinárodní legitimování se uskutečnilo již ve vzpomenuté dohodě o reparacích Německa sjednané v Paříži 21. prosince 1945, jíž bylo Československo v souladu s Postupimskou dohodou účastno. Tato dohoda byla publikována pod č. 150/1947 Sb. a je součástí mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána podle čl. 10 Ústavy ČR. Obnova demokratického právního řádu po roce 1945, byť limitovaná revoluční situací podobně jako v jiných státech západní Evropy i nezávislá justice a parlamentní kontrola výkonné moci v zásadě umožňovaly postupovat spravedlivě i při řešení opatření proti těm příslušníkům šlechtických rodů, kteří se aktivně nebo méně aktivně účastnili na uskutečňování nacistické perzekuce, a rozlišovat mezi nimi, podobně jako u jiných Němců a kolaborantů. Československý parlament zřídil i vyšetřovací komisi, aby zkoumal excesy, k nimž došlo v postupu vůči Němcům bezprostředně po válce nebo při uskutečňování odsunu. Někteří pachatelé těchto zločinů vůči Němcům byli tehdy i soudně trestáni a publikovaná judikatura Nejvyššího soudu o tom podává svědectví. Nepochybně některé zločiny nebyly potrestány. V mnohem větším počtu unikli trestu nacističtí zločinci. Někteří proto, že byli odsunuti, jiní také díky tomu, že se dali do služeb výzvědných institucí vítězných států. Ani v poválečné době ovšem nechyběly intervence ve věcech občanství a majetku, pokud jde o případy různých jednotlivců, a to i ze strany nejvyšších státních orgánů, jak o tom svědčí obsah spisů, které jsou předmětem restitučních sporů. V některých případech hrály svou roli i příbuzenské vztahy mezi účastníky odboje a těmi, kdo se vůči republice provinili a měli být postiženi. Právním základem postihu provinilců bylo zejména několik dekretů prezidenta republiky. Jednalo se o dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkových jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů; dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném osídlení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa; dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Z ústavních dekretů se těchto vztahů týkal zejména ústavní dekret č. 11 z roku 1944, o obnovení právního pořádku a ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, který mimo jiné navazoval i na některé závěry Postupimské konference. Opatření správních a soudních orgánů na základě těchto dekretů nebyly ve všech případech ukončeny do února 1948. V některých případech nedošlo k jejich skončení také proto, že žadatelé se souhlasem československých státních orgánů se vystěhovali do zahraničí, v jiných případech zemřeli apod. Neukončená řízení podle dekretů prezidenta republiky se rovněž stala dalším z důvodů uplatňování majetkových nároků po listopadu 1989. Komplikovanost těchto případů i řada dalších skutečností vedla k tomu, že některými zásadními otázkami se zabýval i Ústavní soud ČR. I když ve svém nálezu ohledně platnosti dekretu č. 108/1945 Sb., publikovaném pod č. 55/1995 Sb., Ústavní soud odmítl pokusy popřít legitimitu dekretální normotvorby a poválečného práv228 /

ního řádu, v některých jiných případech a zejména v řadě rozhodnutí správních orgánů i obecných soudů se postupovalo jinak. Jedním z podstatných důvodů takových rozdílů byla neznalost historických skutečností, které byly důvodem vydaných norem v době války a po ní, i neznalost mezinárodních právních závazků a vztahů, z nichž tehdejší Československo vycházelo a bylo jimi vázáno, a konečně i neznalost tehdejšího vnitrostátního práva. Požadavky na nové dokazování skutečností zjištěných již před více jak padesáti či šedesáti lety, na jejichž základě bylo tehdy rozhodováno, otevřelo možnost zkreslování tehdejších dějů a jednání jejich aktérů, a to tím spíše, že mnozí bojovníci za svobodu již nejsou mezi živými. V rozhodnutí správních i soudních orgánů, zejména však v žurnalistice, která vytváří tlak na veřejné mínění a na rozhodovací orgány, se prosazovaly názory obhajující tehdejší kolaboraci s nacismem nebo přímou účast na nacistických zločinech těch, kteří se jako členové německého nacistického potlačovacího aparátu účastnili boje proti demokracii v Československu a ve světě. Soudy a správní orgány v polistopadovém období v mnoha případech nesprávně hodnotily tehdejší význam národní a státní příslušnosti, která měla v německém pojetí „rasový“ kontext a pro příslušníky českého národa měla mít osudové důsledky. Vedle tohoto rasového principu musel každý nový uchazeč o německé občanství prokázat, že si je svým chováním zasloužil. Prokázání takových zásluh znamenalo důkazy o podílu na germanizaci českého prostoru a oddanost nacistické moci, což obojí vylučovalo, že mohl zůstat věrný Československé republice, jak požadovala československá normotvorba. Některé případy úspěšných nebo neúspěšných žádostí o získání německého státního občanství jsou obsaženy v tomto sborníku. Již v minulosti byly některé popsány v jiných publikacích (případ Colloredo-Mansfeld). Jaké nebezpečí pro správné a objektivní rozhodování soudních orgánů představuje značný časový odstup tehdejších událostí a absence znalostí dějinných souvislostí ukázalo rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2005 ve věci restituce majetku Salmů. V rozhodnutí Ústavního soudu se vyskytuje řada chyb faktických i právních. Ústavní soud svá stanoviska mimo jiné opírá o tvrzení, že rozhodnutí o československém státním občanství, které uvedenému Salmovi bylo vydáno po jeho smrti v březnu 1946, mohlo být schváleno Krajským národním výborem. Salm získal německou státní příslušnost podle údajů tohoto soudu 30. 8. 1940. Ústavní soud se tedy ve svém rozhodnutí, které rušilo předchozí rozhodnutí, opíral o předpisy vydané až po smrti H. Salma. Krajské národní výbory ovšem v té době neexistovaly a byly zřízeny až k 1. 1. 1949, tedy 3 roky po smrti H. Salma. Na základě takových argumentů, které odporovaly tehdejšímu faktickému a právnímu stavu, Ústavní soud otevřel cestu k restituci obrovského majetku ve věci osoby, která se v době války přihlásila k „rasově čistému německému národu“, a na rozdíl od jiných případů jí bylo vyhověno, neboť tvrzení tohoto uchazeče bylo zřejmě ještě přesvědčivější pro soud než v případu Colloredo-Mansfelda, jemuž tehdy vyhověno nebylo. Rozhodnutí ve věci Salmů je pozoruhodné nejenom pro samotnou posuzovanou věc, ale z hlediska trendu, který se začal uplatňovat v řadě případů a ukazoval snahu revidovat demokratické přeměny, k nimž Československo přistoupilo po první4 a druhé světové válce a jejichž legitimitu odůvodňoval již T. G. Masaryk ve své publikaci Nová Evropa, stanovisko slovanské. Průběh těchto „velkých restitučních případů“ narušuje právní jistotu vlastnických vztahů ve společnosti a přispívá k její demoralizaci. Přisvědčuje názoru, že zrada vlastního demokratického státu se vyplácí. Na zločiny proti lidskosti páchané Němci spja/ 229

tými s nacistickým režimem a Německou říší a jejich pomahači z řad Čechů a Slováků se zapomnělo právě tak, jako na obrovské oběti těch, kteří za svou vlast a svobodu nezištně položili své životy. Pocházeli ze všech národů žijících v republice a sociálních vrstev a byli stoupenci rozličných politických směrů. Je to významnou součástí „ přepisování dějin“, kdy odškodnění získávají ti, kdo měli být za své jednání v době války po jejím skončení potrestáni. Mnohé obce a jiné ekonomicky slabé subjekty neunesou nákladné a dlouholeté soudní spory o významné kulturní památky a mimosoudními dohodami tak získávají finanční náhrady ti, kteří by jako spolupodílníci na zločinech nacistického režimu v soudních sporech patrně neuspěli. Po letech je tak mařeno deklarované úsilí spojenců o vině těch, kteří se podíleli na strašlivých zločinech, pod vedením lidí, které v době jejích úspěchů otevřeně schvalovali a slepě poslouchali. Soudní řízení může spravedlivě probíhat zpravidla jen tehdy, když následuje brzo po skutečnostech, které nastaly a pokud lze provádět důkazy, které lze ověřovat ještě relativně spolehlivou lidskou pamětí. Po padesáti či šedesáti letech lze dokonané skutečnosti měnit již jen zákony s ohledem na nové poměry, neboť osobní svědectví nebo listinné důkazy lze objektivně posuzovat jen stěží. Průběh těchto sporů trvajících více jak deset let to vesměs dokazuje. Ústavní soud se pokusil v rozhodnutí svého pléna ( Pl. ÚS- 12/05) přispět k posílení právní jistoty tím, že určil vztah mezi restitučními předpisy a obecnou právní úpravou: „ Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ Tímto stanoviskem se alespoň zčásti čelí prodlužování soudních sporů a obcházení smyslu restitučních zákonů, a to v zájmu dosažení větší spravedlnosti. Mnohá předchozí rozhodnutí učiněná na základě nesprávné aplikace právních předpisů jsou však již nevratná a mnohé vzácné kulturní památky na základě takových rozhodnutí jsou již ztraceny. Ani toto rozhodnutí neodstraňuje jinou překážku, která vede často k nepředvídatelným závěrům soudů – neznalost historicko– právních skutečností a souvislostí u orgánů, které rozhodují. Musí se totiž rozhodovat často nejen na základě znalosti „starého“ práva, ale často „cizího“ práva, převážně německého, podle kterého příslušné orgány v době nesvobody postupovaly. Není proto překvapující, že rozhodnutí různých soudů v obdobných věcech, často týkající se téhož žadatele, jsou zásadně odlišná. I když plénum Ústavního soudu se pokusilo sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů i svých senátů poukazem na význam zvláštního zákonodárství a právní jistoty ve společnosti, nezdá se, že by byly zastaveny pokusy vrátit se před demokratická opatření po vzniku 1. republiky. Ukazuje to ostatně i rozhodnutí soudů nižších stup-

O pokusech revidovat i základy, na niž vzniklo Československo, svědčí také obsah publicistických vystoupení reagujících na zprávu, že potomci Františka Ferdinanda d´Este, následníka trůnu zabitého v  Sarajevu, usilují o znovuzískání majetku v  České republice. Tento majetek připadl Československu podle zák. č. 354/1921 Sb. z. a n., o převzetí statků a majetku připadlých státu podle mírových smluv. Národní shromáždění tímto zákonem převedlo do vnitrostátního práva ustanovení čl. 208 Mírové smlouvy Saint–Germainské, která mimo jiné stanovila, že novým státům má připadnout majetek Koruny i soukromé statky bývalé panovnické rodiny Rakousko–Uherské. Publicisté se zaměřili na zpochybňování i tohoto zákona bez objektivního uvedení širších zejména mezinárodních a státoprávních souvislostí. 4

230 /

ňů ve věci Katedrály sv.Víta, kdy nebyl vzat zřetel na dominantní roli státu ve vlastnických vztazích katolické církve již v bývalé monarchii. Soud odmítl vzít na zřetel pojem lid z hlediska subjektu vlastnického práva, ačkoliv právě po listopadu 1989 jej československý ústavodárce zdůraznil při konfiskaci majetku Komunistické strany a Socialistického svazu mládeže ve prospěch lidu Československa. Soud však katedrálu lidu odebral, a to i v rozporu s právní expertízou učitelů Právnické fakulty Univerzity Karlovy i názory převážné většiny tohoto lidu. Nepřihlédl ani ke způsobu a z jakých prostředků byl tento symbol české státnosti budován a dostavěn. I v tomto případu se ukázalo, že soudní moc nemůže řešit vztahy, které přísluší moci zákonodárné. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 pod č.j. 28 Cdo 3318/2006–486 zrušil předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze a vyslovil svůj právní názor závazný pro nižší soudy. Jednostranná mediální kampaň i ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích zkresluje podstatu celé záležitosti po stránce skutkové i právní, a to z hlediska historického i aktuálního. V odborném tisku na některé právní souvislosti správně upozornil JUDr. Aleš Pejchal5. Analyzoval odbornou literaturu z doby monarchie i Československé republiky, jakož i tehdejší názory představitelů katolické církve. Katolická církev nebyla chápána jako samostatný soukromý majetkový subjekt a její tzv. církevní majetek byl majetkem veřejným, který pocházel z veřejných prostředků a veřejným účelům měl vždy sloužit. Často s ním v dávnější době disponoval panovník jako představitel této veřejné moci. Podle rakouské právní úpravy (platné až do tzv. církevních zákonů z roku 1949) s ním nemohly tyto církevní subjekty disponovat bez souhlasu veřejné moci, pokud nešlo o hodnoty nepatrné. Tento majetek nepatřil církvi jako celku. Jednání o něm nemohlo být a nemůže být ani v současné době předmětem mezinárodní smlouvy, neboť ústředí této církve ve Vatikánu nemá k němu žádné právo, ale ani povinnosti. Ostatně ani jinde ve světě v současné době (aktuálně např. v USA) neodpovídá za povinnost finančně nahradit újmu za delikty svých představitelů. Populistická hesla současných církevních představitelů a některých politiků požadující „návrat“ majetku („co bylo ukradeno, musí být vráceno“) a stížnosti na údajnou diskriminaci církve zakrývají, že se nejednalo u majetku užívaného katolickou církví nikdy o soukromý majetek v obvyklém slova smyslu. Teprve po listopadu 1989 bylo zrušeno omezení pro církevní subjekty volně s majetkem disponovat a katolická církev dokonce získala (chybou nebo záměrně), co jí nikdy nepatřilo (část budovy Národního divadla) a nikdy to nevrátila. Pokračují pokusy vrátit vztahy katolické církve a státu hluboko před změny, které ve světě otevřela Francouzská revoluce, a u nás před josefínské reformy a navíc získat nová privilegia. Nepravdy, šířené částí katolické hierarchie, vytvářejí atmosféru pro dary od státu, které má získat katolická církev, a mají trvaleji a více zatížit státní rozpočet. Požadavky představitelů katolické církve nesměřují k restituci majetkových vztahů, neboť nejde také o návrat práv veřejné moci vůči subjektům majetku této církve, jak tomu bylo před nástupem komunistů k moci, ale o to, aby se katolická církev stala silným a nezávislým majetkovým a mocenským subjektem ve vztahu k veřejné moci. Stát má být zavázán subjektům této církve darovat jako ničím neomezeným sou-

5

Katedrála a pravidla hry na spravedlnost, JUDr. Aleš Pejchal, Praha, Právní rozhledy, č. 10/2007

/ 231

kromým vlastníkům nemovitosti, ale i vyplácet „desátky“ z veřejných prostředků, tedy ze státního rozpočtu. Církevní daně ve státech, kde jsou zavedeny, se vybírají od členů církve, nikoliv od všech občanů, tedy ze státního rozpočtu, jak se v současné době navrhuje. V tomto sporu nejde o duchovní hodnoty, které také náboženství vyjadřuje, ale o majetek a moc, která je na tomto majetku založena. Nejde také o svobodu katolické církve, neboť od středověku nikdy nebyla od státu tak svobodná jako je v současnosti, ale o nová její privilegia, jež si chce vynutit od státu, který podle svých ústavních předpisů se nesmí vázat na žádné náboženské vyznání a přesvědčením svých občanů je převážně ateistický. Svou praktickou politikou v posledních patnácti letech k tomuto ateismu a deziluzi ostatně tato církev výrazně přispěla. Neboť „ne podle slov, ale podle skutků poznáte je“. Spor o katedrálu sv. Víta a o další součásti areálu Pražského hradu je třeba také proto vnímat v reálných širších souvislostech útoků na demokratickou českou státnost, na suverénní, tedy nejvyšší moc státu, bez které není stát státem. Již na počátku první republiky Nejvyšší správní soud dovozoval, že z podstaty suverenity státu vyplývá, že nemohou být pro stát závazné předpisy tzv. práva církevního, neboť právem je jen to, „ co stát sám svými normami za právo pro něho platné prohlásil nebo uznal“ (rozh. NSS z 10.1.1923 č. 315). Evropské státy si svou suverenitu musely prosadit právě vůči církvi a návrat zpět k jakémusi partnerství jako na konci středověku není možný. Katedrála sv.Víta a další církevní stavby na Hradčanech jsou nepochybně součástí areálu Pražského hradu, symbolu české státnosti. V katedrále jsou tradičně uchovávány korunovační klenoty, jež nemohou být chráněny nikým jiným než jejich vlastníkem, tedy státem. Tím, že stát přestal uplatňovat zbylá tradiční práva vůči katolické církvi obsažená ještě v Modu vivendi z roku 1928, nemůže zcela rezignovat na tradiční hodnoty české státnosti, svou suverenitu a platnou právní úpravu. V § 3 odst. 1 zákona č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta republiky, se stanoví: „Kancelář vykonává právo hospodaření k nemovitému majetku České republiky tvořícímu areál Pražského hradu, k zámku Lány a k ostatním nemovitostem tvořícím s nimi jeden funkční celek a pečuje o ně jako o sídlo prezidenta republiky; vykonává též právo hospodaření k movitým věcem, které souvisejí s těmito nemovitými věcmi historicky nebo funkčně anebo souvisejí s činností Kanceláře.“ Je tedy nepochybné, že i podle tohoto zákona náleží českému státu nejen všechny stavby a další nemovitosti v areálu Pražského hradu, ale i všechny movité věci, které se v těchto stavbách nacházejí. Nižší soudy ustanovení tohoto zákona nedbaly a přisvojily si bez znalosti státoprávních souvislostí pravomoci, které jim nepřísluší, když o vlastnictví katedrály rozhodovaly. Český stát a lid tohoto státu, který je zdrojem veškeré moci, ztratil ovšem již mnohem více. Podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Katolická církev sice usiluje o získání stále dalšího majetku, ale nedokázala obrovské kulturní a majetkové hodnoty, které dosud nabyla, také ochránit právě z hlediska obecných zájmů a zmizely často v zahraničí. V diskusích o evropských hodnotách demokracie jsou českým tradicím státnosti, založeným T. G. Masarykem a E. Benešem, blízké nikoli koncepce teokratické zahrnující privilegia minulosti, ale demokratické a republikánské pojetí laického, sekulárního státu, založeného na rovnosti, svobodě a solidaritě vyjádřené již ve Francouzské revoluci. Francie a další demokratické státy se k těmto hodnotám hlásí do232 /

sud.6 Není důvod, aby Česká republika hledala svou inspiraci jinde a podléhala radám nacházet ji v době nesvobody po Mnichovu nebo dokonce po Bílé hoře. Jsem přesvědčen, že i pro naši společnost může být francouzský příklad zajišťující individuální svobodu vyznání odlukou církve od státu i v oblasti církevního majetku a v obraně proti náboženskému fundamentalismu, který se znovu šíří světem, správnou cestou. Václav Pavlíček

E. Beneš posílal ze svého studijního pobytu ve Francii do několika novin a časopisů zprávy o tamním konfliktu při uskutečňování odluky církve a státu a popisoval českému čtenáři v tehdejší monarchii její průběh. Viz o tom V. Pavlíček: Edvard Beneš a demokratický právní řád, in Sborník Edvard Beneš, československý státník a politik, vydala Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha v roce 2006, k vydání připravil Doc. PhDr. Zdeněk Veselý, CSc. Některá tehdejší expresivní hesla obviňující Francii z krádeže se velmi podobají současným tvrzením, která útočí na současnou ČR. 6

/ 233

Příloha č. 1: Shrnutí dokumentu Doporučení Evropského parlamentu č. A5–0089/2003 o přijetí České republiky mezi členy Evropské unie ze dne 23. března 2003 Toto doporučení vydává Evropský parlament na základě článku 49 Smlouvy EU, a to na žádost Rady. Zpracováním této zprávy pověřil předseda EP Výbor pro zahraniční záležitosti, jako reportér byl určen pan Jürgen Schröder. Výsledkem hlasování k doporučení bylo hlasování 54 pro, 2 proti a jeden se zdržel. Mezi závěrečnými ustanoveními doporučení se mimo jiné praví, že Česká republika úspěšně splnila podmínky vstupu, jako jsou: stabilní demokratické prostředí, podpora právního prostředí a respekt k lidským právům a ochrana menšin. Výbor se zabýval i otázkou Benešových dekretů. V této věci přijal návrh svého předsedy požádat skupinu nezávislých odborníků o právní stanovisko k otázce slučitelnosti dekretů se Smlouvou o EU v kontextu budoucího vstupu České republiky do Evropské unie. (VIZ příloha č. 2) Jejich závěry byly Výboru pro zahraniční věci předány v září 2002 a potvrzovaly, že Benešovy dekrety nepředstavují překážku vstupu České republiky. Spolu s hodnocením odborníků z právní služby Komise, že dekrety z právního hlediska nemají v současnosti žádný právní účinek a s odsouzením spáchaných zločinů při odsunutí sudetských Němců z české strany, se pro Evropský parlament uzavřeno jedno důležité politicko–morální téma.

234 /

Příloha č. 2: Shrnutí dokumentu Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii Tento dokument byl vypracován jako odborný, nezávislý posudek na žádost Konference hlav států Evropského parlamentu v rámci ročního výzkumného programu. Autory jsou Prof. Dr. Dres. h.c. Jochen A. Frowein, Prof. Dr. Ulf Bernitz a Rt. Hon. Lord Kingsland Q.C. Rukopis byl dokončen v září/říjnu 2002. Předkládáme závěry autorů: 1. Konfiskace na základě Benešových dekretů nevytváří podle právních předpisů EU problém, neboť právní předpisy EU nemají zpětnou účinnost. 2. Dekrety týkající se občanství leží mimo působnost EU. 3. Český systém restitucí, i když je v některých ohledech diskriminační, jak shledal Výbor pro lidská práva při OSN, nevytváří problém podle právních předpisů EU. 4. V průběhu procesu přistoupení musí být vyjasněno, že trestní rozsudky na základě Benešových dekretů nemohou být po přistoupení uplatňovány. 5. Zrušení zákona č. 115 z roku 1946, který vyjímá případy spravedlivé odplaty z trestní odpovědnosti, se v souvislosti s přistoupením nejeví jako povinné. Důvodem je, že jednotlivci se na tato ustanovení spoléhají po více než 50 let a jako takoví mají oprávněné očekávání, že nebudou za tato konání nyní trestně stíháni. Protože však shledáváme tento zákon neslučitelný s lidskými právy a všemi základními právními zásadami, jsme toho názoru, že by Česká republika měla tento fakt oficiálně uznat. 6. Založili jsme své posudky na přesvědčení, že od okamžiku přistoupení budou mít všichni občané EU na území České republiky stejná práva.

/ 235

Přehled hlavních pramenů a literatury: 1) Dekret presidenta republiky číslo 12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa 2) Dekret presidenta republiky číslo 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy 3) Dekret presidenta republiky číslo 16/1945 Sb. ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech 4) Ústavní dekret presidenta republiky číslo 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské 5) Dekret presidenta republiky číslo 5/1945 Sb. ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě ma-jetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů 6) Vyhláška Ministerstva vnitra čj. Z/II-31366/45 ze dne 16. ledna 1946 – Nacistické a fašistické organisace – výklad ustanovení §§ 2 a 3 retribučního dekretu 7) Vyhláška Ministerstva vnitra čj. Z/II-27072/45-1 ze dne 8. března 1946 – Nacistické a fašistické organisace – výklad ustanovení §§ 2 a 3 retribučního dekretu (dodatek) 8) Úprava československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. in Oběžník Ministerstva vnitra ze dne 24. srpna 1945, čj. A-4600-16/8-45, ref. A 9) Předpisy o československém státním občanství, vydané po okupaci – prováděcí předpis k dekretu 33/45 in Věstník MV, roč. XXVII. ze dne 15. 8. 1945 10) Oběžník MV ze dne 13. listopadu 1945 č. A-4600-5/10-45-VI/3 11) Oběžník MV ze dne 2. května 1946 č. A-4600-4/4-46-VI/3 12) Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava (překlad) in Sbírka zákonů a nařízení č. 75, s. 375-376 13) Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata číslo 150/1947 Sb., uzavřená v Paříži dne 21. prosince 1945 14) Zákon číslo 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku 15) Zákon číslo 243/1992 Sb. ze dne 15. dubna 1992, kterým se upravují některé otázky, související se zákonem číslo 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku 16) Zákon číslo 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (Materiály ad 1–16 jsou publikovány ve Sbírce zákonů) 17) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Hugo Nikolaus Fürst Salm-Reifferscheidt, nar. 14. října 1893 ze dne 29. 9. 1939 18) Kartotéční listy tzv. „Tugemannovy kartotéky“ se jmény členů rodiny Salm-Reifferscheidt 19) Kriegerkameradschaft Raitz – seznam členů organizace s datem vstupu 1. 10. 1940 20) Vermietung der Schlossräume im Schloss Blanz – svazek korespondence mezi Bund deutscher Osten (Kreisführung Brünn) a Salm-Reifferscheidtsche GüterDirektion Raitz z období od 11. dubna do 5. května 1941 21) Dopis Hugo Fürst Salm-Reifferscheidt Güterdirektion Raitz an der Zwittawa, Mähren (podpis Alois Weselka e. h.), adresovaný Emilie Štěpař, Schlossverwalterin in Blanz – Schloss ze dne 20. května 1941 236 /

22) Dopis MNV – bezpečnostní odd. Rájec nad Svitavou, čj. 80/45 ze dne 4. června 1945 – Hlášení zajištěných a nezajištěných Němců, Maďarů, fašistů, kolaborantů, vlajkařů a osob se Svatováclavskou orlicí – k příkazu ONV v Boskovicích, čj. B-3230/45 ze dne 1. 6. 1945 23) Protokol, sepsaný o „schůzi předsednictva rad ONV v Boskovicích“ ze dne 14. března 1946 24) Evidence vydaných osvědčení podle § 2, vzor B, podle dekretu presidenta č. 33/45 Sb. 25) Osvědčení podle § 2 dekretu presidenta republiky čís. 33/1945 Sb. o prozatímním zachování státního občanství na jméno Hugo Salm-Reifferscheidt, narozený 14. 10. 1893 ze dne 20. března 1946 (ověřený opis) 26) Dopis Sboru národní bezpečnosti – Velitelství stanice Rájec, okres Boskovice (věc: Cizí státní příslušníci – opatření průkazů totožnosti) ze dne 4. června 1948, adresovaný ONV Boskovice 27) Dopis Krajské správy Ministerstva vnitra Brno, čj. A/9-01307/R-59, adresovaný Ministerstvu vnitra – I. zvláštnímu odboru Praha ze dne 16. 10. 1959 28) Listina o udělení státního občanství České republiky a tím i České a Slovenské Federativní republiky na jméno Marie Salm-Reifferscheidt-Raitzová, narozená 17. 8. 1931 v Rájci nad Svitavou, vydaná dle ustanovení článku II bodu 3 písmeno a) zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství, dne 5. 11. 1992 Ministerstvem vnitra ČR, čj. VCS/2-55/2810/91-1340 29) Listina o udělení státního občanství České republiky na jméno Hugo Salm-Reifferscheidt, narozený 18. 6. 1973 ve Vídni, vydaná dle ustanovení § 10 zákona České národní rady č. 39/1969 Sb. dne 10. 12. 1992 Ministerstvem vnitra ČR, čj. VSC/253/3817/92-1079 30) Listina o udělení státního občanství České republiky na jméno Ida Schoellerová, rozená Salm-Reifferscheidtová, narozená 17. 10. 1921 v Rájci nad Svitavou, vydaná dle ustanovení § 10 zákona České národní rady č. 39/1969 Sb. dne 30. 12. 1992 Ministerstvem vnitra ČR, čj. VSC/2-53/8956/92-1097 31) Prohlášení Českého svazu bojovníků za svobodu – okresního výboru BlanskoBoskovice ze dne 21. září 2005 32) Čestná prohlášení Mgr. Hany Kladivové (16. 9. 2005), Mgr. Jany Dobrovolné (27. 9. 2005), Karla Klemsy (3. 10. 2005) a Aleny Fleissigové (25. 10. 2005) s podpisy, úředně ověřenými na Městském úřadě Blansko 33) Petice proti cenzuře na obranu pozůstalého po oběti Osvětimi, historika Dr. Jiřího Jaroše, ze dne 20. prosince 2004 34) Rozhodnutí Okresního úřadu Blansko (Okresního pozemkového úřadu) čj. RPÚ 3112/92/KC/1704 ze dne 23. září 1996 35) Rozsudek Městského soudu v Praze č. 28 Ca 266/96 ze dne 1. září 1997 36) Nález Ústavního soudu č. IV. ÚS 114/96 ze dne 25. září 1997 37) Rozhodnutí Okresního úřadu Blansko (Okresního pozemkového úřadu) čj. RPÚ 3112/92/KC/1962 ze dne 25. srpna 1998 38) Rozhodnutí Okresního úřadu Blansko (Okresního pozemkového úřadu) čj. RPÚ 3112/92/KC/1971 ze dne 26. listopadu 1998 39) Rozsudek Krajského soudu v Brně č. 29 Ca 392/98 ze dne 28. srpna 2000 40) Rozsudek Krajského soudu v Brně č. 29 Ca 101/99 ze dne 29. 3. 2001 41) Rozhodnutí Ministerstva vnitra čj. VS-953/51/2-98 ze dne 3. 7. 2001 / 237

42) Rozhodnutí Ministerstva vnitra čj. VS-953/51/2-1998 ze dne 17. ledna 2002 (právní moc nabylo rozhodnutím ministra vnitra o rozkladu dne 12. června 2002) 43) Rozhodnutí Ministerstva zemědělství (Ústředního pozemkového úřadu) zn. 19175/01-5010 ze dne 27. března 2002 44) Rozhodnutí ministra zemědělství čj. 18821/2002-1000 ze dne 26. června 2002 45) Rozhodnutí Okresního úřadu Blansko (Okresního pozemkového úřadu) čj. RPÚ 3112/92/KC/2267 ze dne 29. října 2002 46) Rozhodnutí Okresního úřadu Blansko (Okresního pozemkového úřadu) čj. RPÚ 401/2002/KC/2282 a čj. RPÚ 458/2002/KC/2283 ze dne 14. listopadu 2002 47) Potvrzení Krajského úřadu Jihomoravského kraje Brno č. JMK 5002/2003 OLP ze dne 3. července 2003 48) Rozhodnutí Ministerstva zemědělství (Pozemkového úřadu Blansko) čj. RPÚ 400/2002/KC/2296 ze dne 15. září 2003 49) Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně čj. 6 A 90/2002-82 ze dne 27. listopadu 2003 50) Nález Ústavního soudu č. I. ÚS 98/04 ze dne 29. června 2005, publikovaný dne 18. srpna 2005 (Materiály ad 17-50 jsou obsaženy v soudním spise kauzy Salm-Reifferscheidt.) 51) Fowler E. W. W., Nacistické reálie, Praha 1998 52) Nečasová Eva, Causa Salm, počítačový tisk, Blansko 2000, in Archiv Muzea Blansko 53) Odborná právní expertíza doc. JUDr. Karla Schelle, CSc. z 22. února 2001 (zadavatel Muzeum Blansko), in Archiv Muzea Blansko 54) Jaroš-Boskovský Jiří, Nacismus v Rájci 1944, samizdat, Bílovice nad Svitavou 2001, in Odborná studijní knihovna Muzea Blansko 55) Jaroš-Boskovský Jiří, Medaile Řádu Koruny krále Zvonimíra – veřejná lež advokáta Salmů ve světle historických dokumentů, samizdat, Boskovice-Bílovice nad Svitavou 2001, in Odborná studijní knihovna Muzea Blansko 56) Jaroš-Nickelli Jiří, Pana novináře Kladivo na antifašisty (Maleus Antifasistorum), samizdat, Blansko-Bílovice nad Svitavou 2004, in Odborná studijní knihovna Muzea Blansko 57) Jaroš-Nickelli Jiří, Legionář Jan Holík – odbojář Alois Štěrbáček – Od Bachmače k Osvětimi, Blansko 2005 58) Hroch Jaroslav, Byli postrachem odbojářů, in Národní osvobození č. 14/2006, 7. července 2006, s. 2 59) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Karl Graf Des Fours-Walderode, nar. 4. května 1904, ze dne 4. 7. 1939 60) Kopie stránek 4, 5, 6, 7, 22 a 23 z občanského průkazu č. AD 228822 na jméno JUDr. Karel Des Fours-Walderode, vydaného Policií ČR, Obvodní ředitelství Praha 5 dne 24. července 1991 61) Listina o udělení státního občanství čj. VSC/2-53/1385/91-588 podle ustanovení § 10 zákona ČNR číslo 39/1969 Sb. na jméno JUDr. Karel Des Fours-Walderode, vydaná Ministerstvem vnitra ČR dne 25. 8. 1992 62) Dopis Ing. Pavla Bratinky, náměstka ministra, Ministerstvo mezinárodních vztahů České republiky, ze dne 30. 11. 1992, adresovaný Jiřímu Křižanovi, náměstku ministra vnitra ČR 238 /

63) Dopis Ing. Pavla Bratinky, náměstka ministra, Ministerstvo mezinárodních vztahů České republiky, ze dne 22. 12. 1992, adresovaný Dr. Henychovi, civilně-správní úsek, Ministerstvo vnitra ČR, U Obecního domu 3, 112 20 Praha 64) Protest Generální prokuratury ČR, č. III Gd 4226/93, proti udělení občanství JUDr. Karlovi Des Fours-Walderode ze dne 10. prosince 1993, adresovaný Ministerstvu vnitra ČR, odboru všeobecné správy, U Obecního domu 3, 112 20 Praha 1 65) Rozhodnutí ministra vnitra Jana Rumla čj. II/3-LK-22/94-2 ze dne 18. února 1994, kterým ministr protest Generální prokuratury ze dne 10. prosince 1993 zamítá 66) Rozsudek Okresního soudu v Liberci, čj. 24 C 167/2004-188 ze dne 29. prosince 2005 (Materiály ad 59–66 jsou obsaženy v soudním spise kauzy Des Fours-Walderode.) 67) Stehlík Petr, Skandální pozadí velkých restitučních kauz šlechty, Brno 2003 68) Polák Michael, Šlechta získala miliony, in Mladá fronta-Dnes, 14. 4. 2006, s. C/4 69) Hauptprotokoll über die Reiferprüfungen se jménem Colloredo-Mannsfeld Josef, narozený 4. 7. 1910 v Pule, školní rok 1920/21 70) Sčítací arch (Sčítání lidu 1930) se jménem majitele bytu – Jeroným ColloredoMannsfeld, Zbiroh, 2. prosince 1930 71) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Colloredo-Mannsfeld Hieronymus, nar. 3. listopadu 1870, ze dne 8. 10. 1940 72) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Colloredo-Mannsfeld Hieronymus, nar. 9. července 1912, ze dne 8. 10. 1940 73) Dopis Helmuta Rabla (SS-Hauptscharführera), SS-Nr. 275.743, München 2, Neuhauserstrasse Nr. 7, ze dne 15. dubna 1942, adresovaný na Vermögensamt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, Prag II., Emausgasse 74) Dopis dr. Josefa Colloredo-Mannsfelda, nedatovaný, adresovaný na Geheime Staatspolizei, Staatspolizeistelle Prag 75) Dopis dr. Josefa Colloredo-Mannsfelda ze dne 1. 8. 1945, adresovaný Ministerstvu vnitra Praha, obsahující jeho osobní životopis 76) Dopis Ministerstva zemědělství v Praze, čj. 44.533/46-IX/A-22, adresovaný Nejvyššímu správnímu soudu v Praze, ze dne 18. května 1946 (zamítnutí stížnosti dr. Josefa Colloredo-Mannsfelda) 77) Potvrzení, že dr. Josef Colloredo-Mannsfeld byl až do své smrti dne 30. 1. 1990 státním občanem České republiky a tím i České a Slovenské Federativní republiky, čj. VSC/2-51/6919/92, vydané Ministerstvem vnitra ČR – Civilně správním úsekem (podpis JUDr. Kateřina Guluškinová, vedoucí oddělení) dne 3. 12. 1992 78) Potvrzení českého státního občanství dr. Josefu Colloredo-Mannsfeldovi ke dni jeho úmrtí, vydané odborem matrik Úřadu městské části Praha 1 (podpis Jana Talmanová, vedoucí odboru), ze dne 1. 12. 2003 79) Nález Ústavního soudu čj. III. ÚS 107/04 ze dne 16. prosince 2004 (Materiály ad 69–79 jsou obsaženy v soudním spise kauzy Colloredo-Mannsfeld.) 80) kol., Pokusy o restituci státního zámku Opočno po roce 1989 (studie a dokumenty), 1. vydání, Pardubice 2002, 2. doplněné vydání, Pardubice 2003 (neprodejný tisk) in Archiv NPÚ Pardubice (publikace obsahuje právní expertízu prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. a studii PhDr. Jaroslava Šůly, CSc. na téma kauza Colloredo-Mannsfeld) / 239

81) Dodatek k výroční zprávě Národního památkového ústavu – Územního odborného pracoviště v Pardubicích za rok 2004, Pardubice 2005 82) kol., Rozumět dějinám – Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948, Praha 2002 83) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkszugehörigkeit na jméno Berchtold Graf Thun-Hohenstein, nar. 19. dubna 1939, ze dne 17. 7. 1939 84) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkszugehörigkeit na jméno Leopold Graf Thun-Hohenstein, nar. 10. prosince 1885 ze dne 17. 7. 1939 85) Přídělová listina Ministerstva zemědělství čj. 455025/46-IX/A3 ze dne 18. 12. 1946 86) Listina o udělení Čestného kříže německé matky (Ehrenkreuz der deutschen Mutter) na jméno Irene Gräfin Thun-Hohenstein ze dne 16. května 1943 87) Dopis Nationalsozialistische deutsche Arbeiterpartei – Ortsgruppe Pardubitz č.K 24/41 ze dne 27. ledna 1941, adresovaný Leopoldu Thun-Hohensteinovi, se jmény členů NSDAP z rodiny Thun-Hohenstein a s výší jejich členských příspěvků 88) Dopis Dr. Leopolda Thun-Hohensteina zn. 259/44-Př./Bá z 15. března 1944 s údaji o jeho německé státní příslušnosti 89) Dopis Zemského národního výboru v Praze č. III-NS-sem.-285/12 ze dne 4. října 1946, adresovaný Národní správě velkostatku Dr. Thun-Hohensteina, potvrzující právoplatnost provedené konfiskace 90) Rozsudek Okresního soudu pro Prahu 1 č. 25 C 306/91 ze dne 12. května 1992 91) Usnesení Okresního soudu v Pardubicích o přerušení řízení č. 10 C 88/92-216 ze dne 14. dubna 1999 92) Usnesení Okresního soudu v Pardubicích čj. D 1444/99-215 ze dne 31. března 2003, zamítající projednání pozůstalosti Bertholda Thun-Hohensteina 93) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. 22 Co 419/2004 ze dne 31. března 2005 (Materiály ad 83–93 jsou obsaženy v soudním spise kauzy Thun-Hohenstein.) 94) Štrait Jaroslav, Případ pro A. Christieovou: Kauza choltického zámku stále s otazníky, in Haló noviny, 10. prosince 2001, s. IV. (8) 95) Vyjádření k problematice dědického nástupnictví podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 ve srovnání s právní úpravou dědění v Občanském zákoníku číslo 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů – autor doc. JUDr. Jiří Mikeš, Katedra občanského práva, Právnická fakulta UK, 2. listopadu 2004, in Archiv Obecního úřadu Choltice 96) Fragebogen zur Fesestellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Anton Möse, nar. 16. dubna 1888, ze dne 12. 7. 1939 97) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Elisabeth Möse (první manželka A. Möse), nar. 14. dubna 1900, ze dne 25. 7. 1939 98) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Hedwig Hassmann, provd. Möse (matka žalobkyně), nar. 2. března 1907, ze dne 25. 8. 1939 99) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Johanna Maiwald, roz. Möse (1. sestra A. Möse), nar. 9. prosince1895, ze dne 21. 7. 1939 100) Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkzugehörigkeit na jméno Elisabeth Botschen, roz. Möse (2. sestra A. Möse), nar. 28. ledna 1899, ze dne 21. 7. 1939 101) Dopis Comité international de la croix-rouge, délégation en Tchécoslovaquie, 240 /

čj. HG-rech. M, ze dne 14. května 1947, adresovaný Ředitelství národní bezpečnosti, Bartolomějská 10, Praha 1, požadující zahájení pátrání po ing. Antonu Möse 102) Trestní oznámení na Ing. Antona Möse ze dne 30. 12. 1947, adresované Státnímu zastupitelství – retribučnímu oddělení, Praha-Pankrác 103) Návrh veřejného žalobce na zahájení trestního řízení proti Antonu Möse, čj. Lst 25008/48, doručený dne 4. 5. 1948 Mimořádnému lidovému soudu v Praze 104) Policejní pobytová karta na jméno K. H. Frank, nar. 24. 1. 1898, pro pobyt v domě Strojnická čp. 433/3, Praha 7 105) Policejní pobytová karta na jméno Konrád Henlein, nar. 5. 5. 1898, pro tentýž pobyt 106) Protokol o jednání před soudem 1. stupně, čj. 14C 230/2004 z 29. července 2005 (Materiály ad 96–106 jsou obsaženy v soudním spise kauzy Möse.) 107) Stanovisko pléna Ústavního soudu ve věci majetku, zabaveného státem před rokem 1945 ze dne 1. listopadu 2005 (Publikováno na internetu)

/ 241

Ob sa h

Slovo na úvod Ing. Jany Bobošíkové ........................................... 5 Předmluva ................................................................................ 7 Kapitola I. Kauza Salm-Reifferscheidt ................................................. 10 Kapitola II. Kauza Des Fours-Walderode . ............................................ 60 Kapitola III. Kauza Colloredo-Mannsfeld................................................ 80 Kapitola IV. Kauza Thun-Hohenstein ................................................... 151 Kapitola V. Kauza Möse . .................................................................... 194 Intermezzo Spor o smysl českých dějin neskončil .................................. 219 Slovo na závěr prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. ................. 223 Příloha č. 1............................................................................. 234 Příloha č. 2............................................................................. 235 Přehled hlavních pramenů a literatury . ................................. 236

Tato kniha vyšla za přispění Evropského parlamentu. Za názory vyjádřené v tomto dokumentu nesou výhradní odpovědnost jejich autoři: Jana Bobošíková, Jan Hříbek, Josef Kunetka, Zdeněk Mahler, Jan Málek, Eva Nečasová, Václav Pavlíček a Oldřich Vaňura. Autoři prvního vydání této publikace děkují europoslankyni Janě Bobošíkové a České mu svazu bojovníků za svobodu, zastoupenému předsedkyní Andělou Dvořákovou, za jejich podporu při realizaci projektu.

CUI BONO RESTITUCE II. Vydalo Centrum rozvoje a prosperity, Pod Sokolovnou 694/7, 140 00 Praha 4 Druhé doplněné a aktualizované vydání 2007 Neprodejné Slovo na úvod Ing. Jana Bobošíková Předmluva a kapitola I. Kauza Salm-Reifferscheidt © Mgr. Eva Nečasová Kapitola II. Kauza Des Fours-Walderode © Josef Kunetka Kapitola III. Kauza Colloredo-Mannsfeld © Mgr. et Mgr. Oldřich Vaňura Kapitola IV. Kauza Thun-Hohenstein © Ing. Jan Málek Kapitola V. Kauza Möse © Jan Hříbek Slovo na závěr Náprava křivd nebo návrat minulosti? © prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc. Fotografie: © Iva Drahoňovská, Miroslav Habeš, Jan Hříbek, Terezie Nečasová, Jakub Švadlenka, Oldřich Vaňura Dokumenty byly získány ze soudních spisů jednotlivých restitučních kauz. Autoři děkují europoslankyni Jana Bobošíkové za její podporu při realizaci prvního vydání této publikace. Tisk: ISBN 80-254-0884-1

Reprocentrum a.s., Blansko