ROČNÍK: XXV
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 8/2016
Konec svatého roku milosrdenství Jak velkou trpělivost má Bůh s každým z nás! Tato trpělivost je Boží milosrdenství. Bůh na nás čeká, neúnavně nám odpouští, pokud se k němu umíme vrátit se zkroušeným srdcem. Papež František se kdysi svěřil: „Ježíšovým poselstvím je milosrdenství. Pro mne osobně – říkám ve vší skromnosti – je to nejsilnější Pánovo poselství.“ Jindy řekl: „I trocha milosrdenství činí svět méně chladným a spravedlivějším.“ V Bule, kterou tento rok vyhlašuje, uvádí své nejhlubší přání: „Jak toužím po tom, aby byly nadcházející roky proniknuty milosrdenstvím, aby se vyšlo vstříc každému člověku a přinesla se ke každému Boží dobrota a něha!“ Také píše: Jsme povoláni žít milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám. Zdá se to obtížné, tolikrát odpouštět. A přece je odpuštění nástrojem, který je nám dán do rukou, abychom dosáhli vyrovnanosti srdce. Zanechat zášť, hněv, násilí a pomstu je nezbytnou podmínkou šťastného života. Přijměme proto apoštolovu pobídku: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26). A zejména naslouchejme Ježíšovým slovům: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Jaké je naše pojetí Boha, taková je i naše víra. Pokud tedy věříme v Boha milosrdného, i náš život musí být naplněn milosrdenstvím. Nezapomínejme na slova sv. Jana od Kříže: „Na sklonku svého života budeme souzeni podle lásky.“ Proto prosme: „Synu Boží, tys nám ukázal Otcovu lásku; dej, ať ji lidé poznávají v naší lásce k nim.“ Svatý rok milosrdenství zakončí papež František 20. listopadu 2016 o slavnosti Ježíše Krista Krále uzavřením Brány milosrdenství v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. O týden dříve zakončí diecézní biskupové mimořádný svatý rok ve svých katedrálách a ostatních chrámech. P. Mariusz Walczak VÝTVARNÁ INSTALACE Je dobře, že v kostele sv. Antonína bylo hostem současné umění. Je dobře, že jsme mohli vidět vznášet se nad námi Ducha Svatého v podobě holubice, dívat se na velká křídla Jeho lásky obtěžkaná našimi kufříky a kufry, které sebou vláčíme napěchované našimi lehkými i těžkými starostmi. Asi vždycky, když vstoupím do našeho kostela, budu vnímat ta ohromná křídla připravená nést všechno, co mě tíží a brání mi se bezstarostně položit do Boží náruče. P. S.: Když se v kostele ocitne holubice míru, nemůže to dopadnout jinak, než že se z ní stane Duch Svatý, který dokáže jiné věci, než zvládne holubice míru. Snad to autorce díla není proti mysli. E. S. -1-
SMÍŘENÍ 2016 Neusmířené rány z minulosti nosíme stále v sobě, jak nám připomenul projekt Smíření 2016. Diskuze v BIO OKO (hosté Jan Čižinský, Matěj Spurný a David Vondráček) nebyla jen o minulosti – poválečném odsunu Němců – ale také o tom, co to přineslo, či spíše vzalo naší společnosti. O zodpovědnosti osobní i politických elit, které tenkrát selhaly. A selhávají i nyní, když podporují strach a obavy „etnicky“ čisté české společnosti z možného přílivu cizorodého prvku, imigrantů. Koncertu smíření se v sobotu v kostele sv. Antonína zúčastnilo také asi devadesát Němců – dosud žijících účastníků odsunu, jejich potomků nebo příbuzných. Pozornost vzbudilo hned úvodní slovo Daniela Hermanna a Martina Kastlera. Krásný koncert, ve kterém účinkovalo Stamicovo kvarteto a dětský pěvecký sbor Radost, měl v programu i Pater Noster od X. Sarasoly – působil na mě celkově jako modlitba. Byl zakončen skladbou zkomponovanou pro tuto příležitost Eliškou Cílkovou na text Christel Palme o vzpomínkách a touze po ztraceném domově. Velkou pozornost vzbudila vznášející se výtvarná instalace Josefíny Jonášové, jak dokládá několik příspěvků v těchto FL. Nedělní česko-německá mše svatá v kostele sv. Antonína byla logickým vyvrcholením „smíření“. Agapé na prostranství před kostelem, kde byly před odsunem shromážděny německé rodiny, ukazuje novou etapu česko-německých vztahů. Agapé před kostelem, foto Jiří Mikulica Pozoruhodné je, že hlavními iniciátory projektu „Smíření 2016“ jsou tři mladé ženy. Poděkování patří zejména Vlaďce Vojtíškové a také umělkyním Josefíně Jonášové a Elišce Cílkové. Jsou to třicátnice, které většinu svého života prožily po r. 1989 v již svobodné zemi. Pocit otevřené jizvy, svobodná možnost cestování a setkání s lidmi postiženými odsunem, s jejich životními osudy, inspiroval tyto ženy k uspořádání tohoto projektu. Na projektu se aktivně podílely mnohé organizace, zejména Ackermann-Gemeinde a Antikomplex. Cesta smíření nekončí. Pokračuje výstavou „Pod jednou střechou“ v Národní technické knihovně a následně v dalších městech. Hrůzy válečných a poválečných událostí nemůžeme napravit, můžeme však usilovat o odpuštění a usmíření v našich srdcích i v současné společnosti tak, aby se podobné rány nemohly nikdy opakovat. P.S.: Nebylo to naše první setkání s odsunutými Němci. Více než 30 let udržujeme přátelství s rodinami sourozenců, kteří byli odsunuti jako děti ze Svitav – maminka s třemi malými dětmi. Žijí v Duryňsku, katolická menšina odsunutých mezi evangelickými starousedlíky. V sedmdesátých letech mezi nimi vznikla iniciativa k osobním kontaktům na rodiny v Čechách za účelem usmíření oboustranných vin. Osobní kontakty, konkrétní lidé – s těmi si můžeme navzájem odpustit, usmířit se a přijmout díl zodpovědnosti za činy svého národa. To ale nestačí. Velmi proto vítáme konkrétní činy části politické reprezentace a veřejné projekty, podobné „Smíření 2016“ – tak důležité pro duši našeho národa. Marta Hrčková
V BIO OKO jsme slyšeli mimo jiné několik drsných příběhů z odsunu německy mluvících občanů. Na mě však nejvíce zapůsobil příběh staré paní, se kterou jsme hovořili v neděli během agapé před kostelem sv. Antonína. Odsun ji zastihl jako osmiletou dívenku. Venkovská rodina z okolí Českých Budějovic musela opustit vše, čím žili – pole, hospodářství, domácí zvířectvo… A ona toužila, ale nesměla vzít si s sebou ani svoji kočičku či pejska. Při vyprávění měla slzy v očích. Pocházím z venkova, rozuměl jsem jí. A to raději ani nedomýšlím, co bych si narychlo sbalil do jednoho kufru na cestu do neznáma. Václav Hrček -2-
DNY SMÍŘENÍ 2016 V NAŠÍ FARNOSTI První listopadový víkend zažila naše farnost vskutku převratnou událost, která svým rozsahem a významem dalece přesáhla hranice naší křesťanské obce. Náš kostel sv. Antonína se stal součástí projektu Smíření 2016, v rámci kterého více než devadesát pamětníků poválečného odsunu a jejich potomků přijelo v sobotu 5. listopadu do Prahy na setkání, koncert a následnou nedělní mši svatou. Nad celým projektem převzal záštitu ministr kultury Daniel Herman a starosta Prahy 7 Jan Čižinský. Nedílnou součástí projektu je i putovní výstava Pod jednou střechou, která je k vidění od 7. listopadu v Národní technické knihovně. Výstava ukazuje příklady přátelství a spolupráce mezi sedmi německými a českými rodinami, které spojuje dům, v němž jedni žili před válkou a druzí v něm žijí dnes. Setkání s pamětníky a účastníky vysídlení z května 1945 předcházela ve středu 2. listopadu diskuze v Bio OKO na téma Vysídlení Němců po 70 letech. Vyrovnali jsme se s vlastní minulostí? Večer moderoval starosta Prahy 7 a dříve učitel dějepisu Jan Čižinský, dokumentarista David Vondráček a historik Matěj Spurný. V sobotu 5. listopadu večer se pak v našem kostele sv. Antonína konal koncert Smíření za účasti samotných vysídlených či jejich potomků. Před koncertem promluvil ministr kultury a předseda sdružení AckermannGemeinde Daniel Herman, který ve svém dvojjazyčném proslovu zdůraznil křesťanské, židovské a německé kořeny naší kultury. O zodpovědnosti politických elit ve vypjatých situacích mluvil starosta Prahy 7 Jan Čižinský. Dále vystoupil vedoucí Nadace Hannse Seidela Martin Kastler, jakož i zástupci sdružení Antikomplex. Velký potlesk a uznání sklidila trojice mladých žen tvořená dvojnásobnou maminkou a iniciátorkou celého projektu paní Vlaďkou Vojtíškovou, sochařkou Josefínou Jonášovou, jejíž holubice Smíření, s kufry pod křídly, se vznášela nad hlavami posluchačů, a skladatelkou Eliškou Cílkovou, nositelkou Ceny rektora AVU a AHUV Prize pro skladatele do 30 let. Eliška Cílková přímo pro tuto příležitost zhudebnila báseň vysídlené Christel Palme s názvem Velké putování. Tato skladba zde premiérově zazněla v podání Stamicova kvarteta a sboru Radost. Velmi příznačný byl i výběr dalších skladeb, především pak Haydnových Sedm posledních slov Ježíše Krista na kříži. Atmosférou pospolitosti a porozumění byla prodchnuta i společná česko-německá bohoslužba druhý den v neděli 6. listopadu. Kostel byl opět zaplněn do posledního místečka. Velký dík a obdiv patří naší milé a všem důvěrně známé kapele KaPři, která pod vedením Jitky Rozsypalové velmi důstojně zastoupila hudbu varhanní, když předvedla i četné dvojjazyčné skladby. Svěží zpěv a hudba rozjasnily tváře mnohých účastníků mše. K atmosféře pospolitosti přispěl i tučňák Lilo, který se snažil našim nejmenším srozumitelně vysvětlit, co se nám to nad hlavami vznáší a proč. Počasí přálo, nepršelo, a tak jsme mohli po mši vytrvat při zákusku a teplém nápoji před kostelem a popovídat si mezi sebou či s hosty z Německa. Podle jejich reakcí vím, že to byla akce nadmíru prospěšná, velmi vydařená a rozhodně ne poslední. Setkání ukázalo, že mladí lidé, kteří celý projekt iniciovali, se umí velmi dobře zorientovat nejen v současném dění, ale i v minulosti, kterou nejenže nezažili, ale o které se stále velmi často informuje nepravdivě či zkresleně. Jsem toho názoru, že podobné akce přispívají k nutnému přerodu naší společnosti, a velmi si cením toho, že mladá generace je schopna té tolik potřebné sebereflexe a nadhledu. Ludmila Šimůnková (Petrusková) -3-
VÝTVARNÁ INSTALACE KE DNŮM SMÍŘENÍ
Plastika zavěšená v lodi kostela nám připomínala vyhnání německých spoluobčanů. Holubice (můžete si představit symbol Ducha, nebo posla pevniny z příběhu o potopě) vplouvá do prostoru s kufry těch, kdo byli vyhnáni. V létě jsem viděl vizualizaci v PC s vysvětlením pořadatelky akce Antikomplex a autorky, akad. sochařky Jonášové, že jde o akci na pár dní u příležitosti koncertu. Bylo mi sympatické, že se do kostela – církve – dostanou svým dílem i ti, kdo „s námi nechodí“. Jsem rád, že jsme spolu s Otcem farářem neodmítli projekt, zahrnující koncert, i s rizikem, že se nebude líbit všem. Není ostatně plastika vhodnou připomínkou nutnosti pokání za minulé viny? Ve své promluvě k umělcům citoval Benedikt XVI. slova Georgese Braqua: „Umění se dělá, aby zneklidňovalo, zatímco věda ubezpečuje.“ I samotná krása podle bývalého papeže zneklidňuje, „působí léčivý otřes, který vyvádí člověka z rezignace a každodenního zvyku“. Dominikán Réginald Régamey (+1996, redaktor časopisu L´Art Sacré) dodává: „Živá církev má přijmout nejistoty a rizika moderního umění, jež jsou riziky a rozpory samotného života. Zároveň i jeho šancemi.“ Jiří Beran, jáhen
Z úst dětí a nemluvňat… …zazněla vedle neartikulovaných radostných výkřiků té mladší také tato součást večerní modlitby té starší, předškolačky: „Pane Bože, děkujeme Ti, že jsme v kostele viděli tu krásnou velkou holubici!“… Zatím jsme jí dějinné pozadí této působivé plastiky nevysvětlovali, ale možná, že až o něm jednou uslyší, ukáže jí i tato vzpomínka, že i z velkého zla mohou – s pomocí Boží a při dobré vůli lidí – vzejít dobré a krásné plody. Anuša Lizáková
Rádi bychom poděkovali za výtvarnou intervenci v kostele sv. Antonína, která zaujala, oslovila a podnítila nás i naše děti k mnohým otázkám. Přítomnost nového umění v našem kostele je důkazem, že naše farnost je opravdu místem setkávání. A to nejen nás, farníků, ale i všech lidí dobré vůle z našeho okolí. Mnoho z nich bylo možná i díky této intervenci v našem kostele vůbec poprvé. Je příhodné, že k instalaci holubice Josefíny Jonášové došlo u příležitosti smíření s německými obyvateli, kteří byli nuceni opustit Prahu po druhé světové válce. V Německu má totiž umísťování současného umění do liturgického prostoru hlubokou tradici. Připomeňme třeba Kolín nad Rýnem: slavné Richterovo okno v kolínské katedrále, diecézní muzeum Kolumba, kde je vedle sebe instalováno staré a nové umění, nebo jezuitský kostel sv. Petra, který je kolébkou současných uměleckých intervencí do liturgického prostoru. Opravdové umělecké dílo totiž nemůže být jiné než křesťanské, a to bez ohledu na to, zda zobrazuje nějaký ikonografický motiv, či ne. Současné umění v liturgickém prostoru by nemělo být jen pro „okrasu“, ale má klást otázky týkající se nás samých a nejhlubší podstaty lidské existence. Slavomír a Marina Hořínkovi -4-
PTAČÍ ZAMYŠLENÍ „Co vám to tam visí za slepici?“, prohodil kamarád, který nějakou dobu nebyl v našem kostele a pohled na „instalaci“ vznášející se pod chrámovou klenbou (na rozdíl ode mne) doplnil svým charakteristickým smíchem. Musím se přiznat, že mně naopak patřičně tuhly rysy. Nic směšného jsem na tom kašírovaném „tvoru“ na konstrukci neshledával. A už vůbec nemohu říct, že by mě naplňoval nějakými estetickými nebo bohumilými hnutími. Hlavou mi totiž defilovaly různé obdobné (snad i dobře míněné) prezentace moderního umění v zahraničních kostelích. A už je to tu také! I jal jsem se uvažovat, co že mi na tom tak vadí? Vytanula mi myšlenka historika náboženství M. Eliadeho, že posvátno je překážkou par excelence v (domnělé) svobodě člověka. Umístit takovou instalaci s její hmotou a rozměry do subtilního prostoru (pseudo)gotiky je podle mého názoru zneužitím posvátna, či lépe řečeno posvátného prostoru, pro sebeprezentaci tvůrců. Ani sebelepší zdůvodnění a následné aplikace toho, co vše v nás instalace má nebo může navozovat, dle mého názoru není omluvou. O umístění takových děl by měli spolurozhodovat ti, kteří se v chrámu schází k bohoslužbám a jsou nuceni se s takovými věcmi sžívat, zejména pokud dílo nemá (jako v tomto případě) přímý vztah k liturgii nebo posvátnému prostoru. Díla nemající sakrální charakter jen parazitují na posvátnu místa, jelikož by mohla být umístěna kdekoliv jinde (výstavní síně, tovární haly…), což se o umění určenému pro kostel rozhodně říci nedá. Je to patrně tím, že umění dnes povětšinou ztratilo estetickou funkci a stal se z něj zdroj znejistění, popírání hodnot a bludného „vytrhování ze všednosti“. Proč ale takové věci dávat do kostelů? Svatý farář arský chodil v rozedraných šatech, spal na zemi a byl živ o bramborách. Ale pokud se jednalo o předměty určené pro kostel a Boha, nebylo mu nic dost krásné. Když dostal od vikomta z Arsu nádherná mešní roucha, velikou postříbřenou monstranci, nový svatostánek a další věci, byl přešťastný… Kam jsme se zařadili my? J. Horník JOSEFÍNA JONÁŠOVÁ V sobotu 5. 11. večer se v kostele sv. Antonína konal Koncert smíření. Nad hlavami přítomných se vznášela pozoruhodná plastika, symbolizující smíření. Veliká, snad čtyřmetrová bílá holubice mladé sochařky Josefiny Jonášové zcela ovládla volný prostor lodi. Závany vzduchu pohybují holubicí, odnášející s sebou řadu kufrů. Vzpomínáme-li na odsun, pak vzpomínáme i na kufry, ve kterých si vyhnanci odnášeli svůj majetek. Holubice, biblický symbol Hospodinova míru, naznačuje, kterým směrem je možné se ke smíření dostat. Několik pootevřených kufrů vybízí k pootevření se Duchu, který naplňuje Zemi. Běloskvoucí socha z lehkých materiálů, papíru a polystyrénu, byla umístěna nad zorným polem přítomných. Je snadno možné ji v kostele přehlédnout. Takže už její samotné umístění dobře charakterizuje cestu ke smíření: děje se nenápadně. Každý k němu přichází svou vlastní cestou. Zdá se mi, že tento povzbuzující objekt do svatoantonínského kostela – i pro své spojení s událostmi po konci druhé světové války – snad dokonce dlouhodobě patří. Josefina Jonášová je vynikající žačkou svého učitele na Akademii – Jaroslava Róny. Už za svou diplomovou práci v roce 2012 obdržela cenu rektora AVU. Tehdy představila pětimetrovou sochu Antikoncept, varující před důsledky hormonální antikoncepce mladých žen. Všechna díla, která jsem viděl na jejích www. stránkách, svědčí o mimořádném nadání, přemýšlivosti i poctivosti sochařského umění. Pavel Kuneš JÁ A MŮJ ANDĚL Já: Anděl: Já: Anděl:
Můj anděli, řekni mi, prosím, něco ke zlu ve světě… Zlem se zabývám nerad. Žiju ve světle, v dobru! Proč zlo existuje? Přináší tolik utrpení! Ano, způsobuje jenom utrpení! Ale nezaměňuj, prosím, utrpení a zlo. V utrpení může být i něco dobrého, utrpení vás může a má přivádět k Bohu. Já: I tehdy, když trápení přijde kvůli tomu zlu? Anděl: Ano, i tehdy. Má za úkol člověka probudit, odvést od zla a odhalit zlo jako příčinu utrpení. Já: Utrpení samotné tedy není nic špatného, i když jeho příčina může pramenit ze zla? Anděl: Přijmeš-li utrpení, jakýkoliv kříž, účastníš se přeměny zla, pomáháš zastavit jeho šíření. Barbora Thielová -5-
SV. FRANTIŠEK 2. října, na svátek sv. Andělů strážných, jsme se vydali s našimi bratry a sestrami, františkánskými terciáři z celé naší republiky (od Kadaně přes Sušici, Brno, Ostravu, Opavu a Jihlavu) a s jedním farníkem od sv. Antonína, panem Ďuricou – do Assisi. Terciáři jsme s manželem už dlouho a tak se nám zdálo, že o Františkovi, jeho místech a jeho městu víme vlastně už docela dost. No, to se ví, něco jsme věděli, ale o Františkovi, stejně jako o Písmu svatém a samotném Pánu Bohu je možné dozvídat se stále nové a nové věci: a hlavně jinak. A nejen se dozvídat, fotografovat, dokumentovat, ale vnímat a sklánět se před velikým tajemstvím, kterým víra v Boha a jeho Syna je. Týden jsme chodili po Františkových místech stejně jako jeden jeho bratr, který celé dny za Františkem chodil, šlapal do jeho stop, i gesta po něm opakoval a nic nepomáhalo, že ho sv. František napomínal, on se stejně stále po něm opičil. A dobře udělal. Každá doslovnost je trochu hloupá, ale v mnohé hlouposti se skrývá velká moudrost – pokud je spojena s pokorou. Začali jsme horou La Vernou, kterou dostal sv. František jako dar od jednoho dobrého šlechtice. Přijeli jsme ráno v půl sedmé a přivítala nás hustá, nepropustná mlha. Kdyby chtěl člověk začít drama o poznávání sv. Františka, nemohl by začít líp. Neviděli jsme nic a slepě šli za těmi, kteří trefili. V kapli stigmatizace, na místě, kde sv. František obdržel stigmata, jsme měli první mši sv., a když jsme vyšli ven, opona se zvedla a klášter s přilehlými rozervanými skalami se objevil v celé kráse. Sv. František byl (a je) opravdový, nefalšovaný romantik. Jeho stopy vedly vždy do hor, do opuštěných lesů (Eremi carceri, poustevny nad Assisi) a jeskyněk, kde si lehal na studenou, La Verna kamennou zem, aby se dnem i nocí modlil, postil a klaněl se svému milovanému Pánu. Greccio, místo, kde postavil první vánoční jesličky, je rovněž v horách a hlubokých lesích. Chodit po stopách sv. Františka tedy znamená fyzickou námahu, i když říci, že jsme chodili, je poněkud přehnané tvrzení. Převážně jsme se vozili. La Verna je od Assisi vzdálená zhruba dvě hodiny autobusem, stejně tak Greccio, to zase jiným směrem. Sv. František se nejen modlil, ale také chodil po svém rodném umbrijském a toskánském kraji křížem krážem. Chodil a rozmlouval s lidmi – o Bohu, o své lásce k Ježíši – a také poslouchal – o starostech, nemocech, trápeních lidí – a snažil jsem jim všemožně být nápomocen – i třeba zázrakem, který si na Bohu vyprosil, pokud jde o nějaké to uzdravení. Sv. Františkovi se také říká Poverello – chudáček. Zásadně žil bez majetku a bez ostatního pohodlí civilizace. Jídlo si vyžebrával. Dokonce se ani nepřikrýval, když mu byla zima, a pod hlavu nechtěl polštář. Zkrátka „železný muž“. Někdy si říkám, jestli ta touha současných mladších generací po běhání, cyklistice a jiném šplhání po nepřekonatelných překážkách není svého druhu fyzický sebezápor, který je tak potřeba k prospěchu duše a k celkovému duchovnímu pokroku. Je v tom jistě také touha po svobodě. A myslím, že neexistuje svobodnější člověk než sv. František z Assisi. Nic neměl, téměř nic nepotřeboval, a přece měl všechno. Celou přírodu, celé stvoření mu Bůh, dojat jeho láskou, položil do náruče. Navštívili jsme také San Damiano, klášteříček, kde žily (a žijí) klarisky, ženský řád, který se jmenuje po sv. Kláře, Františkově následovnici. A také to není přes ulici, pěkně se člověk našlape, než ke sv. Kláře dojde. Rajská zahrada San Damiana je doslova vystlaná bramboříky. Na tuhle květinu tu narazíte téměř všude. I na poustevnách, i v lese, kde roste -6Porciunkula
divoce jako u nás fialky nebo podléšky. Ale u sv. Damiana jsou to bramboříky opravdu úctyhodné, prostě nádherné. Kdyby byl sv. František šlechtic (jak původně chtěl) a měl nějaký erb, dala bych mu do něj brambořík. Nebo bramboříček? Všechno je totiž u sv. Františka malé. Kláštery i kostely. Porciunkula (v překladu kousíček) je malý kostelíček, který sv. František začal opravovat, když slyšel hlas, který ho nabádal, aby opravil „můj dům, který se hroutí.“ (Mimochodem je krásně opravený a nově na jeho portál přibyl nápis Rok milosrdenství 2015 – 2016). Až další staletí udělaly ze sv. Františka velikána a obezdily Porciunkulu obrovskou bazilikou. I původní cely, takové chýše pro bezdomovce, které si postavili první Františkovi bratři, jsou teď obezděny velkým kostelem Rivotorto. Tím nechci říct, že by si baziliku sv. František nezasloužil a že to není opravdu velký světec, od něhož nás vzdalují, pokud jde o naši svatost, světelné roky, ale vidět obrovskou katedrálu narušenou zemětřesením z roku 1997 a Giottovy fresky v žalostném stavu, je trochu smutný pohled, který vede k zamyšlení, co by si sv. František asi víc přál – naši větší svatost a lásku k Bohu, nebo velké baziliky? Jeho příklad a odkaz je pro naši „přežranou a přetechnizovanou“ Evropu Horní chrám baziliky sv. Františka docela jednoduchý: vrať se k Bohu, protože On jediný stačí. Nechtěj ani jídlo, ani peníze, ani slávu – stačí Bůh a ostatní ti bude přidáno. A nebude-li, nic se neděje, Bůh stačí. Lehko se to řekne, ale těžší je přepřáhnout tímto směrem, to všichni víme. P.S. Když jsme jeli do Greccia, navštívili jsme městečko, kde se narodila sv. Rita, italský kult, světice, kterou všichni Italové uctívají snad víc než Pannu Marii. Pár kilometrů odsud leží městečko Norcia, rodiště sv. Benedikta. Jedna sestra prosila vedoucí zájezdu, abychom se tam zajeli podívat. Nebyl však čas, možná i naftou bylo nutno šetřit. Katedrálu v Norcii už neuvidíme. Její valná část se zřítila při nedávném zemětřesení. Sv. Františka, jeho krásnou Umbrii, krásné „místečko“ na naší Zemi, jsme navštívili mezi dvěma zemětřeseními. Věra Eliášková NEZTRÁCEJME NADĚJI V dušičkovém období mi dovolte obrátit pozornost ke hranici života a smrti. Ve svých 96 letech byl náš tatínek opět stižen slabší mozkovou mrtvicí. Byl odvezen do nemocnice, „slabý na nohy“. V nemocnici byl velmi roztrpčen tím, že mu nedovolili, aby se sám obstarával. Na noc mu museli zvednout postranice postele a dokonce přivázat ruce, protože se postranice pokoušel přelézat. Myslím, že se mu vybavily okamžiky z věznění v padesátých letech a ze situace se chtěl svou nezdolnou životní silou vymanit. Ten večer vypadal velmi špatně, byl velmi rozhorlený a neslýchaným způsobem on, vždy kultivovaného vystupování, nadával na personál. Muži z oddělení to komentovali tak, že takto se někteří projevují a pak je konec. Tatínek byl velmi vyčerpaný, oči se mu obracely v sloup. V krizi jsem si vzpomněla na jeden film, ke kterému si dovolím malou odbočku. Zvláštní film z bojů druhé světové války na finsko-ruské frontě. Laponka žijící dál svůj život v zemljance a čas trávící chytáním ryb, obstaráváním dřeva a své skrovné domácnosti. Postupně u ní dva muži ze znepřátelených stran. Utlumila boj mezi nimi a zůstala jenom žena a dva muži… Válka končí, muži odešli a v závěru filmu se kolem Laponky pohybují dva stejně staří chlapci, modrooký blonďák a barevný chlapec, a matka jim říká: „Vaši otcové byli stateční muži“. V kritické chvíli s tatínkem se mi vybavila situace z filmu (Kukuška): Jeden muž byl na pokraji smrti. Byla znázorněna vidina, jak pomalu odchází po břehu, následuje přitom nějakou světlou postavu. Žena, bylo zřejmé, že se jedná o dávnou tradici, počala táhle výt jako jeho pes, a přivolávat ho tak zpět. On se pomalu ohlíží, ona v naprostém poklidu fouká v představě do klády, kterou chce dostat zpátky ke břehu, a ještě ho navíc zaplavuje horkým dechem. Podařilo se. Ve vzpomínce na film jsem na tatínka nahlas mluvila, uklidňovala ho a hladila ho (vím nyní už, že sluch odchází jako poslední). Velmi jsem se obávala, že tu noc nepřežije, ač byl čerstvě po svátosti nemocných. -7-
Dlouho jsem se pak modlila. Druhý den jsem tatínka nalezla, Bohu díky, živého, a odvezli jsme ho domů, kde se pozdravil. Žil, díky Bohu, ještě další tři roky. V televizním přenosu ze svatořečení Matky Terezy mě zaujalo líčení okamžiku její smrti. Přitížilo se jí. Špatně se jí dýchalo. Tak to někdy bývá. U svého tatínka jsem to také na konci zažila. Píše to i Jan Paul v knize „O štěstí v umírání“, že nejtěžší je udýchat smrt. Matce Tereze chtěly sestry přiložit dechový přístroj. Vypadl ale elektrický proud. Běžely tedy pro náhradní generátor, z nějakého důvodu ale nebylo možné jej připojit. Po jejím skonu proud opět naskočil. Lékaři léčí i smrt, píše Jan Paul, současný český malíř, výtvarný kritik, publicista a prozaik. On to musel být, kdo musel poznat, že není už jiné cesty, že přichází smrt, a vzal si pak maminku z nemocnice domů, kde za třicet hodin zemřela. Tak, jak nazval svou knihu „O štěstí v umírání“. (Čtenář s ním na jejích stránkách prožívá pět posledních let života jeho statečné maminky, kdy ji on, „ředitel galaxie“, jak se nazývá, se svou rodinou doprovázel. Jsou to i roky jeho lidského zrání a jeho zrání ve víře. Kniha prosycená živou a žitou láskou, odvahou, moudrostí i nakažlivým bláznovstvím. Vřele doporučuji.) Irena Červenková VZPOMÍNÁNÍ Listopad přináší zklidnění – měsíc začíná Slavností všech svatých, vzpomínkou na všechny věrné zemřelé – čas Dušiček. S usínající přírodou, s mlhami od Vltavy a padajícím listím více vzpomínáme na Ty, kteří nás předešli na cestě do věčnosti. Navazujeme tenkou přetrženou nit našich společných příběhů, prožitků. Děkujeme za to, co jsme od svých předků dostali. Odpouštíme. Uchováváme to hezké a podstatné. Přemýšlíme, jak jejich odkaz uchopit, jak v příběhu pokračovat… Vzpomínám na babičku, která neděli co neděli, každý týden procházela stezkami mezi vesničkami na Vysočině k malému kostelíku sv. Máří Magdaleny. Stejně jako její předkové. Vnímaly jsme, jako malé děti poskakující vedle ní – bzukot včel, vůni květů, hlasy káňat nebo kukačky, odraz hladiny rybníků uprostřed lesa. Pusinky jsme přitom plnily borůvkami, malinami. Vnímaly jsme vůni kostela – chlad kamenné orosené podlahy, modlitbu růžence, modlitbu za kněze, úctu ke všem (nejen českým) svatým. Lehce unavené po cestě jsme vnímaly babiččinu laskavou ruku – upracovanou, ale voňavou po vanilce, buchtách nebo sbíraném lipovém květu – která v lavici podepírala padající hlavičky… Bořily jsme hlavy do babiččina šátku, ze zpěvníku vybíraly obrázky svatých, často psané tak zvláštním písmem… Den za dnem stejný řád v drsném kraji a pohnuté době. Časně ráno krmení dobytka, práce na zahradě, příprava jídla, krmení dobytka… Večer v klidu poslechnout (zakázané a tolik podporující) Rádio Vatikán, pak růženec a spát. Odpočinout si po celém dni. Babiččin život, babiččina víra. Víra prostá, bez podmínek, propojená s přírodou a vším Božím stvořením. Víra plná úcty a díků za vše, co dostáváme. Víra plná proseb – za všechny děti, vnoučata, pravnoučata… za celý svět a mír v něm. Víra plná důvěry a naděje – že Bůh otec ví, co dělá, nejlépe, miluje nás a vede – jako tu přírodu kolem. Babička zemřela před 2 roky – v 96 letech, o Velikonocích, na svátek Zmrtvýchvstání. Doma, uprostřed svých dětí, vnoučat, s podporou pana faráře… S hořící svíčkou na stole, u otevřeného okna, se svým růžencem v ruce… Snažili jsme se – přes slzy – zpívat její oblíbenou mariánskou píseň… Kolikrát týdně na ni vzpomínám… s úsměvem, chvěním, jindy slzou v oku… Chybí mi, nejen v listopadu, ale o Dušičkách obzvlášť. Děkuji za vše, co nám – svým blízkým, dala. Za cestu k víře i lásku k přírodě, rodině, lidem. Věřím – stejně jako ona – že se jednou na věčnosti shledáme. V přítomnosti toho, který ví, tvoří, miluje nás. Listopad pokračuje… stejně jako naše dny… Ať žije Kristus Král. -8-
Jana Skalková
PODOBENSTVÍ O MILOSRDNÉM SAMARITÁNOVI (Lk 10, 30-37) Moji kamarádi a já si často hrajeme v horních jeskyních a všelijakých skalních štěrbinách na okraji pouště Juda. Je tu opravdu pustá, osamělá krajina, jenom úzká, klikatá cesta z Jeruzaléma do Jericha se táhne opuštěnými skalami. Ale je tu hodně jeskyň a všelijakých skrýší, kde si jeden může docela dlouho hrát na schovávanou. Ale chodívají tu i loupežníci a tak nás, kluků, co si sem chodí hrát, musí být aspoň sedm, možná i víc, abychom měli trochu přesilu. Když tudy jde člověk sám, je to fakt nebezpečné. Zrovna nedávno jsme byli svědky, co loupežníci dokážou. Z Jeruzaléma vyšel chlapík. Měl s sebou oslíka a ten oslík měl na sobě fůru zavazadel. Můj kamarád Nathan a já jsme seděli u vchodu jedné jeskyně a měli jsme odsud pěkný výhled na cestu. Viděli jsme, co ten opuštěný chlapík nemohl vidět. Z dálky se k němu blížili čtyři, jak to říct slušně, zkrátka muži, z kterých šel strach. „Hele, to jsou lupiči, vidíš je?“ šeptal jsem Nathanovi a měl jsem malou dušičku. „Neměli bysme toho chlápka varovat?“ „Radši ne,“ řekl potichu Nathan, „z toho by byly problémy. Jsme ještě kluci, to by byla přesila!“ Tak jsme se museli dívat, jak čtyři muži toho cestujícího přepadli. Bránil se statečně, ale platné mu to nebylo. Krutě ho zbili a vzali mu oslíka i se zavazadly. Jeden mu dokonce ukradl i plášť, a tak chudák ležel na zemi polonahý a polomrtvý. „Musíme mu pomoct, Nathane,“ řekl jsem, „jinak tu umře!“ – „Rád pomůžu, ale jak?“ kroutil se Nathan. „To je práce pro dospělého. Co zmůžeme my, děti?“ – „Můžeme dojít pro pomoc, ne?“ řekl jsem. „Jenom musíme dát pozor, aby nás lupiči neviděli a taky nás nezbili, že jsme svědci, rozumíš? Svědci!“ Pomalu jsem se chystal, že slezu dolů na cestu, když jsem uviděl, že se cestou někdo blíží. Podle šatů to byl kněz jeruzalémského chrámu. „Bohu díky, pomoc je tady!“ Ale pak jsme viděli, že se kněz ani nezastavil a zraněnému se vyhnul! Šel dál jakoby nic. Že by měl taky strach z lupičů? „To nevím,“ řekl Nathan a zamyslel se. „Možná se nechtěl znečistit! Kdyby se chudáka dotknul, byl by rituálně nečistý a nemohl by jít do chrámu, chápeš?“ „Hm, to je pravda, ale mohl se zase očistit, ne? To přece nemůže být důvod…?“ – „Víš, jak ta očista dlouho trvá? A on měl třeba dneska službu…“ – „Ale vždyť šel odtamtud!“ – „Dobře, co já vím!“ mávl Nathan rukou a se zájmem se zadíval na cestu. „Hele, zase někdo jde!“ Po cestě kráčel levita, taky jsme ho poznali podle šatů. I on viděl zbitého, ale taky se mu vyhnul a spěchal dál. „Tak je to na nás!“ řekl jsem a nebylo mi do zpěvu. „Musíme dojít pro pomoc…“ Pomalu jsme scházeli dolů, když vtom jsme znovu uslyšeli kroky. Rychle jsme se schovali, protože co kdyby to byli ti loupežníci! Ale ne, byl to osel, kterého vedl Samaritán. Hned jsme ho poznali, hlavně podle té hučky na hlavě. My, Židé, se totiž se Samaritány nestýkáme. Oni jsou nevěřící, vlastně jsou něco horšího. A tak jsem od něj žádnou pomoc nečekal. A co se nestalo! Chlápek se zastavil, přistoupil blíž, podíval se, jestli zraněný žije, a vypadal, že je mu zraněného líto. Potom vytáhl ze zavazadla měch vína a vylil víno chudákovi na rány. To bylo dobré, protože maminka říká, že víno čistí rány. Pak vzal olej a nakapal jej na zraněná místa. Pak dokonce vzal svůj šál, roztrhal ho na pruhy a obvázal mu všechny rány. Nakonec vysadil zbitého na osla a sám šel vedle, aby ho přidržoval. Podívali jsme se s Nathanem na sebe. „Je to možný? Samaritán a pomohl!“ „Všude jsou asi dobří lidé. Není důležité, z jakého pocházíme národa, ale jací jsme my sami!“ pokýval jsem vážně nad svou úvahou hlavou. „Hele, budeme se ode dneška s nimi kamarádit, co říkáš?“ zeptal jsem se Nathana. „Jasně!“ řekl Nathan a plácli jsme si na to dlaněmi. Barbora Thielová MALÉ DOPLNĚNÍ Po uzávěrce minulého čísla Farních listů ke mně dorazila tato úžasná zpráva. Skupina lidí, které dala dohromady Marta Rosypalová a kteří jsou nejen odborníci, ale – jak z dalšího vyplyne – i lidé na svém místě, se rozhodla vzít do svých rukou péči o P. Michala. Vzhledem k tomu, že pojišťovna nehradí rehabilitační péči pacientů paliativního oddělení a ani sestry na tomto oddělení nemají v tomto směru správnou kvalifikaci, rehabilituje s P. Michalem tato skupina dobrovolníků. A výsledky se dostavují!! Modleme se tedy, prosím, nejen za P. Michala, ale i za tyto dobré lidi. Děkuji. B.M. -9-
SPOLEČENSTVÍ ŽIVÉHO RŮŽENCE Společenství živého růžence tímto opět zve na své další setkání plánované na pondělí dne 14. 11. 2016 po večerní mši svaté, tj. cca od 18:45hod na faře. Stávající rozpisy končí sobotou 3. 12. 2016. Na minulých dvou setkáních byly členům společenství rozdány a dalším členům byly e-mailovou cestou rozeslány nové rozpisy růžencových desátků pro modlitbu v období od 4. 12. 2016 do 27. 1. 2018. Ti, kdo je ještě neobdrželi, si je mohou vyzvednout v sakristii kostela sv.Antonína. Na všechna setkání stejně jako k růžencové modlitbě jste všichni srdečně zvání, za společenství živého růžence Marie Kostelecká. DĚTSKÉ RORÁTY U SV. KLIMENTA Jednou z forem přípravy na oslavu Vánoc, během adventu, jsou bezesporu Roráty, které po staletí naši předkové v tomto období pravidelně zpívali. Náš významný muzikolog a hudebník Dobroslav Orel píše: “Roráty patří jako čistý a vroucí výraz mariánské úcty našich předků po stránce hudební k nejkrásnějším výtvorům duchovní písně vůbec“. Pod pojmem roráty si většinou vybavíme adventní písně z Kancionálu, možná Staročeské roráty, které se zpívají při mši během Adventu, ze starých malinkých zpěvníčků, u sv. Antonína. Avšak tyto verze jsou jen odvarem a pozůstatkem toho, co roráty skutečně byly. Celé Roráty v původní nezměněné podobě si budete moci vyslechnout a zazpívat při koncertním provedení u sv. Klimenta v úterý 29. 11. od 19h, kdy je zahraje soubor Ritornello. Avšak při „dětské rorátní mši“ (17. 12.) budeme zpívat z těchto celých rorátů pouze část, protože celé roráty není možné při mši provést, vzhledem k změněné pokoncilní liturgii. Přesto však se budeme držet oné původní verze. Melodie písní zazní v té podobě, jak je zpívali naši předkové před čtyřmi sty či více lety. Kromě písní se zde objeví i chorály, které uvádějí vždy novou myšlenku, a písně ji pak v mnoha slokách komentují. A kromě toho budou písně doprovázet nejen varhany, ale i další nástroje, housle, flétny, basa a další, tak jako za dob literátů, jejichž bratrstva roráty provozovala. Hrát i zpívat bude nejmladší generace naší farnosti. S dětmi již zpěv rorátů nacvičujeme vždy ve středu po náboženství. S nejmenšími hudebníky začneme zkoušet v nejbližší době. A proto, kdo by se k nám chtěl z dalších dětí připojit, neváhejte mne kontaktovat. Dětské roráty budou doprovázeny, jako každý rok, i milou akcí, kterou organizují maminky. Děti se sejdou v pátek večer na faře, kde budou mít společný program. Vyrobí lampionky, s nimiž ráno půjdou na roráty, znova si vyzkouší zazpívat roráty, něco dobrého povečeří a na dobrou noc jim tradičně přečte pohádku náš jáhen Jiří Beran. Přijďte si zazpívat opravdové Roráty a naladit se, uprostřed vrcholícího předvánočního shonu, na adventní notu spolu s našimi dětmi. Mše sv. se zpěvem Rorátů se koná v sobotu 17. 12. od 7.30 v kostele sv. Klimenta v Kostelní ulici. MgA. Miroslav Pšenička, regenschori kostela sv. Antonína, 777089932 PŘESPÁVÁNÍ NA FAŘE
V pátek 16. 12. 2016 zveme děti na další „Přespávání na faře“. Sejdeme se v 17,30 v kostele u sv. Klimenta, kde si děti zazpívají, a pak půjdou společně na faru. Je možné též přijít až na faru mezi 18 -18,15h. V programu je výroba svítilen, nácvik zpěvů na sobotní ranní mši, společná modlitba, čtení na dobrou noc. Na výrobu svítilen ať si přinesou zavařovačku (čistou) a svíčku. Dále budou potřebovat věci k přespání – spací pytel, potřeby na ranní a večerní hygienu, pyžamo, přezůvky a pokud můžete, něco dobrého, jako malý příspěvek na společnou sobotní snídani po mši. V sobotu ráno půjdou děti ve společném průvodu z fary ke sv. Klimentovi na ranní mši v 7,30 a pak se společně vrátíme na faru a posnídáme. Vzhledem k tomu, že se počet dětí rok od roku zvyšuje – a to je moc dobře, díky Bohu – prosím, abyste své děti na přespání přihlásili – od neděle 13. 11. 2016 až do začátku prosince bude v sakristii u sv. Antonína list pro zápis dětí na „Přespání na faře“. Karolína -10-
DOKUMENT O P. JOSEFU TOUFAROVI Vážené sestry a bratři, pan Miloš Doležal mě upozornil na premiéru dokumentárního filmu s názvem „Jako bychom dnes zemřít měli“. Myslím, že zvlášť nám, kteří jsme byli na pouti po stopách tohoto mučedníka, by uvedená televizní premiéra neměla uniknout. O jejím vzniku se nám autor zmínil při nezapomenutelném vyprávění před sluncem zalitým kostelem v zaniklé Zahrádce. Dokumentární film Miloše Doležala a Romana Vávry bude uveden v úterý 29. listopadu ve 21 hodin na ČT2. Jiří Beran ADVENTNÍ A VÁNOČNÍ KONCERTY VE FARNOSTI SV. ANTONÍNA Srdečně si vás dovolujeme pozvat na několik hudebních akcí, které bude naše farnost pořádat v době adventní a vánoční. Chtěli bychom vám tímto způsobem nabídnout chvilku k zastavení a rozjímání v krásném prostředí kostelů naší farnosti. Doba adventní nám poskytuje čas k přípravě na vánoce. Adventní půlhodinky s varhanními improvizacemi a duchovním slovem P. Pavla Semely, by měly nabídnout momenty vedoucí k spočinutí a zamyšlení. Adventní texty Bible patří k těm nejkrásnějším. Prvek očekávání a touhy po Spasiteli, jenž je v nich obsažen, nabízí mnoho podnětů jak varhaníkovi, který je hudebně zpracovává, tak i řečníkovi, jenž je komentuje. Přijďte do kostela sv. Antonína v neděli 4. 12. v 17.00 zaslechnout něco z těchto myšlenek. Na varhany bude improvizovat legendární geniální improvizátor prof. Jaroslav Vodrážka, jenž i ve svých 85 letech nic neztrácí ze svého temperamentu a jehož nápaditou a duchovní hloubkou naplněnou hru lze jen obdivovat. Jste srdečně zváni i na 2. adventní půlhodinku, při níž bude improvizovat v neděli 18. 12. od 17.00 varhaník chrámu sv. Antonína Miroslav Pšenička. Krásné jesličky v kostele sv. Antonína jsou každoročně během Vánoc hojně navštěvovány. Při této příležitosti můžete na Boží Hod vánoční 25. 12. od 17.00 vyslechnout koncert známého smíšeného sboru Čeští madrigalisté, pod vedením Veroniky Hádkové, za doprovodu instrumentálního souboru. Na koncertě zazní skladby V. A. Michny, V. K. H. Rovenského, G. Ph. Telemanna. Vstupné je na všechny akce dobrovolné. Těšíme se na viděnou. MgA. Miroslav Pšenička, regenschori kostela sv. Antonína POZVÁNKA NA VÝSTAVU STO METRŮ OD KOSTELA Se souhlasem pořádajícího knihkupectví Trigon upozorňuji na výstavu kreseb pana Václava Sokola. Pan Václav Sokol, bratr někdejšího kandidáta na prezidenta republiky filosofa Jana Sokola, vyzdobil svými jemnými grafikami například vydání Jeruzalémské bible, nyní se můžeme seznámit s jeho jemnými kresbami uhlem a pastelem. „Můj otec byl architekt, matka historička umění. Pro mne, astmatického chlapce vyrůstajícího v krásném rodinném prostředí, nebylo nic přirozenějšího, než malovat betlémy. Líbily se mi na gotických obrazech, oproti pohádkám v sobě měly ještě něco navíc. Chodil jsem ministrovat do kostela svaté Markéty v Břevnově. Bylo mi jedenáct, když zavřeli otcova přítele Anastáze Opaska a mnichy rozprášili. Později, v padesátých letech, jsem se učil kreslit na střední výtvarné škole v Praze. Postupem času se mi zdálo, že Kristovo narození nějakým tajemným způsobem souvisí se světlem, které se někdy rozsvěcí v lidských životech.“ Výstava bude zahájena v Bubenské 3 ve čtvrtek 10. listopadu v 18 hodin a potrvá až do 11. ledna. Možná, že pro své blízké vyberete i dárek. Jiří Beran, jáhen POUŤ DO SVATÉ ZEMĚ Zveme vás na pouť do Izraele s duchovním doprovodem našeho kaplana P. Mariusze Walczaka. Pouť organizuje cestovní kancelář Palomino ve dnech 13. – 20. 2. 2017. Doprava je letecky do Tel Avivu, po Izraeli potom klimatizovaným autobusem. Cena je 19 900 Kč. V programu je návštěva Betléma, hory Tábor, Kány Galilejské, okolí Galilejského jezera s plavbou po jezeře a obnovou křestního slibu. Cesta údolím Wadi Quelt k Mrtvému moři, Jericho a poslední dva dny v Jeruzalémě. Podrobné informace najdete na vyvěšeném plakátku v kostele nebo na stránkách www.palomino.cz. Zájemci hlaste se u P. Mariusze (
[email protected]) do konce listopadu. -11-
PAPEŽOVA SLOVA Milí moji, ještě slova, která jsou pro naši situaci (diskusi kolem díla Josefíny Jonášové) docela aktuální. Pepa Horník se ve svém článku letmo zmiňuje o tom, co se děje na západě, v zahraničních kostelích. Papež František řekl při generální audienci 19. října 2016: „Jedním z důsledků tak zvaného blahobytu je to, že přivádí lidi k tomu, aby se uzavírali do sebe, a činí je nevnímavými k potřebám druhých. Dělá se všechno, aby byli oklamáni, když jsou jim prezentovány pomíjivé životní vzory, které za pár let zmizí, jako by náš život byl nějakou módou, jíž je třeba se držet a kterou je třeba odkládat podle sezóny. Tak tomu není.“ Vaše Věra E. DOBROČINNÝ BAZAR PRO CESTU DOMŮ Dobrý den, chtěli bychom Vás srdečně pozvat na podzimní bazar JakPaK pro Cestu domů. Akce se koná příští týden v úterý 15. 11. – středa 16. 11. mezi 10 – 20h v Holešovické tržnici, hala č. 13. Během celého dne bude otevřena místní kavárna. Předem moc děkujeme za případné šíření informací o akci. Těšíme se na Vás! Markéta Císařová Dobročinný obchod Cesta domů eshop.cestadomu.cz, Bubenská 3, 170 00 Praha 7, Mobil: 608 568 334 ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI Projekt Smíření 2016 – koncert 5. 11. v 19.30h v kostele sv. Antonína, nedělní mše sv. v 10h bude česko-německá. Po mši sv. agapé před kostelem. Advent – adventní půlhodinky, koncertní roráty, dětské roráty, adventní obnova – termíny viz kalendář. Pouť u sv. Klimenta – ve středu 23. 11. V 18h, večerní mše sv. u sv. Antonína nebude. Mikulášská nadílka pro děti – v neděli 4. 12. po mši sv. v 10h. Farní ples – připojíme se k farnosti sv. Vojtěcha a Evangelickému sboru v Dejvicích. Konat se bude v sobotu 25. února 2017 v sále kulturního domu Domovina, Na Maninách. KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ: V pondělí 14. listopadu 2016 od 18.45h se na faře sejde Společenství živého růžence. Ve středu 23. listopadu v 18h bude poutní mše sv. u sv. Klimenta. Večerní mše sv. u sv. Antonína nebude. Na první neděli adventní 27. listopadu bude s námi slavit mši sv. v 10h pan biskup Václav Malý. Po mši bude agapé před kostelem. V úterý 29. listopadu v 19h u sv. Klimenta předvede soubor Ritornello Roráty – koncertní provedení. Posluchači jsou zváni připojit se zpěvem k hudebníkům. Více viz FL str. 10. V úterý 29. listopadu ve 21h bude na ČT2 uveden dokument o P. Toufarovi, též viz FL str. 11. Do konce listopadu je možno se hlásit na pouť do Izraele – více viz FL str. 11. V neděli 4. prosince po mši sv. v 10h bude mikulášská nadílka pro děti. O nedělích 4. a 18. prosince v 17h jsme zváni ke sv. Antonínu na adventní půlhodinky – viz FL str. 11. V neděli 11. prosince od 14.25h bude na faře, Dukelských hrdinů 54, adventní obnova. V pátek 16. prosince budou děti přespávat na faře – nutno se předem přihlásit – více viz FL str. 10. V sobotu 17. prosince od 7.30h bude v kostele sv. Klimenta dětská mše sv. se zpěvem Rorátů. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 13. listopadu 2016. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 5. prosince 2016. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina
[email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu:
[email protected].
