ROČNÍK: XXIV
FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA
ČÍSLO: 9/2015
Bůh je s námi Náš bohatý svět si přivlastnil Vánoce a všechno, co k nim patří, ale vyhostil z nich Ježíše! Tento svět miluje poezii Vánoc. Miluje atmosféru přátelství, kterou vyvolávají, dárky, které přinášejí, světla, hvězdy a vánoční koledy. Zaměřuje se na Vánoce jako na okamžik největších výdělků v roce. Ale na Ježíše nemyslí. „Přišel mezi své a oni ho nepřijali….“ „Nenašlo se pro něj místo pod střechou…“ ani na Vánoce. (Chiara Lubichová) Dnes se můžeme stále více pohoršovat nad tím, jaký se z Vánoc dělá obchod a prostředek komerce. Můžeme se možná také stát cynickými s ohledem na fakt, že z této náboženské události nezůstává pro dnešní lidi takřka již nic dostupného. Situace, ve které se dnešní Vánoce nacházejí, je těžká. Měla by nás ale zmobilizovat k tomu, abychom byli více bdělými. Jinak totiž můžeme ztratit onen příslib, který s sebou Vánoce přinášejí. V liturgii adventní doby opakovaně slyšíme přísliby, jak bude svět vypadat, až přijde Mesiáš. Proroctví, hlavně z knihy proroka Izajáše, ukazují na to, že příchod Mesiáše změní „tvář země“. Můžeme tam najít univerzální příslib pokoje – lev bude žít s jehnětem – zavládne smíření, odpuštění, láska mezi nepřáteli, spravedlnost, rány budou uzdraveny, hladoví nasyceni. Bůh setře z očí každou slzu. Vánoce jsou pozváním k oslavě, ačkoli sami zakoušíme utrpení. Ježíšovo narození znamená, že Bůh je s námi. Jeho narození neznamená a nepřináší okamžitou radost, a stejně tak ani okamžitou spravedlnost. O Vánocích nepřichází Mesiáš jako velký hrdina, který odstraní ze země vše, co je špatné. Bůh posílá bezbranné Dítě ležící na seně, které potřebuje pomoc, potřebuje nakrmit, přebalit… Mocí Dítěte je Boží moudrost. Dítě nabízí proměnu srdce lidí svou něžnou přítomností. Vánoce neodstraňují ze světa zlo způsobem vojenské intervence – i nadále budou lidé věřící i nevěřící, budou nás dále sužovat nemoci, nesplněné sliby, samota, chladná srdce… Vánoce nepřinášejí příslib nastolení nebe na zemi, ale přinášejí přítomnost Boha mezi lidmi. P. Mariusz Walczak MARIA, MATKO… Maria, Matko, poděkuj svému milovanému Synu zvláště za to, že zvolil studenou stáj tehdy, když k nám přišel jako malé dítě. To dává velkou naději našim studeným srdcím dnes, když k nám přichází jako malý bílý chléb.
Maria, Matko, poděkuj svému milovanému Synu zvláště za to, že zvolil tvrdé jesle tehdy, když k nám přišel jako malé dítě. To dává hlubokou naději našim tvrdým srdcím dnes, když k nám přichází jako malý bílý chléb. Barbora Thielová
DÁREK POD STROMEČEK Neodolala jsem a počáteční kapitoly té knihy jsem za klidných večerů pozdního léta – pokud jsme na chalupě výjimečně neřešili komín, trámy, vodu či akce synů – předčítala manželovi. Pozdější kapitoly se daly číst jen se zatajeným dechem, obdivem a hlubokou úctou. Knihu jsem objevila mezi vyřazenými v místní knihovně, nejspíš byla ale někým odložena z pozůstalosti. Otto Wichterle (1913-1998): „Vzpomínky“. Autora, akademika, vynálezce silonu a měkkých kontaktních čoček, osobnost světového významu a člověka pevných zásad, nemusím snad představovat. Mně je blízký jako autor vysokoškolských učebnic a jako otec kolegy z mého krátkého působení v Akademii věd. Také jsem náhodně věděla o jeho sestře řeholnici. Humor, čtivý sloh přes dokumentární ráz, vhled do historie, ale především obraz velikosti lidského ducha a nezdolné životní síly. Ztrácejícím se v životním tempu a klesajícím pod tíhou problémů dodá pořádný kus energie. Nejen starším, kteří minulá léta pamatují, ale i mladým, jdoucím za realizací svých odborných met, za sny a ideály. Čest autorově památce. Bohužel i čtvrté vydání je rozebrané, zbývají pouze antikvariáty nebo knihovny. Irena Červenková V BETLÉMĚ (LK 2,1 – 21) „Je mi to moc líto, ale dům už je plný! Přišli jste pozdě. Opravdu bych vám rád pomohl, ale nejde to!“ Dveře se zavřely a muž, který stál venku, pomalu odcházel. Po chvíli se však dveře znovu pootevřely, a štěrbinou mezi veřejemi se protáhl malý, asi desetiletý chlapec. “Strýčku Josefe! Strýčku Josefe!“ volal na odcházejícího muže. Muž se zastavil a chlapec mu skočil do náruče. „Šimůnku, jsi to ty? Ty jsi mne viděl?“ „Se střechy! Kam jdete?“ Josef postavil chlapce na zem a pohladil ho po vlasech. „Já i moje žena jsme po té dlouhé cestě moc unavení a chtěli jsme poprosit tatínka o nocleh, jenže dům je plný hostů.“ „To je pravda,“ potvrdil Šimon. „Dům je opravdu plný až po střechu. My, děti, budeme spát ve chlévě.“ Josef se zasmál: „Spát ve chlévě, to je dobrý nápad! “ Šimon si moc přál, aby šel Josef spát do jejich chléva, ale Josef poděkoval a zavrtěl hlavou: „Už tak jsi nám moc pomohl, Šimůnku, ale moje žena čeká narození děťátka, možná už tuto noc…“ Šimon doprovodil Josefa až za hradby města, kde mu ukázal jeskyni, kde přespávali pastýři se svými ovcemi. Tady připravil Josef své ženě Marii lůžko. Malému Šimonovi se Josefova žena líbila. Byla mladá a velmi hezká. Jistě byla z Nazareta, kde bydlel i strýc Josef, přemýšlel malý Šimon. A do Betléma se vydali, aby se nechali zapsat, jak to přikázal císař. Šimon chvíli pomáhal strýčkovi se zařízením jeskyně a pak se vydal zpátky domů. Té noci se děly podivuhodné věci! Šimon se o nich dozvěděl od svého přítele Eliho, který byl pastýř a tu noc pásl ovce spolu s ostatními pastýři na pastvinách za městem. Když se ráno Šimon vrátil k jeskyni, viděl svého přítele Eliho, jak s ostatními pastýři klečí u jeslí, kde leželo právě narozené děťátko. A pak mu Eli začal vyprávět: „Spali jsme venku u svých stád. Najednou nás probudilo světlo a krásný zpěv. Kolem bylo plno andělů! Jeden z nich se objevil u nás a řekl: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – Mesiáš! Toto vám bude znamením: naleznete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích!“ Najednou bylo kolem toho jednoho anděla celé nebe andělů a všichni chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ Eli to Šimonovi vyprávěl a oči mu zářily, jako by znovu slyšel andělský zpěv. „Ničemu jsme sice nerozuměli, mysleli jsme, že se nám to zdá, ale přece jsme se rozeběhli směrem k Betlému a uviděli naši jeskyni, z níž vycházelo světlo.“ Eli vzal Šimona za ruku a potichu, po špičkách, přistoupili k jeslím. Na slámě, přikryté chatrnou plenkou, tam spalo děťátko… malinké, bezbranné. Stejné jako každé narozené dítě a přece… Šimon také poklekl pln podivného dojetí, protože to nešlo jinak. I všichni kolem klečeli a modlili se, protože věřili, že je to Vykupitel. Eli se potom vrátil ke svému stádu. Šimon běžel do města, aby všem oznámil tu radostnou zprávu o narození dítěte a o všem, co se stalo tu noc, ale trochu ho přepadly obavy: Budou mi věřit? Nebudou říkat, že jsem si to vymyslel? Ale pak si vzpomněl na slova pastýře Eliho: „Jestli ostatní lidé uvěří nebo ne, Šimone, to je Boží věc. On je všemohoucí. Daroval víru nám, daruje ji i ostatním, nemyslíš?“ V Betlémě už ale všichni věděli, co se stalo. Někteří se už v noci vydali za město k jeskyni, protože se tu zprávu dozvěděli od pastýřů. Bůh je všemohoucí, On může darovat víru všem. Jde jen o to, rozběhnout se k jeslím… Barbora Thielová
SLAVNOST JESLIČEK, KTEROU SV. FRANTIŠEK NA NAROZENÍ PÁNĚ KONAL Musím povědět a vylíčit onu slavnost, kterou sv. František konal tři roky před svou smrtí u vesničky jménem Greccio, v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života, jménem Jan. František ho zvlášť měl rád, protože pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si sv. František asi čtrnáct dní před Narozením Páně povolal k sobě a řekl mu: „Chceš-li, abychom blížící se svátky slavili u Greccia, pospěš si a obstarej, co ti říkám. Chtěl bych, pokud možno na vlastní oči, vidět hořkou nouzi, kterou náš Pán už jako dítě musel snášet, jak ležel v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak ležel na seně.“ Když to dobrý muž uslyšel, spěšně připravil na ono místo všecko, jak mu světec uložil. Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži a ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Noc byla jasná jako den a lidé i zvířata pocítili nebeskou blaženost. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají a přinášejí tak Bohu náležitou chválu a celá noc jásá velkou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá a kněz pociťuje velkou útěchu. Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diákonem – a zvučným hlasem zpívá evangelium. Často, když chce vyslovit jméno Ježíš, říká pln veliké lásky „děťátko betlémské“. Když vyslovoval jméno Ježíše, olizoval si rty jazykem, jako by chtěl názorně ukázat sladkost tohoto jména. Jeden zbožný muž měl tenkrát podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí, jakoby z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů s velkou radostí. Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán uzdravil jejich koně a jiná zvířata. Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám ke cti sv. Františka, aby tam, kde kdysi žrala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat lidé Tělo Pána Ježíše Krista, beránka bez poskvrny, který v převeliké lásce sama sebe obětoval a nyní s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako Bůh po všechny věky věků. Amen. Aleluja. Tomáš z Celana: Život a podivuhodné činy sv. Františka z Assisi SVATÝ ROK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ Kdo se v úterý 8. prosince dopoledne díval na ČT 2, měl mimořádnou příležitost zúčastnit se takto mše sv. u příležitosti Slavnosti Neposkvrněného početí P. Marie na Svatopetrském náměstí v Římě, kterou byl zároveň zahájen Rok Božího milosrdenství. Po mši sv. papež František otevřel Svatou bránu do baziliky sv. Petra. Přítomen byl také emeritní papež Benedikt XVI., který jako druhý prošel dovnitř baziliky. Není bez zajímavosti, že jako první nebyla otevřena brána milosrdenství v Římě, ale v katedrále v Bangui při nedávné návštěvě papeže Františka v Africe. Otevření svaté brány symbolizuje otevření Boží náruče k odpuštění. Vyhlášení Svatého roku Božího milosrdenství je dalším krokem papeže Františka, jak zpřístupnit církev lidem slabým, zraněným a přehlíženým. Logo Roku milosrdenství představuje teologický souhrn pojmu milosrdenství „Milosrdní jako Otec“ (Lk 6,36), předkládá prožívání milosrdenství podle příkladu Otce, jenž vyžaduje, abychom neposuzovali a neodsuzovali, ale abychom odpouštěli a lásku i odpuštění darovali bez míry (srov. Lk 6,37-38). Logo je dílem otce M. I. Rupnika. Představuje Božího Syna, jenž bere na svá ramena zbloudilého člověka, dotýká se lidského těla s láskou, která mění člověku život… Nabízíme ve FL prostor pro úvahy i osobní svědectví s Božím milosrdenstvím... –mh–
PROŽILA JSEM SETKÁNÍ S OSOBNÍ LIDSKOU STATEČNOSTÍ, OCHOTOU POMOCI A OTEVŘENOSTÍ V pondělí 30. listopadu proběhla na naší faře další společná schůzka, myslím dost výjimečná, alespoň pro mne. Prožila jsem setkání s osobní lidskou statečností, ochotou pomoci a otevřeností k pomoci bližním. Sešli jsme se v počtu kolem dvaceti a hostem byl p. Jan Dezort z iniciativy Generace 21. Vyslechli jsme konkrétní plán pomoci skupině 150 iráckých křesťanů z uprchlického tábora v Erbílu jejich přijetím v naší republice. Konkrétní lidé, kteří se nezřekli víry v Krista ani za cenu velkých ztrát. Lidé, kteří ze své svobodné vůle souhlasí s pobytem u nás, chtějí pracovat a potřebují naši pomoc, modlitby a přátelství. Projekt Generace 21 počítá pro konkrétní farnosti s jednou rodinou na konkrétní dobu jednoho roku a disponuje finančními prostředky pro podporu rodin v našich farnostech. Postup je získání tzv. papírů (azyl a pracovní povolení) - doufáme a modlíme se za projednání ve vládě na příští schůzi. Pokud toto bude schváleno, pak rodiny přijedou do naší republiky a stráví několik týdnů v zařízení společném, kde proběhne určitá "aklimatizace" s výukou jazyků, zdravotními prohlídkami atd. A posléze přijetí – praktické a lidské. Finanční pomoc bude od konkrétních dárců, kteří se svobodně rozhodnou, zda rodinu mohou podporovat v celém období jednoho roku. To, co můžeme a moc se za to přimlouvám, je pomoc modlitbou, dejme do našich denních úmyslů prosbu za ochranu pronásledovaných křesťanů, za všechny, kdo jim pomáhají, a za vedení Boží pro nás pro všechny. Byly navrženy i další možnosti, např. aktivita chebské farnosti, s níž se můžete blíže seznámit na webu http://farnostcheb.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2620%3Aa-mne-by-nemelo-bytlito-ninive&catid=255&Itemid=877. Způsobů je dost. Jen je třeba začít. Je těžké popsat v několika řádcích celé setkání, shodli jsme se na tom, že bude vhodné napsat více příspěvků. Píši tedy za sebe, ano, já osobně podporuji návrh Generace 21 na konkrétní pomoc. Karolína Kykalová JAK ČLOVĚKA ODJINUD PŘIJMOU MÍSTNÍ LIDÉ… Na pondělní schůzi o uprchlících mě příjemně překvapilo, jak dobře promyšlený, praktický a konkrétní byl předložený plán na adopci jedné křesťanské rodiny z Iráku naší farností. Dovolí nám postarat se o ně během jednoho roku finančně, materiálně, a stejně důležitě – i lidsky. Z vlastní zkušenosti s emigrací vím, že je nesmírně důležité, jak člověka místní lidé přijmou: zda projeví o člověka zájem, dají najevo, že jsou rádi v jeho společnosti, pomohou mu začlenit se do místních skupin a organizací… Toto společenské přijetí je nezaplatitelné. Proto jsem ráda, že mohu tento plán bez výhrady podpořit. Věra Lucey POMOC PRONÁSLEDOVANÝM KŘESŤANŮM Z IRÁKU Pastorační rada farnosti podpořila záměr skupinky farníků, aby se naše farnost zapojila do pomoci pronásledovaným křesťanům z Iráku. Oč se jedná? Nadační fond Generace 21 dlouhodobě pracuje s křesťany, kteří museli kvůli pronásledování opustit své domovy a žijí v uprchlickém táboře v iráckém Erbílu. Pro 150 z nich vyjednává s vládou možnost přesunu do ČR Generace 21, která má podporu České biskupské konference a Ekumenické rady církví. Naše farnost by se mohla do této pomoci zapojit zajištěním ubytování pro jednu rodinu a nabídkou lidské podpory a přátelství. Odbornou stránku integrace zajistí Arcidiecézní charita. Až projekt projedná a schválí vláda, farnost uzavře smlouvu s Generací 21, ve které se zaváže k pomoci jedné rodině po dobu jednoho roku. Farnost bude mít možnost si vybrat, jak velkou rodinu chceme/můžeme přijmout a podporovat, výši finanční podpory atd. Financování tohoto projektu bude oddělené od běžného farního hospodaření, zřídíme samostatný transparentní účet určený jen na tuto pomoc. Věřím, že se ke skupince farníků, kteří již vyjádřili ochotu k této formě pomoci, připojí další dárci a dobrodinci. Předběžně se předpokládá, že do farnosti by mohla rodina přijít ve druhém čtvrtletí příštího roku. Detaily budeme průběžně upřesňovat. Tato slova píšu v okamžiku zahájení svatého roku Božího milosrdenství. Jsem rád, že Pán otvírá i naše srdce soucitu s trpícími a pronásledovanými, a vede nás ke konkrétním skutkům lásky a pomoci. Věřím, že si Pán Ježíš může použít jakoukoliv malou pomoc a rozmnožit ji, jako kdysi pět chlebů a dvě ryby. A věřím, že to v Roce milosrdenství bude požehnáním i pro naši farnost. Pavel Semela, farář
ZEMŘEL JAN ŘÍHA V úterý 1. prosince odpoledne mi zemřel tatínek, Jan Říha. Bylo mu 83 let. Většina farníků a návštěvníků našeho kostela jej mohla více než dvacet let vídat téměř každou neděli u stánku s knihami. V naší farnosti se sice nenarodil, ale již ve čtyřech letech se spolu s bratrem a rodiči přistěhoval na Letnou z Malé Strany, z domu U tří housliček. V šedesátých letech aktivně podporoval zavádění liturgických změn po II. vatikánském koncilu. V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, za P. Kohlíčka dával farnosti k dispozici svou řemeslnou zručnost při práci se dřevem: konkrétně si pamatuji, že jeho dílem jsou nohy od skříně s ministrantským oblečením a závěs na okénku v sakristii kostela sv. Klimenta. V tomto kostele, na dětských mších svatých si jej z té doby mohou mnozí pamatovat jako občasného „promítače“. Pro „nepamětníky“: v době nesnadného přístupu k rozmnožovacím strojům byly texty písní vyfotografovány na diapozitivy a promítány na plátno. Svým dětem (mně a sestře) se snažil, v tomto náboženství nepřejícím období, předat víru nejen osobním příkladem: navštěvovali jsme neoficiální výuku náboženství u sv. Klimenta, a když po nuceném odchodu P. Kohlíčka byla tato aktivita zrušena, s pomocí magnetofonových pásků s nahrávkami P. Topinky se výuky ujal sám. V osmdesátých letech dokázal obejít přísné oko socialistického cenzora a objednával si křesťanskou literaturu z tehdejší NDR oficiálně přes Kulturní středisko NDR. Ve Východním Německu byli katolíci v menšině, tedy pod slabším dohledem, takže si mohli dovolit vydat publikace (samozřejmě v němčině), jejichž vydání u nás bylo neuskutečnitelné. Po listopadové revoluci se tatínek zapojil do komunální politiky: do listopadu 1990 byl kooptovaným místním zastupitelem a v letech 1995 až 2010 předsedal KDU-ČSL v Praze 7. Po příchodu P. Malého do naší farnosti v roce 1991 začal (s jeho podporou) prodávat v kostele knihy. Sám si vyrobil pojízdné prodejní pulty a v pátek večer a v neděli před a po dopoledních mších svatých (určitý čas též z kufru u sv. Klimenta) nabízel zájemcům hodnotnou literaturu. Neobešlo se to bez několika krádeží jak knih, tak peněz, ale radost z prodeje vše překonala. Až se někdy zdálo, že „hlavní oltář“ je pro něj ten v pravé lodi vzadu… V posledních letech sice tržby již nedosahovaly výšin z (po literatuře) hladových devadesátých let a v letošním roce mu několik úrazů často zabránilo stát za pultem, přesto na svůj stánek stále myslel. Na pár řádkách se jen těžko popíše celý více než osmdesát let dlouhý život, ale snad jsem ty důležité chvíle v naší farnosti připomněl. Věřím, že nyní již tatínek obsluhuje věčný knižní stánek a raduje se z každé modlitby těch, kteří jej znali. Petr Říha Když se počátkem 90. let objevil z iniciativy O. Václava Malého v našem kostele "knižní stánek pana Říhy", našli se i tací škarohlídi, kteří poukazovali na tu část Písma, ve které se píše o vyhnání kupčíků z chrámu. Protože však otec Malý několikrát veřejně pochválil kvalitu knih i časopisů, které bylo možno ve stánku zakoupit, stal se "knižní stánek pana Říhy" na dlouhých 25 let nedílnou součástí kostela sv. Antonína. Zdálo se, že počáteční úspěch je způsoben lačností nové doby po církevní literatuře, ale protože pan Říha byl pilný a vytrvale doplňoval svůj stánek kvalitním obsahem, jeho dílo pravděpodobně zanikne až jeho odchodem do Božího království. Jan Říha vskutku nezahálel. Byl rovněž dlouholetým předsedou Obvodního výboru KDU ČSL na Praze 7 a tuto svoji funkci před časem předal důstojnému nástupci Mgr. Janu Čižinskému. S pocitem skutečné ztráty (někdo je totiž opravdu nenahraditelný) přejme tedy Janu Říhovi lehké odpočinutí, jeho manželce a dětem sílu a naději ve shledání. A pokud můžeme, přijďme mu vzdát poslední poctu v pátek 11. 12. 2O15 v 11h do našeho – a samozřejmě i jeho – kostela. Blanka Mülhoferová ANEŽKA ZÍVROVÁ Patří k věrným služebnicím antonínské sakristie. Malá, drobná paní, 83 let, plná velké rasance a elánu. Kdy jsi, Anežko, nastoupila do služby? Bylo to v roce 1985. Do kostela jsem přišla v roce 1983. To mi bylo padesát. Zemřel mi manžel a já objevila Pána Ježíše. Do kostela jsem nechodila, celá naše rodina byla nevěřící. I můj muž se sice hlásil
k římsko-katolické církvi, ale víru nepraktikoval. Já mu chtěla vypravit pohřeb, jak se má a tak jsem zašla ke sv. Antonínu a potkala se s P. Kohlíčkem. P. Kohlíček byl můj rybář. Vedli jsme dlouhé debaty, které pater vždycky ukončil spokojeným zvoláním: „Ale vždyť vy jste křesťan!“ Ale pak ztratil státní souhlas, a já osaměla. Naštěstí tu zůstala paní Květa („pastorační asistentka“ P. Kohlíčka), která mě připravila na křest. V r. 1983 mě pokřtil P. Baxant. Vstup do společenství byl tehdy dost obtížný. Byly tady různé kroužky, ale všichni byli opatrní a nikoho z ulice mezi sebe nebrali. A tak jsem se mezi lidi dostala přes koště. Paní Kudrnová, tehdejší sakristánka, mě několikrát požádala o pomoc, také jsem ji doprovázela domů a tak jsme se sblížily. Po čase jsem šla i k biřmování – s Pepou Horníkem, naším úžasným kostelníkem, s Liborem Hlaváčkem, Frantou Cigánkem. Do všeho jsem se postupně, jak se říká, zapracovala. Když si vzpomenu, jak jsem ničemu nerozuměla! Myslela jsem, že všichni ministranti musí být kněží! Až když přijeli na koloběžce, tak jsem pochopila, že to asi kněží nebudou. Ale na druhou stranu, z kolika našich ministrantů se kněží stali! Hynek Černoch, Zdeněk Wasserbauer, Michal Kimák, Tomáš Röschl…! Co kluků prošlo sakristií, takhle malí kluci a dneska jsou to tátové, někdy i dědečkové…! Však bylo taky svého času v sakristii rodeo! Až P. Eliáš musel napsat velkou ceduli: „Silentium!“ A co kněží tou naší sakristií prošlo! A jakých kněží! Jediný nebyl špatný. Dobří pastýři. Jak jsi přišla k praní a žehlení toho obrovského množství prádla? Svého času to dělala paní Kozáková. Pak onemocněla, P. Baxant si mě vyhlídnul – a už to bylo! Ale to není jen tak! Jednou jsem zkoušela vyžehlit kostelní prádlo v kostele na chalupě, a z pláten jsem nadělala takovou horskou dráhu, zkrátka samej kopeček… To víš, musíš bejt šikovná. A dělat to poctivě. To není jako dneska: ťuk, ťuk a je to! Paní Kudrnová mi vždycky kladla na srdce: „Hlavně, Anežko, ty kraječky, to musíš pořádně!“ P. Kánský mi koupil pračku, teda napůl. Půlku já, půlku sv. Antonín. A Pánu Bohu děkuju, že můžu ještě dnes aspoň tohle dělat. Už skoro nevidím, sedím u toho, ale letitá praxe dělá divy. Co ti za ta léta nejvíc utkvělo? Jsou to takové střípky… Jeden ministrant, Jan Kubista se jmenoval, byl to velký běžec, reprezentoval nás na olympiádě v Soulu. Jednou nám pomáhal čistit ty obrovské původní lustry seshora. Já stála pod ním a on tam tak balancoval… Na ten strach, že mi spadne, se pamatuju dodnes. Nebo P. Malý! Na toho ráda vzpomínám. Pořád ho pronásledovala nějaká ženská a on vždycky jenom řek: „Kdyby přišla ta paní, tak tu nejsem!“ Já myslela bůhvíco, ale ona to byla nějaká restituentka a chtěla přímluvu u presidenta Havla. Chudák pater… A taky jsem ty naše ministranty trochu vychovávala, to víš… Jednou P. Topinka sloužil na nějaký velký svátek a nepřišel ani jeden ministrant! Tak jsem napsala na zrcadlo v sakristii: „Styďte se!“… To byli chlapci, to byly rodiny! Bláhovi, Košumberští… a dneska jsou to dospělí tátové rodin. To je asi ten největší dojem. A pak, mé dvě kolegyně: Maruška Ondráčková a Jaruška Langhammerová. Paní Kalistová přišla později, až za P. Kánského… Samé ženské a žádné rozpory, vždycky jsme si vyšly vstříc a měly se rády. rozmlouvala –ve– FARNÍ TÁBOR Letos v létě bychom rádi uspořádali tábor pro děti z naší farnosti. Pravděpodobně by se jednalo o poslední celý srpnový týden (21. - 27. 8. 2016) Přesné místo zatím není určeno, realizační tým také ještě není kompletní, proto v této fázi prosíme o modlitbu a také o odvahu, pokud by někdo rád přiložil ruku k dílu. Tematicky bude tábor určen spíše pro mladší školní děti (první stupeň ZŠ). Těšíme se na společné zážitky! Míla Svobodová
MAYA TSUKAMOTO Přišla do naší farnosti až z dalekého Japonska. Občas ministruje. Její životaběh je zajímavý, tak se nám s ním svěřila. Její přítelkyně a kmotra Věra překládala. V České republice jsem už deset let, ale stále ještě s češtinou bojuji. V lednu 2006 jsem našla v Praze práci. Předtím jsem tu nikdy nebyla. Měla jsem vždycky zájem o evropskou kulturu, architekturu, hudbu. Pracuju v cestovním ruchu, ale moje láska je design, vystudovala jsem školu s tímto zaměřením. Čeština je velmi obtížná řeč. Japonština a čeština, to jsou dva vesmíry, které spolu nemají mnoho společného. Jen pro příklad: nemáme souhlásky „v“ a „l“. A tak dále. Přesto se snažím češtinu naučit a doufám, že to jednou zvládnu. Už jen proto, abych pochopila, proč a čemu se Češi smějí. Žiju tu ráda. Našla jsem zde práci, víru, mám tady mnohem víc času, protože v Japonsku se mnoho pracuje a do práce se dojíždí, průměrně dvě hodiny. Tady jsem v práci za 20 minut. V Japonsku si lidé téměř neberou dovolenou. Mají ohledy vůči kolegům, zaměstnavateli… Pokud jde o víru, v Japonsku jsem začala docházet na biblické hodiny do protestantské školy. Líbil se mi jejich plakátek: Budeme si povídat, zpívat, i sladkosti budou…Moji rodiče nejsou věřící. Na biblických hodinách jsem se poprvé setkala s biblí. Ale nevěřila jsem. Pak jsem přestala chodit, i když se mi Ježíš líbil. Líbilo se mi, že se nedal, že mu sloužila divoká zvířata. V srdci mě velmi oslovuje. Ale tehdy jsem to nevěděla a dokonce jsem bibli popadla a vyhodila. Na universitě, kterou jsem u nás doma studovala, byla dokonce kaple, ale já tam ani jednou nebyla. Neměla jsem nic proti křesťanství, ale myslela jsem, že nic podobného nepotřebuju. Pokud jde o Japonsko, žije tam 100 miliónů obyvatel a převládající náboženství je šintoismus. Je to takové lidové náboženství, které zbožňuje přírodu. Japonci milují své sakury a pořádají na jaře velké pikniky, aby se dosyta nakochali pohledem na ně, když kvetou. V 6. st. se zde rozšířil budhismus a u toho zůstalo. Přesto vám málokdo řekne: já jsem budhista. Na otázku: jakého jste vyznání, 70% lidí odpoví, že jsou bez vyznání. Je těžké věřit v jednoho Boha a mít jedno náboženství. Tady bydlím ve Veletržní. V roce 2013 jsem vstoupila do kostela sv. Antonína. Pak jsem jela na fórum do rakouského Grazu. Bydlely jsme v klášteře Neposkvrněného srdce Panny Marie ve Vorau. Tady byla moje první mše sv., ke všemu v němčině a navíc čtyřhodinová adorace. Bylo to dlouhé, ale vůbec ne nepříjemné. Ale druhý den jsem na mši nešla. Chodila jsem po zahradě a kreslila si. Pak jsem potkala jednu sestřičku a ona mi dala požehnání. Byl to krásný pocit! Poslední den našeho pobytu jsem se v pět hodin ráno probudila a ucítila krásnou vůni. Trvalo to asi pět minut, pocit neuvěřitelného štěstí. Sestra Johana mi pak řekla: „To byla Matka Boží! To není u nás poprvé!“ A asi měla pravdu, protože pak jsem si všimla, že v pokoji visí obrázek medžugorské Panny Marie. Já ten obrázek předtím kreslila. Zpočátku jsem ho nikomu nechtěla ukázat… Těžko se o tom mluví. Pak jsem se začala modlit růženec – i japonsky, i česky – a potkala jsem u sv. Antonína Hayata Okamuru (náš farník, z otcovy strany Japonec). Povídali jsme si a on mě pozval na kurs Alfa a také mi půjčil japonské Evangelium. V říjnu jsem jela do Medžugorje a už jsem se připravovala na křest u O. Semely. Tři měsíce před křtem byly docela hrozné. Cítila jsem se jako vyvrhel, měla jsem strach, zda vůbec můžu křest přijmout. Ale O. Kimák mě tehdy povzbudil. Řekl: „Ten, kdo je před křtem pokoušen, má důkaz, že se blíží k Pánu Ježíši.“ A to mě moc povzbudilo. V únoru 2014 jsem byla pokřtěná O. Semelou. Nejvíc mně utkvělo v srdci první sv. přijímání. Druhý den jsem nesla dary. Radost z Evangelia trvá dodnes. Když jsem nevěřila, cítila jsme marnost ze všeho svého konání. V Japonsku jsou velmi oblíbené věštecké knihy. Jak přijít ke štěstí. Prodávají se tzv. řetízky pro štěstí. Nesmíš se přiblížit a toho řetízku se dotknout, ten je pouze pro toho člověka, který ho nosí. Může si člověk koupit štěstí? A přece tady leží štěstí na každém kroku. Těch kostelů, kapliček, křížů a soch! Takové dary! A málokdo si toho všímá! Málokdo jich využívá. Jaká škoda. Změnil se mi způsob života. Chtěla bych se hodně modlit a hodně chodit k přijímání, protože nikdo z nás neví, co bude zítra. Ale teď jsem šťastná. Vím, že mě Bůh neopustí. zaznamenala –ve–
TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2016 Tříkrálová sbírka v roce 2016 proběhne jako v minulých letech i v naší farnosti. Myslím, že mluvím za většinu letošních koledníků, že se na koledování opět těší. V pražské arcidiecézi bude probíhat Tříkrálová sbírka v roce 2016 od soboty 2. ledna do neděle 10. ledna 2016. Z vybraných finančních prostředků, které budou získány v Tříkrálové sbírce 2016, podpoří Arcidiecézní charita Praha tyto projekty: – pomoc migrantům a uprchlíkům – stacionář pro seniory a charitní centrum v Příbrami – pomoc běloruským dětem ze sociálně slabých rodin V neděli 3. 1. 2016 proběhne tradiční Tříkrálový průvod, ovšem netradičně z kostela SV. TOMÁŠE, Josefská 8, Praha 1. Ve 14h začne bohoslužbou a požehnáním pana kardinála Dominika Duky koledníkům, poté průvod vyrazí asi v 14.30 přes Karlův most na Staroměstské náměstí, kde bude předáno poselství Tří králů a pan kardinál požehná celé Tříkrálové sbírce. Akce bude trvat do 17h. V případě zájmu můžeme společně vyrazit od kostela sv. Antonína, sraz bude v 13.15 před kostelem sv. Antonína. V naší farnosti předběžně počítáme s patnácti skupinkami, jeden vedoucí (starší 18 let) a 3 nebo více dětí. V rámci letošní sbírky se pro dětské koledníky chystá odměna, proto potřebujeme vědět alespoň předběžný počet dětí. Od pátku 11. 12. bude v sakristii kostela sv. Antonína k dispozici list pro přihlášení k účasti v Tříkrálové sbírce 2016. Jako každoročně bude určitý počet kostýmů k dispozici, ale mohou být i kostýmy vlastní výroby :-). V rámci sbírky budou rozdávány cukříky, kalendáříky 2016 a samolepky s textem K+M+B, jako doplněk k nápisu svěcenou křídou. 6. ledna počítáme asi od 15 do 18h s malým občerstvením a koledníky s hudebním doprovodem při koledování před kostelem sv. Antonína. Jako každoročně budou Tříkrálovou sbírku po celé republice provázet další akce, ráda bych zmínila Tříkrálový koncert v Brně v neděli 10. 1. 2016. Od 16h v Městském divadle v Brně bude provedena Česká mše vánoční, J. J. Ryby. Akce je na vstupenky a pouze v kostýmech (stačí jen korunka, ale celý kostým je lepší :-), vstupenky lze objednat u koordinátorů sbírky. Přeji požehnaný adventní čas a těším se na Tříkrálové koledování. Karolína Kykalová SPOLEČENSTVÍ ŽIVÉHO RŮŽENCE Srdečně jste zváni na setkání Společenství živého růžence na faře v pondělí 18. 1. 2016 po večerní mši svaté, tj. cca od 18.45h. Požehnané a milostmi naplněné oslavy příchodu našeho Spasitele i celý příští rok 2016 přeje a na společenství s vámi se těší Marie Kostelecká. Minule jsme se seznámili s dějinami modlitby sv. růžence, tentokrát nás čeká historie modlitby Živého růžence, resp. osudy jeho zakladatelky. Časopis Immaculata č. 135 je věnován převážně růžencové modlitbě. Zakladatelkou Společenství živého růžence je Paulina Jaricotová, narozená 22. 7. 1799 ve francouzském Lyonu ve zbožné bohaté měšťanské rodině vlastníků tkalcovské manufaktury a několika obchodů. Francouzská buržoazní revoluce koncem 18. století postavila katolickou víru mimo zákon. Mše svaté se konaly pouze tajně, rodiče ve svém domě přijímali a ukrývali katolické kněze, jimž hrozila poprava. Tajně byly pokřtěny i některé z jejich 7 dětí, i nejmladší Paulina. Nástupem Napoleona Bonaparte r. 1799 k moci skončila ilegalita katolické církve a Jaricotovi obnovili svoji materiální i duchovní pomoc církevním institucím. Jejich dům, nazývaný „Betanie“, navštívil jednou i mladý J.M.Vianney. Zde vyrůstala Paulina, zatoužila odjet na misie do Číny. Rodiče ji chtěli v 15 letech zasnoubit, tomu však zabránil úraz nohy, jehož následky jí až do konce života působily problémy s chůzí. Paulina se v 16 letech rozhodla věnovat zcela Bohu a nalezla pro to nakonec pochopení i u svých zbožných rodičů. Nemoci se staly jejím údělem, z vážné nemoci se zázračně uzdravila ve svých 35 letech, to vše prohloubilo její duchovní život. V jejím rozhodnutí ji utvrdily postní rekolekce oblíbeného a zbožného kněze Jeana Wuertze r. 1816 o lidské marnivosti, kde dostala radu, ať se snaží líbit na prvním místě Bohu – a potom teprve lidem. Zbavila se tedy všech drahých šatů a ozdob i zbytečného přepychu ve svém pokoji a začala se oblékat skromně, r. 1816 složila soukromě slib čistoty. Od záměru vstoupit do kláštera ji odradilo zjištění, že nemá řeholní povolání. Pán k ní hovořil vnitřním hlasem. Její duchovní vůdce P. Wuerst ji žádal o zapisování, a tak vznikl její duchovní deník: „Historie mého života“ z doby mezi jejím 18. a 20. rokem. V nemoci r. 1822 napsala náboženský traktát „Eucharistie – nekonečná láska“, který P. Wuerst anonymně vydal. Teologové žasli nad výstižnými pravověrnými formulacemi, vystihujícími vroucí vztah Pauliny k Ježíši v Nejsvětější svátosti. Přítomnost Krista v Eucharistii chápe Paulina jako nejmocnější projev lásky Boha k člověku.
Nenaplněnou touhu odjet na misie proměnila v duchovní přítomnost u misionářů a jejich svěřenců skrze modlitbu a oběť. S bratrem knězem Fileasem Jaricotem obnovila modlitební společenství podporující misie mezi protestanty „Dílo šíření víry“ za misie mezi pohany. A nezůstalo pouze u modliteb. Paulina přesvědčila dělnice v továrně rodičů, aby věnovaly z každé výplaty 1 sou (cca našich 20 haléřů) na podporu misií. R. 1819 při večerním rozjímání jí Pán vnukl myšlenku na novou modlitební iniciativu, a tak vzniklo Společenství živého růžence, původně zamýšlené jako podpora misií, poté rozšířeno jako modlitební akce na jakýkoliv dobrý úmysl. P. Wuerst k tomu dal svůj souhlas. Vše spočívalo na modlitebních skupinách po 15 lidech (15 desátků sv. růžence). Každý člen se měl denně pomodlit jeden desátek na daný úmysl a jednou za měsíc se věnovat rozjímání na toto téma. Dále měl nalézt 5 dalších osob, ochotných se zapojit do Živého růžence, a ročně věnovat 5 franků na podporu dobrého katolického tisku a kvalitních náboženských knih. Papež Lev XII. udělil Živému růženci své požehnání. Paulina se však nevěnovala pouze modlitbě, zajímal ji i praktický život. R. 1831 založila neřeholní komunitu nazvanou „Sdružení dcer Mariiných, sester milosrdenství“, které se věnovalo charitativní práci. Velmi se jí dotýkaly sociální křivdy. Dbala na to, aby v rodinném podniku Jaricotových dělnice-tkadleny dostávaly důstojnou mzdu. R. 1830 zakládá za pomoci sociálně cítících podnikatelů tzv. „Nebeskou banku“, která poskytovala výhodné půjčky lidem, kteří se ocitli bez peněz. Zakládá huť nazvanou „Notre Dame“. Tam došly naplnění všechny postuláty sociální spravedlnosti. Podnik prosperoval, dokud nepronikli do jeho vedení nezodpovědní lidé a podvodníci, ti firmu zadlužili a huť „Notre Dame“ r. 1852 zkrachovala. Rodina Paulině nemohla pomoci, rodiče a většina sourozenců už byli mrtví, firma Jaricotových přišla do cizích rukou. Podobně zanikla i „Nebeská banka“. Paulina přišla o vše, r. 1852 je v úředních dokumentech jako chudá osoba potřebující sociální pomoc. Až do své smrti r. 1862 žila v bídě a zapomenutí sužovaná nemocemi. Po smrti si na ni málokdo vzpomněl. Až v r. 1879 vydala Paulinina spolupracovnice Julia Maurimová její životopis pod názvem „Vzpomínky na přítelkyni“. Kniha se dostala až k papeži Lvu XIII. a velmi ho zaujala. R. 1910 za papeže sv. Pia X. byl zahájen proces k její beatifikaci, papež sv. Jan XXIII. r. 1963 potvrdil její hrdinské ctnosti, takže jí přísluší titul „Boží služebnice“. Jako u Ježíše Krista pozemský život skončil vlastně fiaskem kříže, které se ale ve skutečnosti stalo obrovským vítězstvím, tak ani její život nebyl krachem. Boží logika je zcela jiná než lidská. Bezbožecké osvícenství vrcholící Francouzskou revolucí přeorientovává mentalitu lidí na vnější úspěch, kariéru, slávu a peníze. Paulina Jaricotová patří k těm Kristovým svědkům, kteří potvrzují něco zcela jiného. Všechny pozemské úspěchy lidí nakonec skončí jejich smrtí, natrvalo zůstane pouze to nadpřirozené, co jsme se snažili vybudovat. Paulina Jaricotová zkrachovala se svými projekty na této zemi, ale to duchovní, co vytvořila, zůstalo a nadále se rozvíjí, především Živý růženec. (Literatura: Jabłoński, Franciszek, Paulina Jaricot – odwaga głoszenia Chrystusa, Gniezno 2012) (Srov. PhDr. Radomír Malý, ODVAHA NÁSLEDOVAT KRISTA, Příběh Pauliny Jaricot, zakladatelky Živého růžence, Immaculata 5|2014|č.135, str. 12-13) FARNÍ PŘESPÁVÁNÍ V pátek 18. 12. 2015 se uskuteční již dříve oznámené přespání na faře. Vítány jsou všechny děti. Máme jen drobnou změnu SRAZ PRO ZPĚVÁKY a všechny, kdo chtějí aktivně zpívat na sobotní rorátní mši je V 18h V KOSTELE U SV. KLIMENTA. Po ukončení zkoušky dorazí skupina zpěváků na faru. Pro ostatní platí sraz v 18h na faře. Na programu je výtvarná dílna, vytvoříme lampičky a budeme navlékat "dvanáctek". S sebou přineste čistou, odmaštěnou zavařovačku a svíčku s "širší" spodní částí, aby dobře stála v lampičce. Po vyrábění máme na programu zpívání, večerní modlitbu a neodmyslitelné "čtení na dobrou noc". Cukroví a podobné dobroty vítány, snídaně pro děti bude zajištěna na faře po sobotní mši. Pro připomenutí: s sebou karimatku, spacák, polštářek, pyžamo, věci na ranní hygienu, plyšáka na spaní, přezůvky, zavařovačku, svíčku. Těšíme se na Vás. Karolína Kykalová (možné dotazy na
[email protected]) FARNÍ VÝLET 2. LEDNA 2016 Opět je tu jeden z pokusů obnovit tradici prvosobotních výletů - a hned druhý den po Novém roce! Půjde o nenáročné putování z Kralup nad Vltavou do Nelahozevsi po Dvořákově stezce, cílem bude jednak rodný dům Antonína Dvořáka, jednak vyhřátá restaurace. Délka trasy do 10km. Vlak odjíždí v 9.45 ze stanice Holešovice zastávka, sraz cca 9.35 na zastávce, jízdenky se kupují ve vlaku, protože zde není pokladna. Návrat do Prahy předpokládáme nejpozději do 16h. Míla Svobodová
ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI Vánoční dárky pro děti a seniory – pí Fajstavrová za Charitu děkuje farníkům za solidaritu a rychlé vyřízení. Pomoc pronásledovaným křesťanům z Iráku – informace, diskuse, hlasování. PRF podpořila záměr skupiny farníků, aby se naše farnost zapojila do pomoci pronásledovaným křesťanům z Iráku. Viz FL str. 4. Tříkrálová sbírka – bude probíhat od 2. do 10. 1. 2016. Více viz FL str. 8. Program na Vánoce – koncerty, roráty, pořad bohoslužeb. Dětský farní tábor – úvahy již delší dobu. Organizace se ujímá Míla Svobodová, více viz FL str. 6. KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ: V neděli 13. prosince v 15h u sv. Antonína – adventní půlhodinka varhanní hudby a duchovního slova. V úterý 15. prosince na faře v 19.15h – třetí a poslední část adventní duchovní obnovy. Ve čtvrtek 17. prosince od 19.30h bude pod záštitou MČ Praha 7 uvedena v kostele sv. Antonína Rybova vánoční mše v provedení Piccolo Coro, Picola Orchestra a Gaudium Praga. Vstup zdarma. V pátek 18. prosince – přespávání dětí na faře – upřesnění ve FL str. 9. V sobotu 19. prosince v 7.30h „dětské roráty“ u sv. Klimenta. Noc stráví děti na faře – viz FL str. 9. V pátek 25. prosince pořádá na faře komunita San Egidio oběd pro bezdomovce. Kdo můžete pomoci s obsluhou, přihlaste se v sakristii. V sobotu 2. ledna 2016 jste zváni na farní výlet do Nelahozevsi – podrobnosti ve FL str. 9. Ve středu 6. ledna 2016 od 15 do 18h – koledování před kostelem sv. Antonína s malým občerstvením a koledníky s hudebním doprovodem. V pondělí 18. ledna 2016 se v 18.45 sejde na faře Společenství živého růžence – viz také FL str. 8.
Bohoslužby v kostele sv. Antonína ve vánočním období čtvrtek 24. 12. 2015 pátek 25. 12. 2015 sobota 26. 12. 2015 neděle 27. 12. 2015
Vigilie Narození Páně Slavnost Narození Páně Svátek sv. Štěpána Svátek svaté Rodiny
15.30, 24.00 půlnoční 10.00, 18.00 10.00, 18.00 8.00, 10.00 a 18.00 obnova manželských slibů při všech mších svatých
čtvrtek 31. 12. 2015
zakončení občanského roku
15.30
mše sv. s poděkováním za uplynulý rok a s prosbou o ochranu v novém roce
pátek
1. 1. 2016
neděle 3. 1. 2016 středa 6. 1. 2016
Slavnost Matky Boží Panny Marie 10.00, 18.00 8.00, 10.00 a 18.00 Slavnost Zjevení Páně 18.00 svěcení vody, kadidla a křídy
Ve všední dny jsou u sv. Antonína mše sv. vždy večer v 18h a ve čtvrtek ve 12h. Příležitost ke svátosti smíření bude od pondělí 21. 12. do středy 23. 12. 2015 od 15h do večerní mše svaté. Slovanský Betlém v kostele sv. Antonína bude přístupný od 24. prosince 2015 do 2. února 2016: Štědrý den 10.00 – 17.00 a 23.30 – 01.00 Silvestr 10.00 – 17.00 Ostatní dny až do 2 .2. 2016 10.00 – 19.00
Pastorační rada farnosti sv. Antonína a redakce Farních listů přeje všem farníkům a čtenářům Farních listů požehnané Vánoce a radost a pokoj v srdci. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 13. prosince 2015. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 11. ledna 2016. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů
[email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina
[email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu:
[email protected].
